Vysoká škola v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Právnická fakulta Studijní obor: Veřejná správa Katedra správní vědy a správního práva Bakalářská práce Vysoká škola v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu Vedoucí bakalářské práce: JUDr. Veronika Kudrová Autor: Martina Kölblová Brno 2012

2 zadání

3 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Vysoká škola v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne 29. června 2012 Martina Kölblová

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Veronice Kudrové za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této bakalářské práce.

5 Obsah Úvod Právní úprava vysokoškolského práva a úprava správního soudnictví vývoj a současný stav Právní úprava vysokoškolského práva Právní úprava správního soudnictví a její vliv na vysokoškolské právo Judikatura vztahující se obecně k rozhodovací činnosti vysokých škol Možnost přezkoumání rozhodnutí vysokých škol Náležitosti rozhodnutí vysokých škol Žalobní legitimace Soudní přezkum aktů vysokých škol Rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu Rozhodování o právech či povinnostech studentů Poplatky spojené se studiem Státní zkouška Přerušení studia Rozhodnutí o výjimce Ukončení studia Uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace Habilitační řízení, udělování vědeckých hodností Akreditační řízení Závěr Resume Seznam použitých zdrojů... 49

6 Úvod Jedním z hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v hlavě čtvrté ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina ) je i právo na vzdělání, které je zakotveno v jejím článku 33. Z tohoto ustanovení vyplývá, že každý má právo na vzdělání. Právo na bezplatné vzdělání mají občané v základních a středních školách. Pokud se týká vysokých škol, zde Listina uvádí, že právo na bezplatné vzdělání na těchto školách má vztah ke schopnostem občana a možnostem společnosti. Podmínky, za nichž mají občané během studia právo na pomoc státu, stanovuje zákon. Zmíněné ustanovení Listiny dále uvádí, že Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Otázka vzdělání, včetně vzdělání vysokoškolského, má v současné společnosti stále větší význam. Je tomu tak z toho důvodu, neboť patřičné vědomosti, návyky a dovednosti jsou zdrojem nezanedbatelné konkurenční výhody. I proto byla na počátku 90. let minulého století věnována pozornost otázce právní úpravy vysokého školství, které mělo opět nabýt svůj svébytný charakter z období první republiky. Přijatý zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách tento úkol splnil, na čemž nic nemění ani to, že se poměrně rychle přežil a byl nahrazen právní úpravou novou, která ve větší míře reagovala na požadavky společnosti v této oblasti. Právě otázkám právní úpravy vysokého školství se věnuje tato práce. Oblast vysokého školství byla u nás bezprostředně po listopadu 1989 upravena zákonem č. 172/1990 Sb., o vysokých školách (dále jen starý zákon o vysokých školách ), který byl přijat dne 4. května Starý zákon o vysokých školách vstoupil v účinnost dne 1. července 1990 a byl v účinnosti až do 31. prosince 1998, kdy byl s účinností od 1. ledna 1999 derogován zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Za dobu své účinnosti byl starý zákon o vysokých školách celkem čtyřikrát novelizován. Zákon o vysokých školách byl přijat dne 22. dubna 1998 a vstoupil v účinnost dnem 1. července Jak uvádí S. Kadečka zákon o vysokých školách byl přijat jako kompromisní úprava vycházející z vládního a poslaneckého návrhu zákona, a to po více než třech letech diskusí nad koncepcí českého vysokého školství, při kterých se vystřídali i tři ministři školství. Problematickými se při přijímání jevily zejména následující oblasti: 6

7 diverzifikace vysokých škol, financování vysokých škol, problematika akreditace, otázka školného a problematika fakultních či univerzitních nemocnic. 1 Nejen z tohoto důvodu byl tento zákon za dobu své účinnosti poměrně často novelizován. Do dnešního dne v něm došlo k celkem dvaceti změnám. Vysoké školy jsou právnickými osobami. Uskutečňují akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání, přičemž typ vysokoškolské vzdělávací činnosti je určován typem uskutečňovaných akreditovaných studijních programů. Vysoké školy jsou děleny na univerzitní a neuniverzitní. Dále jsou vysoké školy členěny na veřejné, soukromé nebo státní. Státní vysokou školou jsou rozuměny vysoká škola vojenská a vysoká škola policejní. Počínaje rokem 1999 přešly do skupiny tzv. veřejných vysokých škol dosavadní vysoké školy. 2 Univerzitní vysoké školy realizují magisterské či doktorské studijní programy a v souvislosti s tím taktéž vědeckou a výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Mohou zde být taktéž uskutečňovány bakalářské studijní programy. Naproti tomu neuniverzitní vysoké školy uskutečňují především bakalářské studijní programy a s nimi související činnost výzkumnou, vývojovou, uměleckou, jakož i další tvůrčí činnost. Vysoké školy uskutečňují vedle již zmiňovaných akreditovaných studijních programů také programy celoživotního vzdělávání. Za exkluzivní výsadu vysokých škol je zapotřebí považovat právo přiznávat akademický titul, konat habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické insignie a v neposlední řadě také konat akademické obřady. 3 V ustanovení 7 zákona o vysokých školách jsou orgány veřejné vysoké školy děleny na samosprávné akademické orgány veřejné vysoké školy, kam spadají akademický senát (jakožto samosprávný zastupitelský akademický orgán; 8 a 9), rektor (jedná a rozhoduje ve věcech školy, nestanoví-li zákon jinak; 10), vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole akademická rada (dále jen vědecká rada veřejné vysoké školy ; 11 a 12) a disciplinární komise (projednává disciplinární přestupky studentů veřejné vysoké školy, pokud nejsou zapsáni na žádné z jejích fakult; 13) a další orgány veřejné vysoké školy, kam náleží správní rada veřejné vysoké školy ( 14 a 15) a kvestor (řídí hospodaření a vnitřní správu veřejné vysoké školy a vystupuje jejím jménem v rozsahu stanoveném opatřením rektora; 16 zákona o vysokých školách). 1 KADEČKA, S. Zákon o vysokých školách. Právní zpravodaj, č. 10/ PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M. Financování školství. Praha: ASPI, BLAŽEK, P. a kol. Správní právo. Zvláštní část. 1. dotisk 4. dopl. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 131 a

8 Samosprávný charakter veřejné vysoké školy je zřejmý především z možnosti vydávat vnitřní předpisy veřejné vysoké školy. V ustanovení 17 odst. 1 zákona o vysokých školách jsou obligatorně stanoveny vnitřní předpisy veřejné vysoké školy, jimiž jsou statut veřejné vysoké školy, volební a jednací řád akademického senátu veřejné vysoké školy, vnitřní mzdový předpis, jednací řád vědecké rady veřejné vysoké školy, řád výběrového řízení pro obsazování míst akademických pracovníků, studijní a zkušební řád, stipendijní řád, disciplinární řád pro studenty a konečně i další předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy. Jak vyplývá z ustanovení 7 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy pro vysoké školy je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jeho působnost na uvedeném úseku je vymezena v ustanovení 87 zákona o vysokých školách, podle něhož spadá do jeho kompetence registrovat vnitřní předpisy vysokých škol, rozdělovat finanční prostředky z kapitoly školství státního rozpočtu vysokým školám, kontrola využití přidělených finančních prostředků, rozhodování o udělení akreditace a státního souhlasu či rozhodování o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Cílem předkládané práce je v nezbytné míře rozebrat stěžejní ustanovení obou zákonů o vysokých školách a současně rozebrat judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, která se váže k příslušným ustanovením těchto právních předpisů. Práce je v souladu s těmito cíli rozčleněna do tří kapitol. Ta první rozebírá právní úpravu vysokoškolského práva a úpravu správního soudnictví. Je zde pojednáno jak o jeho vývoji, tak i o jeho současném stavu. Druhá kapitola je zaměřena na judikaturu vztahující se obecně k rozhodovací činnosti vysokých škol. Pojednáno je zde o možnosti přezkoumání rozhodnutí vysokých škol, náležitostech rozhodnutí vysokých škol a o žalobní legitimaci. Ve třetí kapitole je zmíněna judikatura týkající se soudního přezkumu aktů vysokých škol. Tato judikatura se týká rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, rozhodování o právech či povinnostech studentů, uznání studia, habilitační řízení, udělování vědeckých hodností a akreditačního řízení. Pomineme-li relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a texty příslušných zákonů, pak je zapotřebí poznamenat, že okruh zdrojů, které bylo možno ke zpracování práce využít, byl výrazně omezen. Z těch nejpodnětnějších je možno zmínit stať V. Kudrové s názvem Soudní přezkum rozhodnutí vysoké školy z pohledu vybrané judikatury a dále stať F. Rigela Judikatura Nejvyššího správního soudu: 8

9 rozhodování o právech a povinnostech žáků, studentů a uchazečů o studium. Základní orientaci v oblasti veřejné správy vysokého školství je možno získat např. ve vysokoškolské učebnici kolektivu autorů z Masarykovy univerzity v Brně s názvem Správní právo: zvláštní část (autorem příslušné kapitoly je S. Kadečka). 9

10 1 Právní úprava vysokoškolského práva a úprava správního soudnictví vývoj a současný stav Tato kapitola se bude ve stručnosti zabývat nejprve vysokoškolským právem a následně úpravou správního soudnictví u nás. Pod pojmem vysokoškolské právo je přitom možno rozumět komplex právních norem, jež na jedné straně upravují vznik, fungování a vystupování vysoké školy coby správního orgánu, na straně druhé pak kodifikující práva a povinnosti podřízených subjektů, o kterých je vysokou školou rozhodováno. 1.1 Právní úprava vysokoškolského práva V současnosti vysokoškolské právo u nás zahrnuje především dva právní předpisy zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysokých školách ) a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ). Oba zmíněné právní předpisy svojí povahou spadají do oblasti práva veřejného. Fungování vysokých škol vychází ze zákona o vysokých školách, který je lex specialis, a proto má aplikační přednost před správním řádem, který je předpisem obecným. Zákon o vysokých školách byl přijat dne 22. dubna 1998 a vstoupil v účinnost dnem 1. července Jak uvádí S. Kadečka zákon o vysokých školách byl přijat jako kompromisní úprava vycházející z vládního a poslaneckého návrhu zákona, a to po více než třech letech diskusí nad koncepcí českého vysokého školství, při kterých se vystřídali i tři ministři školství. Problematickými se při přijímání jevily zejména následující oblasti: diverzifikace vysokých škol, financování vysokých škol, problematika akreditace, otázka školného a problematika fakultních či univerzitních nemocnic. 4 Nejen z tohoto důvodu byl tento zákon za dobu své účinnosti poměrně často novelizován. Do dnešního dne v něm došlo k celkem dvaceti změnám. V porovnání s předchozí právní úpravou představovanou zákonem č. 172/1990 Sb., o vysokých školách (dále jen starý zákon o vysokých školách ) zákon o vysokých školách upravuje problematiku rozhodování o právech a povinnostech studenta (starý zákon o vysokých školách ve svém ustanovení 18 odst. 2 upravoval pouze otázku rozhodnutí o nepřijetí ke studiu). Zákon o vysokých školách obsahuje rovněž odlišnou úpravu aplikace 4 KADEČKA, S. Zákon o vysokých školách. Právní zpravodaj, č. 10/

11 správního řádu, přičemž starý zákon o vysokých školách v souladu s ustanovením 34 jeho užití připouštěl toliko v otázkách rozhodování o stipendiu a o vyloučení ze studia. Jak vyplývá z ustanovení 1 odst. 1 správního řádu, je tímto zákonem mimo jiné upraven postup právnických osob za předpokladu, že vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán ). Zde upravená pravidla řízení před správním orgánem se použijí vždy, není-li zvláštním zákonem stanoven postup jiný. Výjimkou z tohoto pravidla jsou takové případy, kdy aplikaci správního řádu vylučuje některý ze speciálních předpisů. Z judikatury ovšem vyplývá, že ani v takových případech nelze správní řád (respektive základní zásady správního řízení) vyloučit absolutně a lze jej výjimečně použít tehdy, je-li nezbytné vyplnit mezery procesní úpravy. 5 Z uvedeného vyplývá, že pravidla zakotvená ve správním řádu lze aplikovat jen za situace, kdy není daná otázka řešena zákonem o vysokých školách, avšak kromě případů, kdy aplikaci správního řádu zákon vylučuje. Jedná se např. o otázky rozhodování o přijetí ke studiu ( 50 odst. 4 zákona o vysokých školách) rozhodování o právech a povinnostech studenta ( 68 odst. 1 zákona o vysokých školách), habilitačního řízení ( 72 odst. 13 zákona o vysokých školách), řízení ke jmenování profesorem ( 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) aj. Z uvedeného je zřejmé, že při aplikaci správního řádu je uplatňována zásada subsidiarity. 1.2 Právní úprava správního soudnictví a její vliv na vysokoškolské právo V současnosti je oblast správního soudnictví upravena zejména třemi právními předpisy, kterými jsou zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ) jakožto základní procesní předpis upravující správní soudnictví, dále zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Přijetí těchto zákonů do našeho právního řádu bylo logickou reakcí na Nález Ústavního soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 6, jímž došlo na základě návrhů několika navrhovatelů (mj. IV. senátu Ústavního soudu) ke zrušení celé páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2002, kterou bylo dříve správní soudnictví u nás upraveno. Všechny výše uvedené právní předpisy nabyly účinnosti dnem 1. ledna 2003, 5 Srovnej Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 5 As 86/ Uvedený nález byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 276/2001 Sb. 11

12 přičemž představovaly první ucelenou a samostatnou úpravu správního soudnictví u nás. Provedená rekodifikace měla přitom vliv taktéž na možnost přezkumu rozhodnutí, která vydávají vysoké školy v rámci své pravomoci. Předchozí právní úprava správního soudnictví, která trpěla celou řadou nedostatků, byla začleněna do části páté ( 244 až 250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince Za hlavní nedostatky této právní úpravy bylo možno označit skutečnost, že absentovala úprava existence Nejvyššího správního soudu, ačkoliv tento orgán byl předpokládán ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava ČR ) a současně ani neexistovala plná jurisdikce, kdy docházelo pouze ke zkoumání zákonnosti rozhodnutí. 7 Ve vztahu k řešené problematice je možno poukázat především na novou formulaci kompetenční výluky soudů, kdy nová právní úprava tuto výluku zúžila v tom směru, že záležitosti vysokého školství nespadají jen pod pravomoc správních orgánů fakulty nebo univerzity. Kompetenční výluka obsažená v ustanovení 248 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2002 měla následující znění: Kromě toho jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A, která je součástí tohoto zákona, jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumání vyloučí zvláštní zákony. V příloze A o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2002 pak bylo stanoveno, že mezi případy, na které dopadá nemožnost domáhat se přezkumu rozhodnutí správního orgánu soudem, náleželo rozhodnutí rektora (respektive akademického senátu v případě vysokých škol nečleněných na fakulty) vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách (ne)přijetí ke studiu na vysoké škole. Možnost přezkumu rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu tak byla ze zákona vyloučena. Stávající právní úprava správního soudnictví obsahuje kompetenční výluku v ustanovení 70 s. ř. s. V souladu se zmiňovaným ustanovením není již rozhodování vysokých škol vyňato z jurisdikce soudu, přičemž ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny následující úkony: jež nejsou rozhodnutími; předběžné povahy; 7 Viz např. NOVÁK, A. Cesta k nové úpravě správního soudnictví aneb několik poznámek k historickému vývoji správního soudnictví v českých zemích [online]. 18. června [citováno 20. června 2012]. Dostupné z: nebo již zmiňovaný Nález Ústavního soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. 12

13 jimiž je upraveno vedení řízení před správním orgánem; jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, neznamenají-li sama o sobě právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, jestliže zvláštní zákon nestanoví jinak; o nepřiznání nebo odnětí odborné způsobilosti fyzickým osobám, neznamenají-li sama o sobě právní překážku výkonu povolání nebo zaměstnání nebo jiné činnosti; jejichž přezkoumání je vyloučeno zvláštním zákonem. V důsledku změny formulace kompetenční výluky došlo k výraznému rozšíření okruhu otázek, které podléhají přezkumu v rámci správního soudnictví. Stávající znění kompetenční výluky má přitom univerzální charakter, což znamená, že se vztahuje bez rozdílu na veškerá rozhodnutí, aniž by bylo rozhodné, v jakém řízení došlo k jejich vydání. Může se tak jednat jak o rozhodnutí vydané vysokou školou stejně jako o rozhodnutí vydané finančním úřadem. Rozhodné je tak pouze to, zda je dotčené rozhodnutí v souladu s obecnými požadavky stanovenými zákonem či nikoliv. Ještě více se okruh otázek, které podléhají přezkumu v rámci správního soudnictví, rozšířil v důsledku Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 5 As 39/2005, v němž se mimo jiné konstatuje následující: Z předestřených úvah rozšířeného senátu tedy vcelku jednoznačně vyplývá neudržitelnost takové interpretace 65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují se totiž situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají (a přesto jsou podrobena přezkumu ), jednak je takový požadavek zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze 65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či 13

14 závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se negativně projevil v jeho právní sféře. 8 V návaznosti na dosud uvedené je tedy možno konstatovat, že od roku 2003, kdy vstoupil v účinnost s. ř. s., se významně rozšířil okruh otázek, které podléhají přezkumu v rámci správního soudnictví. K dalšímu rozšíření tohoto okruhu navíc došlo v důsledku citovaného Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 5 As 39/2005. Společným problematickým rysem předchozí i nynější úpravy správního soudnictví je však skutečnost, že není zřejmé, jaká rozhodnutí spadají do vymezeného okruhu kompetenčních výluk 9, což se především týká skutečnosti, kdy jde v rámci rozhodování správního orgánu o rozhodnutí. V důsledku rekodifikace správního práva procesního tak došlo k přesunutí rozhodování vysokých škol, na něž se dříve ve shora uvedeném rozsahu vztahovala kompetenční výluka, do těch správních aktů, jež jsou přezkoumatelné ve správním soudnictví. To znamená, že nehraje žádnou roli původ rozhodnutí. Nedořešená ovšem zůstala otázka, jaká konkrétní rozhodovací činnost vysokých škol se může stát předmětem soudního přezkumu. 8 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 5 As 39/ Pojem kompetenční výluka je možno definovat jako vynětí z pravomoci správního soudnictví. Tzv. kompetenční výluky jsou vymezeny negativní enumerací obsaženou v ustanovení 70 s. ř. s. Pod pojmem negativní enumerace se tu rozumí zákonem uvedený výčet výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem, připuštěných za předpokladu, že nejde o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Ustanovení 70 s. ř. s. má následující znění: Ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu a) které nejsou rozhodnutími, b) předběžné povahy, c) jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, d) jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, e) o nepřiznání nebo odnětí odborné způsobilosti fyzickým osobám, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání nebo zaměstnání nebo jiné činnosti, f) jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon. 14

15 2 Judikatura vztahující se obecně k rozhodovací činnosti vysokých škol Předmětem této kapitoly je judikatura, která se obecně vztahuje k rozhodovací činnosti vysokých škol. Zabývá se tak otázkami možnosti přezkoumání vysokých škol soudem, dále náležitostmi rozhodnutí vysokých škol a konečně i problematikou žalobní legitimace. 2.1 Možnost přezkoumání rozhodnutí vysokých škol Pro možnost přezkoumání rozhodnutí vysokých škol soudem je rozhodné, zda se jedná o rozhodovací činnost vysoké školy, jež je uskutečňována v rámci veřejné správy. Vodítkem pro to, zda se o takovou rozhodovací činnost jedná či nikoliv, může přitom být Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 2 As 50/2004, který uvádí následující: O rozhodnutí v oboru veřejné správy jde tam, kde je pro druhou stranu právního vztahu autoritativně, mocensky (, vrchnostensky ) určováno, co je právem a co povinností, přičemž účastníci takového vztahu nemají v tomto vztahu rovné postavení. 10 Citované stanovisko Nejvyšší správní soud následně zaujal v celé řadě svých dalších rozhodnutí. 11 Z uvedeného stanoviska jednoznačně vyplývá, že úkony vysoké školy ve vztahu ke studentům za předpokladu, že naplňují podmínku formálních náležitostí rozhodnutí, je možno přezkoumat v rámci správního soudnictví. Pro tento závěr svědčí taktéž skutečnost, že je možné jen obtížně nalézt rozhodnutí příslušného orgánu vysoké školy, které by autoritativně, mocensky neurčovalo práva a povinnosti studentů. Opomenout nelze ani nerovné postavení obou zainteresovaných stran na jedné straně příslušného orgánu vysoké školy, na straně druhé studentů. Pokud tedy úkony vysoké školy splňují formální požadavky rozhodnutí, logicky se musí jednat o rozhodování v rámci veřejné správy a jako takové musí být přezkoumatelné soudem. Takový závěr ostatně vyslovil i Nejvyšší soud, a to ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 2 A 37/2006, v němž mimo jiné konstatoval: Soudní řád správní, ani zákon o vysokých školách, ani jiný zvláštní zákon rozhodování podle 50 zákona o vysokých školách ze soudního přezkumu nevylučuje, a tudíž je proti rozhodnutí 10 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 2 As 50/ Viz např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 9 As 8/2007, Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 5 As 86/2008 a jiné. 15

16 rektora v souladu s ustanovením čl. 36, odst. 2, Listiny přípustná žaloba ve správním soudnictví. 12 V tomto svém rozsudku se tedy Nejvyšší správní soud striktně přiklonil k názoru, že ve vztahu k vysokoškolským správním aktům je uplatňována presumpce přezkoumatelnosti. Z uvedeného vyplývá, že jakákoliv rozhodovací činnost vysoké školy, jíž svědčí v souladu se s. ř. s. žalobní legitimace, je způsobilá (samozřejmě za předpokladu, že není přezkoumání vyloučeno zvláštním zákonem) k přezkoumání ve správním soudnictví. K možnosti přezkumu rozhodnutí vysokých škol se Nejvyšší správní soud vyjádřil i ve vztahu k tomu, zda lze přezkoumat soudem ve správním soudnictví stanovení poplatku za studium. K této otázce se vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 30. března 2006, sp. zn. 2 As 50/2004. V uvedené věci Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti ve věci žalobce O. N. proti Univerzitě Karlově v Praze o stanovení poplatku. Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku dospěl k následujícímu závěru: Stanovení poplatku studentovi dle 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, za studium delší, než je standardní doba zvětšená o jeden rok, s vymezením výše tohoto poplatku, vzniku povinnosti hradit tento poplatek a termínu splatnosti, je rozhodnutím ve smyslu 65 odst. 1 s. ř. s., které je přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. 13 Tento závěr Nejvyššího správního soudu vychází ze zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), konkrétně z jeho ustanovení 4 odst. 1 písm. a), jež uvádí, že soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy právnickou osobou, bylo-li jí svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy. Jak přitom vyplývá z ustanovení 2 odst. 2 ve spojení s ustanovením 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysokých školách, je vysoká škola právnickou osobou, přičemž do samostatné působnosti veřejné školy náleží též rozhodování o právech a povinnostech studentů. Jedna z takových povinností vyplývá z ustanovení 58 odst. 3 zákona o vysokých školách, a sice povinnost studenta veřejné vysoké školy uhradit poplatek za studium v případě, že jeho studium trvá po delší dobu, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu. Pravomoc veřejné vysoké školy rozhodnout o výši a způsobu zaplacení poplatku za studium zde vyplývá přímo ze zmíněného ustanovení zákona o vysokých školách a 12 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 2 As 37/ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 2 As 50/2004. Srovnej též Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. 3 As 35/2006 nebo Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 4 As 47/

17 rozhodnutí v tomto smyslu je individuálním správním aktem, jímž veřejná vysoká škola v postavení právnické osoby, jíž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob, rozhoduje o povinnosti studenta. Z toho důvodu se může v souladu s ustanovením 65 odst. 1 s. ř. s. student, který tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo či v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, eventuálně vyslovení jeho nicotnosti. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud správně rozhodl, že rozhodnutí veřejné vysoké školy o poplatku za studium je rozhodnutím, které je přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. K otázce možnosti přezkumu rozhodnutí vysoké školy se zabýval i Ústavní soud. Konkrétně tak učinil ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. I. ÚS 620/2000, kde mimo jiné konstatoval, že Rozhodování podle 50 zákona č. 111/1998 Sb. nelze podřadit pod obecně vypočtené správní akty v 248 odst. 1 a 2 o. s. ř., taktéž příloha A o. s. ř. výslovně nestanoví nemožnost přezkumu takového rozhodnutí. Pokud vylučuje z přezkumu rozhodnutí podle již zrušeného zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, teorie i praxe nedostatek výslovného zákonného vyloučení z přezkumu podle nového zákona vykládá tak, že v takovém případě je přezkum možný (srovnej dikci "vyloučena rozhodnutí... vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze"). Ani samotný zákon č. 111/1998 Sb. pak přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví nevylučuje. 14 V uvedené věci se Ústavní soud zabýval ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 30. června 2000, č. j a rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 31. srpna 2000, č. j. 2570/00-D III/4- III-Pro, o výsledku přijímacího řízení. Předmětem její ústavní stížnosti bylo přitom tvrzení, že oběma napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 33 Listiny, čl. 13 odst. 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 15 a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala, respektive se dovolávala ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny. S ohledem na tato svá tvrzení navrhovatelka navrhovala, aby Ústavní soud vydal nález, jímž obě napadená rozhodnutí zruší, a současně s odkazem 14 Nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. I. ÚS 620/ Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech byl u nás vyhlášen ve formě vyhlášky ministra zahraničních věcí pod č. 120/1976 Sb. 17

18 na ustanovení 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ) navrhovala rovněž i zrušení části 6 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách ve slovech určování počtu přijímaných uchazečů o studium a zrušení 49 odst. 1 věty druhé téhož zákona, které zakotvovalo, že ke studiu v oblasti umění lze přijmout též uchazeče s vyšším odborným vzděláním poskytovaným v konzervatořích. Ústavní soud v posuzované záležitosti v první řadě konstatoval, že jak rektor Univerzity Karlovy, tak i děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v dané věci rozhodovali v postavení orgánu veřejné správy ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny a definovaného autenticky v ustanovení 244 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince Rozhodnutí Univerzity Karlovy o výsledku přijímacího řízení tak mělo v posuzovaném případě charakter rozhodování ve věcech veřejné správy, poněvadž mělo autoritativní povahu, přičemž kladné rozhodnutí je nezbytnou podmínkou (tj. podmínkou sine qua non) pro studium na vysoké škole. Dále Ústavní soud správně poukázal na skutečnost, že ustanovení čl. 26 a čl. 33 Listiny náleží mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, jež je nezbytné vykládat v návaznosti na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, které zakotvuje, že (vedle dalších takových práv) se lze domáhat pouze v mezích zákonů, jež tato ustanovení provádějí. Z uvedeného vyplývá, že se v případě předmětných práv uvedených ve zmiňovaných ustanoveních Listiny nejedná o práva základní, čili taková, která by bylo možno aplikovat již na základě Listiny, nýbrž o práva, jejichž uplatňování je možné pouze ve shodě s běžným (implementačním) zákonodárstvím. Z ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny dále vyplývá, že Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. 16 Uvedená problematika tzv. správního soudnictví byla podrobněji upravena v ustanoveních 244 a následujících o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2002, kde byly mimo jiné stanoveny taktéž případy, kdy nebyl přezkum správního aktu přípustný. Ustanovení 248 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2002 obsahovalo obecný výčet správních aktů nepodléhajících přezkumu. Jak dále vyplývalo z ustanovení 248 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2002, byla z přezkoumávání soudem vyloučena také rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A..., 16 Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny. 18

19 jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumávání vyloučí zvláštní zákony. 17 Žádné z uvedených ustanovení nevylučovalo přezkum správního aktu napadených rozhodnutí o výsledku přijímacího řízení soudem. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud návrh ústavní stížnosti odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, tj. nepodala návrh na přezkoumání rozhodnutí v rámci správního soudnictví Náležitosti rozhodnutí vysokých škol K tomu, aby bylo možné (nejen) rozhodnutí vysokých škol účelně přezkoumat ve správním soudnictví, je nezbytné, aby úkony vysokých škol naplňovaly určité požadavky. Nezřídka totiž soudy přezkoumávají rozhodnutí, u kterých nejsou k přezkoumání dostatečné podklady. V takovém případě soudu nezbývá nic jiného, aby takové rozhodnutí zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Velmi často je zrušení rozhodnutí zapříčiněno jeho neexistujícím či nedostatečným odůvodněním. Odůvodnění coby obligatorní součást rozhodnutí vysoké školy zmiňuje např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 2 As 37/2006, Rozhodnutí rektora vysoké školy v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu ( 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) musí být odůvodněno. V odůvodnění je třeba uvést konkrétní důvody, o něž se rozhodnutí opírá, a vypořádat se s námitkami odvolatele tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. 19 Rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 4 As 47/2006 ve vztahu k náležitostem rozhodnutí o stanovení poplatku za studium uvedl, že musí obsahovat odůvodnění. V této souvislosti konstatoval, že Ačkoli na rozhodování o právech a povinnostech studenta se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, neznamená to, že by rozhodnutí o stanovení poplatku za studium podle 58 odst. 3 citovaného zákona nemuselo obsahovat odůvodnění. Vysoká škola přitom měla povinnost odůvodňovat takové rozhodnutí i před novelizací provedenou zákonem č. 552/2005 Sb., která toto rozhodnutí výslovně zahrnula do okruhu rozhodnutí, jež musejí být odůvodněna. 20 Právě odůvodnění totiž umožňuje, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí o stanovení poplatku za studium by tak měly být zejména uvedeny 17 Ustanovení 248 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince Nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. I. ÚS 620/ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 2 As 37/ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 4 As 47/2006. Viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 7 As 13/

20 takové skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé zejména to, o jakou dobu student překročil maximální dobu studia, dále na základě jakých podkladů a skutečností fakulta (veřejná vysoká škola) k takovému zjištění dospěla atp. Pídíme-li se po příčině toho, že rozhodnutí vysokých škol v některých případech absentují odůvodnění, pak je zapotřebí si uvědomit skutečnost, že v poměrně velkém množství případů rozhodování vysokých škol není přípustná (je vyloučena) aplikace správního řádu, jenž stanovuje povinnost odůvodňovat rozhodnutí správního orgánu, přičemž za této situace jsou na tato rozhodování aplikována toliko pravidla zakotvená zákonem o vysokých školách, jenž vyžaduje odůvodnění jen u taxativně vymezených případů. Těmito případy jsou rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu ( 50 odst. 5 zákona o vysokých školách) a rozhodnutí ve věcech týkajících se práv a povinností studentů uvedených v ustanovení 68 odst. 3 zákona o vysokých školách. Ostatní rozhodnutí vysoké školy nemusí být odůvodněny a vysoké školy je proto neodůvodňují. Jsou-li pak taková rozhodnutí napadnuta u soudu, tyto je ruší pro nedostatek důvodů, jenž spočívá v nedostatečném nebo žádném odůvodnění. 2.3 Žalobní legitimace Z dosavadního výkladu vyplynulo, že v souladu s konstantní judikaturou může rozhodovací činnost vysokých škol podléhat přezkumu ve správním soudnictví. Taktéž bylo uvedeno, jaké jsou kladeny základní požadavky na rozhodnutí vysokých škol v tom směru, aby je bylo možno přezkoumat soudem. V této souvislosti ještě vyvstává otázka, komu svědčí právo se bránit proti rozhodovací činnosti vysokých škol, tj. komu svědčí žalobní legitimace. Tuto otázku je zapotřebí přitom řešit v souladu s ustanovením 65 odst. 1 s. ř. s., které k podmínkám žalobní legitimace uvádí následující: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Vedle citovaného ustanovení je nutno dále vzít v této souvislosti do úvahy i Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, které se vyjádřilo v tom smyslu, že rozhodnutí je vymezeno materiálními znaky, přičemž nejde o 20

21 to, jestli úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se tento úkon negativně projevil v jeho právní sféře. 21 Z judikatury k žalobní legitimaci lze zmínit i Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 3 As 35/2006, kde bylo konstatováno, že V řízení o správní žalobě proti rozhodnutí, jímž děkan fakulty stanoví studentovi poplatek za studium, je žalovanou veřejná vysoká škola. 22 Je tomu tak logicky z toho důvodu, neboť děkan při rozhodování o stanovení povinnosti zaplatit poplatek jedná v souladu s ustanovením 24 odst. 1 zákona o vysokých školách jménem veřejné vysoké školy. Pasivní žalobní legitimace v uvažovaném případě svědčí veřejné vysoké škole, konkrétně Masarykově univerzitě v Brně. Dalším argumentem pro tento závěr je skutečnost, že rozhodovací pravomoc kteréhokoliv děkana této veřejné vysoké školy je ve věcech poplatků spojených se studiem založena jejím Statutem. V důsledku uváděných skutečností tak postupem času dochází k rozšiřování žalobní legitimace na stále širší okruh případů. Je tomu tak i z toho důvodu, neboť se judikatura vyjadřuje ke stále širšímu okruhu otázek (např. otázky nostrifikace, přezkumu výsledků státní závěrečné zkoušky atp.), z čehož je zřejmé, že se průběžně rozšiřuje i okruh subjektů, které mají právo se domáhat nápravy stavu vzniklého v důsledku rozhodnutí vysoké školy u soudu. Dosud rozebírané podmínky žalobní legitimace naplňují v současnosti subjekty, vůči kterým je rozhodováno ze strany vysoké školy, v případě níže uvedených rozhodnutí vysoké školy: rozhodnutí o nepřijetí ke studiu; rozhodnutí o právech a povinnostech studenta; rozhodnutí v rámci habilitačním řízení a v rámci řízení ke jmenování profesorem; rozhodnutí v rámci nostrifikace. 21 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 6 A 25/ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 3 As 35/

22 3 Soudní přezkum aktů vysokých škol Vysoké školy při své rozhodovací činnosti vydávají poměrně velké množství nejrůznějších rozhodnutí. Jak vyplývá z judikatury, soudy ne všechna taková rozhodnutí považují za rozhodovací činnost v rámci veřejné správy, která jsou pak způsobilá k přezkumu v rámci správního soudnictví. Je proto nanejvýš prospěšné si v každém konkrétním případě zjistit, je-li podle dostupné judikatury soudní přezkum vůbec přípustný. V této kapitole bude věnována pozornost těm aktům vysokých škol, u nichž je soudní přezkum možný. Jedná se o rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, rozhodování o právech či povinnostech studentů, uznání studia, habilitační řízení a udělování vědeckých hodností. Závěr kapitoly bude zaměřen na téma aktuální na akreditační řízení. 3.1 Rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu Problematika rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu je předmětem rozhodovací činnosti soudů poměrně často. Nejprve je možné ve stručnosti zmínit právní úpravu, kterou se přijetí ke studiu řídí. V ustanovení 50 odst. 2 a 3 zákona o vysokých školách je uvedeno, kdo rozhoduje o přijetí ke studiu. V souladu s těmito ustanoveními rozhoduje o přijetí ke studiu: děkan fakulty v případě studijního programu uskutečňovaného fakultou; rektor v případě studijního programu uskutečňovaného vysokou školou; orgán určený vnitřním předpisem na soukromých vysokých školách; v souladu s ustanovením 24 odst. 2 zákona o vysokých školách, podle něhož orgány fakulty rozhodují v dalších věcech veřejné vysoké školy, pokud jim rozhodování o nich svěří statut veřejné vysoké školy, se tak může dít i na veřejných vysokých školách. Jak dále vyplývá z ustanovení 50 odst. 4 zákona o vysokých školách, na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Rozhodnutí o přijetí ke studiu musí mít obligatorně písemnou formu. Musí být vyhotoveno ve lhůtě do třiceti dnů od ověření podmínek pro přijetí ke studiu. Vedle jiného musí být jeho obsahem odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání. S ohledem na tyto skutečnosti zákon o vysokých školách výslovně stanovuje, že toto rozhodnutí musí být uchazeči doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení může být realizováno způsobem, který stanovuje vnitřní předpis. Pokud není znám pobyt uchazeče, zákon o 22

23 vysokých školách pro takový případ stanoví, že rozhodnutí o přijetí ke studiu je doručováno jeho vyvěšením na úřední desce. 23 I z tohoto důvodu dává zákon uchazeči právo nahlédnout do všech svých materiálů, jež jsou významné pro rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu, které je zakotveno v ustanovení 50 odst. 6 zákona o vysokých školách. Zmíněné ustanovení tak respektuje jednu ze zásad správního řízení, která je zakotvena v ustanovení 4 odst. 4 správního řádu, a jež říká, že správní orgán musí umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Určitým nedostatkem tohoto ustanovení je to, že toto neurčuje žádné omezení lhůty, po kterou je uchazeč oprávněn nahlédnout do všech vlastních materiálů. Touto otázkou se zabýval ve svém rozsudku ze dne 5. září 2008, sp. zn. 2 As 73/2007 Nejvyšší správní soud. V tomto rozsudku mimo jiné konstatoval, že Uchazeč o studium na vysoké škole má právo nahlédnout do všech svých materiálů ( 50 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách), které mají význam pro rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu, nejméně po dobu běhu lhůty, ve které může podat žádost o přezkum rozhodnutí děkanovi. 24 V rámci právní jistoty by bylo de lege ferenda vhodné, aby tato otázka byla zakotvena výslovně v zákoně o vysokých školách, nejlépe přímo v ustanovení 50 odst. 6, a to způsobem, který by vycházel z citované judikatury. V souladu s ustanovením 50 odst. 7 zákona o vysokých školách má uchazeč právo požádat o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu. Tuto žádost je zapotřebí podat orgánu, jenž příslušné rozhodnutí vydal. Uchazeč tak musí učinit ve lhůtě třicet dnů ode dne doručení dotčeného rozhodnutí. Zmeškání uvedené lhůty je možno prominout toliko ze závažných důvodů. Pokud napadené rozhodnutí vydal děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit. Jinak mu ze zákona vyplývá povinnost předat žádost uchazeče k rozhodnutí rektorovi. Rektor za takové situace může změnit rozhodnutí, jež bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy či její součásti nebo podmínkami stanovenými pro přijetí ke studiu. Nenastala-li žádná z těchto eventualit, rektor žádost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí. Jak uvádí Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 2 As 37/2006, Rozhodnutí rektora vysoké školy v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu ( 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) musí být odůvodněno. V odůvodnění je třeba uvést konkrétní důvody, o něž se rozhodnutí opírá, a 23 Viz ustanovení 50 odst. 5 zákona o vysokých školách. 24 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2008, sp. zn. 2 As 73/

24 vypořádat se s námitkami odvolatele tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. 25 Nejvyšší správní soud v daném případě rozhodoval o kasační stížnosti žalované ve věci žalobce P. P. proti rektorce Univerzity Hradec Králové o přijetí ke studiu. K podstatě sporu je možno uvést, že žalobce nebyl v souladu s rozhodnutím děkana Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové přijat ke studiu v magisterském studijním programu, a to s odůvodněním, které znělo: pro velký počet uchazečů jste nebyl přijat z kapacitních důvodů. Proti předmětnému rozhodnutí podal žalobce žádost o přezkum, v níž namítal konkrétní skutečnosti, jež dle jeho názoru dokazují, že v daném případě došlo jak k porušení zákona, tak i vnitřních předpisů vysoké školy i podmínek stanovených školou. Toto porušení se mělo týkat nedostatečného a zkresleného informování o obsahu přijímacích zkoušek ze strany fakulty. Dále žalobce v žádosti o přezkum namítal, že došlo k hrubému porušení jeho právo nahlédnout do vlastních materiálů vyplývající mu z ustanovení 50 odst. 6 zákona o vysokých školách. V této souvislosti uvedl, že z důvodu probíhajících stavebních prací mu bylo umožněno nahlédnout do testů až poté, kdy uplynula lhůta na vypracování odvolání v délce třiceti dnů. Žalovaná (rektorka Univerzity Hradec Králové) svým rozhodnutím potvrdila rozhodnutí děkana Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Odůvodnění přitom uvádělo následující: Výše uvedené rozhodnutí děkana FIM je v souladu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a o doplnění dalších zákonů, studijním a zkušebním řádem UHK a se stanovenými podmínkami přijímacího řízení. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno. 26 Proti uvedenému rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Zmíněný soud rozhodnutí žalované zrušil, kdy přisvědčil v odůvodnění svého rozsudku především žalobcem namítanému nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí žalované. Krajský soud zde logicky poukázal na skutečnost, že Děkan fakulty nebo rektor vysoké školy, který o (ne)přijetí na vysokou školu rozhoduje, má postavení správního úřadu a jeho vrchnostenské akty mají povahu správních rozhodnutí dotýkajících se subjektivních práv a povinností fyzických nebo právnických osob. 27 Vycházejíce z této premisy je možno uvést, že řízení o přijetí na vysokou školu lze považovat za typický druh správního řízení, jehož specifikem je, že se řídí zvláštním 25 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 2 As 37/ Tamtéž. 27 Tamtéž. 24

25 předpisem, jímž je zákon o vysokých školách. V uvedeném právním předpisu jsou stanoveny rovněž náležitosti rozhodnutí, přičemž jednou z jeho obligatorních náležitostí je i odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ačkoliv je tato náležitost expressis verbis stanovena toliko pro rozhodnutí děkana, je pouze stěží představitelné, že by povinnost náležitě odůvodnit rozhodnutí nestíhala rovněž přezkumné rozhodnutí. Přestože použití tehdy účinného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) při vydávání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu na vysoké škole, respektive při vydávání rozhodnutí rektora vysoké školy v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu, nebylo výslovně vyloučeno a na obsah odůvodnění nebylo možno vztahovat kritéria uvedené v jeho ustanovení 47 odst. 3 28, nebylo možno na základě těchto skutečností dovodit, že by odůvodnění mělo představovat jen formální součástí takových rozhodnutí. Obsah těchto rozhodnutí by tak měl splňovat určitá kritéria. Minimálně by v nich měl být uchazeč o studium jasným a srozumitelným způsobem informován, jaké konkrétní důvody vedly k tomu, že nebyl přijat ke studiu. Uvedené o to více dopadá na přezkumné rozhodnutí, jež je vyústěním toho, že dosud neúspěšný uchazeč o studium projevil s rozhodnutím děkana fakulty nesouhlas. V daném případě bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí rektorky tvořeno toliko jednou větou, jež obsahovalo formální citaci zákonného ustanovení. Za takové situace nemůže uchazeč o studium dovodit, zabýval-li se rektor důvody jeho nepřijetí ke studiu, jakož ani to, o jaké konkrétní důvody se jednalo. V kasační stížnosti žalovaná ve vztahu k výše uvedenému především namítala to, že Krajským soudem v Hradci Králové byla nesprávně posouzena žalobou nastolená právní otázka, kdy současně uváděla, že jeho extenzivní výklad ustanovení 50 zákona o vysokých školách je v rozporu s tímto zákonem. Nejvyšší správní soud zde správně vyhodnotil jako ohnisko sporu problematiku náležitostí rozhodnutí rektora v řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí uchazeče ke studiu. Tuto otázku je možno přitom řešit dvěma přístupy. Ten první spočívá v názoru, že rozhodnutí rektora o žádosti o přezkum nemusí splňovat tytéž formální a obsahové náležitosti, které jsou předepsány u rozhodnutí děkana, a to z toho důvodu, poněvadž tento požadavek zákonodárce výslovně neuvádí. Tento názor zastávala i žalovaná. Lze se však přiklonit na stranu zastánců druhého přístupu, podle nichž požadavky uvedené v ustanovení 50 odst. 5 zákona o vysokých školách dopadají i na řízení o přezkoumání 28 Ustanovení 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) zakotvovalo následující: V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. 25