Hasičská kronika - Svazek I Historie hasičů. Hasičská kronika. Svazek I: Historie hasičů

Transkript

1 Hasičská kronika Svazek I: Historie hasičů autor: Bruno Němec Dolní Kounice /

2 Vážený čtenáři. Spis, do kterého jsi právě nahlédl, je výsledkem několikaletého střádání, sbírání a třídění materiálů o hasičích v českých a moravských zemích. Dílo není prozatím u konce. Většina dostupných informací je vyčerpána a na pátrání po dalších prozatím nezbývá čas. Dokument je tedy poskládán tak, aby mohl být kdykoliv doplněn. Bruno Němec OBSAH: Prolog str. 8 I. Od počátků ke vzniku hasičských sborů ve světě.str. 8 II. Od počátků ke vzniku hasičských sborů v českých zemích str. 21 III. První dobrovolné hasičské sbory.str. 38 IV. Hasičské instituce.str. 76 V. Rok str. 78 VI. Vývoj hasičského hnutí od r str. 84 VII. Historický vývoj Civilní ochrany.str. 95 VIII. Samaritství...str. 96 IX. Tovární hasičské sbory..str. 108 X. Okres Brno venkov.str. 147 XI. Hasičské záchranné sbory..str. 192 XII. Hasičská muzea..str

3 HASIČSKÉ DESATERO 1. Nehledej v dobrovolném sboru hasičském ni zisku, ni slávy, nýbrž jen povinnosti bratrské pomoci v neštěstí. 2. Jsi-li hasičským dobrovolníkem, buď jím celou duší a celým tělem, nemáš-li dobré vůle, nejsi dobrovolníkem a jsi dobré věci na obtíž. 3. Buď obětavý a statečný, ale jednej vždy s rozvahou, zbytečně nevydávej se v nebezpečí a dbej v činnosti hasičské svého zdraví. 4. Jsi-li činovníkem, nevypínej se nad jiné, ale pamatuj, že ti, kteří Tě zvolili, očekávají od Tebe činnosti zvýšenou a všechny přednosti těla i duše. 5. Bratry své považuj za rodné, jsi-li vzdělanější, nepohrdej jimi, ale hleď se jich povznést. 6. Pamatuj, že na hasičském dobrovolníku se žádá povaha přímá, šlechetná a vlastenecká, v pospolitém jednání počestná a vlídná. 7. Užitečnost hasičského zřízení dokazuje se lépe skutky než slovy, ale zájmy hasičské dlužno vždy a všude slušným způsobem hájit. 8. Nevyvolávej ve spolku různic, sporů a pohoršení, ale přičiň se kvůli dobré věci, abys všeliké neshody přátelským způsobem zamezil nebo usmířil. 9. Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka, pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš hanbu jen sobě, ale zařízení, jehož odznak nosíš. 10. Jsi-li členem hasičské dobrovolnosti, pak se tímto desaterem řiď a pak budeš dobrým hasičským dobrovolníkem. 3

4 Prolog Oheň zůstal v průběhu celé historie lidstva současně pomocníkem i nepřítelem člověka. A tak i ve 21. století představuje stejně smrtonosný živel, jakým býval za časů starých Římanů. Bez ohledu na veškeré bezpečnostní předpisy a nejvyspělejší techniku je společnost ve všech koutech světa stále stejně zranitelná ohněm, představujícím bezprostřední nebezpečí pro lidské ži voty i majetek. Muži a ženy v hasičských sborech na celé planetě procházejí výcvikem a dostávají potřebnou výzbroj, aby byli připraveni čelit 24 hodin denně a za jakéhokoli počasí i té nejhorší požární tragédii či nebezpečné situaci, které mohou postihnout jejich sousedy či obchodní a průmyslové čtvrti měst. Práce hasičů a záchranářů je dodnes riskantním povoláním. Není koneckonců žádným tajemstvím, že právě v těch okamžicích, kdy členové hasičských sborů vyrážejí zdolat nebezpečnou situaci. míří řadoví občané obvykle zcela opačným směrem. I. Od počátků ke vzniku hasičských sborů ve světě Podle starých řeckých bájí daroval lidem oheň titán Prométheus. V noci bohům ukradl žhavý uhlík a donesl ho lidem ve fenyklovém stonku. Olympský vládce Zeus potrestal Prométhea tím, že ho přikoval ke skále a orel mu denně požíral játra. Prométheus (řecky Προμηθεύς) je podle řecké mytologie Titán, syn Titána Íapeta a titánky Klymené, stvořitel člověka, kterému přinesl oheň, za což byl potrestán bohem Diem. Prométheův život podle pověsti: Prométheus byl bratr Titánů Epiméthea a Atlanta; oba však předčil svou vychytralostí a mazaností. Neměl žádnou úctu k bohům a vysmíval se Diovi, ačkoliv bojoval na straně bohů proti Titánům. Prométheus byl stvořitelem člověka. Cítil lítost ke svým stvořením, když hleděl, jak se chvějí v chladu a o zimních nocích. Rozhodl se darovat milovanému stvoření velký dar - oheň. Ukradl ho lstí bohům a přinesl ho lidem ukrytý v dutině hole. Za tento čin Zeus vymyslel hrozný trest. Přikoval Prométhea k pohoří Kavkaz, kde orel Ethon (v mnoha zpracováních zaměňovaný za supa) každý den vyrval jeho játra, která mu pak do druhého dne dorostla. Po dvanácti generacích hrdina Héraklés osvobodil Prométhea a orla zastřelil šípem. Prométheus se pak navrátil na Olymp, avšak stále musel mít s sebou skálu, na které byl přikován, alespoň ve formě prstenu s kamínkem. S vědomím všeho co oheň lidem nabízel, jen těžko někoho překvapí, že jeho takřka zázračné vlastnosti dávaly od nejdávnějších dob vznikat řadě mýtů a lidových tradic. Řeckým bohem ohně - zvláště ohně používaného kováři - se stal Héfaistos, symbolizovaný v mytologii též svazkem plamenů řeckého Héfaista přejali v průběhu času i Římané, kteří z něj učinili své vlastní božstvo spojené s kultem ohně pod novým jménem Vulkán. 4

5 O ohni se vypráví spousta příběhů, jak přišel k lidem. Čirokézové zas vyprávějí, že uhodil blesk do stromu a všechna zvířata koukala na ten div a chtěla oheň přinést, aby s jeho pomocí mohla vykonávat obřady. Snažila se o to zvířata silná i rychlá, ale všechna se jen popálila a umazala. Až nejchytřejší z nich, pavouk, přinesl uhlík v ranečku z pavučiny. A bylo veselo. Pro staré kultury je oheň jedním z nejdůležitějších prvků lidského světa. Výrazem nejvyšší potupy ve staré Spartě bylo odepření ohně. Provinilec, zcela vyloučený ze společnosti, byl odsouzen k zimě, noční tmě a syrovému jídlu. Starověké a středověké národy jej považovaly za jeden ze čtyř základních živlů, kam patří ještě voda, země a vzduch. Tvůrci živlové teorie byli v Evropě staří Řekové. Tradičně je za jejího původce označován svérázný mudrc Empedoklés z Akragantu. Ve své písni zpívá o tom, že svět je složen ze čtyř božských kořenů (rhizómata), které lze ztotožnit se živly a které se spolu mísí vlivem Lásky (Filié) a rozlučují se vlivem Sváru (Neikos). O vzniku živlů z čiré nerozlišenosti prostoru (chóra) skládáním ideálních trojúhelníků do čtyř z pěti tzv. dokonalých těles (čtyřstěn - oheň, krychle - země, osmistěn - vzduch, dvacetistěn - voda) a o složení viditelného světa a bytostí z živlů pojednává Platónův dialog Timaios. Aristotelés určuje každý ze živlů podle dvou taktilních kvalit (hmatových vlastností): Oheň (PÝR) je teplý a suchý, vzduch (AÉR) je teplý a vlhký, voda (HYDÓR) je studená a vlhká, země (GÉ) je studená a suchá. Výhodou aristotelského modelu je možnost změny jedné nebo obou kvalit tedy možnosti proměny každého živlu v ostatní tři bez mezistupně. Tak může Aristotelés vysvětlit např. sublimaci. Aristotelův žák, Theofrastos napsal o ohni celý spis, z něhož se zachovaly zlomky. V něm například popisuje, z jakého dřeva se vyrábějí zápalná dřívka (vrtidlo je nejlepší z vavřínu nebo břečťanu a lůžko třeba z lípy). Nutno podotknout, že staří předpokládali oheň všude tam, kde se vyskytovalo světlo nebo teplo. Z ohně jsou hvězdy, slunce, oheň je záhadně přítomen v pazourku a křemeni, blesk je úžasným případem ohně stejně jako činné sopky. Až do té doby byl oheň výsadou olympských bohů. V celém průběhu dějin měl oheň pro člověka a jeho hospodářský i společenský život nesmírný význam. Poskytoval mu teplo, chránil před dravou zvěří, dal mu možnost připravovat si pokrmy, pomáhal vymýtit lesy a měnit je v úrodná pole, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje. V dobách, kdy lidé ještě nedovedli vyvolat oheň třením dřeva o dřevo nebo křesáním, vznikal na zemi oheň při činnosti sopečné nebo býval způsoben bleskem při bouřce. Pravděpodobně se lidé naučili užívat ohně dříve, než jej dovedli sami vyvolat. Znalost použití ohně ve starší době kamenné byla pro člověka důležitým krokem na cestě k civilizaci. Ve starověku pokládali lidé oheň za jeden ze čtyř základních živlů. Pro jeho důležitost jej uctívali v obřadech různých náboženství. Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Spoutáme li oheň a dovedeme li jej využít ke svému prospěchu, pak slouží tento mocný živel k našemu dobru. Avšak běda v opačném případě, přijde li oheň nezván a nepodaří li se jej včas spoutat. Pak dovede zničit obydlí, majetek lidí a vše, s čím přijde do styku. Lidé se proto odedávna ohně obávali pro jeho ničivé účinky a hledali proti němu ochranu. Přestože člověk dokázal oheň všestranně využívat, byl velmi dlouho, až do moderní doby, bezbranný proti jeho ničivé síle. Nebezpečí se projevilo v tom okamžiku, kdy nad ním člověk ztratil vládu, kdy se změnil v požár, ničící výsledky lidské práce. Člověk pohlížel na oheň po dlouhé věky se smišeuým pocitem zahrnujícím úctu a strach současně. Tento živel představoval odjakživa neodmyslitelnou součást lidského života a lidé se k němu po generace znovu a znovu vraceli, kdykoli se potřebovali ohřát, chtěli si připravit 5

6 jídlo či museli udržet dravá zvířata v uctivé vzdálenosti - alespoň na oněch několik hodin, dokud svítily plameny. Oheň dával lidem světlo a zajišťoval poměrně pohodlné prostředí, v němž se scházely rodiny, kmeny či rody. Oheň sehrál také důležitou roli v historii používání kovu, neboť právě díky jeho síle je bylo možné proměňovat v užitečné předměty, zbraně a nářadí. Současně se však dal využít i samotný oheň - jako zbraň rozsévající paniku a zkázu v táboře nepřátel. Nebezpcčnost ohně vyplývá ze samotného způsobu, jakým se tento živel chová a šíří. Z čistě vědeckého pohledu musí být pro vznik ohně splněny tři navzájem nezávislé podmínky: dostatek paliva (látky, která může hořet), vysoká teplota a přítomnost kyslíku. Jakmile jednou oheň vzplane, může se snadno a rychle šířit mnoha různými způsoby. O přímém šíření se hovoří v případě, že plameny postupují plynule k hořlavému materiálu, který je v bezprostředním kontaktu s již hořícími předměty. Teplo vznikající při požáru se však může šířit i vzduchem (pak se hovoří o vyzařování tepla) a samo dokáže zapálit látky, které nejsou s původním požárem v bezprostředním kontaktu. Pokud se teplo šíří pevnými materiály (například kovovými nosníky či trámy fungujícími v takové situaci jako vodiče tepla), mohou vzplanout hořlavé látky, které se někdy nacházejí i dosti daleko od původního ohně. Hořlavý materiál mimo lokalitu původního ohně dokáže konečně teplo požáru zapálit i za pomoci některých zplodin šířících se z ohně vzduchem. Již v okamžiku, kdy se lidé začínali učit s ohněm žít, se stal tento živel potenciální hrozbou pro jejich životy a majetek. Jakmile se jednou plameny vymkly kontrole, dokázaly si pak velmi snadno vybírat daň v podobě lidských životů a zničeného majetku. Stejně snadno jako plameny ale zabíjely také plynné zplodiny, které při hoření vznikají. I velmi malý oheň dokáže těsně po zapálení vytvořit velké množství kouře, což se týká obzvláště ohňů, jež vznikají hořením uměle vyráběných paliv. Při většině požárů dokonce zabíjí ve skutečnosti právě dým, který dokáže svou oběť udusit rychleji, než se k ní plameny vůbec dostanou. Samotný kouř je navíc schopen zničit zařízení domácností i výrobních podniků, čímž představuje sám o sobě hrozbu pro majetek a ohrožuje možnost další obživy. V případě nekontrolovaně postupujícího ohně může množství kouře uvnitř budovy narůstat velice rychle - stejně, jako se velice prudce zvyšuje teplota a jako se dokáže velkým tempem šířit i samotný požár. Prvořadou podmínkou toho, aby hasiči dokázali odvést osoby z místa požáru do bezpečí a měli vůbec šanci svést boj s šířícím se živlem, je tedy co nejrychleji dosáhnout místa neštěstí. Hašení ohně v dávných dobách bylo nesnadné a vlastně téměř nemožné uvědomíme li si, že tehdy lidé neměli k dispozici stříkačky nebo jiné hasicí přístroje. Čím trvalejší, větší a výstavnější osady si člověk budoval, tím více se musel obávat ohně. Až do devatenáctého století byla většina staveb dřevěná, vymazávaná hlínou, krytá šindeli či došky a s dřevěnými komíny. V šestnáctém století byly komíny dokonce pleteny z vrbového proutí a vymazávány hlínou. Odděleny byly od sebe jen úzkou uličkou. Na půdách, v průjezdech a na dvorech bylo množství sena, slámy, dříví a jiných snadno hořlavých látek. V těchto podmínkách se požáry rychle šířily a hlavním problémem bylo je lokalizovat, zabraňovat dalšímu šíření, což vyžadovalo velké úsilí. Často padla požáru za oběť celá ves a též ztráty na lidských životech nebyly ojedinělé. Proto po vypuknutí požáru mnozí lidé opustili své příbytky a utíkali, jen aby zachránili holé životy. Nebylo divu, že tehdy požáry vznikaly často, protože se svítilo otevřeným ohněm a při některých povoláních se pracovalo při otevřených ohništích. Základní konstrukce dřevěných domů: Roubená stavba je stavba, jejíž stěny jsou zbudovány technikou roubení. Trámy, kladené vodorovně na sebe, jsou v rozích spojovány různými typy tesařských vazeb. Původně se používaly kmeny vůbec nebo jen mírně přitesávané, až později se prosadily trámy hraněné, zaručující lepší soudržnost stavby. Jednotlivé dlouhé trámy se vrství na sebe a vytvářejí tak 6

7 nosnou stěnu. Ve většině případů se v našich zemích na stavbu používalo dřevo smrkové. Výjimkou v tomto je nejspodnější, tzv. prahový trám, který byl často dubový (lépe odolává povětrnostním podmínkám) a zpravidla umisťovaný na kamennou podezdívku. Hrázděná stavba je stavba, jejíž stěny jsou vybudovány technikou hrázdění. Na české území pronikla koncem 15. století spolu s německými přistěhovalci. Setkáme se s ní hlavně v severních a západních Čechách, a to téměř výhradně v kombinaci s roubenou nebo zděnou stavbou. Hrázděná stěna je konstruována z hraněných svislých a vodorovných trámků zpevněných šikmými vzpěrami. Tato kostra má nosnou funkci a její volný vnitřní prostor je vyplněn materiálem bez nosné funkce (mazanina, vepřovice, později pálené cihly). Základní krytiny dřevěných domů: Došek je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o snopek zhotovený ze 110 až 140 cm dlouhé rovné slámy, rákosí či orobince. Jeden došek váží 3,5 až 4 kg. Ne každá sláma byla vhodná pro výrobu došků. K výrobě se používala žito, které mělo dlouhá, ale zároveň tenká stébla. Kosilo se přibližně deset dní před dozráním klasu. Pole, na kterých rostlo žito požadovaných vlastností, byla nazývána doškářskými a bývala vyhlášená po celém kraji. Na jeden metr čtvereční bylo potřeba, až 15 došků což představuje váhu okolo 60 kg. K pokrytí střechy větší stodoly mohlo být potřeba až 6000 došků. Byla to náročná práce, kterou prováděli specializovaní řemeslníci, doškáři. Šindel je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o dřevěnou destičku břitovitého tvaru, širokou 8 až 15 a dlouhou 50 až 60 cm. Jedna strana, asi 1,5 cm tlustá, je opatřena drážkou, na druhé straně je břit. Rozeznáváme dva druhy šindele a to štípaný (jehož životnost je až 3 větší než v případě řezaného) a zmíněný šindel řezaný. Jeden čtvereční metr šindelové krytiny váží podle způsobu pokládání 30 až 50 kg. Vzdálenost mezi jednotlivými krokvemi bývá až dva metry (u pálené krytiny bývá do jednoho metru). Životnost může být při kvalitním položení a vhodné údržbě výjimečně až 60 let. Komíny Nejstarším zařízením sloužícím k odvodu kouře ven z domu (respektive jizby) byl tzv. dymník odvádějící kouř do podkrovního prostoru. Kolem 15. století se pak objevují komíny sahající až nad samotnou střechu a odvádějící tak kouř zcela mimo dům. První komíny byly dřevěné či hlinitodřevěné, v průběhu 17. a 18. století se hlavně pod tlakem protipožárních předpisů přecházelo na komíny zděné. Jejich průduchy už byly svedeny až k zemi a využívali tak k odvodu kouře umělého tahu. V dějinách lidstva nešlo jen o živelné ohně způsobené blesky či neopatrností lidí. Oheň patřil mezi jednu z nejmocnějších válečných zbraní. Od raného středověku zanechávaly válčící strany po sobě spálené a vydrancované kraje. Také při povodních docházelo k velkým škodám, neboť domy převážně chudého obyvatelstva byly stavěny z tzv. kotovic, nepálených cihel, které když se ocitly ve vodě tak se rozsypaly. Velký požár Londýna roku 1666 byl pouze jedním z mnoha, které se prohnaly řadou překotně rostoucích měst žijících čilým obchodním ruchem. Začal v pekařství na ulici Pudding Lane a po pouhých pěti hodinách se ocitlo v plamenech více než 300 domů, dílen a obchodů. Plameny se zuřivě hnaly třemi směry, šířily se od jednoho domu k druhému a dokonce i přeskakovaly napříč úzkými ulicemi. Naprostá absence jakýchkoli preventivních protipožárních opatření způsobila, že plamenům nestálo v cestě doslova vůbec nic. Oheň pokračoval ve zničujícím díle celé čtyři dny, aby nakonec zničil čtyři pětiny starého Londýna. Po tomto velkém požáru bylo v Londýně zakázáno používat coby stavební materiál dřevo, jež nahradily cihly. Do 19. století došlo na mnoha místech světa k řadě vážných požárů s často doslova osudovými následky, které opakovaně pustošily rozrůstající městské oblasti obývané tím 7

8 nejchudším obyvatelstvern. Dávno po hromadném zavedení elektřiny se na mnoha takových místech ještě svítilo svíčkami a plynovými lampami, pro přípravu jídla se používal otevřený oheň. K tomu je nutno přičíst zanedbávání vymetání komínů. Jakmile někde vzniklo první ohnisko požáru, napomáhaly všechny nvedené okolností podněcovat rychle šířící oheň. Další příčinu požárů, jejíž podíl na celkovém množství roste, představuje žhářství. Ve srovnání s ohni založenými člověkem je počet požárů vzniklých bez jeho přispění relativně malý. Když už k nim ale dojde, mohou mít velice zničující následky. Spontánně vzniklý oheň v období velkého sucha může vyústit v lesní či stepní požáry trvající po celé týdny a ničící rozsáhlé oblasti, které jsou domovem rostlin i živočichů. Někdy pohltí dokonce i celá města a vesnice. Také pravidelné sopečné výbuchy a s nimi související výrony žhavé lávy dokážou zapálit obrovské přilehlé plochy porostlé vegetací. Hasičství ve starém Římě Nejstarší historické záznamy o boji s ohněm naznačují, že k prvním pokusům na tomto poli došlo zřejmě ve 2. století př. n. l., kdy obyvatel Alexandrie jménem Ctesibius vynalezl primitivní ruční stříkačku schopnou vystříknout do ohně skromný proud vody. Podobala se obrovské injekční stříkačce a jednalo se vlastně o úzký, přibližně 1 m dlouhý rovnoběžný válec, který byl na jedné straně opatřen tryskou a na druhé pístem spojeným s rukojetí. Před použitím se tryska ponořila do nádoby s vodou a píst se vytáhl do krajní polohy. Tím se střikačka naplnila vodou, kterou zatlačení pístu zpět do válce vystřiklo do ohně. Takové zařízení mělo na potření požáru pouze malý účinek. Lze ledy soudit, že v dobách před rozkvětem římského impéria požáry uhasínaly přirozenou cestou, tedy teprve až spálily veškerý hořlavý materiál anebo po propuknutí silného lijáku. Z počátečních období římské říše se dochovaly záznamy o několika tragédiích a obrovských materiálních škodách spojených s požáry. Například roku 6 n. l. zničil jeden jediný požár čtvrtinu všech budov ve středu Říma. S velkou mírou pravděpodobnosti lze říci, že počátky snah o organizaci boje s ohněm lze spojovat právě s následky léto mimořádně ničivé katastrofy. V neustále rostoucím impériu žilo v hustě obydlených městech stále více lidí, takže bylo v zájmu každého jednotlivce co nejvíce omezit riziko opakování takovýchto zničujících pohrom. Za doby římské republiky byl přidělen dohled na bezpečnostní opatření při požárech tzv. collegiu nižších úředníků nazývaných tresviri capitales pod dozorem aedilů, konsulů a tribunů. Protože toto opatření nebylo pro případ požáru dostatečné, zorganizoval kurulský aedil M. Egnatius Rufus vlastní soukromý hasičský sbor, který se velice osvědčil při požáru v roce 732. Za doby císařství byl založen Augustem zvláštní hasičský sbor složený z otroků o počtu 600 mužů, vedený zpočátku kurulským aedilem. Augustus rozdělil sbor do čtrnácti okresů Říma před i za hradbami zvaných regiones. Do každého regionu připadalo několik čtvrtí (vici) města a každá čtvrť měla více či méně obytných stavení. Některá stavení, náležící boháčům se nazývala domus, menší pro občany a nájemníky insulae. Ve čtrnácti okresech bylo 265 čtvrtí, každá z nich volila k sobě čtyři magistry, kteří obstarávali nejen obecní záležitosti, ale i náboženské. Ve věci první dohlíželi magistri vicorum až do roku 6 po Kristu na otázku požární. Jelikož se ale toto zřízení zcela neosvědčilo, zřídil Augustus u konce své vlády (6 let po Kristu) vojensky organizovaný hasičský sbor a zároveň i policejní sbor o 7000 mužích. Sbor byl řízen praefectem z šlechtického stavu, rozdělen byl na 7 kohort, tak že každá kohorta zajišťovala službu ve dvou okresech z kasáren zvaných statio vigilum Romanorum. 8

9 Podle nalezených zápisů se nalézalo 6 kasáren poblíž bran i za Tiberou. Každá kohorta s počtem asi 1000 mužů se dělila na 7 centurií. Počet centurií i mužstva v kohortách a centuriích nebyl vždy stejný. Někdy čítala kohorta 555 pěších, 66 jezdců, jindy zase 1105 pěších a 132 jezdců. Centurie mužů. Řídilo se to zřejmě podle velikosti okresů a služební povinnosti. Podle nalezené votivní desky čítaly centurie: Senecia 19 šarží 142 mužů Torquata 17 šarží 151 mužů Rutiliana 16 šarží 108 mužů Taurisca 14 šarží 101 mužů Aulupora 15 šarží 129 mužů Rufa 16 šarží 103 mužů Justa 13 šarží 87 mužů Celkem tedy 110 šarží 815 mužů Dohromady měla tedy jedna kohorta, pokud počítáme tribuna jako velitele a 4 lékaře, celkem 930 mužů. Toto rozdělení svědčí o důkladné organizaci jak hasičské tak policejní povážíme-li, že tak početný sbor byl řízen svým prefektem, kohorty svými tribuny a centurie svými centuriony, že byl řádně ubytován, rozdělen do okresů a není pochyb, že byl řádně vycvičen a opatřen potřebným vybavením. Výkonná moc prefekta vigilum nebyla malá a měli mnohdy i politický vliv. Prefektovi náleželo také soudnictví nad paliči a zloději. Prefektovým náměstkem byl subpraefektus, kterému bylo podřízeno 49 centurionů, sedm v každé kohortě. Z prefektových úředníků byl cornicularius (pobočník) a beneficiarius coby kancelářský tajemník. Subpraefekt měl mimo cornicularia a beneficiaria ještě libraria k vedení knih. Po boku centuriovi byli vexillarius, praporečník, optio náměstek centuriův, tesserarius, který řídil hlídky, codicillarius písař, secutor, ordonance. Mimo to byli v kohortách dozorci lázní, praporečníci, žalářníci, trubači, dozorci vodovodu, pokladníci, lazebníci, spížníci, registrátoři, stříkačníci syphonarii a obstaravatelé vody při požárech aquarii. Jak již bylo zmíněno, byl sbor vigilů zřízen vojensky, byl cvičen, ubytován v kasárnách, držen v přísné kázni a stále placen. Za doby císaře Augusta byli ve sboru pouze svobodníci (osvobození otroci), později pak za vlády Septima Severa také římští měšťané. Každý svobodník po šestileté hasičské službě (později i po tříleté) nabyl měšťanského práva. Služební povinnost trvala dvacet let a každý vigil ročně obdržel 360 denárů. Přísná kázeň byla udržována peněžitými tresty, sesazením z hodnosti, veřejným pranýřem, tělesnými tresty nebo i smrtí. Naproti tomu byly odměny, veřejné pochvaly a hodnostní postup. Uniforma vigilů byla podobná vojenské, k poplachu se používalo volání a hasičských trubek. Vigilové používali žebříky, háky, bourací nástroje, lana, stříkačky, koše, vodou a octem navlhčených pokrývek a kůží. Služba byla denní (excubiae) a noční (vigiliae). Stráže se skládaly ze čtyř mužů. V noci stále jeden muž na stráži a tři odpočívali. Střídání stráží se dělo v noci čtyřikrát a ve dne dvakrát na znamení trubačů. Praefectovi bylo nařízeno, aby byl v noci oblečen a vždy pohotový. O činnosti vigilů při požárech a jejich výkonech nezůstalo mnoho zpráv, aby se dala posoudit hasičská taktika, způsob a vlastnosti hasičského náčiní. I přes všechny uvedené snahy však město Řím stejně jako další části římské říše postihlo několik zničujících požárů. Obrovský oheň propukl v Římě roku 64 n. 1. a zuřil tři dny a tři noci. Požár je také nyzýván Neronův, podle tehdejšího římského císaře. Požár Říma r. 64 byl 9

10 zřetelným počátkem Neronova ústupu ze slávy. Od té chvíle ho potkával jeden neúspěch za druhým. Jediný popis Neronova požáru nám vysvětluje jen málo, protože o činnosti hasičského sboru je jen zmínka ve zprávě, že šestého dne požár omezen na úpatí esquilinského pahorku, když byla stržena celá čtvrť města, aby dravému živlu nezbyla jen holá pole a obloha. O Neronově požáru píše Titus takto: Stalo se veliké neštěstí, neví se, zdali náhodou nebo zlomyslností knížete, neštěstí strašnější ze všech, která způsobila jindy síla plamenů. Kdyby byl požár vzniknul mezi chrámy a větčími budovami, nemohl by se z počátku tak rychle rozšířit, protože by chrámy svými ohradními zdmi požár zadržely. Požár vznikl v části circu poblíže Palatina a Caelia, v lehce stavěných boudách, naplněných olejem a lehce vznětlivými látkami. Požár zuřil z počátku v rovině XI. A XII. Okresu, rozšířil se do výše položených II., X. a XIII okresů a vrátil se zpět do nížin II., IV., VIII. A XII okresu takovou rychlostí a silou, že vzdoroval všemu hašení a ochranným opatřením, která byla stižená úzkými a nepravidelnými uličkami a množstvím příbytků. K tomu se přidal nářek žen, dětí a starců, kteří v zástupech pobíhali hořícími ulicemi a stěžovali hašení. Sotva se cítil někdo v bezpečí útěkem do sousedních ulic, tak plameny během chvilky zasáhly i tato místa a obyvatelům nezbylo nic jiného, než aby si zachránili své životy útěkem do polí. Mnoho lidských životů vzalo za své, mnozí umírali z lásky ke svým milovaným a vrhali se do plamenů bez šance je zachránit. Sotva byl oheň šestého dne omezen a obyvatelstvo se trochu utišilo, vznikl požár znovu v předměstí in Aemilianis, který trval další tři dny. Požár sice zničil méně budov a lidských životů, ale poškodil nejkrásnější část města. Stalo se tak, že za 9 dní bylo zničeno deset ze čtrnácti okresů Říma, z toho tři kompletně do základů. V sedmi zbylo málo budov a to ještě poloshořelých nebo poškozených. Ačkoliv římský sbor čítal 7000 mužů, nedá se mu i při nedostatečných zprávách o Neronově požáru vytýkat, že nepracoval statečně. Měl po ruce pouze nedostatečné nářadí, římské budovy nebyly zajisté dostatečně ohnivzdorně stavěny a jediná taktická ochrana byla bourání. Hasičství v Británii a Nizozemí Společně se zánikem římské říše upadly veškeré objevy na poli požární ochrany v zapomnění a z následujícího období se nedochovalo příliš mnoho záznamů o snahách bojovat s ohněm. Důraz se nyní kladl na záchranu osob a majetku, zatímco oheň byl ponecháván svému osudu, dokud sám nedohořel poté když spálil vše, co mu stálo v cestě. V Británii tehdy velké požáry v letech 619 a 624 n. l. zničily rozsáhlé oblasti města Canterbury, přičemž Londýn prožil ještě mnohem větší katastrofy v letech 798 a 982. V roce 1086 byly v Británii podniknuty kroky směřující k tomu, aby si obyvatelé země uvědomili nebezpečí spojená s ohněm. Po zákonem stanovené noční hodině měly být ve všech obydlích uhašeny otevřené ohně a svíce. Zákon, který to nařizoval, se ale stal natolik neoblíbený, že byl záhy odvolán. Roku 1189 vydal první primátor Londýna Henry Fitzalwin městskou vyhlášku, která nařizovala, aby mezi nově stavěnými domy zůstávaly mezery a aby se při jejich stavbě používaly namísto dosavadní hořlavé kombinace dřevo a sláma raději kámen a břidlicové či hliněné střechy. Žádné z uvedených opatření nicméně nezabránilo propuknutí dalších požárů. První velký požár Londýna se roku 1212 rozšířil i přes řeku Temži a v konečném součtu si podle odhadů vyžádal 3000 lidských životů. Oheň představoval každodenní nebezpečí i v dalších anglických městech té doby. Postupně tak lehly popelem Peterborough, York, Cloucester, Lincoln a Bath. 10

11 Ani v jiných velkých evropských městech tomu nebylo jinak. I tam vedlo riziko častých požárů ke snaze vyvinout co nejúčinnější vybavení pro boj s ohněm. Na počátku 16. století vynalezli Portugalci mohutné kovové stříkačky - mnohem větší, než jaké se až do té doby používaly kdekoli jinde. Obsluha každé z nich vyžadovala přítomnost mnoba lidí, kteří ji museli nejprve sami naplnit a následně vyprázdnit do zuřících plamenů. V roce 1518 se kovář Anthony Blattner z německého Augsburgu pokusil zvýšit pohyblivost této protipožární zbraně, když stříkačku připevnil na povoz. Většina velkých měst používala v té době různé systémy boje s ohněm založené na využití stříkaček a živých lidských řetězů, po nichž putovaly k místu neštěstí z ruky do ruky kbelíky naplněné vodou. V případě opravdu velkého požáru ale vše záviselo na jednotlivcích (či při nejlepším na několika málo konstruktérech) hledajících různé formy boje s živlem. Bodem obratu se posléze stal až druhý velký požár Londýna, který vypukl 2. září 1666 v jednom pekařství. Jeho následky vyburcovaly především obyvatele tehdejších velkých měst, aby se snažili využít nejnovější vědecké poznatky a povznést techniku boje s ohněm na úroveň odpovídající počínajícímu novověku. Onen velký požár zuřil po dlouhé čtyři dny i noci a stačil se rozšířit do tří směrů, než obyvatelé města záměrně zbourali mnoho dosud nezasažených budov, z jejichž trosek vznikla mohutná bariéra bránící ohni v dalším šíření. Do té doby ale nabrala výheň na takové síle, že popelem lehla až do základů oblast takřka dvou čtverečních mil londýnského City". V doutnající trosky se tehdy proměnilo na domů. 84 kostelů a 44 cechovních budov. Z více než Londýňanů se stali bezdomovci, přičemž finanční škody dosáhly astronomických výšin. Je však pozoruhodné, že o život přišlo pouze šest osob. Jako přímý důsledek velkého požáru se brzy začaly organizovat oddíly pro boj s ohněm disponující vybavením k likvidaci požáru. Během následujících 50 let pak veřejná požární ochrana prodělala naprosto zásadní vývoj. Spolu s tím, jak se Evropou šířily zvěsti o velkém požáru Londýna hledali lidé, kteří se zajímali o vylepšování metod boje s ohněm, stále účinnější prostředky snižující hrozbu požáru. V roce 1673 vypukl požár v amsterdamském Lijnbaanu [Bopewalk]. Podobně jako v přtpadě londýnského velkého požáru se i zde plameny rozšířily neuvěřitelnou rychlostí ulicemi a průchody a zničily mnoho budov. Jistého úspěchu při snaze dostat požár pod kontrolu bylo nicméně dosaženo zásluhou nasazení vylepšené výzbroje zkonstruované holandským inženýrem Van der Heidenem. Naštěstí pro obyvatele města vynalezl tento muž již o několik let dříve přenosnou ruční stříkačku, která se připojovala ke speciálně zkonstruovaným koženým hadicím. V době kdy propukl požár v Amsterdumu. podnikli Angličané již řadu opatření s cílem zajistit, aby se již nikdy neopakovalo řádění živlu s tak zničujícími následky, k jakým došlo v Londýně roku 1680 zde dr. Nicholas Barbon otevřel Fire Office" (doslova Požární úřad ) - první zařízení svého druhu na světě, kde mohli zákazníci uzavřít pojištění ke krytí náhrad případných škod způsobených ohněm. Barbonův podnik však brzy zkrachoval, neboť musel vyplácet příliš mnoho náhrad škod. O pět let později ale zahájila činnost pojišťovna fungující na poněkud odlišném principu. Tentokrát si zřídila vlastní hasičský sbor, aby vlastními silami omezila rozsah škod a tudíž i výši následně vyplácených náhrad. Roli hasičů zde v případě požáru sehrávala skupina převozníků a lodníků od řeky Temže. Kdvž roku 1711 zničil oheň v americkém městě Bostonu přes 100 budov, zažila Severní Amerika jeden ze svých největších požárů. Plameny řádily osm hodin a vyžádaly si dvanáct lidských životů, než se podařilo dostat oheň alespoň částečné pod kontrolu. Následky katastrofy podnítily Američany k rychlému vývoji prostředků snižujících riziko požáru, které se záhy dostaly na stejnou úroveň, jaká byla v té době obvyklá kdekoli na světě. 11

12 Hasičské sbory pojišťovacích společností V boji s ohněm zaznamenal Londýn značný pokrok a roku 1720 zde působilo již 20 různých hasičských sborů organizovaných jednotlivými pojišťovnami. Každý sbor měl své vlastní hasiče, odlišující se různobarevnými uniformami, které nosili při likvidaci požáru pojištěného majetku. Při určování toho, u které společnosti je dům vlastně pojištěn se hasiči jednotlivých pojištoven orientovali podle kovových cedulek připevněných na výrazných místech na průčelích budov. Do roku 1725 se počet hasičských sborů jednotlivých pojišťoven zdvojnásobil. Stávalo se, že pokud první hasiči, kteří dojeli na místo zjistili, že objekt není pojištěn u jejich chlebodárce, zanechali práce, aniž by se snažili požár uhasit. Děly se i horší věci. Často panoval u zásahů chaos, když si rivalové různých pojišťoven záměrně překáželi. Tento stav trval téměř celé století. Roku 1733 již americký Boston disponoval fungujícím sborem dobrovolných hasičů a o čtyři roky později se mohl New York chlubit ne méně než pětatřiceti hasiči. V roce 1774 pomáhal při zakládání hasičského sboru i samotný George Washington V tutéž dobu ve Francii obrátil pozornost na rostoucí potřebu ochrany před požáry Napoleon Bonaparte. který vydal pokyn, podle něhož musela jedna z divizí francouzské armády zajistit dostatek mužů na vytvoření hasičského sboru s úkolem ochránit Paříž a její obyvatele před ohněm. Tento sbor vstoupil do povědomí pod názvem Brigade de Sapeurs- Pompiers. Roku 1800 měli pařížští hasiči k dispozici již 30 ručních stříkaček, které jim pomáhaly ve zdolávání ohně. Naproti tomu se hasičské sbory v Británii skládaly na počátku 19. století převážně ze špatně vycvičených a mizerně organizovaných dobrovolníků anebo mužů, kteří pracovali jako hasiči na částečný úvazek. Roku 1824 však představitelé skotského města Edinburghu přijali po sérii požárů rozhodnuti, které znamenalo skutečnou revoluci v organizaci boje s ohněm. Skotové tehdy sloučili několik dosud nezávisle na sobě fungujících hasičských sborů jednotlivých pojišťoven a vytvořili z nich první městský hasičský sbor ve Velké Británii nesoucí název Edinburgh Fire Engine Establishment. Velení nad hasičským sborem o sile 80 mužů svěřili otcové Edinburghu po zralé úvaze 24 letému Jamesi Braidwoodovi. Ten nemarnil čas, neprodleně zahájil výcvik svých mužů, a začal je tak připravovat na úkol, jenž před nimi stál. Dnem i nocí je nemilosrdně cepoval, hasiči cvičili s žebříky, pracovali na střechách a učili se dopravovat vodu do míst, kam ji jinak bylo možné jen obtížně dostat. Zanedlouho měl Edinburgh nejúčinněji fungující hasičský sbor v celé zemi. Zprávy o Braidwoodově úspěchu záhy dorazily až do Londýna, kde právě v lé době dozrávala kritická kombinace nahuštěné obytně zástavby a rozšiřujících se výrobních podniků navozující mimořádné riziko vzniku požáru a s ním spojené ohrožení životů a majetku obyvatel. Roku 1826 již naplno probíhalo slučování nejdůležitějších hasičských sborů různých pojištoven do jediné efektivně fungující jednotky. V roce 1832 byl do Londýna pozván samotný Braidwood, aby se stal vrchním dozorcem hasičského sboru nesoucího název London Fire Engine Establishment (LEFE). Na počátku velel 80 hasičům, kteří pracovali na plný úvazek v 19 požárních stanicích zajišťujících bezpečnost v centru Londýna. Tak vlastně nastala situace, kdy měl londýnský sbor chránit se slejným počtem hasičů, jaký měl k dispozici Edinburgh, mnohem více obyvatel. Počet londýnských hasičů posléze v souvislosti s tím, jak hasiči dostali na starost požární ochranu celého Londýna, znatelně narostl. V Edinburghu získal Braidwood řadu zkušeností s organizací hasičského sboru, které záhy úspěšně využil. Různorodou směsici barevných uniforem, pocházejících od předchozích zaměstnavatelů svých mužů, nahradil praktickými černými stejnokroji s koženými helmami a 12

13 botami. Zároveň zavedl oficiální systém hodností a penzijní systém. Přišel také s novým a přísně vedeným výcvikem, jenž vedl mimo jiné ke zvýšení odvahy hasičů při kontaktu s ohněm. To jeho mužům umožnilo, aby při sebemenší možnosti vnikali do hořících budov a hasili plameny přímo v epicentru požáru. Od té doby se hasiči začali snažit namísto dušení ohně do okolí ohniska požáru nastříkat co nejvíce vody okny rovnou do hořících budov a zlikvidovat oheň přímo tam. Hasiči nemohli samozřejmě setrvávat v hořících domech příliš dlouho - kouř a horko je brzy donutily vracet se ven na čerstvý vzduch. Nový náčelník londýnských hasičů rovněž nutil své muže cvičit ve tmě a trénovat tam boj s pomyslným ohněm - často v nepříjemném a obtížně zvládnutelném prostředí půd, podkroví či hřebenů střech. Hasiči nyní museli cvičit ve výškách bez žebříků a s hadicemi, a to tak dlouho, dokud se z nich nestali naprostí profesionálové. Aby udržel ostražitost hasičů a zajistil jejich rychlou reakci na skutečný poplach, kontroloval Braidwood namátkově jednotlivé stanice a cvičné poplachy vyhlašoval v jakoukoli hodinu. James Braidwood vládl po následujících takřka 30 let jako celosvětová vůdčí autorita v oblasti boje s ohněm. Dne 22, června roku 1861 se ale jeho život náhle a tragicky uzavřel, když v malém skladišti na břehu Temže v blízkosti mostu Tower Bridge vypukl požár. Plameny se úzkou uličkou rychle rozšířily a rozpoutal se obrovský požár. Braidwood, který vyrazil, věren svému zvyku, v čele hasičů, zahynul, když se ze štítu domu zřítilo velké množství zdiva. Jeho pohřební průvod se táhl 2,5 km a ochromil život ve velké části Londýna. V roli velitele londýnských hasičů nahradil Braidwooda kapitán (později sir) Eyre Massey Shaw - irský armádní důstojník, který v minulosti řídil sjednocený policejní a hasičský sbor v Belfastu. Po takřka celé tři následující dekády se Shaw stal v západním světě vůdčí postavou na poli budování hasičských sborů a prosazování protipožárních bezpečnostních opatření. Když britský parlament zřídil roku 1866 Metropolitan Fire Brigade (Metropolitní hasičský sbor - předchůdce současného London Fire Brigade - londýnského hasičského sboru), velel Shaw rázem největšímu profesionálnímu hasičskému sboru na celém světě. Již koncem šedesátých let 19. století se londýnský sbor rozrostl a spravoval 59 požárních stanic. K dispozici měl množství ručně ovládaných výsuvných žebříků sloužících k zachraňování osob, přičemž Shaw postupně zaváděl další novinky. Pořídil parní stříkačky, instaloval telegrafní komunikační systém a pro své hasiče zavedl intenzivní výcvikový program. Odborným znalostem šéfa londýnských hasičů odpovídala i poptávka po jeho radách. Vydal se tedy i na druhou stranu Atlantského oceánu, aby tam provedl inspekci několika amerických hasičských sborů. Radil rovněž královně Viktorii v otázce protipožárních bezpečnostních opatření v královském paláci. Během sedmdesátých let 19. století se hašení velkých požárů v Londýně účastnil spolu se svým hasičským sborem jako nadšený dobrovolný hasič i princ waleský, Americké hasičské sbory Podobně bouřlivý rozmach, pokud jde o výzbroj, probíhal také v hasičských sborech na území Spojených států, třebaže ještě na počátku 19. století tvořili většinu jejich členu dobrovolníci. Rostoucí počet ničivých požáru však ohrožoval ekonomický i sociální život rozvíjející se země. Jedna z oněch velkých katastrof propukla v tehdy teprve vznikající obchodní čtvrti New Yorku za mimořádně mrazivého počasí v prosinci roku Požár vznikl v oblasti plné skladišť a obchodů, kde plameny záhy pohltily vše, co jim stálo v cestě. Vrstva ledu a krutá zima komplikovaly včasný přístup k vodě. Muselo být strženo několik budov, aby se vytvořila bariéra proti dalšímu postupu ohně. Následně poté se podařilo dostat požár pod kontrolu a postupně jej utlumit. Na konci americké občanské války vznikl v New Yorku první profesionální hasičský sbor ve Spojených státech. Roku 1865 měl k dispozici 33 ručních stříkaček dopravovaných na 13

14 koňských povozech, 11 žebříků a 600 placených hasičů. Zanedlouho poté se po celých Spojených státech rozšířily parní stříkačky. Chicago postihl zničující požár v roce Započal na pile a po rozšíření do okoli zničil čtyři bloky budov. Jakmile se jej však podařilo dostat po několika hodinách pod kontrolu, rozhořel se nedaleko další oheň - zřejmě zapálený jiskrami původního požáru. Rozdmýchán velice silným větrem, zachvátil druhý oheň několik střech a vbrzku se doslova proměnil v ohnivou smršť. V silném větru nebyly stříkačky příliš účinné a plameny přeskočily na druhou stranu řeky. Chicagští hasiči, na které již doléhala únava z prvního požáru, odeslali telegrafem naléhavou žádost o pomoc, po jejímž přijetí za nimi dorazilo několik jednotek z okolí. Snaze o uhašení požáru ale bránily tisíce obyvatel Chicaga prchající před postupujícími plameny. Oheň hořel celých 24 hodin, než se dostal za přispění silného deště pod kontrolu hasičů. V hrozném ohni zahynulo přes 300 obyvatel města a dalších zůstalo bez přístřeší, když plameny zničily více než budov. Coby reakce na velký požár v Chicagu byl počet členů tamního hasičského sboru zdvojnásoben. Na přehlídce roku 1869 tak mohlo defilovat 390 důstojníků a hasičů, 34 parních stříkaček, 150 koní, 26 mobilních výsuvných žebřrků a přibližně 11 km hadic. Stejně jako v případě mnoha jiných modernizujících se hasičských sborů vznikl i v Chicagu systém oblašování poplachů s cílem zrychlit přenos informací o vzniku požáru. Materiální vybavení hasičských sborů a jejich vývoj v různých částech světa nevycházely z jednotného vzoru. Těžko ale někoho překvapí, že mezi nejaktivnější na tomto poli patřila ta města, která v minulosti sama zažila velké katastrofy spojené s řáděním ohně. Právě v nich vznikaly dobře organizované i vybavené hasičské sbory. Mnohé země přejímaly americké a britské zkušenosti, pokud šlo o výcvik hasičů i jejich vybavení. Roku 1875 se například mohlo australské Sydney pochlubit nejmodernějšími britskými parními stříkačkami značky Merryweather, zatímco v téže době se hasiči v japonské Jokohamě teprve postupně zbavovali dřevěných ručních stříkaček, pocházejících ze 17. století. Dvacáté století Na počátku 20. století již většina větších světových měst disponovala pravidelnými hasičskými sbory. Lidé tehdy již pochopili, že požáry ohrožují nejen lidské životy, ale mohou mít i nedozírné hospodářské důsledky. V mnoha oblastech začaly být náklady na požární ochranu hrazeny částečně z příspěvků ústředních vlád a místních státních orgánů. V menších městech však ještě poháněli dobrovolní hasiči své staré stříkačky vlastními svaly a současně zajišťovali alespoň základní protipožární opatření. Významný mezník v tomto období představuje nástup motorizovaných požárních vozů umožňujících dorazit k ohni mnohem rychleji. Zároveň bylo možné dopravit na místo zásahu kromě obvyklých žebříků a hadic i stále větší množství výzbroje potřebné k boji s ohněm a k záchraně osob. Další zlepšení představoval nový zdroj sily pro pohon vodních stříkaček, který se objevil spolu s motorovými pumpami. Poprvé se rovněž začaly používat dýchací přístroje a požární žebříky s dosahem do velkých výšek, umožňující mnohem účinnější organizaci zásahu, než tomu bylo v minulosti. V první polovině 20. století přinesly dosud největší změny, jimž museli hasiči čelit, mezinárodní konflikty a války. Během první světové války se řada britských měst stala terčem útoků ze vzduchu, jež byly prováděny německými vzducholoděmi Zeppelin. Jeden jediný nálet v roce 1915 způsobil na různých místech Londýna 29 požárů, které poničily především obchodní čtvrť City". Poprvé v historii se hasiči ocitli v situaci, kdy na ně během zásahu proti ohni současně padaly nepřátelské bomby. Mnoho mužů utrpělo během leteckých útoků zranění. Avšak v porovnání s tím, co se odehrávalo v britských i německých městech během druhé světové války, události prvního světového konfliktu zcela blednou. Britští hasiči byli první, 14

15 kdo museli čelit následkům bombardování zápalnými a vysoce explozivními pumami, když si nacistická Luftwaffe vybrala v roce 1940 za svůj terč Londýn a některá další velká britská města. Od září onoho roku prožíval Londýn 57 po sobě následujících nocí bombardování. Hasičské jednotky prožívaly těžké chvíle i přesto, že se britská vláda rozhodla posílit dosavadních 1600 profesionálních hasičských sborů v celé zemi dobrovolníky. Během jedné jediné noci bylo v Londýně nasazeno 2000 stříkaček. Těžkému bombardování čelily rovněž přístavy a další strategická místa. Na základě vládního plánu na pomoc postiženým oblastem dostaly místní hasičské jednotky množství nových stříkaček. Boj s požáry se odehrával doslova v první válečné linii a mnoho hasičů bylo zabito či zraněno. Na počátku roku 1942 se však karta obrátila. Když britské královské letectvo RAF zahájilo spolu s americkými vzdušnými silami intenzivní bombardování německých měst a zbrojovek, pocítili tíhu bojů zase němečtí hasiči. Celé městské čtvrti se ocitly v jednom plameni poté, co se na ně z oblohy snesly mraky zápalných a výbušných pum. Příslušníci hasičských jednotek na zemi měli jen nepatrnou naději, že se jim podaří dostat plameny pod kontrolu. V pozdější fázi války se objevily německé létající bomby V - 1, po kterých následovaly ještě účinnější rakety V - 2. Ty dopadaly v letech ve velkém množství na Londýn a jihovýchodní Anglii a ke ztrátám na obou stranách přidaly další desetitisíce lidských životů. Hasičům tehdy přibyla další práce, když pomáhali při vyprošťování lidí zpod trosek bombardovaných budov. Britské hasičské jednot.ky se během války dočkaly zestátnění, jež mělo sjednotit jejich organizaci i výzbroj. Na obou válčících stranách se do rukou hasičů dostaly ze strategických vládních zásob další automobilové stříkačky společně se stříkačkami na přívěsech a s výsuvnýrni žebříky, které měly zvýšit sílu hasičských sborů. Po příchodu míru trvalo hasičským jednotkám takřka celé jedno desetiletí, než se z následků války zotavily. V podmínkách poválečného hospodářství zaostával vývoj požárních vozidel a další výzbroje až do padesátých let, kdy nastoupila nová generace požární techniky. V průběhu druhé poloviny 20. stolelí se požární ochrana rozvíjela v reakci na rychle se proměňující svět stále závratnějším tempem. Postupně vznikaly nové technologie a materiály, zatímco hasiči se museli současně přizpůsobovat neustále se měnící náplni své práce při hašení požárů a při záchranných operacích spojených se stále větším rizikem. Jak se v poválečném období zlepšovala kvalita bydlení, ubývalo současně mnoho tradičních příčin požárů ve starší zástavbě: otevřené ohně, petrolejová a naftová kamna a stísněné prostory určené k přípravě jídla. Součástí nových staveb se již staly prvky sloužící k ochraně před vypuknutím požáru, přičemž se nezapomínalo ani na lepší únikové cesty pro případ jejich vzniku. Jednu z novinek představovaly například samočinně se zavírající dveře, jež byly zkonstruovány tak, aby udržely kouř pouze v zasažené části domu. Přes všechna uvedená vylepšení však oheň představuje i nadále hrozbou. V moderních obydlích se nachází spousta hořlavého materiálu včetně plastických hmot a dalších hořlavých látek (například pěna používaná jako výplň nábytku). Pokud jsou tyto látky vystaveny ohni, uvolňuje se z nich značné množství hustého jedovatého dýmu, který dokáže naplnit celý vnitřek domu černými dusivými výary. Kromě toho je lze všechny snadno zapálit jedinou neopatrně odhozenou cigaretou. Rozšířené využívání elektřiny a rostoucí počet domácích elektrospotřebičů vede rovněž ke zvyšujícímu se počtu požárů způsobených poruchami elektrických zařízení nebo jejich špatným používáním. Další příčinou požárů byl v době oživení průmyslu po druhé světové válce nástup nových výrobních postupů, jež často vyžadovaly vysoké teploty. Tento proces byl rovněž spojený s rozšiřujícím se používáním chemikálií při výrobě nových syntetických materiálů. Současně se mnoho nových výrobních provozů zřizovalo ve starších budovách, z nichž jen málokteré byly 15

16 původně stavěny s ohledem na dodržování protipožárních opatření a zajištěni bezpečnosti zaměstnanců. V současnosti funguje v jednotlivých místech nepřetržitá požární služba, která dokáže v případě požáru bleskově zareagovat na vyhlášení poplachu. Rozhodujícím prvkem při činnosti moderních hasičských sborů je řízeni operačního a informačního střediska, kam přicházejí všechna volání zvenčí a odkud vycházejí příslušné reakce. Tyto centrály jsou v činnosti 24 hodin denně a jejich odborně vyškolený uniformovaný personál vede po vyslání hasičů s příslušnou technikou do akce veškerý následný rádiový provoz. v případě potřeby posílá na místo další posily a monitoruje průběh celého zásahu. Kromě toho, že hasičské sbory čelí bezprostředním nebezpečím, přispívají k bezpečnosti občanů i jinými způsoby. Kontrolují zaváděni protipožárních zákonů, provádějí veřejnou osvětu týkající se vysvětlování všeobecných protipožárních zásad, navštěvují školy, dětské a mládežnické organizace, domovy důchodců a nemocnice. Moderní hasiči jsou vycvičeni, aby dokázali pracovat se širokým spektrem výzbroje a současně uměli využívat nejnovější postupy požární práce. To umožňuje likvidovat požár přímo v jeho ohnisku uvnitř hořící budovy. Dostat se až k samotnému epicentru a snášet tamější nepříznivé podmínky, mezi něž patří extrémně vysoká teplota, velká koncentrace hustého kouře a vlhkost, umožňuje hasičům výstroj sestávající z osobních dýchacích přístrojů a ochranných oděvů. Mezi technické pomůcky patří termokamery, jež dokáží vidět" skrze hustý dým, a osobní vysílačky, které umožňují dnešním hasičům poradit si s ohněm mnohem úspěšněji než dříve a zároveň účinněji zachraňovat lidské životy. Základem strategie současných hasičů je likvidovat požár odstraněním některé ze základních podmínek nutných k hoření. Kbelíky naplněné vodou a dopravované na místo požáru živými řetězy měly ve starověku jen velmi malý účinek při ochlazování hořící látky. Hasiči se v minulosti rovněž snažili odstranit z dosahu plamenů materiál, který by mohl ohni posloužit jako palivo, a proto se vytvářely protipožární bariéry. Kupříkladu se strhávaly doškové střechy ve směru šíření ohně, Ještě drsnější metodu představovalo vyhazování celých domů do povětři dynamitem. Moderní metody jsou naštěstí mnohem promyšlenější, třebaže voda představuje v celosvětovém měřítku stále ještě nejčastěji používaný hasicí prostředek. Voda bezprostředně ochlazuje hořící látku, zvláště pokud se stříká pod velkým tlakem v podobě jemných částeček vytvářejících vodní mlhu. Tím se materiál představující palivo požáru ochlazuje až na úroveň, při níž již nemůže probíhat proces hoření. Některé druhy požárů vyžadují použití zvláštních technik. Při požárech velkého množství nafty či benzínu je zapotřebí zamezit přístupu kyslíku k plamenům na povrchu hořící tekutiny. Toho se dosahuje pokrytím hladiny hořící kapaliny pěnou, která připraví plameny o potřebný kyslík. Zvláštní pozornost se věnuje chemikáliím a požárům elektrických zařízení. V takovém případě se používá prášek nebo inertní plyn. Kromě hasičských sborů v městských a venkovských oblastech, které zajišťují potřeby běžného obyvatelstva i většiny průmyslových podniků, existují v současnosti specializované jednotky, jež mají čelit zvláštním bezpečnostním rizikům. Své vlastní hasičské a záchranné jednotky potřebují kupříkladu velká mezinárodní letiště. Jejich příslušníci jsou cvičeni a vybaveni tak, aby dokázali čelit požárům letadel či následkům leteckých havárií, při nichž se mohou dostat do kontaktu s velkým množstvím hořícího benzinu. Automobilové stříkačky používané na letištích proto musí disponovat velkou zásobou pěny a pohonem na všechna kola. Nutné jsou rovněž speciální pomůcky k proniknutí dovnitř trupů letadel. Dostatečné zásoby vody, pěny a prášku potřebují také hasičské jednotky chránící velká petrochemická zařízení. I v tomto případě existuje hrozba rozsáhlého požáru nebo výbuchu způsobeného hořlavými kapalinami či plyny. Zásluhou vysoce kvalitního výcviku a nejmodernějšího vybavení dokážou současní hasiči čelit širokému spektru různých nebezpečí. Velká část tísňových volání dnes sice nerná co do 16

17 činění s ohněm, v mnohých jde však o situace, při nichž se rozhoduje o životě či smrti člověka. V souvislosti se stále větší závislostí na automobilové dopravě roste od padesátých let dramaticky počet dopravních nehod na dálnicích. V závislosti na tom, jak lidé stále častěji zůstávají uvězněni v havarovaných vozech, se nepřetržitě zvyšuje i schopnost hasičů se s takovýmito obtížnými situacemi vypořádat. Mezi další nehody, ve kterých nehraje hlavní roli oheň, patří výbuchy plynu, úniky nebo vytékání jedovatých či nebezpečných chemických látek, havárie strojů a vyprošťování lidi z nejrůznějších nebezpečných situací. Zaměstnání hasičů dále rozšiřují události vyvolané extrémními výkyvy počasí - vichřice, údery blesku, záplavy po silných přřvalových deštích nebo tání sněhu - které kladou na hasiče rovněž velké nároky. V některých zemích jsou hasiči povoláváni na pomoc i při odstraňování následků přírodních katastrof, jakými jsou výbuchy sopek či zemětřesení. II. Od počátků ke vzniku hasičských sborů v českých zemích Na přelomu 9. a 10. století byly ještě české i moravské země řídce osídleny a hojně zalesněny. Česká republika se nachází v oblasti formace smíšených (opadavých) lesů mírného pásma, rozkládající se na severní polokouli mezi severní zeměpisné šířky a jižní zeměpisné šířky; hlavními dřevinami v této formaci jsou četné druhy dubu a buku; ostatní dřeviny jsou zpravidla jen přimíšené. Lužní les: vrbotopolové měkké luhy, svaz Salicion albae dubové tvrdé luhy, svaz Alnion incanae, podsvaz Ulmenion olšiny, svaz Alnion incanae, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae Karpatská ostřicová dubohabřina s příměsí náletové břízy Doubravy: teplomilné doubravy, svaz Quercion pubescenti-petrae acidofilní doubravy, svaz Genisto germanicae-quercion Dubohabřiny: svaz Carpinion Bučiny: květnaté bučiny, svaz Eu-Fagion kyselé bučiny, svaz Luzulo-Fagion vápnomilné bučiny, svaz Cephalanthero-Fagion Smrčiny: klimaxové (horské) smrčiny, svaz Athyrio alpestris-piceion podmáčené smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Mastigobryo-Piceetum rašelinné smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Sphagno-Piceetum Reliktní bory: svaz Dicrano-Pinion Hlavním zdrojem obživy obyvatelstva bylo zemědělství, ve vsích, podhradích a tvrzích feudálů se rozvíjely základní druhy řemeslné výroby. Nejvýznamnějším rysem 13. a poloviny 17

18 14. století je rozmach kolonizace, kdy se na malých plochách koncentruje množství lidí, obytných a hospodářských budov. Vyrostla města, v nichž se valná část obyvatelstva zabývala řemeslnou malovýrobou. Příslušníci jednotlivých řemesel se sdružovali v cechy, kterým v dalším období připadla důležitá úloha při hašení. Staré sídelní území je souhrnný název pro oblasti, které byly tradičně osídleny většinou pravěkých zemědělských kultur a také během raného středověku. Jednalo se především o úrodné nížiny kolem Labe, dolní Vltavy, střední a dolní Ohře a kolem dolní Jizery a Bíliny. Na Moravě staré sídelní území zahrnovalo jihomoravské úvaly a nivy střední a západní Moravy. Malá, ale významná stará sídelní oblast, známá jako tzv. Malá Haná, se nacházela na severozápadě Moravy v Boskovické brázdě. Na území českého Slezska se pak jedná o území především na levobřeží řeky Opavy v pásu od Krnova, dále na Opavsko a Hlučínsko. Toto území představuje však zlomek větší sídelní enklávy na Horním Slezsku, které se rozprostírá především na levobřeží Odry v pásu Hlubčické pahorkatiny. Spíše výjimečně bývaly během pravěku a raného středověku osídleny i jiné oblasti. Většina zbytku Čech a Moravy byla zalesněna anebo pokryta pahorkatinami a horami, a tudíž k zemědělství tehdejší úrovně nezpůsobilá. Až v 11. a 12. století se vlivem vnitřní kolonizace začalo osídlení posouvat za hranice starého sídelního území. S tímto procesem souviselo systematické klučení lesa. K osídlení ostatních částí Čech a Moravy došlo nezvratně v 13. a 14. století během tzv. velké kolonizace vrcholného středověku. Jako velká kolonizace se označuje proces dobývání a osídlování nových zemědělsky využitelných poloh, který probíhal v Evropě od 11. až do 1. poloviny 14. století. Vedle venkovské kolonizace, spojené se zakládáním nových vesnic, existovala také městská kolonizace a tzv. kolonizace hornická. Někdy bývá ve středoevropské literatuře velká kolonizace synonymně zaměňována s německou východní kolonizací. V tom případě jsou z tohoto pojmu vyděleny kolonizační procesy v západní a severní Evropě (přechod Francouzů na jih od Pyrenejí, kolonizace západních částí Britských ostrovů, švédská kolonizace ve Finsku). Velká kolonizace, probíhající neobvykle rychlým tempem, změnila zásadním způsobem tvářnost Evropy. Kolonizační úsilí podstatně změnilo ráz krajiny. Část lesů zmizela a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby. Velká kolonizace je součástí procesu, který je označován jako vrcholně středověká transformace. Morava Kolonizace probíhala na Moravě od konce 12. století. Z Rakouska tehdy pronikali kolonisté na Znojemsko a Jemnicko. Ze Slezska, hlavně z území vratislavských biskupů byli kolonisté při založení Uničova, Opavy, Bruntálu (lokovaná moravská a hlavně města českého Slezska jsou starší než česká právě díky slezskému vlivu). Aktivně se do procesu kolonizace zapojil moravský markrabě Vladislav Jindřich. K největšímu rozmachu kolonizačního úsilí ale došlo v době olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu ( ). Dále z Moravy pokračovali kolonisté do Horních Uher a to pravděpodobně přes Brno směrem na Trenčín, kudy vedla mezinárodní obchodní cesta. Severozápadní moravskoslovenská hranice nebyla kolonizací dotčena. Čechy Kolonizace v Čechách navázala na osidlovací procesy probíhající už ve 12. století, kdy někteří němečtí osadníci překročili pomyslné hranice mezi říší a Čechami a zakládali vesnice např. na území Sedlecka (chebská kolonizace cisterciáckým klášterem z Waldsassen nebo kolonizační aktivity kláštera Zwettl v českém Vitorazsku). K větším průnikům na české území začalo docházet na počátku 13. století, kdy se na území Sedlecka, Bílinska a Podkrušnohoří v písemných pramenech objevují první německé názvy sídlišť, resp. německá jména osadníků. 18

19 Zdá se, že tito nově příchozí se podíleli na vnitřní kolonizaci výše položených oblastí, není s jejich usídlením spojováno šíření německého práva. Poprvé osadníci začali užívat ius teutonicum na severní Moravě na pozemcích johanitů (Hlubčicko). To bylo kolem roku (Ve stejné době na Znojemsku pod německým právem usídlovali na svých pozemcích osadníky i premostráti.) V Čechách se německé právo objevuje u doksanských premonstrátek. U tohoto premonstrátského kláštera vzniklo také první lokované město v Čechách Kynšperk (1232). První známou městskou lokací v českých zemích je pak moravský Uničov (1215). Od počátku 13. století bylo kolonizováno hlavně Českobudějovicko, Českomoravská vrchovina, Jizerské hory, pustá a zalesněná podhoří Český les, Krušné hory, Lužické hory, Krkonoše. Kolonisté většinou přicházeli z Bavorska, Frank přes Chebsko, na sever z Durynska, Horního Saska, na severovýchod z Lužice a Horního Slezska. Svatý Florián ( ) byl velitel pluku propuštěný ze římských legií. Narodil se v Cetii (dnes Zeiselmauer u Vídně) a za vlády císaře Diokleciána byl jednou z obětí jeho zásahů prostřednictvím čtyř protikřesťanských ediktů z let 303 a 304. Dnešní území Rakouska do té doby patřilo římské provincii Noricum a císař Dioklecián tuto provincii připojil k Pannonii. V okolí dnešního Lince, v městě Lauriacum (neboli Lorch) u soutoku Enže s Dunajem, dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florian dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříct a soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě, jeho bezúhonný život, vydal ho do rukou katů. Ti mu přivázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do řeky Enže. Ostatky sv. Floriána byly v 11. století rozděleny, část z nich byla převezena do Říma, část do Krakova (stal se jedním z polských patronů) a z Polska byla za Karla IV. malá část jeho relikvií převezena do chrámu sv. Víta v Praze. Relikviář má však rovněž katedrála v Olomouci, kostely na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě a jinde. Tyto maličké kousky Floriánových ostatků měly ve středověku chránit města před požáry, poněvadž Florián, umučený ve vodě, se stal patronem hasičů. Obraz sv. Floriána se objevoval na obecních pečetidlech, městských branách, kostelních věžích, na zvoničkách a jeho sochy se stavěly na návsích a náměstích. Na Hané ještě v minulém století hlásil ponocný: Chval dobrý duch Hospodina i Ježíše, jeho Syna. Odbila desátá hodina, milý svatý Floriáne, tohoto městečka patrone, chraň nás od ohně. " Aby se zabránilo vzniku požárů a do jejich hašení se vnesl řád, vznikaly první stručné směrnice. Za nejstarší se pokládají směrnice v nedatovaných statutech města Prahy ze čtrnáctého století pod čísly: 2 De Igne (O ohni) 92 Anzeige der Branddrohung (Oznamování požáru) Diebstahl während des Brandes (Krádež při požáru) Podle těchto směrnic měl každý občan chránit svůj oheň. Služebnictvo, které by zapálilo dům svého pána mělo být v tomto ohni ihned upáleno. Občané nesměli běžet k ohni se zbraní, každé řemeslo mělo mít své háky a jejich pomocí bořit hořící domy, kupci měli pomáhat při zdolávání požáru, všichni povozníci měli ihned vozit vodu a kdo tak neučinil tomu se odebral vůz i koně a sám byl vyhnán z města. 19

20 Častější písemné zmínky o požárech se objevují až od patnáctého století s rozšířením vzdělanosti a knihtisku. Zejména místní kronikáři barvitě líčili velké katastrofické požáry. Od devatenáctého století, s rozvojem kronikářství, podobných zmínek přibývá. A nešlo jen o živelné ohně zpsobené blesky či neopatrností lidí. Oheň byl také jednou z nejmocnějších válečných zbraní. Od raného středověku zanechávaly po sobě válčící strany spálené, vydrancované kraje. V moravských zemích zanikla řada vesnic ve válkách mezi markrabaty Joštem a Prokopem v letech Husitské války poznamenaly rozsáhlé panství třebíčského kláštera natolik, že klášter nebyl schopen se hospodářsky konsolidovat. V kraji se několikrát pohybovala jak vojska Zikmunda Uherského a Albrechta Rakouského, tak husitská. Třebíčský klášter byl obsazen silnou posádkou českých husitů a Třebíč se vedle Ivančic stala na celé desetiletí oporou táboritů na Moravě. Mohelno patřilo v tomto období stoupenci císaře Zikmunda Petrovi z Mohylna, proto je husité ze msty vypálili i s hradem. V česko uherské válce mezi Jiřím z Poděbrad a jeho zetěm Matyášem Uherským roku 1468 oblehl Matyáš se svým vojskem Třebíč. Město ve dvou dnech podlehlo soustředěnému útoku dobyvatelů, zejména když požár přeskočil z předměstí do vnitřního města. Část obyvatelstva, pokud nepadla při obraně města nebo se neukryla v klášteře, zahynula v hořících troskách. V listě českýn katolíkům se Matyáš chlubil, že město Třebíč bylo uherským vojskem vzato, spáleno a do kořene zničeno. V této válce byla také vydrancována a vypálena Jemnice. Můžeme si představit, jak vypadalo široké okolí pleněné Uhry, jež muselo poskytovat obživu i českým vojskům. Na následky této války zanikla řada vesnic. V následujícím období se objevují zmínky o častých požárech a přírodních katastrofách v berních listech. Je tu však možnost, že množství a intenzita všech katastrof byla nadsazena, neboť feudál měl hlavně zájem na snížení výše berní. Na sklonku 15. a v průběhu 16. století došlo opět k pronikavým hospodářským změnám. Feudálové se již nespokojují s důchodem z poddanských platů, ale zcelují půdu, zakládají poddanská města a velkostatky na nichž hospodaří ve vlastní režii. V tomto období se objevují pro jednotlivá panství, zámky, města i městečka hospodářské instrukce a selské řády, které mimo jiné obsahují i tehdejší všemožná požární opatření. Měla zejména zabránit vzniku požárů a dále uváděla povinnosti obyvatelstva při jeho vzniku. Většina opatření a nařízení byla v různých částech státu shodná, proto se v jednotlivých řádech velmi podobala. Jako příklad pravidel lze uvést Zřízení ode mne Roziny Kudratky z Lamberka, abatyše Králové Kláštera v Starém Brně vydané, kteréž se poddaným klášterským na dědinách, při obnovování ouřadu čísti má léta V té době řada obcí v dnešním okrese Brno venkov spadala pod cisterciácký klášter Králové. O důslednosti abatyše svědčí především pasáž nazvaná O ohně: Rychtář a konšelé aby zvláštní bedlivost o ohně měli a často k sousedům skrze osoby z obce k podřízené dohlídali, jak se zde topí a ta místa jak komíny opatřena jsou. Lnu, konopí, ve světnicích neb jizbách aby nesušili, tak aby sami sobě i mně ohněm nenadálým škody neučinili. 20

21 Pakli by se skrz takový nezpůsob a sušení toho přediva přihodilo co zlého, zvláště strany ohně takovému každému a to k hrdlu i k statku hleděno bude. A tolikéž jestli by se kdo nešetrně a nebedlivě měli při topení a při chození se světlem, zvláště chodil li by kdo do stodoly nebo do chlíva se světlem, ten propadne pokuty, kdyby o tom přesvědčen byl, pět kop groši. A tolikéž přihodilo li by se co zlého skrze takové chození aneb nešetrné topení, u kohož by se to koli stalo, napřed psaná pokuta na hrdle i na statku jeho nepomine. Protož k těm ke všem ohňům, jak se kde obírá aneb bedlivě při tom má, dohlídejte k tomu nařízení, a co častěji, to lépe. A to jejich dohlídání a spatření buď rozumné, jak topí, u koho jak šetrně při peci hospodyně neb čeládka jejich se má, též také kamna jak jsou bezpečná při stěně i jinak, a sláma ani sena na jizbách a domě na podlahách, odkud by příčina ke zlému býti mohla, ať chováno není. A oznamte, a tu takový trestán bude a pokutován dle zásluhy! Jestliže by se pak od koho oheň jakýmkoli způsobem vyšel, takový má hned na sousedy zkřiknouti, aby záhy to zlé mohlo přetrženo býti. Pakli by se kdo sám takovou věc tutlati chtěl, a stím mlčeti, a z toho něco horšího přišlo, takovému každému tolikéž k hrdlu i statku hleděno bude. O tom pak každému přikazuji pod hrdlem, kdež by se u kohožkoli, (čehož pane rač uchovati), oheň zjevil, jakýmkoli způsobem, abyste se ihned při tom ohni všickni beze všech výmluv najíti dali s vodou, s háky, se sekyrami, s konvemi a pilně i snažně, abyste hasili. Jestliže by pak, který koli z té dědiny nepřiběhl, o tom přikazuji rychtářům a konšelům, aby takového každého před ouředníkem mým do kláštera postavili, již on dále bude to jemu věděti več obrátiti. A ne toliko v té dědině u vás že by se oheň zjevil, toho ouřad přede mnou tajiti nemá. Jestli zatají, dostatečně o to trestáni budou. Pakli by ouřad bedlivosti a opatrnosti ze strany ohně neměl a skrze jich nešetrnost a nedbanlivost škoda ohněm se stalaž, toho mně oni právi býti musí. Největší pozornost se věnovala komínům, které byly většinou upleteny z vrbového proutí v podobě podlouhlého koše a vymazané hlínou, nebo z dřevěných desek, rovněž vymazaných hlínou. Zděné komíny se objevovaly nejprve ve městech, ale ani tam nepřevažovaly. Povinností purkmistra, rychtáře a starších byla pravidelná kontrola v určitých časových intervalech (většinou za čtyři týdny) při níž se zjišťovalo, jak se v domácnostech topí a jaký je stav komínů, které se měly vytírat každé čtyři neděle. U koho by bylo uznáno, že by komín byl zlej, ten ať netopí, až se to opraví. Zakazovalo se chodit s otevřeným ohněm (loučí) v noci do zámku, komor, maštalí, stodol a chlévů. Měly se používat pouze lucerny (laterny). Zakazovalo se vypalování lesů, uskladňování slámy, smetí a pazdeří blízko pecí a komínů. Také stěny u pecí měly být zabezpečeny proti ohni. Konopí a len se nesmělo sušit doma, ale nejlépe někde při lázni. U koho by z neopatrnosti vznikl oheň ten měl ihned křikem upozornit své okolí. Kdo by tak neučinil a vzniklý oheň zatajil, měl být přísně potrestán (i na hrdle). Při vzniku ohně měli všichni občané i s čeledí přispěchat k ohni, každý vzít z domu potřebné náčiní jako háky, žebříky, vědra a kdo by tak neučinil, ten měl být přísně potrestán. Byla také zavedena zvláštní židovská daň na zaopatřování věder na vodu. Hašení řídili představení měst a obcí. Přísné tresty byly zejména pro žháře trest smrti upálením. Žhavé uhlí nesměl nikdo nosit od sousedů jiným způsobem než v zakrytém hrnci (přenášelo se proto, že rozdělávání ohně křesáním dalo hodně práce). Zakazovalo se chodit s hořící svíčkou a sypat popel před dveře. V městech bylo nařízeno uskladňovat na pálení pouze určité omezené množství dříví (2 3 vozy v létě, 3 4 vozy v zimě). Z nářadí, které měli vlastnit obyvatelé měst, jsou uváděny především žebříky, kožené korbele, tlouky a dřevěné stříkačky. Ve městech bylo dovoleno stavět stodoly pouze na předměstích. Na věžích ve městech hlídali hlásní a ponocní placení městskou správou. Jejich povinnosti byly přísně stanoveny a právě tak i způsoby vyhlašování poplachu. Hlavním úkolem hlídek bylo včas oznámit vzniklý požár. Později byli ponocní i na vesnicích, kde se na některých místech udrželi až do druhé světové války. 21

22 V této době se již neupozorňovalo na vypuknutí požáru jen lidským křikem jako dříve, ale i troubením a zvoněním. Vznikl li požár v noci tak se po jeho oznámení osvětlily ulice kahanci, v nichž hořela louč. Kahance byly připevněny na bidlech k domům. Teprve v 15. století se začalo užívat k osvětlování svítilen. Z druhé poloviny 16. století pocházejí všeobecné směrnic, uveřejněné v knize Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla Krystyana z Kolodína z roku Obsahovala zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří používali ke své práci oheň: A protož od výhní a pecí svých komíny kamenné aneb cihelné nad krov v povětří dobře vyzdvižené a zdělané aby mívali tak aby dým, vycházeje vzhůru, protimyslnosti přísedícím a okolním sausedům nedělal. Vedle právního řádu zpracoval uvedený autor v této publikaci všechna ustanovení o povinnosti hašení ohně i o žhářích a paličích Zdůrazňuje v nich povinnost vzájemně si pomáhat při hašení vzniklého ohně. Uvádí i zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří používali ohně při práci. Dále určuje trest těm, kteří by u ohně pouze zvědavě lelkovali a k ohni by přišli jako na divadlo. Těm, kdož by při ohni kradli, ukládá trest smrti oběšením. Představeným obce dovoluje bíti zevlouny kyjem a potom trestati vězením a také uvážiti o pokutě toho provinilce, který ihned neohlásil křikem oheň v jeho domě vzniklý. Nejtěžší trest byl určen žhářům a to trest smrti upálením. Za žháře byl považován i ten kdo někomu ohněm vyhrožoval, nebo u koho byl nalezen předmět připravený k založení požáru. Pro panství komorní platila s určitými změnami instrukce hejtmanská z přelomu let 1603 a 1604 až do roku V ní se doporučovalo stavět všechna stavení podle možnosti od kamene a hlíny. Ale i v těchto zděných domech měli představení obce pravidelně dohlížet každého čtvrt roku na vytírání komínů. Z technického vybavení, mimo již uvedené nářadí, zaujímají již významnější místo měděné, mosazné a velké stříkačky. Druhá polovina 16. a začátek 17. století byly dobou rozporů mezi habsburskou dynastií (v roce 1526 vstoupila na český trůn a ovládala český i slovenský národ po čtyři sta let až do konce I. Světové války) a opozičními proudy v českých zemích. České protihabsburské povstání v letech se rozrostlo v třicetiletou válku, po které ležela asi třetina půdy ladem a rolnické usedlosti byly z velké části vypálené a opuštěné. Požární instrukce zůstaly v tomto bouřlivém období v podstatě stejné, jen se vyznačovaly větší podrobností. Nejpodrobnější řády mají města pražská z let 1611, 1636 a Požární řády měla i další města jako například Chrudim (1510), Kutná Hora (1559, 1673), Litomyšl (1564), Znojmo (16. století), Jihlava (1613), Brno (1667), Olomouc (1638), Krnov (1615). Vláda Marie Terezie byla ve znamení pronikavých změn ve veřejné správě, které vyvrcholily roku 1749 zřízením centrálních úřadů pro politickou, berní a soudní správu ve Vídni. Také zemské stavovské vlády byly zbyrokratizovány. Reformní činnost Marie Terezie se nezastavila ani před požární ochranou, aby tak co nejlépe ochránila majetek vládnoucí třídy feudálů. Požární řády, které vycházely v 18. století ve stále větším množství si ponechávaly vždy lokální platnost i když se zde již objevovaly tendence vytvořit celozemský požární řád. Zde by byly vytyčeny veškeré tehdejší povinnosti obyvatelstva a tehdejší známá požární opatření. Marie Terezie (13. května 1717 Vídeň 29. listopadu 1780 Vídeň), známá také jako císařovna Marie Terezie, často označovaná jako Matka dvou císařů byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou ( ) a českou ( ). Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Marie Terezie byla také manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Za císařovnu je sice označována, ale jako žena nemohla být 22

23 císařovnou zvolena, ale ani se nenechala korunovat tímto titulem, když byl její manžel za císaře zvolen. František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu 14. února Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo Marie Terezie porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší dcera, navíc v té době, i když měli už tři potomky, ani jeden z nich nebyl syn. 5. července 1778 vypuká válka o bavorské dědictví a zahájil ji Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s emphysmem, což je chorobné shromažďování vzduchu v tkáních. Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 zemřela. Pitva ukazuje, že jí nefungovala jedna plíce. Je pochována, stejně jako její manžel a její vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské kryptě. 21. srpna 1751 vyhlásila Marie Terezie patent, kterým se vydává Řád k hašení ohně pro města zemská městečka a dědiny markrabství moravského pod datum 21. srpna Pro Čechy byly vydány dva patenty a to3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755 pro venkov. Ve slezském vévodství bylo toto nařízení zveřejněno 27. března V těchto řádech nalezneme nařízení o tom, jak vyhlašovat poplach při požáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a řídit záchranné práce a jaké pokuty a tresty za neuposlechnutí těchto nařízení. Byla zde také zdůrazněna vzájemná sousedská výpomoc mezi vesnicemi a městy a nařízeno, že hašení požáru se musí zúčastnit z každého domu jeden člověk. Mnoho vzrušení vzbudilo ustanovení, podle kterého měly být do roku zrušeny všechny dřevěné komíny, jež měly být vyzděny a pro příště se nesměly stavět jiné domy než zděné nebo z vepřovic Vyzdívání komínů ovšem naráželo na nedostatek cihel a výstavba zděných domů na bídu poddaného lidu. Z těchto důvodů bylo podáno veliké množství žádostí poddaných i vrchnosti o zmírnění tohoto ustanovení a povolení výjimek. Je samozřejmé, že jednoroční lhůta k vyzdění komínů nebyla dodržena a dřevěné komíny se objevovaly až do čtyřicátých let devatenáctého století. Mnohem snadněji se dařilo plnit nařízení o povinnosti vysazovat na vesnicích mezi domy stromy, které měly zabraňovat šíření požárů. Obecní představenstva musela dbát také na to, aby v obcích byla dostatečná studna nebo jiné zásoby vody. 3. února 1775 byl vydán požární řád platný pro všechna královská města na Moravě. Byl to v podstatě upravený a nově vydaný řád, jenž vyšel roku 1769 pod názvem Nově stanovený a opravený, též císařsko královským guberniem ratifikovaný požárně hasební řád královského města Brna v dědičném hrabství moravském. Celá knížka má tři díly. První pojednává o zamezování požárů, druhý udává jak požár hasit, třetí předepisuje jak se zachovat po uhašení požáru. 23

24 Předpisy byly v mnoha bodech ve velmi moderním pojetí, přesto nechyběla některá zvláštní, ojedinělá, ba až zábavná ustanovení, jako například: Na noc se má oheň v kuchyních a v kamnech čistě shrábnouti na hromádku, obzvláště byl li velký vítr, aby se k tomu nedostaly kočky, které si často za chladna ulehnou na teplý popel, chytí jejich chlupy a takto naskákají do sena a slámy a způsobí oheň. Každému majiteli domu bylo nařízeno, aby měl pohotově v zásobě vodu, stříkačku, požární háky, žebře a kožená vědra na vodu. Ve vážném domku nebo na radnici musely být postaveny velké umělé stříkačky. Pečovali o ně zvonaři, mědikovci, puškaři a hodinář. Vodní vědra a malé stříkačky musely být uschovány v průjezdu radnice a měsíčně dvěma mistry cechu krejčovského a obuvnického naplňovány a vyzkoušeny. Udržování požárních žebřů a háků měli na starosti tesaři, vodní sudy bednáři. Každých 14 dní byla voda obnovována městskými zřízenci a tržními dozorci aby nezasmrádla. Na vybraných rohových domech musely být připevněny smolné pánve, aby se v nich při nebezpečí požáru mohlo rozžehnout světlo. Dozor nad těmito pánvemi měli zámečníci. Ponocní, oznamovatelé času, strážci bran i strážci na městské věži byli povinni po zpozorování ohně dát znamení trubkou nebo zvonem. K tomu účelu visely nad městskými branami požární zvony. Hlavní ustanovení o hlášení požárů byla tato (citace): 1. K hašení požáru dostavtež se všichni občané, obzvláště kominíci, pokrývači, tesaři, zedníci, zámečníci, kováři, klempíři a ostatní cechy, které pracují s ohněm. 2. Hasičské žebře a háky donestež s sebou řezníci, pekaři, truhláři a koláři. 3. Krejčí nechť donesou z radnice kožená vědra. 4. Obuvníci mají přinésti malé stříkačky. 5. Venkovští kočí a jiní občané, kteří mají koně, mají dopraviti k ohni vodní sudy, postavené u studní a s přibráním bednářů i velkou umělou stříkačku. Zvonař však, mědikovec, puškař a hodinář mají opatrně říditi stříkačky. 6. Městský studnař má dbáti toho, aby vodárny odvedly přebytečnou vodu do studní, umístěných nejblíže požářiště. 7. Městští strážníci mají sami nebo s jinými lidmi dáti nabírati vodu ze studní a dbáti toho, aby se řetězy nepřetrhly, jakož i postaviti vedle studní nádržky a vylévati do nich vodu, aby ji lidé snadněji mohli nabírati do puten. 8. Aby takové hašení snadněji a řádně pokračovalo, má městský sudí nebo stavitel, jakož i městský hejtman oné čtvrti, kde by hořelo, i se svými poradci při požáru dozor míti. Těm mají jíti na ruku mistrové cechu soukenického, aby se udržoval pořádek, schopní lidé přidržováni k hašení, neužiteční však k němu nepřipouštěni, aby jakékoliv nepřístojnosti, hluk zbytečný anebo při podobných požárech obvyklé krádeže byly zamezeny. 9. Při krádeži chycený buď městským sudím dle povahy zločinu přísně, ano i na těle a životě potrestán. 10. K městskému sudímu mají se dostaviti též dva přísežní mistrové zámečníků se svými paklíči a býti pohotově, aby mohli otevříti uzamčené světnice, skříně a truhly, k nimž klíče v leku a zmatku by nemohly býti nalezeny. 11. Jelikož se při podobných požárech někdy všelijaké vzbouření a zrady vyskytují, tož má městský praporčík, v jehož čtvrti požáru není, zesíliti hlavní stráž.též má městský strážmistr i se svými poddůstojníky dbáti toho, aby z oněch vnějších dvou čtvrtí města, kde nehrozí nebezpečí požáru, asi půl setniny měšťanů ve zbrani na hlavní strážnici se dostavilo. 12. Při požáru mají býti městské brány uzavřeny. Známí měšťané a předměstští občané, kteří jsou schopni hašení, mohou malými dvířky býti vpuštěni, rovněž fůry s vodou ze Svratky nebo z rybníku. 24

25 13. Jelikož při požáru bývají občané často poraněni, tedy má ve čtvrtích ohněm postižených usedlý bradýř a ranhojič zdržovati se doma, aby jej bylo lze nalézti, kdyby bylo zapotřebí pomoci. 14. Vypukne li požár ve věznici nebo v trestnici, může vězeňský dozorce lehčí zločince na slib, že se opět vrátí, propustili z vězení. Těžší zločinci však buďtež ukováni do řetězů a odvedeni na jiné bezpečnější místo. Po uhašení požáru bylo rozdíleno spropitné. Vozka, který dopravil první náklad vody a ten, který donesl první požární žebře a háky, dostali po dvou rýnských zlatých. První kominík, který se dostavil na požářiště, se však musel spokojit pouze s jedním rýnským zlatým. Majitel domu, ve kterém vznikl požár, byl povinen uspořádat slavnou mši v městském farním kostele u Sv. Jakuba na počest Sv. Floriána. Poslední bod hasičského řádu ustanovoval, že pokuty měly být věnovány na opravy městského hasičského nářadí. Koncem sedmdesátých let osmnáctého století bylo již jasné, že další pokrok zemědělství a průmyslu není možný bez uvolnění pout nevolnictví, které bylo konečně roku 1781 (na Slovensku 1785) zrušeno. Zrušení nevolnictví umožnilo větší účast na řemeslné a manufakturní práci. Chudina, která nenalezla práci na vesnici, odcházela za námezdní prací do měst a průmyslových velkovýroben. Josef II. (13. března 1741, Vídeň 20. února 1790, Vídeň), v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Josef II. byl nejstarším synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána Lotrinského. Mezi jeho početné sourozence patřili např. pozdější císař a jeho nástupce Leopold II. či Marie Antonie, provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI. (je známější pod jménem Marie Antoinetta). Byl dvakrát ženat. Poprvé s Isabellou Parmskou (1760 až 1762), kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. S Isabellou měl 3 děti, které však brzo zemřely. Po její předčasné smrti už nebyl schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě, ani ke své druhé choti (k druhému sňatku ho donutila Marie Terezie). Jeho druhou manželkou byla sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. a Marie Amálie Habsburské - Marie Josefa Bavorská (1764 až 1767). Manželství zřejmě ani nebylo konzumováno. Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znova obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány 1781). Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních 25

26 hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev. V tomto období vydal Josef II. Požární řád a to nejprve pro Čechy (25. července 1785) a potom pro markrabství Moravské a vévodství Slezské dne 24. ledna Roku 1788 byl tento řád vydán i pro Uhry, ale jeho obsah nepronikl do praktického života. V řádech Josefa II. Jsou již mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména povinnosti řemeslníků. V důsledku toho bylo potom provedeno rozdělení povinností při hašení požárů na jednotlivé řemeslnické cechy. Řády dále obsahovaly podrobný popis všech myslitelných preventivních opatření, na které bylo třeba dbát jak při stavbě domů, tak i v každodenním životě. Tyto řády platily až do vydání zákona o požární policii v sedmdesátých letech 19. století. Vedle těchto požárních řádů byly pak vydávány vyhlášky a oběžníky, které je doplňovaly nebo zpřesňovaly. Požární řád z roku 1787 Požární řád dělí místní obyvatelstvo podle profesí do devíti skupin a každé z nich přikazuje povinnosti pro případ vzniku požáru. Kominíci, kováři a tesaři se musí dostavit k ohni jako první. Musí mít s sebou žebříky, tyče, háky a další nutné prostředky, aby zasáhli při požáru střech, dřevěných domů, stodol, dřevníků. Přitom musí zajistit nejen ochranu majetku postižených, ale chránit i ohrožené sousedy z obou stran. Stolaři ševci a koláři si na místo požáru přinesou žebříky a zajistí účast učedníků, pacholků a zaměstnanců. Všichni jsou povinni prostředky přistavit na příslušná místa a pomáhat hasit. Krejčí a pláteníci se dostaví k radniční budově s nádobami pro hašení vodou. Účastní se čerpání a nošení vody. Kartáčníci a kováři jsou povinni ihned přijít ke vzniklému ohni a tam se starat o dobrou organizaci hašení a používat stříkaček. Řezníci a pekaři jsou pověřeni odvozem stříkačky na místo požáru tak, aby byla v případě potřeby k dispozici. Pekaři musí zajistit pro chod stříkačky dostatečné množství vody. Mydláři a tkalci jsou k dispozici policii a plní její příkazy tak, aby byly splněny všechny potřebné úkony. Musí bdít nad majetkem vynešeným z hořících domů a zajistit jej proti případné krádeži. Zámečníci a ranhojiči pod vedením městské policie jsou připraveni pomáhat otevírat byty a skříně, kdyby majitel nemohl najít klíče. Ranhojiči, kteří se dostaví s obvazy a dalšími pomůckami, poskytují pomoc zraněným při ohni. Hrnčíři a kožešníci jsou povinni dostavit se k ohni i se svými učedníky a pomocníky a nosit vodu. Proto vezmou s sebou i vlastní nádoby, putýnky, konve atd. Měšťané a předměšťané a ti, kteří umějí zacházet s koňmi, jsou vyzýváni k nošení a vození vody v sudech a nádobách, které musí poskytnout bednáři. Musí být ihned převezeny na místo požáru a tam použity. Všechna tato ustanovení jsou povinni všichni dodržovat podle paragrafu 55 "patentu nejvyššího" pod trestem nejvyšším. Řád se obšírně zabývá odstraňováním příčin vzniku požárů, za které považuje nebezpečné stavění, neopatrnost a nedbanlivost. Nařizuje se zde krytí střech alespoň šindeli, panských stavení, far a kostelů prejzy. 26

27 Prejz je označení pro střešní pálenou krytinu (tašku) skládající se ze dvou dílů - spodního háku (korýtka) a vrchní prejzy (kůrky). Rozšířila se ke konci 18. století. Její konstrukce dovoluje skládání (pokládku) i do komplikovaných oblých tvarů. Dodnes se s ní potkáváme v historických centrech měst, jako jsou Praha, Český Krumlov, Tábor či Olomouc a na sakrálních stavbách. Na půdách směly být jen obezděné místnosti nebo alespoň bez ohnišť a dřevěných schodů. V tomto řádu je opět přísně zakázáno stavět a používat dřevěné komíny. Komíny směly být jen široké, zděné a bez trámů. V kuchyních s ohništi nesměly být dřevěné podlahy, chlebové pece měly být přikryty cihlami a klenuté. Dodržováním těchto nařízení byl pověřen magistrát. Každá stavba nového domu měla být úředně povolena a kontrolována, je li bez uvedených závad. Aby toto nařízení nenaráželo na chudobu stavebníků, nesměly být za povolení a dozor vybírány žádné poplatky. Pokud ale nové stavení neodpovídalo požárním předpisům v řádu uvedeným, mělo být zbouráno. Pro tento účel měli být ve městech jmenováni komisaři nad ohněm a ti byli povinni s mistrem zednickým, tesařským a kamenickým prohlédnout všechny domy a sepsat závady. Všechny obce měly mít ponocné či strážné. V tomto řádu byly přísně stanoveny i směrnice pro případ požáru. Aby se zábránilo chaosu, magistráty a vrchnosti měly rozdělit povinnosti mezi cechy tak, aby každý dobře znal své povinnosti při vypuknutí ohně. K ohni se museli okamžitě dostavit řemeslníci, majitelé domů a koní, ranhojiči, lékárníci a všichni byli povinni respektovat příkazy rychtářů. Útraty s hašením ohně měly být vymáhány na tom, kdo požár zavinil. Tento řád Josefa II., jehož plnění bylo zajištěno i zainteresováním správních úřadů, tedy magistrátů, vrchností a cechů, by mohl být jistě velmi účinný, ovšem v protipožárních opatřeních narážel stejně jako řád Marie Terezie na chudobu obyvatelstva. Domy tedy stále, zejména ve vesnicích, kryly došky a zděných komínů přibývalo pomalu. Při hašení požárů byly zase jedinou zbraní proti ohni háky, konve, vědra a žebříky. Teprve průmyslová revoluce a zejména vynález parního stroje, umožnila užívat při hašení takové techniky, která se mohla stát účinnou zbraní proti ohni. Jedno ze zpřesnění požárního řádu pochází ze září V Brně byl vydán Řád stavební pro všechna krajní města, městys a vesnice v krajině Moravské a Slezské. Zdůrazněna jsou některá bezpečnostní opatření. Nové domy i pomocná stavení (chlévy, stodoly, kolny, sýpky a dřevníky) měly být stavěny z kamene nebo cihel. Zakázáno bylo pokrývání střech šindelem. Kamna nesmí stát při dřevěných stěnách, v kuchyních musí být podlaha hliněná nebo cihlová. Dříví na pálení má být uskladněno za vesnicí. Kdo chodí v noci do chlévů, musí mít světlo v lucernách, a kdo by ve stájích nebo chlévech kouřil, bude potrestán 25 ranami. Dále bylo zakázáno podkuřovat dobytek a lít vodu do hořícího omastku. Kouření se ukázalo být jednou z častých příčin požár, proto bylo vydáno mnoho vyhlášek, jež zakazovaly kouřit na náměstích, ulicích a ve veřejných místnostech. Neuposlechnutí těchto zákazů bylo přísně trestáno pokutami. Města byla v této době vybavena již alespoň promitivní hasební technikou, při hašení se používalo i jednoduchých stříkaček. Z okresu Třebíč známe protipožární vybavení Moravských Budějovic sepsaného v Pořádku při hašení ohně pro municipální město Moravské Budějovice z 11. ledna Ve městě byly celkem tři velké stříkačky (dvě obecní a jedna panská v zámku), více ručních stříkaček, žebříků, háků, jeden vodní vůz s lejtou, více košů, kádí a putýnek. Lejty i kádě byly v létě stále naplněny vodou, v zimě 27

28 louhem. Vypuknutí požáru bylo hlášeno věžníkem údery na věžní zvon. Aby bylo dost vody k hašení, byly na různých místech zřizovány vodní nádržky louže. Podle místního kronikáře jich bylo celkem osm. Na sklonku čtyřicátých let 19. století dozrály v Evropě podmínky revoluce, která zasadila rozhodující úder přežilému feudalismu. Pražské červencové povstání, ve kterém poprvé v dějinách vystoupil průmyslový proletariát, jako aktivní revoluční činitel v osvobozovacím zápase bylo poraženo, ale to nemohlo zvrátit dějinný vývoj. Vzápětí nastoupila vídeňská vláda proti maďarské revoluci, kterou porazila a na Slovensku namísto pokusů o maďarizaci zesílilo úsilí o poněmčení. Po revoluci nastal rychlý rozvoj kapitalistického podnikání. František Josef I. zrušil v roce 1851 vynucenou ústavu z roku 1848 a nastolil absolutistickou vládu zesílenou germanizací. Dělnictvo nemající žádná politická práva se brání hospodářskému i sociálnímu útlaku živelnými stávkami. Pád Bachova režimu a ústava z roku 1861 zaručovala vládnoucí třídě politická práva. Podle této ústavy měla na českém i moravském zemském sněmu většinu německá šlechta s buržoazií a v uherském zemském sněmu nebyl v tom roce ani jeden Slovák. František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl 4 sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka, Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom především o armádu a církev. To, že na většině dobových fotografií je zobrazován v uniformě, však vyplývá ze skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by byl hodný císaře. Roku 1853 se v letní rezidenci v Ischlu se seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známá jako oblíbená "císařovna Sisi"). Alžběta byla druhou dcerou bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Původním záměrem obou matek bylo, aby pozornost Františka Josefa I. upoutala Alžbětina starší sestra Helena. Místo toho se císař zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté: Žofie ( ), Gisela ( ), Rudolf ( ), Marie Valerie ( ). Rudolf v roce 1889 spáchal v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu. Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta bez cíle a smyslu po Evropě. 10. září 1898 ji zavraždil pilníkem atentátník Luigi Lucheni. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d Este, plánovaného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I. světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa. 28

29 František Josef I. zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. Jeho pompézní pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, již císař spojoval. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie. Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Germanizace českých zemí v devatenáctém století V období po třicetileté válce ( ) a od roku 1740, kdy se ujala vlády arcivévodkyně Marie Terezie se české jazykové prostředí podřizovalo životnímu stylu hospodářsky a kulturně vyspělejším národům Italové, Francouzi, Němci. Český jazyk byl mnohem více vyzdvihován jako státoprávní symbol než prostředek společenské komunikace. Vydání reskriptu z 16. října 1747 Marií Terezií obsahovalo výzvu, aby se na pražské univerzitě dbalo na kvalitní výuku češtiny. Ta však zůstala i nadále omezena jen pro potřeby teologie. Dvorským dekretem z 18. května 1784 byla němčina vyhlášena v Čechách celozemskou úřední řečí. Čeština zůstala pomocným úředním a jednacím jazykem. V polovině devatenáctého století byly české země součástí Rakouského císařství. Formálně byly Království české i Markrabství moravské samostatnými zeměmi, v jejichž čele stála zemská gubernia podléhající centrálním úřadům ve Vídni. Mezi léty 1815 až 1850 vzrostl počet obyvatel českých zemí ze 4, 8 na 6, 8 milionu. Zvýšila se poptávka po potravinách a surovinách. Průmyslová revoluce datovaná v českých zemích od roku 1800 znamenala rychlé rozšiřování průmyslu a zemědělství. Aktivní roli ve výrobě přebírají v první polovině devatenáctého století od obchodních podnikatelů podnikatelé průmysloví. V Čechách žilo roku % německého obyvatelstva, na Moravě 29 %. Mezi oběma národy postupně rostlo odcizení až nepřátelství. Vznikaly například tahanice o školy. Přibývalo českých i německých škol. Vzdělání spíše odcizovalo, než sbližovalo. Obě národnosti však nebyly v úplné izolaci. Dokazuje to značné množství smíšených sňatků a z toho vyplývající dvojjazyčnost. Osvobozenecké snahy českého a slovenského národa v devatenáctém století vrcholily v sedmdesátých letech vznikem řady spolků a politických stran s národně sociálním programem, jenž měl uspíšit proces národního uvědomění. Významnou roli v oblasti vzdělávání širokých vrstev obou národů sehrála Matice česká, založená v roce 1831 a Matice slovenská založená v roce Postupně vznikající další Matice v jednotlivých místech se v roce 1880 zapojily pod Ústřední matici školskou, v jejímž programu bylo vydržování českých škol a správa knihoven v místech národnostně ohrožených. Byla hlavní představitelkou snah čelících germanizaci až do roku 1918, tedy do vzniku samostatného Československa. Mnoho pokrokově smýšlejících lidí se zapojilo do práce v této instituci. Sociální a pokrokové myšlenky nacházely silnou podporu a všude, kde se pro to vytvořily příznivé podmínky, začaly se také prosazovat. Je pochopitelné, že se tyto akce nelíbily rakouským úřadům a řada činitelů tohoto pokrokového procesu byla pod trvalým dohledem i perzekucí 29

30 Rok 1867 byl ve znamení vyrovnání s Maďary a rokem vzniku habsburského soustátí Rakouska Uherska. Protože se v druhé polovině devatenáctého století nejvýraznější měrou formují dobrovolné hasičské sbory, věnujme se podrobněji tehdejšímu státnímu útvaru Rakousko Uhersko. Rakousko - Uhersko (německy Österreich - Ungarn; maďarsky Osztrák - Magyar Monarchia, oficiální název V Říšské radě zastoupená království a země a země svaté Štěpánské koruny uherské) byl státní útvar existující od 8. června 1867 do 31. října 1918, který vznikl přeměnou Rakouského císařství (Habsburské monarchie) na základě tzv. Rakousko-uherského vyrovnání v únoru Rakousko - Uhersko bylo unií dvou státních celků: Rakouska oficiální název Království a země v říšské radě zastoupené, neoficiální název Předlitavsko a Uherska Uherského království a dalších zemí s ním spojených personální unií v tzv. Země Koruny svatoštěpánské, neoficiální název Zalitavsko Obě části byly spojeny osobou panovníka z dědičné habsbursko-lotrinské dynastie, společným ministerstvem zahraničí, války, říšských financí a společným nejvyšším účetním dvorem. Každý z obou celků měl svůj parlament (říšská rada v Předlitavsku, uherský sněm v Zalitavsku) a vládu; společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. delegace, tvořené delegovanými poslanci rakouské říšské rady a uherského sněmu. V obou částech rakouskouherské monarchie zůstaly přitom zachovány dosavadní historické státoprávní jednotky - korunní země s vlastními autonomními zemskými sněmy (český, moravský, chorvatskoslavonský a jiné zemské sněmy). Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské království uherské (královský uherský). Měnou Rakouska - Uherska byla Rakousko-uherská koruna od roku 1892 do rozpadu říše v roce Rakousko-Uhersko bylo unií dvou států - Předlitavska (Rakouska) a Zalitavska (Uherska). Každý stát měl pro společnou měnu svůj vlastní oficiální název - v Rakousku Krone, v Uhersku korona. Jedna koruna se skládala ze 100 dílčích jednotek. Její oficiální německý název byl Heller, maďarský filler. Do konce roku 1891 se používal jako měna zlatý (v Rakousku oficiálně gulden, v Uhersku forint, latinsky florin, v českých zemí zlatý, zlatka, zlatník). Koruna vycházela ze zlatého v poměru 1 zlatý = 2 koruny. V oběhu však zlatky a krejcary zůstaly ještě několik let. 1. světová válka znamenala rozpad Rakouska-Uherska. Měny nově vzniklých nástupnických států se nazývaly také koruna - československá koruna, rakouská koruna, maďarská koruna a jugoslávská koruna (dnes už žádná z těchto měn neexistuje). Některá území Rakouska- Uherska připadla sousedním státům (Rumunsku, Polsku, Itálii, Ukrajině) a začaly se používat národní měny těchto států. Bankovky byly tisknuty ve Vídni od roku Bankovky byly dvojjazyčné - na jedné straně byl německý nápis nominální hodnoty, na druhé maďarský. Hodnota bankovky v ostatních jazycích byla napsána v dolní části bankovky. Bankovky, které se dostaly v průběhu platnosti koruny do oběhu, měly hodnoty 1, 2, 10, 20, 25, 50, 100, 200, 1000, korun. Království české (Čechy) hlavní město Praha mělo obyvatel. Rozloha království km2 s obyvateli. Markrabství moravské (Morava) hlavní město Brno mělo obyvatel. Rozloha markrabství km2 s obyvateli. 30

31 1 Čechy 2 Bukovina 3 Korutany 4 Kraňsko 5 - Dalmácie 6 - Halič 7 - Rakouské přímoří 8 - Dolní Rakousy 9 Morava 10 Salcbursko 11 Slezsko 12 Štýrsko 13 Tyrolsko 14 - Horní Rakousy 15 Vorarlbersko 16 Uhry 17 - Chorvatsko a Slavonie 18 - Bosna a Hercegovina V osmnáctém a devatenáctém století došlo v českých zemích k prudkému růstu populace. Jen ve druhé polovině 18. století vzrostl počet obyvatel o polovinu. Josefínské reformy a zejména zrušení nevolnictví přispěly k hospodářskému rozvoji země a umožnily příliv pracovních sil do měst, kde vznikala střediska průmyslové výroby. Situace ve státě v druhé polovině devatenáctého století: 1849 upraveno právo honební 1851 založeny nové gruntovní knihy 1852 vydán lesní zákon 1855 založen zvláštní úřad c. k. notářství 1859 nejvyšším císařským patentem vydán Řád živnostenský. O 25 let později byl inovován založeno ministerstvo orby, které se stará o rozkvět rolnictví, lesnictví, vinařství, hornictví a dalších podobných odvětví zákon o ochraně ptactva 1874 založena česká střední škola hospodářská v Přerově 1875 založena německá střední škola hospodářská v Novém Jičíně - zákon o polním a lesním pychu 1876 založena Hypoteční banka markrabství moravského 1877 vydán zákon proti tuláctví Široce se rozvíjí hornictví a hutnictví. Na Moravě jsou proslulé uhelné doly Ostravské a Rosické, železárny v Blansku a Vítkovicích. Dobývání stříbra se věnuje Příbram, v Čechách se dále dobývá cín, vizmut a antimon. Na zlato jsou bohaty Uhry a Sedmihradsko, na rtuť Krajina, na sůl a petrolej Halič, na asfalt Dalmácie. 31