alena mornštajnová slepá mapa

Transkript

1 host

2

3 slepá mapa

4

5 alena mornštajnová slepá mapa host brno 2013

6 Alena Mornštajnová, 2013 Host vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) Illustrations Martin T. Pecina, 2013 ISBN (Formát PDF) ISBN (Formát epub) ISBN (Formát PDF pro čtečky) ISBN (Formát MobiPocket)

7 část první

8

9 9 část první první kapitola Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná. Jmenuji se Anežka. Moje maminka je Alžběta, babička se jmenovala Anna a dědeček Antonín. To, že babiččino a dědečkovo jméno začínalo na stejné písmeno, byla náhoda, ale Alžběta byla pojmenována prvním písmenem v abecedě proto, že byla prvorozená a dědeček s babičkou hodlali mít spoustu dětí. Přestože byl dědeček sklář, a to sklář tak skvělé pověsti, že jsem si ještě dlouho myslela, že hojně se vyskytující ulice Antonína Dvořáka byly nazvány na jeho počest, jeho vášní byly knihy a knihovny, a pro pojmenování svých dětí tedy použil oblíbenou metodu abecedního systému. Maminka v tradici pokračovala prostě proto, že neměla ani špetku fantazie a dědův systém považovala za praktický. A praktičnost byla alfou a omegou Alžbětina života. Já jsem byla vždycky přesvědčená, že děti mít nebudu, ale i kdybych je nějakou nepochopitelnou náhodou měla, nebudu v hloupé rodinné tradici pokračovat, dám si na výběru jména opravdu záležet a moje děti se v žádném případě nebudou jmenovat od A.

10 10 slepá mapa Lidé přicházejí na svět z různých důvodů z lásky, náhodou nebo omylem. Já jsem se narodila kvůli bytu. Moje maminka byla rázná žena, nikdy nepochybovala, že všechno, co dělá, je správné, a nad svými rozhodnutími nikterak dlouze nepřemýšlela. Pokud se snad stalo, že se její jednání později ukázalo jako poněkud unáhlené, nikdy o tom nemluvila a s důsledky svých činů se naučila žít. A tak v okamžiku, kdy jí zástupci bytové komise oznámili, že se musí odstěhovat z pronajatého drážního bytu, protože pro osamělou osobu je příliš velký, ani na vteřinu nezaváhala a vyslovila to první, co ji napadlo. Ale já budu mít dítě, řekla, a tak jsem se do roka narodila já. Co na tom, že žila sama a žádného muže vhodného pro otcovství neměla, a vlastně ani neznala? To byl jen úkol, který bylo třeba vyřešit. Dávno pochopila, že od života dostane jenom to, co si vybojuje, a rázně kráčela od jedné bitvy ke druhé. Už jsem se smířila s vědomím, že jedním z důsledků maminčiných kvapných rozhodnutí je, že jsem přišla na tento svět a jsem nucena snášet jeho těžkosti a ústrky, zřídkakdy prosvětlené záblesky radosti a krátkého štěstí, ale přece jen si občas přeji, aby se tehdy rozhodla jinak. Ve chvílích, kdy je mi těžko a hledám cestu, jak žít dál, vzpomínám na dětství. Vždycky jsem milovala pohádky. Tatínek mi je vyprávěl před spaním a já jsem mívala nádherné sny o zlatovlasých princeznách, velikých komnatách s výhledem do růžové zahrady a celé noci jsem protančila s průsvitnými vílami na lesních paloucích.

11 11 část první Ale když mě ke spaní ukládala maminka, vyprávěla mi příběhy ze svého dětství. Povídala mi o lidech, které na své cestě potkala a znovu ztratila, o svých rodičích, přátelích i nepřátelích, o lidech, jež milovala i o těch, které nenáviděla, a já jsem pak nemohla usnout, protože popisovala svět, jaký si má dětská fantazie nedokázala představit. Dnes už vím, že vzpomínky nepřivolávala kvůli mně. Sama tak vracela alespoň na chvíli k životu ty, s nimiž se už nikdy nemohla setkat, ale kteří pro ni nikdy neodešli. Slyšela jsem slova, vrývala se mi do paměti, protože jsem z výrazu maminčina obličeje chápala, že všechno, co mi vypráví, je pro ni důležité, ale tajně jsem si přála, aby na židli u mé postele seděl tatínek a konejšil mě svými pohádkami. Je zvláštní, že mnohé z pohádek už jsem zapomněla, ale maminčiny příběhy si pamatuji dodnes. Na rozdíl ode mne se maminka narodila z velké lásky. Někdy si říkám, že proto nikdy nepochybovala, že na tento svět patří, a žila podle toho. Její rodiče se znali dlouho před svatbou. Babička pocházela z obyčejné dělnické rodiny a měla pět sourozenců, ale byla mimořádně pohledná a křehká, a tak se rodiče domnívali, že by si zasloužila výhodně se provdat, a hledali jí ženicha z okruhu dobře zaopatřených obchodníků a řemeslníků. Nápadníci se za nemajetnou nevěstou příliš nehrnuli a babička o ně stejně nestála, protože měla vyhlédnutého mého dědečka. Dědeček Antonín byl vyučený sklář a pracant, ale babiččiným rodičům do oka nepadl. Po nějaké době mí prarodiče pochopili, že svolení ke svatbě

12 12 slepá mapa nedostanou, ani kdyby měla krásná babička zůstat na ocet, a tak se sebrali a odjeli do malého města blízko hranic, kam se za prací před časem odstěhoval Antonínův kamarád. Ten mu pomohl najít práci v místních sklárnách. Sklárny stály na samém okraji horského městečka, ve kterém kupodivu jediná ulice nevedla z vršku či do vršku a které při pohledu z kopců tyčících se strmě už za posledními baráčky vypadalo jako velikánské fotbalové hřiště omylem bez ladu a skladu zastavěné důstojnými domy, skromnými domky i chudými chalupami. Téměř přesně středem městečka protékal hluboko vyrytým korytem líný potůček, měnící se v období jarního tání v rozbouřenou a divoce pádící řeku, zaplavující podhorské oblasti. Lidé v městečku proto svůj potok ctili, mluvili o něm jako o Řece, a přestože si ani nejstarší obyvatelé nepamatovali, že by se kdy ve městě vylil z koryta, stavěli svá obydlí v uctivé vzdálenosti od jeho strmých břehů, osázených důstojnými duby. Kdyby sklárny byly brankou na pomyslném fotbalovém hřišti, pila stojící na druhé straně městečka by mohla představovat branku soupeře. A mezi lidmi ze skláren a zaměstnanci pily rivalita opravdu panovala. Dělníci z pily si mysleli, že se na ně sklárenští dívají svrchu, a skláři dřevařům tak trochu záviděli dřevěný odpad fasovaný jako levný otop na zimu, která bývala ve zdejších horách obzvlášť dlouhá a zebavá. Všeobecné smíření nastávalo ve skromném kostelíku stojícím na náměstí a kupodivu i v mnoha místních hospůdkách, kam chodili chlapi mnohem častěji než do kostela, na nějž byli sice náležitě hrdí kvůli největšímu

13 13 část první litému zvonu široko daleko, ale nemohli v něm zasvěceně diskutovat o světové politice, počasí, úrodě, kvalitě piva a o ženských. Za mladým párem putoval od rodičů jen rozhořčený dopis. Jestli se tolik touží vzít a žít po zbytek života v mizérii, psali dotčeně, budiž ale oni na svatbu nepřijedou, ani kdyby je prosili. A Anna může zapomenout, že má rodiče. Mladá nevěsta dopis oplakala, ale časem se smířila se skutečností, a své rodiče pak už opravdu nikdy neviděla. Já znám své prarodiče jenom ze svatební fotografie a na ní vypadá babička Anna neobyčejně šťastně. Svatební šaty jsou na první pohled velké a krajkové rukávy jí padají téměř přes prsty, věneček se závojem klouže ke straně, ale ani retuš nedokázala zmírnit šťastný pohled a vítězný úsměv. Ženich postává prkenně kousek za ní, jako kdyby se bál, aby nebyl v příliš těsné blízkosti, jež by mohla naznačit důvěrnost jejich vztahu, a v obličeji má velice vážný a rozpačitý výraz člověka, který neví, jak se tvářit do objektivu fotoaparátu. Vlasy má ostříhané nakrátko, pod nosem pečlivě zastřižený knírek a na sobě oblek, v němž se očividně cítí nesvůj. Zřetelně z něj vyzařuje nervozita a nedočkavost, kdy už bude po všem, a nevěsta to ví a nepokrytě se baví. Několik dní po svatbě se novomanželé přestěhovali z pokojíku pronajatého Antonínovým kamarádem do řadového domku na konci dlouhé, kočičími hlavami vydlážděné ulice na kraji městečka a začali ho splácet. Za pár týdnů vypukla válka, která všechny zaskočila, přestože se o jejím přízraku mluvilo ve všech hospodách už

14 14 slepá mapa měsíce, Antonín musel narukovat a drobná Anna zůstala v cizím městě mezi neznámými lidmi úplně sama. Společnost jí dělala jen sousedka Králová, povídavá, ale přátelská paní s mateřským poprsím a věčně šermujícíma rukama, která Anně pomohla sehnat domácí práci šití rukavic. Anna jí na oplátku, když bylo zapotřebí, dohlédla na ratolesti, a tak se z nich během let první války, která měla podle všeobecného mínění trvat jen pár týdnů, ale do dějin se zapsala jako velká a později první světová, staly nerozlučné přítelkyně jak se následně ukázalo, na celý život. Přestože to nebylo lehké, podařilo se mojí babičce šitím rukavic a příležitostným posluhováním v bohatších domácnostech domek udržet celé dva roky, než se Antonín vrátil domů s podlomeným zdravím a střepinou v noze. O svých zážitcích z války nikdy nemluvil, ale zraněná noha mu ji připomínala každým dnem. Rána se nehojila a přes veškerou snahu pečlivé ženy i místního lékaře, starého doktora Bergera, zůstávala stále otevřená. Střepina mu však nezabránila v plození dětí a moje maminka byla nejstarším z nich. Anna byla malá a drobná žena, a proto všechny překvapilo, když první dítě porodila během středečního dopoledne jen za pomoci sousedky Králové. Volat doktora nepovažovala za nutné a porodní bába přijít nestihla, protože dlouho do noci oslavovala úspěšně završený těžký porod dvojčat. Nohy ji ve vysokém, čerstvě navátém sněhu moc rychle nenesly, a navíc se v kocovině spletla o dvě ulice, přestože se ve městě narodila a více než čtyřicet let tam žila. Sousedka Králová byla naštěstí matkou

15 15 část první čtyř dětí, a tak se Alžbětě dostalo dobrého zaopatření, jak potvrdila i porodní bába, když konečně dorazila. Slušná ženská rodí v noci, neopomněla dodat chlapsky vypadající prošedivělá ženština rozmrzele, jako by chtěla ospravedlnit své zpoždění, a usmířila ji až láhev pálenky, kterou dostala za zbytečně vynaloženou námahu. Nakoukla do peřinky. Je mrňavá, ale má spoustu černých vlásků, konstatovala při pohledu na spící Alžbětu. Stejně jí slezou, povzdechla si a těžce se posadila na židli. Všechna mimina jsou nakonec plešatá. Otevřela láhev a nalila sobě i sousedce plnou sklenici. Dobře odvedená práce se musí oslavit a mně se zpátky do toho marastu nechce. Posaďte se ještě na chvíli, pohlídáme rodičce klidný spánek. Králová si ke stolu přitáhla druhou židli, usadila na ni své široké pozadí a rukou ještě roztřesenou prožitou zodpovědností zvedla sklenici. Když se můj dědeček Antonín toho odpoledne vrátil z práce v místních sklárnách, kde ho po návratu z války znovu zaměstnali, našel na stole místo večeře dvě ženy spící u skoro prázdné láhve pálenky a v posteli svou podřimující manželku. Jedinou duší, která v tu chvíli nespala, jako kdyby hlídala spánek ostatních, byla malá Alžběta. Babčina předpověď se nesplnila. Alžbětiny vlasy zůstaly stále stejně husté, jen barva se změnila. Původně černé vlásky týden za týdnem světlaly, až se jejich barva nakonec ustálila v docela obyčejné hnědé. Drobná ale zůstala a vždycky byla z celé rodiny nejmenší. Maminka Anna si s tím dělala starosti jenom do doby, než se přesvědčila, že v drobném těle se skrývá pevné zdraví a nezdolná povaha.

16 16 slepá mapa Alžběta byla upřímně přesvědčena, že pokud bude opravdu chtít, nic na světě není nemožné. K životu přistupovala vážně, téměř nikdy se neusmívala, mluvila jen, když měla opravdu co říct, což je vlastnost pro ženské pohlaví zcela neobvyklá, a úplně postrádala smysl pro humor. Vše vyřčené brala naprosto vážně. Lidé, kteří ji dost dobře neznali, považovali Alžbětinu vážnost za znak duševní vyspělosti a inteligence, ale její blízcí za nepříjemnou vadu, s níž je nutné se smířit a přehlížet ji, avšak daleko lépe by nesli, kdyby byla postižena koktavostí. Ve čtyřech letech Alžběta, obdařená rozhodností hraničící s bezohledností, vládla svým rodičům i dvěma mladším sourozencům, v šesti všem dětem z ulice a v devíti svou rázností získala i ty největší raubíře ve škole. I když byla ze všech dětí nejmenší, při důležitých rozhodnutích mělo její slovo největší váhu. Přimhouřila oči, sklonila hlavu k pravému rameni, upřela pohled do dálky a během tří vteřin vyslovila svůj názor. Děti ho přijaly bez výhrad, protože dívenka působila tak přesvědčivě, že se přece nemohla mýlit, a mnohdy se k vlastní škodě vydaly všanc riziku výprasku od rodičů. Nejoblíbenějším místem dětských her byla louka nad městem. Od posledních domků ji odděloval neudržovaný jablečný sad, který děti chránil před dohledem dospělých. Z vyvýšeného místa viděly všechno, co se v jejich čtvrti šustlo, a u všeho zajímavého byly včas. Odtud podnikaly výpravy do příměstských zahrad a prozkoumávaly pozemky přilehlé sklárny. Tamní starý hlídač byl k jejich hrám shovívavý a spíš jenom dával pozor, aby se jim něco nepřihodilo. Horší

17 17 část první časy dětem nastaly, když se stařík přestěhoval na penzi k dceři a do domku vrátného se nastěhoval Honza Papírník. Žil sám, a tak alespoň nikoho neobtěžoval svým ohavným zvykem plivat na zem, kdykoli a kdekoli ho napadlo, což se ženám povětšinou nelíbí, a ani mu nikdo nezakazoval smrkat do dlaně a sklepávat hleny z prstů, aby si je pak otřel o kapsu kalhot, na kterýžto zlozvyk je slabší pokolení obzvlášť háklivé. Celý život pracoval ve sklárnách, za války byl na italské frontě, ale po nějaké době ho poslali domů, protože se ukázalo, že je slabý na plíce, což bylo slovní spojení, pod kterým si Alžběta nedokázala vůbec nic představit, vrtalo jí hlavou, ale ani ji nenapadlo někoho se zeptat. O copaté Haničce Smejkalové, s níž seděla v lavici, slečna učitelka říkala, že je slabá v počtech, sousedovic Ludva zas byl slabý ve čtení a znamenalo to, že jim dotyčné činnosti zrovna moc nejdou a měli by se snažit a víc je trénovat. Ale copak někdo může trénovat plíce? Hubený, ryšavý Papírník s pihatýma rukama se k foukání skla, tedy k činnosti, v níž byl kdysi opravdu dobrý, už vrátit nemohl, a tak vystřídal několik míst a nakonec vzal zavděk alespoň vrátnicí. Jestli se chtěl na novém místě osvědčit, jestli se jenom nudil, nebo jestli opravdu neměl děti rád, nikdo netušil, ale místní omladině ztrpčoval život, jak mohl. Zdálo se, že jeho život dostal nový smysl a jediný cíl vyštvat děti ze svého panství. Odpoledne s bráchou na louku nejdeme, oznámil Alžbětě cestou ze školy Bohouš Král, jehož maminka chvějícíma se rukama přivedla před devíti lety Alžbětu na svět. Školní rok se neuvěřitelně pomalu blížil ke konci,

18 18 slepá mapa ale slunce už pálilo a vzduch se chvěl horkem. Papírák si byl včera večer u nás stěžovat, že jsme mu hodili do okna vosí hnízdo, a oba jsme s Ludvou dostali od táty řemenem. Bezděky si rukou přejel po rozbolavělé půlce. Chtěl vědět, čí to byl nápad a kdo tam byl s námi, ale nic jsme neřekli, neboj. Alžběta při představě výprasku nakrčila ramena, ale vlastně si ho ani pořádně představit neuměla, protože řemenem ještě nikdy nedostala. A jestli Bohouš čekal, že se mu za jeho statečnost dostane nějakého uznání, ošklivě se mýlil. Alžbětu vůbec nenapadlo, že by ji kluci snad mohli prozradit. Většinou ze všeho vyvázla. Nikdo z dospělých snad kromě rodičů, kteří se už vzdali snahy dceřino konání ovlivňovat, protože si stejně nakonec všechno udělala podle sebe nevěřil, že by křehká a vážná dívenka mohla provést něco nepatřičného. Alžbětě kupodivu takové podceňování vadilo. Ve své dětské pýše nechtěla, aby ji lidé považovali za slabou a obyčejnou, a proto dělala všechno, aby taková nebyla. Teprve po letech pochopila, že splynout s davem je spíš výhoda, ale nikdy se jí to moc nedařilo. Dostali jste výprask, protože Papírák žaloval, a chcete to nechat jen tak? obořila se na zkoprnělého komplice o dobrou hlavu většího než ona sama. Zbabělci. Tak snadno nad námi přece nevyhraje. Odpoledne musíte oba dva přijít. Něco vymyslíme. Otočila se zády a stiskla kliku. Pak se ohlédla a zopakovala: Tak ve čtyři na louce, jo? To, co Alžběta vymyslela, nebylo nijak zvlášť odvážné ani originální, a tak by nikoho ze zúčastněných ani v duchu nenapadlo, že jejich čin bude mít takové následky.

19 19 část první S Bohoušem, Ludvou a několika dalšími kamarády, kteří spíš než po pomstě toužili po jakékoli zábavě, si vyčíhali chvíli, kdy vrátný odešel na obchůzku, skrze chatrný laťkový plot vlezli na dvorek z udusané hlíny a přichystanými lopatkami začali přenášet nevábný obsah hnojiště za domkem přímo na zápraží. Právě v okamžiku, kdy se Alžběta chystala ozdobit hnojem i kovovou kliku u dveří, z nichž se loupaly poslední zbytky zeleného nátěru, ozval se od branky vzteklý řev: Vy holomci! Teď mi neutečete! Děti vyrazily a snažily se co nejrychleji najít únikovou cestu mezi laťkami, v zoufalém úsilí přehazovaly lopatky na druhou stranu plotu a šplhaly po hladkém dřevě do bezpečí. Hlídač se rozběhl: To si vypijete, to Najednou se dusot za jejich zády zastavil a řev se změnil v dusivý kašel. Děti, tak rychle, jak bylo v jejich silách, přelezly na svobodu a rozprchly se na všechny strany. Alžběta se přikrčila za první strom překvapená, že se všem podařilo tak lehce vyklouznout, a podívala se zpátky k domku vrátného. Uprostřed dvorku stál Papírník, ruce si tiskl k ústům a vydával podivné chraptivé zvuky. Pak se několika nejistými kroky dobelhal k zápraží, posadil se hned vedle hromady hnoje a ruce odtáhl od úst. Obě dlaně měl červené a po bradě mu stékala krev. Bylo to poprvé, kdy Alžběta viděla nemocného tuberkulózou. Hrůzou se jí roztřásla kolena. Nevěděla, jestli má začít křičet, nebo utíkat pro pomoc. Za to můžu já, uvědomila si, já, a rozběhla se k městu. Vůbec nevnímala, že má obě kolena rozbitá a pravou paži odřenou až do krve. Poprvé v životě se bála jít domů, poprvé prožívala pocit, že udělala něco opravdu špatného, neodčinitelného.

20 20 slepá mapa Tělo se jí svíralo hrůzou a před očima pořád viděla jen červenou tekutinu vybublávající z tenkých pootevřených rtů a stékající po neoholené bradě. Najednou už nemohla dál. Zastavila se, pevně sevřela oči a schoulila se do klubíčka na prvním schodu, který jí vstoupil do cesty. Městečko nebylo tak malé, aby se všichni jeho obyvatelé znali třeba jenom od vidění, ale nebylo zase tak velké, aby mělo víc než jen jedno náměstí, a tak všechny cesty začínaly a končily na dlážděném náměstí obklopeném ze tří stran honosným podloubím, které by daleko raději bylo podloubím města mnohem většího a důležitějšího, a pranic ho neutěšovala ani dobře udržovaná kašna stojící před kostelíkem s tolik ceněným zvonem. Alžběta seděla na schodku před krámem, nad jehož vchodem zářila jasně červená tabule s nápisem Řeznictví ozdobená nepovedenými prasečími hlavami, vyvedenými z profilu a poněkud poťouchle se usmívajícími, jako kdyby věděly své, špinavýma rukama objímala hubená opálená lýtka a toužila být alespoň pro dnešek někým jiným. Pár kolemjdoucích si jí určitě všimlo, ale buď se nechtěli míchat do cizích věcí, nebo možná nevěděli, jak nohatou dívenku oslovit, takže Alžběta seděla na náměstí dobrých dvacet minut a pomalu se už začínala z právě spáchané vraždy vzpamatovávat, když zaslechla ženský hlas: Tys tomu tedy dala. Tak už to všichni vědí, trhla sebou Alžběta. Teď půjdu do vězení, protože jsem vrah. Pojď se mnou vedle, k nám do lékárny, podívám se ti na to. Neboj. Já už jsem ošetřila rozbitých kolen a odřených loktů. Vždyť mám doma dva kluky.

21 21 část první Alžběta otevřela oči, ale protože měla hlavu položenou na kolenou, mezerou mezi nimi zahlédla jen špičky dámských střevíčků. Červených, lakovaných, s přezkou přes nárt a ozdobnou sponou. Zvedla hlavu, ale pohled na majitelku skvělých střevíčků ji naprosto zklamal. Je vůbec možné, aby tak úžasná věc patřila obyčejné kulaťoučké paní s vlasy vyčesanými do drdůlku a sepnutými hřebínky? Unaveně se zvedla a následovala červené střevíčky do vedlejšího domu. Už mezi dveřmi ale zapomněla na boty, rozbolavělé odřeniny i spáchaný zločin. Vůně lékárny ji naprosto uchvátila. Doširoka otevřenýma očima přejížděla po tmavých lahvičkách vzorně srovnaných na policích a označených štítky a nadechovala se vůně bylin. Takhle to voní v nebi, pomyslela si. Nadšení poněkud zakalila pálivá dezinfekce, kterou jí paní lékárníková čistila rány, ale nakonec se ukázalo, že odřeniny nejsou vůbec tak hluboké a rozsáhlé, jak se původně zdály, že je Alžběta jenom umazaná od krve, kterou si z nervozity rozetřela po pažích i nohou. Pan lékárník stál za pultem, legrační češtinou prokládanou německými slovíčky si z hubené dívenky utahoval a nabízel jí své syny za muže a pak zase bonbon, kterýžto Alžběta přijala mnohem raději než nabízený sňatek a díky jehož mentolové chuti si cestou domů pomyslela, že je na tom světě přece jenom docela hezky. O tom, co prožila, nikomu neřekla, ale dlouhou dobu poté vždycky, když zavřela oči, před ní vyvstal obraz Papírníkových zakrvácených úst a dlaní. Honza Papírník z domku vrátného navždy zmizel, ale děti se už do svého lučního království nikdy nevrátily.

22 22 slepá mapa Alžběta byla přesvědčená, že Papírníka zabila, a když po čase začala vykašlávat krev i její matka, věděla, že se Papírník mstí a maminka onemocněla jenom kvůli ní.

23 23 část první druhá kapitola Život v poválečných letech plynul v pohraničním městečku poklidným tempem. Někomu se vedlo lépe, jinému hůř, lidé se rodili a umírali, milovali i nenáviděli, zůstávali či odcházeli za štěstím. Někteří se vraceli zpátky domů, a druzí se už nikdy nevrátili a vytráceli se z paměti sousedů i přátel. Všichni se pomalu vzpamatovávali z těžkých let, prožívali neopodstatněnou hrdost nad nabytou samostatností svého malého národa, který se po staletí musel podřizovat vůli mocnějších, měli pocit, že to je jejich zásluha, a věřili, že budou volní už napořád. Česky a německy mluvící rodiny žily vedle sebe tak jako dlouhá léta předtím. Děti sice chodily do jiných škol, ale odpoledne si společně hrály na ulicích a v parku, takže Alžběta i oba její sourozenci, o necelý rok mladší Boženka a o dva a půl roku mladší Ctibor, mluvili německy skoro stejně dobře jako česky. Na rozdíl od jiných dětí se jim doma dostávalo neobvyklé volnosti. Alžbětina maminka musela v dětství doma hodně pracovat a vždycky chtěla, aby její ratolesti měly opravdové mládí. Někdy byla její výchova tak volná, že hraničila s lehkomyslností, ale to obvykle zasáhl nemluvný Antonín, který se o děti úzkostlivě bál a nejraději by je nespouštěl z dohledu. Za každým rohem viděl číhající nebezpečí a při obyčejném kýchnutí děti zaháněl do postele a hrozil zápalem plic. Tatínek byl ale většinou v práci, a tak děti trávily dny po svém.

24 24 slepá mapa V jedné věci byli rodiče k nelibosti svých potomků vzácně zajedno. Nejenže trvali na tom, že musí chodit do školy a mít dobré známky, ale dokonce chtěli, aby studovali. To děti svorně považovaly za nesmysl a doufaly, že se stane něco, co je od nešťastného osudu ochrání. Když se potom to něco opravdu přihodilo a sourozenci se se školou museli rozloučit, za štěstí to nepovažovali a Alžběta se zařekla, že už si nikdy, ale opravdu nikdy nebude nic přát. Sklárny, v nichž pracovala většina místních mužů, dostávaly zakázky ze zahraničí a prosperovaly, a Alžbětin tatínek patřil k nejlepším foukačům skla, které továrna kdy měla. Kdykoli Alžběta na svého otce po letech vzpomínala, měla ho před očima tak, jak ho znávala, když mu jako malá občas nosívala do práce oběd. Viděla, jak v horku sklářských pecí nabírá na dlouhou tyč rozžhavenou sklovinu, svým dechem ji nafukuje a formou a kleštěmi vytváří svítidla nejrůznějších tvarů. Pak se zhluboka napil, hřbetem ruky si otřel ústa tak, jako pivaři stírají bílou pivní pěnu, a zhluboka si povzdechl. Ve džbánku měl ale jenom vodu, protože byl zapřísáhlý abstinent a piva ani žádného alkoholu se nikdy nedotkl. Už mám tolik neřestí, že k nim nechci přidávat další, říkával se smíchem, ale ve skutečnosti se bál toho, co alkohol může s člověkem udělat. Živě si pamatoval strach, který jako dítě prožíval den co den s blížícím se večerem. Vybavoval si úzkost a matčino znepokojené přecházení po kuchyni, které začalo před pátou hodinou, kdy se měl otec vrátit z práce

25 25 část první domů. Pokud přišel, všechno bylo v pořádku a rodina prožila klidný večer. Většinou se ale malá ručička přehoupla přes šestou a v kuchyni začalo narůstat napětí. Když nebyl otec doma ani po osmé, což se stávalo tak pětkrát do týdne, maminka navyklými pohyby sklidila do bezpečí za dřevěná dvířka kredence všechno, čím se dalo házet, oblékla mladší děti a poslala Antonína, aby je dovedl do vedlejší ulice k Janince. Ta je s povzdechem uložila všechny tři do jedné postele, zeptala se Antonína, jestli chce taky zůstat, i když věděla, že odmítne, a s dalším povzdechem za ním zavřela dveře. Antonín se rozběhl zpátky za matkou. Měl jsi zůstat s dětmi, řekla pokaždé, když vstoupil do dveří, a on věděl, že má pravdu. Nemohl zabránit ničemu z toho, co se mělo stát. Pokud se hlava rodiny nevrátila do deseti hodin, mohli jít spát, protože věděli, že otcova opilost dosáhne takového stupně, že se oblečený svalí na postel a okamžitě usne. Dřívější příchod znamenal řvaní, výčitky, lamentace, opilecké blábolení a bolest. Otec mlátil do všeho a vším, co mu přišlo pod ruku. Lomcoval zamčenými dvířky kredence, bouchal do nich pěstí, pak popadl maminku za šaty a třásl s ní, jako kdyby byla jen hadrová panenka. Neplakala, ještě ne. Nechala sebou strkat a třást a tiše doufala, že se manžel, kdysi tak milovaný a zbožňovaný, brzy unaví. Pak ji odstrčil na zem, opileckými kroky odvrávoral do ložnice a usnul. Někdy mu ale ještě zbylo dost sil, aby do ležící ženy kopl, a když se konečně rozplakala, jeho zuřivost se ještě

26 26 slepá mapa vystupňovala: Ty, ty budeš brečet! Ty, která mi visíš na krku i s těmi parchanty? Vstaň! Co se tady válíš?! Vstaň! Kopanci a ranami ji poháněl k rychlejšímu tempu a mladý Antonín se strachy choulil na kuchyňském gauči, toužil matce pomoci, ale strach byl silnější, a tak se jen snažil být neviditelný a brečel víc než matka. K tak zoufalým výstupům docházelo jednou, dvakrát do měsíce, ale ani v ostatních zdánlivě klidnějších dnech nebyla s otcem řeč. Děti ani žena jako kdyby nebyly. Jako kdyby nebyl vůbec nikdo, jenom démoni v jeho hlavě, které dokázal uklidnit pouze alkohol. Jen ten mu uměl dát štěstí, dovést ho k pomyslnému nebi uvolnění, aby ho znovu skopl do hlubin beznaděje, z níž ho zas dokázala vyvést až další sklenička. Proč to bylo tak těžké pochopit? O Janince mluvila Antonínova maminka vždycky jako o té, které se poštěstilo. Za svobodna spolu sloužily a pak se obě vdaly. Antonínova maminka za ramenatého kočího s jiskrným pohledem a, jak se později ukázalo, s láskou k popíjení, po němž Antonín naštěstí zdědil jen výšku a černé husté vlasy. Janinčin povozník byl sice taky ramenatý, ale nevelkého vzrůstu, a ke všemu se tři roky po svatbě nechal zavalit fůrou dřeva, a tak udělal z Janinky bezdětnou, zaopatřenou vdovu. Antonín chápal, že z maminčina úhlu pohledu se Janinčina situace dala pokládat za šťastnou. Ve třinácti letech si všiml, že Janinka je žena, ve čtrnácti zaznamenal její dmoucí se ňadra a v patnácti o ní začal každý večer před usnutím snít a v duchu s ní provádět všechny ty věci, o kterých si s kamarády vyprávěli

27 27 část první a o kterých někteří z nich tvrdili, že je zažili. Antonínova zkušenost se zatím omezila na tajný nácvik pod peřinou, který ke své nespokojenosti nemohl provádět tak často, jak by si přál, protože sdílel ložnici s rodiči a všemi mladšími sourozenci. Tou dobou už otec nepracoval, ale stejně každé ráno odcházel z domu a nikdo neměl odvahu se zeptat, kam jde ani kde bere peníze na pití. Antonín už přispíval do rodinného rozpočtu nevelkým platem pomocného dělníka ve sklárně. Děti přespávaly u Janinky skoro každou noc a Antonín si všiml, že pokaždé, když odchází, jsou Janinčiny povzdechy jaksi jinačí a delší než dřív. Kromě smutku z nich zaznívala zklamaná naděje a cestou domů pak Antonín přemýšlel, jestli se plete, nebo Janinka opravdu chce, aby zůstal, a nabízí mu svými pohledy něco víc než jen klidný spánek. Co by se stalo, kdyby zůstal? Zažil by to, o čem zatím jenom sní? Měl jsi zůstat s dětmi, řekla mu zase maminka, když vstoupil do dveří, a Antonína poprvé napadlo, že to snad jednou udělá. Té noci otec domů vůbec nepřišel a Antonín strávil dlouhý čas sněním, co by se stalo, kdyby Jednoho večera ale do Janinčiných dveří vstoupil, a nejen do těch od její ložnice. Zůstaň tady taky, řekla jako pokaždé Janinka a Antonín tentokrát přikývl a mlčky vešel do předsíně. Pokud byla Janinka překvapená, nedala to na sobě znát. Usadila ho ke kuchyňskému stolu, postavila před něj hrnek s bílou kávou a vydala se uložit děti. Dneska budete spát v salonu, v ložnici je zima, řekla dětem a usmála se na mladíka sedícího za stolem. Antonín nevěděl, kam s očima.

28 28 slepá mapa Janinka se za chvíli vrátila a posadila se vedle něj. Našel už otec nějakou práci? zahájila rozhovor. Antonín zavrtěl hlavou: Ne. Nenapadlo ho nic chytrého, co by mohl dodat. Nenapadalo ho vlastně vůbec nic a litoval, že se nevrátil domů jako vždycky. Najednou bylo všechno úplně jiné, než si představoval. Janinka se znovu usmála, vzala ho za ruku a pokračovala: A ty jsi v práci spokojený? Docela, vysoukal ze sebe a připadal si jako naprostý idiot. Konverzace sice nebyla jeho silnou stránkou, ale poskládat větu a navázat jednoduchou otázkou přece není nic těžkého. Teď měl však pocit, že má v hlavě místo mozku kaši. Janinka se jakoby bezmyšlenkovitě zadívala do jeho dlaně, kterou si přitáhla na klín, a lehce mu po ní přejížděla prsty. Moc mě mrzí, že tak hodná ženská jako tvoje máma má v životě tolik smůly. Pamatuju si, jak bývávala veselá a povídavá. Povídala si dokonce i se zvířaty a ty na ní visely pohledem, jako kdyby jí chtěly odpovědět. Teď je těžké dostat z ní větu. Ještěže má tebe. Přeju ti, abys měl víc štěstí. Naklonila se k němu a oběma rukama ho objala a přitiskla k ňadrům, o nichž Antonín tak často snil. Teď si ale nebyl jistý, jestli ho objímá jako starostlivá přítelkyně jeho matky, nebo žena, která také potřebuje utěšit, a tak se o ni jen nejistě opíral s rukama svěšenýma podél těla. Moc ráda bych ti toho štěstí trochu dopřála, zašeptala mu do vlasů a přitiskla rty za ucho. To už pochopil i pomalejší Antonín. Zabořil hlavu hlouběji do měkkého polštáře pod svou tváří a nadechl

29 29 část první se vůně vdoviny kůže. Janinka se zajíkla a přitiskla ho k sobě ještě pevněji. Povzbuzený vstřícnou odezvou vsunul ruce pod hebkou tkaninu, položil dlaně na teplá kulatá kolena a znovu pod prsty ucítil látku. Je neskutečné, kolik vrstev na sobě ženy nosí, napadlo ho a pomalu se po stehnech propracovával výš a výš. To už cítil, jak mu Janinka vykasává košili z kalhot, šikovnými prsty rozepíná jeden knoflík po druhém a shrnuje naškrobenou látku z ramen. Dlaněmi mu hladila hrudník, klouzala níž, rozepínala kalhoty Ježíši, pomyslel si, za chvíli tady budu úplně nahatý a přitom jsem ještě nezjistil, jak se sundávají tyhle zatracené podvlékačky. Tolik knížek jsem přečetl, ale tohle v žádné nepsali. Užitečnější pro život by asi bylo pomáhat doma s prádlem. Zoufale zatahal za šňůrku v pase, až Janinka popojela na židli dopředu a leknutím vyjekla: Počkej, to musíš takhle. Postavila se před něj, nadzvedla sukni a jediným pohybem tkaničku rozvázala. To, co se odhalilo Antonínovým hladovým očím, stačilo, aby věděl, že do ložnice už nedojde. Opřel Janinku o stůl, přitiskl se k ní a bez jakýchkoli knih a návodů našel správnou cestu. Tak okusil teplo ženského klína, hebkost pleti a měkkost dívčích úst. Janinka byla nezkušenému mladíkovi dobrou učitelkou a doba, kterou v její laskavé a hřejivé společnosti trávil, se stále prodlužovala. Několikrát se stalo, že domů nedorazil, ale maminka mu nic nevyčítala, naopak, zdálo se, že je ráda, že nemusel být svědkem jejího trápení. Antonín nevěděl a ani nechtěl vědět, jestli maminka tuší, že noci u Janinky nejsou tak nevinné, a teprve časem

30 30 slepá mapa pochopil, že už neměla sílu přemýšlet o věcech, které právě neprožívala, že už jen přežívala z minuty na minutu a postupně se vzdalovala svým dětem a živému světu. Říká se, že nad opilci drží ochrannou ruku všichni svatí, avšak v případě Antonínova otce byli pravděpodobně zrovna zaneprázdněni někde jinde. Několik dnů nepřišel domů, ale nikomu nechyběl, nikdo se po něm nesháněl. Po dvou týdnech našla ve vedlejší čtvrti jakási domovnice pod listím navátým k zadní straně dvorku tělo muže, asi umrzlého v prvních podzimních mrazech, a protože mrtvého nikdo neznal, považovali ho za toulavého žebráka a nechali tělo odvézt do městské márnice, aby ho pohřbili ve společném hrobě. Cestou ze hřbitova, kam chodila každý čtvrtek odpoledne, aby s láskou pečovala o hrob manžela, kterému vděčila opravdu za hodně, uviděla Janinka povoz přivážející mrtvého a z vrozené ženské zvědavosti se motala kolem tak dlouho, než zjistila všechny podrobnosti. Dala si dvě a dvě dohromady, vykasala lem dlouhé sukně, aby si ho neucourala, a rychlou chůzí, která se ještě dala považovat za důstojnou, vykročila k domovu své přítelkyně. Mohl by to být on. Ještě se nestalo, aby se tak dlouho neukázal, šeptala, aby to mladší děti neslyšely, znepokojená těkavým výrazem v očích Antonínovy maminky. Ta místo odpovědi jen lhostejně pokývala hlavou a už popáté vstala, aby se přesvědčila, že je kredenc zamčená. Zajdu tam, řekl Antonín, vzal Janinku za paži a vyprovodil ji ke dveřím. Přiveď večer děti, zašeptala vdova

31 31 část první o hlavu většímu mladíkovi, ale neodvážila se ho ani dotknout. Pod střechou jeho domova jí to najednou přišlo jaksi nepatřičné. Nebyl to on, zalhal pak Antonín večer své milence, tentokrát dychtivější po novinkách než po tělesných rozkoších. Věřila mu, protože netušila důvod, proč by neměl říkat pravdu. Důvody přitom byly dva a úplně prosté Antonín otce nenáviděl a rodina ani neměla peníze, aby mu vypravila pohřeb. Alžbětin tatínek okusil v životě bolest duše i bolest těla způsobenou válečným zraněním, ale kdyby se ho někdo zeptal, které z obou trápení je horší, bez váhání by zvolil nekonečné čekání na otcův návrat a bezmoc, k níž byl odsouzen v dětství. Stejně jako rána na noze i rány v nitru byly stále živé a dusily ho, kdykoli zatoužily vyplout z hlubin minulosti na povrch. Ani čas, ani vzdálenost je nedokázaly úplně vymazat. Nemocnou nohu si tatínek Antonín omýval každý den po návratu z práce v lázni, kterou mu podle rady doktora Bergera připravovala Alžběta nebo její maminka, a mazal si ránu hojivou mastí. Alžběta pro ni od jisté doby velice ochotně chodila do lékárny na náměstí. Měla ráda vůni lékárny, lichotilo jí, že ji pan lékárník oslovuje slečno, ale hlavně při každé cestě doufala, že bude v lékárně vypomáhat alespoň jeden z Hansů. Hansové říkala synům pana lékárníka, dvojčatům Hansovi a Rudimu, kteří si byli tak neuvěřitelně podobní, že si je pletli i vlastní rodiče, a chlapci slyšeli na obě

32 32 slepá mapa jména a chvílemi dokonce sami zapomínali, který z nich je který, a splývali v jedinou bytost, podobní si nejen vzhledem, ale i myšlenkami. Ve svých šestnácti letech byli vysocí, hubení a kostnatí, ale Alžbětu fascinoval hlavně pramen tmavě hnědých vlasů, který jim k velkému nesouhlasu pana lékárníka padal přes čelo a zakrýval pravé oko. Z jejich strany to byl zřejmě projev revolty vůči světu dospělých, ale Alžběta spíš přemýšlela, nakolik mají omezený rozhled, a mhouřila hned pravé a hned levé oko, aby zjistila, jestli se věci okolo ní nějak změní. Pan lékárník po ní pobaveně pokukoval, chvílemi se pochechtával nahlas a Hansové by raději v ten moment byli někde jinde. Než pan lékárník mast namíchal, Alžběta se opírala lokty o pult, upřeně zírala na o pár let starší výrostky, a aniž si uvědomovala, jak je uvádí do rozpaků, uvažovala, který z nich je Hans a který Rudi, a marně se snažila mezi nimi najít alespoň nepatrný rozdíl. Přestože doktor vyzkoušel desítky odvarů, vystřídal několik mastí a konzultoval zranění Alžbětina tatínka s nejrůznějšími lékaři, rána se nehojila, ale kupodivu ani nehoršila. Jen někdy za vlhkého počasí ho bolela víc než obvykle. Měli mi tu zatracenou nohu raději uříznout, vzdychal pak vleže na květovaném kuchyňském gauči, nohu podloženou polštářkem, a zapíjel lék proti bolesti. Raději bych byl mrzák než snášet takovou bolest. Alžběta znala jenom jednoho válečného invalidu, pana Indráka, který přišel o nohu až v půli stehna, a teď mu patřila trafika na náměstí. Přestože otce litovala, tajně

33 33 část první ho podezírala, že panu Indrákovi trafiku závidí. Znala jeho vášeň pro čtení a dokázala si představit, že mezi novinami a časopisy by byl dokonale šťastný. Lásku ke knížkám si Antonín vypěstoval během dlouhých hodin čekání na otcův příchod. Kdysi mu byly kromě vystrašené matky jediným společníkem, dovolily mu zapomenout a dávaly naději, že existují i jiné, lepší světy a životy, než je ten jeho.

34

35 35 část první třetí kapitola Od zmizení Antonínova otce uběhlo několik týdnů, ale zdálo se, že maminka ani nezaznamenala, že tam její muž už není. Dál každý večer zamykala všechna dvířka u kredence, seděla na židli u bíle prostřeného stolu a s úderem desáté chodila spát. Někdy se během dne vypravila ven, ale mezi dveřmi se zastavila, jako kdyby najednou nevěděla, kam vlastně chtěla jít a jakým směrem vyrazit. Bezradně se vrátila na svou židli a bez pohnutí čekala, dokud hodiny neodbily desátou. Pak se zvedla a šla spát. Postupně přestala dělat všechny domácí práce a soustředila se jen na kontrolu zamčených skříněk. Nakonec si mladší děti odvezli prarodiče. Chtěli s sebou vzít i dceru, ale ta odmítla vyjít ze dveří, dívala se na vlastní rodiče, jako kdyby je nepoznávala, a zoufale se držela stolu. Starost o pomatenou maminku byla brzy nad Antonínovy síly. Bál se nechat ji samotnou, protože občas se stávalo, že překonala strach a vydala se do města. Bezmocně bloudila ulicemi, tiskla se ke stěnám domů, a když ji Antonín po hodinách zoufalého hledání našel, byla úplně vyčerpaná a jen tiše plakala. Po čase už nepoznávala ani nejstaršího syna, a když se ji snažil dovést domů, vyškubávala se mu, bránila se a prala se s ním, takže se kolemjdoucí zastavovali a Antonín musel vysvětlovat, že není žádný násilník, že se snaží udělat jen to, co je pro matku nejlepší. Začal ji zamykat, ale při návratu domů nacházel maminku zoufalou

36 36 slepá mapa a šílenou strachy, a tak znovu nechával odemčeno a riskoval, že stráví dlouhé hodiny prohledáváním města. Tehdy se jako neocenitelná pomocnice ukázala dcera domovnice z bytu v přízemí. Znal ji už od dětství a všiml si, že je stejně zvědavá a řečná jako její matka. Upřímně hubenou blondýnku nesnášel. Do všeho strkala nos, nic jí neuniklo a Antonín měl vážné podezření, že na něj číhá, aby s ním z nudy mohla zapříst rozhovor a klást mu neomalené otázky. Byl si jistý, že copatá světlovláska ví o jeho přátelství s Janinkou, a nepochyboval, že všechno, co se dozví, roznese po okolí stejně jako její matka. Anna svou zvídavost a upovídanost asi opravdu zdědila po matce. Na rozdíl od ní ale neměla pohled na lidi potemnělý špatnými zkušenostmi a dívala se na ně očima radostného mládí, měla lidi opravdu ráda a chtěla o nich vědět co nejvíc jenom proto, aby je lépe poznala a dozvěděla se, jak žijí. Šedivý dům a okolní ulice pro ni byly světem, v němž se den za dnem, hodinu za hodinou odvíjely životy sousedů, a ona je pozorovala, a pokud bylo potřeba, dokázala i pomoci. Zdravila a oslovovala kolemjdoucí známé, kladla jim otázky, které pro jejich upřímnost mohly být považovány za dotěrné, a pár lidí obzvlášť ti, kteří měli co tajit, stejně jako Antonín se jí raději vyhýbalo. Možná dřív než Antonín sám poznala, že chlapcova maminka, i když docela mladá, má nemoc starých lidí, nemoc zvanou zapomínání. Tak dlouho se snažila potlačovat strach a myšlenky na prožívané trápení, až ji unavená a zmučená mysl přestala poslouchat a vzpomínky a obrazy známých věcí se postupně rozpíjely a černaly.

37 37 část první Celý svět se proměnil v neznámou krajinu zabydlenou cizími lidmi, o nichž nevěděla, jestli jsou jejími přáteli. Jen občas se odkudsi z hlubin mysli vynořila vzpomínka a žena ve snaze zachytit ji se vydala do ulic, aby okamžitě zapomněla, kam jde a co vlastně hledá. Šla a nevěděla kam, toužila požádat o pomoc, ale nevěděla o jakou. Pokud Anna zahlédla zmatenou ženu vycházet z domu, vydala se za ní a často dlouhé hodiny prochodila v jejích stopách, přestože se bála, že se na ni budou doma zlobit. Když se přiblížila doba, kdy se Antonín vracel z práce, rozběhla se k domovu, aby ho alespoň přibližně nasměrovala k místu, kde by mohl matku najít. Jen jednou se pokusila zabránit nemocné odejít z domu, ale Antonínova maminka se strašně roztřásla a rozkřičela, nečekanou silou se vytrhla a utíkala pryč. Z domovnického bytu vyběhla Annina matka, dceru zfackovala ještě přede dveřmi a vynadala jí, že strká nos do cizích věcí místo toho, aby dělala něco užitečného. Antonín byl Anně vděčný, ale stejně se snažil ochotné pomocnici vyhýbat. Nevěděl, co si s ní má povídat, ale to okaté světlovlásce nevadilo, protože většinu konverzace obstarala sama. Vyprávěla mu o své rodině, sourozencích, zvycích sousedů, z nichž některé vůbec neznal, přestože je potkával na schodech, o dětech, které si hrály na dvorku, i o jejich rodičích. Antonín odpovídal jenom krátce, občas se na něco zeptal, ale stačilo mu, že nemusí moc přemýšlet, a časem si na dívčinu společnost docela zvykl, tak jako si člověk zvykne na chladné dny či hlučné sousedy.

38 38 slepá mapa Maminčin stav se časem zhoršil natolik, že už ani nevstávala z postele, nedokázala se sama najíst a potřebovala celodenní opatrování. Antonínovi nezbývalo nic jiného než znovu požádat prarodiče, aby se jí ujali. Tentokrát už se maminka odvozu nebránila, protože, i když se okolo sebe dívala široce otevřenýma očima, nevnímala. Jednoho nedělního rána Antonín maminku naposled objal a pohladil po vlasech. Mučily ho výčitky svědomí a vědomí, že pro člověka, který je mu na celém světě nejblíže, nemůže vůbec nic udělat. Ale nejvíc ze všeho se styděl, protože cítil úlevu. Za šestnáct dní maminka zemřela. Byl podzim, vítr rozfoukával barevné listí po chodnících, déšť je přibíjel k zemi a rozpíjel jeho smutnou krásu do rozměklého bahna. Nahé koruny stromů natahovaly vrásčité paže k nelítostné šedé obloze a ve vzduchu byla cítit první noc, která pokryje trávu bílým mrazíkem. Všechno bylo stejné jako toho večera před lety, kdy Antonín viděl naposled svého otce, jak se opilý potácí podvečerním městem domů. Najednou zavrávoral, noha mu sklouzla z obrubníku a s rukama roztaženýma nad hlavou se svalil k zemi. Co čumíš, zablábolil směrem k synovi, když k němu přiběhl. Položil hlavu tváří na mokré listí, zavřel oči a usnul spánkem blížícím se bezvědomí. Antonín nezaváhal ani na okamžik. Rozhlédl se, a když nikoho neviděl, popadl otce za paže a odtáhl ho do dvora nejbližšího domu. Sundal hubenému muži kabát a nechal ho ležet s opilecky napuchlým obličejem v bahnité louži v nejtmavším koutě dvora za hromadou odpadků, kam podle něj patřil.

39 39 část první Pak odešel, aniž přehnaně spěchal, cestou zahodil plášť do smetí, oklikou se vrátil domů a za celý život ani jednou nezapochyboval, že udělal správně. Litoval jen, že neměl příležitost zbavit se otce mnohem dřív. Po matčině pohřbu Antonínův život nabral podivně pravidelný ubíjející řád. Celý svět se smrskl na byt v prvním poschodí, několik ulic vedoucích do práce, tovární halu a Janinčinu ložnici. Kyprá tmavovláska s bujnými ňadry mu poskytovala iluzi domova a zázemí. Přicházel k ní několikrát týdně, vždycky po setmění, aby ho nikdo neviděl. Pomilovali se na velké posteli s dřevěným záhlavím a měkkými matracemi, která Janince zbyla z krátkého manželství, a pak vedle sebe usnuli. Na zdi nad hlavou postele kdysi visel obrázek Marie s dítětem, ale ten po Antonínově první návštěvě zmizel kdesi za skříní a na jeho místě se objevila podzimní krajinka. Na obrazy, sošky a dečky si Janinka potrpěla. Sňatkem se z ní stala slušně zaopatřená žena, ale paničky z okolí jí nikdy nezapomněly, že bývala jen služkou, a dívaly se na ni spatra, a tak si Janinka své společenské postavení dokazovala nákupem maličkostí, které si dříve nemohla dovolit. Na skříňkách a poličkách, stolcích a okenních rámech se postupem času nahromadili porcelánové baletky, psi, sloni a černoušci, na stěnách visely krajinky všemožných barev a všech ročních období hned vedle pestrých talířů z Chodska a vyřezávaných kukačkových hodin. Majitelka slunného bytečku si uvědomovala, že krásné maličkosti jí začínají přerůstat přes hlavu a zabírat životní prostor,

40 40 slepá mapa ale nevěděla si s nimi rady stejně, jako si nedokázala poradit se vztahem k Antonínovi. Měla mlčenlivého mladíka ráda, nechtěla přijít o příjemné společné chvíle, ale viděla, že čas běží a její půvab a živočišná přitažlivost, kterou uměla tak dobře použít, začínají uvadat. Nechtěla strávit život sama, i když zabezpečená, a nebyla natolik sobecká ani hloupá, aby k sobě mladého milence připoutala natrvalo. S neodbytnou myšlenkou na nejasnou budoucnost se svěřila vdově Bártové, mohutné šedesátnici s velikýma rukama, jejichž hřbety byly plné stařeckých skvrn, vydělávající si na život posluhováním na faře. Bártová o sobě ráda mluvila jako o farské hospodyni a tvrdila, že je hluboce věřící žena, která žije jen pro Boha a konání dobra. Mezi nejoblíbenější dobré skutky patřilo dohazování vhodných ženichů a nevěst a sbírání pokoutních zpráv a zpráviček o lidech z farnosti, což vedlo ke smutné skutečnosti, že o nebohé ženštině lidé nemluvili jinak než o drbně Bártové. A drbna Bártová se pustila do pátrání po vhodném kandidátovi na volné místo v Janinčině posteli a životě s vervou odpovídající její pověsti. Zanedlouho předložila seznam kandidátů, z něhož si Janinka po pečlivé a dlouhé konzultaci s Bártovou vybrala zlatníka Rauera, vdovce se dvěma dětmi. Mám ráda děti, odpovídala na vdoviny námitky. Jste ještě mladá, můžete mít vlastní. Ale Janinka věděla, že už není tak mladá, jak vypadá, a když neotěhotněla v tříletém manželství, kdy se o to poctivě snažila, ani během radovánek s Antonínem,

41 41 část první kdy se tomu naopak svědomitě bránila, vlastní děti asi nikdy mít nebude. Rauer jí nebyl nesympatický, navíc bude jistě trávit hodně času ve své dílně za obchodem, děti už chodí do školy, a tak Janince zbude dost času, aby si na změnu ve svém poklidném životě zvykla. A možná se jí poštěstí a najde si občas chvilku i pro Antonína Jen kdyby ten Rauer pořád nemlel o nebožce ženě! Teď už jenom zbývalo oznámit chystanou novinku Antonínovi. Nedovedla si představit, jak se zachová. Mlčen livý mladý muž pro ni byl i po letech záhadou. Znala však silnější pohlaví natolik, aby věděla, že odmítnutí a tohle bylo odmítnutí žádný muž nemá rád. Promýšlela, jakým způsobem Antonínovi o svatbě řekne, co Antonín asi odpoví, jestli se s ní bude chtít dál tajně scházet, jestli se nerozzlobí a ve zlosti jejich tajemství Rauerovi neprozradí. Pokaždé, když za ní přišel, byla přichystaná povědět mu o svém plánu, ale pak Antonína viděla a bylo jí líto si ještě jednou možná naposled neužít chvilek v jeho objetí. A když potom leželi ve velké vyřezávané posteli, připadalo jí hloupé vyrukovat se svatebním oznámením a odložila nepříjemnou nutnost na další den. A snad právě tehdy polevila v opatrnosti nebo se jí možná opravdu podařilo přesvědčit samu sebe, že její lůno je neplodné, a necelý měsíc před svatbou během jednoho z večerů, které se s blížícím se rozchodem stávaly více a více vášnivými, počala s Antonínem syna. Nakonec se Antonín dozvěděl pravdu od někoho úplně jiného.

42 42 slepá mapa Z upovídané bledulky Anny vyrostla dívka obdařená neobvyklou křehkou krásou. Veliké modré oči se sice dívaly na svět s dětskou bezelstností, ale viděly více, než by si přály. Anna si nepamatovala hodinu, den a dokonce ani rok, kdy se rozhodla, že se jednou stane Antonínovou ženou, a byla přesvědčená, že se s láskou k vysokému tmavovlasému mladíkovi narodila. Chápala, že si jí nevšímá, protože kdo by si všímal malé holky, jakých je ve městě na tucty, ale trpělivě ho každý den vyhlížela a znala ho lépe, než se možná znal on sám. Moc dobře věděla, za kým Antonín chodívá, a tušila i proč, ale nikdy to nedala najevo. Za života Antonínovy maminky je na čas spojila starost o nemocnou, avšak pak jako by na ni Antonín zapomněl. Nechtěla mu nadbíhat, ale bála se, aby mu úplně nevymizela z mysli, a tak si občas, ale opravdu jen občas, zařídila nějakou pochůzku, aby ho potkala. Někdy se jí dokonce zdálo, že má Antonín ze setkání radost, ale nikdy toho moc nenamluvil, tak se konverzace většinou ubírala směrem, který udala řečná Anna. Anně povídání nedělalo potíže, ale s Antonínem bylo těžké mluvit, protože skoro neodpovídal. Sama už kolikrát nevěděla, co říct, plácala páté přes deváté a večer před spaním se tloukla do čela, co za nesmysly vykládala. Toužila být hezká, chtěla být pěkná pro něj, ale jinak jí vlastní krása byla spíš na obtíž a ztrpčovala jí život. Sotva dospěla a rodiče či spíše matka pochopili, jak neobvykle hezkou dceru mají a že by konečně mohli výhodným sňatkem zajistit rodině průlom do lepší

43 43 část první společnosti, začali se pídit po vhodném nápadníkovi. Pohled na dceřinu krásu byl ovšem poněkud zkreslen rodinnou hrdostí a rodičovskou nekritičností, takže v jejich očích byla Anna božsky krásná, zatímco vybraní ženichové, jimž ji předváděli jako kobylku na trhu, viděli sice hezkou, ale upovídanou a chudou holku. Rodiče pak Anně vyčítali, že se nesnaží, že odhání nápadníky naschvál, že nemyslí na rodinu a přidělává jim starosti. Anna je pokorně vyslechla, slíbila, že se příště bude víc usmívat a méně mluvit, ale na rozdíl od rodičů chápala, že problém je spíš ve věnu než v úsměvech. Novinku o Janinčiných vdavkách už věděli snad i ve Vídni, jenom Antonín nic netušil. Pokud si někdy s někým popovídal, bylo to v práci a tématem byla výhradně kvalita skloviny, nepříjemný mistr nebo rozpis směn. V domě se bavil jen s Annou, a tu vídával tak málo, že už skoro zapomněl, že existuje. V myšlenkách se zabýval jen knihami, občas prací a stále častěji Janinkou. Zdálo se mu, že se poslední dobou jejich vztah dostal na jinou úroveň. Uvědomoval si, že za Janinkou dávno nechodí jenom kvůli chvilkám rozkoše, ale že k ní cítí víc, že chce v její společnosti trávit čas, dívat se na ni, poslouchat její hlas a sledovat, jak přechází po pokoji a konečky prstů kontroluje prach na hlavičce porcelánové tanečnice či na rámu nového zátiší. Chtěl vedle ní usínat, ráno se vedle ní probouzet, vracet se k ní a ukázat všem, že patří k sobě. Začínal si přát, aby mohl Janinku chránit a byl pevným bodem jejího života. Nepochyboval, že ona si přeje totéž a společně dokážou překonat patnáct let, které je rozdělují. Dříve