Zalednění Jeleního dolu ve východních Krkonoších ve vztahu k anemo-orografickým systémům

Transkript

1 PILOUS V. 2012: Zalednění Jeleního dolu ve východních Krkonoších ve vztahu k anemo-orografickým systémům. Opera Corcontica 49: Zalednění Jeleního dolu ve východních Krkonoších ve vztahu k anemo-orografickým systémům Glaciation of the Jelení důl valley in the Eastern Krkonoše Mts and its relation to anemo-orographic systems VLASTIMIL PILOUS A. Jiráska 396, Hostinné, CZ, vlpilous@seznam.cz Abstrakt Jelení důl byl až dosud považován za jedno z nejméně zaledněných údolí Vysokých Krkonoš. Pro zdánlivý nedostatek až absenci erozních i akumulačních glaciálních tvarů reliéfu, ale naopak existenci výrazných teras, bylo zdejší zalednění vysvětlováno různými autory dosti odlišně a až s určitými rozpaky. Přesné vyhodnocení rozsahů deflačních ploch z hlediska anemo-orografických systémů je novou metodou pro řešení tohoto problému a ukazuje se, že v Jelením dole s vysokou pravděpodobností existoval malý karový ledovec. V rámci Krkonoš měl tento ledovec unikátní svahovou polohu nikoliv v závěru, ale ve střední části údolí a podmínil dokonce vznik výrazné morény a pravděpodobně i dočasného, ledovcem hrazeného jezera na hlavním údolním, extraglaciálním toku. Ten však jezero poměrně rychle vyplnil svými náplavy, jejichž následným erozním proříznutím vznikla i největší a nejvýraznější zdejší terasa. Přesné vyhodnocení reliéfu podle výše uvedené metody naopak ukazuje, že i další, postranní nevýrazné svahové deprese mají nivační genezi a naopak tři údolní závěry, ve kterých byla v tomto povodí až dosud předpokládaná největší nivační tělesa až drobné ledovce, byly zaledněné zcela minimálně. Klíčová slova: karový ledovec, karovitá deprese (karoid), moréna, ledovcem hrazené jezero, nivační deprese, deflační plochy Abstract The Jelení důl valley has been regarded as one of the least glaciated valleys of the upper part of the Krkonoše/Karkonosze Mts (The Giant Mts). Because of the apparent lack of both erosion and accumulation glacial forms on the one hand and the presence of distinctive terraces on the other hand, glaciation of this valley has been interpreted differently, with a certain degree of hesitation, by previous authors. The method of exact assessment of the extent of snow-blowing areas in keeping with the concept of anemo-orographic systems has opened new ways towards a solution of this problem. This approach revealed the former presence of a small cirque glacier in the Jelení důl valley. Its slope position in the central part of the valley was unique for the Krkonoše Mts. It even facilitated the formation of a conspicuous moraine and a temporary moraine-dammed lake on the main, extraglacial valley stream. This lake, however, was relatively quickly filled with gravel deposited by this stream. The stream subsequently cut through this alluvium, producing the largest of the local terraces. An exact evaluation of the topography using the aforementioned method shows that some other indistinct slope depressions are also of nivation origin. Surprisingly, the top ends of three valleys, where the presence of the largest nivation snow patches in this river basin or even small glaciers has been presumed, were glaciated to a very small extent only. Keywords: cirque glacier, cirque-like depression, moraine, moraine-dammed lake, nivation hollows, snow-blowing areas Úvod Studium zalednění Krkonoš má již více než 130 letou tradici a žádná jiná problematika neživé přírody zde nebyla středem pozornosti tolika badatelů, a to jak českých, tak polských a zvláště ve starším období i německých. Až do 90. let minulého století vycházeli badatelé převážně z terénního studia rozsahu a rozložení glaciálních forem, jak erozních, tak i akumulačních. Během této doby se sice mnohé názory změnily a upřesnily, ale řada otázek zůstává stále otevřená, jak ukazuje i případ Jeleního dolu. Celkově však v kontextu všech těchto výzkumů převládalo mínění, že tato metoda terénního výzkumu vyčerpala své možnosti a nemůže již přinést nic nového. Jednou z dosud nedoceněných možností získání nových poznatků je však i metoda konkrétního vyhodnocení role anemo-orografických (A-O) systémů v lokálních podmínkách a v návaznosti s ní i stanovení rozsahu a kompaktnosti dílčích deflačních

2 102 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 ploch. Nové informace o glaciálních a nivačních tvarech reliéfu v podstatně nižších Jizerských horách (PILOUS 2006, TRACZYK et al. 2008) ukazují, že srovnávací geomorfologie spolu s posouzením lokálních dopadů A-O systémů a rozsahu deflačních ploch mohou stále ještě přinést i zcela nové poznatky. Jelení důl (v minulosti označovaný převážně jako Lví důl) je jedním ze dvou velkých krkonošských údolí konsekventního charakteru, které zasahují svou pramennou částí až k hlavnímu (Slezskému) hřbetu, a tím i do nejvyšších částí reliéfu, které převyšovaly v glaciálech úroveň sněžné čáry. Již z tohoto důvodu se na něj musela zaměřit pozornost všech badatelů, zabývajících se zaledněním Krkonoš. Zdánlivá absence jednoznačných erozních glaciálních forem v celém povodí Jeleního potoka neumožňovala spolehlivé vyhodnocení charakteru zalednění tohoto údolí, ani původ poněkud zřetelnějších akumulačních forem, považovaných proto nejčastěji za terasy. Názory jednotlivých autorů na zdejší zalednění jsou proto dosti odlišné, ale přesto mají jeden společný znak víceméně rozpačité a nejednoznačné závěry. Zalednění Jeleního dolu tak zůstávalo nejméně objasněným ze všech velkých krkonošských údolí a svým způsobem i na okraji odborného zájmu. Přehled dosavadních výzkumů Zakladatel glaciálních studií v Krkonoších J. PART- SCH (1894) zde uvažoval pouze o jediném krátkém ledovcovém splazu v závěru údolí pod Sněžkou (dnes označovaném jako Slunečné údolí), který na svém čele vytvořil obloukovité akumulace bočních morén ve výšce okolo m. To odpovídá poloze ještě nad ústím prvního přítoku Koulové strouhy; přítoky samotné považoval tento autor za nezaledněné. VITÁ- SEK (1923) se však Jelením dolem např. na rozdíl od Mumlavského dolu, stejně problematicky zaledněného detailněji nezabývá; konstatuje pouze mohutné, ale nespecifikované akumulace ve výšce m (to odpovídá prostoru u ústí Koulové strouhy) a uzavírá, že ledovec zde mohl sestupovat ještě níže než udává Partsch. V následující práci (VITÁSEK 1924) však již u těchto balvanitých akumulací nevylučuje morénový původ a délku zdejšího ledovce udává na 2,5 km. Autora nezarazila ani skutečnost, že u tak dlouhého ledovce je již větší pravděpodobnost zachování výraznějších morén, které však zde zcela chybí. KUNSKÝ (1948) hovoří o bočních morénách v Jelením dole ve výšce 1100 m a hlavně o zřetelných terasách. U vágního údaje, že zde čelní moréna zůstala ve značné výšce lze jen těžko hledat návaznost na jeho údaj o bočních morénách. Ani jedny takové morény však zde nalézt nelze a je otázka, zda autor znal skutečně terén z autopsie, nebo jen vychází z Partschových a Vitáskových údajů. Ani KRÁL (1950), který území naopak znal zcela určitě, zde totiž žádné morény nenalezl a konstatuje, že je nelze určit ani morfologicky ani petrograficky. Shodně s předchozími autory však popisuje výrazné terasy ve dvou úrovních. Vyšší z nich, vysokou až 8 m v odkryvu u zbytků Vasovy boudy proříznutou do hloubky 10 m, ale považuje za glaciofluviální a z toho odvozuje, že nějaké zalednění zde být muselo. Výmluvná je skutečnost, že KRÁLÍK & SEKYRA (1969) se zaledněním Jeleního dolu ve svém souborném přehledu nezabývají vůbec, i když v geomorfologické mapě druhého z autorů (SEKYRA 1968) jsou drobná ledovcová nebo spíše nivační tělesa zakreslená jak ve Slunečném údolí pod Sněžkou, tak v nivačních depresích u pramenů Koulového i Křížového potoka (Slunného dolu). Je proto otázkou, zda byla takto vyhodnocena na základě konkrétně nalezených reliéfových forem, nebo spíše jen předpokladem, že údolní uzávěry byly zaledněné proto, že byly v poloze nad sněžnou čárou. V další, do té doby jednoznačně nejdetailnější studii konstatuje ŠEBESTA (1972), že Jelení důl neměl žádné zalednění a tudíž ani typickou ledovcovou formu. Ani hypoteticky nejpříhodnější pramenná část (Slunečné údolí) neměla podle něj vhodné podmínky pro zalednění a proto se v ní nevyvinul žádný charakteristický ledovcový tvar a výrazně zde převládalo mrazové zvětrávání. V závěrech postranních údolí Koulového a Křížového potoka (tzv. Slunný důl), limitovaných malým rozsahem deflačních ploch, pak připouští pouze nivační modelaci. Naopak malou pozornost věnuje terasovým systémům a o jejich možné souvislosti se zaledněním se nezmiňuje vůbec. V následné práci (ŠEBESTA & TREML 1976) rozšiřují autoři tyto poznatky o skutečnost, že v horním zakončení Slunečného dolu pod Sněžkou se nacházelo tzv. podélné firnové pole (sensu LEWIS 1939) a dále že Partschem uváděné morény jsou nejspíše jen rozvlečené deluviální zvětraliny, a více specifikují i terasový systém se dvěma terasami

3 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 103 (2 4 m a 7 15 m); u vyšší z nich u bývalé Vasovy boudy (6 10 m), ale poněkud s rozporem s výše uvedenými skutečnostmi, uvádějí její glacifluviální genezi. U nivačních depresí obou přítoků upozorňují na podobnost s tzv. příčnými firnovými poli (sensu LEWIS 1939) a také na rozšířené údolní dno (náznak tvaru U) v krátkém úseku pod předpokládaným firnovým tělesem. Polští autoři (CHMAL & TRACZYK 1999) Jelenímu dolu výmluvně nevěnují pozornost buď vůbec, nebo jen zcela okrajově v rámci mapové přílohy (MIGOŃ 1999, TRACZYK & ENGEL 2002); v tomto případě zde ale vyznačují pouze nivační deprese v závěrech všech tří výše zmiňovaných údolí, podobně jako J. SEKYRA (1968). Ani nejnovější práce pojednávající o zalednění Krkonoš (ENGEL 1997, 2003a) se povodím Jeleního potoka konkrétně nezabývají. Jen v poslední, velmi podrobné studii tento autor (ENGEL 2003b) konstatuje pouze slabé periglaciální, případně glacigenní přemodelování údolních závěrů Jeleního potoka (Slunečné údolí) a Koulové strouhy, které mají mísovitý tvar a strmé svahy. Partschem a Vitáskem popsané ledovcové akumulace považuje buď za neprůkazné, prakticky shodné s okolním deluviem, anebo za vyšší terasový stupeň potoka. Konstatuje i existenci poměrně rozsáhlých teras, ale nezmiňuje žádnou jejich vzájemnou korelaci s morénami. Metodika Výzkum uvedeného území (povodí Jeleního potoka a přilehlého masivu Růžové hory a Sněžky) probíhal v letech Základní metodou byl detailní terénní průzkum, který přinesl nález několika dosud neidentifikovaných georeliéfových forem a to jak erozních (karovitá deprese karoid, několik nivačních depresí), tak akumulačních (moréna, kryoplanační terasa). U všech byl proveden základní popis a morfometrická charakteristika. Současně přinesl i nový náhled na některé již dříve popsané formy akumulačních teras (rozdíly mezi morfologií, charakterem recentní modelace a vnitřní strukturou jednotlivých teras). Vedle nálezu samotných nových forem bylo nápadné jejich atypické rozmístění, zvláště svahově údolní poloha karoidu všechny dosavadní karovité, resp. nivační tvary v povodí Jeleního potoka byly podle všech dosavadních prací situovány výhradně do údolních závěrů. U těch naopak lze v tomto prostoru konstatovat málo průkazné znaky ledovcové modelace. K objasnění vzniku těchto geoforem a jejich atypické polohy byla zvolena metoda přesné lokální aplikace A-O systémů popsaných Jeníkem (JENÍK 1961, 2008), která se osvědčila již při studiu zalednění v sousedních Jizerských horách. Tam přinesla zcela nové řešení otázky zalednění v rámci celého pohoří a současně i rozložení glaci-nivačních forem (PILOUS 2006, 2009a). Do podrobných topografických map (1:10 000) byly zaneseny směry větrů A-O systémů a příslušné kompaktní části deflačních ploch situované v západním kvadrantu od uvedených erozních glaci-nivačních forem. U větrů byl jako základní vyčleněn západní směr, tj. se vzájemnou eliminací sv. a jz. složky. Tak lze získat minimální možnou vyživovací plochu jednotlivých nivačních až karovitých depresí, která je v přímé úměře k velikosti někdejšího ledovcového, resp. firnového tělesa (viz kap. Výsledky a Obr. 11). Podrobná vrstevnicová síť současně umožňuje vyhodnotit nadmořské výšky deflačních ploch (tj. i jejich výšku nad sněžnou čarou) a také jejich sklony i jejich plynulost, které jsou významné pro faktor jejich kompaktnosti (MIGOŃ 1999). Takto získané výsledky i jejich jednotlivé složky byly porovnány s ortofotomapami a příslušnými vrstvami GIS, které jsou k dispozici na pracovišti informatiky Správy KRNAP. Tato první fáze výzkumu se zaměřuje na základní popis a morfometrickou charakteristiku nových forem a odvození jejich polohy z pohledu A-O systémů. Vyhodnocení podle výše uvedené metody vede sice k nálezu nových reliéfových tvarů a umožňuje vysvětlit základní příčiny jejich vzniku, ale nutně navozuje i potřebu dalšího následného výzkumu. To se týká zvláště akumulačních (blokových) reliéfových forem s nimi spojených (morény, terasy, případné jezerní sedimenty), kde teprve detailní výzkum rigorózními metodami ( Schmidt-hammer test, zaoblenost bloků, selektivní zvětrávání, exoskopická analýza křemenných zrn, zrnitostní analýzy, popř. palynologické zhodnocení atd.) jednoznačně potvrdí popř. zkoriguje názor na jejich genezi. Na základě terénního výzkumu lze sice konstatovat určité pro Krkonoše atypické prvky v jejich modelaci i vnitřní struktuře, ale teprve výše popsané exaktní metody mohou přinést definitivní rozřešení této problematiky.

4 104 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 Výsledky a diskuse Charakteristika glaci-nivačních forem Jeleního dolu Studovaná karovitá forma se nachází na východním zakončení nejdelší linie deflační plochy v celém prostoru masivu Růžové hory, konkrétně na východním zakončení její dílčí rozsochy Koulí. Její východní orientace je v souladu s nejvýhodnějším a co do počtu forem nejčastějším kvadrantem erozních glaciálních a nivačních tvarů České vysočiny (PROSOVÁ & SEKYRA 1961). Skalnatá a relativně mělká svahová deprese (okolo 30 m) nebyla nikdy v minulosti dávána do souvislosti se zaledněním a ani z jiných geomorfologických (ani žádných jiných) hledisek jí nebyla dosud věnována pozornost, proto postrádala i jakékoliv označení. Jelikož se nachází na rozdíl od většiny ostatních krkonošských karů pod alpínskou hranicí lesa a v této souvislosti postrádá v současnosti lavinovou činnost, byl její skutečný charakter do značné míry nezřetelný i pro souvislý lesní porost (podobná situace byla i u karovitých a nivačních forem Jizerských hor). V souvislosti s nově uvedenými skutečnostmi je potřeba pro ní zavést i nové pomístní jméno; s ohledem na blízkost někdejší Vasovy boudy, jediného stálého obydlí v horní části Jeleního dolu (dnes již dávno zaniklé, ale se zachovanými základy) pro ní navrhuji označení Vasova jáma (Obr. 1 a 2). Mělké a nevýrazné svahové deprese se nacházejí i po obou stranách Vasovy jámy (Obr. 3). Je pravděpodobné, že se jedná též o nedokonalé deprese s nivační genezí, v nichž se ukládala určitá okrajová část sněhových mas svívaných z temene Koulí na stejném principu jako u Vasovy jámy. Poněkud výraznější je severní z nich, s výhodnější severovýchodní orientací, zatímco jižní má orientaci jihovýchodní. Jejich vývoj však nemusela ovlivňovat jen expozice, ale i podíl z celkového množství svívaného sněhu, který se v nich ukládal. I když jsou to pouze mělké a nevýrazné deprese, alespoň severnější, výraznější z nich by si pro jednoznačnost zasloužila samostatné pojmenování Koulová jáma. Obr. 1. Celkový pohled na karovitou depresi Vasovy jámy a ploché temeno Koulí a Růžové hory (v pozadí). Fig. 1. An overall view of the cirque-like depression of Vasova jáma hollow and the flat top of the Koule ridge and Růžová hora Mt. (in background).

5 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 105 Obr. 2. Mapka glaciálních a nivačních forem v okolí Vasovy jámy a ledovcem hrazeného jezera Jeleního potoka. Legenda: 1. okraj karoidu a skalní výchozy, 2. postranní nivační deprese, 3. morénové akumulace; čárkovaně následně erozně odstraněný okraj, 4. maximální rozsah hypotetického zaniklého, ledovcem hrazeného jezera, 5. divočící úsek koryta, 6. balvanové sutě, 7. staré murové dráhy, 8. strukturní, asymetrické svahové žebro, 9. terasy, 10. nepravé kaskády na volných blocích, 11. náplavový kužel, 12. stezky. Linie příčných profilů znázorněných na Obr. 6 jsou vyznačeny červeně. Podle podkladů autora zpracovala Jana Kalenská. Fig. 2. A map of glacial and nivation forms in the surroundings of Vasova jáma hollow and the former glacier-dammed lake of the Jelení potok stream. Explanations: 1. margin of the cirque-like depression and rocks, 2. side nivation hollows, 3. moraine, 4. maximum extent of the former glacier-dammed lake, 5. braided stream, 6. debris and block fields, 7. old debris flows, 8. structural, asymmetrical slope rib, 9. terraces, 10. cascades on loose block in a river bed, 11. alluvial fan, 12. paths. Lines of transverse profiles described in Fig. 6 are marked in red.

6 106 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 Obr. 3. Pohled na horní část Jeleního dolu pod Sněžkou. Vlevo od Sněžky Koulový důl, vpravo Slunečné údolí, nejhořejší část Jeleního dolu. Zleva: zcela na okraji malá část Vasovy jámy, dále visutá nivační deprese Koulové jámy (v zastínění) a dvě malé, svahové nivační deprese ve svahu Prostřední hory v dolní části Slunečného údolí. V popředí dole limnicko-fluviální terasa (vlevo od silnice). Fig. 3. A view of the upper part of the Jelení důl valley below Sněžka Mt. To the left of Sněžka Mt.: Koulový důl valley, right: uppermost part of the Jelení důl valley, the so called Slunečné údolí valley. From the left: a small part of Vasova jáma hollow, a hanging nivation hollow of Koulová jáma (in the shade), and two small slope nivation hollows on the slope of Prostřední hora Mt. falling into the bottom part of the Slunečné údolí valley. Bottom front: a limnic-fluvial terrace (left of the road). Charakteristika erozní formy Vasovy jámy (karovité deprese) Vasova jáma se nachází na podloží muskovitických albitických svorů až fylitů a nelze proto vyloučit, že na jejím vzniku se spolupodílí vedle výše uvedených reliéfových a klimatických poměrů i geologický, pasivně strukturní faktor. Podle řady příkladů z krkonošského krystalinika je zřejmé, že muskovitické albitické svory až fylity jsou méně odolné k erozi než tvrdší chlorit-muskovitické. Široký pruh těchto tvrdších svorů probíhá podélně rozsochou Koulí a podílí se nejspíše v pasivně morfostrukturním smyslu i na vzniku celého tohoto hřbetu. Ke konci vykliňuje v těsném severním sousedství Vasovy jámy, kde tvrdší svory vytvářejí i poměrně výrazné svahové žebro, které jí odděluje od Koulové jámy. Ale i jižní ohraničení karoidu Vasovy jámy je podmíněné geologicky, byť v rámci jedné horniny, tj. v měkčích muskovitických albitických svorech. Při erozních procesech se u krystalických břidlic vedle míry podrcení a intenzity rozpukání výrazně uplatňují směry a zvláště sklony k břidličnatosti. K erozi nejodolnější jsou obvykle partie vyznačující se přímočarou, strmou až svislou břidličnatostí. To je i případ jižního ohraničení jámy, kde probíhá spádnicově svahem pruh takových svorů. Proto byl erozně selektivně vypreparovaný do asymetrického spádnicového hřebínku až charakteru kozího hřbetu, jehož strmější severní svah byl vymodelovaný erozí ledovce a současně z této strany i ohraničoval karovitou depresi. Erozní forma vymodelovaná ledovcem je svažitá v celé délce a nemá vyvinuté ploché dno, proto nepředstavuje skutečný kar, ale odpovídá charakteru karovité deprese (karoidu). Její délka (v přímé linii od horní hrany ke korytu Jeleního potoka je 300 m, šířka do 400 m a zahloubení oproti okolním svahům

7 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 107 Obr. 4. Horní hrana a skalnatý svah karoidu Vasovy jámy. Fig. 4. Upper edge and rocky slopes of the Vasova jáma hollow cirque-like depression. nepřesahuje m (kolmo k rovině svahu). Délka morén (po obou stranách potoka) dosahuje okolo 450 m a celková délka ledovce včetně typologicky atypické koncové morény byla 600 m, plocha okolo 15 ha. Výškové rozpětí bylo 230 m, od m na horní hraně karu, přes zhruba m na úpatí svahu až po 960 m na úpatí čelní morény. Ledovec a potažmo tedy i celá karovitá forma patřily mezi nejníže položené v Krkonoších, ale i tak se nacházely nad sněžnou čarou, stanovenou pro jižní svahy pohoří všemi autory, kteří se jí zabývali pomocí různých metod, i když relativně dosti těsně (ENGEL 1997, str. 291). Horní hrana karoidu je výrazná a ostrá, v důsledku pasivně strukturních vlivů v půdorysu mírně laločnatá a místy i skalnatá (zvláště v severní polovině) (Obr. 4). Skalnaté jsou zčásti též svahy; nejvíce skalních výchozů se nachází ve střední části karovité deprese (ve smyslu její šířky i výšky). Rozsáhlé jsou tu však i plochy balvanitého až blokového deluvia, byť dnes v souvislosti se zalesněním téměř souvisle krytého humusovou vrstvou; dobře je však patrné v místech, kde je obnažené vývraty stromů (Obr. 5). Ve střední části jámy pod největšími skalami je patrná slabě vypuklá bochníkovitá akumulace, která může být jakousi obdobou bazální morény z poslední fáze zalednění. Nevykazuje však žádné znaky strukturovaného povrchu ani znaky nivační modelace (např. valovité uspořádání) a nelze ji považovat za pronival rampart. Vlastní jámu člení jedno výraznější, zčásti i skalnaté svahové žebro, vystupující v dolní polovině výšky svahů, které je nepochybně též pasivně strukturního původu. Odděluje severní, menší část jámy od hlavní, jižní části. V některých obdobích a zvláště při ústupové fázi zalednění mělo nejspíše až nunatakový charakter. V severní části jámy se nachází jedna stará, žlabovitá murová dráha, která proťala nevýrazný osypový kužel i úpatní terasu a vytvořila bochníkovitou koncovou akumulaci na břehu Jeleního potoka (PILOUS 1977). Druhá, teprve nyní identifikovaná stará mura se nachází naopak v jižní části svahové deprese výše zmíněného okrajového hřebínku. Její zarostlá rýhovitá dráha vypadá sice dnes spíše jako stržovitě erozní, ale její koncová akumulace na horní, mírně svažité plošině terasy je typicky murová, neboť má jazykovitý tvar s ostrými okraji i úpatím. Třetí, též již dříve popsaná mura se nachází o něco

8 108 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 Obr. 5. Výrazně konkávní, centrální část Vasovy jámy. V pozadí pasivně strukturní, asymetrické svahové žebro, ohraničující jámu z jihu. Fig. 5. A markedly concave, central part of Vasova jáma hollow. In the background is a passively structural, asymmetrical slope rib bordering the hollow from the south. jižněji a leží již mimo karoid. Její akumulace je sice také v dosahu ledovcem přemodelovaného povrchu, ale jen nepatrně, neboť spočívá převážně na mírnější spodní části svahu a morény se dotýká jen svým čelem těsně nad lesním chodníkem. Žebro ohraničující od jihu karoid přechází níže po svahu v nízké (1 5) skalní výchozy strukturního původu, obrácené do jámy. Jejich stěny jsou převážně tvořené puklinovými plochami. Ve svahu pod nimi začíná směrem do jámy balvanité deluvium, v horní části silně zakryté humusovou vrstvou a vegetací, včetně skupiny kosodřeviny, která je, navzdory nadmořské výšce jen okolo m, pravděpodobně autochtonní. V místech odkrytých vývraty jsou vidět velké intersticiální dutiny v balvanité suti a právě systém cirkulujícího vzduchu v suti může být příčinou výskytu kleče. Balvany mají delší osy dlouhé převážně 1 2 m. Směrem dolů je suť stále výraznější a nejlépe patrná je u starého nepoužívaného chodníku, kde je ostře ukončena na horní ploše terasy potoka, která je však již součástí údolní morény. Celá tato suťová akumulace představuje pravděpodobně drobnou boční morénu ústupové fáze ledovce. Charakteristika akumulační formy (morény) a ledovcem hrazeného jezera Hlavní moréna je v důsledku atypické svahové polohy karoidu také netypická a představuje jediné morénové těleso na české straně Krkonoš, kde nelze rozlišit obvyklé boční, čelní a bazální části. Materiál transportovaný pohybem ledovce vyplnil souvisle údolní dno (Obr. 6). Podle hloubky erozního zářezu Jeleního potoka dosahuje morénová akumulace mocnosti minimálně m a vyplňuje údolní dno v šířce m podél celého karoidu. Směrem po proudu potoka přecházela ještě do krátkého, jazykovitého výběžku o délce necelých 150 m, kde moréna dosahovala podle obnaženého skalního podloží i největší

9 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 109 Obr. 6. Příčné profily údolními akumulacemi a morénou v prostoru Vasovy jámy. Linie profilů viz Obr. 2. Legenda: 1. moréna, 2. deluvium, 3. terasa, 4. terasa (fluviálně-limnická, popř. limnická), 5. recentní fluviální náplavy, 6. skalní výchozy, 7. murová akumulace, 8. náplavový kužel, 9. antropogenně přemodelované plochy; těleso silničky (silnější čára), 10. reliéfové formy mimo linii profilu. Podle podkladů autora zpracovala Jana Kalenská. Fig. 6. Transverse profiles across valley deposits and a moraine in the Vasova jáma hollow vicinity. For location of the profiles see Fig. 2. Explanations: 1. moraine, 2. slope deposits, 3. fluvial terrace, 4. fluvio-lacustrinne or lacustrine terrace, 5. recent fluvial deposits, 6. rocks, 7. debris flow accumulation, 8. alluvial fan, 9. anthropogenic produced surfaces; road, 10. relief forms out of line of the profile.

10 110 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 Obr. 7. Terasa v ledovcových sedimentech v úpatní části svahu pod karovitou depresí Vasovy jámy. Čelní svah je permanetně modelovaný recentní laterální erozí Jeleního potoka. Fig. 7. A terrace in glacial sediments in the base part of the slope below the Vasova jáma hollow cirque-like depression. The front slope has been permanently shaped by present lateral erosion of the Jelení potok stream. mocnosti (až 24 m). Tato morénová akumulace byla následně proříznuta erozí Jeleního potoka, který je zde proto souvisle z obou stran lemovaný terasami. Svahy pravé terasy pod jámou jsou v ohybu zhruba v úrovni střední části karoidu stále recentně modelované laterální erozí potoka a proto z velké části i obnažené, jen se sporadickou vegetací. Na bázi karoidu se potok přimyká více k pravému svahu, kde proto z morénové akumulace zbyla jen úzká terasa na úpatí svahu (Obr. 7), zatímco výrazně větší část morény je na levém břehu potoka. V prostoru přímo proti jámě byla bohužel z velké části antropogenně narušená a přemodelovaná při výstavbě údolní silničky, při níž byl mimo její vlastní těleso zarovnaný ještě poměrně široký pruh směrem k potoku, patrně jako úložiště dřeva. Neporušený tak zůstal jen plochý povrch morény mezi silničkou a úpatím levého údolního svahu, široký do 45 m; v nejvyšším místě (v ohybu silnice) výškově vystupuje až 3 m vysoko nad vozovku. V úrovni jižního ukončení jámy začíná jazykovitý výběžek morény, kde je situace opačná. Potok se naopak stáčí a přimyká až k levému svahu údolí, na kterém byla proto moréna erozně zcela odstraněna. Pokud zde ve spodní části svahu zůstaly ještě nějaké její zbytky, byly definitivně zničeny při výstavbě silničky, která probíhá přímo tímto prostorem, popř. i při souběžné regulaci potoka v podobě několik metrů vysoké zdi ohraničující koryto. Výchozy skalního podloží v nenarušeném svahu nad opěrnou zdí silničky však svědčí spíše pro variantu, že zde byla již i předtím moréna erozně beze zbytku odstraněná. Poměrně dobře naopak zůstala v tomto úseku zachována pravostranná část morény za potokem, která představuje větší část jejího jazykovitého výběžku (Obr. 8). V tomto smyslu představuje vlastně koncovou část morény. Podle absence jakýchkoliv koncových obloukovitých valů i mimořádně velké mocnosti, až konvexního jazykovitého tvaru lze ale soudit, že spíše než ledovec jako takový představovala pravděpodobně jakési ledovo-kamenité těleso, složením podobné kamenným ledovcům. Podle hloubky zářezu potoka, který jí z pravé strany prořízl až k bázi, dosahovala největší mocnosti až 24 m, na krkonošské poměry překvapivě velké. Její koncová část je silněji svažitá a mocnost se tu proto snižuje na 15 m a na úplném zakončení na 12 m (Obr. 9). Na něm má v důsledku boční eroze potoka již jen klínovitý půdorys. V místě největšího zahloubení zářezu se nachází v korytě potoka erozí obnažená skupina balvanů až bloků, které sem vzhledem ke svým rozměrům (delší osy tří největších dosahují 4 5 m, ostatní okolo 3 m) nemohly být dopraveny fluviálními procesy (Obr. 10). Nelze sice vyloučit ani jejich svahový transport, ale vzhledem k jejich nápadnému seskupení přímo v korytě na bázi morény (nikde jinde v údolí se podobné seskupení nevyskytuje), lze předpokládat spíše jejich glaciální původ. Jejich hrany jeví různý stupeň opracování a povrch i znaky ohlazení. Potok přes největší z nich tvoří dva drobné (1 a 1,9 m vysoké), nepravé vodopádové skoky (PILOUS 2009b). Nedaleko pod touto skupinou bloků vystupuje již v korytě recentní (povodňovou) erozí obnažené a silně rozpukané skalní podloží, které se naopak vyznačuje výrazně ostrohranným povrchem. O intenzivní recentní erozi potoka v nezpevněném materiálu morény svědčí i relativně nedávné zregulování toku (zděné postranní zdi a protierozní přepážka, zbudované z místního materiálu), provedené v souvislosti s výstavbou silničky v létech Moréna a zvláště pak její jazykovitý výběžek představují výraznou nerovnost v podélném profilu Jeleního dolu, kde sklon dna dosahuje 8. Velmi dobře to lze pozorovat i na úseku s nápadně zvýšeným stoupáním silničky. Dno údolí pod ním má sklon 5 a nad ním dokonce jen 3,5. Pod ukončením morény vyplňuje dno údolí v celé šířce poměrně plochý a s ohledem na charakter údolí

11 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 111 Obr. 8. Hlavní a nejvýraznější část údolní morény, vpravo v pozadí horní část a hrana karoidu Vasovy jámy. Vlevo nahoře málo výrazná, svahová nivační deprese jižně od Vasovy jámy. Fig. 8. The main and most distinctive part of a valley moraine. Background right: upper part and edge of the Vasova jáma hollow cirque-like depression. Upper left: a little pronounced slope nivation hollow south of the Vasova jáma hollow. Obr. 9. Čelní zakončení údolní morény pod Vasovou jámou, v popředí koryto Jeleního potoka. Fig. 9. Front termination of a valley moraine below Vasova jáma hollow. Front: riverbed of the Jelení potok stream. Obr. 10. Rozměrné bloky (s osami až 5 m dlouhými) v korytě Jeleního potoka v prostoru největší mocnosti morény jsou nejspíše glaciální geneze. Potok je překonává drobnými kaskádami. Fig. 10. Large blocks (up to 5 m in lenght) in the river bed of the Jelení potok stream in the area of the highest thickness of the moraine are most probably of glacial origin. The stream flows over the blocks in small cascades.

12 112 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 úzký náplavový kužel z morénového materiálu, avšak antropogenně silně narušený terénními úpravami v souvislosti s výstavbou silničky. Vpravo od něj lemuje potok terasa (do 8 m, níže po toku do 5 m vysoká), se znaky recentního vývoje (laterální eroze a v jejím důsledku i drobné nátrže). Z geomorfologického hlediska je významná i výplň údolního dna nad morénou, v prostoru Vasovy louky ve výšce m n. m. Její výrazně terasovitý charakter o výšce 9 12 m, s nápadným, příkrým, obnaženým a recentní laterální erozí modelovaným svahem zaznamenali prakticky všichni autoři, kteří zde pracovali (viz zvláště ŠEBESTA & TREML 1976, ENGEL 2003a, b). V první z těchto prací je dokonale zdokumentovaná její výrazná forma i fotograficky, což je o to cennější, že pochází z doby, kdy ještě nebyla antropogenně ovlivněná pozdějšími úpravami a byla oproti dnešnímu stavu minimálně zarostlá. Později byl její erozní svah v úseku pod ústím Vasovy strouhy ve dvou etapách protierozně upraven (v první etapě srubově zpevněný kládami, v druhé na úpatí do výše 2 m i gabiony drátokoši) a navíc zarůstá přirozeným náletem dřevin. Vesměs však byla považovaná za obvyklou říční terasu a to navzdory jejím, pro polohu v horském údolí s velkým podélným sklonem dna (4 ), zcela netypickým znakům. Je to v první řadě její velmi mírný podélný sklon v délce téměř 300 m a šířce až dvaceti metrů. V horním a spodním úseku je dokonce její horní plocha téměř dokonale horizontální. Nápadná je i její mimořádně ostrá, celistvá a výškově vyrovnaná horní hrana bez dílčích nerovností. V horní části pod ústím Vasovy strouhy jí tvoří překvapivě homogenní materiál, tvořený vesměs drobnějšími úlomky bez velkých balvanů a bloků. Všemi těmito znaky se liší od ostatních teras jednoznačně fluviální geneze, které můžeme pozorovat ve výše i níže položených částech Jeleního dolu a nelze proto vyloučit ani limnický podíl na jejím vzniku. Zvláště dobré srovnání poskytuje výše proti toku položená, levostranná terasa pod ústím Koulového dolu, která obsahuje výrazný podíl úlomků větších rozměrů a je výškově podstatně nevyrovnanější (5 7 m). Z dalších netypických znaků terasy v prostoru Vasovy louky je velmi výrazný postranní zářez se strmými svahy, který v ní vyhloubila Vasova strouha ústící zde zleva do Jeleního potoka a také výškové rozdělení terasy na dva strmé stupně směrem níže po toku, které vzájemně odděluje až několik desítek metrů široká rovná plocha. Ve světle poznatků o zalednění Vasovy jámy je však zřejmé, že její geneze je zcela odlišná a v Krkonoších zcela unikátní. Podle morénových akumulací vyplnil z boku ústící ledovec údolní dno v celé šířce a nelze proto vyloučit, že směrem proti toku vzniklo drobné hrazené jezero na extraglaciálním toku Jeleního potoka. Sedimenty tohoto předpokládaného jezera, stejně jako morény samotné, je však nutné podrobit další zevrubné analýze. Ta může definitivně rozhodnout nejen o samotné genezi sedimentů v tomto prostoru, ale i o charakteru vývoje zdejšího zalednění. V tomto stádiu výzkumu nelze stanovit, zda případné vzdutí způsobila jen ledová hmota nebo moréna. Existence konvexně jazykovitého výběžku morény o velké mocnosti (až 25 m) svědčí spíše pro kombinovanou genezi, kdy zahrazení způsobil materiál připomínající spíše kamenný ledovec, tj. ledová hmota s vysokým, rámcově polovičním podílem pevné složky. Tímto způsobem hrazená jezera extraglaciálního údolního toku (ať již samotným ledovcem, nebo morénami) nejsou v územích s rozsáhlejším zaledněním ničím neobvyklým (FAIRBRIDGE 1968), ale v podmínkách středoevropských středohor zatím neznámá. Dnes již nelze ani určit, zda v případě existence jezera bylo jeho odvodňování povrchové, nebo zda mělo subglaciální charakter, případně i kombinovaný. Předpokládaná délka jezera dosahovala okolo 250 m, šířka necelých 100 m; jeho maximální plocha by tedy přesáhla jen o málo 2 ha. Za zmínku stojí i skutečnost, že se zde jedná o opačnou situaci než u Labského dolu, kde naopak postranní extraglaciální toky Pudlavy a Dvorského potoka ústily do hlavního zaledněného Labského dolu; zde naopak přehrazoval údolí postranní ledovec. S ohledem na malé rozměry hypotetického jezera i sklonové poměry Jeleního dolu a intenzívní mrazové zvětrávání v glaciálech lze předpokládat, že pokud zde existovalo, poměrně rychle se zaplnilo materiálem transportovaným Jelením potokem a Koulovou strouhou. Tato fluviálně-limnická, nezpevněná výplň byla po zániku ledovce pravděpodobně poměrně záhy proříznutá erozí a v daném úseku tak vznikla výše uvedená atypická terasa. Pro neobvyklý vývoj toku v tomto prostoru svědčí navíc i současná modelace vlastního koryta Jeleního potoka, který zde na úpatí strukturního svahového žebra oddělujícího Vasovu a Koulovou jámu vytváří ostrý ohyb. V něm dochází i v současnosti na ploše

13 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 113 okolo 1 ha k intenzivnímu divočení toku v šířce několika desítek metrů a stálému přemísťování ramen během velkých povodní. O dlouhodobějším charakteru těchto procesů svědčí fakt, že tu na dně údolí vznikly i dva říční ostrovy staršího data (již se vzrostlým lesem) a v korytě dochází za nízkých stavů ke ztrácení vody do permanentně přemísťovaného kamenitého náplavu a jinde naopak k jejímu vyvěrání. Charakteristika ostatních nivačních forem v okolí Vasovy jámy Severně od Vasovy jámy se nachází v severovýchodním svahu Koulí do Jeleního dolu ještě jedna menší, málo výrazná deprese o šířce okolo 250 m, pro kterou zavádím označení Koulová jáma. Odděluje je i svahové žebro pasivně strukturního původu na tvrdších chlorit-muskovitických albitických svorech. I tato jáma přestavuje ve smyslu A-O systémů nivační depresi. Z její závětrné polohy ve smyslu A-O systémů je pravděpodobné, že jí vytvořily sněhové masy, vypadávající z okrajové části turbulentních větrů z plochého temene na rozsoše Koulí. Připadal na ní však již jen malý podíl sněhu, a proto se v ní i přes nejvýhodnější, severovýchodní orientaci nacházelo jen malé firnové těleso s nesrovnatelně menší erozní silou. Nevýrazná vrstevnicová hrana ve svahu svědčí dokonce pro to, že mělo pouze visutý, svahový charakter a nedosahovalo ani k úpatí svahu. Vzhledem k šířce nivační deprese odpovídalo tvarově firnové těleso příčnému firnovému poli (sensu LEWIS 1939) a které v krkonošských poměrech uvádějí ŠEBESTA & TREML (1976). Přechod svahu pod nivační depresí směrem do údolní nivy má zcela ostré úpatí a pravostranné fluviální akumulace pod ním mají v tomto prostoru charakter kamenito-balvanité nejnižší terasy. Poněkud vyšší, balvanité svahy (až 6 m) má protilehlá, levostranná terasa (v mapce jí přesně zachycuje KRÁL 1950), po které prochází silnička, ale v žádném případě jí nelze považovat za morénu případného firnového tělesa Koulové jámy. Neodpovídají tomu ani rozměry a visutá poloha samotné Koulové jámy ani poloha terasy, neboť začíná již v údolí výše nad jámou, na soutoku Jeleního potoka a Koulové strouhy. Za zmínku stojí i skutečnost, že ve svazích Koulové jámy se nachází pět úzkých, převážně žlabovitých murových drah starých mur (s celkem šesti odlučnými plochami), které představují jejich největší seskupení v celém Jelením dole (PILOUS 1977). Polohu Koulové jámy lze přirovnat k situaci na klenbovém vrcholu Jizery (1 122 m) v Jizerských horách (PILOUS 2006), kde vedle hlavní glacigenní deprese Jizerské jámy vznikla na převějích okrajových mas sněhu z vrcholové plošiny vedlejší, málo výrazná nivační deprese Smědavské jámy. V Krkonoších je obdobná situace u ledovce Vlčího dolu v Krkonoších, kde v severním sousedství Vlčí jámy vznikla svahová nivační deprese v prostoru boudy Jitřenka. Nelze vyloučit, že stejnou genezi má i další svahová deprese na opačné, jižní straně Vasovy jámy, též oddělená okrajovým hřebínkem. Je však ještě méně výrazná, což může být způsobené jejím nejmenším podílem na sněhových masách transportovaných z rozsochy Koulí, ale i její nejméně výhodnou, jihovýchodní orientací. I zde by se jednalo pouze o příčné firnové pole ve vyšší části svahu, které nedosahovalo k úpatí. Nivační modelace je pravděpodobná i u dvou drobných pravostranných svahových depresí ve spodní části Slunečného údolí, v závětrné poloze Prostřední hory, které jsou svou polohou obdobou Vasovy jámy. Z hlediska A-O systémů a situování deflačních ploch se u nich jedná o stejný případ jako u masivu Růžové hory a Koulí, jen s tím rozdílem, že zde deflační plochou nebylo ploché temeno (tj. zarovnaný povrch), ale dlouhý (1,5 km), přímočarý a nečleněný jižní svah Sněžky a návazně i Prostřední hory, který umožňoval lineární proudění větru. V důsledku toho zde určitou roli nejspíše hrála vedle vertikální (tj. padavé ) i horizontální (tj. boční ) turbulence. Ve svazích těchto depresí jsou patrné i drobné skalní výchozy. Do prostoru báze severnější a výše položené deprese (v místech ohybu údolí u starého dolu), ve výšce m, klade PARTSCH (1894) relikty bočních morén krátkého údolního ledovce. U báze jižnější deprese, v prostoru soutoku Jeleního a Koulové strouhy ve výši m, zase VITÁSEK (1923, 1924) upozorňuje na balvanité akumulace, u nichž nevylučuje ani ledovcovou genezi. Pozdější autoři (ŠEBESTA 1972, ENGEL 2003a, b) se sice již přiklánějí k jejich pouze deluviálnímu, resp. terasovému charakteru, ale ve světle prezentovaných nových poznatků nelze vyloučit ani kryo-nivační (až geliflukční) původ, tím spíš, že zde nechybějí ani bloky s osami až 3 m dlouhými. Na vzniku rozlehlejší, severnější deprese se mohly podílet i větry vyšší výškové úrovně (tj. proudící nad úrovní vrcholových zarovnaných povrchů a nezasažené proto turbulencí v prostoru Obřího dolu), které proto Sněžku jen obtékaly.

14 114 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 Problematika zalednění Jeleního dolu z paleoklimatického a georeliéfového hlediska Samotná nadmořská výška horní částí Jeleního dolu je při výšce sněžné čáry, uváděné na jižních svazích Krkonoš různými autory mezi 970 až m n. m. (souhrnný přehled viz ENGEL 1997), k zalednění zcela dostatečná (v rozmezí m n. m. na vrcholu Sněžky, resp m na vrcholu Růžové hory až 922 m při soutoku Jeleního a Křížového potoka). I když připustíme poměrně velké rozdíly v názoru na polohu sněžné čáry, můžeme se v tomto směru opřít o srovnání s Obřím dolem bezprostředně sousedním velkým konsekventním údolím s téměř shodnými podmínkami vůči hlavnímu směru větrů A-O systémů. Srovnatelná je i nadmořská výška hlavních deflačních ploch, z nichž docházelo ke svívaní sněhu do obou údolí, lišící se jen zhruba o 50 m. Přesto je rozdíl mezi rozsahem i typem jejich zalednění zcela zásadní. Zcela jiná je ale situace z pohledu mezoklimatických poměrů, konkrétně A-O systémů Krkonoš (JE- NÍK 1961, 2008), v jejichž přesměrování má jako celek konsekventní Obří důl naprosto klíčovou roli. Západní a střední Krkonoše mají pravoúhlý typ říční sítě, na čemž mají zásadní podíl velká subsekventní údolí (Mumlavy, pramenného Labe, Bílého Labe a Dolského potoka), jejichž sz. jv. průběh je v dokonalé shodě s těmito větrnými systémy. Právě díky této shodě a dostatečné deflační ploše mohly vzniknout ve dvou závětrných údolích (pramenného Labe a Obřího dolu) dva největší a jediné skutečně dokonalé údolní ledovce Krkonoš, vymykající se zvláště objemem své ledové hmoty z měřítek ostatních zdejších ledovců. U Obřího dolu však hrála bezpochyby roli i jeho příčná orientace, vyplývající z jeho konsekventního směru, která umožňuje odchycení největšího podílu unášeného sněhu. Zásadní role rozlohy deflační plochy a její kompaktnost pro vyživování ledovců jsou samozřejmě zvláště u relativně nízkých pohoří jako jsou Krkonoše všeobecně známé (viz zvláště ŠEBESTA & TREML 1976, MIGOŃ 1999). Málo doceněná je však role vodících údolí A-O systémů jako další přídavný zdroj co do objemu transportovaného sněhu. Nálevkovité zužování koncových partií těchto údolí spolu se stoupáním dna jejich závěrečných partií urychlovalo natolik proudění vzduchu, že sníh byl transportován do závětrných údolí již i z těchto partií, čímž se výrazně zvětšoval celkový objem přinášené sněhové hmoty (JENÍK 1961, ŠTUR- SA et al. 1973). Údolí Bílého Labe je se svým přímočarým průběhem a relativně vyrovnaným sklonem dna z tohoto hlediska v celých Krkonoších vůbec nejpříhodnější. Tento faktor může i výrazně přispívat k tomu, že vrcholový zarovnaný povrch východních Krkonoš stačil vyživovat na svém východním zakončení nejen výrazně nejobjemnější ledovec Krkonoš v Obřím dole, ale ještě i postranní ledovce Łomniczky a Studničních jam. Příčná, konsekventní orientace Obřího dolu, který je jako celek i relativně nejvíce zahloubený a má i největší hodnotu průměrného sklonu svahů v celých Krkonoších, se však stává zcela přelomovým faktorem pro směrování větrů A-O systémů. Souvisí to s tím, že celá východní třetina pohoří (tj. převážná část povodí Úpy) má v důsledku stočení geologických strukturních směrů krystalinika o 90 (tj. do S J směru) výrazně odlišnou modelaci reliéfu. To se projevuje zvláště v odlišném, stromovitém charakteru říční, a tím i údolní sítě; hlavní údolí vrcholové části jsou proto z reliéfového hlediska jako celek příčná ke směru A O systémů. Zatímco v západních Krkonoších se mohou turbulentní větry v Labských jamách poměrně snadno a plynule znovu zkonsolidovat do lineárního směru v otevřeném prostoru subsekventních údolí Labe a návazně i Bílého Labe, příčné strmé svahy Sněžky a Růžové hory tuto možnost vylučují (SPUS- TA & KOCIÁNOVÁ 1998). Proto se musí na plochém temeni Růžové hory zcela znovu zformovat a získat potřebnou rychlost pro masivní unášení sněhu a navíc zde zcela chybí jakákoliv přídavná role vodícího údolí. To je situace, která nemá u jiného údolí v Krkonoších obdobu, a proto je i objem větrem přemisťovaných mas sněhu do Obřího a Jeleního dolu tak zásadně odlišný. Srovnáním současných sněhových poměrů ve vrcholových polohách (SPUSTA et al. 2003) a délky trvání sněhových polí v Úpské jámě a Jelením dole (ŠEBESTA 1978) lze odvodit, že to je s největší pravděpodobností i hlavní důvod nesrovnatelně menšího zalednění Jeleního dolu, i když celková absolutní výška jeho horních částí je dostatečná. Druhá příčina je rozloha deflační plochy na temeni Růžové hory, která je sice neporovnatelně menší než hlavní, vrcholový zarovnaný povrch východních Krkonoš, ale nikoliv zanedbatelná (Obr. 11). Je však zřejmé, že byla dostatečně velká i pro vznik jednoho,

15 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 115 byť drobného karového ledovce. Zásadní rozdíl je však ve vyhodnocení směru větrů na vrcholové plošině. V dosavadním přístupu badatelů k charakteru zalednění v Krkonoších je dominantní a v podstatě až paušalizující předpoklad, že většina preglaciálních sníženin v hlavních údolních uzávěrech nad sněžnou čarou, byla v pleistocénu zaledněná, přesněji řečeno musela získat charakter karu nebo alespoň nivační deprese (SEKYRA 1968, ENGEL 1997). To se při pečlivém srovnávání konkrétních lokalit nepotvrzuje a právě údolní systém Jeleního dolu je toho dobrým příkladem. Pokud totiž neměly i určitou minimální rozlohu příslušné deflační plochy a byly tudíž vyživované prakticky jen sněhem spadlým in situ, byly zde předpoklady pro vznik firnového tělesa minimální (MIGOŃ 1999) resp. zde vznikla jen stagnující, výplňová masa sněhu, která měla také jen minimální erozní schopnost a nestačila na vytvoření nivační deprese. To jsou případy obou údolních uzávěrů v povodí Jeleního potoka v prostoru Sněžky. Vlastní zakončení Jeleního dolu, tzv. Slunečné údolí na východní straně Sněžky nejeví téměř žádné znaky nivační, či dokonce ledovcové modelace a to v rozporu se značnou výškou v níž se nachází (přesahující m). Příčina je opět ve větrných poměrech, ovlivněných reliéfovými podmínkami. Do výšek téměř m, které dosahuje Růžová hora, platí pro transport sněhu to, co bylo řečeno výše, tj. že turbulencí v Obřím dole přerušené proudění vzduchu se znovu muselo zformovat. Nad touto výškou umožňoval úzký, jehlanovitý tvar Sněžky, vybíhající po větru v klínovité žebro směrem k Obřímu hřebenu a Svorové hoře, vzdušným masám horu rychle obtékat. Nedocházelo zde proto k padavým (vertikálním) turbulencím typickým pro kary, ale jen k méně výrazným turbulencím horizontálním a tvar tedy ani nepodporoval vypadávání sněhu, který byl proto odnášený dál do nižších poloh. Chyběla tu tedy dostatečná deflační plocha. Proto lze v plné míře akceptovat názor ŠE- BESTY & TREMLA (1976), že zde bylo pouze podélné firnové pole (LEWIS 1939), prakticky bez modelační schopnosti. Na většině plochy zde převládalo mrazové zvětrávání, o kterém svědčí jak suťová pole, tak kryoplanační terasy ve východních až jihovýchodních svazích Sněžky. Ještě výrazněji se přerušení lineárního proudění větru projevuje v případě závěru Koulového dolu, kam někteří autoři (SEKYRA 1968, ENGEL 1997, TRACZYK & ENGEL 2002) umísťují nivační depresi a to pravděpodobně pouze s ohledem na poměrně velkou výšku okolo m. To však vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Vrcholový etchplén se v linii západního proudění, tj. v nevýrazném sedle mezi Sněžkou a Růžovou horou, zužuje na pouhých 200 m a vytváří tak plošně zcela nedostatečnou deflační plochu o rozloze necelých 5 ha ve výšce m n. m. Proto zde neměl výstupný a navíc turbulující vítr z Obřího dolu možnost dostatečného zformování a tak je pravděpodobné, že deprese byla zaledněná jen zcela minimálně, pokud vůbec. Závěr údolí proto může být pouze strmějším pramenným úpadem, jakých je v Krkonoších i v nižších polohách více. Naopak jedinou nivační depresi (s průměrem zhruba 100 m) i s vyvinutou horní hranou lze pozorovat v pramenné oblasti jižnějšího Křížového potoka (Slunný důl), ale ta je nejen o něco výše (horní hrana okolo m n. m.), ale hlavně má téměř třikrát větší deflační plochu na vlastním temeni Růžové hory ve výšce až m. I tak je netypická, neboť netvoří pravidelnou amfiteátrovitou formu vyplňující napříč celý údolní závěr, ale je asymetricky posunutá do levého svahu, což má i určitou logiku s ohledem na dále uvedené skutečnosti (směry větrů). Vpravo ji ukončuje erozní zářez s V profilem, který pokračuje ještě asi 150 m dále do svahu, přičemž se nahoru plynule zmenšuje a pramení v něm i samotný Křížový potok. Nivační deprese je natolik mělce zahloubená, že neumožňovala větší akumulaci sněhových mas, které proto byly převívány i přes ní, a pokračovaly dál směrem k Vasově jámě. Nivační depresí prochází vrstevnicový lovecký chodník k lesnické chatě Na Kouli, nad nímž se táhne v mírném svahu v pokračování nivační jámy zhruba 300 m dlouhá, přibližně vrstevnicová kryoplanační terasa. Je ve výšce okolo m a má dobře vyvinutý mrazový sráz z kamenitých sutí. Svědčí o tom, že temeno Růžové hory patřilo k extraglaciálním vrcholovým plochám s výrazným kryogenním zvětráváním, byť samozřejmě v menší míře než Luční a Studniční hora na opačné straně Obřího dolu. Přesné plošné vyhodnocení větrných poměrů v prostoru Růžové hory však naopak ukázalo na existenci skutečného drobného ledovce i s příslušnou karovitou formou a atypickou, typologicky kombinovanou údolní morénou (Ty byly dosud zcela přehlížené,

16 116 OPERA CORCONTICA 49 / 2012

17 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 117 pravděpodobně i v důsledku souvislého lesního porostu.) a navíc ještě dvou dalších, postranních, byť velmi mělkých a málo výrazných, svahových nivačních depresí. Nacházejí se na východním zakončení rozsochy Koulí, vybíhající z vrcholové části Růžové hory k východu, mezi Dolem pod Koulemi a Slunným dolem. Zásadní roli sehrálo v tomto případě poměrně široké a ploché temeno uvedené rozsochy, které umožnilo zvětšení deflační plochy na samotném vrcholovém zarovnaném povrchu Růžové hory až na trojnásobek. Deflační plocha tak dosahuje šířky m a při délce přes 1,6 km představuje celkovou rozlohu přes 70 ha, srovnatelnou již s ostatními krkonošskými glaciálními formami. Proto by bylo spíše překvapivé, kdyby na deflační plochu s takovými parametry nenavazovala žádná ledovcová, nebo alespoň větší nivační forma. Je třeba si také uvědomit, že temeno Koulí má v celé délce mírně a rovnoměrně svažitý charakter (o průměrném sklonu 9,5 ) a v celé délce se nachází nad sněžnou čárou (viz ENGEL 1997). Sklon je však natolik rovnoměrný, že nevyvolával turbulenci vzdušných mas. Ty proto po opětovném zformování srážkových vzdušných mas na temeni Růžové hory pokračovaly v lineárním proudění až na okraj Jeleního dolu, kde se teprve turbulentně propadaly a docházelo k vypadávání sněhu. Tyto skutečnosti potvrzuje i porovnání s ortofotomapami. V důsledku souhry všech výše uvedených okolností došlo proto ke vzniku největšího a současně jediného skutečného ledovce v Jelením dole, který vytvořil i dosud opomíjené glaciální formy, a to jak erozní (karoid), tak akumulační (morénu). V důsledku atypického charakteru deflační plochy představuje erozní karovitá forma ojedinělý tvar v rámci celých Krkonoších a to jak co do polohy, tak typu, neboť představuje postranní (nikoliv však visutou) svahovou formu, situovanou mimo údolní závěr a navíc v jinak extraglaciálním údolí. S výjimkou specifických, visutých karů Labského (Harrachova jáma) a Obřího dolu (Studniční jámy) je to také jediná karovitá forma Krkonoš, která vznikla ve svahové poloze mimo preglaciálních údolních závěrů. Oba předchozí případy však byly součástí většího ledovce, do kterého alespoň v některých obdobích visutě ústily, zatímco v případě Vasovy jámy se jednalo vždy o zcela solitérní ledovcové těleso. Obr. 11. Rozsah zalednění a situace glaciálních a nivačních forem v prostoru východních Vysokých Krkonoš v závislosti na anemo-orografických (A-O) systémech, poloze a rozloze vrcholových deflačních ploch. Legenda: 1. ledovce, 2. firnoviska v nivačních depresích, 3. pochybná nivační deprese, 4. ledovcem hrazené jezero, 5. převládající směry větrů A-O systému na vrcholovém etchplénu východních Krkonoš, 6. směry převládajících větrů nad úrovní vrcholového etchplénu, neovlivněných turbulencí v karech, 7. konsolidační prostor větrů A-O systému za turbulentním prostorem příčného Obřího dolu, 8. vertikálně turbulentní větry A-O systémů, 9. horizontálně turbulentní větry A-O systémů, 10. deflační plochy jednotlivých ledovců východních Krkonoš, 11. deflační plocha Vasovy jámy, 12. deflační plochy jednotlivých nivačních depresí v systému Jeleního dolu, 13. nedostatečná deflační plocha Koulového dolu, 14. kryoplanační terasa. Podle podkladů autora zpracovala Jana Kalenská. Fig. 11. Extent of glaciation and site layout of glacial and nivation forms in the area of the Eastern Upper Krkonoše Mts. in dependence on anemo-orographic systems and relation to the position and size of summit snow-blowing areas. Explanations: 1. glaciers, 2. firn fields in nivation hollows, 3. dubious nivation hollow, 4. glacier-dammed lake, 5. prevailing wind directions of anemo-orographic systems on summit etchplains, 6. prevailing wind directions above summit etchplains (not influenced by turbulence in cirques), 7. zone of consolidation of winds of an A-O systems following its disruption by the zone of turbulence in the Obří důl Valley, 8. vertical turbulent winds of A-O systems in a leeward depression, 9. horizontal turbulent winds of A-O systems in a leeward depression, 10. main snow-blowing areas of individual glaciers, 11. snow-blowing area of the Vasova jáma hollow, 12. snow-blowing area of small nivation hollows in the Jelení důl valley, 13. insufficiently large snow-blowing area of the Koulový důl valley, 14. cryoplanation terraces.

18 118 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 Závěr Jelení důl byl považovaný od samého počátku studia zalednění Krkonoš za jedno z nejméně zaledněných velkých krkonošských údolí a v novějších pracích se pak většinou jeho zalednění dokonce vylučovalo úplně. Připouštěla se zde pouze drobná nivační tělesa v závěrech tří nejvýše položených údolních uzávěrů v povodí Jeleního potoka (Slunečné údolí, Koulový důl, Slunný důl), s možností jejich nevýrazného nivačního přemodelování do podoby nivačních depresí. Terasy, které jsou v Jelením dole vyvinuté naopak poměrně výrazně (patří k největším v Krkonoších) a zpočátku také považované za fluvioglaciální, byly později přehodnocené pouze na fluviální, popř. fluviodeluviální. Podrobný terénní výzkum Jeleního dolu z hlediska rozlohy deflačních ploch v závislosti na A-O systémech a srovnáním s poznatky o zalednění Jizerských hor ve výškových poměrech blízkých sněžné čáře však přinesl zcela nový pohled na charakter zalednění údolí. Na jedné straně se ukazuje, že možnost nivačního přemodelování údolních uzávěrů může být nedostatečnou, tj. příliš malou deflační plochou velmi limitovaná (u podélného firnového pole ve Slunečném údolí, u příčného firnového pole ve Slunném dole) nebo dokonce téměř úplně potlačena (v Koulovém dole). Na druhé straně mohl i přímo na svazích údolí, tj. mimo údolní uzávěry (preglaciální deprese) vzniknout dokonce svahově-karový ledovec, který vytvořil nejen přímo karoidní formu (s nově navrženým názvem Vasova jáma), ale i výraznou a dosud zcela opomíjenou morénu na dně hlavního údolí. Její atypický, krátce jazykovitý charakter, mimořádná mocnost a pravděpodobně i kamenito-ledový charakter podobný kamenným ledovcům mohl umožnit i vznik dočasného hrazeného jezera na hlavním údolním, extraglaciálním toku. Svědčila by pro to existence pravděpodobně geomorfologicky nejdokonalejší terasy ze všech horských údolí Krkonoš. Její vnitřní struktura i některé atypické znaky, které zde vytvořila holocénní eroze, nevylučují, že se původně jednalo o sekundární limnickou výplň údolního dna. Celková délka ledovce až po konec splazu byla 0,6 km, při ploše okolo 15 ha a výškovém rozpětí 230 m ( m n. m.). Délka karu dosahuje 300 m, šířka až 400 m, délka morény dosáhla až 450 m, maximální šířka m a mocnost m; při atypickém charakteru ledovce s dráhou lomenou v pravém úhlu se však délky karu a morény z velké části vzájemně překrývají. V případě, že zde existovalo ledovcem hrazené jezero, mohlo dosahovat délky jen okolo 250 m a šířky necelých 100 m, jeho maximální plocha by proto přesahovala jen o málo 2 ha. Nové poznatky umožňují zařadit Jelení důl mezi krkonošská údolí, která byla v pleistocénu zaledněná i když v poměrně malém rozsahu, ale zato ve zcela odlišné, v tomto pohoří unikátní podobě. Právě existence tohoto ledovce umožňuje vysvětlit genezi jak samotné skalnaté svahové deprese (tj. karoidu), tak mocné údolní akumulace (morény) v hlavním údolí pod ní. Svahový karoid situovaný v erozním horském údolí v poloze mimo preglaciální údolní uzávěr, stejně jako konvexně jazykovitá, čelně-bazální moréna (inklinující pravděpodobně svým složením do podoby blízké kamenným ledovcům) i případná existence ledovcem hrazeného jezera extraglaciálního toku jsou v Krkonoších zcela novými, dosud neznámými fenomény, které tak rozšiřují významným způsobem i dosavadní znalosti o charakteru zalednění tohoto pohoří. Summary Introduction The study of glaciation in the Krkonoše Mts has an over 130-year long tradition. Only a few problems in Central Europe have attracted the attention of so many researchers. Since early times, many ideas have been clarified and improved, but a number of questions remain unanswered. Until the 1990s, scientists relied mainly on field studies of the extent and distribution of both erosion and accumulation glacial forms. It seemed that this method had already exhausted its possibilities and could not bring any new findings. New facts about glacial and nivation topographic forms and knowledge of the crucial role of the size of snow-blowing areas at significantly lower altitudes in the Jizerské hory Mts however show, that comparative geomorphology, together with a precise evaluation of local impacts of anemo-orographic systems, can still yield new results. Although the decisive role of anemo-orographic systems in the glaciation of the Krkonoše Mts (as well as today s spatial distribution and size of avalanches) is now generally accepted by younger generations of geomor-

19 PILOUS: ZALEDNĚNÍ JELENÍHO DOLU 119 phologists, their effects at specific sites tend to be undervalued or even neglected. Results and Discussion This is also true for the Jelení důl valley, the easternmost of the large valleys in the Upper Krkonoše Mts. Most researchers, especially older ones, used to adhere to the opinion that there once was a small glaciated area (including nivation forms in its side valleys). The paucity of certain topographic forms (and, as it turns out, their neglect) has led to utterly erroneous interpretations about former glaciation in the valley. Later glaciation at this site was directly disputed. Local valley accumulation forms were considered to be only glacio-fluvial or colluvial. After the topographic conditions in the Jelení důl valley were assessed from the above mentioned aspect, the former presence of a minute, mostly cirque-type glacier with a very distinctive moraine was noted. This, however, was not at the top end of the valley, as had always been assumed, but in an apparently indistinct slope depression in the central part of the valley. For this depression, I propose the name Vasova jáma hollow consistent with the names of the nearby landscape features (a former chalet, a stream, a meadow). Although it parallels glaciers of the Studniční jámy cirques in the neighbouring Obří důl valley in its lateral position relative to the main valley, the Vasova jáma glacier strikingly differs in the absence of a hanging position. Moreover, the cirque-like depression part of the glacier flowed directly to the bottom of the main valley, where it veered at an almost right angle into a very short valley section. There it also deposited a single but relatively thick moraine of a transitional, terminal-ground character, now forming a distinctive step in the longitudinal profile of the Jelení důl valley. Its tonguelike shape and great thickness of up to 24 m show that the tongue could have also had the character of a rock glacier. Particularly noteworthy, however, is the fact that the glacier flowed into the main, extraglacial valley. This is a unique and entirely exceptional phenomenon within the Krkonoše Mts the exact opposite of the Labský důl valley where, by contrast, extraglacial streams (Pudlava, Dvorský potok) flowed into the glaciated valley from a hanging position. It can be assumed, based on several-metre-thick accumulations consisting of relatively fine-grained fragments above the glacial moraine, that a relatively small, over 2 ha large glacier-dammed lake formed along the main valley stream above the glacier and its valley moraine. The glacier had reached a total length of 0.6 km and an area of 15 ha with an altitudinal span of 230 m (1, m a.s.l.). The cirque itself is max. 300 m long and max. 400 m wide. The greatest thickness of the moraine is 24 m. Snow masses from the lateral part of the snow-blowing area of this glacier also facilitated the formation of nivation hollows, though still rather weak, on both sides of the glacier (the new name for the northern, more pronounced and slightly hanging hollow is Koulová jáma). According to previous opinions, these were glaciated to a small extent, mainly along the upper sections of both tributaries of the Jelení potok stream (Slunečné údolí valley and Koulový důl valley). An evaluation of local conditions suggests probably a very opposite situation: the Koulový důl valley was almost never glaciated, while the Slunečné údolí valley was glaciated most probably by merely a small, tongue-shaped body in the form of a longitudinal snow patch that did not even form a topographically perceptible nivation hollow. Poděkování Za pečlivé vypracování obrázků děkuji paní Janě Kalenské ze Správy KRNAP a za cenné připomínky RNDr. Mileně Kociánové. Literatura ENGEL Z. 1997: Současný stav poznatků o pleistocénním zalednění české části Krkonoš. Geografie Sborník ČGS 102, 4: ENGEL Z. 2003a: Pleistocénní zalednění české části Krkonoš. Przyroda Sudetów Zachodnich 6: ENGEL Z. 2003b: Vývoj pleistocénního zalednění české části Krkonoš. Ms. (dizert. práce, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Praha). 168 str. FAIRBRIDGE R. W. 1968: The encyclopedia of geomorphology. Reinhold Book Corporation New York, Amsterdam, London str. CHMAL H. & TRACZYK A. 1999: Die Vergletscherung des Riesengebirges. Zeitschrift für Geomorphologie N. F., Suppl. Bd. 113:

20 120 OPERA CORCONTICA 49 / 2012 JENÍK J. 1961: Alpinská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku: Teorie anemo-orografických systémů. Nakl. ČSAV Praha. 409 str. JENÍK J. 2008: Anemo-orografické systémy v evropských pohořích. Geografické rozhledy 18, 2: 4 7. KRÁL V. 1950: Stopy činnosti ledovců ve východní části Krkonoš. Ochrana přírody 5, 3: KRÁLÍK F. & SEKYRA J. 1969: Geomorfologický přehled Krkonoš. In: FANTA J. et al. (eds), Příroda Krkonošského národního parku, SZN Praha: KUNSKÝ J. 1948: Geomorfologický náčrt Krkonoš. In: KLIKA J. et al. (eds), Příroda v Krkonoších, Čes. Graf. Unie Praha: LEWIS W. V. 1939: Snow-patch erosion in Iceland. Geographical Journal 94, 2: MIGOŃ P. 1999: The role of preglacial relief the development of mountain glaciation in the Sudetes, with the special reference to the Karkonosze Mountains. Zeitschrift für Geomorphologie N. F., Suppl. Bd.113, PARTSCH J. 1894: Die Vergletscherung des Riesengebirges zur Eiszeit. Forsch. Deutsch. Landes- und Volkskunde 8, 2: PILOUS V. 1977: Strukturní mury v Krkonoších III. část. Opera Corcontica 14: PILOUS V. 2006: Pleistocénní glacigenní a nivační modelace Jizerských hor. Opera Corcontica 43: PILOUS V. 2009a: Vrcholové glacigenní, nivační a kryogenní tvary. In: KARPAŠ R. (ed), Jizerské hory, o mapách, kamení a vodě, Nakl. RK: PILOUS V. 2009b: Vodopády Krkonoš. Krkonoše Jizerské hory 42, 1: PROSOVÁ M. & SEKYRA J. 1961: Vliv severovýchodní exposice na vývoj reliéfu v pleistocénu. Časopis pro mineralogii a geologii 6, 4: SEKYRA J. 1968: Geomorfologická mapa Krkonoš. In: CHALOUPSKÝ J. (ed.), Geologická mapa Krkonošského národního parku, ÚÚG Praha. SPUSTA V. & KOCIÁNOVÁ M. 1998: Lavinový katastr české části Krkonoš v období 1961/ /98. Opera Corcontica 35: SPUSTA V. SEN., SPUSTA V. JUN. & KOCIÁNOVÁ M. 2003: Lavinový katastr a zimní situace na hřebenu české části Krkonoš v období 1998/ /03. Opera Corcontica 40: ŠEBESTA J. 1972: Nivační až glaciální modelace údolních uzávěrů v povodí Úpy. Ms. (dipl. práce, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Praha), 63 str. ŠEBESTA J. 1978: Sněhová pole na české straně Krkonoš. Opera Corcontica 15: ŠEBESTA J. & TREML V. 1976: Glacigenní a nivační modelace údolí a údolních závěrů Krkonoš. Opera Corcontica 13: ŠTURSA J., JENÍK J., KUBÍKOVÁ J., REJMÁNEK M., SÝKORA T. et al.1973: Sněhová pokrývka západních Krkonoš v abnormální zimě 1969/1970 a její ekologický význam. Opera Corcontica 10: TRACZYK A. & ENGEL Z. 2002: Glacjalna i peryglacjalna geomorfologia Karkonoszy. Przyroda Sudetów Zachodnich, Supplement 1: TRACZYK A., ENGEL Z., JANÁSKOVÁ B. & KASPRZAK M. 2008: Glacjalna morfologia wierzchowiny Gór Izerskich w świetle badań w rezewacie Rybí loučky (Republika Czeska). Landform Analysis 9: VITÁSEK F. 1923: O starých ledovcích na Krkonoších. Sborník ČSZ 29, 4: VITÁSEK F. 1924: Naše hory ve věku ledovém. Sborník ČSZ 30, 1 2: