Dům Izraelův je vinicí Páně.

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 5. ŘÍJNA 2008 Dům Izraelův je vinicí Páně. Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, mezinárodní mše sv. v podzemní bazilice sv. Pia X, Lurdy, MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, inspirováni Božím slovem dnešní liturgie, předložme Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním a s důvěrou volejme: L: BOŽE ZÁSTUPŮ, OBNOV NÁS, A BUDEME SPASENI.! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby poselství jeho pouti do Lurd u příležitosti 150. výročí zjevení, posílilo křesťany v důvěře v Matku Boží, Pannu Marii.! Aby završená Pouť k Neposkvrněnému Početí byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností.! Za Církev, aby jako Pánova vinice přinášela hojné ovoce Božího království.! Za věřící všech náboženství, aby ve jménu milosrdného a život milujícího Boha, rozhodně odmítali všechny formy násilí, a o řešení konfliktů usilovali upřímným a trpělivým dialogem, který respektuje odlišné historické, kulturní a náboženské zkušenosti.! Za naše bratry a sestry, pronásledované pro svou křesťanskou víru v Iráku a brutálně zabíjené hinduistickými extrémisty v Indii, aby Bůh, dárce pokoje, byl jejich nadějí i důraznou výčitkou svědomí nečinně přihlížejícímu světu.! Za zemřelé, aby pro věrnou práci na tvé vinici, došli blaženého patření na tvou tvář. K: Bože, dárce pokoje, slyš naše prosby, buď s námi uprostřed radostí i nadějí, zármutků i úzkostí našeho světa, a chraň naše srdce a myšlenky v Kristu Ježíši, našem Pánu. L: Amen.

2 LITURGICKÉ TEXTY 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ IZ 5,1-7 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Zazpívám píseň svému miláčkovi, píseň svého přítele o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? Teď vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že ji spasou, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm. Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci jeho milou sazenicí. Čekal spravedlnost, a hle nepravost, čekal právo, a hle bezpráví! ŽALM 80 Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece. Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá. Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 2. ČTENÍ FLP 4,6-9 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi. EVANGELIUM MT 21,33-43 Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: Na mého syna budou mít ohled. Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše! A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmu: Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."

3 Svatý Pavel: koncil v Jeruzalémě a incident v Antiochii (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 1. října 2008) Drazí bratři a sestry, respekt a úcta, které Pavel vždy choval k Dvanácti není o nic menší, když upřímně hájí pravdu evangelia, které není nic jiného, než Ježíš Kristus, Pán. Dnes se chceme pozdržet u dvou episod, které ukazují úctu a současně také svobodu, s níž se Apoštol obrací ke Kéfovi a k dalším apoštolům. Jde o tzv. Jeruzalémský koncil a konflikt v Syrské Antiochii, jak je zaznamenal v Listu Galaťanům (srov. 2,1-10; 2,11-14). Každý koncil a synod církve je událostí Ducha a jeho průběh s sebou nese záležitosti celého Božího lidu. Zakusili to na vlastní kůži ti, kterým se dostalo daru zúčastnit se II. Vatikánského koncilu. Když tedy sv. Lukáš informuje o prvním koncilu církve, jenž probíhal v Jeruzalémě, uvádí list, který apoštolové při té příležitosti rozeslali křesťanským komunitám v diaspoře: Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše (Sk 15,28). Duch působící v celé církvi vede apoštoly za ruku, když se vydávají na nové cesty, aby uskutečňovali jeho plány. On je hlavním původcem růstu církve. A přece Jeruzalémské shromáždění probíhalo v okamžiku nemalého vnitřního napětí v prvotní komunitě. Jednalo se o tom, jak vyřešit problém, zda se má požadovat obřízka po pohanech, kteří uvěřili v Ježíše Krista, Pána nebo zda mají zůstat nezávislí na Mojžíšově zákoně, tj. svobodní od dodržování norem nezbytných ke spravedlivému životu, jak je předepisuje zákon, ale především nezávislí na normách týkajících se kultovní očisty, čistých a nečistých pokrmů a soboty. O shromáždění v Jeruzalémě referuje také sv. Pavel v 2. kapitole Listu Galaťanům (Gal 2,1-10), čtrnáct let po setkání se Zmrtvýchvstalým u Damašku. Jsme v druhé polovině 40. let. Pavel odchází spolu s Barnabášem ze Syrské Antiochie a nechává se doprovázet Titem, svým věrným spolupracovníkem, který byl řeckého původu a jako takový nebyl nucen k obřízce před vstupem do církve. Při té příležitosti Pavel předkládá Dvanácti, označovaným jako obzvláště vážené osobnosti, své evangelium svobody od Zákona (srov. Gal 2,6). Ve světle setkání se zmrtvýchvstalým Kristem pochopil, že pohané v okamžiku přilnutí k evangeliu Ježíše Krista nepotřebovali již více obřízku, předpisy o pokrmech a o sobotě jako poznávací znamení spravedlnosti. Kristus je naší spravedlností a pravé je všechno, co je s Ním v souladu. Ke spravedlnosti není třeba dalších znamení. V Listu Galaťanům v několika větách naznačuje průběh shromáždění. S nadšením připomíná, že evangelium svobody od Zákona bylo schváleno Jakubem, Kéfou a Janem, sloupy, které podali jemu a Barnabášovi pravici církevního společenství v Kristu (srov. Gal 2,9). Jestliže tedy, jak jsme už viděli, pro Lukáše 3

4 vyjadřuje Jeruzalémský koncil působení Ducha Svatého, pro Pavla představuje rozhodující uznání svobody sdílené všemi, kdo se ho zúčastnili: svobody od závazků pocházejících z obřízky a ze Zákona, té svobody, pro níž nás Kristus osvobodil, abychom zůstali svobodní a nenechali si již více nasazovat jho otroctví (srov. Gal 5,1). Dva různé způsoby, jimiž Pavel a Lukáš popisují shromáždění v Jeruzalémě spojuje osvobozující působení Ducha, neboť kde je Duch Pánům, tam je svoboda, jak říká v II. Listu Korinťanům (srov. 3,17). Nicméně, jak velmi jasně vystupuje v Listech sv. Pavla, křesťanská svoboda nemá nic společného s libertinstvím nebo s libovůlí, dělat to, co se právě zachce. Uskutečňuje se totiž v souladu s Kristem, a tedy v autentické službě bratřím, a zvláště nejpotřebnějším. Proto Pavlovu zprávu o shromáždění uzavírá připomínka doporučení, s nímž se k němu obrátili apoštolové: Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval. (Gal 2,10). Každý koncil se rodí z církve a k církvi se vrací. Tentokrát se k ní vrací s pozorností k chudým, kteří jak lze soudit z řady Pavlových náznaků v jeho listech jsou především v Jeruzalémské církvi. Starost o chudé, zaznamenaná zejména v 2. Listu Korinťanům (srov. 8-9) a v závěrečné části Listu Římanům (srov. Řm 15), ukazuje Pavlovu věrnost rozhodnutím, které dozrály během tohoto shromáždění. Možná nejsme již s to plně pochopit význam, který Pavel a jeho komunity přičítaly sbírce pro chudé v Jeruzalémě. Šlo o iniciativu v panoramatu náboženských aktivit zcela novou. Nebyla povinná, nýbrž svobodná a spontánní. Účastnily se jí všechny církve založené Pavlem na Západě. Sbírka byla vyjádřením dluhu těchto komunit vůči mateřské církvi v Palestině, od níž obdrželi nevýslovný dar evangelia. Pavel připisuje tomuto společně sdílenému gestu tak velkou hodnotu, že ho jen zřídkakdy nazývá jednoduše sbírka ; je pro něj spíše službou, požehnáním, láskou, milostí, ba dokonce liturgií (2 Kor 9). Překvapuje zejména tento poslední termín, který přičítá sbírce peněž rovněž kultovní hodnotu. Na jedné straně je liturgickým gestem nebo službou, přinášenou každou z komunit Bohu, na druhé straně je skutkem lásky učiněným ve prospěch lidu. Láska k chudým a božská liturgie jdou ruku v ruce, láska k chudým je liturgií. Tyto dva horizonty jsou přítomny v každé liturgii sloužené a prožívané v církvi, protože už z podstaty se jí příčí oddělování kultu a života, víry a činů, modlitby a lásky k bratřím. Jeruzalémský koncil tedy vzniká proto, aby vyřešil otázku, jak zacházet s pohany, kteří došli k víře, rozhoduje se pro osvobození od obřízky a předpisu stanovených Zákonem, a eklesiální a pastorační řešení nachází, když staví do centra víru v Ježíše Krista a lásku k chudým v Jeruzalémě a v celé církvi. 4

5 Druhou epizodou je známý konflikt v Syrské Antiochii, dosvědčující vnitřní svobodu, jíž se Pavel těšil. Jak se zachovat při společenství stolu, kde jsou vedle sebe věřící židovského a pohanského původu? Objevuje se tu další z epicenter mojžíšského zákona: distinkce mezi čistými a nečistými jídly, která hluboce rozdělovala Židy, kteří ji dodržovali, od pohanů. Na počátku Kéfa, Petr, sdílel stůl s prvními i s druhými, ale s příchodem některých křesťanům spojených s Jakubem, bratrem Páně (Gal 1,19), se Petr začal vyhýbat stolu pohanů, aby nepohoršoval ty, kdo i nadále dodržovali zákony o čistotě potravin. Jeho rozhodnutí sdílel také Barnabáš. Bylo to rozhodnutí, které hluboce rozdělilo obřezané křesťany, od křesťanů pohanského původu. Jednání, které skutečně ohrožovalo jednotu a svobodu církve, vyvolalo zanícenou reakci u Pavla, který neváhal obvinit Petra a další z pokrytectví: Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali? (Gal 2,14). Ve skutečnosti stály proti sobě na jedné straně Pavlovy obavy a na straně druhé obavy Petra a Barnabáše. Pro ně bylo oddělení pohanů opatřením, které je třeba zachovat, aby nebyli pohoršováni věřící pocházející z judaismu. Pro Pavla ale představovalo nebezpečí, že univerzální spása v Kristu, nabídnutá jak pohanům tak Židům, bude špatně pochopena. Jestliže k ospravedlnění dochází pouze v síle víry v Krista, ve shodě s Ním, bez jakéhokoli skutku Zákona, jaký smysl má zachovávat ještě čistotu potravin při společném stole? S velkou pravděpodobností byla Petrova a Pavlova perspektiva zcela odlišná: prvnímu šlo o to neztratit Židy, kteří uvěřili evangeliu, druhému o to, aby výkupná hodnota smrti Kristovy pro všechny věřící nebyla umenšována. Je to zvláštní, ale o několik let později, když Pavel píše křesťanům do Říma (kolem poloviny 50. let), ocitne se v analogické situaci a požádá silné, aby nejedli nečisté jídlo, aby neztratili nebo nepohoršili slabé: Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. (Řm 14,21). Konflikt v Antiochii dal tedy lekci jak Petrovi tak i Pavlovi. Jedině upřímný dialog, otevřený pravdě evangelia, může orientovat cestu církve: Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Řm 14,17). Je to lekce, z níž se máme poučit také my: v různosti charismat svěřených Petrovi a Pavlovi, nechme se všichni vést Duchem, a snažme se žít ve svobodě, jejímž orientačním bodem je víra v Krista, ve svobodě, která se uskutečňuje ve službě bratřím. Základem je být stále více podobni Kristu. Právě tak se stáváme skutečně svobodnými, tak se v nás naplňuje nejhlubší jádro zákona: láska k Bohu a k bližnímu. Prosme Pána, aby nás naučil sdílet své smýšlení, abychom se od Něj učili pravé svobodě a evangelijní lásce, která zahrnuje každou lidskou bytost. 5

6 Pouť k jeskyni Massabielle (3) Benedikt XVI. ve Francii, září 2008 V sobotu, 13. září před 16. hodinou se Benedikt XVI. rozloučil s personálem Apoštolské nunciatury, kde během pařížské části své cesty bydlel a odjel na letiště Orly odkud odletěl do Lurd, které jsou hlavním cílem jeho apoštolské cesty. Na otázku novinářů, zda již Lurdy navštívil, Svatý otec na palubě letadla odpověděl: Byl jsem v Lurdech na Mezinárodním eucharistickém kongresu v roce 1981, po atentátu na Jana Pavla II. Delegátem Svatého otce byl kardinál Gantin. A pro mě je to velmi krásná vzpomínka. Narodil jsem se na svátek svaté Bernardety a tak je mi velmi blízká tato malá svatá, tato mladá dívenka, čistá a pokorná, s níž mluvila naše Panna. Setkat se s touto skutečností, s přítomností Panny Marie v naší době, vidět stopy této dívenky, která byla přítelkyní Panny Marie, a setkat se s Marií samotnou je pro mě nejdůležitější událostí. Samozřejmě, že se nejezdíme za zázraky. Jedu sem hledat lásku Matky, jež je opravdovým uzdravením všech nemocí, všech bolestí a která soucítí se všemi, kdo trpí. Podhůří Pyrenejí přivítalo Benedikta XVI. pochmurným deštivým počasím. Papež dorazil do Lurd krátce před 18. hodinou a o půl hodiny později zahájil Svatý otec první část tzv. Jubilejní pouti. Ta spočívá v putování na čtyři místa spjatá s životem sv. Bernardety Soubirousové v Lurdech. První tři: farní kostel s křtitelnicí, v níž byla Bernardeta pokřtěna, Le cachot - dům rodiny Soubirousových a jeskyni Massabielle, navštívil Benedikt XVI. už v den příletu do Lurd. Práh kaple hospicu, kde Bernardeta poprvé přistoupila ke svatému přijímání, pak Svatý Otec překročil dne následujícího. 6

7 Mariánské poutní místo žilo až do příletu Petrova nástupce svým životem. Mnoho poutníků se teprve na místě dozvídalo, že v závěru každodenního světelného procesí tentokrát uvidí Papeže. Benedikt XVI. vystoupil na terasu před poutním chrámem okolo desáté hodiny večerní. Přivítal ho zpěv jubilejního Magnificat. Pak už byl v šesti oficiálních jazycích poutního místa přečten úryvek evangelia. Nato pronesl Svatý otec svou homílii: Nous pensons aux victimes innocentes qui subissent la violence, des injustices, et des oppressions Drahý Monsignore Perriere, biskupe Tarbes e Lurd, drazí bratři v biskupské a kněžské službě, drazí poutníci, drazí bratři a sestry! Před 150 lety, 11. února 1858, na tomto neobydleném místě zvaném Massabiellská jeskyně spatřila Bernardeta Soubirous, prosté děvče z Lurd, světlo a uvnitř tohoto světla mladou "krásnou, nade vše krásnou" paní. Tato paní se k ní láskyplně, něžně, uctivě a s důvěrou obrátila. "Vykala mi (vypráví Bernardeta)... Chcete mi prokázat laskavost tím, že sem následujících patnáct dní budete přicházet? (ptá se ta Paní)... Dívala se na mne jako osoba, která mluví s jinou osobou. Při tomto Le cachot: představená neverských sester ukazuje papeži Bernardetin růženec. rozhovoru, během tohoto něžností zcela prostoupeného dialogu jí tato Paní pověřila, aby předala velmi jednoduché vzkazy o modlitbě, pokání a obrácení. Není divu, že Maria je krásná, takže při zjevení z 25. března 1858 oznamuje svoje jméno takto: "Jsem Neposkvrněné Početí". Podívejme se, jak tuto "Ženu oděnou sluncem" (Zj 12,1) vykresluje Písmo. Nejsvětější Panna Maria, oslavená Žena z Apokalypsy, má nad hlavou korunu z 7

8 dvanácti hvězd, které představují dvanáct Izraelských kmenů, celý Boží lid, celé společenství svatých, a zároveň je u jejích nohou měsíc, obraz smrti a smrtelnosti. Maria nechala smrt za sebou; je zcela oděna životem, životem Syna, zmrtvýchvstalého Krista. Je tak znamením vítězství lásky, dobra a Boha, který dává našemu světu naději, kterou potřebuje. Obraťme dnes večer svůj pohled k Marii tak slavné a tak lidské a dovolme jí, aby nás vedla k Bohu, který je vítězem. Mnoho lidí vydalo svědectví o tom, že setkání s rozzářenou tváří Bernardety rozechvívalo srdce i zraky. Jak během zjevení tak během jejího vyprávění se její tvář změnila a zářila. Tehdy Bernardeta přebývala ve světle z Massabielle. Každodenní život rodiny Soubirous byl nicméně prostoupen bídou, zármutkem, nemocí, neporozuměním, odmítáním a chudobou. Přestože v rodinných vztazích nechyběla láska a vroucnost, bylo obtížné žít v "cachot" ("vězení"). Pozemské stíny však nebránily záři nebeského světla: "Světlo svítí v temnotách..." (Jan 1,5). Lurdy jsou jedním z míst, která Bůh vyvolil k tomu, aby v něm nechal zazářit zvláštní paprsek své krásy. Odtud plyne důležitost, kterou zde má symbol světla. Počínaje čtvrtým zjevením zažehla Bernardeta, jež přicházela k jeskyni každé ráno, pokaždé požehnanou svíci a držela ji v levé ruce, až se jí Panna ukázala. Záhy Bernardetě začali lidé dávat svíce, aby je postavila na zem do jeskyně. Zakrátko pak sami lidé začali na toto místo světla a pokoje klást svíce. Matka Boží dala na srozuměnou, že jsou jí milé tisíce svíček, které od té doby nepřetržitě svítí v jeskyni zjevení k její oslavě. Od onoho dne před jeskyní dnem i nocí, v zimě i v létě září planoucí keř zažehnutý modlitbami poutníků a nemocných, kteří vyjadřují 8

9 své starosti a potřeby, ale především svou víru a naději. Přicházíme sem do Lurd na pouť a chceme ve šlépějích Bernardety vstoupit do oné mimořádné blízkosti mezi nebem a zemí, která nikdy nepominula a nepřestává se upevňovat. Stojí za zmínku, že během zjevení Bernardeta recituje růženec před zraky Marie, která se k ní během doxologie přidává. Tento fakt potvrzuje hluboce teocentrický charakter modlitby růžence. Když jej recitujeme, Maria nám dává své srdce a svůj pohled, abychom rozjímali o životě jejího Syna, Ježíše Krista. Můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. navštívil Lurdy dvakrát. Víme, jak často se ve svém životě a své službě opíral o přímluvu Panny Marie. Stejně jako mnozí jeho předchůdci na Petrově stolci, také on živě povzbuzoval k modlitbě růžence; učinil to jedinečným způsobem, když obohatil růženec o meditaci tajemství Světla. Tato tajemství jsou ostatně znázorněna na fasádě baziliky novými mozaikami, které byly odhaleny loňského roku. Maria nám stejně jako u všech událostí Kristova života, které "uchovávala ve svém srdci" (Lk 2,19), umožňuje chápat, že všechny etapy jeho veřejného působení jsou integrující součástí zjevení Slávy Boží. Kéž Lurdy, místo světla, zůstanou školou modlitby růžence, který vede Ježíšovy učedníky před zraky jeho Matky do autentického a srdečného dialogu s jejich Mistrem! Z úst Bernardety slyšíme slova Panny Marie, která nás žádá, abychom sem přicházeli v procesích prostě a vroucně se modlit. Procesí "aux flambeaux" dodává našemu tělesnému zraku tajemství modlitby: ve společenství církve, která spojuje vyvolené v nebi a poutníky na zemi, pramení světlo dialogu mezi člověkem a jeho Pánem a v dějinách lidstva se otevírá osvětlená cesta i v těch nejtemnějších chvílích. Toto procesí je momentem velké církevní radosti, ale také dobou jasné reflexe: úmysly, které si s sebou přinášíme, prohlubují naše hluboké společenství se všemi bytostmi, jež trpí. Myslíme na nevinné oběti vystavené násilí, válce, terorismu, hladu nebo důsledkům nespravedlností, pohrom, kalamit, nenávisti, útlaku, útokům proti jejich 9

10 lidské důstojnosti a jejich základním právům, proti svobodě jejich jednání a smýšlení. Pomysleme také na ty, na něž dolehly rodinné problémy nebo trpí v důsledku nezaměstnanosti, nemoci, slabosti, samoty nebo postavením imigrantů. A nechci zapomenout ani na ty, kteří trpí pro Kristovo jméno a umírají pro Něho. Maria nás učí modlit se a činit z naší modlitby úkon lásky k Bohu a lásky k bližním. Když se modlíme s Marií, přijímáme do svého srdce ty, kteří trpí. Jak by se pak v důsledku toho neproměnil také náš život? Proč by se naše bytí a celý náš život neměl stát místem pohostinnosti pro naše bližní? Lurdy jsou místem pokoje, protože jsou místem společenství, naděje a obrácení. Nyní, kdy se blíží noc, nám Ježíš říká: "Vaše lampy ať hoří" (srov. Lk 12,35): lampa víry, lampa modlitby, lampa naděje a lásky! Tento noční pochod, který nese světlo, silně promlouvá k našemu nitru, dotýká se našeho srdce a sděluje mnohem více než každé jiné pronesené či zamýšlené slovo. Toto gesto vyjadřuje situaci nás křesťanů na cestě: potřebujeme světlo a zároveň jsme povoláni stát se světlem. Hřích nás oslepuje, brání nám nechat se vést našimi bratry, nutí nás nedůvěřovat jim a nenechat se vést. Potřebujeme být osvíceni a opakujeme prosbu slepého Bartimea: "Mistře, ať vidím!" (Mk 10,51). Učiň, ať vidím svůj hřích, který mi překáží, ale především, Pane, učiň, ať vidím tvou slávu! Vězme, že naše modlitba již byla vyslyšena, a děkujeme, protože jak říká svatý Pavel v listě Efesanům: "Kristus tě osvítí" (5,14) a svatý Petr dodává: "Ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu" (1Pt 2,9). Nám, kteří nejsme světlem, může nyní Kristus říci: "Vy jste světlo světa" a svěřit nám péči o to, aby světlo lásky zářilo. Jak píše apoštol Jan: "Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením" (1 Jan 2,10). Žít křesťanskou lásku znamená umožnit, aby světlo Boží vstoupilo do světa, a zároveň ukazovat jeho pravý zdroj. Svatý Lev Veliký píše: "Kdokoli skutečně žije v církvi naplno a mravně, kdo myslí na to, co pochází shůry, a ne nato, co je na zemi (srv. Kol 3,2), 10

11 je v jistém smyslu podobný nebeskému světlu; když sám uskutečňuje záři svatého života, jako hvězda ukazuje mnohým onu cestu, která vede k Bohu. (Serm. III,5). Do této lurdské svatyně, k níž křesťané celého světa obracejí pohled od doby, kdy zde Panna Maria nechala zazářit naději a lásce, obdarovala nemocné, chudé a především nepatrné, jsme zváni, abychom objevovali jednoduchost svého povolání: ve skutečnosti stačí milovat. Zítřejší slavnost Povýšení sv. Kříže nám umožní vstoupit do srdce tohoto tajemství. V dnešní vigilii se náš pohled obrací ke znamení nové Smlouvy, v němž se sbíhá celý Ježíšův život. Kříž představuje nejvyšší a dokonalý úkon Ježíšovy lásky, kterým daruje život za své přátele. "Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl skrze něho život věčný" (Jan 3,14-15). Ježíšova smrt, ohlášená ve zpěvu o Božím Služebníku, je smrtí, která se stává světlem pro národy; je smrtí, která ve spojení s liturgií odčinění přináší smíření; je smrtí, která je koncem smrti. Od té doby je kříž znamením naděje, korouhví Ježíšova vítězství, protože "Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16). Skrze kříž se celému našemu životu dostává světla, síly a naděje. Křížem se zjevuje celá hloubka lásky, obsažená v původním Stvořitelově plánu; křížem je vše zachráněno a dovršeno. Proto se život ve víře v Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, stává světlem. Zjevení byla obestřena světlem a Bůh zažehl v pohledu Bernardety plamen, který obrátil nesčetná srdce. Kolik lidí sem přichází v naději, že snad tajně dosáhnou nějakého zázraku, a pak na zpáteční cestě, po duchovní zkušenosti autenticky církevního života, mění svůj pohled na Boha, na druhé i na sebe sama. Rozhoří se v nich malý plamen, zvaný naděje, soucit a něha. Nenápadné setkání s Bernardetou a s Pannou Marií může změnit život, protože jsou na tomto místě v Massabielle, aby nás vedly ke Kristu, který je naším životem, naší silou a světlem. Kéž vám Panna Maria a svatá Bernardeta pomohou, abyste žili jako děti světla a dosvědčovali každý den svým životem, že Kristus je naše světlo, naše naděje a náš život! 11

12 V neděli, 14. září, na svátek Povýšení sv. Kříže slavil Benedikt XVI. eucharistickou bohoslužbu na prostranství naproti Lurdské jeskyni. V úvodu bohoslužby Svatého otce i všechny poutníky, kterých sem přišlo na 200 tisíc, přivítal mons. Jacques Perrier, biskup Tarbes a Lurd. Dominantou města Lurd je už víc než tisíc let kamenná pevnost. Ale pravou lurdskou pevností je stále čistý, stále svěží a stále průzračný pramen. Ten před 150 lety vytryskl v jeskyni Massabielle a nepřestává vyvěrat. Je znamením života a naděje.v tomto jubilejním roce přišlo do Lurd, stejně jako Vy, 10 miliónů poutníků ze všech zemí světa a hledaly tu smysl života a naděje. Evangelium zaznělo v šesti jazycích, Vyznání víry se zpívalo latinsky a přímluvy byly čteny francouzsky, arabsky, portugalsky, tamilsky, polsky, čínsky a v jazyku moré, kterým se mluví například v Burkina Faso, v Ghaně nebo v Beninu. Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby všichni lidé byli spaseni, zaznělo v Janově evangeliu. Benedikt XVI. hned v úvodu své homilie připomněl, že Kristovým křížem jsme spaseni: 12 La dignité d'hommes et de femmes, sauvés dans l'espérance Páni kardinálové, drahý Mons. Perriere, drazí bratři v biskupské a kněžské službě, drazí poutníci, bratři a sestry. "Jděte říci kněžím, aby se sem konala procesí a vybudovala se tu kaple. To je poselství, které obdržela Bernardeta od "krásné Paní" při zjevení 2. března Po 150 let poutníci nikdy nepřestali přicházet k Massabiellské jeskyni, aby naslouchali poselství o obrácení a naději, které jim je určeno. Rovněž my stojíme dnes u nohou Marie, Neposkvrněné Panny, abychom s malou Bernardetou vstoupili do její školy. Děkuji obzvláště Mons. Jacques Perrierovi, biskupovi z Tarbes a Lurd, za vřelé přivítání, které mi připravili a za jejich laskavá slova, která mi adresovali. Zdravím kardinály,

13 biskupy, kněze, jáhny, řeholníky a řeholnice stejně jako vás všechny, drazí poutníci Lurd, zvláště nemocné. Přišli jste v hojném počtu vykonat tuto jubilejní pouť spolu se mnou a svěřit své rodiny, své příbuzné a přátele i všechny své úmysly Naší Paní. Moje uznání patří také občanským a vojenským autoritám, které se přišly účastnit této eucharistické slavnosti. "Tolik toho má v moci kříž! Kdo jej má, má poklad!" (sv. Ondřej Krétský, Homilie 10 k Povýšení sv. Kříže: PG 97, 1020). Tento den, kdy církev slaví svátek Povýšení sv. Kříže, nám evangelium, které jsme právě slyšeli, připomíná význam tohoto velkého tajemství: Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby všichni lidé byli spaseni (srov. Jan 3,16). Boží Syn se učinil zranitelným, přijal postavení otroka a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži (srov. Flp 2,8). A jeho křížem jsme spaseni. Nástroj popravy, který na Velký pátek vyjevil Boží soud nad světem, se stal pramenem života, odpuštení, milosrdenství, znamením smíření a pokoje. "Abychom byli uzdraveni, hledíme na ukřižovaného Krista! říkal svatý Augustin (Tract. in Johan., XII,11). Pohledem na Ukřižovaného se klaníme Tomu, který přišel, aby na sebe vzal hřích světa a daroval nám věčný život. A církev nás vybízí, abychom hrdě pozvedali tento slavný kříž, aby svět mohl vidět, kam až sahá láska Ukřižovaného k lidem. Vybízí nás vzdávat díky Bohu, protože ze stromu, který přinesl smrt, vytryskl opět život. Z tohoto dřeva Ježíš zjevuje svůj svrchovaný majestát, zjevuje, že byl povýšen ke slávě. Ano, "pojďte, klaňme se mu. Mezi námi se nalézá Ten, který nás miloval tak, že za nás dal svůj život; Ten, který zve každou lidskou bytost, aby se k Němu s důvěrou přiblížila. Toto velké tajemství nám Maria svěřuje také dnes a zve nás, abychom se obrátili k jejímu Synu. Je totiž příznačné, že při prvním zjevení zahájila Bernardeta na Mariin pokyn toto setkání znamením kříže. Je to více než prosté znamení. Bernardetě se od Marie dostalo zasvěcení do tajemství víry. Znamení kříže představuje určitou syntézu naší víry, protože nám říká, jak nás Bůh miloval; říká nám, že na světě existuje láska silnější než smrt, silnější 13

14 než naše slabosti a naše hříchy. Moc lásky je silnější než zlo, které nás ohrožuje. Toto tajemství univerzálnosti lásky Boží k lidem přišla Maria zjevit sem do Lurd. Ona zve všechny lidi dobré vůle, všechny, kteří trpí na těle i na duchu, aby pozvedli oči k Ježíšovu kříži a nalezli pramen života, zdroj spásy. Církev dostala poslání ukazovat všem tuto podobu Boha, který miluje, jak to zjevil v Ježíši Kristu. Dokážeme pochopit, že naše důstojnost dětí Božích, zatemněná hříchem, spočívá v Ukřižovaném na Golgotě a že nám byla dána? Obraťme svůj pohled ke Kristu. On nás osvobozuje pro lásku, kterou nás miluje, a k budování smířeného světa. Protože na kříži Ježíš vzal na sebe tíži veškerého utrpení a nespravedlnosti našeho lidství. On nesl ponížení, diskriminace a mučení, kterými v mnoha regionech světa trpí nesčetní naši bratři a naše sestry z lásky ke Kristu. Svěřujeme je Marii, Ježíšově i naší Matce, která stojí pod křížem. Slavení jubilea zjevení Naší Paní Lurdské nám umožňuje nastoupit cestu víry a obrácení, abychom do svých životů pojali tento slavný kříž. Maria nám dnes přichází vstříc, aby nám ukázala cesty obnovy života našich společenství a každého z nás. Přijetím jejího Syna, kterého nám představuje, jsme ponořeni do živého pramene, ve kterém víra může znovu objevit novou sílu a církev může načerpat sílu, aby stále směleji hlásala tajemství Krista. Ježíš, narozený z Marie, je Boží Syn, jediný Spasitel všech lidí, který žije a působí ve své církvi a ve světě. Církev je poslána především do světa, aby hlásala toto jedinečné poselství a vyzývala všechny lidi k jeho přijetí prostřednictvím autentického obrácení srdce. Toto poslání, které Ježíš svěřil svým učedníkům, dostává tady, u příležitosti tohoto Jubilea, nový nádech. Kéž po velkých evangelizátorech vaší země je misionářský duch, který během staletí oživoval mnoho mužů a žen Francie, i nadále vaší hrdostí a vaším závazkem! Ve šlépějích Bernardety si připomeneme podstatu Lurdského poselství. Bernardeta je nejstarším dítětem velmi chudé rodiny, která nevlastní ani vědění, ani moc a má jen chatrné zdraví. Maria si ji vybírá, aby předávala její poselství obrácení, modlitby a pokání v plném souladu s Ježíšovými slovy: "Skryl jsi tyto věci před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým" (Mt 11,25). Na jejich duchovní cestě jsou také křesťané povoláni přinášet plody svého křtu, živit se eucharistií, čerpat z modlitby sílu ke svědectví a být solidární se všemi svými bratry v lidskosti (srov. Pocta Panně Marii, Španělské náměstí, 8. prosince 2007). Před zraky Panny Marie je nám tedy podávána opravdová katecheze. Dovolme tedy Panně, aby také nás poučila a vedla po cestě, která vede do Království jejího Syna. Ve své katechezi "krásná Paní" zjevuje Bernardetě svoje jméno: "Já jsem Neposkvrněné Početí". Maria jí tak zjevuje mimořádnou milost, kterou dostala od Boha, totiž že byla 14

15 počata bez hříchu, protože "shlédl na svou nepatrnou služebnici" (Lk 1,48). Maria je ženou naší země, která se cele oddala Bohu a dostala od Něho privilegium dát lidský život jeho věčnému Synu. "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1,38). Ona je proměněnou krásou, obrazem nového lidstva. Marie se tak představuje jako zcela závislá na Bohu, ale ve skutečnosti vyjadřuje postoj naprosté svobody, založené na plném uznání své pravé důstojnosti. Toto privilegium se týká také nás, protože nám vyjevuje naši důstojnost mužů i žen, poznamenaných sice hříchem, ale spasených v naději, která nám umožňuje obstát v našem každodenním životě. Je to cesta, kterou Maria otevírá také člověku. Oddat se naprosto Bohu znamená nalézt cestu pravé svobody. Neboť obrácením se k Bohu se člověk stává sám sebou. Opět nalézá své původní povolání osoby stvořené k jeho obrazu a podobě. Drazí bratři a sestry, prvořadým posláním Lurdské svatyně je být místem setkání s Bohem v modlitbě, místem služby bratřím, zejména pohostinností k nemocným, chudým a všem trpícím lidem. Na tomto místě k nám Maria přichází jako matka, stále plná ochoty vůči potřebám svých dětí. Skrze světlo, které vychází z její tváře, září Boží milosrdenství. Vystavme se dotyku jejího pohledu, který nám říká, že nás všechny miluje Bůh, který nás nikdy neopustí! Maria nám přichází připomenout, že intenzivní, pokorná, důvěryplná a vytrvalá modlitba má mít v našem křesťanském životě ústřední postavení. Modlitba je neodmyslitelná pro přijetí Kristovy moci: "Kdo se modlí, nemarní čas, třebaže situace nese všechny příznaky nouze a zdá se, že nutí jedině k činnosti" (Deus caritas est, č.36). Nechat se pohltit činností vede k nebezpečí, že modlitba ztratí svou křesťanskou specifičnost a svou pravou účinnost. Modlitba růžence, tak drahá Bernardetě a lurdským poutníkům, v sobě soustřeďuje hloubku evangelního poselství. Uvádí nás do kontemplace Kristovy tváře. V této modlitbě pokorných můžeme načerpat hojné milosti. Přítomnost mladých lidí v Lurdech je také důležitým faktem. Drazí přátelé, přítomní dnes tady kolem kříže Světového dne mládeže! Když Marii navštívil Anděl, byla mladá nazaretská dívka, která vedla prostý a odvážný život žen své vesnice. A jestliže Bůh shlédl právě na ni a důvěřoval jí, chce nám tím také říci, že nikdo z vás není Bohu lhostejný. On hledí svým laskavým pohledem na každého z vás a volá vás ke šťastnému a smysluplnému životu. Nenechte se odradit těžkostmi! Maria se ulekla při zvěstování Anděla, který jí přišel říci, že se má stát Matkou Spasitele. Cítila, jak je slabá vzhledem k Boží všemohoucnosti. Nicméně bez váhání řekla "ano". Díky jejímu "ano" vstoupila do světa spása a změnila tak dějiny lidstva. Vy, drazí mladí přátelé, také nemějte strach říci "ano" na Pánovo volání, zve-li vás, abyste Ho následovali. Odpovězte Pánu velkoryse! Jedině On může uspokojit nejhlubší touhy vašeho srdce. Mnozí z vás přicházíte do Lurd pozorně a velkoryse sloužit nemocným nebo jiným poutníkům a kráčíte tak ve stopách Krista 15

16 služebníka. Služba poskytovaná bratřím a sestrám otevírá srdce a dává ochotu. Kéž je vaší důvěrnicí v tichu modlitby Maria, která uměla mluvit k Bernardetě s úctou a důvěrou. Kéž Maria pomůže těm, kteří jsou voláni k manželství, aby objevili krásu pravé a hluboké lásky, prožívané jako vzájemný a věrný dar! Těm z vás, které Pán volá, abyste Jej následovali v kněžském či řeholním povolání, bych chtěl znovu říci, že v naprostém darování vlastního života do služeb Bohu a lidem je celé štěstí. Kéž jsou rodiny a křesťanská společenství místem, v nichž se mohou rodit a zrát solidní povolání ke službě církvi a světu. Mariino poselství je poselstvím naděje pro všechny muže a všechny ženy naší doby, ať jsou z jakékoli země. Rád vzývám Marii jako Hvězdu naděje (Spe salvi, č.50). Na cestách našeho života, které jsou nezřídka temné, je Maria světlem naděje, které nás osvěcuje a vede naše kroky. Skrze její "ano", skrze velkorysé sebedarování otevřela Bohu brány našeho světa a našich dějin. A vybízí nás, abychom žili v neporazitelné naději, nedopřávali sluchu těm, kteří mají za to, že jsme vězni osudu. Maria nás provází svou mateřskou přítomností uprostřed životních událostí lidí, rodin a národů. Šťastní jsou muži a ženy, kteří skládají svou důvěru v Toho, který nám ve chvíli obětování svého života pro naši spásu daroval svou Matku, aby byla naší Matkou! Drazí bratři a sestry, na půdě Francie je Matka Páně ctěna v nespočetných svatyních, které tak ukazují víru předávanou z generace na generaci. Jako Nanebevzatá je milovanou patronkou vaší země. Kéž je stále vroucně ctěna v každé vaší rodině, ve vašich řeholních komunitách a ve farnostech! Kéž Maria bdí nade všemi obyvateli vaší krásné země a nad četnými poutníky, kteří přišli slavit toto jubileum z jiných zemí! Kéž je pro všechny Matkou, která zahrnuje své děti pozorností v radostech i strastech! Svatá Maria, Matko Boží a Matko naše, nauč nás věřit, doufat a milovat spolu s tebou. Ukaž nám cestu do království tvého Syna Ježíše! Hvězdo mořská, sviť nám a veď nás na naší cestě! (srov. Spe salvi, č.50). Amen. Po mši svaté Benedikt XVI. na prostranství naproti Lurdské jeskyni také pronesl promluvu před modlitbou Anděl Páně. Drazí poutníci, drazí bratři a sestry! Modlitba Anděl Páně nám dává každý den možnost zamyslet se na okamžik uprostřed našich činností nad tajemstvím vtělení Božího Syna. V poledne, když na nás po prvních hodinách dne začíná doléhat únava, obnovujeme svou ochotu a štědrost rozjímáním o Mariině "ano". Toto průzračné a bezvýhradné "ano" má kořeny v tajemství Mariiny svobody, plné a naprosté svobody před Bohem, která je zbavena každé spoluviny hříchu díky privilegiu jejího Neposkvrněného Početí. 16

17 Toto privilegium, udělené Marii, které ji odlišuje od našeho obvyklého stavu, nám ji nevzdaluje, ale naopak přibližuje. Zatímco hřích rozděluje, odděluje jedny od druhých, Mariina čistota ji činí nekonečně blízkou našim srdcím, pozornou ke každému z nás a toužící po našem pravém dobru. Můžete to vidět tady v Lurdech i ve všech mariánských svatyních: nesmírné zástupy lidí přicházejí k Marii, aby jí svěřili to, co každý považuje za nejdůvěrnější; to co každému obzvláště leží na srdci. To, co se mnozí z rozpaků či studu neodvažují svěřit ani svým blízkým, svěřují Té, která je Celá čistá, jejímu Neposkvrněnému Srdci: prostě, bez vytáček, v pravdě. Právě na základě Mariiny čistoty člověk neváhá předstoupit před ni ve své slabosti, sdělit jí své prosby a své pochyby, formulovat své naděje i své nejtajnější touhy. Mateřská láska Panny Marie odzbrojuje každou formu pýchy, uschopňuje člověka, aby na sebe pohlížel jako na takového, jakým je, a vnuká mu touhu obrátit se a vzdát Bohu slávu. Maria nám tak ukazuje správný způsob, jak přistupovat k Pánu. Učí nás přibližovat se Mu v pravdě a jednoduchosti. Díky ní odhalujeme, že křesťanská víra není závažím, ale křídlem, které nám dovoluje vzlétnout výš a spočinout v Pánově náruči. Život a víra věřícího lidu ukazují, že privilegium Neposkvrněného Početí, kterého se dostalo Marii, není jen osobní milostí, nýbrž je určeno všem; je to milost prokázaná celému Božímu lidu. V Marii může církev už rozjímat to, k čemu je povolána, čím se má stát. Každý věřící v Ní může už nyní rozjímat dokonalé dovršení svého osobního povolání. Kéž každý z nás nikdy nepřestane vzdávat díky za to, co chtěl Pán ze svého plánu zjevit skrze Mariino tajemství, ve kterém jsme zahrnuti velmi dojemným způsobem, poněvadž nám bylo zjeveno ústy samotného Ježíše z vrcholu kříže, který si právě dnes připomínáme a vyvyšujeme ho, že jeho Matka je naší Matkou. Jako Mariini synové a dcery můžeme mít užitek ze všech milostí, kterých se jí dostalo, a vztahuje se i na nás, její děti, jedinečná důstojnost, kterou jí propůjčuje privilegium Neposkvrněného Početí. Tady, nedaleko jeskyně, ve zvláštním společenství se všemi poutníky přítomnými v mariánských svatyních a se všemi nemocnými na těle i na duši, kteří hledají útěchu, dobrořečme Pánu za přítomnost Marie uprostřed jeho lidu a věnujme jí s vírou svou modlitbu: "Svatá Maria, ty, která ses zde před stopadesáti lety ukázala mladé Bernadetě, jsi opravdu 'živou fontánou naděje'" (Dante, Ráj, XXXIII,12). Jako poutníci, kteří sem v důvěře přišli z různých míst, přicházíme k prameni tvého Neposkvrněného Srdce opět načerpat víru, útěchu, radost, lásku, bezpečí a pokoj: "Mostra te esse Matrem!" Maria, ukaž, že jsi všem Matkou! Daruj nám Krista, naději světa! Amen. (pokračování na str. 20) 17

18 Giovanni Battista Pergolesi ( ) STABAT MATER DĚTSKÝ PĚVECKÝ SBOR MOTÝLEK S KOMORNÍM ORCHESTREM BRNĚNSKÉ FILHARMONIE NEDĚLE, 2. LISTOPADU 2008, V 15 HODIN CHRÁM SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI PŘEDPRODEJ VSTUPENEK: Farní úřad Pustiměř Obecní úřad Pustiměř Vyškov- prodejna JAAL (paní Marie Šmehlíková) (paní Dagmar Přikrylová) (paní Marie Synková) 18 DĚTI A MLÁDEŽ VSTUP ZDARMA GRATIS VSTUPENKY NUTNO VYZVEDNOUT V PŘEDPRODEJI!

19 STABAT MATER Středověký latinský text jedné z nejslavnějších liturgických sekvencí křesťanské tradice je připisován Jacoponu z Todi ( ). Stabat Mater vypráví bolestný úděl Matky Boží Panny Marie, která pod křížem sdílí utrpení svého ukřižovaného Syna. Giovanni Battista Pergolesi přejímá tento text a vtiskuje mu tak působivý hudební výraz, že jeho Stabat Mater se řadí k vrcholným dílům duchovní hudby všech dob. Abychom ještě hlouběji pochopili jeho hodnotu, je třeba sestoupit do Pergolesiho prostředí a podmínek, v nichž své dílo psal. Giovanni Battista pracoval v Neapoli, která v prvních desetiletích osmnáctého století dýchala atmosférou náboženské horlivosti. V této době je skladatel požádán, aby zhudebnil Stabat Mater. Šestadvacetiletý Pergolesi, - schvácený tuberkulózou, tehdy už dlící v Pozzuoli, kam odešel za zdravějším ovzduším, - se tedy dává do díla, které stále více vnímá, jako své poslední. Mladičký skladatel, izolován do samoty bolesti, má v posledních dnech života před očima úchvatný Jacoponův text. Jeho trýzeň se bytostně pojí s tou, kterou prožívala Maria pod křížem. Chvějící se ruku mladičkého hudebního génia vede jediná touha: dát v naprosté svobodě vyniknout slovům, na jejichž perutích spočívá naděje plná nesmrtelnosti, a jimž zpěv jen znovu vrací počáteční dech života. Svůj rukopis končí slovy Finis. Deo gratias. Stabat Mater tedy není pouze velkolepým a nepřekonatelným dílem hudebního umění, nýbrž je spíše vyznáním neochvějné víry muže, jenž slovy Jacoponovy modlitby, tváří v tvář vlastní nemoci a blížící se smrti, pronáší tu nejvroucnější modlitbu k Bohu, který skrze bolest zachraňuje. DĚTSKÝ PĚVECKÝ SBOR MOTÝLEK Dětský pěvecký sbor Motýlek založil v dubnu 2003 při Hudební škole AM ve Vyškově zřizovatel hudební školy Aleš Musil. V současnosti má sbor 60 členů a nejmladšímu Motýlkovi je 8 let. Široký repertoár čerpá především z pokladů duchovní hudby renesance, baroka, ale prezentuje i skladby soudobých autorů, lidové i folkové tvořivosti. Vedle mnoha různých regionálních akcí a festivalů se sbor pravidelně účastní mezinárodní soutěže Musica Religiosa a Svátky písní v Olomouci. Organizačně i pravidelnou účastí podporuje mezinárodní festival Zpívejfest ve Vyškově. V posledních dvou letech dětský pěvecký sbor Motýlek úspěšně reprezentoval město Vyškov při mezinárodních hudebních setkáních sborů v Itálii a Chorvatsku. 19

20 V podvečer se pak Benedikt XVI. setkal za zavřenými dveřmi s francouzskými biskupy, v sále, kde se dvakrát do roka scházejí na zasedání své konference. Papež v úvodu ocenil jejich práci, včetně nedávno provedené reorganizace církevních provincií, aby se pak zabýval nejprve definicí biskupa a jeho úkolů. Jedním z hlavním prostředků, kterými disponujete je katecheze, pokračoval papež: Páni kardinálové, drazí bratři v biskupské službě! Je to poprvé od začátku mého pontifikátu, kdy mám to potěšení setkat se s vámi se všemi. Srdečně zdravím vašeho předsedu, kardinála André Vingt-Trois, a děkuji mu za laskavá slova, jimiž mne vaším jménem přivítal. S potěšením zdravím rovněž místopředsedy, stejně jako generálního sekretáře a jeho spolupracovníky. Vroucně zdravím každého z vás, moji bratři v biskupské službě, kteří jste přišli ze všech stran Francie i ze zámoří. Myslím také na Mons. Françoise Garniera, arcibiskupa Cambrai, který dnes ve Valenciennes slaví milénium Notre-Dame du Saint Cordon. Mám radost, že jsem dnes s vámi v tomto sále, nazvaném po sv. Bernardetě, který je obvyklým místem vašich modliteb a setkání, místem, kde předkládáte své starosti a své naděje, místem vašich diskusí a reflexí. Tento sál je zbudován v privilegovaném místě nedaleko jeskyně a mariánských bazilik. Návštěvy ad limina vám zajisté dovolují pravidelně se setkávat s Petrovým nástupcem v Římě, ale chvíle, kterou prožíváme nyní, je nám dána jako milost pro potvrzení úzkých svazků, které nás pojí v účasti na témže kněžství, jež je přímo odvozené od kněžství Krista Vykupitele. Povzbuzuji vás, abyste nadále pokračovali v úsilí o jednotu v důvěře v plném společenství s Petrem, který přišel posílit vaši víru. Máte nyní mnohé starosti! Vím, že se s nadšením pracujete na nově definovaném rámci reorganizace mapy církevních provincií, což mne opravdu těší. Chtěl bych využít této příležitosti ke společnému zamyšlení nad některými tématy, která stojí ve středu vaší pozornosti. Církev jedna, svatá, katolická a apoštolská vás křtem zrodila. Povolala vás ke službě; darovali jste jí své životy, nejprve jako jáhni a kněží, potom jako biskupové. Chci vám vyjádřit veškeré své uznání za tento váš dar sebe sama. I přes šíři úkolu, která zdůrazňuje jeho čest honor, onus! věrně a pokorně plníte své trojí poslání ve vztahu k ovčinci, který je vám svěřen: učit, vést a posvěcovat ve světle konstituce Lumen gentium (č.25-28) a dekretu Christus Dominus. Vy, nástupci apoštolů, reprezentujete Krista, hlavu diecézí, které jsou vám svěřeny, a snažíte se v nich uskutečňovat obraz biskupa, načrtnutý sv. Pavlem. Na této cestě máte růst bez pózy s úmyslem být stále více pohostinní, milovat dobro, umět se ovládat, být spravedliví, zbožní a zdrženliví, takovými, kdo se v kázání 20

21 pevně drží spolehlivé nauky, aby byl schopný povzbuzovat ve zdravém učení (srov. Tit 1,8-9). Křesťanský lid na vás má hledět s obdivem a úctou. Již od počátků křesťanská tradice kladla důraz na tento bod: Všichni, kdo jsou pro Boha a pro Ježíše Krista, jsou s biskupem, píše sv. Ignác z Antiochie (Ad Phil. 3,2) a dodává: Toho, koho pán domu posílá, aby spravoval jeho dům, musíme přijmout, jako bychom přijímali toho, kdo ho poslal (Ad Ephes. 6,1). Vaše poslání, zejména duchovní tedy spočívá ve vytváření nezbytných podmínek k tomu, aby věřící mohli skrze Krista zpívat jediným hlasem chvalozpěv Otci (ibid. 4,2) a činit tak ze svého života dar pro Boha. Právem jste přesvědčeni, že pro růst božské příchuti a chápání smyslu života v každém pokřtěném má základní význam katecheze. Dva základní nástroje, které máte k dispozici Katechismus katolické církve a Katechismus biskupů Francie představují cenné prostředky k tomu cíli. Nabízejí totiž harmonickou syntézu katolické víry a umožňují hlásat evangelium se skutečnou věrností vůči jeho bohatosti. Katecheze není především záležitostí metody, nýbrž obsahu, jak ukazuje samotný název: jde o organické osvojení (kat-echein) celku křesťanského zjevení, jež je schopna dát inteligenci i srdce k dispozici Slovu toho, který dal svůj život za nás. Katecheze tak dává v srdci každé lidské bytosti zaznít jediné a bez pózy obnovované výzvě: Následuj mne (Mt 9,9). Důkladná příprava katechetů umožní celistvé předávání víry podle příkladu sv. Pavla, největšího katechety všech dob, na něhož hledíme se zvláštním obdivem během letošního dvoutisícího výročí jeho narození. Ve svém apoštolském působení varoval: Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím (2 Tim 4,3-4). S pokorou, vytrvalostí a vědomím velkého realismu jeho předpovědi se snažte odpovědět na jeho doporučení: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky (2 Tim 4,2). Abyste účinně uskutečňovali tento úkol, potřebujete spolupracovníky. Z tohoto důvodu je třeba víc než kdy jindy podporovat kněžská a řeholní povolání. Byl jsem informován o iniciativách, které s vírou přijímáte v tomto sektoru, a chtěl bych vyslovit veškerou svou podporu těm, kteří se nebojí, stejně jako to činil Kristus, zvát mladé i méně mladé lidi, aby se dali do služeb Mistra, který je tady a volá (srov. Jan 11,28). Chtěl bych vroucně poděkovat a povzbudit všechny rodiny, všechny farnosti, všechna křesťanská společenství a všechna církevní hnutí, která jsou úrodnou půdou, schopnou přinášet hojné plody (srov. Mt 13,8) povolání. V této souvislosti nemohu nevyjádřit své uznání za nesčetné modlitby pravých učedníků Krista a jeho církve. Jsou mezi nimi kněží, řeholníci a řeholnice, osoby pokročilého věku či nemocní lidé, a také vězni, ti všichni po desetiletí vznášejí k Bohu své prosby za splnění Ježíšovy výzvy: Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,38). Biskup a společenství věřících mají, pokud možno, upřednostňovat a přijímat kněžská a řeholní povolání a opírat se přitom o milost, kterou dává Duch Svatý kvůli nezbytnému rozlišování. Ano, drazí bratři v biskupské službě, pokračujte v povzbuzování ke kněžství a k řeholnímu životu, tak jako Petr vhodil své sítě do moře na Mistrův pokyn, přestože se namáhal celou noc a nic nechytil (srov. Lk 5,5). Nikdy nebude dostatečně zdůrazněno, že kněžství je pro církev nezbytné v zájmu samotných laiků. Kněží jsou darem Boha církvi. Kněží nemohou delegovat své funkce věřícím v tom, co se týká jejich úkolů. Drazí bratři v biskupské službě, povzbuzuji vás, abyste vytrvali a s veškerou péčí pomáhali vašim kněžím, aby žili ve vnitřním spojení s Kristem. Jejich duchovní život je základem jejich apoštolského života. Povzbuzujte je 21

22 proto s něhou ke každodenní modlitbě a důstojnému slavení svátostí, zejména eucharistie a smíření, jako to činil sv. František Saleský u svých kněží. Každý kněz by měl mít možnost, aby se cítil šťastný ve službě církvi. Ve škole svatého Faráře arského, syna vaší země a patrona všech farářů světa, nepřestávejte opakovat, že člověk nemůže učinit nic většího než rozdávat věřícím Tělo a Krev Krista a odpouštět hříchy. Snažte se být pozorní k jejich lidské, intelektuální a duchovní formaci, a také k prostředkům jejich živobytí. Snažte se i přes tíži vašich svízelných starostí pravidelně se s nimi setkávat a umět je přijímat jako bratry a přátele (srov. LG 28, ChD 16). Kněží potřebují vaši srdečnost, vaše povzbuzení a podporu. Buďte jim nablízku a mějte zvláštní pochopení pro ty, kteří mají těžkosti, pro nemocné a staré (srov. ChD 16). Nezapomínejte, jak praví II. vatikánský koncil v překrásném vyjádření, přejatém z listu sv. Ignáce z Antiochie křesťanům v Magnesii, že kněží jsou duchovní korunou biskupa (srov. LG 41). Liturgický kult je nejvznešenějším výrazem kněžského a biskupského života stejně jako katechetická výuka. Váš úkol posvěcovat věřící lid, drazí bratři, je pro růst církve neodmyslitelný. V motu proprio Summorum pontificum jsem byl nucen upřesnit podmínky plnění tohoto úkolu, pokud jde o možnost používat jak misál bl. Jana XXIII. (1962), tak misál papeže Pavla VI. (1970). Některé plody těchto nových ustanovení se již ukázaly a doufám, že nezbytné uklidnění duší z milosti Boží dále probíhá. Beru do úvahy těžkosti, s nimiž se setkáváte, ale nepochybuji, že budete moci v odpovídajícím čase dosáhnout uspokojivých řešení pro všechny, takže se nesešívaná Kristova suknice dále nebude trhat. Nikdo není v církvi navíc. Každý bez výjimky se v ní má cítit jako doma a nikdy nemá být odmítnut. Bůh, který miluje všechny lidi a nechce, aby někdo zahynul, svěřuje nám toto poslání a činí z nás pastýře svých ovcí. Musíme mu vzdávat díky za důvěru a úctu, kterou k nám chová. Snažme se proto být vždycky služebníky jednoty! Které další oblasti vyžadují větší pozornost? Odpovědi se mohou lišit podle jednotlivých diecézí, ale je tu jeden problém, který je patrně všude zvlášť naléhavý: je to situace rodiny. Víme, že manželství a rodina dnes procházejí obdobím skutečných bouří. Slova evangelisty ohledně loďky v bouři uprostřed jezera je možné aplikovat na rodinu: Vlny dorážely na loď a ta už se plnila vodou (Mk 4,37). Faktory, které vyvolaly tuto krizi, jsou dobře známé, a proto nebudu je uvádět. Již několik desetiletí zákony v mnoha zemích relativizují povahu základní buňky společnosti. Často se tyto zákony snaží spíše přizpůsobit zvláštním zvykům a nárokům jednotlivců či skupin než prosazovat obecné blaho společnosti. Stabilní spojení muže a ženy, zaměřené na budování pozemského blahobytu díky narozeným a od Boha darovaným dětem, už v myslích některých lidí není modelem, ke kterému manželský závazek vzhlíží. Zkušenost nicméně učí, že rodina je pevným základem, na němž stojí celá společnost. Křesťan navíc ví, že rodina je také živou buňkou církve. Čím více bude rodina napojena duchem a hodnotami evangelia, tím více bude obohacena samotná církev a lépe pak bude plnit své poslání. Znám a vřele povzbuzuji snahy, které vyvíjíte, abyste podpořili různá sdružení, která přinášejí pomoc rodinám. Právem pevně lpíte, i když přitom jdete proti proudu, na principech, které dávají moc a vznešenost svátosti manželství. Církev chce zůstat bezchybně věrná příkazu, který jí dal její zakladatel, náš Mistr a Pán Ježíš Kristus. Nikdy nepřestane opakovat spolu s ním: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj (Mt 19,6). Církev si toto poslání nedala, ale přijala jej. Nikdo jistě nemůže popírat existenci zkoušek, někdy velmi bolestných, jimiž některé rodiny procházejí. Bude nezbytné provázet rodiny, jež se ocitly v těžkostech, pomáhat jim chápat velikost manželství, povzbuzovat a nikoli relativizovat vůli Boží a zákony života, 22

23 které nám dal. Otázkou obzvláště bolestnou je soužití rozvedených. Církev, která nemůže odporovat Kristově vůli, uchovává věrně princip nerozlučitelnosti manželství, třebaže přistupuje s tím největším pochopením k mužům a ženám, kteří jej z různých důvodů nedokázali dodržet. Není proto možné připustit iniciativy, které směřují k uznávání nelegitimního soužití. Apoštolská exhortace Familiaris consortio otevřela cestu ohleduplným chápáním pravdy a lásky. Dobře vím, drazí bratři, že mládež je středem vaší péče. Věnujete jí hodně času a to právem. Jak víte, před nedávnem jsem se setkal s velkým počtem mladých lidí v Sydney na Světovém setkání mládeže. Měl jsem příležitost docenit jejich nadšení a schopnost věnovat se modlitbě. Přestože mladí lidé žijí ve světě, který se jim vemlouvá a hýčká jejich nižší instinkty, a nesou také nemalou tíži obtížně přijímaného dědictví, uchovávají si svěžest ducha, která vzbuzuje můj obdiv. Apeloval jsem na jejich smysl pro odpovědnost a vyzval jsem je, aby stále směřovali k poslání, které jim Bůh dal v den křtu. Naše síla je v tom, co od nás chce Kristus, říkával kardinál Jean-Marie Lustiger. Můj ctihodný předchůdce během své první cesty do Francie pronesl k mládeži vaší země promluvu, která neztratila nic ze své aktuálnosti a byla tehdy nezapomenutelným způsobem vřele přijata. Morální uvolněnost nečiní člověka šťastným, prohlásil za bouřlivého potlesku. Zdravé cítění, které inspirovalo zdravou reakci jeho posluchačů, není mrtvé. Prosím Ducha Svatého, aby promlouval k srdcím všech věřících a vůbec všech vašich spoluobčanů a dal jim nebo jim vrátil chuť ze života vedeného podle kritérií pravého štěstí. Předevčírem v Elysejském paláci jsem poukázal na jedinečnost francouzské situace, kterou chce Svatý stolec respektovat. Jsem přesvědčen, že národy nemají nikdy připustit zánik své specifické identity. Skutečnost, že v rodině mají různí její členové stejného otce a stejnou matku, neznamená, že jsou subjekty vzájemně lhostejnými, jsou však osobami, které mají vlastní individualitu. Totéž nastává v zemích, které mají bdít nad zachováním a rozvojem svojí specifické kultury a nemají se nechat pohltit jinými nebo potlačit nějakou šedou uniformitou. Národ, řečeno slovy papeže Jana Pavla II., je vlastně velkou komunitou lidí vzájemně spojených různými vztahy, ale především kulturou. Národ existuje díky kultuře. Národ existuje skrze kulturu a pro kulturu, která je proto velkou vychovatelkou lidí, aby byl národ ještě více společností (Promluva v UNESCO, 2. června 1980, č. 14). Z tohoto hlediska umožní důraz položený na křesťanské kořeny Francie každému obyvateli této země lépe porozumět tomu, odkud přichází a kam směřuje. V důsledku toho by bylo třeba v rámci existujícího institucionálního rámce a při maximálním respektování platných zákonů nalézt novou cestu k interpretaci a každodennímu prožívání základních hodnot, na nichž je zbudována identita národa. Váš prezident poukázal na tuto možnost. Sociálně-politické předpoklady staré nedůvěry nebo dokonce nepřátelství postupně mizí. Církev pro sebe nežádá státní post. Nechce nahradit stát. Je totiž společenstvím založeným na přesvědčení, cítí se zodpovědná za celek a nemůže se omezovat na sebe samu. Svobodně mluví a stejně tak vede dialog v touze dosáhnout nastolení všeobecné svobody. Zdravou spoluprací mezi politickou komunitou a církví, uskutečněnou s vědomím respektu k nezávislosti a autonomii každé strany na svém vlastním poli, je člověku prokazována služba, která směřuje k jeho plnému osobnímu a sociálnímu rozvoji. Četné body, východiska těch dalších, ke kterým se v případě potřeby dospěje, už byly prozkoumány a vyřešeny v rámci Úřadu pro dialog mezi církví a státem. Jeho přirozenou součástí je na základě své vlastní mise a jménem Svatého stolce apoštolský nuncius, který je povolán aktivně sledovat život církve a její situaci ve 23

24 společnosti. Jak víte, moji předchůdci bl. Jan XXIII., kdysi nuncius v Paříži, a papež Pavel VI. založili sekretariáty, které se roku 1988 staly Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Papežskou radou pro mezináboženský dialog. K tomu se záhy přidala Komise pro náboženské vztahy s judaismem a Komise pro náboženské vztahy s islámem. Tyto struktury jsou jakýmsi koncilním a institucionálním uznáním nesčetných dřívějších iniciativ a aktivit. Podobné komise a rady ostatně existují ve vaší biskupské konferenci a ve vašich diecézích. Jejich existence a jejich funkce dokazují vůli církve dále rozvíjet bilaterální dialog. Nedávné plenární zasedání Papežské rady pro mezináboženský dialog zdůraznilo, že autentický dialog vyžaduje jako základní podmínku dobrou formaci těch, kteří se mu věnují, a osvícené rozlišování za účelem postupného objevování Pravdy. Cílem ekumenického a mezináboženského dialogu, jež jsou přirozeně odlišné co do příslušných povah a cílů, je hledání a prohloubení pravdy. Jde o úkol vznešený a závazný pro každého muže víry, protože Pravdou je samotný Kristus. Budování mostů mezi velkými křesťanskými tradicemi a dialog s jinými náboženskými tradicemi vyžadují skutečné nasazení vzájemného poznávání, protože nevědomost spíše ničí než buduje. Z druhé strany, nic jiného než pravda neumožňuje autenticky žít dvojí přikázání lásky, které nám zanechal Spasitel. Je zajisté nutno pozorně sledovat různé pořádané iniciativy a rozlišovat ty, které upřednostňují vzájemné poznání a respekt, a také podporu dialogu, a vyhýbat se těm, které vedou do slepých uliček. Dobrá vůle nestačí. Jsem přesvědčen, že je vhodné začínat nasloucháním a potom přejít k teologické diskusi a nakonec dojít ke svědectví a hlásání víry (srov. Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, č. 12). Duch Svatý ať vám dá rozlišování, kterým se má vyznačovat každý Pastýř. Sv. Pavel doporučuje: Všecko zkoumejte, a co je dobrého, toho se držte (1 Sol 5,21). Globalizovaná, multikulturní a multináboženská společnost, v níž žijeme, je příležitostí, kterou nám nabízí Pán, abychom hlásali pravdu a praktikovali lásku s úmyslem dosáhnout každé lidské bytosti bez rozdílu i za hranicemi viditelné církve. V roce, který předcházel mému zvolení na Petrův stolec, jsem měl to potěšení navštívit vaši zemi, abych předsedal slavnosti k 60. výročí vylodění v Normandii. Zřídkakdy předtím jsem zaznamenal takové přilnutí synů a dcer Francie k zemi svých předků. Francie tehdy slavila své osvobození na závěr kruté války, která si vynutila bezpočet obětí. Nyní je vhodné pracovat na opravdovém duchovním osvobození. Člověk má vždy zapotřebí být osvobozen od svého strachu a od svých hříchů. Člověk se musí bez ustání či opakovaně učit, že Bůh není jeho nepřítel, ale jeho Stvořitel plný dobroty. Člověk potřebuje vědět, že jeho život má smysl a že je na konci svého pozemského přebývání očekáván, aby přijal účast na nekonečné slávě Krista v nebi. Vaším posláním je vést část Božího lidu, svěřenou vaší péči, k uznání tohoto slavného cíle. Přijměte zde výraz mého uznání a vděčnosti za všechno to, co konáte s úmyslem pokračovat tímto směrem. Buďte si jisti mou denní modlitbou za každého z vás. Věřte, že nepřestanu prosit Pána a jeho Matku, aby vás na vaší cestě vedli. S radostí a dojetím vás, drazí bratři v biskupské službě, svěřuji Naší Paní Lurdské a sv. Bernardetě. Moc Boží se vždycky projevovala ve slabosti. Duch Svatý vždycky smývá to, co bylo poskvrněno, svlažuje, co bylo vyprahlé, vyrovná, co bylo zkřivené. Kristus Spasitel, který z nás chtěl mít nástroje komunikace své lásky k lidem, vám nikdy nepřestane dávat růst ve víře, v naději, v lásce, aby vám dal radost z toho, že k němu vedete rostoucí počet mužů a žen naší doby. Svěřuji vás jeho moci Vykupitele a udělují vám všem z hloubi srdce srdečné apoštolské požehnání. (pokračování příště) 24

25 INKULTURACE (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře) Jaké jste národnosti? To je těžko říci. Můj otec byl Turek, matka Arménka, narodil jsem se na řecké lodi a zaregistrovali mne jako narozeného až ve Francii; od té doby se toulám světem. Je to samozřejmě žert, ale užívají ho k tomu, abychom si uvědomili, jak rozsáhlé je míšení národů v dnešním světě. Tím se dostávají do styku a do konfliktů různé kultury a mentality. To ovšem staví před vážné problémy i život v církvi. Jmenuje se katolická, všeobecná, ale ve svých kostelech slouží liturgii podle zvyků kraje. Peregrinatio ad limina apostolorum, poslední stisk rukou s Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J., před loučením s Věčným městem po společné večeři ve stínu Kolosea a Forum Romanum, 13. června 2007 Nejlépe to bylo vidět v Americe u emigrantů z evropských a jiných zemí. Skupina Poláků si hned postavila svůj vlastní kostel, Italové italský, Češi měli blízko Chicaga své velké benediktinské opatství, atd. Není divu, že se místní církev, převážně irského původu, proti tomu neustálému drobení bránila. Biskupové nutili emigranty, aby se co nejdříve zapojili do země, do které přišli, ale ti se nedali. Nebylo to ani snadné. Smál jsem se srdečně, když mně v New Yorku jedna stařenka, původem ze Slovenska, vypravovala, že když sem přišla, rozuměla v kostele jenom dvěma slovům: Tantum ergo. Došlo i ke sporům. Svatý stolec v Římě v době Pia XII. se úředně emigrantů zastal zvláštní encyklikou, který má charakteristický titul: Exul patriae, Exulant z vlasti. Lidé, kteří vyrostli a získali víru ve svém prostředí, nemohou hned na obrátku přeskočit na jiný způsob modliteb, písní, pobožností. Tenkrát byla situace ovšem jiná. Emigranti se drželi ve skupinkách, mívali i své vlastní školy, mohli si postavit i svůj kostel a opatřit si svého kněze. Je neuvěřitelné, jak dlouho se takové národní skupinky udržely. V Texasu např. byl donedávna biskup Mořkovský, který mluvil plynně česky, i když už jeho matka se 25

26 narodila v Americe. Vypravoval mi tento žert. V texaských českých vesnicích se mluvilo jenom česky, proto se naši mateřštinu naučili i černí dělníci, kteří tam zapadli na práci. Jeden z nich prý jel autobusem a četl si české noviny Katolík, vydávaný v Chicagu. Zahlédl to jiný černý Američan a oslovil čtenáře: Člověče, ty jsi také Čech? Ne, já jsem Moravan. To všecko už dnes patří minulosti. Emigranti jsou roztroušeni, jsou donuceni se překotně asimilovat. Někteří to dělají úspěšně, jiní tím trpí. To se pak odráží nepříznivě v jejich přístupu k církvi a všeobecně k náboženskému životu. Jak je zachytit? ptají se kněží. Diskutovalo se o tom při setkání kněží a laiků z katolických spolků o nové evangelizaci. Přitom se přihlásil o slovo jeden starší duchovní a prohlásil: Mluvíte o emigrantech, kteří zabloudí do vašich farností z ciziny. Ale já vás chci upozornit, že máte v kostele i domácí emigraci, se kterou jsou stejné obtíže, a to je naše mládež. Do kostela je vodí staří, ale ti mladí jsou už docela jiné mentality. Někteří duchovní to necítí, jiní se naopak chtějí přehnaně přizpůsobit mladým a narazí ovšem na ty ze starší generace. Jak najít rozumný střed? Dotyčný duchovní to pak doložil příkladem ze své vlastní farnosti. Přišel mu vypomáhat nový mladý kněz. Účastnil se předtím pastoračního kursu pro novou evangelizaci. Začal tedy hned od počátku zavádět mnoho změn. To ovšem vyvolalo mnoho protestů. Není divu, vždyť většina pravidelných návštěvníků bohoslužeb jsou starší lidé, přivykli si od mládí k tradičním formám zbožnosti a teď jim je přijde někdo měnit. Spontánní protesty nepomohly. Farní rada vyslala staršího profesora, dobrého a rozumného katolíka, aby mladému knězi domluvil. Ten to udělal rád, protože i jemu se ty překotné změny nezamlouvaly. Varoval tedy duchovního, aby nevyvolával ve farnosti rozepře. Kněz se ovšem hájil těmito důvody: Já jsem přece odpovědný i za pokřtěnou mládež, která se kostelu vyhýbá, protože jim dnešní způsoby modlení nevyhovují. Musíme se tedy přizpůsobit jejich mentalitě. Na to profesor: Já jsem byl vždycky přesvědčen, že se má svět přizpůsobit poselství Kristovu v církvi a ne církev světu. I v divadle se laciné varieté snaží zalíbit publiku, ale nedělají to opravdoví umělci. Dialog však neskončil úspěšně, příliš se nedohodli. Ale přesto je problém přizpůsobení církve světu velmi důležitý a byl vždycky aktuální v misiích. Od doby II. vatikánského sněmu se právem o tom tématu často mluví. Aby se předešlo povrchnosti, neužívá se výrazu přizpůsobení světu, ale přizpůsobení poselství evangelia různým kulturám. Slovo svět tu zní negativně a zahrnuje i zkaženosti a perversitu. Té se ovšem církev přizpůsobit nemůže. Kultura naopak označuje souhrn pozitivních hodnot, které národ nebo skupina lidí vytvořila. Může být původu profánního nebo přenesená z cizích náboženství. Jak jí použít v církvi? Ruský křesťanský myslitel a básník V. Ivanov o tom dlouho přemýšlel. Sám znal mnoho jazyků a dokázal obdivovat všecko krásné, co se v různých kulturách vyskytlo. Všiml si však také, že kultury stále vznikají a naopak zase zanikají. Stávají se jenom muzejními exempláři, jako např. kultura starých Egypťanů a Babyloňanů. Ale vedle nich je dodnes živá kultura Židů Starého zákona. Důvod? Protože všechno, co tam bylo, se stalo obrazem Krista. Nač bychom se např. učili v katechismu, že David zabil Goliáše, kdyby to nebyl obraz Krista, který přemohl mocnou sílu zla? Kdo dobře rozjímá, najde i v kultuře dnešní, nové, něco, co poslouží jako obraz života v Kristu. Když se ten obraz stane zřetelný, pak se může uvést do kostela, ne však dříve. V našich chrámech musíme cítit, že jenom Duch oživuje. Ten je jakoby atmosféra, ve které se cítí posíleni jak staří tak i mladí, jak domácí tak i cizí, společným dýcháním vzájemného porozumění v Kristu. 26

27 Faro di luce mariana, che brilla da secoli su splendide colline (Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, homílie ve svatyni v Todoccu, 6. září 2008 Mám radost, že dnes mohu konečně slavit mši svatou na tomto vznešeném místě mariánské zbožnosti naší diecéze, ve svatyni Matky božské milosti v Todoccu. Je jednou ze čtyř hlavních mariánských svatyní diecéze, spolu s Morettou v Albě, Madonou Dobré rady v Castiglione Tinella a Madonou národa v Cherascu. Byla vyhlášena za jednu z nejvěhlasnějších svatyní Langhe. Srdečně zdravím drahého dona Oberta, který si přál, abych mezi vás přišel,a děkuji mu za slova uvítání. Zdravím řeholnice, Dcery Matky Ježíšovy, které zde mají centrum vyzařování svého duchovního a misijního charizmatu. Velmi srdečně zdravím také vás, drazí věřící, ať z této farnosti sv. Petra a Bartoloměje, tak i vás, kteří jste přišli z ostatních farností přilehlých diecézí. Jak je to krásné, když rok co rok vystupuje k Madoně z Todocca tolik poutníků, kteří ji milují, uctívají a nacházejí v modlitbě pramen svého duchovního života. Pán ať povždy uchová vysoko tento maják mariánského světla, jenž po staletí září na těchto nádherných návrších. Zdejší mariánská úcta má vskutku věkovité kořeny. V první polovině šestnáctého století tu byl postaven sloup, který - podle z té doby tradovaných zpráv - si přála sama Svatá Panna, která se zjevila hluchoněmé pastýřce. Tady docházelo k zázrakům, mezi něž patří uzdravení na obě nohy chromého chudáka, v roce Starobylý obraz ze sloupu dodnes přívětivě shlíží z hlavního oltáře a láskyplně přitahuje náš pohled. Slavíme dnes mši svatou s pohledem obráceným k Ní, Matce božské milosti. Vede nás liturgie této XXIII. neděle v mezidobí, která promlouvá o lásce, tvůrčím centru života Církve. Sám Bůh svěřuje v 1. čtení Ezechielovi prorocké poslání, jež spočívá v uchránění bratří před hříchem: má být pro Izraelity hlídkou (Ez 33,7), zodpovědným za jejich bezpečí, ochráncem před útoky nepřítele, stále bdělým v noci, aby chránil lid ve věrnosti Bohu a jeho zákonu: prorok má tedy poslání lásky. Velmi aktuální poselství, vždyť II. vatikánský koncil zdůraznil, že skrze křest, jsou všichni křesťané proroky, totiž důslednými a věrohodnými svědky Božího slova: vždy a za všech okolností, v rodině, v práci, ve společenském životě. Všichni mají dělat čest Bohu ve světě, slovem je-li to možné, vždy příkladem, a to byť i jen úsměvem. Bez lásky k bližnímu to však není možné, protože jinak by se každý uzavřel do svého sobectví a zapomněl na potřeby druhých. Proto ve 2. čtení, které je o těchto nedělích pokračováním listu Římanům, svatý Pavel klade silný důraz na nezbytnost lásky, která je souhrnem všech přikázání Mojžíšova zákona: 27

28 Láska říká nikomu neubližuje: naplněním Zákona je tedy láska (Řím 13,10). V tomto Roce sv. Pavla nám tato slova dávají pochopit, že srdce Pavlovo je skutečně srdcem Kristovým, neboť nám říká - stejně jako Ježíš, že láska je prvním a největším přikázáním. V dnešním evangeliu nám Ježíš předkládá tři způsoby, jak lze žít lásku osobně i ve společenství: v Církvi, kterou založil, zakoušíme lásku samotného Boha, který stvrzuje na nebi, co bylo ustanoveno na zemi; láska musí vévodit našim vztahům s bližními, stále usilujíce o vzájemné napomenutí a odpuštění; a v modlitbě nacházíme Ježíše mezi námi díky onomu tak útěšnému příslibu: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20). Když se milujeme, když se společně modlíme v naší farnosti, když se stáváme jedním srdcem a jednou duší, potom nám Otec dá cokoliv. Milovaní, Bůh je láska, Deus caritas est, připomněl nám Svatý Otec ve své první encyklice. Maria nám pomáhá žít touto láskou. Ve svém významném dokumentu papež napsal: Maria, Panna, Matka, nám ukazuje čím je láska a odkud pramení její původ, její stále nová síla (tamtéž, 42). Mariiným posláním je dát vyniknout lásce Boží, proto jen Ona nám může pomoci uskutečnit program lásky, který dnes vštěpuje liturgie. Neboť jen Ona je Matkou božské milosti. Láska není ničím jiným, než životem milosti: a milost není něčím, nýbrž Někým. Je samotným Bohem, který nás miloval až do krajnosti, a dal nám svého Syna, aby nás zachránil. Milost je Božím životem v nás, životem, který nám byl dán v Kristu; je přítomností Ducha svatého, je už zakoušením ráje. A Maria je Matkou božské milosti, protože je Matkou Boží, Theotokos, řecké slovo, které zřejmě dalo vznik názvu Todocco. Byla úzce spjata s Kristem, když se stává dárcem milosti : v Betlémě, když se Ježíš rodí v chudobě a v naprosté osamocenosti; na Kalvárii, když za nás umírá uprostřed největších bolestí, ale také v nesmírné radosti, že nás spasí, jak říká list Židům: Proposito sibi gaudio sustinuit crucem, confusione contempta: místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž, nedbaje na urážky (Žid 12,2). Ježíš nás miloval až k nejzažší potupě smrti jako otrok. Před dvěma týdny jsem byl v Jeruzalémě, v Getsemanech, na Kalvárii, u Svatého hrobu, kde jsem několikrát a s hlubokým dojetím slavil mši svatou, protože tam se rukou dotýkáme toho, čím je milost, a kolik stála Boha, který nás bezmezně miloval. Milost nás přetváří zevnitř, byla nám dána v Církvi skrze křest, eucharistii a pokání. Maria pak nám stojí po boku, abychom žili milostí, abychom žili láskou. Jedině s její pomocí může dát vyniknout lásce v našem srdci, v naše životě dobra, modlitby, cti, bázně Boží; jedině s její pomocí budeme s to nalézt sílu, aby naše rodiny byly pravými svatyněmi lásky a milosti, domácími Církvemi, v nichž panuje radost ze života v Boží milosti; jen s její pomocí dokážeme překonat sobectví, které je ve světě, a budovat civilizaci lásky. Milovaní, zůstaňme věrni tomu, co od nás Maria očekává. Nezraďme její důvěru. Žijme v Boží milosti. Nikdy Madonu nezarmucujme. Buďme připraveni položit i život, jen se vyvarovat hříchu, jak to nedaleko od těchto návrší učinila mladičká blahoslavená Teresa Bracco, která se stala obětí nepříčetné chlípnosti, aniž by se poskvrnila. Rosťme v lásce Boží, ve věrnosti evangeliu, v radosti z křesťanských ctností, bez kompromisů. Ať milost je vždy zdrojem radosti, odvahy, odevzdanosti, trpělivosti, dobroty a lásky. A modleme se slovy papeže: Svatá Maria, Matko Boží, ty jsi dala světu pravé světlo, Ježíše, tvého Syna Syna Božího. Zcela ses oddala Božímu povolání a tak ses stala pramenem dobroty, která u Něj vyvěrá. Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu. Uč nás jej poznávat a milovat, abychom také my byli schopni pravé lásky a být prameny živé vody uprostřed vyprahlého světa (ib.). Maria, Matko božské milosti, pomoz nám a pros za nás! 28

29 Ekonomický pokrok a spravedlnost BENEDIKT XVI. K NOVÉMU VELVYSLANCI ČESKÉ REPUBLIKY U SVATÉHO STOLCE Benedikt XVI. přijal v sobotu 27. září na slavnostní audienci v papežském paláci v Castel Gandolfu, Jeho Excelenci pana Pavla Vošalíka, nového velvyslance u České republiky Svatého Stolce, který mu předal své pověřující listiny, jimiž byl akreditován do tohoto vysokého úřadu. Po jejich předání pronesl nový velvyslanec tento projev: Svatosti, je mi ctí a radostí, že Vám mohu předat tyto pověřovací listiny, jimiž mne prezident České republiky akreditoval jako mimořádného a plnomocného velvyslance u Svatého Stolce. Rád bych tlumočil Vaší Svatosti a všem, kdo slouží u Svatého Stolce, upřímná poděkování a srdečné pozdravy od prezidenta Václava Klause a vlády České republiky. Se silným smyslem pro odpovědnost a v hluboké úctě k úkolu, který mi byl svěřen, se ujímám tohoto údělu v roce, který nabízí četná témata jak k zamyšlení, tak k formování. Dvacáté století, které Jeho Svatost Jan Pavel II. nazval stoletím slz, ukázalo velmi jasně blízký vztah mezi Církví a národem. Osud mého národa byl zosobněn životem kardinála Josefa Berana, jehož 120. výročí narození si připomeneme. Během tohoto století český národ čelil tyranií dvou nejzrůdnějších ideologií lidských dějin: fašizmu a komunizmu. Církev, jakkoli byla v oněch dnech utrpení podrobena tvrdé zkoušce, byla oporou našemu národu a jeho pronásledovaným, a v těch nejtěžších chvílích jim poskytovala naději a odvahu. Svatosti, prosím Vás abyste za tuto podporu přijal naše nejupřímnější poděkování. Pád komunistického impéria, k němuž Církev neocenitelným způsobem přispěla, a nová cesta ke svobodě a demokracii, položily nová dilemata, nové výzvy a zcela neslýchané otázky, na něž je třeba odpovědět. Příští rok oslavíme dvacet let prožitých od pádu železné opony, dvacet let rozvoje nové společnosti se vším dobrým a špatným, co přinesl pád totalitarizmu a nové nabytí svobody. Církev nepřestala poskytovat pomoc těm, kdo byli v tomto období váhaví a potřební.patnáct let od uzavření diplomatických styků mezi Českou republikou a Svatým Stolcem, psalo poslední kapitolu dávných dějin sdílených českých národem a katolickou Církví. S radostí mohu potvrdit, že vztahy mezi Českou republikou a Svatým Stolcem se v posledních létech rozvíjeli pozitivně a slibuji, že vynaložím veškeré úsilí nejen na rozvíjení tohoto pozitivního směru, ale také na podporu jeho nového dynamizmu. Léta utrpení, která můj národ prožil, a nedávno nabytá svoboda, nám připomínají zodpovědnost vůči veřejným záležitostem a to i mimo naši zem. Připomínají nám rovněž sdílení globální odpovědnosti. Neúnavný boj Vaší Svatosti za lidská práva a lidskou důstojnost v různých částech světa, je pro nás všechny příkladem k následování. Slavíce letos šedesáté výročí Mezinárodní Deklarace lidských práv, i moje země více než kdy jindy 29

30 chápe, že ronění slz se nezdá být u konce. Dosud jsou mnohé části světa, v nichž je bolest každodenní realitou obyvatelstva. Ozbrojené konflikty, hlad, chudoba, nemoci, přírodní katastrofy, to vše je tíživým břemenem pro milióny obyvatel naší planety. Otázka, vztahující se k tomu, kdo pomoc nabízí a kdo ji přijímá je irelevantní. Pomáháme sami sobě. Potřeba hledat společně způsoby, jak vyřešit tyto problémy, vytváří ovzduší nevyhnutelné spolupráce pro všechny pro všechny, kdo se starají o blahobyt současných i budoucích generací. Úsilí, vyvinutá Svatým Stolcem, oddané dílo řeholnic a řeholníků pro ty nejchudší a vyděděné, jsou pro nás zdrojem inspirace a síly. Česká republika je připravena pokračovat ve snaze o to být integrálním členem mezinárodního společenství v boji proti chudobě, hladu a nemoci. Po boku Svatého Stolce chceme přispívat, nakolik to bude možné, k dosažení posledního cíle, který spočívá v tom nabídnout každému člověku a každému národu možnost dosáhnout plného rozvoje, a tedy možnosti užívat na prvním místě ekonomické životní úrovně, umožňující přístup k duchovním a kulturním dobrům (srv. projev Jeho Svatosti Pavla VI. k členům Univerzity sociálních studií Pro Deo, 23. června 1967). Plně sdílíme, Svatosti, slova Vašeho listu, adresovaného kancléře Německé spolkové republiky, Angele Merkelové: Vlády těch nejchudších zemí mají ze své strany odpovědnost za good governance a za vymýcení chudoby. V tom je proto neodmyslitelná aktivní spolupráce ze strany mezinárodních partnerů. Nejde tu o mimořádný úkol či ústupky, jež by mohly být odmítnuty z důvodu svrchovaných národních zájmů. Existuje spíše závažná a bezpodmínečná morální povinnost, která spočívá na společné příslušnosti k lidské rodině stejně jako důstojnost a společný úděl chudých a bohatých zemí. Svatosti, prosím, abyste přijal naše poděkování za to, že jste pozvedl svůj hlas na obranu potřebných světa, za pomoc a podporu, kterou jste poskytl Vy osobně i Svatý Stolec. Ani starý kontinent nebyl ušetřen výzev třetího milénia. Aktivní úsilí Svatého Stolce v této oblasti vnímám jako neocenitelně aktivní. Příliv nových Evropanů, pocházejících z různých částí světa, vyžaduje posílení mezikulturního a mezináboženského dialogu na všech úrovních, věnující zvláštní pozornost komunikaci v toku každodenního života. Stále hlubší evropská integrace a rozšíření Evropské Unie vzbuzuje nové otázky o budoucnosti našeho kontinentu a o směřování našeho dalšího vývoje. Bez vědomí našeho původu je velmi těžké najít správný směr. Utváření budoucího vývoje Evropy je nemožné bez návratu ke kořenům naší kultury a naší civilizace, a bez respektování křesťanských základů našeho společného domu. Zvláště v této oblasti se otvírá široký prostor komunikace mezi Českou republikou a Svatým Stolcem, především v rámci nadcházejícího předsednictví České Republiky v Radě Evropské Unie v roce Otázky, jímž dnes musíme čelit nejsou snadné, ale ve vašich slovech, Svatosti, vždy najdeme naději a inspiraci. V jednom interview jste řekl: Každá lidská bytost je jedinečná, a proto s každou lidskou bytostí začínají dějiny od začátku. Východisko se tedy nepochybně musí hledat v nových generací a v jejich výchově. Výchova je imperativem naší doby. Dovolte mi citovat ještě jednou už zmiňovaný projev papeže Pavla VI., tentokrát ke studentům: příkladem, profesionalitou, úsilím a věrností, budete služebníky moderní společnosti ve svých zemích, jedním slovem, učiteli života. Svatosti, Český á republika je více než připravena zhostit se v této aréně společné odpovědnosti a vroucně si přeje plodnou spolupráci se Svatým Stolcem. 30

31 Svatosti, chci Vás ujistit, že vynaložím veškeré úsilí, abych zlepšil a obohatil veškeré bilaterální vztahy mezi Českou republikou a Svatým Stolcem. Nato promluvil Svatý Otec: Pane velvyslanče, jsem rád, že vás mohu přijmout u příležitosti předání pověřujících listin jakožto mimořádného a zplnomocněného velvyslance České republiky u Svatého Stolce. Jsem vám vděčný za srdečná slova, která jste pronesl na prahu své mise, kterou vám vaše vláda svěřila. Prosím Vás, abyste tlumočil mé uctivé pozdravy jeho Excelenci, panu Václavu Klausovi, prezidentu republiky, a ujistil ho mými modlitbami za blaho všeho lidu jeho země. Pane velvyslanče, vážím si nadšení, které jste vyslovil o vlivu křesťanství na bohaté kulturní dědictví svého národa, a zvláště pak na úlohu, kterou sehrálo evangelium, když poskytovalo naději českému národu v dobách útisku. Naděje je totiž nepomíjivým poselstvím, jež Církev nabízí každé generaci, a jež nabádá k podílení se na globální úloze vytvářet pouta pokoje a dobré vůle mezi všemi národy. Tak činíte především svým diplomatickým působením, jímž vzdáváte hold důstojnosti osob, jež jsou povolány k životu společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Váš národ, podporovaný smyslem pro solidaritu, který mu dal znovu s odvahou povstat z pádu totality, chce také přispět k blahu lidské rodiny, rozvíjí mezinárodní spolupráci v boji proti násilí, hladu, chudobě a dalším sociálním zlům. Brzy se ve vaší zemi, která se příští rok chystá na předsednictví Radě EU, ukáží nové možnosti vlivu. Důvěřuji tomu, že nastolení jasných cílů a usnadnění nasazení všech členských států, velká čest předsedat jeden semestr Radě dovolí České republice zastávat silného vůdce ve společném úsilí o kombinaci jednoty a různosti, národní svrchovanosti a příslušných činností, ekonomického rozvoje a sociální spravedlnosti na kontinentě. Církev si je vědoma nesčetných výzev, jež stojí před Evropou právě ve chvíli, kdy národy touží po vybudování mezinárodního společenství, stabilnějšího pro budoucí generace. Aby se pokračovalo, jsou vaši představitelé povoláni uznat, že lidského štěstí a blahobytu nelze dosáhnout jen prostřednictvím struktur či jedné společenské nebo politické vrstvy (srv. Spe salvi, č. 24). Realizace opravdové kultury, hodné vznešeného povolání člověka, vyžaduje harmonickou spolupráci rodin, církevních komunit, škol, podniků,společenských organizací i vládních institucí. Vzdáleny tomu být sami o sobě cílem, jsou struktury organizovány ke službě všem a jsou integrálně spojeny mezi sebou s ohledem na společné dobro (srv. Centesimus annus, č. 13). (dokončení příště) 31

32 32 Hanba Indie, Evropy a světa Je hanbou, že křesťané Indie, významná síla společenského a ekonomického rozvoje země, jsou masakrováni, zatímco vlády světa a humanitární organizace mlčí. Indie Mahatmá Gandhího, tolerance a demokracie se zmítá v hanbě. Hanba naší země, tak indický premiér Manmohan Singh a kardinál Oswald Gracias. Arcibiskup v Mumbay, definovali pogrom proti křesťanům, který vzplál 23. srpna ve státě Orissa. Bilance je už nyní velmi krutá a násilí nadále roste: desítky mrtvých, 52 rozbořených a vypálených kostelů, desítky zničených domů; čtyři kláštery, pět ubytoven a domovů pro mládež, šest vypleněných katolických institutů, které se věnovaly dobrovolníkům a sociální pomoci, stovky spálených automobilů a dalších předmětů osobní potřeby. Tisíce křesťanů, kterým se podařilo před masakrem uprchnout, žijí v hrůze v nedalekých lesích, bez oblečení a jídla. Severoindický stát Orissa není na seznamu těchto vln násilí neznámý. Už minulý rok v prosinci, o vigílii vánočních svátků, zavraždila fundamentalistická hinduistická organizace (Vishwa Hindu Parishad, Vhp) tři osoby, obklíčila a zničila 13 kostelů a kaplí, a strhala střechy značné části křesťanských domů ve čtvrti Kadhamal. Tuto vlnu nenávisti vůči křesťanům rozpoutal jeden z vůdců Vhp, Swami Laxmanananda Saraswati. K nové vlně pronásledování došlo 23. srpna právě po smrti Swamiho, a je dílem maoistické teroristické skupiny. Přestože policie dobře znala vrahy Swamiho, někteří vůdci Vhp ihned obvinili z vraždy křesťany a během pohřebních obřadů tohoto guru tisíců radikálních hinduistů, zaveleli k pogromu křikem: pobijte křesťany! Zničte jejich instituce!. Zarputilá nenávist vůči osobám a strukturám usiluje o vymýcení křesťanských misií. Tribalové často používaní jako otroci pro práce v zemědělství a Dalitové, vydědění z kast, vidí v křesťanství cestu ke zlepšení své situace, potvrzení svých práv, a konečně k nalezení své lidské důstojnosti. Pronásledování je v jisté míře mírou účinnosti křesťanských misií. Tím, že se hinduističtí fundamentalisté staví proti úsilí křesťanů, staví se i proti samotnému hinduizmu Gandhího, který usiloval o Indii, která by byla laickým státem, otevřeným všem náboženstvím, bez kast a Dalitů, které on nazýval Boží synové (harijian). Vhp však, - ve svém výlučném nacionalizmu, velmi blízkém nacizmu -, chce naopak zbavit Indii křesťanů, muslimů zkrátka zahladit dějiny Indie, která vždy byly místem setkání a integrace kultur a náboženství. Kromě toho, že Orissa je hanbou Indie, je i hanbou Evropy a světa. Až na sporadické hlasy se totiž žádná vláda neodvážila cokoli k masakrům v Orissa říci, a tím méně důrazně pozvednout hlas k jejich okamžitému zastavení. Mnohá sdružení, tak

33 připravená hájit skupiny, menšiny, zvláště ty, jimž hrozí vyhlazení, zanícení pacifisté ti všichni raději mlčeli ba dokonce se klonili k podezření, že za obviněními z proselytizmu, která vznášeli hinduističtí radikálové, bude cosi pravdy. Jak právem uvedly významné osobnosti Vatikánu, v Evropě i ve světě panuje jistý druh křesťanofobie, která se snaží zbavit křesťanského dědictví i za cenu lži. Proto zprávy o pronásledování věřících v Orissa, stejně jako v Číně či na Středním Východě nezajímají, ba mnohdy jsou dokonce ospravedlňovány. Proto je tak důležité informovat, modlit se a vydávat svědectví. Jednou z obětí násilí fundamentalistů v Orissa je i P. Edward Sequeira (obr.), který byl jen zázrakem zachráněn z požáru svého sirotčince. Tento 58 letý misionář vypráví: V posledních 10 letech jsem vždy pracoval po boku malomocných v Padamuru, ve čtvrti Bargarh. V jisté chvíli jsem stál před problémem: v rolnických komunitách se upřednostňují synové; rodiče mají možná 4-5 dcer, než se jim narodí chlapec. Tyto dcery se jen stěží dostávají do školy, a často končí jako pasačky krav, anebo jsou poslány jako služebné do domu některého z hospodářů. Mnohé z nich trpí podvýživou. Proto jsem založil ubytovnu-sirotčinec pro děvčata, abych jim dal možnost vzdělání a růstu v důstojnosti, díky škole a profesionální přípravě. Jednou z těchto dívek byla i Rajni Maji, která se narodila v hinduistické rodině, čítající 5-6 dcer, a proto byla dána do adopce jiné rodině domorodých hinduistů, která děti neměla. Když se pak v adoptivní rodině děti narodily, ubohá Rajni začala být diskriminována a špatně s ní jednali. Proto před čtyřmi lety přišla do mého sirotčince a po několika měsících hýřila životem a radostí, Mladší dívky jí říkali nanni (starší sestra), a kromě studií měla Rajni částečně dívky na starosti. Bylo to v pondělí 25. srpna kolem 13.30h. právě jsem obědval, když tu někdo zabušil na dveře. Otevřel jsem a viděl zástup asi 500 lidí. Ptali se: kdo je kněz?. Nebylo v tom nic divného, protože za mnou lidé často chodí, abych někoho odvezl svým autem do nemocnice. Když jsem se představil, vytáhli všechny své zbraně, které měli sekyry, meče, železné tyče a začali mě mlátit. Vyvlekli mě ven na nádvoří sirotčince, bili mne a řvali: Bajrang Bali Ki Jai!Yesu Christi Murdabada! Chvála Pánu Hanumanu (hinduistické božstvo s tváří opice)! Zničte, vyhubte Ježíše Krista! Extrémisti se mnou tak zacházeli asi půl hodiny. Pak vtrhli do mého pokoje, posbírali všechny šaty a knihy, naházeli všechno na hromadu doprostřed místnosti, polili kerosinem a olejem, nahnali mě do plamenů a zvenčí pokoj zamkli. Zůstal jsem neuvěřitelně klidný snad mi Pán až tak pomáhal odešel jsem na toaletu a zevnitř se zamčel, zatímco pokoj pohlcovaly plameny a hustý dým. Slyšel jsem, jak lidé venku vykřikují protikřesťanská hesla. Pak jsem slyšel, že šli do garáže a zapálili mi auto. Někteří z nich vylezli na střechu a zapálili mi garáž. Toaletu, v níž jsem se skrýval, naplňoval hustý dým. Zatímco mé plíce vdechovaly kouř, měl jsem obavy o chlapce a děvčata ze sirotčince. Rajni spolu s dětmi, se v sirotčinci zamkla. Několika mužům se však podařilo dostat střechou dovnitř, a vyhnali Rajni i děti ven. Mnohé z dětí utekly. Tito 33

34 zločinci však Rajni spoutali a poté, co uvnitř sirotčince rozdělali oheň, ji vhodili do plamenů. Mačetami, kyji a dalšími zbraněmi ji přinutili zůstat v ohni. Tento dav fanatiků si snad myslel, že Rajni je jednou z mnoha násilných konvertitů, jejichž konverzi připisují tzv. křesťanskému proselytizmu. A přitom to bylo prostá hinduistická dívka, která si dělala střední odbornou školu. Dosud mi v uších zní její hlas: Otče, chtějí mne za živa upálit! To jsou poslední slova, která jsem slyšel, pak jsem ztratil vědomí. Její smrt je hlubokou ranou v mém srdci. A kněz propuká v pláč... Tragédii ukončil až příchod hasičů. Ale problémy přetrvávají: v rolnické Indi neexistují lidská práva ani náboženská svoboda. Existuje dvojí Indie: ta hospodářsky vyspělá, a ta chudá, rolnická na vesnicích: Indie chudých a vykořisťovaných, bez práv a náboženské svobody. Politická moc si na ně vzpomene jen před volbami, když potřebuje jejich hlasy! Jsme napadáni, protože Církev těmto lidem pomáhá více si uvědomovat svou důstojnost a pomáhá jejich sebeurčení. Díky našemu úsilí zlepšujeme jejich ekonomický stav chudých a vyděděných. Dalitové i tribalové se díky našemu vzdělání stávají uvědomělejšími majitelé pozemků jsou však proti tomu všemu, protože je už nemohou vydírat jako levnou pracovní sílu, otroctvím či dalšími formami útisku. V rolnické Indii je náboženství zcela zpolitizované, je kostkou v rukou několika politiků, kteří rozdmychávají náboženský fanatizmus dosažení vlastních zájmů Jsou to lotři a zločinci! P. Edward uzavírá své vyprávění výzvou mezinárodnímu společenství: Všichni vládcové světa by tento útok na křesťany v Orissa měli odsoudit. Nestačí říct jako to udělal indický premiér že je to národní hanba. Svět by měl tyto teroristické činy odsoudit a uvalit sankce. Hnát Indii k zodpovědnosti za tato zneužívání a za šlapání po lidských právech a náboženské svobodě. 34 Církev v Indii nepřestává vyjadřovat svou nelibost kvůli netečnosti ústřední vlády i místních představitelů moci při ochraně křesťanů. V Orissa zůstalo bez střechy nad hlavou lidí a mnozí jsou ještě uprchlí v lesích, a bojí se vrátit do osad, i za cenu hladu, nemocí a nebezpečí. Jedna řeholnice klariska, třicetiletá sestra Mable zemřela 28. září na malárii, kterou se nakazila na útěku v lesích, protože jídelnu sirotčince, kde pracovala napadli militantní hinduisté. Řeholnice zůstala v lesích dva týdny, dokud ji neodnesli do ústředního domu kongregace, kde krátce nato zemřela.

35 MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost o kterou vroucně prosíme, (vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi

36 POŘAD BOHOSLUŽEB: října 2008 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Stanislava VLČE, NEDĚLE 5. října PONDĚLÍ 6. října ÚTERÝ 7. října STŘEDA 8. října ČTVRTEK 9. října PÁTEK 10. října SOBOTA 11. října NEDĚLE 12. října 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PONDĚLÍ 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ PANNA MARIA RŮŽENCOVÁ STŘEDA 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. DIONÝSIUS, BISKUP A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI PÁTEK 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ SOBOTA 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE PUSTIMĚŘ PODIVICE 8.00 DRYSICE PUSTIMĚŘ PUSTIMĚŘ PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE živou a zemřelou rodinu za Ing. Jana POLÁCHA a přátele z PTP na poděkování za Boží ochranu a požehnání pro celou rodinu za + Marii ŠKOLAŘOVOU, manžela, syna a zetě za + Františku a Miroslava HUDEČKOVY za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu CHARVÁTOVU, ŠUSTKOVU a VELECKOU za + Františka ADAMCE, dvě manželky a děti za + Floriána SNÍDALA, rodiče a sourozence za +Miroslava VÁVRU, rodiče a Boží požehnání pro rodinu za + Vojtěcha KNAPA, dceru a dvoje rodiče za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN 1. Aby Synod biskupů pomohl všem pastýřům a teologům, katechetům i animátorům, kteří pracují ve službě Božího slova, k odvážnému předávání víry ve spojení s celou církví. 2. Aby v tomto měsíci, věnovaném misiím, - díky propagaci Papežského misijního díla a dalších organizací, - vnímala každá křesťanská komunita nutnost podílet se modlitbou, obětí i konkrétní pomocí na misijním poslání všeobecné Církve. 3. Aby ve školních třídách žáci a studenti pěstovali přátelské vztahy bez závisti, sobectví a šikany. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn , mobil: , josef.benicek@tiscali.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: /0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks. Ve formátu pdf na