Stopy Barbora Blechová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice 1. místo ve II. kategorii

Transkript

1 Stopy Barbora Blechová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice 1. místo ve II. kategorii Neposedná dívenka lezla po starém rozložitém stromě, houpala se na větvích a její černé vlasy vlály ve větru. Byl podzim a na stromě zůstalo jen několik červených listů. Už skoro hodinu na její tváře dopadaly drobounké kapičky deště a šaty měla vlhké. Ale nechtěla jít domů, chtěla sedět na svém stromě a čekat na další padající lístek. "Ahoj, pojď si s náma zahrát fotbal," volala na ni skupinka chlapců. Dívka bez zaváhání seskočila ze stromu a dopadla na zem měkce jako kočka. Děti se rozeběhly na hřiště. "Mě už to nebaví," prohodil jeden z chlapců po chvilce. "Starýmu Holanovi ještě na stromech v sadu zbyly nějaký jabka, jdem si natrhat!" Chlapci se rozeběhli k nedalekému sadu, jen dívka zůstala stát. "Kluci počkejte!" volala na ně. "To nemůžete, vždyt' nám Holan vynadá, to jsou přeci jeho jabka." Chlapci běželi dál a zastavili se až u dřevěného plotu. Hravě ho přelezli a už šplhali na stromy. Dívka je dohonila. "Kluci, pojďte pryč, přes ten plot nesmíme." Rozletěly se dveře a vyběhl starý rozzlobený pán. "Vy parchanti cikánský, koukejte vypadnout, jinak na vás pustim psa a ještě jednou vás tady uvidim... " Ale to už kluci neslyšeli, protože se rozprchli pryč. Dívka kousek za nimi. Všichni se zastavili, až když byli dost daleko od sadu. "Já jsem vám to říkala," prohodila dívka. Ale chlapci jako by ji neslyšeli. "Hele, zejtra půjdeme a rozmlátíme mu okno, dědkovi starýmu!" navrhl jeden z chlapců a ostatní jednohlasně nadšeně souhlasili. "To přece nemůžete udělat," ohradila se dívka. "Táta říkal, že si můžu dělat, co chci, že si nemám nechat líbit, aby mi někdo něco zakazoval. Ale ty to nemůžeš vědět, protože tvůj táta je bílej, ty nikdy nebudeš jako my!" a strčil do dívky. Upadla do bláta. Chlapci ji tam nechali ležet a společně odešli. Dívenka seděla a plakala, a když jí začalo být chladno, zvedla se a pomalu se loudala domů. Vzala za mosaznou kliku a s námahou otevřela veliké dveře. Ozvalo se hrozné zavrzání, a1e neudivilo ji to, bylo to každodenní součástí jejího života. Šla podél zdi studenou chodbou a za sebou nechávala blátivé ČERNÉ STOPY. Před několika dny začaly padat první sněhové vločky. Ale když se dotkly země prohřáté teplem barevných listů, ihned roztály. Země však vychladla a dnes už je vše přikryto tíhou sněhu. Děti vyběhly ze školy. Kluci se začali hned koulovat a dívky si chvíli něco špitaly a pak začaly plácat sněhové koule. Opodál stála dívenka a koukala se na ně. Moc se jí líbil sněhulák, kterého dívky z koulí postavily. A když viděla, že jdou stavět dalšího, rozběhla se k nim, aby jim pomohla. Vzala klacík, co ležel na zemi, a chtěla ho dát sněhulákovi do ruky. Než to ale stihla udělat, vykřikla na ni jedna dívka: "Co to děláš, chceš ho rozbít?" a strčila do ní. Aby neupadla, udělala několik kroků dozadu a přitom pobořila druhého nedodělaného sněhového mužíka. Dívky se na ni rozkřičely a strkaly do ní, až upadla. "Vy cikáni musíte všechno zničit!" Dívky už nechtěly nic stavět, nechaly dívenku na zemi a odešly. Chlapci se už také rozutekli domů. Dívenka seděla ve sněhu a slzy jí mrzly na tvářích. Začal? opět sněžit. Pomalu se vydala domů a za sebou v sametovém sněhu nechávala hluboké BÍLÉ STOPY. Od toho dne s nikým nemluvila, s nikým si nehrála, jen se brodila svými myšlenkami. Proč nemůžu být bílá jako táta? Nebo černá jako máma? Nejsem ani černá ani bílá... Co jsem... A proč vlastně jsem... A každá další myšlenka prohlubovala NESMAZATELNÉ STOPY V JEJÍM SRDCI. 1

2 Za zradu smrt Kateřina Ptáčková Gymnázium, Botičská 1, Praha 2 2. místo ve II. kategorii Věnováno L. Mňačkovi, R.. Merlemu a E. M. Remarquovi Už zas. Nesnáším tyhle zvuky nesoucí se teplou nocí z vysokých střech všude kolem, vnikají mi otevřeným oknem do spánku. Mrouskají se kočky, stíny jejich pružných těl se rýsují proti zataženému nebi, kde mezi mraky jen občas pronikne hvězda. Pozoruji šedý oprýskaný strop plný pavučin, po kterém tančí stíny opadaných větví starých stromů ze zahrady, bojím se zavřít oči a usnout, bojím se nechat je otevřené a bdít. Mám strach ze snů, z vlastního svědomí, z myšlenek a vzpomínek, ze svého života i ze svých rozhodnutí. Ze spánku i bdění. Takhle to ale nebylo vždy, dobře si pamatuji sytý klidný spánek, únavu po dobře splněném úkolu, matčin hlas, jenž mě kolébal. Matka, i ona mohla za to, co se stalo. Co se stalo ze mne. Nemůžu jí to ani vyčítat, věřila stejně pevně jako já, že bojuje za dobrou věc. Měla však víc štěstí než já, osud ji ušetřil mnohého. Neviděla ostnaté dráty, vychrtlé lidi, válející se v hadrech a špíně vlastních zvratků, kteří skoro ani lidmi nebyli, a přesto byli o mnoho lidštější než ti, kteří je hlídali. Neviděla uhořet všechny muže z osamocené horské vesnice poblíž hranic ta zvěř jim svázala ruce a zahnala je do domu, který vzápětí vzplál pod plamenomety. Nikdy nezapomenu na výkřiky matek, jimž uhořeli synové, manželek, které přišly o muže, dívek, jejichž milé zničily plameny. Všechno jen pro malou skupinku partyzánů. Ale i kdyby té nebylo, gestapo by si stejně našlo záminku k vyhlazení. My bychom si našli záminku a já bych popravu stejně přikázal byli to přece zrádci, bojující proti mému ideálu, mému otci, neboť jiného jsem nikdy neměl. Na stropě nad mou hlavou pořád tancují stíny svůj čardáš, oživují se a proměňují ve skutečnost, které nelze uniknout. Ve skutečnost přeludu mého života. Matka, samozřejmě čistá árijka bez kapky jiné krve, otec zřejmě árijec a pokud jím nebyl, naštěstí to na mně nezanechalo stop. Živě si pamatuji první jarní pochody nočními ulicemi, byly tak krásné! Nikdo nevybočil z řady, měli jsme jednu notu společné písně, naší biblí se stala kniha knih a nad hlavou nám světla pochodní ozařovala rudou zástavu s hákovým křížem uprostřed. Nikdy jsem nepochopil, proč před námi lidé zavírali okenice, ale nevadilo mi to dokud nezradili. Poprvé jsem se se zradou setkal za teplé červencové noci, vyšli jsme za záře ohňů mnoha pochodní, ale zpěv se z našich hrdel neozýval. Jen kroky duněly o dlažbu v úzké ulici vedoucí k malé lékárně v rohu náměstí. Vzduch stál a naše těla jako by ho krájela. Lékárník byl drobný mužík vonící mátou a peprmintem, dobře jsem ho znal. Když jsem byl malý, dával mi cukrkandl, ale matka se to nikdy nesměla dozvědět. Dlouho jsem nevěděl, proč toho dobráka tak nesnáší, ale dnes jsem zjistil, že spolupracuje se zahraničním odbojem a roznáší letáky očerňující naši stranu mou stranu! Došli jsme pod jeho okna, měl zatažené závěsy a zhasnuto v celém domě. Když odmítal vylézt ven, došli jsme si pro něj. Kamenem uvolněným z dlažby někdo rozbil barevné sklo ve dveřích, vběhl do tichého domu, aby se vzápětí ozvalo několik dutých ran. Vyvlekl lékárníka pod kalné světlo lampy. Z nosu mu kapala horká krev, v očích měl strach, žebral, skuhral, plakal, ale stejně na lampě skončil. Celou noc se houpal na režném laně, než ho ráno kdosi odřízl. Tu noc mi bylo zle, zvracel jsem přes zábradlí mostu do temných vln řeky, v hlavě mi hučelo a vůbec jsem si nebyl jistý, zda jsme opravdu měli právo popravit ho jako zvíře. Nad ránem mě tak našel Martin, velitel našeho oddílu. Neudal mě za slabost, jak jsem čekal, ale vysvětloval mi dlouho a mnohými větami, jaká svině 2

3 skončila na laně. Zabíjet zrádce, říkal, není zločin, ale dobrý skutek pro stranu, pro dobro společnosti, pro radost Vůdce, jehož záměry zlepšení mnohých životů někteří nechápou. O několik dní později mi vložil do dlaně revolver se slovy, že si ho určitě zasloužím. Té noci jsem zastřelil mladého muže, studenta, který protiněmecké letáky tiskl. Té noci jsem plně pochopil, jaká síla se v nás skrývá a zanedlouho jsem byl přijat mezi elitu NSDAP mezi SS. Tehdy jsem prožíval jeden z nejšťastnějších dnů svého života. Čekal mě výcvik v jednom ze středisek vysoko v horách, kde jsem potkal mnoho mladíků chápajících Vůdcovy myšlenky stejně jako já. Avšak úplně nejšťastnější jsem byl, když se sám otec Hitler přijel podívat na nás, na své nejlepší z nejlepších. Byla zima, mrzlo, sníh pokryl krajinu kolem zámečku, jen jediná silnička klikatící se hustým jedlovým lesem byla protažená. Neskutečně se vlekl čas čekání, než se za poslední zatáčkou objevilo první z kolony černých lesklých aut. Všude jsme vyvěsili vlajky, rozzářily se pochodně, zazněla hudba a nám se splnil jeden ze snů. Nedlouho po návštěvě jsem odjel do Berlína, kde jsem se zařadil do komanda potírajícího zločiny proti vlasti. Nikdy jsem nepochopil, co obyvatele měst vedlo k činům, které páchali, proč se vyhýbali transportům, jež je vezly do jejich vlastní země, jak jim sám Hitler slíbil. Prohledávali jsme studené sklepy i zaprášené půdy, jedna rodina se snažila skrýt před námi svou dceru, své jediné dítě zavřeli do skříně na konci chodby, kde ji vyčenichali naši psi. Byla poslána na převýchovu do Německa k jedné stranické rodině, přece jsme nemohli její budoucnost nechat napospas lidem tak hloupě se bránícím věcem pro jejich dobro. Oni byli dopraveni prvním vlakem do nové vlasti. Přiznávám, že cestování nebylo pohodlné, ale lidí bylo hodně a vlaků málo, a já věřil, že na konci cesty jim budou všechna cestovní strádání odčiněna. Nejednou jsme našli ukryté zbraně a letáky, nejednou jsme pak museli střílet, protože zrada se musí trestat smrtí a oni zradili. Po jedné zvláště zdařilé akci, kdy jsme za spolupráce tajných rozvědek dopadli klubko zmijí uvnitř strany, jsem předstoupil přímo před Himmlera. V červeně vykládané pracovně s velkým mahagonovým stolem uprostřed, kam z ulice dopadal zářivý proud paprsků vysokým otevřeným oknem, jsem dostal úkol, pro který, jak mi bylo oznámeno, jsem byl vybrán díky mým schopnostem zorganizovat nejedno pátrání, a hlavně pro mou stoprocentní loajalitu straně. Během několika dnů nastoupilo mé vlastní hetzjagdkommando do vlaku směřujícího na jih k hranicím. Tam jsme měli zlikvidovat početnou partu partyzánů, kteří ničili elektrická vedení, vyhazovali muniční vlaky směřující na frontu, kde zuřila válka, a drze se skrývali ve vesnicích a v lesích. Jediný, koho jsem z celého hetzjagdkommanda znal, byl Peter. Ten se mnou prošel i výcvikem v zámečku a já věděl, že mu můžu plně důvěřovat. Ostatní byli ti nejlepší, vybraní z různých oddílů SS, z nichž jen málokteří se znali mezi sebou, a byli připraveni bojovat pro Vůdce do poslední kapky krve. Ubytovali nás v malebném městečku, kde se daly očekávat první horké stopy. Po mých dřívějších zkušenostech mě ani příliš nepřekvapilo, když vedly k místnímu lékárníkovi, poměrně mladému vysokému muži s hustým plnovousem, blonďatou kšticí a světlou pihovatou pletí. Ta byla po několika dnech výslechu pokryta zaschlou krví, zubů i vousů už měl pomálu a z jeho mohutnosti zbyl jen stín. Zato my jsme již věděli, kam vyrazit i se psy. Vždy jsem měl slabost pro perfektní organizaci a to platilo i teď, při pohybu mezi vysokými stromy lesa. Vpředu nás vedli psi, bystrými smysly byli schopni rozlišit každou nuanci pachu okolí, jejich štěkot se rozléhal horami, odrážel se od skalních převisů a bohužel na nás také upozorňoval. Avšak právě díky nim byl náš pochod velmi rychlý, do vesnice jsme dorazili krátce před setměním, dřív než slunce zapadlo za ostré špičky borovic. Nikdo z obyvatel nestihl utéci, pár se jich o to pokusilo, ale padli tváří k zemi s ledovou kulkou v zádech. Ostatní jsem nechal nahnat před chalupy, chtěl jsem, aby přiznali, kdo partyzány ukrýval a hlavně kam od nich odtáhli. Možná, že kdyby promluvili, nechal bych je žít. Chtěl jsem je postřílet, ale Peter měl lepší nápad, vždy vynikal bohatou fantazií a skvělou schopností improvizace. Využili jsme plamenomety, ušetřili munici a spálili největší 3

4 barák ve vsi to vše jednou ranou. Než psi našli cestu vedoucí dál, bylo pozdě večer a lepší bylo počkat do rána. Té noci se ozývalo mnoho ženského pláče a stenů, ale ráno byli moji chlapci ve skvělé formě, což jsem pokládal za nejdůležitější. Vyšli jsme brzy za svítání, nasadili výborné rychlé tempo, funící psi táhli po stopě jak zběsilí a až na hustý déšť, který rozmáčel cestičky v kluzké lepkavé bahno, nás nic nebrzdilo. Na noc jsme zastavovali a odpočívali, přes den systematicky prohledávali les před námi tam, kde jsme tušili štvance. Naše tušení se potvrdilo, když jsme narazili na tři odpadlíky, kteří se marně snažili ukrýt ve starém seně v krmelcích. Padlo několik výstřelů, se zbraněmi uměli zacházet opravdu dobře jejich smrt nás stála dva mrtvé. Po týdnu štvanice jsem začínal oceňovat ty zatracené chlapy, kteří nás protáhli skoro celým pohořím a až teď jim pomalu docházely síly. Ze skalního výčnělku jsem zahlédl pohyb zmírající skupinky otrhaných, hladových, nevyspalých a konečně i uštvaných partyzánů. Hetzjagdkommando je velmi rychle a tiše obestoupilo, v přesných rozestupech jsme kolem nich uzavřeli neproniknutelný kruh, který se neustále zmenšoval. Jakmile nás zpozorovali, zaujali bojové pozice nemohl jsem neocenit jejich odvahu, odhodlání nevzdat se bez boje i výborné velení. Přesto po několika hodinách husté střelby ležela většina z nich v kalužích krve, z mého kommanda zbyla zhruba polovina a padl tady i Peter. Zajatce jsem dal postřílet. Trochu jsem zalitoval, že byli tak slepí a nepochopili dobrotu Vůdce, byli to dobří chlapi a byla jich škoda. I při posledních chvílích života byli s to zachovat si hrdost a důstojnost, jediná prosba či zaúpění jim neuniklo z pevně sevřených rtů. Nechali jsme těla na mýtince pro divou zvěř přilákanou těžkým pachem krve a vydali se směrem k městu, odkud jsem měl hlásit splnění akce. Té noci jsem měl klidný spravedlivý spánek, usínal jsem s příjemnou chutí spokojenosti na jazyku. Věděl jsem, že budu pochválen a že jsem pomohl překazit mnoho špatných činů, které by mohly způsobit i prodloužení našeho čekání na vítězství ve válce. Městečko bylo malé, položené hluboko v údolí s protékající říčkou, zaplněné zbytky tovární výroby a kouřem z komínů, poblíž byl pracovní tábor obehnaný ostnatým drátem, k němuž patřila i špinavá ubytovna, v níž nás uložili. O podobných pracovních táborech už jsem slyšel, tam jsme posílali zloděje, podvodníčky a jiné existence, které ještě měly šanci se napravit. Naše pokoje byly od tábora odstíněny zdí, naprosto izolovány a kvůli nebezpečí nákazy všude zuřící cholerou nám nebyl umožněn vstup. Dorazili jsme sem za tmy a ráno mě vzbudil křik SS, kteří vedli vězně do továrny. To, že jsem pohyb mraveniště mohl pozorovat jen z nedalekého kopce, ve mně probouzelo neukojitelnou zvědavost. Nemohl jsem si pomoci, ale to, co jsem viděl, nepřipomínalo to, co jsem znal z pouček a učebnic z knihovny zámečku. Nemohl jsem jinak, než se pokusit do tábora se dostat jakousi úřední kličkou, abych uklidnil svou mysl. Kupodivu stačila pouhá žádost při příležitosti oznámení úspěchu akce a dvojí vstupní vrata se mi otevřela. Přivítala mě nastoupená řada vězňů, po svačině s lagerführerem zapité výborným červeným archivním vínem přijel transport nových vězňů a já byl pozván k přejímce. Viděl jsem SS, jak ze skupinky vyvedli všechny ženy a děti, zbylé muže nechali běhat kolem apelplatzu. Doběhla jich sotva třetina, která byla poslána na vstupní odvšivení a koupel, čekal je osud práce v táboře. Ti, kdo padli, šli s ženami. Byli posláni do sprch, avšak místo vody se na ně snesl oblak plynu a já skrz čtvercový skleněný průzor ve dveřích pozoroval, jak se jejich těla kroutí, v křeči zvrací a dusí se. Pochopil jsem, že sladký pach rozlévající se ulicemi městečka nepocházel z továren, ale z velkých pecí vzadu u plotu. Uvědomil jsem si vyhublost, otrhanost a špinavost nastoupených vězňů, bylo mi vysvětleno, co která označení vězňů znamená politických a zlodějů tu bylo minimum, většinu tvořili židé. Už vím, proč přede mnou tolik prchali a skrývali své děti. Oni věděli víc než já, neuvěřili krásným řečem. Drtilo mě to, vše, čemu jsem věřil a zač bojoval, se mi tu zhroutilo před očima. I když... možná, že si to přece jen něčím zasloužili. Copak se dalo k tolika krásným věcem, k takovému bohatství, které jsem při prohlídkách v Berlíně viděl, přijít poctivě? 4

5 Opustil jsem tábor, vrátil se do Berlína, ubytoval se v útulném podkrovním bytě a čekal na další pokyny od Himmlera. Marně. Válka se chýlila ke konci a porážka byla zřejmá, byť to nikdo nepřiznal nahlas. Dlouhé podzimní večery jsem trávil v zakouřeném poloprázdném baru U Kočky na konci zapadlé uličky. Sedával jsem v tmavém rohu, nikým neviděn jsem sám měl přehled po celém lokále. Občas jsem si domů bral společnost z řad chudých mladých dívek, které se tu za pár marek ochotně nabízely. S listím a mlhou padal do města i chlad a časté studené deště, sluneční paprsky se stávaly vzácností, takže teplo lidského těla jsem vítal. Jedna deštivá noc vehnala do baru neznámou drobnou osůbku. Když vstoupila do kužele žlutého světla, spatřil jsem její černé, na krátko střižené vlasy, mokrá halenka prozrazovala detaily svůdné postavy, v kapkami skropené tváři vyplašeně zasvítily oříškově hnědé oči. Pozval jsem ji na sklenku ginu, přisedla do mého tmavého koutku a nad ránem mne provázela do podkroví. Vzbudil jsem se o chvíli dřív než má společnice. Cestou do koupelny jsem se zakletím zavadil o židli, přes níž měla přehozenou lacinou koženkovou kabelku. Když jsem se opatrně skláněl pro vypadlé a rozsypané doklady, naslouchal jsem pravidelnému tichému dechu něžného spáče. Měl jsem to poznat sám podle barvy očí i vlasů, podle jasně neárijských rysů, ale nepoznal jsem. Až ušmudlaná žlutá hvězda v jejích papírech ji prozradila a zanedlouho ji vedlo stejné komando, jakému jsem dřív velel já. Při pochybách a vzpomínce na sladký pach z tábora jsem se rozhodl dohlídnout na její cestu do nové vlasti osobně. Na nádraží ji spolu s mnohými zavedli do stejného špinavého dobytčáku, jako byly ty, jež jsem důvěrně znal z minulých let. Když vlak zakašlal a s cuknutím se váhavě rozjel, připojil jsem se k unavené četě hlídající cestu ze střechy posledního vagónu. Po několika dlouhých nudných dnech vyplněných hraním mariáše, snahou naladit v rádiu jakoukoli poslouchatelnou stanici a nekonečným rozhovorem o průběhu války jsme dorazili do cílového města. Pro své postavení jsem nesměl dát své city ani myšlenky najevo, a tak jsem jen tiše pokl hořkou pachuť žluče v puse, když jsem ucítil známou nasládlou vůni smrti. Věděl jsem, že se ničím neprovinila, měla slíbeno žít ve své zemi. Kolik jí podobných jsem mohl nedávno spatřit běhat o naději na život, kolik z nich se pak proměnilo v prach, aniž se to kdokoli dozvěděl. Udělalo se mi z té představy pravdy zle, musel jsem odtud pryč. Hledal jsem útěchu ve svém podkroví, ale tam mé poznání začalo a vše v něm mi to připomínalo. Pak dorazila zpráva o smrti Hitlera. Nikdy jsem mu nedokázal odpustit, jak hnusně mi lhal a pak sám utekl konci. Zradil mě a podle zákonů, které sám učil, zasloužil smrt, tak jako zemřelo mnoho dalších z mých rukou. Možná někteří bez viny, čemu se dá věřit? Slyším oknem mrouskající se kočky a blížící se pravidelné kroky vítězů. Bojím se bdít pro své výčitky, bojím se spát pro tváře tolika lidí, kterým jsem zkrátil jejich dny, kterým jsem lhal a zradil je. Tančící stíny na stropě mi tiše šeptají, co vím sám i bez jejich rad. I já jsem zradil mnohé, nejvíc tu krásku z baru, a stejně jako lékárník bych zasloužil viset na režném laně pod bledým světlem lampy. Místo toho se natáhnu ke stolku u postele, s vrzáním otevřu horní zásuvku, ve které mám kožené pouzdro s revolverem ještě od Martina. Mýlil se. Nezasloužil jsem si ho, možná měl ten student pravdu, když se bál lží mého Vůdce, možná i vesnice kryjící hrstičku partyzánů měla víc pravdy než celé moje hetzjagdkommando. Každopádně se té malé lesklé studené kulce bude v mé hlavě dařit líp než v zásobníku černé zbraně. A já konečně usnu beze snů. 5

6 Válka v srdcích Žaneta Pixová SOŠ, V Jezárkách 745, Blatná 3. místo ve II. kategorii Prolog Jsem tu dobře? Narodil jsem se u slušných lidí? Ve slušném století? Nevedu náhodou válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím dýchat? Tak děkuju. Ludvík Aškenazy,,Kde je život strašnější než smrt, je největší odvahou odvážit se žít. Thomas Browne Skroutila se do klubíčka a snažila se nevnímat bědování kolem sebe. Pevně stiskla víčka, aby se na chvíli přenesla pryč od zoufalých tváří lidí, kteří se stali stejně jako ona pouhými zajatci čekajícími na smrt. Dlouhé zacuchané černé vlasy jí zakrývaly obličej jako hustý závoj. Vlasy, kterým stejně jako svému původu vděčila za svůj osud. Kdyby to nebyla skutečnost, bylo by to směšné nebo spíš šílené. Ano šílené, stejně jako muž, který tenhle hon na lidi začal. Muž, před jehož jménem se strachy třásla celá Evropa. Vzdorovitě sepjala ruce v pěst. Kolik lidí už zemřelo v téhle nesmyslné válce. Poprvé za svůj život byla ráda, že nemá žádnou rodinu ani domov, protože by nesnesla představu, že už je nejspíš neuvidí. Takhle bojovala pouze sama za sebe a naděje a odhodlání jí nikdy nechyběly. Odmítala přijmout svou roli v hrůzostrašné hře pomatence, hrajícího si na boha, jenž měl moc nad životem a smrtí. Ona přežije!,,člověka neovládáme rozumem, zrovna jako šach nedáváme srdcem. Nicolas de Chamfort Dal listiny zpět do stolu, opřel se a unaveně si protřel oči. Pak se bez zájmu zadíval z okna, kde se skupina vězňů věnovala své práci. Tu se jeho pohled zastavil u dívky, která si vysíleně odhodila černý pramen vlasů z čela. V záři zapadajícího slunce získaly její vlasy ohnivý nádech a on proti své vůli okouzleně sledoval její pohyby, jež přes zcela patrné vyčerpání nepostrádaly půvab. Všiml si, jak téměř neznatelně zneklidnila, skoro jako kdyby vycítila, že ji někdo pozoruje. A v tom se otočila a přes sklo na něj upřela temně hnědé oči. Oči plné zoufalství a odsouzení a ještě něčeho dalšího, co neuměl pojmenovat. Přesto z ní vyzařovala taková vnitřní síla, že mu to až bralo dech. Čas jako by se zastavil. Vpíjeli se do sebe pohledy a on cítil, že se právě lapil do pasti, z níž nebude úniku. Někde v budově práskly dveře a na jeho kancelář zaklepal voják, aby mu předal depeši z Berlína. Rázem se vrátil do reality a upřel svou pozornost na návštěvníka před sebou. Když opět osaměl, noc už se za okny chopila své vlády a zahalila vše do černého hávu. S úšklebkem pohlédl do tmy před sebou a pozvedl skleničku brandy. Nad svým romantickým vytržením jen cynicky zakroutil hlavou. Byla židovka...,,ať mne nenávidí, jen když se mne bojí. Caligula Zapálil doutník a s nehybnou tváří čekal na svůj zdroj. Nepředpokládal, že by se dnes dozvěděl nějaké převratné novinky, ale tuto rutinu nemínil nijak zanedbávat. 6

7 Byl především pragmatik a dělal, co se po něm chtělo. Židovská otázka jako taková ho však příliš neinteresovala, holocaust viděl pouze jako prostředek k posílení své moci. Šílenství, které zachvátilo půl světa, mu plně vyhovovalo. Nestaral se o to, kolik lidí pošle na smrt a proč. I to byl pouze nástroj, jak se dostat výš a nepadnout v nelibost muže, který se snažil ovládnout celou Evropu a jediným projevem dovedl zfanatizovat celý dav.,,některé prokázané služby jsou tak velké, že je lze oplatit jedině nenávistí. Dumas Alexandre starší Skrčila nohy pod sukni a položila si hlavu na kolena. Žaludek, který dnes už poněkolikáté zaprotestoval, se pomalu naučila ignorovat. Už ani nevěděla, kolik dní vlastně nejedla. Měla by spát, aby alespoň trochu načerpala síly, leč nemohla. Přemýšlela o tom zvláštním setkání pohledů, jenž dělilo jen okenní sklo. Sledoval ji. Ale proč? Nejspíš se jen bavil jejich údělem. Přesto jí však něco zcela nelogicky našeptávalo, že to nebyl ten pravý důvod. Bezpochyby už začínala z hladu a vyčerpání blouznit. Nicméně pokud měla být upřímná sama k sobě, nezbývalo jí než přiznat, že v ní vyvolal plno pocitů, kterým nerozuměla. Nebo raději nechtěla rozumět. Byl esesák a ona židovka Patřil k těm, co dohlíželi nad popravami nevinných lidi. Lidí, jenž se provinili jen tím, že neměli správnou barvu očí, vlasů nebo pleti, honosili se podezřele vysokým majetkem či jiným názorem Nenáviděla ho.,,láska si najde místo pro své zlaté oltáře vždy a za všech okolností. Edward Bulwer Venku se postupně stmívalo a on mírnou chůzí kráčel k vojákům, dohlížejícím na práci vězňů, které teď už pomalu naháněli zpět do budovy. Jeho nadřízený k nim chtěl se vzkazem poslat nějakého nováčka, ale on se ochotně nabídl, že tam zajde, protože se chce trochu projít na čerstvém vzduchu. Sám však věděl moc dobře, že to byla pouhá záminka. Čerstvý vzduch ho nezajímal tak jako dívka, jejíž hnědé oči ho v posledních několika dnech pronásledovaly téměř bez ustání. Přestože si na ni zakázal myslet, nakonec si vyhledal i její složku, jen proto, aby se o ní dozvěděl víc. Toužil ji ještě spatřit. Alespoň jednou. Přidal do kroku, ale venku už zůstala jen skupinka vojáků. Když však přistoupil blíž, všiml si, jak se snažili někoho bezohledně zvednout kopáním ze země. Když prohlédl šero, téměř zkameněl leknutím. Byla to dívka, kvůli níž sem přišel. Jen svému železnému sebeovládání vděčil, že vojáci, kterým vyřídil vzkaz, nepoznali, že by je v tu chvíli s největší chutí zastřelil. Nezdálo se jim divné ani to, když je poslal napřed, aby na ně velitel, mající špatnou náladu, dlouho nečekal. Zůstal stát na místě, dokud se neztratili v dáli a pak teprve pohlédl na dívku, jíž v pokročilejší tmě rozeznal jen díky světlu, které sem dopadalo z okna. Zvedla k němu obličej, jenž měla až dosud zabořený v zemi, a ironicky jí blýsklo v očích:,,přejete si pokračovat? použila zcela nevědomky češtinu. On zdejší řeč rovněž ovládal, ale odpověď jí zůstal dlužen. Uvědomil si, že byla na pokraji sil. Bylo jí jedno, zda její slova vezme jako provokaci či nikoliv. Kolem řetězů, které jí obepínaly zápěstí a kotníky, měla kůži rozedřenou do krve. Nejspíš proto upadla. Nejraději by ji vzal domů a ošetřil, věděl však, že to by byl rozsudek smrti pro ně oba. Zpozoroval, jak na něj vyčkávavě hledí očima plnýma zmatku. Jemně jí pomohl na nohy, a poté se mu zahleděla ostražitě do očí, on sám zapomněl na opatrnost a prostě ji políbil. A 7

8 když na jeho smělé líbání reagovala, zapomněl rovnou na celý svět včetně zákonů z roku Líbali se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jako by nemělo být žádné zítra - jen dnes. Jako by nebyl esesák a ona židovka.,,je snadné trumfovat, kde se nikdo nebrání. Vegelweide Walther Seznam lidí, které hodlal nechat zprovodit ze světa, opět čítal spousta jmen. Brzo tu uvězní ještě plno osob a pár poprav přijde jistě vhod. Bez nejmenšího zaváhání zvěčnil svůj podpis pod listiny, jako by šlo o autogram, a ne rozsudek smrti stovek lidí. Lidí, jež se během pár let proměnili v obtížný hmyz, a jeho ani nenapadlo si rutinní deratizací přidělávat vrásky.,,nechoď spát, bojíš li se zítřka. Amenhotep Zvedla ruku, a aniž by vnímala bolest v namožených končetinách a zvuk řetězů, dotkla se svých rtů. Ještě teď vnímala chuť jeho polibků. Navzdory svému předchozímu přesvědčení ji ani nenapadlo se bránit. Naopak, ochotně zapomněla na to, kdo byl i proč ho nenávidí. Ale zapomněl i on? A záleželo na tom? Byl věrným služebníkem své říše a kvůli drobnému rozptýlení určitě nezmění svůj žebříček hodnot. Klidně ji doprovodí na smrt jen proto, že někdo rozdělil lidi na lepší a horší Jenže co po něm mohla chtít? Aby se postavil celému Německu a jeho spojencům? Lidem, kteří svého vůdce a jeho názory následovali jako věrné ovce na porážku? To by po něm rovnou mohla žádat, aby změnil celý svět. Tvrdá země ji nepříjemně tlačila do zad a zima jí pronikala až po konečky prstů. Opar strachu, vznášející se ve vzduchu, jí téměř bránil se nadechnout. Zaťala zuby do rtu, aby nezačala křičet. To nebylo fér!!!,,ať chceš nebo nechceš, někam patříš. Jak hodně však někam patříš, to už záleží jen na tobě. Makarenko Díval se na doklady před sebou, které obdržel hned ráno, a těžce si povzdechl. Znal se s ním už od dětství a zpráva, že i on nalezl v boji smrt, jen posílila jeho pocit nespokojenosti. Skončí vůbec někdy tahle strašná válka? Dřív proti myšlence Německa ovládajícího svět nic nenamítal, ale teď se jen hořce pousmál. Jaký kolosální omyl. Nicméně jeho námitky by stejně nikomu nepomohly a tím méně jemu. On patřil jen k pěšákům ve hře mocných. Jeho pohled padl na kopii listiny opodál, kterou mu tu zřejmě zanechal jejich velitel. Listinu, již nenáviděl ze své práce ze všeho nejvíc. Zoufale nesnášel tohle nesmyslné vyvražďování ale bylo to lepší, než nasazovat svůj život na frontě. Venku se zablesklo a on překvapeně pohlédl k oknu, podzimní bouřku už dlouho nezažil. Ruka, kterou sahal po listině, se mu však nekontrolovatelně roztřásla. Co když tam najde i její jméno? Jméno dívky, na níž přes všechna svá předsevzetí stále myslel a po jejímž včerejším polibku jeho zdravý rozum definitivně kapituloval. V dáli zaburácel hrom a jeho oči se bezmocně zabodly do kolonky, v které stálo to, čeho se nejvíc obával. Nevnímal prudký liják ani zuřící bouřku, cítil pouze kovovou pachuť strachu, jež na něm vězela jako těžké závaží. Proboha, ona ne! 8

9 ,,Odvaha pochází z myšlenky. Statečnost je často pouze netrpělivost v nebezpečí. Napoleon Vyděšeně otevřela oči, když ucítila, jak jí někdo zmáčkl rameno. Noční můry a ostražitost se během posledního měsíce staly její druhou přirozeností.,,nekřič, zašeptal jí do ucha, popadl ji do náruče a bleskurychle, aniž by se někdo další probudil, s ní vycouval z místnosti. Když poznala jeho hlas, srdce se jí rozbušilo. Jenže kam jí to nesl a jak to, že na chodbě nestáli žádní vojáci? Mohlo být tak něco málo po čtvrté a za okny byla ještě tma. Unášel ji pryč? Násilím přiměla rozespalé smysly k činnosti. Myšlenka, že ji odnese v náručí někam do bezpečí, byla neskutečně naivní. Ne-li přímo sebevražedná... Vytušil, co se jí honí hlavou.,,máš pravdu, možná nás zabijou ale jinou šanci už mít nebudeme. Pohlédl jí do očí, v nichž četl údiv, strach a cit, a rychlými kroky se přibližoval k východu.,,nechci, abys kvůli mně umřel, zachvěly se jí rty. Toužila přežít, ovšem ne za takovouhle cenu. Opět ji dostihla ironie osudu. Miloval ji a to i přes veškeré Norimberské zákony a sešněrovanost nynější doby. A ona jeho rovněž, proč by si to nepřiznala. Ale k čemu, když, jestliže s ním půjde, zemře i on? Jeho jedinou reakcí na její předchozí poznámkou však bylo jen to, že ji políbil a její další námitky ignoroval. Neriskoval proto, aby to teď vzdal. Šachová partie byla rozehrána a hlídka vyspávající po alkoholu smíchaném s práškem na spaní, to ani nestačila zaregistrovat. Když viděla, že už není cesta zpátky, bez dalších slov se skrčila na podlaze jeho auta a on přes ní posléze přehodil deku. Netušila, co má v plánu, bojovat o záchranu se jí přesto zamlouvalo víc, než čekat na zázrak, který nejspíš v tomhle století odcestoval do jiné galaxie. Kostky byli vrženy,,přízeň mocných bývá vrtkavá, stejně jako jejich moc. Anonym Zuřivě bubnoval prsty do stolu a nechybělo málo a hodil by vrchnímu důstojníkovi něco na hlavu. Neudělal to pouze proto, že si ještě neujasnil, zda se víc zlobí na vojáky, jimž zřejmě zpoždění střídající hlídky ani v nejmenším nevadilo a klidně odešli, nebo na hlídku, které nevadilo už naprosto nic, protože blaženě vyspávala pod účinkem jakési drogy. Naštvaně praštil pěstí do stolu, kde byla složka černovlasé dívky. Měla zemřít v plynu, nikoliv se vypařit! Sama se odsud určitě nedostala. Někdo jí musel pomoc. Ale kdo by byl takový idiot, aby riskoval krk kvůli podřadnému švábovi a na druhou stranu natolik vychytralý, aby se mu to ještě nakrásně podařilo? Zrádce pocházel zaručeně z vlastních řad, protože zvenčí se sem nikdo nedostal. Venkovní hlídky spavá nemoc díky bohu nezasáhla. Jenže jediný, koho tu noc spatřili, byl poručík odjíždějící brzy ráno s jeho pověřením do Vídně, který byl spolehlivý posel nebo spíš spolehlivý zrádce! Úsečným hlasem přikázal důstojníkovi uvědomit jejich spoj ve Vídni, aby ho okamžitě zatkl.,,cesta kolem propasti je často jedinou cestou, která kolem ní vede. André Brie Ještě když opouštěli Vídeň, srdce jí zběsile tlouklo v hrudi. Pořád napůl čekala, že se něco přihodí. Bylo jen otázkou času, kdy se po nich začne shánět půl světa. Zprávy z Čech už 9

10 nepochybně dorazily a velící důstojník z Vídně se pravděpodobně již z hostitele proměnil na jejich kata. Zatím však všude vládl relativní klid, nikde žádná armáda bažící po jejich krvi. Nesnesla by zemřít tak blízko před cílem. Potrvá však ještě nejmíň den, než se dostanou do bezpečí Jak svůdně a zároveň nedosažitelně to slovo znělo. Pohlédla na muže vedle sebe. Jen díky němu žila a jen díky němu ještě neztratila naději a odvahu bojovat. Možná se snažili o nemožné, ale na druhou stranu se jim nemožné už podařilo. Urovnala si paruku a knír a zapnula rozepnutý knoflík na uniformě. Muže, jehož totožnost si vypůjčila neznala. Zemřel stejně jako mnoho jiných a nepochybně stejně jako plno ostatních i on vraždil na povel. Přesto k němu necítila zášť. Její zachránce ji chytil za ruku a ona se usmála. Minulost už se změnit nedala, ale přítomnost a budoucnost ležela v jejich rukou. Pokud jim ji tedy osud dopřeje.,,doufat znamená odvážit se k dalšímu kroku. Karl Barth S láskou pohlédl na spící dívku, díky níž se vrhl do této šílené akce a přehodnotil celý svůj život. Někde slyšel, že blázni mívají štěstí, a popravdě se sám divil, že se dostali až sem, aniž by je někdo zastřelil. Nechat ji, aby se vydávala za jeho zesnulého přítele z armády, jehož doklady obdržel krátce před tím, byl možná zoufalý nápad. Ale téměř to vypadalo, že vyšel. Projeli Rakouskem, aniž by je kdokoli zdržoval či budili podezření. Sněžilo tak hustě, že skoro neviděl na krok. Brzy budou muset zastavit a pokračovat pěšky. Přesto na něj měla ta bílá pokrývka uklidňující dojem. Do těchto hor válka nedorazila a s trochou štěstí se tu ukryjí i oni.,,co nikdo neví, jako by se nedělo. Lucius Apuleius To, že jejich varování dorazilo pozdě a nebylo už koho zatknout, popravdě očekával. Ovšem to, že se vzkazem dorazil ne jeden Jidáš, ale dokonce dva, ho přimělo udiveně nadzvednout obočí. A co teprve když později zjistil, že druhý voják zemřel dávno předtím a jeho doklady zaslali proradnému poručíkovi. Polil ho studený pot. Sled událostí si domyslel celkem hbitě. Jestli se tohle provalí, bude to jeho totální konec. Dezertér a zrádce v jedné osobě a židovka v německé uniformě, uprchlá a odsouzená na smrt. A nikdo je nedopadl. Měl by zalarmovat vojsko a uvědomit přední činitele, protože výsměch takové rozsahu nesměl zůstat bez odplaty. Zachytit stopu uprchlíků by však bylo více či méně obtížné vzhledem k tomu, jak drze střídali strany. Ne, tohle se ututlá za každou cenu! Na to si dohlídne!,,láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě. Buddha Tiskli se k sobě, zatímco kráčeli mrazivou nocí. Možná byl od něj neomluvitelný risk tolik spoléhat na svou paměť. V malém stavení, kam teď mířili, sice strávil část svého dětství, nutno podotknout, že tu lepší, ale mohlo se tu ledacos změnit. Kdy tu byl vlastně naposledy? Před rokem, před dvěma? Jak ho asi starý muž, který se ho ujal, poté co ho našel polomrtvého hladem a zimou na cestě, přijme? Tehdy neměl kam jít a sirotčinec, kde přebýval před tím, byl po první světové válce natolik přeplněný, že odsud raději utekl. Nyní byl rovněž na útěku. 10

11 Jeho dřívější opatrovník žil sám vysoko v horách, stranou od lidí, a on dobře znal jeho názor na nesmyslné válčení a ideu německého impéria, jehož ničivá ruka sem zatím nedosáhla. Jestli nezmrznou, tak tu budou v bezpečí lépe, než kdekoli jinde.,,ach, vydechla promodralými rty a namířila prstem na malé světýlko v dálce. Cítila, jak se jí vlila do žil nová energie. Dokázali to Pohlédl tím směrem a radostně ji popadl do náruče. Měsíc vyplul z mraků a sníh kolem nich dostal třpytivý nádech. Setkali se pohledy a jejich rty se k sobě pomalu přibližovaly, až se spojili ve vroucím polibku.,,každý je svým vlastním předkem a svým vlastním osudem. Člověk si tvoří vlastní budoucnost a dědí vlastní minulost. Anton Pavlovič Čechov Fascinovaně pozorovala plameny v krbu a vychutnávala teplo, jenž z nich sálalo. Starý muž je přijal víc než vlídně a bez nejmenších otázek jim nabídl střechu nad hlavou. Přitáhla si deku k tělu a napila se kouřícího nápoje. Klid a pohoda ji příjemně ukolébávala. V druhé místnosti si oba muži o něčem povídali a ona radostně přivřela oči. Zima bude dlouhá a tuhá, a i kdyby někoho napadlo, kde se skryli, určitě je nebudou hledat. Epilog,,To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach. Gilbert Cesbron Jaro nabývalo na síle a oni si užívali hřejivých slunečních paprsků. S láskou položil ruku na její břicho, kde nosila jejich potomka, a políbil ji. Budoucnost byla sice nejistá, ale on se nebál. Štěstí, které prožívali teď, stálo za veškerá rizika. Rozhodli se zůstat tady. Válka již patrně zachvátila půl zeměkoule a na dva uprchlíky si už nikdo bezpochyby nevzpomněl. Jemně si pohrával s jejími neobyčejnými černými vlasy, které miloval stejně jako ji. Proč by měli být všichni lidé stejní? Vraždit každého, kdo nezapadal do aktuálních kritérií, byl nenapravitelný omyl. Děsilo ho, že kdyby se včas nevymanil z podobných společenských omezení, zemřela jen kvůli nesmyslné tezi, jejíž důsledky nečekaně nabraly katastrofálních rozměrů. A obával se, že tohle dělení na lepší a horší, které bylo staré jako svět sám, jen tak brzo neskončí.,,lépe je zapálit alespoň malou svíčku, než proklínat tmu. Konfucius Položila si hlavu na jeho rameno a šťastně se k němu přitulila. Připadalo jí to tu jako malý ráj. Ráj uprostřed zuřícího pekla. Když jí položil dlaň na břicho, věnovala mu něžný úsměv. Ne každý Romeo a Julie museli skončit nutně špatně. V tom na obloze zaburácela vojenská letadla a ona vyděšeně ztuhla. Povzbudivě ji chytil kolem ramen, ale ona se uvolnila teprve, až zmizela za horizontem.,,nesnáším tenhle zvuk, povzdechla si.,,já taky ne, souhlasil a políbil ji do vlasů. Kolik lidí ještě bude muset zemřít jen proto, že se budou lišit? Raději nechtěla znát odpověď. 11

12 Hvězda Tereza Doležalová Klasické a španělské gymnázium, Vejrostova 2, Brno- Bystrc 2. místo v I. kategorii Tma Jsem číslo Jméno? Nepamatuji se. Vlastně už jsem zapomněl skoro na vše. Naštěstí Nyní mi totiž nemůže nic scházet. Domov, žena, děti Bože, já už ani nevím, jak vypadají! Snad je to tak lepší. Doufám Už mi nezbývá nic jiného než doufat. Můj jediný majetek je naděje, naděje na přežití, na zázrak. A abych nezapomněl... Hvězda. Ano, Davidova hvězda symbol víry, ponížení, strachu. Tyto dvě věci mi ještě na světě patří. Nevím jak dlouho ještě. Nevím Bolest Svírá mou duši i tělo, svírá mne celého. Nejsem ji už s to pojmout. Ztratil jsem schopnost ji cítit. Nemohu Nesmím! Nejmenší náznak, že i mé torzo je schopno ji vnímat a Jsem ztracen! Ne snad více než nyní, ale navždy. Snad by to tak bylo lepší. Nevím Ticho Ticho, jež křičí, řve, ohlušuje. Bodá přímo do mozku. Snažil jsem se utéci od nářků ticha, ale Přemohly mě. Otupily, pohltily.. Ne! Nejde to Nekonečná, všepohlcující nicota. Neslyším, nevidím, mlčím Vše ztratilo smysl. Proč? Nevím Strach Z budoucnosti, z lidí, hvězd. Strach z nejistoty. Bojím se! Strach mne následuje na každém kroku, je mnou a já jsem jím. Pomine-li on, zemřu i já. Je nepředstavitelný a přece tak hrozivě konkrétní. Ne Nemohu myslet na nic jiného! Cítím jen obrovskou prázdnotu. Nejistotu Beznaděj Bože! Řev, hluk, pláč Nesnesu to! Proč? Proč já? Proč oni? Umíráme. Vzdal jsem se i posledního, co mi zbylo. Naděje Změnila se v krutou jistotu, v jistotu smrti. Dělá se ticho. Bože odpusť, já 12

13 Z deníku Ester Jana Horáčková The English College, Sokolovská 320, Praha 9 3. místo v I. kategorii Je poledne... Máma ječí na mé bratry Toma a Daniela, kteří místo nákupu přinesli domů dvě krabice plné haraburdí, které jim podstrčili v obchodě místo zakoupeného jídla. Aspoň prý už ví, že cikáni nemají co pohledávat v obchodě. Táta spí na poničeném kanapi, s košilí umazanou od benzínu a oleje. Moje roční sestřička Nikolka pláče v postýlce a protože tu žádné dveře nejsou, její křik se rozléhá po celém našem skromném bytě, a nikdo ji nejde utěšit. Takže to bude zase na mně. Přetrhnu uzdu svým myšlenkám a vkročím do ložnice... dostanu se přes ten nepořádek až k Nikolce. Vezmu ji do náruče a houpám s ní sem a tam... sem a tam Věděla jsem, že mě do té školy pošlou! Nikdy nedodrží svuj slib! Rodičum se prostě nedá věřit! Chtěj í m ne opět poslat do školy... i po tom muku, co jsem si prožila minulý rok... já už tam nechci... prosíííííííííííííííííííííííím!... je to beznadějné... už se to nikdy nezlepší. Ležím na podlaze v kumbálu pro uklízečky a horké slzy mi stékají do vlasů. Já už nemám dost síly si ten minulý školní rok zopakovat Nemám chuť k životu Nikdo mi nevěří! Nikdo! Ani vlastní rodiče už ne. Přišla jsem ze školy s roztrhaným pytlíkem na cvičky... Čekala jsem od rodičů porozumění, možná i řešení... ale nyní nenacházím ani sama sebe... jsem zničená... ohrožená... a nechci se jen litovat.. ale ubránit se nedovedu. Opravdu to chci ukončit "Ty hubo černá! To je tvůj pytlík na cvičky, jo? Tak to seš teda pěkná socka! Neukradli to tvoji rodiče někde? Hahaha..." Spolužák prudkými pohyby trhal můj pytlík... z očí mu šel děs... ostatní se smáli, já brečela... ty jejich oči Ze zprávy v tisku...našli ji v zákrytu pod mostem v louži krve. Údajně prý našla u popelnic rozbitou láhev od piva, s níž si podřízla zápěstí. Ubohé dívce tak skončil život. Spekuluje se, proč to udělala. Je však úkolem společnosti zabránit dětským sebevrahům. "Je to všechno v psychice. Mnoho dětí se potýká díky svému handicapu s nechápavým okolím...," říká psycholog Jan Berný. Je však otázkou, jestli jiná národnost znamená handicap 13

14 Mein Heim Hana Kvasničková Obchodní akademie a Gymnázium, Linecká 368, Kaplice čestné uznání ve II. kategorie Bylo mi teprve sedm let, nepřemýšlel jsem o tom, co se kolem mě děje. Mlčky sedíc na posteli jsem sledoval mámu, jak se slzami v očích balí můj malý odřený cestovní kufřík. Bylo v něm jen to nejnutnější, žádná hračka, žádná knížka, jen pár těch hadříků. Táta seděl v obýváku a hlavu měl složenou do dlaní, čas od času to tak dělával, a přemýšlel. Z kuchyně ten den voněla svíčková, bože, jak já miloval svíčkovou od mámy. Cítím ji ještě dnes. Tu chytlavou vůni, jež projede celým tělem a otupí všechny smysly malého, hladového člověka. Nikdy jsem nedokázal odolat. Kolikrát mě vyháněli od vařícího hrnce, ten den také. Bylo to mé poslední jídlo doma, ale to já zatím ještě netušil. O půl dvanácté jsme celá rodina zasedli ke stolu. Povídali si, všechno vypadalo jako obvykle, ale i přesto si vybavuji ty úzkostné pohledy rodičů. Pečlivě se snažili schovat je za falešné úsměvy, marně, všiml jsem si jich, ale nedokázal jsem v nich rozluštit jejich zapříčinění. Po obědě jsem si ještě stihl rozložit svou elektrickou mašinku, co jsem ji dostal k narozeninám, už ani nevím ke kolikátým. Zapnul jsem ji a pozoroval, jak krouží po sestavených kolejích. Těšil jsem se, dnes pojedem celá rodina vlakem, prý snad do Polska nebo kam, stále jsem si v duchu říkal. Táta si ke mně sedl a začal mě hladit po vlasech. To jsem nesnášel, chtěl jsem ho odstrčit, ale zase ten jeho pohled, skrýval v sobě něco hlubšího. Zadíval jsem se na něj a najednou jsem uviděl slzy. Trochu mě to zarazilo, ale neznejistěl jsem: Ale táto, chlapi přece nebrečí! Následoval jeho úsměv. Asi si vzpomněl na to, jak mi tuto větu říkával pokaždé, když jsem se vrátil z venku s rozbitým kolenem. Nastala hodina H, blížila se chvíle našeho odjezdu, Byl jsem velice nedočkavý, splašeně jsem pobíhal po našem bytě a popoháněl rodinu k odchodu: Zmeškáme vlak, chvátejte!!! Vběhnul jsem do svého dětského pokoje, zastavil se ve dveřích a letmým pohledem sjel celou místnost. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a utíkal ven z bytu. V tu chvíli jsem nevědomky opouštěl místo svých šťastných dnů, místo, kde jsem byl ještě dítětem, místo plné něhy, čistoty, místo svých tajných snů a plánů. Stál jsem s tátou před domem a čekal na mámu, s úžasem jsem tenkrát sledoval tu masu lidí, našich známých, ale i lidí mně cizích, jak v mohutném skleslém davu míří kamsi. A pak se objevila, stoupla si před velké domovní dveře a láskyplně se k nim přitiskla. Jakoby se loučila s něčím živým. Táta mi při tom říkal slova, kterým jsem moc nerozuměl, nechápal jsem jejich smysl. Matně si na ně vzpomínám, v hlavě mi zní jen: buď statečný, silný, bůh pomůže. Nepomohl. Zapojili jsme se do proudu a tekli s ním směrem k nádraží. Nenapadlo mě se tenkrát ohlédnout a naposledy upřít zrak k našim oknům. Naposledy pohlédnout k našemu domu, který stál tak majestátně a hrdě, jakoby byl odhodlaný statečně čelit všemu, co přijde. Na nádraží šlo všechno tak rychle, nedokážu si vybavit nic jiného, než jen zoufalý křik a rány zavírajících se dobytčáků, sem tam padl výstřel, který napjatou situaci ještě více podtrhával. Táta mně pořád držel za ruku, pevně ji tiskl v dlani. A pak se to stalo, v davu jsem uviděl svého kamaráda, prudce jsem se vytrhl ze sevření a utíkal za ním. Sotva jsem ale udělal dva kroky, někdo mě popadl a já tiše sledoval,jak se za mými rodiči zavírá dav. Skončil jsem mezi dalšími desítky plačících dětí. Ne na hodinu, ne na den, ale na další čtyři roky. Nechápal jsem tenkrát, proč to tak muselo být, nechápu to ani dnes. Proč jsem neměl čas na rozloučení, čas na to, abych je objal a řekl sbohem. 14

15 Od té chvíle už nebylo nic. Zbylo jen prázdno na duši a bolest. Přišli jsme o vše. O ideály, o zdravý rozum. Člověk se naučil přemýšlet jen o tom, jak přežít, co udělat pro to, aby mohl sníst více než ostatní. Existovalo přátelství? Snad ze začátku, přátelství přinášelo bolest. Jeden den je přítel s tebou, druhý už stojíš na apelu sám nad jeho vyčerpaným mrtvým tělem. Pak si musím říct, proč já? Proč, co jsem udělal tak hrozného, že tu musím být? Začínám nenávidět vše, co představuje žlutá hvězda. Nebo snad dobrého, že je mi dovoleno žít. Každou noc ulehat s padesáti jinými dětmi na tvrdé postele, vnímat jejich smutek nebo bolestný nářek, utrpení. Každý den jsem ulehal s jedinou myšlenkou či přáním, vrátit se domů jakoby se nic nestalo. Probudit se na své měkoučké posteli jen ze zlého snu Místo toho jsem se musel každé ráno vstával do toho odporného lágrovského stereotypu plného strachu. A teď když konečně přišla svoboda, šance na druhý, snad lepší život, musím klečet a opět naříkat. Přes slzy jen mlhavě vidím trosky našeho domu. Ano, tak teď už opravdu nemám nic. Kdo jim dal právo takhle naložit s našimi životy? Doufám, že už k tomu nikdy nedojde, že lidé budou čím dál tím lepší, a že k takovýmto vyhlazovacím táborům už nikdy nedojde. Nebo jsem snad naivní? To ne, tohle už by nikdo nedopustil a jestli se mýlím a právě ten nikdo by mě zklamal, tak musí zasáhnout ten shora, i kdyby nebyl. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že Hitler zvítězil. Jsem přesvědčen, že se mu povedlo v některých lidech zakořenit tu nenávist vůči jiným rasám či národům, a právě tito lidé ponesou to pekelné poselství dál. Nenávist tu bude vždycky. Dál tu klečím v prachu mých snů a vzpomínek, když ale zavřu oči, vidím to jasně i po těch letech, procházím se naším bytem ještě jako malý bezstarostný kluk. Poznávám tátu, jak leží po obědě na zeleném kanapi v obýváku, a z kuchyně slyším mámu, jak myje nádobí. Všichni máme něco společného, žlutou hvězdu, na kterou jsem pyšný. 15

16 Testament židovského mladíka jdoucího na smrt Adam Krupička ISŠ, Na Karmeli 206, Mladá Boleslav čestné uznání ve II. kategorii Kdybych byl šťastný, slunce poutníka by mi nezašlo. Znovu a zas loukou bych chodil - slzami rána zaléván. Nic není dvakrát, řeka teskně plyne dál, hlubinám moří, co osud čeří bůhví proč. Hlas šumu ve větvích, s ptačími křídly zpěv střídá. Jdi tam, kam toužíš jít tvář má se na Tě dívá. Kdybych byl šťastný, zlomím kopí věčných svárů. Listy zašlé mi řeknou víc, kde přátelé moji mi vyjdou vstříc. Co žene vraníky těch mladých dní? Ač běžíš sám - jsi poslední. Miluji svěží, krásný dětský květ. Ten voní jenom vyprávět. Ukrývají se mi v pamětipřátelské pohledy, vřelý ruky stisk. Kdybych byl šťastný, domov naleznu. Pohladím spánky té, co klidně sní. A světlá rána před prahem. Divnou nemoc máme my, již dlíme v zrcadlení. Vše hojně prožíváme, nic pravého však s námi není. Kdybych byl šťastný a co já vím... Životem šel by se mnou stín. 16

17 Pláče a trýzně bolestí, přec paprsek by zůstal s ní. Kdybych byl šťastný... (nedokončeno) 17

18 KDO jsou to zač? Kristína Poslušná ZŠ, Družstevní 340, Velešín čestné uznání v I. kategorii Slunko vychází zpoza mraků. Je krásné ráno, Svěží vzduch voní jako po blahodárném dešti. Dívám se z okna vlaku na pole a louky uhánějící po obzoru. Panuje klidné ráno. Jenom tak přemýšlím, co mě TAM asi čeká Už dlouho jsem neseděl ve vlaku. Téměř jsem zapomněl na ten kymácivý pohyb, připomínající koráb na moři. Obilí leží pokosené, konec léta se nezadržitelně přibližuje. Ach, jak se mi TAM nechce... Zpomalujeme. Ozývá se křik lidí. Pobývá jich tu tolik. Klečí a stojí v řadách, kleje se a bičuje. Nemám rád takovou vřavu. I když oceán dokáže být zlý, s lidmi se nemůže srovnávat. Tak tedy jsem TU. Teď je řada na mně, abych se ukázal. Velitelé nikdy neměli život tak těžký jako dnes. Nastupuji svoji službu v Osvětimi. 18

19 Jen takový malý příběh Kateřina Šaldová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice čestné uznání ve II. kategorii Tereza - 23 let, studentka sociologie, s kamarády chodí pomáhat do R- centra, zabývajícího se problémy romské menšiny u nás. "Příčí se mi pomyslné kastování, jsem proti jakýmkoli formám násilí. Miluji svou práci." Jonáš - 19 let, automechanik, otázka romské menšiny u nás? "Nepřemejšlím vo tom! Jo, nejlepší by asi bylo, kdyby táhli vodkaď sem přilezli. Jednou tady teda jsou, no tak je beru asi jako komáry. Jasně, chápete, že tu prostě jsou, ale když vás jeden takovej chcípák votravuje, tak ho normálně rozplácnete na malou krvavou loužičku. A komu pak schází? Jsou tu miliony dalších..." Laco - 18 let, dosažené vzdělání- základní "Nechápu, proč nás všichni tak nesnášej! Už ani nechodím večer sám, mám strach..." PÁTEK :30 Tereza - sedím v autobuse, poslední noční linka která k nám jede. Čelo mám celý ošmudlaný od špinavého skla, jak mi na něj pořád nezadržitelně padá hlava. Už se nemůžu dočkat domů do vany plný horký vody... Při té představě se mě zmocní ještě větší malátnost a v duchu začnu odpočítávat zastávky. Na konečné své tělo vybičuji udělat několik nekoordinovaných pohybů a dostat se tak ze sedačky do poklidné noční ulice. Ostrý zimní vzduch mě docela probere, ale ne natolik, abych si hned od začátku všimla spěšných kroků klapajících někde za mnou. Ještě projít kolem malého parčíku a mé sny se budou moct zhmotnit. Laco - v buse sedí celkem dobrá holka. Zajedu si proto kvůli ní o pár zastávek dál. Vylezu s ní na konečný. Nikde nikdo... Že by dnešní večer nebyl zas až tak nudnej, jak se zdálo? U malýho parčíku ji konečně dobíhám. Zblízka za to fakt stojí! Zacpu jí pusu a snažím se jí vodtáhnout do křoví. Má docela sílu. Několikrát mě silně kopne a prokousne mi prst. Tím mi ale ještě víc zvětší chuť. "Moc se neškubej, bude tě to bolet ještě víc, než si myslíš, holčičko!" Když to vypadá, že konečně dostala rozum, blejskne se ve tmě čepel malýho kapesního nože. "Jau, ty svině!" Tereza - nechápu, kde se ve mně vzalo tolik síly, spíš jako kdyby se do mě někdo zhmotnil a za každou cenu se mi snažil zachránit život. Objevila jsem v jeho kapse malý nůž a všechen svůj strach a nenávist toho okamžiku jsem dokázala přenést do ruky křečovitě svírající tenhle ostrý předmět. Jonáš - vracím se z hospody poměrně brzo. Ňák mě začaly unavovat ty kecy, který tam všichni vedou.. Šourám se domů, když vtom to na mě přijde. No jo no, vosum piv je holt vosum piv... Zajdu za křoví do nejbližšího parčíku. "Do prdele! Vo co jsem to zakop?!" Nevěřím svým očím, v trávě leží cigoš a teče z něj krev jak z krvavýho cedníku. Sakra!!! Vytočím číslo a zajíkavě popíšu adresu. Skloním se nad tou černočervenou hubou. Myslím, že eště dejchá. Roztrhám triko a snažím se mu vočistit obličej. Jak dlouho tady asi leží a jaká skinheadská svině mu to asi udělala? Proberu se v nemocnici, nemůžu polykat, necítím nohy, připadám si jako velká, bílá outka. Nechápu, co se stalo.. Prej jsem vydráždil partičku cikánů, který mě zkopali do bezvědomí. Docela je chápu. Bylo pro ně asi nemyslitelný, aby vyholenec utíral cikánovi ze ksichtu krev. Oni pro tenhle obraz měli asi jiný vysvětlení... 19

20 Normální bílej chlap Jan Fic ZŠ, Klášterní náměstí 134, Moravský Krumlov 2. místo v I. kategorii Zpráva z tisku: "Včera ve večerních hodinách došlo při běžné obchůzce ke střetu občanů vietnamské národnosti se strážníkem městské policie. Strážník, pravděpodobně "To jsem to těm tlamám žlutejm natřel!" Strážník Tomáš, "hrdina dne", sedí v ordinaci lékaře a čeká na ošetření. Na oku mu začíná prokvétat modrá podlitina. " No jo, tak si taky bouchli, ale jak jsem vytáhl pistol, tak byli malinkatý. Jeden výstřel a měli po srandě. Já bych ty svině postřílel v řadě, kdybych mohl. Všude se to cpe, jsou toho plný tržnice, já bych jim ukázal. Toje teď ze mě velkej king. To su hrdina, když jsem je takhle zřezal. Už se těšim,jak mě bude doma rodina vobskakovat. A stará mi zas určitě dá! A děcka si mě budou víc cenit. Už aby byl pátek. Konečně zas budu doma. Teda jestli já ještě někdy potkám nějakýho barevnýho hajzla, já mu tak rozbiju držku, ten se z toho už nevzpamatuje! I na těch tržnicích mám co dělat, abych se udržel a nevyřezal to tam. A proč? Protože su normální bílej slušnej chlap. Jasný? Jasný! Normální a hlavně spravedlivej. A slušnej. Bílý sou dycky slušný. Hajzli žlutý. Co;;ť na mě tak pitomě čuměli? Voni si vo přesdržku koledovali! Provokovali, svině! Ale mýho kvéru se báli, to jo. Jo, a bude to v novinách. Marca, to jako stará, ta se se mnou bude camrat před kámoškama. A vony budou slintat. Konečně uvidí chlapa, co se nebojí. A já se nebojím těch usranejch žlutejch tlam. Ani těch čoudů cigánskejch bych se nebál. Jenže ty v mým rajónu nejsou. To je blbý. Ale teď už se těšim dom. Macina mě bude vobskakovat a bude milá. To jo. Určitě bude děsně milá. Možná mě koupí i lahváča! To je dobrý. Moc dobrý." Je pátek. Tomáš sedí ve vlaku. Už se těší na bouřlivé uvítání svými dětmi a ženou. Zcela ponořen do myšlenek si představuje, jak asi bude probíhat tento skvělý víkend: "Tak. Za chvilku budu v Bmě, pak půl hoďky autobusem a už na mě bude čekat stará. Ta bude čumět, ta mě bude vobletovat. Když je teď ze mě ten hrdina, tak určitě uvařila nějakej dobrej voběd. A klukovi budu vykládat, jak jsem těm mrchám žlutejm rozbil držku a jak jsem tam v tý Praze honil všelijaký jiný hovada. Ten se pak bude chlubit ve škole. Všichni budou čumět. A naučim ho všelijaký bojový chvaty, ať může zřezat kdejakýho barevnýho parchanta, když si na něho bude dovolovat. Teď mám od těch rákosníků hnusnejch trochu fialovou hubu, ale myslim, že stará se se mnou stejně bude líbat. No a děcka si mě budou o to víc vážit." Z přemýšlení jej náhle vytrhne blížící se zastávka, jeho poslední. Vystoupí a čeká, že mu co chvíli vletí do náruče jedno z dětí a žena ho políbí. Čeká. Čeká už půl hodiny. Na zastávce už nikdo není, zamračilo se a začal foukat vítr. Snaží se doufat, že se třeba porouchalo auto, nebo něco podobného. Po dobrých čtyřiceti minutách čekání konečně spatří důvěrně známé auto. Za volantem sedí jeho žena. Marcela, Macina, Marca. Ale nemá očekávaný výraz v tváři. Asi nečetla noviny, už to tam bylo. První, co řekne když vystoupí z auta, také nezní zrovna lichotivě. "No doufám, žes po cestě aspoň nakoupil, když už mi vezeš zas tu hromadu tvejch odpornejch špinavejch spodků. Kdo to má pořád prát?! Ty fakt jezdíš domů akorát nažrat se, vychrápat se a abych ti vyprala!" Tom pochopil, jak se věci mají. "Promiň, já sem..." "Tak to sem si mohla 20