JEDNODUCHÉ POŘÍZENÍ PROJEKTU VYBER SI DUM.CZ

Transkript

1 01

2 JEDNODUCHÉ POŘÍZENÍ PROJEKTU VYBER SI DUM.CZ OBJEVTE JEDINEČNÝ KATALOG RODINNÉ DOMY 2014 vše o individuálních projektech katalogy, informace, bonusy nové Rodinné domy Plus bezmála 40 novinek typových domů komplexní služby přehledně na jednom místě 02 EDITORIAL: Navýšení autobusových spojů, nová pobočka RegioJetu. 03 SOUTĚŽ: Vyhodnocení z čísla 04/ NA CESTÁCH S PETREM HORKÝM: Po svých. 14 ADRENALIN: Discgolf. 16 PO VLASTNÍ OSE: Po stopách ledního medvěda. 43 ŽLUTÝ DĚTEM: English is fun. 44 NADAČNÍ FOND PROTI KORUPCI INFORMACE PRO NAŠE KLIENTY 52 Jízdní řády: Odjezdy našich autobusů a vlaků a další užitečné informace. 62 Žluté autobusy: Cestujte luxusními autobusy po Evropě ještě častěji. G SERVIS 22 INTERVIEW: Lenny. 27 FOTOSOUTĚŽ: Téma měsíce vyhlášení. Vyhrajte jízdenky. 28 NA VLASTNÍ KŮŽI: Jak jsem tesla do dřeva. 64 Zážitky z cest: Cesta do polárních krajů. 66 Noviny a časopisy: Zdarma v našich autobusech a vlacích. 68 SLEVY mají žlutou: Cestujte s námi a využijte některé z nabízených slev. 70 Občerstvení ve žlutých autobusech a vlacích RegioJet: Jídelní lístek. 70 Dům pánů z Lipé: Výstava malířky Zory Krupičkové prodloužena. 76 SERIÁL Na skok do Asie: Indonésie. ZÍSKEJTE NYNÍ! OBJEDNÁVEJTE KATALOG RODINNÉ DOMY 2014 za 259 Kč na nebo na zákaznické lince NEBO SI DOMLUVTE BEZPLATNOU KONZULTACI, KDE VÁM SE VŠÍM PORADÍME, A ZÍSKEJTE CELÝ KOMPLET ZDARMA! 34 TIP NA VÝLET: Putujeme po Velké Moravě. 36 UDÁLOST: Tátafest. 38 FEJETON: Korektor je zvláštní tvor. 40 SVĚT PLNÝ CHUTÍ: Tian z cukety. 42 NEZISKOVKY: IQ Roma servis. 80 SOUTĚŽ: Vyhrajte 4 Festival Passy na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

3 Zdravím naše milé čtenáře, zase uplynul další měsíc, ten májový, a před námi je červen. V ruce držíte nové číslo našeho Žluťáku a určitě vás zajímá, co je u nás nového. Květnové sváteční dny pro nás znamenaly kupu práce, protože hodně z vás cestovalo a užívalo si volna od pracovního shonu. Což je moc fajn a jsme za to rádi. V tomto měsíci se také udály zajímavé změny v naší dopravní sekci. Od května jsme totiž zvýšili počet spojů na vybraných autobusových mezinárodních linkách, a to hlavně do Maďarska, Itálie, Švýcarska, Německa a Francie, takže jezdíme častěji. Ale i u vlaků můžete zaregistrovat pozitivní kroky. RegioJet se rozrůstá. Rozšířil svou síť kamenných poboček a tím je blíž právě vám, cestovatelům. Tu novou, devátou, najdou zákazníci na vlakovém nádraží v České Třebové v Pardubickém kraji. Zároveň zde také mohou využít 20 parkovacích míst v podzemních garážích v přednádražním prostoru. A tím to nekončí. V blízké době totiž RegioJet plánuje otevřít další tři pobočky, a to v Českém Těšíně, Hranicích a v Zábřehu. STUDENT AGENCY získala licenci na plánované prodloužení vnitrostátní autobusové linky Praha Plzeň Klatovy a zpět. Nicméně, podali jsme odvolání proti nerovným a omezujícím podmínkám, za jakých byla licence udělena. Hlavním důvodem k podání odvolání byl rozsah omezení, která vyplývají ze souběhu plánovaných spojů naší společnosti s dotovanými spoji v Plzeňském kraji a jsou tak významná, že znemožňují postavit provozně a ekonomicky smysluplný jízdní řád. Zároveň by tyto podmínky limitovaly vás jako zákazníky při výběru vyhovujícího dopravního spojení. A přitom na stejné trase jezdí další komerční autobusový dopravce, který ovšem takové omezení v licenci nemá. Držte nám palce. Váš Radim Jančura Jako padesátá správně odpověděla a vítězkou soutěže se stává Hana Pěšinová. Paní Pěšinové gratulujeme a posíláme cenu otevřenou zpáteční jízdenku na libovolnou vnitrostátní trasu autobusů STUDENT AGENCY Ve kterém roce vyjely dálkové vlaky RegioJet na trase Praha Ostrava? Jaký obrázek má ve svém logu webová stránka Kolik hodin trvá cesta autobusu STUDENT AGENCY z Prahy-Florence do Paříže? Děkujeme všem soutěžícím za zaslané odpovědi na naše soutěžní otázky. Z 99 soutěžících odpovědělo celkem 83 správně. Časopis Žlutý 06/14 MK ČR E Šéfredaktorka: Lea Špačková Inzerce: Romana Kostková, reklama@studentagency.cz Externí přispěvatelé: Petr Horký, Bohdan Němec, Lenka Liška, Jan Chmelíček, Hana Fořtíková, Katarína Jelínková Grafické práce a sazba: Marta Dlouhá, Lenka Šturzová Obálka: Thuy Linh Dao Thi Fotografie: Petr Hirsch, Bohdan Němec, Ondřej Pýcha, Michal Švec, Lenka Liška, Jan Chmelíček, Katarína Jelínková, Shutterstock Měsíčník Žlutý je zdarma k dispozici na autobusových linkách STUDENT AGENCY, Fun&Relax, vlakových linkách InterCity RegioJet a pobočkách STUDENT AGENCY. Vydavatel: STUDENT AGENCY, k. s. Dům pánů z Lipé, nám. Svobody 17, Brno Uvítáme vaše připomínky a náměty, které můžete zasílat na ovou adresu: zluty@studentagency.cz

4 Text: Petr Horký Foto: archiv, Petr Hirsch 04 05

5 Když jsem měl před lety svého prvního psa, brazilskou fi lu Betu, řešil jsem problém. Vždycky, když uviděla na poli zajíce nebo srnu, nic ji nezastavilo. Zabrala mohutnými běhy a obláček prachu ukazoval, kam mizí. Kamarád Leopold, který v té době žil jako indián v týpí, mi s vážnou tváří poradil, ať ji doběhnu. Tím, že ji vždycky doběhneš a symbolicky potrestáš, ona pochopí, že ti neuteče a taky že to nemá dělat. Poldo, viděl jsi někdy psa, když se naplno rozeběhne? Viděl jsi mého psa, když se naplno rozeběhne? Doběhnout ho, to je blbost. Není. Věř mi, dělali to tak indiáni a děláme to tak i my. Pes ti zezačátku uteče, ale ty musíš vyběhnout za ním. On to tempo nevydrží dlouho a zanedlouho si bude muset odpočinout. A v tu chvíli přibíháš a je to. Jednoduché jako facka. Vzpomínám, kolik přátel jsem pobavil, jak se chechtali, když jsem jim vyprávěl o této indiánské radě. Taky si velmi dobře pamatuji, jak všichni překvapeně zmlkli, když jsem jim řekl, že jsem s pomocí této rady svoji Betu opravdu odnaučil prohánět zvířata. To se psal rok, myslím, A toto bylo moje první setkání s překvapivou lidskou dovedností běhat. O to víc překvapující, že se jednalo o MOJI dovednost běhat. Do té doby jsem vždycky sportoval s nějakým cílem, říkal jsem, že budu rád běhat za míčkem na tenisovém kurtu, že se proběhnu před tréninkem karate, abych se zahřál, ale pak chci něco dělat. Hrát tenis, zlepšovat si kopy a údery. Ale běhat? Jen tak? Atlet nejsem a ani nebudu, to bych musel začít odmalička. A běžet třeba maraton? K čemu by mi to bylo? Několik hodin JENOM utíkat? Podruhé jsem byl nucen utkat se s během, když jsem se začal připravovat na severní pól. Psal se rok 2007 a já měl možná dvanáct kilo nadváhu. Pokud jsem tam nechtěl někde zmrznout anebo se nechat potupně zachraňovat, musel jsem se sebou něco udělat. Dodneška si pamatuji svůj údiv, když jsem po pár týdnech dokázal doběhnout přes celé pole a nedaleké letiště do vedlejší vesnice, do Panenského Týnce, a pak zase zpět do Telců. Vyrazilo mi dech, že to je možné, že to moje tělo dokáže jen tak, bez jakékoli další pomůcky (pokud nebudeme počítat boty). Dva pánové, dr. Bramble a dr. Lieberman, si začali lámat hlavu nad tím, čím je člověk tak výjimečný, že je na vrcholu evoluce? Proč dokáže ovládat na Zemi tolik věcí a jevů, když skoro žádnou šelmu nepřepere, neumí létat, nemá srst ani velké tesáky, není žádný zázračný plavec ani potápěč

6 Myslím, že odpovíte stejně jako já: tou výhodou je mozek. Ale tento argument neplatí. V pravěku tu byly dvě rasy lidí a ti chytřejší, ti s větším mozkem, tedy ti, co by podle tohoto pravidla měli evolučně zvítězit vymřeli! (Možná to pro některé z vás nebude moc snadné, akceptovat, že jsme se nevyvinuli z nejchytřejších tvorů, co tu kdy běhali. Pro jiné to ale může být úleva!) Takže mozek nerozhodoval. A doktoři dosti kontroverzně tvrdí, že tou lidskou výhodou, co převážila i o něco chytřejší mozek, je běh. Prý jsme nejlepší vytrvalostní běžci ve zvířecí říši! Představuji si vás, jak si prohlížíte lidi kolem sebe na okolních sedadlech a v duchu si opakujete to, co jsem právě napsal. Opravuji se. Člověk má nejlepší dispozice být nejlepším vytrvalostním běžcem. Každý člověk. Každý, kdo sedí kolem vás a co je nejhorší i vy! Když jsem tuto informaci poprvé četl, hodně jsem kroutil hlavou. Ale četl jsem dál. Doktoři našli pro svá tvrzení důkazy. Žádný tvor nedokáže oddělit rytmus dechu a rytmus kroků jen člověk. Žádný tvor nevydrží běžet příliš dlouho, protože se začne přehřívat. Jen u člověka je to jinak. Naše schopnost pocení představuje údajně nejlepší air-condition ve zvířecí říši. A žádný jiný tvor pro dlouhodobé běhání nemá tak uzpůsobenou kostru, šlachy a umístění svalů. Tak to už mě úplně dorazilo. Ta kostra, která kdekoho píchá v bocích, v zádech, v kloubech a kyčlích, tak ta je nejlépe uzpůsobena pro dlouhodobý běh?! Ano, odpověděl mi doktor Lieberman prostřednictvím dalšího odstavce svého článku. Kdybychom všichni běhali, nic nás prý bolet nebude. (Popasujte se s touto informací, jak chcete.) Zdaleka nejen já, ale i vědci z celého světa se na tuto teorii dívali se shovívavým úsměvem. Někteří se řehtali, až se jim pupky natřásaly. Pak se objevily teorie, že by člověk pouhým během, pouhým dostatečně dlouho trvajícím během mohl ulovit, uštvat antilopu! Tak to už se řehtal kdekdo. Až do okamžiku, než se podařilo natočit skupinku namibijských Křováků, kteří takto ulovili antilopu kudu. Prostě ji uhnali. Pokud nevěříte, najděte si to video, o kterém mluvím v perexu. Byl jsem tam, v Africe, v Namibii, na Kalahari a hledal ještě pravověrné bushmany, Křováky. Jezdili jsme po té poušti sem a tam. Občas jsme našli vesnici s opilýma chlapama i ženskýma. Všude už byla naše civilizace s plnými břichy a opilými mozky svých oveček. Konečně jsme našli 08 09

7 rezervaci, kde ještě platila nějaká místní prastará pravidla. Pravidla jako z jiné planety anebo minimálně z hooodně jiné doby. Křovácká kultura stojí a padá s přírodou a jejími pravidly. Příroda řídí jejich život, oni se nepokoušejí řídit přírodu. Příslušníci tohoto kmene si osvojili neuvěřitelné dovednosti. Znají kdejakou travinu, každou rostlinu a bezpečně ví, v jakém období se jaká její část k čemu hodí. Dovedou se vcítit a uvažovat jako zvíře. Díky tomu také dokáží stopovat stádo antilop a jednu z něj oddělit. A tu pak uštvat. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda. Ulovené zvíře pak lovec-běžec poprosí za odpuštění. Viděli jste fi lm Avatar? A bavilo vás, jak ti modří tvorové rozuměli své planetě? Tak na Zemi jsou takoví lidé zatím taky. Měří asi metr padesát a nedovedete si představit, jak moc se zdají být jiní než my Jen na doplnění mozaiky útržkových informací o Křovácích bych dodal, že když zpívají, neuznávají žádnou tóninu ani rytmus, protože nechtějí omezovat svoji svobodu. Když odchází, neloučí se, protože mohou kdykoli zase přijít. A když jsme jim při odchodu platili za to, že jsme u nich směli spát, řekli si o naprosto nehoráznou sumu. Ohradil jsem se a náčelník vesničky se jen otočil a šel pryč. Nechápal jsem, co to znamená. Je to nátlak, že se se mnou o ceně nebude bavit? Anebo šel pro ostatní, aby si peníze vzali násilím? Ale nikdo se nevracel. Strávil jsem hodinu(!) hledáním někoho, kdo by se se mnou na toto téma pobavil. Byl jsem se svým odhadem situace úplně vedle. Konečně mi došlo, že jim jsou peníze úplně fuk. Vůbec jejich principu nerozumí. Chlapík prostě řekl číslo, jaké ho v tu chvíli napadlo, a když jsem nechtěl, tak to celé pustil z hlavy. Další hodinu jsem je ukecával, aby si vzali to, na čem jsem měl dojem, že jsme se na začátku domluvili. A dodneška nevím, jestli ty peníze třeba nepoužili na podpal. V roce 2010 jsem v dubnu jen s pomocí svých nohou a na lyžích urazil za jediný pochod přes šest set kilometrů. To ale nic není. Letos v dubnu jsem se bavil s Petrem Hirschem, který pěšky (ok, neběhá, ale dost dobře chodí) urazil šestnáct tisíc km, když se vydal na pouť do Izraele. Po svých, pěšky, s batohem. Dejte si Od toho roku 2007, kdy jsem z donucení začal běhat, běhám, kdy to jde. Nejsem nijak rychlý, vyklusávám pomalu, maratony dávám kolem pěti hodin, ale mám z toho pohybu radost. Třeba se ve mně doopravdy budí nějaká pravěká dovednost, na kterou jsem skoro zapomněl. Vědomí, rozum možná zapomněly, ale tělo ne. Poutník Petr Hirsch, který našlapal po svých přes km

8 New York Když mi to čas dovolí, dopřeju si o víkendu jen tak pro potěšení půlmaraton po okolních vesnicích. Naprosto mě fascinuje, že to moje tělo dokáže. Že jsem majitelem takového běhátka, které se prostě rozběhne a běží. Hodiny. Desítky kilometrů. Znám lidi, co takhle běhají třeba 24 hodin, nebo i stovky kilometrů! Jestli vás to zajímá, najděte si informace o Tomáši Ruskovi anebo Milanu Daňkovi. Je jen pár lidí, se kterými jsem se o běhání pobavil tak, jako dnes v tomto článku. Jak jsem si ale četl o Liebermanovi a Bramblovi, jak jsem se setkal s Bosým Tedem McDonaldem (to je takovej magor, co nejenže běhá dálky, ale ještě je běhá naboso anebo jen v sandálech!), který mě odkázal na to video Davida Attenborougha, tak se mi moje zkušenost s Křovákama spojila dohromady a docvaklo to. Co když i to porozumění přírodě není defi nitivně ztracené? Co když to taky máme někde v sobě? Mám pár zkušeností o probouzeném běhání a ty jsem teď stručně sepsal. Pokud vy znáte něco podobného o probouzeném chápání přírody, dejte mi prosím vědět: petr.horky@piranhafi lm.cz anebo FB Petr Horký Piranhafi lm. Předem díky za každý text. Moc by mě to zajímalo. Něco na tom přece musí být, no ne? 12 foto Martin Kučmin PETR HORKÝ Kdo chce letět, musí skočit. (* 1973, Brno) Režisér, spisovatel, producent, cestovatel. Od roku 1994 působil jako moderátor a později režisér v ČT. V roce 1996 založili s Miroslavem Náplavou sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita. Zakladatel producentské společnosti Piranha Film, spolupořadatel cestopisných přehlídek fi lmů s řadou besed WorldFilm a Neznámá Země, režisér asi 80 dokumentárních fi lmů. Je autorem a spoluautorem sedmi knih (Dvě cesty za archeologií, Sloni žijí do sta let, Neznámá země, Zpráva o cestě na severní pól, Cuba Libre, Honba za obřím červem, Albánie kráska se špatnou pověstí atd.), dvou bestsellerů a bezpočtu novinových článků. Je nositelem řady fi lmových ocenění z festivalů a dvojnásobným držitelem literární Ceny Egona Erwina Kische. Natáčel na vybuchující sopce Merapi a se žraloky bez jakékoli bariéry. U Malediv objevil vraky starých lodí, došel na severní pól i nejchladnější obydlené místo světa, na lyžích přešel Grónsko... V současné době natáčí fi lm o životě jednoho z největších českých cestovatelů: Století Miroslava Zikmunda. FB: Petr Horký Piranha Film Z Prahy do New Yorku, Chicaga, Toronta a Pekingu na palubách letadel Boeing 787 Dreamliner Chicago Toronto Peking Více informací na LOT.com, v kanceláři LOT/CEAS (tel ) nebo ve Vaší oblíbené cestovní kanceláři. 13

9 Jde především o přesnost, techniku a koncentraci. A o čem je řeč? O discgolfu, stále populárnější venkovní aktivitě pro všechny generace po celém světě. V základu vychází z pravidel golfu, jen s tím rozdílem, že se používá létající talíř. Oba sporty jsou si v mnohém podobné. Hráči se snaží dopravit předmět (disk nebo míček) z bodu A do bodu B na co nejmenší Text: Lea Špačková Foto: archiv Je to ideální sport na nedělní odpoledne pro celou rodinu od capartů po babičky. Kdo si v dětství házel s létajícím talířem, tak ho může začít hrát okamžitě, a i ostatní se ho naučí za pár minut. počet pokusů. U discgolfu těmto místům říkáme výhoziště a koš. Vyhrává ten hráč, který má v součtu nejmenší výsledek. Průměrná vzdálenost koše bývá kolem 100 metrů, což se dá dosáhnou třemi hody. Po prvním hodu hráč hází z místa, kde se disk zastavil a pokračuje, dokud netrefí cíl. Hřiště bývá navrženo tak, aby se hráči museli potýkat s přírodními pře- kážkami, jako jsou stromy, keře, případně vodní plochy, a ukázali své schopnosti házet krátké i dlouhé, levo i pravotočivé hody. Stejně jako se v golfu používají různé hole, v discgolfu záleží na výběru disku některé létají rychle a daleko, jiné pomalu a rovně, další zatáčejí vpravo a jiné se používají na dohazování. Začít se dá ovšem i jen s jedním diskem. Hra je lákavá svou jednoduchostí a zábavou současně. Důvodem jsou nejen jednoduchá pravidla, ale i to, že se většinou hraje v příjemném prostředí. Velkou výhodou také je, že discgolf je fi nančně nenáročný kromě disku nepotřebujete žádné další náčiní. A i disky si většinou můžete půjčit přímo na hřištích. A kam se za discgolfem vydat? Například v zámeckém parku v Moravském Krumlově se nachází jedno z nejnovějších a zároveň nejkrásnějších hřišť. Využitím dispozice a zeleně tohoto úchvatného místa vzniklo hřiště, které se řadí mezi naprostou špičku v tuzemsku i v Evropě. Nádherné a vzrostlé stromy v kombinaci s keři a dobře udržovanou zelení splňují veškeré parametry ke kvalitní hře. Rozmístění jednotlivých profesionálních košů je zvoleno tak, aby hráč musel projít celým tímto nádherným parkem. Kouzelné prostředí, obtížnost a snadná dostupnost k výhozištím po celém parku, to vše dělá toto hřiště jedinečným. V zámku si můžete půjčit kompletní sady disků. DISCGOLF Házení diskem na cíl vzniklo v 70. letech v USA a získává stále více příznivců na celém světě. V současné době se hraje přibližně ve 40 zemích světa a registrováno je přes 52 tisíc hráčů. V Česku je již přes 20 discgolfových hřišť a nová stále přibývají

10 Zvědavost nebo zvídavost je vlastnost, která pomáhá ledním medvědům překonávat drsné klimatické podmínky a relativní nedostatek potravy za polárním kruhem. Svalbard, Norsko. Foto a text: Bohdan Němec O fotografování ledních medvědů jsem začal přemýšlet už po svém návratu z Finska, kde jsem fotil medvědy hnědé. Fotit lední medvědy v jejich přirozeném prostředí je možné jen na několika místech severní polokoule: Aljaška, Kanada, Grónsko, ruské ostrovy v Barentsově moři a Svalbard. A protože můj úmysl byl fotit tyhle největší suchozemské šelmy na driftujícím ledu, v prostředí pro lední medvědy přirozeném, ba přímo životně nutném, neboť na tomto typu ledu v létě hledají svou hlavní kořist tuleně, volba padla, z mnoha důvodů, ale jednoznačně, na Svalbard. Toto souostroví na východ od Grónska je mnohem známější pod jménem Špicberky (Spitzbergen pojmenoval souostroví Willem Barents) než Svalbard. Svalbard znamená prý Studené pobřeží, což je přiléhavější než Špičaté hory (Spitzbergen je jen největší ostrov). Koneckonců místní, kterých je asi 2 000, říkají tomuto souostroví, které je svou rozlohou o polovinu větší než Švýcarsko, také Svalbard. Dva dny čekání na loď si krátím focením. Vstávám kolem půlnoci, světla je jen o něco méně než v poledne, a navíc, a to je pro mne důležité, slunce je o půlnoci v úhlu asi jen 10 stupňů nad obzorem, což je pro focení úhel příznivý. A venku nikde nikdo. V městečku je klid, jako bych tu byl sám. Světlo je tady opravdu fenomén a měl bych říci samozřejmě, vždyť zde přece slunce nezapadá od 19. dubna do 23. srpna. Konečně nastává ta chvíle, a spolu s dalšími 11 fotografy se naloďuji. Přesto, že nesnáším ani dětskou houpačku, tak si nedám pokoj a znovu, už asi po padesáté, si užívám pitching and rolling. Prostě v rytmu vln popojíždím v posteli, kam jsem se 16 17

11 uchýlil, když u okénka kajuty nešlo stát, až se mi shrnuje kůže na zádech do varhánků jako hubenému šarpejovi. Vlny od večera neustaly, ba spíš naopak, převalují se každou chvíli přes okénko mé kajuty. Chvilku před osmou ranní jdu přece jen na snídani, sea sick sice nemám, ale žaludek jako na vodě by se to nazvat určitě dalo. U snídaně v klidu sedí Nor Roy, Švéd Martin a Ind Jay. Atmosféru dětské houpačky dokresluje občasné řinčení padajícího nádobí. Jako rozptýlení v šedi pravidelnosti se 120kilový Jay po zádech náhle ladně přehoupne přes opěradlo židle, mně rovnou pod stůl. Víc než jeden chleba s marmeládou a čaj si tedy nedávám. Po pravoboku máme volnou hladinu, po levoboku broken ice, jednotlivé ledové kry blízko u sebe. Občas tím směrem pohlédnu, abych si ujasnil, kde je obzor. Očekávám perný den. Již dva dny a noci směřujeme lodí dále na sever, a zatím jsme zahlédli čtyři medvědy lední. Většinou jsou ale dost daleko a zjevně nejsou ochotni posečkat, než se k nim s lodí přes broken ice dostaneme. Přesto jsem naplněn nadějí, neboť už vím, že medvěd lední existuje, a to dokonce tady, kde jsme my. První objevený medvěd je samozřejmě událost, a Yann, francouzský profesionální fotograf, vyhlašuje akci One bear, one beer, zřejmě aby povzbudil naši bdělost. Střídáme se totiž na hlídkách, a snažíme si každý najít toho svého medvěda. Nakonec budu objevitelem medvěda č. 8. Aby to ale nevypadalo, že se to zde medvědy jen hemží. Celkem jsme pozorovali, a i fotili, jen 14 (!) medvědů ledních. Ověřujeme také pro všechny znalce známý fakt, že medvěd lední není vůbec bílý. Jeho srst má barvu připomínající žluklé máslo. I když barva srsti medvěda trochu závisí na momentálním světle, především však na množství tuku jeho nositele. To zjednodušeně znamená, že čím tlustší je medvěd, tím žluklejší barvu má jeho kožich, a tím zdravější a v lepší kondici je medvěd sám. Samice vyvádějící po porodu mláďata jsou bělejší a mláďata bývají téměř bílá. Odpoledne toho dne nacházíme pátého medvěda. A není sám! Jsou dva! Možná jsou to sourozenci, než se rozdělí, nebo je to dokonce pár! A mají kořist! Dva medvědi lední! To už samo o sobě je vzácnost jsou to vyloženě samotářská zvířata. A ještě ulovili kořist. Kousek od odpočívajících medvědů leží na kře jen napůl ožraný tuleň. Chápeme se příležitosti. Do zodiaku! Hlavně si nic důležitého nezapomenout! Kdyby se chtěl snad někdo pro něco vrátit, skončil by nejspíš vedle toho tuleně jako dar od kolegů fotografů. Je slunečno, kolem pěti stupňů, bezvětří, kry rozvolněné. Grónské moře klidné jako rybník. Světlo se navíc ještě v průběhu focení mění, a mění tak atmosféru jako na objednávku: slunečno, zataženo, protisvětlo, jemný, narůžovělý opar nízkého slunce nad mořem, i světlo studeně modré, téměř noční. Medvěd lední není vůbec bílý. Jeho srst má barvu připomínající žluklé máslo barva srsti závisí především na množství tuku jeho nositele. 82 2stup stupeň severní ern šířky 8 stupňů napravo oje severní pól. Nízké pásy mlhy dotvářely pro nás příjemnou odpoolední atmosféru. Medvěd po téměř souvislém ledu patrně sleduje e stopu usami samice, pohybující se asi kilometr od něj

12 Chovají se k sobě, biologové prominou, skoro dojemně něžně. Něžně a trochu násilně zároveň. Jsou viditelně spokojení. Medvědi odpočívají, žerou tuleně, hrají si s tulení kůží, koupou se, také se perou na kře i v moři, navzájem se schovávají pod kry, aby se po chvíli vynořili a vybafl i na toho druhého. Chovají se k sobě, nerad tyhle antropomorfi smy používám, biologové prominou, skoro dojemně něžně. Něžně a trochu násilně zároveň. A vyhovuje jim to, baví je to. Jsou viditelně spokojení, snad by se dalo říci šťastní. Tak snad je to tedy pár? Až když si píšu poznámky z minulého dne, tak si teprve uvědomuji, jak vtažen jsem byl včera do děje, jak intuitivně, v jakémsi oparu vzrušení, jsem fotil, nedbaje ani na techniku. Foťáky, objektivy, konvertory to vše jsem měnil a vzájemně kombinoval, až bajonety skřípěly, jako když se konzervy otvírají. Dost se divím, že jsem nic nepoškodil nebo že mi něco z vybavení nespadlo do Grónského moře. Určitě mám pod čepicí rudé uši vzrušením, mačkám spoušť v oportunistické (jak případné tváří v tvář oportunistické šelmě) snaze ukořistit, co se dá, tuše, že je to vzácná kořist. Až zapomínám trochu si to užít. Užít jinak než přes hledáček foťáku. Zůstat ale nad věcí v těch několika odpoledních a večerních hodinách asi nešlo. Ta dvojice medvědů zosobňovala medvědy lední tak, jak je chceme vidět: silné i hravé, nebezpečné i roztomilé, neohrabané i něžné Vím, ale těžko se těm příměrům bránit. Anebo se na to dá nahlížet i takto: u uloveného tuleně, patrně tuleně kroužkovaného (pusa hispida), se setkal samec medvěda ledního (ursus maritimus) se samicí, která byla schopná zabřeznout. Samec tento její stav rozeznal, byl ochoten se pářit, avšak samice instinktivně před pářením zkoušela samcovu kondici. Koneckonců, zanedlouho se, tak jako tak, rozejdou Stojící í samec medvěda ledního měří kolem 3 metrů. To je výška stropu běžné místnosti. Medvědi, di i když to tak nevypadalo, uloveného tuleně ěnesp nespouštěli ize ezřet zřetele. ele Více fotografi í ledních medvědů od Bohdana Němce můžete v červnu vidět v plzeňské zoo v pavilonu žiraf

13 Text: Lea Špačková Foto: Ondřej Pýcha/Universal Music LENNY Čerstvá držitelka ceny Anděl za objev roku je originál, který na české hudební scéna působí jako zjevení. Rčení o tom, že jablko nepadá daleko od stromu, se v případě Lenny více než potvrzuje. 22 Před necelým rokem jste se objevila na české hudební scéně jako blesk z čistého nebe. Můžete se trošku představit našim čtenářům, kteří váš pověstný chraplák třeba ještě neslyšeli? Ahoj, jsem Lenny a jsem písničkářka. Hraju na piano, zpívám a skládám v angličtině. Moje muzika je směsicí rocku, soulu a popu, ráda vystupuji sólově i s kapelou. Asi není tajemstvím, že vlastním jménem jste Lenka Filipová. Proč tedy Lenny? Od tří let jsem vyrůstala mezi anglickými dětmi, které mě takhle oslovovaly. Říkali mi tak nakonec i rodiče, a tak, když jsem si vybírala umělecké jméno, nemusela jsem příliš bádat ani pátrat. Už mi to přijde přirozené. Doprovázíte se na piano. Proč zrovna klavír, když člověk by u vás spíše čekal kytaru? Na ni taky hraju, je to nádherný nástroj. S mámou jsem hrála jako malá etudy a učila mě různé písničky, které jsem pak hrála třeba na táboře s kamarády. Piano je ale moje srdcovka. Ve čtyřech letech jsem začala docházet na hodiny a od té doby mě to nepustilo. Musela jsem si sice najít vlastní způsob, jak si hudbu skutečně užívat, ale vyplatilo se to. Začala jsem improvizovat a zpívat si u toho. Tak začaly vznikat písničky a takhle jsem nejspíš taky poznala, ze chci dělat hudbu. Teprve když sedím u piana a zpívám, tak je to ono. Máte za sebou vydání EP All My Love a Fighter. Většinou jde o vaše vlastní písničky. Jak se stalo, že jste si začala psát texty i hudbu sama, a navíc v angličtině? První náznaky byly už odmalička, ale nikdy jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Užívala jsem si spíš to showmanství. Lítala jsem po domě s mamčinými starými mikrofony, seděla u piana, jen tak si hrála a zpívala z plných plic. Až když mi bylo okolo dvanácti třinácti let, pochopila jsem, že mám taky chuť něco říct, tak jsem začala ke složeným motivům psát texty v angličtině, protože skrze ni nejlépe sdělím to, co mám na mysli. 23

14 MAMINKA I JÁ DĚLÁME MUZIKU, PROTOŽE NÁS BAVÍ A CHCEME JI PŘEDÁVAT DÁL LIDEM. VYTVÁŘET RADOST A DĚLAT TO SRDCEM. S TOUHLE ČÁSTÍ MUZIKY SHOWBUSINESS NAŠTĚSTÍ NESOUVISÍ. O čem vaše písničky vlastně jsou? Jsou spíše veselé či smutné? Myslím, že každý si v nich něco najde. Pravda, jsou hlavně o lásce, ale i mezi přáteli, o odvaze... pracuji na tom, aby až bude deska, aby texty na ní vyprávěly příběhy. Ono je tomu tak i teď, ale já bych chtěla jít ještě hlouběji. Hodně teď poslouchám písničky od ženských autorek jako Florence Welch, Carole King nebo Lindy Perry, kde čerpám hodně inspirace. Sleduju hlavně stavbu písniček, slovní obraty, co se pokoušely říct a jak to udělaly. Kdy se dočkáme celého alba? Právě se na něm pracuje. Nahrávání probíhá v Londýně s tamními producenty. Navíc jsem si vytvořila okruh lidí, se kterými se mi dobře pracuje kamarády, spolužáky, mladé producenty a s těmi vytvářím nové věci. Přijde mi, ze během toho uplynulého roku od vydání prvního EP jsem se toho hodně naučila o muzice, o lidech, o byznysu v hudebním světě. Mám na všechno trochu jiný pohled, než jsem měla na začátku, ale tím větší chuť mám do toho jít pustit se do muziky po hlavě a dělat si věci po svém. Od září minulého roku studujete hudbu v Londýně. Byl Londýn jasná volba, nebo jste přemýšlela i o jiných místech? Jasná volba to nebyla. Na studia jsem chtěla nejvíc do Austrálie, kam jsem posílala přihlášku. Váhala jsem i s Amerikou, ale nakonec mě to trklo. V anglickém prostředí jsem vyrůstala a ta mentalita je mi blízká. Jak to tak pozoruji, zdá se mi, že v Anglii je to každým rokem lepší. Neustále tam vzniká něco nového, nápaditého, o hudbě nemluvě. Jak to máte vůbec s cestováním? Neunavuje vás neustálé pendlování mezi Prahou a Londýnem? Ne. Někdy je to náročnější, ale jsem ráda za to, že to tak mám. Vytvořila jsem si domov na obou místech a jsem vděčná za to, ze taky můžu na obou místech působit. Občas vidím lidi na letišti, jak neustále kontrolují hodinky, tváří se otráveně a jen co nasednou do letadla, otevřou notebook 24 25

15 nebo začnou zuřivě klepat do mobilu. Já si to cestování zase užívám. Poslouchám muziku a koukám z okýnka na tu nádheru kolem nás. Vždyť to letadlo vás vynese až do mraků! Je úžasné, jaký pohled na svět nám cestování poskytuje a je třeba si toho vážit. Život na cestách a v Londýně může být plný zážitků. Inspiruje vás k psaní nových písniček? A jak! Jsou to zážitky, lidé, věci kolem, myšlenky, vzpomínky... inspirace si k vám už cestu protlačí. Když jste v tom správném prostředí, jde to snadno. Blíží se léto, kdy jsou muzikanti téměř nejvytíženější. Máte to stejně, nebo si stihnete odskočit i na dovolenou? Případně, kde vás můžeme v Čechách slyšet a vidět? Mam to stejně, ale naopak z toho mám obrovskou radost. Vždycky jsem si přála vystupovat a na léto se už moc těším. Největší část programu zabírají Kryštofkempy, kde jsme s kapelou dostali možnost vystupovat jako hosté. Dál můžu pozvat třeba na Benátskou noc, festival Okoř, Jamrock a spoustu dalších. Máte nějaký cestovatelský sen, který byste si chtěla vyplnit? Chtěla bych jet na Nový Zéland, to by byl sen. Austrálii už jsem si splnila, ale po cestě bych se tam klidně zastavila znovu. A pak ještě při cestě nazpátek. Fascinuje mě představa cestování spojeného s vystupováním, s koncerty. To je jeden z mých snů, čili asi nejen cestovatelský. Vaše maminka Lenka Filipová je známá tím, že nemá příliš ráda svět showbusinessu. Jak jste na tom v tomto ohledu vy? LENNY (* 1993, Praha) Písničkářka, klavíristka, skladatelka Lenny na sebe poprvé upozornila vloni v červnu, kdy vydala první EP All My Love se čtyřmi skladbami (z toho třemi autorskými), v prosinci následovalo EP Fighter s pěti písničkami (tři autorské). V zahraničí ale sbírala vavříny už dřív se skladbou You're My Everything se dostala v soutěži International Songwriting Competition do semifi nále. Od první chvíle, kdy se představila široké veřejnosti, je považována za talent, jaký v Česku dlouho nebyl. Není proto překvapením, že se brzy dostavily úspěchy nejen v podobě nominací ve většině prestižních hudebních cen, ale EP All My Love bylo také zařazeno na 5. místo dvaceti nejlepších alb roku Vedle práce na studiové desce a koncertování se Lenny věnuje studiu hudby, oboru písničkářství na vysoké škole v Londýně. Je čerstvou držitelkou hudební ceny Anděl za objev roku. Popravdě se jí nedivím, není o co stát. Nerada mluvím za ni, ale vím jistě, že obě děláme muziku, protože nás baví a chceme ji předávat dál lidem. Vytvářet radost a dělat to srdcem. S touhle částí muziky showbusiness naštěstí nesouvisí. Posílejte nám své fotografi e (od nás i ze zahraničí) zaměřené na témata budoucích čísel našeho časopisu. Nejpovedenější fotografi i k danému tématu otiskneme každý měsíc na dvoustraně 6 7 spolu se jménem autora a komentářem. Vítězného autora odměníme otevřenou zpáteční jízdenkou na libovolnou vnitrostátní trasu autobusů STUDENT AGENCY. Již nyní můžete posílat fotografi e na témata: SOUTĚŽ o 4 Festival Passy na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary na str. 80 Fotografi e v tiskové kvalitě*, spolu s krátkým popiskem, vaším jménem a adresou posílejte na zluty@studentagency.cz, do předmětu u prosím napište Fotosoutěž Téma. Účastí v soutěži dávají autoři souhlas s otištěním své fotografi e na stránkách časopisu Žlutý. * Tisková kvalita fotografi í cca px x px (co největší rozlišení)

16 Text: Lenka Liška Foto: Michal Švec, Lenka Liška Nikdy jsem nebyla přírodní typ. Do lesa jsem si to dokázala naštrádovat v růžové mikině a městských keckách. Ti, co objímali stromy, pro mě byli buď Zemanovci nebo blázni. Byla jsem postrachem všech čundrů a výletů a stan bez koupelny mě fakt děsil. Pak se ale všechno změnilo a já poznala, jaké to je, obejmout strom a najít krásu v letokruhu dřeva. Sochy s duší dřeva Sochy od Marka jsou unikátní projekt, při kterém sochy vznikají přímo v místě, kde posléze budou, a také ze dřeva, které je na místě k dispozici. Tesat se dá skoro ze všeho, každé dřevo má specifi ckou vůni i vlastnosti. Ke každému se musí přistupovat individuálně. Navíc na návrhu sochy od počátečních skic až po samotné tesání se budete sami podílet. Tesání je pak společný proces, při kterém vám Marek vysvětlí, jak se dřevem pracovat, a ukáže, jak do konečného kousku zasáhnout. Můžete pozvat klidně i přátele, vytvořit příjemnou atmosféru. Socha tak získá hodnotu, kterou byste na pultech obchodů hledali jen těžko. Když dřevo naolejujete nebo navoskujete a necháte přímo na zahradě, stane se živou součástí vašeho prostředí. Jak si holka z města poprvé tesla Sochaře Marka už znám déle, ale až na jednom společném výletě jsem měla možnost si vyzkoušet, jaké to je, vdechnout dřevu znovu něhu a vytvořit krásnou sochu s duší. Co si budeme povídat, cesta to nebyla jednoduchá. Nad špalíky a dláty jsem se cítila trochu nejistě, a když jsem dostala poprvé do ruky brusku, stálo to kamaráda málem palec u nohy. Když to vrčí, děsně se to třese. Navíc sada dlát se v rukou nezkušeného měšťáka může 28 29

17 Bylo to neuvěřitelně nabíjející, tvořit ze živého materiálu. proměnit ve zbraň hromadného ničení, a i pár mých prstů poznalo, že tesání může být taky pořádně ostrá záležitost. Absolutně jsem nechápala, jak se pod Markovýma rukama může za pár chvil objevit maličkatá lžička se spoustou detailů. Našla jsem si tedy jeden špalík původně na podpal a dala se do díla. Napřed obrousit, předkreslit tužkou pár linií a pak dláty vytvořit konečný kus. Začala jsem pěkně zostra a rozhodla se do špalíku vytvořit obličej lesního skřítka. Ani jsem netušila, jak blízko mám k Picassovi, protože první záseky vypadaly spíš jako abstraktní geometrie než jako nos nebo oči. Umělecký výraz to sice mělo, jako tvář to však nevypadalo ani zdaleka. Marek mi trpělivě ukazoval, že se nesmím bát pořádně zabrat a jít do hloubky. Je také dobré osahat si vlastní obličej a pozorovat i rysy ostatních. Najednou se na obličej i tělo díváte úplně jinak pořád jsem si v hlavě každého přeměřovala. Bylo to ne uvěřitelně nabíjející, tvořit ze živého materiálu. S pomocí a nadšením se nakonec dílo podařilo a můžu vám říct, že po cestě domů metrem jsem pořád měla chuť skřítka lesáka hladit a připadala jsem si jak dítě o Vánocích. Doteď ho mám doma na čestném místě a pokaždé, když ho vidím, mám radost a vzpomenu si na to, jak vznikal

18 Kouzlo celku Měla jsem možnost Marka pozorovat při práci ještě několikrát. Pořád jsem si říkala, jak je možné, aby kus opracovaného dřeva měl takovou sílu a kouzlo. Došlo mi to hned, když mi Marek povídal o svém dalším projektu. Z nádherně vonícího třešňového dřeva začal tvořit strážce stromu. Na jedné straně rozdvojeného kmenu vytesal tvář starce, druhá část už byla dutá a zteřelá. Právě do ní se zasadí nový strom. Jak poroste, začne starý kmen pukat, až se nakonec rozpadne i s tváří jeho ochránce. Živý strom už bude dost silný na to, aby si poradil sám. V každé soše, kterou Marek vytvoří, je příběh a záměr s větším přesahem. Naučila jsem se do dřeva nejen tesnout, ale taky mít k němu úctu a vidět víc možností a krásy, kterou příroda nabízí. MAREK CINKO (* 1983, Opava) Vytvářet sochy začal už na Střední škole umělecké a průmyslové v Opavě, kde studoval průmyslový design. Poté následovala Ostravská univerzita animovaná tvorba. Kromě studia umění se začal zajímat také o lidské tělo a jeho proporce. Několik let se věnuje masážím, ve kterých nejen uvolňuje ztuhlé končetiny, ale také studuje svalovou anatomii. Ve svých sochách propojuje lásku k přírodě, úctu ke stromům a vášeň pro tvorbu. Moji vlastnoručně vyrobení skřítci. Nezměnila jsem ani politické vyznání ani jsem se nezbláznila, ale můžu vám předat jeden vzkaz. Když půjdete kolem stromu, zastavte se a obejměte ho, mají to rádi. A pak jen sledujte, co se bude dít

19 Putujeme po Velké Moravě Text a foto: Jan Chmelíček V českých dějinách, jež jsou podle historika Dušana Třeštíka velkovyprávěním, které si o sobě stvořil český národ, nezbylo pro popis zhruba stoleté existence Velké Moravy mnoho místa. to víc se lidé v loňském roce výročí příchodu Cyrila a Metoděje v Mikul- O čicích, na Pohansku, ve Starém Městě u Uherského Hradiště, v Modré či na znojemském Hradišti sv. Hypolita ptali na všechno, co tu bylo ještě před vznikem přemyslovského státu: Kdo vlastně byli a co vykonali Mojmír I. a Pribina? Proč Mojmírův nástupce Rostislav pozval učitele víry z východu? Kam kníže Svatopluk rozšířil vliv Velké Moravy? Jak naši středověcí prapředkové žili? Názorné odpovědi na tyto otázky může získat každý návštěvník některé ze zmíněných lokalit. Navíc takové poznávání naší dávné minulosti vůbec nemusí být nuda. Právě naopak. Na vlastní oči vidět pozůstatky opevněných hradišť, základy kostelů, zbraně i šperky nalezené v hrobech velmožů, zastřílet si z luku nebo sledovat rekonstrukce bojů z moravského středověku to všechno může být zajímavý zážitek. Každé z velkomoravských míst na mapě přitom má něco osobitého. Třeba ve Znojmě na Hradišti sv. Hypolita archeologové dosud prozkoumali na 600 hrobů z časů, kdy tu byl Grad Znojem, důležité centrum celé jihozápadní části Moravy s částí dnešního Rakouska. Výsledky práce archeologů jsou vidět v moderní expozici, otevřené teprve v roce Na Pohansku u Břeclavi, které bylo v 9. století významným obranným bodem Velké Moravy, najdeme poutavou expozici o historii zdejších výzkumů a v areálu někdejšího opevněného dvorce uvidíme pohanské obětiště, vahadlovou studnu a zemnici vše znovu vybudované v místě objevu. Slovanské hradiště Valy u Mikulčic bylo za knížat Mojmíra I. a Rostislava centrem moravského státu. Zřejmě tu většinu času pobýval kníže Svatopluk a po něm i Mojmír II. Právě sem přišli v roce 863 Cyril s Metodějem. V nádherném přírodním areálu můžete spatřit základy deseti kostelů a knížecího paláce, zhlédnout moderní expozici bojové sekery, pozlacená nákončí, šperky, gombíky. Skvostem je zlatý solidus mince byzantského císaře Michala III., která platila v devátém století. Nedaleko, na slovenském břehu řeky Moravy, stojí v polích u Kopčan nejstarší dochovaná velkomoravská stavba kostelík sv. Markéty Antiochijské. Ve Starém Městě u Uherského Hradiště podává svědectví o významu někdejšího druhého centra mojmírovského rodu Památník Velké Moravy. Jeho nápaditou expozici autoři ztvárnili jako životní příběh Mojslava muže, jehož hrob, jeden z 2000 prozkoumaných, byl na místě někdejší rozlehlé staroměstské aglomerace nalezen. Zlatým hřebem našeho putování může být návštěva archeoskanzenu v Modré, kde si v oddechové atmosféře uděláte představu o tom, jak podle archeologů vypadalo opevněné sídliště našich velkomoravských prapředků. Jednotlivé objekty byly postaveny na základě archeologických nálezů. Když připočteme přítomnost koz, prasátek i obecního osla, je jasné, že si tu přijdou na své i děti. Nezajímat se o minulost země, ve které jste se narodili, to je jako nevážit si vlastní matky, řekl při loňské anketě mezi návštěvníky mladý muž, který se svými potomky na Pohansku sledoval ukázku Archeoskanzen Modrá. Pohansko kultovní objekt. Mikulčice velkomoravské šperky. Pohansko ukázky šperkařství. výroby velkomoravských šperků. Lapidárně tak zdůvodnil zájem lidí o všechno, co s velkomoravskou epizodou našich dějin v jubilejním roce souviselo. Určitě je to však aktuální motiv pro cesty za poznáním naší minulosti kdykoli nejen v roce výročí

20 Text: Lea Špačková Foto: archiv Tátafest uskuteční v neděli 15. června od 14 do 19 hodin v pražském parku Stromovka, v prostoru u restaurace Šlechtovka. Akce je přístupná široké veřejnosti a chce upozornit na to, že otcové jsou důležití pro výchovu dětí a že si proto také zaslouží svůj svátek. Ofi ciálně se začal Den otců slavit v roce 1972 v USA. Jeho tradice však sahá nejspíš až do počátků 20. století. S nápadem slavit svátek otců tehdy údajně přišla žena Sonora Smart Dodd, jejíž otec vdovec se staral o pět dětí. Na jeho počest Sonora uspořádala velkou oslavu, aby tak tatínkovi projevila svou vděčnost za všechno, co pro ně udělal. A tradice byla na světě. Všichni tátové můžou letos svůj svátek oslavit společně se svými ratolestmi na již 8. ročníku festivalu Tátafest, který se V pestrém odpoledním programu vystoupí tradičně kapely TataBojs nebo Lakomé Barky, bude probíhat workshop bubnování a milovníci adrenalinových sportů si budou moci vyzkoušet lezeckou stěnu. Na festivalu budou také představeny dva zajímavé projekty. Jednak bude předávána unikátní značka Tátové vítáni zaměstnavatelům podporujícím aktivní otcovství svých zaměstnanců a také ocenění Táta roku pro tátu s příběhem, kterého nominují jeho blízcí, spolupracovníci, zaměstnavatelé, rodinná centra apod