Tereza Pršalová Seminář pro protohistorii a raně středověké období ZS BÝČÍ SKÁLA

Transkript

1 Tereza Pršalová Seminář pro protohistorii a raně středověké období ZS BÝČÍ SKÁLA Jeskyně Býčí skála se nachází v Josefském údolí mezi městy Adamov a Křtiny, ve střední části Moravského krasu severně od Brna. Spolu s Rudickým propadáním tvoří druhý nejdelší jeskynní systém v České republice o celkové délce přes 13 kilometrů. Historie lokality První písemná zpráva o Býčí skále pochází z roku 1663 od Martina Alexandra Vigsia, řeholníka zábrdovického kostela, který se zmiňuje o nálezech kovových předmětů a lidských koster (Adámek 1972, 8). Jeskyně byla opředena několika pověstmi, např. že byla za pohanských dob chrámem boha Moravanů Svantovíta, že byla v noci osvětlena ohněm a byly z ní slyšet výkřiky nebo že se u ní zjevoval bílý nebo ohnivý býk (Náplava Přichystal 1995, 88). Ve 40. letech 19. století se v jeskyni začalo s těžbou písku, při které byly nacházeny bronzové předměty, části nádob a lidské kosti. V roce 1867 zde Jindřich Wankel, otec moravské archeologie, objevil paleolitické sídliště (magdalénien), v té době první v rakousko-uherské monarchii (Němec 1985, 5). O prázdninách roku 1869 nalezli v Býčí skále bratranci Felklovi známou bronzovou sošku býčka. Tento vyjímečný nález se stal silným impulsem k důkladnějšímu průzkumu jeskyně, a tak v roce 1872 zahájil Jindřich Wankel v tzv. Předsíni Býčí skály systematický výzkum za podpory knížete Jana z Lichtenštejna. Byly zde objeveny předměty z doby halštatské, zvířecí a lidské kosti, pocházející ze 40 jedinců. Wankel situaci interpretoval jako pohřeb halštatského náčelníka (Němec 1985, 5-6). V roce 1882 pak vydal publikaci Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit, přeloženou roku 1988 Vratislavem Grolichem ( Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti ). Pokračovatelem výzkumu v Býčí skále se stal Karel Absolon, vnuk Wankela. Poslední archeologický výzkum v jeskyni proběhl v roce 1943 pod vedením Karla Huckeho. Následující rok začaly úpravy Předsíně jeskyně na německou podzemní továrnu, které zničily zbytky nálezové situace, a tak není úplná revize situace již možná (Sklenář Sklenářová Slabina 2002, 92). Celá sbírka byla roku 1883 prodána Antropologické společnosti ve Vídni, která ji darovala Přírodovědnému muzeu (Naturhistorisches Museum). V roce 1969 pak proběhla v Praze, Brně a Bratislavě výstava Hallstatt a Býčí skála. Výzkum a nálezy Předsíň Býčí skály měla podle Wankelova nákresu z roku 1872 délku 45 m a šířku 14 m při vchodech, 6 m v nejužším místě a téměř až 18 m v zadní části (Náplava Přichystal 1995, 38). Při hodnocení nálezové situace můžeme vycházet jen ze schematického půdorysu a jednoho profilu, ve kterém Wankel rozlišil 3 vrstvy. Nejspodněji se měla nacházet žlutá jeskynní hlína s kostmi jeskynních mědvědů. Ve skutečnosti ale nejníže ležely říční štěrkopísky s valounky břidlic. Wankel se do této vrstvy asi neprokopal. Ve druhé vrstvě od spodu ležela jednak hromada vápencových balvanů a úlomků a jednak černá vrstva s uhlíky, která obsahovala zuhelnatělé obilí a jiné organické zbytky. V této vrstvě dále Wankel rozlišil dvě ohniště, kde mocnost nahromaděných uhlíků dosahovala až 0,5 metru (Dvořák 1994, ). Na ohniště nasedala bílá krusta, podle Wankela určená jako přepálený vápenec, v níž byla část lidských i zvířecích kostí, bronzové předměty a střepy nádob. Dnes je prokázáno, že ona bílá krusta je ve skutečnosti jeskynní sintr (bělavá hornina, která vzniká vysrážením uhličitanu vápenatého na stropech, stěnách a podlahách jeskyň). Nejvyšší vrstvou pak byly písky a štěrky Jedovického potoka, které po povodních zakryly všechny pozůstatky hmotné kultury včetně kosterních (Dvořák 1994, 351). Wankel se mylně domníval, že písek a štěrk byl nasypán na pohřeb halštatského velmože. Ale o této vrstvě můžeme bezpečně říci, že vznikla až ve středověku občasnými záplavami, tudíž nemá nic společného s halštatskými událostmi (Náplava Přichystal 1995, 39). V Předsíni jeskyně bylo objeveno spoustu předmětů, které svědčí o výjimečnosti tohoto naleziště. Nejznámějším nálezem je nepochybně bronzová soška býčka, která byla nalezena v keramické nádobě a původně byla připevněna na jiném předmětu (Náplava Přichystal 1995, 48-49). Jde o unikátní předmět importovaný zřejmě z velké dálky (možná z Egypta). Při severní skalní

2 stěně se nacházelo menší ohniště, které zaujímalo plochu asi 30 m² a obsahovalo zuhelnatělé dřevo a obilí, dvě sekyry, střepy z velkých nádob a několik spálených skleněných perel. Odtud prý měla být vyzvednuta soška býčka. Dále od vchodu odkryl Wankel velké ohniště, které opět obsahovalo zuhelnatělá dřeva a dále části vozů (železné obruče, kování), pozůstatky spálených lidských kostí, zvířecí a lidské kosti, střepy z nádob, zuhelnatělé organické látky, bronzové a zlaté šperky, skleněné i jantarové perly. Zde byl také nalezen kruhový bronzový násadec na hůl, označovaný Wanklem jako žezlo a dále bronzová přilba, snýtovaná ze dvou částí. U jižní stěny bylo položeno kamenné dláždění sestavené z plochých desek, na kterém byly zvířecí a lidské kosti, zuhelnatělé obilí, kostra vepře a kostra muže. Mezi tímto dlážděním a velkým ohništěm ležela na dvou kamenech kamenná deska, kterou Wankel označil za oltář. Na ní ležely dvě useknuté paže s bronzovými náramky, zlatými prsteny a také polovina lebky. Několik metrů za dlážděním byly nakupeny bronzové nádoby, z nichž byla většina naplněna obilím, v jedné z nich byla lidská lebka. Na podlaze jeskyně, poblíž velkého ohniště a kamenného dláždění bylo přes 40 lidských koster a dvě kostry koňů s useknutými hlavami a končetinami. Lidské kostry ležely různě přes sebe, ve všech možných polohách a některým chyběly paže, jiným nohy a některé měly useknuté hlavy. Mezi kostrami byly hromádky střepů z nádob, šperky z bronzu a zlata, hromádky skleněných a jantarových perel a zuhelnatělé obilí (Nekvasil 1969, 39-40). Poslední skupinu nálezů Wankel odkryl v zadní části jeskyně a interpretoval ji jako pozůstatky pravěké kovárny. Zde už neležely lidské kostry a ozdobné předměty, ale bronzové a železné předměty, jako např. bronzový plech, snýtované velké kotle, bronzová držadla ke kotlům, železné pruty, kladiva, dláta, kovadliny, srpy, klíče, licí formy z kamene a bronzu atd. (Náplava Přichystal 1995, 43-44). Wankel udává, že celkem bylo z jeskyně vyzvednuto nejméně 300 náramků, většinou vyrobených z bronzu. Dále dva turbanovité duté kruhy, nejspíše nošené na nohou, asi 15 spon a 3 až 4 jehlice. Z bronzových předmětů byl mimo jiné nalezen zcela zachovalý bronzový kotlík se závěsy, bronzová žebrovaná cista s pohyblivými držadly, zlomek bronzového pancíře s vytepanou postavou troubící na trubku, část řetězu z dutých bronzových kruhů, 4 bronzové vlasové čelenky atd. V Býčí skále byly objeveny i zlaté předměty 8 zlatých čelenek, 2 masivní náramky a 8 spirálovitých prstenů. Možná jich bylo i více, protože Wankel dostal svolení k výkopům od Jana z Lichtenštejna jen pod tou podmínkou, že mu odevzdá zlaté předměty (Náplava Přichystal 1995, 54-58). Železné předměty jsou reprezentovány 3 dýkami, 8 sekerami, 2 kopími, 2 noži a předměty z tzv. pravěké kovárny. Za zmínku jistě stojí nález železného dutého prstenu, který rozpoutal diskuze ohledně jeho technologické výroby. Karel Stránský po provedení různých analýz potvrdil, že prsten byl spíše vykován a svařen z plechu oceli než odlit. Odlití tak tenkostěnného odlitku z oceli by prý vyžadovalo teplotu nad 1530 C, kterou tehdy nebylo možno získat (Stránský 1985, 52). Nález obrovského souboru skleněných perel (asi 45OO kusů) a asi 1300 jantarových perel, svědčí opět o vyjímečnosti Býčí skály. Po celé jeskyni bylo nacházeno zuhelnatělé obilí, které je podle moderního zhodnocení prof. K. Kühna natolik druhově i typově různorodé, že zde muselo dojít ke kontaktu produktů zemědělských kultur odlišného geografického původu. Převládá ječmen, pšenice dvouzrnka, hrách a proso. Další ze známých nálezů je i souprava prolamovaných závěsků a prsní pancíř. (Náplava Přichystal 1995, 65). Keramických nádob se v jeskyni našlo asi 300 kusů. Většina z nich byla opatřena pokličkami s otvorem pro únik kouře a byla naplněna různými produkty. Hrnčířské výrobky pocházely z období horákovské kultury, jaké jsou známy z pohřebišť a sídlišť (Náplava Přichystal 1995, 66). Podle Martina Golce byla keramika zhotovena a uložena v jeskyni v krátkém časovém intervalu kolem pol. 6.stol., v pozdně horákovském období, v době kdy k nám začala zasahovat vekerzugská kultura z jihozápadního Slovenska a Transdanubie. Díky těmto zásahům došlo k výrazným změnám pohřebních zvyklostí - bylo ukončeno ukládání horákovských hrobových celků na četných pohřebištích stupňů Ha C2-D1 (Golec 2003, a 713). V jeskyni bylo nalezeno 4O lidských lebek, podle Wankla pocházejících ze 35 ženských a 5 mužských koster. Nové zhodnocení provedené Milanem Stloukalem však ukázalo odlišný obraz. Dvě lebky jsou zastoupeny tak malými zlomky, že nejde určit prakticky nic. Deset lebek patřilo nedospělým osobám, u nichž se pohlaví radši neurčuje a ze zbývajících je 17 lebek mužských a 11 ženských. Pokud jde o stáří, většina osob zemřela ve věku mezi 30 až 40 lety. Několik lebek stojí za zvláštní pozornost např. lebka se zhojeným otvorem po trepanaci, dále lebka nalezená v bronzovém kotlíku, celá zeleně zabarvená a lebka mladé ženy po smrti rozseknutá. Stloukal nesouhlasí s Wanklovou interpretací známé číše z lebky, podle něj prý nejde o lebku uměle upravenou. Naopak

3 jako číši uvádí jinou lebku, než kterou uvedl nálezce a dále poukazuje nálezy, na nichž jsou stopy zásahů, které ale Wankel neuvádí (Stloukal 1985, 28-32). Pokusy o interpretaci situace O tom, co se v Býčí skále přesně odehrálo, se vedou diskuze už přes 100 let. Snad každý významný archeolog cítil potřebu zaujmout k této problematice své stanovisko. V říjnu roku 1984 proběhl v Blansku seminář Wankelův nález v Býčí skále ve světle nejnovějších objevů, kde probíhala živá diskuze badatelů nad interpretací halštatského nálezu v Býčí skále. Možností, jak to mohlo tehdy být, je několik: 1. POHŘEB HALŠTATSKÉHO NÁČELNÍKA (J. Wankel 1882, F. Adámek 1972) Podle Wankela se mělo jednat o pohřeb náčelníka, jehož musely jako v zemi Skythů následovat do hrobu i jeho ženy, čeleď a koně. Ženy byly ozdobeny všelijakými ozdobami. Na cestu do záhrobí náčelník dostal spoustu obětních nádob s obilím, šperky, ozdoby atd. Mrtvý byl i s vozem položen na hranici a ta byla zapálena. Aby nedošlo ke zneuctění pohřebiště, bylo zavaleno vápencovými balvany, které oheň ve spodní části vypálil na pálené vápno. Nakonec mělo být vše zasypáno štěrkem a pískem. Wankel tuto událost připisoval Bójům, ale nepovažoval je za Kelty ani za Germány (Náplava Přichystal 1995, 71-72). Wanklovu romantickou představu o Býčí skále namaloval před 2.světovou válkou Zdeněk Burian. Námitky proti této interpretaci shrnul v roce 1985 Jindra Nekvasil. Poukazuje na názor většiny archeologů, že se nález jako celek zcela vymyká zvyklostem, které jsou známy o pohřbech na vozech v době halštatské. V jeskyni se sice v podstatě nalezlo vše, co se obvykle v hrobech halštatských velmožů nachází, ale vzhledem k místu uložení a celkovému uspořádání, lidským obětem a předmětům, které odjinud z pohřebních inventářů nejsou známy, je představa o pohřbu převážně odmítána. Je také zvláštní, že z pohřbené osoby se vlastně nic nezachovalo, dále nebyl v Předsíni nalezen kompletní vůz, ale jen neúplné části z různých vozů. Odnikud z halštatského prostředí nejsou doloženy jako součást pohřbu lidské oběti, tyto zvyky jsou známy jen ze skythského prostředí (Náplava Přichystal 1995, 77-78). 2. POBITÍ SKUPINY UPRCHLÍKŮ (M. Kříž 1892), SKUPINY KOVÁŘŮ (J. Knies), SKUPINY OBCHODNÍKŮ Z JIHU (I.L. Červinka 1902) Podle Martina Kříže se do jeskyně uchýlilo několik rodin před nepřátelským vpádem, určitý čas zde bydlely, ale jejich úkryt byl vypátrán a všechny osoby byly pobity a obydlí zapáleno. Teprve později bylo vše přikryto balvany, které se odtrhly od stropu (Němec 1985, 6). Pro všechny tři autory je společné to, že předpokládají smrt lidí v jeskyni v důsledku přepadení a boje. Proč by ale vítězové bitvy zanechali v jeskyni vzácné předměty? Také by bylo zvláštní, že by napadení neustupovali před útočníky do zadní části jeskyně, jejich pozůstatky se totiž nalezly v její přední části (Náplava Přichystal 1995, 76-77). 3. PÁD JESKYNNÍHO STROPU (Z. Weber 1982, pracovní skupina vedená J. Nekvasilem 1985) Podle této interpretace byly v době halštatské v Předsíni nad sebou dvě jeskynní dutiny. Do jeskyně se měla ukrýt skupina lidí se zemědělskými zásobami, produkty dílen a obchodního spojení. Ti měli provést vydřevění dutin z obavy před pádem stropu. Pak ale mělo dojít k výbuchu v důsledku směsi třaskavého plynu (oxid uhelnatý, metan nebo důlní plyn) či prachu (z obilí nebo mouky) se vzduchem, výdřeva shořela a došlo k pádu stropu, který pod sebou pohřbil skupinu lidí, zvířat i předmětů (Náplava Přichystal 1995, 78-79). Tato hypotéza je hodně kritizována. Kdyby spadl na lidi strop z výšky až 18 metrů, lidi, zvířata a předměty by byly tak silně poznamenány, že by to musel Wankel poznat. Metan nebo jiný z uváděných plynů nejsou ve zvýšené míře známy z žádné jeskyně na světě, navíc jeskyně byla dobře odvzdušněna, takže by nemohlo dojít k jejich zvýšené koncentraci. Nemáme ani žádné doklady o tom, že by v jeskyni dříve byly dva prostory nad sebou. Je také nelogické, proč by se skupina lidí s tak velkým množstvím předmětů a zásob uchylovala do jeskyně, kde by hrozilo nějaké nebezpečí, když v blízkém okolí jsou podstatně lépe přístupné jeskyně (Náplava Přichystal 1995, 79). 4. KULTOVNÍ MÍSTO A OBĚTIŠTĚ S VELKÝM OKRUHEM PŮSOBNOSTI (Dvořák, J. a A. Přichystal 1985, J. Jelínek) Podle tohoto nejnovějšího názoru mělo jít o posvátné jeskynní místo, kam lidé po delší dobu přinášeli dary božstvu a kde se odbývaly i krvavé lidské a zvířecí oběti. Obětiny různého druhu mohly

4 být přinášeny pravidelně po dlouho dobu na obětiště, kde se hromadily. Součástí tajemných rituálů pak mohla být i zmíněná kovárna. Zastánci této hypotézy argumentují tím, že taková místa z doby halštatské a laténské v Evropě i u nás existovala např. keltská svatyně z Libenic u Kolína, která je ale mladší než Býčí skála. V jeskyni mělo být asi 300 nádob, z toho asi jen 15 téměř celých zachovaných, což by mohlo svědčit o rituálním rozbíjení nádob při obřadech. Dále zuhelnatělé organické zbytky mohly být součástí procesu projití ohněm a pozdější rozsévání ohněm očistěného zrna. Nálezy zuhelnatělého obilí a jiných potravin v nádobách s pokličkou vyvrací teorii o skladišti zásoby potravin. V nádobách by totiž bylo skladováno obilí nepřepálené (Dvořák 1994, 351). Autoři upozornili na deformované lidské lebky, na předměty mající kultovní povahu, na unikátní importy (skythské šipky). Jestliže nad vrstvou s nálezy existovala poloha jeskynního sedimentu a pak teprve Wankel zjišťoval bloky vápenců, je tím další diskuze o pádu jeskynního stropu zcela zbytečná. (Náplava Přichystal 1995, 73-76). Jen jedna část Wankelova nálezu nezapadá do koncepce obětiště kovárna, která ležela poněkud stranou. Původní poslání Předsíně Býčí skály mohlo být odlišné a než se stala kultovním místem, sloužila jako úkryt pro část železářské výroby, případně i dalšího majetku. Na druhé straně nelze ani vyloučit současnost kovárny s ostatními nálezy a je možné ji vysvětlit. Jak uvádí archeolog Milan Salaš příklady vzájemných vztahů mezi místy s kultovně náboženskými jevy (svatyněmi) na jedné straně a metalurgií na straně druhé jsou známy během doby bronzové ve Středomoří. (Náplava Přichystal 1995, 80-87). 5. POHŘEBNÍ JESKYNĚ (V. Peša 2006) V. Peša uvažuje o dvou funkcích Býčí skály Předsíň byla spojená s místem kultu a pohřebních rituálů a zadní část jeskyně plnila funkci pohřebiště, které mohlo zasahovat až do Jižní odbočky jeskyně. Přímou oporou pro tento předpoklad je však jen popis nálezů od M. Kříže (19. stol.), který v ústí Jižní odbočky nalezl vrstvu fragmentárních kostí a pravěkou keramiku, kterou srovnal s nálezy z Předsíně. Vezmeme-li v úvahu větší množství kosterních lidských pozůstatků a bohatý soubor kovových a keramických nálezů, nabízí se srovnání s některými podobnými lokalitami z mladší doby bronzové a halštatské, které jsou díky dobře dokumentované nálezové situaci klasifikovány jako pohřební jeskyně (Peša 2006, 440). Sám autor této hypotézy ale v závěru dodává, že pro ověření hypotézy však chybí revizní výzkum, který by zdokumentoval nálezové a stratigrafické okolnosti v celé jeskyni. O postupu a době trvání Wankelova výzkumu moc nevíme. Většinou je uváděna doba dvou měsíců (říjen až listopad roku 1872), což je k prozkoumání plochy okolo 500 m² a navíc se špatným osvětlením dost krátká doba. A i když je Jindřich Wankel považován za zakladatele moravské archeologie a v době, ve které působil, samozřejmě neměl takové možnosti, jaké máme dnes, jsou mu některé přístupy vytýkány. Spekuluje se o tom, zda byl na výzkumu přítomen stále, či při něm nadále prováděl svoji lékařskou praxi, dále je mu vytýkána rychlost výzkumu a poté i rychlé zpracování výsledků, které pak nemusely být korektní. Literatura Adámek, F. 1972: Halštatský pohřeb v Býčí skále. Blansko. Dvořák, J. 1994: Obětiště lidu horákovské kultury (halštat) v jeskyni Býčí skála u Adamova, Vlastivědný věstník moravský XLVI, Golec, M. 2003: Hlásnica u Horákova: kam s ní?, Archeologické rozhledy 55, Golec, M. 2003: O konci bohatých horákovských hrobů a datování Býčí skály podle keramiky, Archeologické rozhledy 55, Náplava, M. Přichystal, A. 1995: Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otazníků. Třebíč. Nekvasil, J. 1969: Knížecí pohřeb v jeskyni Býčí skála. In: Hallstatt a Býčí skála, Brno-Bratislava- Praha, Nekvasil, J. 1985: Úvahy nad Býčí skálou. In: Wankelův nález ve světle nejnovějších objevů, Blansko, Němec, C. 1985: Býčí skála, historie nálezů, Wankelovy zásluhy a jeho přínos pro regionální vlastivědu. In: Wankelův nález ve světle nejnovějších objevů, Blansko, 5-8.

5 Peša, V. 2006: Jižní boční síň a halštatské využívání Býčí skály v Moravském krasu, Archeologické rozhledy 58, Podborský, V. 1993: Pravěké dějiny Moravy. Brno. Podborský, V. 2006: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno. Sklenář, K. Sklenářová, Z. Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha. Stloukal, M. 1985: Antropologický rozbor kosterních pozůstatků z Býčí skály. In: Wankelův nález ve světle nejnovějších objevů, Blansko, Stránský, K. 1985: Novodobá historie železného prstenu z Býčí skály. In: Wankelův nález ve světle nejnovějších objevů, Blansko, Weber, Z. 1985: Fyzikální aspekty nálezu z doby halštatské v Předsíni jeskyně Býčí skála u Habrůvky, okres Blansko. In: Wankelův nález ve světle nejnovějších objevů, Blansko,