Inovace předmětu Lesnická politika Učební texty

Transkript

1 Tato akce se koná v rámci projektu: Inovace biologických a lesnických disciplín pro vyšší konkurenceschopnost(registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/ )za přispění finančních prostředků EU a státního rozpočtu České republiky. Ing. Vladimír Foltánek Inovace předmětu Lesnická politika Učební texty 4 Vlastnické vztahy k lesům a jejich vývoj (Fo) 4.1. Institut vlastnictví ; vlastnické právo Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Vlastnickému právu odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Řidčeji se slovo vlastnictví používá také ve významu majetek či jmění, tedy pro označení předmětu vlastnického práva. Rysem, který z vlastnického práva činí zcela výjimečný soukromoprávní institut, je skutečnost, že vlastníkova moc ovládat věc není závislá na současné existenci moci kohokoli jiného k téže věci a v téže době Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku. Předmětem vlastnického práva může být jakákoli věc v právním smyslu. Obsah vlastnického práva byl vymezen již v římském právu a podobným způsobem je obsah vlastnického práva definován i v aktuálně platném a účinném českém občanském zákoníku. Vlastnické právo zahrnuje - oprávnění věc držet (držba vlast. právo) - oprávnění věc užívat (realizace zájmů a potřeb, smlouvy nájemní, neužívání věci) obhospodařování majetku - oprávnění věc požívat (brát z věci plody a jiné užitky, přírůstky, rozmnožovat svůj majetek) právo na výnos (důchod) z majetku - oprávnění s věcí nakládat (svobodně realizovat hospodářské hodnoty věci jiným využíváním než pro vlastní spotřebu) formou právních úkonů, popř. ji i zničit pokud tomu nebrání zákon disponování s majetkem (zástava) a prodej majetku S vlastnictvím mohou být spojena i další práva, která obecně spadají pod právo s věcí nakládat, například právo věc opustit právo věc neužívat právo věc zcizit (t. j. prodat, darovat, vyměnit, odkázat atd.) Většina přírodních zdrojů se nachází ve společném vlastnictví, přičemž existuje tzv. sociální vazba vlastnictví a možnost jejího omezení ve veřejném zájmu

2 Vlastnické právo a jeho vztah k veřejným statkům a externalitám se vyskytuje ve dvou základních formách : - neregulované užívání veřejných statků, tj. neomezené společné vlastnictví (patří každému a zároveň nikomu ) tragédie společného vlastnictví - omezené společné vlastnictví s přidělením vlastnických práv a míry užívání V lesním hospodářství je tak vlastnictví omezeno lesním zákonem (např. povinnost zalesnit), zákonem o ochraně přírody a krajiny, zákonem o vodách, aj. Problém vyrovnání hodnot mezi soukromými náklady, resp. výnosy a externalitami (tzv. Coaseho-teorém ) může být vyřešen smluvní cestou mezi výrobci a spotřebiteli, když by byla vlastnická práva k externalitám přiřazená výrobcům či spotřebitelům těchto externalit. Vlastnické právo je v této podobě jedním ze stěžejních právních institutů, a to nejen v oblasti práva soukromého, nýbrž v právním řádu vůbec, když právo vlastnit majetek je ve smyslu čl. 11, odst. 4 Listiny základních práv a svobod právem základním se zárukou stejného obsahu a stejné ochrany pro všechny vlastníky. Zájem na existenci a ochraně vlastnického práva je tak možno (a jen zdánlivě paradoxně) označit za zájem veřejný (FLORA, 2003). Popsaná oprávnění samozřejmě náleží i vlastníkům lesa, a to primárně v celé šíři, kterou může omezit pouze zákon (který však tak činí poměrně často). S vlastnictvím je tradičně spjata také povinnost a omezení ( vlastnictví zavazuje ). Principiálně je nepřípustné užívat vlastní věc nebo s ní nakládat takovým způsobem, který narušuje nebo ohrožuje oprávněné zájmy jiných osob nebo veřejný zájem; tyto zájmy mohou být v jednotlivých právních systémech a tradicích pojímány a vymezeny velmi rozdílně, v krajních případech může regulace vést k paušální eliminaci některých vlastnických práv vlastníka či až k zákazu vlastnění některých typů věcí (zbraně, ideologicky nebo morálně závadné publikace či umělecká díla, drogy, výrobní prostředky, jedy či léčiva, atd.) S vlastnictvím bývá spojena také povinnost věc hlídat a zabezpečit (například odpovědnost za škodu způsobenou vlastněným zvířetem, chátrající budovou, povinnost zabezpečit vozidlo, povinnost dodržet ve své budově či na svém pozemku protipožární a ekologické normy a atd.). S majetkem ovlivňujícím ráz krajiny nebo sídelního útvaru mohou být spojena omezení i povinnosti (povinnost udržovat objekt či pozemek v řádném stavu, zákaz provádět úpravy narušující hodnotu krajiny nebo sídelního útvaru). S institutem vlastnického práva však souvisí i jiné důležité aspekty, z nichž jsou pro vlastníka jakékoliv věci patrně nejvýznamnější dva principy vyplývající rovněž z Listiny základních práv a svobod - princip vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu a princip sociální vazby vlastnictví vyjádřený maximou vlastnictví zavazuje. Je zřejmé, že oba principy, ač opticky protichůdné, umožňují, aby vlastnické právo bylo omezeno; zatímco však první z nich předpokládá, že omezení musí být kompenzováno náhradou, druhý počítá s omezením zásadně bezplatným. Jelikož náhrada za omezení vlastnického práva je zpravidla poskytována z veřejných zdrojů, vzniká přirozené pnutí mezi zájmem vlastníků a zájmem správce veřejných financí (a tím zpravidla zprostředkovaně i zájmem většiny daňových poplatníků), neboť souhrn omezení vlastnického práva vyplývajících z právních předpisů rozděluje každý z nich jiným způsobem - vlastník má zájem na tom, aby byl maximálnímu počtu omezení přiznán charakter vyvlastnění s právem na náhradu, zatímco správce veřejných financí by veškerá omezení nejraději zahrnul do rámce sociální vazby. Výše uvedené zásady a práva vlastnictví platí i pro vlastnictví lesa (lesního majetku), které jsou však omezována. Důvodem uplatňovaného obojího typu omezení vlastnických práv je téměř bezvýjimečně veřejný zájem, zejména veřejný zájem na zachování lesů pro jejich funkce a veřejný zájem na zlepšení plnění těchto funkcí. Je v tomto směru úkolem lesnické

3 politiky ve všech státech, v nichž se princip sociální vazby vlastnictví uplatňuje (a tedy i lesnické politiky v ČR) vymezit vhodně hranici mezi oběma typy omezení. Za vhodné je přitom možno označit takové vymezení, které pnutí mezi zájmem vlastníků lesa a zájmem správce veřejných financí minimalizuje. Najít řešení univerzálně platné, zaručeně správné a bezezbytku uspokojující všechny zúčastněné není možné; lze se mu pouze přiblížit. K tomu vedle přímé úpravy vlastnického statutu pravidelně slouží podpora z veřejných zdrojů či diferenciace vlastnického režimu, kdy je zákonodárce vůči privátním vlastníkům lesů benevolentnější a v právních normách jim stanoví menší rozsah omezení než lesům státním a lesům veřejnoprávních korporací, které naopak přímo v textu právních předpisů zavazuje sloužit především veřejnému zájmu. Existují ovšem i případy, kdy konsensus není nalezen v tomto ohledu hrají nezastupitelnou roli rozhodnutí soudů, zejména ústavních, k nimž má otevřenu cestu každý vlastník lesa, který omezení svého vlastnictví považuje za nepřiměřeně velké Historický vývoj vlastnických vztahů k lesům v České republice O vlastnictví lesů v dnešním slova smyslu lze mluvit až od 50. let 19. století. V revolučním roce 1848 byla totiž spolu s poddanstvím zrušena i vrchnostenská práva, současně byla uzákoněna rovnost občanů před zákonem, možnost svobodně nabývat majetku a svobodně podle svého uvážení s ním nakládat. Do první světové války jednoznačně převládalo soukromé vlastnictví lesů (80 %). Obce vlastnily 10 %, církve 8 % a stát, nadace a společenstva 2 % lesů. Významným zásahem do existujícího vlastnictví lesů na území naší republiky byla pozemková reforma realizovaná v letech 1919 až Nejvíce postihla majitele lesů nad deset tisíc hektarů, majetek císařské rodiny byl konfiskován celý. Převzatá půda zůstala zčásti ve státním vlastnictví, zčásti byla přidělena novým vlastníkům, většinou obcím a lesním družstvům obcí. V roce 1937 stát vlastnil (údaje se týkají pouze českých zemí, tedy bez Slovenska a Podkarpatské Rusi) 367,2 tisíce hektarů (15,5 %) lesů, nadace 23,5 tisíce hektarů (1 %), obce 319,4 tisíce hektarů (13,5 %), společenstva 42,2 tisíce hektarů (2 %), lesní družstva 6,1 tisíce. hektarů (0,25 %), lesní družstva obcí 39,3 tisíce hektarů (1,8 %), církve 187,2 tisíce hektarů (8 %) a soukromí majitelé 1,384 milionu hektarů (58,4 %) lesa. Od počátku 2. světové války a okupace Československé republiky Němci začal naprosto zásadní proces vlastnických změn, který pokračoval po únoru 1948 a skončil až v 60. letech zestátněním 95,8 procenta lesů, 4,1 procenta lesů užívala JZD, v soukromém vlastnictví zůstalo 0,4 procenta lesů. Společenskopolitický převrat v roce 1989 nastartoval opět výrazné změny ve vlastnictví lesů. Na základě přijatých zákonů č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a č. 172/1991 Sb., o navrácení majetku obcím, a jejich dalších novelizací, započal restituční proces, kterým byly zmírněny majetkové křivdy způsobené násilným prosazováním zájmů komunistického režimu. U státního podniku Lesy ČR, který v rámci Ministerstva zemědělství vyřizoval v rámci státu největší rozsah restitučních nároků a vrácení užívacích práv, bylo podáno cca 147,5 tis. žádostí fyzických osob o navrácení majetku. U obnovy vlastnických práv obcí dle zákona č. 172/1991 Sb., bylo uplatněno 3,9 tis. žádostí (300,6 tis ha). U lesů v působnosti Ministerstva obrany došlo ke snížení výměry ze 165,7 tis. ha (r.1989) na 138,4 tis. ha (25,6 tis ha bylo předáno Národnímu Parku Šumava, 1,2 tis. ha přesšlo do působnosti s.p. Lesy České republiky a fyzickým osobám bylo v rámci restitucí předáno 1,1 tis. ha). V roce 2009 byl restituční proces až na výjimky ukončen, ale u některých právně komplikovaných případů dosud rozhodovaly o oprávněnosti restitučních nároků soudy.

4 Prozatím nebylo rozhodnuto o navrácení lesů patřících do roku 1948 církvi, jedná se asi o 170 tisíc hektarů. O vydání těchto lesních majetků se v současnosti vedou politické diskuse. Tabulka č. : Vývoj držby lesů na území ČR v % z celkové výměry lesů. Lesy ) státní 3) 2,5 3,6 12,4 18,3 70,1 95,8 64,4 3) 63,1 59,8 60,3 obecní 9,1 10,0 11,3 14,9 16,6-12,5 13,6 15,5 16,39 církevní 8,0 7,9 7,1 6, ,06 lesní družstva - 1,9 1,8 1,7 3,2-0,7 0,9 1,0 1,18 nadační 1,7 0,8 1,2 0, šlechty 1) 21, soukromé 57,7 75,8 66,2 58,1 10,1 0,1 22,4 22,1 23,1 19,44 družstevní , právnické osoby 4) 0,3 0,5 2,61 Pozn.: 1) Zákonem č. 61/1918 Sb. bylo šlechtictví zrušeno. Proto je od roku 1920 majetek šlechty zařazen mezi ostatní soukromé lesy. 2) Pro rok 1945 existují i odlišné údaje v % : státní 17,0; obecní 23,0; církevní 6,0; družstevní a společenstevní 1,2; soukromé 52,8. 3) Lesy ČR, s.p., Vojenské lesy a statky ČR, s.p., národní parky, lesnické školy, Kancelář prezidenta republiky. 4) Správy národních parků, kraje a veřejné vysoké školy Zdroj: Zpráva o stavu lesů České republiky 1996 (stav k )

5 4.3. Vlastnictví lesů v současné době Státní vlastnictví lesů Lesy patřící státu nebo jiným veřejným orgánům jsou zahrnuty ve veřejném vlastnictví. Lesy vlastněné národními, státními a regionálními vládami nebo vládou vlastněnými korporacemi, popř. lesy korunní jsou ve vlastnictví státu (státní vlastnictví) - Mezinárodní definice (TBFRA-2000). Zařazujeme zde státní lesy (spravované LČR, MO, NP, KPR, ŠLP) a obecní a krajské lesy. Česká republika patří k zemím s vysokou lesnatostí. Lesní pozemky pokrývají v současné době ha (r. 2009), což představuje cca 33,7 % z celkového území státu. Výměra lesů se od druhé poloviny 20. století soustavně zvyšuje. Mezi evropskými státy zaujímá tak Česká republika 12. místo v lesnatosti. V důsledku dlouhodobého zalesňování neúrodných zemědělských pozemků se plocha lesů postupně zvětšuje - ročně asi o 700 ha. Rozhodující podíl lesů v ČR je ve vlastnictví státu (59,9%). Obce, jejich lesní družstva a společenstva se na vlastnictví lesů podílejí 16,8% a soukromí vlastníci 23,3%. Z celkové výměry lesů ve vlastnictví České republiky (1 578,7 tis. ha) je 1 356,2 tis. ha ve správě s.p. Lesy České republiky (86 %), 126,6 tis. ha ve správě s.p. Vojenské lesy a statky ČR (8 %), 6 tis. ha spravuje Kancelář prezidenta republiky (0,4 %) a 89,9 tis. ha obhospodařují Správy národních parků (5,6 %). Právo hospodaření s lesy ve vlastnictví státu má několik organizací. Státní podnik Lesy České republiky spravuje téměř 85 procent rozlohy státních lesů, tedy 1,36 milionu hektarů. Státní podnik Vojenské lesy a statky vykonává právo hospodaření ve státních lesích, které se nacházejí výlučně ve vojenských újezdech, jde o 129 tisíc hektarů. Správy národních parků (NP Šumava, Krkonošský NP, NP Podyjí, NP České Švýcarsko) pečují o státní lesy na svém území, kde se nachází asi 110 tisíc hektarů lesů. K plnění úkolů souvisejících se školní výukou bylo svěřeno právo hospodaření dvěma školním lesním podnikům - Školnímu lesnímu podniku Masarykův les" ve Křtinách, který patří Mendelově univerzitě v Brně, Školnímu lesnímu podniku v Kostelci nad Černými lesy, který patří České zemědělské univerzitě v Praze, dále pěti školním polesím středních lesnických škol v Písku, Hranicích, Trutnově, Vimperku a Žluticích (školní lesy představují asi 20 tisíc hektarů). Samostatným hospodářským útvarem jsou lesy Kanceláře prezidenta republiky v Lánech, jejichž užívání je upraveno zvláštním zákonem, jde asi o šest tisíc hektarů lesů. Pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (státní lesy) vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy. Právní úkony, kterými se nakládá se státními lesy, zejména smlouvy o převodu hospodaření nebo o převodu vlastnictví a smlouvy o nájmu nebo výpůjčce, s výjimkou smluv, jejichž předmětem je nájem nebo výpůjčka pozemků určených k plnění funkcí lesa, o jejichž omezení pro plnění funkcí lesa, o dočasném odnětí plnění funkcí lesa rozhodl orgán státní správy lesů, vyžadují ke své platnosti předběžný souhlas Ministerstva zemědělství. Celkem je ve vlastnictví státu asi hektarů lesů (r. 2009). Správa státního majetku je legislativně upravena zákonem č. 299/2000 Sb. o majetku ČR a spolu se zákonem č. 77/1997 Sb. o státním podniku tvoří hlavní legislativní podklady pro správu státního lesního majetku prováděnou státním podnikem Lesy České republiky. Za přínosy státního lesního majetku možno považovat:

6 státní lesy patří k největším majetkům a jsou proto ekonomickým silným a stabilním subjektem jsou obhospodařovány kvalifikovaným personálem mohou snáze plnit mimoprodukční funkce, resp. lze jejich naplňování snadno vynutit státem mohou být vzorovým lesním hospodářstvím pro ostatní vlastníky mohou být příkladem plnění státní lesní politiky mohou být příkladem podniku s dobrým přístupem k ochraně životního prostředí mohou samy vzorově a aktivně provozovat ochranu přírody mohou být kvalifikovaným odborným lesním hospodářem pro ostatní vlastníky lesů mohou být respektovaným dodavatelem externalit pro občany mohou významně podporovat lesnickou vědu, výzkum a školství mohou podporovat i jiné veřejně prospěšné aktivity v marginálních oblastech mohou být důležitým sociálním faktorem Nestátní vlastnictví lesů Lesy v držení nestátních vlastníků (vlastnictví soukromé) jsou lesy vlastněné fyzickými osobami, rodinami, družstvy, soukromými lesními či průmyslovými podniky, soukromými společnostmi a institucemi (církevní a vzdělávací instituce, penzijní a investiční fondy, společnosti na ochranu přírody apod.) - Mezinárodní definice (TBFRA-2000). Mohou to být drobní i velcí soukromí vlastníci lesa, lesní družstva obcí, církevní lesy, lesy obchodních společností, singulární, komposesorátní, urbátní, aj. V držení nestátních vlastníků je dnes něco přes jeden milion hektarů lesů. Z toho lesy soukromých osob představují asi 657,5 tisíce hektarů a lesy obcí asi 373,6 tisíce hektarů. Lesní družstva obcí hospodaří asi na 23 tisících hektarech lesů. Lesy v České republice vlastní asi 148 tisíc osob a na čtyři tísíce obcí. Z hlediska efektivního lesního hospodaření je však struktura soukromých vlastníků lesů dosti nepříznivá. Na majetcích o velikosti do jednoho hektaru jich hospodaří 77 procent a nad 50 hektarů pouze 0,3 procenta soukromých vlastníků lesů. Soukromé lesní majetky do 50 ha představují asi 350 tisíc hektarů. Jedním z principů státní lesnické politiky je podpora sdružování drobných majitelů lesů. Avšak zkušenosti s kolektivizací prosazovanou po roce 1948 vlastníky lesů od této formy hospodaření odrazují. Doposud vzniklo cca 40 sdružení, které hospodaří na 28,4 tisíce hektarech lesa. Struktura velikosti lesních pozemků v majetku obcí je výrazně příznivější než struktura lesních pozemků v majetku fyzických osob. Průměrná rozloha obecních majetků dosahuje 78 hektarů. Na majetku menším než 11 hektarů hospodaří 52,4 procent obcí, ha 26,4 %, ha 10,2 %, ha 9,3 %, ha 0,8 % a na více než 1000 hektarech pak 0,9 procenta obcí. Doposud bylo obnoveno 17 lesních družstev obcí, které sdružují 347 členů a hospodaří na 29 tisících hektarech lesů. Vlastnické vztahy k lesům v ČR v r porostní Vlastnictví plocha (ha) % Státní lesy ,32 z toho LČR s.p ,65

7 Vojenské lesy a statky, s.p ,77 lesy MŽP (NP) ,66 krajské lesy (střední školy, aj.) ,15 ostatní ,87 lesy MŽP (AOPK) ,05 původní státní (v etapě předávání jiným vlastníkům) ,18 Právnické osoby ,61 Obecní a městské lesy ,39 Lesy církevní a náb. spol ,06 Lesní družstva a společnosti ,18 Lesy ve vlastnictví fyzických osob ,44 Ostatní (nezařazené) lesy 0 0 CELKEM Zdroj: Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství ČR v r. 2009