Zhuangzi. Vnitřní kapitoly

Transkript

1 Zhuangzi Vnitřní kapitoly 1

2 1. Blažená volnost str.1 2. K jednotě věcí a mínění str.3 3. Zásady pěstování života str.9 4. Mezi lidmi str Důkaz morální síly str Nejvznešenější učitel str Pravý císař a král str.25 Vysvětlivky str.28 2

3 Blažená volnost (1) V severním oceánu žije leviatan zvaný Kchun, ryba tak velká, že ji nikdy nikdo nezměřil. Tentýž leviatan v ptačí podobě se jmenuje Pcheng, ani o tomto ptáku nikdo neví, kolik tisíc mil vlastně měří jeho hřbet. Ale když pták Pcheng vyrušen ze svého klidu, vzlétne, jeho křídla v tom okamžiku visí na obloze jako těžká bouřková mračna, takový je to pták. A pohne-li sebou ona veliká ryba v oceánu, tu se nejspíše chystá přestěhovat do oceánu Jižního; neboť Jižní oceán to je Nebeský rybník. Čchi-sie, sběratel podivuhodných příběhů, též vypráví: Stěhuje-li se pták Pcheng do Jižního moře, bičuje svými perutěmi o hladinu vod v okruhu tří tisíc mil, pak stoupá větrnou smrští devadesát tisíc mil vysoko, tam se teprve rozletí kupředu a letí, letí šest měsíců, aniž se jedenkrát zastaví, větrný hřebec, zvířený prach, tvorové jedním dechem spolu dýchají, jaká je vlastně barva azurového nebe tam nahoře, kde je mu vlastně konec, ten předaleký, ten nedozírný konec?...pták Pchneg nepřestane stoupat, dokud se mu právě tak nejeví země tam dole pod ním, tak jako žádná voda neunese loď, nemá-li k tomu dostatečnou hloubku. Zkus to; vylij šálek vody do malé jamky v zemi a uvidíš, že hořčičné semínko po ní popluje jako nějaká loď, ale polož tam ten šálek, a uvízne, protože voda nebyla dost hluboká pro tak veliké plavidlo. A tak by ani vzduch bez dostatečné hloubky neunesl veliká křídla, a proto vyráží pták Pcheng na jih, teprve když vyletěl devadesát tisíc mil vysoko; teprve potom, když všechen vzduch zůstal pod ním dole, vyráží na jih, sedlaje vítr, nad hlavou už jenom čisté nebe, nic mu nestojí v cestě, nic mu už nebrání. Cikáda s holoubkem se mu posmívali: To mi se také, jakmile se nám zachce, rozletíme na jih, anebo na tamten santálový strom; ostatně když nedoletíme, nevadí, spustíme se zpátky na zem, proč stoupat devadesát tisíc mil, nač se vůbec pouštět tak daleko na jih? Hle, jeden se vyjde do polí tam na obzoru, a než by se třikrát najedl, vrací se zpátky, maje břicho stejně plné, jako když vycházel; druhý si vyjde sto mil, ten si už musí vyloupat zásobu rýže, protože bude muset přenocovat; třetí si vyjde tisíc mil daleko, ten aby měl už zásoby na tři měsíce. Co o tom ví taková havěť? Malé poznání se nesejde s velkým, krátký věk se nesetká s dlouhým, ani to nepozná. Ranní houby se nikdy nedozvědí, co je novoluní, cvrček nikdy nepozná střídání jara s podzimem; tomu se říká krátký věk. Zatímco na jihu země Čchu žije Ming-ling, jehož jaro a podzim trvají každé pět set let. A ve starověku existoval dlouhověký strom z rodu cedrů, jehož jaro i podzim trvaly osm tisíc let. A bájný kmet Pcheng Cu je dodnes proslulý tím, jak byl dlouho živ. A smutné je jen to, kolik lidí se mu marně snaží vyrovnat. O tomtéž jsou otázky, jež kdysi Tchang kladl Ťiovi: U severního pólu se rozlévá moře nebeského rybníka, žije tam prý ryba tisíc mil široká a nezměrně dlouhá, říkají jí leviatan Jikra. A je také pták jménem Pcheng se hřbetem velkým jako pohoří Tchaj, s perutěmi jak mračna visící z nebe. Větrným vírem stoupá ten pták vysoko devadesát tisíc mil, až končí oblaka a nad ním je už jen čistá azurová obloha, obrací se na jih a vyráží k Jižnímu moři. Křepelka se mu posmívala, kam prý se žene, ona prý sem tam poskočí, pár stop popolétne a zase na zem sedne, tak od pelyňku k pelyňku poletuje, to je cíl létání, ale kam se prý žene on? Hle, tak vypadá rozpor mezi velkým a malým. Jedni vědí právě tolik, aby se domohli úřadu, druzí jsou s to uhájit okres, další mají tolik síly, aby se stali vladaři, a na něčí schopnost spolehne svět, ale jeden každý z nich se vidí jako ta křepelka. 3

4 Naproti tomu Mistr Sun Jung by se jen pobaveně ušklíbl. Kdyby ho celý svět nepřestal velebit, jeho sebevědomí by tím ani dost málo nestouplo; kdyby ho celý svět začal hanět, neklesl by proto na mysli; tento muž si byl velmi přesně vědom, co je podstatné a co je vedlejší při vytýkání hranic mezi slávou a hanbou, toť vše. Málokdo se dokázal takhle postavit ke světu. Přesto se zdá, že zůstalo něco, co nedovedl. Mistr Lie cestoval na větru s lehkostí genia, patnáct dnů tam a zpět; málokdo před ním dosáhl takového úspěchu, ale i on, přestože se osvobodil od chůze, ještě se musel o něco opírat. Jen tomu, kdo si osedlá pravidelný běh nebe a země, kdo si zapřáhne světlo, tmu, vítr, déšť, noc a den, těch šestero podob vesmírné energie čchi, tomu se otvírá cesta, před tím je cesta a toulání bez konce, o nic se nebude muset opírat, na ničem záviset. A proto se praví: dokonalý člověk nic nevlastní, génius si nic nevysluhuje, světec nemá jméno. Chtěje se vzdát vlády v prospěch ctihodného Sü Joua, císař Jao pravil: Nezhasnou-li při východu slunce či jasné luny hořící louče, jejich světlo tak jak tak nebude znát. Nepřestanou-li zalévat pole v období dešťů, vláha, kterou tak polím skýtají, se stává zbytečnou. Vaším příchodem přišel řád do této země, já však dál zabírám vladařský stolec, přestože vím, že tu nemám co činit. Proto vás prosím, ujměte se říše! Ctihodný Sü Jou odpověděl: Vy jste vládce nad světem a svět má už ve vás svou dobrou vládu, takže nevidím důvod, pro který bych měl nastoupit na vaše místo. Abych si vydobyl jméno? Vždyť jméno je jenom hostem skutečnosti. Mám se stát něčím hostem? Střízlík si staví hnízdo v hlubokém lese, ale nezabere v něm víc než jednu nepatrnou větévku. Hraboš pije z veliké řeky, ale upije z ní, jen kolik potřebuje, aby naplnil své malé bříško. Vraťte se, pane, a zůstaňte vládcem země, neboť na mně není nic, čím bych tomu světu mohl být užitečný. Může se stát, že se kuchař přestane starat o svou kuchyni, ale kněz přece nevezme číše a mísy, aby ho zastoupil. Ťien Wu chtěl, aby mu Lien Šu něco vysvětlil: Slyšel jsem Ťieovo vyprávění, postrádalo jakýkoli základ, rozbíhalo se do šířky, z níž nebylo návratu. Ťieova řeč mne ohromovala, byla jak Mléčná dráha, právě tak bez konce, právě tak bez hranic. Ťie byl dalek všemu lidskému cítění tak dokonale, jako bývá vnitřek domu oddělen od ulice. Vyprávěl, že na hoře Ku-še žije nějaký génius, jehož svaly a kůže zůstávají chladné jako led a sníh, něžný jak nejjemnější panna, neživí se prý žádným z pěti druhů zrna, dýchá vítr a pije rosu, jezdí na oblacích, zapřahá větrné draky a s nimi se vydává za hranice čtyř oceánů. Jeho duch je prý tak silný a tak soustředěný, že jím dokáže odvrátit nákazu a úroda dozraje. To vše říkal Ťie, ale já ničemu z toho nevěřím, maje to všechno za čiré bláznovství! Lien Šu řekl: Ovšem, neboť čím ten, kdo je slepý, ocení krásný ornament, čím ten, kdo je hluchý, vychutná hlas zvonů a bubnů. Není jen tělesná slepota, není jen tělesná hluchota, také rozum někdy zůstane slepý a hluchý, to platí o vás. Člověk, o němž tu byla řeč, má takovou mravní sílu, že bere všechny věci veškerenstva a činí z nich jedno. Svět chce být neustále zachraňován ze zmatků, má se proto takový člověk začít pachtit, má se začít starat o záležitosti říše? Ne, toho člověka se nic nedotkne, nic jej nezasáhne. On neutone, i kdyby povodeň vystoupila k nebi, on se nespálí, i kdyby se velikým nebežárem tavily kameny i žhavily skály i zem. Ještě i z prachu z něho spadalého a z úhrabků po něm zůstavších by odlili císaře Jaa s císařem Šuem dohromady. Takový člověk nemá s tím vším tady pranic společného! 4

5 Občan ze státu Sung se vypravil s nákladem obřadních čepic do země Jüe. Její obyvatelé si však dosud stříhali vlasy nakrátko a tetovali si těla. A tak mu ty čepice nebyly k ničemu. Císař Jao, jenž řídil spravedlivě lid své říše a nastolil mír po celé zemi mezi čtyřmi oceány, navštívil potom čtyři mudrce v horách Ku-še. Došel na severní břeh řeky Fen, a se zraky před sebe do dáli upřenými zapomněl na celou říši. Mistr Chuej Š řekl jednou Čuangovi: Král země Wej mi daroval semeno obrovské tykve. Zasadil jsem jej a vyrostla mi tykev zvíci pěti pikulů. Nalil jsem do ní vodu, ale ukázalo se, že není tak pevná, aby se dala zvednout. Rozpůlil jsem ji na dvě části a tak dostal dvě poloviční mísy, ty byly však zas tak mělké, že se do nich nic nevešlo. Ačkoli byla tak veliká, nakonec mi nezbylo než ji zničit, protože mi nebyla k žádnému užitku. Mistr Čuang řekl: Neuměl jste využít veliké věci, projevil jste se jako člověk bez rozumu. Byl jednou jeden občan ze státu Sung, který vynalezl dokonalý prostředek proti oznobeninám rukou. Jeho rodina se od té doby živila máčením hedvábí. Doslechl se o prostředku nějaký cizinec a požádal ty lidi ze Sung, aby mu jej za sto zlatých odprodali. Rodina se sešla a uvažovala, že po několik generací už takhle máčejí hedvábí a nikdy si nevydělali víc než pár zlatých, dají-li mu ten prostředek, mohou utržit teď najednou celých sto zlatých, proč by mu jej tedy neměli dát. Cizinec dostal prostředek proti oznobeninám. Neprodleně o něm podal zprávu králi země Wu, která by právě ve válce se zemí Jüe. Wuský král jmenoval cizince vojevůdcem svých vojsk a ten ještě téže zimy svedl v čele vojsk vodní bitvu s vojsky sousedních Jüe a na hlavu je porazil. Vítězové si rozdělili podrobenou zemi a cizinec obdržel léno. Tak s jedním a týmž prostředkem proti oznobeninám se jeden člověk domohl bohatého léna, zatímco jiní se s ním nedostali dál než k máčení hedvábí; takový je rozdíl mezi užitím a užitím! A co vy, který jste měl v rukou obrovskou tykev zvíci pěti pikulů. Vás nenapadlo udělat si z ní velký plovák, na kterém by se dalo plout někam daleko po řekách a po jezerech? Místo toho si stěžujete, že se do půlek, na něž jste tykev rozdělili, nic nevešlo. Ne, z toho neplyne nic jiného, než že vaše mysl nebyla v tom ohledu dost pronikavá. Mistr Chuej Š opáčil: Povězme, že je takový veliký strom, kterému se říká pajasan žláznatý, kmen toho stromu bude samá vypouklina a zduřenina, takže tesař nedokáže přiložit značkovací šňůru, větve toho stromu budou tak křivé a zkroucené, že k nim nebude možné přiložit kružidlo ani úhelník. Ten strom může stát přímo u cesty, a přece se po něm žádný tesař ani neohlédne. A tak je tomu i s tím, co mi tu říkáte. Je to vznešené, je to velké a není to k ničemu; proto se od vašich slov všichni svorně odvrátí. A mistr Čuang řekl: Vy jste asi nikdy neviděl divokou kočku nebo lasici, jak se plazí přikrčená k zemi, jak je neustále ve střehu, jestli někdo nejde, jak mrštně uskakuje do stran, jak ji nezastaví žádná překážka vysoká nebo nízká, a přece nakonec padne do pasti nebo skončí v síti. A vezměte takového jaka, zvíře veliké jako mračno kobylek na obloze a vzdor této své velikosti neschopné chytit myš. A co vy, který si stěžujete na neužitečnost obrovského stromu! Proč jej nezasadíte ve volné krajině, kde není nic než širá, nekonečná pláň, kde byste se mohl kolem jeho mohutného kmene toulat v blažené nečinnosti, a posléze, volný a šťastný, ukládat se k spánku pod jeho věčně košatou korunou, protože je to strom, kterému sochor ani sekyra předčasně neukončí život, protože je to strom, který nikomu z těch, kdo přejdou kolem, nestojí za to, aby mu ublížil. Proč by mu také škodili, proč by mu ubližovali, když na něm neshledají nic, co by se dalo použít! K jednotě věcí a mínění (2) 5

6 C čchi z Jižního předměstí podepřen o stůl zíral do nebe a oddychoval, duchem nepřítomný, jakoby oproštěn od všeho, co k němu jinak náleželo. Jen Čchen C -jou stál vedle něho a dlouho vyčkával, než řekl: Co je s vámi? Je opravdu možné učinit tělo suchou haluzí, proměnit srdce ve vyhaslý popel? Vždyť ten, kdo tu opřen sedí přede mnou, už není ten, kdo tu seděl dřív! C čchi promluvil: V tom se nevyznáš, Jene, ale dobře se ptáš. Nyní jsem se zbavil sám sebe, rozumíš? Tys možná slyšel flétny člověka, neslyšels však dosud flétny země. Slyšíš-li flétny země, neslyšíš ještě flétnu nebe. C -jou řekl: Smím se zeptat, v čem je kořen těch věcí? C -čchi pravil: Z veliké hroudy se line dech, jehož jméno je vítr. Tak je tomu, dokud zůstává v klidu. Dá-li se do pohybu, deset tisíc otvorů, propukne strašlivý řev. Neslyšels to táhlé vytí? Hrozivé srázy horských hvozdů, prolákliny a díry, bezpočtu obrovských stromů jak nozdry, jak ústa, jak ucho, jak otvor trámový, jak pohár, jak mísa, jak příkop, jak tůň burácejí a sviští, ječí a sípou, řičí a řvou, sténají a skučí, Neslyšíš? Zpředu to vyje uíííí, zezadu se ozývá yíííí. Zní vánkem malý chór, zní vichrem velký chór. Když se konečně vítr ztiší, všechny otvory jsou opět prázdné. Nezažils nikdy ty poryvy větru, všechno to zmítání? C -jou pravil: Již rozumím. Hudba země je to, co se řine z jejích otvorů a děr. Hudbu člověka tvoří naše flétny a píšťaly. Co je však potom hudba nebe? C -čchi řekl: Ta hudba rozehrává deset tisíc věcí veškerenstva pokaždé jinou melodií, každou věc činí jí samou, takže se samy všeho chápou. Kdo to však uvedl do pohybu toť otázka! Veliké poznání je širé, malé poznání je slídivé. Veliká řeč je čistá, malá řeč je nicotná. V spánku se duše navštěvují, v bdění se těla odpoutávají. Lidé se scházejí, aby o něco usilovali. Srdcem se denně za něčím pachtí, tu velkodušně, tu hlouběji, tu jen tak kradmo. Malý strach je úzkostný, velký strach je mocný. Lidé vyrážejí vpřed, jako by je někdo vystřeloval ze samostřílu, a přitom se domnívají, že se rozhodují mezi dobrem a zlem, mezi správným a nesprávným. Lidé přilnou a zůstávají jako klatba anebo úmluva přísežná, majíce se přitom za vítěze. A přitom zvolna odumírají, tak jako rok mře s podzimem a zimou. Ve slovech se tratí jejich dny. Hrouží se hloub a ještě hloub, až už nemohou zpět. Jejich nenávisti je svazují a ve slovech jejich věku přetékají. Kdo potom vzkřísí k novému životu srdce stojící u samé smrti? Štěstí, hněv, smutek, radost, starost, lítost, proměnlivost i nehybnost, lehká elegance, lenivá liknavost, rozdychtěná otevřenost i strohá okázalost. Hudba z prázdně vychází, houby z vlhkosti rostou, před našima očima den střídá noc, aniž kdo z nás ví, odkud se vzal. Ale což není dosti na tom, že ráno i večer vždy znovu naleznou to místo, kde nadchází noc a bere se den, a vždycky znovu se zrodí a žijí! Nebýt druhých, nebylo by mne, nebýt mne, nikdo by ty druhé nevnímal. Tím jsme se přiblížili až k samé pravdě. Kdo to však takto zařídil, nevíme. Nevíme, kdo to způsobil a kdo to stále způsobuje. Asi by tu měl být nějaký hybatel, měl by tu být někdo, kdo vším hýbe. Ale my po něm nikdy nenacházíme žádnou stopu. Působí, dávaje o tom spolehlivý důkaz, ale žádnou jeho podobu nevidíme, tak své bytí má, aniž má tvar. Naše kostra se skládá z mnoha kostí a kloubů, devíti otvorů a šesti vnitřností. Který je mi bližší? Nebo máme ze všech stejnou radost? Jsou-li se před námi rovny, jsou tedy všechny našimi sluhy? Sluhové se přece nedokážou navzájem vládnout a řídit se. Nebo se dělí na sluhy a pány, a nakonec tedy přece existuje nějaký pravý vládce? To ještě nic neznamená, že jsme ho chtěli nalézt a že se nám to nepodařilo, to na věci nic nemění. 6

7 Jakmile jsme na sebe jednou vzali tuto svou tělesnost, do skonání se jí nezbavíme. Střetávajíce se s věcmi či po nich klouzajíce, žijeme a náš život pod námi pádí jak kůň, kterého nikdo nezadrží. Není to o k pláči? Celý život sloužíme, plahočíme se a neznáme výsledek. Unaveni a vším vyčerpáni dál se plahočíme, nemajíce tušení, kam to všechno spěje. Jak nám to nemá být líto? Člověk si řekne, v tom je má nesmrtelnost, ale co si tím pomůže? Jeho tělo se vyvíjí, podléhá změnám a jeho duše s ním. Ať někdo řekne, že to není k uzoufání! Je vskutku lidský život tak temný, nebo jsem temný jen já a jsou jiní lidé, v nichž toto temno není? A což nechám-li se vést tím srdcem, které je mi dáno, jako svým učitelem? Potom nikdo nezůstane bez učitele. Musíme chápat střídu proměn a jejich smysl, když naše srdce samo od sebe to všechno ovládá a řídí se tím. Pak i blázen a idiot budou mít učitele. Kdo však odhodí srdce, jež mu bylo dáno, a bude trvat na tom, že on bude rozhodovat mezi tím, co je pravé a nepravé, co je správné a co je nesprávné, pak na tom bude tak, jako by se dnes vypravoval na cestu do státu Jüe, kam včera už vlastně dorazil. To znamená dělat z něčeho, co není, něco, co je. A dělá-li se z něčeho, co není, něco, co je, přestane tomu rozumět i duch tak velký, jako byl duch báječného stavitele Jüa. Tím méně já! Řeč není jen proud vzduchu, v řeči jsou slova. Ale má řeč skutečně slova, není-li to, co chceme říci, dost určité? Anebo dosud nemá slova? A není už samo dost pochybné, považujeli se řeč za něco zásadně jiného, nežli je štěbetání písklat, nebo o tom nemůže být pochyb? Na čem se zakládá Tao, vzniká-li pochybnost o tom, co je a co není pravé? Na čem se zakládá řeč, vzniká-li pochybnost o tom, co je a co není správné? Jak může Tao někam vést, a přitom neexistovat? Jak může řeč existovat, a přitom být nepřijatelná? Jestli se Tao zakládá na neúplnosti, jestli se řeč zakládá na okázalosti, pak mohou ovšem existovat pravdy a bludy, tak jak je podávají konfuciáni a mohisté, z nichž jeden každý má za pravdu to, co druhý má za blud, a jeden každý má za blud to, co druhý má za pravdu. Chceme-li ovšem napravit jejich omyly a vyvrátit jejich pravdy, pak není nad to, užít jasného rozumu. Není věci, jež by nebyla Oním, tak jako není věci, jež by nebyla Tímto. Jako Ono se nevidí, uvědomuje se jen jako Toto. Proto tvrdím, že Ono vychází z Tohoto a Toto je závislé na Onom, což znamená, že Ono a Toto se rodí zároveň. Tak je i zrození doprovázeno smrtí a smrt je doprovázena zrozením, nemožnost doprovází možnost a možnost nemožnost, jakmile se něco tvrdí, něco se popírá, neboli jak něco popíráme, už tím něco tvrdíme. Osvícený člověk proto nepůjde tou cestou a bude nazírat všechno z hlediska nebe. I on má Toto, ale Toto je zároveň Ono a každé Ono je mu současně Toto. Každé Ono u něho zahrnuje jednotu tvrzení i popírání, a tak je otázka, zda má ještě vůbec Ono a Toto, nebo je už nemá? Ten stav, v němž Ono a Toto už nestojí proti sobě, nazýváme osu Taa, ta osa zaujímá místo vprostřed kruhu, odkud odpovídá všemu a navěky, neboť každé její tvrzení je jedinou nekonečností, každé její popírání je jedinou nekonečností. A proto jsem už prve řekl, že není nad to, užívat jasného rozumu! Lépe se dokazuje na příkladu ne-totožnosti, že totéž není totéž, než na příkladu totožného dokazovat, že totéž není totéž. Lépe se dokazuje pomocí ne-koně, že kůň není kůň, než pomocí koně dokazovat, že kůň není kůň. Nebe a země mají jediný smysl a všechny věci a tvorové jsou jediný kůň. Možné je možné, nemožné je nemožné. Cesta pochází od toho, jak se jí chodí. Věci se pojmenují, a tak jsou. Proč to tak je? Protože to je, jak to je. Proč to tak není? Protože to není, jak to není. Každá věc má to, čím je, každá věc má to, co může; není věci, která by nebyla, čím je, a není věci, která by nemohla, co může. Vezměme tenké stéblo trávy či mohutný palácový sloup, odpudivého malomocného nebo krásnou Si Š, velkost či úlisnost, pokrytectví či hrdé podivínství. 7

8 Tao všechno spojí v jediné. To, co je rozděluje, zároveň skládá jejich úplnost, a jejich úplnost je v jejich rozdělení, tak žádná věc není ani úplná, ani rozdělená, což vede všechny opět k jednotě. Avšak jenom ti, kdo vidí nejdál, vědí, jak té jednoty dosáhnout, a nesledujíce žádný určitý cíl a účel, spoléhají na to, co je nesměnečné.. V tomto nesměnečném je účel, cíl je v dosahování jednoty, v tíhnutí k jednotě je zisk a cíl. Tak najednou je všechno dokonáno a téměř u cíle. Tak jdouce za tímto cílem, dosahují jej, aniž si uvědomují, že ho dosáhli. Tomu se říká Tao! Opakem je, vyčerpá-li někdo svého ducha všemožným usilováním o jednotu věcí, aniž pochopil, že věci jsou vlastně dávno stejné! Tomu říkám - ráno tři. Odkud se vzalo toto varování ráno tři? Byl jeden cvičitel opic, jenž krmíval své svěřenkyně čerstvými kaštany. Když jim oznámil, že budou dostávat po ránu tři a navečer čtyři kaštany, opice se vztekaly. Dobrá, řekl, budete tedy dostávat ráno čtyři a večer tři. Opice se radovaly. Přitom se vlastně nic nezměnilo, pojmenování ani skutečnost, ale využil toho, co se jim líbilo a co je zlobilo, a dosáhl svého. Tak jako světec, který se snáší s kterýmkoli tvrzením stejně dobře jako s kterýmkoli popíráním, je v souladu s každýma no i ne, s každým dobrem i zlem, spočívaje v náručí nebeského hrnčířského kruhu. Tomu se říká jít obojí cestou. Poznání mužů starověku dosahovalo nejzazších met, ale čím toho dosahovali? Jedni mínili, že nikdy žádné věci ani nebyly. Toto byl nejzazší bod poznání., takové poznání bylo konečné a úplné, ježto k ničemu nelze nic přidat ani přičinit. Další vzali již na vědomí existenci věcí, ne však hranice mezi nimi. Ještě další vzali na vědomí existenci hranic mezi věcmi, ne však přitakávání a popírání, rozlišování na dobré a zlé, nic neodmítali ani netvrdili. Jakmile se totiž jednou objevilo tvrzení a popírání, rozlišování na dobré a zlé, přitakávání a odmítání, bylo tím postiženo Tao. Na úkor Taa se rozmnožila libost a láska. Nebo se to snad nestalo? Důkazem rozbujení libosti a lásky a újmy z nich vzešlé je, když pan Čao hrál na citeru. Dokladem neexistence téhož rozbujení a z něj vzešlé újmy je, když pan Čao přestal hrát na citeru. Stalo se, že pan Čao hrál na citeru, zatímco mistr Kchuang tloukl paličkou do taktu a filozof Chuej Š se jen tak opíral o strom dryandu. Poznání těch tří bylo téměř dokonalé a jejich paměť se dochovala do našich dnů. Až na to, že se svými zálibami přece jen jeden od druhého lišili, a když se kterýkoli z nich snažil ze své vlastní záliby vyložit ty druhé dva, pokoušel se vysvětlit nevysvětlitelné, což nakonec skončilo v hádankách o tvrdém kameni a bílém koni. Když se Čaoův syn později snažil rozpříst předivo otcova učení, ani za celý život se mu to nepodařilo. Dá se v jejich případě mluvit o dokonalosti? Pak jsem i já dokonalý. Nedá se v jejich případě mluvit o dokonalosti? Pak věci ani já nikdo a nic nejsme dokonalí. A to je totiž tem mihotavý blikající paprsek nejisté pochybnosti, který světec vyhlíží v dálce, a proto dodávám, že světci jdouce za svým cílem, spoléhají na to, co je nesměnečné. A to je to, čemu říkám užití jasného rozumu! Nevím, zda to, co nyní chystám říci, je nebo není stejného rodu jako kterékoli jiné subjektivní tvrzení. Tak či onak, vyjde to nastejno, a tak se nebude ničím lišit od tvrzení jiných, a proto se pokusím to říci. Byl tu počátek. a byl tu počátek toho stavu, který tomuto počátku předcházel, kdy onoho počátku ještě nebylo. A byl tu počátek toho stavu, ve kterém nebylo počátku. Je tu bytí a je tu nebytí a je tu stav a je tu stav předcházející stavu nebytí a stav, jenž předcházel onomu stavu, ve kterém ještě nezačalo nebytí. Pak tu najednou bylo nebytí a my nevíme, zda to, že zde bylo nebytí, znamená bytí, nebo to znamená nebytí. Ostatně teď jsem cosi řekl, a přece nevíme, zda je výsledkem toho, že jsem cosi řekl, že bylo něco řečeno, anebo nebylo vlastně řečeno nic. 8

9 Na světě není nic většího než koneček podzimního chmýří, a naopak pohoří Tchaj-šan je malé. Nikdo nežil nikdy déle než umřelé dítě, a naopak proslulý kmet Pcheng Cu zemřel mlád., nebe i země se zrodily zároveň se mnou a desetitisíce věcí veškerenstva jsou se mnou jedno. Tak všichni tvoříme jedno, a co se k tomu dá přidat? Vždyť jsem už řekl: jedno. A tak toto jedno s mou promluvou jsou dohromady dvě, dvě a jedno jsou tři a tak dál, až nakonec se ani ten nejgeniálnější matematik nedopočítá, tím méně obyčejný člověk! Tak jsme od nebytí postoupili k bytí a odtud jsme se dostali ke třem. Což teprve kdybychom vyšli od bytí k bytí. Ne, raději už nikam nebudeme vycházet a necháme věci, tak, jak jsou! Tao nikdy nedospělo k rozhraničení, řeč nikdy nedosáhla stálosti, kvůli tomu povstaly hranice. Chcete tyto hranice vyjmenovat: levá, pravá, lidské vztahy, povinnosti, třídy, rozdíly, zápasy, spory. A tomu se říká Osm ctností. Mimo Šest sfér universa stojí Světec a nevyslovuje se. Uvnitř Šesti sfér universa Světec se vysloví, ale nedokazuje. V Letopisech a kronikách starých králů Světci dokazovali, ale neodlišovali. Kdo nejvíc odděluje, nic nerozdělí, kdo nejvíc odlišuje, nic nerozliší. Proč? Světec pojímá věci od sebe, lůza je odlišuje, aby to ukazovala druhým. Proto tvrdím, že ten, kdo takto odlišuje, vlastně nevidí nic! Veliké Tao se nedá pojmenovat, veliké rozlišení se nedá povědět, veliká humanita není lidumilná., veliká skromnost není pokorná, veliká odvaha není udatná. Tao se může projevit, ale pak už to není Tao, slova mohou rozlišovat, ale nic nevystihnou, humanita se může ustálit dle určitých regulí, ale pak není úplná, naprosté skromnosti se nedá věřit, udatná odvaha není dokonalá. Dokonalá zaokrouhlenost těch pěti může snadno zhranatět. Proto je dokonalé jediné to poznání, jež se zastaví před tím, co nezná. Kdo zná to rozlišení, jež se nedá povědět, a Tao, jež se nedá pojmenovat? Ten kdo je schopen poznat, tomu říkám Nebeská studnice. Liješ do ní, nikdy nebude vrchovatě plná, čerpáš z ní, nikdy nevyschne; aniž přitom ví, kde se to v ní bere. A tomu zas říkám Vnitřní světlo. Kdysi se ptal císař Jao císaře Šuna: Chci napadnout vojskem země Cung, Kchuaj a Sü-ao, nemohu se té myšlenky zbavit, ani když sedím na svém trůnu obrácen tváří k jihu. Proč? A císař Šun mu odpověděl: Vládcové těch tří zemí loví kdesi mezi rákosím a mátou. Není nejmenší důvod na ně neustále myslit. Hle, před dávnými léty vyšlo deset sluncí na jednou a deset tisíc věcí zářilo v jejich světle. Není-li morální síla Te mocnější než slunce? Nie Čchüe se zeptal Wang Niea: Víte snad o něčem, co všechny věci i tvorové shodně uznávají za správné? Jak bych to mohl vědět? Vy tedy nevíte, co nevíte? Jak bych to mohl vědět? Pak tedy nikdo a nic neví nic? Jak to mohu vědět? Možná že je to tak a já se to pokusím říci, ale jak vím, že to, co já nazvu věděním, není nevědění, jak vím, že to, co já nazvu nevěděním, není vědění? Dovolte však, abych položil nyní otázku já vám. Přespí-li v mokřinách člověk, okamžitě je stižen bolestmi v bedrech a může na to i umřít; platí však totéž o mřence? Člověk, ocitnuvší se na stromě, roztřese se strachem; platí však totéž o opici? A teď mi řekněte, kdo z těch tří tvorů vlastně ví, které místo je pro ně to pravé k přebývání? Lidé jedí divoká i domácí zvířata, jeleni se zase živí pícninami, zatímco stonožky si pochutnávají na hadech, sokol nebo jestřáb má rád myši. A teď mi řekněte, kdo z nich vlastně ví, co je dobré k jídlu? Opice se páří s opicí, jelen obskakuje laň, ryba se tře s rybou, muži milují krasavice, jako byly Mao-čchiang a paní Li, před kterými i ryba sjede ke dnu, ptáci se polekaně rozletí co nejvýš a jeleni se dají na zběsilý úprk. Ale který z těchto čtyř tvorů vlastně ví, kdo je na světě nejkrásnější? Před mýma očima 9

10 se principy humanity a spravedlnosti, cesty pravdy a lži beznadějně pletou a klikatí, jak je tedy mám od sebe odlišit? Na to Nie Čchüe řekl: Nepoznáte-li rozdíl mezi prospěšným a škodlivým vy, znamená to, že ani dokonalý člověk nepozná tento rozdíl? A Wang Nie řekl: Dokonalý člověk má božskou povahu. Močály mohou hořet, a on se nespálí, velké řeky zamrznou, on nepocítí chladu, hromobití budou štípat skály a vichřice vzduje hladinu moře, jím to nezachvěje. Takový člověk jezdí na mracích a na mlhách, sedá si na slunce a měsíc a na nich putuje za břehy čtyř oceánů, na tomto člověku nezmění nic ani smrt, ani život, o to méně se ho dotknou pravidla prospěchu a škody! Ťü Ťüe-c se ptal Čchang Wu-c a: Slyšel jsem vyprávět Konfucia o světci, který se nikdy nesnaží do něčeho zasahovat, nepachtí se za prospěchem, neuhýbá škodě, nečiní mu radost, je-li žádán, nevyhledává ani cestu Tao. Říká cosi, aniž při tom promluvil, mluví, aniž cokoli řekl, toulá se tam, kde není prach, putuje mimo prašný svět. Konfucius sám považoval tyto pověsti za přehnané. Já mám za to, že právě toto je způsob, jímž působí divuplné Tao. Co o tom soudíte vy? Čchang Wu-c řekl: Jsou věci, nad kterými by zůstal v rozpacích sám Žlutý císař, neřku-li Konfucius, který něco takového ani nemůže pochopit. A vy jste zase příliš uspěchaný. Vidíte vejce, a už byste chtěl mít kohouta, vidíte střelu, a už byste chtěl mít pelčeného holuba. Já se vám to pokusím říci mnohem pomaleji, slovy dost váhavými. A vy mne se stejnou váhavostí a s pochybami poslouchejte. Světec se opírá o slunce a měsíc, objímá vesmír a tvoří s ním nerozlučnou jednotu, splývá s jeho chaosem, vidí v ponížených rabech čest a slávu. Ostatní lidé se lopotí a pachtí, světec je hlupák, je zabedněnec. Prochází tisíciletími a z jednoty dosahuje své prostoty. Nechávaje deset tisíc věcí tak, jak jsou, přivádí je k sobě. Vím já, zda není radost ze života pouhý přelud? Vím já, zda se svým protivením smrti, nepodobám člověku, který se coby jinoch rozloučil s rodným domovem, až zapomněl, kam se má vrátit? Krásná paní Li, dcera strážce ajských hranic, tak převelice naříkala, když se jí zmocnili pochopové ze státu Ťin, až si slzami promáčela náprsenku. Když se pak dostala do královského sídla a sdílela s králem jeho lože a jedla s ním vybranou krmi, pozdě litovala každé prolité slzy. Vím já, zda nebudu jednou litovat, že jsem dnes tolik stál o život? Komu se ve snu zdá o hodokvasu, ráno se možná probudí a hořce bude plakat; komu se ve snu zdálo, že pláče a naříká pro něco, ráno možná vstane a v nejlepším rozmaru si vyjde na lov. V čase snění my nevíme, že je to sen. Ve snu je všechno tak samozřejmé, tak jasné, ale pak se probudíme a najednou vidíme, že všechno byl jenom sen. Nad tímhle vším pak existuje jedno veliké probuzení. A jedno se třeba dozvíme, že to všechno byl taky jen jeden veliký sen. Ale hlupáci si samozřejmě vždycky myslí, že bdí, že všechno prohlédli, že všechno vědí, tamten je vládce, tamten je pasák, všechno je jisté, všechno jednou provždy dané. A co jestli je i Konfucius a vy s ním taky jenom sen? A co když i já, který jsem vás tu právě nazval snem, taky jenom sním? Taková je to věc. Její jméno je útěk k paradoxu. Možná jednou za deset tisíc let se najednou objeví velký světec a bude znát řešení A nám bude připadat, že jsme ho potkali tak brzy, jako by to bylo ještě dnes. Ovšem když tu s vámi takhle polemizuji, přemůžete-li mne a já vám podlehnu, máte proto pravdu a já se mýlím? A přemohu-li já vás a vy mi podlehnete, budu mít proto pravdu já a vy jste se mýlil? Je to vůbec tak, že jeden má pravdu a druhý se mýlí, nebo je to prostě tak, že oba máme pravdu a oba se stejně mýlíme? My dva se nedomluvíme a ostatní zůstávají stranou. Koho vyzvat, aby nás rozsoudil? Vyzvuli toho, který je zajedno s vámi, dá přirozeně za pravdu vám, pak ovšem těžko může cokoli posuzovat. Vyzvu-li k rozhodování toho, který je zajedno se mnou, ten dá přirozeně za pravdu mně, a tak ani on nemůže nic rozhodovat. Vyzvu-li toho, který se od nás od obou liší, ten zaujme stanovisko odlišné od nás obou, a zase nic nerozhodne. A kdybych vyzval toho, který 10

11 je s námi oběma zajedno, zaujme stanovisko s námi oběma shodné, a zase nemůže nic rozhodnout. Pak tedy já a vy a stejně ostatní lidé se navzájem nedorozumíme. A na koho jiného ještě čekáme? Co vůbec znamená uvádět věci v soulad podle pořádku nebe? Říkáme o něčem, že je to správné, o jiném zase řekneme, že to je nesprávné. Jednou řekneme, je to takhle, jindy zas tvrdíme, že tak to není. Kdyby bylo jednou provždy jisté, co je správné, nebylo by už nikdy zapotřebí hádat se o rozdílu mezi správným a nesprávným, už by nebylo třeba se hádat, zda jsou či nejsou věci jinak. Proměnlivé hlasy navzájem souvisí. Tam, kde ta souvislost není, uvádíme je v soulad podle pořádku nebe. Tak, rozprostřeni do nekonečnosti, vyčerpáme daný nám počet let. Zapomeňme tedy na to, jak léta plynou, nestarejme se o to, co je dobré a co je zlé, co je správné a co je nesprávné. Naše duše ať se rozletí do kraje bez hranic a přes hranice a tam ať se zabydlí! Polostín ptal se stínu: Pohyboval ses, teď zas stojíš, seděl jsi, teď zas vstáváš, což nemáš něco stálejšího, pevnějšího, oč by ses opřel a čím by ses řídil? Stín mu odvětil: Vždycky se držím něčeho, a tak jsem, co právě jsem. To, čeho se přidržuji, zase má něco, čeho se drží, a tak je, co je. Držím se hadích šupin, držím se křídel cikád, tak jak mám vědět, proč nejsem, co nejsem? Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí! Zásady pěstování života (3) Náš život má meze, vědění tyto meze nemá. Pouštět se s něčím tak omezeným za tím, co je bez mezí, je zkázonosné. Ti, kdo přesto hledají poznání, vystavují se této zkáze a hynou. Vykonáš-li něco dobrého, vyhýbej se slávě, jestli jsi spáchal zločin, vyhýbej se trestu. Dbej, aby tvoje cesta vedla jen středem, jen tak si uhájíš život a zajistíš bezpečnost svého žití, jen tak budeš moci posloužit svým rodičům, jen tak vyčerpáš plný počet let. Mistr kuchař kuchal býčka pro prince Wen-chueje. Každý rozmach ruky, každé napřažení paže, každé nakročení nohy, každé vytrčení kolena, každé zazvonění i obrat pronikající čepele udalo žádaný tón v hudební skladbě, jejíž harmonie předčila tanec morušového háje i známý chór Ťing-šou. To je skvělé, obdivně vykřikl přihlížející princ Wen-chuej. Jak jen jsi mohl dosáhnout této dovednosti? Mistr kuchař odložil nůž a řekl: Miluji jediné Tao a v něm je celá má dovednost. Když jsem s otvíráním býčků začínal, neviděl jsem nic než býčka. Po třech letech jsem přestal vidět celého býčka. A teď už se s ním setkávám jen svým duchem, nehledím naň svýma očima. Mé smysly věděly, kdy přestat, když si duch žádá uplatnění. Drže se přirozených znamení, vedu úder nožem po velkých dutinách, sleduji místa, v nichž se skelet štěpí, a využívám-li jejich jistých pravidelností, nestane se, že bych zavadil o tepnu anebo o šlachu, natož abych zasáhl některou kost. Lepší kuchař mění nůž jednou ročně, protože seká, 11

12 obyčejný kuchař mění nůž jednou měsíčně, protože přesekává, můj nůž má už devatenáct let, má za sebou tisíce otevřených býčků, a přece jeho ostří vypadá, jako by právě opustilo brus. Mezi těmi klouby je mezera a ostří nože není tlusté. Vstupujeme-li tedy s tím, co není tlusté, tam, kde je mezera, ať se jakkoli zeširoka rozmáchneme, vždy zůstane dostatek místa pro putující nůž. Proto zůstává po devatenáct let ostří mého nože, jako by právě vyšlo z brusu. A přesto pokaždé, když se blížím k některému složitějšímu kloubu, z něhož se dá předem soudit, že s ním nebude lehká práce, zpozorním, soustředím zrak, zvolna a zlehka vedu nůž, a hle, jediný řez, a býček je rozbourán, jako hlína se drolí a rozpadá se na zem, já se postavím se zdviženým nožem, a rozhlížeje se do všech stran, přešlapuje z nohy na nohu, jsem spokojený sám se sebou. Ošetřím nůž a uschovám jej. Toť skvělé! zvolal princ Wej-chuej. Naslouchaje slovům mistra kuchaře, zjistil jsem, jak pěstovat život! Kung-wen Sien potkal Rádce po pravici a strnul: Co je toto za člověka? Jak se stalo, že je jednonohý? To je dílo přírody, nebo člověka? To je dílo přírody, nikoli dílo lidské. Jen příroda zrodí nohu, již nechá samojedinou. Člověčí podoby bývají po páru. Z toho je zřejmé, že toto je dílo přírody, a ne dílo lidské. Bažant z mokřin ujde deset kroků pro jedno klovnutí, ujde sto kroků pro jedno napití, a přece nestojí o to, aby ho krmili v kleci. Duchu neprospívá, i kdyby byl král. Lao Tan zemřel. Také filosof Čchin Š přišel, aby ho oplakal. Třikrát zavolal jeho jméno, zanaříkal a vyšel ven. Zastavil jej jeden z mistrových žáků a řekl: Což vy jste nebyl přítelem našeho učitele? Byl. Jak tedy můžete truchlit jenom takhle? Ano. Zprvu jsem měl za to, že jsou tady kolem jeho lidé, ale už si to nemyslím.vešel jsem, abych ho oplakal, a hle, co vidím, staré lidi, kteří naříkají, jako by oplakávali vlastního syna, mladé lidi, kteří naříkají, jako by oplakávali vlastní matku. Zřejmě se tu sešli jen proto, že se vždy najdou lidé, kteří mluví, když není co říkat, a pláčí, kdy není nad čím plakat. Obracejí se zády k nebi a přehánějí své pocity. Zapomínají, co jim bylo dáno. Ve starověku něco takového nazývali zločinem proti přírodě. Náš mistr přišel, když byl čas přijít, a odešel, když byl čas odejít. Jednejte podle toho. Smiřme se s časem a jednejme v souladu s ním, a smutek ani radost tu nebudou míti místo. Ve starověku tomu říkali božské rozvázání pout. Prsty zemdlí při přípravě otopu, oheň dál hoří a my neznáme jeho konec. Mezi lidmi (4) Jen Chuej navštívil Konfucia, žádaje si jeho svolení k cestě. Za jakým cílem? Chystám se do státu Wej. Za jakým účelem? Slyšel jsem o vládci toho státu. Je mladý a počíná si svévolně. Se státem nakládá lehkovážně a nevidí chyby, jichž se dopouští, svou lehkovážností hubí svůj lid. Po celé zemi leží mrtví jak na troud spálené keře, jak trsy travin v krajině močálů. Lid je bezradný, neví, co si má počít. Slýchal jsem vás, mistře, vždycky říkat, že máme odcházet, je-li stát dobře 12

13 spravován, a přicházet, je-li v něm chaos. U dveří lékaře čekají zástupy nemocných. Rád bych obnovil v této zemi pořádek pomocí myšlenek, jež jsem u vás poznal. Konfucius řekl: Obávám se, že se zamýšlenou cestou vydáváš ve veliké nebezpečí a že nevyvázneš bez trestu. Tao si nepřeje směšování, ze směšování věcí povstává přílišná mnohost, přílišná mnohost přináší zmatek, zmatek přináší svízele a utrpení, kde jsou svízele a utrpení, tam není úniku. Dokonalý muž starověku se nejprve staral, zda má všechno v sobě, teprve potom se staral, zda mají všechno druzí. Dokud si nejsi jist, že máš všechno v sobě, máš dost času na to, abys chodil za tyranem a staral se, co on činí. Možná víš, kde končí ctnost a kde začíná vědění. Ctnost se ve slávě rozplývá, zatímco vědění v zápase o ni začíná. Pro ty, kdo spolu zápolí, je vědění nástrojem zápasu. Jsou to nástroje zlé, jež je nevedou k cíli. I tehdy, budeš-li mít velkou ctnost a neúchylnou spolehlivost, ale nepochopíš povahu druhých lidí, i tehdy, nebudeš-li usilovat o vlastní jméno a slávu, ale nepochopíš srdce druhých lidí, předstoupíš-i přesto před tyrana a nejvýmluvněji budeš mluvit o humanitě a spravedlnosti a tak na něj budeš naléhat, nedokážeš nic jiného, než že ze špatností druhých učiníš vlastní ozdobu. Nazvou tě škůdcem lidí. A tomu, kdo jim škodí, lidé nakonec oplatí stejným. Dostane se ti od těch lidí tam zlé odplaty. Kdyby byl tento vládce milovníkem moudrých a nehodné nenáviděl, nepotřeboval by, aby ho někdo změnil, a ty bys udělal nejlíp, kdybys mlčel. Králové a vévodové vždycky musí někoho řídit, vždycky usilují o to, přesvědčit druhé. Tvůj zrak bude brzy oslněn, oslepneš, začneš se tvářit nejistě, tvoje ústa začnou všechno uhlazovat, tvoje jednání začne být formální a tvoje duše se začne přizpůsobovat. Bude to stejné, jako bys šel hasit oheň ohněm, jako bys šel s vodou proti záplavám, nebo přidával to, čeho je beztak příliš. Jak jednou začneš, nikdy to neskončí. A protože ti stejně neuvěří ve všem, nakonec tak jako tak u toho tyrana zahyneš. Před dávnými časy dal tyran Ťie zabít Kuan Lung-fenga a tyran Čou o málo později zase zavraždil prince Pi Kana. Oba pěstovali vlastní osobnost a skláněli se k lidem dole, aby lidu pomáhali, a odtud oponovali vrchnosti, a jejich vládcové se jich právě pro tyto jejich vlastnosti nakonec zbavili. Tak dali přednost vlastní slávě! Císař Jao napadl kdysi Cchung Š a Sü Ao, císař Jü napadl zase Jou Chou. Země byly vypleněny, lidé v nich pobiti. Jen proto, že někdo stále shání vojáky a kuje zbraně, nemaje ve své lačnosti nikdy dost. To jsou ti, kdož hledají slávu a úspěch, neslyšel jsi o nich? A jestliže proti nim nic nezmohli světci starověku, tím méně to svedeš ty. Nicméně měl jsi nepochybně připraven už nějaký způsob, kterým jsi chtěl postupovat, pověz mi oněm! Jen Chuej řekl: Nestačí snad, že jsem sám řádný a jasné mysli, že budu dostatečně naléhavý, oddaný jediné myšlence? Ach, kdež by to stačilo! Můžeš rozsvítit celou svou tvář, můžeš učinit celé své vzezření krásným, jeho nálada zůstane nejistá a vrtkavá. Obyčejní lidé mu dosud nikdy v ničem neodporovali, zvykl si znásilňovat city druhých pro uspokojení vlastní duše. Říká-li se o něm, že každodenní výchova k ctnosti na něj neúčinkuje, zůstane bez vlivu na něj i velká ctnost. Bude se držet svého, ani v nejmenším se nezmění. Možná že s tebou bude navenek souhlasit, ale uvnitř si nepřipustí nic. Ne, tímto způsobem nic nepořídíš. Dobrá, zůstanu tedy ve svém nitru opravdový, ale navenek budu kličkovat, svá tvrzení budu dokládat výhradně příklady ze starověku. Jako člověk vnitřně opravdový jsem učedníkem nebe a jako učedník nebe vím, že jsme se synem nebe stejnými dětmi nebe. Proč bych měl svými slovy vzbuzovat u lidí chválu či hanu, když i lidé takového člověka nazývají dítětem. V tom všem zůstanu učedníkem nebe. Ale jako člověk, který bude navenek kličkovat, budu se klanět a klekat tak, jak přikazuje rituál poddaných lidí.činí-li tak všichni, musím tak činit i já, a budu-li činit to, co činí druzí, proč by mě haněli? V tom budu zas učedníkem lidí. A budu-li přitom dokládat svá tvrzení toliko příklady ze starověku, slova, jež budou ve skutečnosti mými vlastními doporučeními a mými vlastními výtkami, zůstanou na povrch jen tím, co dávno přede mnou řekli ti staří. Takto zůstanu opravdový, aniž se přitom vystavím 13

14 nebezpečí, v tom smyslu budu také učedníkem starověku. Myslíte si, že ani tímto způsobem nelze ničeho dokázat? Konfucius řekl: Co tím dokážeš? Nemáš nic než hromadu plánů a návodů, pravý stav věci však neznáš. Jistě, může se stát, že z toho všeho vyvázneš bez úhony a bez postihu, ale to bude také všechno. Změny k lepšímu nedosáhneš. Je to všechno, co mi můžeš říci? Jen Chuej řekl: Ano, víc už nevím. Ale smím se teď zeptat já vás, jaký způsob byste zvolil vy? Konfucius řekl: Postím se! Mohl bych ti to vyložit i více slovy, ale tím bych ti to jen usnadňoval, a s tím, kdo má věci příliš snadné, se nebe nesmíří. Jen Chuej řekl: Moje rodina je velmi chudá, dlouhé měsíce se ani nedotknu vína a neochutnám tučnějšího pokrmu. Je tohle půst? Toto je půst, jaký se drží před obřady nebo před obětováním, to není půst duše. Smím se vás zeptat, jak vypadá takový půst duše? Konfucius řekl: To je naprosté soustředění vůle a chtění. Nejprve přestaň naslouchat ušima a naslouchej srdcem, potom přestaň naslouchat srdcem a vnímej jen dech čchi, neboť zatímco obyčejný sluch je omezen ušními boltci a srdce končí u znamení, dech zůstává prázdný, připravený pojmout do sebe všechny věci. Tao se soustřeďuje v prázdném. Prázdnota, to je ten pravý půst duše. Jen Chuej řekl: Mám tomu rozumět tak, že dokud nedosáhl Jen Chuej toho stavu, zůstává Jen Chuejem, až toho stavu dosáhne, přestane být Jen Chuejem? Dá se toto nazvat prázdnotou? Mistr pravil: Zcela správně. A nyní ti povím, jak můžeš vstoupit do klícky toho vládce, aniž by tě zasáhla ta sláva. Rozezpívej se, jen bude-li přístupný, a nebude-li, zadrž. Není-li dveří, není-li východů, zabydli se v jediném domě, v tom, co je nevyhnutelné a budeš blízko. Zastavit kroky je snadné, těžší je postupovat, aniž bychom se dotýkali země. Je snadné předstírat něco, pracujeme-li ve službách lidí, těžší je cokoli předstírat, pracujeme-li ve službách nebe. Slyšel jsi, že s křídly se dá létat, dosud jsi neslyšel, že by se dalo létat bez křídel. Slyšel jsi o vědění, jež ví, dosud jsi neslyšel o vědění, které neví. Nahlédni do oněch dveří, prázdná síň tam rodí světlo, znamení štěstí tkví v zastavení. Ale kdo se nezastaví, jako by seděl na pádícím koni. Měj sluch a zrak svůj, aby se spojily s tvým nitrem. Dej výhost vědění ze svého srdce, a budou k tobě přicházet duchové a božstva, aby u tebe mohli přebývat. Což teprve lidé! V tom je proměnlivost veškerých věcí. V tom je úvazek císaře Jüa a Šuna. To je cíl cesty géniů Fu Si a Ťi Čchü. Což teprve ostatních! C -kao vévoda země Še, se přišel poradit s Konfuciem, když byl vybrán aza vyslance do státu Čchi: Král mne posílá s důležitým posláním. Ze strany Čchi se mi bezpochyby dostane velikých poct, ale s ostatním nebudou spěchat. Ani obyčejní lidé se nedají jen tak k něčemu přimět, natož vévodové.a to mi dělá starost. Mistr mi kdysi řekl, že bez Tao se sotva dosáhne nějakého cíle, malého jako velkého. Nesplním-li úkol vytrpím od lidí, splním-li jej, potrestá mne Jing a Jang. Jenom ten, kdo má sílu Te, dokáže se vyhnout utrpení, ať uspěje nebo ne. Mé jídlo bývá prosté. Nikdy v něm není zvláštních koření nebo jiných přísad. Nikdo po něm nikdy nepotřeboval nic ke schlazení. Když jsem však dneska obdržel králův příkaz, musel jsem až do večera píti led, tak mne pálí v mém nitru.. Ještě jsem nezačal, a už mne příroda takto trýzní, neuspěju-li, přibude utrpení, jež mi uštědří lidé, tak budu nakonec trpět dvakrát. Nenašel jsem v sobě dosti schopností, abych dokázal splnit své poslání. Můžete mi k tomu něco říci, prosím! Konfucius pravil: Jsou dvě největší přikázání na světě, první se jmenuje osud, druhé se jmenuje povinnost. Synovská láska je nám přisouzena osudem, ze srdce ji nevyrveš. Služba vladaři je nám dána povinností, na světě není místa bez vladaře a není také místa, kam by 14

15 mohl vasal utéci před svou povinností. Tomu se říká velká přikázání. Proto je synovská láska dovršená tím, že sloužíme svému otci, ať jsem kdekoli, a proto je vasalova loajalita úplná tím, že ve všem sloužíme svému vladaři. Sloužit jen svému srdci, nenechat radost ani žal dlouho zasahovat. A i když ví, že je jeho počínání marné, bere to jako osud, a to je vrchol síly Te. Jako ministr i syn budete postaven před věci, jimž se nebudete moci vyhnout, zapomeňte na sebe, zaujat uskutečňováním toho, co je vaše povinnost, a nezbude vám čas, abyste se radoval ze života nebo se hrozil smrti. Ano, jděte po své práci, je to tak v pořádku! Chci vám však ještě říci, co jsem slyšel zas od jiných. Obecně o vztazích mezi lidmi platí, že ty, kdo mají k sobě blízko, k sobě přitahuje vzájemná důvěra, a ti, kdo mají k sobě daleko, se musí o své oddanosti ujišťovat slovy. A slova potřebují někoho, kdo by je předával. Předávat slova, jež oběma stranám vyhovují nebo obě strany popuzují, je nejtěžší na světě. Obapolná shoda nutně vede k přemíře krásných slov, obapolná zloba nutně vede k přemíře zlých slov. To, čeho je příliš, je nepřiměřené, nepřiměřenost vyvolává nedůvěru a nedůvěra znamená nebezpečí pro toho, kdo slova předává. Proto se nabádá v Návodech k řečnictví: Předávej jen to, co je osvědčené, nepředávej slova přehnaná. Toto je možná způsob, jímž se lze uchránit. Ostatně i bojovníci osvědčují svou obratnost začínají v Jang, zpravidla končí v Jin, a zacházejíce daleko, užívají stále podivnějších triků. V tom se podobojí lidem, kteří na slavnostech pijí a kteří také zprvu dodržují pravidla chování, aby nakonec končili v nepřístojnostech, víc a víc rozjařeni. A tak je to se vším. Co začíná v důvěře plné ohledů, končí v nezřízené surovosti, co se zdá na začátku něčím prostým, nakonec vyroste do obludnosti. Slova jsou vítr a vlny, činy jsou úspěch a zmar.vítr a vlny se uvádějí snadno do pohybu, úspěch či zmar snadno uvedou v nebezpečí. Rozmíšky vycházejí skoro vždycky z obratných slov a z jednostranné řeči. Zvíře, když umírá, si taky nevybírá hlas, zuřivě vyje a skučí divoce, v srdci se rodí sveřepost. A když něco zajde příliš daleko, ozvěnou se ozvou zrůzněná srdce, aniž o tom vědí, a nevědí-li o tom, kdo může vědět, jak všechno skončí, kam až to zajde. Proto se v návodech k řečnictví nabádá: Neuchyluj se od příkladu a nespěchej s úspěchem, neboť překročit obvyklou míru věcí znamená přehánět, odchylovat se od příkladu nebo pospíchat s úspěchem ohrožuje dílo. Dobrý výsledek chce svůj čas, špatný výsledek se nenapraví. Musíš se vyvarovat těchto chyb, a proto svobodným srdcem splývej s pohybem věcí, poddej se nevyhnutelnosti a pěstuj střední cestu. Tak dosáhneš cíle. Co máš dělat, abys splnil povinnost? Uděláš nejlíp, spolehneš-li se a ponecháš všechno konečnému osudu. A to je na tom to nejtěžší! Když měl Jen Che nastoupit na místo učitele k prvorozenému synovi vévody Linga ze státu Wej, přišel se poradit k Čchü Po-Jüovi: Jde o muže, jehož mravnost je už od přírody zkažená. Neuvedu-li ho na pravou cestu, hrozí státu nebezpečí, avšak uvádět ho na pravou cestu je zase nebezpečné pro mne, neboť jeho poznání stačí právě tak na to, aby poznal chyby druhých,ale to, v čem sám chybuje, nikdy nepochopí. Co si mám počít v takovém případě? Čchü Po-Jü odpověděl: Dokonalá otázka. Buďte opatrný a ostražitý. Vyvarujte se chyb. Nejlépe uděláte, když se budete chovat podle něho a myslit budete s ním. I když obojí s sebou nese nebezpečí. Jednejte podle něho,ale uvnitř si to nepřipouštějte. Myslete s ním, ale navenek to nedejte najevo. Kdybyste jednal podle něho a připustil si to uvnitř sebe sama, zvrátí to vaši osobnost, zničí vás to, zhroutíte se, sesujete se. Kdybyste myslil sním a dával to přitom najevo, stanete se slavným, budou vás proklínat a budou vám zlořečit. Bude-li se chovat jako dítě, buďte jako dítě s ním. Přestane-li vnímat hranice, přestaňte je vnímat s ním. Začne-li jednat, jako by žádných hranic nebylo, jako by neexistoval nikde žádný břeh, jednejte i vy, jako by žádné hranice neexistovaly. Jenom tak jej dokonale poznáte a spolu s ním dospějete ke stavu čisté neporušenosti. Slyšel jste už o kudlance nábožné, která, divoce 15

16 mávajíc křídly, chtěla zadržet rozjetý vůz, nemajíc potuchy o tom, že není v jejích silách splnit to, co si předsevzala? Tato kudlanka měla prostě přehnané mínění o svých schopnostech a o svých možnostech. Buďte opatrný a obezřetný, neboť kdybyste příliš často stavěl na odiv svoje přednosti a schopnosti, byl by to ten nejspolehlivější způsob, jak prince proti sobě popudit. Slyšel jste už o tom cvičiteli tygrů? Nikdy si prý nedovolil podávat svým šelmám potravu vcelku, správně se obávaje zuřivosti, která by se jich zmocnila při jejím trhání. Tento cvičitel dobře věděl, kdy jsou jeho zvířata hladová a kdy jsou nasycená, věděl také, co budí jejich zuřivost a divokost. Tygři se ovšem od člověka liší druhem. Nemůžeme si však nepovšimnout, jak se tito tygři ke svému ošetřovateli lísají, protože tento ošetřovat umí jednat podle jejich přirozené povahy, přičemž titíž tygři by dokázali ošetřovatele usmrtit, kdyby postupoval proti jejich přirozenosti. Člověk, jenž miluje své koně, pečuje o ně, čistí jim stáj, plní koše jejich výkaly, plní kádě jejich močí. A přece se stalo, že se takový opatrovník koní pokusil odehnat od svých miláčků obtížný hmyz v nepravou chvíli, kůň se zbavil udidla, rozbil svému pánovi hlavu nebo mu kopytem rozdrtil hrudník. Úmysl byl ten nejlepší, a přece ho jeho láska zahubila. Bez obezřetnosti nelze! Tesař jménem Š na své cestě do státu Čchu dorazil k zátočině, u níž uviděl veliký dub, užívaný místními lidmi jako božiště. Kmen stromu byl tak obrovitý, že se za něj mohl skrýt dospělý vůl, měřil sto pídí do šířky, vysoký byl jako hora, teprve v nějakých osmdesáti stopách vyrážely větve, z nichž nejmíň deset bylo tak silných, že by z nich mohli nadělat čluny. Kolem stromu se pohybovaly davy poutníků jako na tržišti, ale tesař šel dál svou cestou, ani se po stromu neohlédl. Zato jeho tovaryš se nemohl vynadívat. Teprve za dlouho, když se dosyta vynadíval, dohonil mistra Š se slovy: Co s vámi chodím s tesařskou sekyrou v ruce, ještě jsem nenarazili na strom, který by byl tak dokonalý, ale vy jste se na něj ani pořádně nepodíval, ani na chvilku jste se nezastavil a pokračoval jste v cestě, proč jste to udělal? Dosti už, nechci už o tom stromě slyšet! Je to marný, zhola zbytečný strom. Zkus z něj udělat člun, potopí se, udělej z něj rakev, v ten ráz shnije, nadělej z něj nářadí nebo nábytek, rozpadnou se ti v ruce, postav z něj vrata, zakrátko se zalijí smůlou, zkus z něj vytesat domovní sloup, sežerou jej červi. Je to strom, který nedá pořádné dřevo, a proto není k ničemu. Jinak by ani nedosáhl takového stáří! Po návratu domů se zjevil posvátný dub tesaři Š ovi ve spánku a takto jej oslovil: S čím mne to chceš srovnávat? Chceš mne přirovnávat k těm svým pěstěným stromům, růžovým keřům, hrušním, pomerančovníkům, pomelovníkům či jiným ovocným stromům a keřům, jež očešou, sotva na nich dozrají první plody, přitom jim velkými větvemi lomcují a ty menší přitom polámou? Tyhle stromy si svou užitečností jen ztrpčují život. Nikdy se nedožijí plného počtu let. Vydávajíce se všanc ničivému zacházení světa, umírají předčasně v polovině cesty. Tak je tomu se vším! Proto jsem se snažil dosíci stavu, v němž nejsem na nic použitelný. Teď, když se už přibližuji okamžiku smrti, jsem toho dosáhl. A to má pro mne ten největší užitek. Nikdy bych přece nedokázal vyrůst do takové velikosti, kdyby ve mně zbyla sebemenší užitečnost! Ostatně, oba jsme pouhé věci a jsme na tom stejně, ty zbytečný člověk na prahu smrti, tak jako já. Co ty víš o jednom zbytečném, neužitečném stromu? Procitnuv ze spánku, tesař Š vyprávěl o svém snu tovaryšovi. A ten mu namítl: Pakliže tolik lpí na své naprosté neužitečnosti, proč potom slouží jako božiště? Tak nemluv, opáčil mistr, on jen tak spočinul a odevzdal se. Vyčítat mu to znamená nepochopit sám sebe. Myslíš tím snad to, že by mu hrozilo poražení, kdyby nebyl na místě božiště. Způsob, kterým se chrání, je prostě jiný, než užívají ostatní, a byl by daleko od skutečné pravdy každý, kdo by jej chtěl soudit podle obecných zásad povinnosti. 16