ALCHEMIE. HLEDÁNI KAMENE MUDRCKÉHO. P r o f. JAN MATZNER: Č. BUDĚJOVICE. Sir James Dewar. Sir Oliver Lodge

Transkript

1 P r o f. JAN MATZNER: ALCHEMIE. HLEDÁNI KAMENE MUDRCKÉHO. Alchemie nebyla nikdy ničím jiným než chemií. Sir James Dewar. Vědecký svět tuší, že elektron či atom negativní elektřiny jest poslední složkou všech atomů hmotových. Sir Oliver Lodge Č. BUDĚJOVICE. NAKLADATELSTVÍ KAREL STIEGLMAIER KNIHKUPECTVÍ.

2 P r o f. JAN MATZNER: ALCHEMIE. HLEDÁNÍ KAMENE MUDRCKÉHO. Alchemie nebyla nikdy ničím jiným než chemií. Sir James Dewar. Vědecký svět tuší, že elektron či atom negativní elektřiny jest poslední složkou všech atomů hmotových. Sir Oliver Lodge. Č. BUDĚJOVICE. NAKLADATELSTVÍ KAREL STIEGLMAIER KNIHKUPECTVÍ

3 TISKL ALOIS W IESNER, knihtiskař České Akademie císaře Františka Josefa pro védy, slovrsnost a umění. Papír ze skladu České společ. pro obchod a průmysl papímický G. Wiesner, Duffek a spol. v Praze.

4 L IT E R A T U R A, Časopisy: Živa. Příroda. Chemické listy. Epocha. Ottův Slovník naučný. J. Matzner, Zázrak radia. J. St. Štěrba, Dějiny chemie. Hans Mayer, Die neueren Strahlungen. P. Grůner, Die radioaktiven Substanzen und die Theorie des Atomzerfalles. E. Rutherford, Radioactivity. Radioactive Transformations (Radioactive Umwandlungen. Překlad M. Levina). J. J. Thomson, Conduction of Electricity through Gases. E. E. Fournier ďa lbe, The electron theory. Sir Oliver Lodge, Electrons, or the Na ture and Properties of Negative Electricity. O. D. Chwolson, Lehrbuch der Physik. August Kundt, Vorlesungen uber Experimentalphysik P. La Cour und Appel, Die Physik. Walther Nernst, Theoretische Chemie. Svaňte Arrhenius, Theorien der Chemie. Hugo Erdmann, Lehrbuch der Chemie. G. C. Schmidt, Die Kathodenstrahlen. Frederick Soddy, D ie Entwickelung der Materie. Johannes Stark, Dissoziirung und Umwandlung chemischer Atome. * Fr. Soddy. Die Radioaktivitát. Paul Besson, Das Radium. A. Garbasso, Vorlesungen uber theoretische Spektroskopie. J. Stark, Die Elektrizitát in Gasen. Sklodovski-Curie, Recherches sur les substanccs radioactives (přel. do němč. Kaufmann). / 1 *

5 4 E. v. Meyer, Geschichte der Chemie. Kopp, Geschichte der Chemie. P. Kóthner, Aus der Chemie des Ungreifbaren. J. Formánek, Die qualitative Spektralanalyse. J. N. Lokyer, Studien zur Spektralanalyse. Fr. Strunz, Vorgeschichte und Anfánge der Chemie. J. Fichter, Moderne Alchemisten. Alb. Stange, Die Zeitalter der Chemie. M. F. Duniěls, La théorie des Electrons. W. Frommel, Radioaktivitát. H. Greinacher, Radium. F. Lindemann, Uber die Bewegung der Elektronem G. Mie, Molekule, Atome, Weltáther. M. Wildermann, Jahrbuch der Naturwissenschaften. J. Hundhausen, Zur Atombewegung. J. J. Thomson, Die Entladung der Elektrizitát durch Gase. J. Ol. Lodge, Neueste Anschauungen uber Elektrizitát. L. Boltzmann, Vorlesungen uber Maxwells Theorie der Elektricitát und des Lichtes. Kahlbaum-Hoffmann, Die Einfůhrung der Lav. Theorie. Roscoe-Harden, Die Entstehung der Daltonschen Atomtheorie. Wil. Ramsay, Einige Betrachtungen uber das period ische System. K. Hofmann, Die radioaktiven Stoffe. A. Righi, Die moderne Theorie der phys. Erscheinungen. A. Righi, Die Bewegung der Jonen. B. Donath, Die Einrichtungen zur Erzeugung der Ron tgenstrahlen. W. Whetham, Die Theorie der Experimentalelektrizitát. P. Lenard, Uber Kathodenstrahlen. AI. Batěk, Alchemie. Il lustr, přednášky.

6 Kdyby se pohybovaly v prostoru Částečky plynů přibližné nekonečné rychle, musely by se přeměniti na hmotu zářivou" a musely by způsobiti všemožné a zvláštní účinky, dle své rychlo ti a síly." Prorocká slova Davy ho. Člověk postavený uprostřed přírody vnímá smysly svými svět okolní; smysly jsou jediné dráhy, kterými se svět mimo nás dostává do našeho vědomí. Jediné smysly nabýváme vědomí o tom, že mimo naši osobnost existuje néco, co jeví schopnost na naše smysly působiti. Člověk není schopen pojímati přímo podstatu příčiny svých smyslových dojmů, proto tápe, hledá vysvětlení a nalézá je v tom, že přičítá příčinu tuto společnému základu, jemuž říká,,hmota. Tak všecko, co na naše smysly působilo, pojímáno bylo původně hmotně, i světlo, teplo, elektřina a magnetismus. Z této původní rozmanitosti, která nás obklopuje, vyvádějí člověka fysika a chemie. Fysika, zkoumajíc vlastnosti všem hmotám společné, odepřela některým zjevům zevnějším, na naše smysly působícím, hmotnou existenci a pojímá je jako pouhé stavy hmoty.

7 Chemické prvky. Jméno Značka Atomová váha Aluminium (hliník)... AI 27 A n t i m o n...( Sb 120 Argon... Ar 40 Arsen... As 75 Baryum... Ba 137 Beryllium... Be 9 Bor... B 11 Brom... Br 80 Cadmium... Cd 112 Caesium... Cs 133 Calcium (vápník).... Ca 40 Cer... Ce 140 Cín... Sn 119 Chlor... Cl 35-5 C h r o m... Cr 52 Dusík... N 14 Erbium... Er 164*70 Fluor... F 19 F o s f o r... P 31 G a d o lin iu m... Gd Gallium... Ga 70 Germanium... Ge 73 Helium... He 4 Indium... In 115 Ir id iu m... Ir 193 Jod... J 127 Kalium (d raslík )... K 39 K o b a l t... Co 59 Krypton... Kr 82

8 7 Jméno Značka Atomová váha i K y s l í k... O 16 Lanthan...i La 139 Lithium... L i, 7 Magnesium (hořčík)... Mg Mangan... Mn 55 Měd... Cu 64 Molybdaen... Mo 96 Natrium (sodík).... Na v 23 Neodym... Nd i Neon... Ne * 20 N i k l... N i N i o b... Nb 94 Olovo... Pb 206 Osmium... Os i 191 Palladium... Pd Platina... Pt & 195 Praseodym... Př R h o d iu m... Rh 103 R t u ť... Hg 200 R u b id iu m... Rb R u t h e n iu m... Ru 102 Samarium Sa Scandium... Sc 44 Selen... Se 79 Silicium (křemík).... Si 28 Síra... S 32 Strontium... Sr 87 S t ř í b r o... Ag 108 T a n t a l... Ta 181 Tellur... Te 128 Terbium... Tb 158*80

9 8 Jméno Značka Atomová v 35 váha T h a l l i u m... TI 204 Thorium... Th Thulium... Tu T i t a n... Ti 48 Uhlík... C 12 Uran... U Vanadium... V 51 Vizmut... Bi 208 Vodík... H 1 W o l f r a m... W 184 Xenon... Xe 128 Y tterbium... Yb 173 Yttrium... Y 89 Zinek... Zn 65 Z i r k o n... Zr 91 Zlato... Au 197 Železo... Fe 56 Chemie vysvětluje si původní rozmanitost hm otnou existencí asi 8 0 hmot jednoduchých neboli prvku [elementů *), podrževši si ovšem úplnou volnost řadu tuto libovolně rozšiřovati nebo dále redukovati podle pokroku bádání svého (viz tabulku). I lze nazvati hmotou všechno to, co jeví především vlastnost určitého množství, dále co zaujímá *) Slovo element" utvořeno z písmen l, m9 n, jimiž arijští Etruskové začínali svoji řadu písmen; jest tedy stej no významné s abecedou a ABC; elementy jsou ABC látkového světa.

10 í) určitý prostor vyplňujíc jej zúplna, neprostupně", t. j. tak, že žádná jiná hmota nemůže současně téhož prostoru zaujmouti, a co se nedá zničiti. Kromě toho příslušejí každé hmotě jisté kvalitní různosti chemické, které právě vysvětluje chemie na základě svých prvků. Čím zabývá se nyní chemie? Chemie zabývá se vyšetřováním zjevů, s nimiž souvisí podstatná změna hmoty. Také alchemie se zabývala hmotou; alchemie v širším a vlastním slova smyslu byla naukou o pfeméné hmoty a nebyla tedy nikdy ničím jiným než chemií. Co je alchemie? Alchemie neboli alchymie, z arabského alkímijá, jest období ve vývoji chemie. Je tedy chemií, od níž se již ve jméně ničím jiným neliší, než předponou al-, jež v arabštině značí pouhý člen, který nalezáme i ve slovech jiných na př. algebra. U rozličných národů setkáváme se se známkami, že alchemie byla již v šedém starověku provozována a jako tajná věda velmi vážena. Nejdůležitější její část je nauka o transmutaci neboli pfeméné kovů, jíž věříme i nyní. Nejstarší authentický chemik známý a skutečný alchemista byl Zosimos Panopolský neboli Zosimos z Panopolis, který žil v Alexandrii ve 4. až 5. století po Kristu a napsal 28 knih o tomto,,svatém uméní, plných mystických receptů o tak zvaném kameni mudrců,

11 10 o svaté vodě a j.,,svaté umění" toto slulo egyptsky chemici" a bylo od démonů z nebe na zemi přineseno. *) Zosimos popisuje prvý destillaci, jíž vodu možno čistiti, a vykládá jméno,,chemia" či chemie" z názvu tajemné knihy chéma" f kteráž jsouc původu božského, učila lidi zacházeti s kovy a poučovala též o síle bylin. Z jiných osob uváděn Olympiodor (v 5. stol. po Kr.) a Synesios, který byl Ptolemajský biskup, gnostik a vymohl si od církve veliké ústupky. Napsal několik spisů alchemických. Tito muži žili v době největšího rozkvětu alchemie v Alexandrii (ke sklonku 4. a na počátku 5. století). O téže knize, řečené chéma" zmiňuje se egyptský papyrus z doby X II. dynastie, prostá to dřeň z rostliny šáchorovité. Někteří, zvláště Champollion, proslulý badatel památek staroegyptských*), spojuji všecky ty výrazy s jménem hebrejským zemé Chámovy neboli Egypta, nejstarší kulturní země starověké, chémi" chemia" (dle Plutarcha, 100 roků po Kristu). Slovo to (severoegyptské) znamená též,,černý", tak že není rozhodnuto, zda nevyjadřovalo tajemné *) Mluví o tinktuře, která stříbro ve zlato mění, a o božské vodě (Panaceé). Později často užívané slovo mercurius philosophorum1* napsal nejdříve Synesius. **) Jean Fran9 0 is Champollion, veliký současník Napoleona I.

12 11 a svaté umění, které bylo chováno v největší diskrétnosti a provozováno od kněží v laboratořích spojených s chrámy. Zemí černou nazýván Egypt dle své černé prsti a také dle barvy svých obyvatelů, jež Herodot nazývá též vlnovlasými. Konečně sluší uvésti výklad další, dle něhož slovo chemie odvozeno jest z řeckého slova, značícího šťávu, případně tekutinu. Míněna zde patrně ona tekutina, pomocí které hleděno docíliti zušlechtění kovů, transmuta e. E gypt, sídlo vysoké kultury, ale také starobylé sídlo tajností, zdá se býti kolébkou alchemie. Zde dlužno hledati počátky její, zemi mateřskou, a odtud pocházejí nejstarší určité zprávy o alchemii (Papyrus Leidenský, 3. století po Kristu; spisy alexandrijské ze 3. až 7. století po Kristu). Doba, kdy poprvé objevily se snahy alchemické, nedá se přesně určiti a padá zajisté do šedé dávnověkosti. Odtud, z tajemného Egypta vzali je Židé, Peršané, Feničané, Babyloňané, Rekové a Římané, a daleko na východě měli ji Číňané a Japanci. jj i Původ všeho vězí již ve staroegyptském učení o transmutaci neboli přerozování se těla. Věřili, že se duše zemřelý h za jistý čas do svých těl navracují. A tri jsou zdroje, odkud se vyprýštila alchemie. P o vstala z bohatých, průmyslových a hutnických známostí starých Egypťanů, dále z hlubokých myšlének bud původních bud přepracovaných znamenitými filosofickými školami řeckými, jako byla ionická,

13 12 pythagorejská, Platonova, a z mystických škol chaldejskorabinské kabbaly, školy alexandrijské a gnostické. Vliv těchto škol uvedl alchemii ve styk s astrologií a učením lékařským o zázračné působnosti drahých karfunklů a talismanů. Za slavné vlády králů Memfidských, až do roku 2100 př. Kr., kdy postaveny obrovské pyramidy u Džizé blíže Kahiry, a za ne méně slavné vlády Faraónů Thébských, v letech 1600 až 525 před Kristem, kdy stavěny velkolepé chrámy se sfingy, obelisky a pylony, poseté hieroglyfy, kvetla alchemie a průmysl s ní spojený, ve stínu staroegyptských chrámů. Technické vědomosti Egypťanů byly značné a tvořily experimentální podklad celé alchemii až po dobu arabskou. Sklo znali Egypťané, podobně jako Číňané, dávno před Feničany, kteří se obyčejně pokládají za vynálezce skla, a sklo egyptské, zvláště v Thébách vyráběné, mělo totéž složení jako naše dnešní; svědčí tomu analysy Péligotovy, týkající se střepin skleněných v hrobech egyptských. Z Egypta dostalo se sklo k Feničanům a jiným národům východním, teprve v 5. století před Kristem k Řekům. I sochy lili Egypťané ze skla, příkladem bůh egyptský Serapis neboli Sarapis, i sloupy chrámové a barvili je odpadky svých hutí (kysličníky kovovými, zvláště kysličníkem měďnatým) tak dovedně, že barevným sklem napodoben je smaragd a safír (drahokamy umělé).

14 Mezi tím, co sklárství a výroba obdivuhodných ů kvetla v Thébách, byli kněží v Memfidě v ý bornými hutníky. Znali celou řadu kovů: zlato, s říbro, měd, železo, olovo, cín, rtuť, různé slitiny: bronz, mosaz a jiné. V chrámech chovány předpisy o pracích s kovy, o barvení na šarlatovo, o zlacení a stříbření skla a kůže. Kněží dohlíželi k práci, a zákon vázal je k mlčenlivosti; umění chemické bylo,,svaté a střeženo kněžími jako cenný, užitek přinášející poklad. Jenom vyvolení mohli v tento poklad vniknouti. Že laboratoře, ve kterých byly prováděny všemožné chemické operace, byly ve spojení s chrámy, vysvítá z nápisů, které v takových prostorách se nalezly (na př. Dendera, Edfu). V museích novověkých máme mnoho ukázek skvělé té práce starověké, příkladem livornské museum chová přes 200 skvostných ukázek ů nádherných. Na soše velekněze memfidského Ptáhmera, nyní v pařížském Louvru, čte se nápis: }}Nic nebylo jemu skryto, on smysl všeho, co videi, zakryl rouškou. 11 Mimo to znali Egypťané přípravu soli kuchyňské, sody, ledku, salmiaku, kyseliny sírové a dusičné, zelené skalice, hotovili cihl/ a hrnčinu, vyráběli mýdlo, ocet, pivo, různé léky a antiseptika, znali mořidla barvířská (kamenec), balsamovali petrolejem mrtvoly, aby duše zemřelých zase po čase těla svoje Zachovalá nalezly. Nesměly tedy vzíti mrtvoly porušení.

15 4 Balsamování staroegyptskému až dosud nerozumíme, a je nám dosud hádankou. Dnešní lékař a chemik nedovedou toho, co konali kněží staroegyptští tisíce let před Kristem, ač máme po ruce spoustu látek moderních. Základem tekutin balsamovacích ve starém Egyptě byly třísloviny, pryskyřice a asfalt, surový petrolej (mum, staroegyptský název petroleje), potom aromatické látky, mastě, lněné a bavlněné látky až 5000 metrů dlouhé. Veškeré vědomosti Egypťanů sepsal dle alchemistů HERMES TRISMEGISTOS, *),,trojnásobně převeliký", záhadná osobnost, kdo to byl, neví se. Sepsal je ve knihách a alchemie nazývána dle něho védou hermetickou",,,uměním hermetickým". Název spagirické uméní" objevuje se později, teprve ve století 16. V římském Egyptě byly ku poctě velikého Herma postaveny sloupy, do kterých byly vtesány alchemické předpisy v hieroglyfech. Hermes Trismegistos byl ctěn jako tvůrce všech umění a věd. V osobě jeho zosobněna idea síly, totiž staroegyptský hůh Thot, který zobrazován s holí a hadem jako symbolem chytrosti a jejž Rekové Hermes nazývali. *) Toto jméno vyskytuje se nejdříve u řeckého spisovatele Tertulliana (konec 2. stol. našeho letopočtu).

16 15 V nápisech ve chrámě bohu Thot zasvěceném v Dakke (na Nilu) nalézají se tři jména Thot, Hermes, Mercurius, první v hieroglyfech, Hermes v řeckých písmenech, poslední v latinských^ Trismegistos dal základní tajemství vědy alche- mické vyrýti v pověstnou,,desku smaragdovou neboli,,tahula smaragdina". Ačkoliv Hermes Trismegistos sepsal tisíce knih, z jeho spisů existuje pouze latinský překlad této smaragdové desky, nejstarsí to spis alchemický. Hermes Trismegistos byl původu božského. Zplodil ho egyptský bůh Osiris s Isidou, ale jiní tvrdí, že je to Kanaan, vnuk Noemův. Trismegistos vynalezl netoliko alchemii, nýbrž také mathematiku, astronomii a hudbu, naučil Egypťany písmu, dal jim zákony a náboženské obřady. Smaragdová deska, na níž zaznamenal Hermes Trismegistos uméní délati zlato, byla uschována Abrahamovou ženou Sárou v jeskyni u Hebronu, kde ji nalezl Alexandr Veliký. Její málo srozumitelný text lze přeloží ti takto: Nemluvím o věcech smyšlených, nýbrž o tom, co jest nejjistší a nej pravdivější. Cokoli je dole, jest jako to, co jest nahoře a co jest nahoře, jest podobno tomu, co jest dole, k naplnění zázraků jedné věci. A jako všechny věci vznikly přemýšlením jedné Bytosti, tak všechny věci vznikly z jediné věci přispůsobením. Jejím otcem jest SLUNCE, její matkou MĚSÍC; VÍTR nosil ji ve svém životě, ZEMĚ ji odkojila. Ona jest příčinou všeho zdokonalení na celé zemi. Její m oc jest

17 16 dokonalá, je-li změněna v zemi. Odděl zemi od ohně, jemné od hrubého, počínaje si opatrně a soudně. Vystup co nejdůmyslněji od země k nebi a pak opět sestup k zemi, a slučiž mocnosti hořejška a dolejška. Tak budeš míti slávu celého světa a veškera temnost prchne od tebe daleko. Věc ta má více zmužilosti než zmužilost sama, poněvadž předčí vše jemné a pronikne vším pevným. Jí tento svět byl utvořen. Od ní pocházejí věci zázračné, které tím způsobem vznikly. Z toho důvodu sluji já Hermes Trismegistos, protože vládnu třemi částmi filosofie všeho světa. To, co jsem měl pověděti o působení slunce, jest naplněno. Smaragdová tabule však nebyla jediným spisem Hermovi připisovaným, jako není alchemie jedinou z nauk hermetických čili okkultních. Spisy Hermovy prý daly základ všem naukám těm, které lze roz- vrhnouti na tři hlavní oddíly: Theúrgii, odpovídající duševní stránce přirozenosti lidské, magii, týkající se smyslů a ovládání přírody, a alchemii, fysikální to specialisaci hermetismu. Vidíme, že nauky okkultní pojaly svůj úkol hodně široce a pochopíme, proč Herma nazývají pánem myšlénky. M y v Hermovi spatřujeme zosobněnu celou onu vysokou kulturu starých Egypťanů, kteří znali mnoho i mnoho nám dosud neznámého.*) *) Berthelot se synem svým pilně se zabýval egyptologií, a co syn četl písmo posvátné, otec v papyrusech četl duševním okem chemika. Později vydal, co zde vyzkoušel, ve velikých dílech Collection des Alchi-

18 17 Experimentální materiál staroegyptský byl alchemisty spracováván na základě domněnky o jednotnosti hmoty, domněnky, která, jak se zdá, byla původně v celém orientě, která však dostala pěkného výrazu teprve hlubokým pojetím veleduchy řecké filosofie. Řečtí filosofové odvozovali veškerenstvo z jednotlivých látek. Dle Demokrita, jenž byl vyučencem kněží egyptských a žil v 5. století před Kristem, sestává svět z prahmoty, podobně dle Epiknra, jenž žil 300 let před Kristem, ale dle Thalesa (600) je vše z vody, dle Anaximena (550) ze vzduchu a dle Heraklita (500) z ohně. Vynikající filosof Empedokles z Agrigentu 440 let před Kristem vyslovil domněnku o čtyřech prvcích. Dle ného skládají se veškeré hmoty ze čtyř látek různých, nestvořených, nezničitelných: ze zemé, vody, vzduchu a ohne. Tyto čtyři prvky (elementy) jsou základ světa. Prvky ty odpovídají čtyřem stavům hmoty: ~emé jest výrazem tvrdosti i suchoty; voda značí stav roztopení i roztoku; vzduch je představitelem těkavosti i stavu plynného; oheh je fluidem nejjemnějším, výrazem světla, ohně, tepla i pohybu posledních částeček hmoty. Nejsou to tedy různé prvky, nýbrž mistes grecs a Histoire de la chimie au moyen áge. Ze spisů těch vijěti praktiky expe imentátorů z temných chrámů chaldejských i egyptských, vysvlékneme-li jejich konstrukce z rouch mystických, novoplatonických. o

19 18 rozdílné vlastnosti, jejichž nositelkou byla jediná prahmota. Oheň Vzduch -< Prahmota > Země Voda Představa Aristotelova o vzájemném účinku látek. Zák Platonův, ARISTOTELES, nejznamenitější řecký učenec a myslitel, narozený roku 384 v Stagiře v Thracii, učí totéž co Empedokles před ním, ale později připojil k živlům těm živel pátý, ether, pronikající veškerý svět. Aristoteles praví: maso, dříví obsahuje v sobě i zemi i hojnost ohně, které možno odděliti." Učení Aristotelovo vzhledem k neobmezené jeho autoritě bylo v starověku obecně přijato a rozšířilo se ve všech zemích, kam přenesena byla kultura hellénská, jmenovitě v Egyptě a říši římské, jakž víme ze spisů Dioskorida (1. století po Kristu) a Plinia starsího. Ale nauka Empedoklova a Aristotelova nebyly jejich vlastní, nýbrž čerpali ji z jiných pramenů; v nejstarších indických spisech učí se, že svět se skládá z oněch čtyř elementů a etheru, asi takového, jejž měl na mysli Aristoteles. Místo vzduchu uvádí se vítr. Tak učil Buddha.

20 H«Novou otázku vyslovuje Heraklit Efesský pět set roků před Kristem. Domněnka, že hmota žije, zaniká při důkladnějším pozorování, a tak přichází Heraklit k otázce, co jest příčinou změny. Odpovídá, že jest změna podstatnou vlastností všech věcí a tedy jest nestálost jejich znakem. Všude jest plynulost, všecko se mění. Heraklitúv věčný pohyb, stálá změna podobá se dnešnímu názoru našemu o stálém, vzájemném působení sil chemických i ustavičném přerodu, ba i našim náhledům o transformaci sil a mechanické theorii tepla. Ale domněnka o čtyřech prvcích, později řečená tetrasomia alchemistů nesmí se bráti jakožto úplné rozdělení na čtyři podstatně rozdílné látky; neboť praví starý tlumočník filosofů přírodních, Lucretius: Oheň se mění ve vzduch, vzduch ve vodu a voda v zemi a vše mění se cestou zpětnou v zemi. V Platonově Tim aiu (Tim aeus) je vyslovena myšlenka o jednotnosti hmoty a hned první alchemisté vyčetli z názorů řeckých myslitelů myšlenku tu a přijali heslo: Vše ze všeho. Výrazem neboli symbolem jednotnosti hmoty jest haduroboros na alchemických rukopisech se nalézající, svinutý v kotouč a držící ohon svůj v ústech. V kotouči je řecký nápis: Jedno je v s e Tyto m y šlenky byly nesčíslněkráte v různých tvarech opakovány od alchemistů i tvoří při splynutí kultury \

21 20 řecké s kulturami orientálními základní domněnku alchemistů. Odtud \z 2 vysvětli ti si veškeré počínání alchemistů. Je-li hmota jednotná dle Aristotela všechna těla sestávají z téže prahmoty, prahmota je toliko jediná; vlastnosti rozdílné dodávány jsou jí toliko živly: vzduchem, vodou, zemí, ohněm a etherem není rozdílu mezi zlatém, stříbrem a kovy méně šlechetnými a musilo býti možno experimentálně přeměniti kovy tyto v kovy šlechetné. S naukou Aristotelovou ve shodě byl tehdejší názor, dle kterého stačí uděliti nebo ubrati látce nějaké živlu určitého, aby získána byla od původní zcela rozdílná, či jinými slovy, aby vytvořena byla látka nová. Názor ten přispěl velice k obecnému rozšíření a utvrzení domněnky, že i kovy navzájem jedny v druhé lze převáděti. *) Proto je transmutace neboli přeména kovu hlavní úlohou alchemie, trvající hlavně od 4. století po Kristu do počátku 16. století. V prvých stoletích našeho letopočtu pěstována byla alchemie *) Byti (jsoucnost) jest mu přechod možného ve skutečnost, a vzájemná přeměna prvků zdá se mu možnou, poněvadž tyto jsou jenom nosiči fysických vlastností; n představují teplo, sucho, vlhko, chlad. Alchemisté středověcí měli dle toho přesvědčení, že zvláště kovy jsou složitými látkami. <

22 jmenovitě v Egypte a božské učení její chováno ve veliké tajnosti u kasty kněžské a jen synům královským byly základy jeho svěřovány. Z Egypta přijali nauku chemickou Feničané a Israelité, potom Rekové a později Římané. Solon, Pythagoras, Demokrit, Platon zvěděli tajemství egyptských kněží a rozšířili je. Ve století 5. až 7. po Kristu byla akademie v Alexandrii, založené Alexandrem Velikým, střediskem alchemických snah (škola alexandrijská) a dosáhly tam snahy transmutační vrcholu svého koncem 4. a počátkem 5. století po Kristu. Filosofové školy alexandrijské pokládali všechny kovy za s itiny různě složené, a soudili, že přičiněním nebo odejmutím některé součásti jejich lze docíliti přeměny kovu jednoho v druhý. Ovšem byli v domněnce té podporováni tím, že barvení kovů (na zlatovo, na stříbrno, na černo) se jim skutečně dařilo, což oni, hledíce pouze k barvě, nikoli též k ostatním vlastnostem kovu, pokládali, ne-li za transmutaci samotnu, tedy aspoň za první krok k jejímu uskutečnění. Ve shodě s tím je pozdější název tinktura (od tinguo, barvím), kterýž přikládal se prostředkům, jež by dovedly způsobiti přeměnu, zvláště zušlechťování kovů. Přesných zpráv o pracovních methodách chemiků alexandrijských nemáme, přišlyť asi s veškerými ostatními písemnými památkami doby té na zmar při požáru Serapeia, v němž byla uložena slavná knihovna alexandrijská. Zde žili hlavně Zosimos, Synesius,

23 Olympiodor, dále Pseudodemokrit. Od 6. stol. jsou alchemisté alexandrijští ve spojení s Byzancí. Akademii alexandrijské a vůbec veškeré vzdělanosti hellenské v Egyptě poslední rána zasazena byla vpádem Arabů. Egypt byl dobyt Amruem arabským , Alexandrie vzata 640, chrám gnostický v Alexandrii zbořen a proslavená knihovna alexandrijská spálena, zanikla škola alexandrijská a učenci její se rozptýlili. Pádem tohoto ústavu a zničením knihovny alexandrijské, jež obsahovala cenné spisy alchemické, od Arabů bylo studium alchemie zprvu pomíjeno, až teprve v polovici osmého století po Kristu přijato od nich a pěstováno dále. Máme velmi staré předpisy v řeckých rukopisech, pocházejících z Egypta a chovaných v národni knihovně pařížské, benáts' é (sv. Marka) a lejdské: kterak kovy čistiti a zušlechťovati, kterak váhu jejich před proměnou ve zlato a stříbro zmnožiti, kterak kovy na zlatovo barvití, dále na stříbrno, avšak i kterak lze stříbro ve zlatě hledati. Ve spisech řeckých učenců čtvrtého století po Kristu za doby Konstantina Velikého zvláště v Alexandrii žijících (na př. v astrologickém traktátu, který sepsal ve 4. století Julius Firmicus) objevuje se po prvé slovo chemie", arabský člen al přidán později, jakožto výraz pro přeměnu neboli transmutaci kovů. Akademie alexandrijská poznala a rozšířila alchemii nejvíce v prvním století po Kristu.

24 23 Mimo onu domněnku o prahmoté látek přirozených vnikaly ve práci a spisy alchemické tajemnůstkářství egyptské a mystická srovnání různá, ve kterých si pozdější alchemisté velmi libovali. Tak čtyři prvky jsou srovnávány se čtyřmi větry i čtyřmi úhly světovými, východ s barvením na purpurovo, sever s barvením na černo atd. Z pramenů chaldejskobabylonských pochází srovnání sedmi kovů se sedmi planetami i sedmi předními barvami, a ty obrazy stávají se ponenáhlu důležitějšími nežli sám experiment. Původu židovského jest pletení knih Henochových, Mojžíšových, jména Abráháma, Isáka, Sabaoth, sestry Mojžíšovy Mirjam, zvláště pak Šalamouna a Marie Židovky u vypisování pochodů experimentálních. Židé uchovali část nauk alchemických ve své kabbale, kterou přinesl prý již Mojžíš svém u lidu. Nejlépe je uchovala sekta essenských a později za křesťanství gnostikové. Snahy transmutační šíří se tehdejším světem : vedle alchemistň řeckých, hlavně v pátém a šestém století proslulých a v egyptské Alexandrii činných, pracují za tým ž účelem alchemisté v Babylóně, ba i v Číně a Japanu. D Hervey de Saint Denis vyhledal z čínské literatury poznámky nesoucí se k alchemii. Kohong za dynastie Wu, mezi 222 až 277 po Kristu, byl první, jenž vyčistil Tán hledaje transmutaci, hlavně pak mniši sekty Taot následovníci filosofa

25 Lao-tse, transmutovali cín ve stříbro a stříbro postupně ve zlato. Ve svých domněnkách byli alchemisté udržováni některými známými reakcemi: měď přeměňuje se cínem a zinkem, jak Aristoteles již věděl, v látku zlatolesklou, v známou mosaz (auricalcum); pomocí sloučenin arsenových pak ji lze obílit jako na stříbrovo. V zlatě nalézalo se přirozeně stříbro a naopak, i v antimonu nalezli alchemisté zlato. Mnohé kovy neb kovové rudy poskytují tavením zplodinu zlatožluté barvy; to pokládali za zlato; mnohé kovy dávají se rtutí stříbrobílé kovy; to pokládali za stříbro. Vylučování se mědi na předmětech železných z vod šachtových dalo podnět ku domněnce o přeměně železa ve měď. Příprava kovů, železa, mědi, olova z rud byla dávno známa, aniž pochopena podstata těchto dějů chemických. Bylo-li možno z rudy ohněm připraviti železo, byl tento úkaz zkrátka vysvětlován přeměnou rudy v železo. Ruda ztratila jisté vlastnosti, barva se změnila, zmizela křehkost a hmota stala se kujnou a tažnou. Dala-li se ruda železná a měděná změniti" v železo a měď, proč by se nedal nějaký kov změniti v jiné rozličnými operacemi, tavením s jinými látkami? Dále nebylo tak zvané analytické chemie, nedovedli dokázati, že vyrobené zlato neb stříbro jsou skutečně pravé tyto kovy. Tak ještě roku 1709 znamenitý jinak chemik Homberg tvrdil, že možno všechno stříbro změniti

26 tavením s leštěncem antimonovým, přirozeným to sirníkem antimonovým ve zlato, a skutečně z jeho pokusů vyšlo vždy stříbro tající v sobě zlato. Trvalo dlouho, nežli přesný rozbor leštěnce ukázal, že již v něm obsaženo zlato. Ještě 1783 přeměňoval lékárník Cappel v Kodani chemicky čisté stříbro účinkem arseniku (kysličníku arsenového) ve zlato, a znamenití chemikové, jmenovitě Guyton de Morveau, potvrdili úplně jeho udání. Teprve roku 1787 vysvětlil tento úkaz rakouský horní rada von Born. Potvrdil, že skutečně, užije-li se solnohradského arseniku, obdržíme zlatonosné stříbro, užijeme-li však českého arseniku, není tomu tak, poněvadž jenom arsenik ze Solnohradska tají v sobě zlato. Aby přeměna nebo-li transmutace kovu v kov, zvláště stříbra ve zlato, rychleji se dařila, pomýšleli alche isté na přípravu elixíru, kamene mudrců,. jenž ihned měl kovy méně šlechetné přeměniti v kovy šlechetné, avšak i zpětnou přeměnu si vyhrazovali, a tuto přeměnu se snažili uskutečniti antielixirem. *) Mohutnost kamene mudrců transmutační tak jest báječná, že pouhá stopa jeho stačí k přeměně ohromného množství libovolného kovu ve zlato. *) Arabský alixir, značí kámen mudrců, případně i prášek léčivý, rány vysušující.

27 2G Když pak pozdější učení alchemické z přípravy kovů drahých rozšířilo se i na obecnou léčivost elixíru, stotožňován kámen mudrců s tak zvanou panaceí života to jest všehojitelkou, kteráž člověku dává zdraví, sílu a neomezeně dlouhé žití (z toho i název,,elixír vitae, zázračný účinek léčivý, omlazující). Afthemisté měli též universální medicínu, kterou zvali svého času,,t h e r i a k že hojí všecky nemoci a lidský život prodlužuje. Znamenití mužové jejich: Arnold Villanovanns (zemřel roku 1314) a Raymundus Lullus (zemřel 1315) učení o této zázračné medicíně rozšiřovali, a slavný Theophrastus Paracelsus (zemřel 1543) dělal vše možné, aby o tom zázraku celý svět přesvědčil. Theophrastus Paracelsus znám jest též jménem Filip Bombast z Holte nheimu. Když stěhováním národů a zkázou říše římské roku 476 po Kristu celý západní svět se s řítil, a smutná stoletá přestávka v duševním životě Evropy nastala, ARABOVÉ, národ plný ohně a síly, ale také plný bujné fantas tiky, v 7. století zaplavili Egypt a rozšířili panství své ve starých sídlech vzdělanosti v přední Asii, severní Africe a Španělsku, a tito Arabové, dědicové ducha i kultury staré, převzali i alchemii, předmět tak lákavý, ba i v posledních st letích první dekády našeho letopočtu jsou oni předními jejími pěstiteli, tak že neprávem alchemie za jejich vynález se pokládá.

28 Jest podivno, že tento národ původně vědám cizí v době, kdy ve většině zemí evropských vzdělanost byla na nejnižším stupni a vše pod tíhou následků pochodících ze stěhování národů úpělo, se ujal věd a pěstoval je s neobyčejným zdarem. Sbírka spisův alchemistů arabských, tak zvaných arabistů nalézá se v encyklopaedii: nkhitab-al-fihrisťi, jež byla psána kolem 235 hedžry (roku 850 po Kristu). Zachovala se nám též technologie Salmanesci s kapitolou velmi zajímavou o úpravě perel a bělení jejich. Vliv arabský ve vývoj chemie jest ze jmen dosud užívaných patrným: alchemie, alambik, alkohol, kdež člen arabský al se udržel. Po podmanění Španěl na začátku osmého století po Kristu, roku 711 v sedmidenní bitvě u Xeres de la Frontera a založení kordovského kalifátu setkáváme se s vysokými školami arabskými v Kordově, Seville a Toledě, kamž přicházeli mužové z Francie, Itálie, Německa, aby se zde vzdělali v lékařství, hvězdářství, počtářství a chemii. Bagdadská škola v Asii, akademie, kterou založil Kalif Al M asur, jehož nástupce H am n A l Rašid nabyl učeností svou pověsti světové, byla světoznámá a je to nejstarší arabské vysoké učení, dle něhož zřízena byla universita v Kordově, Seville a Toledě. Ze Španělska přešla potom alchemie do sousední Francie, dále do Anglie a Německa; v Německu kvetla zvláště od počátku třináctého století.

29 28 Z vysokých škol arabských prýštila vzdělanost do západní Evropy. Arabové byli na počátku napodobitelé alchemistů řeckých. Souhrn jejich názoru zbyl nám v latinských překladech spisův arabského lékaře a alchemisty z konce 8. nebo 9. století, jenž známý je jménem GEBER (Al-Djaber, jinak Džafar neboli Džábir*). O jeho životě bližší zprávy jsou neznámy. Praví se o něm, že se narodil v 8. století v Tarsu v Malé Asii anebo v Hauranu v Mesopotamii a že žil na Kufě na Eufratu kolem polovice osmého století. Později, v druhé polovici 8. století působil v Seville na tamní vysoké škole arabské. Četné spisy jemu připisované staly se všeobecně známými teprve v 16. století z latinských překladů. Originály nejsou nalezeny, tak že jsou domněnky, že snad překladatelé přidávali a měnili. Dle nových výzkumů nepocházejí spisy uvedené od něho samého, nýbrž shrnují v sobě veškeré vědomosti, k nimž škola arabská dospěla *) Abu-Musa-Džafar-al-Sofi, mezi Araby Džafar, mezi křesťany Geber jmenovaný. Vynalezl kyselinu dusičnou, lučavku královskou, sublimát, pekelný kamének a zavedl destillaci, kupellaci a jiné pochody. Znal mnoho slitin a věděl, že se arsenikem měď bělí. Poprvé užívá vodní lázně. Někteří kladou Geber a do 9. a 10. století. Jeho žákem byl prý alchemista Džábir, ač někteří spojují obě osoby v jedinou. Džábir pocházel prý z Tarsu.

30 29 průběhem několika století po Geberovi. Geberovi připisované latinské spisy nepocházejí od něho. Nejstarší z nich, slavné dílo summa perfectionis magisteru nebylo napsáno před polovicí 14. století, jak sděluje Berthelot; ještě pozdější době náležejí knihy, dříve jako pravé Geberovy označené: De investigatione veritatis; de investigatione perfectionis metallorum. Psettdo- Geber, který psal tyto spisy, musel býti znamenitý chemik. Geber věřil v podklad alchemie jako řeckoalexandrijští alchemisté, a byl přesvédčen, že obecné kovy lze změniti v drahé pomocí kamene mudrckého, ale nevěřil ve vliv hvězd na práci alchemistů, jak učilo se již ve starém Babylóně a u Galena. Jiní však tvrdí, že tomu věřil. Hlavní věc spočívá dle Gebjra v pozorování látek, jako jsou síra, stříbro, magnesie, markasit, salmiak a jiné. On vypisuje obšírně sublimaci, destillaci, filtrování i kalcinování, a to způsobem u alchemistů neobvyklým, jasným, srozumitelným. Velký to rozdíl od spisů alchemistů alexandrijských. Jeho kapitola o kovech jest zcela jako v moderní učebnici chemie uspořádána. Geber stanoví domněnku o povaze kovů; dle něho sestávají kovy ze rtuti a síry (sulfur a merkurius)\ toť vlastně učení jeho předchůdců alchemistů. Tyto prvky nejsou totožné s látkami, které dnes mají tato jména; jsou to domnělé prvky, jež nazvány jen dle předpokládané podobnos i vlastností, jakési quintessence rtuti (M erc.) a síry

31 30 (Slil), Jako jsou prvky Aristotelovy nosiči fysických zmčn, jsou tyto alchemické prvky představiteli chemických vlastností. Mercur byl alchemistům pojmem nerozložitelnosti, nosičem lesku, tažnosti a tavitelnosti, krátce vlastností, které vyznačují kovy; slovo to časem změněno v,,sol. Slovem Sulphur vyznačovali základ změnitelnosti v ohni (hořlavost). K těmto dvěma základním prvkům připojil se třetí alchemický znak Sal (sůl); jest to dítě vyšlé ze sloučení Sol a Sul, a znamená dnes ještě obojetnou látku z positivního kovu a negativní kyseliny. Tuto třetí domnělou součást, sul první zavedl alchemista Isaak Hollandus, potom slavný Basilius Valentinus (v druhé polovici 15. století). V některých spisech Geberových však pokládány rtuť a síra za těla totožná se rtutí a sirou přirozenou. Kovy skládají se z těchto látek, které v nich se nalézají v různých poměrech váhových a různých stupních čistoty, také s odlišnými vlastnostmi. Kovy drahé jsou Geberovi bohaté na rtuť, chudé na síru a obecné mají více síry a málo rtuti i nastane přeměna na příklad olova nebo mědi ve stříbro nebo zlato odnětím síry a přidáním rtuti. Látky, které měly tyto změny způsobiti, sluly medicíny a ty děleny dle různé síly" a ctnosti" na řády: prvního, druhého a třetího. Poslední měnila obecné kovy v ryzí zlato neb aspoň stříbro. Tato,,medicína třetího rádu" jest proslulý kámen

32 31 mudrcký, jinak,,lapis philosophorum", }imercurius philosophicus" anebo,,veliký elixír", též velké tajemství11, velké mistrovství", magisterium", červená tinktura"; červený lev". Ten nalézti! toť byla jediná myšlénka, která vířila v hlavách alchemistů po mnohá století. Později znali alchemisté také malý elixir", který měnil kovy jenom ve stříbro. Nešlechetný kov mění se v šlechetný, přidá-li se k němu tato zcela určitá látka, bez níž pokus nikdy se nezdaří. V 8. století po Kristu mluví se 0 existenci a sestrojení tohoto kamene zcela zřetelně. Nebylo látky, které by nepodrobili alchemisté svým operacím. V pecích, křivulích a kotlích vše pospolu pálili a pospolu vařili. Destillovali, rafinovali a filtrovali! Kamene nevyrobili, anebo měli jej přece v rukou? Z názorů Geberových stůjž zde ukázka o preméné kovů:,,předpokládati, že lze nějakou látku z jiné vyjmouti, které neobsahuje, jest bláznovství. Ale jelikož všecky kovy sestávají ze rtuti (Mercurius) a síry (Sulphur), tož možno jim to dodati, co kterým schází, nebo odejmouti, čeho mají v nadbytku. Aby se toho cíle dosáhlo, používá se toho umění: kalcinace, sublimace, dekantace, rozpouštění, destillace, krystalisace a fixace. Účinkující prostředky jsou 'soli, ledky, skalice, borax, nejsilnější ocet a oheň. Později skládají se kovy dle Gebera ze síry, rtuti 1 arseniku (arsenik přidružil později chemik, řečený Pseudo-Geber); jiní pokládají sůl za třetí prvek. Geber

33 32 věří pevně v kámen mudrcký a v jeho vlastnost, kovy zušlechťovati, a v to věří též jeho nástupci, jmenovitě Rhazes, Avicenna a Avenzoar (Averhoés). Rhazes pevně věřil v transmutaci, ale Avicenna ji později popíral. Ale síra, rtuť a arsenik Geberovy jsou mnohem jemnější nežli jsou obyčejní nositelé jmén těchto. Kdo zbaví dle Gebera obyčejnou naši rtuť jejího principu zemského a těkavého a síru i arsenik jejich principu hořlavého, ten podle vůle bude moci zušlechťovati kovy. Arabové objevili mnohé sloučeniny nové a přenesli alchemii z východu do krajin západních, ale později ztrátou panství arabského v Evropě zhasíná ponenáhlu tato arabská věda a arabští alchemisté stávají se vzácnějšími. Po roce 1200 nemají Arabové již významu pro chemii; o chemii pečují nyní zemé křesíanské. Ve 13. století nastupují křesťané v dědictví po Arabech, ale věda v rukou mnichů pěstována pouze v zátiší klášterním a tu ještě vázána byla výklady písem. Křesťanské Evropě (zvláště Francii, Itálii a Německu) dostala se alchemie egvptskořecká a arabská dílem skrze učence, kteří slavné tehdáž školy Arabů španělských pilně navštěvovali, dílem skrze Řeky (na př. byzantský učenec Michael Psellus). Odtud znamenati stopy alchemie patrné již v 9. a 10. století. První německý alchemista byl na dvoře Adalberta Bremského (kolem 1063) a přišel z východu,

34 33 jak píše Adam Bremský. Byl to pokřtěný žid P aulus, jenž naučil se v Řecku umění přeměňovati měd ve zlato. Rozkvět alchemie však pravý počíná teprve 13. stoletím a alchemie rozšiřuje se silou stále rostoucí po 15., 16. a 17. věk, kde vrcholu svého dosáhla. Sesílivši se ještě pomocí theosofie, kabbaly, chiromantie, nekromantie a podobných nauk, roznášena byla alchemie po celém světě od tak zvaných potulných neboli tekavých alchemistů, stala se nákazou všech stavů od sedláka až ku králi, zvláště pak od vyšších stavů, jmenovitě od korunovaných mocnářů byla podporována více, nežli kdy před tím kterákoliv nauka. Chtěli pomoci umělým zlatém žalostným většinou financím svých zemí, snaha, která se jeví již za dob římského císařství. Alchemie stala se žízní po zlaté a s ním spojeném dosažení nadvlády nad lidstvem a radostí života. Již ve 14. století je ve všech státech domovem, i král v alchemii byl chudákem a žebrákem. Sem patří: 1. Anglický král Eduard III. v 14. století, kterýž slavného tehdáž Raimunda Lullia podporoval. 2. Anglický král Jindřich VI., kterýž od roku 1440 v Anglii patenty alchemistům uděloval. Proto objevilo se také v Anglii mnoho mincí z nepravého zlata (,,rosenobles ). 3

35 34 3. Francouzský král Karel VII., jenž robil mince z alchemického zlata, vyrobeného alchemistou Le Corem. Tehdy vedla Francie válku s Anglií a obě země měly mince z nepravého zlata, za pravé však dávaného. 4. Kurfirst saský August /., který se svou chotí vlastnoručně alchemisoval, potom braniborský kurfirst Johann Georg von Brandenburg. 5. Císař a král Rudolf I I., tento druhý Hermes Trismegistos, který okolo roku 1600 na hradě Pražském celou akademii alchemickou zařídil a r zavřel alchemistů Kellea, aby vynutil na něm kámen mudrcký, věznil též alchemistů Giistenhofera doživotně. Mnoho alchemistů scházelo se na dvoře Rudolfa II. Jest to předně anglický doktor John Dee, který založil bohatou knihovnu v Mortlakenu, později však upadl do rukou dobrodruha a podvodníka Talbota, který se mu představil pode jménem Eduarda Kelleye. S ním odebral se nejprve k šlechtici Laskému do Polska, později pak ke dvoru Rudolfovu do Prahy. Svou zázračnou koulí, která uschována jest dosud v britickém museu, a svým zrcadlem, kterýmižto předměty uváděl se v druh extase, císaře okouzlil, zvláště když před ním vykonal zdařilou permutaci, tak že na dvoře nabyl značného vlivu, kterého však později hádkami náboženskými pozbyl, tak že byl i z Čech vypověděn. Brzy však

36 nalezl opět na čas útulek u pana Viléma z Rožmberka, který i proti samému králi se ho odvážil brániti. Později byl povolán nazpět od královny anglické a jmenován rektorem koleje v Manchestru. Tam však pro svou pověst jako černokněžník musil zakoušeti nesnází, tak že opustil město to a brzy na to zemřel v nedostatku. Dee nebyl prostým podvodníkem jako jeho soudruh Kelley, v kronikách českých jménem Engelender nešťastně proslavený. Kelley opustil Deeat nastoupil po něm místo na dvoře Rudolfově a podvody domohl se hodností a vlivu nejvyššího, vyssávaje dva největší mecenáše věd hermetických, Rudolfa II. a pana Viléma z Rožmberka současně. Jeho vlastní zhýralost však přivodila mu zkázu. Přes zákaz císařův vyzval jednoho dvořenína na souboj a zabil ho, začež byl uvězněn na hradě Křivoklátě. Tam byl mučen, aby vyzradil tajemství kamene mudrců, kterého ovšem neznal, a konečně prchaje, zlomil nohu, tak že mu musila býti odňata a dřevěnou nahrazena. Tím se dostal na svobodu, ale poněvadž statky jeho mu byly zabaveny, musil dělati dluhy, pro které byl uvězněu v Mostě, kde po druhém nezdařeném útěku se otrávil. Ohromný rozruch způsobil toho času uměním svým Skot Alexandr Setou, cestující po Evropě, který byl jedním z řídkých alchemistů zlato rozdávajících. V Basileji obrátil k alchemii dva její 3 *

37 30 odpůrce, prof. dra Dienheima a dra Jakuba Zwingera, před jejichž očima proměnil olovo ve zlato téže váhy, posmívaje se jim slovy: Čím jsou nyní všechny vaše pedantické důkazy? Zde je pokus, který více dokazuje, než všechna vaše sofism ata. Ve Strassburku vystupoval Seton jménem Hirschborgen. Tam daroval zlatníku Gilstenhoferooi trochu kamene mudrců, jímž tento tak zdařilé transmutace prováděl, že i na dvůr český byl povolán. Poněvadž mu však prášek či tinktura došla, nedovedl více ničeho a byl vsazen do Bílé věže, později propuštěn, ale nedoveda již zanechati dráhy alchemické, pomáhal si podvody a byl od kurfirsta saského oběšen. Později vystupoval Seton pod jménem Cosmopolitanus a upadl také do rukou kurfirsta saského, který se nedal uspokojiti malou částkou tinktury a chtěl na mukách vyzvěděti na nešťastném alchemistovi jeho tajemství. Zmučeného se ujal Moravan Sensophax, známý později jménem Michal Sendivogius Polák, uprchl s ním a od umírajícího dostal zbytek kamene mudrců, s nímž vykonal tak zdařilé transmutace na dvoře Rudolfově, že dal císař do mramoru vyrýti nápis: iyfaciat hoc quispiam alius, quod fecit Sendivogius Polonusliy v překladu: Nechť to někdo jiný vykoná, co vykonal Polák Sendivoj." A přece pracoval s touže látkou, pro kterou Gústenhofer té doby snad

38 37 ještě úpěl v Bílé věži. Později však, když již odešel ode dvora, byl na jedné ze svých cest Sendivoj oloupen od podvodného alchemisty Múllera. Ten již dříve se byl představil císaři, dávaje na sebe stříleti koulemi, zhotovenými z amalgamatu, které se roztříštily, jakmile se dotekly jeho šatu, a toho času byl alchemistou Friedricha Wurtemberského. Sendivoje nahého přivázal ke stromu, který však osvobozen byv od cestujících si stěžoval u Rudolfa. K císařově žádosti dal Friedrich Wúrtemberský tohoto Múllera pověsiti, vrátil Sendivojovi uloupené skvosty a spisy, ale o filosofickém prášku nechtěl ničeho věděti. Sendivoj pak pozbyv tohoto pokladu, stal se prostým šarlatánem a zemřel v Krakově. 6. Vévoda Jindřich I. Wúrtemberský, který utrácel důchody zemské v alchemii. 7. Král dánský Kristián IV., dále císař Ferdinand III. a mnozí jiní, příkladem Johann, Burggraf von Núrnberg, který obdržel jméno der Alchemisť\ Neméně nežli mezi mocnáři, kvetla taktéž alchemie mezi šlechtou a učenými, zvláště mezi duchovními a lékaři. Také astronomové a astrologové jí velice přáli, příkladem Tycho Brahe se jí horlivě zabýval. I svati se zabývali alchemií, svatý Tomáš Aquinský, žák proslaveného Alberta Magna, byl

39 38 vášnivým alchemistou a jeho spisy o alchemii mnoho se četly. Ve 13. století se alchemii zabývalo v Evropě mnoho důmyslných mužů, jako na příklad v Německu' Albrecht (Albert) von Bollstddt či Albertus M agnus (žil v Kolíně), jenž sepsal 21 knih, takřka zakladatel alchemie západoevropské, dále v Anglii Roger Bacon (žil ), který věřil pevně v kámen mudrcký, že netoliko millionkrát větší váhu kovu obecného ve zlato promění, ale že také život prodlouží ti dovede; potom byl Raymund Lull (jinak Raymundus Lullus, žil 1235 až 1315), tedy většinou kněží a lékaři zároveň, zvláště Benediktini, ale empirické známosti šíří se jen zvolna a domněnka Geberem vypsaná platí do století XV., ba%i v bibliothéce filosofů chemických (stol. XVII.), od Salmona vydané, ji nalézáme. Albertus M agnus, hrabě von Bollstaedt, byl slavný a šlechetný učenec, o kterém napsal Tritheim tato slova:,,magnus in magia naturali, major in philosophia, maximus in theologia." Sepsal osm pravidel pro alchemii. 1. Alchemista budiž mlčeli vým, neodhalil je v ý sledků své práce. 2. Měj svůj vlastní dům, o samotě, o dvou neb třech komnatách, určených ke konání pokusů. ^ 3. Dny a hodiny ku práci voliž si opatrně.

40 4. Budiž trpělivý, pilný a vytrvalý. 5. Všechny úkony, mělnění, sublimaci, fixaci, kalcinaci, rozpouštění, destillaci a srážení konej dle určitých pravidel. 6. Užívej vesměs nádob skleněných neb hliněných polévaných, 7. Budiž dosti bohat, abys platiti mohl výdaje za své umění. 8. Varuj se knížat a šlechticů. Albertus Magnus narodil se roku 1193 v Lauingách na Dunaji, byl Dominikánem a stal se biskupem Rezenským, ale vzdav se tohoto úřadu, skončil svůj život po 151eté práci chemické v klášteře dominikánském. Shodoval se v náhledech s Geberem a uměl děliti kovy, vyráběti arsenik sublimací a měl značné vědomosti chemické. Jen své slávě theologické však děkuje učenec za to, že nebyl pro tyto své vědomosti žalován a odsouzen. Magnus pokládal za součástky kovů arsenik, síru a vodu. Roger Bacon obšírně líčí podivuhodné změny, které způsobí malý kousek kamene mudrckého, veliká množství neušlechtilých kovů dovede přeměniti v ryzí zlato. Roger Bacon byl méně šťastným nežli M agnus, neboť strávil jako mnich františkánský větší část svého života ve vězení. Byl sice k za-

41 40 kročení papeže Klementa IV. propuštěn, ale po jeho smrti uvězněn znova. Jemu děkujeme za pozorování, že oheň v uzavřeném prostoru hasne, on znal rozklad sirníku arsenového při zahřívání se železem, střelný prach a zvětšovací sklo. Jest téměř nepochopitelno, jak mohl všechny své spisy napsati při hrozném odříkání, které mu bylo trpěti. Narodil se roku 1214 v hrabství Sommersetském a studoval v Oxfordě a Paříži a slul Doctor Mirabilis pro svoje ohromné vědomosti, úžas vzbuzující, Zemřel v žaláři 1294, dle jiných již Do chemie zavedl Roger Bacon zvláštní druh zkoumání, totiž experiment při bádání o přírodě. Záci jeho byli pověstní alchemisté Raymundus Lullus či Raymund Lull ( ) a Arnold Bachuone, zvaný Arnoldus (A rnaldns) Villanovanus ( ). Oba byli předchůdci P a - racelsovi a zkoušeli účinek látek jimi objevených, úplně nových v seznamu látek chemických v lidské tělo. Slavný Arnald Villanovanus, jinak Villanovus, rodák provengálský, který působil ve druhé polovici 13. století v Barceloně jako lékař, vyslovil první domněnku, že kámen mudrcký prodlužuje lidský život a připisuje vlastní svoje vysoké stáří přímo pilnému užívání látky, která jest součástí tohoto kamene a jíž denně trochu přijímá, když ji byl přídavkem cukru a koření chutnější učinil. Látku samu vyráběl destillací líhu, a pro její neobyčejně osvěžující účinek nazval ji jeho přítel Raymundus Lullus

42 41 aqua vitae(< neboli,,životní voda. Nyní víme, co to bylo: byl to líh, a po přidání cukru a koření lahodný likér. Arnoldus Villanovus vedl již život velice pohyblivý alchemistů pozdějších, cestuje po Španělsku a po Itálii. Byl ducha svobodomyslného, proto byl kněžími vypuzen z Barcelony a bloudil po Francii a Itálii, jsa pronásledován; posléze ujal se ho na Sicilii král Bedřich II. Když potom papež Klement V. těžce v Avignonu onemocněl, volali k němu Villanovana, ale on na cestě při ztroskotání lodi zahynul (asi r. 1313). Konal mnoho transmutací, vyráběl zlatý nápoj, znal rtuťovou masť, vlastnosti alkoholu a mnohé jedy. Varoval před užíváním nádob měděných v kuchyni a v lékárně a znal škodlivost plynu uhelného (kysličníku uhelnatého). Ještě méně klidný běh života měl majorský rodák Raymundus Lullus, kterého kladou pozdější alchemisté za jednoho z největších. Narodil se V mládí páže na dvoře krále arragonského, poněvadž pocházel ze šlechtické španělské rodiny, potom světák a hýřil, uchýlil se pojednou v 30 letech do kláštera, stal se žákem Baconovým a Villanovým (nazývali jej Doctor Illuminatissimiis), napsal prý asi 486 spisů, popsal čistění alkoholu potaši, užil poprvé uhličitanu ammonatého, vyráběl první umělé drahokamy a na konci svého života stal se missionářem. Zajat jednou od Turků stěží vyvázl, ale vrátil se opět na východ (do Afriky) a kázal evangelium,

43 42 při čemž byl ukamenován (roku 1315). Žádný alchemista před ním nepřipisoval mudrckému kamenu takovou ohromnou účinnost jako právě Lullus. Píše:,,Moře změnil bych ve zlato, kdyby rtutí bylo! Ale nejen zlato, také všecky drahokamy a největší poklad, zdraví a dlouhý život měly se dosáhnouti kamenem mudrckým. Brzy po jeho smrti objevily se latinské spisy, připisované Geberovi. Ale ani Albertus M agnus, ani Raymund Lullus se o nich nezmiňují. Od konce 14. století vzrůstá vážnost a známost těchto spisů. Arnald Villanovan a Lullus pokládali za součásti kovů rtuť a síru. Ve 14. století se stala alchemie modou a zároveň nastaly žně pro alchemii zvrhlou, pro alchemické podvodníky. Alchemistou ve starším slova smyslu byl ještě Pařížan M ikuláš Flamel a benediktinský mnich Basilius Válentinus, o jehož životě však není téměř ničeho známo. Až do století 14. byla alchemie domovem u kněží a v klášterech, ale bulou papežskou byla duchovním zakázána. Hrůza před inkvisicí a jejím mučením odvrátila mnichy namnoze od alchemie, a ti, kteří jí zůstali věrni, vyjadřovali nyní výsledky svých pokusů v takový tajemný závoj, že jim vůbec nerozumíme, ani jmen spisovatelů neznáme. Z klášterů šla alchemie na university, bylo to v 13. století, kdy vznikaly, Paříž 1215, Salamanka 1222, Neapol 1224, P arlua 1227, Toulouse 1228, také v Athe-

44 43 nách. Ve století 12. a 13. stal se zřejmým vliv vzdělanosti arabské. *) - Z konce 15. století máme spisy, jež se popisují benediktinu z Horního Německa B A SIL IU VA LEN TINU, v nichž mnoho sloučenin nových i léčivých jest vypsáno. Nejdůležitější jeho spisy vydal na počátku 17. století Tólde ve Frankenhausenu (Durynsko), ačkoliv Basilius Valentinus již ke sklonku 15. a na počátku 16. století byl ctěn od alchemistů jako chrám moudrosti, výše kladen nežli Geber, ano i než Raymund Lullus. Jeho díla rozšířila se opisy a vzbudila pozornost císaře M a- ximiliana I. tak, že roku 1515 poručil pátrati, ve kterém benediktinském klášteře veleb ný mnich žil; ale pátrání byla bezvýsledná, i pozdější námahy.,,basilius Valentinus chlubil se, že zná tajemství mudrckého kamene, ale z jeho spisů nevíme, jak jej vyrobil, nevíme ani, žil-li skutečně, je postavou vůbec záhadnou. Z historie chemie zmizel nyní Basilius Valentinus, jméno vymyšlené, na něž různí alchemisté napsali rozmanité své traktáty. Viz,?Abhan<Uungen und Vortráge zur Geschichte der Naturwissenschafterí', E. 0. von Lippmann. Valentinus přestává již pokládat všechny chemické přípravky za jedy pro tělo lidské a vedle síry a rtuti *) Pražská universita byla založena Karlem IV. roku" 1347.

45 44 označuje za třetí složku kovu sul. Sůl značila mu zcela obecně to, co v ohni se nemění a při kalcinaci zpět zbývá, tedy jakýsi princip netěkavosti a stálosti v ohni. Zná arsen, vizmut, dusičnan rtuťnatý, skalici zelenou, octan olovnatý a měďnatý, třaskavé zlato, a vyrábí rtuť destillací sublimátu s vápnem. Vynalezl výrobu kyseliny solné ze soli a kyseliny sírové a vydal první monografii sloučenin antimonových jménem,fcurrus Triumphalis Antim onii,,,vítězný vůz antimonu". Sledoval poprvé tvoření estherů a založil jakousi kvalitativní analysu kovů. Jeho význam pro chemii je veliký. On shrnul veliké množství poznatků, na základě jichž mohla býti vybudována t. zv. i a t r o c h e m i e, chemie, nemající za účel vyráběti zlato, nýbrž léky. Valentinus činí již přechod od starší školy alchemické k PARACELSOVI, proslulému reformátoru lékařství, jímž počíná nová doba ve vývoji chemie, doba iatrochemie (lékařská chemie), v níž vedle Paracelsa prosluli van Helmont a de le Boé Sylvius a tohoto žák nejznamenitější Tachenius. Také Libavius, Glauber, Sala jsou jména slavná. Začíná totiž v alchemii nový směr, alchemie vstupuje v užší spojení s medicínou, nebot Theophrastus P a racelsus ( ), jenž směr tento zahájil, prohlásil hledání prostředků léčivých za jediný úkol chemie, co napověděl již,,basilius Valentinus11'.,,Pravým úkolem chemie není dělati zlato, nýbrž

46 45 připravovati léky. Philippus Aureolus Paracelsus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu. Slovo bombastický od jeho jména odvozeno. Nauky jeho byly v mnohém ohledu velmi fantastické a sloh jeho spisů byl namnoze vypínavý. I jeho vlastnosti osobní nebyly celkem dobré. Paracelsus měl vedle nadšených přívrženců i velké množství nepřátel, kteří také o něm roznesli, že své spisy diktoval svým žákům v opilosti. Proč měl tento podivuhodný muž tolik nepřátel, snadno pochopíme, když se odvážil v čase tehdejším, t. j. na počátku 16. století, stále a stále poukazovati na přírodu a zkušenost jako na základní prameny vší vědy, a mluviti dokonce, o škole světla přírodního. Jako všichni velcí mužové byl i on ve sporu se školskou vědou svého času a sám se tím vychloubal. Paracelsus narodil se ve švýcarském Einsiedelu roku Do třicátého roku věku svého procestoval Evropu a část Orientu, usadil se 1525 v Curychu, kde s tak velkým zdarem léčil nemocné a tak dobře dovedl dobrý výsledek svého léčení do světa rozhlásiti, že byl brzy povolán na universitu v Basileji, kde jako náš Tomáš ze Štítného již více než 100 let před ním, zaměnil latinu za jazyk národní (německý), čímž si získal srdce svých posluchačů. Za to však soudruhové jeho prohlašovali ho za šarlatána a když na to nemlčel a odpověděl, že řeménky jeho obuvi jsou učenější než staré vzácné

47 46 autority (Galen a Avicenna) a dokonce i do sporu s vládnoucími kruhy se pustil, byl přinucen k útěku z Basileje (1527) a počal život bludný, cestuje po Švýcarsku, Čechách a Německu, až zemřel v Salcburku, utýrán zápasem a prací (1541). Transmutace kovů se tehdy provádí jen ve druhé řadě. Theorie Paracelsova neliší se však nijak od domněnky Geberovy, ba on snažil se bližší součástky hmoty, síru, rtuť, sůl uvésti v soulad se čtyřmi prvky, Aristotelovi připisovanými. V díle svém Opus paramirum ukazuje, kterak pokusy možno tři ony součástky hmoty dle Gebera učiniti zjevnými. Hoří-li tělo, praví, ukazuje součást svou, síru; co těká v kouři, jest rtuť, a co zbude jakožto popelovina, jest sůl. Nejenom látky nerostné, ale i bylinné, dále zvířecí i tělo naše skládá se z látek těchto: ze rtuti1\ principu těkavosti a stálosti při destillaci,,,síry, principu hořlavosti, a konečně,,soli t představitele netěkavosti v ohni (prvky Basiliovy), a sice obsahuje tělo zdravé součástky ony v poměru normálním; onemocní-li, zhatí se poměr, a alchemie jest povolána k tomu, aby jej spravila. Život pokládal za pochod chemický a na tom založil své léčení.,,člověk je chemická sloučenina, nemoci povstávají změnou v této sloučenině, tedy mohou také chemickými prostředky zase býti odstraněny/' K tomu účelu užil také bezmála všech tehdy známých

48 47 i krutých neboli heroických prostředků: rtuti, arseniku, kyseliny sírové a jedů rostlinných (ve formě tinktur, essencí, extraktů). Prostředky léčivé nazýval arcana. Až do konce XVII. století vládl tento směr, ač mnoho bylo prudkých a znamenitých odpůrcův i mužů, kteří pomalu upravovali cestu nauce vážné. 9 V českém spise alchemickém Mistra Antonia z Florence, nadepsaném Cesta spravedlivá v alchemii (1457), poukazuje se na povznešené stanovisko, které mezi všemi preparáty zaujímalo Čtvero duchovních těl, totiž síra, arsen, sůl armoniacká (ammonatá) a rtuí filosof ská, z nichž úloha největší a nejdůležitější připsána rtuti a síře. Význam těchto čtyř těl duchovních záležel v tom, že kovy s nimi páleny, měnily se v bílé prachy či pátou svoji bytnost, ve které teprve docházely schopnosti rozpuštění cesty to k permutaci. V té době proslul též Leonhard Thurneysser (Thnrneisser, jmenovaný zum Thnrn, ), který byl na dvoře velkovévody Ferdinanda Rakouského činným, potom v letech jako lékař na dvoře mocného Johanna Georga, kurfirsta braniborského. Byl to jeden ze žáků Paracelsových. Předpokládajíce, že kovy pod povrchem zemským se tvoří, snažili se chemikové svou prací v laboratoři tento přírodní pochod napodobí ti.

49 48 Hlavními representanty směru iatrochemického, kterýž nadvládu svoji udržel až do polovice století 17., byli po Paracelsovi Hollanďan van Helmont a Němci Sylvius (Franz de le Boě, Dubois, Sylvius, nar v Hanau, až do své smrti 1672 slavný professor lékařství v Leidenu) a žák jeho Otto Tachenins, znamenitý chemik, který žil jako lékař v Benátkách. Podobným iatrochemikem byl v Anglii slavný lékař Willis (zemřel 1675). Tachenius zcela určitým způsobem zamítal transmutaci a počal obraceti pozornost chemiků na váhové poměry při pochodech chemických, ačkoli jeho slavný učitel Sylvius pevně věřil ve transmutaci kovů. Ani brusselský lékař, filosof a alchemista vlám ský van Helmont [Johann Baptist van Helmont hrabe z Merode v Brusselu, ), zakladatel chemie pneumatické, o plynech jednající, ani Andreas Libavius či Libau (zemřel 1616*), ani Johann Rudolf Glauber (1604 až 1668 v Amsterodámě, Paracelsus 17. století**) *) Libavius vystupoval jmenovitě proti výstřelkům theorii Paracelsových, aniž však při tom podceňoval užitečný, příznivý vliv chemie v lékařství. Obzvláštní zásluhy získal si Libavius vedle odkrytí četných látek nových, hlavně vydáním své Alchemie* (1595), v kteréžto učebnici shrnul svědomitě veškeré chemické vědomosti a zručnosti doby své. **) Byl horlivý alchemista. Glauber em a Tacheniem končí doba iatrochemická.

50 jména v dějinách chemie proslavená, neopustili od theorii alchemie. VAN HELMONT byl nadšený adept alchemický; v jeho majetku se nalézal malý kousek mudrckého kamene a s ním,,divy učiní", řekl. Helmont věřil nezvratně v jeho existenci a tvrdil, že 1 dílem kamene mudrců 2000 dílů rtuti sám ve zlato byl přeměnil. Nevyrobil kámen mudrcký sám, ale, jak udává, obdržel jej darem od alchemisty a s ním zkoušky konal. Roku 1618 přeměnil čtvrtinou granu tohoto kamene 8 uncí rtuti v čisté zlato. Tento pokus nadchnul tolik Helmonta, že pokřtil syna svého právě narozeného jménem Mereurius (rtuť). Van Helmont jest dosti ostrovtipný, že samotný oheň nepokládá za prvek; nemá nic hmotného, praví, jest to jenom hořící kouř. To jest pozorování správné. Také země není mu prvkem, ale voda ano; neboť všecky hořlaviny, jako líh, oleje, vosk obsahují vodu, která se objevuje při hoření. Že se tato voda právě hořením tvoří, zvěděli teprve 200 let později. Van Helmont užíval vah a závaží poprvé jako důležité pom ůcky chemického badání, a první výsledek kvantitativního sledování chemických dějů byi ihned veliký, totiž nezvratný důkaz, že součástky látek při chemických reakcích ve množství nezměnitelném zůstávají. Van Helmont byl tedy první, který poznal zákon o zachování hmoty, o nezměnitelnosti prvků, ale jsa dokonalý alchemista,

51 věřil v přeměnitelnost prvků.*) Země, pravil, není proto prvek, poněvadž může se utvořiti z vody, rostliny to ukazují; jejich zemité a hořlavé součástky vznikají z vody, je potřebí naliti jenom čistou" vodu na zemi, ve které se nalézají rostliny, i vzrostou rostliny a zanechají po shoření zemitý popel. Vysvětlení pochodu není správné; neboť rostlina vybere ze země právě ono množství zemitých součástek, které se v jejím popelu nalézají. Také přeměna země ve vodu pokládá se za možnou. Co se však týče vzduchu, nepokládá jej za prvek a věří pevně, že se nedá vzduch změniti ve vodu a také vodu naopak nelze změniti dle Helmonta ve vzduch. Největších zásluh získal si van Helmont o prozkoumání vzduchu a různých plynů, neboť v době jeho veškeré plyny, i tak rozdílné jako vodík, kysličník uhličitý i siřičitý, pokládány byly za vzduch obyčejný, atmosférický. Helmont stal se zakla *) Na důkaz tvrzení svého, že alchemickými reakcemi látky výchozí v podstatě své nikterak se nemění, nýbrž jako takové setrvávají ve vzniklých zplodinách, uváděl jmenovitě rozpouštění kovů (mědi, stříbra) v kyselinách, při němž vznikají soli kovové, z nichž opět vhodným způsobem lze vyloučí ti původní kov. Tak jest tomu na př. u skalice modré, jejíž roztok působením železa vylučuje měď, kdežto v době alchemické vykládán zjev ten transmutací železa v měď účinkem skalice modré.

52 51 datelem t. zv. pneumatické chemie. Od něho pochází první odpověď na otázky: co je plyn (gas), co je pára?*) Jeho hlavní výzkumy týkají se plynu uhličitého (gas sylvestre), vodíku a báňského plynu. Pii svých pracích přišel van Helmont na to, že vzduch musí se skládati z nejméně dvou plynů: z jednoho, který hoření látek podporuje, a z druhého, který hoření nepodporuje. Kolik je tedy prvků dle Helmonta? Aristoteles pravil, že jsou čtyři, alchemisté vytvořili tři nové k tomu, van Helmont zavrhnul zase tři ze čtyř starých prvků. Helmont přiveden byl velikou rozmanitostí látek, vznikajících spalováním, k náhledu, že Paracelsovy principy, rtuť, síra a sůl, nemohou býti základními součástmi veškerých látek přírody. Georg Ernst Jáchym Stáhl ( v Berlíně*) jest velice opatrným, a nalézají se ve spisech jeho *) Teprve van Helmont uvedl výraz (plyn) do mluvy chemiků, ukázal, že plyn, vznikající hořením uhlí, kvašením, účinkem kyselin ve vápenec nebo potaš, dále vyvěrající v t. zv. psí jeskyni u Neapole, jest jeden a týž druh plynu, i nazval jej,,gas sylvestre((. Mimo to seznal van Helmont dále osobitou povahu vodíku a plynu bahenního, tak že lze ho právem označiti za vlastního zakladatele t. zv. chemie pneumatické, vzdor tomu, že objevy jeho, plynů se týkající, vešly v zapomenutí v době, bezprostředně po něm následující. **) Otec theorii Stahlových, jež učenci němečtí vedle Lavoisierových podle významu přímo kladli, byl 4 * %

53 52 místa, na nichž alchemie se zastává, a opět jiná, kdež se jí zříká. Stáhl vyslovil domněnku o flogistonu: dle této domněnky nejsou kovy jednoduché látky, které přijavše kyslík mění se ve své kysličníky, kovové popely, nýbrž tyto, kovové popely, musí flogiston přijmouti (řec. plamník), mají-li býti kovy. Nejlépe porozumíme této domněnce, dáme-li všude tam, kde Stahlovci užili slova flogiston, slovo teplo; neboť teplo musí se skutečně oxydům přivésti ke změně v kovy, a to flogistonem bohatým t. j. při svém slučování s kyslíkem kovových popelů mnoho tepla vyvinujícím uhlím; a kov na druhé straně vydává flogiston, teplo, hoří-li, tedy mění-li se v kovový popel. Flogiston byl tedy nový prvek k prvkům van Helmontovým přidružený. I znamenitý Robert Boyle v Anglii (1627 až 1691), kterého také prvým chemikem nazývají, nebyl prost víry v alchemii 1661, avšak muž ten vzdálen zištných záměrů, do nichž alchemisté byli upadli. On pěstoval chemii jakožto naturalis philosophus (vědu přírodní), nikterak jakožto alchemista nebo medicus. Boyle byl prvním, který definoval poměr mezi prvky pravými a sloučeninami (ve spise německý alchemista Becher. Dle učení Becherova skládají se veškeré nerostné látky ze tří druhů zemin, merkurialné, sklovité a hořlavé, které svým různým zastoupením způsobují rozdílnost látek. Becher tvrdil dále, že při každém hoření zemina hořlavá (terra pinguis) uniká z těla hořícího.

54 svém,,sceptical chemisťť), avšak nevzdával se theorie alchemistů. Zavrhoval čtyři prvky Aristotelovy, oheň, vzduch, vodu a zemi, i tri prvky alchemické, sůl, síru a rtuť, položiv za základ pokus [experiment). Experimentální m ethodu pokládal za jedinou k cíli vedoucí. Taktéž on vířil v jedinou pralátku, z ní z prvkové, ve sloučeninách jakožto takoví se nalézající, pocházejí. Jen v různé velikosti, formě, klidu anebo pohybu, i vzájemné poloze nejmenších částic spočívají dle Boylea různosti částeček prvkových. Předpověděl mnohem větší počet prvků, nežli byly tehdy známé, zavedl slovo,,analysa11 (rozbor) a čím byl Galilei pro fysiku, tím byl Boyle pro chemii. Současník Boyleův, Johannes Kunkel (z Holštýnska, zemřel 1702 ve Štokholmě) byl neobyčejný praktik, pevně věřil v kámen mudrcký ale nehledal ho, nýbrž viděl jej ve stavbě průmyslných podniků. Dr. Helvetius byl kolem poloviny 17. století lékařskou autoritou a životním lékařem prince Oranského. Byl urputným protivníkem alchemistů a bojoval proti nim ze všech sil. Roku 1666 vstoupil, brzy po smrti van Helmontově, jakýsi cizinec do jeho obydlí v Haagu a vedl s ním rozhovor o kameni mudrckém. Když se mu však slovem nezdařilo zničiti pochybnosti Helvetiovy, ukázal mu kámen, o kterém tvrdil, že to kámen mudrcký. Když byl Helvetius sám, část toho kamene hodil na roztavené olovo, ale nic nezískal! Cizinec vrátil se po třech

55 54 nedělích zase, a s úsměškem vypravoval mu Helvetius svůj nezdar, z něhož prý čerpá novou zbraň proti alchemistům. Cizinec odpověděl jenom, že se kamene mudrckého musí užiti správně. Jest nutno jej do vosku obaliti, aby byl chráněn před parami olova. Na prosbu Helvetiovu dal mu ještě malé množství kamene mudrckého, tak malé, jako zrnko řepky, a zmizel, aby se již více nevrátil. Helvetius roztavil 6^ drachem olova, hodil na ně do vosku zabalený kámen mudrcký a uzřel, vyliv taveninu, že se skládá z nej čistšího zlata, což potvrdila mincovna v Haagu a přečetní zlatníci. Tento příběh vzrušil celou Evropu, a proslavený filosof Spinoza po prozkoumání celé věci prohlásil se za dokonale přesvědčeného alchemistů. Také professor filosofie M artini v Helmstedtu (zemřel 1621) byl pronikavý odpůrce alchemistů a ve svých přednáškách bojoval vždy proti nim. Když před shromážděným posluchačstvem zase jedenkráte ohnivými slovy potíral alchemisty, zdvihl se ze středu jeho posluchačů jistý studující šlechtic a prosil o kelímek, uhlovou pánev a olovo. Olovo proměnil ve zlato, klam nebyl možný, a toto zlato podal udivenému professoru se slovy:,,nyní rozlušti mi tuto hádanku! Vedle zahájeného vědeckého směru, jehož přední pěstitelé čím dále tím více se zříkali zištných snah

56 alchemických, provozovány jsou alchemické pokusy ve spolcích tajemných, k nimž náleželi mužové v y nikající duchem i postavením svým. Forster, znamenitý cestovatel a professor, a Sómmering, slovutný anatom, ba i Goethe zanášeli se transmutací kovů. Goethe praví:,,na zlatě visí, po zlatě sahá přece všechno/ 4 Žízeň po zlatě i touha po všech požitcích, kterých dosahujeme jenom zlatém, byla ve všech alchemistech. Goethe bývá nazýván posledním alchemistou, on sám píše v 8. knize II. dílu,,pravda a báseň", že uzdravil se z těžké nemoci jenom pomocí universální medicíny cestou alchemickou vyrobené. Pro toto podivuhodné vyléčení jal se studovati alchemii. Četl knihy Paracelsa, Valentina, Helmonta, Starkeya, Boerhavea a j. Též ve století devatenáctém objevily se ve veřejnosti zprávy o alchemii v Paříži a Němcích, na př. na počátku 19. století vznikla ještě v Německu veliká společnost alchemická. Tajemnost lákává vždy a všude, i dnes. Jest zajisté s podivením, kterak mohla se víra o podařené transmutaci kovův udržeti, ba i šíři ti mezi vynikajícími lidmi, že i velicí, chemicky myslící a velmi obratní experimentátoři v y pravují, kterak přeměnu ve zlato sami viděli. Příčinou především jest neobmezená víra v autority. Lékař proslavený Andreas Liebau, jinak Libavius (1616), muž střízlivý, nemůže se ubrániti víře v transmutaci, vždyť prý Aristoteles, Galenus a jiní učenci

57 56 v ní věřili. Georg Agricola, německý lékař, mineralog a výtečný hutník, připouští, že současníci jeho (počátek XVI. století, zemřel 1555*) transmutace neumějí, ale staří prý to jistě uměli. Boyle (v 17. století) slyšel od dobrého, důvěry hodného přítele, že bylo kdesi zlato zhotoveno z kovu obecného, sám pak obdržel od cizince, jenž na východě cestoval, prášek, pomocí něhož dvě unce roztopeného zlata snížil v kov jako sklo křehký, špatnější. I nesmí se, praví, jak jiní činí, jen tak náhle souditi, jakoby chemie nedovedla věci podivné. Jindy alchemisté uvrhli na obyčejný kov prášek zlato chovající, mnohdy pracovali s kelímky o dvojím dnu, mezi prací po uvržení sem kamene mudrckého prorazili dno, třeba zhotovené z vosku a hlíny, a přišli na zlato pod ním. Poctiví svědci nepozorovali klamu a věřili, vždyť zlato prubířsky ukázalo se dokonalým zlatém. Anebo míchali dutou tyčí směs v kelímku, dutina její byla vyplněna zlatém a uzavřena trochou vosku, který při míchání tál, a zlato vyběhlo neviditelně ke směsi tavené v kelímku. Jiní zase pokryli kelímek kusy uhlí, v němž byla dutina se zlatém, zakrytá voskem, jenž byl zčernalý uhlím, *) Žil od a sepsal výbornou pro tu dobu příruční knihu hutnickou jménem De re metallical<. Byl starostou v Kamenici saské, současník Paracelsův.

58 57 teplem vosk roztál, a zlato vběhlo do kelímku. Ještě dnes nalézá se v museu ve Florencii veliká železná jehla, která se před očima velkovévody toskánského Fěrdinanda Medičijského do půli změnila ve zlato, a při této jehle jest vlastnoruční dopis tohoto knížete, jenž vypravuje o zdařilé transmutaci. Chemický rozbor dokázal, že zlatá špička této jehly byla jen přiletována a celý alchemický čin proslulého Leonharda Thurneyssera zakládal se tedy v tom, že před pokusem natřel zlato železnou barvou a tu při transmutaci dovedně odstranil. Největší ze všech podvodníků-alchemistů, které, když na nidh nemohli vyzvěděti tajemství, věšeli před branami měst dříve je celé pozlativše, byl domnělý hrabě z Ruggiero, selský synek z Neapole, který stal se v Bavorsku polním maršálkem a který roku 1705 slíbil králi Friedrichu /. Pruskému, že mu během několika dní 60 millionů tolarů změní ve zlato, za to byl jmenován pruským generálem dělostřelby; když však dokázáno, že to zcela obyčejný podvodník, roku 1709 ho pozlatili a před branami Berlína pověsili. Někteří alchemisté byli velmi dovednými kejklíři. V mnohých sbírkách mincí nalézají se dukáty, opatřené nápisy, že zlato užité k ražení jich bylo vyrobeno cestou alchemickou. Zajímavé -jsou,,růžové oboly1, jež byly vyrobeny ze zlata, které připravil proslavený alchem istaraymundus Lullus z olova (v 14. stol.).

59 58 Císař Ferdinand III. provedl roku 1650 vlastnoručně přeměnu kovu obecného v drahý a na počest toho dal raziti ze zlata alchemického jím vyrobeného pamětní peníze, opatřené latinským nápisem: Raženy ze zlata, které z olova vyrobeno bylo11, a císař Leopold I. dal ze zlata, které připravil augustinský mnich Wenzel Seyler z cínu, roku 1675 raziti dukáty s německým nápisem: Mocí prasku Wenzla Seyler a byl jsem z cínu zlatém učiněn*ť. Ale pozdější rozbory chemické těchto dukátů ukázaly, že nebyly v y robeny ze zlata, nýbrž jenom z mosazu! Hessenské tolary z roku 1717 dal zemský hrabě Ernst Ludwig von Hessen-Darmstadt raziti ze stříbra, které byl vyrobil sám pomocí bílé tinktury z olova. Polák Sendivogius (Sendivoj), jenž také v Praze žil u dvora Rudolfa IL, ukazoval císaři Ferdinandovi IL peníz stříbrný, jejž potřel tekutým kamenem mudrců, vypálil a tím přeměnil v minci hluboko zlatou. Pokus ten byl proveden s mincí raženou, upravenou ze dvou spájených plechů, jednoho zlatého, druhého stříbrného; zlatý se rtutí zamalgamoval na bílo, celý bílý peníz pak jest vypálen, čímž po prchnutí rtuti zlato do poloviny vystoupilo. Jindy se ovšem i dobří chemikové nehorázně nechali oklamati, tak Bechera naučil jistý alchemista ze stříbra zlato denně takořka dojiti"', jak praví Kopp, historik alchemie.

60 59 Víru v moc alchemistů mezi lidem upevnilo nemálo, že vladaři u dvorů svých chovali dvorské alchemisty, z nichž alchemie jen v Anglii za Jin dřicha VI. a Eduarda IV. vládcům se vyplatila. Však musil skotský parlament vydati nařízení, aby ve přístavech a na tržištích peněz anglických falešných nebrali a tak obchod skotský aby hájili. N e smyslné věci se o alchemii šířily i utvrzovaly nové adepty. Mnohé z pozorování alchemie bylo zcela správné, za m nohý pěkný objev, na př. porculán, časem nahodilý, na př. fosfor děkujeme alchemistům. Valentinus objevil vizmut a antimon, Paracelsus poznal zinek, a také výrobu kyselin objevili alchemisté. Obuvník Vincenc Casciarolus hledaje kámen filosofický, objevil v Bologni luminescenci. Johann Friedrich Bóttger {Bóttcher) vyprávěl, že zná tajem ství transmutace. Proto se ho chtěl zmocniti král Friedrich I. Pruský, on však uprchnul do Saska. Král žádal jeho vydání, ale Sasko mlčelo, a poměry mezi oběm a státy tak se zostřily, že hrozila válka. Bóttgera drželi v Sasku v zajetí, aby na něm vynutili kámen mudrcký, ale on chtěl prchnouti, četné pokusy útěku se mu nezdařily, posléze ho zavřeli do pevnosti Konigsteinu. Tam vynaleznul porculán, pravil, že není s to vyrobiti zlato, ale že nahradí zlato objevem jiným. Král August Saský učinil jej ředitelem m í šeňské porculánky, a tam Bóttger zemřel roku 1719.

61 60 Fosfor objevil, v moči hledaje kámen mudrcký, Brandt 1669 v Hamburce, také Kunkel, současník Boyleův, který zemřel 1702 ve Štokholmě, věděl o něm, potom Balduin 1674; z fosforu připravil alchemista Hanckwitz první sirky. Dále objevili alchemisté řadu látek, potom ledek, střelný prach a j. jsou objevy snad alchemické. Za vynálezce prachu klade se alchemista mnich Berthold Schwarz, ale znali jej alchemisté dávno před ním, na př. Albertus Magnus píše o něm, podobně Roger Bacon; jak se zdá, přišel z Cíny.*) Hollandaň Drebbel v y nalezl krásné barvivo červcové (košenilové) a roztok *) Zlomek Rogera Bacona Opus leríium nalezen od chemika P. Duhema v národní bibliothece pařížské jakožto překrásně vypravený rukopis z knihovny krále Ludvíka IV. Význam zlomku spočívá v tom, že dle něho Bačo, jenž žil , znal přesně složení střelného prachu, o jehož součástích ledku, síře a uhlíku z pálené vrby mluví jakožto o věci,,po všech světa dílech známé. Roger Bačo mluví i v jiných spisech svých o explosivních vlastnostech černého prachu, zvláště v listu de secretis operibus naturae, jenž podle odhadu znalců kladen před rok 1248 (jsa řízen na biskupa Viléma z Auvergne). Nás zajímá jen to, že ve Francii i Anglii znali prach před polovinou 13. století, a že Berthold Schwarz, mnich německý, vynálezce prachu, mizí v mythu. Střelný prach, jakožto hmota ohňostrojná, výbušná zdá se však býti ještě starší, nesou visí-li geneticky s ohněm tak z v. řeckým.

62 *\1 cínový k němu potřebný připravil o 30 let dříve alchemista TAbcivius. Hollandský fysik a chemik Cornelius Drebbel objevil 1630 šarlach košenilový, po dlouhou dobu nejkrásnější to barvu známou. Náhoda byla opět příčinou nálezu tohoto, jenž byl jedním z nej důležitějších v kolorii či umění barvířském doby tehdejší. Rozbilť Drebbel nedopatřením nádobu s královskou lučavkou. Tekutina stékala po okně cínem spojeném a část její vtekla do roztoku košcnilového. Podivení Drebbelovo bylo n e malé, když spatřil, že původně třešňová barva košenily změnila se v ohnivě šarlachovou. Objev svůj sdělil Drebbel zeti svému barvíři Kuffelarovi v Leydenu, jenž ho ihned se zdarem použil v barvířství vlny. Ačkoliv nález tento pečlivě tajen, zařizuje francouzský barvíř Gilles Gobelín v roce 1643 barvírnu poblíž Paříže (v mís ech dnešní světoznámé státní továrny Gobelins ), v níž barví vlnu již šarlachově. Podnik jeho považován všeobecně za nesmyslný, přímo bláznovský, a přezván dle toho též,,folie Gobelín**. Když však Gobelín v krátké době velmi zbohatnul, přičítáno to nedůvěřujícími a dosud nechápajícími sousedy spojení jeho s ďáblem! Ten pak, kdož vniknouti chtěl do mystérií umění alchemického neboli hermetického (název z Řecka), jinak spagirického (název ze 16. století), kdož adeptem, to jest zasvěcencem tohoto umění býti měl, dle domnění starých Koftů alchemických k tom u samým Bohem předurčen (predestinován) býti m usil. Tak tato asi slova čteme v,.procesu o kameni

63 62 mudrcův'1, jejž v 15. věku složil prý český mnich Joannes ab Ticinus. Praví: Nikdo toho (jak se strojí kámen mudrcův) nepochopí, leč ti, jimž se toho dostane vnuknutím božím, a jež v lůně mateřském již k umění tomu určil sám milý Bůh posvátným posvěcením svým. Proto i nikdo jinému tajemství toho sdělovati neměl, či nesluší perly předkládati jistým zvířatům, jak praví veliký ctitel alchemie, Aquinský to vůdce filosofie scholastické. Kdo pak tajem ství toho všetečnému sdělí, náhlou smrtí postižen bude. Kdož-li pak slib na tajemství to učinil, pouze církví z něho rozvázán býti může. Budoucí adept též pilně cesty konati a všeho hermetického všude ať prosbou ať lstí dopátrávati se měl. Nemálo transmutaci napomáhala konjunkce i konstellace hvězd i všeliké umění magické. Aby se alchemisté vyhnuli jistým nesnázím i modlitby užívali při svých pokusech v kobkách svých přepodivně vyšňořených recitujíce přetajné Abracudabra i Alinú malkenú. Celé pak učení alchemické, jako mysterie staroegyptské vůbec, mělo ráz převelice tajný, tajemnůstkářský; zprávy o něm ve spoustu přepodivných slov se halí, ano mnohdy pouhou hříčkou jsou slovní. Tak praví Tabula sma-

64 63 ragdina z 11. století, v těchto že slovech se tají celé umění hermetické: Příroda z přírody se raduje příroda nad p řírodou vítězí příroda přírodu ovládá. Hlavním úkolem alchemistů bylo strojiti z kovu prostého kov drahý [stříbro, zlato), a to pomocí tak zvaného kamene mudrců [veliký elixir, magisterium, mercurius philosophorum). Ve stoletích 15. a 16. nabýval člověk se jměním svobody a se ztrátou statků pozemských upadal v poddanství. V českém alchemickém spise Cesta spravedlivá v alchemiií( hned na počátku čteme: nebo kdož má moc, ten má i právo. Proč chceš býti nevolným, moha býti svobodným, i proč chceš býti robotníkem jiného, moha býti sám svým, i proč chceš jinému říkati pane, moha býti sám pánem.li Toť pozoruhodný výkřik sociální z let 1457! Co ale jest ten kámen mudrcův, kterak se dělá a z čeho, o tom nelze se z knih alchemických ničeho dověděti, neb sloh jejich jest naprosto nesmyslný a čemu lze porozuměti, to jsou věci budto docela prosté a jednoduché, anebo lživé a nepravdivé. Předem potřebovali alchemisté, jak se učilo jmenovitě ve 13. století, tak zvané materie primy, jakési prahmoty, zemé panenské, zemí Adamovy [materia prima). Tuto získati bylo nejtěžší z celé práce.

65 tu A v čem viděli a hledali tuto prahmotu, základ či podklad hm oty veškeré? Tu opětně pomáhal prapodivný recept, třeba hádanka tato: Písmen hle devět mám, slabik čtyři; rozuměj! Každá z prvních tří slabik jen dvě písmena čítá, čtvrtá ostatní; pět pak tu jest souhlásek. Tomu-li rozumíš, mnou moudrosti dojdeš! Hned tu jedni na Arsenichón (utrejch) hádali; vždyť jím měd nebo stříbro bělá; jiní tu Chasiteros (cín) vyčtli, že s mědí a podobnými přerůzně barevné slitiny tvoří; mnozí hledali princip ten, primu materii, ve všech pak kovech, jiní opět pouze v soli neb antimonu, tu ve rtuti, tu ve vzduchu i ve skalici a salpetru (dusičnanu draselnatém), ano v látkách a výmětech zvířecích ji shledávali a třeba i tuto jako roku 1669 Brandt fosforu dokázali (v moči). I voda za tuto primu materii neboli prahmotu pokládána; učilť tak již 600 let před Kristem mudrc Thales, že pomocí vody vše povstává a do ní zpět se vrací, a na tisíce let před ním pokládali Indové a Egypťané vodu za prahmotu a ve knihách Mojžíšových dočítáme se podobně. A učitel Alexandra Velikého slavný Aristoteles ve 4. století před Kristem učil, že svět a vše, co na něm jest, původ svůj má ve čtyřech živlech: v ohni, ve vzduchu, ve vodě

66 65 a zemi, jež alchemisté pokládali za prvky nedělitelné. A tyto pak látky prý přijetím jiných vlastností dávají na světě vznik různým látkám i tvorům ústrojným. K dož pak měl primu materii, strojil z ní Merkur mudrcův či Chaos nebo Agoth. Přidav pak k Merkuru tomu hmoty zvané Zlato filosofické, směs tu digeroval ve zvláštním, podivném, vejci podobném ovum philosop hicům. Tot digestace [zavařování) či cinerace [spalování) nebo putrefakce [umrtvování hmoty). Tím obdržel caput corvi, hlavu havraní. Další digestací (zavařováním), zvanou albifikace [zbělení), purifikace [vyčisfování) či resurrekcí [vzkříšení) hlava havraní, caput corvi zbělela v bílou labuť, jež dále žíhána žloutne, až překrásně zčervená v kámen mudrcův, lapis philosophorum, jenž uvržen na prostý kov měnil jej ve zlato neb aspoň ve stříbro v poměru neobyčejném. Toť projekce a fixace! Matné první pomysly řecké o přeměně neboli transmutaci kovů vyvinuly se u alchemistů v učení o báječné hmotě podstaty pevné a Červené; nazývali ji medicína universalis, magnum elixír, lapis philosophorum, kámen mudrcký, veliký elixír, veliké magisterium, červená tinktura, medicína třetího rádu, červený lev, kterýžto kámen obecným neboli domněle nedokonalým kovům jejich nedokonalost jako nějakou nemoc 5

67 \ 66 odnímá, měně je v homoeopathických dávkách ve stavu roztopeném ve zlato, což slulo transmutace. Tak měnili olovo, stříbro, rtuť, železo, měd velikým mistrovstvím za pomocí nachového prášku, červeného filosofického kamene v roztopeném stavu ve zlato, i zářilo utvořené zlato v kelímku zelenavým leskem a po vychladnutí zbyl tu kavalec zlata. Slavný jinak Roger Bačo tvrdil, že kámen mudrcký dovede zm ěniti ve zlato millionkrát větší množství obecného kovu, nežli byl on (millies millia et ultra). Arnald Villanovanus pravil, že dovede kámen ten proměniti stonásobné množství rtuti ve zlato. Raymund Lullus píše v knize testamentům novissimum: Vezmi z této drahé medicíny kousek, tak velký jako bob. Uvrhni jej na tisíc uncí rtuti; rtuť změní se v červený prášek. Z toho dej unci na tisíc uncí rtuti, které se tím v červený prášek přemění. Z toho zase unci na tisíc uncí rtuti vrhni, vše bude medicínou. Z této unce vrhni na tisíc uncí nové rtuti, bude rovněž medicínou. Z této poslední medicíny vrhni opětně unci na tisíc uncí rtuti, změní se vše ve zlato, které je lepší nežli zlato z dolň. Druhý článek učení alchemického pravil, že táž látka užívaná v homoeopathických dávkách všecky nemoci zahání a prodlužuje život lidský zázračně, ano na celá století, udržuje jej v mladistvé svěžesti a čerstvosti a smrt úplně oddaluje (panacea

68 67 života, nápoj zlatý, aurum potabile, životní tinktura, veliký elixír). Byla to universální medicína.*) Ve svém obdivu pro vlastnosti alkoholu, nápoje velice starého **), šli alchemisté tak daleko, že jej na stejný stupeň kladli s právě uvedeným elixírem života (zvali jej,,aqua vitae(t). Jméno alkohol vy skytuje se teprve u Libavia (konec 16. století). Arnoldus Villanovanus (zemřel 1314) a Raymundus Lullus (zemřel 1315) rozšiřovali co nejvíce duvěru v zázračné účinky mudrckého kamene, Theophrastus Paracelsus (zemřel 1543) činil vše možné, aby přesvědčil celý svět, že kámen mudrcký má vlastnost život lidský prodlouží ti. Alchemista Artephius prohlašoval, že jest tisíc roků stár. Říšský hrabě von Trautmannsdorf píše, že je stár 140 let. Ale Johann Kunkel von Lówenstern v Německu v 17. století nevěří v tuto zázračnost filosofického kamene. *) Již za doby arabských alchemistů připisovali uměle vyráběnému a potom do tekuté formy uvedenému zlatu (aurum potabile) léčivé účinky, a z takové domněnky vyšla víra o léčivosti kamene mudrckého. Dlouhý život patriarchů vysvětlovali domněnkou, že měli patriarchové kámen mudrcký v rukou jako universální medicínu. **) Již za doby, kdy žil Marcus Graecus, v 8. století, příprava alkoholu z vína destillací byla přesně známa. 5 *

69 68 Jen slyšme, co o té věci, souboru to blaženosti pozemské praví chvalořečníci kamene mudrcův. Známý z doby císaře a krále Rudolfa II. polský alchemista Sendivoj praví: Ten, kdož má kámen mudrcův, ten má zrcadlo, v némž vidí moudrost celého světa, že takto moudrost jeho vyrovná se moudrosti Aristotelově V pravdě pak dithyramb Pordageův, kněze to anglického z roku 1620, zní takto:,,a nyní ustálen, fixírován jest kámen mudrcův, strojen jest elixír životní to dítě rozmilé! Spi již, ty smrti, bázni, i smutku, i bído\ Nadchází vykoupení a spasení. Opět vse dosaženo, nalezeno, co ztraceno, kdy nabyli jste velkého sekretu i tajemství velkého. Tot ten rek přeslechetný, jenž hada znitil, draka pak skoliv, rozdrtil. Mudrcové staří lvem bílým i červeným zovou jej, písmo pak zove jej lvem z domu Israelova i Judova i Davidova! Třetí článek učení alchemického pravil, že jest ještě jiná látka, látka bílá, kámen druhé třídy, malý elixír, malé magisterium, bílá tinktura, která jest nedokonalá první látka a mění všecky kovy obecné ve stříbro, což nazýváno,,mistrovství maléu. Obě látky, červený i bílý kámen mudrcký byly také v roztoku připravovány a zvány tinkturami mudr - ckými.

70 69 Tedy tisíce let kulturou egyptskou a řeckou, dále svěží periodou arabskou až do století 20. táhne se neúmorná práce rostoucí z domněnky orientální, jakoby veškerá hmota byla jednotnou a tudíž z jedné formy ve druhou proměnitelnou. V posledních stoletích, zvláště 18. plnil úkoly alchemie zvláštní tajemný spolek (,,Společnost růžencová11)} jenž daleké kruhy po celé Evropě poutal a původ měl již na počátku 17. století. Spolek sliboval, že rytíři jeho prosti budou nerozumu, choroby a chudoby, ba že umrou yyfratres Roseae Crucis (bratrí růžencoví), až sami budou chtí ti. Jméno odvozovali ze satirického spisu:,,chymická svatba Christiana Rosenkreuze 1603 vyšlého. Roku 1654 založena byla v Norimberce yynorimberská alchemická společnost", ku které také náležel slavný filosof Leibniz. Od roku 1796 až 1819 existovala veliká alchemická společnost, která se v Evropě velice rozšířila, jménem y)hermetická společnost". N e smíme také zapomenouti, že století 18. mělo v Paříži hrabete St. Germaina, jenž byl vrstevníkem apoštolů a dovedl mluviti s nimi, na př. se sv. Petrem, současně uměl dělati zlato. Dle jedněch byl to žid portugalský, dle jiných jesuita španělský neb žid elsaský, neb syn výběrčího Rotondo ze San Germano v Sai

71 70 vojsku. Roku 1755 naučil se dělati v Indii drahokamy, skutečně zemřel však 1780 silně zadlužen..! Alessandro Cagliostro, jednatel Spolkli staroegyptského", jenž založen byl od Henocha a proroka Eliáše, žil do roku 1795 a dělal zlato i drahokamy, a kardinál Rohan tvrdil o něm, že je 300 let stár. Roku 1782 uveřejnil doktor lékařství James Price, člen londýnské Royal Society, řadu pojednání o rtuti, stříbru a zlatu i o prášku bílém, jenž 50kráte váhu rtuti přeměnil ve stříbro, a o prášku červeném, jenž 60kráte váhu stříbra předělal ve zlato. Práce provedena před svědky, spis učinil sensaci, ba sám král Jiří III. prokázal milost svoji, že královskou pochvalou neskrblil. Komisi z akademie anglické ustanovené se nepodrobil poslední ten alchemistay a když v kruzích chemických posudky svými se netajili, otrávil se nešťastný adept alchemie r Po té ráně hledal slavný lékař Karl Arnold Kortum (zemřel 1824) kámen mudrcův v kamenném uhlí. Byl to zakladatel výše uvedené,.hermetické společnosti a jeho přítel doktor Bdhrens byl rovněž vášnivým alchemistou; společnost vyvolaná 1796 byla tajná, členové nevěděli, kdo jest duší celé věci. Po Kortumovi dal Gehlen růsti nerostům. Posledním v historii alchemistou jest Paraff, jenž zcestoval celý svět a zvláště mnoho v Chili a Peru pracoval. Po

72 71 čátkem vyráběl stříbro, potom obrátil pozornost svoji vůbec ku transmutaci. Toť byla roku 1882 nejmodernější alchemie všeobecná, avšak vážnější jest moderní alchemie vmecká! Nyní jest úžasné rozšíření spolků alchemických na příklad ve Francii. Ano, i veliké hlavy: Flammarion, Strindberg, Emmens jsou jejich členy. Emmens přeměnil stříbro v kov nový, zlatu blízký, a v m incovně severoamerické brali jej za zlato. Dne 7. května 1897 prohlášen v Severní Americe patent jistého chemika, který dělá zlato z antimonu, síry a železa. Továrna na zlato ve Filadelfii vystavěna byla alchemistou R. M. Hunterem; půl millionu dolarů byl závodní kapitál, měla v konvertrech denně za deset tisíc dolarů zlata vyráběti ze stříbra. ( N yn í jest sídlem alchemie P aříž, v posledních oka" mžicích vsak stává se Londýn bodem, k némuž jsou upřeny zraky netoliko odborníků chemiků, ale i nejširšího obecenstva. Vystoupení LAVOISIEROVO ke sklonku stol. 18. bylo pohnutkou ke proroctví: Ve století devatenáctém bude přeména kovů všeobecnou, i náčiní kuchyňské bude ze stříbra a zlata, a to nás zachrání před mnohou nem ocí Tak píše Němec Christoph Girtanner, jenž v Německu získal si nehynoucích zásluh o zavedení hlubokých myšlének velikého Lavoisiera, jenž stvoři

73 Antoine-Laurent Lavoisier.

74 73 novou chemii. Proroctví Lavoisierovo o prvcích se vyplnilo, ale proroctví nadšeného jeho stoupence 0 dělání zlata nikoliv, ale alchemie žije dodnes, zvláště nyní nové půdy nabývá po sensačních zprávách z Londýna. Podle René Schwaeblé hoří ve Francii asi 50 y)pecí alchemickýchli a jiné jsou ve Skotsku, ba i v N ě mecku. Moderní alchemisté prohrabávají se ve starých textech velmi rádi, ale oni dokonce nezavrhují výsledků moderní ^chemie. )}Rosa alchemicat( jest jejich orgánem, Jollivet-Castelot, Delassus a ďhooghe jejich hlavou. Druzí věří nezvratně v transmutaci a důvěřují výrokům horníků mexických, kteří o kovech zlato v přírodě sprovázejících říkají, že nejsou ještě zralé. Mezi tyto pravé, alchemisty patří Strindberg, proslavený spisovatel švédský, jenž vyrábí zlato ze skalice zelené, chromanu a manganistanu draselnatého. Sem klademe též alchemisty americké, kteří 1 továrny na zlato chtěli budovati, též mezi H indy jsou známi vysoce vzdělaní alchemisté. f}projekční prášeku jest jejich hvězdou. Není těl jednoduchých, říkají, vše skládá se z téže hm oty a všecka těla jsou složena z pračástic rozmanitě uspořádaných. Či není cín od 48 do + 20 prášek tm avý, nekovový, odtud pak výše kov stříbrolesklý? Jest většího rozdílu mezi mnohými prvky a zinkem, jenž za obecné teploty je prášek křehký, a mezi

75 Dimitrij Ivanovič Mendělejev.

76 Periodická soustava prvků (Dimitrij Mendělejev). 75

77 kov tažný a kujný? A barva stříbra jest tež rozmanitá. Lavoisier, zakladatel chem ie novověké, narodil se 16. srpna 1743 v Paříži, studoval práva a přírodní vědy. Již roku 1768 stal se členem akademie věd, 1771 nájemcem daní, 1776 ředitelem státních pracháren a továren ledkových, 1788 správcem diskontové pokladny státní a 1791 členem komise pro národní poklad. R obžalován byv neprávem z vyděračství byl 8. května t. r. nevinně sfat. Mendelejev, nejslavnější ruský a slovanský chemik, narodil se 9. února 1834 v Tobolsku (v Sibiři), studoval od 1850 v Petrohradě přírodní vědy stal se docentem tam ní university. Roku 1863 byl jm enován professorem chemie na technologickém ústavě v Petrohradě, 1866 professorem university. Od 1893 až do smrti byl ředitelem,,hlavního paláce měr a vah v Petrohradě. Zemřel 2. února * * * Tedy snaha jediná, vrozená lidskému duchu, od dob nejstarších vyznačuje lidské přemýšlení a ode dávna směřuje k tomu, aby zredukovala jsoucno hmotné na existenci jediné látky, z níž bychom si mohli mysliti vzniklý veškerý svét hmotný i všecky prvky. zjevů. Tato myšlénka jest podporována celou řadou Vše dosvědčuje, že nám i předpokládané nejmenší částečky hmoty řečené atomy jsou útvary s l o ž e n é. Johna Daltona atomová theorie náleží

78 77 k nejslavnějším a nejšťastnějším v celých dějinách chemie. Několika slovy se vyjadřuje:,,hmotný svět skládá se z omezeného poltu prvků neboli elěmentůt které se skládají z nedělitelných, kulovitých atomů; jejich vlastnosti nemohou se nikdy zmíniti; atomy různých prvků mají různou velikost a různou váhui(. Je to oživení atomistiky slavných starých přírodovědců, kterou již Newton vykouzlil. Anaxagoras předpokládal nekonečně mnoho prvků; jejich vlastnosti se neměnily; podobně Leukipp a Demokrit. Základ učení Demokritova je tento: Ježto nic z ničeho povstati nemůže a nic zcela nezm izí (zákon o zachování hmoty!), je pralátka tu od věčnosti a dále síla, aby jednotlivé látky vytvořila. Svit skládá se tedy z nekoneční mnoha nekonečné malých atomů, které vlastností nemají, nýbrž se jen lisí svým rozdílným tvarem, polohou a uspořádáním a jsou nedělitelné. Tvar dávající síla, která něco kvalitní rozdílného z těchto atomů tvoří, jest pohyb. Ježto k pohybu náleží prostor, jsou atomy odděleny mezi sebou prázdným i prostory. Prázdnota jest podmínka processu bytí. Seskupení, tvoření látek děje se dle určitých mathematických zákonů statiky a mechaniky. Něco náhodného není. 11 To zní z části zcela moderně, ano moderněji ještě nežli učení Daltonovo. Atomisté starého Řecka, ač daleko od veškeré přírodovědecké zkušenosti, vyslovili tedy s prorockým zrakem atomovou theorii takové dokonalosti, že v ý sledky více než 20001eté vědecké práce v žádné hy-

79 78 pothesi lepšího a obsažnějšího výrazu nenašly, nežli v atomovém učení Daltonové. Dulong a Petit vypátravše zákon atomových tepel podali důkaz, že néco jako atomy skutečné existujey že atom y představují něco určitého a posledního, že tedy elementy jinak jsou uspořádány nežli sloučeniny, jejichž složkami jsou atomy. O složitelnosti prvků poučuje nás především spektrální analysa. Norman Lokyer destilloval kov kalium (draslík) ve vzduchoprázdnu při nízké teplotě; páry byly, jsouce elektrickými jiskrami rozžhaveny, zelené a ukazovaly ve spektroskopu určité spektrum. Děla-li se destillace při vyšší teplotě, měly jiskry barvu krvavě červenou a měly zcela jiné spektrum. Lokyer soudil z toho, že za různých teplot destillují různé,,součástky" kalia, čímž by byl dokázal, že kalium není prvek. Podobné výsledky obdržel při sodíku, fosforu, kalciu (vápníku), železu a jiných. Tvrdí, že metalloidy (nekovy) snadněji se rozkládají nežli kovy, proto nepřicházejí ve slunci; experimentálně dokazuje, že stoupající teplotou stává se spektrum jednodušším, vždy méně čar obsahuje; ale jest pro nás přece vždy nevysvětlitelným; neboť nevíme potom naprosto, jakým prvkům vlastně náleží. Co se týče železa, vidí v nestejném přesmykování jeho čar ve slunečním spektru další důkaz pro jeho neprvkovou povahu

80 79 Tím vede nás spektrální analysa k poznání, že žádný z našich chemických prvků v pravém slova smyslu není skutečné prvkem. Výsledky Lokyerovy nutí z nás otázku: Jest prahmota? Předpokládáme-li atomy Daltonovy, můžeme se domnívati, že jsou dále dělitelné, pomůckami jinými, ne obyčejnými, analytickými. Až posléze obdrželi bychom částečky stejnorodé, prahmotu; byla by to pramatka [mater mater-iae) látkového svéta. Sen o prahmotě trvá, jak lidstvo" jalo se o hmotě pře- mýšleti. Všichni přišli ku přesvědčení, že je p r a h m o ta (p r im a m a te r ia ). Alchemisté věřili ve prahmotu jako poslední léta století 18. A viděli jsme, že až do 19. století alchemie vrhla své stíny. V císařském privilegovaném říšském ukazateli ze dne 18. října 1796 volá hermetická společnost" všecky hledače kamene mudrckého a slibuje jim, že je uvede na pravou cestu., Jestliže nám známá cesta, tak se tam praví, není pravá, není žádné pravé alchemie/' Tato originelní,,společnost skládala se, jak se později vysvětlilo, jenom ze 2 členů, redaktora a kazatele Behrensa a ze známého humoru plného spisovatele,,jobsiady Karla A r nolda Kortuma; od něho vyšla tato myšlénka. Myšlenku o složitosti atomů pronesl poprvé v chemii Prout r za doby Daltonovy, a po něm se opakovala v různých dobách v rozličných zm ě nách. Vzpomeňme jen slavných chemiků francouz

81 80 ských Dumasa a Marignaca! Za onu pralátku, z níž prvky povstaly, pokládal lékař Prout mylně vodík, nejlehčí ze všech prvků. Zprvu bál se Prout uveřejniti svou domněnku a napsal anonymně několik pojednání, teprve ve třetím pojednání roku 1861 vyslovil svoji domněnku jasně, že vodík je pralátkou, ze které ostatní prvky postupným zhušťováním se b yly utvořily, a že atomové váhy prvků jsou násobky atomové váhy vodíku celými čísly. Úplně tato domněnka padla výzkumem, který provedl 30 let později Jean Servais Stas, tento experimentátor, jemuž není rovna, dokázav, že atomové váhy nejsou násobky atomové váhy vodíku čísly celými. Dumas 1851 vysloviv,,zákon triadťí (na př. chlor, brom a jod), byl přesvědčen, že atom vzniká ze dvou jiných a že nalezl dlouho hledanou methodu ku přeměně kovů na této cestě. Všecky vlastnosti bromu a jeho sloučenin dají se přibližně odvoditi z vlastností chloru a jodu. Vznikla tedy uprostřed ig. století alchemická myšlénka o zušlechťování kovu v nej- čistsí formě. Slyšme jen, jaký účinek měl Dumasúv zákon triadový na tak velikého ducha, jakým byl Angličan Michael Faraday: Zdá se, že zde světlo svitá; vzájemná přeměna jistých prvkových skupin zdá se možnou, za určitých podmínek, které jsou ještě skryty.lt Slavným učitelem Faradayovým byl Hum- phry Davy, jehož názory o hmotě byly fantastické a úplně alchemické.

82 81 " Roku 1809 vyslovil Davy v přednášce před Royal Institution v Londýně úvahy o existenci několika všem kovům společných látek. Sloučením různých množství dvou nebo tří praforem važitelné hmoty vysvětloval různost látek. Zcela prorocky zní závěr jeho přednášky: })P ohybuj í-li se částečky p lynové ve volném prostoru přibližné nekonečné velkou rychlostí, t. j. stanou-li se zářící hmotou, mohou způsobili různé, tak ostře ve svpch zdástních účincích se rozeznávající paprsky Poprvé zaznělo zde slovo,, zářící hmota [radiant matter). John Tyndall praví o Faradayovi, jenž mnoho přednášek vyslovil o hlavních vlastnostech hmoty:,,byl to více nežli přírodozpytec, byl to prorok/' ; Theorie pozdější šly dále, vyhlašujíce za tuto pralátku éter, nekonečně jemné a pružné médium, které na způsob neznavitelné kapaliny vyplňuje prázdný prostor, veškeré hm oty prostupuje a jejich pohybu odporu neklade. Že atomy chemické nejsou poslední a nejmenší známé částice hmoty, dokazují nade vsi pochybnost prvky radioaktivní, objevené při výzpytu, zda-li zvláštní účinky thoru (Th) a uranu (U) náležejí novému chemickému prvku. *) *) Viz můj spis Zázrak radia", nakladatel Grosman a Svoboda, cena 40 haléřů. 6

83 82 Pierre Curie. Narodil se 15. května 1859 v Paříži. Jako professor fysiky na université pařížské, zemřel 19. dubna 1906, přejet b yv na ulici vozem. Stav se professorem na odborném ústavu fysiky a chemie (Ecole municipale de

84 83 physique et de chimie industrielle), seznámil se tu s pilnou studentkou, Polkou Marií Sklodovskou, dcerou řiditele na lyceu varšavském, která studovala od 1891 m universitě pařížské. Roku 1895 spojili se oba badatelé svazkem manželským. Byl ode všech, kteří ho znali, vřele milován. Crookes o něm píše: Dobře se pamatuji na první svou návštěvu v jeho laboratoři před několika lety. Byl právě tak skromným a vší domýšlivosti prostým, jako byl velikým ve svých vynálezech. Nedělal dojmu o mnoho většího, než přístěnek, skrytý uprostřed obklopujících jej vysokých budov. V přístěnku tom spatřil světlo světa prvek, který třeba že o něm i nyní víme, že i v nejbohatších rudách se ho sotva stopy nacházejí, přece již převrátil celý způsob myšlení našeho, pokud se týče theorie atomické a vnitřního složení hmoty. * * * Radium (Ra; s Th a U v 11. řadě periodické soustavy prvků), odtud vyšlé, vneseno do řady prvků. Snad jednou, jak dále uvidíme, ztratí se zase úplně z řady prvků. *) ) Jeden z nej originálnějších^ fysiků francouzských Pierre Curie neměl nikdy*fysikální laboratoře pro sebe. Na école de Physique pracoval v úzké předsíňce mezi schodištěm a přípravnou a zde vykonal svůj výzkum o magnetismu. Později dostal zasklený prostor omezený na dvoře mezi skladem a strojovnou a tam oba manželé Curieovi počali své epochální práce o radioaktivitě. Část chemickou, aby nepokazili své fy si kální stroje, prováděli v kůlně, v níž ani před deštěm 6 *

85 84 Jest to podivuhodný zjev v dějinách chemie, že atmosféra, která nám přece všude tak blízká jest jako nic druhého, atmosféra, podmínka našeho žití, nám tak nezbytná jako světlo sluneční, tak málo lákala filosofy a přírodozpytce ku souvislému prozkoumání, že až ke sklonku 16. století neznalo se nic o její vlastní chemické povaze. Vzduch byl element (prvek), jak učil Aristoteles, tento tisíce let za neomylného pokládaný filosof starověký, prvek jako voda, oheň a země. Že zde byla veliká úloha, sotva některým napadlo, ačkoliv od nejstarších dob znali vedle obyčejného vzduchu hořlavý a dusivý vzduch, které vyvěraly ze země na mnohých místech. Tyto vlastnosti se připisovaly přimíšeninám vzduchu, ale kladli jim rovněž tak málo významu, jako plynům, jejichž vývoj pozorovali při chemických dějích. Van Helmont (narozený 1577 v Brusselu) poznal první, že vzduch skládá se z nejméně dvou plynů: ani před zimou chráněna nebyla dáma, jíž děkujeme objev chemický, radia, který ze základů přetvoří názory o hmotě. To bylo ve Francii po roce Celá kůlna byla digestoři, pouze otevřenými okny odcházely jedovaté páry. A tam zažili jsme, praví panf Curieová, nejkrásnější, nej šťastnější doby svého života, rozkládajíce po smrkovém dříví k topení určeném své drahocenné frakce krystalisační radiové, z nichž svítilo slabounké záření, když v noci po tmě jsme se do laboratoře-kůlny pro něco vrátili.

86 85 z jednoho, který hoření podporuje, a z jednoho, který toho nečiní. Boyleovi, jakožto chemiku i ve fysice činnému, neuniklo přirozeně, že kovům při zpopelení přibývá na váze, soudil však Boyle, že příčinou toho jest oheň, jejž pokládal za něco hmotného, vážitelného. Šťastnějšími nežli Boyle byli u vysvětlování chemických úkazů při hoření krajané jeho Hooke a Mayow. Hooke pozoroval, že podobně jako obyčejný vzduch dovedl hoření podporovati i ledek, z čehož uzavíral, že vzduch i ledek obsahují tutéž součástku, k hoření potřebnou. Součástku tu isoloval z ledku teprve následník jeho Mayow. Po důležitém objevu Helmontově uplynulo přes 50 let, a praktický lékař John Mayow (1674) mohl podati bližší zprávy o součástce vzduchu hoření podporující. Poznal, že tato součástka ( ohnivý vzduch) se slučuje s kovy a že také nalézá se v ledku (salpetru, spiritus nitro aěreus). Žíhaje ledek, obdržel Mayow plyn, hoření podporující, náš kyslík. Hoření i zpopelňování kovů vysvětloval důmyslně tím, že se slučují látky ty s řečeným duchem ohňovzduchovým", pročež přibývá jim při pochodu tom na váze. John M ayow věděl také již o význam u, jaký má jeho ohnivý vzduch pro dýchání a žití ústrojných bytostí, učil jako první o přeměně venosní krve ohnivým vzduchem (kyslíkem) v arteriosní. S úžasem

87 86 pozorujeme již zde správný výklad hoření; podobně jasné teprve sto let později tytéž myšlénky vyslovil Lavoisier. Že Mayowy výzkum y účinkovaly tak málo na rozvoj chemie té doby, vysvětluje se částečně jeho brzkou smrtí. Především ale scházel ještě důležitý moment pro další rozvoj jeho theorie hoření: kyslík nebyl ještě znám a vyloučen. Přesně 100 let později byla konečně i tato úloha rozluštěna a to skorem dvěma učenci: v Anglii byl to Joseph Priestley (1774) a vešvédsku KarlW ilhelm Scheele (1771), který klade se mezi nejslavnější chem iky všech dob. A vyrobili netoliko kyslík, nýbrž také druhou a větší součást vzduchu, dusík. Ale oba učenci drželi se ještě pevně domněnky o flogistonu a nenalezli proto pravý výklad hoření; ten podal Lavoisier. Sto let po objevech, které učinili Priestley a Scheele, roku 1894 přišla z Londýna zpráva: Lord Rayleigh a William Ramsay objevili nový prvek ve vzduchu. Byl to argon. Potom nalezeny neon, krypton a xenon spektrální analysou výparů tekutého vzduchu. Světle zelená čára kryptonová souhlasí s čarou severní záře. V téže době nalezl Cleve (1895) v norském nerostu dosud neznámý prvek, helium; několik m ě síců později Friedlánder a Kayser dokázali, že také helium jest stálou součástí vzduchu.

88 87 jpj šw Byla^J žlutá čára ve spektru slunečním mezi oběma žlutými čarami na triovými, která nepatřila žádnému pozemskému prvku. Byla spatřena 1868 Janssenem a později objevili ji také v mnohých stálicích a mlhovinách. Frankland nazval k této čáře příslušný sluneční prvek helium. Roku 1882 nalezl Palm ieri ve spektru lávě podobného výronu vesuvského žlutou čáru, a roku 1895 Ramsay a Cleve obdrželi z norského nerostu kleveitu pouhým zahříváním plyn, vyznačující se lehkostí, jehož spektrum vedle 6 ostatních čar mělo v ý znamnou heliovou čáru. Jasně zelená čara zůstala ještě, která náleží nám ještě na zemi neznámému prvku, který, poněvadž se nalézá v koroně sluneční, sluje koronium. Tedy v krátké době čtyř let objeveno pét nových prvků ve vzduchu, ale nejsme ještě u konce: *; Ve m 3 a kg suchého vzduchu nalézá se: l dusíku l kyslíku 9 4 l argonu = 975*80 g = 299*84 g = 16'76 z *) Plyny argon, helium, neon, krypton a xenon unikají stále s vodíkem ze země do vzduchu. Z hlubozemských pramenů léčivých (Wiesbaden, Baden-Baden) vycházejí plyny řady argon-heliové a t. zv. radioaktivní emanace výrony z radia, thoria a aktinia. Emanace radiová převládá. Pramen Lymbu v lázních Bourbon-Lancy vrhá do atmosféry více než litrů helia ročně (doly heliové). Podobně v Maiziěres (CóteďOr).

89 / kysl. uhličitého = 0 59 g 0'1 lvodíku 'í = g dusíku Jj = l g kyslíku = l gargonu = 7 24 l 0-46 gkysl. uhlič.".- * = 0'23/ 0*01 g vodíku = 0*08 l. V 1 w 3 vzduchu nalézá se vzácných plynu: 9400 em3 argonu = mg 15 em3 neonu = 13*39 mg 1*5 em3 helia = 0*27 m g) ^0*05 em3 kryptonu = 0*18 mg j 0*006 em3 xenonu = 0*03 mg. Lord Rayleigh věnoval dvacet let práce hustotám plynů. Váhy atomové zdály se býti mnohonásobky (čísly celými) váhy vodíkové, lord Rayleigh zkoumal, pokud zdání to je oprávněno, stanoviv způsobem co možná nejpřesnějším hustoty plynů. Dusík z ammo- niaku byl vždy lehčí dusíku vzduchového. Vysvětlení překvapujícího rozdílu nalezeno v tom, že dusík vzduchový choval v sobě plyn těžší, kdežto dusík chem icky připravený byl lehčí a čistý *). Tak objeven argon. I pátráno ve vzduchu po heliu a vodíku. *) Litr dusíku atmosférického vážil 1*2572 g, litr dusíku chemického však 1*2505 g, jinak hustota dusíku atmosférického byla 0*972, hustota dusíku čistého 0*967^ rozdíl činil 0*005.

90 89 Sir William Ramsay četl v mládí životopis samotáře Cavendishe, lorda chemika, kolem roku 1800 pracemi o složení vzduchu proslaveného, ale veškeré veřejnosti se vzdalujícího, tedy dlouhý čas pracemi svými neznámého. Byla to doba, kdy jiskry elektrické mnohou záhadu objevily. I pouštěl Cavendish vzduchem, k němuž kyslíku přidával, jiskry tak dlouho, až se objem už nemenšil. Odstraniv přeby tečný kyslík, dostal z celého původního vzduchu malou bublinu, se kterou nic dále nedalo se délati. Cavendish dokázal, že dusík atmosféry, flogistonovaný, kyslíku prostý jest totožný s dusíkem kyseliny dusičné. Nyní chtěl se přesvědčiti, zdali jeho flogistonovaný vzduch skládá se z jediného anebo více plynů. Proto nechal šlehati elektrické jiskry směsí flogistonovaného a deflogistonovaného vzduchu (atmosferického kyslíku a dusíku) a pohlcoval přebytečný kyslík sirnými játry, viděl, že se oba plyny většinou chemicky sloučily, a nalezl po absorpci těchto kysličníků dusíku jen jakýs nepatrný zbytek plynu, který určil nejvýš na celkového objemu. Tento zbytek byl argon. Ta b.iblina Ramsayovi byla úkolem,,,podívej se na to, připsal si v knihu Cavendishovu, té bubliny vzpomenul, když lord Rayleigh dusík vzduchový shledal těžším dusíku chemického (o 1/2 procenta); i snažili se oba nalézti látku ke sloučení s čistým dusíkem vzduchu, aby mohli cizí příměs volnou obdržeti.

91 90 K tomu objevilo se magnesium (hořčík) způsobilým; toto slučuje se v žáru netoliko s kyslíkem, ale i s dusíkem vzduchu, ale ne s argonem. Tak obdrželi větší množství tohoto nového plynu. Nalezena byla řada plynů argonová, plynů chemicky nečinných: argon, neon, krypton, xenon (tyto tři v kapalném vzduchu analysou spektrální). Davyho veliký žák Faraday byl první, který po prvé plyn tak stlačil, že jako plyn existovati přestal a změnil se v kapalinu (chlor). Jím povzbuzeni jali se Tilorier (Paříž) a Natterer (Vídeň), později Andrews, Cailletet a j. všecky známé plyny tekutiti. U některých se to podařilo, u jiných se to nedařilo. K prvním patřil chlor, plyn uhličitý, plyn siřičitý, ke druhým vodík, kyslík, dusík a atmosférický vzduch. Zavedením,,kritické teploty11 (snížením teploty vedle současného stlačování) Andrewsem zdařilo se posléz i tyto plyny zkapalniti, i vzduch (Kamerlingh-Onnes v Ley- denu a K arl Paul Gottfried Lindě v Mnichově, 1895, dále Hampson v Anglii a Tripler v Am?rice). Helium jest podivuhodný plyn, který se teprve nyní 1908 podařilo zkapalniti, a nejzajímavější ze vzácných součástek vzduchových, neboť na jedné straně vede nás do astrofysiky a spektrální analysy, na druhé do transmutace prvků. Helium dá se nyní zlskati pohodlně ze vzácných plynů vzduchových, pohltíme-li je dřevěným uhlím a ještě pohodlněji z lázeňských vod Bourbon Lancy, kde

92 Obr.

93 92 je př úmyslné zachycují a pro sbírky uzavírají. Professor Kammcrlingh Onnes9 jenž má v Leidenu zvláštní laboratoř pro výzkum při velm i nízkých teplotách, vyrobíj po prvé kapalné helium z helia plynného (v t. z v. kryogenní laboratoři). Stalo se tak 10. července 1908 při teplotě 268 za tlaku 2*3 atmosfér. Po tolika ne- r^obr. 8.d zdarech jest zdar tento velkým zadostiučinéním. Tento výzkum jest výsledkem 131eté usilovné Tpráce [učenců Olszewského, Dewara^a1 Onnesa. * 1 * * Také širšímu obecenstvu^známy jsou tak zvané Geisslerovy trubice. Jsou ze skla a mají různou po-

94 93 dobu; obsahují plyny nebo páry velice zředěné, na př. vzduch asi tisíckráte řidší než obyčejný vzduch, mají na obou koncích dovnitř zbavené platinové drátky, jež spojí se s poly induktoru Ruhmkorffova. Stroj ten skládá se z cívky vnitřní řeč. hlavní neboli primární, ovinuté silným drátem, do jejíž dutiny vložen je svazek tyčinek železných, aby se účinek sesílil, a z cívky vnější řeč. vedlejší neboli sekundární, ovinuté velmi tenkým drátem, mimo to Obr. 9. Obr. 10. z přístroje přerušovacího, který se spojí s dráty cívky hlavní, vnitřní. Dráty od galvanické baterie připojují se ke svorkám cívky hlavní, vnitřní. Proud galvanický v této cívce sluje indukující, proud vznikající ve vnější cívce sluje indukovaný, úkaz celý indukce. Vzniklé světlo jest u různých plynů rozdílné. Tak světlo ve vodíku je sytě červené, v jodu modré, v chloru zelené a pod. Místo, kde vstupuje negativní proud galvanický, jest modré, místo u positivního proudu červené. Je-li trubice naplněna vzduchem majícím tlak 1 mm, šíří se kolem anody, totiž kolem té elektrody, kterou proud vstupuje, červenavé vrstvy, které jsou odděleny tmavým prostorem až několik millimetrů

95 94 širokým od skleněné stěny. To jest tak zvané,.positivní světlo". Za tím následuje větší tm avý prostor. Kolem kathody rozkládá se malá svíticí vrstva, která Obr. 11. Obr. 12. Obr. 13. rovněž jest oddělena tmavým prostorem od fialového světla/, negativního jiskrového světla neboli světla kathodového. Jiné plyny nebo směsi plynů svítí v jiných barvách, které jsou význam ný pro povahu příslušných plynů, ale s vlastními spektry jejich nemají nic společného. Kov kathody se při delším vybíjení

96 95 poblíž kathody rozpráší a uloží se na skleněné stěně jako zrcadlový nálet. Obr. 14- Dobrou rtuťovou vývěvou můžeme však ještě více umenšiti tlak vzduchu nežli na 1 mm) dovedeme získati prostory, ve kterých je milliontina onoho tlaku, který má atmosféra. Pokračujeme-li ve zřeďování ještě dále, změní se obraz úplně; kathodové světlo vzdaluje se vždy více od kathody a tlačí positivní vrstvy zpět, až temný, kathodový prostor v y plní celou rouru, a na skleněné stěně, která leží přesně proti kathodě, v y tvoří se jasná svítící skvrna, která v zeleném světle fluoreskuje; místo, kde se objeví skvrna, je horké, kdežto zbytek trubice je při tom studený. Co jsme zde viděli se utvořiti, jsou paprsky kathodové; jsou posledním, ale obr. 15.

97 96 také nejpodivuhodnějším úkazem, který byl až dosud pozorován ve velmi zředěných prostorách. Pokus, vytvořiti ještě další vzduchoprázdno, neposkytuje toho času více žádné zajímavosti, poněvadž v tom to pří- [Obr. 16. padě zmizí konečně také kathodové paprsky a v trubici objeví se úplná tma. Bylo to již roku 1869, když Hittorf uveřejnil o paprscích kathodových zprávu ve své práci,,0 vedení elektřiny v plynech", ale tato práce nenalezla povšimnutí a svět dověděl se teprve o velikém významu paprsků kathodových roku 1874, když William Crookes všechny úkazy Hittorfem pozorované znova popsal a krásnými přednáškami a pokusy je přístupnými učinil. Paprsky kathodové vystupují kolmo z kathody a šíří se přímočáře prostorou; není-li anoda proti ka- Obr. 17. thodě, jest anoda nedotčena těmito paprsky. Paprsky kathodové vyznačují se dále zvláštními účinky v látky, na které dopadají: sklo fluoreskuje zeleně; nejnádhernější, nejohnivější barvy vznikají, dopadají-li paprsky

98 97 kathodové na tuhé chemické látky; rubin na příklad svítí nádherně krvavě červeně, fenakit intensivně modře, spodumen zlatožlutě; látky, které samy fluoreskují, svítí po krátkém ozáření dlouho. Tepelný účinek paprsků kathodových jest tak silný, že sklo změkne a kov, i platina a iridium, do žhava se rozpálí a taje. Tento mocný projev energie způsobuje, že paprsky kathodové musí velmi snadno zmizeti; účinkují-li v látky, pohlcují se, přeměňují se v jiné Obr. 18. tvary energie; zcela tenké kovové desky je propouštějí. Crookesova přednáška o,,zářící hmoťe, jak před více než 26 lety nazval paprsky kathodové, učinila na Lenarda veliký dojem. Crookes ukázal, že se zde jedná o zjevy zvláštního druhu, hledíc k ostatním zjevům výbojovým, jednoduchého. Co si myslil tehda čtvrtým stavem agregatním, nebylo mi jasno, praví Lenard, ale já s ním sdílím podnes enthusiasmu-, s nímž zvolal: zde, zdá se mi, leží poslední reality. 7

99 98 Teprve později jako assistent Qninckeho postavil si Lenard rtuťovou vývěvu, která dovolovala vznik vysokých vzduchoprázdnot, a tu mu šlo vždy o to, Obr. 19. Obr. 20. aby vylákal ty paprsky z trubky ven, a tam teprve s nimi si zaexperimentoval. Po straně v trubce bylo zadělati okénko vzduchotěsně, a to z hmoty, která paprsky propouští. Křemen se neosvědčil. Hertz roku 1892 dokázal, že lístečky kovů propouštějí paprsky kathodové. Lístečky byly zlaté,

100 1)9 stříbrné, hliníkové. I zavolal Lenarda a ukázal mu pokus. Dá-li se v cestu kathodovým paprskům ve trubici snadno pohyblivé tělísko, pohybuje se ve směru paprsků. Crookes sestrojil trubici, ve které se nalézalo na dvou skleněných tyčinkách malé koléčko lopatkové ze slídy; koléčko se pohybovalo vzhůru do Obr. 21. malé výše účinkem paprsků kathodových. Dá-li se ke trubici magnet, odchýlí se paprsky kathodové ze své přímé čáry. S nimi odchýlí se také fluorescenční skvrna, která se vždy tam utvoří, kde paprsky narazí na skleněnou stěnu. TJčinkují-li paprsky kathodové na elektrometr, ukazuje negativní náboj. Kathodové paprsky nesou tedy s sebou negativní náboj. Chceme-li však určiti pomocí spektroskopu chemickou povaha světla kathodové trubice, neobdržíme při tomto pokuse výsledku. Světlo trubice závisí v ý hradně na povaze skla, ale nezávisí na chemické povaze plynu, který byl z trubice vyčerpán až na malý zbytek, a také nezávisí na povaze elektrodového kovu. Zde zastaví se každý projev chemických látek, jimiž se od sebe liší, dostihli jsme onoho stavu, který 7*

101 100 dle Faradaye tak daleko leží nad plynným, jako plynný nad kapalným, hmota stala se,,zářící hmotou". A Faraday měl pravdu, když pravil, že v tomto stadiu Obr. 22. Obr. 23. mnohé vlastnosti plynného skupenství se ztratí a jiné nové se objeví. Neobyčejné a tak energické účinky kathodových paprsků dávají podnět ke vzniku nového druhu paprsků; jsou to X-paprsky, jak je pojmenoval jejich objevitel, neboli paprsky Róntgenovy, jak je nazvali ku poctě učence Róntgena roku 1895.

102 101 Tyto paprsky X vzniknou všude tam, kde se paprsky kathodové ve své dráze zastaví. Jejich objev stal se pomocí vlastnosti, jíž se úplně liší od paprsků kathodových. Kdežto paprsky kathodové trubici ne- Obr. 24. Obr. 25. mohou opustiti, pronikají Róntgenovy paprsky skleněnou stěnou a vystupují do volného prostoru. Při prvém pokuse Róntgenové roku 1895 byla trubice, svítící ve fluorescenčním světle kathodového prázdna, úplně zakryta černým papírem, a také pokoj byl tm a vý. Ačkoli z trubice nevycházelo viditelné světlo, viděl Rontgen, jak světélkuje nedaleko se nalézající fluores

103 cenční stínítko, totiž papír natřený platinokyanidem barnatým, jakmile šel trubicí proud, a jak zhasne, když proud byl přerušen. Ze tento fluorescenční účinek vycházel z trubice, bylo tím dokázáno. Tyto neviditelné paprsky musely tedy proniknouti sklem trubice a papírem, do něhož byla trubice zabalena. Brzy se ukázaly další vlastnosti těchto paprsků. Listy cínové (stanniol), prkna, tlusté knihy nekladly jim překážku, a tak zvaná radioskopie, osvětlení lidského těla těmito paprsky a zhotovení fotografií Rontgenováním je nyní všeobecně známé. S jakým úžasem pozoroval Róntgen Obr. 26. Obr. 27. poprvé ve světle nových paprsků kosti své ruky na fluorescenčním stínítku. To byly dva divy najednou: světlo dralo se skrze měkké části ruky a toto světlo bylo neviditelné. Stínítko fluorescenční

104 103 bylo nahrazeno fotografickou deskou a rontgeno-fotografie se všude stala známou. Za účelem získání paprsků kathodových musí býti vzduch aspoň na 1 milliontinu atmosféry z trubice Obr. 28. vyčerpán. Svítící plyn vydává v každém okamžiku vyčerpávání před vznikem kathodových paprsků světelné vlny; rozložíme-li je optickým hranolem, obdr- Obr. 29. žírné vždy podle povahy plynu jiný a charakteristický obraz, a pouhý pohled do trubice poučuje nás o závislosti barevného zjevu na povaze plynu. Ale to úplně

105 104 přestane, jakmile se zjeví paprsky kathodové; jejich vznik nesouvisí ani se vzduchem, ani se nejeví v jejich účincích jakékoli rozdíly, odstraníme-li na místě vzduchu vodík, dusík anebo jakýkoliv jiný plyn z trubice až na nepatrný zbytek. Trubice září, skládá-li se z měkkého skla, vždy žlutozeleným fluorescenčním světlem; barva je závislá na složení skla; olovnaté sklo jeví vždy modravou fluorescenci. Co na takové trubici vidíme, jest jen sekundární účinek paprsků kathodových, tyto samy jsou neviditelné. Jsou-li však stejné účinky, jsou též stejné příčiny a možno říci, že se ve vakuu (vzduchoprázdnu) kathodových paprsků všechny látky stejně chovají. Je-li tomu tak, potom zde opravdu všecky rozdíly chemických prvků ze své vzaly, a hmota nalézá se tu v onom stavu, jaký přijímáme pro prahmotu za významný, máme tedy zde ony poslední částečky před seb >u, pro které každá kvalitní a kvantitativní

106 4 různost se ruší. A zdá se nám, že úkazy kathodových paprsku jsou úkazy prahmoty a že jsme z různých atomů a molekul něco kvalitativně a kvantitativně stejnorodého obdrželi. Paprsky kathodové nesou s sebou vždy elektřinu. Rozeznáváme dobré a špatné vodiče elektřiny; vodiče první a druhé třídy. První jsou kovy; galvanickým proudem se nemění. Druhé jsou soli, kyseliny a zásady rozpuštěné nebo roztavené; nazýváme je elektrolyty. Proud, který prochází elekfrolytem mezi dvěma kovovými elektrodami, rozděluje elektrolyt vždy v část positivní, kovovou a negativní, nekovovou. Na kathodě vyloučí se část kovová, na anodě polárně protivný zbytek. Z kuchyňské soli, Obr. 31. ve vodě rozpuštěné, jde na přiklad sodík na kathodu, chlor na anodu. Množství, která se vyloučí na elektrodách, jsou v určité souvislosti s atomovými vahami prvků. Vedeme-li jeden a tentýž proud různými roztoky kovových solí, vyloučí se taková množství různých kovů na kathodách, že jsou v poměru jejich atomových vah anebo jednoduchých násobků vah atomových. Tento násobek jest dán mocenstvím atomů. Objeví

107 106 se vždy stejnocenná množství na elektrodách, to jest taková, která, sloučí-li se v chemickou sloučeninu, nezůstaví při tom zbytku. Tento zákon objevil 1833 Faraday; jest to jeden z nej přesnějších zákonů, který známe; ani výjimka Obr. 32. ani nejmenší odchylka od něho nebyla nikdy nalezena. Faradayův zákon jest základem jedné z nejúrodnějších theorii fysikální chemie, tak zvané dissociační theorie vyslovené 1887 Arrheniem. Obr. 33. Domněnka Arrheniova dává nám obraz o p o chodech elektrolytického rozkladu, poněvadž je v y světluje čistě mechanicky. Ježto bylo poznáno, že i nejmenší elektrická síla provádí proud skrze elektrolyt, a že ihned po uzavření proudu počne rozkládající účinek a vylučování na

108 107 elektrodách, nemohl proud žádnou dokázatelnou práci provésti, aby molekuly elektrolytu rozložil v jeho positivní a negativní součásti. Sůl musí tedy, praví Obr. 34. Obr. 35. Arrhenius, již před tím obsahovati odloučené součástky, které se při elektrolysi na elektrodách objevují. Tyto nazval Faraday jony (ionty) a nazval tak příkladem natriový (sodíkový) atom + positivní prvkové množství elektřiny, chlorový atom + negativní prvkové množství elektřiny. Na přítomnosti iontů

109 108 závisí vodivost elektrická, a počet volných iontů jest rozhodující pro snadnost, kterou proud látkou prochází; čím více volných iontů, tím větší je vodivost elektrická; vzduch a plyny skýtají galvanickému Obr. 30. Obr. 37. proudu jenom proto tak veliký odpor, poněvadž obsahují jen malý počet iontů v poměru ku počtu všech molekul; na více nežli ] billion plynových molekul přichází teprve jeden plynový iont. Arrhenius učil nyní, že v roztocích solí, kyselin a zásad, vedou-li proud, jsou vždy volné ionty a to poměrně tím více, čím je elektrolyt zředěnější.

110 109 J ako při změně tekutiny v páru molekuly si m u sejí vybojovati velmi mnohem větší prostor plynného skupenství a k tomu potřebnou energii ubírají okolí (odpařovací teplo), tak rozdělují se molekuly soli na Obr. 38. Obr. 39. velmi mnohem větší prostor rozpustidla a rozpadnou se při tom ve své ionty, spotřebujíce dissociující síly rozpustidla. Čím větší je zředění, čím větší tedy množství vody, tím více mohou se molekuly ve své ionty rozpadnouti, až konečně není molekul v roztoku; potom je roztok,,úplně dissociovaný". Elektrický

111 110 proud nemá potom jinou práci nežli uvésti tyto náboje iontů na elektrody, kde následuje vydáním a vyrovnáním nábojů vyloučení více již nenabité, elektricky neutrální chemické látky. Vyloučí-li tentýž elektrický proud rovné množství všech elektrolytů, neodvislé od jejich chemické povahy, musí s každým ekvivalentem býti spojeno Obr. 40. totéž množství elektřiny. S jednou valencí neboli jedním jednomocným atomem, s jednou polovinou dvojmocného atd. spojené množství elektrické je tedy vždy stejně veliké; abychom vyloučili grammový ekvivalent, na př. 1*01 g vodíku, 39*15 g draslíku, 31 8 g mědi, 107*93 g stříbra (srovnej atomové váhy)

112 111 z roztoků solí na kathodě, jest k tomu, v elektrické jednotce vyjádřeno, potřebí vždy Coulomb. Vidíme zde tedy ve valenčním náboji vlastnost, která je všem atomům společná: společnou vlastnost všech atomů, první výsledek na cestě k isolování prahmoty. Ježto nabité chemické atomy neboli komplexy vylučují se na elektrodách jako elektricky neutrální Obr. 41. těla, musí se tam díti vydávání nábojů nebo částečná výměna nábojů protivně označených. Děje-li se to, musí náboje, byť i jen na dobu krátkou, pokládány býti za samostatná individua. To následuje nutně z Faradayova zákona elektrolytické ekvivalence, a rovněž tak nutně vychází z úkazu Hermannem von Helmholtz vysloveného, že dlužno pokládati onu vždy rovnou zůstávající jednotku nábojovou jedné valence za elementární kvantum elektřiny, za elektrický atom.

113 112 Jakmile přijmeme tuto atomovou strukturu elektřiny, obdržíme velmi jednoduché obrazy pro celou oblast optických, elektrických a chemických zjevů. Souvislost mezi světlem a elektřinou, kterou předpověděl Faraday, dokázal theoretický Clerk Maxwell a experimentálně Heinrich Hertz, zakládá se dle Helmholtze v tom, že světelný paprsek účinkuje na náboje průhledného těla anebo na atomy, spojené s náboji; jsou to elektrolytické valenční náboje, které v průhledných tělích jako elektrické částice spoluchvějí. A přitažlivé síly, které učinkují mezi nimi, jsou rovněž dle Helmholtze většinou chemické příbuznosti. Pevnosti nabyla theorie Helmholtzova teprve, když se podařilo změřiti velikosti těchto problematických atomů elektřiny a nalezly se nové důkazy. jejich existence ve volném stavu. Pro množství elektřiny těchto elektronů, jak se nyní dle návrhu Stoneyova všeobecně nazývají, četnými, ale různými methodami vyšla vždy tatáž hodnota, totiž okrouhle 3.10~10 elektrostatických jednotek. A z pozorování Zeemanna, že spektrální čára jeví v silném magnetickém poli zvláštní rozdělení ve 2 a 3 čáry, dá se vypočítati hmota zde kmitajících částeček a druh jejich nábojů; výsledek byl překvapující: kmitající elektron je vždy negativné nabitý, kdežto positivní neodlučitelně jest spojen s atomem, úkaz, který všemi výjevy, u kterých přicházejí v úvahu hlavně elektrony, byl

114 113 dokázán výminečně. Ještě podivuhodnější byl vý sledek měření hmoty tohoto kmitajícího elektronu: jeho hmota činí jen asi díl hmoty atomu vodíku. U Zeemannova výjevu bylo shledáno, jako u elektrolytického vyloučení na elektrodách, že náboj také v prostředí světlo vysílajícím ukazuje zvláštní pohyblivost. V obou případech je vždy rovnou zůstávající hmota elektronu dvoutisíckráte menší nežli hmota nejmenšího chemického atomu. Velikost elektronu se má dle Katifmanna k velikosti bacillu, jako velikost bacillu k velikosti celé zeměkoule. Úplně přesvědčilo však teprve zkoumání kathodových paprsků o správnosti těchto pozorování a v ý počtů. Celá řada měřitelných vlastností kathodových paprsků umožňuje určiti, jak veliký je při těchto částečkách náboj pro gramm hmoty. Objevená čísla blíží se číslům poznaným z elektrolytického rozkladu a z úkazu Zeemannova tolik, že není pochyby o totožnosti nábojů iontových, kmitajících íásteíek v prostředí světlo vysílajícím a télísek, jež se objevují u kathodových paprsků. Tato totožnost elektronů při každém způsobu jejich vzniku poučuje nás o blízké jejich příbuznosti k hmotě; ale teprve, poznáme-li příčinu, která činí kathodové paprsky způsobilými k jejich velikým účinkům, obdržíme jasný názor. Jako klidný vzduch nikdy nemůže uvésti do pohybu peruť větrného mlýnu, tak nemají také 8

115 114 klidné elektrony účinku. Jejich pohyblivost obdržíme zde jako v každém případě jiném přívodem energie; zde skytne tuto energii galvanický proud, který přechází s jedné elektrody na druhou. Stupeň této pohyblivosti jest v kathodové trubici zcela neočekávaně veliký; přímými měřeními vyšlo na jevo, že se zde Obr. 42. elektrony vymrštují od kathody s 1/ 3 rychlosti světla ( km za vteřinu). S touto nesmírnou rychlostí narážejí jako projektily na skleněné stěny trubice a na všechna těla, která se nalézají v jejich cestě, a druh vlny explosivní vychází z těl, přesně tak, jako povstává zvuková vlna při výstřelu; Róntgenovy paprsky jsou pravdě podobno takové explosivní vlny. Ze jejich účinky musí býti neobyčejně veliké, jest nyní samozřejmé. Sama rychlost těchto volných negativních nábojů způsobuje také jejich různé jiné

116 115 účinky. Vysvětlení je zase mechanické a přes svoji jednoduchost vysvětluje podstatu kathodových paprsků úplně uspokojivým způsobem. - Že jsme se zde setkali se zvláštním druhem paprsků od světelného záření zcela rozdílným, vysvítá z řečeného. Pokud se elektronům za vhodných podmínek nepřivede ono množství energie, které jim umožňuje vystoupení s uvedenou velikou rychlostí, mohou jen uvnitř těl kmitati kolem rovnovážné polohy; obyčejné světlo se skládá z rhythmických poruchů rovnováhy v elektromagnetickém etherovém poli. Přestoupí-li však dálka kmitů při silnějším vzbuzení jistou hranici, přemohou se síly, které uvádějí elektrony zpět v jejich rovnovážnou polohu, a kmitavý pohyb musí přejiti v postupný. Kde se nalézají vlastně elektrony? Nepatrné množství vzduchu v trubici tak silně vzduchoprázdně obsahuje zcela málo iontů; neboť v trubici jednolitrové bývá jen asi 500 vzduchových iontů. Z přímých pozorování se vyšetřilo, že elektrony, jako se s povrchu kathody vymršťují, také se na ní tvoří. Je-li tomu tak, musí býti již před tím obsaženy v nitru kathodového kovu; kov, jakýkoli, musí tedy v sobě obsahovati za obecných poměrů klidné elektrony, které elektrickým proudem se uvedou do pohybu. Elektrická vodivost v kovech se zakládá tedy v tom, že elektrony v nich putují, a vysoký stupeň jejich vodivosti se vysvětluje domněnkou, že elek 8*

117 11G trony se nalézají v kovech úplně volné, kdežto v elektrolytech, za rozkladu vodivých, jsou jen jako ionty, tedy na atomy poutané. Proto vycházejí strojené kathodové paprsky jenom z kovů; jen jejich volné elektrony mohou účinkem silného indukčního proudu, podporovány ve svém volném pohybu vysokou Obr. 43. prázdnotou, dospěti oné velké rychlosti, to jest zářící hmotou se státi. Také ozáříme-li ultrafialovým světlem elektrony některého kovu, uvedou se do takového stavu, že vystupují a vykonávají účinky podobné paprskům kathodovým. Elektrony jsou skutečně v přírodě a působí bez našeho vědomí ony veliké účinky, které jsme byli pozorovali v trubici kathodové. Co se zde zdařilo ostrovtipu našich badatelů jen po dlouhém pracném studiu, ukazuje nám řada přirozených látek skvělým

118 117 způsobem sama sebou; jsou to látky radioaktivní neboli samozáfící. Elektrony vyplňují vesmír. Jako se nalézají v nitru země a pramenech, nalézají se v jistých z útrob země vybraných rudách a v atmosféře, a, poněvadž odletují z přirozených radioaktivních látek s plnou rychlostí světla, musí opravdu vyplňovati vesmír; proti takovým silám ztr cí každé centrum přitažlivosti svoji účinnost. Hlavní vlastnosti látek radioaktivních jsou tyto: v temnu vydávají zřetelně fluorescenční světlo, ale ne jako strojené a přirozené svítící kameny na omezenou dobu a jen, byly-li dříve ozářeny, nýbrž trvale, po léta a staletí s neumenšujícím se leskem. Svícení jest sekundární zjev a poučuje nás o nevyčerpatelném zdroji energie, který jest hledati v samotných atomech. Radioaktivní látky doznávají přeměny uvnitř svých atomů; jsou to obrovské síly, které se při tom uvolňují, nesrovnatelně větší nežli ony, které nyní známe; ježto však časem vždy jenom malá část atomů se rozpadne způsobem explosivním, jsou vydaná množství energie právem malá. O mocnosti těchto explosí přesvědčuje nás však vystoupení elektronů, které se z radioaktivních látek bez ustání vymršťují s rychlostí světla do prostoru a všecky ony účinky vykonávají, které vyvolají kathodové paprsky pomocí vysoké elektrické energie. Vytvořují paprsky Rontgenovy, narazí-li na překážku;

119 118 působí na fotografické desky; pronikají těly jako Rontgenovy paprsky; nutí mnohé látky k světélkování a způsobují stálé vydávání tepla příslušné samozářící hmoty. Mimo elektrony vymršťují se ještě částečky, které mají mnohem více hmoty a proto značně menší rychlost nežli elektrony; jsou to volné ionty, positivně Obr. 44. nabité atomy, jaké vystupují také v kathodové trubici poblíž elektrody. Tyto se snadno pohlcují, a tím vzduch vodivým činí. Nejpodivuhodnější při tomto atomovém rozpadu je, že stupňovitě celý počet nových atomů vzniká, které z části jen krátkou dobu,,žijí ; rozpadnou se za úkazů radioaktivity, a nové útvary vzniknou, které mají stále ubývající energii; mezi jinými jest také pozorováno vznikání olova. Poslední rozpadová

120 119 zplodina, která zbude po vydání veškeré volné energie, jest známý sluneční prvek helium. Zde předvádí nám příroda, bez našeho přičinění a také, aniž můžeme to zameziti, přeménu prvků, ovšem ve množstvích nanejvýš malých. Nyní víme tedy určitě, že se prvky přeměňovati mohou a že nejsou poslední nedělitelné částečky látkového světa; neboť zde jsme svědky takového pochodu. A s těmito přeměnami spojeno je vystoupení elektronů, které, poněvadž mají rychlost světla, mají velikou energii. Je tedy úzký vztah mezi atomy a elektrony, o tom není pochyby. Všechny poznané zkušenosti nutí nás ke přesvědčení, že volné elektrické náboje se mohou jeviti ve volném stavu jako něco tělesného a účinkovati jako važitelná hmota, jakmile se jim udělí určitá rychlost. Můžeme proto tento náboj, elektron, nazývati vším právem atomem elektrickým; chová se přesně tak jako važitelná částečka hmoty, je tudíž tak skutečný jako chemický atom. Poněvadž se nalézají elektrony vždy stejné velikosti a stejného náboje ve všech látkách, a poněvadž se mohou vysvětlovati elektrony mechanicky, jako atomy elektrodynamicky, jsou elektrony stavivém atomů. Elektrony jsou dlouho hledané praatomy, jejichž různým seskupením se chemické prvky tvoří. Starý sen alchemistů o přeměně prvků se uskuteční?

121 120 Elektrony již máme, ale nepodařilo se nám dosud vystavěti z nich ani jediný atom. Přeměnu prvků vidíme ve hmotách radioaktivních a můžeme to nápodobiti. Něco velikého se děje, pravý zázrak počátkem století dvacátého. Elektrony jsou prahmota. Daltonovy atomy nejsou poslední částečky. Sensaci velikou způsobily práce Sira Ramsaye, jenž v plynném výronu radiovém nalezl helium, které musilo vzniknouti rozpadnutím atomu radia, Debierneovi se to přihodilo s aktiniem. Různí chemikové i fysikové potvrdili pozorování Ramsayova. Potom přidal Sir Ramsay dále: že plynný výron radia rozpa.dá se sám o sobě v helium, u přítomnosti vody v neon, v roztocích mědnatých nebo stříbrnatých v argon. Vysokými elementárními energiemi jest to rozdrcení emanace provázeno a sama měď jest dle

122 121 postavení svého v systému chemickém degradována v lithium. Při sjezdu anglických přírodozpytců opakoval Sir Ramsay, že z radiové emanace vzniká buď helium, neon nebo argon podle toho, je-li suchá nebo ve vodě rozpuštěná nebo v roztoku modré skalice. Současně tvoří se lithium neb sodík a to, jak se zdá, na útraty mědi. Význam té práce byl by ten, že určité látky se objevily, mohla-li určitá emanace býti ve styk uvedena s roztoky. Sir William Ramsay poslal potom redakci anglického časopisu,,nature zprávu, která vzbudila u chemiků pravou sensaci. Neboť dle této zprávy působením radiové emanace nastává za jistých podmínek preména jistých prvků v jiné, tedy pochod, který dle dosavadních názorů pokládán je za nemocný. Dopis Ramsayův v překladu zní:,,roku 1903 ukázal jsem se Soddym, že spontánní emanací radiovou vzniká helium: toto pozorování potvrdili potom Himstedt a G. M eyer, Giesel, Indrikson, Debierne, Curie a Dewar. Debierne ukázal, že chlorid aktinia rovněž vyvíjí helium. Mohl jsem rovněž jednou dokázati helium v plynech, které neustále unikají z roztoku dusičnanu thoria, a doufám, že toto pozorování budu moci ještě jednou najisto přezkoušeti. Nyní jsem objevil, že když radiová emanace ve styku s vodou zůstává anebo je v ní rozpuštěna

123 1 2 2 O cr

124 inaktivní plyn, který se přeměnou emanace tvoří, hlavně z neonu sestává; vedle toho byla jen stopa helia objevena. Užije-li se místo vody nasyceného roztoku síranu mědnatého, neutvoří se opět žádné helium. Hlavní zplodinou přeměny emanace jest v tomto případě argon, který snad též stopu helia může obsahovati. Když nyní z roztoku síranu mědnatého, který byl ve styku s emanací, měd obyčejným způsobem vyloučíme, tu jeví vypařený filtrát spektra sodíku a vápníku; mimo to byla pozorována velmi slabá, avšak zřetelná Červená Čára lithia. Poslední pozorování bylo učiněno čtyřikrát: ve dvou řadách pokusů se síranem mědnatým a ve dvou s dusičnanem mědnatým. Ovšem že užito všech možných prostředků opatrnosti. Obdobné zbytky roztoku dusičnanu olovnatého anebo vody s emanací nejevily nižádné známky o přítomnosti lithia. Také při pokuse, při němž roztok dusičnanu mědnatého v každém ohledu právě tak byl zpracován jako při pokusech vlastních, jen že nebyl uveden ve styk s em a nací, neobjevila se ani stopa lithia. Tyto zajímavé výsledky mohly by býti následovně vykládány: Soudě dle chemické inaktivity a dle spektra, jest velmi pravdě podobno, že emanace radiová náleží v soustavě periodické do skupiny helia. Při své spontánní přeměně vydává emanace poměrně ohromné množství energie. A tu se zdá, jako by směr, kterým tato energie je vydávána, závisel na okolnostech. Je-li

125 124 emanace sama přítomna, anebo jen ve styku s vodíkem a kyslíkem, tu se část emanace rozkládá" anebo přeměňuje se energií, která zbytek emanace Obr. 47. vydává. Plynnou zplodinou v tomto případě jest helium. Když se ale rozdělení energie přítomností vody pozmění, tu část emanace, která se rozkládá, dává neon, anebo když mimo to je přítomen síran

126 125 mědnatý argon. Podobně se měd emanací energie degraduje" na prvý prvek této skupiny periodické soustavy, na lithium. Zda-li se při působení emanace na měd mimo lithium též sodík a draslík tvoří, nedá se zatím ještě dokázati, protože i sodík i draslík byly obsaženy ve skle použitých nádob: avšak soudě dle analogie s produkty rozkladu emanace, mohly by při rozkladu mědi též i sodík i draslík vznikati." Slavné výzkumy o radioaktivitě provedené manžely Curieovými, Ramsayem, Debiernem a jinými učenci tak otřásly všemi názory našimi o hmotě a jejích proměnách, že se zdá, že nám nastává podobná změna jako nastala kdysi slavnými výzkumy Lavoi- sierovými. Nejnovější pokusy Ramsayovy, které se chemikovi ještě před deseti lety zdály nemožností a které tak neobyčejně se blíží výzkumům alchemickým, jakož i pokusy, které přijdou, otevrou nám obzory netušené. Vždyť jediný em3 emanace vybavuje tři a půl millionkrát více energie, než 1 em? plynu ky- slíko-vodíkového při explosi. Dnes pokusy Ramsayovy mohou býti opakovány sotva ve dvou ještě laboratořích na celém světě, neboť více jich nemá materiálu k pokusům potřebného, totiž 100 mg. *) *) Soli radiové jsou v sólech barnatých. Bromid barnatý radioaktivní, mající %% radia a aktivnost lo.oookrát větší uranu, stojí 25 fres centigram; vstoupne-li radium na 5o% a tím aktivita na 1 million, stojí centi-

127 126 Prvky platily za látky dále nerozložitelné, jeden ve druhý neproměnitelné. Tato definice prvků byla mlčky přijímána, ale přiznati se radno, že byli mužové slavní, kteří jen tak zhola v ni nepřisáhali a na neproměnlivost prvků nevěřili, nebo alespoň nemyslili, že by věřiti musili. Sto let po objevení kovů alkalických bylo slaveno 17. ledna 1908 v Londýně. Počátkem století právě zašlého zřízena byla v metropoli Anglie Royal Institution, která vzrostla ve veliký podnik obecně vzdělávací ze spolku, jenž nezaměstnaným opatřoval výživu, práci a vzdělání. Prvním opatrovníkem ústavu stal se roku 1801 Humphry D avy, mladík dvacítidvouletý, jemuž opatřil hrabě Rumford dle zápisu Instituce laciný koberec z druhé ruky a pohovku, sloužící jako postel, aby mohl bydleti a šest neděl potom už přednášeti. Složení žíravin (kali, natronu) roku 1807 nebylo známo, a D avy si na zdař Bůh myslil, že v nich je fosfor neb síra spojena s dusíkem. Do roztavené žíraviny dal D avy drát platinový, spojený s 250 články měď-zinek voltaické batterie o 6 a 4 palcích do čtverce. I nastala akce živá, potaš se tavila a z negativního povrchu vystupovaly kuličky briliantně kovolesklé, rtuti podobné, gram už 2000 frcs; miligram čistého bromidu radiového stojí 400 franků čili korun (Jáchymov; Armet de Lisle; Nogent sur Marné).

128 127 které s horní vlhkostí ve styku za explosí shořely plá menem skvělým. To byla slitina kalia (draslíku) s natriem (sodíkem). Vlastnosti kovů alkalických byly vystihnuty a fysické a chemické jejich abnormnosti od kovů obyčejných dobře vytčeny. 'Celá ta práce vykonána byla s napětím duševním obrovským velmi rychle, nepředvídaný výsledek a ohromující reakce explosivní těch fypraprvků(l rozrušily D avyho # tak, že uvržen na lože, z něhož po devět neděl nepovstal. Sensaci vzbudily ty pravé elementy" těl a dnes po stu letech díváme se sami na každý pokus s alkalickými kovy s hlubokým interesem. Vzrušeni nyní elementy radioaktivními, cítíme slova re v. dra. Dibbina, jenž posluchačstvu oznamoval vynález Davyho roku 1808 slovy pohnutými, řka, že vyn á lezce jest v zápase mezi životem a smrtí. A týž Davy roku 1809 dokazoval ve své památné přednášce v Royal Institution, že musí existovati látka, která je všem kovům společná. Tenkrát užil ponejprv slova zářivá hmota" radiant matter" a tušil tak předem jsoucnost elektronů. Podobnými představami zanášel se také Michael Faraday. Ve svém 25. roce přednášel v malém klubu o chemii a pravil: Rozložití kovy, předělati i přemění ti jeden ve druhý, sen to starých alchymistů, leží po dnes jako problém v rukou chemiků. Nesmíme se lekati obtíží, vše podaří se vytrvalostí a energií. Prostředky naše se stávají čím dále tím silnějšími."

129 228,,Devatenácté století zrodilo nové náhledy o atomech, elektřině a etheru. Uspokojí-li nás dnes naše názory o složení látek, možno jest říci, že tomu tak bude na konci století dvacátého? Nepřesvědčujeme-li se stále, že mají naše bádání cenu pouze předběžnou? Spokojíme se za sto let rozpadnutím se hmoty v hejno vířivých elektronů?" William Crookes. Sir William Ramsay učini1 nedávno dle Review cf Reviews tento výrck:,,nechal jsem na stříbro působiti emanaci radiovou a oce1ávám podivuhodnou reakci molekulární. Jestliže emanace degraduje stříbro, povstane z něho měď. Ale j:st také možno, že stříbro promění se rovnou ve zlato. Nebyl by to sice výnosný způsob výroby zlata, ale bylo by to velké vítězství vědy." í Radium a ostatní prvky radioaktivní samovolně stále se rozpadají. To však nastává bez jakéhokoli přičinění lidského, tak že, ač přeměna prvků děje se před očima našima, přece my nedovedeme ji nijakým způsobem nápcdobiti. Teprve nyní podařilo se W. Englerovi na universitě Freiburgské velmi pečlivým měřením zjisttii, že přeměna radia A. B. C. a emanace radiové se zvýšením teploty urychlí. Tím dává se nám nadeje, že dovedeme jednou samovolné reakce ty snížením teploty zastaviti, anebo zvýšením urychliti, čili dovedeme sami prvky aspoň nékteré v jiné přeménovati. Sen alchemistů stává se skutkem...

130 Výklad k obrázkům čís. i. až 47.*) Obr. 1. Ku studiu elektrického výboje užívá se jako zdroje elektřiny o značném potenciálním rozdílu influenční elektriky neb Ruhmkorffova induktoru. Zajímavý je elektrický výboj na pólech induktoru, z nichž kladný má tvar hrotu, záporný tvar kotouče. Je-li vzdálenost polů malá, jeví se nám výboj jako nepřetržitý proud jisker velmi sytých, na němž pozorujeme v různých vrstvách pěkné odstíny barev, které zvláště vystoupí, rozfoukneme-li jiskru ve směru kolmém k jejímu směru v obloukovitou plochu (k tomu účelu hodí se obyčejná skleněná trubice do špice vytažená). Vzdalujeme-li poly, stává se jiskra neklidnější, průsečík její s kathodovým (záporným) kotoučem neustále se mění a jiskra rozdělí se v několik klikatých blesků. Vložme jiskřiště, jehož poly jsou od sebe 1 2 em. vzdáleny, mezi hrotové poly silného elektromagnetu. Pokud elektromagnetem neprochází, proud, probíhá jiskra přímočárně a můžeme na ní ^ pozorovati jasné jádro obalené slabší září. Jakmile zavedeme do cívek proud, v *) Příroda Příroda a Škola, ročník V., Obrázky laskavě zapůjčila firma Arnold Klíční k, optik a mechanik v Brně, kteroužto firmu doporučujeme vřele k zařizování a doplňování fysikálních kabinetů. 9

131 130 ihned se slabší záře uchýlí v rovině kolmé ku spojnici polů, při čemž jádro prochází původní cestou. Směr úchylky závisí od směru, jímž jiskra prochází, a od znamení polu magnetického. * Obr Trubice Geisslerovy. Anodu možno poznati dle jejího červenavého světla, kdežto kathodu dle zbarvení modrofialového. Trubice Geisslerovy bývají též tak upraveny, že jsou obaleny silnější rourou naplněnou fluorující kapalinou, která za výboje pěkně světélkuje. Takové trubice zobrazeny jsou na obr. 9. až 13. Na obr. 14. pozorujeme výboj, pokud zředění není příliš veliké; od anody ku kathodě postupuje zářící pruh, který se vzdaluje neb přibližuje ku stěně, přiblížíme-li se k ní magnetem, dle toho, jaký jest pol. Účinek magnetu na elektrický výboj pěkně ukazuje přístroj obr. 15.; skládá se ze skleněné nádoby tvaru vejcovitého s jednou rovnou a druhou kruhovitou elektrodou a elektromagnetu, jehož jádro zasahuje do zředěné prostory skleněné nádoby procházejíc kruhovou elektrodou. Prochází-li cívkou proud, počne výboj rotovat kol elektromagnetu. Obr. 16. Zřeďujme prostor na 2 1 mm. tlaku rtuťového sloupce. Elektrický výboj nabude zvláštního vzhledu; celý prostor rozdělí se na vrstvy s růžovým a fialovým světlem, oddělené od sebe temnými místy. Těchto vrstev ubývá se stoupajícím zředěním, až konečně celá trubice vyplní se fialovým světlem sahajícím skoro ku kathodě, od níž však je neustále oddělováno,,temným prostorem. Příčinou onoho rozvrstvení jest různé elektrické napětí, s nímž stoupá intensita světelná a též teplota. Zajímavý je účinek magnetického pole na počet vrstev. Jestliže trubici vyčerpanou na takový stupeň, že u ní rozvrstvení výboje ještě nenastalo

132 131 vložíme do magnetického pole, ihned vystoupí světlejší a temnější místa; u trubic, kde jsou již vrstvy patrny, nastane posunutí trsů, počet jich se zvýší a rozdíl mezi světlými a temnými místy stane se patrnějším. P o držíme-li mezi hrotovými poly silného elektromagnetu kathodu, shledáme, že světlo její chová se jako těleso paramagnetické, t. j. rozšíří se v ploše procházející osou polů, kdežto u anody pozorujeme rozšíření v ploše ku ose kolmé, chová se tedy jako těleso diamagnetické. Trubice, k demonstraci těchto Pluckerových ploch sloužící, znázorněna je na obr. 17. Temný prostor značně rozšířený možno ukázat trubicí obr. 18. Kathoda má tvar kotouče a jest umístěna uprostřed trubice, kdežto anody, jež se spolu spojí drátem, mají tvar hrotu. Při výboji rozšíří se po obou stranách kathody temný prostor, lemovaný jasnějším pruhem, jenž vzniká nárazem záporně nabitých molekul plynových, které se šíří ohromnou rychlostí od kathody, s molekulami plynovými, které se pohybují v ostatní části trubice až po temný prostor. V trubici se vzduchem tak zředěným vychází od kathody, jak poprvé H i t t o r f ukázal, zvláštní záření t. z v. kathodové, jež je tmavé, tak že je okem přímo pozorovati nemůžeme, které se však prozrazuje různými účinky. Obr. 19. Látky fluorescence schopné při ozáření kathodovými paprsky pěkně fluorují. Již při pokuse s rourou na obr. 18. zobrazenou jest pozorovati, kterak stěny proti kathodě zeleně světélkují. Pěkný rozdíl mezi fluorescencí různého skla možno pozorovat u trubic ze sodnatého, olovnatého a uranového skla; v nádherné světélkování uvedeny jsou dopadem kathodových paprsků různé vápenaté látky uzavřené ve vyčerpané trubici. Na obr. 19. znázorněna je trubice, v níž proti 9 *

133 132 kathodé držen Je nerost fluoreskující. Na obr. 20. je t. zv. Pulujova lampa, v níž dopadají paprsky na slídovou destičku pokrytou fluorující látkou. Nejsilněji vznikají paprsky kathodové při určitém stupni vakua a sice asi při V 1300 nim. rtuťového sloupce. Zvýšíme-li vakuum, pokusy se nedaří. Kterak závisí vznik paprsků kathodových na stupni vakua, možno démon - strovati rourou obr. 21. zobrazenou, kde v zatavené trubici nalézá se trochu potaše. Roura je tak vyčerpána, že paprsky kathodové již nevznikají; vypudíme-li z potaše zahřátím trochu par, vakuum se sníží a trubice počne pěkně světélkovat pod dopadem vzniklých paprsků kathodových. Obr. 22 Při pokusech s Geisslerovými trubicemi pozorovali jsme, že vývoj nešíří se přímočáře, nýbrž že dráha může být libovolně zkřivena. Tím se podstatně liší výboje v obyčejném vakuu od paprsků kathodových, které se šíří přímo, kolmo ku ploše kathody. Rozdíl ten ukazují trubice na obr. 22. vyznačené. V p r v é vznikají paprsky kathodové, jež vycházejíce ze sférické kathody sbíhají se v ohnisku a dopadají na protější stěnu, již uvádí ve světélkování, kdežto v d r u h é 1 r u b i c i s nižším vakuem probíhají výboje v křivkách od anody ku kathodě. Obr. 23. Přímočaré šíření se paprsků kathodových jasně ukazuje trubice obr. 23. a zvláště trubice obr. 24. V této vychází paprsky kathodové z kotoučového polu záporného a dopadají na hliníkový (aluminiový) kříž, který tvoří anodu a jest sklopitelný; jelikož kovy paprsky tyto nepropouštějí, vznikne.a křížem na stěně trubice křížový stín, kdežto ostatní část zeleně světélkuje. Sklopíme-li kříž nakloněním trubice, světélkuje

134 133 ono místo dříve neosvětlené více, kdežto ostatní Část stěny je poněkud tmavší. Na obr. 25. zobrazena je dvojitá trubice, jíž možno použiti ku stanovení povahy výboje, pokud se týče směru, jímž se výboj děje, t. j. je-li stejnosměrný neb střídavý či oscilující. Elektrody mají tvar kotoučů, proti kterým jsou umístěny fluoreskující nerosty. Spojme elektrody s poly elektriky, jež vzdálíme od sebe tak, aby mezi nimi nemohla jiskra přeskočili; jakmile u vedeme stroj v chod, svítí jeden minerál a sice ten, který je proti kathodě, kdežto druhý je temný, jelikož výboj se děje jedním směrem. Přiblížíme-li však poly elektriky tak, že mezi nimi jiskra přeskakuje, nabude výboj povahy oscilační, následkem čehož rozsvítí se oba minerály. Obr. 26. Jako výboje ve vzduchu normálního tlaku a v nižším vakuu, taktéž kathodové paprsky uchylují se magnetem. Toto působení magnetu možno pěkně ukázati trubicí obr. 26.: kathodové paprsky šíří se od záporného polu úzkou štěrbinou v kovové destičce podél kovové stěny pokryté fluoiující látkou, na níž objeví se úzký pás jasně svítící; přiblížíme-li se magnetem, ohne se světlý pás, jak na obra e naznačeno, což svědčí o úchylce paprsků. Obr. 27. Ukazuje trubici Braunovu. Paprsky vznikají na kotoučové kathodě, postupují úzkou trubicí, kde malé stínítko propouští pouze úzký svazek dopadající na slídovou stěnu pokrytou fluoreskující látkou. Přiblížíme-li se elektromagnetem, uchýlí se kathodové paprsky ze svého směru a tím i světlý bod na slídovém kotouči. Prochází-li elektromagnetem střídavý proud, mění světélkující bod neustále své místo tak rychle, že na slídě vidíme místo bodů přímku, kterou možno

135 134 Kónigovým zrcadlem rozložití v křivku určující průbéh proudu. Obr. 28. Jak závisí úchylka n avýší vakua, ukazuje roura na obr. 28.; snížíme-li vakuum zahřátím potaše v nástavku, zvětší se úchylka, jak na obraze naznačeno. Vzájemné působení dvou svazků kathodových paprsků možno demonstrovati rourou obr. 29. Trubice má dvě kathody; je-li se sekundárním vinutím induktoru spojena jen jedna, procházejí paprsky od kathody štěrbinou k anodě; spojíme-li však s induktorem obě kathody, odpuzují se svazky od sebe a ubírají se cestami na obraze vytečkovánými. Obr. 30. Kathodové papisky nevznikají vlnivým pohybem etheru jako paprsky světelné, nýbrž jsou povahy hmotné; jsou to negativně nabité částečky v trubici, které se ohromnou rychlostí šíří od kathody. H m otnost tohoto záření dokazují pokusy, jež v následujícím popisujeme. Ve vyčerpané trubici na obr. 30. zobrazené nalézijí se skleněné tyčinky, po nichž se může pohybovati lopatkové kolečko slídové; narážejí-li kathodové paprsky na lopatky, uvedou kolečko v pohyb. K témuž účelu slouží trubice obr. 31., která jest opatřena kruhovou kathodou z platinového drátu, z níž vycházející paprsky dopadají na skloněné lopatky kolečka a uvedou je v pohyb. Obr. 32. a 33. Hm otnost paprsků kathodových možno též demonstrovati t. zv. ventilovým i rourami, zobrazenými na obr. 32. a 33. U prvé nastafie výboj jen tehdy, může-li postupovat tak, že ve súžených místech prochází směrem od širší části ku špici, zrněníme-li poly, výboj nenastane; u d r u h é volí výboj cestu tou částí trubice, kterou může postupovat směrem právě vytčeným.

136 135 Obr. 34., 35., 36. Tmavé záření vyznačuje se velikým účinkem tepelným; hmotné částice pohybující se od kathody, narážejí na předmět jim v cestě stojící tak prudce, že jej silně zahřívají, Tento účinek ve z v ý šené míře možno ukázat routami na obr. 34., 35. a 36. V trubicích obr. 34. a 35. je kathoda sférická neb cylin drická, takže se paprsky sbíhají v ohnisku; přilepíme-li na stěnu kousek vosku a uchýlím e-li paprsky magnetem na ono místo, rozpustí se vosk. V trubici na obr. 36. znázorněné nalézá se proti kathodě slídová destička pokrytá fluoreskující látkou, jež se stoupající teplotou mění intensitu a barvu fluorescence. Obr. 37., 38. a 39. Tlak paprsků kathodových ukazují trubice na obr. 37., kde se otáčejí kruhové de stičky, na obr. 38., kde rotují poloválcové plochy a 39., kde se otáčí slídový válec s aluminiovými destičkami. Roury jsou tak upraveny, že elektrodu zápornou tvoří pohyblivá část, kdežto kladná elektroda umístěna je po straně neb nahoře. Obr. 40. Zajímavý úkaz můžeme pozorovat, necháme-li elektrický výboj procházet trubicí tvaru na obr. 40. naznačeného. Kulové části spojeny jsou jednak širší trubicí, do níž zasahují elektrody tak, že jsou od sebe asi 1 mm. vzdáleny, jednak stočenou ú kou tru bicí asi 1 m. dlouhou. Spojíme-li elektrody s poly induktoru, neprochází výboj kratší cestou v šiiší trubici, nýbrž volí raději cestu úzkou stočenou rourkou. Příčinou toho je statický náboj trubice, který zabraňuje výboji průchod. Tento úkaz má veliký význam pro konstrukci Róntgenových lamp. Paprsky kathodové nejsou jediný druh záření, jež vzniká v trubicích dříve popsaných, nýbrž jsou vždy provázeny t. zv. kanálovými neboli anodovými, jinak

137 136 Goldsteinovými paprsky, které se šíří od anody a jsou za obyčejných poměrů zatlačovány kathodovými. Goldstein první ukázal r jich přítomnost a také jc od kathodových úplně isoloval tím, že celou prostoru, v níž se výboj dál, rozdělil kathodou na dva díly; kathoda opatřena jest průvrty, jimiž anodové paprsky prostupují a vyplňují celou prostoru za kathodou. N ověji upravují se trubice, v nichž vznikají kanálové paprsky od kathodových úplně isolované, ve formě na obr. 41. naznačené. Paprsky tyto podobají se ve m nohém kathodovým; jsou to též rychle se pohybující hmotné částice, avšak positivně ^nabité, postupující přímočárně a podléhající rovněž účinku magnetického pole. Při předešlých pokusech mohli jsme pozorovat i paprsky kathodové pouze uvnitř trubice, nikoli mimo ni; sklo tudíž zadržuje toto záření. Roku 1895 podařilo se náhodou ukázati Róntgenovi, professoru fysiky tehdy ve Wúrzburku, že od "roury Crookesovy vychází zvláštní druh záření, jež budilo~fluorescenci na nedaleko stojícím stínítku, pokrytém fluorující látkou a že tento úkaz nemizí i když rouru obalil černým papírem, neb když mezi ni a stínítko vložil silnější knihu. Shledal pak, že toto záření vychází nej silněji od onoho m ísta trubice, které nej jasněji svítí, tedy kam nejvíce kathodových paprsků dopadá, což dokázal uchylováním kathodových paprsků magnetem. Bližším studiem seznal, že záření toto vzniká nárazem kathodových paprsků na pevnou hmotu. Účinku magnetu na toto záření nepozoroval, za to ale shledal, že paprsky ty prostupují různými hmotami, jež obyčejné světlo nepropouštějí, a naopak zase, že se pohlcují některými látkami, jež obyčejné světlo nezadržují (olovnaté sklo). Brzy na

138 to, v lednu 1896, ukázali Novák a Š u 1 c, žc u prvků roste tato absorpce s atomovou hmotou a že při sloučeninách jest additivní funkcí atomových hmot v m olekule zastoupených. Dalšími pokusy bylo zjištěno, že paprsky tyto působí na fotografickou desku podobně jako fialové světlo. Projdou-li tedy tyto Róntgenovy neboli X-p a p r s k y nějakou hmotou nehomogenní a dopadají-li na fluoreskující neb fotografickou desku, vznikne stínový obraz, který v prvém případě možno pozorovat okem, v druhém pak zachytiti a po vyvolání fixovati na skleněnou desku. Obrazy tyto byly velmi nejasné, jelikož paprsky vycházely z veliké plochy. R ó n t g e n zdokonalil trubici k tomu účelu sloužící tím, že paprsky kathodové soustředil v ohnisku sférické kathody a nechal je nedaleko ohniska dopadati na platinový kotouček pod úhlem asi 45, odkudž se šířily z nepatrné plošky vycházející paprsky Róntgenovy (obr. 42.). Při výboji spojí se záporný pol se sférickou kathodou, kdežto kladný pol přivádí se k protější anodě a zmíněnému platinovému kotoučku, jejž nazýváme antikathodou. Róntgenovy paprsky nalezly hojného užití praktického, zejména v lékařství, kde se jich užívá jednak ku zjištění cizích předmětů nebo porušenin v těle lidském, jednak v terapii pro jich rušivý^účinek v organismus. V poslední době vznikl veliký počet různých forem těchto Rónfgenových trubic či lamp, z nichž nejvíce užívané předvádí naše vyobrazení. Obr. 43. Elektrickým výbojem >rozprašují se t kovové součásti Róntgenovýcli lamp, a *prach takťó~ vžfítiktý usazuje se na stěnách, následkem čehož trubice zčerná

139 138 a stává se nepotřebnou. Toto rozprašování zvláště se zvýší, jestliže se děje vývoj směrem opačným, t. j. jestliže zapneme záporný pol induktoru na anodu trubice a kladný na kathodu. Aby se zamezilo tomuto zvýšenému rozprašování, užívá se t. zv. ventilových trubic, které dovolují výboj pouze v jednom směru (obr. 43.); trubice tyto zapínají se před Róntgenovu lampu k zápornému polu induktoru.*) Obr. 44. je zvláštní druh Róntgenovy roury, podobně obr. 47. Aby se zamezilo rušivému účinku Róntgenových paprsků na zdravé části těla, užívá se zvláštních stínítek z olova, jež přikládají se na tělo nemocného, nebo z olovnatého skla, jež připevňují se řemeny na Róntgenovu rouru tak, že dovolují vycházeti pouze úzkému svazku paprsků otvorem roury dolů vyčnívajícím. Obr. 45. Silná antikathoda velmi masivní, tak že se teplo rychleji odvádí a proto antikathoda se tak silně neohřívá. Nové t. zv. regenerační zařízení. V natavené trubici nahoře umístěn je malý kondensátor válcovité formy, jehož polepy tvoří polovodiči, mající schopnost silně pohlcovati plyny. Celý kondensátor uložen je zase ve skleněné trubici. Je-li roura příliš tvrdá, t. j. vysoké vakuum, přiloží se drát b k antikathodě d a drát a přiblíží se k c tak, aby přeskočila jiskra. Výbojem přes kondensátor vypudí se z polepu dostatečné množství plynu, tak že roura nabude zase patřičného zředění. Obr. 46. Roura tato má mimo předešlé regenerační zařízení chladiče na antikathodě. Antikathoda je *) V. Petrla, O elektrických výbojích.

140 139 z roury vyvedena a na konci opatřena žebrovitým rozšířením, aby povrch byl co možno veliký a chlazení účinnější. Chladič udržuje rovnováhu asi při 200 C, takže se antikathoda nikdy nerozžhaví; hodí se tedy roury tyto velmi dobře pro delší dobu trvající práce.

141 nnnnnnnnnnnnnnnnnn Fysikální kabinety zařizuje a doplňuje odborná firma na výrobu fysikálních pří p ř í r o d a. p ř í r o d a a š k o l a. Lllustrovaný měsíčník přírodovědecky. Časopis pro vyučování přírodovědné. Redaktor J. Kranich. Nakladatel R. Promberger v Olomouci. Předplatné na celý rok 8 K strojů A rnolda Klíčnfka v Brně, Přístroj k vyrábění ozonu, j J U Ů O l f S k á UIÍCO ČÍSlO 2 3. nnnnnnnnnnnnnnnnnn ZÁJMY VŠELID SK É. Časopis kulturní, propagující organisaci všeho lidstva. S přílohami,,illustrované přednášky". Redaktor a nakladatel dr. Alex. Batěk v Plzni. Ročně 10 illustr. sešitu za předplatné 3 K (bez příloh).