1. PŘEHLED ZÁKLADNÍCH LESNICKÝCH DISCIPLÍN A JEJICH VZÁJEMNÉ VZTAHY. PŘEDMĚTY. Obecné předměty: Odborné předměty. Odborné profilové předměty

Transkript

1 1. PŘEHLED ZÁKLADNÍCH LESNICKÝCH DISCIPLÍN A JEJICH VZÁJEMNÉ VZTAHY. PŘEDMĚTY BIOLOGICKÉ, TECHNICKÉ, EKONOMICKÉ Obecné předměty: Právo, ekonomické teorie, statistické metody, informatika, deskriptivní geometrie, matematika, biochemie, zoologie, speciální botanika, geologie, jazyky, vědecká metodologie, filozofie Odborné předměty ekonomika LH, geodézie a fotogrammetrie, fytopatologie, fytocenologie a typologie, všeobecná botanika, pedologie, bioklimatologie Odborné profilové předměty Zakládání lesa, pěstování lesa, hospodářská úprava lesa, lesnická politika, myslivost, lesnické meliorace, funkce lesa v krajině, řízení lesního hospodářství 2. TŘÍDĚNÍ LESŮ HORIZONTÁLNÍ, VERTIKÁLNÍ, PODLE MÍRY ANTROPICKÉHO OVLINĚNÍ A Z HLEDISKA ÚČELOVÉHO. KATEGORIE LESŮ OCHRANNÝCH, LESŮ ZVLÁŠTNÍHO URČENÍ, LESY HOSPODÁŘSKÉ. 2.1 Horizontální třídění lesů se projevuje v rámci celkové zonálnosti vegetace (změnou přírodních podmínek od rovníku k pólům). Příklad třídění lesů podle WALTERA (1970): zóna tropického, stálezeleného lesa vegetace tropické zóny s letními dešti listnaté poloopadavé a opadavé tropické lesy vlhké a suché savany subtropické polopouště a pouště zóna tvrdolisté, stálezelené vegetace se zimním dešti temperovaná vegetační zóna lesní zóna s listnatými opadavými lesy s temperátním (mírným) klimatem listnaté opadavé lesy (v zóně střední Evropa a ČR) smíšené jehličnato - listnaté lesy zóna aridní vegetace v území s temperátním klimatem lesostepi stepi a prérie polopouště pouště zóna boreálních jehličnatých lesů zóna arktické tundry lesotundra tundra arktické pustiny 2.2 Vertikální třídění lesů je vyvoláno změnami přírodních podmínek (makroklimatu) se změnou nadmořské výšky. S přibývající nadmořskou výškou se s n i ž u j e t e p l o t a a počet vegetačních dnů, teploty se ve vertikální směru mění rychleji než ve směru horizontálním) z v y š u j í s r á ž k y (výrazněji než ve směru horizontálním) z v y š u j e i n t e n z i t a s l u n ečního záření (mění se poměr délky noci a dne) Ve střední Evropě se vylišují zpravidla následující v ý š k o v é g e o g r a f i c k é s t u p ně Z vertikálního třídění lesa vyplývá, že je výskyt stromové vegetace limitován nadmořskou výškou, a v tomto smyslu se rozlišuje h o r n í h r a n i c e l e s a a h o r n í h r a n i c e s t r o m o v á : h r a n i c e l e s a j e spojnice nejvýše položených bodů zapojeného souvislého lesa h r a n i c e s t r o m o v á je spojnice nejvýše rostoucích ojedinělých stromů, které dosahují výšky 5-8 m. Horní hranice lesa nemusí být dána jen přírodními podmínkami a může být více či méně ovlivněna lidskou činností. V tomto smyslu se rozlišuje: 1

2 přirozená hranice lesa - je dána přírodními podmínkami k l i m a t i c k á - ovlivněna poměry teplotními, větrem a pod. e d a f i c k á - o v l i v něna pomě r y půdními o r o g r a f i c k á - ovlivněna reliéfem terénu, lavinami u mě l á h r a n i c e - vyvolána antropogenními, příp. antropozoogenními vlivy Vertikální třídění také typologický systém Výškové geografické stupně Označení Český ekvivalent Charakteristika vegetace planární nížinný listnaté dubo - habrové a lužními lesy kolinní pahorkatinnný smíšen listnaté lesy s dubem zimním, habrem a bukem submontánní podhorský s převahou bukových lesů, bez příměsi jehličnanů, nebo s příměsí jedle montánní horský smíšené bukovo - smrkovo - jedlové lesy subalpínský polohy nad alpínskou hranicí lesa porosty křovin, nad nimiž jsou alpínské louky nivální sněžný polohy nad hranicí věčného sněhu, nebo bez trvalého sněhu s nesouvislou vegetací lišejníků a mechorostů, ojediněle s kvetoucími rostlinami 2.3 Třídění lesní vegetace podle míry antropického ovlivnění S ohledem na p o t e n c i á l n í l e s n í v e g e t a c i (která by na daném místě byla nebýt člověka a jeho zásahů do lesa) lze rozlišit podle Z l a t n í k a (1976) tyto lesní útvary: p r a l e s - les nedotčený lidskou činností (panenský les). Na Zemi se vyskytuje ještě v boreálních lesích na Sibiři a v Kanadě, méně v tropickém deštném pralese a v tropických horách. přírodní les - les pralesovitého vzhledu se zachovanou druhovou, věkovou a prostorovou skladbou přirozený l e s - les, který má přírodní druhovou skladbu, jeho věková a prostorová struktura je však již pozměněna, existují zde přirozené ekologické vztahy mezi dřevinami, schopnost přirozené reprodukce. Dřeviny mohou být autochtonní i autochtonně-alochtonní n e přirozený l e s - s dřevinami, které neodpovídají stanovišti, vlivem jejich přítomnosti zpravidla dochází ke změnám půdy a znemožnění přirozené obnovy 2.4 Třídění lesů z hlediska účelového (kategorie lesů) Podle funkčního poslání se lesy člení na kategorie a subkategorie. U nás byly kategorie lesa stanoveny zákonem již od r. 1960, stejné kategorie vymezuje současný lesní zákon 1. V současné době polovina výměry plochy kategorie hospodářských lesů patří k lesům s důležitými mimoprodukčními funkcemi. Víceúčelové hospodaření může tam i na části plochy kategorie lesů zvláštního určení zajistit souběh produkce a mimoprodukčních funkcí bez újmy na kterékoli z nich Lesy ochranné Do kategorie lesů ochranných se zařazují lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích (sutě, kamenná moře, prudké svahy, strže, nestabilizované náplavy a písky, rašeliniště, odvaly a výsypky apod.) vysokohorské lesy pod hranicí stromové vegetace a lesy na exponovaných hřebenech lesy v klečovém lesním vegetačním stupni. Jde o zákonem stanovenou kategorii lesů s posláním zajišťovat funkčními efekty ochranu exponovaných přírodních lokalit. Les této kategorie má významnou ekologickou funkci. Kromě funkčních efektů půdoochranných, klimatických a hydrických mohou se vyskytnout speciální hlediska dílčí funkce protilavinové, protisesuvné, vodohospodářské, ochrany přírody. Mimoprodukční funkce této kategorie je funkcí výlučnou. Z lesnického hlediska a při stavu horských lesů půjde často o funkci řízenou. O zařazení lesů do kategorie lesů ochranných rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu Lesy zvláštního určení Lesy zvláštního určení jsou kategorií lesů stanovenou zákonem, s posláním zlepšovat a chránit životní prostředí nebo plnit jiné úkoly plynoucí z oprávněného (veřejného) zájmu na mimoprodukční funkce lesů, je-li toto poslání nadřazeno funkcím produkčním. Lesy zvláštního určení jsou: 2 lesy v pásmu hygienické ochrany vodních zdrojů 1. stupně, 1 Zákon č. 289 ze dne 3. listopadu 1995 o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). 2 Lesy zvláštního určení nejsou lesy ochrannými 2

3 lesy v ochranných pásmech zdrojů přírodních léčivých a stolních minerálních vod, lesy národních parků, přírodních rezervací a národních kulturních památek. Do kategorie lesů zvláštního určení lze dále zařadit lesy, u kterých veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí či jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa je nadřazen funkcím produkčním. Jde o: lesy v prvních zónách CHKO a lesy v přírodních rezervacích a přírodních památkách, lesy lázeňské, lesy příměstské a další lesy se zvýšenou rekreační funkcí, lesy sloužící lesnickému výzkumu a lesnické výuce, lesy se zvýšenou funkcí půdoochrannou, vodoochrannou, klimatickou a krajinotvornou, lesy potřebné pro zachování biologické různorodosti, lesy v uznaných oborách a samostatných bažantnicích, lesy, v nichž jiný důležitý veřejný zájem vyžaduje odlišný způsob hospodaření. O zařazení lesů do těchto subkategorií lesů zvláštního určení rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu. Pokud v kategorii lesa zvláštního určení není mimoprodukční funkce funkcí výlučnou a podmínky přírodní nevylučují funkci produkční, uplatní se systém víceúčelového hospodaření. Potom je i v této kategorii možné uplatnit souběh bez újmy produkční funkce nebo s nepodstatnou újmou Lesy hospodářské Lesy hospodářské jsou lesy, které nejsou zařazeny v kategorii lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení. Ve smyslu zákona jde o les, respektive o všechny lesy, které nebyly vyhlášeny za les ochranný, nebo za les zvláštního určení. Původně měla tato kategorie výlučně produkční poslání, v současné době umožňují i zabezpečování řízených mimoprodukčních funkcí. Jsou to např. hospodářské lesy s důležitými mimoprodukčními funkcemi ve II. a III. pásmu hygienické ochrany vodních zdrojů lesy této kategorie v horských chráněných oblastech přirozené akumulace povrchových vod lesy této kategorie v chráněných krajinných oblastech a dále mnohé lesy této kategorie s rekreačním využíváním Tyto lesy představují vlastně nevyhlášenou subkategorii lesů hospodářských, ve které může být při uplatnění víceúčelového hospodaření zajištěna mimoprodukční funkčnost bez újmy na produkci. 3. EKOLOGIE LESA. POJMY LESNÍ EKOSYSTÉM, ČÁSTI (VRSTVY) LESA, SUKCESE, PRINCIP EKOLOGICKÉ STABILITY LESA. 3.1 Les jako ekosystém Dominantními rostlinami (edifikátory) v lesním ekosystému jsou stromy, ale existence lesa závisí i na mnoha jiných organizmech. Všechny tyto organizmy na sebe spolu s neživým prostředím působí. Každý zásah do těchto vzájemných vztahů, způsobující změny, postihuje celý systém. Při hospodaření v lese musí být brány v úvahu zejména p r o d u k - c e, v ý v o j (sukcese) a s t a b i l i t a Biologická produkce V lesním ekosystému je třeba rozlišovat mezi primární a sekundární produkcí: p r i m á r n í p r o d u k c e je výsledkem činnosti všech rostlin, obsahujících chlorofyl, které mají schopnost fotosyntézy s e k u n d á r n í p r o d u k c e je tvořena organizmy, které nemohou samy vyvářet organickou hmotu, a svou látkovou výměnou jsou přímo, nebo nepřímo závislé na primární produkci. Činí asi 10-20% primární produkce Pro fungování lesního ekosystému a tím i pro plnění funkcí lesa (lesní hospodářství) má prvořadý význam primární produkce, velmi důležitá je ale i sekundární produkce. Primární produkce se v lese projevuje dvěma jevy: celkovým ročním asimilačním výkonem akumulací organické hmoty konzervováním části roční hrubé produkce v ekosystému (dřevo, opad, humus) Proporce primární produkce lesního porostu podle jednotlivých orgánů stromu a jejich využívání obr.; hodnoty jsou jen přibližné, protože značně závisí na věku porostu a vlastnostech stanoviště. 3

4 Diferenciace primární produkce Vývoj, sukcese Vývoj přírodního lesního ekosystému si můžeme představit na příkladu volné, humidní plochy, která vznikla po nějaké katastrofě, jako je požár, větrná smršť, nebo holá seč. Plochu osídlují nejprve jednoleté byliny, potom dvouleté byliny a po nich keře. Keře jsou vystřídány pionýrskými dřevinami, ty později nahradí dřeviny přechodné a celý vývojový cyklus je ukončen osídlením plochy dřevinami klimaxovými. Změny těchto společenstev se nazývají sukcesemi. Jakýmsi motorem těchto sukcesí je konkurenční síla jednotlivých rostlin, která závisí na životních podmínkách, ve kterých se vyvíjí. Určité společenství rostlin tak vytváří podmínky pro nástup jiných druhů. V podmínkách střední Evropy na většině stanovišť je jako konečné, klimaxové stadium, z dřevin snášejících zastínění. Pořadí dřevin v sukcesi (o pořadí rozhodují zejména nároky na světlo, odolnost proti pozdním mrazům, doba kulminace přírůstu): Dřeviny pionýrské: Olše lepkavá, olše šedá, topol osika, bříza bělokorá, modřín opadavý,modřín japonský Dřeviny přechodné: Borovice lesní, dub letní, dub zimní, dub červený, jasan ztepilý, javor klen, javor mléč, jilm vaz, jilm horský, smrk ztepilý, douglaska tisolistá, habr obecný Dřeviny klimaxové: Lípa malolistá, lípa velkolistá, jedle bělokorá, buk lesní Růstová strategie dřevin: Dřeviny Strategie Pionýrské Klimaxové rychlý růst v mládí časná kulminace běžného přírůstu krátké dožívání, nárůst mrtvé organické substance při vstupu do stárnutí odumřelá biomasa převyšuje primární produkci rozpad, zmlazování klimaxových dřevin pozdní kulminace běžného přírůstu nízké maximální hodnoty rychlosti růstu déletrvající přírůst delší dožívání stárnutí, mrtvá biomasa převyšuje primární produkci odumírání, vznik mezer, rozpad nová generace klimaxových dřevin Stabilita lesa v lese přírodním Vlastnosti přírodního lesa Přírodní les (přirozený lesní ekosystém) je charakteristický několika specifickými vlastnostmi. Jsou to především: akumulace živé a mrtvé organické hmoty vytváří se určitá druhová struktura (vývoj od pionýrských ke klimaxovým dřevinám) mění se věková struktura L e s p i o n ý r s k ý se vyznačuje: nerovnováhou v tvorbě a odbourávání biomasy výkyvy v látkové bilanci (produkce, eliminace, akumulace) výkyvy v druhové struktuře L e s k l i m a x o v ý je naopak typický větší diferenciací podle věku a věkových stadií vegetativní a generativní reprodukční schopností rovnovážným stavem, jsou zastoupeny všechny vývojové fáze: zmlazování zrání dorůstání 4

5 stárnutí rozpad Vlivy ohrožující stabilitu ekosystému Za mimořádné ovlivnění je třeba považovat vlivy, které překračují toleranční obor niky, specifické pro ekosystém. Příkladem jsou vichřice zvláštní síly, nadměrná zátěž sněhu, období sucha mimořádného dosahu atd. Trvá-li působení vlivu překračujícího obor tolerance, vzniká nové stanoviště Probíhající sukcese mají jiný směr a existující klimaxové lesy se stávají nestabilními, poněvadž jejich struktura a funkce neodpovídá změněným stanovištním podmínkám. Takové situace se vyskytují např. při trvalých změnách hladiny podzemní vody, při změněném složení vzduchu (např. CO 2, SO 2 ), při trvalém vstupu cizorodých látek (např. Ca, Mg, K, P, S, N aj.) Mechanizmy pro udržení (obnovení) rovnováhy V přírodním lesním ekosystému je udržení rovnováhy umožněno zejména: prostorovou a věkovou strukturou (velká diferenciace) možností vegetativní a generativní obnovy samoregulačními mechanizmy k o m p e t ičními v z t a h y; jsou dány vysokou hustotou porostu a zpravidla ovlivňují vitalitu, tj. pokles růstu zvýšenou mortalitu zmenšenou natalitu Při kompetiční zpětné vazbě se musí rozlišovat vnitrodruhová a mezidruhová konkurence. v n i t r o d r u h o v á k o n k u r e n c e působí především při zvětšování individuí v ekosystémech chudých na druhy, má za následek pokles přírůstu a mortalitu a reguluje hustotu porostu. m e z i d r u h o v á k o n k u r e n c e působí především v ekosystémech bohatých na druhy, vede k rozšíření nebo k ústupu různých druhů. stabilita ekosystému roste při působení faktorů, které se vyskytovaly již v průběhu sukcese (podílely se na průběhu sukcese) klesá při působení faktorů, které se objevily náhle a neovlivnily sukcesi (např. imise) sukcese probíhá od ± druhově chudých, ± stejnověkých, jednovrstvých porostů k druhově bohatým, různověkým, výškově diferencovaným porostům. V průběhu sukcese vznikají mechanizmy zpětné vazby, které mají vliv na stabilizaci ekosystému Stabilita v lese hospodářském (v umělém lesním ekosystému) Nerovnováha umělých lesních ekosystémů vzniká: neustálým odběrem látek změnami věkového složení (zúžení věkové diferenciace) rozpojením procesu tvorby a odbourávání biomasy při pasečném hospodářství změnami druhového složení snížení počtu druhů, zvětšení počtu jedinců téhož druhu Odběr látek Bezeškodně lze odstraňovat asi 1/3 primární produkce. S tím souvisí volba těžebních technologií. Například ve smrkovém porostu s obmýtím 100 roků, představuje množství odnímané biomasy při běžné kmenové metodě (těží a vyklizuje se pouze hroubí) se odnímá asi 25 % biomasy při stromové metodě (těží a vyklizuje se celý strom), nebo kmenové metodě s následným odstraněním klestu může dojít k negativní bilanci (zejména na chudých stanovištích). Změny prostorové a věkové struktury Změny struktury ve srovnání s přirozeným lesním ekosystémem spočívají ve způsobu hospodaření (hospodářský způsob): p a s ečný z působ (zejména holosečný) je charakteristický: stavem jako je v přirozeném ekosystému odrůstání pionýrského lesa časnou a vysokou kulminací přírůstu vysokým přebytkem čisté primární produkce nad eliminací a akumulací biomasy v pokročilém věku negativní bilance rozpad systému; tomu zpravidla lesní hospodářství předchází holosečí a umělou obnovou. Kritická situace je v časovém období mezi holosečí a zapojením následného porostu (dochází k rozkladu humusu, ke ztrátám vyluhováním) v ý běrný z působ odpovídá závěrečnému lesu, les takto obhospodařovaný je stabilní. 5

6 Možnosti minimalizace nerovnováhy při pasečném způsobu Negativní dopady vyplývající ze způsobu hospodaření lze minimalizovat: volbou odpovídajících pěstebních systémů větším používáním podsadeb clonných sečí okrajových sečí Změny druhového složení DRUHOVÉ SLOŽENÍ Současný stav Pro lesní hospodářství je typické zmenšování počtu druhů, částečně záměna původních dřevin nepůvodními Důsledky Nerovnováha tvorby a odbourávání biomasy, změny autoregulace, silná vnitrodruhová konkurence, zvýšený výskyt sekundárních škůdců Potřeba Vytvářet kombinace druhů odpovídající přírodním poměrům a antropogenně změněnému prostředí 4. FAKTORY ORGANISMŮ A MODIFIKACE JEJICH PŮSOBENÍ. SVĚTLO, TEPLO, VODA, A VZDUCH V LESE, VÝZNAM A MOŽNOSTI JEJICH OVLIVŇOVÁNÍ. Lesní stromy, jako organismy potřebují pro svoji existenci životní prostor (pro látkovou výměnu, zvětšování rozměrů, vývoj) životní podmínky (látky a energie, nezbytné pro život Prostředí organismu tvoří životní prostor, včetně látkové výplně a všeho co podmiňuje život organismu. Organismus je nedílnou součástí tohoto prostředí. F a k t o r y p r o s tředí organismu utváří vlastnosti ekotopu a člení se podle povahy na fyzikální (světlo, teplo, vzduch-včetně pohyby, voda a její pohyb) chemické (jednotlivé látky vzdušného a půdního prostředí prostoru na atmosférické (klimatické a edafické-půdní) původu na abiotické biotické 4.1 Světlo Význam světla pro strom a les: asimilace, růst, kvetení, plodnost, klíčení obnovu lesa, tvar stromu, ovětvení, kvalitativní produkci Vliv světla lze modifikovat úpravou struktury lesa (druhové, prostorové, věkové) Dřevina podle náročnosti na světlo: JD, SM, BO, MD BK, LP, HB, JS, JV, BR, OS 4.2 Teplo Teplo má význam pro asimilaci, dýchání, transpiraci kardinální teploty (body) pro asimilaci 0-5 C pro minimum C pro optimum C pro maximum význam tepla pro stromy se projevuje v pásmovitosti (horizontální i vertikální ( třídění lesů) dřeviny střední Evropy 6

7 nejsou příliš náročné na teplo nejsou limitovány teplem významné jsou teplotní extrémy pozdní mrazy časné mrazy vysoké teploty Citlivost dřevin na pozdní mrazy (závisí také na stanovišti) citlivé méně citlivé nejsou citlivé jasan javory olše jedle modřín bříza dub borovice jeřáb buk smrk Časné mrazy - dub letní (letní - jánské prýty) Zimní mrazy - znemožnění transpirace, praskání pletiv - kýly Vysoké teploty sluneční úpal: BK, HB, JD, SM (dřeviny s hladkou kůrou - při zahřátí kambia nad 50 C odumírání kambia semenáčků a sazenic (při teplotě půdy C) Sestupná stupnice potřeby tepla: KJ-DB, OL, HB-DBZ, LPV-JS, LP-BK,KL-JD-SM,BO,BR,OS 4.3 Voda Rozlišovat stav tekutý, pevný, plynný Význam vody pro asimilaci jako transportního prostředku pro živiny aj. látky jako stavební látky Nedostatek, nebo nadbytek vody znamená ztráty (obnova, přírůst, produkce aj.) Voda ve formě sněhu, námrazy, jinovatky, mlhy může působit pozitivně i negativně. Z hospodářského hlediska je významné zejména negativní působení (polomy, poškozování asimilačních orgánů, transport škodlivin aj.) Rozdělení dřevin podle spotřeby vod malá - BO, AK, BR, OS vysoká - OL, JS, TP, VR, SM, DB Bilance srážek v lesním porostu: srážky celkem 100% v korunách se zadrží 33% korunami ihned prochází 67% později okape 8% k půdě přichází celkem 75% povrchově odtéká 15% do půdy zasákne 45% dřeviny spotřebují pro transpiraci 30% pro zvýšení zásob spodní vody v půdě zůstává 15% Modifikace působení volba stanoviště regulace skladby porostu druhové, věkové a prostorové ovlivnění tvaru (odolnosti) stromu odolnosti (stability) porostu ovlivňování propustnosti korun aj. 4.4 Vzduch Význam pro asimilaci, dýchání, rozmnožování Chemické složení vzduchu (kladné, záporné) Pohyb vzduchu klady: šíření pylu, semen, ukotvení kořenů, výměna vzduchu negativní: vývraty, zlomy, kalamity, odvívání hrabanky a půdy, mechanické poškozování letorostů Modifikace působení úpravou druhové skladby (zastoupení dřevin) prostorové skladby (zápoj, spon, tvar stromu, okraje porostů, výškové členění, tloušťkové členění) 7

8 věkové skladby (různověkost, mýtní postup, odluky a rozluky - zpevňovací seče 5. ZÁKLADY TYPOLOGICKÉHO SYSTÉMU A JEHO VYUŽITÍ V PRAXI LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ. POJEM LESNÍ TYP A JEHO PRAKTICKÝ VÝZNAM, SOUBOR LESNÍCH TYPŮ, EKOLOGICKÝ SYSTÉM ÚHÚL., HOSPODÁŘSKÝ SOUBOR. Třídění lesů do lesních typů je předmětem lesnické typologie, na kterou navazují další odborné lesnické disciplíny, jako je hospodářská úprava lesa, pěstování lesa a další. Lesnická typologie představuje třídění lesa v rámci vegetačních zón a vegetačních stupňů (typizace přirozených růstových podmínek) jako podklad pro diferencované hospodaření v lesích. Na bázi lesnické typologie 3 byl vytvořen (Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n.l - dříve Lesprojekt) t y p o l o g i c k ý s y s t é m ČR, na který navazuje soustava h o s p o d ářskýc h s o u b o rů. T y p o l o g i c k ý s y s t é m je založen na horizontálním a vertikálním členění přírodních podmínek V e r t i k á l n í č l e nění - představuje třídění na l e s n í v e g e t ační s t u p ně, které jsou vylišeny na základě vztahu mezi klimatem a biocenózou. V systematice charakterizovány číselně 1-9 (a skupinou - 0) a slovně podle nejvýznamnějších původních dřevin daného výškového pásma, např. dbbk = dubová bučina. Většina lesních typů je ve 3. vegetačním stupni. Přehled lesních vegetačních stupňů a jejich klimatická charakteristika tab. a Tab. A Přehled lesních vegetačních stupňů a jejich klimatická charakteristika v Hercynské oblasti 4 Lesní vegetační stupeň Plošný podíl v ČR Nadmořská výška Průměrná roční teplota Průměrné roční srážky číslo označení slovní vyjádření % m.n.m. o C mm 1 DB dubový 8.3 <350 > 8.0 <600 2 bkdb bukodubový dbbk dubobukový BK bukový jdbk jedlobukový smbk smrkobukový bksm bukosmrkový SM smrkový KOS klečový 0.3 >1350 < 2.5 > BO bory 3.7 H o r i z o n t á l n í č l e nění, na základě ekologických řad a kategorií, vyjadřuje diferenciaci růstových podmínek podle stanovištních rozdílů, především půdních. Diferenciace růstových podmínek v ekologické síti je v horizontálním členění výraznější než diferenciace podle vegetačních lesních stupňů. Celkem je rozlišeno 8 základních řad: Z, K, B, J, L, P, G, R, uvnitř řad potom 24 kategorií. V systematice je každá kategorie charakterizována velkým písmenem (začáteční písmeno hlavní charakteristiky X - xerotermní, Z - zakrslá, B -bohatá, L - lužní, O - oglejená, R - rašelinná atp. Na základě uvedeného členění jsou v typologickém systému vylišeny l e s n í t y p y a s o u b o r y l e s n í c h t y pů. L e s n í t y p je základní jednotkou typologického systému charakterizovanou: význačnou kombinací druhů příslušné fytocenózy půdními vlastnostmi postavením v terénu (v lesních vegetačních stupních) potenciální bonitou dřevin Příklady: 1 K 1 1K1 kyselá doubrava kostřavová 3S3 5H4 7V2 svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou hlinitá jedlová bučina s kapradinami vlhká buková smrčina devětsilová charakteristický druh fytocenózy edafická kategorie lesní vegetační stupeň S o u b o r l e s n í c h t y pů je širší typologická jednotka, spojuje lesní typy na příbuzných stanovištích, charakterizovaných hospodářsky významnými vlastnostmi. V ekologické síti jsou soubory lesních typů vymezeny edafickými kategoriemi a klimatickými (vegetačními) stupni. V ČR je vylišeno celkem 168 souborů lesních typů. Do souborů lesních 3 Nejvýznamnější osobností u nás byl Prof. A. Zlatník, který položil základy lesnické typologie 4 Hercynská oblast = území ve střední Evropě, osídlené původně listnatými a jehličnatými lesy (větší část Čech, kromě sudetských pohoří a nížiny ve stč. Čechách, a celá západní Morava), jinak také Hercynský les = souhrnný název pro zalesněná pohoří od Rýna po Karpaty 8

9 typů se sdružují lesní typy jako nejnižší jednotky diferenciace růstových podmínek charakterizované půdními a klimatickými vlastnostmi, kombinací druhů příslušné fytocenózy a potenciální bonitou dřevin. Zařazení porostů do lesních typů je uvedeno v lesním hospodářském plánu nebo v lesní hospodářské osnově. Příklady: 1 K 1K kyselá doubrava 3S svěží dubová bučina 5H hlinitá jedlová bučina 7V vlhká buková smrčina Tab. B Ekologické (edafické) řady a kategorie Řada Kategorie Typ Charakteristika B-živná B-bohatá základní živné půdy na různém podloží H-hlinitá vedlejší obdoba kategorie B na hlinitých půdách a spraších F-svěží, kamenitá vedlejší exponované polohy (stinné) C-vysýchavá vedlejší slunné polohy, vápence, čediče S-středně bohatá přechodná přechody mezi kategorií K a B K-kyselá K-kyselá základní vyvinuté půdy na různém podloží I-uléhavá vedlejší obdoba kategorie K na hlínách M-chudá vedlejší na velmi chudém podloží N-kamenitá přechodná exponovaná stanoviště, přechod k Z Z-extrémní Z-zakrslá základní převážně na silikátovém podloží X-xerotermní základní na bazickém podloží Y-skeletová přechodná přechody ke kategorii N J-obohacená humusem J-suťová základní ochranné lesy, nitrofilní druhy (javorová) A-kamenitá přechodná půdy vyvinutější, nitrofilní D-hlinitá přechodná přechody k hlinité kategorii H, nitrofilní I-obohacená vodou L-lužní základní aluvia řek a potoků (jasanová) U-údolní vedlejší dna úžlabin, půdně nejednotná V-vlhká přechodná přechody ke kategoriím O a G, nitrofilní P-oglejená P-kyselá základní převážně na pseudoglejích (pseudoglejová) Q-chudá vedlejší na chudším podloží s oglejenými podzoly O-středně bohatá přechodná přechody ke kategoriím H a V G-podmáčená) G-středně bohatá základní středně bohaté ± glejové půdy (glejová T-chudá vedlejší chudší gleje a přechody ke kategorii Q R-rašelinná R-rašelinná základní chudé rašeliny (-) středně bohaté rašeliny (+) 5.1 Přírodní lesní oblasti v ČR edafická kategorie lesní vegetační stupeň přírodními lesními oblastmi se rozumí souvislá území s obdobnými růstovými podmínkami pro les, Tab. C Přírodní lesní oblasti 5 Označení a název LO 1 Krušné hory LO 21 Jizerské hory a Ještěd LO 2 Podkrušnohorské pánve LO 22 Krkonoše LO 3 Karlovarská vrchovina LO 23 Podkrkonoší LO 4 Doupovské hory LO 24 Sudetské mezihoří LO 5 České středohoří LO 25 Orlické hory LO 6 Západočeská pahorkatina LO 26 předhoří Orlických hor LO 7 Brdská vrchovina LO 27 Hrubý Jeseník LO 8 Křivoklátsko a český kras LO 28 Předhoří Hrubého Jeseníku L0 9 Rakovnicko-kladenská pahorkatina LO 29 Nízký Jeseník LO 10 Středočeská pahorkatina LO 30 Drahanská vrchovina LO 11 Český les LO 31 Českomoravské mezihoří LO 12 Předhoří Šumavy a Novohradských hor LO 32 Slezská nížina LO 13 Šumava LO 33 Předhoří českomoravské vrchoviny LO 14 Novohradské hory LO 34 Hornomoravský úval LO l5 Jihočeské pánve LO 35 Jihomoravské úvaly LO 16 Českomoravská vrchovina LO 36 Středomoravské Karpaty 5 Lesní přírodní oblasti jsou uvedeny včetně popisu hranic a mapového zobrazení v příloze č. 1 vyhlášky č. 83/1996 Sb. 9

10 LO 17 Polabí LO 37 Kelečská pahorkatina LO 18 Severočeská pískovcová plošina a Český ráj LO 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy LO 19 Lužická pískovcová vrchovina LO 39 Podbeskydská pahorkatina LO 20 Lužická pahorkatina LO 40 Moravskoslezské Beskydy LO 41 Hostýnskovsetínské vrchy a Javorníky 5. 2 Hospodářský soubor 6 Protože jsou soubory lesních typů (celkem 168) příliš detailními jednotkami pro diferenciaci hospodářských opatření, byly v podmínkách lesního hospodářství ČR vylišeny hospodářsko - pěstební jednotky, tzv. h o s p o d ářské s o u - b o r y, jako základní jednotky rámcového plánování, jehož prostřednictvím se uplatňují hospodářskoúpravnická, těžební a pěstební opatření. hospodářskými soubory se rozumí 7 - jednotky diferenciace hospodaření v lesích, stanovené v rámci přírodních lesních oblastí a charakterizované funkčním zaměřením, přírodními podmínkami a stavem lesních porostů, Hospodářský soubor je charakterizován: s h o d n ý m f u n kčním z a měřením (lesy hospodářské, lesy ochranné, lesy zvláštního určení) j e d n o t n ý m i přírodními p o d m í n k a m i (příbuzné soubory lesních typů, daná cílová druhová skladba dřevin) p o r o s t n í m i p o mě r y (současná druhová skladba, stav porostů) Současná úprava systému hospodářských souborů 8 je celkem 24 cílových souborů pro lesy hospodářské (příp. pro lesy zvláštního určení) a 3 cílové soubory pro lesy ochranné (příp. pro lesy zvláštního určení). Pro cílové hospodářské soubory jsou vymezena základní hospodářská doporučení pro odvození závazných ustanovení maximální celkové výše těžby a minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin. Dále jsou pro jednotlivé hospodářské soubory uvedeny příslušné soubory lesních typů, druhová skladba (dřeviny základní, meliorační a zpevňující, a dřeviny přimíšené a vtroušené. Hospodářské soubory se označují: č í s e l ně - dvoumístné číslo první číslo je širší klimaticko - vegetační charakteristika druhé číslo je kód stanovištní jednotky (řady) s l o v ně - výstižné označení klíčové stanovištní charakteristiky, příp. dřeviny. Pro zařazení reálných porostů do hospodářských souborů se potom používá třímístné označení, kde třetí číslo vyjadřuje porostní typ (hlavní dřevinu). Systém kódování hospodářských souborů tabulka. Přehled (systematika) číselného označení hospodářských souborů Kategorie lesů Vegetační stupeň Ekologická řada Typy současných porostů (1. číslo) (2.číslo) (3.číslo) 1 exponované 1 smrkové 3 kyselé 2 jedlové (smíšené SM,JD,BK) Hospodářské lesy živné 3 borové 7 oglejené 4 ostatní jehličnaté 9 podmáčené 5 dubové 0 exponované 6 bukové 2 kyselé 7 ostatní listnaté Lesy zvláštního určení živné 8 topolové 6 oglejené 9 nízký les 8 podmáčené 0 nezařazeno 1 mimořádně nepříznivá stanoviště Ochranné lesy 0 2 lesy pod horní hranicí stromové vegetace 3 lesy v pásmu kosodřeviny 6 Tvorba hospodářských souborů (včetně zařazování porostů do hospodářských souborů) je předmětem disciplíny hospodářské úpravy lesů 7 2 Zákona č. 289 ze dne 3. listopadu 1995 o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). 8 Zákon o lesích č. 289/1995 Sb a vyhláška č. 83/1996 Sb. Před touto úpravou bylo celkem 25 cílových hospodářských souborů (21 pro hospodářské lesy, 4 pro ochranné lesy) Vyhláška č. 13/1977 Sb. 10

11 Pro hospodářské soubory jsou vymezena základní hospodářská doporučení pro odvození závazných ustanovení maximální celkové výše těžby a minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin 9. Dále jsou pro jednotlivé hospodářské soubory uvedeny příslušné soubory lesních typů, druhová skladba (dřeviny základní, meliorační a zpevňující, a dřeviny přimíšené a vtroušené. 10 Přehled cílových hospodářských souborů Lesy hospodářské Cílový hospodářský soubor Číselné Cílové hospodářství označení 13 Hospodářství přirozených borových stanovišť 19 Hospodářství lužních stanovišť 21 Hospodářství exponovaných stanovišť nižších poloh 23 Hospodářství kyselých stanovišť nižších poloh 25 Hospodářství živných stanovišť nižších poloh 27 Hospodářství oglejených chudých stanovišť nižších a středních poloh 29 Hospodářství olšových stanovišť na podmáčených půdách 31 Hospodářství vysychavých a sušších acerózních a bazických stanovišť středních poloh 35 Hospodářství živných bazických stanovišť středních poloh 39 Hospodářství chudých podmáčených stanovišť nižších až vyšších poloh 41 Hospodářství exponovaných stanovišť středních poloh 43 Hospodářství kyselých stanovišť středních poloh 45 Hospodářství živných stanovišť středních poloh 47 Hospodářství oglejených stanovišť středních poloh 51 Hospodářství exponovaných stanovišť vyšších poloh 53 Hospodářství kyselých stanovišť vyšších poloh 55 Hospodářství živných stanovišť vyšších poloh 57 Hospodářství oglejených stanovišť vyšších poloh 59 Hospodářství podmáčených stanovišť vyšších a středních poloh 71 Hospodářství exponovaných stanovišť horských poloh 73 Hospodářství kyselých stanovišť horských poloh 75 Hospodářství živných stanovišť horských poloh 77 Hospodářství oglejených stanovišť horských poloh 79 Hospodářství podmáčených stanovišť horských poloh Lesy ochranné Cílový hospodářský soubor číselné Název označení 01 Mimořádně nepříznivá stanoviště 02 Vysokohorské lesy pod hranicí stromové vegetace 03 Lesy v klečovém lesním vegetačním stupni 6. RŮST JEDNOTLIVÉHO STROMU A VÝVOJ POROSTU. VÝZNAM RŮSTOVÝCH A PŘÍRŮSTOVÝCH KŘIVEK DŘEVIN. 6.1 Růst stromu Růst stromu je z biologického hlediska jeho nejzákladnějším životním projevem, který se uskutečňuje činností meristematických pletiv. Z hlediska dendrometrického znamená růst změnu určité veličiny (parametru stromu). Podle toho, na kterých částech stromu tyto změny posuzujeme, rozlišujeme: růst d o v ý š k y - realizuje se vrcholovým výhonem, kterým se prodlužuje kmen stromu (terminál, terminální výhon) růst d o t l o u šťky - se realizuje činností kambia a felogenu, kterou vzniká každoročně na obvodu kmene nová vrstva dřeva růst boční - se realizuje bočními výhony, kterým se prodlužují větvě a mění se tak šířka (průměr) koruny 9 Příloha č. 3 k vyhlášce č. 83/1996 Sb. 10 Příloha č. 4 k vyhlášce č. 83/1996 Sb. 11

12 růst n a k r u h o v é p l o š e - je projevem tloušťkového růstu, kterým se mění plocha příčného řezu kmene, tzv. k r u h o v á p l o c h a (ve v ýč e t n í v ý š c e 1.3 m nad zemí). růst s t r o m u n a o b j e m u - realizuje se změnou základních parametrů stromu, zejména výškou a tloušťkou kmene, délkou a tloušťkou větví a kořenů. Uvažuje se zpravidla objem nadzemní části (bez kořenů) s členěním na hroubí a nehroubí. Obecně tedy růst znamená vývoj hodnoty určité veličiny (výška stromu, tloušťka stromu) vzhledem k věku. Naproti tomu změna této veličina za určitý časový úsek je přírůst d r u h y přírůstů Růst do výšky K výškovému růstu dochází během vegetačního období. Délka terminálního vrcholu, který se vytvoří během vegetačního období představuje r oční v ý š k o v ý přírůst. Výškový růst ve vegetačním období začíná na jaře (v měsíci dubnu až květnu) a končí v létě (v červenci až srpnu). Sledujeme-li průběh vývoje růstu a přírůstu během celého života stromu, můžeme v rámci tzv. velké růstové periody pozorovat tři malé růstové periody (na přírůstové křivce oddělené dvěma inflexními body): Obr. A období mládí období plné síly až dospělosti období stáří Menší přírůst v juvenilním (mladém) věku je vystřídán vyšším přírůstem ve středním věku, a po dosažení kulminačního bodu rychle klesá; to ukazuje existenci m a - l ý c h p e r i o d. Vzhledem k tomu že růstová dynamika jednotlivých dřevin je rozdílná, je periodicita růstu velmi významná zejména ve smíšených porostech pro samotnou existenci určitých dřevin ve směsi, ev. pro vytváření podmínek a jejich regulaci ve prospěch (udržení) některých dřevin v porostní směsi. 6.2 Tvarové vlastnosti stromu S růstem a vývojem jednotlivých částí stromu souvisí jeho tvar. Tvarem stromu se tedy rozumí jeho celkový vzhled (habitus) stromu, zejména výškový a tloušťkový, ale i růst bočních větví, morfologické vlastnosti dřeviny, apod. ovlivňují utváření vzhledu (tvaru) stromu. V této souvislosti habitus stromu je spíše morfologie koruny a kmene ovlivněná druhem. To znamená, že pro určitý druh je typický určitý habitus stromu. ikony dřevin T v a r s t r o m u - celkový vzhled stromu (habitus), který závisí na tvaru kmene a uspořádání koruny. Tvar stromu je obecně určován parametry stromu (viz), a dalšími znaky, jako např. úhel větvení, deformace koruny apod. Závisí na přirozených vlastnostech dřeviny a je ovlivněn prostředím, strukturou porostu, stanovištními podmínkami, biotickými a abiotickými činiteli. Hospodářsky nevhodný tvar stromu mají v mladých porostech předrost, předrostlík a o b r o s t l í k N e t v á r n o s t k m e n e je tvarová vada kmenů (stromů), která se projevuje odchylkou kmene od průběžné osy v jedné nebo více rovinách. Podle toho rozeznáváme kmeny ohnuté, křivé, šroubovité a pod. Netvárnost kmene je zpravidla důsledkem 1) podmínek stanoviště (prudký svah), 2) nevhodně prováděných pěstebních zásahů (nepravidelný zápoj). Netvárnost kmene se projevuje na průřezu kmene (svalovitost, nápončivost, excentrický růst a pod.), pro některé dřeviny je charakteristickou vlastností. 12 Obr. B Růst a přírůst některých dřevin

13 6.3 Růst (vývoj) porostu V důsledku růstu jednotlivých stromů, jejich růstové variability a zvyšujícími se nároky na životní prostor, dochází v lesním porostu k mnoha změnám, které vyjadřujeme jako v ý v o j p o r o s t u. Vývoj porostu souvisí s podmínkami prostředí, ale také s jeho vlastnostmi, které jsou ovlivňovány hospodářskou činností. Především je to druhová, ale i věková a prostorová struktura lesa (v podmínkách ČR ± porosty stejnověké a nesmíšené). Na vývoji lesního porostu můžeme posuzovat jeho nejmarkantnější znaky: a ) p očet stromů b ) v ý š k o v é r o z v r s t v e n í s t r o mů c ) t l o u šťkové rozvrstvení stromů d ) k r u h o v á v ýč e t n í z á k l a d n a e ) z á p o j f ) z a k m e nění ad a) p očet s t r o mů na jednotku plochy se s věkem porostu výrazně mění. Počáteční počet souvisí se způsobem vzniku porostu. Porosty vzniklé přirozenou obnovou mohou mít na počátku řádově stovky tisíc ks.ha -1, kdežto porosty vzniklé umělou obnovou (např. sadbou) mají výchozí počty podstatně nižší (řádově tisíce ks.ha -1 ) S přibývajícím věkem porostu se počet stromů zpravidla snižuje, a to v důsledku: přirozeného prořeďování - samovolná redukce počtu stromů vlivem vzrůstajících nároků stromů na životní prostor, kdy vitální stromy zaujímají dominantní postavení, méně vitální stromy zaostávají v přírůstu, dostávají se do ekologicky obtížných podmínek, které v konečném důsledku způsobují odumření potlačených stromů. u mě l é h o v ý běru (těžebního zásahu) - záměrnou (hospodářskou) redukcí stromů v průběhu výchovy, ev. obnovy lesního porostu. Na konci vývoje porostu je počet stromů podstatně nižší (řádově ve stovkách ks.ha -1 ) a rozdíly v počtu stromů v porostech vzniklých přirozenou a umělou obnovou prakticky nejsou obr. c. ad b) V ý š k o v é r o z v r s t v e n í s t r o mů Po zapojení porostu dochází k přirozeného výběru (prořeďování), které se projevuje nejprve výškovou diferenciací stromů. Největší diferenciace výšky stromů je v mladých porostech, kdy se v porostu nachází velký počet výškově (vzrůstově) zaostávajících stromů, které ještě neodumřely (nebo nebyly vytěženy). Proto je v mladém porostu více stromů nižších výškových tříd a frekvenční křivka (počty stromů určitých výšek) je výrazně levostranně nesouměrná. V porostech středního věku, kdy došlo vlivem přirozeného výběru (přirozeného prořeďování), nebo úmyslnými hospodářskými zásahy (těžbou) ke značnému úbytku stromů, je tato frekvenční křivka ± souměrná. V ý š k o v ý v ý v o j p o r o s t u závisí na výškovém růstu stromů (dřevina) a na stanovištních podmínkách. Proto se výškový růst používá pro b o n i t o v á n í (b o n i t a dřeviny podle výšky a věku ). Výška porostu vyjadřuje míru jeho vyspělosti. Rozlišuje se h o r n í p o r o s t n í v ý š k a (střední výška nejvyspělejších stromů), která je významná zejména v mladých porostech a s třední p o r o s t n í v ý š k a (střední výška všech stromů v porostu), která je významná pro porosty středního a vyššího věku. Stromy určitých výšek lze zařadit do v ý š k o v ý c h tříd, které v porostu vytváří tři z á k l a d n í v r s t v y : v r s t v a s p o d n í (podúrovňová) v r s t v a s třední (úrovňová) 13 Obr. C Vývoj počtu stromů Obr. D Rozložení výšek v různém věku porostu

14 v r s t v a h o r n í (nadúrovňová) Během vývoje porostu mohou jednotlivé stromy měnit své zařazení do výškové třídy i do porostní vrstvy. Jde o tzv. jev v z á j e m n é v ý š k o v é předrůstavosti. Vzájemná výšková předrůstavost je důležitá pro vytváření určité výstavby porostu (ze kterých stromů, resp. dřevin, ze které výškové třídy nebo vrstvy se bude vytvářet budoucí porost) ad c) Tl o u šťkové rozvrstvení stromů Tloušťkové rozvrstvení stromů má podobný průběh jako rozvrstvení výšky, protože existuje úzký korelační vztah mezi výškou a tloušťkou stromu. Také pojem střední porostní tloušťka je vhodnější spíše pro středně staré a starší porosty. ad d) K r u h o v á v ýč e t n í z á k l a d n a (G) je součet kruhových ploch jednotlivých stromů (g) na ploše 1 ha. Kruhová výčetní základna má velký význam pro objemový vývoj porostu, proto má také značný význam pěstebně produkční. Existují tři druhy kruhových výčetních základen: m a x i m á l n í ( přirozená)- nejvyšší možná kruhová výčetní základna v určitém věku (období) na určitém stanovišti, v porostech do kterých se hospodářsky nezasahuje. o p t i m á l n í - kruhová výčetní základna při které se v určitém období dosahuje nejvyššího možného přírůstu. k r i t i c k á - kruhová výčetní základna, při níž se dosahuje ještě 95% maximálně možného přírůstu. Snížením počtu stromů dochází zpravidla k podpoře tloušťkového přírůstu a tím i k přírůstu kruhové výčetní základny (záleží na dřevině a věku porostu). Logické je, že tento jev platí pouze v rozmezí určitého počtu stromů (kruhové výčetní základny). Proto se stoupající mírou uvolnění porostu přírůst kruhové výčetní základny stoupá a po kulminaci opět klesá ad e) Z á p o j Obr. EDruhy kruhových výčetních základen Zápoj souvisí se způsobem vzniku porostu, s jeho věkem a mění vlivem hospodářských zásahů. Mladé porosty (kultury) nejsou zapojené, nárosty zpravidla nejsou zapojeny po celé ploše. K zapojení porostu dochází až ve stadiu mlaziny, kde může být zápoj přehoustlý (porosty z přirozené obnovy) a plocha korunových projekcí může být několikanásobně vyšší než plocha porostu. V dalším vývoji se zápoj mění přirozeným odumíráním stromů, poškozením nebo odumřením stromů škodlivými činiteli, nebo hospodářskými zásahy. Ve středně starých porostech se již tak přehoustlý zápoj nevyskytuje s výjimkou zápoje vertikálního v porostech různověkých. Zápoj je důležitým pěstebním kriteriem. Z hlediska zápoje se rozlišuje: p l o c h a c l o něná - celková plocha všech korunových projekcí p l o c h a c l o n n á - plocha porostu zmenšená o plochu volných mezer mezi korunami ú ž i v n á p l o c h a - část porostní plochy připadající na 1 strom ad f) Z a k m e nění Zakmenění se v průběhu vývoje porostu příliš nemění. Určité změny mohou nastat např. odumíráním stromů vlivem škodlivých činitelů, zejména potom hospodářskými zásahy. V porostech středního věku nesmí zakmenění porostů klesnout hospodářskými zásahy pod hodnotu s výjimkou zásahů za účelem zpevnění porostu, nebo ve prospěch následného porostu (při obnově). Protože zakmenění úzce souvisí s kruhovou výčetní základnou výše, používají se analogické pojmy se stejným významem: z a k m e nění přirozené z a k m e nění optimá l n í z a k m e nění kritické 7. STRUKTURA LESNÍCH POROSTŮ. STRUKTURA DRUHOVÁ. POROSTY SMÍŠENÉ A NESMÍŠENÉ, DŘEVINY PODLE ZASTOUPENÍ, EKONOMICKÉ HLEDISKO DRUHOVÉ SKLADBY. Lesní porost je složen z velkého množství jedinců, které se liší vnějším vzhledem i vnitřními vlastnostmi a vytváří tak řadu složitých vztahů. Lesní porosty se od sebe značně liší, a to podle příslušnosti k botanickému druhu (složení druhové), podle věku (složení věkové) a také rozmístěním stromů po ploše porostu (složení prostorové). Naznačené složení porostu se zpravidla označuje pojmem struktura porostu (druhová, věková, prostorová). Struktura lesních porostů má velký význam z hlediska produkčního, statické a ekologické stability i pro plnění environmentálních funkcí. Na jedné straně volba struktury (při zakládání lesa) a usměrňování (při výchově porostu) je hlavním nástrojem pro vytváření lesa 11 ustanovení Zákona o lesích č , odst. (4) 14

15 plnícího požadované funkce, na straně druhé může být struktura porostu kriteriem posuzování pěstební činnosti a hospodaření v lese Druhové složení porostů O druhovém složení lesa rozhoduje příslušnost stromů k botanickému druhu. Lesní porost složený pouze z jedné dřeviny je p o r o s t n e s m í š e n ý (stejnorodý), někdy se také označuje jako m o n o k u l t u r a ( např smrk nebo borovice na nevhodných stanovištích). Porost ve kterém je více dřevin je porost s m í š e n ý (nestejnorodý), plošný podíl dřeviny ve smíšeném porostu je z a s t o u p e n í dřeviny. Zastoupení dřevin v porostu se vyjadřuje zkratkou dřeviny a desítkami procent nebo procenty: SM 4, JD 2, BK 4, LP nebo SM 41, JD 19, BK 37, LP 3. Z toho vyplývá, že zastoupení dřevin, ale i jejich rozmístění ve smíšených porostech může být značně variabilní Podle zastoupení se dřeviny dělí na: dřevinu h l a v n í - zaujímá v porostu největší plošný podíl (min. 40%) dřevinu v e d l e j š í - má menší zastoupení než dřevina hlavní, dřeviny vedlejší se potom dělí na dřevinu přímíšenou - s plošným podílem > 10% dřevinu v t r o u š e n o u - s plošným podílem < 10% Podle rozmístění dřevin: Dřeviny se mohou v porostu (ve směru horizontálním) nacházet v různých formacích (podle množství a velikosti plochy kterou zaujímají). Na základě toho rozlišujeme přimíšení (vtroušení): j e d n o t l i v é (rovnoměrné) h l o učkovité s k u p i n k o v i t é s k u p i n o v é Podle polohy ve vertikálním směru Dřeviny svým vzrůstem, který je ovlivněn řadou faktorů (dřevina, vzájemné vztahy dřevin, stanoviště a pod.) mohou zaujímat různé postavení (cenotická situace) a projevují se jako v ý b o j n é - jsou v horní vrstvě porostu a potlačují jiné dřeviny ú s t u p n é - jsou v nižší vrstvě porostu a ± potlačené Podle vlastností a významu se rozlišují dřeviny: přípravné o c h r a n n é z á p o j n é m e l i o r ační v ý c h o v n é p i o n ý r s k é a u t o c h t o n n í a l o c h t o n n í Přirozená skladba dřevin vytváří ± v předstihu vhodné podmínky pro dřeviny hospodářské poskytují jiným dřevinám ochranu proti nepříznivým vlivům napomáhají k vytvoření potřebného zápoje slouží k udržení nebo zlepšení prostředí (zejm. půdního) pro jiné dřeviny napomáhají výchově porostu dřeviny které jsou schopny obsazovat nepříznivá stanoviště druh dřeviny, který geneticky souvisí s předky, kteří se na daném stanovišti vyskytovali v minulosti druh dřeviny, který není na daném území autochtonní (původní) vychází z rekonstrukce původního (přirozeného) složení lesních dřevin a jejich zastoupení (v dřívějších přírodních l e s í c h ) na daném stanovišti (lesním typu, souboru lesních typů ). Přirozená skladba dřevin je základem pro vytváření přirozenýc h l e sů ( přírodě blízké lesní hospodářství) Volba druhového složení (skladby) lesa má velký význam z hlediska produkčního, ekologického i environmentálního. Proto je třeba při zakládání lesa, ale i při jeho pěstování respektovat funkce, které má les plnit, a podle toho volit nebo usměrňovat druhovou skladbu. Zpravidla vždy je však třeba přihlédnout ke skladbě přirozené. 8. STRUKTURA LESNÍCH POROSTŮ VĚKOVÁ. POROSTY STEJNOVĚKÉ A RŮZNOVĚKÉ, VĚKOVÁ TŘÍDA, VĚKOVÝ STUPEŇ. Porosty se podle věku jednotlivých stromů dělí na p o r o s t y s t e j n o věké- v mladých porostech se stromy liší věkem do 5 let, ve středně starých do 10 let 15

16 p o r o s t y různověké- věkový rozdíl jednotlivých stromů je větší jak 5 (mladé porosty) případně 10 (středně staré porosty) let. Podle věku se porosty dále rozdělují na věkové třídy a věkové stupně: věková třída - rozdělení porostů po intervalech 20 let, používá se zejména v porostních mapách věkový s t u p eň - rozdělení porostů po intervalech 10 let - používá se v lesním hospodářském plánu k vyjádření plošného zastoupení věkových stupňů, plošného zastoupení dřevin apod. Růstem stromů a postupujícím věkem se mění vlastnosti jednotlivých stromů i porostů. Nejmarkatnější změny jsou: ve velikosti stromů (rozměry), např. výška stromu, tloušťka stromu parametry stromu ve vzhledu (tvaru) stromů parametry stromu v počtu stromů na jednotku plochy - počet stromů zpravidla klesá vlivem zvětšujících se rozměrů a stoupajících nároků jednotlivých stromů na růstový prostor. Tím dochází k přirozenému p r ořeďování l e s a prostorové složení porostu. 9. STRUKTURA LESNÍCH POROSTŮ PROSTOROVÁ. HUSTOTA POROSTU, ZÁPOJ, ZAKMENĚNÍ. P r o s t o r o v é s l o ž e n í p o r o s t u je způsob obsazení produkčního prostoru porostu stromy a keři, v ý s t a v b a p o r o s t u je prostorové uspořádání odlišných porostních částí. Prostorové složení (výstavbu) porostu můžeme posuzovat ve směru vodorovném (horizontálním) nebo svislém (vertikálním). Horizontální složení porostů Z hlediska horizontální struktury porostu se rozlišuje h u s t o t a, s p o n a r o z e s t u p stromů, z á p o j a z a k m e - nění. H u s t o t a p o r o s t u se vyjadřuje počtem jedinců na jednotku plochy. Hustota souvisí se způsobem vzniku porostu a mění se ve vztahu k věku buď přirozeným prořeďováním, nebo hospodářskými zásahy. V porostech vzniklých přirozenou obnovou je počáteční hustota zpravidla velmi značná (může dosáhnout několik set tisíc až milion ks.ha - 1 ), v porostech založených uměle (sadbou, síjí ) podstatně méně (řádově do 10 tisíc ks.ha -1 ). V mýtních porostech pak již není velký rozdíl v hustotě podle způsobu vzniku porostu a činí řádově stovky ks.ha -1. Hustota porostu je velmi důležitá z hlediska kvantitativní a kvalitativní produkce, plnění funkce lesa, odolnosti apod. Je důležitým kriteriem při obnově (zakládání) lesa, ale i při výchově porostů. S p o n je obrazec, které vytváří spojnice sousedních stromků, tzn. že spon může být čtvercový, obdélníkový, trojúhelníkový, nepravidelný (netvoří pravidelné obrazce), řadový (stejné vzdálenosti řad a zpravidla nestejné vzdálenosti stromků v řadách) apod. a souvisí s technologií výsadby. Vedle toho pojmy ú z k ý a š i r o k ý s p o n souvisí spíše s větší (menší) hustotou (počtem) sazenic. Z á p o j je vzájemný dotyk a prolínání (poloha) větví stromů. Je velmi důležitým pěstebním kriteriem při výchově i obnově porostů, neboť ovlivňuje mikroklima porostu (zejména pronikání světelného záření a atmosférických srážek do nitra porostu). Vyjadřuje se slovně nebo číselně. Slovní vyjádření stupňů zápoje: z á p o j přehoustlý (větve sousedních stromů se překrývají, koruny jsou stísněné) z á p o j d o k o n a l ý (větve se dotýkají, koruny jsou dobře formované) z á p o j u v o l něný (mezi korunami jsou malé mezery) z á p o j d očasně přerušený (mezi korunami jsou mezery, které se dalším vývojem zapojí) z á p o j t r v a l e přerušený (mezi korunami jsou mezery, které se již dalším vývojem nezapojí) Číselné vyjádření zápoje Číselně lze vyjádřit zápoj buď procenticky, tj. kolik procent zaujímá celková plocha korunových projekcí z celkové plochy porostu, nebo korunovým indexem, tj. poměrem plochy korunových projekcí k ploše porostu. R o z e s t u p stromů se vyjadřuje nejčastěji jako průměrná vzdálenost mezi stromy v porostu. Odvozuje se z přímého měření vzdáleností sousedních stromů, nebo na základě plochy a počtu stromů (u čtvercového sponu jako druhá odmocnina z plochy připadající na jeden strom). Z a k m e nění je taxační veličina odvozená ze vztahu: Xs Z = Xt Hodnoty zakmenění jsou X t zásoba (nebo kruhová výčetní základna) porostu tabulková tedy zpravidla v intervalu od 0.1 do 1.0 (vyjímečně může být jeho hodnota vyšší). V lesních hospodářských plánech se zakmenění porostu vyjadřuje v desetinách plného (normálního) zakmenění, tj. v intervalu 1-10 (kde 10 je zakmeněkde je Z zakmenění porostu zásoba (nebo kruhová výčetní základna) porostu skutečná X s 16