ZE ŽIVOTA NEŽIVÉ PŘÍRODY

Transkript

1 ZE ŽIVOTA NEŽIVÉ PŘÍRODY V širém poli studánečka kamenná, a v ní voda, voděnka, a v ní voda studená. Moravská ze Slovácka 1

2 SAMÉ KAMENY Kameny (lépe minerály a horniny) nacházíme všude kolem nás v přírodě i v prostředí vytvořeném člověkem. Kameny spolu s vodou, ovzduším a půdou tvoří neživou část přírody. Vědě, která se zabývá neživou přírodou a jevy v ní, říkáme geologie. Zamyslete se, které minerály nebo horniny používáme ve svém každodenním životě. 1. Při vaření v kuchyni používáme minerál sůl kamennou, její odborný název zjistíte, když vyluštíte tuto tajenku: 1) 2) 3) 4) 5) 1) Slovenský pokrm, při jehož vaření potřebujeme cedník 2) Častá hornina na Vysočině 3) Lesklý nerost 4) Věda, která se zabývá neživou přírodou 5) Fialová odrůda křemene Tajenka zní: Ve které pohádce hrála sůl významnou úlohu? Napište její název Kdo tuto pohádku napsal?.. Podobiznu spisovatele (spisovatelky) můžeme najít na jedné bankovce, na které? Proč, podle vašeho názoru, je sůl pro člověka důležitá? Nakreslete obrázek, který by mohl být použit jako upoutávka na tuto pohádku. Mohl by být například na titulní straně pohádkové knížky. (Obrázek vložte jako samostatný list za tento pracovní list.). 2

3 2. V žádném žákovském pouzdru na psací potřeby nechybí obyčejná tužka. Uvnitř dřevěného obalu tužky je vsazen minerál, kterému říkáme tuha. V tajence je ukryt tajemný název pro tuhu. 1) 2) 3) 4) 5) 6) 1) Odrůda křemene (v názvu je šelma) 2) Vyhynulý prvohorní druh vodního hmyzu 3) Slovo fosílie česky 4) F 5) Název geologického období, kterému se říká éra savců 6) Savec, který vyhynul ve čtvrtohorách Tajenka zní: Tuha je vlastně uhlík. Uhlíkem je tvořen i diamant. Víte, jak se říká broušenému diamantu? Odpověď naleznete v následující skrývačce: Broušenému diamantu se říká:.. 3

4 2.2. Najděte na internetu informace o největším nalezeném diamantu na Zemi. Hledat můžete na této internetové stránce: Vyplňte jednoduchou tabulku: Název diamantu Místo nálezu Hmotnost v karátech 2.3. Udělejte za pomoci tužky několik frotáží (postačí na papírky o velikosti 5 x 5 cm) a nalepte je do volného místa pod tento úkol. Pokuste se o frotáže hornin nebo nerostů. (Frotáž je výtvarná technika, která velmi usnadní práci, chceme-li nakreslit objekty s hrubou strukturou. Potřebujete pouze obyčejnou tužku, nejlépe měkkou, a tenký papír, např. kancelářský. Na přírodninu s hrubou strukturou položíme papír a měkkou tužkou, voskovkou nebo křídou položenou naplocho přejíždějte přes papír.) Nezapomeňte připsat, jaký předmět jste technikou frotáže znázornili. 4

5 3. Žula je člověkem hojně využívanou horninou. Na obrázku je nakreslena malá vesnička na Vysočině. Lidé zde žulu často používali k nejrůznějším účelům. Napište kolem obrázku různé způsoby využití žuly ve vsi. Tyto pojmy spojte šipkami s místy na obrázku. I žula má svůj odborný název, vyluštíte ho? 1) 2) 3) 4) 5) 6) 1) Vyhynulá kočkovitá šelma 2) Lalokoploutvá ryba známá už z prvohor 3) Naše krajské město 4) Růžová odrůda křemene 5) Název našeho kraje 6) T Tajenka zní:. 5

6 3.1. Napište, které tři nerosty (minerály) tvoří žulu: Vytvořte z plastelíny horninu z několika nerostů (z několika barev plastelíny). Jeden tenký řez vložte do igelitového sáčku a založte ho za tento pracovní list Vyhledejte alespoň dvě lokality na Vysočině, kde se těží žula a napište jejich názvy:.. 4. Odrůdy křemene patří mezi drahé kameny. Odedávna patřily mezi vyhledávané nerosty, které zdobily prsteny, žezla i koruny králů. Přiřaďte šipkami k názvům odrůd křemene odpovídající zbarvení: Minerál Barva Ametyst Růženín Záhněda Křišťál Citrín Růžová Žlutá Fialová Hnědá Čirá 4.1. Navrhněte šperk nebo korunovační klenot a vsaďte do něj různě zbarvené odrůdy křemene. Návrh nakreslete na výkres formátu A4, předmět a nerosty popište. Obrázek vložte za tento pracovní list. (Vaše návrhy nemusí být jen nakreslené, můžete je z papíru také vytvořit.) 4.2. Křemen tvoří velké množství odrůd. Některé z nich mají zvířecí názvy, které? Z křemene, lépe z křemenného písku, se vyrábí sklo. Lidé objevili technologii výroby skla už před mnoha staletími. Vyhledejte na internetu nebo v odborné literatuře informaci o tom, které civilizace se mohou pyšnit vynálezem výroby skla

7 5. Pazourek: 5.1. Co to pazourek vlastně je? K čemu se používal? Znáte knížku, kde se o pazourku a o životě našich předků píše? Napište její název i autora. (Možná jste viděli i nějaký film.) Nakreslete jednoduchý obrázek, ze kterého je patrné využití pazourku v pravěku: 7

8 6. Expedice do minulosti Co znamená cizí slovo fosílie? Latimérie podivná je to rostlina nebo živočich? Co o ní víte? Dalším úkolem je namalovat vyhynulého amonita a kolem něho jeho životní prostředí. Žil na souši, ve vzduchu nebo ve vodě? Ve kterém geologickém období žil?

9 6.4. Dokážete vymodelovat trilobita? Pokuste se z keramické hlíny, plastelíny, moduritu či jiného tvarovacího materiálu tohoto vyhynulého prvohorního členovce vytvořit. Svoje výrobky vyfoťte anebo napište, jak se vám podařilo zkamenělinu trilobita vymodelovat jaký jste použili materiál, předlohu, jak se vám výrobek podařil a kam jste si ho vystavili. 7. Sběrem hornin a nerostů se zabývá velké množství lidí. Je to velmi zajímavý koníček. Kameny mají totiž svoje osobité kouzlo. Pro někoho jsou to krásné předměty, pro někoho jsou kameny oknem do geologické historie Země, jiný si je spojuje s magií a duševnem. Vypravte se na malou procházku do blízkého okolí. Prohlížejte si kameny podél cest, potoků nebo říček, na staveništích, na zahrádkách. Menší vzorky sbírejte a vytvořte z nich vaši originální sbírku. Najděte si vhodnou krabičku ze dřeva nebo z papíru, vytvořte přihrádky a vzorky hornin nebo nerostů si do nich uložte. Pokud se vám podaří vzorky určit, odvedli jste opravdu velký kus práce. Pokud jejich názvy nezjistíte, nevadí. Vaši sbírku nafoťte a obrázek zařaďte za tento pracovní list. 9

10 Metodika a řešení k tématu: Samé kameny Cíl: Žáci se seznámí s nerosty (minerály) a horninami významnými pro člověka, vyvodí a vyhledají jejich využití v praxi. Objasní pojem fosílie a poznají známé vyhynulé zástupce. Vzdělávací oblast: Člověk a jeho svět, Člověk a příroda, Jazyk a jazyková komunikace, Informační a komunikační technologie, Člověk a společnost, Umění a kultura, Člověk a zdraví, Člověk a svět práce Průřezové Téma: Environmentální výchova, Osobnostní a sociální výchova, Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Pomůcky: Pracovní listy, psací potřeby, výkresy a kancelářské papíry formátu A4, výtvarné potřeby pastelky, měkká tužka, voskovky (křídy), igelitový sáček, plastelína, keramická hlína nebo modurit, krabička na sbírku hornin a nerostů, fotoaparát, přístup k odborné literatuře a na internet Postup a řešení: Žáci vyluští tajenky a odpoví na otázky vztahující se ke konkrétním nerostům a horninám. Výtvarně zpracují zadané náměty. V okolí svého bydliště prozkoumají a posbírají vzorky nerostů a hornin a založí malou sbírku. 1. Tajenka zní: halit 1) H A L U Š K Y 2) Ž U L A 3) S L Í D A 4) G E O L O G I E 5) A M E T Y S T 1) Slovenský pokrm, při jehož vaření potřebujeme cedník 2) Častá hornina na Vysočině 3) Lesklý nerost 4) Věda, která se zabývá neživou přírodou 5) Fialová odrůda křemene 1.1. Sůl nad zlato, Byl jednou jeden král 1.2. Božena Němcová, její podobizna je na pětisetkorunové bankovce 1.3. Při vynechání soli, dochází v našem organismu k pocitu strádání a úzkosti. Nedostatek soli způsobuje depresi. 10

11 2. Tajenka zní: grafit 1) T Y G Ř Í O K O 2) T R I L O B I T 3) Z K A M E N Ě L I N A 4) F 5) T Ř E T I H O R Y 6) M A M U T 1) Odrůda křemene (v názvu je šelma) 2) Vyhynulý prvohorní druh vodního hmyzu 3) Slovo fosílie česky 4) F 5) Název geologického období, kterému se říká éra savců 6) Savec, který vyhynul ve čtvrtohorách 2.1. Broušenému diamantu se říká briliant Název diamantu Místo nálezu Hmotnost v karátech Cullinan Jižní Afrika Frotáž (viz PL) 3. Žula mohla být ve vesničce použita jako : Schody, obkladový materiál domů (sokl), lavička, dláždění, obruby cest a štěrkování cest, hráz rybníka, pomníky na hřbitově, kamenná zídka, kříž apod. Tajenka zní: granit 1) Š A V L O Z U B Ý T Y G R 2) L A T I M E R I E 3) J I H L A V A 4) R Ů Ž E N Í N 5) V Y S O Č I N A 6) T 1) Vyhynulá kočkovitá šelma 2) Lalokoploutvá ryba známá už z prvohor 3) Naše krajské město 4) Růžová odrůda křemene 5) Název našeho kraje 6) T 3.1. Žula je tvořena křemenem, slídou a živcem Řez žuly z plastelíny (viz PL) 3.3. Mrákotín, Kamenná 11

12 4. Odrůdy křemene: Ametyst - fialový Růženín růžový Záhněda hnědá Křišťál čirý Citrín žlutý 4.1. Návrhy korunovačních klenotů 4.2. Tygří oko, sokolí oko, kočičí oko 4.3. Mezopotámie, Egypt, Řecko 5. Pazourek 5.1. Pazourek je forma křemene, odrůda chalcedonu Používal se pro výrobu kamenných nástrojů v době kamenné (ostří primitivních nástrojů, například pěstních klínů, hrotů šípů apod.) Anglický (a také německý) název pazourku flint známe z obecného názvu pro pušku flinta. Pazourek byl totiž užíván jako křesací kamínek (nárazem oceli s pazourkem vznikají jiskry) v puškách a jeho úlohou bylo vznítit střelný prach, který odpálil kulku (vojenské užití pazourku v mušketách britské armády je doloženo k roku 1842). Skláři, optici a astronomové také znají flintové sklo s vysokým indexem lomu Eduard Štorch - Lovci mamutů, Osada Havranů 5.4. Obrázek - využití pazourku v pravěku 6. Expedice do minulosti 6.1. Za zkameněliny (fosílie) jsou považovány pozůstatky po organismech z geologické minulosti, které se dochovaly do současnosti Latimérie podivná (Latimeria chalumnae) je ryba ze skupiny lalokoploutví, dlouhá v průměru 1 metr, se zavalitým tělem, ploutvemi na násadcích a modrými šupinami. Latimérie je jediným zástupcem lalokoploutvých ryb, a proto je označována jako tzv. živoucí fosílie Obrázek amonita v druhohorním moři (loděnkovití hlavonožci) 6.4. Model trilobita (obr. viz PL) 7. Sbírka nerostů a hornin 12

13 Doplňující informace: 1. Halit (sůl kamenná) Chemický vzorec NaCl, je krychlový minerál. Název je složený z řeckých slov halos slaný a lithos kámen. Původ Průmyslově významná ložiska halitu vznikala v teplých oblastech vysrážením z mořské vody v zátokách, které byly od otevřeného moře odděleny hrází nebo byly s ním spojeny úzkým průlivem. Tak vznikly laguny, které postupně vysychaly. Jak stoupala koncentrace rozpuštěných látek, docházelo ve vodě postupně k jejich vysrážení. Nejdříve uhličitany (vápenec, dolomit), pak sírany (sádrovec) a nakonec halogenidy (halit, sylvín, carnallit). V současnosti vzniká vysrážením v solných jezerech nebo z mořské vody, krystalizuje ze sopečných plynů, vykvétá na půdách v aridních (suchých) oblastech. Morfologie Nejčastěji se vyskytuje v podobě zrnitých nebo vláknitých agregátů, často tvoří krystaly ve tvaru krychle. Může být i celistvého vzhledu. Vlastnosti Fyzikální vlastnosti: Lze rýpat nehtem (má tvrdost 2), hustota 2,1 2,2 g/cm³, dokonale štěpný podle krychle, křehký. Při dlouhodobém působení tlaku plastický. Optické vlastnosti: Barva je čirá, bílá (od vzduchových bublinek), červená (od rozptýleného hematitu), šedá (jílové částice), žlutá a modrá (od rozptýleného kovového sodíku) aj. Vryp je bílý, lesk skelný až mastný. Chemické vlastnosti: Složení - Na 39,34%, Cl 60,66%, příměsi I, Br. Rozpouští se ve vodě, vzniklý roztok, solanka, je elektricky vodivý. Hygroskopický (pohlcuje vzdušnou vlhkost). Plamen barví intenzivně žlutě. Jiné vlastnosti: Slaná chuť. Získávání Krystaly halitu v rakouském solném dole u Hallstattu Existují tři způsoby těžby soli. 1. Hornická těžba: pomocí těžkých těžebních mechanizmů se ve vrstvě halitu razí štoly a těžební komory, které mají výšku m. Pásovým dopravníkem nebo automobily se sůl odváží na povrch a dále zpracovává. Tento způsob těžby je finančně nejnákladnější. Posledním činným solným dolem tohoto druhu v Polsku je Kłodawa. 2. Louhování: do podzemního ložiska se vrtem přivede voda. Sůl se v ní rozpustí a vzniklý roztok (solanka), který obsahuje přibližně 310 g soli v jednom litru, se čerpá na povrch. Po odpaření vody dojde ke krystalizaci a následnému zpracování. Dutiny vzniklé těžbou se následně používají jako úložiště uhlovodíků (např. zemního plynu). 3. Odpařováním mořské vody: technologie použitelná v teplých oblastech, kdy se mořská voda (obsahuje v jednom litru přibližně 3,5 g halitu) nechává odpařit v mělkých nádržích. Takto získaná surovina obsahuje 80% halitu a je třeba ji chemicky vyčistit od nežádoucích příměsí. Využití Jedná se o životně důležitý minerál, který je potřebný pro životní funkce většiny organizmů. Dospělý člověk zkonzumuje za rok 7,5 kg soli. Na světě se vyrobí 220 milionů tun soli ročně, z toho v Evropě 45 milionů tun. Sůl kamenná je důležitá surovina pro potravinářský a chemický průmysl. V potravinářství se kromě běžné úpravy potravin používá sůl při konzervaci masa. V chemickém průmyslu je halit důležitý pro tvorbu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny solné a mnoho dalších látek. Jeho další využití je například v mydlovarnictví, sklářství, metalurgii a v papírenském průmyslu, či při výrobě barev. Využití je tedy obrovské a jedná se o strategickou, ale dostupnou surovinu. 13

14 Naleziště Slovensko (Solivar u Prešova) Polsko (Wieliczka) Rakousko (Alpy - Hallstatt u Salzburgu) Německo Obchod se solí Od doby, kdy lidé přešli z lovu na zemědělství a masitou potravu, bohatou na sůl, nahradili obilím, začaly být bílé krystalky velice žádané. České země byly vždy závislé na dovozu soli, která se v minulosti dopravovala po solných stezkách - do severních Čech sůl saská, na jih pak alpská. Ta se dopravovala po Zlaté stezce přes Šumavu a na nejobyčejnějším z minerálů zbohatly zejména města Pasov a Prachatice, přes něž solné karavany procházely. V 16. století prošlo Prachaticemi, označovanými za solný sklad Čech, až 220 tun soli týdně. Ve středověku se používala sůl jako konzervační prostředek, takže obchodníci s touto komoditou byli velmi zámožní. Trh prostřednictvím vysokých daní ovládali panovníci, na obchodu se solí zbohatly Benátky, Janov i Řím Filmová zpracování pohádky Boženy Němcové Sůl nad zlato: filmová pohádka Byl jednou jeden král režiséra Bořivoje Zemana s Janem Werichem, Vlastou Burianem a Milenou Dvorskou v hlavní roli film Sůl nad zlato režisér Martin Hollý, v hlavních rolích se představili Libuše Šafránková jako princezna Maruška a solný princ Gábor Nagy Sůl nad zlato Sůl nad zlato (něm. Der Salzprinz, angl. Salt More Than Gold) je slovenská pohádka ze sbírky Boženy Němcové, která dává ponaučení, že zatímco bez zlata a drahých kamenů člověk žít může, tak sůl je pro život a zdraví nezbytná. Jedná se o morální ponaučení, které říká, že mnoho prostých a všedních věcí je pro život mnohem důležitějších než sebelepší šperk a drahá ozdoba. Jiná slovenská verze této pohádky Soľ nad zlato pochází od Pavla Dobšinského. Byl jednou jeden král... Byl jednou jeden král je česká filmová komedie na motivy pohádky Boženy Němcové Sůl nad zlato. Natočil ji roku 1954 režisér Bořivoj Zeman. Film je zvukový a barevný, plný humorných situací. Hlavní role vytvořili Jan Werich, jako král Já I. a Vlasta Burian jako rádce Atakdále. Jednalo se o jejich první vzájemné setkání před filmovou kamerou. Pro Vlastu Buriana to byl třicátý sedmý film, jediný jeho barevný film (když nepočítáme animovaný film Dva mrazíci). Svoji první velkou filmovou roli si zde zahrála Milena Dvorská v roli princezny Marušky, kterou jako tehdejší ryzí neherečku její výkon přivedl na budoucí hereckou dráhu. Texty písní složil Jaroslav Seifert. Film byl natočen v ateliérech a v okolí Jindřichova Hradce. Dějová linka: V království Moje království vládne pyšný, hloupý a namyšlený král Já I., který má rádce Atakdále. Král je vdovec a má tři dcery: Drahomíru, Zpěvanku a nejmladší a nejchytřejší Marušku. Jelikož chce jít na odpočinek, chce jedné z dcer svěřit vládu, a to té, která ho má ráda nejvíce. Když se dcer zeptá, jak ho mají rády, Drahomíra řekne, že ho má ráda jako zlato, a Zpěvanka jako zlato v hrdle. Maruška nejdříve odvětí, že ho má ráda, jak jen dcera 14

15 může mít otce ráda, na královo naléhání nakonec prohlásí, že ho má ráda jako sůl, protože jí je zapotřebí. To krále rozhněvá a Marušku vyžene. Vyhnaná princezna se dostane ke kouzelné babičce, která se jí ujme. Do paláce přijíždějí i tři princové, aby se ucházeli o princezny. Král, aby všem a zejména Marušce dokázal, že sůl je jen nicotný nerost, nechá všechnu sůl z celého království odnést na hrad a pak ji zničit. Jako jediná králi vzdoruje vdova Kubátová, která si sůl ponechá. Po neúspěšných pokusech vařit bez soli, z království prchají jak dvořané, tak i princové, o které ani druhé dvě princezny nejeví zájem. Cestou se princové zmocní královského pokladu, za který se král neúspěšně pokoušel od vdovy Kubátové koupit alespoň trochu soli. Princové nejprve společně odvážejí poklad z království, ale jejich hamižnost je postaví navzájem proti sobě a poklad nakonec skončí v bažinách. Do bažiny zapadne i král, který s vidinou blížící se smrti zpytuje své svědomí a uvědomí si, že Marušku neoprávněně vyhnal a vládl špatně. Dostane se z bažiny, a tak má šanci vše napravit. Když mu Maruška dá slánku se solí, kterou dostala od kouzelné babičky, má král hlavní starost, aby bylo soli dost pro všechny lidi v království. Čarovná slánka je však bezedná, a proto je dost soli pro všechny. Maruška si vezme za manžela rybáře, kterého potkala při svém vyhnání, Drahomíra zahradníka a Zpěvanka dudáka. Král se ožení s vdovou Kubátovou a na odpočinek zatím neodchází. Mezi povinnosti rádce Atakdále se dostává i péče o malé děti královské rodiny Nedostatek soli O tom, že je sůl podstatnou součástí jídelníčku nelze pochybovat. O důležitosti soli pojednává pohádka Sůl nad zlato, která řadí sůl na výsluní. Vědci dokonce přišli se zjištěním, že při vynechání soli, dochází v našem organismu k pocitu strádání a úzkosti. Nedostatek soli způsobuje depresi. Vědecké zjištění může otevřít dveře dalším metodám pro léčení depresí. Jak bylo zjištěno, absence chloridu sodného (kuchyňské soli) u krys je dohnala k tomu, že je přestalo lákat jejich oblíbené cucání sladké šťávy nebo dokonce šlapání na páčku, které v jejich mozku prostřednictvím elektrody vyvolává libé pocity. Změna chování je pozorovatelná a má všechny znaky deprese a v případě podání soli, se nálada rapidně zlepší. Pokud bude vědecké zjištění aplikováno na člověka, pak si tak můžeme jednoduše odpovědět na otázku, proč si jídlo tak rádi solíme. A to mnohdy i přes různé zdravotní komplikace, které nám nadměrné solení přináší. Původ naší lásky k soli můžeme hledat v tom, že jsme se vyvinuli z mikroorganismů, které kdysi vznikly ve slaném oceánu a že náš život závisí na tzv. sodno-draselné pumpě. Bez sodíku by mnoho biologických systémů ani neexistovalo. Je to velmi důležitá sloučenina potřebná pro životní funkce většiny organismů. Negativní účinky soli Nadměrné solení způsobuje v těle řadu nepříjemných komplikací otoky, zatěžuje ledviny, srdce, krevní oběh Pro ty, kteří mají tyto problémy se na českém trhu objevily i jiné solící směsi, které mají snížení podíl chloridu sodného a místo něj je náhrada v podobě draselných iontů, které tak nezatěžují lidský organismus. Chuťový rozdíl je nepatrný. 15

16 Tělu stačí pouze 4 gramy Ačkoliv tělu stačí pouze čtyři gramy soli, mnoho z nás mu dopřává zhruba třikrát více. Některé studie dokonce uvádí, že je skutečná potřeba organismu dokonce méně jak dva gramy. Každopádně alarmující je informace o světovém průměru spotřeby soli - na osobu je to 10 gramů denně. Jak je vidět, mnoho z nás si na soli prostě pochutná. Dvě třetiny soli, kterou do sebe dostáváme, je z hotových jídel a z jídel rychlého občerstvení. Solit nebo nesolit? Kvůli zdravotním komplikacím nedoporučují lékaři překračovat stanovenou dávku (4 g/den), ale rozhodně nedoporučují sůl vynechávat úplně. Stačí ji jen omezit a uvědomit si, že mnohdy si nemusíme jídlo přisolovat, ale naopak při vaření můžeme využít už sůl, která je obsažená v potravinách přímo (salámy, sýry ). 2. Grafit (tuha) Chemický vzorec C, je šesterečný nebo klencový minerál. Název pochází z řeckého grafein - psáti. Patří mezi nekovové minerály. Starší název pro grafit je tuha. Vznik Tvoří pigment ve vápencích a jílovitých břidlicích. Ložiska grafitu vznikají při přeměně usazených hornin ze zbytků organických látek a tvoří vrstvy nebo čočkovitá tělesa v rulách, svorech, fylitech nebo mramorech. Může být také magmatického původu - nalézá se v pegmatitech. Morfologie Tvoří šupinky, ploténky, sférické agregáty, zemité výplně. Krystaly se vyskytují v přírodě vzácně, mají tvar hexagonálních tabulek. Vlastnosti Fyzikální vlastnosti: Píše po papíře, otírá se o prsty (má tvrdost 1), na omak mastný, hustota 2,1-2,3 g/cm³ (kolísá vlivem přimíšenin), štěpnost dokonalá podle 0001, lom nerovný. Bod tání je cca C, dobře vede elektrický proud. Optické vlastnosti: Barva je černá, tmavě až ocelově šedá. Vryp je tmavě ocelově šedý a lesklý. Průhlednost - neprůhledný. Lesk - kovový až matný Chemické vlastnosti: Tvořen uhlíkem s příměsemi H, N, CO 2, CH 4, SiO 2 aj. V kyselinách nerozpustný, reaguje pouze s HNO 3 při povaření. Využití Díky vlastnostem je velmi široké. Z běžných předmětů ho nalezneme v tužkách, tzv. uhlíky jsou součástí elektromotorů různých domácích spotřebičů (mixér, automatická pračka, vysavač aj.) Grafit slouží jako moderátor v některých typech jaderných reaktorů. V metalurgickém průmyslu se vzhledem k jeho značné tepelné odolnosti z něho vyrábějí tavicí kelímky, vyzdívky nístěje vysoké pece, jako separátor slouží na vymazávání slévárenských forem. Z grafitu se vyrábějí elektrody pro elektrolytickou výrobu hliníku nebo křemíku, elektrody do obloukových pecí na výrobu ocele. Slouží také jako součást suchých i olejových maziv (grafitová vazelína). 16

17 Naleziště Česká republika (Český Krumlov, Bližná, Velké Tresné, Staré Město pod Sněžníkem, Černá v Pošumaví) Svět: Německo (v okolí Pasova magmatická ložiska, v pohoří Harz metamorfní ložiska) USA (státy Alabama, New Jersey, New York) Rusko (tunguzská oblast na Sibiři) Kanada (provincie Québec žilná ložiska) Srí Lanka (žilná ložiska) Madagaskar (metamorfní ložiska) a další 2.1. Briliant je diamant broušený do kulatého, oválného či jiného tvaru briliantovým brusem. Briliantový brus je nejčastěji používaný typ broušení diamantů (není tolik odpadu, jak u brusu diamantového). Diamant je nejtvrdší známý přírodní minerál (nerost) a třetí nejtvrdší látka vůbec (po fulleritu a Aggregated Diamond Nanorods). Jedná se o krystalickou formu uhlíku C. Tvoří hlavně jednotlivé krystaly oktaedrického, dodekaedrického nebo krychlového vzhledu. Pro použití ve šperku je nejoblíbenější výbrus nazývaný briliant. Vznik Vzniká v zemské kůře za vysokých teplot a tlaků v ultrabazických vyvřelinách - kimberlitech, lamproitech a komatiitech. Vlastnosti Na plochách bývá vyvinuto rýhování, plochy někdy naleptány a pak jsou matné. Diamant jako jediný drahý kámen se vyskytuje ve všech barevných modifikacích, nejčastěji je však bílý. Bývá šedý, neprůhledný bort, karbonádo, bezbarvý, dokonale štěpný podle osmistěnu {111}. Má tvrdost 10 v Mohsově stupnici, je 140 x tvrdší než korund, nejvyšší tvrdost má na plochách štěpného osmistěnu (což umožňuje broušení diamantu diamantovým práškem), hustota 3,52-3,6 g/cm³. Má vysoký index lomu světla - přes 2,4 (ale moissanit má vyšší 2,65 2,69) a nejvyšší tepelnou vodivost ze všech látek vůbec. Relativní permitivita ε r je 5,5. Hodnota diamantu je určována takzvanými čtyřmi C: Hmotnost Hmotnost diamantů se udává v karátech. Metrický karát (Carat) je definován jako 0,2 g a značí se ct. Diamant o hmotnosti 1 g má tedy 5 karátů. Diamanty v běžně prodávaných špercích mají obvykle hmotnost v setinách, desetinách až jednotkách karátů. Tato jednotka hmotnosti se historicky vyvinula od hmotnosti semene svatojánského chleba (Rohovník obecný - Ceratonia siliqua - Carob Tree - St. John's Bread). Semena byla tradičně používána v Arábii a Persii jako závaží při určování hmotnosti drahých kamenů. Důvodem je skutečnost, že velikost a hmotnost těchto semen je poměrně uniformní a v uvedené oblasti světa jsou semena běžně dostupná. Barva Klenotníci někdy dělají kolekce z diamantů stejných barev. Diamant Hope - jeho tmavě modré zabarvení je způsobeno stopovými příměsemi boru. Chemicky čistý a strukturálně perfektní diamant je dokonale transparentní bez odstínů nebo zabarvení. Barva diamantu může být způsobena chemickou nečistotou nebo strukturálními kazy v krystalové mřížce. Sytost a barva odstínu může zvýšit i snížit cenu diamantu. Například bílé diamanty s odstínem žluté nebo hnědé jsou většinou levnější, zatímco růžové, červené, sytě žluté nebo modré diamanty (jako například diamant Hope) jsou velmi ceněny. 17

18 Proto se také někdy provádí umělá změna barvy diamantů fyzikálními procesy, jako je ozařování nebo žíhání za vysokého tlaku a teploty. Další úpravou (zlepšením) barvy je bělení diamantů. Všechny úpravy barev diamantů mají za účel zvýšit cenu diamantu. Diamanty s upravenou barvou musí být označeny jako upravené. Čistota Čistotou se míní míra vnitřních defektů. Můžou to být třeba krystaly cizího materiálu, nezkrystalizovaný uhlík nebo strukturální nedostatky jako malé praskliny, které mohou způsobovat bělavý nádech diamantu. Pouze asi 20 procent vytěžených diamantů má dostatečnou čistotu na to, aby mohly být užity v klenotnictví. Ostatních 80 procent se využívá průmyslově jako řezné nástroje nebo brusivo. Brus Broušení diamantů je umění i věda o tom, jak vytvořit drahokam z hrubého diamantu. Broušení diamantů popisuje způsob, jakým byl hrubý kámen vybroušen a vyleštěn do své finální drahokamové podoby. Často je zaměňován brus s tvarem briliantů. Techniky broušení diamantu jsou zlepšovány stovky let. Jednu z hlavních zásluh na moderním brusu má matematik a drahokamový nadšenec Marcel Tolkowski, který v roce 1919 zdokonalil kruhový briliantový brus tím, že spočítal ideální tvar pro maximální zpětný odraz a disperzi barev světla. Moderní kruhový briliant má nejméně 57 facet (vybroušených plošek). V současné době se většina menších diamantů brousí v Indii a Rusku, kde je levná lidská práce. Většina operací při broušení menších diamantů je více méně zautomatizována. Těžba a výroba Přírodní diamanty se průmyslově těží ve velkých povrchových dolech, hlubinnou důlní těžbou kimberlitových nebo lamproitových komínů (důl Argyle v severní Austrálii) nebo podmořskou těžbou ze splavenin. Lze také vyrobit umělé diamanty, např. krystalizací uhlíku z kovových slitin za velmi vysokých tlaků a teplot. Jejich výroba je poměrně levná a používají se jako průmyslové diamanty pro řezné nástroje a brusivo. Napodobeniny diamantů jsou minerály jako karbid křemíku (Moissanite) nebo kubická zirkónie. Umělé diamanty se pro šperkařské a obchodní účely podle metodiky mezinárodní klenotnické organizace CIBJO (např. The Diamond Book ) rovněž řadí mezi napodobeniny, i když se fyzikálně a chemicky jedná o diamanty. Výroba velkých syntetických diamantů poslední dobou potenciálně ohrožuje průmysl přírodních šperkářských diamantů. Konečný efekt obecné dostupnosti syntetických diamantů šperkařské kvality na cenu přírodních diamantů lze těžko předvídat, ale stejná situace již dříve vznikla i u jiných umělých kamenů (safíry, rubíny a další), a přesto neklesla cena příslušných přírodních kamenů. Přírodní a umělé (syntetické) diamanty lze rozlišit většinou spektroskopickými metodami v dobře vybavené laboratoři. Pomocí epitaxe z molekulárních svazků se za vysokého tlaku a teploty získávají diamanty ve tvaru tenkých destiček. Tyto umělé diamanty jsou velmi drahé a mají použití např. v optice, elektronice a v jiných speciálních zařízeních. Využití Nejznámější je využití diamantů ve šperkařství. Aby vynikly jejich optické vlastnosti, jsou vybrušovány do tvaru speciálního mnohostěnu - briliantu. Hmotnost diamantu se vyjadřuje v karátech (ct). Velmi významné je využití diamantů v průmyslu. Vyrábějí se z nich řezné, vrtné a brusné nástroje, prášky a pasty. Pro tento účel se využívají diamanty pro šperkařství bezcenné (špatná barva, špatná čistota), diamantový prach a průmyslově vyráběné diamanty. Naleziště Nejstarší naleziště diamantů jsou známa v Indii (oblast Golgonda); 18

19 dále nacházen v Brazílii (stát Minas Gerais), Jižní Africe, Rusku. V Česku byl nalezen dvakrát (Dlažkovice, Chrášťany). Třetí nález u Starého se ukázal jako natavený kousek umělého sklo-keramického materiálu. Současná významná světová naleziště diamantů (seřazená podle hodnoty produkce) Botswana Rusko (Sibiř) Kanada Jižní Afrika Angola Namibie Austrálie Přehled největších surových diamantů karáty jméno rok místo 3106 Cullinan 1905 Jižní Afrika 995,2 Excelsior 1893 Jižní Afrika 968,8 Hvězda Sierry Leone 1972 Sierra Leone 787,5 Velký Mogul 1650 Indie 770 Woyie River 1945 Sierra Leone President Vargas 1938 Brazílie 726 Jonker 1934 Jižní Afrika 650,8 Reitz 1895 Jižní Afrika 620, Jižní Afrika 609,25 Baumgold 1922 Jižní Afrika 601,25 Lesotho 1967 Jižní Afrika Sierra Leone 455 Darcy Vargas 1939 Brazílie 440 Nizam 1835 Indie sjezd KSSS 1981 Sibiř (Hmotnost diamantů se udává v karátech. Metrický karát (Carat) je definován jako 0,2 g a značí se ct.) 2.3. Frotáž je výtvarná technika, která využívá přenášení otisku reliéfní struktury podložky měkkou tužkou na papír. 3. Granity (žuly) jsou to hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly (rapakivi). Žuly jsou stejnoměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá. 19

20 Hustota žul se pohybuje kolem 2,80 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti. Mineralogickými složkami žuly jsou především živce (ortoklas a plagioklas), křemen, slídy (muskovit a/nebo biotit) a amfibol (hornblende). Žula obsahuje také malé příměsi magnetitu, granátu, zirkonu a apatitu. Vzácně obsahuje i pyroxen a velmi vzácně železem bohatý olivín a fajalit. Žuly lze dělit na čtyři typy: I typ žuly derivované tavením dříve exitujících magmatických hornin S typ žuly vzniklé tavením původně sedimentárních hornin A typ žuly typické pro riftové zóny a stabilní kontinentální oblasti, anorogenní žula M typ žuly vyskytující se v oceánských ostrovních obloucích, jsou podobné svým složením I-typu Podle příměsí se rozeznávají biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula, amfibolickobiotitická žula, apod. Porfyrová žula obsahuje větší porfyrické vyrostlice ortoklasu. Výlevným ekvivalentem žuly je ryolit. Žilným ekvivalentem žuly je žulový porfyr. Výskyt Žula se vyskytuje v hlubinných tělesech plutony a pně. Granitoidy tvoří z velké části zemskou kůru pevnin. Česká republika Český masív Českomoravská vrchovina, Šumava, Český les, Smrčiny, Krušné hory, Krkonoše, Železné hory, Jizerské hory. Svět Fichtelgebirge (Smrčiny), Oberpfälzer Wald, Bayerischer Wald (Bavorský les), Schwarzwald, Odenwald, Lausitz, Centrální Alpy, Waldviertel, Mühlviertel, Norsko, Švédsko, Finsko. Původ pojmenování Slovo žula pochází z německého Sohle = podklad, podloží. Slovo granit pochází z latinského granum = zrnko. V odborné terminologii se dnes již výhradně používá označení granit. Využití Slouží jako stavební kámen, používá se také na dlažby. Rozpukané žuly se používají na štěrk Mineralogickými složkami žuly jsou především živce (ortoklas a plagioklas), křemen, slídy (muskovit nebo biotit) Žula z plastelíny didaktická pomůcka Na vybudování dvou žulových lomů a kamenických provozů v nich, a to v Kamenné a Mrákotíně, má největší zásluhy rod Zedníčkových z Kamenné u Budišova. Kamenický rod založil Jindřich Zedníček (ročník 1888), který se věnoval především výrobě kamenických stavebních dílů, koryt a plotových sloupků. Další pokračovatelé otevřeli několik kamenolomů (Horní Dvorce, Olší a především Mrákotín I) a podstatně rozšířili činnost v kamenolomu Kamenná, kde se nyní zpracovává surovina vytěžená z lomů v Mrákotíně a Kamenné. Pražský hrad Obelisk, žulový monolit na III. nádvoří, byl postaven v r u příležitosti 10. výročí založení republiky podle návrhu Josipa Plečnika, jeho historie však nebyla jednoduchá. Plečnik chtěl umístit štíhlý sloup s věčným světlem na novém širokém schodišti do Rajské zahrady a na vrchu měla být Štursova socha českého lva nad slovenským křížem. 20

21 Tahanice kvůli slovenským protestům přiměly Plečnika změnit záměr a vybudovat žulový monolit bez sochy. Drahý projekt a transport z Mrákotína u Telče nikdo nechtěl financovat, až jej na své náklady nechal provést prezident Masaryk. Štíhlý monolit (18,2 m, 120 tun) se však při transportu 8. září 1923 zlomil (přetrhlo se ocelové oko kladky při tažení do prvního strmějšího kopce nad Mrákotínem) a byl tesán jiný. Ten však se ukázal být z nekvalitního kamene a tak v r byl připraven další monolit, tomu se však odlomila třímetrová špice (z celkových 20 metrů) již v lomu, nicméně byl na Hrad převezen. Na schodiště se nový masivnější obelisk Plečnikovi nehodil, proto byl umístěn na III. nádvoří na betonový zvonovitý základ. V r byl vršek osazen ocelovým pozlaceným jehlanem. Jedna část zlomeného prvního monolitu byla posléze použita na památník padlým ze světové války pod Emauzy. V zahradě Na valech - na Moravské baště, je umístěn jeden ze dvou dalších odštěpků monolitu, druhý je u Lánské obory. 4. Křemen Křemen (anglicky quartz) je obecně známý minerál s chemickým vzorcem SiO 2, hojně se vyskytující v litosféře, kde tvoří jeden z nejdůležitějších prvků. Křemen vytváří celou řadu odrůd, mezi které patří hvězdovec, čirý křišťál, růžový růženín, hnědá záhněda, chalcedon, achát, onyx, ametyst, tygří oko, železitý křemen, jaspis, žlutý citrín, černý morion a další. Křemen je běžnou součástí žuly, pískovce a mnoha dalších hornin. Vznik Křemen vzniká jako poslední člen Bowenova reakčního schématu z magmatu. Je tvořen tetraedry SiO 4, které spadají do základních stavebních prvků křemičitanů. Často se vyskytuje v pegmatitech, žulách, ryolitech či jako výplň žilných těles a různých dutin. Vlastnosti Krystaluje v klencové soustavě a na Mohsově stupnici tvrdosti má tvrdost 6-7. Je průhledný, zřídka bílý. Typický tvar krystalu je šestiboký hranol s dvěma klenci, u kterého bývají plochy hranolu vodorovně rýhovány. Běžně však dochází k dvojčatění nebo růstu polykrystalů, ale setkáváme se také s monokrystaly. Rozpouští se v kyselině fluorovodíkové. Křemen se vyskytuje v mnoha odrůdách, patří sem i drahokamy jako například: křišťál, ametyst, záhněda, achát, růženín, jaspis, chalcedon, chryzopras, citrín. Rozpoznáváme vyšší a nižší křemen. Nižší křemen je stabilní do teploty 573 C, po překročení mezní teploty dochází k modifikaci do hexagonální konfigurace vyššího křemene, který se nazývá beta křemen. V případě, že současně dochází k nárůstu tlaku, přeměňuje se křemen ve stabilní coesit a následně ve stišovit. Křemen je velmi odolný proti zvětrávání, což je jeden z důvodů, proč se hromadí v náplavech a sedimentech ve formě zrnek, valounků, valounů (tvoří písky, štěrky atd). Relativní permitivita ε r krystalu křemene je 4,3 až 4,7. Získávání Křišťál - krystalický oxid křemičitý Křemen se ve velkém množství těží jako součást písků a štěrků, často se těží na speciální slévárenské anebo sklářské písky. Dále se mohou těžit kvarcity, což jsou horniny složené převážně z křemene. Pro sběratelské a šperkařské účely se těží drahokamové odrůdy křemene a sbírkové ukázky křemene. Pro šperkařství se získávají zejména mikrokrystalické křemeny (jaspis, achát) a vysoce kvalitní čiré a nepopraskané záhnědy, křišťály, citríny a ametysty pro výrobu brusů. Využití Pro své piezoelektrické vlastnosti je křemen hojně využíván jako oscilátor v elektronických zařízeních, jako v hodinách a dalších přístrojích měřících čas (PC atd.). Jeho předností 21

22 v tomto ohledu je velmi malá závislost piezoelektrického koeficientu na teplotě. Křemenné sklo je na rozdíl od křemene amorfní a má laboratorní a další využití ve sklářském průmyslu. Další využití má v radiotechnice. Mnoho jeho odrůd je ceněno jako drahé a ozdobné kameny, které jsou dále používány ve šperkařském průmyslu a jako dekorace. Naleziště Běžný minerál všeobecně rozšířený. (Podkrkonoší (ametyst), Písecko (růženín), Dolní Bory u Velkého Meziříčí (záhněda)) Korunovační klenoty Pražský hrad, jeho chráněná oblast včetně archeologických nálezů, je uznáván za Národní kulturní památku č. 1. Na dalším místě v pořadí našich památek jsou České korunovační klenoty. Uloženy jsou trvale na Pražském hradě, a také vystaveny mohou být jen na jeho území. Bývá to však při zcela mimořádných událostech. Naposledy byly klenoty vystaveny v dubnu 2008 při příležitosti 90. výročí vzniku samostatné Československé republiky. O vystavení korunovačních klenotů má právo rozhodnout výhradně prezident republiky. Korunní komora v chrámu sv. Víta, v níž jsou korunovační klenoty českých králů uloženy, je bez nadsázky nejnepřístupnější místo na Pražském hradě. Dveře, stejně jako pancéřová skříň na klenoty, mají sedm zámků a k jejich otevření a vyzdvižení klenotů se musí sejít sedm držitelů klíčů: prezident republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hlavního města Prahy. Tradice sedmi klíčů vznikla poté, co v roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Klenoty byly uloženy v chrámu sv. Víta na Hradě, tentokrát v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí, za železnými dveřmi s pěti zámky. Vyhrazena jim byla zvláštní skříň, opatřená dalšími dvěma zámky, k nimž dostali klíče dva strážci klenotů. I když se později místo jejich uložení měnilo, tradice se sedmi klíči se udržela. Hodnotu Českých korunovačních klenotů nelze v penězích vůbec vyjádřit. Kromě nedocenitelné hodnoty historické se staly i vzácným symbolem české státnosti. Soubor tvoří Svatováclavská koruna Karla IV., k ní náležející pouzdro a poduška, královské žezlo a jeho pouzdro, královské jablko a jeho pouzdro, korunovační plášť a další oděvní součásti: pás, manipul, štola a hermelínový límec. Ve středověku patřily k souboru ještě prsten, zlaté náramky a křišťálová nádoba na sv. olej. Popis jednotlivých předmětů Svatováclavská koruna Svatováclavská koruna má podobu zlaté čelenky složené ze čtyř dílů. Každý z těchto dílů má na vrcholu velkou lilii. Čelenka je zhotovena ze zlata o ryzosti 22 karátů. Díly jsou nahoře spojeny dvěma příčnými pásky (kamárami), které jsou v místě svého překřížení (na vrcholu) osazeny křížkem. Kamáry jsou zhotoveny ze zlata odlišné kvality (19 až 20 karátů) než čelenka, patrně pocházejí ze zlatého pásu, který byl svatebním darem Blanky z Valois od jejího bratra, francouzského krále Filipa VI. Jednotlivé části koruny jsou spojeny zlatými závlačkami. Koruna je osazena drahými kameny a perlami, což obnáší celkem 18 safírů, 1 akvamarín, 31 spinelů, 15 rubínů, 1 rubelit růžový turmalín (donedávna považovaný za rubín), 25 smaragdů a 20 perel. Do křížku na vrcholu je údajně vložen trn z koruny Ježíše Krista, na křížku je vyrytý latinský nápis HIC EST SPINA DE CORONA DOMINI (zde je trn z koruny Páně). Koruna váží 2358,04 gramů a má výšku i průměr 19 cm. 22

23 Královské žezlo Žezlo je zhotoveno z osmnáctikarátového zlata. Má délku 67 cm a váží 1013 g. Ozdobeno je 4 safíry, 5 spinely a 62 perlami. Mimořádně velký spinel je osazen na vrcholu žezla. Žezlo se skládá ze čtyř částí. Rukojeť je pokryta ovými lístky, květy a větévkami a je po obou stranách zakončena okružím s řadou perel. Hlavice žezla je stylizována do tvaru květu a je osazena perlami a uvedenými drahými kameny. Královské jablko Královské jablko bylo vytvořeno zřejmě ve stejné době a dílně jako žezlo (viz dále), je rovněž zhotoveno z osmnáctikarátového zlata. Je lehce zploštělé o průměru 11,9 cm a výšce 9,8 cm. I s křížem na vrcholu je vysoké 22 cm. Váží 780 g. Jablko je na kříži a na obroučce osazeno celkem 8 safíry, 6 spinely a 31 perlami. Na vrchní části pod křížem je latinský nápis DOMINE IN VIRTUTE TUA LETABITUR REX ET SUPER SALUTARE TUAM EXULTABIT (Hospodine, z tvé moci raduje se král a z pomoci tvé jásá). Na zadní části kříže, na vrcholu je nápis DEUS CELUS REGNAT ET REGES TERRE (Bůh vládne nebesům a králové zemi). Obě polokoule jablka jsou pokryty tepanými reliéfy. Korunovační plášť Korunovační plášť byl zřejmě zhotoven pro korunovaci Ferdinanda II. (1617) a byl používán až do roku 1836, kdy se uskutečnila poslední korunovace českého krále. Král v něm byl oděn během obřadu. Plášť je zhotoven z luxusního hedvábného materiálu červené barvy a je lemován hermelínem (kožešinou z hranostaje). Plášť je polokruhový, vzadu prodloužený do vlečky a nemá rukávy. Je široký 312 cm a dlouhý 236 cm. Uložen je odděleně od klenotů ve speciálně klimatizovaném depozitáři. Kožená pouzdra Nejstarší je kožené pouzdro na korunu, které nechal Karel IV. zhotovit v roce Pouzdro má téměř kulovitý tvar, horní a dolní díl jsou bohatě zdobeny. Na vrchní části jsou 4 znaky: říšská orlice, český lev, rodový erb Arnošta z Pardubic a znak Arcibiskupství pražského. Po obvodu je čtyřřádkový červený nápis ANNO DOMINI MCCCXLVII DOMINUS KAROLUS ROMANORUM REX ET BOHEMIAE REX ME FECIT AD HONOREM DEI ET BEATI WENCESLAI MARTIRIS GLORIOSI (Léta páně 1347 pan Karel, král římský a král český, mne zasvětil k poctě boží a slavného utrpení svatého Václava). Pouzdro žezla pochází pravděpodobně ze 17. století. Má válcovitý tvar, na jednom konci rozšířený pro hlavici žezla. Je zhotoveno z hladké kůže a skládá se ze dvou částí spojených drobnými panty. Původní pouzdro na jablko bylo značně poškozeno, proto bylo v roce 1929 zhotoveno pouzdro nové. Je na něm zobrazen znak Československé republiky, na vrchu jsou letopočty svatováclavského milénia 929 a Po obvodu je nápis DVACÁTÝ OSMÝ ZÁŘÍ Odrůdy křemene Fanerokrystalické odrůdy: křišťál, ametyst, záhněda, růženín, morion, citrín, modrý křemen, tygří oko, sokolí oko, kočičí oko, aventurin Kryptokrystalické odrůdy: chalcedon, achát, mechový achát, onyx, plazma, prasem, karneol, sardonyx, chryzopras, heliotrop, jaspis, enhydros 23

24 4.3. Křemenný písek je písek, který je téměř výhradně tvořený z křemičitých zrn, neobsahuje příměsi a jiné úlomky. Používali ho k získání skla již staří Egypťané, sklo nacházelo své uplatnění už od středověku (vitráže skleněné části spojené mozaikovým olovem). Lidé znali sklo už dávno. Blesk zanechával na písečných pouštích zvláštní útvary vzniklé ztavením písku. Ztuhnutím žhavé sopečné lávy vzniká také tmavé přírodní sklo obsidián, z kterého si lidé už od pravěku vybrušovali nástroje i ozdoby. Bylo to především v Anatólii (Trója), Mexiku a Jižní Americe. Ale to člověku nestačilo, chtěl si sám z písku ohněm sklo vytavit. To se podařilo obyvatelům tehdejší Mezopotámie někdy mezi léty př. n. l. Nejdříve sklo používali jako glazuru na kamenné a keramické korálky, později, kolem roku 2500 př. n. l., už byly korálky a amulety celé skleněné. Tam se také při svých invazích seznámili se sklem Egypťané. Tak nastal zrod sklářského průmyslu v Egyptě. Sklo tavili Egypťané z křemenného písku, vápenných mořských lastur a sody. Kromě šperků dělali později i nádoby: hliněná jádra potahovali sklovinou, nanesené sklo v ohni ztavili a nakonec hliněný válec odstranili. Tutéž techniku převzali od Egypťanů Řekové. Vylepšili ji pouze v tom, že hliněné jádro budoucí nádoby rovnou ponořovali do roztavené skloviny. Tento způsob používali až do poloviny 1. stol. př. n. l. 5. Pazourek je tvrdá sedimentární kryptokrystalická forma křemene zařazená mezi odrůdy chalcedonu Pazourek je obvykle tmavošedý, modrý, černý nebo temně hnědý a často se skelným vzhledem. Vyskytuje se převážně ve formě pecek (mandlí, konkrecí, uzlin) i větších objemů uvnitř usazených (sedimentárních) hornin jako jsou křídy a vápence. Způsob vzniku pazourku není dosud jasný, i když se zdá potvrzeno, že je výsledkem chemických změn při tvorbě sedimentárních hornin pod tlakem při procesu diageneze. Jedna teorie praví, že gelovitý křemičitý materiál vyplňuje dutiny v sedimentu a v nich zkřemení. To by vysvětlovalo složité tvary, ve kterých se přirozený pazourek v přírodě vyskytuje. V Evropě se nejlepší pazourek pro výrobu nástrojů vyskytuje v Belgii v Obourgu v pazourkových dolech Spiennes, v křídách na pobřeží průlivu La Manche, v Pařížské pánvi, v ložiskách na Rujáně (např. na mysu Arkona), v anglických Grimes Graves a v jurských vrstvách krakovské oblasti v Polsku Pazourek byl pro své relativně snadné opracování a lasturnatý lom jedním z nejvíce užívaných materiálů pro výrobu kamenných nástrojů v době kamenné. Byl zpracováván štípáním na tenké ostré štěpiny, které tvořily ostří primitivních nástrojů, například pěstních klínů, hrotů šípů apod. V pravěku se k nám pazourek dostával z pobřeží Baltu, posunem ledovců. Odtud má přízvisko baltský. Anglický (a také německý) název pazourku flint známe z obecného názvu pro pušku flinta. Pazourek byl totiž užíván jako křesací kamínek (nárazem oceli s pazourkem vznikají jiskry) v puškách a jeho úlohou bylo vznítit střelný prach, který odpálil kulku (vojenské užití pazourku v mušketách britské armády je doloženo k roku 1842). Skláři, optici a astronomové také znají flintové sklo s vysokým indexem lomu. 24

25 5.3. Lovci mamutů, Eduard Štorch Román ze starší doby kamenné se odehrává na různých místech Čech a Moravy a vychází ze skutečných archeologických nálezů. Autor však dokázal mistrně skloubit fakta s příběhem. Čtenář se tak stává součástí napínavého děje, sleduje putování hlavních hrdinů Kopčema a Veverčáka, prožívá s nimi všechna jejich dobrodružství a s napětím sleduje jejich vynálezy, ale současně se seznamuje s pravěkou dějepisnou látkou, získává základní vědomosti o paleolitické společnosti... První kapitoly románu vznikly již na počátku 20. století, ale jeho poznávací i literární hodnoty obstojí i ve století jednadvacátém. Osada Havranů, Eduard Štorch Příběh z mladší doby kamenné Pazourek byl užíván pro výrobu kamenných nástrojů v době kamenné. Byl zpracováván štípáním na tenké ostré štěpiny, které tvořily ostří primitivních nástrojů, například pěstních klínů, hrotů šípů apod. 6. Fosílie 6.1Co jsou to zkameněliny Za zkameněliny (fosilie) jsou považovány pozůstatky po organismech z geologické minulosti, které se dochovaly do současnosti a které splňují určité požadavky na ně kladené. Co je zkamenělina a co není? Nález můžeme prohlásit za zkamenělinu jen v případě že: - je zřetelným důkazem existence organismu - podává alespoň základní představu o tvaru a stavbě organismu - nepochází ze současnosti, ale je alespoň jednu geologickou dobu starý (starší více než let) - nebyl vytvořen lidskou rukou. Na základě těchto podmínek nepatří mezi zkameněliny například ropa, která je sice dokladem existence organismů, ale neříká nic bližšího o tvaru a stavbě organismu. V některých případech můžeme nalézt zkamenělý organismus i ze současnosti, ale ani ten není možné označit za zkamenělinu, pokud není starší než oněch let. Za zkameněliny však považujeme kromě zbytků těl pravěkých organismů také i jejich zkamenělé stopy a výkaly. I ty dokládají existenci organismu a lze z nich odvozovat alespoň základní informace o tvaru, stavbě či velikosti těla organismu. Pravé a nepravé zkameněliny Zkameněliny neboli fosilie můžeme rozdělit na pravé a nepravé. Pravé zkameněliny jsou takové, kdy se dodnes zachovaly nepřeměněné (nebo jen málo přeměněné) zbytky organismů. Jedná se například o žraločí zuby, schránky měkkýšů, mamuti zamrzlí v ledu a podobně. Tyto zkameněliny se nachází zejména v mladších a nepříliš zpevněných usazeninách. Ve starších horninách se takové zkameněliny nacházejí jen výjimečně. Naopak zkameněliny nepravé jsou takové, kdy se nedochová tělo organismu ve své původní podobě a dojde k jeho přeměně. Schránka organismu se například může rozpustit a může být nahrazena některými minerály. Zkamenělina se tak sice zachová, ale nejedná se již o původní schránku tvořenou původním materiálem. 25

26 Zkameněliny můžeme dále dělit například na rostlinné a živočišné. Zkameněliny živočichů se pak ještě často dělí na bezobratlé a obratlovce. Za samostatnou skupinu zkamenělin se považují i stopy po činnosti organismů - tzv. ichnofosilie. Nebo můžeme zkameněliny dělit podle velikosti na makrofosilie čili velké klasické zkameněliny jako například trilobiti, ryby, dinosauři a mikrofosilie, tedy zkameněliny mikroskopických rozměrů, mezi které patří například zkamenělý pyl rostlin či mikroskopické organismy. V širším slova smyslu jsou slovem fosílie označovány zkamenělé i nezkamenělé zbytky a otisky jiných než recentních organismů. Často se za fosílie považují také stopy po činnosti těchto organismů, které se odborně nazývají bioglyfy, jsou to otisky končetin, nebo jen drobné dírky po vrtání či cestičky po lezení. Fosílie jsou v užším slova smyslu chápány jako zkameněliny jiných než recentních organismů, které prošly procesem fosilizace (zkamenění). Proces fosilizace může mít různý průběh, který je však zásadní a odráží se v míře zachovalosti fosílie. Nejčastěji se dochovávají tvrdé části organismů: zuby, kosti, skořápky vajec, krunýře a podobně. Studiem fosílií a fosilních zbytků se zabývá paleontologie. Slovo fosílie má původ v latinském fodere - kopat, hrabat, a fossa - jáma, výkop, příkop. Vznik fosílií Nejčastěji tak, že živočich nebo rostlina uvízne v usazeninách, obvykle pod vodou. I když se masité části těla takto pohřbených živočichů rychle rozloží, tvrdé složky, kosti a skořápky zůstanou zachovány, v některých případech prakticky bez poškození. Většinou však prosakující voda částečně nebo úplně zanese spáry a dutiny nerostnými usazeninami a promění je v kámen. V případě dřeva může být původní hmota postupně, molekulu za molekulou, nahrazována minerály, především oxidem křemičitým. V tomto případě se zachovají původní charakteristické rysy včetně letokruhu, ba dokonce i buněčné struktury. Fosilizace může proběhnout i tak, že původní struktury zcela zmizí a zanechají po sobě buď dutinu, nebo jakousi přírodní "formu" ve skále. Občas do těchto forem pronikají jiné materiály, které pak vytvářejí odlitek originálu. Formám "na listy" a jiné tenké struktury se říká otisky. Původní obrysy listů a živočichů s měkkým tělem se můžou uchovat také v jemném nánosu bahna. Zvlášť krásné jsou takto vzniklé jemné prokreslené otisky kapradin. Horniny, ve kterých nalézáme zkameněliny Největší množství fosilií se nachází v sedimentárních horninách, v jílovitých břidlicích, ve vápenci a v pískovci, kam byl ten či onen organismus pohřben v období jejich vzniku. Mimořádně vzácné jsou zkameněliny v metaformovaných horninách, protože fosilie v původní hornině byly obvykle zničeny při její transformaci. Některé sedimentární horniny jsou prakticky ztuhlými nánosy fosilií. Bílé útesy u Doveru na březích Lamanšského průlivu jsou mocnými vrstvami naplavené křídy. Tento typ vápence se téměř výlučně skládá z úlomků miniaturních mušliček a uhličitanu vápenatého, pocházejícího z pozůstatku malých mořských živočichů. Velmi vzácné jsou nálezy forem rostlin a zvířat v magmatických horninách. V Oregonu objevili zcela ojedinělou formu jednoho druhu nosorožce, který zahynul při sopečném výbuchu před nějakými dvaceti miliony let. Jantar Kousek jantaru s nedotčeným exemplářem drobného hmyzu jsou vlastně dvě zkameněliny zároveň, protože i jantar je fosílie. Odpradávna ceněný žlutý sklovitý materiál je totiž zkamenělým kouskem stromové pryskyřice. Většinou se nachází na pobřeží Baltského moře, kde kdysi bohaté jehličnaté lesy bývaly zdrojem jantarotvorné suroviny. Hmyz, listy a jiné kousky rostlin se občas v lepkavé pryskyřici zachytily a ta pak zkameněla. Hmyz se zachoval tak dokonale, že vidíme dokonce i jemné žilky v křídlech, a vypadá to, jakoby stále v kousku jantaru fyzicky byl. Ve skutečnosti tomu tak není. Zbyla z něj jen pouhá forma s obtiskem. 26