Vyhnání _vysídlení odsun?

Transkript

1 studentská konference Vyhnání _vysídlení odsun? VIII. ročník studentské konference Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě Porubě 26 / 27 / 3 / 2013 Tato konference se koná v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

2 2

3 obsah Program konference... 4 Studentské konference na Gymnáziu Olgy Havlové... 5 Medailony hostů... 6 Liselotte Židová... 8 Vysídlení Němců z Československa / Ondřej Matějka Integrace a nové osídlování Československa / Ondřej Matějka Recepce a kultura vzpomínání v proměnách času do dneška / Ondřej Matějka Rudolf Hadwiger. Pod vodami Nýznerovského vodopádu / Vít Lucuk Krajina s odsunem / Petr Mikšíček Poválečné excesy v Ostravě / Tomáš Staněk Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva / Radoslav Daněk Vyhnání a český nacionální socialismus / Jan Urban Workshop I - Čeští Němci a vznik Československa / Josef Märc Workshop II - Sudety - protrhnout vrstvu lhostejnosti / Milan Hes Workshop III - Poválečné násilí / Jiří Sovadina Řekni, kdo ti mrtví jsou / Jiří Peňás Komiks Příběhy 20. století. Masakr U Zabitého / Adam Drda, Martin Plško Prameny a literatura / připravil Matěj Spurný Projekt Moderní dějiny do škol

4 Program konference I. den zahájení ředitelka gymnázia Jana Huvarová a předseda Občanského sdružení PANT Petr Pánek 9.20 / přednáška Ondřeje Matějky (Antikomplex) uvedení do událostí konce války v květnu 1945 a následujících měsíců, odsun Němců / přestávka, občerstvení / workshopy I. studenti se rozdělí do tří skupin (skupiny se budou u jednotlivých lektorů obměňovat) Jiří Sovadina pracovní listy Divoký odsun - poválečné násilí v létě roku 1945 Josef März Čeští Němci a vznik Československa Milan Hes práce s dokumentárním filmem Sudety protrhnout vrstvu lhostejnosti / oběd / workshopy II / komentář k výstavě sdružení Antikomplex Zmizelé Sudety / moderovaná debata na téma poválečného násilí, osvobození a odsunu Němců, jeho příčin, průběhu a dopadů na poválečný vývoj Československa: Ondřej Matějka, Adam Drda, Jan Urban večer v klubu FIDUCIA v centru Ostravy 18.00_ projekce filmu Zabíjení po česku - pokus o zachycení rozporuplného fenoménu tzv. divokých odsunů mezi koncem války a Postupimskou konferencí, kdy bylo vyhnáno z domovů kolem sedmi set tisíc starousedlých Němců z Československa II. den zahájení 9.10 / setkání s pamětnicí Liselotte Židovou a debata s ní / Zaniklá místa paměti prezentace fotografií Milan Ryjáček (OA Choceň) aktuální fotografie zaniklých vesnic a pohraniční krajiny z poslední doby, proměna krajiny a míst v Sudetech, především na Jesenicku / přestávka / workshopy III / oběd / přednáška Radoslava Daňka (Archiv města Ostravy) poválečné násilí v Ostravě beseda zakončení konference Poděkování: Gymnáziu Olgy Havlové, občanskému sdružení ANTIKOMPLEX, organizaci POST BELLUM, Archivu města Ostravy, Iloně Rozehnalové z antikvariátu Fiducia a všem spolupracovníkům a přátelům, bez nichž by se tato akce nemohla konat. 4

5 Studentské konference studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun? na Gymnáziu Olgy Havlové Občanské sdružení PANT ve spolupráci s Gymnáziem Olgy Havlové pořádá již VIII. ročník středoškolské studentské konference v Ostravě opět v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR a bude zaměřena na dramatické události odsunu německého obyvatelstva z Československa v roce 1945, jeho příčiny, průběh a tragické důsledky. Studentské konference na Gymnáziu Olgy Havlové mají letitou tradici, první se konala v roce 2006, po ní následovaly každoročně další, již dvoudenní - vždy tematicky zaměřené na události dějin 20. století, pokrývaly tak postupně ve vymezených časových úsecích jednotlivá zásadní údobí. V prvních letech tato jedinečná setkávání tradičně podporoval Magistrát města Ostravy, proto byla témata prvních pěti ročníků zaměřena výrazně regionálně. Poslední dva ročníky jsme se již zaměřili na konkrétní fenomén (lágry v totalitních režimech, druhá kultura v Československu) a v tomto trendu chceme pokračovat i nadále. Občanské sdružení PANT bylo spoluorganizátorem posledních ročníků konferencí a díky svým aktivitám je nyní posouvá na celorepublikovou úroveň. Letos se konference koná již podruhé jako jedna z aktivit projektu Občanského sdružení PANT Moderní dějiny do škol, který získal grantovou podporu OPVK ESF. Tato skutečnost se promítá do koncipování konference, která je nyní pilotní aktivitou, na níž v projektu naváže aktivita další - studentské minikonference na partnerských školách. Ostravské konference se proto zúčastní učitelé z jiných částí republiky (ze škol zapojených do projektu), kteří v průběhu roku budou s naší podporou organizovat se svými studenty vlastní jednodenní studentské minikonference na svých školách. Ty jsou další významnou aktivitou projektu Moderní dějiny do škol, jejich smyslem je rozšířit tuto netradiční a velmi efektivní metodu vzdělávání také do jiných škol v České republice. Tématem letošní konference Vyhnání vysídlení odsun? na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě budou dramatické události odsunu německého obyvatelstva z Československa v roce 1945, jeho příčiny, průběh a tragické důsledky. Naším záměrem je představit studentům základní historická fakta o těchto událostech a zamyslet se v debatách a pracovních dílnách nad tím, proč vyvolávají dodnes tolik emocí a kontroverzních reakcí. Studenti získají základní povědomí o jednotlivých fázích odsunu, jeho okamžitých a dlouhodobých cílech, legalizaci násilí a důsledcích této zásadní etnické proměny českých zemí, včetně dosídlování pohraničí a devastaci kulturního dědictví. Nabídneme studentům a jejich učitelům pestrý program, zaměřený na různé přístupy a metody práce - historické přednášky, pracovní dílny zaměřené na práci s prameny, setkání s pamětnicí, projekci dokumentárního filmu, výstavu k tématu a prostor pro otevřenou diskusi. Součástí programu bude také kulturní večer pro účastníky konference, během které účastníci zhlédnou film a dostanou prostor k diskusi s hosty. Základní charakteristika studentských konferencí dvoudenní konference zainteresovaných studentů a jejich učitelů z gymnázií a středních škol z Ostravy a dalších měst České republiky probíhá v prostorách Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě kvalitní technické zázemí, multimediální učebny, studovna, knihovna, stravovací kapacity ubytování pro účastníky konference ze vzdálenějších oblastí je zajištěno v blízkosti gymnázia programovou nabídku zajistí organizátoři z Občanského sdružení PANT, jednotlivá témata pootevřou pedagogové a pozvaní hosté (historikové, pamětníci, žurnalisté, fotografové, umělci...) konference je organizována pro studenty, kteří se zajímají o moderní dějiny, popřípadě chtějí studovat historii, politologii či příbuzné obory na VŠ (z každé oslovené školy tříčlenné až pětičlenné skupiny studentů s pedagogickým doprovodem) kulturní večer pro účastníky konference - divadlo a hudba studenti zkoumají dobu minulou, ale přesto stále přítomnou neprožili ji, výrazně však poznamenala životy jejich prarodičů otevřeno opomíjené téma není možné se tvářit, že to je již dávno, že je zbytečné se k tehdejším událostem a lidským osudům vracet téma bude rozkryto do hloubky, v běžné výuce na středních školách je tomuto tématu většinou věnováno málo času a pozornosti výklady a interpretace jsou často zploštělé, povrchní, příliš odosobněné, často vyznívají jen jako jakási odtažitá a dávná statistika událostí a jmen zprostředkujeme studentům svědectví pamětníků, jejich prožitky, vzpomínky studenti a učitelé vytvoří konferenční sborník dobových dokumentů, fotografií, osobních svědectví umožníme studentům s podobným zájmem výměnu názorů a představení vlastních projektů, vedeme je k umění argumentace a diskuse zapojíme do aktivit pedagogy z pilotních škol (výměna názorů a zkušeností), nabídka uspořádání jednodenní minikonference na jejich škole vymezené dějinné fenomény mohou být prozkoumány mnohovrstevnatě nejen popisně s dominancí politických a hospodářských dějin (jak bývá bohužel obvyklé), ale taktéž v rovinách dalších: reference o událostech a jejich spoluutváření dobovým tiskem, literáty a umělci, studentským hnutím, události pohledem osobních svědectví, pohnutých příběhů a rodinných historií, dochovaných pramenů atd. studenty seznámíme s našimi nedávnými dějinami a jejich aktéry, příčinami a důsledky zhoubných ideologií jinou formou, než nabízí běžná zevrubná výuka rozšíření okruhu zapojených učitelů a studentů mimo Ostravu, nabídka spolupráce pro jiné střední školy - výměna postřehů, nápadů, myšlenek, vzájemná inspirace metodické materiály a náměty pro zúčastněné pedagogy 5

6 medailony hostů jan urban Český novinář, pedagog, jeden z předních disidentů v době komunistického režimu, signatář Charty 77, spoluzakladatel, lídr a mluvčí Občanského fóra. Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud jsem zvědavý, žiji Jan Urban vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (promoval 1974). Za normalizace pracoval jako středoškolský učitel a také v dělnických profesích. Po roce 1987 přispíval do tehdy ještě nelegálních Lidových novin. V období se pak angažoval v Občanském fóru, jehož se stal mluvčím a lídrem pro první svobodné parlamentní volby konané v červnu Z politického života odešel den po oznámení jejich výsledků, kdy bylo zřejmé, že Komunistická strana Československa byla poražena. Byl jedním ze zakladatelů Nadace Lidových novin a organizátorem humanitární akce SOS Sarajevo. Od roku 1993 střídavě žije v Praze a v Sarajevu. V průběhu války v Bosně a Hercegovině byl válečným zpravodajem z místa konfliktu. Byl členem Mezinárodní nezávislé komise pro Kosovo. V Iráku školil novináře a pracoval na projektech záchrany kulturního dědictví ( ). Natočil dva dokumentární filmy o kosovském konfliktu. Byl vydavatelem časopisu Transitions ( ). Do roku 2003 pracoval jako renomovaný komentátor Českého rozhlasu 6 / Rádia Svobodná Evropa. Působil také jako člen Mezinárodní nezávislé expertní komise pro Kosovo. O kosovském konfliktu natočil dokumentární film. Psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Léta spolupracuje se společností Člověk v tísni. 6 Je nositelem dvou cen (v USA a Salvadoru) za obranu lidských práv. V roce 2001 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. V současnosti působí jako profesor na New York University in Prague. Knihy: Všem sráčům navzdory : válka, o které nechcete nic vědět, Praha, G plus G, 1997 Tunel plný krve, aneb, Kauza Diag Human (trochu jinak), Praha, Gema Art Group, 2007 Extrémy a lidé blízcí: rozhovor se Šimonem Pánkem, Praha, Galén, 2008 Film: Kolík č.12 - Kosovo 1999, Nataša Noháčová, Jan Urban / Česká republika / 2000 adam drda Novinář, publicista a rozhlasový dokumentarista, je ročník Na Vlastní nohy se staví v 16 letech. Táhne ho to k humanitním disciplinám, ale jak sám říká, jako výrazně nestudijní typ v podstatě neutrpěl žádné socialistické vzdělání. Zavrhuje jednu školu za druhou, včetně příprav na profesi kameníka i knihkupce. Coby mladistvý pracuje také jako sanitář v nemocnici a později jako domovník. V dělnických profesích si v posledních dvou letech komunistické totality málem libuje, jelikož preferuje čistou hlavu a názorovou svobodu. Zajímá se o indexovou literaturu a v roce 1988 se sbližuje s kulturním disentem kolem samizdatové revue Střední Evropa. Vypomáhá tu s výrobou samizdatových publikací, po listopadu 1989 se stává nejprve písařem a sazečem, poté redaktorem této revue. V první polovině devadesátých let absolvoval i jeden semestr politologie, nicméně jeho skutečnou školou byla spolupráce s autorským okruhem Střední Evropy. [...]Jako redaktor Střední Evropy působí do roku Pak pracuje v Českém deníku jako zpravodaj, reportér a komentátor. Spolu s Petruškoku Šustrovou a Petrem Placákem zde vede názorovou rubriku. Fundované texty na politická i literární témata píše také pro Revolver revue a její Kritickou přílohu, kde se pravidelně objevují jeho statě, týkající se mj. vyrovnání s komunismem. Po zániku Českého deníku přejmenovaného na Český týdeník, Drda nakrátko přechází do tiskové agentury ČTK a brzy do Lidových novin. Zde rovněž řídí komentářovou rubriku a spolu s Andrejem Stankovičem připravuje přílohu Umění a kritika. Pro novináře Adama Drdu asi nejdůležitější etapu představuje šestileté působení v české redakci BBC- Wolrd Service. Nastoupil tam roku 2000 jako reportér a analytik. A jak sám říká, práce v profesionálním prostředí světově renomované instituce, byla pro něj vynikající školou. Zároveň ještě pravidelně přispívá komentáři do Respektu a Hospodářských novin. Kromě toho připravil k vydání řadu knih pro nakladatelství Prostor, Panevropa a Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. V roce 2006 se stal spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, které natáčí vzpomínky politických vězňů, válečných veteránů a obětí holocaustu. Drda je i spoluautorem rozhlasového cyklu Příběhy 20. století na Rádio Česko. V poslední době navázal spolupráci se společností Člověk v tísni a s Úsravem pro studium totalitních režimů. V seriálu Lidových novin nazvaném Příběhy bezpráví zaznamenal osudy řady lidí za komunistické totality. Je autorem scénářů tří dokumentárních filmů - dva z nich uvedla Česká televize - jde o portréty Jiřího Gruntoráda a příběh Sestry Nebeské, dcery kulacké. Roku 2006 vydal spolu s Petrem Dudkem neobyčejně důležitou knihu Kdo ve stínu čeká moc. Jejich práce je fundovaným a naléhavě potřebným varováním před recidivou nějaké formy komunistické moci. Drda tu ve svých statích neúprosnou přesností odkrývá podstatu nereformované KSČM, která se nevzdala ani ideologického odkazu KSČ ani ideálu násilného převzetí moci. V této dnes bohužel zcela vyprodané knize analyzuje hlavní aspekty komunistického pronikání do politických a společenských pozic, včetně bezděčné či naivní nápomoci demokratických politických subjektů, špičkových politiků, medií a popkultury. Bytost-

7 né zaujetí a angažovanost proti totalitě obecně a komunistické zvláště jsou v nejhlubším základu jeho publicistické činnosti. I to má Adam Drda společné s Ferdinandem Peroutkou. Adam Drda v roce 2007 obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky. V posledních letech se jako autor podílel na publikacích pro školy společnosti Člověk v tísni (Příběhy bezpráví - cesta ke svobodě, Příběhy bezpráví - příběhy vzdoru, Mýty o socialistických časech). ZDROJ: Radoslav daněk Radoslav Daněk (1975) absolvoval studium historie na Filozofické fakultě Ostravské univerzity u prof. Milana Myšky. Od roku 1996 odborný pracovník Archivu města Ostravy, od 2008 člen Centra pro hospodářské a sociální dějiny při FF OU. Zabývá se hospodářskými a sociálními dějinami 19. a 20. století, zejména se zaměřením na období industrializace. K problematice vývoje v Ostravě po druhé světové válce publikoval několik odborných statí ve sbornících a populárně naučných textů v regionálním tisku. V rámci své archivní praxe zpracovával fondy táborových zařízení na území města Ostravy v letech ondřej matějka Politolog, historik. Narodil se roku 1979 v Praze, vyrůstal v Liberci. Historii a politologii vystudoval na FF UK. Působí na Fakultě sociálních věd UK. V letech byl mluvčím Česko-německého fóra mládeže, v letech členem Koordinační rady Česko-německého diskuzního fóra. Od roku 2003 je jednatelem Společnosti Bernarda Bolzana. Příležitostně při veřejných přednáškách a diskusích diskuzích, v českých i německých médiích. Je spoluautorem projektu Zmizelé Sudety i stejnojmenné knihy, koordinátorem projektu Krajina za školou. Je myšlenkovým otcem projektu Problematické dědictví a podílel se na vzniku knih Sudetské osudy a Proměny sudetské krajiny. Od roku 1998 je členem občanského sdružení Antikomplex. Občanské sdružení Antikomplex si klade za cíl podněcovat otevřenou a kritickou reflexi německojazyčných dějin Českých zemí. Etnicky vzato jsme Češi, ale považujeme to za důležité téma, protože dodnes viditelně ovlivňuje podobu přibližně třetiny území České republiky. Nejde jen o bezpráví, ke kterému v souvislosti s nuceným vysídlením Němců z Československa došlo, ale také o kulturní, společenské a ekonomické ztráty, které s sebou přinesla často téměř úplná výměna obyvatelstva v tzv. Sudetech. Vedle toho se Antikomplex věnuje vzdělávání na školách. Nabízíme školám projekty zaměřené na zlepšování výuky zejména v dějepisu, vlastivědy či občanské výchovy. milan hes Narodil se roku 1976 v Lounech. Trvale žije ve Slaném. Je absolventem oborů dějepis a základy humanitní vzdělanosti na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. V roce 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil disertační práci na téma Didaktické aspekty historické paměti holocaustu, a stal se tak po dlouhé přestávce dvaceti let prvním absolventem znovu obnoveného oboru didaktika dějepisu. Vyučuje na gymnáziu v Praze 4 a pracuje na několika odborných a didaktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály pro studenty a učitele základních, středních i vysokých škol. Badatelsky se zabývá především regionálními dějinami Slánska v 19. a 20. století, problematikou komunikativní paměti šoa, vzájemným vztahem fenoménů dějin a paměti a také teorií oborové didaktiky dějepisu. Je spoluautorem kolektivní monografie Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení (1999). Pravidelně publikuje v odborných a populárně-naučných časopisech. Od roku 2010 je pravidelným přispěvatelem revue literatury faktu Přísně tajné! V současné době připravuje k vydání disertaci, která by pod názvem Šoa mezi dějinami a pamětí měla vyjít v první polovině roku josef märc Didaktik na Katedře historie FF UJEP Ústí nad Labem a učitel na Gymnáziu Mostecká v Chomutově. Specializuje se na odsun Němců a holocaust. Inovátor výuky dějepisu. Spolupracoval na projektech: Zmizelí sousedé (2002 dosud), Zapomenutí hrdinové ( ). Připravuje, organizuje a spolumoderuje konference na FF UJEP v Ústí nad Labem. Spolupracuje s Památníkem Terezín. Od roku 2000 vedl kursy RWCT nebo lektoroval jeho jednotlivé lekce pro školící střediska v Brně, Chomutově, Jablonci nad Nisou, Svitavách, Třebíči, od školního roku 2002/2003 vyučuje na PF UJEP (UHS, FF) Ústí nad Labem volitelný kurs Ne zcela tradiční přístupy k výuce dějepisu. milan ryjáček Středoškolský učitel dějepisu a českého jazyka na Obchodní akademii v Chocni. Ve výuce pravidelně využívá moderní metody vyučování. Klade důraz na mezioborové vztahy. Aplikuje předvádění studentských prezentací - formou dialogu. Organizuje školní filmový klub, semináře zaměřené na moderní dějiny a kulturně-historická pásma k důležitým výročím. Přispívá do regionálního tisku. 7

8 Liselotte Židová Rodinná soudržnost může svým členům hodně pomoci v dobách nejistých, a to i v případě, že jde o rodiny národnostně nebo nábožensky promíchané. Tak tomu bylo i v životě Liselloty Židové (roz. Lipschitzové), dcery německého Žida a Němky z Bruntálu, která válku strávila v českém prostředí na Frenštátsku. Manželé Arthur a Hedwig Lipschitzovi pocházeli z německých rodin na Bruntálsku, kde rodiče obou z nich provozovali pohostinství. Znali se už od dětství a po šestileté známosti se vzali. Lipschitzovi byli židovského původu, otec rodiny byl praktikující věřící, ale jeho syn už nikoli. Proti tomu Czeschové byli Němci a křesťané. Z toho důvodu měli snoubenci pouze občanský sňatek. Rozdílné náboženské vyznání rodiny nerozdělovalo, vzájemně se tolerovali, což symbolicky dokládá i vzpomínka na dobu mládí budoucích manželů: u Lipschitzů měli jednoho koně a u Czeschů měli druhého koně a když potřebovali do páru, tak si vzájemně ty koně půjčovali. Mladí manželé žili v Leskovci nad Moravicí, kde muž pracoval u firmy A. Rudolph. Roku 1930 se jim narodila dcera Liselotta. Maminka byla s dcerou v domácnosti. Změnu poměrů ve třicátých letech si paní Židová jako dítě příliš neuvědomovala. Zpětně jen hodnotí falešné obvinění otce z defraudace peněz jako první projev sílícího antisemitismu. První šok, který si ze svého dětství pamatuje, je rychlé stěhování připomínající spíše útěk z října 1938: v době mobilizace 8 ZDROJ: československého vojska najednou moji rodiče začali balit své věci a bylo mi jasné, že budeme někam odjíždět. Celá fabrika se spěšně stěhovala do Prahy. Na nákladní auta se nakládaly také osobní věci Lipschitzových. Všechny se však nestihly ani naložit, když se okolo auta shromáždili místní lidé, a Lipschitzovi uprostřed nenávistných pohrůžek odjeli směrem na Prahu. Neodstěhované věci byly později rozkradeny a rodina matky se je marně snažila vyreklamovat. Manželé s dcerou našli krátké útočiště u příbuzných na Moravě, než otec zařídil pronájem bytu a přestěhování zavazadel do Prahy, kam přišli na Vánoce Následující měsíce chodila už Liselotta do české školy na Vinohradech, otec se stále ještě věnoval inventarizaci přestěhované firmy, ale především se rozhodl k náboženské konverzi. Dcera byla pokřtěná už po narození, nyní se tedy dal pokřtít otec a rodiče tím pádem také uzavřeli církevní sňatek. Předpokládali, že tato otcova rezignace na židovské náboženství je uchrání před represemi. Stali se občany protektorátu, přičemž matka mluvila pouze německy, otec ovládal oba jazyky, němčinu i češtinu, a dcera také, neboť v té době již za sebou měla dva roky v německé škole a po roce 1938 studovala už na českých školách. Pamětnice paní Židová vzpomíná, jak byli dokonce svědky příchodu okupantů: Pamatuji se na 15. březen 1939, kdy, nevím proč, jsme byli na tom Václavském náměstí, ale pamatuji si ten Einmarsch německého vojska déšť a sněžení, Einmarsch, strach. Otec se v Praze stýkal s dalšími členy své rodiny a známými, a právě v tomto prostředí devítiletá Liselotta poprvé uslyšela slovo Konzentrazionslager. Ale i v Praze pocítila rodina existenční problémy, a proto se rozhodli k návratu na Moravu, k matčině sestře, tetě Mici do Trojanovic (dnes součást Frenštátu pod Radhoštěm), která zde žila se svým českým manželem. V té době už všem bylo zřejmé, že trojanovický exil potrvá delší dobu. V malém domku společně žili tři manželské páry a pět dětí: manželé Lipschitzovi, teta Mici s manželem a také její švagrová s manželem. Otec byl okamžitě povolán k pracovnímu nasazení do Ostravy jako pomocný dělník. Denně dojížděl z Trojanovic do Ostravy dvě a půl hodiny vlakem: čili to znamenalo vstávat tak asi ve dvě hodiny ráno zhruba a návrat byl pozdě večer a tak to šlo pořád dokola. A při tom vlastně musel mít povolení k cestování vlakem z důvodu pracovního zařazení, musel nosit židovskou hvězdu, směl cestovat jenom v posledním vagonu a nesměl si sednout. Matka se snažila přivydělávat výpomocí u místních hospodářů. Sháněli potraviny nejen pro sebe, ale také pro své židovské příbuzné, kterým je v balíkách posílali do Terezína. Několikrát je v Trojanovicích navštívila také německá babička, matčina matka. Společně s ní se Liselotta roku 1941 podívala do Leskovce, a mohla tak navštívit své židovské prarodiče, jak se po válce ukázalo, naposledy. V Trojanovicích navštěvovala Liselotta českou školu, poté přešla na měšťanku

9 do Frenštátu pod Radhoštěm. Základní docházku ukončila roku 1944 a nastoupila do učení k pánskému krejčímu. V té době otce odvolali z práce v Ostravě a musel se dostavit do Prahy na Hagibor, odkud byl v prosinci 1944 transportován do Terezína. V Terezíně o jeden až dva roky dříve skončila většina členů jeho rodiny. Otec se šťastně dočkal konce války a 15. května se vrátil k dceři a manželce. Se svým švagrem, Bohumilem Čechem, manželem tety Mici, se brzy vypravili do Leskovce, aby pomohli německým příbuzným. Slyšeli zprávy o vyhánění Němců a chtěli se za rodinu Czechů přimluvit, aby mohli v Československu zůstat. Neúspěšně: snahy o vyloučení z odsunu příbuzných maminky skončily tak, že se setkaly s neúspěchem a ještě byl tatínek obviněn z toho, jak může jako žid, který se vrátil z koncentračního tábora, se zastávat nějakých Němců. Podobně neúspěšný byl otec také ve svých pokusech o navrácení majetku po svých zemřelých rodičích. Otec předpokládal, že se on a jeho rodina v Leskovci vrátí k životu před válkou. Koupil dům po svých německých příbuzných a očekával, že se vrátí ke své práci u firmy A. Rudolph. Nový národní správce o něj však neměl zájem. Otec odešel k jiné firmě, ze které se po roce 1948 stalo Ústředí lidové a umělecké výroby, a zde pracoval, později už v Opavě, až do penze. Zapojit se mezi místní se v Leskovci po válce nepodařilo ani jeho dceři: na popud mého tatínka jsem vstoupila do Strany české mládeže. V domnění, že je to tak správné. Odtamtud mě vyhodili, protože řekli, že nejsem žádná Češka, ale Němka a že tam nemám co pohledávat. Protože manželé Lipschitzovi byli občany protektorátu, získali v roce 1947 doklad o zachování československého občanství, ale i tak měla jejich dcera problémy se složením maturity na rodinné škole v Opavě. Aby maturitu nakonec získala, musela se přihlásit na roční kurz, tzv. dělnickou přípravku, kterou bez problémů absolvovala; teprve poté se mohla přihlásit k vytouženému studiu medicíny, kterou absolvovala roku Celý svůj pracovní život zasvětila patologii v Ústavu patologie v Olomouci, kde pracovala 33 let. Provdala se za Ladislava Žida, se kterým má tři děti. Byla členkou KSČ, v 60. letech se s manželem zapojila do obrodného procesu a po srpnu 1968 ze strany vystoupila. Rodinnou soudržnost mezi Lipschitzovými a Czechovými nerozbila ani válka, ani doba po ní. Němečtí příbuzní posílali otcovi lístky do Terezína a naopak Lipschitzovi se snažili své příbuzné povzbudit v době nejistých začátků po odsunu do Německa. Rodiče Liselotty Židové i ona sama s rodinou se rozhodli v Československu zůstat. Dnes pamětnice shrnuje svou životní cestu dle rodinného zázemí, které nacházela a ztrácela: mám vlastně domovy tři. Ten první, kde jsem se narodila a ze kterého jsem byla vytržena, ne svojí vinou, a který je teď jakoby symbolicky pod vodou, neboť je tam přehrada Slezská Harta na řece Moravici. Druhý domov jsou Trojanovice, protože tam jsem vlastně opravdu našla druhý domov a v podstatě, to jsem si až později uvědomila, jsem se de facto nenásilně integrovala do toho českého prostředí. No a třetí domov, to je ten mýho muže, protože příbuzní mého muže mě přijali velmi dobře, stejně tak příbuzní moji přijali zase mého muže velmi dobře ZDROJ: index.php?option=com_content&task=view&id=35&itemid=1 ZDROJ: ZDROJ: ZDROJ: 9

10 vysídlení němců z československa Kolektivní vina Všeobecná protiněmecká nálada se přeměnila v přesvědčení o kolektivní vině Němců na rozbití Československa v roce Hledání viny nespočívalo v posuzování konkrétní odpovědnosti, ale pouze v posuondřej matějka, Antikomplex o.s. Historie událostí v letech v Československu Přípravy V konečné fázi plánování a příprav nuceného vysídlení Němců z Československa nesmíme přehlédnout jistou dynamiku. Jakoby se přípravy dostaly s blížícím se koncem války do smyku. Ještě několik měsíců před koncem války by většina Čechů patrně nevěřila, že by tak důsledná protiněmecká opatření byla možná. Bezpodmínečná kapitulace německé říše a boj Čechů na straně vítězných mocností však přinesly příležitost skoncovat s Němci jednou provždy. Vědomí neopakovatelnosti příležitosti představovalo svého druhu pokušení a většina Čechů mu neměla ochotu vzdorovat. Pocit kdy, když ne teď dovedně formulovanými klíčovými politickými elitami průběh vysídlování Němců výrazně akceleroval. Samozřejmě, neexistovaly žádné systematicky rozvíjené představy o tom, jaké bude mít takový krok důsledky pro podobu země. Bylo by to ostatně dost obtížné, neboť skutečnost, že by území dnešního Československa měla být za dva roky v podstatě bez Němců, to si sotva kdo dovedl představit. Už od raného středověku to byla země smíšené kultury, dvou jazyků a národů. Role československých politiků Události, které se dotkly Němců v Československu po roce 1945, byly v zásadě připravovány politiky během války a také po válce byla jejich aktivita rozhodující. A sice o to intenzivněji o co silněji česká elita cítila, že podpora nuceného vysídlení u západních spojenců po válce ochabuje. Jednání politického vedení vycházelo z jasného kalkulu cíle se dá úspěšně dosáhnout jedině tehdy, když se co nejdříve dostane co nejvíce Němců ze země. Tento kalkul byl zřejmý především s ohledem na blížící se konferenci v Postupimi, kde by rádi ukázali důkazy, že další společný život Němců a Čechů už dále není možný. Politici pracovali s atmosférou konce války, která byla plná nenávisti vůči Němcům a všemu německému. I když oblast Protektorátu 10 Čechy a Morava byla v podstatě ušetřena přímých bojů, byli Češi tvrdě postiženi nacistickým terorem a ponižováním. Nacistické zločiny byly v čerstvé paměti, vždyť například transporty zajatců z koncentračních táborů zvané pochody smrti byly častým jevem i v Čechách a na Moravě ještě v posledních dnech války. Dlouholetý strach a pocit bezmoci se přeměnily ve zlost a touhu po pomstě. To byl vedle všeobecného veselí a vděčnosti osvoboditelům nejsilnější smysl poválečných dní. Projevoval se v četných spontánních násilných činech, kdy byli např. Němci biti přímo na ulici. Tyto spontánní akty pomsty však zůstaly omezeny na dny bezprostředně po válce. Politici se cítili díky této atmosféře utvrzováni ve svých postojích vůči Němcům. Přitom nesmíme zapomínat, že oni sami velmi této atmosféře napomáhali například svými proslovy. Doutnající protiněmecké nálady tehdy stačilo jen trochu rozfoukávat. Nucené vysídlení Němců z Československa sice tedy vycházelo ze všeobecně šířené protiněmecké nálady, zároveň bylo ale vědomým politickým programem politiků té doby. Konec války - příležitost k národní očistě Heslem poválečné doby byla národní očista v kontextu národní revoluce. Národní revoluce byla v prvé řadě chápána jako osvobození od nacistické okupace, na které zdůrazňovali svůj aktivní podíl. V druhé řadě šlo také o reformu sociálního řádu, který měl přinést zlepšení vůči předválečným dobám. Nejdůležitějším stavebním kamenem nového poválečného uspořádání se ale měla stát historická náprava národnostních poměrů v zemi. Násilnému vystěhování všech Němců z Československa chtěli politici propůjčit příchuť historické úlohy vytvořit národní stát Čechů. zování, ke které skupině dotyčný patří. Tento z dnešní perspektivy neakceptovatelný princip byl po válce brán jinak. Tato myšlenka se zakládá kromě jiného na předpokladu, že lze snadno odpovědět otázku: Kdo je Němec? Avšak samotné nejjednodušší myslitelné kritérium řeč v mnoha případech nepomáhala. Např. děti z velmi rozšířených smíšených manželství volily řeč podle situace, ve které právě žily. O jejich nuceném vysídlení nebo nevysídlení rozhodovaly vnější a v podstatě náhodné okolnosti. To, že pro kolektivní princip viny existovala už tehdy alternativa, dokazuje přístup spojenců při tzv. denacifikaci v Německu ti, kterých se to týkalo, byli před soudy posuzování individuálně jako jednotlivé případy. Benešovy dekrety V rámci demokratického uspořádání Československa v meziválečném období měl prezident právo sám vydávat zákony (v tomto případě nazývané jako dekrety), a to tehdy, když nemohl zasedat parlament. Podmínkou ovšem bylo, že budou dodatečně schváleny parlamentem. Podle tohoto pravidla vzniklo asi 150 dekretů, které se týkaly všech možných životních záležitostí v Československu a byly zjednodušeně podle prezidenta Edvarda Beneše nazývány jako takzvané Benešovy dekrety. Všechny byly schváleny na prvním zasedání československého Národního shromáždění v říjnu Několik málo z nich tvořily zákonnou předlohu pro poválečný osud Němců v Československu. V nich se odrazilo přesvědčení o jejich kolektivní vině. Všem Němcům byla odepřena československá státní příslušnost a byli tak považováni za cizince bez politických práv. Měli šanci získat své občanství zpět, pokud by dokázali aktivní podíl na boji proti nacismu nebo pokud trpěli nacionálně socialistickým terorem. Druhým nejvýznamnějším opatřením byla všeobecná konfiskace německého majetku. Opatření proti Němcům Proti Němcům byla namířena celá řada opatření každodenního charakteru. Museli nosit na paži bílé pásky s písmenem N

11 (N jako Němec), někdy s hákovým křížem; opatření záměrně připomínala nacisitická protižidovská opatření a týkala se kromě jiného přídělů potravin, které činily stejné množství jako pro Židy za války; často nesměli Němci používat veřejné dopravní prostředky nebo navštěvovat veřejná zařízení (např. kina, divadla...); v noci nesměli vycházet, bez zvláštního povolení nesměli používat rádio a telegrafní přístroje; všechny německé školy, včetně vysokých škol byly zavřené; bylo zastaveno vydávání německých novin a německé rozhlasové vysílání a na veřejnosti bylo zakázáno mluvit německy. Opatření se mohla místně lišit, někde např. Němci nesměli používat chodníky nebo byly zakázány německé bohoslužby. Všední den Němce po válce určovala všeobecná pracovní povinnost, kdy byli nasazování především na odstraňování válečných škod, velmi často museli pomáhat v zemědělství. Tvrdé podmínky panovaly v internačních táborech, kde byli Němci soustřeďováni před nástupem do transportu. Takový pobyt mohl trvat několik dnů ale také mnoho měsíců. Zejména v prvních poválečných týdnech panovaly absolutně nedostačující hygienické a stravovací podmínky. Tím trpěly především malé děti, matky neměly v důsledku podvýživy žádné mateřské mléko, v táborech umíralo velké množství kojenců a malých dětí. Tragickou scénou se znovu stal bývalý nacistický koncentrační tábor v Terezíně, kde po válce zemřely stovky internovaných Němců v důsledku špatných podmínek. Divoký odsun Aktivním vykonavatelem těchto opatření bylo vojsko a bezprostředně v poválečné době také tzv. revoluční gardy. Tyto spontánně utvořené skupiny mužů měly podléhat místním národním výborům a plnit nejrůznější bezpečností úkoly, ve skutečnosti však většinou jednali na vlastní pěst a velmi často stojí za poválečným násilím a loupením německého majetku. Nové výzkumy přitom ukazují, že jejich divoké akce tehdejšímu politickému vedení vyhovovaly, protože daly do pohybu tzv. divokou fázi odsunu Němců. Z politického hlediska spočíval její smysl v potvrzení teze české politické reprezentace, že soužití Čechů a Němců v jednom státě nadále není možné. Před Postupimskou konferencí, která začala v červenci 1945, mělo být ze země odsunuto tak velké množství německého obyvatelstva, aby už bylo možné tento proces považovat za nezvratný a aby s ním velmoci souhlasily navzdory své klesající podpoře samotné ideji odsunu Němců z Československa. Ze strany nejvyššího politického vedení lze prokázat nejen určitou toleranci vůči násilí na Němcích,ale v některých případech také přímý podnět prostřednictvím armády, která se do násilností také ve značné míře zapojovala. Násilí mělo velmi různou podobu někdy byli vražděni lidé s odůvodněním, že jde o aktivní nacisty, někdy šlo o náhodně zvolené Němce, kteří byli po ruce, mnoho úmrtí souviselo s chaoticky organizovanými přesuny obyvatel na hranice s Německem. Násilné excesy v první fázi vyhnání Zacházení s Němci ze strany českých vojáků záviselo na konkrétních osobách a většinou nebylo vysloveně násilné. Když odhlédneme od toho, že samotné násilné vysídlování bylo násilným činem. Přesto zůstane tato etapa česko-německé historie spojena s krvavými excesy. V souvislosti s divokým vyhnáním se často klade otázka obětí. Potvrdila to po dlouhých bádáních a diskusích oficiální komise německých, slovenských a českých historiků a počet obětí vyhnání činí 20 až přímých obětí. Ústí nad Labem Ústí nad Labem, velké průmyslové město v severních Čechách, se stalo scénou posledních velkých násilných výtržností vůči německému obyvatelstvu. Když k tomu došlo 31. července 1945, jednalo se v této době o neobyčejnou událost takového měřítka. Podle oficiálního šetření byl průběh takový: v došlo k obrovské explozi v ústecké městské čtvrti Krásné Březno, při které přišlo o život 5 českých vojáků a asi 25 německých pomocných sil. V důsledku nervozní atmosféry té doby se velmi rychle rozšířil názor, že za výbuchem stojí tajné bojové jednotky werwolf. Současně s explozí, která byla dobře viditelná z centra města, začala na třech místech nezávisle pomsta na Němcích právě stojících v blízkosti. Na základě bílých pásek na rukávech byli totiž snadno rozpoznatelní. Násilí se účastnili vojáci, revoluční gardisté, několik rudoarmějců, ale také civilisté. Na náměstí byli utopeni v protipožární nádrži, mezi nimi minimálně jeden kojenec. Totéž hrozilo i Čechům, kteří chtěli napadeným Němcům pomoci, jako např. v případě ústeckého předsedy národního výboru. Nejhorší byla situace na mostě přes Labe, kde českoslovenští vojáci házeli německé civilisty do řeky. Podle svědků byla do vody shozena i žena s dětským kočárkem. Podle svědectví se z mostu na lidi shozené do vody také střílelo. Řeka odnesla některé mrtvoly až do Saska. Také tato okolnost ztěžovala přesné určení počtu obětí. Pozdější šetření se však shodla na čísle 40 mrtvých Němců. Organizovaný odsun v roce 1946 Extrémní vůle politických špiček k odsunu všech Němců ze země byla patrná i po Postupimské konferenci. V Postupimi dohodnutá pauza do ledna 1946, která měla sloužit lepší přípravě na odsuny, nebyla respektována. Transporty se posílaly na česko-saskou hranici tak dlouho, pokud tam byl vůbec nějaký přechod, kde byly velícím sovětským důstojníkem do Německa vpouštěny. V lednu 1946 pak začala druhá a nejdůležitější fáze transportu Němců z Československa. Byl to také rok, ve kterém byla většina Němců z Československa vysídlena. Od divokého vyhánění se lišil průběh především v organizaci termín transportu byl oznámen několik dnů předem, vzít si mohli zpravidla kg zavazadlo na osobu bez cenných věcí, dbalo se na společný převoz rodin a především v Německu byli vysídlení dále umisťováni, nebyli ponecháni svému osudu na hranici. Od této doby směřoval největší díl transportů do západních okupačních zón, především do Bavorska. Takovým způsobem bylo vysídleno do roku 1947 přibližně Němců. Z toho do amerických a sovětských okupačních zón. Transporty byly zastaveny definitivně v zimě 1946/1947. Na území Československa tak zůstalo přibližně Němců, kteří z nejrůznějších důvodů nebyli odsunuti. Němečtí antifašisté Z kolektivního potrestání byli vyjmuti ti obyvatelé německé národnosti, kteří aktivně bojovali proti nacismu. Šlo především o přívržence sociálně-demokratické a komunistické strany. Celkem příslušelo ke skupině tzv. antifašistů přibližně lidí, kterým byl tento status přiznán speciálními komisemi. I když teoreticky, podle Benešových dekretů, si byli antifašisté rovni s Čechy, museli se často vyrovnávat se špatným zacházením způsobeným jejich národností. Proto se jich asi rozhodlo vystěhovat. V tomto případě měli příležitost v rámci tzv. antifa-transportů vzít si všechen majetek. Kritická reakce Čechů Především násilné excesy nezůstaly ani v té době bez kritické reakce z české strany, jakkoli tehdejší kritické ohlasy na tehdejší dění neměly výrazný vliv. Na oficiální úrovni patří ke kritickým reakcím vyšetřování zvláště násilných aktů pomsty vůči Němcům. V podstatě u všech zde uvedených excesů bylo zahájeno vyšetřování, které však v naprosté většině případů nebylo dovedeno do konce takže pachatelé nebyli nikdi voláni k odpovědnsoti. Částečně proto, že velká část těchto skutků byla osvobozena podle zákona č. 115 z roku 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí 11

12 svobody Čechů a Slováků, který umožňoval za války nebo po válce v rámci spravedlivé odplaty konat věci jinak trestné. Částečně může za nepotrestání viníků nástup KSČ k moci v únoru 1948, kdy byla všechna pátrání tohoto druhu zastavena. Jiný typ kritické reakce přinášeli už tehdy kritičtí novináři, kteří zveřejňovali působivé reportáže o dění v pohraničních oblastech. Jakési jasné světlo z temnot poválečné doby k nám dnes prozařuje myšlení a jednání Přemysla Pittera. Tento křesťansky založený aktivista se staral v jím zřízených domovech nejdříve o židovské děti, které přežily německé koncentrační tábory a ztratily svoje rodiny. K nim však brzy přidal německé děti, které vyzvedl ze sběrných táborů pro Němce, kde vládly s ohledem na děti životu nebezpečné podmínky. Vysvětlení pojmů Vyhnání násilné vysídlení odsun v Československu Vyhnání je pojem, který byl používán a je používán samotnými sudetskými Němci. U nich platí jako oficiální název pro celý proces vysídlování německého obyvatelstva z Československa. I když od roku 1946 byla organizace transportů znatelně lepší. Pro tuto fázi je dnes v historickém názvosloví používán pojem nuceného vysídlení. V českém kontextu byl používán pro celý přesun pojem odsun. Jde o jazykový novotvar, který má vzbudit dojem racionálního, technického jednání. Vlastním smyslem takového pojmenování bylo zastřít emocionální a etické souvislosti spojené s pomstou. Německý sudetoněmecký - Sudety Do počátku 20. století té doby převažovala u Němců v českých zemích regionální identita. Němci ze Šumavy a z Liberce k sobě měli dost daleko nejen jazykově, ale také kulturně. V rámci rostoucího napětí mezi Čechy a Němci cítili Němci v českých zemích potřebu politické jednoty, proto vznikl pojem sudetský Němec, pod nějž měli být všichni zahrnuti. Velký úspěch slavil tento pojem v politice až s nástupem nacionalistckého a posléze také nacistického sudetoněmeckého hnutí Konrada Henleina ve 30. letech 20. století. Sudety geograficky označují pohoří přibližně od Jeseníků po Lužické hory. V dnešním Polsku se tento pojem běžně pro tato pohoří na česko-polské hranici používá. V politickém smyslu se jako Sudety začaly označovat všechny většinově německy osídlené části českých zemí. 12

13 PRAMENY Benešovy dekrety vytvořily právní základ pro poválečné nucené vysídlení Němců z Československa. Dekret č. 12 z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, (...) (2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. 3) O tom, lze-li připustit výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbo zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra. Dekret č. 33 z 2. srpna 1945: ÚSTAVNÍ DEKRET presidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské 1 (1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. (2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývajíčeskoslovenského státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. 2 (1) Osobám, spadajícím pod ustanovení 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství. Dekret č. 108 z 25. října 1945: DEKRET presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy Konfiskace nepřátelského majetku. 1 Vymezení konfiskovaného majetku. (1) Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví: 2. osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svést hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky ( 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fysických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik. Zákon č. 115/1946 stanovisko bez potrestání zločinů vyhnání až do 28. října Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. 2 (1) Byl-li někdo pro takový trestný čin již odsouzen, budiž postupováno podle předpisů o obnově trestního řízení. 13

14 Opatření proti Němcům těsně po válce 14

15 Pramen Ve vzpomínkách Adolfa Bienerta vidíme typické vysídlení z tzv. divoké fáze, pokud se dá hovořit o typizovaném procesu v divoké době. Bylo to 13. června 1945, den, na který mně a mým blízkým zůstanou smutné vzpomínky, byl to den, kdy jsme navždy ztratili to nejcennější, naši milou vlast. Důvodem tohoto trestu bylo jediné, a to, že jsme mluvili německy a naší vlastí byly Čechy. Bydleli jsme v Jablonném v Podještědí, malém městečku na jižním okraji Lužických hor. Večer 17. června ohlásil pojízdný rozhlas, že všichni obyvatelé, kteří nemají zvláštní povolení z městského národního výboru, se mají shromáždit příštího dne v 7 hodin na seřadišti na silnici vedoucí do Heřmanic v Podještědí. Případní narušitelé budou převezeni do internačních táborů. Při vzpomínce na noc ze 17. na 18. června budu se budu vždycky trochu chvět. Musíme sbalit to nejnutnější ale co je nejdůležitější? Vidím svou ženu stojící před velkou skříní, aby vybrala ty nejlepší věci, jak těžká byla její volba! Mohli jsme si vzít jen malou část. Naložili jsme plné tašky a batohy na moje kolo. Protože jsme mohli mít na osobu jen 100 říšských marek a ostatní peníze, šperky, hodinky, vkladní knížky a jiné cenné věci jsme museli i s klíčem od domu odevzdat v pytlíčku, schoval jsem slušný peněžní obnos do řídítka na kole. Když jsme moje žena, moje 17 letá dcera Inge a já v 7 hodin ráno přišli na shromaždiště, museli jsme se podrobit tělesné prohlídce a nechat si zkontrolovat zavazadla mladými Čechy, kteří se nazývali partyzáni a měli na sobě africké uniformy německého wehrmachtu. Kolo nám bylo hned zabaveno, nepomohly žádné prosby. Teď už nebylo možné zachránit ani schované peníze. Stáli jsme tam a nevěděli, jak teď poneseme naše zavazadla na našem budoucím pochodu přes hory. Tu jsme uviděli naštěstí jednu mladou ženu, která jednou rukou tlačila dětský kočárek se svým dítětem a druhou rukou táhla příruční vozík se dvěma kufry. Zdála se nám jako anděl spásy, když nám nabídla, abychom si naložili naše věci na vozík, když ho povezeme. Pomohli jsme si tak všichni. Bylo asi 11 hodin, když se dal náš smutný průvod, sestávající z asi 300 lidí, na pochod směrem k říšským hranicím. Naše české ozbrojené, doprovodné mužstvo s námi zacházelo oproti očekávání lidsky. Dopřáli nám vzhledem k velmi teplému počasí několik krátkých přestávek, především když se stoupalo do kopce. (Později jsme se dozvěděli, že u jiných transportů pobízeli bičem lidi, kteří už nemohli jít dál). Mohlo být asi kolem čtvrté odpoledne, když jsme překročili hranici u Krompachu a v Jonsdorfu jsme vstoupili na říšskoněmeckou půdu. K našemu velkému údivu se Češi stáhli ihned na své teritorium a ponechali nás našemu osudu. Byli jsme náhle svobodní, ale bez přístřeší. ZDROJ: Rausgeschmissen, 13 Erinnerungen an Flucht und Vertreibung/ eine Dokumentation hrsg. vom Zeit-Geschichte(n) e.v. Verein für erlebte Geschichte: Halle Pramen 9. června 1945 se shromáždili všichni němečtí muži ve věku od 13 do 65 let v Chomutově na bývalém sportovním hřišti, celkem asi 5000 osob. Ženy, děti a staří lidé nesměli opustit své byty. Nejdříve byli vybráni takoví, kteří měli zůstat jako pracovní síly. Dále byli vybráni ti, kteří byli podezřelí ze členství v SS nebo nacistické spolupráce za účelem mučení. Přímo na místě sportoviště zemřelo 12 lidí. Zbývající muži byli hnáni přes Krušné hory na sever k saské hranici a dále zpátky dolů. Na pochodu zemřelo přibližně 70 lidí, později bylo zavražděno ve sběrném táboře dalších 40 lidí. Celkem bylo usmrceno asi 140 Němců. Pamětnice Hedvika Hurníková, tenkrát 19 letá, vypráví jedné z událostí první divoké fáze vysídlení Němců z Československa. No ale jinak to byla hrůza. Teď už se může mluvit, už to můžu říct. Ale víte, já mám pořád ještě trošku strach, i když vím, že se mi nic nemůže stát... V pětačtyřicátým to bylo. Byly vyhlášky, že všecky Němci od patnácti let snad do šedesáti nebo sedmdesáti se musí dostavit ráno v devět hodin na plac před evangelickej kostel, jak jsou dnes lázně. Tu vyhlášku ještě někde mám. Nás se to ale netýkalo, my jsme sice ještě neměli občanství, ale na dveřích domu jsme měli glejt, že nám nikdo nesmí ublížit. Můj strejda dělal tenkrát na dráze, a i když nebyl z Chomutova, sebrali ho taky. No a na tom place se prostě odehrál masakr. Znám to z vyprávění a mám o tom i knížku. Hodně lidí tam nechalo i život. Museli v první řadě svlíct košile a dát ruce vzhůru, jestli jsou tetovaný, jestli byli u SS. No tak ty, který byli, hned zabili na fleku, to je jasný. To je válka, no! To ještě člověk tak chápe! Ale jak jsem slyšela od takových, který to přežili, kdyby je jenom zabili, tak je to pochopitelný, ale oni je nelidsky trápili. Oni například zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si tohleto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný. Je to pryč, je to pryč. Ale potom je hnali přes Jirkov nahoru na Horní Jiřetín a potom na hranice. Kdo už nemohl, toho zastřelili, kolem cesty leželo spoustu mrtvol. A když někdo koukal z okna, tak stříleli do oken, museli všichni zalézt. A byl to asi tříkilometrovej pochod, muselo to být hodně lidí. Na hranici, nad obcí Deutsch Neudorf, byli Rusáci a nechtěli je vzít. A to jsem se všechno dozvěděla až později, protože můj strejda o tom neřekl ani slovo dokud žil, je to pár let, co umřel, ani slovo o tom. ZDROJ: Sudetské osudy, Antikomplex, Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 2006, s

16 Nařízení NAŘÍZENÍ Dnes t.j. 9. června 1945 nastoupi všechny osoby německé národnosti mužského pohlavi ve stáři od let nejpozději do 10. hod na bývalé hřiště DFK Chomutov u parku. Ženy, děti a starci nesmi opouštěti své byty Každy smi si s sebou vziti nejnutnější jídlo na 3 dny mimo tuků a masa záložní prádlo a osobní průkazy opatřené podobenkami. Od tohoto nástupu jsou osvobození v lékařském ošetřování v okresní nemocnici a lékařský a ošetřovatelský personál této nemocnice. Od dnešního dne jest zakázáno pro veškeré osoby německé národnosti opouštění města Chomutov bez řádného povolení místní správní komise. Neuposlechnutí tohoto nařízení jakož i rabování v opuštěných bytech bude trestáno smrtí. Osoby československé a jiné národnosti než německé mužského pohlaví nastoupí v tutéž dobu Masarykovo náměstí v Chomutově pouze s osobními průkazy. Předseda místní správní komise Miloslav Nuc. Pořádkové velení Škpt. Karel Prášil Předseda okresní správní komise Karel Buriánek Archiv Hedviky Hurníkové Poznámka: Dokument je nově vytvořená ale graficky identická kopie původního prohlášení, jehož originál byl ve špatné kvalitě. Pramen K jedné z největších tragédií došlo v Postoloprtech u Žatce v severních Čechách. Přibližně 5000 Němců z okolí Žatce byli shromážděni československou milicí a zapojeni do práce, přičemž byli vystaveni rozsáhlému šikanování. To se týkalo i žen a dětí. Asi 1500 mužů, především, ale ne výlučně, bývalí členové SS a NSDAP, bylo soustředěno v kasárnách v Postoloprtech a stovky jich byly zastřeleny. Celkový počet obětí událostí kolem Postoloprt čítá přibližně 800. Byla to i v té době mimořádná událost, což bylo v roce 1947 podnětem pro vyšetřování. Tenkrát napsal generál Klapálek, který bojoval proti Němcům v Africe a patřil k nejvyššímu vedení uvedené divize: Jako velitel... mohu prohlásit, že v daném případě Postoloprty-Žatec jednali podřízení velitelé a vojáci ve smyslu těchto vojenských zásad správně a došlo-li v jednotlivých případech k přehmatům, pak musíme uvážit, že vojáci jsou prostí lidé, kteří... prošli peklem fronty a z největší části ztratili ve válce své bratry, sestry, otce, ženy, děti i prarodiče ukrutnostmi Němců. Právě jednotka postoloprtská složená z velké části i z volyňských Čechů ztratila v SSSR své příbuzné a poznala na své kůži zvěrstva Němců, takže nikdo se nemůže divit, že tito vojáci jednali tvrdě proti Němcům, což jest vojensky i lidsky pochopitelné. ZDROJ: Staněk, Tomáš; Perzekuce 1945, s. 113 Abychom mohli pochopit hluboký řez do národnostní struktury Československa po válce, musíme vzít pro srovnání situaci před válkou. Mapa se vrací ke stavu z roku ZDROJ: Archív Ondřej Matějka, Praha

17 Pramen Hlášení velitele policejní stanice v Teplicích-Šanově, Hlášení Teplice-Šanov Státní policie, velitel nadporučík Havránek: Hlásím, že v Teplicích/Šanově je naprostý pořádek. V městě je státní policie, četnictvo a československé vojsko. Bezpečnostní orgány fungují správně. Ale v poslední době přibylo do Teplic-Šanova několik zástupců organizace Pěst, oddíly partyzánské a příslušníci Revolučních gard, kteří chtěli dělat pořádek. Místo toho zavádějí však desorganisaci, naší práci poškozují a drancují. Dostavují se s padělanými doklady, které ani důstojník vlastní posádky nerozeznal od pravých. Protože do Teplic má přijít asi tisíc mužů organizace Pěst, kteří mají býti ubytováni a stravováni, budou jim muset býti dány k disposici školy, které se připravují pro zahájení vyučování z příkazu ministerstva školství a národní osvěty. Žádáme, aby takovéto skupiny nebyly do pohraničí posílány, pakliže není možno poslat řádné vojsko. Z bezpečnostních důvodů žádám, aby se nekonaly manifestace pod širým nebem, protože nemohu zabezpečit hladký průběh. ZDROJ: Národní archiv, Praha Následující krátké zprávy z dobových novin mají poukázat na to, že každý historický zlom má v sobě stále stejnou pestrou a rozmanitou normálnost, kterou přináší a tvoří všední den. Člověk se setká s veselými situacemi, když vidí křečovitě na Němcích všechno špatné. Mladá fronta, Poslední móda Němců Bylo nařízeno, aby Němci nosili na levé ruce bílou pásku. Toto nařízení bylo zprvu Němci respektováno a bylo nošeno u všech ve stejné výši. Nyní však pásky nosí po třech různých způsobech, a sice: ti, kteří respektují nařízení vlády, nosí pásky nad loktem levé ruky, jiní těsně po loktem a ti ostatní na konci rukávů. Budí to dojem, jako by se rozdělili na tři skupiny. Dokonce jsem byl svědkem jednoho případu v Děčíně, kde se sešly dvě mladé Němky. Jedna měla pásku správně, druhá pak na konci rukávu. Ta své přítelkyni ihned poradila, že má nosit pásku až na konci rukávu, neboť jest to móda. Já myslím, že Němci nosí pásky z nařízení vlády, a ne proto, aby si z toho dělali módu. -le- (Citováno dle: Zapomenutí hrdinové) Sever, Sledujeme odsun teplických Němců Ve středu 17. dubna teplické nákladní nádraží opět ožilo nebývalým ruchem. Nákladní auta a traktor s přívěsnými vozy jezdily neustále mezi nádražím a trnovanským sběrným táborem, aby Němci se zavazadly byli včas převezeni. Ve vagonech, kterých bylo přisunuto 40, jsou již složeny předměty, hlavně kočárky, skládací postele, peřiny a jiná zavazadla, které si evakuovaní Němci vezou. Mnozí Němci a hlavně Němky, kterých je v transportu nepoměrná většina, již sedí ve vozech, ostatní se procházejí před vagony. Posloucháme poslední rozkazy, jež jednotlivým Němcům, velitelům vagonů, vydává vojenský velitel transportu. Stojí ve čtyřřadu, patrně hrdí na svojí novou funkci (Němci si přece potrpěli vždycky na hodnosti), odhánějí sami ty, kteří dle jejich názoru nemají poslouchat. A téměř všichni, děti, ženy, muži, v lyžařském oděvu, počínají důkladně okovanými hranatými botami. A tak vidíte pragermánsky tlustou Brunhildu v elegantních pumpkách, jindy zas v dlouhých lyžařských kalhotách přes něž má navlečenou pestrou sukni, a také jejich vkusné kloboučky opět vyšly na světlo jako by se nám tvořila nová móda made by transport heim ins reich. Ale není tu jen ten veselý pohled na 1200 stoupenců Hitlerových, Henleinových, Frankových, a jak se všichni ti potentáti jmenovali, o jejichž vině právě rozhodují tribunály světa a republiky, ale i stránka vážná, hospodářská. Takový transport veze s sebou značné zásoby potravin, např. jen 1200 kg brambor, 120 kg bílé pšeničné mouky, 54 kg umělých jedlých tuků, 164 kg cukru, 60 krabic kondensovaného mléka pro děti, 120 kg poživatin, 320 kg chleba, koření, maggi, ocet, prostě všechno potřebné do kuchyně v úměrných množstvích. Každá osoba v transportu dostala 1000 ř. marek, pro 1200 lidí v transportu je to říšských marek podle dřívějšího přepočítávaného kurzu Kčs. Dlouhý vlak je doprovázen vojenskou strážní četou, lékařem a německým vedoucím transportu, který již na nádraží vzal všechny potraviny, z nichž hned vydal na jeden vagon 5 kg chleba. Němci se ovšem také vydatně zásobili sami, vidíme každou chvíli příslušníka transportu s namazaným krajícem. Zatím se ještě naši bývalí spoluobčané zabydlují v nových příbytcích a my si vzpomínáme na odsuny, které před rokem v lednu a v únoru před postupující Rudou armádou prováděli Němci sami. Tehdy Volksgenossům nedopřáli pohodlí organizovaného odsunu vlaky, nepostrali se jejich zásobování a Němci ze Slezska putovali po silnicích Čech v dlouhých kolonách tažených dobytkem, koňmi nebo také jen dětskými kočárky tlačenými před sebou. Porovnáváme teď, jak s těmito nepřáteli zachází československý stát, který pro odsunované opatřil všecko a žádá od nich jen zachování pořádku po dobu cesty. (Citováno dle: Zapomenutí hrdinové) 17

18 Nařízení k shromáždění německých žen v Žatci Typické obrazy z nuceného vystěhování Němců z Československa. Němci čekají v Praze na transport První transport Němců z Mariánských Lázní Archiv ČTK Archiv ČTK 18

19 Titulní strana časopisu Naše vojsko z 21. dubna 1946 ukazuje několik postřehů celého vysídlení. Nápis dole na titulní straně: V jednom roce a dni... k výročí květnové revoluce vyčistíme republiku od Němců. 19

20 Pramen Život jednoho Němce v Československu před organizovaným transportem můžeme dobře sledovat ve vzpomínkách Edeltraud H. Narodila se v malé vesnici Waldheim Nemrlov na severní Moravě, v této oblasti se odehrává vyprávění: Začal nový rok Všichni se báli, co přinese. Už v lednu musel Hugo i přes své postižení do soudního vězení, protože byl členem strany. V místě se setkával často s Čechy. Jeden mu říkal: Hugo, kdybys s námi nebyl tak zadobře, dařilo by se ti dnes špatně. Pokud odhlédneme od toho, že byl zavřený, musel tvrdě pracovat a měl často hlad, zacházeli s ním humánně. S povolením národního výboru mohli rodinní příslušníci zadržené navštěvovat v táboře nebo vězení. Jednou jsem šla s mlynářkou 18 km pěšky do Šterneberku, abych mu mohla přinést čisté prádlo, trochu chleba a sádla. Návštěvní doba byla povolena na čtvrt hodiny, ale Hugo měl velkou radost. Cesta domů v hlubokém sněhu a s přicházející tmou byla ještě namáhavější. Kde jsi tak dlouho? Co se stalo? Co bych dělala s malými dětmi? přijala mne tchyně, která si o nás už dělala velké starosti. Při návštěvě spolu s kamarádkou ze školy, Helgou, která uměla dobře česky, jsme jely domů dokonce bez N autobusem až do Uničova a pak jsme to měly domů už jen 7 km. Poté co na jaře naše Traudi překonala životu nebezpečnou nemoc, následovalo i naše vysídlení. Dva dny před 1. květnem 1946 nás zastihla Jobovka: 1. května v 5 hodin ráno muselo být vše připraveno. Co dělat? Kompetentní četník, pan Platschek, který s Hugem zacházel dobře při zatčení, se postaral, aby se s námi mohli vystěhovat manželovi rodiče. Váš manžel je už ve sběrném táboře Steffanau. Ujišťuji Vás, že tentokrát povede transport přes hranice do Bavorska. Co jsem měla dělat? Bylo povoleno 50 kg na osobu. Byla jsem ráda, že moje matka přijela z Waldheimu. Zachovala klid a byla nám velkou oporou. Důležité věci už byly přichystány, ale bylo třeba zabalit ještě důležitější věci! Nesměla jsem nic zapomenout pro dítě, bylo mu teprve 7 měsíců. O Hugových 50 kg jsem musela rozhodnout sama. Další den jsem musela sbalit pro tchyni a tchána. Byli hodně rozrušeni a nemohli pochopit tohle bezpráví. Tohle nám neměli dělat. Tohle patří všechno nám. Jsme tady doma. Večer dostala moje matka dobrý nápad: Máš přece ještě hrnec sádla a hodně naložených vajec. Upečeme z nich trvanlivé sušenky, které pak může Traudi jíst během dlouhé cesty. Naštěstí mě napadl také lihový vařič, abych mohla malé sama uvařit čaj. Na spánek jsme tu noc neměli ani pomyšlení. 1. května 1946 v 5 h ráno jsme se museli rozloučit. Náš poslední majetek byl naložen, když začala hrát dechovka a procházet jako budíček na 1. máje vesnicí. Byl to pro nás výsměch. Když jsme dorazili do tábora, museli jsme se podrobit tělesné prohlídce a zkontrolovali nám zavazadla. Okamžitě mi odebrali náušnice. V dětském kočárku jsem měla schované vkladní knížky rodičů. Našli všechno. Také pendlovky, drahocenná památka na Franze už mi nepatřila. Jediný šťastný okamžik nastal, když jsme mohli pozdravit Huga. Byli jsme rozděleni do baráků s dřevěnými pryčnami. 3. dne začala nakládka do dobytčích vagonů, kterými nás přepravovali. V našem vagonu bylo natlačeno pět velkých rodin se vším svým majetkem. Každý se musel posadit na svoje zavazadla. Byla už tma, když vlak odjížděl do Neznáma. Vlak zastavil poprvé o půlnoci. Na dlouhých latrinách - pokud někdo ví, co to je jsme mohli vykonat potřebu. Mezitím se muselo ve vagonu odehrávat všechno. To byla nepříjemná situace pro každého. Kolem 3 hodiny ráno jsme projížděli pražským nádražím. V 11 dopoledne jsme dorazili na hranici. Tady se kontrolovalo, zda jsou všechny rodiny kompletní. Všechno probíhalo pomalu a nikdo nesměl opustit vagon. Moje teta musela vystoupit, protože, jak jí bylo řečeno, její manžel nebyl dopraven na hranici. Byla poslána zpátky se svými třemi dětmi do tábora v Hodolanech a musela tam pracovat u sedláků. Potom bylo provedeno odvšivení, bez něhož nemohl nikdo přes hranici. Mnozí, kteří museli strávit delší čas v lágrech, byli napadeni různou havětí. 5. května jsme přijeli do Augsburgu. Noc jsme strávili v kostele Sv. Štěpána. Odsud až do Günzburgu byly odpojovány na různých nádražích další vagony. V Günzburgu jsme byli vyloženi a ubytováni v dřevených barácích. My čtyři rodiny z Břevence jsme chtěli zůstat spolu, kvůli lepším stravovacím podmínkám jsme se hlásili o umístění na vesnici. Dostali jsme se do Wettenhausenu. Konečně svobodni! ZDROJ: Vyprávění pamětnice je ze soukromého archívu Heleny Novákové (Vídeň). Pramen Ze vzpomínek Přemysla Pittra: Když jsme děti přivezli a rozdělili na trávníku do skupinek vyhublé a apatické, myslel jsem si, že jich přežije jen málo. Náš domácí lékař, sám Žid, který prošel peklem Osvětimi a Mauthausenu, byl při pohledu na tyto živé mrtvoly blízký slzám. To jsme my, Češi, dokázali za dva a půl měsíce!, zvolal. Dnes opět trpí mnoho nevinných lidí. Pro náš národ je to o to horší, že křivdy, násilí a bezpráví byly tentokrát spáchány příslušníky našeho národa. Tím, že kopírujeme činy nacistů, snižujeme se na jejich úroveň. Toho není Husův a Masarykův národ hoden, to se neztotožňuje s naší duchovní tradicí. Proto nesmějí alespoň ti, kteří se nazývají křesťany,... mlčet, nýbrž být svědomím národa. ZDROJ: Pasák, Tomáš: Přemysl Pitter. Život pro druhé. Česko-německé soužití v díle Přemysla Pittra. Praha