MUZIKANTEM, UČITELEM A SKAUTEM

Transkript

1 - 1 -

2 Lubomír Kantor MUZIKANTEM, UČITELEM A SKAUTEM Olomouc

3 Věnováno naší rodině - příbuzným, zejména vnukům Kryštofovi, Adamovi, Lucii, Zbyňkovi, Lubošovi, Amálii, učitelům, žákům a junákům Lubomír Kantor 2013 První vydání ISBN

4 Obsah P R O L O G... 9 Rodina, ulice a škola... 9 I. D Ě T S T V Í O mém původu z tátovy strany O rodině mé mámy Můj dětský život O bití dětí O neuskutečněném konzervatorním studiu Zmar sýkorky Můj dětský vztah k otázkám náboženství listopad Nálet na Zlín Jak jsem hamižně záviděl malým Němečkům? Rádio a xylofon Kdo podpálil štípské lázně? Život děcek za války Červenáčkem Osvobození Zlína Rudou armádou I I. J I N O C H E M Po válce Vlčetem Skautem neboli junákem O Filharmonii pracujících ve Zlíně Skautský tábor v Ratiboři u Vsetína v r Skautský slib O Symfonickém orchestru kraje Gottwaldovského Skautský rok po Vítězném únoru O prvních májích v době po Vítězném únoru Můj tábor v roce Školní, tedy junácký rok Tábor v České Kanadě Máte syna, máte céru? O narození mé sestry Zastřelím tě jak žabu! aneb, jak jsem přestal věřit tištěnému slovu Žákem na měšťanské škole, dnešním druhém stupni ZŠ I I I. K O N Z E R V A T O R I S T O U Studia středoškolská i vysokoškolská O politických referátech na kroměřížské konzervatoři Já a tancovačky Jak jsem trávíval prázdniny v letech studia na konzervatoři Motocyklové závody Školní výlety a jiné akce O vyučujících na konzervatoři Soudružka Zuchra Blbá paní Další nevýborní i výborní učitelé - profesoři Profesoři hudebních předmětů Topinky a tympány Na výpomoci v Holešově

5 Cvokárna Kroměřížské figurky a pozoruhodnosti Naše psí kusy na internátě Jak jsem vyhrál své první peníze v době studií Zlomená flétna Hra v souborech Malý Válek Ještě o VHŠ v Kroměříži O hledání Rudolfina Na ostny Můj absolventský koncert Moje maturita Hodnocení výsledků našeho studia na konzervatoři Moje žaludeční potíže, flétna a lázně Nástup na JAMU a moje válčení Záchrana národního hospodářství Po druhé ve špitále I V. M U Z I K A N T E M Ještě o Karlových Varech O lázeňské sezoně 1956 v Mariánských Lázních O hobojistech O fagotistech Basista z Mariánek O muzikantech bratrech Pavlíčkových, ze Západních Čech Případ Josef Můj konkurz do Moravské filharmonie První koncert s Moravskou filharmoniíi Potřetí ve zlínském špitále a operace Konečně zdráv. Koncert v Hradci Králové a Zelená žaba Začátek mé učitelské dráhy Pan profesor Jedlička Potopa Hra s profesorem Stupkou První cesta Moravské filharmonie za hranice, do spřátelených zemí Tropický koncert Mé vypomáhání v olomouckém divadle Moje hra populární muziky Autoškola Motorkářem Skleněnka za pět obyčejnejch Pan domácí Ženitba a vdavky Naše spolumajitelka domu Externím profesorem Balvan v Sázavě Vesnický cirkus Dechové kvinteto Moravské filharmonie... Nejnáročnější dny filharmonika Noví kolegové... 1 O jesenickém maléru

6 Alešek Druhé období studia na JAMU Rmutná éra mého neúspěšného léčení malíku levé ruky Žloutenka Skazka o pacientu Dundálkovi O pomoci slavných kolegů Má labutí píseň Konec neúspěšného léčení prstu Rozloučení s Aleškem i s flétnou Dva roky bubeníkem O jediném úhozu za večer Před obdobím politického Pražského jara V. S K A U T E M Z A D U B Č E K A Vinnetou a 7. oddíl Dívčí i chlapecká Jesenická lesní škola Přednášky na Jesenické lesní škole srpen 1968 na JeLŠ Rádcovská škola Olomouc Sedmý oddíl po okupaci Ustavení junáckých středisek Tábor 3. a 7. oddílu 1969 u Nejdku Hořící paseka Lumírův morbus pertes Po táboře Příprava tábora 3. a 7. oddílu ve Vojtěchově v r Narození Petry Přípravná, studánková výprava Tábor u Zkamenělého zámku roku Motorizovaný ožralec Mé porušení zásad metodiky VI. SKAUTOVÁNÍ ZA HUSÁKA Přerušení činnosti RŠO. Navždy? Ne, jen na dvacet let Třetí likvidace Junáka Velký výlet existencionalistek Tábor Bílého kruhu v roce 1971 ve Valšově První a druhý Lumírův tábor. Valšov a Strálek Perličky z výchovy našich potomků Lumírovo a moje výtvarné umění Nové mladé vedení u Ostřížů První kurz Červeného kříže v Olomouci Walden a chata na Bílých kamenech Dějiny chaty Boj s přírodou o zachování chaty Uzené maso a zabloudění babičky Slavné výroky z chaty A ještě dvakrát o nudlích Jak jsem vysvobodil Jelení studánku O skautském oddíle Setonovci Ostříží kurz o skautské etice Sliby na naší chatě od 9. září

7 Pionýrské tábory Jak šla po starých skautech policie Bratr Koryto, komín a Komola První skautské táborové návštěvy Cesta ke svobodě V I I. S O C I A L I S T I C K Ý M U Č I T E L E M Co bylo nazýváno normalizací? Je lepší hraní než učení? Normalizační školská politika Pionýrský dechový orchestr Svornost Co je to výkaznictví a Potěmkinovy vesnice? Kulturní brigády naší dechovky Souzi a soušky Generál Jeremenko a jeho holínky Mezinárodní dny žen Písemné práce učitelů Politické školení na školách O tom, jak jsem sháněl místo První máje za normalizace, šípkové a bezinkové víno Muzika při průvodech o Prvních májích Prezident Husák na dožínkách v Náměšti O dirigentech Svornosti... 1 Cestování za normalizace Náš první zahraniční zájezd Lipsko, NDR O závěrečném večírku Hurá do obchodňáku! Jak jsme hráli v Praze Západní Čechy a kvalita fléten Skoba v hlavě Jak jsem lepil pytlíky Mé zážitky při hlídání Pionýrského dechového orchestru Svornost Jirka Dubský vzpomíná Nová koncepce Kdybych byl ministrem školství Vystoupení s Ypsilonkou - Lábus Moje Škola hry na flétnu Z cesty do Ruska Návštěva pionýrek ze SSSR Glauchau a Karl-Marx-Stadt Co děláš, to dělej rád! Pozvání k vybrání kádrových spisů V I I I. S K A U T E M Z A D E M O K R A C I E Radostné skautování po sametové revoluci Slavnostní předání vlajek ve Sportovní hale na Šibeníku Skaut Václav Havel Rádcovská škola Olomouc Obnova 7. oddílu Jesenická lesní škola Šumák v kávě, spoutaný stůl a betlémské světlo

8 Klub OS Kormoráni O mé činnosti v náčelnictvu Výchovným zpravodajem O zpívání na lesních školách Slavení státních svátků Rada vůdcům aneb o krachu oddílů Bobšula Vltava Oslavy mých výročí O členství ve Svojsíkově oddíle Můj konec v Jesenické lesní škole Skauti a politika Skauti komunisté Skauti nekomunisté: I X. A K T I V N Í M R E N T I É R E M Manifestace v době sametové revoluce Páter ministrem školství Není tchyně jako tchyně Konečně na západ Italské zážitky s Brabčíkovými Další dobrodružství vychovatelů Do důchodu. Litovel a Bouzov Monika Streitová Andrea Pazderová Jubilejní setkání v kroměřížském zámku O úspěších Moravanů v České filharmonii O mých vnučkách a vnucích Všechno jednou končí X. J E Š T Ě N Ě C O O P O L I T I C E A V Ý C H O V Ě O dvacátém století Co obnáší evropanství Buďme hrdými vlastenci! O mém vztahu k Němcům, Rusům a k Američanům O charakterech národů a jejich hymnách O bratru Bernardovi O pravdě a lži O psech, chození a o trávnících Co by měly udělat vlády celého světa? Co by měl udělat náš stát? O smyslu života E P I L O G O umění odejít Ještě o vnoučatech Závěr

9 P R OLOG Život každého člověka je román. Život každé rodiny je sága. Jde jen o to, napsat ji. Když stáří člověka dosáhne věku tři čtvrtě století, tak snad už mu vznikne právo k analýze a hodnocení života. Zamýšlí se, vzpomíná na vše, co a jak bylo. Hodnotí své minulé skutky i činy jiných a přemýšlí nad smyslem své existence. A také o tom, jak by své letité zkušenosti předal následovníkům. Tak tedy píši svůj spis s přesvědčením, že se najdou lidé, kteří si přečtou alespoň některé kapitoly. Možná se pobaví i zamyslí. Smyslem celé této práce je zamyslet se nad výchovou, která je podle mne nejdůležitějším počinem lidí. Vede ke zlepšení života. Je mi téměř lhostejno, zda někdo bude tuto mou práci číst. Je věnována především mým vnoučatům. Ale také všem příbuzným naší dosti rozvětvené rodiny. Pak muzikantům a učitelům. Hlavně těm, kteří vyučují hudbě a přátelům, vychovatelům. Také těm, kteří mají rádi humor. To znamená veselým chasníkům a lepým děvám, mým žačkám a žákům. A také skautům a skautkám. Těm nechť poslouží hlavně k poučení jako doplněk skautských příruček. Podle obsahů v kapitolách I. až X. si může každý čtenář lehce najít vše podle svého speciálního zájmu. Každého může přece zajímat jiná tématika, tak ať čte jen to, co ho opravdu zajímá. Ale mohu říci, že je kniha napsána tak, aby bylo vše vhodné pro všechny. Já, snad nevyléčitelný škarohlíd, jsem se snažil zařadit i hodně humoru. I to nejhorší, co jsem v životě zažil, se mi s odstupem mnoha let jeví jako úžasná legrace. Jestli jsem však někoho svým neobratným humorem urazil, tak volám po velkém pardonu. Rodina, ulice a škola Jsou tři základní instituce podílející se na výchově jedince. Rodina, ulice a škola. V běžné a normální rodině dítě vyrůstá od nejútlejšího věku až do dospělosti. Přebírá zvyklosti a zkušenosti svých rodičů, je vedeno k přebírání a vytváření názorů, které mu rodiče vštěpují a je ovlivněno především jejich vzorem. Vychovává je i prostředí, které mu rodiče k životu vytvořili. Ulicí rozumíme mimodomácí a mimoškolní prostředí, ve kterém dítě tráví svůj volný čas. Dítě si vybírá to prostředí, ve kterém se cítí dobře, svobodno. Nechce být vychováváno, ale chce naplňovat své přirozené touhy, seznamovat se se životem jiným než má doma a chce také uspokojit své touhy po dobrodružství. Tímto prostředím může být pouliční parta, dobrá či špatná. Nebo také sdružení ustavené pro výchovu dětí ve volném čase. Sem patří i skautská družina a oddíl. Dobří a správní rodiče mají vědět v každém okamžiku, kde se jejich dítě nachází. V jaké společnosti a v jakém prostředí právě je. Škola hlavně učí a také trochu vychovává. Je v prvé řadě státní institucí, jejímž posláním je příprava občanů na život v daném státě. A to - 9 -

10 v takovém, jak bylo určeno charakterem jeho politického a společenského uspořádání. Účinnost školní výchovy je v důsledku své direktivnosti a nedobrovolnosti zaostávající za výchovou rodiny i ulice. Rozhodně větší vliv na dítě má rodinné prostředí spojené s důvěryhodností rodičů, od kterých děti názory v raném věku spontánně přejímají. A také vliv ulice je založený více na dobrovolnosti než na direktivnosti státu a tím je její názor přesvědčivěji přijímán. Špatným vychovatelem bude ten, kdo nedocení při výchovné činnosti skutečnost, že nejlepší je názorná výchova. Ta spočívá především v tom, že dobrým vychovatelem může být pouze takový člověk, který působí na své svěřence svým dobrým příkladem. Abych sdělil svá svědectví a svá přesvědčení o tomto výchovném aspektu, podepírám jeho přijetí prožitky svého života a píši tuto obsáhlou studii. Vyprávím zde o tom, jak jsem svých 76 let prožil, a poskytuji tím možnost svým nejbližším i vzdálenějším přátelům, aby se s mým žitím seznámili a sami posoudili

11 I. D Ě T S T V Í O mém původu z tátovy strany Můj dědeček, Ludvík Kantor, kterého znám spíše z vyprávění než ze života, přišel do hornického Petřvaldu u Karviné z Ligotky. Nedávno jsem pátral po tom, kde Ligotka je. Zjistil jsem, že Ligotky jsou v Polsku a to nejméně tři. U Vratislavi, na slezsko-slovenském pomezí a někde mezi těmito místy. Myslel jsem, že jméno Ligotka souvisí se slovenskou písní Ligotala sa hvězdička, anjel moj. Tedy, že se třpytila. Nebyla to pravda. V internetu jsem zjistil, že Ligotka je Lhotka. Dědeček byl havíř. Měl sedm synů: Ludvíka, Gustava, Adolfa, Emila, Josefa, Jindřicha a Oldřicha. Kantorovi měli též Viléma a sestru Annu. kteří své dětství nepřežili. O dědečkovi jsem slyšel, že když se ráno oblékal na šichtu a vestu si navléknul opačně, tak nešel do práce. Proč? Protože by ho prý zavalilo. A když se vracel ze šichty, tak babička na něj čekala u dveří s lahví kvitu. Bylo to ještě v době, kdy u nás bylo vše pod vlivem Rakousko- Uherska. Zkrátka u Kantorů byla velká bída. Bydleli ve škaredé hornické kolonii. Ta sama byla projevem feudální i prvorepublikové sociální nespravedlnosti. V havířských rodinách tenkrát jedli jen kyselé zelí, kyselé ryby - slanečky a brambory. Děcka z toho měla překyselené žaludky s následnými žaludečními vředy v dospělosti. Vzdělání jim bylo upřeno. Všeobecná byla snaha a úsilí uhlobaronů o to, aby se duševně co nejméně rozvinuli a nemohli tak utíkat z dolů do jiných zaměstnání. Nedivím se, že se dědeček v r. l920 stal zakládajícím členem KSČ. Je jisté, že ta slibovala dělníkům lepší život a její propaganda byla dokonalá a účinná. O dědečkovi jsem slyšel, že byl za Rakouska na vojně regiment tamborem. Nevím, zda to byl zástupce kapelníka u vojenské dechovky, či signální bubeník. Asi plnil obě tyto funkce. Kantorových bylo v Petřvaldě více a těm našim se říkalo u bubeníků. Babička, Anna Kantorová, byla velmi dobromyslná hodná paní, menší, zavalitější postavy. Zemřela slepá, na neléčenou cukrovku. Můj táta, Ludvík Kantor junior, byl nejstarší z osmi sourozenců. Narodil se 6. ledna l907. Byl spíše slabší konstituce a nehodil se pro práci v dolech. Ale pracoval v nich asi od čtrnácti do šestnácti let. Denně ráno se posiloval zvedáním balvanu, ale nakonec ho dali rodiče do učení holičem. Protivilo se mu mydlení milostpánů. Co nejvíce se věnoval muzice. Učil se hrát na housle, trubku a bicí nástroje. Hrál ve vyhlášené petřvaldské Štefánikově havířské kapele. Na vojnu šel k plukovní hudbě Šestého hanáckého pluku do Olomouce. Tam se zdokonalil ve hře na bicí nástroje. V důsledku komunistického stranictví jeho otce byl zařazen mezi politicky nespolehlivé. Byl veden

12 u služebně-bojového útvaru. Pro své politické zařazení neměl nárok na extrovní vycházkovou uniformu. Tu si musel kupovat ze svého hubeného žoldu. U hudby byl rád. Byl pilným elévem, to je mladým adeptem ve vojenském povolání hudebníka. V tomto případě byl muzikantským učněm. Vzpomínal, jak vojáci chodili do kasáren pozdě, po odtroubení večerky. Do okna svého pokoje se pak dostávali po nebezpečné okenní římse. Tu mi táta v mých jedenácti letech při jedné návštěvě Olomouce ukazoval. Také si pamatuji, jak olomoucké tramvaje jezdily přes Horní náměstí a jak tenkrát na mne svojí bizarností zapůsobil podchod v rohu domu. Bylo to v nejužším místě Olomouce, u vchodu do Univerzitní ulice. Táta mi vykládal o tom, jak při hře řízných pochodů vodili s vojenskou dechovkou celý Hanácký pluk na olomoucké cvičiště zvané Tabulák. Na jeho okraji nyní bydlíme. U Hejčínského kostela sv. Cyrila a Metoděje vzpomínal na velkou slávu, při které hráli. Bylo to vysvěcení nového funkcionalistického kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci - Hejčíně. Také hráli v parku, ve Výpadě, při otevření jugoslávského mauzolea Ljubav za Ljubav. Bratr mého otce, můj strýc Gustav byl havíř. Hrál v hornické dechovce na flétnu. Obě rodiny mých rodičů byly totiž muzikantské. Ale Adolf byl horníkem, Emil byl instalatérem, Jindřich se stal obvoďákem u Sboru národní bezpečnosti, tedy strážníkem, policistou. O něm se vykládalo, že jako kluk vyvedl nejvíce klukovin, a pak se dobře uplatnil při potírání toho, co ze svého dřívějšího života dobře znal. A nejmladší, Oldřich byl pekařem. Zleva Ludvík, Gustav, Oldřich, Jindřich, Emil, Adolf, Josef Život dětí v proletářských, zvláště hornických rodinách byl tehdy velmi neveselý. Pro rodiče bylo obtížné své potomky vychovat a uživit. Já však si dnes v závěru svého života myslím, že bych z platů prvního hráče skupiny fléten, profesora konzervatoře, komorního hráče, sólisty a výpomocného hráče v divadle svůj rodičovský úkol nesplnil. Zvláště, kdybych měl sedm dětí a chtěl je zabezpečit na úrovni doby. O rodině mé mámy Dědeček z matčiny strany byl člověk veselý a pracovitý. Byl podruhem. Nevím, co to znamená, ale určitě to není nic výnosného. Naši dědečci nebyli žádnými boháči. Nicméně babička, Marie Halová, za svobodna Trtková, byla ze selského rodu. Ta bodrá selka v ní stále byla. Jak jsem poznal už jako děcko, požívala určité vážnosti a autority u svých sousedek v podivínské Husově ulici. Říkaly jí panímáma Halová a často

13 poslouchaly její rady. A dědeček, Tomáš Hala, to byl takový filuta. Uměl pěkně vykládat všelijaké legrácky. Pamatuji si jej, jak jsme s ním pásli dvě kozy. A děda se mne zeptal: Lubošku, vidíš tam toho vrabce na rafice kostelní věže? Řekl bych dnes, že ke kostelu to bylo přímou čarou asi 2,5 km. Myslel to z legrace, utahoval si ze mne. Jeho vztah ke vzdělání asi odpovídal myšlení tehdejší sociální vrstvy venkovského proletariátu. Máma mi říkala, že když četla při světle, které dávala jen dvířka od kamen, říkal: No, zase čteš ten román o polibku v bouři? No, to ti dá chleba! U babičky v Podivíně bývalo dobře. Až do konce války jsme tam jezdívali velmi často. Ze Zlína jsme jezdili vlakem. Ale jen do Hodonína. Podivín je u Břeclavi. Ale ta byla tehdy mimo protektorát Čechy a Morava. Patřila do Rakouska. Tak jsme hranici objížděli dřevoplynovým autobusem. Ten jel přes četné slovácké vesnice z Břeclavi až do Podivína. Bylo to pro mne velmi rmutné, dosti jsem trpěl žaludečními, zažívacími obtížemi, což bylo způsobeno autobusovým zápachem. Prostě dřevoplyn smrděl. Válečné prázdniny byly pro mne, městského kluka, velkým dobrodružstvím. Pamatuji si na to, jak jsme chodili chytat ryby, jak jsme pomáhali při mlácení obilí u lokomobily, jak tam bylo hodně komárů, ale také moře přezrálých meruněk. A také na přezrálá rajčata. O těch se v Podivíně myslelo, že se hodí jen na vaření polévek a omáček. A také byly vhodné na velké bitvy podivínských kluků. Taková přezrálá paradajka za uchem, to bylo něco. Ale nikoho z děcek ani nenapadlo ji ochutnat. Zelináři vozili rajčata na trhy do Brna. Když jsem zlobil, tak babička říkávala: Vytrhnu slípce pírko a strčím ti ho do zadku. Poletíš až do Zlína! Rod ze strany mé matky Anny Halové pocházel z Nivnice. V tamějším kraji se lidé stále dohadují o tom, jestli se J. A. Komenský narodil v Komné, Nivnici či v Uherském Brodě. Leontýna Mašínová ve své knize Mládí Jana Ámose problém vyřešila tak, že se narodil v Komné, vyrostl ve mlýně v Nivnici a když se jeho otec stal radním, odstěhoval se ještě malý Ámos s rodinou do Uherského Brodu. Moje matka pocházela z rodu Trtkových, majitelů mlýna v Nivnici. Kolega hornista a učitel na naší LŠU, který v Nivnici vyrostl, mi sdělil, že ještě v době jeho dětství v nivnickém mlýně bydleli Trtkovi. To mne opravňuje k tomu, abych směle vyhlásil, že jsem možná s bratrem Komenským nějak pokrevně spřízněn. Moje máma často vyprávěla o tom, že můj pradědeček Trtek prosoudil v době neúrody svůj statek i mlýn. Stal se kočím, asi u pana arcibiskupa v Kroměříži. Tam se narodila moje matka. Pradědečkovi se pak přestěhovali za prací do Podivína na Moravské Slovácko. Máma mluvívala o tom, jak se za těch starých časů namlouvalo. Říkala, že můj praděd řekl své dceři: Marie, ty si vezmeš vdovca, Tomáša Halu! Poslechla. A po nucené svatbě život těžce nesla, ale zvykla si. Společně vytvořili rodinu s devíti děcky, jak to tenkrát v chudobných rodinách bylo zvykem. Děda Tomáš měl z prvního manželství dceru Marii

14 A s Marií Halovou měli Františka, Anežku, Josefa, Cilku, Annu, Jana, Ludmilu a Bohuslava. Mařa Franta Anežka Lída Jenda Bohuš A čtyři z nich byli muzikanty. Pepíček byl asi nejnadanější. Ve škole byl primusem. Výborně se učil, pěkně maloval a krásně prý hrál na housle. Pepíček však své dětství nepřežil. Když z hladu kradl hrušky, tak ho statkář zahnal do rybníka. Když chtěl Pepa vystoupit na břeh, tak se ho snažil statkář ulovit. Běhal dlouho okolo rybníka a snažil se být vždycky tam, kde se dalo vystoupit na břeh. To se mu prý podařilo. Pepa byl dobrým plavcem. Ale kluk prochladnul a zemřel na zápal plic. Rodiče to moc bolelo, i když děcek měli hodně. Moje máma byla velmi hezká a hodná paní. Měla v sobě, asi už z dávných časů, rodinný sociální komplex ze ztráty nivnického mlýna. Pociťovala sociální nespravedlnost hlavně z toho, že jako dívka z chudobné rodiny nemohla jít na studie i přesto, že byla chytrá a dobře se učila ve škole. Od třinácti let byla služkou u podivínských źidů a sedláků a pak se stala šičkou obuvi ve zlínské Baťově továrně. Brzy se vypracovala na vedoucí dílny. Pak byla vyzvána, aby šla studovat na zdravotní sestru. Tu práci však nemohla vykonávat, nesnášela doktořinu. Tou rozumějme krev a utrpení. U Halů hráli tři kluci na křídlovky. Bohuš troubil na zábavách, Jenda byl kapelníkem vesnické dechovky. A strýc Franta byl už v době svého mládí na celém Slovácku znám jako ten křídlovák, který si při zábavách poroučí místo piva půllitrovou sklenici mléka. Po válce pak byl dlouho kapelníkem velké stočlenné tovární dechovky v n. p. Svit v tehdejším Gottwaldově. Já se už nikdy nedozvím, u koho a kde se učil hrát můj táta na housle, trubku a hlavně na bicí nástroje. Vím však, že když byl u plukovní hudby v Olomouci, měl svého štolbu, který se mu staral o poníka. Ten při hře do pochodu tahal na vozíku velký buben. Štolba byl šikovný, zodpovědný voják. Dnes by byl pravděpodobně řidičem nebo pilotem. Jmenoval se Adam Nosálek. Ten si po vojně vzal za ženu Halovu nevlastní dceru, Mařu. Měli dceru Anicu a syna Frantu. Když jsem jezdil do Podivína k babičce Halové, pamatuji si, jak měl u Nosálků strýc Adam bezvadně upravený dvůr a v maštali platoňák, vůz s bantamovými, gumovými koly. A také koně a kobylku Lucku. Adam nesmírně miloval koně, ale také děti

15 Adam, Franta a Ludvík se sešli u hudby 6. hanáckého pluku v Olomouci. Po odsloužení prezenční služby přivedl můj strýc Franta skupinu asi patnácti muzikantů v době nezaměstnanosti k Baťovi do Zlína. Všichni dostali zaměstnání v továrně a hráli ve zlínských kapelách pro pobavení dělníků. Táta pracoval jako manipulant v punčochárnách. Měl na starosti zajišťování materiálu pro dělníky. Strýc Franta se zapracoval a brzy se stal vedoucím dílny, ve které se šily boty. Byl původně vyučený pokrývačem. Pracovali od 8.00 do a od do hodin. Hráli v dechovém orchestru Baťa, v jazzu Baťa, v symfonickém amatérském orchestru Dvořák a kde se dalo. S nápisem, známým logem Baťa na čepicích, dokonce navštívili Jugoslávii. V noci hrávali denně ve zlínské tančírně u nádraží, v Monaku. Kdy spali, nevím. Rodiče v těch letech našetřili na rodinný domek. Přišla válka a za Hitlera peníze zůstaly na vázaných vkladech. Definitivně pak propadly za prezidenta Zápotockého. Naši mysleli, že je budu mít na studie. Po několika letech tátu zavolali na osobní oddělení k Baťům a ptali se: Proč se neženíte? Jste pro Zlín přínosem. K výběru mu nabídli pět bytů v baťovských červených domečcích a ihned mu od nich půjčili pět klíčů. Vybral si ten byt, který měl nejmenší zahrádku. Věděl, že na ní nikdy nebude mít čas pracovat. Vlastně celý svůj život probubnoval. Můj strýc Franta Hala a můj táta byli velkými kamarády. Jednou vzal Franta na návštěvu příbuzných do Podivína Ludvíka. A na oplátku zase Ludvík do Petřvaldu Frantu. Tak se Franta seznámil se sestřenicí mého táty, Aničkou a Ludvík zase s Frantovou sestrou, také Aničkou. Oženili se oba s Aničkami a ty spolu po svatbách velmi kamarádily. Však také Franta později napsal polku a pojmenoval ji Aničkám! Můj dětský život Ještě před válkou, 9. září 1935 se manželům Ludvíkovi a Aničce narodil Lubomír, Luba. Ten se měl dobře, neboť měl každý den ke svačině banán. Máma a Luboš patřili mezi nejkrásnější lidi ve Zlíně. Proč si to tak dovoluji tvrdit? Proto, že jejich fotografie byly vystaveny ve výloze fotosalonu Husička na zlínském náměstí. Luba tam byl vyfotografován se svým nádherným gumovým nafukovacím slonem. A máma Anička s krásnými tmavými vlasy s loknami

16 Měl jsem ze stran rodin mých rodičů asi 24 tet a strýců. Poblíž Zlína bydleli jen teta Anka a strýc Franta na Kudlově a na Podvesné. A také tátův bratr Pepík s tetou Marií. Ale na našem chodníku bydlel tátův kamarád, basista z dechového i smyčcového orchestru. Na plechovou basu - tubu hrál v dechovce a na dřevěnou smyčcovou v cimbálovce a symfoňáku. Jeho manželka byla taková vzdělaná a nemocná paní. Nechodila do práce. Máma byla kvůli mně doma, ale často v době neodkladných zakázek byla povolávána do služby do Baťovy fabriky. Tehdy jsem byl na hlídání u Koudeláků, kterým jsem říkal strýc a teta. Jednou jsem přišel k tetě a ta mi řekla: Lubošku, chceš buchtu? a já jsem pro tu dobrotu natáhnul ruku a řekl jsem: Nechcu! Dále si pamatuji, jak jsem jel se svou nejlepší tetou Lídou k babičce do Podivína. Odvedla mne na záchod ve vlaku a tam jsem se strašně vyděsil dívajíc se na ujíždějící až kmitající se koleje hluboko pod záchodovou mísou. A bylo z toho vlhko v kalhotách. Ve školce jsme hráli divadlo, já jsem hrál nějakého zajíce. Strašně se mi líbila tmavovlasá holčička Lubomíra, která hrála čarodějnici. Vzpomínám také na to, že už jako malé dítě - mlsoun, jsem se chtěl stát cukrářem. A když jsem se s tím svěřil až ve svých 76 letech svému švagrovi, ten mně, tehdy už dvacetišesti letému diabetikovi, řekl: Konečně jím jsi! Ale když jsem chodil na měšťanku, tak jsem chtěl být jen stolařem, nebo muzikantem. Vonělo mi dřevo a líbila se mi dobrá muzika. O bití dětí Začátek mé muzikantské dráhy? V šesti letech jsem začal hrát na housle. V té době bylo zcela obvyklé, že rodiče i učitelé děcka bili. V kuchyních vysívaly za tím účelem na hřebíku důtky. I dobří rodiče tenkrát mysleli, že je to pro výchovu dobré. U nás ale vysívaly na háčcích notového pultu malé a velké housle. Každou neděli jsme hrávali s tátou dueta. Ta byla od Kaysera a Wohlfarta. Když jsem zahrál b místo h, nebo f místo fis, klepnul mne táta smyčcem po hlavě. Jednou se smyčec o mou hlavu zlomil. Byl to vzácný fernambuk. Jindy, také ještě za války, nebyly k dostání paličky na bubínek. Otec obstaral dřevo z hrušky, půl roku je sušil. Pak si nechal vysoustruhovat nové paličky. Zkusil virbl, neboli víření na židli. Když jsem falešně vrznul, palička to na rozdíl od mé hlavy nevydržela. Praskla. Byl velmi smutný. Ale jinak mne nikdy nebil. V letech války k nám chodila dvakrát v týdnu slečna učitelka Zdeňka

17 Kubaštová, později vdaná Králová. V těch letech byla Městská hudební škola Dvořák zavřená a její učitelé byli totálně nasazeni ve fabrice a šili tam boty. Táta ze mne chtěl mít muzikanta. Všechno řídil tak, abych se jím jednou mohl stát. Nic jsem nemusel až do konce studií dělat, jenom cvičit a hrát. Ale od šumárny mne držel dál. Nechtěl, abych se naučil bubnování a chodil pak hrát na tancovačky. Chtěl mít ze mne muzikanta, umělce. A také chtěl, abych nehrál po nocích jako on a abych byl vždy vyspaný na výuku a čilý na cvičení. Historie se opakuje, ale nikdy ne doslova. Jako se mnou hrával táta v neděli dueta, tak jsem já hrával dua na zobcové flétny se svou vnučkou Lucií. Když nehrála dobře a nedodržovala první křížek, tak jsem se na ni Druhý zleva profesor Melichar mračil a říkal jsem jí: fis! fis! fis! A někdy opakovaně: bé, bé, bé! A jednou mi řekla: Co na mne békáš jako beran? S bitím to v té době nebylo v pořádku. Byl to jakýsi nesmyslný přežitek minulých staletí. Komenský prý říkal: Metla vyhání děti z pekla. Ale nikdy jsem ani v jeho spisech nic podobného nenašel. Naproti tomu Masaryk řekl: Bitím se nevychovává a nevychovalo! Bití děti vychovává ke vzdoru a ne k nápravě. A dnes je dobře, že bití děcek stojí mimo zákon. Po válce jsem chodil do městské hudební školy k profesoru Melicharovi. A vstoupil jsem do Junáka, ke skautům. Také jsem chodil do Sokola, cvičit. To vše byla ideální výchova. Nejraději jsem měl skauting. Vyrůstal jsem jako jedináček a tak mi kluci ve skautské družině nahradili sourozence. Na housle jsem hrál rád, ale nerad jsem chodil do nauky. Pamatuji se, že jsem místo ní chodil do klubovny lepit skautské nástěnky. Také se pamatuji, jak jsem jednou v zimě šel do hodiny houslí a u školky na kopečku jsem jezdil na futrále od houslí. Najednou jsem zjistil, že čas uplynul a že je již po hodině. Šel jsem domů a na druhý den jsme s mámou před domem klepali koberce. Okolo nás šel ze školy učitel houslí pan Melichar. Zeptal se: Luboši, pročpak jsi nebyl včera v hodině? Už si nepamatuji, jak to tehdy se mnou dopadlo. Po válce byla ve Zlíně založena Filharmonie pracujících. Obětavě, hlavně do skupin dechových nástrojů, do ní nastoupili výborní vojenští muzikanti, kteří působili v závodní Baťovské dechovce. Do skupin smyčcových nástrojů přišli hlavně dobří amatéři ze zlínského symfonického orchestru Dvořák, který byl neprofesionální a působil při Dvořákově městskéhudební škole. Můj táta se stal zakládajícím členem zlínské filharmonie. Protože jsem měl o její muziku mimořádný zájem, chodil jsem s mámou na všechny její akce, pokud jsme na to měli čas. Tedy na zkoušky orchestru i koncerty Filharmonie pracujících. Zlíňáci o prázdninách hráli v Luhačovicích a já jsem tam často jezdil za tátou. Na kolonádě jsem poznal hodně pěkných skladeb. Znal jsem všechny muzikanty z filharmonie i z Baťovské, pozdější Svitovské Halovy dechovky

18 O neuskutečněném konzervatorním studiu Frantíka Nosálka, syna štolby a povozníka Adama, posílali do učení do oficíny podivínského holiče, kapelníka a učitele hudby, pana Šaumana. Ten učil mnoho děcek z Podivína i jeho okolí hrát na různé hudební nástroje. Franta Nosálek hrál na housle, harmoniku a hlavně troubil. Seznámil a skamarádil se s Milanem Ryšavým, pozdějším konzervatoristou, členem Moravské filharmonie Olomouc a autorem několika knih o MFO. Když se Milan hlásil na konzervatoř do Brna, tak Franta chtěl jít s ním. Ale strýc Franta Hala to jeho rodičům rozmluvil. Prý: Když je na muziku nadaný, tak se vše potřebné naučí sám. Frantík pak vychodil strojní průmyslovku, našel si zaměstnání u Baťů a hrál ve strýcově tovární kapele. Franta Hala se chtěl pak v době války něčemu z hudby přiučit. Docházel ve Zlíně k panu Oldřichovi Palkovskému, žákovi Josefa Suka, pozdějšímu profesorovi konzervatoře v Kroměříži. Sám už skládal skladbičky, lidovky pro dechovku. Byla to například polka Basybasybas, Aničkám a jiné drobné populární skladby

19 Zmar sýkorky U babičky v Podivíně žil syn její nepodařené dcery, který dostal od někoho vzduchovku. Babička měla na jeho výchovu málo času a dostala strach, že Jarek se zbraní něco vyvede. Tak dala pušku mně. Tam prý bude zbraň pod lepším dohledem. Asi 20 m nad naším domem byla vzrostlá bříza. Já jsem v zimě viděl mezi bezlistými větvemi sedět schouleného ptáčka. Ledabyle jsem namířil a odpálil diabolku. Dolů hned něco spadlo jako shnilá hruška. Šel jsem se podívat blíž a byla to sýkorka koňadra. Od té doby mám ke zbraním negativní vztah. Kromě dvou ran z malorážky jsem nikdy nemusel střílet. Ani pistoli jsem nikdy neměl v ruce. A na JAMU na vojenské katedře jsme měli jen provrtané karabiny. Měly nám sloužit jen k pořadovému výcviku. Můj dětský vztah k otázkám náboženství Za německého protektorátu Böhmen und Mähren bylo na školách povinné náboženství. Vyučoval nás katolický kněz. Byl to úplně špatný vychovatel, který nikoho nemohl vychovat k lásce k Bohu. Byl to vlastně nerudný starý mládenec. Trestal nás fyzicky. Jednou opustil třídu v době vyučování. Našemu spolužákovi natrhnul ucho, tak s ním jel k lékaři, aby mu ho přišil. My jsme byli zticha jako hrob, aby na nás v době vyučování nikdo nepřišel. Pan farář se vždy v úterý vyptával: Kdo byl v neděli v kostele? Zajímavé bylo, že jsem s kluky, kamarády, hrál v tu dobu fotbal a oni se všichni hlásili, že byli na mši. Já jsem prohlásil, že jsem nebyl. Ptal se mne: Proč? Vymýšlel jsem si všelijaké nejapné výmluvy jako posledně mne tam píchla vosa, nebo že nemůžu čuchat to kadidlo, je mi z něj špatně. Chtěl zkrotit moji vzdorovitost, tak mne vyzval, abych nastavil dlaň a nechal se potrestat, jak bylo v té době ještě špatným zvykem. Nastavil jsem dlaň nad jeho koleno a v pravou chvíli jsem uhnul, ucuknul. Prásknul se do kolena a celá třída radostně řvala smíchy. Nemohl mě mít křesťansky rád. Jednou mne vyvolal a dal mi otázku: Kde se narodila panenka Maria? Ke vší hrůze jsem to nevěděl. Kněz výhružně řekl: Pět! A já jsem pokořen sedal a polohlasem jsem řekl: V pr.. Za mnou seděl synek od sousedů, patolízal, zamindrákovaný svou koňskou nohou. Vstal a řekl: Velebný pane, Kantor řekl, že v zadnici. Byla z toho čtverka z náboženství. Dodnes jsem přesvědčen, že školní výchovy, tedy tělesná, hudební, výtvarná, občanská a náboženská výchova se nemají klasifikovat. Jedná se přece o výchovu k lásce k umění, vlasti či k Bohu. A to se nevychová jinak než zase láskou a ne známkováním. Ještě v nedávné době, u skautů, jsem osobu našeho kněze vydával za odstrašující příklad úplně špatného vychovatele. A dosud nemohu najít kladný vztah k náboženství, i když se mi ta idea lásky, ohleduplnosti mezi lidmi a k bližním, obětavost

20 kněží a misionářů, instituce svatých jako vzorů lidí vedoucí k sebevýchově a jiné náboženské výchovné praktiky velmi líbí. Nemám však rád dogmatismus a učení o zázracích. Hluboce si vážím věřících lidí, kteří se pro svůj ideál neváhají obětovat. Jednou, v sedmdesátých letech, jsem byl na hudebně dějepisné přednášce brněnského muzikologa profesora Miroslava Barvíka. Ten se, ač komunista, v té době nebál říci, že: Bible je součástí kulturně historického odkazu lidstva. Je pravda, že její neznalost je velkým nedostatkem vedoucím k špatnému chápání uměleckých děl a života vůbec. Ovládání dějepisu bez znalosti základů náboženství je nemyslitelné. Zázraků jsem ve svém životě vždy, když jsem měl rozjitřenou mysl, zažil mnoho. Ale přesto jim nevěřím. Jsem agnostik. Byl jsem dítě vzdorovité, dosti samostatně myslící a nikdy jsem se nenechal omezovat konvencemi. Bez ohledu na okamžitou prospěšnost pro mou osobu jsem byl svůj. Učitel či učitelka to u mne měli nebo neměli dobré. Podle toho, jak jsem je sám hodnotil a zařazoval mezi dobré a špatné. A tak jsem se k nim také choval. Dnes cítím, že jsem k tomu neměl zas až tak veliké právo. Učil jsem se moc průměrně a jen to, co mne bavilo. Na rodičovském sdružení mámě říkávali: Není hloupý, ale líný. Byl jsem svůj. Neříkám, že je to úplně správné, ale takový jsem asi dosud. Nechci však, aby mne v tomto počínání někdo napodoboval. 11. listopad Nálet na Zlín Za války byly denně sirénami vyhlašovány letecké poplachy. Nebe pak bylo plné amerických bombarďáků. Ty rušily činnost německých radarů shazováním staniolových střechýlů. Po vyhlášení poplachu utíkali dělníci až k nám na Díly. Nechtěli být při náletech v nebezpečných krytech blízko továrny. U nás se tito utečenci, hlavně muzikanti, scházeli. V obýváku na stěně visela mapa Evropy a na ní byla barevnými špendlíky označována města, která v té době obsazovala postupující Rudá armáda. Často byly vedeny bouřlivé diskuze o tom, jaké to bude, až nás RA osvobodí. Ti, kteří vyrostli za první republiky ve špatných sociálních poměrech, se na obsazení Rusy těšili. Jiní, kteří byli z bohatších poměrů, mluvili opačně. Dnes se tomu nedivím. Vím, že chudobní lidé u nás stále žili v dobách první republiky a za Němců stejně nuzně, jako v dobách dávno minulých století. Asi před osmi lety jsem byl v novém Masarykově muzeu v hodonínském zámečku. Tam, vedle alabastrové skulptury Tomáše Garrigua Masaryka v životní velikosti s Lidovými novinami v rukách, bylo napsáno na zdi: PRVNÍ REPUBLIKA ZANEDBALA TŘI PROBLÉMY. SOCIÁLNÍ, NĚMECKÝ A SLOVENSKÝ. To se jí v pozdějších dobách zle vymstilo. Za pouhých l8 let demokracie a Masarykova režimu nebylo možno tyto problémy zvládnout. Dopad na nás byl pak rmutný. Byla to DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA, PŘÍCHOD KOMUNISMU A ROZPAD STÁTU. Po leteckém poplachu 11. listopadu l944 letělo nad Zlínem již několik posledních letadel. Čekali jsme na sirénu odhlašující nálet a v tom se letadla snesla níže. Muzikanti na náletové návštěvě u nás tenkrát nebyli. Strýc Jenda, který u nás bydlil, ani nestačil otevřít okna, aby se nevysypala pod

21 náporem tlakových vln a už bylo po náletu. K večeru jsme šli do města, podívat se na tu spoušť. Díra v boku mrakodrapu, pobořený hotel, Velké kino v troskách. Kobercový nálet dopadnul vlastně hlavně na dělnickou čtvrť Letnou. Ta stála těsně u jižní strany fabriky. Zahynulo mnoho lidí a ještě více jich ztratilo domovy. Dlouho jsme na nálet vzpomínali a říkali jsme o zlínském Velkém kině, že v něm hrají díra ve střeše a pokroucené lavičky. Američané se do továrny vlastně téměř netrefili a poškodili jen roh mrakodrapu a vypálili sklad gumáren. Ten dýmal ještě alespoň čtrnáct dnů. Lidé ze zřícených domků pak bydleli nejen u svých příbuzných, ale i u zlínských přátel. Po tom neštěstí se projevila velká vzájemná solidarita. Vzpomínám, že u nás nějakou dobu také někdo bydlil. Až byly domky opraveny, tak byli postižení obdarováváni kusy nábytku i domácím vybavením. Jak jsem hamižně záviděl malým Němečkům? Co si ještě pamatuji z doby drsné německé okupace? To, že jsem šel jednou po ulici dr. Thóta, která se jmenovala dříve Baťova, později Stalinova a dnes opět Baťova. Přede mnou šla paní se síťovou taškou plnou pomerančů. Závistí jsem zuřil a slintal. Byla to totiž Němka. Nesla ty dobroty svým děckám. Pro české děti takové zboží nebylo ani na příděl. My jsme dostali lístky jen na 10 dkg čokoládových a 10 dkg kyselých bonbonů na celý měsíc. Bodejť bychom měli Němce rádi. Rádio a xylofon V době války jsme měli v obýváku u okna rádio. Na jednom z ladících knoflíků byl, podobně jako ve všech protektorátních domácnostech, oranžový kroužek s nápisem: Poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí! Z rádia se často ozývala znělka anglického rozhlasu. Bylo to téma z Beethovenovy Eroicy hrané na tympány. Když se signál ozval z rádia, tak vzápětí nám jeho rytmus někdo zaklepal na okno. Táta ihned stanici přeladil na jinou a vyděšený šel otevřít domovní dveře. Ve dveřích stál německý důstojník. Následoval tátův velký úlek. Zblednul. Dovedete si představit jeho úlevu, když se Němec představil jako muzikant. Velmi slušně požádal tátu o zapůjčení xylofonu. Zřejmě měl vystoupit na nějakém armádním večírku. Půjčil si ještě Jazzovou školu hry na housle. S velkou radostí, že nešlo o udavače, ale o kolegu, mu táta obě hudební pomůcky půjčil. Po jeho odchodu se dlouho jeho srdéčko uklidňovalo Za několik málo dnů jsme se dozvěděli, že v nedalekých lázních v Kostelci u Štípy měli Němci, snad zlínští gestapáci, slavnostní večírek, flám. A stalo se, že někdo jim do oken naházel zapálené láhve s benzinem. Opilí Němci před požárem vyskakovali z oken a někdo jich mnoho postřílel

22 Táta pak myslel, že důstojník hrál právě na tom pro Němce tragickém večírku a že již tedy nežije. A tak že už svůj xylofon nikdy neuvidí. Uplynulo několik měsíců, když německý voják s díky xylofon vrátil. Ale houslová škola mu už zůstala. Kdo podpálil štípské lázně? Všichni jsme již věděli, že na Zlínsku je silné partyzánské hnutí a také co to znamená být partyzánem. Můj táta byl zapojen do ilegálního hnutí, které mělo ve dnech osvobozování zabránit likvidaci zlínské Baťovy fabriky. Klavírista z jejich hudební skupiny byl vyslýchán německou státní tajnou policií Gestapem a několik odbojářů prozradil. Nebylo mu to však nic platné, zahynul v koncentráku. Němci zatýkali a táta měl v pokojíčku připraveno oblečení a ruksak s ponožkami. Prostě byl připraven na to, aby mohl po varování ihned utéct do lesa k partyzánům. Souseda, který bydlel naproti nám, pana Tvarůžka, tátova spolupracovníka z punčocháren zatknuli. Nevím, jak se táta dozvěděl, že náš dobrý soused nezradil. Po válce se z koncentráku vrátil. Byl celý vychrtlý. Ale byl živý. Po válce jsme se dozvěděli, že na jméno Kantor se přihlásil jeden jmenovec z naší čtvrti a stal se esenbákem. Tedy členem nově zakládané tehdy už komunisty řízené policie, Sboru národní bezpečnosti. Táta na podobné uplatnění rezignoval. Nechal souseda být. Policajta dělat nechtěl. Můj táta byl vlastenec. Po celou válku měl pod schody v úkrytu Masarykovu bustu, kterou mám doma na skříni. Nebyl vůbec dobrodruh. Nechtěl bojovat, ale bubnovat. Po válce jsme se dozvěděli, že velitelem partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, která operovala na Valašsku v Hostýnských vrších, byl ruský důstojník major Murzin. Silné partyzánské hnutí bylo také ve Fryštáku u Zlína. A slyšeli jsme o tom, že velitel partyzánů Murzin tam byl postřelen a musel se v klidu léčit. Ve velkých mrazech byl zakopán řadu týdnů v šachtě pod seníkem a lesník mu spolu s krmením pro zvěř nosil stravu a vše potřebné k přežití. Uzdravil se. Měl štěstí, že pistoli, kterou měl položenu vedle své hlavy nabitou posledním nábojem pro sebe, nebyl nucen použít. Bojoval dále a s velkou slávou se ihned po válce vrátil z Hostýnských vrchů do Zlína. Život děcek za války Když jsme po válce vyplňovali přihlášky do Junáka, byla v nich kolonka s dotazem na členství v kuratoriu: Byl členem kuratoria? To byla v té době snad jediná organizace pro kluky a holky, vedle turistických oddílů Klubu českých turistů. V těch byly skryty celé bývalé skautské oddíly. Říkalo se jim Káčata. Vím jen, že kuratoristé se oslovovali kamarádi a měli na sobě něco černého. Byla to organizace kolaborantská. My jsme kluky z Kuratoria opovrhovali. Horší ale byli Hájoti. Říkali jsme tak německým klukům, kteří byli v organizaci Hitlerjungend. Ti se trochu podobali skautům. Nosili černé šátky, světlehnědé košile a asi černé kraťasy. Na

23 opasku měli stále v pouzdře malou dýku. Byli vychováváni tak, aby ji neváhali použít, třeba proti Čechům. Pamatuji se, jak se jednou strhla bitka mezi nimi a českými kluky ze čtvrti Díly. Češi a Němci u evangelického kostela nedaleko budoucí budovy hudební školy po sobě házeli kameny. Někomu byla kamenem rozbita hlava. Ve škole pak bylo velké vyšetřování, ale vyšetřující na nic nepřišli. Asi nechtěli. Naši učitelé byli vesměs čeští vlastenci, vychovaní v době demokracie Masarykovy první republiky. Pamatuji se, jak ve škole byly na čelní stěně třídy umístěny fotografie Adolfa Hitlera a Háchy. Náš třídní učitel, němčinář, nás nutil k tomu, abychom vždy ráno pozdravili tyto protektorátní idoly hajlováním. Předpaženou mírně zvednutou pravicí. Neměli jsme ho rádi. Spíše jsme jej nenáviděli. Ale jednou už do školy nepřišel. Pak se šuškalo, že byl u partyzánů a že ho Němci zatknuli. Už nikdy jsme jej neviděli. Pak jsme si ho velmi vážili, neboť nás k nenávisti k Němcům vychovávali rodiče. Dozvěděli jsme se, že zahynul v německém koncentráku. Rodinné výlety zlínských muzikantů do Luhačovic, Beskyd a k řece Dřevnici Červenáčkem Skautování bylo za Němců zakázáno, podobně, jako později dvakrát za komunistů. Starší kamarád Bohuš Šivic někde doma objevil několik výtisků Mladého hlasatele. Tak jsme měli prima předlohu k napodobování. Hráli jsme si na Rychlé šípy. Já jsem měl tmavé vlasy s patkou na čele, červenou lodičku, červené trenýrky a bílé tričko. Všem jsem připomínal Červenáčka. Také jsem měl stan jehlan, jednodílný, uprostřed propínací. Dále třílitrový kotlík s kovovým stojanem. Ty věci táta koupil před válkou od nějakého trampa. Toužili jsme po dobrodružství, jako všichni správní kluci. Rozhodli jsme se, že budeme spát ve stanu. Jako hlavní plánovaný program byla noční výprava za kradením třešní o ulici níže. Na plac pod břízou mezi baťovskými domky nám mámy natahaly staré koberce a my jsme nad nimi hrdě vztyčili stan. Ulehli jsme ke spánku, ale po chvíli začalo krápat. Tak nás mámy zahnaly domů a bylo po dobrodružství. Osvobození Zlína Rudou armádou Dobře si pamatuji, jak nás ve Zlíně asi třetího května 1945 osvobodili Rusové. Nevěřte tomu, co se učilo, že sovětská Rudá armáda bila fašisty. Rusové bili Němce za příkoří posledních let. Jejich nenávist byla bezbřehá. Konkrétně se mstili za své vyvražděné rodiny. Manželky, milenky, děcka,

24 bratry a sestry, rodiče. Tedy Rusové bili Němce a říkali jim germáni. Nebojovali za komunimus, ale za ródinu a báťušku Stálina. Vzpomínám na to, jak šla Zlínem fronta. Nejprve jsme se všichni na osvobození připravovali s tím vědomím, že to bude hrůza. Ve sklepích svých baťovských domků lidé postavením kůlů vyztužili strop, zbudovali palandy. Mámy upekly trvanlivé placky a sklepy zásobily na měsíc jídlem. Chlapi prokopali ve sklepích průchody do sousedních vedlejších sklepů. Když už bylo sirénou vyhlášeno nebezpečí, tak šla ještě máma shánět do města chléb. Ale to už se západním směrem po ulicích hnali Němci na koních, ve vozech a autech. Měli strach. Říkalo se, že jsou to oficíři a spěchají do zajetí k Američanům. Máma se stále nevracela a to už jsme v průhledu sklepního okénka zakrytého fošnami viděli dva vojáky v dlouhých pláštích. Ani jsme nevěděli, že jsou to první Rusové. V tu dobu jsme již věděli, že na Bartošově škole, kam jsem chodil do obecné školy, již byly vyvěšeny rudé prapory. Naše škola byla na úpatí kopce Díly, asi jeden kilometr vzdálená od místa, kde jsme bydleli. Vyděšená máma se vrátila z neúspěšného nákupu chleba. Vyšli jsme před dům a uviděli jsme před ním prvního rudoarmějce, bez helmy, ze široka se smějícího. Bezděčně na nás zamířil samopalem a zeptal se nás: Germána nět? S velkým nadšením jsme vítali Rusy jako své osvoboditele. Vždyť jsme bydleli vlastně v dělnické kolonii. Lidé vyvěšovali československé prapory, objímali se s Rudoarmějci. Táta šel ihned shánět muzikanty. Dával dohromady kapelu, aby Rusům zahrála. Další den byl poplach. Prapory byly zase schovávány. Proč? Ze strachu. Rusové stavěli po okrajích naší ulice děla s hlavněmi obrácenými k východu. Proslýchalo se, že do Zlína jede od Vizovic kolona německých tanků Tygrů. Potom přišla zpráva o tom, že jim došel benzín, že jim partyzáni zničili sklad. V další dny jsme se vesele pohybovali venku mezi domy a najednou přiletěl šrapnel a zaryl se do kmene břízy asi čtvrt metru nad hlavou mojí mámy. Zbledla. A byl u toho ruský voják, který se řehtal a pravil: Eto ničevó, děvočka! A pak už jsme se zdržovali jen za domy na jejich jižní straně. Ono se totiž ukázalo, že Němci se opevnili daleko na protějším severním svahu, v Čiperově vile a v jejím okolí. Rusové postavili jeden tank blízko u nás na hřišti a Čiperovu vilu ostřelovali. Mě, Červenáčka, ruský voják vyzvednul na ramena a vysadil na svůj tank. Podíval jsem se i do jeho prostoru a na vybavení děly a kulomety. Měl jsem z toho velikou radost, pocit naplněné touhy po dobrodružství a ukojení zvědavosti. Pak jsme se dívali na protější svah. Viděli jsme malé postavičky, jak se pohybují po stráni. Vystupovaly směrem k vile, pevnosti. Byly vidět četné záblesky z pušek útočících Rusů i z oken pevnosti. Po jejím dobytí odstřelování Zlína přestalo

25 I I. J I NOCHEM Po válce Válka byla ukončena osmého května v roce Pamatuji si na velké jásání lidí při příchodu partyzánů Kvítkovou ulicí do Zlína. Vedli je major Murzin a baťovský lékař Dr. Piťha. Jeli na koních. Po příjezdu následoval pohřeb padlých Rudoarmějců, partyzánů i zlíňáků. Rakve byly kladeny do velkého společného hrobu u zlínského kostela. Později byli všichni pohřbení přemístěni do parku tam, kde je socha partyzána poblíž zlínského Náměstí práce. Ihned druhý den po válce kdosi rozdával u školky a pumpy na Dílech ve Zlíně přihlášky do Junáka. Rodiče nám je podepsali a tak jsme se stali jeho členy. Nikoliv skauty. Těmi se hoši stávají až po složení junáckého slibu a jeho dodržováním. V přihláškách byla tehdy otázka: Byl členem kuratoria? Byl to dotaz na ty, kteří byli v organizaci kolaborantské mládeže, ve které si za války čeští chlapci i děvčata říkali kamarádi. Ale námi byli považováni za zrádce národa. Dá se říci, že po ustavení skautské organizace Baden Powelem a po poznání účinnosti jejich výchovných metod, byl celý skautský systém využíván, zneužíván a vykrádán všemi možnými společnostmi, politickými stranami a spolky na celém světě. A bylo tomu tak i při ustavování Hitlerovy mládeže v Německu a potom i Pionýra u nás. Já podotýkám, že i anglické slovo pionýr bylo zneužito. A zakázané pojmenování skautský rádce bylo v Pionýru nahrazeno vedoucím družiny. To se v angličtině řekne patrol leaders. Tedy poněkud paradoxně, americky. Při kolonizaci amerického západu byli pionýry ti, kteří se stěhovali na západ Ameriky v krytých vozech. Vedli je zvědové, stopaři, vůdcové, tedy skauti. Vlčetem Já jsem byl po válce zařazen do vlčácké smečky bratra Sáblíka. Brzy jsme šli na první výlet. Bratr měl na sobě skautskou košili s odznaky a se šedým šátkem. Na nohách měl pumpky. Tak se tehdy říkalo podkolenním baňatým sportovním kalhotám ušitým ze stromečkované anglické látky. Měl na sobě šle i skautský opasek. Kroj se nám ihned zalíbil. Vydali jsme se do severních zlínských svahů k Čiperově vile. Plížili jsme se jako praví partyzáni, lovci či indiáni a uviděli jsme vojáka s bubnem drátů na zádech a označením S. S bleskem. Ten připomínal jeden symbol z dvojitého znaku nejdivočejších fašistických vojáků. Hned vznikla panika, že je to Werwolf. Nebyl, byl to sovětský spojař. Někdo z vlčácké smečky našel uprostřed lesa botu, která špičkou trčela ze země. Tahali jsme za ni a něco začalo páchnout. Zjistili jsme, že pod ní je noha. Přišel vůdce a od nálezu nás odlákal. Byl to zkušený skautský vůdce. Měl obchod se smíšeným zbožím na Podvesné

26 Dlouho nás nevedl. Po našem táboře na Hradisku a po prázdninách se někam odstěhoval. V červenci, ihned po zahájení prázdnin, jsme jeli na velký čtrnáctidenní vlčácký skautský tábor. Byli jsme na tábořišti Baťových mladých mužů na Hradisku u Kudlova, ze kterého byli nedávno vyhnáni němečtí hoši z Hitlerjugend. Bydleli jsme ve srubových chatkách. Jejich okolí jsme si vyzdobili zahrádkami z mechu a šišek. Měli jsme nástupy, večerku hranou na polnici, táboráky a vše, jak má u skautů být. Vedla nás a na harmoniku k písničkám nám hrála sestra Brouk. Byla z muzikantské rodiny a dobře jsem ji už tenkrát znal jako Maňku ze zlínského koupaliště Na Zboženských rybníkách. Později se stala mojí profesorkou hry na klavír na kroměřížské Vyšší hudební škole, pozdější konzervatoři. Byla naší bezvadnou třídní, kamarádská, inu jako pravá skautka. Vzpomínám ještě také na baťovského správce továrních lesů pana hajného tátu Bzuru. Měl vous, psa a flintu, jak má správný myslivec mít. Krásně nám vykládal o přírodě u táboráků a vůbec, byl to skaut. Měl rád děcka. Později jsem zjistil, že bydlí v baťovském domku nedaleko nás. Dobře si pamatuji, jak můj strýc Koudelák pro mne ušil krásné kožené indiánské pouzdro a do něj mi dal dýku vyrobenou z kuchyňského nože. Proč píši strýc v uvozovkách? Proto, že to opravdový strýc nebyl, ale tátův kamarád, muzikant. A také to byl baťovský švec. Dýka byla pro malého skautíka, vlče, něčím ohromným. A velice mne mrzelo, když jsem ji, procházeje úvozem plným podzimního spadaného listí k vlčáckému slibovému táboráku, ztratil. Bylo to kousek pod vrcholem Dílů, pod místem, kterému jsme říkali u U dubu. Nůž jsme hledali, ale nenašli. Ale vlčácký slib jsem tehdy složil. Za rok, v roce 1946, jsme jeli se studentem, skautským vedoucím Josťou Schaniakem na tábor. Bydleli jsme ve statku na slamnících. Nedaleko od nás byla říčka Třebůvka. Bylo to ve Vranové Lhotě na Bouzovsku. Dodnes si pamatuji krásné počasí, koupání a prohlídku hradu Bouzova. Skautem neboli junákem Skautem Po táboře v roce 1946 jsem se stal nejmladším členem 34. oddílu zlínských junáků. Byl jsem ve družině medvědů s hochy z naší ulice. S těmi, se kterými jsme si za války hrávali na Rychlé šípy. Naším rádcem byl o dva roky starší kamarád, bratr Bohuš Šivic. To byl ten, který kdysi přinesl Mladé hlasatele. Byla to už jiná, opravdová skautská dobrodružství. Každý týden jsme měli pořádnou družinovou schůzku. Zpěv, hry, probírání skautského programu ze stupňů zdatnosti. Rádce měl důvěru našich rodičů. Rodiče nás s ním pouštěli i na celodenní výlety. A později i na vícedenní, až k luhačovické přehradě. Ale zatím jsme o nedělích jezdili na Sokolem

27 kolech jen do okolí Zlína. Třeba na hrad Lukov a k rybníku Bezedníku, do Zeleného údolí u Želechovic, k Březnici, na kopec Díly až ke Kudlovu a do Jaroslavic. V uplynulém týdnu jsem měl vždycky nějaké průšvihy, trestné příhody. Máma se mne snažila potrestat tím, že mi zakazovala to, co jsem měl nejraději. Tedy družinový výlet. Myslela, že to bude mít na mne vliv a že se polepším. V neděli ráno se pod otevřenými okny naší ložnice ozývalo kňourání kluků: Paní Kantorová, pusťte Lubu! A maminka to nakonec nikdy nevydržela. Vrazila mi facku a šla do sklepa pro maso. Usmažila řízek a jel jsem na výlet. Maso bylo v té době na lístky, ale na výlet kupodivu vždycky nějaké bylo. Pamatuji si, jak jsem v klubovně řekl nějaké sprosté slovo, o kterém jsem ani netušil, co znamená. Bratr vůdce Karel Bič mne napomenul. Říkal, že ten bordel je nejhorší místnost, do jaké se můžu dostat. Ve družině jsme vždy po nějakém škaredém slově platili korunu do družinové kasičky. Za ty peníze jsme si pořídili nějaké léky do družinové lékárny, lano a polní lopatku. V roce 1947 jsem byl nejmladším členem oddílu. Přišly Vánoce. Vůdce oddílu mne vyzvedl do výše a já jsem hrdě zapaloval svíčky na našem stromku. Také nadílka byla prima. Jeden druhého jsme obdarovávali všelijakými pitomůstkami, ale radosti jsme z nich měli moc. Nejvíce jsme si cenili těch dárků, které jsme sami vyrobili. V našem zlínském skautském 34. oddíle IV. střediska byly družiny Tygrů a Medvědů. Tygři bydleli na Lesní čtvrti u konečné trolejbusu. Medvědi bydleli ve Štefánikově ulici, později zvané Leninova, a mezi mateřskou školkou a Spojovací ulicí. Jako samostatné družiny vedené skautskými rádci, kteří byli asi o dva roky starší než my, jsme pořádali výlety na různá místa. Na oddílové výlety na Pannu jsme chodili jen mimořádně. Ale někdy jsme tam šli jen s družinou. Bylo to v lesích nad Kudlovem - Na pinduli. Družina Tygrů si jednou svůj výlet až příliš časově zkrátila. Na oddílovce, oddílové schůzi, nám pak vykládali: Vylezli jsme na kopec před Kudlovem, všechno jsme snědli a tak jsme šli dom. My Medvědi jsme ale měli z lesů nad Kudlovem i tragičtější zážitky. Co všechno kluci nevyvedou? Přišli jsme do našeho lesa Na Panně. Tam byl hustý a nízký smrkový les. Byl starý asi 25 let. Uspořádali jsme hru. Honili jsme se ve větvích smrků a přeskakovali z větve na větev jako opice nebo veverky. Když jsme se podívali dolů, zdálo se nám, že jsme těsně nad zemí. Pepek Slaníků se pustil větve a sletěl asi ze čtyřmetrové výšky do mechu. Dopadl na záda těsně vedle ostrého zbytku pařezu. Kdyby spadl o kousek vedle, tak jej pařezové kopí propíchlo. Domů jsme ho nesli v dece, měl něco se zády. Ale byli jsme rádi, že to vše dopadalo dobře. Měl jenom vyražený dech a ten jsme mu pak několika údery do zad napravili. Dodnes si pamatuji sugestivní kresbu, kterou byla událost zachycena v kronice družiny Medvědů. Další kresba v ní byla o tom, jak nám při družinovce, družinové schůzce v klubovně, spadly roury od našich plechových kamínek zvaných všeobecně Vincek. Bylo štěstí, že klubovna nelehla popelem. Klubovnu jsme měli bezvadnou. Odboráři n.p. Baťa postavili v r. l946 na školních pozemcích v šesti čtvrtích Zlína dřevěné baráky. V každém bylo asi deset místností. Pro skauty to bylo bezvadné řešení. V každém tom dřevěném baráčku bylo jedno zlínské skautské středisko

28 O Filharmonii pracujících ve Zlíně Brzy po válce docházelo k všeobecnému i kulturnímu rozvoji. Zlínští, dřívější Baťovi muzikanti, se rozhodli vybudovat symfonický orchestr. Přál tomu i tehdejší ministr kultury a školství Zdeněk Nejedlý. Jádrem nové filharmonie se opravdu stali vojenští muzikanti, které v předválečné krizové době přivedl do Zlína můj strýc Hala. Ten ale už v té době byl vedoucím dílny na výrobu bot a tak se kvůli lepší a jisté obživě do filharmonie nezařadil. Vedl závodní dechovku. Dnešní Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně se ihned po svém založení jmenovala Filharmonie pracujících. Bylo to poplatné době, ale opravdu to v té době bylo dobře míněno. Na Dílech bylo i Divadlo pracujících. Táta vzpomínal na dobu první republiky, kdy Česká filharmonie hrála ve zlínském Velkém kině. Baťa prý tehdy prohlásil: Je to pěkné, ale není to rentabilní. Tak tam tehdy filharmonie hrála naposledy. Po válce byla vyhlašována hesla jako Kultura patří pracujícím, lázně patří pracujícím. Myslím však, že to nebyla úplně planá hesla, že i v dnešní době bylo dobré něco z nich zachovat. Koncerty se zase stávají záležitostí snobů a v rozhlase je to tak, jako by byla klasická hudba na všech stanicích zakázána. Hraje ji specializovaně jen Praha III. Vltava, D dur a někdy Proglas. A všude jinde jsou jen šlágry a hudební šunty. Přemýšlím nad tím, že muzikanti, zakládající členové filharmonií, byli obětavci, kteří opustili dobře placená ale méně kvalifikovaná zaměstnání. Šli za činností, která je bavila, byla pro ně mnohem zajímavější a vlastně jim umožnila věnovat se umění. Prostě šli za povoláním, které měli rádi i za cenu prokazatelně nižší životní úrovně. Nebyla to z jejich strany nezodpovědnost, projev egoismu vůči jejich rodinám? Snad. Ale určitě se tento nedostatek snažili vyrovnat tím, že po službě ve filharmonii tak zvaně šumařili na vesnických zábavách, svatbách a podobných podnicích. To, že šli za horší obživou, ale povoláním pro ně přitažlivějším, však asi dovede pochopit zase jen muzikant. Například můj táta měl ve filharmonii tak malou gáži, že kdyby zůstal u málo kvalifikované práce, měl by třikrát více peněz. Prostě muzikantům muselo stačit jen tolik prostředků, aby přežili. A jinak mohli být rádi, že si zahrají Jejich obětavost byla bezbřehá. Měli v hudbě svoji zálibu, ale věděli i to, že po nich zůstanou vybudovány umělecké instituce. Bylo by zajímavé, kdybychom mohli porovnat jejich umělecký projev s dnešní situací. S výkonem dnešních našich, i provinčních, orchestrů. Současný stav potvrzuje, že se nakonec jejich dílo podařilo završit. Stalo se tak i následným působením všech druhů našich současných hudebně vzdělávajících institucí. Ale hrůzou je to, že celková průměrná hudebnost našeho lidu upadá. Za to mohou zejména školy a sdělovací prostředky. Ale hudebníci profesionálové jsou stále lepší. Myslím, že těm poválečným muzikantům přece náleží určitá sláva. Zasloužili by si uznání. Ale už nežijí. Jejich dílo vlastně žije v dnešních vynikajících orchestrech

29 Skautský tábor v Ratiboři u Vsetína v r Náklaďákem jedeme na tábor V roce 1947 jsem byl na svém prvním opravdovém junáckém táboře. Náš střediskový vůdce Jarda Chmelař byl v době války důstojníkem v českém zahraničním vojsku. Na táboře měl s sebou pistoli. Hodně se mluvilo o Benderovcích. Byli to ukrajinští vojáci, kteří se přes naše území probíjeli na západ do Rakouska. Když byl náš vůdce ozbrojen, tak jsme měli menší strach. Ale já myslím, že by Benderovcům od nás postačily nějaké potraviny a že by táhli dál. Dnes vím, že i přes ty nepřátelské bandy byla naše bezpečnost tehdy větší, než je na našich současných táborech v dnešní době. Zlých lidí přibylo. Je to vina dnešní špatné výchovy. Vše o našem táboření mám dobře v paměti. Na své věci jsme měli tábornické bedny vyrobené podle návodu v časopise Junák. Z těch jsme si pod postelemi podsad stanu udělali skříňky a noční stolky. Pro mne, jedenáctiletého, bylo těžké, když jsme museli ze vzdáleného lesíka tahat asi pět metrů dlouhé kmínky smrků. Ty jsme odvětvili a použili na podsady. Vyměřili jsme přesně, kde budou stát stany. Každá dvojice si podsadu stavěla sama. Zarazili jsme šest kůlů a ty jsme pobili krajinkami, které byly ke koupi v pile téměř zadarmo. Přivezl nám je sedlák na voze taženém koňmi. Panty dvířek u podsady jsme vyrobili z tvrdé kůže. Nejtěžší bylo udělat kostru, kostlivce, na napnutí stanového plátna. Stany jsme měli různé, ty které přežily druhou světovou válku. Hlavně rakouské dvouplátnové jehlany, ale také trojúhelníky z německé výzbroje. Někteří měli nepravidelné hrobečky pro jednoho táborníka. Ty byly z africké války proti Rommelovi. Měly velmi nepravidelnou základnu mnohoúhelníku, tak jejich stavba byla nejsložitější. Rádcové a roveři měli stany s vyšší podsadou. Slamníky jsme si nacpali ve vsi ve stodole. Do tábora nám je přivezl sedlák. Na tábor, který jsme sami postavili na zelené louce, jsme přijeli velkým nákladním autem. Jelo se nadvakrát. Nejprve jsme byli přivezeni my a potraviny a pak byl na korbě auta přivezen táborový materiál. Dnes už by to nebylo možné kvůli náročnějším bezpečnostním předpisům. Přijeli jsme tedy náklaďákem a všechno jsme pak sami přenesli na druhý břeh potoka na táborovou louku. Velmi dobře si pamatuji svoji první noční hlídku. Tajemný, setmnělý les na mě smutně působil. Nemohu říct, že jsem neměl strach. Od našeho stanového tábora ke stanu vůdce a ke kuchyni s jídelnou to bylo po lesním chodníku asi 70 metrů. Museli jsme procházet temným lesem. Když ve křoví zašustěla myška, byl to děsivý kravál. Ustrašený a unavený jsem si odpočinul na lavičce u stanu vůdce. Usnul jsem a junácká hůl mi vypadla z ruky. Uhodila o podsadu bratra střediskového a ten se probudil. Druhý den jsem za zaspání na hlídce dostal důtku u raportu. Inu, byl to přísný

30 vůdce voják. V sobotu při kontrole pořádku byl lítací den. Vůdce měl v podšívce kraťasů zašitou ostrou kudličku, tedy dýčku. Její špičkou zkoušel, zda nemáme za rantlem ešusu mastnotu. Když se vytvořila na špičce nože kulička, hodil jídelní misku do kopřiv. Když někdo měl při ranní prohlídce nezapnutý knoflík u kapsy skautské košile, uříznul mu jej a dal ho provinilci do ruky. Lítací den býval jen v sobotu a my jsme z něj měli velkou legraci. Dnes by byl asi považován za šikanu. Když naši roveři druhý den tábora postavili táborová kamna z kanálových plátů, kamení a jílu, bylo velmi veselo. Kamna jsme pokřtili jménem Rozára. Měli jsme kněze v hábitě s kropenkou, pěli jsme oslavné básně a zpěvy. Byla to velká táborová sláva i legrace. Družina roverů měla službu v kuchyni. Ti se velmi frajeřívali při přehazování amolet na pánvicích. Šlo jim to a byli při tom velmi elegantní. Jednou se na ně s velkým obdivem dívala paní doktorka, která byla u nás na návštěvě za pacientem. Měl bolení v krku. Roveři jí říkali: Paní doktorko, počkejte si! První amoleta bude vaše. Spěchala, ale počkala. Bylo slunečno a špatně otesané větvičky na smrkových tyčkách, které původně držely šikmou celtovou střechu, trčely do prostoru. Celta byla shrnutá. Jeden z frajerů roverů vysoko vyhodil amoletu nad pánev. Zpátky na ni nic nedopadalo. Dobrota se dlouho houpala vysoko nad kamny na jedné ze špatně otesaných smrkových tyčí. My jsme se smíchy váleli po hliněné udusané podlaze kuchyně. Paní doktorka ochutnala první amoletu, pochválila, poděkovala a šla za svým dalším pacientem. Při jedné velké noční polní hře jsem spadl obličejem do ostružin a vzápětí jsem sjel po břehu do potoka. To však nebyl žádný vzácný zážitek. Jednoho dne byl poplach a my jsme vyfasovali pro každou dvojici konzervu polské kyszky krwawe. Byla to sražená vepřová krev. Šli jsme po silnici na přehradu Bystřička vzdálené asi sedm kilometrů. Cestou nám zastavil autobus. Řidič řekl: Jsem také skaut. Kam jedete? Řekli jsme: Na přehradu Bystřička. On na to: Nastupujte! Za chvíli jsme byli na břehu přehrady a našli jsme tam shluk lidí u hromady chvojí, pod kterým vyčuhovala promodralá ruka. Byla to ruka utopencova, který byl asi čtyři dny pod vodní hladinou. Nedivte se nám, že po skautsku na ohni v kotlíku ohřátá krwawa kyszka byla všemi vysypána rybám do přehrady. Ale když jsme se vrátili hladoví večer do tábora, bylo nám sděleno, že bratr střediskový se dopoledne oženil se sestrou Ščípalenkou, vůdkyní dívčího tábora z našeho skautského střediska. Na svatbě byli naši roveři a starší skautky jako svědkové ve skautských krojích. Dívčí tábor byl od našeho asi pět kilometrů vzdálen. Říkalo se, že to bylo

31 podle předpisu platného kvůli tomu, aby se dívčí a chlapecké tábory vzájemně nerušily. Svému vůdci jsme pogratulovali třikrát zakřičeným střediskovým pokřikem. Nám hladovým se dostalo nejlepší odměny. K večeři jsme dostali vepřový řízek s bramborovým salátem, dobrým, jak býval doma jen o Vánocích. A každý obdržel kus svatebního dortu. Než jsme jej rozporcovali, tak každý na něm zhlédnul krásnou, z cukru vymodelovanou skautskou lilii. Pili jsme studánkovou vodu s přírodní malinovou šťávou z čerstvě natrhaných, ještě ojíněných malin. Ňam! V závěru tábora jsem měl svoji poslední hlídku. Naši roveři se vraceli z dívčího táboráku. Neplížili se, šli poněkud hlasitě. Já jsem stál u vůdcova stanu, a když se k němu přiblížili, zařval jsem: Stůj, heslo! To probudilo vůdce tábora, bratra Jardu. Při nástupu, u raportu jsem dostal pochvalu prvního stupně. Byl jsem blažený a dobře naladěný pro další skautování

32 Skautský slib Po táboře, 9. září l947, jsem měl již 12 let. 11. září toho roku jsme do rukou našeho oddílového vůdce, Karla Biče, my nováčci 34. oddílu skládali Junácký slib. Pamatuji si, že jsem měl, jako obvykle každý výlet, večerní vycházku mámou zakázánu. Šel jsem tedy skládat slib ilegálně, načerno. Slib byl po setmění v lomu na Dílech vysoko nad Bartošovou školou a naší klubovnou. Slib jsem složil a ihned po něm jsem utíkal domů tmavým lesem. Dost jsem se bál, nevím už čeho. Podařilo se mi vrátit se brzy domů a vyhnout se tak maléru. Na ten slib jsem nikdy nezapomněl, a to jak prakticky tak ideově. A v budoucnu, kdykoliv někdo pořádal obnovení slibu, nikdy mě už k ohni nedostal. Proč něco slibovat Před naší klubovnou dvakrát? O Symfonickém orchestru kraje Gottwaldovského V poválečném období, jako dítě, jsem sledoval vývoj zlínského symfoňáku, Filharmonie pracujících, později přejmenované na Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Dnes je to Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Znal jsem všechny muzikanty i dirigenty. A když jsem zrovna neměl školu ani žádný program u skautů, tak jsem nevynechal žádnou zkoušku filharmonie, ani její koncert. Tehdejší úroveň začínajícího orchestru nebyla nikterak vysoká. Ani být nemohla, neboť tenkrát ještě neexistovalo dostatek učilišť, která by vyučila muzikanty. Členy byli vlastně nadšenci pro muziku, ale téměř samí amatéři a bývalí vojenští muzikanti. Nicméně jejich nadšení bylo značné a jejich hlavní cíl byl nakonec splněn. Vybudovali symfonický orchestr. Při jeho zakládání byly skupiny dechových nástrojů vytvořeny hlavně z tovární Baťovské dechovky, ve které bylo několik vojenských muzikantů. U smyčců byli amatéři. Například skupina violoncell hrála tak falešně, že jsem si ještě po celou dobu konzervatorních studií myslel, že na cello se nedá hrát čistě. Nebo hornisté byli narychlo přeškolení baťovští dobří baskřídlováci. Dostali asi dva měsíce na to, aby se přeškolili a naučili se ovládat ty kokrhající nástroje. Velmi se mi líbila hra klarinetisty pana Pochmanna. Ten byl ve válečné době zaměstnán u dechového orchestru anglické královny. Pan Michalík hrál krásně na hoboj. Slyšel jsem jej hrát sólově s orchestrem i Haydnův hobojový koncert. On byl mým idolem. Chtěl jsem být také hobojistou, nebo flétnistou. Do Zlína jezdil na výpomoc při koncertech tehdejší mladý brněnský flétnista, pozdější docent na Janáčkově akademii, Arnošt Bourek

33 Skautský rok po Vítězném únoru Události roku 1948, jako zavádění nového politického systému a vše co se dělo ve fabrikách, na školách a na vesnicích, se nás junáků příliš netýkalo. Žili jsme naplno svůj skautský život na schůzkách a výletech. Jen náš časopis, týdeník Junák, se obsahově měnil pod vlivem budoucího sjednocování české mládeže. Po válce vycházely dva skvělé dětské časopisy. Foglarův Vpřed a náš skautský Junák. Ty byly zrušeny a vycházel jen časopis Junáci vpřed. Byl veden novou pokrokovou ediční radou. Za mnoho nestál. Ba byl velmi špatný. Když probíhaly dny, dnes nazývané komunistický puč, cítil jsem, že se děje něco nekalého. Dobře se pamatuji, i když jsem byl tehdy teprve dvanáctiletý, že 28. února 1948 měl být ve Zlíně pořádán druhý celostátní sjezd Junáka. Ale komunisté jej, po uchopení moci v únoru, zhatili. Bylo to dobře, neboť se chystalo ovládnutí orgánů Junáka brněnskou levicovou skupinou. Někdy z jara roku 1948, asi v dubnovém víkendu, byly na počest předpokládaného a neuskutečněného zlínského sjezdu provedeny skautské akce. Ty probíhaly v prostorách naší Komenského druhé měšťanské školy na Zálešné. Na jejich hřištích byly velké skautské lehkoatletické závody. Už v pátek se do Zlína sjeli skauti z Brna, Kroměříže, Olomouce, Hodonína a z mnoha dalších moravských obcí. Večer proběhla velká polní hra, ze které si pamatuji, že jsme našli dopis s příkazy až na kmenu staré lípy pod hradem Lukovem. Pro mne byla ta hra velmi náročná. Po návratu domů mne, dvanáctiletého, do obou lýtek chytla křeč. V sobotu večer byl velký oblastní táborák. Ten byl na kopci, viditelný z celého Zlína. V neděli byl velký skautský průvod městem. Tato velká skautská akce byla považována za provokační. Skauti se pak nesměli zúčastnit prvomájového průvodu a nedostali podporu na junácké tábory od Revolučního odborového hnutí zlínské továrny. Svého nejlepšího kamaráda Jirku Horáka jsem nakrmil sněhem a rozešel se s ním. Byl členem naší medvědí družiny. Pak se dal ke školním pionýrům. Jeho vstup do Pionýra jsem považoval za zradu skautů. V příštím roce pak už Jura jel na velký mezinárodní pionýrský tábor k Černému moři, do Artěku. O prvních májích v době po Vítězném únoru Pamatuji si dobře na První máje v poválečných letech. V té době bylo v obrovských průvodech zařazeno plno alegorických vozů, na kterých byli lidé převlečeni za největší nepřátele komunismu, imperialisty a kapitalisty. Měli na sobě obleky, fraky ušité z amerických vlajek a na hlavách měli cylindry. Často bylo vidět jugoslávského komunistického pohlavára Broze Tita s krvavou sekerou, nebo se šibenicí. V poválečné době byl tento Jugoslávec naším kamarádem, komunistickým hrdinou, ale snažil se dělat komunismus bez Rusů. To mu nebylo povoleno. Proto byl v té době zesměšňován

34 V průvodu, na transparentech vedle Lenina, Stalina, Marxe, Engelse a Gottwalda, byli také budovatelé komunismu, vlastně tehdy ještě jen socialismu, úderníci. To byli ti, kteří ve fabrikách zvedali normy a pak odcházeli do politických funkcí. Většina dělníků na ně měla vztek. V průvodu šly kompletní školní třídy, dělníci z továren, zdravotníci i muzikanti. Ale z těch jen smyčcaři. Dechaří hráli v kapelách. Kdo do průvodu nešel, vy - stavoval se nebezpečí sankcí na pracovišti. Byla řvána hesla jako: Kdo dnes stojí na chodníku, nebuduje republiku! Nebo: Kdo nejde s námi, jde proti nám! V padesátých letech bylo lidmi projevováno opravdové značné nadšení. Byl to následek osvobození většiny území naší republiky Rudou armádou. A také to byl důsledek značné sociální nespravedlnosti v mnoha dřívějších letech. Lidé uvěřili geniální komunistické propagandě, která byla založena na slibech bezpracného a pohodlného života na celém světě. Ten příslib znamenal komunismus. Vždyť soudruh Lenin slíbil mému tátovi, že se dožije toho, že bude moci zahodit peněženku. Lenin totiž řekl: Ještě naše mladá generace se dožije komunismu! Tou mladou generací byli míněni moji rodiče. Bylo jim vlastně slíbeno, že peníze budou zrušeny a všichni budou mít všechno, po čem touží. Že budou hodnoceni podle svých schopností a odměňováni podle svých potřeb. Nádherná utopie, které jsme se učili povinně ve školách a museli jsme jí bezpodmínečně věřit. Můj tábor v roce 1948 Blížil se tábor. Zlínští skauti byli vždy velmi podporováni továrnou, původními Baťovými závody. Naši rodiče pro nás dostávali na skautské tábory příspěvek. Stalo se, že nám odborová tovární svitovská organizace nedala žádné podpory. Byl to důsledek dubnového skautského průvodu ve městě, který byl považován za provokační. Ani na prvomájový průvod jsme už v tom roce nebyli pozváni. Peníze se již nedaly nikde zajistit. Už jsme téměř seděli na táborových bednách a počítali s odjezdem. Rozbalili jsme je a věci jsme uklidili. Nejelo se. A moji rodiče řekli: Když tak rád jezdíš s klukama do lesa, tak jeď s vaší školou! Tak jsem se stal jedním z několika málo stovek prvních tábořících pionýrů v ČSR. Kdyby se tím rokem 1948, který byl rokem direktivního založení Pionýra, byli pionýři ochotni chlubit, byl bych vlastně jejich historickou osobou. Ale pionýři později o svých začátcích mlčeli. Nechtěli, aby se vědělo, že vznikli jako organizace direktivním způsobem. Byli prý založeni 24. dubna To byl asi k potupě celosvětového patrona skautů sv. Jiřího uspořádán nějaký svazácký sjezd. Pionýři nebyli nikdy dobrovolným hnutím jako organizace skautů, která byla absolutně svobodná a výběrová. Ještě s jedním kamarádem z naší třídy, Melichárkem ze II. skautského homogenního, rozuměj katolického střediska, jsme tedy jeli na tábor pionýrských oddílů Junáka, který pořádala naše škola, měšťanka. V roce 1948 bylo v celé republice přesně tolik zkušebních pionýrských skupin a táborů, kolik bylo krajů. A Zlín byl tehdy jedním z deseti krajských měst. My jsme měli na měšťance na Zálešné ředitele komunistu, pana Pátka. Věděli jsme o něm, že prodělal nacistický koncentrák. Vážili jsme si jej

35 Tábořili jsme ve venkovské škole v Jižních Čechách, nedaleko městečka Peršláku. S Melichárkem jsme chodili stále spolu v bílých tričkách, s černou lilií na prsou, v zelených podkolenkách a v krojových kraťasech se skautským opaskem. My, dvanáctiletí otrlí skauti, jsme najednou bydleli na slamnících ve školní třídě. Přespání v jednom podsadovém skautském stanu jen na jednu noc bylo odměnou tomu, kdo nasbírá nejvíc borůvek. Vařila nám učitelka vaření paní Kostilková. Inu svobodná bába. Sama neměla rodinu, tak vařit neuměla. Každý den ráno jsme museli všichni odevzdat víčka od ešusu a po obědě jsme v něm měli připraven pudink. Jednou žlutý vanilkový, podruhé červený malinový. Vedle školy na dvorku byla, pravděpodobně milicionáři, vybudována polní kuchyň s jídelnou. Byla postavena nad záchodovým odpadem, septikem. Jednou u oběda jsem říkal panu učiteli Zdaru Sulkovi, veliteli našeho tábora: Latrina se buduje 100 metrů na závětrné straně od tábora. Tak jsme se to učili u skautů do prvního stupně skautské zdatnosti. Tak se přece nesmí mluvit se žádným učitelem. Program tábora byl organizován školním způsobem podle rozvrhu: hodina zpěvu, hodina diktování a psaní do školního sešitu o sovětských pionýrech, hodina tělocviku, atd. Časté byly volby do různých orgánů, jako do táborové rady a podobných institucí. Pořád jsme se učili jednohlasně hlasovat. Hry, stavby a opravdu pořádná táborová činnost nebyla žádná. Já a Melichárek jsme byli otráveni a dávali jsme to najevo. A jednoho dne nás rozdělili, abychom nebyli spolu v oddíle. Vadilo jim naše přílišné kamarádství. U skautů bylo vždy podporováno kamarádství dvojic. U ranního nástupu, kde jsem byl již zařazen do dívčího oddílu, jsme si ukázali prsty číslo kóty, na které se máme sejít. Měli jsme oba speciální mapy kraje získané od zlínských skautů. Do tábora jsme se pak vrátili společně až večer. Nedivím se, že z toho byl poprask. Ihned zasedala samosprávná pionýrská táborová rada. Ta nás odsoudila k tomu, že musíme jet z tábora ihned domů. My jsme s Melichárkem na to říkali, že je to dobře, že chceme. Že se nám na táboře vůbec nelíbí. Technicky to nebylo možné. Nebyli jsme plnoletí a nemohli jsme jet sami. Pan učitel Sulek neznal známé tábornické pravidlo, které říká, že na vedení tábora musí být tři dospělí. Tělocvikář neuměl vařit a paní učitelka vaření neuměla vést tábor. Ale podle mne a Melichárka neuměl z nich nikdo nic. Mé pionýrské táboření bylo ohodnoceno ve škole o pololetí dvojkou z mravů - jak se tehdy říkalo chování. Ta byla zdůvodněna tím, že jsem nesplnil závazek odevzdání 5 kg starého papíru. Školní, tedy junácký rok 1948 Po prázdninách pokračovala normálním způsobem naše skautská oddílová i družinová činnost. Měli jsme bezvadnou klubovnu. Náš vůdce odešel na vojnu, tak vedení převzal Zdeněk Bouchal. Ani jsme příliš nepociťovali, že se děje něco pro nás skauty špatného. To se v té době týkalo jen našich vůdců, kteří byli ve službě ve vyšších skautských funkcích. Ti už byli i perzekvováni. Oddílových výletů nebylo mnoho. Žili jsme spíše jako družina a velmi často jsme podnikali výlety. Jezdili jsme na kolech. Nejčastěji na hrad Lukov

36 Každoročně, a to v letech 1947, 1948 a 1949 jsme vyjížděli o Velikonocích na luhačovickou přehradu. Když jsme tam projížděli lázněmi, tak jsem si vždy nabral minerálku Otovku do polní lahve. Pak jsem při další jízdě napjatě čekal, jestli v místě, kde cesta vede okolo lomu, přijde opět exploze. Z mé feldflašky pokaždé vyletěla na stejném místě zátka - špunt neboli štupl. U luhačovické přehrady jsme postavili můj jehlánek, všechny potraviny jsme vysypali pod smrček. Pěstovali jsme komunismus. Všichni jsme jedli ze společných zásob. Správné bylo, že jako první jsme snědli řízky s chlebem. Vídeňák se nám tak alespoň nezkazil. Jídlo jsme vozívali v ruksaku na nosiči kola. Tenkrát ještě nebyly igelitové sáčky ani plechové krabice na potraviny. Konzervy byly v těch letech těsně po válce vzácné. Ty byly většinou z dodávek od americké Unry. Ale těch se nám nedostávalo. Dovedete si představit, v jakém stavu jsme potraviny zabalené do papírových pytlíků a po celou cestu natřásaných na nosičích kol, při jízdě po hrbolatých prašných cestách, přivezli do tábora? Brambory se zaryly do chleba, cibule do cvíbochu, vajíčka natvrdo do jíšky, kterou jsme měli jako hrudku v zamaštěném papíru. Cvíboch, to byla velká placka z vajec, cukru a mouky. Do něj zapíchnutá mrkev se pěkně červenala. Na poslední oběd jsme vždy vařili plpu. Ptáte se, co to bylo? No, prostě vše, co zůstalo pod smrčkem, jsme nasypali do kotlíku a pak jsme vařili a vařili. Ve správné plpě z nudlí, brambor, cibule, mrkve, zásmažky se solí, pepřem, paprikou, kmínem musela stát lžíce v pozoru. Taková polévka zvaná plpa byla velmi sytá a hlavně výživná. Rád dodnes vzpomínám na naše spaní a hlídky. Když nás bylo více než čtyři, tak museli ti, pro které nebylo ve stanu místo, hlídat. A když se někdo ve stanu chtěl v noci obrátit, museli se obrátit všichni. Stany jsme neměli. Jen ten můj. Tábor v České Kanadě 1949 O prázdninách jsme jeli opět na junácký tábor uspořádaný naším 34. oddílem ze Zlína. Vlak už byl plný pionýrů a mezi nimi byly jen dva skautské oddíly. Vodácký z Hodonína a náš blátošlapský ze Zlína. Měli jsme téměř nevidomého vůdce, bratra Zdeňka Bouchala. Ten se učil obchodníkem. Vše dobře zvládal. Naložili jsme podsady a veškerý materiál do prasečáku. Tak se říkalo přepravnímu dřevěnému vagonu s velkými vraty na obou jeho bocích. Nic na tom. V takových vagonech cestovali už českoslovenští legionáři po Sibiři a Sokolové na své úžasné slety. Cesta trvala velmi dlouho. Měli jsme svůj jeden celý vagon. Spali jsme na deskách podsad a ve dne jsme na nich seděli. Už po válce jsme byli jako skauti kritizováni, že nosíme na opasku lovecké nože, dýky. To jsme tedy v roce 1949 už nedělali. Přijeli jsme vlakem do Jindřichova Hradce a čekali na nádraží. Přišel za námi pionýrský funkcionář z vedení celého vlaku. Vytkl nám, že po nádraží chodí náš člen, skaut s dýkou. Zorganizovali jsme na něj lov. Opravdu jsme na konci vlaku našli kloučka s velkým bajonetem, oblečeného do zbytků skautského kroje. Byli jsme rádi, že jsme hru vyhráli. Vedení vlaku muselo přiznat vinu pionýrům. Pak jsme jeli z Jindřichohradeckého nádraží nákladním autem do malého městečka, do Nové Bystřice. Dnes vím, že jsme byli v kraji nazývaném Česká Kanada, poblíž hranic s Rakouskem. Náklaďák

37 nás zavezl i s táborovým vybavením na louku u krásného jihočeského rybníka, mezi lesy. Vybudovali jsme klasický skautský tábor, jak má být. Z kulatiny jsme postavili mola a vyrobili z ní také veliké vory. Pro každou družinu jeden. Ty jsme používali k úžasným hrám na piráty a jiným zábavám. Chodili jsme denně na maliny a z peněz, které jsme za ně utržili, jsme vlastně žili. Na nákupy jsme jezdili s vozíkem do vzdáleného města. Někdy jsme jeli na kole. Prodělali jsme velikánskou bouři. Ta nám odnesla vory až na opačnou stranu rybníka a uletěl nám zásobovací stan. To bylo velké dobrodružství. Po větším výletě jsem si špatně ošetřil puchýř na patě a ta mi zhnisala. Já jsem pak po operaci, která proběhla v ordinaci lékaře v Nové Bystřici na náměstí, musel několik dní ležet. Až do Nové Bystřice mne bratr tlačil sedícího na štangli kola. V táboře jsem se pak moc nudil. Vůdce potřeboval napsat o nás článek do gottwaldovské Naší pravdy a tak mi tuto práci svěřil. Napsal jsem bláboly o tom, jak 34. oddíl Junáka ze Zlína buduje republiku tím, že denně nasbírá bečku malin a také o tom, jak tím zachraňujeme světový mír. Byli jsme krásně zblbnutí komunistickou propagandou. Ale článek v novinách, to byla pro nás velká sláva. Můj článek nám někdo přivezl na náš tábor až z Moravy. A ulhaná Naše pravda tentokrát měla opravdu pravdu. Na táboře v roce 1949 jsem skládal Orlí pera, nejkrásnější skautskou zkoušku. Dělal jsem samotku. Nikdo mě neměl 24 hodin vidět. Já jsem se pohyboval s listem papíru v rukách na protější straně rybníka. Na pozadí temného lesa zářil můj pohybující se papír, na který jsem pořizoval zápisy o tom, co se děje v táboře i v okolní přírodě. Prozradil mne. Celý oddíl na mne uspořádal hon. Chytili mne. Zkoušku jsem musel opakovat. Mlčení jsem udělal také až napodruhé. Ale hladovka nebyla pro mne problém. Přespal jsem v malé jeskyňce ve svahu nad rybníkem, bylo tam zima. Po ukončení tábora jsem se domů vrátil s právem nosit odznak Tří orlích per. Ten jsem si sám vyšil spolu s odznakem odborné zkoušky hudebníka. Tu jsem splnil, když jsem hrál po táboře na střediskovém táboráku první větu Fibichovy sonatiny na housle. Oba odznaky ještě mám. Střežím je jako relikvii. Tábořící pionýři ubytovaní ve školách okolních obcí nám často chodili náš skautský tábor závidět. My jsme je vždy rozdrtili na našem volejbalovém hřišti. Máte syna, máte céru? Po krásné vánoční schůzce náš družinový život začal upadat. Snad jsme začínali být skautingu nabaženi a pociťovali jsme již také tlaky doby. Vzpomínám, jak nás verbovali do povinného Svazu české mládeže. Na oddílové radě, kde byl domlouván oddílový výlet na Pannu, nám vůdce přečetl dopis od okresního výboru Svazu české mládeže. V dopise nás vybízeli, abychom provedli nábor v naší čtvrti. Vlastně jsme měli chodit od domu k domu a ptát se lidí: Máte dceru, máte syna? A při těch slovech jim předávat svazácké přihlášky. Jak je to po všech stránkách nedůstojné. My, kteří jsme měli již ke čtrnácti rokům, jsme svoji přihlášku vyplnili. Kupodivu nemusela být ani podepsána rodiči. Pak se losovalo o tom, kdo zůstane doma a bude svazákům podávat hlášení, aby oddíl mohl jít na výlet. Tou

38 obětí jsem se stal já. Pak jsem celé nedělní dopoledne seděl v parku na lavičce před svazáckým sekretariátem a po každé půlhodině jsem tam předával jednu z námi vyplněných přihlášek. Tak jsem se stal formálně svazákem. Po nástupu na konzervatoř po nás chtěli svazácké legitimace. Řekl jsem si o ni bratru vůdci Zdeňkovi Bouchalovi. Ten mi ji bez problémů vydal a já jsem ji ve škole nepodepsanou odevzdal. Bez složení a potvrzení svazáckého slibu jsem pak pět roků hrál v modré svazácké košili se školním orchestrem na kulturních brigádách. Po pěti letech jsem legitimaci předal svazáckému výboru na JAMU v Brně. Celou dobu vydržela bez mého podpisu. Svazácky slib mne minul. Na akademii mi svazáci moji legitimaci ztratili. A pak po dvaceti letech jsem povinně a za trest vedl pionýrský oddíl, školní dechový orchestr. Pionýrský slib po mně nepožadovali a ani mi nedali pionýrskou legitimaci. Tak jsem vlastně rád, že jsem pionýrem ani svazákem nikdy nebyl. Neměl jsem jejich slib. O narození mé sestry 24. listopadu 1949 se mi narodila sestra. Bylo to v mých čtrnácti letech. Konečně jsem přestal být jedináčkem. Přinesl jsem si ji z nemocnice sám, poněkud ledabyle. Říkali mi, že jsem ji nesl pod paží jako vánočku. Byl jsem spíše jako její strýc a ne brácha. Později jsem jí z Karlových Varů a z Mariánských lázní vozil dárky. Bylo to krásné děťátko. Měla pěkně vyklenuté čílko a už tehdy to byla něžná blondýnka. Však z té doby máme v albu její foto. Ve škole se velmi dobře učila. Vystudovala na učitelku, provdala se do Hradce Králové a učila na základní škole češtinu a němčinu. Pak učila na Pedagogické fakultě a udělala doktorát. V dětství byla vzornou pionýrkou. Dokonce byla při nějaké příležitosti u pana prezidenta Novotného na Pražském hradě. A v roce 1970 složila na našem junáckém táboře skautský slib. Její manžel byl po revoluci ředitelem všech vodních elektráren v hradeckém kraji. Kancelář měl ve známé elektrárně na Labi. V roce 2002, kdy byly velké povodně se smál: Hodně vody znamená pro nás hodně elektřiny. Trochu cynické, ale pravdivé. Tomkovi mají dva syny. Oba studovali vysokou školu. Starší, Ondra, vybudoval u nás v Česku internet a prodal jej Američanům. Nyní má velkou jachtu a plavívá se s ní i po Karibiku. Mladší, Petr, je vzděláním politolog. Nyní pracuje u své sportovně - turistické firmy v Hradci Králové

39 Zastřelím tě jak žabu! aneb, jak jsem přestal věřit tištěnému slovu Asi v sedmé třídě mě ve škole zvolili třídním pokladníkem. Často se musely vybírat peníze, třeba na kino. Rodiče poslali po dítěti mírný obnos a já jsem jej pak od každého vybíral, poctivě sepisoval a opatroval. Kamarád mi jej jednou pomohl spočítat a vyšlo nám asi o 20 Kč víc. Tak jsme se stavili v cukrárně, chvíli jsme se měli dobře, ale na druhý den při vyúčtování vznikl problém. 20 Kč mi scházelo a bylo to tehdy hodně peněz. Vyřešilo se to tak, že nakonec museli dluh vyrovnat moji rodiče. S kamarádem jsme se tím nikde nechlubili, jenom nejbližším spolužákům. Měli z toho úžasnou legraci. Do naší třídy chodil žák Veverka. Sedmou třídu dělal už po třetí, tak byl starší a fyzicky vyspělejší než my. Zpěv nás učila paní učitelka Šuláková. Ale nebyla to ta slavná zpěvačka, Jarmila Šuláková, známá z nahrávek valašských písní s brněnským Brolnem. Ráda vyvolávala žáky, po kterých vyžadovala kvalitní zpěv. Říkávala o sobě: Já jsem velmi nebezpečný tvor! Jednou vyvolala našeho propadlíka žáka Veverku. Říkala mu: Zazpívej píseň Pásla husy pode mlejnem! Žák sáhl pod lavici, napřáhl na paní učitelku ruku s namířenou velkou armádní pistoli a prohlásil: Zastřelím tě jak žabu! Paní učitelka se vyděsila, zesinala a pak zbělela. Velmi opatrně a pomalu odešla do ředitelny. Naším ředitelem byl odbojář, koncentráčník. Opatrně přistoupil k milému žákovi, odebral mu rozvážně pistoli z ruky a otevřel závěr. Zjistil, že je nabitá. Zezelenal, zrudnul a odkvačil k telefonu. Za chvíli do třídy přišli dva členové tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Ukázalo se, že Veverka byl jejich známý. Před několika hodinami jej vezli do školy a on jim ukradl zbraň ze sedadla v autě. Tenkrát, v posledním roce mé docházky do měšťanské školy, probíhal intenzivní nábor do hornického povolání. Byl propagován heslem: Já jsem horník, a kdo je víc! My, všichni hoši z naší třídy, jsme byli na zajímavém zájezdě. Fárali jsme do dolu Hlubina v Ostravě. Byl to nábor do dolů. Nikdo z naší třídy se nepřihlásil. Moje máma měla velké obavy, abych se nenechal naverbovat. Žák Veverka se pak stal jednou hrdinou dne. V naší třídě byl ještě jeden podobný propadlický typ. Věděli jsme o něm, že má za sebou i krádeže. Jmenoval se Granich. Jednou byla naše třída slavná. Byli jsme v novinách. Do té doby jsem myslel, že když je něco vytištěné, tak je to pravda. V Naší pravdě, okresních gottwaldovských novinách, vyšel článek. A v něm stálo doslova: Nejlepší pionýři 8. B třídy II. Komenského měšťanské školy v Gottwaldově, žáci Veverka a Granich, se přihlásili k výkonu hornického povolání. Ti kluci nebyli nejlepší a ani nebyli pionýři. Změnil jsem své mínění o tom, že co je natištěno, to je pravda. Od té doby jsem přestal věřit novinám. Byl to zásadní zlom ve formování mého socialistického světového názoru. Pochopil jsem, že moskevská Pravda a Naše (okresní) pravda nejsou pravdivými novinami

40 Žákem na měšťanské škole, dnešním druhém stupni ZŠ Já sám jsem byl žák všelijaký. Měl jsem velký dluh. Za celé poslední pololetí mi scházely povinné rysy. Hrozila mi škaredá známka z rýsování. Všichni kamarádi z naší třídy mi pomohli tím, že pro mne v neděli vytvořili rysy. Pak jsem jich měl dostatek a akademický malíř, pan učitel Motyčka, kterému jsme přezdívali Krumpáč, byl rád, že mne nemusí postihnout. Vždyť on byl umělec a já jsem byl také umělec. Účinkoval jsem na všech školních akcích, ve všech uměleckých hudebních souborech. Měli jsme i školní kapelu. Vedl ji pan učitel zpěvu Piáček. Ten hrával s mým tátou na bálech na klavír. Táta mu půjčoval své bicí nástroje a já jsem je s kamarády nosil na četné zkoušky a na vystoupení. Hráli jsme také Komzákovu Pohádku, krátkou skladbičku upravenou pro smyčcové kvarteto. Do třídy se mnou chodila dcera mého učitele houslí pana Melichárka, Erika. K němu chodil do houslí také kamarád Jura, kterého jsem kdysi nakrmil sněhem. Oba hráli v kvartetu na housle. Na naši školu chodil také cellista, který později studoval v Kroměříži a po absolutoriu udělal konkurz do FOK orchestru v Praze. Tak ve školním smyčcovém kvartetu získal první zkušenosti jako komorní hráč. Nikdo nehrál na violu. Můj táta mi tehdy vypracoval violové prstoklady. To pak bylo slávy, že jsem se na violu naučil hrát za jednu noc. Do zkoušek kvarteta jsem chodil po hodině houslí na hudební škole. V jedné ruce jsem nosíval pouzdro s violou a v druhé pouzdro s houslemi. Vzpomínám si také, jak jsme jednou o přestávce, kdy se muselo chodit organizovaně po chodbě, hráli s kuličkou fotbal. Uviděl to pan učitel Piáček, který měl o přestávce službu. Dal mi jednu za ucho a já jsem se otočil. Teprve pak zjistil, že jsem to já a tak se mi velmi omlouval. Takovou jsem měl autoritu u učitelů, jako muzikant. Na měšťanské škole jsme páchali různé lotroviny. Například jsme hráli na Kanadu. To se říkalo: Máš pero? Už nemáš pero! A kamarád třeba vyhodil pero z okna. Byly to jen takové kanadské žertíky. V dobách našich klukovských let bývaly v lavicích zasazeny kalamáře a v nich byl často nekvalitní inkoust. Tak jsme si nosili v lahvičce s sebou do školy inkoust vlastní. Kamarád jednou řekl: Máš inkoust? Už nemáš inkoust! A ten spadl na školní dvorek, přímo před pana školníka, který tam krmil holuby. Rozbil se a rozstříknul do okolí. Někteří holubi pak byli modře kropenatí. Pan školník nebyl rád a bylo z toho vyšetřování. Dnes už nikdo neví, co to byly kamenné černé tabulky a kamínky na psaní. S těmi jsme se učili psát v první třídě za války, na obecné škole. Obecná škola, to byl až do konce války dnešní první stupeň ZŠ. Domů jsme si nosili černou břidlicovou tabulku ve dřevěném rámečku v kožené aktovce na zádech. A z boku aktovky visela na šňůrce mokrá houbička. Ta nám sloužila k mazání popsané tabulky kamínkem. Byla to normální dřevěná tužka a v ní místo tuhy byl bíle píšící kamínek. Po válce, po obecné škole, následovala měštanka. To byla dnešní základní škola druhého stupně. Zajímavé bývaly poznámky do třídní knihy nebo do žákovské knížky. Ve škole často probíhala nějaká horečka. Jednou byla celá škola posedlá házením vrtulek vyrobených z ručičky pera a z

41 papíru. Jindy se třeba střílelo gumičkami, nebo to byla již uvedená hra Kanada. Na chodbě školy se hrával fotbal s kuličkami, z oken se házely papírové vlaštovky a jim podobní jiní ptáci. A dělali jsme jiné blbůstky. Někdo jako první vyrobil z ručičky pera, to je z kovové části špičky na psaní, odlomením jedné poloviny nožičky ostrý hrot, šipku. Vzadu ručičku nalomil a do praskliny nasadil malou papírovou vrtulku. Takto vyrobená šipka krásně lítala. Všichni pak házeli. Jednou pan učitel psal na tabuli a vedle jeho ruky se do ní zapíchla šipka. Celá třída se smála. Skončilo to dotazem učitele: Kdo to byl? A přihlášený žák pak obdržel poznámku do žákovské knížky: Háže perem jako oštěpem a okolí se směje. Ten dotyčný učitel byl známý zlínský spisovatel pan Miloslav Sousedík. Měli jsme ho rádi a on nás mnohdy zachránil i od nějaké pohromy a kázeňského trestu. Vzpomínám, jak nám v ruštině krásně recitoval stichy od Lermontova. V naší třídě byl jeden žalobníček. Něco na mne požaloval a kamarádi mu za to hodili aktovku do vody. Na druhý den ve škole vytáhnul usušené sešity. Pan učitel Sousedík zjistil, proč byly sešity promočeny. A žalobníček je musel všechny za to žalování celé znovu opsat Pan učitel Sousedík byl velmi hrdý na odznáček, který nosil na klopě svého saka. Byl členem Svazu československých spisovatelů. Od žáků z venkova si nechával vykládat partyzánské historky. Ti, co zažili něco s partyzány nebo jen slyšeli příhody od svých rodičů, nám je v češtině pěkně povykládali. A ty se pak jako skazky objevovaly v jeho knihách. Zajímavě nám vykládával o lovení ryb. Jednoho dne, po Únoru již nepřišel. Za trest musel učit na nižším stupni školy. Ve vedlejší budově byla obecná škola a tam učil menší děti. Brzy jsme ho již neviděli vůbec. Byl to člen poválečné Socialistické strany. A ještě jedna inkoustová příhoda. Jak jsem již uvedl, v rozích našich škamen, školních lavic neboli pracovních stolů, bývaly zapuštěné zabudované kalamáře. Co je to inkoust, či kalamář? Zeptejte se někoho staršího! Jednou někomu do otvoru v kalamáři vletěla moucha. Dotyčný žák ji chtěl vysvobodit, tak do kalamáře prudce fouknul. Jak to dopadlo? Musel k umývadlu a rychle se umývat, ale zůstal značně promodralý. Hlavně, že se mu inkoust nedostal do očí. Dnes už nevím, zda jsem tím zabarvencem nebyl já sám. Před naší školou byl velký most přes řeku Dřevnici. Vždy ve středu o velké přestávce jsme přes něj utíkali do vzdálené trafiky, pro nové číslo časopisů Junák či Vpřed. A při vyučování pod lavicí jsme pak hltali seriály. Družinu lišek a Rychlé šípy. Byl to ten most, u kterého kluci potopili žalobníčkovu tašku. Ale to nic nebylo proti jiné mostní zimní příhodě. Všichni očekávali povodeň a dělníci prořezali v ledu díry. Budovali pilíře. Bylo to moc zajímavé. Měli buchary a těmi zaráželi do dna kůly. Most byl plně obsazený čumily. Vlastně na něm stáli všichni žáci naší školy. Několik nás sestoupilo dolů k řece až na okraj vody. S Jurou Horákem jsme měli dlouhé šedé pláště. Prosekaný led už trochu zamrznul, ale nebylo poznat, jakou sílu má. Pokročili jsme o krok kupředu a propadli se po pás do vody. Celá škola na mostě řvala radostí. Bylo veselo, ale smutno bylo až doma. Domů jsme s Jurou přišli s patnácti centimetrovými dlouhými krápníky, visícími na spodním okraji našich plášťů. Ty na nich vytvořila kapající voda. Byla hodna zeměpisu a já jsem byl u tabule. Paní učitelka na mne dorážela, abych na mapě ukázal, kde je nějaké, pro mne neznámé město

42 v jižní Americe. Rozpačitě jsem se škrabal za pravým uchem. A říkal jsem jí: Počkej! Ona na to pravila: Počkám. V průběhu třetí měšťanky jsme jeli na chmel. Až někde k Žatci. Bylo to pro nás dobrodružství a povyražení. No, děcka jsou ráda s děckama. Bydleli jsme tehdy ve školních třídách na slamnících. Pěstitelé chmelu nás vždy ráno odvezli vozem na pole a tam nám v poledne vozili jídlo. Z dřevěnodrátěných konstrukcí jsme strhávali liány s šištičkami chmele. Seděli jsme na dřevěných stoličkách a do velkých, hranatých košů, kterým se říkalo věrtele, jsme házeli chmelové šišky a ty jsme pak podle počtu zapsání věrtelů do rolníkova sešitu házeli na valník. Podle zápisu jsme byli placeni. K pochopení odborných termínů: Chmel je zemědělská plodina, ze které se spolu s ječmenem vyrábí pivo. Co je pivo? Zkvašený chmel. Tedy známý alkoholický nápoj. To je prý zdravé svým obsahem vitamínu B. Ale dá se jim i upít k smrti, jak se stalo asi třem mým známým. Jednoho rána jsme se dozvěděli, že na chmel nepůjdeme, neboť značně pršelo. Byli jsme za prací převeleni do obrovské stodoly. Taková stodola má několik pater, přední a zadní vrata a mezi nimi velkou ulici pro vůz. Z obou dvou stran se uskladňuje sláma. Ta dobře hoří. Stala se mi osudnou. Ne snad proto, že bych ji podpálil. Naše zápalky nám byly chytře zabaveny předem. Pracovní přestávky jsme vyplnili vzájemným a zajímavým předváděním svých dovedností a odvahy. Do spodního patra slámy jsme skákali a v letu jsme předváděli svůj skákací um, získaný na koupališti. Já jsem předváděl své letové kotrmelce. Při jednom měkkém dopadu jsem se svojí hlavou tvrdě praštil o své koleno. Tak se stalo, že jsem si na chmelu vydělal málo penízků, neboť jsem po celý následující týden ležel na ubikaci a zvracel. Skokem jsem si přivodil lehký otřes mozku. Pan hospodář ze mne velkou radost neměl, nic na mně nevydělal a ještě mě musel živit. Máš-li pracovat, nepředváděj své hrdinské činy! Snaž se být užitečný prací! Vysoko v lese na Dílech, nad naší školou a skautskou klubovnou byl velký lom. Tam jsme chodili s kamarády lozit po skalách. Byl jsem tam jednou též se svým bratrancem Zdeňkem z Kudlova. Šplhal jsem po dosti dlouhé strmé stěně a stále mi to šlo. Ale pod vrcholem jsem postrádal jakýkoliv chyt i stup. Nezbylo mi nic jiného, než se vrátit dolů. Ale jak? Nešlo mi to. Neměli jsme lano, ale stejně jsme neuměli slaňovat. Tak jsem po zadku, potaženém jen manšestrovými kraťasy, sjel k úpatí skály. Gatě pak byly nepoužitelné, ale použita byla pak maminčina vařečka. Při jiné lezecké výpravě to dopadlo hůře. Vydali jsme se do lomu s kamarády. Byl jsem dole v lomu a nevím, jak nás mohla napadnout taková pitomá hra. V lomu byl veliký balvan, za kterým jsme se skrývali. A kamarádi vesele házeli po ukrývajícím se příteli kameny. Přišla řada na mne a já jsem se schoval nedokonale. Kámen dlouhý asi 18 cm, vysoký 4 cm, s lichoběžníkovou Halovi: strýc Franta, Anuška, Zdeněk, Ivana a teta Anna základnou přistál na mých zádech v oblasti pravé ledviny. Vyrazil mi

43 dech a bylo pak obdivuhodné, jak rychle malí horolezci slezli, spíše sjeli ke mně po zadku. Z vrcholu skály. Ranou do zad mi dech navrátili. Doma na mně máma až po několika dnech při umývání objevila na zádech modřinu. Dodnes mne mrzí, že nevím, jakého druhu ta inkriminovaná hornina byla. Po válce, v letech mé návštěvy měšťanské školy, byly totiž zmatky ve školních osnovách. Zavinil to asi protektorátní, prokletý ministr školství Moravec. Pamatuji se, že o velrybě jsme se učili třikrát, ale nauka o kamení, neboli mineralogie nás úplně minula. Když jsem vycházel z měštanky, tak se nikdo nedivil tomu, že jsem se hlásil na konzervatoř. Ale přece vznikly problémy, jako odezva na mé chování na pionýrském táboře v roce l948. Ředitelství školy mi nechtělo dát na střední školu doporučení. A já jsem se ke vší hrůze k ničemu jinému nehodil než na muziku. Máma mne chtěla dát na vinařskou školu do Valtic. Ale já jsem chtěl být muzikantem, nebo stolařem. Vonělo mi dřevo. Naštěstí můj táta učil hře na bicí nástroje na Vyšší hudební škole, pozdější kroměřížské konzervatoři. Znal se tedy s ředitelem kroměřížské konzervatoře panem Josefem Brabcem. Ten mne po řádných zkouškách, na kterých jsem opět zahrál Fibichovu sonatinu, podobně jako kdysi na skautském táboráku, zařadil do prvního ročníku na příští školní rok l950. Stal jsem se studentem tehdy nově zřizované Vyšší hudební školy v Kroměříži, která byla později pobočkou brněnské konzervatoře. A ta brzy obdržela název Konzervatoř v Kroměříži. Stala se modelem pro vznik četných konzervatoří v Československu. Byla první střední hudební školou u nás, na které studium končilo maturitní zkouškou. Maturita pak byla zavedena i na konzervatořích v Praze, Brně a Bratislavě

44 I I I. KONZERVATORISTOU Studia středoškolská i vysokoškolská Poslední den v srpnu 1950 mne táta a můj strýc Karel Kaňkovský ještě čtrnáctiletého zavezli do Kroměříže. Jeli jsme vlakem a s sebou jsme vezli jen peřinu a pouzdro s houslemi. Ubytovali mne v internátě, v bývalém Arcibiskuppském gymnáziu. Bydleli jsme v bývalé velké školní třídě, kde bylo asi dvacet postelí. Tam jsme však jenom přespávali. Ve 2l.00 jsme se vraceli ze školy, dělali jsme chvilku binec na pokoji a ve se zhasínalo. Ve škole jsme byli v 7.10 a už jsme cvičili. Byl tam přísný režim. Škola byla ve staré barokní budově kláštera sv. Anny. Tedy v bývalé nemocnici. Ze začátku tam bylo málo místa. Cvičili jsme třeba i v telefonní budce na chodbě. Třídu pro hudební nauku jsme získali tím, že jsme do zámku přestěhovali na vozících klášterní knihovnu. Byly to dosti těžké začátky. Ale brzy byly v prostorách pod střechou kláštera udělány malé cvičebny. Jedna byla vždy pro dvojici studentů. Na dveřích cvičeben byly rozvrhy a na těch bylo psáno, kdo ve kterou hodinu má v dané místnosti cvičit. Já jsem cvičil jako lev, ale to hlídání dozírajících profesorů a zapisování na tabuli s označením Na ostny mě dosti ponižovalo. V posledním ročníku jsme závodili v tom, kdo bude vícekrát zapsán. Vedl jsem, ale ke konci roku jsem byl nemocen, tak vyhrál přítel houslista Jindra. Brabcova koncepce budování střední hudební školy nového typu byla bezvadná. Stále mluvil o tom, že napodobujeme nějakou sovětskou školu. Tehdy to tak muselo být. Pan ředitel Brabec byl komunista, Kladeňák. Měli jsme postaráno o všechny životní potřeby, neměli jsme jiné starosti než pilně cvičit a studovat. Každý hrál na hlavní a vedlejší hudební nástroj a na obligátní klavír. Práce bylo moc. V pozdějších ročnících se dosti často stávalo, že některý přehnaně poctivý žák se někde na chodbě svalil a pak třeba půl roku odpočíval v psychiatrickém zařízení. Tito žáci dostudovávali později. Pan ředitel Brabec byl znamenitý pedagog. Tehdy byla známá i jeho houslová škola pro začátečníky. Byl spravedlivý a věděli jsme, že nás má rád. Byl komunista z přesvědčení, ale nepamatuji, že by někomu ublížil. Snažil se nás dobře připravit do muzikantského i civilního života. Byli jsme vedeni tak, abychom byli později schopni zvládat hru v orchestru. Ale abychom byli připraveni i na práci hudebně pedagogickou. Do té doby existovaly konzervatoře jen v Praze, v Brně a teprve po poslední světové válce také v Bratislavě. Na konzervatořích nebyly vyučovány všeobecně vzdělávací předměty. Konzervatoř nekončívala maturitou. Na škole byl tuhý režim. Ráno, po snídani na internátě, jsme vycházeli do školy asi v A hned jsme cvičili podle rozvrhů vyvěšených na dveřích našich cvičeben. V podkroví naší budovy, bývalého kláštera, byly

45 vybudovány malé místnosti, cvičebny, ve kterých jsme byli vždy dva. Střídali jsme se ve cvičení hry na nástroje. Velmi důkladně bylo naplánováno naše každodenní cvičení v klavírní cvičebně. Ve výuce jsme měli zařazeny lekce hry na nástroje, teoreticko-hudební i všeobecné předměty. Tak to bylo denně. A večery? Volný večer jsme měli jen jedenkrát měsíčně a ten byl plánován jako třídní schůzka. V ten den jsme mohli jít i organizovaně do kina. Vzpomínám, jak jsme se jednou v zimě i s naší třídní Marií klouzali na náledí. Každý den za pět minut devět večer jsme opustili školu a v devět se už zavíral internát. Pokud bylo pěkně, chodívali jsme se učit do kroměřížské Podzámecké zahrady. Bylo tam nádherně. Dnes si uvědomuji, a jsem vděčen za to, že jsem celý život mohl prožít v nádherném prostředí historických měst, v dnešních chráněných rezervacích. Mé dětství proběhlo v tehdejším hypermoderním funkcionalistickém Zlíně, který nepostrádal estetickou hodnotu. Ale teprve po mnoha letech jsem si uvědomil, čím byl Zlín výjimečný. Ještě po několika letech života ve starých kulturních městech a při množství zájezdů s Moravskou filharmonií po městech východních a jižních Čech, se mi jediným a normálním městem zdál Zlín. Prostě červené hranaté škatule s množstvím krásné zeleně. Inu, pro každého má být nejkrásnějším prostředím to, ve kterém vyrostl. Až později jsem pochopil výjimečnost moderního Zlína i krásy tradičních sídel, starých měst. Vzpomínám na naše zimní odpoledne a večery, kdy jsme denně cvičili hru na nástroj. Představte si, že jsme vlastně veškerou přípravu do nástrojových lekcí prováděli potmě. Asi ve čtyři hodiny odpoledne zhasla elektrika a my jsme pak hráli jen při svitu petrolejové lampy. Bylo to jako v minulých stoletích. Dnes se divím, že škola, ve které se svítilo petrolejem, nevyhořela. V občanské výchově nás učili o tom, jak pilným studentem byl Kléma Gottwald. Ten studoval marx-leninismus při sporém osvětlení pouliční lucerny. Ostatně, moje máma vykládala o tom, jak si doma v Podivíně ještě okolo roku 1920 četli při záblescích ohně u okénka kamen. Dnes se divím, jak jsem mohl při blikavém světélku petrolejové lampičky studovat flétnové etudy s mnoha notami na několika pomocných linkách. Většinou byly ručně psané. Vše, co jsem hrál, jsem si také opsal. Díky tomu jsem již dva roky po absolutoriu mohl vyučovat na konzervatoři. Flétnové noty tenkrát v obchodech ani v archivu konzervatoře žádné nebyly. Hráli jsme z not našeho profesora pana Slámy. Skutečností je, že jsem v té době začal nosit brýle. Nenosil jsem tedy brýle jen kulivá inteligencii, jak to kdysi říkal Vlasta Burian. O politických referátech na kroměřížské konzervatoři Byla padesátá léta. Po roce 1948 bylo vše ve školách přepolitizováno a řízeno tak, aby z nás vyrostli nově myslící lidé. Abychom byli jako učitelé schopni dobře vychovávat mládež oddanou věci socialismu a komunismu. Ve škole, v našich cvičebnách, jsme byli denně od 7.00 do A to s výjimkou přestávek, kdy jsme docházeli do internátu na obědy a večeře. A

46 každodenně před večeří jsme měli v některé třídě půlhodinové politické referáty. Střídali jsme se, jak bylo požadováno, ve sdělování zpráv z komunistického tisku. Byl jsem vyzván, abych jedné soboty bojoval za slávu naší třídy. Před sobotní výukou, už v 7.30, jsme byli všichni ve svých třídách a vyslanci tříd bojovali u mikrofonu školního rozhlasu v ředitelně. Prostě byli zkoušeni z tiskových aktualit. A skutečně se mi podařilo náš ročník značně proslavit. V té době se často mluvilo o korejském komunistickém pohlavárovi. Jmenoval se Kim Ir Sen. A já jsem do amplionu popletl, vlastně jsem zaměnil poslední písmena druhého a třetího slova toho jména. Byla z toho velká vřava. Celá škola se otřásala smíchem. Pro mne to mělo kladný výsledek. Už nikdy jsem nesměl, a tedy nemusel, reprezentovat naši třídu. A pan ředitel o mně pravil: Po Kantorovi nic nechtějte, jenom hrát. Neměl jsem totiž žádné politické ambice a nechtěl jsem být svazáckým funkcionářem. Ale když šlo o hraní, mohl jsem se i přerazit. Například ve školním symfoňáku, při Polonéze z Evžena Oněgina, jsem na začátku skladby sekundoval hrou na violu, uprostřed skladby jsem pískal druhý hlas flétnového sóla a v závěru jsem řádil hrou na piccolu. Skákal jsem z partu do partu. Ale ještě k těm referátům. Když nebyl ve třídě jeden ze spolužáků, o kterém bylo známo, že donáší panu řediteli, tak jsme se všelijak bavili a na referát jsme se vykašlali. Ale jednou se stalo, že na kontrolu přišel pan, čili soudruh ředitel. Zjistili jsme, že nemáme žádné noviny, ze kterých by se dalo alespoň číst. Stačily by nám jakékoliv noviny i prastarého data. Situaci zachránil Vašek Mencl. Odvykládal zprávy ze světa jen tak z hlavy. Úplně zpaměti. Pamatuji se, že dokonce mluvil o výrobě nového sovětského letadla, u kterého uváděl i jméno leteckého konstruktéra a přesné rozměry křídel. Vše si na místě vymyslel. Prošlo to. Ani pan ředitel nic nepoznal. Jednou jsme měli referát ve cvičebně varhaníků. Mirka Šufeislová brečela za varhanami. Vyšlo najevo, že loňský absolvent klarinetista Zouhar ji už dlouho nenapsal z vojny. Snažil jsem se ji bodře uklidnit. Prohlásil jsem: Mirko, v Kroměříži máš vojáků dost! Okamžitě mi plácla krásnou facku. Ale hlavně, že přestala plakat. Tu facku jsem si určitě plně zasloužil. Byl jsem takový valašský ogara, který ještě nevěděl, co je to galantnost a takt. Já a tancovačky Téměř každou neděli jsme jezdili domů k rodičům. O sobotním poledni jsme mívali vyučování hudebních dějin a pak jsme teprve jezdili domů. Jednou jsme přispěchali na nádraží a to bylo narvané studenty. Lidé se hrnuli do vlaku, který měl vzápětí odjíždět do Kojetína. Zdeněk Keller se o nic nesnažil. Věděl jsem, že má jet do Vyškova. Ptal jsem se ho: Proč nenastupuješ? On odvětil: Copak jsem prase? Za hodinu mu jel další vlak. Zdeněk byl zvláštní flegmatik. Tátu měl holičem. Kdyby přijel domů brzy, musel by mydlit zákazníky. Jednu neděli se z domu vrátil na internát brzy. Říkal: Nemohl jsem najít, kde bydlíme. Naši se odstěhovali. Já jsem domů spěchával. Nemusel jsem mydlit jako Zdeněk, ani dělat něco jiného. Když jsem v sobotu odpoledne přijel domů, podíval jsem se v kuchyni pod

47 pokličky, zjistil jsem, co máma vaří a začal jsem cvičit do pondělní flétnové hodiny. A byl jsem opravdu pilný. Co jsem nestihnul v týdnu, to jsem musel dohnat o víkendu. Dokonce ani na Silvestra jsem se nešel nikam bavit. To máma štrykovala a já jsem opisoval noty. V jednom roce mne kamarád Jura vytáhnul oslavovat Silvestra do hotelu Moskva. Bylo tam moc lidí. Nebavilo mne to a pořád do mne někdo žduchal. Tak jsem se před dvanáctou vrhnul k šatně a šel domů. Zvuk půlnočního zvonu mne zastihnul, když jsem šel okolo zlínského kostela. V tanečních, které byly pořádány na internátě, jsem byl jen jedenkrát. A jednou byla nějaká sláva s tancovačkou v aule naší školy. Já jsem měl opsána nová Mozartova flétnová dueta, tak jsme je přehrávali v mé cvičebně s Olinou Vaňharovou. Přišel pan ředitel a vylál nám, že jsme nekolektivní. Tančit jsem se pak někde naučil, ale všechno jsem tancoval stejně. Na tango. Jak jsem trávíval prázdniny v letech studia na konzervatoři Dva měsíce prázdnin! Zní to skoro jako název Verneovky, jen místo roků jsou zde měsíce. Nikým jsem nebyl nucen k tomu, abych šel vydělávat peníze. Dnes si toto dobrodiní celkem chudobných rodičů dobře uvědomuji. Nemusel jsem čas prázdnin trávit u kruhu ve fabrice, či na zemědělské brigádě. Hodně jsem jezdil na prázdniny k tetě do Zruče nad Sázavou. Tam Luděk a Jitka teta Lida Kája na Sázavě jsem hlídal o čtrnáct let mladší sestru Jitku a naše dva mladší bratrance. Měl jsem se moc dobře. Byla tam krásná okolní příroda a skvělé koupání v Sázavě. Pokud jsem byl doma ve Zlíně, denně jsem cvičil hru na flétnu. Někdy jsem chodil ke spolužákovi Daliboru Machkovi, který měl doma klavír. Ten jsme hojně využívali k doprovodu flétnových skladeb. V posledních ročnících konzervatoře jsme jezdili s panem profesorem Jarolímem a s malým pětadvacetičlenným orchestrem hrát do lázní. Dvakrát jsme byli v Mariánských Lázních a jednou ve

48 svazáckých Lázních svaté Markéty v Jižních Čechách, u městečka Prachatic. Můj táta hrával asi po dobu dvaceti lázeňských sezon se zlínským symfoňákem v Luhačovicích. A já jsem ve svých volných prázdninových dnech za ním zajížděl. To jsem si vždycky před polednem ohřál oběd, který jsem měl doma v troubě. Pak jsem sednul na kolo a jel. Bylo to vlastně mé sportování. Na kole jsem musel vyšlápnout kopec u Zádveřic a pak jsem sjížděl k luhačovické přehradě. Tam jsem se šel okoupat. Zdáli jsem viděl, jak se nad vodou klenou dvě velikánská břicha. Patřila dvěma pánům filharmonikům a to harfeníkovi Hálkovi a fagotistovi Ducháčkovi. Ti leželi na vodě, s nohama proti sobě, opírajíc se vzájemně o svá chodidla. Břicha je krásně udržovala na hladině. Oba četli noviny, které měli ze široka otevřeny. Budili tak značnou pozornost lázeňského publika. Táta někdy pil pivo, Plzeň. Ale v Luhačovicích chodil několikrát denně hrát na kolonádu okolo pramenu Ottovka. Tam se vždy důkladně napil. Tento lázeňský pramen mu dělal dobře na žaludek. Když jel v neděli večer domů, vždy si s sebou vezl v kanystru deset litrů minerálky. Musím se přiznat, že jsem mu s pitím pomáhal. Ale věřte, že se mu to nemírné pití Ottovky nakonec nevyplatilo. Když byl naposledy v nemocnici, říkal jsem o jeho konzumaci luhačovického pramene jeho lékaři A on nevěřil tomu, že táta zemřel na zkamenění ledvin, které bylo důsledkem jeho nadměrného pití zdravé minerální vody. Častá návštěva u táty v Luhačovicích mně ale mnoho pomohla při rozvoji mé muzikálnosti. Na kolonádě jsem vždycky vyslechnul koncert lázeňského orchestru. Měli pěkný český repertoár. Běžně na kolonádě hrávali náročné skladby, jako kupříkladu Fibichovu Selanku se známým Poemem, různé symfonické básně, předehry a jiné hodnotné skladby. Často tam střídali různé Dvořákovy Slovanské tance. Nehráli jen osmý a desátý, jako my v konzervatorním orchestru. Poznal jsem jich tak všech šestnáct. A také Janáčkovy Lašské tance a Brahmsovy Uherské. Rozhodně byl jejich repertoár progresívnější než ten, který jsem později hrál v západočeských lázních. Tam hráli hlavně skladby z archívů typických pro staré Rakousko. Luhačovické poslechové zkušenosti se mi při účinkování na západě velmi hodily. Ještě dnes mám sólobuch. Knihu, do které mi táta opsal všechna obtížná flétnová místa z běžného symfonického repertoáru. Ta jsem pak dobře znal a hrál je při různých konkurzech zpaměti

49 Motocyklové závody Na jeden víkend jel se mnou k nám do Zlína kamarád Josef Tomeček. V sobotu probíhal závěr slavné Šestidenní motocyklové soutěže. Stáli jsme zvědavě vedle kandelábru osvětlení u silnice, na které probíhal právě rychlostní závod. Bylo to vyvrcholení tehdejší velmi populární akce. Byli jsme pod mateřskou školkou na Dílech, ve které jsem pilně študoval už v pěti letech. Josef stál před sloupem, proti směru jedoucích závodníků a já před ním. Všiml jsem si, že jeden československý závodník se chová nějak podivně. Padala mu hlava a on celý balancoval. Bylo zřetelné, že je po týdnu unaven, ale chce za každou cenu závod dokončit. Jel poslední kolo a já jsem jej zvědavě očekával. Přijížděl k nám, najednou mu klesla hlava a ozvalo se děsivé skřípání. Motocyklem dřel o krajnici silnice. Drcnul jsem do Pepíka loktem a uskočili jsme od kandelábru. Nevím, jak jsme se dostali přes příkop mezi baťovské domky asi deset metrů od chodníku. Závodník se zabil o ten světelný sloup, u kterého jsme stáli. Vrátili jsme se na své původní místo, kde závodník ležel na břiše s roztaženýma rukama a přes přilbu mu přetékala z hlavy krev. Paní, která při závodě seděla na židli u silnice, byla také zabita. A z celé její rodiny zůstal zdráv jenom malý chlapec. Děsné bylo, když zvědaví lidé během závodu přebíhali silnici, aby neštěstí viděli zblízka. Dlouho se mi o té hrůze zdávalo a dodnes nemám rád motoristické závody. Stále mi zní v uších burácení motorů a skřípění drceného plechu. Školní výlety a jiné akce Asi od třetího ročníku jsme jezdili jedenkrát měsíčně do Brna na opery. Bylo to skvělé. Viděli jsme téměř všechny Janáčkovy opery, Tarasovu rodinu, Bachčisarajskou fontánu, Beethovenova Fidelia a jiná světová díla. Při našem studiu v provinčním městě to bylo velmi potřebné. Získali jsme ohromný rozhled. Já jsem v těch letech už trpěl nějakým žaludečním neduhem a bývalo mi špatně v autobuse. Ale vydržel jsem to a bylo to dobře. Chodívali jsme na koncerty, když v kroměřížském kině Podsklepí hrávala zlínská Filharmonie pracujících, pozdější Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Někteří zlínští muzikanti učili u nás na škole. K panu Rakovi, trubači ze Zlína, chodil žák František Solař. Druhý den po koncertě se ve škole vykládalo o tom, jak se Francek dotázal pana profesora na koncert, na kterém zlíňáci hráli Korsakovovu Šeherezádu: Pane profesóre, v té Čerelezádě majó trumpety ale vypalovačky, že ja? O pololetních prázdninách čtvrtého ročníku jela celá naše třída na chatu do Orlických hor. Pozval nás na ni Jarda Bednář, někdejší skautský

50 činovník střediska, kterému chata patřila. Při vystupování z vlaku v Ústí nad Orlicí jsme se nemohli dostat z vagonu. Nedaly se otevřít jeho zadní dveře a tak jsme všichni přeběhli ke dveřím předním. Z vlaku jsme vyskakovali už po jeho rozjezdu, jako padákoví myslivci. Jeden z nás sice spadnul, ale ne pod vlak. Teprve potom jsme si uvědomili, co se mohlo stát. Na chatě bylo krásně. Byl sníh a my jsme si hráli jako děcka. Lyže jsme s sebou neměli. Sáňkovali jsme, stavěli sněhuláky a koulovali jsme se. A náš pedagogický dozor, slečna učitelka ruštiny Ludmila byla naší nejlepší kamarádkou. Nejpěknější historkou bylo, když Jarda machrovsky vařil polévku. Když solil, držel papírový sáček nad hrncem. Ten se mu protrhnul a hrouda soli spadla do polévky. Potom jsme mu polévku moc chválili, ale jedl ji jen Jarda sám. Tvářil se velmi spokojeně a my jsme na to po léta vzpomínali. Po čtvrtém ročníku jsme byli začátkem prázdnin na chatě poblíž Březnice u Zlína. Byla to také skautská chata. Zajistila ji pro nás Marie Zehnalová, naše třídní. Bylo nás tam tehdy jenom pár. Marie byla bezvadná, jako naše kamarádka. O vyučujících na konzervatoři Vyučující na kroměřížské Vyšší hudební škole, dnešní Konzervatoři Pavla Vejvanovského, muzikanti, kteří učili hudební, tedy odborné předměty, byli všichni výborní. Ale učitelé literních předmětů na svá místa většinou rozhodně nepatřili. Začátky školy musely být pro našeho ředitele opravdu rmutné, těžké. Zakládal první střední hudební školu nového typu, která měla vyškolit nejen muzikanty, ale všeobecně vzdělané lidi s určitým životním přehledem. Tedy vyškolit své studenty tak, aby byli na konci středoškolského studia schopni přistoupit k maturitní zkoušce. To byla tehdy úplně nová věc, neboť na stávajících konzervatořích byly vyučovány jen hudebně vzdělávací předměty. Na začátku padesátých let existovala u nás jen pražská, brněnská a až po druhé světové válce též bratislavská

51 konzervatoř. Kde měl vzít pan ředitel Brabec kvalitní středoškolské profesory pro literní předměty? Ti nejlepší byli na začátku druhé, tentokrát komunistické totality, vyházeni a zbytek byl zařazen již na jiné školy. A na novou školu dosadil okres, tím je míněn okresní stranický aparát, lidi, kterým chtěl dát při jejich politické činnosti ještě další celkem výnosné zabezpečení. Profesoři hudebních předmětů nebyli zpolitizovaní. Ale ti ostatní literní učitelé? Soudružka Zuchra Směšná to postava. Byla členkou Výstředního úboru komunistické strany. Tak jsme totiž tehdy o ní mluvili. Tak tedy správně. Ústředního výboru Ta nás učila předmětu nazvanému kulturní dějiny. Byly to vlastně dějiny nekultury. Ty pojednávaly jen o jediném. Na titulní stránce jejich brožovaných učebnic byly samé rudě zbarvené předměty. Na prvním díle byl bojující otrok z doby Spartaka, na dalších pak rudá frygická francouzská čapka na hlavě revolucionářky a u jejích nohou kaluž krve. Na třetím díle rudý prapor s Leninovou bezvlasou, ale fousatou hlavou. Na čtvrtém naši milicionáři s rudou páskou na montérkových rukávech, s modrými barety, které měly na temeni hlavy anténky. Ti měli samozřejmě v rukách pušky. Kulturní dějiny byly tehdy jen dějiny revolucí. Každou revoluci jsme probírali jeden rok. V prvním roce Spartakovu, ve druhém francouzskou, ve třetím ruskou Říjnovou. Nechápali jsme, proč byla v listopadu? A v posledním roce revoluci naši. Tedy tu Únorovou. Na konci studia jsme neznali pojmy jako baroko, rokoko a podobné. To nám scházelo při hudebních dějinách, když jsme probírali Bacha, Mozarta, klasicismus a další, našim profesorům snad neznámé, pojmy. Nebo nám je nesměli prozrazovat? Tyto kulturní dějiny jsme mívali v odpoledních hodinách. V těch letech často zhasínala elektřina

52 Pravidelně byl vypínán proud. Cvičili jsme při světle petrolejových lamp. Při studiu hry na flétnu a tudíž častém čtení několika pomocných linek to bylo obzvláště nevýhodné. Ale strašný problém se světlem měla při výuce naše profesorka Zuchra. Uměla sice číst, ale potmě jí to nebylo nic platné. Byla zvyklá jen na čtení z tak zvaných učebnic. Tedy z knih, o kterých již bylo psáno. O látce neuměla mluvit, neznala ji. Tak jsme tiše seděli a téměř jsme spali. Soudružka Zuchra si ráda hrála na vysokou školu. Bydlela v pokojíku na internátě. A ke konci pololetí si nás zvala po jednom na zkoušku z kulturních dějin. Byla to už dávno ne mladá dáma. Ležela v župánku na gauči s dlouhou cigaretovou špičkou v ústech. Ani už nevím, jestli z ní i kouřila. Dala nám otázku a nechala nás mluvit, co nám bylo libo. Jenom se muselo mluvit nepřetržitě, pořád. Pak dala známku a zavolala dalšího. Můj kamarád, flétnista Tonda Mach, byl značně nápadný typ. Byl to nápadně hubený blonďák s brýlemi. Pozdě mutoval a hrozně mu přeskakoval hlas, v rozsahu asi čtyř oktáv. Šel ke zkoušce opakovaně třikrát, ve třech dnech jdoucích po sobě. Poprvé na své jméno, po druhé na jméno Neuwirth a po třetí místo houslisty Dárka. Třikrát si vysloužil jedničku. Pak se s námi soudružka profesorka Zuchra musela rozejít. Odcházela do Prahy, kde nastoupila do nějakých politických funkcí. Za svitu petrolejky se s námi hrdinně a srdceryvně loučila. My jsme dělali, že je nám to líto, že brečíme. Blbá paní Z češtiny nás měla soudružka Liběna, kterou jsme přezdívali blbá paní. Když nás učila češtinu, nic jsme nechápali. Vše prokládala nějakou politickou úvahou. Vždycky jsem míval z češtiny známku 1 nebo 2. Její učení, to byla samá nuda a vlastně nás nic nenaučila. Já jsem v posledním ročníku vyhlásil socialistický závazek, že už nikdy do konce školního roku nepřijdu do jejího vyučování včas. Dlouho se mi to dařilo. Vždycky jsem přišel s nějakou nejapnou výmluvou. Například: Paní učitelko, já nemám hodinky a venku je mlha a já jsem neviděl na zámeckou věž na ciferník. Nebo: Soudružko učitelko, jdu pozdě proto, že jsem neslyšel zvonění školního zvonku. Hrál jsem na flétnu dlouhý, vydržovaný tón třikrát čárované a ve forte a školní zvonek je naladěn na stejný tón. Zvuk flétny hlas zvonku překryl a tak se stalo, že jsem zvonění přeslechnul. Dlouho mi to procházelo. Ale pak jsem vždy přišel do třídy, naklonil jsem se nad paní učitelku a otvíral jsem pusu. Dělal jsem jako, že něco říkám. Nemělo žádný smysl něco říkat, celá třída totiž řvala smíchy. Za všeobecné veselosti jsem usednul do své lavice. Byl jsem takový zvláštní, hodný student. Nikdy jsem se v průběhu asi patnáctiletého docházení do různých škol nepřihlásil dobrovolně. Ani když jsem si potřeboval opravit známku. Ale jednou přece. V hudebních dějinách jsme brali Bizeta. Vyučující se nás ptal, jestli známe nějakou jeho jinou

53 operu nežli Carmen. Nikdo se nehlásil. Já jsem při zkouškách v orchestru, když jsem pauzíroval a nudil se, studoval firemní tiskařské reklamy na obálkách partů. Tam jsem vyčetl, že kromě té známé opery napsal Bizet ještě Lovce perel. Přihlásil jsem se a sklidil jsem velké ovace. Kdybych se pravidelně hlásíval, jistě bych se tohoto úspěchu nedočkal. Další nevýborní i výborní učitelé - profesoři Ještě o literních učitelích. Nejhorší byli vždycky ti, kteří nás učili občanskou výchovu. Kromě Zuchry zde vzpomenu alespoň Partyzánku. Vážili jsme si jejích válečných zásluh, ale jako učitelka byla k ničemu. Podobně na tom byl člen Okresního národního výboru soudruh Tille. Ten neuměl učit, ani se normálně chovat. Míval nejapné, urážlivé a nepochopitelné poznámky ke studentům. Náš další učitel, psycholog a pedagog se choval jako velký inteligent. Ale za celou dobu nás nic jiného nenaučil než jednu marxistickou frázi: Myšlení je produktem vysoce organizované hmoty, to je mozku. Kdo tu hmotu zorganizoval, nám nikdy neprozradil. Výborná a kamarádská byla naše učitelka ruštiny Ludmila Brožová. Věděla, že nikdy v životě nebudeme ruštinu potřebovat, jen při případné kolaboraci. Tak jsme místo ruštiny opisovali noty a děvčata štrikovala. Jednou bylo otevřeno okno na školní nádvoří. Já jsem se zapomněl, přistoupil k němu a paní, vlastně slečna Ludmila mne napomenula: Luboši, nechoď k tomu oknu, uvidí tě ředitel! Jednou jsme se dozvěděli, že má příští týden přijít do lekce ruštiny na kontrolu výuky inspektor. Ludmila nás každého naučila jednu větu rusky a na tu se nás před inspektorem dotázala. Proběhlo to bezvadně. Horší bylo, když jsme se dozvěděli, že budeme povinně maturovat z ruštiny. Ale naštěstí se to neuskutečnilo. Paní učitelka Ludmila byla také s námi na týdenním výletě v Orlických horách. Byla výborná, kamarádská. Bezvadní byli všichni naši tělocvikáři. Pan učitel Mekyska uspořádal v době tělocviku velký závod v běhu. Utíkali jsme po silnici z Kroměříže téměř až do Hulína a zpět. Skvělý byl celodenní výlet brané cvičení, které organizoval. Byli jsme pěšky až ve Chřibech, na Bunči. Později jsem se ze skautských materiálů dozvěděl, že byl po válce předsedou kroměřížské Okresní rady Junáka. Tělocvikářka, slečna Marta Charvátová, byla také prima. Já jsem však zneužíval její dobroty. Měli jsme v tělocvičně gymnázia nácvik na Spartakiádu. Zkoušela nás z prostných. A já jsem se nechtěl nechat zotročit. Spolužáci předváděli znalosti uvedené skladby po dvojicích a já jsem zůstal nakonec a sám. Prováděl jsem nějaké nesmyslné pohyby, kterými jsem si dělal ze Spartakiády legraci. Všichni se váleli smíchy v křeči po žíněnkách. Slečna Marta mi hrozila čtverkou z těláku. Na konci školního roku jsem jí byl vděčný za to, že mi ji nedala. Za dva roky, když jsem hrál v Mariánkách a ona tam byla na léčení, jsem s ní v cukrárně strávil příjemné odpoledne

54 Profesoři hudebních předmětů V prvním ročníku jsem byl zařazen do flétnové třídy. Učil nás pan major Michalica z kroměřížské posádkové hudby. Vojáků u nás tehdy učilo více. Na klarinet vyučoval pan Vejprava. Ten s velkou oblibou mluvil důrazně po vojensku. Tedy sprostě. Hře na hoboj učil bývalý vojenský muzikant z kroměřížské Hanácké filharmonie pan Šimeček. Mirek Hošek tehdy cvičívával ve vedlejší místnosti. Denně jsem jej slýchával. Hoboj mu zněl příšerně. Tehdy jsem byl rád, že jsem nebyl zařazen do jeho hobojové třídy. Po mnoha letech jsem zjistil, že flétna byl můj osud. Uvědomil jsem si, že by vše se mnou dopadlo lépe, kdybych hrál na hoboj. Asi bych na něj vydržel hrát déle než těch patnáct let, které jsem strávil s flétnou v ruce. Při hře na hoboj by mi nevadily krátké ruce ani krátký prsteník. Se zdravou rukou bych vydržel hrát až do vypadání chrupu. Pan Michalica byl inteligentní voják. Učil nás podle školy Jana Maláta ne příliš drastickou vojenskou metodou. Vše s námi důkladně a trpělivě probíral. Pamatuji, jak v tom roce 1950 jedenkrát přišli naši vojenští pedagogové ze služby ve velmi smutné náladě. Na uniformách měli nové epolety, nárameníky podle ruského vzoru. Dnes se nedivím, že tím byli zhnuseni. Byli to vojáci odchovaní ještě Československou republikou a její armádou. Za války byli převeleni do vládního vojska a sloužili v Itálii. Když jsem po pěti letech nastoupil do Mariánských Lázní, tak tam byl pan Michalica vojenským kapelníkem a já jsem u něj snad celý měsíc bydlel. Potom jsem bydlel v privátu se dvěma vojenskými muzikanty. Když jsem nastoupil do druhého ročníku, stal se mým flétnovým profesorem pan Robert Sláma. Přišel z Moravské filharmonie, kde byl prvním flétnistou a hrál tam po celou dobu Stupkovy éry. Byl to velký dobrák a velký pedant. Měl silné rty jako černoch a hluboký hlas. Velmi se nám líbilo, když přezpívával svým superbasem flétnové etudy. Naše školní orchestry i pěvecké sbory dirigoval zkušený pan Jan Jarolím. Byl kamarádský a při tom vážený. Proto, že nás řídil, říkali jsme mu někdy řidič - šofér. Z intonace nás učil varhaník od svatého Mořice, Přemysl Procházka. Mívali jsme často pocit, že více nežli nás miluje pivo. A o výborném panu profesorovi Palkovském bude ještě řeč. Ten nás učil všechnu hudební teorii. Ve vyšším ročníku chodili naši hoši, dechaři, vypomáhat do amatérské kroměřížské Hanácké filharmonie. Ta hrávala i celé opery. Při zkouškách tam mívali vzadu ve zkušebně naraženy bečky s pivem. Muzikanti, kteří měli v partech pomlky, relaxovali. Tak třeba jeden hornista počítal pauzy a druhý točil pivo. Inu, už tenkrát měli muzikanti, dechaři převelikou žízeň. Dirigenti

55 ji dovedli pochopit. Dnes už tomu tak dávno není. S Hanáckou filharmonií jsem slyšel zpívat našeho učitele hlasového výcviku, sólistu Moravských učitelů, pana Vincka Drápala. Byl tehdy po autonehodě a v roli učitelského mládence ze Smetanovy opery Hubička vystupoval s berlemi. Zpíval dobře. Skvělí byli naši vyučující hudebních dějin. Dojížděli z dnešní Masarykovy univerzity v Brně. Ani už nevím, jak se ta škola jmenovala za komunistů. Mladý Rudolf Pečman byl naším kamarádem. Nechal se námi zkoušet ze znalosti všech hudebních nahrávek, které z vážné muziky u nás existovaly. Byla jich v hudebně celá plná velká skříň. Vždy jsme ze skříně namátkou vyňali gramofonovou, tehdy už dlouhohrající desku, na libovolném místě jsme na gramofonu nasadili jehlu. On nám o hrané skladbě vždy všechno řekl. Nejen o autorovi a názvu skladby a u cyklické skladby její větu, ale i jména interpretů, datum natáčení a také určil natáčecí studio. Bylo to úžasné. Velice sympatická byla velkomyslnost pana doktora Jiřího Vysloužila. Psali jsme písemku z díla Johanna Sebastiana Bacha. Vše jsem o něm velmi dobře věděl, vždyť jsem si napsal podrobný tahák. Dokonale jsem popsal začátek jeho života i všechna jeho působiště, jako Lübeck, Výmar, Kötchen, Lipsko a přišlo mi okno. Nevzpomněl jsem si na jméno jednoho města. Tahák jsem si položil na stůl a pan profesor, který právě šel okolo mé lavice si jej vzal. Podíval se na něj, na moji práci a pak na mne. Já jsem mu jen řekl: Nemohl jsem si vzpomenout na Mühlhausen. Napsal na moji práci dvojku a vzal si ji. Dále pak o tom vůbec nemluvil. Topinky a tympány Jednou jsme měli hru na tympány u profesora Erata. Bylo po obědě a on se nás zeptal: Jaký jste dnes měli oběd? My jsme se nespokojeně mračili a on prohlásil: Základem správné hry na tympány jsou dobře usmažené čerstvé topinky. Vytáhnul peněženku a dal Josefovi Tomečkovi stokorunu. Řekl: Kup tři štrycle chleba, čtyři kusy másla a deset deka česneku. Za týden pan Erat přišel do hodiny tympánů s obrovskou železnou pánví. V přízemní trombonové třídě byla vysoká, velká koksová kamna. Ty jsme rozžhavili a jali se smažit. Všemi poschodími školy se linula česneková vůně. Ta přilákala i pana ředitele Brabce. Také dostal dobrou topinku a vše bylo vyřízeno. Trapas ale byl, že na pana profesora Erata nezbylo žádné máslo. Usmažil si sám topinku na sucho a bez závisti se na nás díval, jak nám chutná. Na výpomoci v Holešově Josef Tomeček pocházel z Bořenovic u Holešova. Vzpomínám, jak mne pozval na výpomoc jejich dechovce na okresní soutěž. Ze Zlína do Holešova jsem zajel na kole. Na soutěži jsem hrál piccolové sólo ve Fučíkově valčíku

56 nazvaném Baletky. Všechny kapely hrály stejně, celkem obstojně, až na uvřeštěné klarinety. U všech dechovek hrály nejlépe baskřídlovky. Inu Tomečkovi, otec se synem. Oba byli oblečeni ve strakatých skampolech, jak se tehdy říkalo páskovaným pleteným vlněným tričkům. Otec a syn Tomečci slezli asi osmkrát z podia a hned zase nastoupili s další bandou. Pak si pamatuji, jak se v kuloárech holešovského zámku mluvilo o tom, že všechny dechovky byly nejlepší a že vyhrály. Vedoucí celé soutěže, pan kapelník Trlifaj, po velké hádce všech vůbec nevyhlásil vítěze a pořadí. Všichni vítězové pak byli velmi zklamáni, zhrzeni a otráveni. Po čase jsem znova jel na kole vypomáhat bořenovické dechovce při hře na prvomájovém průvodu. Hrát s dechovkou s vysokým laděním a transponování z partu Des do C bylo velmi obtížné. Tak jsem hrál ve známých pochodech zpaměti to, co jsem měl nejlépe naposloucháno v uších, tedy basfigury. Je správné a vůbec možné pískat v pochodech basfigury na piccolu? Byl jsem napomenut zkušenějším muzikantem, heligónistou. Cvokárna Podle těchto zápisů různých legrací to vše vypadá, že konzervatoř byla flákárna. Ale bylo to jinak. Učitelé hudebních předmětů a nástrojového hraní nám dávali zabrat. No studovat hru na tři hudební nástroje, tympány, hudebně teoretické předměty i nacvičovat kolektivní hru, bylo vyčerpávající. Cvičili jsme od 7:00 do 21:00 hodin. A stávalo se, že se nějaký student zřítil někde na chodbě nervovým vyčerpáním. Odvezli jej pak na odpočinek do některého blázince. Tak dopadnul třeba Kurt Michler, který se vrátil po více než po roce a školu pak dostudoval. Podobně dopadnul také můj kamarád Mirek Hába. Vyrostl v klášteře a říkalo se, že má podvyživené nervy. Chtěl být skladatelem jako jeho slavní strýci. Ve škole kolaboval. Když jsme ho převedli ze školy do internátu a uložili na lože, byl tak iritovaný, tedy předrážděný a přecitlivělý, že ho bolelo i to, když na zem spadnul špendlík. Po delší době se uzdravil a dostudoval. Pak hrál na klarinet v brněnské opeře a také mu tam hráli nějakou operu, kterou zkomponoval po vystudování Janáčkovy akademie múzických umění. Školní symfonický orchestr hrával vždy ve svazáckých košilích

57 Kroměřížské figurky a pozoruhodnosti Připomínám, že jsem do tehdejší Vyšší hudební školy nastoupil v prvním roce její kroměřížské existence, po jejím přestěhování ze Zlína. Přišli jsme do starého kláštera, v němž do té doby byla nemocnice sv. Anny. V přízemí ještě bydlely sestry, jeptišky. A za nimi docházel starý pán. V té době to byl již bizarní mužíček v kaiserrocku s cylindrem. Byl to bývalý kočí pana arcibiskupa. A ten se ptal: Je tady sestra Agáta? My jsme odpověděli: Není, jeptišky už tady nebydlí! A on na to odvětil: Už se de a žádná řeč se nevede! A odešel. Když jsme chodili několikrát denně Pilařovou ulicí ze školy do internátu, tak na pravé straně na rohu uličky vedoucí k náměstí, vlastně naproti Mořickému kostelu, bydlela starší paní. Jmenovala se paní Anna Chrástecká. Říkali jsme ji Anča. Nevím, co jsme jí udělali, ale měli jsme z ní strach. Vykřikovala na nás nejsprostší nadávky a vrhala na nás žulové kostky. Je štěstí, že neměla dobrou trefu. Když jsme se před večeří vraceli do internátu, bývalého arcibiskupského semináře, stál vždy u brány šílený Otyn. Otta v nás strach nevzbuzoval, ale měli jsme z něj legraci. Vždy se vyptával: Jde už Zdenička? Zřejmě se mu velmi líbila naše spolužačka, violoncellistka. My jsme s ním vždy zabředli do zajímavého hovoru. Vykládal nám, jak za války s Rusy na tanku, dobýval známou kroměřížskou horu milenců, Barbořinu. Zaháněl tam prý Němce. Měl bujnou fantazii a my jsme se jeho výroky, výmysly a bláboly velmi dobře bavili. Je škoda, že si již jeho zkazky dobře nepamatuji. Harmonikář Milan Přívara je měl všechny dobře zapsány. Po večerním příchodu do internátu stával u jeho vchodu pan ředitel internátu, bývalý košíkář z Morkovic. Ten ochraňoval panny, naše spolustudentky, i žákyně jiných škol. Mlékařské, učitelské a zdravotnické. Když milenci postávali někde v koutě u internátního schodiště, zvonil svazkem klíčů a opakovaně je rozháněl slovy: Ty tam a ty tam! Milenci tam postávali většinou schválně, aby slyšeli jeho legrační, denně opakovaný příkaz. Jmenoval se Havránek, nebo Karvánek, nebo ještě jinak? Za nějakou dobu po absolutoriu jsme se dozvěděli, že jej zavřeli za nějaké finanční machinace s internátními prostředky určenými na vaření našich obědů a večeří. Už to vím, byl to soudruh Karhánek. Zavřeli jej. Nepomohlo mu ani to, že byl členem milované strany. Naše psí kusy na internátě Jeden z nás, Kurt, původem Němec z Vidnavy, se snažil mluvit správně česky. Bylo od něj chvályhodné, že si sám všemožně doplňoval znalost češtiny. Byl o něco starší než my a tak jsme mu říkali Tata. Jednou, když jsme si z něj trochu přehnaně tropili legraci, prohlásil správně česky: Nevěděl jsem, že jste taková děcka! My jsme se v bujaré náladě strašně chechtali. A z podobných situací se vyvinula naše podivuhodná řeč, tak zvaná kurtovština. Bylo to jakési komolení spisovné češtiny, které by neuměli etymologicky správně někam zařadit ani ti nejlepší jazykoví experti. Tou novou řečí jsme mluvili stále, kde se dalo. Ale někdy přecházela i do

58 našich projevů při vyučování. Tak vznikaly problémy. Skutečností je, že v té hatmatilce vznikala i literární díla, jako povídky a básně. V nové řeči byly Milanem Přívarou převyprávěny i zkazky vzniklé ve fantazii již známého Ottina. S námi na internátě bydlel též jeden spolustudent Jirka Weigl z Prahy. Byl to pražský Pepík, frajer, pásek, výstředník. Měl svérázné chování těžko odpovídající prototypu socialistického studenta. Chodil v klobouku a měl na krku zaholeného havla a na hlavě loknu. Jednou jsme hráli v internátním pokoji s jeho kloboukem kopanou. Jirka se vrátil z venku do pokoje, a když viděl klobouk obrácený naruby, tak si také kopnul. Rozzuřil se. Seznal totiž, že je to jeho hučka. Pamatuji si, že mi jednou říkal: Já ti vozbiju ty tvý cvigvy! Znamenalo to, že mi rozbije moje brýle. Měl malou jazykovou vadu. Se svým vystupováním měl stále nějaké problémy. Jednou, jak jsme se dozvěděli, byl v hodině hry na akordeon. Vyučující mu něco vysvětloval, řešil problém jeho hry v levé ruce. Jura ale pravou rukou ve forte zahrál známé: Do, re, mi, do, re, do! Myslím, že každý muzikant, byť slušný, zná slova tohoto třítónového motivu. Brzy pak bylo jeho studium na naší škole ukončeno. Na internátě jsme měli postaráno také o společenskou výchovu a společenský styk. V internátním sále byly pořádány taneční hodiny. Měly úspěch. Ale já jsem na nich byl pouze jednou. Na internátě jsem o ně a ani o styk s děvčaty nestál. Byl jsem takový morous a věnoval jsem se čistě dvěma předmětům ženského rodu. Flétně a viole. Byli jsme tenkrát vlastně kluci, měli jsme 15 až 20 let. Po celý den jsme byli ve škole. No a do večerky, která byla ve 22:00 jsme se museli vyřádit. Vzpomínám na dvojici akordeonistů, kteří měli postele vedle sebe. Jednou se chystali na internátní ples. Havel, to byl v té době módní pánský účes s delšími zastřiženými a zaholenými vlasy na krku. Eda Musil z Pozořic vyholoval krk svému kamarádovi Zámečníkovi z Vejprt. Žiletku holicího strojku mu nasadil vpravo na krk a zatáhnul. A ejhle, na jeho krku se objevila krvavá plocha velká asi 3 krát 3 centimetry. Všichni jsme se smíchy popadali za břicho. Eda vzal ručník a ránu jím vysál. Pak nasadil holítko na levou stranu krku a vše s žiletkou přesně zopakoval. Přiložil ručník a my jsme se v křeči váleli po podlaze. Pak Eda svému kolegovi krk zalepil a vydali se společně plesat. Student Zámečník se nemohl se svým krkem svobodně pohybovat. Tančil poněkud prkenně. Na intru jsme měli hodnou vychovatelku, svobodnou starší paní. Říkali jsme ji Tereza. Jednou večer stál Zamečník na posteli a Musil mu stáhnul trenýrky. Zámečník ho napomínal: Blbče, dej mi ty trenýrky nahoru! Jak byl nahatý, tak to stále opakoval a my jsme opět řvali smíchy. Námi vyprodukovaný kravál přivolal Terezu a ta vpadla do dveří naší cimry. Celá vyděšená utekla. Jeden kamarád si z domu vozil dobroty a nechtěl se s nikým dělit. Po zhasnutí když mlsal, bylo v pokoji šero. Nad jeho nočním stolkem na stropě byla trubka ústředního topení. Kluci přivázali jeho zásobárničku provazem a druhý konec přehodili přes trubku. Když se Milan ohnul ke stolku, kluci zatáhli za provaz a zásobárnička vyletěla nahoru. Byla to velká legrace. Byl konec školního roku a my jsme si připravili vše na zítřejší odjezd do svých domovů. Spali jsme v peřinách bez povlečení proto, že jsme je na

59 druhý den odváželi k vyprání domů. Kurt Michler, řečený Tata, měl postel vedle Jardy Bednáře. V noci Tata vykřiknul naříkavě a vyděšeně: Jardo, Jardičko, na mně vyrostlo peří! Vzbudilo nás to a někdo rozsvítil světlo. Jak jsme se chechtali, peří lítalo po celé nocležně. Kurt totiž nehtem palce roztrhnul sypkovinu peřiny. Jaroušek jako šití znalý starý skaut Tatovi pomohl velkou díru zašít. Udělal pár stehů, díru zamotal nití a pak znovu zapošil. Jak jsem vyhrál své první peníze v době studií Rodiče mi poskytli vše pro to, abych mohl cvičit hru na flétnu. Hrál jsem pořád. Po sobotním příjezdu domů jsem vždy celý zbytek víkendu procvičil na pondělní hodinu. Náš táta však nebýval doma. Stále někde vydělával peníze na moje studium. Jezdil hrát s amatéry po dědinách. Na tancovačky, svatby, dožínky, poutě a hody. A rád pak vykládal historky z muzikantského života. Jednou hráli někde na hodech a ve vesnici měli tenkrát i kolotoč. Jednomu mladému trombonistovi se velmi líbila kolotočářova dcerka. Jmenoval se Šašek. Ten po tancovačce obhlížel maringotku a vyšel otec principál. Odchytnul Šaška a ptal se jej: Co ty tady děláš, zmetku? A Šašek na to pravil: Chtěl bych se svést na kolotoči. Táta krasavice mu poručil: Nasedej! Muzikanta posadil, kolotoč roztočil a šel spát. Ten se pak pořádně vytočil, až z toho byl celý špatný. Muzikanti jej dlouho hledali a pak vzbudili pana kolotočáře. Ten ochotně elektrický kolotoč vypnul. Polomrtvého Šaška sundali a křísili. Měl šílené zažívací potíže. Vždyť ještě dlouho po svezení vyměšoval všemi svými otvory. Jindy hráli známí zlínští muzikanti za Kudlovem Na Pinduli. Jejich pozounista byl nenechavý. Rád něco zcizoval, aby ostatní muzikanti z toho mohli mít legraci. U Pohlídalů měli doma zajímavé vybavení domácnosti. Například celou sbírku kávových lžiček a na některých byly vyryty nápisy: Hotel Baťa, nebo Malotova cukrárna. Na Pinduli navštívil dřevárku. Když po hře odcházel ze sálu, číšník ho chytil za bílý podolek, který mu vyčuhoval vzadu pod černým sakem. Pan Pohlídal rozepnul sako, podíval se na své veliké břicho a pravil: Sakra, kdo to na mne naplantal?! Byl to bílý hospodský ubrus. V ruce měl pozoun a jeho pouzdro se mu tlakem těžkého předmětu otevřelo. Vypadnula z něj sekera nazývaná pantok. Nikdo z toho pak nedělal žádnou zvláštní záležitost a událost. Pan vrchní byl rád, že budou mít čím v neděli štípat dříví. V těch letech bývali vesničtí muzikanti nejen hráči v kapele, ale také baviči. Já jsem s nimi nehrával. Ale v době studií jsem také zažil různé muzikantské historky. Dodnes si pamatuji, jak jsem vydělal své první honoráře. Už ve třetím ročníku konzervatoře jsem hrál na půlnoční mši v Želechovicích. Je to první vesnice se stanicí vlaku ve směru na Vizovice. O Štědrém večeru vlak vůbec nejel. Tak jsme šli s koncertním mistrem zlínské filharmonie panem Večerkou ze zastávky U nemocnice až do Želechovic pěšky. Sníh křupal pod našimi polobotkami a pan Večerka mi vykládal o tom, jak na vojně také chodili pěšky. Bylo mi teprve 16 let. Pan farář si s námi připil pravou slivovicí. Další rok jsem hrál ve Fryštáku. A pak už ve Zlíně. Tam dirigoval

60 můj bývalý učitel houslí pan profesor Melichar. Na klarinet s námi hrál pan Ebner. Ten mi vykládal o tom, že byl zaměstnán v záhřebské opeře o vánocích v roce 1930, když tam spáchal sebevraždu známý český hudební skladatel a dirigent Oskar Nedbal. Ten v době štědrovánočního stresu vyskočil z okna záhřebské opery. Dále si dobře pamatuji, jak jsem se ve zlínském kostele vždy leknul, když vedle mě začala výt, tedy zpívat, sólistka paní lékárníková. Vždy jsem se těšil na to, až kněz zapěje biblické: a protože neměli místa v hospodě. To už pak byl za chvíli konec mše. Jednou jsme po nedělní jitřní mši odcházeli z kůru úzkou uličkou mezi zábradlím a varhanami. Pan kostelník dal každému hráči do ruky honorář, papírový sáček s drobnými vybranými od babiček do pytlíku v průběhu mší. Starý baťovský hornista, stávající člen Filharmonie pracujících, se na balíček podíval. Pak jej strčil do kapsy zimníku a pravil: Moje stará to sem za celý rok nanosí a já to pak za jedenkrát vyhraju zpátky. V průběhu čtvrtého ročníku nás několik dechařů jezdilo na výpomoc do Zborovic. Hrála se tam velmi pěkná opereta od brněnského skladatele, strýce našeho spolužáka, Miloše Machka. Jmenovala se Zbojník Ondráš. Zborovičtí měli velké obsazení orchestru, sboru, herců i baletu. Vše bylo amatérské, jen koncertní mistr byl profesionál. Učitel z hudební školy ze Zlína. Ten si při hře v lihovém opojení vymýšlel cikánské kadence s řetězovými trylky. Úžasné. Při generálce dirigent pan Jenerál pravil: Jsme výborní. I klarinetistu máme výborného. A já jsem se pak strašně lekl, když za mnou jeho štěbenec spustil své sólo. Bylo to strašlivé vytí. Hrál ještě na starý zimostrázový klarinet se sukem pro malíček. Bylo to příšerné. Reprízovali jsme hru ve všech zborovických okolních dědinách. Jedna krásná dívčina, baletka, tančila skvěle roli cigánky. Všichni herci se do ní zamilovali a pobláznili. Vzpomínám na to, jak jeden z nich, který byl opojen úspěchem i alkoholem, ze žárlivosti kvůli ní na sobě roztrhal bílou košili. Po nějakém čase, aby nás zborovičtí divadelní pořadatelé nemuseli všechny platit, přepsali part hoboje do klarinetu a fanfáry horen do saxofonů. Prý mají stejnou barvu tónu. Ale vysokou polohu flétny nemohli ničím nahradit, tak jsem ještě dlouho podnikal cesty do Zborovic sám. Vracel jsem se v noci do internátu bez klíčů, sklepem. Flétnu jsem hodil otevřeným okénkem do uskladněných internátních brambor a skočil za ní. Pak jsem šel asi tři sta metrů temnými chodbami internátu. Dnes bych se asi bál. Zlomená flétna Jednou jsem nevydělal, ale zle prodělal. Profesor Sláma mi sehnal z východního Německa flétnu značky Üebel. Když mi novou flétnu předával, říkal: Dávej na ni pozor, je to vzácná věc. A já jsem se v naší cvičebně, asi po čtrnácti dnech s flétnou v ruce, pošťuchoval s kamarádem. Nožkou flétny jsem zavadil o dveře cvičebny. Má kovová flétna se v nejslabším místě ohnula o 30 stupňů. Byla to hrůza. Všechny osy mechaniky lítaly ve vzduchu a já jsem chtěl flétnu narovnat o své koleno. Jarda Bednář mi ji vzal z ruky, zabalil do ručníku a šli jsme k vynikajícímu kroměřížskému nástrojáři panu Hájíčkovi

61 Měl jsem štěstí. Ten se v Německu při výrobě saxofonů naučil okraje komínků, které jsou pod klapkami flétny, vytahovat přímo z materiálu. To snad u nás nikdo neuměl. Naši nástrojáři komínky pouze navařovali. Pan Hájíček flétnu narovnal, znovu postříbřil a byla opravena. Hrála dobře, jen byla trochu křivá. V příští hodině si ji můj profesor prohlížel. Asi něco o úrazu flétny slyšel, ale nic nepoznal. Kroměřížský nástrojář, pan Hájíček, byl opravdový velký machr. Podle amerického vzoru vyráběl nátrubky pro celou republiku. Hra v souborech Ve škole mne nejvíc bavilo hraní v souborech. Hrál jsem v komorním i symfonickém orchestru a v cimbálovce na violu a v dechovém i estrádním orchestru na flétnu a piccolu. Také jsem hrával ve smyčcovém kvartetu na violu a měli jsme i flétnové duo. Pan ředitel říkával: Po Kantorovi nechtějte nic, jenom hrát. Prostě na funkce ve svazu mládeže jsem neměl chuť ani čas. Vždy jsem říkal, že chci být flétnistou symfonického či operního orchestru. Bohatá orchestrální praxe se mi pak v době, kdy jsem byl výkonným flétnistou, vyplatila. Ančinec, Jindra, Bednář, Machek, Tomeček, Kantor, Gargulák, Pulkert, Dárek, Kovařík, Kunovjánek, Šimčík, Kalců, Solař, Deutschar, Mikeska, Marek, Zapletal, Tkadlčík, Eger, prof. Jarolím, prof. Vlček, Fila, Mach, Kadlčík

62 Malý Válek Když jsem v Kroměříži studoval již koncem čtvrtého ročníku, dělal tam přijímací zkoušku bratr pozounisty Vladimíra Válka, dnešního slavného šéfdirigenta pražského rozhlasového orchestru. Zahrál dobře na klarinet a když mu profesor Sláma řekl: Kluku, ty budeš hrát na flétnu!, rozbrečel se. Vůbec ji asi neznal. Když v první lekci u profesora Slámy dostal novou školní flétnu, hned se mu z ní ozval tón. Večer si vzal flétnu s sebou pod polštář do postele. Když jsem dostal svoji první školní flétnu já, od svého prvního učitele majora Michalici, přišel jsem do internátu a zjistil jsem, že flétna zůstala na pultě v cukrárně. Byli jsme s Tondou Machem na zmrzlině. Spěchal jsem na kroměřížské náměstí a paní prodavačka měla flétnu pod pultem. Ochotně mi ji vydala. Klukovi Jurovi jsme říkali, podle příměru k jeho staršímu bráchovi Miroslavu Válkovi, malý Válek. Ten jednou hrál v malé klavírní cvičebně jazzoviny a bylo tam hodně konzervatoristů, kteří jej poslouchali. V tom přišla paní profesorka klavíru, zvaná Bílý tesák. Zeptala se jazzmanna: To fe fmí? On odpověděl bystře: To fe nefmí. Jak roztomilé, prošlo mu to. Když jsem odcházel ze školy, a Jura dokončoval první ročník, hrál už koncert od Demersehmanna v Des dur. Velmi rychle šel kupředu v látce. Po škole odešel do Brna na JAMU k profesorovi Slavíčkovi a za rok odešel za bratrem na AMU do Prahy, k profesoru Bokovi. V době, kdy Jura končil svá studia, byl u nás v Moravské filharmonii konkurs na místo flétnisty. Projížděl ze svého rodiště Kokor do Prahy a zastavil se za námi v Olomouci. Pozval jsem jej ke konkurzu už kvůli tomu, aby získal zkušenosti. Zkoušel jsem ho. Z listu jsem ho nemohl utopit. Šéfdirigent Moravské filharmonie pan Uzelac mu dal po svém způsobu part, který byl na pultě. Bylo to nesmírně těžké sólo ze Stravinského Hry v karty. Jura to střihl a ještě si sám stačil obracet. Kdyby k nám nastoupil, rád bych mu dělal zástupce a pískal mu tercky. Po absolutoriu AMU se stal členem Českého noneta a pak, až do prodlouženého odchodu do důchodu, byl vedoucím skupiny fléten v České filharmonii. Dodnes působí jako profesor na AMU. Žákyně, která absolvovala u mne LŠU v Olomouci, Andrea Pazderová, vystudovala konzervatoř v Kroměříži a pak AMU u flétnisty Válka. Po školách a nějakém jiném angažmá nastoupila na místo prvního flétnisty do České filharmonie. Jak symbolické. Asi v roce 1973, při kurzech pro zakládání Nové koncepce a při vypracovávání nových flétnových osnov, nám, čtyřem flétnistům pan Jan Olejník anonymně přehrál magnetofonový pásek s nahrávkou volné věty Händelovy sonáty čtyřmi flétnisty. Nevěděli jsme, o které hráče jde a určovali jsme, komu to zní nejlépe. (Pan Olejník byl podle mého mínění nejlepším z učitelů hry na dechové nástroje v Československu, na tehdejších LŠU.) Všichni jsme vybrali nám neznámého tajemného hráče s nejkrásnějším tónem. Velkým překvapením pro nás byla skutečnost, že jsme všichni vybrali našeho Jirku Válka. Snímky byly natočeny tehdejšími nejlepšími světovými flétnisty, Jeanem Pierrem Rampalem, Hakonem Edlenem, Nicholettem a Válkem

63 Není spravedlivé, že takovým kumštýřům, jakým je Jirka Válek se nedávají k 28. říjnu státní vyznamenání. Pan prezident by na ně neměl zapomínat. Zasloužili by si je nejméně tak, jako třeba tenisté. Ještě o VHŠ v Kroměříži Brzy po mém absolutoriu se naše nejnovější a nejmodernější hudební instituce stala pobočkou brněnské konzervatoře. Záhy byla osamostatněna a nazvána Konzervatoř v Kroměříži. Byla to první střední hudební škola v Československu, na které bylo studium ukončeno maturitní zkouškou. Až po několika letech byla zavedena maturita na tradičních konzervatořích v Praze, Brně a Bratislavě. A maturita se tak stala samozřejmostí i u ostatních nově vznikajících konzervatoří v jiných krajských městech. Dílo našeho ředitele Josefa Brabce bylo v každém směru průkopnické. Byla plně potvrzena Brabcova myšlenka, že muzikant i učitel hudby musí být v moderní současné době vybaven do života nejen hudebními, ale i všeobecnými znalostmi odpovídajícími maturitní zkoušce. Budoval konzervatoř podle jakéhosi sovětského vzoru. V té době to tak musel říkat. Ale nikdy v SSSR nebyl. Škola byla jeho vynálezem. Připravila nás dobře do muzikantského i učitelského života. Po stránce přípravy do praktického, řekněme civilního života, jsme byli připraveni hůře. Na internátě bylo o nás tak dobře pečováno, že jsme se až po škole museli naučit o sebe postarat. Shánět ubytování, stravu a ostatní životní nezbytnosti. Byli jsme jakoby zakřiknutější, neprůbojnější než konzervatoristi z velkých měst. Ale mnoho nás brzy zaujalo místa na AMU, JAMU, bratislavské AMU, v orchestrech i ve školách. Byli jsme ušlápnutější, ale zodpovědnější než mnozí bohémové z Brna a méně suverénní než byli někteří vejtahové z Prahy. Mnohdy jsme dobře obstáli pod heslem: S pražskou drzostí do toho! No, ale budu skromnější, když si uvědomím, že na venkov z Prahy odcházeli hráči druhé kategorie. O hledání Rudolfina V únoru l955 jsme byli s Josefem Tomečkem na předběžných přijímacích zkouškách na pražské Akademii múzických umění. Rudolfinum

64 jsme nemohli najít. Nebyla na něm cedule, tak jsme několikrát prošli po nábřeží okolo něj. Ale po delším přecházení jsme jej našli. Pak jsem přišel do sálu, kde byla usazena v rohu velké místnosti komise profesorů hry na dechové nástroje. Pro nás to byli bohové. Dobře jsme znali jména prvních hráčů z České filharmonie. Často jsme poslouchávali jejich nahrávky na deskách Supraphonu. Vstoupil jsem do velké místnosti, pozdravil jsem a nikdo si mne ani nepovšimnul. Ani se po mně neohlédli. Jako bych pozdravil jenom kabáty u dveří. Ve třídě bylo velmi slušně nakouřeno. Profesoři se ztráceli v mlze, jako by byli v dáli. Povšimli si mne teprve, když jsem začal hrát. Z nervozity, způsobené jejich chováním, jsem zahrál druhou větu Blodkova koncertu rychle. Byl jsem velmi nervózní. Ale asi jsem nezahrál nejhůře. Profesor Bok pak napsal mému profesorovi Slámovi, že jsem zahrál druhou větu Blodkova koncertu v příliš rychlém tempu a setřel jsem tak její půvab. V kroměřížském albu mám vlepen dopis, na kterém je psáno, že jsem předběžnou zkoušku na pražskou Akademii udělal a že budu pozván k přijímacím zkouškám. Když jsem po absolutoriu ležel v nemocnici, čekal jsem pozvání na zkoušku. Nepřišlo. Je to neuvěřitelné. Určitě mě zapomněly pozvat ke zkoušce úřednice ze studijního oddělení pražské akademie. V době zkoušek jsem byl nemocen, tak bych tehdy stejně do Prahy nejel. Po léčení a prázdninách jsem nastoupil na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna

65 Na ostny Na naší konzervatoři jsme měli velmi přísný studijně kontrolní způsob výchovy. Byl to režim velice vhodný pro ty, kterým se nechtělo cvičit. Byli jsme po dvou ve cvičebnách, v malých místnostech, jaké byly již v prvních letech existence školy zřízeny z půdy našeho kláštera. Na zaskleném okénku dveří každé cvičebny byl vylepen rozvrh stanovující každou hodinu cvičení daného jednotlivce. Na schodišti pak byla nástěnka s nápisem Na ostny, s obrázkem z tehdejšího humoristického časopisu Dikobrazu. Na ni zapisovali střídající se učitelé nepřítomné. Bylo to jistě velmi správné a vhodné pro lenochy Ale pro nás skoroabsolventy se to stalo značně ponižujícím a stresujícím. Vzájemně jsme se informovali o tom, který z učitelů právě obchází cvičebny a tak jsme se včas dozvěděli o právě probíhající kontrole. Přestali jsme vrzat a schovali se za roh. Kontrolující učitel nás neviděl, neslyšel a pak splnil svoji povinnost. Zapsal nás Na ostny. Říkávám, že ve všech oborech lidské činnosti se dá závodit, soutěžit. A pochopitelně, já, který jsem byl až abnormálně pilný a poctivě jsem cvičil, jsem tentokrát v soutěži o nejvíce zápisů na ostnech vítězil. Ale nakonec jsem se s žaludečními křečemi neustále válel na internátě, čekaje na každotýdenní zkoušku orchestru. Dostal jsem žaludeční vředy. Na ostny už mne nikdo nezapisoval a v ostnové soutěži zvítězil o rok mladší houslista z Chebu, Josef Jindra. Můj absolventský koncert V dubnu jsem dostal hrozné bolesti žaludku a zatím jsem stále ležel na internátě na loži a čekal, kdy to přestane. Četná moje lékařská vyšetření dopadla bezvýsledně. Školní orchestr nacvičoval doprovod mé absolventské skladby. Byl jsem vybrán k tomu, aby mne spolu s klavíristou Janem Hřivnáčem a Jaroslavem Bednářem doprovodil při absolutoriu. Byla mi prominuta veškerá činnost. Nechodil jsem do flétny ani violy a klavíru, ani do žádného hromadného vyučování. Ani hru na flétnu jsem necvičil. Pouze jsem si po šest týdnů v bolestech v duchu přezpívával svého Filse. Jednou za týden jsem absolvoval orchestrální zkoušku a připravoval se tak na své vystoupení. Na absolventském koncertě jsem pak v kroměřížském Nadsklepí, s doprovodem školního orchestru s úspěchem zahrál Koncert D dur od Antonína Filse, s kadencemi od profesora pražské akademie, pana Josefa Boka. Tento krásný koncert by tehdy nedávno objeven někde v zámeckém archivu a vydán v Supraphonu Dr. Hynkem Kašlíkem. Výborný gramofonový snímek byl natočen panem profesorem Slavíčkem. Notový doprovodný materiál jsme měli vypůjčený z archívu pražského rozhlasového orchestru. Při vlastním výkonu jsem měl velké bolesti. Ty se mi podařilo překonat díky přítomnosti mé malé sestry Jitky. Seděla s mámou ve třetí řadě. Při první větě na mně vyplazovala jazyk a to mne odreagovalo. Koncert jsem zahrál a po klanění jsem zašel za kulisy. Tam jsem se zřítil. Zavolali sanitku a odvezli mne rovnou do zlínské nemocnice

66 Moje maturita V den maturity mi v nemocnici dali injekci a utišující čípky proti bolestem. Táta mne přivezl k maturitní zkoušce. Všichni kolegové z naší třídy už měli za sebou zkoušky ze hry na své nástroje. Pak se celý týden v internátní kapli připravovali na maturitu z hudebních dějin a z češtiny. Jen já jsem se už čtyři týdny povaloval na nemocničním loži. Zkouška nastala. Z hudebních dějin jsem toho asi poměrně mnoho věděl, tak proběhla hladce. Ale z češtiny? No hrůza. Scházely mi hodiny studia gramatiky v kapli. Paní učitelka z češtiny na mne neustále dorážela otázkami a já jsem jí zuřivě říkal, že mám bolesti a že mne to nebaví. Naše třídní, Marie Matyášová do mne kopala pod stolem, abych neblbnul. Gramatika dopadla katastrofálně, neboť já jsem ji opravdu skoro neznal. Pak přišla na řadu literatura. Již dříve každý z nás odevzdal seznam své četby za uplynulé pololetí. Soudružka učitelka, námi často jmenovaná jako blbá paní, na mne doléhala svými všetečnými dotazy na hlavní postavu z budovatelského románu Václava Řezáče Bitva. My jsme se sice v lekcích češtiny z děje románu něco dozvěděli, ale bylo toho málo. Zkoušející ze mne nemohla potřebné znalostí vyrazit, tak se mne vyptávala, zda jsem román opravdu četl. Říkal jsem jí: Když to máte v tom seznamu četby, tak určitě. Nakonec ze mne chtěla vymámit alespoň nějakou znalost z konce románu. Hlavní postavou byl zemědělec, komunista Bagár. Ptala se tedy: Jak to s tím Bagárem nakonec dopadlo? Nevěděl jsem. Vzadu v rohu třídy seděl kamarád Jarda Kohout. Ten na mne udělal posunek, gesto hřbetem ruky pod krkem, jako že se podřezal. A já jsem prohlásil: Oběsil

67 se. Asi to nebylo pravda, dodnes jsem si tuto důležitou znalost nedoplnil. Paní učitelka napsala do maturitního protokolu čtyřku. Mohl jsem být rád, že mne nechala prolézt. Přitom jsem míval z češtiny dvojku nebo jedničku. V závěru zkoušky obrátila list seznamů četby. Zjistilo se, že mne vyzkoušela podle předešlého seznamu četby kolegy Honzy Hřivnáče. Po zkoušce z češtiny následovala ještě maturitní zkouška z hlavního oboru, flétny. Všichni z našeho ročníku už měli tuto zkoušku vykonánu a tak kvůli mé maličkosti byla svolána dechařská maturitní komise. Podotýkám, že jsem pro nemoc už asi dva měsíce vůbec nehrál. Předepsané etudy jsem jistě zahrál velmi nevalně. Bez cvičení to přece nemůže jít. Po zkoušce, až při předávání maturitního vysvědčení paní učitelkou Zehnalovou ve Zlínské nemocnici, jsem se dozvěděl, jak to po zkoušce bylo. Komise se usnesla, že můj výkon odpovídal známce tři, dobře. Ale že mi vzhledem k mým dobrým výkonům ve školním orchestru a na absolventském koncertě dá dvojku. Chvalitebnou, neboli pochvalu. Profesor Sláma však vzal do ruky tlustou červenou tužku a do protokolu napsal velkou jedničku. Pak bez řeči odešel. Hodnocení výsledků našeho studia na konzervatoři Nechci zde podrobně rozebírat úspěch svých kamarádek a kamarádů z naší konzervatorní třídy. Ale nevím, proč bych ve svých letech nemohl uvést alespoň několik vzpomínek. Náš ročník byl během celého studia dobrá parta. Bylo nás jen deset. Byli jsme pilní. Ale přesto se dnes divím, kam až jsme to všichni dotáhli. Jak jsme se v životě dobře uplatnili. Tři z nás byli řediteli hudebních škol. Jarda Kohout v Holýšově, Zdeněk Dobiáš v Rožnově a Mirka Šufeislová v Hranicích n. Mor. Dále jsme byli hráči ve filharmoniích i v komorních souborech a špičkovými učiteli na hudebních školách. Ty naše úspěchy nebyly náhodné. Brabcův školní systém měl asi něco do sebe. Ve škole jsme dřeli a tak jsme se i něco naučili. Moje žaludeční potíže, flétna a lázně O prázdninách v roce 1955 jsem se velmi neúspěšně léčil. Prošel jsem mnoha rentgeny a vyšetřeními v několika nemocnicích v republice, ale nikde na mně nic nenašli. Vždy napsali: Pacient velmi dobře živený, vypadá zdravě. Někde o mně říkali, že jsem simulant, který nechce jít na vojnu. Ale přesto mě zlínský internista, který mne léčil oblbujícími tabletkami k uklidnění a mléčnou kapačkou, poslal na léčení do Karlových Varů. Poprvé jsem nastoupil do lázní. Stále jsem měl velké bolesti. Při pití zázračné léčivé vody na kolonádě

68 jsem potkal pana profesora Slámu. Ten mi sdělil: Lubošu, když tě do té Prahy nepozvali, tak jsem tě přihlásil ke Slavíčkovi na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna. I při bolestech jsem tedy musel začít cvičit. Bydlel jsem v nejvyšším patře karlovarského velkého sanatoria Thomayer. Cvičil jsem poprvé po mnoha měsících etudy a v tom mi přišla na pokoj říct sestra, že dělám hluk a mám jít hrát do lesa. Bylo horko, oblekl jsem kraťasy, vzal jsem flétnu, noty a šel. Venku v okolí lázní bylo všude hodně lidí, pacientů na procházkách. Někde u stezky pod Jelením skokem jsem usednul na pařez, o něco jsem opřel noty a hrál. Připadal jsem si v přírodě jako faun. Ale lidé se po mně dívali tak nějak divně. Ne, že by mne opravdu podezřívali z čertovství jako fauna, ale smáli se mi. Tak jsem poznal, že mi sestra špatně poradila. V lese plném lidí se hra na flétnu nacvičovat nedá. Tak jsem se při večerním pití vody na kolonádě obrátil na flétnistu lázeňského orchestru. Jmenoval se pan Strašák a byl z Kroměříže. Když jsem vyslovil svoji prosbu, jestli by mi neumožnili cvičení v orchestrální ladírně, zeptal se mne, jestli mám s sebou piccolu. A tak se stalo, že jsem ihned druhý den ráno hrál na kolonádě. Druhý flétnista, pan Zebisch, si vzal na čtrnáct dnů dovolenou a jel na ryby. Léčení nebylo vůbec úspěšné, bolesti jsem měl stále větší a větší. Seznal jsem, že léčení žaludku uklidňováním nervů a pitím karlovarské minerálky se u mne vůbec neosvědčuje. K mému lázeňskému léčebnému režimu tak byl přidán ještě režim pracovní. Ten byl pitoreskní, až veselý. V 7.00 jsem hrál na kolonádě. To už jsem měl vypitu svoji předepsanou dávku teplé minerálky. Pak jsem spěchal do penzionu na snídani. Od 9.00 do byla denně zkouška na symfonický koncert. Ve jsem pětikačkou podplatil lázeňského, aby mě rychle strčil do vany s léčivou vodou. Ve už byl dietní oběd v penzionu. Po obědě jsem v ladírně orchestru cvičil party na odpolední kolonádu a etudy ke zkouškám na JAMU. Od do byl kolonádní koncert a v večeře. V lázeňských penzionech bývaly různé pěkné večerní programy s muzikou. O nich mne informovali členové orchestru a já jsem při jejich návštěvách slyšel například lázeňský dechový kvintet, klavírní trio, sólovou hru pana Strašáka a jiné produkce. To vše jsem zvládal i při značných bolestech. Pobyt v lázních jsem si nechal o týden prodloužit. Pak byl můj lázeňský pobyt ukončen vysvědčením: Stav pacienta zlepšen. Odbelhal jsem se v předklonu s velkým bolením žaludku. A pak jsem ještě asi čtrnáct dnů bydlel u Makuderů, maminčiných známých a hrál v lázeňském orchestru. Koncem září jsem se vrátil domů, udělal zkoušku na JAMU a v říjnu 1960 jsem nastoupil do školy do Brna. Nástup na JAMU a moje válčení Proběhl zápis, vysokoškolská přísaha a ubytovali mne na kolejích. Školu jsem měl každý den kromě pondělí, kdy jsme chodili na vojnu. V každém týdnu jsme měli čtyři hodiny marxismu, dvě hodiny ruštiny, hudební dějiny a povinný klavír. Podle indexu jsem měl mít ještě

69 interpretační seminář a dvě lekce hry na flétnu. Ale ty mi v začátku studia na šest týdnů odpadly. Můj profesor Oldřich Slavíček byl na koncertním zájezdu v Polsku. Při dojíždění do Brna na akademii se mnou v autobuse jezdíval kontrabasista ze zlínské filharmonie. Psával též scénickou hudbu pro Divadlo pracujících a proto studoval kompozici. Byl starší než my a proto se nikdy neučil rusky. Měli jsme pěkně vypracovaná ruská skripta s odbornou všeobecně kulturní terminologií. Jednou jsme psali diktát a vyučující se podíval přes rameno páně Ostrčila na jeho papír. Zjistil, že píše vše naší latinkou. Učinil výtku budoucímu hudebnímu skladateli a ten se ohradil: A to se tu abzuku mám fakt naučit? Ale štěstí, že náš pedagog byl člověk více než nerozumný. Ostrčilovo písmo toleroval. V padesátých letech prodělávali všichni studenti na všech našich vysokých školách v době svých studií povinnou vojenskou prezenční službu. Prostě jedenkrát týdně měli vojnu a o prázdninách dlouhodobé vojenské cvičení. Za to jim pak byl po studiích rok vojny odpuštěn. Narukovali jen na jeden rok. Na každé vysoké škole byla tehdy zřízena Vojenská katedra. Ta byla na brněnské akademii vybavena celým poschodím velkého domu se dvěma učebnami, skladem provrtaných, tedy znehodnocených, zbraní a jiným materiálem. Také tam bylo vojenské oblečení, nákladní auto, šofér, paní tajemnice, páni, či vlastně soudruzi major a plukovník. V našem ročníku nás bylo deset, z toho jen čtyři chlapi před vojnou. Paradoxní bylo, když jsme se ve čtyřech vojácích učili pochodovat v šestistupu. Nejhorší snad byla první hodina vojny. Seděli jsme v lavicích a pan major nám vykládal o bojových a chemických zbraních. Dodnes si pamatuji názvy plynů. Chlormravenčan trychlormetylnatý, fosgen, difosgen a jiné látky způsobující udušení, rozpad tkání a jiné hrůzy. Ještě týden jsme se nemohli vzpamatovat z tohoto úvodního šoku. Chodili jsme ve vojenských zelených starých mundůrech. K nim jsme nosili zásadně strakaté košile a v zimě vícebarevné šály. Měli jsme zelené vojenské kabátce a vojenské lodičky. Na těch jsme měli malý odznak s reliéfem meče a s iniciálami VŠ. Ty znamenaly vysoká škola, ale my jsme o nich říkali, že je to označení voják Švejk. Někdy výcvik probíhal tím způsobem, že jsme my čtyři študáci s flintami, bodly a papírovou figurínou nepřítele, jeli tramvají do polí za město Brno. Tam nám náš pan plukovník rozdal cigarety. Poloodborně s námi pohovořil o hudbě. Pak jeden z nás zabodl figurínu do protějšího asi 40 metrů vzdáleného svahu. Nasadili jsme bajonety a s napřaženými puškami za řevu urrrááá jsme se řítili do svahu k papírovému nepříteli. Tomu jsme zasadili bodlem ránu, pokud možno do papírového srdce. Pak jsme vítězně odjeli tramvají domů. Jindy, jak si již téměř padesát pět let pamatuji, jsme v mraze asi desetkrát uhodili polní lopatkou do zamrzlého drnu a tak jsme znázornili provedení výstavby okopu ležícího střelce. Více si z vojny nepamatuji. Na akademii jsem vydržel plánovitě jen do vánoc. Po nich jsem nastoupil znovu do zlínské nemocnice. Ale z doby na akademii si ještě dobře pamatuji, jak jsme při jiné, tenkrát nevojenské, ale školní akci zachránili národní hospodářství, naše socialistické družstevní zemědělství a tím vlastně i celosvětový mír

70 Záchrana národního hospodářství Dovedu si představit, jakou radost asi měl pan rektor JAMU Kudláček, když mu přišel shora přípis o povinné zemědělské brigádě. Poslal nás študenty, muzikanty s fajnovými a drahocennými ručičkami, na řepnou brigádu. Naše ruce měly malou cenu, i když za naše studie platil stát statisíce. S poškozenýma rukama bychom byli úplně ztraceni, zbyteční, bezcenní Náklaďákem nás zavezli přímo na zasněžené slavkovské Napoleonovo bojiště. Na něm ležely zmrzlé bulvy řepy i s natí. Každý z nás dostal velký koš, ostrý srp a hrubé rukavice. Pak jsme levou rukou uchopili zmrzlou řepu za chrást, pravou rukou, která vězela v klouzavé rukavici jsme odťali bulvu srpem těsně u palce levé ruky. Pak jsme ji hodili na korbu náklaďáku. Až jsme tak naplnili několik aut, tak jsme odešli do vsi. Zašli jsme si na čaj s rumem. Nebylo hezké počasí, sněžilo a byla mlha. Tak se asi nedalo na poli pracovat. Hospoda byla plná popíjejících a hlučných družstevních socialistických rolníků. Tak jsme zachránili socialistické zemědělství a státní hospodářství. Měl jsem plánováno, že při žaludečních křečích na škole vydržím nejméně do vánoc a to se mi podařilo. Na svátky jsem odejel domů, do Zlína. Po vánocích jsem podruhé nastoupil na léčení do gottwaldovské, někdejší i dnešní Baťovy nemocnice. Podruhé ve špitále Šestého ledna 1956 měl narozeniny můj táta a přijeli ho navštívit všichni jeho bratři s manželkami z Ostravy. Přišli za mnou do nemocnice a obstoupili mou postel. Já jsem si myslel, že se se mnou přišli naposledy rozloučit. Podobný pocit jsem míval při vizitách, kdy mou postel obklopili lékaři i sestry a zachmuřeně se domlouvali v nesrozumitelném jazyce. Latinsky. Bylo to se mnou velmi špatné. Byl jsem léčen klidem. Ale přitom mě všichni spíše deprimovali a nervovali. Znova mě léčil stejný docent, jen pitím teplého mléka a klidem. Nic jiného jsem nejedl, nemohl jsem. Ve dne v noci jsem musel mít každé tři hodiny šálek teplého mléka, jinak mé bolesti byly nesnesitelné. A náš docent se rozhodnul léčit mne tak zvanou mléčnou kapačkou. Prý to, spolu s tabletami beladony a hystepsu, uklidňovalo moje nervy. Trpěl jsem. Ráno mi dali spolknout tlustý gumový šlaušek. Celý den do mne kapali bílou tekutinu - mléko. Bylo to strašně protivné. A večer mi hadici z útrob zase vytáhli. Trvalo to dlouhých pět dnů. Před tou celou kůrou jsem musel vypít celého půllitru sádry jako přípravu na rentgen. Při tom mléku jsem neměl do těla téměř žádný příjem stravy a tak nemohlo být ani žádné vydání. Sádra ve mně ztvrdla na beton. Nemohl jsem se vyprázdnit. Při ranním dotazu sestry na stolici jsem vždy říkal, že nebyla. Udělala mínusový záznam. S tím si lékaři, pokud si jej vůbec všimli, moc starostí nedělali. Vždy před svým odchodem domů mi předepsali nějaký ten klystýr, ricinový olej, nebo podobná projímadla. Na výsledek se mne nikdo neptal. Šlo to tak stále dokola a já jsem začínal celý sinat. Můj obličej dostával takovou šedivou

71 barvu. Asi desátý den přišel na vizitu lékař z jiného oddělení. Když se mne zeptal jak se mám, sdělil jsem mu, že dobře, až na to, že jsem jedenáct dnů nebyl na straně. Vyděsil se a vydal příkaz: Vyprázdnit za každou cenu! Dostal jsem nálev z rozředěné volské žluče - žlučovou kapačku. To byla poslední možná metoda záchrany. Po ní už měla přijít jen operace střev, která prý málokdy dobře dopadne. Za strašných potíží jsem ze sebe kusy sádry vysypal. Řval jsem jako tur: Nenechejte mne zahynout takovou škaredou smrtí. Raději mne zastřelte ranou do týla! Pro tentokrát mi bylo pomoženo. Nevyléčeného mne z nemocnice poslali domů s tím, že brzy půjdu na doléčení do lázní. Podruhé do Karlových Varů. Samozřejmě, ve Varech neměli flétnistu, tak mne opět zaměstnali a já jsem vše dělal jako při prvém pobytu. Prodělal jsem opět léčení a propustili mne s obvyklým lékařským vysvědčením: Pacient velmi dobře živený, vypadá zdravě. Po léčení v lázních zdravotní stav zlepšen. Mé bolesti se stále stupňovaly. Podruhé jsem se vrátil z lázní domů. Pamatuji si na březnové šílené mrazy roku Doma jsem ležel s křečemi, máma mi dávala teploučké mléčko a já jsem čekal, až rozmrznou květy namalované mrazem na oknech. Bylo mi trapně, jako nějakému příživníkovi. Do školy jsem nechodil a zaměstnání jsem neměl také žádné. Byla to beznadějná a bezvýchodná situace. Přerušil jsem studium v Brně s tím, že se nechám zaměstnat. Uvažoval jsem tak: Když už nemůžu nic dělat, tak něco vydržím a budu brát alespoň nemocenskou. Nebudu tak nikomu na obtíž. I před rodiči jsem se styděl. Ti byli na mě stále hodní. Z jara toho roku se v tehdejším Gottwaldově konala velká konference o výchovných koncertech. Dozvěděl jsem se o tom, že je přítomen pan šéfdirigent Gotthard z Karlovarského symfonického orchestru. Šel jsem za ním se žádostí, abych mohl nastoupit u něj v orchestru jako druhý flétnista. Můj značně nesmyslný plán byl, že v lázních budu pít nezřízené množství minerálky, až to můj žaludek uzdraví. Do školy na JAMU jsem napsal, že přerušuji studium ze zdravotních důvodů. Brzy jsem nastoupil na pobočku Karlovarského symfonického orchestru do Mariánských Lázní jako první flétnista. Bylo to v květnu roku Tak jsem přestal být studentem a žil jsem životem muzikanta. Setkání naší třídy po 50 letech (zleva Bednář, Burdová, Dobiáš, Groulíková, Kantor, Kohout, Doležal, Mencl)

72 I V. MUZIKANTEM Ještě o Karlových Varech V letech po válce bylo muzikantů málo. Když jsem vypomáhal v Karlových Varech, tak tam byl vykradený symfoňák. Asi třetinu muzikantů, kteří tam po odsunu Němců zbyli, přeložili na svoji pobočku do Mariánských Lázní. Ty dva orchestry měly společné ředitelství v Karlových Varech. Ve Varech se jeden pozounista oběsil a druhý zastřelil. Trubače neměli žádného. Poznal jsem tam hobojisty, bývalé členy Moravské filharmonie, pana Cekova a Frolíka. Pamatuji, jak se vykládalo, že do Varů přijel sovětský skladatel Aram Chačaturjan. Předváděl členům orchestru, jak se hraje na arménské i naše bicí nástroje. Divil se, jak v takových světových lázních, jako jsou Karlovy Vary, může být orchestr v tak personálně ubohém stavu. Teprve po jeho kritice v novinách zasáhlo konečně ministerstvo a stav se měnil k lepšímu. V Karlových Varech bylo v době mého pobytu v letech 1955 až 1956 mnoho Rusů. Byli tam na léčení, bydleli v odlehlém hotelu Imperial. Ale imperialisti se jim tehdy říkat nesmělo přes to, že jimi byli. Chodili všichni v širokých modrých kvalitních šatech. Měli velice široké nohavice, což nám připadalo velmi směšné. Na kolonádu za pitnou léčbou je vozili autobusem. Vždycky až po 13. hodině. To už všichni Češi byli na obědě. Prostě, byl to takový systém zavedený proto, aby se Češi a Rusi nemohli potkávat. Jednou jsem byl na ulici a oslovil mne mladý Rus. Ptal se mne na to, kde je obchodní dům a rozhlížel se okolo sebe, zda ho někdo nepozoruje. Jako spiklenec. Bylo to tehdy u nás opravdu československo-sovětské přátelství? Hra v Karlovarském a později v Mariánskolázeňském orchestru byla pro mne vynikající praxí. Byly to hlavně dva kolonádní koncerty denně, většinou s repertoárem: operní předehra, nějaká velká směs z vídeňských či jiných operet či oper, valčík a pochod. A k tomu každý týden symfonický koncert. Prostě denně přehraná hromada notového materiálu. O lázeňské sezoně 1956 v Mariánských Lázních Vzpomínám, jak jsem do západních Čech jezdíval ze Zlína nočním vlakem, který měl lůžkové vozy. V kupé byla tři lůžka nad sebou. Spali tam pospolu cizí lidé. Představte si muzikanta, kterému by někdo ukradnul nástroj jeho obživy. To by byla pro něj úplná katastrofa. Proto jsem měl flétnu v pouzdře pod pyžamem uvázanou řemínkem k holeni. V květnu, na začátku lázeňské sezony, jsem nastoupil jako první flétnista s platem 1350,- Kč do Mariánských Lázní. Peníze postačovaly jen na byt, trochu jídla a cestovné. Druhou flétnu se mnou hrál absolvent pražské konzervatoře Olda Béza. Dostal jsem ubytování na hlavní třídě Mariánek v penzionu Chopin. Ve vedlejší místnosti bydlel cellista. Hrál skvěle, ale jen když byl střízlivý. Jeho majetkem bylo violoncello a smyčec v jednom koutě místnosti. Dále

73 hospodský věšák s bílou košilí a frakem v koutě druhém. A ve třetím byl slamník s dekou. Vykládalo se o něm, že kdysi byl nejlepším žákem na pražské konzervatoři. Patřil tam do violoncellové třídy profesora Sádla. V ročníku s ním byli Saša Večtomov a Josef Chuchro. Ti dva byli prý proti Zdeňkovi téměř břídilové. Ale pak jeli do Mexika na violoncellovou soutěž a oba získali první místo. Jednou Zdeněk na večerním koncertě zahrál krásně s orchestrem sólově Dvořákův koncert. Hned po koncertě prodal za dvě piva noty koncertu a ráno při kolonádě příšerně falešně zahrál čtyřtaktové sólo ve valčíku Na krásném modrém Dunaji. Jednou jsem s ním jel na výpomoc do činohry Karlovarského divadla. Nastoupili jsme do vlaku a on mne před první stanicí požádal, abych mu půjčil pětku. Nevěděl jsem co to je. Vysvětlil mi, že za Rakouska měla zlatka hodnotu dvou korun. Tak jsem si spočítal, že je to deset korun. Půjčil jsem mu je. On nechal pozdravovat divadelní muzikanty s tím, že se mu nechce do Varů jet. Vystoupil a šel asi na pivo. Deset kaček už jsem samozřejmě nikdy neviděl. Po létech v Olomouci jsem se dozvěděl, že Zdeněk dělal konkurz do Zlína. Když zahrál, tak tam byli rádi, že budou mít vynikajícího cellistu koncertmajstra. Ale když se dozvěděli, o koho jde, složili se mu na cestu do Prahy. Přijel jen do Olomouce a v krčmě u Medvěda dal na zem klobouk a vyhrával. Hrál skvěle dvojhlasně písničky a ještě k tomu sám i basoval. Vím, že když ho potom z Mariánek vyhodili, tak hrál v prešovském divadle. Po letech jsem jej viděl u hudební školy v Jeseníku. Šel někam hrát asi s pěti žákyněmi, cellistkami, komorní hru asi na nějakou kulturní brigádu. Učil také na lesní roh. Po telefonu se svého pražského bratra vyptával na hornové hmaty. Pak jsem se dozvěděl, že se upil. Časem jsem si opatřil levnější ubytování poblíž Mariánských Lázní. Opatřil mi je můj bývalý profesor hry na flétnu v Kroměříži major Michalica. Byl v Mariánkách kapelníkem vojenské hudby. Nastěhoval jsem se do soukromí, ke dvěma vojenským muzikantům. Uvedu několik zábavných historek o muzikantech v západních Čechách, kteří měli vztah k Olomouci. O hobojistech Když jsem byl později už v Olomouci, tak klarinetista Franta Osvald vykládal o tom, jak Moravská filharmonie hrála v r či 1947 v Luhačovicích. Při kolonádním koncertě se stalo, že hobojista před svým sólem v Nedokončené Schubertově symfonii povstal a procházel kolem dirigentského stupínku. Dirigent mávající taktovkou se ho zeptal: Pane Frolík, kam jdete, co utíkáte? A ten pravil: Já si to jdu poslechnout, jak mi to bude znít! Jindy zase lidé viděli hobojistu Mrhálka, jak sedí na schodech před kostelem na Svatém Kopečku a hraje na hoboj svaté písničky. Vedle sebe měl klobouk a papír s nápisem: Jsem hudebník Moravské filharmonie a nemohu se za tohoto režimu uživit. O jednom z nich Franta vykládal také, jak měl na očích sluneční brýle, bez jednoho skla. A pak jsem ho už poznal v Karlových Varech. Tam jsme hráli s dirigentem Václavem Neumannem. Dirigent zastavil a ptá se: Pane Frolík, co to tam hrajete? Ten odvětil: Já to

74 hraju flažoletem, aby to mělo větší dramatický účinek. V karlovarském symfoňáku se o Vencovi Frolíkovi říkalo, že v šedých, jen pod kolena dlouhých kalhotách, stál jednou v jezírku u kolonády a pacientům zpíval: Ubohá Rusalko bledá! Brzy pak svoji uměleckou kariéru ukončil. Nějakou dobu ještě chodil o výplatních dnech do kanceláře orchestru. V Karlových Varech jsem hrál také s bulharským hobojistou panem Cekovem, který tam přišel z Olomouce. Ten prý říkal o profesorovi Stupkovi, že je prdaky dede. Zkoušeli jsme Haydnovu symfonii a přišlo známé téma. Pan Cekov je hrál jedenkrát rychleji, vlastně v diminuci, a všichni se mu srdečně zasmáli. V Olomouci jsem asi osm let hrál s vynikajícím hobojistou Víťou Winklerem. Mnoho jsem se od něj naučil. Vždyť jsem s ním hrával unisonová sóla v Dvořákových a Beethovenových symfoniích. Měl za sebou Stupkovu školu. Slyšel jsem o tom, jak na Víťu pan profesor při zkoušce, v době jeho začátků a po jím zkaženém sóle zařval: Prase! A v zápětí, když dál hrál dobře, tak na něj slavný dirigent omluvně vzkřiknul: Prasátko! Na Pražském jaru byla mezinárodní soutěž hobojistů a fagotistů. Naši dva hobojisté odejeli soutěžit. Doma u hobojového pultu vypomohl pan Hebda z pražského rozhlasu. Víťa, vědom si svých kvalit, myslel, že až v Praze zahraje, tak ho budou angažovat do České filharmonie. Jarda Janků měl čerstvě vybudovaný repertoár ze studia na brněnské akademii a hrálo mu to skvěle. Před odjezdem říkal: Kluci, zítra po prvním kole se vrátím. Dopadlo to však jinak. Víťa zahrál za plentou falešně a ze soutěže vypadl. Inu nervy, neboť hrával opravdu krásně. Jarda se vrátil z mezinárodního klání s druhým místem. Vítězslav Winkler se později stal docentem na JAMU. Jarda Janků byl vynikající hobojista, ale měl velkou lásku k pivu. Jednou jsem byl u něj v ubytovně, kde bydlel. Měl ode mne vypůjčený budík. Ten ho rušil ze spaní, tak s ním praštil o zeď. V Přerově jsme hráli Slovanské tance. Opivněnému Jardovi se sukovaly prsty a já jsem se ho snažil flétnou přehlušit. Nešlo to. Dirigent Nohejl na něj pokřikoval: Nech toho! A rukama na něj mával odmítavým gestem. A Jarda jeho křik opětoval: Běž do pr.! Byla z toho schůze ROH a Jarda se pak musel písemně omluvit v novinách přerovskému publiku. Pak jel na protialkoholní léčení. Vrátil se a jeli jsme do Pardubic. Tam jsme zahájili Straussovým Donem Juanem a nestřízlivý Jarda dostal od pana šéfa Nohejla mezi klaněním definitivní výpověď. Další program pak hrála z listu Liba Ježková. Po odchodu z filharmonie Jarda vyučoval na LŠU v Otrokovicích. Ale nakonec dopadl špatně

75 O fagotistech Říkalo se, že plátkové nástroje, hlavně fagoty, rozechvívají mozek a že to má neblahé následky. Ale vím o tom, že na psychiatrických klinikách bývají nejčastěji flétnisté. Jako příklad mohu uvést alespoň Viléma Blodka. Pan Seidl byl druhý fagotista. Když měl nastoupit Jarda Kašpárek, zasednul k prvnímu fagotu. Neváhal se podepsat do partů a dát tam razítko tureckého sultána se svojí adresou: Jiří Seidl, Praha, Na Rokytce l4. Vzápětí jsme byli upozorněni, že nesmíme do rozhlasových not nic psát. Pan Seidl se učil arabsky a proto, že údajně nesnášel autobus, jezdil na štace, kde jsme hráli, vlakem. Příslušník Sboru národní bezpečnosti jej našel ve vlaku s fezem na hlavě a oblečeného ve fraku, jak měří jeho rychlost periskopem vystrčeným z okna. Zatknul jej a odvezl do Českých Budějovic k vyšetřování. Pan profesor Stupka pak za něj musel před koncertem v Českých Budějovicích intervenovat u SNB telefonem. Žádal o propuštění Jiřího. Říkal jim, že bez druhého fagotu se nedá Má vlast hrát. Jindy Jirka Seidl seděl v hospodě a opět měl oblečen fez a frak. Okázale se učil z arabského slovníku. Ptal se pana vrchního: Máte šašlik? Cože, vy nemáte šašlik? A udiveně kroutil ofezovanou hlavou. Pan Seidl byl také známým vynálezcem. Vynalezl například periskop, kterým měřil rychlost vlaku a větru. Jednou jsem jej potkal v Olomouci. Vedl kolo. Začalo trochu poprchat a on zmizel za vraty. Za chvíli vyšel z průchodu ven oblečený do igelitových nepromokavých kalhot a dlouhatánského nastaveného igelitového pláště. V tom přestalo poprchat. Svého syna Jirku učil pan Seidl hrát na fagot. Natočili spolu také krátký film o výrobě fagotových strojků. V jeho závěru strojky samy naskákaly do krabičky. Jednou si obřadně přiškraboval strojek, speciálně pro své sólo, kdy druhý fagot začne kaskádový akord dvouplátkových nástrojů ve Smetanově Vltavě. To je to místo, kde vychází luna z mraků a postříbří noční krajinu nad Vltavou. Obtížné místo? Ano, musí se hrát pianissimo. Při koncertě se pak ozvala děsivá fagotová detonace. Svého syna, Jirku však Jirka naučil hrát výborně a pak jej doškolil kolega Václav Konečný. Mladší Jirka odešel do Prahy na konzervatoř. Nyní hraje na fagot v České filharmonii. Také vzpomínám na Mariánskolázeňské fagotisty. Pan Jonáš vždycky napřed zahučel: Hůůůůůů, ty jsi z Moravy a hůůůů, já taky. Byla to nová forma koktání. Jednou jsem byl u něj v bytě na návštěvě. Z tajné zásuvky psacího stolu vytáhnul fotografie. Byly na nich nahotinky. Pak vzal píšťalku, zapískal a jeho kluci naskákali oknem domů rovnou do obýváku. O druhém fagotistovi panu Linkovi se vykládalo, že měl konflikt s panem dirigentem Konvalinkou. Byl to konflikt Konvalinka kontra Linka. Dělám si legraci ze strojkařů, ale dobře vím o flétnistech, že si s nimi nezadají

76 Basista z Mariánek S Mirkem Černým, vedoucím kontrabasů v Moravské filharmonii, jsem často vzpomínal na Mariánské Lázně. Přišel do Olomouce také z tamního orchestru. Hrál na kolonádě s panem Hubičkou. Mirek na pana Hubičku vzpomínal s hrůzou. Pan Hubička musel hrát jen sám, s nikým se nesnesl. Když hrál valčíky, tak zabíral celým smyčcem pořád od žabky. Za týden spotřeboval jednu kalafunu, dřel to, až to drnčelo. Rozmachoval se a potřeboval místa za tři. Jednou musela být při zkoušce v Casinu udělána přestávka, protože zřízenec byl přinucen přestěhovat hornový pult asi o metr stranou. Jen kvůli panu Hubičkovi, aby se mohl rozmáchnout. Říkalo se o něm, že kolaboroval s Němci, a proto prý musel odejít z Národního divadla. Staromódně prohlašoval, že výkonem můžeme být takoví, a ukázal dlaní k zemi, ale vystupováním, to ukazoval ke stropu. Tvrdil, že hudebník má být vždy oblečen v černých či šedých šatech, nikdy ne v hnědých. Kdo byl někdy na kolonádě sportovněji oblečen, dostal vynadáno. Sám byl vždy navoněný a na kolonádu chodil zásadně o půl hodiny dříve. Dlouho kalafunoval a pak zkoušel glissandové sólo ze směsi z Rigoletta. Přihlížející dámy ho skutečně obdivovaly. Když jsem v Mariánkách končil, právě probíhal s dědou Hubičkou jakýsi soud ve výboru ROH. Po něm už nehrál. Odešel do zaslouženého důchodu. O muzikantech bratrech Pavlíčkových, ze Západních Čech Také bylo zajímavé, když jsem se dozvěděl o tom, že Marlázeňský houslista pan Pavlíček, bratr tympánisty z Karlvarů, sloužil v Lázních Teplicích v Čechách. Dirigent Bervíd ho napadal, že nehrál dobře Intermezzo z Leoncavalových komediantů. A pan Pavlíček se ozval: Vy mne nebudete učit hrát Bajazzo! Zamával nad hlavou smyčcem jako palašem a sundal kalhoty. Vystrčil na dirigenta svoji zadní tvář a odešel do mariánskolázeňské pobočky Karlovarského symfonického orchestru. Dovedete si představit překvapení pana Pavlíčka, když v začátku nové sezony předstoupil pan Bervíd za mariánskolázeňský dirigentský pult jako nový šéf orchestru? Po mém odchodu do Olomouce jsem se již nedozvěděl, jak to s nimi dopadlo. Eda Pavlíček měl v Karlových Varech bratra, tympánistu. Ten byl značný suverén, jak už tympánisti bývají. A byl také předsedou stranické (rozuměj komunistické) organizace v orchestru. Takoví mívali hlavní slovo. Pamatuji, jak na jedné schůzi dořval ředitele orchestru za nějakou malichernost a ten mu pak za to přinesl velkou kytici. Bylo to nepochopitelné. Případ Josef Vzpomínám na noční divoký poplach, když přiběhl za mými spolubydlícími vojenskými muzikanty s velkým hlukem voják z kasáren a

77 vyhlásil poplach. Kluci vojáci, se kterými jsem bydlel, museli ihned nastoupit do kasáren. Probíhaly právě maďarské události. Bylo to povstání Maďarů proti Rusům, které bylo ukončeno rozstřílením Budapešti děly Rudé armády. Naši vojáci byli několik dnů v pohotovosti a vůbec nechodili domů. Jednou v pondělí jsem byl s vojáky na plovárně. Byl tam také můj kamarád z našeho konzervatorního ročníku, violista Josef Tomeček. Kluci vojáci dělali ve vodě legrácky. Skákali po sobě a najednou se Josef vynořil z vody a rameno pravé ruky měl až u pasu. Vykloubeno. Zavolal jsem sanitku a šel jsem jí naproti k bráně koupaliště. Přivítal jsem zdravotníky i šoféra a požádal je, aby s sebou vzali nosítka. Předpokládal jsem, že Pepek bude asi omdlelý. Ten stál, choval pravou ruku na levé, a stále říkal: Viola, viola. Neomdlel a na nosítka nechtěl ulehnout. Tak jsme šli přes celé koupaliště v zástupu. Já, pak za mnou Josef s vykloubeným ramenem a chlapi s prázdnými nosítky. Celé koupaliště se chechtalo a jásalo. Zajeli jsme do nemocnice a tam ho sestra uspávala rajským plynem. Josef měl nahlas počítat. Řekl jenom raz, dva, tři a spal. Ruku mu spravili, zasádrovali a pak ho sestra nemohla probudit. Ptala se mne, jak se jmenuje. Řekl jsem, že Josef. Pak ho liskala a říkala mu: Pepíčku, vzbuď se! Ihned procitnul. Pak dostal z vojny opušťák, tedy dovolenku a jel domů. Tam potkal svoji bývalou spolužačku z gymnázia. Důsledkem vykloubené ruky byl jeho další celoživotní úraz. Ihned po vojně se oženil. Z Olomouce jsem mu na vojnu napsal, že jsou v Moravské filharmonii volná místa pro violisty a pozval jsem jej na konkurz. Po jeho přijetí jsme pak bydleli spolu, i s jeho manželkou Olgou, v podkrovní mansardě. Bylo to vedle mého pozdějšího bydliště. U Šafaříků. Můj konkurz do Moravské filharmonie Ke konci lázeňské sezony se na mariánskolázeňské kolonádě objevil, podobně jako před rokem v Karlových Varech, lázeňský pacient pan profesor Sláma. Řekl mi: Lubošu, tady to pro tebe není. V Olomouci je vypsaný konkurz na první flétnu. Po celou dobu pobytu v Mariánských Lázních jsem měl stále bolesti a měl jsem velký strach z toho, že mi praskne žaludeční vřed. Že pak čtyřicetikilometrovou cestu vlakem do nemocnice v Karlových Varech nepřežiju. Dlouho jsem se nerozmýšlel, dal jsem výpověď a po ukončení sezony cestou domů, jsem se zastavil v hanácké metropoli Olomouci. O přestávce generálky v Redutě jsem zahrál první větu koncertu Antonína Filse. Pak se mne starší filharmonik, flétnista pan Fuks, snažil utopit hrou nejtěžších orchestrálních sól. Dával mi stále těžší příklady, až to končilo na nehratelných místech ze Slovanských tanců. Když mi je v partu ukázal, tak jsem se mu při hraní drze díval do obličeje. Pan Fuks mne na ničem nemohl zkoupat. Pan šéf Milivoj Uzelac vzal z pultu part Šostakovičovy symfonie a prstem ukázal na figuraci v E dur. Já jsem zpanikařil a celou tu záležitost jsem zpackal. Škaredě. Domů do Zlína jsem pak jel se strašným pocitem. Fňukal jsem, že jsem vše zvoral. Za pár dnů jsem však dostal pozvání, abych nastoupil do Moravské filharmonie. Z osmi konkurujících flétnistů jsem zahrál nejlépe. Začátkem října l956 jsem nastoupil s platem, jaký jsem měl na první flétnu v Mariánkách. Bylo to

78 1350,- Kčs. Nejlepší hráči dechů v Olomouci měli 1720,- Kčs. Brzy mi plat zvýšili na l500,- Kčs. Hrál jsem a hrál, bez ohledu na své velké žaludeční obtíže, a to s odhodláním, že musím opět jako vloni vydržet až do vánoc. Když jsem v Olomouci nastoupil, podal jsem na bytový odbor radnice žádost o byt. Dodnes mi neodpověděli. Měli povinnost odpovědět mi do čtrnácti dnů. Je to už 55 let. Na své desetileté období, ve kterém jsem byl prvním flétnistou Moravské filharmonie, dodnes často vzpomínám. Bylo to mé největší životní dobrodružství. Poznal jsem mnoho krásné muziky a žil jsem pestrým životem. První koncert s Moravskou filharmoniíi Sedmého října 1956 jsem nastoupil do Olomouce. Ubytoval jsem se v ubytovně v budově Žerotína. Na první zkoušce mne kolega Seifert pustil za první pult. Byla to generálka. Hráli jsme překrásné Dvořákovy variace na téma Já jsem guslar. Večer na vystoupení jsem se zaposlouchal do krásného tónu Winklerova hoboje. Tehdejší šéf pan Milivoj Uzelac se na mne smutně podíval. V tom jsem zjistil, že mám hrát unisonové sólo s hobojem. V půli fráze jsem se přidal. Nebylo mi to ani vytknuto. Život šel dál. Byly běžné zkoušky, koncerty v Olomouci a zájezdy. Téměř každý abonentní koncert jsme hráli v úterý a ve středu v Olomouci, ve čtvrtek v Přerově a v pátek v Prostějově. Kolega Čechura dostal byt na Norské, tak mi přenechal svůj podnájem v mansardě domu pana Šafaříka na ulici Jana Čecha l. Tam jsem potom bydlel až do svatby. Vzpomínám na to, že byla před naší ulicí tramvajová zastávka a dál ke krematoriu nebyly žádné domy. Stačilo, když jsem vstával na poslední chvíli. Jezdily staré tramvaje, které velmi rachotily. Průvodčí vyzváněl zvonkem, který byl na konci kožené šňůry vedené vedle zavěšených držadel. Když mne rachot tramvaje probudil, stačil jsem vlítnout do kalhot, navléknout košili, popadnout flétnu a utíkat. Za jízdy jsem pak naskočil do dřevěné otevřené tramvaje. Potřetí ve zlínském špitále a operace Můj žaludek mne pořád trápil, ale podobně jako před rokem, v době studia na brněnské akademii, jsem byl odhodlán vydržet až do vánoc. Bolesti jsem vydržel a po svátcích jsem nastoupil opět k svému docentovi do gottwaldovského špitálu. Tenkrát se ještě nevědělo, že dvanácterníkový vřed vzniká působením viru. Tvrdilo se, že je to jen od nervů a tak se žaludeční vředy léčily jen klidem. Jednoho lednového dne pan docent odejel na pár dnů za svými studenty na lékařskou fakultu do Olomouce. Na koncerty zlínské filharmonie chodil pravidelně starý primář tamějšího chirurgického oddělení MUDr. Černošek. Vypravila se za ním malá delegace muzikantů. Pan primář měl muzikanty rád a tak jim slíbil, že se na mne podívá. Přestěhoval mne do pavilonu svého oddělení. Přesto, že rentgen byl negativní, rozhodl se, že mne otevře. Na neděli mne pustil domů. Máma mi

79 uvařila trochu dětské krupičky a já jsem po ní dostal takové bolesti, že jsem si chtěl kuchyňským nožem rozpárat břicho. Zakusoval jsem se do polštáře až lítalo peří. Utíkal jsem do nemocnice a tam mne sestra zbavila bolesti tabletkou. V pondělí mne na pokoji uspali a více nevím. Probudil jsem se, když už jsem byl zpět na svém pokoji. Zjistil jsem, že mám na břiše velký flastr. Ráno přišla vizita. V jejím čele byl vysoký, urostlý, vzpřímený, sedmdesát dva roků starý, ale vizáží mladý primář pan Černošek. Vizita vlastně proběhla přede dveřmi mého pokoje. Tam si zdravotníci řekli vše potřebné, zřejmě aby nenervovali pacienta u jeho lože. Potom všichni vtrhli do pokoje. Pan primář se rozhlédnul, prstem ukázal na pavučinu v rohu pokoje, přistoupil k mé posteli a vznesl ke mně dotaz: Tak co flétnisto, už umíš oba Mozarty nazpaměť? Já jsem odvětil: Jenom G dur, D dur se učím. Plácnul mne po zalepeném břiše a prohlásil: Budeš zase hrát! Nejhorší z celé operace bylo, když jsem po ní měl vstát z postele nebo když jsem se měl zhluboka nadechnout. Napínání břišních svalů mne bolelo. Nemohl jsem se smát. A příležitost k tomu byla, když jsme si dělali legraci z tlustého fabrikanta z Bystřice pod Hostýnem. Ten kouřil havana. Nedopalky vždycky típl a strčil do nočního stolku. Celé oddělení tím zapáchalo. Vždycky, když se na chvíli vzdálil, tak jsme mu vajgly vyhazovali do koše. Pochopitelně hlasitě zuřil a to nás obveselovalo. V pondělí jsem byl operován a v pátek jsem šel sám, jen s aktovečkou, pěšky domů. Bydleli jsme asi 1,5 km od nemocnice. Den operace, 7. února 1957 se stal dnem mého druhého narození. Vždyť jsem téměř dva roky trpěl v bolestech a nic nejedl. Pil jsem ve dne i v noci každé tři hodiny šálek teplého mléka. Je to neuvěřitelné, ale byl jsem vykrmený jako prasátko. Po operaci nastal můj nový život. Opravdu jsem byl tehdy mimořádným nemocničním případem. Od zlínských muzikantů jsem se dozvěděl, že se lékaři na kongresu v Luhačovicích kvůli mé maličkosti zle pohádali. A čtyřicetipětiletý chirurg Mudr. Calábek, který mne pod páně Černoškovým dohledem operoval, prohlásil: Takový obrovský vřed jsem ještě neviděl. Byl uschován v záhybu dvanácterníku tak, že jej nikdo na rentgenovém snímku nemohl vidět. Vím, že ve Vsetíně v té době měli už vybavení pro gastroskopii. Kdyby mne tam po začátku mého pochybného léčení pan docent poslal na vyšetření, mohl jsem mít dva roky velmi nekvalitního života ušetřeny a nebylo by zmařeno mé studium na vysoké škole. Tam jsem měl v době operace studium již formálně přerušeno.. Konečně zdráv. Koncert v Hradci Králové a Zelená žaba K prvnímu květnu 1957 jsem nastoupil do služby a třetího v tom měsíci jsem již hrál nejkrásnější flétnovou symfonii Dvořákovu Anglickou na koncertě s přímým vysíláním hradeckého rozhlasu. Hrál jsem tehdy tu náročnou flétnovou záležitost jen po jediné zkoušce a ve druhé větě jsem vynechal jednoduché sólíčko. Nezahrál jsem tři tóny zdvihu, na tónech g, a, h, které hraje flétna sama a po nichž se k ní přidají klarinety. Dodnes

80 nechápu, jak jsem mohl předem tušit a vnímat, že klarinety se mnou začnou? Stále vzpomínám na to uleknutí a pot na čele. O prázdninách jsem jel hrát s orchestrem složeným s muzikantů z celé Moravy do Trenčanských Teplic. Nikdo mi neřekl, že už vlastně po operaci mohu všechno jíst. Snažil jsem se zajistit si dietu. Byl jsem i u ředitele lázní, ale bez úspěchu. Řekl jsem si: Když mi bude zle, pojedu domů. A snědl jsem po koncertě první večeři. Čekám, co mi bude a on to byl pro mne velký div. Žádné křeče nepřicházely. Z radosti jsem si dal po třech letech asi tři deci červeného a pak jsem vylezl ve fraku na škaredý chlupatý karbolinovaný dřevěný kandelábr elektrického vedení. Kolegové na mne volali: Blbče, nechytej se těch drátů! Já jsem se uleknul, pustil jsem se a asi z pěti metrů dopadnul na paty. Zbytek pobytu v lázních jsem pak chodil po špičkách, jako tichošlápek. Nebo spíše jako kačena. Na violu tam s námi hrál bývalý koncertní mistr z brněnského rozhlasu, geniální houslista Jarka Štěpánek. Vykládal nám o své velké slávě a o tom, že mu byly posílány dopisy z celého světa na adresu: Štěpánek, radio, Evropa a ty prý mu vždy došly. Hráli jsme Dvořákův Karneval a neměli jsme anglický roh. Mistr Štěpánek doprovodil flétnové sólo zpaměti. To polosólo zahrál L. Kantor, J. Páleniček, Z. Štěpánek, J. Šuba podle sluchu na svoji violu. Geniální muzikant sklidil úspěch, ale za pár minut po koncertě, po malém množství alkoholu, spadl a museli jsme ho odnést na pokoj. V lázeňské ubytovně jsme bydleli tři. Franta Osvald, hornista Jirka Šuba a já. Dost jsme flámovali a jednou jsme ráno zaspali zkoušku. Muzikanti z prázdninového orchestru za námi poslali svá děcka. Ta vřeštěla pod našimi okny: Pane Šuba, pane Osvald, pane Kantor, vstávejte! Zkouška už začala! V Trenčanských Teplicích jsme též doprovázeli budapešťský balet. Hráli jsme suitu Háry Jánoš od Zoltána Kodaye a Ravelovo Bolero. Na dalším koncertě jsme měli velký úspěch s provedením Čajkovského Předehry Hráli jsme ji na kůpalisku Zelená žaba, které je nad lázněmi. Na plakátech bylo psáno: Na záver skladby bude vypáleno presne dvanáct delových rán podla partitůry Petra Iljiča Čapkovského. Stalo se tak v závěru koncertu, který jsme však nedohráli. Výbuchy kanónů místní posádky způsobily, že nám z pultů uletěly noty a naše dohrávání zpaměti postupně umlklo. Když jsme pak šli dolů k Trenčanským Teplicím, místní obyvatelstvo utíkalo do lesů, neboť myslelo, že právě začala třetí světová válka. Inu, bylo v té době po maďarské krizi takové politické ovzduší. S uvedenou skladbou už prý v minulosti bylo více velkých trapasů. Několik historek ze začátků Moravské filharmonie mi vyprávěl klarinetista Franta Osvald. Ta jednou hrála Předehru 1812 na jevišti olomouckého divadla. Tonda Šindler začal pálit ze samopalu vypůjčeného od armády do prázdné bečky. Staletý divadelní prach z osvětlovací rampy se snášel na

81 filharmoniky, na jejich černé šaty. Na hlavách a ramenech pak měli šedivé hromádky, prachové čepičky a nárameníky. Začátek mé učitelské dráhy Po prázdninách mi kolega houslista Zdeněk Gola domluvil vyučování děvčat na Pedagogické fakultě. Říkal mi: Budeš učit samá děvčata, tam se i oženíš. Učil jsem je hrát na piccoly, jako přípravu do jejich školní dechovky, kterou vedl starý voják. Byl jsem lektorem Palackého univerzity, což znělo velmi nóbl, ale o skutečné učení a umění moc nešlo. Když některá adeptka učitelství neuměla vůbec nic, tak stejně zápočet dostala. Pro moji budoucnost však bylo dobré, že jsem se seznámil s tehdejším vedoucím hudební katedry panem docentem Ladislavem Danielem. Pan profesor Jedlička V letech mých začátků v MF jsme zajížděli i do menších míst. Velká Bystřice byla tehdy ještě vesnicí. Teprve nedávno dostala statut města a stala se nejmenším městem našeho okresu. V dopoledních hodinách, před večerními koncerty pro dospělé, jsme hrávali na výchovných koncertech pro místní základní školu. Gymnaziální profesor pan Jedlička měl bratra, který vyučoval na brněnské konzervatoři. To jej tak nějak opravňovalo k tomu, že se stal přednášečem průvodního slova, na výchovných koncertech pro děcka i pro dospělé. Jednou jsme hráli ve Velké Bystřici na koncertě s průvodním slovem. Vzadu v sále byl opilec a ten nám znamenitě pomáhal. Zdvojoval dirigování pana dirigenta Nohejla. Přispěl tak k vytvoření dobré a veselé předvánoční nálady. Stalo se, že pan Jedlička uvedl vystoupení našeho koncertního mistra slovy: Sólové houslo vám zahraje Václav Rábl. Na to vykládal děj symfonické básně Šárka a prohlásil: Šárka vylákala spíčí muže. Podotýkám, že ten háček u písmena c není vůbec překlep, ale přeřek. Hráli jsme dál a když něco zase pan profesor Jedlička řekl, díval jsem se na kolegu houslistu Čechuru, jak si cpe hlavičku houslí až do krku. To proto, aby hlasitě neřval. Ostatní kolegové se také zmítali v křeči z potlačovaného smíchu. V ten den byla pro pana Jedličku prokleta písmena c, č a t. Podle něj jsme měli zahrát valčík z baletu Maškaráda od Chatačurjana. O přestávce koncertu jsme v chladné ladírně stáli okolo velkých rozžhavených starodávných amerických kamen. Slavný řečník k nám přistoupil a samochválně prohlásil: To jsem rád, dneska jsem ještě neměl

82 žádnej brept. Řekli jsme mu, že to není pravda. V druhé polovině slavného koncertu už mluvil bezchybně. Dal si bacha. Potopa Jedenkrát za rok, vždy v máji, jsme jezdívali na řadu koncertů pořádaných v Hradci Králové a v jeho pěkných okolních českých městech. Podobně jsme na podzim jezdívali do Jižních Čech. Jednou mně a kamarádovi Josefovi Tomečkovi přidělil důvěrník orchestru kolega Tonda Šindler zahmyzený pokoj v hotelu U slunce na náměstí v Českých Budějovicích. Byl nad kuchyní a tak v něm byli švábi. Na pokoje kamarádů jsme proto šli spát až v pozdní noci. Jako náhradu za to příkoří jsme pak při příštím zájezdu do Hradce Králové dostali přepychové prezidentské apartmá v hotelu Grant. Mělo dva pokoje. V tom druhém bydleli dva pražáci. Flétnista Standa Hrubý a violista Lenhart. Ti se po koncertě vrátili někde z baru a při umývání ulomili kohoutek. Šli spát a voda vesele a bystře tekla. Za chvíli se Standa probudil, díval se na plovoucí papučku a říkal: Hele, vodička teče. Bylo jí v pokojích až po kotníky. Kluci pak museli z Olomouce poslat na správu hotelu Grant do Hradce Králové peníze za vymalování celého patra. Hra s profesorem Stupkou Prubířským kamenem všech hráčů byla hra pod taktovkou uštěpačného profesora Stupky. Ten, když přišel za svůj pult, potáhl si za kšandy a ukázal na opasek: Ten jsem si přivezl na vás až z Oděsy! Z dějin hudby jsme věděli, že před svým nástupem na místo dirigenta do České filharmonie byl na daleké Ukrajině šéfdirigentem a hráčem violových partů v místním smyčcovém kvartetu. Věděl jsem o epizodě ze zkoušky, která se stala s panem profesorem Víťovi Winklerovi. Od začátku zkoušky jsem si dával velký pozor, abych nedopadnul podobně. Ale v začátku Anglické se mi špatně ozvalo malé sólíčko v pianissimu. Neměl jsem flétnu s e mechanikou a zkušebna Žerotína měla velmi špatnou akustiku. Tedy kiksnul jsem. Pan profesor na mě zahrozil a zařval: Ty chlape! Celý vynervovaný jsem se dál snažil hrát co nejlépe. A při variaci ve čtvrté větě se ozvalo Stupkovo: Bravo maestro! Zakřičel to opět plným hlasem a po chvíli zkouška skončila. Celý vysílený a zpitomělý jsem šel na tramvaj. Velmi jsem spěchal domů. Ale elektrika zahnula směrem k soudu a já jsem bydlel pod krematoriem. U soudu jsem vystoupil, vrátil se a ta potvora elektrická k soudu zahnula zase. A tak jsem se rychle uklidnil. Kliďánko jsem zajel až k nemocnici a potom jsem šlapal domů dva kilometry pěšky. Bylo po spěchání

83 První cesta Moravské filharmonie za hranice, do spřátelených zemí V roce 1957 byl Moravské filharmonii povolen zájezd za hranice do Polska. Všichni nám to záviděli a prorokovali, že hranice nepřekonáme. Že nás přes čáru nepustí. A přece jsme 3. a 4. října uskutečnili zájezd do Katovic, které jsou asi 10 km za hranicemi a do Dombrovy Górnice, malého havířského městečka. Přes hraniční kontroly jsme se dostali, ale bylo to naše velké dobrodružství a náš úspěch. Řekl bych, že zázrak. Vzpomínám si, jak jsme v Górnici hráli předehru k Prodané nevěstě. Měsíc před zájezdem jsme ji hrávali denně v pomalejším tempu. V Katovicích panu šéfdirigentovi Uzelacovi vyšla tempově dobře, ale na druhý den nahodil pan dirigent Nohejl řemen příliš rychle. V nehratelném tempu jsme Prodanku prodali s velkou ostudou, celou rozmazanou. Měli jsme velké štěstí, že mezi koncertem v Katovicích a koncertem v Górnici, kde jsme otevírali nové divadlo, byl den volna. V ten den jsme měli v programu návštěvu muzea v Osvětimi. Otřesné! To bychom předehru zahráli ještě mnohem hůře. Vzpomínám, jak šéf opery skladatel Iša Krejčí, měl rád přehnaná rychlá tempa. Chválil Milivoje Uzelace za to, že dával některé skladby v příliš rychlém tempu. Například předehru k Mozartově Figarově svatbě. Muzikanti z olomoucké opery šéfdirigentovi Krejčímu říkali: Pane šéf, ta předehra k Prodané nevěstě se v takovém tempu nedá zahrát. Iša se jich zeptal: A laju vám? Cestou z Polska jsme byli pašeráky. Totiž polský financ požádal podezřelého Juru Váňu, aby ukázal obsah kufru. Ten tak musel odhalit svůj strašný zločin. Z kufru vyňal skleněnou ampuli se dvěma decilitry čistého lihu. Byla zatavená, tak musel ihned ulomit hrdlo ampulky. Příjemně to v kupé zavonělo lihem. Pak přišel český financ a čichal. V koutě se ustrašeně krčil Víťa Winkler. Musel otevřít svoji aktovku. Když do ní ochránce naší hranice strčil ruku, příšerně se s odporem zašklebil. Jeho ruka totiž vnikla mezi plátky pašovaného špeku. A pak následovala další hrůza. Financ našel ještě asi 15 dkg lískových oříšků. Ale nakonec se ukázal jako velkorysý. Prošlo nám to. Tak jsme cestovali z Bohumína dále domů. Po příjezdu z prvého dobrodružného zájezdu do ciziny nám všichni gratulovali a moc nám záviděli

84 Tropický koncert Po prázdninách jsme s Moravskou filharmonií jeli hrát na festival zvaný Smetanova Litomyšl. Program byl naštěstí sestaven z kratších skladeb, ze samých operních předeher. V autobuse bylo takové horko, že jsme seděli jen v trenýrkách a nemohli jsme se ani dotknout kovových rozžhavených opěradel. Při koncertě v litomyšlském zámku sedělo obecenstvo na jeho nádvoří ve stínu pod arkádami. Do nás sedících uprostřed nádvoří přímo pralo slunce. Plešatí hráči vůbec nenastoupili a ti, co měli jen krátké sólíčko, tak je vždy odehráli a utekli z podia. My jsme byli v bílých košilích a dirigent Uzelac byl oblečen do bílého trička. Po každé předehře odešel za plentu, kde měl připravenu nádobu s vodou. Slyšeli jsme, jak se ochlazuje bubláním. Stříbrná flétna mě pálila v rukách. Když jsem měl pomlky, strkal jsem si ji za záda, do stínu, abych ji ochladil. Měli jsme velký úspěch. V novinách pak bylo napsáno, že Moravská filharmonie podala mistrovský výkon za tropického vedra. Teploměry tenkrát ukazovaly padesát stupňů Celsia. Mé vypomáhání v olomouckém divadle Když neměli volno kolegové z Opery a flétnisté z hodolanské operety byli nemocní, tak jsem tam chodil na výpomoc. V sobotu jsme často hrávali odpoledne i večer. První flétnu hrál pan Slabihoud. Měl starší kovovou flétnu značně vyspravovanou, ale velmi si ji cenil. Byl to dřívější hudební podnikatel. Kdysi měl na starosti všechny muzikanty z několika orchestrů, v nějakém velkém pražském hotelu. Byl to noblesní, svobodomyslný člověk, ovlivněný dřívějším životem v barech. Zajímavě mi vykládal. Býval často nemocen. Druhý operetní flétnista byl bývalý voják. Dobře hrál na piccolu figurace v Kálmánových a Lehárových čardáších. Zajímavé bylo, že po ztrátě celého chrupu hrál bez protézy. Před hraním si vždycky dal zuby do kapsy. Jednou před zájezdem přišel v podroušeném stavu a při jízdě v autobusu něco vykřikoval. Dirigent jej nechal vysadit v poli někde mezi Olomoucí a Prostějovem. Tím pak jeho umělecká kariéra skončila. Jednou jsem hrál v hodolanské operetě z listu a vzpomínám si, jak mi pan dirigent Karel Moor poslal s úsměvem 1,- Kčs za to, že jsem zahrál jeden tón do general pauzy. Jindy, když mělo zaznít hobojové sólo ve valčíku, hráč nehrál, četl noviny. Dirigent se na něj podíval a zakroutil hlavou, jako by řekl: Co je? Proč nehrajete? Pauzující hráč, předseda závodního výboru KSČ v divadle, soudruh Hrda, mu otráveně gestem ukázal na hobojový strojek - jako že mu nehraje. Bylo to pro mne neuvěřitelné. Paní Guttrová, dáma v letech, sedávala za harfou a štrykovala. Kolegové s ní laškovali a ona, pokud to bylo v ladírně, se hlasitě chechtala a ječela. V ladírně probíhaly také zajímavé besedy. Bylo to za nejhlubší totality, kdy každý musel svůj projev dokonale autocenzurovat. Byly tam vedeny řeči všelijaké, někdy i nebezpečné. Pro mne, skauta, bylo zajímavé, když Alfred

85 Erat, bývalý profesor konzervatoře a cellista z Moravské filharmonie promluvil: Před válkou, v r jsem byl s dětskou kapelou na výpomoc v Holandsku. Byla to známá skautská Poštorenská kapela. Hráli jsme na jamboree, což je velký táborový mezinárodní skautský sraz. Vypomáhal jsem jim hrou na trombon. Kapelu vedl kontrabasista z Národního divadla v Brně František Kňourek. Ti skauti to měli velice špatné. Oni nesměli vůbec lhát. No, bodejť by se to těm dnešním komunistům líbilo. Říkáte, že skauti už za komunistů u nás nebyli? Ale byli. Byli jen umlčeni a schováni. V opeře jsem hrál jen několikrát. Vzpomínám na svoji hru druhé flétny v Rusalce. První flétnista pan Víšek mne upozornil: Pane kolego, tam dole na stránce, kde není nic, zahrajte notu c jedna, na tři doby! Spodní roh stránky s touto notou byl utržen. Bylo to sólo. Dále pamatuji na svou hru druhé flétny z listu v Bizetově flétnové opeře Carmen. To jsem se pěkně zpotil. Ještě štěstí, že jsem tu muziku dobře znal z kolonádních operních suit. Slyšel jsem vykládat o tom, jak pan Josef Harna, vynikající hráč na anglický roh z Moravské filharmonie, hrál v zákulisí divadla sólo při scénické hudbě. Noty měl přišpendlené na hadrovém závěsu, který se během hry vytažením ztratil vysoko do proscenia hlediště. Zbytek sóla si musel vymyslet, improvizovat. Velmi často jsem do divadla chodil jako divák. My, kulturní pracovníci, jsme měli v legitimaci ROH známku, která nás opravňovala ke vstupu do hlediště olomouckého divadla. Když jsem jednou stál vzadu v hledišti, přistoupil ke mně jeden sborista z operety. Zval mně k němu domů, abych zhlédnul podzimní listy na jeho lustru a ochutnal ovoce v rumu. Neměl jsem z toho dobrý pocit, nevěděl jsem, o co jde. Ale odmítl jsem, jako bych byl slečinka, s výmluvou na to, že nemám čas. Moje hra populární muziky Aby nás můj táta uživil, pořád někde hrál. Ale mne k tomu nikdy nepřibral. Chtěl, abych byl vždycky svěží a vyspaný, abych mohl cvičit. Chtěl mít ze mne umělce a ne šumaře. Vše v mém životě podřídil tomu, abych se mohl jednou stát dobrým flétnistou. V době studií jsem několikrát vypomáhal mému strýci Halovi, kapelníkovi zlínské svitovské, tedy tovární stočlenné dechovky. Party byly tištěny některé pro Des flétnu, jiné pro C. Transponování o půl tónu výš či níž bylo velmi těžké. Měl jsem na židli u sebe piccolu i flétnu C a piccolu s flétnou Des. Jednou jsme hráli na koncertě ve zlínském Velkém kině. V introdukci Vačkářova valčíku bylo osmitaktové sólo flétny s doprovodem klarinetů. Part byl v C ladění a já jsem jej hrál na Des flétnu. Na čele jsem měl smrtelný pot a tóny jsem tlačil dolů. Klarinety za mnou rajbovaly nahoru. Byla to hrůza a velký trapas. Na tanečních zábavách jsem hrál jen třikrát v životě. Poprvé ve strýcově dechovce ve zlínské Sokolovně. Podruhé s tanečním orchestrem ve Velké Bystřici. Kluci od Holešova objevili někde starý archiv pro straich. To byl malý smyčcový orchestr s dechovými nástroji v malém obsazení. Byla to docela pěkná tichá staromódní muzika. Pití bylo dost a někteří muzikanti měli žízeň velikou. Ti se brzy unavili. Hráč na mašinový pozoun postupně

86 usínal a společně s tóny klesal stále o půl tónu níž a níž. Já jsem byl angažován, abych kontroval na violu. Ale hrál jsem raději zpaměti na piccolu Já mám koně na sambu. Kamarád flétnista Tonda Mach do toho nacvičoval stupnice do pondělní hodiny. Prošlo to, líbilo se to. V Olomouci byl v padesátých letech velký amatérský taneční orchestr. Pozvali mne na rozhlasové natáčení. Měli tak i flétnu, v té době úplně neobvyklou. To bylo slávy. V začátku skladby bylo asi šestnáctitaktové technicky málo obtížné sólo v nižší poloze. Klarinetista Franta Osvald mi ho předehrál tak, aby bylo zahráno dobře v jazzovém stylu. Já jsem je pak hrál s lehkostí. Byla to pro mne profíka hračka. Ale orchestru se začátek skladby vůbec nedařil. Kámen úrazu. Musel jsem to opakovat asi devadesátkrát. Členové orchestru se velmi obdivovali tomu, co vydržím. Flétna tehdy nebyla známá. V populární a zábavné muzice jí nebylo potřeba. Tak jsem kšefty neměl. Hráči jiných nástrojů z filharmonie si vydělávali šumařením. Hornista Jirka Šuba jednou vykládal v ladírně o tom, jak hrál: Jednou jsem dostal od kapelníka na jednu sadu polek volno. V sále byla krásně oblečená nádherná a elegantní mladá dáma. Šel jsem za ní a oslovil ji: Smím prosit? A ona odvětila po hanácke: Ale ja, deť sem eště čapó nehla. Druhý den po zábavě vyslechnul Jiří Šuba v autobuse rozhovor dvou dívek. Jedna se ptala: Byli včera na zábavě nějací lidi? A druhá odvětila: Nebyli, jenom muzikanti a vojáci. Autoškola Ve filharmonii byli majiteli aut jen dva dirigenti a vedoucí horen. Dirigenti je měli na dluh. Zdeněk Drmola měl manželku vysokoškolskou profesorku a dovedl šetřit. Jedl převážně jablka ze své zahrady v Drysicích u Vyškova. Jednou jsme v Jeseníku navštívili hotel Praděd. Ze svých hubených diet jsme si dali knedlík s vejci a Zdeněk si objednal jen pivo. Vrchní před něj postavil půllitr a on se na něj přísně podíval. Prohlásil: Pane vrchní, já jsem chtěl celé pivo! On na to: To dojde! Za chvíli Zdeněk platil. Na stůl dal pouze korunu. Pan vrchní pravil: Pane, to pivo Plzeň stojí dvě deset. Náš vedoucí horen na to: To dojde! Číšník jen mávnul rukou a odešel. V té době jsme očekávali rozvoj motorismu, tak jsme v našem podniku ve filharmonii uspořádali autoškolu. Já jsem nikdy o motorismus neměl zájem, ale přihlásil jsem se také. Neměl jsem ani ponětí o tom, co je to spojka nebo plyn. Když jsem vyrůstal, tak rodiče našeho skautského rádce měli motocykl. Když jej startovali, zplodiny benzinu byly cítit až v naší ložnici. Moc milé nám to nebylo. Učitelé autoškoly nebyli dobří pedagogové. Neměli její program příliš dobře vypracován. Se cvičnými jízdami se začínalo dříve, než byla probrána teorie. Má první jízda na motocyklu proběhla následovně. Na ulici, tehdejší Lenince, jsem nasedl na motocykl a vůbec jsem nevěděl, jak jsme se rozjeli. Později jsem zjistil, že za mnou sedí instruktor, který měl řídítka opatřená otočnými rukojeťmi pro eventuální ukončení jízdy. Časem jsem se dozvěděl o tom, že náš učitel řízení motocyklu se jmenoval Eduard Svobodník a říkalo se o něm, že má rakovinu a proto že je značně nerudný. Usedl jsem na moto a on zavelel: Jedem! A já jsem nevěděl, jak jsem to udělal, že jsme se

87 rozjeli. Přijeli jsme na Envelopu. Tam Eda Svobodník sesedl a prohlásil: Nenechám se zabít! Vynadal mi: Tak starý chlap a ani neumí jezdit na motorce! Věděl jsem již, že některým, kteří jezdit uměli, říkal: Já Tě nechám zavřít, až zčernáš! Ty jsi jezdil načerno! Eda mne posadil na nastartovaný stroj a mluvil o tom, jak se přidává plyn. Já jsem si myslel: Aha, bude se plynovat! Pak sledoval mou jízdu smrti. Stál na chodníku a já jsem jezdil stále okolo hřiště. Povzbuzoval mne výkřiky jako: Sedíš na tom jak na koze. Mamlase, zabij se! A tak to šlo po celou dobu výcviku. Učitel jízdy autem, bývalý důstojník, byl o mnoho lepší metodik. Trpělivě, tak nějak otcovsky, vysvětloval vše potřebné. Z teorie jsem prokázal dobré výsledky. Ale nikdy jsem při výcviku necouval. Při praktické zkoušce jsem u tržnice i s tlustým policajtem zacouval na chodník. Ale při opakování jsem pak zkoušku složil. Motorkářem Brzy jsem od kolegy koupil starší motocykl ČZ 125. Vypravili jsme se na něm k rodičům do Zlína. Dojeli jsme šťastně. A pak jsem jel i s Liduškou za tátou do Luhačovic. Těžce jsem překonával zádveřický kopec. V autoškole nám říkali, že po čistění svíček se musí na jejich kontakt nasadit fajfka, nebo že to jinak nepojede. Před vrcholem kopce jsem čistil svíčky a pak jsem několikrát upachtěn startoval motorku jízdou s kopce, až si Liduška všimla, že nad motorem něco visí. Tak jsem s ostudou nasadil krytku kontaktu a za pár minut jsme poslouchali koncert na luhačovické kolonádě. Ani se se mnou nechtěla rozvést V parném letním dnu jsme se jeli vykoupat na jezírko zvané Tajwan. Při zpáteční cestě jsem si ihned všimnul, že náklaďáky vozící mokrý štěrk zanechávají mokrou stopu na prašné silnici. Zpozorněl jsem a jel jsem dál rychlostí asi 25 km v hodině. Najednou jsme leželi v prachu. Bylo to v zatáčce u tereziánské pevnůstky před Chválkovicemi. Z její vrátnice se na nás šklebili uchechtaní strážní vojáci. Vstali jsme a chvíli jsem do motocyklu kopal a srovnal jsem mu řídítka. Když jsem uviděl Liduščino zakrvácené čelo, žádal jsem obránce vlasti o kousek obvazu. Ozvalo se: Už nemáme. Vy jste dneska už sedmí. Vyžádal jsem si jejich adresu proto, aby mohli svědčit při soudní nápravě celého dopravního problému. Lidušku jsem poslal tramvají do Fakultní nemocnice k ošetření a sám jsem zajel na Šibeník, kde tehdy byla stanice Veřejné bezpečnosti, tedy policie. Vše jsem jim důkladně popsal a na jejich dotaz, jestli chci, aby sepsali protokol, sdělil jsem, že chci, a to proto, aby byla zjednána náprava. Aby místo úrazů alespoň nějak označili. Podepsal jsem a za čtrnáct dnů byl případ vyřešen. Přišla mi poštou složenka k zaplacení pokuty 50,- Kčs za nepřiměřenou rychlost. Podotýkám, že v dnešní době jsou už podobná nebezpečná místa označena

88 Skleněnka za pět obyčejnejch Ve filharmonii byli dva výborní muzikanti. Byli to první hráči. Klarinetista Jan Knesl, který měl nádherný tón a trumpetista František Peslar. Ten hrál úplně bez kiksů a to jen s jedním okem. Franta Osvald o nich vykládal: Oba pocházeli z jedné moravské vísky a chodili spolu do školy. A jednou v podvečer přišla paní Peslarová do chaloupky ke Kneslům a pravila: Ať ten váš Jenda našemu Fandovi to oko vrátí! To není vůbec spravedlivé vyměnit skleněnku za pět obyčejnejch. Nevím, jestli v dnešní době ještě hrají kluci kuličky, ale myslím, že už jen na počítači, aby se nemuseli předklánět. Pan domácí Téměř od začátku olomouckého pobytu jsem bydlel u Šafaříků, na ulici Jana Čecha 1, v Neředíně. Pan domácí Josef Šafařík byl již důchodce. Do důchodu šel předčasně, měl za sebou náznak tuberkulózy. Byl to vyučený zámečník, se železem zacházel jako s perníkem. Na zahrádce si vystavěl bazén se sprchou, pro kterou se mu voda ohřívala v instalovaném bojleru jen působením slunce. Ze starých železných pásů vybudoval skleník. A vybudoval též velkou houpací lavičku. Ve volných chvílích jsme na ní vysedávali a spolu jsme se houpali. Vyprávěl mi o tom, že se narodil a vyučil ve vesničce Stýblové, která byla známá velkým železničním neštěstím. Bylo to na trati mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Šafaříkovi měli hospodářství a na jeho humnech měl ing. Kašpar, první český aviatik, svoji cvičnou plochu. Josef jej často sledoval a tak jako zámečník získal vztah k letectví. Na začátku první světové války byl povolán do rakouské armády. Byl zajat a v Rusku se stal Československým legionářem. Vykládal o tom, jak jednou při velkém nástupu promluvil generál: Bratři! Francouzští piloti nám špatně vykonávají zpravodajskou službu. Kdo se hlásí k československému letectvu? Mladý voják Šafařík vystoupil před nastoupený útvar a přihlásil se. Stal se pilotem. Po válce se přes Ameriku s legionáři vrátil domů. Stal se jedním ze zakladatelů Československé letecké jednotky na neředínském letišti. Být československým legionářem za komunistů, v letech po únoru, nebylo příliš populární. Spíš to bylo nebezpečné a kdyby se Josef nějak prosazoval, mohlo by to s ním být špatné. Ale kvůli své začínající tuberkulóze šel brzy do důchodu. Lavička, vlastně jeho vlastnoručně vyrobená houpačka u Šafaříků na zahradě, vyslechla mnoho jeho vzpomínek. Mluvíval o tom, jak bili bolševiky na magistrále. Žil téměř do devadesáti let, ale škoda, že se nedožil sametové revoluce Stal by se velmi populárním a oslavovaným hrdinou

89 Ženitba a vdavky V roce 1960, kdy mi bylo 25 roků, moje máma pravila: Jsi starý jako obejda. Měl by ses už oženit. A v její práci, v Oděvním obchodě ve Zlíně, mi domluvila rande s dcerkou své spolupracovnice. Na rande jsem sice odvážně šel, ale z donucení. Dívenka však nepřišla. Trapas a nic jiného. Škoda. Kdybychom se spolu dožili dnešní nové kapitalistické epochy, stal bych se dědicem pily. A to ne ledajaké. Takové, ve které se řežou obrovité kmeny na desky a klády. Představte si, co bych s ní já, hudebník a učitel, tak asi dělal? Na chatě jsem si vždy vystačil s obyčejnou obloukovkou. V té době jsem začal opravdu přemýšlet nad nutností změny svého stavu. Jeli jsme s filharmonií na zájezd a spali jsme ve Špindlerově Mlýně. Tam jsme šli s partou na společenský večer. Tancoval jsem s hodnou dívenkou. Tančit jsem neuměl a šlo nám to docela dobře. Tak jsem myslel, že by z toho mohlo něco být. Byla v Krkonoších na pracovní povinnosti. Jako bývalá buržoazní dcera a absolventka gymnázia si tam odpracovávala trest, za svůj třídní původ. Potřebovala jej pro přijetí na vysokou školu. Pracovala u děcek v penzionu jako pomocnice vychovatelky. O prázdninách jsem za ní zajel až do Krkonoš. Spolu jsme je prochodili, ale seznal jsem, že nešlo o nějakou zamilovanost. Byl to jen stav jakéhosi povinného hledání. Na dálku jsme se odcizili a já jsem po několika málo měsících poznal jinou. Poslyšte, jak to bylo! Již asi pět roků jsem byl sousedem dívky. Ta studovala v Pöttingeu obor zdravotní laborantka. Nikdy jsem si jí nevšimnul, až jednou jsem jel s kolegou tramvají z města a ten mne na ni upozornil: To je kočka! A všimnul jsem si, že vystupuje se mnou a vchází do domu vedle Šafaříkových. Pozdravil jsem ji. Pak jsme brzy jeli náhodou spolu tramvají z města a ona ode mne žádala poučení přes fotografický aparát jejího bratra. Viděla, jak jsem doma u okna vyvolával fotky a oslovila mne tehdy ohledně rady k fotografování. V tramvaji měla nějaké dotazy. Domluvili jsme se, že se pro ni zastavím v pondělí před koncertem. Když jsem se o tom zmínil spolubydlícímu Josefovi Tomečkovi, ten se se mnou vsadil na to, že to neudělám. Slečna bydlela ve vedlejším domě. Zazvonil jsem na Se sestrou Maňkou jejich zvonek. Přišla mi otevřít její sestra s dětským nočníkem v ruce a v županu. Ptal jsem se: Je slečna Lída doma? Ta zavolala domů: Liduš, je tady ten muzikant od Šafaříků. Domluvili jsme se na hodinu našeho odchodu do Reduty, ale pochopitelně jsem to zvoral. Řekl jsem jí o hodinu dříve. Tak jsem vlastně hned na první rande přišel pozdě. Ale vyšli jsme pak z domu včas a tak jsme v ten večer spolu vyslechli Šostakovičovu symfonii. Stalo se to 24. února To je den S mámou

90 našeho prvního rendezvous. Liduška již před naším chozením, ještě jako studentka zdravotní školy, byla návštěvnicí koncertů Moravské filharmonie. Naučil ji na ně chodit její švagr Zdeněk Hořínek. Chodila na stání a bývala vzadu, v pravém rohu balkonu tehdejšího koncertního sálu Julia Fučíka. Když jsem ji ještě neznal, dostal jsem o Vánocích lístek se vzletným textem. Bylo na něm: Ať motýlek usedne a třepetá se na vaší flétně, aby vám stále krásně hrála Myslel jsem, že to je od nějaké Lída, moje máma a Jitka vdovy z pěveckého sboru Žerotín. O tom, kdo kartičku napsal, jsem se dozvěděl až po letech. A úplně stejná slova jsem tehdy četl v bratislavském dopise Václava Talicha poslaném slavnému flétnistovi Gézovi Novákovi do České filharmonie. To je zvláštní náhoda! Blíže nás seznámili dva malí sousedi. Liduščin čtyřletý synovec Pavlíček Hořínek a vnuk mých domácích Pavlík Šafařík. Byli se u mne podívat, jak dělám fotky a mluvili pořád o tetě Lídě. To mi bylo sympatické, neboť moje teta Lída ze Zruče nad Sázavou byla moje nejhodnější teta. Ta mi totiž již za války dávala čokoládu, kterou měla od strýce Karla. Dozvěděl jsem se brzy, že Liduška již dávno navštěvuje koncerty Moravské filharmonie, tak i z toho pramenila jistá sympatie. Tak jsme spolu začali chodit. A pro nás to znamenalo, že když chodíme, tak chodíme. Denně po příchodu domů z práce až do večerních hodin jsme stále šli a šli. Jitka, Lída a moje máma Prošli jsme stovky kilometrů uličkami olomouckých periferií. Také jsme často chodili do kina. Jednou v dešti jsme byli na nějakém filmu. Provlhlé deštníky jsme měli s sebou v kině. Film končil tím, že milenci odcházeli v dešti domů, do dáli. Měli otevřené deštníky. Tak my jsme při východu z kina své deštníky bezděčně otevřeli také. Po pár krocích jsme si uvědomili, že neprší a že nad námi je krásná čistá obloha. Podle našeho vzoru si však otevřeli, neboli rozžehnuli svá paraplata všichni, kteří šli za námi. Bylo to u těch všech dalších návštěvníků kina také následkem jejich zamilovanosti? No a kdysi jsem na jednom našem setkání svoji Lidušku dlouze políbil a ona mi poradila, abych se nadechoval nosem. Zachránila mne před udušením. Inu zdravotnice. Jednou jsem pozval celou společnost, to je Lidušku, její mámu a její poručníky tetu a strýce Opletalovy. Lída totiž od svých čtyř let neměla tátu. Byl voják a za války byl u vládního vojska ve Vysokém Mýtě. Učil tam vojáky jezdit autem. Byl vedoucím autoškoly. V kasárnách pod uhlím uchovával po celou dobu války auto. Po osvobození to bylo jediné pojízdné vozidlo v celém městě. Honili po lesích Němce, kteří se nechtěli vzdát. Když se jednou vrátil, říkal prý své manželce, mé tchyni: Dnes, když nad námi hvízdaly kulky, tak jsem jel rychle jako nikdy v životě. Uštval se, nachladil se a dostal z toho

91 angínu. Pak dostal zánět srdečního svalu. Jeho bratři se snažili pro něj opatřit od Američanů penicilin. To se jim nepodařilo. Liduščin otec František Valert, nevlastní bratr Opletalů, pak při převozu z litomyšlskdo olomoucké nemocnice zemřel. Jeho bratři Toník a Adolf, kteří asi bývali konickými skauty, se pak dobře starali o vdovu a tři děti. Manželé Opletalovi se stali Liduščinými poručníky. Proto jsem je po koncertě našeho dechového kvinteta v Redutě pozval do Rodina Valertova restaurace k Drápalům. Tam jsem ve fraku požádal mámu o ruku Lidušky. Předal jsem jí kytici, kterou jsem v ten večer dostal po koncertě v Redutě. Máma byla ze všeho překvapena. Říkala, že nic takového nečekala. Ale Opletalovi dobře předem věděli, o co půjde. V roce 1961 jsem se šťastně oženil. V průběhu dalších deseti let jsme měli tři děti. Lumíra, Aleše a Petru. Prostřední syn dětství nepřežil. Ve třech letech zemřel. Moje tchyně, válečná vdova, nám předala ideální polovinu dvojdomku, který koupila po Němcích. Dnes tam bydlí moje dcera s rodinou. Snad ty Benešovy dekrety vydrží. Naše svatba byla slavná. Napřed se odbývala na radnici a pak v kostele u svatého Mořice. Oddával nás nevěstin strýc, pan děkan Zdráhal z Dolních Životic. Parta filharmoniků, uvolněná dirigentem Nohejlem ze zkoušky, se tak tak stačila přemístit z radnice ke kostelu a už byla obveselená slivovicí. Bylo ihned veselo. Po svatbě jsem se dozvěděl, že se někdo ptal: Kdo se to žení?. Odpověděli mu: Nějaký Kantor. To znamenalo, že se žení asi nějaký učitel, kantor s malým k. Muzikantovi byli komunisté takový prohřešek ochotni odpustit. Ale učitel by za kostelovou svatbu ihned vyletěl ze školy. V pozdějších letech bych tedy po svatbě už neučil. Za ten kostel by byl jistý vyhazov. Svatební hostinu jsme měli v hotelu Palác. Pak jsem bydlil se svojí manželkou u Šafaříků na půdě. Byla tam malá komůrka, ve které jsem bydlel za svobodna již asi pět let. V sousedství u Valertů se brzy uvolnil byt. Sestra Lídy, Marie s rodinou, se odstěhovala do Liberce. Já jsem dal do velkého kufru peřiny a spolu s mým gaučem a skříňkou jsme je přenesli do vedlejšího domu. Tak jsme se přestěhovali. A byl jsem na dalších padesát let ubytován

92 S Liduškou jsme prožívali budovatelské, ale nejradostnější období. Naše platy nebyly valné. Plat laborantky byl bídný a plat vedoucího skupiny fléten, komorního hráče dechového kvinteta a externího profesora konzervatoře také nebyl valný. Byli jsme rádi, když jsme si mohli koupit nějakou tu nejlevnější almaru. Bydleli jsme s babičkou Valertovou. Velkým štěstím pro nás bylo, když nám Lídina máma, moje tchyně, brzy převedla do našeho vlastnictví svoji ideální polovinu domu na Jana Čecha 1. Nadále bydlela s námi. A byli jsme rádi, když nám někdy přinesla z nemocnice, kde pomáhala na dětském oddělení, pár rohlíků či něco jiného. V nemocniční kuchyni byl tenkrát zaměstnán bývalý arcibiskupský kuchař a ten dovedl vařit opravdu parádně, i z ničeho. Ale dost fňukání

93 V roce 1962 posledního března se nám narodil syn Lumír. Při rozhovoru s Milanem Ryšavým jsme přišli na to, že oba prožíváme období čekání. V noci jsem se vrátil z jesenického zájezdu. A hned jsem zjistil, že je již potřeba vyhledat pomoc. Sanitky tehdy sídlily za Asem, dnešním Priorem, u Mořického kostela. Celou cestu jsem tam utíkal a na Šibeníku někdo na mne zakřičel: Spěchej! Budeš v novinách. Milana jsem tak předběhnul. Narodil se nám kluk jako buk. Byl velmi vitální. Dřel se do života. Mluvil rychle dlouhatánské věty. Nebylo mu rozumět ani slovo. Pořád říkal něco jako Tyngy, tanga. Jen soused, pan Šafařík si s ním vydržel dlouho vyprávět přes oka drátěného plotu. Večer, dlouho do noci chodil Lumírek okolo našeho domu, a když jsme ho nutili, aby šel konečně spát, tak se nás ptal: A nebude ta noc trvat dlouho? Když jsme se byli koupat na jezírkách zvaných Tajvan, postavili jsme jej na břeh a on šel rovnou do vody. Když měl hladinu vody přesně po pusu, tak jsme jej museli vytáhnout. Jinak by se za ním voda uzavřela a on by se klidně utopil. Lumírek si hraje Lumírek s dědečkem Valertovi Naše spolumajitelka domu Liduška vzpomínala na to, jak měla v době studií tři kamarádky. Boženu, Alenku a Alenu. Ta poslední z nich byla dcerou správce hřbitova

94 Jejich zábavou, kromě nedělního chození na filmové grotesky, byla častá návštěva hřbitovů. Rostlo tam hodně sladkých jahod. Jednou všechny čtyři dívky v bytě na Jana Čecha l. hlídaly Liduščiny malé synovce. Jejich babička byla někde mimo domov. V prvním patře našeho domu bydlela hodná, ale upovídaná paní. Děvčata přesně předem věděla, na co se paní Brtounová zeptá malého Pavla, až sestoupí po schodech do přízemí domu. Bude se ptát určitě: Pavlíčku, kde máš babičku? Alena rychle naučila Pavla odpovědi. V tom sestoupila se schodů paní Brtounová a ptala se přesně uvedeným způsobem, důrazně, maličkého Pavla. On ji stejně důrazně odpověděl, jak měl naučeno: V pr.! Paní Brtounová na to jen: Ale, ale! Záměr Aleny se plně podařil, k velké radosti kamarádek. Paní Brtounová byla z Vysočiny, z Bystrého a celý její rod byl znám svým amatérským herectvím. Však také její syn Toník byl hercem divadel v Hradci Králové a pak v Praze. Měla úžasnou vyjadřovací schopnost. Mluvila dlouhatánské věty bez jakékoliv interpunkce a minimální pauzy dělala jen při rychlých nádeších. Jednou, také na schodišti, vyřkla rozvitou větu: a přijeli jsme do Olomouce a byli jsme na hřbitově to je tam kde se pochovávají ti mrtví a šli jsme navštívit hrob a potom jsem si doma četla Čapkovu knihu Z jedné do druhé kapsy Ale o naší hodné a dlouholeté sousedce je nutno říci, že byla společnou majitelkou domu s babičkou Valertovou. Obě dostaly přednost při koupi domu po odsunutých Němcích. Obě byly totiž válečné vdovy. Liduščina máma přišla o manžela v posledních dnech války. Je to již napsáno na jiném místě této knihy. Manžel paní Brtounové byl policejním úředníkem a vlasteneckým Sokolem. Brzy po vypuknutí války jej Němci odvezli a zahynul v Osvětimi. Externím profesorem Brzy po svatbě jsem začal vyvíjet intenzívní pedagogickou činnost. Profesoři moravských konzervatoří mi posílali své potencionální žáky, a to z celého severozápadního moravského regionu, dnešního Olomouckého kraje. Vyžadovali ode mne přípravu ke studiu na konzervatořích. Profesor Sláma potřeboval připravit budoucí Kroměřížáky a profesor Slavíček Brňáky. Učil jsem je doma většinou o sobotách. Vzpomínám, že mezi nimi byl olomoučák Jirka Fischer, který se dostal do Ostravy. Eva Doláková a Marta Irena Štyrandová šly do Kroměříže, Věra Lišková do Brna. Eva byla šikovná a hodná dívenka. Irena pocházela z Moravské Třebové. Věru Liškovou k nám vozil otec autem vždy v sobotu až z Desné, ze severu Moravy. Hrála tam v dětské dechovce. Uměla správné hmaty a měla rozvinutou techniku. Doporučil jsem jí, aby hry v orchestru zanechala. Měla špatné postavení rtů. Vdechový otvor měla uzavřený tak, že jí to vůbec neznělo. Hrála u mne jen dlouhé tóny a postavení rtů se jí brzy zlepšilo. Pak měla pěkný tón. Z Kroměříže se dostala na JAMU a pak učila na kroměřížské konzervatoři. Také jsem připravoval jednoho Olomoučáka na konzervatoř do Žiliny. Byl tam přijat, ale později neuspěl. Stal se příslušníkem Veřejné bezpečnosti, tedy policistou

95 Asi v roce 1963 přešel profesor Sláma z Kroměříže do Brna. Já jsem jej nahradil. O kroměřížský flétnový úvazek jsme se rozdělili se známým flétnistou z Brněnského rozhlasového orchestru Dr. Hynkem Kašlíkem. Později místo něj nastoupil pan Josef Horák z brněnské opery. Tehdy se projevoval téměř každodenní nedostatek elektřiny. Tak se stalo, že v době mého dojíždění do Kroměříže nejezdily vůbec vlaky podle jízdního řádu. Jednoho dne jsem nepotřebný jízdní řád, tedy jízdní neřád ČSD, odložil do popelnice. Pak jsem vždy po službě v MF a po obědě šel na nádraží a tam jsem nasednul do prvního vlaku, který jel požadovaným směrem. Po příchodu do školy jsem si svolal žáky ze cvičeben a rozdělil jsem jim svůj zbývající vyučovací čas. Končil jsem vždy ve 20:45 hodin. Domů jsem někdy přijel v jedenáct hodin večer a jindy třeba v pět hodin ráno. Ještě dnes, když někam jedu po trati z Olomouce do Prahy, se do jízdního řádu vůbec nedívám. Doma nikdy předem neřeknu, kdy se vrátím. A přijedu si, jak mi to vyjde. V Kroměříži jsem učil od roku 1960 až do roku Jezdil jsem tam dvakrát v týdnu a učil vždy asi pět hodin. Rád vzpomínám na některé své žáky, které jsem převzal po odchodu pana profesora Slámy do Brna. V průběhu dalších let ke mně přistoupili další žáci. Často vzpomínám na dceru zlínského učitele hry na violoncello Helenu Pášmovu. I moje manželka byla na jejím absolventském koncertě. Hrála celý koncert D dur W.A. Mozarta. Vzala si pak slavného hornistu z České filharmonie Bedřicha Tylšara. Pak jsme se několikrát setkali na týdenních seminářích v okolí Prahy, když jsme s panem Janem Olejníkem vypracovávali celostátně platné osnovy pro zobcové i příčné flétny. Připravovali jsme zavádění nové koncepce na Lidových školách umění. Rád vzpomínám na Miloše Řeháka, varhaníka, který hrál etudy podle harmonických značek, Evu Dolákovou, Aničku Kyselákovou. Již zmíněná Marta Štyrandová se vrátila po operaci slepého střeva z nemocnice a já jsem se ji zeptal: Už se ti to zahojilo a můžeš hrát? A ona mile odvětila: Už to mám dobré, udělali mi jenom malou dírku. Když jsem v roce 1967 musel ukončit studium na brněnské akademii, byl jsem nahrazen Boženkou Muhrovou-Růžičkovou, která v té době studium na Janáčkově akademii úspěšně dokončila. Ihned v novém školním roce jsem začal externě vyučovat na experimentální škole s rozšířenou hudební výchovou. Balvan v Sázavě Na prázdniny jsme jezdívali do Zruče nad Sázavou, k tetě Lídě a strýci Karlovi. Byla tam krásná příroda, koupání i stanování. Tam jsme s Lídou hlídali mé mladší bratrance Káju a Luďka a moji sestru Jitku. A po letech pak i našeho syna Lumíra. Jednou jsme tábořili poblíž hrachového pole u Sázavy. V ní byl u břehu velký kulatý balvan. Místní domorodci vlastně Luděk s Kájou mu říkali medvěd Míša. Před spaním ve stanu Lída Lumíra stojícího na balvanu umyla a převlékla do tepláků. Připravila ho již na spaní. Namydlené nohy mu po Míšovi uklouzly a on se zřítil do řeky. Nebylo tam hluboko, tak jsme ho zachránili. Musel pak spát v mých teplácích, které byly asi o dvacet čísel větší

96 Ty dovolené ve Zruči bývaly nádherné. Byla tam krásná příroda a koupání v Sázavě, která tehdy ještě byla čistá. Moje nejlepší teta, teta Lída, se o nás obětavě starala. Zkrátka oáza klidu a pohody. Uspořádali jsme mnoho krásných trabantových výletů do nejširšího okolí. Vzpomínám na jeden do Benepiště. Tak jsme nazvali hrad Konopiště u Benešova. Často jsme se pokoušeli zkrátit a zkrášlit češtinu spojováním dvou slov. Tak třeba jsme spojili dvě slova: stoupnout a šlápnout. Vyšlo nám šloupnout. Podařilo se nám tak ušetřit devět písmen. Kde jsou? A když mě někde u potoka Liduška nazvala slizákem mazlavým, já jsem jí odvětil, že je břichatka fousatá. Pořád byla nějaká legrace. A tenkrát na Benepišti jsme si v kiosku dali kafe. Při placení, kdy mi paní sdělila cenu 8,60 Kčs, dal jsem ji 5,- Kčs a sdělil ji ledabyle: To je dobré. Vyděšeně utekla. Ale když jsem si trapas uvědomil, peníze jsem vyrovnal a omluvil jsem se jí. Když už Lumírek vyzrával a studoval mateřskou školu, tak jsem jej denně do ní vodil. A bylo to v době, kdy jsem spěchal na zkoušku v MFO. A v tom spěchu jsem jednou na chodbě porazil velkou vázu. Koupil jsem jim novou. Měl jsem dvoje tvarem podobné, ale barvou odlišné polobotky. Jedny byly černé a druhé hnědé. Říkalo se jim pilky podle designu podrážky. Dole v chodbě MŠ jsme se přezouvali a lidé se obdivovali tomu, že mám jednu botu černou a druhou hnědou. Při léčení žaludku jsem pil po léta ve dne i v noci jen teplé mléko. Nedivte se, že jsem je pak odmítal. Tak Lumír nemohl po mně lásku k bílé tekutině zdědit. Stalo se, že jednou se jí zbavil překvapivým způsobem. Vylil ji do proutěného koše. Získal tím důležitou životní zkušenost. Koš teče. Ale já jsem pak sklidil potlesk školkových učitelek, když jsem mlíko ždímal z hadry do umývadla Jednou za čas školka pořádala brigádu rodičů. Co by rodiče pro své ratolesti neudělali? Museli se dobrovolně přihlásit, že odpracují pět pracovních hodin. Brzy, jako první, jsem šel povinnost splnit. Pí ředitelka mi dala lopatu a požádala mne o to, abych hromadu písku přeházel na vedlejší místo a vytvořil tak hromadu novou. Jistě to mělo nějaký smysl. Víte, kdo byl Sysifos? Vrhnul jsem se do díla a za čtyřicet pět minutek byla hromada přemístěna. Sklidil jsem velký obdiv coby svalovec a silák. Uznali mi pět hodin brigády. Tak jsem pochopil, že pracovat se má pomaleji, aby se člověk neuštval a při tom obdržel větší hromádku dukátů. Nebo spíše měďáků? Místo jedné hodiny mi zapsali čtyři

97 Vesnický cirkus Jednou o víkendu jsem byl doma ve Zlíně a v neděli odpoledne jsem jel do Olomouce. Večer jsme měli filharmonický koncert v Šumperku. Ve stejném víkendu byl ve Zlíně u rodičů také kolega houslista Josef Šiška. Měli jsme sraz u vlaku v Otrokovicích. Šiška nepřijel. Jel jsem do Přerova sám a tam jsem omylem nasednul do vlaku, který jel do Ostravy. Na příští stanici jsem vystoupil a přešel do vlaku na Olomouc. Do Olomouce, kde jsem měl nastoupit do filharmonického autobusu, jsem však přijel pozdě. Najal jsem si tedy taxíka s tím, že při rychlé jízdě snad začátek šumperského koncertu stihnu. Taxíkáře jsem stále pobízel k rychlé jízdě: Spěchejte, přidejte plyn, pokuty platím! V poslední chvíli před začátkem koncertu jsem přijel před šumperské divadlo. Vyběhnul jsem nahoru po schodech a rychle se převlékal. Dozvěděl jsem se, že flétnista kolega Chlebníček, přijel asi minutu po mně. Jel na kole z bydliště svých rodičů z Rapotína a píchnul kolo. Bez fléten, jen s piccolou, se Má vlast provozovat nedá. Dirigent Nohejl zuřil slovy: Sjíždíme se jako vesnický cirkus! Ale začalo se hrát včas. Vše bylo zachráněno. Já jsem jel taxíkem z Olomouce za 300,- Kčs. Kolega Šiška, který cestoval taxíkem už z Otrokovic, to měl ještě dražší. Byla z toho schůze Závodního výboru ROH. Na ní se kolegové usnesli, že když vše tak dobře dopadlo, bude nám pokuta odpuštěna. Prohlásili, že jsme ji vlastně zaplatili taxikářům. A 300,- Kčs, to bylo asi jako dnes 3 000,- Kčs. Dechové kvinteto Moravské filharmonie F. Osvald, V. Winkler, J. Kašpárek, Z. Drmola, L. Kantor Nejraději jsem hrál na koncertech našeho dechového kvinteta. Hrávali jsme často na výchovných koncertech pro mládež, které měly populární program. Jednou jsme hráli v dětské léčebně ve Zlatých Horách. Náš principál a konferenciér Zdeněk Drmola se ptal dětských pacientů, kterou skladbu chtějí slyšet. Děcka křičela: Cestáře, cestáře! Byla to tenkrát velmi populární písnička. Byla ze sbírky Písně sladké Francie. Neměli jsme ji v našem repertoáru, tak jsme zahráli polku Našim děvám. Děcka s ní byla spokojena. Inu, ta jsou vždycky vděčným publikem. Často jsme zajížděli do vojenských kasáren celého kraje. Organizoval a slovně nás uváděl později známý skladatel Pavel Čotek. Ten představoval svoji Taneční suitu, ale své autorství zatajil. Mluvil tak, aby je nikdo ani netušil. Hrávali jsme také na celovečerních koncertech pro dospělé v různých městech našeho kraje. Několikrát jsme byli zařazeni i do abonentních cyklů v Olomouci, Přerově a v Prostějově. Před přerovským koncertem, , jsem odpoledne relaxoval. Probudil jsem se přesně v hodinu odjezdu

98 přerovského vlaku. Stihnul jsem až další vlak. V době začátku koncertu jsem přijel na přerovské nádraží. Utíkal jsem na náměstí, vyběhnul jsem do schodů Národního domu a rychle se oblékal do fraku. Kolegové mi rychle připravili pult, noty a flétnu. Lidé v sále čekali a rozkřiklo se, že účinkující nemají flétnistu. Strašně udýchaný jsem nastoupil a hrál virtuózní staccatovou první větu Rejchova dechového kvintetu D dur. Nedovedu si představit, jak jsem tu velmi náročnou flétnovou záležitost oddýchal. Při klanění po čtvrté větě jsem pak byl celý zpitomělý a kolegové sedli a nechali mne stát samotného. Samozřejmě, že si tak ze mne udělali legraci. Ale lidé na potlesku ještě přidali. Koncertů našeho kvinteta bylo nepočítaně. Nejčastěji jsme hrávali na koncertech dechová kvinteta od Antonína Rejchy. Téměř nikdy na našem koncertě nescházel Dechový kvintet na témata národních písní od Václava Trojana. Námi oblíben byl také Dechový kvintet od Josefa Bohuslava Foerstera. V pražském Rudolfinu jsme hráli Sonátu pro dechové kvinteto, tympány a smyčce od Václava Dobiáše. Bylo to velmi progresivní dílo z doby autorova mládí. Také jsme tam provedli Koncert pro dechové kvinteto a smyčce od Jarmila Burghausera. Dne jsme v pražském Rudolfínu úspěšně premiérovali Concerto grosso pro dechové kvinteto, klavír a smyčce od Jana Klusáka. Zde byla mimořádně exponována flétna. Na tomto koncertě byla pořízena nahrávka, která byla ještě dlouho vysílávána českosloven-ským rozhlasem. Jeden z koncertů Dechového kvinteta Moravské filharmonie byl v Olomouci A to byl ten, po kterém jsem pak v restauraci požádal manželčinu matku zcela oficiálně o ruku její dcery. Měl jsem také jiné sólistické rozhlasové nahrávky. Například s dirigentem Konvalinkou jsem natočil Adamovy variace pro koloraturní soprán a flétnu s orchestrem na Mozartovu Píseň o Marii. Sólo zpívala sólistka olomoucké opery paní Vlasta Plojharová. Nejnáročnější dny filharmonika S dechovým kvintetem jsme měli celovečerní koncert v olomoucké Redutě. V ten večer odjela celá filharmonie do Prahy a my jsme pak po

99 koncertě v noci jeli za ní. Ráno byla ve Dvořákově sále Rudolfina generálka na Šostakovičovu symfonii a dechový kvintet se smyčcovým orchestrem od Jana Klusáka. Já jsem měl v náročném partu také malé h. Flétnu jsem měl dlouhou jen do jedenkrát čárkovaného c. Doma jsem nechal svařit kousek konzervového svinutého plechu do trubičky. Jejím zastrčením do nožky flétny jsem pak flétnový rozsah o jeden tón prodloužil. Skladbu jsem zahrál k velké spokojenosti autora. Ale uvažte! To vše jsem odehrál s velkým oparem uprostřed spodního rtu. Kdyby opar zasahoval do retní štěrbiny, hrát bych nemohl. Tak jsem ústici přitiskl ke spodnímu a tak jsem hrál. Občas jsem si ústici desinfikoval lihem a utřel na ní krev. V Rudolfinu na koncertě byl tehdy natočen náš zdařilý snímek a ještě dlouhou dobu nám za něj chodily tantiemy. Noví kolegové Dechová harmonie MFO F. Mrtvý, L. Kantor, M. Šafář, A. Hofmann Prošli jsme obdobím, kdy jsme službu hráli jen dva, se Standou Hrubým. Marie Dronková - Konečná chodila jen na výpomoce, když byly psány dvě flétny s piccolou. Se Standou jsme se střídali hrou partů první flétny a piccoly. Ale přesto byla služba tak náročná, že Standa začal upadat psychicky a já fyzicky. Mně od hraní otekla pusa a ohlašovaly se také pozdější problémy s prsteníkem. Šel jsem do kanceláře MF a stěžoval jsem si nejprve administrativnímu řediteli p. Fischerovi. Ten mne napomenul slovy: Ve fabrice by se vás také nikdo nezeptal, jestli jste nadřený. Tak jsem šel ještě za panem šéfdirigentem Uzelacem. Ten brzy angažoval dva flétnisty, Zdeňka Nešpora, znamenitého piccolistu, a Františka Mrtvého, kteří už měli po zdařilém konkurzu. O jesenickém maléru Z. Nešpor Milan Ryšavý, penzista z MFO, napsal několik spisů z dějin našeho orchestru. Přetisknul tam moji kapitolu o události ze 7. září Píši:

100 Věřím, že náš pan ředitel Ferdinand Fischer byl ředitel bezvadný, nejlepší v republice. Proč? Nejvíc šetřil na muzikantech. Frakovné, tedy Ferdovné, jak se říkávalo, bylo součástí našeho výdělku. Pro mnohé to byly peníze nemanželské, tedy před manželkami utajené. Každoroční závěrečná odborářská schůze MFO byla zakončena hádkou o frakovné. Jednou před prázdninami jsme jeli hrát do lázní Teplic nad Bečvou. Hráli jsme tam na kolonádě, oblečeni jak kdo byl. Prošlo to. Pak po prázdninách se ptal kolega důvěrník pana ředitele: Máme jet na koncert do Jeseníku ve fraku, černých šatech nebo v civilu? Soudruh ředitel odvětil: Jeďte si třeba v civilu! Tak jsme tak jeli. Na místě jsme vystoupili z autobusu a uviděli jsme plakáty: Koncert Moravské filharmonie na závěr Gogolova léta a u příležitosti Mezinárodního kongresu psychiatrů. Hráli jsme šestou symfonii Bohuslava Martinů nazvanou Symfonické fantasie. Zjistili jsme, že doma zůstaly party čtyř fléten a anglického rohu. Opsali jsme na jeden řádek jen sólová místa dvou fléten. Dirigující pan Uzelac si je označil v partituře. Čekali jsme na příchod psychiatrů. Přišli do sálu jesenického divadla bezvadně večerně oblečeni. Inu zápaďáci, u nás tehdy nevídaní. O pauze jsme se dozvěděli, že jsme se jim stali dokonce sympatičtí. Někdo jim řekl, že svým oblečením vlastně stávkujeme, protestujeme proti režimu. Také díra zející v podpaždí Uzelacova fraku se jim zřejmě líbila. V symfonii od Martinů jsme se Standou Hrubým hráli vždy na pokyn dirigenta jen dvojhlasá sóla. Další dva flétnisté Franta Mrtvý a Zdeněk Nešpor jen drželi flétny u rtů. Přes všechny tyto problémy měl koncert u publika velký úspěch. Druhý den odpoledne byla zkouška. Před ní vystoupili na podium naší zkušebny, Dvořákova sálu, dva pánové. Bylo zřejmé, že přišli z radnice. Pamatuji si, že jeden měl manšestrové kalhoty a ruce v jejich kapsách. Pravil: Vy jako umělci, si toto nemůžete dovolit. Okamžitě šest členů musí opustit filharmonii a vyvodíme z toho i jiné závěry. Po nějakém čase to tak opravdu dopadlo. Bylo potrestáno šest členů, hlavně z violové skupiny. Pamatuji si, že u prvního pultu violy byl Josef Tomeček ve tweedovém saku s košilí švédkou. Violista Lenhart měl koženou bundu na motocykl. Tito vedoucí viol spolu se čtyřmi jinými

101 hudebníky byli potrestáni pokutami. Ale, kromě hobojistů, pánů Harny a Janků, byli všichni členové filharmonie úplně civilně oblečeni. Ti potrestaní byli zřejmě rozpoznáni na fotografiích publikovaných v zahraničních časopisech. Výpověďmi to odneslo tehdejší vedení filharmonie. Soudruh Fischer přestal být nejlepším řiditelem a dirigent Uzelac, který za nic nemohl, už pak nebyl šéfem orchestru. Ale ten jediný byl oblečen ve fraku. Ten však měl rezervní, zájezdový a opotřebovaný. Jeho švy nevydržely. V tehdejším celostátním humoristickém časopisu zvaném Dikobraz pak na titulní straně vyšla kresba. Byla to dosti neumělá karikatura se čtyřmi muzikanty, kteří hrají na bále. Pod pódiem se na tom obraze prali a tančili opilci. Trumpetista tam byl oblečen do fraku, ale klarinetista byl jen v tričku a trenýrkách. Na hlavě měl uvázán kapesníček se čtyřmi trčícími růžky. Pod obrázkem byla vytištěna malá zpráva o hudebnících z Moravské filharmonie hrajících na koncertě v nevhodných úborech. Po té události se šéfem filharmonie stal pan dirigent Nohejl a pan Fischer byl nahrazen novým ředitelem Jiřím Hanákem z Okresního výboru Komunistické strany Československa. Alešek Po naší svatbě v roce 1961 až do roku 1965 se naší rodině žilo dobře. Pár krásných let uběhlo a začaly krachy. V té době jsem podruhé studoval dálkově na JAMU v Brně ve druhém ročníku. V roce 1965 se objevily poprvé mé problémy s levou rukou. A k tomu se přidaly ještě velké problémy se synem Aleškem. Náš druhorozený syn měl velikou smůlu. Rok se jevil jako zdravé dítě, ale najednou jsme zjistili, že je málo pohyblivý. Zašli jsme k věhlasnému lékaři MUDr. Moresovi. Ten zjistil, že má syndrom zavíracího nože. Nemůže sedět, tělíčko mu padá dopředu. Nevím, jestli už dnes lékaři znají příčinu Wernig Hoffmanovy nemoci, svalové atrofie svalstva. By to hezký blonďáček. A bylo nám ho líto, když s ním Lída musela několikrát denně provádět drastické cviky, které ji naučil hodný lékař v Gottwaldově dětské léčebně až v Luži-Košumberku. Cviky měly vést k všeobecnému posilování svalů. Liduška s ním byla doma a dostávala už takový nenormální, utrápený výraz. Musela do práce, aby se nezbláznila a u Aleška byly stále dvě starší paní. Naše babička Valertová a paní Dobešová. Ty se o něj pěkně a trpělivě staraly. Stále na něj mluvily. A tak Alešek už ve svých třech letech uměl i počítat. Určitě byl značně inteligentní

102 Druhé období studia na JAMU V roce 1963, jako čtyřletý ženáč, jsem podruhé nastoupil jako dálkový student znovu, ale opět neúspěšně, na JAMU do Brna. Podobně jako v roce Ale vydržel jsem studovat jen dva roky. Stále jsem hrál a hrál, nebo jsem někam cestoval. V každém týdnu jsem měl ke službě ve filharmonii přidány ještě dvě cesty do Kroměříže a jednu do Brna. V roce 1965 byla krutá zima. Se studujícím kompozice s Pavlem Čotkem jsme jezdili v nevytopeném vlaku. Abychom si zadýchali prostor, tísnili jsme se v předsíni vagonu. Cestujících bylo málo. Než jsme přišli na tuto fintu, jak se trochu zahřát, sedávali jsme opřeni o stěnu promrzlého vagonu a spali. Namrzlo mi tak několikrát pravé rameno. Vyléčilo se, ale po čtyřiceti pěti letech mne začalo bolet znovu. Dnes už mi nepomáhají ani obstřiky, ani elektroléčba. Ale nakonec mi pomohl bratr Choura, primář na vojenské chirurgii, obstřikem. Rámě mě už téměř nebolí. Ale ten mne zachránil již vícekrát. Vzpomínám, jakou jsem tenkrát měl zvláštní schopnost. Ráno jsem se připravil na cestu v úplně mátožném stavu, cestoval jsem v polospánku a probudil se až na nádraží v Brně. Pak jsem měl jednu hodinu flétny, klavíru, ruštiny a dvě hodiny marxismu-leninismu. V něm jsme po celý druhý rok probírali politickou ekonomii. Chodili jsme do ní společně s adepty herectví. My, dálkaři muzikanti, jsme byli již starší a vyzrálejší členové z různých orchestrů. Adepti herectví byli všichni mlaďoučcí, nedávní maturanti. Neustále šaškovali. Náš profesor marxismu - politické ekonomie - psal nějaká čísla a písmena na tabuli a říkal, že C znamená konstantní a V variabilní kapitál. Když popsal dvě velké tabule, vysvětlil nám, že čísla znamenají miliony. Nevěděli jsme, jestli korun či rublů. Po počmárání tabulí potáhnul kouř z cigarety, vyfouknul směrem k nám a zeptal se nás, jestli všemu dobře rozumíme. Herečky sedící hercům na klínech radostně zaječely, že ano. Vyučující obě tabule utřel a dal se do dalšího číslicování - čmárání. Po dvou hodinách toho vždy nechal a odešel. Od té doby rozumím senzačně ekonomii, jenom nevím, jak vyjít každý měsíc s výplatou. Tomu nás vyučující soudruh nenaučil. Po marxismu jsem měl vždy lekci flétny. Za dva roky jsem přehrál všechny Händelovy a Bachovy flétnové sonáty a spoustu jiných skladeb. Korepetitoval mě pan docent Lejsek. Když nepřišel, doprovázel mne pan profesor Slavíček sám. Hrál na klavír výborně. A stačil při tom ještě kouřit a vyfukovat mi kouř do obličeje. Cigaretu odkládal na klávesy Stenweye, drahého klavíru. Ovšem ohnivým koncem cigarety do volného prostoru. Když mne doprovázel pan Lejsek, ozvalo se někdy z protějšího rohu dosti velké studovny zadupání. A páně profesorova slova: Peří s tvrdým ý. Znamenalo to, že hraji špatně. Třeba, že hraji opačně dynamiku, místo crescendo dělám decrescendo a podobně. Mohu říci, že mne můj vyučující naučil dobře chápat barokní styl a v něm také hrát. Nutil mne, abych hrál ve forte, které bylo pro mne neúnosné. Ve druhém ročníku, brzy po Vánocích, projevoval nespokojenost s mou těžkopádností při hře Fantasie Faurého. Jednou prohlásil, že ji hraji jako

103 francouzský neohrabaný sedlák. Byl to již následek bolesti a křečovitosti v levé ruce, spojené se špatným ovládáním prsteníku levé ruky. Celá ruka mne bolela od zvedacího svalu prsteníku na levém předloktí, po jeho nervové dráze. Bolest mi šla přes levé rameno do svalů nad levou lopatkou až ke krční páteři. V té době jsem vykonával službu prvního flétnisty, hrál s dechovým kvintetem, chodil na výpomoc do divadla, dvakrát týdně jsem učil v Kroměříži a hlavně jsem studoval vysokou školu. Každý týden jsem musel nastudovat nějakou těžkou etudu, Händelovu či Bachovu sonatu a hrát přednes. Jednoduše řečeno, byl jsem přetažený. Ale proč jiní muzikanti byli schopni i takovou zápřež vydržet? Až dnes, ve stáří, kdy píši tyto své vzpomínky, jsem si vzpomněl, že ve Slavíčkově flétnové metodice bylo napsáno: Flétnista má mít hladké úzké rty, správně utvářený chrup a dlouhé paže s dlouhými štíhlými prsty. Poslední požadavek jsem nesplňoval a to bylo asi jádro celého mého problému i mé osobní tragédie. Rmutná éra mého neúspěšného léčení malíku levé ruky Brzy po ukončení studia na JAMU, po druhém ročníku, započala éra mého léčení. Prodělal jsem třicet různých druhů léčení. Byly to metody konzervativní, medikamentózní i šarlatánské. Do nich počítám i hypnózu, při které jsem vlastně předstíral, že spím, abych lékaři udělal radost. Nebo léčbu čínskou akupunkturou. Při té léčbě zase lékař, který se tomu teprve učil, do mě zarážel na nepochopitelná místa v těle různé jehličky. Jednou prohlásil: Sestro, podejte mi jednu tlustou a dlouhou injekční jehlu! Vrazil mi ji mezi obratle v krční páteři až to chruplo a poručil mi: Brnkejte si na to! Žloutenka Dnes vím, že před čtyřiceti lety nedovedli lékaři rozlišit žloutenky podle typu A a B. Takovou, která je nemocí špinavých rukou, tedy hepatitidou infekční typu A a ani technickou, která má inkubační dobu asi sto dnů. Ta se přenáší injekcemi a jinými lékařskými zákroky. Asi se jí říká také sérová žloutenka typu B. U mne inkubační doba odpovídala asi době jednoho sta dnů po operacích mých mandlí a nosní přepážky. Tu jsem prodělal u pana docenta Jelínka, rodáka z Konice. Bylo to na oddělení ORL, ve fakultní nemocnici v Olomouci. Sto dnů je inkubační doba odpovídající vzniku technické žloutenky typu B. V důsledku stálého neúspěšného léčení ukazováku levé ruky, jsem byl léčen Prednizonem. To je asi nějaký dynamit. Mám za to, že ten lék potlačoval vypuknutí žloutenky, kterou jsem se nakazil při operaci mandlí či nosu. Ta u mne propukla asi 100 dnů po dvou operacích. Operovali mne kvůli podezření z fokálního ložiska na mandlích a při tom se mi snažili dát do pořádku i křivou nosní přepážku. Asi mne při operac infikovali hepatitidou B. Asi po sto dnech jsem tehdy pociťoval velkou slabost a bylo mi

104 špatně. Pak mi zežloutly oči a celý jsem zhnědl. Nebyl jsem žlutý, ale opravdu takový hněděoranžový. Skazka o pacientu Dundálkovi S hepatitidou - žloutenkou jsem byl přijat na infekční oddělení fakultní nemocnice. To bylo tenkrát v malém, ode všeho odděleném přízemním baráčku, u nemocniční cesty pod teoretickými ústavy. Nastoupil jsem tam měsíc po Vánocích, v lednu Denně mi odebírali krev a mé vysoké hodnoty bilirubinu se stále nezmenšovaly. Bylo to se mnou velmi špatné, stále horší a horší. Denně za mnou docházel starostlivý primář interny, pan MUDr. Procházka. Dobře jsme se znali. Byl to amatérský houslista a velký organizátor komorních koncertů v Olomouci. Měl rád muzikanty a já jsem mu dělal nemalé starosti. Vypadalo to, že si se mnou vůbec neví rady. Moje manželka Liduška byla tehdy na mateřské dovolené. Denně chodila se synem Aleškem v kočárku za mnou, pod okno mého pokoje, na návštěvu. Vedle mne ležel starší pacient. Byl celý žlutý, jako kanár. Na něm jsem mohl pozorovat, jak to dopadá, když se nedrží předepsaná dieta. Pod okno přišla jeho manželka a dala mu balíček. Pravila: Tato, přinesla jsem Ti játrovou paštiku, ale to mastné, bílé nejez! To nesmíš! On řekl: Neboj se mamo, já si to do toho zamíchám! Za pár dnů ho z pokoje odvezli na prosekturu. Do mého uvolněného žloutenkoizolačního pokoje mi dali nového mladého pacienta, aktivního sportovce. Ten stále ležel, byl úplně fyzicky vyčerpaný. Za několik dní k večeru, přivedla sestra na náš pokoj ještě třetího pacienta a ohlásila mi: Pane Kantor, dejte si na něj pozor. Je to epileptik a schizofrenik. Jsou to škrtiči! Věděl jsem, co to asi obnáší, tak jsem se bál. Nový pacient, jak jsem se od sestry dozvěděl, se jmenoval Dundálek. Vypadal strašně. Měl černé, rozcuchané vlasy, vylámané zuby a okolo levého oka měl velký modrý monokl. Tedy krvavou podlitinu. Až do zhasnutí světla jsem s ním diskutoval. A sestřičku jsem poprosil, aby mi do postele namontovala poplachový zvonek. Spolupacient vykládal nějaké nesmysly. Po večerce, tedy po zhasnutí světla, jsem do uličky mezi mou a Dundálkovu postel postavil židli. Do pokoje svítil úplněk, tak v něm bylo promodralé, mrtvolné světlo. Byl to odraz měsíčních paprsků ze zasněžené pláně, která byla pod teoretickými ústavy. Původní mladá sestřička odešla domů a do služby nastoupila starší sestra. Asi to byla jen sanitářka. Měl jsem velký strach. Byl jsem ve střehu a při ležení na posteli jsem byl opřen loktem tak, abych se mohl vymrštit a sednout. Najednou jsem viděl, jak pacient Dundálek sedá a rozhlíží se po pokoji. A v tom natáhl před sebe ruce a vyskočil. Šel mi po krku. Já jsem si rychle sednul a on se praštil do holeně o přistavenou židli. Dal ruce dolů a já jsem se mu díval z několika centimetrů do jeho příšerného obličeje a rukou jsem jeho tělo odtlačoval. Druhou rukou jsem stisknul tlačítko zvonku a zavolal sestru. Ta přišla celá vyděšená a ptala se: Co se děje? Bylo nutné uklidnit pacienta i sestru. Řekl jsem ji, že se neděje nic zvláštního, že se panu Dundálkovi jen něco zdálo. Bylo zřejmé, že se sklidnil. Tak jsem s ním nějakou dobu diskutoval, abych zjistil, co se v něm vlastně děje. Říkal mi, že kdybych věděl, co se mu zdálo,

105 tak bych se moc divil. Získal jsem jeho důvěru a přesvědčil jsem ho o tom, že mi vše může říci. Přiznal se mi s tím, že mne chtěl uškrtit, neboť prý jsem ten župan, který visel na hospodském věšáku v rohu místnosti. A že si myslel, že jsem mu chodil za jeho ženou. Byla to jasná chorobná a šílená žárlivost. Po jeho doznání jsem ještě odvedl pacienta, který ležel s námi na pokoji. Přestěhovali jsme se oba do inspekčního pokoje. A pak už jsem se na pokoj nevrátil. Pobýval jsem ve vyšetřovně a po chvilkách jsem z chodby škvírou pootevřených dveří sledoval pacientovo chování. To je začátek noci, která byla plná hrůzy. Taková děsná noc se dá prožít snad jedině někde ve válce, přímo na frontě. Po nějaké delší době začal pacient běsnit. Vykřikoval, hekal, zuřil. Sestra zatelefonovala na psychiatrii a přišli dva zřízenci. Přivázali pana Dundálka třemi prostěradly k posteli a odešli. Ten se začal modlit a při tom velmi sprostě nadával. Mluvil o tom, jak prožívá svůj vlastní pohřeb. Popisoval své vlastní představy. Seděl nahoře na pohřebním voze taženém dvěma černými maškarními koňmi. A při tom vlastně ležel ve voze v rakvi. Svůj pohřeb barvitě popisoval. Nadával lidem, kteří byli na jeho funuse, napomínal muzikanty dvou maškarních hudeb. Ve voze byly nějaké mrtvé děti. Přikazoval komusi, aby nezahazoval jejich dětské hlavičky do kanálku. Skákaly po něm kočky a myši. Vše bylo velmi fantastické a sugestivní. Snědl své vlastní rty a kloktal krev. Ta okolo něj prskala a postel byla celá kropenatá. Viděl jsem jej škvírou pootevřených dveří a sledoval jsem ho prostřednictvím zrcadla. Přemluvil jsem sestru, aby znovu zavolala o pomoc na psychiatrickou kliniku. Zřízenci si z její ustrašenosti dělali do telefonu legraci. Nikdo nepřicházel, tak jsme udělali poplach a nastěhovali jsme pacienty ze všech pokojů do vyšetřovny. Skříní jsme zatarasili dveře. Byla tam děcka i babičky. Ty se sesedly a začaly ustrašeně vykládat ty nejhorší strašidelné příhody a samy se vsedě na vyšetřovacím lehátku chvěly. Celé se klepaly. Šel jsem se na postiženého podívat. Ten byl uvázán. Ale měl takovou sílu, že popojel s celou postelí a zabouchnul dveře svého pokoje. Nezbylo, než abych vyšel ven před přízemní budovu a podíval se oknem do osvětlené místnosti, dovnitř. Pacient seděl na posteli, uvázán už jen posledním prostěradlem v pase. Vše ostatní na sobě roztrhal. Znovu jsme volali na psychiatrickou kliniku a informovali je o naší těžké situaci. Přišli opět dva chlapi a smáli se nám. Pak šli na pokoj za šíleným pacientem. Tam jej znovu převázali a ošetřili. Pak přišli za námi do zabarikádované vyšetřovny. Povykládali nám o tom, že je dokopal. Mluvili o svém hrdinství a také o tom, že takoví pacienti mívají velkou sílu. A sdělili nám, že kdyby se pan Dundálek uvolnil z pout, tak by nás všechny pozabíjel. Považovali se za naše zachránce. Pak mu ještě píchli nějakou uklidňovací injekci a odešli. Začalo svítat. Já jsem se v té době učil psát na psacím stroji, tak jsem zbytek noci strávil v inspekčním pokoji zapisováním celé této události. Ráno byla výměna stráží. Přišla nová sestra. Byla středního věku, jmenovala se Klára. Dozvěděl jsem se, že dříve působila v psychiatrické léčebně v Opavě. Byla to sestra, jeptiška. Ihned po našem sdělení o novém pacientovi, šla neohroženě za pacientem. Mile s ním promluvila a ze skříně vyňala tlusté silné pryžové uvazovací pásy. Úplně klidně přivázala pacienta Dundálka k posteli. Ráno přišel pan primář. Předal jsem mu zápis této dobrodružné noci. Později jsem se dozvěděl, že byl čten medikům. Pan

106 doktor nám slíbil, že do příštího rána bude pacient odvezen. Se sportovcem, pacientem Smičkou, jsme se přestěhovali na jiný pokoj. Na náš původní jsme chodili jen povykládat si s panem Dundálkem. Byl už klidný, ale vykládal samé zmatené historky. Chlubil se tím, že byl vynikajícím fotbalistou, že chodil do Šternberského dvora na pivo. Lékařův slib se naplnil. Ráno jsme zahlédli, jak jej nemocniční zřízenci odnáší na prkně. Byl zahalen tak, že mu bylo vidět jen kousek nahého žlutého břicha. Zajímavé bylo, že při nových odběrech krve po této popsané události, bylo konstatováno okamžité zlepšování mého zdravotního stavu. Hodnoty bilirubinu klesaly a já jsem začal dokonce blednout. Prostě, byl jsem zachráněn. Já myslím, že to bylo tou divokou nocí, že jsem dostal nějaký zpětný psychický šok, který zapříčinil prudkou změnu. Zapůsobil na mne podobně, jako na pacienta Dundálka zapůsobila má nečekaná obrana při jeho večerním útoku. Byl jsem tedy zachráněn dvakrát. Před šíleným pacientem a před žloutenkou. Pak jsem asi dva roky držel přísnou dietu, jedl jsem suchou stravu bez tuku a hojně jsem konzumoval tvaroh. Doma se má játra zásluhou diety, kterou mi připravovala manželka, úplně uzdravila. Stalo se to jeden den před Mezinárodním dnem žen. 7. března v r Je to datum narození prezidenta Masaryka. Ten se narodil ve stejný den, ale už roce Pamatuji si to z přípravy na nováčkovskou zkoušku ke skautům, kterou jsem vykonal v roce Na druhý den, 8. března býval komunistický svátek MDŽ - Mezinárodní den žen. O jeho slávě bude napsáno později. Za několik dní přišel na naše oddělení pro Dundálkovy svršky jeho bratr. Ten nám vykládal o jeho osudu, životě a jiných skutečnostech. Pan Dundálek měl za sebou rmutný život. Byl synem pacienta a sestry ze Šternberského psychiatrického ústavu. Tedy byl rodově zatížen. Měl špatnou péči a v poslední době nezřízeně pil. Měl tedy cirhozu jater a jeho projevy z minulé noci byly důsledkem jeho deliria tremens. Jeho životospráva byla otřesná. V posledních dnech před krizí někde spadl a rozbil si obličej. Jedl prý jen někdy a to stále chléb se salámem. Pil mnoho piva. Velmi nás udivilo poslední sdělení bratra o tom, že ještě čtrnáct dnů před smrtí byl pan Dundálek nočním hlídačem Strojní traktorové stanice ve Šternberku. Hlídal zemědělský objekt a chodil se služební pistolí. O pomoci slavných kolegů V letech, kdy jsem pro nemoc s flétnovou hrou krachoval, jsem jezdil na konzultace k Dr. Kašlíkovi do Brna. Chtěl mi, podobně jako před ním už Milan Munclinger, pomoci speciálními cvičeními pro uvolněním svalů prsteníku levé ruky. Vykládal mi o tom, jak se zúčastnil Moyseho pařížských kurzů. Říkal, že s manželkou bydlel v hotelu plném flétnistů. Chodili na lekce a jejich manželky naslouchaly. Pak své manžely poslouchaly při studiu a dohlížely na barvu jejich flétnového tónu. Bylo to někde pod francouzskými Alpami. Dr. Kašlík mi vykládal o tom, jak Marcel Moyse v závěru kurzu postupně všechny frekventanty naložil do velikého auta a vyvezl je vysoko do hor. Nešlo mu jen o provětrání jejich plic horským ozonem, ale hlavně o zážitek esteticko-umělecký, který měl být součásti

107 vzdělání flétnových umělců. Asi měl ty hory opravdově rád. Moyse prý často demonstroval uvolněnost rtů při hře na flétnu tak, že hrál s lulkou zavěšenou v koutku úst. Uvolňovací konzultace u Dr. Kašlíka byly pro moji nemoc neprospěšné, ale byly pro mne nesmírně poučné. Má labutí píseň V Olomouci působil mladý dirigent Moravské filharmonie, brněnský odchovanec konservatoře ve hře na bicí nástroje a absolvent JAMU v oboru dirigování, Zdeněk Mácal. Založil nový komorní orchestr. Sestavil jej z hráčů MFO a nazval jej OKO Olomoucký komorní orchestr. Již na jeho zahajovacím koncertě jsem hrál s houslistou Frimlem a zástupcem prvního flétnisty v MF Petrem Krejčím Bachův Braniborský koncert G dur. Dne 17. ledna 1964 se konal již jeho druhý koncert. V programu koncertu se uplatnil tehdejší výborný koncertní mistr MF Václav Rábl. Hrál Myslivečkův houslový koncert. Nevím, jak Zdeňka Mácala napadlo, že do programu zařadil právě mne jako sólistu. Možná, že se v Brně od někoho dozvěděl, že na JAMU právě studuji Bachovu Suitu h moll, a ta se mu hodila do programu. Asi jsem ještě nebyl špatný flétnista, i když jsem již měl značné problémy s levou rukou. Skutečností je, že se mi na koncertě v Redutě tehdy podařilo dobře zahrát a vyšly v tisku i docela dobré kritiky. I když jsem celou krásnou suitu hrál s obrovských vypětím a s bolestí v ruce. Bylo to mé poslední náročnější vystoupení. Takovým posledním vystoupením se říkává labutí píseň. Opravdu to byl můj flétnový konec. Ještě dnes mne značně fascinuje, že si mě vlastně vybral dirigent, který se stal laureátem velké dirigentské soutěže v New Yorku. A který se po svém odchodu do zahraničí stal slavným dirigentem i tam a vlastně v celém světě. To vše jsem si

108 dobře uvědomil hlavně v době, ve které se stal, po svém návratu do vlasti, šéfdirigentem České filharmonie. 20 let Moravské filharmonie Konec neúspěšného léčení prstu Bolestivou ruku se mi nepodařilo uvolnit. Výčet položek léčebných procedur, léků, operací, metod vědeckých i šarlatánských přesáhl počet třiceti. Bylo to velké množství jedovatých pilulek, obstřiků, hospitací, cvičení a operací. Také jsem byl při údajné léčbě fokálního ložiska nepochybně infikován šílenou žloutenkou. Léčení jsem ukončil náročnou operací neurocévního svazku levé končetiny v Brně U svaté Anny. Operovali mne za úplného vědomí. Na operačním stole jsem pobyl plné tři hodiny. S vírou, že se má ruka prokrví, jsem polohlasně přezpívával všechny flétnové skladby, které byly v mé paměti. Chirurgové mi to zakázali. Láli mi proto, že jim moc chrstá má krev. Těžká operace mi vůbec nepomohla. V uplynulých letech jsem absolvoval asi 30 různých druhů léčebných procedur. Kolegové za mě po dobu dlouhé nemoci obětavě hráli. Dodnes jsem jim za to vděčný. Ale ti už nežijí. Když už moje marodování bylo opravdu neúnosné, pozval si mne do kanceláře MF pan šéfdirigent Nohejl. Ptal se na to, co se bude se mnou dále dít. Řekl jsem mu, že se moje situace v blízké době asi vyřeší sama. Byl jsem přeřazen na druhou flétnu

109 Léčení jsem ukončil na neurologii u profesora Hrbka ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Ten mi poradil, abych hrál na jiný nástroj, nebo šel učit, nebo dělal úplně něco jiného, než muziku. Neměl jsem odpracováno 15 let v oboru, tak jsem na nic neměl nárok. Co naplat? Musel jsem svoje hraní na flétnu ukončit. Poznal jsem, že největší ze všech umění je umění odejít. Ukončení hry na flétnu bylo pro mne velmi rmutné a žalostné. Byla to pro mne hrůza. Nic jiného než hrát na flétnu jsem pořádně neuměl, nevěděl jsem, čím bych se mohl živit. Na hudebních školách nebylo žádné místo pro flétnistu. Pan profesor Hrbek pak neblaze figuroval po okupaci spřátelenými armádami jako ministr školství. Stal se autorem všeobecně neblaze známé příručky o normalizaci. O tom je ale již vše napsáno na jiném místě tohoto rozsáhlého pojednání. Rozloučení s Aleškem i s flétnou V těch letech nebyla mým hlavním problémem hra na flétnu, i když jsem si uvědomoval, že se mi bez ni nebude dobře žít. Byla nedílnou součástí mého života od mých patnácti let a věnoval jsem ji své veškeré úsilí. Nic jiného jsem vlastně dobře neuměl. Ale Aleškova nemoc nás trápila ještě více než moje flétnová nemohoucnost. Jeho nemoc byla hrozná. A jednou přišlo jeho i naše vysvobození. Večer v klidu usnul a tak jsme šli zase jednou asi po roční pauze do kina. Vrátili jsme se domů a našli jsme ho v postýlce už mrtvého. Jeho srdce nevydrželo. Zjednodušeně se dá říci, že když s ním Liduška cvičila, posilovala jen jeho příčně pruhované svaly. A svaly hladké nemohla cvičením ovlivnit. A k těm patří srdce, které dotlouklo. Když jsme jej pochovávali do hrobu, tak u něj stály čtyři pulty s mnou upravenou Mozartovou, vlastně Gruberovou, písní: Princi můj maličký spi! Hrálo ji kvarteto flétnistů z Moravské filharmonie. Bylo to poslední vystoupení tehdejší flétnové skupiny. Velmi smutně jsem se tak rozloučil se dvěma svými největšími láskami. Bylo to mé poslední hraní na flétnu a rozloučení se synem. Pak jsem flétnu, jak jsem tehdy říkal, zapíchnul jako tyčku k rajčatům. Nemohl jsem ji ani slyšet hrát z rozhlasu. Vyskočil jsem a vyrval zástrčku přívodu elektřiny do radia ze zdi. Ve skutečnosti jsem se jí zbavil tím, že jsem svoji stříbrnou flétnu od výrobce Augusta Richarda Hammiga velmi levně prodal kolegovi do bratislavského divadla. Za peníze jsem koupil kredenc. Dva roky bubeníkem Místo učitele hry na flétnu bylo tehdy v Olomouci jen jedno. V Žerotíně tehdy učila hře na flétnu má kamarádka paní učitelka Marie Konečná, za svobodna Dronková. Tak jsem se tedy flétnou živit nemohl. Moje Moravská filharmonie mne nezklamala. Přeřadili mne do skupiny bicích nástrojú, i když jsem byl slabým bubeníkem. Inu, bubnovat v dnešní době v symfoňáku, to není jen tak. Hráč bicích dnes potřebuje dlouholeté vzdělání srovnatelné s jinými nástroji

110 Ve skupině bicích mne kolegové velmi ochotně přijali. Měli velkou vůli mi pomoci. Hrál jsem na velké bicí nástroje. Tedy na velký buben, činely, zvony a velký gong - správně zvaný tamtam. Mnohé rady mi udělil můj táta. Byl přece bubeník. Měl značné pedagogické zkušenosti a dobré výsledky ve vyučování hry na bicí nástroje. Nepochybně to byl pedagogický talent. Pravidelně, denně jsem cvičil hru na bubínek. Nešlo to. Levá ruka mi stále kroužila ve tvaru elipsy. Byl Bicisté Jiří Hudec a Václav Voják to důsledek ztrhaného nervu. Mí kolegové, bicisté, byli na mne velmi hodní a pomáhali mi, jak se dalo. Ale moc šťastný jsem u bicích nebyl. Byl jsem zvyklý na podiu stále hrát a nyní jsem čekával na úder třeba i celé dopoledne. Někdy se stalo, že jsem se po celý služební den nedočkal ani jediného úhozu. Odjakživa nemám rád čekání. Nebyl bych šťasten ani jako rybář. Čekání není nic pro mne. Stále jsem seděl v ladírně, díval se na radnici a vykouřil jsem až třicet cigaret denně. Ještě, že jsem v těch letech měl již vedlejší zaměstnání na nově zakládané experimentální škole vedené docentem, dnešním vysokoškolským profesorem jmenovaným prezidentem Havlem, Ladislavem Danielem. Dobře jsem se s ním znal již z doby mého někdejšího vyučování hry na piccolu na hudební katedře Palackého univerzity. Pomáhal jsem mu u nás zakládat hru na zobcové flétny. Mělo to blíže k mé profesi flétnisty, nežli hra na bicí nástroje. Vyučoval jsem hru na zobcové flétny jako lektor na Pedagogické fakultě a učil jsem také děcka na experimentální hudební základní škole na třídě Svornosti. Napsal jsem recenzi jeho Školy hry na zobcovou flétnu. V ní jsem pochválil Danielovu koncepci školy napsané na základě využití národních písní. Bylo to vše v době politické oblevy, kdy u nás nastoupilo Pražské jaro. Začalo se skautovat a to nás oba, mne i moji manželku, zachránilo z těch těžkých běd. Myslím tím ztrátu syna i hry na flétnu. Junáctví nám dalo novou životní perspektivu a radost ze života. Navíc jsem si mezi skauty zvyknul na děcka. Po výborném vůdcovském skautském vzdělávání jsem se jim naučil dobře rozumět a sžil jsem se s nimi. O jediném úhozu za večer Kdysi jsme ve filharmonii hráli symfonii, ve které bylo potřeba šesti bubeníků. Bicisté z olomoucké opery nemohli a bylo potřeba šestého hráče. Na výpomoc přijel známý kolega až z Brna. A ten měl v celém programu jen jediný, ale důležitý úhoz na velký buben. Dopoledne na generálce jej zahrál správně. Ale večer? Stál u bubnu a plně se soustředil. Dirigent mu ukázal nástup a on nic. Jen se pak na sebe smutně podívali. Machr si po koncertě vybral honorář. Za co? Za celodenní ježdění vlakem, čekání a za tu ránu jen

111 na generálce. Stalo se pak, že já jsem dostal obavy z toho, že se mi někdy něco podobného přihodí také. Nejhorší můj zážitek z doby, kdy jsem sloužil ve skupině bicích nástrojů, byl v závěru mé interní činnosti v Moravské filharmonii. Jeli jsme hrát do Jeseníku, města naší smůly. Měl jsem účinkování jen v Novosvětské symfonii. V ní jsem měl hraní jen na triangl ve třetí větě. Rytmus mi byl dobře známý z flétnového partu. Ve čtvrté větě má pak bubeník jen jeden úhoz na zavěšený činel. Hrál jsem tuto nejlepší symfonii na světě asi stokrát, ale vždy jen na flétnu. Do Jeseníku jsem jel hrát bez zkoušení, byla to repertoárová záležitost. Ale já jsem si té rány nikdy nepovšimnul. Děsil jsem se, že mám vypočítat asi devadesát taktů pomlk. Podle sluchu jsem to zahrát nemohl, na dirigenty není vždy spoleh. Tak co s tím? K tomu ta hrozná představa, že se z nervozity netrefím paličkou na okraj kotouče činelu, nebo že dám úhoz o tisícinu vteřiny později. Tedy úplně špatně. To se pak ozve z úst vedoucího skupiny: Nechrápej tam, chlape! A představte si, že jsem tenkrát tu ránu dal. Těsně před koncertem jsem se ji naučil slyšet předem podle dirigentovy partitury. Tím koncertem moje interní činnost v Moravské filharmonii skončila. Stal jsem se řádným učitelem a do filharmonie jsem chodil ještě několik let na výpomoc. Na muzikantský život vzpomínám rád. Nerad si však připomínám jeho konec, kdy jsem pro bolesti ztrhané levičky musel hraní zanechat. Dva roky jsem tedy sloužil u bicích. Bylo to smutné, i když, jak už jsem napsal, kolegové bicisté mi pomáhali. Hraní na bicí mi nešlo. Moje levá ruka při cvičení dělala nad bubínkem elipsy. A u velkých bicích nástrojů to bylo samé čekání. Nezahrál jsem si. A když hraní bylo, byly to nervy. Naučil jsem se kouřit. Stále jsem čekával na to, kdy si konečně zahraji. Ten čas jsem prokouřil u okna ladírny dívaje se na olomouckou radnici. A hráli beze mne

112 Před obdobím politického Pražského jara Po prázdninách r jsem hrál ve skupině bicích nástrojů, externě jsem učil hře na zobcové flétny, nejprve jako lektor Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a od roku 1968 na nově založené hudební škole. Byla při Základní experimentální škole s rozšířenou hudební výchovou v Olomouci na třídě Svornosti. V té době jsme patřili pod ředitelství Žerotína. Po špatných životních a z dějepisu známých situací vím, že nový politický režim nikdy nepřichází bez předešlého vývoje. První republika byla u nás nastolena na základě národního uvědomování v devatenáctém století a byla výsledkem I. světové války. Vznik protektorátu Böhmen und Mähren měl kořeny v nástupu Hitlera k moci v r Výsledkem strašné II. světové války byl polodemokratický vládní systém nastolený již v roce Naše republika byla pojmenována jako lidově demokratická, což vlastně nesmyslně znamená lidovělidová Již v roce 1945 se začal projevovat imperialistický vliv Ruska s marxistickoleninskou ideologií. A v tomto režimu byl zárodek Vítězného února. Při volbách v roce 1056 výrazně zvítězili komunisté. Lidé byli Rusům vděčni za osvobození větší části území republiky. Vzpomínali na zradu západních mocností v Mnichově v roce A také věřili tomu, že bude vyřešena v našem státě sociální otázka, zanedbaná vládou první republiky. K lednovým událostem 1968 došlo v důsledku Stalinova kultu osobnosti a pozvolného rozpadu komunistického politického systému. A jak došlo k něžné sametové revoluci 1989? Bylo to hlavně úpadkem a rozpadem komunismu v samotném Rusku. Největší zásluhu na rozpadu ruské bolševicko-imperialistické soustavy měl americký prezident, herec Reagan. Uzbrojil Rusko vyhlášením hvězdných válek. To znamená, že je hospodářsky zruinoval. V době všeobecného politického uvolňování, za vlády prezidenta Gorbačova, se začaly postupně rozplývat a rozpadat politické systémy a komunistické řády ve státech Východní Evropy. 30. dubna 1968 se stal u nás prezidentem dříve komunisty perzekuovaný generál Ludvík Svoboda. A prvním tajemníkem Komunistické strany Československa se tehdy stal značně národem milovaný Slovák Alexandr Dubček. Nastalo období částečné, ale ne bezbřehé, demokratizace. Nově se rodící režim měl velkou podporu lidí. Vzpomínám na to, jak za účelem podpory státního a národního hospodářství nosily babičky do banky své úspory a zlaté cennosti. Nebylo jistě náhodou, že v této době vznikl i hudební experiment, organizovaný tehdejším docentem Danielem na ZŠ tř. Svornosti. A bylo úžasné, že byl obnoven v Československu i skauting. Nastala nová, radostná doba. Třetí zakládání skautské organizace bylo pro nás, mne a manželku, velkým vysvobozením od bolů života. Přestali jsme mít čas na chmury a vzpomínání na nedávné životní hrůzy

113 V. S KAUTEM ZA DUBČEKA Vinnetou a 7. oddíl Vzpomínám si, že již v roce 1967 začali v našich kinech a pak i v televizi dávat indiánky. A ty byly středem naší pozornosti po dobu několika let. Byla to filmová díla natočená Němci, v prostředí Plitvických jezer v tehdejší Jugoslávii a pak Rumunsko - východoněmecké filmy natáčené zřejmě v rumunském pohoří Fagaraš. Ty první byly podle románů Karla Maye. Ty druhé podle Jamese Fenimora Coopera. May je autor, který nemohl znát realitu, neboť nikdy nebyl v Americe. Cooper je Američan. Mayův Vinnetou je líbivější a uhlazenější než Cooperův Unkas, který je daleko realističtější, odpovídající realitě amerického života. Ale oba jsou typy indiánů odpovídající po stránce morální našim představám, jak je ve svém díle představil světu zakladatel amerického skautingu Ernest Thompson Seton. Filmy pojednávající o čistém charakteru hrdinů spojené s obrazy nádherné přírody a naplňující touhu po romantice a dobrodružství vykonaly své. Spolu s odpovídajícím politickým klimatem té doby podpořily možnost renezance československého skautingu. Někdy v březnu 1968 jsme s manželkou při úvodních reklamách v kině shlédli na filmovém plátně skautskou lilii s prostým textem Junák obnovuje činnost. V obchodě se sportovními potřebami v Olomouci vedle Národního domu byla vyzdobena celá výkladní skříň velkým skautským kloboukem a jinými junáckými atributy. A byla tam také velká písemná pozvánka na nedělní skautský výlet do Pohořan. Na louce, pod horou Jedovou, byla první přednáška bratra Dana, místonáčelníka Ing. Aloise Štefky. Dodnes si dobře pamatuji, jak jsme s Liduškou kráčeli do kopce po zelené louce směrem k Pohořanům. Okolo zurčely potůčky z tajícího sněhu a mezi nimi se třpytily zlaté jiskerky orsejí. A podobně zářily žluté šátky vlčat z 5. oddílu Ostrých hochů, vedeného tehdy pozdějším předsedou ORJ Dvoranou - Miroslavem Dvorským. Chtěl jsem původně jako hudebník dělat v Junáku jen do písniček a zpěvu. Ale právě při pohledu na vlčata a skautíky jsme se s manželkou dohodli, že založíme oddíl. Po válce, v období , jsem byl jen řadovým členem družiny Medvědů 34. oddíl skautů ve Zlíně a Liduška byla kdysi jen úplně malou světluškou v pátém dívčím olomouckém oddíle Dívek Zoraviných. Byly pojmenovány podle slibové povídky od Karla Kostroně. Založit oddíl bez předešlých zkušeností, to byla tehdy dosti velká odvaha

114 Kolegy z filharmonie p. Antonína Schindlera jsem se zeptal, má-li nějakou vazbu na olomoucké skauty. Ten mi sdělil, že u skautů byl také již před válkou. Poslal mne za jednou členkou pěveckého sboru Žerotín do jejího bytu a ona mi dala kontakt na oblastního velitele br. Dana. Ten mi pak poslal pozvánku na ustavující schůzku vedoucích Junáka na sobotu 30. března 1968 do sálu muzea Vlastivědného ústavu v Olomouci na 9.00 hodin. Poté jsem řekl jen několika hochům z Norské a ti přivolali kamarády pod velkou smuteční vrbu, k nízké zděné zídce. Tam jsem rozložil několik skautských odznaků a listy svého skautského klukovského deníku. V dnešní době na tom místě stojí restaurace Avion. Na příští schůzce jsme již rozdávali přihlášky, organizovali družiny a z místa srazu u vrby jsme odešli až k neředínskému rybníku. Tam jsme pak chodili každý týden. Hráli jsme hry a plnili jsme nováčkovskou zkoušku. Pořádali jsme různé soutěže a závody. Třeba střelecké soutěže z luků nebo vzduchovky. A prováděli jsme nácvik skautských disciplín. V polích za krematoriem proběhla velká a náročná cyklistická soutěž. Každou neděli jsme měli sraz v 7.00 na zastávce vlaku v Hejčíně a jeli jsme do Slatinic. Cestou vlakem jsme procvičovali znalosti nováčkovské zkoušky, hodně jsme uzlovali a pak jsme hlavně hráli hry. Nejmladším členem našeho asi padesátičlenného oddílu byl náš pětiletý syn Lumír. Na výlety jsem na zádech nosil tele s hračkárnou a polnicí. A za krkem mi seděl pětiletý Lumírek se žlutým šátkem a při pochodu velel: Levá, levá! Na naše tábořiště pod Kosířem jsme chodili úvozem, ve kterém tekl potok nám známý pod názvem Vajganga. Přišli jsme vždy k místu s malou skalkou námi zvaném Poradní skála. Tam byla naše plošina pro nástupy i místo pro naše ohniště. Jednou jsme vařili guláš a Jura, jeden hoch z vlčat, prohlásil roztomile: Sestlo, dej tam hodně kmínu, po něm se dobře pldí. Ale vždy se to vyslovovalo s l. Od té doby to byl dlouho nejslavnější výrok člena sedmého oddílu. Na závěr výletu, po písních i divokých hrách, jsme se vydali na cestu k nádraží. Sestupovali jsme údolím Vajangy do Slatinic a před vesnicí se každý musel zcivilizovat. To je umýt si v potoku hubu od guláše, učesat se a pozapínat knoflíky naší skautské, tenkrát ještě zelené pionýrské košile. A když nám zbýval čas před odjezdem slatinického pacifiku, usedli jsme do lavic slatinického kostelíka a na chvíli jsme se ztišili a uklidnili. Kostely byly v té době stále otevřeny. Tenkrát je ještě nikdo nevykrádal. Brzy nám manželé Rosenfeldovi, rodiče bratra Marčula, který byl členem oddílu, umožnili používat malý sklep jejich činžáku jako klubovnu. Za zmínku stojí, že nad námi

115 bydlel starosta Olomouce, soudruh Řeháček. Jednou jsem něco potřeboval zařídit. Zaklepal jsem, otevřely se dveře bytu a ozvalo se: Fanóšu, je tady ten sódruh od junáku Dozvěděl jsem se, že je nám v baráku přáno a že oni taky chodili s děckama do lesa. Do prázdnin jsem vedl čtyři družinovky v týdnu a v pátek měla schůzku s vlčaty sestra Lilka. Sedmý oddíl byl tedy založen, ale uspořádat v tom roce tábor, to jsme se ještě neodvážili. Abychom získali skautské znalosti a dovednosti, přihlásili jsme se s Lilkou do Lesní školy. Dívčí i chlapecká Jesenická lesní škola Od vůdce JeLŠ, br. Břetislav a Škaroupky Šráma, jsme obdrželi pozvánku do tábora komunálních služeb města Šumperka ve Švagrově na na hodin. Byla tam zděná budova, ale ostatní táborové zařízení jsme toho dne stavěli sami. Kurzovné bylo 250,- Kčs na osobu a běžný měsíční plat byl tehdy asi 2 000,- Kčs. Stavěli jsme tábor a já jsem s bratrem Čuřilem, výchovným zpravodajem z Olomouce, stavěl ohniště. Nadzvedl jsem velký balvan a hned se vyrojily vosy. Do levé paže jsem obdržel sedm žihadel. A bratr Dan, který budoval vedle nás jakýsi ozdobný totem z rozkošatělých větví suchého stromu, se na mě smál a pokřikoval: Vosař, Vosař! Bylo jasné, jakou mi bude chtít v závěru LŠ přišít přezdívku. Podle Jinošovského dekretu lesní škola začíná a končí slavnostními táborovými ohni. U prvního táboráku LŠ probíhá představování všech přítomných. Každý musí o sobě něco říct. Já jsem se představil pod málo používanou přezdívkou z dětských let Smolař. A též jsem prohlásil, že ji už nechci mít

116 Druhého dne jsme byli zařazeni do čtyř družin. V družině Vánků byla děvčata, jejichž patronem byl Karel Kostroň-Západní vítr. Ze sester si pamatuji jejich rádkyni Danu Gillarovou, pak vnučku náčelníka táty Plajnera Jarmilu Sokolovu, svoji manželku Ludmilu Kantorovou-Lilku. Dále byly ve družině sestry Jarka Stonová, Jarmila Sokolová, Majka Klimešová, Svatava Zlatá, Alena Škaroupková, Fanynka Jančíková a Jitka Vínadská. Mezi frekventanty, kurzu byly dvě manželské dvojice. Gillarovi a my. Po dobu celého kurzu nikdo netušil, že jsme manželé. Dívky měly oddělený tábor a tak jsme se vždy ráno jen pozdravili, a to jen letmým pohledem očí. Dívky byly vedeny MUDr. Věrou Šindlerovou-Sovou. Byla to vůdkyně Zorav a Dívčí jesenické lesní školy už z let 1946 a 1947 u Zlatých Hor. Přítomna byla též zástupkyně náčelní slovenských skautek sestra Zorka Václavová. Frekventantek bylo jen asi devět. Chlapecké družiny byly pojmenovány podle přírodních živlů. Vichři, Hromy a Blesci. Rádcem naší družiny Blesků byl bratr RNDr. Vladimír Václav, manžel již uvedené sestry Zorky. K nám Bleskům patřili ještě bratři Milan Vepřek a Milan Grygar z Mohelnice, Rudolf Knotek a Jan Frýbort ze Šumperka, Miroslav Kalivoda ze Starého města pod Sněžníkem, ředitel Krajinné oblasti Jeseník ing. Hornišer z Loučné nad Desnou a Karel Polách z Lesnice. Bylo nás tedy i se mnou celkem devět. Měli jsme pokřik: Blesk! (pískot shora dolů) Oheň lidem dal, střež čistoty ideál! K všeobecnému obveselení a recesi byla zřízena podvratná a poloilegální družina Plchů. Měla bojovat proti vedení tábora. Vydávala ilegální tiskoviny a všemožně se projevovala ve směru k potřebám povyražení tábora. Formy jejího vystupování byly ostré, humorné, ale nikdy nebyly urážlivé. Plši, to byli většinou Olomoučáci. Dnes se mi tato skupina jeví jako trochu elitářská. Jejími členy byli bratři - její zřejmý inspirátor MUDr. Tužín, Ing. Večeřa, Kiwi a Wiky z 1. oddílu, Ing. Hornišer, RNDr. Jiří Gillar a já. Plši vydávali občasník zvaný různě, jako například Jitřník, Nočník, Deštník, Puchejř. Nebo také Kde nás tlačí bota? Plši bili do všeho. Vylézali z igelitu a dýchali svobodněji. Měli svůj typický pozdrav. Zkřížené

117 ruce před sebou, palce z boku přiložené ke chřípím s mávajícími roztaženými prsty. Jejich národním nástrojem byl piplák, neboli Kantorova ztuhlá žížala s osmi navrtanými otvory. Byla to jeho zobcová flétna. Jednou stálo v novinách, že bratr Kantor vyrábí tamtam a pobíhá při tom semsem. Plšany byl sestaven osobitý slovník. Například bratr, který sloužil u holek, byl sestr. Plši někdy budili tábor píplákem a zpěvem s kytarou, jejich hymnou na nápěv Plane ohnisko v lese. Ta začínala: Vstávejte všichni Plši a z pytlů vylezte, sluníčko prý už vyšlo, vy ještě chrápete! Čestným rádcem družiny se neodmítnul stát dokonce ani bratr náčelník, táta Plajner. Byl zvolen jednohlasně Sestrem Veleplchem. Na JeLŠ však byly také chmurnější chvilky. To tehdy, když po straně probíhaly ostré diskuse mezi katolíky a komunisty. Rozebírala se polická situace ve státě. I v lesních podmínkách, v období velkého nadšení a budování Junáka, visel nad námi Damoklův meč nebezpečí, které národu stále hrozilo. Všichni věděli, že ze strany Rusů musí k něčemu dojít. A všichni věřili, že k ničemu nedojde. No vypadá to, že lesní škola byla jen samá legrace. Ale byla to vlastně neobyčejně tvrdá, celodenní, ale radostná dřina. Od 6.00 hodin do 22.00, kdy byla večerka, pokračoval náročný program přednášek, her a cvičení, zpěvu i rukodělek. A v noci bývávaly ještě noční hry. Instruktorský sbor dívčí a chlapecké JLŠ Přednášky na Jesenické lesní škole Na JeLŠ mne nejvíce fascinovala vysoká úroveň přednášek. Ani na konzervatoři v Kroměříži jsem nic podobného, tedy takové přednášející, nezažil. Ale raději se seznamme s tím, co nám bylo sděleno na naší Lesní škole. Bratr Ševlk, hospodář JeLŠ ze Šumperka, nemluvil jen o hospodaření, ale též o

118 úloze skautského rádce, o táboření a o junáckých výletech. Právník ze Šumperka, bratr Harry, sdělil vše, co bylo potřeba znát o právní zodpovědnosti vůdce a o kultuře v Junáku. Za zmínku stojí, že byl ze všech instruktorů nejlepší ve hře na polnici. Při jeho večerkách se krásně usínalo. Nejen při mezinárodní skautské večerce, ale též při pátém taktu z písně Moravo, Moravo i při signálu z Italského capriccia od P. I. Čajkovského. Dlužno říci, že nejméně polovina instruktorů JeLŠ hrála dobře na polnici. Bratr Dan - Alois Štefka proslovil skvělou přednášku o topografii. Však to byl jeho inženýrský obor. Nejslavnější a pravdivý jeho výrok zněl: Orientován jsem, když vím, kde jsem. Byl to znamenitý zpěvák. Denně nás budili spolu se Šrámem i s jinými instruktory zpívaným budíčkem. Zpívali nejprve Hóla, hój, slyš! Tento budíček byl fragment ze skladby Probuzení, ze zpěvníku od Neumanna a Pospíšila nazvaného Písně junácké. Pak zpívali slovenskou píseň: Vstávaj, Jano, hore! a na závěr pak dávali signál JeLŠ: Jesenická lesní škola, do práce nás všechny volá! Legendou JeLŠ byl nejstarší a nejváženější skaut z Olomouce, bratr Karel Kostroň, zvaný Západní vítr. Byl dlouholetým vůdcem slavného oddílu Ostrých hochů, zakladatelem známé Rádcovské školy Olomouc a profesorem Vysoké školy zemědělské v oboru lesnictví v Brně. Jeho hlavním tématem byla živá příroda. Kouzelné byly jeho přírodovědecké procházky po kraji lesa. A hodně nám daly jeho úvahy patřící do oboru filozofie. Zvláště pak myšlenky proslovené o věku dospívání. Bratr Karel byl patronem družiny dívek, což odpovídalo jemnosti jeho povahy. Proto byl také nazýván sestrem. Před dívčím táborem stála na kůlech sbírka uměleckých rukodělek, které byly na místě vyrobeny Západním větrem z přírodních materiálů. Chci dodat, že bratr Západní vítr byl mnohdy nazýván Vůdcem vůdců. Bratr Staroušek, učitel z Luhačovic, mluvil o ochraně přírody, učil nás kytičkologii. Radil nám: Děckám nepřednášejte! Raději besedujte a hlavně hrajte! Nebo říkal: Nehroz! Nevylučuj! Nerozčiluj se! Mluvil o roverském heslu, službě. A vlastně již před 23 lety jsem od něj slyšel myšlenku o třech povinnostech skauta: K sobě, jiným a k Bohu. Mluvil o službě Nejvyššímu, to je jakémukoli Bohu, třeba Manitúovi, Bálovi, Mohamedovi, Panovi. Také o tom co nás přesahuje, o přírodě. Prostě tak, jak to chápou transcendentalisté. To jsou ti, kteří jsou přesvědčeni o duchovní povaze světa, ale jsou v rozporu s křesťanskou ideologií. Jedním z představitelů tohoto filozofického názoru byl H. D. Thoreau. Dále bratr Staroušek mluvil o službě rodině a jiným. A též o službě národu. Podobně se duchovními záležitostmi zabýval též bratr Leknín, o kterém bude ještě řeč

119 Bratr Brodányi ze Slovenska měl na starosti přednášky o výchově nejmenších skautíků. O nesmírně náročné činnosti, která však přináší vůdci nejvíce radostí. O vlčáctví. Vynikající úroveň měly přednášky o zdravotnicví provedené dětskou lékařkou, sestrou MUDr. Věrou Šindlerovou. Velmi silnou osobností byl dřívější náčelník moravských junáků, účastník dvou světových válek v Rusku, generál Ureš. Říkali jsme mu Ataman. Později za okupace byl Studánkovým dědou brněnských ilegálních skautů. Učil nás zálesáctví, mluvil o využití a praxi her v přírodě i v místnosti. Byl skvělý. Vše učil velmi názorným způsobem. V době JeLŠ 68 byl i ve svých 72 letech vlastně mlád. Měl statnou, ale štíhlou a vzpřímenou postavu. Byl to chlapský typ s veselou myslí. Říkal, že má za sebou teprve 32 skautských táborů. Skvělá byla jeho noční hra Na vodníka. Je to vlastně běhání po lese za světýlky. Po nočním lese se roznesou sklenice s hořícími svíčkami a k nim se dají lístky s nápisy, šiframi. Pak všichni běhají po lese za světýlky a u nich zapisují značky šifer. Vyhrává ten, kdo odevzdá text šifry jako první. Byl jsem z těch čtyřiceti bratrů a sester asi čtvrtý. V následujících asi 35 letech jsem tuto uvedenou hru, ale pod jinými názvy v různém prostředí i s dětmi různého věku hrál asi čtyřicetkrát. Ataman byl neuvěřitelně vitální. Asi ve svých sedmdesáti sedmi letech mne požádal, abych mu poslal do Prahy vše potřebné k tomu, aby se mohl učit hrát na zobcovou flétnu. Psychologii nás učil náčelník slovenských skautů, vysokoškolský profesor ze Žiliny, bratr Janček, řečený Maršál. Ten mi předal zajímavým způsobem v několika přednáškových hodinách více znalostí o psychologii než nějaký Eda Klobouk, středoškolský profesor v Kroměříži. Dalším instruktorem LŠ byl duchovní rádce Junáka, bratr p. ThDr. Antonín Huvar. Pobyl u nás asi tři dny a přednášel velmi poutavě a zajímavě o věcech, o kterých se u nás dlouho nesmělo mluvit. Byl to úvod do duchovní problematiky. Sloužil také polní mši. Bratra Leknína jsem dobře poznal jako instruktora JeLŠ v letech 200l až Břetislav Škaroupka byl vůdcem JeLŠ od r Byl metodikem skautské výchovy. V civilu byl stavbyvedoucím. Jeho poutavé přednášky byly založeny na velkých osobních zkušenostech a obrovských znalostech díla Velena Fanderlíka, jeho předchůdce v lesoškoláckém vůdcovství na Moravě. Šrám vedl skautské tábory již ve svých 17 letech. Kdysi jsem v jednom ze svých dopisů Šrámovi napsal, že jeho metodika je geniální. Věřte mi, že mi nebylo potřebné, abych si u něj šplhnul. Napsal jsem to proto, že jsem jeho metodiku šířil dál a měl s ní dobré zkušenosti. Za totality jsem mnoho let metodicky vedl a působil na skauty, kteří byli v Pionýru. A tak se mi Šrámova metodika ukázala jako zcela pravdivá, jednoduchá a nepřekonatelná. Odpovídala přesně inteligenci věku nových vůdců, tedy sedmnácti až jednadvacetiletých, snaživých a skautsky zapálených kluků. Později jsem shledal, že kdykoliv se skautští vůdcové od zásad uvedené

120 metodiky odklonili, vždycky to vedlo ke krachům, krizím a neúspěchům při vedení oddílu. Tedy v jejich skautské, vůdcovské činnosti. A vždy, když uposlechli rady z Listů Jurovi a ze Šrámových teoretických statí, docházelo lehce k nápravě. Kromě přednášek z metodiky, které jsem vydal pro potřeby JeLŠ asi v r. 2001, byla přínosná též jeho přednáška O statutu lesních škol a o podstatě junáctví. Šrám měl obdivuhodně silné hlasivky a vynikal svou zpěvností. Prostřednictvím zpěvu dovedl úžasně ovládat náladu v táboře. Na kytaru však nehrál. V případech, kdy byla potřeba doprovodu kytary nutná, zabezpečoval ji jeho syn, frekventant kurzu. Na celé tři dny navštívil naši JeLŠ bratr náčelník Akela, táta - Rudolf Plajner. Dodnes se mi tají dech při vzpomínce na setkání s jeho osobností. Přijel mezi nás a hned byl jedním z nás. Když promluvil, šel nám mráz po zádech. Nevím, čím to bylo, ale ihned si nás úplně získal. Mluvil o svém životě, o svých zážitcích a zkušenostech. Z myšlenek náčelníka: Naši skautskou praxi přebírá všechna mládež. My jim to přejeme. Junáctví tím dostává satisfakci a zadostiučinění. Pokud od nás nepřevezmou junáckou etiku, nikdy nebudou lepší než my. Junáka dělá plnění zákona. Další jeho myšlenky prezentované na JeLŠ 1968: Masaryk měl naši legitimaci č. 1. Neznal uzly 2835 pionýrských vedoucích stojí stát měsíčně ,- Kčs Pan prezident Svoboda má k junáctví dobrý vztah. Bil se za nás v Čierné nad Tisou v červenci Jeho syn Mirek, junák, byl umučen nacisty Člověk přichází na svět, aby jej učinil lepším, než byl před ním Když člověk dává, stává se platným lidské společnosti a sám se stává lepším. Mluvil též o tom, jak projunačil všechny peníze, které vydělal v posledních letech na svých profesorských výpomocích. Peníze našetřil pro své vnuky a na cestu do zahraničí. Říkal: Budujeme znovu Junáka i za cenu osobních obětí. Táta mluvil mnoho a krásně. Člověk by vydržel poslouchat pořád. V závěru pobytu náčelníka někteří lesoškoláci skládali do jeho rukou slib. Právě velmi pršelo, tak to nebylo u ohně, ale v místnosti. Přesto to byl vlivem jeho osobnosti zážitek pro celý život. Každému slibujícímu řekl něco velice krásného, ale vždy promluvil jinak. Své neteři dal svůj slibák, a řekl: Ty jsi krev mé krve a proto Ti dávám to, co jsem nosil již v mládí na prsou. Před jeho odjezdem jsme se s ním rozloučili pokřikem: Za námi je dvacet let, neuvad Junáka květ. Lesní škola Jeseníka, zdraví tátu náčelníka! písk. Zdar! Rozloučili jsme se pokřiky družin a pak gillwelským kruhem. V ten večer, po odjezdu náčelníka, bylo v táboře velice smutno Také já jsem dal svému synovi v jeho osmnácti letech u táborového ohně na chatě v Jeseníkách 9. září 1979 svůj číslovaný slibák s podobnými slovy. Nosil jej pak jako amulet při zkouškách, když studoval medicínu. Po poslední zkoušce jej ztratil. Bylo to v den, kdy byly na vysokých zkouškách zrušeny zkoušky z marxismu-leninismu, v listopadu roku Právě pro nás skončilo téměř dvacetileté, vlastně čtyřicetileté a i s údobím protektorátu celkem čtyřiceti šestileté údobí hrůzného totalitního režimu něžnou, sametovou revolucí

121 21. srpen 1968 na JeLŠ Liduška měla se sestrou Danou ranní hlídku. Ještě před zpěvem budíčku zaklepala na celtu našeho příbytku. Sdělila mi: To je dnes plná obloha letadel. Co se to děje? V tom se ozvalo obvykle zpívané Hóla hoj, slyš! Byl nástup na předpokládanou předposlední rozcvičku, která ale byla poslední Cvičíme a při tom vtipkujeme. Týká se to současné politické situace. Najednou říká jeden frekventant, bratr major Československé armády: Bratři, to ale nejsou typy našich letadel! Br. Tácin se udiveně rozhlédl a utíkal ke své podsadě, ve které měl jediný tranzistorák, který byl v našem táboře. Ihned jsme obstoupili jeho podsadu a z ní se ozvalo: Vojska Varšavské smlouvy okupují naši Československou socialistickou republiku. Občané, zachovejte klid a poslouchejte naše zpravodajství! Sledujte, co se bude dít na XIV. sjezdu československých komunistů a v našem státě! Všechny vyzýváme k rozvaze a klidu. Vše se jistě zdárně vyřeší. Jde o omyl V táboře nastalo vzrušení, zuření, pláč a vzlykot. Chlapi nasedali na motocykly s tím, že pojedou do kasáren pro kvéry. Nikdo nesnídal, někteří i zvraceli. Všeobecný šok přerušil až vůdce Šrám. Dal rychlý nástup a na něm pronesl: Nyní budeme ještě skautovat necelé dva roky a živořit. Potom nám skauting zakážou. Inu, znal průběh nástupu brutální totality již z let po roce 1939 a pak po Udělil instrukce slovy: Likvidujte tábor, balte! V je nástup k táborovému kruhu! Lesní škola končí slavnostním táborákem. Provedeme jej a doufám, že nám budou vydány dekrety JeLŠ. Táborák opravdu vzplál, ale nechtěl hořet. Kouřil nám do našich uslzených očí. Nebylo to však ničím jiným, než tím, že v posledních dnech bylo deštivo a pagoda navlhla i pod stanovou celtou. Ale bylo to symbolické. Ani tomu ohni se nechtělo předčasně ukončit radostnou a dělnou atmosféru dnů lesoškoláckého tábora. Vše, co jsme prožili, ta hrůzná atmosféra, zklamání a zlost, měla však jen pro mne jediné pozitivum. Táborák nemohl být protahován triviálními počiny, jakým by byl křest skautů novými přezdívkami. Bratr Dan mne tak nemohl pokřtít vodou z víčka ešusu jako Vosaře. Často se ptám: Hádejte, kdo mne zachránil před přezdívkou Vosař? Když nikdo neví, tak odpovídám: Vojska Varšavské smlouvy. Je to šibeniční humor. Za pár minut jsme procházeli nedávno vztyčenou táborovou branou vytvořenou šumperským bratrem Zeno Baumannem. Odešli jsme se svými zavazadly k nákladnímu autu, které nás odvezlo na nádraží do Sobotína. V krojích jsme nasedli do vlaku a s civilními místními obyvateli jsme cestou do Šumperka zpívali české národní a vlastenecké písně. Na

122 šumperském nádraží jsme objevili polské tanky. Sestra vůdkyně Dívčí jesenické lesní školy MUDr. Věra Schindlerová - Sova, znající dobře polštinu, vstoupila do jednoho tanku a tam nalezla brečící polské vojáky. Nevěděli, kde jsou a neměli střelivo. Představte si vojáky, kteří jsou s nasazením svých životů na neznámém cizím území bez munice nutné k vlastní obraně. Je to situace více než prekérní. Byla za tím nedůvěra Rusů ke svým soudruhům - Polákům? Určitě. Přepadli nás tehdy Rusové. A Poláci, Maďaři, východní Němci a Bulhaři jim byli nuceni přisluhovat, kvůli veřejnému světovému mínění V krojích jsme nasedli do osobního vlaku ve směru do Olomouce. S námi jel také bratr Ataman. Nevěděli jsme, jak vše dopadne. Zda budou jezdit vlaky a co se s námi stane. S mojí manželkou - Lilkou jsme bratrovi generálovi nabízeli: Atamane, přespi u nás v Olomouci. Uvidíme, co se bude ráno dít! Ten odvětil: Za každou cenu musím za rodinou domů. Když něco, tak přespím v příkopě a ráno půjdu na Brno. Nebude to poprvé. Jsem na to zvyklý. Bylo mu teprve 72 let. V krojích jsme přijeli až domů a tam u naší televize seděl soused, herec Antonín Brtoun, který nám teprve povykládal o všem, o čem se dozvěděl z televize. Hrůza! Po čase jsme br. Šrámovi poslali ke kontrole své lesoškolácké deníky spolu s potvrzením o své činnosti v Junáku. Dekrety jsme obdrželi až po roce. A to už byla doba úplné likvidace naší organizace. Lesoškolácký šátek jsme si směli nasadit až po dvaceti letech. V roce 1989, v době třetího obnovení Junáka, po sametové revoluci. Já jsem si jej však pravidelně oblékal při každoročních slibech Ostřížů od září roku 1979 až do vyčerpání slibových lilií, které mi zbyly po sedmém oddíle. V průběhu kurzu jsme byli seznamováni s knihami, které by měli číst skautští vůdcové. J.J. Rousseau Emil, aneb o výchově J.Holeček Černohorští junáci G. Ruskin Apoštol pravdy a lásky R. Kipling Knihy džunglí J. H. Pestalozzi Jak Gertruda učí své děti E. Amicis Srdce H. D. Thoreau Walden aneb život v lesích K.Čapek Hovory s TGM J. G. Longfellow Píseň o Hawathovi Zahradníkův rok B.Powell Skauting for boys Věci kolem nás Na pouti za úspěchem Josef Holeček Černohorští junáci

123 E.T.Seton Divoké děti lesů J. Oliva Sám v týlu nepřítele Rolf Zálesák J.Šimánek Kdo je ABS Dva divoši B. Řehák Jak šel životem ABS Kniha lesní moudrosti V. Fanderlík Listy Jurovi A.B.Svojsík Základy junáctví z r.1912 Základové skautingu 1920 Všechny jsem si opatřil. Na můj osobní život mělo největší kladný vliv prostudování knihy WALDEN. A myslím, že každý patnáctiletý hoch by měl číst knihu, evangelického afrického kněze nazvanou MĚL JSEM RÁD JEDNO DĚVČE Waltera Trobische. Pro mladé, osmnáctileté muže by měla být nezbytná jeho další kniha DVA STŘEDY A JEDEN KRUH. Všechny tři knihy jsem daroval vnukům, Adamovi a Kryštofovi. Rádcovská škola Olomouc Pod tímto uvedeným názvem vytvořil skautskou instituci bratr Karel Kostroň, vůdce olomouckých Ostrých hochů. Již někdy v roce 1934 posílal své rádce do oddílových rad olomouckých skautských oddílů, aby zlepšil jejich informovanost o skautském hnutí a vlastně tím umocnil výchovný vliv rádců na členy Junáka. Vím, že Ostří hoši vydávali u vojáků kamenotiskem své nové tábornické tabulky a stručná pojednání o skautské výchově. Ty pak rozdávali rádcům. V roce l946, po příchodu bratra Jaroslava Kalivody-Drva - rázného poveláka - do Olomouce z německého koncentráku Breslau (Vratislav) a z léčení v Českých Budějovicích, obnovila svoji činnost RŠO v nové podobě. Tenkrát byla v rukou skautů tak zvaná dřívější Turnhala, ve které dodnes sídlí tělocvičné zařízení Palackého univerzity. Je to na ulici Wellnerově, poblíž škaredého plechového hokejového stadionu. Tam probíhalo souběžně v několika místnostech školení rádců. Jejich instruktoři zůstávali i s názornými pomůckami na místě a měnilo se pouze členstvo družin. Bylo to v době velkého rozvoje našeho skautského hnutí s dvěma sty padesáti tisíci členy. Nových rádců bylo velmi zapotřebí. Bratr Drvo psal a vydával metodické skautské materiály, které mu pomohl vytisknout jeho otec na Správě střední dráhy. Napsal také metodickou příručku pro vedení družiny i oddílu s vypracovaným celoročním programem Veselá práce. Ta byla rozšířena i mimo jesenickou oblast a hojně byla užívána při vedení oddílů. V roce 1949 byl podruhé Junák zlikvidován. Poprvé Němci fašisty, podruhé Čechy - komunisty. My, noví lesoškoláci, jsme v roce 1968 pociťovali jako svou povinnost pomoci ze všech sil našemu výchovnému hnutí při přípravě rádců v Rádcovské škole Olomouc. Jako noví instruktoři jsme se přidali k dřívějším lesoškolákům, bratru Turdovi (br. Turečkovi), Sově (s. Vinařové), br. Zubalíkovi, Starému vlkovi (br. Kutlerovi) a jiným. Našim vůdcem byl br. Jaroslav Kalivoda - Drvo. Každou první neděli v měsíci jsme se pak střídali

124 se svými instruktážemi - přednáškami ve čtyřech místnostech někdejšího studentského domova. V minulých letech to byl Dům pionýrů a nyní je to už zase Dům dětí a mládeže. Během dopoledne vždy proběhlo osm dvacetiminutových přednášek a pak jsme se často vydávali autobusem na Sv. Kopeček. Tam jsme za nepříznivého počasí nacvičovali program skautské stezky pod ambity, za dnešní bazilikou. Bylo tam otevřeno. Za pěkného počasí jsme podnikali výlety přes hřeben Nízkého Jeseníku, do Hluboček, Velké Bystřice či Hrubé Vody a vlakem jsme se vracívali domů naplněni skautskou ideou i s nabytými novými skautskými dovednostmi. Vše se dělo za pochodu. Ročně jsme po deseti každoměsíčních kurzovních dnech vyřadili a dali dekrety asi osmdesáti absolventům RŠO. Z toho byla asi třetina sester - dívek. V začátcích běhu RŠO l968 až l970, asi při druhém setkání na schůzce instruktorů, která probíhala vždy po kurze, nás br. Drvo vyzval: Nuťme se do přezdívek. Já jsem se vnucoval do přezdívky, kterou jsem si sám vytvořil z mého občanského jména Lubomír Kantor. Tedy LuKan. Znal jsem už epos Longfellowa Píseň o Hiawathovi. Věděl jsem, že Hiawatha byl mýtickou postavou této krásné básně. Byl to indiánský náčelník a bůh. Splavnil indiánům řeky, dal jim platidlo - vampumy a byl zakladatelem mírotvorné ligy Irokézů. Nejlepší světový hudební skladatel Antonín Dvořák napsal podle uvedeného eposu nejslavnější symfonii na světě, Novosvětskou. Její volná věta, známé largo, je vzpomínkou na Hiawathův pohřeb. Byl jsem přesvědčen, že si čest být bratem nejslavnějšího indiána nezasloužím. Ale Drvo mi to jméno brzy přišil. Jsem Čibiabos, bratr Hiawathy. Bratr Drvo byl činorodý. Již v roce 1946 obnovil Rádcovskou školu Olomouc a jak už bylo uvedeno, napsal Veselou práci. Podle ní se pak ve velké části Moravy skautovalo. Po roce 1968 Drvo napsal její druhý díl, Radostná práce. Byla již, i s mým skautským zpěvníkem, schválena ústředím Junáka k vydání. Ale nějaký horlivý soudruh vydání v olomoucké tiskárně zdržoval a v poslední fázi, před opětovnou likvidací Junáka, šly obě nové publikace do stoupy. Pro RŠO jsme vydávali četné materiály všemi možnými primitivními tiskařskými způsoby. Frekventantům se tak nafukovaly a doplňovaly jejich junácké poznámky. Některé materiály RŠO jsou užívány dodnes. Například Drvovo Desatero rádce, spisek Západního větru O jedné věci a jiné. Já sám jsem na základě toho, že jsem se teprve učil vařit, napsal Čibiho kuchařku. A po třiceti letech jsem se dozvěděl, že se podle ní i v oddílech i vařilo. RŠO proběhla od září l968 do prosince l970 celkem čtyřiadvacetkrát. V červnu 1970 jsem byl zvolen a ustanoven, po bratru Drvovi, novým vůdcem RŠO. Po nuceném a smutném přestupu do Pionýra jsem ještě organizoval čtyři setkání RŠO až do Vánoc l970. To už jsme byli zrušeni a přišlo nás jen málo, ale ve skautských krojích. Vzpomínám na poslední setkání, kde s. Blanka Hložková, někdejší vůdkyně vlčat z 5. oddílu Ostrých hochů, předváděla lovecké trofeje. Byla tam již hlavně jen vlčata z našeho oddílu se žlutými šátky. Ta doslova lezla po sestře Blance a po stolech plných mysliveckých předmětů, které tehdy přivezla. Vlčata projevovala svůj veliký zájem. Dá rozum, že se již s nimi nepočítalo jako s rádci. Na závěr vánočního posezení s dárečky, čajem a přinesenými dobrotami od maminek, jsme v sále Pionýrského domu uspořádali Gillwelský kruh s písní Proč dnes

125 se máme rozloučit? Poslali jsme pozdrav a rozloučení světovému sdružení skautů. Stiskli jsme postupně své zkřížené levice. Jako při obřadu Lesních škol. Byla to mimořádná situace. Rozloučení na několik dlouhých let? Dostal jsem ponaučení, že se to nemá, že je to už zakázané. Odvětil jsem důrazně: Rozloučení je slušnost! Bratr Drvo k nám pak docházel domů každý měsíc, po celých dlouhých dvacet let normalizační totality. Mluvili jsme o všem možném, nejen o skautování. Byl to promovaný psycholog, absolvent Univerzity Karlovy, ze třídy pozdějšího náčelníka br. Břicháčka - Giganta. Bratr Drvo nám v nejtěžších rodinných chvílích často pomohl radou. Sedmý oddíl po okupaci Po okupaci a začátku školního roku jsme nevěřili, že se ještě sejdeme. Ale měli jsme klubovnu na Norské, tak jsme zahájili běžný program oddílu a hlavně družin. Vyspělejší hoši nastoupili do Rádcovské školy a již vedli své družiny. Měli jsme Medvědy, Rysy a Havrany. Na podzim jsme z lesa přivezli březové dříví na malou pagodu. A u hřbitovní zdi jsme ještě před Vánocemi uspořádali slibový táborák. Byl dobře připraven i po ideové stránce. Předcházelo mu hodně vykládání, diskusí a besed o podstatě junáctví a o významu slibu. Byl mezi námi jeden hoch, který věci nepochopil. Asi byl mezi našimi hochy už přestárlý. Když jsem při zahájení táborového ohně začal zpívat Wakondu, indiánskou motlitbu, začal se chechtat. Všem bylo jasné, že mezi nás nepatří. Na tomto táboráku Liduška spálila své občanské jméno napsané na kousku březové kůry. Přijala skautské jméno Lilka. Po Novém roce začaly problémy vzniklé v souvislosti s politickou situací ve státě. Brzy vzniknul problém se ztraceným kolem, které prý stálo vedle vchodu do našeho sklepa - klubovny. Zjistilo se však, že tam bývalo asi před třemi roky. Množily se na nás stížnosti a za vše, co se na Norské stalo, jsme byli zodpovědní my. Inu, Norská byla čtvrť obydlená vesměs vojáky a komunisty. Budování skautského oddílu v tom místě bylo asi omylem. V té době však bylo u nás už hodně hochů z jiných čtvrtí Olomouce. Brzy jsme museli klubovnu vyklidit. Ke svým schůzkám jsme začali užívat místnost ve Ztracené ulici, kterou měla pronajata Okresní rada Junáka. Před Vánocemi 1968 jsme my, vedoucí oddílů, úspěšně vykonali vůdcovskou zkoušku. Proběhla v prostorách Slovanského domu. To je tam, kde je dnes objekt obchodního domu Billa, poblíž kostela církve Československé. Po slavnostním činovnickém slibu jsme byli hrdí na to, že jsme skautskými vůdci

126 Ustavení junáckých středisek Situace v oddílech byla stabilizovaná a už se vědělo, které oddíly k sobě patří. Podle toho Okresní rada Junáka ustavila v roce1969 v okrese junácká střediska. Na severozápadním okraji Olomouce vznikla střediska čtyři a pět. V pátém středisku se spojily Zoravy a Ostří hoši, oba páté oddíly, které měly klubovnu v neředínském Agitačním středisku. Dnes je na tom místě hospoda U rytíře. Ostré hochy vedl bratr Miroslav Dvorský-Dvorana, úředník z Národního domu, a dívky Zoraviny vedla jeho dcera. V té době byl Dvorana předsedou Okresní rady Junáka. Bydlel poblíž Tererova náměstí. Oba páté oddíly, dívčí i chlapecký, tábořívaly pod Kralickým Sněžníkem. V roce 1989 obnovil 5. oddíl Dvoranův syn Rolf. Olomoucké chlapecké oddíly č. 3. a 7. byly oba registrovány samostatně. 3. oddíl vedl br. MUDr. Miloslav Navrátil-Mirek a JUDr. Milan Pikner-Piky. 7. oddíl jsem vedl já a moje manželka Liduška-Lilka. Spolu s oběma pátými oddíly jsme utvořili středisko. Po táboře v r se oddíly 3. a 7. spojily a oba jsem vedl já. Počítali jsme s tím, že se jednou zase rozdělíme. Vůdce 3. odd. br. Miloslav Navrátil - Mirek byl plně skautsky vytížen svojí činností ve funkci zdravotníka Okresní rady Junáka. Střediskovým vůdcem jsem se stal já, Lubomír Kantor - Čibiabos. Mým zástupcem byl Miloš-Mirek a hospodářem střediska byl Milan-Piky, právník z Dopravních staveb v Olomouci. Pokud byly nějaké formální záležitosti k vyřizování, tak bratr Dvorana, předseda Okresní rady Junáka, přinesl vše potřebné k vyřizování k nám a já jsem vše zas po vyplnění odnesl k nim. Všechno šlo hladce. Záležitosti střediska jsme tak vyřizovali jednoduše. Byli jsme v dobrém kontaktu. Ve IV. středisku byl tehdejší silný historický oddíl č. 10. Byl to předválečný oddíl katolických skautů a jejich vůdce byl původně major Haas ze slavného 6. hanáckého pluku vítězů slavné bitvy československých legií u Bachmače. Na počest pluku se jmenovali Hanáci. A IV. středisko si dalo do názvu jméno majora Haase, který zahynul za II. světové války v nacistickém koncentračním táboře. Za války vedl tento oddíl slavný botanik Bohumil Šula-Bob. Dále do IV. střediska patřily 6. oddíl - Ostříži, vedený br. Řezníčkem-Nemem, 4. oddíl dívčí - Amazonky, vedený s. Vinařovou-Sovou a 3. dívčí oddíl - Rarášci, vedený s. Zajíčkovou-Diďou. Tyto oddíly měly klubovny ve sklepích v Polívkově a Resslově ulici, poblíž klubovny Ostřížů. Do 10. oddílu Hanáků, 3. oddílu Rarášků, 4. oddílu Amazonek z jara r nastoupili hoši a děvčata, kteří byli většinou dětmi aktivních bývalých skautů a skautek, členů a členek z předešlých historických etap těchto oddílů. Uvedené oddíly měly silnou návaznost na slavné poválečné období. Po založení obou středisek, asi v dubnu 1969, vedl 10. oddíl kapitán Čs. armády br. František Láš-Gevara. Byl to skaut z Hradce Králové. Měl dobré organizační schopnosti a vynikal zejména jako vůdce roverů. Desítka tábořila u Karlovy Pláně, poblíž Valšova na Bruntálsku, u říčky Moravice. Měli velmi výstavný tábor, neboť jim jej pomohla vybudovat řada bývalých členů Desítky. Na druhém břehu Moravice pod jejich ochranou tábořily Amazonky - 4. dívčí oddíl a s nimi se asi střídali Rarášci, 3. dívčí oddíl

127 Ostříži - 6. chlapecký oddíl vedený Mirkem Řezníčkem-Nemem tábořil též ve Valšově, v návaznosti na Lášovu-Gevarovu Desítku, na Hanáky. Za zmínku stojí, že bratr Dvorana měl pro potřeby V. střediska přislíben historický objekt, Černou věž rytíře Drahana v Drahanovicích. Jednání bylo již v pokročilém stadiu. Chtěli jsme ve věži zařídit vytápění a lůžkovou úpravu pro přespávání našich skautů a skautek při víkendových výletech na Hanácké Montblank, Velký Kosíř. Ale právě v té době se začalo mluvit o likvidaci Junáka a jeho fúzování s téměř neexistujícím Pionýrem. Náš 7. oddíl v té době značně spolupracoval s oddílem Ostřížů ze čtvrtého střediska. Setkávali jsme se často v lesích Kosíře u Slatinic. Bývaly tam velké dobrodružné bitky, šiškandy i skautské závody. Tábor 3. a 7. oddílu 1969 u Nejdku Začali jsme organizovat tábor. Dobře jsem znal zásadu, že na vedení oddílu i tábora mají být tři. Vznikla potřeba spojit se se zkušeným vůdcem. Doma mne navštívili dva bratři, MUDr. Miloslav Navrátil a JUDr. Milan Pikner. Byli to vedoucí třetího oddílu, který měl v té době jen asi 14 členů. Spojení se ukázalo vhodným. Pak byl navázán kontakt s oddílem Junáků - zálesáků z Přerova a bylo s nimi domluveno, že postavíme tábor společně a po čtrnácti dnech jej převezmeme. Lesní inženýrka, sestra Blanka Hložková nám domluvila krásné místo u potůčku v lesích Oderské vrchoviny. Bylo to 4,5 km za Nejdkem u Bělotína. Vůdcem tábora byl zkušený bratr Miloš Navrátil - Mirek. Sestra Lilka vedla svoji malou smečku vlčat. Já jsem měl na starosti hospodaření a program skautů. V kuchyni s kluky čtrnáct dnů vařila paní Váňová, matka jednoho našich rádců, Stína. V posledním týdnu v naší kuchyni hospodařil bratr Milan, střediskový hospodář. V táboře nás bylo více než čtyřicet. Stany a podsady vypůjčené od přerovských Junáků zálesáků jsme doplnili stany vypůjčenými z Domu dětí a mládeže v Olomouci a místo podsad nám pro vlčata posloužilo vypůjčené bednění z Dopravních staveb, kde byl bratr Milan právníkem. Bednění svými rozměry přesně vyhovovalo velikosti rakouských kosočtvercových dílců, ale bylo nízké. Našim vlčatům však stačilo. Od Dopravních staveb jsme získali i nářadí a hrnce na vaření. Přerovští Zálesáci nám na místě zanechali

128 obrovský zdravotnický stan, vlastně polní chirurgickou ambulanci. Tu jsme však ani nevyužili a po táboře jsme ji v pořádku vrátili. Bylo velkým štěstím, že po dobu tábora nepršelo. Stany z ODDM (Okresního domu dětí a mládeže) prosakovaly. Hoši ze služební družiny chodili s vozíkem nakupovat potraviny do obchodu v Nejdku. Bylo to asi 4,5 km. Šlo se po lesní cestě. Vzpomínám, jak nám všichni v té pookupační době pomáhali. Lid nás miloval. Dozvěděli jsme se, že v obchodě nemají vejce. Dal jsem klukům 100,- Kč a řekl jim: Přivezte vejce! V obchodě jim paní prodavačka dala adresy na sousedky. Ty naše hochy ihned dobře zásobily čerstvými vejci. Jako paragon nám tehdy stačil útržek papírového sáčku s podpisem babky. Jednou se u posledního stavení dědiny klukům pokazil vozík. Potřeboval opravu. Pán z posledního domu přivezl svůj a řekl: Vezměte si ho! Měli jsme pak vozíky dva. Rádce družiny Rysů, pro svoji píli nazvaný Bobr, byl synem skauta, důstojníka. Postavil krásné vůdcovské křeslo a lavice z bílého plevelového stromu břízy. Stavby se pak krásně vyjímaly před tmavým okrajem lesa v táborovém kruhu. Lavice i křeslo byly zakotveny v zemi a neosvědčily se. Nebyly přenosné a u planoucího ohně se v nich mnohdy pro veliký žár nedalo vydržet. Abychom se stali prospěšnými, tak denně jedna družina chodila na dopolední brigádu do lesa. Čistili příkopy od náletových dřevin. Vše vytínali mačetami. Bylo to pro ně dosti dobrodružné. Postavili jsme také mostek přes potůček ke včelínu pana včelaře Michálka. Pamatuji se dobře, jak jsme pak uspořádali lesní slavnost s prvním přechodem potoka a jeden z rádců, Bob, když držel slavnostní proslov prohlásil, že postavením tohoto mostu jsme zarazili poslední hřebík do rakve imperialismu. Dnes už asi nikdo nepochopí, jaký to tehdy v době po okupaci byl vtip. Na táboře, u jediného tranzistoráku, jsme prožívali první přistání člověka na měsíci. Bylo to velmi působivé, chápali jsme vše politicky jako vítězství Američanů nad Rusy. V té době jsme ale nevěděli, že velitel americké posádky je orlí skaut, ani o tom, že astronauti měli s sebou na gramofonové desce Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Náš střediskový hospodář Milan přivezl na tábor našemu nováčkovi Pikymu anglickou dýku s reliéfem skautské lilie. Aby demonstroval její ostrost, oholil si jejím břitem předloktí levé ruky. Pak ji předal synovi. Marčule, absolvent Rádcovské školy, měl na starosti výcvik Pikyho coby nováčka

129 Vzal Pikymu nůž z ruky a prohlásil: Nováčkovská, broušení nože! Vzal ze země kámen, přiložil k němu ostří a ozvalo se zaskřípění. Nabrus to! Těžké tělo otce Pikyho nadskočilo asi půl metru nad zem a ozvalo se zařvání: Držte mne, já ho roztrhnu jak hada! Inu v nástrojárně n.p. Dopravní stavby nechal dýku odborně naostřit, ale zbytečně. Jak dopadlo Pikyho broušení nože do nováčkovské, už nevím. Bratr Trylek z družiny vlčat se jednou po setmění vrátil z latriny. Brečel: Sestro, spadla mi baterka do latríny. Dala mu svoji. Noční hlídky dostaly toho dne pokyn, aby hlídaly voňavý koutek a dobře sledovaly, do kolika hodin vydrží baterka svítit. Zhasla prý až před pátou hodinou ranní. Na začátku tábora jsme nechali udělat rozbor vody ze studánky a z potoka. Hádejte, která voda se ukázala zdravotně nezávadnější? Představte si, že ta z potoka. Při velké táborové hře, kdy družiny pátraly a kreslily mapy místního rozvodí, zjistily, že potok pramení ve vesnici pod hnojištěm. Taková je obnova - revitalizace kvality vody v zurčícím potoce Složitě jsem připravoval jednu polní hru, při které bude vítězem ta družina, která vhodí velkou pokličku od hrnce - minu, přivezenou tankem - táborovým vozíkem, do potoka pod mostek. Celou hru jsem překombinoval. Dobře jsem ji připravil. Nakreslil jsem mapy terénu hry, odkrokoval jsem vzdálenosti. Napsal jsem průvodní listy. Přípravě hry jsem věnoval téměř dva dny. Pak jsem hru vyhlásil a rádce družiny Jestřábů bystře přišel na její princip. Zajel k mostku, pod něj hodil pokličku od hrnce a bylo po hře. Složitost nebyla na místě. No, neuposlechl jsem Atamanovy rady. Měli jsme veliké štěstí, že po celou dobu tábora nepršelo. Naše celty totiž byly lehce propustné. Pionýři je neimpregnovali. Po celou dobu tábora bylo velké vedro. V jeho závěru vyschl náš potok i s námi vybudovanou

130 přehradou zvanou Krysárna. Tu jsme měli na potoce udělánu z kamenů a kulatiny. A také studánka byla žíznivá. Kdyby měl tábor trvat ještě tři dny, museli bychom předčasně končit. Ale považte, co se stalo následkem sucha v předposledním dnu tábora. Hořící paseka Družina Lišek nastoupila dva dny před koncem tábora do služby. Příkop potůčku již byl vyčištěn od náletu dřevin. Půl kilometru pod táborem byla paseka plná smrkových větví. Byl to pozůstatek kácení. Naším úkolem bylo uklidit větve spálením. Lišáci snášeli větve k potoku a tam na velkém ohni pálili hromady klestí. Byl tam s nimi lesní dělník, tak jsme neměli obavu o to, že by se mohlo něco stát. Moje manželka, sestra Lilka, už musela nastoupit do zaměstnání, tak jsem ji na kole doprovázel do Bělotína na nádraží. V řeznictví jsem vyzvedl 5 kg masa, dal je do telete a na kole jsem šlapal do mírného kopce směrem k táboru. Vpravo byl potok, vlevo svah a les. S teletem, tedy s ruksakem, jaký měly Rychlé šípy, jsem se blížil k táboru. Co to nevidím. Skautíci i s lesákem spokojeně pojídají obrovské krajíce s tvarohovou rozhudou a vedle nich šlehají plameny. Než jsem stačil seskočit z kola, tak přeskočily do seče, do uschlé trávy. Hrůza, vždyť je to začátek požáru. Když jsem viděl, že se nepodaří Lišákům oheň uhasit, hnal jsem se na kole do tábora a zařval jsem: Poplááách! Hoří paseka. Všichni naši táborníci se rázem stali požárníky - hasiči. Ze zásobovacího stanu vzali hrnce, lopaty a jiné nářadí a utíkali pod tábor. Tam ihned sami zorganizovali pohotově řetěz z lidí, dlouhý od potoka až k ohni. Vodu v nádobách si posílali z ruky do ruky a ulévali oheň. Ten však byl rozšířen již tak, že se nedal uhasit. Jednoho z hochů jsem poslal na kole do vsi, aby tam nehodu ohlásil na národním výboru. Kluci pilou podřízli sloupy drátěného plotu a tím uvolnili malinové keře, které svými čerstvými zelenými listy zamezily rozšiřování ohně do stran paseky. Tvrdě jsme všichni bojovali s velkým ohněm. Pro dotěrný kouř jsme ani neviděli a nemohli jsme dýchat. Vždycky jsme si lehli na zem a těsně nad ní jsme se na chvíli nadechli. Náš boj se živlem pokračoval, ale neúspěšně. V tom přestal foukat vítr a my jsme se z posledních sil znovu vrhli do práce. Vlastně jsme oheň udolali vlastními silami. A pak se začali sjíždět hasiči. První přijeli vojenští požárníci z hranických kasáren. Měli to asi 10 km. Z vojenské kasární pozorovatelny viděli, jak se z nejdeckých lesů valí kouř. Po příjezdu udusali vodním dělem celou velkou paseku. Dostříknuli až nahoru k lesu, do vzdálenosti asi 50 metrů. V tom postupně přijelo asi sedm hasičských sborů z okolních obcí. Nemohli se na lesní cestu vejít. Vojákům jsem dal na pivo z našich kulturních fondů. Družinu Lišáků jsem pověřil hlídáním paseky až do příštího dne. Spali vedle ní ve stanech a byli asi rádi, že mají dobrodružství. Na druhý den nás občané ve vesnici moc chválili. Byli dobře informováni o tom, že jsme vlastně zachránili jejich les. Po táboře nám od lesníků přišlo 1000,- Kčs honoráře za provedenou práci na vyčistění okolí potoka od náletu dřevin a za úklid

131 paseky od smrkových větví po kácení lesa. Peníze byly později použity na ušití tee-pee, které bylo po dvacet let užíváno na táborech Ostřížů a Zorav. Lumírův morbus pertes Nevíte, co je to za zvíře? Je to horší než ta nejhorší příšera. Je to dosti častá, ale málo známá dětská nemoc. Již v zimě roku 1968 si náš Lumír, nejmladší člen naší smečky, stěžoval na bolesti nožiček. Při lékařských prohlídkách mu žádnou chorobu nemohli najít. Až v červnu 1969, ke konci školního roku, ho naše kamarádka, manželka br. Mirka, zavolala na prohlídku ke svému šéfovi, MUDr. Jurášovi. Ten zavelel: Kluku, pojď sem, udělej pár kroků! Označil nemoc výše uvedeným jménem a nařídil, že až do zahojení nesmí na nohu vůbec stoupnout. Šlo o odvápnění a rozpad hlavičky kyčelního kloubu, která se musí úplně rozpadnout a pak znovu narůst. Sdělil nám, že to bude trvat několik let. Ve Fakultní nemocnici v Olomouci jej léčili pouze klidem a ležením. Neúspěšně. Pak jsme jej odvezli do lázní Darkov u Ostravy. Tam to vůbec léčit neuměli. Malí pacienti tam chodili o berlích, ale dozvěděli jsme se, že tam na nich kluci pořádali závody v tancích. Ale hlavně, že se tam Lumírek naučil špatně zpívat píseň Pionýři, pionýři, malované děti, nasedají do lodiček, jako šipka letí. Neměl jsem tu písničku rád. Bylo to jediné, co pionýři tehdy pionýrského spontánně zpívali. Později jsem se dozvěděl, že je to píseň stará. Že ji nikdo z našich mladých pionýrů nevymyslel, ale že je to dávná pochodová vojenská. Byla to píseň vojáků ženistů, sapérů neboli pionýrů. Na skautský tábor 1969 Lumír nejel. A nezaskautoval si už až do likvidace Junáka Pro nás, rodiče pořádající skautské tábory, to bylo dosti smutné. Po době neúspěšného léčení jsme Lumíra zavezli do Luže, do Gottwaldovy dětské léčebny. Tam byl šílený a dětskému věku nepřiměřený vychovatelský a společenský režim. Byli tam však výborní lékaři. Téměř dva roky tam pertésáci nesměli opravdu dolů z postele a udělat ani krok. Rodiče tam směli navštívit své děti jen na dvě hodiny a to jedenkrát za šest týdnů. Příšerná byla zimní cesta narvaným a nevytopeným autobusem z Chocně do Luže. Po ní byla hrozná snídaně v nevytopené a zakouřené hospodě na náměstí v Luži. A nejhorší ze všeho byla bitva o vstup do Gottwaldovy léčebny, kde se návštěvníci u brány sanatoria doslova rvali. Asi soutěžili o to, kdo z nich po šesti týdnech své dítě uvidí dříve. Školní výchova v Gottwaldově dětské léčebně byla úplně špatná. Náš kluk tam byl ponechán sám sobě. Když mu něco spadlo z postele, nikdo mu to nemohl podat. A on jeden a půl roku nesměl stoupnout na zem. Když jsme mu přivezli hračky, tak mu je ostatní děcka ukradla. Z první třídy už měl znalost základů čtení, tak se tam v ní zdokonalil. Četl hodně. Po táboře roku 1997 jsme byli s manželkou na dovolené v Tatrách. Tam jsme obdrželi dopis z léčebny, abychom si kluka vyzvedli. Tak jsme si jej konečně po dvou letech a čtyřech měsících pobytu v nemocnicích odvezli uzdraveného domů

132 Po táboře 1969 Já jsem v té době sloužil v MF u bicích nástrojů a denně cvičil hru na malý buben. Skautovali jsme ze všech sil. Oddíl byl již personálně stabilizovaný, rádcové byli absolventy Rádcovské školy. Nadále jsem byl instruktorem Rádcovské školy a pravidelně jsem chodil na schůze Okresní rady Junáka v roli vůdce 5. střediska. Ty probíhaly vlastně v naší klubovně - neklubovně, v prázdném obchodě ve Ztracené ulici. Příprava tábora 3. a 7. oddílu ve Vojtěchově v r Někdy v březnu na oddílové radě v klubovně ve Ztracené ulici jsme začali organizovat tábor. Vybírali jsme účastníky a já jsem z legrace prohlásil: Marčula nebereme! Všichni rádcové protestovali. Říkali: A co tam budeme dělat? Vždyť tam nebude žádná legrace. Marek byl opravdu výjimečnou postavou 7. oddílu. Byl úžasně chytrý, nadaný a zvídavý. Ale dosti nepraktický. Byl ale duší oddílu. Vždy kolem něj byly nějaké zmatky a veselí. Br. Pikner, střediskový hospodář, nám prozradil, že má pro nás tábořiště. Dopravní stavby Olomouc měly stavět pro svá děcka stálý tábor, spíš hotel, za Vojtěchovem. Bylo to tam, kde potok Špraněk nastupuje svoji cestu lesem ke Zkamenělému zámku. To místo jsme Dopravním stavbám zkoušeli. Ani už nevím, od koho jsme měli půjčeny stanové dílce k doplnění těch našich. Počet byl asi 40 předpokládaných táborníků. Věděli jsme, že letošní tábor bude naším posledním skautským. Nemělo cenu budovat stálé podsady. Objednali jsme levnější desky s tím, že postavíme vše starým poválečným, ověřeným systémem. Narození Petry Pár dnů před táborem jsem v sobotu odpoledne psal oběžník družinám a v tom mi přišla ohlásit manželka Miloše Mirka, Eva, že se mi narodila dcera. Přišel k nám bratr Stín a tomu jsem předal oběžníky a podal instrukce. Pak jsem se vydal do nemocnice. Tam mne nechal Miloš vejít do pokoje jako prvého. Předal jsem jí kytici, kterou jsme loupeživě nabyli přelezením plotu nemocničního zahradnictví. Předal jsem ji Lidušce. Bylo to slavné narození, na které naši známí čekali s napětím. Vždyť po smrti Aleška nám brněnští lékaři, zabývající se dědičností, předpovídali, že bude-li to kluk, tak máme 25 procentní naději na opakování nemoci, kterou trpěl Alešek. Všichni měli z Petry radost. Byla to holka jak souček. Však se také za 18 let stala skautskou vůdkyní. Při porodu byla hlavní aktérkou Stínova máma, porodní bába, která nám vařila na táboře již v r Tak co? Byl to skautský porod, nebo ne? Nikdo se neopil, ale vypila se alespoň vanička Vizovňaku. Byl to tehdejší populární koňak. A blahopřejících kamarádů bylo opravdu hodně

133 Přípravná, studánková výprava O víkendu jsme uspořádali budovatelskou výpravu do Vojtěchova na tábořiště, ze kterého bylo asi 2,5 km do Javoříčka. Tam jsme upravili studánku a vyznačili prostor pro stany. Krásnou louku pod pěti břízami na levém břehu Špraňku jsme museli nejprve vykosit. Marek žadonil: Čibi, my jsme s tátou na chatě také sekali trávu. Půjč mi kosu! Zavelel jsem: Všichni utvořte okolo Marčuleho kruh o průměru dvaceti metrů! Pak jsem mu slavnostně předal vražedný nástroj. Marek se rozmáchnul, špica kosy vyletěla vzhůru a pak se zapíchla hluboko do šťavnaté louky. Marek zdárně uskočil a kosa se dlouho kymácela sem a tam. Samozřejmě k velkému obveselení všech přihlížejících. Dopadlo to šťastně. Horší bylo, když se rádce družiny Havranů Stín - honil okolo studánky se Žluťasem. Byl to jeho nováček, kamarád, kterého přivedl do oddílu těsně před táborem. Zaručoval se za něj, že je dobrý. Přijetí, to byla moje, pro Stína osudová, chyba. Vždyť jsem věděl, že nováček bez nováčkovské, nemá na táboře co dělat. Žluťas byl neukázněný a Stína rozdivočel. Honil ho po louce a ten najednou u studánky zapadnul po kolena do bahna, svalil se a vstával s rozšklebeným obličejem. Od pat po temeno hlavy byl potřísněný bahnem a kosti radialis i ulnáris pravé ruky měl přeraženy. Pravou ruku choval na levé a třásl se. Měl strašnou žízeň a studánka byla zakalena. Bratra Boba, rádce Rysů jsem poslal do blízkého kravína pro vodu a k telefonu, aby zavolal sanitku. Nahatý, hubený a zahlíněný Stín stál a my jsme mu z kotlíku na hlavu a tělo lili kalnou vodu ze studánky, abychom ho mohli alespoň trochu zcivilizovaného předat saniťákům. Měl už skoro 15 let. Bob v kravíně vodu nezískal, ale našel tam pivo. Stín se ho napil a za chvíli odejel sanitkou do nemocnice v Konici. Vrátil se s rukou v sádře a tábor měl pak celý pokažený. Jeho družina byla v bodování nejhorší. Tábor u Zkamenělého zámku roku 1970 Tábor byl započat a já jsem měl ještě nějaký koncert s filharmonií. Přijel jsem až druhý den. Kluci vytěžili a přinesli z lesa soušky. Každá stanová dvojice zarazila do země šest kůlů a obila je deskami. Pak do podsad udělali postele a poličky. Použité desky jsme pak po táboře prodali Vojtěchovanům na králíkárny. Po svém příjezdu jsem uviděl vedle nedokončených podsad stát sedm vojenských stanů typu S10. Byl to dar od otce Jiřího Suchého, důstojníka. Táborová kamna byla vyrobena z kovových plátů, které jsme si nechali doma odlít, rošt byl improvizován z kanálové mříže a dvířka ze starých kamen. Cihly a kamení

134 jsme získali z nedalekého pobořeného mlýna. Ty jsme slepili jílem. Postavili nám je dva bratři, lékaři. Miloš Navrátil a dvojnásobný docent Mirek Černoch, který byl tátou našeho rádce. Nevím, jestli jim při stavění pomohla doktorská kvalifikace. Ale měli oba zkušenosti ze skautských táborů z poválečných let. Kamna si velmi pochvalovala sestra Věra, učitelka ZŠ a matka vlčete Milana Vladaře. Družiny jezdily s vozíky nakupovat potraviny až do čtyři kilometry vzdálené vesnice Luké. Pamatuji se, jak nám místní hospodský a řezník prodal zelené maso. Po letech jsem na to dosti často vzpomínal, když se dcera Petra naučila ve škole zpívat píseň: Zelenaj sa bučku, pěkně pomalučku! Ona samozřejmě zpívala ve slově buček dlouhé ů. Myslela při tom na vepřový bok. V tom roce 1970 jsme měli skautský tábor, jak má být. Každý den jsem troubil budíček na polnici. Netroubil jsem ale ten obtížný signál, který dřív hrávali vojáci a po nich skauti. Troubil jsem začátek slovenské písně Vstávaj, Jano, hore, vstávejte junáci, hned! Několik dnů s námi na táboře pobyl též vůdce RŠO, bratr Drvo. Moje sestra v posledních dnech vedla vlčata. To proto, aby se jejich Akela mohl alespoň v závěru tábora věnovat svým skautským zálibám. A vlastně také místo sestry Lilky. Ta musela být dom s nedávno narozenou dcerou Petrou. Motorizovaný ožralec Jednou jsem odtroubil večerku a uchýlil jsem se do vůdcáku lepit účty. V tom hlídka zabušila do celty a vyděšený strážce mi sdělil: Čibi, pod táborem v potoku stojí auto a chce nám vjet do tábora. Ozýval se kravál z týraného motoru. Šofér přijel potokem se svým osobákem k mírnému svahu pod branou tábora. Bylo po dešti, kola mu prokluzovala. Řev motoru probudil celý tábor. Všichni se vyhrnuli ze stanů a šli se podívat k bráně, co se to tam děje. Šofér se vyšplhal po promočeném, travnatém svahu a u brány tábora se se mnou bavil: Soudruhu, bratře, pane veliteli, kudy se jede do Kroměříže? Odvětil jsem mu, že tu nevede žádná cesta a stráň nad táborem že směřuje do Kovářova. Radil jsem mu: Jeďte domů do Litovle a do Kroměříže jeďte až ráno! Nenechal se odbýt, sestoupil k autu a stále se s burácením motoru snažil projet branou. Stalo se, že přihlížející skautíci naskákali na mne a moji sestru Jitku. Na břehu potoka Špraňku se zmítalo obrovské klubko z našich těl a z něj se ozýval děsný chechtot. Já s Jitkou jsme byli až vespod a masa lidí nad námi se otřásala. Ale bylo vlastně naším štěstím, že nadšený motorista do svahu k táborové bráně po klouzavé a mokré trávě nevyjel. Asi by náš celý tábor poboural. Veselánálada kulminovala, když se opilec vrátil s autem do potoka Špraňku a tůroval motor. Výfuk byl pod vodou. Prskající a bublající voda vystřikovala do rudých brzdových světel. Byl to takový vodní ohňostroj. No nádhera! A náš roztomilý! řidič se ve svém kabrioletu postavil a s nohama ve vodě láteřil: Moje tesilky! Moje stará, ta mi zase dá. (Tesilky byly tenkrát velmi drahé a módní dlouhé kalhoty.) Usednul znovu za volant a najednou se auto rozjelo potokem okolo tábora vzhůru. Byla to krásná podívaná. Jako by ta Oktávie byla motorovou lodí s ozářeným, šplouchajícím lodním šroubem. Ujela asi

135 30 metrů a ozvala se rána. Auto zavadilo svým spodkem o balvan, ujelo ještě kousek a motor se zastavil. Promočený šofér nejprve láteřil, cosi sprostého vykřikoval a pak ulehnul na sedadlo s nohama pod hladinou. Snažil jsem se jej přesvědčit, aby se šel usušit a vyspat do tábora. Neposlechl mne a tvrdě usnul. Nechali jsme ho svému osudu. Oddílového rádce, Jardu Syrůčka, jsem poslal do kravína, aby zavolal policii. Hlídkám jsem přikázal, aby našemu dobrodruhovi každou čtvrt hodinu měřily tep, zda ještě žije. A také, aby mi v průběhu noci podávali každou hodinu hlášení o stavu opilce. Příslušníci Sboru národní bezpečnosti přijeli až ráno. Najali sedláka s párem krav a ty vytáhly auto na polní cestu. Tím neobvyklá a veselá akce skončila. Mé porušení zásad metodiky Na JeLŠ bratr Šrám přednášel o tom, jak musíme, a to již v době budování tábora, uspokojit touhu hochů po dobrodružství a romantice. Jako příklad uváděl vůdce, který pořád kluky nutil jenom k práci a nedal jim hry. Ti v nestřežené době podnikli tajnou výpravu do nedaleké jeskyně a stal se nějaký malér. Zkamenělý zámek byl blízko Javoříčských jeskyní. Tyčil se na břehu Špraňku, v půli cesty mezi nimi a naším táborem. Před koncem táborových dnů jsem zorganizoval samostatnou výpravu roverů k přípravě slibového táboráku. Na skalní plošině na vrcholu Zkameněláku měli vybudovat ohniště s pagodou. Byli vedeni naším nejstarším šestnáctiletým roverem, oddílovým rádcem Akelou. Bylo mou vinou, že jsem neuspořádal ihned v začátku tábora nějakou organizovanou expedici do jeskyň. Vždyť již v prvních dnech tábora mne speleologové upozornili na to, že u vchodu do jeskyňky Zkamenělého zámku našli papír se skautskými písničkami. Důkladně jako vždy jsme se věnovali skautské ideové přípravě našeho nejslavnostnějšího slibového táboráku. Snažil jsem se co nejvíce samostatně zapojit naše vyspělé bratry do organizace této akce. Roverům jsem dal dostatek volna k tomu, aby mohli samostatně připravit místo k uskutečnění našeho skautského obřadu. Očekával jsem, že kromě pěkného táborového kruhu s parádní pagodou, uvidím také improvizované lavičky na sezení i nějaký jednoduchý totem. Cestou v setmělém skalnatém lese až k místu ohně doprovodili roveři naše skauty i vlčata na určené místo. Vlčata byla kvůli bezpečnosti navázána na našich oddílových lanech. Ukázněně dorazili na místo k táborovému kruhu. Jako poslední jsem přistoupil k ohništi já. Následovalo mé velké zklamání. Uprostřed plošiny na vrcholu Zkamenělého zámku byl jen nepravidelný kruh z velkých kamenů a pár nestejných polen, uspořádaných do jakési mizerné nevzhledné pagody. Na sezení nic. Na nejvyšší klacek pagody jsem ledabyle nalepil svíčku, bez nějaké obřadnosti jsem ji zapálil a pak hoši odslibovali. Bylo mi jich líto. Mezi slibujícími byla i moje sestra Jitka. Po slibu jsem jim ani nevydal slibáky. Po příchodu do tábora a po večerce jsem k poradnímu ohni pozval naše rovery. Mluvil jsem k nim v tom smyslu, že jsem od našich roverů, budoucích činovníků Junáka, očekával více zodpovědnosti a že mne

136 zklamali. Řekl jsem jim, že takové nespolehlivce vlastně vůbec nepotřebujeme. Že postačí, když na táborové náměstí nechám přivézt velkou fůru písečku. A na něm, že si naše dětičky mohou hrát. A že tak budeme mít po starostech. Ale mluvil jsem také o tom, že bábovičky i tunely si dětičky mohly plácat doma, před panelákem. Kvůli tomu nemusely jezdit na skautský tábor. A šel jsem spát do vůdcáku. Slyšel jsem, že roveři ani nevyužili svého práva zůstat déle u ohně a bez diskusí šli bůcat na kutě také. Ráno u nástupu jsem vyhlásil mimořádnou akci k uctění památky postřílených občanů vypálené osady Javoříčko v závěru druhé světové války. Sami se dali do organizování celé důležité akce. Nechal jsem je a šel jsem do Javoříčka za nimi sám, kus cesty za jejich ukázněným útvarem. Miloš Stankuš, který měl otce důstojníkem, se chopil vedení. Zvláště vzorný byl příchod do prostoru před javoříčským pomníkem. Na místě bylo mnoho přihlížejících lidí. Divili se tomu, že si skauti podávali levou ruku. Vše probíhalo hladce a vzorně. Já jsem za nimi přišel a přivítal jsem se s nimi bezchybně, to je bez kiksu zatroubeným mezinárodním skautským signálem. S bratrem Navrátilem-Mirkem jsme pronesli krátké projevy. Pak jsem jim rozdal slibové odznaky a oba jsme jim blahopřáli ke složenému skautského slibu. Po vzorném návratu do tábora při večerním nástupu jsem je pochválil. Sdělil jsem jim, že jsem rád, že se projevili jako kolektiv správných hochů, skautů-roverů. Žluťas měl službu v kuchyni. My jsme zpívali Junáckou hymnu a v tomto táboře jsme naposledy vztyčovali státní vlajku. Do toho bratr Žluťas s kytarou v ruce začal vyřvávat nějakou odrhovačku. Tehdy bratr Stín pochopil, že jeho čerstvý nováček na tábor vůbec nepatřil. Náš vojtěchovský tábor skončil a pár dnů po něm se nás několik br. Marčule a Akela ošetřili poraněného srnečka a odnesli jej do myslivny vydalo na skautskou návštěvu k Hanákům tábořícím opět u Valšova. Vedle jejich velkého tábora stál důstojnický stan a v něm tábořilo jen několik dospělých. Byl tam bratr vůdce Jesenické lesní školy Břetislav Škaroupka - Šrám a vůdce roverů bratr Klen z Boskovic. S nimi tam byl také jako frekventant bratr Libor Kvapil z 1. střediska, známý olomoucký lékař, který se pak po dlouhá léta staral o zdraví olomouckých činovníků. Lesní škola už nebyla v tom roce povolena, tak tam probíhalo jakési malé symposium s úvahami a diskusemi o tom, co bude dále s českým junáctvím. Diskutovalo se o tom, jaké to asi bude, až budeme skauting po třetí obnovovat. Nebyla to již lesní škola po programové stránce, ale spíše takové br. náčelník R. Plajner Táta a br. J. Kalivoda Drvo

137 vícedenní tábornické setkání několika skautských činovníků. Podotýkám, že i vynikající náčelník Junáka Dr. Plajner vyzval v tisku všechno členstvo k tomu, abychom pokračovali v činnosti příkazem Neopouštějte mládež!

138 VI. SKAUTOVÁNÍ ZA HUSÁKA Přerušení činnosti RŠO. Navždy? Ne, jen na dvacet let Po táborech 1970 jsme ještě rozjeli nový ročník RŠO. Naplánoval jsem program přednášek, rozepsal jej a doručil instruktorům. Dům dětí a mládeže už byl zase Domem pionýrů. Turda někde zaslechnul nadšenou pionýrskou vedoucí: Už zase budeme mít bílé košilky a červené šátečky. Velmi se mračil. Ale do RŠO přišel. Tak, jak jsme očekávali, přišlo už málo nových frekventantů. Nu, co naplat. Na další setkání jsem pozval ze svého oddílu všechny, včetně vlčat. Řekl jsem si: Když už se to dělá, tak ať to alespoň trochu k něčemu je. Pro budoucnost Junáka už to smysl nemělo. Přišel mezi nás mladý nový instruktor. Nevěděl jsem ani, kdo jej poslal. Byl to mladý učitel, přírodovědec, zpěvák a kytarista. V Junáku neměl žádnou kvalifikaci a říkal, že skautoval s dětmi v Horce podle skautských příruček, které podědil po strýci. Ještě po letech mne zval na svůj tábor, který pořádal v pralese Mionší. Zřejmě měl splnit něčí přání a převzít způsob organizace RŠO pro pionýry. Pokud vím, tak se již nic podobného nestalo. Junák byl odsouzen k úplnému zániku, jako po roce Třetí likvidace Junáka Již zjara 1970 jsme se dozvěděli, že při okresní radě Junáka v Olomouci byla tajně vytvořena skupina činovníků, junáků, kteří byli v Komunistické straně Československa. Jejich úkol konkrétně neznám, ale je jasně daný celou politickou situací a záměrem KSČ po třetí zlikvidovat Junáka. A že budou chtít vše zařídit tak, aby to vypadalo jako dobrovolné fúzování, neboli sloučení s Pionýrem. Nevím, jestli si uvědomovali, že skauting nelze zakázat a zrušit. Je to přece hnutí, které bují někde zespodu na rozdíl od organizace, která je direktivně řízená shora. Oddíly č. 5. Dívky Zoraviny a Ostří hoši, 3. oddíl Rarášci a 10. oddíl Hanáci byly útvary s dávnou historií. Jejich tradice sahaly do doby vzniku olomouckého skautingu v roce 1920, před prvním junáckým sněmem v lednu Tehdy byly těsně před německou okupací u nás skautské organizace sjednoceny na prvním sněmu Junáka. 3. a 7. oddíl z V. střediska a 6. oddíl Ostříži ze IV. střediska neměly v době svého vzniku v r žádnou přímou historickou návaznost. O svých předchůdcích jsme v té době nic nevěděli. Bratr Řezníček, vůdce 6. oddílu Ostřížů, navázal na historii 2. oddílu Rázných Poveláků z období po druhé světové válce. A to přímo na svou bývalou družinu Ostřížů, která vyvíjela ilegální skautskou činnost až do roku Ve stejném uspořádání vydržely uvedené oddíly až do likvidace Junáka, která proběhla po táboře V podstatě všechny oddíly dvou středisek ze severozápadního okraje Olomouce uposlechly výzvu náčelníka:

139 Neopouštějte mládež! a přestoupily do sloučeného Pionýra. Velmi podezřelá a zajímavá byla slučovací konference pořádaná vedením Pionýra, dětské organizace Svazu socialistické mládeže, po likvidaci Junáka. Ta proběhla v říjnu 1970 v sále Okresní odborové rady na Litovelské třídě vedle Čechových sadů. Pionýrská organizace byla v té době totálně rozložena a Pionýr vlastně neměl téměř žádné členstvo. V sále byli skoro samí skauti a bylo jasné, že téměř nikdo staronové pionýrské funkcionáře nebude volit. Ale volby dopadly pro Pionýry skvěle. Věděli jsme, že je vše fingováno. Pak jsme, až téměř do Vánoc, nervózně očekávali, kam, ke kterým pionýrským skupinám na školách budeme přifařeni. Náš sedmý oddíl pokračoval po táboře 1970 v činnosti. Schůzky a hry jsme pořádali již výlučně v prostoru hřbitovů za Židákem. Když pršelo, schovali jsme se pod ambity hlavní hřbitovní kaple, které v té době nebyly ještě zazděny. Plnili jsme program oddílu vytvořený podle Knihy lesní moudrosti E. T. Setona. V té době ji vydal Miloš Zapletal, tak si ji zakoupili všichni naši členové. Místo krojů jsme měli zavěšeny na krku jen koženkové indiánské váčky. V nich jsme měli oddílový program steziček a cest. Ty byly kamufláží skautské stezky. Věřili jsme, že výchovný systém našeho oddílu Bílý kruh bude Pionýrem tolerován. A že tomu dopomůže indiánská tématika se zdůrazněným sociálním motivem. Náš výchovný systém měl nahradit alespoň částečně skauting. Znakem oddílu se stal čistý bílý kruh na rudém podkladě, s modrými rohy. Kruh je štítem obrany a rohy znamenají útok. Rudá je barva táborového ohně. A je-li využit pro vlajku, tak má kožené třásně. Je to vlajka Woodcrafterů. Oddíl byl pojmenován Bílý kruh. O Vánocích 1970, v mrazech, jsme činnost přerušili. V měsíci březnu 1971 mi přišel dopis z pionýrské skupiny při Základní škole bratří Cerviů. Velmi jsem se ošíval do té školy jít, ale nakonec jsem se k tomu odhodlal. V rudém koutku školy mne přivítala učitelka, soudružka Kolmašová. Řekla: Pane Kantor, já za to nemůžu, že ty skauty zrušili. U nás se budete mít dobře. Byla to členka vodáckého oddílu. Ukázala mi místnost, ve které budeme mít schůze. V tom čase jsme byli snad jedinými pionýry na škole. Perfektně jsme rozjeli družinovou činnost i přípravu na tábor. Na ochotu k členství v Pionýru jsem se kluků v oddíle neptal. Tentokrát jsem jednal v duchu hesla: Přání vůdce je rozkazem. A fungovalo to dobře. Při registraci jsem prohlásil: Považujte své členství v pionýru za rozkaz! Měl-li někdo námitky, tak jsem mu ten tehdejší malý a levný poplatek uhradil ze svého. Registrovali jsme se a já jsem šel zanést naši registraci do odborové rady. Přišel jsem na okresní sekretariát pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže a tam byl soudruh Kubala, který se později stalředitelem Pionýrského domu v Praze. Ten musel v jiné kanceláři něco vyřídit, tak odešel. Zůstal jsem v jeho místnosti sám. Nahlédnul jsem do první složky papírů, která byla po ruce. Bylo v ní Soudružka Kolmašová, politicky nespolehlivá, spíše sportovní typ, z maloburžoazní rodiny. Předal jsem registraci a odešel jsem rovnou do Základní školy na náměstí Tererra. Paní učitelce jsem sdělil, co jsem na sekretariátu SSM tajně přečetl. V této době probíhaly družinové i oddílové schůzky v naší neskautské klubovně. Byla to běžná menší školní třída, zvaná Rudý koutek. Dobře se

140 nám dařilo plnit program našeho woodcrafterského oddílu zvaného Bílý kruh. Velký výlet existencionalistek Náš oddíl byl pozván na velkou turistickou akci připravovanou k nějakému důležitému výročí. Asi to bylo k padesátému výročí založení Komunistické strany Československa. Vyzbrojeni a oblečeni jako skauti, ale s červenými šátečky, jsme se společně s pionýry sjeli na velké louce někde u Domašova. Bylo tam asi tři sta žáků s učitelkami. Ihned jsme poznali, kdo je z bývalých skautských oddílů a kdo je pionýr ze školní třídy. Školní pionýrské vedoucí, soudružky učitelky, byly ve svátečních šatech a v botách s vysokými kramfleky. Skauti z desátého oddílu Hanáků předem vykolíkovali louku pro postavení stanů a vedle ní na okraji lesa vybudovali latriny. Vedli je bratři Metoděj Večeřa-Čuřil a František Láš-Gevara (ten pak byl brzy vyhozen z armády a pak chodil dále v zelené uniformě. Ale už v lesnické). Asi 90 procent přítomných nemělo tušení, k čemu mají latriny sloužit. Za chvíli bylo zamořeno ovzduší podobně, jako v naší obytné čtvrti v Olomouci v době okupace sovětskou armádou. Tenkrát sověti na letišti, kteří byli většinou mongolského původu, zapomněli na vybudování velmi důležitého zařízení i na smysl jeho použití. Tuto záležitost jsme vnímali až doma čichem ze vzdálenosti asi dvou kilometrů. Hodně sovětských vojáků tehdy umřelo. Pravý důvod jejich úmrtí byla špatná hygiena. Jejich rodinám o těchto hrdinech prý doma řekli, že zemřeli v boji s kontrarevolucí. Tábor pionýrů u Domašova byl tehdy přecpaný děcky a jeho hlavním programem bylo několikahodinové čekání ve dlouhých frontách před vojenskými polními kuchyněmi. Dalším programem bylo čekání na koncert sovětské kapely, kterou měli přivézt naši vojáci. Ti zřejmě záměrně zabloudili a ani po několika hodinách se jim nepodařilo kapelu najít a přivézt. Náhradním programem byla davová hra, pionýrské kolo. To spočívalo v tom, že stovky pionýrů za neustálého zpěvu jakési písně tančili. Ze svých těl utvořili velká kola. Jedno chlapecké a v něm druhé dívčí. Ta se pohybovala proti sobě. Kluci a holky rozjásaně poskakovali, tanečně se pohybovali proti sobě a vždy zastavili na hvízdnutí píšťalky. A v místě zastavení si každá roztomilá pionýrská dvojice dala hubičku. Se svým oddílem Amazonek byla přítomna také sestra Vinařová-Sova, instruktorka olomoucké rádcovské školy. Přihlíželi jsme těm pionýrským orgiím. Když jsem uviděl bratra Marčuleho, jak se pusinkuje s neznámou, smutně jsem se podíval na Sovu. Ta mne odvlekla do svého stanu a nalila mi štamprli slivovice. To mne teprve probralo ze šoku. Někdo z vedení podniku chodil mezi pionýry a čmuchal, z koho se zápach lihoviny vine. Nezjistil to. Těch pachů tam bylo nepočítaně, nebyli jsme sami Druhý den byl zase program čekání na stravu. Do přírody se nikdo nedostal, nikdo nezahlédl ani kytku. Vše bylo ušlapáno. Odpoledne byla příprava na velký pionýrský táborák k oslavě padesátého výročí Komunistické strany Československa. Na palouku u velkého rozcestí lesních cest vybudovali vojáci obrovskou asi šest metrů vysokou pagodu ve tvaru

141 pěticípé hvězdy. Na přístupových cestách byla vybudována ohniště jednotlivých oddílů. Hrůza. Většinou to bylo pár klacků a uprostřed nich byl kořeny vzhůru zapíchnutý vyvrácený smrček. Ohniště byla těsně vedle sebe. Pionýři různých oddílů, vlastně školních tříd, se promíchávali. Na první pohled bylo poznat ohniště bývalých skautů! Ti měli malou pěknou pagodu i s jednoduchými lavičkami. Schylovalo se k dešti. Skautská ohniště byla přikryta stanovým dílcem. Oddíly se shromáždily okolo velké pěticípé hvězdy a dlouho čekaly na příjezd stranické delegace. Konečně! Přijelo velké osobní auto značky Volha. Zastavilo těsně vedle ohniště. Přivezlo krajského předsedu KSČ soudruha Komolého a s ním celou komunistickou delegaci. Vedle táborového ohně byla připravena malá skupina místních šumařů. Měli buben, trubku, pozoun, klarinet a dva saxofony. Velmi nekvalitně hráli běžné vesnické písničky, lidovky. Pak se chopil slova soudruh krajský předseda a pronesl svůj plamenný projev. Byly to samé fráze o budování, plnění plánu, sběru papíru, světlé komunistické budoucnosti, lásce ke Svazu sovětských socialistických republik, o úloze proletariátu a dělnickém hnutí. Prostě o tom, o čem se tehdy mluvívalo všude a stále dokola. Řečnil dlouho a děcka se vesele bavila mezi sebou. V tom prostředí je nikdo nemohl uklidnit, jako třeba při skupinové pionýrské schůzi ve školní tělocvičně, kdy jim třídní učitelky hrozily dvojkou z mravů. Pak slavnostně zapálil vatru. Škrtnul zápalkou a hodil ji mezi polena pěticípé pagody. Ta se ihned krásně rozhořela. Proč ne? Vždyť litr benzinu tenkrát stál jen dvě deset, a to i s olejem do Trabanta. Brzy po tom, když se za zvuku odrhovaček řádně vzňala, začal padat z velké výšky na blízko stojící pionýrky a pionýry oheň. Trochu po sobě šlapali, ale nikomu se nic nestalo. Včas se rozutekli. Ráno po romantické noci prožité ve stanech, které byly namačkány těsně vedle sebe, se všichni ve velikém houfu vydali na nádraží. Nevím, jak byla tato existencionalistická akce vyhodnocena na pionýrském okrese. Ale myslím, že pro učitelky splnila svůj účel. Soudružky učitelky měly příležitost se politicky angažovat. A proto jim pak bylo laskavě povoleno vykonávat i nadále své povolání. Směly existovat v tom oboru, k jehož provozování se po dlouhá léta připravovaly. Proto nazýváme tuto, tehdy velmi slavnou akci, výletem existencionalistek. Blížil se První máj, svátek pracujících. Do průvodu šel každý člen našeho oddílu povinně se svou školní třídou. Nemuseli jsme tak nic organizovat. Oddíl v té době již třetí měsíc pokračoval ve své činnosti. Měli jsme výborné družinové rádce. Před nejslavnějším komunistickým dnem jsem na našem oznamovateli, na školní stěngazetu, vyvěsil setonovský dvanáctihrotý kříž s Woodcraferským Zákonem lesní moudrosti. Na druhý den jsem byl předvolán do ředitelny a potom mi už bylo jasné, že se svými pionýry provedu ještě tábor a pak činnost 7. oddílu na dlouhou dobu přeruším. Tábor Bílého kruhu v roce 1971 ve Valšově Dohodli jsme se na přípravě tábora, který bude trvat jen krátkou dobu, abychom byli doma dříve, než se pionýrští pohlaváři odhodlají ke kontrolní

142 návštěvě. Tábor byl jen desetidenní. Dřevo z loňských podsad jsme ihned po táboře prodali zemědělcům na králikárny, neboť jsme počítali s likvidací. Byli jsme jediní aktivní pionýři na škole bratří Cerviú a já jsem toho využil k taktickému tahu. Nechtěl jsem, aby kluci měli problémy při přijímání do středních škol. Všechny naše rovery, kluky, kteří byli v osmé třídě a starší, jsem uvolnil z vyučování na celý poslední týden školního roku. Důvod? Budování pionýrského tábora. Nebylo problémů. S oddílovou radou jsem zajel do Valšova a tam u smrku jsem s nimi strávil víkend. Stali se tak angažovanými. Večer jsem sepsal úkoly na list. Na něm měl každý rover napsáno, co a kde má postavit. V pondělí brzy ráno jsem list připíchl na jeden jejich stan a vydal se na valšovské nádraží. Podotýkám, že za rovery jsem prohlásil zdatné čtrnáctileté hochy. K tomu mě opravňovala mimořádnost situace. Do tábora jsem se vrátil za pět dnů s celým oddílem Bílý kruh. Pan Mocek, jeden z tatínků, nás všechny přivezl autobusem až na místo i s táborovým materiálem a potravinami. Měli jsme stany s gumovými podlahami. Tedy bez podsad. Podle nějaké příručky jsme vybudovali kamna z dřevěného rámu a kamenů. Důkladně jsme je vymazali jílem. Vydržela téměř deset dnů. V závěru tábora jsme je museli znovu vymazat. Na táboře s námi byli také moje sestra a bratr Drvo. Byl to předválečný skaut z oddílu olomouckých Rázných Poveláků a vůdce Rádcovské školy Olomouc. Ten po táboře prohlásil, že takový drsný tábor ještě nezažil. Stany bez podsad byly pro desetidenní dětský tábor nevhodné. Osm prvních dnů tábora propršelo. Déšť byl drobný, ale neustálý. Celý program s celotáborou hrou Rolf zálesák probíhal v dešti. Všichni se tehdy naučili dobře střílet z luků. Program tábora jsme dodrželi. Vynechali jsme jen hry, při kterých bylo nutné plížit se po břiše. Ale považte! Všichni byli stále mokří, ale nezaznamenali jsme ani jedno zarudnutí v krku. Bratr Drvo měl dva deštníky, které se mu náramně osvědčily. Jeden měl nad vstupem do svého malého stanu a druhý stále nad hlavou. I při řezání dřeva. Dva dny před koncem tábora vysvitlo slunce a hned byl tábor plný marodů. Ti pak jedli jen suché rohlíky a váleli se ve stínu pod okrajem lesa. Měli úžeh. V Setonově Knize lesní moudrosti, ani ve Dvou divoších, jsem nikde nevyčetl, jak veliké má být tee-pee. Náš nově ušitý indiánský stan měl

143 polokruhovou základnu jen tři metry širokou. Nikdy jsem tee-pee do té doby neviděl. Když jsme v něm podpálili oheň, kouřová clona se držela jen asi 130 cm vysoko. Ještě štěstí, že jsme jej ušili s velkými chlopněmi. Po táboře jsme s Drvem najali sokolovnu v Holici, tam jsme tee-pee rozložili a nastavili přišitím dalších plachet. Pak mělo základnu 8 metrů. Celý oddíl si v něm mohl posedat na bobek. Tee-pee se pak v letech 1971 až 2002 osvědčilo asi na čtyřiceti pěti táborech pionýrů a pionýrek ze 78. pionýrské skupiny a pak u našeho sedmého oddílu skautů. Tábor byl velmi zdařilý po výchovné stránce a vyznačoval se, i přes nepřízeň počasí, výbornou náladou. V závěru tábora však propukla malomyslnost z toho, že už naše skautování končí. Vznikla u nás vzpoura roverů. Byl to případ, který jsem nebyl sám schopen správně výchovně vyřešit. Ale pomohl mi psycholog bratr Drvo. Patnáctiletí kluci se vydali do Valšova. S Drvem jsme se vydali za nimi a našli jsme je v hospůdce všechny u červeného vína. Dali jsme si s nimi také dvě deci a pak je odvedli do tábora. Inu, měli smutek z toho, že už nejsou skauti, tak se ze vzdoru dali na pití. Tábor skončil a já už jsem po něm činnost oddílu neobnovil. Bylo tomu tak i na základě žádosti některých rodičů, kteří dostali strach z politických postihů svých synů. Zájemci, kteří toužili po další skautské činnosti, přešli k Ostřížům a vytvořili tam družinu Jelenů. Jejich rádcem se stal bratr Jaromír Váňa - Stín. V roce 1971 též proběhl tábor IV. střediska. Všichni jeho vyzrálejší členové tábořili s polským harcery v Polsku. Polští Harceři byli výměnou na táboře Hanáků a Ostřížů ve Valšově. Ten vedl bratr Nemo a pomáhal mu bratr Drvo. S nimi tábořil také Drvův syn - Mýval z pražského Neskenonu a poslední oddílový rádce ze sedmičky, Jarda Syrůček-Akela. Vedle valšovského tábora stál velký stan, ve kterém probíhala zakázaná Lesní škola, o které již bylo psáno. Tam byl řešen problém, co bude se skautováním, když nebude. Při kontrole tábora členy Okresní rady Pionýra podal Drvo levou ruku svému známému funkcionáři. Byl z toho zápis do kontrolní knihy pionýrských táborů a pak velké mrzení na Okresní radě Pionýra. Při dalších pionýrských akcích bylo sledováno, jestli bývalý komunista, soudruh Kalivoda není přítomen. Vůdce Ostřížů Miroslav Řezníček-Nemo byl vynikající vůdce, hlavně pro věkovou skupinu vlčat. V letech 1968 až 1970 působil v rádcovské škole jako instruktor her. Dobře

144 vedl svůj skautský oddíl. Po přestupu jeho oddílu do Pionýra, byli soudruzi rádi, že v početně skromné skupině pionýrských vedoucích mají alespoň jednoho dělníka. Vždyť v pionýrské organizaci vedly děti jen samé soudružky učitelky, které to měly ve svých povinnostech. Za svoji pionýrskou činnost pobíraly téměř všechny plat. Před svými nejvyspělejšími skauty bratr Nemo říkával: Skautujeme pod pláštíkem pionýra. Kapitán František Láš-Gevara byl při politických prověrkách, asi v roce 1971, vyhozen z armády. Nikdy nebylo zveřejňováno proč. Ale jistě v tom sehrála roli jeho činnost ve skautském hnutí. Nepomohlo mu ani to, že se svými rovery vykopal latriny pro tábor existencionalistek. Stal se zaměstnancem Státních lesů. V příštích letech nikdy neváhal pomoci našim pionýrským oddílům. Opatřoval jim dřevo na topení, místa na letní tábory i objekty na zimní a jarní tábory. Bratr Drvo musel předčasně opustit své místo psychologa na olomouckém Ředitelství střední dráhy dříve, než byl naplněn jeho čas k odchodu do důchodu. Byl tím značně finančně poškozen. První a druhý Lumírův tábor. Valšov a Strálek V roce 1972 jsem na základě Nemova pozvání dorazil v druhém týdnu tábora Ostřížů do Valšova. Přijel jsem tam se svým synovcem Tomášem Hořínkem. Ten měl na starosti vlče, které mělo za sebou dva roky léčení. Vlastně nechodilo do druhé a třetí třídy. Byl jím náš syn Lumír, který byl po dlouhém léčení lačný života. Velice prožíval třeba vystoupení místních hasičů na Svatém Kopečku, výlov tovačovského rybníka a vše, co se kolem našeho malého pionýrka dělo. Obdivoval v ZOO žirafy a slony, ale nejvíce se mu líbili bizoni. Tak jsem ho při prvním táborovém nástupu nazval Bizonem a Tomáše Tomem. Lumír - Bizon byl tenkrát útlý chlapec. Tato jeho přezdívka je běžně skauty používána dodnes. Když se vrátil z léčení, byl celý zanedbaný. Za ty dva dlouhé roky, kdy nežil normálním životem, zapomněl vše, co již dříve uměl. Například, když si chtěl vyzout boty, přeříznul si tkaničky. Udělal to několikrát, než jsem si uvědomil, že jako pětiletý klouček ovládal základy uzlování, ale neuměl uzly použít. Tak jsem mu příště při obouvání řekl: Udělej na šňůrkách ambulák se dvojitým zámkem! Rozpomněl se, tkaničky si zavázal a šel. Denně jsem s ním po celý rok cvičil hru na zobcovou flétnu. Vůbec jsem si však neuvědomil, že se nikdy neučil násobilku. Bylo vinou učitelky, výchovné poradkyně, že jej nenechala opakovat alespoň jeden ročník. Ale až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že byl, podle mého kádrového vyhodnocení, zařazen mezi nestudijní typy, bez nároku na slušné vzdělání. Jednou, když měl kreslení, zůstal stát nad školním umývadlem s rukama od barev. Když se mu spolužáci smáli, utekl v ponožkách domů. Bylo to v zimě a byl sníh. Nebo mléko, které měli na školní svačinu, vylil do proutěného odpadkového koše. Prostě, po dvouletém

145 ležení na posteli neuměl domyslit některé situace, jako by ještě byl v mateřské škole. Na ostřížím táboře 1972 v Karlově Pláni jsem neměl žádné starosti, jen jsem pomáhal Nemovi při výchově. Dobře zpívající oddíl se mi podařilo ještě více rozezpívat. Dělali jsme hodně do skautské kultury. Ze dvou zábavných táboráků jsme připravili velkou besídku pro návštěvu rodičů. Konali jsme ji pak ve velkém, jakoby cirkusáckém stanu, tak jsme ji nazvali Cirkus Surabajo. Byl to úžasný program, ve kterém účinkovali osobně i Bufallo Bill a Jesse James se svými bandity. Měli jsme slony, velblouda, kouzelníka, klauna i akrobaty i táborovou kapelu. Velký úspěch nás inspiroval k repríze programu pro občany Hejčína v trampském sále hospody U pelikána. Ale svazáci nám tento plán zhatili. Tak jsme si jej celý zopakovali spolu s rodiči našich svěřenců. V roce 1974 se konal tábor Ostřížů ve stráleckém údolí u Horního Města, u lyžařské chaty, kde stály naše podsady. Vedení bydlelo v chatě. A tam bylo také celé hospodářské zázemí, tedy kuchyně, jídelna, sklady potravin a nářadí. Vzpomínám na trojici nejnadšenějších skautíků, pionýry Cáryho, Pistolku a Bizona. Byli velmi aktivní. Stále něco vymýšleli, budovali, kopali. Na nic neměli čas. Ještě u oběda se dalo na okolí jejich úst poznat, co měli na svačinu. A také bylo podle barvy hlíny na jejich šatech k poznání, na kterém místě v okolí tábora kopali a ryli. Inu, nadšenci. Později se dobře uplatnili ve vedení oddílu, jako zástupci a vůdcové. Komenský říkal: Nehleď na ně, co jsou nyní, ale čím býti mají! Pak uhlídáš důstojnost jejich. Cáry je doktorem přírodních věd, profesionálním ochráncem přírody, Pistolka lékařem v nemocnici ve Hradci Králové a Bizon je primářem oddělení v olomoucké nemocnici, ve kterém se léčí ty nejmenší děti

146 Strálecký tábor v tom roce převzaly Dívky Zoraviny. Pomáhal jsem jim při budování a Delfínkovi, vůdkyni 5. dívčího oddílu, jsem do deníku napsal píseň. Nic jí nevadilo, že jsem nechtěně ukradnul melodii podobnou Dvořákově Když cizinou jsme bloudili. Myslím však, že text se mi povedl. Delfínkova lilie Kdo k lilii jen přivoněl, ten stále po ní touží. Kdo v lesy s námi jednou spěl, dnes pro skauting se souží. Však lilie jen povadla, nám v ústraní jen kvete. Ta idea však nepadla, je silná v celém světě. Tys k lilii přivoněla, pro Tebe kvete stále. Správnou stezku jsi zvolila a po ní kráčej dále! Perličky z výchovy našich potomků Po letech jsem přišel na to, že dceru Petru, dívenku, musím vychovávat jinak nežli syna Lumíra. Proto jsem je ráno oba budil odlišným způsobem. V patrové posteli spal dole syn a nahoře dcera. Kopl jsem do lože a hlasitě konstatoval: Vstávej, syčáku, pořád chrápeš a zase přijdeš do školy po zvonění! Zalomcoval jsem s ním. A dcerušku jsem pohladil po hlavičce a konstatoval jsem: Vstávej, ovečko. Sluníčko už svítí, je ráno, raníčko, školička čeká! Pamatuji se na jedno nedělní odpoledne v době, kdy jsem byl ještě docela malý kluk. Před odchodem k tetě na Kudlov se moje máma snažila o to, abych jí řekl, kolik je sedmkrát osm. Vzpomněl jsem si na to až po nějaké té facce. Dobře si tu správnou odpověď pamatuji do dnešních časů. Po letech, když jsem studoval vysokou školu, na mne můj profesor vykřikoval

147 při chybné hře: Peřý s tvrdým ý. Obou těchto zkušeností jsem pak doma využíval při vlastní výchovné praxi. Do Petřiny hodiny počtů přišel do třídy inspektor. Chodil mezi lavicem a dával otázky. Když šel okolo Petřiny lavice, důrazně se zeptal: Sedmkrátosm! Petře vyletěla nahoru ruka a současně se ozvalo její: Padesatšest! Následovala pochvala. Ale negativně dopadnul, asi v šesté třídě, syn Lumír, když do písemky napsal, Máme doma nové peřyny. To se jeho češtinářce vůbec nelíbilo. Lumírovo a moje výtvarné umění Za svého pobytu v Luži Košumberku Lumír nikdy nekreslil ani nemaloval. Štětec ani neuměl držet v ruce. Vrátil se a po prázdninách ve škole měli kreslení a také malování vodovými barvami. Dopadlo to tak, že se mu spolužáci smáli, když stál celý zabarvený s rukama nad umyvadlem. Z prstů mu kapaly barvy. Děcka se mu smála, tak ze školy utekl a bos přišel domů. Byl sníh. Štěstí, že jsme bydleli asi 100 m od školy. Jeho paní třídní učitelka ráda posílala práce děcek na soutěže. Nevím, jak objevila u Lumíra talent výtvarného umělce. Jednou poslala jeho mazanici na soutěž do Japonska a tam uspěl. Na výkrese se mu totiž, jako patlalovi rozlila a rozmazala černá vodovka a ta pak vypadala jako lesknoucí se asfalt pod trolejbusem. V Ósace uspěl. Začala vietnamská válka. Byla celostátní soutěž dětí na toto téma. Soudružka poslala do Rudého Práva jeho linoryt s Vietnamcem, utíkajícím

148 před padajícími bombami imperialistického amerického letadla. Vietnamec měl známý kuželový klobouk. Letadlo mělo na trupu USA. Při otištění se nápis negativně otisknul na ASU. A úprk muže se Lumírovi podařilo vyjádřit větší zadní nohou. Prostě v linorytu bylo plno pohybu. Rudé právo Lumírkův výtvor vytisklo v dětské příloze Haló sobota. Poslali mu 50,- Kčs. Tímto se inspiroval školní inspektor. Pro svoji dceru, školačku asi o rok mladší, napsal nějakou tendenční dětskou povídku. Nechal Lumíra nakreslit sovětskou pionýrku. Lumír nakreslil holku se širokými ramínky a sukněmi, jaké nosily v Rusku školačky. A také s rudým šátkem pod krkem a velkými copy. Všeobecně známou představu lidí o sovětské pionýrce tak zdařile naplnil. A v dalším sobotním čísle Haló soboty vyšel článek inspektorovy dcery i s touto době odpovídající ilustrací. Lumír pak zuřil, když mu nepřišel žádný honorář a ještě jej v komentáři udělali o rok mladšího. To je pro školáky velká urážka. Po mnoha letech jsem si vzpomněl na výtvarné a velmi tendenční úspěchy našeho malého mazala a také na svoji výtvarnickou činnost. Vnučka mi totiž zadala umělecký úkol. Namalovat něco do jejího památníčku a pak se zúčastnit výstavy výkresů zavěšených na špagátě u nich v předsíni. Na ní se měli reprezentovat obrazem všichni z celé naší široké rodiny. Tak jsem namaloval, co umím. Indiána, kovboje, námořníka a piráta. Pak jsem našel svůj vlastnoručně ilustrovaný Zpěvník z doby, kdy mi bylo 13 let. Zjistil jsem, že ty portrétky kreslím úplně stejně, jako před šedesáti lety. Tedy, že jsem se sám ve svém výtvarném umění nijak nezdokonalil. Zabývajíc se pískáním jsem na malířství neměl čas. Tak jsem se v té dovednosti zlepšit nemohl. Myslím, že se mi později podařilo pro Lucii nakreslit jinou pěknou věc. Neuměle jsem nakreslil dvě stejné zebry. A pod ně jsem napsal: Jedna zebra byla celá bílá, na ní černé pruhy a druhá zebra byla celá černá, na ní bílé pruhy. A signatura obrazu byla: Lubošek Kantor, 58 let. Rozeslal jsem své dílo do několika časopisů a nikde mi je neotiskli. Ani mi neodpověděli. Na několika vzdělávacích akcích jsem pak tvrdil, že ze všech druhů a oborů umění je nekrásnější hudba. Nové mladé vedení u Ostřížů Po táboře roku 1973 odstoupil ze své funkce skautský vůdce Miroslav Řezníček-Nemo. Promiňte mi to slovo vůdce. Bylo zprofanováno v souvislosti s Hitlerem a zakázáno komunisty. Je to starý český název pro toho, kdo něco vede. Připomínám vojevůdce, který vedl vojáky do bitev, nebo strojvůdce lokomotivy. U skautů je to doživotní titul pro vedoucího skautského oddílu, který má dekret potvrzující vykonání jeho

149 vůdcovské zkoušky. Kdo zkoušku nemá, je jen vedoucí, ale takový nemá oddíl vést vůbec Do vedení Ostřížů nastoupili mladí, šestnáctiletí až sedmnáctiletí vedoucí. Vůdci ještě nemohli být. V pionýru se vykonávaly také kvalifikační zkoušky. Ty byly z velké části skládány z tendenční politiky. Nebyly skautské ani vůdcovské. Oba nastupující vedoucí Ostřížů byli absolventy Rádcovské školy Olomouc z roku Bratr Lubomír Chmelíček-Budka, který se stal oddílovým vedoucím, byl studentem zemědělské školy. A medik, bratr Boris Pauček - Boris byl jeho pravou rukou. Vykonával funkce zástupce vedoucího, kuchaře, hospodáře i zdravotníka. Oddíl dobře fungoval. Piky, původně člen 3. oddílu, přivedl svého kamaráda, neskauta. Představil ho všem: On je lepší skaut než já. Zná morseovku a všechno. A měl pravdu. Karel Rychlý se brzy stal druhým zástupcem vedoucího. Hanáci - Desítkáři už v té době neexistovali. Ale jejich poválečný člen, voják, Svaťa Fiala-Dědek, komunista, při problémech s pionýrskou registrací prohlásil: Bylo by to škoda, takový dobrý oddíl zrušit. A ujal se funkce vedoucího nové pionýrské skupiny, jejíž založení s někým dohodnul. Skupina pionýrské organizace Svazu socialistické mládeže pak fungovala při Učňovské škole na Kosinově ulici v Olomouci. Do této pionýrské skupiny č. 78. patřily také skautské historické dívčí oddíly č Didini Rarášci, a č Soviny Amazonky a 5. oddíl Dívky Zoraviny. Pionýrská skupina měla značnou organizační samostatnost. Její oddíly se stále maximálně přidržovaly skautského výchovného systému. Spolu s bývalým skautským oddílem č. 12, vedeným bratrem majorem Sedláčkem-Lávou, byly vlastně chloubou pionýrů okresu Olomouc. Pozdější Giffinova Trojka byla organizována v TOM. To je označení Tábornických oddílů mládeže při Svazu tělesné výchovy. Činnost v nich byla určitě politicko ideově svobodnější než u pionýrů. Nevím, kde měla klubovnu Lávova Dvanáctka. Ale o existenci našich oddílů jsme dobře věděli. V té době však nebylo vhodné věnovat se vzájemné spolupráci. Lávovi a mně stačilo, když jsme se potkali na večírku Lidové školy umění, na které jsem tehdy učil. Jeho vnučka hrávala na školních

150 koncertech. To jsme si vždycky jen podali levičku se zaklesnutým malíčkem a věděli jsme, že to znamená: Náš oddíl funguje dobře a nemáme žádné potíže. Jakákoliv spolupráce by byla nebezpečná. Mohla by vyvolat podezření u pionýrských funkcionářů na to, že se skauti příliš sdružují. Mezi nimi byli nebezpeční komunističtí fanatikové. Ale v Pionýru byli i takoví, kteří naopak skautům přáli. Tak například za vedení dnešního JUDr. Hikla - Vency či Vodóše měli Ostříži pro své potřeby ohlašování svých akcí a z důvodu propagace pro nábor členů celou výkladní skříň prádelny na tř. Svornosti. Bylo to při chůzi od města na pravé straně třídy Svornosti, těsně před křižovatkou s Mozartovou ulicí. Oddíl Ostřížů sídlil v domečku na nádvoří školky, na Mozarově ulici v čísle 6. Dodnes jsou tam vlčata z našeho střediska. Vodomil dal na stěngazetu lístek s pozváním rádců na oddílovou radu. Slovo rádce vzbudilo velké pozdvižení. Ještě ten den večer k nám přišel jeden zaměstnanec Domu pionýrů mládeže a sdělil mi: Lubošu, máte na nástěnce slovo rádce. Musíte to dát honem pryč, je to velmi nebezpečné. Co když se to dozví soudruh? Tak jsem honem upaloval k Hiklovým říct Vencovi, aby slovo rádce odstranil. Chlapci dokonale ovládli utajení své skautské minulosti. Já jsem mezi ně musel chodit co nejméně. Zvláště pak ne na žádné oficiální akce. To proto, aby nikdo nemohl připomínat moji a jejich skautskou minulost. Budka brzy založil Skupinovou školu, náhražku Rádcovské školy Olomouc. Využíval v ní staré rádcovské materiály. Jen slova rádce, vůdce spolu s názvem junák, skaut, bratr a sestra, slibák, lilie, vlče a jiná byla v té době nebezpečná. Nemohla a nesměla být užívána. Kluci v oddíle si stále podávali levou ruku i s odtaženým malíkem. Ale asi nevěděli, co to znamená. A když mezi námi došlo k posuzování některého hocha, dělo se to slovy: Jaký je, je dobrý? Znamenalo to, jestli je to typ hocha odpovídajícího normám určeným naším morálním kodexem - skautským zákonem. Ale o těchto záležitostech se nikdy nemluvilo nahlas. V oddíle se nemluvilo sprostě, hoši se k sobě vzájemně chovali bratrsky a dodržovali normy chování, které plně odpovídaly skautským požadavkům. Prostě oddíl prováděl skautskou výchovu na nejvyšší úrovni, jaká v dané době byla možná. Asi v roce 1975 až 1976 jsem opsal podle svých lesoškoláckých zápisů metodiku vedení skautského oddílu, jak nám ji přednášel bratr Šrám. Napsal jsem ji sedmkrát průklepem na svém perličkovém Konzulu. Rozdal jsem ji činovníkům, vlastně jen vedoucím pionýrské skupiny. Tak získali materiál, který byl tenkrát nedostupný. Tedy nedostupný jen pro ty, kteří si neměli možnost opatřit Listy Jurovi od bratra Velena Fanderlíka. V dlouhých devatenácti letech Husákovy normalizace, to je od roku 1970 až do 1989, se střídali hoši vychovaní oddílem ve vůdcovské funkci. Funkční období trvalo asi čtyři roky. Bratr Budka se po předání vůdcovství stal vedoucím 78. pionýrské skupiny. Později se mu podařilo prosadit u představitelů okresu nový název skupiny: Sedmdesátá osmá pionýrská skupina Jana Evangelisty Kosiny. Byla pojmenována podle olomouckého vlastence a ředitele Slovanského gymnázia. Tato tradice byla v tehdejší době komunistům cizí. Ve vedení Ostřížů se vystřídali v průběhu dalších mnoha let: Karel Rychlý-Karel, dvakrát Jaroslav Hikl-Venca, Vodóš, dvakrát Ladislav Drážný - Myšák, Lumír Kantor-Bizon. Později po revoluci Josef Hájek-Koryto a jiní

151 Oddílem a jeho výchovou prošlo asi 300 až 400 hochů. Po vůdcovství několika dalších vedoucích, asi za deset let po sametové revoluci 1989, zašel oddíl Ostříži na úbytě. To znamená na naprosté nedodržování pravidel daných metodikou vedení skautského oddílu. Tedy, na každoroční nedoplňování nováčků a na malém zájmu vedoucího o vytvoření dobrého, ale hlavně pro kluky přitažlivého programu. V té době bylo konzolidovanější vedení u Setonovců. Byli lepší než Ostříži. Ti se chopili vedení obou oddílů sloučených pod názvem Ostnovci. Z oddílů Ostřížů a Setonovců se tedy stal dobře pracující oddíl Ostnovců. Dodnes pokračují pod tímto názvem. Nejsou mi příliš známy podrobnosti o zániku či existenci Dívek Zoraviných, Rarášků ani Amazonek. Vím jen tolik, že vůdkyně Zorav ztratily zájem o vedení malých, nebraly nováčky a dostaly se do stavu, kdy neměl kdo vést a neměly koho vést. Po táboře v Terezském údolí přerušily činnost a už ji neobnovily. Raráškové měli výbornou vůdkyni, lesoškolačku. Ale po lesní škole se vdala, měla mimino a byl konec. Neměla náhradu. A Amazonky byly po revoluci 1989 registrovány do IV. střediska a asi sídlí dodnes ve skautském domě IV. střediska u kláštera Hradisko. První kurz Červeného kříže v Olomouci Naše paní ředitelka Lidové školy umění uspořádala na naší škole první kurz Červeného kříže v našem okrese. Byla tak hodná, že společně se mnou přijala do kurzu také několik starších členů od Ostřížů. Kurzy probíhaly o pondělních večerech. Podle vyhlášky musel být kurz 48 hodinový a bylo to dodrženo. Se mnou se kurzu zúčastnili bratři Cáry, Pistolka, Bizon a několik dalších hochů. Díky jeho absolutoriu mohl Bizon už v šestnácti letech vykonávat na ostřížím táboře funkci zdravotníka. Ovšem pod dohledem doktora Borise, který byl v rýmařovské nemocnici u telefonu a pravidelně zajížděl do Karlovy Pláně na lékařské kontroly. Walden a chata na Bílých kamenech Zjara roku 1973 o krásné slunečné neděli byl u nás doma na návštěvě Miloš Navrátil, vůdce 3. oddílu a bývalý člen Okresní rady Junáka. Vykládal jsem mu o knize Thoreua, Walden, aneb život v lesích. O tom jak si Thoreau, spisovatel, přírodovědec, zeměměřič, básník, etnolog a jeden z předchůdců skautů, postavil v Kanadě srub. Knihu jsem mu půjčil. Když jsem jej příště vyprovázel domů, tak se mne ptal: Co teď budeme dělat, když nám skautování zakázali? Odvětil jsem: Budeme mastňačit, jako ostatní lidé

152 Koupíme si auto a třeba i seženeme nějakou chalupu. A on na to: Postavíme si divoký trampský srub, jen tak z klád, s hliněnou podlahou. V té době byly takové stavby vybudovány v lesích a estébáci, policajti i lesáci je trampům podřezávali tenkrát vzácnými motorovými pilami. Po krátké době domluvila Milošova manželka, zdravotní sestra Eva, se svojí doktorkou paní Polívkovou, že nám opatří klíče od jejich chaty v Jeseníkách. V tom roce z jara se do našeho domu přistěhovali noví spolumajitelé Kučerovi. Brzy jsme pod naším domem společně vybudovali garáže a domu jsme dali novou omítku. S velkou slávou jsme od manželů Pokorných, magistrů, koupili starého trabanta. A z jara roku 1973 jsme se s Milošem vydali do hor. Do města Jeseníku a pak jsme jeli ve směru na Rejvíz, k táboru Na Mýtince. Pak jsme dále prudce stoupali nahoru do osady Seč. Podle popisu Polívkových jsme hluboko a vysoko v lesích našli starý, po požáru zdevastovaný a dřevomorkou prožraný, lovecký srub. Měl střechu z térového papíru, která byla v rohu propálena. Vedle chaty byla romantická kamenná suť. Asi čtvrt kilometru po vrstevnici jsme našli vydatný pramen horské vody. Na plošině asi osmdesát metrů nad naší skálou byla krásná vyhlídka. Viděli jsme panoráma celého masívu Hrubého Jeseníku. Bylo právě nádherné počasí a to přispělo k našemu rozhodnutí chatu získat pro naše rodiny i pro skauty. Celou záležitost jsme posunuli na období po prázdninách. Ještě v tom roce, v první páteční den měsíce září, jsme se vydali trabantem s celou naší rodinou na dobrodružnou výpravu. S plnou polní, to je se spacáky, celtami, kotlíkem a potravinami jsme přijeli už za úplné tmy na konec osady a tam jsme nechali auto, našeho Trabanta. Lumír tehdy měl 12 let a Petra teprve 3 roky. S ruksaky jsme se vyplahočili až do prostoru pod chatou Krátkých. Tam jsme nechali zavazadla a děvčata. S Lumčou, tehdy už Bizonem, jsme se vydali hledat chatu. Věděl jsem jen, že od první chaty dole, která byla dříve akademického malíře Mirko Hanáka, máme jít po vrstevnici dál. Tam že je asi po dvou stech metrech chata Lesu zdar. A asi sto padesát metrů nad ní je ta, kterou hledáme. S pomocí baterek jsme tu naši chatu našli a sešli jsme znovu dolů. A po krátkém odpočinku jsem si Petru posadil za krk, tlumoky jsme si dali na záda a všichni čtyři jsme se vyšplhali ke srubu. Okenice byla otevřena. Chatu jsme odemkli a vstoupili. Starý, myšmi prožraný slamník, jsme dali z postele na podlahu doprostřed chaty a pokryli jej celtou. Pod postelí jsme našli kovovou skládací rozvrzanou postel. Na té jsme ustlali mámě, Lidušce. Něco jsme pojedli a vyčerpáni jsme upadli do spánku. Za chvíli se ozvalo strašidelné chřestění a pískání. Všechny nás to probudilo. Co to chřestí? U kachláků byla plná bečka šišek. A v ní spousta myšic lesních. A pískání? Kovové součásti rozvrzané postele se třely o sebe. Znovu jsme usnuli a probudili se do krásného dne. Byla to pro nás nádhera. Závěsy smrkových větví se nám draly až do oken, nad skalami a stromy z východu vykukovalo slunce, všechno bylo provoněno lesy. A venku cvrlikali ptáčci. Radostná ranní nálada jaká je dokonale popsána v Peer Gyntovi od Griega. Rozhodli jsme se, že chatu bereme. Na podzim jsme zaplatili s Milošem každý pouhé 3 000,- Kčs Polívkovým a srub byl náš. Dali nám na to potvrzení

153 S naší rodinou jsme byli na chatě poprvé v r o prázdninách. Za celé tři týdny, až do posledního dne našeho pobytu, se u chaty nikdo neobjevil. Až v poslední den ráno ke srubu zabloudil hříbkař. Absolutní klid a pohoda. V dalších 38 letech tam pak naše rodina strávila celkem dohromady více než tři roky. Když jsme byli na chatě v roce 1975, pobrukoval si stále Bizon Matuškovu kanadskou dřevorubeckou písničku. A otecko Luboš-Čibi napsal v roce 1976 na její nápěv Lidušce - Lilce tato nová slova. Naše písně z chaty Život na Bílých kamenech Recitace: Víkend se nám blíží, já plné zuby školy zase mám. Vůně pryskyřic, chlad pramene a blízké slunce láká, já ranec do trabanta dám. 1. Po východu slunce na sever se vydám, přes ty drsné hory šťastně přejedu. S rancem na zádech se do kopčiska šplhám, pak u srubu s ulehčením vydechnu. Ref: Tam na Bílých kamenech roste krásný hebký mech, přes ty Jeseníky orlí rozhled mám. Vpravo vidím Kraličák, zleva horu Praděd pak, mezi nimi Keprník a Šerák znám. 2. Malá bílá chata vedle bílé skály, na níž stojí starý ošlehaný smrk. Cesta ke studánce, kterou každý chválí, tolik zlata, krásy, vykroutíš si krk. Ref: 3. Trouba těch našich kachláků dobře peče, pro pivo však musíš skočit na Rejvíz! Na Zlatý chlum jen tak někdo neuteče, dávej pozor, by ses pilou neuříz! Ref: 4. V zimě postavíme k chatě sněhuláka. Kdo by se s radostí v sáňkách neprojel? V létě zase borůvková hora láká. Tam jíš plody, které mají ještě pel. Ref: 5. Probuď se do deštivého dne, či slunka! I sám Thoreau by nám ten klid záviděl. Večer při zpívání nikdo nehuláká. Kdo z nás by oheň rozdělat neuměl? Ref: 6. Když se po neděli opět vracím, mnoho énergie jsem tam načerpal. Proto ve škole pak nervy nepoztrácím, celý měsíc plyne klidně zase dál. Ref: V roce 1977 Zdeněk Hořínek doplnil: Recitace: Když však začne pršeti, pak je houby viděti. Refrén: Tam na Bílých kamenech, když prší, je mokrý mech, ani orel neuvidí Jeseník. Není vidět Kraličák, horu Praděd zrovna tak. Šerák nikterak, ba ani Keprník

154 Nápěv známé písně Ide štreka po mašině. Slova Luboš. Věnováno babičce Kantorové, k svátku sv. Anny 26. července L.P Sága z dovolené na chatě 1. Spadly brejle do studánky, dánky, na Kamenech Čertových, Luboš potom do not zíral při písničkách jalových. 2. Bábi pudink uvařila, řila, prý se z něho netloustne. Děda nám pak pořád tvrdil, prý to v břichu zahoustne. 3. Lída vodku nalívala, vala, po stole ji rozlila. Opalovat se nemohla, v dešti smutná moc byla. 4. Táta mámu překračoval, když borůvky čistila. Při tom prudce havaroval a praštil se do týla. 5. Jitka trhala borůvky, růvky, v zádech ji však vrzalo, Potom byla zachráněna, když se do deště dalo. 6. Láďa se večer zjevil, zjevil, v dece, celý promočen, pak jsme ho hned vyždímali, tvářil se jak potroušen. 7. Ondra se schodů kutálel, tálel, vlastní tělo jako sud. Když pak všichni nadávali, plakal, až si z toho pld. 8. Petru psíček Buk pokousal, kousal, přes to, že kosti dostal. Óna potom moc brečela, vzteklinu nedostala. 9. Marek šplhal po špagádě, strašně se na něm houpal. Když mu při tom praskly gatě, špagát se zasukoval. 10. Maňka mrkev kupovala, vala, peníze však neměla. V bufetu je zapomněla, v dešti pro ně zajela. 11. Spadla dýmka do latríny, tríny, Zdeněk brečel jako kluk. Pak ji drátem z hajzlu vytáh a hned si z ní dal zase šluk. 12. Jedenáct nás v chatě žilo, v drsných, deštivých to dnech. Úspěšně jsme vše přežili, vrátili se plni blech. A opět doplnil Zdeněk: 13. Šlápla Maňka do kaluže, luže, zmazala si střevíce. Kdo mi z kaluže pomůže?, naříkala velice. 14. Marek se bál loupežníků, níků, celou noc se strachem třás. Čural raděj do nočníku. S loupežníky není špás! 15. Zdeněk běhal po Pradědu, dědu, až si nohy uběhal. Sotva v dešti přišel domů, kázání všem udělal. Podle názvu stejnojmenného románu Louise Bromfielda, ale ne podle něj, slova napsal Zdeněk Hořínek. Zpívá se na nápěv národní písně Za horama svítá (napsáno ve srubu 1976). Když nastaly deště 1. Když nastaly deště, slezli jsme se ke kamnům, nům, nům, slezli jsme se ke kamnům. Poprší-li ještě, brzy promokne nám dům, dům, dům, brzy promokne nám dům

155 Že jsme měli dlouhou chvíli, kachnu jsme si ukuchtili, k tomu zapíjeli rum, rum, rum. K tomu zapíjeli rum. 2. Až přestane pršet, rychle opustíme dům, dům, dům, rychle opustíme dům. Budem venku blbnout a dělat si publikum, kum, kum a dělat si publikum. Svlékneme si nohavice, vytřepeme z nich štěnice a dopijem všechen rum, rum, rum. A dopijem všechen rum. Lída a Zdeněk Hořínek Marek, Tomáš a Pavel Hořínkovi Chata sloužila rodinám Kantorových a Navrátilových. Ale také Hořínkových a Tomkových. Nejzajímavější byla naše návštěva v roce Sešly se tam tři naše rodiny. Jak to bylo? Jedenáct lidí ve věku od tří do sedmdesáti let prožilo deštivý týden na dvaceti čtyřech metrech čtverečných a půdě. Pro Ostříže a vůbec pro skauty i civily byla chata důležitým výchovným prostředkem. Všichni se tam museli podrobit určitým zvyklostem. Prostředí srubu bylo pro společenský styk velmi náročné. Každý tam byl nucen projevit svoji vlastní podstatu. Vzpomínám na návštěvy chaty s Navrátilovými, spolumajiteli chaty. Zvláště krásná s nimi byla velikonoční návštěva asi v roce A krásné byly návštěvy, když jsme se s nimi na chatě sjížděli v letech, kdy bydleli v Porubě. Pokud jsme byli na chatě, tak vždy byl jeden den pracovní a jeden den cestovní. Trabantem jsme jezdili na výlety, do hor jesenických i rychlebských. Často jsme chodili na Zlatý Chlum, na Křížový vrch a na Rejvíz. Také jsme zajížděli do Zlatých hor. V pozdějších letech měli Tomkovi chatu se čtyřiceti keři rybízu u Police nad Metují. Můj táta nazval naši chatu Rejvízka a Jitčinu Rybízka. Dějiny chaty Asi tak v roce 1978 jsme se od současných majitelů a uživatelů Hanákovy chaty dozvěděli, že do vsi Seče přijeli původní obyvatelé našeho

156 srubu. Přijeli z Bavorska. Bylo to za krásného prázdninového slunečného dne. Přišli se na srub i na nás podívat. Byl to asi čtyřicetiletý pan Růdy se svou manželkou, oblečenou v německém dirndlu. Škoda byla, že moje sestra, němčinářka, právě odešla nakoupit i s dětmi do města Jeseník. Museli jsme se s nimi domlouvat naší nedokonalou němčinou a posunky. Přivezli nám tabulku čokolády, my jsme jim dali kafe. Když přišli, já jsem zrovna něco vykopával a měl jsem na sobě strašidelné hadry. Zarostlý, s fousama a ve hrozných baňatých starých šponovkách, špinavý od hlíny jsem je přijal. Porozuměl jsem, že se nás ptají na to, jestli na chatě bydlíme stále a čím jsme. Když se dozvěděli, že Lída je laborantkou a já učitelem, kroutili hlavou. Od Rudyho jsme se dozvěděli, že byl za války v Brně. Co tam tehdy mohl asi mladý Němec dělat? Vybavily se nám asociace na protektorát, Kounicovy koleje a české popravené studenty. No, ale přijali jsme je opravdu jako hosty. Přátelsky. Rudy vzpomínal. Bydleli zřejmě v předposlední chalupě, která nyní patří zubnímu lékaři panu Semerádovi. Německý host Lumírovi vyprávěl o tom, jak nad chatou se svým tátou řezávali dřevo. A když jsme se ptali, na co chata byla, říkal, že do chaty chodili jíst a spát. Paní v dirndlu k tomu dodala und schlafen mit Frau. Dozvěděli jsme se alespoň to, ke kterému stavení ve vsi srub patřil. Víc nic. Někdo jiný nám řekl, že u velkého bramborového pole byl srub, vedle kterého se v šopě vyráběly došky. Ještě po našem příchodu byly v kůlně zbytky vozíku, do kterého byl zapřahán kůň. O tom, že u chaty bylo pole, svědčí val z kamenů, který se táhne směrem od studánky dolů až k Hanákově chatě. Původní obyvatelé Sudet byli potomky těch, kteří k nám v rámci kolonizace ve 12. a 13. století byli pozváni českými králi a biskupy. Byl to lid pracovitý, znalý života v lesích a horách. Uměli klučit lesy i tavit z hornin kovy. Slovanské obyvatelstvo přišlo v 6. a 7. století z ruských nížin, a proto dovedlo hospodařit jen v blízkosti řek. V horách vždycky žili pilní a chudí lidé. Jejich život byl nelehký. Při jedné své cestě z chaty jsme se zastavili na hřbitově v Malé Morávce. Tam nám jeden z původních obyvatel, stařík, vyprávěl o tom, v jaké shodě žili Češi s Němci na horách. Na polích i v lesích pracovali společně. Uměli vlastně oba jazyky a když se sešli večer v hospodě, tak zpívali, třeba dvě písničky české a dvě německé. Když některému z nich onemocněla žena, tak ten z druhé národnosti neváhal a zapřáhl koně do vozu. Nemocnou cizí ženu zavezl k felčarovi. Prostě obyčejní chudí lidé měli k sobě vždycky blízko a měli daleko k národnostním nesvárům. Nepřátelství mezi národy bylo vyvoláváno mocnými a vždy za tím byly peníze a boj o moc. Češi a Němci žili spolu po staletí a po strašné druhé světové válce se ze známých důvodů museli rozejít. Němci odešli do Německa. Ale tam se pak měli lépe než by se měli doma. Po válce se správcem bukovické pily stal pan Hanák. Zabral i tři chaty v horách nad pilou, v horách na Bílých kamenech. Tu první vlevo do Horní cesty vedoucí do Seče zdědil jeho syn, akademický malíř Mirko Hanák. (Svými nádhernými kvaši, obrázky zvířat, ilustroval učebnice přírodopisu, skautské časopisy a knihy Jaromíra Tomečka.) Chata se později stala majetkem Krátkých ze Zábřeha. Do té rodiny patří i bratr Rys, vůdce Ostrých hochů z let asi 2004 až Jejich oddílová rada tam jezdívá dodnes. Druhá chata, dnešní Lesu zdar, se stala také majetkem rodiny ze Zábřeha,

157 rodiny Brzobohatých. Tu třetí, nejstarší a nejvýše položenou, nejnekomfortnější, ale nejromantičtější, věnoval pan Hanák nejlepšímu příteli svého syna, spolustudentovi Slovanského gymnázia v Olomouci, pozdějšímu vojenskému lékaři MUDr. Polívkovi. No a dále jste už o tom všem četli v kapitole Walden. Po našem nastěhování byly všude v prostoru okolo chaty miliony střepů. Určitě to bylo po mládeži, od posledních majitelů. Ta házela vypité lahve ven z oken. Flašky, prázdné konzervy a smetí byly nastrkány mezi skály. Ohniště tam nebylo žádné a skalnatá rampa pod chatou končila v místě pod velkým smrkem, kde byl úzký vstup na skálu. Studánka byla jen rezavá roura bez okolní úpravy. Střecha chaty byla prohořelá, šopa měla jen zatékající mechovou střechu. Abychom udrželi chatu v pořádku, museli jsme vést neustálý boj s přírodou. Co všechno jsme tam během 38 let museli vykonat? Boj s přírodou o zachování chaty Dodali jsme na srub nářadí, to je sekery, pily, lopaty, polní lopatku, těžké kladivo, hrábě a hromadu prázdných slamníků z inventáře získaném po 3. a 7. oddíle Junáka z Olomouce. S Milošem jsme vyčistili půdu a seno jsme spálili na skále. Půdu jsme vybavili drobným nářadím. Střechu po požáru jsme provizorně vyspravili deskami ze zadní stěny šopy, pokryli novým térpapírem a za horka jsme ji naasfaltovali. Za chatou bylo krásné místo na náš táborový kruh. Ovšem bylo potřeba rozebrat kus skály a místo tam dostatečně rozšířit. V místě, kde mělo být ohniště, však zůstal trčet obrovský balvan. Udělal jsem do něj díru majzlem, nalil do ní vodu. Myslel jsem, že zahřátím balvan roztrhnu. To se však nepodařilo. Vzal jsem náš starý oddílový bacák, velké kladivo a balvan jsem rozbil. Z kamenů jsem zřídil ohniště. V rohu chaty za skříňkami něco šustělo. Zvenku bylo v těch místech vidět dírky a z nich vylézali krásní velcí černí mravenci. V předním rohu chaty dole u skály jich byl plno. Vysekal jsem všechno nezdravé dřevo dlátem a připravil stěnu na zakrytí destičkou. V rohu zela velká díra. S Lídou jsme polili vše benzinem a zákonem chráněné mravence jsme sežehli během několika vteřin. Uhasili jsme je kýblem připravené vody. Celý roh jsme

158 naimpregnovali karbolinem. Ten pak protahoval a voněl celou chatou z jejího levého spodního rohu do pravého horního na půdě. Ráno jsme měli rozežrané chřípí z vůně karbolínu. Díru jsme pak zazdili a zakryli destičkou. Deset slamníků jsem nacpal slámou v Bělé a vyvezl trabantem ke Žbíkovi, to je k poslednímu stavení v Seči. Vynesli jsme je s Milošem až k chatě. Byla to morda. Práci jsme plánovali do hodin a skončili jsme až druhý den v Večer po setmění jsme nechali kluky, tedy Lumíra a Petra, samotné v chatě. Čekali na nás v horním patře postelí vyzbrojeni sekerami. S tátou Ludvíkem jsme nad studánku nechali traktorem přivézt z pily desky a role skelné vaty. Nanosili jsme je k chatě. Miloš pak s kamarády z jeho skautského poválečného přerovského oddílu vyrobil plotny a jimi zaizoloval střechu chaty. Miloš vybral pro kadibudku správné místo. Bylo asi 4 m za nynější latrinou. Tam jsme vyhloubili díru a stavěli nad ní bůdku. Miloš stál pod žebříkem a já jsem stál nad ním s velkou ostrou sekerou a přibíjel jsem střechu. Pantok mi vyletěl z ruky a proletěl ostřím těsně okolo Milošova ucha. Ten se na mne jen tak smutně podíval. Nikdy jsme o tom nemluvili. Podle starého zvyku jsme latrinu zasypávali chlórem. Později už jen hlínou. Dozvěděli jsme se, že chlor obsah latríny konzervuje na dlouhá léta. Po letech, když byla díra plná, jsem koupil speciální nádobu, dal jsem ji na dlouhou hůl a vynášel jsem její obsah. Byl jsem vlastně hrdina, neboť Ostříži Venca a Bizon omdlévali. V dřevníku v levém rohu vzadu byl kdysi zabudován záchod. Ten jsme ihned zrušili a celou šopu jsme důkladně vyspravili. Nejprve jsme s Láďou Tomkem strhli starou doškovou, mechem porostlou děravou střechu. Jí jsme rozšířili prostor pod šopou, jak nám poradil Milošův kamarád. Láďa z Hradce přivezl,\\králového velkou fůru rozdělaných beden od izolátorů. Byly to krásné

159 desky a trámky ze sibiřské borovice. Pomocí heverů jsme nadzvedli dolní trámový věnec chaty a z pokácených soušek vyrobili nový. Po usazení věnce jsme sroubili nové podstřeší, střechu jsme pobili kvalitními deskami, potáhli ji lepenkou a za horka natřeli přivezeným asfaltem. Mezi přední a zadní díl šopy jsme vsadili tyčovinu a zabudovali jsme dveře, které byly přivezeny z našeho olomouckého sklepa. Po šopě přišla řada na fasádu srubu. Celou chatu jsme s Bizonem drátěným kartáčem odřeli, očistili od původního vápenného nátěru. Vyškrábali jsme všechny spáry. Miloš doporučil koupit tmel Mirofix. Spotřeboval jsem jej asi 25 kg. Rozředil jsem jej s vodou a pilinami. Spáry jsem utěsnil skleněnou vatou a z boku jsem je pobil hřebíčky. Ty pak držely výmazovou hmotu nacpávanou speciální špachtlí. Trvalo to léta. Pak jsem opatřil barvu, která nebyla příliš vhodná. Jiná tehdy nebyla k sehnání. Nezapomeňme, že v těch letech se nekupovalo, ale shánělo. To znamená, že se na zboží číhalo až bude k dostání, podpláceli se prodavači, atd. Celou chatu jsem třikrát natřel. Byla taková světle rezavá, prý piniová. Ale Petr řekl, že je to jako průjem. Měl pravdu. Později bylo nutné nátěr obnovovat. Asi třikrát ji natřeli bratři ze 7. oddílu. Ti se také po mnoho let starali o přípravu dřeva na zimu. Jezdili do chaty asi dvakrát ročně s oddílovou radou a nejlepšími členy oddílu. Ti to měli za odměnu. Jednou v zimě mi oznámil Pavel Němeček, že pod tíhou tehdejšího obrovského množství sněhu se chata naklonila směrem od svahu. Ještě v zimě jsem zajel na chatu na kontrolu. Byla nachýlena, div se nezřítila. Přemýšlel jsem o tom, jak ji narovnat. Na použití heverů, pák, záseků, podpěr jsem se vyptával odborníků, co s tím? Byl jsem bezradný. Pak můj zeť, Libor Kalivoda-Bruf, vytáhnul na chatu asi šedesátikilovou těžkou kladku, tak zvaný hupcuk. Z kůlu vyrobil vzpěru, s její pomocí přivázal šopu k asi 8 centimetrů silné břízce a já jsem pak jenom tahal dvěma prsty za řetízek. Bylo to úžasné. Bez námahy jsme chatu srovnali do dokonale vertikální polohy. Pochválil jsem Libora, že se tomu dobře naučil na litovelském gymnáziu, ale ten toto nabytí vědomosti popřel. Hupcuky tam prý neberou, nemají je v osnovách. Celou šopu jsme zavětrovali trámy ze sibiřské borovice. U Kuželu, jihovýchodně asi 1 km od chaty, tam kde je dnes asi televizní či mobilní zesilovač, stála dřevěná bouda lesního dělníka pana Altmanna. Ten pokosil několik vzrostlých smrků u Hanákovy chaty. Dostal za to od lesů výpověď. Po čase jsme desky z chaty s Tomkovými hochy přenesli do šopy. V příštím roce jsme s Mirkem Řezníčkem vybudovali nové přepychové WC. Použili jsme trámy ze sibiřské borovice od Ládi Tomka a desky byly z Altmannovy chaty. Na krytí střechy jsme použili kryt ze staré latríny. Vpravo jsme zasadili okénko, aby byl pohled na Hrubý Jeseník. Výhled brzy zarostl novým lesem. V Olomouci jsme zakoupili eternit a v Bukovicích tři šestimetrové trámy. Ty jsme s mým tátou a Lídou nanosili z místa, kde se nastupuje z Horní cesty na výstup k chatě Lesu zdar až k nám. Pak nám na pomoc přišel celý oddíl Ostřížů z tábora v Karlově Pláni. V té době byl u nás též Honza Vohrna s kamarády ze školní dechovky. Bylo jich třicet až čtyřicet. Původně bylo v plánu, že pomohou vynést eternitové šablony k chatě. Ale když přišli, bylo vše hotovo. Spali všichni venku v okolí chaty. Využili jsme je k navršení

160 velké rampy pod srubem. Všichni si stoupli nahoru nad zadní okraj chaty. Dole byl táta, který budoval hráz, tedy spodní stěnu rampy. A já jsem vždycky písknul a kluci rozebírali skálu a rychle házeli kameny na potřebné místo. Každý házel tak dlouho, dokud nebyl unaven. Za pár hodinek byla rampa hotova. Udělali jsme ji tak velikou, aby na ní mohlo být postaveno naše osmimetrové tee-pee. Vydali jsme se s Lídou do Hajný Vykydal a táta na Zlatém chlumu Jeseníku hledat tesaře a pokrývače. V České vsi jsme našli mladého tesaře, který motorovou pilou ozdobně vyřezal rohový trám chaty a usadil jej. Vsadil také půdní vikýř. Vše připravil pro pokrývače a pak jsem jej ještě večer zavezl až někam na severní hranici Moravy k Vidnavě za rodinou. Stálo to hodně peněz, až jsem se to styděl říct Milošovi. Pak jsme u Selské světničky v Dolní Lipové našli pana Lasovského. Připravil si klempířské díly a pokrývačské potřeby a já jsem jej trabantem vyvezl do hor. Byl to takový značně nešťastný člověk. Měl neurvalou tchýni i manželku. Stále od něj chtěly moc peněz a on vůbec nepil. Na pravé ruce mu scházelo několik prstů. Když se dozvěděl, že jsem učitelem, tak důsledně koktal. Velmi si ale rozuměl se čtrnáctiletým Markem Hořínkovým. Ten mu pomáhal. Když jsem byl na střeše já, říkal mi: Podejte mi kkkkkk! a já na to Kleště? A on pravil: Kkkkkkk, kladivo! Když začalo krápat, schovali jsme se všichni do chaty a dali si čaj. Nutno však říci, že odvedl perfektní práci. Střecha dobře slouží dosud a už je to asi 25 let. Po odjezdu klempíře a pokrývače Zdeněk Hořínek, dramaturg z pražských divadel a nejlepší teatrolog v republice, uklízel pod chatou strhaný asfaltový papír. Dostal z toho těžký hexenšus. Rád ochutnával vodu z potůčků a odnesl to obvykle žaludečním katarem. Jindy ho zase u chaty, která je u autobusové zastávky Lesní školka pokousal pes. Zdeněk je takový malý, velký smolař. Ale je prima společník. Od něj jsme se dozvídávali hodně drbů i vážných skutečností o pražských hercích. Uzené maso a zabloudění babičky Z prkének, která zbyla z gauče po babičce Valertové, jsem vyrobil skříňku udírny. Dále jsem použil malá dvířka a roury od kamen, cement a kameny. Slouží k uzení masa a uzenin. Ale jedenkrát jsem koupil dvě kila vepřového s tím, že si sami vyudíme maso na šunkafleky. Přikládáním jsem pověřil Lumíra, který byl pod dozorem dědy Ludvíka: Přikládejte poctivě, mírně a často! Já jsem někde něco kutil a když jsem si na vepře vzpomněl a otevřel dveře udírny, strnul jsem. Uprostřed udírny byl na háku jen malý kousek vysušené hmoty. Tu jsme rozřezali a našli v ní kousek masa, velký asi jako ořech. Příště jsme maso vyudili úspěšněji, ale poslyšte, co se

161 přihodilo. Uzené jsme dali v hrnci na stůl, chatu jsme zamkli a vydali se všichni na houby. Houby rostly, bylo deštivo. Když začalo poprchat, šli jsme s dětmi domů. Když jsme byli kousek od chaty, tak jsme řekli babičce Kantorové: Běž dolů a na cestičce už uvidíš chatu! Sbírala houby, cestičku přešla a my jsme v chatě stále na ni čekali. Nevracela se. V deštíku a v pláštěnce jsem vyděšeně pobíhal v lese před chatou v domnění, že někde uklouzla na kořenu, spadla Kantorovi s Tomkovými na týl a že někde leží v bezvědomí. K mému hledání se přidal také Láďa. V chatě vládla velká nervozita. Táta - děda Ludvík se strachy třásl. Před setměním jsme se vydali do Seče, telefonovat na Veřejnou bezpečnost, tedy na policii. Ti připravovali celookresní poplach až v Šumperku. Dali nám termín, že pokud se babička nenajde do dvaadvaceti hodin, bude vyhlášena pohotovost pro VB, hasiče, českou vojenskou posádku v Šumperku a ruskou v Jeseníku. Sešli jsme s Láďou dolů a čekali u Žbíků. Přesně za deset minut deset přijelo z vesnice auto a z něj vystoupila babička Kantorová. Přivezl ji vedoucí chaty Svoboda na Rejvízu. Babička pocházela z jihomoravské roviny a nikdy nebyla u skautů. Orientace jí byla dosti cizí. Zřejmě sešla dolů až na Horní cestu, pak šla okolo Kužele a lesní cestou došla až k Vysoké jedli. Tam uviděla v dešti světla aut. Do jednoho z nich nasedla a řidič ji zavezl až na Rejvíz. Tam jí půjčil nějaké suché oblečení a byl natolik rozumný, že ji zavezl zpět na místo, které mu popsala. Poplach jsme s radostí odvolali. Ale kdyby byl uskutečněn, tak by ji v dešti ani policejní psi nevyčenichali. Když jsme se

162 konečně vrátili do chaty, děda se přestal klepat a babičce vynadal. A my jsme z radosti a vysílení snědli uzené. Na šunkové flíčky zase žádné nezbylo. Flíčky s uzeným, to je naše rodinná vášeň. Když mě jednou vyslýchali skautští redaktoři časopisu Okresní rady Olomouc Stopa z toho, co nejraději jím, prohlásil jsem: V létě smažený květák a v zimě šunkafleky. Nyní k tomu dodávám ještě: Na podzim švestkové knedlíky a vždycky k tomu zpívám písničku. Zjara jíme kyselé zelí, kvůli C vitamínu. A když se mne skautští redaktoři Rovera ptali na to, co bych dělal, kdybych vyhrál milion, odvětil jsem: Nehraju, nevyhraju! Navrátilova a naše chata je svým umístěním i vybavením na okraji toho, co se dá se zdravými dospělými a s malými dětmi podnikat. Je tam vše nejnutnější k životu a při tom tam není nic zbytečného. Ale společné pobývání v našem srubu lidi stmeluje a prověřuje. Každý se v tom prostředí projeví a pozná se, jaký povahově je. Přitom je prokázáno, že lidský organizmus v osmi stech metrech nad mořem přirozeně regeneruje a městským životem unavená duše se také uzdravuje. Přirozený život, k jakému jsou u nás lidé přinuceni, dovede stmelit příbuzné i přátele. A pro skautskou družinu je to nejlepší chata na světě, jaká jen může být. Slavné výroky z chaty Kromě Navrátilových a skautů se na chatě setkávala naše rodina. Neměli jsme tam jen samou práci a starosti, ale bývala též legrace. V průběhu let se nahromadily slavné výroky účastníků. A to jak dětí, tak dospělých. Nebo i známé výroky z literárních děl. Ty nejlepší pak byly seřazeny podle čísel. Stačilo říct jenom určité číslo a už jsme se chechtali. 1. Malý Petr se v noci hnízdil. Točil se na půdním slamníku kolem své osy, až se probudil. Pak zakňoural: Já se sem nevendu! 2. Ondra kdysi zamachroval slovy jako správný manekýn: Každý správný blbeček nosí rifle obleček. 3. K večeru, po parném letním dnu, jsme ponechali otevřená okénka v půdní ložnici. Něco proletělo a zašustělo nad našimi hlavami. Petr prohlásil výhružným hlasem: Zabiju klacka netopýrem! 4. S Lumírem jsme čítávali knihu Bufalo Bill a Jesse James. V ní byla pro nás velmi veselá stať. Jeden z banditů loupežnické Quantrillovy brigády, černoch, seděl na Pahaskovi - Bufallo Billovi a šermoval nožem nad jeho vlasatou hlavou. Pravil: Pahaska! Ty mít krásný žlutý vlasové pro já skalp. Já tebe budu podříznout jako malý oveček. 5. Nejchytřejší expert byl Sekorův brouk Pytlík. Říkal: Všechno vím, všechno znám. Bóže, co já už jsem všecko na tom světě viděl. Narodil jsem se v kině v zábradlí. 6. Do olomouckého Národního domu přišel host, pročetl jídelní lístek a oslovil ofrakovaného číšníka: Pae vrchní. Přineste mi nudle s makem! Za chvíli byl obsloužen. Pán se podíval do talířku a přikázal

163 číšníkovi: Pae přineste mi bič! Pan vrchní pronesl: Jak je libo! Bič sehnal až na tržnici. Za malou chvíli se vrátil do lokálu. Celý zvědavý jej předal hostovi se slovy: Prosím, velectěný pane. A host začal bičem mlátit do nudlí na talíři a řval: Kde ste byly, když se makovalo? A ještě dvakrát o nudlích Lumír-Bizon byl asi půl roku trampem v osadě Huascaran. Ta byla u nás na chatě. Byla to i tlupa horolezců. Ti slézali Čertovy kameny. A jednou si přivezli do srubu potravinářské barvivo. A experimentovali. Byliuž domluveni s naším panem hajným Vykydalem, že coby horolezci vyspraví řetězy na Čerťácích. K tomu nedošlo, řetězárny z České Vsi nedodaly potřebný materiál. Tak se kluci vrátili do chaty a Bizon uvařil nudle. Obarvil je nazeleno. Experiment se povedl. Nudle nechutnaly vůbec jako tráva, ale jejich účinek byl zdařilý. Byly jako Šaratica. Tramp Hugo chtěl Bizona překřtít na Nudlajze. Ale Bizon svoji skautskou sedm let starou přezdívku nezradil. Lumír hororlezl, tedy šplhal po skalách. Začal chytře, víkendovým bezpečnostním školením na Velkém Rabštejně. Byl v té době učněm, tak měl dostatek času. Každý víkend vyrážel do skalisek. S Lídou jsme vždy v neděli večer na něj čekali. Měli jsme strach, že jej přivezou na nosítkách, či na prkně. Lézt jsme jej s Lídou viděli jen jednou a to na třímetrové skále Zkamenělého zámku. Z té výšky uklouznul a zřítil se nám k nohám. Ale jinak se téměř vždy vracel v pořádku. Jednou přišel domů strašně orvaný. Byl totiž i speleologem. Někde hluboko v podzemí, v úzké chodbě, se díky své statné postavě zašprajcoval. Nemohl dozadu ani dopředu. Kamarád Cáry jej podlezl, dostal se za něj a tam se mu podařilo Bizonovu nohu vykroutit a škubnutím vyprostit. Domů se šťastně vrátil, ale v úplně orvaných cárech oblečení. Měli jsme z něj velikou radost. Dvacet let po ukončení průmyslovky pozvala Petra-Ňam bývalé spolužáky do srubu. Hned si všichni udělali čas. Moc se těšili do romanticko - dobrodružného prostředí. Kupodivu to ani nebyli skauti. Vzpomínali na to, jak se před dvaceti lety na naší chatě dobrovolně chopil vaření domácí kuchař Leoš Štýbnar. Předložil jídelníček. Vařil dobře. V neděli na poslední oběd byly v plánu čerstvé nudle. Všichni čekali, kde na ně opatří materiál a nářadí. Počítali s tím, že je bude válet sklenicí od vína na desce stolu. Prkno ani válek na chatě není. Milý Leoš z ruksaku vytáhnul strojek na výrobu nudlí. Namlel je. Ptali se ho: To máš s sebou opravdu namletý mák? Leoš pravil: Ne! A vybalil opravdový makový mlýnek. No, vynesli jsme do srubu už i těžší věci. Ale ne tak zbytečné

164 Jak jsem vysvobodil Jelení studánku V roce 1970 tábořil 1. olomoucký oddíl, Vlčáci, na Jelení loučce pod Kobrštejnem. Chtěl jsem zajistit změnu tábořiště pro Ostříže, tak jsem se šel na toto krásné místo podívat. A co vidím? Ve Starém Rejvíze, uvnitř bývalého náhonu jdoucího od zaniklé pily, vlastně od jednoho prameniště říčky Opavy, trčívala ze břehu kovová trubka a z ní tryskal vydatný pramen. Nikde jsem jej neviděl, ale při dobrém zaposlouchání jsem jej slyšel bublat a utlačeně zpívat. Zjistil jsem, že na něj někdo z břehu vysypal fůru staré břidlice přivezené sem po opravě střechy. Rozhořčen tím hrozným vandalstvím jsem napsal stížnost. Její kopii jsem poslal rovnou na čtyři instituce. MNV Rejvíz, ONV Bruntál, ředitelství Chráněné oblasti Jeseníky a ochranářům přírody ve Zlatých Horách. Dlouho jsem čekal, až mi ze Zlatých Hor přišel dopis. Bylo v něm vysvětlení celého maléru i se jménem dělníka, který studánku uvěznil do břidlicové suti. Zřejmě se jim podařilo vypátrat toho, kdo měl novou střechu na svém domě a možnosti sjednat si auto na odvoz. Stanovili den jeho soudu a mě na něj přizvali. Soud jsem s omluvou odmítnul a poprosil jsem soudce o předání mého otevřeného dopisu provinilci. Byla na něm báseň, která je vyryta na balvanu v Karlově Studánce. V dnešní době ji zpívá primáš Hradišťanu Jiří Pavlica. Její text pochází od básníka Jana Skácela. Čtěte tuto Modlitbu za vodu. Ubývá míst, kam chodila pro vodu starodávná milá, kde laně tišily žízeň a kde žila rosnička a poutníci se skláněli nad hladinou, aby se napili z dlaní. Voda si na to vzpomíná, voda je krásná, voda má, voda má rozpuštěné vlasy, chraňte tu vodu, nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd. Po čase jsem studánku navštívil. Byla vysvobozena. Okolo díry zející v břehu náhonu byly rozházeny zbytky břidlice. Trubka byla ze svého místa vyrvána i s okolní hlínou. Ale voda z břehu vytékala

165 O skautském oddíle Setonovci Po dobu celé normalizace jsem vyučoval na Lidové škole umění na Třídě Svornosti v Olomouci. Později jsme dostali bývalou národní školu Na Vozovce. Spolupracovali jsme se Základní školou na tř. Svornosti. Tam jsem v rámci činnosti učitele hry na zobcové a příčné flétny organizačně vedl Pionýrský dechový orchestr Svornost. Na naší pionýrské skupině založil jeden mladík, jmenoval se Kohout, oddíl Setonovci. Původně pocházel z vlčácké smečky v Holici. Po založení oddílu ihned odvážně uspořádal čtrnáctidenní tábor u řeky Vydry na Šumavě. Neměli podsady. Dovedl jsem si představit, jak tábor musel být v tehdejším deštivém roku drsný. Brzy se vedení oddílu chopil bratr Šálek - Čtvrtka. A v té době jsem lépe poznal několik žáků naší školní dechovky, kteří byli členy Setonovců. S těmi jsem pak každý týden diskutoval v době, když jsem měl službu u oběda. Probírali jsme veškerou problematiku týkající se metodiky vedení oddílu. Jeden z nich měl přezdívku Rybíz. Hrál na lesní roh. Vzpomínám, jak jsem se s ním opozdil po vystoupení v budově školy při předávání nástrojů do skladu. Zůstali jsme uvězněni za uzamknutou školní bránou. Přelezli jsme a já jsem si dal záležet na elegantním seskočení. Rybíz řekl: Sódruhu, vy ste musel být za mlada mrštné. Bylo mi tehdy asi čtyřicet dva let. Hoši Setonovci byli dobrá parta. Scházeli se, tedy měli klubovnu, v malém zahradním domečku ve směru od Základní umělecké školy Na Vozovce, směrem k městu, v zahradě po levé straně, za tratí a za plotem. Pořádali tábory. Rozumy o skautování získávali, kde se dalo. Po několika letech se rozhodli k tomu, že jedna jejich družina pojede na tábor s Ostříži. Vědomě. Chtěli tam získat skautské zkušenosti. Byl to čtvrtý tábor, který vedl Bizon. Na něm probíhala velká táborová hra Na staré Slovany. Je přirozené, že na takovém smíšeném táboře, složeném ze dvou vzájemně málo sžitých kolektivů, dojde k nějakým nedorozuměním. Byl jsem přítomen při diskusi v závěru jejich společného tábora. Pamatuji, jak vůdce Setonovců Kecal, řekl Bizonovi: Však až se dostanou Ostříži do úzkých a do krize, tak Setonovci také pomohou Ostřížům z nejhoršího. Je až s podivem, jak se to do posledního písmene naplnilo. Ostříží kurz o skautské etice Když hoši, členové oddílu, vyspěli do rozumného věku, uspořádali jsme několik besed na téma skautská etika. Vzpomínal jsem, že bratr Šrám v Jesenické lesní škole mluvil o tom, že nejde dělat skautskou výchovu bez dětského kolektivu. A také, že je nesprávné i s dospělými vést důkladnější diskuse o skautské myšlence - ideji, odděleně od ostatního zábavnějšího skautského programu. Pozvaný přednášející však tvrdil, že v tom věku už nejde o hry, zábavu, kytičky a o skautský program. Tvrdil, že stačí jen sama skautská etika. O ní uměl mluvit dobře a pěkně. Ale ukázalo se, že to ani u osmnáctiletých chlapů není možné. Neobstál. O vzniklém metodickém problému se hádal a sklidil všeobecný posměch. Není to tím, že neznal

166 metodiku? Pak všechny posuzoval jen podle chování k jeho vlastní osobě. Všechny ostatní kvality Ostřížů v budoucnu popřel. V těch letech jsem říkával: Až budu ve starobním důchodu, budu chodit na nákupy ve skautském kroji. Ostatní lidé mě budou považovat za šílence, ale mně už to nebude vadit. V kroji chodím rád. Kéž by se starší skauti nestyděli chodit na veřejnosti ve skautském kroji. Kdyby tomu tak bylo, tak by snad v něm chodili hrdě a rádi i ti mladší. Sliby na naší chatě od 9. září 1979 Piky, Boris, Biozon, Čibi, Vodóš, Budka, Cáry Nejlepší skauti z oddílu Ostřížů, kteří vyspěli věkově i odborně téměř na úroveň skautských vůdců, byli zralí k tomu, aby mohli i v této těžké době složit svůj skautský slib. Tak jsem tyto důvěryhodné osobnosti pozval k nám na chatu. Strojem jsem napsal na průklepovém papíře osmkrát pozvánky s krátkým textem: Odjezd s plnou polní, ve slavnostním tábornickém oblečení je od Kantorového 8. září l979 v hodin. Byla to nebezpečná akce a proto o ní nemáme žádné zápisy. Dlouho jsem naši chatu připravoval právě pro tuto příležitost. Přijeli jsme na ni v pátek a celou sobotu jsme věnovali intenzívní přípravě slibů. Budka do našeho malého ohniště usadil miniaturní, ale nádhernou pagodu. Byl ostřížím skautským vůdcem, tak Ostříži slibovali do jeho rukou. Já jsem dělal takového kmotra. Úžasná byla měsíční scenerie toho večera. Byl právě úplněk a v momentě, když jsme obřadně zapálili oheň, tak vyšel obrovský měsíc před stromy do nezastíněné oblohy. A přesně, když jsme náš slibový táborový oheň končili, tak do posledních stromů před světlinou zapadnul. Bylo to krásné a fascinující. Po slibu jsme zpívali a diskutovali. Zpívali jsme tehdejší velmi známou píseň: Jednou budem dál já vím, já vím A improvizovaně jsme pěli: Skautství půjde dál.já vím, já vím Při dlouhých diskusích jsme přišli k takovému závěru: Musíme být rádi, že skautujeme v této době tak, jak to jde. A také jsme mluvili o tom, že bychom chtěli skautovat svobodně ve spojení se světovým bratrstvem Ale, že k tomu asi nemůže dojít, protože by za námi musela být už třetí, hnusná, světová válka. A tu bychom stejně nepřežili. Tak, že se nemůžeme na nic těšit a musíme se spokojit se vším, tak, jak to je. U ohně s námi byli i naši

167 členové, příslušníci naší rodné strany, komunisté. Jeden z nich dokonce sloužil na vojně u hradní stráže v Praze. Ale kluci měli moji důvěru proto, že jsem věděl, že dovedou mlčet. Ani doma v Olomouci se v oddíle vlastně nikdy nemluvilo o tom, o čem se nesmělo. Jejich konspirace byla dokonalá. Slib tehdy složil také můj syn Lumír Bizon. Ten byl z účastníků nejmladší. Měl 18 let. Ne, že bychom neměli strach. K příchodu k chatě lesem jsem tehdy postavil stráž, bratra Pikyho. A když skončilo slibování, žádal jsem hochy, aby vysvlékli své staré, malé nebo náhradní skautské košile. Ale to mne neposlechli. Naše slibové táboráky pak pokračovaly každoročně až do doby, kdy jsem vydal sedmnáctý slibák, který mi zbyl po sedmém oddíle. Lumírovi jsem 9. září 1979 dal svůj starý číslovaný slibový odznak. Řekl jsem mu něco podobného tomu, co na Jesenické lesní škole řekl táta Plajner své vnučce: Jsi krev mé krve a dávám Ti to, co již od svých dvanácti let opatruji jako největší poklad. Nutno říci, ž v posledních letech před sametovou revolucí se po našem vzoru konaly pravidelně každoroční skautské sliby ve víkendovém domku br. Sira - MUDr. Libora Kvapila v Ludmírově u Konice. Pionýrské tábory ROH Sousedka učitelka měla manžela slevače v olomouckých Moravských železárnách. O prázdninách byla hlavačkou, to znamená hlavní vedoucí prázdninového tábora Moravských železáren ve slezském Ludvíkově. Pionýři měli v celém státě bezvadně zajištěnu jednotnou komunistickou výchovu. Jednoduše pod svá křídla formálně nahrnuli všechny instituce, kde se pracovalo s dětmi. To znamená všechny školy, například i hudební, spolky, to značí i hasiče a rybáře, i Domy dětí a mládeže. Snad k nim nepatřil jedině Svaz tělesné výchovy. Ale za to si tak k sobě strana přitáhla i všechny dětské tábory, které byly pořádány pro děti zaměstnanců všech továren, zemědělských družstev, škol, výzkumných i uměleckých ústavů. A to tím způsobem, že se snažila prostřednictvím Pionýra ovlivňovat správným směrem výchovu všech dětí. Vychovávat je tak, aby se z nich stali budovatelé nové společnosti. Zní vám to dogmaticky a formalisticky? Mně taky, ale vím popravdě, že se to tak říkalo. Měl jsem dvě děcka na studiích. O prázdninách jsem měl i s nimi moře volna a životních prostředků jsme měli poskrovnu. A já jsem toužil po tom, prožít co nejvíce volných dnů v přírodě na čerstvém vzduchu. O výchově

168 jsem už něco věděl. Tak jsem přijal sousedčinu nabídku, abych se stal výchovňasem na táborech Moravských železáren, největší olomoucké fabriky. Měl jsem již zažité skautské způsoby vedení mládeže a chtěl zkonfrontovat s těmi současnými, takzvaně moderními. A to proto, abych je neznal jen z toho, co jsem prožíval ve škole, ale i z prázdninové činnosti. Syn Lumír měl v té době za sebou již téměř dvacet pseudoskautských táborů, kde působil ve všech rolích. Tedy od účastníka přes rádce, zdravotníka, kuchaře i vůdce oddílu na čtyřech táborech. S manželkou oba studovali medicínu. Byla to vhodná kvalifikační kombinace k tomu, abychom se asi na šest let zapojili účinným způsobem do prázdninové výchovy. Hlavním důvodem k této naší činnosti bylo získání příležitosti k porovnání prázdninové výchovné praxe, kterou jsme znali z Junáka, s tím, co se nám nabízelo k poznání. Šli jsme do toho též ze zvědavosti. A četné nabyté zkušenosti jsem využil později při přednáškách, když jsem působil jako metodik na Jesenické lesní škole. Dva poslední z pionýrských táborů Revolučního odborového hnutí, kterých jsme se s Lumírem zúčastnili, dělal hlavního vedoucího Lumír. Já jsem mu dělal výchovného. Ještě doma jsem v železárnách nechal naormigovat Stezičky a Cestičky. Byla to kamufláž normální vlčácké a skautské upravené nováčkovské zkoušky. Tou byl dán výchovný program a výchovný cíl. A nyní bylo velmi složité upravit program pro sto dvacet nesourodých dětí. Byli to děvčata a kluci od šesti do osmnácti let, kteří se zatím vůbec neznali, s různými zájmy, návyky a dokonce i s různými mateřskými jazyky. Šlo tedy o to, dát jim základ občanské výchovy a uvést je na cestu k tomu, aby se jednou stali správnými táborníky. Záleželo na tom, aby bylo všechno vymyšleno tak, abychom byli spokojeni my vedoucí, děcka a také ti, kteří byli někde nad námi. To značí pionýrští aparátníci a činitelé z fabrické odborové organizace a její milicionáři. To byli takoví tatíci z továrny, kteří byli ozbrojeni a sdružovali se za účelem předpokládané ochrany našeho socialistického zřízení proti jeho nepřátelům, domácí i zahraniční buržoazii. Milicionářská tradice sahala až do roku 1948, kdy tito ozbrojení dělníci v montérkách, s rudou páskou na rukávech, s modrými rádiovkami s anténkami a s flintami na ramenou, byli připraveni chránit komunisty tlačící se do vlády. No, vykládalo se o nich toto: Ve své pracovní době, kdy za ně museli pracovat kolegové, se vydávali do terénu nacvičovat bojové umění, aby byli připraveni ke svému boji. Na cvičišti zřejmě leželi v příkopě a boj nenacvičovali. Pouze zakopali do země několik cvičných nábojů, aby po fingované bitvě s buržoazií nemuseli čistit své kvéry. Po akci se vydali do nejbližší hospody. Na co z těchto našich takytáborů vzpomínám? Pro své poučení čtěte alespoň několik, v dnešní době už jen legračních, historek! Ale nechť také moje psaní poslouží k poučení skautům, aby si dobře uvědomili, proč je vše na našich táborech tak, jak to je a má být. Aby si dobře uvědomili, proč vše u nás u skautů odpovídá požadavkům správné a dobré výchovy. Proto budu vše, jak to bylo u odborářských táborů a asi dosud je u dnešních prázdninových rekreací dětí, srovnávat se skautskými zvyklostmi. A budu kritizovat

169 Poučení prvé: Tábor MŽ byl v krásném přírodním prostředí pod Pradědem, u obce Ludvíkov, mezi Karlovou Studánkou a Vrbnem. Bylo to asi deset ve svahu postavených špatně přehledných srubů, kde vždy bydlelo asi deset dětí. Vedoucí bydleli opodál, tak vůbec neměli přehled o tom, co se v chatách děje. Navíc ve srubech byly nebezpečné postele i schody, ze kterých často děcka padala. Pak tábor sestával z jedné staré budovy - bývalé myslivny, která byla spíše skladištěm. Dole pod svahem a velkým hřištěm bylo táborové náměstí a na něm uprostřed stály dvě popelnice. Toto náměstí opravdu připomínalo appelplatz. Bylo prostranné, z jedné strany ohraničeno velkou a dlouhou jednopatrovou budovou, kde byla kuchyně s jídelnou, ubytovna kuchařek i ostatního personálu. Tedy uklízeček, táborového nočního hlídače a vedení tábora. Tábor nebyl oplocen, ale byl osvětlen daleko lépe než dnešní olomoucké Horní náměstí. To bylo pro vychovávané účastníky výhodou i nevýhodou. Při útěku z tábora se nemuseli podkopávat pod elektřinou nabitými dráty, ale za to na ně noční hlídač dobře viděl. (U skautů má být na táboře jen asi třicet dětí a to buď kluci, nebo děvčata. Mají být z přibližně stejné věkové skupiny a mají se celoročně znát. Tábor se na louce postaví a pak zbourá. Jeho existence neubližuje přírodě a je levný. Jen pár podsad a celt. Vůdce tábora má, po odhrnutí celty z vůdcáku, na všechno dobře vidět. Zvláště pak na místa, kde je střelnice a kde se řeže dřevo.) Poučení druhé: Pro všechny Pionýrské tábory ROH byla centrálně vyhlašována povinná hesla. Museli jsme je dodržet, ale využili jsme všech možností k tomu, aby jejich naplnění mělo dobrý výchovný dopad. Na prvním táboře to byla revoluční tradice husitská. Hráli jsme hru O černém rytíři. Před táborem jsme tento program vyhlásili a sdělili, že je vhodné, aby s sebou děti měly středověké oblečení a imitace zbraní. Tak se stalo, že tři autobusy přistavené u železáren k odvozu dětí i zavazadel do tábora, byly plné železa, tedy vyrobených zbraní. Řemdichů, sudlic, palcátů a mečů. Šla hrůza z toho, že se kluci pozabíjejí. Po příjezdu jsem řekl: Kdo ví, co je vpravo od vstupu do hradu Bouzova? Ozvalo se: Zbrojnice. Já na to: Vy jste chytré děti. Uděláme si také zbrojnici? Všichni nadšeně: Anóóó. Večer se všichni oblékli do středověkých hábitů. Děvčata za princezny a kluci za bandity, bojovníky, rytíře a loupežníky. Paní hlavní vedoucí se oblékla za královnu a já za krále. Následkem toho bylo, že ji pionýrští instruktoři později oslovovali Soudružko královno. U zahajovacího táboráku pak musel každý táborník pokleknout na levé koleno, políbit svoji zbraň a čepelí ji položit k ohni. Tak se nám vlastně podařilo klukům zbraně zabavit. Uskladnili jsme je za hedvábnou šňůrou v předsálí jídelny. Použili jsme je pak jen při nácviku pochodu do Karlovy Studánky. Při divokých hrách jim zapůjčovány nebyly. (Dbej vždycky na bezpečnost svých svěřenců! Buď předvídavý!) Poučení třetí: Jednou po ranním nástupu přistál na táborovém náměstí džíp s několika milicionáři a auto s náměstkem ředitele fabriky. Soudruh náměstek se rozkročil uprostřed náměstí a obklopen děcky začal vykládat: Tady postavíme tělocvičnu za jeden a půl milionu a dětské prolézačky. Svůj projev prokládal četnými peprnými slovy, nevhodnými pro bodré milicionáře, natož pro děcka. Pak bojovníci vynesli z aut dva lehké kulomety,

170 vzduchovky a gumové granáty. Na skrytém místě za chatkami milicionáři zřídili střelnici a za táborem dráhu na běhání. Doprostřed tábnáměstí dali děckám hračky. Tedy, položili tam dva lehké kulomety. Hádal jsem se s nimi o špatnou polohu střelnice s udáním důvodu, že jsem za děti zodpovědný. Blbům jsem nedůvěřoval. Ale nakonec vše dobře dopadlo, děcka se nepostřílela. Ale v příštích letech jsem vždycky v den plánovaného příjezdu milice naplánoval svoji procházku do terénu za účelem přípravy branné hry. Delegace jsme se ptali, v kolik hodin odjedou. Říkali, že kolem čtvrté. Ale když po obědě očekávanou, prý obvyklou, flašku rumu neobdrželi, tak odejeli ihned. (Stavění milionových staveb v lesích jen pro šestitýdenní pobyt byť velkého množství děcek je nesmyslem a plýtváním společenskými prostředky. Sprosté mluvení a hra na vrahy je pro děcka nechutná a nevkusná. Službě blbosti se raději vyhni!) Poučení čtvrté: Měli jsme plánovaný program her v táboře s deseti oddíly. Byly připraveny hry do terénu i do místností. Prostě pomáhali jsme nezkušeným osmnáctiletým vedoucím oddílů, jak se dalo. Ale nebylo to nic platné. Když zapršelo, neměli s dětmi kam jít. Ubikace byly nevhodné, v jídelně se i tři přítomné skupiny velmi rušily a myslivna? To bylo zatuchlé, neútulné skladiště. Jaká to byla neuvěřitelná neúčelnost a nepraktičnost za drahé peníze. (Měj každoročně pro tábor připraven i mokrý program! Zařiď tábor takovým vybavením, aby se skautky či skauti mohli scházet po družinách a to hlavně v období vydatných dešťů! Ale nestav baráky za miliony! Nám postačí dobrá áčka s podsadami, tee-pee a hangáry. Ty stojí jen desetitisíce.) Poučení páté: Jednou pozdě večer jsem se vzdálil od přípravné práce ze svého pokoje a vyšel na vzduch. Uvědomil jsem si, že jsem na takovém pro mě blbém táboře, že ani nevidím hvězdičky. Div jsem se nerozbrečel. Tábor byl po celou noc důkladně osvětlen. A naši chovanci vlastně nesměli z chatek vycházet. Byli hlídáni placenou stráží. V jedné chatce bydlela skupina kluků. Byli z nějaké vesnice od Olomouce. V prvních dnech tábora jsme my, dospělí, měli po večerce poradu v jídelně. Třiceti pětiletá placená noční hlídka tábora, kamarád Tonda, nám přivedl do jídelny pět hochů s tím, že je chytil při útěku z tábora. Bylo mi ihned jasné, že klukům schází romantika a dobrodružství. Zeptal jsem se: Který z vás ten útěk spískal? Jeden z nich se hrdě přihlásil. Ptal jsem se: Proč jste to udělali? Odvětil: Chtěli jsme se podívat do lesa. Zeptal jsem se: Líbí se vám na táboře? Svorně mi sdělili: Nelíbí. Na to jsem řekl: Mně také ne. Znám lepší formy táboření. Kluci, běžte spát a v příštích dnech buďte připraveni na poplachové probuzení. Jste správní kluci. Tady Bizon (synova přezdívka), vás v noci pořádně protáhne roštím. Mladá soudružka, která měla za sebou čtrnáctidenní placený kurz pro vedoucí pionýrských táborů, prohlásila: Já bych jim dala pár facek. Byla to soudružka, která nám byla do tábora úplně jasně dodána jako politický dohled. Věděli jsme, že si před ní musíme dávat pozor na pusu. Byla vedoucí jednoho oddílu. Téměř nikdo se s ní nebavil. Za několik dnů jsem připravil dosti velkou polní noční hru. Hoši utečenci- byli z oddílu, který hru vyhrál. Stali se pak nejposlušnějšími,

171 nejoddanějšími a nejlepšími pomocníky vedení tábora. Dokonce byli ochotni i pracovat, bylo-li nutno připravit táborový oheň či zajistit jinou službu. (Dej si pozor na to, aby táborníci byli ihned na začátku tábora uspokojeni po stránce touhy po dobrodružství. Nejsou na táboře jen proto, aby se dobře napapali a v klidu se opalovali. Přemýšlej o tom, proč jeli na tábor? A přijdeš-li na jejich dobrá přání, tak je naplň!) Poučení šesté: V jednom roce bylo vyhlášeno heslo Společný stát Čechů a Slováků. Nevymyslel jsem nic lepšího, než hrát si na Velkou Moravu. Vždyť to byla jediná historická doba, kdy jsme byli se Slováky pohromadě. My dospělí jsme si rozdělili funkce. Měli jsme knížete Mojmíra i Svatopluka a já jsem dělal kněze Gorazda. Když jsem si nenechal říkat svatý, tak to ani nikomu nevadilo. Když jsem pak dělal Karla IV., tak jsem k slavnostnímu táboráku vedl soudružku vedoucí tábora, coby svoji manželku, královnu Blanku z Alois. Představte si to nebezpečí, když ji pak instruktoři začali titulovat soudružko královno, a to i před slechy nadřízených kontrol. Prošlo to. (Celotáborové hry byly tenkrát na pionýrských táborech v módě. Ale první taková hra byla vlastně známá už po válce a jmenovala se Alvarez. Foglar tedy nevynalezl jen krabičku poslední záchrany, ale také celotáborové hry. Dávej vždy pozor, aby se tyto hry nestaly samoúčelnými! Nezapomínej na to, že sám skauting je hra. Dbej na to, aby hry byly zařazovány tak, aby táborníci spontánně a neformálně plnili skautské stupně zdatnosti! Při sestavování programu tábora nebuďte novátory za každou cenu! Držte se způsobů táboření daných Setonem, Svojsíkem a Foglarem! To je pravý český skauting. To, co dělají podnikatelé na současných dětských táborech s jejich současnými, placenými vedoucími, je přímým pokračováním pionýrských táborů ROH. Takové táboření je drahé a má všechny znaky dnešní úplně špatné výchovy. Celkem ničemu se tam děcka nenaučí a je to jen ubíjení prázdninového času. Většinou slouží jen k dočasnému osvobození rodičů od jejich dětí. Jedinou jejich výhodou je ozdravný pobyt v lesích. (Ale jen v tom případě, že se do přírody opravdu dostanou.) Jak šla po starých skautech policie Asi pět let před sametovou revolucí, která přišla až v roce v roce 1989, se několik olomouckých oldskautů scházelo k besedám, většinou u příležitosti něčích narozenin, v malířském atelieru bratra Ladislava Ruska. Mluvilo se o všem možném, ale někdy i o indiánech nebo skautech. Duší celé společnosti byl bratr místonáčelník, poválečný velitel Wolkerovy oblasti a instruktor Jesenické lesní školy ing. Alois Štefka - Dan. Já jsem se na tyto besedy dostal jen málokrát. Bývalo to v pátek k večeru. V ten den jsem pravidelně učil do Obdobně jako u nás na chatě pokračovala tradice slibových táboráků a besedních táborových ohňů na chalupě bratra Libora Kvapila v Ludmírově na Konicku. Slibovávali tam Setonovci. Také tam dostali skautská jména bratři pokřtění vodou z víčka Danova ešusu. Libor Kvapil byl pokřtěn jako Sir, jeho kamarád od poválečných Ostrých hochů Zdeněk Šobr na Fil a bratr Ladislav Rusek na Šaman

172 Exlibris br. L. Ruska - Šamana Jednou odpoledne přišel za mnou přímo do školy do vyučování náš Lumír a řekl: Tati, policajti zavírají skauty. V poledne byl u nás bratr Rusek. Byl čtyři hodiny vyslýchaný. Všechny skautské materiály, co jsem doma našel, jsem odnesl ke Kulvajtům. Já jsem pak večer likvidoval další písemnosti, které jsem ještě našel. Trhal jsem je celou noc, házel do WC a splachoval. Jen pomyšlení na jakýkoliv styk a setkání s policií je vždy těžké, nervující a vlastně strašné. K nám ale naštěstí nikdo nepřišel. Pak jsme se dozvěděli, že bratra Šamana s bratrem Filem zatkli na náměstí a odvedli na policii. Tam je podrobili čtyřhodinovému křížovému výslechu, kdy každý měl svého vyšetřujícího. Třetí vyslýchající policista chodil mezi nimi z místnosti do místnosti. Konfrontoval výpovědi. Od Evy Navrátilové, manželky doc. Navrátila, krajského šéfa dětských lékařů Severomoravského kraje, která byla zdravotní sestrou soudruhů v Havířově, jsem se dozvěděl, že v Ostravě v té době bylo několik skautů ve vyšetřovací vazbě. Bylo to znamení, že právě probíhá plánovité vyšetřování toho, co se děje ve skautském podzemním hnutí. Ale myslím si, že policajti již v té době neměli příliš velký zájem na tom, aby na něco přišli. Vždyť kdyby bylo potřeba, tak by dovedli podobné situace i vyvolat a simulovat. Nedovedu ani popsat, jak taková záležitost související s policií dovede deprimovat, strašit a vůbec ubližovat nervům. A právě v této dosti těžké době jsem měl pozvánu skupinu lesoškoláků, v čele s br. Šrámem a br. Danem, na společnou návštěvu naší jesenické chaty Rejvízky. Těsně před odjezdem jsem však z důvodu vyšetřování olomouckých skautů musel pozvání v poslední chvíli zrušit. Učinil jsem tak telefonem, protože jsem věděl, že bratru Šrámovi někdo vykrádá poštu. V době, kdy Lumír vedl Ostříže, měl jet i se svými zástupci na Šrámovu lesní školu, kterou pořádal někde ve východních Čechách. Byla pořádána pro Svazarm, tedy pro Svaz pro spolupráci s armádou a jeho mladé vedoucí táborníků z Brna. Jistě by to byl pro Bizona a jeho zástupce zážitek. V dopise jsem se Šráma dotazoval: Šráme, je Vytvořeno v době hluboké totality

173 to naše lesní škola? A on odpověděl: Ano je to naše lesní škola! Naše bylo tučně podtrženo. Opravdová, definitivní pozvánka na LŠ se ztratila. Hoši zůstali doma. Ale po sametové revoluci by lesoškolácký šátek stejně nedostali. Bratr Koryto, komín a Komola Ve školní dechovce jsme měli dva šikovné muzikanty, bratry Hájkovy. Zdeněk vystudoval Vojenskou konzervatoř a Josef se vyučil zedníkem a dnes se živí obchodováním s léčivy. Pro mne byli oba Hájci výjimeční tím, že měli maminku, která měla vždy první ze všech rodičů vyřízeny všechny úřední záležitosti vyplývající z mé funkce pionýrského vedoucího, tedy organizátora zájezdů orchestru do ciziny. To bylo velmi složité. U jiných jsem chodil často tyto věci vyřizovat po večerech do rodin. Josef byl v pionýru registrovaný třikrát. V ZŠ jako trubač na fanfárovku, v dechovce ZUŠ a u tehdejších pionýrů, tedy skautů - Ostřížů. Podobně jako náš Lumír. Úspěšně vedl družinu, oddíl, po revoluci založil dívčí oddíl Duběnky a brzy po sametové revoluci vedl také páté středisko. Jednou z jara jsme přišli na to, že se nám doma drolí komín. Tehdejší skautská vůdkyně Petra - Ňam k nám pozvala na jeho opravu bratra Koryta. Kluci nanosili na střechu bílé nové cihly. Vedle komínu na lavici usedla lepá dívka Zoravina z 5. dívčího a se svojí kytarou pěla tábornické písně. Koryto starý komín demoloval, až ho úplně zboural a postavil nejkrásnější, neboli lepý a spanilý komín v celém Neředíně. Přišel podzim se svým topným obdobím. Ve sklepě jsme otevřeli komínová dvířka a vyvalilo se množství prachu i se sutinami, včetně cihel. Vybral jsem, vynesl a trabantem odvezl celkem 17 kýblů suti ze zdiva komínu. No nic! S bratrem Korytem jsme zažili i jiné legrace. Pionýři chtěli být dobří, tak se snažili okopírovat celý ověřený výchovný systém. Převzali výchovné prostředky, to je program i organizační systém od Junáka. Nepřevzali však skautskou ideu a to je udělalo úplně špatnými, neschopnými. Neměli lidi, kteří by se o výchovu nezištně starali jako skautští činovníci. Byla to vlastně organizace placených funkcionářů a donucených dětí. Výjimek bylo málo. A od skautů vlastně převzali i systém výchovy vedoucích. Ten zprznili, podobně jako vše. Nevím už, jak Josef Hájek získal u Ostřížů drsnou přezdívku Koryto. Ale představte si, že sám nevědomky udělil nové jméno prvnímu muži v tehdejším ostravském kraji. Pan Tencián byl předsedou městského výboru komunistické strany. Nechal zbořit cennou funkcionalistickou budovu obchodního domu ASO. Pod ní se objevily základy románské rotundy. Občany byly podány návrhy na to, aby na místě vzniklo atrium s parčíkem. Studenti zorganizovali podpisové akce občanů za zachování historické památky. Několik jich bylo vyhozeno z vysokých škol. Soudruh Tencián prý nechal základy rotundy zalít betonem. A aby zakryl výhled na mořický kostel, nechal na místě postavit dnešní Prior. Občané jej nazvali Tencigánovo mauzoleum. Přivedl a nastěhoval totiž do Olomouce veliké množství Romů

174 Teď už nevím, jestli byl předsedou Okresního výboru KSČ soudruh Mamula a krajského soudruh Komolý. Mohlo to být i opačně. Ale určitě vím, že když dělal bratr Koryto v Domě pionýrů zkoušku pionýrského vedoucího, tak v nervozitě sdělil komisi, že první muž kraje se jmenuje Komola. Spojením dvou papalášských jmen se mu podařilo pobavit celý pionýrský i nepionýrský okres. A vlastně celou občanskou Olomouc. První skautské táborové návštěvy Vedle Rarášků, Zorav, Ostřížů a Setonovců ze 78. pionýrské skupiny J.E. Kosiny, pracovaly v Olomouci ještě další skautské oddíly. Již jsem uvedl 12. oddíl, který před likvidací náležel do olomouckého VI. střediska. V posledních letech také na severozápadním okraji Olomouce působil oddíl registrovaný v TOMu. To znamená v Turistickém oddílu mládeže při Svazu tělesné výchovy. Vše nasvědčuje tomu, že tyto oddíly měly větší ideologickou svobodu než ty, co byly v Pionýru. Podobně, jako tomu bylo v době II. světové války u KČT, Klubu českých turistů. Ty také kryly ve svých řadách skautské oddíly. Tento 3. oddíl TOM založil Josef Červinka-Griffin, který se skautingu učil u bratra Foglara-Jestřába. Vedl 3. oddíl někde ve Slezsku, snad ve Frýdku-Místku. Po svém přestěhování do Olomouce dal svému oddílu své tradiční číslo a tak vlastně pro novou obnovu v roce 1989 č. 3 zablokoval. Několik málo let před sametovou revolucí jsme navštívili jejich klubovnu. Byla obdivuhodně krásná, plně skautská. Dokonce na oznamovateli měli lístek s textem: Táborník je pravdomluvný. Táborník je věrný a oddaný. Táborník je prospěšný, atd. MUDr. Libor Kvapil, tehdy už pojmenovaný Sir, vezl autem bratry Dana, Boba a mne na skautskou táborovou návštěvu. Bylo to o prázdninách v roce Navštívili jsme tehdy tábor 6. oddílu Ostřížů pod hradem Bouzovem vedený bratrem Myšákem a tábor Griffínovy nové Trojky v údolí nad Kozovem. Ten prvý byl zajímavý svou sevřeností. Všechny stavby a stany byly co nejvíce natěsnány u sebe. Jistě to má své výhody, ale i nevýhody. Pak jsme zajeli k bratru Sirovi na jeho chalupu do Lumírovca. To je tam, kde bývaly sliby Setonovců. Do Kozovského údolí jsme se pak vydali pěšky. Procházeli jsme úzkým zalesněným údolím kozovského potoka. Na levém svahu bylo obrovské stádo daňků. A pak, když se nám otevřel výhled severním směrem na louky, uviděli jsme vpravo pravý zálesácky srub a vlevo vedle něj krásně architektonicky vystavěný skautský tábor. Byla to pastva pro naše oči i pro naše duše. Na severozápadním cípu Olomouce působil ještě jeden pseudoskautský, ale výborný oddíl. Potníci, vedený Milanem Růžičkou - bratrem Vojačkou. Ze všech olomouckých historických skautských oddílů je asi ten nejstarší a nejtradičnější 5. oddíl Ostrých hochů. Ten dobře pracuje dodnes. Po sametové revoluci jej obnovil syn bratra Dvorany, Rolf. Oddíl měl v roce 1994 obrovskou zásluhu na opravení a využití Skautského domu v Holici. Mají klubovny ve velké a malé místnosti Skautského domu, na konci prvního poschodí vpravo. Když jsme obnovili Rádcovskou školu Olomouc a pak se z bývalého pionýrského domu přestěhovali do Skautského, tak jsme jejich klubovny rádi využívali. Dnes vede Ostré hochy bratr Stody, který je

175 správcem Skautského domu. Ti nyní využívají jako klubovnu také sklepní místnost mateřské školy v ulici Čapka Choda. Cesta ke svobodě Po těchto různých zážitcích a zkušenostech, asi v roce 1987, začala politicky nazrávat doba podobně, jak tomu bylo už před dvaceti lety. V Rusku začala pěrestrojka a také u nás se vše postupně proměňovalo, uvolňovalo směrem k demokracii. Cítili jsme příslib svobody s nadějí na obnovení skautingu. Zásluhu na tom všem měl hlavně americký prezident Reagan, který Rusko uzbrojil hvězdnými válkami. V Polsku vzniklo hnutí odborářů Solidarita, které důkladně podkopávalo celý ruský imperialistický režim. Ale u nás ještě dlouho trvalo, než začal jeho rozklad. Jednou jsem potkal lesoškoláka a bývalého instruktora Rádcovské školy, bratra Káje. Řekl jsem mu: Jirko, připrav se, brzy znovu začneme! On jen mávnul rukou a prohlásil: Ještě to bude dlouho trvat, než komunisté povolí Tradice olomouckého rádcovského kurzu Rádcovské školy Olomouc sahají do let okolo roku 1934, poslední odznak je z roku 1990 Jesenická lesní škola byla poprvé uspořádána v roce 1946, současný odznak nosíme na levém rukávu od roku

176 V I I. S OCIALISTICKÝM U ČITELEM Co bylo nazýváno normalizací? Jaká byla u nás situace na začátku normalizace, která následovala po sovětské okupaci v roce 1968? Špatná. Lidé měli například velký odpor k oslavám Prvního máje. Na průvod chodili téměř všichni s pocitem donucení. Opravdově věřících komunistů bylo v té době už jen minimální množství. To byli ti nejnaivnější. Lidé už dávno nebyli tak důvěřiví jako po únoru Ti, kteří se dříve vymezovali proti režimu, se již většinou mírnili. Po Pražském jaru v roce 1968 a po okupaci byl národ jednotný. Všichni okupanty odsuzovali. A na jejich straně nebyl téměř nikdo. Těch, kteří byli na straně okupantů a byli ochotni tvrdit, že jde o kontrarevoluci, bylo velice málo. Byli většinou schováni. Pak se do vedení státu dostal člen ÚV KSČ Gustáv Husák. Byl to, po národním hrdinovi Alexandru Dubčekovi, další Slovák v československé politice. A s jeho nástupem začal nový teror. Lidé už nechodili běžně do kriminálů a pod šibenici jako v padesátých letech. Ale pro jejich morální zlomení a k jejich poslušnosti byly použity staronové prostředky. Na pracovištích a ve školách byl činěn na naše lidi nátlak prostřednictvím politických prověrek. Kdo při nich veřejně neuznal oprávněnost vstupu okupačních vojsk, byl postihován vyhazováním z práce, a zbavován vyšších funkcí, které byly lépe placené nežli běžná povolání. Nejhorší byly postihy dětí, které, byť nadané, se nemohly dostat do škol. Velká část elity národa v té době emigrovala na západ. V roce 1970 se stal ministrem školství akademik Hrbek z olomoucké neurologické kliniky. Když vystoupil na shromáždění zdravotníků v posluchárně na olomouckých teoretických ústavech, byl jeho projev snad i hrdinstvím. Schvaloval tam, jako první Čech v celé republice, vstup vojsk Varšavské smlouvy. Pak napsal pamflet Poučení z krizového vývoje společnosti. A ten se stal v celém státě biblí, podle které byl po dvacet let zotročován český národ. Podle Hrbkova pamfletu byla nadále řízena veškerá politika státu. Okupace musela být všemi povinně schvalována. Svoji loajalitu k ní museli všichni projevit při organizovaných politických prověrkách. Ty probíhaly na všech pracovištích. V továrních dílnách, školách, na úřadech a všude jinde. Prověrky měly neblahé důsledky. Přivodily společenské změny, jejichž následkem byl hospodářský i morální úpadek společnosti. Šlo o totální vydírání národa. U nás doma, po dnech sametové revoluce, když byl konečně uskutečněn pád komunistického režimu v Československu, jsme si Hrbkův pamflet dali do předsíně na čistění bot. Dnes mne ale mrzí, že jsem si jej jako důležitý historický dokument neuschoval. Normalizační prověrky byly přímým prostředkem k uskutečňování všestranné devastace morálky národa a hospodářství státu. V této těžké době se Dr. Husák stal prezidentem a nahradil nemocného generála Svobodu. U moci vydržel až do času sametové revoluce, která vypukla 17. listopadu To je v den největšího svátku studentů, kterým vzpomínáme na Jana Opletala, rodáka z Nákla u Litovle, prvního Němci zabitého studenta v začátku druhé světové války. Příznačné

177 bylo, že v jednom roce, při studentském aktu pokládání věnců na Opletalův hrob v Nákle, se řečník breptnul. Pokládám tento věnec na hrob Jana Palacha. Byl to rektor Palackého univerzity. Ten přece musel být už dobře prověřen. Ale přesto se projevilo jeho podvědomí a skutečné myšlení. Jinak by k jeho pouhé záměně jmen nemohlo dojít. Je lepší hraní než učení? Od druhého roku členství v MF v roce 1957 jsem nepřetržitě externě učil na různých typech hudebních škol. Jeden rok jsem byl lektorem na PF UP a po roce už jsem dojížděl dvakrát v týdnu do Kroměříže na konzervatoř. Nastoupil jsem tam na místo vyučujícího hry na flétnu po panu profesoru Slámovi, který odešel vyučovat na brněnskou konzervatoř. Na kroměřížské konzervatoři jsem působil mnoho let při svém hlavním zaměstnání v Moravské filharmonii, kde jsem zastával místo prvního flétnisty a vedoucího skupiny fléten. V době, kdy jsem pro nemoc ruky nastoupil ve filharmonii na místo bubeníka, v roce 1967, jsem už učil také externě hře na zobcové flétny na experimentální škole s rozšířenou hudební výchovou v Olomouci při ZŠ na třídě Svornosti. V těch letech zavedl u nás v Československu docent Daniel výuku hry na zobcové flétny. Zobcová flétna byla pro tehdejší LŠU velkým přínosem. Tehdy, v roce 1968, to bylo něco úplně nového. Tento historický nástroj z období baroka, z 18. století, nebyl v naší době téměř vůbec známý. S panem Danielem jsme pořádali kurzy hry na zobcové flétny v Olomouci na půdě Palackého univerzity a brzy jsme za stejným účelem pořádali kurz také v Praze. Tak jsme vlastně téměř po dvou stech padesáti letech u nás obnovili hru na zobcové flétny. Ty jsou v dnešní době předmětem vyučování i na pražské konzervatoři. Po prázdninách roku 1970 jsem se stal interním učitelem na výše uvedené škole. Tedy na Lidové škole umění na třídě Svornosti v Olomouci. Ve filharmonii jsem měl ještě po několik let ve skupině bicích nástrojů čtvrtinu úvazku. Mohu říci, že hraní v orchestru bylo pro mne zajímavější, lepší, dobrodružnější než učení. Ale ve škole jsem si brzy zvykl. Na děcka jsem byl zvyklý z vedení skautského oddílu. A byl jsem tak u svého oboru, flétny. Mé školní zaměstnání probíhalo v teple a klidu. Ve fabrice bych asi obstál těžko, to už bych asi dávno vůbec nežil. Vlastně jsem panu docentu Danielovi vděčen, že experiment na ZŠ tř. Svornosti založil. V té době nebylo v Olomouci žádné volné místo pro učitele hry na flétny. Jediné flétnové místo bylo v LŠU Žerotíně. Tam učila moje kamarádka, se kterou jsem studoval v Kroměříži u profesora Slámy, Marie Dronková - Konečná. Žáků - flétnistů měla jen několik. Jejím vedlejším oborem byla harmonika. Učením na ni se vlastně živila. Flétna tehdy ještě nebyla v módě. Bylo málo nástrojů a tedy i flétnistů. V padesátých a šedesátých letech byly populárnější dělnické varhany, dnešní akordeony. A ne královské nástroje, tedy příčné flétny. Od roku 1968 jsem učil na nově ustavené škole externě hře na zobcové flétny. V roce 1970 jsem opustil místo bubeníka v MF a nastoupil ke svému oboru, flétně. Svým nástupem na místo interního kantora jsem podpořil nově založený již uvedený hudební experiment. Pro něj byla ustavena naše LŠU

178 Normalizační školská politika Hrozná byla v té době normalizační politika a to i na hudebních školách. Důležitější než dobře učit bylo držet hubu a krok. Bylo bizarní, když jsem musel rozpustit můj skautský oddíl, i když jsem jej, na příkaz náčelníka, převedl do Pionýra. Byl jsem přinucen k tomu, abych se ujal organizačního vedení školní dechovky a zapsal ji v pionýrské skupině ZŠ jako její oddíl. Bylo to pro mne velmi smutné, i když dnes mi z té doby v paměti zůstaly četné legrační a neuvěřitelné historky. Vše, co tehdy bylo zdrcující, ponižující a podle mého mínění nesmyslné, se mi dnes zdá být ohromnou legrací. Podle toho, jak jsem poznal výchovné metody skautingu, byla pionýrská výchova čistě formální a předstíraná. Trvalo mi dosti dlouho, nežli jsem pochopil, že o skutečnou výchovu nikdo vlastně nestojí. Důležité bylo jen hraní dechovky, tedy děcek na četných vystoupeních, tedy vytváření radostné nálady na akcích, které měly vždy politický charakter. Děcka zameškávala školu a my učitelé jsme byli nuceni zameškávat naše povinnosti ve třídách. Vlastně jsme museli jen stále někomu vyhrávat a vyhrávat. No! Muzikanti zkrátka často vyhrávají, i když zrovna prohrávají. Jedenkrát jsme museli nahlásit své brigádnické hodiny odpracované mimo školu. U mne to znamenalo nahlásit činnost s bývalým skautským oddílem Bílý kruh. Nebylo to možné. Vyšla by astronomická čísla, která by se nahlásit vůbec pro svoji neuvěřitelnost nedala. Jak vyčíslit celodenní výlety a třeba tábor? Já jsem nahlásil ze své činnosti s Bílým kruhem jen zlomek a počet hodin jsem ještě musel pro pravděpodobnost snížit. Paní ředitelce pak bylo líto, že zanáším jako slepice jinam. A to, že není možno tyto hodiny uvést do vykazování její školy. Dostal jsem za úkol organizaci akcí školního dechového orchestru a jeho převedení do PO SSM. Vzpomínám, jak jsem v bytě paní ředitelky prohlásil: Však až to praskne, tak vy také budete dělat do Sokola! Mlčela, bála se projevit. Byla to moje reakce na nucené ukončení činnosti našeho skautského oddílu. Všichni, i ona, jsme museli sklonit hlavy před mocí. Vzpomínám, jak se všichni učitelé okresu sešli prvního září v sále Národního domu a soudruh okresní inspektor nám sdělil: Ne, abychom vás viděli někde u kostela, nebo abyste nosili trička či igelitové tašky s emblémy obchodních domů západních firem! Též nošení riflí do školy bylo posuzováno jako souhlas s něčím špatným. To vše bylo velmi nebezpečné. Podobně tomu bylo i se žvýkačkami, které byly již po roce 1948 symbolem kapitalistického životního stylu, tedy amerického způsobu života. Mohly být důvodem k vyloučení ze školy. Přitom je žvýkání zdravé pro chrup. Nebývá však příliš estetické. V JeLŠ 1968 u skautů nás naučili: Nepříjemnou práci udělej ihned a příjemnou si šetři! Zvykl jsem si vše podle této poučky řídit. Tak jsem měl všechny mně odporné úkoly hotovy dříve než ostatní učitelé. Všichni si pak mysleli, že mne vykazování, psaní a všechna ta pitomá a zbytečná práce baví. Mnohdy jsem splnil ředitelčin příkaz ihned a tím se ukázalo, že je nedomyšlený a tím nepochopitelný. Pak teprve paní ředitelka začala přemýšlet o tom, co vlastně chce. Někdy jsem byl chválen, až jsem se za to styděl a červenal

179 Školní dechovka nebyla jen prostředkem k výchově muzikantů. Byla hlavně prostředkem socialistické výchovy. Jednou před Vánocemi jsme dostali úkol z politického školení napsat o výchově k internacionalismu. Práce měla být napsána nejméně v rozsahu sedmi stran. Napsal jsem sedmnáct stran strojopisu, hustě a perličkou. Někde doprostřed spisku jsem napsal: Raz, dva, tři, my jsme bratři. Elaborát prošel bez problémů. Nikdo jej nečetl, vše to bylo jen formální, ale nebezpečné. Co kdyby jej někdo opravdu přečetl? Hra naší dechovky byla velmi potřebná k tomu, aby se různí inspektoři a ředitelé měli čím prezentovat, neboli vykazovat svoji politickou angažovanost. Všichni, i oni, to měli tenkrát těžké. Nikdo nevěděl, zda nebude brzy vyhozen ze svého místa. Dnes již nevím, jestli jsme měli se školní dechovkou v jednom školním roce vystoupení 86 nebo jen 68. Byly to tak zvané kulturní brigády. Ale určitě vím, že byly prostředkem pro zneužívání školáků. Děcka hrála s radostí a byla ráda, že se ulila ze školy. Často jsme vystupovali i v době výuky ZŠ nebo LŠU. Vytvářeli jsme radostnou náladu na vysloveně politických akcích, sjezdech a schůzích OV KSČ, (rozuměj Okresního výboru komunistické strany Československa), ROH (Revolučního odborového hnutí), MDŽ (Mezinárodního dne žen). Hráli jsme na různých komunistických sjezdech a konferencích i na pionýrských školních oslavách. Dvacetkrát za dvacet let jsme hráli při průvodech1.máje. Dnes vzpomínám na tu absurdnost a bombastičnost s velkou legrací. Nikdo z rodičů se ze strachu neozval s připomínkou, že přemírou častého vystupování je jejich dítě vlastně vykořisťováno. Byl to prostředek formálního systému prokazování angažovanosti učitelů, ředitelů, inspektorů, funkcionářů KSČ, ROH a jiných podobných expertů. Pionýrský dechový orchestr Svornost

180 Náš dechový orchestr se stal pionýrských oddílem. Ze začátku jsem myslel, že bude po mně požadována i jiná, nemuzikantská výchovná činnost. Však také ze školní pionýrské skupiny mi přikázali, abych zabezpečil pionýrskou výchovu provedením kurzu pionýrského minima. Pozval jsem tedy svoji sestru, která začala studovat na Pedagogické fakultě. Ta přivedla ještě čtyři děvčata. Studentky potřebovaly zápočet z toho, že vedou pionýry. Již dříve se mi podařilo vzít v pionýrské klubovně, za nepřítomnosti skupinové vedoucí, hromádku papírů a ty označit v pravém rohu dole skupinovým razítkem. Ty jsem pak doplnil jmény a opatřil textem. Stálo na nich, že studentky Pedagogické fakulty jsou plně zapojeny do vedení pionýrského oddílu. Tak asi dvacet děvčat dostalo zápočet za vedení oddílu v PO. Na závěr školení jsme u dětí provedli zkoušky a ty jsme jim všem zapsali do legitimace. U zkoušky dostal každý pionýr či pionýrka otázku: Kolik rohů a jakou barvu má třícípý rudý pionýrský šátek? Všichni odpověděli dobře, ale byli ze zkoušky vynervováni více než kdyby byli zkoušeni ve škole. Všichni zkoušku složili a tak jim bylo povoleno hrát na komunistických schůzích. Patronátním zemědělským družstvem nám byl dvakrát zapůjčen autobus na výlet. Poprvé jsme jeli založit pionýrský oddíl do hor. Všichni dostali pozvánku s výzvou k tomu, aby byli dobře oblečeni a měli pevné na turistiku vhodné boty. Někteří však byli obuti do tenisek. Bylo to na podzim a byli velmi překvapeni, když na Červenohorském sedle bylo asi 15 cm sněhu. Ale mladí vydrží všechno. Pod skálou na vrcholu Keprníku všichni podepsali zakládací listinu Pionýrského dechového orchestru Svornost. Když jsme se vraceli po hřebeni Červené hory, tak jsme šli s Honzou Pavlem jako poslední. Z nějaké díry u cesty jsme zaslechli vzlykot. Byl to malý žák Kužel. Kdybychom jej nevysvobodili, tak bychom až dole pod horami v Desné přišli na to, že nám schází. Zakládací listinu si ode mne vypůjčila skupinová vedoucí a chlubila se s ní někde v pionýrských sekretariátech. Podle všeho to byla ojedinělá, v té době až neobvykle zdařilá, akce pionýrů. Zakládací papír jsem už nikdy neuviděl. Na druhé podobné turistické akci jsme byli opět na horách. Byli jsme na Radhošti v Beskydech. Tehdy s námi byla jako dozor paní učitelka Kovářová, tenkrát ještě Hrůzová. Podotýkám, že kluky jsem vedl rád a že mi práce s nimi nikdy nevadila. Ale podobné výlety se už neopakovaly. Měli jsme v průběhu let ještě několik pracovních soustředění doplněné turistickým programem. Byli jsme v Cakově na Drahanské vysočině, v Hraničných Petrovicích v Nízkém Jeseníku a ve Šternberském Žlebě. Vzpomínám na to, jak sem před spaním asi šedesáti pionýrům vykládal strašidelnou skazku o pacientu Dundálkovi. Dosti jsem je tím vyděsil. Nevím, jestli to bylo vhodné, ale dlouho na ten zážitek vzpomínali. Co je to výkaznictví a Potěmkinovy vesnice? Potěmkin byl ruský kníže a maršál. Žil v 18. století. Ve snaze předvést své carevně Kateřině II. své úspěchy, dal u řeky Volhy postavit atrapy vesnic

181 Často jsme museli vykazovat též své osobní brigády. Prostě nahlásit své odpracované brigádnické hodiny. Tak například. Zametl jsem náš domácí dvorek. Ve škole jsem nahlásil jednu hodinu. Tu nahlásila také manželka ve svém zaměstnání a ve škole syn Lumír. A také jsme tu hodinu nahlásili uličnímu výboru v místě bydliště. A tyto korporace, aby mohly vykázat více odpracovaných hodin, si také nějakou tu hodinku připsaly. Tak si hodiny připisovaly všechny korporace, jako civilní i stranické orgány a různé spolky sdružené v Národní frontě. Je to neuvěřitelné, ale z několika minut práce při zametání dvora se vlastně vyvinulo nespočítatelné obrovské množství odpracovaných brigádnických hodin. Ty byly nahlašovány stále výše, ve všech korporacích. A tento šílený řetězec by měl končit až někde v Kremlu, na Rudém náměstí v Moskvě. A měl na nich spočinout pohled očí skrytých pod brvami přebujelého, chlupatého, rozcuchaného obočí soudruha báťušky Brežněva, nejvyššího představitele VKS/b (Všesvazové komunistické strany bolševiků) a prvního občana Svazu sovětských socialistických republik. Dávejme dnes dobrý pozor na to, aby u nás nevykvetlo podobné výkaznické hnutí, jaké u nás existovalo před 21 lety Dávejme pozor, aby u nás nevyrostly nové Potěmkinovy vesnice! Musím prozradit něco neslýchaného. Naše paní, vlastně soudružka ředitelka, nebyla členkou KSČ. Takoví ředitelé byli vzácní. Ale my jsme byli pro její nestranictví, tedy z nutnosti její angažovanosti, na tom hůře než učitelé ve školách, které řídili komunisté. Její handicap jsme museli vyvážit větším počtem odpracovaných brigádnických hodin. A to proto, aby měla paní ředitelka co vykazovat. Ale ji to výkaznictví zřejmě bavilo. Vymýšlela formální i skutečnou práci často pro celý okres, až z toho byli i inspektoři otráveni. Vykazovala více brigádnických akcí, pracovních hodin i popsaných papírů s různými hlášeními nebo i písemných učitelských prací, než bylo od ní vyžadováno. Ale přes to všechno jsem ji dodnes vděčen za to, že mi bylo i přes to, že jsem byl skautem, laskavě povoleno vyučovat a tak se živit. Kulturní brigády naší dechovky Po celou dobu normalizace a hlavně v době jejích začátků bylo nutné s pionýrským orchestrem vystupovat, hrát, kde se jen dalo. Vyhrávali jsme na stranických sjezdech a konferencích, slavnostech a průvodech, školních a jiných oslavách. Také jsme často zajížděli do Domova důchodců ve Chvalcovicích, nebo hráli u domu pro důchodce vedle neředínského Avionu. A

182 můžeme říci, že jedině na těchto štacích to bylo potřebné a správné. Jedině důchodci o nás opravdu stáli. A také pro naše muzikantíky vždycky přichystali občerstvení. Zákusek a limonádu. I přesto, že si to mnohdy museli strhnout ze svého důchodu. Víme dobře, že i když děcka mají všeho dost, že to, co si sami vydělají, jim chutná nejlépe. Po této stránce jsou až hamižná. Jednou, když jsme pochodovali na místo hraní, jsem od našich pionýrů zaslechnul: Dneska hrajeme komunistům. To zase nic nedostaneme. V žádném případě je ale nikdo k tomuto myšlení nevychovával. Těchto vystoupení, kulturních brigád, bylo až neúměrně mnoho. A byly velmi často ve všední dny, na úkor školní výuky. Když jsme hráli ve dny voleb, objížděli jsme volební urny v celém okrese. Na každém místě jsme zahráli jen asi tři pochody, ale kluci měli od nátrubků rozbité huby tak, že v příštím týdnu nemohli v hodinách hrát. Kulturní brigády dechovky jsem musel vždy vykazovat tak, aby jich bylo co nejvíce. Tak za dva volební dny jsem musel napsat i 35 papírů A4. Proto, aby se balíček s hlášením brigád co nejvíce nafouknul. V některém volebním roce bylo našich vystoupení za celý rok asi 96. Nebo jen 69? Ale i to je přespříliš. Na některé kulturní brigády dodnes často vzpomínám. Z politického školení, z dějin VKSb, si pamatuji dodnes, že u nás byla strana založena v roce To znamená, že už v roce 1971 jsme hráli na oslavách padesáti let od jejího založení. Některý z inspektorů se asi chtěl zavděčit papalášům a tak najal prastarou, polorozbitou, ale ne muzeální tramvaj. Na sedadlech i na madlech byla centimetrová vrstva prachu. Nájemce prach neutřel, ale zato zvenku na tramvaj nalepil obrovské plakáty s nápisem 50 LET KSČ Pak jsme po celý den jezdili ulicemi Olomouce a okolí a ze všech sil jsme vyhrávali. Měli jsme z toho úžasnou legraci. Blížili jsme se k místu mého bydliště. Křičel jsem na hrající kluky: Přidejte, hrajte hlasitěji! Přidali a já jsem vzal do rukou činely. Práskal jsem jimi, div se nerozskočily. K večeru jsem se vrátil domů a manželka se mne zeptala: Proč jste nehráli, když jste jeli okolo našeho? No nebylo nás slyšet, pro šílenou rozvrzanost starého dopravního prostředku. Napadlo mne, že komunisté mohli zvukovou účinnost tramvaje ještě zvýšit navázáním prázdných konzerv a kbelíků na provázky a jejich tažením za tramvají. To by byla teprve správná forma oslavy jejich padesáti let. Celá organizace našich akcí byla špatně koordinována. Prostě neorganizovala je jenom naše paní ředitelka, ale i všichni okresní inspektoři, soudruzi ředitelé různých škol i pionýrští funkcionáři. Tím vznikaly četné zmatky. Ale nejlepším naším organizátorem byl ředitel naší partnerské ZŠ na třídě Svornosti soudruh Králík. Žáci našeho orchestru říkávali častokrát: Copak náš Hekněme, to je zmatkah! Pan ředitel říkal často řekněme a neuměl ř. Dodnes jsem nepochopil, jak takový člověk, který neumí mluvit, se mohl stát učitelem základní školy a dokonce jejím ředitelem. Kdykoliv slíbil naše vystoupení a to komukoliv. Pochopitelně tak, aby se soudruhům zavděčil a nevyletěl eventuálně ze školy. Nikdy si však naše vystoupení nezapsal na papírek, ani do kalendáře. A tak se velmi často stávalo, že celá akce byla zmatená. Uvedu alespoň několik takových případů. 1. Jednou v dešti v sobotním odpoledni jsme v počtu 70 pionýrů, muzikantů, s vozíkem plným nástrojů, dorazili na olomoucký

183 Spartakiádní stadion. Tam nebyl nikdo, jen pár kolotočářů v maringotkách. Ptali jsme se jich a dozvěděli jsme se, že akce proběhla již v minulém týdnu. Šli jsme domů. 2. Sešli jsme se ve středu, týden před Prvním májem a dozvěděli jsme se, že se akce nekoná. Abychom nezklamali naši muzikantskou, hraní lačnou mládež, s dirigentem Honzou Pavlem jsme zatelefonovali na radnici, že přijdeme zahrát jen tak, na náměstí. Sdělili nám, že to budou považovat za provokaci a nechají nás zavřít. Dodnes jsem nepochopil proč. 3. Nastoupili jsme odpoledne před školu a tam byl připraven autobus. Ten jel na nějakou školní oslavu do okrajové čtvrti Olomouce, ale byl přistaven jen pro pěvecký sbor ZŠ. S námi organizátoři nepočítali. Narvali jsme se do autobusu a dělali jsme, že se jedná z naší strany o překvapení. Zjistili jsme, že hostitelé nemají pro nás pohoštění. Zahráli jsme a naše děcka jsme zahnali pěšky domů. 4. V sobotu jsme hráli na Okresní konferenci KSČ v budově Okresní odborové rady. Již před zahájením jsme seděli připraveni na svých místech v sále. Vyslechli jsme zahajovací projevy a zahráli jsme. Chtěl jsem dát pokyn k odchodu z podia, ale organizující soudruh mi dal rukou na vědomí, že nesmíme rušit. Seděli jsme dlouho na svých místech a trpělivě jsme vyčkávali na tu chvíli, kdy nám bude poskytnuta příležitost k odchodu. Utekla hodina a nic se nedělo. Hoši ztráceli trpělivost, přece jen to byla děcka, a projevy je nebavily. Tichou poštou jsem všem poslal pokyn, aby se připravili k uchopení pultů a nástrojů. Pak, po malém odkašlání řečníka, jsem potichu řekl: Jdeme! Tak se stalo, že jsme svým odchodem narušili veledůležitý akt. Byla z toho katastrofa a poprask. Pochopil jsem, že se v komunistické společnosti projevilo úsilí o nerušení akce proto, že všichni soudruzi měli strach jeden z druhého. Byla tam tehdy dusná atmosféra. Ale hlavně, že jsme se dostali k obědu domů Pak jsem byl ve škole zavolán do ředitelny na kobereček. 5. Za celých čtyřiapadesát let mého vyučování jsem dal jen jednu zakázanou, protizákonnou facku. Šli jsme hrát na nějakou politickou schůzi a shromáždili jsme se u popelnic za školou. Tam jsem říkal chlapečkům z dechovky: Navažte si pionýrské šátky! Dívali se na mne škaredě, jako kdybych po nich chtěl, aby udělali něco nepříjemného, odporného. Vrazil jsem jednomu, tomu nejbližšímu, facku. A otočil jsem se, abych je ani neviděl. Za chvíli jsem se k nim obrátil a uviděl jsem, že mají všichni své rudé šátky navázány. Řekl jsem: No, vidíte, jak se to krásně červená! Vysvětlil jsem jim, proč je nutné, aby ty pionýrské šátky na krku měli. Při debatování jsem přišel na to, že celou věc neberou politicky. Pro ně bylo urážlivé to, že při nošení pionýrských šátků se ve svých třinácti letech cítili malými děcky a tím byli degradováni

184 Souzi a soušky Jednou mi paní ředitelka sdělila: Na zéešce nemají nikoho, kdo by v sobotu jel na seminář pionýrských vedoucích. Musíte tam jako náš pionýrský vedoucí zajet! Placená skupinová vedoucí asi nemohla. Třeba se jí líhla doma koťata. Jel jsem. Kurz byl pořádán někde v Nízkém Jeseníku. Setkal jsem se tam s mnoha učitelkami. Chlapů tam bylo velmi málo. Jeden z nich se ujal vedení přednášek a všechny nás oblažoval titulováním: Souzi a soušky. Byla to vlastně žoviální zkratka slov soudružky a soudruzi. Mluvilo se tam mnoho hodin denně. A štěstí, že byly často dlouhé společenské přestávky. Každá lekce vyvrcholila před přestávkou diskusí přestárlých děvčat o nedostatku času. O tom, jak bez nich doma řvou děcka hlady a kolik práce jim zase uteče. A také o tom, že nemohou jet s rodinou na chatu. Já, celý ve stresu, jsem se při každé krátké přestávce vydal do lesů a proběhnul jsem vždy alespoň kilometr. To mi ulevilo. Od čeho? Při nadšeneckých přednáškách jsem přemýšlel o tom, jak jsem se dostal na seminář. Přišlo mi na mysl, že jsem ve společnosti opačného ražení. Uvědomil jsem si, že účinnost skautské výchovy byla hlavně v její dobrovolnosti. V nezměrné obětavosti skautských vůdkyň a vůdců, kteří v nedávné minulosti obětovali celý zůstatek svého volného času mládeži. Činili tak na základě přesvědčení o smyslu své činnosti. Nebyli ke své vychovatelské činnosti nuceni, ani placeni. Přišlo mi líto děcek, která dříve ráda skautovala. A též těch současných, která se prostřednictvím pionýra setkávala s jakousi blbou, ruskou, morálně ubližující teorií plnou nesmyslů. A která mne již asi před pětadvaceti lety zbavila toho, co jsem měl nejraději. Možnosti být aktivním skautem. Ve svém věku jsem si dobře uvědomoval tu skutečnost, jak dobře skauting působil v dřívějších dobách na českou mládež. Neměl jsem žádné pochyby o tom, že junáctví bylo pro mládež přirozenou a dobrovolnou výchovou. Takovou, která jí vhodnou metodou, při naplnění její touhy po hrách, zábavě i kamarádství, vychovává v duchu skautského morálního kodexu. Mám na mysl skautské heslo, zákon a slib. Generál Jeremenko a jeho holínky Slavily se májové dny osvobození a do Olomouce osobně zavítal osvoboditel města generál Jeremenko. Pionýrský dechový orchestr hrál na nádvoří naší školy při slavnostním sázení lípy svobody. Hráli jsme právě pochod od Jana Pavla. Někteří hoši však vypukli ve smích. Proč? Když soudruh generál zasadil stromek, dva pionýři, kteří měli přikázáno zalít sazeničku, lili ze svých konví vodu do velitelových holínek. Trvalo dosti dlouho než ho voda v obou botách začala studit. Za tu dobu jsme zahráli celé trio pochodu. Generál se zachoval hrdinně. Nedal na sobě nic znát. Vodu ze svých vysokých bot vylil až v prostředním pavilonu školy, kde slavnost pokračovala pitkou. Ta probíhala utajeně, ve třídě, která byla nejdále od ostatních okolních budov a chodníků. Ředitelé hrdinovi dne na

185 večírek půjčili papuče. Vím to od našeho pana kapelníka, který tam generálovi hrál na harmoniku. Starý generál v papučkách tančil i častušky a kozáčka. Moc mu to ale nešlo. Mezinárodní dny žen Osmého března, snad to bylo náhodou v den po narozeninách našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, byl jeden z největších komunistických svátků. Mezinárodní den žen. Slavilo se všude, ale svátek měli hlavně muži, alkoholici. Dozvěděli jsme se, že v těch časech byl v Rusku celoroční zákaz pití v ulicích. Ale že ve čtrnáctidenním období okolo tohoto svátku tam bylo všechno v lihu. Ten den byl u nás velkou příležitostí k tomu, aby se soudruzi politicky angažovali účastí našich děcek na hojných kulturních brigádách. Oslavy MDŽ byly pořádány ve školách, pro místní občanské výbory v hospodách i ve fabrikách. Zajišťovaly je různé organizace sdružené v Národní frontě. Jednou takovou shora organizovanou společností byl Svaz žen. Byl organizován a kontrolován stranou. Nikdo jeho činnost nepotřeboval. Tak jednou v Avionu, v neředínském agitačním středisku, pořádal Svaz žen oslavu, na kterou jeho výbor pozval všechny ženy z okolí. Přišel jsem tam hrát s flétnovým souborem i se sólisty. Bylo nás asi jedenáct. Ale v sále byly jen organizátorky, čtyři členky výboru. Přesilovka! Každý můj žák dostal tehdy čokoládu. Písemné práce učitelů Jednou jsme před vánočními prázdninami dostali příkaz, že máme napsat asi pět stran textu o tom, jak vychováváme mládež k internacionalismu. Tedy o lásce k Sovětskému svazu. Dal jsem se o prázdninách do toho. Vymyslel jsem a napsal perličkou na psacím stroji, bez vynechání řádků, asi sedmnáct stran nesmyslů. Psal jsem třeba o tom, že hrané budovatelské pochody na zobcové flétny s bubny by mohly

186 připomínat nechvalně známé a odpuzující pochody, hrané na akcích Hitlerjugend. A podobných blbin jsem vypotil obrovské množství. Doprostřed elaborátu jsem zamontoval: Raz, dva, tři, my jsme bratři. Nikdo elaborát nečetl. Odezva na něj nebyla žádná. Ale nikomu nevadilo, že vánoční prázdniny jsem měl poněkud trudné. Politické školení na školách Naše předstírání souhlasu s režimem a následné angažování bylo důsledkem systému samoškolení a autocenzury. Sami jsme se museli školit o nesmyslech. Vypracovávali jsme písemně diskusní příspěvky a tak jsme se sami připravovali na každoměsíční politické školení. Byli jsme také často organizovaně politicky prověřováni. Z hrůzy před těmito výslechy trpěly učitelky žaludečními křečemi a různými zdravotními problémy. Nikdo nechtěl ztratit zaměstnání. Však také někteří učitelé byli za normalizace zbaveni práva učit. Chtěli jsme dělat práci, kterou jsme měli rádi a na kterou jsme se mnoho let připravovali. Naše LŠU (Lidová škola umění) byla založena v rámci experimentu na Základní škole na třídě Svornosti v Olomouci, kde byla rozšířená hudební výchova. Šlo o experiment organizovaný tehdejším docentem Ladislavem Danielem. Obě školy tvořily v prvních letech jeden celek, ale my jsme podléhali společnému řízení s LŠU Žerotín. Z počátku bylo organizováno politické školení s naší Základní experimentální školou. Někteří jsme měli něco jako politický flastr. Tak například, po událostech r vyhozený bývalý ředitel některé ZŠ, musel z počátku sám vymýšlet a psát odpovědi, podle daných otázek. Byly to samé nejapnosti a já jsem je musel jako skaut opisovat na stroji. Pak je při politickém školení ve školní jídelně učitelky naší LŠU i ZŠ předčítaly. Bylo to trapné a naprosto formální. Později, po organizování společného školení s LŠU Žerotín, jsem musel odpovědi na

187 otázky vymýšlet sám. V organizaci školení se střídaly soudružky zástupkyně ředitelů z jiných základních škol. Mělo jít vlastně o jakousi diskusi. Příspěvkům se říkalo diskusní. Jednou nám jedna souška lektorka ostře vytknula, že příspěvky čteme a neříkáme je spatra. Na závěr pak přečetla svůj blábol o téže věci z nějakého papíru. Jednou jsem napsal o smutné události, která se stala 21. srpna 1968, že šlo o vojenské obsazení Československa. Kdybych napsal, že to byla okupace, tak bych už příští den určitě neučil. Za to by byl padák. Soudruh inspektor mne tehdy za to obsazení jen přísně opravil. Prý šlo o vstup armád zemí Varšavské smlouvy. Bylo mi odpuštěno, pouze jsem byl mírně označen za blba! A pak už jsem nikdy nic nevymýšlel. Zbývajících asi šestnáct let jsem si vždy poznačil v povinně odebíraném Rudém právu texty a doslova je opsal osminásobným průklepem na psacím stroji. Tyto diskusní příspěvky pak naše soudružky učitelky a učitelé četli v pořadí přesně podle mého rozpisu. Byl jsem připraven na případnou připomínku některé soušky lektorky. Byl bych se odvolal na příslušný odstavec konkrétního čísla povinně odebíraného Rudého práva a tím bych se kryl. Každoročně jsem opisování Rudého práva věnoval asi sto pracovních hodin. Hřálo mne vědomí, že spolupracovnice na naší LŠU nemusely v dopoledních hodinách doma vymýšlet a psát tyto nesmysly - diskusní příspěvky, samy. Tak mohly dopoledne vyřídit nákupy a uvařit svým děckám. V posledních letech před něžnou revolucí roku 1989 už všichni pochopili, že politické školení je formalistický nesmysl. Všichni od učitelů, lektorek, ředitelů, inspektorů až po soudruha Brežněva, byli s mým způsobem přípravy školení spokojeni. A naše paní učitelky mne odměňovaly vždy zjara, kdy každoroční školení končilo, půllitrem rumu, sedmi gramy kávy a sardinkami. Poznal jsem tak, že jsou mi vděčny a že mne mají rády. O tom, jak jsem sháněl místo Na škole zase byla veliká schůze. Paní ředitelka nás vyzvala, abychom zhodnotili školní koncert. Vzal jsem si slovo a mluvil o tom, že naše školní koncerty tradičně začínají se značným zpožděním. A že když se někdy pořadatelé opozdili se zahájením koncertů Moravské filharmonie, tak jsme říkali: Začalo se až po dojení. Soudružka ředitelka to vztáhla na svoji osobu. Chodila totiž vždy před koncertem k holiči a on ji nestačil naparádit. Stydíval jsem se za to, že mne na každé schůzi chválila až do červenání mých uší. Ale tentokrát jsem byl rázem nejhorším, neschopným a špatným učitelem. V dopoledních hodinách následujícího dne jsem na svém kole začal objíždět okolní hudební školy. Nikde mi ani kamarádi nenabídli volné místo. Do toho mi přišly úplně jiné starosti. Onemocněla a zemřela mi tchyně. Přišly prázdniny a po nich jsem nastoupil na své staré místo. Paní ředitelka už mi dala pokoj. Problém se ztratil. Kam? Byl odsunut. Paní ředitelka byla velkorysá. Dovedla skřípnout, ale také zapomenout. Můj přítel pycholog br. Drvo mi sdělil: Kritizovat můžeš, ale jen na své úrovni! Až se staneš ředitelem, pak můžeš kecat

188 Prokletý magneťák Jednou jsme dostali do tříd, v rámci modernizace výuky, magnetofony B54. Aby byl doklad o tom, jak doopravdy výuku modernizujeme a magnetofony využíváme, byli jsme donuceni k následující činnosti. Své nahrávání žáků musel každý z nás učitelů jedenkrát měsíčně zapisovat do sešitku a ten odevzdávat ke kontrole do ředitelny. Problém byl v tom, že můj B54 hrál jenom někdy, náhodou. Byl to pěkný zmetek. Třikrát byl na opravě, vždy byl vrácen jako opravený. Bylo záhadou, proč někdy hrál a jindy ne. Jako by byl na heslo. Někdy celá lekce dvou žáků proběhla tak, že místo hraní jsme nahrávali. Jejich vyučovací čas jsem zabil různým zběsilým mačkání klapek proradného magneťáku. Žáci si nezahráli ani notu. Nezbyl čas. Nakonec to vše končilo tak, že jsem magnetofon ani nevytahoval ze skříně. Pilně jsem zapisoval jedenkrát měsíčně do sešitu, co a kdy jsme na magnetofonu natáčeli. Uváděl jsem zásadně data nedělí a sobot, pokud jsme ovšem měli v těchto termínech volno i od kulturních brigád. Prošlo to. Zápisy nikdo nečetl. Co říkáte? Byl to formalismus, nebo ne? Ale následek to u mne mělo přímo tragický. Z toho magneťáku mám dodnes značně narušenu nervovou soustavu. Když jsem nucen ovládat nějaký přístroj, tak mám dopředu mindrák z toho, že mne neposlechne. Každý malý, třeba pětiletý kluk je dnes v době počítačů daleko lepším mačkačem knoflíků nežli já. Prostě jsem značně traumatizován očekáváním toho, že mne technika zklame. První máje za normalizace, šípkové a bezinkové víno Všichni straníci po roce 1970 byli vlastně prospěcháři, kterým se nějak podařilo, že je z partaje při stranických prověrkách po roce 1969 nevyhodili. Také oni, jako všichni ostatní, šli do prvomájového průvodu z povinnosti a ze strachu. Chtěli živit své rodiny a také, aby jejich děcka mohla studovat. Při průvodu bylo mrtvo. Už to nebylo zdaleka tak radostné jako po roce 1948, po Vítězném únoru. Radostná nálada byla vytvářena uměle. Tím, že vyhrávaly dechovky a v Olomouci herec vykřikoval hesla. Ta byla v posledních dnech před státním svátkem otištěna na titulních stránkách Rudého práva. Člen Divadla Oldřicha Stibora je nadšenecky řval do amplionu ze svého stanoviště v okně na rohu Ústavu národního zdraví, dnešní Spea. Tak se nyní jmenuje zdravotnické zařízení na olomouckém Náměstí Hrdinů. Nadšený výkřik z průvodu jsem v těch normalizačních letech zaslechl jen dvakrát. Jednou kdosi zařval: Nazdar Franto! A podruhé lidé křikem pozdravili pochodující tábornický oddíl, v té době pionýrský. Byli to skauti z šestého olomouckého střediska, 12. oddílu, Sedláčkovi. O prvním máji bylo vždy volno z práce. Pro mne bylo žalostné, že musím dobrovolně hlídat školní dechovku a nedostanu se na chatu v Jeseníkách. Mimo to jsem býval po průvodu úplně zpitomělý z kraválu,

189 který byl na našem stanovišti u tribuny. Na Náměstí Hrdinů se celé dopoledne až do hodin nepřetržitě střídaly dechové orchestry. Vojenský, městský - to je Hanácký a pionýrský - to byl ten náš. Tedy Pionýrský dechový orchestr Svornost LŠU na třídě Svornosti v Olomouci. V předvečer toho slavného svátku měla vždy moje manželka narozeniny. Dlouho do noci jsme se známými seděli u šípkového vína a vyprávěli. Já jsem šel ráno, většinou bez spaní, rovnou ke škole, kde byl sraz dechovky. Jednou, jak si vzpomínám, byl u nás také manželčin strýc. Šel jsem do sklepa pro další láhev šípkáče, to je šípkového vína. Nalil jsem je do sklenic. První se napil strýc. Vykulil oči a zatvářil se vyděšeně. Ve sklepě jsem totiž měl víno uskladněno vedle kyselého ustalovače, který jsme používali při vyvolávání filmů a k dělání obrázků. No, trochu jsem se přehmátnu. Po nelibých grimasách strýce jsem víno ochutnal také. Nebylo dobré! Strýc k nám už nikdy nepřišel. Ale nebylo to opravdu naschvál. Bylo to moje smutné nedopatření. Po čase, když už šípkového vína bylo dosti, jsem začal sbírat takové ty malé černé kuličky černého bezu. Sambucia nigra. Bez je snad nejlepší léčivá rostlina. Říká se: Před heřmánkem klekni a před bezem smekni! Kuličky bezu se vylisují, dají se kvasit i s koupenými kvasinkami. Víno je pak výborné, dokonce léčí mnoho nemocí, mimo jiné i astma. Přišel k nám na návštěvu kamarád Mirek Řezníček. Tenkrát pracoval na fotbalovém stadionu. Dal jsem mu láhev a on ji vypil společně se svými kamarády, dělníky. Jeden z nich, který byl kdysi u vlčat, víno strašně chválil proto, že mu pomohlo na nějakou dobu od astmatu. Po roce jsem víno ze slatinických bobulí vyrobil opětovně. A opět přišel Mirek a byl velmi rád, že má zase víno pro kamaráda. Na druhý den mi přišel ohlásit, že všichni čtyři jeho kamarádi, dělníci, dostali po společném vypití bezinkáče velký průjem. Říkal jsem mu: To není možné, to není z toho našeho vína. Vždyť jsem je dělal jako vždycky. Dal jsem Mirkovi toho mnou dosud neochutnaného vína další dvě lahve. Za čtyři dny mi přišel sdělit, že jim víno zase nesedlo. Všichni čtyři byli po čtyři dni neschopni práce. Pak jsem víno dva roky skladoval ve sklepě, ani jsem je neochutnal a v příštím roce jsem to svinstvo vylil do kanalizace. Později jsem se někde dozvěděl, že malér zavinilo pravděpodobně několik nedozrálých zelených bezinek. Nejsem lovec, ale jsem sběrač. Sbírám houby, jahody, ostružiny a maliny, jablka, ořechy, šípky, bylinky. Ale ovocná vína jsem už přestal vyrábět. Muzika při průvodech o Prvních májích Jak to bylo po našich rodinných oslavách manželčiných narozenin a při kolosálním průvodu slavného svátku Prvního máje? Vžijte se, prosím, alespoň trochu do atmosféry toho dne. Téměř dvacet let jsme každoročně s naším Pionýrským dechovým orchestrem Svornost stáli, vlastně seděli u pultů v ústí Litovelské třídy do náměstí Hrdinů. Bylo nás asi osmdesát. V prostoru proti nám byla umístěna Posádková a vedle ní městská Hanácká dechová hudba. Střídali jsme se nepřetržitě ve hraní pochodů a mezi námi, po tehdejší Leninově, dnes třídě Svobody směrem k Husovu sboru, kráčel

190 celkem posmutnělý, ale dlouhý průvod. Trvával od 9.00 až do odpoledních hodin. Pouze jednou byl průvod na chvíli pozastaven. A to v té chvíli, kdy se k tribuně přiblížil trubačský sbor Domu pionýrů a mládeže. Ten sestával asi z patnácti trubačů, kteří hráli na fanfárové trubky a deseti bubeníků. Soubor s celým průvodem se zastavil před tribunou papalášů a ozvalo se celkem neorganizované burácení bubnů. Bylo to opravdu jako když se do velké bedny z výšky sypou brambory. A pak jedině ten, který dával dobrý pozor, mohl vytušit, že to, co hrají trubky, fanfárky, má být signál, z rozhlasu známý jako znělka pořadu Pionýrská jitřenka. Byla to příšerná kakofonie. Později jsem se od pana docenta Daniela dozvěděl, že už před válkou tento pěkný signál hrávali na skautských táborech, pod názvem Cáj, cáj, laprcáj! Inu, vojáci z patronátního útvaru ČSA měli v pionýrském domě děcka naučit troubení. Byla to však pro ně zřejmě velká příležitost k tomu, aby se dostali na chvíli ven z kasáren. Nenaučili své pionýry vůbec ničemu. Při jejich vystoupení v daném okamžiku před tribunou jejich práce, tedy spíš nepráce, byla slyšet. Kdyby to někdo tehdy chtěl natočit na magnetofon, tak by asi žádný přístroj nebyl schopen tu kakofonii zaznamenat. Určitě by se rozpadnul. Řekl bych, že zajímavých, tedy legračních situací bylo v činnosti dechového orchestru Svornost nepřeberné množství. Nepřekonatelné byly události při oslavách l. máje. Dnes je to velká legrace, ale co kdybych si někdy dovolil na oslavu tohoto nejuctívanějšího komunistického svátku nepřijít? To už bych si na LŠU určitě nezaučil. Dvacetkrát jsme hráli při prvomájových průvodech. Poprvé v r. l970 u sv. Mořice. Padal sníh, bylo škaredě a hrálo nás pár. Měli jsme výpomoc na tubu, ale jinak hrála samá děcka. Vedle nás hrála dechovka LŠU Žerotín a v ní téměř samí amatérští dospělí muzikanti. Pak jsme hráli v Olomouci na dožínkách u tržnice. Bylo to již za Husáka. Kluci vlezli s pozounovým pouzdrem pod tribunu a byli vyšetřováni, jestli není v pouzdře samopal. Po průvodu byl poprask z toho, že pořadatelé zařadili školy, to je pionýry, až na konec průvodu. Ti v horku padali, omdlévali. Soudruzi z OV KSČ požádali tehdejšího schopného organizátora, ředitele Parku kultury a oddechu pana Ščudlíka, aby kompletně naplánoval, jak mají všechny průvody v Olomouci vypadat. A tak v dalších asi osmnácti letech byly po všech stránkách stále stejné. Průvod šel po Lenince, dnešní třídě Svobody. Vyšel od tržnice a končil za tribunou, která stála pod husitským kostelem, na náměstí Hrdinů. Tam stál vždycky uprostřed papalášů na tribuně sovětský generál, který měl čepici na hlavě značně posunutou do týla. To znamenalo, že družba československo - sovětského přátelství byla již utužena značným množstvím přátelského nápoje, to je vodky. Pro naše děcka bývalo prvomájové i jiné vystoupení velkým povyražením. Hráli rádi. Vždyť kulturní brigády bývaly v čase, kdy se ulili ze školy. Když mírně pršelo, tak měli své noty, party, zabalené do igelitových sáčků. Ale když vydatně pršelo a notám hrozilo totální promočení, tak jsme je také nikdy nemohli přimět k ukončení hry a k odchodu domů. Museli jsme jejich noty sesbírat a rázně akci ukončit

191 Prezident Husák na dožínkách v Náměšti Vědělo se o tom, že pionýrští trubači škaredě hrají. Rozkřiklo se to. A na dožínky do náměšťského amfiteátru měl přijet prezident. Paní ředitelkou mi byla předána pozvánka na sobotní slavnou akci s tím, že máme s našimi trubači pionýrsko-vojenský soubor zachránit před debaklem. Vždyť by jistě i soudruh prezident rozpoznal tu dizonantnost a katastrofálnost kakofonie. Byla mi předána pozvánka na stroubení a sbubnování na sobotní ráno v Náměšti. Dostal jsem pro kluky peníze přesně na cestovné a jelo se. Při zkoušce bylo rachocení bubnů stejné jako před čtyřmi měsíci na Náměstí hrdinů. Ale s trubkami pionýrů se podle dirigování soudružky z ODPM naši nemohli sehrát. Tak jsem se po neúspěšné zkoušce s našimi čtyřmi trubači domluvil, že se mají dívat na moji ruku a můj pokyn dávaný tak, aby jej souška neviděla. Bylo veliké, nebezpečné vedro. Náš nejlepší trubač Krpec hrál dobře, ale měl takovou nešťastnou, smějící se hubu. Takovou, že každý dospělý při pohledu na něj měl touhu mu jednu vrazit. Po zkoušce kluci našli pod jevištěm bednu sodovek, tak se napili. Pak jsme odešli do lesa, zahrát si nějaké hry. A potom jsme připraveni na hraní fanfár stáli dlouho na podiu a čekali na příchod neoblíbeného normalizačního prezidenta. Stále jsem čekal, že se některý z našich trumpetistů pod náporem horka svalí. Nestalo se tak. Vydrželi a tak dobře zahráli, že i soudruh Husák byl spokojen. Vrátili jsme se za podium a já jsem čekal, že soudružky z domu pionýrů kluky pochválí. Ale ta dirigentka se podívala zlostně na Krpce, ukázala na něj prstem a řekla: Tys nehrál, tys nenafukoval tváře! Ten jí řekl: My při hraní nafukovat tváře nesmíme. Podívala se na mne a já jsem pokynem hlavy sdělil, že tomu tak opravdu je. Poděkovat za svoji záchranu nám zapomněla. Zato nám vynadala za vypité sodovky. Měla je pro vystupující pionýry přesně spočítané. Ale každý z nich měl nárok jen na půl lahve, tak jí vlastně dvě lahve chyběly. O dirigentech Svornosti Náš Dechový orchestr Svornost míval a má výborné dirigenty. Prvním byl Jan Pavel. Po něm Josef Smutný, pak Oldřich Růžička, Josef Hanák, jen několik zkoušek pan ředitel Jaroslav Kučera a Otto Vymětal. Nyní orchestr vede pan učitel Vavruša. Jan Pavel měl stejné jméno jako tehdejší papež. Ale to jsem si uvědomil až když se po revoluci stal dirigentem dechového orchestru, který doprovázel české katolíky na velkou výpravu ke kanonizaci sv. Anežky do Vatikánu. Honza byl papeži představen a dirigent Josef Smutný ten s ním i mluvil. Podivoval se jeho krásnému jménu. Jan Pavel zahrál s dechovkou pěkně Janu Pavlovi. Hrál dobře na trombon, klavír a měl i značné kompoziční nadání. Osobnost učitele Pavla motivovala Jirku Dubského. Ještě v dnešní době si

192 vzpomněli s kamarádem Frantou Gajdou na veselou příhodu. Tak čtěte, co Jirka napsal: Jan Pavel na některé z pravidelných zkoušek Svornosti dirigoval pod parou. To znamená mírně pod vlivem alkoholu. To nás potom, když měl dojem, že hrajeme falešně, tituloval všelijak. Nejčastěji nám říkal telata. Občas vytáhl z davu některého jednotlivce, aby mu přehrál svůj part. To pak byla scéna k popukání. Celý brunátný, se spravedlivým hněvem zařval na roztřeseného hráče: Co to tam hraješ, já ti dám. Je tam cis, nebo c? A co to tam hrajete telata? Při tom nervně práskal taktovkou, až ji zlomil. Jednou třísknul do země židlí, až mu opěradlo zůstalo v ruce. Potom jednomu z hráčů vytrhnul nástroj z rukou a na nejistých nohách, před dirigent Jan Pavel pobavenými zraky všech členů ansámblu, začal hrát. No hrát? Jak se to vezme. Fakt je, že to bylo příšerné vrzání a příval falešných tónů. My mládežníci jsme se váleli smíchy pod lavicemi. V tom se pomalu otevřely dveře a dovnitř udiveně nahlédl můj pan učitel hry na trubku, Matulka. Byla to scéna k popukání, jako by to byla groteska. Můj učitel s pootevřenými ústy a s chápavým úsměvem přihlížel a pak se vytratil. Znal slabiny svého kolegy. Je neuvěřitelné, ale nezpochybnitelné, že se to mohlo v socialistické škole stát. Dechovka byla pionýrská a já pionýrský vedoucí. Po pětatřiceti letech přemýšlím nad tím, jak by to bylo krásné, kdyby náš orchestr byl skautský. Určitě by se zúčastnil několika skautských velkých táborů, světových jamboree. Dnes jsem ale rád, že jsme u skautů nebyli. Jejich vedoucí by totiž nemohl vůbec pít alkohol. Už před válkou skauti zpívávali: Nekouří, nepije, čistý je jak lilie A to platí dodnes. Cestování za normalizace Kdo chtěl vyjet do zahraničí, musel si nejprve vyřídit cestovní doklady. Mohlo se jet jen do spřátelených socialistických států. Ale i to bylo složité. Do kapitalistických států musel každý mít devizový příslib, který žadatel dostal jen na základě prokázání svého politického prověření. Dotyčný cestovatel nesměl mít v zahraničí příbuzné ani známé. Moje manželka měla bratra, kameramana filmů režiséra Podskalského, Františka Valerta. Ten natočil tyto ještě dnes promítané filmy: Šíleně smutná princezna, Vyšší princip, Ta naše písnička česká, Ženu ani květinou neuhodíš, Světáci. A jako poslední jeho film, který ovlivnil náš lid při obrodném procesu Pražského jara, Bílou paní. Rusové nás přepadli přesně v den jeho šestatřicátých narozenin. Jak jistě víte, bylo to 21. srpna Franta dostal strach z perzekuce a utekl do Kanady i se svou rodinou. Tam se zabydlel u kostela a místo nájemného kolem něho zametal. Potom přebíral šroubky ve fabrice a učil se anglicky. V Kitcheneru, v Kanadě, založil kameramanskou střední školu. Na univerzitě UCLA v Kalifornii vypsali konkurz na výuku kameramanství. Ze stovky kameramanů z celého světa

193 obsadil první místo. Tam brzy dosáhnul titulu stálého profesora. Dnes je jeho jméno vyryto zlatým písmem do mramoru ve vstupní hale univerzity. S takovým příbuzným jsme s manželkou nikdy o nějaký výjezd do zahraničí nežádali. Ale stejně by nám na něj nestačily peníze. Bylo nám povoleno jezdit do států Varšavské smlouvy. To bylo do Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Byl jsem na učitelském zájezdě v Budapešti a několikrát opakovaně se školní dechovkou ve východním Německu. Náš první zahraniční zájezd Ihned v druhém roce existence Pionýrského dechového orchestru Svornost, v době, kdy téměř nikdo neuměl skoro nic zahrát, jsme byli vysláni na akci, která byla reprezentací našeho státu. Na velký zájezd do Německé demokratické republiky. Jelo nás asi osmdesát. Byla to doba největší spolupráce naší LŠU a ZŠ, které byly obě z olomoucké Třídy Svornosti. Jeli s námi také učitelé ZŠ. Orchestr tehdy výborně vedl pan učitel Jan Pavel. Pro naše neumělce zkomponoval tři geniálně jednoduché, instruktivní pochody. Jejich rytmus sestával z půlových a čtvrťových not. Harmonie odpovídala harmonickým funkcím T, S D, T. Všichni hráči měli své party v rozsahu několika tónů, které se už naučili zahrát. Vrcholem našeho programu bylo trio z Kmochova pochodu Česká muzika. Na tu melodii jsme v autobuse při jízdě zpívávali píseň s protistátním textem: Kdo je veliký, ten jí knedlíky a pojede za Kolumbem do Ameriky. Velmi veselé bylo překonávání státní hranice do NDR (Německé demokratické republiky) při prvním zájezdě pionýrského dechového orchestru Svornost. Na úřadech Veřejné bezpečnosti, tedy na policii, jsem s velkými problémy vyřídil výjezdní doložky. Každý žák musel mít vyplněný a policií potvrzený formulář s osobní fotografií, do kterého se zapisovalo vše, co bylo vyváženo či přiváženo, neboli převáženo. Podařilo se nám je včas vyřídit na základě podplacení úředníka ředitelem naší ZŠ, soudruhem Králíkem. Ten měl na VB či SNB dobrou známost. Znal se přímo s velitelem oddělení a tudíž měl koho podplatit. Před hranicí pak dal ředitel Hekněme příkaz slovy: Já znám, jak se přes hranice jezdí, byl jsem s Moravskými učiteli v Holandsku. Sesbírejte od kluků doložky a zkontrolujte je, abychom je měli všechny pohromadě! Bylo nám to divné. Přijeli jsme před hranici a česky se ozvalo: Celý olomoucký zájezd musí okamžitě vystoupit. Kdo je vedoucím zájezdu? K titulu vedoucího zájezdu se z našich velících, ředitelky ani ředitele, najednou nikdo nehlásil. Honza Pavel, dirigent, vzal svůj litr červeného vína a podplatil jím průvodčího. Ten nám otevřel dveře všech vagonů celého dlouhého vlaku. My jsme pak obešli všechny naše chlapečky. Byli roztaženi po celém vlaku. Většinou spali. Byli schováni pod svými kabáty. Museli jsme budit i ostatní spící cestovatele. Všem našim chlapcům jsme vrátili výjezdní doložky a teprve pak celý vlak úspěšně překonal československo - německou, socialistickou a přátelskou hranici. Tak nás financi velmi dobře ochránili před imperialistickými zločinci, na hranici našeho spřáteleného státu

194 Lipsko, NDR Na zájezdech po naší republice i do zahraničí jsme zažili hodně veselých i trapných historek. Nejčastěji jsme jezdili k hodným Němcům. To znamená do Německé demokratické republiky. Dá se o tom napsat celá legrační kniha. Zvláště pak o našem zájezdu do Lipska. Hráli jsme tenkrát hrozně špatně, ale úspěch býval značný. Bylo to hlavně proto, že mnohá z děcek, když seděla na normální židli, nedostala nohama na zem. Některá byla totiž malá a roztomilá. Naše ředitelka měla za manžela člověka znalého školní problematiky z té nejhorší stránky. Ten jako lékař i právník znal vše, co se kdy stalo nejhoršího na školních akcích v celé ČSSR. Třeba to, že kluk prošel uzavřenými skleněnými dveřmi, proříznul si krkavici a vykrvácel. No a pod tíhou vědomí odpovědnosti byla naše paní ředitelka celá špatná. Byla nervózní a to jsme odnesli my, učitelé. První jsem dostal vynadáno já. Proč? Jedna žákyně, violoncellistka, která s námi nehrála, byla na zájezdě za odměnu. Já jsem jí nepůjčil zelený mundůr, náš pionýrský kroj. Při nástupu jsem byl za to přede všemi dořván. Tak jsem se našim dospělým vyhýbal. Zdržoval jsem se jen se svojí družinou, které jsem velel. Naléval jsem klukům čaj či kávu a bylo mi s nimi dobře. Potom jsem sledoval, jak postupně byli z nervozity dořváni všichni učitelé našeho zájezdu, jak ze ZŠ, tak z LŠU. Jenom ne naši dva docenti. Byli jimi iniciátor celého zájezdu docent Daniel a lékař zájezdu docent Janíček. Ale až po zájezdě jsem se dozvěděl, že byli dořváni ihned po mně. A to interně, ihned po začátku zájezdu, tedy dříve nežli já. Do Lipska jsme vlastně jeli proto, abychom vystoupili na lipském obchodním veletrhu. Ve svých zelených, Kryštofsko pionýrských - vodnických mundůrech, jsme dorazili na naše stanoviště v parku. ( Básník, soudruh Kryštofek byl ihned po událostech ledna 1968 obnovovatel Pionýra s lidskou tváří, konkurenta Junáka. Měli pěkné zelené uniformy. Po okupaci, co by revizionista utekl na západ.) Okolo nás se shluklo mnoho čumilů, českých účastníků veletrhu. Před koncertem byla patrná jakási nervozita a napětí. Jedině dirigent věděl, jak dlouho vydrží naši malí roztomilí muzikanti hrát. Vždyť, jak již víme, řada z nich nedostala ze židlí nohama na zem. V tom paní ředitelka začala dirigentovi radit, v jakém pořadí a které sklady z chudého repertoáru mají zahrát. Energická paní učitelka, soudružka Pluháčková na ni před zraky i před ušima návštěvníků veletrhu zařvala: Ty krávo, nekecej mu do toho! Naši muzikantíci pak hráli na naše poměry dobře, ale mezinárodní úroveň to zrovna moc nebyla. Ani nevím, jestli pak incident Neoralová - Pluháčková měl nějakou dohru v kuloárech vedení našeho velkého zájezdu. Na tomto zájezdu do Německé demokratické republiky jsme viděli hodně zajímavostí. Navštívili jsme obrovskou mohylu postavenou na památku Bitvy národů u Lipska. Byla tam poražena Napoleonova vojska. Po letech jsem se dozvěděl, že velitelem všech vítězných armád byl předek našeho ministra zahraničí Karel Schwarzenberg, šlechtic z hradu Orlíka. Také jsme navštívili protestantský kostel, ve kterém byl kantorem Johan Sebastian Bach. A viděli jsme také celou řadu dalších historických památek

195 O závěrečném večírku Velmi legrační byl závěrečný večírek učitelů ZŠ a LŠU z Olomouce a zástupců Geselschaftu für kumšt und sport. Napřed se hodně mluvilo o tom, že děcka ráno před odjezdem domů dostanou zákusek. Ale nakonec ho dostala hned před večeří, když se šla umývat s ručníkem a mýdlem v ruce, na chodbě před koupenou. Tak dobrotu, dva malé plátky cvíbochu namazané marmeládou, strčila rovnou do pusy a bylo po slávě. Pak chodili hladoví pionýři kolem otevřených dveří a nakukovali do hodovní místnosti plné dobrot a pití. Děcka jsme zahnali na pokoje a šli na zahájení družebního večírku. Vše tam bylo připraveno jen pro učitele, čili pro jejich pionýrské vedoucí. Dlouhým proslovem o fronschaftu nás oslovil předseda Geselschaftu fur šport und kultur. Byl oblečen do jakési šedivé, listrové polouniformy. Jeho mluvení nám starším připomínalo Hitlerovy či Goebelsovy válečné projevy. Docent Daniel projev překládal. Trvalo to dlouho, až z toho usnul. Zachránil ho druhý docent, který v překladu nejapného proslovu pokračoval. A pak měl hostinu zahájit velitel, vedoucí naší delegace. Nevědělo se, kdo vlastně zájezd vede. Nakonec se odvážně slavnostního aktu chopil ředitel, náš Hekněme. Šel k takové trubkové skříni plné příborů, talířků a sklenic. Přistoupil a v nervozitě do nábytku strčil. Ten se převrátil. Nikdo se už ani nesmál. Vše se vysypalo s velkým hřmotem na podlahu. Následoval další program recepce, zametání střepů. Pak jsme začali hodovat. My, učitelé LUŠ jsme vynášeli dobroty svým žákům a mladým účastníkům zájezdu, kteří vypomáhali v orchestru. Nosili jsme jim alespoň pivo. Pak jsme holdovali starořeckému bohu Bakchusovi. To značí, že jsme žrali a chlastali. Pardon, papali a bumbali. Začaly divoké diskuse mezi učiteli LŠU a vedením zájezdu. Jeho účastníky byli také soudruh okresní školní inspektor a jiní zástupci stranické organizace. Mladý učitel hry na klarinet se ostře bavil s naším doprovázejícím soudruhem o tom, která filharmonie je lepší. Zda ostravská či olomoucká. Klarinetista byl absolventem z Ostravy a stranický funkcionář byl z odboru školství a bývalý ředitel Moravské filharmonie. Ostrá diskuse skončila tak, že ruka namířená do inspektorovy hlavy se zastavila o futro dveří. Náš dirigent, Honza Pavel totiž letící ruku pohotově odrazil. Kovové, panelákové futro bylo přece jen tvrdší než hlava inspektorova. Učitel klarinetu pak druhý den po události hrál sólo na školním výchovném koncertě. Byla to polka Dolfi Langera nazvaná Lehké prsty. Ale prsty umělce nebyly lehké ani rychlé. Byly opuchlé spolu s celou rukou a téměř nepohyblivé. Ve známé skladbě se ozývaly úplně neznámé tóny. Zpaměti hrající zpitomělý klarinetista se ztratil v repeticích a tím byla zkáza dovršena. Dirigent pak přeřvával zvuk dechovky vykřikováním různých orientačních čísel, na kterých se měli doprovázející hráči sjednotit. To se ale nepodařilo. Až do konce skladby se už nikdo nechytil. Vše ukončila nesmírná kakofonie

196 Hurá do obchodňáku! Několik hodin před odjezdem domů nám byla zprostředkována možnost nákupu dárků v největším lipském obchodním domě. Byl rozchod po družinách a paní ředitelka se uvolila hlídat skupinu učitele Ríšy. A dala jí osudné, několikaminutové volno. Nejstarší, tmavý klarinetista svoji družinu odvedl k výčepu. Snad těch pár rumíčků chlapečkům neuškodí. A uškodilo. Zvraceli v pionýrských krojích i s rudým šátkem na krku mezi mříže kanálu na nejfrekventovanějším místě v Lipsku. U vchodu do obchodňáku. Tam bylo hodně lidí a ti nás pozorovali s velkým zájmem. Pak jsme nastoupili do harmonikového autobusu. Ten také naši hoši značně potřísnili. A pak jsme odjeli, pod eskortou čtyř motocyklů lipské policie, rovnou na lipské nádraží. Celá ostudná nákupní záležitost pak byla, zřejmě z rasistických důvodů, umně zamlčena. Přijeli jsme na nádraží a všichni jsme šli do čekárny. Výborná znalkyně němčiny, paní učitelka Hanáková, byla paní ředitelkou vyslána jako průzkumnice, aby zjistila, jak je to s naším objednaným vagonem. Vracela se k nám, utíkala celá v křeči, předkloněna a značně upachtěná. Měla nějak podkleslá kolena a v obličeji děs. Se vzrušeným obličejem na nás přerývaně vykřikovala: Už je tam! Vzadu na konci čtvrtého nástupiště, na peróně. Hned pojede! Všichni jsme se hnali o překot lipským nádražím a pak jsme se zuřivě drali do našeho vagonu. Ten byl již plně obsazen Čechy. Přelézali jsme přes ně i s velkým bubnem, tubami a obrovským kufrem s notami. Čeští cestovatelé pak přes nás zděšeně utíkali do jiných vagonů. Celý slavný a úspěšný zájezd byl ukončen na chirurgii v Olomouci. Těsně před příjezdem našeho vlaku na olomoucké nádraží někdo z cestujících, možná některý z našich pionýrů, vyhodil z okna sklenici. Flaška se roztříštila o kandelábr před oknem a její střep se zaryl nad oko jednoho našeho žáka. Po radostném návratu z daleké socialistické ciziny nebyl ani čas na uvažování o incidentu. Ale rodiče si kloučka nepřevzali s příliš velkou radostí, i když v ambulanci olomoucké fakultní nemocnice kleštěmi z rány střep vyňali a tu pak dobře zašili. Jak jsme hráli v Praze Velice pěkný a podnětný byl náš koncertní zájezd a výlet do Prahy. Měli jsme hodně krásných zážitků z prohlídky jejích památek. Byli jsme i na letišti. Koncert jsme měli v Odborovém paláci Československých státních drah. Bydleli jsme v jedné základní škole v tělocvičně. Kluci spali na spartakiádních lehátkách. Byly to takové plátěné postele z kovových trubek. Deky měli kluci svoje. První část programu byla sestavena ze sólových skladeb s doprovodem klavíru a po přestávce vystoupil dechový orchestr. V začátku programu měl hrát Honzík Vohrna na piccolu Janáčkův Pochod modráčků. Očekával svého otce, ale ten nepřišel. Jeníka to tak mrzelo, že nebyl schopen hrát, nervově se zhroutil. Na pódium ani nenastoupil

197 Vzpomínám, že večer všichni učitelé odešli někam do tančírny a já jsem musel sám hlídat asi 70 kluků, kteří spali v tělocvičně. Věděl jsem, že po zhasnutí světel se rozpoutá velká všeobecná bitva. Pro naše pionýry to byl předpokládaný největší zážitek z celého zájezdu. Obvykle se po zhasnutí rvávali. Zhasnul jsem a neodešel, ale potají jsem se uschoval poblíž dveří. A za chvíli to začalo. Kluci se začali shazovat z improvizovaných nestabilních lůžek. Zařval jsem a vrhnul se po jednom z nich, povalil ho a začal jsem zuřivě bušit do žíněnky. Vypadalo, či vlastně znělo to tak, jako bych ho strašně mlátil. Všichni se uklidnili a to bylo velké vítězství mého pedagogického umu. Vzápětí jsem za šera zjistil, že to byl klarinetista Boris Hanák, syn našich učitelů, manželů Hanákových. Západní Čechy a kvalita fléten S orchestrem Svornost jsme podnikali nejen zahraniční zájezdy, ale byli jsme i v Krušných horách. Projeli jsme celý kraj, viděli jsme několik západočeských měst. Zajímavé byly naše exkurze do výroben smyčcových a drnkacích nástrojů v Lubech i do dílen, v nichž se vyrábějí dechové nástroje v Kraslicích. Obdivoval jsem mistrovství dělníků vyrábějících příčné flétny. Ti vybrušovali jednotlivé malé díly flétnového mechanizmu tak, že je v rukách primitivním způsobem vypilovávali z kousků kovu. Jejich práce byla obdivuhodná. Ale její výsledek byl žalostný. Kraslické flétny hrály špatně. Jedna vynikající učitelka z Ostravska kdysi prohlásila: Někdy se stane, že i česká flétna hraje. Ale nová se musí ihned dát na opravu. Práce dělníků při výrobě fléten byla mistrovská, obdivuhodná. Ale na dohotovení nástrojů a seřízení mechaniky jim nebyl dán čas. Stejně by to bylo málo platné. Podlepky, které byly levně zakoupeny ve Francii, byly nevhodné. Tvrdé a špatně kryly. Velkým utrpením v normalizačních letech bylo, když jsme byli nuceni učit hře na kraslické flétny, se špatně kryjícími klapkami. A zobcové východoněmecké flétny byly také špatné. Školu hry na flétnu jsem si napsal sám. Pro výuku zobcových fléten bylo v té době v obchodech k dostání několik dobrých škol. Ale Škola hry na příčnou flétnu od profesorů Černého a Boka nebyla vůbec vhodná pro děti, které začínaly hrát v dětském věku. Flétnu jsem vyrobit neuměl. A tak, když mi jednou došla trpělivost, napsal jsem soudruhovi generálnímu řediteli Československých hudebních nástrojů do Hradce Králové soudruhovi Bruneckému obsáhlý dopis. Rozebral jsem celou situaci týkající se kvality výroby našich fléten. Dělníky jsem pochválil. Na perličkovém psacím stroji jsem napsal obšírný dopis o špatnosti, vadách a nedostatcích jimi vyrobených zobcových i příčných fléten. Vzápětí jsem obdržel dopis, který byl krásně vytištěn na jednom z prvních počítačů, které se na našem území tehdy vyskytovaly. Úprava dopisu byla zážitkem, ale jeho obsah byl plný nesmyslů. Soudruh ředitel mi v dopise prostě dokazoval, že on, ředitel obrovského výrobního podniku vyrábějícího všechny druhy hudebních nástrojů v ČSSR, rozumí flétnové problematice lépe než já. Doporučil mi, abych se jel na práci dělníků do Kraslic osobně podívat. Ale vždyť jsem mu psal, že jsem tam byl. Tak jsem zjistil a přesvědčil se o tom, že vše co se týká nápravy ve výrobě je marné

198 tuba mu opravdu hrála. Na úsilí jsem rezignoval a smutně jsem nechal svá děcka hrát na ty křápy dál. Předstíral jsem často, že něco slyším a ona dělala, že něco hrají. Ozývaly se jim jen tóny středního rozsahu fléten. Velkým a zajímavým zážitkem byla pro nás návštěva Muzea hudebních nástrojů v Kraslicích. Byly tam nejen všechny běžně používané dechové nástroje, ale i různé experimentální výrobky. Nejvíce nás zaujala asi šestimetrová reklamní tuba. Náš Lumír, tubista ze Svornosti, měl možnost nástroj vyzkoušet. Přesto, že jeho nátrubek byl velký přes půl obličeje, Skoba v hlavě I ve vaně se může člověk dožít dobrodružství. Přečtěte si moji příhodu o mé tvrdé hlavě! Nemám na mysli tvrdohlavost, při které si umíněný člověk třeba myslí, že je nejchytřejší, nejlepší, nejmoudřejší a prosazuje za každou cenu svoji pravdu. Poslechněte zkazku o tom, jak jsem prokázal tvrdost své palice konkrétně a ne pomyslně! Koupal jsem se ve vaně. Nad výpustí vany jsme měli kohoutek a na něm vidlici pro odkládání sprchové růžice. Tak jsem se nějak ve vaně hemžil, celým tělem jsem uklouznul a svojí vlastní hlavou jsem zavadil poblíž místa, kde máme spánek, o kovovou vidlici. Ucítil jsem nějaký tlak a na hlavě vedle spánku jsem nahmatal hrbol. Zahlédnul jsem, že vidlice sprchy byla ulomena. Lekl jsem se a dostal jsem strach z toho, že asi za chvíli umřu. Mám dojem, že jsme se někde učili, že následkem úderu do spánku je smrt. Čekal jsem, kdy se bez bolesti vytratím a čelo jsem si ohmatal, Představte si, v místě vedle spánku jsem z pod kůže vytlačil asi 2,5 cm dlouhého zahnutého a poniklovaného železa. Zaradoval jsem se, že žiji a ještě chvíli jsem se pozoroval, zdali nejsem mrtev. Z mého čela neunikla ani krůpěj krve a ranka se mi brzy zahojila. Jak jsem lepil pytlíky V obchodě téměř žádné flétny nebyly, a když náhodou byly, tak špatně hrály. Tak jsem se tam ani na ně nechodil ptát. A stalo se mou největší radostí těch let, když jsem měl možnost doporučit rodičům, aby koupili od jednoho známého levnou a výborně hrající čínskou flétnu Lark. Když jsem dostal tuto první flétnu do rukou, nechtělo se mi ani věřit tomu, jak dobře hrála. Šel jsem za kolegy do filharmonie a nechal ji přezkoušet. Petr Krejčí, vedoucí flétnové skupiny, chtěl flétnu za šest tisíc ihned zakoupit, ale měla opačný systém gis klapky. Přes brněnský bazar jsem zakoupil flétnu do

199 školního inventáře. Děcka šla ve výuce rychle kupředu, dobře se jim ozývala nejnižší flétnová poloha. Koupi nástrojů jsem doporučil rodičům asi osmi žáků. Učení se v té době stalo mou velkou radostí. Ale až po roce jsem přišel na zradu. Flétny přestávaly postupně dobře hrát. Když jsem jednu prohlížel, tak ve dlani mé levé ruky zůstala ulomená gis klapka. Byla vyrobena z porézního, úplně nekvalitního materiálu. Místa mechaniky, kde dochází ke tření, se rychle obrušovala. Poznal jsem, že kdyby na takovou flétnu hrál profesionál, zničil by ji za několik měsíců. Ale bylo strašné, když jsem zjistil, že flétny Lark jsou v obchodech k dostání za necelou tisícovku. Pak jsem se od inženýrů dozvěděl, že kvalita materiálu se nepozná v klidu, ale při zátěži. Nevěděl jsem si rady a čekal na to, co bude. Po čase na mne přišlo udání od jedné z matek, jejíž dcera se díky tomu, že její nová čínská flétna v době přijímacích zkoušek ještě dobře hrála, dostala na konzervatoř do Kroměříže. Byl jsem zavolán na policii a tam jsem jim zahrál a vysvětlil celý problém. Bylo z toho však obvinění z paragrafu napomáhání ke spekulaci. Příkře odmítli zabývat se kvalitou fléten. Bylo to neuvěřitelné. Dozvěděl jsem se, že s tím paragrafem mohu jít bručet do basy. Asi dvě léta jsem čekal a žil ve strachu. Měl jsem hrůzné představy a sny o tom, že jako vězeň na Mírově jím břečky z ešusu a lepím papírové pytlíky. Nespal jsem. Po dlouhé době přišla soudní obsílka. K soudu se nedostavila jedna ze svědkyň, tak bylo jeho jednání odročeno. Bylo zřejmé, že sami soudcové si s případem nevědí rady. Že ví, že je to celé ptákovina. Blížila se Husákova amnestie. Soudci urychleně provedli soud a odsoudili mne tak, aby to odpovídalo paragrafům, na rok a několik měsíců podmíněně. Potom jsem doma stále čekal u rádia na prezidentovy narozeniny, abych se dozvěděl vše o vyhlášené kýžené amnestii. Čekal jsem na soudní zprávu o zproštění viny a vymazání případu z trestního rejstříku. Dodnes to patří k mým nejhorším životním zážitkům. Nikomu nepřeji oplétačky s policií a soudy. Mé zážitky při hlídání Pionýrského dechového orchestru Svornost O přestávkách, mezi vyučováním, jsem měl poručeno hlídat kázeň celého dechového orchestru, který byl ve vedlejší místnosti vedle mé flétnové třídy. Učil jsem vlastně v normální třídě základní školy tak, jak ji běžně známe. S tabulí, lavicemi, nástěnkami a ježícími se židlemi ležícími na stolech nohama vzhůru. Vyučování ve školních třídách mělo výhody i nevýhody. A bylo to jistě dobré ekonomické využití školního prostoru. Ale já jsem vždy toužil po své vlastní třídě, v nějakém zámečku či klášteře, s výhledem do rajského či zámeckého dvora, s kašnou v jeho rohu. Tak, jako to bylo na kroměřížské konzervatoři. Jako pionýrský vedoucí jsem zodpovídal za to, aby se o přestávce výuky dechovky nikomu nic nestalo. Byla pauza. Dirigent odpočíval a náhle nastalo ve vedlejší třídě podivné, nenadálé ticho. Jdu zjistit, co se to děje. A vidím, jak všichni stojí okolo jednoho klarinetisty, který je skloněn nad umyvadlem a z pusy mu crčí krev. Všem jsem dal pokyn: Hledejte zoubek! Ten byl nalezen na opačné straně místnosti, pod radiátorem ústředního topení. Zabalil jsem

200 zub do kapesníku. Jeden učitel měl u školy auto. Zajel se žákem na stomatologii a vyražený zub se ještě uchytil. Inu, pan kapelník ten kýžený odpočinek určitě potřeboval. Někdy nehezky nadával, jindy prásknul do stolu, až upadl šuplík. Orchestr ale vedl mistrovsky. Dcerka a synek jedné učitelky z naší partnerské ZŠ chodili k nám do houslí. A hoch, houslista, hrál též v dechovce na malý bubínek. Věděli jsme, že chodí ještě asi do šesti kroužků. Přírodovědného, pěveckého, němčinářského a jiných. Jednou jsme zvali členy na vystoupení dechovky a on se ptal. A to si mám vzít sebou i housle? Byl z toho velký poprask a všeobecné veselí. No, děcka učitelů bývají přetížená Jirka Dubský vzpomíná Jirka Dubský byl trubač Dechového orchestru Svornost ZUŠ na třídě Svornosti. Hrál v prvních letech orchestru pod dirigentem J. Pavlem. Jirka mi po internetu poslal několik svých vzpomínek na své členství v kapele. Stojí za to je převzít a přidat k mému vyprávění. Napsal mi: Vzpomínám na to, že jsem jako školák byl pěkné kvítko z čertovy zahrádky. Chodil jsem hrát na trubku do hodin k panu učiteli Matulkovi. Ten mi jednou po hodině dal do ruky nějaké drobné a poslal mne do samoobsluhy pro lahodný nápoj. Kofolu. Na chodbě před třídou jsem ji řádně protřepal a s utajovaným smíchem jsem ji, jako časovanou bombu, předal žíznícímu vyučujícímu. Ta po otevření s hlasitou explozí vypěnila a její obsah vytryskl na učitelský stolek. Nešťastný pan Matulka se zmohl jen na hlasité zvolání: Safra, ti to mají dnes natlakovaný! A tázavě se na mne díval. Tenkrát jsem se mu ke svému šibalskému činu nepřiznal. Po pětatřiceti letech už je to promlčeno, tak se svěřuji alespoň vám. Dobře si vzpomínám také, že jsme dělali na pokojích při zájezdech pěkné ptákoviny korespondující s naším pubertálním věkem. Kluci třeba nastražili lehátko tak, aby se po ulehnutí Kadlčíka sesulo. Po pádu se ozval velký společný řev. Nebo žák Flora spal s otevřenou pusou. Kamarádi mu přikládali na jazyk póly ploché baterie. Pěkně to brnělo, tak je po probuzení poslal někam, co se neříká. Ale třetí fór už tak nevinný nebyl. Někdo nakapal spícímu kamarádovi do oka Alpu. To muselo být strašné probuzení. Opravdu se to stalo. Ale vy, co jste dělali pedagogický dozor, jste o takových věcech nevěděli. Jistě vás ještě dnes překvapí, když vám sdělím, že se několik starších kluků na pokoji opilo i s dirigentem. V tom stavu vzali do rukou nástroje a začali hudebně tvořit a improvizovat. Vznikla z toho jakási skladba, spíše hudební slátanina. Pan učitel ji nazval Herberk. To u nás znamená nepořádek, ale vzpomínám, že v Lipsku se naše ubytovna na dostihové dráze jmenovala Jungenherberge. Bylo to delirium a úžasná legrace. No, byly to tenkrát skvělé a zábavné časy. To všechno vodnes čas a vzpomínky zůstávají

201 Nová koncepce Asi v roce 1976 začala na našich školách nová vyučovací koncepce. Prostě někde v Moskvě vymysleli, že se ve školách zemí Varšavské smlouvy musí učit úplně nově. To znamená jinak. Ale jak, to neřekli. To ponechali na učitelkách, které měly manžely v Ústředním výboru KSČ. Ty měly kšeft. Připravovaly pak učebnice. A ostatní učitelky bez odmlouvání musely podle nich vyučovat. Soudružky zařadily do vyučování například množiny. To děcka malovala do sešitů jakési bubliny a brambory a skoro nikdo nevěděl, co mají znamenat. Bylo to už v době, kdy v západním školstvím byly tyto nové formy výuky matematiky vyřazeny. O rok později jsme povinně zakládali novou koncepci také na hudebních školách. Do čela nového projektu se dostali opravdu nejlepší učitelé z našich LŠU. Celou koncepci měl zřejmě na starosti pan docent Ladislav Daniel z olomoucké pedagogické fakulty. Největším počinem byla skutečnost, že byla zvýšena dotace hodin na jednoho žáka u hlavního oboru na 45 a 22,5 minuty v týdnu, tedy na hodinu a půl. Bylo to výborné. V tom čase se opravdu děcka mohla mnohému naučit. Po revoluci l989 byla tato velká vymoženost zrušena. Ale byli jsme rádi, že tehdy nebyly v Československu zrušeny státní hudební školy. Z každého oboru jsme byli pro tvoření nových osnov vybráni tři učitelé. Soustředili jsme se ve Štiřínském zámku u Prahy (zámek patřil po roce 1945 skautům). Prožili jsme tam krásný, ale horečnatou prací nabitý týden. Z Olomouce tam se mnou byla ještě paní učitelka Herta Hanáková. Naši flétnovou komisi vedl podle mého mínění nejlepší učitel dechových nástrojů na našich LŠU, pan Jan Olejník. A společně se mnou v ní působila ještě moje bývalá žačka z Kroměříže, paní Helena Tylšarová, manželka slavného hornisty z České filharmonie. Na přípravě osnov s námi spolupracovaly dvě Slovenky a jeden Slovák. Ale ti se brzy budování nové koncepce přestali zúčastňovat. Pokud vím, osnovy nebyly dosud nahrazeny jinými, lepšími. V každém případě jsou dobrým návodem k výuce dodnes. Ale následkem snížení dotace jsou v něčem nesplnitelné. A to v nových progresivních činnostech, jako je například výuka improvizace. Krásné bylo, že na všech setkáních, na kterých jsme novou koncepci připravovali, byla dobrá nálada a přátelské vzájemné kolegiální jednání. Laďa Daniel jednou prohlásil: Je to tady jako u skautů. Nebylo ani stopy po polickém nátlaku, ani útlaku. Dokonce jsme za ta celá léta nezaslechli oslovení soudruhu. Bylo to na ministerské úrovni. To by na školách a na okresech nebylo možné. Při pozdějším předávání našich nových znalostí získaných na několika týdenních dobře organizovaných soustředěních to vše dále probíhalo nedokonale, formálně. Nebyly prostředky na vydání potřebných publikací a naše výuka směrem k ostatním učitelům nebyla dobře zajištěna. To, co jsme se my učili po celé měsíce, jsme měli předat ostatním učitelům během několika málo hodin. Tehdejší docent Daniel, účastník mnichovských Orffovských kurzů měl již v té době důkladně rozpracovaný nácvik improvizace. Tento poněkud zavádějící termín znamenal nácvik hry podle sluchové představy. Byl to dobře vypracovaný soubor hudebních her, který byl pro děti zábavou. Řada her od ozvěny až

202 po rondo. Spolu s nimi se i hra z listu, souborová hra a jiné prvky výuky po sametové revoluci přestaly uplatňovat. A úplně tato podnětná činnost ustoupila do pozadí v dnešní době. Tyto doplňkové, ale velmi podnětné formy hudební činnosti, budou naši pedagogové jezdit studovat do Japonska. Není to naše škoda? Kdybych byl ministrem školství Mnohokrát jsem přemýšlel o vhodnosti termínu školních prázdnin. Nabyl jsem přesvědčení, že by měly začínat již asi 15. června a nástup do školy by měl být asi 15. srpna. Proč? Aby nemusela děcka chodit do školy v době nejhorších veder. V polovině června jsem vždy míval strach o své malé žáky hrající na příčné flétny. Měl jsem strach z toho, že je svými požadavky na jejich nepřirozenou přehnanou respiraci zabiji. A také se jim vedrem rozpouštěl mozek. Když jsem s nimi nemohl pořádně hrát, tak výuka ztrácela smysl. V polovině srpna už je pro hru na flétnu přiměřené počasí. Mám za to, že dnešní prázdninová praxe se školním volnem od července do konce srpna odpovídá dobám za Marie Terezie, či ještě hlubšímu středověku. Je z dob, kdy museli žáci i studenti v době žní pomáhat rodičům při sklizni obilovin. Proto měli do konce srpna své vagace. V dnešní době již jejich pomoci není potřeba. Díky dosaženého pokroku ve využití techniky v zemědělství. Nejsem ministrem a ani nevím, komu bych měl tuto svou pokrokovou myšlenku se žádostí o nápravu předat. Vystoupení s Ypsilonkou - Lábus V den, kdy se měli vybraní učitelé na kurzu přípravy k Nové koncepci zúčastnit lekce improvizace přednášené docentem Danielem, jsem se ulil. Tuto látku jsem od něj znal již z Olomouce. Jel jsem autem s kolegou Václavem Žilkou do Prahy na návštěvu ke švagrovým. Manžel sestry mé manželky, snad nejlepší český divadelní dramaturg Zdeněk Hořínek byl při zaměstnání v Armádním divadle E.F.Buriana také dramaturgem a hercem v populárním pražském divadle Ypsilonka. Přijel jsem k Hořínkům a Zdeněk řekl: Pojď se mnou na představení! Já jsem odvětil, že nemohu, že nemám s sebou vhodné oblečení. Půjčil mi svoje sako a jeli jsme. V ten večer dávali improvizovaný Večer na přidanou. Usedl jsem vzadu v hledišti, vedle nějaké cizí státní delegace a představení začalo. Spokojeně sedím a poslouchám. V tom švagr z podia ohlašuje: Mám tady přítomného švagra Luboše Kantora z Olomouce. Máme pro něj připravenu zobcovou flétnu. Vyzývám ho, aby přišel mezi nás na jeviště. Šel jsem. A slavný herec Lábus se mne zeptal: Co tady děláš, kde se tady bereš? Já na to: Spadl jsem z nebe, přijel jsem z žírné Hané a jsem tady ve vypůjčeném saku. Dal mi do ruky starou, nejlevnější odřenou zobcovou flétnu a řekl: Zahraj něco! V tom klavírista začal hrát známou melodii Píseň lásky z Frimlovy operety Rose Mary. Řekl: Hraj v Cdur! Zahrál jsem melodii a pak jsem na píseň

203 zahrál jakousi fantazii, improvizaci. Sklidil jsem velký potlesk. Nikdy v životě jsem nebyl nucen hrát podle sluchu. Kdybych to nedělal v posledních letech se skauty, když už dosti dobře a samostatně zpívali, tak bych si utrhnul ostudu. Štěstí, že jsem se naučil trochu šumařit. Herec Lábus mě pochválil a řekl: Zahraj ještě něco! Spustil jsem, dohrál a on říká: To je Ravelovo Bolero. A já mu na to: Te seš chytré. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Byl jsem do děje úplně vtažen silou jeho herecké osobnosti. Dokonce jsem mu tykal a dělal si z něj legraci. On pocítil touhu nade mnou nějak zvítězit. Sdělil mi: Víš co? Já ti dám hádanku. Budu ti něco předvádět a ty se dobře dívej. Bude to nějaké umělecké dílo. Román, film, obraz, divadlo, či něco takového. Pak vyskočil, dlouho se držel ve vzduchu, mával rukama, strašně na mě poulil oči a otvíral pusu. Měl jsem dojem, že se dlouho vznáší ve vzduchu. Řekl jsem: Je to Butterfly (batrflaj) - motýlek, nebo komár, nebo včela. Nesouhlasil a já jsem prohlásil: Já se nechám poddat! On na to: Je to Hamlet. Ta otevřená pusa prý byla ham a mávání rukama let. Lábus vyhrál, ale já jsem z podia odešel s velkým aplausem. Moje Škola hry na flétnu Po ukončení školení učitelů v nové koncepci jsem od doc. Daniela dostal doporučení k tomu, abych napsal pro celostátní nakladatelství Supraphon Školu hry na příčnou flétnu. Tehdy poslední vydaná škola profesorů Černého a Boka už neodpovídala potřebám výuky dětí od deseti let. Ta byla psána pro potřeby výuky asi čtrnáctiletých studentů, kteří prošli v dětském věku výukou klavíru nebo houslí. Vytvoření nové školy byla mnohaletá a náročná práce. Musel jsem se napřed sám mnohému naučit. Vždyť školy člověk nepíše stále. Nejprve jsem po vzoru Školy hry na zobcovou flétnu od Ladislava Daniela, napsal flétnovou školu sestávající jen z národních písní. Učení se podle ní dařilo, ale mělo své nedostatky. Musel jsem se naučit psát na psacím stroji texty, zlepšit své psaní not. Zopakoval jsem si hudební nauku, prostudoval asi deset stávajících škol a metodických materiálů. Rozplánoval jsem detailně učivo do čtyřech dílů a určil počet lekcí, realizovatelných na jeden školní rok. A pak jsem na listy dosazoval vše, co bylo potřebné. Tedy, metodické a teoretické texty, studie pro dosažení krásného tónu, stupnice a akordy. cvičení a etudy. Nakonec jsem do lekcí dosadil přednesové skladby. Byla to fuška!. Dopoledne jsem býval doma sám a od rána jsem pracoval na Škole. Jednou v poledne jsem začal jíst polévku vidličkou a nožem. To jsem se teprve zamyslel a snažil se pak pracovat ekonomičtěji. V odpoledním vyučování jsem na žácích zkoušel to, co jsem ráno napsal. A večer jsem obvykle rodinu mučil třískáním do psacího stroje. Často jsem také zajížděl do Prahy do redakce Supraphonu. Na jejich přání jsem do svého díla zařadil i nové prvky výuky, které jsem poznal při budování nové koncepce. Nakonec bylo k vydání připraveno dílo o pěti stech stranách. Když už přišlo na to, že Škola opravdu vyjde, napsal mi můj pan redaktor, že se bude cestou z Ostravy do Prahy zastavovat v Olomouci. Když jsem o tom řekl příteli Laďovi Danielovi, ten mi sdělil, že by bylo asi vhodné, dát mu asi tak 5 000,- Kčs. Tenkrát jsem ještě neznal slůvko

204 korupce Ale nakonec mi Laďa řekl, že by to ani s tím podplacením vlastně nemuselo vyjít. Panu redaktorovi jsem dal dvě čokolády, pro jeho děcka. V té době se přestalo o Škole mluvit. Nevycházela. A nakonec se v redakci úplně zratila. Po sametové revoluci pak jedna paní, nová redaktorka nakladatelství, Školu našla a poslala mi ji. Za několik let po revoluci mi Laďa Daniel řekl o možnosti vydání v novém ostravském nakladatelství Montanex. Okleštil jsem ji o nové prvky výuky. Ztenčil jsem ji a upravil do čtyř dílů. Tak, aby byla prodejná. Aby jeden díl nestál více než 50,- Kčs. Domluvil jsem se s nakladatelstvím a v roce 1993 byly dva díly Školy v obchodech. Brzy mi přišel honorář za prodané výtisky. Přidal jsem k tomu pětistovku a bankovku s Masarykem jsem předal jednomu medikovi, aby si koupil sako. Ten mi druhý den ohlásil, že na úseku asi sto metrů dlouhé cesty mu peníze z kapsy odvál vítr. V té době jsem už měl předávat k vysázení a vydání III. a IV. díl. Otráven pro jakési prokletí Školy jsem se na ni vykašlal. No, v té době už bylo pro mne více důležité obnovení a dobudování českého skautingu, nežli pomoc hudebnímu školství. Vše okolo vydávání Školy bylo smutné, rmutné. Stálo to hodně energie, času a také peněz za dojíždění do Prahy, papíru i poplatků za nutné xeroxování. Nikomu bych podobnou práci nedoporučoval. Ale nyní, v říjnu roku 2011 vám mohu prozradit, že právě vyšla reedice I. a II. dílu. A v roce 2012 se má v obchodech prodávat III. a IV. díl. Sláva!

205 Z cesty do Ruska Bylo to už v roce 1974 nebo Vyřídil jsem, a to velmi složitě, cestovní doložky pro čtyřicet členů pěveckého školního sboru Základní školy na třídě Svornosti a pro čtyřicet členů Pionýrského dechového orchestru Svornost. Připravil jsem vše, včetně objednávek vlaků a vagonů. Jelo se do tehdejšího Leningradu a pak i do Moskvy. Před zájezdem mi onemocněla manželka, tak jsem se zájezdu nezúčastnil. Byla to velká škoda, ale i velké štěstí. Škoda proto, že mi ušla návštěva Ermitáže i poznání dvou historických výše uvedených měst. Štěstí jsem měl proto, že jsem se vyhnul na zájezdě problémům s dvěma ředitelkami. Zmateně by mi dávaly příkazy obě a já bych nevěděl, od které je mám přijímat a plnit. Byl bych zodpovědný za všechny maléry, které byly zaviněny našimi hostiteli i špatnou koordinací činnosti celého devadesátičlenného zájezdu. Dvě, již ze spolupráce ve společné školní budově dosti pohádané ředitelky, by bývaly chtěly po mně každá něco jiného. To jsem si plně uvědomil až po návratu dechovky z Ruska a vyprávění pana učitele, dirigenta Smutného. Vykládal mi o tom, jak se s dozírajícím inspektorem večer vrátili na svůj pokoj v leningradském pionýrském domě. Dívali se podezřívavě jeden na druhého, že si vzájemně prohrabali kufry. Nedozvěděl jsem se nic o krásách obou měst. Ani o vstřícném a bratrském jednání hostitelů. Všichni mluvili jen o věcech negativních, třeba o tom, že se z pokoje ztratila drahá bunda člena orchestru Milana Možíška. A také o tom, že leningradští chuligáni žebronili o žvýkačky a o podobných trapasech. Čtěte, co mi nedávno o tomto zájezdě napsal účastník zájezdu Jirka Dubský. Předem mne upozornil na to, že to nebude příliš veselé vyprávění a sdělil mi: Říkám vše spíše pro informaci o tom, jak taková příkladná družba mezi sovětskými a našimi pionýry ve skutečnosti vypadala. Byli jsme ubytováni v pionýrském domě, a když jsme šli někam hrát, zavazadla jsme si nechávali na pokojích. Jednou jsme se vrátili a po příchodu na pokoje jsme se zděsili. Někdo nám prohledal tašky a některé věci se nám ztratily. Zlatá Leninova mládež šla hlavně po žvýkačkách. Ty byly tehdy v Sojuzu tabuizovaným kontrabandem. Pro Rusy byly symbolem západním kultury. Vrcholem drzosti bylo, když se jednomu z nás ztratila kožená bunda. Po tomto šokujícím zjištění naši kluci vylétli naštváni z pokojů a zmlátili každého ruského výrostka, který se podezřele motal kolem našich pokojů. Od té chvíle mezi námi a Leninovou mládeží nastalo nepřátelství, drobné potyčky a šarvátky. K večeru se pod našimi okny shromáždil hlouček povykujících výrostků a ti nám začali házet do oken kameny. Několik oken bylo rozbito. My jsme se bránili tím, že jsme na hlavy sovětských pionýrů házeli tvrdé štrycle chleba a polévali je vodou, jako husité ve středověku. Byl v tom jen ten rozdíl, že naše voda nebyla vřelá. Nedozvěděli jsme se, jak byl tento spor vyřešen mezi našimi vedoucími zájezdu a hostiteli. Ale když jsme odjížděli, tak nám bylo vyčteno, že za vše můžeme my. A že tolik rozbitých oken tu už dlouho neměli. K tomu snad ani není potřeba komentáře. Na okresním školském inspektorátu bylo nakonec rozhodnuto, že obě ředitelky nemohou být společně ve vedení spolupracujících škol v jedné

206 budově. Naše paní ředitelka byla nepostradatelná pro hudební experiment. Soudružka ředitelka základní školy měla prý hudební aprobaci na pedagogické fakultě. Vím, že jednou natáčela na magnetofon řadu písniček, které pak byly použity na plese SRPŠ ZŠ. To na vedení experimentální hudební instituce určitě nestačilo. Tak musela jít na jinou zédéešku. Proč naši ředitelku uvádím jako paní a druhou jako soudružku? No, jedna byla v komunistické straně a ta druhá kupodivu ne. A stala se tehdy velmi neobvyklá věc. Vyhrála nekomunistka. Návštěva pionýrek ze SSSR Slušelo se, aby nám pionýři z Leningradu oplatili naši návštěvu Sovětského svazu. Opravdu přijeli. Ale tentokrát ne muzikanti, ale pionýrky vedené ředitelkou Pionýrského domu z Leningradu, dnešního Petěrburgu. S paní ředitelkou i s našimi a sovětskými pionýrkami jsme čekali na skále nad velikým pískovým lomem. Bylo to ve Žlutých skalách, v pískovně u Nemilan. Měli přijet vojáci z patronátního útvaru olomoucké vojenské posádky a zajistit nám výchovný program. Čekali jsme už několik hodin, když paní ředitelka poručila: Hrajte s dětmi nějaké hry, nebo sbírejte houby! Řekl jsem: Neprší, nerostou. Na to řekla ona: Nevadí, sbírejte! Pak se dole pod skalní stěnou objevilo velké zelené auto. Konečně jsme se, s velkým zpožděním dočkali týmu vojáků, kteří přijeli, aby s našimi i sovětskými pionýrkami provedli branné hry. Naše paní ředitelka na ně svým pěveckým hlasem volala: Hůůů, hůůů a to v sestupném intervalu malé tercie. Z velkého vojenského auta vylezli tři obránci vlasti a to tlustý malý důstojník a dva vojáčci. Původně měli přijet i s polní kuchyní a všechny nás počastovat pravým vojenským gulášem. Ale nesli jen velkou bednu, dvě flinty a žehlící prkno. Naše děvčata se hlasitě radovala: Bude se žehlit. Nežehlilo se, ale byl připravován velký branný pionýrský závod. Vojáci šipkami ze smrkových větví označili okruh lesních cest a v jednom místě zřídili střelnici. Tam se házelo gumovými granáty. Jejich dva kusy vyňali z té obrovské bedny. Před cestu, v dostřelu vzduchovky k závodní dráze, opřeli o strom žehlicí prkno. To byla střelnice. Pak se závodilo. Všichni závodníci, vlastně závodnice, měly veliké štěstí, že nebyly postřeleny, i když jenom vzduchovkou. Běhaly totiž prostorem tam, kde se střílelo. Kdyby takový závod připravila vlčata z mého skautského oddílu, byla by snad ukamenována. Nicméně sovětské pionýrky zvítězily. Byly opravdu zdatnější než naše muzikantky. Na druhý den jsem byl poslán ještě s jednou naší učitelkou, leningradskou inspektorkou a sovětskými pionýrkami na výlet. Dostal jsem pro ně peníze jen přesně na vlak a vstup do zámku v Náměšti. Zbytek času po prohlídce jsme měli vyplnit procházkou do Terezského údolí. Bylo horko. Soudružka inspektorka hrdinně pajdala na vysokých podpatcích a bavila se s dokonale rusky mluvící naší paní, vlastně soudružkou, učitelkou Jitkou. Já jsem jim rozuměl, ale dělal jsem, že parusky něpanimaju ani slovo. V parnu jsme se belhali až na konec toho moravského babiččina údolí. Pionýrky si stěžovaly: U nas tóže natur a U nas žizň. Na konci údolí byla chata se studnou. Přelezl jsem plot a dírou jsem podával vodu v láhvi od

207 sodovky. Tak byly sovětské pionýrky včetně jejich vedoucí zachráněny před úplnou dehydratací a já jsem se uplatnil jako správný socialistický učitel a pionýrský vedoucí. Do podobně nemilé a málo reprezentativní situace, kdy jsme opět byli hostitelé bez prostředků, jsme se dostali také s učitelem Jirkou Kovářem. Doprovázeli jsme učitele z NDR, Glauchau a dostali jsme pro ně také jen peníze na cestovné a vstupné do šternberského hradu. Bylo nutné pozvat je na oběd a bylo nám hanba, že si jej mají sami platit. Zaplatili jsme jim jej ze svého žoldu, z běžné výplaty. Glauchau a Karl-Marx-Stadt Několikrát jsme byli na reciproční návštěvě u hudební školy v městečku Glauchau v Německé demokratické republice. Šlo o výměnu dvou mládežnických orchestrů s pobytem v jejich rodinách. Ze zájezdu jsme si vozívávali domů některé u nás nedostatkové věci. Bylo tam také asi o třetinu levněji. Životní úroveň tam prý byla vyšší nežli u nás. To proto, aby Němci, kteří prohráli válku a byli rozděleni, pociťovali méně drasticky propastný rozdíl mezi spolkovou a demokratickou republikou. Pašovali jsme například dřeváky či jinou levnou obuv, toaletní papír či noty. Jednou mne manželka pověřila přivezením u nás tehdy nedostatkového produktu, čočky. Stávalo se, že obyčejné věci byly u nás velmi vzácné. Kolegyně Hanáková, perfektní němčinářka, mi sdělila, že Němci nemají čočku, ale čočky. V jejich řeči je čočka die Linsen. V Glauchau jsem pak šel celý ztuhlý, nervózní a dychtivý do obchodu. Přes sklo výlohy jsem viděl regály plné balíčků s luštěninami. Celý v křeči jsem přistoupil k čočkové skříni, porazil ji a luštěniny jsem rozsypal. Pak jsem rychle z obchodu utekl. Čočky jsem koupil v jiném obchodě a doma jsem byl pochválen. Při jednom zájezdě jsme z Glauchau jeli na nákupy do Zwickau. Tam se vyráběla auta Trabanty. Trabanta jsme si ale koupit nemohli. Tak jsme alespoň zašli do muzea Kláry a Roberta Schumannových. Když jsme se vrátili do Cvikova na nádraží, zjistili jsme, že se nám jeden pionýr, člen naší dechovky, nadobro ztratil. Hrůza! S dirigentem jsem se vrátil prohledávat město. Tam jsme jej brečícího našli. Do Glauchau jsme se vrátili až dalším vlakem. Byla už tma. Na zážitky z výměnného zájezdu, opět do Glauchau v roce 1975 vzpomíná opět Jirka Dubský: Po návštěvě německých muzikantů v našich rodinách jsme byli na oplátku zase my u nich. S kamarády, kteří byli o dva roky starší nežli já, s trumpetistou Frantou Gajdou a fagotistou Zdeňkem Kadlčíkem, jsme byli přiděleni na oběd do jedné rodiny. U nich se konala větší rodinná oslava. Na stole byla hromada jídla a pití. Paní domu, která už byla v dobré náladě, nám k dortu nabídla i tvrdý alkohol, přípitek k přátelství. Já jsem měl teprve 13 let, tak jsem odmítnul. Dodnes jsem totální abstinent a alkohol je mi odporný. Ale kamarádi si na fronschaft řádně přihnuli. Kdyby se tehdy soudruzi dozvěděli, že si malí pionýrci z NDR a ČSSR společně smáčejí své pysky v tvrdém alkoholu, to by byl debakl. V novinách by asi bylo napsáno pionýři sovětského bloku holdovali na

208 zájezdě alkoholu. Zdeňka s Frantou by vyloučili ze SSM? Ale ne, tam se přece pilo také. Byl to jejich nejlepší program. Po chvíli to Zdeňka začalo v rodině nudit. Podařilo se mu vyklouznout z paneláku a ihned si to štrádoval do města. Když to zjistil hostitel, starší pán, který nás měl hlídat, začala honička. Nasedl do bouráku značky Trabant, objížděl město a v dálce zahlédl Kadlčíka. U něj zastavil a překvapeného jej vtáhl dovnitř auta. Vypadalo to prý jako únos. A opět vzpomínám já, jak jsme se vypravili autobusem z Glauchau do Saské Kamenice. Tenkrát to byl Karl-Marx-Stadt. Zastavili jsme u velkého hotelu, vedle nějž stála historická solná věž. Všude okolo byly moderní budovy a asi 300 metrů od nás stála velká cementová hlava. Ihned jsme poznali, že je to hlava zakladatele komunistické nauky, marxismu. Když jsme se dozvěděli o našem následujícím programu, tak mi bylo ihned jasné, že nucená procházka bude z ideových a výchovných důvodů končit u hlavy. Pak nás vedla německá soudružka, průvodkyně. Dozvěděli jsme se, že solná věž sloužila k proclívání soli na solné stezce. Pak už jsme se nedozvěděli nic z historie kromě skutečnosti, že město bylo za války totálně vybombardováno. Moderní vznosné budovy byly asi přes sedm poschodí potaženy rudými vlajkami. Město bylo zřejmě chloubou socialistické výstavby. A naši docenti překládali zajímavé věty, popisující skutečnosti: Tady je široká silnice a po ní jezdí auta. Nebo: Tady jsou vysoké domy a v nich jsou byty, ve kterých bydlí lidé a kanceláře, kde jsou úředníci. Bylo to stále dokola a značně stupidní. Bylo jasné, že vše se děje jen kvůli velké duté hlavě. Z hlavního bulváru jsme odbočili směrem k ní. A učitelky Zdenka a Jitka byly hodně nervózní z čekání na své kýžené nákupy. Vztekle dupaly a hnaly děcka svých družin přes křižovatku, na které právě zářila rudá barva. Ozvalo se skřípění brzd několika aut a autobusů. Ale vše dobře dopadlo. Někdo pravil: Ještě pár kroků a konečně budeme u kýženého cíle, sochy. Za malou chvíli jsme nadšeně prohlíželi obrovskou cementovou hlavu. Jeden chlapec povídal: Tak veliká, ta musela být ale chytrá. Docent Daniel nás učitele zavolal někam do kouta blízké stavby a dal nám hádanku: Hádejte, proč je tato velká dutá hlava vyhřívána ústředním topením? Nevěděli jsme, tak nám sdělil skutečnost: V zimě se na temeni hlavy usazoval sníh a led. Když zjara začalo tání, čůrek vody stékal ze špičky nosu do prostoru před hlavou. Pro heroickou postavu zakladatele mezinárodního dělnického hnutí to bylo poněkud směšné. Tečení z jeho nosu muselo být zabráněno stůj co stůj. Pak bylo vedení zájezdu, tedy všichni dospělí, pozváno na návštěvu k řediteli továrny, kde se vyráběl nikl. Na programu bylo opékání. Dnes se tomu daleko vzletněji říká grilování. Na balkoně paneláku měli nějaký takový široký plechový stojan, plný řeřavého hnědého uhlí. Na něm jsme připalovali uzenky polévané hojně pivem. Paní ředitelka nadšeně juchala a my jsme museli svatosvatě slíbit, že doma budeme pivem polévané špekáčky opékat také. Při opětované návštěvě německých kolegů jsme se dozvěděli, že soudruh ředitel niklové továrny byl za nějaké finanční machinace uvězněn. Kdov, jak pak griloval v base? Jirka Dubský vzpomíná: Hráli jsme na náměstí v Glauchau. Náš orchestr Svornost dirigoval pan Pavel. Ve druhém rohu náměstí hrál orchestr hostitelů. Veselé bylo, když se vedle našeho dirigujícího učitele

209 postavil kolemjdoucí opilec a začal nemotorně napodobovat jeho pohyby. Náš Honza se tomu nejprve smál, ale pak jej ten otrapa začal rozčilovat. Jan zvolil následující taktiku. Uprostřed skladby ji rázně ukončil, strhnul. V druhém rohu náměstí spustila místní dechovka. Když si toho opilec povšimnul, vydal se vratkým krokem padrťáka k ní. Když tam přišel, tak jejich dirigent na základě vzoru našeho Honzy produkci náhle uťal. Ihned jsme začali hrát my. A tak to šlo několikrát dokola až se samozvolený dirigent, opilec, konečně unavil a odešel o dům dál. Bylo to krásné obveselení naše i našich posluchačů. A velké zpestření našeho účinkování. Co děláš, to dělej rád! Nevadilo mi, že jsem jako učitel, někdejší skaut, musel jakoby za trest při školních koncertech po léta stavět pulty. Byl jsem tehdy na škole holka pro všechno. Inu, vést v r. l968 až 1970 skauty, to bylo za totality velmi špatně posuzováno a bylo to vlastně trestné. Někteří skauti byli i vyhozeni z funkcí či ze zaměstnání. Já jsem byl potrestán mírně. Prací. Ale tou se přece trestat nemá. Po několika letech jsem měl za sebou sta a sta zdarma odpracovaných hodin při velmi zodpovědné činnosti. Bylo to organizování akcí školního orchestru a hlídání celé dechovky. Naše děcka hrála na kdejaké komunistické schůzi, oslavě či pivní akci. Hrála ráda, vždyť se ulili ze školy. Dnes vím, že to bylo zneužívání mládeže. Každodenní návštěva školy je povinná a oni zameškali bezpočtu nuceně omluvených hodin. Nikdo z rodičů ani učitelů se neodhodlal k protestování. Měli strach z papalášů. Ale ti se vlastně hrou děcek také angažovali, aby se udrželi ve svých funkcích. Jednou jsem, už asi po sté, stavěl v sále Na Vozovce pulty. Při chůzi na stupínku mi uklouzly boty a já jsem se zřítil kupředu na ruce na pódium. Vzadu v sále se ozvalo chechtání. Byl to můj syn Lumír s učitelem Jurou Kovářem. No, mám rád, když je legrace. Hlavně, že z toho nebyl pracovní úraz. Alespoň jsem si ho nemusel sám sobě zapisovat. Měl jsem zákaz jakýchkoliv funkcí. Ale směl jsem dělat jen neplacené funkce. Vedoucího dechařů, pedagogického dozorce, vedoucího pionýrů, sluhu na pódiích a bezpečáka. To byla převelice důležitá, ale úplně zbytečná funkce. Jedenkrát za rok jsme se sešli ve společné komisi ZŠ a LŠU, obešli jsme obě školy a z loňského listu jsme opsali několik let staré závady. Tím to haslo. Byl to socialistický formalismus, nebo ne? Výkaznictví se u nás pěstovalo jako v carském Rusku. Pozvání k vybrání kádrových spisů Po pádu komunistického režimu v roce 1989 jsme byli vyzváni, abychom si zašli na školský odbor Okresního národního výboru pro své kádrové materiály. Tam mne zavedli do otevřené, mřížemi opatřené místnosti s kovovými skříněmi. Ty byly otevřené. V nich byly prešpánové složky s materiály každého učitele. Byly nezavázané, takže bylo možno poznat, že je někdo probíral. Každý tam měl několik obálek, ale ta s tajnými

210 kádrovými materiály scházela. Tak jsem seznal, že kádrovací skříň již někdo před naší návštěvou vykradl a materiály, které byly pro mnoho lidí kompromitující, určitě zničil. V jedné obálce jsem našel list a na něm bylo jen: Soudruh L u b o m í r K a n t o r J U N Á K Nyní vede pionýrský dechový orchestr. Se soudruhem Kantorem nepočítáme do žádných funkcí. Nečitelný podpis Rozmazané razítko Podpis: Lubomír Kantor Co to vše znamenalo? No, že za to, když jsem byl činovníkem protistátní organizace JUNÁK, za trest nemohu mít žádnou dobře placenou funkci. Nikdy nemohu být ředitelem či jeho zástupcem, inspektorem, ani ničím podobným. Ale tím, že jsem vedl něco v pionýru, jsem se angažoval a bylo mi proto částečně odpuštěno a laskavě povoleno vyučovat ve škole. Kupodivu mi pak bylo později dovoleno i dělat instruktora při celostátním zakládání nové koncepce na našich lidových školách umění. Tedy vysoce odborná práce mi byla povolena. Ale ta byla honorována asi tak, že za přednášku či ukázkovou lekci, kterou jsem se svými žáky připravoval řadu měsíců, jsem pak obdržel 28,50 Kčs. Ten shora uvedený list, který mi byl jako jediný z mých kádrových materiálů předložen, mi byl znám, neboť jsem jej před lety podepsal. Mám na mysli papír, na kterém jsem byl, snad hanlivě označen JUNÁK. Jistě mne ale pochopíte, že z toho, že jsem vlastně nemusel v té době dělat ředitele ani jinou politickou funkci, jsem měl velikou radost. Bylo tehdy jisté, že kdybych byl členem naší milované strany KSČ, tak bych ředitele dělat musel, i kdybych byl blbý a pitomý. V té době totiž bylo v hudebním školství komunistů velmi málo. Ti, kteří byli u komunistů před započetím normalizace, byli totiž z partaje téměř všichni při prověrkách vyhozeni. A to, že jsem měl ve škole i v pionýru vychovávat děcka, mi vůbec nevadilo. Vždyť dobrá výchova je vždycky jen jedna. A já jsem jako skautský činovník v roce 1968 sliboval, že: Budu v každé době vychovávat mládež v duchu junáckého zákona

211 V I I I. S KAUTEM Z A D E MOKRACIE Radostné skautování po sametové revoluci Čas nazrával k uskutečnění politického převratu. Bylo na čase, neboť Poláci, východní Němci a Maďaři už měli revoluci za sebou. U nás vše začali vlastně muzikanti. Česká filharmonie byla někde v Německu, asi v Hamburku, a tam první promluvil proti naší vládě dirigent Neumann. V Olomouci jsme téměř nic nevěděli o tom, co se děje v Praze. Sdělovací prostředky vše umně zamlčovaly. Byly nějaké řeči o nepokojích na ulicích a ve studentských kolejích. Studenti uspořádali k jejich svátku, 17. listopadu 1989, studentskou manifestaci. Ale pod Vyšehradem a na Národní třídě je začali policajti mlátit. K revoltujícím studentům se přidali herci. Bylo utvořeno Občanské fórum. A pak už se události řítily kupředu Pamatujte! Sametovou revoluci zahájili muzikanti, druzí byli studenti a vyhráli ji herci. Čili ne ti, co dnes mají prachy. Proč byla nazvána sametovou? Proto, že byla provedena bez fyzického násilí, jen v kuloárech, dohodou. Tedy bez krveprolití, to se v dějinách téměř nestává. Je to projev holubičí, české povahy? Při velké manifestaci, na olomouckém hlavním náměstí, promluvil bratr Dan - místonáčelník Ing. Alois Štefka. Měl na klopě saka slibák. A za nás všechny skauty projevil radost nad současnými událostmi a přislíbil veřejnosti návrat Junáka. Brzy jsem svého syna, tehdy ještě nedostudovaného medika, vypravil coby Danův doprovod na první shromáždění skautů do Městské knihovny v Praze. Lumír přivezl fotografie od sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Kupodivu byly velmi podobné těm, které v roce 1969 pořídil švagr František Valert po pohřbu Jana Palacha. Lumír někde od katolíků získal rámečky pro vybudování ilegální a primitivní tiskárny a tiskařskou čerň. U nás ve sklepě byla zřízena revoluční tiskárna. Z naší iniciativy tam byly nejjednodušším způsobem tištěny letáky s projevem bratra Plajnera z roku 1968 a přihlášky do Junáka. Udělali jsme též montáž ze dvou podobných fotografií, z roku 1968 a 1989, které přivezl Bizon z Prahy. Všimni si grafické podoby obou čísel! Přestav si je vzhůru nohama! Naše výtvory pak byly dlouho vystaveny na několika místech ve městě. Koncem listopadu byly v Kateřinské ulici, v domě, kde sídlila policie, ustavena nová Okresní rada Junáka. V jejím čele stanul bývalý předseda z let pro roce 1945, bratr Josef Černý-Baby. Já jsem byl jen na několika prvních schůzích. V době, kdy probíhaly, jsem měl vyučování na hudebce. Do Okresní rady jsem posílal Lumíra a ten mi referoval o tom, že tam není dobrá atmosféra. Bratři byli asi už dost nervózní, přestárlí. Dost se dohadovali. V té době jsem zajížděl každou sobotu do Zlína k rodičům a tam jsem viděl na skautském oznamovateli u Masarykových škol, že již před Vánocemi probíhá setkání skautů v aule. Bylo mi líto, že my Hanáci jsme nějak pozadu

212 Pak jsem se dozvěděl, že bratr Baby prohlásil: Čibi obnoví Rádcovskou školu. Věděl, že jsem byl ustaven už před dvaceti lety jako následník bratra Drva. Bratr Láš zajistil na sobotu 20. ledna 1990 celý pionýrský dům a pozval do něj, prostřednictvím komunistické Stráže lidu, všechny zájemce o skauting. Doma jsme s Lilkou přemýšleli o tom, jestli bude obsazena v sále jen první řada nebo jestli se stane, že se zájemci do domu nevejdou. Ale přišlo jich právě tolik, kolik se do místnosti mohlo vejít. Bylo na mně, abych naplánoval a řídil celé setkání. Znal jsem dobře všechny staré olomoucké činovníky. Tak jsem je všechny zapojil do přednáškového programu toho dne. Organizačně mi pomáhali moji Ostříži. Nejzajímavější byla Danova přednáška o dějinách světového, českého a olomouckého skautingu. Svým obsahem byla vyčerpávají. Škoda, že jsme ji tehdy nenahráli na magnetofon. Akce se dala nazvat úspěšnou. Po týdnu, 27. ledna 1990, bylo uskutečněno další setkání. Na něm už došlo k organizování oddílů. Bylo navázáno na organizační strukturu z roku Toto organizování vedl bratr Budka od Ostřížů. Pak jsem předal tehdejší skupinové radě schéma se sdělením o tom, jak vypadala organizace IV. a V. střediska v období před likvidací v roce Všechny naše oddíly svorně a spontánně odešly ke skautům. Byl sestaven plán nových skautských středisek s čísly IV. a V. Hlavním organizátorem byl tehdy bratr František Láš-Gevara. Ten byl později postaven do čela Okresní rady Junáka. Slavnostní předání vlajek ve Sportovní hale na Šibeníku V propůjčené Sportovní hale na Šibeníku byla uspořádána velká akce pro skauty i jejich rodiče. Shromáždila se tam celá slavná pionýrskoskautská osmasedmdesátá skupina, pojmenovaná podle vlastence a ředitele Slovanského gymnázia Jana Evangelisty Kosiny. Ta byla rozdělena na dvě skautská střediska. Byla zachována struktura z roku Jen 5. oddíl Ostrých hochů byl zařazen do jiného, 3. střediska spolu s Griffinovci - 3. oddílem. Do IV. střediska Karla Haase byly zařazeny oddíly č chlapecký historický oddíl Hanáci a dva dívčí oddíly Rarášci a 6. - Amazonky. V V. středisku se sdružila děvčata z 5. oddílu - Dívky Zoraviny, 4. chlapecký oddíl oddíl - Setonovci a 6. oddíl - Ostříži. Oddílům byly předány jejich historické vlajky. Vedení IV. střediska předal obřadně bratr František Láš-Gevara bratru Luboši Chmelíčkovi- Budkovi. Vedení V. střediska bratr Lubomír Kantor-Čibiabos bratrovi Jaroslavu Hiklovi-Vodomilovi. Organizačním nedostatkem bylo značně vojenské pojetí akce, kdy některá vlčata musela nepřiměřeně dlouho stát a proto docházelo k nevolnostem. Inu organizátorem byl voják

213 Došlo také k předání vlajek bývalého 7. oddílu bratrem Čibim bratru Miroslavovi Najdekrovi-Chourovi, který se uvolil k obnovení Sedmičky. Byl odchovancem Ostřížů z doby, kdy byl vůdcem Lumír Kantor Bizon. Setonovec Josef Tillich-Bohouš se ujal vedení nového oddílu IV. střediska - Králováků. Stávající oddíly V. střediska dále skautsky fungovaly ve svých klubovnách. Obnovená Sedmička se zabydlela v domku MŠ na bývalém Orelském stadionu v ulici Na trati. Bratr Budka brzy získal pro IV. středisko devastovaný domek na okraji zahrady statku u Hradiska. Pro Dívky Zoraviny a další nově vznikající dívčí oddíly V. střediska se podařilo získat bratru Jindřichu Fořtovi a Čibimu malé objekty na neředínském letišti. Tam vznikly Duběnky vedené bratrem Jiřím Hájkem-Korytem a 2. roj světlušek, zvaný Šotci. Bratr Myšák ustavil rovery V. střediska a bratři Jiří Kvapil-Káj s Milošem Turečkem-Turdou, instruktoři Rádcovské školy Olomouc, začali budovat vodácký oddíl. Předpokládám, že o dalším vývoji složek obou středisek není nutno psát. Je to už nová historie jistě dobře zachycená v kronikách. Skaut Václav Havel Ihned po revoluci jsme se dozvěděli, že vůdce celého revolučního procesu, Václav Havel byl studentem skautského gymnázia v Poděbradech. A tam byl členem skautského vodáckého oddílu. Jednou jej viděli jít po nádvoří gymnázia v černém, lesklém, listrovém obleku. Ptali se na něj zvláštním způsobem: Co ta tam jde za chrobáka? A tak se stal pro skauty bratrem Chrobákem. Čile se ke svému skautství hlásil. Vycházely o tom četné články v časopisech. Víme, že prezidenti Masaryk i Beneš měli junáckou legitimaci č. 1 a oba byli protektory Junáka. Z toho, že se nový prezident hlásí ke svému junáctví, jsme měli radost. Brzy se v Praze konala nějaká celostátní skautská akce a početný průvod skautů se vydal za svým skautským prezidentem na Pražský hrad. Všichni pak byli zklamáni, že je prezident nepozdravil ze svého balkonu ani prostřednictvím nějakého svého zástupce. Proč se tomu tak stalo, si dodnes nedovedeme vysvětlit. Vždyť jen několik jeho pozdravných slov by nám udělalo velkou radost. A bylo by jistě velkou podporou obnovujícímu se hnutí. Rádcovská škola Olomouc Skauting na Olomoucku byl v lednu roku 1990 obnoven prostřednictvím Rádcovské školy Olomouc. Ve dnech 20. a 27. ledna proběhly dvě instruktáže. Od února byl vždy v první neděli v měsíci Okresní dům dětí a mládeže plný skautů. V přízemí, v posluchárně, probíhal už kurz pro budoucí vedoucí oddílů organizovaný výchovným zpravodajem Metodějem Večeřou-Čuřilem. V ostatních místnostech včetně sálu byl kurz nováčkovské zkoušky Rádcovské školy Olomouc. Instruktory prvního vůdcovského kurzu byli staří skautští činovníci a pro instruktáže budoucích rádců jsem využil známé skauty z oddílů bývalé 78. pionýrské skupiny. Tedy Zoravy, Ostříže a Setonovce. Napsal jsem tehdy materiál pro nácvik

214 nováčkovské zkoušky a ten jsme vytiskli asi sto padesátkrát na cyklo-stylu. Příručka pak sloužila i v jiných skautských okresech. Od září byla plně obnovena RŠO podle modelu z let 1968 až Družiny byly pojmenovány podle irokézských kmenů. Vzpomínám, jak jsem přemýšlel o nutnosti pořadových cvičení a pozval jsem na ně vojáka. Kapitána Láše. Ten si v poledne pochvaloval: To jsem jim to všem nandal. Ale s děvčaty jsem vše dělal jemněji. V říjnu se na nástupu neobjevila téměř celá družina medvědů. Zjistil jsem, že téměř všichni její členové byli z IX. střediska Dona Boska. Inu antimilitaristé. Ale ukázalo se, že vojanština nevoní nejen jim a mně, ale také dalším skautům. Poválečné nadšení armádou dávno zmizelo. Skauti jsou dnes antimilitaristé. Je to dobře. Ale jen v tom případě, pokud nebude už nikdy militantnosti třeba pro naši obranu. V RŠO se uplatnili instruktoři z let 1968 až instruktor RŠO o vánocích ThDr. Ant. Huvar - Leknín Bratři Miloš Tureček-Turda, Jiří Kvapil-Káj, František Weindlich-Franta a RNDr. Bohumil Šula-Bob. A nastoupili noví. Například v doktořině se uplatnil Bizon, Choura a Bohouš. Ve funkci instruktorů se vystřídalo mnoho skautek i skautů, vůdců oddílů. Jako svého nástupce jsem si vychovával obětavého Myšáka - bratra Ladislava Drážného. Ten vždycky přijel, i když svůj oddíl, Ostříže, odvezl v pátek na výlet do Bouzova. V sobotu ráno přijel na kole do Domu dětí a v poledne jel za oddílem zpět. Za osm let svého vůdcování v RŠO jsem napsal, namnožil a rozdal asi papírů se starými i novými texty. Množil jsem staré tábornické tabulky a vymýšlel jsem nové. V době, kdy ještě nebyl dostatek nových rádcovských materiálů, to mělo dosti velký význam. Ráno před rádcovskou školou jsem někdy míval pocit, že do ní přijdu sám. Nebo že přijde málo frekventantů a žádní instruktoři. Přemýšlel jsem o tom, jak vše zvládnu. Ale s radostí mohu prohlásit, že za osm let se mi jen třikrát stalo, že v danou sobotu někdo z pozvaných instruktorů nenastoupil. Jednou nám nepřišel bratr Bob, botanik. Bylo takové náledí, že by si ihned po odchodu ze svého domu polámal nohy. Spojení mobily tehdy ještě neexistovalo. Jednou po Silvestru nenastoupil lesník z Loštic a po třetí to byl právě bratr Myšák. Po prázdninách těžce onemocněl. Zřejmě jsme jej přetížili. Byl v té době právoplatně zvoleným předsedou Okresní rady Junáka. A já jsem byl jedním z těch, kteří zavinili jeho vyčerpání a nemoc. Pravidelně jednou za rok jsem v RŠO organizoval hru ve městě. Nazýval jsem ji Na Švédy. Hrála se v prostoru Biskupského náměstí a okolí. Neměl jsem zpětnou vazbu a nevěděl jsem, jestli naše frekventanty hra baví. Když jsem zjistil, že se naši milí frekventanti schovávají před dopadením švédskými strážemi do popelnic, měl jsem náramnou radost. Pravidelně a vytrvale, jsem jako vůdce RŠO docházel na schůze okresní rady. Ta zasedala v domě poblíž hlavního náměstí v Opletalově ulici č.b1. Bylo to v bytě sestry Sedláčkové z VI. střediska

215 Je nutné se zmínit o vstřícném jednání paní ředitelky Domu dětí a mládeže. Vždy mi ve všem vyhověla. Někdy byla hlavní budova ODPM obsazena. Použili jsme jeho vedlejší novou budovu s tělocvičnou. Tehdy jsme zařazovali i cvičení. V neděli ráno nás obvykle do hlavní budovy vpouštěla paní Šenkyříková. Již dříve působila na Základní škole na tř. Svornosti, ve které byla také naše Lidová škola umění. Byla tam družinářkou a byla činná v komunistické straně. Tak jsem z ní míval v minulých letech někdy i strach. Věděla totiž o mém působení v rádcovské škole v letech po roce Jednou ráno před rádcovskou mi říkala: Pane Kantor, ty vaše děti jsou takové hodné. A já jsem jí odvětil: To nejsou jen takové nějaké děti. To je výkvět českého junáctví a budou brzy lepšími vychovateli, nežli je většina dospělých. Byla to velká satisfakce za všechny mé minulé roky v pionýru. Když jsme pak dostali a vybudovali skautský dům v Holici, tak jsem paní ředitelce i ostatnímu personálu Okresního domu dětí a mládeže pěkně poděkoval dopisem. Popřál jsem jim společně s námi úspěch a zdar ve výchově mládeže. Vždyť naše cíle mají být podobné. V roce mého zvolení výchovným zpravodajem okresní rady jsem předal vůdcovství RŠO sestře Sehrighové-Jitřence. Bylo to v roce Obnova 7. oddílu Jak jsem již uvedl, z Ostřížů za Bizonova vedení oddílu, vyšel bratr Choura. Ten se po revoluci rozhodnul, že obnoví náš sedmý oddíl. Z původních hochů z roku 1970 se nikdo neobjevil. Starší vyspělejší hoši již byli po těch dvaceti letech mimo Olomouc. Ti, kteří byli tehdy ještě malí, se neměli kde rozvinout. Choura se postaral o první družinu ze sedmé třídy Základní školy na tř. Svornosti. Říkali si Raci. Scházeli se a zakládali oddíl ve sklepních místnostech tam, kde je dnes na rohu ulice Mozartovy a Na Vozovce restaurace. V ní sídlili za totality nějací svazáci. Měli tam starý

216 klavír - křídlo a bar. Nebyl jejich oltářem? V té klubovně od začátku vzkříšení skautingu sídlily Dívky Zoraviny, vedené naší Petrou-Ňamem. Když ve sklepních místnostech na roh Mozartovy a Na Vozovce byla zřízena hospoda, tak jsme brzy najali nové klubovny. Dívčí oddíly a roveři V. střediska šly na letiště a Sedmička na bývalé orelské hřiště do Hejčína. Choura byl kluk inteligentní a oddíl vedl znamenitě. Značně samostatně. A při tom ještě stihnul dobře studovat medicínu. Vlajku 7. oddílu, na které je krásně aplikovaná moravská orlice, naší babičkou Valertovou, a dvě družinové vlajky jsem mu předal již na slavnosti v šibenické sporthale. Brzy jsem jim předal sedm stanů S 10, které byly po dvacet let ukryty na severu i na jihu Moravy. A také tee- pee, které bylo ušito z prostředků získaných na lesní brigádě v roce Za bratra Choury se nijak veřejně 7. oddíl neprezentoval, ani nereprezentoval. Nikde o něm nebylo slyšet. Vše u něj bylo neokázalé. Ale nadmíru důležité bylo, že se v něm kluci dobře cítili. Choura vydržel vůdcovat i při studiu medicíny. Sedmičku vedl celkem deset let. Ve vedení oddílu jej vystřídali bratři Pivo a Lísteček a později Chourův vlastní bratr, Špeh. Nyní oddíl dobře vede Honza Matoušek-Šmoula. Ten studuje v Praze a na páteční oddílovky dojíždí. Choura-plukovník Miroslav Najdekr se ve svých čtyřiceti letech stal primářem vojenské chirurgie. Oddíl dobře pracuje dodnes

217 Jesenická lesní škola Na 7. března 1990 jsem dostal pozvání od bratra Šráma na celostátní ustavující schůzi lesních škol. Pamatuji se, že z Olomoučáků tam byli bratři Čuřil, Baby a Dan. Dan pak vykládal Laďovi Šromovi - Havranovi o tom, že byl u toho, když Pavel Krajíček ze Šumperka prosil jako psík Šráma a říkal: Prosím Tě, Šráme, dej mi to vůdcovství Jesenické lesní školy! Byl jsem u toho také. Měl jsem radost, že budeme mít vůdce pro Jesenickou lesní školu a že budu mít možnost vychovat z jejich frekventantů nové kvalitní instruktory Rádcovské školy Olomouc. Na výše uvedené brněnské lesoškolácké celostátní akci jsem sdělil svoji lesoškoláckou zkušenost. Řekl jsem, že nám po táborovém týdnu scházelo další setkání absolventů, které by bylo vhodné zejména pro předávání zkušeností. Doporučil jsem víkendová setkání. Později to bylo plně v celém státě realizováno. Nemyslím však, že to byl jen můj nápad. Bylo to permanentně potřebné. Čtyři absolventi JeLŠ z roku 1968, Pavel Krajíček - Akela, Polák - Bubla, Jiří Kvapil - Káá a já, jsme jeli v roce 1991do Instruktorské lesní školy pořádané na severu republiky pod Ještědem u Jablonného, v chatě Seleška. Byla velkým naším zážitkem, přinesla nám řadu nových podnětů, poznali jsme mnoho nových skautských tváří a byli jme obdařeni zážitky. Ale Instruktorská škola na mne nezapůsobila tak důrazně jako Jesenická v roce Zažil jsem tam také svůj, po okupaci , nejhorší skautský zážitek. Bratr Přemysl Hauser při zahajovacím táboráku spálil polínko za živého místonáčelníka, bratra Břetislava Škaroupku-Šráma. Ten za totality organizoval pod pláštíkem Svazarmu (Svazu pro spolupráci s armádou) ilegální lesní školu. Bratr Šrám byl po sametové revoluci vyloučen z Junáka pro údajné machinace s dekrety JeLŠ. Později byl posmrtně rehabilitován. Pro mne je místonáčelník Šrám, dodnes skautským bohem. Obdivoval jsem hlavně jeho skvělou geniální metodiku a jeho přednášky na Jesenické lesní škole v roce

218 První porevoluční Jesenická lesní škola byla v srpnu roku Vůdcem byl Akela-Pavel Krajíček ze Šumperka. Já jsem mu dělal zástupce. Byla na Drozdovské pile a proběhla v táboře postaveném pátým a čtvrtým střediskem z Olomouce u říčky Březné na Drozdovské pile. Tam nejprve proběhly tábory IV. a V. střediska. Ty měly dva běhy. Nejprve chlapecký a pak dívčí. Ten druhý vedl můj syn Lumír-Bizon. Dcera Petra-Ňam, která byla v té době vůdkyní 5. dívčího oddílu, ihned po sametové revoluci rozdělila starší sestry z Dívek Zoravinných. Založily tak Duběnky a Světlušky - asi je to zárodek Šotků. Některé odešly do IV. střediska a pokračovaly jako Soviny Amazonky - 4. dívčí oddíl. Naše Petra-Ňam předávala tábor lesní škole a pak vedla jeho likvidaci. Potom nějaký šílený ochranář vyřídil na úřadech, že bylo po několik let táboření v údolí říčky Březné zakázáno. Větší počet činovníků z bývalé Kosinovy pionýrské skupiny se stal frekventanty naší lesní školy v roce Byli to bratři Budka, Myšák, Bizon, Vodomil, Koryto, Choura, Kecal, Bohouš a možná ještě někdo. Zjistil jsem, že stejnou zkratku jako naše lesní škola, JLŠ, používá také Jihočeská lesní škola. Tak jsem zařídil, že jsme pro naši Jesenickou lesní školu začali důsledně používat zkratku JeLŠ. V příštích letech už probíhaly akce Jesenické lesní školy vedené Akelou na chatě zvané Sokolka nad Sobotínem. Patřila leteckému klubu v Šumperku. Dá se říci, že prostředí chaty bylo vyhovující, až na problémy s vodou. Dělal jsem Akelovi zástupce. Po letech se tam střídaly čekatelské, vůdcovské a lesní kurzy a lesní školy. Akela byl vynikajícím organizátorem a mnoho věcí dobře ovládal. Ale brzy se začaly projevovat jeho horší vlastnosti, které zřejmě získal při výkonu funkce bezpečáka. A také stranického, komunistického funkcionáře. Přesto, že měl ohromnou zásluhu na obnově skautské organizace po roce 1990 v Šumperku, se nakonec ukázalo, že jej nikdo ze Šumperáků nehodlá respektovat. Byl konfliktní a mnoho lidí odradil. Instruktorský sbor se držel stále pohromadě a snažil se podržet Akelovu autoritu. Ale ta se, v důsledku informovanosti o jeho chování v oddílech, stále zhoršovala. JeLŠ postupně ztrácela kredit. Většina skautů se od Akely odvracela, až docházelo k tomu, že jsme nemohli naplnit nejnižší početní stavy pro pořádání našich akcí. V roce 1997 toto napětí vyvrcholilo a já jsem byl některými frekventanty požádán o to, abych o problematickém případu Akela napsal. Stále jsem se snažil držet jeho autoritu. Dobře jsem si uvědomoval, že JeLŠ není jenom Akela. A proto jsem se nepřidal k utečencům. Nakonec jsem asi devadesátkrát naxeroxoval mnou napsaný dopis a rozeslal jej na velký počet skautských adres. Ale to nebyl hlavní důvod jeho pádu. Přidaly se ještě nějaké jiné nevyjasněné delikty, na jejichž základě jej šumperská Okresní rada Junáka vyloučila z organizace. V období let 1990 až 2000 jsem byl nepsaným a nevoleným zástupcem vůdce Jesenické lesní školy. To je skutečnost. Ale v roce 2012, kdy oslavujeme sto let založení skautingu v Česku, kdy se stává, že noví vůdcové mají natočit a napsat články o svých předchůdcích, jedna čekatelka o mně napsala, že jsem od roku 1990 byl vůdcem JeLŠ. Došlo k záměně mého vůdcovství v RŠO za JeLŠ. Ale, viděli jste někdy v novinách nebo jinde, že by novináři napsali článek, který by byl úplně dokonalý a pravdivý? Já ne

219 V roce 1997 jsem se stal rádcem kruhu JeLŠ a svolával jsem pravidelně jeho členy do Olomouckého skautského domu na porady. Hledal jsem nového vůdce. Asi tři činovníci tuto moji žádost nepřijali, nebo se neprojevili vhodnými. Tato situace trvala až do konce tisíciletí. V roce 2001 mne pozvali skauti z Rudy na Moravě, jmenovitě Olda Tannert a František Osladil. Sdělili mi, že jsou připraveni poskytnout veškeré zázemí pro JeLŠ a že mají také vůdce. Dobře jsem jej znal. Byl to frekventant našeho kurzu, nadějný skaut. Vzpomínám na jeho účast na Čekatelském lesním kurzu Jesenické lesní školy na Sokolce u Sobotína. Jednou jsem vyvěsil plakát, na kterém jsem záměrně nechal svoji chybu o sv. Václavovi, jako o Václavovi I. Řekl jsem si: Počkám, jestli to někdo bude číst a chybu objeví. A představte si, že za chvíli po vylepení posteru bratr Ježek říká: To je blbost. Svatý Václav nebyl první. Byl to kníže. Já jsem mu na to pravil: Ty mi jednou pomůžeš. Už jako gymnazista byl v Olomouci instruktorem dějin skautingu v RŠO. Po letech l997 až 2000, kdy byla činnost naší lesní školy utlumena, bratr Stanislav Balík-Ježek dozrál na lesoškoláckého vůdce. Již v prvním roce svého vedení se projevil jako vůdce klidný, rozumný, chytrý, uvážlivý a vynikající po všech stránkách. Při přípravě dalšího ročníku školy prohlásil: Nebudeme si dělat žádnou reklamu, abychom nemuseli odmítat mnoho lidí. To se ukázalo jako úplně pravdivé. Prostě po prvním roce, kdy se chopil vedení, se jeho i naše úspěšnost rozkřikla a od té doby naše JeLŠ šlape na plné obrátky. Vůdcovský princip je v Junáku stále plně platný Vlevo nahoře br. Ježek, vůdce JeLŠ od roku 2000 A já, po své srdeční kolizi na lesní škole v roce 2009, jsem mohl poděkovat Nejvyššímu, že mi bylo dopřáno nevynechat ani jednu lesoškoláckou ani rádcovskou akci od roku 1990 až do roku Vše o úspěších naší Jesenické lesní školy i o jejích dějinách se můžete dozvědět na internetu

220 Šumák v kávě, spoutaný stůl a betlémské světlo Připravovali jsme velké oslavy 75 let olomouckého skautingu. Dělo se tak na základě iniciativy bratra Babyho. Bratr Šaman navrhnul logo a to pak bylo na tričkách, na tužkách i na plakátech. A hlavně jsme připravovali velkou výstavu v tělocvičně olomoucké strojní průmyslovky, kde řediteloval holický skaut, bratr Šafránek. Připravil jsem doma dva dvoumetrové panely s tématikou Rádcovské školy Olomouc a Jesenické lesní školy. Ty jsem připravoval v garáži pod naším domem. V pátek jsem odvezl první panel a na druhý den jsem měl na pomoc pozvaného bratra Jindru Fořta, skauta až od Plzně. Ten byl členem našeho Klubu oldskautů Kormoránů. Pozval jsem jej na kávu. Jindra věděl o mém švagrovi v Americe. Na stole byly papírové sáčky, v jakých bývá balen cukr. Pohostil jsem jej kávou - turkem a Jindra si do něj vysypal dva sáčky. Káva začala bobtnat, kynout a šumět. Myslel, že má u nás nějakou vzácnou americkou odrůdu kávy od manželčina amerického bráchy. Předstíral, že mu káva chutná. Byl to však obyčejný český šumák. Sešli jsme k nám do sklepa. Trabant byl před garáží a tablo, panel čili poster byl na stole uprostřed místnosti. Zjistili jsme, že venku trochu poprchá. Panel nám zmokne! Pokryli jsme jej igelitovou plachtou a převázali motouzem. Nesli jsme tablo ven z garáže i se stolem. Bylo k němu velmi pečlivě přivázáno. No, rozvázali jsme jej bez řeči. Jen jsme se tak nějak smutně na sebe podívali Přicházely Vánoce. Dlouho před nimi jsme připravovali zařízení na přenášení betlémského světla. Já jsem měl velký vynález. Třílitrovou láhev od okurek a na jejím dně tři svíčkové kalíšky, dvě špejle a zápalky. V tom zařízení jsme pak roznášeli oheň po známých rodinách a nakonec jsme jej dali na hřbitov. Teprve potom jsme si vzpomněli, že když jsme u nás na chodbě o něčem móc důležitém kecali, tak nám oheň, přivezený až z Betléma, zhasnul. Na posvátnost toho ohně jsme momentálně nemysleli. Tak jsme jej bezděčně zapálili obyčejnou sirkou Byla to tragedie? Na tyto tři příhody jsme pak vzpomínali až po několika letech. Klub OS Kormoráni V prvním roce obnovené rádcovské školy jsem říkal vodákovi bratru Turdovi: Kromě klukovských výletů na Luhačovickou přehradu, kde jsme si půjčovali maňásky, jsem nikdy nebyl na vodě. Řekl: Založíme vodní oldskauty. Turda byl po válce kapitánem vodních skautů, Kormoránů a pak téměř po celý život kapitánem civilních vodáků. U těch byl váženým nestorem. Pro ně se naučil i anglicky a v Polsku složil zkoušky námořního kapitána. Shromáždili jsme mladé i staré skauty z našeho okolí a zvolili Turdu do našeho čela. Kapitánem. Scházeli jsme se pravidelně jednou za měsíc v klubovně a později většinou u nás doma. Učili jsme se i vodáckou lodní abecedu, zpívali jsme a bavili jsme se. Podnikali jsme výpravy do Pomoraví. V nově ustavovaném skautském oddíle na letišti, bratři Káá a Turda postavili

221 pramici. Chystali jsme se na naši první plavbu po Moravě. Plánovali jsme naše doplutí až do přístavu vodních skautů v Hodoníně, pak jen do Kroměříže. Já jsem říkával: Proč to nevzít rovnou až do delty Dunaje? Potom jsme uskutečnili pro nás suchozemské krysy krásnou plavbu ze Štěpánova až k bývalému skautskému fortu u plynárny. Bylo to moc prima. Počet členů našeho klubu se stále snižoval. Staří odcházeli, mladší si zřídili své vlastní kluby. Když z klubu vystoupil náš nejstarší člen, bratr Turda, stal jsem se kapitánem já. Byl jsem posledním skautským kapitánem na severní Moravě. Místo pádlo jsem říkal veslo a místo stěžeň, stožár Na náš klub máme pěkné vzpomínky. Je nás už jen několik neregistrovaných kormoránů. Ale dosti pravidelně se scházíváme dodnes. O mé činnosti v náčelnictvu V roce 1990 podal bratr Dan na MUDr. Libora Kvapila-Sira a na mne doporučení do náčelnictva. Byl jsem zvolen náhradníkem. Vůbec jsem nevěděl, co to obnáší. Své zapojení jsem pociťoval jako svou povinnost. Napsal jsem tehdejšímu náčelníkovi, bratru Břicháčkovi-Gigantovi. Pozval mne a já jsem do náčelnictva jezdil každý měsíc až do prázdnin roku Pak jsem si uvědomil, že nejsem ten správný funkcionářský typ a mám k podobné činnosti málo životních zkušeností. K tomu jsem poznal i problémy s častým dojížděním do Prahy. Musím říct, že jsem v Praze získal určité zkušenosti a poznal několik významných skautů. Například bratra Řeháka-Špalka a bratra Ing. Šmajcla-Rikyho, který se stal později náčelníkem. Ten sedával na schůzích u stolu přede mnou. Špalek byl později výchovným zpravodajem všech českých skautů a byl v čele formování nového výchovného programu Junáka. Brzy po ukončení mé práce v náčelnictvu byl se mnou na Instruktorské lesní škole. Bylo to v roce 1991 v blízkosti státní hranice u Liberce. Stával vedle mne při nástupech a seděli jsme spolu u stolu. Byl členem naší družiny Dubů. Existovalo dosti velké napětí mezi organizační radou Junáka a jeho náčelnictvem. Jejich činnost byla špatně koordinována. Myslím, že bylo správné, když byla tato organizační struktura později změněna. Vzpomínám také na skutečnost, že jednou nepřišel bratr náčelník. Říkalo se, že onemocněl proto, že ho někdo slovně napadnul za jeho stranickou minulost. Pak místo něj vedl schůze náčelnictva hlavní kapitán vodních skautů, bratr Hájek. Červnové náčelnictvo se konalo asi týden po pohřbu bratra místonáčelníka Štefky-Dana. Já jsem o této olomoucké události referoval a nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo. Bylo to totiž na druhý den po pohřbu mé matky. Nemohu tvrdit, že mé členství v náčelnictvu bylo zbytečné. Bylo to poučné hlavně pro mne. S bratrem náčelníkem - Gigantem jsem později několik dní bydlel, diskutoval a staral se o něj na JeLŠ. V současné době je členkou, dnes už smíšeného náčelnictva sestra Benny, z našeho V. střediska. Je vůdkyní oddílu Lvíčata ve Štěpánově. Je mi hodně blízká, neboť jsem ji před lety učil hrát na příčnou flétnu. Chodila ke mně do lekcí asi deset let. Tenkrát se jmenovala Zorka Buchníčková. Mohu

222 ji tak trochu považovat za svou nástupkyni v náčelnictvu Českého Junáka. Je inženýrkou ekonomie a stará se tam o peníze. Výchovným zpravodajem Po předání vůdcovství RŠO jsem byl zvolen okresním výchovným zpravodajem. Přede mnou jím byl bratr František Žváček-Frank ze střediska v Holici. Byla to značně náročná, hlavně organizační práce. Organizoval jsem všechny druhy kurzů a zkoušek. Zdravotnické, čekatelské i vůdcovské. S bratrem Káá a jinými jsme organizovávali též parkovou akci Skauti dětem. V té době vycházel na našem okrese vedle Skautské stopy také časopis Rover. Jednou jsem při naší akci v Čechových sadech viděl sedět na lavičce chichotající se skautskou dvojici. Skauta a skautku. Podíval jsem se do jejich nového Rovera. Tam byl článek, který vzdělával skautíky o záležitostech, jak je vysvětloval komunistický sexuolog MUDr. Uzel z Ostrávy. Zajímavé bylo, že tenkrát už děcka dané problematice velmi dobře rozuměla. Ale když jsem se pak na inkriminované termíny vyptával starých oldskautů, nevěděli vůbec, o čem je řeč. Byl jsem výchovným zpravodajem okresu a tak jsem se rozhodl dát celou záležitost do pořádku a s pisatelem článku promluvit. V neděli jsem jej vyhledal. Byl na mši svaté v chrámu sv. Mořice. Hlavnímu redaktorovi Rovera jsem doporučil, aby distribuci daného čísla Rovera pozastavil. Uposlechl. Několik činovníků, mezi nimi také bratři Bob a Šaman, mi pak za toto mé opatření poděkovali. Při organizování vůdcovských zkoušek mi připadlo divné, že je přespříliš pozornosti věnováno hospodářské otázce. V lesní škole 1968 se této otázky bratr Šrám jen dotknul. Sdělil nám asi toto: Prací přetížený vůdce oddílu či tábora se může při vedení oddílového hospodaření lehce někde splést. Pak z toho bývá velký poprask. Může se stát, že je potom bude nucen vedení, tedy výchovy skautské mládeže, zanechat. Počítat umí kde kdo. Ale dobrých vychovatelů je a bude vždy málo. Když musí končit vychovatel kvůli penězům, je to velká škoda pro národ. To, co má platit pro vedení skautského oddílu, platí také pro vedení státu. Vychovatelé mají vychovávat, ekonomové mají hospodařit, dělníci dělat a studenti studovat. Zkouška z hospodaření se stala nejobtížnější ze všech vůdcovských disciplín. Mnoho budoucích vůdců ji muselo opakovat. Možná, že někoho odradila i od vedení mládeže. Vzpomínám na jeden komplikovaný případ bratra z IX. střediska, který neměl včas podanou přihlášku na vůdcovskou zkoušku. Tak jsem mu čistou přihlášku přinesl až v pozdních večerních hodinách domů. Předal jsem ji jeho tátovi a ten mi sdělil, že se jeho syn v noci vrátí z Prahy. Řekl mi o něm, že je podnikatelem. Omlouval jej. Říkal jsem si, že tento budoucí vůdce je velký lajdák. Ale on pak u zkoušek projevil nejlepší znalosti ze všech. Byl jsem dosti hrdý na to, že se mi podařilo docílit bezmála stoprocentní dekretovanosti vůdců všech oddílů na našem okrese. Vůdcovskou zkoušku tehdy neměla ukončenu jen vůdkyně vlčat z Litovle

223 A vedoucí smíšeného nově založeného oddílu ve Vacanovicích, inženýr, který měl jenom čekatelskou zkoušku. Poslední mnou organizovaná vůdcovská zkouška byla velkorysá. Vždyť tenkrát bylo celkem třináct zkušebních oborů a k tomu ještě zkouška z rétoriky. Zkoušených i zkoušejících byl plný skautský dům. Některé obory byly obsazeny dvěma examinátory. Například pro přírodovědu a ekologii byli zkoušejícími vedoucí katedry přírodovědy Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, bratr profesor Bronislav Hlůza a zástupce ředitele olomouckého muzea, bratr RNDr. Bohuslav Šula-Bob. Ze čtyřiceti adeptů pak třicet osm v neděli vykonalo činovnický slib. Stali se skautskými vůdci. Slibovali před ohněm u krbu a okresní vlajkou, v zasedačce skautského domu. Tam se stali skautskými vůdci. O zpívání na lesních školách Zabýváme-li se historií Jesenické lesní školy, bude nejsprávnější, když ji rozdělíme do čtyř etap , , a po mezidobí od roku 2000 dodnes. Chceš-li získat více informací, než je v této knize, hledej ve starých kronikách a na portálech počítače! Já se budu nadále zabývat jenom obdobím od začátku našeho tisíciletí, svou vlastní činností v JeLŠ. Kdysi jsem říkával, že instruktorům mají být zadávána témata tak, aby byl využit jejich potenciál daný profesí a přitom aby uplatnili i znalosti, týkající se jejich koníčků. Profesním uplatněním zajišťují vysokou odbornost a uplatněním svých zájmů zajišťují obvykle jednotlivé specificky skautské disciplíny. Tak budou instruktoři uspokojeni i po stránce seberealizace a odpočinou si od svého profesního oboru. Kdo to tu tak falešně zpívá? Naše country kapela Já mohu říci, že jsem po nástupu Ježka byl zařazován téměř výhradně profesně. Vždyť od roku 1970 jsem již nevedl oddíl a ztrácel jsem se svou bývalou skautskou činností kontinuitu. Mezitím vyrostli četní mladí odborníci v mých skautských oborech. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že mezi skauty je málo hudebníků. Ti, kteří se uplatňují v populární muzice, hrají všichni ve svém volném čase lidem pro zábavu. A ti muzikanti, kteří hrají v profesionálních orchestrech, mají tolik povinností, že jejich styl života neposkytuje možnost věnovat svůj volný čas dětem v lesích. Bylo proto zcela správné rozhodnutí Ježka o využití mé osoby z profesní strany

224 Po roce 2000 bylo v naší JeLŠ zpívání zařazeno pravidelně na půl hodiny, ihned po poledním klidu. Ne na jeho úkor. Brzy jsem vypracoval Zpěvník Jesenické lesní školy. Návrat z expedice se zpěvem Ten jsem koncipoval novým neobvyklým způsobem. Podle jiných tradičních zpěvníků může být označen jako nesprávný. A také nemůže být za zpěvník považována publikace, která neobsahuje notový zápis melodie. Tak tomu bývá často u neprofesionálních zpěvníků trampských. Předpokládám, že asi 95 % trampů nebo skautů nezná noty. K čemu jim tedy při zpívání jsou? Proto jsem ve svém lesoškoláckém zpěvníku zvolil neobvyklý způsob se samostatným vytisknutím textů opatřených kytarovými značkami. K brožuře je zvlášť přiložen notopis. V každé družině by měl být muzikant, který je schopen zahrát melodii na nějaký hudební nástroj a družinu ji pak naučit. V dnešní době tiskáren je možno texty namnožit pro všechny a muzikantům dát jen notovou část. Toto celé je metodou, jak za málo peněz předat hodně muziky. V jídelně lesní školy, kde většinou zpívání probíhalo, stačilo oznámit jen číslo písně a všichni mohli ihned zpívat. Tento způsob je možno doporučit i na běžných družinových a oddílových schůzkách i na táborech. Proč skauti - junáci zpívají? Je nám, tedy naší organizaci, sto let. Pocházíme z dob, kdy se všude a při každé příležitosti spontánně zpívávalo. Už náš zakladatel, profesor Svojsík, učinil ze zpěvu prvořadou složku junácké výchovy. Sám byl z pěvecké rodiny. Bratra měl operním zpěvákem. Víme, že se se skautingem seznámil, když objížděl celý svět se svým pěveckým kvartetem. To zpívalo čtyřhlasně upravené české národní písně. Přezdívku Benjamín získal právě jako nejmladší člen kvarteta. Jakákoliv skautská akce bez zpěvu není dobrou skautskou akcí. Spontánní zpěv se vytrácí i z Junáka. Odráží se tak celkový úpadek hudební výchovy v našem státě. Úroveň profesionálních muzikantů stále narůstá a muzikálnost lidu prudce upadá. Dnes spontánně zpívají už jen profíci a opilci. Snažme se alespoň u skautů zachránit to, co zanedbává škola. Co zpívat? Jisté je, že doba přinesla potlačení pochodových písní. Kdysi zpívali do pochodu vojáci, sokoli, školáci, skauti a potom třeba svazáci. Dnes už nikdo nepochoduje. Kdyby někam vojáci měli jít pěšky za zpěvu písní, tak než by někam došli, bylo by už po válce. Prostě, už se nepochoduje nikde. To je asi ten pravý důvod, proč skauti už nezpívají vůbec pochodové písně. Kdysi skauti za zpěvu pochodovali a písně střídali hrou na polnici. Více se o nás tehdy vědělo

225 Není pravdou, že dnešní písničky jsou špatné. Najdou se mezi nimi i dobré a takové, které jsou vhodné pro zpěv skautů. Ale je dobré vyhnout se dnešní převaze písňového braku. Uvědomme si, že zpívat se dá všude i bez doprovodu kytary. Úplně z Junáka vymizely písně národní. Souvisí to s naším odnárodňováním. Doba národního obrození je dávno pryč. Zpívat například čtyři koně ve dvoře, žádný s nimi neoře je opravdu archaismus. Nemáme už dvory a nikdo neoře s koňmi. Ale kde jsou dnes skutečné hudební hodnoty písní vytvořených převážně v barokní době? Byly rozhodně hodnotnější než většina dnešního popu. Vše, i zpěv, byl vždycky ovlivněn módou. Já rozlišuji MÓDNOST A MODERNOST. Móda nemá opravdovou a trvalou hodnotu. Moderní je to, co je progresívní a přitom nové. Bývá i věčné, stále platné a kladně ovlivní vývoj. Módní je to, co zrovna letí. Co podléhá nevkusu doby a nemá vůbec žádný trvalý význam. Móda má jepičí život. Naučte se sami rozlišovat kvalitu! Není to však lehké. Běžné tábornické písně mívají často v různých oddílech odchylnosti melodické, rytmické i slovní. Je to právě jejich rozšiřováním a předáváním pouze na základě paměti. Nevadí, když se v různých skupinách zpěváků reprodukují jinak. Hlavně, že při zpívání slouží k vytvoření právě potřebné nálady. Ale jsou i písně takové, pro které je nevhodné a potupné, zpíváme-li je chybně. Jsou to hlavně hymny a obřadné prastaré písně. Pro nás jsou předlohou pro správné provedení v prvé řadě skautské zpěvníky, které byly vydány pod odborným dohledem hudebního skladatele, sbormistra Národního divadla, kdysi Foglarova zástupce ve vedení 2. oddílu, vedoucího hudební skupiny náčelnictva po roce 1945 a nedávného starosty Junáka, bratra Jarmila Burghausera-Jumba. Je nutno si uvědomit, že naučí-li se někdo někde něco špatně, pak jelehčí naučit se něco úplně nového. A to špatné pak nechat být. To plně platí i u písní. Ale jsou skladby, u kterých musíme usilovat o správnost, i když náprava může trvat desetiletí. Staromódní slova naší skautské hymny pocházejí z pera našeho krajana, rodáka z Náměště na Hané, Františka Serafína Procházky. Není vůbec nutné, aby zůstala v původní podobě. Tak je tomu například i u Kovařovicovy Junácké. Náš slavný skladatel ji napsal na objednávku bratra Svojsíka. Je vydána ve faksimile Svojsíkových Základů junáctví z roku Tam je Junácká vytištěna jako náročná skladba pro čtyřhlasý smíšený sbor. Ústním předáváním z oddílu do oddílu prošla velkým zjednodušovacím procesem. A to po stránce textové i hudební. Nemá smysl dnes diskutovat o jejích slovech či melodických detailech. V září 1945 se sešla Burghauserova hudební skupina Junáka a vydala leták se správným textem i se správnou melodií. Ten byl pak schválen a potvrzen náčelnictvem Junáka. Pro nás platí dodnes jako zákon. Neztrácejme čas diskutováním, raději se věnujme nápravě. Junák už asi nikdy nebude mít ve své členské základně tak vynikajícího vzdělaného hudebníka jakým byl bratr Jumbo. Byl také předsedou společnosti Antonína Dvořáka, nejlepšího hudebního skladatele, jaký kdy žil. Už z úcty k bratru Jumbovi musíme zpívat naši hymnu co nejdokonaleji. Teprve pozvolným odchodem poválečné generace byla vymýcena chyba v pátém taktu Junácké, kde mezi druhou a třetí notou je interval sestupné sekundy a ne vzestupné. Ale v devátém taktu, na slabikách v cí-i-li, není většinou skautů dodržován tečkovaný rytmus. To je ale v hymně závažná

226 chyba! Jesenická lesní škola ji už zpívá správně. Ale náprava trvala desetiletí. Večerka bývá někdy zpívána nebo hrána na polnici nesprávně. Ve čtvrtém taktu není na čtvrté době stejná nota jako na třetí. Tam je její spodní tercie. Mezinárodní skautský signál, zkomponovaný samotným lordem Baden Powellem, je obvykle hráván správně. Bohužel snad jen na sněmech. Můžeme jej hrát nebo i zpívat u nástupů, po povelu Vlajková četo pochodem vchod! A to v čase, kdy je vlajka nesena ke stožáru i zpět. Správně by mělo být zpíváno mezinárodní loučení. Není to šlágr z francouzského filmu Valčík na rozloučenou. Ten je ve čtyřčtvrtečním rytmu. Předlohou našeho loučení je skotská čtyřdobá národní píseň. Správně by měla být provozována i nepsaná hymna vlčat - Džungle ztichla a oblíbená píseň prvních českých skautů - junáků, Ó-námo-námo. Je s podivem, že skauti nemají svoji mezinárodní hymnu. Dívky ji mají. Napsal ji pro ně slavný finský hudební skladatel Jean Sibelius. Není jednoduchá ani příliš líbivá a proto se asi příliš nevžila. Státní hymnu má umět zpívat správně už každý nováček! Ze současných písní považuji za mimořádně zdařilou, a to pro svůj slovní i hudební obsah, píseň: Lilie skautská. Měla by zaznívat při každé vhodné příležitosti, kdy skauti vzpomínají na svoji tragickou minulost. Dvanáctiletý Krýša byl v roce 2003 členem technické družiny a kustodem Zálesáckého muzea V Jesenické lesní škole je každý den zahajován zpěvem instruktorů. Ti zpívají Hóla hój, slyš! Tato píseň je fragmentem Probuzení ze sbírky Junácké písně od autorů Pospíšila a Neumanna, asi z roku Pak je zpívána národní slovenská píseň Vstávaj, Jano, hore! a na závěr dvakrát historický signál Jesenické lesní školy Jesenická lesní škola, do práce nás všechny volá! Vhodné bude, když instruktoři budou zpívat v C dur. Začnou tónem c. Pokud zpívání vede ten, kdo nemá absolutní sluch, může mít v rukávě připravenu zobcovou flétnu. Po jejím použití se bude zpěv v rozpětí tónů od malého g do c mužským hlasům dařit. A bude vhodné, když nakonec zazní jesenický signál na F polnici v F dur. Teprve, když táborovým údolím zní hlas polnice, tak je to skautský tábor jak má být! Pokud nemáme odborně vyškoleného trubače, můžeme mu zjednodušit signál všeobecně zavedeného trubačsky obtížného budíčku. Použijme začátek melodie ze zpívaného budíčku Jesenické lesní školy

227 Zatroubíme: Vstávaj, Jano, hore, vstávejte skautíci, hned! Vymýšlejme i různé jiné signály! Slavení státních svátků Byl jsem ve Švýcarsku a paní domu nám v den jejich státního svátku přichystala slavnostnější snídani než obvykle. Do housky každému zastrčila špejli s malou čtvercovou červenou vlaječku s bílým křížem. Vyšli jsme do ulice jejich vesničky a na všech domech jsme uviděli prapory. Státní, kantonální i obecní. Za vsí byla velká hromada dřeva připravená tak, aby když ji večer zapálí, byl vidět oheň až k dalším vatrám. Všichni jsme šli průvodem k velké boudě za vesnicí, kde probíhala kulturní slavnost. Mládežnická dechovka hrála samé Kmochovy pochody. Vystupovaly lidové soubory. Všichni se bavili, jedli, pili. Nikde nebyly po zemi odpadky a prázdné kelímky od piva, jak tomu bývá na našich slavnostech. Nikde nebyli přítomni žádní protivní opilci. U nás máme staronové svátky. Vánoce a velikonoce. Nikomu se nepodařilo je vymýtit. Jejich pravý duchovní obsah však je potřen přespřílišným hodováním a dárečkováním. Ale nezanedbávejme zpěv koled a jejich hru na hudební nástroje! Doma ani v oddíle! Kde jsou ty časy, kdy si skauti připravovali klobouky do průvodu k 28. říjnu. Namáčeli je prý do cukrového roztoku a dávali do formy, vždy dva proti sobě, aby jejich krempy byly jako když střelí. A nahá kolena měli proti případnému chladu natřena sádlem. Tenkrát byly naše ulice plné státních vlajek. To všechno je dnes u nás zprofanováno následkem někdejšího povinného slavení fašistických a komunistických svátků. Asi proto, že pionýři dělali vánoční stromečky u pomníků komunistických hrdinů a na schůzích. Proč už skauti nedělají stafáže třeba u památníků našich národních tradic. Třeba u sochy TGM. Je to špatné, je to chyba? Připravujeme se tak o možnost naší reprezentace a zviditelnění. Naše vlastenectví mizí. Kdybych na svém okně vyvěsil prapor, dívali by se na mne lidé podezíravě a asi by si klepali na čelo. Jen na školách a úřadech visí prapory povinně. Rok po okupaci roku 1968 jsme hráli s Moravskou filharmonií v Šumperku na slavnostním koncertě. Pořadatelé nám rozdali trikolory a požádali nás, abychom si je připnuli na klopy fraků. Muzikanti se hádali o to, na kterou stranu patří bílá barva. Dirigent Nohejl jim poradil: Zeptejte se Kantora, on je skaut! Co to znamenalo? Že pan šéf našeho orchestru byl v mládí skautem. Věděl přece o tom, že skautští vůdcové učí prostřednictvím plnění nováčkovské zkoušky úctě ke státním symbolům. Nenechávejme vlasteneckou výchovu jen škole. Je to v prvé řadě naše záležitost. Vždyť už ani sokoli, někdejší největší vlastenci, nejsou nikde vidět. A nebo jen ti staří. K výchově k vlastenectví využijme oslav našich státních svátků! Jak? Poradím vám. Po začátku tábora 5. července dej na oznamovatel okopírované tabulky nejstarších slovanských písem. Rovery pak nechej napsat pozvánkové plakáty. Pro vlčata cyrilikou, pro skauty glagolikou. Písma vám poslouží jako šifry

228 Příklad textu plakátu: Slavnostní táborák k uctění památky soluňských bratří svatého Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa, bojovníka za pravdu, se koná 6. července ve u našeho táborového kruhu. Po slavnostním zahájení táboráku promluví vůdce o významu obou světců coby nositelů evropského křesťanství, vynálezců prvního slovanského písma a nositelů kultury. Pak dále slovy oslaví svátek osobnosti Mistra Jana Husa, rektora české univerzity a českého vzdělance, zdokonalitele našeho písma. Vůdce připomene jeho vztah k pravdě, v souvislosti k prvnímu bodu našeho zákona. Pak zazpíváme písně: Katolíci Bože cos ráčil a reformovaní Hranice vzplála. Nebo k jejich zazpívání pozveme hosta či využijeme gramofón. Tedy nějaký reprodukční technický prostředek. 28. září mají kluci ze školy volno. Málokterý ví, proč tomu tak je. Bude nutné zařadit celou záležitost do programu zahajovací oddílové schůzky. Vůdce promluví o začátcích českého státu i o jeho významu v dalších stoletích. A povykládá jim o světci, svatém Václavovi, o jeho vlastnostech a významu a také o jeho babičce svaté Ludmile. Zajistí provedení svatováclavského chorálu. Jeho správné provedení hrají denně o půlnoci na rozhlasové stanici Proglas. Svatý Václave, vévodo české země, kníže nás, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste eleison! Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě! Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave! Kriste eleison! Pomoci my Tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison! V dnešní době mládež nerada čte povinnou školní četbu. Raději má Harryho Pottera a jakési Narnie či co? Asi brzy napíši do náčelnictva, aby zajistili nové vydání knih: Eduard Štorch O Děvín a Velehrad (o sv. Cyrilovi a Metoději ) Blok Brno 1992 Petr Piťha Slyšte slovo a zpívejte píseň (o sv. Cyrilovi a Metoději) Gabreta České Budějovice 2012 Marie Holková Tisíc tomu let (o svatém Václavovi) Lípa Vizovice 1992 Leontina Mašínová Mladá léta Jana Ámose (o J.A. Komenském) Melantrich Praha l957 František Kožík Miláček národa (o J.K. Tylovi a naší hymně) Albatros Praha 1975 Rada vůdcům aneb o krachu oddílů Junák je organizace, která lpí na tradicích. Podobně jako je tomu prý v Anglii. My z Anglie tak nějak pocházíme. Co bylo u nás oddílů a už nejsou. Nepřežily! Proč? Odpověď je jednoduchá. Nebylo to jen tím, že je

229 někdo zrušil z politických důvodů. Rozpadly se samy, když jejich vůdcové nedodržovali metodiku vedení oddílu. Máme přece pravidla: Pravidelně každoročně po táborech doplňuj oddíl nováčky! Vychovávej si více nástupců! Vedení oddílu včas předej svému nástupci a potom mu dej důvěru a prostor k vlastní práci! Neotravuj jej, ale stůj mu za zády a buď mu v případě potřeby nápomocen! A teprve potom, když jsi se snažil tato pravidla dodržet, tak máš právo se ptát, jestli se tvůj zrušený oddíl nemohl zachovat. Někdy se věc nezdaří. Existují nepředvídané okolnosti. Nejčastějšími důvody jsou: odchod potenciálního vůdce do školy, přestěhování, zamilování se či vlastní vyčerpanost z eventuálního přeskautování se. Dále pocit, že už to kluky nebaví a otrávenost. To bývá tehdy, kdy už to nebaví vůdce. Je nutné hledat dalšího, nadšeného. Nejstarším historickým oddílem v Olomouci je 5. oddíl Ostrých hochů. Jeho vůdcové znali metodiku a dodržovali ji po všechny časy. Kde jsou kdysi slavné oddíly Vlčáků, Rázných Poveláků, Hanáků, Ostřížů, Setonovců, Rarášků, Amazonek, Dívek Zoraviných a jiné. Z nich jedině Setonovci existují. Pomohli Ostřížům, když se s nimi v době jejich krize po dohodě spojili a vytvořili tak oddíl Ostnovců. Buďme však rádi, že vznikla řada oddílů nových. Netradičních. A přejme jim, ať si vlastní novou a bohatou tradici sami vytvoří! Bobšula Jmenoval se Bohumil Šula. Vím, že byl členem olomouckého katolického oddílu, který se po sloučení v lednu 1939 stal 10. oddílem Junáka. Když byl děcko, říkali mu Bobek. Když vyrostl, stal se bratrem Bobem. Za protektorátu byl vůdcem roverů a po válce vůdcem 10. oddílu Hanáků. Vystudoval v Brně a stal se doktorem přírodních věd, RNDr. V roce 1946 byl frekventantem, ale už i instruktorem Jesenické lesní školy. V období 1968 až 1970 jsem jej poznal, když jsme oba jako instruktoři sloužili v Rádcovské škole Olomouc. Tehdy jsem se dozvěděl o existenci několika jeho pohádek o květinách. Po roce 1990 jsem poznal několik skautských instruktorů botaniky. On byl v tom oboru nepřekonatelný, ze všech nejlepší. Zúčastnit se Bobovy instruktáže se skupinou skautů někde na okraji lesa, to byl vrcholný umělecký zážitek. Něco podobného jsem zažil jedině v Jesenické lesní škole v roce 1968, s vůdcem Ostrých hochů Karlem Kostroněm-Západním větrem. Však také bratr RNDr. Šula se považoval za Karlova nástupce. V roce 1998, když jsem byl iniciátorem napsání brožury Skautský Slavín, napsal o něm pojednání. Podobně jako například každý ze starých olomouckých činovníků napsal stať o svém předchůdci. Sestra Dida o svém otci, já o Drvovi, Sir o Danovi a Bob o Karlovi. Dan napsal životopis táty Plajnera. Bob už v roce 1969 v našem rádcovském kurzu vykládal frekventantům při procházce parkem pohádky o rostlinách. Říkal jsem mu, aby jich napsal co nejvíce. Po roce 1990 se bratru Krajíčkovi podařilo vydat tři Bobovy knihy. Byly nazvány Pohádky lesní moudrosti. Pomáhal jsem Akelovi tehdy s jejich

230 distribucí. Využíval jsem často bratra Boba pro přednášky v Rádcovské škole Olomouc i na pozdějších kurzech a zkouškách čekatelů a vůdců. Nikdy svoji účast neodmítnul. Mluvilo se o něm často jako o Bobu Šulovi. Pak někdo nevědomky spojil obě slova v Bobšulu. Ten prohlásil, že mu to vůbec nevadí. Vozil jsem jej trabantem na Jesenickou lesní školu. Byl s námi na všech jejích akcích v letech 1990 až Na Drozdovské pile, na Sokolce i na Olšanských horách. Vždycky s námi pobyl čtyři, pět dnů a vykonal dokonale svoji práci. Pak odjel domů. Měl nemocné srdce. V roce 2001 zesnul. Byl jsem za ním s bratrem Havranem v nemocnici a vlastně jsem byl poslední, kdo s ním mluvil. Od manželky zdravotnice, vím, že ten kdo umírá, ještě vnímá. Nemůže se ale už téměř nijak projevovat. Sluch prý odchází poslední. Říkal jsem mu: Bobe, tu Tvoji knihu určitě vydáme. A děkuji Ti za všechno, co jsi pro skauty udělal. On se tak trochu blaženě pousmál. Snažil jsem se všemožně o vydání poslední Bobovy knihy o stromech. Neúspěšně. Vždy to krachlo na penězích. Po letech k nám do bytu přijel bratr Jambo, aktivní skautský činovník, zakladatel střediska v Týnci a absolvent naší lesní školy. Sdělil mi, že potřebné peníze sežene. Vydání knihy se stalo akcí Hanácké družiny Svojsíkova oddílu. Do naší akce se pak zapojil ještě vůdce oldskautů Karel Berka. Po několika schůzkách u rádce družiny u Šobrů se nám společně podařilo připravit knihu k vydání. Největší radost jsem z toho měl asi já. Po několikaletém úsilí přišel konečně úspěch. Nebyla to jen moje zásluha, ale hlavně Hanácké družiny Svojsíkova oddílu. Domluvili jsme se na tom, že uspořádáme kolosální akci. Křest knihy Bohumila Šuly nazvané Pohádky z arboreta. Ta se nám ohromně vydařila. Proběhla v sobotu 22. Května 2010 v krásném, bratrem Bobem zachráněném parku, v arboretu Bílá Lhota. Já jsem se vnutil do programu svou hudební vložkou hranou na zobcové flétny

231 Již od pěti let života mé vnučky Lucie Kalivodové jsem s ní denně devadesát minut po celé tři roky cvičil hru na zobcové flétny. Naučil jsem ji hrát na sopránovou i altovou. Znala dobře obě hmatové soustavy. To, co ona uměla v závěru třetí třídy, neuměl nikdo z mých žáků ani v době po ukončení základní školy. Nacvičili jsme asi dvacetiminutový program a ten jsme pak prezentovali na slavnosti v arboretu. Bylo to vlastně její závěrečné vystoupení před přestupem na příčnou flétnu. V těch dnech jsem měl převelikánskou radost z vydání Bobovy knihy i z Lucinčina vystoupení. Hráli jsme flétnová dueta od Johanna Peze a Jana Olejníka. Lucka též recitovala, zpívala i hrála na sopránovou a altovou zobcovou flétnu s doprovodem kytary. Lucka byla úspěšná nejen v základní škole a ve studiu flétny. Docílila značného úspěchu i ve skautingu. Byla členkou šestky světlušek z oddílu 5. střediska, Šotků, která se umístila na třetím místě v celostátní soutěži, v Závodě světlušek a vlčat v Děčíně, v září roku A v roce 2012 získala ve své kategorii první místo v krajské soutěži ZUŠ ve hře na příčnou flétnu. Vltava Asi v roce 2001 jsem reagoval na Ježkovu žádost pronesenou na schůzi, na které jsme plánovali program JeLŠ pro rok Čibi provede instruktáž o poslechu klasické hudby! V jiné lesní škole jsem se dozvěděl o tom, že zařadila do svého programu také instruktáž k poslechu vážné hudby. Říkali mi, že to byl propadák, že o toto téma nemají skauti zájem. Dlouho jsem o tom přemýšlel a přišel jsem na to, že je tomu jinak. Že bude záležet hlavně na způsobu, jakým bude daná problematika uvedena a zpracována. Jakou hudbu pro ně k poslechu zvolit, čím posluchače, skauty upoutat a o čem mluvit? A k čemu je vychovávat? Musí to být o přírodě a historii naší země. Použil jsem staré téma z četných výchovných koncertů, které jsem vyslechnul či na kterých jsem hrál. Nejvhodnější byla Smetanova Vltava! Dlouho jsem se na ni doma připravoval. Prostudoval jsem mnoho

232 materiálů, pořídil kopie Plickových fotografií a nakreslil jsem asi tři metry dlouhou mapu. Tu pak děvčata z oddílu mé nástupkyně ve vedení rádcovské školy, sestry Jitřenky, překreslily na plátno. V dalších deseti letech jsem poslech Vltavy provedl asi pětadvacetkrát. Každým rokem byla zařazena do programu naší lesní školy. A provozoval jsem ji, kde se dalo. Také na Brněnské i Východomoravské lesní škole, každoročně v rádcovské škole I pro děcka z naší rodiny. Program Poslech klasické hudby se vždycky líbil. O zpěvu na JeLŠ jsem už psal, ale je nutno uvést, že jsme prováděli i nácvik countrytanců. S naší lesoškoláckou kapelou jsme při něm hráli Zuzanu i jiné zápaďácké hity. Měli jsme banjo, kontrabas, bicí, kytary a zpěv. V tomto klasickém obsazení jsme pouze housle nahradili sopránovou zobcovou flétnou. Ta pískala melodii v poloze o oktávu vyšší než je zvykem. V závěru mé činnosti v Jesenické lesní škole jsme byli v instruktorském sboru tři, kteří ještě pamatovali poválečnou dobu. Bratři Sir, Havran a Čibi. Tvořili jsme tak zvané geritrio JeLŠ. Velkou naší radostí bylo, že jsme postupně získávali pocit, že jsme nahrazováni novými mladými a zdatnými lesoškoláckými instruktory. Pamatuji si, jak bratr Ježek prohlásil: Nikoho z těch třech z Jesenické lesní školy nevyhodím. V závěru táborové části naší lesní školy, které jsem se ještě v plném počtu dní zúčastnil, jsme v jejím zálesáckém muzeu postavili krajinkovou podsadu. A to stejným způsobem, jakým byla stavěna na táborech v době, ve které se daly téměř zdarma koupit krajinky - odřezky okrajů kmenů stromů, ze kterých se na pile vyráběly desky. Byl to čin našeho geritria ke sto letům výročí světového skautingu

233 Oslavy mých výročí Nějak nechápu, proč lidé mnohdy bujaře oslavují výročí svého narození. Vždyť za to, že existují, sami vůbec nemohou. Oslavovat by vlastně měli jejich rodiče. Mohu ale prohlásit, že oslavy kulatých výročí mého zrození byly vždycky kolosální. Jak probíhaly a co jsem dostal? K padesátinám jsem měl velkou oslavu ve škole Na Vozovce. A když jsem 9. září přišel ze školy domů, ozvalo se břeskné řinčení pochodu. Všichni kluci ze školní dechovky byli poschováváni v bytě a když jsem přišel domů, tak spustili Kmochovu Českou muziku. Přišli mi gratulovat Ostříži i Zoravy. A měli jsme také rodinnou oslavu ve městě, v kterési restauraci. Od školních inspektorů jsem dostal poukaz k rekreaci ROH (Revolučního odborového hnutí), diplom s obrázkem kouřících továrních komínů a Medaili za socialistickou výchovu. Ta je krásně vyvedená. Je na ní hlavička dívenky. Ještě několik let po mých padesátinách mi vždycky v posledních dnech školního roku přicházel výběrový list na rekreaci. Byl již přebraný, tak jsem jej odmítal. Byly mi nabízeny pobyty ve Zlíně nebo v lázních Dolní Lipová a jinde, které pro mne nebyly atraktivní. Toužil jsem po Šumavě nebo po Tatrách. Asi čtvrtým rokem po svých padesátinách jsem podal žádost z vlastní iniciativy a dostal jsem pobyt na Šumavě. Ty plánované prorekreované dny jsem měl nahradit prázdninovým dojížděním do služby v uničovské mateřské škole. Přečetl jsem několik knih o Šumavě a prostudoval mapy. Podle nich jsem znal na Šumavě každý kámen. Pár dnů před nástupem na rekreaci jsem se zajel podívat na své stárnoucí rodiče do Zlína. Máma doma upadla a proležela část noci na podlaze. Když jsem

234 nahlížel na sklepní schody, viděl jsem, jak se táta při jejich zdolávání opírá o dvě lahve přinášeného piva. Účast na rekreaci jsem zrušil. Řekli mi: Jestli si neseženete za vás náhradu, tak všechno zaplatíte! Vyjezdil jsem plnou trabantovou nádrž benzinu, abych se poukazu zbavil. Nakonec si poukaz vzala paní uklízečka ze školky v naší ulici. Tak dopadla má jediná eróhácká rekreace v mém životě. K šedesátinám jsme s kamarádkou Ludmilou, učitelkou klavíru, oslavili ve škole společně stotiny. Jí bylo čtyřicet a tak jsme společně měli sto let. Tehdy jsem na žádost učitelského sboru uvařil guláš. Byl opravdu mimořádné kvalitní. Dnes už mohu prozradit, že mi při jeho výrobě radila manželka. A opět mi přišli až domů gratulovat skauti. Rodina tehdy měla v Olomouci velký sjezd. Přijeli příbuzní z Prahy a Hradce Králové. Dárků byla hromada, mezi nimi hodně knih. Oslavy mých sedmdesátin začaly už v březnu To se narodil náš pátý vnuk. Mé jméno Lubomír mu zkrátili a nazvali ho Luboš. Petra mi ho přinesla rovnou z nemocnice v košíku, coby první dárek k mým sedmdesátinám. A opět jsme slavili společně, tentokrát více než stopadesátiny. Bylo to v září ve Skauťáku se sestrou Diďou z HDSO. Sešli se tam všichni činovníci okresu. Gratulantů bylo asi třicet. A ve škole v Litovli jich bylo také tolik. V zářijovou předposlední sobotu se v krojích sjeli na naší chatě u Rejvízu staří Ostříži. Bylo jich asi dvacet. O dalším víkendu tam přijela celá Sedmička. Těch bylo ke třicítce. Při obou oslavách byly nástupy v krojích, slavnostní projevy na plošině pod srubem i s předáním dárků. Na stejném místě byly i velké rauty. Tedy večeře. Večer byly táboráky, na kterých se vzpomínalo na slavné doby tajných skautských slibů a na pobyty mnoha členů oddílů ve srubu od roku Z hromady dárků byly nejzajímavější pokrývky hlavy. Od sedmičky jsem dostal oddílovou bejsbolku se symbolem oddílu - skautskou lilií a sedmičkou. Jeden z bývalých členů sedmého oddílu, keramik, pro mne vyrobil hliněný skautský klobouk. Na hlavu těžký, ale na stěně naší předsíně se pěkně vyjímá. A naše široká rodina se opět sjela v plném počtu. Navštívili jsme společně restauraci i vinárnu. Nevím, jak je to možné, ale opilý nebyl nikdo. Seznal jsem, že mne ve škole, u skautů i v rodině mají asi rádi. Celkem mi k mým sedmdesátinám gratulovalo více než sto padesát lidí

235 Návštěva Ostřížů oldskautů na oslavě sedmdesátin u srubu nad Jeseníkem Brzy, v roce 2007, měla moje žena, sestra Lilka pětašedesátiny. Na 24. dubna toho roku jsme měli již objednánu pro rodinu restauraci U rytíře v Neředíně. (To je tam, kde v letech 1968 až 1970 stávalo agitační středisko a v něm sídlily Zoravy a Ostří hoši.) Z Prahy jsem dostal přípis, že právě v den skautského svátku, na svatého Jiří v pravé poledne, si mám u skautské mohyly na Ivančeně v Beskydech vyzvednout nejvyšší skautské vyznamenání, udělované za výchovu. Zlatý stupeň medajle svatého Jiří. Co naplat. Oběd U rytíře jsme přesunuli na půl čtvrté. Syn Lumír - Bizon mne vezl do Beskyd a pro pořádání automobilových závodů pod horami jsme se opozdili. Lumír tu slávu stihnul a omluvil mne. Já jsem k mohyle přisupěl až pět minut po dvanácté. Právě doznívala hymna a já jsem přisedl k vyznamenávajícímu panu biskupovi Lobkowitzovi, bratru duchovnímu rádci Junáka. Omluvil jsem se: Bratře, promiň mi můj pozdní příchod. On na to pravil: Tady to máš a dal mi do ruky krabičku s medailí a dekret. Obešel jsem známé u mohyly, vrátil se k němu a pravím: Bratře, musím už odejít, manželka má pětašedesátiny a na mne v olomoucké hospodě čeká asi třicet lidí. On mi odpověděl: Já Ti na cestu řeknu alespoň vtip a dobře dojeď! Vtip jsem vyslechl a sdělil jsem mu, že budu příbuzné od něj

236 pozdravovat a že jim jej řeknu. Ale při běhu do Malenovic musím dát pozor na to, aby se mi nevytřepal z hlavy. Přijeli jsme s Bizonem k Rytíři a vidím plno příbuzných a před manželkou v kýblu šedesát pět rudých růží. Všichni byli rádi, že jsme s Lumírem včas na oslavu Lilky dorazili. Sdělil jsem jim: Vyřizuji vám pozdrav od ostravského pana biskupa, knížete Lobkowitze. Posílá vám po mně vtip: Žid Icík se ptá Mochelesa. Ty, Icík, mám si ji vzít? Ona má dvacet a mně už je padesát. A Mocheles na to: Tu si neberou! Když jim bude šedesát, jí bude čtyřicet, když jim bude sedmdesát, tak ji bude padesát. A to už bude stará baba. Po pěti letech jsem říkal, že pětasedmdesátku už slavit nebudu. Ale všichni kolem mne začali potutelně něco organizovat. Říkal jsem jim: Není těch našich oslav už nějak moc? A k mému výročí 9. září byla přidána ještě naše zlatá svatba, padesáté výročí z 3. Června Tak byla uspořádána opět další bombastická oslava. Obě výročí jsme sjednotili k datu 24. června V ten den byla veliká rodinná oslava U rytíře. Z toho dne máme krásnou fotografii. Vedle brnění rytířova, mne a manželky, jsou podle velikosti seřazeni naši vnukové. Oslava měla ještě dlouhé dozvuky doma u nás v bytě. Slavili jsme se sousedy, kamarády a skauty. Kdysi jsem před synem, spíše z legrace, vykládal o tom, že bych chtěl mít románskou přílbu, jako měl svatý Václav v desátém století, renezanční morion jako má Švýcarská garda a přílbu hříbek, jakou měla Československá armáda od roku Ostříži se k mým pětasedmdesátinám složili na svatováclavskou přilbu. Po internetu objednali její repliku, přilbu románskou. Stála 3 500,- Kč. Mám ji v obýváku na skříni. Na procházky v ní ale nechodím. A před Vánocemi v roce 2011 mi přítel, skaut Břeťa Nakládal opatřil originální přilbu Československé armády z roku Tak jsem si ji

237 sám nadělil pod stromeček. Budu-li ještě pár roků živ, tak se dočkám i morionu. A když už jsme u těch oslav, tak musím sdělit, že můj nedávno narozený syn Lumír se v závěru měsíce března 2012 dožil své padesátky. Opět se sjela naše rodina a jeho přátelé. Bylo to až ve Velkých Pavlovicích na Moravském Slovácku. Slavili jsme ve sklípku pod novým hotelem zvaným Kraví Hora. Bylo hodně muziky i vína. Hráli jsme tam s nově založeným komorním souborem zvaným Flétnové trio de la Neredina - složeném ze sourozenců Kalivodových a pak hrála místní výborná cimbálová muzika. Krásné bylo rozloučení s účastníky Lumírových oslav. Bylo jako zázrak, že ČT2 ten den ještě před obědem vysílala Lumírův projev v pořadu Sváteční slovo. Všichni jsme jej společně shlédli v aule hotelu. A při loučení v hotelové recepci nám bylo řečeno, že jsme byli nebývale slušnou společností. Lída pak byla na setkání spolužaček a vykládala o našem častém rodinném setkávání. Zpráva o něm vzbudila značný rozruch. Bývalé spolužačky si uvědomily, že setkávání rodin je velmi důležité, nemá se odbývat jen jako doplněk pohřbu. O členství ve Svojsíkově oddíle Brzy po tom, když jsem se dožil své šedesátky, mne bratr Ladislav Rusek-Šaman doporučil ke členství ve Svojsíkově oddíle. Již dříve jsem obdržel tři skautská vyznamenání a čestná léta. Udělování skautských vyznamenání je starou skautskou tradicí. Znáte film Trampoty oficiála Třísky se známou písní Dajli mi medajli, nedajli mi medajli? Nebo vtipy o tom, jak ruští generálové nosili metály i na zádech svého pyžama? Ale myslím, že výsměch medailím není tak docela na místě. Vždyť při výkonu dobrovolnické skautské služby je jedinou formou poděkování i odměny. A metál pěkně poohřeje a pohladí srdce každého vyznamenaného. Členství ve Svojsíkově oddíle patří k nejvyšším skautským vyznamenáním udělovaným náčelnictvem. Oddíl má asi 450 členek a členů. Má své organizační začlenění do Junáka a má plnit úlohu strážců čistoty skautského hnutí a jeho ideálů. V každém roce, ve dny, kdy vzpomínáme narození i úmrtí bratra Svojsíka, je pořádána plenární schůze jeho oddílu. Bývá to vždy druhá sobota měsíce září v některé z pražských univerzitních poslucháren. Náš oddíl je rozdělen do družin podle krajů. A ty mají svůj každoroční specifický program. V Hanácké družině je nás asi dvacet. Ing. Zdeňka Šobra, Fila jsme si zvolili jako našeho družinového rádce. Je to zkušený organizátor turistických akcí. Mobilních, schopných nějaké skautské činnosti, je nás

238 bohužel už jen asi deset. V průběhu roku pořádáme tři družinové schůzky v zasedačce olomouckého Skautského domu. Tři členové Hanácké družiny, kteří bydlí v Olomouci, Fil, Sir a Čibi, tvoří další geritrio HDSO. Zúčastňujeme se také programu oldskautů z 1. oddílu a našich dalších akcí. Výletů, táboráků, exkurzí a návštěv tábora JeLŠ. Asi před čtyřmi lety bylo na plenárce Svojsíkova oddílu jednohlasně odhlasováno a ustanoveno, že do oddílu nemůže už být přijat nikdo, kdo byl nebo je členem dodnes existující komunistické strany. Je to správné, neboť komunisté, kteří náš skauting dvakrát násilně zlikvidovali, jsou stále i v našem parlamentě. Ale je škoda, že není možné udělit ani v nejnutnějším případě výjimku. V Junáku existují ještě dnes bývalí činovníci, kteří po roce 1950 pomáhali Junáka likvidovat. Mysleli, že Pionýr bude lepší organizací nežli Junák. Po letech poznali, že se mýlili. A dokonce dvakrát usilovali o probuzení českého skautingu. Opětovně tomu věnovali kus svého života. Nikdy však nedospěli k tomu, aby se káli. Aby si sypali popel na hlavu. Nepřišla od nich žádná omluva. Minulé členství ve straně je pro Svojsíkovce velmi složitou záležitostí. A dnes existují i takoví, kteří svůj hrubý životní omyl svou prací při obnovování hnutí mnohokrát napravili. Důležité je, že v dnešní době už od současných komunistů snad žádné nebezpečí nehrozí

239 Můj konec v Jesenické lesní škole Po vyřazení našeho trabanta z provozu mne bratr MUDr. Libor Kvapil- Sir vozil na všechny akce lesní školy a tam pak mohl dozírat na můj zdravotní stav. Zúčastnil jsem se všech lesoškoláckých akcí až do pátého dne letního tábora v roce 2009, kdy jsem onemocněl a musel lesní školu opustit. Uvažte. Takovou péči, mít vlastního šoféra a k tomu lékaře, to nemá ani ministerský předseda. Dodnes jsem mu za jeho služby přede všemi vděčný. Poslední večer lesní školy je vždycky táborák. Na něm jsem v jeho závěru, jako nejstarší instruktor, pokorně žádával frekventanty o to, abychom mohli obřadně přenést řeřavé uhlíky z jejich ohně mládí na místo táborového ohně Kruhu Jesenické lesní školy. Tam následovala porada o nejbližší budoucnosti našeho vzdělavatelského počínání. Přenášívali jsme oheň na březových nosítkách asi do půl kilometru vzdáleného lesíka. Trochu jsem se zdržel, slavnostní průvod jsem dobíhal a pak jsem při bubnování a hlasitém zpěvu Engonyamy, starého lesoškoláckého chorálu, nemohl chytit dech. Bratr Sir si na to vzpomněl při nějaké akci asi za půl roku. Na příští lesní škole, v den návštěvy členů naší Hanácké družiny Svojsíkova oddílu, pro mne musel přijet můj zeť. Po srdečním záchvatu mne odvezl rovnou na kardiologii do olomoucké fakultní nemocnice. Byl z toho čtyřnásobný bypass a později i peacemaker. Stal jsem se chlapem na baterkový pohon. Při nejbližší lesoškolácké příležitosti jsem svoji památku na mého otce, čínský bubínek, slavnostně předal vedení JeLŠ. Hrou na něj jsem doprovázel po mnoho let svůj zpěv Egonyamy. Ta zaznívá při lesoškoláckých obřadech každoročně dále, i s bubnem. V dalších letech jsem už na naši lesní školu jezdil jen na návštěvy s Hanáckou družinou Svojsíkova oddílu. Na ta poslední léta prožitá na lesní škole pod Ježkovým vedením rád a s velkou pohodou často vzpomínám. Nejkrásnější byl můj pobyt prožitý o víkendu na Jesenické lesní škole a jejím Čekatelském lesním kurzu v roce Byli jsme ve skautském táboře až u Zlaté Koruny v Jižních Čechách. Uklízeli jsme město Krumlov, které velmi utrpělo povodněmi. Vyspělejší junáci, instruktoři a frekventanti, lesoškoláci bourali porušené mosty, které byly blízko zlatokorunského kláštera. Já jsem tehdy hlídal tábor a v Krumlově jsem byl na výletě. Zajímavé byly výsledky obou kurzů. Všichni noví čekatelé prokázali o podzimním zkouškovém víkendu dobré výsledky. Po hlubokých prožitcích, získaných při těžké práci po povodních, prokázali dobré výsledky svého samostatného zodpovědného studia. Rád vzpomínám na to, jak si v posledních letech mých pobytů instruktoři pořídili lískové skautské hole a při nástupech si hráli na začátky českého skautingu. Podle bodce mé staré junácké hole nechal bratr Ježek vyrobit jeho repliky

240 Skauti a politika Nejsem politik, filozof ani geniální myslitel, ale nechci se danému problému vyhnout ve smyslu sloganu: Já nic, já muzikant. V dnešní době už nikdo z mladých lidí nepochopí problémy vývoje naší společnosti v závěru minulého tisíciletí. K jeho rozluštění a vysvětlení je nutné uvědomit si plně problém spojený s prvorepublikovou sociální nespravedlností. Odráží se zde touha po moci a po penězích. A v prvé řadě jde o touhu lidí po vyšším materiálním standardu. A také o jejich vztahu k majetku a o hodnocení jejich pracovního zařazení. To vše se dá nejlépe vyjádřit vztahem lidí k tomu, co můžeme říci slovy: Mám či nemám se dobře? O potřebě uspokojování a ovládnutí lidí psal už Machiavelli v šestnáctém století, ve svém spise Vladař. V souvislosti s ovládáním národa nabádal vládce k tomu, aby se neštítili ničeho, co jim pomůže při jejich snaze po udržení a rozšíření moci. Radil jim, jak využít k ovládnutí mas medu i biče. A rozhodně se neštítil lži. V jeho teorii bylo již dávno zakotveno heslo Hitlerova ministra propagandy Josepha Goebbelse: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lež nespočívá jen v tom, že říkáme, co je pro nás dobré, ale také v tom, že zamlčujeme pravdu, která je pro nás nevýhodná. Tedy, slibujeme i to, co by bylo pro ostatní lidi výhodné, i když je to neuskutečnitelné. Lež je typická pro každý totalitní režim Jeden z amerických prezidentů prohlásil, že jejich demokracie je nejlepší systém z těch špatných, který lidstvo dosud vynalezlo. Znamená to, že žádný z totalitních ani jiných režimů nemůže splnit přání a naplnit touhu po spravedlnosti všem lidem. Pochybuji o tom, že někdo i v dávné budoucnosti takový společenský řád vymyslí. Říkáme, že Junák je nepolitická organizace. Jak tomu porozumět? Komunisté zpolitizovali všechno. Za vším stál jejich marxistický machiavellismus. Nepochybuji vůbec o tom, že ti, kteří vymysleli

241 komunismus, tedy Marx a Engels a jeho realizátoři Lenin a Stalin, měli tuto italskou teorii dobře prostudovánu a do důsledku ji využívali k ovládnutí mnoha porobených národů. Ital Machiavelli vydal již v roce 1532 spis Vladař. Pojetí jeho vlády už v té době plně odpovídá heslu účel světí prostředky. Důsledkem využití jeho teorie je vznik totality. Ta využívá přirozených vlastností a tužeb většiny lidí po spravedlnosti. Přemýšlel jsem a několik let jsem se pídil po odpovědi na otázku, proč se někteří skauti stali členy komunistické strany a jiní ne. Všem byl přece dán (nebo měl být dán) do života stejný vklad. A to stejnou nebo podobnou výchovou ve skautském hnutí. Dostali do vínku jednotný morální kodex. K dobrému vztahu k sociálnímu rovnostářství byli vychováváni na skautských táborech. Prošli stejnými výchovnými prožitky skautského života. Proč se tak výrazně lišili ve svém přístupu ke komunistickému stranictví? Dnešním mladým skautům je bývalé členství jejich předchůdců v komunistické straně těžko pochopitelné. Skauti, to byli agilní lidé, kteří nechtěli stát mimo společnost. A pro mnohé z nich byly ideály komunismu se svojí předstíranou sociální spravedlností a humanismem velmi lákavé. Zdály se jim spravedlivé jako většině lidí v našem národě. Mnoho členů Svojsíkova oddílu, i oba bývalí rádcové naší Hanácké družiny, byli v minulých letech členy komunistické strany. Jejich nedůvěra k Západu byla důsledkem zrady západních mocností v Mnichově roku A také byli nadšeni vítězstvími Rudé armády ve druhé světové válce. Je skutečností, že ta osvobodila většinu území naší republiky. Skauti podlehli, jako většina ostatní české populace, komunistické propagandě. Prostě naivním a nesmyslným slibům a touze po bezpracném životě. Možná si někteří z nich mysleli, že pionýr bude pro děcka ještě lepší než skauting. Svůj omyl brzy poznali. Ale bylo již pozdě na to, aby mohli z partaje beztrestně odejít. Když byl komunisty někdo považován za jejich zrádce, tak byl jimi více perzekuován než ostatní lidé, nekomunisté. Byl pak postižen po stránce existenční. Jeho děti pak nesměly do středních a vysokých škol. Stranictví poskytovalo možnost lepšího společenského uplatnění. A tudíž i lepších výdělků a poskytnutí dalších výhod. Třeba rekreací, získání bonů pro nákupy ve speciálních obchodech a jiných požitků. Jak uvádím, po roce 1970 bylo stranické členství na pováženou. V té době již nemohlo být většího množství věřících komunistů. Spíše bylo hodně těch, kteří ze svého členství v komunistické straně tak zvaně profitovali. Po válce a pak po únorové revoluci byl vztah lidí ke straně určován většinou jejich vztahem k majetku, ovlivněn jejich sociálním zařazením. Bohatí byli téměř automaticky na straně pravice a nemajetní byli ovlivněni sliby komunistů. Čekali od nich ráj na zemi. Třetí skupinu tvořili lidé, kteří měli víru v Boha, ale jako nemajetní vítali určité své sociální výhody. Komunisté před uchopením moci ve státě a brzy po něm taktizovali, aby si pro příští volby zajistili i účast nábožensky věřících lidí. Prostě komunisté utahovali opasek teroru promyšleně, postupně a plánovitě. Procesy, které začaly soudem s Miladou Horákovou, nezačaly ihned po Vítězném únoru v roce Teprve později začali být pronásledováni ostatní nepohodlní vlastenci a kněží. Spolu s nimi pak celé církve. Teprve potom procitali i naivní katolíci a od komunistů se začali

242 odvracet. Stávali se z nich odpůrci komunismu. A to se týká také velké části lidí na venkově. Zvláště těch, kterým byl odňat majetek. To vše se projevovalo plně i u členů skautské organizace. Vždyť skauti byli lidé jako jiní. Těžko dnes někdo pochopí složitost té doby. A mezi skauty byli i takoví, kteří přispěli k již stejně rozhodnuté likvidaci Junáka. Ale ti po roce 1968 i po roce 1989 na základě pochopení svého krutého omylu pomáhali obnovám Junáka ze všech svých sil. Nikdo z nich se však za své postoje v době po únoru veřejně neomluvil. Je potřeba, abychom se snažili tyto skutečnosti pochopit a tolerovat. Ale nemůžeme připustit, aby do skautského hnutí pronikaly pomýlenecké ideály, pod jejichž vlivem byl třikrát u nás skauting poškozen, to je rozbit, zakázán a zrušen. Skauti komunisté a) byli přesvědčeni o správnosti komunistických idejí ( hledisko sociální) b) ke vstupu do strany byli donuceni svým vlastním strachem ( obavy z postihu) c) aby měli lepší možnosti k sociálnímu zařazení ( zbytečnost studií) d) negující svůj lepší sociální stav a původ ( hledači) e) vztah k religiozitě ( důvěřivá naivnost) f) nechtěli zklamat své rodiče ( falešná láska) ad a) Komunistické, religiózní i skautské ideje mají podobný sociální základ. Pro komunisty by měl být dobrý skautský tábor chápán jako nejlepší výchova ke komunismu. Někteří skauti od pionýra čekali, že v rámci krásných idejí bude lepší než Junák. ad b) Znám případ nebo více případů, kdy se skauti jako aktivní lidé v určitých chvílích cítili zodpovědni za ty, kteří je zvolili do svého čela. Při nástupu komunismu nechtěli ohrozit své svěřence a tak setrvali ve svých předešlých funkcích. Pak, po pochopení situace, už bylo těžké či nemožné se ze spárů komunistů vymanit. A to pod hrozbou perzekuce, ztrátou zaměstnání s prudkou změnou jejich sociální situace. ad c) Není lehké vystudovat vysokou školu a přinést tomu velké oběti. A pak se dostat do situace, kdy se studium projeví jako zbytečné. Všichni lidé nebyli politiky a bojovníky, kteří by své politické ideály nadřadili svému vlastnímu, mnohdy i velmi průměrnému úspěchu. ad d) Někdy mladí lidé nebyli spokojeni v prostředí své vlastní rodiny, tak se k ní chovali negativně, opačně, než by se dalo očekávat. Často v tom byl i silný náboj vzdoru proti rodičům. ad e) Komunisté i po Vítězném únoru roku 1948 lovili své voliče za každou cenu, i když to bylo proti jejich dogmatům. Například Gottwald se po zvolení prezidentem nechal vysvětit ve Svatovítské katedrále. Říkalo se tomu taktika strany. A mnoho lidí, katolíků i skautů těmto propagandistickým trikům podlehlo. Nikdo z těchto lidí netušil, co bude následovat. Procesy s kněžími a čihošťský zázrak byl teprve budoucností a komunistická propaganda byla geniálně promyšlená. V té komunisté neobyčejně vynikali. ad f) Rodiče některých skautů byli skalními komunisty. Ti nechtěli ztratit své následovníky. Jejich poslušné děti po nich dobrovolně komunistické učení přebíraly. A později již pro ně nebylo možné rodnou stranu bez postihu opustit

243 Skauti nekomunisté: g) byli ze sociálně lépe zabezpečených rodin ( hledisko sociální) h) měli kladný vztah k religiozitě ( hledači) i) účastníci domácího i zahraničního odboje na západě ( lidé poučení) j) zemědělci ( majetek) k) byli skauty už v dětském věku ( osobní) ad g) Je přirozené, že ti, kteří byli z lepších poměrů a měli se v dřívější době dobře, tak se nechtěli mít hůře. Gottwald už v parlamentě v době první republiky vyhrožoval, že s buržoazií zatočí. A do ní neřadil jen fabrikanty, ale i celou střední vrstvu. ad h) Komunismus i náboženství mají určité styčné plochy v sociální oblasti. Kdo byl opravdu věřící a jenom trochu věděl, co je to materialismus a marxismus, tak věděl dobře, co obnáší komunismus. Věděl, že církvím hrozí ze strany komunistů velké a všestranné nebezpečí. A podobně to bylo i se skauty. ad i) Lidé dříve patřící k naší buržoazní armádě a ti, kteří byli odchováni ad j) demokratickými masarykovskými idejemi. Byli to vlastenci, sokoli a skauti. Ti, kteří měli i po generace děděné polnosti a nechtěli o ně přijít. Věděli o tom, co jsou sovětské kolchozy a měli strach z předpokládané socializace. Mezi skauty téměř žádní nebyli. ad k) Skauti v dětském věku, kteří byli již v roce 1948 poučeni z vlastní zkušenosti o činnosti v pionýrské organizaci a poznali její slabosti. Nechápali složitost doby, ale byli ovlivněni svojí láskou ke skautingu

244 I X. A KTIVNÍM R E NTIÉREM Manifestace v době sametové revoluce I na naší škole jsme v roce 1989 byli dosti nervózní z toho, že očekávané společenské změny stále nepřicházejí. Visely ve vzduchu, ale dolů stále nepadaly. Až jednou na pedagogické poradě učitelů jsme mohli prohlásit: Je to tady! Po pražských událostech začaly také i v našem městě každodenní manifestace. Ale my učitelé jsme na ně nemohli. Měli jsme daleko zodpovědnější práci než manifestovat. Měli jsme zodpovědnost za naše svěřence. Pamatuji, jak jeden z učitelů mluvil o tom, že považuje za svoji vlasteneckou povinnost na manifestaci jít a to za každou cenu. Já jsem mu řekl: Dobře. Porušíme své učitelské, tedy vyučovací povinnosti. Nebudeme učit. Ale kdo děcka pohlídá? Co když se za naší nepřítomnosti někomu z nich něco stane? Kdo bude zodpovědný? A přišli jsme nakonec na to, že naše práce související jen s obyčejným hlídáním, je každopádně důležitější nežli nějaká pitomá manifestace. Co, když se některému námi nehlídanému dítěti něco vážného stane? Potom budeme matce něco vykládat o důležitosti revoluce či manifestace? Pro jedenkrát jsme na hlídání zajistili službu a šli jsme na náměstí. Manifestace byly opakovány po několik dnů. A pak se už obešly bez nás. Museli jsme si říct, že hlídání děcek je nakonec nejdůležitější ze všech lidských činností. Starat se o děti je vlastně starat se o to nejdražší, co národ má. Nejsou-li děti, tedy není-li zajištěna budoucnost národa, vše ostatní pozbývá smysl. Revolucí jsme byli nadšeni. Nový režim byl nastolen. Vše proběhlo bez násilností, komunisté vlastně dobrovolně na základě dohod se studenty a herci ustoupili. Bylo vytvořeno Občanské fórum. Do čela celého obrodného hnutí se dostal nový prezident, divadelník Václav Havel. Byl národem milován podobně jako před dvaceti lety Alexandr Dubček. Předsedou vlády se stal prognostik a ekonom. Václav Klaus. Pamatuji si, jak prohlásil: Když ta maminka chce, aby její syn pískal na klarinet, tak ať si to zaplatí. Mohlo dojít k tomu, že by byly hudební školy jenom soukromé. Byly by jenom pro bohaté. Ale bohatí přece nebudou dávat děcka do hudebních škol. A rozhodně je nebudou nutit, aby denně cvičili a aby se stali muzikanty. Kdyby se jimi stali, tak by už v další jejich následnické generaci nebyli bohatými. Ale naštěstí se mu úplné zprivatizování hudebek nepodařilo prosadit. Aby byly tehdejší Lidové školy umění zachráněny, bylo použito argumentu o tom, že kdyby byly hudební školy jen soukromé, tak by neměla děcka kde provozovat komorní a vůbec kolektivní souborovou a orchestrální hru. Brzy po demokratickém zvolení nového prezidenta Havla byly LŠU přezvány na ZUŠ - Základní umělecké školy. Vzpomínám, jak předseda vlády zakládal novou ekonomiku a mluvil o utahování opasků. Byl v čele zavádění nového ekonomického modelu privatizace. Již tehdy jsem své manželce říkal: Ten člověk neusiluje o nic jiného, než aby u nás byli rychle, za každou cenu, noví bohatí lidé, bez ohledu na jejich morálku. Brzy se začalo mluvit o rozkrádání národního majetku a vzniklo pro ně nové slovo tunelování. Nejdůležitějším slovem ve

245 státě se stalo slovíčko peníze. Často se mluvilo o korupci. Morálka se stala něčím nadbytečným Na naší škole ještě po nějakou dobu působil bývalý ředitel, komunista. Dá se říci, že patřil k těm, kteří v době po 21. srpnu 1968 nebyli pod kontrolou domácích komunistů Tím, že byl zaměstnán jako muzikant až v Karlových Varech a u partaje vykonával jen funkci desítkáře v olomoucké čtvrti Letné při stranických normalizačních prověrkách nenarazil. Stal se nástupcem paní ředitelky, nekomunistky. Dlužno říci, že byl ředitelem už v době, která směřovala k politickému uvolnění. Režim na škole se postupně stával rozumnějším, umírněnějším a méně formalistickým. Bylo méně legrace a stupidností. Tím myslím výkaznictví, přehnané množství kulturních brigád, strach z prověrek i z politického školení. A nový komunistický ředitel po bývalé bezpartijní ředitelce, formalismus a stupidnosti odstraňoval. Typické tehdy bylo, že já, který jsem měl na starosti politické školení, jsem po celou dobu dostával včas přes paní ředitelku pokyny, tedy témata pro školení v dalším měsíci. Najednou, už za nového ředitele, jsem se o ně musel hlásit. Soušky zástupičky ředitelek stále zodpovídaly své straně za politické školení. Ale dělaly, že o ně již nedbají. Bylo to pro mne jedno z nejhorších období. Stále jsem na témata čekal a termín školení se blížil. Nakonec jsem si pro ně vždycky musel zajít sám. Třeba až do té školy, ze které instruktorka, soudružka zástupička, byla. Našemu soudruhovi, po revoluci už panu řediteli, slouží ke cti to, že když jsem musel dojíždět jako náhradník do náčelnictva Junáka v Praze, tak jsem jím byl jedenkrát měsíčně uvolňován. Samozřejmě jsem musel lekce nahradit. Ale přesto jsem mu za dovolenky dosud vděčen. Inu jako desetiletý kluk byl u skautů ve vlčácké smečce a pochopil význam mého počínání. Vždyť, kdo z děcek a mladých v poválečné době za něco stál, tak u skautů byl. Vzpomínám na to, jak všechna děcka ve škole ihned pochopila, že už nejsme soudruzi, ale že jsme paní učitelky a páni učitelé. Od příštího dne po revoluci se žádnému dítěti nestalo, aby se přeřeklo. Páter ministrem školství Brzy po něžné sametové revoluci se stal ministrem školství římskokatolický duchovní ThDr. Petr Piťha. V té době to bylo neuvěřitelné. Po různých totalitních ministrech se vlastně stal nástupcem akademika Hrbka, který jako první u nás uznal nadvládu Rusů v roce A v roce 1992, k zahájení školního roku měl projev v televizi. Podle mne mluvil pěkně. Jeho projev směřoval k nastolování morálky a produchovnění našeho myšlení. Asi dvakrát trochu breptnul. Starý pán nebyl zvyklý mluvit do médií. Komunisté mu to neumožnili. A nebyl ani hercem. Vzpomínám, jak se po jeho televizním projevu v jídelně školy nedávné soudružky učitelky pošklebovaly a dávaly najevo, že jim jako ministr poněkud nesedí. V olomouckých novinách vyšel článek o tom, jak pan ministr Piťha navštívil Základní školu na Zeyerově ulici. Byla plánována a ohlášena na dobu jejich oběda. Podotýkám, že jsem se téměř celý život stravoval ve školní jídelně. Opravděnské řízky jsme měli za tu dobu jen asi dvakrát. A

246 v ten den byl v Zeyerce připraven slavnostní oběd. Učitelky vyčkávaly svátečně oblečeny a ověnčeny zlatem na příchod svého pana ministra. Utvořily špalír až na místo předpokládaného zastavení ministrova bouráku. Ale pan Pitha přišel pěšky. Co by se obtěžoval jezdit autem z nedalekého Okresního úřadu? Zvali jej na oběd. On však požádal o sklenici vody a do ní si vymačkal citron, který vytáhnul ze své kapsy. Pak se pedagogové shromáždili k jeho projevu. Mimo jiné jim doporučil: Vychovávejte mládež k tomu, aby z vašich odchovanců vyrostli DOBŘÍ SOUSEDÉ, SPOLUPRACOVNÍCI A ŽIVOTNÍ PARTNEŘI! Toto heslo bylo a je stále někde mimo jejich chápání. Vždyť neodpovídalo etice minulého ani začínajícího režimu. A nový režim znovu rozděloval lidi podle jiných kritérií, než nám radí uvedené heslo. Dobré sousedské vztahy likvidoval rozdělením lidí na bohaté a chudé. Tím také poškozoval dělbu práce na pracovištích. V té době se stupňoval všeobecný úpadek instituce rodiny, která přestala být základem státu. Uvažte, mohl být tento člověk ministrem školství? Vydržel ve funkci jen dva roky. To je dosti málo k tomu, aby nějaké jeho názory zakořenily. Hlavně u těch staronových vychovatelů a těch, kteří měli být vychováváni. V dětech a mládeži. Myslím si, že případ doktora Piťhy je nejlepším příkladem toho, co se v naší společnosti v posledním dvacetiletí událo. Mám na mysli absolutní odklon od toho, oč ihned po převratu usiloval Václav Havel. Ten se snažil o zduchovění a o nastolení takového pořádku, který by odpovídal jím vyhlašovanému heslu: PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ NAD ZLEM A NENÁVISTÍ. Havlova myšlenka byla brzy uklizena někam k nepotřebám naší společnosti. A jak by mohla být přijata těmi, kteří se měli podílet na výchově. Většinou rodičů, vychovatelů a pedagogů. Rodiče sami byli již po několik generací vychováváni k jiným vlastnostem, nežli chtěl vychovávat kněz Petr Piťha. A učitelé? Ti byli nejméně od roku 1948 pro své povolání přísně vybíráni na základě postojů jejich rodičů ke komunistickému zřízení. A hlavně k jejich kladnému vztahu k absolutní sekularizaci. Tedy museli být v prvé řadě ateisté. K 28. říjnu 2011 byl pan doktor Piťha vyznamenán. Jistě, že si své vyznamenání plně a právem zasloužil. Ale divím se tomu, proč a za co jej vyznamenal právě náš prezident Václav Klaus. Uvádím případ mé manželky, která byla v době ukončení povinné docházky jejím ředitelem včas informována o tom, že jí nemůže dát doporučení k přijetí na pedagogickou fakultu. A to pro náboženské přesvědčení její matky a rodiny. Manželčin strýc byl katolickým knězem. Liduščina máma, válečná vdova se třemi dětmi, v dané době mluvila o kladné stránce komunismu. O jeho sociálním aspektu. Byla ráda, že její děti mohou studovat. Brzy, když začali komunisti zavírat kněze, rychle pochopila celou situaci a začala tyto své názory měnit. Názor o nutnosti vymýcení náboženského pojetí života dnes můžeme z komunistické pozice považovat za správný. Tyto věci měli marxisté dobře promyšleny. Vždyť se jim téměř úplně podařilo náboženství vymýtit. Negativní dopad jejich jednání na dobrou morální výchovu národa mohu doložit případem mé choti. Ve škole byla premiantkou. Dobře se učila a neměla žádné problémy po stránce etiky, ani v soužití s lidmi. Až do maturity na zdravotní škole bývala pro své dobré vlastnosti volena předsedkyní třídy. Jsem přesvědčen o tom, že podle jejích

247 dobrých postojů k dětem, by byla kvalitní učitelkou i vychovatelkou. Názor její matky, odpovídající stavu myšlení v roce 1947 o tehdejší sociální spravedlnosti, pochopila později. A to tehdy, když neměla peníze na studium a nemohla tak nastoupit na lékařskou fakultu. Ludmila Kantorová pak byla po dobu celého života elitní zdravotnickou laborantkou. Není tchyně jako tchyně Měl jsem hodnou tchyni. Matka mé manželky byla válečná vdova. Vychovala syna a dvě dcery. Všichni dosáhli vzdělání. My jsme po ní zdědili ideální polovinu domu. Naši babičku jsme dochovali až do konce jejího života. Moji mámu dochovala moje sestra. Myslím, že by bylo spravedlivé, kdyby po rodičích dědil ten sourozenec, který je dochoval. Pro mne bylo velmi poučné sledovat, jak se vyvíjí paměť staršího člověka. A také jsme sledovali, jak probíhá mozková mrtvice. Jednou se stalo, že nám začala recitovat. V její paměti se začala vyjevovat dlouhá báseň. Pocházela z jejího dětství. Tenkrát ji měla dobře naučenu. V hlavě ji nosila dlouhých sedmdesát let. Měla ji recitovat samotnému mocnáři, rakouskému následníkovi císaře, Ferdinandovi, který měl projíždět městečkem Konicí. Vyprávěla nám o tom, jak byla ráda, že tenkrát jako děcko nemusela verše recitovat. Hádejte, proč se akce neuskutečnila? Následníka trůnu zastřelili v Sarajevu. Konečně na západ V době po sametové revoluci 1989 jsem se konečně několikrát dostal do světa. Za komunistů jsem s výjezdem na západ a ani do přátelské Jugoslávie nemohl počítat. Vždyť moje manželka měla bratra Františka. Ten byl v Americe. Byl jsem smířený s tím, že nikdy neuvidím moře. A byl jsem naštvaný z toho, že neuvidím Vídeň, do které je z Olomouce o moc blíže než do matičky Prahy. Po revoluci jsem se dostal s naším učitelským zájezdem do Salcburku. Dvakrát jsem byl v Chorvatsku, na desetidenním pobytu u moře. Na Bašce. Dvakrát vždy na čtrnáct dnů, jsem byl se svojí sestrou v učitelských rodinách ve Švýcarsku. S ní jsem byl také v Norsku. A dvakrát, ještě v době zaměstnání v ZUŠ Na Vozovce, jsem byl v Itálii. Poprvé na učitelském zájezdě a podruhé jako pedagogický doprovod žákovského orchestru. Byli jsme v Benátkách a v Rimini a podruhé ve středomořských lázních Rosalina Mare a na jednodenním výletě ve Florencii. Z tohoto zájezdu jsem si přivezl domů mnoho krásných, ale i drsných zážitků. Vždyť hlídat pubertální mládež v takovém, pro mne novém prostředí, nemůže být snadné. Italské zážitky s Brabčíkovými Cestou do středomořských lázní Rosalina Mare jsme se zastavovali v Benátkách. Jeli s námi také sourozenci, klarinetista a flétnistka, žáci Brabčík a Brabčíková Při prohlídce Benátek jsem šel jako poslední, hlídač

248 asi padesáti děcek. Hladový čtrnáctiletý Brabčík přesto, že mu právě učitelka Zdena dala sáček bonbonů, náhle zmizel v pekárně. Stál jsem mu za zády a on usilovně přemýšlel o tom, zda si může koupit krajíček chleba za 1 liru, podle ceny udané na lístku. Když zjistil, že stojí 4 liry, tak z obchodu utekl. Cenový lístek byl totiž přeložený a čtverka vypadala jako jednička. S ostudou jsme vypadli z pekařství a hned jsme zjistili, že celá dechovka již zmizela někde za rohem. Předpokládal jsem, že budou na mostě, který jsem znal z nedávného učitelského zájezdu. Na mostě nikde nebyli a nám nezbývalo, než se rychle přemístit do tři kilometry vzdáleného přístavu. Z minulé návštěvy Benátek jsem měl jejich jednoduchý xeroxovaný plánek. Bylo pod mrakem a já jsem se orientoval podle malého kompasu. Kdybych jej neměl, vedly by nás některé ulice přímo do moře. Pro vedoucí zájezdu by bylo kruté, kdyby nás s hrůzou museli marně očekávat v benátském přístavu. Mobily tehdy ještě nebyly. Byli jsme v přístavu dříve, než celá naše dechovka. Žák Brabčík napsal do školní slohové kompozice o tom, jak ho pan učitel Kantor vedl do přístavu podle hodinek. Nevěděl, co je to kompas. Byl poslední večer našeho pobytu v mořských lázních, když jsme se byli podívat do vzdáleného přímořského lunaparku. Začala doba aktivity četných komárů. Žák Brabčík si zakoupil lístek na trampolínu. Co dělat, museli jsme všichni počkat, až se náš milý čtrnáctiletý chlapeček vyskáče. Celá dechovka se v řevu a ve smíchových křečích válela po přístavní hrázi. Náš trampolíňák se šíleně vysoko vznášel nahoru a dolů, spolu s černajícím se hejnem komárů, kteří okolo jeho zpocené hlavy tvořili aureolu. Aby nás komáři nezdecimovali, tak jsme se rychle přemísťovali do naší ubytovny. Před hotelem si Brabčík vzpomenul, že u trampolíny zapomněl svůj fotoaparát. Vrátil jsem se i s hochem pro něj. Měl jsem s sebou italský bedeker, na jehož konci byla poučka: Dejte si všichni pozor, v Itálii se strašně krade! Počítal jsem s tím, že už aparát nenajdeme. Ale z dřevěné budky se na nás z dálky zubil osmahlý Talián a mával na nás Brabčíkovým aparátem. Nabyl jsem dojmu, že se v Itálii krade mnohem méně než u nás. Prodavači lístků na trampolínu jsem poděkoval italsky: Gracia seňore! V lázeňském prostoru a také u pláže se pohybovaly různé podezřelé mužské postavy. Jednou jsem odváděl dvě zpozdilé žačky, flétnistky, od moře do hotelu. Přidali se k nám nějací mladí chlapi. Mým flétnistkám jsem doporučoval, aby se na ty Taliány vykašlali a aby nikdy nenasedly na jejich motocykl! Říkal jsem jim, že by je odvezli někam na klidné místo a po případné injekci by je zamotali do tépichu (koberce). A tak, že by se pak mohla žákyně Brabčíková stát třeba devadesátou manželkou perského šacha. Ta druhá se chichotala, že by byla jednadevadesátou. Pak jsem jim ještě říkal: Nechejte ty Taliány být! A ony řekly: To nejsou Italové, ale Albánci, kteří umí česky. Později jsem zjistil, že to byli ti, kteří byli soudně vypovězeni z Prahy. Díky našim muzikantkám, krasavicím a vilnosti domorodých mladíků, jsme se dočkali s panem dirigentem Janem Pavlem ještě mnoha dalších dobrodružství. Na ulici jsme zaháněli taliánské kluky kamením a cihlami. Z balkonu ve druhém patře hotelu, jako při dobývání hradu, jsme na ně lili vodu. Nebylo to jako ve středověku. Voda nebyla vřelá. Nevím, jak bylo možné, že ti grázlové měli klíče od hotelových pokojů našich dívek. Skutečností je, že jsme je z jejich dveří doslova vykopávali. Při kontrolní

249 návštěvě pokojů jsme na nočním stolku Brabčíkové nalezli pohlednici s obrazem nejinkriminovanějšího místa na soše slavného mladého krále Davida. Tuto, prý nejkrásnější sochu na světě, jsme shlédli při povinné a trestné návštěvě nejvíce obdivovaného, nejkrásnějšího a na umělecké památky snad nejbohatšího města Itálie, Florencie. Další dobrodružství vychovatelů Poslední den před odjezdem jsem hlídal děcka na pláži. Přišly velké vlny a několik z nich se na nich chtělo houpat. Povolil jsem jim to, ale ve strachu z neznámého živlu jsem je neustále vykopával ke břehu. Juchali a byli strašně rádi. Vše dopadlo nakonec dobře. Chystali jsme se na odjezd domů. Při čekání na nakládání zavazadel do autobusu se stala nemilá věc. Čekal jsem na hotelu proto, že jsem měl odejet až s další skupinou. Šel jsem se podívat, jak budou naši svěřenci ukázněně nastupovat do busu. Ale jedna nečlenka našeho orchestru, tmavá žačka, vyletěla z autobusu přímo pod kola auta. Řidič strhnul volant a jeho auto přerazilo asi 15 cm silný kmínek listnatého stromku na krajnici a vjelo na chodník. Já už jsem potom jen našel naši paní tajemnici, která ležela na chodníku a vedle sebe měla přeraženou ruku. Odvezla ji sanitka. S dirigentem Honzou jsme pak obtížně sháněli peníze na pokutu pro italské policajty. Paní tajemnici po ošetření v italské nemocnici odvezli sanitkou domů do Olomouce. Asi tři čtvrtě roku byla práce neschopná. Několik hodin čekání, po vyklizení pokojů a před odjezdem domů, jsme vyplnili návštěvou u nás tehdy ještě neznámého koupacího zařízení aqaparku. Žáci na mne doráželi: Pane učitel, svezte se v tobogánu! Ta skluzavka byla v ceně pobytu na koupališti, tož proč bych se nesvezl? Naskočil jsem do roury a moje tělo bylo zmítáno všemi směry, až jsem zjistil, že jsem pod vodou, na dně. Nevěděl jsem však, kde je hladina, zda pode mnou či nahoře, nade mnou. Šťastně jsem se za jásotu celé dechovky vynořil. Po maléru s paní tajemnicí se stali všichni naši členové velmi ukázněnými. Ukončili jsme naši návštěvu koupaliště a dokonce jsme ve dvojstupu pochodovali městem k autobusu. U silnice, vpředu, šel pan dirigent Pavel a vzadu já. Najednou se kolem nás nějak divně řítila dvojice chlapů na motocyklu. Spolujezdec měl v pravé ruce kelímek, jehož obsah za jízdy vystříknul dirigentovi do tváře. Obsah byl slaný. Byl to zřejmě tekutý exkrement z motoristova těla. Byla to pomsta za naše pronásledování vilných mládežníků v minulých dnech. Cesta domů proběhla neproblematicky. Když jsem se přiblížil k domovu, tak jsem na refýži tramvaje potkal manželku. Jako nějaký nervák jsem se úplně rozklepal. Bylo toho dobrodružství pro mne až příliš. Do důchodu. Litovel a Bouzov Docílil jsem věku šedesáti dvou let a bylo nutné, abych se připravil na důchod. V té době se mi teprve začalo zdát o tom, že musím učit dál, protože

250 o učení teprve nyní něco vím a umím učit. Odcházel jsem do starobního důchodu. Jak škaredě to zní. Já a dvaašedesátiletý stařec? Pořád ještě kluk! Bývalý kolega, trumpetista z filharmonie mne zařadil jako učitele fléten do učitelského sboru na ZUŠ v Litovli. Dal mi úvazek na dva vyučovací dny. Brzy mne pozvali ještě na jeden den do mé domovské, nyní už bývalé Základní umělecké školy Iši Krejčího Na Vozovce. Učil jsem po tři dny v týdnu. Pak mne už Na Vozovce nepotřebovali a já jsem dostal místo olomouckých žáků žáky v Bouzově. Byla to vesměs děcka vyučujících z bouzovské zéešky. Byli doma dobře vedeni a cvičili. Tak se mi podařilo dát z nich dohromady bezvadný soubor zobcových fléten. Hrávali pak pod titulem Bouzovští pištci. Hráli dobře a hlavně jejich zobcové flétny ladily. Měli dobré nástroje v pěti laděních diskant, soprán, alt, tenor, bas. Z tohoto souboru jsem měl opravdo-vou radost. Hrávali jsme v Litovli, Lošticích, Šternber-ku a v nejkrásnějiším sále, kterým byl Rytířský sál na hradě Bouzově. Dvakrát v týdnu jsem dojížděl do Litovle nebo do Bouzova. Všem se zdálo, že je to daleko a že moje dojíždění musí být únavné. Nebylo. Zvykl jsem si cestovat celkem bezstarostně s pocitem, že když mi to ujede, tak se svět nezboří. Naopak. Zvláště cesty do Bouzova jsem si vychutnával. Byl jsem totiž pravidelně jednou týdně v krásných lesích, i když jsem jimi jen projel autobusem. Při zpáteční cestě jsem se obdivoval nádhernému panoramatu Jeseníků. Někdy jsem zajel a zažil pak dobrodružství. Vracel jsem se do školy třeba neznámou částí Drahanské vysočiny. Jindy jsem se dostal proti své vůli až do Loštic. Zatelefonoval jsem do školy a přijel jsem o hodinu později. Celá škola se tím pobavila. Paní Pisková tehdy mého prvního žáka odsuplovala. Jednou jsem mimořádně učil ve třídě s pianinem. Namátkově jsem zahrál tón a a z klavíru vyletěli tři motýlkové. Neumím poslouchat žákovu hru a při tom vykonávat jinou práci. Při hře žáka jsem vzal do ruky papír a rychle jsem napsal dopis paní školnici: Paní, z klavíru ve třídě osmičce vyletěl moll. Dejte do něj, prosím, naftalín, aby moli nesežrali filcové části kladívek! Paní mne uposlechla, koupila balík naftalínu a nacpala jeho tablety pod svrchní desky všech klavírů ve škole. Za dva Zdenko Krajči dny jsem přijel a čichám, čichám naftalínovinu! Prošel jsem všechny třídy, kuličky z pianin vyňal a školu jsem tak

251 úspěšně zbavil zápachu. Ale ještě dlouho se učitelé bavili tím, jak Kantor napsal dvojité el a z motýlka udělal mollovou stupnici. Bylo pro mne výborné, že se postupně omezoval počet týdenních vyučovacích hodin tak, že jsem nakonec učil jen pět hodin a to žáky z mateřské školy v Bouzově. Nabyl jsem přesvědčení, že ten, kdo vykonává intelektuální zaměstnání, nemá odejít do důchodu den ze dne. Má odcházet postupně, se snižováním úvazku to bylo nejlepší. Svým posledním zaměstnavatelům, ředitelům Krajčímu a Škrabalovi v Litovli, jsem vděčen. Nemá žádný význam uvádět zde příklady těch, se kterými náhlý odchod ze zaměstnání zamával. Sledoval jsem ty případy, které se vyskytovaly okolo mne. A vím, jak těžké je odejít a cítit se nadbytečným, nepotřebným a zbytečným. Vím, že ze všech umění je největším uměním odejít. Refrén písničky, kterou zpíval tramp Waldemar Matuška v sedmdesátých letech: Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát. Jen se stále snaž, jak nejlíp to znáš! Co děláš, to dělej rád! Když dnes hodnotím mou celoživotní činnost, nejkrásnějším obdobím byla doba hraní v orchestrech. Bylo to zajímavé, pestré a dobrodružné. Největším přínosem pro mne bylo, že jsem poznal obrovské množství dobré muziky. Ale když jsem pak s nemocnou rukou musel přijmout místo ve škole, bylo to též dobré. Měl jsem práci s dětmi, v čistotě a teple. Ve fabrice bych těžko zdravotně obstál. Několik let externího učení jsem měl již za sebou a mezi děcky mi bylo dobře. Byl jsem na ně zvyklý i z Junáka z let Můj skautský přístup k nim byl v mnohém kamarádštější než u profesionálnějších učitelů a hlavně učitelek základních škol. Nejraději vzpomínám na nejzodpovědnější a nejlepší práci s talenty při jejich přípravě ke studiu na konzervatoř. A také na přípravu žáků na soutěže lidových škol umění. V začátcích učení na LŠU jsem neměl konkurenci. Jako první byl na kroměřížskou konzervatoř přijat Jan Schneider. Brzy se mi podařilo připravit pro konzervatoř v jednom roce dokonce i tři žačky. Jiřinu Hufovou a Janu Přerovskou do Kroměříže a Elišku Tkadlecovou do Brna. Ostatně, již v době před mým učením na konzervatoři jsem doma, při hraní v Moravské filharmonii, připravil ke zkoušce na konzervatoř řadu žáků. Tyto talenty mi domů posílali profesoři konzervatoří Sláma z Kroměříže a Slavíček z Brna. Byli to například Jirka Fischer, Marta Trávníčková, pozdější profesorka v Kroměříži Věra Lišková a jiní. V době po nástupu na LŠU tř. Svornosti šli na konzervatoře i mí další absolventi. Například Milan Břečka z Horky, který dnes vykonává funkci prvního flétnisty v olomouckém divadle. Ten původně studoval flétnu u mé kamarádky Marie Konečné. Dala mu opravdu dobré základy a já jsem jej převzal až v době jeho sedmé třídy základní školy. Další byla Anastázie Stambolidisová z Mohelnice, která je harfenicí v MF. Ale později se příprava k umístění žáka na některé z konzervatoří stávala stále těžší a těžší

252 Monika Streitová Několik roků před něžnou či sametovou revolucí se ke mně přihlásila paní učitelka z LŠU v Rýmařově, někdejší absolventka v oboru houslí z Kroměříže. Byla to manželka dnešního slavného fotografa pana Štreita. Jejich dcera Monika u mne nastupovala až v době začátku docházky do 6. třídy základní školy a to už bylo na přípravu ke studiu na konzervatoři pozdě. Brzy jsem seznal, že je velmi pilná a že co se hraní týká o ni pečuje její matka. Tak jsem ji učil vždy v pátek od do hodin tak, aby vše dobře pochopila ona a na dceru dohlédla. To se vyplatilo. V osmé třídě ZŠ udělala úspěšně zkoušku do Ostravy. Znáte Štreitovy drsné fotografie? Za ně jej půl roku v Praze drželi ve vyšetřovací vazbě a vyhodili jej z ředitelského místa na ZŠ na jindřichovské zéešce. Soudruzi mu umožnili práci v bruntálském archívu. V té době dostal za problematické fotky krajské vyznamenání, ale do Ostravy si pro ně zajet nesměl. Vyzvedl je pro něj někdo jiný. Přes tyto trable paní Štreitová pracovala s dcerou naplno a náš cíl se podařilo naplnit. Monika byla přijata na konzervatoř do Ostravy. Po čtvrtém ročníku ostravské konzervatoře se dostala na AMU v Bratislavě. Tam úspěšně vystudovala a hrála pak sólově, hlavně tu nejmodernější muziku na četných koncertech doma i v zahraničí. Nyní hraje v divadle v Lisabonu, kam se provdala. A hraje také v komorním souboru, který vystupuje po celém světě. Andrea Pazderová František Spáčil, učitel z litovelské LŠU, mi poslal talentovanou malou dívenku, Andreu Pazderovou. Hrála u něj na zobcovou flétnu. Brzy u nás byla zařazena mezi talenty. Dřel jsem ji a ona vše chlapsky snášela. Při přijímání na konzervatoř měla těžkou pozici. Hlásilo se sedmnáct žáků a měli přijmout jen jednoho. Díky své píli a talentu zvítězila. Již před konzultačními lekcemi měla vždy připraveno několik dvoustránkových Köhlerových Romantických etud zpaměti. Když nás vždy po čtrnácti dnech paní profesorka Růžičková přijala na konzultaci, měla etudy již dokonale připraveny. U své přijímací zkoušky hrála Andrea ještě na školní, jedinou dobře hrající flétnu. Dva dny před zkouškou dostala novou Yamahu. Její táta za ni tehdy dal

253 pašerákovi vysokou částku, která by v současné době odpovídala asi ,-. To vše se vyplatilo. Stejnou flétnu lze v dnešní době koupit za pouhých ,- Kč. Po absolutoriu v Kroměříži odešla na Akademii do Prahy. Tam ji učil bývalý člen Českého noneta Jiří Válek, který byl pak až do důchodu vedoucím skupiny fléten v České filharmonii. Andrea u něj absolvovala asi v r Nevím, kde pak hrála. V roce 2007 jsem obdržel od syna učitele klarinetů ze Žerotína pana Kubity, fagotisty z České filharmonie, zprávu o tom, že Andrea Pazderová k nim udělala konkurz na první flétnu. Nechtěl jsem tomu věřit a telefonicky jsem se Jirky Válka dotázal, je-li to pravda. Sdělil mi, že konkurovala sedmnácti flétnistům a že již při její hře za plentou bylo vše jasné. Brzy jsem ji slyšel výborně hrát v Olomouci na vánočním komorním koncertě. V r hrála první flétnu v Dvořákově osmé G dur symfonii. Bylo to na koncertě orchestru složeného z hráčů kroměřížských absolventů, kteří hrají v různých orchestrech v celé naší republice. Byl součástí oslav 60 let od založení kroměřížské konzervatoře. Hráli ve Sněmovním sále arcibiskupského zámku v Kroměříži. Jubilejní setkání v kroměřížském zámku 26. září 2009 proběhlo již druhé setkání všech bývalých žáků a profesorů Vyšší hudební školy, pozdější Konzervatoře Pavla Vejvanovského v Kroměříži. Celá akce byla skvěle zorganizována. Dopoledne byl program ve škole na nádvoří. Odpoledne v byl koncert v zámku. Hrána byla Dvořákova Anglická, podobně jako před pěti lety. Sešlo se tam mnoho kamarádů a spolužáků ze studií. Já jsem přijel z Olomouce s Josefem Tomečkem, Mirkem Hoškem a Jindrou Šimčíkem. Z mého ročníku tam byl ještě Vašek Mencl z Osnabrücku v Německu a Jára Kohout z Holýšova u Plzně. Radost jsem měl ze setkání s Jirkou Válkem, Oldřiškou Vaňharovou, mou absolventkou z kroměřížské konzervatoře Helenou Pášmovou a s jejím manželem Bedřichem Tylšarem. A ještě tam bylo mnoho bývalých spolužáků, z nichž jsem některé ani nepoznal. Krásné celodenní setkání bylo ukončeno velkolepým rautem v přízemních prostorách arcibiskupského zámku. Bylo nám dobře. Měli jsme pocit hrdosti na to, že jsme byli zakladatelskými osobami školy. Stáli jsme u jejího zrodu. Naše Vyšší hudební škola, dnešní konzervatoř Pavla Vejvanovského, vychovala mnoho vynikajících hráčů orchestrů domácích i zahraničních a také řadu významných hudebních pedagogů. Ale nás sedmdesátníků už tam nebylo mnoho. Z dalších přítomných uvedu alespoň Marii Dronkovou-Konečnou, Vieročku Jančiovou, Irenu Geržovou, bratry Tkadlčíky. Vzpomněli jsme i na ty, kteří už nežijí, nebo jsou nemocní. Koupili jsme si almanach se dvěma DVD. Z rakouského Salzburgu přijel také houslista Mirek Kalců, se kterým jsem měl kdysi dávno cvičebnu. Pamatuji se, jak s vervou hrával efektní místo s čtyřhlasými akordy v Bachově houslovém dvoukoncertu. Když shlédnul skautskou lilii na klopě mého saka, tak na mne plynule vysypal poválečný skautský slib. Tehdy, v době studia na začátku totality v letech

254 l950 až 1955, jsme nevěděli jeden o druhém, že jsme byli ve skautských oddílech. Všude panoval strach. Vím jen, že naši jen o několik let mladší internátní vychovatelé, byli skauty. Mirek Hošek vedl družinu v Bludově a Jarda Bednář byl absolventem Lesní školy ve Štiříně. V roce l949, v jeho sedmnácti letech, již vedl skautský tábor. Když jsem organizoval setkávání naší třídy, vyšlo najevo, že nás bylo, včetně naší třídní Marie Zehnalové, provdané Matyášové, z deseti žáků šest skautů. V té době kdo z mladých za něco stál, tak u skautů byl. Zneděk Dobiáš, Eva Burdová Veselá, Josef Tomeček, třídní Marie Zehnalová Matyášová, Yvone Groulíková, Milan Doležal, Lubomír Kantor, Jaroslav Kohout. Jaroslav Bednář O úspěších Moravanů v České filharmonii Hráč na lesní roh Bedřich Tylšar vystudoval v Kroměříži. A doma v Prostějově naučil hrát na hornu svého bratra Zdeňka. Oba pak vystudovali Janáčkovu akademii múzických umění v Brně u tehdejšího rektora docenta Šolce. Byl to tehdy známý profesor celé plejády skvělých špičkových hráčů z našich nejlepších orchestrů. Jen nevím, proč tak zdatný vyučující byl v té době silně zaprodaný komunistickému režimu. Věřil tomu? Oba Tylšarové se stali vynikajícími hráči v České filharmonii. Mnoho času jsem strávil přemýšlením o tom, proč právě moravští hornisté i flétnisté získali místa prvních hráčů v našem prvním orchestru, v České filharmonii? Mnoho let byl prvním flétnistou a vedoucím skupiny fléten Jirka Válek. Absolvent Vyšší hudební školy v Kroměříži u profesora Slámy, student brněnské Janáčkovy akademie u profesora Slavíčka, který již do druhého ročníku přestoupil na Akademii múzických umění do Prahy

255 Po absolutoriu hrál několik let v Českém nonetu. Pak přešel na místo vedoucího skupiny fléten do České filharmonie. Brněnský flétnista Radek Pivoda také studoval u profesora Slavíčka. Vzpomínám, jak mi vykládal o tom, že odposlouchává flétnisty na francouzských rozhlasových stanicích. Myslím, že současný vedoucí skupiny v ČF je jeho syn. A nynější jeho zástupkyně je též Moravanka. Je to Andrea Pazderová. Ta studovala na Lidové škole umění na třídě Svornosti v Olomouci u mne a pak u prof. Boženy Růžičkové-Muhrové v Kroměříži. Pak nastoupila na vysokou školu u profesora Válka na pražské akademii. Velmi si vážím mých vyučujících, prof. Slámy, prof. Slavíčka i slovutného profesora hry na flétnu Boka. Byla to poctivá moravská škola, která nás naučila hrát pregnantně, dokonale, bez okázalosti a vnějších efektů. Prostě poctivě. Pražská škola byla v době našich studií progresívnější, modernější. Učila hře bez tvrdého, pevného, málo ohebného nátisku. Prostě bez jakéhokoliv tlaku na spodní ret. Vím o tom, že v Praze ihned po válce byl v Opeře pátého května zaměstnán francouzský flétnista, který moderním způsobem vyškolil pozdějšího profesora Čecha, vedoucího fléten v České filharmonii a profesora na AMU. Tak se do Prahy dostala francouzská moderní hra. Již za první republiky vyškolil brněnského flétnistu Dr. Hynka Kašlíka francouzský flétnista Marcel Moyse. Tento slavný flétnový pedagog každoročně pořádal pod Alpami flétnové kurzy. Dr. Kašlík pak za války na brněnské konzervatoři vyškolil vynikajícího flétnistu Václava Žilku. Ten hrál volným nátiskem v Brněnském rozhlasovém orchestru a před Jiřím Válkem hrál v Českém nonetu. Velkou zásluhou našeho pana profesora Slámy bylo, že Juru Válka nechal hrát tak, jak mu huba narostla. Hrálo mu to samo a to tím nejmodernějším způsobem. Andrea byla velmi pilná vynikající žačka, která ke mně dojížděla dvakrát v týdnu do Lidové školy umění na tř. Svornosti. Hrála vždy tak dlouho, pokud to fyzicky zvládala. Na každou lekci byla vždy dokonale připravena. Pamatuji, že měla na spodním rtu v místě vdechového otvoru dvě malé krupičky, výrůstky. Ty jí rozčesávaly dechový sloupec a zřejmě zaviňovaly šelesty. Ale vím, že pílí se takové handicapovanosti dají odstranit. Při mé návštěvě mi Andrea k mému údivu sdělila, že nikdy nátisk nepřestavovala. Chtěl bych k tomu všemu ještě dodat, že věřím na úspěchy, které jsou důsledkem pečlivosti moravské flétnové školy, při spojitosti s francouzskou metodou uvolněného nátisku. Slovo nátisk nemám vůbec rád. Nic přece netiskneme. Je přeloženo z německého Lippendrück, stisk rtů. Německá nátura je tvrdá a Němci asi hráli vždy tvrději. Francouzi mají ve svém naturelu přirozenost a větší fyzickou uvolněnost. Často a rádi se smějí. Mají přirozeně uvolněnou bránici. Musím ještě vysvětlit naši návštěvu u Andrei Pazderové. U příležitosti mých 75. narozenin jsem od své sestry dostal krásný dárek pro mne a manželku. Dvoudenní pobyt v Praze s návštěvou koncertu České filharmonie, na kterém Andrea hrála první flétnu. Po koncertě jsme absolvovali návštěvu filharmonického klubu v Rudolfinu. Andrea mne tam hrdě představovala: To je můj pan učitel. Byl jsem rád. Vždyť vím, že první učitelé nebývají, ani u nejlepších výkonných umělců, uváděni v jejich pozdějších životopisech a na koncertních programech. Spíše se na ně

256 dostanou slavní pedagogové, kteří dali uváděnému umělci či umělkyni jen několik lekcí A druhý den jsme pak shlédli Mozartovu operu Don Juan ve Stavovském divadle. Rodina sestry Jitky - Tomkovi O mých vnučkách a vnucích V lednu 2010 jsem výuku na školách ukončil. A dále jsem učil již jen moji devítiletou vnučku Lucii v rozsahu 1,5 hodiny denně, sedmkrát v týdnu. Hrála na zobcové flétny, sopránovou i altovou. Znala tehdy látku v rozsahu osnov ukončeného 8. ročníku Lidové školy umění. Hrála tehdy již i akordy na kytaru. Snažili jsme se o dobrou intonaci při zpěvu písní a probírali potřebnou látku z hudební teorie. Tato práce mě v té době uspokojovala a pomohla mi přežít začátek opravdového důchodu. Lucie je velmi šikovná a pilná. Na základní škole je premiantkou. Na závěrečné školní akademii, kdy končila třetí třídu ZŠ, byla vyhlášena nejlepší žačkou školy. A v roce 2011 byla zvolena předsedkyní třídy. Jen stále nevím, jestli je opravdový talent. Je však nadaná na všechno. Nebude-li z ní muzikantka, bude učitelkou. Své vnučce jsem při hře na příčnou flétnu nemohl nic demonstrovat, názorně předvést. Proto jsem ji svěřil paní Tutkové, která je první flétnistkou v Moravské filharmonii. Učí v naší zušce, ZUŠ Iši Krejčího Na Vozovce v Olomouci. V roce 2012 Lucie získala první místo ve hře na příčnou flétnu ve své kategorii v krajském kole soutěže ZUŠ. A nyní již dva a půl roku hraje u mne na sopránovou zobcovou flétnu Zbyněk. Poctivě přehrál II. díl Školy po Ladislava Daniela. A Luboš už hraje lekci 18. z prvního dílu. Zbyněk i Lucka mají ve škole samé jedničky. Všichni

257 tři jsou šikovní a hodní. A když někdy nehrajeme, tak mne Luboš napomíná a žaluje babičce. Hraje rád. Ale i z ostatních vnuků máme velkou radost. Malá Lumírova Amálka už se přihlašuje do mateřské školy. Je hodná a není vůbec rozmazlená. Ještě jsem ji neslyšel brečet. Chodí za babičkou na hlídání a vždycky se ptá: Přijde děda? Když chodíme s babičkou k Lumírovi na návštěvu, přichystá nám bačkory. A kluci v Martině? Oba vychodili celý první cyklus ZUŠ ve Vrůtkách. Hrají na kytaru. Adámek ještě pořád skautuje, i když má téměř 18 roků. Vede vlčata. Příští rok končí anglické gymnázium v Súčanech. A Kryštof má za sebou vedení dvou skautských táborů a je skautským dekretovaným vůdcem. Ale vedení oddílu musel zanechat. Nyní má již za sebou celý jeden semestr na lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Doma máme vystavenu krásnou fotografii. Na ní je zleva doprava dědeček Luboš, rytířské brnění, dvoumetrový Kryštof a pak se to svažuje. Adam, Lucie, Zbyněk, Luboš a Amalie. Ta se dívá stranou, kde je maminka. Ale vedle ní stojí ještě babička Ludmila. Je to velmi slavná fotografie. Je ze zlaté svatby dědečků v roce Všechno jednou končí Můj táta sloužil v dnešní Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně u bicích nástrojů do svých 65 let a pak ještě do 70 let svého života chodil na výpomoc. Pak definitivně skončil. Byl mi vzorem. Já jsem učil se sníženým úvazkem na základních uměleckých školách do svých 74 let. Na různých typech škol jsem učil externě při hře v Moravské filharmonii. Už od roku 1957 jsem byl lektorem na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, pak na kroměřížské konzervatoři a to asi do roku V tom roce jsem při řádném

258 zaměstnání ve skupině bicích nástrojů v Moravské filharmonii učil externě na experimentální ZŠ na třídě Svornosti, kterou založil docent Ladislav Daniel. Jemu jsem vděčen za to, že jsem mohl po dvou letech svého účinkování ve skupině bicích nástrojů v Moravské filharmonii nastoupit do experimentální školy, kterou založil. V té době byl v Olomouci jen půl úvazek příčných fléten. Dnes zde učí hře na příčné flétny šest učitelů. Vyučoval jsem hře na zobcové flétny. Ředitelství jsme měli vlastní, ale patřili jsme pod LŠU Žerotín. A pak už jsem se v roce 1970 stal řádným učitelem hry na flétny v LŠU a po něžné revoluci na ZUŠ Na Vozovce. Teprve po mém odchodu do důchodu byla naše škola přejmenována na ZUŠ Iši Krejčího. Pak jsem ještě asi deset let působil jako učitel na ZUŠ v Litovli a na pobočce v Bouzově. Během života jsem externě i interně učil na různých školách 54 let. A své vnuky se snažím učit dodnes. Sbor učitelů Základní umělecké školy v Litovli

259 X. JEŠTĚ NĚ CO O POLITICE A VÝCHOVĚ O dvacátém století Po špatných životních a z dějepisu známých situací vím, že nový politický režim nikdy nepřichází bez předešlého vývoje. První republika byla u nás nastolena na základě národního uvědomování v devatenáctém století a byla výsledkem první světové války. Vznik protektorátu Böhmen und Mähren měl kořeny v nástupu Hitlera k moci v r Výsledkem strašné 2. světové války byl staronový režim, svojí sociální nespravedlností oslabený polodemokratický vládní systém. V roce 1945 se již plně projevil imperialistický vliv Ruska s marxisticko-leninskou ideologií. Byla to tehdy jen poloviční demokracie. A v tomto režimu byl zárodek Vítězného února. Také k událostem v lednu 1968 došlo v důsledku Stalinova kultu osobnosti a pozvolného rozpadu komunistického politického systému. A jak došlo k něžné sametové revoluci 1989? Bylo to hlavně úpadkem a rozpadem komunismu v samotném Rusku. Největší zásluhu na rozpadu ruské bolševicko-imperialistické soustavy měl americký prezident, herec Reagan. Uzbrojil Rusko vyhlášením hvězdných válek. To znamená, že je hospodářsky zruinoval. V době všeobecného politického uvolňování, za vlády prezidenta Gorbačova, se začaly postupně rozplývat a rozpadat politické systémy a komunistické řády ve státech Východní Evropy. Co obnáší evropanství Mám dnes pocit, že minula doba našeho českého vlastenectví. Již se snad ani nechceme cítit jako potomci starých Slovanů. Jsme odnárodňováni. A to vlastní vinou. Asi je to tím, že patříme mezi západní Slovany, kteří jsou výspou východní Evropy. Ta byla několikrát sužována režimy totalitních systémů. Uvedu jen některá období z minulého století. Jak jsme se mohli mít, kdyby nebylo drancování našeho území do první světové války Habsburky, za druhé světové války fašismem a pak ruským imperialismem - komunismem. Kdyby nám nebyl ukraden uran, tak bychom se měli dobře jako Švýcaři. Ale nejde ani tak o hmotný prospěch toho všeho. Jde především o všeobecný morální úpadek českého národa způsobený špatnou výchovou. Ta byla v národě Komenského zřejmě špatná od pradávna. Bylo to způsobeno křivením páteře za totalitních režimů, kdy se lidé naučili mluvit nepravdu, lhát a krást. Špatné to bylo už za Rakousko-Uherska. A co teprve naše kolaborantství značného množství lidí za éry německého fašismu. Ihned po válce byla u nás jen částečná svoboda, která únorovým pučem přerostla v nejtvrdší totalitu. V době uvolnění totality okolo roku 1968 se říkalo: Kdo nekrade, okrádá rodinu! Za Husákovy normalizace jsem se ve škole dozvěděl o tom, jak učitelka dala dětem příkaz, aby si příště do ručních prací přinesli kladívka. Dvě třetiny žáků mající táty ve fabrice si přineslo svá kladiva s firemními značkami. Tedy ukradené v továrně. Z jejich tátů, dělníků, by určitě každý tvrdil, že by nikdy nikomu nic neukradl

260 Myslel tím, že by nikomu nesebral soukromý majetek. Ale krást ze společného, to v té době nebyl žádný problém. Uvažujme! Po sametové revoluci po roce 1989 byl vytvořen nový výraz pro krádež. Tunelování. A tak bylo vytunelováno téměř všechno národní bohatství. Čeho to byl a dosud je důsledek? No přece dlouho trvající úplně špatné morální výchovy. Nedodržováním morálních kodexů. Popřením rodiny jako základu státu. A také prezentováním špatných výchovných vzorů, tak zvaných celebrit a jejich napodobováním. Špatná výchova je zaviňována špatným výchovným působením rodiny, školy i sdělovacích prostředků. Co říci ještě o výchově? Na Instruktorské lesní škole nám její vůdce Přemysl Hauser říkal o tom, že například v ekonomice, výrobě, výuce jde všechno rychle kupředu. Ale ve výchově vše trvá dlouho. Opravdu. Napravit dávnější chyby ve výchově je záležitostí několika dalších generací. Proto lze považovat dobrou výchovu za jednu z nejobtížnějších lidských činností. Naprosté základy výchovy klade RODINA. A správná výchova je také hlavním úkolem a cílem její činnosti. Rodina má na vychovávaného největší vliv a je pro něj také nejpřirozenějším výchovným prostředím. Na druhém místě z těch, které mají na vychovávaného podstatný a velký vliv je ULICE. Její prostředí působí na jednotlivce hlavně tím, že vjemy a vlivy, které jsou zde vychovávanými přijímány, jsou spontánní a většinou dobrovolné. Do pojmu ulice zahrnuj například pouliční partu chuligánů nebo skupinu dobrých kamarádů. Dobrá parta může být i ve sportovním klubu nebo jiné korporaci. Patří sem i skautská družina či oddíl. Ta musí být po stránce výchovy dobrá. Není-li taková, ztrácí úplně svůj smysl. ŠKOLA v prvé řadě vyučuje. Vychovává jen omezeně. Vzhledem ke svému původnímu a vlastnímu poslání musí plnit roli vyučovatele, vzdělavatele. Je příliš direktivní a svým způsobem přinucující. Způsob vyučování, při kterém se sedí denně několik hodin v lavicích, vyučované a vychovávané omezuje v pohybu. Vlastně je traumatizuje. Škola působí tak, že její výchovné podněty nejsou dobrovolné, tedy jsou přijímány jen nesvobodně. Pak nemají pozitivní výchovný dopad. Něčemu se naučit, to ještě neznamená přebrat to do svého života. Nejúčinnějším způsobem výchovy je výchova osobním VZOREM. Nápodobou dobrého vzoru může být vychovávaný vychován dobře a špatného špatně. V dnešní době už neslyším nikoho mluvit o tom, že základem státu je rodina. Je to prostředí, které je rozhodující, nejdůležitější a téměř nezastupitelné pro výchovu dětí. Vývoj jedince je předem určen jeho genetikou a je ovlivnitelný výchovou. Můj přítel a skaut, kněz, který měl obrovskou životní zkušenost, páter Huvar (bratr Leknín), řekl: Při konečném hodnocení zdařilosti výchovy člověka zjišťujeme, že jeho charakter je ovlivněn z osmdesáti procent jeho GENETIKOU, tedy dědičností a pouze dvacet procent je odrazem předešlé výchovy. Tuto tezi zdůvodnil svým poznatkem získaným na základě činnosti mnohaletého vychovatelského působení v salesiánském prostředí, při výchově nezletilých a sociálně slabých hochů. Říkal, že i po mnohaleté výchově se projevily jejich potlačené geny a to po návratu do jejich původního životního prostředí. Upadli do negativních praktik a způsobů života známého z předešlého špatně výchovně působícího společenství i s jeho negativními zvyklostmi

261 Ve státech, které s námi sousedí, jsem měl několikrát možnost pozorovat projevy národní hrdosti. My se dnes chceme vcítit spíše do role pokračovatelů germánských Keltů nežli západních Slovanů. A mladá generace našich skautů již většinou nechce být Slovany. Ale mluvíme slovansky. Co Slované, polští Harceři? Či germánskofonní skauti - Pfadfindři? Myslíte, že se také jen tak vzdají své národní identity a podstaty? My si jako skauti nedáváme sami příliš dobrý dárek k našim stoletým narozeninám. Vzdáváme se našich tradic. Vždyť junák není žádné hanlivé slovo. Nemusíme se jej vzdávat. Znamená to mladík. To je nesprávné? No kdysi jsme se obdivovali junákům černohorským, jak je popisoval Josef Holeček ve své edici Za svobodu. Když byl na Balkáně novinářem, za válek proti Turkům, tak vše krásně zapsal. A to pro nás Čechy, kteří měli černohorské junáky vlastně napodobovat v boji za svoji svobodu od jha Habsburků. Vlastně se tuto jeho touhu podařilo plně uskutečnit hrdinstvím našich legionářů. Reputace národů Jugoslávie se snížila událostmi na Balkáně v letech po ukončení nadvlády komunismu. Dvakrát jsem byl hostem v učitelských rodinách ve Švýcarsku. Lidé jsou tam úplně jiní než my. Slušnější, vlastenečtější. Morální devastace začíná sprostým mluvením, lhaním, kradením a končí vražděním. Nuže, nejsme-li už vlastenci, staňme se alespoň dobrými, slušnými Evropany. Zamysli se nad jazykovou úrovní našich sdělovacích prostředků i nad chováním zodpovědných lidí v našem parlamentu. Co obnáší Evropanství? Na jakých základech stojí evropská kultura? Nepochybně navázala na antické, tedy pohanské tradice. A základy její etiky byly převzaty z tradic křesťanských. V Evropě je za normální považována víra v křesťanského Boha. Nemám rád, když se lidé dělí na věřící a nevěřící. Každý v něco věří, i když si myslí, že nevěří. I komunisté věří ve své učení o zdokonalení světa podle učení Marxe a Lenina. Fašisté věřili tomu, že jsou nadlidé, s mimořádnými právy na ovládnutí světa ve prospěch své rasy. U nás bylo bezvěrectví vytvořeno staletým vývojem. Například tím, že katolicismus skutečně byl národem považován za prostředek nadvlády rakouskouherského státu nad českým obyvatelstvem. Silné u nás bylo hnutí protestantské. Husitství bylo ve své době hledáním větší sociální spravedlnosti a úsilím o morální obrodu středověké společnosti. Tedy důsledkem politické situace. A víra v Boha byla u nás nejzásadněji, až brutálně, potlačována za čtyřicetileté vlády komunistů. Těm se zejména v posledních dvaceti letech nadvlády v době normalizace u většiny obyvatel podařilo vymýtit povědomí morálky a popřít význam jakéhokoliv morálního kodexu. Slyšel jsem na našem povinném politickém školení o morálním kodexu socialistického člověka. Ale tato myšlenka se jen mihla a nebyla dále rozváděna. Počínající řeči o morálce se najednou proměnily v doporučení k tomu, aby si děti čistily zuby. Víra v Boha vyžaduje věřit v určitá dogmata, jako k učení o zázracích, k slepé důvěře k věcem nadpřirozeným. Tedy k nevysvětlitelným jevům v přírodě i ve společnosti. Dogmata byla předložena k věření lidem málo vzdělaným. V té době jim uvěřitelným způsobem. Náboženská dogmata jsou stará dva tisíce let. Neprošla žádným vývojem. Škoda, že náboženství nebylo nijak modernizováno, aby odpovídalo dnešnímu stavu a potřebám

262 vzdělaných lidí. Přitom je možno a nutno říci, že mezi nejvzdělanějšími lidmi je mnoho pravověrných křesťanů. A jistě je jich více, nežli si dovedeme pomyslit a představit. Tito lidé jsou mimořádně pokorní. Vědí dobře, že síla křesťanství není v neuvěřitelných divech, ale v pradávné moudrosti a jejím pozitivním vychovatelství. Nezapomínejme, že křesťanství dalo lidem i stálý, praktický, nenahraditelný morální kodex. Tím je dodnes platné Mojžíšovo desatero božích přikázání. Neznáš je? Snad to není ani tvoje chyba. Seznámení s nimi ti bylo společností odepřeno. Chceš-li být Evropanem, je nutné, abys Desatero znal. Také je skutečností, že i neznalost bible, jako prvořadého kulturního dokumentu lidstva, je pro vzdělaného člověka neúnosná. Mimo jiné je poznání biblických příběhů mnohdy důležité i k pochopení mnoha uměleckých děl. Nedává-li škola možnost seznámení s biblí všem lidem, je to vlastně velké provinění celého našeho školského systému. Dá se říci, že na poli potlačování náboženství komunisté svůj boj vyhráli. Jejich záměr odnáboženštit obyvatelstvo, se jim u nás podařil a to dokonce lépe, než v samotném Rusku. Křesťanský, náboženstvím inspirovaný morální kodex, nebyl ničím lepším a modernějším nahrazen. Buďme hrdými vlastenci! Buďme vlastenci. Buďme hrdí na to, že z jihovýchodní do východní Evropy byla kultura spolu s křesťanstvím přinesena sv. Cyrilem a Metodějem. A to nejprve k nám na Moravu a od nás byla rozšířena do ostatních slovanských zemí. Buďme hrdi na našeho knížete, sv. Václava, důležitého reprezentanta tehdy nové křesťanské morálky, vychovaného jeho babičkou, sv. Ludmilou. Važme si odkazu jednoho z prvních opravdových Evropanů sv. Vojtěcha, i velké humanistky sv. Anežky. Pamatujme na to, že náš Karel IV. nebyl jen naším králem, ale i císařem celé Římské říše. Praha byla hlavním městem Evropy a nebylo to tím, že by si Čechové vojensky podmanili ostatní Evropu. Věřme tomu, že upálení intelektuála, našeho univerzitního profesora Mistra Jana Husa, bylo velkým historickým nedopatřením a naší katastrofou. Vždyť v začátku posledního století středověku usiloval o nápravu věcí v tehdejší rozhárané Evropě. Myslím, že kdyby MJH věděl, jak všechno s nápravou Evropy dopadne, mám na mysli existenci Husitského hnutí s jeho důsledky a dopady na vývoj českého národa, tak by jistě v Kostnici odvolal. Celosvětový pedagogický význam našeho Jana Amose Komenského je mimo jakoukoliv diskusi. A ten při výchově stavěl na první místo usilování o co nejdokonalejší morálku. Uvědomme si, že území vytvořené prostřednictvím hor ve velkou českou kotlinu nám jako národu v dávných staletích pomohlo přežít. A víme, jak je pro nás výhodná i nevýhodná naše strategická poloha ve středu Evropy? U nás byl průsečík cest mezi zeměmi starých Vikingů a kolébkou kultury, Itálií. Také přes naše území vždy vedly cesty mezi obrovskými kulturními zeměmi západní Evropy a asijského východu. Jsme opravdu ve středu Evropy a tak pupkem světa je naše stověžatá Praha. Není vůbec

263 náhodou, že naše strategická poloha byla jedním z předpokladů vzniku dějinných událostí. Vždyť v Praze na Bílé hoře byla započata strašná třicetiletá válka. Sedmiletá válka se odbývala hlavně na našem území. První světová válka sice začala na jihu Evropy, ale uvědomujeme si prvořadou úlohu našeho legionářského, tedy revolučního hnutí, pro nové politické uspořádání Evropy. Hrůzy druhé světové války začaly také u nás. I když k vyhlášení války došlo mezi Německem a Polskem, asi by k ní nedošlo, kdyby nás v Mnichově spojenci nezradili. S pomocí Británie i Francie bychom se v té době ubránili a válečný požár by se vůbec nerozhořel. A není jistě náhodou, že poslední boje druhé světové války proběhly u nás. Poslední evropské osvobozené velkoměsto byla Praha. Učili nás, že byla osvobozena 9. května Tedy až po válce. Mírová smlouva byla přece podepsána už 8. května V ten den se Němci, zabarikádovaní ve škole v naší olomoucké Čechově ulici, nechtěli vzdát. Stále stříleli. Rusové jich asi třicet vytáhli za límec a postříleli. O tom mi vyprávěl pamětník, legionář, pan Šafařík. Dodnes jsou tam v omítkách domů stopy po kulkách. V době normalizace byl náš lid postupně demoralizován více, než v době kdy byl na něj činěn nátlak prostřednictvím nejhrubšího teroru. To je vězněním a vražděním, jako tomu bylo po roce Ale tehdy, když se stal soudruh Husák prezidentem, stačilo, aby byli lidé vyhazováni ze svých funkcí v zaměstnání a jejich děti nebyly přijímány do škol. Tento nátlak stačil k tomu, aby byli lidé umlčeni a poddali se našim komunistům ovládanými Rusy. Lidé se stali otrávenými, unavenými, dá se říci, že pasivními. Sklonili hlavy a přestali bojovat. Vše bylo marné, většinou všichni rezignovali. Bojování proti režimu je už přestalo bavit. Mnoho jich uteklo za hranice, na západ. Disidenti se objevili až později a bylo jich málo. Pak přišla revoluce Konečně pocit svobody, který nám přinesl v prvé řadě americký prezident Reagan. Ten Rusko a celý socialistický tábor uzbrojil. Rozdrtil jej ekonomickým nátlakem, tak zvanými hvězdnými válkami. Přišla nová doba. Já sám jsem myslel, že přichází doba, kdy v čele státu bude stát osoba, která bude morálním vzorem a autoritou jakou byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Také jsem očekával, že výchova bude zaměřena na výchovu charakteru. A to podle hesla TGM: Nebát se a nekrást! Myslel jsem, že bude nastolena pravda a obnovena kdysi příslovečná česká pracovitost, snaha po sociální spravedlnosti a slušnost mezi lidmi. Ale co se děje u nás dnes? Kolik lidí v dnešní době krade? Mám jistotu jen v tom, že nekradeš Ty a Já. Je hodně těch, kteří kradou ve velkém a to z touhy po penězích a moci. A jiní kradou z hladu. Vůbec mne v roce 1990 nenapadlo, že po něžné revoluci půjde jen o jediné. O nastolení nadvlády peněz a že všechny ostatní hodnoty budou zasuty. Reprezentant něčeho lepšího, s heslem Láska a pravda zvítězí nad zlem a nenávistí, prezident Havel, byl za své prohlašované názory odsuzován a zesměšňován. Všechny nové snahy byly zamítnuty těmi, kteří vytvořili takový ekonomický systém, který umožňoval rozkradení národního bohatství. Dnes již víme, že trh není samospasitelný. Vše bylo zařízeno tak, aby co nejrychleji vznikla nová třída bohatých, bez ohledu na jejich morálku. Všichni víme, kdo stál tehdy v čele státu, tedy v jeho institucích, když se rodil po sametové revoluci nový ekonomický model. Byl to ten, o kterém

264 byl později v televizi záznam o tom, jak se dají nejlépe získat plnicí pera. Smyslem života se tehdy brzy staly peníze, ne pracovní nástroje, jako třeba plnicí pera. To přece není správné. Peníze jsou životní potřebou. Mají nám zajistit zprostředkování potřeb k životu tak, abychom mohli pracovat pro celou naši společnost. Lidí, kteří umí počítat, je víc než učených ekonomů. Ale učení ekonomové mají být především vychováni, aby sloužili nejen sobě a jimi vyvoleným, ale celému národu. A také se mi nelíbí špatná sociální politika státu vůči rodinám. Vymizelo kdysi známé a propagované heslo rodina je základ státu. Dnes už je nikdo nevysloví. Asi by sklidil posměch ekonomů. Stát by měl podporovat hlavně střední vrstvy. A za normální by měly být považovány rodiny, které mají alespoň tři děti. Jedno za manžela, jedno za manželku a jedno za ty lidi, kteří z nějakých důvodů nemohou děti mít. Nyní tomu tak není. Jde-li v dnešní době u nás matka po ulici se třemi dětmi, tak se za nimi kde kdo obrátí s úsměvem nebo i s pošklebkem. Já, můj syn i dcera tři děti máme, či měli jsme. Běžné byty pro rodiny by měly mít alespoň čtyři pokoje. Obývák, ložnici rodičů a dva pokojíky pro děti tak, aby v dospělejším věku mohla být oddělena pohlaví. Když jsou děti ještě malé, mohou ve čtvrtém pokoji bydlet prarodiče, kteří pomáhají s výchovou. O mém vztahu k Němcům, Rusům a k Američanům Mnoho let jsme se museli učit německy. Pak čtyřicet let rusky a nyní anglicky. Jsme malý národ? lidí je málo nebo moc? Norové mají velké území a je jich jen Maďarů je asi tolik jako nás, Dánů je jen Angličanů a Francouzů je téměř stejný počet, a Němců je o něco víc nežli obyvatelů posledních udávaných evropských velmocí, Američanů je Občanů sovětského státu bylo a v dnešním Rusku je jich asi V Bangladéši (kde to je?) žije lidí. Pákistán má Švýcarů je jen V Indii je obyvatel a v San Marinu (to je taky stát) Čína, ta je nejlidnatější. Má více než jednu a čtvrt miliardy. Přemýšlejme o tom, zda jsou lepší, větší, slavnější, kulturnější a lidstvu prospěšnější ty národy či státy, ve kterých žije mnoho lidí, nežli ty, kde je lidí méně! No nejlepší jsou přece ty, které jsou pro ostatní národy největším přínosem. To jsou ty národy, které jsou schopny pomáhat a pomáhají těm národům, které jsou zatím méně kulturně i ekonomicky rozvinuté. Co jsme světu dali my? Máme značně rozvinutou kulturu. Ekonomicky jsme byli kdysi jedenáctí na světě. Není naší vinou, že jsme za mnohými zaostali. Ale můžeme hrdě říci, že v oblasti kultury předčíme i mnohé obrovské národy považované za velmi kulturní. Bratr Drvo, Mgr. Jaroslav Kalivoda, vězeň německého koncentráku v Breslau, jednou prohlásil: My jsme kulturně vyrostli vedle Němců a Slováci vedle nás. Měl asi pravdu, neboť Němci měli svého Goetha dříve než my Máchu, Wagnera než Smetanu a ve vědě třeba dříve Humboldta než my

265 Purkyněho. Ano, Němci se velmi podíleli na vzniku kulturnosti lidstva. Ale byli také velkými tvůrci nekultury. Nejtypičtějším opakem kultury je to, co ji ničí. Válka. A v tomto činění se právě Němci vyznamenali neobyčejně zdatně. Po ukončení druhé světové války měla většina Čechů ráda Rusko a Rusy. Vždyť právě oni přinesli největší oběti, co se týká životů. Opravdu osvobodili většinu našeho území. Po zradě západních spojenců v Mnichově, v roce 1939 a za války, naši lidé věřili, že se o našeho východního slovanského bratra můžeme opřít. Jak to ve skutečnosti dopadlo, není nutno vysvětlovat. Byla z toho nejprve dvacetiletá politická absolutní nadvláda, s dvacetiletou tak zvanou dobrovolně přejatou ideologií a hospodářsky vykořisťovatelským systémem. A pak po procitnutí celého národa přišla další dvacetiletá, absolutně totalitní, hospodářsky a hlavně morálně devastující okupace. Už v době před první světovou válkou bylo u nás mnoho rusofilů. Ale Karel Havlíček již upozorňoval na špatné ruské zvyklosti týkající se samotného carského samoděržaví a úplné absence jakékoliv demokracie. O názorech T. G. Masaryka na Rusko se můžete dozvědět v knize Karla Čapka Hovory s T.G.M. Nyní se jako národ nalézáme pod velkým vlivem západu, hlavně USA. Nemám rád vztah Američanů k penězům, ani příliš neobdivuji jejich kulturu. Nelíbí se mi, že i jejich děcka dovedou posuzovat kvalitu lidí podle jejich hospodářské úrovně. Podle toho, kolik dovedou vydělat peněz. Například děcka dovedou ohodnotit učitele podle toho, jaké má auto. To znamená, že dobrý je ten, který má jeho poslední nejdražší model. Nemůžeme přece hodnotit člověka podle toho, jak je schopný či všehoschopný. Peníze se často získávají i nepoctivě. A americký džez, to je podle mého mínění jen folklor černochů. Daleko zaostává za evropskou muzikou. Hudbu snad obohacuje jen po rytmické stránce. Kterýsi americký prezident prohlásil, že jejich demokracie není sice dokonalá, ale je nejlepším státnickým systémem, jaký byl doposud vynalezen. Nedávno jsem se dozvěděl, že za poslední války, která proběhla na americkém území, ve válce Severu proti Jihu, padlo více Američanů než ve válkách, kde Američané bojovali mimo svou vlast. To je v první a druhé světové válce v Evropě, v Indočíně, Vietnamu a Afghánistánu dohromady. Kdyby nebylo americké pomoci v posledních třech světových válkách, tak by to bylo s Evropou velmi zlé. Myslím, že by pro nás špatně skončila první světová válka. Asi by Německo ani Rakousko nebylo poraženo. A nevznikla by Československá republika. Bez americké materiální podpory by Rusové nezvítězili v bitvě o Stalingrad. A nenastal by absolutní obrat ve válčení. Ale po válce, na základě špatných mezinárodních dohod, se našim západním spojencům nepodařilo uhájit demokracii pro náš stát. Divíš se tomu, že mluvím o třetí světové válce? Ale, vždyť ta opravdu proběhla. Jmenovala se přece studená válka. Ta opravdová, atomová, by byla tak strašná, že se jí všichni báli a proto k ní ani nedošlo. Ale v rozhodující chvíli americký prezident, herec Reagan, vyhlásil místo studené války válku hvězdnou. Boje se měly odehrát kdesi ve vesmíru, mezi hvězdami. A to bylo velmi náročné po hospodářské stránce. Američané byli ekonomicky zdatnějšími a tak se jim podařilo Rusko uzbrojit. To

266 znamenalo rozložit sovětský model socialistického hospodářství a pak Rusko ekonomicky zničit. Musím říci, že třikrát to s námi Čechy bylo špatné a třikrát nám Američané pomohli. Máme svobodnou, dnes už jen Českou republiku. Ale za nedostatky, které u nás máme, Američané nemohou. Jsem přesvědčen, že za vše zlé může úplně špatná výchova našich lidí v minulých epochách, která se v dnešní době stále více zhoršuje. Schází nám dodržování dobrého morálního kodexu. Ale přes všechny výhrady mám Ameriku i rád proto, že dnes mám u srdce pod kůží americkými vědci a techniky vymyšlený přístroj peacemaker. Díky jemu žiji už tři roky a má mi vydržet ještě devět let. O charakterech národů a jejich hymnách Čechové mají ochránce sv. Václava a my, Moravané sv. Cyrila a Metoděje. A všichni tři dohromady jsou pro obě etnika, nikoliv národy, společné. Jsme Češi, žijící na Moravě. Jiné národy oslavují svoji existenci připomínáním výročí svých slavných bitev, kdy zvítězily nad jinými. Mnohé svátky bývají oslavou celosvětových událostí (ukončení II. světové války 8. května), všeobecně mezinárodně uznávané svátky náboženské (Vánoce) nebo politické (První máj). My slavíme v červenci Mistra Jana Husa a svaté Cyrila s Metodějem. V září sv. Václava. Prostřednictvím těchto čtyř osobností neoslavujeme žádná vítězství nad někým, ale vzpomínáme na jejich činy a zásluhy na poli humánním - lidském, na jejich mírumilovnost, na jejich lásku k bližním, usilování o spravedlnost a jejich přínos po stránce kulturní a vzdělanostní. Nepochybuji o tom, že bychom mohli mít ještě další svátky a oslavy. Mám na mysli Karla IV., Jana Amose Komenského, Tomáše Garrigue Masaryka. Samo jejich připomenutí na nás Čechy působí pozitivním vzorem. Pomáhá nám k tomu, abychom získávali typicky české národní vlastnosti, odpovídající vlastnostem výše uvedených osobností. Naše národní hymna, píseň z národní frašky Fidlovačka od Josefa Kajetána Tyla a Františka Škroupa, byla spontánně přijata národem v době jeho obrození a teprve později se stala naší hymnou, schválenou parlamentem a tím uzákoněnou. Svými slovy i hudebním obsahem přesně odpovídá historicky vzniklému charakteru národa. Svojí jímavou melodií vyznává lásku k celé české kotlině i moravské zemi. Opěvuje jejich přírodní krásy i dějiny našeho národa. Hymna je klidná, neúderná, milá. Porovnejme naši hymnu s hymnami jiných národů. Rakouská a německá hymna je citací krásné a populární melodie, převzaté z jednoho smyčcového kvarteta od slavného německého skladatele Josefa Haydna. Tento převzatý, jímavý nápěv byl doplněn slovy o Bohu a habsburské říši a pak o tom, že Německo je nadevšecko. Opěvuje tedy monarchii, nadřazenost a rozpínavost. Její melodie vůbec neodpovídá tomu, o čem mluví její později uměle vytvořená slova. Hymny dalších okolních národů jsou též adekvátní k jejich povahám. Slovenská byla dobrým kontrastním doplňkem hymny české. Byla a je výhružná, vyjadřuje vzdor, proti tisíciletému útlaku slovenské země, kdy se ještě nazývala Horními Uhrami. Šlo o usurpátorství ze strany Maďarů. Opravdu rytmicky popisuje bušení hromu a vyjadřuje výzvu k osvobození

267 Maďarskou hymnu neznám. Polská, to je stará známá melodie Hej Slované. Podobně jako u hymny slovenské, která vyjadřuje touhu po svobodě, je tu touha po tom, aby Polsko nezhynulo. Tento poměrně velký národ se brání po tisíciletí proti agresivním sousedům. Jejich vlastenectví se rovná katolicismu. Ze západu měli Prušáky - protestanty a z východu Rusy - pravoslavné. Melodii původní ruské hymny znám z Čajkovského předehry Její první slova byla Bože cara chraň! Ta dnešní ruská, dříve sovětská hymna, to je vlastně po hudební stránce stejná katastrofa, jakou tato říše šířila po celé Evropě. Velmi smutnou skutečností je, že se ani v dnešní době nezměnila. Ne ta katastrofa, ale její nápěv. Slova snad byla po pádu sovětského režimu změněna. Tečkovaný rytmus obvykle vyjadřuje tvrdošíjnost, útočnost, nabubřelost. V kapitole o vyučujících na konzervatoři jsem záměrně vynechal důležitou postavu. Pana profesora Oldřicha Palkovského. Byl žákem kompoziční třídy Josefa Suka v Praze. Učil nás na konzervatoři hudebně teoretické předměty. Tedy harmonii, kontrapunkt a nauku o hudebních nástrojích. Také nauku o hudebních formách. Jednou, když ve třídě nebyl přítomen spolužák, naivní komunista a donašeč, tak se nám pan profesor Palkovský nebál říct: Když hudební skladatel má slabou chvíli, je bez inspirace a nápadu, tak se nějak motá na místě, prostě, když by nejlépe udělal, kdyby komponování přerušil To proto, aby vytvořil něco, čemu se říká schuster flek. Tedy ševcovské místo. A začal zpívat tehdy nejznámější a nejslavnostnější, vcelku neoblíbenou, melodii. V ní se neustále opakoval tečkovaný rytmus s dvoutaktovou sekvencí. Slova zněla: Sojuz něrušimyj, respublik svabodnych... V českém překladu to je: Neotřesitelný Svaz svobodných republik stmelila na věky Veliká Rus Historie prokázala přesný opak, ale trvalo jí to od r. l017 až do r O bratru Bernardovi V roce 1990 do Česka ke svému příteli skautovi zavítal jeden Čech, který měl obrovsky bohaté životní zkušenosti. Byl to sedmdesáti pětiletý misionář, který legálně odešel v roce 1948 do Anglie. Vystudoval práva v Praze, teologii v Olomouci a pak univerzitu v Anglii. Dlouhá léta byl misionářem v Tichomoří. Jmenoval se Radomír Kadlec, mezi skauty byl zvaný Radko, mezi dominikány Bernard. Ten napsal v roce 199l svému příteli: Vy jste v postkomunistické civilizaci, my dosud v pootrocké. Jde o lidi kdysi lapené, vykořistěné, vykořeněné. Jejich smutná minulost je poznamenala. Později mu napsal: Moc mě těší, že jsi zůstal evangelíkem, materialismus zabíjí víru po celém světě Komunismus byl špatný a jste rádi, že skončil. Ale kapitalismus je - lidsky a mravně - také zhoubný. Podporuje sobecké a zhoubné tendence v lidské povaze. Jinými slovy by bylo řečeno: Ten komunismus, co jste tady měli, ten byl špatný, ale to, co máte nyní, to také není dobré. Vychovává to lidi

268 k sobectví. Byl to kněz a skaut, kdysi člen Foglarova oddílu, činovník pražských i olomouckých skautů. Bratr Radko Kadlec byl oblíbeným instruktorem Rádcovské školy Olomouc i Jesenické lesní školy. Já se cítím být jedním z jeho následovníků, neboť v r byl instruktorem Rádcovské školy Olomouc a byl jsem v čele těch, kteří obnovili RŠO v roce Vedl jsem ji až do roku Byl jsem jedním z těch, kteří se zasloužili o obnovení Jesenické lesní školy a zástupcem jejího vůdce do roku Pak v době její krize v letech 1997 až 2000 jsem byl rádcem kruhu JeLŠ a usiloval o její obnovení. Instruktorem jsem pak byl v letech 1990 až Bylo mi dopřáno, že jsem v udaných letech nemusel vynechat ani jedinou akci těchto skautských institucí. V r. 1990, po obnovení Rádcovské školy Olomouc, jsem vyhlásil nové heslo jejího vůdcovského sboru: VYCHOVÁVEJME S LASKAVOU DŮSLEDNOSTÍ! Ke stále plně platnému heslu junáckých činovníků, vyhlášenému na I. junáckém sjezdu v lednu 1939, těsně před fašistickou okupací, POVINOST, ODPOVĚDNOST, KÁZEŇ!, jsem v době velkých rozepří, při hledání současného výchovného profilu organizace, vymyslel heslo alternativní, SVĚDOMÍ, POKORA, TOLERANCE! V roce 2003 bylo nové heslo přijato vedením Jesenické lesní školy, jako její heslo pro činovníky i frekventanty. Od té doby jsou tato tři slova považována za heslo s novým duchovnějším obsahem, jak odpovídalo současným výchovným snahám Junáka, v návaznosti na tři povinnosti: K sobě, jiným a k Bohu. SVĚDOMÍ, které nás vede stále výš a dál v našem úsilí o vlastní morální zdokonalování. POKORA před původními ideály skautingu stanovenými Lordem Baden Powellem a Antonínem Benjaminem Svojsíkem. Ta je stále nutná k zajištění dobré výchovné úrovně našeho hnutí. TOLERANCE - snášenlivost, bude zárukou vzájemného porozumění mezi skautskými činovníky a členstvem, vedoucí k jejich jednotě při plnění výchovných cílů. O pravdě a lži Víte, co je napsáno na prezidentské standartě vlající nad pražským hradem? No přece PRAVDA VÍTĚZÍ. O pravdě už mluvil Jan Hus a již za vlády husitského krále pana Jiřího z Poděbrad se stalo toto heslo heslem Čechů. A na státní symbol, prezidentskou standartu, nechal heslo vyšít Tomáš Garrigue Masaryk. Náš první prezident nebyl ekonom. Byl to filozof. Pro Čechy byl morální autoritou. Oba naši první prezidenti, Masaryk i Dr. Eduard Beneš byli protektoři, to je ochránci junáků. Dobře znali naše skautské zásady. I to, že první bod našeho zákona je pravdomluvný! Prezident Václav Havel byl po válce ve skautském oddíle, znal náš slib a měl pravdu ve svém hesle Pravda a láska musí zvítězit nad zlem a nenávistí. V dnešní době není lež považována za příliš velké zlo. Dokonce jsem slyšel, že lhát se musí. Ano, lhát musí každý, kdo dělá něco špatného, aby to mohl zatajit. Vše špatné začíná sprostým mluvením a lhaním. Dříve se říkávalo: Kdo lže aj krade. A víme, že na konci lži může být i vražda a šibenice. Trest smrti je zrušen. Tak říkejme, že na konci zla už je jen věznice

269 Pro komunisty byla existence skautingu neúnosná. Způsob výchovy k pravdě a samostatnému myšlení podle jeho zásad byl vlastně hlavním důvodem pro jeho zákaz. Komunistický agitátor stál na podiu a řečnil. Věděl sám o sobě, že lže a že všichni lidé v sále věděli, že lže. A lhal a lhal, ale všichni poslouchající mu tleskali a tak vlastně sami svým tleskáním lhali. Taková byla doba. Nikdo se veřejně nestyděl. Všichni se v duchu styděli za to, že se lže, ale mysleli si, že to tak musí být. A často stál řečník na náměstí, na velkém pódiu na velkém náměstí a obelhávaných byly tisíce. I já si pamatuji, jak Lumír přišel ze školy a vykládal o tom, že paní učitelka, vlastně tehdy soudružka, lhala. Musel jsem mu vysvětlit, že musí lhát, že to má v osnovách. Častokrát jsem mu vysvětloval, že se něco musí učit, ale že musí vědět, jak je to ve skutečnosti. A že má dát paní učitelce pokoj, neboť ona to sama ví, jak to je. Prostě každý se v té době musel naučit dvojímu myšlení. Tomu, co se říká a tomu, co se tají. Říkám tomu autocenzura. Brzy po maturitě se Lumír stal vedoucím odbytu v továrně na opravu motorů. Také jej brzy přemlouvali, aby vstoupil do komunistické stravy. A po čase mu řekli: Na tomto místě se musíš naučit lhát! Dal výpověď. Ale to už měl plnou hlavu toho, že bude lékařem. Nějakou dobu ještě na místě vydržel, ale přinesl si domů metr učebnic a šprtal. U zkoušek pak byl lepší než primusové, kteří měli na gymnáziu jedničky z chemie. Tak u zkoušky na medinu vyhrál. Přijali jej. Nikdo tomu nechtěl věřit. Lidé o něm věděli, že se pro nemoc kyčelního kloubu vlastně ve škole nikdy neučil násobilku. Ležel v nemocnici a vynechal 2. a 3. třídu. Tátu měl skauta, tak jej už ve škole zařadili mezi nestudijní typy. Stalo se, že se vyučil elektromontérem a vystudoval průmyslovku. Den před maturitou mi sdělil: Tati, dnes jsem se poprvé v životě učil. Vysokou školu pak vystudoval s červeným indexem. Ve třetím ročníku si chtěl sám vydělat nějaké peníze. Říkal, že bude dělat nočního hlídače a při tom se učit. Chvíli to tak dělal a u zkoušky dostal trojku. Tu zkoušku si pak zlepšil těsně před promocí. Inu, Masaryk říkal: Studenti ať studují! O psech, chození a o trávnících V dnešní době je velkou módou chození s psíkem okolo domu. Já sám dovedu pochopit, že i to může být krásné. Ale kde se tolik milovníků přírody a zvířat najednou vzalo? Je to obyčejná móda. Když jsem chodil do školy, tak na mne psi vždycky zuřivě štěkali. Nic jsem jim nedělal. Štěkali proto, že jsem se jich bál, nebo proto, že se oni báli mne? Asi jsem byl od malička špatný člověk. Obdivuji se tomu, kde například mladá děvčata berou tolik času na své miláčky? Nejsou to jen moje slova, když řeknu: Dnešní lidé mají raději psy než děti. Mít psa, to je fuška. Ale jaký to má smysl? Ze psů mám nejraději ty, kteří pomáhají lidem. Slepecké, policejní a jiné. A nemám nic proti tomu, když opuštěná babička má v něm svého mazlíčka. Ale vím, že čas věnovaný hafanovi by se dal krásně využít jinak, lépe. Hlavně k učení a také k užitečnější zábavě. Vždyť je tolik ještě krásnějších činností, nežli je procházka se psem. Vždycky jsem chodil rychle. Pes by mne zdržoval

270 Nevím, proč mě cestou do tábora v roce 1970 malý zuřivý Voříšek prokousnul skautskou podkolenku i s mou kůží na lýtku. Také nevím, proč mi velký dobrman sežral kus nohy u kolena i s kusem manšestrové kalhotové látky? Opravdu jsem jim nic nedělal. No, někdo má rád živou a jiný neživou přírodu. Já mám raději stromy a kytičky. Když vím, jak se jmenují, tak jsou mými kamarády. A těším se na ně velice až je někde potkám. Kamaráda musím alespoň znát jménem. Tak se jména polních i lesních bylin i stromů stále učím. Kdysi měl každý z naší rodiny svoji kytku. Dcera Petra měla petrklíč, syn Lumír hvozdík kartouzek, manželka Lilka lilii zlatohlávek a já černýš hajní. Byl vždy nedaleko, u každého našeho tábora. Vy nevíte, co je neuropatie? To jsou špatné cévy v nohách s neustálým pocitem, že vás dole na nohách svírají ponožky. Špatně se mi chodí po tvrdých chodnících. Jsem vděčný za to, když se mohu projít po trávě. Proto chodím, když to jde, zásadně mimo tvrdý cement napříč trávníkovými plochami. Lidé se přece vyvinuli tak, aby chodili po měkkém trávníku. Vždyť chodníky nejsou od pradávna a tráva je tu už miliony let. Chodil jsem vždycky rychle. Rychlá chůze prý úplně nahradí sportovní disciplínu, běh. A šlapu si to vždy a všude pokud možno nejkratší cestou. V zimě, když napadne čerstvý sníh, zjišťujeme, že děti chodí do školy nejkratším směrem, napříč trávníky. Ani nepřemýšlejí proč. Asi je to jejich přirozenost, snad zděděná po dávných předcích. Slyšel jsem o tom, že ve Švédsku inženýři navrhují chodníky podle sněhových dětských stezek. Ty jsou přesně takové, jaké jsou potřebné. Je nutné, aby chodníky byly všude mezi domy v pravém úhlu? To jen v baroku dělali zahradníci cestičky podle symetrických náčrtků. Byla to móda. Ale dnes? Choďte po měkkém a přímo! Je to přirozené a zdravé. Ale když už chodíte po trávě, nešlapejte stále do stejných stop! Vychozené hlinité cestičky v trávě nejsou hezké. Angličané prý říkají, že rozumné chození trávník provzdušňuje. Co by měly udělat vlády celého světa? No je to úplně jednoduché. Přece vše pro to, aby bylo na světě dobře a stále lépe. Měly by všem lidem zakázat alkohol, drogy, tabák, herny, vinárny, putyky, tančírny a nevěstince, terorismus, kradení a tunelování, lhaní a sprosté mluvení, pornografii, fašismus, nacismus, komunismus, hrabivost, závistivost, ničení přírodního prostředí a.přemýšlejte o tom, co lidem ještě škodí! Přemýšlejme všichni také o tom, proč je zrušení všech jmenovaných produktů, institucí i vlastností lidí nerealizovatelné? Kdo by na tyto otázky neznal odpovědi? Vždyť všichni lidé se chtějí mít dobře. Asi je problémem sjednotit se na tom, co to dobře vlastně je? Ale proč? Vždyť je to jednoduché. Nevíme? Ale za tím opačným, co je nedobré, vězí zřejmě dva problémy. Žádostivost po moci a po penězích. Proč lidé od dávných dob prahnou po zlatu? Vždyť je to jen prvek, obyčejný jako kterýkoliv jiný. Že se leskne a nereziví? No a co? Zlato je opravdu potřebné snad jenom v elektrotechnice. Jinak je jenom na parádu a ke zlosti. A co již bylo pro zlato na světě hrůz? Jenom v pohádkách se poklady v pravou chvíli propadnou do země. Ale nežijeme v pohádkách. Proč? A tak se ocitáme

271 v začarovaném kruhu, ze kterého není osvobození. Ale snažme se ze všech sil proti zlu bojovat. A čiňme to třeba i s pocitem neúspěšnosti. Buďme třeba i Doni Quijoti. Snažme se o to, aby byl svět po našem odchodu alespoň o trošičku lepší! Co by měl udělat náš stát? Uvažuji nad tím, co by mělo být pro stát, tedy pro jeho obyvatele důležitější. Instituce vzdělávací, výchovné nebo mocenské, donucovací, nebo vychovatelské? Kdyby byli všichni lidé dobře vychovaní, nebylo by tak zvaných represívních složek zapotřebí. Jako příklad uvádím. Kdyby lidé nekradli, nemusel by je nikdo kontrolovat. Nebylo by snad potřeba ani revizorů v tramvajích. Co je to primární prevence nebo postih? Vím, že píši o tom, co je zase mou další utopií. Zamysleme se nad tím, jaké by měly být ideální podmínky. Jsem přesvědčen o tom, že zajištění dobré výchovy je pro společnost důležitější než to, co ji následně napravuje. To podle mne znamená, že stát by měl být sám výchovnou institucí. Měl by lépe zajišťovat školství a kulturu než ty, kteří jsou bohužel pro stát důležitější. Mám na mysli, že by jím měly být upřednostňovány výchovné instituce. Mám na mysli školy a výchovné ústavy, církve i dobrovolné, výchovou se zabývající organizace. A teprve na druhém místě by měly být zajišťovány represívní složky jako soudy, policie, armáda. Domnívám se, že jako represívní složka by měl stát dohlížet na to, jestli je dobrá výchova správně zajišťována. Z toho plyne, že povolání výchovná jsou důležitější než represívní. Stát by měl zajišťovat větší podporu i kontrolu výchovných složek. Nemám na mysli likvidaci státně donucovacích složek. Ta by nebyla žádoucí. Ale myslím, že ty výchovné instituce by neměly být odsunovány na vedlejší kolej. Z toho vyplývá i lepší finanční zabezpečování a kontrola všeho, co zajišťuje výchovu. A z lékařství víme, že prevence bývá levnější nežli léčení. Státu má náležet i dohled nad kulturními institucemi a médii. Nad divadly, obrazárnami, koncertními sály, vydavatelstvími knih, časopisů a novin a hlavně nad rozhlasem a televizí a i nad tím dnes nejmodernějším, internetem. Mělo by se uvažovat o tom, do jaké míry je pro správnou výchovu škodlivá například nedobrá populární hudba. Špatné je vydávání tak zvaných celebrit za vzor národu, přibývání sprostých slov v televizních programech a tisku. Tím upadá celková kulturnost. Také by měl být lepší vztah k sexualitě. A měli by být lépe finančně zajišťovány školní a kulturní instituce a jejich pracovníci. Ti jsou přece největším přínosem pro výchovu. A měla by být co nejlépe zajišťována první instituce, která má vliv na výchovu. Rodina. Také mne zneklidňuje obrovská absence klasické hudby na všech rozhlasových stanicích. Připadá mi, že její existence je v dnešní době pokládána za zbytečnou. A při tom právě ona má největší dopad a vliv na morálku národa. V minulosti byla součástí programu všech rozhlasových stanic. Dnes je vážná, správně klasická, hudba lidem upírána a vysílání je přímo zahlceno hrou triviálních odrhovaček a ještě horšími, tak zvaně moderními, módními hity. Termín vážná hudba je nesmysl. Vždyť v každé symfonii je třetí věta scherzo, to je žert. Klasickou hudbu můžeme dělit na smutnou a veselou. A

272 populární hudbu také. Pouze rozhlasové stanice Vltava - Praha III., pražská stanice D dur a někdy Proglas mohou být pochváleny za provozování klasiky. Kontrolní otázky: Kdo vymyslel vysílací program většiny rozhlasových stanic bez účasti klasické hudby a okradl tím lid o skutečné hodnoty? Proč má mít učitel, středoškolský profesor, nebo vysokoškolský asistent menší plat nežli voják či policajt? Proč má mít člen České filharmonie méně životních prostředků než je průměrný plat Pražáka? Nedávno u nás proběhla revolta proti všeobecným nepořádkům ve zdravotnictví. Žádost lékařů o lepší platy byla jen jedním z jejich požadavků. Byli to novináři, kteří z lékařů udělali jen bojovníky o mrzký groš. Tato situace je neadekvátní k jejich skučnému poslání. Původně podle návrhu lékařů mělo jít o více než o platy jedné skupiny občanů. Měly být opravdu řešeny příčiny korupce, následky tunelování a vůbec morálky ve státě. Od začátku všech revolucí víme, že vždy byly vedeny jako vzpoury proti nejmocnějším. Otrockých, selských a dělnických povstání bylo u nás už dost. Poslední revoluci vyhráli muzikanti, studenti a herci. A vše proběhlo nanejvýš důstojně, bez prolévání krve. Proč by nemohla být konečně u nás v čele revoluce elita národa, zdravotníci? Našim lékařům peníze přejeme. Proč by jich měli mít méně než třeba politikové, finančníci, právníci a třeba soudci? Peníze nemají být smyslem života, ale prostředkem směny hodnoty práce za zboží a služby. Kdysi jsem myslel, že hodnota a cena spolu nějak souvisejí. A pak jsem zjistil, že tomu tak vůbec není. Cena je jen záležitostí kšeftu. Ten slouží k bohatnutí těch, kteří se na produkci hodnot mnohdy vůbec nepodílí. Již v antickém Řecku měli obchodníci a zloději stejného bůžka, Hermése. Hamižnost lidem nesluší. Bohatství může být pro člověka i přítěží. Věřím, že obětavost a nezištnost práce skautských činovníků je jednou z příčin úspěšnosti skautské výchovy. V současné době, spolu s všeobecným úpadkem morálky v celém našem národě, prudce vzrůstá požadavek na zvýšení počtů policistů a míst ve věznicích. Od lékařů často slýcháváme, že lépe než chorobu léčit je ji předcházet. A úplně stejně to platí o chorobě společnosti, o narůstání zločinnosti v našem státě. Ta souvisí s tím, že u nás není naplňován žádný daný a požadavkům společnosti odpovídající morální kodex. Naši lidé snad byli, ale dnes už nejsou vychováni k absolutně dobrovolnému dodržování určitých morálních zásad, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou správné. Všeobecné nepřijímání těchto pravidel chování prameni z toho, že je u nás již po deseti letí, či staletí úplně špatná výchova. Je nutné mít taková pravidla, která by vedla naši společnost na cestě k jejímu dobrému životu. Všechno zlo u nás tedy pochází z úplně špatné, nedostečné a neúčinné výchovy. Schází nám všeobecně zavedený morální kodex. Takový, který by byl všemi dobrovolně přijat a naplňován, na základě přesvědčení všech o jeho prospěšnosti. Když bude zajištěna dobrá výchova, nebude potřeba přemíra státních donucovacích prostředků. Přemýšlejme o tom, kde takový všeobecně platný kodex vzít! Je nutné, aby naše společnost měla dostatek výchovných vzorů. Kdysi jimi byli naši presidenti. A ještě dříve jsme mělí další osobnosti. Která jména vyjadřují uvedené iniciály?

273 INRI CM KIV MJH JAK WAM AD TGM ETS BP ABS VH Ve státě by mělo být vše nastaveno tak, aby všichni práce schopní lidé měli práci. A aby vydělali prostředky i k dobrému životu práce neschopných. Pro zdravé a práce schopné by mělo platit staré heslo: Kdo nepracuje, ať nejí! O smyslu života Četl jsem a slyšel mnoho učených rozprav o tom, proč tady vlastně jsme, proč žijeme? Ty byly většinou složité, přechytralé, demagogické. Řekl bych, že zodpovědět na danou otázku je velmi jednoduché. Smyslem našeho života je život sám. Život je přece krásný a proto stojí za to žít. A o to, aby krásný byl, se musíme stále snažit sami. Pocit krásného života má ten, kdo je zdráv a spokojen. Dělejme sami vše pro to, abychom byli co nejzdravější. Nekuřme, nepijme alkohol, nedrogujme, nehrajme hazardní hry! Nevyhýbejme se dobrým lékařům a správnému léčení! Několikrát v životě jsem mohl umřít. Zachránili mne lékaři v nemocnici. Několikrát v životě jsem mohl umřít v nemocnici. Nezachránili mne moji lékaři, ale jiní, přivolaní mými ochránci odjinud. Moji lékaři mne nechtěli nechat zemřít. Možná za to mohla nějaká jejich nedbalost, ale zavinil jsem si to vždy vlastně hlavně sám. Málo jsem se dožadoval jejich pomoci. Stačilo, aby mi změnili léčbu a léky. Neboj se a hlasitě se u nemocničního personálu dožaduj svého práva! Netrp! Mají nejen léky, ale i utěšující prostředky. K dobrému životu potřebujeme peníze a ty si musíme vydělat vlastní prací. Ale pamatujme, že cílem cesty za štěstím nejsou peníze. Ty jsou jen životním prostředkem. Bez nich žít nemůžeme. Ale nebude jich potřeba mnoho. Jen tolik, abychom byli šťastni. Bohatí lidé nebývají spokojeni. Chtějí mít ještě víc. Zbav se touhy po bohatství! Neznamená to ale, že máš být chudý jak kostelní myš. Nebo že budeš žít jako všeho se odříkající mnich. Živobytí a dobré bydlo si zajisti svou prací! Pracuj přiměřeně! Ještě jsem se nedozvěděl o žádné práci, která by byla zdravá. Každá škodí svojí stereotypností. Lépe se snáší taková, která je zároveň koníčkem. Ten, kdo takovou práci má, má blíže ke štěstí. Ale musíš-li dělat práci nepříjemnou, snaž se o to, aby sis k ní vytvořil dobrý vztah! Tak budeš trpět méně. Žij svůj život činorodě! Evropansky. Pracuj vytrvale a odpočívej aktivně! Život je krátký, nepromarni ani minutu! A nepracuj jen pro sebe! Mysli na druhé. Tvoje práce má cenu jen tehdy, když prospěje druhým. Když jim škodí, tak je úplně zbytečná, ba škodlivá. Dlouhým meditováním u kávy s cigaretou nikomu nepomůžeš. To nemá žádný smysl. A uvažuj o tom, jaký smysl má tvůj odpočinek na zahrádce hospůdky u sklenice piva s jalovým klábosením? To ke štěstí nevede. Chceš-li se věnovat kráse, věnuj se přírodě a umění! Jejich poznávání je tím největším blahem a smyslem života. O něm ani moc nepřemýšlej! Život žij!

274 E P I L OG O umění odejít Já mohu teď v 76 letech klidně odejít s pocitem, že moje životní dílo bylo touto mou písemností ukončeno. Divíte se, že starší člověk má nemoci? To je přece přirozená daň za to, že žije dlouho. A také je to tím, že je stále zdokonalována lékařská věda a péče. Nemá cenu stěžovat si na vše špatné, co jsme v životě prožili. U mne to byl ve dvaceti letech strašlivý žaludeční vřed, pak neúspěšné léčení prsteníku levé ruky spojené s třiceti druhy léčeb, včetně metod šarlatánských a hrozné žloutenky. Asi ve svých třiceti letech jsem se podrobil tříhodinové operaci neurocévního svazku pod klíčovou kostí. Pak jsem se rozloučil se svým druhým synem a s hrou na flétnu. Od svých padesátých let jsem dietou a medikamenty léčil svoji cukrovku. Po letech jsem dospěl k operaci předstojné žlázy a později ve stáří k další operaci čtyřnásobného bypassu s peacemakerem. Tablety pro léčení cukrovky jsem musel nahradit každodenním čtyřnásobným pícháním inzulínu a čelit případům časté hypoglykémie. Dále si léčím bolestivé rameno a špatně chodím. Mám počínající artrózu kyčlí i kolena a neuropatii nohou. Ale, Lubo, nefňukej! Je nutno vidět klady v tom, že naše žití pokračuje nadále v životech našich potomků a následníků a též institucí. Tak například v mém případě jsou to: 34. oddíl Junáka ve Zlíně, Konzervatoř Vejvanovského v Kroměříži, Moravská filharmonie, která hraje stále lépe. Také jsem byl při zrodu dodnes dobře fungujícího 7. chlapeckého oddílu a V. střediska Junáka v Olomouci, jakož i Rádcovské školy Olomouc a Jesenické lesní školy. Nyní se zabývám skautskou činností ve Svojsíkově oddílu, v jeho Hanácké družině. Také je dobře, že okres Olomouc je určitě jedním z nejlepších junáckých okresů v České republice. Mohu mít radost také z toho, že dobře své poslání plní flétnové třídy na Základní umělecké škole Iši Krejčího v Olomouci Na Vozovce, v Litovli i v Bouzově. V těchto všech institucích jsem se ve svém životě uplatnil a měl vliv na jejich existenci i kvalitu. Mám radost z toho, že brzy vyjde má čtyřdílná Škola hry na příčnou flétnu. A budu rád, když se mi podaří úspěšně dokončit tuto knihu určenou hlavně mým vnoučatům, muzikantům a skautům. Co znamenají zkratky? 34.odd. JZ KVK MFO 7.ch. odd. 5. stř.o RŠO JeLŠ ORJ HDSO ZUŠ SO OS Také mohu mít radost z toho, že syn Lumír, který byl kdysi zařazen mezi nestudijní typy a vyučil se navinovačem motorů, vystudoval silnoproudou průmyslovku. Pak vystudoval lékařskou fakultu a stal se primářem novorozeneckého oddělení. To má asi 90 zdravotnických zaměstnanců. Po osm let byl předsedou neonatální společnosti, tedy prvním lékařem ve svém oboru v naší republice. Dcera Petra vystudovala elektroprůmyslovku. Pak zatoužila, v důsledku svého vůdcovství v Junáku, po studiu učitelství, ale pro nezdravé hlasivky nemohla nastoupit na

275 pedagogickou fakultu. Tak vystudovala ještě zdravotnickou školu v Pöttingeu. V Opavě získala praxi, aby mohla vykonávat funkci radiologické laborantky. Pak jela jako o-pair do Anglie. Za tři čtvrtě roku se vrátila. Hrozila jí nezaměstnanost. Ale do čtrnácti dnů získala místo úřednice v pojišťovně Metal Aliance. Byla vedoucí informačního oddělení. Vdala se a jako matka tří dětí už tuto funkci přestala vykonávat. Rodina byla pro ni důležitější. Ještě o vnoučatech Nejvíce jsem hrdý na šestku svých vnoučat. Kryštof, dekretovaný skautský vůdce, úspěšně ukončil první ročník lékařské fakulty v Olomouci. Adam je na anglickém gymnáziu ve Vrůtkách. Oba jsou skauty. Adam vede vlčata. Desetiletá Lucie byla vloni nejlepší žákyní školy a je předsedkyní třídy. Hraje na flétnu a skautuje. Se svojí šestkou světlušek získala třetí místo v celostátním závodě světlušek a vlčat. V roce 2012 získala první místo v 1. kategorii krajské soutěži ZUŠ ve hře na příčnou flétnu. Zbyněk se dostal z dětských zdravotních potíží a ve škole dobře prospívá. Píská na zobcovku i se svým bráškou, šestiletým mateřskoškolákem Lubošem. Ten se Zbyňkem a Luckou tvoří komorní soubor Flétnové trio de la Neredina. Celá naše rodina je skautská. Jen Zbyněk do Junáka nechce. Prý by musel hrát ty hry. Když hraje hry s děcky u školy, tak se projevuje jako fanatik. Jestli se stane skautem, bude nadšencem i tam. V sobotu 29. března 2012 hrálo Neředínské flétnové trio na oslavě padesátin strýce Lumíra ve Velkých Pavlovicích u Břeclavi. A dvouletá Amálka si doma hrává se svým psíkem. A miluje Adama i Kryštofa. Rodina Petry - Kalivodovi

276 Rodina Lumírova - Kantorovi

277 Závěr Jsem rád, že jsem svůj život mohl prožít v pěkném prostředí krásných měst, jako je funkcionalistický Zlín, starodávná Kroměříž, Karlovy Vary a Mariánské Lázně. A také v Brně. A pak už celých 55 let žiji v druhé, po Praze největší a nejkrásnější památkové rezervaci, ve městě Olomouci. Bydlel jsem téměř padesát let v prostředí pěkného, nepanelákového rodinného domu. A raduji se z toho, že mohu dožívat svůj život s celoživotní manželkou, hodnou ženou Ludmilou, v novém, krásném domě na kraji Olomouce. Nedávno jsme byli oslavovat slavné výročí. Vzpomínáme sta let od založení českého skautingu. S bratry z Hanácké družiny Svojsíkova oddílu, Filem a Sirem, jsme autem zajeli na zahajovací víkend Ekumenické a Jesenické lesní školy. Slavnost se konala v areálu Orlovské myslivny u hradu Lipnice, v místě kde byl vlastně založen český skauting. Byl to pro nás velký zážitek. Tam mi byla prokázána ohromná čest. Pocítil jsem satisfakci za mnohé nepříjemné a nepřijatelné příhody, které jsem prožil v minulých dobách. Uvažte! Byl jsem požádán, coby nejstarší přítomný skaut, abych rozžehnul zahajovací táborový oheň výše uvedených dvou skautských institucí. A pak jsem položil na hořící pagodu trojici polínek svázaných smrkovými kořínky. Ty symbolizovaly tři pruty svornosti synů velkomoravského knížete Svatopluka. Je to takový krásný lesoškolácký tradiční zvyk. Prostě společně s těmi klacíky se slavnostně spálí i vzpomínka na osobnosti, které již dávno či nedávno odešly do skautských věčných lovišť. Měl jsem tu čest přihodit na hořící pagodu dřívka za zakladatele světového skautingu lorda Baden Powella, za zakladatele českého skautingu bratra Antonína Benjamína Svojsíka a za první českou rádkyni družiny Sasanek sestru Milčicovou. Další skautka a skaut přiložili polínka za dlouholeté náčelníky obou kmenů, bratra Rudolfa Plajnera - Akelu - Tátu a sestru Vlastu Koseovou. A také za bratra Franka Elstnera, zakladatele českých lesních škol. Třetí sada polínek byla za bratra Velena Fanderlíka, zakladatele lesoškoláctví na Moravě, bratra zakladatele Jesenické lesní školy Břetislava Škaroupku a bratra zakladatele slavné Legie Angelika, pátera Klementa. Tuto poctu, udělenou mně jako nejstaršímu přítomnému skautovi, jsem pociťoval jako velkou celoživotní odměnu. Dokonce můj pocit převyšoval vše, co jsem zažil při udělování mých skautských vyznamenání. Každému mohu nakonec doporučit: Žij tak, abys mohl kdykoliv s čistou myslí odejít! Lubomír Kantor Čibiabos

278 Poděkování Tato kniha by nemohla být dobře napsána bez jazykové úpravy ani bez pomoci při mé práci s počítačem. Proto mnohokrát děkuji své sestře, příteli a manželce za jejich trpělivost, shovívavost a jejich čas, původně určený k odpočinku. Mgr. Jitce Tomkové-Kantorové, Ph.D. Ing. Miloslavovi Crhovi a Ludmile Kantorové -Valertové

279 M U Z I K A N T E M, U Č I T E L E M A S K A U T E M L u b o m í r K a n t o r P r v n í v y d á n í J a z y k o v á ú p r a v a J i t k a T o m k o v á V y d a l L u m í r K a n t o r - A m a l i a , U D v o r a 1 1, O l o m o u c v r o c e j a k o s v o j i 4. p u b l i k a c i V y t i s k l a T i s k á r n a K ř u p k a, K o s t e l n í n á m ě s t í 1, M o h e l n i c e V š e c h n a p r á v a v y h r a z e n a. R e p r o d u k c e j a k é k o l i v č á s t i t é t o k n i h y p o u z e s e s o u h l a s e m v y d a v a t e l e. I S B N

280