svazek 5 / Východní Čechy a Vysočina sever západ východ

Transkript

1 svazek 5 / Východní Čechy a Vysočina sever západ východ

2

3 na DVA východy Východní Čechy a Vysočina

4 ISBN

5 OBSAH PARDUBICKO Jana Bednářová 6 Lukáš Bína 8 Antonín Hrdý 10 Tomáš Jireček 12 Petr Karas 15 Filip Mikuš 18 Aleš Misař 20 Jana Orlová 22 Lukáš Vavrečka 24 Petr Kylián 26 Jiří Lojín 29 Lubomír Macháček 32 Marcella Marboe 36 Jakub Marvan 43 Eva Neméthová 46 Iva Tajovská 50 HRADECKO Václav Franc 58 Věra Kopecká 59 Alena Kordíková 61 Jiří Studený 63 Luboš Zelený 66 Jan Dvořák 69 Olga Novotná 74 Antonín Šlechta 78 ORLICKO Jiří Faltus 82 Miroslav Kubíček 84 Martin Vídenský 87 Milan Dušek 88 Monika Hojná 92 VYSOČINA Petr Musílek 96 Markéta Hejkalová 98 Miroslav Skačáni 104 František Uher 112

6

7 PARDUBICKO

8 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Jana Bednářová (* 1957) Narozena v Ústí nad Orlicí. Po Gymnáziu v Žamberku vystudovala pomaturitní studium na Střední knihovnické škole v Brně, později Pedagogickou fakultu Hradec Králové Učitelství 1. stupně ZŠ a doktorské studium v Olomouci obor Pedagogika. Od roku 1986 je členkou Literárního klubu při nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Od roku l988 působila v nakladatelství Kruh jako literární redaktorka. V rámci práce s mladými talenty jí byli svěřeni někteří studenti Pedagogické fakulty HK. Literárně se podílela i na přípravě kulturní přílohy tehdejší Pochodně. Od roku 1991 je členkou Obce spisovatelů. Uveřejnila řadu literárních recenzí v Kmenu a Literárních novinách. Také spolupracovala s Ostravskou televizí a Českým rozhlasem, kde byly prezentovány básně jejích prvních sbírek. Je autorkou koncepce Soukromé literárně nakladatelské školy, která byla v roce 1992 zařazena do sítě škol. Básnické sbírky: Nahá, trny dotýkaná (Kruh HK, 1988), Chůze po laně (Kruh HK, 1989), Něžnostmi zrazená (Kruh HK, 1990), Hledání čistého pramene (Prameny Opočno, 1992), Když mrazem přihořívá (Akord Jablonné nad Orlicí, 1995), poéma Chůze po slunci (Akord Jablonné nad Orlicí, 2003) a sbírka básniček pro děti Půlnoc s žihadly (Akord Jablonné nad Orlicí, 1995). Praktikuje také literární dílnu pro děti staršího školního věku a studenty gymnázií. Ze svých nejlepších prací v soukromém nakladatelství vydala sborník Ladění do výšek. V roce 2004 byla oceněna Evropskou medailí Franze Kafky za uměleckou činnost. Od roku 2006 přednáší na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. střep když nocí přituhlo černý bez hnal se povětřím tmavý klín se vznesl a zas ztichl na bílém břichu co bylo rozbité patřilo střepu z lampy bublinková žízeň a teplo plápolající z těla ráno slunce převozník ve střepech dál světlo plavil 6

9 Na dva východy za sovího ticha jak posečena láska má rychlou smrt za sovího ticha o popravu si říkám když do noci se slovy na krajíčku vlaje slibování palčivost léta na kdejakou suchou píšťalu píská hadovitá zem srostlá s kameny dopis ticho mezi písmeny křehké na dotek po plameni osiřelý knotek horká sousta slov jak polykač ohně utápí ve svém bílém domě do prázdna rozhodí ruce dopis který nikdy nevzlétl ač podobá se račímu klepetu buď keřem obrůstajícím mě jak nízkou zeď zahrady vykvetem v poli s listy na krajíčku 7

10 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina v ateliéru se stoupajícím vínem a čím dál útlejší sklenkou v pase stála jsem mezi obrazy zmizelo plátno jak cizí hříbě pasené na mých lukách když z omšelého rámu vstala Ona s vlasy přibitými v slunci a s křičícím tělem nezbylo mi než každé z těch šílených slov sebrat jak pohozený peníz a říkat si jaké to je mít zlodějskou a přitom nekrást Lukáš Bína (* 1989) Narodil se v Karviné na území historického Těšínského Slezska. Momentálně žije a studuje v Pardubicích. Věnuje se literární kultuře padesátých let minulého století, postavením paraliteratury v masové kultuře a proměnám literárního erotismu. V roce 2009 inicioval založení literární skupiny TLUPa. Básně publikoval ve sbornících Za okny z křídového papíru (sborník literárních textů studentů Gymnázia Orlová, 2008), Zatraceně málo cigaret (TLUPa, 2009), Privát (TLUPa, 2011) a literárně-kulturní ročence Tahy. K vydání připravuje básnickou sbírku Ocelová Středozem. Z cyklu básní Krásné zbytečnosti & nezbytné krásy Poslední střípky světla kradla noc. Omladina u zdymadla jako roj blanokřídlých mušek kroužila pod lampou. Průdušek trubice přeplněné vzduchem sípaly co sotva šlo uchem slyšet a zlých úst hrubá slova drolila korpus Perníkova! 8

11 Na dva východy Ze stvolů tvých černých vlasů článkem prstu těžím spásu a jako malé hravé dítě z těch vlasů předu tenké nitě protože chci tvoje oči navlékat zvolna na ty příze jako nažky staré bříze Environmentální bižuterie Na louce zvečera firmament vyvěrá jakoby vespod shora na mě tlačí z perspektivy ptačí duchna nebeská Umělou vidličkou od hranolek z hladovýho okna si probodnout krkavici a pomalu vytékat na zaprášenou zem Potichu šplouchá zmatená moucha topí se v hrnku čaje Z cyklu básní Observace viselo to ve vzduchu! nepřízeň k holým objasněním jen popraskaná dlažba na chodníku a ženský podpatky jako vylámaný zuby netvora toulavej pes uhryzával velký sousta pěnící černý vody Z cyklu básní Do it yourself! Ona: Sepnula vlasy stydkou sponou a hladila se za záclonou škrabátkem z rybích kostí. Mlčenlivé výřečnosti ubylo náhle slov i ticha! On: Vzdychá. 9

12 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Antonín Hrdý (* 1983) Alchymista snažící se proměnit vzdušný zámek v kámen a naopak. Žije se svou milou na vsi, mají psa Ámose a želváka Jásona. V zimě jim omrzají okna tak, že se na nich tvoří květiny přes celé tabulky. V pokojových rozích s nimi žijí pavouci a u plotu, ve zlatém dešti, přebývá rodina vrabčáků. místo, kde se mlčí a kde každý sám za sebe v sobě vznáší vznešená přání kde píseň písní visí ve vzduchu kde zeď do sebe ukládá vzpomínky které se o ni opřou a nese vzkazy ať už napsané nebo vyryté místo, kde nezbývá než před druhým obnažit se a nechat to být tomu místu, těm místům říkám pisoáry nářků v říjnu kdy hlad na příbory cinká kdy aroma tlejícího listí plní dlaň kdy slzou solí se voda s cibulí a šedivým vlasem zármutku ode dna se míchá proti připálení v říjnu kdy dál jdou dny kdy matka mezi starými knihami pláče nad rozlitou neuvědomělou lhostejností v říjnu kdy mlha po ránu nevstává a vyspává až k obědu kdy svléká se podzim aby mohl milovat tváře na křídlech větru v říjnu pojídám frankfurtskou s párkem, s pečivem a každé sousto je mi modlitbou 10

13 Na dva východy úplněk zachumlaný do své intimity opřený o žabí nožku pod nebem jako pod sýrem kde kape z okapu střech jako tající sníh který se vpíjí jako kluk co tají svůj úmysl zachumlaný do své intimity v jedné ruce chléb v té druhé šunkový salám trčí na nebi oko co rovnou bere a nic nevrací a andělé z každé strany jeden budou na stříbrné trubky vytrubovat fanfáru o splynutí naší touhy budou stát a střežit aby nám neuniklo nic co by mohlo onu chvíli ochudit byť o neznatelný záchvěv v dlaních zátylku podbřišku nebo i kdekoli jinde bude v ten den s námi nebe schoulený do své intimity odcházím ven ven pro rudý lístek podzimu pro bláto na boty pro kapičku do vousů pro posměch měsíce klíče jsou v kapse 11

14 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina narozením odsouzeni k postupnému zapomnění překvapení jak ze dna moře Zeus vytažený růže u pasu žlutá podzimní melancholie stará láska vlaštovky na modrém pozadí vstávají s ospalým měsícem loučení milenců v každém věku dojímá cesta zpět viděl jsem obry jak v zástupu řetězy spjati putují slunci vstříc jak vrána nad cestou maso v drápech si nesla a pak Klárka vyprávěla o tom jak bude v synagoze hrát na křídlo anděla Tomáš Jireček (* 1985) V současné době studuje magisterský obor Sociální a charitativní práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracuje v občanském sdružení Amalthea jako sociální pracovník. Hraje improvizační divadlo s pardubickou skupinou Pa.Le.Ťác.I. Pojď Zvu tě na tichou hudbu noci Na výstavu obrysů tajemných Na tanec pod tenkou klenbou I na zmačkaném pijáku kaluží Bez pointy Otiskl svůj pohled Do rozvalené krajiny Krajina kolem očí se zvrásnila Naposled potáhl z poslední cigarety Lepenec Pro chuť pátého piva Přilepil jsem si Orbitku za ucho Slepila mi vlasy Teď to s bolestmi čistím Jako zbytky svého svědomí A tak nějak to lepím do kupy 12

15 Na dva východy Přání Rád bych četl Příběhy tvého těla Braillovým písmem Povedu ti po páteři Tuší dlouhou černou čáru Na znamení zmaru A pak až vášnivé bílé peří Zakryje nám celý malý byt Budem moci černé hady z páteří Vypustit Lesbičky se k sobě Lísají jako lišky Lišejníky jsou Najednou Směrodatné Je posvátné to Co je směrodatné? Lišejníků Lest Baletka po pokoji Tančí a piškoty jí mlíko prší na parkety a mezi těmi hvězdami přidržuje ozvěny doznělých skladeb O lidech a o jaru Naše sítě se Proplétají Sdílíme se Jsi k sežrání Muško, jenom zlatá Je jaro Krásný jaro Slunce, květiny i ženy Všechno vzkvétá V tomhle krásným jaru Jsem si natrhal kytici Narcisů Jeden narcis vedle druhého 13

16 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina O špačcích Podle těch špačků v popelníku By se dalo zjistit Jak jsme tady dlouho Dlouho! Špačci budí nový den Lístky zeleného čaje Se pomalu rozvíjí Uvolňují svoje Vůně a chutě Zatímco připravuji První nálev Dáváš si vanu Kuks V procesech neřestí V trhlině bolesti Kamením Tóny husí kůže Po cestě Svatojakubské pouti Až k torzu lodě Společně Pak se přivinu Ke slečně Jiné jak jen ses změnil Zakrývají přítomnost Most mezi námi Se rozkročil mezi Břehy stenů 14

17 Na dva východy Petr Karas Narodil se v šedesátých letech v Mikulově na Moravě. Tam také během gymnázia zakládal svá první hudební uskupení a tam také začaly vznikat jeho první zpočátku ještě písňové texty. Později se z těchto textů stávaly samostatné útvary, až se zcela oprostily od melodií a rytmů. Mimo dvě hudební CD (Zlaté rybky a Cupy dupy dup) vydal autor v roce 2010 sbírku básní Ješité. Část knihy je využita ještě dnes k hudebním účelům, a to nejen samotným autorem. Publikoval také v souborech básní moravských autorů Min a Jeb, v časopisech a na internetu. Abraka dabra Doslova mi řekla ať zmizím tak jsem jedním Abraka přešel do nevidím Stojím jako pyramida vprostřed pouštních dun já jsem oslepl ona jako netopýr zaostřuje uši sousedům Doslova mi řekla ať zmizím Tak jsem zasel mezi vousy pár otrlých souhlásek a než se ráno před zrcadlem potkám se svým struhadlem hlesnu s mírnou nadějí Dabra Ticho a hluk Je ticho po okraji mého prázdna našlapuje hluk jak ostýchavý vyjukaný kluk co každou chvílí osloví tu svou Je ticho a chvějeme se oba stejně rychle tu mě cosi zapolechtá tu mě cosi píchne a náhle něco jako postel kýchne a matrace se mění v moře slasti a je dobře že je slyšet obě kostry chrastit Endorfin Když srdce bolí když poskakuje podle rytmu dechu když naráží si předkomory o předsíně z mých podbederních polštářků líně zvedáš hlavu Když čekáš až se rytmus změní v ucouraný tiktak když každý pohyb ruky zašelestí za obočím a konečně víš jak to bolí když se těla spojí pak rozsvítí se poutač na nároží a každé z těl natočí si mísu endorfinu Jo s tím pocitem rád a často splynu 15

18 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Ženobraní Panenko skákací schovaná v matraci vyslyš mé modlitby Podléháš myšlence lovené ve sklence žufánkem na ryby Panenko trhací zkusíme skartací protrhnout smůlu Když si tě potrhám od hlavy k ostruhám sloupnu ti kůru Obnažíš pod ňadry srdíčko koňadry je pod mou dlaní Visačkou jakosti vteřinou svátosti k ženobraní Dnes ráno Dobré ráno říkám ženě trochu ještě zasněženě však mám oči plné zamražených ospalků A z té zimy odpoví mi stejně slepá nedůvěra než si oči otevřeme jak dopisní obálku Dobré ráno taky na psa zkouším dobrou náladu tady je vše tak jak má být do misky až po bradu Všechna dobrá rána všechen dobrý den skončí prostým stiskem kliky pozdě nepřijdem 16

19

20 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Filip Mikuš (* 1983) Narozen ve Vsetíně. Je činný literárně, výtvarně a hudebně. Svými příspěvky a kritikou přispíval do periodik Partonyma, Ateliér, Aluze, Britské listy aj. Většina jeho textů se ale nedočkala otištění pro svou skandálnost. Pro divadlo napsal metafyzický semi-muzikál Bůhlifuk (2008) nebo féerii Vyfotit se s hrochem ( ). Knižně vyšel 1. svazek Sebraných spisů Poezie (Pardubice, 2011) a výbor z více než dvou stovek písňových textů přinese letos jeho druhá kniha Aby se vědělo, vybavená autorovými ilustracemi. V současné době se zaměstnává výtvarnou činností volnou i užitou a prací na rukopisu Návrat klasického monstra. Rodeo Hlavy jak hlávky Půda rozžatá Víření písku kolem vemene Kravka a volek Kolem telata Ty rohy zrakům žárem zvlněné A čeká se až hvězda ta a ta svádivě zvedne ruku z řemene: Zasviští smyčky rodeových las jak dávné typy obchodnických kas a spletou vazy poplemeněné (z připravovaného rukopisu Návrat klasického monstra, 2013) Mládí V reji barbarského tance Nehledaných dithyrambů na morální kredit Rambů V pýše každé třetí šance V úvěrové databance (pasivita aktiv svádí) V posunech na způsob hadí V zlatém dluhu s tváří měny Ostrým loktem zabořený do slabiny svého mládí Než Než se mi z mola dovychechtá racek Než dovyplazí jazyk agáve Než k pivu číšník podloží mi tácek Než mořský ježek ke mně doplave Než v tomhle městě najdu klidný plácek Než zvednu kotvy sbohem přístave! Než zvrátím hlavu malinko se zasně složím jen kus nic víc než básně Duše hroší Z nebe se culí bílá morda hrocha věnčená křídly jako andělíček anebo jeho vápencová socha Dušička hroší u slunečních svíček Ležím a hledím tam kam míří ráhna Bůh duši hroší chystá věčná bahna 18

21 Na dva východy 15:35 Dlouhé a prázdné hlavy krevet Zvědaví krabi neposedných klepet Had s kterým pižmo opic táhne Medúza jež si neviděna žahne Kaktusů kvítka něžně vzkvetlá Ještěrky bytem ve stínidle světla Smrákání dlužné úrok z medu Ďábelské ryby vystavené v ledu To všechno mizí v klínu báje o moři které na ledovcích taje Tu nebo jinde pořád tentýž svět Přistání v Praze v 15:35 Podvaž se! Podvaž se a buď sám sebou! K čemu je člověk bez kreditu? V síti je lépe nežli v sítu Pohoupá tvou i jinou kýtu Pan řezník právě zavěsil. Tu podvaž se a buď sám sebou Jenom sám sebou bez soucitu Klepeta S páskou přes klepeta docela bez naděje tahleta kreveta v trogirské konobě je Krunýř se nezachvěje když duše odlétá s páskou přes klepeta docela bez naděje Snad byla prokletá od zlého čaroděje že se teď z ledu směje na svého gurmeta s páskou přes klepeta docela bez naděje 19

22 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Aleš Misař (* 1984) Narodil se v Nymburce, kde žije dodnes. Po studiích a maturitě na Gymnáziu Nymburk v roce 2003 začal studium politologie a bohemistiky, avšak přesedlal na germanistiku na UJEP v Ústí nad Labem, kde tento rok studia konečně završuje. V roce 2004 vydal vlastním nákladem svou první knihu poezie (Neštěstí v lásce, štěstí v poezii), další následovaly v roce 2006 (Proti armádě tvé krásy) a 2009 (Patřím Noci) opět nákladem vlastním, v druhém případě s plnou podporou Města Nymburk. Vybrané básně uveřejnil i v časopisech Čaj, H_aluze a Tvar, třikrát zazněly i v pořadu Českého rozhlasu Zelené peří. Kromě poezie samotné píše i recenze na básnické tituly. Mimo jiné se zabývá překladem poezie. Z němčiny přeložil cyklus Sonety Orfeovi od R. M. Rilkeho, jehož vydání je připraveno na podzim Podílel se na literárním dění v rodném městě a v roce 2004 spoluzaložil tradici pořadu autorských čtení Zrcadlení duší, které trvají dodnes. V Praze spolu s herečkou Erikou Deutsch pořádá od roku 2012 večery šansonu a poezie Opilé koráby, jež připlouvají zhruba každé dva měsíce. Jeho hlavním zájmem je ovšem nadále vše, co se dotýká poezie. Je zástupcem šéfredaktora východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma. Milostná Když má milenka z rozepnuté řízy noci nahá mými prsty protéká, dovede tmu ke svítání kapkou od mléka. Když se odlévá mým dlaním, přerývaně štká: Nabírej si, ber, jen ber ze mě celou notu hudby sfér. Když ji úlek z rána ošatí, světlo průzračné žár zatmívá po rozkošné cestě za smrtí, odkud vracíme se zaživa krátce šťastní, dlouho bohatí. Když se zpátky do rukávů vpije, i přes šustot krajek trvá melodie za hrob prohnutá : Slyšíš obvinění z těžké lásky? Lehká milenka v ní ani nedutá. 20

23 Na dva východy Sen o hrušňovém sadu Pár slz zrozených z tesknoty, že neznám nebe. Jeho tvar napověz v prsou: Úděl? Dar? Navrch dvou jahod klenoty. Pár slz, pod kůží dýchá pláč; a nad čím? Skanou naproti mým smutným prstům, jenom ty je přijmi, dokud léto máš. Pláč zavře vlnu za poupětem, dvě růže brzy zradí vše, čím Měsíc dorůstá, čím vře v baletkách krev na špičkách vřeten. Pár slz jak pár zbloudilých ovcí u tebe bydlí v teplé stáji. Jak přemítá strom o ovoci, když vlci svůj hlad neutají? Pláč zavřel vlnu za poupětem, dvě růže vyzrazují vše, čím Měsíc dorůstal, čím vře v baletkách krev na špičkách vřeten. Můj obzor láme krajina: pod blůzou stulený sen hrušní: Chceš trhat z nebe? Nejdřív usni! Pár slz můj smutek přijímá. Umění deště A na konci jen déšť tě bude učit řeč. Ukáže se ti tak lehký malou kapkou, když poznává se s nahou pletí, a tak těžký špičce jazyka. Možná strunu přetrhneš, tím spíše v uchu bude znít déšť, kterému jsme jedno: Ať v nás žije žár, ať chlad. Umíš mu naslouchat hluboko, až po dvojité dno hudby na bubíncích kaluží? Pak na konci ten déšť se pršet naučí tvou řeč. *** Tvá ňadra na veselou notu Za horkých dnů, kdy jsem na dunách nudy ztracencem, vracívá se mi něžný sen: Tvá ňadra ke mně připlují dva obláčky déšť miluji, a zvláště ten, jejž zavřu v dlani, a on se mi jen vlažně brání. 21

24 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Posluchači Nazlátlý podvečer poprosil: ztlumte hlas. Šedý dům sousedů se oděl do bronzu a rozebíhá se ke skoku o tyči přes laťku úhozů. Klavírní cvičení elévky Leony začíná úderem šesté, ať nekončí! Vzala své prsty do hrsti a z druhého patra vysouvá sonátu, jazyk chameleoní vábí už tak dosti lepkavý povrch ne trubadúrů trubců k síťovým punčoškám záclony. Okno má dokořán, jak ticho obírá o tóny, posílá hudbu obloukem z klavírní římsy k ohybu Labe při okraji města, kde s řekou vedou mléčnou řeč. Ale ti dole ji vidí, protože naslouchají, červené nehty létají přes deset divů, oni ji vidí, jak hraje a je na koni, jak klapkám hýčká hřívu a bosé špičky má ve třmenech a šlape na jejich splašené hormony! Úderem sedmé dozrává. A všem na dně ulice hřebínek padá. Nazlátlý podvečer poprosil: ztlumte hlas. Kdo první zazvoní? Jana Orlová (* 1986) Básnířka, výtvarnice a performerka. Studuje na Fakultě výtvarných umění ateliér performance a na Masarykově univerzitě obor Environmentální studia. Publikuje (časopis Tahy, Partonyma, revue Protimluv či Dno). Organizuje autorská čtení. Vystavovala v Praze, v Brně, Českých Budějovicích, Pardubicích a Uherském Hradišti. Má ráda zelený čaj a ryzlink rýnský. V prosinci 2012 jí vyšla sbírka Čichat oheň s autorskými ilustracemi. Po zimě ještě měla ztuhlé maso když ji roubovali do dřeva ručně Žádné zranění které by stálo za řeč a šeptání dlaní puklinou Prababička stojí u okna a čeká milence Prababička čeká milence a nosí vodu na oheň Prababička čeká milence a její manžel spí Na statku je všechno v pořádku 22

25 Na dva východy Přinesli mi to dokonale vyrovnané do naha Ponořím své nahé nohy do ledu Nechám se zmrazit jako tažná ryba Popraskaná na rukou Kalila jsem vody a měla štěstí: zaprvé pud, vybetonovaný a hlídaný, a pak úřady, služky: nepřípustné štěstí že to někdo vyřezal Špínu nikdy neutírám a tvoje prsty nelámu Každý musí čekat co zbyde Mezi hudbou a muži existuje hlušina sovy Měkká rukou prostrčitelná zvídavost Když na to mám chuť jdu stříhat ovce 23

26 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Lukáš Vavrečka (* 1987) Básník a prozaik. Autor románu Revolucionáři (2005), sbírky experimentální poezie Vyhnanec s křídly (2008) a knihy vícehlasých básnických skladeb Partitura (2011). Vystudoval Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, v témže městě dosud žije a živí se jako sazeč a jazzový pianista. Publikuje například v literárně-kulturním časopise Tahy. Dále vydal esejisticky laděnou veršovanou novelu s názvem Idealistický román (2009), je rovněž spoluautorem a editorem poetického sborníku Lumíkem proti své vůli (2008). K vydání připravuje ex perimentálně-detektivní cyklus Alibi na příští noc a román ve formě pásma a interview s názvem Hyperprostor. Je předsedou Střediska východočeských spisovatelů a šéfredaktorem východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma. Není proč se zpytovat za tabulkou s tituly jsme dvanáct pater nad zemí s hlavou mezi rameny za zamčeným svědomím My dva, kterým ty ještěrky utekly posbíráme špulky nití a zahrajem si nerozvážnost na čtyři doby (Zdeně Zábranské) Podběl a vojtěška v rumišti Schostakovicz na trati ženy s pěnou u huby Malé okno pod kružítkem vyčtverčilo naše tání Bylo vprostřed zamlžené průhlednější s odstupem Mám strach sledovat jízdní řády a prostírat se po střechách když mezi dráty město voní převyprávět komukoliv jak ztěžka se mi dýchá když rozvazují se ti tkaničky Dokud budem oblečení zůstaneme uvnitř kruhu a v činžácích se nesetmí jako tři karty na stole dvě mince v kapse pěšinky rovné víceméně Dokud budem oblečení nikdo z nás se nezraní 24

27

28 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Petr Kylián (* 1981) Narozen v Pardubicích. Cestovatel a provazochodec bez stálého zaměstnání a bydlení. Vystudoval religionistiku. V současné době se živí jako turistický průvodce po muslimských státech a jihovýchodní Asii. Publikoval v časopisu Tvar a Partonyma. Okno Nechtěl se dívat z okna, ale musel, připomínalo svět, alespoň trošku, ten skutečný svět, který ještě před časem obýval a dýchal jeho vzduch, dobýval a lačně polykal jeho vzruch. Chodil po místnosti a kouřil, poslední výsada, co zbyla z rozmařilého způsobu života vedeného ještě před časem. Pozoroval slunce, jak běží od východu k západu, a mezitím vařil čaj, kouřil, četl, pozoroval okno a onanoval. Byl pozvaný na večírek, prý má někdo narozeniny. Měl by jít ven, všichni chodí přece ven. Šel tedy odsud. Vrátil se a oblékl se. Šel znovu ven, jen aby zašel opět dovnitř a svlékl se. Přemýšlí, že to nejspíš nedokáže. Nechce to dokázat, je to tak zbytečné pořád kázat realitě, aby tu pro něj udělala místo. Pípnutí telefonu zpráva. DOUFAM ZE DORAZIS! A ZADNE VYMLUVY : ) A je to tady, ví o něm. Ležel a zíral do stropu na fleky po zabitých komárech, nadechl se a vstal. Oblékl se, zapálil si cigaretu a pustil si porno. Začal onanovat, péro ho bolelo, ale to ho právě hnalo dál. Zadržel dech, před očima se mu zatmělo, záškub uvolnění, výdech. Setřel to ze stolu toaleťákem a šel si zapálit k oknu. Ach, to okno, ukazovalo modrou oblohu a na ní bílé mraky a kostel ozářený sluncem a hejno holubů letící okolo. Vzduch byl na únor falešně vlahý jako dubnový a on zatoužil vyskočit do toho vzduchu a také létat. Zapálil si a poslal po větru alespoň cigaretový dým. Zavřel okno, bylo to příliš krásné, příliš lákavé. Lehl si na postel a zíral na strop. Cítil, jak se okamžiky jeden za druhým stejnoměrně naplňují jeho dechem a s neslyšným hlomozem se rozpadají v nic a mizí do neexistující minulosti. Na okno z vnitřní strany dosedla moucha, která nejspíš zapomněla umřít. Díval se na ni, jak si tře přední i zadní končetiny, byla mu proti své vůli vlastně sympatická. Šel, zabořil lžičku do zavařovací sklenice a ukápl jí na parapet kapku medu. Moucha nic. Podíval se z okna, slunce přestalo svítit a jemu to bylo líto, pohled z okna tím ztratil cosi ze své barevné krásy. Pípnutí telefonu zpráva. NEMYSLI SI ZE SE Z TOHO VYVLECES, JESTLI MI NEODPOVIS JEDU K TOBE! Ten vykřičník byl děsný, stejně děsný jako to, že má někdo ve zvyku psát esemesky kapitálkama. Šel na záchod, močení ho trochu bolelo, jak měl vomačkaný péro, líbilo se mu, že to bolí, přišlo mu to spravedlivé za tu všechnu krásu, kterou při onanii zažíval. Uvařil si čaj. Něco chtěl udělat, jenže si nebyl jistý co. Nejspíš jít k oknu. Šel k oknu a otevřel ho. Byla mu zima a tak si vzal svetr, vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si. Dokouřil a odhodil špačka ze čtvrtého patra dolů a díval se, při pádu dýmal, jako sestřelený dvojplošník. Zavřel okno, svlékl se. Pípnutí telefonu zpráva. SAKRA SLIBIL JSI MI TO! Zjistil, že na vykřičník už nemá sílu reagovat. Hledal na okně mouchu a pak ji našel jak sosáčkem saje přichystaný med, rozveselilo 26

29 Na dva východy ho to. Dole projela tramvaj, tento den už snad po sté, proč jezdí tolik tramvají, všechny kromě ranních a odpoledních byly téměř prázdné. Vzpomněl si na čaj a napil se vlažné tekutiny. Pípnutí telefonu zpráva. NENECHAM SE TEBOU VYDIRAT NENÍ TO MOJE CHYBA ZE NECHCES OSLAVIT ANI VLASTNÍ NAROZENINY TAK SE NA TO VYKASLEM JO? Vzal do ruky telefon a napsal z posledních sil jo. Podíval se na mouchu, byla mrtvá. Cigarety Provlnila se hloučkem lidí k pultu a požádala o cigarety. Bylo na tom něco vzrušujícího, jak tam stála a prohlížela si okolí, které ji okamžitě zaregistrovalo. Ahoj, řekla směrem k němu a zahrnula pátravým pohledem i jeho kamaráda. Stála u jukeboxu a chvíli nato začala Caravan Palace vyhrávat electroswing do tabákové mlhy. To ji viděl podruhé v životě. Poprvé ji viděl před čtyřmi hodinami v jiném baru s jiným mužem, líbali se. Od té doby ji měl pořád před očima. Teď tu stála sama a dívala se upřeně jeho směrem. Dám si i pivo, prohodila nepřítomně k barmanovi a rozešla se k nim. V ten jediný moment se v něm něco zlomilo a on se zamiloval. Jen tak během jediné vteřiny dlouhovlasou dívku obklopila jemná síť zlatavého světla a bylo už úplně jedno, s kým se líbala jak dlouho a proč vlastně. Chtěl ji, chtěl být s ní, už ji nikdy neopustit a strávit tak zbytek života. Tak co vy, kluci, vlastně děláte? Sedla si naproti němu a zapálila si. Já makám ve skladech Korporace, znáš to, řekne otráveně tmavovlasý kluk a napije se koly s rumem. Já dělám ostudu, zkusí druhý plavý svůj oblíbený bonmot. Nezasmála se, dokonce se ani neusmála, čelo se jí na vteřinu stáhlo, jakoby již něco podobného znala, ale bylo vidět, že se skutečně snaží zařadit to jako odpověď. Kecá, von je průvodce a cestovatel, je hrozně vostrej, všude jezdí stopem a spí pod mostama a pak zas s pracháčema v Hiltnech. Taky leze po horách a jezdí na bruslích a rozhovoří se na jeho adresu mladší kamarád. Mladík, na nějž byla pěna chvála, se protáhl. Nevěděl, co dělat, když ho někdo vyzdvihoval, a tak se napil piva a jeho oči se roztoulaly po zdech výčepu, aby vyvolal především u sebe dojem, že se vlastně vůbec nemluví o něm. No to je děsně zajímavý, vážně. Mimochodem, máš nádherný náušnice, víš to? mezitím přeskočil kamarád, když byl chvilku duchem jinde, a u toho už jí odhrnoval vlasy z uší, prý aby si je mohl lépe prohlédnout. Dívka mu ochotně nastavovala ucho a u toho se usmívala na blonďatého dobrodruha, který si konkurenční atmosféru očividně neužíval tolik, co ona. Kamarád odešel na záchod a oni zůstali sami. Pohlédl jí do očí a zatočila se mu hlava. Odpoledne, jak jsme se viděli tam, to je tvůj přítel? Odkašle si a snaží se tvářit, že jen tak žvaní a vůbec na tom nesejde. Sama nevím, asi ne. Prostě jen známost. odvětí jednoduše a potáhne s cigarety. Aha, pokýve mladík, kterému to nedává vůbec žádný smysl. 27

30 Sever Západ Východ / Svazek 5 Východní Čechy a Vysočina Nebylo by zdvořilejší, zeptat se mě třeba na jméno nebo co dělám za práci nebo jaký jsem znamení a co čtu za knihy? utahuje si střídavě z něj a z cigarety. Asi bylo, ale to mě vlastně nezajímá. Vydrolí se z něj pravda mezi jejich vzájemně zhypnotizované pohledy. Tedy zajímá samozřejmě, ale nechá větu plápolat v průvanu, jak kdosi odešel a nezavřel dveře. Proč jsi tolik zvědavej? Olízne si rty. Vlastně jen tak, no jak jsme se potkali a teďka znova, dvakrát v jeden den, tak jsem se jen tak ptal, vykrucuje se chlapec. Je jasný, že někoho máš, když to. Když seš taková, skončí, protože neví jak pokračovat, a slova jako krásná, nádherná, úžasná mu přijdou téměř nicotná. Jaká? mučí ho s nevinným úsměvem. Když máš tak krásný náušnice, začne se na ni bezradně smát a konečně se zasmějí oba. Když se náhle vrátí třetí do počtu, kouzlo jakoby naráz vyprchalo a začnou se probírat možnosti kariéry v Korporaci a nedostatek peněz. uší nesmělou výtku na škodolibou až jízlivou výčitku. Jo, vidíš, řekne upjatě. Asi máš pravdu, to bude nejlepší, tak se měj, čau. Hodí si kabelku přes rameno. Chodíš sem často? snaží se ještě prorazit vlastní krustou směrem k němu. Ukáže palcem na zašlý bar za nimi. Ani ne. hlesne a pokrčí rameny, uvnitř zasypán lavinou stotunových balvanů. Aha, protáhne zklamaně a odejde do tmy. 28 Dívka se opile sklouzne po náledí, div, že nesletí, jak balancuje. Zachytí ji, ale uklouzne taky a spadnou oba. Na chvilku se vzájemně jejich těla zaklesla do sebe a jemu projela po páteři elektrická vlna. Promiň, jsem tak nešikovná, oprašuje se a vstává. Nechceš mě doprovodit domů? Sama to asi nezvládnu. Upře na něj mandlové oči a jeho rozjitřená obrazotvornost mu ihned do hlavy podstrčí obrázek krásného domečku u jezera a čtyř roztomilých dětí. Nechtěla jsi jít ještě za tou svou ne-známostí? opáčí škádlivě a srdce mu buší. Snad zlomyslný mrazivý vítr změnil u jejích

31 Na dva východy Jiří Lojín (* 1961) Narodil se v Ostravě a vystudoval VUT Brno obor Mikroelektronika. Navzdory přísně technickému vzdělání a také povolání se dlouhá léta zabývá literaturou, i když převážně pasivně. K psaní ho přivedla souhra náhod, na jejímž počátku stály recenze knih a rozhovory se spisovateli v různých médiích nejvíce však na Nyní žije nedaleko Pardubic. Úzkost Náraz si neuvědomil hned. V tom okamžiku ho ani necítil, jen koutkem oka zahlédl, že něco není v pořádku. Prudce zastavil. Seděl, nemohl se rozhodnout, co dál. Trvalo to jen chvilku, pak vystoupil a vracel se zpět. Už z dálky viděl vedle silnice ležet cosi, co by tam být nemělo. Zrychloval. Dal se téměř do běhu. Zoufale si přál, aby se právě teď probudil ve své posteli ze špatného snu. Zastavil se, otočil a pomalu šel k autu. Možná se zrovna teď vynoří za zatáčkou světla a už nebude muset nic řešit. Nevynořila. Nasedl do auta, nastartoval a odlepil se od krajnice. Už to víš? ptal se hlas z mobilu. no o Radce přece! Pojď, zajdem večer na jedno. Mluvil jsem dneska s bráchou, musím ti to říct. V sedm? Snažil se uklidnit, aby mohl do sevřených plic nabrat trochu vzduchu a zpomalit rozbušené srdce. Nebo zastavit, napadlo ho hořce. Čas se táhl, do sedmi zbývalo nekonečné množství vteřin. Zkoušel se znovu a znovu pouštět do nedůležitých mechanických prací, ale myšlenky se nedaly zastavit. Předvčerejší ráno se mu stále vracelo v krátkých útržcích. Vyjel na hlavní cestu. Připadalo mu neuvěřitelné, že tam nebylo jediné auto. Dělalo mu problém jet pomalu. Nejraději by se přenesl, teleportoval. Čím blíže byl městu, tím více si přál, aby ho, jen tak náhodně, nezastavila nějaká rutinní kontrola. Když přijel na firemní dvůr, zaparkoval a okamžitě vyvezl své auto na ulici. V práci zatím nikdo nebyl. Štěstí mu přálo, o to větší úzkost mu svírala žaludek. Přece se mu nemůže dařit věčně, někde se to musí pokazit! Běžel zpět k firemnímu autu, prohlížel nárazník, snažil se najít jakékoliv poškození, detail, cokoliv. Tady byl malý škrábanec, něco červeného. Zašel do garáže, donesl si hadr a brusnou pastu. Pokusil se škrábanec zaleštit, kupodivu to šlo úplně bez problémů. Nic jiného nebylo na autě nápadné. Přece se nemohlo nic stát, kdyby někoho porazil, musel by nárazník vypadat úplně jinak. Měl se tam vrátit, nemusel teď takhle zmatkovat. Šel do kanceláře, uvařil si silnou kávu a zkoušel přemýšlet. V hlavě ale cítil zbytky alkoholu předešlé noci. Napil se horké kávy. Žaludek se mu vzbouřil, musel odběhnout na záchod a tam dlouho a bolestivě zvracel. Mluvil jsem odpoledne ještě jednou s bráchou, naklonil se k němu Petr, ráno jela do práce. Na kole, tou zkratkou u lesa. Tam ji zachytilo nějaké auto, ne moc, spíše ji jen žduchlo, ale spadla a hlavou narazila na ten kámen patník hraniční kámen, no však víš, o čem mluvím. Ani nezastavil a nepomoh jí. Takový hajzl! Neměl na to pivo chuť, raději by si dal pár panáků, opít se do bezvědomí a na víc už nemyslet. Objednal velký rum pro sebe i pro Petra. Tak na Radku, ťukli si. 29