MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura Mgr. Pavla Ondrušková POHLEDY DO ŽÁNRU TATÍNKOVSKÝCH POHÁDEK Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc. Brno

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Pavla Ondrušková 2

3 Poděkování Děkuji především vedoucímu své práce doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc. za cenné rady a připomínky a za vstřícnou pomoc při psaní této práce. Děkuji také své rodině a partnerovi za podporu. 3

4 Obsah 1 Úvod Materiálová a teoretická východiska práce Tatínkovské pohádky Nonsensově-parodický typ autorské pohádky Tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama Tatínkovské pohádky Ludvíka Středy Tatínkovské pohádky Zdeňka Svěráka Imaginativní typ autorské pohádky Tatínkovské pohádky Petra Piťhy Povídačky na pomezí mezi pohádkou a příběhovou prózou ze života dětí Tatínkovské pohádky Jiřího Stránského Ilustrace tatínkovských pohádek Závěr Literatura

5 1 Úvod V literatuře pro děti a mládež vydané po roce 1989 se objevuje nápadná skupina knih, v jejichž názvu je použito slovo tatínek. Jedná se o knihy: Tatínku, ta se ti povedla (1991) Zdeňka Svěráka, Tatínkovy pohádky (1997) Ludvíka Středy, Tatínkovy pohádky (1997) Erbena, Kuldy a Říhy, Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006) Arnošta Goldflama, Tatínek se vyplatí (2005) Františka Nepila, Tatínkovy pohádky (2009) Petra Piťhy. Při hlubším prozkoumání mezi nimi najdeme skupinu knih se shodnými rysy. Jde o knihy Svěráka, Středy, Goldflama a Piťhy. 1 K nim, ačkoli v názvu tatínka nemají, řadíme ještě dvě knihy Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002). Tuto skupinu knih označujeme jako tatínkovské pohádky. Problematika tatínkovských pohádek zatím příliš prozkoumaná není. Existují dílčí studie, které se věnují některým aspektům tohoto okruhu literatury, ale monografie o tatínkovských pohádkách stále chybí. Proto jsem se touto prací rozhodla přispět k poznání zatím málo probádané oblasti tatínkovských pohádek. Z tatínkovských pohádek jsem se jako s první seznámila s knihou Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla. Zaujalo mě, že Svěrák staví do pozice vypravěče pohádek postavu do té doby nezvyklou tatínka. Oslovil mě také jeho postoj k ústnímu vyprávění. To Svěrák postavil na piedestal všech schopností. Nejenže se v knize ústnímu podání pohádky přiblížil, ale také vybídl všechny rodiče k tomu, aby svým dětem pohádky vyprávěli. Na rozdíl od častého nešvaru jen kritizovat a nenabízet řešení, se Svěrák k problematice vyprávění a kontaktu dětí s rodiči vyjadřuje komplexně a konstruktivně, přesně nabízí návod, jak se mohou rodiče dětem přiblížit. Toto vše vložil do textu autorské pohádky tak, že didaxí nenudí, neobtěžuje, ale vyvažuje ji komikou, aniž by poslání knihy upozadil. Propracovanost Svěrákova textu a myšlenka návratu k pohádkovému povídání, které se v moderní uspěchané době vytrácí, mě zaujala natolik, že jsem začala pátrat po dalších podobných knihách a ukázalo se, že po roce 1989 jich v české literatuře máme hned několik. Tatínkovské pohádky jednotlivých autorů spojuje jejich vize o významu rodiny a komunikace mezi rodiči a dětmi. Tyto autorské pohádky překvapují svou výjimečností, invenčně tvořivým přístupem, imaginací a zároveň univerzálností. K tatínkovským pohádkám 1 Tatínkovy pohádky (1997) Erbena, Kuldy a Říhy jsou souborem vybraných pohádek zmíněných autorů. K postavě tatínka se vztahují pouze názvem. Jsou součástí ediční řady nakladatelství Knihy nejen pro bohaté, které vydalo i Maminčiny, Babiččiny a Dědečkovy pohádky. Do specifické kategorie neřadíme ani knihu Františka Nepila Tatínek se vyplatí (2005). Ani ta nemá společné rysy s vymezenou kategorií pohádek. Jedná se o knihu, která vysvětluje předškolním dětem a začínajícím čtenářům, kdo jsou členové rodiny, co je to město apod. 5

6 řadíme nově také knihu Petra Piťhy, která se v odborné literatuře o této skupině knih dosud neobjevila. Je to dáno zejména tím, že byla vydána až v roce Cílem této práce je prozkoumat problematiku tatínkovských pohádek z několika hledisek. Na tatínkovské pohádky se zaměříme z hlediska návratu k tradičnímu vyprávění pohádek, z hlediska role tatínka v těchto pohádkách. Zkoumat budeme také obraz rodiny a motiv odloučení. Zaměříme se na kompozici pohádek, vyhodnocovat budeme i žánr jednotlivých útvarů a to, jak autoři pracují s didaxí a komikou. Zmíníme se také o adresátovi jednotlivých textů. 6

7 2 Materiálová a teoretická východiska práce V této práci vycházíme z hlediska primární literatury vždy z prvního vydání knih: Tatínku, ta se ti povedla (1991) Zdeňka Svěráka, Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002) Jiřího Stránského, Tatínkovy pohádky (1997) Ludvíka Středy, Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006) Arnošta Goldflama, Tatínkovy pohádky (2009) Petra Piťhy. K autorské pohádce přistupujeme na základě definice Jaroslava Tomana, kterou uvádí v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992). Jeho definice zohledňuje problematičnost žánru autorské pohádky a dovoluje nám k autorské pohádce řadit i knihy Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002), které stojí na pomezí žánru pohádky a příběhové prózy ze života dětí. Klasifikovat budeme autorskou pohádku také podle Jaroslava Tomana. Ten ve studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století (2003) vymezuje její tři typy: imitativně-inovační, nonsensově-parodická a imaginativní. 2 Problematika tatínkovských pohádek zatím příliš prozkoumaná není. Jedinou samostatnou studií, která se zabývá některými aspekty tatínkovských pohádek, je Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století (2005) Naděždy Sieglové. Větší pozornost věnovala některým tatínkovským pohádkám ve studii Role vypravěče v pohádkách pro malé čtenáře (2004) 3 Milena Šubrtová. Informace o tatínkovských pohádkách se ale objevují zatím spíše jen sporadicky. Kategorie tatínkovských pohádek se dotýká Věra Vařejková v publikaci Česká autorská pohádka (1998). Jaroslav Toman se o nich zmiňuje ve své studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století (2003) jako o specifické typologické variantě. Svatava Urbanová poukazuje na tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama a Jiřího Stránského ve studii Magnetická pole české literatury pro děti a mládež na začátku 21. století (2009). 2 Podrobněji viz Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost inovace. Ed.: Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo, In Urbanová, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia,

8 V rámci své diplomové práce Podoby autorské pohádky na počátku 21. století (2007) uvádí tatínkovské pohádky jako jednu z kategorií současné autorské pohádky Dagmar Pinďáková. Informace o autorech knih jsme čerpali z literárních slovníků, z rozhovorů s autory, z odborných článků, které o jednotlivých autorech a jejich dílech byly napsány, popř. z jejich odborných studií a jiných publikací. Okolnosti vzniku jednotlivých knih jsme zjišťovali buď při rešerši výše uvedeného materiálu, nebo v předmluvách či doslovech knih. Žánrové rysy jsme určovali na základě srovnání moderní autorské pohádky s pohádkou lidovou a také autorské pohádky s příběhovou prózou ze života dětí. Drželi jsme se v tomto ohledu knih Jaroslava Tomana Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992) a Současná česká literatura pro děti a mládež (2000). Využili jsme také knihy Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury (2006) Jany Čeňkové a kol., Luisy Novákové Proměny české pohádky (2009) a definic žánrů ze Slovníku literární teorie (1977) Štěpána Vlašína a kol. Pro vyhodnocení toho, zda určité prvky v knize směřují spíše k dospělému nebo k dětskému adresátovi (popř. k jakému dětskému adresátovi), jsme vycházeli ze specifik jednotlivých vývojových etap dětského čtenářství, které uvádí Jaroslav Toman v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992). Přínosná byla z hlediska problematiky dětského čtenáře také Tomanova kniha Dětské čtenářství a literární výchova (1999). Z ní jsme čerpali zejména informace o vztahu dítěte ke komice a didaxi. Vycházeli jsme také z článku Svatavy Urbanové Magnetická pole české literatury pro děti a mládež na začátku 21. století (2009), v němž se věnuje tématu přesahu adresáta v moderní autorské pohádce. Významná z hlediska vyhodnocování vlivu pohádek na dětského recipienta byla pro nás kniha psychologa Michala Černouška Děti a svět pohádek (1990). Jako východisko pro charakteristiku komiky v tatínkovských pohádkách jsme zvolili dvě knihy. Základní rysy jazykové komiky jsme čerpali z práce Bohuslava Brouka Jazyková 8

9 komika (1941). 4 Komiku situační a jazykovou 5 jsme také charakterizovali podle přístupu francouzského filozofa Henriho Bergsona v knize Smích (1993). K ilustraci v tatínkovských knihách jsme přistupovali na základě knížky Blanky Stehlíkové Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež (1984). 4 Jeho podrobnému rozpracování jazykové komiky na dílčí typy se v této práci nevěnujeme. Z hlediska zaměření práce není totiž podrobné vystižení komiky jednotlivých tatínkovských pohádek naším hlavním cílem. Proto zůstáváme v této práci u základní charakteristiky komiky v díle. Vyhodnocujeme komiku jazykovou a situační. 5 V českém překladu knihy je užíváno označení komika slovní namísto komika jazyková. Protože je však v odborných pracích týkajících se naší problematiky užívanější označení komika jazyková, budeme se pro lepší srozumitelnost držet tohoto termínu. 9

10 3 Tatínkovské pohádky Tatínkovské pohádky dělíme v této práci do tří kategorií, které vychází z Tomanovy klasifikace autorské pohádky. Toman rozlišuje imitativně inovační, nonsensově parodickou a imaginativní autorskou pohádku. 6 Tatínkovské pohádky se však v mnohých případech ocitají na pomezí žánrů, proto při jejich dělení pracujeme také s Tomanovou charakteristikou prózy ze života dětí. 7 Tatínkovské pohádky tedy podle převládajících rysů rozlišujeme na nonsensověparodické, imaginativní a ty, které jsou spíše prózou ze života dětí - tzv. povídačky Nonsensově-parodický typ autorské pohádky Nonsensově-parodický typ autorské pohádky je podle Jaroslava Tomana 8, z jehož klasifikace vycházíme, založen na humorné parodii archetypální poetiky žánru pohádky. Parodický přístup, spjatý s absurdním viděním světa, s fantazijní hrou a improvizací, deformuje tradiční látky, náměty, motivy, syžetová schémata i jazyk pohádky. Tento typ autorské pohádky staví na humorné mystifikaci, nonsensu, hyperbole, paradoxu či situační a jazykové komice. Parodie zasahuje jak tradiční pohádkový svět, tak i ten dnešní. Osobitou modifikaci tohoto typu znamenají příběhy osnované na dětské představově fantazijní a naivní interpretaci skutečnosti, v níž se prolíná fiktivní s reálným, takže nezřídka oscilují mezi pohádkou a povídkou ze života dítěte. 9 K nonsensově-parodickým autorským pohádkám řadíme knihy Arnošta Goldflama Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006), dále knihu Ludvíka Středy Tatínkovy pohádky (1997) a knihu Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla (1991). 6 Podrobněji viz Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost inovace. Ed.: Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo, Podrobněji viz Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. Století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost inovace. Ed. Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo Tamtéž, s

11 Tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama Arnošt Goldflam Abych vám vyprávěl o svých neobvyklých úspěších, které mám, díky své pilnosti, pracovitosti, obrovské erudici a komunikační schopnosti, nevyjímaje ani řadu dovedností ale to už není tak dáno studiem a prací jako talentem; a to se nedá naučit. Otec v Goldflamově hře Já je někdo jiný Arnošt Goldflam se narodil v Brně. Po maturitě krátce na přání otce studoval medicínu, poté v sedmdesátých letech režii na brněnské JAMU. Prošel řadou zaměstnání, pracoval jako pomocný dělník ve slévárně, na brněnském výstavišti či jako úředník. Byl členem brněnské recesistické bohémy. Arnošta Goldflama lze považovat za všestranného umělce. Věnuje se výtvarnému umění 10, divadlu, filmu a literatuře. Od roku 1993 je ve svobodném povolání. Jako režisér působí v několika českých i zahraničních divadlech (nejdéle v brněnském HaDivadle). Divadelní hry také píše. Jeho divadelní tvorba je charakteristická čerpáním námětů z rodinného života, řeší problematiku vztahů mezi generacemi, dětství či vztah k otci (např. hra Návrat ztraceného syna, 1983). Goldflam píše také pro televizi a rozhlas. V televizi i ve filmu se uplatňuje i jako herec. Od nového tisíciletí se Arnošt Goldflam projevuje stále výrazněji jako prozaik. Typickým znakem Goldflamovy tvorby je autobiografičnost. Ta prostupuje celým jeho dílem, projevuje se ve výtvarném umění, divadelní tvorbě i literatuře. Goldflam a tvorba pro děti Arnošt Goldflam je autorem tří knih určených dětem: Tatínek není k zahození (2004), Tatínek 002 (2006) a Standa a dům hrůzy (2008). Jeho zatím nejúspěšnější knihou je Tatínek není k zahození. Za ni získal Goldflam v roce 2005 ocenění Magnesia Litera za nejlepší knihu pro děti a mládež. Kniha Tatínek 002 byla 10 Goldflam není jako výtvarník příliš známý, avšak několikrát samostatně vystavoval. Věnuje se zejména grafice, malbě a keramice. 11

12 oceněna v anketě Suk 2006 čteme všichni. Tyto dvě knihy řadíme do kategorie tatínkovských pohádek a budeme se jim věnovat podrobněji v následující kapitole. V knize Standa a dům hrůzy není hlavním hrdinou tatínek, jako ve dvou knihách předchozích, ale chlapec Standa a jeho dva malí kamarádi. Ti spolu prožívají strašidelná, místy až hororová dobrodružství. Tento příběh byl zdramatizován brněnským divadlem Polárka. 11 Goldflamovy tatínkovské pohádky K tatínkovským pohádkám Arnošta Goldflama řadíme dvě knihy. Ta první, Tatínek není k zahození, vyšla v Nakladatelství Andrej Šťastný v roce O dva roky později bylo vydáno její volné pokračování v podobě knihy Tatínek 002. Obě pohádkové knížky ilustrovala manželka autora Petra Goldflamová Štětinová. Knihy obsahují shodně 15 autorských pohádek. První knihu o tatínkovi věnoval Arnošt Goldflam svým dětem Sylvě a Otoníčkovi, druhou Sylvě, Otoníčkovi a Mimi Ireně. Goldflamovy děti byly totiž prvními recipienty těchto pohádek. Autor příběhy o tatínkovi vyprávěl nejprve svým dětem, poté dostal nabídku k rozhlasové dramatizaci těchto pohádek a teprve pak byly vydány knižně. Vyprávění a kontaktovost textu Věra Vařejková uvádí, že autorská pohádka na rozdíl od folklorní pohádky, která ve své nejvlastnější podobě představuje vypravěčský výkon, je od okamžiku svého vzniku literárním textem. 12 Toto však v případě Goldflamových tatínkovských pohádek neplatí. Na počátku jeho knih byl vypravěčský akt. Jak si ukážeme později u dalších autorů, toto pravidlo je porušeno i u nich. Jeho popření se tak stává charakteristickým společným rysem tatínkovských pohádek. Obě tatínkovské knihy Arnošta Goldflama vychází z toho, že pohádka se vypráví. Procesu vyprávění přikládá Goldflam značnou důležitost. Proto v knižním vydání pohádek usiloval o to, aby se co nejvíce přiblížil jedinečnosti ústního podání. Jedním z prostředků, který text mluvenému projevu přibližuje, je kontaktovost. Té je dosaženo oslovováním recipientů. K němu dochází prostřednictvím ustálených formulací, které otevírají a uzavírají jednotlivé pohádky. Úvodních formulací je několik variant: Dobrý večer, milé děti 13 ; Dobrý večer, moje milé děti 14 ; Milé děti 15 ; Milé moje děti 16. Z formulací je tedy patrný adresát pohádky dítě, 11 V květnu 2010 ji divadlo uvedlo v režii Konráda Popela. 12 Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 5, 11, 17, 22, 28, 62, 72, 77. Viz také: Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 43, 48, 54, 61, 68, Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 38, 43, 47, 52, 57, 67. Viz také: Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 5, 11,

13 ale také to, kdy si má pohádku číst, nebo kdy mu má být předčítána. Pokud autor dostál co nejpravdivějšímu zachycení původně ústně vyprávěných pohádek, dozvídáme se z těchto formulací, že pohádky vyprávěl svým dětem před spaním. Uvození pohádky, ačkoli je spíše oslovením recipienta, navázáním kontaktu s ním, můžeme chápat také jako moderní inovaci klasického pohádkového úvodu bylo nebylo. Závěrečných formulí se v knize objevuje také více druhů, ale v zásadě jsou obměňovány jen formulačně, nikoli obsahově. Vypravěč se vždy s dětmi loučí, vyzve je k tomu, aby už šly spát a byly tak šikovné jako jejich tatínek. Jedná se například o tyto varianty: Teď ale jděte spát, ať jste zítra tak šikovní a silní jako ten váš tatínek. Dobrou noc! 17 A vy běžte už taky, ať jste zítra tak šikovní a silní a stateční jako ten váš tatínek! Dobrou noc! 18 A vy už dneska běžte taky, ať jste zítra zrovna tak šikovní a silní jako ten váš tatínek! Dobrou noc! A nezapomeňte! Tatínek není k zahození! 19 Recipienti jsou v úvodních a závěrečných formulích oslovováni přímo, tedy v 2. osobě množného čísla. Toto explicitní oslovování čtenářů zvyšuje kontaktovost knihy a otevírá, popř. uzavírá, komunikační kanál mezi vypravěčem a malým čtenářem. Kontaktovosti je užíváno i v průběhu vyprávění, a to tak, že malí recipienti mohou nabýt dojmu, že se popisovaný příběh stal přímo v jejich rodině: A tatínek s maminkou šli taky domů. Uložili vás do postýlky a protože byli unavení, tak šli taky brzy spát. 20 Kontaktovost v obou Goldflamových knihách je univerzální a záměrná. Pokud by autor nechtěl malého recipienta do příběhu zahrnout, mohl by jednoduše vyprávět v 1. osobě o své rodině, nebo využít 3. osobu. Goldflam fabuluje tak, aby kromě kontaktních prvků i další aspekty vyprávění podpořily dojem, že příběh se skutečně v rodině recipienta udál. Tento záměr naplňuje tím, že hlavní postavy nemají jména. Jsou označovány pomocí svého statusu v rodině jako maminka, tatínek, děti, kluk, holka. 21 Těmito mechanismy Goldflam dosahuje jedinečného efektu: na jedné straně se stává vypravěčem pro všechny děti, na druhé straně přitom zachovává kouzelnou intimitu vyprávění právě oním vztažením příběhu ke konkrétnímu recipientovi. Goldflamův příběh se svou formou stává jakýmsi univerzálním příběhem a zároveň intimním světem přístupným komukoli. Intimita zůstává při vkročení recipienta do světa vyprávění zachována Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 17, 25, Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Pouze jednou se v knize Tatínek 002 objeví jméno Goldflamova syna Toníčka. 22 K tomuto procesu právě díky užití 2. osoby dojde v případě, že si recipient čte knihu sám, i pokud mu ji rodič předčítá. 13

14 Aby byly Goldflamovy příběhy o tatínkovi a jeho heroických činech pro malého čtenáře uvěřitelnější, předkládá autor důkazy, že se skutečně staly. Například tatínek je za uzdravení prezidenta odměněn samotnou hlavou státu: A napsal tatínkovi pěkný dopis, že mu moc děkuje, a poslal mu krásný dárek. Byla to jeho vlastní fotka, sám ji podepsal neocumlaným perem a pak nechal zarámovat. 23 Aby však Goldflam dostál svému záměru mystifikovat malého čtenáře, zamaskuje vzápětí tento důkaz slovy: Jenomže při stěhování se vám asi nějak ztratila nebo co, takže nikdo neví, kde teď je. Škoda. 24 A opět podnítí dětskou fantazii a podpoří reálnost příběhu tvrzením: Ale když je pan prezident v televizi, tak se vždycky dívá rovnou na tatínka a trošku jakoby mrkne. Však někdy si toho všimni. 25 Právě takovým předkládáním důkazů a jejich následným maskováním společně s kontaktovostí se snaží autor fikcí zasáhnout a obohatit svět recipienta a přesvědčit ho o tom, že se příběhy opravdu staly. 26 To je díky povaze dětské psychiky možné. Svět malého dítěte se právě onomu světu pohádky velmi podobá, a proto mu také pohádka jako žánr recepčně vyhovuje. 27 K žánru autorské pohádky Tematicky čerpá Arnošt Goldflam z nejbližší reality, která obklopuje malého čtenáře. Příběhy zasazuje do rodiny, jejíž chod je stanoven obyčejnými úkony, jako je jídlo, spaní nebo nákup bot. Podle Mileny Šubrtové hrozí tematizace rodinného života rizikem, že vyprávění sklouzne k trivialitě: Nezřídka právě traktování každodenního rodinného provozu s autentizačními prvky stojí za publikačními pokusy začínajících autorů, kteří se domnívají, že vyprávění, s nímž sklízeli před spaním úspěch u vlastních dětí, je hodnotnou uměleckou literaturou. 28 To se však v případě Goldflamových tatínkovských pohádek nestalo. Goldflam každý příběh ozvláštňuje originálními zápletkami a také užíváním pohádkových prvků. Prvků typických pro tradiční pohádku najdeme v Goldflamově díle několik. Dodržována je zde místní a časová neurčitost. Časová neurčitost je však často vztažena k dítěti, ale nikdy ne tak konkrétně, aby bylo možné určit, kdy přesně se událost stala: Jednou, to už je dávno, to jste ještě nebyli na světě, šel tatínek do města, do obchodu, něco koupit. 29 Poslyšte, co se zas jednou 23 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s Tamtéž. 25 Tamtéž. 26 O reálné možnosti obohacování světa malého čtenáře prostřednictvím fantazie autora příběhu píše např. Věra Vařejková. Více viz: Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s Více viz: kapitola Vývojové etapy dětského čtenářství v knize: Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992.; Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, Šubrtová, M. Autenticita, intimita a osobní prožitek v literatuře jako jedna z tendencí polistopadové prózy pro děti a mládež. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s

15 přihodilo, když jste byly úplně malinké, právě nedávno jste se narodily, ještě vás museli vozit v kočárku a dávali vám plínky, no prostě nemluvňata. 30 Jedná se tedy vždy o dobu či věk recipienta, který si ještě nemohl pamatovat, tudíž je otevřena cesta k jakékoli fabulaci. Výjimku z hlediska místní neurčitosti tvoří pohádka Tatínek a strašidelné Brno. V ní se objevuje několik reálných míst, jako město Brno či hrad Špilberk. Pohádková neurčitost místní a časová podporuje univerzálnost příběhu a také dojem, že se opravdu stal v rodině recipienta. Dalším pohádkovým prvkem, který se v Goldflamových knihách objevuje, jsou pohádkové postavy. V reálném světě, který slouží vždy jako východisko příběhu, se v průběhu děje objevují antropomorfizovaná zvířata a typicky pohádkové postavy, jako víly, čerti nebo draci. Ty se obvykle postarají o vytvoření zápletky, určitého problému, který pak tatínek jako hlavní hrdina řeší. Namísto kouzelných pohádkových předmětů však užívá vlastní rozum a nápady. Kupříkladu v pohádce Tatínek a drak lidožrout zachrání maminku ze spárů draka. Klasický pohádkový námět (drak sežere všechny krásné panny z města a zbývá už jen ta nejhezčí, kterou se vydává zachránit nejodvážnější muž) je zde ozvláštněn rozuzlením. Tatínek sice tak, jako v tradičním pojetí tohoto pohádkového motivu krásku maminku 31, zachrání, ovšem provede to moderními prostředky. Lidožravého draka rozřeže na kousky motorovými pilami. Ačkoli se jedná o poměrně důvtipný a originální nápad, jeho realizace je poněkud drsná. V tomto podání se autor přibližuje drsnosti až morbidnosti folklorních pohádek. Do moderní autorské pohádky se tedy dostávají věci v pohádkách dosud neužívané. U Goldflama je to například již zmiňovaná motorová pila, nafukovací lehátko nebo robot. Souhlasíme s Lucií Markovou, že takovou aktualizací pohádkového prostředí se autoři přibližují současnému dětskému čtenáři. 32 Goldflam nejenže čerpá prvky z moderního světa, ale také se k němu ve svých tatínkovských pohádkách vymezuje. Například v pohádce Tatínek a zlí bacilové tatínek zachrání a vyléčí velmi nemocné děti, ale pak mu přijde dopis: Pak přišel ještě tatínkovi dopis z ministerstva zdravotnictví, kde mu děkovali za přínos ke zdraví národa, zvláště dětí, a za to, že to všechno vyzkoušel na svém vlastním těle. To že se ale nesmí, a tak že zároveň musí zaplatit velkou pokutu. 33 Absurdnost počínání různých úřadů paroduje Goldflam v několika pohádkách. Takovéto ironizování nesmyslných předpisů však směřuje spíše k dospělému adresátovi. Dětský čtenář by stěží pochopil ironii, protože s fungováním podobných institucí nemá žádné zkušenosti. Naopak u dospělého adresáta může tento trefný postřeh vyvolat komický efekt. 30 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s Máme na mysli maminku jako postavu Goldflamových pohádek, tedy partnerku tatínka. 32 Marková, L. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s

16 Goldflam ve svých tatínkovských pohádkách tedy mísí realitu s fikcí. Pohádkové prvky zde obohacují reálný svět a tvoří tak kompaktní celek. Takový pohádkový svět může být velmi podobný světu, který vytváří dětská fantazie, v níž realita od fantazie nebývá zcela jasně oddělena. Goldflamovy pohádky jsou svým přístupem velmi demokratické. Velké příběhy totiž nejsou určeny jen vyvoleným princům a princeznám, ale obyčejným lidem, jako je tatínek. Ten letí do vesmíru, aby tam napravil čas, léčí hlavu státu, ačkoli není doktor, nebo zachrání planetu před vzbouřenými roboty. Významné úkoly tedy připadají tatínkovi, který k jejich řešení přistupuje na první pohled nesmyslně, jeho metody však fungují. Princip demokratičnosti ve volbě hrdinů má však i druhou stránku. Kromě toho, že se obyčejnému člověku může stát výjimečná událost, tzv. významné osobnosti nejsou nad ostatní lidi vyvýšeny. Svět celebrit tak autor zbavuje aury výjimečnosti a stahuje je zpátky mezi obyčejné lidi. To se stalo například v případě, kdy tatínek po neúspěchu našich sportovců šel sám soutěžit na olympiádu, aby napravil republice reputaci a vyhrál čtyři zlaté medaile. Několikaletá snaha a tréninky tedy nebyly našim sportovcům k ničemu a tatínek je mohl bez jakékoli přípravy, navíc dobře najedený, snadno překonat. Tatínek například také řídí tryskáč, když pilot omdlí, ačkoli k tomu nemá žádnou kvalifikaci:,inu býval jsem v mládí tak trochu leteckým modelářem, i nějakého toho draka jsem dětem udělal, tak se snad v tom létání trochu vyznám!ʻ 34 Opět je zde tedy využit princip nonsensu a také částečně parodie 35. Goldflam staví příběhy tak, že autority v nich nejsou hodny takového respektu, jak se jim často ve společnosti, někdy neodůvodněně, dostává. K podobnému závěru dochází i Lubomír Sůva, který se věnoval Goldflamově divadelní tvorbě. Ve studii Příběhy brněnského voyeura uvádí, že základním rysem Goldflamových příběhů je to, že velké příběhy jsou určeny obyčejným lidem. Tato charakteristika tedy spojuje tatínkovské pohádky s dramatickou tvorbou Arnošta Goldflama. 36 Obraz rodiny V moderní autorské pohádce dochází v souvislosti se zobrazováním soudobé reality také k proměně hlavních hrdinů. Těmi se stále častěji stávají obyčejní lidé. V Goldflamových tatínkovských pohádkách je hlavním hrdinou tatínek a vedlejšími postavami maminka a děti. V některých příbězích se také objevují pohádkové postavy. Rodina však hraje v Goldflamových pohádkách výsadní roli. 37 Zobrazena je na pozadí každého příběhu. Děje všech pohádek také 34 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s V tomto případě lze uvažovat o parodii chování všeználků. 36 Více o tématu viz: Sůva, L. Příběhy brněnského voyeura. In: Písek a jiné kousky. Arnošt Goldflam. Brno: Větrné mlýny, 2010, s Rodina je pro Goldflama typickým východiskem. Velmi často ji zobrazuje také ve svých divadelních hrách. Více viz Kovalčuk, J. Arnošt Goldflam (náčrt k portrétu). In: Písek a jiné kousky. Arnošt Goldflam. Brno: Větrné mlýny, 2010, s. 17,18. 16

17 směřují k tomu, aby byla rodina kompletní a spokojená. Rodina je také tím, kdo hodnotí tatínkovy činy. Její ocenění je nejvyšší možné, kterého může tatínek dosáhnout. Rodina je v Goldflamových pohádkách zobrazena jako malý svět, jakási základna, z níž se vše odvíjí. Jako červená nit se všemi příběhy tatínkovských pohádek proplétá rodinná soudržnost, harmonické soužití rodičů a jejich láska k dětem. Opakované zobrazování tohoto motivu utvrzuje malého recipienta v tom, že takové fungování rodiny je správné. Rodina je vždy na straně dobra. Pohádka svou jednoduchou fabulí, jasnou polarizací dobra a zla, pochopitelnými zápletkami a krásou jazyka předvádí chaotický a nesrozumitelný svět před vyvíjející se dětskou duší ve srozumitelných obrazech. To je asi ta nejdůležitější funkce pohádky: strukturovat skutečnost. 38 Rodina se v Goldflamových pohádkách stává předobrazem celé společnosti a vzorem, jak by měla fungovat (lidé by si měli nezištně pomáhat, mít se rádi, žít v harmonii s ostatními). Rodinu staví Goldflam ve svých tatínkovských pohádkách na pomyslný piedestal společnosti. Pomyslný boj o rodinu se odehrává v pohádce Tatínek a roboti. Tato pohádka testuje smýšlení dětí o rodině. Mohou si totiž vybrat nové rodiče, pokud jim ti staří již nevyhovují. Američani poslali zase takovou stavebnici a ty děti, které nebyly spokojeny se svými rodiči, tak si mohly sestavit nové, klidně i oba, nebo jenom jednoho [...] A nebyli ani tak moc drazí, protože jako protihodnotu brali právě ty maminky nebo tatínky staré, co už je ty děti nechtěly [...] Kdo chtěl, mohl se podívat dozadu a tam mu ukázali, jak se nepotřební rodiče šrotují. 39 Toto nemorální východisko je prezentováno jako přirozený stav, nikdo se nad ním nepozastavuje. Když nabídne tatínek dětem, aby ho vyměnili, nechtějí. Opět tedy Goldflamova rodina funguje jako vzor. Děti nepodlehnou líbivé možnosti a nechají si rodiče své, protože je mají rády. Aby bylo jasné, že toto je správné rozhodnutí, za nemorální chování ostatních dětí dochází k trestu. Roboti se vzbouří a chtějí zničit lidstvo. V kritické chvíli se však objeví hrdina, který všechny zachrání tatínek. Tento motiv pohromy za nemorální chování působí až biblicky a je pro všechny, kdo si neváží rodiny, výstrahou. Rodina je v Goldflamově podání vždy harmonická, kompletní a funkční, jednoduše taková, která zajistí dítěti spokojené dětství a je mu oporou a ochranou v každé situaci. Taková rodina, v čele s hlavním hrdinou tatínkem, pak dokáže zvítězit nad jakýmkoli, i nadpřirozeným, problémem. Postava tatínka Tatínek je v Goldflamových pohádkách hlavním hrdinou. Jeho charakter je formován jednak prostředím, ve kterém se vyskytuje (tedy rodinou), jednak překážkami, které musí překonávat. 38 Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990, s Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s

18 Řeší problémy dvojí druhu: ty, které jsou vystavěné na pohádkovém základě, a ty, které vychází z moderní reality. Tatínek se tedy utkává s vílami, čerty a draky, ale řeší i nemoc prezidenta nebo neúspěch českých olympioniků. S každým úspěchem je jeho sebevědomí posíleno a troufá si nebojácně v dalších pohádkách na obtížné úkoly a soupeře. Tatínek je hrdina, který se rozhoduje zachraňovat ve chvíli, kdy už si nikdo jiný netroufá. Obvykle je o pomoc požádán, jako například v pohádce Tatínek a tryskáč:,a co vy, interesantní pane statné postavy, inteligentního pohledu a mužného zevnějšku, vy byste si nevěděl rady? Nemohl byste pomoci nám bezbranným a slabým?ʻ 40 Někdy se tatínek rozhodne zakročit sám od sebe: Všichni si lehli na zem, pokladní hned dávaly do pytle peníze a tatínek si říkal, že je to špatné, protože už všechny peníze utratil a teď nemá na dárky a jestli ti lupiči všechno odnesou, tak bude zle! Rozhodl se, že je zkusí přesvědčit. 41 Motivace tatínkova jednání jsou často velmi nesmyslné a směřují k nonsensovému vyznění pohádky. K překonání vzniklého problému užívá tatínek výhradně svého rozumu a svých nápadů. Ke zneškodnění soupeře využívá jen moderních pomůcek, nikdy ne pohádkově kouzelných. Takto tatínek vždy uspěje a zapříčiní vítězství dobra nad zlem, jak je tomu v klasické pohádce. Stejně jako tradiční pohádkový hrdina je pak za své vítězství oceněn v našem případě maminkou a dětmi. Campbell v knize Tisíc tváří hrdiny uvádí, že hrdina je člověk, kterému se podařilo probojovat přes svá osobní a místní historická omezení ve prospěch všeobecně platných lidských forem. Vize, ideje a inspirace takového jedince pocházejí z primárních zdrojů lidského života a myšlení. Nevypovídají pak o současné rozpadající se společnosti a duši, ale o neuhasitelném zdroji, skrze nějž se obrodí společnost. 42 Goldflamův tatínek je přesně takovým hrdinou. Nezachraňuje pouze svou rodinu, ale zasahuje i ve prospěch celé společnosti stejně tak bezelstně, jako když bojuje o své nejbližší. Goldflamův tatínek se však také značně blíží pohádkovému typu hloupého Honzy 43. Úspěchu stejně jako Honza tatínek dosáhne vlastní chytrostí, občas je ale spíše lenivý než aktivní. Stejně jako hloupý Honza je tatínek prostého původu. Goldflam však typ hloupého Honzy posouvá dál, místy postavu tatínka směřuje až k typu akčního hrdiny. V případě Goldflamova tatínka se nejedná o tradičního pohádkového hrdinu, jehož charakteristiky jsou pouze kladné. Jedná se spíše o reálnou postavu. Tatínek je sice neuvěřitelně statečný, ale někdy se i bojí, občas je mu třeba připomenout, že by se měl víc věnovat dětem. Nejde o žádného autoritativního muže, nýbrž o hodného a veselého tatínka, který ochrání svou 40 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s Tamtéž, s Campbell, J. Tisíc tváří hrdiny. Praha: Portál, 2000, s Tatínka přirovnáváme k pohádkovému typu hloupého Honzy tak, jak jej vykresluje Karel Čapek v knize Marsyas čili Na okraj literatury. Více viz Čapek, K. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, s

19 rodinu. Je to postava, která je jakousi jedinečnou směsí pohádkové hrdinnosti a zároveň zcela obyčejného trochu ospalého muže, který sám sebe ironizuje. Naděžda Sieglová popisuje Goldflamova tatínka jako postavu, která vybočuje z pohádkového schématu tím, že autor umožní čtenáři,sesaditʻ tátu z piedestalu a přiblížit ji reálné, ovšem nedehonestující realitě. 44 Tatínek sice působí při svém počínání komicky, ovšem ne tak, že by se mu jiné postavy smály. Postava tatínka v podání Arnošta Goldflama má určité autobiografické rysy. Goldflam přiznává, že postavu tatínka vytvořil podle sebe. Když bylo mé dceři Sylvě asi deset let, vyprávěl jsem jí smyšlené pohádkové příběhy. V nich jsem já coby tatínek vždy nějakým nedopatřením vykonal záslužný čin. 45 To, že Goldflamův hrdina tatínek je z velké míry autor sám, respektuje i ilustrátorka knih, Petra Goldflamová Štětinová. Hlavního hrdinu kreslí tak, že skutečně vypadá jako Arnošt Goldflam: hrdinovu kulatou hlavu zakrývají spíše fousy než vlasy, nosí malé brýle a je silnější postavy. Autor si tak děláním legrace z hlavního hrdiny vlastně dělá legraci sám ze sebe. Autobiografičnost je pro Goldflamovu tvorbu typická. Objevuje se i v jeho výtvarných a divadelních dílech. Didaxe Postava tatínka je v obou knihách nositelem komična i didaxe. Didaktické prvky začlenil do svých pohádek Goldflam citlivě a nenápadně. Hlavním poselstvím, které chce malému recipientovi Goldflam předat, je obraz harmonicky fungující rodiny, který se objevuje ve všech pohádkách. Prostor, jaký fungující rodině věnuje, svědčí o tom, jak velkou důležitost Goldflam rodině přikládá. Další prvky didaxe jsou dílčího charakteru. Malý čtenář je poučen o tom, že důležitá moudra lze najít v knihách (tatínek vítězí nad strašidly poté, co si o nich přečte v knihách), že je lepší řešit problémy domluvou než násilím (tatínek také vítězí nad rozzlobenými mimozemšťany nikoli násilím, ale domluvou). Také postava maminky je nositelkou didaxe. K poučení přispívá například tím, že nedovolí dětem dívat se na reklamy a kupovat si věci z nich, protože jsou to podvody. Didaxe tedy směřuje jak k obecným zásadám chování, tak také ke konkrétním problémům moderní reality a je tak pro dítě velmi dobře využitelná. Poučení se dostává dětem také o fungování rodiny. Dozvídají se to, jak se jejich rodiče seznámili nebo jak se děti narodily. Prezentovány jsou také úkony běžné denní reality, jako je snídání, že se jede na dovolenou nebo že se musí koupit nové boty, když dětem noha vyroste. Didaktická stránka je v obou knihách tatínkovských pohádek spíše upozaděna, vytlačuje ji dobrodružství. To často působí spíše opačným než didaktickým způsobem. Například v pohádce Tatínek a lupiči do bytu po odchodu rodičů přijdou zloději a děti místo zavolání 44 Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005, s Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, přebal knihy. 19

20 policie si s lupiči poradí samy. Takový postup by jistě neměl dětem sloužit jako postup hodný nápodoby. Upozaděná didaktická funkce pohádek pravděpodobně vychází z původu vyprávění. Goldflam pohádky vyprávěl svým dětem zejména pro pobavení. Výchovné prvky nemusel do pohádek příliš vkládat, protože didakticky mohl na své děti působit přímo i v jiných situacích než při vyprávění pohádek. Komika Nejvýraznějším prvkem Goldflamových tatínkovských pohádek je humor. Autor pracuje s komikou jazykovou 46 a komikou situační 47. Jazyková komika se projevuje například v pohádce Tatínek a strašidelné Brno. Zde komický efekt vyvolává specifická mluva lidí a různých strašidelných postav, které hovoří brněnským hantecem. 48 Například brněnský drak říká:,já su brněnské drak a každýho sfutruju, kdo se bude nějak šprajcovat!ʻ 49 Goldflam k vytvoření komického efektu užívá také doslovnosti. Například v pohádce Tatínek a bankovní lupiči přisuzuje označení útvar rychlého nasazení tomu, že rychle nasazují pouta. V obou Goldflamových knihách však převládá komika situační. Ta se takřka vždy váže na situaci, v níž figuruje tatínek. Komický efekt vzniká kupříkladu z nedorozumění. V pohádce Tatínek a divadlo si nedorozumění uvědomuje jen recipient příběhu, nikoli postavy ve fiktivním světě. Tatínek se rozhodne zabránit tragédii v divadelní hře Romeo a Julie. Vstoupí do představení, hlavní hrdiny rychle obeznámí s tím, kdo vlastně je a kdo není mrtev, odvrátí tak tragédii a nakonec celé divadlo tleská tatínkovi, že hrdiny zachránil. Takovéto a podobné bizarní tatínkovy činy vyvolávají komický efekt. Situační komika se rodí také z nadsázky. V pohádce Tatínek a olympijské hry si tatínek do hlediště vezme tolik jídla, že je nereálné, aby je unesl, natož pozřel. Kumulací dalších a dalších potravin je umocněno komické vyznění jeho počínání. Velký podíl na tvorbě humoru má u Goldflama nonsens. Nesmyslná řešení situací vedou sice ve fiktivním světě k úspěchu, ale na recipienta působí spíše humorně než heroicky. Příkladem nonsensového řešení je například tatínkovo počínání v pohádce Tatínek a velryba, v níž hlavní hrdina zachraňuje děti, které na širé moře velryba odnesla: Tatínek trochu brblal, jak byl rozespalý:,proč musím všechno dělat já?ʻ Ale už si přitom nasazoval ploutve, na oči potápěčské brýle, od sousedů si půjčil druhé lehátko a vytahoval ze 46 Pod pojmem jazyková komika chápeme komiku, kterou vytváří jazyk. Je nepřeložitelná a závisí na větné stavbě a výběru slov. Více viz Bergson, B. Smích. Praha: Naše vojsko, Pod pojmem situační komika rozumíme tu, kterou sice jazyk vyjadřuje, ale je přeložitelná do cizího jazyka. Komicky se vztahuje k lidem a situacím. Více viz Bergson, B. Smích. Praha: Naše vojsko, Hantec je nespisovná varieta češtiny, která je užívána na území města Brna a jeho okolí. V knize je zohledněno, že ne všichni čtenáři budou této varietě rozumět, a proto pohádka začíná malým ilustrovaným slovníčkem. 49 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s