MŮJ PŘÍBĚH: Antidepresiva, nebo se sebou začít něco dělat?

Transkript

1 Redakce Jógovin Jižní Indie se mi jen tak přihodila. Vlastně mě nikdy dřív nenapadlo, že bych mohla jet do Indie. Mým snem byla vždy Jižní Amerika... Prožívala jsem tehdy velmi obtížné životní období. Díky svým znalostem astrologie jsem sice tušila, co se děje a proč se to děje, ale to je jen jedna úroveň prožívání reality, ta rozumová. Pak jsou tady ještě pocity a emoce a v této rovině sami sobě nevysvětlíme nic. Nejrůznější (často velmi těžké) situace si zkrátka musíme prožít. Když jsem cítila, že jsem na dně, dostala jsem na vybranou: antidepresiva, anebo se sebou "něco" udělat. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. A protože mám ráda jógu, jógu dokonce učím, tak se mé myšlenky upnuly právě k tomuto tématu. Sedla jsem si k počítači a do vyhledávače zadala "jóga Indie". Ze všech nabídek pobytů a kurzů mě nejvíce zaujal kurz jógové terapie v jižní Indii. Chtěla jsem zjistit, jak léčení pomocí jógy funguje. A líbilo se mi také, že ášram, kde se kurz konal, stojí na břehu Indického oceánu... Strana 1 z 5

2 Autor: Jarmila Voženílková Moje angličtina je velmi slabá, ale netrápilo mě to, cítila jsem, že prostě musím odjet a začít přerovnávat své životní cestičky. Mé rozhodnutí, vypravit se na cestu do Indie, přišlo na poslední chvíli, takže už jsem nestihla podstoupit doporučená očkování. Ale to mi bylo v té době v podstatě jedno - mám zemřít doma pod tíhou reality, která mi podlomila kolena, anebo v Indii na břišní tyfus? Věci jsem si sbalila do velkého kufru (30 kg!), odletěla jsem a mračila jsem se na celý svět. Až poté, co jsem vystoupila z letadla, jsem si uvědomila, že jsem opravdu udělala ten první krok. Jsem v Indii. Jiný vzduch, palmy, velké vedro. Ale pořád jsem byla zahrabaná do svých chmur, všechno mi vadilo. Vadilo mi například, že se lidé na ulici jen tak usmívají nebo že si kvůli své špatné angličtině neumím říct ani o sklenici vody. Vadilo mi spaní ve stanech, nemohla jsem si ráno vyfénovat vlasy (tak, jak jsem byla třicet let zvyklá), všude vládla přísná disciplína a nikoho nezajímalo, že moje pečlivě vyžehlené oblečení je po té dlouhé cestě příšerně zmačkané. Všichni se tvářili, že je všechno v pohodě, jenom já jsem cítila, že není. A aby těch negativních pocitů nebylo málo, štvalo mě i to, že jsem musela brzy ráno vstávat, sedět hodiny na zemi ve zkříženém sedu a se vzpřímenou páteří, musela jsem pít slanou vodu, poslouchat dlouhé přednášky v angličtině, cvičit a dodržovat časový harmonogram na minuty přesně. Krátké chvíle volna jsem využívala k letmému pozdravení se s oceánem a k přeprání věčně propoceného oblečení. Tak moc jsem toužila sednout si v klidu k vodě a plakat, naříkat, nadávat... a pak někde pod palmou umřít! Bylo mi opravdu těžko. Jarmila Voženílková [1] Jarmila provozuje v Ostravě jógové studio Satori [2], zároveň je také lektorkou hatha jógy, jógové terapie, jógy pro děti a yin jógy. V roce 2011 úspěšně absolvovala kurz jógové terapie pod vedením indického učitele Harilalji Acharya a jeho ženy Meery Karanath. Od dva roky později pak získala certifikát učitele yin jógy od Sebastiana Pucelle. Strana 2 z 5

3 Jarmila je také speciální pedagog, psychoterapeutka a astroložka. V současné době se účastní výzkumného projektu, který zahrnuje téma jógové terapie a její aplikace při neurologických onemocněních. A jak jsem se na celou Indii mračila, tak ona mi to pěkně začala zrcadlit. Onemocněla jsem. Z ničeho nic, bez varování. Zvracení, průjem, horečka, slabost, strach... Teprve teď jsem se skutečně začala bát o svůj život. Celou noc jsem proplakala, kroutila jsem se v bolestech a zároveň jsem tu noc proseděla na záchodě. Ráno jsem vedla řeči o tom, že umírám, a ještě k tomu v Indii. Bylo mi zle a pořád jsem byla nazlobená. Žena mého indického učitele, která mi v těch chvílích byla velkou oporou, mé umírací proslovy s nadhledem odmítala. Místo toho mě odvezla k lékaři a pak i do nemocnice. Jenže když začali doktoři mluvit o injekcích, zhrozila jsem se. Z cestovních příruček, které jsem před cestou do Indie pročítala, jsem si dobře pamatovala, že si člověk v těchto končinách má dát velký pozor právě na injekční jehly - kvůli nebezpečným nákazám. Byla jsem sice příšerně slabá a nešťastná, ale s vědomím akutního nebezpečí jsem z doktorů dolovala informaci, zda jsou jejich jehly jednorázové. Ano, samozřejmě, ujišťovali mě. A pak už jsem všechny své bolístky pustila z hlavy... Najednou mi bylo jedno, jestli mám, nebo nemám vyfoukané vlasy fénem, jestli ležím v propoceném a nevyžehleném tričku, jestli umím anglicky... Všechno mi bylo jedno. Pomaličku jsem začínala chápat, že zkrátka na světě existují i takové věci, které prostě nemůžu zvládnout, které jsou silnější než já, a že je mnohem jednodušší, nechat to všechno být. Až mnohem později jsem si uvědomila, že to byl můj bod zvratu. Ta chvíle, kdy jsem veškerou kontrolu nad sebou odhodila a umožnila jsem tak, aby se věci děly samy. Uvolnila jsem energii, která byla hluboko uvnitř mě schovaná a hodně potlačená. Dala jsem jí konečně možnost, aby nabrala vítr do plachet a správný směr. Teprve po tomto mém onemocnění se věci začaly měnit. Přišla radost a vděk. Radost, že můžu být na tak krásném místě s lidmi, kteří mi svou zpětnou vazbou jemně ukazují, jak moc jsem si sama ubližovala. A za to jsem byla vděčná. Pořádně jsem se kolem sebe rozhlédla a začala jsem si užívat plnými doušky. Indii jsem si nakonec zamilovala. Její obyvatele, její vibrace, její laskavost, otevřenost, krásu a vlídnost. Kurz jógové terapie jsem úspěšně dokončila a absolvovala jsem také závěrečné zkoušky. Stala jsem se lektorkou jógové terapie. Po roce jsem se na to samé místo vrátila. Do stejného ášramu za svými učiteli. Zpět na místo, kde došlo k té mé velké vnitřní změně. Tentokrát jsem ale přiletěla jen s 12kilovým báglem a vůbec mi nevadilo, že s sebou nemám barvu na vlasy, ani to, že se v Indii věci dějí jinak, než bychom čekali. Strana 3 z 5

4 Autor: Jarmila Voženílková Po pár dnech v ášramu jsem vyrazila na cesty. Procestovala jsem část jižní Indie, jela jsem indickými vlaky, objevila jsem tajemnou středověkem vonící Gokarnu, kde se mi plnila přání na počkání, užívala jsem si oceán, chvilky klidu nad kávičkou i cestování po městech a setkávání s milými obyvateli Indie. Praktikovala jsem jógu, zúčastnila jsem se mnoha náboženských obřadů, obdivovala jsem kostely, mešity i hinduistické chrámy a v neposlední řadě krásnou přírodu. Ale především jsem si uvědomila, jak moc se pro mě za ten rok změnilo, jak hodně mě Indie a tamní lidé obdarovali v tom nejhlubším smyslu slova. Pochopila jsem také, jak důležité pro mě bylo prožít si všechny ty těžké chvíle. Bez nich bych totiž nikdy neodjela tam, kde jsem nakonec našla pomyslné světýlko naděje - do Indie. Inspirujte ostatní Máte-li chuť podělit se o svůj příběh, kontaktujte nás na info@jogoviny.cz [3]. Své povídání věnuji všem, kteří v životě prožívají těžké chvíle a myslí si, že pro ně všechno dobré už skončilo. Neskončilo. To, co nefunguje a překáží, je potřeba uzavřít. Vždycky je šance vykročit dál. To, co nás blokuje, jsou jen a pouze naše strachy a předsudky. Vždycky je to o nás. Náhody neexistují a všechno spolu souvisí... Jarmila Voženílková [1] Strana 4 z 5

5 [4] Redakce Jógovin [4] Náš tým, to jsou jogíni všech úrovní: od začátečníků s všetečnými dotazy, po zkušené jógové matadory, kteří se rádi dělí o své zkušenosti. Jsme parta lidí s praxí jógovou i novinářskou. Chceme předkládat jógová témata a povídat si o všem zdravém. Rádi bychom ukázali každé otevřené mysli, že je fajn vnímat své tělo a umět s ním pracovat. [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] EuroAge,s.r.o URL zdroje: Odkazy [1] [2] [3] mailto:info@jogoviny.cz [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] Strana 5 z 5