1.4. Měření délek Jednoduchá měřidla na měření délek Posuvná měřítka Mikrometry Kalibry...

Transkript

1 PROJEKT MODULÁRNÍ VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH S VYUŽITÍM E-LEARNINGU STŘEDNÍ ŠKOLA TECHNICKÁ ŽĎÁR NAD SÁZAVOU ING. JAROSLAV BUCHTA ZÁMEČNÍK UČEBNÍ TEXTY PRO KURZY VE STROJÍRENSKÝCH PROFESÍCH ČERVEN 2008

2

3 OBSAH: A.1.E Orientace ve strojírenských normách a v technické dokumentaci strojů, přístrojů a zařízení... 7 Základy technické dokumentace Význam a úkoly technického zobrazování Druhy norem, třídění Druhy a formáty výkresů Úprava výkresového listu, popisové pole Čáry na technických výkresech Technické písmo Měřítka zobrazování Pravidla pro zobrazování na výkresech Názorné zobrazování- axonometrické promítání Pravoúhlé promítání Řezy a průřezy Hlavní zásady pro kótování Soustavy kót Způsoby kótování jednotlivých tvarů Kótování polohy prvků Předepisování přesnosti rozměrů, tvaru a polohy Tolerování rozměrů Základní pojmy Uložení, toleranční soustavy Zápis mezních úchylek a tolerancí na výkresech Mezní úchylky netolerovaných rozměrů Předepisování jakosti povrchu Předepisování drsnosti povrchu Předepisování úpravy povrchu a tepelného zpracování Výrobní výkresy Výkres součástí Značení změn na výkresech Doplňující údaje výkresu Výkresy sestavení Seznam položek A.2.E Volba postupu práce a technologických podmínek, potřebných nástrojů, pomůcek a materiálů pro ruční a strojní obrábění a tvarování kovových součástí Technologické postupy Části technologického postupu Určení výchozího polotovaru Určení technologických základen Určení počtu a pořadí operací Vypracování technického postupu C.1.E Ruční obrábění a zpracovávání kovových materiálů, popř. plastů Měření Měřidla Nepřesnosti a chyby při měření Teplota při měření

4 1.4. Měření délek Jednoduchá měřidla na měření délek Posuvná měřítka Mikrometry Kalibry Rovnoběžné základní měrky Tvarové kalibry - šablony Číselníkové měřicí přístroje Kontrola a měření úhlů Řezání materiálu Ruční řezání Strojní řezání Pilování Tvary zubů u pilníků Druhy pilníků Pravidla pro pilování Uspořádání pracoviště Stříhání materiálu Stříhání ručními nůžkami Druhy ručních nůžek Stříhání pomocí pákových, tabulových a strojních nůžek D.1.E Výroba jednoduchých součástí na běžných druzích obráběcích a dalších strojů Základy strojního obrábění Soustružení Soustružnické nože Upínání obrobků na soustruhu Upínání soustružnických nožů Druhy soustruhů Základní práce na soustruhu Frézování Frézy Upínání fréz Upínání obrobků Druhy frézek Frézařské práce Hoblování a odrážení Hoblovací a obráběcí nože Hoblovky a obrážečky Vrtání, vystružování, vyvrtávání Vrtání Druhy vrtáků Vrtačky Upínání vrtáků Upínání obrobků Řezné podmínky Zahlubování, zarovnávání Druhy záhlubníků Vyhrubování Vystružování

5 4.4.2.Druhy výstružníků Práce s výstružníky Vyvrtávání Pravidla pro bezpečné vrtání C.1.E Rovnání kovů pod lisem a pomocí ohřevu Rovnání Rovnání rázem nebo tlakem za studena Rovnání ohřevem Vyrovnávání hřídelů Vyrovnávání hřídelů za studena Vyrovnávání hřídelů za tepla C.2.E Orýsování součástí a polotovarů s použitím měřidel, rýsovačského nářadí a pomůcek, popř. přístrojů Rýsování na rýsovací desce Postup rýsování Rýsovačské nářadí a pomůcky Pravidla při orýsování C.3.E Sestavování částí strojů, zařízení a výrobních linek a jejich montáž a oživování Montáž, ustavení a uvedení stroje do chodu Základ a ukotvení stroje Uložení na podlaze Uložení na základových blocích Příprava stroje k provozu Zkouška zatížení stroje Postup prací při ustavování a uvádění strojů do chodu Kontrola tvaru a polohy Měření přímosti a rovinnosti Měření úhlů Kontrola souososti, obvodového a čelního házení C.4E Provádění údržby, rekonstrukcí, oprav a generálních oprav stojů a zařízení Předpoklady a podmínky pro opravárenskou činnost Péče o stroje a zařízení Zásady opravárenství Rozsah oprav, základní opravárenské úkony Prohlídky strojů a zařízení, nevyhnutelné opravy Všeobecné pokyny pro demontáž Kontrola a tříděni součástí Hlavní druhy technologií oprava renovací Mechanické obrábění Tváření Svařování a navařování Metalizace Galvanizace Fosfátováni C.6.E Používání různých prostředků pro manipulaci s ocelovými konstrukcemi a jejich částmi

6 Manipulační prostředky a zařízení PROSTŘEDKY PRO ZDVIH Zdviháky Navíjedla Kladkostroje PROSTŘEDKY PRO POJEZD PROSTŘEDKY PRO POJEZD A STOHOVÁNÍ D.1.E Ohýbání a zkružování plechů, trubek, kovových tyčí a profilů na strojních ohýbačkách, zkružovacích aj. strojích Sekání Druhy sekáčů Pracovní a bezpečnostní pravidla při sekání Vysekávání Rovnání Rovnání rázem nebo tlakem za studena Rovnání ohřevem Ohýbání Ohýbání trubek Zakružování C.3.E Svařování kovů Přehled svařování Svařování tlakem Svařování tavné Svařitelnost kovů Elektrody pro ruční obloukové svařování Příprava materiálu Označování svarů na výkresech Deformace při svařování Druhy deformací Postupy svařováni ke snížení deformací Snížení napětí tepelným zpracováním Rovnání plamenem Svařování v ochranné atmosféře Ochranné plyny Řezání kyslíkem Technologie řezání

7 A.1.E Orientace ve strojírenských normách a v technické dokumentaci strojů, přístrojů a zařízení Základy technické dokumentace 1. Význam a úkoly technického zobrazování Technická dokumentace utváří základní představivost pro technické znalosti. Současně umožňuje grafickým zobrazením a celým souborem znalostí jejich uplatnění v praxi. Význam kreslení je především v tom, že zabezpečuje přesnost vyjadřování, správnost zobrazení vytvořené myšlenky, spolu s hospodárností výroby. Technická dokumentace plní funkci průpravného předmětu pro další studium odborných předmětů včetně odborného výcviku. Základem je výrobní dokumentace, která má přímou vazbu na výrobu, tj. čtení výrobních výkresů, údajů popisového pole a schématických výkresů. Na práci v technické dokumentaci jsou kladeny tyto požadavky: vypěstování náležité představivosti a obrazotvornosti vytváření asociace mezi skutečným tvarem součásti a jejím zobrazením zvládnutí základních zásad při tvorbě výkresů osvojení dovedností nutných pro rychlé a správné čtení výkresů zvládnutí grafického projevu při kreslení náčrtů a výkresů využívání technických norem při kreslení i ve výrobě Po zvládnutí uvedených úkolů budete připraveni pro nejdůležitější činnost, čtení výkresů a ostatní technické dokumentace. Znalost čtení výkresů a kreslení náčrtů je velmi užitečná. Jestliže dělník výkresům dobře porozumí, může provádět různorodou práci, která vede ke zvyšování jeho kvalifikace. Znalost čtení výkresů je také nutná při studiu dalších odborných předmětů Druhy norem, třídění Současný rozvoj techniky je založen na úzké technické spolupráci, která není možná bez jednotných předpisů zakotvených v normách. Důležitá je také certifikace prodávaných výrobků včetně provedení technické dokumentace podle normalizovaných pravidel. Pravidla musí mít platnost státní (ČSN), celoevropskou (EN) i mezinárodní (ISO). České technické normy ČSN vydává Český normalizační institut a platí na území celého státu.. Číslování norem je seřazeno systematicky podle šestidílného třídícího 7

8 znaku, přičemž na prvních dvou místech je označena třídu (obor), na dalších dvou skupina a zbývající číslo udává pořadí normy ve skupině. Třídící znak je uveden v závorce pod označením normy pokud není součástí normy. V případě, že ČSN přejímá evropskou nebo mezinárodní normu bez jakýchkoliv změn, doplňků a úprav textu přejímané normy, skládá se označení české normy ze značky ČSN a z označení přejímané normy, např. ČSN EN Státní normy mohou být rozpracovány v jednotlivých oborech na oborové normy (ON) a na podnikové normy (PN) v podnicích. Tyto normy nesmí být v rozporu s platnou normou ČSN. Mezinárodní normy ISO jsou číslovány průběžné a nejsou tříděny jako ČSN, např. ČSN ISO 6410 a mají celosvětovou platnost. Evropské normy EN jsou vydávány pro potřebu zemí Evropské unie, v případě platnosti převzaté normy ISO se u nás již norma EN nepřejímá. Příklady označení norem: Označení převzatých norem se skládá z označení, např. ČSN EN a z čísla normy. V závorce je doplněno šestimístným třídícím znakem původní normy ČSN. Převzatá norma EN: např. ČSN EN 2064( ) Kluzná ložiska v letectví Převzatá norma ISO: např.čn ISO 3098 ( ) Technické písmo Převzatá norma EN ISO: např. ČSN EN ISO 4287 ( ) požadavky na výrobek Geometrické Státní norma ČSN: např. ČSN Ozubená kola, moduly 1.2. Druhy a formáty výkresů Technické výkresy, které se používají ve strojírenství, elektrotechnice, stavebnictví i jiných oborech, se rozdělují podle způsobu zhotovení: - náčrt kreslí se tužkou od ruky, slouží pro informaci, nemusí se kreslit v měřítku - originál je určen pro zhotovení kopií a je archivován - kopie (snímek) je zhotoven z originálu rozmnožováním a slouží jako pracovní výkres pro výrobu a montáž Rozdělení výkresu podle obsahu a účelu: - výrobní určeny pro výrobu polotovaru, součástí a montáž, patří mezi ně výkresy dílenské, výrobní postupy, montážní a polotovarů a modelů - pomocné nejsou podkladem pro výrobu, patří sem projekty a návrhy, nabídkové výkresy, grafické výpočty apod. 8

9 Rozdělení výkresů podle obsahu a účelu: Formáty výkresů Rozměry výkresových listů pro všechny druhy technických výkresů předepisuje norma ČSN EN ISO 5457 ( ). Základním formátem je A0 obdélník o ploše 1m² a další základní formáty vznikají rozpůlením delší strany. Všechny formáty výkresů se používají naležato, pouze formát A4 se používá na výšku. Druhy formátů: a/ Základní formáty řady A: A0, A1, A2, A3, A4. Velikost formátu A0 je 841x1189 mm a A4 210x297mm. b/ Prodloužené formáty např. A3x3, A3x4, A4x3, A4x4, A4x5. c/ Velmi prodloužené formáty (používají se jen výjimečně) např. A0x2, A1x3, A2x3. Velikost výkresového listu má vždy velikost formátu. Směr čtení výkresu je shodný se směrem čtení jeho popisového pole. 9

10 Rozměry oříznutých a neoříznutých listů a rozměry kreslící plochy: Označe Obráze Oříznutý list (T) Kreslící plocha Neoříznutý list (U) ní k a 1) 1 b 1) 1 a 2 ± 0,5 b 2 ± 0,5 a 3 ± 2 b 3 ± 2 A A A A A POZNÁMKA Rozměry větší než A0 viz ISO 216 1) Mezní úchylky viz ISO Úprava výkresového listu, popisové pole Úprava a rozměry výkresového listu jsou dány normou a platí i pro výkresy zpracované na počítači. Velikost oříznutého výkresového listu je totožná s velikostí základní řady formátů ISO A. Každý výkresový list musí mít mezi orámováním kreslící plochy a oříznutým formátem vlevo okraj o šířce 20 mm, 10 mm vpravo, nahoře a dole. Uprostřed každé strany jsou umístěny středící značky, které slouží k usnadnění umístění výkresu při reprodukci nebo snímkování. Pro snadnější orientaci na výkrese se kreslící plocha dělí pomocí souřadnicové sítě. Ve všech rozích výkresu se kreslí značky pro oříznutí. Popisové pole Popisové pole obsahuje veškeré potřebné údaje, které nelze vyjádřit obrazem a jsou platné pro celý výkres. Umisťuje se na rámeček kreslící plochy do pravého dolního rohu a jeho provedení je interní záležitostí. Podle norem musí obsahovat tyto údaje: identifikační část délky maximálně 170mm, s následujícími rubrikami: a/ registrační nebo identifikační číslo( číslo výkresu ) b/ název dokumentu ( výkresu ) c/ název zákonného vlastníka výkresu část obsahující další potřební informace: informativní údaje d/ značka použitého způsobu promítání ( 1. nebo 3. kvadrant ) e/ měřítko zobrazování f/ délkové jednotky ( jsou-li jiné než mm ) technické údaje g/ způsob označování drsnosti povrchu 10

11 h/ způsob předepisování geometrických tolerancí j/ úroveň přesnosti všeobecných tolerancí k/ další normy týkající se výkresu údaje o materiálu, polotovaru a hmotnosti administrativní údaje n/ datum vydání q/ datum a zkrácený popis změny r/ podpisy zodpovědných osob Příklad uspořádání popisového pole: Výkresy tvořené několika listy se označují shodně s doplněním pořadového číslo listu. Úplné popisové pole se umístí pouze na prvním listu a na dalších bude pouze identifikační část popisového pole. Údaje a), b) a c) jsou povinné Čáry na technických výkresech Pro zobrazování se na výkresech používají čáry pravidelné ( plné nebo přerušované ) a nepravidelné ( kreslené od ruky ). Norma ISO rozlišuje 15 základních typů čar. Čáry pro kreslení podle vzájemného poměru tlouštěk dělíme na čáry: velmi tlusté, tlusté a tenké. Tloušťka čar stejného významu musí být stejná ve všech obrazech téhož výkresu, kreslených ve stejném měřítku. Velmi tlusté čáry ve strojírenství používáme vyjímečně (lepené spoje). Poměr tlouštěk mezi čarami je 4 : 2 : 1. 11

12 Příklady použití jednotlivých typů čar na součásti: 1.5. Technické písmo Veškeré výkresy se popisují písmeny velké abecedy a arabskými číslicemi.výjimkou je pouze psaní měřících jednotek, které se popisují písmeny malé abecedy. Velikost písma je dána výškou písmen velké abecedy h v milimetrech. Velikost písma je odstupňována : 2,5 3, mm. Šířka písmen abecedy a číslic není jednotná, závisí na výšce h. Norma rozlišuje různé typy písma, ale pro popisování technických výkresů se doporučuje používat písmo kolmé typu B. 12

13 1.6. Měřítka zobrazování Velikost a zapisování měřítka na všech druzích technických výkresů se volí podle: účelu a obsahu výkresu, složitosti a hustoty kresby zobrazovaného předmětu, požadavku čitelnosti a přesnosti kresby. Měřítka rozlišujeme: - ve skutečné velikosti M 1:1 - měřítka pro zmenšení M 1:2, 1:5, 1:10, 1:20, 1:50, 1:100 - měřítka pro zvětšení M 2:1, 5:1, 10:1, 20:1, 50:1 Kóty se zapisují ve skutečné velikosti bez ohledu na měřítko! Zvolené měřítko se na výkrese zapisuje do popisového pole. Je-li na výkrese použito více než jedno měřítko, zapisuje se do popisového pole měřítko hlavního obrazu, ostatní měřítka se zapisují k obrazu označujícímu tvarovou podrobnost nebo řez. U obrazů, kde je měřítko výšek jiné než měřítko délek, musí se zapisovat obě a to na prvním místě měřítko délky lomené měřítkem výšky. Použití měřítka při kreslení tvarové podrobnosti: 13

14 2. Pravidla pro zobrazování na výkresech 2.1. Názorné zobrazování- axonometrické promítání Pro názorné zobrazení předmětu užíváme axonometrické promítání na jednu průmětnu, které nám z jednoho názorného obrazu dává představu o tvaru předmětu. Obrazy vytvořené v axonometrickém promítání dávají velmi názornou představu o skutečném tvaru zobrazovaného tělesa. Existuje několik metod zobrazování používaných v praxi. Technická dimetrie, technická izomerie a kosoúhlá dimetrie. Podrobněji se seznámíme s kosoúhlou dimetrií tj. kosoúhlým promítáním. Kosoúhlá dimetrie kosoúhlé promítání Průmětna je obvykle svislá, dva rozměry se vynášejí nezkrácené a třetí pod úhlem 45 se krátí na polovinu. Na obrázku jsou znázorn ěny kosoúhlé průměty os x, y a z Kosoúhlém promítání rozlišujeme čtyři průměty (pohledy) : nadhled zprava nadhled zleva podhled zprava pohled zleva 14

15 Příklad zobrazení krychle ve všech průmětech kosoúhlého promítání: 2.2. Pravoúhlé promítání V praxi se tělesa nejčastěji zobrazují pomocí pravoúhlého promítání na tři až šest navzájem kolmých průměten. Tento způsob dává jednoznačnou představu o tvaru zobrazovaného tělesa a lze jím zobrazit i ta nejsložitější tělesa.tělesa můžeme zobrazit maximálně v šesti průmětech. Za hlavní pohled se snažíme volit vždy ten, který nám dává nejvíce informací o tvaru tělesa. Základem jsou tři sdružené průměty: hlavní pohled pohled zepředu pohled zleva pohled shora Další průměty: pohled zprava pohled zdola pohled zezadu 15

16 Existují dvě metody pravoúhlého promítání, které se liší umístěním tělesa vzhledem k pozorovateli a průmětnám. Promítání v 1. kvadrantu používané běžně u nás, těleso je umístěno mezi pozorovatelem a průmětnami. Ve výkresové dokumentaci se označuje v popisovém poli příslušnou značkou. Vznik průmětů, směr pohledů na jednotlivé průmětny a značka promítání v 1. kvadrantu: Způsob umístění průmětů při zobrazování v 1. kvadrantu: 16

17 Metoda promítání ve 3. kvadrantu - těleso leží pro pozorovatele za průmětnami, v popisovém poli se kreslí příslušná značka. Při zobrazování je základním hlavní pohled. Pohled zleva a zprava jsou oproti metodě promítání v 1. kvadrantu vyměněny, stejně jako pohledy shora a zdola. Pohled zezadu se umísťuje vedle pohledu zleva nalevo. Obecně se průměty umístí na tu stranu z které se na součást díváme. Metoda zobrazování v 1. kvadrantu je u nás častěji používána. Pro toho, kdo má vyrábět podle výkresů je nezbytná znalost této metody zobrazování, způsobů tvorby a umístění jednotlivých průmětů. Metoda zobrazování ve 3. kvadrantu se používá na výkresech např. z Německa a jiných států. U této metody je postačující seznámení s odlišným způsobem umístění průmětů. 17

18 Součástí textu jsou úlohy na procvičování zobrazování v 1. kvadrantu, které dávají možnost porovnat prostorové uspořádání tělesa s jeho pravoúhlým zobrazením na výkrese. Příklady na procvičování: 1. Překreslete podle kosoúhlých průmětů tělesa v základních pravoúhlých průmětech v 1. kvadrantu: 18

19 2.3. Řezy a průřezy Řez obraz předmětu rozříznutý myšlenou rovinou a promítnutý na rovinu rovnoběžnou s rovinou řezu. Zobrazují se části předmětu ležící v rovině a za rovinou řezu. Znázornění průběhu řezné roviny: pokud je poloha řezu zřejmá a je-li obraz umístěn podle pravidel promítání, nemusí se rovina řezu ani obraz řezu označovat myšlená rovina řezné roviny se v celém průběhu součástí znázorňuje tenkou čerchovanou čarou, na obou koncích se poslední část čerchování kreslí tlustou čarou pokud je průběh roviny jednoznačný můžeme nakreslit jen krajní tlusté části, které mohou zasahovat do součásti myšlená rovina řezu a obraz řezu se označují shodnými písmeny velké abecedy směr pohledu na obraz řezu se znázorní šipkami ke kterým jsou umístěna písmena označující řeznou rovinu 19

20 Znázornění plochy řezu: plocha, kde řezná rovina prochází materiálem se šrafuje šrafování se provádí tenkými rovnoběžnými čarami pod úhlem 45 vpravo nebo vlevo hustota šrafování se řídí velikostí plochy u ploch velkých rozměrů se může šrafovat jen při okrajích pro rozlišení více součástí v jednom obrazu v řezu se použije jiný směr a hustota šrafování 20

21 při grafickém rozlišení různých materiálů použijeme značení ploch podle ČSN Druhy řezů: 1/ příčný řez rovina řezu je vedena kolmo na podélnou osu tělesa ( A A) 2/ podélný řez rovina řezu prochází podélnou osou součásti ( B B) 21

22 v podélném řezu nekreslí ( kreslí a šrafují se v příčném řezu) : - plné součásti vyrobené z tyčí ( šrouby, čepy, kolíky, nýty, klíny, pera ), plechů, pásů nebo kotoučů - dlouhé plné součásti se shodným tvarem průřezu (hřídele) - žebra, ramena kol, výztuhy. 3/ lomený řez- vznikne v případě, když dvě řezné roviny svírají úhel větší než 90.P ři označení řezné roviny se navíc řezná rovina v místě zlomu kreslí tlustou čarou. Prvky ležící v řezné rovině se pootočí a promítnou do průmětny. 22

23 4/ rozvinutý řez používá se u zakřivených součástí k zobrazení nezkresleného obrazu. Označení obrazu řezu se doplní značkou pro rozvinutí. 5/ poloviční řez používá se u souměrných, obvykle rotačních součástí, jedna polovina se kreslí v pohledu a druhá v řezu. 6/ místní řez (částečný) k zobrazení pouze určitého prvku, který by nebyl vidět. Obraz se ohraničí tenkou čarou od ruky a plocha materiálu se vyšrafuje. 7/ zalomená řezná rovina pokud potřebujeme zobrazit více prvků, které neleží v jedné rovině, použijeme více řezných rovin navzájem rovnoběžných a zobrazíme všechny prvky v jedné rovině ( zalomené) 23

24 Průřez - obraz předmětu rozříznutý myšlenou rovinou a promítnutý na rovinu rovnoběžnou s rovinou řezu. Zobrazují se části předmětu ležící v rovině řezu. materiál součásti se v řezu šrafuje průřez nesmíme použít v případě, že se nám obraz rozpadne na více částí označování průžezu je shodné s označením řezu, liší se pouze v zobrazení Rozdíl v zobrazení řezu a průřezu: Nejpoužívanější způsoby kreslení průřezu: kreslení průřezů ve směru promítání vysunuté průřezy zobrazené v řezné rovině 24

25 vkreslený průřez 25

26 3. Hlavní zásady pro kótování Kótování patří k nejzodpovědnější práci při kreslení výkresů a vyžaduje hluboké znalosti odborné a rozsáhlé znalosti technologické. Správné a účelné kótování usnadňuje čtení výkresů, výrobu a montáž, zaručuje vyměnitelnost součástí a snižuje zmetkovitost. Při výrobě se nesmí žádný rozměr z výkresu odměřovat ani počítat, neboť tak často vznikají chyby. Základní pojmy kótování : - kóta číselný údaj určující požadovanou velikost rozměrů nebo polohu předmětu, délkové rozměry se zapisují v milimetrech bez označení mm, úhly kótujeme ve stupních, minutách a vteřinách s uvedením příslušných jednotek. - kótovací čára je ohraničena šipkami nebo úsečkami, nad ní se píše kóta, vzdálenost od obrysové čáry nebo mezi kótovacími čarami 7-10mm - pomocná čára vynášejí vně příslušný rozměr, prodlužují se o 1 až 2 mm za kótovací čáru - odkazová čára vychází-li z plochy začíná výraznou tečkou, kreslíme-li ji od čáry je ukončena šipkou, příslušný odkaz píšeme nad vodorovnou část. 26

27 Základní pravidla pro kótování: - všechny čáry při kótování kreslíme tenkou plnou čarou. - kótovací čára se nesmí ztotožňovat s obrysovou čarou, pomocnou čarou, odkazovou čarou nebo osou, ani nesmí být jejich pokračováním - kótovací čáry se nesmí vzájemně protínat - kóty a odkazové čáry se umisťují přednostně vně obrazu. - hraniční šipky mohou mít různý tvar - hraniční úsečky se kreslí se sklonem 45 Zapisování kót: - kóta se umisťuje nad kótovací čáru ve vzdálenosti 1mm tak, aby byla čitelná zdola a zprava - kóta se nesmí psát přes jakékoliv čáry obrazu, ani nesmí být těmito čarami rozdělena. - kóta, která neodpovídá nakreslené velikosti se podtrhne tlustou čarou - teoreticky přesný číselný údaj (např.umístění díry), se udává v rámečku nakresleném tenkou plnou čarou - informativní kóta se dává do kulaté závorky 3.1. Soustavy kót Při kótování dvou nebo několika délkových rozměrů téhož směru a při kótování úhlů se společným vrcholem můžeme použít: a/ řetězcové kótování řetězec bezprostředně za sebou následujících kót 27

28 b/ kótování od společné základny použijeme v případě, že poloha kótovaných prvků má funkční nebo technologický vztah k jednomu prvku, který je základnou a od něhož se kótuje -zjednodušené kótování od základny 28

29 c/ smíšené kótování nejčastější d/ souřadnicové kótování u nepravidelně rozložených prvků je výhodné pro některé výrobní stroje vycházet souřadnicově z jednoho bodu, případně jednotlivé prvky označit čísly a polohu zapsat v tabulce x y d

30 3.2. Způsoby kótování jednotlivých tvarů Délkové rozměry rozměry v mm, jednotky nezapisujeme Úhly kótovací čára má tvar kruhového oblouku, zapisujeme jednotky,, Kruhové oblouky kótujeme R a středový úhel, délku tětivy nebo délku oblouku 30

31 Poloměry před hodnotou kóty se uvede písmeno R (radius),v používáme jenom kótovací čáru umístěnou hraniční šipkou umístěnou vně nebo uvnitř oblouku Průměry kóta je složena ze značky průměru Ø a číselné hodnoty, značka Ø se musí vždy uvádět. Příklady zakótování průměrů jsou uvedeny na následující stránce. 31

32 Koule před udáním velikosti kulové plochy se uvede písmeno S, kótujeme průměrem v případě, že je kulová plocha větší než polovina nebo poloměrem pokud je menší Sražené hrany velikost sražení kótujeme délkovým rozměrem a úhlem, v případě sražení pod úhlem 45 kótu zapisujeme jako sou čin např.3x45, u jiného úhlu se musí sražení zapsat dvěma kótami, délkou a úhlem. Sražení u plochých součástí zapisujeme dvěma délkovými rozměry. Sklon (úkos) plochy nebo přímky kótujeme pomocí délkových rozměrů nebo použijeme značku sklonu 32

33 Kótování kuželů použijeme značku kuželovitosti, kterou orientujeme shodně s kuželem. Hodnota kuželovitosti nám udává poměr jak se změní velikost průměru na určité délce( např. 1:20 znamená, že na 20 mm délky se změní velikost průměru o 1 mm). K = (D d) / l = 1 : x Kótování jehlanů použijeme značku jehlanovitosti orientovanou shodně s jehlanem, rovinnou plochu součásti můžeme tence úhlopříčně proškrtnout. J = (b - a) / l = 1 : x Kótování hranolů u čtyřbokého nebo šestibokého použijeme značku před kótou 33

34 Kótování tloušťky součásti před kótou použijeme značku T 3.2. Kótování polohy prvků Kótování děr uvádíme velikost, hloubku a polohu díry. Polohu kruhových děr se kótujeme ke středu díry a u hranatých k okraji, u hranatých součástí souřadnicemi délkových rozměrů a u kruhových součástí uvádíme průměr roztečné kružnice a úhel vzhledem k ose souměrnosti. Osová vzdálenost dvou děr se nazývá rozteč. 34

35 Opakující se konstrukční prvky díry, zuby, drážky, žebra stačí na výkrese zakótovat jednou, musí se ale uvést poloha a počet prvků Tabulkové kótování při kreslení podobných součástí můžeme rozměry sestavit do tabulky. 35

36 4. Předepisování přesnosti rozměrů, tvaru a polohy 4.1. Tolerování rozměrů Skutečné rozměry součásti se liší od kót udaných na výkrese, neboť nejsou vyrobeny s absolutní přesností. Rozměry se vyrábí v určitých mezích, které mají vyhovující přesnost. Předepisování těchto mezí, a tím i přesnosti v které mají být součásti vyrobeny, se provádí tolerováním. Tolerování rozměrů klade vyšší požadavky na přesnost výroby, a proto je účelné tolerovat jen ty rozměry, kde na přesnosti z hlediska funkce záleží. Rozměr může být tolerován pomocí mezních úchylek ( Ø50 ± 0,1) nebo toleranční značkou ( Ø 30 k7, Ø55 H6) Základní pojmy Základní pojmy tolerování a používaná označení jsou stanoveny v ČSN EN Soustava tolerancí a uložení. Rozměr zapsána na výkrese kótou Skutečný rozměr zjištěný měřením na součásti, musí ležet mezi mezními rozměry Horní mezní rozměr (HMR,hmr) větší z obou mezních rozměrů, největší dovolený rozměr Dolní mezní rozměr (DMR,dmr) menší z obou mezních rozměrů, nejmenší dovolený rozměr Jmenovitý rozměr (JR) rozměr, němuž se vztahují mezní úchylky, má nulovou úchylku Horní mezní úchylky (ES,es) algebraický rozdíl mezi horním mezním rozměrem a jmenovitým rozměrem a Dolní mezní úchylka (EI,ei) - algebraický rozdíl mezi dolním mezním rozměrem jmenovitým rozměrem Tolerance (T) rozdíl mezi horním a dolním mezním rozměrem nebo algebraický rozdíl mezi horním mezním rozměrem a dolním mezním rozměrem nebo dovolená nepřesnost výroby 36

37 je vždy kladné číslo Hřídel - každý vnější rozměr nejen kruhového tvaru Díra každý vnitřní rozměr nejen kruhového tvaru Při grafickém znázornění vycházíme od nulové čáry (JR), kladné úchylky zobrazujeme nad a záporné pod nulovou čárou. Tolerance je znázorněna obdélníkem tolerančním polem, jehož výška udává velikost tolerance. Výška tolerančního pole je dána tolerančním stupněm norma stanovuje 20 IT (IT01, IT0, IT1, IT2,..IT18). Grafické znázornění základních pojmů: Příklad: + 0,150 Je dán tolerovaný rozměr hřídele Ø ,110. Vypočítejte mezní rozměry a toleranci. Řešení: es = 0,150 mm ei = 0,110 mm hmr = JR + es = ,150 = 120,150 mm dmr = JR + ei = ,110 = 120,110 mm T = hmr dmr = 120, ,110 = 0,040 mm T = es ei = 0,150 0,110 = 0,040 mm 37

38 Uložení, toleranční soustavy Vzájemný vztah dvou strojních součástí, nejnázorněji si představíme válcový hřídel a díru, nazýváme uložení. Rozlišujeme tato uložení: s vůlí je zaručena minimální vůle, hřídel je menší než díra, umožňuje vzájemný pohyb součástí s přesahem je zaručen minimální přesah, hřídel je větší než díra, spojení je nehybné přechodná toleranční pole se vzájemně překrývají a záleží na skutečných rozměrech hřídele a díry zda vznikne vůle nebo přesah Všech druhů uložení lze dosáhnout ve dvou tolerančních soustavách: Soustava jednotné díry - pro všechna uložení téhož JR se ponechávají stejné rozměry díry, toleranční pole díry H a podle požadovaného uložení se mění mezní rozměry hřídele. Soustava jednotného hřídele - pro všechna uložení téhož JR se ponechávají stejné rozměry hřídele, toleranční pole hřídele h a podle požadovaného uložení se mění mezní rozměry díry. Je možné použít i kombinace vhodných tolerančních polí děr a hřídelí např.uložení per, klínů, valivých ložisek 38

39 Norma stanovuje 28 poloh tolerančních polí vzhledem k nulové čáře, které se označují velkými písmeny abecedy pro díry a malými písmeny pro hřídele. 39

40 4.2. Zápis mezních úchylek a tolerancí na výkresech 40

41 4.3. Mezní úchylky netolerovaných rozměrů I volné rozměry součásti musí být vyrobeny s určitou přesností. Norma ČSN ISO stanovuje nepředepsané mezní úchylky délkových a úhlových rozměrů ve čtyřech třídách přesnosti: jemné f střední m hrubé c velmi hrubé - v Tolerance se zapisují na výkrese do popisového pole např.: ISO m 4.4. Předepisování přesnosti tvaru a polohy Správná funkce součástí a stroje závisí nejen na dodržení rozměrů, ale i na dodržení geometrického tvaru a vzájemné polohy ploch, proto jsou zavedeny úchylky tvaru a polohy. Na výkrese se předepisují pomocí značek a zapisují se do tolerančního rámečku, který je svisle rozdělen na dvě nebo tři pole. Do prvního se zapisuje značka tolerance, do druhého číselná hodnota v mm a do třetího písmeno označující základnu. Tvary značek a jejich význam: 41

42 Příklad zápisu tolerance na výkrese: Nepředepsané geometrické tolerance stanovuje ČSN ISO ve třech třídách přesnosti H, K, L. Příslušná toleranční třída se předepisuje na výkrese spolu s úchylkami netolerovaných rozměrů do popisového pole : ISO 2768 mk. 42

43 5. Předepisování jakosti povrchu 5.1. Předepisování drsnosti povrchu Předpokladem správné funkce strojních součástí je kromě rozměrové a tvarové přesnosti i vhodná jakost povrchu funkčních ploch. Z hlediska funkce rozlišujeme plochy stykové(funkční) a plochy volné. Podle způsobu výroby mají plochy buď povrch obrobený a nebo neobrobený a mohou zůstat neupravené nebo se dále upravovat k dosažení požadovaných vlastností. Skutečný povrch součásti má velmi jemné nerovnosti tvořené výstupky a prohlubněmi přibližně stejného průběhu v celé ploše. Norma ČSN EN ISO 4287 definuje různé parametry pro posouzení drsnosti povrchu. U nás se přednostně používá střední aritmetická odchylka profilu Ra v µm. V praxi se používají hodnoty Ra : 0,012; 0,025; 0,050; 0,1; 0,2; 0,4; 0,8; 1,6; 3,2; 6,3; 12,5; 25; 50; 100; 200; 400 [ µm ]. Ra 1 = n n i = 1 Zti = Z1 + Z n Zn 43

44 Na výkresech a v technické dokumentaci se požadavky na jakost povrchu označují pomocí grafických značek, které mají svůj význam. Kromě základních požadavků se mohou ke značce připojit doplňkové informace o způsobu opracování, směru nerovností nebo velikosti přídavku na obrábění. Na výkrese se jakost povrchu zapisuje do pravého horního rohu výkresu a k jednotlivým plochám vždy z vnější strany. Příklad zápisu opracování na výkrese součásti, která je vyrobena se stejnou jakostí povrchu: 44

45 Na součásti se vyskytuje více rozdílných drsností: 5.2. Předepisování úpravy povrchu a tepelného zpracování Kromě jakosti povrchu součásti předepisujeme na výkrese i úpravu povrchu a tepelné zpracování, kterými se mění vlastnosti povrchu výchozího materiálu součásti(např. tvrdost povrchu, vzhled, barva ). Uvedené úpravy se označují slovy, stručným a jednoznačným údajem, který se uvádí při úpravě celé součásti nad popisovým polem v technických podmínkách. Pokud se úprava provádí pouze na určité části povrchu uvede na praporku odkazové čáry nebo se plocha označí tlustou čerchovanou a úprava se popíše nad popisovým polem. 45

46 6. Výrobní výkresy Výrobní výkresy jsou dorozumívacím prostředkem mezi konstrukcí a výrobou, a proto při jejich zhotovování musí být respektovány příslušné technické normy. Uspořádání výrobních výkresů (sestav, podsestav,součástí) je závislé na složitosti výrobku, tvaru, počtu vyráběných kusů a typu výroby. Každý výkres musí obsahovat popisové pole, případně soupis položek (kusovník). U složitějších sestavení je soupis položek odděleně na zvláštním výkresovém listu. Samostatné výrobní výkresy se nemusí zhotovovat pro normalizované součásti, nebo montážní jednotky dodávané jiným výrobcem, součásti jednoduchého tvaru (kruh) a pro součásti zhotovené oddělením ( např. střihem, řezem ) z normalizovaného tyčového profilu bez dalšího obrábění Výkres součástí Bez ohledu na typ výroby se pro každou vyráběnou součást kreslí samostatný výrobní výkres součásti. Výkres součásti musí obsahovat všechny potřebné údaje pro zhotovení a kontrolu: tvar součásti zobrazený v potřebném počtu průmětů okótovanou velikost součásti a polohu prvků přesnost součásti předepsáním vhodných tolerancí rozměrů a geometrických tolerancí drsnost a úpravu povrchu materiál a polotovar údaje pro výrobu, kontrolu a zkoušení Výkres musí mít předepsanou normalizovanou úpravu, musí být proveden v normalizovaném měřítku a mít vyplněné popisové pole, případně tabulku údajů (ozubené a řetězové kolo, pružina). Doplňující údaje musí být stručné, jednoznačné a jazykově správné. Technické požadavky se zapisují nad popisovým polem, každý na samostatný řádek v pořadí odpovídajícímu sledu operací. Drsnost povrchu se zapisuje do pravého horního rohu výkresu. 46

47 Příklad výkresu součásti: 6.2. Značení změn na výkresech Nejčastější způsob provádění změny je škrtem. To co se mění se přeškrtne tenkou čarou a označí se nový údaj s značením indexu změny (v kroužku malé písmeno postupně od začátku abecedy). Provedená změna se musí zapsat do popisového pole. Zápis obsahuje: index změny, stručný popis změny, datum provedení a podpis pracovníka, který změnu provedl. Změny na výkrese se provádí vždy v originále a musí se objevit ve všech kopiích podle kterých se vyrábí od data provedení změny. 47

48 6.3. Doplňující údaje výkresu Na výkrese je někdy nutné zapsat údaje, které nelze znázornit graficky. Jedná se například o technické požadavky na výrobu. Jednotlivé údaje se zapisují nad popisové pole v pořadí, jek je nutné je použít při výrobě. Údaje se zapisují a číslují od zdola nahoru Výkresy sestavení Podle výkresu sestavení se montují jednotlivé součásti v samostatné montážní jednotky a celky. Výkres sestavení obsahuje: zobrazení montážní jednotky ve smontovaném stavu kóty celkové a připojovacích rozměrů označení jednotlivých součástí nebo montážních jednotek číselným odkazem údaje o spojích svarových, lepených, pájených popisové pole soupis položek ( kusovník) umístěný nad popisovým polem nebo na samostatném výkresovém listě Značení číselných odkazů: 6.5.Seznam položek Při vyplňování soupisu položek přiřazujeme nižší čísla vyráběným součástkám a vyšší normalizovaným nebo kupovaným. U součástek vyráběných vyplňujeme číslo položky (číselný odkaz), název a rozměr, materiál, normu polotovaru, číslo výkresu součásti a počet kusů v sestavě, u normalizovaných číslo položky (číselný odkaz), název a velikost, rozměrovou normu a počet kusů v sestavě. 48

49 49

50 2. A.2.E Volba postupu práce a technologických podmínek, potřebných nástrojů, pomůcek a materiálů pro ruční a strojní obrábění a tvarování kovových součástí 2.Technologické postupy Výrobní postup je vedle výrobního výkresu a konstrukčního kusovníku jedním ze základních výrobních dokumentů. Výrobní postup může poskytnout informace nejen pro vlastní výrobu, ale také pro: kapacitní propočty (tj. pro stanovení počtu pracovních sil, výrobních strojů, manipulační zařízení, výrobních ploch) předkalkulaci spotřeby materiálu, energie, nástrojů, přípravků atd. termínové plánování výrobky, tj. např. časové zadávání součástí do výroby standardizaci materiálu, technologických metod atd. Při zpracování výrobního postupu vycházíme především z těchto údajů a dokumentů: konstrukční dokumentace, tj. z výkresů sestav a podsestav, dílenských výkresů, konstrukčních kusovníků, technických přejímacích podmínek plánovací dokumentace, tj. velikost dávky, roční výrobní množství, termíny odvádění součástí, do montáže nebo expedice atd. normativní dokumentace, např.: materiálové normy; katalogy strojů a nářadí; normativy řezných podmínek a časů; třídníky strojů a zařízení, součástí, montážní celků apod.; katalogy typových výrobních postupů; mzdové tarifní katalogy apod Části technologického postupu Operace je technologicky stejnorodá část postupu konaná na jednom pracovišti, jedním nebo několika pracovníky na jedné nebo více součástí. Vyznačuje se stálým předmětem práce, stálým pracovištěm a stálými pracovníky. Zejména z ní se stanovuje plán pracovníků, potřeba a zatížení strojů a spotřeba nářadí a nástrojů. Ustavení je část operace prováděná na jedno upnutí obrobku a při jedné poloze obrobku vůči nástroji. Úsek je část operace prováděná na jedné ploše nebo skupině ploch obrobku jedním nebo skupinou nástrojů za stejných řezných podmínek. 50

51 Úkon je část úseku netechnologického charakteru. Pohyb je elementární část úkonu, má význam při provádění časových studií, které pomáhají odhalit neproduktivní činnosti a jsou podkladem racionalizačních opatřeních pro zvýšení produktivity práce ve výrobním procesu. V kusové a malosériové výrobě většinou stačí členění technologického postupu na operace. Jen výjimečně, u složitých součástí a náročných operací, se postup rozpracovává až na úkony. Členění na úkony, popřípadě pohyby, se uplatňuje předem v hromadné a velkosériové výrobě Určení výchozího polotovaru Volba polotovaru závisí na požadavcích na vlastnosti materiálu součásti, na velikosti, tvaru a členitosti konstrukce součástí, na velikosti série, na požadované kvalitě součástí a ekonomii její výroby, na výrobním zařízením (stroje, nástroje, přípravky), jež je k dispozici nebo které je nutno pořídit. Současná technologie poskytuje následující možnosti výroby polotovaru: odlitek, válcovaný tyčový, pásový nebo deskový materiál, výkovek, výlisek svarek Druh polotovaru lze jednoznačně zvolit pouze pro některé typy součástí, vyznačující se velmi jednoduchým nebo naopak členitými tvarem. jsou to např. málo osazované rotační součásti, pro které je v kusové a sériové výrobě nejvhodnějším druhem polotovaru válcovaný, nebo tažený a loupaný tyčový materiál, naopak, tvarově značně členitá součást se vyrobí nejlépe z odlitku nebo svarku Určení technologických základen Technologickou základnu tvoří vždy plocha, která určuje správnou polohu obrobku na obráběcím stroji vůči řezným nástrojům a současně zajišťuje optimální podmínky pro dodržení všech požadavků z hlediska jakosti výroby (rozměrové a tvarové přesnosti a drsnosti) Technologická základně musí být zvolena tak, aby ustavení obrobku na stroji bylo staticky určité, jednoznačné co do polohy při opakovaném upnutí, dostatečně tuhé, ale současně nesmí vyvolávat při upnutí deformace. Technologická základna musí zabezpečit taková ustavení a upnutí, aby operace byla hospodárná a kvalitní. Při první operaci výrobního postupu se obrobek ustavuje a upíná za neobrobenou plochu, tzv. hrubou základnu. 51

52 V druhé a dalších operacích se má obrobek upínat a ustavovat za tzv. hlavní základnu. Za hlavní technologickou základnu především volíme: pokud možno takovou plochu, která je zároveň konstrukční a kontrolní základnou, tj. určuje polohu součásti i její funkční vztah k jiným součástem ve skupině; je-li konstrukční základna nevhodná (např. je to osa), musí se zvolit nejbližší vhodná plocha, který má být vázána na konstrukční základnu úzce tolerovanou míru plochu, k níž jsou vztaženy hlavní tolerované rozměry plochu, která zaručuje minimální deformace obrobku vlivem řezných sil a upínání plochu, která by vyhovovala k provedení pokud možno všech důležitých operací (to znamená pravidlo jednotné základny) Pomocné technologické základny jsou plochy, které se u součástí vytvářejí pouze pro usnadnění jejího ustavení a upnutí, ale nejsou zpravidla plochou funkční Určení počtu a pořadí operací Při obrábění je základní počet operací stanoven: počtem druhů obráběných ploch (rotační, nerotační vnější a vnitřní), požadavky tvarové rozměrové přesnosti a drsnosti a obráběných ploch, sériovosti a opakovatelnosti výroby, jakosti obráběného materiálu a druhem polotovaru. Ve vztahu k sériovosti a opakovatelnosti může být výrobní postup rozdělen do jednoduchých operací, nebo soustředěn do složitých operací. Pořadí operací musíme stanovit tak, aby byla plně dodržena: jakost výroby, tj. tvarová, rozměrová přesnost a požadovaná drsnost obráběných ploch, nejmenší spotřeba práce (pracnost), materiálu, energie, minimální průběžná doba Pořadí operací je především určeno: tvarovou složitostí, tj. počtem obráběných ploch, jejich vzájemnou funkční a technologickou vazbou materiálovou náročností požadavky na tepelné zpracování materiálu, povrchovými úpravami materiálu atd. 52

53 požadavky montáže, tj. funkčními vazbami jednotlivých součástí z hlediska jejich plochy, uložení v montážním celku nebo výrobku. Výrobní postup lze rozdělit na: základní operace, vztahující se k obrábění základních (funkčních) ploch, druhořadé operace, nutné pro výrobu vedlejších nebo pomocných ploch, nemají funkční význam a vyskytují se nepravidelně Vypracování technického postupu 1. Prostudování výkresu při této práci technolog prostuduje technický výkres součástky, podskupin, skupin, popřípadě prostuduje technickou dokumentaci celého stroje, a tak se seznámí se základními technickými podmínkami stroje. V kusovníku nebo rozpisce zjistí počet vyráběných součástek na jeden stroj a stanoví počet kusů na celkový počet vyráběných strojů. Prostuduje výkresem předepsanou rozměrovou přesnost, s jakou má být součástka vyrobena, zjišťuje předepsanou jakost obrobených ploch a studuje další údaje uvedené na výkresu. 2. Prověření výchozího materiálu technolog si ověří vhodnost materiálu, který předepsal konstruktér součástky, a určí polotovar. 3. Určení technologické základny základnou označujeme plochu nebo kombinaci ploch určující plochu součástky při její funkci ve skupině nebo při jejím ustavení v obráběcím stroji. 4. Sestavení předběžného sledu prací - technolog musí určit nejvýhodnější opracování součástky, stanovit sled jednotlivých operací, tj. pořadí, jak budou postupně za sebou následovat. Volba počtu operací je ovlivněna složitostí obráběné součástky a hlavně její sériovostí, volbou technologických základen a volbou výrobního zařízení. 5. Rozepsání operací a konečné stanovení sledu operací nyní musí napsat velmi stručně sled jednotlivých prací do technologického postupu. 6. Určení výrobního zařízení a stanovení pracovišť technolog se řídí vnějšími znaky součástky a strojovým parkem, tj. výrobními možnostmi podniku. 7. Určení výrobních pomůcek již při rozepisování operací musí technolog znát nářadí potřebné pro navrženou operaci. Pro jednotlivé operace předepíše potřebné přípravky, nástroje a měřidla. 8. Zajištění kooperace kooperace je zabezpečována u těch operací, které nelze realizovat v podniku, a to v tom případě, že výrobní podnik nemá některé potřebné výrobní zařízení (tepelné zpracování, pokovování apod.) 53

54 9. Určení řezných podmínek a stanovení technických norem času. Řezné podmínky stanoví technolog na základě normativu. Technickou normu času stanoví normovač. 10. Vypracování technologického postupu na čisto. 54

55 3. C.1.E Ruční obrábění a zpracovávání kovových materiálů, popř. plastů 1. Měření Měřením zjistíme rozměr přímo měřidlem, nebo nepřímo porovnáním kalibrem. Kontrola znamená zjištění, zda materiál nebo obrobek splňují předepsané podmínky, např. rozměrovou a tvarovou přesnost, pevnost, kvalitu povrchu, tvrdost. Kontroluje se při dodání materiálu nebo nářadí (vstupní kontrola), během výroby (výrobní kontrola) a hotový výrobek (výstupní kontrola). Měření je kontrolní pracovní činnost,kterou je třeba změřit (měřená veličina), např. délka, úhel, hmotnost, tíha obrobku, se porovnává s odpovídající fyzikální základní veličinou. Příklady: Pro délku je to 1 metr, pro úhel 1 stupeň, pro hmotnost 1 kilogram a pro sílu 1 newton. Porovnávání je srovnávání rozměru nebo tvaru kontrolovaného předmětu s rozměrem nebo tvarem kalibru, šablony. Zjišťujeme, zda odchylka nepřesahuje dovolenou toleranci. Číselnou hodnotu odchylky však nelze stanovit. Měření se provádí vhodnými měřidly. Na těchto měřidlech (ocelové měřítko, posuvka, úhloměr, váhy nebo siloměr) se odečítá přímo naměřená hodnota v příslušných technických jednotkách Měřidla Mezi měřidla řadíme: nastavitelná měřidla, pevná měřidla a kalibry. Nastavitelná měřidla slouží ke zjištění naměřené hodnoty délky nebo úhlu pomocí nastavitelného, pohyblivého indikačního zařízení(nonius, stupnice, počitadlo). Naměřená hodnota se ihned odečítá, např. posuvka, mikrometr, úhloměr aj. Pevná měřidla s pevnou roztečí rysek (např. ocelové měřítko) nebo ploch (např. základní měrky). Šablony a kalibry představují buď tvar (např. tvarový kalibr, úhelník, šablona pro měření úhlů, šablona na zaoblení) nebo rozměr (např. spároměry) měřeného obrobku. Základní měrky slouží k nastavení přesných rozměrů. posuvné měřítko mikrometr 55

56 ocelová měrka základní měrky spároměry tvarové šablony 1.2. Nepřesnosti a chyby při měření Při měření musíme skutečný rozměr zjistit co nejpřesněji. Při měření mohou nastat chyby, které mají následující příčiny: - Nerovnosti na měřeném předmětu (obrobku), např. přilnutými třískami, prachem, výronky. - Nepřesnosti měřidla, např. opotřebením, vůlí, otěrem, chybou v rozteči stupnic, úchylkou stoupání šroubů s mikrometrickým závitem. - Chyba v poloze (pootočení měřidla při měření. - Úchylky, které vznikají nadměrným tlakem na měřidlo nebo nevhodnou polohou obrobků při provádění měření, takže dojde k deformaci obrobku nebo měřidla. - Chyby způsobené osobami provádějícími měření v důsledku nedostatečné praxe v měření, nedostatečné ostrosti vidění nebo chyby při odečítání způsobené odchylkou. - Vliv tepla na obrobek nebo měřidlo, např. teplo při obrábění, teplo ruky, teplo při vytápění. 56

57 chyba v poloze velký tlak na měřidlo Úchylky způsobené nesprávným pohledem 1.3. Teplota při měření Obrobky se při zahřátí roztahují. Součást z oceli o délce 100 mm se roztáhne při teplotním rozdílu 10 º C (10 K) asi o 1/100 mm. Dojde se tedy k různým naměřeným hodnotám, když se obrobky měří při různých teplotách, například krátce po obrábění řeznými nástroji nebo až po určité době, když se obrobek zchladil. V normě je stanoveno, že měření se musí provádět při teplotě 20 0 C (293 K) Měření délek Jednoduchá měřidla na měření délek Přímé měření měřítkem Ocelové měřítko je nejjednodušší měřidlo. Přesnost měření u tenkých měřítek nebo u měřítek, která jsou zkosená v místě dělení stupnice, je asi 0,5 mm. V dílně se používají ocelová měřítka z oceli o délkách 100 mm, 300 mm nebo 500 mm, kromě toho i měřicí pásma z oceli a svinovací pásová měřítka (metry). Hmatadla slouží k nastavení a přenesení rozměru z obrobku na měřidlo (například měřítko, posuvka) nebo obráceně a také k porovnávání rozměrů obrobku s rozměry vzorového obrobku. Provedení hmatadel jako pružinová hmatadla umožňují po nastavení na kontrolovaný rozměr stisknutí ramene hmatadla. Výhoda: Po vyjmutí hmatadla z díry hmatadlo odpruží opět na kontrolovaný rozměr, například při měření vnitřní drážky. 57

58 nastavení měřeného rozměru porovnání obrobku s měřeným rozměrem Posuvná měřítka Dílenský název pro posuvku... šuplera. Posuvná měřítka jsou nastavitelná měřidla. U posuvných měřítek se porovnává naměřená veličina přímo s milimetrovou stupnicí. ke zvýšení odečítací přesnosti slouží nonius. Posuvná měřítka umožňují měření s přesností 0,1 mm, 0,05 mm nebo 0,02 mm (vždy podle provedení nonia). Těmito nejvíce používanými měřidly se rychle a jednoduše měří vnější, vnitřní rozměr a hloubka. Vnější a vnitřní rozměry se měří pomocí obou měřicích ramen popř. břitů a hloubky pomocí hloubkové měřicí tyčinky (hloubkoměr), která je vložena v hlavním ramenu a je pevně spojena s posuvným ramenem. 1- měřící ramena 2- pomocná ramena 3- hlavní měřítko 4- hlavní stupnice 5- nonius 6- hloubkoměr 7- posuvné měřítko 8- výstředník 58

59 Digitální posuvné měřítko Konstrukce a části posuvky. Skládá se z měřítka s hlavní stupnicí a hlavního ramene (měřicím břitem); posuvného ramene s noniem (měřicím břitem). Proti hlavním ramenům pro vnější měření jsou měřící břity pro vnitřní měření. Nonius umožňuje měření s přesností 1/10, 1/20 nebo 1/50 mm. Při zavřené posuvce musí nulová ryska nonia souhlasit s nulovou ryskou mi li metrové stupnice pravítka. Postup měření. Levá nulová ryska nonia (= nulová značka) udává na milimetrovém dělení (hlavní stupnici) pravítka počet celých milimetrů. Zlomky milimetru 0,1 nebo 0,05 vyplývají z té rysky stupnice nonia, která se kryje s ryskou na milimetrové stupnici. Druhy noniů a příklady odečítání. Normovaná délka nonia pro nonius 1/10 mm je 19 mm, pro nonius 1/20 je 39 mm (obr. 2). U nonia 1/10 je na posuvném ramenu děleno 19 mm na 10 stejných dílků, takže vzdálenost rysek jednoho dílku činí 19/10 mm = 1,9 mm. Přesnost měřidla 0,1 mm = 9 mm je rozděleno na 10 dílků, přesnost 0,05 mm = 19 mm je rozděleno na 20 dílků, přesnost 0,02 mm = 49 mm je rozděleno na 50 dílků. Při posunutí posuvného ramene vždy o 0,1 mm doprava se rysky dílku nonia postupně kryjí s ryskami hlavní stupnice měřítka, které jsou umístěny nad ryskami dílku nonia. Nonius 1/10 mm Nonius 1/20 mm Měření vnějších rozměru posuvnými měřítky. Při měření se obrobek drží při pevném rameni a lehkým tlakem se přisune posuvné rameno Pravidla pro práci s posuvnými měřítky Posuvné měřítko na měření roztečí děr 59