ZÁKLADY ZDRAVOTNICKÉ LEGISLATIVY

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra sociální práce ZÁKLADY ZDRAVOTNICKÉ LEGISLATIVY STUDIJNÍ TEXT PRO KOMBINOVANÝ TYP STUDIA Pravomil Prchal 2014

2 Obsah: 1. Právo ve společnosti Normativní systém Stát, státní moc rozdělení moci Teorie práva Vymezení právních pojmů Právní vztahy Normativní právní akty právní normy legislativní proces Interpretace a aplikace práva Základní rozdělení práva Právo ve zdravotnictví právní úprava Zdravotnictví, organizace - státní a nestátní zdravotnická zařízení Pracovníci ve zdravotnictví zdravotní pojištění Zdravotnictví a základní právní otázky pracovní právo a řešení pracovněprávních vztahů Občanské právo a zdravotnictví Trestní právo a zdravotnictví Právo vztahu lékař - pacient Poskytování zdravotní péče Zdravotnická dokumentace, Mlčenlivost Poučení pacientů, souhlas a nesouhlas s poskytováním zdravotní péče Vybrané problémy práva zdravotnictví Právní problematika Reprodukce Právní problematika umělého přerušení těhotenství Právní problematika transplantací a odběrů tkání Smrt jako právní skutečnost, prohlášení za mrtvého Zdravotnictví ve vztahu k zahraničí Sociální služby Závěr

3 1. PRÁVO VE SPOLEČNOSTI Cíl: Cílem této kapitoly je základní seznámení s fungováním práva jako normativního systému ve společnosti. Tento systém upravuje závaznou formou práva a povinnosti všech členů konkrétní společnosti. K pochopení fungování společnosti je také nezbytné provedení základního rozdělení oblastí, které jsou zajišťovány veřejnou správou ve formě státní moci, samosprávy nebo nestátních organizací či jednotlivců. V rámci tohoto rozdělení je také nezbytný nástin právních východisek a ústavního zakotvení oblasti zdravotní péče a způsobu zajištění zdravotnických služeb. Klíčová slova: Normativní systém, právo, základní lidská práva a povinnosti, ústava, rozdělení státní moci, zdravotní péče, legislativa, moc výkonná, moc zákonodárná, moc soudní, prameny práva 1.1. NORMATIVNÍ SYSTÉM Pro obecné vymezení pojmu a práva a jeho fungování je nezbytné vyjít z dalších normativních systémů regulujících chování a konání jedince v rámci vznikajících společenských vztahů. Existence společnosti a společenských vztahů mezi jednotlivci vyvolává potřebu sjednocení chování jednotlivců. Základními faktory, které již v minulosti ovlivňovaly chování jednotlivců, byly normy náboženské, později normy etické a mravní (morální). S potřebou rozvoje společnosti vyvstala potřeba závazného regulativu chování, což znamená, že dosavadní zvykový (živelný) způsob dodržování pravidel chování bylo nutno modifikovat jednotným normativním systémem. S existencí společnosti, jejího rozvrstvení a možnosti (existence) moci a možnosti donucení dodržování daných pravidel se dostáváme ke vzniku právních normativních systémů. Znamená to spojení určitého pravidla chování, stanovení co má být a možnost vynutitelnosti tohoto pravidla. Pokud provedeme zpětné vyhodnocení vývoje pravidel chování nebo normativních systémů úpravy vztahů ve společnosti, práv a povinností, musíme konstatovat určitý odklon od spojení potřeb jedince a jeho ztotožnění se s potřebou normativní úpravy, faktickým uznáním nového fenoménu - práva. I když je původní zvykové právo neboli právní obyčeje hodnoceno jako živelné, mohlo v určité míře obsahovat i vlastní uznání potřeb existence pravidla chování pro zvýšení kvality života. 3

4 Každý právní systém ve své podstatě je položen na určité dobrovolnosti dodržování normativních pravidel, na dalších normativních systémech, neboť vynutitelnost dodržování právních pravidel a norem státem, nemůže být nikdy absolutní. Na základě kvality dodržování právních norem pak hodnotíme právní uvědomělost občanů daného státu, jejich ztotožnění se s právním řádem, jeho principy a kvalitou, souhlasný postoj s fungováním státní moci. Prameny práva Prameny práva tedy představují teoretický základ normativního systému. Ve smyslu materiálním se jedná o vymezení vlastního obsahu pravidel chování a konání. Pokud budeme řešit formu, ve které jsou normy chování a jednání obsaženy, bude hovořeno o formální stránce pramenů práva. Pro obecné vymezení je dále využíváno formálního smyslu a členění pramenů práva podle vnější formy. Právní obyčeje Soudní a správní precedenty Normativní smlouvy Normativní právní akty Právní obyčej Právní obyčeje je možno považovat za nejstarší prameny práva. Základním rysem obyčejového práva je dlouhotrvající víceméně dobrovolné uskutečňování určitého chování na daném území, určitost takového pravidla chování a možnost sankcionování (vynutitelnost dodržování pravidla chování). Právní obyčeje můžeme také považovat za právo nepsané. Jedná se o již překonaný způsob tvorby práva. Soudní a správní precedenty Soudní nebo správní precedenty jsou výsledkem činnosti státního orgánu, a to orgánů soudních či správních. Jedná se o konkrétní rozhodnutí v dané věci dříve nerozhodovaného případu, právem neupraveného, platného pro předem daný okruh subjektů a zásadou setrvání u rozhodnutého, tj. zásadou stability právního rozhodování. Pramenem práva je v tomto případě individuální právní akt - precedent, který tak v případě prvního rozhodnutí ve věci nabývá normativního významu, řeší případy dosud neregulované do budoucna, pro futuro. V rámci rozhodování se rozhodovací instituce řídí při řešení obdobných případů daným způsobem rozhodnutí, které je závazné a tímto způsobem, jak je uvedeno výše, je plněna zásada stability práva. 4

5 Normativní smlouvy Smlouva je v obecném vymezení souhlasný projev vůle dvou či více subjektů. S tímto projevem vůle je spojen vznik, změna či zánik právního vztahu v této podobě nemá obecný normativní charakter, zavazuje pouze konkrétní strany smlouvy. Na rozdíl od smlouvy jako takové, normativní smlouva se vyznačuje vyšší obecností smluvních ustanovení a regulací, závaznou regulací celé skupiny společenských vztahů a závazností pro vyšší počet subjektů. Normativní smlouva dominuje převážně v právu mezinárodním, v současnosti se dostává do popředí i v právu vnitrostátním. Normativní právní akty Normativní právní akt je výsledek legislativní pravomoci státu. Představuje státem vytvořenou a uznanou formou práva, kterou jsou regulována práva a povinnosti občanů daného státu. Vyznačuje se obecností působení, prostřednictvím normativního právního aktu se stanovují, mění nebo ruší právní vztahy, jeho fungování a úprava právních vztahů je spojena s možností užití státního donucení. U práva, které je vytvářeno státní mocí, v demokratické společnosti zejména zákonodárnými orgány, rozdělujeme jeho podobu jako práva: o Objektivního jedná se souhrn závazných norem chování, které jsou vydávány státem předepsanou formou a vynucovány státní mocí, o Subjektivního jedná o souhrn práv a povinností chovat se (jednat) předepsaným způsobem STÁT, STÁTNÍ MOC Základní principy fungování státní moci v České republice, členění státních orgánů, systém rozdělení státu a jeho organizaci, zakotvují ústavní zákony České republiky. Základním zákonem státu je Ústava České republiky ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na Ústavu pak navazuje Listina základních práv a svobod ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Tyto dva základní ústavní zákony vymezují nejzákladnější principy budování, fungování a činnosti České republiky, garantují dodržování základních práv a svobod v České republice. Celá řada dalších zákonů, které regulují základní ústavní otázky a chování subjektů v této oblasti vytvářejí samostatnou oblast právního odvětví ústavního práva. Ústavní právo se zabývá úpravou společenských vztahů, které vymezují povahu státu a státní moci v České republice, formu výkonu státní moci, formu realizace práva národa na sebeurčení, postavení národnostních menšin, realizaci české státní 5

6 suverenity, fungování státu vůči zahraničí, fungování a působení státní moci uvnitř státu. Forma vlády v České republice Z Ústavy ČR čl. 1-2, vyplývá: Čl.1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. práva. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního Čl.2 (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. (3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Česká republika má demokratické zřízení, má formu zastupitelské demokracie, lid vykonává moc prostřednictvím volených zastupitelů nebo přímo, moc je vykonávána prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Česká republika je republikou, parlamentní republikou (vláda ČR je odpovědná Poslanecké sněmovně ČR). Forma územní organizace státu Dle citovaného čl. 1 Ústavy je Česká republika jednotný stát. Další články a právní normy upravují území České republiky, zásady fungování státních orgánů, principy jejich tvorby (centralizace, decentralizace), fungování samosprávy, územní členění státu, státní občanství, státní symboly a jejich užívání, ad. Forma státního režimu Z ústavní úpravy je možné vyvodit zakotvení státního režimu v České republice, jako režimu demokratického, kdy jednotlivec má možnost účasti na správě veřejných záležitostí, režimu liberálního, kdy je respektován svobodný a nedotknutelný prostor jednotlivce a umožněno jeho rozhodování, režimu sociálně-státního, kdy stát 6

7 zabezpečuje právní rámec zajišťování základních životních potřeb jednotlivců, režimu právně-státního, kdy jednotlivec má státem poskytována práva a svobody včetně možnosti a nástrojů jejich prosazování ROZDĚLENÍ MOCI Rozdělení moci v České republice Moc zákonodárná Moc výkonná Moc soudní Moc zákonodárná Moc zákonodárnou představuje v České republice Parlament České republiky a jeho dvě komory - Poslanecká sněmovna a Senát. Parlament ČR je ústředním orgánem státní moci, je volen občany ve všeobecných a přímých volbách. Centrem politického rozhodování je Poslanecká sněmovna ČR, která má 200 poslanců, kteří jsou voleni vždy na 4 roky tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Rozdělení mandátu je prováděno podle zásad poměrného zastoupení. Počet poslanců a základní vymezení kompetencí Poslanecké sněmovny ČR upravuje Ústava České republiky Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Způsob jednání a další otázky upravují další právní předpisy. Kandidát na poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky musí mít volební právo a být starší 21 let, může být zvolen opakovaně. Pravomoc a působnost Poslanecké sněmovny ČR - Ústavodárná - Zákonodárná - Organizační a kreační - Řešení zásadních otázek zahraniční politiky - Vnitřní - Kontrolní 7

8 Senát ČR je tvořen 81 senátory, kteří jsou voleni vždy na 6 let tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému. Kandidát na senátora Senátu Parlamentu České republiky musí mít volební právo a být starší 40 let a může být zvolen senátorem opakovaně. Volby do Senátu se konají každé dva roky a je volena (doplňována) parciální formou vždy jedna třetina senátorů (27 senátorů). V případě, že je Poslanecká Sněmovna ČR rozpuštěna, je Senát ČR oprávněn přijímat zákonná opatření. Vedle Poslanecké sněmovny jako centra politického rozhodování je Senát ČR koncipován jako stabilizující a kontrolní činitel. Volební právo v České republice má každý občan starší 18 let. Moc výkonná Moc výkonná je dle Ústavy České republiky tvořena - prezidentem České republiky, - vládou České republiky a - Státním zastupitelstvím. Státní zastupitelství bylo v minulosti zařazováno spíše mezi orgány soudní, ale vzhledem k náplni činnosti a úkonům patří mezi orgány výkonné moci. Prezident České republiky je od roku 2013 (změna Ústavy ČR provedená ústavním zákonem č. 71/2012 Sb.), volen přímou volbou, tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, všemi občany České republiky, kteří disponují volebním právem. Před výše uvedenou ústavní změnou byl prezident volen společně poslanci a senátory České republiky. Kandidát na prezidenta České republiky musí být volitelný do Senátu ČR, což znamená osoba starší čtyřiceti let. Volební období prezidenta ČR je pětileté a prezidentem může být zvolen konkrétní občan České republiky maximálně dvakrát za sebou. V případě zániku funkce prezidenta (vzdání se funkce, smrt prezidenta, apod.) přechází výkon jeho ústavních funkcí na předsedu vlády ČR, předsedu Poslanecké sněmovny ČR nebo předsedu Senátu ČR (čl. 66 Ústavy ČR). Vláda České republiky je vrcholným výkonným orgánem. Zasedá ve sboru a je tvořena vedoucími ministerstev (ministry), místopředsedy vlády a předsedou (premiérem) vlády. Členové vlády jsou jmenováni prezidentem republiky. Vláda jedná ve sboru. V rámci své činnosti stanovuje politiku státu, řídí stát 8

9 prostřednictvím vlastních usnesení a nařízení, koordinuje činnost ministerstev a státního aparátu, reprezentuje stát, vykonává poradní funkce, dozor a kontrolu. Ministerstva jsou zřízena zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstva zřizují a řídí další ústřední orgány státní správy. Počet členů vlády a ministerstev není Ústavou ČR přesně stanoven. Ustavení vlády České republiky je třífázový proces, kdy v prvé řadě prezident jmenuje předsedu vlády ČR. Předseda vlády ČR zodpovídá za složení vlády, jednotliví členové vlády jsou poté jmenováni prezidentem. Poslední fází ustavení vlády je její předstoupení před poslaneckou sněmovnu ČR a žádost o vyslovení důvěry. V případě, že nedojde k získání důvěry, celý postup se opakuje. Jestliže ani v druhém případě nezíská nově jmenovaná vláda důvěru, jmenuje prezident předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny ČR. Jestliže ani v tomto případě není požadavek na vyslovení důvěry úspěšný, může prezident republiky rozpustit Poslaneckou sněmovnu ČR a vypsat nové volby. Dalšími orgány výkonné moci jsou jiné správní úřady, ústřední orgány, v jejichž čele nestojí člen vlády, správní úřady podřízené ministerstvům, nezávislé správní úřady, místní úřady, územní úřady, orgány územní samosprávy. Moc soudní Soudní moc je v České republice zajišťována a vykonávána prostřednictvím soustavy nezávislých soudních orgánů a prováděna předepsaným způsobem. Základní ústavní zásady fungování soudní moci: - výkon soudní moci jménem České republiky, - nezávislosti soudců, - nezávislosti soudů, - rozhodování v senátech nebo rozhodování samosoudcem, - účast laické veřejnosti na výkonu soudní moci, - vázanost soudce zákonem a mezinárodními smlouvami, - rovnost účastníků před soudem, - veřejnost a ústní forma soudního jednání. Soustava soudů v České republice je tvořena okresními soudy, krajskými soudy, vrchními soudy, Nejvyšším soudem ČR a Nejvyšším správním soudem ČR. Na úrovni okresních soudů fungují ještě obvodní soudy v Praze a na úrovni krajských soudů městské soudy. Soustava soudů projednává záležitosti trestně-právní, občansko-právní a otázky správního soudnictví. 9

10 Zárukou ústavnosti je Ústavní soud, který stojí mimo soustavu soudů ČR. Jeho rozhodnutí je konečné a není proti němu přípustný opravný prostředek. Ústavní soud rozhoduje formou nálezů, které se vyhlašují ve Sbírce zákonů (se všeobecnou závazností), a ostatních nálezů. Otázky a úkoly k procvičení 1. Proveďte rozdělení moci v České republice a jmenujte hlavní orgány. 2. Jakou má Česká republika formu a zřízení. Testové otázky 1. Poslanci do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jsou voleni na a) 3 roky b) 5 let c) 4 roky 2. Věk kandidáta na prezidenta ČR je a) 26 let b) 21 let c) 40 let 3. Volební období prezidenta ČR je a) Pětileté b) Čtyřleté c) Desetileté 4. Prezident ČR je volen a) Přímou volbou b) Poslanci Poslanecké sněmovny c) Poslanci a senátory Parlamentu ČR 5. Mezi orgány zákonodárné moci nepatří a) Vláda ČR b) Poslanecká sněmovna ČR c) Senát ČR 6. Vláda rozhoduje v kolegiu a vydává a) Vládní nařízení b) Vyhlášky c) Zákony 10

11 Doporučená literatura Knižní dokument FILIP, Jan. Ústavní právo, učební text pro bakalářské studium. 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita, Edice multimediálních pomůcek, ISBN HARVÁNEK, Jaromír a kol., Teorie práva. 1. Vydání 2001, 2. Dotisk. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Edice učebnic, ISBN GERLOCH, Aleš, Teorie práva. 1. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 11

12 2. TEORIE PRÁVA Cíl: Cílem této kapitoly je vysvětlení základních teoretických pojmů a institutů v právu, právních vztahů, právních norem a jejich členění. Dále pak také seznámení s tvorbou právních norem, fungování a možností jejich vynucení. Pro použití právní normy je proveden výklad pojmů interpretace a aplikace právních norem. V kapitole je také provedeno rozdělení právních norem dle právní síly a rozdělení právních odvětví v České republice. Klíčová slova: Právní norma, právní vztah, legislativní proces, interpretace práva, aplikace práva, právo soukromé, právo veřejné 2.1. VYMEZENÍ PRÁVNÍCH POJMŮ Pro správné pochopení, dodržování a uplatňování právních pravidel v běžném životě je nezbytné pochopení jejich fungování, interpretace a použití v praxi. Vlastní právní pravidla mohou taktéž mít různou právní sílu, některá pravidla mohou být druhým nadřízena, být důležitější, včetně možnosti rušení těch právně slabších. Proto je nezbytné přijmout potřebu pochopení institutů, jako je právní síla, právní interpretace, aplikace práva, právní vztahy, předmět, obsah a subjekt právních vztahů a dalších. Pro první seznámení s právní naukou jsou výše uvedené pojmy, a to nejen pro zdravotnické obory, ale pro většinu neprávních oborů, pojmy, které jsou pro běžného uživatele složité a dle prvního názoru zbytečné. Jak již bylo uvedeno výše, právní vztahy nás obklopují od narození, během celého života, a většinou si ani nejsme vědomi do kolika z nich denně, každou hodinu či minutu, vstupujeme nebo co všechno konáme. Na druhé straně lze většinu těchto pojmů převést do pojmosloví, které běžně užíváme. Právní pojmy Právní norma dle definice uvedené v právní nauce se jedná o obecně závazná pravidla chování, stanovená nebo uznaná státem, jejichž porušení stát sankcionuje - pro běžný výklad hovoříme o našich právech a povinnostech, které nám ukládá nějaký právní předpis, tj. předpis našeho chování, omezení nebo možnosti, jak se v konkrétním případě chovat. Právní norma je zjednodušeně vymezeno právní předpis, který může mít v případě laického pohledu formu zákona, vyhlášky, 12

13 nařízení, atd. Forma a způsob přijetí pravidel v právním předpisu obsažených, je předem stanovena a upravena v našem právním řádu. Právní vztah je společenský vztah mezi dvěma či více konkrétními právními subjekty, který je upraven právními normami, a v němž jeho účastníci jsou nositeli vzájemných subjektivních práv a povinností, které jim vznikají přímo nebo prostřednictvím právních norem. Pro zjednodušení lze opět konstatovat, že právní vztah je určitým typem společenských vztahů. Společenské vztahy jsou vztahy, které vznikají mezi lidmi v rámci konkrétní společnosti. Společenské vztahy jsou obecně regulovány obecnými pravidly chování, pravidly morálky, etiky, apod. Společenské vztahy, které jsou přímo regulovány právními pravidly, nazýváme právní vztahy. Právní úkon (v současnosti pojem je upraven na právní jednání ) je právní skutečnost, která spočívá v projevu vůle fyzické nebo právnické osoby, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních nebo povinností, pro běžné vysvětlení je to chování nebo konání osob, ze kterého vyplývá nějaký následek, který je očekáván a upraven právem. Obecně bylo uvedeno chování nebo konání, ale může to stejně tak být i nečinnost. Dalším rozborem se pak můžeme dostat dále i k úkonu verbálnímu nebo neverbálnímu, atd. Právní jednání je možno charakterizovat jako projev vůle právního subjektu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. Právní řád znamená systém pramenů práva, obsahujících právní normy určitého státu. Představuje souhrn pramenů práva na daném území (v daném státu) nebo v mezinárodním společenství. Pramen práva je forma vydaných právních pravidel a jejich obsah, který představuje kulturu státu a jeho společenského systému, stupeň rozvoje konkrétní společnosti, její zvyklosti a celkovou úroveň PRÁVNÍ VZTAHY Základním cílem a úkolem právních norem je regulace vztahů ve společnosti, regulace existujících a vznikajících vztahů mezi lidmi, vymezení postavení jedince a jeho úloha. Vztahy, v obecné poloze je nazýváme společenské, vznikají v rámci všech činností člověka a jeho existence ve společnosti. Předpoklady právního vztahu Mezi předpoklady existence právního vztahu řadíme podmínky, za kterých vztah vzniká a posunuje se z pozice obecného společenského vztahu na vztah právní: 1. Existence vztahu subjekty vztahu, objekt vztahu, obsah vztahu (právní skutečnosti právní jednání, události a stavy) 2. Existence právní normy 13

14 Společenský vztah Vztah Norma A B Právní vztah Právní vztah Právní norma A B 14

15 Subjekty právních vztahů - Fyzické osoby - Právnické osoby Fyzické osoby - Právní subjektivita právní osobnost - Způsobilost k právním úkonům - svéprávnost - Způsobilost k protiprávním úkonům (deliktní způsobilost) - Procesní způsobilost Způsobilost k právním úkonům (nově svéprávnost) je vymezena v občanském zákoníku jako způsobilost osoby vlastními právními úkony nabývat práv a také brát na sebe povinnosti. Pod nabýváním práv je nutno také rozumět, že osoba má způsobilost svým jednáním existující práva měnit, rušit, apod. Tuto způsobilost člověk nabývá v návaznosti na své rozumové a volní schopnosti, což znamená, že člověk je schopen posoudit následky svého jednání a konání, svoje jednání a konání ovládat, chápat právní důsledky. Vedle rozumové a volní vyspělosti člověka je druhou podmínkou dosažení předepsaného věku, který se může dle typu právního vztahu měnit. Rozlišujeme dvě základní kategorie: - Osoby s částečnou způsobilostí - Osoby plně způsobilé Nejběžnější kategorií osob jsou osoby s plnou způsobilostí k právním úkonům tedy plně svéprávné, tzn. osoby dostatečně rozumově a volně vyspělé, zletilé a bez omezení právní způsobilosti. Tyto osoby mohou v rámci svého jednání nebo konání činit platné právní úkony (právní jednání), včetně navazujících právních následků. Zletilost je tedy jednou z podmínek nabytí svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům). Zletilosti může osoba nabýt dvěma způsoby, a to dosažením věku 18 let nebo uzavřením manželství ještě před dosažením věku 18 let. V tomto případě je vycházeno z úpravy v rodinném právu (zákon o rodině), kdy nezletilý dosáhne tzv. sňatečné způsobilosti dovršením šestnáctého roku. Povolení uzavření je svěřeno soudu, který svým rozhodnutím povolí uzavření manželství s konkrétně určenou osobou. K vlastnímu nabytí zletilosti dochází okamžikem uzavření manželství a takto získaná zletilost je trvalá. Tímto také dotyčná osoba nabývá plné způsobilosti k právním úkonům s výhradou právních úkonů, u kterých zákon výslovně určuje hranici 18 let. Mezi osoby s částečnou způsobilostí k právním úkonům řadíme osoby nezletilé a osoby, jejichž způsobilost byla omezena rozhodnutím soudu. U nezletilých osob dochází postupně k získávání právní způsobilosti věkem a nabytím rozumových 15

16 a volních schopností, tj. způsobilost k takovým úkonům, které jsou přiměřené těmto schopnostem. V druhém případě se jedná o osoby, jimž v důsledku jejich duševní poruchy, užívání omamných látek nebo alkoholismu, omezil jejich způsobilost svým rozhodnutí příslušný soud. Dle nového občanského zákoníku se jedná vždy o dočasné omezení, které lze opakovat. V případě, že by osoba, která není způsobilá k provedenému právnímu úkonu, tento úkon učinila, půjde o úkon absolutně neplatný a tuto neplatnost není možno žádným způsobem zhojit. Platí to i v případě, že k takovému úkonu dal souhlas její právní zástupce. I v tomto případě se bude jednat o absolutní neplatnost právního úkonu. V případě nutnosti provést potřebný právní úkon, je nutný postup tak, že uvedený úkon provede přímo zákonný zástupce. I tzv. osoby zcela nezpůsobilé k právním úkonům mají svou způsobilost, svéprávnost, omezenou pouze dočasně. Současně jim zákon přiznává alespoň takovou způsobilost, aby mohly činit alespoň základní úkony nezbytné k běžnému životu, např. jet autobusem. Do této kategorie řadíme osoby, které byly omezeny způsobilosti soudem, např. z důvodu toho, že trpí duševní poruchou takového stupně, kdy zde není splněna rozumové a volní vyspělosti k pochopení nebo vlastnímu provedení právního úkonu. Dále sem řadíme případy, kdy se sice jedná o osobu nezbavenou způsobilosti, ale právní úkon byl touto osobou učiněn v okamžiku, kdy trpěla duševní poruchou, která ji učinila neschopnou splnit podmínku rozumové a volní vyspělosti, tj. být si vědoma následků svého konání. V tomto případě se může jednat o poruchu, která byla nahodilá nebo trvalejšího charakteru. Jak již bylo uvedeno výše, k omezení k způsobilosti k právním úkonům dochází při nedostatku věku. Nezletilá osoba v určité fázi svého vývoje, věku, není způsobilá k právním úkonům v plném rozsahu. Právní úkony za tuto osobu vždy provádí její zákonní zástupci. Právnické osoby Právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům vychází ze splnění všech požadavků na její vznik a právní existenci. Právnická osoba byla vytvořena právní naukou a její vznik vychází přímo ze zákona nebo z rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jednání za právnickou osobu je uskutečňováno obecně prostřednictvím jejich statutárních orgánů, jejími členy nebo zaměstnanci. Jednání za právnickou osobu ve vymezeném rozsahu může být také uskutečňováno na základě zákonného nebo smluvního zastoupení. Právní terminologie se v oblasti právnických osob dle nového občanského zákoníku částečně změnila. 16

17 Objekt právního vztahu Druhy objektů právního vztahu: - Věci - Výsledky tvůrčí činnosti - Chování a výsledek chování - Hodnoty lidské osobnosti - Hmotné objekty jiného charakteru. Objekty právního vztahu se realizují v rámci obsahu právního vztahu (oprávnění a povinností), jsou příčinou účasti subjektů v právním vztahu. Obsah právního vztahu Obsah právního vztahu představují oprávnění a povinnosti jednotlivých subjektů právních vztahů. Obvykle oprávnění jednoho ze subjektů odpovídá povinnosti druhého subjektu. Právní skutečnosti Jedná se o okolnosti nebo podmínky, na základě kterých dochází k vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. Tyto okolnosti mohou být závislé na vůli subjektu nebo nikoliv. Z tohoto pohledu vymezujeme Právní skutečnost závislá na vůli subjektu - právní jednání - protiprávní jednání. Skutečnosti nezávislé na vůli subjektu - právní události - protiprávní stavy. Za právní jednání považujeme takové jednání, které způsobuje právní následek, a to následek úmyslně či neúmyslně způsobený. Právní jednání učiněné s úmyslem způsobit právní následek dělí obecná právní nauka - na právní úkony, - na individuální právní akty. Definice právního úkonu (nově právního jednání) byla provedena již výše a právní úkon tedy představuje právní jednání subjektu, se kterým právní norma 17

18 spojuje právní následky. Pro hodnocení, aby bylo možno považovat jednání subjektu jako právní úkon, musí být splněny náležitosti právního úkonu. - Obecné náležitosti subjekt a jeho způsobilost k právním úkonům; - Náležitosti vůle subjektu, skutečnost vůle, vážnost, vůle prostá omylu, svoboda vůle; - Náležitosti projevu vůle, její srozumitelnost, určitost projevu a splnění předepsané formy; - Jednání musí být možné a dovolené, realizovatelnost a shoda s právem; - Existence shody mezi vůlí a jejím projevem. Mimo právní úkony ještě právní nauka rozpracovává jednání protiprávní, tj. právní úkon není v souladu s právem, a to bez ohledu, zda bylo úmyslem subjektu protiprávní následek způsobit či nikoliv. Následkem vždy bude právní odpovědnost subjektu. Individuální právní akty jsou takové úkony orgánu státní moci, které zakládají, mění nebo ruší právní vztahy. Individuální právní akt je také výsledkem aplikace práva, o které ještě bude další výklad později. Podstatným znakem, kterým se také liší od právních aktů normativních, je individualizace právního vztahu, což znamená rozhodnutí pro určitý okruh subjektů nebo jednotlivce. Individuální právní akty dle svého účinku mají charakter konstitutivní, kdy svým určením zakládají, mění nebo ruší právní vztahy, nebo mají charakter deklaratorní, kdy osvědčují, deklarují, existenci právního vztahu. Mezi právní skutečnosti, které jsou nezávislé na vůli subjektu, jsou, jak již bylo výše uvedeno, právní události a protiprávní stavy. Jedním z nejdůležitějších institutů, nejdůležitější právní událostí, se kterou právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, je čas. Čas působí v právu jako stanovený termín (datum, časový bod) nebo ve formě lhůt. Povědomost o průběhu lhůt a počítání času, patří mezi důležité znalosti každého z nás. Nejznámějším členění časových pojmů je vymezení lhůt prekluzivních a lhůt promlčecích. Základním rozdílem mezi lhůtou prekluzivní a promlčecí je právní následek jejich uplynutí. Lhůta promlčecí a promlčení práva představuje ve svém následku omezení, oslabení právního nároku. Právo i nadále platí, ale je oslabeno možností protistrany vyslovit jeho promlčení. Dalším rozdílem je ta skutečnost, že i v případě promlčeného práva, lze dle tohoto práva plnit své závazky a nejedná se u příjemce plnění o bezdůvodné obohacení, s povinností toto plnění vrátit. 18

19 V případě prekluzivních lhůt právo, které je prekludováno, zaniká a k tomuto zániku přihlížejí správní orgány či soud z úřední povinnosti. Z tohoto vymezení také vyplývá povinnost vrátit plnění, pokud bylo po uplynutí prekluzivní doby z tohoto právního vztahu cokoliv plněno. Mezi další právní události patří narození subjektu a také smrt subjektu. Tyto události mají přímý právní dopad na trvání právních vztahů nebo vznik nových vztahů. Za protiprávní stavy považujeme stavy, které nastaly na základě nezaviněné události, např. nemoc z povolání NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKTY PRÁVNÍ NORMY Normativní právní akty obsahují pravidla chování a mají normativní charakter, tj. regulují a upravují právní vztahy širokého okruhu subjektů. Současně musí být splněna podmínka přijetí normativního právního aktu státem předepsanou cestou. Od individuálního právního aktu se liší normativní akt svou normativností, okruhem subjektů, které zavazuje a okruhem vztahů, které upravuje. Pro lepší pochopení textu lze za normativní právní akt považovat zákon, vyhlášku, nařízení, opatření, apod., zjednodušeně právní předpis vydaný dle právního řádu České republiky. Individuální právní akt poté představuje rozhodnutí správního, soudního či jiného orgánu veřejné moci v konkrétní věci, a pro konkrétně určitého adresáta právního vztahu. Pro rozdělení normativních právních aktů je nutné provedení třídění dle různých kritérií, dle právní síly, podle orgánů, které je vydaly, způsobu přijetí, právních vztahů, které upravují, apod. Vydávání normativních aktů v podobě ústavních zákonů a zákonů je ústavním pořádkem České republiky svěřeno zákonodárnému sboru, kterým je Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna ČR a následně Senát ČR. Ústava ČR pak ve svém článku 78 zmocňuje Vládu České republiky k vydávání odvozených normativních právních aktů. Citace článku 78 Ústavy ČR - K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení vlády podepisují předseda vlády a příslušný člen vlády České republiky. Oprávnění vydávat normativní právní akty ze strany ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územní samosprávy vychází také z Ústavy ČR z článku 79 odst. 3, citace: Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. 19

20 V návaznosti na způsob vydávání, jeho prvotnost nebo odkaz na další právní předpis, rozdělujeme normativní právní akty na původní normativní právní akty: - Ústava ČR, ústavní zákony Listina základních práv a svobod - Zákony České republiky - zákonná opatření - obecně závazné vyhlášky zastupitelstev územních samosprávných celků. Mezi odvozené normativní právní akty řadíme: - nařízení vlády (vládní nařízení) - právní předpisy ministerstev, vyhlášky, - právní předpisy jiných správních orgánů - nařízení orgánů územní samosprávy. Členění normativních právních aktů V případě členění dle právní síly, právní norma nižšího řádu nesmí být v rozporu s normou vyšší. Právní normy dle právní síly: o Ústava a ústavní zákony, o Zákony, o Vládní nařízení o Vyhlášky ministerstev, o Další normativní právní akty. 20

21 2.4. LEGISLATIVNÍ PROCES Obsahem právní normy jsou obecně závazná pravidla chování, uznaná a vynutitelná státní mocí. Pro vznik, existenci či zánik právní normy jsou státem stanovena přesná pravidla. Právní norma dle obecné právní teorie vzniká v legislativním procesu nebo na základě konsenzu. Posledním způsobem vzniku pravidel chování je spontánní chování, kdy k tvorbě práva dochází prostřednictvím obyčejů nebo právních principů. V tomto případě se jedná obvykle o právo obyčejové, právo nepsané. V současné době zcela převládlo právo psané a proces přijímání právních pravidel ve formě právních norem přesně stanoveným postupem, který nazýváme legislativním procesem. Parlament ČR je jediným a výlučným zákonodárným orgánem, který je oprávněn přijímat zákony. Právo zákonodárné iniciativy podat návrh zákona, má kterýkoliv poslanec nebo skupina poslanců. Dalšími oprávněnými subjekty jsou Senát ČR jako celek, vláda, zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku. Náležitosti návrhu zákona upravuje Jednací řád Poslanecké sněmovny ČR. Návrh se předkládá předsedovi sněmovny, který jej postupuje organizačními výboru. Návrh zákona se poté rozesílá poslaneckým klubům ve sněmovně a všem poslancům. K návrhu zákona se vyjadřuje Vláda ČR dává své stanovisko (pokud není navrhovatelem sama). Po zařazení návrhu do pořadu následující schůze, je určen zpravodaj pro prvé čtení a navrhuje se přikázání návrhu k projednání zvoleným výborům. Poslanecké kluby a poslanci by měli obdržet návrh zákona se stanoviskem vlády minimálně 10 dnů od jeho prvního čtení. Navrhovatel uvádí svůj návrh zákona, k zákonu vystupuje i určený zpravodaj. K návrhu se koná obecná rozprava. Pokud není návrh zákona vrácen navrhovateli nebo zamítnut, přikazuje se k projednání výborům nebo konkrétnímu výboru. K návrhu zákona mohou poslanci nebo výbory zaslat svá stanoviska. V rámci druhého čtení, předkládá výbor, kterému byl návrh přikázán, návrh usnesení, zda má být návrh schválen nebo nikoliv, formuluje také případné vznesené doplňky nebo změny. Opětovně vystupuje s návrhem navrhovatel a poté zpravodaj. Poté následuje obecná rozprava. Pokud není návrh vrácen nebo zamítnut, koná se podrobná rozprava o návrhu zákona. Během této rozpravy je možno podat pozměňující návrhy. Tyto návrhy musí být předány všem poslancům. Třetí čtení se koná nejdříve dvacet čtyři hodin po doručení pozměňovacích návrhů, Rozprava ve třetím čtení se koná pouze v rozsahu legislativně technických chyb, tiskových nebo chyb v psaném textu. Poté se hlasuje o přijetí pozměňovacích návrhů. 21

22 V případě schválení se sněmovna usnáší, zda bude s návrhem zákona vysloven souhlas. Tento odsouhlasený návrh zákona se odešle Senátu. Senát může návrh zákona schválit nebo se návrhem zákona nezabývat. V případě jeho zamítnutí předseda Senátu předloží návrh zákona zpět sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. Pro přijetí zákona je nezbytné schválení nadpoloviční většinou všech poslanců. Přijatý zákon se postupuje prezidentu republiky, který zákon může přijmout nebo zákon vrátit sněmovně. Pro přehlasování prezidenta je nezbytná nadpoloviční většina všech poslanců. Nejsou přípustné pozměňovací návrhy. Zákon podepisuje - Prezident České republiky - Předseda Vlády České republiky, - Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zákony a podzákonné právní předpisy se publikují ve Sbírce zákonů (zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv). Platnost a účinnost právních předpisů V závěru legislativního procesu pro vstup právní normy do právního řádu rozeznáváme tři důležité pojmy schválení, publikace a účinnost. Okamžik schválení byl vyložen již výše v textu. Publikace (vyhlášení) právní normy je podmínkou pro její platnost a zařazení mezi platné předpisy. V České republice je pro publikaci určena Sbírka zákonů jako jediný institut pro oficiální prezentaci textu právní normy. Dnem rozeslání Sbírky zákonů vstupuje právní norma ve svou platnost. Dnem vyhlášení právního předpisu je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů, uvedený v jejím záhlaví. Právní norma je platná, ale není ještě způsobilá způsobit právní účinky nebo regulovat právní vztahy. K zahájení působení právní normy musí nastat okamžik nabytí její účinnosti. Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají obvykle právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení. Právní teorie zná k dřívější počátek účinnosti než je vyhlášení právního předpisu, jedná se o tzv. zpětnou retroaktivitu právní normy. V demokratickém právním režimu by k případům zpětné retroaktivity nemělo docházet. Opak je však pravdou. Mimo nabytí účinnosti uplynutím 15 dne po vyhlášení právního předpisu, může právní norma obsahovat jiný časový údaj účinnosti právního předpisu, stanovené 22

23 pevné datum nebo časový údaj stanovený jiným způsobem, např. prvním dnem měsíce následujícího pro vyhlášení, apod. Ve Sbírce zákonů, právní úprava zákonem č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění a) ústavní zákony, b) zákony, c) zákonná opatření Senátu, d) nařízení vlády, e) právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady; právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností (vyhlášky). Obecně tyto normy nazýváme právní předpisy. Ve Sbírce zákonů se dále vyhlašují: a) nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu, pokud je tak zákonem ustanoveno, b) sdělení Ústavního soudu, jestliže o jejich vyhlášení Ústavní soud rozhodne, c) usnesení Poslanecké sněmovny o zákonném opatření Senátu, anebo sdělení předsedy Poslanecké sněmovny, že se Poslanecká sněmovna na své první schůzi o zákonném opatření Senátu neusnesla, d) rozhodnutí prezidenta republiky, oznámení prezidenta republiky o výsledku referenda, usnesení komor Parlamentu a usnesení vlády, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo jestliže o jejich vyhlášení tyto orgány rozhodnou, e) rozhodnutí předsedy Senátu, a není-li funkce předsedy Senátu obsazena, předsedy Poslanecké sněmovny, o vyhlášení volby prezidenta republiky, f) sdělení ministerstev, jiných ústředních správních úřadů, Státní volební komise nebo České národní banky o skutečnostech a přijatých rozhodnutích, pokud povinnost vyhlásit je ve Sbírce zákonů stanoví zvláštní zákon, g) úplná znění ústavních zákonů a zákonů, zmocňuje-li k vyhlášení jejich úplného znění předsedu vlády ústavní zákon nebo zákon, obecně nazýváme jako další právní akty, a v neposlední řadě se vyhlašují také sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb. Pro vyhlašování mezinárodních aktů, kterými je Česká republika vázána slouží Sbírka mezinárodních smluv. Ve Sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují sdělením Ministerstva zahraničních věcí: 23

24 a) platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána (mezinárodní smlouvy), b) oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a o jiných skutečnostech důležitých pro provádění jednotlivých mezinárodních smluv, c) rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiž je Česká republika vázána (rozhodnutí mezinárodních orgánů a organizací) INTERPRETACE A APLIKACE PRÁVA Interpretace práva Za interpretaci práva považuje právní nauka duševní proces směřující k zjištění obsahu právních norem, aktů aplikace práva a právního jednání nebo právních úkonů. Z pohledu laického jde o pochopení a porozumění textu zákonů, vyložení si jejich podstaty, porozumění právům a povinnostem v nich uložených, s cílem jejich správného využití v právních vztazích. Jak již bylo uvedeno, interpretujeme: - právo jako takové, zejména obsah právních norem, - akty aplikace práva, nejčastěji rozhodnutí správních a soudních orgánů, - jednání a úkony osob, texty s právní tematikou, ad. Z pohledu laika lze interpretaci považovat za postup, kdy si člověk sám musí vyložit, co dané právo, právní norma (pravidlo), a jak upravuje, jaká práva a povinnosti pro něj z pravidla plynou, jakým způsobem se má chovat či nechovat. Interpretaci můžeme dělit různými způsoby. Mimo to, že si člověk dané pravidlo vykládá pro sebe sám, mohou právní pravidla vykládat další subjekty, a to s různou právní závazností a využitím. Druhy výkladů: - Dle subjektu podávajícího výklad - Dle způsobu a metody výkladu - Dle rozsahu výkladu Autentický výklad právní normy provádí ten, kdo normu ve skutečnosti vydal (normotvůrce), zákonodárný sbor v případě zákonů, ministerstva v případě vyhlášek ministerstev, apod. 24

25 Výklad legální, který má velký význam pro další rozhodování soudních institucí nebo metodické řízení státních institucí, provádí např. Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud, atd. V rámci fungování a řízení státních institucí, jejich systému nadřízenosti a podřízenosti se setkáváme s výkladem oficiálním, který je podřízené instituce nebo pracovníky služebně závazný, je vydáván nadřízeným pro své podřízené, obvyklá forma tohoto výkladu jsou individuální nebo normativní instrukce. Specifikem tohoto výkladu je jeho využití pro omezený okruh subjektů. I v rámci orgánů, které přímo právní normu aplikují, se jedná o formu výkladu. Jedná se o výklad orgánu aplikujícího právo, je nazýván jako ustálená interpretační praxe, v případech použití v konkrétním případě bývá uveden v odůvodnění individuálního právního aktu (rozhodnutí). Pro sjednocování důležitých aplikačních postupů může být využívána judikatura vyšších soudních institucí se svou právní závazností pro další způsob rozhodování. V neposlední řadě dochází i k výkladu právních norem ze strany vědeckých institucí v rámci zpracování teoretických rozborů právních úprav, nazýváme jej výkladem doktrinálním. Příkladem jsou komentáře zákonů, zpracování důvodových zpráv k návrhům zákonů., apod. Aplikace práva Aplikace práva je dle právní nauky kvalifikovaná realizace práva, kterou uskutečňují orgány veřejné správy. Mezi aplikaci práva, jako formu realizace práva, lze zařadit i vlastní využití právních norem za účelem vzniku právního následku. Jestliže dojde k situaci, že osoba, fyzická osoba soukromoprávní subjekt, má právní zájem uzavřít např. smlouvu, musí dle předmětu smlouvy podřadit tento svůj zájem pod příslušnou právní normu a tuto aplikovat. Obecnějším však právní nauka považuje aplikační proces orgánu veřejné správy, kdy tímto způsobem dochází k vydávání individuálních právních aktů. Aplikační proces rozdělujeme na tři základní stádia. Prvním stádiem je proces zjišťování skutkového stavu. Cílem je vždy co nejobjektivnější zjištění pro správnou aplikaci práva. Druhým stádiem je podřazení skutkového stavu pod právní normy, které lze na tento stav aplikovat. Závěrečným stádiem je vlastní vydání aktu aplikace práva individuální právní akt. Individuální akt je výsledek aplikační činnosti, výsledek pravomocného rozhodnutí státního orgánu, v němž se zakládá, mění nebo zaniká právo, případně také ověřují práva a právní povinnosti individuálně určených subjektů. Individuální právní akty se dělí dle účinků - Konstitutivní individuální právní akty, - Deklaratorní individuální právní akty. 25

26 Na základě konstitutivního právního aktu vznikají, mění se nebo zanikají právní vztahy, práva nebo povinnosti. U aktů deklaratorních dochází k osvědčení určitého právního stavu, vztahu nebo skutečnosti. Základní náležitosti individuálního právního aktu: - Výrok - Odůvodnění - Poučení V rámci výroku individuálního právního aktu (v případě aplikačního procesu orgánu veřejné správy je běžnější pojem rozhodnutí ), dochází k formulaci konkrétních práv nebo povinností, které jsou předmětem aplikačního procesu. Důvody, které vedly k vydání rozhodnutí a konkrétnímu výroku, obsahuje odůvodnění rozhodnutí. V této části by měly být popsány všech relevantní skutečnosti, které k rozhodnutí vedly, postupy správního orgánu a právní normy, kterými se státní orgán řídil. V části poučení se uvádí možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutí, označení orgánu, ke kterému opravný prostředek je nutno podat a lhůty pro jejich podání. Důležitou součástí poučení je i informace o odkladném účinku podaného opravného prostředku. Mimo tyto základní náležitosti individuálního právního aktu, je nezbytné ještě uvést ostatní náležitosti jako je označení orgánu, který rozhodnutí vydal, označení adresáta rozhodnutí, vyznačení data vydání rozhodnutí, podpis oprávněné osoby a úřední razítko. S individuálními právními akty, jejich platností a účinností, souvisí další právní instituty: Právní moc rozhodnutí rozhodnutí (normativní právní akt) je v právní moci, jestliže již nelze použít řádný opravný prostředek (napadnout rozhodnutí řádným opravným prostředkem). Vykonatelnost rozhodnutí právo nebo povinnost uložená rozhodnutí je vykonatelná vynutitelná státní mocí. Odkladný účinek podaného odvolání (řádného opravného prostředku) právo nebo povinnost stanovená rozhodnutím není v právní moci a vykonatelnosti do rozhodnutí odvolacího orgánu. 26

27 2.6. ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ PRÁVA Moderní teorie práva rozděluje právo na právo soukromé a právo veřejné. Právem soukromým je pak považována oblast právní úpravy osobních a osobně-majetkových poměrů jednotlivců. Do práva soukromého zařazujeme následující právní odvětví: - Právo občanské (hmotné a procesní) - Právo obchodní - Právo pracovní - Právo rodinné - Právo pozemkové - Právo družstevní - Mezinárodní právo soukromé Do práva veřejného státního zařazujeme následující právní odvětví: - Právo ústavní státní - Právo trestní (hmotné a procesní) - Právo správní (hmotné a procesní) - Právo finanční (hmotné a procesní) - Právo životního prostředí - Právo církevní - Mezinárodní právo veřejné. Σ 27

28 Občanské právo dále rozdělujeme na občanské právo hmotné a občanské právo procesní. V rámci své úpravy jsou předmětem hmotného práva vlastnická práva, osobnostní práva a práva osobní. Dalším širokým okruhem je občanskoprávní úprava práva závazkového a do osobnostních práv zařazujeme i práva duševního vlastnictví. Občanské právo procesní upravuje postupy, jakými lze uvedená práva zabezpečit v případě jejich porušení nebo potřeby práva potvrdit, osvědčit nebo vynutit. Obchodní právo se zaměřuje na obdobný okruh právních vztahů jako právo občanské s odlišností v oblasti subjektů a oblasti tržního hospodářství. Svou úpravou je těsně propojené s právem občanským, některé právní vztahy obchodního charakteru jsou upraveny pouze v občanském zákoníku. Nový občanský zákoník platný od spojil právo občanské s právem obchodním do jedné základní právní normy. Pracovní právo reguluje oblast právních vztahů vztahujících se k výkonu pracovní činnosti, vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi zaměstnavateli a institucemi zaměstnanců. O jeho významu svědčí skutečnost, že pracovní činností vykonávané prostřednictvím pracovně právních vztahů je vytvářena převážná část ekonomických statků. Jako součást pracovního práva je také považována právní úprava sociálního a nemocenského zabezpečení, jedna z nejnovelizovanějších a nejsložitějších právních oblastí. Rodinné právo by bylo možno považovat, a někdy je také tak řazeno, za součást práva občanského. Nyní je zařazeno jako součást nového občanského zákoníku. Otázky a úkoly k procvičení 1. Které oblasti práva zahrnujeme do práva soukromého a které do práva veřejného, jaký je jejich základní rozdíl. 2. Vysvětlete pojem aplikace práva a interpretace práva. Testové otázky 1. Subjektivita k právním úkonům v občanském právu se nabývá a) Dosažením zletilosti b) Dokončením školní docházky c) Narozením 2. Právní předpis nabývá platnosti a) přijetím většinou poslanců b) podpisem prezidenta ČR c) vyhlášením (publikací) ve Sbírce zákonů 28

29 3. Oficiálním orgánem pro publikaci právních předpisů je a) Věstník parlamentu ČR b) Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR c) Sbírka zákonů 4. Žadatel byl správním orgánem vyzván k doložení podkladů, lhůta k doložení uplynula v pondělí 1. dubna 2013 (Velikonoční pondělí). Faktický poslední den pro splnění výzvy a) pátek 29. března b) úterý 2. dubna c) pondělí 1. dubna 5. Parlament ČR přijímá a) zákony a ústavní zákony b) nálezy c) vyhlášky 6. Prameny práva jsou a) právní obyčeje, soudní a správní precedenty, smlouvy, normativní právní akty b) soudní a správní precedenty, smlouvy, normativní právní akty c) právní obyčeje, soudní a správní precedenty, normativní smlouvy, normativní právní akty 7. Základní podmínkou pro platnost právního předpisu je a) publikace ve Sbírce zákonů a rozhodnutí b) podpis prezidenta ČR c) publikace ve Sbírce zákonů Doporučená literatura Knižní dokument HARVÁNEK, Jaromír a kol., Teorie práva. 1. Vydání 2001, 2. Dotisk. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Edice učebnic, ISBN GERLOCH, Aleš, Teorie práva. 1. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 29

30 3. PRÁVO VE ZDRAVOTNICTVÍ Cíl: Cílem této kapitoly je seznámení s fungováním práva a úlohou práva ve zdravotnictví. Právo ve zdravotnictví nebo také medicínské právo vytváří vlastní součást právního řádu, protože jej nelze díky záběru právních vztahů podřadit pod žádné odvětví práva, ani jednoznačně označit za objekt práva veřejného či soukromého. Do oblasti medicínského práva zahrnujeme oblast veřejného pojištění a veřejné ochrany zdraví s ingerencí státní moci, oblast fungování zdravotnických zařízení, lékařů, privátních lékařů a úpravu právních vztahů mezi pacientem a lékařem. Ale ani toto široké vymezení nezahrnuje všechny oblasti, kam až problematika zdravotnictví, zdraví, sociální péče, atd., může zasahovat. Se zdravotnickým právem, zdravotnictvím a jeho hlavní úlohou, kterou by mělo být poskytování léčebné péče, se změnou politických poměrů po roce 1989, se zvýšil význam i otázky trestně-právní. Klíčová slova: Veřejné pojištění, medicínské právo, sociální péče, veřejná ochrana zdraví, zdravotnický personál, pacient, práva a povinnosti, pojištěnec, zdravotní péče, poskytovatel zdravotní péče K dosažení soudobé podoby zdravotnictví vedl dlouhý vývoj, měnil se přístup k zabezpečování zdravotnické péče a jeho poskytovatel, měnil se vztah lékaře k pacientovi a pacienta k lékaři, měnil se způsob financování zdravotnických služeb. Historicky bylo v prvních počátcích poskytování zdravotní péče výhradně rodinného charakteru, veškerý průběh poskytování zdravotní péče a její zabezpečení bylo otázkou rodiny a jejích příslušníků, případně zabezpečení v rámci místních komunit. Tato sounáležitost vycházela z náboženských principů, z principů křesťanství a solidarity. S rozvojem společnosti se povinnost postarat se o nemocné, práce neschopné a seniory přenášela na místní komunity obce. Obce se staraly o osoby, které měly domovské právo k dané obci. Z náboženských základů a principů vycházely dále nově vznikající církevní a mnišské řády, jejichž posláním byla také starost o staré a nemocné. Také přístup k veřejnému zdraví se pozvolna měnil, hlavně v důsledku epidemií nakažlivých 30

31 chorob, na základě kterých zemřely statisíce osob. V obcích a městech byly zřizovány obecní nebo církevní nemocnice (špitály). Dalším podnětem pro změnu v nahlížení na ochranu a péči o veřejné zdraví, o starost o nemocné, přinesl rozvoj průmyslové výroby. Rozvoj průmyslu také přinesl rozvoj měst a koncentraci obyvatelstva do těchto center. S opuštěním vlastní soběstačnosti při zajišťování základních životních potřeb, bylo nutno zabezpečit výpadky pracovních sil. Ještě před vznikem nemocenského pojištění, obdobného jako známe dnes, byla tato starost koncipována na cechovním systému, kde dle příslušnosti k cechu se zabezpečovala kolektivní pomoc nemocným nebo starým osobám. Z důvodu nedostatečnosti takto zabezpečovaných potřeb a fenoménu potřeby zdravotně zdatných osob pro potřeby vojenských sil (zájem státu), vzniká v Prusku model povinného solidárního zdravotního pojištění. Jeho strůjcem byl pruský kancléř Otto von Bismarck. V současném vyspělém světě se vytvořené zdravotnické systémy rozdělují do několika typů. Pro členění je možné zvolit různá hlediska. Podle toho, jakým způsobem je hrazeno zdravotní pojištění, dělíme zdravotnické systémy - Systém financovaný z veřejného zdravotnického pojištění - Systém financovaný ze státního rozpočtu - Soukromé zdravotní pojištění. Systém financování ze státního rozpočtu fungoval na našem území až do roku 1992 v podobě jednotného a centrálně řízeného zdravotnictví. Mimo tento systém neexistoval soukromý sektor, neexistovaly soukromé zdravotnické služby. V rámci daného systému nebyla možná volba ošetřujícího lékaře nebo zdravotnického zařízení (dle nové terminologie poskytovatele zdravotnických služeb). Systém veřejného zdravotního pojištění funguje na odlišném principu. Funguje na principu průběžného financování zdravotní péče z pojistného (povinného příspěvku) hrazeném pojištěnci. Průběžné odvody jsou využívány pro úhradu zdravotnických výkonů poskytovatelů zdravotnických služeb. Základním principem je solidarita mezi zdravými a nemocnými osobami. Samozřejmostí je od roku 1992 právo na volbu poskytovatele zdravotnických služeb. Princip solidarity ČR oddělení zdravotního a sociálního pojištění, rozsah hrazených zdravotních služeb stanoven zákonem Vzorem tohoto systému je britská National Health Service (NHS) neboli Národní zdravotní služba. Slabinou tohoto systému je však právě základní princip solidarity, neboť demografická křivka se postupem času značně změnila. Dochází ke zvyšování věku, kterého se v současné době lidé dožívají, přibývá civilizačních nemocí a naopak 31

32 klesá počet práceschopného, a do systému přispívajícího, obyvatelstva. Dalším negativním vlivem je zvyšující se nezaměstnanost. Systémem, který je založen na tržních mechanismech, je systém soukromého zdravotního pojištění. Představitelem tohoto systému je fungování zdravotního pojištění ve Spojených státech amerických. Americké zdravotnictví je hrazeno ze soukromého pojištění, které si platí každý jednotlivec a z veřejných zdrojů, tj. federálních financí i daní jednotlivých států USA prostřednictvím veřejných zdravotnických programů (MEDICARE, MEDICAID, Veteran Health Administration). Česká republika Právo na poskytování zdravotní péče v České republice vyplývá z ústavní listiny základních práv a svobod - úst. z. č. 2/1993 Sb., cit.: Čl. 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Čl.31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Z této úpravy je zřejmá povinnost státu a státní moci dozoru nad organizací a zabezpečením zdravotnické péče obyvatelstvu České republiky. Došlo k vytvoření právního prostoru a nového systému poskytování zdravotních služeb pod kontrolou a dohledem státu nad vlastním výkonem zdravotnických služeb. Vlastní zajištění a financování se děje prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, poskytování pak poskytovateli zdravotnických služeb kvalifikovanou formou. Byla zřízena centrální Všeobecná zdravotní pojišťovna a na základě zákona vznikly také další zdravotní pojišťovny. Mezi zásadní změny v systému je také právo na svobodnou volbu poskytovatele zdravotnických služeb. Do roku 1992 fungoval na našem území systém - Národní zdravotní služby ( ) v podobě jednotného a centrálně řízeného zdravotnictví. Organizace zdravotnictví byla budována na územním principu, se spádovými oblastmi. Mimo tento systém neexistovala soukromá zdravotnická zařízení, pouze státní hierarchická síť nemocnic určeného typu. V rámci daného systému nebyla ani možná volba ošetřujícího lékaře. Všichni zdravotničtí i nezdravotničtí pracovníci byli k tomu systému v pracovním poměru. Mimo územní princip ještě existovala rezortní zdravotnická zařízení řízená příslušnými ministerstvy. 32

33 3.1. PRÁVNÍ ÚPRAVA Pro vymezení a správné pochopení pojmu medicínské právo je nezbytné provést definici pojmu zdravotnictví, neboť je upravena řadou zákonů a dalších právních předpisů z různých právních odvětví. Pod pojem medicínské právo můžeme zařadit celou oblast úpravy veřejného zdravotního pojištění, a to jak z pohledu pojištěnců fyzických a právnických osob, zaměstnanců a zaměstnavatelů, tak i z pohledu uzavírání smluvních vztahů mezi lékaři, zdravotnickými zařízeními a zdravotními pojišťovnami, úpravu postavení zdravotních pojišťoven a jejich činnosti. Dalším velkým úsekem je vymezení rámce činnosti zdravotnických zařízení, státních i nestátních, úprava postavení lékaře a zdravotnického personálu obecně, činnosti České lékařské komory a dalších profesních sdružení lékařů. Velkým blokem právní úpravy je také vymezení práv a povinností při poskytování zdravotnické péče, poskytování první pomoci, vztahu pacient a lékař, jejich práva a povinnosti, otázky odpovědnosti za škodu, ochrana osobníc h údajů, mlčenlivost a řada dalších právních vztahů. Konkrétní úpravu mají některé specifické činnosti ve zdravotnictví, např. oblast odběru tkání a orgánů, krve a transplantace, problematika umělého přerušení těhotenství, apod. V oblasti veřejného zdravotního pojištění patří mezi základní zákony týkající se veřejného pojištění: Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální pojištění ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších předpisů; Zákon ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů; 33

34 V oblasti veřejného zdraví jsou to pak právní normy: Zákon č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění zákona č. 385/2012 Sb.; Do bloku dalších právních norem zařazujeme právní normy upravující fungování zdravotnických zařízení, předpoklady výkonu činností zdravotnického personálu, Právní normy z oblasti vlastních zdravotnických činností, odběry krve, tkání, transplantace, apod.: Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů; Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků; Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění předpisů; Zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství; Vyhláška MZ ČR č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci; Zákon č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách, ve znění pozdějších předpisů; Pro úplnost vymezení právní úpravy je možné jmenovat celou řadu ústavních zákonů a zákonů, které se dotýkají zdravotnictví, pracovněprávních vztahů, občanskoprávních vztahů, trestněprávní problematiky apod.: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; Ústavní zákon - Usnesení Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod; Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; 34

35 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, v této souvislosti s uvedením nového občanskoprávního předpisu, který bude nově zahrnovat celou řadu právních vztahů zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, který by měl nabýt účinnosti k ; Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů; Na předním místě by bylo potřebné také uvést právní předpisy, ke kterým Česká republika přistoupila a které tvoří základ pro další vnitrostátní úpravu. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny) Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 97/2001 Sb. m. s., o přijetí Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny) Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících) Základní pojmy: Poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle zákona o zdravotních službách. Za zdravotní služby dle citovaného zákona považujeme: a) poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče, b) konzultační služby, jejichž účelem je posouzení individuálního léčebného postupu, popřípadě navržení jeho změny nebo doplnění, a další konzultace podporující rozhodování pacienta ve věci poskytnutí zdravotních služeb prováděné dalším poskytovatelem zdravotních služeb nebo zdravotnickým pracovníkem, kterého si pacient zvolil, c) nakládání s tělem zemřelého, včetně převozu těla zemřelého na patologickoanatomickou pitvu nebo zdravotní pitvu a převozu z patologicko-anatomické 35

36 pitvy nebo ze zdravotní pitvy prováděné poskytovatelem podle zákona o pohřebnictví, d) zdravotnická záchranná služba, e) zdravotnická dopravní služba: 1. přeprava pacientů mezi poskytovateli nebo k poskytovateli a zpět do vlastního sociálního prostředí, je-li to nezbytné k zajištění poskytnutí zdravotních služeb, 2. rychlá přeprava zdravotnických pracovníků k zabezpečení neodkladné péče u poskytovatele, 3. přeprava osob včetně zemřelého pacienta související s prováděním transplantací, neodkladná přeprava tkání a buněk určených k použití u člověka, přeprava léčivých přípravků, krve a jejích složek a zdravotnických prostředků nezbytných pro poskytnutí neodkladné péče nebo přeprava dalšího biologického materiálu, f) přeprava pacientů neodkladné péče, kterou se rozumí jejich přeprava mezi poskytovateli výhradně za podmínek soustavného poskytování neodkladné péče během přepravy, g) zdravotní služby v rozsahu činnosti odběrových zařízení nebo tkáňových zařízení podle jiných právních předpisů upravujících postupy pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských orgánů, tkání a buněk, h) zdravotní služby v rozsahu činnosti zařízení transfuzní služby nebo krevní banky podle právního předpisu upravujícího výrobu transfuzních přípravků, jejich skladování a výdej. Mezi zdravotnické služby řadíme také specifické zdravotní služby podle zákona o specifických zdravotních službách, zdravotní služby podle zákona upravujícího transplantace nebo zákona upravujícího umělé přerušení těhotenství. Zdravotní péčí se rozumí: a) soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem 1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu, 2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu, 3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení, 4. pomoci při reprodukci a porodu, 5. posuzování zdravotního stavu, 36

37 b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky. Za pacienta považujeme fyzickou osobu, které jsou poskytovány zdravotní služby. Ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem je zdravotnický pracovník, který navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup u konkrétního pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních služeb. Individuálním léčebným postupem se rozumí poskytování zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, v logické a časové posloupnosti konkrétnímu pacientovi, včetně jejich možných variant a metod. Součástí individuálního léčebného postupu je zejména diagnostická rozvaha, návrh léčby, včetně léčebně rehabilitační péče a doporučení dalšího postupu při poskytování zdravotních služeb. Součástí individuálního léčebného postupu je i léčebný režim, kterým se rozumí soubor opatření, která podporují léčbu a minimalizují její možná rizika, včetně doporučení úpravy životního stylu. Hospitalizace je doba zpravidla delší než 24 hodin, po kterou je pacientovi přijatému na lůžko ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče poskytována lůžková péče. Registrujícím poskytovatelem je rozumí poskytovatel ambulantní péče v oboru všeobecné praktické lékařství, v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, v oboru zubní lékařství nebo v oboru gynekologie a porodnictví, který přijal pacienta do péče za účelem poskytnutí primární ambulantní péče, registrující poskytovatel je povinen při přijetí pacienta do péče vyplnit registrační list, který pacient podepíše. Za zdravotnické zařízení považujeme prostory určené pro poskytování zdravotních služeb. Návštěvní služba je poskytování zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta, a to zejména v případech, kdy se pacient s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže dostavit do zdravotnického zařízení poskytovatele a poskytnutí zdravotní péče tímto způsobem je s ohledem na její charakter možné. Za vlastní sociální prostředí pacienta považujeme domácí prostředí pacienta nebo prostředí nahrazující domácí prostředí pacienta, například zařízení sociálních služeb, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy nebo školská zařízení pro preventivně-výchovnou péči nebo jiná obdobná zařízení, věznice pro výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, zařízení pro zajištění cizinců a azylové zařízení. 37

38 Obory zdravotní péče: - zubní lékařství, farmacie, obory specializačního vzdělávání nebo obory certifikovaných kurzů lékařů, zubních lékařů nebo farmaceutů podle jiného právního předpisu, - odbornosti nelékařských zdravotnických pracovníků nebo obory specializačního vzdělávání nebo obory certifikovaných kurzů nelékařských zdravotnických pracovníků podle jiného právního předpisu. Za náležitou odbornou úroveň považujeme poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (poskytování péče lege artis) ZDRAVOTNICTVÍ, ORGANIZACE - STÁTNÍ A NESTÁTNÍ ZDRAVOTNICKÁ ZAŘÍZENÍ Také správa v oblasti zdravotnictví je součástí veřejné správy České republiky. Správa zdravotnictví je rozsáhlá a pro zajištění všech úkolů je potřebná součinnost s dalšími odvětvími veřejné správy. Hlavním úkolem státní správy je v první řadě ochrana a podpora veřejného zdraví, kterou uskutečňuje prostřednictví své zdravotní politiky. Ústředním orgánem státní správy na úseku zdravotnictví je Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Do jeho působnosti patří centrální výkon státní správy pro zdravotní péči, pro ochranu veřejného zdraví, pro zdravotnickou vědeckovýzkumnou činnost, zdravotnická zařízení v přímé řídící působnosti, vyhledávání, ochranu a využívání přírodních léčivých zdrojů, přírodních léčebných lázní a zdrojů přírodních minerálních vod, léčiva a prostředky zdravotnické techniky pro prevenci, diagnostiku a léčení lidí, zdravotní pojištění a zdravotnický informační systém. Součástí Ministerstva zdravotnictví ČR je také Český inspektorát lázní a zřídel. Mezi další orgány v oblasti státní správy v oblasti zdravotnictví patří kraje a obce s rozšířenou působností, mimo zřizovací funkce (v samostatné působnosti) mají na starosti, např. některé registrační povinnosti (v přenesené působnosti). Do státní správy zařazujeme i Krajské hygienické stanice a Hlavního hygienika České republiky. Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra plní úkoly státní správy v ochraně veřejného zdraví v ozbrojených silách a ozbrojených bezpečnostních sborech, s výjimkou Vězeňské služby České republiky, které spadá pod Ministerstvo spravedlnosti České republiky. 38

39 Pro zpřesnění problematiky je nezbytné provést rozdělení zdravotnických zařízení na státního a nestátního charakteru. Státní správa, představovaná např. Ministerstvem zdravotnictví a dalšímu orgány, zřizuje státní zdravotnická zařízení. Oproti tomu nestátní zdravotnická zařízení jsou zřizována obcemi a kraji ve své samostatné působnosti nebo dalšímu subjekty nestátního charakteru. Kraje a obce vykonávají tedy také samosprávu na úseku zdravotnictví na svých úrovních a ve vymezeném rozsahu. Dalšími samosprávnými orgány jsou subjekty profesní samosprávy. Těmito subjekty je Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická komora, zřízené zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů. Komory jsou samosprávnými nepolitickými stavovskými organizacemi sdružujícími všechny lékaře, stomatology a lékárníky zapsané v seznamech vedených komorami. Ministerstvo s těmito profesními komorami úzce spolupracuje, zejména v oblasti zabezpečení odbornosti jejich členů k výkonu povolání, tvorbě sazebníků, které souvisejí s výkony zdravotní péče, tvorbě cen léčiv a zdravotnických prostředků, tvorbě obecně závazných právních předpisů z oblasti zdravotnictví, udělování oprávnění k provozování nestátních zdravotnických zařízení, apod. Obsahem správy je provádění opatření ve vztahu k samotné péči o zdraví, úprava problematiky související se zřizováním, zdravotnických zařízení, řešení jejich provozních problémů, dohled nad vzděláváním zdravotnických pracovníků a ochranou veřejného zdraví jako celku. Soustavu zdravotnických zařízení lze členit různými způsoby, dle oblasti náhledu na zdravotní péči, úkoly, způsob zřizování, atd. Soustava zdravotnických zařízení v členění: 1.) Podle zřizovatele - zařízení zřizovaná státem, tj. Ministerstvem zdravotnictví České republiky - zařízení krajská zřizovaná krajskými orgány - zařízení soukromá, nestátní organizace ambulantní nebo lůžková 2.) Podle obsahu činnosti - Ochrana veřejného zdraví v obecné rovině - péče lékařská v ambulantních nebo lůžkových zařízeních - Preventivní zdravotnická činnost - léčebně preventivní péče - Vzdělávání a výchova zdravotnického personálu školy, profesní komory 39

40 3.) Podle finanční úhrady za péči v nich - Plně hrazená ze státního pojištění - Částečně hrazená - Plně hrazená pacientem (plastická chirurgie) 4.) Podle pravomoci udělovat oprávnění k poskytování zdravotních služeb Úpravu orgánů, které udělují oprávnění k poskytování zdravotních služeb, obsahuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Oprávnění poskytuje: a) krajský úřad, v jehož správním obvodu je zdravotnické zařízení, v němž budou zdravotní služby poskytovány, b) Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo spravedlnosti, jde-li o zdravotní služby poskytované ve zdravotnických zařízeních zřízených těmito ministerstvy, c) Ministerstvo vnitra, jde-li o zdravotní služby poskytované ve zdravotnických zařízeních zřízených tímto ministerstvem nebo ve zdravotnických zařízeních zřízených Úřadem pro zahraniční styky a informace nebo Bezpečnostní informační službou. Oprávnění k poskytování lékárenské péče je možno udělit pouze na základě souhlasného závazného stanoviska Státního ústavu pro kontrolu léčiv k technickému a věcnému vybavení zdravotnického zařízení, v němž bude tato činnost provozována. Oprávnění lze udělit právnické i fyzické osobě za splnění zákonných podmínek, v současnosti dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. Fyzická osoba může poskytovat zdravotní služby ve vlastním zdravotnickém zařízení nebo v zařízení jiného poskytovatele. U fyzické osoby jsou dány následující podmínky: a) dosáhla věku 18 let, b) je plně způsobilá k právním úkonům, c) je bezúhonná, d) je držitelem povolení k pobytu na území České republiky, pokud má povinnost takové povolení mít, e) je způsobilá k samostatnému výkonu zdravotnického povolání v oboru zdravotní péče, kterou bude poskytovat jako zdravotní službu a je členem 40

41 komory, jestliže členství v komoře je podmínkou pro výkon tohoto povolání, nebo ustanovila odborného zástupce, f) je oprávněna užívat k poskytování zdravotních služeb zdravotnické zařízení, které splňuje požadavky na technické a věcné vybavení, g) jsou splněny požadavky na personální zabezpečení poskytovaných zdravotních služeb, h) Státní ústav pro kontrolu léčiv vydal souhlasné závazné stanovisko, jde-li o poskytování lékárenské péče, i) Státní úřad pro jadernou bezpečnost vydal povolení k činnosti podle atomového zákona, budou-li při poskytování zdravotních služeb používány zdravotnické prostředky užívané k lékařskému ozáření, j) orgán ochrany veřejného zdraví schválil provozní řád zdravotnického zařízení podle zákona o ochraně veřejného zdraví, k) Ministerstvo zdravotnictví vydalo souhlas s poskytováním lázeňské léčebně rehabilitační péče, jde-li o poskytování této péče, l) netrvá žádná z překážek pro udělení oprávnění, např. osobě byl uložen zákaz činnosti spočívající v poskytování zdravotních služeb, osoba je v insolvenčním řízení, apod. V případě, kdy fyzická osoba bude poskytovat zdravotní služby pouze ve zdravotnickém zařízení provozovaném jiným poskytovatelem, se udělí oprávnění k poskytování zdravotních služeb na její písemnou žádost, jestliže a) je způsobilá k samostatnému výkonu zdravotnického povolání v oboru zdravotní péče, kterou bude poskytovat jako zdravotní službu, a je členem komory, jestliže členství v komoře je podmínkou pro výkon tohoto povolání, a splňuje výše uvedené podmínky, b) je oprávněna užívat k poskytování zdravotních služeb zdravotnické zařízení užívané jiným poskytovatelem, které splňuje požadavky na technické a věcné vybavení. U právnické osoby musí být splněny podmínky: a) statutární orgán právnické osoby nebo jeho členové nebo vedoucí organizační složky státu nebo organizační složky územního samosprávného celku, bude-li poskytování zdravotních služeb zajišťováno touto organizační složkou, jsou bezúhonní, b) ustanovila odborného zástupce, který splňuje podmínky stanovené pro fyzické osoby c) netrvají překážky pro udělení oprávnění, 41

42 d) byla zřízena krajem jako příspěvková organizace podle zákona o zdravotnické záchranné službě a je oprávněna využívat linku národního čísla tísňového volání 155, jde-li o poskytování zdravotnické záchranné služby. Zákon také stanoví nepřevoditelnost a nepostupitelnost oprávnění k poskytování zdravotních služeb na jinou osobu nebo osoby. Úprava zdravotnických zařízení, jak již bylo výše uvedeno, vychází ze zákona o zdravotnických službách, a tvoří je - síť privátních ambulancí, - soustavu veřejných nemocnic více typů, - soukromá lůžková zařízení různého zaměření a typu. Ambulantní zařízení zařazené do sítě a veřejné nemocnice mají svoji spádovou povinnost. Každý pacient má právo na svého spádového lékaře a spádovou nemocnici, případně fakultní nemocnice. Na právo na svého lékaře navazuje právo svobodné volby lékaře nebo zdravotnického zařízení, které není totožné s právem na spádového lékaře. Úroveň a typ veřejných zařízení je dodržován a regulován pomocí akreditačního systému. 5. Podle forem a způsobu poskytované zdravotní péče - Ambulantní zdravotnická zařízení ordinace praktických lékařů, ordinace odborných lékařů - Ústavní zdravotnická zařízení poskytování péče osobám s poruchami zdraví, vyžadujícími dlouhodobější odbornou péči včetně případné rehabilitace. Řadíme mezi ně léčebny tuberkulóz a respiračních nemocí, psychiatrické léčebny a rehabilitační ústavy, ozdravovny a lázeňské léčebny. - Zvláštní zdravotnická zařízení zařízení pro výkon specifických zdravotních služeb - kojenecké ústavy, záchytné stanice. - Zařízení pro prvotní přednemocniční péči - Záchranná služba výkon neprodlených a neodkladných činností - Zařízení lékárenská vydávání léčiv a zdravotnických prostředků. 42

43 Povinnosti poskytovatelů zdravotnických služeb dle zákona o zdravotnických službách: a) informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby b) zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a zpřístupnit jej pacientům, c) vymezit provozní a ordinační dobu, d) opatřit zdravotnické zařízení viditelným označením, které musí obsahovat obchodní firmu, název nebo jméno, e) v době nepřítomnosti nebo dočasného přerušení poskytování zdravotních služeb zpřístupnit pacientům informaci o poskytnutí neodkladné péče jiným poskytovatelem v rámci jeho ordinační doby, f) předat zprávu o poskytnutých zdravotních službách registrujícímu poskytovateli v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, g) předat jiným poskytovatelům zdravotních služeb nebo poskytovatelům sociálních služeb potřebné informace o zdravotním stavu pacienta nezbytné k zajištění návaznosti dalších zdravotních a sociálních služeb poskytovaných pacientovi, h) zpracovat seznam zdravotních služeb, k jejichž poskytnutí je vyžadován písemný souhlas; i) informovat pacienta o tom, že se na poskytování zdravotních služeb mohou podílet osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka, a to včetně nahlížení do zdravotnické dokumentace, a že pacient může přítomnost těchto osob při poskytování zdravotních služeb a nahlížení do zdravotnické dokumentace zakázat, j) přijmout pacienta k 1. izolaci, karanténě, léčení nebo lékařskému dohledu stanovenému podle zákona o ochraně veřejného zdraví, 2. ochrannému léčení nařízenému soudem, k) poskytnout zdravotní služby indikované lékařem Vězeňské služby osobě obviněné nebo odsouzené nebo umístěné v ústavu pro výkon zabezpečovací detence v termínu předem dohodnutém s Vězeňskou službou, 43

44 l) podílet se na žádost kraje, jehož krajský úřad mu udělil oprávnění, na zajištění lékařské pohotovostní služby, lékárenské pohotovostní služby a pohotovostní služby zubních lékařů, m) předávat údaje do Národního zdravotnického informačního systému, n) uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění své odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, Mimo uvedené základní povinnosti má poskytovatel další povinnosti vůči pacientům ve vztahu k Úřadu práce, vůči dalším správním orgánům, zdravotním pojišťovnám, kontrolním orgánům správy sociálního zabezpečení a dalším. Poskytovatel má také informační povinnost, je povinen informovat a) osobu určenou pacientem, že pacient svévolně opustil zdravotnické zařízení lůžkové péče, b) Policii České republiky, v případech, kdy přerušením poskytování zdravotních služeb je vážně ohroženo zdraví nebo život pacienta nebo třetích osob. Dle dalších ustanovení je poskytovatel dále povinen zajistit a) aby byl pacient seznámen se svými právy a povinnostmi při poskytování zdravotních služeb a vnitřním řádem; vnitřní řád nesmí zasahovat do práv pacienta nad míru, která je nezbytně nutná zejména pro řádný chod zdravotnického zařízení a respektování práv ostatních pacientů, b) sestavení, koordinaci a realizaci individuálního léčebného postupu a komplexnost, návaznost a koordinovanost poskytovaných zdravotních služeb, c) aby byl pacient informován o dalších zdravotních službách a dalších možných sociálních službách, které mohou zlepšit jeho zdravotní stav, zejména o možnostech sociální, pracovní a pedagogické rehabilitace, d) aby jinému poskytovateli nebo jinému zdravotnickému pracovníkovi, od nichž si pacient vyžádal konzultační služby, byly zpřístupněny informace vedené o zdravotním stavu pacienta ve zdravotnické dokumentaci, které jsou pro poskytnutí konzultačních služeb nezbytně nutné, e) na výzvu poskytovatele zdravotnické záchranné služby bezodkladně spolupráci při poskytování zdravotních služeb při mimořádných událostech, hromadných nehodách nebo otravách, průmyslových haváriích nebo přírodních katastrofách, včetně zajištění bezprostředně navazující lůžkové péče; to neplatí, jde-li o Vězeňskou službu, f) na výzvu nebo na základě opatření nařízeného příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví bezodkladně účast zdravotnických pracovníků při poskytování 44

45 zdravotních služeb při epidemiích nebo při nebezpečí jejich vzniku; to neplatí, jde-li o Vězeňskou službu, g) aby zdravotní služby byly osobám ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence poskytovány za přítomnosti příslušníka Vězeňské služby, a to pouze na dohled, mimo jeho doslech, s výjimkou případů ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka nebo majetku, kdy je příslušník oprávněn být přítomen výkonu zdravotní služby též na doslech. Poskytovatel je také dále povinen zajistit, aby osoby připravující se na výkon zdravotnického povolání prováděly při klinické a praktické výuce, praktickém vyučování a odborné praxi, která se uskutečňuje na jeho pracovištích, jen činnosti, včetně zdravotních výkonů, které jsou součástí výuky nebo praxe, a to pod přímým vedením zdravotnického pracovníka, který má způsobilost k samostatnému výkonu zdravotnického povolání a je v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k tomuto poskytovateli. Poskytovatel jednodenní nebo lůžkové péče je povinen a) zajistit hospitalizaci 1. nezletilých pacientů odděleně od dospělých pacientů, alespoň v samostatných pokojích, a to do dne, kdy dovrší 15 let věku, 2. žen odděleně od mužů v samostatných pokojích, a to s výjimkou poskytování akutní lůžkové péče intenzivní, b) umožnit pobyt zákonného zástupce nebo osoby jím pověřené společně s hospitalizovaným nezletilým pacientem nebo pacientem zbaveným způsobilosti k právním úkonům, pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen, c) včas informovat zákonného zástupce pacienta o propuštění z jednodenní nebo lůžkové péče, d) zpracovat traumatologický plán, v němž upraví soubor opatření, která se uplatňují při hromadných neštěstích, a nejméně jednou za 2 roky ho aktualizovat; jedno vyhotovení plánu předat příslušnému správnímu orgánu do 30 dnů ode dne jeho zpracování nebo aktualizace; e) návrh traumatologického plánu a návrh jeho aktualizace projednat s příslušným správním orgánem, jde-li o fakultní nemocnici, s ministerstvem; podrobnosti o obsahu traumatologického plánu a postup při jeho zpracování a projednání s příslušným správním orgánem nebo ministerstvem stanoví prováděcí právní předpis, 45

46 f) pacienta vybavit při propuštění léčivými přípravky a zdravotnickými prostředky na 3 dny nebo v odůvodněných případech i na další nezbytně nutnou dobu PRACOVNÍCI VE ZDRAVOTNICTVÍ Povinnosti a práva zdravotnických pracovníků vymezuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, v 49 a následujících. Právní úpravu postavení, práv a povinností, získání odbornosti a další záležitosti upravuje celá řada dalších právních norem. Právní úprava: Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta; Sdělení č. 275/2007 Sb., o vyhlášení dokladů osvědčujících nabytá práva o dosažené kvalifikaci lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, všeobecné sestry a porodní asistentky, udělovaných na území členských států Evropské unie Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, ve znění směrnice 2006/100/ES. a seznamu diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci lékařů, zubních lékařů, farmaceutů, všeobecných sester a porodních asistentek, udělovaných na území členských států Evropské unie a institucí a orgánů, které je vydávají; Nařízení vlády č. 184/2009 Sb., o stanovení výše úhrad za zkoušky; Vyhláška č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů; Vyhláška č. 186/2009 Sb., o stanovení postupu při vyhlášení výběrového řízení na rezidenční místo, průběhu výběrového řízení na rezidenční místo a základních kritériích výběru rezidenta (o rezidenčních místech); Vyhláška č. 187/2009 Sb., o minimálních požadavcích na studijní programy všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a na vzdělávací program všeobecné praktické lékařství; Vyhláška č. 188/2009 Sb., o atestační zkoušce, aprobační zkoušce a závěrečné zkoušce certifikovaného kurzu a o postupu ověření znalosti českého jazyka pohovorem lékařů, zubních lékařů a farmaceutů (o zkouškách lékařů, zubních lékařů a farmaceutů); Vyhláška č. 271/2012 Sb., o stanovení seznamu nemocí, stavů nebo vad, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka, obsahu lékařských prohlídek a náležitostech lékařského posudku 46

47 (vyhláška o zdravotní způsobilosti zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka); U nelékařských zdravotnických povolání Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních); Vyhláška č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní systém pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu zdravotnických pracovníků; Vyhláška č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání; Sdělení č. 275/2007 Sb., o vyhlášení dokladů osvědčujících nabytá práva o dosažené kvalifikaci lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, všeobecné sestry a porodní asistentky, udělovaných na území členských států Evropské unie Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, ve znění směrnice 2006/100/ES. a seznamu diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci lékařů, zubních lékařů, farmaceutů, všeobecných sester a porodních asistentek, udělovaných na území členských států Evropské unie a institucí a orgánů, které je vydávají; Nařízení vlády č. 184/2009 Sb., o stanovení výše úhrad za zkoušky; Vyhláška č. 186/2009 Sb., o stanovení postupu při vyhlášení výběrového řízení na rezidenční místo, průběhu výběrového řízení na rezidenční místo a základních kritériích výběru rezidenta (o rezidenčních místech); Vyhláška č. 189/2009 Sb., o atestační zkoušce, zkoušce k vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu, závěrečné zkoušce akreditovaných kvalifikačních kurzů a aprobační zkoušce a o postupu při ověření znalosti českého jazyka (vyhláška o zkouškách podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních); Nařízení vlády č. 31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí; Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků; Vyhláška č. 271/2012 Sb., o stanovení seznamu nemocí, stavů nebo vad, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka, obsahu lékařských prohlídek a náležitostech lékařského posudku 47

48 (vyhláška o zdravotní způsobilosti zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka); V neposlední řadě pak je nezbytné uvést zákon, na základě kterého se zřizují profesní samosprávná sdružení lékařů Zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů. Zdravotnický pracovník je na základě právní úpravy zákonem o zdravotních službách povinen: a) poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy, b) poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb, c) plnit další povinnosti stanovené zákonem o zdravotních službách nebo jinými právními předpisy. Tyto povinnosti, s výjimkou neprodlené odborné první pomoci se vztahují i na jiné odborné pracovníky, kteří se podílejí na poskytování zdravotních služeb nebo vykonávají činnosti v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Zdravotnický tým Výkon zdravotnické péče je vždy vázán na spolupráci více lidí. Poskytování zdravotnické péče je kolektivní činností. Činnosti při poskytování se rozděleno na jednotlivé činnosti, které dále vykonávají zdravotničtí pracovníci dle své způsobilosti danou činnost zajišťovat. Klasickým příkladem je spolupráce lékař a zdravotní sestra, nejobvykleji praktický lékař a zdravotní sestra. V rámci poskytování odborné péče, při operacích, je nezbytná spolupráce více členů zdravotnického personálu. Počet zdravotnického personálu je závislý na složitosti a náročnosti zdravotnického výkonu. Na výkonu se účastní lékaři různých specializací a další zdravotnický personál. Dle přidělených povinností v rámci výkonu pak má také každý člen svoji vlastní odpovědnost za chyby, ke kterým případně dojde. Mimo lékařské odbornosti, pak každý obor zdravotnické péče v rámci ústavní a obdobné péče, každé oddělení zařízení poskytovatele má své interní členění. 48

49 V čele každého oddělení stojí vedoucí oddělení primář. Primář má odpovědnost za chod řízeného oddělení, pověřuje jím řízené lékaře k provedení potřebných výkonů. Jak již bylo uvedeno, mimo vedoucí lékaře primáře, na každém oddělení pracuje celá řada dalších lékařů. Za řízení nižšího zdravotnického personálu a chod oddělení z pohledu poskytování ošetřovatelské péče, výkonů určených ošetřujícími lékaři, je odpovědná vrchní sestra. Řízenými pracovníky jsou pak sestry a další zaměstnanci vykonávající sanitární a další práce na oddělení. Sestry jsou povinny vykonávat zdravotní péči dle pokynů lékařů. V rámci provádění operačních úkonů za postup při provádění úkonu je vždy odpovědný určený vedoucí operačního výkonu. Jak již bylo výše uvedeno, postup zdravotního personálu musí být v souladu s úrovní znalostí a dovedností a možností zdravotnické vědy (postup lege artis). Pracovněprávní vztahy Pracovněprávní vztahy ve zdravotnictví vznikají mezi poskytovatelem zdravotnických služeb zaměstnavatelem a zdravotnickým pracovníkem jako zaměstnancem. Základním právním předpisem upravujícím pracovněprávní vztahy i ve zdravotnictví, je zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Mezi další pracovněprávní předpisy patří, např. zákon o minimální mzdě č. 590/2006 Sb., zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., zákon o kolektivním vyjednávání č. 2/1991 Sb., zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců č. 266/2006 Sb., a další právní předpisy v oblasti veřejného zdravotního a sociálního pojištění. Pracovněprávní vztahy rozdělujeme: - Pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru, - Pracovněprávní vztahy vzniklé na podkladě dohod mimo pracovní poměr, - Vztahy postavené pracovněprávním vztahů na stejnou úroveň. Pracovní poměr a pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru i v oblasti zdravotnictví vznikají pracovní smlouvou nebo jiným způsobem dle zákoníku práce. Pracovní poměr může vzniknout také jmenováním. Ze zákoníku práce bylo vypuštěno založení pracovního poměru volbou, a to nejen pro oblast zdravotnictví. Na obsazení vedoucích míst ve zdravotnictví, řízených orgány státní správy, zvláštní právní předpisy předepisují vždy konání výběrových řízení. 49

50 3.4. ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ Základní právní normou upravující oblast zdravotního pojištění je zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Dle současné právní úpravy jsou zdravotně pojištěny osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR, a dále osoby, které na území ČR nemají trvalý pobyt, ale jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má na území ČR své sídlo. Zdravotní pojištění osob vzniká dnem narození, jde-li o osobu s trvalým pobytem na území České republiky, nebo dnem, kdy se osoba bez trvalého pobytu na území České republiky stala zaměstnancem, nebo dnem získání trvalého pobytu na území České republiky. Zdravotní pojištění zaniká dnem úmrtí pojištěnce nebo prohlášením pojištěnce za mrtvého, dále dnem kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky přestala být zaměstnancem, nebo dnem ukončení trvalého pobytu na území České republiky. Na zákon č. 48/1997 Sb., navazuje úprava pojistného provedená zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, která obsahuje způsob výpočtu a placení pojistného, kontrolu placení pojistného. Upravuje evidenci a přerozdělování pojistného. Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, upravuje vznik Všeobecné zdravotní pojišťovny, její postavení a její činnost včetně úkolů. Způsob zřizování zdravotních pojišťoven, postavení pojišťoven a jejich kontrolu upravuje zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů. Dalšími důležitými právními předpisy jsou: - Vyhl. č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotnických výkonů s bodovými hodnotami, která vymezuje zdravotnické výkony a jejich bodové ohodnocení, - Vyhlášky o hodnotách bodu, pro rok vyhl. č. 475/2012 Sb. o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013, - Vyhl. č. 63/2007 Sb. o úhradách léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely - Vyhl. č. 644/2004 Sb., o pravidlech hospodaření se zvláštním účtem všeobecného zdravotního pojištění, průměrných nákladech a jednacím řádu dozorčího orgánu. 50

51 V systému veřejného zdravotního pojištění jsou následující skupiny subjektů - Pojištěnci - Plátci zdravotního pojištění - Poskytovatelé zdravotní péče - Zdravotní pojišťovny. Σ Mezi další subjekty, které se svou činností podílejí nebo ovlivňují problematiku zdravotního pojištění, jsou - Ministerstva, konkrétně Ministerstvo zdravotnictví České republiky a ministerstvo financí České republiky, - Zákonodárný sbor Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna a Senát - Národní referenční centrum - Informační centrum zdravotních pojišťoven - Centrum mezistátních úhrad. Pojištěnci Podle zákona o zdravotním pojištění jsou zdravotně pojištěny osoby - pojištěnci: a) osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, b) osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Pojištěnci vystupují jako smluvní partner, který zdravotní péči čerpá, ale také je současně plátcem pojistného. Práva pojištěnců - Registrovat se u zvolené zdravotní pojišťovny, - Výběr poskytovatele zdravotní péče, lékaře a dalších odborných pracovníků, - Na poskytnutí zdravotní péče ve spádové oblasti jeho bydliště, - Na poskytnutí zdravotní péče, léky a potravinové doplňky bez povinnosti přímé úhrady těchto služeb, - Na kontrolu poskytnuté péče a jejího vyúčtování ze svého zdravotního pojištění. 51

52 Povinnosti pojištěnců - Být registrován u zdravotní pojišťovny a plnit oznamovací povinnost v případě vzniku změny v pojistném vztahu, - V případě nástupu do zaměstnání povinnost sdělit svému zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je registrován, - Dodržovat pokyny a léčebné postupy poskytovatele zdravotní péče, dbát o své zdraví, neprovozovat činnosti, u kterých hrozí riziko poškození zdraví, - Podrobit se povinným očkováním a preventivním prohlídkám, ke kterým je vyzván. Plátci pojistného Plátci pojistného zdravotního pojištění jsou: a) pojištěnci uvedení v 5 citovaného zákona (zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné, osoby bez zdanitelných příjmů), b) zaměstnavatelé (fyzické i právnické osoby), c) stát. Stát hradí zdravotní pojištění za děti, nezaopatřené děti do dvaceti šesti let věku, důchodci, nezaměstnaní (evidovaní Úřadem práce ČR), lidé ve výkonu trestu nebo ve vazbě, ženy na mateřské dovolené nebo v době rodičovské dovolené, ad. Placení pojistného Pojistné se platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn. Výši pojistného, penále a způsob jejich placení stanoví výše uvedený zákon č. 592/1992 Sb. Pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel. Výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období. Výši pojistného je, jako u většiny povinností vůči státním institucím, jeho plátce povinen si sám vypočítat. Vyměřovacím základem u zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny, a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Pojistné za zaměstnance se stanoví z vyměřovacího základu, nejméně však z minimálního vyměřovacího základu. Minimálním vyměřovacím základem je minimální mzda. 52

53 Vyměřovacím základem u osoby samostatně výdělečně činné je 35 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti před rokem 2004, 40 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti v roce 2004, 45 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti v roce 2005 a od roku % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Osoba samostatně výdělečně činná je povinna odvést pojistné z vyměřovacího základu, nejvýše však z maximálního vyměřovacího základu. Je-li vyměřovací základ nižší než minimální vyměřovací základ, je osoba samostatně výdělečně činná povinna odvést pojistné z minimálního vyměřovacího základu. Minimálním vyměřovacím základem se rozumí dvanáctinásobek 50 % průměrné mzdy; maximálním vyměřovacím základem je částka ve výši sedmdesáti dvou násobku průměrné mzdy. Vyměřovacím základem u osoby, která po celý kalendářní měsíc nemá příjmy ze zaměstnání, ze samostatné výdělečné činnosti a není za ni plátcem pojistného stát (osoba bez zdanitelných příjmů) je minimální mzda. Vyměřovací základ pro pojistné hrazené za osobu, za kterou je plátcem pojistného stát, se stanoví ve výši Kč na kalendářní měsíc. Částku vyměřovacího základu výše uvedenou, může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, a to s účinností k 1. lednu roku následujícího. Při rozhodování o případné změně se přihlíží k vývoji průměrné mzdy zveřejňované Českým statistickým úřadem, k možnostem státního rozpočtu a k vývoji finanční bilance veřejného zdravotního pojištění. Rozhodné období, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí. U osoby samostatně výdělečně činné je rozhodným obdobím kalendářní rok, za který se pojistné platí. Zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance. Současně odvádí i část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance. Pojistné se odvádí na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky nebo jiné zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění, u níž je pojištěnec pojištěn. Osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné formou záloh na pojistné a doplatku pojistného. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky je povinna zřídit zvláštní účet všeobecného zdravotního pojištění. Zvláštní účet slouží k financování hrazených služeb na základě přerozdělování pojistného a dalších příjmů zvláštního účtu podle počtu pojištěnců, jejich věkové struktury, pohlaví a nákladových indexů věkových skupin pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. 53

54 Poskytovatelé zdravotní péče Poskytovatelé zdravotní péče poskytují zdravotní péči ve svých zařízeních dle konkrétních okolností, dle potřeby zdravotní péče ze strany pacienta pojištěnce. Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud a) odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, b) jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, c) existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování. Mezi hrazené služby zařazujeme a) zdravotní péči preventivní, dispenzární, diagnostickou, léčebnou, léčebně rehabilitační, lázeňskou léčebně rehabilitační, posudkovou, ošetřovatelskou, paliativní a zdravotní péči o dárce krve, tkání a buněk nebo orgánů související s jejich odběrem, a to ve všech formách jejího poskytování podle zákona o zdravotních službách, b) poskytování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely, zdravotnických prostředků a stomatologických výrobků, c) přepravu pojištěnců a náhradu cestovních nákladů, d) odběr krve a odběr tkání, buněk a orgánů určených k transplantaci a nezbytné nakládání s nimi (uchovávání, skladování, zpracování a vyšetření), e) přepravu žijícího dárce do místa odběru a z tohoto místa do místa poskytnutí zdravotní péče související s odběrem a z tohoto místa a náhradu cestovních nákladů, f) přepravu zemřelého dárce do místa odběru a z tohoto místa, g) přepravu odebraných tkání, buněk a orgánů, h) prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu včetně přepravy, i) pobyt průvodce pojištěnce ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče, j) zdravotní péči související s těhotenstvím a porodem dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem; tuto péči hradí zdravotní pojišťovna, kterou na základě identifikačních údajů pojištěnce o úhradu požádá příslušný poskytovatel. Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté na území České republiky. Ze zdravotního pojištění se pojištěncům uhradí též částka, kterou 54

55 vynaložili na neodkladnou zdravotní péči, jejíž potřeba nastala během jejich pobytu v cizině, a to do výše stanovené pro úhradu takové péče na území České republiky. Rozdělení subjektů poskytujících - Péči ambulantní - Péči ústavní - Péči ostatní. Zdravotní pojišťovny Zdravotní pojišťovny jsou zřizovány na základě zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 280/1992 Sb., o resortních oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů. Zdravotní pojišťovny jsou zřizovány jako právnické osoby. Úkolem zdravotních pojišťoven je zajištění poskytování zdravotní péče pojištěncům prostřednictví jejich financování. Schéma financování zdravotnických služeb systém do roku

56 Schéma financování zdravotnických služeb systém po roce 1992 Zdravotní pojišťovny v České republice - Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR - Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR - Česká národní zdravotní pojišťovna - Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven - Vojenská zdravotní pojišťovna - Zaměstnanecká zdravotní pojišťovna Škoda - Revírní bratrská pokladna Otázky a úkoly k procvičení 1. Jaký je základní princip všeobecného zdravotního pojištění. 2. Jaký je systém financování poskytnuté zdravotní péče v České republice, jakým způsobem dostává lékař nebo zdravotnické zařízení zaplaceno za poskytnuté služby? 56

57 Testové otázky Pojištěnec má právo a) na výběr zdravotního personálu, který jej bude ve zdravotnickém zařízení ošetřovat b) na účast při kontrole daňových povinností lékaře c) na volbu lékaře Pojištěnci jsou a) osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR b) osoby starší 18 let s trvalým pobytem v ČR c) zahraniční fyzické osoby, které se tu zdržují maximálně 20 dní Za základní zdravotní péči je považována činnost a) praktického lékaře, lékárny b) zařízení ústavní péče c) ambulantního specializovaného zařízení Ministerstvo zdravotnictví ČR vydává v rámci své činnosti a) Vládní nařízení b) Vyhlášky c) Zákony Doporučená literatura Knižní dokument BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1. Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, ISBN GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 57

58 4. ZDRAVOTNICTVÍ A ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ OTÁZKY Cíl: Cílem této kapitoly je seznámení s provázaností jiných právních odvětví do právní úpravy zdravotnictví. V rámci potřeby úpravy zaměstnaneckých vztahů je proveden krátký exkurs do pracovněprávní problematiky, z pohledu teoretických problémů a obecných postupů do oblasti občanského práva. Z veřejnoprávních disciplín je provedeno vymezení trestněprávní odpovědnosti ve zdravotnictví. Klíčová slova: Zaměstnanec, zaměstnavatel, pracovní poměr, vznik, změna a zánik pracovního poměru, výpověď, právní vztah, právní subjektivita, způsobilost k právům a povinnostem, trestní odpovědnost, úmysl, nedbalost, správní řízení, zahájení řízení, dokazování, správní rozhodnutí 4.1. PRACOVNÍ PRÁVO A ŘEŠENÍ PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ Pracovněprávní vztahy vznikají i ve zdravotnictví stejným způsobem mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, dle terminologie zdravotnictví - vznikají mezi poskytovatelem zdravotnických služeb, jako zaměstnavatelem a zdravotnickým pracovníkem jako zaměstnancem. Základním právní normou upravující pracovněprávní vztahy je zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Mezi další pracovněprávní předpisy patří zákon o minimální mzdě č. 590/2006 Sb., zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., zákon o kolektivním vyjednávání č. 2/1991 Sb., zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců č. 266/2006 Sb., a další právní předpisy v oblasti veřejného zdravotního a sociálního pojištění. Pracovněprávní vztahy v obecné rovině rozdělujeme na: - Pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru, - Pracovněprávní vztahy vzniklé na podkladě dohod mimo pracovní poměr, - Vztahy postavené pracovněprávním vztahů na stejnou úroveň. 58

59 Pracovní poměr a pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru i v oblasti zdravotnictví vznikají nejčastěji pracovní smlouvou nebo jiným způsobem dle zákoníku práce. Pracovní poměr může vzniknout také jmenováním. Ze zákoníku práce bylo vypuštěno založení pracovního poměru volbou, a to nejen pro oblast zdravotnictví. Na obsazení vedoucích míst ve zdravotnictví, řízených orgány státní správy, zvláštní právní předpisy předepisují vždy konání výběrových řízení. Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popřípadě ze jmenování na pracovní místo vyplynuly, a s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat, a povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která má být předmětem pracovního poměru. Pracovní poměr vzniká nejčastěji pracovní smlouvou. Základními náležitostmi pracovní smlouvy je - Určení místa výkonu práce, - Den nástupu do práce a - Druh práce. Pracovní smlouva je uzavírána vždy písemnou formou. Pracovní poměr se sjednává na dobu určitou nebo na dobu neurčitou. Při uzavírání pracovního poměru lze sjednat zkušební dobu, u zaměstnanců nejdéle v rozsahu tří měsíců ode dne vzniku pracovního poměru, u vedoucích pracovníků v rozsahu šesti měsíců. U pracovního poměru na dobu určitou doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží. Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance. Jestliže uzavřená pracovní smlouva neobsahuje informace o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich písemně informovat, a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru. 59

60 Zaměstnanec musí obdržet informaci: a) jméno, popřípadě jména a příjmení zaměstnance a název a sídlo zaměstnavatele, je-li právnickou osobou, nebo jméno, popřípadě jména a příjmení, a adresu zaměstnavatele, je-li fyzickou osobou, b) bližší označení druhu a místa výkonu práce, c) údaj o délce dovolené, popřípadě uvedení způsobu určování dovolené, d) údaj o výpovědních dobách, e) údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení, f) údaj o mzdě nebo platu a způsobu odměňování, splatnosti mzdy nebo platu, termínu výplaty mzdy nebo platu, místu a způsobu vyplácení mzdy nebo platu, g) údaj o kolektivních smlouvách, které upravují pracovní podmínky zaměstnance, a označení smluvních stran těchto kolektivních smluv. Zaměstnavatel je povinen jednat a zacházet se všemi zaměstnanci stejně a za stejných podmínek. Zaměstnavatel je ode dne vzniku pracovního poměru povinen zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřními předpisy. Zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Pracovní poměr a podmínky sjednané je možné měnit. Základní podmínkou je dohoda obou stran, zaměstnance a zaměstnavatele, na jeho změně. Za změnu pracovního poměru se považuje také jmenování na vedoucí pracovní místo, jestliže k tomu dojde po vzniku pracovního poměru. Bez dohody stran je zaměstnanec povinen konat práce jiného druhu nebo v jiném místě jen v případech uvedených v zákoníku práce. Zaměstnavatel je povinen převést na jinou práci, - může zaměstnance převést na jinou práci. 60

61 Povinnost převést zaměstnance na jinou práci, a) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci, b) nesmí-li podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, c) koná-li těhotná zaměstnankyně, zaměstnankyně, která kojí, nebo zaměstnankyněmatka do konce devátého měsíce po porodu práci, kterou nesmějí být tyto zaměstnankyně zaměstnávány nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství nebo mateřství, d) jestliže to je nutné podle lékařského posudku nebo rozhodnutí příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví v zájmu ochrany zdraví jiných fyzických osob před infekčním onemocněním, e) jestliže je toho třeba podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního úřadu, jiného státního orgánu nebo orgánu územního samosprávného celku, f) je-li zaměstnanec pracující v noci na základě lékařského posudku uznán nezpůsobilým pro noční práci, g) požádá-li o to těhotná zaměstnankyně, zaměstnankyně, která kojí, nebo zaměstnankyně-matka do konce devátého měsíce po porodu, která pracuje v noci. Případy, kdy zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci, a) dal-li zaměstnanci výpověď z důvodů uvedených v 52 písm. f) a g) - (nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil; a jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti 61

62 s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi, b) bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele, a to na dobu do pravomocného skončení trestního řízení, c) pozbyl-li zaměstnanec dočasně předpoklady stanovené zvláštními právními předpisy pro výkon sjednané práce, avšak v tomto případě nejdéle celkem na 30 pracovních dnů v kalendářním roce. Mimo převedení zaměstnance v rámci pracovní smlouvy lze převést zaměstnance i na jiný druh práce, než byl sjednán v pracovní smlouvě. Zaměstnavatel může převést zaměstnance i bez jeho souhlasu na dobu nezbytné potřeby na jinou práci, než byla sjednána, jestliže to je třeba k odvrácení mimořádné události, živelní události nebo jiné hrozící nehody nebo k zmírnění jejich bezprostředních následků, a to na nezbytně nutnou dobu. Nemůže-li zaměstnanec konat práci pro prostoj nebo pro přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, může ho zaměstnavatel převést na jinou práci, než byla sjednána v pracovní smlouvě, jen v případě, že zaměstnanec s převedením souhlasí. Vždy při převedení zaměstnance na jinou práci je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci a také předem projednat důvod převedení na jinou práci a dobu převedení. Zákoník práce dále upravuje pracovní cestu jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. I v tomto případě může zaměstnavatel vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zákoník práce umožňuje i přeložení zaměstnance. Přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, může zaměstnavatel pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba. Odpadnou-li důvody, pro které byl zaměstnanec převeden na jinou práci nebo byl přeložen do jiného místa, než bylo sjednáno, nebo uplynula-li doba, na kterou byla tato změna sjednána, zaměstnavatel je povinen zařadit zaměstnance podle pracovní smlouvy, jestliže se s ním nedohodl na změně pracovní smlouvy. 62

63 Samostatným případem, který upravuje zákoník práce je situace, kdy nastupuje zaměstnanec po skončení výkonu veřejné funkce nebo činnosti pro odborovou organizaci, pro kterou byl uvolněn v rozsahu pracovní doby, nebo po skončení vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení nebo zaměstnankyně po skončení mateřské dovolené nebo zaměstnanec po skončení rodičovské dovolené v rozsahu doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, do práce, anebo nastoupí-li do práce zaměstnanec po skončení dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény, je zaměstnavatel povinen zařadit je na jejich původní práci a pracoviště. Není-li to možné proto, že původní práce odpadla nebo pracoviště bylo zrušeno, zařadí je zaměstnavatel podle pracovní smlouvy. Ve většině případů dochází k ukončení pracovního poměrů s odstupným. Za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda nebo plat. Mzda je peněžité nebo naturální plnění, případně kombinace. O mzdě hovoříme u ziskového sektoru. Plat je peněžité plnění poskytované zaměstnancům zaměstnavatelem, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, školská právnická osoba, zřízená MŠMT ČR, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí dle školského zákona, veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení. Skončení pracovního poměru upravuje zákoník práce následujícími způsoby: - Dohoda stran, - Výpověď z pracovního poměru, - Okamžité zrušení pracovního poměru, - zrušením pracovního poměru ve zkušební době. Mezi další způsoby, kdy skončí pracovní poměr je: - Uplynutím času, u pracovních poměrů na dobu určitou, - Smrtí zaměstnance. Skončení pracovního poměru výpovědí je možné ze strany zaměstnance i zaměstnavatele. Ze strany zaměstnance lze dát výpověď i bez udání důvodu. Výpověď musí mít vždy písemnou formu. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů uvedených v 52 zákoníku práce: 63

64 a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost, f) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil, g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi, h) poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v 301a, (nové ustanovení 301a - Zaměstnanci jsou v době prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti povinni dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění). 64

65 Výpovědní doba je stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce. Výpovědní doba smí být prodloužena jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a tato smlouva musí být písemná. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. K okamžitému zrušení pracovního poměru může dojít výjimečně ze strany zaměstnavatele i zaměstnance z důvodů upravených zákoníkem práce. Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, - byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně 6 měsíců, - porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnavatel nesmí okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní, zaměstnankyní na mateřské dovolené, zaměstnancem nebo zaměstnankyní, kteří čerpají rodičovskou dovolenou. Ze strany zaměstnance může dojít k okamžitému zrušení pracovního poměru, a) podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiné pro něho vhodné práce, b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. Zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. 65

66 Příklady Zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď dle 52 zákoníku práce pro nadbytečnost. Výpověď byla zaměstnanci doručena dne Výpovědní doba nebyla dohodou stran prodloužena a činí 2 měsíce. Zaměstnanec má právo na odstupné dle 67 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že byl zaměstnanec zaměstnán u zaměstnavatele 3 roky a 6 měsíců, náleží zaměstnanci odstupné ve výši trojnásobku jeho průměrného výdělku. Pracovní poměr skončí dnem OBČANSKÉ PRÁVO A ZDRAVOTNICTVÍ Do oblasti občanského práva zahrnujeme v prvé řadě úpravu základního soukromoprávního vztahu poskytovatel zdravotnické péče (lékař) x pacient, neboť se zde nejedná o nic jiného než o základní smluvní vztah vznikající při poskytování zdravotní péče. Občan (pacient) zde na základě svého práva zvolit si svého poskytovatele zdravotní služby, požaduje poskytnutí zdravotnické služby, kterou poskytovatel zajišťuje a za službu dostává úplatu. Obdobně se v případě škody na zdraví vychází ze smluvní odpovědnosti, tj. z toho, že mezi poskytovatelem a pacientem existuje smluvní vztah, ze kterého jsou uplatňovány práva a povinnosti smluvních stran a při jejich porušení je uplatňováno právo na náhradu škody. Mimo otázku kvalifikace smluvního vztahu a jeho podřazení pod nějaký smluvní typ, i ve zdravotnictví se setkáme s dalšími občanskoprávními instituty a vztahy, vlastnickými právy, nájemními vztahy, atd. Zvláštním znakem ve všech těchto vztazích skutečnost, že jedním ze subjektů je subjekt zdravotnického práva, občan pacient nebo pojištěnec, poskytovatel zdravotnických služeb nebo zdravotní pojišťovna. Právní teorie není jednotná v kvalifikaci smluvního vztahu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Laická veřejnost naopak mnohdy vůbec netuší, že návštěvou lékaře se zdravotním problémem smluvní vztah vzniká, a řídí se přesně stanovenými pravidly. Proto je nezbytné na počátku uvést, že smlouva je uzavírána konkludentně a písemná forma smlouvy o poskytnutí zdravotní péče bude výjimkou. Uzavření smluvního vztahu Právní rámec zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění p. p., zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (platný do ), nový občanský zákoník zák. č. 89/2012 Sb., platný a účinný od

67 Vznik smluvního vztahu Pro uzavření smluvního vztahu platí obecná pravidla pro uzavírání smlouvy. Návrhem na uzavření smlouvy je představována návštěva pacienta u lékaře za účelem potřeby poskytnutí zdravotních služeb. Akceptací návrhu je přistoupení lékaře (poskytovatele) k lékařskému úkonu (k poskytnutí zdravotní péče). Pacient svou návštěvou konkrétního lékaře realizuje své právo volby poskytovatele zdravotních služeb, omezení svobodné volby je upraveno v 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění p. p., změna poskytovatele jedenkrát za tři měsíce. Na druhé straně je situace složitější, neboť ustanovení 48 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění p. p., upravuje případy, kdy poskytovatel zdravotních služeb může odmítnout jejich poskytnutí. Toto omezení spíše svědčí povinnosti lékaře (poskytovatele) uzavřít smlouvu (tzv. kontraktační povinnost). Ale i u pacienta není svobodná volba lékaře absolutní neboť v současném systému úhrady zdravotní péče zdravotními pojišťovnami, musí pacient, pokud není ochoten hradit poskytnutou službu přímo, výběr lékaře omezit na toho poskytovatele, který má uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou, u které je registrován a které hradí pojištění. Dalším aspektem smlouvy je způsobilost stran. Smluvními stranami jsou na jedné straně pacient a na druhé straně poskytovatel zdravotních služeb, lékař (fyzická osoba) nebo zdravotnické zařízení (právnická osoba). V případě, že fyzická osoba nemůže vzhledem ke své tělesné nebo duševní poruše způsobilá právně jednat a odpovídat za své jednání, nastupuje institut zastoupení. Zastoupení vzniká přímo ze zákona zastoupení smluvní, nebo na základě dohody zastoupení smluvní. Zákonné zastoupení vzniká přímo ze zákona, např. u nezletilých osob, za které jednají zákonní zástupci, nebo na základě rozhodnutí státního orgánu na základě zákona opatrovnictví. Soud stanoví opatrovníka osobě, jejíž svéprávnost je omezena. Poskytovatel zdravotních služeb fyzická osoba nebo právnická osoba, problematika osoby oprávněné jednat za právnickou osobu, osoba oprávněná uzavřít smluvní vztah. Právní úprava a postupy musí proto vyřešit a přesně stanovit problematiku způsobilosti pacientů k právním úkonům i v případech, kdy se jedná o ošetření osob nezletilých, osob s omezenou způsobilostí k právním úkonům nebo úplně způsobilosti k právním úkonům zbavené. Další případy nastávají u sice způsobilých osob, ale v okamžiku uzavírání smlouvy ve stavu vylučujícím jejich relevantní projev vůle, např. v bezvědomí. Právní postupy v těchto případech vycházejí z dalších právních institutů, jako jsou zákonné zastoupení, jednatelství bez příkazu, apod. 67

68 Smluvní vztah vzniká mezi pacientem a zdravotnickým zařízením, za které v obecné teorii jedná statutární zástupce. Dle právní praxe bylo přihlédnuto ke specifickým podmínkám zdravotnictví a smluvní vztah za zdravotnické zařízení uzavírá vedoucí pracoviště, kterým je vždy primář příslušného oddělení. Zánik právního vztahu Každý vzniklý smluvní vztah musí mít předpoklady svého ukončení, zániku. Mezi obecné způsoby zániku právního vztahu, smluvního vztahu nebo závazku je uplynutí doby, splnění závazku, dohoda nebo výpověď, smrt jedné ze stran. V podmínkách zdravotnictví bude nejčastějším způsobem splnění závazku ve formě uzdravení pacienta nebo zlepšení jeho zdravotního stavu. Zánik smluvního vztahu uplynutím doby nastává v případech hospitalizace v lůžkových zařízeních nebo u léčebných pobytů v lázních nebo ozdravovnách. Forma výpovědi smluvního vztahu je možná u pacienta formou volby jiného poskytovatele zdravotních služeb. Ze strany lékaře tento způsob omezen ustanoveními zákona o zdravotních službách, a to na případy, kdy je pacient prokazatelně předán do zdravotní péče jinému poskytovateli. Poslední způsob zániku smluvního vztahu na straně poskytovatele připadá v úvahu v případě osobního plnění zdravotních služeb lékařem fyzickou osobou. Typ smluvního vztahu Vlastní forma a její podřazení pod smluvní typ se liší dle autorů právních publikací. Smluvní závazek mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb je podřazován pod smlouvu příkazní nebo smlouvy o dílo. Smlouvu mezi lékařem a pacientem je také možno považovat o smlouvu innominátní, nepojmenovanou. Jiný stav nastává s účinností nového občanského zákoníku, zákonem 89/2012 Sb., který v rámci své úpravy obsahuje smluvní typ smlouvu o poskytování zdravotních služeb TRESTNÍ PRÁVO A ZDRAVOTNICTVÍ Trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poskytuje ochranu života a zdraví jednotlivců, ve své Hlavě I. Vytváří tak trestně právní součást ochrany zdraví zakotvené v Listině základních práv a svobod, článku šestém, kde jako základní lidská práva a svobody je uvozováno, že Každý má právo na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením. Nikdo nesmí být zbaven života. Trest smrti se nepřipouští. Hlava I. trestního zákoníku obsahuje právní úpravu skutkových podstat trestných činů proti životu, trestných činů proti zdraví, trestných činů ohrožujících život nebo zdraví, trestných činů proti těhotenství ženy a trestných činů souvisejících s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem 68

69 a lidským genomem. Svým charakterem tato úprava také doplňuje některé další skutkové podstaty, např. trestný čin znásilnění ( 185 trestního zákoníku), opuštění dítěte nebo svěřené osoby ( 195), trestného činu obecného ohrožení ( 272) a řady dalších. Mezi trestné činy proti životu řadíme trestný čin vraždy, trestný čin zabití, trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou, trestný čin usmrcení z nedbalosti a trestný čin účasti na sebevraždě ( trestního zákoníku). Pro kvalifikaci těchto trestných činů je nezbytné stanovení a vymezení počátku života a konce lidského života. Stanovení konce lidského života smrti je důležitou kategorií i pro právo ve zdravotnictví. Nejenže se úmrtí člověka prokazuje jediným přesně stanoveným způsobem, ale důležité je stanovení okamžiku smrti v případě postupu dle transplantačního zákona, kdy jde o odběr lidské tkáně nebo orgánů od zemřelého dárce. Jak bylo výše uvedeno, k prohlášení člověka za mrtvého dochází vždy na základě úmrtního listu, vystaveného lékařem, nebo rozhodnutím soudu. Jiný způsob není připuštěn. Pro stanovení okamžiku smrti pro zdravotnické účely jsou podstatné skutečnosti - nevratná zástava krevního oběhu, - nevratná ztráta funkce mozku (krevní oběh a dýchání jedince je udržováno uměle). Pro stanovení okamžiku smrti z trestního hlediska je využíváno poznatků lékařské vědy a spočívá v tzv. biologické smrti mozku, tj. stav organismu jedince, kdy je vyloučeno a nemožné obnovení všech životní funkcí. Zvláštní skutkovou podstatou je trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou. Jsou zde specificky stanoveny jednotlivé aspekty objektem trestného činu je novorozené dítě a pachatel (subjekt) trestného činu je vždy pouze matka dítěte. Pro nižší sazbu zde svědčí existence rozrušení po porodu, a to při porodu nebo bezprostředně po něm. Pro trestní právo je důležité stanovení okamžiku narození člověka, otázka zahájení a ukončení porodu, prokazování skutečnosti bezprostředně po porodu. Obecně lze konstatovat úzkou provázanost tématu na další problematiku zabití (medializované případy nalezených usmrcených novorozenců), problematiky opuštění děti, problematika BABY BOXů, atd. K usmrcení jedince může dojít i na základě nedbalosti, což znamená, že dotyčný pachatel neměl v úmyslu způsobit smrt jinému. Vysoký počet nedbalostních trestných činů je způsobováno v dopravě a v její souvislosti. 69

70 Posledním trestným činem proti životu je trestný čin účasti na sebevraždě, kdy dotyčný pachatel pohne jiného k sebevraždě nebo mu k sebevraždě pomáhá. Dle definice sebevraždy se jedná o úmyslné způsobení smrti sobě samému, což samo o sobě není trestným činem. Příklady *U jedince došlo na základě útoku proti jeho životu ke klinické smrti. Na základě včasného lékařského zákroku byly obnoveny u dotyčného životní funkce. V případě neobnovení životních funkcí by se v rámci trestního řízení jednalo o trestný čin vraždy, v tomto případě v rámci trestního práva se bude jednat pouze o pokus vraždy. Na rozdíl od vraždy zde nedošlo k dokonání trestného činu, nedošlo ke škodlivému následku. Nicméně i v tomto případě je jednání pachatele trestné a bude potrestáno dle trestní sazby stanovené pro konkrétní trestný čin. V tomto případě je na soudu, zda posoudí všechny aspekty spáchaného trestného činu a stanoví trest. V této souvislosti je nezbytné připomenout moderační právo soudu mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. *Dochází k případům, kdy dvě osoby se dohodnou na vzájemném usmrcení jeden druhého jako na dobrovolném ukončení života. V tomto případě se nebude jednat o účast na sebevraždě (dle 144), ale dohodnuté jednání bude naplňovat skutkovou podstatu vraždy ( 140) nebo zabití ( 141) a ze strany soudu bude i takto hodnoceno. Trestné činy proti zdraví představují skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví, ublížení na zdraví a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Zde je chráněným zájmem, objektem ochrany, lidské zdraví. Ublížením na zdraví se chápe nejen poranění člověka, ale i zhoršení již stávající nemoci jedince. Pro vysvětlení je nutno ozřejmit dva druhy ublížení na zdraví dle jejich závažnosti, kterými jsou: těžká újma na zdraví, ublížení na zdraví. Trestní zákon charakterizuje těžkou újmu na zdraví dvěma podmínkami, které musí být pro tuto kvalifikaci současně v daném případě splněny, a to - byla způsobena porucha zdraví nebo došlo k vážnému onemocnění, které spočívá v - zmrzačení jedince, ztrátě nebo podstatnému snížení pracovní způsobilosti jedince, ochromení některého údu, ve ztrátě nebo podstatném oslabení funkce 70

71 smyslového orgánu nebo jinému poškození důležitého orgánu, v zohyzdění jedince, ve vyvolání potratu nebo dojde k usmrcení plodu, v mučivých útrapách nebo ve způsobené delší dobu trvající poruchy zdraví. Ublížení na zdraví představuje stav poruchy zdraví nebo jiné onemocnění, znesnadňujícím, nikoliv na krátkou dobu, běžný způsob života a toto poškozením vyžaduje lékařské ošetření, Kritériem je pracovní neschopnost a soudní praxe za dobu nikoliv krátkou, považuje omezení obvyklého způsobu života po dobu nejméně 7 dní. Ve srovnání z výše uvedenou podmínkou delší dobu trvající porucha zdraví pro kvalifikaci těžké újmy na zdraví představuje obvykle dobu přesahující 6 týdnů. Rozdíl oproti trestným činům proti životu, např. vraždě nebo zabití, je u těchto skutkových podstat v tom, že úmyslem pachatele není usmrcení osoby, ale poškození jejího zdraví. V případech, kdy dojde k těžké újmě na zdraví s následkem smrti, dochází k použití přísnější trestní sazby, případně při změně okolností může dojít i ke změně kvalifikace spáchaného trestného činu. Skutkové podstaty trestných činů, které chrání ohrožení zdraví nebo života jsou v třetím dílu I. hlavy, a patří mezi ně trestné činy mučení a jiné nelidské a kruté zacházení ( 149), trestné činy neposkytnutí pomoci ( 150), neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku ( 151), trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci ( 152, 153, 154), trestné činy ohrožení pohlavní nemocí ( 155), trestné činy ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty ( 156, 157) a trestné činy rvačky ( 158). Ke spáchání těchto trestných činů stačí vyvolání reálného nebezpečí, stačí ohrožení života nebo zdraví, nemusí dojít k vlastnímu konkrétnímu následku újmě na zdraví nebo životě. Z pohledu zdravotnického práva mohou být předmětem zájmů hlavně skutkové podstaty neposkytnutí pomoci a skutkové podstaty týkající se šíření nemocí i ohrožení zdraví potravinami nebo jinými předměty. Poskytnutí nebo neposkytnutí pomoci člověku v nesnázích, v nebezpečí smrti nebo poškození zdraví, není pouze právní kategorií, ale také otázkou morálky, etiky a vizitkou každé společnosti. 71

72 Ústavní zakotvení práva na život: Základní lidská práva a svobody Čl.5 Každý je způsobilý mít práva. Čl.6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Otázky a úkoly k procvičení 1. Jak vzniká fakticky občanskoprávní vztah mezi pacientem a lékařem (např. praktickým)? 2. Jaký je rozdíl mezi mzdou a platem? Testové otázky Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (i ve zdravotnických zařízeních) jsou a) druh práce, místo výkonu práce, sjednání zkušební doby b) druh práce, místo výkonu práce, mzda c) druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce Pracovní poměr vzniká a) pracovní smlouvou, jmenováním, volbou b) pracovní smlouvou, jmenováním c) smlouvou při podnikatelské činnosti, jmenováním Rozvázání pracovního poměru může být provedeno pouze a) Odstoupením od pracovní smlouvy, výpovědí, dohodou, smrtí b) Výpovědí a dohodou, smlouvou a okamžitým zrušením pracovního poměru 72

73 c) Dohodou, výpovědí, skončením ve zkušební době, okamžitým zrušením, uplynutím doby Čerpání dovolené na zotavenou určuje a) zaměstnanec b) zaměstnanec dle plánu dovolených c) zaměstnavatel Základní výměra dovolené je a) 4 týdny b) 5 týdnů c) 6 týdnů Právní subjektivita (nově právní osobnost) v občanském právu se nabývá a) Dosažením zletilosti b) Dokončením školní docházky c) Narozením Právní osobnosti (právní subjektivity) lze a) zbavit b) omezit c) protože trvá po celou dobu života jedince nelze omezit ani zbavit Zletilost lze získat ve věku a) 18 let b) 15 let, v případě uzavření manželství c) 16 let, v případě uzavření manželství Zaměstnanec podal výpověď z pracovního poměru, výpověď byla předána osobně zaměstnavateli Kdy skončí zaměstnanci výpovědní doba? a) b) c) V České republice trest smrti a) byl zrušen b) stále platí ve výjimečných případech c) existuje, ale nepoužívá se 73

74 Doporučená literatura Knižní dokument BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1. Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, ISBN GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN X VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1. vydání. Praha: Universita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, ISBN SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., ISBN DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 74

75 5. PRÁVO VZTAHU LÉKAŘ - PACIENT Cíl: Cílem této kapitoly je seznámení s problematikou vzájemného vztahu pacient a lékař, a to nejen práva a povinnosti těchto stran, ale i rozbor jejich základního smluvního vztahu. S poskytováním zdravotních služeb souvisí i náhled na problematiku lege artis a vitium artis, mlčenlivost a odpovědnost za způsobenou škodu. Klíčová slova: Lex artis, vitium artis, náležitá odborná péče, smluvní vztah, souhlas pacienta, revers, kvalifikované poučení pacienta, mlčenlivost, odpovědnost za škodu, zdravotnická dokumentace Po roce 1992 se právní judikatura opět vrátila k jednoznačnému uznání soukromoprávního charakteru vztahu mezi pacientem a lékařem. Před rokem 1992 bylo hodnocení tohoto vztahu poplatné způsobu řízení celého zdravotnictví a zčásti i právní úpravě provedené zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Od upravuje vztahy mezi poskytovatelem zdravotnických služeb (lékařem) a pacientem zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Tento zákon obdobně jako předchozí úprava stanoví práva a povinnosti obou stran, neobsahuje však úpravu smluvního základu právního vztahu. S úpravou právního vztahu a obsahu vzniklého vztahu je nutno vypořádat se v obecné rovině prostřednictvím ustanovení občanského zákoníku zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak jak již bylo částečně uvedeno výše. V případě nabytí účinnosti nového občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb., tento nový zákoník již obsahuje úpravu smluvního typu - smlouvu o poskytování zdravotních služeb POSKYTOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE Jak již bylo uvedeno, poskytování zdravotních služeb probíhá na základě smluvního vztahu mezi lékařem a pacientem. Pacient se obrací se svou potřebou na lékaře, na základě svého práva volby poskytovatele zdravotních služeb, a lékař svým přístupem k pacientovi akceptuje jeho nabídku, čímž jsou splněny základní požadavky na vznik smluvního vztahu. Aspekty a náležitosti účastníků smluvních stran, forma právního vztahu, forma smlouvy, vznik a zánik závazku, již byly podrobně rozpracovány. V rámci vlastního poskytování zdravotní služby je nezbytné provést rozbor obsahu smluvního vztahu. 75

76 Práva a povinnosti pacientů a lékařů jsou upraveny ustanoveními zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Zákon však nezmiňuje smluvní základ vztahu mezi pacientem a lékařem. V obecné rovině povinnosti lékařů lze vymezit: - Povinnost postupovat při poskytování zdravotní služby s náležitou odbornou péčí, - Povinnost mlčenlivosti lékaře a zdravotnického personálu, - Informační povinnosti vůči pacientovi, poučovací povinnost. Povinnost postupovat při poskytování zdravotní služby s náležitou odbornou péčí Podle ustanovení 49 odst. 1 písm. a) zákona 372/2011 Sb., o zdravotních službách je zdravotnický pracovník povinen poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy. Tato úprava navazuje na čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kdy je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví zdravotnický pracovník povinen provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Pro definování náležité odborné úrovně je ještě nezbytné využít citaci ustanovení 4 odst. 5 zákona 372/2011 Sb., o zdravotních službách, podle kterého se náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Právní povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb lege artis - Zjišťování anamnézy - Určení diagnózy u pacienta - Volba léčebného postupu k dané diagnóze - Zajištění péče následné Při zjišťování anamnézy pacienta je nezbytné zjištění pravdivých a relevantních informací od pacienta. Je důležité zjištění veškerých potřebných informací, nejen příznaky potencionální nemoci, ale také aktuální zdravotní stav pacienta, probíhající léčené postupy a v neposlední řadě i případnou dědičnou zátěž. Tyto informace uvádí lékař ve zdravotnické dokumentaci. Jedná se nejen o jeho povinnost, ale také případnou ochranu, pokud by na základě nepravdivých informací došlo ke stanovení nepřesné nebo chybné diagnózy. Vzhledem k tomu, že tyto informace mohou mít různou vypovídací schopnost, přistupuje lékař k ověření skutečností prostřednictvím vlastního vyšetření pacienta (potřeba odborných znalostí a odbornosti atestace v dané oblasti) nebo vyšetřením u specializovaného lékaře. Jestliže by lékař své postupy zjednodušil tím, že na stanovení správné diagnózy nemá správnou atestaci, 76

77 vystavuje se v tomto případě obvinění z nedbalosti. Proto je současnou praxí praktických lékařů čím dál častější předávání pacientů k odbornému vyšetření specialisty, a to nejen z důvodu svých pochybností. Žádný právní předpis neupravuje, jaké má lékař k dané diagnóze zvolit léčebné postupy. Právo stanoví pouze povinnost poskytnout péči na náležité odborné úrovni a povinnost postupovat takovým způsobem, aby nedocházelo ke škodám na zdraví. Základní otázkou zůstává stanovení standardu při stanovení léčebného postupu, a to s přihlédnutím ke konkrétnímu stavu pacienta, věku, výběru nejvhodnější alternativy léčby včetně časového hlediska. Odchylky od tohoto standardu a jejich důvody jsou následně, v případě vzniku problému (škody na zdraví) předmětem šetření soudu. Za odchylky lze považovat příliš brzký nebo pozdně provedený léčebný zákrok, skutečnost, že lékař nemá k této činnosti specializaci nebo znalosti a schopnosti, ale také třeba využití nevyzkoušeného lékařského postupu. Do rozhodování o správné alternativě léčby vstupuje dále ekonomické hledisko a možnosti poskytovatele tuto léčbu provést a finančně uhradit. Z tohoto důvodu se neustále hovoří o stanovení průměrné a ekonomicky reálné úrovni léčebných postupů, tzv. úhradový standard. Ekonomické hledisko je možno považovat z pohledu potřeb pacientů za narušující činitel při poskytování léčebné péče. Povinnost mlčenlivosti Povinnost mlčenlivosti upravuje 51 citovaného zákona - poskytovatel je povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. I tato povinnost má svoji úpravu v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně v článku 10, kde je stanoveno, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. Tuto povinnost neupravují pouze právní předpisy, ale také předpisy etické. Zásadně platí to, že do dokumentace má přístup pouze ten, koho k tomu zákon výslovně zmocňuje, nebo ten, komu pacient přístup výslovně povolil. Právní úprava stanovuje, kteří pracovníci ve zdravotnictví mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace. Jedná se o ošetřující lékaře, pracovníky poskytující navazující péči, dále i soudní znalce, revizní lékaře, atd. Toto právo je navíc omezeno účelem nahlédnutí a v nezbytně nutném rozsahu pro splnění konkrétní záležitosti. V zákoně jsou také upraveny případy, kdy je lékař i bez souhlasu pacienta povinen porušit svou mlčenlivost, a to v zájmu ochrany některého významného celospolečenského zájmu jde zejména o postih závažné kriminality, ochranu nezletilých, ochranu veřejného pořádku a veřejného zdraví. 77

78 Informační povinnost V rámci informační povinnosti, která je upravena v 31, je poskytovatel povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny. Účel použití poučení a informovaného souhlasu - Etické hledisko - poučení pacienta takovým způsobem, aby porozuměl, v čem spočívá jeho zdravotní problém, co mu plánovaný zákrok přinese, na jaká rizika se musí připravit a co se stane, pokud zákrok odmítne. Je nezbytné přizpůsobení způsobu podání i rozumovým vlastnostem nebo věku člověka. - Právní hledisko- svobodné vyjádření svého souhlasu nebo nesouhlasu se zákrokem a se znalostí všech rizik. Dochází tak svým způsobem k přenesení odpovědnosti z lékaře na pacienta. - Ekonomické hledisko významné z pohledu změny financování zdravotnictví, pacient musí vědět před provedením zákroku i finanční hledisko a dopady na svou osobu, být poučen o případných alternativách, příkladem mohou být léky, hrazené pojišťovnou nebo za spoluúčasti pacienta. Základní právní úpravu, ze které vychází i výše citované ustanovení zákona 372/2011 Sb., obsahuje 5. článek Úmluvy o biomedicíně. Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Zákrokem se rozumí jakýkoliv zásah do tělesné integrity v oblasti péče o zdraví, tedy jakýkoliv úkon na pacientovi, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby, rehabilitace či výzkumu. Poučení pacienta a poskytnutí informací: - Poučení o zdravotním stavu pacienta, diagnóze - Poučení o povaze zákroku, jeho alternativách, rizicích - Poučení o důsledcích nesouhlasu se zákrokem - Poučení o povinnosti dodržovat léčebný režim a o jeho obsahu - Poučení o ceně zákroku a léčby, povinnosti úhrady 78

79 5.2. ZDRAVOTNICKÁ DOKUMENTACE, MLČENLIVOST Vedení zdravotnické dokumentace pacientů upravuje 53 a následující, zákona č. 372/2011 Sb., a vyhláška MZ ČR č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Poskytovatel je podle zákona povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci a nakládat s ní předepsaným způsobem. Zdravotnická dokumentace je souborem informací o pacientovi a jeho zdravotním stavu, diagnóze, způsobu léčení, hospitalizace, poskytnutých léčebných prostředcích a další údaje. Zdravotnická dokumentace podle účelu jejího zaměření obsahuje a) identifikační údaje pacienta, kterými jsou jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození, rodné číslo, číslo pojištěnce veřejného zdravotního pojištění, adresu místa trvalého pobytu na území České republiky, jde-li o cizince místo hlášeného pobytu na území České republiky a v případě osoby bez trvalého pobytu na území České republiky adresu bydliště mimo území České republiky, b) pohlaví pacienta, c) identifikační údaje poskytovatele, kterými jsou jméno, popřípadě jména, příjmení poskytovatele a adresu místa poskytování zdravotních služeb v případě fyzické osoby, obchodní firmu nebo název poskytovatele, adresu sídla nebo adresu místa podnikání v případě právnické osoby, identifikační číslo, bylo-li přiděleno, název oddělení nebo obdobné části, je-li zdravotnické zařízení takto členěno, d) informace o zdravotním stavu pacienta, o průběhu a výsledku poskytovaných zdravotních služeb a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotních služeb, e) údaje zjištěné z rodinné, osobní a pracovní anamnézy pacienta, a je-li to důvodné, též údaje ze sociální anamnézy, f) údaje vztahující se k úmrtí pacienta, g) další údaje. Zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné nebo elektronické podobě nebo v kombinaci obou těchto podob. V elektronické podobě je zdravotnická dokumentace pořizována, zpracovávána, ukládána a zprostředkovávána v digitální formě s využitím informačních technologií. Pokus o elektronickou formu vedení zdravotnické dokumentace byl projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny IZIP Elektronická zdravotní knížka, což měl být souhrn zdravotních informací pacienta v elektronické podobě přístupný 24hodin 79

80 denně prostřednictvím internetu. Mělo se jednat a jednalo se o prostředí propojující poskytovatele zdravotní péče, pacienty a zdravotní pojišťovny. Sloužilo k předávání zdravotních informací mezi lékařem a pacientem a mezi lékaři navzájem. Do projektu zdravotních knížek putovala z peněz Všeobecné zdravotní pojišťovny částka ve výši 1,15 miliard korun. Podle společnosti IZIP mělo elektronickou kartu asi 2,3 milionu osob. Elektronickou zdravotní knížku mohli mít pouze pacienti zaregistrovaní u VZP. Projekt byl v roce 2012 zrušen nejen z důvodů podezření z finančních machinací. Zdravotnická dokumentace, včetně jejích samostatných součástí, musí být vedena průkazně, pravdivě, čitelně a musí být průběžně doplňována. Zápisy se provádějí bez zbytečného odkladu. Jde-li o poskytování akutní lůžkové péče, zápis o aktuálním zdravotním stavu pacienta se provádí nejméně jednou denně. Zdravotnická dokumentace se uchovává po dobu 5 let. Fyzická nebo právnická osoba, jejíž oprávnění k poskytování zdravotních služeb zaniklo na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu, nebo pokud nemůže pokračovat v poskytování zdravotních služeb, musí zajistit předání zdravotnické dokumentace a její soupis příslušnému správnímu orgánu. Do zdravotnické dokumentace mohou v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem nahlížet, pořizovat si její výpisy nebo kopie: a) pacient nebo zákonný zástupce pacienta; b) osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem pacienta, pěstoun nebo jiná pečující osoba; c) osoby blízké zemřelému pacientovi v rozsahu vymezeném zákonem; Bez souhlasu pacienta mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet, jestliže je to v zájmu pacienta nebo jestliže je to potřebné, pouze osoby vymezené v zákoně o zdravotních službách, a to v omezeném rozsahu. Pozůstalí mohou mít zájem na přístupu ke zdravotnické dokumentaci, zejména v případech, kdy se domnívají nebo mají podezření, že při péči o zemřelého došlo k pochybení zdravotníků. Osoby blízké mají dle současné právní úpravy právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, na informace o příčinách úmrtí a výsledku pitvy, byla-li provedena, mají právo v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet do zdravotnické dokumentace, pořídit výpis nebo kopie z předložené dokumentace. Tato práva mají blízké osoby pouze v případě, že zemřelý pacient neurčil za svého života jinak, tj. výslovně toto nezakázal. Tato právní úprava řeší nedostatek úpravy předchozí, podle které osoby blízké neměly v případě úmrtí pacienta k jeho zdravotnické dokumentaci přístup. 80

81 5.3. POUČENÍ PACIENTŮ, SOUHLAS A NESOUHLAS S POSKYTOVÁNÍM ZDRAVOTNÍ PÉČE V rámci informační povinnosti je poskytovatel zdravotnických služeb povinen zajistit, aby byl pacient poučen o svém zdravotním stavu a léčebných postupech, v návaznosti na toto poučení vyslovení souhlasu nebo nesouhlasu pacienta s poskytnutím léčebné péče. Poskytovatel je povinen podle 31 zákona a) zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu, b) umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny. Informace o zdravotním stavu je podávána v rozsahu: - Informace o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, - Informace o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, - Informace o jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta, - Informace o další potřebné léčbě, - Informace o omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav, - Informace o možnosti vzdát se podání informace o zdravotním stavu, určit osoby, kterým bude informace podána nebo vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu. Výše uvedené informace o zdravotním stavu jsou pacientovi sdělována při přijetí do péče a dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné. Informaci o zdravotním stavu podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb. Ošetřující zdravotnický pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána. Informaci vždy podává lékař, v případě, že vysvětlení nebo poučení je podána ze strany jiného zdravotnického personálu není splněna podmínka na podání kvalifikované informace a poučení. Lékař nepodává informaci pacientovi, který v důsledku svého zdravotního stavu není schopen poskytované informace vůbec vnímat. U nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům, právo na informace o zdravotním stavu 81

82 a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci pacienta nebo pacientovi, jestliže je k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý. Souhlas pacienta s poskytnutím zdravotní péče Zdravotnický úkon lze provést pouze, jestliže k němu osoba, které se úkon týká, dala svobodný a informovaný souhlas. Toto obecné pravidlo vychází z Úmluvy o základních právech a biomedicíně, kdy: Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat. (čl. 5) Souhlas s poskytnutím zdravotní péče může dát pouze řádně informovaná a poučená osoba. Forma souhlasu s poskytnutím zdravotní péče může být neformální ústní forma nebo písemná (v případech náročnějších a složitějších zdravotnických výkonů). Souhlas pacienta by měl být vždy výslovný. Písemný souhlas musí obsahovat: o údaje o účelu, povaze, předpokládaném prospěchu, následcích a rizicích zdravotního výkonu, o poučení o tom, zda plánovaný zdravotní výkon má nějakou alternativu a pacient má možnost zvolit si jednu z alternativ, pokud zvláštní právní předpisy toto právo nevylučují, o údaje o možném omezení v obvyklém způsobu života a v pracovní schopnosti po provedení příslušného zdravotního výkonu, lze-li takové omezení předpokládat; v tomto případě údaje o změnách zdravotní způsobilosti, o údaje o léčebném režimu a preventivních opatřeních, která jsou vhodná, o provedení kontrolních zdravotních výkonů, o zápis vyjádření pacienta, že tyto údaje a poučení podle bodů byly zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, poučení porozuměl a měl možnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny, o datum a podpis pacienta a zdravotnického pracovníka, který pacientovi údaje a poučení poskytl; nemůže-li se pacient podepsat, opatří se záznam jménem, popřípadě jmény, příjmením a podpisem svědka, který byl přítomen projevu souhlasu, a uvedou se důvody, pro které se pacient nemohl podepsat, a dále se uvede, jakým způsobem pacient svou vůli projevil. 82

83 Odmítnutí zdravotní péče Pacient má také současně právo na odmítnutí zdravotní péče. Toto právo by mělo vždy vycházet z řádně podané informace o zdravotním stavu a navrhovaném léčebném postupu, aby byl pacient řádně seznámen se všemi skutečnostmi. V situaci, kdy pacient odmítá léčbu nebo provedení zdravotnického úkonu, je lékař povinen poučit pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí pro jeho život a zdraví. Pacient má i tak právo, poté co mu bylo podáno poučení o jeho zdravotním stavu, v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotní péče může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život, potřebnou péči odmítnout. V těchto případech si ošetřující lékař po opakovaném poučení vyžádá od pacienta písemné prohlášení o nesouhlasu s poskytnutím zdravotní péče (tzv. negativní revers). Podmínky negativního reversu Náležitosti odmítnutí zdravotní péče dle právní úpravy: písemná forma, opakované poučení pacienta v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotních služeb může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život, způsobilost pacienta nebo jeho zákonného zástupce k právně relevantnímu projevu vůle. Za osobu nezpůsobilou k právním úkonům nebo nezpůsobilou k právně relevantnímu projevu vůle (omezená způsobilost) rozhodnutí o odmítnutí péče, by musel učinit její zákonný zástupce. Povinné náležitosti záznamu o odmítnutí poskytnutí zdravotních služeb: - údaj o zdravotním stavu pacienta a potřebných zdravotních službách, - údaj o možných následcích odmítnutí potřebných zdravotních služeb pro zdraví pacienta, - záznam vyjádření pacienta, že mu uvedené údaje byly zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, že jim porozuměl a měl možnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny, - písemné prohlášení pacienta, popřípadě záznam o tomto prohlášení, že i přes poskytnuté vysvětlení potřebný zdravotní výkon odmítá, - místo, datum, hodina a podpis pacienta, - podpis zdravotnického pracovníka, který pacientovi informace poskytl. V případech vážného poškození zdraví nebo případech vyžadujících poskytnutí péče nezbytné k záchraně života či zamezení vážného poškození zdraví lékař přistoupí k poskytnutí zdravotní péče bez souhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce případně i proti jejich vůli. 83

84 Zdravotní péče bez souhlasu pacienta Každý člověk má garantována svá základní lidská práva a svobody a není povinen činit nic, co mu zákon neukládá. I v otázkách péče o vlastní zdraví záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům a v tomto právu může být omezen pouze zákonem. Poskytování zdravotní péče je podmíněno informovaným souhlasem pacienta, obdobně jako musí být vysloven souhlas s pacientovou hospitalizací, a to výlučně v písemné podobě. Otázky a úkoly k procvičení 1. Jaké jsou podmínky pro použití negativního reversu a kdy je používán? 2. V jakém rozsahu musí poskytovatel zdravotní péče lékař, informovat pacienta? Testové otázky Informace o dalším způsobu léčby a zdravotním stavu (pro účely udělení informovaného souhlasu) podává a) vždy lékař b) statutární zástupce zdravotnického zařízení c) zdravotnický personál Negativní revers musí mít a) písemnou formu b) elektronickou formu c) ústní formu Pacient má právo a) na zveřejnění své diagnózy b) na zveřejnění své anamnézy na veřejnosti c) na důvěrnost informací a mlčenlivost zdravotnického personálu o svém zdravotním stavu a informacích ze své zdravotní dokumentace 84

85 Doporučená literatura Knižní dokument BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1. Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, ISBN GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN X VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1. vydání. Praha: Universita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, ISBN SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., ISBN DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 85

86 6. VYBRANÉ PROBLÉMY PRÁVA ZDRAVOTNICTVÍ Cíl: Cílem této kapitoly je seznámení s vybranými problémy v oblasti zdravotnictví. Uvedené problémy jsou výběrem problémů, které se nás všech dotýkají, které jsou neustále aktuální a předmětem neutuchajícího zájmu odborníků i laické veřejnosti. K této skutečnosti přispívá i odlišná právní úprava v některých okolních zemích. Předmětem výkladu je vysvětlení základní právní úpravy problematiky a vybraných právních pojmů a postupů. Klíčová slova: Smrt, eutanazie, reprodukce, asistovaná reprodukce, umělé přerušení těhotenství, etická komise, transplantace, tkáň a orgány, odběr krve, dárce orgánů, souhlas dárce 6.1. PRÁVNÍ PROBLEMATIKA REPRODUKCE Historický vývoj s sebou přináší i změnu náhledu na problematiku rodičovství a plánování mateřství, přináší i změny přístupu žen k právu rozhodovat o svém těhotenství. Moderní doba přinesla nové pojmy jako je asistovaná reprodukce, sterilizace, kastrace, změny pohlaví, a jejich novou právní úpravu. Bylo legalizováno umělé přerušení těhotenství, antikoncepce, ve školách bylo přistoupeno k výchově mládeže k rodičovství. Současně však právní úprava této oblasti vyvolala celou řadu otázek, nejen právních, ale i etických, morálních či náboženských. Asistovanou reprodukci upravují ustanovení zákona 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Asistovanou reprodukcí se dle tohoto zákona rozumí: metody a postupy, při kterých dochází k odběru zárodečných buněk, k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem umělého oplodnění ženy ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže, jestliže je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla přirozeným způsobem nebo aby donosila životaschopný plod, a jiné způsoby léčby její neplodnosti nebo neplodnosti muže nevedly nebo s vysokou mírou pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění, nebo pokud jde o potřebu časného genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví budoucího dítěte ohroženo z důvodu prokazatelného rizika přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad, jejichž nositelem je tato žena nebo muž. 86

87 Zákon dále definuje další pojmy, např. umělé oplodnění ženy a podmínky jeho uskutečnění. Upravují se také pojmy příjemkyně a dárce. Pro provedení asistované reprodukce je také opět nezbytný informovaný souhlas a v tomto případě, jak u odběru zárodečných buněk, tak při jejich přenosu příjemkyni. Za poskytnutí zárodečných buněk a jejich předání se neposkytuje žádná finanční ani jiná úhrada. Zdravotnické zařízení, kde je prováděna asistovaná reprodukce, musí zajistit podmínky zachování anonymity dárce, neplodného páru, anonymity dárce i dítěte narozeného z provedeného zákroku asistované reprodukce. Zdravotnické zařízení pro provádění těchto zákroků musí obdržet souhlas k této činnosti od Ministerstva zdravotnictví ČR. Další právní otázkou je určení otcovství v případě asistované reprodukce. Základním pravidlem při určování otcovství v případě umělého oplodnění ženy je, že za otce se považuje muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, jestliže není prokázáno, že žena otěhotněla jinak. Aktuální otázkou je tzv. náhradní mateřství, kdy je oplodněna žena, která po narození dítěte, dítě předá neplodnému páru. Dle české právní úpravy je matkou dítěte vždy žena, která dítě porodila. Pro případnou změnu rodičů platí institut osvojení. Trestněprávní problematika upravuje jednu skutkovou podstatu a to nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem PRÁVNÍ PROBLEMATIKA UMĚLÉHO PŘERUŠENÍ TĚHOTENSTVÍ Základními právními předpisy, které upravují problematiku umělého přerušení těhotenství, jsou: Zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška MZ ČSSR č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon o umělém přerušení těhotenství Právními otázkami, kterými se tato oblast zabývá, jsou: právo na život, ochrana a hodnota nenarozeného života, právo na zásah do soukromí a pojem naléhavá společenská potřeba. Vzhledem k tomu, že citlivosti problému přispívají i odlišné náboženské názory a odlišná úprava v některých zemích, např. Polsku, je právní podklad a jeho podrobná úprava nezbytná. Toto však neznamená, že by se názory i na právní úpravu neustále dále nevyvíjely. Také právní úprava z roku 1986 byla poplatná 87

88 způsobu života v tehdejších politických poměrech a byla by vhodná komplexní novelizace nebo nová zákonná úprava. Právní důvody pro umělé přerušení těhotenství dle současné právní úpravy jsou zdravotní důvody nebo písemná žádost ženy o umělé přerušení těhotenství. Zdravotní důvody, seznam nemocí, syndromů a stavů, kdy je nezbytné a potřebné přistoupit k umělému přerušení těhotenství, jsou uvedeny v příloze prováděcí vyhlášky č. 75/1986 Sb. I v tomto případě, kdy si interrupci vyžádají zdravotní důvody, je nezbytný souhlas pacientky. Je možná i situace odmítnutí interrupce ze strany pacientky, zde však přichází opět nezbytnost podepsání negativního reversu. V případě písemné žádosti ženy lze provést interrupci i bez uvedení důvodů, které ji k tomuto kroku vedou. I v tomto případě však existují výjimky, kdy nelze vyhovět žádosti ženy, např. jestliže by tento úkon mohl ohrozit život ženy nebo jsou zde jiná závažná zdravotní rizika nebo v případě, že od posledního umělého přerušení těhotenství neuplynulo 6 měsíců, ale i zde jsou další výjimky z tohoto pravidla. Za dvě základní podmínky, které budou zkoumány u žádosti ženy, se považuje délka trvání těhotenství (nesmí přesáhnout dvanáct týdnů) a zdravotní stav ženy. I v těchto případech je nezbytné poučení pacientky a informovaný souhlas ženy se zákrokem. K provedení interrupce, i když tento případ není uveden v zákoně, ale vyplývá z právní úpravy, je přistoupení k umělému přerušení těhotenství z důvodu záchrany života či zdraví, např. za situace dopravní nehody a nemožnost z důvodu zdravotního stavu ženy vyžádat si její souhlas. Trestní zákoník upravuje skutkové podstaty nedovoleného umělého přerušení těhotenství. Je to nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy, pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Samotná žena, i když dá souhlas druhé osobě nebo sama ukončí své těhotenství, není dle trestněprávní úpravy trestně postižena, tj. nedopouští se trestného činu. 88

89 6.3. PRÁVNÍ PROBLEMATIKA TRANSPLANTACÍ A ODBĚRŮ TKÁNÍ Úprava transplantací je obsažena v následujících právních normách: o Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů o Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů Potřebu nové a podrobnější úpravu transplantací přináší pokrok lékařské vědy. Mimo transplantace orgánů, jako ledvin, jater, srdce nebo kostní dřeně se provádí transplantace kůže, rohovky, kostní štěpy, atd. Tento pokrok prohlubuje otázky vztahu dárce a příjemce, otázky souhlasu s darováním orgánů, atd. Dárcem orgánů může být dárce žijící, a to v případě darování párových orgánů, nebo dárce zemřelý. Pro odběr orgánů od zemřelých dárců je důležitá obecná právní úprava, jak postupovat u zemřelých osob, které nedaly předem výslovný souhlas či nesouhlas s darováním orgánů. Od platí nová úprava občanskoprávních vztahů provedená novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., která změnila náhled na odběr lidských orgánů od zemřelých osob. Dle předchozí úpravy bylo možno od zemřelého dárce získat orgány, výjimkou byly pouze případy evidence zemřelého v registru sob nesouhlasících s darováním orgánů nebo výslovně projeveného nesouhlasu s darováním orgánů ještě za života osoby, samozřejmě také z důvodů zdravotní nezpůsobilosti. Od lze v případě úmrtí osoby získat její orgány pouze v případě vysloveného souhlasu s využitím orgánů pro transplantační účely. Dárci orgánů Osoba zemřelá Živý dárce Dle odborné literatury se pro účely transplantací za orgány považují části lidského těla tvořené strukturovaným uspořádáním tkání, které pokud jsou z těla odstraněny, organismus nedokáže sám znovu vytvořit. Za tkáně a buňky jsou považovány stavební součásti těla, krvetvorné buňky z kostní dřeně, z pupečníkové krve a krve periferní. V případě zemřelých dárců krve je důležitý okamžik smrti, za což je považovaná nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene nebo nevratná zástava krevního oběhu. Pro odebrání orgánu od zemřelého dárce je povinné provedení pitvy u dárce. 89

90 Transplantace orgánů představuje ve své podstatě dva úkony: - Odběr, který představuje úkony lékaře nezbytné k provedení odběru tkání nebo orgánů, vyšetření dárce a posouzení jeho zdravotní způsobilosti, příprava dárce na odběr - Vlastní transplantace představuje všechny úkony poskytovatele k uchování, přípravy, přepravy a preparování orgánů, implantace odebraných orgánů příjemci Úmluva o lidských právech a biomedicíně ve svém čl. 19 zásadu, že odběr tkání by měl být prioritně prováděn od zemřelých dárců nebo hledán jiný způsob alternativní léčba, a v případě, kdy je to nezbytné z pohledu léčebného přínosu pro pacienta, provádět odběry tkání a orgánů od žijícího dárce. Čl. 19 Obecné pravidlo 1. Odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici žádný vhodný orgán nebo tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku. 2. Nezbytný souhlas musí být vyjádřen výslovně a konkrétně buď písemnou formou nebo před příslušným úředním orgánem. Dále zakotvuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně ochranu osob neschopných dát souhlas s odebráním orgánů (ve svém čl. 20) a v čl. 21 a 22 zákaz finančního prospěchu s nakládáním s částmi lidského těla. Lidský život se prodlužuje i díky pokroku zdravotní vědy a vyvstává stále vyšší potřeba náhrad orgánů. Proto se neustále rozvíjí výzkum za účelem alternativní léčby nebo získávání náhradních orgánů jiným způsobem. K provedení transplantačního zákroku se vyjadřuje, jako v jiných případech, také etická komise, což je nezávislá komise, kterou ustavuje a zrušuje statutární orgán poskytovatele zdravotních služeb provádějícího odběr orgánu dárci ve prospěch příjemce. V této komisi by měli být zastoupeni lékaři, psycholog a právník. Komise má minimálně pět členů. I v případě transplantačního zákroku je vyžadován informovaný souhlas, jednak u žijícího dárce, tak i u příjemce orgánů. 90

91 6.4. SMRT JAKO PRÁVNÍ SKUTEČNOST, PROHLÁŠENÍ ZA MRTVÉHO Smrtí člověka z právního hlediska zaniká jeho právní osobnost (dle nedávné právní úpravy právní subjektivita) a svéprávnost (způsobilost k právním úkonům). Smrt člověka je z pohledu práva potvrzena vyplněním úmrtního listu. Úmrtní list vystavuje lékař, který provádí prohlídku zemřelého. V případě úmrtí pacienta ve zdravotnickém zařízení nebo zařízení obdobném, oznamuje lékař úmrtí pacienta osobám blízkým. Lékař, který provádí prohlídku zemřelého, také rozhoduje o potřebě provedení pitvy zemřelého. Součástí zdravotnické dokumentace je list o prohlídce mrtvého a průvodní list k pitvě. V případě, že není možno vystavit úmrtní list, např. případy živelných přírodních katastrof, letecká neštěstí, průmyslové havárie, a potvrdit tak úmrtí osoby, musí být tato skutečnost vyslovena soudem právně stanoveným procesním postupem. Smrtí člověka zanikají právní vztahy, ke kterým se osoba osobně zavázaná, některé právní vztahy mohou přetrvávat a právní vztahy smrtí osoby i vznikají. Za smrt se považuje nevratná ztráta funkce celého mozku včetně mozkového kmene nebo nevratná zástava krevního oběhu. Eutanazie Stále diskutovaným problémem je ukončení života prostřednictvím tzv. eutanazie. Je právem člověka rozhodovat o sobě, o své integritě, rozhodovat o tom, zda bude léčen a jakým způsobem, také právo na ukončení života? Všechna základní lidská práva svobody jsou garantována nejvyššími právními prostředky a co právo člověka na ukončení života? Právo na ukončení života není možno chápat obecně, ale přesně vyspecifikovat, abychom nelegalizovali všechny sebevraždy a sebevražedné pokusy, ať již jsou z jakýchkoliv příčin. V rámci diskutovaného problému se jedná např. o osoby nevyléčitelně nemocné trpící bolestmi, které lékařská věda neumí léčit nebo tišit. Zda tito lidé mají právo sami rozhodnout o ukončení svého utrpení. Druhou stranou této záležitosti je situace, zda lze v současné době zajistit právní režim a dodržování právní úpravy případné eutanazie a garanci nezneužití tohoto možná humánního řešení neřešitelného problému. Obecně dle současné teorie a právní úpravy eutanazií rozumíme aktivní činnost vedoucí k usmrcení pacienta ze soucitu na základě pacientova požadavku. Způsob nebo činnost mohou spočívat přímo v podání prostředku, který ukončí pacientům život nebo naopak v nepodání pacientovi potřebného léčiva či prostředku, které vede k jeho usmrcení. Právní úprava všechny formy eutanazie považuje za postupy v rozporu s právem a kvalifikuje ji jako trestný čin. 91

92 Nikdo, tedy ani lékař nebo jiný zdravotnický pracovník nesmí ukončit nebo být nápomocen skončení pacientova života na jeho žádost, ani když by tak bylo činěno v jeho prospěch. Právní nauka zná ještě pojem pomoci asistence při sebevraždě, kterou také počítáme jako jednu z forem eutanazie. Pomocí (asistencí) při sebevraždě by bylo obstarání prostředku, kterým by pacient ukončil svůj život. Otázky a úkoly k procvičení 1. Vysvětlete, kdo (které osoby) musí dát informovaný souhlas v případě transplantace orgánu od žijícího dárce. 2. Co je to eutanazie. 3. Vysvětlete pojem smrt a její právní následky. Testové otázky Dle právní úpravy v ČR je eutanazie a) povolena pouze u nevyléčitelně nemocných b) nepovolena, možné je pouze provedení lékařem c) zakázána a jedná se o trestný čin Česká republika má trest smrti a) ano b) ne c) pouze jako výjimečný trest V případě transplantace orgánů získaných od mrtvého dárce a) musí být vždy provedena pitva u dárce b) musí být operace přítomni pozůstalí dárce c) pitva dárce nemusí být provedena V případě nesouhlasu ženy s provedením interrupce a) musí být sepsán negativní revers b) rozhoduje názor lékaře c) rozhoduje názor Etické komise Otcem dítěte v případě umělého oplodnění je a) vždy manžel nebo druh ženy b) neznámá osoba, otec se neuvádí c) muž, který dal souhlas s umělým oplodněním ženy Právní důvody pro umělé přerušení těhotenství jsou a) jakékoliv odůvodnitelné případy b) zdravotní důvody nebo žádost ženy c) žádost muže (otce) nebo rodiny ženy 92

93 Náhradní mateřství (žena porodí dítě někomu jinému) je v ČR a) možné pouze u žen starších 18 let b) nepovoleno c) možné pouze u žen, které již rodily a za úplatu V případě nedovoleného přerušení těhotenství a) je činnost všech zúčastněných i těhotné ženy trestné b) není trestné, pokud zákrok provede lékař c) platí beztrestnost těhotné ženy K provedení transplantace dává souhlas také a) pouze pacient b) pouze lékař c) etická komise Doporučená literatura Knižní dokument BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1. Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, ISBN GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN X VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1. vydání. Praha: Universita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, ISBN SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., ISBN DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 93

94 7. ZDRAVOTNICTVÍ VE VZTAHU K ZAHRANIČÍ Cíl: Obsahem kapitoly je stručný exkurs do zdravotnictví ve vztahu k občanům jiných zemí a také postavení našeho občana v zahraničí v případě potřeby získání lékařské pomoci. Klíčová slova: Zdravotní péče, průkaz zdravotního pojištění, tuzemský občan, občan jiného státu, připojištění léčebných výdajů Právní úprava oblasti spolupráce v zdravotnictví: - Úmluva o lidských právech a biomedicíně 96/2001 Sb.M.s. - Úmluva o právech dítěte 104/1991 Sb. - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 209/1992 Sb. - Směrnice Rady Evropských společenství 93/16/EHS o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů - Mezinárodní smlouvy Ve vztahu k zahraničí je potřebná úprava stejných podmínek a problémů, jako je tomu vůči vlastním občanům. Složitými zůstávají i stejné oblasti, např. v oblasti umělého přerušení těhotenství, tzv. interrupční turistika, problematika eutanazie a její úprava v jiných evropských zemích, apod. Pro vztah k poskytnutí bezplatné péče u tuzemských poskytovatelé zdravotní péče je důležitá otázka, zda se jedná o pacienty ze zemí EU nebo zda se zemí, jejíž občanem je dotyčný pacient, je uzavřena mezinárodní smlouva o poskytování této pomoci. Zjednodušeně lze konstatovat, že v rámci cestování našich občanů po zemích EU, je poskytována na základě předložení evropského průkazu zdravotního pojištění základní bezplatná zdravotní péče. Provedené platby vůči zdravotnickému zařízení, které pacient musí uhradit v zahraničí, poté uplatňuje jako regresní náhradu vůči své zdravotní pojišťovně. Odlišně však funguje poskytnutí zdravotní péče v zahraničních soukromých zdravotních zařízeních nebo v zemích, se kterými Česká republika nemá uzavřeny mezinárodní smlouvy v oblasti zdravotnictví, kde si náš občan musí celou léčbu uhradit sám. Pro tyto účely je vhodné a potřebné komerční pojištění léčebných výloh v zahraničí. 94

95 Obdobným způsobem je nastaven vztah cizích státních příslušníků, požadujícím poskytnutí lékařskou péče v tuzemských zdravotních zařízeních nebo u tuzemských lékařů. Cizinci s trvalým pobytem na území ČR mají dle našeho právního řádu postavení tuzemského pojištěnce a jsou účastníci veřejného zdravotního pojištění. Obdobné postavení mají i cizí státní příslušníci i bez trvalého pobytu na území v ČR, ale zaměstnaní v ČR, kteří jsou také účastníky veřejného zdravotního pojištění, stejné postavení mají následně i azylanti, jejich děti, atd. Otázky a úkoly k procvičení 1. Jak je zdravotně pojištěn státní příslušník Polské republiky, který se zdržuje na našem území, nemá však trvalý pobyt, ale je zaměstnán na našem území u naší firmy? 2. Jakým způsobem budete řešit dovolenou v Saúdské Arábii, stačí Vám evropský průkaz zdravotního pojištění? Testové otázky Pacient má právo a) na bezplatné ošetření i v zahraničí, včetně místních poplatků b) na zveřejnění své anamnézy na veřejnosti c) na poskytnutí zdravotní péče bez přímé úhrady Pojištěnci jsou a) osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR b) osoby starší 18 let s trvalým pobytem v ČR c) zahraniční fyzické osoby, které se tu zdržují maximálně 20 dní Doporučená literatura Knižní dokument BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1. Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, ISBN GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN X 95

96 VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1. vydání. Praha: Universita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, ISBN SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., ISBN DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 96

97 8. SOCIÁLNÍ SLUŽBY Cíl: Cílem výkladu v této kapitole je seznámení studenta s podmínkami poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci. Návazně pak s druhy sociálních služeb a s úpravou příspěvku na péči, oprávněných příjemců příspěvku, podmínkami a procesním řízením při jeho poskytnutí. Sociální služby mohou být poskytovány na základě vydaného oprávnění a proto je nezbytná zmínka i o fungování veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb, jakož i o předpokladech pro vlastní výkon sociálních služeb. Klíčová slova: Sociální služby, nepříznivá sociální situace, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, zdravotní postižení, příspěvek na péči, osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, stacionáře, centrum denních služeb, domovy, služby sociální prevence, sociální pracovník Základním právním předpisem, který upravuje sociální péči, je zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzických osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, vymezuje podmínky pro vydávání oprávnění k poskytování sociálních služeb, způsob fungování veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování těchto služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. Zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost v sociálních službách nebo podle zvláštních právních předpisů při pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, u poskytovatelů zdravotních služeb, ve věznicích, v zařízeních pro zajištění cizinců a v azylových zařízeních. Základní zásadou pro řešení pomoci v případě nepříznivé situace je nárok každé osoby na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení jeho situace. Mimo základní sociální poradenství je dále poskytováno i odborné poradenství pro různé sociální skupiny v poradnách. Základní zásady lze formulovat: - Bezplatné sociální poradenství pro každého, - Zachování lidské důstojnosti a respekt k lidským a občanským právům a oprávněným zájmům, 97

98 - Individuální přístup ke každému, - Aktivizace jedince k samostatnosti a samostatnému výkonu činností, - Podpora při zařazení a zakotvení v přirozeném normálním sociálním prostředí, - Rovnoprávnost nároku na pomoc, - Dobrovolnost. Podmínkou pro rozhodnutí o rozsahu a formě pomoci a podpory, která je poskytována prostřednictvím sociálních služeb, je zachování lidské důstojnosti osoby. Z této zásady pak vychází individuální určení potřeb konkrétní osoby, aby pomoc směřovala k aktivnímu rozvoji samostatnosti, motivaci k činnostem s cílem zlepšení nepříznivého stavu a snaze opětovného začlenění do běžné společnosti. Pro pochopení problematiky je nezbytné provést vymezení některých v textu používaných pojmů. Sociální služba je činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Nepříznivá sociální situace znamená oslabení nebo ztrátu schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, z důvodu krizové sociální situace, představuje životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů nezbytnost řešit vzniklou situaci, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti osoby nutné pro zvládání základních životních potřeb. Přirozeným sociálním prostředím je rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity. Sociální začleňování je představováno procesem, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný. Sociálním vyloučením se chápe vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace. Zdravotním postižením osoby je tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby. 98

99 Plán rozvoje sociálních služeb je výsledek procesu aktivního zjišťování potřeb osob ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s využitím dostupných zdrojů, jehož obsahem je popis způsobu zpracování plánu, popis a analýza existujících zdrojů a potřeb osob, kterým jsou sociální služby určeny, včetně ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb, povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování plnění plánu a způsob, jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb. Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, pro splnění a zabezpečení všech záměrů zákona, zavádí nově další právní instituty jako je příspěvek na péči, povinnost registrace poskytovatele sociálních služeb, fyzickou osobu jako poskytovatele sociálních služeb, vymezení smlouvy o poskytování sociálních služeb, zavedení standardů kvality poskytovaných sociálních služeb a v 97 také inspekci poskytování sociálních služeb. Dle zákonného vymezení sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Pro poskytování sociálních služeb jsou zřizována zařízení sociálních služeb v podobě center denních služeb, denních stacionářů, týdenních stacionářů, domovů pro osoby se zdravotním postižením, domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem, chráněného bydlení, azylových domů, domů na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahových denních center, nízkoprahových zařízení pro děti a mládež, nocleháren, terapeutických komunit, sociálních poraden, sociálně terapeutických dílen, center sociálně rehabilitačních služeb, pracovišť rané péče, intervenčních center a zařízení následné péče. Mezi základní činnosti při poskytování sociálních služeb řadíme pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, telefonická krizová pomoc, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění a podporu vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. 99

100 Otázky a úkoly k procvičení 1. Co je to sociální služba? Vysvětlete pojem. 2. Co zahrnují sociální služby? Doporučená literatura Knižní dokument BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1. Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, ISBN GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN X VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1. vydání. Praha: Universita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, ISBN SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., ISBN DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. Vydání. Praha: Leges, ISBN TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN Elektronický dokument VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, Dostupné z: 100

101 9. ZÁVĚR Studijní opora obsahuje látku předmětu Základy zdravotnické legislativy. K studiu je vhodné využití prezentací ZZL, které vlastně ve stručném přehledu obsahují výše uvedený výklad a jednodušší orientaci při studiu. Problematika zdravotnictví z právního hlediska je velice široká a složitá, navíc se neustále vyvíjející a reagující na neustálé změny společenských vztahů. Pro pochopení a správnost povědomost o tom, co člověk v pozici pacienta nebo lékaře (poskytovatele zdravotní péče) může a musí, jaké má práva a povinnosti, vyžaduje neustále být v obraze, kam se ubírá právní úprava. Na tomto principu je také koncipováno současné právo, na základě římské zásady právo svědčí bdělým. To neplatí jen pro právo medicínské, ale celou právní úpravu našeho společenského života. Proto také tato opora se dočká dalších změn a bude muset být průběžně aktualizována. 101

102 Vysvětlivky použitých symbolů Cíle Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete schopni používat. Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem, předkládá důležité informace ke studiu a vložený průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném k efektivnímu studiu. Část pro zájemce Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje o možnosti jeho prohloubení. Σ Shrnutí kapitoly Klíčové body pro opakování a signalizace k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte. Testy a otázky Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim maximální pozornost! Pojmy k zapamatování Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se k nim po prostudování následujících kapitol, jen opakováním je fixujete v paměti. Úkoly k zamyšlení Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často bývá součástí zkoušky. Příklad Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací pro rozvedení poznatků na dalších praktických aplikacích. Literatura Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých studiem opory. 102