LISTOPAD 2010 AVE Z LOMEČKU

Transkript

1 LISTOPAD 2010 AVE Z LOMEČKU

2 2 AVE LISTOPAD listopadu ZASVĚCENÍ PANNY MARIE V JERUZALÉMSKÉM CHRÁMĚ Spolu s východními křesťany slavíme uvedení Panny Marie do chrámu, v němţ se snad jiţ jako tříletá zasvětila sluţbě Bohu. Událost je známa z ústního podání a prostřednictvím sv. Kateřiny Emmerichové se dovídáme, ţe malá Marie, která jiţ uměla číst, se při této slavnosti zavázala k mnohému odříkání. Rozhodnuta k poţívání nápojů o pokrmů jen nejchudších, spát na zemi a v noci vstávat k modlitbě. Tak s láskou k Bohu prosila o příchod Spasitele, o záchranu lidstva. Přinášíme zamyšlení nad tímto svátkem, které bylo otištěno v časopise Misionár č. 11/1995. Napsal o. Štefan Kolonický. Jedna arabská legenda vypráví o tom, jak bohatý kalif uspořádal velkou hostinu. Hostina byla skutečně bohatá a jídla byla jen z těch nejvybranějších. Jeden z hostů byl nejen bohatý, ale také lakomý. Kdyţ byl tak najedený, ţe uţ nemohl víc sníst, přemýšlel, co by měl udělat s dalšími dobrotami, které stále ještě přinášeli na stoly. Přišel na nápad. Dobroty začal dávat do kapes svého pláště, který visel za ním, aby si všechno odnesl domů. Tak to dělal při kaţdém chodu jídla. Kdyţ hostina skončila, vzal si svůj plášť, ale ten byl lehký, neboť jeho kapsy byly prázdné. Aţ nyní si uvědomil, ţe se zmýlil a jídlo dával do cizího pláště a tak domů odešel s prázdnou. I my jsme na tomto světě téţ jako na hostině. Otázkou je, zda si něco z hostiny odneseme nebo neodneseme, kdyţ se budeme vracet do našeho pravého domova, zda téţ nepůjdeme naprázdno. Jistě půjdeme naprázdno, kdyţ se zmýlíme a budeme odkládat věci na nepravé místo. Tento měsíc si připomínáme, jak rodiče Jáchym a Anna přivedli svoji tříletou dcerku Marii do jeruzalémského chrámu, aby ji obětovali Bohu. Maria zůstala u chrámu aţ do 12 let. Zde se naučila svůj ţivot ţít pro Pána Boha a slouţit svému bliţnímu. Nikdo z lidí neproţil tak dokonale svůj ţivot ve sluţbě Bohu a bliţnímu jako Panna Maria.

3 21. ročník 3 Právě proto, ţe ona svým ţivotem nejlépe splnila poslání člověka na tomto světě, je pro nás vzorem a pomocnicí v plnění našeho pozemského poslání. Hubert pocházel z velmi bohaté rodiny. Jeho otec byl správcem Aquitánie. Kdyţ byl Hubert mladíkem, měl velmi rád zábavy, hry a hony. Jednou, v den, kdy byl zasvěcený svátek, šel místo na mši sv. do lesa na hon. Kdyţ se procházel po lese se zbraní na rameni, najednou zahlédl jelena s krásnými parohy. Mezi parohy se cosi blýskalo. Kdyţ se lépe podíval, zpozoroval, ţe je to kříţ. Udiveně na něj pohlédl a najednou slyšel hlas: Huberte, jak dlouho ještě budeš pronásledovat zvěř a tak se bavit? Kdy uţ konečně pochopíš, ţe jsi na světě proto, abys miloval Boha a jemu slouţil a ne pro zábavu? Toto zjevení a tato slova, která slyšel, učinili na lehkomyslného Huberta hluboký dojem. Vyhledal biskupa Lamberta, všechno mu vypověděl, ten ho vyslechl a potom mu poradil, co má učinit. Hubert začal studovat, stal se horlivým knězem, potom biskupem a dnes ho známe jako svatého Huberta. Tak učinil Bůh se svatým Hubertem, aby ho přivedl na správnou cestu. Podobně činí i s kaţdým z nás Panna Maria, která je naší Matkou a velmi jí záleţí na tom, abychom dobře proţili svůj ţivot, abychom oslavovali Boha, milovali svého bliţního a tak dobře splnili svoje poslání. Promlouvá k nám skrze naše svědomí, události, knihu, kázání, přátele a podobně. Dává nám otázku, kdy uţ začneme váţně brát svůj ţivot, protoţe je skutečně naší Matkou. Vţdyť ani pozemská matka nedokáţe být lhostejná ke svému dítěti, coţ teprve Ona, která je naší duchovní, nebeskou Matkou. V rodině měli jen jediného syna. Otec byl velmi nemocný a matka se snaţila a dělala vše pro to, aby jim nic nechybělo. Nedopřála si ani potřebný odpočinek. Otec zemřel a zůstala sama se svým synem. Snaţila se, aby syna vychovala co nejlépe. Od útlého dětství ho vedla k pravé mariánské úctě. Věděla, ţe pravá mariánská úcta je nejjistější cesta k Bohu. Kdyţ syn vyrostl, dostal se do špatné společnosti, mezi zlé kamarády. Matka to pozorovala a velmi mu domlouvala, aby této společnosti zanechal. On jí to slíbil, ale neměl dost sil k tomu, aby to udělal. Kamarádi ho zavedli i do hospody. Nejprve to byly karty při limonádě, pak při pivu a později při tvrdém alkoholu. Jednoho večera matka nemohla usnout, trápily ji myšlenky, kde je její syn a co asi dělá? Zapálila svíčku, postavila ji pod obraz Panny Marie, klekla si a modlila se za svého syna. Kolem půlnoci slyšela těţké muţské kroky, syn přicházel. Přišel do pokoje, kde se matka modlila.

4 4 AVE LISTOPAD 2010 Matka vstala, přistoupila k synovi, vzala jeho ruce do svých a řekla: Toto bylo tvé muţské slovo, které jsi mi dal? Slíbil jsi mi, ţe uţ tam více nepůjdeš a dnes jsi tam zase byl. Při těchto slovech mu hleděla do očí. Syn se nezmohl ani na slovo, vţdyť přece matka mluví pravdu. Musel si přiznat, ţe je zbabělec, který neumí dodrţet své slovo. Vtom padly na jeho ruce dvě velké slzy, které ho velmi pálily, a to ne jen na rukou, ale ještě víc v jeho srdci. Před jeho očima probíhalo jako ve filmu všecko, co pro něj jeho dobrá matka v ţivotě uţ učinila. Ona ho jistě i nyní miluje víc neţ kamarádi. Pokud mu někdo přeje dobro, tak je to jeho dobrá matka, která ţije jen pro něho. Její slova jsou jistě pravdivá, neboť vycházejí přímo z jejího milujícího srdce. Kdyţ byl tak zamyšlený a matce stékaly slzy po tváři, tehdy matka zvedla svoji pravou ruku a udělala mu na čele kříţek se slovy: Můj synu, pamatuj, ţe to, co sám nedokáţeš, dokáţeš s milostí Boţí a s pomocí Panny Marie. Dojatý matčinými slovy odpověděl: A k tomu ještě vaše poţehnání a vaše modlitby, maminko! Věřím, ţe to jistě půjde. A šlo to! To byl poslední večer, který strávil ve společnosti špatných kamarádů. Úplně změnil svůj ţivot, matka měla radost, jemu svědomí uţ nic nevyčítalo a jistě to bylo i ke slávě Boţí. Šťastný syn, který má matku, která si nezoufá, neproklíná, ale hledá pomoc pro svoje dítě u té, která ho o mnoho více miluje. Co nemůţe dokázat tělesná matka, to můţe dokázat svou přímluvou u Pána Boha naše nebeská Matka. Ona umí vrátit na správnou cestu i toho největšího hříšníka a umí udrţet na správné cestě kaţdého, kdo ji o to prosí. Ten, kdo vloţí svůj ţivot pod ochranu Panny Marie, ten neodchází s prázdnými rukama na věčnost. Kněz vypráví: Jednou mě zavolali k sotva dvacetileté mladé ţeně, abych jí udělil svátost nemocných, neboť umírala po porodu svého prvního dítěte. Tato ţena měla bohatého, ale i velmi hodného manţela, který ji velmi miloval. I rodiče ji měli velmi rádi, neboť byla jedinou jejich nadějí. Kdyţ jsem přišel a viděl jsem, jak všichni pláčou, nezdrţel jsem se, ale řekl jsem: Moje dítě, to je rána! Ona na mě pohlédla s úsměvem a řekla: Jaká rána? Vţdyť pevně věřím, ţe jdu do nebe a to nemůţe být rána, ale radost! I já doufám, ţe se tam dostanete, řekl jsem. Já jsem přesvědčená, ţe tam přijdu. Odkud čerpáte tuto jistotu? Vţdy jsem plnila radu, kterou jste nám dal jako dětem. Denně jsem se modlila pětidesátkový růţenec. Kaţdý den jsem nejméně padesátkrát prosila Pannu Marii, aby mně chránila a prosila za mě nyní i v hodinu mé smrti. Mohla by mě Ona nyní opustit, kdyţ umírám? Jsem přesvědčená, ţe ne. Takto umírala mladá ţena, která opouštěla svého milujícího manţela, nově narozené dítě i své dobré rodiče. Spokojeně odešla na druhý svět. Věřila, ţe ji Panna Maria neopustí.

5 21. ročník 5 První sobota v listopadu je jiţ tradičně nazvaná dušičková. Nejinak tomu bylo i letos. Poutní slavnost začínala ve na hřbitově, kam přijel přímo z Plzně hlavní celebrant a milý host dnešního dne Mons. František Radkovský, plzeňský biskup. Přivítal jej lomecký farář P. Miroslav Nikola, který řekl: Sešli jsme se, abychom prosili především za církev trpící. Vítám otce biskupa Františka, který tady s námi proţije tyto krásné chvíle s Pánem a také s těmi, kteří nás předešli na věčnost, jako církev, která trpí, abychom jim také modlitbou pomohli do nebeské slávy. Poté se ujal slova otec biskup: Chci vám především vyřídit pozdrav od vašeho otce biskupa Jiřího. Včera jsem s ním telefonoval, protoţe se sluší, kdyţ je biskup v cizí diecézi, aby o tom místní biskup věděl. Je zrovna v Římě, kde připravují Eucharistický kongres, a tak jsem mu říkal, ţe ho tady budu dnes zastupovat a vyřídím pozdrav. Začátek k poboţnosti za zemřelé patřil úkonu kajícnosti, krátká modlitba a bohosluţba slova. Pan biskup zdůraznil potřebu modlit se za naše zemřelé a vyuţít nabídek, které nám Církev dává. V očistci jde o to, ţe po DUŠIČKOVÁ pouť 6. listopadu 2010 smrti člověk vidí, ţe bez Boha nemůţe být šťastný. Pak se jiţ účastnící poutě přesunuli ze hřbitova do kostela, kde zatím probíhala společná modlitba růţence pro ty, kdo se nemohli účastnit poboţnosti na hřbitově. Krátce před 15. hodinou pak za zpěvu písně K nebesům dnes zaleť písni ze sakristie vyšel liturgický průvod, který navíc obohatil svou přítomností P. Mgr. Pavel Petrašovský z Plzně. Ten o tomto víkendu pobýval na Lomečku se skupinkou svých farníků na rekolekci. Kromě kněţí u oltáře byl obětavě ve zpovědnici opět přítomen i P. Mgr. Josef Dominik Doubrava O. Praem. ze Lhenic, aby byl k dispozici poutníkům a přiváděl je tak skrze svátost smíření zase o krůček blíţ k Pánu. Po mši svaté pak pan biskup František svým zvučným hlasem zazpíval loretánské litanie, udělil poţehnání milostnou soškou Panny Marie Lomecké a pak mohli poutníci za zpěvu písně Budiţ vděčně velebena přistupovat k této milé podobizně Panny Marie a svěřovat jí tak své radosti i starosti. S vírou na ně vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, aţ my budem umírat. (píseň z kancionálu č. 924)

6 6 AVE LISTOPAD 2010 Milé sestry, milí bratři! Jeţíš nedělal zázraky jen tak. Nevyuţíval boţskou moc, kterou měl, kdykoliv se mu zachtělo. Tuším, ţe v Tomášově evanageliu, coţ je jedno z pseudoevangelií napsaných mnohem později, kde lidská fantazie chtěla shromáţdit něco dalšího třeba z Jeţíšova dětství, tak tam Jeţíš ještě jako dítě dělá zázraky. Například dělá ptáčky z bláta apod. Tohle určitě nebyla pravda. O tom svědčí i dnešní evangelium. Jeţíš říká Panně Marii, své matce slova, která vyjadřují přinejmenším jeho rozpaky. Co mi chceš, ţeno? Ještě nepřišla moje hodina! Hodina, kdy má působit a kdy bude své slovo dotvrzovat zázraky. Ale nakonec ten zázrak udělal. Zázrak, kterým zjevil svou slávu a který nebyl jen proto, aby vytáhl z průšvihu novomanţele, ţe není co pít na svatbě. Je tu řečeno: A jeho učedníci v něj uvěřili. Čili pochopili, kdo je jejich Mistr. Jeţíš přijal prosbu matčinu, v tom, ţe on v plné jednotě s Otcem nedělal nic, co by Otec nechtěl. Říká: Můj Otce je činný a i já jsem činný. Chce tím ukázat, ţe jeho působení je odrazem působení Otcova, vţdyť je to Syn Jím poslaný, z Něj vycházející. Jednal ve věrnosti Otci. Kdyţ přichází návrh jeho Matky, tak ho nakonec přijímá, i kdyţ zřejmě původní plán byl trošku jiný. Je těţko říkat, co by bylo, kdyby bylo nebo nebylo, ale důleţité je jedno: jak Panna Z promluvy jsme vybrali Maria svojí prosbou dovede pomáhat, jak dovede pohnout Boţími plány a záměry. Probíhají velké diskuse teologů o tom, jaká je lidská svoboda a Boţí prozřetelnost. Nechci se tady do těchto úvah pouštět, ale jenom chci ukázat, abychom viděli, ţe Panna Maria je opravdu náš velký dar, který nám dala Boţí prozřetelnost, jak je napsáno v záhlaví dnešního mešního formuláře. Jak je Maria ve shodě s Boţí prozřetelností? My často prosíme za mnoho věcí. Svatý Augustin říká, ţe Bůh někdy milosrdně naše prosby vyslyší a někdy je milosrdně nevyslyší, protoţe kdyby je vyslyšel a naplnil je, tak by nám hrozně ublíţil. Právě proto, ţe je k nám milosrdný, tak je nevyslyší. Panna Maria byla dokonale v jednotě s tím, co chce Bůh, byla tak zajedno s jeho vůlí, ţe prosí vţdycky za to, co je vůle Boţí. Prosí za to, co ví, ţe je proveditelné, ţe Bůh rád udělá, protoţe to bude k dobru. V tom je naše Pomocnice a naše Matka. Zázrak v Káně to ukazuje velice krásně. To zač prosila, bylo samozřejmě k pomoci především svatebčanům, ale bylo to i k pomoci dílu jejího syna, který tam přišel s učedníky, kteří, kdyţ zjevil tuto svoji slávu a moc, v něj uvěřili. Spolu s nimi uvěřili i všichni ostatní, kteří na svatbě byli, protoţe pochopili, ţe toto není jen obyčejný rabbi, který

7 21. ročník 7 začíná svou dráhu a je ze sousedního Nazaretu. Panna Maria kéţ se za nás nejenom přimlouvá, ale ať nás učí, abychom i my dovedli vţdycky hledat a uskutečňovat vůli Boţí. To je v ţivotě důleţité: jednat ve shodě s tím, co chce Bůh. To ostatní to jsou jenom naše lidské plány. Pán Bůh nás chraň před tím, abychom jednali zcela pohansky, ţe my si něco naplánujeme a budeme chtít, aby Bůh naše plány uskutečňoval. To je přesně naruby. Takhle to dělali vţdycky pohané, ţe chtěli svoje bohy nějakým způsobem zavázat a přinutit, aby naplnili to, co oni si přejí. To bylo v Řecku a v Římě. My ovšem jednáme někdy také tak. Snaţme se, aby celý náš přístup byl jiný. Aby naše první otázka byla: Co je vůle Boţí? Co vlastně Bůh po mně chce? To se potom samozřejmě podaří i uskutečnit, protoţe je-li to vůle Boţí, tak mi Bůh pomůţe, abych ji prosadil. Sv. Terezie z Avily říká: Jestliţe budeš dělat vůli Boţí, tak se ti potom bude plnit tvoje vůle, protoţe bude stejná jako Boţí. Ať nás Panna Maria toto naučí! Nejenom, ţe za nás prosí, ale ať nás naučí, jak i my sami máme prosit, jak sami máme jednat, abychom právě tak jako ona byli dokonalým dílem souhry mezi Boţí láskou, Prozřetelností a lidskou snahou Boţí lásku naplňovat. Takové mistrovské dílo jsou svatí, kteří to dokázali. Máme ještě čas v tomto dozrát. Máme ještě čas na to, aby se naše vůle dokonale sharmonizovala s vůlí Boţí. Ať nám v tom Panna Maria pomáhá! Amen! Maria, Panno naslouchání Ó Maria, Panno naslouchání, ty nás můžeš uvést do stavu klidu a prostoty, abychom ve svých srdcích uchovávali slovo Pána. Ty jsi naslouchala vždy s vírou, s prostotou, pokornou, klidnou, vyrovnanou a jistou vírou. Odevzdala ses Duchu svatému, který ti posvětil srdce, duši a tělo, a byla jsi vedena pouze jím. Nauč nás nechat se také tak uchvátit, otevřít své nitro Duchu svatému, pohroužit se jako ty do ticha naslouchání, souhlasu, věrnosti, aniž bychom někdy o Pánu pochybovali, aniž bychom od něho žádali vysvětlení a důvody. Učiň, ať v nás pokračuje tvé naslouchání, které otevřelo svět Spasiteli. (Modlitba kardinála Anastasia Ballestrera, OCD)

8 8 AVE LISTOPAD 2010 Listopadový Fatimský den měl jiţ ráz skutečně listopadového počasí. Velmi rádi jsme mezi sebou přivítali bývalého lomeckého duchovního správce P. ThDr. Patrika Maturkaniče Ph. D., CFSsS, který nyní působí jako rektor klášterního kostela sv. Máří Magdalény v Brně. Spolu s ním koncelebroval nynější lomecký farář P. Miroslav Nikola. U oltáře pak přisluhoval také náš bratr jáhen Tomas van Zavřel, působící nyní v Táboře. Ve zpovědnici zasedl věrný lomecký poutní zpovědník P. Mgr. Josef Dominik Doubrava O. Praem. ze Lhenic. V úvodu mše sv. všechny přivítal P. Mirek: Milý Patriku a milí poutníci! U Panny Marie Milovaní a sestry, moji drazí Jihočeši! V listopadu myslíme na naše drahé zemřelé, přičemţ vzpomínáme na chvíle proţité s nimi. Myslíme na naše zemřelé rodiče, ţivotní partnery, na pana Josefa Šíleného, Vojtěcha Michala, Stanislava Cinádra, na naše zemřelé děti, u někoho jsou to zase zemřelá vnoučata, zemřelé kněze - P. Františka Hobizala, P. Josefa Břicháčka, spolubratry, spolusestry - S. M. Damaris, S. M. Bertinu, S. M. Bohunku, S. M. Jaroslavu, S. M. Benildu a jiné, ale také na tolik neznámých, kteří také potřebují naše FATIMSKÝ DEN 13. listopadu jsme vţdycky doma. Buď vítán doma! Ať se dneska potěší tvé srdce. To ti všichni přejeme! Buď vítán! Poté se ujal slova P. Patrik: Bratři a sestry! Přicházím jako jeden z vás, jako řadový poutník. Přicházím, jako vy, za Matkou Boţí, abychom si společně vyprosili potřebné milosti. Jsem tady opravdu doma! Na závěr pak P. Patrik před vystavenou Nejsvětější Svátostí zazpíval litanie k Nejsvětějšímu Srdci Jeţíšovu a poté uţ všem přítomným ţehnal samotný Pán. Po něm pak svou ţehnající ruku vloţila skrze kněze na nás i Panna Maria, kterou bylo moţné osobně uctít za zpěvu mariánské písně. Z promluvy jsme vybrali bratři modlitby, přímluvu. Zároveň si uvědomujeme, jak je ten náš ţivot krátký a přitom tak vzácný a ţe i my, den co den, mladí i staří, směřujeme za nimi na věčnost. Jsme na cestě ţivota a to v různých stavech, zaměstnáních, postaveních, lépe řečeno ve sluţbě Bohu a bliţnímu. Ano, ţivot je jedna velká sluţba, jedná velká oběť, která se má den co den spojovat s tou nejvzácnější a nejdraţší obětí Krista Pána. K tomu všemu máme zde velkou pomocnici, Pannu Marii, která nám na této cestě ţivota pomáhá, doprovází nás, která je tak blízko svému Boţímu Synu, ale také nám. Vţdyť jsme také její děti!

9 21. ročník 9 Stačí vzpomenout na jejích pár nezapomenutelných slov, která máme zaznamenána v evangeliích a mohou nám být celoţivotní inspirací ( Jsem sluţebnice Páně! ; Ať se mi stane podle tvého slova! Udělejte všechno, co vám řekne. atd.). Za svůj ţivot, a to díky Bohu, jsme vyslechli pro povzbuzení mnoho myšlenek, kázání, přednášek o Panně Marii. Přesto mi dovolte, abych nyní rozjímal o její výjimečnosti, protoţe ona byla a je vpravdě jediná, mimořádná. Kvůli tomu jsme dnes i my na tomto místě. I proto se k ní tolik utíkáme a prosíme ji o přímluvu. Velká výjimečnost Panny Marie Ti, co se zabývají vznikem vesmíru (kosmogonové) se domnívají, ţe na počátku vedle kladných částic hmoty byly i částice záporné, coţ je přirozené. Při jejich setkání se navzájem vyrušily a přitom vznikla úţasná, zářivá energie snad ten známý velký třesk. Kdyby se byly vyrušily všechny částice, nastala by rovnováha, vesmír by nebyl vznikl. Ale podle teorie na jednu miliardu záporných částic stála jedna miliarda kladných částic, o jedinou kladnou částici větší. Takţe po vyrušení zůstala jen jedna jediná kladná částice, ze které vznikl celý vesmír, náš svět, který byl stvořen samotným Bohem ( A Bůh viděl, ţe je to dobré ). Tak také z jediné duše ochráněné od poskvrny dědičného hříchu vznikla spása celého stvoření, které dovršilo dílo Stvořitele. Víme tedy, ţe je pouze jediná duše, která unikla zákonu dědičného hříchu, a to na základě Boţího milosrdenství. Tou duší je Matka Boţí! Kdyţ Pán Bůh viděl, ţe lidstvo hluboko upadlo, ţe není schopno z tohoto definitivního pádu znovu samo povstat, vymyslel geniální plán spásy. Bůh, který byl uchvácený milosrdnou láskou k padlému lidstvu, sklonil se k němu a postavil se sám proti sobě a to tak, ţe svou nesmírnou láskou se postavil proti své spravedlnosti. Nepochopitelnost logiky našeho milujícího Boha! Ve svém nekonečném milosrdenství dal jediné duši privilegium, a to duši naší drahé Matky Panny Marie. Dříve neţ její duši mohl zasáhnout dědičný hřích, zaštítil ji svoji milostí. Proto také duch temna, ďábel, je v neustálém nepřátelském vztahu s Neposkvrněnou Pannou, protoţe byla a je jedinou duší, která mu unikla z područí věčné smrti. Právě z této jediné neposkvrněné duše vznikla spása celého stvoření, která se dotýká kaţdého z nás. To je velikost, jedinečnost Panny Marie, pro kterou ji oslavují všechna pokolení, i my a celé nebe. Moji drazí přátelé, sepněme zboţně své ruce, ale hlavně pozvedněme svá srdce vzhůru, kde trůní naše nebeská Královna. Jsme přece její děti, její jihočeský lid, který ji vzývá o pomoc ve všech různých těţkostech a zkouškách ţivota. I ona proţila mnoho těţkostí na své

10 10 AVE LISTOPAD 2010 pozemské pouti, proto nás chápe a sklání se k nám. Slyší a opravdu vyslyší v tomto slzavém údolí. Prosme také za ty, které nosíme ve svých srdcích, jak mrtvé, tak také ţivé, protoţe modlitba, jak se říká, rozjasňuje nebesa. Nezapomínejme při pohledu na lomeckou Madonu, ţe drţí v rukou Pána nebe i země. Její druhá ruka, ve které má královské ţezlo, je volná pro kaţdého z nás. Pro kaţdého z nás, kteří touţíme spočinout v jejím náručí. Bezhříšná Čeněk Maria Tomíško Aţ budeme jednotlivě přicházet, abychom ji zboţně uctili, tváří v tvář, pošeptejme ji právě to, co máme tolik na srdci. Proto jsme dnes tady! Nezapomínejme, ţe ona drţí v rukou Pána nebe a země, ţe je mu blízko. Kdyţ jí budeme šeptat naše starosti, slyší je i On. Ona slyší a vyslyší, jen důvěřujme a uvidíme, co jsou to zázraky! Amen. Jako když na horách sněhové pláně jiskřivě vyzdobí sluneční svit, tak tě tvůj Tvůrce svou milostí chráně čistou a zářivou zatoužil mít. V důsledku vítězství nad hadem pekla křišťálný pohár tvé svatosti vzplál. Jaká to bohatství do něho vtekla! Vždyť si tě vyvolil milosti Král! Z vlastní své podstaty Svatosti Boží lidského těla tvar měla jsi dát! Zda však Bůh nejvyšší život svůj vloží do té, v níž byla by nejmenší z vad??! Zdali spíš nevzdálí od svého chrámu, ve kterém po devět měsíců dlel, samu i možnost hříchu a klamu, aby tím světější příbytek měl??! Nádherný odlesku Božského jasu, zrcadlo, na kterém neshledán kaz, paprsku, svítící do temnot času z věčného Ohniska nebeských krás je mi jak slepci, jenž dokola hmatá, slabost mých výrazů v dobrotě suď! Před tebou poklekám, po Bohu svatá, nad všechno stvoření chválena buď!!!

11 21. ročník 11 DĚLÍME SE S VÁMI Podzimní brigáda na Lomečku Letní poutní období uteklo velmi rychle a opět tu máme podzim. S ním nastává kaţdoročně potřeba uvést vše do pořádku dříve, neţ areál zasype sníh. Kdyţ odcházel P. Patrik z Lomečku, říkaly jsme si, jak to asi s podzimní brigádou nakonec dopadne? Přijde někdo? Nebude málo účastníků? Stihne se udělat práce, která je potřeba udělat? V neposlední řadě nás trápila i otázka: Jaké bude počasí? Brigáda byla jiţ dříve naplánována na sobotu 30. října. Meteorologové se předháněli, ţe prý v jiţní části bude celý den pršet a bude zima. Naštěstí tito pánové nevědí, ţe existuje S. M. Benilda, která dostala na starost tam nahoře vyprosit příhodné počasí. Samozřejmě Panna Maria se také nenechala dlouho prosit. Poslední říjnové sobotní ráno se nad Lomečkem probudilo do slunečného počasí. Pravda, bylo trochu chladno, ale to trpělivě P. Mirek zaháněl vařenou kávou či něčím ostřejším a nabízel scházejícím se účastníkům, kteří se rozprchli po svých okrscích a nebylo tak snadné je spočítat. Krátce po půl deváté S. M. Mlada zvěstovala: Uţ je tu víc neţ 20 lidí! To kdyţ jsem se pídila po mnoţství brigádníků, kvůli mnoţství uvařené krupičné kaše. Naše radost byla v poledne velká. Kdyţ se postupně pracující scházeli do klášterního refektáře, ukázalo se, ţe účastníků bylo víc neţ 40. Víme, ţe všichni, kteří přišli, to učinili skutečně kvůli svému blízkému a vnitřnímu vztahu k našemu poutnímu místu a k Panně Marii, neboť zde nebyli pouze naši farníci, ale přišli i Chelčičtí, Bavorovští, ba i Vodňanští. Dokonce byl k účasti přinucen i jeden farník brněnský, neboť se dostatečně nebránil a včas nevysvětlil, ţe nepřijel na brigádu, ale na návštěvu za P. Mirkem. Při objevení se mezi brigádníky hned obdrţel do ruky hrábě a čile se zapojil do hrabání listí, kterého bylo skutečně hodně. P. Mirek musel během brigády jet pokřtít do Bavorova, ale pak se obětavě vrátil ještě mezi své brigádníky. Chtěla bych ještě jednou moc poděkovat všem, kteří obětovali krásné podzimní dopoledne na to, aby náš Lomeček mohl zazimovat. Věřím, ţe Panna Maria jim to všem odplatí svou láskou a blízkostí! Díky vám všem! Pán vám odplať! (S. M. Benedikta)

12 12 AVE LISTOPAD 2010 Zpráva našeho bratra Tomase o Národní pouti do Říma Ve dnech listopadu 2010 proběhla národní pouť do Říma. Pouť se konala za účasti více neţ 1300 poutníků z Čech a Moravy, mezi nimi 13 biskupů, stovka kněţí a další stovka seminaristů. Z naší diecéze se zúčastnilo pouze několik desítek osob, ale Bohu díky za ně. Hlavním důvodem této národní poutě bylo poděkování za loňskou návštěvu papeţe Benedikta XVI. v České republice. Pro mne osobně byla tato pouť i poděkováním za mé jáhenské svěcení, za mé bývalé a současné farníky a prosba za obrácení obyvatel našeho města, kteří ještě nepoznali Jeţíše jako svého Pána a Spasitele. Zároveň jsem nabídl farníkům a dalším osobám, ţe tuto pouť vykonám i za ně a jejich prosby. Pouť není dovolená a tuto pouť jsem nepovaţoval za ryze osobní záleţitost. Mnoho lidí se z různých důvodů na pouť nedostane, a tak je takovým dobrým zvykem, ţe tomu, který putuje, se předají přímluvy a prosby. Dotyčný poutník je pak předkládá Pánu při své pouti a ti, kteří zůstávají doma, ho doprovází v modlitbách. Část poutníků letěla letadlem a část putovala autobusem. Zpočátku se zdálo, ţe se z finančních důvodů nemohu zúčastnit. Byl jsem Bohu velice vděčný za to, ţe se mi podařilo najít výhodnou kombinaci letecké dopravy s ubytováním a ţe mi poslal lidi, kteří svou štědrostí umoţnili účast. Všichni jsme mohli sledovat národní pouť prostřednictvím radia Proglas a Tv Noe, a to buď v televizi, nebo přes internet. Zahajovací poutní mše sv. se konala v úterý 9. listopadu v bazilice Santa Maria Maggiore. Hlavním celebrantem byl Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a primas moravský. Ve své homilii přiblíţil význam této baziliky pro slovanské národy: Kdyţ v roce 867 připutovali do Říma svatí bratři Cyril a Metoděj, aby si vyţádali schválení liturgických knih ve slovanském jazyce, stalo se to právě zde. Tady slavnostně poloţil na oltář bohosluţebné knihy ve staroslověnštině papeţ Hadrián II., aby vyjádřil jejich schválení. Tady se poprvé slavila mše svatá ve slovanském jazyce. Přítomen byl i 1. místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, který během Národní poutě do Říma vedl vládní delegaci. Vyvrcholení národní poutě bylo ve středu 10. listopadu 2010, kdy se konala generální audience Svatého otce. My, poutníci z Čech a Moravy, mezi nimi i vládní delegace a první dáma Livie Klausová, zastupující svého manţela, prezidenta ČR Václava Klause, jsme měli tu čest zvláštní audience se Svatým otcem. Benedikt

13 21. ročník 13 XVI nás dokonce pozdravil v českém jazyce mj. těmito slovy: Srdečně zdravím vás, poutníky z České republiky, kteří jste se zde sešli v tak hojném počtu, abyste oplatili mou návštěvu, kterou jsem s radostí vykonal ve vaší zemi v minulém roce. Milí přátelé, vítám vás! Uchovávám si milou a vděčnou vzpomínku na svou příjemnou cestu do vaší krásné země. Čeští a moravští poutníci doprovázeli audienci zpěvy a z mnoha úst zněl hlasitý slogan: Děkujeme, svatý otče! Toto setkání s papeţem, byť na dálku, bylo opravdu mimořádnou událostí. Odpolední mše svatá v bazilice svatého Petra, při které jsem měl moţnost slouţit hlavnímu celebrantovi arcibiskupovi Dominikovi Dukovi u oltáře, byla téţ velice silným záţitkem. V souvislosti se svátkem papeţe Lva Velikého vzpomněl arcibiskup Duka na to, jak papeţ dvakrát zachránil město Řím před barbary a od té doby se nazývá římský biskup papa otec. Na závěr mše svaté vybídl poutníky, aby upevnili svou víru, a vyslovil přání, aby jim pouť pomohla k poznání toho, kdo je skálou v jejich rodinách a v naší církvi. V dopoledních hodinách ve čtvrtek 11. listopadu se poutníci sešli v bazilice sv. Jana v Lateránu. Hlavním celebrantem této závěrečné mše svaté byl kardinál Miloslav Vlk. Ve svém úvodu uvedl, ţe bazilika sv. Jana v Lateránu je římskou katedrálou samotného papeţe jako římského biskupa. Také připomněl, ţe naše pouť je setkání naší místní církve s církví univerzální, celosvětovou, tak jako papeţova návštěva u nás byla setkáním univerzální církve, kterou papeţ reprezentuje, s církví místní u nás. Těmito vzájemnými návštěvami se konkretizuje a prohlubuje skutečnost církve, univerzálního společenství věřících vedených biskupy pod předsednictvím Petrova nástupce. Je to setkání nejen s církví dnešní, ale také cesta k jejím i našim kořenům, ke hrobům apoštolů. Díky asistenci bohoslovců arcibiskupského semináře v Praze byla i tato liturgie, stejně jako včerejší, mimořádně důstojná a krásná. Sám jsem byl poctěn sluţbou evangelijního jáhna. Bezprostředně po závěru mše svaté se poutníci přemístili do nedaleké baziliky Svatého Kříţe Jeruzalémského. Vítal nás tam opět pan kardinál Vlk, protoţe tato bazilika je jeho titulárním kostelem. Ve svém úvodu vysvětlil, ţe se jedná o tradice, sahající aţ do 11. století, kdy symbolický titul kardinál získávali římští kněţí, kteří byli papeţovými poradci, sídlící u významných bazilik. Kdyţ byli později jmenováni kardinály i jiní biskupové neţ římští, dostávali aspoň symbolicky některé významné římské baziliky. V této bazilice se slavnostně zakončila národní pouť modlitbou Anděl Páně, bohosluţbou slova a poboţností k ostatkům Kristova

14 14 AVE LISTOPAD 2010 kříţe, které se nacházejí právě na tomto místě. Cílem naší pouti, byl dle slov pana kardinála, na závěr naší pouti vsadit kříţ, ţivý kříţ do našeho ţivota. Poté co dlouhá řada poutníků následovala své biskupy v uctívání Svatého kříţe, zaznělo slavnostní Te Deum: Boţe chválíme Tě!, při kterém se mnoho srdcí zachvělo a někomu i ukápla slza. Nechci Vás okrást o závěrečná slova velvyslance ČR při Svatém stolci JUDr. Pavla Vošalíka: Kdykoli se s Jeho Svatostí mám tu čest potkat, vţdy se v uplynulých třinácti měsících vracel ke své návštěvě u nás a vţdy to bylo s upřímnou radostí a vděčností. Nejinak tomu bylo i včera, kdy během generální audience Jeho Svatost znovu zopakoval, jak je vděčný za to, ţe naši zemi mohl navštívit ( ) a dodal: Já jsem velmi šťastný, pane velvyslanče. Vidíte, kolik poutníků od Vás přišlo. Byla to opravdu znamenitá pouť, na kterou málo kdo z poutníků zapomene a nikdo nebude litovat, ţe vynaloţil finance a úsilí. Samotná přítomnost mezi poutníky byla velkým poţehnáním pro kaţdého z nás. Osobně jsem měl radost, ţe jsem se za vás mohl modlit, a jak rád jsem to pro vás udělal. Děkuji všem, kteří svými modlitbami doma provázeli celou naší pouť. Velké Pán Bůh zaplať! Česká televize bude v rámci pořadu Cesty víry dne 5. prosince 2010 na ČT2 vysílat dokument o této pouti. DVD nahrávky si můţete objednat u Tv Noe, a to buď em (vysilani@tvnoe.cz), poštou (Kostelní nám. 2, Ostrava) anebo telefonicky ( ). (Jáhen Mr. Mgr. Tomas van Zavrel) Slovo biskupů poutníkům do Říma Chceme dnes poutí do Říma a zvláště za Svatým otcem vyjádřit svou vděčnost nejen za návštěvu u nás, ale i za to, ţe jsme se díky papeţi mohli sami na sebe podívat z jiného úhlu, novým, osvěţujícím pohledem. Tato cesta je nazvána národní děkovnou poutí, aby nám připomínala, ţe nejde o výlet za kulturními krásami Říma. Uvidíme jistě i ty, budeme potěšeni krásou, která ukazuje na samotného Tvůrce, ale především budeme chtít na chvíli být poutníky. Znamená to vykročit ze všedních dnů, nechat doma běţné starosti a podobně jako tomu bývá při duchovních cvičeních proţívat hlouběji společenství s Bohem i druhými poutníky. Mnozí na této cestě nehledají vědomě Boha, ale sami sebe. Chtějí lépe poznat své místo na světě, smysl ţivota, chtějí si v klidu promyslet, co vlastně je v ţivotě důleţité. Takové zkoumání sebe sama, svého smyslu a směru ţivota, vede hledající lidi k Bohu, který je Láskou, Dobrem a Pravdou. Hlavním smyslem naší pouti do Říma bude především cesta na hlubinu, kde se setkáme s Bohem. (úryvek z příručky poutníků)

15 21. ročník 15 Vzpomínky P. Koláčka na kardinála Špidlíka Kolikrát jen jsem já musel po svém příjezdu do Říma vysvětlovat etymologii jména Špidlík sloupům našeho Historického institutu jako byli Burnus, Batllori, Zubillaga, Lamalle, Dalmases, Egaňa, Schumacher, Polár, De Adama, Scaduto a Colpo! Začínal jsem líčením pravé moravské zabíjačky, protoţe v ní při dělání jitrnic dělají špidlíci důleţitou roli. Musel jsem vţdycky jako kluk zašpičatit pořádnou kopku špejlí, aby je měl náš řezník, bratranec Bohuš, také Koláček, po ruce. Nejprve naládoval (tak to říkal dědoušek za císaře pána) či nabíjel (to se říkalo za první republiky) vypraná střívka prejtem a pak je rychle propichoval špidlíky, tedy zašpičatěnými špejlemi, které pak ulamoval. Na obou koncích jitrnice zůstaly tak tři aţ čtyřcentimetroví špidlíci. Naše chodící encyklopedie P. Mario Colpo vtipně poznamenal: Nomen omen. Latina má úţasnou přednost, ţe dvěma slovy dokáţe říci tak mnoho. Česky bych musel vysvětlovat: Jméno je znamením, předzvěstí, co ta osoba je a znamená, a ţe bez těch špidlíků by prejt, to nejcennější na jitrnici, vyklouzlo a zůstalo by jen střívko. Moudrý úsměv P. Colpa jen pečetil, rozumíme si: Jméno plně vystihuje velikost i bohatství otce Špidlíka. V posledních dnech, po jeho smrti 16. dubna 2010, jsem četl hodně nekrologů, kázání, soustrastných telegramů i novinových článků in memoriam P. Špidlík. S mnoha věcmi bylo třeba souhlasit, ale pořád mi něco chybělo, aby postava P. Špidlíka byla dokreslena. Nabodl mě titulek ve zpravodajství: Dokázal vykládat vtipy i papeţi! Zdálo se mi to jako troškaření. Tehdy křísl nápad, ţe našeho Tomáše, kardinála Špidlíka mohou dokreslit jenom vtipy, tedy ţádná svatozář či chvalořeči. Kaţdý rok jsme se asi čtyřikrát pravidelně setkávali u Špidlíků, tedy my, jezuité ţijící, studující nebo jako on přednášející v Římě. Při kaţdém posezení došlo k souboji ve vyprávění vtipů, úplný ohňostroj. V prvních letech po příchodu z husákovského totalitního reţimu jsem byl nabit politickými vtipy a tak jsem dokázal drţet krok s jeho zásobou v patrontaši. Avšak brzo jsem ztrácel dech, protoţe jsem neměl čerstvý přísun z vlasti. A tak on bez konkurence kraloval a nejméně půl hodiny dokázal vystřelovat své prskavky vtipů. Pamatuji si ještě na první souboje ve vyprávění vtipů. P. Špidlík: Dva muţi jedou ve vlaku. Jeden říká naproti sedícímu: Znáte poslední vtip o karabiniérech? (To jsou italští policisté). Ten druhý se zatváří přísně. I já jsem členem pořádkových sil. No dobrá, budu jej tedy vyprávět pomalu a dvakrát! Já mu replikoval: Víte, jaký je rozdíl mezi indickou ţenou a naším estébákem? Chvíle rozpaků a mlčení. Pak s ukazováčkem uprostřed čela: Indická ţena tu má červený bod, estébák tu nemá nic! (pokračování příště)

16 16 AVE LISTOPAD 2010 Rok založení Společnosti pro obnovu mariánského sloupu Snahy o obnovu mariánského sloupu oţily ke konci osmdesátých let 20. století. Byly to podněty duchovní, ale i výtvarné architektonické. V roce 1987 byla uspořádána další ze soutěţí na dostavbu Staroměstské radnice. U několika soutěţních návrhů byl mariánský sloup přímo zakreslen do výkresů. Autoři těchto návrhů s ním počítali jako s nedílnou součástí Staroměstského náměstí, protoţe věděli, ţe je stále pevným výchozím kompozičním bodem a rozměrovým měřítkem jak pro celý prostor, tak pro dostavbu radnice. Rok 1989 otevřel moţnost úsilí o obnovu sloupu opět zveřejnit. Dne 3. dubna 1990 byla zaloţena Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Prvním předsedou byl Ing. arch. Pavel Nauman, který se o její vznik velmi zaslouţil. Společnost je občanské sdruţení laiků a je registrována Ministerstvem vnitra ČR. Ve stanovách je přesně definováno, ţe účelem existence Společnosti je znovu postavit mariánský sloup v jeho původní podobě na Staroměstském náměstí v Praze. Pro uskutečnění svého cíle děláme vše, co je v našich silách a schopnostech. Dále uţ jen spoléháme na pomoc Panny Marie a podřizujeme se vůli Boţí. Veškerá práce členů je dobrovolná a nehonorovaná v období finanční nouze členové gémia Společnost podporují ještě půjčkami. Členové dávají a nepřijímají. Všechny finanční prostředky pocházejí z dobrovolných darů věřících z domova a od našich krajanů ze zahraničí, kteří v obnovení sloupu vţdy viděli symbol své touhy po návratu do vlasti a skončení komunistického reţimu. Svými oponenty jsme jiţ mnohokrát byli poučováni, ţe by bylo lépe pouţít finanční prostředky na charitativní činnost. Vím určitě, ţe ti, kdo přispívají na mariánský sloup, přispívají také na charitativní aktivity, takţe ani to nemusí být našim oponentům líto. (Jan Bradna) I pokleká pojednou Praha na schody chrámů, na obrubníky posvátných soch. Zas po letech cítí Oskar ten společný dech, jímţ pokrevná rodina dýše. Není to v slávě a vřavě, není to v gestu a pýše. Je to jen v pohledu letmém a v dotyku plachém, v stísnění strachem, nadějí A připadá mu, ţe cosi, co neznal, co slzou řeřavou v prsou mu ţhne, se kaţdou chvílí jiţ plamenem vznítí. Jde to tak zdlouha, jde to tak ztěţka, jde to tak jistě. Aţ jednoho dne! Na malém rynku, na holém přeznámém místě octla se kytička čerstvého kvítí. (Václav Renč Praţská legenda)

17 21. ročník 17 Člověk má svobodu vyslovit svůj souhlas V adventní době se církevní společenství připravuje na slavení velkého tajemství vtělení. Jsme pozváni nově objevovat svůj osobní vztah k Bohu a prohlubovat ho. Latinské slovo adventus odkazuje na Kristův příchod a zdůrazňuje sestoupení Boha k lidstvu, na něţ by kaţdý měl odpovědět s otevřeností, hledáním a souhlasem. Tak, jako je Bůh svobodný, protoţe ho k tomu vede jedině jeho láska, má i člověk svobodu vyslovit Advent nás zve svůj souhlas: Bůh očekává odpověď danou z lásky. Bůh chce přicházet na zemi skrze nás V určitém smyslu Pán chce skrze nás lidi stále přicházet na zemi. Klepe na dveře našeho srdce: Jsi ochoten dát mi své tělo, svůj čas a svůj ţivot? Je to hlas Pána, který chce vstoupit i do naší doby, chce vstoupit skrze nás do ţivota dnešních lidí. Hledá ţivý příbytek, totiţ náš osobní ţivot. To je příchod Páně a tomu se chceme v době adventní novým způsobem učit: Ať Pán přijde také skrze nás. (Převzato z www. víra: Benedikt XVI.) Pane, mluvíme o naději a jsme plni skleslosti. Mluvíme o víře a jsme plni pochybnosti. Mluvíme o budoucnosti a nedovedeme se vypořádat s minulostí. Mluvíme o následování a naše cesta je jen pokulháváním. Mluvíme o Tvém příchodu, ale zabydlujeme se zde tak, jako bychom neměli nikdy odejít. Mluvíme o spáse a vůbec se nebráníme tomu, co naše spasení ohrožuje. Pane, vyslyš naše přiznání, odpusť nám naši nevěrnost a malověrnost a uveď nás na novou cestu. Amen. Můj Bůh je jiný

18 18 AVE LISTOPAD 2010 Nikdy nebudu věřit v Boha, který by se o člověka nezajímal a neměl v něm zalíbení, v Boha, který by si přál, abych se ho bál, a který by číhal na člověka, aby ho nachytal při hříchu, v Boha, který by vyţadoval, abychom kaţdou sluţbu udělali na jedničku, v Boha, který by hrozbou ohně trestal kaţdou lidskou radost, v Boha neschopného pochopit, ţe se děti občas toulají a zapomínají, v Boha, který by nenabídl nové setkání tomu, kdo jej opustil, v Boha, který by pro kaţdého člověka neměl zvláštní a osobní slovo určené jen pro něj, v Boha, který by člověku překáţel v růstu, přeměně sebe a světa, v Boha, který by byl nepřítelem hmoty, v Boha, který by nebyl láska a nedokázal v lásku proměnit vše, čeho se dotkne, v Boha, který by tělo navţdy zničil, namísto toho, aby jej vzkřísil, v Boha, který by se staral o duše a ne o lidi, v Boha, kterého by se nemuseli bát bohatí, před jejichţ dveřmi je bída a hlad, v Boha, který by měl zálibu pouze v bolesti, v Boha lidí, kteří si myslí, ţe jej milují, nemilují ale lidi kolem sebe, v Boha lidí, kteří chodí do kostela a přitom stále lţou, podvádějí a donášejí, v Boha, který by ve jménu naděje na věčný ţivot bránil úsilí přetvořit tento svět, v Boha kazatelů, kteří umějí odpovědět na všechny otázky, v Boha, který by nebyl přítomný všude, kde se lidé mají rádi, v Boha, se kterým by bylo moţné setkat se jen v kostele, v Boha naivního dědečka, kterého lze zneuţít podle vlastní vůle, v Boha, kterého by mohli pochopit jen moudří a dospělí lidé, v Boha bez tajemství, v Boha, ve kterého bych nemohl proti vší naději doufat. V Boha, ve kterého nechtějí uvěřit ateisté, nemůžu věřit ani já. Můj Bůh je opravdu jiný. (Maximos IV. ( ), patriarcha melchitské řeckokatolické církve, aktivní účastník 2. vatikánského koncilu; převzato z www. poust.cz) Jakub - oběd

19 V diáři mám u data pátek 7. května poznámku Jakub oběd. Ten oběd se však neuskutečnil. Jakub se ve čtvrtek 6. května zabil. Před třemi týdny Jakub strávil jeden týden v našem domě. Odmítla ho dívka a bylo to tvrdé odmítnutí. Několikrát jsem ho viděl, jak si prohlíţel fotografii z novoročního večírku. Ona v krásné večerní róbě, on ve smokingu. Ach, to byla krásná chvíle, řekl zasněně a smutně. Dvakrát se pokoušel o sebevraţdu, ale vţdy neúspěšně. Tentokrát se to podařilo. Co si udělal? Nemohu pochopit, ţe k tomu našel odvahu. Jakub se otrávil výfukovými plyny svého vozu. Ještě dva dny před tím jsem se s ním setkal v jedné cukrárně. Byl tam se svými přáteli. Prohodili jsme pár slov a společně jsme se zasmáli. Zdálo se mi, ţe je zcela v pořádku. (Kde jsme se to naučili, ţe umíme skrývat bolest?) Jaké mám nyní pocity? Jsem zmatený. Všechno mi přikrývá černý závoj beznadějné smrti. Proč? Jak je to hrozné, kdyţ jsme ovládáni něčím, čemu nerozumíme. Mám pocit viny. Původně jsme si naplánovali společný oběd na 6. května, ale já jsem to přesunul na pátek 7. května. Nemohu si pomoci, ale stále se mi vtírá otázka: Jak by to bylo, kdybych to byl býval nezměnil? Vím, ţe pocit viny časem vybledne. Příliš dobře znám své chyby a selhání. Neschopnost odpustit sám sobě je sebevraţedná. Snaţím se věc vysvětlit. Smrt mi pomáhá rozptýlit mlhu! Kdyţ vidím náhlý odchod ze ţivota, ještě výrazněji přede mnou vyvstává otázka, proč jsme zde. Smrt přispívá k tomu, ţe se zbavuji marné posedlosti ţivotem a na první místo kladu to nejdůleţitější: Jeţíš Kristus vstal z mrtvých a Bůh mi odpustil moje viny. Jestliţe všichni stojíme tváří v tvář smrti, měli bychom také všichni pamatovat na skutečnost nejpodstatnější, na Jeţíšovo vítězství a Boţí odpuštění. Proč to zde píšu? Přeji si, abyste si uvědomili, jak velice důleţitý je kaţdý člověk, ţijící na tomto světě. Miloval jsem Jakuba a touto vzpomínkou na něj mu chci prokázat poctu. Byl obětí beznaděje. Touţil po ţivotě, jaký nemohl mít. Měl ţivot, který nezvládl. Byl vtaţen do hlučného střetu mezi světem na straně jedné a hrstkou nás na straně druhé. Ţivot nemá cenu! křičí svět. Ţivot má cenu! voláme my. A někde mezi tím se nacházel Jakub, polapený a zmatený. Chvíli poslouchal svět, chvíli naslouchal nám. Nakonec jsme byli překřičeni. Propadl zoufalství a se ţivotem skončil. My ovšem nesmíme přestat křičet. Bude mnoho těch, kteří nás budou ignorovat. Ale mnozí nás poslechnou. A i kdyby poslechl jenom jeden, mělo by to cenu! (Převzato z www. dobrejitro.cz)

20 20 AVE LISTOPAD 2010 MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Čím více se modlíme, tím více se chceme modlit. Máte srdce malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí schopným milovat Boha. Bůh nehledá ani dlouhé, ani krásné modlitby, ale takové, které vycházejí z hloubi srdce s velkou úctou a s opravdovou touhou líbit se Bohu. Jak velkou radost mu udělá čtvrthodinka, kterou si utrhneme z našeho zaměstnání, z nějaké neuţitečné věci, abychom se pomodlili! Soukromá modlitba je jako sláma rozházená po poli. Kdyţ ji zapálíme, má malý ţár, ale kdyţ dáme roztroušenou slámu na hromadu, oheň je bohatý a šlehá vysoko k nebi: tak je tomu s veřejnou modlitbou. Člověk má krásnou funkci modlit se a milovat. To je štěstí člověka na zemi. Člověk je chudák a potřebuje všechno ţádat od Boha. Sv. František z Assisi My všichni jsme jako slepí a Pán těmito dvěma bratry osvěcuje náš zrak. Proto jsme povinni denně chválit Stvořitele zvláště za ně, ale i za jiné tvory, které denně potřebujeme. Buďte trpěliví v útrapách, bdělí v modlitbách, stálí v práci, mírní v řeči, přísní v mravech, vděční v dobrodiních. Bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenţ jsi na nebesích! Neboť u něho jsem uloţil celý svůj poklad a všechnu naději zakotvil. Čím jiným jsou sluhové Boţí neţ Boţími pěvci, kteří mají povznášet a povzbuzovat lidská srdce k duchovnímu veselí. Tak jako jsme povinni zdrţovat se hojnosti jídla, které škodí tělu i duši, podobně nám škodí přílišná zdrţenlivost a umrtvování; tady je třeba ještě větší opatrnosti. Pán chce milosrdenství a nikoli oběti.

21 21. ročník 21 PAPRSEK VĚKŮ 13. listopadu jsme oslavili svátek sv. Aneţky České. V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze byla slouţena slavná mše sv. Hlavním celebrantem byl praţský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP. Homilii pronesl prof. Petr Piťha. Přinášíme její plné znění. Lidé dobří, otče arcibiskupe, bratři a sestry, kdyţ nasloucháme čtení Evangelia, stojíme. Mluví s námi Bůh. Dnes pokolikáté uţ nám řekl, jaké je kritérium Boţího soudu. Na jedné straně stojí lidé milosrdní a obětaví a jsou nazváni spravedlivými. Na druhé se zděšeně diví lidé lhostejní, lakotní, pyšní, sobci a jsou nazváni zlořečení. Kristus s námi mluví jako s přáteli, nenařizuje jako pán svým otrokům. Je tedy nyní třeba, abychom také něco řekli. Kritérium Boţího soudu je pro nás, kteří ţijeme, otázkou, kam se postavíme. Po pravici Kristovu mezi spravedlivé nebo po jeho levici. Je tam tolik lákavého, je tam tolik mocných, bohatých, pohodlně ţijících lidí. Zvou nás mezi sebe. Pozoruhodně pevně se k této otázce postavila Aneţka Přemyslovna. Odmítla dvorský ţivot, odmítla korunu císařovny a svatební šaty princezny zaměnila za pytlovinu řeholního roucha. Nedívejme se na to jako na obrázek z pohádkové kníţky. Co udělala? Odmítla konzumní způsob ţivota a šla se realizovat v obětavé sluţbě. Tak bychom to řekli dnešním jazykem. Co chtěla? Chtěla se zbavit všech těch pout, intrik, obav, pokrytectví, závisti a msty, které doprovázely dvorský ţivot středověku a v bohaté demokratické současnosti se rozlily do celé společnosti. Chtěla být svobodná. Chudoba není nouze, ale vladařský odstup od majetku a věcí, které mají slouţit a ne zotročovat. Sestra Aneţka, dcera královská, je velký vzor. Byla věcná a moudrá. Nevyzývá nás, abychom uţ dnes večer všechno nechali stát a vstoupili do některého chudého řádu. Upozorňuje nás však, ţe v kaţdém okamţiku volíme své postavení po pravici, či levici Kristově. S tichým úsměvem zkušeného nám vypráví, jak úţasné to je, kdyţ majetnická pěst rozkvete ve štědrou dlaň. Jak nešťastné je naopak, kdyţ se dlaň chtivostí zredukuje v pěst. K čemu se pak hodí? Jen k ráně a křeči vzteku. Hovoří o tom, jak špatně se ţije, kdyţ rukama svíráme snop svých úspěchů. Jak naopak doširoka otevřená náruč přivede nám ty, které chceme v lásce přijmout a vřele obejmout.