Co Czech, to muzikant Copyright Petr Nouzovský Co Czech, to muzikant

Transkript

1 Co Czech, to muzikant 1

2 Petr Nouzovský 2010 Obsah Úvod 3 Ty kokoti mi zobrali všetku travu 4 Vsuvka ze života 6 B a psychologická poradkyně 7 B a vlajka v prdeli 8 B / B a jeho tělesná schránka 9 Vsuvka ze života 10 Prof. XY 11 Vsuvka ze života 12 Já a mé pokuty 13 Vsuvka ze života 14 Kůň bespérák 17 Holandský autobus 21 Vsuvka ze života 23 Vízová povinnost do Ruské federace 24 Vsuvka ze života 26 Ruskaja dentistkaja 27 Charms II 30 Náá travičku!!! 31 Vsuvka ze života 33 Pan houslista 34 2

3 Úvod Jsem na cestě do Ruské federace, den po plánovaném odletu kvůli absenci víza v mém zbrusu novém cestovním pasu. Tento příběh bude jednou z Povídek. Teď k tomu, proč píšu tyhle řádky. Na mezipřistání v Moskvě jsem měl moře času. Ne kvůli ruskému letištnímu systému, ale jen tak jsem prostě čekal na odlet. Na Ruzyni jsem si v hyper drahé trafice zakoupil publikaci Jak se úspěšně ucházet o zaměstnání, což vzhledem k OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) nepovažuji za nutnou výzbroj mladého violoncellisty, ale jen mě zajímalo, jak se americký team pana Fardy vypořádá s fenoménem doby. Musím říci, že jsem na této publikaci v ceně luxusní večeře ocenil tři prázdné listy na poznámky mladých adeptů dobrého pracovního postu. Jinak je publikace vyhozeným časem spisovatele, jeho týmu i nakladatele. A mými vyhozenými penězi. Snad jsem jediným čtenářem z východního bloku, kdo tým pana Fardy podpořil. Zápisník vyjde levněji a je v něm více stránek, čistých, nepošpiněných moudrostí amerického vychcánka. Ještě, než jsem si přisednul k obtloustlému sales managerovi (tato funkce je stejně jako civilizační choroby stále více rozšířena) ve zmrzlinářském průmyslu, se kterým jsem povečeřel dvě teplá piva v nominální hodnotě 600 Kč, zapsal jsem na zmíněné tři listy příhody (jen heslovitě), které jsem zažil a bavil jsem jimi můj stále se obměňující a menšící okruh přátel. Na jejich popud jsem se rozhodl vše sepsat. Taky snad z důvodu mé nezadržitelně chabnoucí paměti. Nedávno jsem zapomněl na oslavu svých narozenin, na kterou se sjela široká rodina z celé ČR. Beze mě však, měl jsem zkoušku. Omylem. Vše dobře dopadlo. Babička dojatá, ostatní nalití. Vše OK! Jo, záměrně budu používat jiná jména. Většina příhod je o mých přátelích. Přátel už moc nemám. Těch skutečných, o nichž jsou následující řádky. Nejsem spisovatel, pouze sepisovatel. Tlumočím zde jen své příhody a myšlenky. 3

4 Povídky Ty kokoti mi zobrali všetku travu Na cestě z Mnichova, kde jsem hrál s jedním z našich nelepších klavíristů původem ze Slovenska, jsem se ve tři hodiny ráno domníval, že po hodině a půl svižné jízdy budu usínat ve své posteli. Omyl. Můj nejen hudební přítel se v útlém mládí rozhodl, že začne svůj život řešit s na čas nenáročným přítelem, Marihuanou. Před příjezdem na rozvadovský hraniční přechod jsem se kolegy taktně zeptal, zda ví, že je v SRN zakázáno vlastnění jakéhokoliv množství omamných látek a zda i přes tuto informaci nějaký ten gram nevlastní. Neboj sa, Peter, mám iba pre osobnů potrebu. Dobře, odvětil jsem. Při příjezdu na hranici mi bylo jasné, že vzhledem k trojbarevnosti mého osobního vozu Ford Fiesta (rez za další barvu nepočítám. Měl jsem červené dveře, hnědou střechu, zbytek vozu černý) celník nepronese pro mě vytoužené sousloví Danke schön. Dalším momentem, který rozhodnul, že se nám skopčák podívá na kobylku, byla krví a narkotiky nalitá očka mého kolegy a dvojnárodnost cestovních pasů. Měl jsem pravdu. Po otevření dveří nás požádal o odstavení vozidla do míst, kde nebudeme překážet případným ze služebních cest navrátivších se opozdilců, na které čekaly díky délce pracovního pobytu manželů již ukojené kvalitnější polovičky (manželky). Po vystoupení z vozidla jsem zahlédl čtyřnohého pomocníka pohraniční stáže (zajímalo by mě, kde je těm hafanům konec. Možná jsou nadále ve státní správě jako jejich páníčkové) a věděl jsem, že jsme v prdeli. Pan celník se nejdříve zeptal, zda něco nepřevážíme. Debilní otázka, pomyslel jsem si. Kdybych něco převážel, mám to buď tak ukrytý, že na to nepřijdeš, nebo To ti jdu nahlásit, ne? Blbá práce, politoval jsem uniformu. Dělat to, co mi někdo přikáže, mi přišlo vždy jako nesmysl. Zbytečný. Život je krátkej. No, řekl jsem mu, že nic nemáme. Usmál se a hledal dál. První, co našel, byla drtička na trávu. Ptal se mě, zda je má a já s omluvným pohledem na kolegu odvětil, že nikoliv. Poptal se tedy se zájmem mého kolegy tutéž otázkou a dodal smysluplný dovětek, k čemu slouží. K čemu že by mohla sloužit, fešáku? Nebudu se opakovat. Chudák uniforma. Klavírista se mě zeptal, ako se povedajů po anglicky piliny. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuju, natož abych si vzpomněl na takovou zbytečnost. On si však vzpomněl a chtěl si ještě naposledy ochránit svou pověst abstinenta, jenž má permanentní zánět spojivek. 4

5 Celník mu na skvěle vyspelovanou lež neskočil a po přičichnutí k drtičce na piliny dál konal svou úřední povinnost. Já v tom trochu viděl i jeho vlastní zájem (prémie?), ale třeba se mýlím. To bych byl fakt nerad! No, zapomněl jsem říct, že má Fiesta nejen že skvěle vypadala, ale měla namontovaný nelegální LPG systém, za což tehdy bylo 5 bodů a 50 tisíc. Z toho jsem měl bobky víc, než z nějakýho gramu hulení. Po otevření zavazadlového prostoru se mě otázal, co je tohle. Gas bomb, odvětil jsem suverénně doufaje, že si nepročetl můj techniček tolikrát, jako já. Byl to amatér, na nelegálnost mých úspor nepřišel a já mohl dál žít studentským životem a jezdit na vejšku károu. Můj milý kolega ale zatím prožíval muka, neb pan uniforma našel kamaráda kámoše (Marihuanu). Když jsem ten pytel připomínající Tesco tašku zahlédl, věděl jsem, že v době, kdy jsem chtěl usínat, budu tak akorát odjíždět z Rozvadova. Klavíristu si vzali na vyšetřovnu. Po hodině a půl se vrátil se štosem lejster. Tak co, Ty vole, zeptal jsem se. Ty kokoti mi zobrali všetku travu, odvětil. Život je otázkou priorit. Mně by víc vadila možná pokuta až do výše Euro a to, že by mě prošacovali tak, že se mi podívali i do děr, kam nevidím ani já sám po ránu. Jiný kraj, jiný mrav. Nehulte. 5

6 Vsuvka ze života Dnes jsem potkal svého oblíbeného pedagoga Českého jazyka z gymnázia. Připomněl mi po deseti letech příhodu, která ho dostala už tehdy a dodnes na ni se záchvaty smíchu vzpomíná. Podělím se o tu skutečnost. Musím pouze upřesnit, že můj ex-pedagog je neskutečně inteligentním a sečtělým občanem. Má jenom zájem ve smyslu pro černý humor. Stejně jako já. Nesuďte ho za tu patálii, prosím. Jednoho dne jsem obědval v obývacím pokoji u TV a přepnul jsem program na dokument z druhé Světové války. Šílený věci se tam odehrávaly. Nemusím popisovat. Jsem celkem silná nátura, ale moc jsem to nedával. Přešla mě chuť k jídlu. Když dokument skončil, zůstal jsem minutu sedět bez hnutí. Vstal jsem a pronesl pro mého pedagoga památnou větu: Ještě, že je to jenom film. 6

7 B Můj kamarád, jemuž se přezdívá B, je člověkem, kterého nepřechlastáte. Pokouší se o to denně v průměru 5 až 30 lidí (podle velikosti akce) a zatím neúspěšně. Je to bytost nemající zábrany, jež má hranice vkusu a únosnosti jednání pro veřejnost posunutou do oblasti neznáma (je to popis mé osobnosti jako přes kopírák. Mám ho rád. Důvodem pro naše sporadické schůzky je pouze fakt, že sebe mám ještě o kousek raději). No, tenhle klučina se napáchal spousty legrácek, z nichž jich pár zveřejním. B a psychologická poradkyně Na konzervatoři byla, je a bude psychologická poradkyně, která ví, o čem mluví, neb je sama psychicky labilní. Byla nejen poradcem slabších to jedinců, kteří nesebrali odvahu k obrácení se k Bohu, ale i skvěle vyučujícím pedagogem, z jehož lekcí si nepamatuji vůbec nic. Je to paní, která si mě v prvním ročníku zavolala do kabinetu a pravila, že se můj prospěch za poslední týdny zhoršuje a jestli neberu drogy či nepiju alkohol. V hlavě jsem měl hluboké myšlenky typu Jdi do prdele, co je Ti do toho? nebo Jak tuhle nesmyslnou debatu co nejrychleji ukončit, abych mohl následovat mé spolužáky před školu na cigáro. No, pak ještě pokračovala se slovy, že ví, že něco beru a že to samozřejmě neřekne. Vzpomněl jsem si na příhodu tehdejší přítelkyně, jejíž spolužák byl na obdobném místě, v hlavě mu kolovaly shodné myšlenky, té pí.če (zkratka pro PanÍ ČEštinářku) uvěřil, řekl jí o svých libostech, ona to napráskala rodičům chudáka a vedení školy. Chlapec je díky její laskavosti bez střední školy. No, samozřejmě jsem a) nic nebral, a pokud by tomu tak bylo, vyhledám b) pomoc psychicky ustáleného člověka a ne téhle tikající rozbušky. No, B tyhle příhody znal a proto se po ukončení školy rozhodl, že jí část měsíce či v lepším případě života pokazí pro změnu on. Pravděpodobně znáte časopis Nei-report, lehce to erotický plátek, ve kterém je kromě rozhovorů se sexuology, jimž už STOJÍ pouze za to psát do Nei-reportu, nebo mnohdy vtipných příběhů na téma: Kterak popelář úřednici našel a do jiného stavu se jí za asistence kamaráda ze Zeleniny a foto štábu přivést neúspěšně pokoušel ad. i veliká spousta inzerátů, kde nejde mnohdy pouze o cit (převážně a výhradně u mužů). 7

8 B inzeroval: Petatřicetiletá Jarmila (prsa č. 5) hledá muže jakéhokoliv věku, vzrůstu i postavení k pravidelným SM hrátkám. Mám ráda vše, na co jen dostaneš chuť. Čím větší bolest, tím větší radost. Zavolej, mám byt i vůz. Přijedu si pro Tebe. E mail, Telefon No, je to čtrnáctideník. Myslím, že minimálně do vydání dalšího dílu řešila jiné starosti, než to, komu posere život. Vlajka v prdeli Jak jsem již zmínil, B je týpek, jež nemá respekt před ničím a nikým (kromě své matky). Milující kamarády v hospodách bavil např. etudou na téma Koule v pivu. No, popisovat to nemusím. Jen dodám, že ho pak vypil (to pivo). Ten samý večer se hrálo pro nás tak slavné hokejové Nagano a B seděl s kamarády v Restauraci v Žatecké. Měli jsme to tam rádi. Příjemná obsluha, znali nás a neměli řeči, když jsme dělali bordel. Dostal skvělý nápad, jak na dálku pomoci svým taktéž vysportovaným (k B tělesné výbavě se krátce také dostanu) kolegům v Japonsku a lítal po hospodě s českou vlajkou v rektálu. Všichni se tím náramně bavili cca. 15 minut, další hodinu radost doznívala a pak přišel Lukáš. Lukáš je herec ze slavného to hereckého rodu, proto mu říkejme třeba Hubert. No, Hubert přišel, zasednul, dal si jedno, druhé atd. a dostal nápad, že poctí kolegy ve výzbroji faktem, že si strčí vlaječku do mezizubního otvoru (měl krásné zuby, ale jedničky lehce od sebe, špejle se tam vešla). Všichni kamarádi, kteří se do té chvíle bavili, smáli a opíjeli, se přestali bavit a taktně Hubertovi naznačili, že vlaječka před hodinou a půl byla v řiti B, což sebou nese jasné důsledky. Hubert se začal smát o to víc a o pravdě výroku kamarádů ho přesvědčily až jejich zkřivené obličeje v momentě, kdy si vlaječku do mezizubního prostoru skutečně strčil. 8

9 B a jeho tělesná schránka B nikdy nedbal na to, co si lidé myslí o jeho postavě. Na stranu druhou on nikdy nikoho nesoudil za to, jak vypadá. Proto se spolu stále bavíme. Byl to dokonce takový frajer, že pořádal porno večery, kde se neplatilo vstupné, ale podmínkou pro vstup bylo kompletní vysvlečení. Pánové, nebojte se, nešlo tam o lidské péčko, čili erekce skutečně nehrozila. S jeho ochablou tělesnou konstrukcí jistě souvisí i fakt, že má pravidelně strach ze zaspání pracovní doby, proto chlastá do rána a spí až v práci. No, práce ho baví. Dělá to, co vystudoval a živí ho to natolik dobře, že se může věnovat své životní lásce, pop-music kapele. Součástí možnosti setrvání na tomto lukrativním postu je ale jeden háček, kterým jsou testy z tělesné průpravy. B překonal zástavu srdce, otravu alkoholem, zákaz řízení na pět let, umělý spánek, ale testů se bojí jako čert kříže. Ví, že by neprošel. B, jdi do toho! 9

10 Vsuvka ze života Dneska jsem jel poprvé ze svého nového bytu ve Vršovicích na zkoušku do centra sockou (MHD či mastnou tyčí). Na internetu píšou, že má cesta trvat 5 minut, ale už tam nepíšou, že dalších pět minut trvá, než dojdu na tramvaj, 15 minut, než ta oranžová nádhera přijede (může přijít revizor, s nímž mě rozhovor přišel na 800 Kč odmítám platit za to, že mi někdo kouká na poklopec, či že na něj dokonce funí) a 10 minut, než dojdu z finální zastávky do sálu. Podtrženo sečteno. Bylo to naposledy, co jsem jel MHD. 10

11 Prof. XY Jeden z nejvýznamnějších českých klavíristů 20. století prof. XY je proslulý nejen svou životní přímostí, kterou uplatňuje na svou širokou veřejnost, ale také bonmoty, které ho předcházejí po celé hudební republice. Životní osudy ho přiměly k občasnému dennímu holdování alkoholu. Dovolím si zde zmínit několik příhod či citátů. 1) Student: Jak se máte, pane profesore? XY: Ale, stojí to za hovno. Víš, co je nejhorší? Student: Nevím. XY: Doba je fakt zkurvená. Člověk utratí měsíčně jenom za nápoje. 2) Student: Jak se Vám daří, pane profesore? XY: Ale, stojí to za hovno. Dneska jsem se dozvěděl, že v roce 2126 má být konec Světa. Největší průser ale je, že pak stejně z toho moře, který po nás zůstane, vyleze nějaká zaslizená žába a ten průser je tu zas. 3) Student: Pane profesore, potřeboval bych někde sehnat noty na Brahmsův kvintet. Nemáte je? XY: Nemám, to mě nikdy nebavilo. Ale má je jedna bába z Nerudovky. Je to stará komunistka, hrála to za totáče furt. Běž za ní, Nerudova 13, řekni, že jsi ode mě a slušně jí o noty popros. Nebo víš co? Vyser se na to, je to hrozná píča. 4) Jednou si to takhle sunul od Kocoura patřičně zahřátý a připravený na dalekou cestu na Malostranské náměstí, kde bydlel. Šel jen na jedno z koncertu na Hradě, kde hrál pro Husáka. Prezident mu dal kytici a vizitku. Kytici dal servírce, vizitkou se skutečně nechlubil a zandal jí do své oblíbené kožené tašky na noty, kterou nosil vždy s sebou. Vypadl ze dveří své oblíbené hospody a dopadl přímo na ulici k pouliční lampě. Kolem jela jako na potvoru hlídka SNB, která viděla v XY potencionálního znečišťovatele veřejného prostranství. Rozhodli se ho legitimovat. Bez váhání otevřel tašku a při hledání občanky se obsah vysypal. Příslušníci najednou zasalutovali a naskákali beze slova do auta. XY netušil, čím je tak vylekal. Po několika dnech hledal Husákovu vizitku a nemohl jí najít. Vše mu došlo. Švestkám asi taky. 11

12 Vsuvka ze života Kdo pije, aby zapomněl, zaplatil předem. 12

13 Já a mé pokuty Na 5. Května zavedli padesátku. Přiznávám se bez mučení, že na to prostě nemám psychickou sílu. Za a) je úplně zbytečný tam jezdit tak málo a ty šmejdi chtějí z daňových poplatníků dostat další prachy, b) i kdyby to k něčemu bylo, rád rozhoduju o svém životě sám. Od malička nečtu nástěnky. Vím, co mám a můžu dělat. Děkuju. No, ten týden jsem protestoval proti systému asi hodně, neb mi přišly tři pokuty najednou. Vše na stejném místě, vše za rychlost. Dostal jsem obálku s modrým pruhem (kde jsou ty doby, kdy jsem říkal pošťačce, že to nechci a ona to poslala zpět adresátovi) a už to ve mně vřelo. Když jsem jí otevřel, byl jsem na sebe hrdej. Ty šmejdi mi dali datum, kdy jsem hrál v Moskvě, čili jsem přes internet změnil datum schůzky s ex-hovínkářem. No, vše se nakupilo a v den, kdy jsem měl fešáka s temenem vyřešit, jsem měl den rozpočítaný na minuty. Byl jsem naštvanej, že musím vstávat v sedm ráno a se stejnou náladou jsem nastartoval a odjel směr Korunní - Vinohrady. V půli cesty jsem hledal papír nutný k předložení spolu s osobními doklady. Super, nechal jsem ho doma. Švestky si podepsaly ortel, nebudu se s nikým bavit. Moje nasrání hraničilo s infarktem a já jsem dojel na centrálu Městské policie. Po několika minutách čekání jsem dostal okýnko č 11. Pozdravila mě uniforma ženského pohlaví s poprsím někde na hranici nadměrných velikostí a já jsem na moment vychladnul. Do té doby, než spustila ty komentáře, který všichni znáte. Kecy přeskočím. Řekl jsem jí, že jsem tu ten týden vůbec nebyl a auto řídila osoba blízká. Tvářila se nasraně. Asi budou menší prémie, potěšil jsem se. Natočila první i druhou obrazovku s viníkem, na které bych se při troše snahy poznal. Sundavám vždy sluneční clonu, čili je vidět jenom půlka obličeje. Neznám, odvětil jsem. Při kliknutí na klávesnici a následném zobrazení třetího viníka se začala červenat a řvát na mě, že když už ta osoba blízká jezdí po Praze jako prase, měl bych jí říct, že tohle je trestný čin urážky veřejného činitele. Otočila na mě monitor, kde jsem byl já tentokráte bez sluneční clony (ruply mi nervy) nedržíc volant ani nic jiného, ksichtíc se na kameru a ukazujíc oběma rukama prosředníček. Poděkoval jsem a odešel. Byla hodná, neměl jsem z toho žádný problém. Zatím. Asi začnu jezdit v masce prasete. Nebo raději jiného zvířete. Mohli by mě poznat. 13

14 Vsuvka ze života Zemřel můj oblíbený pedagog, kterého jsem navštěvoval nejen kvůli lekcím violoncella poslední čtyři roky jeho života. Byl skvělým cellistou, vyhledávaným kantorem studenty z celého světa. Jeho jméno bylo rychle zapomenuto nejen z důvodu jeho stranické legitimace. Včera jsem slavil narozeniny přítelkyně mého kamaráda. Stal jsem se terčem kritiky od dvou žen, z nejen rodinných důvodů zapřísáhlých odpůrkyň komunistického režimu. Můj nekrolog věnovaný tomuto kantorovi, jehož jsem považoval za jednoho z největších odborníků cellové pedagogiky, napsaný pro Hudební Rozhledy, byl z mé strany poctou tomuto cellistovi. Kritika dam byla snesena na mou naivitu a nesprávnost opěvování člověka, jehož se údajně bála celá knížku nemající hudební veřejnost. Odvětil jsem, že nemám zájem sledovat dějiny jeho osobnosti, či to, zda on byl tím zlým, nebo naturalistickým a věřícím komunistou. Dostal jsem radu týkající se mé neznalosti bývalého režimu, z níž vyplynulo, že nemůžu hodnotit člověka, jehož politické konsekvence neovládám. Nemyslím si to. Nejsem politologem, nejsem soudcem, nejsem lobbistou. Nezajímá mě to z toho důvodu, že on byl vůči mé osobě vždy vstřícným obohacujícím člověkem a tudíž ho nemám právo ani zájem hodnotit stejně jako ony. Patří mi nárok na názor, to by ostatně ony měly brát jako hlavní změnu vůči stále nedaleké minulosti. Jejich pohled chápu a respektuju, chtěl jsem to samé od nich. Nedostal jsem to. Mlčím. Je to nefér. Od nich. Jsem člověkem, který je velmi rychle hotový s odpůrcem mého názoru, ke kterému nic necítí. Tyto dámy znám a jistý zájem k jejich osobám chovám. Byl jsem na holičkách, byl jsem v koutě, neb nejsem typem člověka, který je schopný poslat do prdele někoho, s kým tráví jinak příjemný čas. Ony to nepochopily, nepochopily ani mé skoro dvouhodinové mlčení. Dále se bavily o lidech, z nichž někteří byli z mého pohledu odborníky a tvrdými osobnostmi nejen k sobě, ale i k muzikantům, žákům. Myslím si, že pokud člověk vládne velkými gesty, názory, je natolik silným, aby vzal PC, deset prstů a napsal nesouhlasný článek do téhož časopisu. Má mít tolik vnitřní síly na to, aby odešel ze svého postu na úkor nesouhlasení s lidmi, kteří mu vládnou. Jsou totiž také bývalými komunisty. Všude jsou. Když kritizuju, tak se vší parádou. Pokud kritizuju doma, jsem jen klasickým remcálkem nesouhlasivším se vším, však slovy Járy Cimrmana je to vše, co pro tuto věc dělám a mohu dělat. Je to špatně. Pojďme s tím něco dělat, dejme svou kůži na trh, neutěšujme se v okruhu lidí majících stejný názor jako my pouze za účelem lepšího spánku s myšlenkou, že jsme té problematice teď pomohli, že jsme teď udělali to pravé pro změnu. Já spát nemohl. Pro tu křivdu, kterou jsem musel nést na svém předspánkovém hrbu, týkající se lidí, jichž jsem si vážil, měl jsem rád. Měli komunistickou stranu zrušit po pádu, teď je pozdě na bezbřehé kecání. Emigrujme, rozlučme se s naší rodnou Vlastí, ukončeme pracovní poměr z důvodu nesouhlasu s minulostí našich nadřízených. Je třeba si vážit lidí, kteří jsou čestnými a přímými i přes jejich červenou knížku? Kdo má právo na soud komunistů, kteří nebyli prokurátory odsuzujícími osobnosti mající za jednu ze svých vlastností přímost názorů neslučující se se zákony před listopadem 1989? Co já o tom vím? Bylo mi sedm let, když padla opona. Vím o tom hovno. Nesetkal jsem se ani s výhodami 14

15 ani s nevýhodami bývalého režimu. Můžu studovat prokurátory, jejich rodiny, milující děti, však to mi zabere tolik času, kterého moc nemám. Ne snad kvůli mé pracovní vytíženosti, ale kvůli faktu, že život je návštěvou na této Zemi, krátkou návštěvou. Když jsem na návštěvě, nebudu si kazit čas zabředáním do studií, která mi nakonec přinesou překvapivé rozuzlení barevnosti a dvojjedinosti jakékoliv problematiky. Einstein? Jeho památná věta o relativitě? Ano, děkuji za Tvou nadčasovost! Život je krátký. Chci si ho užívat, chci žít, ne být zapšklým odpůrcem. Je to choulostivé téma, jistě, ale nikdo po mně v mém věku nemůže chtít neuznání kvality člověka v kulturních konsekvencích kvůli tomu, že se před ním lidé báli mluvit. Kdo je tím pravým soudcem? Člověk, jenž byl vyhozen ze svého pedagogického postu kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku dostavší jinou pedagogickou příležitost zabezpečující jeho rodinu od vysoce postaveného komunisty, nebo snad člověk, jenž dostal byt za reprezentování Československa, který mu zůstal po pádu a je též zapřísáhlým a černobílým odpůrcem režimu? Tito lidé existují a kážou proti komunismu. At all. Kde je ta čára, přes kterou již komunista neměl jít, aby ho nekomunista respektoval alespoň pro jeho intelektuální, hudební či pedagogický um? Jistě, lidé, kteří potápěli své kolegy na úkor své kariéry, jsou hodni odsouzení, však nemyslím si, že je kvalitní a dobré odsuzovat všechny červené stejným soudcem, soudcem zapšklosti a neznalosti. Teprve před nedávnem jsem si uvědomil, že není dobré odsuzovat lidi, které osobně neznáme, lidi, o nichž se cokoliv říká. Poznej a poté suď. Chybil jsem. Je to jako ve vztahu. Rovnice předurčující vztah k jeho zdárnému provozu neexistuje. Každá osobnost si nese na svém hrbu geny, životní zkušenosti svých předků a okruhu svých známých. To vše nás formuje, permanentně. To vše nás činí jedinečnými, osobitými. Před nedávnem jsem přestal registrovat politickou situaci. Po sledování politické debaty týkající se volby prezidenta ČR, ve které se jednalo o tom, co za tahy je třeba udělat pro to, aby komunisté dali hlasy člověku, který je jejich zapřísáhlým odpůrcem, člověku, který za bývalého režimu jezdil studijně do USA. Ne, děkuji. Nezajímáte mně. Když odpůrcem, tak se vší parádou. Když antikomunista, tak jako topič, zametač. Silná slova? Asi ano. Ale takových lidí si vážím. Je to málo a k ničemu, vím. Nepomůžu jim. Však v tomhle jsem neúprosným. Když na někoho vím něco, s čím se neztotožňuji, nemohu s ním být v úzkém nejen pracovním kontaktu a řešit vyšší sféry lidského bytí. Ne snad kvůli zapšklosti, ale prostě kvůli tomu, že se dřív nebo později dostaneme do křížku, což vzhledem k délce bytí považuji za zbytečné, nepřínosné. Kvůli tomu jsem odřízl spoustu kamarádů. Nebudu věnovat ani minutu svého života nesmyslným debatám, ze kterých není cest ven. Nemá to cenu. Pojďme pracovat, pojďme žít pro sebe, pro nás. Ne cinkáním klíčů, ale aktivním nesouhlasem ve formě dostání se na úroveň, post, ze kterého můžeme aktivně měnit to, s čím nesouhlasíme. Nemám rád lidi, kteří u půllitru či 0,O4litru nadávají na fakt, že jsme v prdeli, že nikoho nezajímáme. Svůj nezájem dávám najevo prostě tím, že je nevyhledávám, nestávám se jejich krátkodobým přítelem, který ten večer nemá co dělat a bude doufat, že se v rámci večera s nimi nedostane na témata, která by nás rozdělila. Nechávám je žít. v jejich Světe, s jejich názory. Dělám vše pro to, abych někoho zajímal. To je mé vykoupení toho, že nemám mnoho přátel. Jsem pro tuto skupinu lidí vlezdoprdelkou, arbitrem namajícím právo na něco víc, než mají oni. Těmito 15

16 lidmi pohrdám. Nedělají nic pro zlepšení naší situace. Chci žít, chci dělat to, na co mám zrovna chuť. Jsem za to kritizován lidmi, kteří jsou sami, mají nespokojené vztahy, nemilující partnery, jsou nespokojeni se svým životem. Jsou oni těmi správnými kritiky? Prý na to nemám právo, prý se mi to vymstí. Od malička nečtu nástěnky. Jsem vyvrhelem, primitivem? Zajímáme někoho? Ne. Jsme nahraditelnými. Chci dělat, co se mi zamane. Je to těžce vykoupené nedostatkem času na oslavy života, ztrátou okruhu známých. Na svou osobitost mi nesahejte, nechejte mě žít. Nechejte mě dělat vše, co chci. Dávám vám všem tutéž možnost. Nesouhlaste se mnou, ale nechejte mě žít, tvořit. Nechejte mě říct svůj názor, nesuďte. Jen prostě tvrďte, že se naše názorové cesty rozcházejí. Však dělejte to na úrovni a ne stylem kopání do mých slabin. Pokud mám někoho rád a hodnotíte tento fakt kopáním do srdce, jste pro mě srabi. Empatie? Asi neexistuje. Lidskost? Pochopení a respektování jedinečnosti? Pochopení tíhy, kterou si na hrbu nese otec od rodiny vstoupivší do KSČM za účelem své lásky k rodině, k oboru, jemu věnoval celý život? Smrt? Křeslo? Odsouzení? Proč? Lidskost? Je to životní kruháč a nemůžeme odbočit. Vykašleme se na to a žijme. Jsme tu jen jednou. Krátce. Promiňte za tenhle blábol. Potřeboval jsem to ze sebe dostat a tohle je pro mě nejjednodušší forma. Za tři hodiny budu sedět před plným sálem lidí a tam nebude čas na roztěkanost způsobenou debatou s kýmkoliv na téma KSČM. Publikum to nezajímá. Mně pro tuto chvíli už taky ne. Bojuj za svou pravdu. Prací, ne stávkováním. Nebo buď zticha. Navždy. Nešpiň tím své okolí. Napiš něco podobného. Dostaň to ze sebe, ale nevěnuj svou energii bezbřehému svou rozsáhlostí vesmírnému debatování o politické situaci. Buď osobnost a bojuj aktivností. Dej mi s tím pokoj, nezatahuj mě do svých sraček. Taky to nedělám a dělat nebudu. 16

17 Kůň bespérák S mými kolegy jsme točili cd na Slovensku a nocovali jsme kousek od Bánské Bystrice v obci Poníky. Když byste zatoužili po panenské přírodě se všemi možnými relikviemi, které ve velkoměstě postrádáte, navštivte penzion Poníky, který vlastní má známá, chrabrá a nejen psychicky vyvinutá ex-herečka Maria, která Vás bez mrknutí oka (tuto aktivitu nechává vždy až na den odjezdu) ubytuje. My jsme ten osudný večer měli dotočeno a zbývaly nám dva dny do odjezdu domů. Lámali jsme si hlavu, co s načatým večerem a životem. Tento problém na chvíli vyřešili dva místní chalani, kteří nás nalákali do nálevny páté cenové s patřičným názvem U Smedného mnicha. Patřičně vyzbrojeni na prakticky cokoliv jsme se po několika hodinách konzumace začali opět trápit nad problémem trávení času. Dostali jsme nápad, zatím jen obrysově. Uděláme si z někoho srandu. Začalo klasické projíždění telefonního seznamu, které všichni dobře známe, nicméně to děláme většinou za více pudovitým účelem. Já na nikoho nepřišel, ale kolegové se shodli na jednom jménu. Byl to člověk, který studoval housle na naší fakultě a byl údajně mým spolužákem, což jsem díky svému sporadickému navštěvování ústavu nemohl potvrdit, ale ani vyvrátit. Údajně je sral už dlouho, byl to klasický parazit nejen časový, který s vidinou zabití času nerespektoval soukromí prakticky nikoho. On byl prý tím pravým objektem. Jak jsem zmínil, nemohl jsem soudit. Dodnes však kolegům děkuji za jejich správnou volbu. Vymysleli jsme příběh. Já jsem asistent z castingové agentury a současně produkční společnosti Jany Janičkové Jiří Anděl, jež má na starosti předprodukci na nový připravovaný film řeckého režisérského Guru Neznas Postavmukolose (pro ty, kteří jsou po ránu pomalejší, nebo je pomalost provází celým dnem neřkuli životem píši ještě jednou s lehkou nápovědou pro lepší pochopení tohoto vysoce vtipného a prokoumaného jména řeckého to génia Neznáš Postav-mukolos). Nebudu dále zdržovat přípravou filmu a přejdu rovnou k akci. Zavolal jsem mu: Já: Dobrý den, tady Jiří Anděl z agentury Jany Janičkové. Mluvím, prosím, s panem YX? YX: Ano, to jsem já Já: Dobrý den ještě jednou. My jsme na Vás dostali kontakt v asociaci vysokých škol a na základě fotografie byste se nám perfektně hodil do nově připravovaného filmu s názvem Kůň Bespérák. Jestli Vám mohu něco málo říci ke scénáři YX: Ale já nejsem herec 17

18 Já: Vím, nejde nám o spolupráci s profi hercem, ale s typem člověka a Vy jste ten, který se nám nejlépe hodí. Mohu tedy říci něco málo ze scénáře? YX: Ano Já: Děkuji. Jde o příběh tichého podivína, který se bojí kontaktu s koněm, ale na nátlak jezdecké rodiny strachu podlehne a vznikne trvalý vztah (jsem ranař, ale tuhle větu jsem ze sebe soukal bezmála dvě minuty a málem jsem smíchy přejmenoval Intercontinental na Incontinental). Režie se ujme řecký režisér Neznas Postavmukolos (i toto jméno jsem řekl s velikými problémy). Líbí se Vám to? YX: A kdy by se mělo točit a za kolik to je? Já: Točit se bude v rozmezí letních prázdnin.. YX: Já tam mám kurzy. Já: Nevadí, přizpůsobíme se. Máme v merku několik koníren na Moravě. Natáčecí dny budou čtyři, za každý den dostanete Kč + příplatek v případě, že se v náročných scénách nenecháte zastupovat kaskadérem. Můžeme s Vámi počítat? YX: Asi ano. Já: Perfektní, já se Vám ráno ozvu, připravte si verdikt, prosím. YX: Dobře. Já: Děkuji, přeji dobrou noc. YX: Na shledanou. No, kamarádi to nahráli na kameru a dodnes to patří do našeho filmového klubu. Tento projekt se tak rozkřikl, že nás denně uhánějí lidé toužící po promítání všech záběrů tohoto nakonec neuskutečněného velkofilmu. Druhý den jsem YX skutečně zavolal a ten chudák na to kývnul. Výborně, pomyslel jsem si a začali jsme dále plánovat podrobnosti přípravy. YX nebyl hloupý (spíš se poradil s rodiči) a chtěl vědět víc. Jednoho dne jsem cvičil doma a volá jeden ze spolutvůrců: Jsme v prdeli, ten debil chce vidět webovou prezentaci filmu a kousek scénáře. Proč v prdeli, odvětil jsem? Zavolej bratrovi, sežeň fotku koně a muže, zbytek do dvaceti minut posílám e mailem. Sednul jsem k pc a začal smolit curiculum vitae Neznase. 18

19 Neznas Postavmukolos mladý v Řecku již etablovaný režisér převážně dokumentárních filmů, který se v poslední době soustředí na filmy hrané. Chce tím tak navázat na režisérskou tradici svého slavného rodu. Jeho otec Daidos Postavmukolos je držitelem Zlatého Olympu a režisérem známých filmů jako Vůně oliv, Jó, tenkrát na Olympu, nebo Hádej, co je uvnitř. Scénář Osoby: Kluk Ondřej (YX) Děda Maminka Mámin milenec Kůň Michal..Ondřej se ráno probudil na maminčině statku a dostal chuť na čerstvě nadojené kozí mléko. Šel tedy do chlívku, kde ho ale vyděsil pohled na ležící kozu, která v této době každý den byla již na nohách. Ondřej: Co je Ti? Koza: Ondřej: Je Ti něco? Koza: Ondřej pohladil kozu po hlávce a ta ho za odměnu trkla do holeně. Ondřej dostal hysterický záchvat breku (bral to od kozy jako podraz) a běžel a běžel, až doběhl do vedlejší vesnice k dědovi, který choval koně. Děda křičí z dálky na Ondřeje: Alééé, koho to tu vidím? Jen pojď dál. Ondřej se přiblíží ke stáji, kde dědeček kydá hnůj od koně Michala. Děda: No neboj, pojď ke mně. Ondřej: Nemůžu dědo, vždyť víš, že se koní bojím, oni nejsou jako máminy kozy. Dědeček se na vnoučka pohrdavě podívá a odejde ze stáje domů na jedno. Ondřej stojí u koně, což mu dělá veliké problémy. Tuto situaci zatím nezvládá. Zatím. No, pomalým lehce uklidněným krokem si to šine zpět za maminkou. Když vstoupí do světnice, slyší maminčiny vzdechy. Aby se jí tak něco stalo, pomyslí si a spěchá do ložnice. Když otevře 19

20 dveře, pochopí, že je skutečně v ohrožení, protože na ní leží cizí muž, drží jí za vlasy a sprostě jí nadává. Mamince se to evidentně nelíbí, protože nahlas křičí sprostá slova Zde náš scénář končí. Můžu vám otevřeně říci, že kdybych dostal já nabídku na natočení tohoto scénáře, šel bych do toho okamžitě už jen kvůli tomu, abych věděl, jak se rozřeší situace kolem maminky. Na YX to asi zapůsobilo obdobně, neb po shlédnutí bravůrní webové prezentace na film definitivně kývnul a my jsme měli nějaký ten den na další přípravy. Následoval meeting všech tůrců včetně mého kamaráda řeckého klavíristy, který dělal Postavmukolose. Do nápadu se zamiloval stejně jako jeho tým. To mi dělalo velikou radost. Připravili jsme kamerové zkoušky, které si YX přál. Zřejmě mu to poradil spolubydlící z koleje, herec, který za iniciály naší agentury (Jany Janičkové) JJ viděl známou to společnost Juraje Jakubiska, což našeho herce navnadilo do práce stejně jako nás. Kamerové zkoušky probíhaly velmi profesionálním způsobem. Od známého jsme si půjčili zbrusu nový vůz Škoda Superb černé barvy, na který jsme nechali udělat polepy AGENTURA JJ stejně jako na zvonky bytu kamaráda, jednoho ze členů teamu. Svůj byt uzpůsobil kompletně kamerovkám, čili vše vypadalo věrohodně. Režisér sršel nápady a vzbouzel tak v hlavním hrdinovi nevídané výkony. Evidentně ho pár věcí zaskočilo. Třeba způsob, jakým se má zadívat na obraz krajiny, dát najevo, že je hrdým Čechem a současně se smát a brečet. Nebo jakým způsobem má vyznat lásku koňovi, kterého hrál jeden kolega oblečen do tuzexového kabátku své nic netušící maminky klečíc na čtyřech. Hladil koníka po hlavě a lásku mu vyznával větou: Chceš vyměnit seno, lásko? Z celé této akce jsou profi záběry na tv kameru, což je materiál, který by mi pravděpodobně prodloužil život o několik let (říká se, že smích prodlužuje život), však pouze v případě, že by mě u nezadržitelného smíchu neodumřelo mnoho a mnoho mozkovýc buněk a nenaprasklo něco málo cévek v již tak znaveném mozku. Materiálu jsme měli mnoho, zážitků pro několik generací a otázka zněla co dál. Přátelé, věřte či nikoliv, kolegy se mi zželelo. Nebylo již kam jít a já dostal strach, aby si kolega třeba nepůjčil peníze s vidinou již brzy lehce vydělaného nemalého obnosu. Americko-řecko-izraelsko-česká koprodukce se nakonec rozhodla, že k natočení filmu přislíbené finance nedá. Film skončil v našich srdcích. Dodnes nevím, zda YX prokoukl naší past. Moc se Ti omlouvám! Petr 20