PREZENTACE SOUČASNÉHO ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO 3D UMĚNÍ. Podzemní prostory Nostického paláce, Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 1, Praha 1

Transkript

1 TISKOVÁ ZPRÁVA Sculpture now! PREZENTACE SOUČASNÉHO ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO 3D UMĚNÍ Podzemní prostory Nostického paláce, Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 1, Praha 1 Výstava probíhá v termínu: Slavnostní vernisáž: , 18.00hod Program zahrnuje výstavu sochařských děl předních českých a slovenských umělců: Štěpán Beránek, Michal Cimala, David Černý, Pavla Dundálková, Pavlína Hlavsová, Milan Houser, Krištof Kintera, Lenka Klodová, Pavel Korbička, Marek Kvetán, Barbora Maštrlová, David Moješčík, Jan Padyšák, Lukáš Rittstein, Dana Sahánková, Tomáš Skála, Vladimír Skrepl, Magdalena Staňková, Ira Svobodová, Diana Winklerová, Milan Začal. Výstava Sculpture now! v podzemí Nosticova paláce představí formou volné přehlídky nejzajímavější umělecké trendy na poli současného českého a slovenského 3D umění. Cílem výstavy je poukázat na to, že dnešní socha je velmi svobodným vyjadřovacím médiem, které nabízí velmi různorodá řešení; kromě plastik a skulptur, které mohou být samy o sobě chápány velmi neortodoxně, můžeme sochu chápat také jako objekt, reliéf, asambláž, instalaci, kinetické umění, světelné umění nebo land art, které dalece překračují klasickou představu sochy jako nehybné, stojící figury. Současná socha tak nabývá nových dimenzí a hodnoty. V dnešní době inovací také prakticky neexistuje jakékoliv omezení ze strany materiálu ani námětu. Prvotním posláním umění není již čistě estetická nebo reprezentativní funkce. Sochařské médium pracuje s inovativními a klasickými materiály, ale i s materiály neuměleckými. Cílem bylo vybrat etablované osobnosti v rámci českého a slovenského umění, ale i zajímavé mladé talenty. Projekt chce poukázat na různorodost současného 3D umění a prostřednictvím prezentovaných děl nastínit nejdůležitější trendy. Celý koncept výstavy je pak soustředěn na zamyšlení se nad otázkou, jakým směrem se současná socha udává a zda pro ni existují nějaké hranice. Celý projekt usiluje o kvalitní zachycení těchto nových trendů a směrů a jejich srozumitelné zprostředkování divákovi. Vladimír Skrepl (1955) vystudoval v letech dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, následně v období působil jako kurátor Galerie hlavního města Prahy. Postupně u něj převládla orientace na vlastní, výrazně expresivně laděnou tvorbu. Výraznou roli sehrála jeho malba na počátku 80. let, kdy patřil k předním představitelům českého neoexpresionistického hnutí. Určujícím principem jeho práce je hrubý, primitivizující expresionismus. Malba jeho pláten je často utvářena silnými nánosy barevných past. Nese v sobě předestetickou hrubost a konotace na umělecké proudy vracející se k prazákladu veškeré tvorby. Skrepl je však také tvůrcem pozoruhodných asamblážových soch, které komponuje z nejrůznějších materiálů a vkládá do nich jemu příznačnou morbidnost a primitivismus. Vladimír Skrepl je od roku 1994 vedoucím ateliéru malby II na Akademii výtvarných umění v Praze, je držitelem Ceny od Jiřího Kovandy (2007) a Ceny Michala Ranného (2009). Nejvýznamnější samostatnou přehlídkou Skreplova díla byla výstava Jako v zrcadle, kterou uspořádala Moravská galerie v Brně (2009). Kurátoři manželé Ševčíkovi zahrnuli jeho tvorbu do významné přehledové výstavy Ostrovy odporu - Mezi první a druhou moderností v Národní galerii. Michal Cimala (1975) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, od roku 2006 je asistentem na Akademii výtvarných umění, ateliéru sochařství Jaroslava Róny. Cimala se věnuje soše, ale také street artu a konceptuálnímu umění. Je také hudebníkem, o čemž svědčí jeho poslední série futuristických kytar originálních hudebních nástrojů a uměleckých objektů současně. Je pro něj určující neotřelý způsob práce přecházející neortodoxně mezi různými uměleckými médii. Specifickou podstatu jeho tvorby tvoří hra, hravost, neúnavná zvídavost. V roce 2011 představil svou tvorbu v Centru současného umění DOX (Posun/Shift, Praha), tento rok prezentoval nejnovější díla na výstavě v Trafačce. Diana Winklerová (1983) je čerstvou absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera, v současné době vyučuje na VŠUP. Během studia absolvovala také roční studijní pobyt v Číně. Rozsah její tvorby sahá od fotografie, přes video až k plastikám, které jsou ale více trojrozměrnými objekty než klasická socha. Na výstavě je prezentována její výrazná plastika s názvem Absolutní květák. V roce 2006 získala Cenu katedry volného umění VŠUP, v roce 2010 jí byla udělena Cena Jiřího Hlávky a v roce 2011 následovala 1.cena za Mladý obal.

2 Lukáš Rittstein (1973) absolvoval v roce 1997 Akademii výtvarných umění v Praze. Je držitelem několika ocenění, v roce 1999 získal cenu Jindřicha Chalupeckého a v závěru studia cenu Václava Chada na 1. Zlínském salonu mladých autorů. V roce 2000 mu bylo uděleno prestižní rezidenční stipendium na Headlands Center for the Arts v americké Kalifornii. Spolu s Barborou Šlapetovou se Lukáš Rittstein podílel na české expozici světové výstavy Expo 2010 v Šanghaji projektem, který představuje symbiózu města a přírody. Jeho tvorba je ovlivněna cestami na Novou Guineu za domorodými kmeny. V jeho sochařské tvorbě se snoubí antropomorfní rysy s abstraktní zkratkou. Rittsteinova tvorba je pevně spjata s jeho zájmem o antropologii a velká část je také silně ovlivněna setkáním s animistickými domorodými kulturami nové Guineje. Specifickým rysem je také spojení umělých a přírodních materiálů. Mimo Českou republiku prezentoval svou tvorbu také v Číně, Německu, Rusku, Japonsku, Francii nebo v New Yorku. David Černý (1967) si po absolvování studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze obohatil vzdělání a rozhled rezidencí při PS1 a studijním programem Whitney Musea v New Yorku. V roce 2000 mu byla udělena Cena Jindřicha Chaloupeckého, dále se stal laureátem grantu Pollock Krasner Foundation a ceny na bienále v Kortrijku. David Černý je jedním z nejznámějších českých umělců současnosti. Povědomí o sobě dlouhodobě buduje provokativními sochařskými instalacemi v exteriéru Prahy. Díky humoru a kvalitnímu řemeslnému zpracování se těší výrazné pozornosti veřejnosti. Jeho výstavy bylo možné vidět v takových galeriích jakou je P.S.1 (94-95, New York); na výstavě Beyond Belief v Museu současného umění v Chicagu nebo výstavě Impermanent Places, Seven Installation from Prague ve Světovém finančním centru v New Yorku. David Černý také participoval na 22. Bienále Sao Paolu v Brazílii. Průběžně vystavuje také v zahraničí, vystavoval v New Yorku (Ronald Feldman Gallery), Belgii či Německu. Díla Davida Černého jsou umístěna ve velmi prestižních sbírkách, jakými jsou Museum of Modern Art, San Diego, USA, Museum Check point Charlie, Berlín, Německo, Česká ambasáda ve Washingtonu, Německá ambasáda v Praze. Jan Padyšák (1983) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér Jitky Svobodové, v roce 2011 vystavoval mimo jiné na Slovinsku nebo pražském Sculpture sympoziu. Věnuje se návrhům 3D hliníkových plastik do veřejného prostoru, ale i videoinstalaci rovněž prezentované ve veřejném prostoru. Jeho tvorba je komentářem k dnešnímu světu, věnuje se i politickým otázkám. Jan Padyšák patří také mezi známou komunitu umělců prezentující se ve vysočanské galerii Trafačka. Krištof Kintera (1973) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a postgraduální studium absolvoval v Holandsku. Získal studijní stipendia v Holandsku, Německu, Velké Británii a USA. V roce 1996 obdržel čestnou cenu Sorosova centra v Bratislavě. Od počátku studií patří Kintera mezi nejvýraznější osobnosti nejmladší generace. Propojení výtvarného umění, performance a divadelní scénografie je typickým momentem Kinterovy tvorby. V roce 1995 absolvoval studijní pobyt na Ohio State University v USA, v roce 1997 následovalo stipendium Germinations X v Birminghamu (Velká Británie) a dále Willa Waldberta v Německu (2001). Krištof Kintera je držitelem čestného ocenění Soros center of Contemporary Art (Bratislava, 1996) a ceny z Prague Biennale (2005). Krištof Kintera patří k nejvýznamnějším českým umělcům mladší střední generace, jako jeden z mála českých umělců se pohybuje také na mezinárodní scéně. Tvorba Krištofa Kintery je zastoupena předními českými galeriemi. V roce 2012 uspořádala Galerie hlavního města Prahy rozsáhlou retrospektivu dosavadního díla. V zahraničí se jeho samostatné výstavy konaly v gallery Schleicher Lange (Paříž, Francie), Galerie Ho (Marseille, Francie). Kinterova díla byla zařazena také do skupinových výstav v Německu, Velké Británii, Lucembursku, Austrálii, Francii, Rakousku. Krištof Kintera je zastoupen ve sbírkách Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy, Rubell Family Art Collection (Miami, USA), Fogg Art Museum (Boston, USA), Museum der Moderne (Salzburg, Rakousko), Jerry I. Speyer (New York City, USA), Thomas Olbricht, Thomas Newbold (USA), Europaisches Patentamt (Mnichov, Německo), i v jiných soukromých sbírkách v Čechách a v zahraničí. Všechna Kinterova díla jsou technicky náročné objekty, které se pohybují, mluví, kouří se z nich nebo jiskří. Autor se pečlivě věnuje nejen jejich vzhledu, funkci, sdělení, ale i jejich mechanice.

3 Lenka Klodová (1969) je absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové (ateliér designu prof. O. Diblíka, ateliér sochařství prof. K.Gebauera, ). Během studia absolvovala umělecké stáže v Anglii (Staffordshire Polytechnic, 1992) a Portugalsku (Escola de las Belas Artes, Lisabon, 1994). Později ještě absolvovala také doktorandské studium v oboru volného a užitého umění (VŠUP, ). Díla Lenky Klodové se převážně točí kolem ženského živlu, tělesnosti, sexuality a mateřství. Svá studia na VŠUP zakončila monumentální sochou nazvanou Boženě, která předznamenala autorčin zájem o ženskou zkušenost, a naznačila její konceptuální přístup k tématu a smysl pro humor. Mnoho děl Lenky Klodové inspirovalo její vlastní mateřství, ale nikoli v úzce autobiografickém smyslu. Klodová nevynechala ani jiná společensky zásadní témata spojovaná s ženskou tělesností, ať už se jednalo o diktát ženské krásy, nerealistické aspekty ženských rolí, využití ženského těla v reklamě nebo pornografický průmysl. Otázkou, ke které se Klodová často vrací, je vyjádření ženské erotické touhy a vztahu mezi mužem a ženou. V roce 2002 byla zařazena mezi finalisty Chalupeckého ceny. Její tvorba je prezentována v rámci dlouhodobé výstavy Po sametu v Galerii hlavního města Prahy, mapující české umění posledních dvaceti let. Často vystavovala také v Německu nebo Rakousku. Pavel Korbička (1972) patří mezi mladé umělce pracující s geometrickým tvaroslovím. Je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze, kde navštěvoval ateliéry Stanislava Kolíbala a Miloše Šejna. Věnuje se instalaci, vytváření objektů, obrazů, kreseb, fotografií. V roce 1995 získal stipendium pro mladé umělce z Evropy Germinations IX (Řecko). V současné době působí jako pedagog v sochařském ateliéru na FaVU v Brně. Nejznámější a v současné době nejzávažnější částí Korbičkovy výtvarné práce jsou objekty a instalace z polykarbonátových desek, jehož vlastnosti - transparence, světlovodivost a ohebnost poskytují možnosti pro vznik lapidárních geometrických forem a efektních světelných řešení. Prohnuté polykarbonátové stavby jsou doplněny barevnými neonovými trubicemi, čímž se zviditelňují jejich pozoruhodné optické vlastnosti. V autorových světelných objektech a instalacích se s neobvyklou estetickou a emotivní účinností spojuje racionální konstrukce geometrického tvaru s emocionálními i symbolickými kvalitami světla; pro diváka na jedné straně možnost intelektuálního vnímání prostorového plánu, na druhé straně bezprostřední smyslový zážitek. Marek Kvetán (1976) absolvuje v letech studium na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, ateliér socha, intermédia a volná kreativita u prof. Bartusze. V roce 1999 absolvuje studijní stáž na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, v ateliéru multimédia-performance- videa, Prof. Keiko Sei. V letech pokračuje ve studiu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v ateliéru malby prof. Daniela Fischera. V roce 2000 absolvuje uměleckou rezidenci při The Headlends Center for the Arts in Sausalito v Kalifornii (USA). Marek Kvetán je držitelem ocenění - Grand prix Triennale současné slovenské grafiky (Banská Bystrice, 2003) a Ceny 333 Národní galerie (Praha, 2008). Vícekrát byl nominován mezi finalisty řady prestižních ocenění - finalista Slovak Young Visual Art Prize (Bratislava, 1998), finalista TONAL cena za udělovaná slovenskému vizuálnímu umění (Bratislava, 2000), finalisté Ceny NG 333 (Praha, 2007), finalista Souvereign European Art Prize, Barbican Centre (Londýn, 2010), finalista Henkel Art Award (Vídeň, 2010). Marek Kvetán je typ umělce experimentujícího s možnostmi a způsoby komunikace formou instalací a především nových médií - videa, počítače a internetu. Existence vzniklého digitálního a virtuálního prostoru je Kvetánem reflektovaná záměrně odosobněným, nezainteresovaným pohledem, ironicky si pohrávajíc s pluralitou interpretace výtvarného díla. Digitální bytí Marka Kvetána se tak v jeho dílech konfrontuje s nedokonalostí vnímání reality skutečné. Marek Kvetán je jedním z nejtalentovanějších umělců rozvíjející se mladé slovenské umělecké scény, jeho tvorba je vysoce ceněna na Slovensku I v zahraničí. Vystavoval na řadě mist po celém světě Paříž, Vídeň, Berlín, Londýn (Barbican Centre, Sovereign European Art Prize, 2010), Barcelona, Mexico City, Rio de Janeiro, Řím. Samostatnou výstavu mu v roce 2010 uspořádala také Galerie hlavního města Prahy.

4 Barbora Maštrlová (1985) začínala své studium na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích ( ), která má v rámci studia sochy v České repulice velkou tradici. V roce 2010 absolvuje v ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Během studia na VŠUP absolvovala dvě studijní stáže na Akademii výtvarných umění (ateliér figurální sochy Jana Hendrycha, (2006/7) a na École superieure des beaux-arts v Marseille (ateliér sochy François Mezzape, 2009). Od roku 2005 pravidelně prezentuje svou tvorbu v České republice, představila se ale také ve Francii (Beautiful étrang-ement autre!, Marseille, 2009). Barbora Maštrlová je všestranná sochařka, věnující se především interiérové soše některá díla jsou figurální, jiná jsou spojena s přírodou a tělesnými tvary, jindy převládá čistý koncept, občas se nevyhýbá ani provokaci. Používá klasické materiály jako bronz, mramor, ale i dřevo, železo, video, keramiku nebo akrystal. David Mojesčík (1974) absolvoval střední sochařskou a kamenickou školu v Hořicích a studium ukončil na fakultě výtvarných umění VUT v Brně v ateliéru sochařství u prof. akad. soch. Vladimíra Preclíka a Michala Gabriela. V roce 1999 obohatil znalosti stáží u prof. Jana Hendrycha na pražské AVU. V roce 2002 získal Cenu Josefa Hlávky. David Mojesčík se zajímá především o zachycení ženské figury v různých pozicích. Od roku 2006 spolupracuje s Michalem Šmeralem na projektech do veřejného prostoru (např. úpravy interiéru v Činoherním klubu v Praze). Spolu s ním je autorem pomníku Operace Anthropoid a projektu Pomníku Nikoly Tesly v Praze. V roce 2010 dokončil sochu Levitace 2010 pro přednádražní prostor v Ostravě-Svinově. Tomáš Skála (1987) právě ukončil 5. ročník v ateliéru Jaroslava Róny na Akademii výtvarných umění, v roce 2011 absolvoval také stáž na Listahaskoli Íslands (Icelandic Academy of the Arts) v Reykjavíku. Skála působí také v ateliéru vysočanské Trafačky, v jejím rámci se účastní také skupinových výstav (Pátý přes devátý, 2011). Ve své práci se věnuje převážně narativní kresbě a soše, kterou rozšiřuje i do dalších médií. Prezentované dílo odkazuje na baladický příběh odehrávající se během islandské zimy, umělec tak těží ze své studijní stáže. Pavla Dundálková (1990) studuje od roku 2010 v ateliéru sochařství Jaroslava Róny na Akademii výtvarných umění v Praze. Vystudovala také ( ) Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. V minulosti se představila například v rámci kolektivní výstavy v Malostranské besedě (2011). Ateliér se zaměřuje na vytváření soch figurálních i nefigurálních do exteriéru i interiéru, především za použití trvanlivých materiálů. Záměrem vedení ateliéru, je využití impulsů, které vycházejí z podvědomí v kombinaci s vnějšími inspiračními zdroji k výtvarnému projevu na ploše a v prostoru. Nejvíce ceněný předpoklad je však fantazie, cit pro materiál, zaujetí. Prezentované dílo Bestie působí především intenzitou výrazu. Pavlína Hlavsová studuje od roku 2009 v ateliéru sochařství Jaroslava Róny na Akademii výtvarných umění v Praze. Má za sebou také první úspěchy, v roce 2010 získala cenu ateliéru, během studia kamenosochařství v Uherském Hradišti se roce 2007 účastnila sochařského sympozia v Hořicích. V roce 2011 se prostřednictvím svého objektu Merzbau představila na Nové scéně Národního divadla nebo na kolektivní výstavě v Malostranské besedě. Objekt Robota pracuje s čirostí použitého materiálu, díky průhlednému plexisklu doslova levituje v prostoru. Nádoba vsazená přímo do nitra robota představuje jakýsi inkubátor nového života. Na diváka působí překvapivá křehkost a čistota provedení, pohybující se mezi prostorovostí hmotnou a kresebnou.

5 Magdalena Staňková (1989) navštěvovala Střední školu průmyslu a designu v Brně ( ), od roku 2008 studuje v ateliéru sochařství Jaroslava Róny na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2004 zvítězila se svým projektem na volnou plastiku v Boskovicích. Eine Kleine je symbolem rozhovoru a jeho vývoje. Postupným kresebným vytlačováním postavy dospěla autorka až k jejímu úplnému vypouštění a nahrazení symbolickou nádobou. Rozhovor je symbolizován v podobě přerostlých kelímků, připomínajících dětskou hru se vzdáleným rozhovorem. Kelímky jsou materiální nádoby, které už v té jednoduché dětské hře odnáší těžko zachytitelný lidský hlas na vzdálené místo na místo, kam hlas sice zdánlivě nedosáhne, ve skutečnosti tam ale někdo naslouchá a odpovídá. Štěpán Beránek (*1982) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a své zkušenosti obohatil mimo jiné na Middlesex University v Londýně (2006). Zabývá se vlastní sochařskou tvorbou, spoluprací s architekty a prostorovým designem. Jeho sochařská díla inspirovaná přírodou vynikají ladnými organickými tvary. Milan Začal (1982) je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ateliér skla. Na projektech spolupracuje s architektonickými studii. Ve své volné tvorbě se věnuje tvorbě minimalistických skleněných objektů, vytváří ale i malbě v intencích pointilismu nebo gestické abstrakce. Ira Svobodová (1986) je čerstvou absolventkou ateliéru malby Michaela Rittsteina na AVU v Praze. Své umělecké zkušenosti načerpala mimo jiné i během studijní stáže v Brazílii. Její obrazy jsou charakteristické geometrickými tvary s důrazem na precizní kompozici, stejného rázu jsou i její objekty - objekt, který se do přírodního prostředí materiálově ani tvarově nezačlení. Nerezový leštěný plech má takřka zrcadlovýefekt. Ve stěnách objektu se odráží okolí - příroda, která však díky různým sklonům stěn skládá z každého úhlu pohledu jiný obraz. Deformuje realitu. Objekt z neživého a chladného materiálu překládá a zrcadlí výpověď o organickém světě svým jazykem. Inspirací byla architektura. Město jako celek je pro mě určitým objektem, který se skládá z nesčetného množství hran a stěn, které zejména v ostrém slunci díky lámání stínu dostávají jiný rozměr. V nenovější tvorbě směřuje k dematerializaci a barevné redukci. vystavovala např. v Pražském domě fotografie, Trafo galerii, Meetfactory, ale i na Artbeat festivalu v Londýně. Dana Sahánková (1984), absolventka Akademie výtvarných umění prošla ateliérem kresby Jitky Svobodové a ateliérem Nová média 2 Veroniky Bromové. Má za sebou již několik skupinových i samostatných výstav. Zabývá se především figurálním zobrazením lidí i zvířat, jež zobrazuje s citlivostí a zcela nevšedním uměleckým přístupem. Na začátku roku byla vybrána mezi finalisty Ceny kritiky, kde získala cenu diváků. K dalším úspěchům této mladé autorky patří zařazení do výstavy Nultá léta ve Wannieck gallery v Brně, nastiňující aktuální trendy v českém umění po roce 2000 nebo samostatná výstava v rámci Start-up, představující mladé talenty v Galerii hlavního města Prahy. Milan Houser (1971) je asistentem ateliéru malba III a současně děkanem FaVU v Brně. Houser vystudoval ateliér monumentální tvorby Aleše Veselého na Akademii výtvarných umění, absolvoval také studijní pobyt v Japonsku. V roce 2005 mu bylo uděleno prestižní stipendium Pollock-Krasner Foundation, obdržel také Cenu rektora AVU (2000) a Stipendium nadace Jany a Milana Jelínkových. Jeho dílo je mnohovrstevnaté, je především podmíněno studiem materiálních podmínek a je doprovozeno intenzivním zájmem o světlo a jeho efekty.