trek aneb Dobří trekaři se vracejí ( )

Transkript

1 trek Č e s k é Š v ý c a r s k o aneb Dobří trekaři se vracejí ( ) Tentokrát jsme se rozhodli se podívat do nám již známé lokality Českého Švýcarska, které jsme navštívili na jaře roku 2002, a prozkoumat další partie této velmi zajímavé přírodní oblasti naší vlasti. A protože se nenašel jiný dobrák, který by vypracoval zápis, zůstalo to na mně. Luky pátek cca 17 km Na tuto akci jsme se opět vydávali ze dvou míst z Prahy a Pardubic. Na pražském hlavním nádraží byl tradičně sraz před pokladnou č. 1 v 6:45. Dostavili jsme se v nečekaně silné sestavě Roman, Věra, její bratr Karel, Ori a já. Roman si nařídil budíka již na 4:55, aby se údajně půl hodiny přemlouval ke vstávání, půl hodiny sprchoval a půl hodiny snídal, přičemž tramvaj mu z Barrandova odjížděla v 6:00 Po nákupu jízdenky se slevou pro skupiny jsme ve vlaku R 940 bez potíží obsadili dvě čtyřsedačky (protože byl ve čtvrtek státní svátek, nebyla velká frekvence cestujících). Někteří se pak během jízdy dali do hodování vlastních zásob a jiní zase spali. Dojeli jsme až na hlavní nádraží v Mladé Boleslavi, kde jsme přestoupili do dalšího rychlíku R 910, z něhož na nás již mával náš navigátor Tom. Ve voze jsme poté přisedli ještě k dalším účastníkům treku Tomovým kamarádům Radkovi a Martině. Ti vyrazili z Pradubic osobní vlakem Os 5054 do Kolína, kde přestoupili na již zmiňovaný rychlík. Společně jsme tedy dojeli do Rybniště, byť u Českých drah bohužel s běžným dvacetiminutovým zpožděním. Na mé tradiční přání jsme se nejprve vyfotili před nádražní budovou. Poté jsme se vydali po červené turistické značené cestě (TZC) směr Krásná Lípa. Po krátké chůzi jsme odbočili na vyhlídku Široký vrch, z něhož se nám i přes zataženou oblohu a oblačnost otvíral pohled na Děčínskou vrchovinu. Dali jsme oběd (vytáhl jsem několik namazaných rohlíků ze svých dvacetikusových zásob) a lovili fotografické snímky. Po dalších asi dvou kilometrech chůze jsme se rozhodli zkrátit si cestu do Kyjova mimo značené cesty. Z křižovatky pěti lesních cest jsme se vydali sice správným směrem, ale cesta se nám po chvíli ztratila, a tak

2 nám nezbylo nic jiného, než dát na vlastní orientační (ne)smysl a po stráních a přes rokle se dostat na určené místo. Aby to nebylo tak jednoduché, cestu nám ještě zpestřilo překonávání ohradníku pastviny pro krávy, který byl pod napětím. Zde se lišily názory Romana a Oriho, zda skutečně po dotyku holou rukou jimi procházel proud každý asi klade proudu jiný odpor a byl jinak izolován Při druhém překračování ohrazení obratně asistoval Karel přidržováním drátu. Sice jinudy, než jsme zamýšleli, ale přeci jsme se tedy dostali do obce Kyjov. V Kyjově se probudila v některých členech výpravy žízeň, v jiných hlad a v některých dokonce obojí, a tak se vydali hledat nějaké pohostinské zařízení. V bývalé škole přeměněné na ubytovnu jsme neuspěli, ale další bufet se sezením venku nás již uvítal. Kromě tekutin jsme se i ládovali gulášovkou, smažákem a pro chuť Rauchenvursty, což Roman přeložil jako vykouřené buřty, které žádal od obsluhy jídelníček byl totiž jenom v němčině. Po vydatné svačině jsme vyrazili po žlutém místním značení na zříceninu Kyjovského hradu až na rozcestí Pod praporkem. Cesta nad Kyjovským údolím nám dala dost zabrat jak časově, tak fyzicky; absolvovali jsme i několik prvních schodů a žebříků. Projevila se tak zanedbaná turistická příprava u některých účastníků Dále jsme se vydali po druhé zkratce kolem vrcholu Medvědice na zelenou TZC a zhruba po kilometru jsme vyrazili po poslední neznačené cestě k vrcholu Bor se žlutou TZC. Cestou jsme potkali několik houbařů s uštěkanými psy a auto, které mi málem přejelo nohy. Sami jsme dokonce našli také nějaké jedlé houby a Věra předstírala umělecké fotografování kapradin. Pokračovali jsme po žluté TZC kolem nepříjemně vyhlížejícího strážce národního parku a postupovali po cestě skalami a po Úzkých schodech, jejichž název byl opravdu věrohodný, až jsme se dostali až na Tokáň. Restaurace Na Tokáni, v níž jsme byli před dvěma lety na večeři, byla v rekonstrukci, tak jsme zkoušeli další, z níž nás však pro přílišnou zaneprázdněnost vykázali do dalšího stravovacího podniku. Setkali jsme se tam s partou rádobytrempů, kteří, dostatečně posilněni alkoholem, hodně rozproudili atmosféru, a to až do té míry, že došlo ke slovní rozepři se servírkou. Protože cenová hladina byla poměrně vysoká, skončilo naše občerstvování u pití a česnečky. Dobrali jsme alespoň vodu. Po tmě s čelovkami v provozu jsme dále putovali po žluté TZC k rozcestí Purkartický les, kde jsme v altánu narazili na část trempů, kteří topili oheň a řvali jak na lesy. Asi o dvě stě metrů dále již na červené TZC směr Mezní Louka jsme se utábořili. K jídlu nám Ori s Věrou

3 připravili ještě překvapení ve formě růžového šampaňského. Rozbili jsme tři stany (Ori + Věra; Radek + Martina; Roman + Tom + já) a Karel se rozhodl nocovat pod širákem s tím, že jsme mu rezervovali jedno místo v našem stanu pro případ deště. Toho nakonec využil, protože v noci skutečně poměrně dlouho a vydatně pršelo, ačkoliv během dne bylo relativně pěkné podzimní počasí zpoza mraků občas vykouklo i slunce sobota cca 16 km Po hromadném budíčku, který inicioval Tomáš, jsme se zhruba kolem půl desáté vydali na trasu. Červená TZC nás nejprve zavedla k vyhlídce na vrcholu Ostroh s přístřeškem, kde zřejmě také někdo nocoval. Po hromadném fotografování jsme pokračovali přes rozcestí Pohovka podél Jetřichovických skal za všeobecné diskuze o bydlení a stavební tématice. Naším prvním významným záchytným bodem byla zřícenina loupežnického hradu Saunštejn. Dorazili jsme tam kolem poledne, a tak zde byl pořádný nával a tlačenka na žebřících, zejména našich německých sousedů. Orimu se při výstupu po příčkách ocelového žebříku nedělalo zrovna nejlépe Dokonce jsme se museli rozdělit na dvě skupiny kvůli hlídaní batohů. Výhled a prostředí na plošině na vrcholu skal však stály za to. Za turistické denní špičky jsme vystoupali k Malé Pravčické bráně. Zde jsme si konečně dali oběd já opět pouze svoje rohlíky, ale většina ostatních vytáhla vařiče a vyráběla si teplou krmi, jako například těstoviny s párky plněnými sýrem. Mňam, mňam Po vydatném obědě jsme sešli nejprve po červené TZC k rozcestí pod Saunštejnem a poté po žluté TZC do Vysoké Lípy. Chutný oběd bylo nutno náležitě zapít pěnivým mokem, případně kávou, a tak jsme hned na začátku vesnice zaskočili do restaurace. Můj oběd nebyl natolik sytý, abych si nedal vepřovou s knedlíkem a zelím. Doplnili jsme zásoby pitné vody a přes ves pokračovali již po modré TZC do údolí řeky Kamenice. Při sestupu skálami k vodě se výrazně zatáhlo, což nevěstilo nic dobrého. Na břehu Kamenice jsme obhlédli sutiny Dolského Mlýna a pak se spustil hodinový vydatný déšť s bouřkou, který prověřil naše vybavení. Po žluté TZC jsme se tedy urychleně vydali do Jetřichovic, kde jsme podle venkovní upoutávky zapadli do restaurace jednoho

4 penzionu. Obsluha nás dokonce nechala odložit batohy a promoklé bundy a pláštěnky ve skladu. V restauraci jsme dali večeři nebo jen polévku a strávili zde v teple příjemné téměř dvě hodiny, a tak přečkali i vrtochy počasí. Po jídle proběhla rovněž porada o dalším programu. Protože Martina měla problémy s novými botami, rozhodli se s Radkem co nejkratší cestou se dostat k vlaku a vrátit se domů. Proto jsme pokračovali po červené TZC přes Jetřichovice kolem uzavřeného kempu, v němž jsme původně hodlali nocovat, do Pavlina údolí. Tam jsme kousek za budovou školy v přírodě našli krásnou louku na břehu Chřibské Kamenice, kde jsme se rozhodli všichni přečkat noc. Opět nám Ori připravil před spaním další překvapení (tedy pro někoho) v podobě placatice s rumem. Po večeři a alkoholovém dýchánku se většina z nás sešla v Romanově velkém stanu na pokec. Spát jsme šli kolem deváté hodiny večerní, večer a v noci jsme registrovali dešťové přeháňky a došlo ke změně času z letního na zimní. Budíček byl stanoven na 7: neděle cca 18 km Ráno jsme asi půl hodiny zaspali, protože budík na mých hodinkách slyšel jenom Tom, který nás včas nevzbudil. Kolem deváté jsme již byli připraveni na další cestu. Radek a Martina nás již opustili a vydali se po zelené TZC přes Kunratice na nádraží do České Kamenice, odkud se podle pozdějších zpráv vlakem bez větších obtíží přepravili do Pardubic. Zdravé jádro výpravy pokračovalo po červené TZC Pavliným údolím do obce Studený, z níž jsme stoupali k rozcestí pod vrchem Studenec. Cesta byla zvláště v poslední fázi poměrně náročná a počasí oblačné. Tom s Karlem se rozhodli pokořit i samotný vrchol s rozhlednou, a tak makali a vytvořili si náskok. My ostatní jsme již na vrcholu byli při minulém treku a stará ocelová rozhledna, na niž byl vstup na vlastní nebezpečí, nás nelákala. Tom s Karlem však nedbali výstrah a vyšplhali až na vyhlídkovou plošinu, z níž by podle jejich slov bylo dobře vidět, kdyby bylo něco vidět. Mezitím se zbylí trekaři dohadovali, zda šesti živočichy, které viděli na kraji lesa, byli kamzíci nebo ovce. V kompletní sestavě jsme se následně vydali za dalším lákadlem, kterým byl Zlatý vrch, což je bývalý lom na čedič (dnes přírodní rezervace), v němž je ponechána odhalená struktura čediče ve formě vysokých hranolů, tzv. varhan. Dali jsme oběd z posledních vlastních zásob, vrátili se na rozcestí červené TZC a směřovali k rozcestí Křížový Buk. Já s Tomem a Romanem jsme se malinko opozdili a zbylá trojka, která vyrazila

5 napřed, po chvíli přehlédla odbočku a zakufrovala. Nakonec jsme se však všichni sešli na rozcestí. Po krátkém odpočinku jsme po zelené TZC směřovali do cílového místa celého treku železniční stanice Mlýny ve stejnojmenné obci. Původně plánovaná trasa na Panskou skálu u Kamenického Šenova a do Nového Boru tak byla z časových důvodu zkrácena a lákadlo ve formě čedičových varhan, kde se natáčela filmová pohádka Pyšná princezna, nám zůstalo na některou z příštích akcí. Ačkoliv jsme ještě ráno měli obavy, zda stihneme plánovaný odjezd vlaku, získali jsme díky svižné chůzi ještě hodinovou rezervu. Dva maníci, kteří šli také po zelené TZC od předchozího rozcestí na nádraží, se ještě vydali do hospody, my jsme si vystačili na umělo-přírodním stolečku na pařezu, vyndali vařiče a pozřeli poslední zásoby proviantu. Asi dvacet minut před pravidelným odjezdem vlaku jsme šli koupit jízdenky, což se ukázalo jako poměrně krátký čas, neboť tarifní vzdálenost do Prahy-Horních Počernic paní výpravčí zjišťovala telefonicky v sousední stanici, v níž měli na rozdíl od ní počítač. Tom si pro změnu koupil jízdenku do Pardubic-zastávky, ačkoliv již několik let nese dotyčná zastávka jméno Pardubice- Pardubičky. Pravidelný odjezd přetopeného vlaku byl ve 14:56, zhruba po čtvrt hodině jízdy jsme v Jedlové přestoupili na rychlík do Nymburka. Během čekání v čekárně v Jedlové jsme tradičně bavili ostatní spolucestující. Do Nymburka hlavního nádraží jsme přijeli s asi dvacetiminutovým zpožděním, takže nám plánovaný osobní vlak do Prahy ujel. Tom pokračoval dalším rychlíkem do Kolína a z něj do Pardubic (příjezd zhruba ve dvacet hodin). Ostatní přijeli zpožděným rychlíkem z Jeseníku do Prahy hlavního nádraží (pravidelný příjezd 18:49, zpoždění asi 15 minut). Protože jsme jeli rychlíkem, ještě jsme v Nymburce dokoupili jízdenku z Počernic na hlavní nádraží. Skončil tak poslední trek roku 2004