Právní aspekty peer-to-peer sítí

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie DIPLOMOVÁ PRÁCE Právní aspekty peer-to-peer sítí Ondřej Ryšánek 2006 / 2007 "Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právní aspekty peer-to-peer sítí zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny."

2 Chtěl bych poděkovat JUDr. Radimovi Polčákovi za cenné rady a připomínky pro vypracování této práce a své rodině za trpělivost a podporu. 1

3 Obsah 1. ÚVOD ZÁKLADNÍ POJMY HISTORIE Počátky vývoje USENET a IRC Napster HLAVNÍ DRUHY VÝMĚNNÝCH SYSTÉMŮ Gnutella FastTrack ed2k (edonkey) Direct Connect BitTorrent WinMX All peers Další možnosti FENOMÉN INTERNETOVÉHO PIRÁTSTVÍ Pojem warez Pirátské skupiny Stádia pirátské činnosti Získání chráněného díla Úprava získaného díla Další úpravy díla - komprimace Koncový release Rozšíření releasů P2P SÍTĚ A AUTORSKÉ PRÁVO Předmět ochrany Užití díla Volné užití Ochrana počítačových programů Práva související s právem autorským TECHNICKÉ PROSTŘEDKY OCHRANY PRÁV

4 7.1 DRM Česká právní úprava Současné vývojové trendy Budoucnost DRM Alternativa k použití DRM ODPOVĚDNOST UŽIVATELŮ Autorskoprávní odpovědnost Odpovědnost za škodu Odpovědnost za bezdůvodné obohacení Správněprávní odpovědnost Trestněprávní odpovědnost ODPOVĚDNOST TVŮRCŮ A PROVOZOVATELŮ Zahraniční pojetí odpovědnosti poskytovatele služby PRIMÁRNÍ ODPOVĚDNOST SEKUNDÁRNÍ ODPOVĚDNOST Odpovědnost při poskytování služeb informační společnosti Autorskoprávní odpovědnost Občanskoprávní odpovědnost ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY RESUMÉ.71 3

5 1. Úvod Je zřejmé, že z celosvětové sítě Internet se stalo zcela specifické prostředí, ve kterém se denně pohybuje obrovské množství lidí, proudí v něm nepředstavitelné množství nejrůznějších dat, která jsou většinou volně přístupná prakticky komukoli, a uskutečňuje se v něm mnoho obchodních transakcí. Na přelomu tisíciletí se objevila zcela nová možnost přenosu dat mezi uživateli prostřednictvím Internetu. Podle použité architektury se pro ni vžilo označení peer-to-peer (zkráceně P2P) sítě. Cílem této práce je postihnout nové právní problémy, které se objevily s rozšířením P2P sítí, možnost aplikace současných právních norem na nově vzniklý okruh společenských vztahů s nimi souvisejících, a souvislost používání těchto sítí se softwarovým pirátstvím, které již dávno přestalo být záležitostí několika schopných jedinců a uzavřených komunit. Reakcí držitelů autorských práv na zjednodušení kopírování a šíření jejich tvorby v digitální podobě je stále intenzivnější využívání technických prostředků ochrany práv. Protože použití těchto prostředků nepřímo souvisí s dostupností obsahu v P2P sítí, považoval jsem za nezbytné začlenit do této práce jejich stručnou charakteristiku a zhodnotit vhodnost jejich používání v současné podobě. V souvislosti s porušováním práv autorů a práv s nimi souvisejících bylo třeba se zabývat nejen odpovědností uživatelů P2P sítí za toto porušování, ale i možnou spoluodpovědností tvůrců a provozovatelů výměnných systémů fungujících na principu P2P za tato porušení. Otázka spoluodpovědnosti je předmětem sporů již od dob prvních soudních jednání v případu Napster. 4

6 2. Základní pojmy 2.1 P2P Úvodem celé problematiky je bezesporu nezbytné přiblížit základní pojmy, které jsou v práci používány. Pravděpodobně nejdůležitějším pojmem je zkratka P2P, která vznikla zkrácením anglické fráze peer-to-peer. Slovo peer má v angličtině několik výrazů, z nichž nejdůležitější jsou rovný nebo druh, v počítačové terminologii má význam klientského počítače. Tyto významy jsou důležité proto, že počítačové sítě se dělí podle jejich architektury na sítě s hlavním počítačem označovaným jako server (client-server) a sítě bez hlavního počítače, ve kterých mají všichni účastníci stejné postavení (peer-topeer). Hlavním definičním znakem sítě P2P je fakt, že všichni účastníci v ní navzájem sdílejí vlastní hardwarové zdroje. Tyto sdílené zdroje jsou nezbytné pro funkčnost služby a dostupnost obsahu. Dnes již poměrně zavedené označení P2P tedy znamená, že všechny klientské počítače v dané síti spolu komunikují bez hlavního komunikačního uzlu, kterým je server. Propojení jednotlivých účastníků bývá krátkodobé a je označováno jako tzv. ad hoc spojení. 1 Účastníci vůči sobě vystupují jako klient i server zároveň, což je někdy označováno pojmem servent vzniklým spojením slov server a klient. Sítě samozřejmě mohou mít různé podoby a existuje několik možností členění. Obecně je možné rozdělit P2P sítě na tři základní typy. Sítě čisté P2P, ve kterých není žádný centrální server a všechny počítače mají povahu uzlu. Rozšířením takové sítě o server, jenž obsahuje informace o jednotlivých uzlech, vzniká zprostředkovaná P2P síť. Spojením charakteristik obou předcházejících typů sítí se vyznačuje hybridní P2P síť, která je řízena pomocí několika vzájemně propojených serverů. Někteří autoři používají pouze dělení na sítě čisté a hybridní. 2 Já se budu v dalším výkladu držet rozdělení na zmíněné tři kategorie, které považuji za přesnější. Další členění P2P sítí podle míry centralizace a struktury bude zmíněno dále. 1 Heslo Peer-to-peer [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 2 SCHOLLMEIER, Rődiger. A Definition of Peer-to-Peer Networking for the Clasification of Peer-to-Peer Architectures and Applications. First International Conference on Peer-to-Peer Computing [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 5

7 Velkou výhodou architektury P2P je, že s narůstajícím počtem účastníků roste i celkový výkon a kapacita sítě. Další výhodou je i stabilita takto vytvořené sítě a její odolnost vůči výpadkům. Nesrovnatelně nižší jsou i její provozní náklady, protože v ní není třeba provozovat výkonné servery s rychlým připojením a na provozu služby se podílejí všichni její účastníci. Sítí s uvedenou architekturou dnes existuje velké množství a oblíbené jsou především pro komunikaci (tzv. Instant messaging - ICQ apod.) a pro sdílení a stahování datových souborů. Právě druhá kategorie těchto sítí bude hlavním předmětem zájmu této práce. Díky sdílení hardwarových zdrojů se objevují i další způsoby využití potenciálu, který skrývá systém skládající se z tisíců osobních počítačů. Příkladem můžou být výpočty signálů z vesmíru nebo použití pro výzkum léků Anonymní P2P sítě Díky narůstajícím právním problémům sítí P2P začaly vznikat jejich varianty, v nichž je kladen důraz na anonymitu uživatelů a přenosu. V běžné P2P síti si posílají její účastníci data přímo a musejí tak znát adresu příjemce nebo odesílatele. Podmínkou řádného fungování stávajících P2P sítí je existence různých centrálních prvků, které usnadňují případnou identifikaci uživatelů i přenesených dat. Právě z důvodu zranitelnosti této koncepce se začaly rozvíjet nové druhy sítí, označované někdy jako P2P sítě 3. generace. Původní zaměření těchto sítí bylo především poskytnout účastníkům svobodu slova a volný tok informací, což je v určitých případech možné jen s využitím anonymity. 4 V anonymních sítích je tento přenos směrován různými způsoby přes několik prostředníků tak, aby o sobě tito koncoví uživatelé nezjistili žádná data umožňující jejich identifikaci. V těchto sítích spolu komunikují jenom uživatelé, kteří se navzájem znají. Nemusí jít přímo o osobní vztah. Jedná se spíše o uzavřené skupiny, které se identifikují např. pomocí společných hesel nebo digitálních podpisů. Každý tak odesílá data pouze dalšímu uživateli, kterému důvěřuje, a neví, kam dál tato data putují. 5 Někdy bývá přenos 3 Projekty Seti@home a Roseta. 4 Heslo Anonymous P2P [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 5 SATRAPA, Pavel. Anonymní P2P sítě - uživatelé vrací úder [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < ISSN

8 pro větší bezpečnost ještě šifrován. Tyto sítě se tak vlastně stávají evolučním pokračování sítí P2P, protože v současné době je právní postih jejich účastníků fakticky nemožný, právě díky omezení identifikace uživatelů. Vzhledem k uvedeným skutečnostem a také kvůli tomu, že anonymní sítě nemají v současnosti zdaleka tolik příznivců jako sítě P2P, nebudou předmětem této práce. 2.3 Sdílení a stahování Dalším pojmem důležitým pro tuto problematiku je sdílení. Jedná se o zpřístupnění nebo nabídnutí určitého objektu (informace), který se nachází v paměti počítače, nebo části výpočetního výkonu ostatním účastníkům. Sdílení může mít samozřejmě různé podoby. Sdílet data je možné v rámci více uživatelů jednoho počítače, prostřednictvím lokální sítě nebo prostřednictvím celosvětové sítě internet. V našem případě však bude nejdůležitější umožnění přístupu ostatním uživatelům některého z výměnných systémů k datům nacházejícím se v paměti počítače některého z nich. Podle použitého protokolu může být tento přístup přímý nebo zprostředkovaný. Pojem stahování (downloading) je svým způsobem opakem sdílení. Jde vlastně o získání dat umístěných na jiném počítači nejčastěji právě prostřednictvím Internetu. Jeho výsledkem je kopie dat v uživatelově počítači. Stahování dat bylo v minulosti možné téměř výhradně pouze ze serverů, na nichž byl poskytovaný obsah umístěn. Rychlost stahování tak závisela především na umístění serveru a na kvalitě jeho připojení k síti internet. S masovým rozšířením systémů výměny dat mezi uživateli, založených na architektuře P2P, dostalo stahování dat nový rozměr a objemy dat stažených pomocí těchto systémů tvoří značnou část celkového objemu dat proudících Internetem. 7

9 3. Historie 3.1 Počátky vývoje Pro samotnou existenci výměnných sítí je bezpochyby klíčová existence počítačové sítě celosvětového rozsahu. I když je samozřejmě možné představit si jejich existenci v uzavřených místních sítích typu LAN s několika uživateli, efektivita těchto systémů určených pro velké množství uživatelů by byla značně nízká. Síť Internet je dnes již běžnou součástí života mnoha milionů lidí. Její název byl vytvořen z anglického slovního spojení Interconnected Networks, což v překladu znamená propojené sítě. Provoz předchůdce celosvětové počítačové sítě nazvaného ARPANET byl zahájen v roce Jednalo se o vojenský projekt USA. Následně došlo k jeho rozdělení na vojenskou a výzkumnou část. Hlavní myšlenkou tohoto projektu byla, stejně jako u sítí P2P, decentralizace, díky níž byla zaručená vysoká spolehlivost sítě, i když byla vyřazena některá její část. Důležitým momentem bylo uvolnění protokolu TCP/IP, na němž začaly vznikat první služby, a spuštění univerzitní páteřní sítě NSFNet. Díky těmto krokům se začíná stávat veřejně přístupnou a v druhé polovině 80. let je počet uživatelů již několik desítek tisíc. V této době se také poprvé začíná síť označovat názvem Internet. V devadesátých letech dochází k obrovskému rozšíření Internetu především díky službě www a programovacímu jazyku HTML umožňujícímu používání hypertextu. Počet uživatelů v této době závratně roste na několik milionů a internet se stává obrovským virtuálním světem se svými zvláštními pravidly. Právě v této době se s ohledem na nárůst podnikatelských aktivit v prostředí internetu začíná objevovat v mnoha zemích potřeba právní regulace vztahů vznikajících v tomto novém prostředí. Bylo potřeba reagovat jak na určité změny v právních institutech již existujících, které příchod internetu ovlivnil, tak i pokusit se právně upravit oblasti zcela nově vzniklé. 3.2 USENET a IRC Ačkoliv samotná myšlenka výměny souborů mezi jednotlivými uživateli bez použití zprostředkovatele ve formě serveru je poměrně stará, vývoj výměnných sítí typu P2P, v podobě v jaké je známe dnes, začal poměrně nedávno. Ještě před vznikem webu používal tuto formu spojení uživatelů 8

10 systém diskusních skupin nazvaný USENET spuštěný na počátku osmdesátých let. Tento systém sloužil k přímému propojení s dalším počítačem a umožňoval výměnu zpráv, ů a souborů. Samotná myšlenka spojení P2P je však mnohem starší a byla zahrnuta již do RFC 1 z roku , což je norma doporučující povahy, která obsahuje standardy a doporučení pro internetové protokoly a sítě. Pod zkratkou IRC se rozumí spojení anglických slov Internet Relay Chat. Jde o komunikační prostředek, v jehož rámci vznikl protokol CTCP (Client to Client Protocol), který je považován za základ pro dnešní výměnné systémy. S jeho pomocí probíhalo sdílení souborů v tomto systému přímo mezi klienty na principu P2P. Pokud uživatel IRC hledal určitý soubor, musel se složitě dotazovat ostatních, jestli mu jej neposkytnou. Tento primárně komunikační prostředek nebyl masově rozšířen především kvůli nepohodlnému ovládání a nízkým rychlostem připojení na počátku devadesátých let. Na druhou stranu je nutno přiznat, že existuje dodnes a má stálou komunitu příznivců. 3.3 Napster Prvním významnějším pokusem v novodobé historii na tomto poli bylo vytvoření systému nazvaného Napster studentem Bostonské univerzity Shawnem Fawningem. K jeho spuštění došlo 1. června 1999 a jeho cílem bylo snadnější vyhledávání hudebních souborů ve formátu MP3 v komunitě lidí, kteří si navzájem umožní stahovat své soubory. Ve stejné době došlo díky nástupu vysokorychlostního připojení k Internetu k rozvoji služeb instant messagingu založeného na P2P principech s koordinačním serverem. Napster byl navrhnut podobně jako tyto sítě. Umožňoval vedle komunikace i vyhledávání a sdílení hudebních souborů. Na jeho centrálním serveru byly umístěny seznamy skladeb připojených uživatelů. Nejednalo se tedy o čistou P2P síť, ale o její zprostředkovanou variantu. Uživatel, který hledal konkrétní soubor, zaslal svůj požadavek centrálnímu serveru, a pokud některý z připojených uživatelů požadovaný soubor nabízel, byl k němu zájemce přepojen. Samotný přenos už probíhal pouze mezi počítači těchto dvou klientů na principu P2P bez další účasti serveru. Použití jednoho 6 CROCKER, Steve. RFC 1 : Host Software [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 9

11 centrálního serveru bylo samozřejmě slabým místem, neboť jakákoli porucha serveru znemožnila vyhledávání. I když byl Napster původně vytvořen pro malou skupinu vysokoškolských studentů, idea Shawna Fawninga našla velice rychle mnoho příznivců a během několika měsíců došlo nárůstu počtu uživatelů na několik milionů. S rostoucím objemem přenášených hudebních dat se však začal projevovat pokles celkového množství prodejů zvukových nosičů. Výrobci a distributoři nosičů argumentovali, že tento pokles přímo souvisí velkým nárůstem stahování hudby pomocí Napsteru. Poprvé se tak objevil problém se sdílením autorských děl v podobné síti bez souhlasu jejich autorů. Organizace RIAA (Recording Industry Association of America) zastupující americké nahrávací společnosti podala v prosinci 1999 proti Napsteru žalobu na náhradu škody. Jako první z interpretů podala na Napster 12. června 2000 žalobu na náhradu škody skupina Metallica, následovaná záhy několika dalšími. Součástí žaloby byl i návrh na předběžné opatření, který obsahoval požadavek na odpojení konkrétních uživatelů a odstranění chráněných skladeb dotčených interpretů ze systému. Při projednávání případu porušení autorských práv a stanovení případné spoluodpovědnosti Napsteru za toto porušování bylo nejprve nutné stanovit, zda k takovému porušení autorských práv vůbec došlo. Vzhledem k objemu stažených dat bylo zřejmé, že nemohly být splněny podmínky institutu Fair Use, což je americká obdoba našeho volného užití díla, a k porušení práv autorů tímto jednáním došlo. Na základě toho bylo rozhodnuto o spoluodpovědnosti Napsteru za chování jeho uživatelů. Podstatným argumentem soudu bylo, že Napster si byl nejen vědom protiprávnosti nabízeného obsahu a jednání, ale také toto jednání otevřeně podporoval. Soud předběžným opatřením uložil Napsteru povinnost dohlížet na systém a odstraňovat obsah s názvem shodným s chráněnými díly. Následně však bylo shledáno, že použitý způsob filtrace obsahu nefunguje na 100%, a bezúplatná výměna souborů byla zcela zastavena. Napster ve své původní podobě zanikl v roce 2001, když se společnost se ocitla v konkurzu. V současnosti je pod známou doménou provozován placený server poskytující hudbu, jehož provoz byl zahájen s poměrně velkou prodlevou, takže původní uživatelé Napsteru přešli na jiné druhy sítí další generace. 10

12 4. Hlavní druhy výměnných systémů Aby bylo možné se dále zabývat právní problematikou, považuji za nezbytné charakterizovat v této části alespoň nejpoužívanější a nejznámější systémy používané pro výměnu souborů fungující na principu P2P. Zaměřím se především na způsob, jakým jsou v nich data vyhledávána a přenášena, neboť v tomto ohledu jsou mnohé z nich velmi specifické. Pokusím se také u každého stručně nastínit jeho výhody a nevýhody a případně i vývoj, kterým prošel od svého vzniku. 4.1 Gnutella Prvním významnějším nástupcem Napsteru se stal protokol druhé generace Gnutella. Byl vyvinut již v roce 2000 pracovníky firmy Nullsoft, která se proslavila jedním z nejpoužívanějších hudebních přehrávačů Winamp. Hned druhý den po vydání se proti Gnutelle postavil největší poskytovatel připojení v USA America On Line, který byl vlastníkem firmy Nullsoft. AOL dosáhl zastavení dalších prací na programu a ukončení jeho nabízení. 7 Po vydání byl však také zveřejněn zdrojový kód pravděpodobně pod tzv. GPL licencí a v krátké době vzniklo několik open source klientských aplikací. Gnutella již funguje jako čistá P2P síť, tzn. přímo mezi jednotlivými uživateli bez centrálního serveru. Po připojení do sítě musí klient nejprve vyhledat nějakého dalšího klienta. Nejčastěji se tak děje pomocí seznamu, který je obsažen již v programu a je průběžně aktualizován. Vyhledávání probíhá s pomocí koncových uživatelů. Dotaz na požadovaný soubor je přeposílán mezi těmito uživateli dalším uživatelům, k nimž jsou připojeni ve stromovité struktuře, dokud není soubor u některého z nich nalezen. Po nalezení se původně odpověď vracela stejnou cestou. Později však byly kvůli zvýšení rychlosti k dotazu připojeny informace o tom, kdo jej zadal, a výsledek hledání se tak navrací přímo jemu. Použitý způsob vyhledávání je poměrně nespolehlivý, protože dotaz putuje mezi jednotlivými uživateli, kteří se mohou kdykoli odpojit. Jako jeho vylepšení byli zavedeni tzv. ultrapeers. Jde o uživatele, kteří při vyhledávání zprostředkují přenos dotazu k dalším uživatelům. Zároveň došlo ke změně architektury a obyčejní uživatelé zůstali na okraji struktury, v jejímž středu 11

13 jsou právě ultrapeers zprostředkovávající jejich vzájemnou komunikaci a vyhledávání. Velkou výhodou tohoto poměrně komplikovaného systému je fakt, že Gnutella nemůže být nikdy vypnuta vypnutím některé její součásti. Od roku 2003 existuje také její novější varianta Gnutella 2 (někdy nazývaná G2), která změnila systém paketového přenosu a zjednodušila vyhledávání. Není však plně kompatibilní s předcházejícím protokolem. Na stejném principu jako Gnutella pracují i některé její klony jako BearShare nebo LimeWire FastTrack Přibližně ze stejné doby jako Gnutella pochází nový protokol decentralizované sítě FastTrack. K jeho představení došlo v březnu 2001 a vytvořil jej stejný tým programátorů, který později stál i za vznikem známého komunikačního programu Skype. Popularitu začaly sítě na tomto protokolu získávat až po jeho oficiálním uzavření. V použitém systému přebírá roli centrálního serveru dostatečně výkonný uživatelský počítač s dobrou konektivitou (jde o jakýsi uzel nazvaný supernode), k němuž se připojují další uživatelé s nižší prioritou. Tento uzel také obsahuje seznamy souborů od uživatelů, kteří jsou k němu připojeni. Při vyhledávání supernode nejprve prohledá seznamy souborů počítačů k němu připojených. Pokud neuspěje, odešle požadavek ostatním dočasným serverům. Tímto způsobem se původní požadavek stromovitě šíří celou sítí, dokud není nalezen odpovídající soubor. Výhodou této sítě je poměrně velká rychlost dosahovaná díky segmentovému stahování (soubor se stahuje po částech od několika uživatelů najednou). Zpočátku se zdál být vhodný i použitý systém hashování souborů, který je sice rychlý, ale poměrně nedokonalý. Díky němu byla síť postupně zaplavena poškozenými a falešnými soubory. I přesto, že nebyl zveřejněn zdrojový kód protokolu, vzniklo postupně několik klientských aplikací. Nejznámějšími a nejpoužívanějšími výměnnými systémy, které používají protokol FastTrack, byly KaZaA a Grokster. Grokster byl rozhodnutím Nejvyššího soudu USA vyřazen z provozu. KaZaA je dnes zaplavena 7 VALJANO, Dmitrij, MILBACH, Tomáš. Rovný rovného si hledá : Okénko do minulosti výměnných systémů. CHIP. 2003, č. 3, s MILBACH, Tomáš. Internetové bojiště : Sítě peer to peer. CHIP. 2004, č. 2, s

14 spywarem a zavirovanými soubory. Nahrávací společnosti do ní také umisťují falešné soubory s názvy populárních děl. Provozovatel tohoto systému Sharman Networks řeší několik soudních sporů a uživatelé přecházejí na jiné systémy, především na alternativu edonkey. V Dánsku firma Anti Pirat Group vyhledává počítače s dánskou IP v sítích FastTrack a ( ) rozesílá jejich majitelům složenky na zaplacení pokuty za sdílení hudby (16 USD za CD) a filmů (60 USD za film) ed2k (edonkey) Tato hybridní P2P síť se skládá z klientů a několika stovek vyhledávacích serverů. Servery jsou rozmístěny po celém světě a vzájemně komunikují. Díky soustavě serverů umožňuje systém velmi rychlé a spolehlivé vyhledávání. Síť ed2k drží prvenství v zavedení tzv. hash linků. Jde o odkazy na kontrolu přesného obsahu souboru, které později v různých podobách převzala většina ostatních sítí. Připojování klientů k serveru probíhá podobně jako u systému Gnutella. Klientská aplikace se připojuje k serverům, jejichž seznam uchovává nebo stahuje z Internetu. Samotný protokol má otevřenou povahu a existuje k němu několik open-source klientských i serverových aplikací. V současnosti se jedná o jeden z nejrozšířenějších systémů. Ačkoli tvůrce a provozovatel této sítě, společnost Meta Machine, ukončil po nátlaku ochránců autorských práv svou činnost a stáhl z distribuce oficiálního klienta, provoz sítě není možné z povahy použitého protokolu zastavit. Uživatel zde nabízí ostatním již stažené součásti souboru, a čím více jich má, tím rychleji potom stahuje ty zbývající. Na některých serverech jsou, podobně jako v systému FastTrack umístěny systémy monitorující aktivitu uživatelů v souvislosti s jejich porušováním autorských práv. Jakousi nástavbou tohoto systému, která je v současnosti velmi oblíbená, je zcela decentralizovaná síť Kademlia (označovaná zkratkou Kad). Díky své konstrukci umožňuje uživateli bezproblémové stahování i po odpojení od serveru a může být použita i v případě, kdy by došlo k výpadku nebo odpojení velkého počtu ed2k serverů. Pro zabezpečení bezproblémových 9 MILBACH, Tomáš. Pravda pro každého jiná: Hudební průmysl versus sítě P2P. CHIP. 2003, č. 3, s

15 přenosů používá tato síť identifikační čísla, která jsou vypočítána ze vzdáleností uzlů a účastníků. 4.4 Direct Connect V současnosti nejoblíbenějším systémem mezi českými uživateli je systém Direct Connect. Nejedná se o síť v pravém slova smyslu, ale spíš o soustavu menších skupin uživatelů, které nejsou vzájemně provázány. Uživatel se připojí na tzv. hub, kde má možnost komunikovat s ostatními nebo si od nich např. vyžádat seznam jejich souborů. Na těchto hubech vznikají komunity několika set uživatelů, kteří mohou vzájemně komunikovat, což umožňuje v případě nenalezení souboru požádat ostatní o jeho nasdílení. Velkou výhodou je správnost obsahu, kterou zajišťují především správci hubů tím, že odpojují uživatele nedodržující pravidla. 10 Nevýhodou oproti jiným sítím je poměrně malý počet uživatelů na jednom hubu. Zvolený systém uzavřených skupin připojujících se k jednomu hubu se ukázal jako poměrně rezistentní vůči žalobám nahrávacích společností. Právo tak v tomto případě bývá prosazováno především vypínáním jednotlivých hubů a právním postihem koncových uživatelů. 11 Zvláštností systému je rozdělení uživatelů podle toho, jestli mají veřejnou (aktivní) nebo neveřejnou (pasivní) adresu. Z toho vyplývá určité znevýhodnění, protože pasivní uživatel může stahovat jen od uživatelů aktivních, zatímco uživatel aktivní je bez omezení. Pro přístup k většině hubů musí uživatel nabídnout ostatním určitý objem vlastních dat a umožnit jejich stahování minimálnímu určenému počtu jiných uživatelů. Každý uživatel také musí dodržovat určitá pravidla, která stanovil provozovatel hubu. Jedná se nejen o meze chování, ale i o soubory, které není dovoleno sdílet apod.. Nejpoužívanějšími klientskými aplikacemi jsou Direct Connect ++ a nespočet jeho klonů jako např. český CZDC BitTorrent Pokud jde o objem přenesených dat, vede v současnosti protokol BitTorrent, který se však od předchozích liší tak podstatně, že někdy ani není 10 ŠOŠIN, Pavel, MILBACH, Tomáš. Chcete se stát piráty? : Přehled programů pro výměnu souborů v P2P sítích. CHIP. 2003, č. 3, s WAGNER, Jan. V ČR probíhá rozsáhlý zátah proti uživatelům P2P sítí [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < ISSN

16 považován za P2P síť. Důvody jsou ty, že vůbec neobsahuje vyhledávání, funguje nad protokolem http a spojení uživatelů se vytváří pro každý konkrétní stahovaný soubor. 13 Systém vznikl původně jako plug-in internetového prohlížeče za účelem zrychlení distribuce velkých souborů. Výhodou je možnost dosáhnout velké přenosové kapacity bez použití serveru s vysokorychlostním připojením. Aby mohl být požadovaný soubor stahován od několika uživatelů současně, je rozdělen na malé části. Informace o tom, jak z jednotlivých částí vytvořit celek, a další související informace, obsahuje soubor s příponou.torrent. Ten obsahuje i další potřebné údaje o sdíleném souboru např. jeho původní umístění. Zájemce si torrent najde (nejčastěji pomocí zvláštních vyhledávacích stránek 14 ), stáhne do svého počítače a nahraje do klientské aplikace. Ta se připojí ke zvláštnímu serveru (trackeru), který musí být veřejně dostupný. Z něj získá informace o všech uživatelích, kteří požadovaný soubor stahují nebo nabízejí, a poté začne soubor po částech stahovat od několika uživatelů najednou. Systém je navržen tak, že stažené části jsou ihned nabízeny dalším uživatelům ke stažení. Klientská aplikace odesílá trackeru informace o tom, které části již stáhla a může je nabídnout ke sdílení. Do tohoto procesu nemůže uživatel přímo zasahovat, takže v průběhu stahování zároveň každý nabízí stahovaný obsah dalším, aniž by měl jistotu co je vlastně jeho obsahem. Zde vzniká nejen problém s rozlišováním chráněného obsahu, ale také s bezpečností této sítě. Systém je používán pro šíření legálního obsahu, jako jsou distribuce Linuxu apod., ale i ke stahování chráněného obsahu, který je tvořen velkými soubory, tzn. především filmů a počítačových her. Uživatelé jsou rozděleni podle toho, jestli pouze nabízejí ke sdílení kompletní soubor, který již stáhli (nazývají se seeders ), nebo se účastní stahování (označovaní downloaders nebo jednoduše peers ). Nejcitlivějšími místy této sítě jsou trackery, a dále internetové stránky pro vyhledávání torrentů. Při poruše trackeru nemohou stávající klienti získat informace o ostatních a do stahování se také nemohou zapojit klienti noví. Uzavíráním vyhledávacích stránek se zase uživatelům značně ztěžuje hledání torrentových souborů. 12 SCHEE, Zdeněk. Nekorunovaný král mezi P2P sítěmi. CHIP. 2003, č. 6, s MILBACH, Tomáš. Nová síť p2p? Kdepak! : BitTorrent. CHIP. 2004, č. 5, s Např

17 Díky povaze tohoto systému bývá při používání kombinován s některou další P2P sítí vybavenou možností aktivního vyhledávání (např. ed2k). Tuto možnost umožňují některé klientské aplikace. Pomocí aktivního vyhledávání je nalezen a stáhnut.torrent soubor a stažení požadovaného obsahu již proběhne prostřednictvím BitTorrentu. Stejně jako výše uvedené se i tento systém díky otevřenosti dočkal některých změn 15, z nichž nejpodstatnější je omezení nutnosti spolupráce s trackerem. Toho je dosaženo nahrazením některých funkcí trackeru využitím distribuovaných tabulek (DHT), podobně jako u Kademlie. Každý uživatel má ve svém počítači část databáze uživatelů a může tak pokračovat ve stahování i po výpadku trackeru. I když bylo hlavním účelem těchto změn snížení zátěže jednotlivých trackerů, byla jimi podstatně snížena zranitelnost systému, protože síť se tak stala ještě více decentralizovanou. Velká oblíbenost tohoto způsobu přenosu je především dána velkými dosahovanými přenosovými rychlostmi, stále se zvyšujícím počtem uživatelů, od nichž lze stahovat, a v neposlední řadě rozsáhlou nabídkou obsahu. Kromě již zmíněného legálního obsahu tvoří značnou část warez v nejrůznějších podobách, počínaje nejnovějšími díly oblíbených televizních seriálů, přes hry všech formátů až po známé filmy a hudbu. 4.6 WinMX Pro možnost srovnání zde ještě stojí za zmínku ve své době velmi populární, avšak před nedávnem zrušená síť WinMX. Ta fungovala na systému podobném FastTrack a v roce 2001 ji začala provozovat společnost Frontcode Technologies. Její oblíbenost plynula z jednoduchosti a absence škodlivých komponent typu spyware. Zvláštností byla skutečnost, že pro ni existoval pouze jediný klient. Od roku 2003 však docházelo k odlivu uživatelů především kvůli komplikovanému vyhledávání a problémům s přenosem. Vzhledem k neperspektivnosti využili provozovatelé příležitosti a provoz sítě na výzvu RIAA v roce 2005 ukončili. V současné době byla tato síť jejími příznivci neoficiálně obnovena a opět funguje. Její náhlý konec se stal předmětem mnoha diskuzí v odborných i laických kruzích. Z počátku se objevovaly názory, že další sítě ji budou následovat. Jak už ale víme 15 BEDNÁŘ, Vojtěch. Výměnné sítě v roce 2007 : Aktuální změny na poli P2P sítí. PC World. 2007, č. 2, s

18 z následujícího vývoje, k podobnému případu již nedošlo. Hlavním důvodem je otevřenost protokolů většiny sítí, které se tak staly nezávislé na svých původních provozovatelích. 4.7 All peers V souvislosti s uvedenými systémy bych chtěl zmínit jednu novinku, která vzbudila před nedávnem poměrně velké pozdvižení. Jedná se o rozšíření pro internetový prohlížeč Mozilla Firefox, které pochází od českých autorů. Umožňuje uživatelům sdílet jakákoli data včetně součástí webových stránek se svými známými. Centralizován je pouze seznam uživatelů. Vyhledávání obsahu a samotný přenos dat již probíhá pouze mezi nimi. Pro přenos je použita technologie BitTorrent a komunikace mezi uživateli je šifrována pomocí SSL. Právě možnost zabezpečeného přenosu libovolného obsahu zřejmě způsobila poměrně velký zájem o tuto aplikaci. 4.8 Další možnosti Uvedený výčet výměnných systémů samozřejmě není vyčerpávající, ale jeho cílem je postihnout nejzákladnější principy, na nichž je postavena většina v současnosti existujících systémů. Oblast P2P se neustále rozrůstá, neboť i dnes probíhá vývoj několika zajímavých systémů, které se snaží poučit z předchozích událostí a opravují nedostatky v systémech současných. Za výměnné systémy by bylo možné považovat i některé komunikační programy postavené na P2P principu. Velký rozmach pro přenášení dat znamenalo i vytvoření webmailových sítí, spojené se zvětšováním kapacity ových účtů u velkých provozovatelů, a vznik serverů pro sdílení dat prostřednictvím Internetu. Tyto systémy jsou však svou povahou tak odlišné od P2P sítí v běžném pojetí, že se jimi nebudu v této práci dále zabývat. 17

19 5. Fenomén internetového pirátství 5.1 Pojem warez Toto dnes již velice známé a používané slovo anglického původu bývá nejčastěji chápáno jako souhrnný pojem pro označení autorských děl, s nimiž je nakládáno bez souhlasu jejich tvůrců. Jeho původ spočívá v anglickém slově wares, což lze přeložit jako zboží. V českém jazyce však nemá pojem warez ekvivalent a v současné době se dá říct, že již zdomácněl stejně jako mnoho dalších odborných technických termínů. Pro osoby, které s dílem nakládají tímto způsobem se většinou používá označení piráti. Hlavní myšlenkou warezu je jeho neziskovost. S trochou nadsázky by se dalo říct, že členové pirátských skupin chtějí konat dobré skutky tím, že díla zcizí autorům a nabídnou je bezplatně k dispozici neomezenému počtu osob. 5.2 Pirátské skupiny V dnešní době stojí za uvolněním pirátského díla do oběhu obvykle skupina osob, které vzájemně spolupracují a mají specifické funkce ve výše uvedeném procesu. Většinou bývají nazývány vydavatelské skupiny (release groups) nebo také pirátské skupiny. Některé z nich se specializují pouze na jeden druh obsahu např. na filmy nebo hudbu. Každá skupina se snaží v co nejrychlejším čase nabídnout nová díla, z nichž musí většinou nejprve odstranit ochrany proti kopírování, případně zmenšit jejich velikost. Vydání a následné uvedení do oběhu provádí skupina specifickou formu nazvanou release. Slovo release má v angličtině významy vydat, uvést na trh, uvolnit. V těchto skupinách se objevují různé profese, které se uplatní v jednotlivých fázích vydávání warezu. Dodavatelé zajišťují kopii díla, nejlépe ještě před jeho oficiálním uvedením na trh. Někdy se mohou v této fázi uplatnit i hackeři, kteří dílo mohou získat z uzavřených počítačových sítí jeho výrobce. Pro odstranění protikopírovacích nástrojů jsou potřeba crackeři a testeři, kteří ověřují funkčnost nalezeného řešení. Komprimaci a vytvoření releasu zajišťují tzv. baliči. Ke skupinám lze ještě obvykle přidat kurýry, kteří dodávají vytvořený obsah k dalšímu šíření skupinám uvedeným v předchozí kapitole. Každá skupina má obvykle svého vůdce, který její činnost koordinuje, a někdy může mít skupina také správce serveru a webmastera. 18

20 Je zajímavé, že tyto skupiny svoji činnost obvykle neprovádějí za účelem zisku. Svoji motivaci popisují různě. Některým jde o soupeření při vydávání, dalším o překonání výzvy a možnost prezentovat své schopnosti. Poměrně častým důvodem je také zpřístupnění drahého obsahu široké veřejnosti a snaha o změnu společenského systému nebo obchodního modelu. 5.3 Stádia pirátské činnosti Získání chráněného díla Aby bylo možné dílo nějakým způsobem dále zpracovat a šířit, je potřeba získat přístup k jeho pokud možno digitální podobě. Nejjednodušší je samozřejmě zakoupit nosič v běžné distribuční síti. Tento postup však nevyhovuje požadavku rychlosti. Pirátské skupiny se většinou snaží získat přístup k dílu ještě před oficiálním datem jeho uvedení na trh. Aby tohoto cíle dosáhli, vymýšlejí mnoho způsobů, jak se k dílu dostat. Většinou spolupracují např. s pracovníky lisovny CD nosičů nebo dokonce se zaměstnanci distributora či výrobce. Další možností je především u programů pokus o průnik do počítačové sítě vývojářů. Při takových jednání často dochází k úniku programů v různých vývojových fázích. 16 V případě filmových děl je jednou z možností získat verzi určenou kritikům nebo recenzentům. Na tento druh úniků však již výrobci reagovali a do každé kopie určené těmto osobám vkládají specifický vodoznak, který po analýze uniklého materiálu odhalí, kdo přesně jej dal k dispozici. S příslušnými osobami uzavírají smlouvy, v nichž se zavazují, že nebudou obdržené kopie sdílet s jinými osobami. Tomu, kdo takovou smlouvu poruší, hrozí vysoké finanční sankce a vyloučení z okruhu odborné veřejnosti. V poměrně nedávné době se také začaly objevovat filmy natočené v kinech pomocí videokamery přímo z plátna. Je třeba podotknout, že kvalita takového materiálu bývá většinou velmi nízká a splňuje tak pouze požadavek na rychlost jejího pořízení. Pro odstrašení a případné odhalení kina, kde byl záznam pořízen, vkládají výrobci do filmových pásů pro jednotlivá kina identifikační značky označované CAP kód. Na tento postup však doplatí především běžný divák, kterého můžou viditelné značky při sledování filmu rušit. 16 Příkladem může být například únik alpha verze počítačové hry Half-Life 2. 19

21 Skutečnost, že se jedná o takto pořízené dílo, lze poznat již z názvu releasu. Podle metody pořízení původního díla lze rozlišit několik druhů releasů filmových děl: 1. Cam jde o záznam obrazu a zvuku pořízený v kině videokamerou. 2. Telesync stejný jako předchozí. Zvuk není zaznamenán mikrofonem ale většinou přímo ze zdroje. 3. Telecine je nutné použít zvláštní přístroj pro převedení filmu na video signál jde o náročnou metodu používanou pro DVD. 4. Workprint jde o prozatímní verzi přímo ze studia určenou pro výrobu Screener kopie verze filmu určené kritikům nebo distributorům. 6. DVD-Rip převedení filmu z DVD na formát s větší kompresí (DivX, XviD). 7. DVDR Image přesná kopie filmového DVD ve formátu určeném k vypálení Úprava získaného díla Ve velké většině případů bývají fyzické nosiče díla vybaveny nějakou formou ochrany proti kopírování. Prvním krokem po jejich získání je hledání způsobu, jak tyto ochrany prolomit a odstranit. Tomuto postupu se říká cracking, což v překladu znamená praskání nebo louskání. Ochrany mají mnoho podob, které jsou také závislé na tom, o jaký druh díla se jedná a na jakém se nachází médiu. Nejjednodušším způsobem ochrany softwaru je požadavek sériového čísla, které bývá umístěno odděleně od samotného datového média, např. na obalu. V takovém případě stačí potřebné číslo vložit do přiloženého.nfo souboru. Druhou možností je zjistit zákonitost, s jakou jsou čísla vytvářena, a vyrobit tzv. keygenerator. Jedná se o prográmek, který po spuštění náhodně vygeneruje sériové číslo k určitému softwaru. Způsob ochrany sériovým číslem byl v současnosti vylepšen přidáním několika verzí ověřování. V některých případech program vygeneruje kód podle konfigurace počítače. Tento kód je třeba předat výrobci programu a na jeho základě výrobce zašle aktivační číslo, 17 V roce 2005 takto unikla třetí epizoda Hvězdných válek ještě před jejím uvedením do kin. 20

22 jímž se program zprovozní 18. V tomto případě již cracker musí zjistit jak funguje celý systém, a poté jej může zakomponovat do keygeneratoru. Možností obejít takovou ochranu je více. Cracker může například program upravit tak, aby vůbec číslo nepožadoval. Poměrně specifickou oblast z hlediska ochran proti kopírování představují počítačové hry. Většinou jsou jako ochrana použity softwarové úpravy, které vyžadují při hraní originální médium se hrou. Toto médium pak bývá opatřeno ochranou proti jeho zkopírování běžným způsobem. Zpravidla jde o vadné sektory dat nebo záměrné porušení některých standardů pro CD a DVD. Crackeři tento problém nejčastěji řeší úpravou spustitelného souboru takovým způsobem, aby hra při spuštění originální médium nevyžadovala. Takto upravené spustitelné soubory (označované jako cracky ) přidávají obvykle přímo na obraz disku se hrou. Další věcí, která je podobná u všech druhů médií, jsou již zmíněné ochrany spočívající v pozměnění struktury dat na médiu tak, aby bylo nečitelné nebo nekopírovatelné. Tento problém lze většinou poměrně dobře vyřešit pomocí programů specializovaných právě na vytváření přesných kopií CD nebo DVD 19. Oproti programovým diskům však crackerům stačí z nosičů audio a video pouze získat, protože nemusí zachovávat jejich specifickou strukturu uložení dat. Jak je z předcházejícího textu patrné, každý výrobce si musí být vědom toho, že žádná technická ochrana proti kopírování není neprolomitelná a vždy je pouze otázkou času, kdy se najde člověk, který ji překoná. V okamžiku, kdy k tomu dojde, se ochrana stane v podstatě zbytečnou, neboť se velice rychle rozšíří návody na její zneškodnění. Otázkou zůstává, co vede výrobce k investování obrovských částek do vývoje stále novějších ochran, místo toho, aby tyto prostředky použili ke zkvalitnění výroby nebo změně systému distribuce. Současný stav je asi takový, že ochrana zpravidla plní svou funkci několik hodin až měsíců po svém uvedení. Po jejím překonání se stává jen drobnou komplikací při kopírování díla, ale někdy může být obrovskou překážkou pro legální uživatele. Příkladem může být způsob ochrany používaný u AudioCD spočívající v tom, že chráněná CD není možné přehrát 18 Podobnou ochranu používají např. Microsoft pro Windows XP nebo Adobe pro Photoshop. 19 Jedná se např. o Alcohol 120%, CloneDVD apod. 21

23 v počítači ani v dalších zařízeních, která načítají datovou strukturu CD. Uživatel, který si takové CD koupí, tak může být zcela bez možnosti si jej přehrát. Nedostatek spočívající v prolomitelnosti ochran bývá v současné době řešen právní úpravou postihu toho, kdo je jakýmkoli způsobem odstraňuje. Tato problematika bude rozebrána dále Další úpravy díla - komprimace Další možné úpravy se opět liší podle druhu díla. U her jde většinou o vytvoření obrazu disku (angl. image), do kterého je možné vložit crack a další potřebné informace (.nfo soubor, sériová čísla apod.). Někdy je také možné vytvořit přesnou kopii disku, která bude po vypálení v příslušném programu nerozpoznatelná od originálu. V takovém případě není crack potřebný. V dřívějších dobách byly hry kvůli nízkým přenosovým rychlostem dále upravovány a zbaveny přídavků jako soundtrack nebo videoklipy tak, aby byla jejich velikost co nejmenší. V dnešní době už se tyto postupy vytrácejí jednak kvůli vyšším přenosovým rychlostem, a také kvůli stále větší komplikovanosti her. Zmenšování velikosti a případné odstraňování některých částí díla bývá nazýváno ripping, což v angličtině znamená párání nebo rozřezávání. V případě hudby a videa je takto nazýván jejich převod do ztrátových kompresních formátů. Těmi se z nich odstraní složky, které nejsou lidské smysly schopny vnímat, a zjednoduší se některé jejich části. Podle zvoleného stupně komprese pak samozřejmě může dojít ke ztrátě kvality. Pro komprimaci AudioCD se nejčastějí používá dnes již poměrně zastaralý, ale také poměrně kompatibilní formát MPEG 3 (.mp3). Druhým nejpoužívanějším formátem se zřejmě kvůli své rozšířenosti stalo Windows Media Audio (.wma). V případě videosouborů je nejoblíbenější dnes již poměrně zavedený formát DivX 20 a jeho opensourcová varianta XviD Koncový release Vydávání releasů se řídí přísnými pravidly, která mezi sebou uznávají hlavní warezové skupiny. Pro vydání her taková pravidla vytvořila skupina The Faction tvořená největšími warezovými skupinami v dokumentu nazvaném The Faction Manifesto 21. Manifest byl v roce 2004 nahrazen

24 pravidly s názvem Standart Rip Rules (S. R. R.) 22. Tento dokument již upravuje pravidla pro formu releasů nejrůznějšího druhu jako např. hudba, filmy, software. Nejčastěji používaným formátem pro distribuci je komprimační formát RAR. Koncový release je tak zpravidla adresář obsahující soubor.nfo s informacemi o releasu a jeho tvůrci, jeden nebo několik.rar souborů s vlastním obsahem a.sfv soubor obsahující kontrolní součty pro rar-archivy. Výjimku tvoří mp3 nebo podobné hudební soubory, které jsou distribuovány přímo v původní podobě s připojeným.nfo souborem, případně doplněné playlistem. Stejně jako pro formát má i pro vytvoření názvu releasu warezová scéna přesná pravidla. Právě podle názvu lze ještě před stáhnutím poměrně jednoduše rozlišit, zda se jedná o původní release. Zkušení uživatelé doporučují stahovat pouze releasy pocházející od jejich původních tvůrců, neboť je tím podle nich zajištěna kvalita staženého obsahu. 23 Zachováním formátu a pomocí.sfv souborů získává uživatel jakousi jistotu, že obsah nebyl žádným způsobem měněn, doplňován ani ořezáván a má tak onu pomyslnou kvalitu od svého původce Rozšíření releasů Způsobů, jak rozšířit dokončenou verzi warezu, je mnoho. Počínaje těmi neinternetovými, jako je osobní předání, posílání poštou apod., které jsou dnes již výrazně na ústupu, přes nejrůznější formy šíření dat prostřednictvím počítačových sítí. Z našeho pohledu nejzajímavější je stále rostoucí obliba P2P sítí jako způsobu distribuce pro koncové zájemce. Autor, který se nazývá b-bstf, používá tento distribuční systém zvláštní označení Pirátský potravní řetězec 24, což je vlastně jakási charakteristika vnitřní struktury warezové sítě. MPAA nazývá toto schéma pirátskou pyramidou. 25 Na jejím vrcholu stojí skupiny vydávající warez (tzv. release groups). Jedná se o vysoce organizovaná uskupení, která jsou spíše než autorskými organizacemi pronásledována vyšetřovacími orgány. Tyto 22 Pravidla dostupná z WWW: < 23 Co je release a jak ho vytvořit. [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 24 A guide to Internet Piracy. 2600, The Hacker Quarterly [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 23

25 skupiny jsou uzavřené a jejich členové někdy používají i vlastní zabezpečený způsob komunikace. Skupiny mezi sebou soupeří o to, která z nich dá konkrétní dílo k dispozici v co nejkratším čase. Další osoby na nižších stupních obvykle dílo pouze předávají nebo kopírují mezi servery, aniž by jej osobně vůbec používaly. Na prvním místě přebírají warez tzv. site traders. Jedná se o obchodníky umisťující warez na rychlé servery (sity). Druhá skupina je nazývána racers, protože spolu navzájem soupeří o to, kdo nejrychleji nahraje obsah na co největší množství serverů. Následujícím stupněm jsou členové institucí nazvaných FXP Boards. Zkratka FXP znamená File exchange Protocol, což vlastně není protokol, ale zneužití napadnutelných FTP serverů k dalšímu šíření warezu. Členové těchto institucí umisťují warez na FTP servery bez souhlasu jejich provozovatelů. Do skupin, které již obsah stahují pro svůj zájem o něj, se řadí tzv. IRC Kiddies. Jde o uživatele, kteří se připojují k IRC kanálům určeným pro distribuci warezu. Na nejnižším místě řetězce jsou zkušenější uživatelé označovaní jako P2P veterans, kteří používají nejrůznější druhy výměnných sítí ke stahování hudby, filmů a softwaru, ale také tzv. KaZaA Kiddies. Druhou skupinu autor popisuje jako děti, které nemají prostředky na zakoupení hudebních CD, snažící se takto realizovat svůj zájem o hudbu. Paradoxně právě poslední dvě skupiny bývají nejčastěji označovány za piráty a organizace zastupující autory žalují několik tisíc takových lidí ročně za porušování autorských práv. Hlavní tvůrci warezu tak díky popsanému systému zůstávají zpravidla v anonymitě a ve většině případů spoléhají na to, že nebudou odhaleni. 25 Více na 24

26 6. P2P sítě a autorské právo 6.1 Předmět ochrany Základem pro další právní rozbor je ujasnit, co všechno může být považováno za autorské dílo ve smyslu našeho autorského zákona 26. Ten ve svém 2 uvádí: Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. V dalších odstavcích je tato definice doplněna o počítačový program, databáze a fotografie, pokud jsou původní. Jde o poměrně rozsáhlou definici s demonstrativním výčtem, což znamená, že za dílo ve smyslu tohoto zákona lze považovat téměř veškerý obsah nabízený na výměnných sítích. Zákon samotný však uvádí i díla, na která se ochrana podle autorského práva nevztahuje. Jedná se o dílo úřední a výtvor tradiční lidové kultury, u nichž není známo jméno autora 27. Z uvedených skutečností lze vyvozovat, že veškerý obsah nabízený v P2P sítích, který je výsledkem tvůrčí činnosti z oblasti literární, vědecké nebo nejčastěji umělecké, je dílem chráněným podle autorského práva, kromě zmíněných dvou výjimek. Další podmínkou ochrany je věcná působnost autorského zákona. Z jeho 107 vyplývá, že díla a umělecké výkony občanů České republiky jsou chráněny tímto zákonem bez ohledu na místo jejich zveřejnění. Pokud jde o díla a výkony cizích státních příslušníků nebo osob bez státní příslušnosti, řídí se rozsah poskytované ochrany mezinárodní smlouvou nebo pravidly vzájemnosti. Neexistuje-li ani jedna z těchto dvou podmínek, poskytuje 26 Zákon č. 121/2000 o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů AutZ 25

27 autorský zákon ochranu takovým dílům a výkonům, která byla v České republice poprvé zveřejněna nebo zde má jejich autor příp. výkonný umělec trvalé bydliště. Ochrana audiovizuálních záznamů je poskytována v případě, že sídlo nebo bydliště jejich výrobce je na území České republiky. Nejproblematičtějším ustanovením bude v internetovém prostředí požadavek prvního zveřejnění na našem státním území. Protože je však tento požadavek uveden jako doplňující, ve většině případů k jeho uplatnění nedojde (např. díky existenci mezinárodní smlouvy). 6.2 Užití díla Při řešení zpřístupnění díla prostřednictvím sítí P2P je třeba vycházet z 12 AutZ, který obsahuje demonstrativní výčet způsobů užití díla. Před poslední novelizací bylo sporné, jestli jde o výčet taxativní nebo demonstrativní 28. Tento rozpor byl odstraněn přidáním pátého odstavce, který umožňuje i jiné způsoby užití díla. Autor má vždy právo své dílo užít nebo k takovému užití udělit licenční smlouvou 29 oprávnění jiné osobě. Z uvedených způsobů užití díla připadá v úvahu v digitálním prostředí P2P sítí rozmnožování díla a sdělování díla veřejnosti. Z našeho pohledu jsou nejdůležitějšími způsoby užití díla rozmnožování a sdělování veřejnosti. Rozmnožování díla definuje zákon v 13 jako zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě. Pro upřesnění uvádí v následujícím odstavci demonstrativní výčet možných forem rozmnoženin. Mezi nimi nechybí ani forma elektronická, která je jako jediná použitelná v případě výměnných sítí. Nejen sdílení, ale i stahování díla z výměnné sítě je jeho užitím ve smyslu 12 odst. 4 písm. a) a 13 AutZ, neboť samotný proces stahování vede k tomu, že se na disku uživatelova počítače vytvoří rozmnoženina požadovaného díla. Důležitým prvkem je zahrnutí nepřímých rozmnoženin do tohoto způsobu užití. Jedná se totiž o takové rozmnoženiny, které nejsou z technického hlediska identické s původním vyjádřením díla (např. kvůli kompresi nebo změně formátu), ale pro lidské smysly představují 28 ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha : Linde, s. ISBN AutZ 26