Čeští cestovatelé v Egyptě stručný přehled do roku 1918 Adéla Macková, Hana Navrátilová

Transkript

1 1 Čeští cestovatelé v Egyptě stručný přehled do roku 1918 Adéla Macková, Hana Navrátilová Zmínky o českých cestovatelích, či cestovatelích původem z českých zemí, kteří se vypravili do Egypta, sahají daleko do počátku novověku. Nejprve byli cestovatelé vyslanci vládce či církve, vedeni spíše důvody politickými a náboženskými, později se k tomu připojuje i snaha o navazování obchodních spojení s touto orientální zemí. Egypt byl totiž dlouho význačným obchodním uzlem, a také zdrojem luxusního zboží, překladištěm vzácných látek, koření aj. Nemalou roli hrála v očích Evropanů i role Egypta jako biblické země, místa kde působil Josef, Mojžíš odtud vyvedl lid izraelský, a právě zde také našla útočiště Svatá rodina. Konečně též zvědavost, touha poznat cizí země, a také antická tradice, která připisovala Egyptu úlohu pravlasti moudrosti a poznání, přitahovaly k Nilu četné poutníky. Jako první se do Egypta vydal český šlechtic Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic ( ). Byl doktorem církevního práva a od roku 1483 zastával úřad vyšehradského probošta. Proto není divu, že se tento učený muž rozhodl vydat do svaté země, aby mohl na vlastní oči spatřit významná biblická místa. Cestopis nazvaný Hodoeporicon se nedochoval a jediným pramenem putování z let zůstává jeho osobní korespondence. Plavil se lodí z Benátek do Palestiny a odtud cestoval do Egypta, kde navštívil Alexandrii a Káhiru. Nedlouho poté se do Egypta vypravil člen Jednoty bratrské, Martin Kabátník (zemřel roku 1503), který měl za úkol vyhledat na Blízkém východě křesťanské sbory přetrvávající z dob apoštolských a zachovávající původní křesťanství. Jeho cesta, na kterou vyrazil dne 1. března 1491, vedla přes Malou Asii do Palestiny a Egypta. Okolo Hromnic roku 1492 dorazil do Jeruzaléma a přibližně za tři týdny pokračoval do Egypta, kde zůstal dvacet dní. Rukopis o tomto putování vyšel tiskem již roku 1539 pod názvem: Cesta z Czech do Geruzaléma a Egipta Martina Kabátnijka z Lijtomyssle. A na té cestě sepsanij rozličných Zemij, Kragin,

2 2 Měst a zpuosobuov gich. Y také obyčeguov Lidij. Wnově wytisstěnaa. Leetha Páně v MDXXXIX. Asi nejznámější osobou 16. století je český šlechtic, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ( ). Díky svým jazykovým znalostem a vzdělání v zeměpise, dějepise, antické literatuře a v dalších vědních oborech, se na svou cestu mohl řádně připravit. Byl obeznámen s dílem Martina Kabátníka i s cizími poutnickými cestopisy a s antickými autory. Cestoval se svým švagrem, rytířem Heřmanem Černínem z Chudenic do Benátek a odtud lodí do Jaffy a následně do Jeruzaléma. Ve druhé polovině září roku 1598 dorazili do města Damietty, odkud se plachetnicí po Nilu vydali do Káhiry. Putování po svatých místech je zavedlo na Sinaj na hory Oreb, Sinaj a svaté Kateřiny. Kvůli nilským záplavám se nedostali k pyramidám v Gíze, které uzřeli jen z velké dálky. Po Nilu se dostali do Rosetty a pak do Alexandrie, kde se nalodili na zpáteční cestu. Mnoho zbožných lidí si přálo navštívit Svatá místa, a proto se vydávali i do Egypta, aby vykonali pouť k horám Sinajského poloostrova. Z Českých zemí se též dochovaly dva deníky františkánů, kteří v Egyptě vykonávali misijní činnost. Josef Jakub Římař ( ) byl roku 1712 ustanoven apoštolským misionářem pro Horní Egypt, Habeš a Sokortu a do roku 1714 pobýval v Káhiře, kam se znovu vrátil roku 1722 jako prefekt egyptských misií. Po vyhnání františkánů z Káhiry působil několik let v Hornoegyptském Achmínu a roku 1726 se jako představený hornoegyptské misie usadil v Girge. V roce 1729 se vrátil na Moravu a v Egyptě pak pobýval ješte v letech Jeho cestovní deníkitinerárium, je psán letinsky a popisuje léta Část deníku, která líčí léta je psána někým druhým. Autor v případě Egypta zmiňuje jeho zeměpisný obraz, osídlení, zvířata tam žijící a památky, obzvláště biblické. Začátek deníku Václava Remedia Prutkého ( ) se nedochoval, a tak nemůžeme přesně určit, kdy dostal povolení odjet do misie v Egyptě. Stalo se tak někdy ve 30. letech 18. století. Jeho působištěm bylo města Girga. Kvůli protestům místních Koptů (křesťanských obyvatel Egypta), při kterých málem přišel o život, byl roku 1751 odvolán do Káhiry. Tam však pobyl jen krátce a po misijní činnosti v Habeši a nepříliš dlouhém pobytě v Evropě se do Káhiry vrátil na necelý rok

3 3 v roce Na konci 18. století navštívil Egypt další český františkán, Christian Schneider. Od 19. století již můžeme sledovat skutečný zájem o cestování do Egypta za účelem poznání jeho starověkých i novějších památek, života jeho obyvatel či druhů zvířat a rostlin, které se tam vyskytují. Egypt faraonů, stále obklopený aurou prastaré civilizace a pozvolna odkrývaný lopatami obchodníků se starožitnostmi a později prvních archeologů, se dobře doplňoval s Egyptem Tisíce a jedné noci, který vábil exotickou přitažlivostí. Navíc starobylá země na Nilu fascinovala člověka 19. století, které si tolik zakládalo na technickém pokroku, dokonalostí svých staveb, které vznikly tak jednoduchými prostředky! Technika ovšem napomohla rozvoji poznávacího a rekreačního cestování v moderním slova smyslu, a parníky a železnice otevřely cestu turismu. 19. století jako by se dělilo na éru cestovatelů první polovinu, kdy výlet do Egypta stále měl příchuť dobrodružství, a éru turistů, kteří měli naplnit staroegyptské památky zejména od 60. let 19. století. Ovšem ani hospodářské důvody pro cesu do Egypta nepominuly rakouští, a tedy i čeští, obchodníci měli na Blízkém východě včetně Egypta výhodné odbytiště. Z dlouhého 19. století jsou nejznámějšími cestovateli pražský zlatník Jan Žvejkal ( ) a spisovatel, básník a novinář Jan Neruda ( ). Jan Žvejkal napsal a roku 1844 vydal o své cestě knihu s názvem Popsání trojích cest a po moři v Evropě, Asii a Africe roku na posvátná místa v zemi svaté čili do města Jerusaléma k Božímu hrobu vykonaných od Jana Žvejkala, poutníka, mistra zlatnického a měšťana pražského. Do Egypta se dostal až při své třetí cestě po Blízkém východě ( ). Jeho zájem se soustředil především na posvátná místa pobytu Svaté rodiny. V červnu 1833 se přeplavil z Jaffy (dnešní Tel Aviv) do Damietty a odtud se po Nilu dostal do Káhiry. Zajímal se též o staroegyptské památky. Navštívil pyramidy v Gíze a všímal si i římských památek v Alexandrii, do níž se z Káhiry vypravil.

4 4 Ve své knize Obrazy z ciziny, vylíčil Jan Neruda svou cestu do Orientu, kterou podnikl spolu s otcem operní zpěvačky Emy Destinové, Emanuelem Kittlem, v sedmdesátých letech devatenáctého století. Putovali do Egypta přes Jeruzalém. K Egyptu se váží hlavně dva delší fejetony později zahrnuté do Obrazů z ciziny, Průplav suesský a Masr el Kahira. Jan Neruda byl o této zemi mnohem více informovaný než Jan Žvejkal, který do své knihy nekriticky přejal vše, co se na místě dozvěděl. Na přelomu 19. a 20. století podnikali do Egypta výpravy dobrodruzi, mezi něž beze sporu patřil i lékárník, znalec africké přírody a organizátor loveckých výprav do severní Afriky, Vilém Němec ( ). Jeho cesta do Egypta je vylíčena v knihách Vilém Němec, Má cesta do Afriky, Praha Má dobrodružná cesta do Afriky, Praha Obšírnější popis svého života v Káhiře podává ve svém díle V zaslíbené zemi a na půdě africké, Praha Do Egypta se vydal v květnu roku 1883 vlakem přes Maďarsko, Srbsko a Bulharsko. Cestou si vydělával jako lékárník a teprve v červenci roku 1884 se dostal do Cařihradu, odkud pokračoval lodí za svým cílem. V Jaffě se však zdržel v přístavu a loď odplula bez něj. Kvůli tomuto zdržení měl možnost studovat arabštinu a navštívit Jeruzalém. Dne 22. prosince 1884 se konečně dostal do Port Saidu. V Africe zůstal téměř 25 let. V Káhiře pracoval jako lékárník, zvěrolékař, později si zařídil vlastní obchod se zvířaty, která dodával soukromým kupcům i zoologickým zahradám. Pořádal lovecké výpravy do Fajjúmské oázy, na Sinajský poloostrov, do Súdánu, Etiopie a Somálska. Mezi jeho zákazníky bychom nalezli i barona Rotschilda nebo příslušníky habsburského panovnického rodu. V roce 1894 se vypravil na loveckou výpravu na Sinaj s arcivévodou Ottou, synovcem císaře Františka Josefa I. Před vypuknutím první světové války se Němec vrátil do Čech, kde pořádal přednášky o svých loveckých výpravách. V souvislosti s Vilémem Němcem je třeba zmínit i další dva cestovatelelovce, kteří svůj život spojili s Egyptem. Bedřich Machulka ( ) a Richard Štorch byli již v mládí fascinováni přednáškami cestovatele Emila Holuba. V roce 1898 se společně vydali do Tripolisu, kde si založili obchod se zvířaty a odtud se Bedřich Machulka již v roce 1901 vydal do Egypta. Hodně cestoval po východní Africe, dostal se nakonec až do Indie a odtud se po Blízkém

5 5 východě opět společně se Štorchem vrací do Egypta, aby se usadili v Súdánu. Tam začali s pořádáním loveckých výprav po Súdánu a Kongu. První světovou válku prožili v Evropě. Bedřich Machulka pak žil v Chartúmu a v Nairobi v letech Eduard Štorch se také vrátil do Afriky, ale byl velmi nemocný a v roce 1927 zemřel. Svou cestu na jih Egypta podnikl Josef Kořenský, aby známé lovce B. Machulku a R. Štorcha navštívil. Cestovalé J. Baum a V. Foit (viz zde) se také zmiňují o B. Machulkovi, když projíždí Chartúmem. Koncem 19. století se v českých zemích začala prosazovat samostatná zeměpisná věda. Zeměpis byl přednášen na universitě a roku 1894 byla založena Česká společnost zeměvědná. Mladí zeměpisci se snažili poznat nové kraje. Jedním z nich byl i Emanuel Fait ( ). Jeho první cesty směřovaly na Balkán a do Ruska a v letech procestoval severní Afriku. V Egyptě se dostal až na jih do Asuánu a odtud zamířil do Wadi Halfy. Pro počátek dvacátého století máme zdokumentovány čtyři výpravy. Úředníci Hanuš Mayer a V. Jiřík si vyjeli na dovolenou, cestovatel Josef Kořenský ( ) navštívil Egypt v rámci jedné ze svých bohatých cest a na své dlouhé cestě z Čech do Austrálie se tam též zastavil i cestovatel Josef Ladislav Erben ( ). Hanuš Mayer nazval svůj cestopis velmi prostě Egypt. Na cestu se vydal v zimě koncem roku V Terstu nasedl na Lloydův parník Habsburk, kterým se dostal do Alexandrie a odtud vlakem do Káhiry. Všímal si starověkých památek, zajímala ho arabská kultura a velmi pečlivě popsal i rakouskou kolonii v Káhiře. V. Jiřík pojal svou knihu spíše jako deníkový popis cesty. Nazval ji K pyramidám. Zápisky z cest od V. Jiříka. Byla vydána v roce 1913 a to je také jediná datace, kterou můžeme o jeho cestě získat. Z Terstu se vydal poštovním parníkem do Alexandrie, neboť díky svému rozmařilému životu utratil velkou část peněz určených na cestu již v přístavu. V Alexandrii i v Káhiře se ubytoval ve francouzských hotelech. Pro lepší orientaci v cizím prostředí používal Baedecker. Zaujala ho Káhira stará i moderní, navštívil Egyptské muzeum a pyramidy v Gíze, Sakkáře, Memfidě i Abúsíru. Výraznou osobou mezi cestovateli této doby je učitel a přírodovědec, Josef Kořenský ( ). Podnikal výpravy spíše turistické než ryze vědecké, ale

6 6 konal na nich vždy odborné sběry. Poprvé navštívil Egypt v rámci své cesty kolem světa, kterou vykonal v letech Byl prvním Čechem, který se vypravil na cestu kolem světa. Na své cestování získával peníze od různých spolků a institucí, velkou podporu mu poskytoval i jeho přítel Vojta Náprstek. Ten ho doporučoval i k zahraničním krajanům, což mu usnadňovalo orientaci v novém prostředí. Výpravu do Egypta a do Súdánu uskutečnil Kořenský v roce Zachoval se o ní rukou psaný, dosti stručný deník a koncept ke článku o cestě do Egypta. Josef Ladislav Erben se na svou první velkou cestu vydal v roce Z Prahy jel vlakem do Terstu a odtud lodí do Alexandrie. Po Nilu se dostal až do Káhiry, kde neopomněl navštívit pyramidy v Gíze. Neuspořádané poměry v Súdánu mu zabránily cestovat dále na jih a když se dozvěděl, že v Austrálii přijímají přistěhovalce, opustil v Port Saidu Egypt. Cestovatelé v 19. století již měli podobné zájmy jako jejich následovníci ve 20. století. Z cizojazyčných bedekrů a literatury získávali kulturněhistorický přehled o Egyptě. Jednalo se spíše o jednotlivé cestovatele a dobrodruhy, i když bylo též možné cestovat i s různými zahraničními cestovními kancelářemi Jos. Kořenský například využil služeb kanceláře Thomas Cook. Již tehdy můžeme vidět různé typy turistů, úředníky, učitele, spisovatele. Nejednalo se ještě o finančně nezajištěné studenty či o hodně bohaté turisty zajímající se o památky a kulturu Egypta. Tito poslední byli opravdu spíše ojedinělí, a jejich existenci můžeme doložit spíše sbírkami suvenýrů, které se později dostaly do majetku různých regionálních muzeí. Svébytnou kapitolou jsou ovšem cestovatelé aristokraté, ti však v našem výběru, právě pro svou výjimečnost, nejsou zařazeni. Budiž zde pouze připomenuto, že nejsou skupinou nevýraznou. Výraznými typy, jakými byli například automobilisté ve 20. století, byli v 19. a na počátku 20. století dobrodruzi-lovci. Nejeli do Egypta ani za zábavou, ani za památkami. Hledali možnost obživy a provázení loveckých výprav (často právě aristokratických) v Súdánu bylo zajímavé i výnosné. Stali se součástí komunity Rakušanů a později Čechoslováků žijících v Egyptě a jejich cestopisy přinášejí další střípky do mozaiky o tehdejších poměrech v Orientě.