MASARYKOVA UNIVERZITA. Metodický kurz práce s elektronickou čtečkou knih

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra didaktických technologií Metodický kurz práce s elektronickou čtečkou knih Bakalářská práce Brno 2011 Vedoucí práce: PaedDr. Pavel Konupčík Autor práce: Ruben Marada

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podpis

3 Poděkování Děkuji panu PaeDr. Pavlu Konupčíkovi za metodickou pomoc, cenné rady a připomínky, které mi poskytl při zpracování této bakalářské práce. Dále bych rád poděkoval Mgr. Adele Koprdové za její obětavý přístup a pomoc při tvorbě této práce. Ruben Marada

4 Věnování Rád bych věnoval tuto bakalářskou práci mému zesnulému dědečkovi Mgr. Miroslavu Maradovi, který se bohuţel dokončení této práce a ukončení mého studia nedoţil, a který mému studijnímu úsilí věnoval mnoho ze svého času.

5 Bibliografický záznam MARADA, Ruben. Metodický kurz práce s elektronickou čtečkou knih: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra didaktických technologií, 2011 Vedoucí práce PaeDr. Pavel Konupčík. Anotace Bakalářská práce Metodický kurz práce s elektronickou čtečkou knih se v úvodu zabývá vznikem a vývojem písma a historií knihy, potaţmo učebnice, která je zásadní didaktickou pomůckou od počátku lidstva aţ po dnešní moderní dobu, a s tematikou elektronických čteček knih úzce souvisí. Popsán je pojem učebnice ze současného pedagogického hlediska, její význam, funkce a struktura. V hlavní části je pak vymezen pojem elektronické čtečky knih, popsán její vývoj a historie. Dále jsou rozebrány technické parametry a příklady tvůrčí práce s touto pomůckou a popsány výhody a nevýhody, které toto zařízení přináší. Zmíněny jsou také způsoby vytváření učebních textů ve formátu vhodném pro zobrazení v elektronických čtečkách. Závěrečnou část tvoří dotazníkový průzkum, zaměřen na pohledy současných ţáků a učitelů středních škol na toto moderní zařízení a jeho budoucnost v českém školství. Annotation The bachelor thesis A Methodological Guide on the Work with an Electronic Book Reader in the introduction deals with the origin and development of writing and history books, hence the textbook, which is a major teaching tool since the beginning of humankind to today's modern times, as the theme of electronic book readers are closely linked. The concept of the current textbook pedagogical point of view, its meaning, function and structure is described. In the main part is then defined the concept of electronic book reader, and described its development and history. Further technical specifications and examples of creative work with this tool are discussed and the advantages and disadvantages that this device delivers are described. Mentioned are also ways of creating textbooks in a format suitable for display in electronic readers. The final part consists of a questionnaire survey focused on views of current students and secondary school teachers on the modern equipment and its future in the Czech educational system.

6 Klíčová slova Metodický kurz, elektronická čtečka knih, vývoj učebnic, metodika, kniha, elektronický text, e-kniha Keywords Methodology courses, electronic books reader, development of textbooks, methodology, the book, electronic text, e-book

7 Obsah 1. Z historie knihy zásadní didaktické pomůcky Vznik a vývoj písma a nejstarší psaná díla Nejstarší písmo Fénický vynález hláskového písma Latinka Kniţní kultura středověku Rukopisná kniha a její písmo Knihovny Kniha evropského novověku Vynález knihtisku a jeho rozšíření Technický pokrok a další vynálezy v knihtisku Česká kniha v období národního obrození Vývoj učebnic po válce dosud Podstata a význam současné učebnice Definice pojmu učebnice Charakteristika učebnice Funkce učebnice Typy učebnic Struktura učebnice Formy učebnic z pohledu řízení vzdělávacího procesu Elektronická čtečka knih Definice elektronické čtečky knih Vývoj a historie elektronické čtečky knih Technologická stránka elektronických knih Displej a technologie E ink Výdrţ baterie Druhy baterií Výrobci elektronických čteček knih Rozměry a velikost displejů elektronických knih Datové formáty elektronických knih CHM Format... 47

8 DjVu FictionBook HTML Libris Microsoft LIT Mobipocket Newton ebook NISO Z39.86 Format Portable Document Format (PDF) SSReader TomeRaider Výhody a nevýhody e knih a čteček knih Výhody Nevýhody Porovnání papírové knihy oproti elektronické knize Problematika autorských práv a licencí Rozdělení multimediálního obsahu a postavení elektronické čtečky knih Jak získat elektronickou knihu pro osobní vyuţití Jak získat elektronickou knihu pro školní vyuţití Jak vytvořit vlastní učební materiály pro čtečku Dotazníkový průzkum Identifikace řešeného problému Stanovení výzkumného vzorku a výběrový soubor Technika průzkumu Výsledky a vyhodnocení průzkumu Závěr Pouţité zdroje Pouţitá literatura Pouţité webové zdroje Seznam obrázků a grafů Přílohy

9 Úvod Dnešní moderní doba je plná informačních a komunikačních technologií, počínaje internetem, sociálními sítěmi, přes digitální noviny, aţ po počítačové hry. Tyto technologie obklopují i současné ţáky a tak ani učitel nemůţe zaostat a musí se snaţit moderní trendy sledovat a krok se svými ţáky udrţet coţ by se ve výuce mělo projevit pouţíváním moderních didaktických prostředků. Zastaralé didaktické prostředky často obsahují prvky, které moderní době nevyhovují a za účelem zkvalitnění výuky vyţadují modernizaci a inovaci. Za vhodné moderní učební pomůcky, ač zatím v našem prostředí ne příliš hojně vyuţívané, moţno povaţovat právě elektronické čtečky knih, elektronické knihy a texty. Elektronická čtečka knih je elektronické zařízení slouţící k zobrazování digitálních textů a multimediálního obsahu. Svým tvarem se sice snaţí maximálně věrně napodobit klasickou knihu nebo učebnici, liší se však od ní menší velikostí a hmotností a samozřejmě zejména interaktivním obsahem, mnoţstvím materiálů a literárních textů, které jsou čtenáři k dispozici. Klasické didaktické pomůcky a učebnice samozřejmě nemohou být opomíjeny ani v současnosti, takţe první část práce je věnována historii vývoje písma, knih a učebnic. Ve stěţejní části se pak tato bakalářská práce pokouší o vytvoření přehledu nejzákladnějších poznatků o elektronických čtečkách knih, výhodách a nevýhodách jejich pouţívaní a také o vytvoření metodického návodu a shrnutí základních postupů získání elektronických knih a materiálů nebo jejich samotného vytvoření. Smysluplné a vyčerpávající vyuţití všech potencionálních přínosů elektronických čteček totiţ vyţaduje znalost mnoha ovládacích prvků a datových formátů, se kterými elektronická čtečka knih pracuje. Dalším z cílů práce je vytvoření přehledu současného povědomí o zkoumané problematice z řad učitelů, studentů a ţáků prostřednictvím krátkého dotazníku. 9

10 1. Z historie knihy zásadní didaktické pomůcky Písmu a knihám vděčíme za předávání důleţitých poznatků, informací, hodnot a zkušeností, za vzdělání, kulturu a všestranný pokrok. I kdyţ ne kaţdá kniha je učebnicí, kaţdá učebnice knihou je a dá se tedy říct, ţe ve svém nejstarším vývoji se tyto dva pojmy prolínají. Následující kapitoly jsou proto věnovány právě tématice historie knih a jejich vývoji od prvních psacích pokusů a hliněných tabulek aţ po vynález knihtisku a běţné uţívaní papíru. Zmíněny jsou také zásadní momenty vývoje a šíření vzdělanosti i výchovy, prvních naučných a odborných děl a vzniku jedinečných exempláru prvotních vědeckých prací, které vedly k postupnému vzniku a naplňování obsahu dnešních učebních materiálů a masově vydávaných učebnic. Úvodní část kapitoly pojednávající o nejstarším období je zpracována v širším smyslu a spíše ve světovém měřítku, rozpracování problematiky v pozdějším období je pak zúţeno a zaměřeno na oblast Evropy, Čech a Moravy. 1.1 Vznik a vývoj písma a nejstarší psaná díla Nejstarší písmo Předpokladem vzniku knihy byl vznik písma a psacích látek, které prošly dlouhým a sloţitým vývojem, neţ nabyly tvaru knih známých od středověkého kodexu přes tištěnou knihu novověku aţ po knihy dnešní doby. Vývoj i charakter písma úzce souvisí s pouţitou psací technikou ovlivněnou kromě lidské vynalézavosti i zeměpisnou polohou a dostupnými přírodními zdroji jiný charakter má písmo tesané do kamene, jiný písmo ryté do hlíny a vypalované, kreslené štětcem na dřevo nebo látku, psané perem na papyrus, pergamen nebo papír (Kneidl 1989, s. 11). Za předstupeň písma je moţno povaţovat uţívaní různých pomůcek paměti, například označování hrobů a kamenů, dělání značek a vrubů na holích, zavěšování předmětů na provázky nebo li tzv. písmo mnemotechnické (Horák 1957, s. 2). Nejstarší skutečné písmo vzniklo v různých dobách a v několika oblastech starého světa nezávisle na sobě nejdříve, ve druhé polovině 4. tisíciletí př. n. l., ve starém Sumeru v jiţní Mezopotámii v meziříčí Eufratu a Tigridu (v dnešním Iráku) a ve starověkém Egyptě v poříčí Nilu. O několik století později vzniklo písmo v Indii v rámci harappské 10

11 kultury a o více neţ tisíc let později v Číně v údolí Ţluté řeky (Chuang-che) a Veliké řeky (Jang-c'-t'iang). Písmo jako systém znaků slouţící k zachycení myšlenek se tedy manifestuje zatím nejstaršími známými doklady na Předním východě a v Egyptě, přičemţ se zde objevuje několik vývojových směrů písemné systémy obrázkové (hieroglyfické), klínopisné a lineární hláskové (alfabetické písmo) s ne zcela zřejmými vzájemnými interakcemi (Malina a kol. 2009, Antropologický slovník heslo písmo). Obrázkové písmo (piktografické) znázorňovalo konkrétní předmět, vyjadřovalo slovo nebo celou větu pomocí obrázku (piktografu), neurčovalo však jeho slovní znění. Spojení obrázku s určitým slovem vedlo ke vzniku dalšího vývojového stupně pojmovému písmu (ideografickému), které vyznačovalo pojmy myšlenkově bohatší. Z piktografického písma se vyvinulo písmo klínové (písmo Sumerů), kde se pomocí ideogramů daly vyjádřit i pojmy abstraktní, myšlenky. Zprvu bylo písmo klínové písmem slovním, v dalším vývoji se ale znaky i jejich význam zjednodušovaly. Znaky tak začaly získávat fonetické hodnoty a četly se jako slabika, coţ vedlo ke vzniku písma slabičného. V Egyptě se z piktografického písma vyvinulo písmo hieroglyfické, přičemţ hieroglyf znamenal počáteční hlásku slova a ne slovo celé. Vznikla tak první abeceda první řada symbolů pro základní hlásky určité řeči 25 znaků (písmen) pro souhlásky. Existovaly zde také hieroglyfy zjednodušené na hlavní tahy, slouţící jako rychlopis pro rychlé psaní poznámek a dopisů, které se nazývají písmem hieratickým (kněţským). Hieratické značky (bylo jich asi 600) se psaly štětcem na papyrus a jejich znalost se rozšířila i mimo vládnoucí kruhy. Později se zkrátilo i toto písmo za vzniku lidového písma démotického (Horák 1957, s. 2; Čapka a Santlerová 1994, s. 8-10). Sumerské písmo se lišilo od egyptského charakteru, který závisí na psací látce zatím co u Egypťanů to byl kámen a později papyrus, u Sumerů a jejich nástupců hliněné tabulky, do nichţ ryli dřevěným rydlem a případně je pak vypalovali. Tyto tabulky jsou značně trvanlivé a mnoho z nich se zachovalo i do dnešních dob. Sumerské klínové písmo z Mezopotámie a egyptské hieroglyfické písmo je pokládáno za prapůvod evropských písem uţívaných dosud (Kneidl 1989, s ). Všechna evropská písma vznikla z písma syrských Semitů, které se vyvíjelo od poloviny druhého tisíciletí př. n. l. pro souhlásky a později i samohlásky. Znalost tohoto písma rozšířili Féničané při jejich mořeplavbách a dali tak podnět k vytvoření písem místních (Horák 1957, s. 2). 11

12 1.1.2 Fénický vynález hláskového písma Klíčový význam ve vývoji písma má fénický vynález hláskového písma. To se vyvinulo z písma slabičného pod vlivem stále sloţitějšího vývoje společnosti, přičemţ jde o systém znaků, z nichţ kaţdý představuje jednu hlásku. Féničané byli semitským národem obchodníků a mořeplavců, kteří sídlili na libanonském pobřeţí a své obchodní stanice zakládali v celém Středomoří. Přišli do styku s hieroglyfickým písmem egyptským i s klínovým písmem babylonským, a přijímali také různé kulturní prvky od národů okolních i vzdálených mimo Středomoří se dostali aţ do Británie, do Severního moře, obepluli Afriku. Své vlastní jednoduché písmo vytvořili ve 13. aţ 12. století př. n. l., přičemţ se psalo zprava doleva. Tato abeceda obsahovala 22 hláskových znaků s jednoduchým tvarem (bez samohlásek, takţe čtení nebylo snadné), které měly ustálené pořadí a na něţ se dalo kaţdé slovo rozloţit. Fénické písmo nevyuţívalo ani ideogramů, ani determinativů (rozlišovacích znaků), ani jiných doplňků, jelikoţ kaţdé písmeno vyjadřovalo jen jedinou hlásku a kombinací těchto hlásek se dalo vyjádřit kaţdé slovo fénické nebo jí příbuzné semitské řeči. Fénické písmo a abeceda dosáhly dokonalosti svou jednoduchostí a snadností a velice rychle se rozšířily do dalších oblastí. Fénická abeceda se dále vyvíjela a známá je její kartaginská a punská forma z 3. aţ 2. století př. n. l., a z nálezů v Alţírsku i forma novopunská z století n. l. Hlavní oporu fénické kultury i obchodní moci v západním Středomoří Kartágo vyvrátili Římané definitivně v roce 146 př. n. l., kdy uţ měl fénický vynález písma za sebou několik století trvající vliv na písemné kultury Středomoří i Blízkého východu. Z fénické abecedy je odvozeno asi 80 procent dnes známých abecedních systémů (Kneidl 1989, s. 17, 19-20; Čapka a Santlerová 1994, s. 12). Zásadní byl vliv fénického písma na národ řecký Řekové se s fénickým písmem seznámili asi v 11. století př. n. l., přizpůsobili je svému jazyku a obrátili způsob psaní zleva doprava. Řečtí kolonisté pak v druhé polovině 7. století př. n. l. přenesli řecké písmo do Itálie k Etruskům, od kterých se odvozují všechny pozdější italské abecedy (Horák 1957, s. 2). Fénický původ řecké abecedy dokládají nejstarší řecké nápisy, které jsou ještě psány podle fénického vzoru zprava doleva, chybí jim vokalizace a shodný je rovněţ sled písmen v abecedě. Významnou vlastní řeckou reformou byl odklon od semitského způsobu psaní, na základě této reformy Řekové, Římané i my dnes píšeme zleva doprava, zatímco Semité píší i nadále opačně (Kneidl 1989, s ). Řecká abeceda 12

13 byla rozšířená o samohlásky nejdříve na 26 písmen, pak se stabilizovala v počtu 24 písmen. Archaická řecká abeceda se rozšířila nejprve po všech ostrovech obývaných Řeky, odtud pronikla do pevninského Řecka a jeho osad. Lokálně se rozšířila na dva hlavní samostatné typy z typu východořeckého (iónského) vznikla řecká abeceda a také azbuka, z typu západořeckého (dórského) vznikla latinská abeceda, jejíţ vývoj vyvrcholil v Římě (Kneidl 1989, s. 21; Čapka a Santlerová 1994, s. 13). Na základě řecké minuskule (malé abecedy) vytvořil v 9. století n. l. Konstantin (Cyril) staroslověnské písmo hlaholské, tzv. hlaholici, kterou spolu se svým bratrem Metodějem přinesli roku 863 na Velkou Moravu. Hlaholicí a o něco mladší cyrilicí, jeţ vznikla z řecké majuskule (velké abecedy), jsou psány nejstarší písemné památky slovanských národů. Na základě českých jazykových prvků (bohemismů) moţno usuzovat na český původ některých z nich (Kyjevské listy z 10. století a Pražské zlomky hlaholské z 11. století). Hlaholice a cyrilice se u nás uţívalo aţ do konce 11. století. Řecké písmo a řecká kultura jsou pramenem vzniku písem i kultur mnoha dalších, vesměs neřeckých, národů. Na základech poloţených Cyrilem vytvářely své písmo ostatní slovanské národy z hlaholské abecedy vznikla hlaholice bulharská (s okrouhlým tvarem písmen), cyrilické písmo zdomácnělo i v Srbsku a Rusku (Čapka a Santlerová 1994, s ). Řekové psali buď štětcem, nebo psací tyčinkou, coţ odlišovalo charakter jejich písma. Vedle lapidárního nebo kapitálního písma vznikly téţ lehčí formy písma unciální a později kurzivní. Pro rozvoj řeckého písemnictví má význam jak uţívání papyru jako psací látky, tak později pergamenu. Řekové se od Egypťanů naučili uţívat papyru a zhruba od 7. století př. n. l. znali i jeho výrobu. Psali do sloupců, rukopisy uchovávali v rolích a knihy také ilustrovali. Kdyţ se ve 4. století př. n. l. usadili v Alexandrii, poznali i organizaci velkých pisáren, kterou posléze začali uplatňovat a rozvíjet také v domácích poměrech. V průběhu tří století vybudovali nejvýznamnější knihovny starého světa, zvláště Múseion a Serapeion v Alexandrii kde bylo v době Césarově pravděpodobně uloţeno na svitků. Jelikoţ je papyrus velmi křehký a choulostivý materiál, zachovaly se řecké svitky z velké části jen ve zlomcích. Na rozdíl od egyptských totiţ nebyly chráněny písky a suchým egyptským podnebím. Obzvlášť vzácné jsou ilustrované zlomky. Ilustrovaná byla nejen díla krásné literatury, ale téţ práce vědecké. Zatímco matematické a geometrické práce byly zaměřeny na diagramy a schémata, přírodovědná díla byla zdobena vyobrazením květin a zvířat. Mnohé řecké vědecké spisy, zejména z medicíny, se ale zachovaly aţ ze středověkých 13

14 kopií. Významnou skupinu tvoří astronomické spisy s vyobrazením souhvězdí v podobách osob, zvířat nebo předmětů, po nichţ byly pojmenovány. Vzdělanost řeckých širokých vrstev z období 6. aţ 4. století př. n. l. je obdivuhodná. V roce 594 př. n. l. byly v Athénách zpřístupněné veřejnosti Solónovy zákony jejich napsáním na dřevěné sloupy a z Platónovy Obrany Sokrata se dá usuzovat, ţe na přelomu 5. a 4. století zde jiţ byl čilý kniţní obchod. Platónová Akademie v tomto středisku řecké vzdělanosti s největší pravděpodobností vlastnila malou knihovnu, přičemţ o Aristotelovi ( př. n. l.) je to bezpečně známo. S dobyvatelskými úspěchy Alexandra Makedonského ( př. n. l.) se řecká vzdělanost rozšířila od Středomoří aţ daleko na východ do Asie. Helénistickou kulturu přijala i silná ţidovská obec v Alexandrii a první křesťanští otcové. Ve 2. století př. n. l. vznikla významná řecká knihovna v maloasijském městě Pergamon, po kterém je pojmenován i pergamen, významná psací látka pozdního starověku a celého středověku, vyráběná z telecí, ovčí nebo kozlí kůţe a mnohem trvanlivější neţ papyrus. Papír se dostává do knih asi ve 12. století, aţ v pozdně byzantské době. Platónská Akademie v Athénách byla centrem řecké učenosti téměř 900 let aţ do roku 529, kdy ji byzantský císař Justinián zrušil. Pozdní rozkvět řecké vzdělanosti, zvláště v 8. aţ 11. století, představuje významná řecká knihovna v Cařihradě, kterou zaloţil císař Konstantin (po ). Byla to právě Byzanc, která se po rozpadu římské říše stala dědicem řecko římské středomořské kultury (Kneidl 1989, s ) Latinka Latinské písmo, uţívané Římany, vzniklo z písma řeckého a etruského. Etruskové přijali řecké písmo v jeho západní podobě zhruba v 5. století př. n. l. po střetu s řeckými kolonisty a upravili je podle svých potřeb. Nejstarší etruská abeceda má 19 písmen a nápisy z té doby jsou psány zprava doleva. Ve 3. století př. n. l. podlehli Etruskové Římanům a jejich jazyk zcela zanikl za dalších dvě stě let poslední nápisy pocházejí z doby císaře Augusta. Důleţitou roli ve vývoji od etruské abecedy k latince sehráli Venetové, Ligurové, Rétové, Sikelové, zvláště pak Umbrové a Faliskové. Archaická latinská abeceda měla 21 písmen a psalo se ještě zprava doleva nebo bustrofedonicky (střídaly se řádky psané zleva doprava a zprava doleva). Nejstarší známý text psaný latinkou nápis na zlaté sponě byl nalezen v Praeneste a datovaný je asi do roku 600 př. n. l. O nemnoho mladší jsou nápisy na poškozených sloupech 14

15 vykopaných na římském fóru. Ze starší doby pochází také epitaf na sarkofágu Cornelia Lucia Scipia Barbata z roku 298 př. n. l. Od 2. století př. n. l. se latinská abeceda stabilizovala, přičemţ největší rozmach římského písemnictví nastal za císařské doby. Nejstarší nápisové latinské písmo, římská kapitála neboli monumentální písmo, bývá podle kamene, látky, na níţ se její nápisy nacházejí nejčastěji, nazývána také jako lapidární písmo. Kvetla v dobách největších římských císařů od Augusta (31 př. n. l. 14. n. l.) po Marka Aurelia ( n. l.). Kromě nápisového písma vzniklo také několik dalších variant písma, jako jsou rustikála, iniciála (písmo kniţní, zaokrouhlená písmena), polouniciála (drobnější varianta uniciály), kurzíva (běţné písmo latinských rukopisů), kvadráta (pravoúhlá forma písmen). Z kapitály se jiţ v prvním století n. l. vyvinula zdobná, méně impozantní varianta, tzv. rustika a také kapitální kurzíva určená pro běţné psaní. Kurzivní písmo bylo málo úhledné, často těţko čitelné, velmi volných a zjednodušených tvarů, podobně písmo listinné, které bylo stojaté aţ mírně nakloněné. Kniţné písmo bylo naopak době čitelné, kaligraficky úhledné, stojaté a písmena psána samostatně. Latinské písemnictví se u nás rozvíjelo vedle písemnictví staroslověnského uţ v 10. století. Kromě Čechů a Slováků přijali latinku také ostatní západní Slované Poláci a Luţičtí Srbové, uţívají ji však i Slovinci a Chorvati (Kneidl 1989, s ; Čapka a Santlerová 1994, s. 14). Římané psali podle vzoru Řeků na dřevěné destičky pokryté voskem (pugillares), později na papyrus inkoustem zvaným atramentum librarium a pak na pergamen, který nazývali membrana pergamena, přičemţ pouţívali třtinové pero zvané calamus. Kniha této doby, psaná na papyru či pergamenu, má po egyptském vzoru formu svitku. Latinské písemnictví s pádem římské říše roku 476 n. l. nezaniklo, protoţe různé barbarské národy, které do Itálie pronikly a ovládly ji mocensky, podlehly latinské kultuře. O zachování latinské řeči a písma se velkým dílem zaslouţila vítězná katolická církev, která latinu učinila svou liturgickou řečí. Latinská literatura byla po několik století vlivem církve zúţena na přepis a výklad bible a liturgické texty. Působením církevních hodnostářů na dvorech evropských panovníků se však na řadu století stala i úřední řečí, řečí listin a privilegií, dekretů a zákoníků. Římská literatura klasická i pozdější, pohanská i křesťanská, představuje studnici vědomostí a poučení, uměleckého proţitku a obdivu pro celý kulturní svět (Kneidl 1989, s. 27). Obvykle se jako nejstarší příklad učebnice uvádí starověké dílo Marca Fabia Quintiliana (40-96 n. l.) s názvem Základy rétoriky. Vykládal zde jak vyučovat 15

16 řečnickému umění a jeho dílo se stalo prostředkem vzdělávání řečníků (Skalková 2007, s. 103). 1.2 Knižní kultura středověku Rukopisná kniha a její písmo V období raného středověku, po pádu Západořímské říše, došlo k přenosu středisek kultury z Itálie a ze Středomoří do západní Evropy. Latina uţ byla jazykem mrtvým, ţijícím jenom jako řeč liturgie, Písma a vědy. Knihy měly podobu kodexu, tj. knihy v dnešním slova smyslu. Svitky nahradily svazky pergamenových listů vnitřně členěné na vrstvy, svázané do koţených nebo jiných vazeb, přičemţ vrstva se skládala z několika do sebe vloţených dvojstran. Knihy se často stávaly součástí chrámových pokladů nebo slouţily i jako relikviář. Jejich objednavatelé proto nešetřili na vazbě, která se tak stávala nákladnou zlatnickou prací s plastikovou výzdobou a osazená drahokamy. Na vnitřní výzdobě knihy spolupracovali s písaři malíři iluminátoři, kteří zhotovovali malované iniciály, eventuálně i obrázky (Kneidl 1989, s. 29). Protoţe proces vzniku knihy byl sloţitý, dlouhodobý a nákladný, byly knihy velice ctěny a váţeny nejenom pro své vnější rysy, ale i pro svůj obsah. Podle prvotní funkce moţno středověké rukopisy rámcově rozdělit do tří skupin rukopisy liturgické, rukopisy studijní, a rukopisy poučné i zábavné četby. Mnohokrát se však funkce překrývají, anebo se rukopisy z různých skupin setkávají v dílech sborníkového charakteru. Mezi rukopisy určenými ke studijním účelům je třeba ještě rozlišovat na straně jedné subjektivní, individuální studijní účely a na straně druhé objektivní účely, kdy kniha nebyla určena ke studiu jen jediné osoby, nýbrţ byla studijní pomůckou institucionálního charakteru vyuţívaná v rámci univerzit, různých řádových a jiných škol. Studijní rukopisy tvořily rovněţ širokou škálu jak obsahem, tak vzhledem. Zatímco původně byl v důsledku jednostranného kulturního vývoje jejich sortiment omezen, od dob rozvoje univerzit a šíření vzdělání došlo k širokému rozmachu ve všech středověkých vědeckých disciplinách a oborech. Pokud byly kodexy psány pro vlastní potřebu, šlo počínaje 13. stoletím zpravidla o díla psaná kurzívou a po vnější stránce vybavená jen velmi skromně. Rukopisy určené na prodej však musely splňovat i určité estetické podmínky a nároky, třebaţe i ony mohly být skromného vzhledu. Nicméně 16

17 některé z nich, zejména biblické rukopisy, právnické texty a lékařské díla, představují zároveň doklady vysoké kniţní kultury (Hlaváček 1990, s. 41, 43-44). Od 11. století se v Evropě objevuje nová psací látka papír oproti drahému pergamenu cenu knihy zlevnila a umoţnila tak její větší rozšíření. Vynález papíru pochází od Číňanů z 2. století př. n. l. nebo o čtyři sta let později z 2. století n. l. Evropané se s jeho výrobou seznámili prostřednictvím Arabů, kteří jej uţívali jiţ od 8. století. Arabové této doby vynikali učeností, zvláště v přírodních a exaktních vědách, a jejich vzdělanost i kultura pronikly do křesťanského Středomoří a do západní Evropy. Učení Platónovo a Aristotelovo poznali křesťanští filozofové a teologové zejména díky nim. Samotná výroba se však v Evropě objevuje aţ v následujících dvou stoletích, nejdříve na západě v Itálii a Španělsku, od počátku 14. století i v Německu (Kneidl 1989, s. 30). V Čechách byl papír poprvé pouţit na začátku 14. století (od roku 1310) v městské knize Liber vetustissimus Starého města praţského. Kromě zmíněných produktů úřední činnosti se pouţití papíru uplatňovalo zejména u knih s krátkodobějším uplatněním, coţ byly zejména knihy související s pedagogickým procesem, přípravy na přednášky či lekce (univerzitní čtení, předčítaní), a to buď ve formě komentářů k dílům, jeţ byla předmětem výkladu nebo jako záznamy čtení od posluchačů. Pergamen byl nadále uţíván v tradičních typech knih, tj. knih spojených s liturgickými obřady nebo kaligrafických (Hlaváček a Krása 1990, s. 64). Rukopisné knihy vznikaly v různých prostředích. Nejdříve to byly rukopisy vzniknuvší v tradičních církevních prostředích, vesměs v klášterních a kapitulních písárnách (skriptoriích). Pak péči o vzdělání a studium převzaly další řády a kláštery, zejména ţebravé, především dominikáni, augustiniáni poustevníci a kartuziáni, ale také kostely farní. Další svébytná prostředí moţno rozdělit do tří okruhů v nejširším slova smyslu jde o prostředí školské, pak městské a šlechtické. Nejfrekventovanější bylo prostředí školské, z něhoţ se vydělilo dominantní prostředí univerzitní. Kodexy byly opisovány také v místech, kde studenti bydleli, tedy zejména v kolejích, přičemţ k dispozici měli bohaté fondy kolejních knihoven nebo tam bydlících mistrů. Ústřední univerzitní knihovna vznikla aţ mnohem později. Nejstarší ze studentských opisů jsou spjaté s kolejí Karlovou, zaloţenou v roce Základ tohoto souboru pochází z knihovny Viléma z Lestkova, ke které se postupně připojovaly knihovny dalších kolejí. Vedle církevních a univerzitních institucí se objevovaly hlavně v městském prostředí také školy niţší, partikulární. Byly sice ještě v církevním područí, ale 17

18 v městském prostředí postupně docházelo k uvolňování tohoto vztahu, coţ se projevilo také v tom, ţe kromě vzdělavatelské literatury v národních jazycích vznikala i literatura ryze světská (Hlaváček a Krása 1990, s ). Psacími nástroji této i pozdější doby bylo jednak olůvko, jímţ se pergamenový list nalinkoval, zvláště pak pero ze seříznutého brku nebo rákosové, a inkoust z duběnek nebo zelené skalice. Nejvýznamnějším, typickým kniţním písmem šířícího se křesťanství zejména v době od 4. do 9. století, se stala unciála. Ta představuje především písmo kniţní, spíše s oblouky neţ přímými tahy, která umoţňovala rychlejší psaní a zároveň dobrou čitelnost. Pro běţnou potřebu se uţívalo v Římě kapitální kurzívy (starší římské kurzívy). V dalším období uniciála a kapitální kurzíva přibíraly minuskulní prvky, aţ se nakonec přetvořily v minuskulní písma polouniciálu a římskou kurzívu. Kapitální kurzíva vedla v 5. století v severní Africe nebo Egyptě ke vzniku polouniciály smíšením tvarů kapitály, uniciály a kapitální kurzívy. Toto písmo zaznamenalo největší rozkvět v 7. a 8. století n. l. jako kniţní písmo. Mladší římská kurzíva byla značně nečitelná, odlišovala dlouhá a krátká písmena a prosazovala okrouhlost tvarů. V západní Evropě se psalo latinkou s různými místními tvary. Po rozpadu jednoty římské říše dosáhla okrajová území větší samostatnosti a začala vznikat národní písma tzv. barbarských národů raného středověku langobardské (italské), vizigótské (ve Španělsku), merovejovskké (na území francké říše), irské a tzv. inzulára na britských ostrovech (kniţní písmo). Nejstarší literární památky ve vlastním jazyce mají Anglosasové, Irové a Němci (8. století), Francouzi (9. století), Italové (10. století), Provensálci a Norové (11. století), Španělé a Portugalci (12. století), Švédové a Dánové (13. století). Do skupiny národních písem patří i písmo papeţské kurie (tzv. kuriální styl) s kaligrafickými formami, a písmo benediktinů v jiţní Itálii a v Dalmácii beneventana. V karolínském období 9. aţ 12. století, v období raného středověku byla tato národní písma potlačena karolinskou minuskulí, která vznikla na franckém území v karolinské době v 9. století a ovládla celý západ Evropy (včetně Anglie, s výjimkou Irska). Karolínská minuskula se oprostila od kurzivních a majuskulních vlivů a postupně zavedla důsledné oddělování slov i jednotlivých písmen, přičemţ vzniklé zpomalení rychlosti psaní nahradila vzrůstajícím počtem zkratek (Kneidl 1989, s ; Čapka a Santlerová 1994, s. 17). V 11. století byla latinská abeceda rozšířena o další tři písmena (u, w, j) a tím byl její vývoj ukončen. Počínaje 12. stoletím se rozšiřuje nový styl gotika, přičemţ proud tohoto 18

19 architektonického směru zasáhl i do vývoje písma. Gotické písmo se rychle rozšiřovalo a nabývalo mnoho forem, které měly společné lomení písem a později dokonce dvojí lomení. Z této deformace latinky se v Německu ve 12. století vyvinuly písma fraktura a švabach, která ve střední Evropě přijal knihtisk a jimiţ jsou psány a tištěny i česky psané literární a kniţní památky aţ téměř do poloviny 19. století. Ve 14. století se ze znovuoţivené karolinské minuskuly vyvinula gotiko antikva. Toto písmo se nazývá téţ Petrarkové písmo, postupně zvítězilo i nad gotickou texturou a předznamenává renesanční antikvu i kurzívu. V 60. letech 15. století pak v Římě vzniká humanistická antikva, písmo, které se zásluhou francouzského tiskaře Nicolase Jensona, působícího v Benátkách, a tamějšího knihtiskaře Alda Manutia, dostalo na stránky jejich tisků. Odtud a zejména prostřednictvím spisů Erasma Rotterdamského se pak humanistická antikva šířila v Evropě (Kneidl 1989, s. 30) Knihovny Okamţik zrození středověkého vyššího vzdělání nastal okolo roku 540 n. l., v okamţiku zrození evropských knihoven, o který se zaslouţil Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus (480/ ), kdyţ se vzdal vládních funkcí v ostrogótské říši v Itálii a zaloţil klášter Vivarium v Kalábrii. Zde spolu s mnichy studoval vědecká díla zvláště starověkých učenců. Základem pro tato studia se stala v klášteře vybudovaná knihovna, ačkoli byla později spolu s klášterem ve válkách zničena. Zhruba ve stejné době měl vliv na zakládání klášterních knihoven i Benedikt z Nursie (zemřel 543), který zaloţil benediktinský řád a jeho ústřední klášter v Monte Cassinu. Ten však byl v roce 581 zničen Langobardy, takţe tamní mniši odešli do Říma, kde byla centrem studií knihovna Lateránská. Na dvorech franských vládců měl velký podíl na vzdělání dějepisec Řehoř z Toursu ( ), který zde inicioval zřizování a zajišťování knihoven. Na španělském poloostrově byl zakladatelem kniţní a knihovní vizigótské kultury Isidor ze Sevilly (zemřel 636), kterého dílo však bylo po vpádu Arabů v 8. století zničeno zachránilo se jenom ve Veroně a v Lyonu. V Irsku byla v té době rozsáhlá produkce knih určena nejen pro libráře, ale také na vývoz pro misie a poutníky. Klášterní knihovny Irska byly rozrušeny v 9. a 10. století při nájezdech Vikingů. Centrem irské vlny v Anglii byl ostrovní klášter Jona při skotském pobřeţí, který zaloţil Columban (zemřel 615), a dále pak Lindisfarne. Střediska římské vzdělanosti byla také v knihovnách v Canterbury, Malmesbury a Wearmouth Jarrow, kde je 19

20 hlavním pramenem informací o dějinách knihoven opatská kronika mnicha Bedy ( ). O knihovně v Yorku se mluví jako o knihovně všech svobodných věd. Zásahy Vikingů rozvrátily také knihovny severní a střední Anglie a k jejich obnově došlo aţ v 10. století (Kneidl 1989, s ). Vláda Karla Velikého sehrála významnou roli i v dějinách knihoven. Císař měl na falci v Cáchách vlastní knihovnu, jejímţ cílem bylo šířit reformu vzdělání a shromaţďovat nejdůleţitější díla doby. Kromě biblických a liturgických textů a další latinské literatury zde byly shromáţděny germánské hrdinské písně, sbírky práva, homiliáře v národních jazycích aj. Po jeho smrti knihovnu ještě doplňoval Ludvík Poboţný a bibliofil Karel II. Holý ( ), pak ale stopy knihovny mizí. Dále je známá knihovna markraběte Eberharda z Friaul a bibliotéka burgundského hraběte Eccarda. Evropské proslulosti nabyla škola a knihovní historie svatohavelského kláštera od doby opata Grimalda ( ). Z německých klášterních knihoven prosluly zejména Reichenau, Murbach, Weissenburg, Fulda, Hersfeld, Corvey, Ochsenhausen. Jedna z nejstarších knihoven zachovaných na původním místě je bibliotéka dómu v Kolíně nad Rýnem (Kneidl 1989, s. 43). Od 11. století docházelo k postupnému zakládání univerzit a s tím i oţivení věd v širokém měřítku. Ozývaly se racionální tendence, zájem o společnost, hospodářství, státní a vládní záleţitosti, právo, lékařství a přírodní vědy a nové myšlení ve filozofii se projevilo ve scholastice. Nositelem nového vzdělání se stala rukopisná kniha. Největší význam zde připadl Francii. Vznikem univerzit byl potlačen monopol klášterů na vzdělání i psaní a výrobu rukopisů ve skriptoriích. Rukopisy pro studenty, profesory a intelektuály přepisovali laičtí písaři pracující za zjednanou mzdu a později se sdruţující v cechy, postupně vznikl kniţní obchod. Kromě dále rostoucích klášterních knihoven se začínaly vytvářet i knihovny univerzit, respektive jejich kolejí. Veškerá učenost doby se překládala do latiny a vznikaly i překladatelské školy (Toledo, Palermo), které mají zásluhu na tlumočení antické vědy a umění prostřednictvím arabštiny. Aristotelovo učení bylo v středověké Evropě přijato na přelomu 12. a 13. století. Scholastika, která se pokládá za první evropské racionalistické a osvícené hnutí, se z klášterních knihoven Francie dostala na paříţskou univerzitu a odtud na další vysoká učení. Sorbonna, která vznikla na konci 12. století ze školy podléhající kanceláři Notre-Dame, školy augustiniánů u St. Victora a školy Ste. Geneviève, se záhy stala 20

21 centrem vědeckého ţivota západní a střední Evropy. Paříţ byla od 12. do 14. století centrem vysokoškolského studia, coţ se odrazilo i v jejich knihovnách. Knihovna Sorbonny, nejstarší paříţské koleje, představuje největší středověkou sbírku knih. Obdobný rozsah a význam měla později jen knihovna papeţů v Avignonu. Sbírka se skládala z prezenčního fondu, kde byly svazky připoutané řetězy k lavicím (libri catenati), a z půjčovní knihovny. Vedle této knihovny působily i starší knihovny původních škol a nově byly zřízeny knihovny právnické a lékařské fakulty. V Anglii se do čela tamějších knihoven dostala univerzitní knihovna v Oxfordu, kde byly od samého počátku knihovny kolejí ve stínu ústřední sbírky. Knihovna v Cambridgi s oxfordskou krok neudrţela a nejvýznamnější zde byla bibliotéka koleje Paterhouse. Z německých univerzitních knihoven třeba jmenovat vídeňskou knihovnu, zaloţenou v roce 1365, která získala v roce 1473 vlastní budovu. S knihovnami v Paříţi a v Anglii nese srovnání knihovna v Heidelbergu (1386), městským zaloţením vznikly bibliotéky v Kolíně nad Rýnem (1388) a v Erfurtu (1399). Některé z německých knihoven slouţily pouze ke studiu profesorů (Kneidl 1989, s ). Od 13. století začal stoupat zájem panovníků a nejvyšší šlechty o knihovny a literaturu v širším měřítku, sbírali rukopisy a dbali také na jejích dokonalé výzdobě. Knihovna se podobně jako umělecké sbírky stala součástí jejích reprezentace a lze mluvit o kníţecích knihovnách (Kneidl 1989, s. 45). V souvislosti s panovnickou reprezentací dochází poprvé k vytvoření panovnické knihovny i v Čechách, zřejmě za Přemysla II. Soustředily se do ní ve formě státních darů i práce z exaktních věd, zejména astronomie a astrologie, kterých vliv dlouho přetrvával i kdyţ zpravidla nebyly domácího původu. Vzrůstající sebevědomí české šlechty i potřeby české společnosti daly na sklonku 13. století vzniknout samostatné české literatuře a jazykově české knize. Ta sice nebyla výtvorem autonomním, jelikoţ vycházela z daných moţností a byla odvozena z předloh latinských a německých, nicméně jisté specifické rysy nesla. Byly určeny funkcí, kterou tato literatura měla i strukturou českého jazyka (Hlaváček a Krása 1990, s. 60). Zásadní význam pro český kulturní vývoj i rozvoj, a také pro dějiny české knihy, měla doba počínaje polovinou 14. století, kdy byla zaloţena praţská Karlova univerzita (1348) a vytvořeny další předpoklady pro hlubší rozkvět kultury. Pozvolný rozvoj kniţní tvorby byl díky univerzitě urychlen a prohlouben po stránce kvantitativní i kvalitativní. Potřeba psaní a čtení se i v kaţdodenním ţivotě stala velmi potřebnou. Vedle uţitečnosti čtení a psaní pro 21

22 vzdělávací potřeby v nejširším slova smyslu se rozvíjela také písemná kultura právní a úřední, která vyţadovala kvalifikované osoby (Hlaváček a Krása 1990, s ). Italské knihovny pozdního středověku uţ vznikaly pod vlivem nového, humanistického myšlení. V humanismu a renesanci byl znovu vyzdviţen význam knihy, kniţního umění, sběratelství a budování knihoven (Kneidl 1989, s. 45). Co se týče interiéru knihoven ve středověku a jejich umístění v klášterech byly knihovnám vyhrazeny vţdy místnosti s bezprostřední blízkosti chóru, většinou v prvním patře nad sakristií nebo nad skriptoriem. Zabezpečení knih připoutáním k lavicím nebo regálům řetězy pochází vesměs z doby vrcholného a pozdního středověku, kdy klášterní knihovny slouţily i univerzitním profesorům a studentům. V pultovních knihovnách byly kodexy buď připoutány k lavicím podobným kostelním lavicím (studovalo se v sedě), nebo k regálům o 2 3 paprscích, kde byl pult upevněn k regálu ve výši dolní police (studovalo se ve stoje). V tomto druhém typu měly horní paprsky delší řetězy, aby bylo moţno knihu vyjmout a poloţit na pult. Mimo studijní a prezenční knihovnu mívaly knihovny zpravidla ještě depozitář výpůjčných knih nebo naopak uzavřený prostor pro zvlášť cenné rukopisy a knihy (Kneidl 1989, s. 50). 1.3 Kniha evropského novověku Vynález knihtisku a jeho rozšíření Vývoj vzdělávání a vyučování ve středověku vedl postupně ke vzniku různých druhů školních knih. Intenzivní rozvoj školních učebnic ale umoţnil aţ vynález knihtisku v 15. století (Skalková 2007, s. 103), který umoţnil vyrobit rychle větší mnoţství exemplářů téţe knihy a jejich prostřednictvím šíření vzdělanosti. V druhé polovině 15. století končí období středověku a v rámci dějin knih končí období rukopisů. Jednou z významných událostí, se kterými je spojován počátek novověku, je totiţ Gutenbergův vynález knihtisku (okolo roku 1450). V novověku se objevuje kniha tištěná, která dále provází kroky lidstva v touze po vzdělání a vědění (Horák 1957, s. 17; Kneidl 1989, s. 59). Za předstupně grafických technik a knihtisku moţno pokládat některé nápisy na hliněných cihlách nebo destičkách z kulturní oblasti sumersko-asyrsko-babylonské 22

23 a krétské z doby třetího a druhého tisíciletí př. n. l., které byly provedeny tvrdými razidly (Kneidl 1989, s. 51). Jiţ ve 4. století n. l. vyvinuli Číňané techniku razidel, v jejichţ dřevěných plochách byla rytím vyhloubená místa, která se neměla tisknout. Od 11. století tiskli Číňané své pojmové znaky jednotlivými razidly, vyřezanými do dřeva a od 13. století i do kovu, tato razidla však byla otiskována ručně. Obdobné techniky se v té době pouţívalo i v Koreji ve 14. století. O orientálním způsobu tisku jako inspiračním zdroji Gutenberga nejsou ţádné doklady a je velmi nepravděpodobné ţe by jeho vynález mohl být čínskými a korejskými tiskařskými zkušenostmi z 11. a pozdějších století ovlivněn (Horák 1957, s. 17; Kneidl 1989, s. 59; Kneidl 1990a, s. 117). Bezprostřední vliv na jeho objev však měly otisky dřevořezů na drobných i větších obrázcích náboţenského obsahu a na hracích kartách. Za další prazáklad knihtisku moţno povaţovat tisk na látku, z něhoţ se na konci 14. století vyvinul deskotisk. Obraz na deskotiscích byl zpravidla jen konturový, neboť se počítalo s kolorací. Později následoval otisk dřevořezových štočků na papír, čím vznikaly dřevořezové tisky o jednom listu určené k výzdobě prostých obydlí. Z deskotisků se pořizovaly obrázky svatých, nástěnné kalendáře, hrací karty a jiné tisky. Krátce před vynálezem knihtisku byly zhotovovány spojením jednotlivých listů těchto deskotisků (xylografik) drobné kníţky. Tyto tzv. blokové knihy vznikly v Nizozemsku a později se rozšířily i v Německu. Jejich obsah, často i v národních jazycích, byl určen široké veřejnosti. Největší část zachovaných obsáhlejších blokových knih je náboţenského obsahu, ale hojně uţívané byly také blokové donáty školní učebnice v latinské řeči latinská gramatika pro školní potřebu, sepsaná ve 4. století n. l. Aeliem Donatem. Jediná bloková kniha u nás (uloţená v brněnské Státní vědecké knihovně) je biblia pauperum (bible chudých) nizozemského původu z let Vynálezu knihtisku předcházel také kovořez s největším rozvojem v letech Po roce 1520 kovořez mizí, zatímco dřevořez se stal základní kniţní ilustrační technikou století. Od 17. století se v náročnějších dílech vytlačoval mědiryt (Horák 1957, s. 17; Kneidl 1989, s ; Kneidl 1990a, s ). Protoţe nejstarší tisky nejsou datovány, ani opatřeny jménem tiskaře, mohly o vynálezci knihtisku vzniknout různé domněnky. Při řešení prvenství vynálezu knihtisku nelze vyloučit, ţe k objevu této technologie došlo na několika místech, nezávisle na sobě mezi první a druhou polovinou 15. století. Někteří pokládají za vlastního vynálezce knihtisku štrasburského tiskaře Johanna Mentelina, k potenciálním vynálezcům knihtisku se řadí také nizozemský dřevořezač, knihvazač a obchodník 23

24 Laurens Janszoon Coster (ca ), italský lékař a básník Pamfilo Castaldi (cca ), belgický knihkupec a tiskař francouzského původu Jean Brito ( ) a zlatník patrně českého původu Prokop Waldvogel, činný v Avignonu v letech Polemiky na téma, kdo byl vynálezce knihtisku, se však zdají být bezvýznamné ve srovnání s dopadem, který měla tato tisková metoda na vývoj lidské kultury. Vynález knihtisku zásadním způsobem akceleroval rychlost šíření kulturních idejí a v 19. století, kdy byla v evropských zemích postupně odstraňována negramotnost, vytvořil předpoklady pro vznik masové kultury (Horák 1957, s ; Malina a kol. 2009, Antropologický slovník heslo knihtisk). Vynález knihtisku je obvykle spojován s osobností německého zlatníka a brusiče kamenů Johanna Gutenberga, narozeného okolo roku 1397 v Mohuči. V Štrasburku byl Johannes Gutenberg jako vyučený zlatník přijat do zlatnického cechu a zde se zhruba od roku 1438 zabýval pokusy s knihtiskem, které vedly nejpozději v roce 1444 k vydání Sibylina proroctví o posledním soudu. Jedinečnost Gutenbergova vynálezu tkví ve spojení různorodých tiskových postupů v jeden koordinovaný výrobní proces, jehoţ hlavními sloţkami byly pohyblivé litery, konstrukce tiskařského lisu a licího strojku, vytvoření liteřiny (slitiny olova, cínu, antimonu a malého mnoţství bizmutu) a vhodné tiskové barvy. Nezbytnou podmínkou pro výrobu tištěné knihy byl také dostatek papíru. Vzácný pergamen byl materiálem jenom v případě tisku výjimečných exemplářů. Za nejstarší zachované Guntenbergovy tisky jsou dnes povaţovány odpustkový list o 31 řádcích a kalendář na rok 1455 (tzv. Türkenkalender), vytištěné v roce Nejvýznamnějším dílem přičítaným Gutenbergovi je latinská dvousvazková 42 řádková bible dokončená nejpozději roku Celkový obsah čítá 1282 stran, které obsahují text o 42 řádcích ve dvou sloupcích na straně. Pravděpodobně bylo tištěno 150 exemplárů na papír a 35 na pergamen (Horák 1957, s. 18; Kneidl 1989, s ; Kneidl 1990a, s. 120). Uţ od doby prvotisků patří k často vydávaným titulům různé učebnice latiny, gramatiky a jazykové slovníky (Kneidl 1989, s. 72). Se šířením knihtisku přijímali jednotliví knihtiskaři jako vzor pro své individuální typografické písmo nejprve obvyklá národní písma příslušné země. Z Itálie pochází rotunda, gotikoantikva a antikva, ve střední Evropě se uţívala textura (zvláště pro latinské a liturgické knihy) a bastarda. Ve Francii se tisklo zprvu antikvou, pak rotundou, texturou i bastardou, nakonec zvítězila antikva. V Nizozemí se nejdříve tisklo texturou jako v Německu, pak se ale v Nizozemí prosadila antikva a v Německu švabach a fraktura. K rozšíření knihtisku v Evropě došlo v šedesátých a sedmdesátých 24

25 letech 15. století první italský tisk z přesně známé tiskárny (německého původu) byl vydán roku 1465 v Subiacu u Říma, švýcarský roku 1468 v Basileji, francouzský roku 1470/1471 v Paříţi, nizozemský roku 1473 v Aalstu, maďarský roku 1473 v Budapešti, polský roku 1474 v Krakově, španělský roku 1474 ve Valencii, anglický roku 1476 ve Westminsteru, rakouský roku 1482 ve Vídni, portugalský roku 1489 v Lisabonu. O rychlém vyuţívání knihtisku svědčí i dvanáct měst, kde do roku 1500 vyšlo více neţ tisíc titulů. Jsou to města: Kolín nad Rýnem, Štrasburk, Basilej, Augšpurk, Norimberk, Lipsko, Benátky, Řím, Milán, Florencie, Paříţ a Lyon. Podle nejnovějších střízlivých odhadů bylo do konce 15. století vytištěno přibliţně tisků, a to ve více neţ 260 místech Evropy. Z toho většinu představovaly tisky latinské, téměř čtvrtinu tisky v národních jazycích a nepatrnou část, asi půl procenta, tisky hebrejské, řecké a staroslověnské (Kneidl 1990a, s ). Počet prvotisků (inkunábulí) z Čech a Moravy není velký a nemůţe se rovnat produkci německé, italské, francouzské či anglické. Jde však o významné kulturní dědictví dokumentující počátky českého knihtisku, domácí ilustrace a výzdoby knihy, o důleţitý pramen pro studium jazyka a literatury. Počáteční vývoj knihtisku probíhal v Čechách a na Moravě odlišně. Zatímco většina prvotisků vzniklých v Čechách je jazykově česká a byla z velké části dílem českých tvůrců, moravská produkce je převáţně latinská a vznikla prací dočasně zde působících cizích tiskařů uţívajících sebou přinesená písma. Celou českou prvotiskovou produkci moţno rozdělit podle místa vzniku na 5 skupin: 1) nejstarší skupina z let /87 je vázaná k Plzni, přičemţ jeden tisk bezpečně a dalších šest s velkou pravděpodobností; 2) druhou skupinu tvoří nevelký celek tří tisků německého tiskaře Johanna Alakrawa krátkodobě působícího ve Vimperku; 3) největší skupinu tvoří dvacet čtyři českých tisků z Prahy, které vznikly ve třech tiskárnách v letech ; 4) další skupinu představuje jeden tisk vytištěný ve dvou vydáních v Kutné Hoře tiskařem Martinem z Tišnova v roku 1489; 5) a poslední skupinu tvoří soubor osmi tisků z Plzně z tiskárny Mikuláše Bakaláře z let Na Moravě je prvotisková tvorba rozdělená do dvou míst do Brna a Olomouce, i kdyţ jde v podstatě o jednu dílnu Konrada Stahela a Matthiase Preinleina, jeţ pracovala s přestávkami v letech v Brně a v závěru byla Preinleinem přenesená do Olomouce, kde vydal ještě dva tisky v roku Na samém konci prvotiskového období, v roce 1500 tiskl v Olomouci ještě kočovný tiskař Konrad Baumgarten z Gdaňska (Kneidl 1990b, s ). 25

26 Mezi českými a moravskými prvotisky po obsahové stránce sice z hlediska počtu stran převaţují knihy s náboţenskou tematikou, ale z hlediska počtu titulů jsou jiţ v převaze knihy světské. Mezi světské patří samozřejmě i knihy učebního charakteru, např. jiţ zmíněné latinské gramatiky od Aelia Donata. Na vydávání vzdělavatelných a cestopisných spisů se zaměřil Mikuláš Bakalář v Plzni roku 1498 (Kneidl 1990c, s. 140). V 16. století byly knihy vědeckého charakteru, na rozdíl od knih směřujících k usnadnění rozmanité ţivotní praxe, vydávány cizojazyčně, zejména v univerzální latině nebo i němčině. Týkalo se to literatury vznikající na domácí půdě, ale především knih, které se do českých knihoven dostaly ze zahraničních učeneckých pracoven, výrobních laboratoří a knihtiskařských dílen. Na latinské bázi zůstávala naše praţská vyspělá díla astronomická, matematická, botanická, anatomická, jimiţ se proslavili např. Tadeáš Hájek, Adam Zaluţanský, Jan Jesenský Jessenius, Tycho Brahe, Jan Kepler. Národní díla naučných disciplin byla naopak dosti skromná a pramenila z praktických potřeb všedního dne. Určena byla zejména pro obchodnické kruhy, tak jako i první mimoškolní česko německé konverzační příručky. Potřeba geometrických znalostí se na kniţním trhu nepociťovala tak naléhavě, uplatňovaly se hlavně v zeměměřictví, při dolování a zhotovování map. Ojedinělé zůstaly příručky k měření obsahu vinných sudů a rozlohy vinic, opět zasvěcené praktickým pěstitelským a obchodním účelům. Ze strany šlechtické a měšťanské společnosti byl velký zájem o astronomické otázky, a to i z praktického hlediska, který se odzrcadlil v mnoha spisech. Spisy z této oblasti, zejména pokud vycházely v českém jazyce, byly většinou směsí astronomických a astrologických dat, i kdyţ jejich autoři patřili do kruhu vzdělanců, dokonce i univerzitních profesorů. Knihtisk poskytoval praktické návody při řešení kaţdodenních povinností v domě a hospodářství. Například Jiří Melantrich dal přeloţit všestrannou hospodářskou příručku jáchymovského kazatele Johanna Mathesia (Oeconomia, Kníţka hospodářská), která obsahovala vše, co se týkalo manţelství, dětí, čeledi, domu, dvoru, polí, rybníků, dobytka, skotu, řemesel, těţby, koupě, prodeje a sluţby (1574). Zásadně česky vycházely pomůcky určené přednostně pro ţeny, u kterých se důkladná znalost cizích jazyků nepředpokládala, i kdyţ kniha byla dedikována ţenám ze šlechtických rodů. V různých spisech byla řešena problematika hutnické práce a hornictví, chemických pokusů a jejich uplatnění v praxi, pivovarnictví, lékárnické činnosti. Předpokladem uplatnění české tištěné knihy v tolika oblastech ţivotní praxe byl znamenitý stav 26

27 a zdárný rozvoj tehdejšího městského školství. Představu o jeho úrovni si moţno vytvořit i z četných vydání školních učebnic, většinou gramatických a vícejazyčných, a také z existence slabikářů pro začínající ţáčky ačkoli ty se dochovaly ve větším počtu aţ z 18. století (Bohatcová 1990a, s ). V 15. a z větší části v 16. století byl vydavatelem knihy tiskař, přičemţ kniha byla vydávaná s podporou mecenáše (jemuţ pak kniha byla věnována), případně i autora. Prodej knihy zajišťoval většinou tiskař, ale také knihař, který knihu svázal, a svými styky pomáhal také autor. V pozdějším období přechází iniciativa vydání i zajištění prodeje knih na nakladatele. Od 16. století se rozvíjí i kniţní obchod, zpočátku prostřednictvím agentů jedné firmy, později zakládáním knihkupectví a obchodů ve velkém. Kniţní veletrhy byly organizovány v Lyonu, ve Frankfurtu nad Mohanem a zvláště pak v Lipsku (Kneidl 1989, s. 98). Rychlý růst kniţní produkce po objevení knihtisku vedl také k přerodu středověkých pultovních knihoven k veřejným knihovnám sálovému typu, který se pak v plné šíři rozvinul od 17. století (Kneidl 1989, s. 99). První pokusy zveřejňování knihoven se objevily ve starém Římě, kdyţ Julius Caesar pokládal zaloţení veřejné knihovny za povinnost vladaře. Po jeho smrti zřídil v Římě první veřejnou knihovnu v roce 39 př. n. l. C. Asinius Pollio. Mnohá ze soukromých biblioték se později stala základem významných veřejných knihoven i dnes významných knihoven. Národní knihovna v Paříţi má své jádro v knihovně krále Karla V., Medicea-Laurenziana ve Florencii vznikla spojením knihoven Cosima a Lorenza de Medici, Pruská státní knihovna vyrostla z bibliotéky velkého kurfiřta, základ knihovny Britského muzea (British Library) spočíval ve sbírce Sira Roberta Cottona, oxfordská Univerzitní knihovna vznikla z daru a přičiněním Sira Thomase Bodleye. Většina velkých státních knihoven byla zaloţena v 17. a 18. století: Pruská Státní knihovna v Berlíně v roce 1659, Královská knihovna v Kodani v roce 1661, Národní knihovna Skotska v roce 1682, Národní knihovna v Madridu v roce 1712, Ústřední národní knihovna ve Florencii v roce 1747, knihovna Britského muzea 1759, Kongresová knihovna ve Washingtonu v roce Ve většině národních knihoven se provádí soupis všech spisů vydaných v příslušné zemi a vydává se její národní bibliografie. Veřejné lidové knihovny byly zakládány podstatně později. Předcházely jim soukromé půjčovny knih, zřizované pravidelně při knihkupectvích. První soukromou půjčovnu knih měl zřejmě Allan Ramsay v Edinburghu v roce Podobnou abonentní knihovnu otevřel ve Filadelfii v roce 1771 tiskař, nakladatel, vynálezce, diplomat a státník Benjamin 27

28 Franklin. Koncem 18. století uţ měla většina měst západních zemí výpůjční knihovny (Kneidl 1989, s. 104). Významnou osobnost v dějinách učebnic sehrál Jan Amos Komenský, který ve svém díle věnoval roli učebnic zvláštní pozornost a byl jedním ze zakladatelů teorie a tvorby moderních školních učebnic. Ve svém díle zformuloval poţadavky na vlastnosti textu učebnic, které i dnes moţno povaţovat za aktuální (Jana Amosa Komenského Didaktika: 1. Nawrţení krátké o obnowení škol w království českém, 2. Příslowí čili maudrost starých předků za zrcadlo wystawená potomkům; Komenský 1849). Byl zároveň autorem slavných a po celé Evropě rozšířených učebnic latinského jazyka Brána jazyků otevřená, 1631; Svět v obrazech, 1658 (Skalková 2007, s. 103). Za svého působení na šlechtické škole v uherském Pataku napsal proslov Jak dovedně užívat knih, hlavního nástroje vzdělávání (latinsky, 1650), ve kterém ţákům radil jak si z knih poznamenávat myšlenky a dělat potřebné a pouţitelné výpisky. Propagoval čtení všech knih a učení s tím, ţe sice jde o proces namáhavý a náročný, ale jen tak lze docílit toho, aby informace ukryté v knihách byly prospěšné a uţitečné (Bohatcová 1990b, s. 176). V 18. století se objevují a šíří tištěné návody a rady k pokrokovým postupům v pěstitelství, chovatelství, léčitelství, zdravovědě, hygieně i celkové ţivotní praxi, které se v následujícím 19. století rozrostly v mnohem větší mnoţství odborných broţur. Období jejich průkopnických počátků, opírající se téţ o státní jednotnou soustavu základních škol dánu zákonem z roku 1774, svědčí o pokusech nastolení zdravého rozumu do kaţdodenní praxe bojujících s přetrvávajícími pověrečnými názory a praktikami. Názorným dokladem takového výchovného textu je například Naučení pro lid selský o nemocech dobytka, překlad spisku Erdmana Hilfreicha vytištěný v roku 1793 v Brně, kde vysvětluje, ţe za úspěchy v jeho chovu se skrývá soustavná péče o chovná zvířata a ne čáry. V letech se pokusila praţská normální škola o vydávání dvou osvětových časopisů přeloţených do českého jazyka. Měsíčný spis k poučení a obveselení lidu (1787) přinášel články odvádějící od pověrčivosti a zejména vykládající různé přírodní a fyzikální úkazy. Měsíčník Učitel lidu ( ) kombinoval hospodářské rady a články propagující nové názory řešící všeobecné ţivotní problémy spolu se zábavnými didaktickými příběhy (Bohatcová 1990c, s. 310, ). 28

29 1.3.2 Technický pokrok a další vynálezy v knihtisku Devatenácté i dvacáté století by se daly označit za staletí vynálezů, přičemţ některé z objevů, které způsobily průmyslovou revoluci, přispěly i k zdokonalení knihtisku, jiné jsou specifickými vynálezy nových strojů a technik knihtisku. Komplex těchto objevů a mnohá zlepšení, která sice většinou nepřispěla ke zkvalitnění tisku, ale zvýšila produktivitu práce, způsobily, ţe řemeslo a umění se postupně přetvořilo v průmysl. Díky parním strojům došlo ke změně pohánění tiskařských strojů a také dříve v papírnách uţívány vodní síly byly nahrazeny vodou proměněnou v páru. Velký vliv na rozvoj knihtisku měl vynález mechanické výroby papíru, který uskutečnil Francouz Nicolas Louis Robert v roce 1798 v papírně v Essonnu a patentoval ho v Anglii. Zde byly také vyrobeny první pouţitelné stroje na papír (Kneidl 1989, s. 105). K prvnímu velkému zlomu a výraznějšímu technickému zlepšení tiskařských zařízení od Gutenbergova vynálezu knihtisku došlo na počátku 19. století. Jiţ předtím byl ruční lis několikrát zdokonalen, přičemţ cílem těchto zlepšení bylo zvýšení tlaku na tiskovou desku a zvětšení jejího formátu. První pokrok dosáhl jiţ v roce 1620 Willem Janszoon Blaeu, za revoluční čin však moţno označit aţ zlepšení, které v roce 1772 vytvořil Wilhelm Haas z Basileje, kdyţ dřevěnou konstrukci nahradil mnohem pevnější a odolnější konstrukcí ţeleznou. Jelikoţ mu jako řádně nevyučenému v oboru knihtisku nebylo umoţněno svůj vynález pouţívat, do dějin technického zdokonalení knihtisku se zapsal aţ lis z roku 1800, který v Londýně sestrojil lord Charles Stanhope. Skládal se jen ze ţelezných součástek a jeho hlavní výhodou byla velikost tlakové desky, která umoţňovala otisknout celou jednu stranu archu na jeden zátah s nevelkou silou. V roce 1810 sestrojil Američan George Clymer z Philadelphie ţelezný lis, kde jiţ tlakovou desku neuvádělo do pohybu vřeteno, nýbrţ soustava pák. Tento typ je v Evropě známý pod jménem Columbiapress a ve své podstatě má charakter ručního ţelezného lisu z poloviny 19. století. Toto zdokonalení však přišlo v době, kdy se uţ připravoval objev, který přinesl změnu podstatnější, a to Königův vynález rychlolisu. König ( ) se narodil v Eislebenu a vyučil se v tiskárně Breitkopf a Härtel v Lipsku. Za prací odešel do Londýna, kde se mu podařilo realizovat své novátorské pokusy. V roce 1811 zkonstruoval první rychlolis, jehoţ systém spočíval na principu ručního lisu a práci poněkud zrychlil, ale rychlost tisku zmnohonásobila teprve další konstrukce z roku 1812 zaloţená na uţití válců. Tisk na rychlolisu provádí soustava pohyblivé tiskové formy a rotujícího tlakového válce. Prvním periodikem, které vyuţilo rychlolisu, byly 29

30 londýnské noviny Times z 29. listopadu V roce 1817 se Friedrich König vrátil z Anglie zpět do Německa a ve Würzburgu zaloţil spolu se svým přítelem mechanikem Bauerem první německou továrnu (König & Bauer) na výrobu rychlolisů, která pracuje dodnes a vyrábí stále modernější a dokonalejší stroje. V průběhu dalšího vývoje se výkon rychlolisů ještě zvyšoval a oproti dřevěným lisům 16. století byl asi čtyřicetinásobný. První rychlolis v Praze byl postaven do přízemní místnosti haasovské tiskárny na Staroměstském náměstí v domě U Zlaté půlhvězdy. Po přestěhování tiskárny Synů B. Haase koupil tento dům Rudolf Kinský a spojil jej se svým palácem. Rychlolis zde pracoval od roku 1832, kdy tato největší praţská tiskárna povolala z Frankfurtu nad Mohanem faktora Josefa Völka, který pak naučil pracovat s rychlolisem řadu dalších tiskařů. Od třicátých let 19. století tiskárny postupně rychlolisy získávaly, ačkoli ještě pětidílný Jungmannův Slovník česko-německý obrovského rozsahu (celkem stran velkého formátu) byl vytištěn v letech v kníţecí arcibiskupské tiskárně na ručních lisech. Vyvrcholením strojního vybavení velkých tiskáren bylo zavedení rotaček s válcovým tiskovým ústrojím s tiskem na papír z role. Princip rotačky je zaloţen na tom, ţe odlitek sazby, upevněný na válci, potiskne na protilehlém válci probíhající nekonečný pás papíru, přičemţ stroj automaticky rozřezává a skládá, takţe z něj vycházejí hotové novinové výtisky nebo sloţené kniţní archy. Rotačka je vlastně soustava strojů, která musí pracovat v souladu a její seřízení byla technicky náročná odborná práce. Princip rotačky objevil v roku 1790 Angličan Nicholson, k sestrojení ţádného stroje však nedošlo. Kolem poloviny 19. století byly sestrojeny rotační stroje zvláště pro londýnské Timesy, avšak teprve v roce 1860 postavil Bullock v Americe rotačku dnešního typu. V roce 1866 vznikla Walterova rotačka, vystavěná znovu pro Timesy, která umoţňovala obojstranný tisk a sama oddělovala archy. Tisková forma u rotačky měla válcovitý tvar, zaoblený odlitek (stereotyp) se upevňoval na povrch formového válce, barva se navalovala gumovými válci a papír se na tiskovou formu přitlačoval tlakovým válcem. Rotaček na kotoučový papír se uţívá zejména pro tisk novin a časopisů, knihy se tiskly jen při velkém nákladu. První česká kniha vytištěná na rotačce v tiskárně Eduarda Beauforta byla Babička Boţeny Němcové, kterou vydal B. Kočí v Praze v roce Tisku z rotačky se sice při výrobě knih uţívá jen výjimečně, ale toto vyvrcholení technizace tisku v 19. století je nástupem dalšího zdokonalování sázecích a tiskařských strojů ve 20. století (Kneidl 1989, s. 106; Kneidl 1990d, s ). 30

31 1.3.3 Česká kniha v období národního obrození Česká kniha se po více neţ tři století věnovala značnou měrou náboţenským tématům a problémům, v 16. století reformačním cílům a v 17. a 18. století úsilí protireformačnímu. Na sklonku 18. století se kniha v souladu s myšlením doby dává téměř výhradně do sluţeb národních cílů a tuţeb. Národní obrození mělo několik fází první výraznou formu mu dalo osvícenství, zaloţené na širokém evropském hnutí. Vládní centralistická tendence označovaná jako josefinismus vyvolala svým úsilím o germanizační jazykové sjednocení rakouského státu obrany českého jazyka. Vlastenecké buditelské snahy se soustředily na očištění jazyka a hledání jeho kořenů v jazyce Veleslavínově a Kralické bible, nebály se však ani tvorby nových slov a završily se v jiţ zmiňovaném Jungmannově Slovníku česko-německém. Úsilí vědecky poznat a básnicky oţivit národní minulost nacházelo od počátku pilné badatele a uzrálo především v díle Františka Palackého Dějiny národu českého. Vedle rozvíjející se poezie a prózy vznikají základy moderních přírodních věd, které kladli Kašpar Štenberk, bratří Preslové a Jan Evangelista Purkyně. Plně se česká věda rozvinula po rozdělení praţské univerzity v roce Vydavatelské moţnosti první generace obrozenců v 18. a na počátku 19. století byly velmi skrovné. Knihy se vydávaly většinou vlastním nákladem nebo pomocí mecenáše z řad šlechty a církve, některé významné spisy vyšly s pomocí zemského sněmu. První osvícenské knihy vycházely u praţských tiskařů, kteří měli vesměs tiskařskou dílnu spojenu s vlastním knihkupectvím. Z něho se expedovalo dál často pomocí farářů a učitelů, autorových přátel a nadšenců (Kneidl 1990e, s ). Ve shodě s osvícenskými snahami o potlačení negramotnosti a zvýšení vzdělanosti na konci 18. a počátku 19. století je i úsilí o převrat v uţívání švabachového písma, které se značnou měrou soustředilo do tiskárny normální školy. Věnovací listinou z roku 1776 byla jezuitská tiskárna v Klementinu přiřčena školské komisi, které bylo předtím uděleno právo tisknout školní knihy. První učebnice byly sice ještě nezměněné otisky vídeňských učebnic, ale pozdější patent z roku 1777 udělil právo na samostatný tisk a prodej učebnic pro triviální školy a na vydávání knih pro rodiče a venkovský lid. Tehdy vyšel nový český slabikář a první metodické knihy pro učitele. Činnost tiskárny normální školy v prvních desetiletích je v mnoha směrech spojena s osobností Františka Jana Tomsy ( ), nejprve translátora a později faktora ekonomie tohoto rychle rostoucího podniku. Tomsa byl osvícencem a obrozencem generace Dobrovského, měl 31

32 velké filologické znalosti a vydal malý a později velký slovník české řeči. Usiloval o oţivení českého jazyka a při kaţdé příleţitosti ţádal o povolení překladu učebnic do češtiny. Kromě toho usiloval o zavedení latinky do českých učebnic a knih. Od zavedení knihtisku do českých zemí se při tisku českých knih uţívalo gotické písmo v jeho různých formách (bastarda, textura, fraktura, ale zejména švabach). První kniha, která pouţila pro češtinu latinku je Gramatika česká Beneše Optáta a Petra Gzela, vytištěná roku 1533 za spolupráce Kašpara Aorga Prostějovského v Náměšti nad Oslavou. Výjimkou byla například ještě modlitební kniha Nebeský budíček duše křesťanské, kterou vytiskl latinkou v roce 1738 v Hradci Králové Václav Jan Tibelli. Teprve na konci 18. a na počátku 19. století se projevují soustavnější snahy sázet knihy v češtině latinkou. V roku 1775 byl vydán Slabikář, který zaváděl pro český text latinku bez diakritických znamének. ABC nebo slabikář z roku 1777 vydaný v Praze nákladem C. k. pravidelní školské kněhotiskárny měl rovněţ text tištěn částečně i latinkou. Nástup latinky v době národního obrození měl naději na úspěch zejména také proto, ţe švabach byl povaţován za písmo německé a jeho uplatňování za součást germanizace. V roce 1794 František Jan Tomsa dosáhl souhlas k přepisu nového slabikáře do češtiny, přičemţ chtěl, aby byl tištěn latinkou s diakritickými znaménky v přibliţně také úpravě, jakou je známa dnes. Proces prosazení latinky však byl proces trvající víc neţ půl století. Konečné vítězství přinesl aţ revoluční rok 1848, kdy bylo nařízeno, aby se čeština v učebnicích tiskla výhradně latinkou s českými diakritickými znaménky (Kneidl 1990f, s ) Vývoj učebnic po válce dosud Při pohledu zpátky do 20. století je zřejmé, ţe obzvláště jeho druhá polovina, potaţmo 50. a 60. léta přinesla velký pokrok do tvorby a vývoje učebnic. Od poloviny 70. let se v oblasti didaktické teorie začal rozvíjet intenzivní zájem o tvorbu učebnic, o řešení otázky funkce učebnice ve výchovně vzdělávacím procesu a byly realizovány četné empirické výzkumy učebnic. Učebnici náleţí obzvláště důleţitý úkol v procesu pedagogické komunikace mezi učitelem a ţákem a v současné době i v komunikaci a interakci mezi ţáky navzájem, především v oblasti sdílení informací pomocí moderních informačních technologií. Mezi tyto moderní prostředky patří také elektronické knihy a čtečky elektronických knih, které s těmito datovými formáty pracují a zobrazují je. 32

33 2. Podstata a význam současné učebnice 2.1 Definice pojmu učebnice Učebnice jiţ několik století zaujímá přední místo mezi ostatními didaktickými prostředky. Z pohledu nezaujaté strany, vypadá obyčejná školní učebnice jako kterákoliv běţná kniha (obr. 1). V následujících kapitolách jsou specifikovány jejich charakteristické atributy a význam. Obrázek 1 učebnice jak je známe Za dlouhou dobu vývoje pedagogiky bychom nalezli nespočet definicí a popisů na téma charakteristika učebnice. Pouţijme tedy jako definici tyto dva základní body. 1. prvek kurikula, který prezentuje výsek plánovaného obsahu vzdělávání 2. didaktický prostředek tudíţ informační zdroj pro ţáky a učitele, který řídí a stimuluje učení ţáků včleňuje se do kaţdodenní činnosti ţáků, prostředek řízení učení ţáků zaloţeného na vlastní aktivní činnosti ţáků nositel obsahu vzdělávání učebnice mohou být standardní nebo alternativní učebnice musí mít schvalovací doloţku Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy (MŠMT) 33

34 Vyuţijeme pro účel této práce slovníku pojmů z obecné didaktiky, který uvádí, ţe učebnice je učební pomůcka určená učitelům i žákům, která zahrnuje v přiměřené úpravě obsah výuky. Vzhledem k tomu, že je schválena ministerstvem školství, představuje důležitý pedagogický dokument. Učebnice plní funkci didaktickou a organizační (Janiš, 2006, s. 36). 2.2 Charakteristika učebnice Konkrétní charakteristika učebnice závisí na mnoha faktorech a zejména úhlu pohledu, ze kterého je nahlíţeno. Z hlediska učebních osnov představuje učebnice konkretizaci projektu didaktického systému daného vyučovacího předmětu. Tvoří základní vyučovací a učební prostředek, který konkretizuje výchovné a vzdělávací cíle učebních osnov, vymezuje obsah a rozsah učiva a poskytuje podklady pro vypěstování intelektuálních a praktických dovedností, stanovených učebními osnovami. Z hlediska vztahu k procesu výuky představuje učebnice obecný model scénáře vyučovacího procesu. Z hlediska pedagogické komunikace pak učebnice vytváří prostředek komunikace ţáka (příp. učitele) s učivem. (1) 2.3 Funkce učebnice Didaktické prostředky plní ve výchovně vzdělávacím procesu mnohé funkce. Existuje řada názorů a představ významných odborníku pedagogických věd, dělící funkce učebnic do několika kategorií. 34

35 Podle Skalkové (1999) plní učebnice funkce: poznávací a systemizační upevňovací a kontrolní motivační a sebevzdělávací (stimuluje k samostatnému osvojování učiva) koordinační (mezi různými didaktickými prostředky) rozvíjející, výchovní orientační (pomocí obsahu, rejstříku, pokynů informuje ţáky a učitele). Průcha (1997) dělí funkce učebnic do dvou hlavních kategorií, a to: funkce didaktické (z hlediska struktur cílů procesu výuky), mezi které patří funkce informativní (zprostředkování informací o učivu), formativní (smyslem je, aby se osvojené systémy vědomostí a dovedností staly vnitřními hodnotami ţáků, a metodologická (cílem je, aby si ţáci osvojovali i metody poznání); funkce organizační, tj. funkce plánovací, motivační, řídící proces výuky, kontrolní a sebekontrolní. 2.4 Typy učebnic Podle vztahu učebnice k charakteru vyučovacího předmětu se rozlišují: učebnice (v užším slova smyslu) převaţuje v nich výkladový text s komponentami: prezentace učiva (forma slovní nebo názorná), aparát řídící osvojování učiva a aparát orientační; obsahem výkladové sloţky je vlastní výkladový text, text doplňující a text vysvětlující cvičebnice, pracovní sešity určené především k procvičování učiva nebo k samostatné práci ţáků O způsobu pouţívání učebnice v procesu výuky rozhoduje učitel, a to v závislosti na cílech vyučovacího předmětu, charakteru vyučovacího předmětu i na charakteru učebnice. 35

36 Pouţívání učebnice závisí také na cílech, které si klade učitel v procesu výuky obecně vytvářet u ţáků dovednosti pracovat s textem (naučit ţáky číst s porozuměním, vypracovat výpisky, osnovu textu, umět sdělit hlavní myšlenku, reprodukovat text ). Učebnice má stejně jako výuka vyvolávat aktivitu ţáků vedoucí k dosaţení kognitivních cílů. Metodická příručka součást pomocných materiálů pro učitele, doporučené návody a postupy, jak pracovat se ţáky k jednotlivým tematickým celkům a dílčím tématům v určitém předmětu nebo ročníku (ročnících), jak pracovat s učebními osnovami, učebnicemi, učebními pomůckami na základě doporučení si učitel vybere metody, postupy, materiální didaktické prostředky, které vyhovují a zohledňují podmínky konkrétní školy, popř. i konkrétní třídy součástí bývá i časový a tematický plán (1) 2.5 Struktura učebnice Výkladový text základní text, tj. formulace základního učiva doplňující text, obsahuje prohlubující učivo, materiál k nepovinnému osvojení vysvětlující text, představuje vysvětlivky a poznámky k textu Nevýkladové složky aparát řízení procesu osvojování, do této skupiny patří především otázky, úkoly, návody, pokyny, náměty k různým činnostem ilustrační aparát dotváří vizuální část knihy především obrázky, fotografie, nákresy, schémata, grafy, mapy orientační aparát dává čtenáři pomocnou ruku a to většinou poloţkami jako obsah, slovo ke čtenáři, nadpisy, odkazy apod. 36

37 2.6 Formy učebnic z pohledu řízení vzdělávacího procesu učebnice klasická zpravidla neklade otázky, ale předkládá hotové odpovědi učebnice pracovní klade otázky, na něţ ţák musí hledat odpovědi často i mimo učebnici a formuluje úkoly pro praktickou činnost učebnice programovaná řídí celý proces učení ţáků, obsahuje novou látku rozčleněnou do kroků, klade otázky a formuluje úkoly k řešení a poskytuje zpětnovazební informaci o správnosti řešení (2) 37

38 3 Elektronická čtečka knih 3.1 Definice elektronické čtečky knih Čtečky elektronických knih (obr. 2) jsou elektronická zařízení, na kterých lze pohodlně číst textové informace knihy a vlastní dokumenty, ale v současné době i prohlíţet internetové stránky a poslouchat hudbu nebo mluvený text (audio knihy). (3) S tímto pojmem se také můţeme setkat v různých variantách jako například: E Book (ebook; ebook; ) elektronická kniha digitální kniha digitální čtečka e kniha čtečka elektronických knih Obrázek 2 Jak mohou vypadat čtečky knih 38

39 3.2 Vývoj a historie elektronické čtečky knih Myšlenka elektronických knih se objevila v roce 1971, kdy Michael S. Hart zaloţil Projekt Gutenberg. Nejprve se elektronické knihy zaměřovaly pouze na obory související s počítači, například různé příručky pro hardware. S rozvojem internetu bylo čím dál snadnější elektronické knihy přenášet, uţ k tomu nepotřebovaly hmotné nosiče. Trh se tříštil nejednotností formátu a menším trhem čtenářů elektronických knih. Převahu získala firma Adobe s formátem Portable Document Format (PDF). Nejdříve se knihy v elektronickém formátu šířily zejména nelegálně, poté se k tomuto proudu přidaly firmy, které ovšem nabízely převáţně volná díla či knihy, jejichţ autorům vypršela autorská práva. Poté se přidali autoři, jejichţ knihy nakladatelé odmítli vydat a tak poskytli svá díla on line. V roce 1998 začaly americké knihovny nabízet e knihy zdarma jako doplňkovou sluţbu na svých webových stránkách, ovšem nešly stáhnout. Mezi převládající ţánry opět patřily odborné, technické a vědecké publikace. Zároveň se v tomto roce poprvé objevily čtečky elektronických knih Rocket ebook, SoftBook a Cybook. V roce 2000 dal americký spisovatel Stephen King k dispozici on line svou knihu Riding the Bullet, ovšem číst ji šlo pouze na počítači. Od roku 2003 nabízejí k volnému stáhnutí populární beletrii jako tzv. e půjčování knih. (4) 3.3 Technologická stránka elektronických knih Elektronickou čtečku je moţno si představit jako malý přenosný počítat s omezenými funkcemi. Skládá se z těchto hlavních částí: procesor o určité frekvenci interní paměť slot pro paměťové karty (obr. 5) displej s technologií e ink (viz kapitola 3.3.1) reproduktor konektor pro sluchátka 2,5 nebo 3,5 mm jack (obr. 4) USB port nebo microusb konektor (slouţí i pro nabíjení baterií) (obr. 4) hardwarová tlačítka (obr. 3) baterie (viz kapitola 3.4) tělo přístroje 39

40 Obrázek 3 Čelní pohled na čtečku značky SONY PRS 650 CZ Hardwarová tlačítka Displej s technologií E Ink 40

41 Obrázek 4 Pohled na spodní hranu čtečky značky SONY PRS 650 CZ USB port Konektor pro sluchátka Ovládání hlasitosti Obrázek 5 Pohled na spodní hranu čtečky značky SONY PRS 650 CZ Vstup pro paměťovou kartu Vstup pro paměťovou kartu Tlačítko napájení 41

42 Obrázek 6 Boční pohled vpravo na čtečku značky SONY PRS 650 CZ Displej a technologie E ink V překladu elektronický inkoust (obr. 7). Základní komponentou elektronického inkoustu jsou miliony mikrokapslí o průměru, který je srovnatelný s průměrem lidského vlasu. Kaţdá mikrokapsle obsahuje v čirém roztoku uloţené pozitivně nabité bílé částečky společně s černými částečkami, které jsou nabity negativně. Mikrokapsle jsou uloţeny mezi elektrodami a jsou vystaveny působení elektrického pole. Začne li na částečky působit záporné elektrické pole, bíle částečky se přesunou do vrcholu kapsle a stanou se tak na displeji viditelnými. Černé naopak putují dolů a viditelné nebudou. Otočením celého procesu, lze naopak zobrazit černé částice a zneviditelnit částice bílé. (5) Pro výrobu displeje s elektronickým inkoustem je inkoust nanesen na tenkou vrstvu plastové desky a zalaminován tak, aby vytvořil kompaktní obvod. Mikrokapsle je moţné nanést na téměř jakýkoliv představitelný povrch včetně skla, plastu, látky či dokonce papíru. Hlavní výhody této technologie jsou bezkonkurenční spotřeba energie aţ několik týdnů na jedno nabití, velmi dobrá čitelnost displeje a to i na přímém slunci a hlavně také vzhledem k tomu, ţe 60% e knih tvoří beletrie, výrazně menší namáhání očí při čtení, zhruba stejné jako při běţném papíru oproti LCD displejům. (6) 42

43 Obrázek 7 Technologie E ink 3.4 Výdrž baterie Displej elektronického inkoustu spotřebovává energii pouze při změně stavu na displeji. Výdrţ elektronických čteček na baterie je velmi dlouhá. Doba výdrţe se u čteček udává na počet překreslení displeje (přetočení stránky). Elektronické čtečky nedisponují osvětlením displeje. Za tmy či šera se musí číst za umělého osvětlení tak jako kaţdou jinou knihu tištěnou na papíře. Průměrně vychází výdrţ baterie u různých modelů přístrojů kolem jednoho měsíce pouţívání, při průměrném čtení stran denně. V těle přístroje je baterie (obr. 8) umístěna v zadním prostoru a je vyměnitelná po ukončení ţivotnosti, abychom nemuseli kupovat po čase nový přístroj. Podle ceny a kvality přístroje najdeme v útrobách různé typy baterií, které se liší druhem pouţité technologie. 43

44 Obrázek 8 Příklad náhradní baterie pro čtečku od firmy SONY Druhy baterií Niklo metal hydridová baterie (Ni MH) Tato baterie je velice hojně pouţívána u výrobků niţší a střední třídy. U této baterie je více potlačen paměťový efekt a baterie tolik neškodí ţivotnímu prostředí. Počet dobíjecích cyklů je však sníţen na Nabíjecí doba je zhruba 3 aţ 4 hodiny. Důležité informace: Baterie se můţe občas dobíjet, i pokud nebude úplně vybitá. Jednou za 3 měsíce se musí baterie formátovat, tzn. úplně vybít a plně nabít. Nesmí se nadměrně přebíjet, i kdyţ můţe zůstat v nabíječce déle neţ 24 hodin. 44

45 Lithium iontová baterie (Li Ion) Předností této baterie je potlačení paměťového efektu, který se projevuje u tohoto druhu baterie téměř nulově, proto tuto baterii můţete nabíjet při jakémkoliv stavu vybití. Baterie jsou vybaveny senzory, které kontrolují napětí, proud a teplotu a snaţí se zabránit při nabíjení a vybíjení extrémům. Počet nabíjecích cyklů je zde zvýšen aţ na 1000 a doba nabíjení je kolem 2 a půl hodiny. Důležité informace: Baterie se můţete nabíjet v jakékoliv fázi vybití. Nabitou baterii je moţno nechat delší dobu v nečinnosti (i několik měsíců). Lithium polymerová baterie (Li Pol) Tento druh baterie se velmi podobá baterii Li Ion, je však novější. Co se týká stavby baterie, neobsahuje kapalný roztok, ale tuhý gel, tudíţ jednotlivé články nemohou vytéct a poškodit přístroj. Jsou neuvěřitelně tenké, malé, lehké a můţou nabývat libovolných tvarů. Paměťový efekt je u této baterie jiţ potlačen a neprojevuje se. Nabíjení baterie je rychlejší neţ u baterie Li Ion. Důležité informace: Baterii můţete nabíjet v jakékoliv fázi vybití. Nabitou baterii je moţno nechat delší dobu v nečinnosti (i několik měsíců). Cenově zatím drahá. (11) 3.5 Výrobci elektronických čteček knih Elektronické čtečky knih vyrábí jiţ několik desítek výrobců elektroniky po celém světě. Čtečky moţno rozdělit do dvou kategorií. Do první kategorie patří čtečky, které jsou zaměřeny přímo na určitý obchodní model čtečky a obchod s e knihami pro tyto čtečky určený. Druhá kategorie jsou všechny ostatní univerzální čtečky knih. Do první kategorie patří: čtečka knih Kindle, která je zásobována z internetového obchodu Amazon, dále pak čtečka knih Nook, která je svázána s obchodem Barnes and Noble. Do třetice čtečka knih Sony, která je svázána se Sony Reader Store. Z uvedených 45

46 zařízení lze přímo vstoupit bezdrátově do příslušného E shopu (e obchodu) a e knihy nakupovat a stáhnout přímo do čtečky (pomocí telefonního 3G modemu ve čtečce, nebo bezdrátového připojení k internetu: Wi Fi). Tyto bohaté funkce jsou zatím dostupné především v USA. Mezinárodní přístup do obchodu Amazon má čtečka Kindle (funguje i v České republice). Uvedené knihy jsou většinou distribuovány ve specifickém formátu, určeném pro daný model elektronických čteček knih. Do výše uvedených čteček je samozřejmě moţné nahrát i vlastní či jinde zakoupené e knihy přes port USB nebo pomocí paměťové karty, popřípadě po připojení ke stolnímu počítači nebo notebooku. Druhá skupina se neváţe k ţádnému kniţnímu e shopu. Patří sem třeba čtečky Bookeen, Jinke Hanlin, Pocketbook, Energy, iriver, DPS E-book a jiné. Do těchto čteček je nutné nahrát e knihy přes USB nebo přenést pomocí podporované paměťové karty, případně po připojení ke stolnímu počítači nebo notebooku. O těchto čtečkách se dá říci, ţe jsou pro běţného uţivatele lepší a lépe podporují české jazykové znaky a češtinu. 3.6 Rozměry a velikost displejů elektronických knih Díky obrovskému rozmachu ve výrobě a distribuci těchto zařízení, je moţno najít nepřeberné mnoţství čteček různých kvalit, velikostí a rozměrů. Za nejběţněji dostupný a nejpouţívanější rozměr moţno povaţovat formát A5 148mm 210mm o síle cca mm a rozměr obrazovky o velikosti 5", coţ je úhlopříčka displeje odpovídající 12,5 cm. Pro ilustraci a rozmanitost je uvedeno několik dalších rozměrů: mm mm ,5 mm mm Cena pořízení elektronické čtečky knih se v současné době na českém trhu pohybuje od nejlevnějších modelů za 1.499,- Kč po cca ,- Kč za špičkové modely. 46

47 3.7 Datové formáty elektronických knih V ideálním případě by se čtenář neměl vůbec zabývat otázkou formátu, v jakém je kniha uloţena, protoţe jeho zajímá především obsah, který si chce přečíst. Jak uţ ale bylo zmíněno výše, realita je jiná a touto otázkou se nutno zabývat. Ţádný formát není ideální a kaţdý má své klady a zápory, typicky je orientován na nějakou oblast. Uţivatel tak musí řešit, jaký formát je pro něj vhodný a na jakém zařízení bude e knihu číst, a podle toho pak vyhledávat vhodné formáty. Následující přehled (7) popisuje nejpouţívanější formáty (řazeno abecedně): CHM Format Vychází z formátu, jejţ firma Microsoft pouţívá pro soubory nápovědy ve svých aplikacích. Je zaloţen na Hyper Text Markup Language (HTML) a celý obsah je včetně grafiky a metadat komprimován a uloţen do jediného souboru. DjVu Tento formát se v posledních několika měsících stále více rozšiřuje mezi uţivatele, primárně je určen pro uchovávání skenovaných podkladů a nabízí uvnitř jednoho souboru více různých vrstev dle typů dat (např. grafika v nízkém rozlišení, text, grafika ve vysokém rozlišení, aj.). Pomocí těchto nástrojů se pak dokáţe přizpůsobit konkrétní čtečce a zobrazovacímu zařízení. FictionBook Zaloţeno na Extensible Markup Language (XML) standardech, podporovaný více volně dostupnými čtečkami, je poměrně rozšířen. HTML Hyper Text Markup Language (HTML) formát pouţívaný na internetu pro webové stránky, můţe být čten pomocí běţných webových prohlíţečů, je poměrně komplexní, avšak pro autory je nutné jej znát anebo pouţívat WYSIWYG What you see is what you get editorů, data mohou být uloţena ve více souborech. 47

48 Libris Tento formát pouţívá čtečka zaloţená na formátu JAVA, tudíţ je určen pro uţivatele mobilních telefonů, dokáţe přizpůsobovat zobrazení rozměrům a moţnostem těchto mobilních zařízení. Microsoft LIT Formát prosazovaný Microsoftem a pouţívaný jen v jím dodávaných čtečkách, obsahuje správu autorských práv. Mobipocket Vyuţívá XHTML, můţe obsahovat JavaScript, podporuje přímé dotazy do SQL databází, jeho čtečky nabízejí pokročilé funkce jako moţnost vkládání vlastních poznámek apod. Je portován na většinu mobilních platforem, z tohoto formátu vychází i formát e knih nabízených Amazonem. Newton ebook Dříve vyvíjený společností Newton, dnes jiţ vlastněný Apple, formát je otevřený a lze jej číst (je podporován) více typy čteček a platforem. NISO Z39.86 Format Tento formát je znám pod jménem DAISY, je zaloţen na XML a byl primárně vyvinut pro lidi s handicapem, kteří nemohou číst běţné knihy. Portable Document Format (PDF) Velmi známý a rozšířený formát z dílen společnosti Adobe. Je primárně určen pro uchování, přenos, prezentaci a tisk dokumentů, které obsahují kompletní stránky včetně layoutu a grafiky. Je široce podporován na většině platforem a z mnoha aplikací a editorů lze výstupy do tohoto formátu přímo exportovat. Nevýhodou tohoto formátu je, ţe je fixně definována šířka stránky, coţ způsobuje komplikace na zobrazovacích zařízeních, které mají menší rozměry displeje. Adobe se tuto nevýhodu snaţí řešit čtečkami pro tato zařízení, jenţ tento problém odstraňuje. Formát je masově pouţíván pro distribuci informačních letáků, technické literatury, časopisů, knih a mnoha dalších. 48

49 SSReader Formát hojně pouţívaný v Číně, je zaměřen na zpracování čínského písma. Zajímavostí je, ţe společnost, která jej vyvíjí, do tohoto formátu převedla (naskenovala) a nabízí velkou část sbírky Čínské národní knihovny. TomeRaider Existuje více různých verzí, které se odlišují dle druhu pouţívané platformy, formát je i přesto poměrně hodně rozšířen a existuje pro něj velká základna knih, jsou podporovány platformami operačních systému Windows, Linux, Palm OS, Mac OS, aj. (7) 3.8 Výhody a nevýhody e knih a čteček knih Výhody moţnost fulltextového vyhledávání v textu provázanost textu odkazy hypertext moţnost úpravy velikosti textu pro čtenáře s handicapem (např. nemoţnost číst tištěný text běţné velikosti) moţnost převodu do zvukové podoby pomocí k tomu určených aplikací nebo čteček (čtení knihy počítačem) ţádné nároky na fyzický prostor, jedná se v podstatě jen o datový soubor, mnohdy o velmi malé velikosti, který lze přenášet a uchovávat digitálně, tisíce knih mohou být uloţeny na paměťovém médiu o rozměrech několika milimetrů trvanlivost, kniha se čtením neopotřebovává, většinou ji lze i kopírovat (s ohledem na dodrţení autorských práv) rychlá, okamţitá distribuce, v podstatě nekonečný počet výtisků moţnost si část nebo celou knihu vytisknout vydávání knih (i v malém mnoţství) se stává ekonomicky dostupnějším je- li kniha nakupována on line, neplatí se nic za její dodávku e knihy nejsou nikdy vyprodány e knihy jsou vţdy levnější neţ klasické papírové knihy zahrnutí animací a videa (multimedia) do stránek e knihy 49

50 moţnost číst ve tmě nebo ve špatném osvětlení moţnost umístění odkazů v rámci knihy i externě na internet velké mnoţství knih zcela zdarma Nevýhody nutnost vlastnit čtečku elektronických knih čtečky jsou více náchylné na poškození neţ klasická kniha nutnost elektrické energie pro čtení e knih (resp. pro napájení a dobíjení baterií čteček elektronických knih) nekompatibilita a omezení určitých formátů e knih komplikovanější ochrana autorských práv 3.9 Porovnání papírové knihy oproti elektronické knize Klasická papírová kniha Mohu ji číst kdekoliv a kdykoliv, tedy pokud ji mám u sebe Mohu ji komukoliv půjčit nebo dát a nikdo mě nebude vinit z porušování autorských práv Vytvořit si kopii knihy není úplně jednoduché a levné, kopie není shodná s originálem Pokud knihu ztratím, musím si koupit novou Počet knih, které si mohu někam vzít s sebou, je hodně omezen. Kniha v elektronickém formátu V řadě případů je moţné ji číst jenom na zařízení, pro které jsem si ji koupil Jenom málokdy je moţné koupenou (DRM) knihu někomu půjčit či dát Vytvořit kopii je snadné, nic to nestojí (pokud mi to tedy nezamezuje DRM) a jde o věrnou kopii Pokud knihu ztratím, je lehké znovu ji získat nebo ji mít zálohovanou v počítači Do čtečky se vejdou tisícinásobky toho, co do kufru či knihovny 50

51 Do knihy mohu psát poznámky, ale knihu tím ničím a nelze je měnit V knize nelze hledat, v omezené podobě maximálně poslouţí rejstřík či obsah Pokud potřebuji komukoliv zaslat citaci z knihy, musím obsah opsat nebo skenovat Klasickou knihu lze číst kdekoliv i mimo vyspělou civilizaci Čtení klasické knihy je vizuální i hmatový proces Klasickou knihu lze jednoduše zapůjčit ve veřejné knihovně Zapůjčit vzácné tisky je nemoţné a jiţ vůbec ne k domácímu studiu Z klasické knihy nelze odskakovat na další knihy ani témata on line Kniha je pouze papír Novější verzi knihy si musím koupit Knihu si můţete před zakoupením prohlédnout nebo letmo pročíst Překlad knihy bývá pro jedince sloţitý, musí se pouţívat slovníky a přepis Čtečky umoţňují anotace i další pokročile moţnosti práce s obsahem V knize (a knihách, co vlastníme) lze velmi snadno vyhledávat Z knihy ve čtečce lze poslat citaci komukoliv, pokud to program neumí, stále je moţné sejmout obrazovku Elektronická kniha je závislá na hardware a elektřině Elektronická kniha je neosobní Knihovny elektronické knihy zatím příliš nenabízí, liší se dle místa bydliště V elektronické knihovně je teoreticky moţné získat cokoliv a mnoho vzácných tisků je digitalizováno Elektronickou knihu je moţné propojit s dalšími knihami i on line světem Elektronická kniha můţe být interaktivní, můţe obsahovat zvuk či video Novější verzi knihy moţná získám zdarma Z e knihy občas můţete vidět pár vybraných stránek, obsah Při připojení čtečky k internetu a spojením s interaktivním překladačem, lze text automaticky přeloţit 51

52 Číst knihy stojí pouze peníze za nákup knihy Učebnice jsou drahé a není moţné je mít všechny u sebe, včetně slovníků a pracovních postupů Pořízení čtečky je velká vstupní investice, ale ceny e knih jsou niţší, takţe po několika zakoupených titulech se zařízení vyplatí Všechny texty jsou vţdy k dispozici i za celou dobu studia, moţnost mít i své osobní poznámky, texty a texty sdílené učitelem 3.10 Problematika autorských práv a licencí Tak jako u ostatních digitálních médií, i pro elektronické knihy platí komplikovaná definice, modely a nakládání s autorskoprávní ochranou. Tradiční modely zde často selhávají, no některé moderní, inspirované zejména pravidly vyuţívanými při distribuci a pouţívání software, se stávají úspěšnějšími. E knihy jsou publikovány pod různými typy licencí, ale rovněţ jsou nabízeny i dle tradičních autorskoprávních pravidel. Pro podporu těchto klasických typů modelů je nutné pouţívat takový formát e knihy, který daný poţadavek dokáţe zajistit obsahuje podporu Digital Rights Management (DRM). Tak jak u kaţdého jiného digitálního média i zde hrozí fakt, ţe kniha můţe být po překonání této ochrany volně kopírována a šířena. Je otázkou na producenty a distributory, zda se jim nevyplatí raději neomezovat uţivatele při nakládání s knihou a naopak volit alternativní cesty, které jim ve výsledku mohou přinést shodný či větší zisk, neţ při pouţití tvrdých restrikcí. (9) Ve většině zemí a případů trvají majetková autorská práva po dobu ţivota autora a 70 let po jeho smrti. Nejednotné autorské právo existuje nejenom jako celosvětový problém, ale i v rámci Evropské unie (EU). Komplikace přinášejí při hájení autorských práv i ilustrace, fotografie, ale i další autorská díla, která jsou součástí knih. Překladatelská práva se zdají být v současnosti největším problémem k vydání díla, jeţ má klasická práva jiţ prošlá tzv. volné dílo. (10) 52

53 3.11 Rozdělení multimediálního obsahu a postavení elektronické čtečky knih a) Elektronický zdroj jedná se pouze o soubor informací a dat bez vysvětlení, pokynů, interpretace, tj. bez bliţšího výukového významu, bez zřetelného pedagogického cíle např. fotografie. b) Elektronická učebnice jedná se o uspořádaný soubor informací, ze kterého je jasně patrný vzdělávací cíl, obsah je formulován tak, ţe na sebe logicky navazuje a po nastudování informací je zcela jasný přínos pro uţivatele, chybí zde ale aktivní zpětná vazba a vyšší interaktivita (podskupinu a) a b) moţno souhrnně označit jako e reading).. c) E learningový kurz je více neţ elektronická učebnice, musí mít navíc prvky interaktivity a hlavně musí být patrná aktivní zpětná vazba zprostředkovaná různými výukovými aktivitami, jako je diskusní fórum, odevzdávání úkolů a jejich kontrola. (8) 3.12 Jak získat elektronickou knihu pro osobní využití V současné době existuje několik moţností jak si elektronickou knihu opatřit. Patří sem nákup na internetu, tvorba vlastní knihy, staţení knihy z internetu zdarma (není myšlena nelegální kopie knihy, ale knihy volně k dispozici), zapůjčení knihy v knihovně (moţno i se čtečkou knih) Stránky s českými e knihami zdarma ke stažení: (obr. 9)

54 Stránky s českými e knihami ke koupi: Stránky se zahraničními e knihami zdarma ke stažení: Stránky se zahraničními e knihami ke koupi: Stránky knihoven s českými e knihami i čtečkami knih k zapůjčení:

55 3.13 Jak získat elektronickou knihu pro školní využití Bohuţel v České republice není zatím mnoho nakladatelství, které by e učebnice distribuovaly a prodávaly. V průzkumu se objevily tyto dvě instituce, které elektronické knihy a studijní materiály poskytují: (odborné texty pro střední odborná učiliště, například pro obor Autoelektrikář: Vnější autodiagnostika, nebo Snímače motorových vozidel) (nejrůznější druhy elektronických učebnic, například pro gymnázia: Lepil, Šedivý: Elektřina, Lepil: Magnetismus) (obsáhlý portál, který nabízí multilicence pro školy a jejich ţáky, umoţňuje hromadný nákup e knih, například: Český jazyka literatura pro střední školy) Obrázek 9 Příklad e shopu s výběrem knih 55

56 3.14 Jak vytvořit vlastní učební materiály pro čtečku Další z moţností jak vlastnit a pouţívat elektronické texty je tyto texty sám vytvořit. Pro vyuţití ve výchovně vzdělávacím procesu nejčastěji pouţijeme tyto zdroje: elektronická kniha (např. učebnice Stolničení nebo Vaření) elektronický učební text (např. pro jednotlivé kapitoly učiva) texty pouţité v e learningu technické nákresy technologické postupy příprava učitele na vyučování (velmi vhodné vyuţití, zejména z důvodu velkého mnoţství příprav, které lze do čtečky uloţit a mít je stále u sebe) poznámky učitele (obsahující např. odkazy na učebnice uloţené v přístroji, odkazující na jednotlivé pasáţe, vztahující se, k probíranému učivu) Konverze vlastního textu není příliš sloţitá. Text, který jsme jiţ připravili podle naučených postupů v některém z textových editorů, které ovládáme (balík Microsoft Office, M602, OpenOffice, TEXpad, LotusNotes, ), převedeme podle průvodce v námi zvoleném programu pro tvorbu e knih a zvolíme výstupní formát, který podporuje naše elektronická čtečka knih. Postup ve většině níţe uvedených programů, je rozdělen přibliţně do 4 6 kroků spočívajících ve: zvolení cesty v počítači do textového dokumenty, který jsme vytvořili ve standardním textovém editoru nastavení výstupních parametrů souboru pro elektronickou čtečku knih; např.: velikost obrázků, velikost textů a druh písma, formát stránky, typ výstupního souboru, velikost výstupního souboru, a jiné. výběr sloţky pro umístění vytvořeného souboru generování výstupního soboru podle zvolených parametrů (délka generování záleţí na rychlosti počítače a rozsahu vstupních dat) náhled vytvořeného souboru a jeho dodatečná editace (umoţňují jen placené verze programů) finální produkt 56

57 Volně šiřitelné programy (verze dostupné zcela zdarma tzv. freeware) lze najít např. na internetových stránkách Stahuj.cz v sekci Vývojové nástroje. Pro ilustraci jsou zde uvedené některé z nich: epub Maker (obr. 10) Ebook Maker HyperMaker EBook Maestro Stránky Stahuj.cz nabízí také placené verze programů, ty poskytují samozřejmě větší moţnosti při tvorbě našich publikací pro elektronickou čtečku knih. Jejich cena začíná od 100,- Kč. Jsou to například programy: Neo Book Professional Media (placená verze) MaxMedia Pro (placená verze) Obrázek 10 Náhled z programu tvorbu e knih epub Maker 57

58 4. Dotazníkový průzkum Cílem dotazníkového šetření byl průzkum názorů na učební pomůcky (knihy) a jejich moderní elektronické nástupce a s tím související náleţitosti ve výchovně vzdělávacím procesu. Získané výsledky by měly vypovídat o moţnostech zavedení elektronické čtečky do výuky a odhalit postoje učitelů a ţáků k této moderní didaktické technologii. Projekt byl rozdělen na tyto části: Identifikace řešeného problému Stanovení výzkumného vzorku a výběrový soubor Technika průzkumu Výsledky a vyhodnocení průzkumu 4.1 Identifikace řešeného problému Při výchovně vzdělávacím procesu se snaţíme vyuţívat všechny dostupné učební pomůcky a techniku. Především učebnice mají tendenci rychle zastarávat v čase se svým obsahem. Na druhé straně stojí moderní výukové trendy, které nám umoţňují vyuţívat moderní a jiţ rozšířenou technologii k předávání aktuálních poznatků. Otázky jsou směřovány tak, aby zhodnotily postoj a názory mezi ţákem a učitelem na vyuţívání multimediálních prostředků, především elektronické čtečky knih a jejich názoru na ně. 4.2 Stanovení výzkumného vzorku a výběrový soubor Účastníky dotazníkového šetření byli ţáci na úrovni středních škol ve věku od 15 do 20 let a jejich učitelé v různých věkových kategoriích. Zpracovány byly odpovědi celkem 153 osob, z nichţ 115 bylo studentů a 38 učitelů. Z celkového počtu respondentů bylo 98 muţů a 55 ţen (graf 1). Při výběru bylo zohledněno zastoupení všech druhů středních škol podle Školského zákona, tedy: střední odborná učiliště, střední odborné školy a gymnázia. 58

59 Graf 1 Pohlaví respondenta Pohlaví respondenta 36% 64% Muž Žena Střední školy byly vybírány na území Jihomoravského kraje. Výzkum proběhl před těmito vybranými školami (graf 2): Střední odborná škola Fortika, Tišnovská 15, Lomnice u Tišnova Střední odborné učiliště Tišnov, Nám. míru 22, Tišnov Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov Střední odborná škola obchodní a Střední odborné učiliště řemesel, náměstí Klášterní 127, Moravský Krumlov Střední odborné učiliště a Střední odborná škola, SČMSD, Znojmo, s.r.o., Přímětická 1812/50, Znojmo, Dle Českého statistického úřadu je evidováno v rámci Jihomoravského kraje celkem 149 středních škol včetně gymnázií. Tyto školy navštěvuje k celkem ţáků prezenčního a kombinovaného studia. Výběrový soubor odpovídá 3,36% všech středních škol v Jihomoravském kraji. Počet studentů odpovídá 0,26% z celkového počtu prezenčních a kombinovaných studentů navštěvujících tyto školy. 59

60 Graf 2 Podíl respondentů dle typu střední školy Typ střední školy 25% 37% 38% SOU SOŠ GYM Věk dotazovaných ţáků (graf 3) a učitelů (graf 4) byl selektován tak, aby pokryl věkovou vrstvu daného typu střední školy. Data byla zpracována dle popisné statistiky v absolutních a relativních četnostech pomocí tabulkového programu Microsoft Office Excel 2007 a Microsoft Office Word V jednotlivých grafech lze vidět pohled na dané druhy otázek. Graf 3 Věkový podíl studentů Graf 4 Věkový podíl učitelů 25% 32% % 24% % % %

61 4.3 Technika průzkumu Před kaţdou školou bylo hodinu před zahájením výuky nebo čtvrt hodiny po ukončení odpoledního vyučování provedeno šetření podle předem připraveného dotazníku. Otázky byly poloţeny náhodně vybraným ţákům a učitelům dané školy, podle ochoty zúčastnit se na poţádání krátkého rozhovoru a vyplnění dotazníku. Dotazník byl anonymní. Seznam otázek a příklad vyplnění je uveden v příloze. 4.4 Výsledky a vyhodnocení průzkumu Otázky v dotazníku byly zaměřeny tak, aby zmapovaly povědomí o elektronických čtečkách knih a přinesly pohled na rozdílnost názorů mezi ţáky a učiteli. Nejvýraznější rozdíly se projevily především u otázek týkajících se vyuţití zařízení při přípravě na vyučování nebo moţného nahrazení klasických knih jejich digitálními verzemi. Výsledky je moţno shrnout ve smyslu, ţe zatímco učitelé mají pohled poněkud konzervativnější a přiklání se ke klasické knize a práci s ní, postoj ţáků k této technologické novince je progresivní a otevřený. Tento poznatek by se dal v praxi aplikovat a zúročit zavedením elektronických studijních materiálu a čteček do školského prostředí. Pro začátek například experimentálním vyuţitím v několika školách a po hlubší analýze a prokazatelných kladných výsledcích, dalším rozšiřováním tohoto média. Mezi ţáky by našla určitě velké pochopení a po čase si našla prostor a vyuţití i u samotných učitelů. Na následujících stranách jsou podrobněji vyhodnoceny vybrané dotazníkové otázky spolu s průvodními grafy. 61

62 Vyhodnocení otázky číslo 5: Víte co je to elektronická čtečka knih? (graf 5). Celkem 96% respondentů má představu o tom, co tento přístroj představuje, coţ vypovídá o tom, ţe lidé tento přístroj znají a mají o něm nějaké dostupné informace nebo se o tuto technologii jiţ zajímali. Graf 5 Povědomí o elektronické čtečce knih Víte co je elektronická čtečka knih? 4% Ano vím 31% Ano, ale jen něco málo 65% Nevím, neznám 62

63 Vyhodnocení otázky číslo 6: Vlastníte elektronickou čtečku knih? (graf 6). 7% respondentů odpovídá 11 osobám vlastnícím toto zařízení. Celkem 43 odpovídajících osob má v plánu toto zařízení zakoupit. Zjištění naznačuje stoupající trend zájmu o elektronické čtečky knih a jejich rozšiřování do řad ţáků a učitelů. Graf 6 Vlastnictví elektronické čtečky Vlastníte elektronickou čtečku knih? 28% 7% Ano Ne Hodlám zakoupit 65% 63

64 Vyhodnocení otázky číslo 7: Jak se Vám zdá aktuálnost učebních textů (novinky v daném oboru, příklady, postupy, )? (graf 7). 69% dotázaných se přiklání k názoru, ţe současné středoškolské učebnice neposkytují aktuální data. Elektronické učebnice a texty by umoţňovaly pravidelně aktualizovat učební texty o nové informace a poznatky v oboru. Učiteli by bylo umoţněno digitálně editovat učební texty a obohacovat je o své zkušenosti a poznatky. Graf 7 Pohled na aktuálnost učebních textů Aktuálnost učebních textů 13% 5% 5% 23% Všechny jsou aktuální Převážná většina je aktuální Jak která, spíše méně je jich aktuálních Vůbec nejsou aktuální 54% Nevím, nedokážu posoudit 64

65 Vyhodnocení otázky číslo 8 (formulovaná pro učitele): Myslíte, že by možnost aktualizace elektronických textů a učebnic v daném zařízení zlepšila Vaši přípravu na/do vyučování? (graf 8). Odpovědi na tuto otázku vyvolaly u učitelů rozpaky a ukázaly na fakt, ţe s moderními prostředky nemají učitelé zatím velké zkušenosti, nebo nedokáţou posoudit, zda li by bylo toto zařízení přínosem pro výuku jejich ţáků. Na druhou stranu 32% procent poukazuje, ţe by záleţelo na předmětu, kde by se tato pomůcka dala vyuţít. S tímto poznatkem, je třeba se ztotoţnit, protoţe ne pro všechny předměty by byla elektronická čtečka knih vhodná při současné dostupnosti materiálů v digitální podobě. Graf 8 Zlepšení přípravy do vyučování z pohledu učitele Příprava učitelé 18% 11% 39% 32% Ano určitě Jak v kterém předmětu Nedokážu posoudit, nevím Ne 65

66 Vyhodnocení otázky číslo 8 (formulována pro ţáka): Myslíte, že by možnost aktualizace elektronických textů a učebnic v daném zařízení zlepšila Vaši přípravu na/do vyučování? (graf 9). Odpovědi kopírovaly současné trendy, které jsou mezi ţáky oblíbené. A to konektivita, moţnost sdílení, interaktivnost, multimédia. 76% odpovědí mezi ţáky je zajímavý výsledek. Všechny tyto atraktivní vlastnosti pro ţáky elektronická čtečka knih splňuje. Graf 9 Zlepšení přípravy na vyučování z pohledu žáka Příprava žáci 9% 17% 33% Ano určitě Jak v kterém předmětu Nedokážu posoudit, nevím Ne 41% 66

67 Vyhodnocení otázky číslo 10: Mohou nahradit elektronické učebnice (texty), klasické papírové učebnice (výtisky)? (graf 10). 76% respondentů se přiklonilo k názoru, ţe knihy mohou být nahrazeny digitálními médii a to vcelku v dohledné době. Např. V říjnu 2010 oznámil internetový obchod s knihami Amazon, ţe prodal o 10% elektronických knih více neţ papírových. Odpovědi respondentů tomuto trendu odpovídají. Graf 10 Pohled na nahrazení učebnic elektronickými čtečkami Náhrada čteček za knihu 1% 23% 18% Ano brzy (do 10 ti let) Ano postupně a bude to dlouho trvat Ne 58% Nevím 67

68 Vyhodnocení otázky číslo 11: Jak často máte možnost pracovat na PC s připojením k internetu minimálně 30 minut? (graf 11). Jen dva odpovídající na dotazník uvedli, ţe nemají vůbec přístup k počítači s internetem. Celkem 99% dotázaných má alespoň jednou týdně moţnost pracovat s počítačem, který je připojený k internetu. To tvoří velmi dobrý základ a předpoklad pro práci s elektronickou čtečkou knih. Graf 11 Přístup žáků a učitelů k počítači s internetem Přístup k PC s internetem 1% 17% 15% 67% Denně 3x 5x týdně 1x 3x týdně Vůbec 68