Edvard Beneš. se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka.

Transkript

1 Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka. Gymnázium Beneš vystudoval v letech a pak nastoupil na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích v Praze odjel studovat do Paříže na Sorbonu a také se učil na Svobodné škole politických a sociálních nauk se Edvard Beneš přestěhoval do Berlína a studia ukončil doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením rigorózních zkoušek v Praze. Od roku 1910 vyučoval Edvard Beneš na pražské obchodní akademii a od roku 1912 přednášel jako docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (v tomto roce habituje v oboru Filosofie). První světová válka Po vypuknutí války se Beneš zapojil do protirakouského odboje a pomáhal organizovat odbojovou organizaci Maffie. Zde se Beneš poznal s Masarykem a jejich životní osudy se na dlouhá léta spojují. Beneš nejprve zajišťoval spojení mezi Prahou a Švýcarskem kde Masaryk pobýval a 1915 odešel Beneš také do zahraničí. Beneš žil v Paříži, kde organizoval spolu s M. R. Štefánikem zahraniční protirakouský odboj a kde se podílel na propagaci československého politického programu vznikla Československá národní rada a Beneš v ní zastával místo generálního tajemníka. Díky Benešovým diplomatickým schopnostem byla tato rada v roce 1918 uznána světovými mocnostmi jako oficiální představitel nového československého státu. To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody. Naši prezidenti: Masaryk Beneš Hácha Beneš Gottwald Zápotocký Novotný Svoboda Husák Havel Klaus Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny československé legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918) a Itálii (duben 1918). Tyto legie se významně zapojily do bojů první světové války, zejména na Ruské Sibiři, kde se legie střetly s bolševickými jednotkami a dlouhý čas kontrolovaly sibiřskou magistrálu. Po první světové válce: Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byla ustanovena v Ženevě první vláda v jejímž čele stál Karel Kračmář a Edvard Beneš získal místo ministra zahraničí. Benešův první úkol bylo jednání se zastupiteli Dohody o nových československých hranicích. České hranice byly vyznačeny na základě historické existence Čech, ale Slovenská jižní hranice předtím nikdy neexistovala. Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení.

2 Do vlasti se Edvard Beneš vrátil až v září Od vzniku nového státu byl Beneš ministrem zahraničí v letech a poslancem Národního shromáždění. V letech byl Edvard Beneš též premiérem. Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let významným a v Evropě uznávaným politikem - stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady ( ) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti. Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientoval zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž Beneš smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo, uzavřel Beneš s SSSR spojeneckou smlouvu (1935). V Rusku už byl u moci Josif Vissarionovič Stalin. Po abdikaci T. G. Masaryka byl Edvard Beneš zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta. Brzy nato, ale přišla Mnichovská dohoda a Beneš abdikoval a odešel do exilu. Po okupaci zbytku státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný. V průběhu války dosáhl uznání státu, vlády i prezidenta u všech spojeneckých států. Beneš opět vykonával funkci československého prezidenta, ale v exilu. V okupovaném Československu vykonával prezidentskou funkci zatím Emil Hácha. Druhá Světová válka V průběhu války Beneš dospěl k závěru, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí zastával Beneš názor, že konec války "musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný" (únor 1944). Tento názor se mu podařilo na domácí politické scéně prosadit a po válce podepsal tzv. Benešovy dekrety, které vysídlení němců z pohraničí legalizovaly. Beneš si také uvědomoval jak dopadne poválečné rozdělení Evropy a proto 1943 odjel do Moskvy kde jednal a nakonec uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Beneš se tímto odklonil od západních mocností, které český stát při Mnichově zradily. V Moskvě jednal také Beneš se zahraničním vedením KSČ pod vedením Klementa Gottwalda. V dubnu 1945 jmenoval Beneš ve slovenských Košicích tzv. vládu Národní fronty. Do Prahy se Beneš vrátil V následujících prezidentských volbách byl opět zvolen do úřadu prezidenta. V únoru 1948 Beneš přijal demisi ministrů demokratických stran a sestavením nové vlády pověříl komunisty v čele s Klementem Gottwaldem. Tím nevědomky pustil komunisty k moci a jejich vláda se stala postupně diktaturou. V květnu se ještě pokusil Beneš komunistům vzepřít a odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května). Beneš již ale byl na pokraji sil a o měsíc později, 7. června roku 1948 abdikoval. Na post prezidenta Československé republiky byl zvolen Klement Gottwald. 2.:Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako Eduard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše ( ) a jeho manželky Anny Petronily ( ), roz. Benešové[1]. Jedním z jeho sourozenců byl politik Vojta Beneš. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech ( ; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Ecole libre des sciences politiques) (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně. Francouzská studia Eduard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v

3 Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se zkoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu, přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě. Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie český výbor odboje proti Rakousko- Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, pověřil Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařízské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. V letech zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech a Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o projektu Venona, byl Edvard Beneš sovětským zdrojem s krycím jménem "19", zmiňovaným v jedné depeši, které prý patřilo Benešovi[2], obdobné tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné i Viktor Suvorov. Identita sovětského zdroje s krycím jménem "19" je nejasná. Vojenský historik Eduard Mark[3] a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno "19" měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins.[4] Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno "19" i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943.[5] [editovat] Po Mnichovu Prezident Beneš během návštěvy brněnského četnictva v roce 1938

4 Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu. Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastní diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR, sám nejprve navrhuje pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy jsou odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizují. Benešova vláda postupně prosazuje u mocností odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti stvrzují na Postupimské konferenci. V Londýně dochází i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, předmětem sporu je možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády. V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš také s menší snahou podporoval. Federace Polska a Československa padla s negativním postojem polské exilové vlády k SSSR a naopak, částečně také díky vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa. Edvard Beneš se v exilu snaží budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií jde zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943, smlouva se stává předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako Benešovy dekrety. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů Německé národnosti, znárodnění (bez náhrady) většiny československého průmyslu jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců se zatím marně snaží o zrušení těchto legislativních norem. Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Jediní, kdo se za Beneše otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici.[6] Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři právě demokratických stran nabídli svoji demisi (hlavním důvodem bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst v SNB komunisty). Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku (podpořeném nejen milicionáři KSČ, ale i Svobodovými tanky stojícími kolem Prahy) 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu.[7] Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

5 3.:Edvard Beneš 2. československý prezident Datum narození: / datum úmrtí: / Místo narození: Kožlany Znamení: Blíženci Životopis: [doplň životopis Edvard Beneš] Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý president v letech (resp. v letech , v období druhé republiky a okupace v letech byl v exilu, v letech jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech ). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje. Život a politika Před Mnichovem E. Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka (10. dítě). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech ( ; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě. Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie český výbor odboje proti Rakousko- Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září V Paříži mj. dohodl nové hranice státu na jihu Slovenska (viz též Pařížská mírová konference, 1919). Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

6 V letech zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech a Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů). Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem. Po Mnichovu Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a odletěl (podle některých historiků s finanční pomocí NKVD) nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nazývány; poválečné dekrety, kterými se upravoval odsun a konfiskace majetku Němců a Maďarů, a Benešův postoj k němu jsou dodnes kontroverzní. Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května). Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou Edvard Beneš se zasloužil o stát. Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.