2/2011. rozhovor O skutečnosti a science fiction. reportáž Světový misijní kongres. design Ondřej Košťák. Foto FLICKR,

Transkript

1 2/2011 cena 39 Kč / ročník 43 rozhovor O skutečnosti a science fiction Foto FLICKR, design Ondřej Košťák reportáž Světový misijní kongres

2 vin téka Ta nejlepší vína nejen k Večeři Páně vína rakouská, německá, francouzská, španělská, italská a moravská Vyzkoušejte Náš sortiment! provozovna: Komenského , Řevnice tomas.hejzlar@navestudio. com Tomáš Hejzlar, tel.:

3 Obsah Milí čtenáři, každý z nás jsme buď hrdinové, nebo srabi, jsme bázliví, nebo stateční. Ale možná jsme jednou takoví a podruhé onací. Někteří se dovedeme velmi razantně a čelem postavit vůči psychickému i fyzickému násilí, jiní raději uhneme, je-li k tomu sebemenší příležitost. Jenomže ti z nás, kteří dokáží ránu přijmout i dát, leckdy těžce zklamou, mají-li se postavit proti vnitřním sklonům, takže snadno podléhají ženám, alkoholu i drogám. A my, kteří tak často utečeme před bojem, kde hrozí krev, zase zvládáme život na rovině poživačnosti a vášní, kde hrozí jiné tělní tekutiny. Kristův požadavek nastavit v mezilidských vztazích druhou tvář ale nemá nic společného s naší přirozeností, se kterou jsme přišli na svět. Nemá nic společného s naší povahou a troufnu si říct, že nemá prvotně ani mnoho co společného s výchovou. Třebaže víme, jak moc dokáže prostředí, rodina, pedagogové i církev člověka zformovat. Kristův požadavek nastavit druhou tvář je více než morální a etický, je to doslova vyznavačský čin celistvé osobnosti, navíc osobnosti naplněné duchem Kristovým, která ví, co činí, a ne jen napodobuje světce či morální vzory. O nastavování druhé tváře a ochotě snést ránu, urážku, ponížení i křivdu se více dočtete v článku teologa a psychoterapeuta Jakuba Hučína. A nejen jeho, také autorů dvou komentářů či respondentů ankety na toto téma a v neposlední řadě muže nekonfliktního, který se vyrovnával ve vězení s problematikou odpuštění. Téma je to živé, náročné a otevřené. Budeme v redakci velmi rádi, když nám napíšete nejen své reakce na články našich autorů, ale především poodhalíte své postoje a křesťanské názory. Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře totiž možná více než jiné nastavuje zrcadlo našemu skutečnému křesťanství a znovu odhaluje, jak vlastně chápeme Ježíše, slova evangelia a co rozumíme pod pojmem křesťanská etika. Přeji vám proto, milí čtenáři, abyste téma pročetli od první stránky po poslední, ale nejen to, také ostatní rubriky a texty, protože život má mnohem více nežli jen jedno téma. šéfredaktor 04 Svatá rodina, běžné problémy 06 Rozhovor O skutečnosti a science fiction 12 Téma Nastavit druhou tvář 20 Zápisník Přes Atlantik do Bostonu 26 Právo Děti - výchova, výživa Fráze Mám v tom pokoj! 36 Modlitba Modlitba po telefonu příště tiráž Bůh ano, církev ne Zdeněk Nešpor Číslo 2/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček IČ Ev. č. MKČR: E 5080 ISSN X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, Praha 1 tel brana@cb.cz

4 SLOVO Genesis 15,19-28 Svatá rodina, běžné problémy Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině, napsal jednou L.N.Tolstoj. Dychtivě asi nejprve zvoláme souhlasné ano, ale pak se možná trochu zamyslíme a přidáme k tomu ono pověstné a trochu zlověstné ale. Ano, opravdu je šťastný ten, kdo našel štěstí v rodině, ale Všichni moc dobře víme, že rodinné štěstí není prostřený stůl, ke kterému bychom se sešli a bez práce okoušeli slastí hodovní tabule. Je to tak, že všichni nejprve musí přiložit ruce k dílu, ohánět se v kuchyni a nosit na stůl, aby pak mohli společně pojíst z onoho krajíce rodinného štěstí. A tak štěstí v rodině vlastně přísně vzato nenacházíme, jako by tam nějak samo od sebe leželo, jen ho zvednout. Musíme si ho vytvořit, jistě s pomocí Boží. Že to nebylo nic jednoduchého ani pro biblické velikány, vidíme i na příběhu Izáka, Rebeky a jejich synů. Napočítáme tu hned tři rodinná trápení. Neplodnost Rebeky Rebeka byla neplodná. Zvláštně vedl Hospodin své vyvolené praotce Izraele. Abraham měl neplodnou ženu Sáru, Izák neplodnou ženu Rebeku, Jákob neplodnou ženu Ráchel. Všechny tři praotecké páry Izraele byly neplodné. A těmto Bůh svěřuje svá zaslíbení, že z nich vzbudí veliký národ. Mohlo to někomu připadat skoro až jako Boží výsměch. Neplodným slibuje velké potomstvo. Ale Bůh měl své plány, neplodné se nakonec rozplodily na zvelebení Boží moci a slávy. Neplodnost je pro páry toužící po vlastním dítěti velkou bolestí. Pro starověkého člověka to byla bolest až trojnásobná. Nejprve ten samotný fakt neplodnosti, někdy pak ale také i silná společenská stigmatizace to je ta neplodná. Vzpomeňme na Sáru, ženu Abrahamovu a její otrokyni Hagar. Když se Hagaře narodilo dítě, zatímco její paní Sára mít děti nemohla, hned se služebná cítí být na koni a je na svou paní drzá. A do třetice bolest neplodných jitřilo i přesvědčení, že neplodnost je odepřením Božího požehnání. Rivalita bratří Druhou zatěžkávací zkouškou Izákovy rodiny byl nesoulad mezi sourozenci. Když Hospodin vyslyšel Izákovy modlitby a jeho žena Rebeka přeci jen otěhotněla, tu zase manželský pár mohl pookřát radostným očekáváním. Vytoužené dítě! V jejich případě dokonce dvojčata! Ale už jejich prenatální věk věstí, že něco není v pořádku. Děti se v Rebečině lůně strkají. To bývá ale přece normální. Rebece ale bylo dáno vytušit, že toto okopávání tak úplně normální není. Je jí jasné, že se děje něco divného, když říká: Je-li tomu tak, co mě čeká? (v. 22). A jde se kvůli tomu ptát samého Pána, co to znamená. A vskutku, Hospodin potvrzuje, že to, co se právě odehrává v jejím lůně, je prorocká strkanice : Ve tvém životě jsou dva národy. únor 2011

5 Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu (v. 23). Pěkně děkujeme, řekli bychom možná. Vpravdě vymodlené děti a ony se nesnesou už v lůně, co potom až přijdou na svět a vyrostou. Mají se rozejít, jen co vyjdou z matky. Každý bude úplně jiný a navíc mezi nimi bude panovat velká rivalita. Chudák matka slyší, že jeden bratr bude muset sloužit druhému. Synové se ještě ani nenarodili a případné představy o sladkých děťátkách svorně vyrůstajících se rozpadají hned v zárodku. Ač dvojčata, každý bude jiný, jiné povahy a navíc mezi nimi nebudou panovat právě bratrské vztahy. Jeden bude divoch, druhý podvodník. To matka Rebeka ještě neví. Diferenciace v lásce Třetím problémem Izákovy rodiny bylo nerovnoměrné rozdělení lásky rodičů k jejich dětem. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba (v. 28). Zvláštní konstelace. Místo přirozené snahy pokusit se rozdělovat jejich lásku rovným dílem oběma synům, došlo ke koalici Izák + Ezau vs. Rebeka + Jákob. Rodiče se podělili o své děti. Každý má toho svého miláčka. Takové koalice a protikoalice rodině jistě také klidu nepřinesou. Otec protežuje jednoho syna, matka druhého. Rodinné konstelace mohou nabýt různých nezdravých podob. Matka se upne na dítě a manžel je na vedlejší koleji, nebo matka s dcerou proti otci, anebo ještě trochu šířeji: manželka a její matka proti manželovi, manžel a jeho matka proti manželce atd. Takové pakty a politické manévry v rodině bývají zpravidla hrou s ohněm. Svatá rodina, běžné problémy Máme dnes tedy před sebou Bohem vyvolenou rodinu. Není to ale nějaká nadpozemská rodina. Je to zkrátka svatá rodina s běžnými problémy. V tom jsme té Izákově rodině podobni. Ty, kteří věří v Pána Michal Žemlička, DiS. (35) Pochází z Trhových Svin. Po střední strojírenské škole pracoval tři roky ve zdravotnictví. V letech absolvoval Evangelikální teologický seminář. Jako začínající kazatel působil v kyjovském sboru naší církve. Nyní sedmým rokem slouží jako druhý kazatel v pražském žižkovském sboru. Je ženatý a má jednu dceru. Ježíše Krista, nazývá Bible vznosným označením: svatí. I děti věřících rodičů jsou nazývány svaté (1K 7,14). To, že i se svými rodinami patříme Kristu, nás posvěcuje. Není tedy nepatřičné říci, že věřící rodiny jsou svaté. Nejsou totiž svaté pro svou mravní a duchovní dokonalost, ale proto, že přináleží tomu jedinému Svatému, totiž Kristu Pánu. Ale i svaté, věřící křesťanské rodiny jsou rodinami s běžnými problémy. I v našich rodinách jsou různá zdravotní trápení nemoci, slabosti, handicapy. Ale někdy také i všelijaké vztahové problémy, soupeření, nepochopení, vychládání, problémy s výchovou dětí apod. Jaký tedy rozdíl, zda rodina věří či nevěří v Krista? Všechny přece v různé míře okouší své vlastní nedokonalosti. Sama Rebeka se ptá Hospodina: K čemu mi děti, když se neshodnou už v lůně? Z toho bude akorát celoživotní trápení. A také, že bylo. Oba nesourodí bratři se nakonec ve zlém rozešli. Jákob lstí připravil svého bratra o otcovo požehnání a musel před hněvem svého bratra prchnout k příbuzným do ciziny. Radostnou zvěstí toho příběhu je, že Bůh zůstává svaté rodině s běžnými, ba dokonce někdy i s velmi nesvatými problémy, věrný. Bůh dopustil na Izákovu rodinu mnohá trápení, ale své milosrdenství jim přece neodepřel. Když bychom četli ten příběh dál, dozvěděli bychom se tam o zajímavých změnách. Jákob prošel hlubokou proměnou v Boží škole pokory. Pokořil se nakonec i před svým bratrem Ezauem. I Ezauovo srdce se v tomto změnilo a se svým bratrem, který ho kdysi podvedl, se smířil. A to hlavní, Bůh zůstal věrný, přes kotrmelce celé Izákovy rodiny i ve svém slibu, že z nich jednou vzejde vyvolený národ Izraele. Neplodnost, ale ani chyby, slabosti a pády Izákovy rodiny, nezrušily Boží věrnost. A to platí i nám. Jsme svaté rodiny s běžnými i nesvatými problémy. Nejsme dokonalí, potřebujeme znovu a znovu slyšet pozvání ke vzácné Kristově milosti. Ona je tu, ona je věrná. V ní můžeme nacházet uzdravení a bezpečí i v rodinných problémech. Vždyť kde jinde, než v Kristu je naše naděje, když je v rodině nemoc, trápení či dokonce narušené vztahy a harmonie. Kristova milost posiluje v nemoci, dodává trpělivost, povzbuzení a utišení, že nejsme sami, Kristova milost také láme prokletí hořkostí, nedorozumění a deficitů v lásce, někdy dlouze střádaných. Pokora před Ježíšem obměkčuje srdce a činí pokorným i před lidmi. Nepropadejme tedy skepsi, pokud zjistíme, že jsme svaté rodiny, avšak s běžnými problémy. Pojďme znovu k Ježíši. Jeho milost je mocnější. Michal Žemlička únor 2011

6 ROZHOVOR rozhovor s genetikem zdeňkem trachtulcem O skutečnosti a sience fiction Genetika je jednou z oblastí, kde si my laici nejsme úplně jistí. Je to etické, není proti Božímu záměru zasahovat do těchto oblastí? Možná je cestou dovědět se více a znovu svoje stanovisko vyhodnotit. Můžeš nám trochu přiblížit, jak ses dostal k práci, které se nyní věnuješ? Na Vysoké škole chemicko-technologické jsem studoval potravinářskou chemii a měli jsme i předměty, které se týkaly molekulární genetiky. Učili jsme se o enzymech - bílkovinách, které mimo jiné mohou fungovat jako nůžky či lepidlo pro molekuly dědičného materiálu - DNA. Připadalo mi to jako science fiction a zaujalo mě to do té míry, že jsem hledal a našel místo na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. Baví mě to také proto, že je to možnost zkoumat neviditelné - genetickou informaci, které je ale zaznamenáno na materiálním nosiči, v molekule DNA, a promítá se do něčeho viditelného, tj. dědičného znaku. Čím konkrétně se vlastně zabýváš? Zabývám se geny, které jsou důležité pro samčí plodnost - tvorbu spermií - u myši domácí. Pohlavní buňky zatím nelze pěstovat ve zkumavce, takže náš výzkum může být časem významný i z hlediska lid- únor 2011

7 Foto Matěj Hájek ské neplodnosti, momentálně se ale zabýváme tzv. základním výzkumem - našim cílem jsou informace publikovatelné v mezinárodně uznávaných odborných časopisech, ne lék na neplodnost. K úspěchům našeho týmu patří nalezení genu, který ovlivňuje plodnost kříženců dvou myších druhů. Tyto myší druhy jsou plodné, ale jejich samčí potomci mohou mít zástavu tvorby spermií. Pomocí mapování chromosomů a dalších technik jsme mezi dvaceti tisíci geny myši našli jeden, který prokazatelně ovlivňuje neplodnost potomků - hybridní sterilitu. Je to první nalezený gen hybridní sterility nejen pro myš, ale pro všechny obratlovce. Doufáme, že Buňky s neopravovanou DNA snadněji ztrácejí kontrolu nad rychlostí svého růstu a buňky dělící se rychle vytvoří nádor. jeho dalším studiem se dozvíme něco nového nejen o tvorbě pohlavních buněk, ale také o tom, jak se liší jednotlivé živočišné druhy. Dovedeš odhadnout, jak daleko je Váš výzkum od případného vynalezení léku na neplodnost u člověka? Zatím se zabýváme jen základním výzkumem, ale naši kolegové v Japonsku už zkoumají neplodné pacienty, kteří mají poruchu v lidském protějšku našeho genu myší hybridní sterility. Porucha bohužel způsobuje zástavu dělení pohlavních buněk ve velmi raném stadiu, o kterém toho víme dost málo, takže to bude bádání na delší dobu. Co všechno bychom dnes neměli, nebýt genetiky? Do genetiky spadá šlechtění rostlin a plemenitba hospodářských zvířat, takže bychom neměli např. tak dobré odrůdy obilovin nebo dojnice, ale ani geneticky modifikované plodiny. Genetické přístupy jsou klíčové při poznávání podstaty dědičných chorob včetně rakoviny. Dozvěděli jsme se například, že většina genů, které chrání člověka před nádorovým onemocněním, má úlohu při opravách poškozené DNA. Buňky s neopravovanou DNA snadněji ztrácejí kontrolu nad rychlostí svého růstu a buňky dělící se rychle vytvoří nádor. Genetika se také začíná uplatňovat i při léčbě dědičných poruch - při genových terapiích. Podstatou genové terapie je vnesení zdravého genu do pacienta trpícího dědičnou chorobou, třeba cystickou fibrózou, pomocí nějakého nosiče. Bude ale patrně ještě pár let trvat, než se přenesou úspěchy z malých klinických studií do běžné praxe. Důležité je podle mě i poznání toho, jak fungují některé další geny nebo chromosomy. Byly nalezeny např. geny, chemikálie a životní podmínky, které ovlivňují délku života. Zjistilo se tak, že organismy od červů přes mouchy až po opice žijí nejdéle, pokud mají omezený přísun potravy - jen málo nad hranicí hladovění; delší věk je ovšem vyvážen omezenou plodností. Když se řekne genetika, vybaví se nám laikům ovšem i obrázky z vědeckofantastických příběhů o utajené výrobě humanoidních mutantů, pěstování lidí na orgány a jiné strašidelné souvislosti. Je to zcela mimo mísu, nebo je skutečně důvod k podobným obavám? V současnosti asi už nejsou obavy na místě, ale není to ani deset let, kdy kdosi vážně navrhoval, že by se mohla pěstovat v pronajatých dělohách bezhlavá lidská embrya k výrobě náhradních orgánů. Dnes je už na dohled pěstování orgánů ve zkumavce, takže ponecháme-li stranou etická hlediska, pěstování lidských zárodků by se nevyplatilo finančně. Pěstování orgánů ve zkumavce se stává možným díky kmenovým buňkám, což jsou takoví kouzelníci mezi buňkami - mohou se přeměnit do jiných typů buněk. Totiž, i když mají všechny tělní buňky dospělého člověka stejnou genetickou informaci, většina využívá jen část tohoto kódu - umí plnit jen jedinou funkci a nemůže se jednoduše proměňovat. Ing. Zdeněk Trachtulec, Dr. (44) Maturoval na gymnáziu Olomouc Hejčín, vystudoval enzymové inženýrství na Vysoké škole chemicko-technologické a získal doktorát z molekulární genetiky na Univerzitě Karlově. Pracoval 3 roky na Univerzitě v Miami, necelé 2 roky na Max-Planck-Institutu pro Biologii v Tübingen a celkem 16 let na Ústavu molekulární genetiky Akademie Věd České Republiky. Publikoval 23 odborných článků (z toho šest souhrnných) a získal několik ocenění pro české vědce. Rád plave a čte napínavé filosofické knihy včetně science fiction. S manželkou Petrou má dva syny, Tomáše a Jana. Je členem sboru CB Praha 4 Šeberov. únor 2011

8 ROZHOVOR Příkladem kmenových buněk jsou buňky kostní dřeně, ze kterých vznikají krevní buňky. Z kmenových buněk se tak nejspíše brzy začne vyrábět umělá krev. Dnes už také probíhají pokusy s indukovanými kmenovými buňkami. V tělních buňkách se nabudí - indukuje - několik genů, které zajistí, aby se z nich staly kmenové - kouzelníci. Pak by stačilo odebrat kousek kůže pacienta a vypěstovat z ní játra či kostní dřeň a transplantovat je bez rizika neslučitelnosti. Indukované kmenové buňky jsou také eticky přijatelnější než embryonální kmenové buňky, pro které je třeba obětovat lidské zárodky. Možná se také budou chovat zvířata nesoucí lidské orgány, protože už byla připravena myš se slinivkou krysy. Rozvoj genetiky s sebou nicméně skutečně nese mnohá rizika. Která považuješ za nejzávažnější? Nejaktuálnější a nejzávažnější je určitě selekce embryí - po umělém oplodnění a rozmnožení buněk lidského zárodku ve zkumavce se jedna část těchto buněk použije ke zjištění genetické informace, např. Pokrok v biologických vědách, a tím i v medicíně je nemožný bez pokusů na zvířatech; mnoho experimentů, zvlášť v genetice, prostě nelze dělat ve zkumavce na izolovaných bílkovinách nebo na buňkách. zda by byl daný jedinec vhodným dárcem orgánu pro svého sourozence, a druhá část buněk pak může být použita k vytvoření tohoto jedince v děloze. Účelové vybírání jedinců, kteří se smí a nesmí narodit, považuji za velice nebezpečné. Tento problém je popisován v románu Jodi Picoultové Je to i můj život (My sister s keeper), jenž byl i zfilmován. Od selekce lidských zárodků je jen krok k ještě většímu riziku - vytváření geneticky modifikovaných lidí - genetickému inženýrství člověka. Další eticko-filosofické diskuze probíhá ohledně personální genetické informace - přečtení DNA konkrétního jedince. Dnes si již můžeme nechat udělat analýzu svých genů a zjistit, zda nám nehrozí nějaké riziko ve formě dědičné choroby, která se zatím neprojevila, nebo zda nejsme jejími nosiči. Bohužel dnes známe jen malou část genů a jejich forem, podílejících se na vzniku těchto nemocí, takže nenajde-li se nic, neznamená to, že nic nehrozí - tudíž zdravý životní styl se pořád vyplatí. A najde-li se něco, máme problém s tím, aby se to nedověděla naše zdravotní pojišťovna Na druhé straně považuji za rozumné, aby tímto testem prošli před početím dítěte partneři, již jsou nebo by mohli být příbuzní, protože jejich potomci mají větší riziko dědičné choroby. Za předpokladu ochrany osobních informací by také bylo vhodné, aby se rodiny postižené dědičnými chorobami účastnily vědeckých studií, protože tím pomáhají odhalení příčin těchto chorob. Domníváš se, že má lidstvo v těchto oblastech dostatečné mantinely, nebo se řítíme nezodpovědně do těžko předvídatelného nebezpečí? Mantinely existují, ale jsou opakovaně podrobovány zatěžkávacím zkouškám, takže je nutné je opravovat či dokonce stavět znova. Jsou to zákony a postoje společnosti a lze je budovat informacemi ve vzdělávání - kvalitní argumenty eticko-filosofické i odborné - i zábavě - film a literatura v čele se science fiction. Zeptám se teď trochu osobněji. Jsi praktikujícím křesťanem. Směrují, případně brzdí tě nějak křesťanské hodnoty v tvé vědecké práci? Směrují a myslím, že moc nebrzdí. Řeším asi spoustu věcí, které musí řešit téměř každý - technické problémy, vztahy na pracovišti, vztahy se spolupracovníky v České republice i ve světě. Snažím se to dělat co nejlépe a ne pro peníze, což ve vědě nehrozí, ani pro slávu a přitom se snažit být co nejlepší. A také skloubit to všechno se svými mimopracovními povinnostmi. Pomáhá mi osobní vztah s Bohem i vztahy s věřícími, kteří mají stejný žebříček hodnot. Vzhledem k tomu, že děláme na myších, se nemusím moc zabývat lékařskými etickými problémy, pouze při svých popularizačních aktivitách, ale měl bych mít na mysli problémy spojené s geneticky modifikovanými zvířaty a pokusy na zvířatech. Řešil jsi tedy někdy otázku pokusů na zvířatech z morálního hlediska? Samozřejmě, řešíme to stále, i vědci se musí držet zákona na ochranu zvířat. Poněkud paradoxně byla na našem předchozím pracovišti zřízena klimatizace dříve pro myši než pro lidi. Domnívám se, že by se mělo omezit nadbytečné anebo neúčelné utrpení zvířat. únor 2011

9 Zdeněk Trachtulec při návštěvě Spojených států u sochy Vědy v Bostonu Pokrok v biologických vědách, a tím i v medicíně je ale nemožný bez pokusů na zvířatech; mnoho experimentů, zvlášť v genetice, prostě nelze dělat ve zkumavce na izolovaných bílkovinách nebo na buňkách. Z laického hlediska je asi nejčastěji skloňovaným odvětvím genetiky klonování. Co to vlastně konkrétně znamená a čeho je dnes člověk v této oblasti schopen? Máš asi na mysli klonování savců přenosem buněčného jádra z tělní buňky do vajíčka za účelem vytvoření kopie dárce tělní buňky. Klonování ale není kopírování, klon musí projít vývojem v děloze a porodem. Je to velmi neúčinná metoda, která byla nicméně úspěšná u mnoha druhů savců od ovečky Dolly přes koně až po opice. Velká část takto získaných klonů byla ale nějak postižená a žila poměrně krátce - což je logické, protože jádra tělních buněk mohou nahromadit za svůj život různá poškození, která negativně ovlivňují životaschopnost buněk, a tedy i celého klonovaného jedince. Pokud by tedy nějaký zvrhlý genetik přijal zakázku k naklonování Stalina, potřeboval by jeho životaschopné buňky, spoustu lidských vajíček, několik desítek milionů korun a nejméně dvacet let, aby ho mohl dodat dospělého. Nemohl by poskytnout žádné záruky a musel by pracovat tajně, protože klonování člověka je dnes už zakázáno ve většině zemí světa. Domníváš se tedy, že s dalším rozvojem tohoto odvětví genetiky, je možné se ubránit obávanému zneužití, např. umělému početí lidských jedinců, vývoj biologických zbraní atd.? Klonování kvůli náhradním orgánům lze sice účinně nahradit (indukovanými) kmenovými buňkami, samotným rozvojem genetiky lze ale jen zřídka zabránit zneužití. Výzkum totiž často přináší zároveň možnosti využití i zneužití - poznání principů rozpadu atomu nám přineslo atomové elektrárny i atomové bomby. Vědci by měli být filosoficky dostatečně vzdělaní, aby poznali problém, ale měli by být i kontrolováni. To je např. jedna z funkcí grantového systému. Někteří výzkumníci totiž bohužel přemýšlí jako záporné postavy v Jurském parku Michaela Crichtona: máme-li prostředky k naklonování tyranosaura, tak není důvod, proč to neudělat. připravil matěj hájek únor 2011

10 FOKUS AIDS, CARE, EDUCATION, TRAINING Zaostřeno na teenagery ACET ČR je nezisková organizace, která je v ČR již šestnáctým rokem. Především jsou to ale lidé, kteří se chtějí podílet na výchově mladých lidí, zajímají se o ně, chtějí jim ukázat některá úskalí života a partnerských vztahů. Nejsou lhostejní k problémům teenagerů, ve složitém období proměn dítěte v mladého muže nebo ženu. Zdravou společnost tvoří zdraví jedinci a ACET chce být nablízku těmto jedincům, jejichž život je jedinečný a nezaměnitelný. Jací jsou: zranitelní ve svých duších, tápající ve svých myslích, chtějí být užiteční, ale hledají cestu jak a komu. Mají své sny, své touhy, vypadají sebejistě, ale čekají na pomocnou ruku, která určitě přijde vhod. Lektoři chodí za nimi do škol a s sebou přinášejí touhu, která byla dána člověku k tomu, aby tvořil a byl formován. Touhu po zdravém a smysluplném životě mladých lidí, touhu po tom, aby jim pomohli nalézt pevnější půdu pod nohama ve složitém světě partnerských vztahů, ve světě komerce je podpořili v hledání trvalých hodnot, jako je přátelství a odpovědnost za své chování vůči druhým. To, co se teď právě moc nenosí. A co ti mladí na to? Jsou velmi vnímaví a citliví na postoj, který lektor zaujme. Dokáží ocenit upřímnost a pravdivost, nesnáší polopravdy a otřepané klišé. Reakce studentů Po přednášce se mnozí zamýšlejí nad tématem a jsou schopni i písemně zareagovat, například: Dobrý den, byla jsem dnes na vaší přednášce, která se konala v Chrudimi. A chtěla bych Vám říct, že vaše přednášky jsou na vysoké úrovni. A hodně mi to dalo! Sama bych nikdy žádnou drogu neužila, ale myslím, že mnozí, co tam byli a zkusili třeba někdy marihuanu, tak tímto je to aspoň trošku zabrzdí v užívání, nebo úplně přestanou Obrázky dětí byly drastické Projížděla mi po těle husí kůže. Jinak vy vypadáte jako příjemný člověk a je vidět, že jste toho hodně zažil. Taky bych chtěla takhle pomáhat lidem A přesvědčovat je o tom, že drogy jsou špatné. Bohužel asi není jak nebo teda nevím A co na to učitelé? Píšou hodnocení, která nejsou formální, lze z nich vyčíst učitelskou solidaritu a někdy i obdiv k někomu, kdo přijde z venku a chce mladým lidem pomáhat: Vynikající přístup ke studentům, lektor je dokáže zaujmout, profesionální prezentace, šokující fakta, aktuální informace. Příběhy z reality, spousta rad, návodů, informací co dělat, kde najít pomoc. Velmi emotivní vystoupení, působí na city posluchačů, současně ale i vtipné ukázky na odreagování. Proč to lektoři dělají? Mnohdy ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. Je to touha být někde, kde se něco děje, kde se tvoří a formuje nová generace, budou to noví učitelé, inženýři, lékaři, ale také a hlavně tátové a mámy. Co jim dát do života? Hezké džíny, mobil, nové auto, všechno jsou to dobré věci, ale kdo je naučí, jak se ochránit před smrtelnou nemocí AIDS, kdo jim řekne, že existuje východisko z šikany, kdo jim poví o tom, že jejich život je jedinečný a mají ho chránit? Není to hmotný zisk, co nás žene k mladým lidem, ale snaha uchránit jejich životy před zbytečnými útrapami a snaha postavit jejich životní priority na kvalitních vztazích a ne na majetku nebo sobectví, shodují se lektoři ACET. Práce pokračuje Organizace od svého založení prošla a stále prochází vývojem, je třeba reagovat na potřeby doby, to co stačilo před pěti lety, už nestačí, dříve to byla jedna přednáška s názvem: Sex, AIDS a vztahy, v současné době jsou to témata jako Bolest nemoc jménem šikana, Kyberšikana, Moderní je nekouřit, Sekty, Pornografie a promiskuita, Přátelství a láska, Jak si nenechat ublížit. V letošním roce nastartoval projekt na školách v pěti krajích s názvem: Zavedení komplexního programu prevence sociálně-patologických jevů na ZŠ a SŠ, který je podporován ze strany MŠMT a ESF. Lektoři pracují ve všech krajích České republiky, až 10 únor 2011

11 charakterizující obsah přednášek, které v uplynulém roce slyšelo více než 65 tisíc studentů v Česku. Od začátku svého působení již lektoři neziskové organizace ACET ČR o.s. oslovili téměř 1 milión mladých lidí. Cílem přednášek pořádaných ACET je přimět mládež zamyslet se nad rizikovým chováním v partnerských vztazích a ukázat jeho důsledky, zároveň nabídnout řešení a motivovat je ke změně smýšlení i chování. Foto ACET třikrát za rok se scházejí ke společné výuce v oblasti rizikového chování mladých. Je mnoho lidí, kteří si kladou otázku, co já budu dělat v životě? Africké přísloví říká: Chceš-li jít rychle, jdi sám, chceš-li dojít daleko, jděte spolu. Proto chceme pozvat ke spolupráci každého, kdo se chce stát poslem dobrých zpráv, stát se lektorem a přinášet naději a světlo do životů mladých lidí. Sex, vztahy, odpovědnost, věrnost, to jsou slova A co dál? ACET ČR nabízí pomoc v podobě přednášek na školách ve spolupráci s místní církví, studentům je po přednáškách nabídnuta možnost setkání na Večerech otázek a odpovědí, kde se mohou anonymně zeptat na cokoliv, co je zajímá, zároveň je to příležitost ke zviditelnění a pomoci ze strany místního společenství (kluby, setkání mládeže, sportovní aktivity ). Pro církve také nabízím prezentaci o naší práci mezi mládeží na školách a také naše aktivity v zahraničí. ACET ČR je mezidenominační organizace, která současně hledá nové lektory, kteří budou chtít systematicky pracovat na školách ve svých městech a okolí. Velice rád všechny zájemce v oblasti rizikového chování mládeže vyškolím. František Krampota, ředitel ACET ČR, o.s. acet česká republika, o.s. ACET ČR je součástí světového sdružení ACET International Alliance, která má v České republice svého zástupce a která ACET ČR propůjčila své jméno. ACET International Alliance pracuje v 23 zemích. Sdružení ACET Česká republika pomáhá obyvatelům České republiky tím, že hledá cesty, jak zabránit šíření HIV/AIDS. ACET Česká republika vyvíjí následující činnost: povzbuzuje občany České republiky, aby zaujali k problematice AIDS objektivní stanoviska aktivně se zabývá prevencí HIV/AIDS (přednášková činnost) pracuje s dětmi a mládeží pořádá konference a semináře napomáhá zřizování křesťanských zdravotnických zařízení za účelem praktické pomoci postiženým AIDS spolupracuje s národními a mezinárodními organizacemi na vytvoření zákonných podmínek pro omezení šíření AIDS rozvíjí publikační činnost zakládá regionální pobočky reprezentující ACET v konkrétním regionu ČR. ACET spolupracuje s dalšími organizacemi, které se zabývají problematikou AIDS. Pracuje s národními a mezinárodními úřady na zlepšení politiky, jak zabránit šíření HIV/AIDS. Oficiální stránky ACET ČR únor

12 Foto FLICKR, design Ondřej Košťák TÉMA jakub hučín 12 únor 2011 unor 2011.indd :59:05

13 Ideál radikálního odpuštění a nenásilí byl v antice jedním ze základních prvků, jimiž se tehdejší křesťané odlišovali od svého okolí. Tento ideál křesťany provázel celou historii a ani v současné demokratické společnosti, která na jednu stranu zdůrazňuje individuální lidská práva a spravedlivý přístup ke všem, na druhou stranu nechává na každém, aby se postaral sám o sebe, neztrácí na významu. Křesťan si klade právem otázku, jak by měl dnes Ježíšova slova chápat, je-li ve společnosti konfrontován s obecným postojem zdůrazňujícím především prosazení svých vlastních názorů, kdy je třeba neustupovat, jinak bude člověk smeten vlnou všudypřítomné konkurence a kdy si mnozí případnou shovívavost a ustoupení vysvětlují jako projev slabosti. Jak dalece dnes může křesťan prosazovat sám sebe, aby se přitom nedostal do rozporu s Ježíšovým požadavkem? Má si nechat všechno líbit? Není nastavení druhé tváře jen slabost vydávající se za křesťanskou ctnost? Tento článek nemá ambice téma radikálního odpouštění a odmítnutí odplaty vyčerpat, spíše nabízí jeden z možných pohledů na Ježíšova slova i na člověka, který se je snaží ve svém životě uskutečňovat. Je dobré ustupovat zlu? Obraz v evangeliu jako kdyby mluvil o tom, že křesťan by se neměl stavět na odpor snaze druhého člověka ublížit mu, měl by ustoupit zlu, s nímž se setkává. Tento obraz o křesťanském ideálu mají obvykle lidé stojící mimo křesťanství, vedle toho ale často i samotní křesťané. Jak by v praxi takové chápání Ježíšových slov vypadalo? Podívejme se na příklad jedné z nejčastějších situací, s níž mají mnozí z nás osobní zkušenost. Člověk se každodenně rozhoduje, zda ve jménu svého křesťanského postoje něčemu nebo někomu ustoupí nebo neustoupí, jestli strpí křivdu ve škole, v zaměstnání, doma Ale v dnešní době je kolem nás zla možná až příliš. Je stále čas nastavovat druhou tvář? Podle různých výzkumů se v České republice téměř každý druhý člověk ve svém životě setká se šikanou. Šikana v dětských kolektivech nabývá nových rozměrů vedle rostoucího násilí se objevují i nové formy, jako je například tzv. kyberšikana, jíž se ve školách stávají obětí nejen děti, ale i dospělí učitelé. V posledních letech se také čím dál více mluví o šikaně mezi dospělými na pracovišti, tzv. mobbingu, kdy se dospělý člověk stává obětí šikany ze strany svého nadřízeného, nebo svých spolupracovníků. A to nejsou zdaleka všechny situace, ve kterých se člověk může setkat s agresí ze strany druhých. Média přinášejí každou chvíli informace o rasově motivované šikaně mezi jednotlivci i celými skupinami Jak na to má křesťan reagovat? Ustupovat agresorovi? Výzkumy zabývající se šikanou a jejími protagonisty ukazují, že je to právě pocit moci, který vede agresora k tomu, aby druhému ubližoval. A pokud má agresor k uplatňování své moci nad druhým prostor, rozvíjí své agresivní chování dále. Ustupování ze strany oběti, nebo kolektivu jeho agresivitu jenom posiluje a jeho násilné chování vůči oběti i celému okolí stupňuje. Pro oběť podle těchto výzkumů zase platí, že nejvíce ohrožení šikanou jsou lidé, u nichž je patrná nějaká zranitelnost handicapovaní nebo nějak odlišní od svého okolí (vyznáním, barvou pleti, názory ). Tito lidé se také stávají nejčastěji obětí tohoto druhu násilí. Má-li se učinit šikaně a podobnému zlu přítrž, je nezbytné, aby ti, kdo jsou svědky takové situace, se postavili zcela jasně proti takovému chování a podnikli k tomu rázné kroky, tedy aby nejen nenastavovali druhou tvář, ale pokud možno nenastavovali ani tu první. Pokud bychom chápali Ježíšova slova o nastavení druhé tváře jako postoj, kdy se člověk nestaví zlu na odpor, ale podřizuje se mu, museli bychom říci, že by tak křesťané byli ideálním cílem agresorů a v prostředí, které by agresi jakéhokoli druhu takto křesťansky tolerovalo, by zlo radostně bujelo. Zdá se tedy, že Ježíšova slova nejsou myšlena takto, protože takový křesťanský postoj by paradoxně přinášel do společnosti a lidských vztahů vlastně zla ještě více. Nastavit druhou tvář může jen pevný člověk V historii lidstva přesto známe osobnosti, které neodporovaly zlu násilím, neusilovaly o odplatu, a přitom nemůžeme říci, že by jejich postoj dával zlu zelenou, že by svým postojem agresora podporovaly Jan Hus, Martin Luther King, Gándhí, mnozí únor

14 TÉMA političtí vězni a i sám Ježíš. Čím se jejich nenásilné nastavení tváře liší od pouhého ustupování zlému? Základní rozdíl tkví v tom, že zatímco nastavování druhé tváře jakožto ústupku zlu je výrazem slabosti, či lépe řečeno slabošství, nastavování druhé tváře u lidí žijících princip nenásilí a smíření jde naopak o výraz jistoty. Nastavují druhou tvář ne proto, že nevědí, jak se k dané situaci postavit, ale naopak proto, že vědí, co dělají, jsou zakotveni ve svém postoji a násilí přicházející k nim je od něj nemůže odvrátit. A zatímco slabošské ustupování dává agresorovi více prostoru pro šíření zla, postoj nenásilí zlo zastavuje. Agresor vidí, že i kdyby chtěl takového člověka zcela zničit, ideálu hluboko zakotveného v jeho srdci se dotknout nemůže. Nejniternější a nejhlubší dimenzi v lidském nitru nelze zničit, navzdory útlaku zůstává svobodná. Tento pohled na lidskou duši rozpracoval rakouský lékař a psychiatr Viktor Emil Frankl, zakladatel tzv. logoterapie, z níž se později vyvinul jeden z humanisticky orientovaných psychoterapeutických směrů existenciální analýza. Frankl vycházel z vlastní zkušenosti z nacistického koncentračního tábora, kam se díky svému židovskému původu dostal. Byl svědkem řady situací, kdy si dozorci vězně podmaňovali násilím a mučením, a sám to zažil i na sobě. U některých se to agresorům nepodařilo, ani když se na nich dopouštěli sebevětšího násilí. Podobnou zkušenost měla i řada lidí pronásledovaných dalšími totalitními režimy. Některé vězně násilí nezlomilo, dokázali se mu vystavit, dokázali nastavit druhou tvář, aniž by Jakub Hučín (40) Studoval filosofii a teologii v Praze na KTF UK, poté na Pontificia Universita Lateranense v Římě. Vedle univerzitního vzdělání absolvoval v letech systematický psychoterapeutický výcvik u Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu (SLEA). V letech pracoval jako středoškolský učitel společenských věd na gymnáziu v Praze, jako diákon katolické církve v Praze, jako redaktor odborného psychologického časopisu Psychologie dnes, jako dobrovolník na lince telefonické krizové intervence SOS centra Diakonie ČCE. Od roku 2005 do současnosti pracuje jako psychoterapeut v soukromé praxi. V letech byl starostou malé vesničky Kytín, v tomto funkčním období je místostarostou. zlo slavilo triumf. Zlo se nakonec muselo sklonit před sílou ducha těchto lidí. Frankl ve své logoterapii vidí u člověka jako zcela zásadní dimenzi duchovní, noetickou. Slovo duchovní u něj neznamená jenom náboženský rozměr, i když i ten se v ní nachází. Duchovní, noetická rovina znamená pro Frankla rovinu životního smyslu. Člověk prožívá svou duchovní rovinu plně tehdy, pokud žije smysluplně, pokud žije odpovědně a autenticky výzvy života, se kterými k němu život přichází. Schopnost autentického života ale není automatická. Je to osoba v člověku, která zaujímá v různých situacích postoje, která volí a přijímá odpovědnost, jeho nejvnitřnější já, to svobodné a odpovědné v člověku, prostor jeho intimních rozhovorů se svědomím, s Bohem. Osoba člověku dává schopnost žít naplněný život utvářený ve svobodě a odpovědnosti. Dokáže být svobodná i ve zcela nesvobodných poměrech. Člověk, jehož osoba, jeho nejvnitřnější já, je plně rozvinuta, může čelit zlu, aniž nad ním toto zlo převládne, dokáže nastavit druhou tvář, a přitom zůstat zcela sám sebou. Dokáže, v intencích stejnojmenné Franklovy knihy, říci životu ano navzdory násilí a utrpení, kterému je člověk vystaven. Jeho nastavení druhé tváře je rozhodnutím pro život, který takto vítězí nad smrtí a násilím. Pokud člověk ale nemá toto své nejvnitřnější já v sobě rozvinuté, nedokáže se rozhodovat a nechává druhé nebo okolnosti kolem něj, aby rozhodovaly za něj. Nechává agresora, aby rozhodoval o situaci, a ustupuje mu. Nastavuje druhou tvář, ale jenom proto, že neví, co jiného by mohl udělat. Výchova osoby v člověku Jak to ale udělat, aby člověk byl skutečně v kontaktu se svým nejvnitřnějším já? Každý z nás by si to přál, vždyť každý z nás by si přál být zralým člověkem, který se dokáže s vnitřní jistotou postavit zlu, aniž by sám násilí páchal, člověkem žijícím autenticky a smysluplně. Snáze se to řekne, než vykoná. Cesta k rozvoji osoby-nejvnitřnějšího já v člověku začíná už od raného dětství a trvá celý život. K tomu, aby člověk mohl plně rozvinout svoji osobu, své nejvnitřnější já, potřebuje podle existenciální analýzy najít kladnou odpověď na tři základní životní otázky, jež svého času zformuloval žák Viktora Frankla rakouský psycholog, lékař a zakladatel existenciální analýzy Alfried Längle. Nejprve se člověk ptá, zda vůbec může být, tedy zda může prožívat základní jistotu, že jeho existence byla a je přijata. Bez této základní jistoty chybí člověku pev- 14 únor 2011

15 ná půda pod nohama a jeho celý život je prodchnutý nejistotou. Zcela zásadní pro formulování odpovědi na otázku, zda člověk vůbec může být, je jeho zkušenost z jeho vlastní rodiny, zkušenost, že jeho život byl rodiči bezvýhradně přijat, že už jako malé dítě se mohl spolehnout na to, že ho rodiče bezvýhradně milují a tuto lásku mu také dávají najevo. Pokud si nemůže být jistý, že může být, nedokáže skutečně nastavit druhou tvář, chybí mu právě tato základní jistota, o kterou by se mohl opřít. Chybí mu pevná půda pod nohama a konfrontace s násilím by ho smetla. Druhou otázkou, kterou si člověk potřebuje zodpovědět, je, zda žije rád, zda má emocionální vztah ke svému životu, zda jej život těší, zda jsou v jeho životě hodnoty, které ho sytí a dávají mu radost. Pokud tomu tak není, je nevztahový, nedokáže jít do blízkosti druhého, kontakty s druhými lidmi prožívá spíš účelově a věcně, chybí mu emocionální hřejivost a místo toho se u něj setkáváme jen s odstupem a chladnou racionalitou. Takový člověk není vnitřně živý a nedokáže žít se zaujetím. Ani on nedokáže skutečně nastavit druhou tvář necítí zaujetí životem, tak proč by to dělal? Nejspíš se konfrontaci se zlem vyhne, nebo bude jen kalkulovat výhody či nevýhody svého postoje. Třetí zásadní otázka zní, zda může člověk být takový, jaký je, zda může být sám sebou. Právě v této rovině se nám objevuje osoba-nejvnitřnější já, tedy to, jaký dotyčný člověk v nitru své duše skutečně je, zda ví, kdo je, a dokáže to žít, či zda se jeho nejvnitřnější já nerozvinulo, anebo je nějak zdeformované. I v této rovině je pro něj zcela zásadní, jak vypadal během jeho vývoje postoj nejbližšího okolí k němu, zda jeho nejbližší, jeho rodina, vrstevníci, církev, škola podporovali jeho osobní růst, zda měl prostor a možnost objevit, kdo je, a svůj svět rozvíjet, nebo zda se jeho vývoj díky tlaku okolí zbrzdil, nebo dokonce v dětské fázi vývoje zcela zastavil. Pokud nejbližší okolí nedokáže mladému člověku naslouchat, nedokáže rozvíjet jeho osobitost, jeho vlastní já, ale sevře ho rigidními byť dobře míněnými požadavky, kterým se mladý člověk musí přizpůsobit, aby mohl v prostředí rodiny, školy, církve dál zůstávat, nikdy své nejvnitřnější já nerozvine. Bude ve svém ži- KOMENTÁŘ Nastav druhou tvář V běžném životě by nás asi nenapadlo vysvětlovat ročnímu dítěti, jak nastupovat bezpečně do autobusu. Má před sebou teprve úkol naučit se chodit. Podobně bychom asi považovali za zvláštní a nepřiměřené mluvit s tříletým dítětem o hranicích v sexuálním životě. Nyní se učí s druhým mluvit a spolupracovat. Cítíme, že vše má svůj čas. Podobně je tomu i v duchovním životě. Vychovávat dítě od peřinky podle nároků Ježíšovy úzké cesty znamená nerespektovat možnosti dítěte a jeho vnitřní potřeby, jak zaznívá v článku Jakuba Hučína. Vést maličké dítě k tomu, aby za ukradenou hračku nabídlo i druhou oblíbenou hračku, se kterou každý večer usíná, je scestné. Zrovna tak je škodlivé po dítěti vyžadovat, aby se za bití a nadávky radostně usmálo a rozdělilo se o čokoládu. Dítě potřebuje nejprve poznat a objevit svou pravou tvář, poznat sebe, svou sílu, své možnosti, své hranice, své schopnosti. Také i druhou tvář, co je uvnitř v jeho prožitku, v jeho chtění, v jeho vůli. Teprve najde-li dítě svou tvář, ví potom, co znamená ji skrýt nebo nastavit. Ví, že se umí chránit. Ví, že má dost síly ránu vrátit. Ale také již ví, že se může rozhodnout svou sílu nepoužít a zachovat se jinak. Takto vnitřně zralé může porozumět a následovat Ježíšovu výzvu: nastav i druhou tvář. Dospělí jsou dětem vzorem. Co mohou na nás vidět? Umíme nastavit druhou tvář? Méně se již bijeme, zato svádíme každodenní boje v rovině slov. Jak často si v rodinách i v církvi rány navzájem vracíme a druhou tvář nenastavujeme. Dáváme si rány slovy: tomu nerozumíš, nic o tom nevíš, ty se pleteš, nemáš pravdu, podívej se na sebe, kde je tvá úcta?, jak tě taková hloupost napadá?, co si to dovoluješ? s tebou jsem skončil, sám ses nachytal Zlehčujeme, ponižujeme, zpochybňujeme, manipulujeme. Tyto rány jsou odplatou za to, že se nás druhý slovem dotknul. Vlastně nás jen rozzlobil, zpochybnil, znejistil. A kruh se točí dál. Neodplácet oko za oko je výzva: Zabolelo tě to? Navzdory ráně naslouchej dál, mluv, ptej se, ukaž svou tvář, samého sebe, jak cítíš, o co ti jde, oč usiluješ, na čem ti záleží, jak máš rád. Nabídni sebe navzdory tomu, že tě cosi bolestně zasáhlo. Tento postoj mění protivníka. Otevřenost probouzí otevřenost. Láskyplnost probouzí lásku. Upřímnost odzbrojuje. Roztáčet odplatu znamená vnitřně se zavřít a ničit to cenné vztah. A proč nebrat odplatu do vlastních rukou? Třeba i proto, že bojovností nejednou zakrýváme svůj hřích a bráníme svůj pokřivený sebeobraz. Mnohé rány totiž zasáhnou pravdivě a dotknou se oprávněně. Potřebujeme posečkat u své rány, ustat v boji a zkoumat sebe. Namísto odplaty se nám mnohdy otevírá cesta k pokání. A rány, které skutečně křivdí a utlačují? Zříci se pomsty a dát soud do rukou Bohu je onou úzkou cestou následování. Je výrazem hluboké pokory před Boží svrchovaností a mocí. Pokory, která zná sílu člověka, ale i moc Ducha svatého. Jemu dává prostor. Tato cesta nastavení druhé tváře je nakonec projevem největší síly. Dana Krausová, PSYCHOTERAPEUT únor

16 TÉMA votě žít to, co by se mělo, ale ne to, co by dotyčný opravdu chtěl a pro co se sám rozhoduje. Člověk, který nemá své nejvnitřnější já rozvinuté, který žije více příkazy, tím, co je správné, možná i dokáže nastavit druhou tvář, ale ne proto, že se pro to sám rozhodl, že cítí, že je to důležité, ale proto, že by se to mělo, že by to správný křesťan měl udělat. Aniž bychom se snažili o jakousi psychologickou analýzu Ježíšovy osoby, musíme při pohledu na něj, ať chceme, nebo nechceme, říci, že Ježíš žil svůj život a svou službu autenticky, se zaujetím, že žil rád. Z konfrontace s jeho odpůrci zase vidíme, že si dovolil dělat řadu věcí jinak, než by se mělo, než uváděly zažité mojžíšské příkazy, protože dokázal zdůraznit podstatu a nejen formu takových zákonů a příkazů. Dokázal být takovým, jaký je. A místo toho, co by se mělo, žil a jednal podle toho, co viděl, že je dobré. A dobré bylo i nastavit druhou tvář v pašijovém dramatu ukřižování ne proto, že by se to mělo, ale proto, že se pro to rozhodl, že to tak udělat chtěl. Nastavení druhé tváře jako možnost vztahu K člověku bytostně patří, že je vztahový. Mohli bychom říci, že čím více je člověk člověkem, tím více se také projevuje jeho vztahovost. Vztahovost ale neznamená, že neustále oblažuje druhé svou přítomností, ať o to okolí stojí, či ne. Vztahový člověk dokáže být citlivý k sobě i k druhým, ke svým potřebám i k potřebám druhých, dokáže vnímat sebe i druhé a díky tomu také s druhým člověkem navázat a udržet vztah. Filozof Martin Buber mluví o člověku jako o bytosti v dialogu mezi Já a Ty. V tomto dialogu nechybí Já - mé potřeby, pocity, emoce, anketa Nedělá z nás Kristův požadavek nastavit druhou tvář slabochy? A máme vést děti v křesťanských rodinách, aby toto praktikovaly v dětských kolektivech? Radka (34) Ne, už jen proto, že Kristus slaboch není a k ničemu slabošskému nás ze své podstaty nabádat nemůže, za druhé je to mnohem těžší ovládnout své tělesné choutky a neodplácet zlo zlem, odplatu ponechat Bohu, ovšem za třetí je třeba hledat moudrost, kdy a jak se zachovat, nenastavovat tvář na počkání. Ano, ale je to asi složitý problém myslím, že je nutné jim připomínat fakt, že pomsta patří Bohu, že zlo rodí další zlo, zároveň však samozřejmě nechci, aby na sobě nechávaly štípat dříví... Chtěla bych je vést k tomu, aby se uměly ubránit, ale učily se ovládat svůj vztek a touhu se pomstít - v praxi však teprve uvidím, děti mám zatím příliš malé. Romana (22) Nedělá. Hlavně proto, že podle mého názoru tuto výzvu myslel trochu jinak, než si ji vykládáme. Nevěřím, že z nás Pán Bůh chce mít fackovací panáky, ale nejsem teolog, nedokážu to vyargumentovat. Spíš jsem pro to, aby se děti učily že nemají odplácet než nastavovat druhou tvář. Barbora (36) Rozhodně ne, protože to neznamená, že kdykoliv máme s někým nějaký spor či výměnu názorů, že ustoupíme a necháme se zašlapat do země. Jako ve všem, co v životě děláme, i v tomto musíme prosit o Boží moudrost a řešit každou situaci podle toho, jak nás vede Pán. A někdy nás jistě povede i k tomu, abychom nastavili druhou tvář. Jistě z nich nechceme mít třídní otloukánky, takže je vedeme k tomu, aby neopláceli druhým stejnou měrou, ale pokud by jim někdo ubližoval, aby se bránili. Vzhledem k tomu, že máme čtyři kluky, jsou zvyklí se prát a nemají s tím větší problémy. Pavel (50) Slaboch umí akorát tak utíkat, či se schoulit a trpět, ale k vědomému nastavení druhé tváře je třeba odvaha a síla. Což může potvrdit každý, kdo to někdy zkusil. Máme. Docela určitě ano. Sám k tomu všech šest svých dětí vedu, aby neopláceli ránu ranou, ale uměli raději snést i křivdu a vzít něco na sebe. Musí se ovšem připravit na to, že to potom opravdu (často pořádně) slíznou. Ne, že by pak s tím v dětském kolektivu neměli žádné problémy, někdy to i schytali, ale ustáli to všichni a slaboch není ani z jednoho. (Díky Bohu!) S nastavením 16 únor 2011

17 názory, ale ani Ty - tvé potřeby, pocity, emoce, názory. Kdyby jedno z toho chybělo, dialog by nemohl probíhat, nemohl by vzniknout vztah. Podle Bubera člověk bytostně tuto vztahovost, tento dialog mezi Já a Ty potřebuje proto, aby mohl žít své lidství v plnosti. A čím více člověk prorůstá do svého bytostného Já, tím hlubších vztahů je i schopen, tím bohatší, živější a osobnější jsou jeho vztahy. Tři otázky existenciální analýzy mohu být? žiji rád? mohu být takový, jaký jsem? nás přivedly k pohledu na člověka, který je dobře zakotvený ve svém životě, má rozvinuté své nejvnitřnější já a žije bohatý vnitřní život. Žije to, co ve svém nitru vnímá, že je dobré, ne pouze to, co se od něj očekává. Viděli jsme i to, že takový člověk cítí svou vnitřní jistotu, jistotu své existence, a proto se dokáže vystavit i konfrontaci s těžkostmi, s agresivitou i s násilím, aniž by ztrácel sebe sama. Násilí nevyhledává, není masochista, dokáže se přiměřeně chránit, když je to potřeba, ale případná konfrontace ho neohrožuje, nebojí se jí. Nejistý člověk bude z konfrontace buď utíkat, nebo se okamžitě podvolí, anebo bude kolem sebe agresivně tlouci hlava nehlava. Přidáme-li si k tomu pohled Martina Bubera, vidíme nejen člověka, který je dobře zakotvený v sobě, dokáže se vystavit konfrontaci, ale je také hluboce zakořeněný ve vztazích. Na vztazích mu záleží, jsou pro něj cenné a jen tak lehce je neopouští. Neznamená to, že je na vztazích závislý, že bez druhého nedokáže žít. Člověk žijící své nejvnitřnější já dokáže být i sám, ale zároveň si váží vztahů, protože cítí, že k plnosti jeho lidství vztahy patří. Zdaleka ne vždy jsou lidské vztahy bezproblémové, naopak. Odmítnutí, manipulaci, ale i jen obyčejdruhé tváře se totiž musí také učit dvě další věci: Jednak neházet perly sviním. Nastavit druhou tvář znamená vystavit se vědomě ráně, ale ne se nechat systematicky terorizovat. Potom také musí vědět, kde nejen zraněná tvář, ale i duše najde uzdravení. Kdo je jen stále zraňován, nemůže rány unést a ony ho zničí. Snášet rány může jen ten, kdo je z nich uzdravován láskou lidí a především tou Boží. Bojím se, že dnešní důraz na asertivitu a sebeprosazení (tak se dnes vychovávají děti už i v církvi) zcela obchází a překrucuje Kristova slova. A to jen proto, že vlastně ani nerozumíme podstatě toho, co Pán Ježíš Kristus po svých učednících chce. Ľubo (47) Myslím, že nie. Pod slabošstvom si skôr predstavujem iné zbabelo utiecť z konfliktnej situácie a pod. Tu idem v mene pravdy, v mene svojej identity odvážne nastaviť dokonca Foto archiv svoju druhú tvár. Táto Ježišova požiadavka spolu s milovaním svojich nepriateľov, či zrieknutia sa matky a otca patrí v Písme k najťažším a počul som na ňu rôzne protichodné názory, či výklady. V žiadnom prípade ju nechápem ako požiadavku k rezignácii, pacifizmu, či odmietnutiu zla ako takého. Áno. Keď odmietne ponúknuť spolužiak naše dieťa cukríkom, tak ho povzbudzujme k tomu, aby nezatrpklo a nabudúce samo iniciatívne ponúklo pomoc jemu. Povzbudzujme svoje deti, aby dokázali do istej miery znášať aj krivdu, či nespravodlivosť tohto sveta. Pokiaľ sa však jedná o psychické alebo telesné násilie, ktoré nevymizlo z Čiech ani Slovenska a poznáme ho pod pojmom šikana tu už nie je miesto pre nastavovanie tváre našich detí. Tu už je priestor a povinnosť pre aktívny vstup nás rodičov. Je tragické počúvať po rokoch svedectvá ľudí, ktorí boli v detstve šikanovaní, či sexuálne obťažovaní, pričom im nik z rodičov neveril, prípadne si falošne vykladal uvedený citát. Petr (39) Nedělá. Ale okolí to tak někdy asi může připadat, když neví, proč člověk tu druhou tvář nastavuje. Důležité je, co znamená toto. Pán Ježíš učí učedlníky, že nemají vždy jednat podle hesla oko za oko, zub za zub, ale mají být ochotni vzdát se odplaty. K tomu jistě děti vést máme. To ovšem neznamená vychovat děti, které se neumí bránit a přes obě tváře vždycky dostanou, ať je nastaví nebo nenastaví. připravil BRONISLAV MATULÍK únor

18 TÉMA né nedorozumění zažíváme až příliš často. Pokud by každá taková situace pro nás byla ohrožující, uzavírali bychom se sami do sebe a žádný vztah bychom nebyli schopni vytvořit. Dát navzdory odmítnutí, manipulaci, nedorozumění, nebo i ublížení vztahům šanci, je projevem velkého ducha. Člověk se zralou a rozvinutou osobou v sobě dokáže zůstávat ve vztazích, dokáže unést i neúspěch a odmítnutí ve vztahu, aniž se vztahům uzavírá. Nastavit druhou tvář pro něj znamená udržet dialog, udržet vztah s druhým navzdory případnému ublížení a nepochopení, schopnost odpustit a dát vztahu další šanci. Není to nutnost, ale volba chci ve vztahu zůstat, chci ho dál rozvíjet. Nastavit druhou tvář, odpustit, milovat nepřátele všechna tato Ježíšova slova míří právě ke schopnosti člověka zůstat otevřený ve vztazích. Dostali jsme se od násilí, od šikany k docela běžným každodenním okamžikům, kdy člověk člověku ublíží, aniž si je toho někdy sám vědom. Tak se i Ježíšova slova o nastavení druhé tváře vztahují k různým situacím, s nimiž se člověk v životě setká. Jakým způsobem se s takovými situacemi vyrovná, zda Ježíšova slova dokáže naplnit v celé hloubce svého lidství, nebo zda se stanou jen hrbatou karikaturou, záleží na zakotvenosti člověka v sobě sama. Není to příkaz, který má člověk vykonat, protože se to po něm chce, ale je to výsledek jeho osobního vývoje a cesty k sobě sama. Člověk tak dokáže nastavit, stejně jako Ježíš, druhou tvář ne proto, že by se to mělo, ale proto, že se sám rozhodl dál ve vztahu zůstat, protože cítí, že vztah je drahocenný. Jakub Hučín, autor je psychoterapeut příběh Z deníku odsouzeného na závěr jsme se rozhovořili na téma umění odpouštět. Píšu záměrně umění, i když odpuštění může brát někdo jako slabost. Není zase až tak dávno, kdy odpustit někomu, kdo mi ublížil, bylo i pro mne tvrdým oříškem. Od té doby, co jsem se dostal do tohoto zařízení, jsem začal trochu víc přemýšlet o životě, a tak přišlo na řadu i toto téma. Na duchovních schůzkách jsme kdysi rozebírali modlitbu Páně. Pozastavil jsem se právě u části, kde se praví: Odpusť nám naše viny tak, jako i my odpouštíme našim viníkům. (Kdo z nás by nechtěl, aby mu bylo odpuštěno?) Myslím, že je tu řečeno dost jasně pokud chci, aby mi bylo odpuštěno, musím i já umět odpustit. Musím přiznat, že to z počátku nebylo jednoduché, ale bojoval jsem sám se sebou a úspěchy se pomalu, ale jistě začaly dostavovat. Dnes vím, že pokud se člověku podaří odpustit, dostaví se pocit dokonalé blaženosti (alespoň v mém případě to funguje), náhle zmizí i ten balvan, který nesnesitelně a čím dál tím víc člověka tížil na hrudi. Když odpustíme, jako bychom byli zase o krůček blíže k tomu tak vytouženému štěstí, které snad každý tak neustále hledáme. Domnívám se, že jsem s tímto poznáním neměl větších problémů, neb jak se domnívám, jsem od přírody nekonfliktní typ. Rád se řídím tou poučkou, v které se praví, že moudřejší ustoupí. Uznávám, že je tak trochu problém nalézt tu správnou hranici, např. ve vztahu k ženě (ale i k mužům) se snažím najít kompromis. Neustálým ustupováním by se člověk mohl snadno ocitnout pod pantoflem, a to bych rozhodně nerad. Myslím, že s neustále ustupujícím mužem se časem začne nudit i jinak dominantní žena, ale to už se dostáváme k jinému tématu, že? J.P., 11. září 2006, Vinařice 18 únor 2011

19 Oznámení KOMENTÁŘ Není to samozřejmé Myslím, že je třeba číst verše Matouš 5,38-42 jako úsek, který má dobrý smysl jako jeden celek. Již od 17. verše je zachycena Ježíšova řeč, která je dovršením Mojžíšova zákona. Je etikou nového věku. Ježíš několikrát praví: Slyšeli jste, že bylo řečeno, avšak já vám říkám. Celá řeč končí modlitbou, kterou známe jako Modlitba Páně. Verše, jimiž se zde zabýváme, pojednávají o odplatě. Již staré mojžíšovské pravidlo oko za oko bylo ve skutečnosti velmi užitečné v prostředí starého Orientu, kde se těžká provinění řešila krevní mstou, někdy i kmenovou válkou. Neodplácet zlem, je věcí rozhodnutí. Jít se zesláblým pocestným druhou míli je věcí rozhodnutí. Nastavit druhou tvář je také věcí rozhodnutí. A také toho, aby tu druhou tvář člověk opravdu měl. To není půlka tváře. Je to celá tvář. Je to svobodný pohled do situace. O tom je Hučínův článek. Jako právník vlastně nemám jak Ježíšova slova potvrdit či vyvracet. V každém rozumném právním systému existuje institut nutné obrany, minimálně z dob římských. V každém rozumném právním systému se rovněž posuzuje důvodnost a přiměřenost obrany. Postoj, který se zdá být správný v určitém kontextu, nemusí být přijatelný v jiném. Když nacisté zahájili útok na Britanii, Mahatma Ghándí údajně prohlásil, že by Britové měli Němcům ustoupit, vpustit je na své území a pak je přemoci silou svého ducha. Mimo jiné právě proto Winston Churchill Ghándího dlouhodobě nesnášel, nazýval jej přezíravě nahým fakírem. Bylo to hluboké neporozumění na obou stranách. Ježíšova řeč v Kázání na hoře je řečí Království nového věku. Obsahuje etiku, která je pozváním na cestu k Bohu. Jsou to slova, která platí víc než jakýkoli jiný zákon. Ale nejsou bezduchým pravidlem ani účelovým zákonem, který málem neprošel hlasováním obou komor. Naopak je v nich duch Hospodinův. O to větší je závazek jim porozumět a už vůbec není snadné se jimi řídit. Není to snadné pro jejich nesamozřejmost. Desatero samozřejmé je. O tom je celá teorie přirozeného práva a bylo by to na dlouhý samostatný článek. Že Ježíšova slova samozřejmá a někdy ani rozumná pro lidi a národy nejsou, to je také jedno z velkých témat apoštola Pavla. IGOR OSVALD, PRÁVNÍK Zklamání i radost Hezké setkání to bylo s ochotnými dárci v mrazivém bílém prosincovém dni v Bethesdě Mnoho sponzorů se na něm nesešlo. Sešlo se ale mnoho příspěvků na dopravní prostředek pro obyvatele Bethesdy. Postupně se sbíraly po malých obnosech, ale ohromily nás i dary v desetitisících. Někdo si po léta i odříkal, aby mohl po léta střádat pro druhé, jiný pilně pracoval, vyráběl, někdo pravidelně posílal, jiní pořádali různé benefice koncerty Kruhu přátel Bethesdy nebo jízdy zručnosti, ukázky zdravotnické, policejní a hasičské techniky u nás v Počernicích a výtěžek také nabídli naší Bethesdě. Tak se rozhodla třeba podpořit naše úsilí o.p.s Vox nebo mateřské centrum Mum. Když jsem slyšel o těchto pohnutých příbězích, chtěl jsem se o ně rozdělit s vámi všemi. To mi působí velkou radost a jsem tím velmi povzbuzen. Nejen já, ale všichni, kteří v Bethesdě a v Diakonii pracují, pro obyvatele vše dobré vymýšlejí a určitě i ti, kteří tam žijí a pro které se toto vše organizuje. Všem sponzorům tisíceré díky, i těm, kteří nemohli přijít, i těm, kteří nejsou čtenáři Brány a ke kterým se tyto informace snadno nedostanou. Pozdravujte je. Jsou velkou pomocí a jejich láska je příkladem, ale i znamením Boží lásky a přítomnosti. Je to od vás moc hezké, že jste usilovali společně o získání prostředků na zakoupení auta, které by mělo zdvihací zařízení. Toto společné úsilí je tou radostí. Zklamáním může být, že jsme nedosáhli k vytčené metě. Ale postupně se scházely penízky a v konečné kalkulaci jsem viděl, že je to přesně tolik, kolik bylo třeba na udržení dvou dopravních prostředků, které by jinak už jezdit pro Bethesdu nemohly. Určitě budou teď nějakou dobu sloužit a budou se moci sbírat síly i nápady, co dál. Zachovejte přízeň našemu domovu ve Chvalech. Jsem rád, že areál může neustále sloužit různým potřebám lidí. S Boží pomocí se tak naplňuje záměr, se kterým do služby vstupovali ti, kteří nám byli v církvi příkladem služby. A to všechno je naší radostí, která vychází z radosti ze spasení. A pokud nás potkávají v životě různá zklamání, těch společných radostí je tolik, že se nám bude o to lépe překonávat to obtížné. Miloslav Kloubek únor

20 ZÁPISNÍK Eliška Hejzlarová Žije s manželem v Seattlu, má tři dospělé děti, je zdravotní sestra, v Čechách patří do sboru CB v Černošicích. Přes Atlantik do Bostonu V ylétáme z Paříže dvoupatrovým Boeingem. Motory se rozeřvou, rozjíždíme se, nabíráme rychlost a už se vznášíme. Paříž pod námi je jak na dlani. Je to neuvěřitelné, takový veliký kolos letadla, jak se to vůbec může odlepit od země, že to nespadne, že se tomu neutrhnou křídla. Stoupáme, pod námi jsou pole venkova, silnice spojující městečka, domečky jak krabičky. V dálce vidím žlutou klikatou čáru pobřeží, která zřetelně odděluje pevninu od modrého moře. Opouštíme kontinent a přelétáme kanál La Manche. Zde se do nás opřely velice silné poryvy větru, s letadlem to hází, křídla se klepou. Svírám křečovitě opěrátka svého sedadla, zhluboka dýchám a srdce buší. Vydrží ta křídla, neutrhnou se? Zvládnul by pilot přistát na hladině, kdyby křídla povolila, anebo bychom se roztříštili o bílé útesy Doveru, které je vidět pod námi na pobřeží Anglie? Pilot tomu lépe rozumí než já, křídla vydržela a já vydechuji. Přelétáme Anglii, tady jsou zelená políčka s kamennými zídkami, kruhové objezdy, malá městečka, další pobřeží, a dále jen nekonečná modř oceánu. Usínám a probouzím se v momentě, kdy míjíme jižní cíp Grónska, to mohutné zasněžené pohoří v dálce. Oceán pod námi je zamrzlý. Letíme další celou nekonečnou hodinu, než se objeví bílý škraloup zamrzlého moře u pobřeží Kanady. Letadlo se stáčí k jihu a sleduje pobřeží amerického kontinentu. Pod námi je Labrador to ohromné prázdné území, kde není nic, jen skály, lesy, jezera, vše zapadlé v hlubokém sněhu. Letíme další hodinu, než se ukáže jakási civilizace na pobřeží Quebecku. Jak je ta Evropa zabydlená a možná i přelidněná, ale přívětivá a pro bydlení příznivá. Tam už začíná nádherné a teplé jaro. Přelétáme ústí řeky Sv. Vavřince a jsme nad New Brunswickem. Zde taje poslední sníh. Pohled na zeleň hřeje u srdce. Klesáme. V dálce rozpoznávám zasněžený masív Mt Washington, nejvyšší hory severovýchodu Spojených států. Pod námi je krásné pobřeží Maine s tisíci ostrůvky a mořskými zálivy. Blížíme se k Bostonu a támhle už vidím to naše malé letišťátko se třemi krátkými přistávacími drahami na malém mysu v Bostonském zálivu. Letíme dále na jih. Posléze to pilot stáčí a sestupujeme k letišti přes město. Opět na mě padají pocity úzkosti, když si uvědomím, v jak ohromném a těžkém kolosu letadla sedíme, jak se přibližujeme ke střechám domů pod námi a jak daleko to ještě máme k letišti! Jestlipak stačíme doletět, jestlipak se pilot trefí? Konečně jsme nad zálivem. Letadlo je tak nízko, skoro se dotýká hladiny moře. A pak, v poslední vteřině, je pod námi přistávací dráha! Teď brzdy naplno a jsme u cíle! Ten let, to je jako náš život! Vylétáme do nového roku, nádherné výhledy z okénka, ta krása kolem nás. Pak nás zaskočí nečekané poryvy větru, třesou s námi, srdce se rozbuší. Vydržíme, nespadneme, neutrhnou se ta křídla, neroztříštíme se o ty útesy pod námi? Ještě, že tomu pilot rozumí a že se na něj můžeme spolehnout. Vždyť pilotem našeho života je sám Pán Ježíš! Ten nás dovede bezpečně k cíli! Eliška hejzlarová Foto archiv 20 únor 2011