Slovo redakce. obsah. úvodník str. 3 reportáž str. 4 6 jak se žije salesiánským novicům

Transkript

1

2 obsah úvodník str. 3 reportáž str. 4 6 jak se žije salesiánským novicům rozhovor str. 7 9 s Ladislavem Nádvorníkem recenze str. 10 knižní novinky str. 11 vychovávej jako D. Bosco str. 12 napsali jste nám str list Štěpána Trochty z Dachau z roku 1945 str ukázka z knihy str salesiánské misie str zajímavosti ze života církve, ze světa str křížovka o ceny str. 25 blahopřejeme str. 26 Kája slavil sedmdesátiny str. 27 Slovo redakce Milí čtenáři Salesiánského magazínu, sedmdesátiny Káji Herbsta mě inspirují ke vzpomínce na naše první setkání. Bylo to někdy kolem roku 1986, jako čerstvě pokřtěný konvertita jsem skoro nikoho v církvi neznal. V neuvěřitelně mrňavé garsonce Jarouška Kopeckého pod Nuselským mostem jsem se náhodou setkal s Dominikem Dvořákem, který mi řekl, že pojede na víkend na brigádu za tehdy už legendárním Kájou do Starého Sedliště u Tachova, a jestli bych nejel s nimi. Jelo se vlakem, kamsi na konec světa, hluboko do lesů. Konečně jsme dorazili k prostorné faře s rozlehlou loukou, která tehdy hučela životem celou zábavu řídil (jak jinak!) Děda Fliedr. Tam jsem se poprvé setkal s mnoha pozdějšími salesiány a přáteli a vše oduševňoval svou skromnou přítomností podbarvenou svým mírným úsměvem a neopakovatelným vypravěčským stylem Kája. V sedlišťském venkovském kostele bylo pár babiček, občas do kostela zavítal a zase důstojně odkráčel místní Punťa, který dokázal sám cestovat vlakem. Brigáda se konala ve vedlejší vsi, kde jsme stavěli lešení podél vysoké věže. Nikdy jsem tak vysoko jen tak po lešení nelezl, dodnes se mi z toho trochu točí hlava, ale vesničtí kluci od fochu to zvládali bravurně. Brigáda skončila velkou zábavou a mohutným zpěvem dnes už klasických salesiánských hitů. Káju jsem pak zažil v Kobylisích jako faráře na chodbě před jeho pokojem postávala vždycky fronta penitentů, vedl mě také jako jáhna při mládežnických mších u Terezičky v Kobylisích, občas se teď vídáme třeba i náhodou na Hradčanech nebo na salesiánských svěceních a oslavách. Vždy je to setkání milé a inspirující, Kája neztratil nic ze své vnitřní krásy a skromnosti. Ad multos annos! Zdeněk Jančařík Vydavatel: Salesiánská provincie Praha Kobyliské nám. 1, Praha 8 tel.: , Bankovní spojení: /0100, variabilní symbol 62 Redakce: šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB redaktor: Jiří Kučera sazba: Miroslav Palíšek, SDB návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková adresa: Kobyliské nám. 1, Praha 8, tel.: , , magazin@sdb.cz Tisk Rentis, s. r. o. MIČ , ISSN , MK ČR salesiánský magazín 2013/5

3 Úvodník Drazí dobrodinci, přátelé a příznivci Děkuji všem dárcům a dobrodincům, kteří v uplynulém roce přispěli na činnost Salesiánské provincie. Na jednotlivých místech našeho působení v ČR se salesiáni snaží pracovat s dětmi a mladými lidmi, aby jim pomohli k lidské zralosti. Pomáhají jim být dobrými občany a solidními křesťany. Jsou to stovky mladých lidí, kteří poznávají ducha Dona Boska. Díky vám, našim dobrodincům a podporovatelům, se dílo udržuje a snad přináší i dobré ovoce. Za podporu nejen finanční vám všem patří náš dík a velká vděčnost. Těm, kteří nás finančně podpořili, jsme připravili symbolickou pozornost dárkovou publikaci Hvězdy pro duši. Je to knížka příběhů, které potěší. Věříme, že každému, kdo jakkoli projevil svou štědrost, Bůh mnohonásobně odplatí. Doufáme, že těm, kteří potřebují potvrzení o přijetí jejich daru, vše posíláme správně, aby mohli svůj dar uplatnit při správě svých daní. Jsme vám vděčni za jakýkoli dar. Pokud jsme vám na něj neodpověděli, upozorněte nás, prosím, elektronickou formou na obvyklou adresu: dary@sdb.cz. Vážení čtenáři, doufáme i nadále ve vaši velkorysost a finanční pomoc, protože v nejbližší budoucnosti připravujeme realizaci dlouhodobě připravovaných projektů: stavbu kostela v Brně-Líšni ve spolupráci s Nadací pro radost a líšeňskou farností, stavbu kostela se střediskem mládeže v bulharské ve Staré Zagoře, dostavbu prostor pro komunitu salesiánů ve Fryštáku. Nemalé výdaje pro nás bude znamenat také studium našich budoucích salesiánů v Turíně v mezinárodní formační a studijní komunitě. Podpořit nás můžete přiloženou složenkou nebo převodem financí na níže uvedené číslo účtu s upřesněním, jaký druh činnosti nebo oblast chcete podpořit. Číslo účtu: /0100 (Komerční banka). Variabilní symboly: 99 Salesiánská provincie Praha 62 tiskový apoštolát (Salesiánský magazín) 30 misie Indie 29 misie Bulharsko 05 studenti (bohoslovci SDB) V současné době se díváme do budoucna s vírou, že dílo Dona Boska v naší zemi je v Bohem chtěné a požehnané. Prosíme vás nejen o hmatatelnou podporu, ale i o modlitbu, abychom v nastávající době dokázali dobře rozlišit, co je potřebné, podstatné a důležité pro naše dílo. Způsob financování církve i naší provincie se bude měnit v souladu s naplňováním Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Budeme daleko více promýšlet své aktivity a způsob hospodaření, a také budeme potřebovat efektivní finanční podporu od velkorysých přátel. Prosíme vás, pomozte nám, aby salesiánské dílo dál účinně působilo a přispívalo ke spáse mládeže. Všechny dárce a dobrodince zahrnujeme do svých modliteb. Přeji vám radostné a pokojné dny a Pán Bůh ať vám štědře odplatí. P. Evžen Rakovský, ekonom provincie SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN Každé 2 měsíce přichází Don Bosco k vám domů. Časopis Salesiánský magazín zasíláme bezplatně každému, kdo o to požádá. Od roku 1887 je to dar Dona Boska těm, kteří sympatizují se salesiánským dílem. Objednejte Salesiánský magazín svým známým! Oznamte nám změnu své adresy! Salesiánský magazín Kobyliské nám Praha 8 tel.: magazin@sdb.cz SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN salesiánský magazín 2013/5 3

4 Reportáž Habemus novicem! aneb Jak se žije Foto: Miroslav Podstavek Zleva: Patrik Mižák, Vlastimil Vajďák, Miroslav Podstavek a Filip Mareš Někteří z vás už to ví, jiní možná pouze tuší, ale máme opět české novice! Po čtyřech letech tu jsou rovnou dva Vlastík a Filip. Od poloviny srpna prožívají svůj roční noviciát v Popradu na Slovensku spolu s dalšími dvěma slovenskými kolegy Paťom a Mirom. V době, kdy tento článek vzniká, noviciátní čtyřlístek právě intenzivně prožívá svá úvodní duchovní cvičení na jedné chaloupce v lesích Horní Oravy. Ale vezměme to od začátku Začátky Historie společného slovensko-českého noviciátu začala v roce 2004, kdy se první českou vlaštovkou v popradském noviciátu stal Štěpán (Jan) Musil. Po něm následovalo postupně dalších deset českých noviců. Proč ale právě Slovensko? A ne třeba Itálie? Asi hlavně pro spřízněnost jazykovou, kulturní, ale i salesiánskou. Nakonec, není to poprvé, co máme společný noviciát, i když ten minulý ve Svätém Beňadiku fungoval kdysi před válkou. Je povzbudivé, že v posledních letech vzájemná spolupráce mezi našimi provinciemi v oblasti salesiánské formace utěšeně a oboustranně roste. Co se v noviciátu dělá? Noviciát je období trvající přesně rok, kdy si novicové mají ujasňovat svoje motivace pro řeholní život, prohlubovat svůj osobní vztah ke Kristu, učit se základům liturgiky a pastorace mládeže, důkladně poznávat našeho zakladatele, salesiánskou spiritualitu a také sami sebe. Nezačínají ale od nuly, protože noviciátu předchází přednoviciát neboli kandidátka, který v současnosti funguje ve Zlíně a v Košicích. Dále mají novicové taky trochu apoštolátu ve farnosti či středisku, ale ne moc, aby se zbytečně nerozptylovali, a fyzickou práci na farní zahradě, aby jim nezakrněly ručičky. No, úkolů na jeden rok až dost Pomáhat s nimi se jim snaží salesiáni v komunitě, především formační tým, jenž v Popradě tvoří trojice kněží: skvělý magistr čili šéf noviciátu Peter Timko, jeho zástupce čili socius Majo Zachar, a já. Popradská komunita Celý noviciát je zasazen nejen do úžasného podhorského prostředí mezi Vysoké a Nízké Tatry, ale také do širší salesiánské komunity, 4 salesiánský magazín 2013/5

5 Reportáž salesiánským novicům Vlastík Vlastimil Vajďák ze Zlína, 32 let, vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, 6 let učil na ZŠ, rád plave. Miro Miroslav Podstavek ze Žiliny, 26 let, vystudoval Elektrotechnickou fakultu v Žilině, vášnivý cyklista. Paťo Patrik Mižák z Košic, 24 let, má dopravní průmyslovku, nadšenec do aut a všestranný sportovec. Filip Mareš ze Sebranic, 25 let, vystudoval bakaláře na VŠE v Praze, má rád sport, hory a kulturu. která dlí v čerstvě zrekonstruované faře v části Poprad-Veľká. Komunitu vedle noviců a formátorů tvoří dalších pět spolubratří v čele s ředitelem komunity P. Ferkem Kohútem, jenž celé popradské dílo koordinuje, neboť k němu patří nejen noviciát, ale také živá farnost a středisko mládeže na místním sídlišti. Co už mají kluci za sebou V této době (začátek září) mají novicové za sebou sice teprve necelý měsíc noviciátu, ale pár věcí už stačili stihnout: obláčku čili oficiální zahájení noviciátu 14. srpna za účasti slovenského provinciála i regionála z Říma, sliby dvou noviců z předchozího noviciátního ročníku o den později, vybalování banánovek a zabydlování se v domě, přípravu akce pro kluky z různých salesiánských míst zvanou Bodka za prázdninami, organizování této akce na poutním místě v Levoči přijelo 220 chlapců a salesiánů, celoprovinciální setkání salesiánů v Žilině, týdenní duchovní cvičení nedaleko Oravské Polhory. Slušný záběr, co? Ale pozor! S tím bude teď konec. A co je čeká dál Novicové nyní najíždějí na řádný noviciátní rytmus. To znamená především dopolední vyučování, odpolední samostudium či práce, příprava na apoštolát i průběžná hodnocení, k tomu nějaké služby v domě a pravidelný duchovní program. No, a samozřejmě poobedná rekreácia čili fotbal, hokejbal či jiný sport pro vzpruhu těla. Akcí bude teď už přece jen méně, ale určité rozptýlení zajisté přinesou i čeští salesiáni, kteří nám Noviciát a nejbližší komunita sester FMA v Dolném Kubíně sem do Popradu mají jednou za dva měsíce jezdit kázat na rekolekce neboli duchovní ústraní. Já myslím, že by to prozatím stačilo. Na závěr ještě pár slov od samotných noviců. Jelikož je na konci noviciátu pravděpodobně čekají tři řeholní sliby, dostal každý z nich tři otázky. Filip Filipe, zažil jsi už na Slovensku něco jako kulturní šok? Ano, hodně tu při liturgii zpívají a často chodí v kolárku. Při prvních slibech jsem si podle koncentrace Foto: archiv SM salesiánský magazín 2013/5 5

6 Reportáž kolárků a sestřiček připadal jako ve Vatikánu. Co tomu říkali rodiče, když jsi jim řekl, že chceš jít k salesiánům? Řekl bych, že nebyli vůbec překvapení. Akorát se mamka divila, proč bych nemohl jít rovnou na teologii, proč se jako zdržovat nějakým přednoviciátem a noviciátem. Jaký slovenský výraz ti přijde nejlegračnější? Guľôčka v jamôčke. Ovšem musí tam být ta správná výslovnost! Miro Miro, na co nejraději vzpomínáš z kandidátky (tak na Slovensku říkají přednoviciátu) v Košicích? Predovšetkým je to komunita. Veľmi ťažko sa mi odchádzalo od tak srdečných ľudí, ktorým skutočne ide o pravý saleziánsky bratský život. Potom je to každé jedno dieťa alebo mladý človek, ktorých som stretával na stretkách alebo počas prítomnosti v oratóriu. Kolik jsi ujel nejvíc kilometrů na kole za jeden den? 320 km. Žilina Humenné. Myslíš si, že ti u salesiánů mohou být užitečná tvoje vysokoškolská studia? V čem? Na začiatku chcem povedať, že som vyštudoval Elektrotechnickú fakultu so zameraním na energetiku. Logicky teda nastáva otázka, že na čo mi to bude, resp. kvôli čomu som venoval tomu toľké úsilie. Dosť často som to konfrontoval s Bohom pred vstupom do ašpirantky a neskôr aj počas kandidátky. V terajšej dobe to vnímam v dvoch rozmeroch. Samotné štúdium na vysokej škole posúva človeka dopredu v oblasti nie len inteligenčnej, ale aj v oblasti získavania nových sociálnych skúseností. A to je pre saleziánsky život dosť podstatné. Druhý rozmer je odborný a ten sa zdanlivo v živote saleziána ťažko uplatní jedine iba ako pedagóg daného oboru, prípadne matematiky alebo fyziky. Skúsenosť z kandidátky ma však utvrdila v tom, že elektrikár je v každom dome potrebný a navyše, človek si nedokáže ani len predstaviť, čo všetko má pre neho Boh pripravené čiže stále mám nádej Paťo Paťo, co ti daly dva roky života v diecézním semináři v Košicích? Mal som možnosť viac nabrať v duchovnom živote. Okrem toho som spoznal veľa dobrých ľudí. Tiež som mal príležitosť aj spoznať situáciu v diecéze. Jaký je tvůj nejoblíbenější sport a proč? Hokejbal a florbal, pretože som dostal ku svojim narodeninám od kamarátov novú florbalku, a to odštartovalo naše spoločné hrávanie. Inak mám rad tiež kalčeto (stolní fotbálek). Co se ti nejvíc líbí na Donu Boskovi? Celý noviciát před Oravským hradem Celý jeho život. Svätosť, ktorou priťahoval aj iných, jeho spojenie s Bohom a blízkosť s ľudmi. Vlastík Vlastíku, za ten necelý měsíc v noviciátě, čím jsi nejvíc překvapil sám sebe? Že jsem vylezl na Jahňací štít (2230 m), a to dokonce před časovým limitem, který uváděly místní turistické cedule. Kde ses nejvíc potkával se salesiány, než jsi začal přednoviciát? V Don Bosku v Ostravě. Tam jsem pět let pomáhal v romské oratoři. A potom ve Zlíně, kde jsem se asi dva roky angažoval v tamním Salesiánském klubu. Je pravda, že kromě salesiánských středisek jsi Dona Boska potkával i jinde? Ano, několik let jsem byl ve formaci u salesiánů spolupracovníků, což mně dost pomohlo při rozlišování mého salesiánského povolání. Z Popradu Pavel Gambi Ženíšek Foto: archiv SM 6 salesiánský magazín 2013/5

7 Rozhovor Odchází a dílo svěřuje laikům Foto: Jiří Kučera Láďa Nádvorník Po více než 15 letech působení ve středisku v Teplicích, čeká salesiána Láďu Nádvorníka jeho první změna působiště v lednu se bude stěhovat do Ostravy. Působit bude v tamním středisku a rád by se zaměřil především na práci s romskou mládeží. Kdy ses dostal do Teplic? Do Teplic jsem přišel v roce 1997 a přišel jsem sem po rozhovoru s Bennem Benešem (bývalý provinciál, pozn. redakce), při kterém se mě ptal, kam bych chtěl jít. Tenkrát jsem mu odpověděl, že bych chtěl pracovat mezi narkomany. On na to, že u nás středisko pro feťáky nemáme, tak jestli bych nešel do Teplic. V roce 1999 jsme získali prostory v městské části Prosetice, vzniklo středisko, začala do něj chodit děcka ze sídliště a dílo se rozjelo. Že tam existuje něco jako romský problém, jsme zjistili po několika měsících, když jsme z ničeho nic měli ve středisku jen Romy. Jak jste na to reagovali? Na tento druh práce jsem nebyl připraven práci ve středisku jsem si představoval jako jednu velkou chaloupku kdesi v Orlických horách, ale tady byla situace úplně jiná. Například v tom, že děcka si musela zvyknout, že středisko má nějaký režim, řád. Na začátku jsme dokonce museli několikrát do střediska zavolat i policii, protože kluci si mysleli, že oni budou řídit nás. A je zajímavé, že podobné vymezování rolí nastalo i v době, kdy jsme otvírali naše druhé středisko v Trnovanech v roce Tady už jsem ale měl naštěstí zkušenost a nadhled. Potýkali jsme se ale s jiným problémem, a to předpojatostí, protože kromě našeho střediska sídlí v objektu v Trnovanech ještě další firmy kadeřnictví, fitness centrum atd. Naše děcka se potkávala se zákazníky, ti z nich měli strach a majitelé se proto báli, že jim přestanou chodit zákazníci, a přijdou tak o živobytí. To nebyly lehké okamžiky Kolik máte dnes zaměstnanců? Dnes v Teplicích pracuje sedm salesiánů, ve dvou střediscích je zaměstnaných asi dvacet lidí, většina na plné úvazky, někteří na částečné. Také nám pomáhají dobrovolníci a spolupracovníci. A jaká mládež k vám dnes chodí? Dnes už je situace jiná, našich akcí ve středisku se účastní přibližně polovina Romů a polovina ostatních. Chodí k nám i děti Arabů, Ukrajinci, salesiánský magazín 2013/5 7

8 Rozhovor Turci a další. Počty se také mění podle nejrůznější okolností o prázdninách přijde za odpoledne 20 děcek, v zimě třeba 70. Mírný rozdíl je i mezi střediskem v Proseticích a v Trnovanech. Vidíš nějaké konkrétní plody svého působení v Teplicích? Naše středisko se chlubí například Jirkou Čonkou. Klukem, který přišel do střediska jako 17letý nevyučený, nezaměstnaný. Dnes je kvalifikovaný pedagog, pracuje ve středisku, sám si vybral techniku a vybavení hudebního studia. S návštěvníky střediska nahrává hudbu a točí klipy, které mají kvalitu srovnatelnou s komerčními hudebními televizemi. Loni vydali první CD, letos chystají druhé. Obecně ale není snadné říci, jaké středisko vlastně přináší ovoce, protože nevíme, jak by to vypadalo, kdyby tady středisko nebylo. To, co vidím, je, že děcka, která ve středisku vyrostla a dnes z nich jsou rodiče, mají ke středisku a salesiánům dobrý vztah. Takže zjednoduším-li odpověď: To, že středisko existuje a že v něm salesiáni působí, je pro Teplice pozitivní. S čím občas bojujeme, jsou předsudky některých lidí, kteří přijdou a vyloženě se bojí, abychom jejich dětem nebo vnukům něco nenalejvali do hlavy a neoblbovali je nějakým náboženstvím. Někteří rodiče se nezajímají, jak jejich děti tráví volný čas. Ti rodiče, kteří mají zkušenost se střediskem ze svého dětství, naopak říkají jo, jo, do střediska choď, taky jsem tam chodil a je to tam dobré. Bylo to pro nás užitečné. Další důležitou okolností je, že středisko je instituce, která vytváří určité prostředí a všichni, kdo s ním přijdou do kontaktu, jsou zahrnuti do jednoho společenství a vytvářejí vztahy. To pak pozitivně ovlivňuje klima ve městě. Lidé, kteří k nám chodí, se zde setkávají a seznamují. Když se pak znovu setkají na ulici, nejsou to cizí lidé a už ze sebe nemusí mít strach, protože se znají. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsem zkoušel rozjet neformální setkávání nejrůznějších lidí. Nakoupil jsem chlebíčky a jeden farník, který šel na setkání, se na chodbě potkal se čtyřmi romskými kluky. Řekl mi: No, když jsem šel do schodů a potkával je, tak jsem se díval kam skočit. Kdyby přišel o dvě minuty dřív a viděl by, jak se s kluky bavím, že jsou slušní, hned by jeho pohled na ně byl jiný Co se ti honí hlavou, když svoje vypiplané středisko opouštíš? Vím, že práce bude pokračovat. Lidé, se kterými spolupracuji, jsou schopní a já sám vidím, že je třeba, abych změnil způsob práce a získal určitý odstup od problematiky, kterou se denně zaobírám. Nepopírám, že k dílu mám osobní vztah, na druhou stranu jsem z toho už tak trošku unavený a navíc vidím, že občas už jsem pro dílo brzdou nesdílím už tolik nadšení a zápal mladších kolegů. Navíc bych rád využil zkušenosti, které jsem prací v Teplicích získal, a rád bych romskou problematiky promýšlel v širším kontextu. Odcházíš a navíc předáváš středisko do rukou laiků, po tobě už ho nepřebírá salesián Ano, je to tak. Reagujeme tak na skutečnost, že se mění způsob života dnešního člověka. Mění se způsob prožívání vztahu k Bohu a je málo povolání k zasvěcenému životu. My, salesiáni, ale chceme i nadále předávat salesiánskou spiritualitu. Jsme přesvědčeni, že i ve změněných podmínkách má co nabídnout. A toto je jeden z důležitých kroků předat jak spiritualitu, tak dílo včas, aby mohli naši nástupci pracovat dál sami. Dokud tady ještě jsme, můžeme naše následovníky citlivě z povzdálí sledovat, aby salesiánské dílo zůstalo mladé a dynamické i v době, až například v Teplicích budou jen dva sedmdesátiletí kněží salesiáni. Kdybychom nechali situaci dojít do momentu, že už budeme i my poslední zasvěcení salesiáni staří a senilní, pak už toho schopní nebudeme. Myslíš, že by Don Bosco pracoval speciálně s romskou mládeží? Oratoř pro dříve narozené na faře v Teplicích Foto: Jiří Kučera Don Bosco by určitě viděl Romy jako někoho, komu může pomoci najít něco podstatného pro jejich život. My jsme středisko neotvírali cíleně pro romské děti. Otevřeli jsme a oni začali do střediska chodit, a poněkud vytlačili jiné potenciální návštěvníky. 8 salesiánský magazín 2013/5

9 Rozhovor jen na sebe, ale i na to, jaký dáváš příklad. Na druhou stranu je škoda, že se nemluví o tom, že víc než se rozdá všem sociálně slabým v ČR na sociálních dávkách, dostane jiný v obálce za to, že támhle nechá postavit kousek dálnice. Jaké je podle tebe řešení romského problému? Jiří Čonka s Láďou Nádvorníkem během otvírání střediska v Trnovanech Situace ve středisku i v celé Evropě mi připomíná situaci starého Říma. Příslušníci většinové společnosti tehdy měli méně a méně dětí, cizinci za Římany nejprve pracovali, potom bojovali a nakonec si začali sami vládnout, ale to už byla jiná společnost. V současné Evropě i v Čechách vidím mnoho podobností. Do naší země se stěhují za lepším životem lidé a národy ze všech koutů zeměkoule. Řešení rozhodně nelze hledat ve vykřikování na náměstích nebo ve vyhrožování a šarvátkách mezi různými skupinami. Dnešní západní civilizace se chová sebevražedně úroveň vzdělání obecně klesá, dětí ubývá, zadlužuje se, chce vše hned a pokud možno bez námahy, nechá se ovládat médii Stále více lidí se propadá do sociální chudoby a sociální chudoba aspoň jak ji vnímám já je především chudoba od vědomí souvislostí přijetí řádu, který nás přesahuje (ať ho nazývá Bůh nebo třeba ekologie). Moudrý člověk tento řád přijme, a tím se stane svobodným. Pochopí-li lidé souvislosti nebudou naštvaní na to, že si nemohou koupit nejnovější telefon podle reklamy. A to přinášel Don Bosco: učil mladé lidi uvědomovat si nejhlubší souvislosti lidství. Foto: Jiří Kučera Vnímáš ty něco jako romský problém v ČR? Romský problém je problém bohatých lidí, kteří žijí jako paraziti na úkor společnosti. Bezohledně vykrádají státní zakázky a nehledí na to, zda někdo je nezaměstnaný Problém sociálně vyloučených je v tom, že je nikdo nenaučil, že mohou žít podle toho, jak pracují. Neuralgický bod je v tom, že mnoho lidí nemá práci. Bohužel my ve středisku neumíme zajistit práci každému, kdo pracovat chce. A sociální systém u nás je v podstatě asociální, protože ten, kdo nechce pracovat, nepocítí, že když nepracuje, nebude jíst. Takže nepřizpůsobiví nepracují a přitom se mají dobře. Práce ale není jen způsob, jak si zajistit něco k jídlu, ale je významným zdrojem osobnostního a intelektuálního rozvoje. Nezaměstnaností jednoho člověka chudne celá společnost v současnosti i v budoucích generacích. Můj strýček říká: Když budu doma vymýšlet, jak získat peníze na sociálních dávkách, děti nebudou vidět, jak pracuji. A proto radši půjdu do práce. Jenže k takové úvaze je třeba mít právě to vědomí souvislostí, musíš myslet na generaci dopředu, nejen na to, že zítra můžu zajít na úřad a vykřičet či vyžádat si 500 korun. Je to mentalita odpovědnosti, kdy nemyslíš Dát všem práci a naučit je nezávislosti. Ale vím, že to je nereálné Sociálně slabší byli v každé společnosti. Úroveň té které společnosti se pozná podle toho, jaké tvoří nástroje a příležitosti, aby pokud možno každý měl možnost vlastním úsilím svoji situaci změnit. To byl jeden z nejdůležitějších cílů, ke kterému směřoval svou činností i Don Bosco, hned po úsilí pomoci klukům poznat smysl jejich života. Proč se tedy lidé bojí Romů? Asi především proto, že jsou nějak jiní a zapomíná se na to, že tato jinakost by mohla být všestranně přínosná, pokud s ní budeme moudře pracovat. Nechci Romy slepě obhajovat, ale za těch 15 let, co se mezi nimi denně pohybuji, mě nikdo nezmlátil. Zato mě zmlátil jeden bílý, který přišel a dal mi pěstí, že mi museli sešívat obočí. Co budeš dělat v Ostravě? Budu pracovat ve středisku a podílet se na pastoraci Romů. Uvidíme, jak dlouho v Ostravě pobudu, do Teplic jsem šel na pět let a jsem tady patnáct Je pravda, že je mi trochu líto, že opouštím vztahy, které jsem si tady vytvořil. To musím uznat. Za těch 15 let jsem se poznal s úředníky, podnikateli, nejrůznějšími lidmi a se všemi jsme se uměli domluvit a dobrat se nějakého řešení. Dělá mi radost je potkávat a spolupracovat s nimi. Jiří Kučera salesiánský magazín 2013/5 9

10 Recenze Pavel Hošek v dobrých rukou Rozhlasový pořad pro ČRo Vltava Ranní Slovo vymyslel koncem devadesátých let Petr Kolář SJ a koncipoval jej jako rozhovor dvou odborníků nad biblickým textem. Po Kolářově odchodu do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání převzal Ranní Slovo v roce 2003 Petr Vaďura. Výběrem hostů pokračoval ve stopách svého předchůdce, avšak potlačil roli moderátora na pouhého tazatele a hostu svěřil mnohem větší plochu. Mezi hosty pořadu byli a jsou naši přední biblisté Jan Heller ( ), Petr Pokorný, Pavel Filipi, Jiří Beneš, Martin Prudký, Jiří Mrázek, Petr Chalupa a Mireia Ryšková. Kromě nich však jsou zváni i kazatelé Miloš Rejchrt, Ladislav Heryán, Jáchym Gondáš a Vojtěch Soudský. Hosty Ranního Slova jsou však i další naši odborníci a vysokoškolští pedagogové, jako je Jan Sokol, Pavel Hošek a Ivan Štampach. Seznam hostů ukazuje, že pořad vždy měl a má výrazně ekumenický charakter. Pořad se mnoha posluchačům zapsal do paměti především díky charismatické osobnosti a neopakovatelnému šarmu profesora Hellera, který svým vysokým hlasem vždy s nadšením a s přesvědčením dával duchovní přeznačení obtížným místům ze Starého i Nového zákona a svým kazatelským uměním strhával k pozornosti v neděli ráno, kdy mnozí ještě spí. Z rozhovorů s ním vyšly dvě knihy dialogů s Petrem Vaďurou u nakladatelství Vyšehrad, a to Znamení odkazující k nebi a Na čem mi záleží. Zatím posledním z těchto přepisů jednotlivých pořadů je kniha V dobrých rukou Rozhovory nad Biblí s Pavlem Hoškem, učitelem na ETF UK v Praze a kazatelem Církve bratrské. Oba autoři knihy se dobře poslouchají. Tazatel Petr Vaďura vyniká přesnými formulacemi, a když ho člověk sleduje už pár let, je vidět, že už je v Bibli dávno doma a že se odborníkům na biblické texty stal rovnocenným partnerem. Pavel Hošek není strhující svým hlasovým témbrem nebo vzrušeným tremolem, ale vyznačuje se vycizelovanými formulacemi, dokonalou znalostí biblických textů a toho, čemu se v jazyce odborníků říká intertextualita, tedy vzájemné provázanosti jednotlivých biblických textů. Zároveň umí záživně vykládat i zdánlivě nudné nebo bezbarvé texty. Z jeho výkladů je zřejmé, že dnešní čtenář nebo posluchač biblických textů skutečně potřebuje uvedení, upřesnění, zasazení Božího slova do kontextu života a způsobu prožívání a uvažování dnešního člověka, že Bibli není možné prostě vzít a číst jako romány Alexandra Dumase. Hošek se vyzná také v moderní literatuře (napsal knihy o C. S. Lewisovi) a zároveň v židovské teologii (Židovská teologie křesťanství), takže jeho záběr není jednorozměrný, jako je tomu občas u čistých biblistů. Z jeho výkladů člověk najednou chápe, že se nás historicky vzdálené texty Písma týkají: Bůh je vášnivý, milující, který se někdy nad svým lidem trápí, jindy nad ním pláče, jindy dokonce,láskou umlká, jásá a plesá. Ano, prorok Sofonjáš se nebojí říci, že Bůh nad svým lidem tancuje radostí. A přestože to může pohoršovat něčí filosofický vkus, Bible na této osobní, ba vášnivé povaze Hospodina trvá. Pavel Hošek je typickým příkladem vytříbené protestantské kazatelské školy, která spojuje vzdělanost se sdělností a zároveň přesností myšlení. V jeho řeči není pořád nějaké hmm, nebo já si myslím, podle mě, když tak o tom přemýšlím, jako je tomu v případě některých katolických kazatelů, kteří v Ranním Slově také vystupují. Jeho biblické výklady jsou nejen zasvěcenými komentáři k jednotlivým biblickým textům, ale také výborným úvodem do křesťanství pro každého, kdo by chtěl nahlédnout do jeho šíře a tajemství. Zdeněk Jančařík Pavel Hošek V dobrých rukou, vydal Vyšehrad, Praha Odkaz na pořad ČRo Vltava Ranní Slovo: rannislovo 10 salesiánský magazín 2013/5

11 Knižní tipy Tipy z nakladatelství Portál Netradiční sportovní hry Ivan Růžička a kol. Kniha představuje soubor méně známých či téměř neznámých sportovních her či variací na známější, již provozované, dále jsou zastoupeny atypické sportovní hry, které mohou provozovat osoby se zdravotním postižením. Hra je vždy stručně představena, jsou uvedena její pravidla, dále jsou zmíněny variace pro různé účely či věkové skupiny (školní TV, pohybová rekreace, sportovní trénink, děti, mládež, dospělí, osoby se zdravotním postižením). Hry jsou také doplněny tipy a motivy na další uplatnění či případné důležité souvislosti s jinými aktivitami (náměty k průpravě herních činností). Předškolní pedagogika Jan Průcha, Soňa Koťátková Kniha poskytuje základní úvod do studia předškolní pedagogiky jako hlavního studijního oboru na středních a vyšších odborných školách pedagogického směru. Přináší nejen teoretické poučení, ale i ukázky z praxe v mateřských školách. V kapitolách jsou připravena shrnutí a otázky z jednotlivých tematických oblastí. Učebnice je doplněna o zjištění z výzkumů objasňujících praxi a o definice hlavních termínů důležitých pro výkon profese učitele v mateřských školách. Je určena především studentkám a studentům na příslušných typech škol, pedagogům vyučujícím tento předmět, ale i učitelkám mateřských škol a dalším zájemcům o problematiku předškolního vzdělávání. Žáci potřebují přemýšlet Lenka Krejčová Kvůli velkému množství informací, které je třeba se v současné době naučit (zejména na středních školách), ztrácíme čas na přemýšlení. Nastává paradoxní situace zatímco dospívající jsou vývojově připravení na řešení problémů, odhalování souvislostí a kladení otázek, ve škole se musí naučit takové množství faktů, že se celé učení promění v memorování, kdy jediným aktivním psychickým procesem je mechanická paměť. V důsledku si žáci pamatují informace do prvního testu nebo zkoušení, a pak je zase rychle zapomenou. Přitom když vzpomínáme na učitele, kteří pro nás byli významnými dospělými a možná i ovlivnili naší volbu profesní kariéry, často jsou to právě učitelé, kteří byli přísní, nároční, ale také nás nutili o okolním světě přemýšlet a ukazovali nám, jak svět kolem nás funguje. Při jejich hodinách šlo o více, než jen zapsat si do sešitu přesně to, co bylo řečeno. Ani při zkoušení nestáli o pouhé papouškování, ale ptali se tak, že žáci byli nuceni odpověď promyslet. Právě to buduje v žácích zájem o určitý předmět, ale také významně saturuje jejich vývojové potřeby alespoň co se týká kognitivního rozvoje. Kniha vychází teoretických přístupů pedagogické, kognitivní i obecné psychologie, které propojuje se současnou pedagogickou praxí. Poukazuje na to, jak teorie, kterou mnohdy pokládáme za suché a nezáživné, významně ovlivňují způsob praktické práce s dospívajícími. Text doplňují případové studie, konkrétní příklady z praxe i představení některých metod a přístupů, které se cíleně věnují rozvoji poznávání dětí a dospívajících a mohou představovat inspiraci pro jejich vychovatele. Sebeovládání Karel Nešpor Rozumné sebeovládání je klíčem ke svobodě, lepšímu zdraví, dobrým vztahům a úspěchu. Tato kniha je čtivá, srozumitelná a praktická. Vhodná je téměř pro každého, kdo potřebuje zlepšit sebeovládání v některé oblasti života tedy naučit se zvládat např. stres, silné emoce, jídelní chování, nakupování či různé rizikové návyky. Právě stres, silné emoce a bažení (craving) podstatně znesnadňují sebeovládání. Ke zvládání těchto stavů lze většinou používat stejné nebo podobné postupy. Kniha do jisté míry navazuje na autorovy předchozí práce týkající se léčby návykových nemocí, zvládání stresu, relaxačních technik, smíchu a psychoterapie. Vychází především z jeho mnohaletých praktických zkušeností a nepostrádá humor. Zajímavost a názornost textu zvyšují četné příklady a příběhy, mnohdy z každodenního života. Kniha je doplněna konkrétními a jasnými návody a jednoduchými cvičeními. V knize najdou inspiraci nejen laici, ale i odborníci z různých oblastí. Podobnou publikaci by totiž v češtině hledali jen obtížně. salesiánský magazín 2013/5 11

12 Vychovávej jako Don Bosco Pedagogické strategie Umění vychovávat zná některé strategie, moudré a platné pedagogické triky. Co nejvíc drásá nervy italských matek? Přimět dítě, aby jedlo. Dobře, chceme, aby správně jedlo? Nebudeme se ho doprošovat! Uplatněme strategii nezájmu. Příliš naléhat ve věci jídla znamená dát dítěti do rukou zbraň, kterou nás bude vydírat, zbraň, kterou umí užívat všemi způsoby, aby na sebe upoutalo pozornost. Když zůstaneme neteční, jsme to my, kdo má situaci v rukou. Nejíš? Nevadí! Najíš se, až budeš mít hlad! Jen klid, maminky, nehrozí žádné nebezpečí, to je ověřeno, hladu se nedá odolat! Dosud žádné dítě, které mělo k dispozici jídlo, nezemřelo hladem! Chcete něco sdělit vašemu dospívajícímu dítěti? Praktikujme strategii metody nepřímé. Všichni víme, že dospívající občas jednají zkratově. Takže chceme-li dítěti něco říci, promluvme k němu, aniž bychom po něm chtěli odpověď. Příklad: Sedíte večer u stolu, a bavíte se mezi sebou otec a matka o programu, který dávali včera večer v televizi a hodnotíte ho. Negativně se vyjadřujete o nadávkách, násilí, nestoudném sexu Dítě se mezitím cpe těstovinami, poslouchá a vidí, jaký je náš hodnotový žebříček, který možná nekoresponduje s hodnotovým žebříčkem učitelů a přátel. Takovým způsobem jsme promluvili k dítěti, aniž bychom vzbudili typickou reakci dospívajícího. Velmi blízko ke strategii metody nezájmu je strategie neformálního popovídání. Jsme na náměstí a bavíme se se skupinou známých. Najednou se dítě, které běhalo sem a tam, přiblíží a slyší (přesněji: naslouchá!) naše názory na politiku, náboženství, dnešní společnost Je neuvěřitelné, jak velký vliv mohou mít na duši dítěte naše slova řečená spontánně, bez filtru! Spisovatel Umberto Eco má pravdu když říká: Věřím, že se stáváme tím, co nás naučil náš otec v hluchých chvílích, kdy se nezabýval naší výchovou. Jiným příkladem pedagogické strategie je mírná reakce. Dítě se vzteká? Matka mu v klidu odpoví (jak lehce se to radí ): Ničemu nerozumím! Pokud nebudeš mluvit tišeji, mé uši jsou hluché! Dítě je náladové? Matka zůstane v klidu, pokračuje klidně v žehlení a navíc pohladí dítě po hlavě. Odpovědět na náladovost dítěte naší prchlivostí, je jako chtít uhasit oheň politím benzinu! Pozor na hluché časy. Možná více vychováváme, když se méně snažíme vychovávat. Hned si to vyzkoušíme: otec pot ká na ulici potřebného, který prosí o pomoc: dá mu dvě eura a dítě to vidí. Matka je v kostele: modlí se v tichu, soustředěná, dítě se na ni dívá. To jsou dva nádherné příklady výchovy, která daleko převyšuje tu, která se uskutečňuje lavinou slov o lásce k bližnímu a o víře v Boha. Do této strategie hluchých časů patří také slova, která necháme zaznít bez upozornění, jako by pro nás byly nejpřirozenější na světě. Zatímco jsme u stolu, otec najednou říká: Nadávky jsou jako hýkání osla uprostřed krásného koncertu! Matka, která vidí reklamu holiče, prohlásí: Nestačí mít v pořádku vlasy, je třeba mít také srovnané myšlenky Mluvit tímto způsobem nezraňuje nikoho, ani dospívající dítě vždy tak alergické na kázání. Nejen to, ale slova řečená bez upozornění, mají často velmi velký vliv na dítě, protože ukazují naše nejvnitřnější myšlenky, naše názory, naše hodnoty, které si neseme uvnitř. Osobně mě velmi oslovilo vyznání profesora Lea Buscaglia, který tvrdil, že si vytvořil svou morálku podle slov, která otec pronášel u večeře. Pino Pellegrino, přeložil Petr Zelinka Foto: cmyk87 stock.xchng 12 salesiánský magazín 2013/5

13 Napsali jste nám Z cestovního skautského deníku léta 2013 Možná právě proto, že už je říjen a škola dávno začala, nabízím malé ohlédnutí za letošním létem, kterým jsem byl obdarován. Abych nezapomněl. Litomyšlští Ostříži: První kroky vedly k litomyšlským Ostřížům u Vojtěchova na Vysočině. Komunistické výslechy, transport pronásledovaných, vyprávění pamětníka připomínka 45. výročí invaze bratří. A mě napadá ještě jiné bratrství skautské přes rozdíly pokrevní, politické i náboženské. Regulus z Brna-Líšně: Když jsem dorazil do Středozemě na Hodíškov, hlídka z domovské čtrnáctky mě vítá jako při návratu domů. Ředitel líšeňského střediska Jožka Mendel posloužil slavením nedělní eucharistie, vůdce Pavel Kohoutek předal pádlo Danu Vykoukalovi, přišla řeč i na vzdělávání nových roverů. více na: Vlčata a světlušky z Moravských Budějovic: Na břehu rybníka Walden u rakouských hranic mezi vlčaty a světluškami z Moravských Budějovic ožily Staré pověsti české, stejně tak pravda o Svatoplukových prutech, a také dorazili kněží mluvící srozumitelnou řečí, Václav Hurník a Pavel Krejčí asi jako Cyril s Metodějem. Sedm vlků a tisícovky: Deset dní se roveři z celé republiky rvali se sedmi šelmami, které dřímají v každém z nás. Jejich jména nahánějí husí kůži: vlk lži, pasivity, sobectví, strachu Jak krutě pravdivé je: Snáze zkrotíš vlka, nežli sám sebe. I tentokrát mezi nás zavítal Míla Nevrlý, zv. Náčelník, autor Karpatských her a Nejkrásnější sbírky. salesiánský magazín 2013/5 13

14 Napsali jste nám Instruktorská lesní škola Collegium: K hrobu sv. Zdislavy se sjeli skautští vůdcové. Přednášeli, ve skupinkách pracovali na projektech, učili se chystat duchovní programy i pro nepokřtěné a hledající. Za stravu vděčíme Rackovi Tondovi Wágnerovi, mistru rukodělnému a salesiánskému spolupracovníkovi z Horních Počernic. Vůdcovský kurz Gong: Úvodní bohoslužba v předvečer neděle byla odzvoněna gongem. Oheň jsem přišel vrhnout na zem, v křest mám být ponořen Vůdce Honza posloužil vodou a každý přiložil do ohně, aby vzplanul. Naše země bude potřebovat nové duchovně nabité osobnosti. Foto: 8 archiv Jiřího Veselého Čekatelský kurz Sursum: S Padem se vydávám na krátkou návštěvu Sursumu. Účastníci jsou na celodenním putování a tak se zdravíme jen s týmem instruktorů. Mám tedy více času na spolubratra Krakyho Jožku Glogara, který je na kurzu legendou. Stará se o zdraví duchovní, psychické i tělesné. Rádcovský tábor sv. Jiří: Co říci? Byl jsem svědkem poctivých soubojů o sedmero rytířských ctností i zápasů se sebou. Kdybych byl mladší, chtěl bych patřit do družiny, která by měla takové rádce. Mezi tyto nejmladší dobrovolníky zavítal nestor českého skautingu Merkur. Úsilí vejít těsnými dveřmi je potvrzeno společným neustoupím ani o píď. S vděčností jsem se učil od svých bratří a sester, kdo je tou Nejvyšší Pravdou a Láskou, co je v životě opravdu důležité a jak se mít k sobě. Od r se o tohle cenné dědictví stará Ekumenická lesní škola, z jejíhož popudu vznikla celá řada lesních kurzů (mj. Corda, Gubbio ). Rodina bratrských a spřátelených zve mezi sebe všechny, kteří mají chuť chce se mi říci s Donem Boskem být poctivým občanem a dobrým křesťanem. Jiří Veselý Nibowaka 14 salesiánský magazín 2013/5

15 Napsali jste nám Prázdniny s Donem Boskem Na chaloupce ve Vendryni jsem byla poprvé, takže nemám s čím srovnávat a zároveň už nejsem náctiletá, takže jsem byla ledaskde a s ledasčím srovnávat mám. Don Bosco je borec, o tom žádná, takže prožívání jeho spirituality je zárukou skvělého ducha celé akce. A co teprve Bůh! Prázdniny bez Boha by byly neskutečně tragické, takže jeho jméno v názvu je podle mého názoru jen pro prodloužení názvu. A teď už konkrétně, co jsme dělali. Pokud po nudě někdo vyloženě netoužil, rozhodně neměl nejmenší příležitost. Když jsem viděla týdenní program, trochu jsem se vyděsila, tolik manuální práce! Ale práce v partě docela dobře ubíhá, takže za námi zbyly prázdné řádky brambor, chodníky bez plevele i vybílený pokoj, stejně jako oloupaná jablka, vyčištěný les, navrtané díry na plot a vytěžený kámen ze starého lomu. Po práci si člověk potřebuje doplnit energii a to v podobě skvělých obědů a nepřetržité dodávky buchet, ale i modliteb, svátosti smíření, přednášek a rozhovorů na všelijaká mělká i hluboká témata, také her nebo prostě jen času, kdy jste s druhými a je vám s nimi dobře. Díky všem, kteří se letošní Vendryně zúčastnili v jakékoli roli! Přeji všem, aby to, co ve Vendryni dostali, šířili dál, aby se nebáli pomáhat a nestyděli se pracovat rukama. Většinou jsme vysocí dost, tak pokračujme ve svém růstu do hloubky. P. S. Bylo by vhodné jednou také napsat, co to ta akce Vendryně vlastně je. Jenomže kdo nezažil, neví, a kdo zažil, tvrdí, že se to slovy popsat nedá. Prostě se jedná o týden v jedné vesnici u Třince (odkud pochází hlavní vůdce celé akce, který si přeje zůstat v anonymitě), kde trávíte čas s ostatními mladými, kde není vedoucích nebo účastníků (pouze parta / společenství), kde pokud si chcete akci užít, musíte něco dát ze sebe (manuální práce a zodpovědnost za zábavu pro druhé), pokud chcete dávat, je nutné vědět, kde čerpat (víra, blízké vztahy). A toto si uvědomíte a zjistíte, že ačkoliv unesete všelico, s těmi druhými to je zábavnější a snazší. A tak se znovu dostávám ke společenství je to prostě začarovaný kruh dávání a přijímání. Anežka Ochová Foto: 2 archiv Jiřího Woclawka salesiánský magazín 2013/5 15

16 Historie List Štěpána Trochty z koncentrační Při probírání pozůstalosti po P. Miloslavu Frankovi ( ) byl objeven zajímavý dopis Štěpána Trochty z koncentračního tábora v Dachau adresovaný tehdejšímu řediteli salesiánského ústavu v Praze-Kobylisích P. Josefu Novosadovi. Do koncentračního tábora v Dachau se Trochta dostal po strastiplném putování přes věznici v Praze na Pankráci, Malou pevnost v Terezíně a koncentrační tábor v Mauthausenu. Zatčen a uvězněn byl hned druhý den po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, tj. 28. května V táboře v Dachau, kam se Štěpán Trochta dostal na konci roku 1944, byl umístěn ve zvláštním oddělení pro kněze. Trochta se zde také sešel s budoucím pražským arcibiskupem a kardinálem Josefem Beranem. V Dachau zacházeli s vězni relativně lépe (i proto mohl nejspíš Trochta napsat korespondenční lístek), na druhou stranu zde ale víc trpěli hladem. Píše-li, že je zdráv, byla to jakási povinná formule kvůli cenzuře. V Dachau Štěpána zastihl konec války. Po osvobození se Trochta vrátil do salesiánského ústavu v Praze- -Kobylisích, a to den před svátkem Panny Marie Pomocnice 23. května Překlad dopisu: Dachau 3 K, 11. března Můj milý Josefe, nejdražší spolubratři! Chci Vás co nejsrdečněji pozdravit vzpomínám na Vás na všechny. Od svého posledního dopisu jsem od Vás nic nedostal, tak vlastně nevím, o čem bych Vám psal. Jsem Bohu díky zdráv a totéž přeji Vám. Napište mi, jak se Vám všem vede a co nového se děje v Praze a vůbec v našich domech. Ještě jsem nestačil co nejsrdečněji poděkovat milému panu prefektovi, jemuž jsem zajisté způsobil spoustu starostí a obtíží. Ať mu je Bůh bohatě vynahradí a ať mu pomáhá v jeho mnohostranných aktivitách. Také Tobě, Josefe, děkuji mnohokrát za vše, co jsi pro mne dosud udělal a za to, co ještě uděláš. Vyřiď mé srdečné pozdravy také svým rodičům a zvláště mé mamince, která mi v poslední době prokázala tolik lásky. Kéž bych měl ještě příležitost, abych jí prokázal svou synovskou vděčnost. Také ze srdce zdravím milou Anežku, bratra Josefa a malého Stanislava. Jak se mu daří ve škole? Je stále zdráv a při síle? A co dělají oratoriáni a co podniká P. Januš? Dennodenně na každého jednotlivě myslím. Jistě už mnozí povyrostli. Zdravím také pana inspektora a děkuji mu za 16 salesiánský magazín 2013/5

17 Historie ho tábora v Dachau z roku 1945 jeho modlitby stejně jako všem spolubratřím ve všech našich domech. Ať se Vám všem daří s vděčností Vás zdraví Váš Štěpán P. S. Je přísně zakázáno vkládat do dopisů bankovky a potraviny! Všem Vám v Praze a ve všech našich domech přeji šťastné velikonoční dny a ke Tvým jmeninám, milý Josefe, vše nejlepší a ať se Ti splní vše, co si přeješ. Totéž milému bratru Janušovi, Josefu Lepaříkovi a všech našim Josefům. Zvláštní pozdrav panu Jirouškovi, Kovářovi, Dobenínovi a dalším. Jako odesílatel uveden: Trochta Stefan, nar , č. vězněného: , blok 26/III, Dachau 3 K. L. 136 Adresa Tit. Salesiánský chlapecký ústav P. Josef Novosad Praha VIII Kobylisy Čimická 640 (Protektorát Čechy-Morava) Přeložil Zdeněk Jančařík Předpis pro odesílatele: Koncentrační tábor Dachau 3 K Při písemném styku je třeba dodržovat následující nařízení pro vězně: 1.) Každý zadržený pod ochranným dohledem může svým příbuzným měsíčně odeslat nebo od nich dostat dva dopisy nebo dva korespondenční lístky. Dopisy zadrženým musí být dobře čitelné, musí být psány inkoustem a mohou obsahovat pouze 15 řádků na jedné straně. Povolena je pouze obálka běžné velikosti. Dopisní obálky musí být z běžného nevyztuženého papíru. Do dopisů se smí vkládat 5 dopisních známek po 12 fenicích. Vše ostatní je zakázáno a bude zabaveno. Korespondenční lístky mohou mít 10 řádků. Místo korespondenčních lístků nesmí být užito pohlednic. 2.) Je možné zasílat peníze poštou, je však při tom třeba uvést jméno, příjmení, datum narození a číslo vězněného. 3.) Noviny jsou povoleny, ale mohou být objednávány pouze přes poštovní výdejnu K. L. Dachau 3 K. 4.) Balíky mohou být posílány prostřednictvím pošty pouze v omezeném množství. 5.) Žádosti o propuštění adresované z vazby vedení tábora jsou bezúčelné. 6.) Povolení rozhovoru se zadrženými nebo návštěvy vězňů v koncentračním táboře nejsou v zásadě povolovány. Veškerá pošta, která neodpovídá těmto požadavkům, bude zlikvidována. Velitel tábora. Místo pro razítko cenzora, razítko, potvrzeno. Na známce razítko z Dachau a portrét Adolfa Hitlera. salesiánský magazín 2013/5 17

18 Ukázka z knihy Rozdíl mezi láskou a přátelstvím Pro definování naší duchovní cesty je důležité, abychom pochopili rozdíl mezi láskou a přátelstvím. Příliš snadno, téměř automaticky, jsme přejali slovník lásky, jenž však podléhá nebezpečí, že se stane jakousi náměsíčnou gramatikou. Říkáme miluji, aniž by to v nás vyvolalo sebemenší zachvění či odpovídalo skutečnému závazku. Je důležité myslet na to, co vlastně říkáme, řekneme-li, že milujeme Boha. V tomto smyslu nám může model přátelství pomoci pochopit, dokonce jako kontrapunkt onoho somnambulismu našich výroků, čím je a čím může být náš vztah s Bohem. Slovník lásky představuje nebezpečí, že zabloudí do neurčitosti, utopí se v bezbřehé subjektivitě: nevíme pořádně, co to je láska. Je vždycky vším, je to nezměrná úloha, a tato její nerozpoznatelná úplnost se až příliš často ztrácí v rétorice rozčarování. Přátelství je způsob objektivnější, konkrétněji nastíněný, možná snesitelnější k prožívání. Přátelství je velmi zajímavá zkušenost, vysvětluje Françoise Doltová, protože v přátelství je jistota, aniž by bylo vystaveno nátlaku. S klidem připustíme, aby to, co o druhém nemůžeme vědět, zůstalo nepoznané. To, že nevíme o druhém všechno, nepoškozuje náš vztah, který s ním udržujeme, zatímco láska to snáší těžko. V lásce musí být objevování úplné, musí být jedinečné: jedinečné v upřímnosti, v otevřenosti, v poznávání bez záhybů, bezvýhradné. V přátelství přijímáme přirozeněji rozdílnost, onu určitou vzdálenost, jež není považována za překážku důvěry, nýbrž je naopak podmínkou sebeobjevování. Tato vzdálenost dává každému člověku svobodu být autentickým, očišťuje přátele od jakéhokoliv pokušení ovládat. Přátelství nemá ony majetnické požadavky, na rozdíl od lásky, jež může být někdy příliš egotická, přespříliš narcistní. A ještě více než zkušenost lásky je vztah přátelství oplodněn vědomým přijetím hranic. Možná tkví onen velký rozdíl mezi láskou a přátelstvím ve skutečnosti, že láska vždy tíhne k neomezenému, kontury a hranice vnímá nelibě. Pokud v milostném vztahu něco skrýváme, dříve či později to nabude na nesnesitelné tíži, zatímco v přátelství překonáváme překážky s lehkostí a jsme smířeni s vědomím, že existuje život bez nás a mimo nás. Ne že by v lásce rovněž nebylo nutné tohle všechno přijmout, není to však její jazyk, není to pro ni typické. Přítel je součástí našeho citového života, aniž by přestal být tím druhým. Chvála přátelství při budování cesty víry Bylo by vskutku dobré, abychom uspořádali svůj vztah k Bohu Foto: binababy12 sxc.hu 18 salesiánský magazín 2013/5

19 Ukázka z knihy jakožto přátelství. Přátelství může vytvořit pro cestu víry kreativní model, byť budeme dál mluvit o lásce. Pokud však tento vztah chápeme výlučně jako milostný, vyvolá to v nás často úzkost, pocit neschopnosti, ztrátu motivace. Jelikož převažujícím režimem lásky je všechno, nebo nic, jehož nedosáhneme, nakonec nám nezbude než nic a my se budeme sžírat pocitem viny a budeme se snažit zachránit si tvář pomocí ritualismu. Tolik si vztah s Bohem idealizujeme, že špatně snášíme, když neodpovídá vzorům, které jsou podle nás nejen dokonalé, ale i jediné, jež by nás uspokojily. Litujeme se proto, že nemáme víru takové svaté Terezie z Ávily nebo Jana Pavla II., že nejsme zbožní jako naše babička z matčiny strany, nebo že nejsme schopni tak intenzivní vroucnosti, jakou závidíme našemu sousedovi. A to nám také slouží jako výmluva pro to, abychom neudělali jedinou věc, kterou od nás Bůh skutečně očekává abychom byli sebou samými. Nadále nechápeme, že opravdová víra je vždy vírou z drobtů, jak nás učí příběh kananejské ženy: Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá. Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: Zbav se jí, vždyť za námi křičí! On jí odpověděl: Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: Ovšem, Pane. Jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů. Tu jí Ježíš řekl: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš. A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Mt 15,21 28) Je to životní moudrost, přilnout k oněm nickám jako k fragmentům pravdy, přijmout je jako pouta důvěrnosti, jež můžeme zakusit, ale nikoliv vlastnit; jimž můžeme hluboce naslouchat, ale nemůžeme je zadržet. Vztah, který si mám budovat s Bohem, probíhá vždycky ve svobodě, kdy nechám Boha být Bohem a budu pociťovat, že Bůh mě nechává být mnou samým. Bůh se mnou nejedná jako s loutkou. Jaké na mě má Bůh požadavky? Co ode mne očekává? Co si myslím, že ode mne Bůh očekává? Občas ztroskotáme v otřeseném pojetí toho všeho a obtěžkáme se dalšími a dalšími vinami, v bolestném vnitřním uvěznění. Předjímáme tresty, které nám Bůh, bohatý v milosrdenství (viz Ef 2,4), nechce uložit. Promítáme do Boha požadavky, jaké na nás nemůže klást, neboť respektuje naši svobodu, přijímá to neznámé, co v nás je, to podivné, co v nás přebývá, tu záhadu, jíž jsme. Z knihy José Tolentino Mendonça: Přátelství je víc než láska, Portál 2013 (vyjde na podzim). Sochař Jiří Rejda je autorem nového sousoší Dona Boska, které bylo v květnu posvěceno arcibiskupem Janem Graubnerem u kostela Panny Marie Pomocnice ve Zlíně na Jižních Svazích. Autorovi se za uvedení chybného jména omlouváme. jtk Foto: Eastop stock.xchng Foto: archiv S. M. salesiánský magazín 2013/5 19

20 Misie Salesiánské misie Misijní poslání platí pro všechny křesťany, pro všechny diecéze a farnosti, pro církevní instituty a společenství, píše ve své encyklice Redemptoris Missio o stálé platnosti misijního poslání Jan Pavel II. Tak i salesiáni, věrni tradici svého zakladatele Dona Boska, pokračují v misijním působení na celém světě. Brazílie, Peru, Salvador, Kolumbie, Ekvádor, Kuba, Indie, Korea, Austrálie, Argentina, Egypt, Slovinsko, Chile, Mexiko a další všechny tyto země byly svědky obětavého působení českých salesiánů. Patera Jana Meda, jednoho z nejznámějších českých misionářů, jste asi znali. Zemřel v lednu 2011 v Indii, kde přes 70 let působil. Rádi bychom vám ale představili dalšího českého rodáka, který je již 60 let misionářem v Kolumbii. A který slaví své 90. narozeniny! Jmenuje se P. Václav Koupil, narozený v Náměšti na Hané. Otec Václav je salesiánem již 72 let a je zřejmě posledním českým salesiánským misionářem z prvních generací, který je ještě v cizině. Po celé Jižní Americe je znám jako solidní formátor, kazatel exercicií, církevní právník a pastýř. Informace o něm nám podal salesiánský delegát pro misie P. Václav Klement, který se s ním během svých cest po Jižní Americe setkal (srpen 2013). Proč se stát misionářem v zahraničí, když doma mnozí také ještě nevědí o Kristu? Přečtěte si úryvek ze svědectví vietnamského misionáře Jana Křtitele Dinh Viet Tiena, který působí mezi domorodci v Amazonii. Mnoho mladých lidí se mě ptalo: Proč se chceš stát misionářem v zahraničí, zatímco ve Vietnamu Oslavenec misionář P. Václav Koupil SDB (vpravo) s českým delegátem pro misie P. Václavem Klementem SDB mnozí ještě nevědí o Kristu? Pro mnohé se to zdá paradoxní, ale moje motivace je jasná. My jsme měli také to štěstí, že do Vietnamu přišlo mnoho misionářů. Boží slovo, které zaseli, zapustilo kořeny a stále roste. Chci být misionářem, protože se chci podělit o dar víry s těmi, kteří Krista neznají. Aby i oni mohli mít radost, světlo víry a světlo Ježíše Krista, kterým jsem byl požehnán já. Nepřináším jim nic jiného, jen to nejcennější, co mám svou víru! Bůh mě poslal pracovat do Brazílie k mým milovaným domorodcům v Amazonii. Život misionáře rozhodně není snadný, ale moje víra mě ujišťuje, že Bůh nikdy neopustí ty, kteří štědře rozdávají. Ch. Jan Křtitel Dinh Viet Tien Vietnamec, misionář v Brazílii Jsem přesvědčen, že nejlepší způsob, jak posílit misijní kulturu, je skrze společenství! S mnoha provinciály, delegáty pro pastoraci Bez misionářů nejsou misie, bez misionářů církev nemá budoucnost. Václav Klement Foto: archiv Sadba mládeže a delegáty pro misijní animaci sdílím svůj sen založit nebo obnovit misijní skupiny při všech salesiánských domech na světě! Je zřejmé, že misijní skupiny hrají strategickou úlohu při budování domů, kde se mladý salesián učí dynamice misijní animace. Co misijní skupina dělá? V Itálii se rozvíjí kolem scuola di mondialità, v Kongu ji nazývají Cercle missionaire, rumis v Mexiku a DB Volunteer Group v Japonsku. Jde o misijní skupinu, která má na zřeteli především misii ad gentes v komunitě, pravidelnou modlitbu za misie a misijní povolání (např. každého 11. dne v měsíci misijní růženec), misijní informace na webu, nástěnkách, sociálních sítích, videoprojekce o misiích, misijní formace, plánované návštěvy P. Václav Klement, SDB, hlavní salesiánský rádce pro misie Úryvek z červencového misijního měsíčníku Cagliero salesiánský magazín 2013/5