ČESKÁ KOMORA AUTORIZOVANÝCH INŽENÝRŮ A TECHNIKŮ ČINNÝCH VE VÝSTAVBĚ. Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT

Transkript

1 ČESKÁ KOMORA AUTORIZOVANÝCH INŽENÝRŮ A TECHNIKŮ ČINNÝCH VE VÝSTAVBĚ Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT Metodická pomůcka k činnosti autorizovaných osob STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A VAZBA NA STAVEBNÍ ZÁKON A vydání, Praha 2007 Pro Českou komoru autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě vydává Informační centrum ČKAIT Autorský kolektiv JUDr. Martin Zídek Mgr. Jiří Klusoň Koordinace projektu Ing. Renata Karasová, Informační centrum ČKAIT, koordinátorka projektu Doc. Ing. Antonín Pokorný, CSc., předseda Rady pro podporu rozvoje profese ČKAIT Vydání 2008 je již čtvrtým ročníkem zpracování metodických a dalších pomůcek, určených autorizovaným osobám. Přehledné celkové schéma metodických, informačních a technických pomůcek a pomůcek podnikatelského servisu je uvedeno v metodické pomůcce základní úrovně MP 0 Základ systému podpory profese ČKAIT, v tabulce Integrovaný profesní informační systém ČKAIT, včetně rozlišení jednotlivých úrovní systému a uvedení do souvislostí s dosavadními výstupy ediční a informační činnosti ČKAIT. V dokumentu MP 0 jsou také vysvětleny základní pojmy a zkratky, používané v metodických pomůckách. Upozornění Tento dokument je určen výlučně pro autorizované osoby členy ČKAIT, které jsou výhradně oprávněny pořizovat pro svou potřebu jeho tiskové kopie. Jakékoliv další šíření v tištěné, elektronické či jiné podobě ke komerčním účelům prostřednictvím dalších fyzických nebo právnických osob je možné pouze s výslovným souhlasem vydavatele. Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT OBSAH Úvod 1 Použité zkratky 2 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči 3 Úplné znění zákon a č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči 4 Přílohy 4.1 Příloha č. 1 Třídník specializací restaurátorských prací 1

2 4.2 Příloha č. 2 Evidenční dotazník žadatele o povolení k restaurování 4.3 Příloha č. 3 k zákonu č. 20/1987 Sb. Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro výkon činnosti restaurování 4.4 Příloha č. 4 k zákonu č. 20/1987 Sb. Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro provádění archeologických výzkumů 5 Vyhláška kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy 6 Literatura ÚVOD Dne byl přijat zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který s účinností od nahrazuje dosavadní zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Tento nový stavební zákon, byť má shodný název jako předchozí stavební zákon, přináší celou řadu velmi podstatných změn, které se dotýkají, v některých případech dosti významně, i právní úpravy státní památkové péče. Nový stavební zákon přináší značnou liberalizaci v oblastech, které dosavadní stavební zákon relativně pevně svazoval. Jen namátkou lze zmínit novou možnost náhrady správního rozhodnutí veřejnoprávní smlouvou ( 116 nového stavebního zákona), vstup jisté formy privatizace správního rozhodování zavedením institutu autorizovaného inspektora ( 117 a 143 až 151 nového stavebního zákona), nebo rozsáhlý katalog prací, které podle stavebního řádu nepodléhají ani ohlášení, ani stavebnímu povolení ( 103 nového stavebního zákona). Protipólem této liberalizace v oblasti stavebního řádu jsou ovšem podstatně přísnější požadavky na zemní plánování a na územní rozhodování. Jen pro ilustraci lze ukázat, že například liberalizace ztělesněná katalogem prací nepodléhajících ani stavebnímu povolení, ani ohlášení ( 103 nového stavebního zákona) spočívá oproti dosavadní úpravě v tom, že v těchto případech postačí územní rozhodnutí (popřípadě pouze územní souhlas) a není již třeba dalších úkonů podle stavebního řádu. Fakticky je tedy ve většině případů zjednodušen u těchto prací postup stavebníka, který musí kontaktovat stavební úřad pouze jednou, nikoli dvakrát, jak tomu bylo doposud (územní rozhodnutí a postup podle stavebního řádu). Nový stavební zákon klade podstatně větší důraz na územní plánování a oproti dosavadní úpravě jej dosti komplikuje. Na druhou stranu je tato komplikovanost kompenzována jistými zjednodušeními, která se uplatní při následném individuálním posuzování jednotlivých zamýšlených stavebních zásahů. Výslovně je třeba zmínit, že regulační plán mimo jiné nově nahrazuje v jím řešené ploše ve schváleném rozsahu územní rozhodnutí. Nový stavební zákon také výslovně předepisuje kontinuitu výkonu veřejné moci, která se ve vztahu k orgánům státní památkové péče projevuje jejich povinností respektovat svá předchozí stanoviska. Výslovně je v novém stavebním zákoně upraveno, že dotčené orgány (orgány státní památkové péče samozřejmě nevyjímaje) se mohou odchýlit od svých předchozích stanovisek nebo závazných stanovisek v zásadě pouze na základě nově zjištěných skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně mění podmínky, za kterých bylo původní stanovisko nebo závazné stanovisko vydáno. Zdůraznění vázanosti předchozím názorem není vztaženo jen na jednotlivé rozhodovací procesy při vydávání územních rozhodnutí nebo rozhodnutí podle stavebního řádu vázanost předchozím stanoviskem se plně uplatňuje i v rámci územního plánování. Orgány státní památkové péče tedy v žádném případě nesmí podcenit svá stanoviska, která uplatňují v procesu územního plánování: nový stavební zákon jednoznačně a nesporně stanovuje, že stavební úřad nesmí přihlédnout k těm závazným stanoviskům, která nerespektují předchozí stanoviska nebo která nerespektují vydanou územně plánovací dokumentaci (pochopitelně s výhradou již zmíněné změny poměrů). Nový stavební zákon je doprovázen nejen změnovým zákonem č. 186/2006 Sb., jehož část první změnila zákon o státní památkové péči (a představuje hlavní důvod vzniku této příručky), ale také zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), který na rozdíl od předchozí právní úpravy řeší otázky vyvlastnění samostatně tedy mimo stavební zákon. Změnový zákon č. 186/2006 Sb. není jediným předpisem, jímž byl zákon o státní památkové péči v roce 2006 přímo novelizován. Dne nabyl účinnosti zákon č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury 2

3 a o změně některých souvisejících zákonů, který zasáhl (mimo jiné) do zákona o státní památkové péči a změnil některá jeho ustanovení. Dne nabyl účinnosti zákon č. 158/2007 Sb., který byl novelizován 14 odst. 6 zákona o státní památkové péči. I o této novele, rozsahem sice nevelké, avšak dosti významné, tato příručka pojednává. I když jsou změny provedené těmito zákony v porovnání se změnami, které přinesl nový stavební zákon a změnový zákon č. 186/2006 Sb., méně významné, bylo třeba se jimi zabývat a alespoň ve stručnosti o nich pojednat. Tato příručka navazuje na předchozí komentář k zákonu o státní památkové péči, vydaný na konci roku 2005 v nakladatelství ABF. Autoři původně zamýšleli vytvořit pouhý dodatek k tomuto komentáři, tak útlý, aby bylo možné jej do komentáře vložit jako doplněk. Tento záměr se autorům nepodařil, nikoli však jejich vinou: změny, které nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. a změnový zákon č. 186/2006 Sb. vnesly do státní památkové péče, do hájení jejích zájmů a do zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, jsou natolik zásadní a rozsáhlé, že nebylo možné o nich pojednat v pouhé původně předpokládané brožuře. Vznikla tedy příručka rozsáhlejší, ač je (ve shodě s původním záměrem autorů) pojata jen jako doplnění předchozího komentáře. Nevysvětluje tedy celou problematiku zákona o státní památkové péči, omezuje se v zásadě jen na výklad těch ustanovení, která byla novelizována v letech 2007 a 2007; nepomíjí samozřejmě ani vazby zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a věnuje pozornost i otázkám procesním, souvisejícím s novým správním řádem, tedy se zákonem č. 500/2004 Sb. (zejména pojmu závazné stanovisko a s ním souvisejícím problémům). 1 POUŽITÉ ZKRATKY VDS Komentář KrajZ LZPS NSZ ObecZ OPKZ Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb Zídek, Martin; Klusoň, Jiří: Zákon o státní památkové péči a jeho prováděcí předpisy s komentářem, ABF nakladatelství ARCH, Praha 2005 Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.) Nový stavební zákon zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů VPam Vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů PamZ VÚPD PodporZ SŘ SŘS VSŘ Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti Zákon č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury a o změně některých souvisejících zákonů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu ÚArcheo Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná), publikována pod č. 99/2000 Sb. m. s. ÚArch Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, publikována pod č. 73/2000 Sb. m. s. ÚOKPD VÚŘ VyvlZ Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, publikována pod č. 159/1991 Sb. Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě 3

4 ZměnZ (zákon o vyvlastnění) Zákon č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění 2 ZÁKON č. 20/1987 Sb., O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI ZÁKON č. 20/1987 Sb. O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI ve znění zákona č. 242/1992 Sb., zákona č. 361/1999 Sb. a zákona č. 61/2001 Sb., zákona č. 122/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 146/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 18/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 1/2005 Sb., zákona č. 3/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu ČR č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb. a zákona č. 158/2007 Sb. (vybraná ustanovení) 1 Účel zákona (1) Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti. (2) Péče státu o kulturní památky (dále jen státní památková péče ) zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče ( 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a jiné organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů. Související právní předpisy čl. 12 LZPS; čl. 5 ÚArcheo; čl. 12 ÚArch Komentář PodporZ nepřinesl mnoho rozsáhlých změn PamZ. Asi nejzásadnějším zásahem bylo promítnutí již dříve respektované zásady, že jedním ze základních cílů státní památkové péče je nejen vlastní zachování kulturního dědictví, ale také jeho zpřístupnění. Tato změna však neznamená absolutní přednost zpřístupnění kulturních statků před ostatními principy památkové péče. Je třeba připomenout, že právě na rizika spojená se zpřístupněním kulturních statků pamatují mezinárodní smlouvy, které mají, stanoví-li zákon něco jiného, přednost před tímto zákonem. Podle čl. 12 ÚArch se Česká republika zavázala, ačkoli uznává hodnotu zpřístupnění chráněných statků veřejnosti, přijmout opatření nutná k zajištění toho, aby důsledky tohoto zpřístupnění, zvláště jakékoli stavební úpravy, neovlivnily negativně architektonický a historický charakter takových statků a jejich okolí. Obdobnou 4

5 zásadu ve vztahu k ochraně archeologického dědictví obsahuje čl. 5 odst. 5 ÚArcheo. Ani promítnutí uvedené zásady do textu tohoto ustanovení nemůže prolomit nedotknutelnost obydlí, jak je zaručena v čl. 12 LZPS. 7 Evidence kulturních památek (1) Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen ústřední seznam ). Ústřední seznam vede odborná organizace státní památkové péče. (2) Krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností vedou seznamy kulturních památek svých územních obvodů. Zápisy do těchto seznamů provádějí podle výpisů z ústředního seznamu. (3) Odborná organizace státní památkové péče vyrozumí o zápisu kulturní památky do ústředního seznamu, jakož i o zrušení prohlášení věci za kulturní památku ( 8) vlastníka kulturní památky, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Jde-li o nemovitou kulturní památku, vyrozumí kromě toho také stavební úřad. 1) U archeologického nálezu prohlášeného za kulturní památku vyrozumí též Archeologický ústav Akademie věd České republiky. (4) Odborná organizace státní památkové péče oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu každé prohlášení nemovitosti za kulturní památku, jakož i každé zrušení tohoto prohlášení, jde-li o věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. 2) (5) Vlastník kulturní památky je povinen oznámit odborné organizaci státní památkové péče každou změnu vlastnictví (správy, užívání) kulturní památky nebo její přemístění. Oznámení musí učinit vlastník kulturní památky nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy k takové změně došlo. (6) Podrobnosti o evidenci kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis. Komentář ZměnZ nezměnil vlastní text tohoto ustanovení, pouze do poznámky pod čarou č. 1 promítl skutečnost, že byl přijat NSZ. 11 Povinnosti správních úřadů, právnických a fyzických osob (1) Orgány státní správy příslušné rozhodovat o způsobu využití budov, které jsou kulturními památkami, nebo o přidělení bytů, jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení v těchto budovách, vydávají svá rozhodnutí na základě závazného stanoviska 2a) příslušného orgánu státní památkové péče. Při rozhodování o způsobu a změnách využití kulturních památek jsou povinny zabezpečit jejich vhodné využití, odpovídající jejich hodnotě a technickému stavu. (2) Jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohla způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožuje zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro další výkon takové činnosti, nebo výkon činnosti zakáže. (3) Správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo 1) Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 2) Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2a) 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 5

6 památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska 2a) obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu. Související ustanovení 14, 28, 29, 44a Související právní předpisy 136, 149 SŘ; 176 NSZ Komentář K odst. 1 a 3 Poněkud skrytě je nově na základě ZměnZ založena dotčenost orgánů státní památkové péče v obecné rovině pro správní řízení, ve kterých správní rozhodnutí vydávají jiné správní orgány. Může jít jak o správní řízení, které zahájí například z moci úřední stavební úřad, tak o správní řízení, které zahájí z moci úřední nebo na žádost jiný správní orgán. Zatímco změna v 11 odst. 1 PamZ je v zásadě pouze terminologická, když byl dosavadní text zmiňující dohodu s orgánem státní památkové péče nahrazen zněním, které vyhovuje dikci SŘ, změna v 11 odst. 3 PamZ má zásadnější charakter. Naposled zmíněné ustanovení již výslovně zakotvuje doposud v některých bodech spornou otázku dotčenosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností jako orgánu státní památkové péče také ve vztahu k nemovitostem, které nejsou kulturními památkami, ale nacházejí se v památkových rezervacích nebo památkových zónách. V tomto případě vydávají orgány státní památkové péče závazná stanoviska podle 149 SŘ, nikoli samostatná správní rozhodnutí. K odst. 2 Řízení podle 11 odst. 2 PamZ je správní řízení, které je zahajováno z moci úřední a které na rozdíl od řízení např. podle 10 odst. 1 PamZ nevyžaduje předchozí písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Lze proto uvažovat i o tom, že povinnost podle tohoto ustanovení bude uložena formou příkazu podle 150 SŘ, kdy prvním úkonem v řízení bude vydání příkazu, který omezuje nebo zakazuje závadnou činnost, uvedenou v 11 odst. 2 PamZ. 12 Oznamovací povinnost vlastníka kulturní památky (1) Vlastník kulturní památky je povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení nebo poškození kulturní památky oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a vyžádat si jeho rozhodnutí o způsobu odstranění závady. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, vyrozumí též stavební úřad. 1) (2) Vlastník kulturní památky je povinen každou zamýšlenou změnu jejího užívání, a jde-li o nemovitou kulturní památku, i její zamýšlené vyklizení, předem oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Komentář ZměnZ nezměnil vlastní text tohoto ustanovení, pouze do poznámky pod čarou č. 1 promítl skutečnost, že byl přijat NSZ. 6

7 14 Obnova kulturních památek (1) Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen obnova ), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. (2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny ( 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena ( 17). (3) V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. (4) V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav 1), umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče 9), nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami 1), umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti podle odstavce 2, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu. (5) Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky podle odstavce 1, stavbu, změnu stavby, terénní úpravy 1), umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovací práce na nemovitosti podle odstavce 2 provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu. (6) Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření. (7) Přípravnou a projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo stavby, změny stavby, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravy dřevin nebo udržovacích prací na nemovitosti podle odstavce 2 vlastník kulturní památky nebo projektant 11) projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska podle odstavců 1 a 2. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každému dokončenému stupni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu. (8) Obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi (dále jen restaurování ), mohou provádět fyzické osoby na základě povolení vydaného podle 14a, přičemž restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací, 9) Památková rezervace, památková zóna, ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny. 11) 20 odst. 1 písm.c), 24 odst. 4, 36 až 39 a 43 vyhlášky č. 5/1987 Sb., o dokumentaci staveb. 7

8 respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu. (9) Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace. (10) Podrobnosti o podmínkách pro dokumentaci obnovy a pro provádění obnovy kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis. Související ustanovení 11, 26, 28, 29, 17, 35 odst. 1 písm. e), g) a h), 35 odst. 2 písm. b) a c), 39 odst. 1 písm. e), g) a h), 39 odst. 2 písm. b) a f), 44a Související právní předpisy 133, 136, 149 SŘ; 61, 79 až 81, 89, 95, 96, 103, 104, 105, 106, 107, 110, 117, 118, 126, 127, 128 NSZ; Příloha č. 1 VDS; Příloha č. 3, 5, 7, 9 VÚŘ; 3, 4, 6, 9, 10, 12, 13, 15, 16, Příloha č. 1, 2, 3, 5, 6, 7 VSŘ Komentář Na první pohled není rozsah změn vyvolaných přijetím NSZ a ZměnZ při porovnání s rozsahem změn jiných ustanovení PamZ příliš rozsáhlý. Přijetím NSZ a úpravou 44a PamZ však došlo k zásadní změně: dosud jednotný postup orgánů státní památkové péče, ukončený samostatným správním rozhodnutím, je opuštěn a je rozštěpen na dvě základní varianty. Prvním a v praxi častějším postupem je posuzování zájmů státní památkové péče formou závazného stanoviska podle 149 SŘ, které má povahu podmiňujícího aktu pro rozhodnutí stavebního úřadu, nikoli samostatného správního rozhodnutí. Tento postup se uplatní v případech, kdy NSZ v obecné rovině zakládá pro posouzení konkrétního záměru (zamýšlených prací) rozhodovací pravomoc stavebnímu úřadu. Druhou variantou je posouzení zamýšlených prací orgánem státní památkové péče formou samostatného správního rozhodnutí (jinak řečeno, jde v tomto druhém případě o postup, který se uplatňoval jednotně před ). Jde o takové záměry, o kterých stavební úřad v obecné rovině rozhodovat nemůže. Je třeba předeslat, že PamZ označuje správní akt, který orgán státní památkové péče vydá na základě žádosti podle 14 odst. 1 nebo 2 PamZ, jako závazné stanovisko. Tento pojem používá také 149 SŘ, avšak v jiném smyslu. Závazné stanovisko podle 149 SŘ je úkon dotčeného správního orgánu, který není samostatným rozhodnutím, proti kterému se nelze samostatně odvolat a který slouží jako podklad pro rozhodnutí jiného správního orgánu. Jde o podmiňující akt, jenž je závazný pro výrok rozhodnutí správního orgánu, který je příslušný v určité věci rozhodnout. Naproti tomu závazné stanovisko podle 14 PamZ bylo do konce roku 2006 samostatným správním rozhodnutím. Po změnách provedených ZměnZ a NSZ může mít toto závazné stanovisko dvojí povahu v závislosti na tom, zda je či není vydáno ve věci, o níž je příslušný rozhodovat stavební úřad, neboli zda je či není potenciálním podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu. Pokud ano, jde o závazné stanovisko ve smyslu 149 SŘ, pokud nikoli, jde o samostatné správní rozhodnutí. Je-li závazné stanovisko podle 14 PamZ vydáno jako samostatné správní rozhodnutí, musí mít obsahové a formální náležitosti rozhodnutí podle 68 a 69 SŘ. Musí tedy mít výrokovou část, odůvodnění a poučení; z hlediska formálního musí být vybaveno tak, jak to stanovuje 69 SŘ. Závazné stanovisko podle 149 SŘ není správním rozhodnutím, přičemž jeho náležitosti nejsou v SŘ (na rozdíl od správního rozhodnutí) upraveny. Lze však soudit, že závazné stanovisko by mělo mít obdobné náležitosti, jaké jsou předepsány pro správní rozhodnutí: mělo by obsahovat část, která obsahuje řešení otázky, jíž dotčený orgán posuzoval (tedy závěr o přípustnosti či nepřípustnosti zamýšlených prací a případně podmínky, za nichž lze práce připravovat či provést). Tato část je obdobou výrokové části rozhodnutí, byť ji u závazného stanoviska 8

9 nelze tak nazývat. Dále by mělo závazné stanovisko obsahovat odůvodnění, v němž dotčený orgán vysvětlí, jak dospěl ke svému závěru, z jakých podkladů vycházel a jak je hodnotil jde tu o použití 68 odst. 3 SŘ per analogiam. Konečně má závazné stanovisko obsahovat informace důležité pro případný další postup jeho adresáta, tedy především informaci o tom, že se proti závaznému stanovisku nelze odvolat. Pro posouzení, zda bude v konkrétním případě orgán státní památkové péče vydávat závazné stanovisko podle 149 SŘ nebo správní rozhodnutí, je v prvé řadě důležitá povaha zásahu a povaha věci, na které má být zásah proveden. Je řada případů, o nichž stavební úřad již z povahy věci rozhodovat nemůže. V těchto případech (které budou dále rozebrány) musí ve věci rozhodnout orgán státní památkové péče. Vydá tedy na základě žádosti podle 14 odst. 1 nebo 2 PamZ samostatné správní rozhodnutí, které bude ovšem nazváno závazné stanovisko, protože jej tak nazývá PamZ. Stavební úřad zjevně nemůže (již z povahy věci) rozhodovat o obnově movité kulturní památky. Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče k obnově movité kulturní památky bude proto samostatným správním rozhodnutím. Obdobným případem jsou u nemovitých kulturních památek úpravy nestavební povahy například samostatné restaurování vnitřní freskové výzdoby nemovité kulturní památky, aniž by přitom byla tato nemovitá kulturní památka stavebně obnovována. Další kritéria poskytují ta jednotlivá ustanovení NSZ, která pro určité práce (zásahy) stanoví volný režim. Ten se uplatňuje jak v procesech územního rozhodování, tak v procesech stavebního řádu. 76 odst. 1 NSZ stanoví, že umísťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit jejich vliv na využití území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, pokud zákon nestanoví jinak. 79 odst. 3 písm. a) o) NSZ vyjmenovává zásahy, které nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas, avšak tato výluka neplatí pro kulturní památky. Má-li tedy být na nemovité kulturní památce proveden některý ze zásahů vyjmenovaných v tomto ustanovení, je k němu třeba územního rozhodnutí stavebního úřadu, případně územního souhlasu (což je akt stavebního úřadu, který za určitých podmínek u některých zásahů může nahradit územní rozhodnutí). Pokud jde o nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale nacházejí se v památkové rezervaci, památkové zóně nebo v památkovém ochranném pásmu ( 17 PamZ), platí pro ně výluka podle 79 odst. 3 NSZ jen v omezeném rozsahu: zásahy vyjmenované v tomto ustanovení, které mají být provedeny na těchto nemovitostech, nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas, vyjma zásahů podle 79 odst. 3 písm. a), b), h) a i) NSZ tyto vyjmenované zásahy vyžadují územní rozhodnutí, případně územní souhlas. 80 odst. 3 NSZ stanoví, že územní rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas nevyžadují sjezdy z pozemních komunikací na sousední nemovitosti. Tato výluka neplatí pro území, na kterém se prokazatelně nalézají archeologické nálezy ( 80 odst. 4 NSZ). NSZ přitom nekonkretizuje pojem prokazatelně požadované prokázání může mít například formu vyjádření Archeologického ústavu AV ČR (pražského či brněnského), Národního památkového ústavu, nebo jiné organizace oprávněné provádět archeologické výzkumy. Může však mít také formu plánu území s archeologickými nálezy, což je právní předpis kraje, upravený v 23b PamZ. Podle 81 odst. 3 NSZ nevyžadují územní rozhodnutí o změně stavby udržovací práce a stavební úpravy. Dalším ustanovením, které vylučuje rozhodovací pravomoc stavebního úřadu, je 103 NSZ, který vyjmenovává práce, k nimž není třeba ani stavebního povolení, ani ohlášení. U těchto prací není dána rozhodovací pravomoc stavebního úřadu, přičemž NSZ nestanoví žádnou výluku pro případ, že by tyto zásahy měly být prováděny na kulturní památce nebo v památkové zóně, rezervaci nebo ochranném pásmu. Je ovšem nutno připomenout, že osvobození z povolovacího i ohlašovacího režimu platí pro postup podle části čtvrté NSZ (stavební řád) a že většina prací v 103 NSZ vyjmenovaných vyžaduje územní rozhodnutí, nebo alespoň územní souhlas. Ve všech právě vyjmenovaných případech, kdy NSZ vylučuje rozhodovací pravomoc stavebního úřadu anebo kdy stavební úřad již z povahy věci rozhodovat nebude, bude k zamýšleným pracím vydávat orgán státní památkové péče závazné stanovisko podle 14 PamZ formou správního rozhodnutí (neboť toto závazné stanovisko nebude podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu). Správní rozhodnutí je samostatně přezkoumatelné po právní i po věcné stránce stejně, jako kterékoli jiné správní rozhodnutí. U orgánu státní památkové péče může vyvstat otázka, jaký akt má vydat v konkrétní věci zda správní 9

10 rozhodnutí anebo závazné stanovisko ve smyslu 149 SŘ. Jinak řečeno, jde o problém, zda určitý zamýšlený zásah podléhá či nepodléhá rozhodovací pravomoci stavebního úřadu. Pro tento případ je třeba doporučit úzkou spolupráci se stavebními úřady, které by měly být schopny konkrétní zamýšlený zásah podřadit pod konkrétní ustanovení NSZ. Právní základ pro tuto spolupráci poskytuje 8 odst. 2 SŘ, podle kterého jsou správní orgány povinny spolupracovat v zájmu dobré správy. Bude-li tedy mít orgán státní památkové péče pochybnosti, zda v určité věci je nebo není dána rozhodovací pravomoc stavebního úřadu a zda má tudíž vydat závazné stanovisko jako závazné stanovisko podle 149 SŘ anebo jako správní rozhodnutí, měl by se s dožádáním obrátit na stavební úřad, který by mu měl se znalostí NSZ sdělit, zda má in concreto dánu rozhodovací pravomoc, anebo zda zamýšlený zásah požívá některé z výluk, které byly výše vyjmenovány. V případech, kdy je stavební úřad příslušný rozhodovat podle NSZ (ať již v územním řízení nebo podle stavebního řádu), posuzuje orgán státní památkové péče zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče formou závazného stanoviska podle 149 SŘ. Zde je určující nikoli okolnost, zda bude v konkrétním případě stavební úřad rozhodovat, nýbrž okolnost, zda stavebnímu úřadu pro konkrétní zamýšlený typ prací NSZ poskytuje rozhodovací pravomoc. Zatímco v otázkách územního rozhodování a vydávání stavebních povolení je rozhodovací pravomoc stavebního úřadu zjevná, v jiných případech tomu tak již není. Zejména u právní úpravy ohlášení je možné nabýt dojmu, že rozhodovací pravomoc u ohlášení stavebnímu úřadu dána není. Tento závěr by však byl nesprávný. I v případě ohlášených prací má totiž stavební úřad obecně založenou rozhodovací pravomoc v 107 NSZ. Podle tohoto ustanovení může stavební úřad provedení ohlášených prací zakázat za určitých podmínek, mimo jiné i v případě jejich rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu (například orgánu státní památkové péče). Stavebnímu úřadu tedy NSZ zakládá pravomoc rozhodnout o zákazu provedení ohlášených prací a závazné stanovisko orgánu státní památkové péče je jedním z podkladů pro případné rozhodnutí stavebního úřadu. Stavební úřad nemusí této své rozhodovací pravomoci využít, avšak přesto ji má dánu. Jinak vyjádřeno, NSZ zakotvuje u ohlašovaných prací pravomoc a příslušnost stavebního úřadu rozhodnout za určitých podmínek o zákazu provedení ohlášených prací, a proto podle 44a PamZ bude mít závazné stanovisko orgánu státní památkové péče formu závazného stanoviska podle 149 SŘ. Kritériem pro to, jakou formu bude mít závazné stanovisko (zda půjde o závazné stanovisko podle 149 SŘ anebo o samostatné rozhodnutí), nemůže být otázka, jak orgán státní památkové péče posoudí zamýšlené práce zda jako přípustné, nebo jako nepřípustné. Ani závazné stanovisko, jímž orgán státní památkové péče posoudí zamýšlené práce jako přípustné, nemůže dát žadateli právní jistotu, že ohlášený zásah stavební úřad nezakáže (například pro rozpor s obecnými požadavky na výstavbu, s regulačním plánem nebo se závazným stanoviskem jiného dotčeného orgánu). I v případě zásahů, které podléhají ohlášení, je tedy stavební úřad příslušný rozhodovat podle NSZ a orgán státní památkové péče posoudí zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče formou závazného stanoviska podle 149 SŘ. Z hlediska formy závazného stanoviska je také bezpředmětné, zda po jeho vydání stavebník požádá o stavební povolení, nebo zvolí zkrácené stavební řízení podle 117 NSZ. Nutnou podmínkou pro využití institutu zkráceného stavebního řízení je, že všechna závazná stanoviska dotčených orgánů jsou souhlasná ( 117 odst. 1 NSZ). Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče (nebo jiného dotčeného orgánu) lze považovat za souhlasné, pokud považuje zamýšlené práce za přípustné bez podmínek. Autorizovaný inspektor, který je vlastně soukromým úředníkem, totiž není oprávněn měnit či upravovat projektovou dokumentaci: může pouze certifikátem stvrdit, že navržená stavba může být provedena, přičemž se musí mimo jiné zabývat tím, zda záměr vyhovuje požadavkům uplatněným dotčenými orgány ( 111 odst. 1 NSZ ve spojení s 117 odst. 3). Pokud by závazné stanovisko kteréhokoli dotčeného orgánu předepisovalo podmínky, jež by znamenaly potřebu upravit projektovou dokumentaci, nemůže autorizovaný inspektor tyto podmínky zapracovat do svého certifikátu a stanovit povinnost podle těchto podmínek přepracovat projektovou dokumentaci. Taková stavba není způsobilá pro zkrácené stavební řízení. Autorizovaný inspektor není navíc ani oprávněn řešit rozpor mezi závaznými stanovisky dotčených orgánů. I u zkráceného stavebního řízení zakotvuje 117 odst. 4 NSZ rozhodovací pravomoc stavebního úřadu: stavební úřad je příslušný rozhodnout o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené řízení (nepodaří-li se vypořádat námitky uplatněné proti provádění stavby). I v případě, že stavebník uzavře podle 117 odst. 1 NSZ smlouvu s autorizovaným inspektorem, posuzuje orgán státní památkové péče zamýšlené práce formou závazného stanoviska podle 149 SŘ, přičemž podmínkou pro provedení zkráceného stavebního řízení podle 117 odst. 10

11 1 NSZ je mimo jiné to, že závazné stanovisko orgánu státní památkové péče zamýšlené práce připustilo autorizovaný inspektor není oprávněn upravovat projektovou dokumentaci a není ani nadán pravomocí měnit věcné závěry závazného stanoviska podle 149 SŘ. Autorizovaný inspektor navíc stojí mimo orgánní strukturu stavebních úřadů, a proto je vyloučen i přezkum závazného stanoviska podle 149 odst. 4 SŘ: autorizovaný inspektor nemá nad sebou žádný odvolací orgán, který by mohl postup podle 149 odst. 4 SŘ provést. Lze tak stručně shrnout, že závazné stanovisko orgánu státní památkové péče bude mít formu závazného stanoviska podle 149 SŘ v těch případech, kdy NSZ zakládá stavebnímu úřadu příslušnost rozhodovat, byť v konkrétním případě stavební úřad svoji rozhodovací pravomoc nemusí využít (například nerozhodne o zákazu provedení ohlášených prací). Jde o práce (zásahy), které podléhají územnímu rozhodnutí. Dále jde o práce (zásahy), které podléhají povolovacímu režimu (vyžadují stavební povolení), a také o zásahy, které vyžadují ohlášení stavebnímu úřadu. V ostatních případech bude mít závazné stanovisko formu samostatného rozhodnutí. Orgán státní památkové péče, který obdrží žádost o vydání závazného stanoviska, tak musí posoudit, zda má na základě této žádosti vydat samostatné rozhodnutí, anebo závazné stanovisko podle 149 SŘ. Aby mohl toto posouzení provést, musí dobře znát zejména ta ustanovení NSZ, která upravují, jaké zásahy vyžadují či naopak nevyžadují územní rozhodnutí či územní souhlas a jaké zásahy nevyžadují ani stavební povolení, ani ohlášení. Jde především o 76 a násl. NSZ (upravující jednotlivé druhy územních rozhodnutí) a o 103 NSZ (který uzavřeným výčtem vyjmenovává, jaké stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce nevyžadují ani ohlášení stavebnímu úřadu). K těm zamýšleným zásahům, u nichž NSZ vylučuje rozhodovací pravomoc stavebního úřadu i ohlašovací povinnost stavebníka, a k těm zásahům, u nichž je rozhodování stavebního úřadu vyloučeno již z povahy věci (jak výše uvedeno), vydá orgán státní památkové péče závazné stanovisko jako samostatné rozhodnutí. V případech, kdy je dána pravomoc stavebního úřadu rozhodovat (i třeba ve formě zákazu ohlášených prací), vydá orgán státní památkové péče závazné stanovisko podle 149 SŘ. Nebude-li si orgán státní památkové péče jist, zda v konkrétním případě má nebo nemá stavební úřad dánu rozhodovací pravomoc, může se na něj obrátit s dožádáním, jak výše vysvětleno. Skutečnost, že zamýšlený zásah bude v některých případech posuzován formou závazného stanoviska podle 149 SŘ, s sebou nese v porovnání s jednotným postupem před jednu zásadní odchylku při přezkumu věcné správnosti závěrů orgánů státní památkové péče: závazné stanovisko podle 149 SŘ není samostatně přezkoumatelné po stránce věcné správnosti. Z toho vyplývá, že není možné se rovnou obrátit na nadřízený orgán státní památkové péče se žádostí o posouzení věcné správnosti takového závazného stanoviska. Stavební úřad je obsahem závazného stanoviska podle 149 odst. 1 SŘ vázán a není oprávněn rozhodovat o věcných námitkách proti závaznému stanovisku. 149 odst. 3 SŘ stanoví pro případ, že v průběhu řízení o žádosti je vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, povinnost správního orgánu neprovádět další dokazování a žádost zamítnout jestliže tedy orgán státní památkové péče vydá jako podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu nepřípustné závazné stanovisko, nemá stavební úřad v zásadě jinou možnost, než neprovádět další dokazování a žádost zamítnout. Teprve proti zamítavému rozhodnutí stavebního úřadu může žadatel podat odvolání a namítat věcnou nesprávnost závěrů orgánu státní památkové péče. Obdobný postup se uplatní při obraně proti podmínkám závazného stanoviska, které musí stavební úřad promítnout do svého rozhodnutí. Stavební úřad je v takovémto případě (kdy odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska) povinen postoupit odvolání svému nadřízenému orgánu, který si (ve vztahu k obsahu závazného stanoviska) vyžádá podle 149 odst. 4 SŘ potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného tomu orgánu státní památkové péče, který závazné stanovisko vydal. Až v tomto momentu je možné provést posouzení věcných námitek, vznesených proti vydanému závaznému stanovisku. Obdobně je vyloučen i samostatný soudní přezkum závazného stanoviska podle 149 SŘ, neboť SŘS umožňuje soudní přezkum pouze správních rozhodnutí, nikoli závazných stanovisek, která správními rozhodnutími nejsou. NSZ tedy sice přinesl řadu zjednodušení, avšak zároveň nastolil pro případ, kdy orgán státní památkové péče vydává závazné stanovisko formou závazného stanoviska podle 149 SŘ, právě vysvětlený dosti komplikovaný postup pro přezkum věcných závěrů závazného stanoviska. Zejména v případech, kdy závazné stanovisko orgánu státní památkové péče posoudí zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče jako nepřípustné anebo stanoví takové podmínky, které bude považovat žadatel za neúměrně omezující, se bude jevit tato změna právní úpravy (zejména z hlediska žadatele) jako spíše negativní. 11

12 Na druhou stranu stavební úřad není věcnými závěry orgánu státní památkové péče vyjádřenými v závazném stanovisku podle 149 SŘ vázán absolutně. Může nastat situace, kdy stavební úřad bude v obsahu závazného stanoviska podle 149 SŘ (zejména jeho omezujících podmínek) spatřovat rozpor se zájmy, které hájí on podle NSZ. Takovýto rozpor se řeší podle 136 odst. 6 SŘ a postupuje se přiměřeně podle 133 SŘ. Stavební úřad tak v případě, že ve věci rozhoduje (tedy zejména vydává územní rozhodnutí nebo stavební povolení), má dvě možnosti, jak naložit se závazným stanoviskem dotčeného orgánu podle 149 SŘ: buď převezme jeho obsah do výrokové části svého rozhodnutí, anebo vyvolá rozpor podle 136 odst. 6 SŘ. Nemůže závazné stanovisko jednoduše ignorovat. Bylo-li vydáno závazné stanovisko k pracím vyžadujícím ohlášení, může stavební úřad na jeho základě rozhodnout o zákazu provedení ohlášených prací ( 107 NSZ); podle 105 odst. 3 NSZ jsou jednou z povinných příloh ohlášení i závazná stanoviska dotčených orgánů. Závazné stanovisko podle 149 SŘ není samostatně přezkoumatelné po stránce věcné správnosti, ale může být podrobeno přezkumnému řízení podle 94 a násl. SŘ. V tomto přezkumném řízení je možné nezákonné závazné stanovisko zrušit nebo změnit, neboť to umožňuje 149 odst. 5 SŘ. Pravomocné rozhodnutí o zrušení nebo změně závazného stanoviska je v případě, že rozhodnutí (například územní rozhodnutí, stavební povolení), které bylo závazným stanoviskem podmíněno, již nabylo právní moci, důvodem obnovy řízení (územního nebo stavebního) z moci úřední. SŘ nedává v tomto případě stavebnímu úřadu prostor pro správní uvážení, zda obnovu řízení nařídí nebo nikoli, nýbrž nařízení obnovy (územního nebo stavebního) řízení přikazuje. Lze proto dospět k závěru, že rozhodnutí o změně nebo zrušení nezákonného závazného stanoviska v přezkumném řízení by při splnění dalších podmínek, které stanoví SŘS, mohlo podléhat samostatnému soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Ačkoli je závazné stanovisko podle 149 SŘ podmiňujícím aktem správního rozhodnutí, může mít osud do jisté míry nezávislý na správním rozhodnutí, které podmiňuje (může být například samostatně přezkoumáno v přezkumném řízení). Ze závaznosti závazného stanoviska pro výrok rozhodnutí správního orgánu, který ve věci rozhoduje (například stavebního úřadu), vyplývá, že závazné stanovisko podle 149 SŘ musí vzniknout a být v listinné podobě obsaženo ve spisu stavebního úřadu ještě před tím, než stavební úřad vydá své rozhodnutí. Závazné stanovisko dotčeného orgánu je podkladem pro rozhodnutí příslušného orgánu stavebního úřadu. Je třeba zdůraznit, že právní postavení orgánu státní památkové péče a stavebního úřadu je zásadně odlišné: orgán státní památkové péče je dotčený orgán, stavební úřad je orgán příslušný (v určité věci rozhodovat). Nepřichází zde tudíž v úvahu společné řízení stavebního úřadu a orgánu státní památkové péče podle 140 SŘ (třebaže to před přijetím NSZ považovala část odborné literatury za možné), a to ani v těch případech, kdy orgán státní památkové péče a stavební úřad jsou funkčně zařazeny do téhož odboru téhož obecního úřadu obce s rozšířenou působností tyto orgány vydávají jiný typ správních aktů a mají jiné postavení jednou příslušného správního orgánu (stavební úřad) a jednou dotčeného správního orgánu (orgán státní památkové péče). Společné řízení naopak vyžaduje více řízení, k nimž je jeden správní orgán příslušný ( 140 odst. 1 věta prvá SŘ); není možné, aby byla dvě řízení, přičemž v jednom řízení by byl správní orgán příslušný a v druhém pouze dotčený, spojována takový postup již 140 SŘ nepřipouští. Na druhou stranu však v rovině dotčených orgánů umožňuje NSZ vydat podle 4 odst. 6 koordinované závazné stanovisko, které zahrnuje požadavky na ochranu všech veřejných zájmů, které v konkrétním případě dotčené orgány hájí. Pro uplatnění tohoto postupu je předepsáno několik zásadních podmínek. První podmínkou je, že všechny dotčené orgány jsou funkčně zařazeny v tomtéž správním úřadu (prakticky vzato: jde o různé odbory či oddělení jednoho správního orgánu, například což bude v oblasti státní památkové péče asi nejčastější jednoho obecního úřadu obce s rozšířenou působností) a zároveň jsou všechny tyto dotčené správní orgány ve vztahu k řešené věci místně příslušné. Druhou (a možno říci rozhodující) podmínkou je, že požadavky, které do koordinovaného závazného stanoviska hodlají promítnout jednotlivé dotčené orgány, nejsou ve vzájemném rozporu ( 4 odst. 6 věta druhá NSZ). Jestliže by požadavky směřující k ochraně jednotlivých veřejných zájmů byly ve vzájemném rozporu, nemůže být vydáno koordinované závazné stanovisko a jednotlivé dotčené orgány vydají závazná stanoviska jednotlivě. Na vydávání koordinovaného závazného stanoviska se přiměřeně použijí ustanovení o společném řízení podle 140 SŘ. Koordinované závazné stanovisko, stejně jako kterékoli závazné stanovisko podle 149 SŘ, musí být přezkoumatelné jak po věcné, tak i po právní stránce. Skutečnost, že je k určitému záměru vydáno koordinované závazné stanovisko, kdy nejsou požadavky dotčených orgánů v rozporu, nemusí nutně 12

13 znamenat, že tento nerozporný závěr dotčených orgánů bude žadatel, resp. účastník řízení, do kterého je závazné stanovisko vydáno, považovat za věcně správný. Všechny dotčené orgány, které se na vydání koordinovaného závazného stanoviska podílely a vtělily do něj své závěry, mohou najít shodu v posouzení zamýšleného záměru jako nepřípustného: koordinované stanovisko pak posoudí zamýšlený zásah jako nepřípustný z hlediska více veřejných zájmů. V každém případě se může uplatnit věcný přezkum koordinovaného závazného stanoviska po vydání zamítavého rozhodnutí stavebního úřadu (nebo po vydání rozhodnutí stavebního úřadu s podmínkami převzatými ze závazných stanovisek dotčených orgánů) tak, jak to předpokládá 149 odst. 4 SŘ. Je tudíž nezbytné, aby z tohoto koordinovaného stanoviska jasně vyplývalo, které požadavky stanovil konkrétní dotčený orgán a co ho k tomu vedlo, aby se jeho nařízený orgán mohl kvalifikovaně vyjádřit k tomu, zda již vyjádřené závěry potvrdí nebo změní. Stejně tak je třeba pamatovat i na možnost přezkumného řízení v případě, je-li vydané koordinované stanovisko například z hlediska zájmů státní památkové péče nezákonné. I v případě kladného koordinovaného závazného stanoviska musí být každý uplatněný požadavek na ochranu každého veřejného zájmu, jehož se koordinované závazné stanovisko týká, samostatně přezkoumatelný z hlediska zákonnosti především tedy musí být náležitě odůvodněný. Náležité odůvodnění musí být součástí koordinovaného závazného stanoviska i v případě, kdy z hlediska ochrany některého z veřejných zájmů, jichž se stanovisko týká, nejsou stanoveny žádné podmínky či požadavky. I závěr dotčeného orgánu o přípustnosti zamýšlených zásahů bez podmínek vtělený do koordinovaného stanoviska musí být odůvodněn, aby byl přezkoumatelný v případném přezkumném řízení. 4 odst. 3 a 4 NSZ obsahují dvě významné skutečnosti. 4 odst. 3 NSZ zakotvuje vázanost dotčeného správního orgánu jeho předchozím závazným stanoviskem, 4 odst. 4 NSZ pak stanoví, že v řízení podle části čtvrté NSZ (tedy ve stavebním řádu) se nepřihlíží k závazným stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto ve vydaném regulačním plánu, v územním rozhodnutí nebo v územním opatření o stavební uzávěře nebo o asanaci území. Skutečnost, že v určitých případech nebude již posuzován zájem státní památkové péče správním aktem, který je bezprostředně závazný (a bude posuzován stanoviskem nebo závazným stanoviskem podle 149 SŘ), by snad mohla svádět k závěru, že dotčený orgán, který tento akt vydal, by tímto aktem nebyl v následném řízení vázán. Tento závěr by však byl nesprávný: 4 odst. 3 NSZ výslovně předepisuje dotčenému orgánu vázanost jeho předchozím stanoviskem či závazným stanoviskem. Pouze za jistých okolností je tato vázanost prolomena. Dotčený orgán se může při vydávání dalšího závazného stanoviska odchýlit od svého již vydaného závazného stanoviska pouze ve dvou případech: jednak v případě, kdy vyšly najevo nově zjištěné a doložené skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve, a tyto skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno, a jednak v případě, kdy vyvstanou skutečnosti, které jsou dány větší podrobností podkladů pro rozhodnutí (neboli tyto skutečnosti vyplynou například z podrobnější územně plánovací dokumentace). V opačném případě stavební úřad k odchylnému závaznému stanovisku nepřihlédne jinak vyjádřeno, odchýlí-li se dotčený orgán svým stanoviskem od svého předchozího stanoviska, aniž by byly splněny právě uvedené důvody, o které lze odlišné stanovisko opřít, k pozdějšímu odchylnému stanovisku nemá orgán územního plánování nebo stavební úřad přihlížet. NSZ zdůrazňuje závaznost územně plánovací dokumentace, která může správní uvážení orgánu státní památkové péče zúžit na minimum. Podle 61 odst. 2 NSZ regulační plán nahrazuje v jím řešené ploše ve schváleném rozsahu územní rozhodnutí (včetně rozhodnutí o umístění stavby) a je závazný pro rozhodování v území. Je tak třeba více než zdůraznit nově a výslovně upravené zmocnění jednotlivých orgánů státní památkové péče vyjadřovat se k územně plánovací dokumentaci; toto zmocnění je zakotveno v 26 odst. 2 písm. c), v 28 odst. 2 písm. c) a v 29 odst. 2 písm. c) PamZ. Tohoto zmocnění je třeba důsledně využívat: orgán státní památkové péče nesmí podcenit své vyjádření k územně plánovací dokumentaci s ideou, že se bude vyjadřovat až ke konkrétním záměrům. Územně plánovací dokumentace je totiž závazná i pro orgán státní památkové péče a i pokud založí možnost takových zásahů, které budou pro hodnoty daného území (zejména památkové zóny či památkové rezervace) poškozující, nemůže si orgán státní památkové péče při vydávání závazných stanovisek podle 14 PamZ počínat v rozporu s ní. Je na orgánu státní památkové péče, aby eventuální poškozující dopady na chráněné statky (například památkové rezervace či zóny, ale i třeba na konkrétní kulturní památky nebo prvky archeologického dědictví) v návrhu územně plánovací dokumentace identifikoval a uplatnil k nim negativní stanovisko. Pokud by orgán státní památkové péče tuto povinnost zanedbal a nehájil dostatečně zájmy památkové péče již na úrovni územního plánování, mohlo by dojít k 13

14 situaci, kdy podle vydané územně plánovací dokumentace budou možné poškozující zásahy do kulturního dědictví, aniž bude dotčený orgán státní památkové péče moci proti tomu bojovat například ve správním řízení o vydání stavebního povolení. 4 odst. 4 NSZ totiž výslovně stanoví, že v řízení podle části čtvrté NSZ (tj. 103 a násl. NSZ stavební řád) se nepřihlíží k závazným stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o kterých bylo rozhodnuto ve vydaném regulačním plánu, v územním rozhodnutí nebo v územním opatření o stavební uzávěře nebo o asanaci území, nejde-li o závazné stanovisko, uplatněné na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve, přičemž tyto nové skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní stanovisko vydáno, anebo je odchýlení dáno skutečnostmi vyplývajícími z větší podrobnosti materiálů, k nimž je navazující stanovisko vydáváno; těmito materiály mohou být jak územně plánovací dokumentace, tak i podklady pro rozhodnutí nebo pro jiný úkon orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu. To, že navazující závazná stanoviska lze uplatňovat pouze v některých případech, jež byly právě vysvětleny, stanovuje obecně 4 NSZ. Pro územní řízení pak tuto zásadu upravuje konkrétně 89 NSZ. Ve vztahu k územnímu řízení i stavebnímu řízení se nabízí otázka, zda lze považovat žádost o vydání územního rozhodnutí nebo žádost o stavební povolení adresovanou příslušnému stavebnímu úřadu zároveň i za žádost o vydání závazného stanoviska podle PamZ, pokud závazné stanovisko orgánu státní památkové péče nebylo vydáno před zahájením stavebního řízení. 86 odst. 2 písm. b) NSZ a 110 odst. 2 písm. d) NSZ stanovují, že přílohou žádosti o vydání územního rozhodnutí i o stavební povolení mají být závazná stanoviska dotčených orgánů, pokud si je žadatel obstaral předem. 14 odst. 1 a 2 PamZ sice ukládá povinnost předem si vyžádat závazné stanovisko, avšak je třeba pamatovat i na situaci, kdy si vlastník, resp. správce či uživatel, závazné stanovisko nevyžádá a podá žádost o vydání územního rozhodnutí nebo o stavební povolení, jejíž přílohou nebude závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, třebaže by její přílohou být mělo. Na uvedenou otázku lze odpovědět kladně. 89 odst. 1 NSZ i 112 odst. 1 NSZ nikterak nevylučují, aby dotčený orgán uplatnil závazné stanovisko, aniž by sám obdržel žádost o jeho vydání od osoby, která žádá o vydání územního rozhodnutí nebo od stavebníka. Tato ustanovení tedy předpokládají vydání závazného stanoviska, i pokud nebylo přiloženo například k žádosti o stavební povolení; zároveň ustanovení nijak nevylučují uplatnění 149 SŘ, který představuje základ právní úpravy závazných stanovisek jako podkladů pro rozhodnutí správního orgánu. Lze tak shrnout, že v případech, kdy bude orgánu státní památkové péče doručeno podle 87 odst. 1 NSZ nebo 112 odst. 1 NSZ sdělení stavebního úřadu o zahájení řízení ve věci, která z hlediska zájmů státní památkové péče posouzena dosud nebyla, je orgán státní památkové péče povinen obratem sdělit jak žadateli, tak zejména stavebnímu úřadu, že tímto podáním bylo zahájeno též řízení, v němž bude vydáno závazné stanovisko. Na základě tohoto sdělení je stavební úřad povinen své řízení do vydání závazného stanoviska přerušit, neboť mu to ukládá 149 odst. 2 SŘ. Je ovšem otázkou, zda takováto situace vůbec prakticky nastane, když formuláře, které tvoří přílohu VÚŘ a VSŘ, předpokládají doložení předem opatřených závazných stanovisek dotčených orgánů, jejichž okruh se žadatel může předem dozvědět z územně plánovací informace podle 21 odst. 1 NSZ. Bez ohledu na formu posouzení zájmů státní památkové péče podle 14 PamZ si musí orgán státní památkové péče vyžádat písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče, či přesněji musí se na odbornou organizaci obrátit s žádostí o písemné vyjádření k zamýšleným pracím. Jinak vyjádřeno, ať bude orgán státní památkové péče posuzovat předložený záměr formou samostatného rozhodnutí, nebo formou závazného stanoviska podle 149 SŘ, je povinen dožádat Národní památkový ústav. Orgán státní památkové péče však může vydat své rozhodnutí či závazné stanovisko bez písemného vyjádření Národního památkového ústavu tuto možnost zavedl zákon č. 158/2007 Sb. a blíže o ní pojednává komentář k 14 odst. 6 PamZ. Orgán státní památkové péče v řadě případů nebude vydávat samostatné správní rozhodnutí, nýbrž toliko závazné stanovisko podle 149 SŘ, které správním rozhodnutím není. Naskýtá se otázka, zda by měl ten, kdo si závazné stanovisko podle 14 odst. 1 či 2 PamZ vyžádal, být před vydáním závazného stanoviska seznámen s jeho podklady (povinným podkladem je tu písemné vyjádření Národního památkového ústavu). Seznámení s podklady správního rozhodnutí upravuje 36 odst. 3 SŘ, který se však na vydání závazného stanoviska, které není správním rozhodnutím, nevztahuje. Přesto je třeba rozhodně doporučit, aby žadatel o závazné stanovisko byl s jeho podklady seznámen a aby mu byla dána možnost vyjádřit se k nim a navrhnout 14

15 případně jejich doplnění. Tento závěr lze opřít o 4 odst. 1 SŘ, podle kterého má správní orgán podle možností vycházet dotčeným osobám vstříc, a dále o zásadu objektivní pravdy zakotvenou v 3 SŘ: správní orgán musí zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž vyjádření žadatele či podklady jím poskytnuté mohou ke zjištění skutečného stavu věci napomoci, neboť kvalita písemných vyjádření Národního památkového ústavu (jako odborných podkladů závazného stanoviska) leckdy poněkud kolísá. V případech, kdy orgán státní památkové péče bude k zamýšleným pracím vydávat závazné stanovisko podle 149 SŘ, dochází také ke změně účasti dalších osob na vydání závazného stanoviska podle 149 SŘ. Je na místě dát možnost seznámit se s podklady závazného stanoviska žadateli, avšak s ohledem na zásadu rychlosti ( 6 odst. 1 SŘ) lze mít za to, že tuto možnost není již třeba dávat jiným osobám, které by byly účastníky řízení, kdyby orgán státní památkové péče nevydával závazné stanovisko, nýbrž rozhodnutí. Pokud by totiž podmínkou vydání závazného stanoviska mělo být seznámení všech dotčených osob s jeho podklady (přehlasovaní podíloví spoluvlastníci, občanská sdružení podle OPKZ apod.), vytrácel by se vlastně základní smysl institutu závazného stanoviska rychlé vytvoření podmiňujícího odborného aktu (podkladu) bez nutnosti dodržovat procesní instituty, obsažené zejména v části druhé SŘ. Tyto procesní instituty se plně uplatní v postupech podle NSZ (včetně uplatnění procesních práv účastníků řízení). K odst. 1 Již bylo výše uvedeno, že pro určení, zda bude v konkrétním případě orgán státní památkové péče vydávat závazné stanovisko podle 149 SŘ nebo správní rozhodnutí, byť třeba s ohledem na pojmosloví 14 odst. 1 PamZ rovněž nazvané závazné stanovisko, je zásadně důležitá povaha zamýšleného zásahu a povaha věci, na které má být tento zásah proveden. O obnově movité kulturní památky, kdy je rozhodovací pravomoc stavebního úřadu vyloučena z povahy věci, bude orgán státní památkové péče vydávat samostatné správní rozhodnutí. Právě tak bude orgán státní památkové péče vydávat samostatné správní rozhodnutí k zásahu nestavební povahy podřaditelnému pod pojem obnova podle tohoto ustanovení, který má být proveden na nemovité kulturní památce. Další kritéria poskytují ta ustanovení NSZ, o nichž je pojednáno výše a která vylučují určité zásahy z povolovacího i ohlašovacího režimu (stavební úřad je tedy ani nepovoluje, ani mu nemusejí být ohlašovány 79 odst. 3 a 4, 103 a 104 odst. 4 NSZ). Ke všem těmto zásahům vyloučeným z povolovacího i ohlašovacího režimu vydává orgán státní památkové péče samostatné správní rozhodnutí. V ostatních případech nebude orgán státní památkové péče vydávat k obnově nemovité kulturní památky samostatné rozhodnutí, nýbrž závazné stanovisko podle 149 SŘ, které není správním rozhodnutím, je pouze jedním z podkladů pro stavební úřad. Obsah závazného stanoviska, jak vyplývá již z názvu tohoto aktu, je pro výrokovou část rozhodnutí stavebního úřadu závazný ( 149 odst. 1 SŘ). Vydává-li orgán státní památkové péče k obnově kulturní památky samostatné rozhodnutí, je toto rozhodnutí samostatně přezkoumatelné po právní i po věcné stránce. Závazné stanovisko podle 149 SŘ takto samostatně přezkoumatelné není uplatní se u něj poměrně složitý mechanismus, upravený v 149 odst. 4 SŘ. Jestliže je v průběhu řízení o žádosti o stavební povolení nebo o vydání územního rozhodnutí (a ostatně o jakékoli žádosti) vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán, který vede řízení, další dokazování a žádost zamítne. Pokud tedy například stavební úřad obdrží závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, které posuzuje zamýšlené práce jako nepřípustné, musí žádost o stavební povolení zamítnout. Zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu může být napadeno odvoláním. Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu, nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento nadřízený správní orgán může závazné stanovisko buď potvrdit, anebo změnit. Nemůže jej zrušit a vrátit věc podřízenému správnímu orgánu k vydání nového závazného stanoviska, tuto možnost mu SŘ nedává. Závazné stanovisko také může být změněno nebo zrušeno v přezkumném řízení podle 94 a násl. SŘ, je-li nezákonné. Nelze však vyloučit ani to, že třeba příprava restaurování součásti nemovité kulturní památky bude posouzena formou závazného stanoviska podle 149 SŘ s tím, že jeho podmínky promítne do svého rozhodnutí stavební úřad. Jako příklad lze uvést situaci, kdy obnova sochařské výzdoby nebude čistě jen restaurátorský problém, 15

16 ale bude zároveň i problémem z hlediska statiky či soudržnosti jednotlivých stavebních prvků. Až posouzení vlastního restaurátorského záměru by pak orgán státní památkové péče provedl formou správního rozhodnutí (k tomu též komentář k odstavci 7). I po zásadních změnách, které přinesly NSZ a ZměnZ, ovšem nadále platí, že nelze podle 14 odst. 1 PamZ posoudit demolici stavby, která je kulturní památkou (avšak v tomto směru doznal změny 14 odst. 2 PamZ, k němu viz dále). Má-li tudíž být odstraněna stavba, která je kulturní památkou, je třeba nejdříve rozhodnout o zrušení prohlášení této stavby za kulturní památku podle 8 PamZ. Tato skutečnost vyplývá z obecné povinnosti chránit kulturní památky před ohrožením či poškozením ( 9 odst. 1 PamZ). Až poté lze rozhodnout o odstranění takové stavby. Tento postup se týká jak odstranění na základě ohlášení vlastníka stavby ( 128 NSZ), tak i odstranění nařízeného stavebním úřadem [ 129 odst. 1 písm. a) NSZ]. K odst. 2 ZměnZ zásadním způsobem zpřesnil katalog prací, které podle tohoto ustanovení podléhají posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče, aby použité pojmy v co největší míře odpovídaly pojmosloví NSZ. Nadále přitom platí, že podmínkou posouzení prací podle 14 PamZ je fakt, že na konkrétní práce lze hledět jako na zamýšlené práce. Podle tohoto ustanovení tedy nelze posoudit (a případně připustit či nepřipustit) práce, které byly provedeny již k datu podání žádosti o závazné stanovisko (k tomu blíže Komentář, str. 45). Nutnost předchozího (nikoli následného) posouzení takového zásahu z hlediska stavebního řádu navíc podtrhuje i 128 odst. 6 NSZ, které se týká odstraňování staveb, terénních úprav a zařízení. Posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče podléhají podle tohoto ustanovení od následující zásahy na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle 17 PamZ: a) stavba, b) změna stavby, c) terénní úprava, d) umístění nebo odstranění zařízení, e) odstranění stavby, f) úprava dřevin, g) udržovací práce na nemovitosti. Pojem stavba je třeba vykládat shodně s tím, jak jej nově vymezuje NSZ. 2 odst. 3 NSZ stanoví, že stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, a to bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. 2 odst. 4 NSZ tuto definici doplňuje a stanoví, že pod pojmem stavba lze podle okolností rozumět i část stavby anebo změnu dokončené stavby. Z hlediska technologie vzniku je třeba upozornit, že stavbou mohou být i výrobky, které plní funkci stavby ( 108 NSZ). Umístění takových staveb, jimiž mohou být například montované zahradní chatky, také podléhá posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče podle tohoto ustanovení. Změnu stavby definují 2 odst. 5 a 6 NSZ. Podle těchto ustanovení je třeba rozlišovat změnu dokončené stavby a změnu stavby před jejím dokončením. V obou případech jde ovšem z hlediska 14 odst. 2 PamZ o změnu stavby toto dělení, významné z hlediska NSZ, je tudíž z hlediska PamZ irelevantní. Aby mohla být změna dokončené stavby nebo změna stavby před jejím dokončením posouzena závazným stanoviskem podle 14 odst. 2 PamZ a 149 SŘ, je třeba, aby na tuto změnu stavby bylo možné k datu podání žádosti o závazné stanovisko pohlížet jako na zamýšlené práce. Jinak vyjádřeno, podle 14 odst. 2 PamZ nemůže být vydáno závazné stanovisko ke změně stavby provedené před tím, než orgán státní památkové péče obdržel žádost o vydání závazného stanoviska k této změně stavby. Změnou dokončené stavby se podle 2 odst. 5 NSZ rozumí nástavba, kterou se stavba zvyšuje, přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, a konečně stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. Změnou stavby před jejím dokončením ( 2 odst. 6 NSZ) je změna v provádění stavby oproti jejímu povolení nebo oproti 16

17 dokumentaci stavby ověřené stavebním úřadem (proces posouzení této změny stavebním úřadem je upraven v 118 NSZ). Terénní úpravou se podle 3 odst. 1 NSZ rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, a dále těžební a jim podobné a s nimi související práce, s výjimkou hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem. Terénní úpravou podle NSZ jsou například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť a těžební práce na povrchu. Předchozímu posouzení podle 14 odst. 2 PamZ pak podléhá nejen samotné zamýšlené provedení terénní úpravy [například podle 103 odst. 1 písm. f) NSZ nebo 104 odst. 2 písm. f) NSZ], ale i její odstranění. Zde je nutno upozornit na 128 odst. 6 NSZ: jestliže stanoví orgán státní památkové péče v závazném stanovisku podmínky, za nichž lze terénní úpravu v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle 17 PamZ odstranit (cílící například k ochraně archeologického dědictví), může být odstranění této terénní úpravy provedeno jen na základě povolení stavebního úřadu. V případě, že dotčený orgán státní památkové péče v závazném stanovisku stanoví podmínky pro odstranění terénní úpravy, tedy nepostačuje pouhé ohlášení záměru tuto terénní úpravu odstranit a nelze ani odstranit tuto terénní úpravu bez dalšího ( 128 odst. 5 NSZ), ale je třeba povolení stavebního úřadu. Zařízením se podle 3 odst. 2 NSZ rozumí informační a reklamní panel, tabule, deska či jiná konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu podle 2 odst. 3 NSZ. Zařízení je tedy vymezeno jako jistá zbytková kategorie ke stavbám. V některých případech může být sporné, zda se jedná o stavbu nebo o zařízení. Vzniknou-li takové pochybnosti, je podle 3 odst. 2 věty druhé NSZ určující stanovisko stavebního úřadu. Zařízení o celkové ploše větší než 8 m 2 se považuje za stavbu pro reklamu, a to automaticky (byť by třeba i k reklamním účelům fakticky nesloužilo). Každé umístění nebo odstranění zařízení (včetně reklamního) vyžaduje posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče. 14 odst. 2 PamZ se tedy od týká umísťování i odstraňování všech reklamních tabulí a panelů, aniž by bylo nutno posuzovat otázku zásahu do stavebních konstrukcí budovy, na níž má být reklamní panel osazen, jako tomu bylo do konce roku 2006, kdy osazování informačních a reklamních zařízení v památkových rezervacích a zónách bylo regulováno vlastně jen cestou využití pojmu stavební změna, který již byl z PamZ k vypuštěn. Dochází tak k vyjasnění dříve sporné otázky, jaká reklamní zařízení vyžadují či nevyžadují závazné stanovisko podle 14 odst. 2 PamZ. Pro odstranění zařízení (včetně reklamních) rovněž platí výše zmíněný 128 odst. 6 NSZ stanoví-li orgán státní památkové péče v závazném stanovisku k odstranění zařízení podmínky, za nichž lze odstranění v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle 17 PamZ provést, může být zařízení odstraněno jen na základě povolení stavebního úřadu; nelze tedy odstranit zařízení bez dalšího a nepostačuje ani ohlášení. Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci své metodické činnosti formulovalo názor, že zařízením z hlediska NSZ nejsou reklamní plachty zavěšované na fasády objektů. I když tento názor není právně závazný, stavební úřady jej budou patrně ctít. Osazení reklamního zařízení, které nebude posuzovat stavební úřad (například zmíněné plachty), bude posuzovat orgán státní památkové péče formou samostatného rozhodnutí, nikoli formou závazného stanoviska podle 149 SŘ. Zcela zásadní změnou oproti právní úpravě účinné do je, že mezi zásahy, jež podléhají posouzení podle 14 PamZ, bylo zařazeno i zamýšlené odstranění stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo ochranném pásmu podle 17 PamZ. Je ovšem třeba zdůraznit, že úprava se týká pouze staveb, které nejsou kulturní památkou, a proto nic nemění na postupu předepsaném pro odstraňování stavby, která je kulturní památkou tento postup zahrnující i sejmutí památkové ochrany podle 8 PamZ a vycházející z 128 odst. 2 věta druhá NSZ a z 9 odst. 1 PamZ, byl popsán výše (k tomu viz komentář k 14 odst. 1 PamZ). V důsledku této legislativní změny se již stal obsoletním právní názor Vrchního soudu v Praze, vyjádřený v jeho rozsudku sp. zn. 6 A 28/94 ze dne , podle kterého je nulitní (nicotný) samostatný správní akt, jímž orgán státní památkové péče posoudil žádost o odstranění stavby, aniž by věc postoupil příslušnému stavebnímu úřadu. Podle 14 odst. 2 a 3 PamZ je tedy posuzováno z hlediska zájmů státní památkové péče i odstranění stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle 17 PamZ. Podle již zmiňovaného 128 odst. 6 NSZ v případě, kdy orgán státní památkové péče stanoví podmínky pro odstranění takové stavby, ji lze odstranit pouze na základě povolení stavebního úřadu a nepostačuje tudíž ohlášení podle 128 odst. 1 NSZ. 17

18 Naproti tomu pokud orgán státní památkové péče nestanoví v závazném stanovisku k odstranění stavby, terénních úprav nebo zařízení na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, památkové zóně nebo ochranném pásmu podle 17 PamZ, podmínky provedení tohoto zásahu (neboli pokud posoudí zamýšlené odstranění jako přípustné bez podmínek), může být odstranění provedeno již na základě ohlášení anebo, jde-li o terénní úpravy a zařízení, může být odstranění provedeno v mezích 128 odst. 5 NSZ i bez ohlášení. K odstranění stavby, terénních úprav či zařízení si tedy musí podle tohoto ustanovení vyžádat jejich vlastník, správce či uživatel závazné stanovisko. Tady praxe dosud nedořešila jisté nedostatky NSZ, spočívající ve vnitřní neprovázanosti jeho 128 odst. 5 a odst. 6: není například řešeno, jakým způsobem se může stavební úřad dozvědět o záměru odstranění terénních úprav nebo zařízení (aby mohl splnit svou povinnost sdělit, že odstranění vyžaduje povolení podle 128 odst. 6 NSZ), když stavebník, který nadto nemusí být totožný s vlastníkem, správcem či uživatelem terénních úprav nebo zařízení, který obdrží závazné stanovisko, není povinen svůj záměr ohlásit stavebnímu úřadu (pokud to nepředepsal stavební úřad již ve stavebním povolení na tyto terénní úpravy nebo zařízení 128 odst. 5 NSZ). ZměnZ přinesl do 14 odst. 2 PamZ také pojem úprava dřevin. Tento pojem nemá přímou souvislost s NSZ a není ani definován v žádném právním předpise. Pojem však byl pouhou legislativní zkratkou, která byla obsažena v navrhovaném znění 6a odst. 1 zákona o státní památkové péči (Sněmovní tisk 999, Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2005, IV. volební období). Podle navrhovaného znění tohoto ustanovení byla úprava dřevin definována jako výsadba a kácení dřevin na veřejných prostranstvích, která jsou definována v 34 ObecZ. Skutečnost, že ustanovení bylo z textu návrhu ZměnZ ve 3. čtení v Poslanecké sněmovně vypuštěno, sice může na první pohled vyvolávat dohady o obsahu tohoto pojmu, díky historickému výkladu je však zřejmé, co bylo úmyslem navrhovatele, když tuto zkratku do zákona zavedl. Úpravou dřevin tedy je výsadba a kácení dřevin na veřejných prostranstvích, jak jsou vymezena v 34 ObecZ. Beze změny byla ponechána ta část 14 odst. 2 PamZ, která hovoří o udržovacích pracích na nemovitosti. Jde tedy především o údržbu stavby, jak ji upravuje 3 odst. 4 NSZ a kterou se rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje dobrý stavební stav stavby tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Dále jde o udržovací práce na pozemku či na jeho součástech (například udržovací práce na opěrných zdech). Přitom je třeba podotknout, že stanoví-li orgán státní památkové péče ve svém závazném stanovisku podmínky pro provedení udržovacích prací, lze provádět udržovací práce na stavbě podle 128 odst. 6 NSZ jen na základě povolení stavebního úřadu. Nelze také vyloučit, že předmětem posouzení podle 14 odst. 2 a 3 PamZ budou i záměry (zásahy) označené jako změna v užívání stavby ( 126 a 127 NSZ), avšak pouze tehdy, má-li být změna v užívání stavby podmíněna změnou dokončené stavby ( 2 odst. 5 a 126 odst. 4 NSZ). V takovém případě pak je podle 127 odst. 1 NSZ podkladem pro souhlas stavebního úřadu s takovouto změnou mimo jiné i závazné stanovisko orgánu státní památkové péče podle 14 odst. 2 a 3 PamZ. Zde je třeba znovu uvést, že předmětem posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče jsou veškeré výše vyjmenované zásahy, i když třeba podle NSZ nevyžadují povolení či souhlas stavebního úřadu. Jednotlivá osvobození z povolovacího nebo ohlašovacího režimu podle NSZ (např. 103 NSZ) se totiž vztahují pouze k postupům stavebního úřadu podle NSZ, nikoli k postupům dotčených orgánů. Skutečnost, že určité práce nevyžadují podle NSZ ani ohlášení, tak z hlediska PamZ pouze řeší otázku, jakou formou takové zásahy orgán státní památkové péče posoudí, nikoli samotnou otázku přípustnosti či nepřípustnosti takového zásahu z hlediska zájmů státní památkové péče. Na druhou stranu je však třeba poukázat na to, že 17 odst. 1 PamZ přinesl jisté omezení rozsahu povinnosti vyžádat si závazné stanovisko podle 14 odst. 2 PamZ k záměrům v ochranných pásmech. 17 odst. 1 PamZ zakotvuje dva základní případy, kdy je vyloučena povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle 14 odst. 2 PamZ k zásahu na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v ochranném pásmu podle 17 PamZ. První omezení vyplývá přímo z ustanovení 17 odst. 1 věty první PamZ. Od již není třeba si vyžadovat a orgán státní památkové péče nebude vydávat závazné stanovisko podle 14 odst. 2 PamZ pro nemovitost, která není kulturní památkou, ale nachází se v ochranném pásmu, má-li být na této nemovitosti provedena stavba, změna stavby, udržovací práce nebo umístění či odstranění zařízení, jejichž provedením se 18

19 nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Typickým příkladem mohou být úpravy prováděné uvnitř stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se ochranném pásmu: pokud se tyto úpravy žádným způsobem nedotýkají vnějšího vzhledu této nemovitosti (což je nezbytná podmínka), není již k nim třeba závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. Pravomoc orgánu státní památkové péče je tu vyloučena přímo ze zákona. Druhým případem vyloučení povinnosti vyžádat si závazné stanovisko je situace, kdy je tato povinnost výslovně vyloučena pro určitý typ prací nebo pro určitou nemovitost přímo v rozhodnutí o ochranném pásmu. Orgán státní památkové péče tedy bude moci, pokud bude po vydávat rozhodnutí o ochranném pásmu (anebo měnit starší rozhodnutí o vymezení ochranného pásma), v tomto rozhodnutí stanovit na základě 17 odst. 1 PamZ, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko. Podmínkou vyloučení uvedené povinnosti vyžádat si závazné stanovisko je, aby bylo nově pravomocně vymezeno nebo pravomocně změněno ochranné pásmo podle 17 PamZ na základě žádosti, podané po K odst odst. 3 PamZ nebyl sice přímo novelizován, ale nová právní úprava na postup podle tohoto ustanovení přesto dopadá. Je třeba především připomenout, že orgán státní památkové péče (ostatně stejně jako kterýkoli jiný dotčený orgán) je povinen při formulaci věcných závěrů ve svém závazném stanovisku podle 149 SŘ respektovat nejen své předchozí stanovisko ( 4 odst. 3 NSZ), ale i vydanou územně plánovací dokumentaci. Tato povinnost je prolomena ve dvou případech. Prvním případem je situace, že vyšly najevo nově zjištěné a doložené skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve, a tyto skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno. Druhým případem, kdy se může dotčený orgán v navazujícím závazném stanovisku odchýlit od svého předchozího stanoviska, je situace, kdy vyvstanou skutečnosti vyplývající z větší podrobnosti podkladů pro rozhodnutí. 4 odst. 4 NSZ stanoví, že v řízeních stavebního řádu nesmí stavební úřad přihlížet k závazným stanoviskům dotčených orgánů v těch věcech, o kterých bylo rozhodnuto ve vydaném regulačním plánu, v územním rozhodnutí nebo v územním opatření o stavební uzávěře anebo v územním opatření o asanaci území, nejde-li o závazné stanovisko uplatněné na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve, a tyto skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno. Lze soudit, že dotčené orgány mohou i v řízeních stavebního řádu uplatňovat navazující závazná stanoviska nejen na základě nově zjištěných podstatných skutečností, ale i na základě skutečností vyplývajících z větší podrobnosti dokumentace, k níž je navazující závazné stanovisko uplatňováno (ve srovnání s dokumentací, k níž bylo vydáno předchozí závazné stanovisko). Orgán státní památkové péče může dospět bez ohledu na formu správního aktu (rozhodnutí nebo závazné stanovisko podle 149 SŘ) v zásadě ke třem závěrům: a) že příprava nebo provedení zamýšlených prací jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné za určitých podmínek, které jsou uvedeny ve výroku závazného stanoviska, b) že příprava nebo provedení zamýšlených prací jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné bez podmínek, nebo c) že příprava nebo provedení zamýšlených prací jsou z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustné. Postup při přezkumu závěrů orgánu státní památkové péče, vyjádřených v jeho závazném stanovisku podle 14 odst. 1 nebo 2 PamZ, byl vysvětlen výše. Věcný přezkum samostatného správního rozhodnutí se uskuteční na základě odvolání účastníka řízení. V případě, kdy byly zamýšlené práce posouzeny závazným stanoviskem podle 149 SŘ, se může účastník řízení domáhat přezkumu věcných závěrů orgánu státní památkové péče až odvoláním proti rozhodnutí stavebního úřadu. Pokud stanoví orgán státní památkové péče jako dotčený orgán do řízení podle NSZ ve svém závazném stanovisku podmínky (přičemž si počíná v souladu s uvedeným 4 odst. 3 a 4 NSZ a stavební úřad nebo jiný dotčený orgán nevyvolá dohodovací řízení o řešení rozporů podle 136 odst. 6 SŘ, jehož výsledkem může být 19

20 změna podmínek stanovených v závazném stanovisku), stanou se tyto podmínky povinnou součástí výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu podle NSZ. Stavební úřad je tedy musí do výroku svého rozhodnutí v nezměněné podobě převzít. Orgány státní památkové péče mohou v souladu s 28 odst. 2 písm. f) nebo 29 odst. 2 písm. g) PamZ a 4 odst. 5 NSZ samostatně kontrolovat dodržování těchto podmínek a případně v rámci dozorových pravomocí i přijmout patřičná opatření (k tomu viz komentář k 28 odst. 2 a 29 odst. 2 PamZ). 117 NSZ upravuje nový institut zkrácené stavební řízení. Zde se projevuje jistá privatizace správních činností: stavebník může uzavřít s autorizovaným inspektorem, což je vlastně soukromý úředník, smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, již hodlá provést. Takovou stavbu pak může stavebník pouze oznámit stavebnímu úřadu. Zkrácené stavební řízení spočívá v jádru v tom, že stavební úřad pouze přijme oznámení o zamýšlené stavbě, jejíž projektovou dokumentaci posoudí autorizovaný inspektor z hledisek vyjmenovaných v 111 odst. 1 a 2 NSZ a stvrdí svým certifikátem, že stavba je v souladu s těmito hledisky, mezi nimiž je i to, zda předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány. 117 odst. 1 NSZ předepisuje pro uplatnění zkráceného stavebního řízení několik podmínek, mezi nimiž je i to, že byla opatřena souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pod pojmem souhlasné závazné stanovisko je třeba rozumět takové závazné stanovisko, jímž dotčený orgán se zamýšlenou stavbou bezvýhradně, tedy bez podmínek, souhlasí. Jestliže dotčený orgán stanoví ve svém závazném stanovisku podmínku, která znamená nesouhlas se stavbou, byť i třeba jen v detailu, nejsou již splněny podmínky pro uplatnění zkráceného stavebního řízení. Autorizovaný inspektor totiž není oprávněn zajišťovat soulad jednotlivých závazných stanovisek uplatněných dotčenými orgány, není oprávněn upravovat projektovou dokumentaci (tak, aby vyhovovala požadavkům dotčených orgánů) a není ani oprávněn vyvolávat řízení o rozporu mezi dotčenými správními orgány podle 136 odst. 6 SŘ (k tomu je povolán pouze stavební úřad 4 odst. 7 NSZ). Pokud tedy orgán státní památkové péče stanoví ve svém závazném stanovisku podmínku či podmínky, nemůže se uplatnit zkrácené stavební řízení, neboť není splněna jedna z nutných podmínek, které předepisuje 117 odst. 1 NSZ. K odst odst. 4 PamZ je speciálním ustanovením, upravujícím postavení orgánů státní památkové péče v přesně specifikovaném okruhu správních řízení. Lze sice namítnout, že ustanovení je s ohledem na 11 odst. 3 PamZ vlastně nadbytečné a nepřináší oproti 11 odst. 3 PamZ nic nového, avšak existence 14 odst. 4 PamZ je dána specifickým postavením orgánů státní památkové péče v řízení podle stavebněprávních předpisů. Zákonodárce proto považoval za nutné zvlášť zdůraznit povinnost respektovat zájmy státní památkové péče i v řízeních podle stavebně-právních předpisů. Text tohoto ustanovení byl upraven tak, aby odpovídal pojmosloví NSZ. Toto ustanovení zdůrazňuje zásadu vázanosti stavebního úřadu závazným stanoviskem orgánu státní památkové péče v územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, která je jinak obecně vyjádřena v 4 odst. 3 a 4 NSZ a v 149 odst. 1 SŘ. Z hlediska tohoto ustanovení je bezpředmětné, zda jde o obnovu nemovité kulturní památky nebo národní kulturní památky, anebo o zamýšlené práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle 17 PamZ. Žadatel je tedy obecně povinen doložit ke své žádosti adresované příslušnému stavebnímu úřadu závazné stanovisko orgánu státní památkové péče [ 86 odst. 2 písm. b), 95 odst. 1 písm. d), 96 odst. 3 písm. b), 110 odst. 2 písm. d), 117 odst. 1, 118 odst. 2 a 4, 127 odst. 1, 128 odst. 6 NSZ; Příloha č. 3, 5, 7 a 9 VÚŘ; 3, 4, 6, 9, 10, 12, 13, 15, 16 a Příloha č. 1, 2, 3, 5, 6 a 7 VSŘ. Stavební úřad pak v jednotlivých jím vedených řízeních posuzuje předložený návrh mimo jiné z toho hlediska, zda vyhovuje požadavkům uplatněným dotčenými orgány. Tuto povinnost ukládají stavebnímu úřadu obecně jednotlivá ustanovení NSZ [například 90 písm. a) nebo 111 odst. 1 písm. d) NSZ] a pro oblast státní památkové péče je tato povinnost zdůrazněna v 14 odst. 4 PamZ. 14 odst. 4 PamZ také zdůrazňuje (zejména ve vztahu k 14 odst. 2 PamZ), že osvobození od povolovacího i ohlašovacího režimu, která zavádí NSZ pro některé zásahy (například 103 NSZ nabízí uzavřený výčet 20