TÉMA: SÚDÁN ZMENA IDE CEZ ŽALÚDOK: ROZHOVOR S KEITH MCHENRYM EMIGRANTI ZE STŘEDNÍ EVROPY MULTIKULTURNÍ TÉMATA NA ŠKOLÁCH

Transkript

1 hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník VII/č. 23, léto 2011 předplatné 16Kč 24 Kč TÉMA: SÚDÁN ZMENA IDE CEZ ŽALÚDOK: ROZHOVOR S KEITH MCHENRYM EMIGRANTI ZE STŘEDNÍ EVROPY MULTIKULTURNÍ TÉMATA NA ŠKOLÁCH

2 ÚVODNÍK 2 І Vážení čtenáři, vážené čtenářky, od doby vydání posledního čísla časopisu PŘES se již mnohé událo. Jak říkali naši předkové, již mnoho vody odteklo krom jiného také s sebou tento proud odnesl i Mubarakovu autoritářskou vládu z Egypta a následná revoluční vlna se přelila do Libye, kde tamní obyvatelé bojují o nové uspořádání. Z hlediska migrace tento konflikt nabývá na důležitosti v souvislosti s uprchlíky, kteří se snaží překonat Středozemní moře a dostat se tak do bezpečí. Vlna vnitrostátní migrace zasáhla také Japonsko, kde tsunami zničila část přímořských oblastí a měst a poškodila jadernou elektrárnu, jejíž radioaktivní úniky zamořily část území. V rámci naší, české kotliny naopak lékaři nenaskočili na vlnu, jenž by je odnesla do zahraničí, a zůstali nakonec na domácím rybníku. Ale již stačilo této mé vodohospodářské úvahy a přejděme k obsahu tohoto čísla časopisu, které držíte v rukou. V rámci něj bychom Vám chtěli nabídnout téma reflektující situaci v Súdánu (nejen po konání referenda o nezávislosti jižní části země), kterému jsou věnovány dva články. Dále máte možnost se prostřednictvím rozhovoru s Keith McHenrym seznámit s aktivitami skupiny Food Not Bombs, kteří v jídle nevidí pouze zdroj živin, ale alternativu k řešení sociálních a politických otázek. Tímto číslem také uzavíráme téma na pokračování Mezinárodní migrace a rozvoj (ne)čekané souvislosti? od autorů Novosáka a Stojanova, tentokrát se věnující problematice odlivu mozků, tzv. brain drain. Nově jsme pro Vás připravili rubriku Multikulti Challenge: Accepted, ve které Vás budeme pravidelně informovat o stejnojmenném projektu probíhajícím na základních a středních školách. Kromě reflexí již realizovaných workshopů na školách, budete mít možnost si také přečíst příběhy, úvahy či glosy ze školních lavic, tedy od samotných studentů a studentek, kteří již tyto workshopy absolvovali. První takovou vlaštovkou je povídka Fatmir z pera Michaely Vařekové. Z dalšího obsahu tohoto čísla bych Vás také rád upozornil na příběh dvou rodin, které se vlivem různých okolnosti ocitly jako migranti v Kanadě. V příspěvku jsou přitom tyto příběhy protkány představením podmínek a požadavků pro příchozí ze strany kanadské vlády. Ani v tomto čísle také nechybí rubriky, jako je Alternativní zpravodajství a Slavní uprchlíci - tentokrát o životním příběhu Karla Raimunda Poppera. Závěrem tohoto čísla bychom Vám rádi představili aktivity organizace La Strada. Chyťte správnou vlnu a nenechte se spláchnout mainstreamovým proudem. Jménem celé redakce Vám přeji příjemné počtení. Tomáš Melichárek OBSAH Alternativní zpravodajství Téma: Súdán Súdán na cestě k rozdělení: šance pro vyřešení desetiletých konflikt, nebo nová rozbuška pro jejich pokračování? Boj o nezávislost Jižního Súdánu: náboženský rozměr Rozhovor Zmena ide cez žalúdok: rozhovor s Keith McHenrym Migrace Emigranti ze Střední Evropy Mezinárodní migrace a rozvoj (ne)čekané souvislosti? (3.část analýzy) Má Francie právo vyhostit Romy? (reflexe) Multikulti Challenge: Accepted Multikulturní témata na školách Několik postřehů z multikulturních workshopů Dojmy z workshopů studentů a studentek z SOŠ Luhačovice Fatmir (povídka) Slavní uprchlíci/uprchlice Karl Raimund Popper: společně můžeme přijít pravdě na stopu Představujeme La Strada

3 ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Ilustrační foto. Zdroj: internet SHELL INFILTROVAL NIGERÍJSKU VLÁDU Nigeríjská vláda zabudla, že Shell má svojich ľudí na všetkých dôležitých ministerstvách a že vie o všetkom, čo sa tam deje. Približne takto sa vyjadrila viceprezidentka spoločnosti Shell pre subsaharskú Afriku Ann Pickard v rozhovore s tamojším americkým veľvyslancom. Z diplomatickej depeše, ktorú zverejnil server Wikileaks ďalej vyplýva, že vedenie firmy si vymieňalo s USA spravodajské informácie - americkým diplomatom poskytol Shell mená nigeríjských politikov podozrievaných z podporovania militantov v krajine a zároveň žiadal informácie o tom, či sa týmto militantom podarilo získať protilietadlové strely. Spoločnosť Shell, ktorá ovláda väčšinu nigérijských ropných polí, sa už niekoľko rokov berie na zodpovednosť za ničenie prírodného prostredia v oblastiach ťažby a je obviňovaná zo spoluúčasti na brutálnom potlačení hnutia ľudu Ogoni. Známy je prípad smrti spisovateľa Ken Saro- Wiwa, ktorého spolu s ďalšími 8 aktivistami dala v roku 1995 popraviť vtedajšia vojenská junta po vykonštruovanom súdnom procese. Shell doteraz nevyvrátila obvinenia, že si u junty proces objednala. Nové zverejnené depeše tak len potvrdzujú pretrvávajúci obrovský vplyv ropnej spoločnosti na život v Nigérii. Zdroj: guardian.co.uk Viac info o Shell v Nigérií: PŘES č.18 PO PÁDU - ČAS NA ZMĚNU Pod tímto názvem vyšla výroční zpráva mezinárodní sítě Social Watch. Zpráva se zaměřuje především na ekonomickou, politickou, sociální a lidskoprávní situaci ve světě zasaženém finanční krizí. Její české vydání vyzdvihuje problematiku škrtů, žen a občanské participace. Nejvíce kritiky se ve zprávě dostalo státnímu aparátu, a to za nákladné sanování bank zasažených krizí místo financování tzv. Rozvojových cílů tisíciletí ustanovených v rámci OSN. Podle Tomáše Tožičky, editora českého vydání, tak stát prokázal, že mu k urychlení procesu boje proti chudobě nechybí finanční prostředky, ale politická vůle. České vydání dále odsoudilo trend zachraňování státního rozpočtu skrze nekoncepční škrty v sociálním sektoru a plánovanou privatizaci důchodového systému. Autoři též poukázali na alarmující skutečnost, že v současné vládě nezasedá ani jedna žena a celkově je jejich zastoupení v politice marginální. V závěru zprávy pak vyzvali k umožnění širšího zapojení všech občanů do rozhodovacího procesu a k boji proti korupci. LIBYJSKÝ EXODUS Inspirováni děním v Tunisku a Egyptě protestují proti autoritářskému režimu také Libyjci. Kaddáfího snaha umlčet demonstranty násilím přitom ze země vyhnala více než lidí, kteří se zdržují především v Egyptě a Tunisku. Zatím. Itálie se totiž obává, že pokračující chaos a násilí v zemi, kde kromě zoufalých Libyjců žije bezmála 1,5 milionů imigrantů ze subsaharské Afriky, způsobí odchod až lidí přes Středozemní moře do Itálie. Tato situace by znamenala humanitární krizi. Itálie se proto snaží přesvědčit EU, aby Tunisku i Egyptu nabídla finanční podporu a pomohla těmto zemím se zvládáním nynějšího přívalu uprchlíků. Italští představitelé dále požadují změnu azylové politiky EU, aby případní imigranti mohli být rovnoměrně rozděleni do všech členských států. Severní země tuto iniciativu odmítly a označily obavy Itálie z masivního přílivu uprchlíků za zbytečné. Zdroje: english.aljazeera.net, washingtonpost.com Více informací o uprchlictví přes Středozemní moře: PŘES č.19 Zdroj: ekumakad.cz

4 TÉMA SÚDÁN NA CESTĚ K ROZDĚLENÍ: ŠANCE PRO VYŘEŠENÍ DESETILETÝCH KONFLIKTŮ, NEBO NOVÁ ROZBUŠKA PRO JEJICH POKRAČOVÁNÍ? 4 І Súdán, největší stát Afriky se 40 miliony obyvatel, se několik posledních let objevoval v hledáčku zpravodajských agentur převážně kvůli krvavému konfliktu na západě svého území v Dárfúru. Na začátku roku si však svět této země všiml ještě z jednoho důvodu. Tím bylo referendum o samostatnosti jižní části země Súdánské republiky. Ještě před konáním referenda jsme si o situaci v Súdánu povídali i s Adamem Ahmedem El Badawi, bývalým místopředsedou zakázané súdánské pobočky Amnesty International a členem African Watch a Sudan Human Rights. Tento občanský aktivista se již od svých studií na vysoké škole v Chartúmu zabýval aktivitou na podporu lidských práv. Pro svoji činnost byl v Súdánu zadržen tajnou policií, mučen a déle než rok držen ve vězení. Po propuštění utekl přes libyjskou poušť do Egypta a když i zde se stal terčem ozbrojených útoků, emigroval do Rakouska, kde získal politický azyl a kde dnes žije se svou rodinou. V následujícím příspěvku přinášíme analýzu současného vývoje v zemi doplněnou o cenný pohled zevnitř, získaný díky rozhovoru s A. El Badawim. HISTORIE POZNAMENANÁ OBČANSKÝMI VÁLKAMI Súdánská republika vyhlásila svoji nezávislost v cimrmanovsky zapamatovatelném datu 1. ledna roku Ani to však nezajistilo jejím obyvatelům klid. Ještě před samotným vyhlášením nezávislého jednotného státu, jehož jižní a severní části se dlouho vyvíjely odděleně, ale pod společnou nadvládou Egypta a Velké Británie, vypukl ozbrojený konflikt, který přerostl v takřka dvě desetiletí trvající občanskou válku mezi převážně arabským severem a černošským jihem súdánského státu. Konflikt byl reakcí na arabizaci jihu země a byl podnícen nespokojeností obyvatel jižního Súdánu s politikou centrální vlády. Odhaduje se, že v důsledku války zahynulo na půl milionu obyvatel. Výsledkem konfliktu byl příslib větší autonomie jihu země. Kvůli porušování uzavřených dohod na sebe ale další konflikt nenechal dlouho čekat a v 80. letech se naplno rozhořela další válka, v rámci které vzniklo i silné hnutí za nezávislost Jižního Súdánu. Tato válka byla ukončena až mírovou dohodou v roce Oběťmi konfliktu se staly dva miliony lidí. Kvůli konfliktu se Súdán a zvláště jeho jižní provincie začaly objevovat v přehledech zemí, které se potýkají Mapa Súdánu. Zdroj: s hladomorem, a do země začaly mířit světové humanitární organizace. Súdán však netrápily pouze problémy mezi jeho severem a jihem. Neklidná je i oblast na východě země, Kasala a Rudé moře, kde je podle některých údajů úmrtnost v důsledku podvýživy dvakrát větší než v západní súdánské provincii Dárfúr, kde začal v roce 2003 jeden z nejhorších konfliktů novodobé historie. Jih, východ a západ Súdánu nikdy nepatřily k arabské kultuře. Např. lidé z východu země z etnika Beja bojují od roku 1989 proti vládě a proti marginalizaci východu země. Jsou součástí opozice, která se sdružuje pod jménem Národní aliance. Boje na východě Súdánu skončily v roce 2002 dohodou, při které se vláda zaručila, že zlepší situaci lidí v těchto oblastech. Zatím se tak plně nestalo, komentuje méně známou oblast súdánských konfliktů Adam Ahmed El Badawi z Amnesty International. Obdobně složitá je i situace v již zmíněné západní súdánské provincii Dárfúr, který až do roku 1916 nebyl součástí Súdánu. Zde začalo v roce 2003 protivládní povstání, do kterého byl o několik let později vtažen i sousední stát Čad. Za dobu svého trvání si dárfúrský konflikt vyžádal podle různých odhadů 200 až 400 tisíc obětí a dva miliony uprchlíků. Konflikty v Súdánu jsou často v médiích prezentovány jako konflikty mezi vládnoucími muslimskými Araby ze severu a nearabskými a nemuslimskými povstalci na jihu. V Dárfúru toto zjednodušení neplatí. V Dárfúru jsou skoro všichni obyvatelé muslimové. A aby to bylo ještě komplikovanější, tak arabsky se mluví jak na severu země, tak v Dárfúru. Arabština sice není mateřským jazykem lidí v Dárfúru, ale přesto arabsky mluví. Je to konflikt, který odstartovala súdánská vláda, když chtěla zastavit Hnutí pro spravedlnost a rovnost, dokresluje situaci v Dárfúru El Badawi a dodává: Konflikt v Dárfúru je způsoben odstraněním původního systému lokální správy. Dárfúr předtím, než se stal součástí Súdánu, byl nezávislým státem založeným na vlastním administrativním systému, tzv. dár. Slovo dár, od kterého region odvozuje své jméno Dárfúr, znamená v jazyce etnika Fúr nejen právo na užívání této země, ale nese v sobě i význam obsahující občanská práva, přístup k politickým právům a moci i mechanismus pro řešení konfliktů. Všechny súdánské vlády, včetně té současné, tento tradiční systém nerespektují a usilovaly či usilují o jeho zrušení. A to je hlavní problém Dárfúru. Druhým problémem této části země jsou nově příchozí obyvatelé. Z pohledu etablované dárfúrské populace nemají nově příchozí dár, tj. mimo jiné právo na užívání země. Tím pádem nejsou z jejich hlediska plnoprávnými občany. Centrální súdánská vláda

5 І 5 TÉMA Tržiště a autobusové nádraží v Chartúmu hlavním městě Súdánu. Foto Milan Štefanec těmto lidem chce poskytnout určitou část Dárfúru, ale ztratila kontrolu nad vojenskými milicemi Džandžavíd, které v prosazování svých zájmů v konfliktu využívala, a proto dochází stále k zabíjení a vraždění. Konflikt v Dárfúru je označován za jednu z nejhorších světových humanitárních katastrof, americká vláda mluví dokonce o genocidě. Pro podezření ze spáchání zločinů proti lidskosti a válečných zločinů v Dárfúru byl Mezinárodním trestním soudem v Haagu na súdánského prezidenta Umar Hasan Ahmad al-bašíra jako na první hlavu státu v historii soudu vydán zatykač. Konflikt v Dárfúru však má i další příčiny a aktéry. Program OSN pro životní prostředí udává jasnou souvislost mezi konfliktem a devastací životního prostředí v Dárfúru. Známý americký profesor geologie egyptského původu Farouk El-Baz přímo tvrdí, že Velká část nepokojů a bídy v Dárfúru souvisí s nedostatkem vody. Přístup ke sladké vodě je nezbytný pro přežití uprchlíků, může napomoci mírovému procesu a poskytnout nutné zdroje pro potřebný ekonomický rozvoj Dárfúru. V konfliktu v Dárfúru mají své hráče také sousedé Súdánu či světové velmoci. Začněme Čadem, ten má hodně společného s lidmi z Dárfúru. Dokonce i prezident Čadu je z Dárfúru. Lidé z Dárfúru dlouho nevěděli, co jsou zbraně a války. Ty sem společně s kulturou násilí přinesl konflikt Libye s Čadem. Čad měl vždy napjatý vztah i se súdánskou vládou, obviňoval ji, že podporuje rebelské skupiny v Čadu, což je pravda. Ve stejný moment Čad podporoval Súdánskou osvobozeneckou armádu a ostatní etnické skupiny v Dárfúru zbraněmi, financemi a vůbec všemi prostředky, aby se mohli bránit proti milicím Džandžavíd a proti vládě. Uganda má zase velkou roli v konfliktu v Jižním Súdánu. Partyzánské skupiny ze severu Ugandy se přesunují do Jižního Súdánu, v jednom období vláda Jižního Súdánu podporovala povstaleckou skupinu Armádu Božího odporu, dnes již ale proti jejím aktivitám vystupuje, objasňuje roli dalších aktérů súdánských konfliktů El Badawi z Amnesty International. Přestože o konfliktu v Dárfúru se v poslední době již tolik nemluví ani nepíše, tento stále není ukončen. Na přelomu roku 2010 a 2011 se opět rozhořely boje mezi vládou a ozbrojenými skupinami jak v Jižním, tak v Severním Dárfúru, které opět vyhnaly z míst bojů tisíce rodin. ROZDĚLENÍ ZEMĚ: VYŘEŠENÍ SPORŮ, ČI POUZE DALŠÍ ETAPA KONFLIKTU? Na začátku roku 2011 se o Súdánu začalo v českých i světových médiích opět psát. Tentokráte kvůli referendu o samostatnosti, jehož vyhlášení bylo součástí mírové smlouvy z roku 2005 mezi vládou Súdánu a povstalci na jihu země. V referendu konaném v lednu 2011 se pro vznik nezávislého Jižního Súdánu vyslovilo skoro 99% hlasujících. Nový stát bude dle oznámení jihosúdánské vlády vyhlášen 9. července 2011 a jeho uznání již dopředu avizovaly jak světové velmoci, tak i současný súdánský prezident Umar al-bašír. Díky bohatým nalezištím ropy na jihu Súdánu hýří jihosúdanští představitelé optimismem a svůj vzor vidí v rozvoji arabské Dubaje. Počítá se i s rozsáhlou přestavbou současného jihosúdánského hlavního města Džuba (Juba) včetně vzniku nových umělých měst projektovaných do tvaru tradičních afrických zvířat žirafy či nosorožce. Ropa, na kterou sázejí obyvatelé Jižního Súdánu jako na základ budoucí prosperity nového státu, může být ale i zdrojem jeho problémů. Přestože referendum o nezávislos-

6 TÉMA ti Jižního Súdánu proběhlo na africké poměry vcelku hladce (i tak si ale násilnosti v průběhu hlasování vyžádaly několik desítek lidských životů), vážnější problémy mohou nastat v momentě, kdy se bude řešit status provincie Abyei, kde se nalézají obrovská naleziště ropy. Ropa pro jednotný Súdán představovala 90% exportních příjmů země. Zatímco ropovody dopravující ropu na mezinárodní trh se nacházejí převážně na severu Súdánu, drtivá většina nalezišť se nachází v Jižním Súdánu. V provinci Abyei, kde je velká část súdánských ropných ložisek, referendum o tom, k jakému súdánskému státu se připojí, teprve proběhne. I po skončení jihosúdánského referenda na území provincie Abyei probíhají ozbrojené střety, které si už vyžádaly několik desítek lidských obětí. Další problémy mohou přinést i rozpory mezi samotnými zastánci jihosúdánské nezávislosti. Jižní Súdánci nejsou sami sjednocení. Separace Jižního Súdánu může být samozřejmě velmi užitečná, protože dává šanci na ukončení konfliktu se severem. Lidé v Jižním Súdánu se chtějí odtrhnout, ale některé tamní elity jsou proti, protože si stačily vybudovat dobrou pozici v centrální vládě. Tyto elity si také uvědomují, že pokud bude jih samostatný, může trpět vnitřními etnickými konflikty. Druhým problémem je, že se válčilo hodně dlouho, dlouhá desetiletí. Spousta Jihosúdánců utekla na sever a žijí tam jako imigranti. Otázkou zůstává, co budou Severosúdánci dělat s lidmi původně z Jižního Súdánu, kteří přišli na sever. vyjadřuje své obavy Adam Ahmed El Badawi. Jeho slova potvrzují i statistiky, které dokládají, že jen v roce 2010 bylo v Jižním Súdánu kvůli násilí mezi jednotlivými kmeny, skupinami rebelů, jako je ugandská LRA (Armáda Božího odporu - Lord s Resistance Army), a milicemi zabito 900 lidí a 215 tisíc osob bylo vysídleno. Pro další osud obou súdánských států je také velmi důležité chování velmocí. Významnou roli v Súdánu hraje Čínská lidová republika, která má v Súdánu na 100 firem a více než 10 tisíc pracujících Číňanů a je největším obchodním partnerem země. Role OSN v dění v Súdánu by mohla mít daleko Referendum v Súdánu. Zdroj: Internet. pozitivnější dopad nebýt zasahování Číny. Nikdo nepomohl súdánské vládě tak jako Čína, protože při hlasování o něčem, co se nelíbí súdánské vládě, Čína uplatňuje své právo veta v Radě bezpečnosti OSN., vysvětluje kooperaci čínské a súdánské diplomacie El Badawi. Kromě významných investic do ropného průmyslu se Čína podílela na dodávkách zbraní pro súdánskou vládu, a to přesto, že OSN v roce 2004 uvalila na dodávky zbraní do Dárfúru embargo. Embargo na dodávky zbraní do válkou zmítané provincie však porušují i jiné státy, jako např. Rusko, Indie, Bělorusko či Slovensko. 6 І Jak dokládají zveřejněné zprávy na serveru WikiLeaks, také Spojené státy věděly o dodávkách zbraní Jižnímu Súdánu a do jisté míry ho i podporovaly. Podle zprávy mezinárodní organizace Human Rights First se v Súdánu objevily po zavedení embarga i zbraně z České republiky. České ministerstvo zahraničních věcí však přímý Referendum v Súdánu. Zdroj: Internet. vývoz zbraní do Súdánu popřelo. El Badawi k vývozům zbraní do Súdánu říká: Česká republika, alespoň podle mých informací, má velmi dobrý vztah se súdánským režimem, protože Súdán produkuje ropu a Česká republika z toho také chce mít prospěch. Kdyby ČR začala více tlačit a kritizovat súdánský režim, súdánská vláda by s ní přestala jednat o obchodu. Ano, je to kvůli ropnému průmyslu, a i proto má Česká republika diplomatické zastoupení v Súdánu, které je zároveň i základnou pro vzájemné obchodování a funguje jako komerční kancelář. Z oficiálních dokumentů české diplomacie pak můžeme dohledat, že honorárním konzulem ČR v Chartúmu je pan Farouk Mohamed Ali Diab, který na kontaktní adrese konzulátu řídí i společnost Chemiplast, zabývající se zejména obchodem s chemickými výrobky. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ Pro Súdán a jeho obyvatele bude rok 2011 jedním z přelomových. Přes problémy, se kterými se občané země musí potýkat, dochází nicméně například v oblasti lidských a občanských práv k určitým pozitivním posunům. Podle zahraničních pozorovatelů se např. do Jižního Súdánu začínají vracet tisíce uprchlíků z více než 1,5 milionu žijících doposud v sousedních zemích či v severním Súdánu. Je tu tolik pozitivních věcí. Jednou jsem se do Súdánu vrátil, ale na cizí pas, a bezpečnostní složky mě sledovaly na každém kroku. Ale to pozitivní na tom bylo, že jsem na vlastní oči viděl, že život mnoha lidí se změnil k lepšímu. Například lidé ze západní Afriky, jejichž rodiny, které žily v Súdánu i 300 let, byli konečně přijati za Súdánce a získali občanství. To mi udělalo velkou radost, protože když jsem já byl v Amnesty International, tak jsem právě za toto bojoval, aby těmto lidem bylo umožněno získat občanství. Neuspěl jsem, ale teď se to konečně podařilo. Když jsem ještě byl v Súdánu, vedl jsem také jeden projekt směřovaný k dětem žijícím na ulici, k dětem bez rodičů. Jiná organizace se po mém odchodu projektu ujala a ten se výrazně pohnul kupředu. Je to velice úspěšný projekt resocializace dětí ulice do normálního života. Z toho jsem velmi šťastný, uzavírá El Badawi. Milan Štefanec Autor je členem redakce časopisu PŘES

7 І 7 BOJ O NEZÁVISLOST JIŽNÍHO SÚDÁNU: NÁBOŽENSKÝ ROZMĚR TÉMA Tisíce lidí budou demonstrovat proti vládě v Súdánu, i kvůli bičování žen (ihned ) Jižní Súdán se odtrhne, rozhodli voliči v týdenním referendu (ihned ) Súdánská studentka dostala za nošení sukně 50 ran bičem (Týden ) Nosila kalhoty, čeká ji soud. Rány bičem už dostaly její příznivkyně (Lidovky ). Jak je patrné z uvedených titulků domácích médií, hlavní osu zpravodajství o Súdánu u nás tvoří zprávy o uplatňování islámského práva šarí a (výjimku tvoří pouze zprávy o nedávno konaném referendu o nezávislosti Jižního Súdánu), aniž by přitom tyto články poskytovaly hlubší exkurs do politické a náboženské situace v zemi. Proto jsme se v tomto příspěvku rozhodli blíže se pozastavit nad historií a současnou perspektivou role náboženství (s důrazem na islám jako v zemi dominantní vyznání) v politickém vývoji Súdánu. Tyto otázky mimo jiné rozebereme na pozadí aktuálně se blížícího rozdělení země po referendu konaném v lednu roku Súdán je rozlohou největším státem na africkém kontinentě a zároveň jednou z nejchudších oblastí světa. Z hlediska politické situace bývá označován za chronicky nestabilní (s výjimkou let byla země od svého vzniku v roce 1956 až do roku 2005 zmítána občanskou válkou). Je rovněž považován za jedno z center islámského radikalismu a figuruje na seznamu zemí podporujících mezinárodní terorismus 1. Důvodů, proč se o situaci v této zemi zajímat, je samozřejmě mnohem více, nicméně již tyto jsou nepochybně dostačující pro to, abychom se na současné dění v Súdánu a jeho zasazení do širšího kontextu na následujících stránkách blíže podívali. KDO V SÚDÁNU ŽIJE A V CO VĚŘÍ? Při pohledu na základní geografické údaje je jasně patrné, že pro Súdán je charakteristická obrovská etnická, jazyková a také náboženská různorodost. První sčítaní lidu v roce 1956 rozlišilo 56 etnických skupin, dále členěných do 597 podskupin, a z jazykového hlediska bylo rozlišeno na 115 etnik. Z hlediska náboženského vyznání v zemi hraje významnou roli rozdělení země na arabská a černošská etnika. Na severu země převládají muslimští Arabové, kteří islamizovali i četné kmeny ve středu země. Přibližně 70% obyvatel Súdánu se proto hlásí k islámu 2. Většina muslimů (90%) přitom žije v severních provinciích země a jsou to sunnité 3. V Súdánu, stejně jako v mnoha dalších zemích Afriky, kde je islám praktikován, je nicméně cha- Mešita v severosúdánském městě Wadi Halfa. Foto: Milan Štefanec.

8 TÉMA rakteristické, že islám vstřebal některé prvky původních přírodních náboženství, které se například projevují vírou v duchy jako zdroje nemocí a dalších strastí. Proto zdejší podobu islámu nemůžeme chápat jako čistě ortodoxní. Dalším specifikem, které lze považovat za součást lidové religiozity (žitého islámu), je také rozšíření kultu světců 4. Jižní třetina země je výrazně odlišná žije v ní černošská populace rozdrobená na řadu kmenových národů 5. Většina černošských populací v jižním Súdánu vyznává různé animistické 6 náboženské směry, případně křesťanství (důsledkem misionářské činnosti v 19. a počátkem 20. století). Údaje o křesťanství, které převládá u národů Madi, Moru, Azande a Bari, jsou nicméně méně spolehlivé a odhady o počtu věřících se pohybují mezi 4% až 10% populace. To, co mají v Súdánu islám i křesťanství společné, je jejich přesah do politických záležitostí země. Například angličtina a křesťanství se staly symbolem odporu jižních černošských oblastí proti muslimské vládě na severu země; islám se pak naopak stal jednotícím prvkem mezi Araby a nearabskými národy. HISTORIE ISLÁMU NA POZADÍ KONFLIKTU V SÚDÁNU Jak již bylo zmíněno, Súdán je charakteristický svou politickou nestabilitou. Jedním z pokusů, jak se s tímto problémem vypořádat, přitom bylo zavedení islámského práva (šarí y) v celé zemi, o kterém rozhodla v roce 1983 vláda v Chartúmu. Vyvolala tím však velké protesty především v jižní (křesťanské) části Súdánu, které vyústily ve vypuknutí další občanské války, která trvala více než 20 let. Tomuto poměrně radikálnímu kroku nicméně předcházela několikasetletá historie pronikání islámu na území Súdánu, kterou si zde krátce představíme. Kořeny napětí mezi Araby a černochy (tedy mezi muslimy a vyznavači jiných náboženských směrů) sahají v súdánských dějinách hluboko do středověku. Pokusy o islamizaci Súdánu probíhaly již od 7. století. Narážely přitom na núbijské státní křesťanské útvary (oblast dnešního severního Súdánu 7 ), které dokázaly úspěšně čelit islámskému tlaku až do 13. století, kdy Mamlúkové (vládnoucí dynastie muslimů v Egyptě) využili dynastických sporů k oslabení Núbijců a docílili postupného úpadku jejich nadvlády nad severním Súdánem. V 16. století již muslimové v severním Súdánu tvořili většinu a vznikl zde silný islámský sultanát. Počátkem 19. století se oblast dostala skrze Egypt pod osmánskou (tureckou) nadvládu, která trvala do roku V oblasti jižního Súdánu mezitím probíhalo mnoho kmenových konfliktů mezi jednotlivými etniky a vznikaly zde různé státní útvary; žádný z nich však nedosáhl většího významu. Jižní část země přitom byla Araby ze severu využívána jako zásobárna otrocké pracovní síly. Pro další súdánskou historii bylo významné sociálněnáboženské islámské reformistické hnutí Mahdíja 9, které v Súdánu působilo v letech Hnutí bylo odvozeno od Muhammada Ahmada Ibn Abdulláha, ideového vůdce hnutí, který přijal titul mahdí (správně vedený Bohem). Se svými stoupenci v letech dobyl a sjednotil celý Súdán. V září 1898 bylo hnutí nicméně poraženo britsko-egyptským vojskem, které tak získalo nadvládu nad celým územím Súdánu. Mahdíja však i po své porážce zůstala silnou ideovou inspirací v procesu sjednocení a antikolonialistickém odporu Súdánců. Do roku 1955 byly britské a egyptské jednotky staženy a 1. ledna 1956 vznikl 8 І nezávislý Súdán. Vznik nezávislého Súdánu však neznamenal uklidnění situace. Nový stát se od počátku potýkal se snahou separatistických hnutí svrhnout stávající vládu, což vyústilo v dlouholetou občanskou válku. Tento konflikt provázelo mnoho zvratů, pro postavení islámu v zemi je nicméně důležitá role Muslimského bratrstva, které bylo původcem mnoha proislámských reforem v zemi, včetně již zmíněného zavedení islámského práva šarí a 10. Muslimské bratrstvo je nábožensky, sociálně a politicky orientované hnutí, které vzniklo v roce 1928 v Egyptě a následně se rozšířilo i do dalších států. Hnutí požaduje návrat k původní, čisté a konzervativní podobě islámu a v zemích, kde působí, vyvíjí mj. rozsáhlou charitativní činnost 11. Jeho súdánská odnož vznikla ve 40. letech mezi Hassan at-turábí. Zdroj: Internet. studenty na Chártúmské univerzitě (za oficiální počátek vzniku bývá považován rok 1949). Na rozdíl od egyptských bratří sice nebyla súdánská odnož masovým hnutím, dokázala však v pravý okamžik využít politickou situaci pro svůj prospěch. V 70. letech za vlády generála Džafara Nimajrího pak hnutí v čele s Hassanam at-turábím získalo poměrně značnou moc. Charakteristické přitom pro něj bylo časté převlékání kabátů jako prostředek pro udržení se v politice. Nejenže se tak súdánského bratrstva nedotkly represe, ale dosáhlo i podílu na vedení země Hassan at-turábí byl v roce 1974 jmenován do funkce generálního prokurátora (což později vedlo i k zavedení islámského práva v zemi). Špatná ekonomická situace v zemi zmítané konfliktem vedla generála Nimajrího k příklonu k radikální islámské rétorice. To, co se mělo stát spásou jeho vlády, se však nakonec stalo posledním hřebíkem do jeho politické rakve. Po plném zavedení šarí y v roce 1983, jehož součástí se staly i drastické tělesné tresty, se zaktivizovalo hnutí odporu proti centrální vládě, v jehož čele stanulo Súdánské lidové osvobozenecké hnutí, a došlo k vypuknutí druhé

9 І 9 občanské války, která trvala až do roku V roce 1985 byl Nimajrí v čele země vystřídán demokratickou civilní vládou vedenou Sádiqem Mahdím (předsedou strany Umma), která uplatňování šarí y ukončila. Ani té se však nepodařilo uzavřít příměří s jihem a ukončit občanskou válku. V červnu 1989 pak přišel další vojenský převrat, tentokrát v čele s generálem Bašírem, který hned po svém nástupu Súdán prohlásil za islámský stát. Historie se opakovala; Muslimské bratrstvo se, stejně jako za Nimajrího, vyhnulo perzekucím, jeho vliv se znovu posílil a v roce 1991 byla opět zavedena šarí a. Turábí byl přitom jedním z architektů nové vlny islamizace země a v roce 1996 se stal mluvčím Národního shromáždění (parlamentu). V roce 1999 nicméně došlo k roztržce mezi Turábím a prezidentem Bašírem, které vedlo k přechodu Turábího (a jeho hnutí) do opozice a v roce 2001 vyvrcholilo jeho zatčením. JAK DÁL? VÝHLED DO BUDOUCNA NA PRAHU ROZDĚLENÍ ZEMĚ Po svém propuštění v roce 2003 začal Turábí prosazovat širší politické reformy, prezentující se jako krok smířlivé, liberální politiky. Je však otázkou, zda se ze strany charismatického Turábího nejednalo pouze o další z jeho politických úskoků. Od roztržky z prezidentem Bašírem byl přitom zatčen již několikrát, naposledy pak v lednu 2011, kdy v kontextu povstání v Tunisu, které donutilo k rezignaci tamního prezidenta Ben Aliho, varoval, že podobné protesty hrozí vypuknout z důvodu chudoby a nedostatku politických reforem i v Súdánu. Bude zajímavé sledovat další vývoj islámu a jeho promítnutí do politiky po rozdělení Súdánu. Po ukončení více než 20 let trvající občanské války byla v roce 2005 podepsána mírová dohoda, jejíž součástí bylo vytvoření prozatímní ústavy, která zohledňovala multireligiózní a multikulturní realitu Súdánu. Po odtržení Jižního Súdánu, k němuž dojde v červenci roku 2011 na základě výsledků referenda z ledna téhož roku, je nicméně na severu očekáváno přijetí nové ústavy, která pravděpodobně bude založena na islámském právu šarí a a bude znamenat posun ke konzervativnější podobě islámu. Vlivem rozdělení země tak může být naplnění snah Muslimského bratrstva o tzv. islamizaci shora a vytvoření prvotní vzorové islámské obce snáze dosažitelné než dříve. Hnutí pod vedením Turábího (potažmo celý Súdán, jak již bylo zmíněno) však bylo mimo jiné dlouhodobě spojováno s mezinárodním terorismem (v letech v zemi mimo jiné operoval Usáma bin Ládin, než odešel do Afghnistánu) a tyto styky mohou i nadále přetrvávat. To může bezpečnostní a politický vývoj v zemi v příštích měsících ovlivnit. Dalším zdrojem bezpečnostních problémů a konfliktů zřejmě do budoucna bude, s výjimkou pokračující hrozby vnitrostátních etnických konfliktů, také přerozdělování zisku z ropy. Její těžba byla v Súdánu zahájena v roce 1999 a země je v současné době třetím největším producentem ropy na africkém kontinentě. Naleziště ropy se přitom sice nalézá v Jižním Súdánu, ropovod však vede přes severní Súdán 12. ZÁVĚR Nelze než doufat, že rozdělením země započne období stability a míru a oba neustálými boji a ekonomickými problémy vyčerpané státní celky se budou snažit v prvé řadě zlepšit životní situaci svých občanů. Avšak toto je pouze přání a až budoucnost nám ukáže, jak bude nová kapitola súdánských dějin, která se začne psát po rozdělení země, vypadat. V každém případě však lze očekávat, že i v budoucnu bude náboženské vyznání obyvatel obou zemí jedním z rozhodujících faktorů dalšího vývoje, a měli bychom mu proto i nadále věnovat pozornost. Tomáš Melichárek a Linda Janků Autoři jsou členy redakce časopisu PŘES TÉMA V únoru 2011 nicméně vláda USA oznámila zahájení kroků k odstranění Súdánu ze seznamu zemí, které podporují terorismus. Zdá se tedy, že situace se zlepšuje. Až vývoj příštích několika měsíců však ukáže, zda je tomu opravdu tak. Podpora terorismu ze strany Súdánu byla mimo jiné i důvodem, proč USA na zemi od roku 1997 uvalily ekonomické sankce. Blíže viz Sudan welcomes U.S. steps to remove it from terror list, calls for broader engagement, , Viz CIA World Factbook: Sudan, , Sunnité tvoří jednu z hlavních větví islámu; jsou to muslimové, kteří po Muhammadově smrti uznali za nástupce Abú Bakra a oddělili se tak od šíitů, kteří za nástupce považovali člena jeho rodiny Alího. Tento kult je úzce spjat s působením mystických bratrstev. Jednou ze zásad islámu jako monoteistického náboženství je, že nemůže existovat žádný přímluvce mezi jednotlivcem a Bohem. V případě tzv. kultu světců však tento prostředník vzniká. V Súdánu se přitom jedná o masový jev, který zde praktikují všechny sociální skupiny. Většina věřících přitom ve světcích vidí nejen přímluvce k Bohu, ale také zdroj požehnání či síly (baraky). Baar, V.: Národy na prahu 21. století: emancipace nebo nacionalismus? Šenov u Ostravy: Tilia, Animismus je zastřešující pojem, který je v různých částech světa používán k označení víry, že všechno na zemi včetně přírodních sil je živé, všechno má svou duši a také určitou moc. Historické území rozprostírající se v údolí Nilu v oblasti dnešního severního Súdánu a jižního Egypta (větší část Núbie se nacházela v Súdánu). Raděj, T.: Súdán: mír na obzoru, Mezinárodní politika, 3/2004, s. 24. Cílem súdánské mahdíje byl návrat k hodnotám raného islámu. Základní idejí mahdíje byla víra v přímou zvěst, již byl obdařen Muhammad Ahmad Mahdí. Jako reformátor sunnitského dogmatu pozměnil různé články víry. Kromě zákazu sunnitské právní vědy a mystických bratrstev platil zákaz mnoha požitků (alkoholu, tabáku); naopak nařídil nosit skrovný, zplátovaný oděv. Blíže viz Raděj, T.: Muslimské bratrstvo, Masarykova univerzita, Brno, Základní úspěch reformy bratři spatřují v návratu ke Koránu a správné (původní) tradici (sunna). Během 30. let se z Bratrstva stalo vnitřně strukturované početné hnutí s programem charitativní činnosti vycházející z islámské etiky (z náboženských nadací [wakf] zakládalo mešity, při nich nemocnice, sirotčince či veřejné vývařovny a pronikalo také do odborů), později pak s programem ozbrojeného odporu proti bezvěreckému egyptskému režimu a vnějšímu nepříteli (nevěřícím). Od svého zahájení těžba ropy v zemi strmě roste a za posledních osm let se více než zdvojnásobila. O Súdánu se tak dnes někdy hovoří jako o budoucí Saudské Arábii. Většina ropy exportované ze Súdánu přitom směřuje do Asie (v čele s Čínou). Súdánská ropa navíc neobsahuje síru a má vysokou kvalitu, což potenciál Súdánu jako producentské země na trhu s ropou dále zvyšuje.

10 rozhovor ZMENA IDE CEZ ŽALÚDOK: ROZHOVOR S KEITH MCHENRYM 10 І Keith McHenry (53) je jedným zo zakladateľov hnutia Food Not Bombs a dnes aj jeho najznámejšou mediálnou tvárou. Za 30 rokov strávil kvôli rozdávaniu jedla vyše 500 nocí vo väzbe, po zraneniach spôsobených políciou trpí dodnes bolesťami. Pri protestoch aj pri presadzovaní postupnej spoločenskej zmeny je zástancom nenásilia, napriek tomu sa ocitol na zozname 100 najnebezpečnejších osôb pre Ameriku. Mohol by si nám porozprávať o začiatkoch hnutia Food Not Bombs? V roku 1980 sme v Bostone pôsobili v hnutí, ktoré sa snažilo o zastavenie výstavby jadrovej elektrárne v Seabrooku. Pri jednom pokuse o okupáciu staveniska, kde sa zúčastnilo 2000 až 3000 ľudí, zatkli jedného z našich priateľov. Potrebovali sme získať peniaze na jeho obhajobu, tak sme sa rozhodli piecť a predávať na ulici sušienky. Základné školy takto v Amerike bežne získavajú prostriedky, napríklad na nákup učebníc. Spomenuli sme si na jeden slogan populárny medzi mierovými aktivistami a aktivistkami v USA Nebol by to krásny deň, keby si Pentagon musel na kúpu bombardéru B1 zarobiť predajom sušienok?. Zarazila nás skutočnosť, že kým školy musia piecť koláčiky, aby si finančne prilepšili, tak Pentagon má na výrobu bombardérov toľko peňazí, koľko si len zmyslí. Aby sme na to vtipne upozornili, obliekli sme si generálske uniformy, chodili po ulici a predávali sušienky s tým, že zbierame peniaze na bombardér. Veľa peňazí sme síce nezarobili, zaujali sme však množstvo okoloidúcich, ktorí s nami diskutovali. Vtedy sme si uvedomili, ako málo komunikujú rôzne mierové a ľavicové hnutia vonku na ulici s bežnými Američanmi a Američankami, a tak sme sa rozhodli robiť demonštrácie na verejnosti teatrálnejšou, zábavnejšou formou. Ako došlo k prvému rozdávaniu jedla? Krátko nato sme zistili, že vo vedení spoločnosti budujúcej jadrovú elektráreň v Seabrooku, ďalej vo vedení banky, ktorá túto stavbu financovala, a vo firme dodávajúcej na stavbu robotníkov, sedeli tí istí ľudia. A tí si medzi sebou rôzne presúvali peniaze bez akéhokoľvek dohľadu verejnosti. Podľa nás pritom presne takéto správanie bánk viedlo v 30. rokoch k vzniku Veľkej hospodárskej krízy. Aby sme na to upozornili, rozhodli sme sa počas výročnej schôdzi akcionárov banky zinscenovať pred jej vchodom malé divadielko. Prezlečení za bezdomovcov sme chceli vytvoriť zástup ľudí čakajúcich na jedlo, ktorý by pripo- Zatčení členů FNB, San Francisco, USA roku Zdroj: food not bombs.net

11 І 11 ROZHOVOR Food Not Bombs v Brně rozdává vegetariánské a veganské jídlo každou sobotu. Zdroj: soukromý archiv Petera Tkače. mínal tzv. soupline - výjav známy práve z obdobia krízy. Na polievku sme použili zeleninu z obchodu, v ktorom som vtedy pracoval a kde som jej musel každý deň veľké množstvo vyhadzovať. Zistili sme však, že nás nebude na vytvorenie zástupu dosť, tak sme zašli večer pred akciou do ubytovne pre bezdomovcov a vyhlásili sme, že zajtra chystáme protest proti banke a že tam budeme rozdávať jedlo. Prekvapilo nás, že sa ich tam ráno objavilo vyše 70. Akcia dopadla výborne, akcionári sa pristavovali, diskutovali s nami i bezdomovcami. Na konci tohto krásneho dňa sme sa rozhodli opustiť naše vtedajšie zamestnania a naplno sa venovať rozdávaniu vyhodeného jedla v uliciach. A tak sme začali každé ráno obchádzať obchody a pekárne, zbierali sme vyhodené potraviny, a tie ďalej roznášali na rôzne miesta, akými boli azylové domy pre ženy, bezdomovecké ubytovne a podobne. Z toho, čo nám ostalo, sme pripravili vegánske jedlo, ktoré sme popoludní rozdávali na ulici a pritom upozorňovali na nejakú aktuálnu tému vojnu v San Salvadore, preteky v zbrojení, sovietsku inváziu do Afganistanu a ďalšie. Mávali sme tam aj hudobné vystúpenia, žonglovania, premietali sme filmy na plátno napnuté medzi stromami, boli to skvelé časy. Rozdávali sme jedlo aj na rôznych demonštráciách v Bostone, jazdili sme aj na akcie do New Yorku, Washingtonu či do New Hampshire. Ako sa vám z tohto podarilo vytvoriť celosvetové hnutie? FNB dlho fungovalo len v Bostone a blízkom okolí, až som sa v roku 1988 rozhodol odísť do San Francisca a založiť tam druhú FNB skupinu. A bolo to práve v San Franciscu, kde nás v auguste toho roku prvýkrát zatkla polícia kvôli chýbajúcemu povoleniu na rozdávanie jedla. O toto povolenie sme už dávno predtým žiadali, nikto však nereagoval. Až sa raz pri rozdávaní v Golden Gate Park vynorilo spoza stromov 45 policajtov, zatklo 9 našich dobrovoľníkov a zabránilo ľuďom bez domova dostať sa k stolíku s jedlom. Paradoxne sa vďaka tejto dosť medializovanej udalosti začalo k nášmu hnutiu hlásiť obrovské množstvo dobrovoľníkov a dobrovoľníčok, ktorých opakovane zatýkali. Po prvej stovke zatknutí sa hnutie rozrástlo natoľko, že sme mohli rozdávať každý deň v týždni, navyše sa začali ako huby po daždi objavovať ďalšie skupiny v mestách naprieč USA. Bola táto podpora vyjadrením určitého znechutenia spoločnosti so situáciou v krajine? Áno, v roku 1986 rozbehla federálna vláda rozsiahlu kampaň v mestách celej krajine, v ktorej vysvetľovala, že ľudia bez domova škodia biznisu a že by mali byť zatýkaní a vytláčaní z centier miest. Ale v roku 1988, keď sme boli prvýkrát zatknutí my, si už veľa ľudí uvedomovalo, že vláda robí z niektorých našich susediek a susedov zločincov len preto, že nemajú peniaze na bývanie. Niektorí Američania si určite vraveli: Správne, zbavme sa bezdomovcov! ale časť už pochopila, že zostať bez domova môžu zo dňa na deň aj oni. Vnímali, ako sa spoločnosť stáva neľudskou a to naše zatknutie chápali ako jeden z ďalších znakov toho, ako sa život v USA stáva čoraz ťažší pre normálnych ľudí. Medzitým sa FNB stalo častým terčom štátnych represálií, dostalo sa mu dokonca tej pocty, že sa ocitlo na zozname teroristických organizácií.

12 rozhovor Pociťujete rozdiel v miere represií počas Bushovej a Obamovej vlády? To, že sme teroristi, sme prvýkrát zistili v roku 1988, keď jedna naša dobrovoľníčka bola na návšteve u svojej priateľky a jej manžel, člen národnej gardy, uvidel jej kabát s logom FNB a povedal: Práve sme strávili 3 dni študovaním FNB, jednej z najtvrdších teroristických organizácií v USA. A to bolo v roku 1988, takže teroristami sme už celkom dlhú dobu (smiech). Za Busha sme síce mali viac problémov než za Clintona, od nástupu Obamu sa to však zdá byť ešte horšie. Momentálne máme obrovské problémy v našej skupinke boli sme infiltrovaní štátnymi orgánmi, prišli sme o stredisko, infiltrovaní nám ukradli peniaze. S podobnými problémami zápasia aj ostatné FNB skupinky, taktiež rôzne anarchistické, ľavicové či mierové hnutia po celom USA. Takmer každý mesiac sa z médií dozviem o ďalšom FNB dobrovoľníkovi, z ktorého sa vykľul agent FBI. V mnohých amerických mestách nám proste oznámili, že rozdávať jedlo môžme, ale nesmieme mať pri tom žiadne informačné materiály, či transparent. Inde zas nesmieme rozdávať jedlo vôbec. Ešte za Busha mal jeden agent FBI prednášku na texaskej univerzite pre študentky a študentov ústavného práva. V powerpointovej prezentácií mal zoznam desiatky najdôležitejších teroristických organizácií v Texase, ktoré je potreba infiltrovať. Medzi nimi bolo nielen FNB, ale aj Indymedia 1. Odvtedy zatkli množstvo ľudí na základe obvinenia z terorizmu. Jedného z nich - Connora Casha, ktorého vo veku 20 rokov obvinili z podpaľačstva, označili za prvého amerického domáceho teroristu. Strávil niekoľko rokov vo vyšetrovacej väzbe, súd napokon vyhral a obvinenia vyvrátil, jeho rodina však prišla o všetky úspory. Je to podľa mňa určitá sebaobrana súčasného spoločenského systému. Je to v poriadku rozdávať jedlo, FNB však k tomu ešte chce zmeniť systém, a ten sa bráni. Takže tieto represie sú svojím spôsobom prirodzené. Áno, majú strach. Systém je založený na tom, že potrebuje míňať. Ľudia v USA platia dane a polovica z týchto peňazí ide na zbrane. Tvrdia, že náš systém je taký skvelý, že nikto nemusí byť bezdomovcom alebo chudobným... samozrejme s výnimkou tých pár lenivcov. A keď niekto upozorňuje na obrovské výdaje na zbrojenie, tak oni tvrdia, že to je terorizmus. Lebo keď vyrobíme menej bômb, nepriatelia vyhrajú vojnu proti USA. A to je ohrozenie americkej bezpečnosti. Pretože al-ká ida nás porazí, ak nevyrobíme dostatok riadených striel alebo Taliban alebo ktokoľvek. Skúsenosti z Afganistanu pritom ukazujú, že ani najzložitejšie a najdrahšie zbraňové systémy nemusia nepriateľa poraziť. Áno, celé je to jeden veľký nezmysel. 12 І Ako funguje FNB v krajinách tretieho sveta, napríklad v Afrike? Tak povedzme v Keni získavame všetko jedlo od zámožných ľudí. Faktom je, že je tam taká veľká núdza, že dokážeme rozdávať len sirotám rodičov, ktorí zomreli na AIDS. Takže sa tam nedá rozdávať priamo na ulici? Nemôžeme nakŕmiť každého, pretože tam na to jednoducho nemáme dosť jedla. V Nigérií rozdávame tak trochu tajne, len ľuďom trpiacim najviac. Je to taktiež jediná krajina, kde spolupracujeme s farmármi na pestovaní potravín. Peniaze na semená zháňame od bohatých ľudí a v Nigérií ich je veľa. Semená dáme farmárom a tí nám potom dajú časť úrody. Paradoxne je v Afrike pestované obrovské množstvo jedla, väčšina je však predávaná do Európy, či USA. Často sa pri FNB stretávam s dilemou, čo spraviť s mäsom, ktoré sa k nám dostane. Nebolo by lepšie a etickejšie ho rozdať než vyhodiť? Odporúčame všetkým skupinkám, aby mäso, na ktoré natrafia, vzali do iných organizácií rozdávajúcich jedlo. Mäsom sa tak neplytvá a my sa zbavíme problémov s jeho skladovaním. Iné, profesionálne organizácie sú na skladovanie technicky lepšie vybavené, takže ho môžu servírovať zdravotne nezávadne. Je to teda aj otázka hygieny mäso sa rýchlo kazí, rýchlo sa v ňom množia baktérie a my naším jedlom, pochopiteľne, nechceme ubližovať. Taktiež ľudia, ktorí sa chodia na FNB najesť, už vegetariánske jedlo očakávajú. Chceme vo vegetariánstve povzbudzovať, pretože čím viac bude vegetariánok a vegetariánov, tým viac ľudí môžme nasýtiť. Zmenilo sa niečo pre FNB od začiatku ekonomickej krízy? Od niekoľkých skupiniek máme správy, že ľudia čakajúci na jedlo prepadajú zúfalstvu a dochádza aj k bitkám. Pozitívne však je, že sa mení postoj bežných Američanov a Američaniek k chudobným, ľuďom bez domova a aj k nám. Rešpektovaní sme sa stali najmä po tom, čo sa hurikán Katrina prehnal v New Orleans a my sme boli prví, kto priniesol do postihnutej oblasti jedlo. Medzi dobrovoľníkmi je čoraz viac bežných ľudí, a nie už len študenti a punkáči. Dokonca v niektorých mestách posielajú úrady sociálne slabších najesť sa k nám. Rozhovor s Keithom McHenrym sa uskutočnil po jeho prednáške v Brne vo februári 2010, kam ho pozvala brnenská skupina Food Not Bombs. Peter Tkáč dobrovoľník skupiny Food Not Bombs Brno Food not Bombs je celosvetové nenásilné hnutie rozdávajúce v uliciach vegetariánske a vegánske jedlo. Svojou činnosťou sa snaží upozorňovať na rozpor medzi narastajúcimi výdajmi na zbrojenie a narastajúcim počtom ľudí trpiacich hladom. Tým, že jedlo je pripravované zo surovín, ktoré by inak skončili v odpade, poukazuje zároveň na zbytočné plytvanie potravinami. Jednotlivé skupinky sú od seba nezávislé, fungujúce bez hierarchickej štruktúry, všetky dobrovoľníčky a dobrovoľníci sú si rovní a majú na rozhodovaní rovnaký podiel. V Brne funguje FNB od roku 2001, keď prvý krát vystúpilo v rámci protestu proti zbrojárskemu veľtrhu IDET. Dnes zabezpečujú 4 brnenské skupinky rozdávanie teplého jedla každú sobotu. 1 Nezávislá spravodajská sieť vzišlá z alterglobalizačného hnutia

13 І 13 EMIGRANTI ZE STŘEDNÍ EVROPY MIGRACE Co vede lidi k tomu, aby opustili všechno, co za svůj život vybudovali, aby odešli od svých rodin a přátel s vědomím, že je možná už nikdy neuvidí? Vylíčení příběhů dvou rodin, které se odehrály s časovým odstupem pětadvaceti let, nám možná ukáže, jaké důvody k emigraci měli či mohou mít i obyvatelé naší země. Možná se nám pak podaří lépe pochopit a přijmout ty, kteří hledají útočiště právě u nás, v České republice. DŮVODY PRO ODCHOD Příběh první. Dva mladí lidé, osmdesátá léta, Brno. Protože zde nemůžeme uvést jejich pravá jména, říkejme jim Adam a Eva. Adam a Eva byli umělci a po dokončení školy se rozhodovali, jak dále naloží se svými životy. Ve svém oboru byli dobří, vydělávali, užívali si života. Přesto měli oba neustále pocit, že ve světě se toho dá víc dokázat, víc objevit. Věděli, že tady, kde se narodili, budou neustále omezováni v rozletu a že zde rozhodně nechtějí vychovávat své děti. Eva už měla zkušenost s tím, jaké je to na Západě a jak se to liší od domova v Československu. Za studií se totiž dostala na stáž do Finska, kde si uvědomila, jaký je rozdíl mezi oběma zeměmi. Jednoho dne v šalině u Červeného kostela řekla Eva Adamovi: Pojď utečeme. On na to: Jo, do Kanady. A bylo rozhodnuto. Příběh druhý. O pětadvacet let později. Irena byla podnikatelka, měla s manželem malou úklidovou firmu a zaměstnávala příležitostně i několik mužů z komunity. Její tři děti chodily do školy. Měla auto i byt, žila si spokojeně, dokud se nezačaly objevovat v okolí jejich bydliště oddíly domobrany. Irena dostala strach o své děti a svou rodinu. Jsou totiž Romové. Irena i její manžel Jožo tvrdí, že u nich doma je krásně. Žili kousek od vysokých hor a milovali zdejší přírodu. Romero house. Foto Martina Vodičková Horší však už byly vztahy se sousedy, kterým se nelíbilo, že Irena zaměstnává povaleče, kteří nikdy nic pořádně nedokázali a většinou žijí jen ze sociálních dávek. Nejhorší byl Kotleba 1, vzpomíná s hořkostí Irena, několikrát nám rozmlátili okna, napadli manžela, byli to chlapi od Kotleby. Dokázat policii, že útoky na Ireninu rodinu jsou založeny s podtextem rasové nenávisti, bylo složité. S policisty v našem městě jsem se přátelila, problém byl v tom, že nikdy nebyl žádný svědek, který by mi dosvědčil, že mě někdo slovně či jinak napadá. Vždycky to skončilo tak, že nikdo nic neviděl ani neslyšel, krčí rameny Irena. I děti ve škole měly problém, chodily do třídy s bílou majoritou a rodiče některých spolužáků zakazovali svým dětem se s Romy kamarádit. Tak se jednoho dne Irena s mužem rozhodli, koupili letenky, sbalili kufry a odletěli s dětmi do Kanady. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, ale doma jsme už zůstat nechtěli, vzpomíná Jožo. ODCHOD Z VLASTI Vzhledem ke společenské situaci nebylo pro Adama a Evu jednoduché sbalit se a odjet, plán cesty trval skoro rok. Adam s Evou zjišťovali nenápadně podrobnosti o možnostech života v zahraničí. Někdy je popadl strach, že jejich plán praskne, báli se, že jsou odposloucháváni, nikomu z blízkých se nemohli svěřit. Když se už definitivně rozhodli odjet, tak museli být opatrní, aby si nikdo ničeho nevšiml. Párou rozlepovali hřbety knih, aby do nich mohli zasunout doklady o vzdělání a jiné důležité dokumenty, které by mohly být v zahraničí potřeba. Se svými plány se nakonec svěřili Eviným přátelům ze studijní stáže z Finska, kteří přijeli do ČSSR na dovolenou. Ti jim slíbili po odchodu z Československa pomoc. Adam s Evou si koupili zájezd na okružní plavbu do Finska a po zjištění, že se jedná o ruskou loď, zájezd vyměnili za cestu po souši přes Leningrad. Největší dilema bylo, jak velké si máme sbalit zavazadlo na tu dovolenou. Nechtěli jsme být nápadní, tak jsme si říkali, že nemůžeme brát moc věcí a mít velké kufry, nakonec jsme ze všech účastníků zájezdu měli tu nejmenší tašku, vzpomíná s úsměvem Eva. S přáteli doma bylo domluveno, že jakmile dvojice odjede na zájezd, budou jim zaslány na určenou adresu knížky s tajně ukrytými doklady. Přátelé také odeslali za Adama a Evu dopisy na rozloučenou pro jejich rodiny. Bylo opravdu hrozné odjíždět s vědomím, že se nejspíš nikdy nevrátíme, mysleli jsme si, že se to doma nemůže nikdy změnit. Byli jsme přesvědčeni, že rodiče už nikdy neuvidíme, popisuje Adam dilema, se kterým museli každý po svém bojovat. Ze zájezdu do Finska se pro Evu s Adamem vyklubal skoro roční pobyt v Norsku, kde čekali na vyřízení nutné dokumentace potřebné pro pobyt v Kanadě. Oba věděli, že není cesty zpět, doma jim hrozilo dva a půl roku vězení. Celou dobu ve Skandinávii, kde žili u známých, se snažili být aspoň trochu aktivní a neklesat na duchu. Tak moc jsme se snažili nebýt na obtíž, až jsme na obtíž opravdu

14 migrace byli, směje se dnes Eva. A dodává: Nejhorší byly noční můry. Ty měli skoro všichni emigranti, se kterými jsme se bavili. Budili jsme se v noci hrůzou, že nás vrátili zpět. V průběhu pobytu v Norsku oba manželé také zavolali svým nejbližším, aby je informovali, že jsou v pořádku. Rodiče už věděli ze zaslaných dopisů, co se stalo, také je kontaktovala policie. Máma mi řekla, že by nás nenechala odejít, nemyslela si, že emigrace z Československa je tím nejlepším řešením, konstatuje Adam. Let Ireny a jejích blízkých byl bez mezipřistání, letadlo doletělo do Toronta, kde se jich imigrační úřednice rovnou zeptala: Chcete tu zažádat o azyl?. Irena přisvědčila a potom už začal klasický administrativní kolotoč. Na letišti strávila Irenina rodina několik hodin, děti byly po letu unavené a rodiče museli s pomocí tlumočníka na telefonu vysvětlovat důvody, které je dovedli až sem. Pozdě večer se jich úředník ptá: Máte vůbec kam jít a kde spát? Tehdy si Irena uvědomila, že na tuto variantu moc nemyslela. Doufala, že jí snad kanadská vláda pomůže. Celá rodina byla ze začátku ubytovaná v útulku pro žadatele o azyl 2. Pět členů rodiny mělo k dispozici jednu místnost, dostávali jídlo zdarma a na kanadské poměry i slušné kapesné. Zůstali zde několik měsíců, než Irena porodila. Do Kanady totiž přijela ve čtvrtém měsíci těhotenství, čekala své čtvrté dítě, o kterém věděla, že mu nejspíš nikdy neukáže svůj rodný kraj. Irenin nejmladší syn John má kanadské občanství. Začátek v nové zemi Eva ani Adam nebyli nikdy výrazně politicky aktivní, nebyli to političtí uprchlíci a ani v Kanadě nežádali o azyl. Jejich životní situace byla ale stejná jako u mnohých jiných emigrantů z tehdejšího Československa. Chtěli být obyčejnými imigranty a začít nový život v nové zemi. (Kanada tehdy i dnes přijímá na základě bodového 14 І systému přistěhovalce, kteří mohou tuto zemi obohatit po kulturní, sociální či ekonomické stránce, brány jsou otevřeny všem, kteří splní příslušný počet bodů. Porodnost je nízká a už tak hodně multikulturní země se nebrání dalším přistěhovalcům z celého světa.) Na letenku a začátek života v nové zemi půjčila Evě a Adamovi finanční prostředky britská královna. Opravdu dostali stvrzenku, kde byla půjčka garantována britskou královnou. (V současné době je například osobám zahrnutým do přesídlovacího programu nabídnuta půjčka kanadskou vládou na letenku a další nutné výdaje. Imigranti dnes i v minulosti dost často začínali nový život s velkým dluhem, ale mají tu jistotu, že budou žít svobodně ve svobodné zemi a mohou podnikat cokoli, na co budou jejich síly stačit.) První rok byl pro mladý pár tvrdý, neměli zaměstnání a všude, kam přišli se svým životopisem, se jich ptali, zda-li mají nějakou kanadskou zkušenost 3. Vzhledem k tomu, že oba byli umělci, snažili se přivydělat tím, co jim šlo nejlépe uměním. Oba designéři se úspěšně účastnili mezinárodních soutěží, často byla cena spojena i s finanční odměnou. Když jsme přišli do Kanady, nikdo tu průmyslový design moc neznal. V tomhle jsme byli v Československu napřed. Lidi se nás ptali: A to jste jako inženýři?, vzpomíná s úsměvem Adam. Na jaře v roce 2010 se Irenina rodina přestěhovala z provizorního útulku do azylového domu jedné kanadské neziskové organizace. (Žadatelé o azyl tu nejsou umísťování do uprchlických táborů, jak to známe ze střední Evropy. Mají možnost bydlet v některém z azylových domů, které však nepokrývají kapacitou poptávku po azylovém bydlení, nebo si musí najít vlastní bydlení. Pokud bydlíte v azylovém domě, stát vám přispívá po celou dobu ubytování 100% částku na nájem a služby, v případě, že jste ubytovaní na soukromé adrese, dostáváte fixní částku bez ohledu na výši nájmu. Je to z toho důvodu, že nájem Interiér nízkoprahového klubu The Spot. Foto Martina Vodičková

15 І 15 migrace v azylových domech je částečně dotován z projektových finančních prostředků příslušné neziskové organizace, a tudíž je pro klienty samotné levnější než ubytování v soukromí.) Irena i s manželem chodí na hodiny angličtiny, aby se mohli co nejdříve zapojit do chodu společnosti a aby si Jožo mohl najít co nejdříve práci. (Žadatelé o azyl v Kanadě mají možnost zažádat ihned po podání své žádosti o pracovní povolení, které není vázáno na konkrétní pracovní pozici, tak jak to známe z ČR.) Děti začaly chodit ihned do školy, kde se naučily velmi rychle anglicky, a teď pomáhají rodičům např. s překladem různých formulářů. KANADA NOVÝ DOMOV? Adam s Evou nepovolovali ve svém entuziasmu a snažili se zapadnout mezi Kanaďany co nejrychleji. Eva se už v Norsku učila anglicky a na své angličtině tvrdě dřela i v Kanadě, Adam se uměl domluvit už dřív. Po mnoha měsících protloukání a shánění dobré práce přišla Adamovi úžasná nabídka zaměstnání, kde zůstal dodnes. Pracuje ve svém oboru, má dobrou pracovní dobu, milý kolektiv, práce ho naplňuje. Eva si v Kanadě taky našla své uplatnění. To už se však blížil listopad Ihned po revoluci, kterou v Kanadě čeští emigranti hodně prožívali, se vydali domů za svými nejbližšími, tam, kde se narodili a kde to měli rádi, do míst, o kterých si mysleli, že už je nikdy neuvidí. Mám pocit, že táta mi nikdy neodpustil, že jsem odjel. Ptal se mě, jestli se nechci vrátit, já jsem však už věděl, že doma jsem za oceánem, konstatuje Adam. Po pěti letech v Kanadě se mladému páru narodil syn. Syn Jan mluví plynule česky a jako malý jezdil rád za babičkou a dědou do Čech. Teď už vyrostl a návštěvy si užívá spíše společně s rodiči, samotného jej to bez kanadských přátel v Česku moc nebaví. Adam s Evou jsou v Kanadě spokojení, přijali ji za svůj domov. Eva se každý rok schází s několika Čechy, kteří také před lety odešli z tehdejšího Československa, po emigraci jim soudržnost s českou komunitou nahrazovala rodinu. Nyní však už mají přátele a známé z různých skupin společnosti. Celá Irenina rodina zatím čeká na vyřízení žádosti o azyl, trvá to už dvanáct měsíců a zatím žádné zprávy o tom, že by se jejich čekání chýlilo ke konci. Víš, ještě na jaře jsem se chtěla vrátit domů, všechno tu vzdát a vrátit se, strašně se mi stýskalo, ještě teď se mi stýská. Říkala jsem si, že jsme se tam měli přeci jen líp, je to tu hrozně těžké, když se neumíš domluvit, ale lidi jsou tu na nás moc hodní, sklesle tvrdí Irena. Pokud však dostane status azylanta podle Ženevské úmluvy, neměla by se do země, kde jí hrozí reálné nebezpečí, vůbec vracet. Zatím jí nezbývá nic jiného než čekat, neztrácet optimismus a užívat si plnými doušky každou chvilku se svými dětmi. Irena řeší zatím přítomnost, o budoucnosti moc neuvažuje, neplánuje. Azylový dům pro uprchlíky. Foto Martina Vodičková Irena i Jožo si v Kanadě začínají pomalu zvykat, líbí se jim, že je tu nikdo neodsuzuje jen za to, jak vypadají. Je to, jako by sem přišli s čistým štítem a začali úplně znovu. Zjistila jsem, že po našem odjezdu mi nějací nacionalisti podpálili moje auto, bylo mi to fakt hodně líto, docela jsem dřela, abych si ho mohla koupit, a pak jsem ho dala bráchovi. Já prostě doufám, že nám tady bude líp, jde především o děti!, uzavírá Irena s kapkou optimismu v hlase. Doufá, že konečně našla místo, kde není důležité, jakou má člověk národnost či barvu pleti, kde se lidé více zajímají o to, jaký kdo opravdu je, nikoliv o to, jak se liší svým zevnějškem. ZÁVĚR Lze shrnout jediné: Kanada byla a pořád je zemí, která přijímá veliké množství přistěhovalců, ať už se jedná o ekonomické migranty nebo politické uprchlíky. Kanaďané říkají, že jejich země je veliká a pořád v ní žije málo lidí, tak proč neposkytnout pevnou půdu pod nohama tomu, kdo o to stojí? Martina Vodičková Autorka je sociální pracovnicí NNO pracující s migranty v Brně. Tento článek vznikl na základě rozhovorů autorky s československými migranty v Kanadě Pozn. red.: Marián Kotleba bol vodca extrémne nacionalistickej strany Slovenská pospolitosť Národná strana, ktorú v roku 2006 slovenské orgány rozpustili pre podnecovanie rasovej, národnostnej a náboženskej neznášanlivosti. Naďalej pôsobí v hnutí Slovenská pospolitosť, ktorej členovia a členky sú na verejných akciách oblečení/é v čiernych vojenských uniformách pripomínajúcich uniformy rôznych polovojenských fašistických organizácií z 30. rokov 20. stor. Hnutie sa okrem biednych znalostí dejepisu vyznačuje obdivom ku klerofašistickému Slovenskému štátu a otvorenou nenávisťou k Rómom, Maďarom či Židom. tzv. Shalets, které pro vládu organizují různé nestátní organizace, např. COSTI Na tzv. canadian experience se zaměstnavatelé ptají dodnes.

16 migrace MEZINÁRODNÍ MIGRACE A ROZVOJ - (NE)ČEKANÉ SOUVISLOSTI? (3. část) 16 І To, jak zajímavým tématem může být problematika remitencí tedy finančních prostředků zasílaných migranty do domovských zemí pro otázky rozvoje zemí, odkud migranti odcházejí, nebo pro potlačování chudoby, ukázalo předchozí, druhé pokračování článku. V závěrečné části se soustředíme na téma, které současnými diskusemi o migraci a rozvoji, stejně jako migračními politikami jednotlivých států hýbe snad ještě výrazněji. Jde o to tzv. brain drain odliv mozků. Mnohé rozvojové země vidí v mezinárodní migraci ohrožení způsobené fenoménem známým pod označením odliv mozků (brain drain), odborněji nazývaným jako migrace kvalifikovaných pracovníků. Ačkoliv od počátků vlastní debaty uplynulo již téměř pět desetiletí, zůstala řada otázek nezodpovězena s ohledem na nedostatek spolehlivých dat. Zprávy výzkumných týmů a analytiků však v posledním období přicházejí se závěry, které ne úplně korespondují s tradovanými názory o jednoznačných negativech spojených s tímto fenoménem. BRAIN DRAIN JAKO ZTRÁTA V tradičním pohledu si zdrojové země stěžují na ztrátu lidského kapitálu a investic do vzdělání, a proto je mig- race kvalifikovaných osob považovaná za negativní jev pro rozvoj zdrojové země. Není překvapivé, že ekonomicky rozvinuté země jako hlavní cílové destinace kvalifikované migrace sledují jinou linii úvah. Tvrdí, že vzdělaní pracovníci nemohou adekvátně využít své schopnosti v zemi původu, a proto se stěhují. Námitky vztažené k nerovnému rozložení zisků a ztrát mezi zdrojové a cílové země odmítají tvrzením, že migrace vzdělaných osob může snížit makroekonomické hodnoty jako průměrný příjem či HDP, ale individuální příjem zůstává stejný. Nutno však k tomuto dodat, že tato argumentace ze strany ekonomicky rozvinutých zemí nevyvrací zmiňované ztráty rozvojových zemí způsobené ztrátou investic do lidského kapitálu, především veřejného vzdělání, případně zdravotnictví nebo jiného sociálního systému. Jedna z karikatur, které kolují v médiích, reaguje na odliv indických kvalifikovaných pracovníků do USA. Zdroj:

17 І 17 migrace Ilustrační foto. Zdroj: internet JAK OBRÁTIT ZTRÁTU MOZKŮ V ZISK? Nová argumentace v tomto směru se zakládá na tvrzení, že samotná emigrace může spustit spontánní tvorbu lidského kapitálu na bázi očekávání, která plynou z potencionálních zisků z migrace vzdělaných osob. Celkově pak může tvorba znalosti převážit ztrátu, čímž se odliv mozků (brain drain) mění v získávání mozků (brain gain) s pozitivními dopady na zdrojovou i cílovou zemi. Z některých studií vyplývá, že proces brain gain může nastat bez toho, abychom argumentovali navýšením lidského kapitálu díky novým znalostem (kvalifikaci), které migranti získali během pobytu v zahraničí a s nimiž se poté vrátili zpět do země původu. Předpokládaná migrace totiž příznivě upravuje stimuly u pracovní síly z ekonomicky chudých zemí investovat do formování lidského kapitálu. To by podle autorů měli politici vzít v úvahu, než začnou vytvářet překážky pro migraci. Ukazuje se také, že průměrná úroveň lidského kapitálu je vyšší v ekonomikách otevřených migracím než u ekonomik bez možností migrovat Ukazuje se, že průměrná úroveň lidského kapitálu je vyšší v ekonomikách otevřených migracím než u ekonomik bez možností migrovat I když někteří varují před zveličováním významu myšlenky brain gain, mj. s ohledem na to, že mnozí migranti jsou i přes svoji kvalifikaci nuceni vykonávat podřadnou práci, tento argument nemá příliš velkou oporu v reálné praxi, kdy si migranti sami dokáží spočítat vlastní užitek a ztrátu přicházejících z procesu migrace - často už v procesu rozhodování zda migrovat, či nikoliv. V úvahu je však nutné vzít fakt větší zranitelnosti zemí s malou populací (např. malé ostrovní státy), kde je tvorba lidského kapitálu přirozeně omezena. Pokud z těchto zemí odchází větší míra kvalifikovaných pracovníků, než je daná země schopna kapacitně pokrýt, může se jednat o významnou ekonomickou ztrátu bez ohledu na jiné přínosy takové migrace. Podobně je možné argumentovat v případě emigrace lidí z vybraných profesí (neschopnost dané společnosti pokrýt jejich odliv). Na druhou stranu uváděné vysoké počty kvalifikovaných migrantů pracujících v zahraničí bez uvedení patřičného kontextu nemají téměř žádnou vypovídací hodnotu o brain drain, protože z těchto údajů není patrné, kde migranti tuto kvalifikaci získali, z jakých finančních zdrojů a ani to, zda by ji mohli ve své zemi původu dostatečně (či vůbec) využít. ZÁVĚR Předchozí kapitoly článku jasně ukázaly, že mezinárodní migrace nabízí zajímavé možnosti, jak stimulovat rozvoj ekonomicky chudých zemí. Nicméně vztahy mezi oběma tématy jsou velmi komplikované a velmi komplexní. Ve vztahu k rozvoji ekonomicky chudých zemí je žádoucí udržet výhody plynoucí z remitencí, ale současně návrat určitého počtu kvalifikovaných migrantů může výrazně zvýšit synergické efekty remitencí v rámci dalších rozvojových aktivit. Zaměření se na mladé profesionály, kteří nežijí v zahraničí dlouhou dobu a lze u nich očekávat vyšší ochotu k návratu, představuje nejvíce zajímavou možnost v tomto směru. Důraz, který je v rámci těchto úvah kladen na kvalifikovanost migrantů, úzce souvisí s vyšší ochotou ekonomicky vyspělých zemí akceptovat migraci těchto osob, což je často chápáno jako negativní prvek rozvoje ekonomicky nerozvinutých zemí v důsledku odchodu mladých a kvalifikovaných lidí do zahraničí (brain drain). Nicméně koncepty získávání mozků (brain gain) nebo cirkulace mozků (brain circulation) vykreslují zcela jiný, spíše optimistický obraz. Robert Stojanov, Jiří Novosák Robert Stojanov bádá v Centru pro výzkum globální změny-czechglobe, Akademie věd ČR a přednáší na Ústavu environmentální bezpečnosti, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (pro další studium viz Jiří Novosák působí na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.

18 REFLEXE MÁ FRANCIE PRÁVO VYHOSTIT ROMY? 18 І Červenec 2010, francouzské městečko Saint-Aignan. Luigi Duquenet, mladý francouzský kočovný Rom, se ve svém autě snaží ujet policejní hlídce a v honičce je zastřelen francouzským policejním důstojníkem. Reakce místní komunity francouzských Romů je násilná několik Romů napadá místní policejní stanici, rabuje obchody a zapaluje auta. Někteří věří, že právě toto rozpoutalo sled následujících událostí snahy o odstranění ilegálních kempů pro Romy a kočovníky, vyhoštění co nejvíce romských přistěhovalců a prudké reakce ze strany zástupců EU, kteří obvinili francouzskou vládu z diskriminace Romů. Do diskuse nad kontroverzními francouzským zásahem se zapojily různé strany, od politiků z celé EU, přes bulharské a rumunské úředníky (většina romských přistěhovalců je bulharského nebo rumunského původu), až po nevládní organizace a mainstreamová a alternativní média. Ovšem spory týkající se romských deportací nejsou ničím novým; podobné případy už dřív plnily média napříč celou EU. Tím, co mají všechny společného, je kolize dvou právních zásad práva jednotlivých zemí vyhošťovat osoby, které porušily zákony dané země tím, že na jejím území pobývaly bez legálních dokumentů 1, a základního lidského práva nebýt diskriminován. Z legislativního hlediska má tedy Francie na vyhoštění ilegálních romských přistěhovalců ze svého území právo. Nicméně je dobře, že se celá kauza neobešla bez hlasitého a veřejného vměšování ze strany zástupců EU, různých organizací, médií i veřejnosti. Proč? SKRYTÁ DISKRIMINACE Hlavním důvodem je diskriminační povaha kroků, které francouzská vláda podnikla. Prezident Sarkozy a jeho přívrženci tvrdí, že události jako byla ta v Saint-Aignan prokazují, že romské tábory jsou zdrojem ilegálního obchodování, místem s naprosto šokujícími životními standardy, kde jsou děti zneužívány k žebrání a kde se rozmáhá prostituce a zločin 2. Toto tvrzení může a nemusí být pravdivé, ovšem Sarkozy bohužel nepodložil svá tvrzení daty. A i kdyby tak učinil, celý kontext akcí spojených s tímto tvrzením je velice diskutabilní. Francouzské právo zakotvuje povinnost každé obce, jejíž počet obyvatel přesahuje určitou mez, poskytnout prostor pro tzv. kočovníky (kočovníci nebyli na rozdíl od naší země v západních zemích nikdy násilně usazováni), na kterém by se mohli ubytovat. Různorodost těchto kočovníků je značná; tato skupina zahrnuje jak Francouze (romského i neromského původu), tak přistěhovalce (opět romského i neromského původu). Je tedy velice problematické, ba dokonce zavádějící, zjednodušovat tuto problematiku jako problém romských přistěhovalců. Sarkozyho důraz na bezpečnostní hledisko můžeme také chápat jako součást jeho (alespoň v minulosti) úspěšné dlouhodobé populistické strategie, znovu obnovené právě v době, kdy musí čelit veřejným skandálům a blížícím se volbám. Sarkozy veřejně tvrdí, že podniknuté kroky nejsou zacíleny pouze na Romy. Avšak v interním sdělení policejním velitelům, které uniklo na veřejnost, Sarkozy říká, že tři sta kempů nebo ilegálních osad musí být vyklizeno do tří měsíců; romské kempy jsou prioritou... Je povinností prefekta [zástupce státu] každého departmentu začít systematicky odstraňovat ilegální kempy, zvláště pak ty romské. 3 Hluboké obavy z diskriminační povahy kroků Sarkozyho vlády vyslovily i EU, OSN a různé lidskoprávní organizace. ROMOVÉ: ČASOVANÁ BOMBA EVROPY? Dalším důvodem je silná antipatie, která se vůči Romům šíří napříč celou Evropou. Podle statistik jsou Romové nejdiskriminovanější skupinou v rámci EU 4 ; diskriminaci zažil průměrně každý druhý Rom. 5 Za těchto podmínek je romská otázka velice citlivým tématem a politici, stejně jako další mocní aktéři, mohou snadno způsobit propuknutí morální paniky v Evropské unii a přispět tak k posílení diskriminace Romů a sociálních nepokojů ve společnosti. Vyprovokování debaty na toto téma a diskuse o případech podobných tomu francouzskému by mohlo klíčovým způsobem přispět ke změně. Do veřejné diskuse se mohou V období od července do září 2010 bylo z Francie do Rumunska a Bulharska vyhoštěno více než 1000 Romů. Prezident Sarkozy označil deportace za dobrovolné, protože velký počet deportovaných přijalo za svou spolupráci při návratu do vlasti částku ve výši 300 euro za osobu. France byla kritizována za nerespektování Evropská směrnice týkající se volnosti pohybu občanů EU. Podle té je vyhoštění možné pouze v případě zneužití sociálního systému nebo ohrožování veřejného pořádku dané země. Vyhoštění skupiny na základě činů několika jednotivců není možné. Francie v současnosti připravuje legislativní změny, které mají právně zakotvit možnosti legální deportace občanů EU. Negativní stanovisko k francouzské politice zaujaly některé nevládní organizace (Amnesty International, Romani Criss, aj.), Vatikán a část francouské společnosti při protestech v některých městech. Svoji podporu Francii vyjádřili Nizozemsko a Belgie a nepřímo také Itálie a Maďarsko. 20. Října byla na zasedání Evropské rady přijata deklarace uznávající práva Romů a zavazující se ke zlepšení jejich situace na několika úrovních, včetně problémů jejich diskriminace a sociálního vyloučení. Bulharští a Rumunští Romové deportovaní z Francie do tisku prohlásili, že se chtějí vrátit zpět, jakmile to bude možné. Některé z vyhoštěných osob se úspěšně obrátily na soud. v Lille a Nantes dopadlo řízení v jejich prospěch. V 1,2 procentech zločinů spáchaných ve Francii jsou obviněny osoby s rumunských občanstvím. Anna Kvíčalová Autorka je členkou redakce časopisu PŘES

19 І 19 REFLEXE Romská rodina deportovaná 14. září 2010 z Francie do Bukurešti v Rumunsku. Zdroj: zapojit různí aktéři (včetně romských!) a spolupracovat tak při hledání udržitelných řešení různých sociálních problémů. NEPOVEDENÁ INTEGRACE? V případě francouzských Romů (stejně jako v případech podobných např. v Itálii) jsou romští přistěhovalci používáni ze strany institucí a politiků jako obětní beránek jejich neúspěšné integrační politiky nebo dokonce nedostatku politické vůle implementovat integrační strategie. Přitom nejjednodušší cestou, jak odvrátit pozornost od našich chyb a jak si udržet tvář, je najít viníka a zbavit se jej. V případě ilegálních romských přistěhovalců je to velice snadné. Ano, všechny evropské země by měly mít právo vyhošťovat lidi, kteří poruší imigrační zákony, ale otázka JAK to udělat je rovněž velice důležitá. Na druhou stranu, rozpačitost na straně EU 6 a rumunských úředníků 7 odkryla neschopnost zaměřit se na problematiku romské integrace v tzv. zdrojových zemích, stejně jako na evropské úrovni. Romové nemigrují kvůli svému předpokládanému kočovnému přístupu 8, jejich migrace je způsobena především chudobou a sociálním vyloučením. Výzkumy prokazují, že ve střední a východní Evropě Romové čelí vyloučení ve vzdělávání, zaměstnání a příjmu. Jsou nuceni čelit také politické, institucionální a kulturní diskriminaci a dokonce i násilným útokům extremistů 9. Diskriminace zkrátka prostupuje prakticky všechny aspekty jejich každodenního života. Nepokoje způsobené francouzským vyhoštěním Romů mohou dostat romskou problematiku do centra zájmu Evropy a odstartovat tak diskuse o celoevropské strategii pro romskou integraci. BUĎ, ANEBO? Negativní přístup evropské veřejnosti k Romům je tedy klíčovým problémem. Jak xenofobní politiky zaměřené na Romy, tak i nedostatek politické vůle řešit tuto problematiku patří mezi následky tohoto postoje. Otevřená veřejná diskuse je pravděpodobně nejlepší cestou, jak jej v tuto chvíli řešit. Je to nejlepší způsob, jak zahrnout co nejvíce aktérů mimo jiné tak zabránit nečekaným důsledkům politických opatření. Pokud nezačneme probírat možné alternativy nyní a budeme pokračovat v ukrývání sociálně vyloučených lidí za hranicemi našich států, měst nebo myslí, budeme čelit tomuto problému zítra, ovšem za mnohem vyhrocenějších podmínek. Lenka Šafránková Pavlíčková Autorka je členkou redakce časopisu PŘES Protože jsou Rumunsko i Bulharsko v EU nováčky, jejich členství je dočasně upraveno zvláštními podmínkami. Tato pravidla dovolují jejich občanům setrvávat na území Francie pouze tři měsíce bez povolení k trvalému pobytu či pracovního povolení. Na devět dalších států EU byly v této oblasti rovněž uvaleny restrikce. Zdroj: Zdroj: Zdroj: Zdroj: Navzdory unijní rétorice toho úředníci k zastavení diskriminace v praxi moc neudělali. Rumunský prezident Traian Basescu řekl, že chápe problémy vytvořené romskými kempy u francouzských měst, ale trval na právu každého evropského občana pohybovat se v rámci EU svobodně. ( Většina Romů žijících v postkomunistických zemích je zde usazená již mnoho let.

20 MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED ZAMYŠLENÍ A REFLEXE NEJEN ZE ŠKOLNÍCH LAVIC: 20 І Následující rubrika s názvem Multikulti Challenge: Accepted! má za cíl přinášet informace, reflexe a výstupy týkající se aktivit v rámci stejnojmenného tříletého projektu, který realizuje NESEHNUTÍ s podporou MŠMT a ESF. Smyslem projektu je prostřednictvím vzdělávacích a informačních aktivit iniciovat diskusi s mladými lidmi o aktuálních tématech multikulturního soužití, migrace a lidských práv. Na následujících stránkách se můžete seznámit s reflexí dvou lektorek, které v rámci projektu vedou workshopy na základních a středních školách, stejně jako s reakcí studentů, kteří workshop v rámci výuky absolvovali. Výstupem projektu jsou rovněž práce samotných studentů, přičemž v tomto čísle Vám přinášíme jednu z nich, povídku Fatmir od studentky boskovického gymnázia Michaely Vařekové. MULTIKULTURNÍ TÉMATA NA ŠKOLÁCH Nesehnutí v rámci projektu Multikulti-Challenge: Accepted začalo pravidelně realizovat šest tematicky zaměřených workshopů na středních i základních školách. Workshopy pokrývají široké spektrum multikulturní problematiky od témat týkajících se xenofobie, rasismu a lidských práv přes migraci až po specifická témata, jakými jsou islám nebo uprchlictví. Workshopy fungují jako interaktivní dílny, kde si děti a dospívající mají možnost v rámci zážitkových aktivit na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být uprchlíkem nebo jak vypadá diskriminace, jak vznikají předsudky a jak s nimi pracovat, jak komunikovat s těmi, které vnímáme jako jiné, a jaké to je být sám jiným. Přesto spíše (stejně ZŠ Uherské Hradiště. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted jako jejich učitelé a učitelky) očekávají fakta, informace. Při těchto workshopech zjisťujeme, že ve školách stále převládá kvantita nad kvalitou a směrodatné je určité penzum teoretických znalostí. Často se setkáváme s překvapením studentů, kteří očekávají informace podané klasickým přednáškovým způsobem. Student tak představuje pomyslnou nádobu, do které učitelé a lektoři nalévají informace. Bohužel se tak zapomíná na to, že základním přínosem je diskuse a vyjádření vlastního názoru. A právě tuto schopnost zdaleka ne všichni studenti ovládají. Workshopy vedou zkušení lektoři a lektorky spolu s nováčky z řad především mladých lidí (studentů vysokých škol). Podařilo se tak vytvořit stabilní a motivovaný tým, který je i nadále připraven vést workshopy přímo na školách, které o ně projeví zájem. Gymnázium Šlapanice. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted Radka Vejrychová koordinátorka vzdělávacích aktivit NESEHNUTÍ v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted