Aleš Binar, Ph.D. VYBRANÉ REGIONÁLNÍ KONFLIKTY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA

Transkript

1 Aleš Binar, Ph.D. VYBRANÉ REGIONÁLNÍ KONFLIKTY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA Rozšiřující studijní text k předmětu Vybrané kapitoly světových a českých dějin (VKD)

2 Válka v Indočíně a ve Vietnamu ( ) Před druhou světovou válkou byl Vietnam součásti Francouzské Indočíny. Jednalo se o kolonii Francie, která vznikla během osmdesátých let 19. století a zahrnovala tři dnes samostatné státy, Kambodžu, Laos a Vietnam. Po porážce Francie v roce 1940 ovládala toto území vláda Vichystické Francie. Ta však, jako formální spojenec Německa, musela ustoupit expandujícímu Japonsku a povolit vstup jeho vojenským jednotkám do Indočíny. V jižní Číně vznikla mezitím, v roce 1941, z iniciativy Komunistické strany Indočíny, v jejímž čele stal později od srpna 1945 HO ČI MIN, Svaz boje/liga za nezávislost Vietnamu (Viet Minh). Po porážce Japonska využil Viet Minh mocenského vakua a ovládl území Vietnamu; zde byla dne 2. září 1945 vyhlášena Vietnamská demokratická republika. Vietnamská lidová armáda, v jejímž čele stál generál VO NGUYEN GIAP, nebyla zpočátku rovnocenným soupeřem Francouzů. Teprve od roku 1949 přicházela pomoc Číny, po roce 1950 se dostavily první vojenské úspěchy a boje se postupně rozšířily do Laosu a Kambodže. Francouzské vojenské velení, v jehož čele stál generál HENRY NAVARRE, připravilo operaci Castor; francouzské jednoty byly v listopadu 1953 vyslány na západ severního Vietnamu s cílem zabránit vietnamskému pronikání do Laosu a případně donutit Viet Minh svést rozhodující bitvu; u Dien Bien Phu, kde zůstalo obklíčeno asi mužů francouzských jednotek, probíhaly v březnu až květnu 1954 intenzivní boje. Viet Minh využil taktiku lidské vlny, čímž francouzské jednotky vyčerpal a donutil dne 7. května 1954 ke kapitulaci. Celkem v bitvě padlo 2200 francouzských vojáků. Ztráty vietnamské strany dosáhly včetně raněných počtu mužů. Výsledek bitvy měl rozhodující význam pro průběh ženevské konference. Protože Francie nebyla schopna zastavit nápor komunizmu, bylo rozhodnuto prozatímně rozdělit Vietnam na část severně od 17. rovnoběžky, kde mocensky dominovala komunistická strana, a na jižní Vietnam s režimem NGO-DINH-DIEMA; v roce 1965 nahradil NGO-DINH-DIEMA NGUYEN VAN THIEU, který se u moci udržel až do roku Předpokladem pro znovusjednocení Vietnamu měly být volby. K nim však nikdy nedošlo. Současně bylo dohodnuto neutralizovat Laos a Kambodžu. Dne 20. července 1954 byla zastavena palba a o den později podepsána mírová dohoda.

3 Ženevské dohody sice formálně ukončily válku v Indočíně, avšak ani jedna strana smlouvy nedodržela. Krátce poté rozhořela se občanská válka v Laosu a zanedlouho se politická stabilita zhroutila i v samotném Vietnamu. V jižním Vietnamu existoval proti režimu široký odpor, jenž od roku 1958 přerostl v ozbrojený odpor, realizovaný organizacemi např. Cao-dai a Hoa-Hao. V prosinci 1960 byla proto založena Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu, která disponovala jednotkami Lidové armády osvobození, které vešly ve známost pod názvem Vietcong. Národní fronta měla podporu severního Vietnamu, však během války, ale především po roce 1968, přerostla podpora v úplné ovládnutí Národní fronty. K prvnímu většímu střetnutí mezi Vietcongem a jihovietnamskými jednotkami došlo v lednu 1963 u vesnice Ap Bac. Během krátké doby ztratil jižní Vietnamu kontrolu nad většinou svého území. Tyto okolnosti donutily USA, aby podpořily dosud sporadickou podporu režimu. K tomu přispěl i incident v Tonkinském zálivu. Dva americké torpédoborce byly v srpnu 1964 napadeny plavidly severního Vietnamu. Vzápětí Kongres USA přijal rezoluci o Tonkinském zálivu, která dávala prezidentovi pravomoci k odražení ozbrojených útoků. Jako první začaly letecké útoky na severní Vietnamu. Severovietnamští komunisté rozhodli o vyslání pravidelných jednotek Vietnamské lidové armády do jižního Vietnamu, kam dorazily v květnu Mezitím v březnu 1965 požádal velitel americké armády ve Vietnamu generál WILLIAM C. WESTMORELAND o vyslání dalších jednotek do Vietnamu. Přítomnost amerických vojáků narůstala, až dosáhla půl milionů mužů. Prvním větším bojovým střetnutím americké armády byla bitva v údolí la Drang v listopadu Poté začala intenzita bojů výrazně narůstat. Bojové střety byly doprovázeny ukrutnostmi, jak vůči zajatcům, tak vůči civilistům, kterých se dopouštěly obě strany. Mediální ohlas vyvolalo především vypálení vesnice My lai v březnu Ze strategického hlediska byly americké jednotky v komplikované situaci. Měly na straně jedné zabránit šíření komunizmu, avšak jejich aktivita nesměla překročit míru, která by donutila některou z komunistických mocností k intervenci. Cílem USA tudíž nebylo protivníka porazit, ale zabránit mu ve vítězství.

4 Zásadní význam pro celkový průběh války měla ofenzíva Tet, kterou zahájil Vietcong na stejnojmenný svátek nového roku, který připadal na poslední lednový den roku Útok směřoval vůči většině vietnamských provinčních měst, především Saigonu. V několika příštích dnech však americké a jihovietnamské jednotky byly schopny přejít do protiofenzívy. Ani porušením příměří a překvapivým útokem, ani masovým nasazením všech dostupných prostředků nezískal Vietcong převahu, ofenzíva vedla pouze k decimaci jeho jednotek; zatímco ztráty Američanů a Jihovietnamců činily asi 4000 mužů, Vietcong ztratil na vojáků. Mírová jednání v Paříži, zahájena v květnu 1968, skončila neúspěšně. Z vojenského hlediska byla ofenzíva katastrofou Vietcongu, avšak vyvolala veliký ohlas mezi americkou veřejnosti. Ta již nebyla nadále ochotna tolerovat účast USA ve válce; následovala vlna protestů a demonstrací, které donutily Američany k omezení vojenské podpory jihovietnamskému režimu. Nový prezident RICHARD NIXON se rozhodl proto vietnamizovat válku; vietnamizace byla odpovědí na neúspěch předchozí politiky prezidenta LYNDON B. JOHNSONA amerikanizovat tuto válku a zabránit tím šíření komunizmu. Počet amerických vojáků poklesl na jednu desetinu, když dosáhl v roce 1973 počtu mužů. Počet vojáků americké armády ve Vietnamu v letech 1960 až 1973 Rok Počet mužů (vojenští poradci) (vojenští poradci) Poslední velkou operací vietnamské války byl velikonoční ofenzíva. Ofenzívu zahájila dne 30. března 1972 severovietnamská vojska, během ní byla obsazena důležitá část území jižního Vietnamu. Americká vojska obnovila nálety na severovietnamské cíle a současně přešla vojska jižního Vietnamu do ofenzívy. Výsledkem bojů ukončených koncem léta 1972 bylo

5 posílení vlivu severního Vietnamu jak na jihovietnamském území, tak na mezinárodním poli, především na pařížské konferenci, která jednala o podmínkách ukončení války. Dne 27. ledna 1973 byla v Paříži podepsána smlouva o ukončení války ve Vietnamu; nejvíce z jejich ustanovení vytěžil severní Vietnam, který mohl ponechat svou armádu na teritoriu jižního souseda. Poté, co v březnu 1975 opustily poslední americké jednotky jižní Vietnam, provedl severní Vietnam rozsáhlou invazi. Přestože jihovietnamská vláda se obrátila na USA o pomoc, tentokrát byla jejich žádost Kongresem zamítnuta. Dne 30. dubna 1975 bylo dobyto hlavní město jižního Vietnamu, Saigon, čímž válka fakticky skončila. Závěr. Válka ve Vientamu stala USA padlých mužů a odhalila hlubokou krizi americké společnosti; ve veřejném mínění se hovořilo o tzv. vietnamském syndromu. Obsazení jižního Vietnamu bylo totiž interpretováno jako porážka nejvyspělejšího kapitalistického státu nevelkou a zaostalou zemí. Prestiž USA zůstala otřesena až do konce osmdesátých let. Ve Vietnamu si válka vyžádala na 2 miliony životů, statisíce raněných, samotná země a její hospodářství byla v troskách. Při započítání ztrát v důsledků rozšíření bojů do Laosu a Kambodže, lze celkový počet obětí války vyčíslit až na 4,5 milionů lidských životů. Přes tyto ztráty se sjednocený komunistický Vietnam dokázal přenést. Vietnamská vláda využila nestability politických systému v sousedním Laosu a Kambodži a mocenskou politikou aspirovala povznést Vietnam na lokální velmoc; v jistém směru se tento záměr zdařil, vedl však k izolaci země a k ozbrojenému konfliktu s Čínou. Slovníček pojmů Severní Vietnam byl státem ovládaným komunistickou stranou. Byl sice vyhlášen již v roce 1945, skutečně však vznikl až roku 1954 na základě ženevských dohod jako Vietnamská demokratická republika. Měl rozlohu km², v roce 1960 měl obyvatel, roku 1974 pak obyvatel. Jeho hlavním městem byla Hanoj. Jižní Vietnam byl státní útvar, jehož oficiální název zněl Vietnamský stát, později Vietnamská republika. Oficiální diplomatické uznání získal v roce 1950, jeho teritorium bylo definitivně vytyčeno v roce 1954 (odtud přívlastek jižní ). Měl celkovou rozlohu

6 km², v roce 1955 žilo na jeho území asi 12 milionů obyvatel, v roce 1974 pak 19,5 milionů. Hlavním městem byl Saigon. Politický systém státu byl nestabilní, výrazným rysem jihovietnamské politiky bylo soupeření jednotlivých politiků o moc. V roce 1955 se k moci dostal Ngo-ding-Diem, který v zemi vládl jako diktátor. Z těchto důvodů nenacházela vláda jižního Vietnamu podporu mezi svými občany. Ho Či Min (vlastním jménem Nguyen-tat-Thant, ), vůdce vietnamské komunistické strany. Jeho jméno znamená Ten, kdo je osvícený. Stal v čele Komunistické strany Indočíny a později v čele Dělnické strany Vietnamu, která byla ustavena v roce Po vzniku Vietnamské demokratické republiky stal se od roku 1955 až do své smrti jejím prezidentem. Richard Milhous Nixon ( ), americký prezident, zvolený v roce 1969 za republikánskou stranu. Po svém nástupu zahájil proces vyvazování USA z války, avšak podmínil jej uzavřením čestného míru. Mír byl pak uzavřen v roce 1973.

7 Vietnamská invaze do Kambodže a Čínsko-vietnamský konflikt (1978 a 1979) V Kambodži vládl od roku 1975 komunistický režim tzv. Rudých Khmérů. Rudí Khmérové byli politicky orientování na Čínu, ve které spatřovali svůj vzor; současně Čína tento režim podporovala. Kromě sporů vyplývajících z faktu, že Vietnam usiloval o vlastní mocenskou politiku a za jeho hlavního spojence možno označit Sovětský svaz, přistupoval ke zhoršování vzájemných kambodžsko-vietnamských vztahů fakt, že Rudí Khmérové vytýkali Vietnamu nedostatek podpory komunistickému hnutí v Kambodži během vietnamské války a údajnou nízkou politickou radikálnost. Dalším aspektem byl fakt, že v Kambodži existovala vietnamská menšina, kterou tamní režim perzekuoval. Tato perzekuce vedla až k vlně odchodu etnických Vietnamců do Vietnamu. Již od jara 1975 docházelo na kambodžsko-vietnamských hranicích ke střetům. V květnu 1975 podnikly kambodžské jednotky výpad na vietnamské ostrovy. Hranice se znova stala problematickou během roku Odpovědí na vpád kambodžské armády na vietnamské území byl vpád skoro mužů vietnamské armády do Kambodže. Po rychlém postupu se však jednotky brzy stáhly. Od rou 1978 podporoval proto Vietnam odboj vůči Rudým Khmérům, především vojenský. Kambodžská vláda odpověděla zintenzivněním perzekuce vietnamské minority a pohraničními incidenty. Protože Kambodža odmítala diplomatické řešení vzniklého sporu, vpadly dne 25. prosince 1978 vietnamské divize do Kambodže. Postup vietnamské armády byl rychlý a již dne 7. ledna 1979 byl obsazen Phnompenh. Kambodžská armáda nebyla schopna klást adekvátní odpor, během střetů byla rozbita a její zbytky se pokusily vést guerillový boj. Vietnamská invaze do Kambodže se stala záminkou k zásahu kambodžského spojence, Číny. Ta dne 17. února 1979 zahájila útok na Vietnam. Čínské armádě se zdařilo obsadit několik měst, avšak nebyla schopna pro odpor podstatně lépe organizované vietnamské armády dále postupovat. Dne 5. března oznámila Čína záměr stažení svých vojsk, což také během deseti dnů realizovala. Závěr. Události v letech 1978 a 1979, vietnamská invaze do Kambodže a čínská invaze do Vietnamu odhalily latentní napětí mezi komunistickými režimy. Události prohloubily

8 roztříštěnost komunistického bloku, neboť přestože Vietnam byl považován za sovětského spojence, ve skutečnosti aspiroval na vlastní mocenskou politiku. Konflikty mezi komunistickými režimy poukazují v širších souvislostech na fakt, že navzdory spřízněné ideologii jsou jejich diplomatická vztahy konfliktní. Aftermath. Na území Kambodže byla vytvořena Kambodžská lidová republika. Ta však nezískala větší podporu. S cílem zlepšit své mezinárodní postavení oznámil Vietnam v roce 1988 stažení svých vojsk a do 26. září 1989 opustila poslední vietnamská jednotka území Kambodže.

9 Doporučená literatura FREY, Marc: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu. Praha Litomyšl 2003, 210 s. NOVOTNÝ, Josef: Úředně zapomenutá válka. Historie francouzské přítomnosti v Indočíně. Olomouc 2003, 86 s. ODSTRČIL, Michal: Bitva cizinecké legie Dien Bien Phu. Brno 2012, 255 s. The Pentagon Papers. Gravel Edition. Boston Beacon Press Dostupně on-line: [ ] SYRUČEK, Milan: V zajetí džungle. Nejdelší válka 20. století. Praha 2007, 342 s. WELSH, Douglas: Úplná historie vietnamská války. Praha 1995, 176 s.