Frýdek-Místek. místo posledního vzdoru. Lenka Judičáková Gymnázium a SOŠ, Cihelní 410 Frýdek-Místek

Transkript

1 Frýdek-Místek místo posledního vzdoru Lenka Judičáková Gymnázium a SOŠ, Cihelní 410 Frýdek-Místek 1

2 Úvod Událost, která se významně zapsala do našich dějin, letos 14. března 1939 oslavila své sedmdesáté výročí. Událost, jeţ dodnes budí emoce v našich srdcích. Dny, kdy český národ pozoroval, jak příslušníci německé říše okupují rodnou zem a kdy i nás pohltila válka. Ne všichni však dokázali sledovat uzurpaci naší půdy a připustit si ztrátu svobody. Poslední, kdo vzdoroval okupantům, ještě neţ Hácha podepsal náš ortel, byly Čajánkovy kasárny. Jako jediní při okupaci nacisty se postavili čelem a vzdorovali do poslední chvíle bez pořádného ozbrojení jen s určitým počtem nábojů na pár pušek a pár lehkých kulometů, ale s pořádnou dávkou cti a odvahy. Obrázek 1 - Pomník na místě bývalých Čajánkových kasáren Zde kladl se zbraní v ruce 8. pěší pluk Slezský dne 14. března 1939 odpor německým okupantům Zdroj: 2

3 Obsah Úvod... 2 Historie 8. pěšího pluku... 4 Události před 14. březnem Ve světě... 6 U nás březen Čajánkova kasárna Osobnosti Podplukovník Karel Štěpina Kapitán Karel Martínek Plukovník Karel Pavlík Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš Emil Hácha Závěr Seznam pouţitých obrázků: Pouţitá četba: Odkazy: Poděkování: Obrázek 2 - Frýdecké náměstí na jaře roku 1939 Zdroj: Nosková, Miroslava 8. pěší pluk Slezský, Muzeum Beskyd,

4 Historie 8. pěšího pluku V dubnu 1917 ruská válečná rada schválila návrh československého exilu na ustanovení armádního sboru. Velmi důleţitým datem nejen pro vznik 8. pěšího pluku, ale i mnoha dalších byl 2. červen téhoţ roku. V této bitvě u Zborova bojovalo velmi mnoho československých jednotek-legií. Zúčastnilo se ji okolo 3500 muţů československé střelecké brigády (1. střelecký pluk Mistra Jana Husi, 2. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, 3. střelecký pluk Jana Ţiţky z Trocnova ). Oproti tomu na druhé straně bojovalo asi 5500 muţů lépe cvičených a vybavených. Avšak česká střelecká brigáda se probojovala přes 4 linie a na její straně napočítali "jen 185 padlých a okolo 700 zraněných. Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, ţe ruská vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců. Zajímavostí je, ţe v této bitvě se proti sobě utkali budoucí dva prezidenti Československa, a to Klement Gottwald na straně Rakouska a legionář Ludvik Svoboda. Tento pěší pluk vznikl za první světové války přesněji v červnu 1917 na území Ukrajiny jako součást československých legií. V srpnu tehdejšího roku pak se z tohoto pěšího pluku stal střelecký a pojal název Slezský (kromě jiţ zmíněných pluků I. divize nesoucích názvy husitské 4. pluk Prokopa Holého, na rozdíl pluky II. divize nesly názvy krajů s výjimkou pátého, který byl pojmenován po T. G. Masarykovi, a to 6. Hanácký, 7. Tatranský). Obrázek 3 - Vlajka 8. pěšího pluku Zdroj: 4

5 V srpnu také se náš pluk přestěhoval do malého ukrajinského města Baryševky. Poté 3 roky různě cestoval po Sibiři a ruských městech. 10. listopadu 1918 mu byl udělen v Jekatěrinburku plukovní prapor vyšitý československými ţenami, který měl být původně předán ve Francii. 28. září 1919 dostává rozkaz k evakuaci z Ruska a nasedá na magistrálu a putuje do Vladivostoku. V únoru 1920 se dostává do Vladivostoku a v červnu se naloďuje na anglickou loď M.S.Dollar, se kterou pluje aţ do kanadského Vancouveru. Poté nasedá na kanadskou dráhu a jede aţ ke Quebecu a do Halifaxu, kde se nalodí na lodě Belgic a Valencia a putují přes Atlantský oceán do německého Cuxhavenu, odtud uţ jen vlakem přes Bavorsko do Čech. 29. června 1920 dosahují čeští vojáci toho pluku v 5 hodin ráno konečně hranic naší země. Přes Plzeň, Prahu a Olomouc cestují a nakonec jsou vítáni 4. srpna v Opavě. Do vlasti přijelo 89 důstojníků a 2200 vojínů. Na následky nemocí nebo zranění zemřelo 174 příslušníků pluku a 17 osob zůstalo nezvěstných. Jiţ 28. srpna jsou opět stěhování, a to do Frýdku, kde přetrvávají aţ do roku 1923 neţ jsou přesunuti do Místku (tehdy dvě samostatná města dělená řekou Ostravicí, přirozenou hranicí mezi Moravou a Slezskem) se připojuje III. prapor z Českého Těšína. Při květnové mobilizaci v roce 1938 měl pluk primárně za úkol ochranu tehdejších hranic především okolo Hlučína a Bohumína. V září se rozkaz změnil na obranu prostoru okolo Moravského Berouna (Bruntál). Po mnichovské zradě se pluky rozmístily do původních posádek. Koncem temného září 1938 jsme museli odstoupit od Sudet, ale také části Těšínska, Javoriny, Beckovského Polska, jiţní části Slovenska, kterou zabrali fašističtí Maďaři, a také Karpatské Ukrajiny, čím jsme ztratili snad veškeré ţelezobetonové bunkry v pohraničí vystavěné v roce Obrázek 4 - Mapka znazorňující hranice po mnichovské dohodě Zdroj: 5

6 Události před 14. březnem 1939 Ve světě O nás, bez nás. Čtyři zástupci tehdy nejsilnějších států, jmenovitě Velká Británie, Francie, Itálie a Německo, Chamberlain, Daladier, Mussolini a Hitler se podepsali 29. září 1938 na smlouvu, jeţ zpečetila náš osud. Chamberlain, kdyţ přijel zpátky poté do Anglie, prohlásil, ţe podpisem smlouvy přinesl mír. I kdyţ zástupci naší země mohli přihlíţet tomuto aktu, nemohli se nijak vyslovit. Výsledek jednání uţ jen smutně předal náš velvyslanec Mastný dr. Edvardu Benešovi. Mnichovský diktát přijal dr. Edvard Beneš společně s vládou generála Syrového hned následujícího dne a pak 5. října pan prezident abdikoval. Obrázek 5 - Podpis mnichovské dohody Zdroj: Mezitím ještě v říjnu luďácko-agrární vláda přijala ústavní zákon o autonomii Slovenska. A aţ 30. listopadu tohoto roku byl zvolen prezidentem Doc. JUDr. Emil Hácha. U nás Jiţ od začátku toho roku se nálada a souţití obyvatel veškerých národností zde ţijících začala pozvolna měnit. 30. ledna na budově německého domu v Místku byl vyvěšen první prapor s hákovým kříţem. V březnu se jiţ běţně ve městě občané zdravili Heil März!. Ve Frýdku i v Místku ţilo docela vysoké procento obyvatel právě německé národnosti. Při sčítání 6

7 lidu v roce 1930 bylo ve frýdeckém okrese zaznamenáno 5% Němců a 3,4 % v místeckém okrese, zatímco v obou městech jako takových toto číslo bylo mnohem vyšší - ve Frýdku 19% a v Místku 10%. V únoru dokonce v kasárnách přijali tajný rozkaz z velitelských míst, aby nikomu, kdo se hlásí na německou stranu, nebylo bráněno odchodu z armády. Zatímco Němci se na nás všemoţně připravovali a velitelství československé armády vědělo o těchto přípravách, přesto jiţ dávno předtím stáhli všechny těţké zbraně, včetně těţkých kulometů a průbojného střeliva a odevzdali je do divizních skladů, lid byl však stále uklidňován, ţe se nic váţnějšího neděje. Obrázek 6 - Nacisté v Místku na jaře v r Zdroj: Nosková, Miroslava 8. pěší pluk Slezský, Muzeum Beskyd, březen 1939 Jak nejlépe popsat události? Snad slovy těch, kteří si ji proţili. Výpověď inženýra R. Ichnovského, bývalého 2. pobočníka velitele 3. Pluku Slezského: Po čtrnácté hodině ozval se na velitelství pluku telefon. Volal velitel divize. Chtěl velitele pluku plukovníka Eliáše. Ten se ještě nevrátil z oběda. Velitel nechtěl mluvit se mnou jako s druhým pobočníkem hovořit. Dostal jsem rozkaz sehnat plukovníka Eliáše a vyřídit 7

8 mu, aby ihned volal divizi. Plukovník Eliáš nešel a nešel. Asi za 15 mnut mu zvonil telefon znovu. Tentokrát to byl náčelník štábu sboru. A stejně naléhavě ţádal velitele pluku. V tom přišel plukovník Eliáš se svým pobočníkem majorem Brychem. Vzal ode mne sluchátko. Co hovořil náčelník štábu, nevím, ale přesně jsem slyšel odpověď plukovníka Eliáše a viděl jsem jeho reakci jak zbledl. Coţe? ptal se, Coţe?. Jako by nerozuměl. To není moţné, vyrazil potom ze sebe. A zase opakoval: Nerozumím, nerozumím Zřejmě konečně pochopil. Vzchopil se. Řekl: Rozkaz! A kdyţ zavěsil sluchátko, dodal ještě: Ne, to je něco strašného Přesně si to všechno pamatuji. Nikdy jsem ještě Eliáše, kterého nikdo mezi důstojníky nesnášel, neviděl tak zdeptaného Mně však neřekl nic. Ani slovíčko. I s majorem Brychem se pak uzavřeli v jeho kanceláři. A protoţe jsem seděl hned vedle, všechno jsem slyšel. Napřed chodili po místnosti. Potom otevřeli trezor ten zvuk otevíraného trezoru jsem přece znal. Potom začali pálit tajné spisy. Asi za hodinu, bylo půl čtvrté, se otevřely dveře plukovní kanceláře. Eliáš s Brychem, nápadně bledí, mně oznámili, ţe jdou na posádku. A zase neřekl ani půl slova na vysvětlenou Aţ druhého dne jsem se dozvěděl od poručíka Drka, ţe také na posádce pálili dokumenty. Ne, nikomu nic netelefonoval, s nikým nic nemluvil musel bych to přece slyšet. A kdyby chtěli něco zařídit u jednotek, musel bych to slyšet. Druhý pobočník velitele pluku byl přece současně operačním důstojníkem. Něco se tedy stalo? Ale co? Teprve později jsem pochopil. A tak se potvrdilo, co jsme tušili, a co se dodnes většinou neví: Velení československé armády uţ vědělo daleko dřív, neţ tzv. prezident Hácha, nastoupil do berlínského expresu, 1 co bude následovat téhoţ dnes večer a co druhého dne 15. března Vydalo i přesné rozkazy. Naše jednotky měly být zajaty, měly být lapeny jako nic netušící králíci v kasárnách. I plukovník Eliáš velitel místecké posádky, uţ tedy o půl třetí odpoledne věděl všechno a mlčel. Kronika Frýdku-Místku, list 44: Jako přívaly kalných vod hnaly se v 17:30 hodin od Příbora nacistické motorizované jednotky vedené plukovníkem Stoewerem. Jejich čelo tvořili motorizované jednotky polního četnictva. Projeli hraniční čárou. Němečtí celníci obsadili zatím budku naší pohraniční stráţe. Jednomu celníkovi se podařilo podat hlášení do Rychaltic. 1 V 13: 00 tohoto dne padlo rozhodnutí, že pan prezident Hácha pojede do Berlína. V 16:00 nastoupil do vlaku na cestu. 8

9 Při průjezdu Příborem o půl šesté ještě stihli Němci zavolat okresnímu hejtmanovi Cidlíkovi, aby při průjezdu na Slovensko nebyly činěny německým vojákům potíţe. Tento voj se zastavil u Landsbergovy továrny v Místku přibliţně okolo šesté hodiny. Okresní hejtman Cidlík si vyslyšel hlášení o jejich přítomnosti a nařídil městské stráţi, aby odloţila zbraně. Teprve poté se vojsko vydalo dál městem. Vladimír Škuta, bývalý ředitel muzea Se smíšenými pocity zoufalství, překvapení a lítosti jsme pozorovali zpupné tváře vetřelců. Do očí se nám draly slzy mocného hněvu a zatínaly se pěsti. Němci postupně obsazovali stráţnici. K nim se v postupném hojném počtu připojovali místní henleinovci a nabízeli své sluţby. Dále se zmocnili budovy okresní politické zprávy a mnoha dalších. Obrázek 7 - V Místku Na levém blatníku vozidla je poměrně zřetelně vidět vlaječka s číslovkou 84, takto byla označována ve Wehrmachtu velitelská vozidla. Jedná se s velkou pravděpodobností o vůz velitele 84. pěšího pluku plk.stoewera, jehož jednotky se utkaly s 3. praporem 8. pěšího pluku "Slezského" v Czajánkových kasárnách a důstojník stojící ve vozidle bude možná i sám plk.stoewer. Pavel Frýda, MÚ Frýdek-Místek Zdroj: 9

10 Část jednotek pokračovala městem a blíţila se k místním kasárnám, které stály hned před mostem přes řeku Ostravici. V kasárnách ten den měli pohotovost. Nováčkové poprvé dostali do rukou pušky. Později ale pohotovost zrušili. Pak přišel rozkaz, ţe se nikdo nesmí vzdálit z budovy kasáren. Jinak všichni měli normální zaměstnání. Ve 13 hodin nastoupil do stráţe u brány svobodník Bohuslav Přibyla s dalšími 5 muţi. Dostal rozkaz, aby nepouštěl nikoho do města. Zanedlouho se vrátil desátník Karel Urbánek ze stráţe u muničního skladu ve Staříči. Kdyţ přišel ke své XII. kulometné rotě, podplukovník Štěpina mu rozkázal, aby připravil lehké kulomety k ostré střelbě, ale tento rozkaz byl také později odvolán. Po skončení denního zaměstnání byl čten denní rozkaz. Nástup a čtení měl v popisu práce velitel X. roty poručík Cibien. Podle výpovědí účastníků mluvil prý nějak jinak neţ obvykle. Hovořil o Slovácích a o Háchově cestě do Berlína. Kdyby prý k něčemu došlo, měli by si zúčastnění pamatovat, ţe všichni za jednoho a jeden za všechny. Bohuslav Přibyla: Stráţe u brány se střídaly po dvou hodinách. Jako velitel stráţe jsem zavedl stráţného na jeho stanoviště a chvíli s ním zůstal venku, bylo to v 18 hodin. Stojím před bránou a přede mnou stráţný Sagan, takový hromotluk, odněkud z východního Slovenska a najednou slyším motory. Kolem nás projelo několik plně obsazených sidecarů, aniţ se zastavily. Měl jsem dojem, ţe to jsou naší četníci. Byla uţ tma. Hlásil jsem to. Velitel praporu podplukovník Štěpina mně řekl: Nemám ţádné instrukce, asi jde o nějaký povolený průjezd. Vrátil jsem se před stráţnici. Asi 15 aţ 20 minut jedou kolem nás čtyřstopá vozidla a zase plně obsazená lidmi. Byl jsem v bráně a stráţný Sagan kousek vpředu. Jeden automobil zastavil. K nám se blíţili s napřaţenými zbraněmi teď uţ jsem poznával, ţe jsou to Němci několik vojáků. Slyšeli jsme: Vzdejte se! Ihned jsem vydal povel: Do zbraně! A teď uţ třeskl výstřel. Kdo byl první zda voják Sagan nebo německý důstojník, těţko povědět. Stáhli jsme se dovnitř, zavřel jsem dvířka v bráně a nařídil, aby stráţ obsadila okna a zahájila palbu. Potom jsem utíkal za podplukovníkem Štěpinou, co mám dělat. Neporadil, nevěděl. Jenom mi přikázal, abych se ihned vrátil ke stráţi. To uţ byl ve vratech průstřel. Svatoslav Kalich četař III. praporu: V kasárnách byli nováčci, kteří tam narukovali 1. března. Byli tam samozřejmě téţ poddůstojníci, důstojníci a lékaři. Před rozkazem byl prováděn kurz polského jazyka. To se 10

11 provádělo u 12. roty a vedl ho poručík Martínek. Byli přítomní samí poddůstojníci a někteří vojíni základní sluţby. Jak jsme uslyšeli, ţe se něco venku děje, tak jsme se nahrnuli k oknám a tak jsme viděli, ţe jede kolona německých vojáků od Místku k našim kasárnám. Vpředu byl motocykl se sajdkárou a v ní seděl důstojník. Za ním seděl cyklista, který ukazoval, kde ty kasárny jsou. Ten důstojník sesedl ze sajdkáry a šel proti tomu našemu vojákovi, který tam dělal sluţbu u brány, jako stráţný s puškou. Voják viděl, ţe je to německý důstojník tak nemeškal, sundal pušku a volal na něho: Stůj! Ovšem ten důstojník neposlechl a vytáhl pistoli a střelil do toho voják, kulka proletěla nad jeho uchem. Ten voják nemeškal a vystřelil téţ proti němu. Nevím, jestli ho zastřelil nebo poranil, ale ten důstojník padl na zem. Tak to byl takový povel k zahájení střelby. Rychle jsme převzali náboje a pušky, já sám jsem měl pistoli, šli jsme do oken a začala střelba do Němců, kteří se usadili naproti v tom parku. Já jsem, přelez přes okno a takovou střechu, kde byla dříve továrna, doplíţil jsem se aţ na kraj a střílel jsem z mé pistole na ty Němce, jak tam pobíhali po parku. Střílelo se z oken, z chodeb, z kanceláří, kde se dalo. Nahoře byla jedna rota, dole byla další rota. Němci na nás stříleli z pušek, samopalu a později i z kulometu. Velitel praporu podplukovník Štěpina, kdyţ viděl, ţe jsme obklíčeni těma Němcama, a viděl, ţe je zbytečné se bránit, svlékal číšníkovi v jídelně bílou blůzu, uvázal ji na metlu a vystrčil ji z okna ven. Střelba utichla a z německé strany vyšel důstojník k bráně, od nás vyšel tam i velitel praporu před kasárnu a setkali se uprostřed silnice. Tam se spolu domlouvali déle neţ deset minut, pak se rozešli, velitel šel do kanceláře a vydal rozkaz Zbraně odloţit! Obléct a nastoupit na dvůr! Karel Martínek: Naši vojáci stříleli do nepřátel z pušek a lehkých kulometů. Nacističtí vojáci odpovídali strojními puškami a protitankovými střelami. Stateční vojáci si uvědomovali naprostou převahu útočníků, ale rozbouřená krev se nedala utišit. Nacističtí vojáci se schovávali na okraji místního parku, ve křoví mezi domy a za silné reflektory jejich aut. Nepřátel stále přibývalo. Výkonný rotmistr Vilém Tobola vyzval nováčky, aby stříleli, kdo umí, a vytáhl lehký kulomet. V celých kasárnách byla tma. Kapitán Pavlík vypnul elektrický proud hned na začátku boje. Němci z protější budovy vystrčili vojína, který rozstřílel světla na ulici. Potom palba zesílila. 11

12 Naši stříleli z oken, střech a půdy. K nacistům se přidávali někteří místní. Na stráţnici měli málo nábojů kvůli předešlým nařízením vlády, která nařídila mít ve skladu jen určitý počet nábojů na zbraně. Svobodník Přibyla běţel za kapitánem praporu, jenţe potkal po cestě kapitána Pavlíka, který mu řekl, ţe ať za velitelem praporu neběţí, ale utíká chránit prapor. Lehkým kulometem vyřídil kapitán Pavlík německého ostřelovače, který vlezl do nedalekého kanálu. Potom volal: To nic, ty zmůţeme!. Přibyla mezitím sháněl další střelivo. Znovu běţel za velitelem praporu. V tom nepřátelé pouţili protitankovou střelu, vypálili ji přímo do kanceláře podplukovníka Štěpiny, jeţ mu zaneřádila uniformu omítkou, který doposud byl v kanceláři uvězněný a čas trávil obvoláváním různých velitelství. Bohuţel telefonáty moc nepořídil a přidal se k ostatním bojujícím. Svobodník Přibyla nepořídil. Docházely i zásoby střeliva ponechaného na černo. Napětí rostlo. Do kasáren vjelo obrněné vozidlo ostřelující nádvoří. Kapitán Pavlík po výstřelu z děla vytáhl pistoli a ulevil si: To nic, hoši, nebojte se! Poslední rána je pro mne. Od kanceláře se ozvala trubka: Zastavte palbu! Nikdo neposlechl. Znovu troubení. Poručík Martínek k veliteli praporu! Kdyţ se dostavil, podplukovník Štěpina se ho zeptal, zda umí německy. Poté mu podal bílý prapor a s pokynem ať mává a volá německého velitele. A. Březina: Zanedlouho bylo vidět, ţe obrana slábne., zásoby střeliva byly vyčerpány. Velitel 3. praporu podplukovník Štěpina, který mezitím usiloval o spojení s velitelem pluku, toto spojení získal a převzal pokyn od plukovníka Eliáše k zastavení boje. Vyslal tedy k okupantům parlamentáře a oznámil, ţe se boj zastavuje. Boj utichl, někteří vojáci unikli, ostatní byli zajati a později propuštěni. Fakt, ţe se zachovali, jako vojáci, kteří plní přesně své vojenské povinnosti, imponoval i okupantům. Obránci místeckých Czajankových kasáren uhájili svou vojenskou čest a nebyli poraţeni Veškeré bojové aktivity trvaly přibliţně hodinu. Poté nastoupili okupanti k prohlídkám a drancování kasáren, které podle vzpomínek trvaly přibliţně tři hodiny. Stáli ve větru bez plášťů jen lehce oděni. Nacističtí vojáci i místní henleinovci se kochali nad jejich bezmocností. Po této potupě byli odvedeni do kasáren a to do ubikace IX. roty. Všechny 12

13 východy byly hlídány a na střechách stáli Němci s kulomety. Mezitím naši stáli seřazeni před Štursovým pomníkem padlých. Důstojníky si svolali do Německého domu, zde byli provokativně přehlíţeni a s příkazem očekávání propuštěni domů. Přesný počet padlých není znám. Všechno se snaţili utajit. Víme, ţe u nás se to obešlo bez ztráty na ţivotech a váţnějších zranění, avšak na německé straně se mluví o 6, ale v jiných zdrojích i 18 mrtvých a dalších raněných. Čajánkova kasárna Kdysi známá jako Czajankova kasárna. Kasárny bychom mohli svého času nalézt poblíţ toku řeky Ostravice odvěkou hraniční čárou dělící území Slezska (pravý břeh řeky Frýdek) a Moravy (levý břeh řeky - Místek). Dnes bychom ji hledali na ulicích Hlavní třídy a 8. pěšího pluku. Obrázek 8 - Czajankova kasárna (před 1939) Zdroj: V dvoupatrové budově staré textilní továrny pojmenované po jejím majiteli bychom mohli nalézt v přízemí IX. rotu, v prvním patře X. rotu a zcela nahoře patře druhém XI. rotu. Vedle staré brány stála stráţnice. Nalevo bychom mohli vidět vojenské zátiší a kanceláře velitele praporu. Na levé 13

14 straně stávala další dvoupatrová budova, kde sídlila svého času XII. rota. Za dvorem bychom dnes jiţ také marně hledali skladiště praporu, záchody, kuchyni a zadní bránu. V popředí kasáren vedla důleţitá silnice na Frýdek a za ní jako jediný přetrval v dobrém stavu jedině park, který dnes známe jako sady Bedřicha Smetany. Obrázek 9 - Poloha někdejších kasáren Zdroj: V dnešní době na místě kasáren najdeme jen pomník a ceduli informující o naší památce okolní chodce. Budovu vlevo zbourali nacisté za okupace okolo roku Tu druhou si ještě mnoho starších občanů pamatuje, ta byla zničena aţ v sedmdesátých letech. Málokteré z aut projíţdějících okolo mohou tušit, ţe místo, kde se odehrálo tolik důleţitých věcí, můţe být jen tak lehce opomíjeno. Obrázek 10 - Cedule stojící u pomníku Zdroj: 14

15 Osobnosti Podplukovník Karel Štěpina Narodil se 20. října 1893 v Hradišti u Kolína. Účastnil se první světové války. Obdrţel mnoho vyznamenání a medailí: válečný kříţ (1918) Za civilizaci V těţkých dobách Zborov 1917 Pravda vítězí (T. G. M.) Medaile Národe vzhůru Medaile Trocnovského hrdiny Patřil k 4. střeleckému pluku pak 8. střeleckému pluku Slezskému. Major Karel Brych, který taky slouţil v Čajánkových kasárnách, o něm řekl: Byl odhodlaný se bez boje kasáren nevzdat. Poručík Drk: Musel kvůli střelbě zůstat v kanceláři. Kapitán Karel Martínek Štábní kapitán Karel Martínek se narodil 19. prosince 1910 v Třinci. Následně se jeho rodina přestěhovala do Bohumína a zde potom od školního roku 1922/1923 navštěvoval gymnázium v Novém Bohumíně, kde také odmaturoval. Jeho jméno je známé především z bojů o Čajánkovy kasárny, kdy v osudný den měl vést jako poručík kurz polštiny. Nakonec to byl i on, kdo musel vyjít ven s improvizovaným bílým praporem v podobě kuchařovy zástěry. Po německé okupaci se zapojil do odboje. Vyhodil do povětří nacistický vlak v Lískovci i stoţáry elektrického vysokého napětí v Ostravě-Kunčicích a u Lipníku, dále dálkový telefonní kabel u Hranic. Zúčastnil se mnoha protinacistických akcí. Byl zrazen přítelem poručíkem Jichnovským. Obrázek 11 - Karel Martínek 15

16 Následně prošel koncentračními tábory Flossenburg a Mauthausen, kde se na pokraji smrti dočkal vysvobození americkou armádou. Po vyléčení slouţil jako velitel pancéřovaných vlaků v Milovicích, kde se přidal k odváţnému vojenskému povstání proti komunistické diktatuře. Nerozhodnost majora Tupého a poručíka Hrušky zhatila plán, ale také přivedla Karla Martínka k vyššímu vojenskému soudu, kde byl odsouzen k patnácti letům těţkého ţaláře, z nichţ si odseděl sedm. V únoru 1975 zemřel na leukémii. Zdroj: Plukovník Karel Pavlík Narodil se roku v Hradových Střímelicích v učitelské rodině (sám také absolvoval učitelský ústav), ale přihlásil se na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V československé armádě dosáhl hodnosti kapitána (od roku 1932) a funkce velitele kulometné roty. Slouţil v Děčíně, Praze a následně v Místku, kde se účastnil také kurzu polštiny a po začátku boje s okupanty byl velkou posilou pro ostatní. Záhy po okupaci se zapojil do odboje. Zpočátku působil v ostravské ilegální skupině "Za Vlast!" jeţ pomáhala československým letcům v útěcích za hranice. Následně se přesunul do Prahy, kde vstoupil do převáţně důstojnické odbojové organizace "Obrana národa", kde spolupracoval mimo jiné s Václavem Morávkem. Osudným se mu stal kontakt na sokolskou ilegální skupinou "Jindra". Obrázek 12 - Karel Pavlík Od září 1942 v ní totiţ pracoval jako konfident prof. Ladislav Vaňek (později spolupracoval také s StB ), který jej udal. Po krutých výsleších K. Pavlíka transportovali do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl v 16 hodin a 31 minut popraven střelou do týla. Jeho tělo se nikdy nepodařilo nalézt a jeho symbolický hrob stojí na novém hřbitově v Kostelci nad Černými lesy. Zdroj: 16

17 Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Koţlanech leţících nedaleko Rakovníka a Plzně jako desáté a nejmladší dítě rolníka. Studoval gymnázium v Praze-Vinohradech. Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích v Praze odjel studovat do Paříţe na Sorbonu se Edvard Beneš přestěhoval do Berlína a studia ukončil doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později sloţením rigorózních zkoušek v Praze. Obrázek 13 - Edvard Beneš s manželkou Zdroj: Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie). Spolupracoval například s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důleţitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií. Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky byl jmenován ministrem zahraničí. Pomáhal zakládat společnost národů. Byl i jejím místopředsedou. Prosazoval politiku tzv. kolektivní 17

18 bezpečnosti. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 prezidentem. Udává se, ţe nejpozději od roku 1927 patřil k svobodným zednářům. Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci se přestěhoval do Londýna. Stal se opět vůdčím představitelem zahraničního odboje i přes spory s dalšími exilovými představiteli. Po osvobození země se zde 1945 navrátil. V dubnu tohoto roku jmenoval první poválečnou vládu. V říjnu byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu další rok. Roku 1948 v zemi komunisté pomalu přebírali moc. Beneš po nepodepsaní nové ústavy abdikoval a na jeho místo poté nastoupil Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna zákon 292/2004 Sb., který zní: Edvard Beneš se zaslouţil o stát. Emil Hácha Narodil se 12. července v Trhových Svinech, které se nalézají jihovýchodně od Českých Budějovic. Jeho otec pracoval jako berní úředník. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích. V roce 1895 promoval na právnické fakultě praţské univerzity a poté působil jako úředník zemského výboru Království českého a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. V průběhu první světové války spolupracoval Hácha s Mafií. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal zaloţit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde se také stal docentem. Po smrti Pantůčka byl v roce 1925 Tomášem Garriguem Masarykem jmenován druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu, kde zůstal aţ do roku V tomto roce mu zemřela manţelka. 18

19 Obrázek 14 - Emil Hácha zdroj: března 1939 byl pozván do Berlína na jednání, na kterém byl násilím a výhrůţkami přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Hácha se mylně domníval, ţe nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 poţadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu. Po atentátu a pohřbu Heydricha 9. června roku 1942 Emil Hácha znovu jednal s Hitlerem. Ten byl nepříčetný a přímo hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. Masové vraţdy Háchu zlomily. Zdolaného nemocného Háchu vyuţívali nacisté jako symbol propagovaného protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše. Po zhoršení nemoci přestal být pro Němce zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů. 13. května 1945 byl Emil Hácha zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Háchův pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. 19

20 Hácha ve svém ţivotě působil především jako odpůrce fašismu, právník a překladatel. Jako právník se stal ceněný pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl člen legislativní rady vlády ČSR, člen české akademie a České učené společnosti. Jako uznání Háchových hodnot lze povaţovat členství u haagského rozhodčího soudu. Přestoţe Háchu vnímáme jako německého, pro mě osobně to byl mimořádný člověk. Jeho činy za první světové války jsou obdivuhodné. Za doby jeho prezidentování jeho často pasivní odpor vycházející z jeho právní praxe dokázal mnohé. K největším jeho úspěchům můţe být počítána záchrana většiny studentů zatčených v roce 1939 po pohřbu Jana Opletala. Po válce Národní soud prohlásil, ţe od ledna 1943 nebyl dr. Emil Hácha fakticky zodpovědný za své činy kvůli pokročilému stádiu jeho arteriosklerózy. A ani do roku 1943 není jeho kolaborace zcela jednoznačná s přihlédnutím k jeho těsným vazbám na protinacistický odboj i Edvarda Beneše, odmítnutí slibu Hitlerovi. Závěr Ačkoliv je Frýdek-Místek poměrně malé město, přece událost, která byla inspirací pro mou práci a velmi na mě zapůsobila, přesáhla daleko všechny jeho hranice. To, co se zde událo, mělo mnohem větší význam neţ si mnozí myslí. Na nádvoří kasáren po válce 18. července 1946 probíhala slavnostní chvíle, na kterou dodnes vzpomínají ti, kteří se jí účastnili. Uţ v průběhu celé druhé světové války se Edvard Beneš o tomto otevřeném střetu zmiňoval v rozhlase pro Anglii jako o hrdinné události slezských vojáků proti okupantům. Tento den navštívil naše město osobně a připomněl tuto akci slovy: Byli jste stateční, to vám nebude zapomenuto nikdy! Mohu vám říci jenom tolik, že tak jako u vás, mělo se stát ve všech posádkách. Pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z vašich řad nepadl ani jediný. A i kdyby se tak bývalo stalo, bylo by to sice bolestné, ale s oběťmi se konečně v každém boji musí počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně přesvědčil, že to, o čem jsem mluvil v zahraničí, se skutečně zakládá na pravdě. Po tom všem, co se stalo, všichni na celém světě mohli odtušit to, co tehdejší občané nosili ve skrytu duše a pomocí svých skutků hlásali světu. 20

21 Nechtěla jsem dlouze rozepisovat pro některé nepodstatné informace, chtěla jsem ukázat jen těm, jeţ mou práci budou číst, ţe jsme jeden národ a jako takový máme sklony ke schovávání se v koutě a čekání, co s námi ten svět udělá, jestli nás třeba chytne jako kousek papíru a zmuchlá a zahodí do kouta, nebo v těţkých chvílích se zachovat tak, jak si od nás situace ţádá a ukázat, ţe i přesto, ţe jsme malá země, musí se s námi všude počítat, ţe jsme samostatným národem jako ostatní. Poučit se z historie a ze skutků našich předků, kteří se zachovali jako kluci z Čajánkových kasáren, kteří neměli ani trochu pořádného vybavení natoţ nějaký výcvik, nebo mnoho dalších, kteří za druhé světové války na frýdecko-místecku poloţili své ţivoty jenom kvůli poslednímu vzdoru. Zakončila bych svou práci slovy, jeţ jsem našla na fotce datované právě po 14. březnu 1939, Byli jsme a budem. Obrázek 15 - "Byli jsme a budem" Zdroj: 21