Ozbrojené konflikty v Indii geografické aspekty a faktory

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Jan Drbohlav Ozbrojené konflikty v Indii geografické aspekty a faktory Diplomová práce Praha 29 Vedoucí diplomové práce: RNDr. Jiří Tomeš, Ph.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím literatury a pramenů uvedených v závěrečném seznamu. V Praze dne

3 Poděkování Rád bych poděkoval panu doktorovi Tomešovi za vedení a cenné připomínky při zpracovávání této práce a dále mým nejbližším za jejich trpělivost a podporu. 3

4 Abstract Armed conflicts in India geographical aspects and factors This thesis is focused on the geographical aspects and factors of armed conflicts in India. The main aim is to describe a typology of these particular conflicts in India after the country gained independence in 947. It also deals with the characteristics of their cause and spread. The author also stresses the historical influence and cultural heritage of the longstanding British colonial supremacy in India. Other aspects are also studied, such as the great cultural heterogeneity of the Indian population, in terms of religion, ethnic, linguistic and social-economic differences among Indian regions. The first chapter deals with historical conflicts related to specific conditions of the forming of the new state on an unstable Indian subcontinent. These conflicts are also related to the consolidation of Indian territory after gaining independence, to the administrative development of India and international relations with the surrounding states. The second and more extensive part focuses on current armed conflicts, that are divided in four basic cathegories separationist movement in the federate state of Jammu and Kashmir; separationist and religious movement in North-east India; terrorism supported by maoist ideology in tropical rain forests of central India and other terrorist attacks that are motivated by politics and religion. These attacks most take place in big cities and means of transportation. Each of these chapters deals with these aspects, analyses them in detail, focuses on their history and the factors that caused the origin and participated on their development. The main parts of this thesis also analyse the basic geographical aspects that distinguish these conflicts. The integral parts is also the intensity of these conflicts, that is expressed cartographically in the annex part. Another point of this work is also the comparison of historical and current conflicts and searching for resemblance or diversity. Thanks to this work, the largely affected parts of India were identified. Also the main causes of origin were named and also possibilities of further development including the possible solution have been outlined. 4

5 Obsah. Úvod...6. Cíle a hypotézy práce Rozbor použitých pramenů a literatury Historický vývoj Indie a konflikty s ním související Rozpad Britské Indie jako jedna z příčin dnešních konfliktů Dominium, republika a vývoj administrativního členění Konflikty související se vznikem Indie a Pákistánu Vznik sporu o Kašmír Francouzské a portugalské kolonie v Indii Vztahy, konflikty a územní spory se sousedními státy Územní spory Vztahy se sousedními státy Aktuální oblasti konfliktů v Indii Konflikty v severovýchodní Indii Společné znaky severovýchodoindických států Ozbrojené konflikty v jednotlivých státech indického severovýchodu Arunáčalpradéš Nágáland Manípur Mizorám Tripura Méghálája Ássám Společná analýza konfliktů v severovýchodní Indii Intenzita konfliktů v severovýchodní Indii Závěrečné shrnutí severovýchodoindických konfliktů Maoistický terorismus Počátky hnutí a historický vývoj Současná problematika maoistického terorismu a oblasti jeho působení Intenzita maoistické činnosti v postižených regionech Profil maoismem postižených regionů Závěrečné shrnutí problematiky maoismu v Indii...85 Závěr...88 Seznam tabulek...93 Seznam grafů...94 Seznam zkratek...94 Seznam příloh...95 Seznam použité literatury...95 Přílohy

6 . Úvod Bezpečnostní a politická situace ve světě se značně změnila po ukončení studené války a rozpadu bipolárního velmocenského systému postaveného na hegemonii Sovětského svazu a USA na počátku devadesátých let 2. století. Spolu s ním skončila i éra velkých mezinárodních válek i dalších ozbrojených konfliktů, které často představovaly zástupný konflikt velmocenského soupeření. S novou dobou však nepřišel zánik ozbrojeného boje jakožto prostředku dosažení určitých cílů (ať už politických, ideologických, náboženských, hospodářských nebo jiných) mocenskou cestou, jen se změnil jeho charakter rozšířily se především teroristické formy boje. S postupující modernizací, mobilitou a emancipací médií se pozornost obrátila také na doprovodné jevy každého konfliktu, v této souvislosti především na utrpení civilních obyvatel a destrukci jejich prostředí. Zaměření těchto sdělovacích prostředků je však stále stejné a primárně je ovlivňují geopolitická významnost, geografická vzdálenost a možné ohrožení (platí především pro terorismus). Mnohé probíhající konflikty tak stále zůstávají na okraji zájmu i když mají daleko větší rozsah i délku trvání. Do popředí je tak může vytáhnout pouze nějaká katastrofa velkých rozměrů (jak se to stalo v případě genocidy v súdánském Dárfúru), trvání této pozornosti je však poměrně omezené. S rozvojem demokratizace, kulturní emancipace a se zdokonalováním informačních technologií se ale v posledních letech mění situace na poli vědeckém. Vznikají mnohé nevládní instituce zabývající se bezpečností ve světě, zlepšují se systémy sběru dat o konfliktech a vycházejí nové studie a publikace. Zájemcům se tak především díky internetu otvírají nové cesty k poznání a detailnímu studiu i lokálních vnitrostátních konfliktů v perifeních oblastech třetího světa, které by se do pozornosti místních médií dostaly jen velice těžko. Indie je druhou nejlidnatější zemí světa a v dnešním globalizovaném světě zaujímá významné postavení a poutá značnou pozornost světové veřejnosti. Nejde však jen o zlepšující se hospodářské výsledky, ale především o napjaté vztahy se sousedy a vnitropolitickou nestabilitu. Široce známa je především dlouholetá rivalita Indie a Pákistánu, umocněná vlastnictvím atomových zbraní na obou stranách. Zatímco tyto prostředky nebyly dosud použity, dlouhodobé soupeření se projevuje občasnými lokálními válkami a v poslední době podporou terorismu. Právě terorismus patří mezi hlavní bezpečnostní hrozby nastupujícího století a Indie je jednou z jeho obětí. Obě země leží v blízkosti aktuálních 6

7 operací USA či NATO proti terorismu v Iráku a Afghánistánu a neklid se z těchto zemí snadno šíří do okolí. Indie je obrovská země, kde žíjí desítky národů, vyznávající rozdílná náboženství a mluvící rozdílnými jazyky. Mezi lidmi a oblastmi však existují velké rozdíly nejen na bázi národnostní či náboženské, ale také politické, sociální a ekonomické. Tyto faktory způsobily, že se v Indii vyvinulo hned několik typů různých konfliktů, probíhajících vesměs nezávisle na sobě a v rozdílných regionech i periodách. Tradiční hrozbu pro destabilizaci celého makroregionu představuje především nesnášenlivost mezi hinduisty a muslimy, zesilněná podporou různých pákistánských a indických organizací a projevující se občasnými teroristickými útoky a nábožensky motivovanými pogromy. Další ohnisko napětí reprezentuje národnostní separatismus některých regionů, usilující o úplnou nezávislost svého území či alespoň takovou míru reálné autonomie, která by umožnila eliminovat negativní vliv postupné imigrace indické hinduistické většiny. V neposlední řadě pak jde o ideologicky vedený boj vyvolaný velkou sociálně ekonomickou polarizací společnosti v řadě zaostalých oblastí země. V české literatuře neexistuje příliš mnoho prací zaměřených na problematiku násilných konfliktů v Indii. Badatelé se věnují především historickému a populačnímu vývoji, kulturním aspektům či ekonomické situaci v této zemi a v souvislosti s konflikty převážně kašmírské problematice. Čeští odborníci se ozbrojeným konfliktům věnují jen okrajově, spíše pak formám a příčinám ozbrojených střetů ve vybraných oblastech a zemích světa, přičemž indický subkontinent spíše přehlížejí.. Cíle a hypotézy práce Oblast indického subkontinentu sužuje již od rozpadu britské Indie a vzniku nezávislých států řada rozmanitých násilných konfliktů, které jsou hlavním předmětem zájmu této práce. Cílem není jen obvyklý popis kontextu a historických podmínek vzniku konfliktů po vytvoření nezávislého státu v roce 947, ale především typologie, tedy rozlišení ozbrojených konfliktů podle příčin a geneze a jejich zhodnocení z geografického hlediska. Hlavním cílem je snaha o postižení jak geografických aspektů charakteristik jejich rozšíření, tak faktorů tedy důvodů a okolností vzniku. Hlavní výzkumnou otázkou bude identifikace nejdůležitějších faktorů, jež zapřičinily vznik a podílely se na průběhu konfliktů v Indii, hierarchizace těchto faktorů a v neposlední řadě analýza základních geografických aspektů, které konflikty charakterizují. Vzhledem k předmětové orientaci autora této práce, kterou je geografie a historie, bude velký důraz kladen na posouzení vlivu historického a kulturního dědictví Indie v podobě 7

8 dlouholeté britské nadvlády a dále důsledků obrovské kulturní heterogenity indické populace. Oba tyto vlivy jsou dle názorů autora primárními příčinami dnešních i historických ozbrojených konfliktů uvnitř hranic země a hodnocení významu těchto faktorů na jejich vzniku a následném vývoji bude významnou složkou této práce. V rámci těchto faktorů bude prozkoumán i vliv přechodu indické společnosti od různých forem britské nadvlády (přímo spravovaná a dědičná území či periferní oblasti bez faktické kontroly) k demokracii, resp. jejímu nedokonalému či selektivnímu uplatňování, a z toho vyplývajících problémů (např. otázky autonomie regionů a kmenových společností či problematika rozdílných cílů majorit a minorit ve společně obývaných oblastech), které dlouhodobě sužují indickou společnosti. K dalším cílům této práce bude patřit také hodnocení dalších geografických faktorů, které vznik násilných konfliktů determinují či k jejich vzniku přispívají. Mezi ně například patří rozdílná socioekonomická a demografická situace v postižených společnostech, frustrace z chudoby, nemožnosti společenského vzestupu (kastovní systém přetrvávající ve společnosti) a společensko-ekonomický status v kontextu etnických tenzí. Zabývat se též bude geografickou lokalizací jednotlivých ozbrojených konfliktů, zda probíhají v periferních oblastech (nejen Indie jako celku, ale i jednotlivých svazových států a autonomních regionů) nebo v jádrových centrech země. S tím souvisí i problematika interakce indického venkova a měst, urbanizace a migrace lidí za prací a případně i místa se zdroji nerostných surovin a snaha o jejich kontrolu a profit z těžby. Hlavní důraz bude tedy kladen na vnitřní podmínky a faktory vývoje a rozdíly mezi indickými státy a oblastmi. Vysvětlena bude podstata jednotlivých konfliktů, sporů a válek a bude popsán jejich průběh s ohledem na diference mezi těmi minulými (5. 8. léta 2. století) a současnými (od počátku 9. let 2. století). Pozornost si zaslouží také forma násilných aktivit a zejména rozvoj teroristických aktivit, dále různé pohledy zúčastněných stran a činitelé uplatňující se v nich. Ozbrojené konflikty jsou v rámci Indie rozmístěny nepravidelně, ale logiku jejich výskyt nepostrádá. Neodehrávají se pouze na jediném místě, ale izolovaně na mnoha místech a na různých ideologických, kulturních, sociálních či náboženských základech. Hlavními hypotézami se kterými se vstupuje ke zpracování tohoto tématu jsou: Většinu ozbrojených konfliktů v Indii ovlivnilo dědictví koloniálního vývoje a specifické historické podmínky formování nového státu na nestabilním indickém subkontinentu. 8

9 Obrovská náboženská a etnická heterogenita země a značná odlišnost těchto kultur žijících v rámci jednoho administrativního celku jsou hybnými činiteli separatistických konfliktů v Indii. Ekonomické a sociální faktory jsou primární příčinou ozbrojených maoistických aktivit, které představují zásadní ideologický střet v rámci Indie. Oblasti vzniku a průběhu ozbrojených střetů a konfliktů představují periferní regiony země na jejichž formování měly vliv také přírodní podmínky. Velký vliv na rozvoj konfliktů má imigrace hinduistické majority a muslimského obyvatelstva do kulturně odlišných oblastí země. Na vzniku ozbrojených konfliktů se podílí také původní kmenové populace, konkrétně se zvyšujícím se podílem minoritní populace se zvyšuje pravděpodobnost konfliktu. Historické konflikty mají podobné příčiny i průběh jako ty aktuálně probíhající. Městský terorismus, kterému se dostává největší mediální pozornosti, představuje jen marginální složku celkové problematiky konfliktů v Indii a jeho intenzita je nižší než u ostatních typů konfliktů.. 2 Rozbor použitých pramenů a literatury Jak již bylo zmíněno výše, neexistuje česky psaná literatura zabývající se komplexně současnými konflikty v Indii. Několik vzniklých monografií a přehledů se však zabývá historií této země, jež je většinou ukončena v devadesátých letech 2. století (např. Strnad a kol. 23 či Filipský 28). Tyto práce tak slouží jako hlavní pramen informací o historických souvislostech a dále především jako zdroj české terminologie. První zmiňovaná kniha pochází od kolektivu odborníků z Orientálního ústavu Akademie věd České republiky, kteří jsou také autory většiny relevantních českých článků. Pro potřeby jejich publikační činnosti vychází pravidelně časopis Nový orient, který se indickou problematikou dlouhodobě a často zabývá (např. Holman 995 nebo Merhaut 968). Z další české literatury pak existují práce zabývající se obecně konflikty (Tesař 27 nebo Tomeš, Festa a Novotný 27), které se však indickými záležitostmi zabývají jen okrajově. Existuje však rozsáhlá zahraniční literatura převážně v angličtině, především díky koloniální minulosti, britskému zájmu a množství vědců indického původu žijících v USA či Velké Británii, což umožňuje rozbor i méně známých a zapadlých událostí. Dostupnost této literatury není v českých podmínkách špatná, vzhledem k jejímu rozsahu ale nedostatečná. Některé důležité informace lze získat v přehledech indických dějin (či těch zaměřených pouze na moderní éru), historických monografiích věnovaných jednotlivých mezistátním válkám 9

10 (Hoffmann 99, Blinkenberg 998) a biografiích hlavních zúčastněných osob (Brown 23, Gandhi 986). Několik autorů se však věnuje i aktuální bezpečnostní problematice (např. Desai 986) či obecně geografii v Indii (Sukhwal 97). Vzhledem k zaměření této práce jsou její důležitou součástí i informace z aktuálních článků z denního tisku či ostatních periodik. Díky dostupnosti archivů jejich článků na internetu lze získávat data ze zahraničních novin a časopisů (především americký časopis Time, jehož celý archiv je přístupný online), celostátních či lokálních indických periodik informujících o aktuálním dění v jednotlivých oblastech státu a získávat další informace z oficiálních i neoficiálních míst. Dále existují i desítky serverů referujících v angličtině o lokální problematice, jediným problémem tak zůstává třídění těchto informací, verifikace a jejich relevantní hodnota vhledem k cílům práce. Právě lokální vydání indického tisku a statistické údaje spravované nevládními organizacemi a případně z nich vytvořené články a studie jsou nepřekonatelným zdrojem nejnovějších informací. Z těchto prostředků vyčnívá především internetový portál South Asia Terrorism Portal (SATP) a jeho periodikum Faultlines, odborně a aktuálně referující o teroristické činnosti v jižní Asii. Velice podnětným a systematickým zdrojem informací, umožňující orientaci v tématu a odkazující na mnohé relevantnější zdroje, je také internetová encyklopedie Wikipedia2 tvořená nadšenci z celého světa. Problematická je však situace u oficiálních vládních institucí. Některé statistiky jsou vysoce zpoplatněné, jiné fungují jen občas. Obecně je především kvalita webových stránek těchto úřadů a množství jimi podávaných informací nedostatečné a nesystémové, na ovou komunikaci v angličtině nereagují vůbec. České sdělovací prostředky prezentují o dění v Indii poměrně hodně informací, jejich rozsah je však omezen na problematičtější oblasti než jsou touto prací sledované cíle. Máme tak dobrý přehled a aktuální informace o oblasti Kašmíru a s tím spojené nevraživosti s Pákistánem (méně již o tom jak do dění zasahuje Čína), což se dá vysvětlovat opakovaným vyvoláváním napětí v oblasti a přítomností jaderných zbraní na obou stranách. Další informace přicházejí v souvislosti s nepálskými maoisty a jejich bojem o moc a formu státního zřízení (mají přitom těsné vztahy a původ v indické maoistické ideologii), nepokoji na Srí Lance ve kterých se Indie významně angažuje a v neposlední řadě stupňující se aktivitou indických teroristů, rekrutujících se z různých oblastí a bojujících za rozdílné cíle a vyplývající z nevyřešené jazykové, etnické a především náboženské rozmanitosti země. 2 Dostupný z WWW: < Dostupná z WWW: <

11 V souvislosti se zpracovávaným tématem je nutné zmínit určité terminologické problémy, které jsou spojeny především s převodem indických geografických názvů z angličtiny do češtiny. Terminologie, resp. transkripce se v jednotlivých českých odborných zdrojích značně liší. V této práci jsou respektovány především názvy používané v publikaci Strnada a kol. (23), v některých sporných případech však bude práce odkazovat na anglickou terminologii s uvedením možných překladů do češtiny. 2. Historický vývoj Indie a konflikty s ním související Jak již bylo zmíněno v hypotézách v úvodní části této práce, předpokládá její autor historické dědictví za primární zdroj současných problémů v Indii. Otázkou však je, co všechno se dá zahrnout pod tento široký pojem a zda by některé konflikty nevznikly i bez koloniální historické zkušenosti. Britská koloniální moc nestěhovala národy ani neupřednostňovala vybraná etniky na úkor jiných jako tomu bylo v případě jiných říší a kolonizátorů, hlavním zájmem britských vládců byl ekonomický profit a správa území nebyla nijak direktivní. Velké části kolonizovaného území byly ponechány pod víceméně autonomní kontrolou původních dědičných vládců (tzv. Princely States, tj. vazalské knížecí státy) a do mnoha okrajových oblastí navíc britský vliv zasahoval jen mizivě. Tato území (týká se především oblasti severovýchodní Indie a vysokohorských regionů) byla sice formálně v britské moci, hlavní vliv si však uchovali tradiční kmenoví vůdci. Přesto není pochyb, že mnohé války vznikly jako přímý důsledek dělení Indie či dlouhodobě neřešené náboženské a etnické situace. Především ukvapené a nepřipravené dělení Britské Indie mezi nástupnickou Indii a Pákistán způsobilo jak krátkodobé (ale intenzivní) masakry obyvatel a několikaleté vnitřní konflikty související s konsolidací území, tak i dlouhodobý geopolitický konflikt mezi dvěma regionálními mocnostmi, který ještě umocnilo získání jaderných zbraní. I válka Indie s Čínou spočívala primárně v neřešených hraničních smlouvách, do značné míry to však byla pouze záminka k odůvodnění expanze komunistické Číny. Právě vznik nezávislé Indie v roce 947 je hlavním bodem z kterého se vyvinulo velké množství různých ozbrojených konfliktů. S tím však do značné míry souvisí i otázka politické svobody a možností jež nabízela nová indická ústava. S postupující vzdělaností a celkovou národnostní emancipací probíhající v celém světě se o slovo začaly hlásit různé indické národy požadující vlastní autonomii a bojující proti svým rivalům se stále se zvětšujícími požadavky.

12 2. Rozpad Britské Indie jako jedna z příčin dnešních konfliktů V první polovině 2. století byla Indie obrovským územím zabírající území dnešních států Indie, Pákistán, Bangladéš a Myanmar (Barma), jež patřilo v různé míře svrchovanosti Britskému impériu (viz příloha č. ). Indií označované teritorium bylo sice zmenšeno, když se v roce 937 administrativně oddělilo barmské území, přesto však byl rozsah Indie ve 4. letech 2. století stále ještě necelých 4,5 milionu km2. Hnutí za nezávislou Indii měla své kořeny již na konci 9. století, kdy se začaly projevovat snahy Indů o větší podíl na správě země. Do čela hnutí za tyto cíle se brzy dostala v roce 885 založená politická strana Indický národní kongres, jehož duchovním vůdcem se po první světové válce stal Móhandás Karamčand Gándhí. Kongres původně sdružoval téměř všechny odpůrce britské kolonizace v zemi, brzy však začaly vznikat i další strany usilující o podobné či vlastní cíle. Jedna z nich, Muslimská liga, se během několika let Kongresu vyrovnala a původní myšlenka sjednocené a sekulární Indie vzala díky jejímu působení za své. Byla to zásluha především jejího vůdce Muhammada Džinnáha, že se prosadila myšlenka vzniku dvou nových států z původní kolonie Indie na základě náboženského vyznání obyvatel, muslimského Pákistánu3 a hinduistické Indie. Vytyčit hranice mezi nimi bylo v mnoha oblastech s nábožensky smíšeným obyvatelstvem tak, aby hinduisté zůstali v Indii a muslimové v Pákistánu, nemožné. Hlavním problémem indického boje za nezávislost byla nejen velká národnostní, náboženská a jazyková rozdrobenost, ale i celková forma správy říše ze strany britských úřadů. Koloniální Indie (angl. nazýváno British Raj) byla totiž rozdělena na dva druhy území. První byl pod přímou správou a kontrolou Britského impéria, druhým pak byla teritoria s britskou svrchovaností na němž však byl výkon správy přenechán dědičným vládcům. Každý z těchto států tak mohl mít vlastní státní jazyky, zákony, měnu či svátky. Malé části dnešního indického území byly navíc jako kolonie řízeny Francií a Portugalskem. I přes několik pokusů ve 2. a 3. letech o unifikaci správy země, zachovávali si dědiční vládci své postavení i po druhé světové válce, kdy jejich počet dosáhl 562 (Sukhwal 23, str. 74)4. Značně rozdrobené a mnohými vládci řízené území nemohlo být základem budoucího indického státu, poslední koloniální správci a budoucí indičtí politikové se tak snažili přesvědčit tyto vládce k připojení svých oblastí ke vznikající Indii. Hlavní iniciativa 3 Nově vznikající Pákistán se až do roku 97 skládal ze západní (dnešní Pákistán) a východní části (dnešní Bangladéš). 4 Čísla se ale mohou u jiných zdrojů lišit, např. < na několika svých stránkách uvádí číslo 565, přičemž vychází z počtu křesel ve Sněmovně princů, zvláštní instituci při Indickém zákonodárném shromáždění, které jim umožňovalo bližší kontakt s britskými koloniálními vládci; Strnad a kol. (23), s. 823 uvádí 584 knížectví. 2

13 v této otázce připadla poslednímu indickému vicekráli lordu Louisi Mountbattenovi a budoucím předním představitelům nástupnických států, prvnímu ministerskému předsedovi Indie Džaváharlálu Néhrúovi a generálnímu guvernérovi Pákistánu Muhammadu Džinnáhovi. Většina z dědičných vládců připojení svých území k Indii či Pákistánu (měli právo si vybrat nezávisle na vyznání svého lidu, ale při zachování kontinuity území) po různých formách přesvědčování akceptovala, našlo se však i několik výjimek, z nichž problematická byla především otázka čtyř velkých území, která měla ambice na samostatnou existenci či se vyznání vládce lišilo od vyznání majority obyvatel Džúnágarh, Hajdarábád, Tripura a Džammú a Kašmír. Jejich novodobá historie a především doba kolem dělení Indie jsou jednou z příčin současných konfliktů a některá z nich jsou i jejich hlavními ohnisky, proto budou v následujícím textu podrobněji rozebrána. Jak už bylo zmíněno, původní myšlenka rozdělení kolonie dle náboženského vyznání obyvatel na Pákistán a Indii nebyla kvůli velkému promíchání obyvatelstva především v Paňdžábu (oblast na hranicích Indie s dnešním Pákistánem, jižně od Kašmíru), tak aby každý zůstal v zemi svého vyznání, možná. Dosavadní v podstatě mírové soužití příslušníků obou hlavních náboženství (v Paňdžábu navíc žilo velké množství Sikhů inklinujících k Indii) se s přicházející nezávislostí měnilo v nenávist a velké množství obyvatel bylo nuceno k rychlé výměně bydliště5. Vytyčení nových hranic dostal za úkol londýnský právník Cyril Radcliffe, jenž předsedal dvěma hraničním komisím (pro Bengálsko a Paňdžáb). Během několika týdnů tajně vypracoval soubor map s doprovodným textem, který rozhodoval o osudech milionů lidí, díky časové tísni navíc mnozí z obyvatel hraničních oblastí v den zisku nezávislosti nevěděli ke kterému státu připadá jejich domov. Přesto přes veškerou jeho snahu zůstalo především v Indii množství muslimů, kteří v některých oblastech dodnes tvoří velké procento z celkového počtu obyvatel. Právě v těchto regionech nejvíce hrozí výbuchy etnického násilí. Integrace indického území postupovala po zisku nezávislosti dne 5. srpna 947 velice rychle a bez krveprolití. Původní indičtí dědiční vládci se rychle přizpůsobili nové situaci a za odměnu vysokých postů ve státní správě a mnoha dalších výhod nedělali územní konsolidaci Indie problémy. Potíže byly jen s několika státy, například Piploda, malý stát v centrální Indii, odkládala přistoupení k Indii až do března 948, horší situace však byla, jak už bylo zmíněno výše, v hraničních oblastech, kdy se někteří vládci snažili vyjednat si lepší podmínky 5 Popis hrůz, masakrů a krveprolití, jež stěhování obyvatel provázely, není tématem této práce, více informací k nalezení v Lapierre a Collins (983) či The Trial of Kali (Time 947, online). Dodávám však že počet obětí kolísá mezi čtvrt až dvěma miliony obyvatel. 3

14 vyjednáváním s představiteli Pákistánu či Indie. Většina sporů se však nakonec různými způsoby vyřešila a jediným problémovým územím tak dodnes zůstal pouze Kašmír. 2.2 Dominium, republika a vývoj administrativního členění Konec britské nadvlády v Indii oficiálně umožnil Zákon o nezávislosti Indie, schválený králem Jiřím VI. dne 8. července 947 na jehož základě vznikly na území bývalé kolonie dvě dominia Indický svaz6 a Dominium Pákistán, jež měly být nadále členy britského Společenství národů (angl. Commonwealth of Nations) s právem kdykoli vystoupit. Obě země byly plně nezávislé, jejich hlavou však nadále zůstával britský panovník zastoupený generálními guvernéry. Během tří let, než se Indie stala samostatnou republikou, se na postu generálního guvernéra vystřídali dva představitelé, svou misi za nezávislost Indie dokončoval do června 948 Lord Mountbatten, kterého poté vystřídal Čakravartí Rádžágópáláčárí. Hned po zisku nezávislosti na konci srpna 947 započaly práce na indické ústavě, které skončily po více než dvou letech a jejímž výsledkem byla dodnes nejdelší ústava světa. Ta pak vstoupila v platnost 26. ledna 95, čímž se Indie oficiálně stala republikou, přinesla stejné zákony pro všechny na celém území Indie a zrušila jakékoliv formy možné diskriminace, včetně kastovní či náboženské. Nadále platilo členství země ve Společenství národů, ale vrcholným představitelem země se stal indický prezident. Ústava definovala Indii jako svaz států a rozeznávala původně čtyři typy členských států unie, které se lišily mírou autonomie a vnitřním uspořádáním. Nové státy byly kombinací předchozích států a neměly žádnou zvláštní vazbu ke kulturním geografii v Indii, navíc se moci mezi jednotlivými úrovněmi suverenity v ústavě velmi opatrně oddělovaly a definovaly. Do skupiny A patřilo devět dřívějších provincií Britské Indie, které měly v čele guvernéra, z nichž některé dostaly nový název a větší území díky připojení malých knížecích států. Ve skupině B byl Hajdarábád, Džammú a Kašmír a sedm celků vzniklých sloučením menších knížecích států. Do kategorie C se zahrnovaly bývalé provincie v jejichž čele byl hlavní komisař a další skupiny knížectví či celá větší knížectví. Do kategorie D pak patřilo území souostroví Andamany a Nikobary. Tato klasifikace však byla vzhledem ke složitosti a právě probíhající integraci území dědičných vládců považována za dočasnou. Mnohá území byla totiž vytvořená Brity za účelem co nejlepší správy říše a vůbec nereflektovala demografické rozdělení oblastí. Nově připravované administrativní dělení, které urychlilo vypuknutí několika etnických sporů, mělo probíhat již podle jazykového principu. 6 Termín používaný ve Strnad a kol. (23), s. 82, anglicky Union of India nebo Indian Union 4

15 Nové federalistické administrativní dělení však provázela rozsáhlá diskuze mezi zastánci a odpůrci změny hranic. Indický národní kongres dělení na základě jazykových hranic prosazoval již od 3. let, ale po nástupu k moci svoje požadavky změnil, když varoval že vytvoření hranic dle jazyka by bylo ohrožením národní jednoty (Taylor 99, s. 69). Původní státy již prý představovaly fungující prvky a spojovaly různé skupiny obyvatel, které si na sebe již zvykly. Spojení příslušníků jednotlivých jazykových skupin navíc vyvolávalo obavy o možných budoucích touhách po nezávislosti, stávající státy tak byly upřednostněny, protože nedávaly žádné ústavní možnosti pro jazykově založené separatisty. Až v roce 955 vznikla Komise pro reorganizaci států (States Reorganization Commision), která po důkladných přípravách představila novou federální strukturu 4 jazykově založených států a navrhla zrušení kategorií A-D, které by nahradily svazové státy a ústředně spravovaná svazová teritoria (těch bylo původně navrhnuto šest). Její návrh byl přijat po dlouhých debatách a vstoupil v platnost. listopadu 956. Od té doby pravidelně vznikalo každé desetiletí několik nových států v souladu s tím, jak přicházely požadavky skupin indických obyvatel. Po vyčerpání možných jazykových oblastí došlo i k uplatnění obecného etnického principu (především v oblasti severovýchodní Indie), připojeny byly v šedesátých letech i portugalské a francouzské koloniální oblasti v Indii a Indie tak má dnes celkem 28 států a 7 svazových teritorií, přičemž ani tento počet nebude konečný, neboť se očekává brzké povýšení některých svazových teritorií na státy (např. Puttuččéri7 a Dillí). O federaci není v indické ústavě ani slovo (Strnad a kol. 23, str. 833), někteří experti navíc považují indický systém spíše za jakousi kvazifederaci, neboť ústřední vláda může měnit rozdělení kompetencí jednotlivých států a centra, posouvat hranice států a vytvářet z nich státy nové. Ústava také umožňuje v případě ohrožení či krize změnit federální systém na unitární. Dalším kritizovaným bodem indického administrativního dělení je velká rozdílnost jednotlivých států, jak v rozloze (od 3,7 do 342 tisíc km2) tak počtu obyvatel (od,5 do 7 milionů). Naopak kladem je, že se nekonaly očekávané jazykové konflikty v pohraničních oblastech a ani nebyla ohrožena jednota Indie a dnešní státy tak široce reflektují kulturní diverzitu země. 2.3 Konflikty související se vznikem Indie a Pákistánu Jak již bylo zmíněno, neproběhlo dělení koloniální Indie ve všech částech země bez problémů a především nové pohraniční oblasti se dostaly do víru násilí a bojů. Významný konflikt však proběhl i v indickém vnitrozemí poté, co se muslimský vládce (měl titul nizám) 7 Zde není česká terminologie ustálená, častý je totiž také pojem Puduččéri. 5

16 Hajdarábádu a jeden z nejbohatších mužů tehdejšího světa, Osman Ali Khan8, rozhodl nepřipojit své rozsáhlé území (největší ze všech dědičně spravovaných států) ani k Indii ani k Pákistánu a požadoval vlastní nezávislost. Většina obyvatel země však byla hinduistického vyznání, navíc jeho teritorium bylo novému Pákistánu značně vzdáleno a obklopeno ze všech stran indickým územím. Většina indických i britských představitelů tak cítila, že samostatný Hajdarábád by mohl ohrožovat bezpečnost a jednotu Indie, proto britská vláda jeho požadavky rozhodně zamítla. Navíc území Hajdarábádu bylo vždy integrální částí Indie, propojené s ní ekonomicky, etnicky, kulturně i dopravně a závislé na dodávkách potravin a surovin. Nizám se však i poté snažil zajistit si podporu pro svoje úmysly, hlavním podpůrcem jeho plánů byla islámská militantní skupina Razakarů (angl. Razakars), která i s podporou Pákistánu vytrvale bojovala proti spojení Hajdarábádu s Indií. Do konfliktu však navíc vstoupil i jiný faktor v podobě raně se formujícího komunistického hnutí (podrobněji viz níže v části o maoistickém terorismu). Především v oblasti Telangana se tak proti muslimským bojovníkům, kteří přišli podporovat nizámovy cíle, zformovala kromě vládního vojska i široká obrana, složená z různých složek obyvatelstva, organizovaná však převážně Komunistickou stranou Indie. Hlavní část těchto odpůrců tvořili rolníci jejichž cílem bylo zabrat pro sebe muslimy obývanou půdu. V mnoha oblastech byli úspěšní, především díky uplatňované guerillové taktice boje, na obsazených územích však vytvářeli vlastní autonomní samosprávu a stávali se tak hrozbou i pro nový indický stát. V rámci své ideologie bojovali i s příslušníky indické armády a na obou stranách vznikly během několika měsíců bojů velké ztráty na životech. Celá situace se vyřešila až úspěšným zásahem indické armády proti razakarům a hajdarábádským jednotkám v září 948 (tzv. Operace pólo). Boje trvaly pět dní a skončily připojením Hajdarábádu k Indii, čímž se vyřešil problém, který indické politiky dlouho trápil. Konflikt s komunistickými rolníky však trval v některých částech ještě několik let, než se ho podařilo úplně potlačit. Smutnou dohrou tohoto konfliktu však byly i následné pogromy proti místním muslimům, které musel dát Nehrú vyšetřovat zvláštní komisí. Dnes je na tyto boje v podstatě zapomenuto a problémy mezi proindickým hinduistickým obyvatelstvem a nizámovými muslimskými stoupenci zmizely. Hajdarábád pak zůstal až do reformy administrativního dělení jedním z hlavních států Indického svazu (jako guvernér byl v jeho čele stávající nizám), po reformě však byl na jazykovém základě rozdělen mezi státy Ándhrapradéš, Maháráštra a Karnátaka. 8 Podrobnosti o jeho životě k nalezení například v Silver Jubilee Durbar (Time 937, online). 6

17 Podobný byl i případ malého dědičného státu se smíšeným muslimským a hinduistickým obyvatelstvem Džúnágarh (viz příloha č. 2), kterému v době dělení Indie vládl muslimský naváb Mahabat Khanji. Jeho území bylo relativně blízko novému Pákistánu, ale společné hranice s ním mít nemělo, což byl hlavní problém budoucího směřování země. Naváb se rozhodl připojit své území k Pákistánu a argumenty vicekrále Mountbattena, že s ním nemá společnou hranici, vyvrátil možným spojením přes Arabské moře. Jeho rozhodnutí pobouřilo okolní vazalské státy (podléhaly džúnágarhskému navábovi, ale měly samostatné postavení) i množství obyvatelstva (z 8 % bylo hinduistické), kteří vyjadřovali touhu po připojení k Indii. Pákistán připojení Džúnágarhu přijal v září 947 i přes proklamovaný odpor k připojení nemuslimských oblastí, což vyvolalo v regionu napětí prezentované vojenskou aktivitou všech stran. Vůdčí představitelé Indie se báli, že tento způsob připojení může ještě více rozvířit neklidnou situaci v celé oblasti, neboť podobný postup by mohl být následován dalšími územími (tato oblast Indie byla původně nejvíce rozkouskována desítkami malých dědičných území i přímo spravovaných oblastí). Indie proto přerušila veškeré zásobování Džúnágarhu energiemi a tlačila na Pákistán, aby se Džúnágarhu vzdal. Po vzpourách obyvatelstva, potyčkách v ulicích a vytvoření exilové vlády, díky nimž naváb uprchl do pákistánského Karáčí, nakonec opět zasáhla indická armáda, která oblast částečně obsadila. V listopadu 947 byla Indie zbývajícími představiteli Džúnágarhu požádána, aby převzala jeho správu, což potvrdil i plebiscit konaný v únoru 948 s 99 % zúčastněných pro připojení k Indii. Pákistán protestoval, neboť podobná situace v Kašmíru (viz níže) vedla k opačnému výsledku. Džúnágarh už však zůstal v indických rukách, původně jako součást státu Sauráštra, po reformě v listopadu 956 připojený ke státu Bombaj. Ten spojoval obyvatelstvo hovořící maráthštinou a gudžarátštinou, obě skupiny však vedly boj za vlastní osamostatnění. Když se maráthské akce změnily v násilí, byl Bombaj v květnu 96 rozdělen na státy Gudžarát (kam dnes oblast Džúnágarhu patří) a Máháráštra. 2.4 Vznik sporu o Kašmír Poslední krizovou oblastí indického dělení, kterou bude rozebrána v této části, je oblast dědičného státu Džammú a Kašmír. Tamní situace byla přesně opačná než v Džunágarhu. Poslední vládcem byl hinduistický maháradža Hari Singh, jeho území však mělo tříčtvrtinovou převahu muslimského obyvatelstva. Vládce se však původně snažil o vlastní nezávislost své země a do 5. srpna 947, kdy došlo ke vzniku novodobé Indie a Pákistánu se nevyjádřil ke které zemi své území připojí. Maháradža se obával nejen ztráty svého vlivu a postavení, ale především možného výbuchu etnického násilí v dosud relativně 7

18 klidné zemi, neboť viděl příklady z Paňdžábu a Bengálska. Jeho přístup se nelíbil především Pákistánu, který brzy přestal se zásobováním Kašmíru důležitými surovinami, čímž ho chtěl přinutit k přistoupení. Podobný účel měl i útok příslušníků paštunských horských kmenů z Pákistánu do Kašmíru v říjnu 947, který vyvolal několik muslimských povstání a rozsáhlá krveprolití mezi příslušníky jednotlivých náboženství. Vlastní kašmírské jednotky nedokázaly odolat přesile a zabránit loupení a násilí, maháradža byl proto nucen obrátit se o pomoc na Indii a požádal o přistoupení Kašmíru k ní. Mountbatten jeho žádost přijal 27. října 947 a Kašmír se tak dle platného práva stal součástí Indie. Indická armáda pak okamžitě vstoupila do země a za rozsáhlých civilních ztrát vytlačovala Paštuny a pákistánské jednotky zpět do Pákistánu. Začala první indo-pákistánská válka trvající až do konce roku 948. Indie mezitím přenesla kašmírskou otázku k Radě bezpečnosti Organizace spojených národů. Ta vydala rezoluci žádající okamžité příměří, Pákistán měl stáhnout své jednotky a rozhodla o uspořádání demokratického plebiscitu mezi obyvatelstvem o budoucím osudu země. Ani jedna z válčících stran však své jednotky nestáhla a referendum se tak nemohlo konat. Obě země si udržely pod kontrolou území na kterém se zastavila válečná fronta v okamžiku příměří (3. prosince 948), tzv. linie kontroly jež je dodnes neoficiální hranicí mezi Indií a Pákistánem v Kašmíru. Platnost přistoupení Kašmíru k Indii je dodnes Pákistánem popírána, neboť prý bylo vykonáno pod nátlakem a nerespektovalo přání lidu. Pákistán tak stále požaduje uspořádání plebiscitu mezi obyvateli, což Indie odmítá s argumenty, že mnoho hinduistů muselo z Kašmíru uprchnout z obavy o svůj život do bezpečnějších částí Indie. O oblast Kašmíru vedla Indie s Pákistánem a v šedesátých letech i Čínou ještě několik dalších válek (viz následující text), na průběhu hranic se však již nic nezměnilo. Indie vytvořila na svém přímo spravovaném území svazový stát Džammú a Kašmír s rozsáhlou autonomií a zbývající část též pokládá za své území, nazývá ho však Pákistánem spravovaný Kašmír. Vzhledem ke stávající teroristické aktivitě v oblasti se bude tato práce kašmírským problémem a aktuálním děním v oblasti ještě věnovat v dalších kapitolách. 2.5 Francouzské a portugalské kolonie v Indii Když Indie získala v srpnu 947 od Velké Británie nezávislost, zůstávalo na jejím subkontinentu několik malých území patřících Francii či Portugalsku. Byl to pozůstatek někdejšího koloniálního rozdělení oblasti a jejího historického vývoje. Pro Indy to však byla citlivá záležitost, neboť bez zisku těchto území by pro ně nezávislost nebyla kompletní. Proto 8

19 se hned od počátku samostatnosti snažili dosáhnout připojení těchto enkláv k Indii a sjednotit tak celé území. Francie budovala svou indickou koloniální říši od počátku 7. století, byla zde však v neustálém konfliktu s ostatními politickými a obchodními rivaly z Nizozemí a Anglie (Velké Británie). Spory se postupně vyostřovaly a sféry vlivu jednotlivých mocností překrývaly, došlo tak k nutnému řešení v podobě sedmileté války. Tu Francouzi v druhé polovině 8. století prohráli a z původního území v jižní Indii jim zůstalo pouze jediné město Pondicherry. Toto území potom rozšířili po Vídeňském kongresu v roce 85 o několik dalších osad roztroušených po pobřeží. Původní slávu se Francouzům však už nikdy nepodařilo obnovit, jejich osady značně trpěly pod britským vlivem v okolí, přesto se v Indii udrželi až do vyhlášení nezávislé Indie. Indové zažádali o navrácení francouzského území hned v roce 947 a Francouzi jim částečně vyhověli, když jim předali do správy několik menších osad. O osudu zbývajících částí (celkem 55 km2 s 332 tisíci obyvatel (Sukhwal 97, s. 22)) mělo dle smlouvy s Francií z roku 948 rozhodnout referendum. Jako první se připojila pevninská oblast Chandernagor (dnes Chandannagar v Západním Bengálsku), kde se pro spojení s Indií vyslovilo 98 % voličů (Sukhwal 97, s. 2). Toto spojení bylo formálně dokončeno v roce 95. Ostatní francouzská území však nebyla předána tak lehce, především díky své pobřežní poloze umožňující obchodní i další kontakty se světem. Plánovaná referenda v oblastech Pondicherry, Yanaon, Karikal a Mahe byla postupně odkládána na pozdější dobu, přičemž Francouzi argumentovali nerovností podmínek v obecních volbách, které byly odrazovým můstkem k vítězství v referendu. Postoj Francie však byl hlavním důvodem k pozdějšímu klidnému předání těchto předání Indii. Ten byl původně značně nejednoznačný, každý možný krok měl svá pro a proti. Tato území byla totiž pro francouzskou ekonomiku velkým hospodářským a politickým břemenem, jejich předáním však její vláda mohla motivovat separatisty v severní Africe, kteří bojovali za nezávislé Alžírsko. Nakonec v roce 954 francouzská vláda souhlasila s vyjednáváním o připojení těchto území k Indii a k jejich předání došlo i bez konání místních referend. K předání správy došlo během několika dní, formálně však bylo ukončeno až projednáváním ve francouzském parlamentu v roce 962. Jednotlivá roztroušená území byla v roce 963 spojena v jedno svazové teritorium nazývané dnes podle největšího města Puttuččéri (bývalé francouzské Pondicherry, své jméno změnilo v roce 26 na název dlouhodobě užívaný lokálním obyvatelstvem). Připojování portugalských území však bylo o mnoho složitější, především díky neústupnému postoji tamní autokratické vlády. Narozdíl od Francouzů neměli Portugalci 9

20 nikdy ve správě rozsáhlá indická území. Vždy se soustředili především na obchod a dopravu k čemuž zakládali již od konce 5. století přístavní osady umožňující výměnný obchod a doplnění zásob na dalekých cestách. Jejich počet a rozsah se během staletí značně proměňoval, s celosvětovým úpadkem portugalského vlivu se však postupně zmenšoval. V polovině 2. století tak Portugalcům zbylo pouze několik osad a měst na západním pobřeží Indie. Nejrozsáhlejší z nich byla Goa následovaná mnohem menšími enklávami Dadra, Nagar Haveli, Daman a Diu ležících roztroušeně podél hranic dnešního státu Gudžarát. Celková rozloha portugalských držav v Indii tak byla km2 a žilo zde 64 tisíc obyvatel. Portugalci vedení v té době dlouhodobou diktátorskou vládou Antónia Salazara považovali všechna svá zámořská území za integrální součást mateřského státu. Své zbývající kolonie měli za připomínku někdejší koloniální slávy Portugalska a jejich předání Indům odmítli jakkoli zvažovat. Postoj Indů však byl naprosto opačný, argumentovali, že toto území je geograficky, ekonomicky i kulturně součástí Indie a Portugalci nemají žádné právo zde být. Oba státy však odmítaly i konání referenda za připojení, Portugalci z principu příslušnosti k metropolitnímu Portugalsku, Indové pak z obav z možného portugalského vítězství. Portugalské kořeny byly totiž především v Goe značně hluboké, okupace trvala již 4 a půl století a za tu dobu se místní indické obyvatelstvo této nadvládě značně přizpůsobilo, především pak nábožensky (přijetí křesťanství). I přes očekávanou loajalitu obyvatelstva k Portugalsku začaly se v těchto oblastech objevovat občasné nenásilné revolty a agitační hnutí za připojení k Indii, tvrdě však potlačované portugalskými policejními silami. Jako první pak úplně přerušila vztahy s Portugalskem miniaturní oblast Dadra, když v červenci 954 s pomocí místních a indických obyvatel vyhnali proindičtí aktivisté portugalskou správu v čele s guvernérem a region se tak stal v očích mezinárodního práva nezávislým. Stejný scénář se opakoval o pár týdnů později v blízkém, ale mnohem větším, regionu Nagar Haveli (leží na hranicích dnešních států Gudžarát a Maháráštra). Indická vláda odmítla poskytnout portugalským jednotkám možnost přechodu přes indické území k potlačení povstání (obě enklávy byly vnitrozemské) a na žádost místních obyvatel začala obě oblasti administrativně spravovat. Proběhlé události se dostaly až k mezinárodnímu soudu v Haagu, který rozhodl ve prospěch Indie a umožnil tím tak budoucí připojení těchto území k Indii. K definitivnímu spojení došlo v roce 96, kdy ho umožnily volené legislativní orgány zúčastněných stran. Obě oblasti tak byly spojeny ve svazové teritorium Dadra a Nagar Haveli a staly se integrální součástí Indie. Připojování tří zbývajících území již poklidně neprobíhalo. Mírové demonstrace za spojení s Indií zde během let nabíraly na síle a jejich brutální potlačování ještě více zvyšovalo 2

21 odpor Indů vůči Portugalcům. Indická vláda uplatňovala až do roku 96 vyčkávací taktiku, s postupným zhoršováním vztahů, přerušením diplomatických styků a ekonomickým embargem však události nevyhnutelně spěly k silovému řešení situace. Vytvořilo se i několik teroristických skupin, které si kladly za cíl osvobození Goy. Nakonec v prosinci 96, po dalším vyhrocení situace v podobě portugalských útoků na indické lodě, byly všechny tři zbývající portugalské enklávy bráněné 3 3 vojáky dobyty po invazi 3 tisíc indických vojáků s plnou leteckou a námořní podporou. Válka trvala necelé 2 dny a ztráty na životech byly malé, pouze několik desítek lidí na obou stranách. Portugalský vojenský odpor byl statečný, ale marný, ten diplomatický, který brzy následoval, jim však dával větší naděje. Portugalsko bylo i přes svůj vládnoucí režim a dlouhodobou kritiku za protidekolonizační politiku zakládajícím členem NATO a mělo tak širokou podporu v západním světě. Naopak rozvojové afro-asijské národy podporovaly Indii. Spor vyřešilo až veto uplatněné v Radě bezpečnosti Sovětským svazem na rezoluci ve prospěch Portugalska. To uznalo ztrátu svých indických kolonií až v roce 974 po pádu Salazarova režimu. Problematické však nadále bylo i budoucí administrativní spravování nově získaných území. Obyvatelé Goy odmítli v referendu v roce 967 těsnou většinou spojení se státem Maháráštra a také občané enkláv Daman a Diu se rozhodli pro vlastní svazové teritorium před připojením ke Gudžarátu. Z portugalských kolonií tak nakonec vznikly dvě svazová teritoria prvním bylo Goa, Daman a Diu, druhým pak Dadra a Nagar Haveli. Konec administrativních reforem pak byl v roce 987, kdy se Goa odtrhla od zbývajících území a stala se samostatným svazovým státem (nejmenším ze všech). 2.6 Vztahy, konflikty a územní spory se sousedními státy 2.6. Územní spory Část indického území obklopuje pevninská hranice dlouhá podle indických oficiálních údajů 5 6 kilometru9. Do ní je však započítáno i celé kašmírské území (dřívější dědičný stát Džammú a Kašmír), které Indie nekontroluje. Do zmiňovaného čísla je tak zahrnuta i hranice s Afghánistánem, která po zastavení bojů v oblasti zůstala na Pákistánem spravovaném území. Ačkoliv se v současné době neodehrává žádný otevřený střet mezi Indií a jejími sousedy, mnohé úseky hranic jsou díky napjatým vzájemným vztahům nepropustné. 9 Indické ministerstvo vnitra, údaj dostupný z WWW: < 2

22 Nejproblematičtější jsou hranice s Pákistánem a Čínou se kterými vedla Indie v nedávné minulosti několik válek či menších konfliktů, které dodnes zanechaly mnohé nevyřešené záležitosti. Indie však vede různé spory i s většinou ostatních sousedních zemí, a to jak na pevnině tak i na moři, vzájemné vztahy však zůstávají korektní a v podstatě bezkonfliktní. Většina územních sporů vedených Indií se týká malých hraničních oblastí (sporné ostrovy v oceánu mezi Indií a Srí Lankou, Maledivami či Bangladéšem) případně přesného vymezení hranic. Mnohé hraniční úseky vedou v těžko přístupných místech (Himaláje a Karákoram) či nebyly v jednotlivých historických smlouvách jasně definovány a jedna ze stran tak může vznášet nároky na cizí území. Kromě hlavní sporné oblasti, kterou je kašmírské území, kde se střetávají zájmy Indie, Pákistánu a Číny, se tento problém týká i několika dalších oblastí. Na jihu pákistánskoindické hranice (mezi indickým Gudžarátem a pákistánskou provincií Sind) se nachází oblast slaných močálů Kutch (anglicky Rann of Kutch přičemž Rann znamená hindsky právě slaný močál), které sezónně vysychají a z močálů vystupují ostrovy pevniny, kde není vzájemná hranice mezi státy přesně stanovena. Nehostinná oblast má potenciálně velké zásoby zemního plynu a proto se toto sporné území stalo jednou z příčin indicko-pákistánské války v roce 965. Až tehdejší britský ministerský předseda Harold Wilson dokázal donutit obě strany k jednání a stanovení tribunálu, který měl spor vyřešit. Nakonec Indie získala jeho rozhodnutím asi 9 % sporného území, ale k definitivnímu vyřešení sporů dodnes nedošlo. Jednání se dosud vedou o průběh hranic na toku Sir Creek, v sázce totiž není pouze pevninská hranice, ale i následný průběh té námořní a vymezení výlučné ekonomické zóny v oblasti. Toto místo bylo centrem i dalšího konfliktu v roce 999, kdy indická armáda sestřelila pákistánský pozorovací letoun s vysvětlením, že nelegálně překročil hranice indického vzdušného prostoru nad oceánem. Dalším sporným územím je přibližně 4 km2 velká oblast pramenů řeky Kalapani na indicko-nepálské západní hranici (indický stát Uttarákhand). Problém je způsoben nejasným vymezením pramenné oblasti v historických dokumentech z 9. století, od roku 962 je však toto území v souvislosti s konfliktem Indie s Čínou pevně okupováno indickou armádou. Ta přísně kontroluje i současný hraniční režim, neboť se snaží nevpouštět do země nepálské maoistické povstalce a kontrolovat ilegální přechody hranic. Právě maoistické nebezpečí je hlavním problémem indicko-nepálských vztahů, které jsou jinak dlouhodobě na poměrně dobré úrovni. Podél indicko-bangladéšské hranice se nacházejí desítky vzájemných enkláv a exkláv vzniklých v důsledku nepřesně definované smlouvy mezi dvěma dřívějšími indickými 22

23 královstvími (historický relikt z konce 7. století). Jedno z nich se pak během dělení Indie před dosažením nezávislosti stalo součástí Indie a druhé dnešního Bangladéše přičemž územní rozsah původních zemí byl zachován. V důsledku tohoto vývoje se nyní nachází v indickém území 92 drobných bangladéšských enkláv a naopak obklopeno bangladéšským územím je 6 indických exkláv. Obě země se sice již v roce 974 dohodly na vzájemné výměně území či alespoň zjednodušení dostupnosti těchto oblastí, ale tento proces dosud neproběhl. Jednání opět intenzivně probíhají od roku 2, ale životy tisíců lidí uvězněných v cizím území s nedostatkem základních surovin či energií se asi ještě dlouho nezlepší. Nevyjasněná situace navíc neumožňuje spojit rozdělené vesnice a zastavit ilegální přechody hranic a pašování. Stanovený režim totiž umožňuje snadnou průchodnost hranic což je živná půda pro migraci a tranzit teroristů do země Vztahy se sousedními státy Nejlepší vztahy ze všech svých sousedů má Indie s Bhútánem, na jehož politiku a obchod má dlouhodobě rozhodující vliv. Vztahy s ostatními sousedy jsou však již poněkud horší a jejich zlepšení odporuje mnoho nevyřešených územních a politických sporů. Relativně dobré jsou vztahy s Myanmarem, neboť Indie se po letech nezájmu snaží upevnit vazby na představitele tamní vládnoucí vojenské junty za účelem lepší kontroly pašování zbraní a drog na indicko-myanmarském pomezí. Dobré vztahy by také umožnily omezit působení indických povstaleckých skupin, které mají v Myanmaru své hlavní základny. Vztahy s Bangladéšem jsou také na relativně klidné úrovni, především díky velké etnické příbuznosti vedle sebe žijícího obyvatelstva (Bengálci). Nebylo tomu však takto vždy, neboť území Bangladéše bylo v podstatě odtrženo od koloniální Indie díky převládajícímu muslimskému náboženství a jeho vznik provázelo několik hraničních sporů. Vzhledem k převládající nespokojenosti s centrální vládou v Západním Pákistánu však postupně docházelo k upevňování vztahů, vrcholícímu v podpoře separatistických organizací požadujících nezávislý stát Bangladéš a angažování se v osvobozenecké válce v roce 97. Během vítězného konfliktu padlo na 5 indických vojáků a Indie poskytla útočiště více než 2 milionům bangladéšských uprchlíků, kteří utekli před násilnostmi pákistánské armády. Od té doby zůstávají vzájemné vztahy bez větších problémů, Indie pravidelně poskytuje podporu obyvatelstvu při přírodních katastrofách postihujících Bangladéš (rozsáhlé záplavy a z toho vyplývající hladomory) a má i dobré kontakty s vládnoucími politickými stranami. Hlavním problémem současnosti je však narůstající emigrace Bangladéšanů do indických států Původní název Východní Bengálsko změněn v roce 955 na Východní Pákistán. Podrobně popsáno např. v Blinkenberg (998). 23

24 (především Západní Bengálsko, Ássám a Tripura) a z ní pramenící nepokoje místního obyvatelstva proti přistěhovalcům a také zvyšující se aktivita muslimských teroristů v Bangladéši hrozící se rozšířit do Indie. Ta tak v současnosti staví plot (dlouhý kolem 4 tisíc kilometrů), který má obě země oddělit a zamezit pronikání nežádoucích osob a pašování do země. Značně napjaté a dlouhodobě neřešené vztahy jsou mezi dvěma nejlidnatějšími zeměmi světa, Indií a Čínou. Až do 5. let 2. století byly kontakty mezi těmito státy malé, vše se ale změnilo čínskou invazí do Tibetu v roce 95. Ohrožování tamních indických zájmů a přímá hranice s Čínou vedly k nutnosti uzavírání indicko-čínských smluv věnujících se situaci v Tibetu a ochraně obchodních styků. Otázkou do budoucna však zůstávalo přesné vytyčení vzájemných hranic neboť čínské a indické představy se značně lišily. Číňané totiž nikdy neuznali tzv. McMahonovu linii vymezenou v Simelské dohodě mezi Velkou Británií a Tibetem z roku 94, která upravovala indicko-tibetské hranice. Odkazují na to, že Tibet v době podepsání dohody nebyl suverénním státem a dělají si nároky na části indického území v oblasti Kašmíru a Arunáčalpradéše (Číňany označováno jako tzv. Jižní Tibet). Napětí mezi oběma zeměmi se stupňovalo od konce 5. let, kdy Indové poskytli útočiště tibetskému dalajlámovi a Číňané začali navrhovat vlastní řešení situace (zisk části Kašmíru, známé jako Aksai Čin, za odstoupení od požadavků na Arunáčalpradéš), které Indové odmítali. Obě zmiňovaná sporná území jsou značně nepřístupná a nehostinná pro život, jejich držení však má strategické výhody v možnosti ovládání pro dopravu a obchod významných horských průsmyků. Arunáčalpradéš oddělují od Číny vysoké hřbety Himalájí, indická armáda tam vždy měla jen minimální počet jednotek a díky dlouho ležící sněhové pokrývce bylo prakticky nemožné se do rozsáhlých oblastí dostat po velkou část roku pozemní cestou. Po sérii pohraničních incidentů se v říjnu 962 Číňané definitivně rozhodli pro vojenský vpád do oblasti Arunáčalpradéše a Aksai Činu, aby tak dali najevo svou připravenost bojovat o tato území2. Během několika útoků donutili nepřipravené indické vojenské jednotky k ústupu, snadno se během pár dní dostali až do ássámských nížin a začali okupovat strategické posty v oblasti. Podobný útok podnikli i v tisíc kilometrů vzdálené oblasti Kašmíru a i tam byli úspěšní. Jejich hlavním cílem bylo získat kontrolu nad nárokovanými částmi kašmírského území a boje na východě byly jen nátlakovým opatřením, neboť Číňanům bylo jasné, že tamní pozice nebyly dlouhodobě udržitelné. Ačkoliv ani jedna strana nevyhlásila válku či plně přerušila diplomatické styky, běžně se pro tento konflikt 2 Detailněji např. ve Strnad a kol. 23, s. 839 či Hoffmann

25 označení válka používá. Na stranu Indů se přidaly západní velmoci (USA a Velká Británie), pozice Sovětského svazu zůstala v době probíhající kubánské krize nerozhodná. Vojenské úspěchy Číny pokračovaly i v listopadu 962 a zastavila je až hrozba možné intervence ze strany Spojených států o kterou již indický ministerský předseda Nehrú požádal. 9. listopadu pak Číňané vyhlásili jednostranné příměří s předpokladem, že stáhnou své jednotky zpět, čímž intervenci USA odvrátili. Své prohlášení také splnili a oblasti v severovýchodní Indii opustili, ponechali si však v držení některé části kašmírského území. Hlavním vítězstvím však byla jasná vojenská porážka Indie, která se příště musela soustředit na lepší obranu svých hraničních území a ukázala svou slabost i Pákistánu, který se v příštích letech pokusil vyvolat několik konfliktů s Indií. Indicko-čínské vztahy jsou od této války trvale špatné, neboť Čína se dosud nevzdala svých územních nároků. Během následujících desetiletí proběhlo několik dalších hraničních incidentů (nejvážnější v letech 986-7), žádný však již nepřerostl ve válku. Nejasnosti v přesném vedení McMahonovy linie dávají i nadále prostor k různým interpretacím kontroly území a do budoucna umožňují nové spory. Čína si od války v roce 962 ponechává kontrolu nad Aksai Činem (hranice mezi Čínou a Indií nazývána jako linie aktuální kontroly), dřívější částí království Džammú a Kašmír, její suverenitu nad tímto územím narozdíl od Indie uznává i Pákistán. Nadále požaduje území Arunáčalpradéše a jedním ze sporných území je i dnešní indický stát Sikkim, který byl sice pod britským vlivem, zůstával však trvale nezávislý. V roce 947 odmítl vstoupit do nově se utvářející samostatné Indie a získal zvláštní status protektorátu. Indie kontrolovala zahraniční vztahy i obranu země, politicky však zůstával nezávislým státem. Až v roce 975 došlo k roztržkám mezi vládnoucí dynastií a nepálským a původním obyvatelstvem jejímž výsledkem bylo referendum s 97% převahou pro připojení státu k Indii. Čína toto připojení však neuznala a nadále rozlišovala Sikkim jako nezávislý stát, který je navíc historickou součástí Tibetu. Až v roce 23 Čína tuto změnu uznala oplátkou za indické uznání Tibetu jako integrální součásti Číny. Od 9. let je navíc patrné trvalé celkové zlepšování vztahů mezi oběma velmocemi korunované různými obchodními smlouvami a otevírání dopravních cest přes vzájemnou hranici. Nadále však existují různé sporné body, kromě Kašmíru pak aktuálně Čínou podporované pašování zbraní přes Myanmar do rukou různých povstaleckých skupin v oblasti severovýchodní Indie. Dlouhodobě velice špatné vztahy má Indie s Pákistánem. Společná historie, kulturní vývoj a obchodní a dopravní vztahy byly zpřetrhány dělením Indie a následnou válkou o 25

26 sporná území. Během desetiletí, která následovala po vyhlášení nezávislosti obou zemí, došlo mezi oběma státy ke čtyřem větším válkám a několika dalším menším konfliktům. Hlavní problematickou oblastí vzájemných vztahů zůstává budoucnost kašmírského území. O rozdělení správy tohoto regionu mezi Indií a Pákistánem rozhodla již první válka v roce 947, kdy uzavřené příměří a aktuální pozice obou armád vymezily i budoucí hranice v oblasti. Takzvaná linie kontroly je dosud hranicí mezi oběma státy (detailně vymezovaná v mnoha dalších vzájemných dokumentech) a objevují se hlasy snažící se o uznání této linie jako mezinárodní hranice obou zemí, což je však proti oficiální indické i pákistánské politice. Kašmírské území bylo oficiálně integrováno do Indie jako stát Džammú a Kašmír v roce 957, přičemž Indie kontroluje přibližně 6 % rozlohy regionu, ale v oficiálních dokumentech uvádí nárok na celé území3. Ani v současnosti není kašmírské území úplně klidné. Díky rozsáhlé vojenské přítomnosti všech zúčastněných stran a snaze zabezpečit dosažené pozice, případně ukázat svou sílu, dochází pravidelně k menším hraničním střetům. Od roku 984 probíhá spor o ledovec Siačen, vysoko položené území, kde byla hranice mezi Pákistánem a Indií nepřesně vymezená a nebylo tak jasné komu patří. Nejvýše ležící bojiště na světě dnes celé kontroluje Indie, přičemž ztráty na životech na obou stranách dosáhly především díky přírodním podmínkám kolem dvou tisíc mužů. Pronikání pákistánských extrémistů do Indie a teroristické útoky na jí spravovaném kašmírském území vedly i k poslední indicko-pákistánské válce v roce 999. Překročení islámských militantních bojovníků přes linii kontroly v oblasti distriktu Kargil, podporované některými pákistánskými vojenskými jednotkami se neobešlo bez indické odezvy a leteckých útoků. I mezinárodní společenství stálo na straně Indie a obviňovalo Pákistán z rozdmýchávání nových konfliktů. Válka skončila po několika týdnech stažením pákistánských jednotek zpět za hranici linie kontroly a obnovením statu quo před válkou, byla však příčinou následné politické krize v Pákistánu a nástupu generála Parvíze Mušarafa po vojenském puči do čela země. Aktuální vztahy Indie s Pákistánem však narušuje nejen dlouholetý kašmírský spor, ale také teroristická činnost islámských povstalců v Indii. Jejich útoky se neodehrávají jen v Kašmíru, ale i v dalších indických městech. Mnozí členové těchto teroristických skupin jsou trénováni v Pákistánu, kde mají i své hlavní základny. Jejich činnost je mnohem intenzivnější 3 Postoj indické vlády jasně patrný například z oficiálních stránek státu Džammú a Kašmír, dostupných z WWW: < 26

27 než možnosti regulérní pákistánské armády a způsobuje zejména v Kašmíru, kde mají mnoho stoupenců, rozsáhlé škody na majetku i životech obyvatel. 3. Aktuální oblasti konfliktů v Indii V současné době probíhá v Indii několik významných konfliktů různé intenzity na jejichž vzniku se také podílí různé faktory. Tyto konflikty se dají rozdělit do čtyř hlavních proudů, probíhajících odděleně od ostatních, přičemž primárním kritériem tohoto dělení je místo, kde probíhají. Toto rozdělení je následující - separatistické hnutí ve svazovém státě Džammú a Kašmír, separatistické a náboženské konflikty v severovýchodní Indii, maoistickou ideologií motivovaný terorismus v pralesích centrální Indie a ostatní občasné teroristické nábožensky a politicky motivované útoky na velká města a dopravní prostředky. Tabulka č. : Rozdělení obětí konfliktů v Indii v letech 26 a 27 Oblast Džammú a Kašmír Severovýchodní Indie Maoistický terorismus Ostatní útoky Celkem 26 Počet % obětí 6 4, , ,7 28, Počet % obětí ,9 2 39, , 54 5,9 262 Zdroje: < a < Tabulka č. 2: Počet obětí konfliktů v jednotlivých indických státech v letech 26 a 27 Svazový stát Džammú a Kašmír Ássám Manípur Čhattísgarh Ándhrapradéš Džárkhand Nágáland Harijána Bihár Tripura Urísa Maháráštra Méghálaja Počet obětí Počet obětí na sto tisíc obyvatel,,65 2,42,73,2,35 4,62,,5,88,6,3,3 27 Počet obětí Počet obětí na sto tisíc obyvatel 7,66,64 7,78,68,7,44 5,42,32,6,3,6,2,78

28 Uttarpradéš Arunáčalpradéš Karnátaka Západní Bengálsko Paňdžáb Tamilnádu Mizorám Madhjapradéš Rádžastán Gudžarát Celkem ,,36,,4,, ,,9,2,,3,,23,25 Zdroe: < < a < Intenzita těchto jednotlivých konfliktů se může poměrně výrazně měnit v souvislosti s aktivitou teroristů či vládních sil. To platí především pro konflikt ve svazovém státě Džammú a Kašmír, který v roce 26 zaznamenal 4 % všech obětí indických konfliktů, což bylo výrazně více než součet mrtvých za všechny státy severovýchodní Indie či lokalit, kde působí maoisté (tabulka č. ). Naopak o rok později počet mrtvých v tomto státě poklesl o 3 % a propadl se v pomyslném žebříčku nejkrvavějších oblastí za státy severovýchodní Indie. Podobně proměnlivé jsou i jednotlivé teroristické útoky na velká města. Zde záleží nejen na aktivitě teroristů, ale především na úspěšnosti jednotlivých útoků. Ve státě Maharáštra, kde leží jedno z hlavních indických center Bombaj4, došlo v roce 26 hned ke dvěma velkým útokům s celkem 246 mrtvými 5, což jinak klidný stát zařadilo do seznamu indických států s nejvíce oběťmi na životech způsobenými teroristickou aktivitou. Podobně je na tom stát Harijána, kde se v roce 27 odehrál útok na vlakovou soupravu s 68 mrtvými, což byly všechny oběti konfliktů v tomto státě ve zmiňovaném roce (tabulka č. 2). Počty těchto teroristických útoků jsou poměrně malé, mají však velké množství obětí. Jsou motivovány především politicky a nábožensky, jejich základem jsou spory mezi muslimy a hinduisty, v 8. letech pak do nich zasahovali i sikhové (především v Paňdžábu). Nábožensky smíšené obyvatelstvo se nachází v mnoha místech Indie, teroristické útoky jsou však směrovány především do velkých měst, kde mohou způsobit velkou škodu a zaujmout sdělovací prostředky. Tuto aktivitu v poslední době nejvíce pociťují města Bombaj a Nové 4 Město bylo v roce 995 oficiálně přejmenováno a začalo užívat původní historický název Mumbaí, jež převzaly i některé další jazyky. V českém prostředí však nadále dominuje používání tradičního názvu Bombaj. 5 Jednalo se o útoky na vlaky v Bombaji (29 mrtvých) - India police: Pakistan spy agency behind Mumbai bombings (Cnn.com 26, online) a muslimské poutníky ve městě Malagáon (37 mrtvých) - Blasts kill 37 in India graveyard (BBC News 26, online). 28

29 Dillí a dále pak nábožensky významné objekty a poutní místa roztroušená po celé Indii. K útokům však dochází i v dopravních prostředcích mimo města či dokonce mimo území Indie (sikhskými teroristy způsobený výbuch letadla společnosti Air India v roce 985 v irském vzdušném prostoru se 329 mrtvými). Dlouhodobý konflikt ve svazovém státě Džammú a Kašmír zaznamenává po vrcholu násilí v roce 2 v posledních několika letech výrazný úbytek počtu obětí (tabulka č. 3). Tamní situace však vždy souvisela s celkovými vztahy mezi Pákistánem a Indií a tak se přechodně zlepšená situace může opět snadno změnit. Pokles počtu incidentů je dán i tím, že se mění taktika tamních teroristů a ti přesouvají své aktivity do jádrových měst vlastní Indie, kde jejich útoky mají větší ohlas. Džammú a Kašmír je převážně horský a řídce osídlený stát, kde je i přes silnou přítomnost indické armády nemožné uhlídat celou délku hranic. Pákistánem podporované teroristické skupiny tak mají své základny v horách na jeho území a poměrně snadno se dostávají do Indie, kde mají i velkou podporu místního muslimského obyvatelstva (67 % obyvatel při sčítání v roce 2, ve vlastním Kašmíru přes 9 %). Složitá politická a bezpečnostní situace panující v posledních letech v Pákistánu a mezinárodní tlak na tamní vládu také přispívají k oslabení teroristické aktivity v Kašmíru, nejnovější zprávy (dle SATP) však nadále upozorňují na připravenost pákistánských teroristů opět rozpoutat násilí v případě nějaké příhodné změny mezinárodní situace. Tabulka č. 3: Počet obětí násilností ve svazovém státě Džammú a Kašmír v letech počet mrtvých celkem mrtvých za rok ozbrojené rok civilisté teroristé síly

30 celkový počet obětí % z celkového počtu obětí ,6 3,8 5,6 Zdroj: < Současná vlna nepokojů ve státě Džammú a Kašmír je výsledkem konce sovětskoafghánské války v roce 989. Islámští bojovníci vycvičení v tomto konfliktu se za pomoci pákistánských organizací přeorientovali ve svém boji, usadili v blízkosti indických hranic a postupně infiltrovali na kašmírské území spravované Indií. Od té doby vedou násilný boj proti indickým pozicím v oblasti. Cíle tohoto boje se liší v závislosti na příslušnosti k jednotlivým teroristickým skupinám. Některé bojují za nezávislý Kašmír, jiné za jeho kontrolu Pákistánem. Indie postupně posílila bezpečnostní aparát v oblasti o několik desítek tisíc mužů, zvládat násilí se jí však dlouhodobě nedařilo. V důsledku útoků na hinduistické obyvatelstvo se mnoho z nich nuceně vystěhovalo do jiných oblastí tohoto státu6, hlášeno však často bylo i násilí na muslimských obyvatelích, které způsobovaly indické vojenské a bezpečnostní síly, které mají na tomto území mimořádné pravomoci7. Právě silná podpora lokálních obyvatel a zahraničních organizací (propojení nejen na pákistánské tajné služby, ale i další celosvětově působící teroristické struktury) pomáhajících financovat zdejší ozbrojený boj odlišují místní situaci od ostatních indických konfliktů. 4. Konflikty v severovýchodní Indii Oblast sedmi států, relativně izolovaná od zbytku indického území, se vyznačuje velkou etnickou a náboženskou diverzitou. Před ziskem nezávislosti se jednalo o relativně neznámé oblasti na jejichž úrodné části pěstovali Britové čaj, okolní horské oblasti pak byly spojovány především s nepřístupnou džunglí, domorodými kmeny a nemocemi. Pro moderní Indii má však toto území obrovský strategický význam, hraničí s Čínou, Bangladéšem, Myanmarem a Bhútánem a umožňuje kontrolu rozsáhlých oblastí daleko od zbytku kompaktního indického území (viz příloha č. 4). Před vznikem nezávislé Indie se zde nacházely jen tři územní celky Brity přímo spravovaná oblast Ássámu a dědičná území Tripura a Manípur. Po roce 947 toto členění 6 Rozložení obyvatel podle náboženství je v tomto státě je značně nerovnoměrné, muslimové tvoří více než 9 % obyvatel v severních a s Pákistánem hraničících oblastech regionu, zatímco hinduisté se postupně koncentrují do jižní oblasti Džammú, kde žije muslimů jen necelých %. 7 Jeden z incidentů detailněji popsán například v Blood Tide Rising (Time 993, online). 3

31 zůstalo zachováno, Tripura a Manípur dostaly statut provincie kategorie C, Ássám byl v kategorii A. Oblasti se dotklo i dělení Indie a část původně ássámského území (distrikt Sylhet) se stala součástí nového Východního Pákistánu (po roce 97 Bangladéš). Po reorganizaci administrativního dělení provincií v roce 956 se Ássám stal samostatným svazovým státem, zatímco Manípur a Tripura získaly postavení svazového teritoria. Celá oblast je spojena s ostatním indickým územím pouze úzkým koridorem mezi Bangladéšem, Nepálem a Bhútánem (tzv. Siligurský koridor) a všechny části této oblasti jsou tak nuceny spolupracovat a obchodovat především mezi sebou. Je vytvořeno několik vládních úřadů, které mají reprezentovat jednotlivé státy severovýchodní Indie, rozvíjet vzájemnou spolupráci a plánovat společný rozvoj (např. The North Eastern Council vytvořený v roce 97)8. Ani nové administrativní členění však nemělo dlouhého trvání, neboť od Ássámu se brzy začaly oddělovat východní hornaté regiony. V oblasti o rozloze cca 255 tisíc km2 se totiž prolínají a střetávají příslušníci hned několika etnických a náboženských skupin. Původní stát Ássám tak byl postupně rozdělen na pět dnešních států z nichž některé patří k nejmenším v Indii. Jako první se v roce 963 osamostatnil Nágáland (Nágsko)9, následovaný státem Méghálaja v roce 972. Ve stejné době získaly statut státu také Tripura a Manípur a došlo ke konečnému rozdělení Ássámu vyčleněním dvou nových svazových teritorií Mizorám a Arunáčalpradéš. Konec administrativního dělení v této oblasti pak nastal v roce 987, kdy se oba posledně zmiňované státy osamostatnily a získaly postavení svazového státu. 4. Společné znaky severovýchodoindických států Uplatňování původního postupu při vzniku indických svazových států, tj. na základě používaného jazyka obyvatel žijících v určité oblasti, se v severovýchodních státech nedalo použít. Hlavním jazykem celé oblasti je ássámština, nejvýchodnější (spolu s bengálštinou, které je podobná) z indoevropských jazyků. Je oficiálním jazykem státu Ássám a částečně se používá i v sousedních státech (především v Arunáčalpradéši). Okolní oblasti na hranicích s Myanmarem, Čínou a Bangladéšem jsou domovem domorodých kmenů, které patří hned do několika odlišných jazykových rodin. Zastoupeny jsou zde sinotibetská, drávidská a austroasijská jazyková rodina, vždy s několika desítkami vzájemně se územně prolínajících a značně odlišných jazyků, kterými hovoří jednotlivé kmeny. Univerzálními jazyky 8 Do států severovýchodní Indie se často započítává i Sikkim ležící severně od Západního Bengálska mezi Nepálem a Bhútánem. Svou polohou, historií i aktuálním vývojem se však od zbytku oblasti odlišuje, proto byl v této části práce oddělen. 9 Asi nejpřesnější český termín (anglicky Nagaland), velice časté je však také používání termínu Nágsko (např. v Holman 995, s. 253). 3

32 umožňujícími porozumění obyvatel mezi sebou tak jsou, podobně jako v celé Indii, hindština a angličtina. Tabulka č. 4: Základní demografické údaje států indického severovýchodu v roce 2 Stát Arunáčalpradéš Ássám Manípur2 Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Indie Hustota zalidnění (obyv./km2) 3, 339,8 2,7 3,4 42,2 2, 35, 32,9 Počet obyvatel Kmenová populace (%) 64,2 2,4 32,3 85,9 94,5 89, 3, 8,2 Zdroj: < Problematická je též náboženská situace, jak ukazuje i tabulka č. 5. Celkově je v celé oblasti sice dominantní hinduismus (především obyvatelstvo ve státech Ássám a Tripura), ale některé státy na hranicích s Myanmarem jsou díky působení různých misionářských skupin majoritně křesťanské. Největší podíl křesťanů na populaci má Nágáland (9 % z celkového počtu obyvatel), ale ani mezi nimi není úplná náboženská jednota. Ze tří čtvrtin jsou obyvatelé Nágálandu baptisté, žijí zde však i významné skupiny dalších evangelických církví i katolíků. Dalšími státy s velkými křesťanskými komunitami jsou Mizorám (87 % obyvatel), Méghálaja (7 %) a Manípur (32 %). Z dalších náboženství jsou zde přítomní islám (především 3 % obyvatel Ássámu2), buddhismus (minoritně ve státech Arunáčalpradéš, v hraničních oblastech s Bhútánem a Myanmarem, a Tripura) a animismus (mnohé horské kmeny v celé oblasti, především pak Arunáčalpradéši). Tabulka č. 5: Náboženské vyznání obyvatel států indického severovýchodu v roce 2 Stát Arunáčalpradéš Hinduisté Křesťané Muslimové Buddhisté Ostatní a bez (%) (%) (%) (%) vyznání (%) 34,6 8,7,9 3, 3,8 2 V několika částech distriktu Senapati (oblasti Mao Maram, Paomata a Purul) v tomto indickém státě bylo sčítání z technických a administrativních důvodů zrušeno. Zdejší populace byla, spolu s dalšími daty, pouze odhadnuta na 27 8 obyvatel a tento údaj přičten k ověřeným výsledkům sčítání. Některé statistiky potom pracují s počtem obyvatel Manípuru , jiné pouze s Zajímavé je celkové rozložení muslimských obyvatel v celé oblasti, zatímco státy Méghálája a Tripura ležící u bangladéšských hranic mají jen malé zastoupení muslimů, Ássám je skoro z třetiny muslimský. Dostupné zdroje ze dne z WWW: < navíc ukazují nepravidelné rozložení muslimů dle jednotlivých distriktů Ássámu (od 2 do 74 %), přičemž jednotlivé sousední distrikty se liší i o desítky procent. 32

33 Ássám Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Indie 64,9 43,5 3,3 3,6 7,7 85,6 8,5 3,7 32,2 7,3 87, 9, 3,2 2,3 3,9 8,3 4,3,,8 8, 3,4,2,,2 7,9, 3,,8,3 5,9,9,4,4, 3, Zdroj: < Nepravidelné etnické a náboženské rozložení obyvatelstva je hlavní příčinou etnických konfliktů v oblasti, které v určité míře probíhají ve všech zdejších státech. Napětí v regionu navíc zvyšuje blízkost čínských hranic, které jsou po válce v roce 962 silně hlídány indickou armádou. Obě země dosud neuzavřely jednání o průběhu sporných hranic v Arunáčalpradéši a drobné hraniční konflikty se ve zdejší oblasti periodicky opakují. Z bezpečnostních důvodů zavedla indická vláda již v roce 958 chráněné oblasti do kterých zakázala, cizincům i Indům z jiných států, vstup bez zvláštního povolení. Tyto oblasti byly během let měněny v závislosti na bezpečnostní situaci, ale platí dodnes a jsou významnou překážkou rozvoje těchto částí Indie (především turismu). V současné době (konec roku 28) patří do této kategorie z nyní popisované oblasti celé území států Arunáčalpradéš, Nágáland, Manípur a Mizorám. Jeho uplatnění je navíc navrženo i na území států Ássám, Méghálaja a Tripura. Již takový způsob zabezpečení vstupu do oblastí vypovídá o složité a stále nevyjasněné bezpečnostní situaci. Na celém území severovýchodní Indie působí několik významných teroristických skupin, které mají různé cíle. Hlavními tématy nespokojenosti jsou nezájem centrální vlády o problémy týkající se oblasti, snaha o dosažení úplné nezávislosti na Indii, požadavky autonomie a rozšířeni samosprávy pro různé oblasti, hraniční spory mezi státy a etnické spory mezi původními obyvateli a imigranty (z ostatních částí Indie či okolních zemí, zejména Bangladéše). Jak již bylo zmíněno, byla mnohá původní hnutí během desetiletí úspěšná a dokázala dosáhnout vzniku vlastních samosprávných států, takže některé konflikty a spory již byly ukončeny, mnohé z nich však během let vyvstaly a nadále pokračují. 4.2 Ozbrojené konflikty v jednotlivých státech indického severovýchodu Konflikty probíhající v severovýchodní Indii od roku 947 se dají rozdělit na dva hlavní proudy. Ten první se projevoval touhou místních obyvatel, především kmenových příslušníků obývajících hornaté oblasti na úplném východě, po vzniku vlastních rovnoprávných indických států. Radikálnější z nich pak žádali nezávislost úplnou. Jejich 33

34 touha po nezávislosti byla vyvolána tradiční dominancí hinduistického ássámsko-bengálského obyvatelstva v politické i hospodářské oblasti, pocity nutnosti zachovat svou vlastní identitu a samostatně rozhodovat o vlastním osudu. Když se těmto lidem postupem let podařilo dosáhnout původního cíle, utichly v některých státech konflikty úplně, v jiných však ovládly dění etnické spory a s nimi spjaté náboženské neshody a terorismus. Tato nová vlna je patrná od poloviny 8. let 2 století a dodnes se ji nepodařilo potlačit. Právě naopak, se stoupajícími technickými možnostmi a radikalismem ve světě, je oblast severovýchodní Indie jedním z mnoha ohnisek konfliktů nízké intenzity, projevující se náhodnými výbuchy nastražených náloží, únosy, vypalováním domů a občasnými střety s policií či vojáky. Nejedná se však o kontinuální konflikty, častá jsou krátkodobá příměří a politická vyjednávání. Mnohé v oblasti probíhající konflikty jsou od sebe oddělené, i když probíhá určitá spolupráce mezi jednotlivými povstaleckými skupinami, jejich boj se separuje na určité území a většinou nepřerůstá do okolí. Cíle povstalců však jsou podobné, což je dáno formováním povstalců do skupin na kmenovém základě. Hlavní je touha po nezávislosti a sjednocení všech příbuzných kmenů do jednoho celku. Dosáhnout tohoto je však vzhledem k národnostnímu promíchání obyvatelstva nemožné. Jednotlivé vyhlašované cíle (Velký Nágáland, Velký Mizorám, Bodoland viz níže) se navzájem překrývají a není v silách žádné vlády uspokojit všechny. Marnost, ale i atraktivita ozbrojeného boje je patrná z dlouhodobosti konfliktů a jasně patrného cyklu povstaleckých organizací. Ten obsahuje vznik skupiny, militantní fázi, zmoudření starého vedení, rozkol a vznik nové separatistické bojůvky vedené neukojenou nastupující generací (Holman 995, s. 255). S tímto souvisí i další rys tamních konfliktů, kterým je rychlé stírání rozdílů mezi povstalcem za etnická a politická práva a banditou usilujícím o kontrolu pašeráckých cest z Myanmaru (což je hlavní zdroj financování povstalců). Mnozí původní vůdci již dávno podlehli lákadlům místní politiky a centrální vlády, přeměnili své organizace za beztrestnost v politické strany a přestali s ozbrojenými útoky, vždy však byli nahrazeni novou generací. Problematické je také působení náboženských, převážně křesťanských, organizací a sekt mezi kmenovými obyvateli a vliv pákistánských a čínských tajných služeb v oblasti. Mnozí teroristé jsou trénování na výcvikových základnách v zahraničí (Myanmar, Bangladéš), kde jsou těmito složkami ještě více povzbuzováni k boji proti indické vládě. 34

35 4.2. Arunáčalpradéš Jednou z nejklidnějších oblastí severovýchodní Indie, z hlediska místních etnických konfliktů a terorismu, je svazový stát Arunáčalpradéš, ležící u hranic s Čínou mezi Bhútánem a Myanmarem. Jeho 6 administrativních distriktů22 se rozkládá na 84 tisících km2 a žije zde, milionu obyvatel. Většinu území pokrývají Himaláje, jež činí velkou část státu těžko dostupnou. Oblast Arunáčalpradéše byla jednou z posledních, které Britové v 9. století kolonizovali, díky jejich neintervenční politice jí však byla ponechána samospráva mimo zbytek indického území. Britové oblast Arunáčalpradéše nazývali North Eastern Frontier Agency (Severovýchodní hraniční oblast), což se ustálilo a používalo až do roku 972, kdy území získalo kvůli své odlišnosti a požadavkům obyvatelstva (různé horské kmeny značně se kulturně i nábožensky lišící od obyvatel Ássámu v nížinách) statut svazového teritoria a o 5 let později (2. února 987) postavení plnohodnotného státu. Jeho relativní stabilita je zajišťována především silnou přítomností indické armády, hlídající hranici s Čínou, která si nárokuje v podstatě celé území Arunáčalpradéše. Až v několika posledních letech se v jihovýchodních distriktech státu (Lohit, Changlang a Tirap)23, které hraničí s Myanmarem a indickým státem Nágáland, objevují násilnosti způsobené rozšířením a přenesením bojů z Nágálandu na sever. V těchto jižních distriktech žije obyvatelstvo převážně příbuzné nágským kmenům, vyznávající ale na rozdíl od Nágálandu především buddhismus a hinduismus (nejjižnější Tirap již však má polovinu populace křesťanskou). Jedním z cílů nágálandských povstalců (v Arunáčalpradéši operují dvě skupiny Národní socialistický kongres Khaplang a Národní socialistický kongres Isak-Muivah24) je sjednocení zemí všech nágských kmenů a vznik samostatného Nagalimu (též nazýváno Velký Nágáland, viz příloha č. 7). Tabulka č. 6: Počet obětí násilností ve svazovém státě Arunáčalpradéš v letech rok počet mrtvých celkem mrtvých za rok civilisté ozbrojené síly teroristé Výsledky indického sčítání obyvatelstva z roku 2 pracují jen se 3 distrikty, 3 nové vznikly až administrativní reformou v roce Administrativní mapa celé oblasti severovýchodní Indie se nachází v příloze č Anglicky National Socialist Council of Nagaland Khaplang a National Socialist Council of Nagaland IsakMuivah, které válčí i mezi sebou, viz kapitola o Nágálandu. 35

36 celkový počet obětí % z celkového 35,,6 53,4 počtu obětí Zdroje: < < < < Teroristické útoky těchto skupin se na území Arunáčalpradéše objevují ve větším měřítku od konce 9 let, ale již předtím docházelo k ojedinělým potyčkám. Dle dostupných informací zemřelo během let na následky činnosti povstaleckých skupin 35 lidí (z toho 25 civilistů)25. Během několika následujících let (2-22) byl však zaznamenán razantní nástup útoků v hraničních oblastech s Nágálandem s výsledkem 29 mrtvých (z toho 54 civilistů). Hlavními oběťmi sice stále zůstávali civilisté, ale velký nárůst obětí na stranách policejních sil a povstalců nasvědčuje také, že v této době docházelo k mnoha přímým střetům mezi nepřátelskými stranami, nikoli pouze k teroristickým útokům. Hlavní vlna bojů v Arunáčalpradéši odezněla po zvýšené policejní činnosti v roce 24 a situace se navrátila do stavu z počátku 9. let. Současné formy útoků jsou značně různorodé, od přepadávání bank a policistů, po organizované únosy mladých mužů a dívek a přestřelky s indickými bezpečnostními silami. Především únosy jsou palčivým problémem i v současnosti, neboť tito mladí jsou unášeni přes hranice do Myanmaru a nuceni sloužit v teroristických skupinách. Povstalci však mají oporu nejen u některých skupin obyvatelstva, ale i na vyšších politických postech. Je evidováno několik zatčených vedoucích představitelů, kteří byli obviněni ze spolupráce s povstalci a jejich podpory. Povstání v oblasti je v současné době spíše na ústupu, vzhledem k mnohem horší situaci v okolních svazových státech se však ve statistikách objevují z Arunáčalpradéše jen kusé informace. Arunáčalpradéš má ještě několik dalších problémů, které jsou však vhledem k ostatním spíše minoritní. Malou vlnu násilí, především v devadesátých letech, vyvolalo hnutí za odsunutí buddhistických obyvatel kmenů Chakma a Hajong, kteří byli v šedesátých letech v počtu (Hussain 2) usazeni ve třech distriktech Arunáčalpradéše (Lohit, 25 Viz tabulka č. 6 či také Dai (2). 36

37 Changlang a Papum Pare). Jednalo se původně o obyvatelstvo Východního Pákistánu, které odešlo kvůli tamním konfliktům a indo-pákistánským válkám přes hranici do indických států Tripura a Mizorám. Jejich problematická bezpečnostní situace si však vynutila další přesun těchto lidí. Vláda nakonec kvůli nízké hustotě zalidnění a blízkosti dalších buddhistických kmenů vybrala Arunáčalpradéš. Jeho představitelé byli pobouřeni, že o tom bylo rozhodnuto bez konzultací s nimi a tyto obyvatele nikdy nepřijali. Během let proběhlo několik žádostí o jejich odsun, větší konflikty však počaly až s tlakem centrální vlády na přidělení indického občanství těmto lidem na počátku devadesátých let (mají dosud pouze statut uprchlíků). Co začalo jako studentské hnutí zasáhlo časem většinu majoritního obyvatelstva Arunáčalpradéše. Uprchlíkům byly podpalovány domy, děti odmítány ve školách a dospělým zakazován obchod a odmítány lékařské služby. Začal všeobecný společenský odpor, který přerostl v občasné násilí. I přes protesty různých komisí za lidská práva uznal i indický Nejvyšší soud, že příslušníci kmenů Chakma a Hajong jsou uprchlíci, kteří ohrožují pozici původních obyvatel Arunáčalpradéše a nemají právo na občanství. Dnes je v oblasti v tomto ohledu poměrně klid, ale toto téma patří dosud k hlavním politickým otázkám a žádná politická strana v Arunáčalpradéši si nemůže dovolit otevřenou podporu uprchlíkům. Je však jen otázkou času, kdy budou tyto spory opět rozdmýchány, neboť centrální vláda se stále snaží o udělení občanství těmto lidem Nágáland Svazový stát Nágáland leží jižně od Arunáčalpradéše při hranicích s Myanmarem. Rozlohou necelých 7 tisíc km2 patří k nejmenším v Indii, žije zde však na 2 miliony lidí, převážně příslušníků nágských kmenů. Mnohé z nich byly působením misionářů v 9. století obráceni na křesťanskou, z velké části baptistickou, víru. Po indickém zisku nezávislosti zůstávala oblast Nágálandu součástí Ássámu a právě boj za autonomii byl prvním z konfliktů, který tímto územím proběhl. Myšlenka na vznik samostatných horských území se poprvé objevila v roce 943 (Sukhwal 97, s. 5), kdy bylo poukázáno na značně odlišný původ místního obyvatelstva. Tehdejší návrhy však zapadly v mnohem větších problémech se kterými se nově vzniklá Indie potýkala. Ani působení Státní reorganizační komise připravující nové administrativní rozdělení země nevedlo ke kýžené samostatnosti, komise nicméně připustila možnost přešetření původních závěrů, které přiznávaly vysokou administrativní náročnost tohoto kroku a prosazovaly myšlenku, že toto dělení není ani v zájmu samotných domorodých obyvatel Tehdy se stále ještě uvažovalo o vzniku jednoho státního celku, který by zahrnul všechny kmeny obývané části Ássámu. 37

38 Místní lidé naopak chtěli spojení všech příbuzných původních kmenů do jednoho území a za dosažení tohoto cíle neváhali časem použít násilí. Právě boj Nágů byl prvním z ozbrojených konfliktů v severovýchodní Indii a jako takový se stal příkladem i pro další kmeny v oblasti. Během bojů byli napadáni jak vládní představitelé, tak i nekmenoví obyvatelé či Indové z jiných států. Častá byla ničení silnic a mostů, pálení vládních budov, rabování či vraždy. Ústřední vláda tak vyslala v roce 955 do oblasti armádu, která měla povstání potlačit a nastolit klid. Až v roce 957 začaly rozhovory mezi vůdčími představiteli Indie a nágských kmenů vyúsťující ve vznik svazového teritoria Nágáland odděleného ze 2 distriktů Ássámu. Oblast byla spravována přímo indickou vládou, ale měla rozsáhlou autonomii, což však místním nestačilo. Napětí se ještě zvýšilo, byli napadáni představitelé armády a vlády, praktikována občanská neposlušnost, především v podobě odmítání platit daně. Trvalo to však až do roku 963 než bylo právo Nágů na vlastní stát uznáno a Nágáland mohl vzniknout jako právoplatný svazový stát. Ani po zisku vlastního státu však násilí neskončilo. Radikální skupiny toužící již od 4. let po úplné samostatnosti nepřestaly bojovat ani po vzniku svazového státu, tentokrát však již bez podpory širokých vrstev obyvatelstva. K politickým hlediskům se navíc v 7. letech přidaly i národnostní problémy. Kmenová rivalita a banditismus byly převažujícími prvky konfliktů v Nágálandu až do konce 7. let, kdy se situace částečně uklidnila přijetím Indické ústavy hlavními představiteli nágského odporu. Nová vlna násilností, trvající s několika příměřími až dodnes, začala v roce 98. V tomto roce vznikla nejvýznamnější odbojová skupina Národní socialistický kongres Nágálandu (National Socialist Council of Nagaland, NSCN), která sjednotila vůdčí představitele odporu proti indické nadvládě (Isak Chisi Swu, Thuingaleng Muivah a S.S. Khaplang) na protest proti příměří, jež uzavřeli předchozí povstalecké skupiny. Tuto skupinu však ještě než mohla provést významnější akce rozdělily vnitřní ideologické, kmenové a finanční neshody. V roce 988 tak vznikly dvě skupiny pojmenované po hlavních vůdcích Národní socialistický kongres Khaplang (NSCN-K) a Národní socialistický kongres IsakMuivah (NSCN-IM). Prvně jmenovaná reprezentuje zájmy nágského kmene Konyaků a druhá jejich rivalů Tangkhulů, navíc je ovlivněná Mao Ce-tungovou ideologií a křesťanským spiritismem. Obě mají za cíl sjednocení všech příbuzných nágských kmenů a vznik nezávislého státu Nagalim, který se rozkládá nejen na území Indie (státy Nágáland, Manípur a části Arunáčalpradéše a Ássámu), ale i v přiléhajících oblastech Myanmaru. Oblasti působení obou skupin se značně prolínají, působí v různé míře na celém požadovaném území, méně početná NSCN-K má však hlavní oblast vlivu ve východním Nágálandu, jižním 38

39 Arunáčalpradéši a Myanmaru, kde je i hlavní velitelství, výcvikové tábory a sídlo jimi ustanovené exilové vlády. Naopak organizace NSCN-IM má větší vliv kromě samotného Nágálandu i ve státech Manípur a Ássám. Až v poslední době proniká i do Arunáčalpradéše. Tato organizace má mezi lidmi větší podporu, ustanovuje dokonce vlastní ministerstva paralelní s místními vládami. Financování obou skupin je zajištěno směsicí různých nelegálních zdrojů zahrnujících především pašování drog, ale i bankovní loupeže a vydírání podobě vlastního výběru daní na ovládaném území. NSCN-IM má pak i velkou podporu v blízkých zemích (Čína, Pákistán), které jim za drogové peníze dodávají zbraně. První válka v oblasti, vytyčená lety , si dle dostupných informací vyžádala tisíce lidských životů, především na straně indické armády, které velké ztráty působil guerillový způsob boje povstalců27, novodobý konflikt již tak krvavý není. Především od vzniku dvou separátních teroristických organizací mají indické vládní síly ulehčenou pozici neboť mnoho útoků vedou povstalci mezi sebou. Konflikt je navíc často přerušován různou dobu trvajícími příměřími, přesto však evidovaný počet mrtvých dosáhl, jak je patrné z tabulky č. 7, během let celkového počtu 273 (z toho 33 % civilisté, 56 % teroristé a % indické bezpečnostní síly). Z obětí během jednotlivých let je patrný vliv příměří s centrální vládou, kterých bylo dosaženo s NSCN-IM v roce 997, kdy celkový počet mrtvých v konfliktu klesl z 36 v roce 996 na 2 v roce 997, a s NSCN-K v roce 2, kdy tento počet poklesl až na pouhých 36 mrtvých během roku 22. Obě tato příměří formálně trvají dodnes (armáda se tak z bojů stáhla a pouze monitoruje situaci), nemá však velký vliv na spory mezi separatisty. Tabulka č. 7: Počet obětí násilností ve svazovém státě Nágáland v letech rok počet mrtvých civilisté ozbrojené síly teroristé celkem mrtvých za rok Detaily k nalezení na WWW: < 39

40 celkový počet obětí % z celkového počtu 32,5,2 56,3 obětí Zdroj: < Podle zpráv nevládní a neziskové společnosti The Institute for Conflict Management28 je naprostá většina současných konfliktů a jimi produkovaných obětí zaviněna bojem mezi dvěma hlavními povstaleckými organizacemi o oblasti vlivu, ty mají na svědomí i všechny civilní oběti. Po krátkém období relativního klidu na počátku 2. století se od roku 26 počet obětí opět šplhá ke stovce za rok, což řadí Nágáland na jedno z nejvyšších míst (společně s Džammú a Kašmírem, Manípurem a Ássámem) v žebříčku indických států s největším počtem mrtvých zaviněných lokálními konflikty. Ačkoliv boje se odehrávají ve všech distriktech státu Nágáland (příloha č. 9), aktuálně se nejvíce týkají nejsevernějšího distriktu Mon, dosavadní baště organizace NSCNK, do níž pronikají její odpůrci. To má vliv i na povstalecké skupiny z Ássámu, kteří území používají k přechodům k základnám v Myanmaru, a jsou spojenci NSCN-K. Tyto boje mezi dosud oddělenými povstaleckými organizacemi tak mohou být zárodkem většího konfliktu, který by zasáhl celou oblast a opět si vyžádal rozsáhlý zásah bezpečnostních sil. Civilní správa se od roku 27 sice opět snaží vyjednávat s povstalci o zastavení bojů, ale dosud v tomto ohledu nebylo dosaženo žádného výraznějšího úspěchu. Svému cíli, sjednocenému Nagalimu, se však separatisté nepřiblížili ani o kousek a původně politicky motivovaný konflikt o zachování vlastní nágské identity se změnil na boj o vliv a peníze z obchodu s drogami Manípur Rozlohou 22 tisíc km2 jen o málo větší svazový stát než Nágáland leží na jih od něj, taktéž při hranicích s Myanmarem, je jedním z nejkrizovějších indických států z hlediska lokálních konfliktů. Mísí se v něm různé požadavky hned několika povstaleckých organizací, etnické násilí a boj za nezávislost. Jeho současných 22,5 milionu obyvatel je kulturně rozděleno do několika desítek kmenů, které se navzájem liší jak jazykem a etnickým původem, tak náboženstvím. Hlavním problémem státu je vzájemná nevraživost mezi většinovým národem Meitejů (nemají kmenový původ), kmeny nágského původu a ostatními 28 Vznikla v roce 997 a jejím hlavním cílem je průběžně vyhodnocovat a rozlišovat problémy týkající se vnitřní bezpečnosti v jižní Asii. Jejím nejvýznamnějším komunikačním médiem jsou internetové stránky South Asia Terrorism Portal dostupné z WWW: < 4

41 kmeny (Kuki, Mizo). Meitejové jsou hinduisté obývající především městské a údolní oblasti v centru státu, tvoří více než 5 % jeho obyvatel, ale obývají pouze desetinu území, navíc nemají některé výhody vyplývající z postavení tzv. uznaného kmenu29. Okolní hornaté oblasti obývají tři velké kmeny křesťanských Nágů (Tangkhulové s centrem osídlení v distriktu Ukhrul, Maové v distriktu Senapati a Zeliangové v distriktu Tamenglang) a další kmeny jiného původu (také většinou křesťanské). Z nich nejpočetnější jsou výše zmíněné kmeny Kuki a Mizo, jejichž příslušníci obývají především jižní distrikt Churachandpur. Je nutné ale zmínit, že především Kukové jsou značně rozpínaví a své oblasti osídlení se snaží rozšiřovat směrem na sever do oblastí obývaných Nágy. Problematická je také otázka nezávislosti tohoto státu, kterou požadují některé povstalecké organizace. Manípur má se s tímto postavením již zkušenosti, byl totiž až do vyhlášení indické nezávislosti dědičným královstvím s dlouhou historií, jež bylo připojeno Brity k Indii až jako poslední ze všech v roce 89 a autonomii si zachovalo i poté. Nezávislost byla sice na více než 5 let přerušena, ale inkorporace státu do Indie neproběhla právě hladce. Poslední vládnoucí maháradža podepsal smlouvu o připojení k Indii až v roce 949, navíc bez souhlasu voleného manípurského shromáždění ustanoveného o několik let dříve. Po připojení království k Indii získalo území pouze statut provincie C, což však stačilo, aby se nerozpoutal podobný boj za samostatnost jako v severněji ležícím Nágálandu. Od roku 956 pak měl Manípur postavení svazového teritoria, které se změnilo povýšením na svazový stát v roce 972. Nepokoje přišly do Manípuru v roce 956 v souvislosti s bojem sousedních Nágů o samostatný stát. Jimi vedená povstalecká skupina Federal Government of Nagaland se snažila do svého boje zahrnout všechny příbuzné nágské kmeny a v souladu se svým cílem (spojení všech nágských území do nezávislého státu) rozšiřovala své povstání i do Manípuru, který si celý nárokovala. Proti útokům Nágů byly nuceny zasahovat manípurské ozbrojené policejní síly (ovládané Meiteji) i za pomoci indické armády. Velkou ránu pak národní hrdosti Meitejů uštědřilo udělení vlastního státu Nágům centrální vládou v roce 963 (vznik svazového státu Nágáland), zatímco starobylé království Manípur, jehož meitejské obyvatelstvo v minulých stoletích celé nágské území ovládalo, zůstávalo pouze svazovým teritoriem. To byl prvotní impuls ke vzniku nejstarší manípurské (meitejské) povstalecké organizace United National Liberation Front v listopadu roku 964, která si dala za cíl dosažení nezávislosti a socialismu. 29 Anglicky scheduled tribes, jejich seznam je zakotvený přímo v indické ústavě, tyto kmeny mají práva na speciální pomoc, která předchází jejich možnou diskriminaci ze strany hinduistické majority. Mají například zajištěná pracovní místa a jimi obývanou půdu nemůže vlastnit ani se na ní usadit člověk, který do této kategorie nepatří. Podle sčítání v roce 2 pokrývaly 8,2 % indické populace. 4

42 Její vůdci však byli pozatýkáni během blízko probíhající indo-pákistánské války v roce 97, což tuto organizaci značně oslabilo a během sedmdesátých a osmdesátých let se tak více než na ozbrojený boj soustředila na šíření své ideologie a nabírání stoupenců. Vlastní boje s policií však v nágských distriktech pokračovaly (podobně jako v Nágálandu) až do roku 975, kdy byl podepsán s povstalci mír. Nová vlna násilností související především s politickými cíly či etnickými spory mezi obyvatelstvem se začíná rozšiřovat od počátku osmdesátých let, spolu se vznikem a působením organizace NSCN (později NSCN-IM) na manípurském území. Během několika let vznikla většina dnes aktivních teroristických skupin. Prvotní snahou byl nejen boj za úplnou nezávislost Manípuru či Nágálandu (dle zúčastněných skupin obyvatelstva), ale i ideologický boj o moc proti vládě státu, obviňované z korupce a neschopnosti3. Od devadesátých let se navíc začínají po celém Manípuru a okolních státech (Mizorám, Tripura) šířit nepokoje způsobené etnickými násilnostmi a snahou kmene Kuki sjednotit jimi obývané území a zajistit mu samostatnost. V dnešní době tak na území Manípuru působí hned několik desítek3 více či méně aktivních ozbrojených organizací s různými cíli, ale podobnými metodami šíření vlivu. Konflikty ve státě by se tak daly zjednodušeně rozdělit na dva hlavní paralelní proudy, politický a ideologický boj proti ústřední vládě za samostatnost celého území severovýchodní Indie či samotného Nágálandu a Manípuru a etnické konflikty na jihu mezi Kuky a jeho sousedy (hlavně Nágy a Paiteji) a také mezi Meiteji a přistěhovalci (hlavně muslimové, kterých je ve státě kolem 7 %). Způsob boje a financování skupin je podobné jako v Nágálandu, hlavním zdrojem peněz je pašování drog a obchod s nimi (o což se vede také krvavý boj mezi teroristy), dále jsou to bankovní loupeže a vybírání poplatků od lokálního obyvatelstva. Formy teroru jsou také různé, nejčastěji se jedná o atentáty na významné představitele státu či ozbrojených složek (krádeže zbraní a munice), etnické spory pak mají podobu vypalování domů či celých vesnic, násilností na lokálním obyvatelstvu (hlavně za účelem výběru poplatků či nabírání nových stoupenců) a únosů. Hned několik organizací má výcvikové tábory a základny v zahraničí (především v Myanmaru a Bangladéši) či okolních indických státech a spolupracují s finanční a materiální podporou různých zahraničních vlád (Čína, Myanmar, Pákistán či Thajsko). Co se však od situace v Nágálandu liší je složení obětí teroru, 3 Například levicová organizace People s Liberation Army. Jejich seznam dostupný na WWW: < 3 42

43 probíhajícího od počátku devadesátých let. Poměrně vysoké ztráty zde mají totiž indické ozbrojené síly (armáda, policie a další polovojenské ozbrojené složky32). Z tabulky č. 8 s počty a složením obětí konfliktů v Manípuru můžeme vypozorovat skoro neměnnou situaci v počtu mrtvých v zemi během celého období. Hlavním milníkem je podobně jako v Nágálandu příměří centrální vlády s organizací NSCN-IM (ta byla v první polovině devadesátých let hlavním původcem násilností v Manípuru) v roce 99733, po němž na čas poklesl počet mrtvých přibližně o polovinu. Toto příměří platilo sice původně pouze pro území Nágálandu, omezilo však i politicky cílené operace skupiny v Manípuru. Značně však naopak pobouřilo meitejské obyvatelstvo, které se obávalo stupňování ústupků centrální vlády a možného budoucího připojení nágských distriktů k Nágálandu. V hlavním městě státu Imphalu se tak rozpoutaly rozsáhlé demonstrace za respektování staleté dominance Meitejů v horských oblastech, které ještě zesílily po rozšíření tohoto příměří v roce 2 na celou oblast působení NSCN-IM (tedy jakési uznání vlivu a práv na Nágy obydlené provincie). Tabulka č. 8: Počet obětí násilností ve svazovém státě Manípur v letech rok celkový počet obětí % z celkového počtu obětí civilisté ,4 počet mrtvých ozbrojené síly povstalci ,5 39, celkem mrtvých za rok , Zdroj: < 32 V této oblasti působí především ministerstvem vnitra (angl. Ministry of Home Affairs) řízená polovojenská bezpečnostní organizace Assam Rifles. Z dalších podobných organizací zde najdeme Border Security Force střežící hranice Indie s Myanmarem či menší vesnické dobrovolnické jednotky řídící se pokyny ostatních bezpečnostních sil. 33 Jeho hlavní podmínky k nalezení na WWW: < nagaland/documents/papers/nagaland_ceasefire997.htm>. 43

44 V současné době se ústřední vládě stále nedaří konflikty v Manípuru zvládnout. Malá přítomnost bezpečnostních jednotek, slabá státní (manípurská) vláda a nefungující justice umožňují stálý průběh nepokojů. Násilí probíhá ve všech devíti distriktech státu (5 horských a 4 údolních), teroristé mají vyvinutý propracovaný systém vydírání, konexí ve státní správě a ovládání sdělovacích prostředků. Jejich působení se dotýká v podstatě každého občana státu, často nefungují obchody, nepůsobí zde pojišťovací společnosti a při cestách po zemi je nutno počítat s možností výběrů poplatků či přepadení (např. na silnici spojující Dimapur v Nágálandu s Imphalem bylo v roce 27 organizací NSCN-IM umístěno 26 stálých míst pro výběr mýta, což značně zvyšuje cenu zboží ve státě). Jednotlivé organizace vyhlašují na jimi ovládaném území vlastní zákony (či celé paralelní vlády) a většina dosažených příměří se brzy zhroutí v další vlně násilností. Armáda se sice snaží dostat situaci pod kontrolu, ale těžká dostupnost mnohých míst, špatná spolupráce s ostatními bezpečnostními silami a propustná blízká hranice s Myanmarem větší úspěch neumožňují. Aktuální mírová snaha centrální vlády byla většinou organizací odmítnuta, v situaci kdy se žádná z nich ani trochu nepřiblížila svým deklarovaným cílům, zůstávají hlavními oběťmi především civilní obyvatelé, pro něž je rozhodné řešení situace ještě hodně vzdáleno Mizorám Nejjižnější a mateřské Indii nejvzdálenější ze severovýchodoindických států, má podobnou rozlohu jako jeho severní soused Manípur (2 tisíc km 2), počtem obyvatel, který dosahuje pouhých 9 tisíc, však patří k nejméně lidnatým. Vklíněný mezi Bangladéš a Myanmar má svou polohou pro Indii velký strategický význam. Značně hornatý stát obývají z převážné většiny etnicky příbuzné křesťanské horské kmeny, pro něž se používá zastřešující označení Mizo (nejpočetnější jsou kmeny Hmar, Paite, Kuki a Lushai), doplněné v příhraničních oblastech buddhistickými kmeny bangladéšského či myanmarského původu (hlavně kmen Chakma rozptýlený po celé západní části státu, s majoritou v jižním distriktu Lawngtlai). Oblast byla, podobně jako další státy severovýchodní Indie, připojena Brity k Indii až na konci 9. století (území tehdy nazýváno Lushai Hills), přičemž prosazování britské administrativy mezi horskými kmeny trvalo několik dalších desítek let. Oblast měla specifické postavení v rámci Ássámu s jistou formou autonomie v rukách kmenových vůdců. První politické organizace původního obyvatelstva zde začaly vznikat s blížící se nezávislostí Indie v polovině 4. let 2. století s požadavky sjednocení všech příbuzných kmenů Mizo a jejich území v jednu administrativní jednotku a získání určité formy autonomie (někteří 44

45 představitelé žádali přímo nezávislost). Opoziční proudy naopak vystoupily s názory, že by se území Lushai Hills mělo připojit k Barmě, kde žily etnicky příbuzné kmeny. Oblast nicméně zůstala indická jako součást Ássámu. Během vytváření indické ústavy došlo i k ustavení výborů, které měly rozhodnout o budoucím postavení kmenových oblastí na severovýchodě Indie. V souladu s rozhodnutím jedné z komisí a návrhy politických představitelů byla v roce 952 přijata možnost autonomie a vznikl Autonomní distrikt Lushai Hills. Její ustavení však uspokojilo reprezentanty oblasti jen částečně, neboť stále nebyly vyřešeny snahy o připojení okolních oblastí obývanými stejnými kmeny (části Manípuru a Tripury), snažili se proto především prosazovat své požadavky ve Státní reorganizační komisi, která v roce 955 připravovala administrativní reformu Indie. Její rozhodnutí o setrvání oblasti v Ássámu (jako distrikt Mizo) však neuspokojilo žádného z čelných představitelů regionu a vedlo k velké politické krizi. Touha po vlastním státě zůstala zachována, nicméně nebyla za tímto účelem v následující několika letech vyvíjena žádná velká snaha. Na přelomu padesátých a šedesátých let postihl oblast obrovský hladomor způsobený přemnoženými krysami, které sežrali velkou část zemědělské úrody34. Událost vedla k vytvoření několika organizací starajících se o zásobovaní obyvatel kmenů, upozornila na jeho problémy a přilákala pozornost lidí (především mladých) k politickým a sociálním otázkám. Brzy poté (v říjnu 96) proto byla ustanovena první politická strana, Mizo National Front (MNF), jasně žádající nezávislost Velkého Mizorámu, neboť centrální ani ássámská regionální vláda nejsou schopny se postarat o zájmy obyvatelstva, což se ukázalo během hladomoru. Dalším bodem protestu, který se MNF rozhodla změnit, pak byl sporný jazykový zákon z roku 96, který zaváděl ássámštinu jako oficiální jazyk státu Ássám. Právě tato organizace rozpoutala v únoru 966 první ozbrojené povstání v tomto regionu, když její stoupenci35 podnikli odvážné útoky proti několika významným městům a vyhlásili nezávislý Mizorám. Indická vláda odpověděla leteckým bombardováním hlavního města regionu Ajzawlu (a dvou dalších vesnic), přičemž k podobnému kroku se při potlačování povstání vlastního lidu uchýlila poprvé a naposled36. Ajzawl se během několika 34 Tato periodická událost (každých 4-5 let) se nazývá mautam a je způsobena kvetením bambusu, jež láká ohromné množství krys, které se dále rychle množí a později hledají jiné zdroje potravy. Oblast opět postihla na konci roku 27, rozsáhlé zásobování obyvatelstva vládou a vyplácení finančních odměn za zabité krysy však zamezilo výraznějším problémům. 35 V tomto případě členové organizace Mizo National Army, ozbrojeného křídla MNF. U většiny indických povstaleckých organizací je totiž běžné, že existuje politické a ozbrojené křídlo, což usnadňuje pozdější mírová vyjednávání. 36 Indickými letadly byla bombardována ještě oblast města Goa, ale tam se jednalo o útoky proti Portugalcům, které se centrální vláda snažila z oblasti vyhnat a připojit Gou k Indii. 45

46 hodin změnil v hromady trosek a popela, oficiálně však při útocích nikdo nezemřel a indická vláda (v čele s Indirou Gándhíovou) ho dokonce později i přes jasné důkazy úplně popírala. Letecké útoky následovali indičtí vojáci, kteří se snažili dobýt zpět povstalci obsazené oblasti. Boje s nimi si v této fázi oficiálně vyžádaly 95 mrtvých příslušníků MNF (a dalších 558 zatčených) a 59 obětí na straně bezpečnostních sil37. Od ledna 967 pak následovalo násilné stěhování horského obyvatelstvo do oblastí podél hlavních cest a měst (přemístěno 9 vesnic). Vlna nepokojů, vedená v roce 967 zakázanou MNF z Východního Pákistánu a později Barmy38, však pokračovala i po dalším stěhování více než 8 % obyvatelstva horských oblastí (24 tisíc lidí) na přelomu let a donutila centrální vládu k jednáním zahájeným v květnu 97. Na něm sice představitelé distriktu Mizo žádali vyhlášení vlastního národního svazového státu, spokojili se však s návrhem předsedkyně vlády Gándhíové na vznik svazového teritoria, které se mělo během několika let změnit na plnoprávný stát. Svazové teritorium Mizorám vzniklo v lednu 972, touhu obyvatel po vlastním státě to však nezastavilo. Především s přetrvávajícím odkladem jeho vzniku se oblast znovu propadla do vlny násilností, směřované tentokrát do řad představitelů armády. Vůdčí silou byla opět Čínou a Barmou podporovaná MNF dlouhodobě vedená Pu Laldengou. Vrchol nynější kampaně přišel v první polovině 8. let, kdy byl Mizorám dokonce vyhlášen narušenou oblastí (angl. disturbed area) umožňující armádě větší práva (podobně jako dnes v Manípuru, Nágálandu a dalších oblastech). Dohody však bylo dosaženo až po nástupu Rádžíva Gándhího do premiérského křesla Indie v říjnu 984. MNF postupně dosáhla svých cílů a podepsala v roce 986 s centrální vládou mírovou dohodu39, umožňující vznik svazového státu Mizorám (formálně dokončeno v únoru 987) a přeměnu MNF v regulérní politickou stranu, která dodnes tvoří politickou špičku země. Tato dohoda zůstává jako jediná ze všech s povstalci uzavřených úspěšným zakončením ozbrojeného konfliktu v severovýchodní Indii. Od této doby se datuje unikátní, nyní již více než dvacetiletá, éra relativního klidu, nesrovnatelná s okolními indickými státy. V současné době není Mizorám sídlem žádné teroristické skupiny, nicméně jeho území je využíváno organizacemi z jiných okolních států, z nichž některé mají v Mizorámu vlastní cíle. Ozbrojené incidenty končící smrtí se zde vyskytují jen ojediněle, konflikty jsou založeny především na etnicko-politickém základě a mizorámská vláda se je snaží aktivně řešit. 37 Citováno z WWW: < 38 Na stěhování základen mělo vliv získání nezávislosti Bangladéše a indo-pákistánská válka v roce Její znění dostupné 3., 29 na WWW: < 46

47 Z neklidného Manípuru tak do Mizorámu nejčastěji zasahují operace několikatisícového kmene Hmarů, kteří obývají pohraniční oblasti těchto států a bojují od konce 8. let o vlastní autonomii či stát. Jimi vyvolané incidenty se vyskytují především na území severních distriktů Mizorámu, manípurského distriktu Churachandpur a jižních oblastí Ássámu (distrikty Cachar a North Cachar Hills). Násilná aktivita v Mizorámu je však poměrně výjimečná a Hmarové se soustředí spíše na okolní státy, kde je existence jejich boje snazší. Podobná je i situace na západě státu, při hranicích s Tripurou. Menšinový kmen Reangů, žijící hlavně na území mizorámského distriktu Mamit a v Tripuře, požadoval od roku 994 ustavení autonomního distriktu v rámci Mizorámu, který by zabezpečil politická, ekonomická a sociální práva tohoto kmene v oblasti, kde tvoří majoritu obyvatel. To vyvolalo nepřátelskou reakci některých radikálních mizorámských spolků, obávajících se dělení území státu, a v říjnu 997 tak došlo k několika násilným útokům vůči reangským sídlům. V důsledku toho se okolo 32 tisíc Reangů přemístilo do uprchlických táborů v blízkém tripurském distriktu North Tripura. Cílem reangských povstalců je ochrana kmenových zájmů, identity a hinduistického náboženství příslušníků kmene. Dále pak repatriace uprchlíků a vznik nějaké funkční formy autonomie v rámci státu Mizorám. Jejich povstalecká organizace působí v rámci Mizorámu především v oblasti distriktů Mamit a Lunglei, s občasnými incidenty v hlavním městě Aizawlu, částečně i v Tripuře (distrikt North Tripura) a Ássámu (distrikt Hailakandi). Některé její základny jsou umístěny v Bangladéši. Soustředí se především na útoky proti příslušníkům nereangských kmenů (únosy křesťanských Mizů za účelem výkupného, které je hlavním zdrojem financování) a také proti bezpečnostním silám či dalším tripurským povstaleckým skupinám. Dlouhodobá vyjednávání mezi státní vládou a povstalci vedená v letech 2-24 nedosáhla žádných úspěchů, nicméně násilná aktivita Reangů v Mizorámu je v posledních letech slabá. Během posledních 2 let proběhlo v Mizorámu i několik ozbrojených incidentů dalších teroristických skupin z okolních indických států či Myanmaru, nikdy se však nejednalo o pravidelnou aktivitu s určitými požadovanými cíli. Spíše jde o náhodná přepadení během přesunů přes území či atentáty na osoby, které se právě nacházely na území Mizorámu. Celkové ztráty na životech způsobené činností povstaleckých skupin jsou až na výjimku v roce 2 (2 mrtvých) minimální. V posledních několika letech nebyly zaznamenány žádné, násilí se tak projevuje spíše občasnými únosy či výbuchy nastražených náloží (nejčastěji v hlavním městě). 47

48 4.2.5 Tripura Třetí nejmenší z indických svazových států (rozloha,5 tisíc km2) je vklíněný ze tří stran do bangladéšského území (hranice s ním tvoří 84 % celkové hranice státu), pouze na východě se krátce dotýká indických států Ássám a Mizorám. Počtem obyvatel 3,2 milionu je však druhým nejlidnatějším státem v oblasti po Ássámu, neboť leží v méně hornaté a úrodnější krajině. Má samostatnou královskou historii dlouhou několik tisíc let a své postavení si vládnoucí dynastie udržela i pod britským vlivem. Původní dědičné území bylo k Indii oficiálně připojeno až v říjnu roku 949, neboť poslední tripurský král zemřel v květnu 947 a jeho nástupci bylo v té době teprve 3 let. Spory mezi regenty nového krále a manželkou minulého krále o dalším osudu země vedly k vážné politické krizi. V té se angažovali především levicoví aktivisté bojující původně (od počátku 4. let) za demokratické reformy a konstituční monarchii. Jejich cíle se však začaly měnit se zvětšujícím se vlivem komunistů v hnutí a velkým přílivem bengálských hinduistických uprchlíků z Východního Pákistánu narušujících původní kmenová společenství. Během roku 948 dokonce proběhlo několik ozbrojených střetů s policejními silami. Pod zvětšujícím se indickým tlakem, zasahováním do tripurských záležitostí a rostoucí přítomností vojska v oblastech obývaných kmenovým obyvatelstvem však nakonec k podpisu smlouvy o připojení k Indii došlo. Tripura získala statut provincie C a po administrativních reformách v roce 956 postavení centrálně spravovaného svazového teritoria. Roku 963 byla ustanovena první místní vláda a zákonodárné shromáždění umožňující vlastní samosprávu. Její pravomoci se nakonec rozšířily a definitivně ustanovily vznikem vlastního svazového státu v roce 972. Ozbrojený boj levicových povstalců, stále více omezovaný armádou, trval až do roku 95, kdy se sloučili s Komunistickou stranou Indie a dali se po omilostnění některých vůdců na politickou dráhu. Hlavní problém v podobě pokračující imigrace z budoucího Pákistánu však zůstal. Zatímco podle sčítání v roce 93 bylo 95 % obyvatel kmenového původu4, tento počet byl zredukován na pouhých třicet procent v censech provedených v letech 99 a 2. K tomuto stavu přispěly dvě hlavní vlny rozsáhlé imigrace, první již zmíněná po dělení Indie v roce 947 a druhá po vzniku Bangladéše a indo-pákistánské válce v roce 97. Velkým problémem dneška je i příliv bangladéšských obyvatel, kteří v etnicky příbuzných oblastech hledají lepší práci a podmínky pro život než mohou nalézt v jejich mateřské zemi. Bengálské obyvatelstvo tak nejenom že vytlačilo to původní do postavení minority ve vlastní zemi, omezilo také používaní domorodých jazyků a zabralo rozsáhlé plochy 4 Citováno z WWW: < 48

49 zemědělské půdy patřící dříve původním obyvatelům. Dnes jsou však pod kontrolou imigrantů i obchodní kontakty, státní pracovní příležitosti a pozice ve vládě. Původní kmenové obyvatelstvo sestává z několika desítek příbuzných kmenů hovořících různými dialekty jazyka kokborok (také známo jako tripurština) a obývající vesnické oblasti v horách a pralesích. Jejich snaha na ochranu svého společenství, jazyka a tradic má své kořeny již v dobách vzniku nezávislé Indie, dlouhodobě však probíhala demokratickou a mírovou cestou. Vlastní politické strany se snažily prosadit své požadavky v podobě ustanovení autonomního distriktu s vlastní vládou, uznání jejich jazyka jako oficiální řeči státu a navrácení zabrané zemědělské půdy. Ozbrojený boj započal až na počátku 7. let 2. století, kdy u některých kmenových obyvatel převládl názor, že pouze tento způsob jednání jim zabezpečí jejich požadavky. Postupně nabíral stále větších rozměrů a po rozšíření požadavků na nezávislou kmenovou Tripuru centrální vláda ustoupila a s cílem uklidnit situaci nechala v roce 979 vzniknout autonomní jednotku v rámci Tripury, která má vlastní vládu a spravuje na svěřeném území některé záležitosti kmenového obyvatelstva (angl. Tripura Tribal Areas Autonomous District Council). Jeho vymezené území zabírá přibližně 68 % státu a z třetinového kmenového zastoupení obyvatelstva v Tripuře se týká kolem 8 % lidí4. Vznik autonomního distriktu však s velkým odporem odmítli ostatní bengálští obyvatelé Tripury a také začali zakládat ozbrojené organizace. Následné střety v několika oblastech země si vyžádaly na 8 životů a několik dalších tisíc vypálených budov. Situace se uklidnila až zásahem indické armády v roce 98. V následujících letech se objevovaly jen občasné incidenty, které ještě více poklesly po uklidnění situace v sousedním Mizorámu. Tabulka č. 9: Počet obětí násilností ve svazovém státě Tripura v letech rok civilisté počet mrtvých ozbrojené síly povstalci celkem mrtvých za rok Detailnější informace k nalezení na WWW: < 49

50 celkový počet obětí % z celkového počtu 72,5 3, 4,5 obětí Zdroj: < Nová vlna násilností vypukla na počátku 9. let, kdy vznikla hlavní organizace reprezentující až do současnosti radikální požadavky původních obyvatel a vedoucí ozbrojený boj za nezávislou Tripuru. Národní osvobozenecká fronta Tripury (angl. National Liberation Front of Tripura) má hlavní základny v Bangladéši a je spojena i s několika ostatními povstaleckými skupinami v severovýchodní Indii. Brzy po svém vzniku začala organizovat atentáty, ozbrojené střety a především únosy. Jejich aktivita byla brzy podpořena i dalšími teroristickými organizacemi, jejichž cíli jsou však navíc i vyhnání bengálsky mluvících obyvatel, návrat zemědělské půdy kmenům a osvobození od indického neokolonialismu. Počáteční aktivita rychle přerostla v desítky mrtvých civilistů ročně, rozmohly se především únosy (kolem 7 % všech severovýchodoindických únosů) z nichž vybraného výkupného mohla být jejich činnost organizována. Čelit jim nebyly schopny ani indické ozbrojené složky a napadané bengálské obyvatelstvo muselo organizovat vlastní ozbrojence, kteří by je chránili před útoky. Se základnami v Bangladéši a Myanmaru, kontakty na ozbrojence v Ássámu a chabou ostrahou hranic mohli povstalci snadno organizovat svou činnost na celém území státu. Teroristé měli velký vliv i v lokální politice, pomocí zastrašování a zabíjení se jim dařilo ovlivňovat volby ve svůj prospěch a dále tak šířit svůj vliv. Diskutuje se také o vlivu křesťanských evangelických organizací na financování a materiálním zásobování teroristů, neboť dlouhodobá misijní činnost nebyla zatím v Tripuře příliš úspěšná a podobné kontakty s ozbrojenci (z nichž velká část jsou křesťané) by jim mohly v tomto ohledu pomoci. Výraznějšího úspěchu se policie a armáda dočkali až zvýšenou aktivitou v roce 22, kdy počet obětí značně poklesl a povstalecké organizace se začaly rozpadat a soupeřit navzájem mezi sebou. K útlumu teroristických útoků pomohla i klesající podpora mezi obyvatelstvem, dlouhodobě neúspěšné plnění stanovených cílů a nové masivnější způsoby policejních sil v potlačování jejich aktivit. Podle nejnovějších policejních zpráv je terorismus 5

51 v Tripuře pod kontrolou, ojediněle se sice vyskytnou nějaké incidenty, nehrozí již však pravděpodobně rozsáhlé zabíjení a násilná činnost jako v 9. letech Méghálája42 Stát rozprostírající se mezi Ássámem a Bangladéšem má 2,5 milionu obyvatel, kteří jsou z převážné části kmenového původu. Podobně jako v ostatních státech indického severovýchodu je právě demografické složení přítomného obyvatelstva primárním zdrojem konfliktů. Méghálája byla historicky částí tří kmenových království, která však s příchodem Britů zanikla. Její území bylo zahrnuto do Ássámu, ale zůstala mu částečná autonomie. Součástí Ássámu zůstala i přes různé administrativní reformy v oblasti i po vzniku nezávislé Indie. Její kmenové obyvatelstvo sestávající ze tří hlavních kmenů (Garové dominující západu, nejpočetnější Khasové žijící v centrální oblasti a Jaintiasové na východě) má různý původ. Mezi nimi však najdeme i příslušníky mnoha dalších kmenů jejichž centrem jsou jiné státy severovýchodu a také nekmenové přistěhovalce z Bangladéše. Méghálája je jedním z hlavních křesťanských států Indie (7 % populace), zbytek tvoří hinduisté a tradiční animistická náboženství. Boj původních obyvatel za svá práva a autonomii probíhal již od počátku 5. let v podstatě vždy mírovou a demokratickou cestou. Území dnešního státu zabíralo 2 distrikty Ássámu (angl. United Khasi and Jaintia Hills a Garo Hills) a požívalo od počátku určité formy autonomie umožňující omezenou samosprávu. Vlna nespokojenosti se pozvedla až po ustanovení ássámštiny oficiálním jazykem Ássámu, která byla na území Mégháláje naprosto cizí. Demonstrace proti tomuto kroku vedly nejenom k jeho odvolání, ale i rozšíření samosprávy zákonem z roku 969, který dával o rok později vzniknout autonomnímu území Méghálája s vlastní zákonodárnou mocí, stále však v rámci Ássámu (tedy nedostalo statut svazového teritoria). Brzy poté však v rámci centrální reorganizační reformy indického severovýchodu (týkající se i většiny ostatních států) dostala Méghálája plnoprávné postavení státu (oficiální vznik 2. ledna 972). Vnitřní organizace území pak byla dokončena ustanovením tří autonomních oblastí v rámci státu s vlastní samosprávou (angl. Autonomous District Council), každé pro jedno hlavní etnikum. Příčiny konfliktů týkajících se tohoto státu se začaly formovat v brzkých sedmdesátých letech 2. století s příchodem bangladéšských uprchlíků do země. Dlouhodobě narůstající napětí se postupně změnilo v hnutí požadující jejich odchod a zákaz možnosti 42 Častý je též kratší název Mégháláj. 5

52 obchodování. Výtržnosti a hrozby proti nekmenovým obyvatelům s několika desítkami mrtvých probíhaly především v druhé polovině 8. let a na počátku let devadesátých a dokázaly v tomto svém cíli spojit všechny kmeny v oblasti. Problematická byla především období kolem konání voleb, neboť volební právo nekmenových obyvatel bylo především zpochybňováno. Zhoršující se ekonomická situace a narůstající počet nezaměstnaných uvrhl zemi postupně i do etnických konfliktů mezi jednotlivými kmeny. Postupně vzniklo několik hlavních povstaleckých organizací reprezentujících zájmy příslušných kmenů, některé na základě prvotního boje proti cizincům a následným rozpadem, jiné úplně nově. Garské skupiny tak požadují vlastní různě rozsáhlé státy, větší ekonomický rozvoj a podporu vzdělání v jimi obývaných distriktech a vyhrožují všem obyvatelům jiného původu. Požadují i některá další převážně Gary obývaná území v Ássámu. Opačné požadavky mají Khasové, kteří chtějí výlučně khaský stát a jeho osvobození od garské dominance. Jedním z cílů nadále zůstává i vyhnání nepůvodních obyvatel. Rebelové mají základny především v Bangladéši a udržují styky s ostatními teroristickými organizacemi v Tripuře, Ássámu a dalších státech, diskutuje se též vliv pákistánských tajných služeb. Jimi prováděné operace se pak soustředí především na jejich vlastní distrikty, kde si udržují pořádek a terorizují ostatní obyvatelstvo. Velká část útoků se také uskuteční v hlavním městě státu, Shillongu, kde sídlí vládní a policejní instituce a střetávají se všichni obyvatelé země. Tabulka č. : Počet obětí násilností ve svazovém státě Méghálája v letech rok civilisté počet mrtvých ozbrojené síly povstalci celkem mrtvých za rok

53 celkový počet obětí % z celkového počtu 37,5 2,7 4,8 obětí Zdroj: < Hlavní vlna násilí probíhala v zemi od druhé poloviny devadesátých let a na počátku 2. století, v porovnání s ostatními okolními státy však jsou ztráty na životech mnohem menší. Zpočátku byli teroristé poměrně úspěšní, jejich občasné útoky si vyžadovaly oběti pouze na straně civilistů a ozbrojených sil, postupem doby však došlo k masivnějšímu nasazení armády a lepší kontrole hranic. Hlavním projevem povstalců a možností financovat svou činnost bylo vydírání, především pak výběr poplatků od řidičů nákladních vozů (velké zásoby uhlí v zemi vyžadující transport po silnici). Časté jsou také konflikty způsobené ássámskými ozbrojenci (viz níže), kteří horské oblasti Mégháláje používají jako základny. Upadající vliv, vnitřní rozpad skupin a zvětšující se policejní kontrola vedou v posledních letech (trend pozorovatelný od roku 23) k utlumení násilí v oblasti, v mírových rozhovorech se značně angažují i křesťanské církve a zlepšující se politická situace dává naději na možné ukončení bojů a řešení problémů mírovou cestou Ássám Spojujícím článkem všech ostatních států indického severovýchodu je Ássám. Rozlohou 78, 5 tisíc km2 srovnatelná oblast s Českou republikou má populaci 27 milionů lidí, což ji k řádí k hustěji osídleným regionům Indie. Právě Ássám umožňuje svou krátkou hranicí se Západním Bengálskem spojení zbývajících států severovýchodu se zbytkem indického území. Je však i historickým centrem celé oblasti, neboť většina nově vzniklých tamních států byla kdysi jeho součástí. Oblast byla připojena Brity již ve 2. letech 9 století a vycházely z ní kolonizační snahy podrobit si i okolní území horských kmenů. Od přilehlých oblastí je tento stát odlišný i svým fyzickogeografickým charakterem, neboť většinu území pokrývají úrodné nížiny s deštnými lesy. Podobně jako jiné výše popisované státy však trpí značnou národnostní a náboženskou diverzitou, která se dlouhodobě transformuje v boj za právo na sebeurčení, ochranu identity, požadavky samostatnosti apod. Střetávají se zde především hinduismus (přibližně 65 % obyvatel státu) s islámem (3 %), kterým částečně sekunduje křesťanství se 4 % populace43. Velká část místní populace také není tamního původu, mnozí lidé přišli postupně s potřebou britských kolonizátorů po pracovní síle na čajových plantážích (z největší 43 Území Ássámu je používáno jako výchozí bod při šíření křesťanství do okolních zemí, především Arunáčalpradéše, kde je obracení lidí na jinou víru zakázáno, viz. Vavroušková 25, s

54 části muslimští Bengálci indoevropského původu) a v poslední vlně především po dělení Indie v souvislosti s výměnou obyvatelstva mezi nově vzniklým Východním Pákistánem a Indií (přišli hinduističtí Bengálci). Původní obyvatelstvo austroasijského a sinotibetského původu, formující se více než tři tisíce let, se však také dělí na mnoho kmenů, vyznává různá náboženství a obývá prolínající se oblasti. Celkově se zde mluví přibližně 4 jazyky což vede k častému bilingvismu obyvatel, kteří se kromě rodného jazyka učí i nejpoužívanější jazyky státu (ássámština, bengálština). Přímá britské správa v oblasti vedla k rychlému růstu čajového průmyslu, který však značně oslabil po opuštění Indie Brity a vzniku nezávislého státu. Ekonomický úpadek následovaný přívalem ilegálních hinduistických přistěhovalců z Bengálska vedl již ve 4. letech ke zformování prvních povstaleckých skupin ustanovujících se podle etnických linií (státy na východě byly tehdy ještě součástí Ássámu), žádajících vlastní autonomii, kterou prosazovali i na území dnešního Ássámu. Jejich cesta za samostatností je vylíčena v kapitolách o jednotlivých státech, zde se proto bude tato práce věnovat především vlastním ássámským problémům a konfliktům. Ty začaly na konci 7. let 2. století, kdy odpor vůči imigrantů vygradoval (příchod nové vlny během násilného vzniku Bangladéše) založením několika organizací jejichž oficiálním cílem byla nezávislost Ássámu, ale v praxi byly značně protipřistěhovalecké. Místní i centrální vláda se však s povstalci přely o to, kteří imigranti by měli být deportování zpět do Bangladéše, zda ti, kteří přišlo po roce 95 nebo až po roce 97. Poté co se k hnutí za odsun cizinců přidala i část místní vlády a to tak začalo mít masové rozměry, byl Ássám podřízen přímo pod prezidentskou správu, prohlášen za narušené území a do oblasti vysláno vojsko. Vyjednávání mezi centrální vládou a povstalci bylo provázeno masakry nepůvodních obyvatel44, vypalováním jejich domů a podobnými praktikami. Částečné dohody však bylo dosaženo až po nástupu Rádžíva Gándhího45 do křesla předsedy centrální vlády uzavřením Ássámské smlouvy v srpnu 985 podle níž měli být vyhledáni a deportováni všichni imigranti, kteří přišli po roce 97 (nestalo se tak) a další cizinci měli přijít o volební právo. Hlavní část vůdců povstání se s tímto řešením spokojila a přeměnila své organizace v politické strany, malá část, organizace United Liberation Front of Asom (ULFA), však pokračovala v boji, jen změnila své cíle na dosažení svobodného nezávislého socialistického 44 Nejznámějším z nich je Nelliejský masakr z února 983 při kterém zahynulo kolem 2 (neoficiálně až 5 tisíc) muslimských imigrantů, převážně žen a dětí. 45 Viz též kapitola o historii Mizorámu. 54

55 Ássámu. Situace ve státě se dosažením dohody nakrátko uklidnila, bývalí povstalci vyhráli volby a vše směřovalo k mírovému vývoji. ULFA však brzy navázala kontakty s pákistánskou tajnou službou, kačinskými předáky v Barmě a dalšími povstaleckými skupinami indického severovýchodu a začala rozsáhlou kampaň za své cíle. Její násilná aktivita vyvrcholila v první vlně v roce 99, kdy byla na Ássám opět uvalena centrální správa a do oblasti rozmístěni vojáci, kteří v následných operacích (do roku 992) zatkli stovky povstalců (několik tisíc se jich vzdalo) a zadrželi množství zbraní, munice a peněz. ULFA se však ukázala být mocným soupeřem, své síly opět obnovila a tábory umístila do Myanmaru a Bhútánu, kde pokračoval výcvik povstalců. Dlouhodobá protipovstalecká kampaň sice nakonec přinesla částečný úspěch oslabením těchto povstalců, ale zakořeněné násilí, rozsáhlá korupce a velký rozsah ilegálních aktivit měly velký vliv na demokraticky zvolenou vládu i místní obyvatelstvo. Tabulka č. : Počet obětí násilností ve svazovém státě Ássám v letech rok civilisté počet mrtvých ozbrojené povstalci celkem mrtvých za rok síly celkový počet obětí % z celkového počtu 53,3,3 35,5 obětí Zdroj:< Od konce 8. let se ve státě navíc začalo šířit násilí vedené kmeny Bodo, kteří požadovali lepší sociální, politické a ekonomické podmínky pro své příslušníky. Bodové jsou dlouhodobě hlavními rivaly ássámsky mluvících obyvatel, kterými se cítí utlačováni a využíváni, čemuž nepřidal ani brzy zrušený (především díky agitaci bengálských obyvatel) 55

56 zákon z roku 96 ustanovující ássámštinu za jediný oficiální jazyk země. Bodové začali bojovat za svá práva již v 6. letech, kdy vznikl požadavek na vlastní svazové teritorium, který však zůstal bez odezvy. Po desetiletích neúspěšných vyjednávání jejich touhy přerostly v ozbrojený boj. Vzpoura Bodů pokračující dodnes se částečně zklidnila až vznikem samosprávného autonomního distriktu46 Bodoland v rámci ássámského území v roce 995. Jejich země zaujímá asi třetinu ássámského státu a nachází se v západní části u hranic s Arunáčalpradéšem a Bhútánem, bodské osídlení však není kompaktní, což vyvolává nespokojenost a obavy z násilí u ostatních obyvatel tohoto autonomního území. Cílem povstaleckých skupin je však kromě vysídlení nebodských obyvatel ještě větší autonomie a zaručení práv svého lidu. Etnické násilí a teroristické útoky zahubí každoročně několik stovek obyvatel, především z řad civilistů. Z celkového počtu evidovaných mrtvých (66 od roku 992), kteří zahynuli v incidentech souvisejících s povstáním je to více než polovina. V současné době pokračuje štěpení obyvatelstva státu a vznikají další etnické organizace bojující za práva své skupiny, což je provázeno demografickými změnami, násilím a militantním nacionalismem. Tyto tendence spolu s dlouhodobě slabou místní vládou činí z Ássámu, pravděpodobně více než z okolních států, potenciální zdroj budoucích konfliktů v následujících desetiletích. 4.3 Společná analýza konfliktů v severovýchodní Indii Ačkoliv nějaký druh konfliktu probíhal či probíhá ve všech státech indického severovýchodu, jejich příčiny se v jednotlivých oblastech značně liší. Hlavním viníkem není ani tak historické a koloniální dědictví, ale především obrovská etnická a náboženská heterogenita relativně malého území, která má svůj původ již v předchozích staletích a jež se v poslední době dále rozrůstá. V souvislosti s koloniálním dědictvím se problematickou ukázala být především snaha britských správců o hospodářský zisk z úrodných ássámských polí, nutně provázená masovou imigrací rolníků z jiných částí Indie. Dosavadní, již tak značná, etnická kmenová heterogenita tak byla ještě více narušena příchodem nekmenového obyvatelstva (navíc různého původu a náboženství), které si brzy nárokovalo vlastní práva na nově osídlené území a nutně tak vyvolalo odmítavé reakce původních obyvatel. 46 Vznik autonomních distriktů s rozdílnými formami autonomie umožňuje šestý dodatek indické ústavy. Momentálně jich na indickém severovýchodě existuje deset. 56

57 Podobný vliv však měly i další přistěhovalecké vlny z Bangladéše (souvislost s válkou za nezávislost země v roce 97 a dalšími konflikty, aktuálně především hospodářské důvody) jež též vedly k nepřátelské reakci původních obyvatel, neboť centrální indická vláda se je i přes místní odpor snažila usídlit na svém území a dát jim volební právo. V této souvislosti je pozoruhodné, jak velký odpor podobní imigranti vyvolávají, jejich podíl na celkovém obyvatelstvu je totiž poměrně malý (tabulka č. 2), nejvyššího podílu dosahují v Tripuře (necelých % obyvatelstva), ta však leží vklíněná do bangladéšského území a byla s ním dlouhodobě kulturně a etnicky provázaná. Tabulka č. 2: Vybrané charakteristiky obyvatelstva států severovýchodní Indie v roce 2 Průměrný Obyvatelstvo Obyvatelstvo Urbanizace Obyvatelstvo počet obyvatel nenarozené narozené v jiných (%) slumů (%) na vesnici v Indii (%) státech Indie (%) Arunáčalpradéš 2,8, 225 2,3 5,5 Ássám 2,9,3 924,7,9 Manípur 3,6, 687 5,6,8 Méghálaja 9,6 3,7 323,5 4, Mizorám 49,6, 633,9 4,3 Nágáland 7,2, 289,4 4,3 Tripura 7,, ,4 2, Indie 27,8 4, 25,6 4, Stát Zdroj: < Vyšší podíl lidí nenarozených v Indii nalezneme pak jenom v Manípuru, ostatní státy dosahují již minimálních hodnot, což je vzhledem k tomu, že celá oblast má dlouhou vnější hranici s okolními státy, přičemž mnohé skupiny obyvatel na obou stranách hranice jsou si etnicky příbuzné (viz Nagalim, společný stát nágských kmenů, jenž má zahrnovat i velké části Myanmaru) poměrně zajímavé. Ekonomické uprchlíky z Bangladéše je tedy potřeba hledat spíše v jiných, hospodářsky vyspělejších, oblastech Indie, přičemž největším lákadlem je samozřejmě blízkost jazykově příbuzného Západního Bengálska s hlavním městem Kalkatou, kde se levná dělnická pracovní síla uplatní nejlépe. Tabulka č. 3: Obyvatelstvo států severovýchodní Indie dle dosaženého vzdělání v roce 2 Stát Arunáčalpradé š Ássám Negramotní Gramotní bez dokončeného (%) základního vzdělání (%) Základní (%) Střední (%) Vyšší a vysoké (%) 55,8 4,4,3 3, 5,5 47,4 6,5 2, 8,5 5,6 57

58 Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Indie 39,5 5, 25,6 43, 36,8 45,5,4 22, 28,6 3,2 2, 6, 2,,2 9,6 5,6 2, 4,3 24,3 2, 2,3 2,8 7, 6,5 2,8 4,6 5,9 7,3 4,9 7,7 Zdroj: < Velkou vinu na dnešní násilné situaci však mají také neúplné administrativní reformy proběhlé v historii nezávislé Indie, které favorizovaly hlavní a nejvíce bojující kmeny, přičemž nebraly ohled na celkovou etnickou situaci. Díky tomu vznikl a dodnes probíhá konflikt v Manípuru, kde se administrativním komisím podařilo spojit do jednoho politického celku dlouhodobě nepřátelské obyvatelstvo. Jedním z pohrobků britské správy je také dodnes přetrvávající oddělení kmenového obyvatelstva od ostatního, uplatňované kolonizátory v letech , kmeny tak žijí ostrůvkovitě roztroušené, v rezervacím podobných oblastech, a úrodné, ekonomicky se rozvíjející oblasti obsadilo nekmenové obyvatelstvo. Z jednotlivých údajů se také ukázalo, že v rámci probíhajících konfliktů příliš nezáleží na kmenovém původu lidí, mnohem důležitější jsou jazykové, náboženské a politické aspekty místního obyvatelstva. Desítky indických kmenů se sice obávají o zachování vlastní identity, mnohým z nich se však již podařilo získat od centrální vlády nějakou formu autonomní správy a konflikty jsou často spíše důsledkem snahy dosáhnout většího území či jinak oslabit své soupeře. Tabulka č. 4: Vybrané ekonomické charakteristiky států severovýchodní Indie Stát Pod. HDP (%) HDP 994 (%) HDP 26 (%) Arunáčalpradéš Ássám Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Indie,9,77,9,9,8,9,3 3,6 74,3 76, 89,6 8,2 8,7 72, 86, 7,2 68,5 88, 92, 8,2 99, Struktura HDP 26 (%) Sekundé Primér Terciér r 28, 26, 45,9 36,8 7,8 45,4 29,6 2, 49,4 2,4 25,6 54, 24,3 3,9 6,8 33,4 3,2 53,3 25,8 2,4 52,8 7,8 29,4 52,8 Zdroje: < < < Pozn. Pod. HDP - Podíl státního HDP na celoindickém v roce 26 HDP HDP na obyvatele ve srovnání s celou Indií roce 994 HDP 26 - HDP na obyvatele ve srovnání s celou Indií roce Northeast India Clashes (Reuters Alertnet 28, online). 58

59 Důležitý faktor ozbrojených aktivit představují také ekonomické a vzdělanostní faktory (viz další kapitola o maoistickém terorismu, kde jsou tyto faktory primární). Z dostupných dat (tabulky č. 3 a 4) je však zřejmé, že tyto faktory by mohly ve větší míře platit pouze u státu Ássám. Rozložení vzdělanostní struktury je poměrně podobné tomu celkovému za Indii, což je vzhledem k velkému procentu kmenové populace pozoruhodné. Například Mizorám má okolo 95 % obyvatelstva kmenového původu, negramotnost však dosahuje na indické poměry pouhých 25 %, což je především důsledek působení křesťanských misií na tomto území a tedy jedno z pozitiv jichž dosáhla britská koloniální správa. Ekonomicky všechny státy indického severovýchodu v současnosti zaostávají za celoindickým průměrem, kromě Ássámu a Manípuru ne však nijak dramaticky. Sektorové rozložení HDP ukazuje velký podíl zemědělství, což je vzhledem k reliéfu, složení populace a plantážnické tradici nepřekvapující. V tomto ohledu brání většímu rozvoji průmyslu a služeb špatná dopravní poloha celé oblasti. Normálněrozchodná železnice je dostupná pouze v ássámské nížině48, z níž do hor vystupuje několik úzkorozchodných tratí s minimální přepravní kapacitou. Nákladní silniční doprava do zbytku indického území je značně zdlouhavá a omezená na úzký Siligurský koridor mezi Nepálem, Bhútánem a Bangladéšem. V mnoha oblastech je pak navíc často narušována povstalci a jimi vybíraným mýtem či ničením již tak zaostalé infrastruktury. Díky špatné mezinárodní situaci je též zcela vyloučena námořní i říční doprava, neboť nejbližší přístav Kalkata je vzdálena několik dní cesty po silnici a všechny přítomné splavné řeky tečou na území Bangladéše. Jediným dopravním pozitivem tak zůstává letecká doprava jež je v těžko dostupném regionu silně rozvinutá, jediné mezinárodní letiště je ve městě Guwahati v Ássámu, doplňuje ho však na 2 dalších větších letišť pro domácí lety, rozprostřených i po ostatních státech. Výkonnost letecké dopravy je však vzhledem k přepravní kapacitě, zastaralému vybavení a finanční náročnosti velice nízká. Porovnáme-li vývoj jednotlivých státních ekonomik, je překvapující především silné zaostávání států severovýchodní Indie za ostatními, což ukazuje tabulka č. 4. Ještě v roce 994 dosahovaly některé státy (Arunáčalpradéš, Nágáland, Mizorám) v přepočtu HDP na obyvatele lepšího výsledku než byl průměr celé Indie. Během 2 let však tento aspekt značně poklesl a dnes dosahují necelých 9 % indického průměru. Zde je však nejen patrný vliv 48 Viz mapa sítě indických železnic dostupná z WWW: < 59

60 ozbrojených konfliktů v oblasti, ale především se uplatňuje periferní poloha těchto států v rámci země, ležících daleko od současných mohutně se rozvíjejících center. Hlavním problémem v oblasti je však ekonomika Ássámu, která v poslední době značně ztrácí. Ze států severovýchodní Indie je stále jasně nejsilnější (značně přesahuje i součet všech ostatních států), ale v přepočtu na jednoho obyvatele dosahuje pouhých 7 % indického průměru. Ze všech sledovaných států má zdejší primární sektor také nejvyšší podíl na HDP (37 %) a jeho hospodářství by i vzhledem k propadu podílu na celoindickém HDP mezi roky 994 a 26 potřebovalo hlubší změnu. Právě v tomto nejhustěji zalidněném státu oblasti49 může být určitý podíl na zdejších násilnostech motivován a ospravedlňován ekonomicky špatnou situací. Tabulka č. 5: Přehled jazykové diferenciace ve státech severovýchodní Indie v roce 2 Z toho jazyková rodina Počet jazyků s více Obyvatelé Stát než 5 tisíci IndoDrávidsk Austro- Sino- hovořící ostatními rodnými mluvčími evropská jazyky (%) á asijská tibetská Arunáčalpradéš ,8 Ássám ,7 Manípur ,8 Méghálaja 5 3 9, Mizorám 2 7,8 Nágáland ,7 Tripura 3 2 5,7 Indie ,3 Zdroj: < Zcela primárním faktorem ovlivňujícím konflikty v severovýchodní Indii však zůstává značně diferencovaná náboženská a etnická příslušnost obyvatel regionu. Tři vzájemně nesousedící státy jsou většinově křesťanské (Nágáland, Mizorám, Méghálaja), což je situace jež nemá jinde v Indii obdoby (křesťanské menšiny jsou ještě v Kerále a Goe, ale dosahují maximálně čtvrtiny populace). Mezi těmito státy se nacházejí většinově hinduistické oblasti, jež však opět mají velké menšiny jiných náboženství. Muslimové tvoří třetinu populace v Ássámu, v Arunáčalpradéši se s hinduismem střetávají tradiční animistická kmenová náboženství a křesťanství a v Manípuru opět soupeří hinduismus s křesťanstvím. Zajímavá je tak situace v Mizorámu, jehož sousedé jsou majoritně muslimští (Bangladéš), hinduističtí 49 Na indické poměry je však zdejší hustota zalidnění pouze průměrná, přičemž některé státy v Indoganžské nížině či při pobřeží dosahují mnohem vyšších hodnot např. Západní Bengálsko 9 obyv./km 2, Kerála 82 obyv./km2 či Uttarpradéš 69 obyv./km2. 6

61 (Tripura, Ássám) i buddhističtí (Myanmar5). Podobně paradoxní je i situace Méghálaji, křesťanského ostrovu mezi Bangladéšem a Ássámem. Nutné je však i zmínit, že většina těchto náboženství má několik směrů, které se také navzájem promíchávají, což platí především pro místní křesťanství. Tabulka č. 6: Oficiální a nejužívanější jazyky ve státech severovýchodní Indie v roce 2 Stát Oficiální státní jazyky Arunáčalpradéš Hindština Ássámština, Bengálština, Bodo Meitei Angličtina, Khasi, Garo Mizo Angličtina Angličtina, Bengálština, Kokborok Hindština, Angličtina Ássám Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Indie Název Nissi Nejužívanější jazyky % Název 9, Adi % 7,6 Ássámština 48,8 Bengálština 27,5 Meitei Khasi Mizo Ao 58,4 47, 73,2 2,9 Thado Garo Bengálština Konyak 8,2 3,4 9, 2,5 Bengálština 67, Kokborok 25,5 Hindština 4, Bengálština 8, Zdroj: < Obrovská je i jazyková rozmanitost této oblasti, situace typická pro celou Indii se zde ještě více znásobuje. Při sčítání v roce 2 se zjistilo, že se na indickém území vyskytuje 8 jazyků5 z pěti hlavních jazykových rodin, kterými hovoří více než 5 tisíc lidí52 a jež pokrývají 99,7 % indické populace. V severovýchodní Indii je rozhodně nejpestřejší situace v Nágálandu, v dvoumilionovém státě se mluví 4 jazyky, které mají více než 5 tišíc mateřských mluvčích a stále zbývá 2 procent populace mluvících ostatními jazyky. V Ássámu je to podobné, vyskytuje se zde 6 jazyků ze čtyř hlavních jazykových rodin s více než 5 tisíci mluvčími, z nichž jsou však pouze dva (hindština a bengálština) stejné jako v Nágálandu, dohromady se tak jen v těchto dvou státech hovoří 28 jazyky, jež mají přes 5 tisíc mluvčích (v celé sledované oblasti severovýchodní Indie je to 37 jazyků). Na pouhých 5 Zde je však nutné upozornit, že přiléhající oblast Myanmaru, provincie Chin, je také díky stoletému působení misionářů většinově křesťanská a demograficky podobná sousedním indickým státům. 5 Mnohé z těchto jazyků však mají další desítky různě si vzdálených dialektů, což platí především pro hindštinu. 52 Ve výsledcích indického censu z roku 2 jsou údaje o všech jazycích, kterými hovoří více než tisíc lidí (je jich celkem 22), pro účely této práce však byla pro větší názornost a přehlednost zvolena padesátitisícová hranice. 6

62 7,8 % indické rozlohy53 se tak vyskytuje skoro polovina z 8 sledovaných jazyků, kterými zde hovoří alespoň 5 tisíc obyvatel. Tabulka č. 7: Vývoj počtu násilných incidentů a jejich obětí ve státech severovýchodní Indie v letech Svazový stát 22 I. Oběti 23 I. Oběti 24 I. Oběti 25 I. Oběti 26 I. Oběti 27 I. Oběti Arunáčalpradé š Ássám Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Celkem Zdroje: < < < a < Graf č. : Vývoj počtu obětí násilí ve státech severovýchodní Indie v letech Jako rozloha Indie bylo bráno číslo km2, jež nezahrnuje 78 4 km2 kašmírského území spravovaného Pákistánem, 5 8 km2 kašmírského území předaného Pákistánem Číně a km2 kašmírského území spravovaného Čínou. Všechna tato území si Indie nárokuje a jejich správu jinými státy považuje za ilegální

63 6 Počet obětí 5 Arunáčalpradéš Ássám 4 Manípur 3 Méghálaja Mizoram 2 Nágáland Tripura Rok Zdroje: < < < a předchozí tabulky s počtem obětí násilností v jednotlivých státech. Z výše popsaných charakteristik je patrné, že největší předpoklady k pokračování ozbrojených konfliktů mají Ássám a Manípur. Ássám jakožto nejhustěji osídlené území s velkou muslimskou menšinou mající také nejvyšší podíl agrárního sektoru na HDP a dosahující výrazně nižšího HDP v přepočtu na obyvatele než je průměr Indie. Jedná se o nejvíce etnicky a nábožensky diferencovaný stát v oblasti, kde se mezi rolnickými obyvateli úrodných nížin bude nadále hlásit o svůj podíl na moci kmenová populace obývající hůře dostupné pralesní a horské oblasti. Tabulka č. 8: Relativní data vývoje počtu obětí ve státech severovýchodní Indie v letech 22 a 27 Stát Arunáčalpradéš Ássám Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Tripura Počet obětí násilností na sto tisíc obyvatel v roce 22 2,9,67 8,28 2,76,,8 5,47 Počet civilních obětí na sto tisíc obyvatel v roce 22,64,52,57,25,,25 2,94 Počet obětí násilností na sto tisíc obyvatel v roce 27,55,64 7,79,78,23 5,43,3 Počet civilních obětí na sto tisíc obyvatel v roce 27,9, 6,54,7,23,,3 Zdroje: < < < pdfs/ar78-eng.pdf> a předchozí tabulky s počtem obětí násilností v jednotlivých státech. 63

64 Těžko řešitelný je také konflikt v Manípuru, kde spolu žijí dvě podobně silné, ale etnicky a nábožensky značně odlišné skupiny obyvatel, jejichž soupeření má již dlouhou historii. Právě zde je jasně nejvyšší počet obětí konfliktů přepočtený na sto tisíc obyvatel a výrazný nárůst násilí v posledních šesti letech. Podobně je na tom i Nágáland, kde žije velké množství podobně početných kmenů, které sice spojuje jazykové hledisko, ale do hry naopak vstupuje politická ideologie soupeřících skupin. Ostatní konflikty se daří indické vládě uklidňovat či alespoň udržovat ve stejném rozsahu, Mizorám je bez bojů již dlouhá léta a situace se postupně zlepšuje i v Méghálaji a Tripuře. 4.4 Intenzita konfliktů v severovýchodní Indii Jedním z hlavních cílů této práce je i popsat intenzitu jednotlivých konfliktů na nejnižší dostupné úrovni indické samosprávy. Díky podrobnému archivu zpráv SATP se podařilo získat informace o obětech konfliktů ve státech severovýchodní Indie (nejnověji za rok 27) a lokalizovat je do jednotlivých distriktů postižených států. Vzhledem k tomu, že počet distriktů v roce 27 a v roce 2, kdy proběhlo poslední sčítání obyvatel, se liší, byly jednotlivé oběti v nových distriktech přepočítány do tehdejších hranic, aby byla zachována správnost dat (neznámý přesný počet obyvatel v nově vzniklých distriktech). Ze zpráv bylo možno zjistit více než 9 % z celkového počtu obětí uváděných ve statistikách SATP (liší se od údajů uváděných Ministerstvem vnitra), u méně postižených států pak až %. Zbývající oběti, u kterých nebylo možno zjistit oblast incidentu při kterém zemřely, byly proporčně rozpočítány do ostatních postižených distriktů dle zjištěného počtu zabitých. Výsledky tohoto postupu jsou k nalezení v příloze č. 8 a příloze č. 9. Zobrazeny jsou především aktuální jádrové oblasti konfliktů ve státech severovýchodní Indie, které se nacházejí na hranicích svazových států Ássám a Manípur. Můžeme též porovnat intenzitu bojů v jednotlivých státech a vyčlenit oblasti, které nejsou boji postiženy. Především propojením konfliktů v Manípuru a přilehlých oblastech Ássámu (distrikty North Cachar Hills a Karbi Anglong), kde žije početná křesťanská menšina (až 25 % obyvatel) hrozí válka větších rozměrů a možnost přenesení bojů i na další oblasti v okolí. Naopak skoro žádné boje se aktuálně neodehrávají ve většině Arunáčalpradéše a Mizorámu. 4.5 Závěrečné shrnutí severovýchodoindických konfliktů Konflikty odehrávající se v severovýchodní Indii jsou očím českých obyvatel díky nízkému informování v médiích značně skryty. To však neznamená, že nejsou akutním problémem tamní politické a hospodářské situace. Boje v této oblasti probíhají již více než 6 64

65 let a za tu dobu se jejich příčiny značně proměnily. Od původního boje za politickou autonomii jde dnes především o etnické a náboženské násilí vyplývající z dlouhodobých rozporů a pocitů omezování ze strany majority, podporované ekonomickými problémy a rozkvetlým obchodem s drogami a zbraněmi. Kulturně odlišné prostředí horských oblastí obklopujících úrodnou ássámskou nížinu s obyvatelstvem indoevropského původu a jejich spojení v rámci jednoho celku v britské kolonii Indie, podobně jako administrativní oddělení příbuzných etnik v rámci Barmy a Indie, je prvotním předpokladem problémů nastalých po zisku nezávislosti. Původní vlna boje za autonomii jednotlivých majoritních horských kmenů podporovaná širokou veřejností, vyvolala po svém úspěchu a naplnění odpor u příslušníků minoritních kmenů, kteří se obávali o svá práva. Došlo tak k ustanovení povstaleckých organizací formujících se z radikálních členů jednotlivých kmenů, kteří začali organizovat ozbrojený boj. V tomto ohledu se jednotlivé státy značně liší. Jedním příkladem je svazový stát Mizorám, kde se po zisku autonomie v podstatě žádné boje neodehrávají, což je dáno velkou etnickou homogenitou obyvatelstva státu a úspěšným vyjednáváním s představiteli menšin. Na druhé straně nejhorší situace ve státech Ássám a Manípur, které leží v těsném sousedství Mizorámu, je vyvolána přítomností podobně silných národů (navíc etnicky, jazykově a nábožensky značně odlišných) v rámci jednoho administrativního celku. Během let po vzniku Indie vyzkoušela centrální vláda několik možných způsobů řešení, přičemž nejúspěšnější je až v poslední době. Většina dnešních států si prošla dlouhodobou cestu od svazového teritoria po samostatný svazový stát, pouze na Mégháláju byl původně uplatněn jiný systém omezené autonomie v rámci Ássámu. Podobné výlučné postavení měl i Arunáčalpradéš jehož území je předmětem sporu mezi Čínou a Indií a jenž nikdy nebyl pevně v britských rukou. Kmenové obyvatelstvo Indie má dnes široké možnosti jak zachovávat vlastní identitu a rozhodovat o dění v rámci kmene a na jimi obývané půdě. Kromě postavení uznaného kmene (angl. scheduled tribe) v rámci indické ústavy, které kromě jiného zakazuje vlastnit jimi obývanou zemi cizinci, dává ústava také možnost vzniku autonomních distriktů a regionů v rámci jednotlivých států s vlastní samosprávou a voleným shromážděním. Region může vzniknout v rámci distriktu pokud ho obývá více kmenů 54. Otázka dalšího možného dělení území je poměrně aktuální, ale protichůdné postoje obyvatelstva a velikost výsledného útvaru takovou možnost v podstatě nepřipouštějí. Většina hlavních kmenů již dosáhla v rámci 54 Přesné znění šestého dodatku indické ústavy věnující se této problematice dostupné například z WWW: < 65

66 přijatelné autonomie svých cílů, jedinou možností do budoucna je otázka kmene Karbi v Ássámu, který se o takový autonomní region také ucházel. Má však již od 5. let vlastní autonomní distrikt a nevede ozbrojený boj, předpokládá se tudíž jeho další setrvání v Ássámu. Otázka změny hranic mezi jednotlivými státy je aktuálnější, kmeny obývané oblasti se prolínají a především hranice mezi Nágálandem a Manípurem je v ohrožení. Intenzita konfliktů a možnosti povstalců jsou však omezené a jimi proklamované cíle jak v rámci indického tak i mezinárodního práva (požadavky na části území Myanamaru) nerealizovatelné. Mezinárodní situace je další specifikum oblasti severovýchodní Indie a zde probíhajících konfliktů. Indie má sice aktuálně relativně dobré vztahy se všemi zdejšími okolními zeměmi, srdečné však zdaleka nejsou. Bangladéš a především Myanmar hostí na svých územích desítky výcvikových kempů různých povstaleckých skupin, které ani občasná mezinárodní spolupráce policejních sil nedokáže vymýtit. Slabá vláda Bangladéše a nepropustná území Myanmaru jsou ideální příležitostí jak ukrýt teroristické aktivity a připravovat své členy na boj na indickém území. Právě zlepšení mezinárodních vztahů a tím umožnění lepšího ekonomického a dopravního rozvoje oblasti je klíčem k úspěchu ve zvládání těchto konfliktů. 5. Maoistický terorismus Problematika levicových teroristických organizací působících na mnoha místech centrální a východní Indie je jednou z nejsložitějších týkajících se ozbrojených konfliktů v Indii. Kořeny aktuálních problémů se podobně jako v případě bojů v severovýchodní Indii nacházejí v nedávné minulosti a celkovém emancipačním hnutí probíhajícím v indické společnosti po celé 2. století. Mnozí obyvatelé totiž po zisku nezávislosti očekávali proběhnutí zemědělských reforem, které by přerozdělily zemědělskou půdu mezi dosavadní chudé bezzemky. Původními vlastníky půdy byli v mnoha oblastech země příslušníci privilegovaných skupin obyvatelstva, plně spolupracující s koloniálními či dědičnými vládci, kteří si však své majetky chtěli udržet i po roce 947. Ve stejné době sílil v některých částech Indie vliv komunistické strany a z Číny přicházejícího maoismu. Ten nejvíce rezonoval právě 66

67 mezi nejchudšími, zemědělskou prací se živícími, lidmi. Přežívající feudální systém nuceného odevzdávání poloviny úrody vlastníkům pozemků (ti navíc měli i pravomoci v daňové či soudní oblasti) byl prvotním impulsem k povstání. Tato snaha o zlepšení životních podmínek byla organizována různými komunistickými hnutími jejichž prvotním cílem bylo snížení odevzdávaných dávek a odstranění tohoto feudálního systému správy území. Dnes je levicový terorismus (obecný pojem pro činnost maoistických organizací, též nazýváni naxalité, viz níže) v Indii po krátké době úpadku a stagnace opět na vzestupu. Hlavním politickým cílem naxalitů je v současné době svržení centrální vlády a nastolení rovnocenné beztřídní společnosti pod vedením proletariátu (slovy jednoho z vůdců: osvobodit Indii ze spárů feudalismu a imperialismu 55 ). Nejedná se však o jednotné hnutí, nýbrž o několik desítek vzájemně spolupracujících i soupeřících skupin, lišících se svou radikalitou i tendencí ke spolupráci s ostatními složkami společnosti. Některé z nich se účastní i politického života země, pro jiné je jedinou přípustnou formou projevu ozbrojený boj. Prvotním projevem novodobého indického levicového terorismu bylo povstání v oblasti Naxalbari v roce 967, jehož ohlas se začal postupně šířit i do dalších chudých částí země. Základním projevem tohoto boje jsou rozpory mezi nejchudšími obyvateli Indie (převážně členové nejnižších kast, tzv. nedotknutelní či nedotýkatelní) požadujícími vlastní půdu a vlastníky této půdy, kteří si k její ochraně najímají vlastní ozbrojené síly. Podle tohoto místa prvního takového konfliktu se dnes nazývají také naxalité. Jejich ideologií je maoismus, varianta marxismu-leninismu prosazovaná tehdejším čínských vůdcem Mao Ce-tungem, přičemž hlavním principem je revoluční boj proti majoritě obyvatel prováděný především chudými rolníky. Jejich vojenskou strategií je pak guerillový boj neprofesionálních lidových ozbrojených sil z venkovských oblastí zaměřený na různé cíle jak ve vesnicích tak blízkém okolí měst. Maoisté působí především v nejméně rozvinutých, rozsáhlých vnitrozemských pralesních oblastech střední a východní Indie, vzdálených několik hodin chůze od nejbližší silnice, kde není elektřina či další výdobytky civilizace. Zde se nalézají roztroušené vesnice osídlené domorodým kmenovým obyvatelstvem či nejchudšími rolníky a indická státní správa má minimální moc. Pralesy poskytují ideální útočiště pro dlouhodobý pobyt teroristických skupin, budování výcvikových táborů a jsou výchozím místem pro jejich útoky. Cíle útoků maoistického terorismu jsou různé, především však majetky velkých pozemkových vlastníků, obchodníci, policisté a další představitelé ozbrojených složek, lokální politici, přepadávají 55 A spectre haunting India (The Economist 26, online). 67

68 vlaky a nákladní vozy projíždějící postiženými oblastmi či vězení střežící zatčené spolubojovníky. Cíleně také útočí na veškerou místní infrastrukturu (železnice, silnice, rozvody energie, telekomunikace) a snaží se bránit vládním rozvojovým projektům v postižených oblastech. Odpůrci naxalitů však tvrdí, že jejich ideologie je jen záminkou a že hnutí se již dávno změnilo v obyčejnou teroristickou organizaci, vybírající daně od místních obyvatel a poplatky za ochranu od velkých majetkových vlastníků a využívající slabosti vlády získat kontrolu nad rozsáhlými pralesními oblastmi. Dnešní naxalité čelí rozsáhlé opozici, proti nim je většina indických politických stran a ustanovují se i soukromé odbojové armády chránící zájmy postižených skupin obyvatelstva či strážní skupiny sponzorované centrální vládou. Mnohé z nich však způsobují i další problémy, neboť často do svých řad násilně (podobně však postupují i maoisté) nabírají místní vesničany a nutí je bojovat proti naxalitům. 5. Počátky hnutí a historický vývoj První komunisty organizovaná rolnická povstání proti stávajícímu stavu indické společnosti se postupně objevovala v různých oblastech Indie (např. v Bengálsku, Hajdarábádu, Kérale či Tripuře) od roku 946, tedy ještě v době koloniální Indie. Většinou se jednalo o umírněné prostředky odporu vůči vládcům, časem však často přerůstala v ozbrojený guerillový boj se zabíjením vlastníků pozemků a vyhlašováním dělnické vlády v získaných oblastech. To byl právě případ největšího z těchto prvních bojů, který se odehrával v mnoha distriktech regionu Telangana, jenž byl v té době součástí Hajdarábádu (dnes svazový stát Ándhrapradéš). Toto povstání však do značné míry souviselo i s paralelně se odehrávajícím odporem místního nizáma vůči spojení s Indií (viz kapitola 2.3), který místní obyvatelstvo podněcoval ještě k většímu odporu proti bývalému vládci. Komunisté tak zde dokázali zbudovat vlastní lidové milice, pod kontrolu získali na tři miliony lidí a potlačeni byli až se zásahem indické armády vůči nizámovým jednotkám v roce 948, jimi organizovaná násilná činnost však v některých distriktech přetrvávala ještě další tři roky. Se získáním nezávislosti Indie byl přežívající systém dědičného držení půdy, spolu s dalšími výkonnými pravomocemi vládce na svěřeném území, z velké části zrušen, půda zkonfiskována a přerozdělena mezi dosavadní bezzemky. Vliv Komunistické strany Indie (zkráceně CPI) však neustále narůstal, především pak v nejchudších oblastech země. V padesátých letech byla nejsilnější indickou opoziční stranou a v roce 957 dokázala vyhrát volby ve svazovém státě Kérala a utvořit zde vlastní vládu. Vnitřní stabilita strany však byla 68

69 ohrožována počínající čínsko-sovětskou roztržkou56 a z toho vyplývajícími ideologickými spory o podobu a směřování strany. Jednotlivé stranické frakce se ještě více oddělily po vypuknutí čínsko-indické války v roce 962, přičemž každá z nich podporovala jinou stranu konfliktu. Vzájemné ideologické rozdíly se nadále vyostřovaly i například v otázce stranické politiky (pravicová versus levicová část strany) či v dosažení svých plánovaných cílů politickou nebo ozbrojenou cestou a v roce 964 tak nevyhnutelně dospěly k rozdělení strany. Z původní Komunistické strany Indie se oddělila nová Komunistická strana Indie (marxistická) (zkratka CPI(M)) reprezentující levicovější a radikálnější část indických komunistů, která podporovala čínskou ideologii maoistického komunismu. Právě tato nová politická strana začala brzy po svém vzniku s kampaní mezi dělníky a venkovskými rolníky proti zvyšování cen a organizováním celonárodních stávek a místních demonstrací, které občas končily po střetech s policií i několika oběťmi na životech. Organizátoři stávek, ale i jiní příslušníci této strany, byli kvůli své činnosti masově zavíráni do vězení, což částečně narušovalo její fungování. Přesto získala ve všeobecných volbách do dolní sněmovny indického parlamentu (nazývané Lok Sabha) v roce míst z 545 (4,3 % hlasů) a vyhrála paralelně probíhající volby do státních zastupitelstev v Kérale a Západním Bengálsku, kde se stala i vládnoucí koaliční stranou. Původní Komunistická strana Indie získala v těchto všeobecných volbách jen o 4 mandáty více (5, % hlasů). Právě tyto volby, spolu s aktuálním vývojem v Číně (Maova kulturní revoluce), však opět rozvířily dění ve straně. Politické úspěchy a vedení vlád v některých státech se nelíbily zastáncům bojovného komunismu toužících po ozbrojené revoluci, přičemž jejich touhy značně podnítilo rozsáhlé rolnické povstání v oblasti Naxalbari v severní části Západního Bengálska v roce 967, vedené zastánci tvrdé linie v této komunistické straně. To měla být jiskra, který zapálí indickou revoluci, byla však násilně potlačena (9 mrtvých) policejními silami vlády Západního Bengálska, v jejímž čele však byli i představitelé CPI(M). To vedlo spolu s následnými rolnickými revoltami v Ándhrapradéši k dalšímu rozkolu v této straně a ke vzniku revoluci obhajující a politickou účast odmítající Komunistické strany Indie (marxisticko-leninistické) (zkratka CPI(ML)). Ta v následujících letech organizovala guerillové jednotky v mnoha místech indického venkova, místo masového odboje se však postupně uchylovala především k jednotlivým teroristickým útokům (především v oblasti Kalkaty, viz níže). Brzy se ale začala kvůli sporům ve vedení rozpadat na další a další 56 Obecný název pro postupné odchylování vzájemných diplomatických a ideologických vztahů mezi tehdejšími komunistickými velmocemi, Čínou a Sovětským svazem, vedoucí k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí a tvorbě paralelních ideologicky se lišících komunistických organizací a stran vázaných k jednotlivým vedoucím státům. Vrcholem roztržky byl rok 969, její následky však přetrvaly až do 8. let 2. století. 69

70 organizace a současné maoistický terorismus praktikující skupiny tak mají většinou základ právě v této politické organizaci. Ohlas naxalbarského povstání se i přes svůj vlastní neúspěch rozšířil za pomoci radikálních levicových organizací do dalších částí Indie. Ty pak našly největší odezvu v nejchudších zemědělských oblastech země, z velké části pokrytých tropickými deštnými lesy poskytujícími povstalcům ideální úkryt. Prvními ohnisky levicové rolnické revolty tak byly od konce 6. let některé distrikty ve svazových státech Západní Bengálsko, Ándhrapradéš, Bihár a Uttarpradéš. Většina z nich byla armádními a policejními silami potlačována jen za cenu ztrát lidských životů. S postupujícím rozmachem maoistických povstání po celé centrální a východní části Indie, se formovala i politická fronta sjednocující jejich boj. Kromě odpadlíků od CPI(M), kteří nesouhlasili s potlačením naxalbarského povstání, jež tato strana umožnila, a kteří založili novou stranu CPI(ML) vzniká i další levicová organizace Maoistické komunistické centrum57, která také podporovala ozbrojenou rolnickou revoluci, ale měla odlišné metody práce. Narozdíl od CPI(ML), která brzy inklinovala k individuálnímu terorismu, představovala si tato organizace ozbrojený boj za dosažení svých cílů formou široké mobilizace rolnických mas. Svoji činnost začala v pralesích Západního Bengálska, kde její stoupenci (převážně bývalí studenti z oblasti Kalkaty) obcházeli vesnice a snažili se různými politickými aktivitami mobilizovat místní obyvatelstvo. To zde bylo složené převážně z nemajetných nedotknutelných a kmenových příslušníků. Jimi tvořené guerillové jednotky pak plenily skladiště zemědělských produktů, shromažďovaly zbraně a zabíjely vlastníky půdy. I přes částečné úspěchy se však této organizaci během následujících let nepodařilo získat v oblasti Západního Bengálska významnější ohlas a své aktivity tak postupně přesouvala do blízkého Biháru. Zde i přes různé problémy v podobě sporů ve vedení narostla během 8. let do vedoucí maoistické organizace s přibližně tisíci členů, zaměřené především na mobilizaci příslušníků nejnižších kast. Ti se pak střetávali s různými ochrannými oddíly najímanými vlastníky půdy a bohatými lidmi, kteří se cítili jejich násilnou činností ohroženi, výjimečné však nejsou ani střety s jinými maoistickými organizacemi. V jí kontrolované a těžko přístupné oblasti centrálního Biháru dokonce zaváděla paralelní justiční systém lidových soudů a vrcholu činnosti dosáhla okolo roku 99. Naxalitské hnutí však nezasáhlo jen venkovské oblasti, v prvotní fázi mělo obrovský ohlas i mezi studenty vysokých škol (frustrovaných z nedostatku pracovních příležitostí a 57 Angl. Maoist Communist Centre, tento oficiální název byl přijat v roce 975, předtím se skupina přezdívalo podle jejího časopisu Dakshin Desh (hindsky Jižní země). 7

71 stagnující ekonomiky), především pak v Kalkatě, hlavním městě Západního Bengálska, kde byly tehdejší pozice komunistů nejsilnější a situace obyčejných lidí nejhorší. Radikální studentské aktivity se objevily v roce 97 v souladu s učením CPI(ML) o možnosti konat revoluci nejen ve venkovských oblastech, ale kdekoliv a spontánně. Příslušníci této strany měli zabíjet třídní nepřátele, což pro studenty byli nejen učitelé, policisté, politici, ale i obyčejní lidé sledující například v kinech protičínské filmy. Jejich násilné obsazování univerzit a individuální vražedné útoky po celém městě však dokázala policie drakonickými opatřeními, včetně například mučení zatčených, během několika měsíců zvládnout58. Vláda i policie použité prostředky omlouvala přirovnáním studentských aktivit k občanské válce, kde demokratické metody nemají místo. V očích široké veřejnosti, vystrašené studentským násilím a nemožností s nimi jakkoliv vyjednávat, našel tento postup naprosté pochopení. Toto radikální komunistické povstání však také narušilo obraz naxalitů, částečně snížilo jejich obecnou podporu a bylo jednou z hlavních příčin následného rozpadu CPI(ML). Během 7. a 8. let bylo maoistické hnutí fragmentováno na několik podobných, vzájemně však soupeřících skupin, které působily s většími či menšími úspěchy v mnoha indických státech. Počet stoupenců v roce 98 se odhadoval na třicet tisíc, organizovaných v přibližně 3 aktivních skupinách. Od konce 8. let však s rostoucí ekonomikou země a zaváděnými ekonomickými reformami počet příslušníků těchto hnutí postupně klesal, některé organizace se transformovaly v lokální politické strany, jiné zanikly či se sloučily. Jedna z odnoží CPI(ML) nazývaná Indická lidová fronta dokázala dokonce v roce 989 za stát Bihár získat i první poslanecké místo v dolní komoře indického parlamentu, bez problémů si navíc dodnes drží několik míst ve státních parlamentech. S celkovou geopolitickou změnou ve světě způsobenou rozpadem Sovětského svazu a politickým vývojem v Číně však upadala i zahraniční podpora komunistů a maoistů. Mnohé naxalitské organizace byly v 9. letech zakázány a jejich aktivity úspěšně potlačovány vládními ozbrojenými silami. V nejsilněji zastoupených oblastech (především státy Ándhrapradéš a Bihár) sice nadále docházelo k mnohým útokům mezi naxality a příslušníky vyšších kast pramenící z chudoby a nemožnosti společenského vzestupu, jejich územní rozsah a možnosti šíření ale byly víceméně omezené. Nová vlna šíření naxalitského hnutí však přišla s koncem 2. století a dnes je jednou z největších hrozeb indického státu. 58 O tehdejší situaci v Kalkatě dobře vypovídá dobový článek Every Day St. Valentine's Day (Time 97, online). 7

72 5.2 Současná problematika maoistického terorismu a oblasti jeho působení Komunistická ideologie a politické strany, které ji propagují, jsou od zisku indické nezávislosti až dodnes jednou z vůdčích sil v indické politice. Především na úrovni jednotlivých států mají v některých oblastech velice silné zastoupení, v Západním Bengálsku, Kerále či Tripuře dokonce dlouhodobě tvoří vládnoucí koalice a občas i vítězí ve volbách. Dvě hlavní komunistické strany CPI a CPI(M) působí ve všech státech unie a mají mnoho pravidelných voličů umožňujících jim opakovaný zisk poslaneckých mandátů. Tabulka č. 9: Výsledky komunistických stran ve volbách do dolní sněmovny indického parlamentu v letech Strana % mandátů % mandátů % mandátů % mandátů % mandátů CPI (M) 6, 35 6, 32 5,4 32 5,4 33 5,7 43 CPI 2,5 4 2, 2,8 9,5 4,4 CPI (M-L) L,5,5,5,3,3 Zdroj: Indická volební komise - < pozn. CPI (M-L) L měla do roku 998 jiný název, angl. Autonomous State Demand Committee Jak vyplývá z tabulky č. 9 získala v posledních všeobecných volbách do dolní sněmovny indického parlamentu v roce 24 celkově silnější CPI(M) 43 z 543 volených mandátů (5,7 % hlasů), přičemž nejsilnější byla v Západním Bengálsku a Kérale s přibližně 6 % mandátů, které bylo možno v těchto státech získat (poslanci z těchto 2 států navíc tvoří téměř 9 % všech poslanců této strany). Méně úspěšná CPI získala pouze,4 % z celkového počtu hlasů ( poslaneckých mandátů) s tím, že v žádném státě nedosáhla významnější podpory (oblasti jejích úspěchů se však přibližně kryjí s těmi u CPI(M)). Z volebních výsledků nejenže vyplývají výrazně prokomunistické oblasti v Indii, ale v porovnání s výsledky minulých voleb v 9. letech i stagnující počty voličů CPI (M) a klesající obecná podpora CPI. Větší počet mandátů při menším zisku hlasů je dán indickým většinovým volebním systémem jednomandátových volebních obvodů. Rozmístění volebních úspěchů obou hlavních komunistických stran však nemá příliš velký vliv na oblasti působení maoistických povstalců (kromě Západního Bengálska). Naxalitské organizace se politického boje z převážné většiny odmítají účastnit a jejich jediná výrazněji podporovaná politická strana (anglicky nazývaná Communist Party of India (Marxist-Leninist) Liberation, zkráceně CPI (M-L) L) ztratila v posledních volbách svého jednoho poslance v dolní sněmovně parlamentu, získaného v roce 999 (za stát Ássám), přičemž celková podpora zůstala od voleb v roce 999 zhruba stejná (kolem,3 % všech hlasů). Z výsledných údajů je patrné, že politická podpora maoistů zůstává, i přes jejich 72

73 v poslední době se zintenzivňující činnost, na stále podobné úrovni a stejně tak můžeme vidět, že jejich aktivita již vůbec nesouvisí s ostatními komunistickými stranami a jejich ideologickými programy. Stoupenci maoistů se v miliardové Indii počítají pouze na desítky tisíc, způsobují však svou činností obrovské škody ve státním hospodářství. Aktuálně největší skupinou a hrozbou pro indickou společnost je vůdčí organizace naxalitského povstání Komunistická strana Indie (maoistická), která vznikla v září roku 24 sloučením dvou velkých militantních maoistických skupin v Biháru a okolí působícího Maoistického komunistického centra (viz výše v kapitole o historii maoismu v Indii) a Lidová válečná skupina59,6, aktivní především v indických státech Ándhrapradéš, Čhattísgarh a Urísa. Obě organizace usilovaly o spojení již od počátku 8. let 2. století, dlouho mu ale bránily ideologické a vůdcovské spory jednotlivých velitelů, které se v 9. letech dokonce přeměnily v ozbrojený boj o nadvládu v některých teritoriích (především v Biháru) v němž zahynuly stovky jejich stoupenců6. Tato organizace tak v době svého sloučení působila ve většině naxalitským povstáním zasažených oblastí (odhadem ve 56 distriktech třinácti států62), sdružuje jak nemajetné rolníky tak i chudé kmenové obyvatelstvo a snaží se zkonsolidovat svou moc na kompaktním území z kterého by mohla dále vést lidový ozbrojený boj proti nepřátelům. Tato oblast se obecně nazývá Kompaktní revoluční zóna (nebo též Rudý koridor ozbrojeného boje) a sahá od nepálských hranic přes Bihár a Ándhrapradéš až do Karnátaky. Souvislý pruh maoisty kontrolovaného území je ale po počátečních úspěších značně narušován indickou armádou, velkou ránu však pro naxality znamenalo především ukončení nepálského maoistického povstání v roce 26 a jejich souhlas s demokratickou pluralitní republikou. Aktuální síla ozbrojených jednotek této nové skupiny se odhaduje na 9 tisíc bojovníků (a dalších 4 tisíc stálých kádrů)63, přičemž existují i zprávy, že tito maoisté rekrutují dětské vojáky. Snahou organizace je po sjednocení dvou největších maoistických skupin působit také jako zastřešující iniciativa pro celé maoistické hnutí a přitáhnout tak pod svůj vliv i ostatní menší lokální skupiny, případně svou silou ovlivňovat a řídit celkovou ideologii levicového extremismu v Indii. 59 Anglicky People s War Group, přesný anglický oficiální název používaný v době sloučení byl Communist Party of India (Marxist-Leninist) People's War. 6 Obě jsou na seznamu zakázaných organizací indického Ministerstva vnitra. Ten je k nalezení na WWW: < 6 Detailněji na WWW: < 62 Jmenovitě ve státech Ándhrapradéš, Čhattísgarh, Džárkhand, Bihár, Urísa, Uttarpradéš, Madhjapradéš, Maháráštra, Západní Bengálsko, Karnátaka, Tamilnádu, Uttarákhand a Kérala. Snaží se však rozšířit svou činnost i do dalších států jako jsou Gudžarát, Harijána, Paňdžáb, Rádžastán a Himáčalpradéš. Citováno z WWW: < 63 A spectre haunting India (The Economist 26, online). 73

74 Největší indickou vnitřní hrozbou v dějinách, jak naxality označují čelní indičtí představitelé, bylo dle dostupných zdrojů na konci roku 27 postiženo 92 ze 62 distriktů v 6 indických státech, přičemž v roce 25 to bylo 65 distriktů ve 4 státech64 (zahrnuje všechny stupně maoistické aktivity). Ministerstvo vnitra ve svých výročních zprávách zmiňuje pouze vážně zasažené oblasti a to 55 distriktů v roce 24 a 76 v roce Tato instituce totiž jednotlivé distrikty kategorizuje dle stupně postižení levicovým extremismem a do skupiny nejhůře postižených zařazuje 33 distriktů (data k prosinci 27), z nichž je v Džárkhandu, 7 v Čhattísgarhu, 6 v Biháru, 5 v Uríse, 2 v Maháráštře a po jednom v Ándhrapradéši, Madhjapradéši a Uttarpradéši66. Toto rozložení sice příliš neodpovídá celkovému rozšíření maoistické činnosti v Indii (neboť například Ándhrapradéš je povstáním postižen v podstatě celý, ale tamní násilná aktivita byla v poslední době silně potlačena, zatímco v Madhjapradéši či Uttarpradéši se týká jen několika distriktů, v nich však je maoistická činnost velice silná), svou vypovídací hodnotu přesto má, protože ukazuje největší ohniska maoistů, ze kterých se jejich boj dále šíří Intenzita maoistické činnosti v postižených regionech Tabulka č. 2: Počty incidentů a obětí levicového terorismu v Indii v letech Počet mrtvých Celkem mrtvých Policejní Civilisté Naxalité za rok síly Celkem % z celkového počtu obětí Zdroje: < < Rok Incidenty 64 Citováno z WWW: < Data pocházejí z výročních zpráv indického Ministerstva vnitra, dostupných z WWW: < a < 66 Citováno z WWW: < zde k nalezení i jmenný seznam postižených distriktů

75 Graf č. 2: Vývoj maoistického násilí v Indii v letech Celkový počet incidentů Počet 2 Počet civilních obětí Počet obětí policejních sil 8 Počet zemřelých naxalitů 6 Celkový počet mrtvých Roky Zdroje: < < Z předkládané tabulky č. 2 je patrná přibližně stejná aktivita maoistických povstalců během posledních šesti let, tedy od doby, kdy nová vlna jejich aktivity dosáhla maxima. Každý rok se tak na indickém území odehrálo okolo 5 násilných incidentů ve kterých jsou zainteresováni naxalité a jejichž počet se vládě nedaří i přes zvýšenou snahu snížit. Hlavní obětí střetů a teroristické aktivity v maoistickou činností postižených oblastech jsou civilní obyvatelé, ztráty ozbrojených složek a maoistů jsou pak na přibližně stejné úrovni. Odchylky v počtu obětí v jednotlivých letech se vysvětlují různou úspěšností teroristických útoků, výjimkou totiž nejsou ani takové, při kterých zahyne až 5 lidí najednou. Nárůst počtu mrtvých v bojích s naxality v posledních letech je však přesto jasně patrný. S tím souvisí především další příčina zvyšujícího se počtu mrtvých k poměru k počtu incidentů, jenž je dáván do souvislosti i se zlepšující se materiální vybaveností maoistů. Ti mají v posledních letech dobře zajištěný přístup k modernějším zbraním (krádeže a zisky z vydírání) a z původních luků a šípů se během desetiletí přezbrojili na pušky a pozemní miny. Tabulka č. 2: Počty incidentů a obětí levicového terorismu v postižených indických státech v letech

76 2 I. Oběti Ándhrapradéš 46 8 Bihár 69 Čhattísgarh 5 37 Džárkhand Madhjapradéš 2 2 Maháráštra 34 7 Urísa 3 Uttarpradéš 22 2 Západní 9 4 Bengálsko Ostatní 2 2 Celkem Svazový stát 22 I. Oběti I. Oběti I. Oběti I. Oběti I. Oběti I. Oběti Zdroje: výroční zprávy indického Ministerstva vnitra - < < < pozn. I. počet násilných incidentů; v obětech nejsou započítáni mrtví na straně naxalitů Významným znakem činnosti naxalitů však je také postupný přesun činnosti či měnící se aktivita v jednotlivých indických státech. Zatímco v roce 22 tak byly nejvíce postiženy státy Ándhrapradéš a Džárkhand, o 5 let později tvořila přes dvě třetiny incidentů (a více než tři čtvrtiny obětí) dvojice států Čhattísgarh a Džárkhand a ándhrapradéšští povstalci byli z velké části na ústupu. Zajímavá je též odlišná statistika počtu obětí levicového terorismu v Indii ze zdrojů v podobě Ministerstva vnitra a nevládní organizace SATP (detailní statistiky dostupné až od roku 25), údaje v počtu mrtvých se proto v tabulkách č. 2 a 22 liší. Ministerstvo vnitra navíc neeviduje zemřelé na straně naxalitů. Tabulka č. 22: Složení obětí levicového terorismu v postižených indických státech v letech Stát Ándhrapradé š Bihár Džárkhand Čhattísgarh Urísa Maháráštra Karnátaka Uttarpradéš Západní Bengálsko Civil. Bez. Teror. 26 Celke m Civil. Bez. Teror. 27 Celke m Civil. Bez. Teror. Celkem

77 Celkem % ,2 2, , ,8 7, , ,9 33, ,5 65 Zdroj: SATP - < Pozn. Civil. Počet civilních obětí; Bez. počet obětí na straně bezpečnostních si; Teror. počet zemřelých teroristů Tabulka č. 23: Počty okrsků policejních stanic hlásících na svém území maoistické násilí v nejvíce postižených státech Indie v letech Počet stani % c Stát 24 Počet stani % c Ándhrapradéš 83,2 49 Bihár 2, 6 Čhattísgarh 57 8,6 68 Džárkhand Madhjapradéš Maháráštra Urísa Uttarpradéš Západní Bengálsko ,,4,3 3,, , Počet Počet Počet stani % stani % stani % c c c, 9, ,7 59 3,6 2, 7 8 9,6 69 8,3 7 8,5 22, 2, 26, 23, , 25, 27, 3, ,4 4,4 4,4 6,6 2,, 4,5 4,5 3,2 3 2,8 22 4,7 9 4,,5 5,3 7,5 3,2,5 7,7 2 2,9 8,9 Celkový počet stanic ve státě Zdroj: < Je nutné si ale uvědomit, že povstalci vykonávají svou činnost jen na relativně malých částech území jednotlivých států, stačí několik postižených okrajových distriktů (např. v Madhjapradéši či Maháráštře) a ve statistikách se tento stát objeví jako významné centrum levicového teroru. Proto byla připojena i tabulka č. 23 s počtem policejních okrsků na jejichž území bylo zaznamenáno maoistické násilí. Z ní je patrný především úbytek či nárůst plochy naxalitským povstáním zasažených oblastí v jednotlivých státech. Nejvíce viditelný je tak ústup násilí ve státech Ándhrapradéš (pokles z,2 % stanic v roce 23 na 3,6 % v roce 27) či v menší míře v Biháru (z 2 % na 8,5 %) a naopak růst aktivity v Čhattísgarhu a Džárkhandu, kde jsou útoky zaznamenány na největším relativním počtu stanic (v Džárkhandu pravidelně skoro třetina policejních stanic). Změny a přesuny maoistické činnosti jsou pak dobře patrné i z grafu č. 3 a tabulky č. 24, které se zabývají intenzitou násilí způsobeného levicovým terorismem v jednotlivých indických státech. 77

78 Graf č. 3: Vývoj počtu incidentů maoistického násilí v nejvíce postižených indických státech v letech Počet incidentů 7 6 Ándhrapradéš 5 Bihár Čhattísgarh 4 Džárkhand 3 Maháráštra 2 Urísa Roky Zdroje: < < < Tabulka č. 24: Relativní počty incidentů a obětí maoistického násilí v jednotlivých indických státech v letech (%) 26 (%) 27 (%) Svazový stát Incidenty Oběti Incidenty Oběti Incidenty Oběti Ándhrapradéš 33,3 3,7 2, 6,9 8,8 6,5 Bihár,6 4,2 7, 6,6 8,6 9,6 Čhattísgarh 23,9 24,8 47,4 57,2 37,2 53, Džárkhand 9,4 7,6 2,5 8,3 3,8 22,6 Madhjapradéš,2,4,4,,6,3 Maháráštra 5,8 7,8 6,5 6,2 6, 3,6 Urísa 2,6 2, 2,9,3 4,3 2,4 Uttarpradéš,6,,7,7,6,4 Západní Bengálsko,9,,5 2,5 2,,9 Ostatní,6,2,8,,,7 Celkem Zdroje: < < Jak už bylo zmíněno výše, patří k metodám potlačování maoistů i vládní podpora místních skupin obyvatel bojujících proti nim. Tento lokální odpor je významný například v některých oblastech států Džárkhand či Čhattísgarh a centrální vláda tak účinně využívá vzdor především kmenových venkovských obyvatel vůči maoistickému násilí. Jedna z takto nově vzniklých skupin bojujících proti naxalitům má však na svědomí výrazný nárůst počtu incidentů a obětí ve státě Čhattísgarh v několika posledních letech (ze 78

79 385 incidentů v roce 25 na 75 o rok později). V tomto státě bylo totiž v roce 25 spontánně ustaveno největší z těchto protinaxalitských hnutí, obecně nazývané Salwa judum (překlad tohoto spojení má několik významů, každá zúčastněná skupina ho proto dle svých zájmů vykládá jinak). Postupně však tyto odpůrce naxalitů začala sponzorovat místní i centrální vláda a to jak ve formě materiální pomoci tak i ve výcviku67. Podpora této a podobných organizací je však v Indii značně kontroverzní, neboť mnozí indičtí občané nesouhlasí se státní vládou podporovaným ozbrojováním vesničanů, kteří nemají dostatek odpovědnosti k jejich užívání a vyskytují se i obavy z nucení některých obyvatel ke vstupu do těchto hnutí. Navíc existují i mnohé doklady o násilnostech spáchaných jejich příslušníky na ostatním civilním obyvatelstvu či domnělých sympatizantech maoistů. Jako prostředek boje proti naxalitům jsou však vládou i bezpečnostními silami velice vítáni a v potlačování vlivu a hrozeb těchto extremistů patří k nejúčinnějším zbraním. Jen v distriktu Dantewada na jihu státu Čhattísgarh, kde je hnutí Salwa judum nejpopulárnější, se k němu hlásí na 45 tisíc lidí68, zdejší boje však mají v podstatě charakter nevyhlášené občanské války jejíž největší obětí jsou civilisté nucení opouštět své domovy a žít kvůli bojům ve vládou organizovaných utečeneckých táborech, které však nemají dostatečně zajištěné zásobování potravinami. Podle zpráv Asijského centra pro lidská práva69 mají právě střety mezi maoisty a příslušníky Salwa judum na svědomí značný nárůst počtu incidentů ve státě, kde se tak nyní odehrává skoro polovina (47 % incidentů v roce 26) ze všech maoisty ovlivněných střetů v zemi, které jsou příčinou více než poloviny všech obětí povstání (platí jak pro rok 26 tak i 27 viz tabulka č. 24). Důsledkem bojů a vypalování vesnic ozbrojenci obou stran bylo mezitím nuceně přesídleno přibližně 43 tisíc lidí7. Silná státní zainteresovanost v Salwa judum vedla dokonce ve statistikách výše zmíněného centra ke smíchání dat týkající se naxalitského násilí za ozbrojené složky a Salwa judum dohromady, neboť někdy není možné rozlišit, kdo z nich se na operacích podílel. Podobně jako v případě severovýchodní Indie, byla i zde udělána podrobná lokalizace jednotlivých obětí sledovaného konfliktu a to za roky 25 a 27. Díky archivu SATP byla získána místa incidentů se smrtelnými následky s úspěšností více než 9 % (u méně 67 A spectre haunting India (The Economist 26, online). Citováno z WWW: < kde jsou k nalezení i mnohé další informace o tomto hnutí. 69 Renomovaná nevládní organizace se sídlem v Novém Dillí věnující se ochraně lidských práv a základních svobod v různých oblastech Asie. Její zprávy a šetření dostupné z WWW: < 7 Výroční zpráva Asijského centra pro lidská práva týkající se naxalitských konfliktů za rok 26 dostupná z WWW: <

80 zasažených států až %), zbylá data k udávaným počtům obětí dle SATP byla proporčně započítána do nejvíce postižených distriktů. Vznikly tak dvě přehledné podrobné mapy (přílohy č. a ) zasažených oblastí. Podobný výsledek intenzity maoistického konfliktu nebyl v jiných zdrojích nalezen, vláda vede pouze dlouhodobě neaktualizovaný seznam nejvíce postižených distriktů či seznam distriktů přijímajících zvláštní rozvojovou pomoc, rozdělení dle intenzity obětí konfliktu na sto tisíc obyvatel je však nejvíce vypovídající. Rozšíření maoismu je samozřejmě mnohem rozsáhlejší, ale oběti na životech mu dávají jiný rozměr. Ze zmiňovaných příloh jsou patrné i velké změny v rozsahu, intenzitě a územním působení naxalitů, především pak zaznamenávají přesun činnosti z Ándhrapradéše do Čhattísgarhu a Urísy a rozšiřující se aktivitu v Džárkhandu. Zatímco v jiných indických státech se tak aktuálně daří udržovat míru maoistického násilí na stávající úrovni předchozích let, stal se z Čhattísgarhu maoistickým povstáním nejhůře postižený stát Indie. Ti z něj postupně udělali centrální zónu jejich guerillového boje a vytvořili zde několik osvobozených území, jejichž správu mají kompletně v rukou. Od roku 26 se zde odehrávají největší indické teroristické útoky způsobené maoisty v nichž umírají nejen příslušníci bezpečnostních sil (například útok tří set ozbrojenců na policejní stanoviště v březnu 27, který si vyžádal nejméně 55 obětí na straně policie) ale především civilisté (několik incidentů s desítkami mrtvých, nejkrvavější v únoru 26 s 55 mrtvými). Nejpostiženější je již výše zmíněný distrikt Dantewada a jeho okolí, kde se situace radikalizovala vytvořením širokého lidového odporu v podobě hnutí Salwa judum. Paradoxní je, že na obou stranách proti sobě bojují a největší počet obětí tvoří příslušníci stejných místních kmenů. Distrikt Dantewada leží v jižním Čhattísgarhu, na hranicích s několika dalšími státy (Maháráštra, Urísa a Ándhrapradéš), povstání se proto šíří za hranice do všech zmiňovaných oblastí, kde však jeho intenzita již klesá. Z výsledků obou příloh č. a také vyplývají dvě hlavní zóny levicového extremismu. První je již zmiňovaná oblast kolem distriktu Dantewada, rozšiřující se od něj na všechny světové strany, nejvíce však na severozápad po státě Ándhrapradéš, který byl ještě před několika lety hlavní oporou maoistů. Druhá oblast se nachází v Džárkhandu a přilehlých oblastech (zasahuje tak do států Uttarpradéš, Bihár, Západní Bengálsko a opět Urísa a Čhattísgarh), nedosahuje již však takové intenzity. Státy Urísa a Čhattísgarh jsou tedy významně zasaženy hned v několika částech státu mezi kterými se nacházejí oblasti relativního klidu. 8

81 5.2.2 Profil maoismem postižených regionů Tabulka č. 25: Vybrané charakteristiky jednotlivých distriktů indického státu Čhattísgarh v roce 27 % obyvatel Distrikt Počet obyvatel Bastar Bilaspur Dantewada Dhamtari Durg Janjgir Champa Jashpur Kanker Kawardha Korba 823 Koriya Mahasamund Raigarh Raipur Rajnandgaon Surguja Celkem % obcí Počet Přístup po Kmenoví Gramot- obcí v Bez Bez Autobusové zpevněné distriktu elektřiny školy obyvatelé nost spojení cestě Zdroj: < Pro hledání příčin a analýzu rozšíření maoistického násilí v Indii bylo vybráno z posledního indického sčítání obyvatel několik charakteristik týkajících se života místních obyvatel, jejich přístupu ke vzdělání, elektřině či možností spojení s okolním světem. Pro srovnání byly zpracovány nejen dva nejpostiženější státy Indie, ale i relativně stabilizovaný stát Kérala, ležící poměrně daleko od hlavních ohnisek levicového boje, každoročně je v něm však také zaznamenáno několik násilných incidentů souvisejících s problematikou maoismu v Indii. V tabulkách č. 25 a 26, které se zabývají těmito charakteristikami byly navíc zvýrazněny ty distrikty, jež jsou podle indického ministerstva vnitra nejvíce postiženy levicovým terorismem a na jejichž socio-ekonomický profil je nutné se zvláště zaměřit. Tabulka č. 26: Vybrané charakteristiky jednotlivých distriktů indického státu Džárkhand v roce Zvýrazněné distrikty jsou na seznamu nejvíce zasažených maoistickou aktivitou dle indického ministerstva vnitra z konce roku 27 (viz strana 74). Na tomto seznamu je však 7 distriktů z tohoto státu, dva z nich (Bijapur oddělený z distriktu Dantewada a Narayanpur oddělený z Bastaru) totiž vznikly až v květnu roku 27 a nejsou proto ve výsledcích sčítání lidu. Oba ale vznikly z postižených států, proto pět zvýrazněných distriktů pokrývá všechny nejhůře postižené v tomto státě. 72 Zvýrazněné distrikty jsou na seznamu nejvíce zasažených maoistickou aktivitou dle indického ministerstva vnitra z konce roku 27 (viz strana 74). Na tomto seznamu je však distriktů Džárkhandu, jeden zbývající 8

82 % obyvatel Distrikt Bokaro Deoghar Dhanbad Dumka Chatra Garhwa Giridih Godda Gumla Hazaribagh Kodarma Lohardaga Pakaur Palamu Pashchimi Singhbhum Purbi Singhbhum Ranchi Sahibganj Celkem Počet obyvatel % obcí Počet Přístup po Kmenoví Gramot- obcí v Bez Bez Autobusové zpevněné distriktu elektřiny školy obyvatelé nost spojení cestě Zdroj: < Ze srovnání vyplývá především propastný rozdíl v sociální vybavenosti jednotlivých vesnic mezi Kéralou a zbývajícími státy, značně odlišná je však také demografická struktura obyvatelstva. Pokrytí naprosté většiny obcí tohoto pobřežního státu elektrickou energií, školami a zpevněnými cestami nedává příliš dobrý prostor pro operace maoistických povstalců, hlavní rozdíl je však vidět především v hladině gramotnosti, která zde dosahuje nejvyšších hodnot v rámci celé Indie73 (celková gramotnost v Indii se v době sčítání pohybovala na hladině 64,8 %). V Čhattísgarhu a Džárkhandu se pohybuje mnohem níže, přičemž především u žen dosahuje pouhých 52, respektive 39 %74. (Latehar) vznikl až v dubnu 2 oddělením z distriktu Palamu, což bylo až po proběhnutí sčítání lidu 2 (konalo se ve dvou hlavních fázích od dubna 2 do března 2, v některých jiných indických státech kvůli přírodním podmínkám ještě o několik měsíců později). Aktuální počet distriktů ve státě Džárkhand je 24, v době sčítání jich bylo jen Ze sčítání v roce 2 vyšla Kerála na prvním místě následovaná Mizorámem (88,8 % populace bylo gramotných) a svazovým teritoriem Lakadivy (86,7 %). Nejhorší situace byla v Biháru (pouze 47 %). V následujících letech se situace pomalu zlepšovala, dle nejnovějších údajů ze studií Ministerstva zdraví a sociální péče (angl. Ministry of Health and Family Welfare) z roku 27 dosahovala celková hladina gramotnosti v Indii 67,6 %. Detaily dostupné z WWW: < 74 Citováno z WWW: < 82

83 Tabulka č. 27: Vybrané charakteristiky jednotlivých distriktů indického státu Kérala v roce 2 % obyvatel % obcí Počet Počet Přístup po Distrikt obcí v Bez Bez Autobusové obyvatel Kmenoví Gramotzpevněné distriktu obyvatelé nost elektřiny školy spojení cestě Allapuzha 2 9 6, 93, , Ernakulam ,3 93,2 9, Idukki ,5 88, , Kannur ,8 92,59 78, Kasaragod ,5 84,57 2, Kollam ,2 9,8 93, Kottayam ,9 95,82 89, Kozhikode ,2 92,24 87, Malappuram ,3 89,6 22, Palakkad ,5 84, , Pathanamthitta 234 6,5 94, , Thiruvananthapuram ,6 89, ,9 Thrissur ,2 92, , Wayanad ,4 85, , Celkem , 9, ,9 Zdroj: < Typická je tak pro postižené státy, kromě nízké gramotnosti obyvatel, především naprosto nedostatečná možnost dopravního spojení s okolním prostředím. Do většiny obcí nejenže nezajíždí veřejná hromadná doprava, ale nevede do nich ani zpevněná cesta. Tyto obce jsou tak dostupné pouze po bahnitých lesních cestách (ne vždy celoročně sjízdných), v horším případě však pouze po pěšinách umožňující průchod pouze chodcům či jezdcům na zvířatech. Tyto vesnice lokalizované uprostřed pralesa proto nemají většinou ani napojení na centrální elektrickou síť (energie je v převážné míře zajišťována elektrickými generátory či jinými domácími prostředky), viz naprosto katastrofální situace v Džárkhandu, kde 84 % obcí nemá veřejně dostupnou elektřinu z centrální sítě (přičemž tento údaj vynikne především v porovnání s % obcí v Kerále). Tabulka č. 28: Vybrané sociálně ekonomické charakteristiky států Indie Stát Ándhrapradéš Arunáčalpradéš Ássám Bihár HDP na Negramotnost Domácnosti Kmenová Průměrný počet obětí obyv. (%, 2) s elektřinou populace levicového extremismu na (%) (%, 26) (%, 2) sto tisíc obyvatel (25-7), 47,6 88,4 6,59,238 86, 55,9 76,9 64,22 7,2 47,4 38, 2,4 3,6 47,5 27,7,9,78 83

84 Čhattísgarh Džammú a Kašmír Džárkhand Goa Gudžarát Harijána Himáčalpradéš Karnátaka Kerála Madhjapradéš Maháráštra Manípur Méghálaja Mizorám Nágáland Paňdžáb Rádžastán Sikkim Tamilnádu Tripura Urísa Uttarpradéš Uttarákhand Západní Bengálsko Dillí Indie 82, 8, 62,9 288,7 27, 6,8 3,3,2 8,2 59, 39, 68,5 88, 92, 8,2 4,6 69,9 2,6 5,4 99, 67,8 5,3 95,8 96,5 226,, 46,4 52,6 56,3 26,9 4, 42,8 33,5 42,4 2, 47,7 34, 39,5 5, 25,6 43, 39,4 5, 4, 35, 36,8 46, 54,4 39,9 4, 3,2 45,5 7,4 93,2 4,2 96,4 89,3 9,5 98,4 89,3 9, 7,4 83,5 87, 7,4 92,3 82,9 96,3 66, 92, 88,6 68,8 45,4 42,8 8, 52,5 99,3 67,9 3,76 2,2 26,3,4 4,76 nezjištěno 4,2 6,55,4 2,27 8,85 34,2 85,94 94,46 89,5 nezjištěno 2,56 2,6,4 3,5 22,3,6 3,2 5,5 nezjištěno 8,2,339,383,3,33,57,2,4,68 Zdroje: < < <censusindia.gov.in> Pozn. HDP na obyv. HDP na obyvatele ve srovnání s průměrem Indie (26) V tabulce č. 28 jsou uvedeny vybrané charakteristiky jednotlivých indických států, jež reflektují některé ekonomické, technické a demografické rozdíly v částech indického území, které v základní míře vyjadřují možné hlavní faktory levicového extremismu. Alespoň pro elementární posouzení či spíše naznačení vlivu socioekonomických faktorů byly proto spočítány korelační koeficienty (Pearsonův i Spearmanův) mezi základními vysvětlujícími proměnnými (sociálně ekonomické faktory a podíl kmenové, tedy marginalizované minoritní populace) a intenzitou levicových ozbrojených aktivit na úrovni indických států. Tabulka č. 29: Korelační koeficienty intenzity maoistického konfliktu a vybraných socioekonomických faktorů indických států Počet obětí maoistického extremismu Proměnné Pearsonův Spearmanův korelační koeficient korelační koeficient HDP na obyv. -, ,

85 Negramotnost Dostupná elektřina v domácnosti Velikost kmenové populace,2332,3387 -, ,47988,5335,3 Zdroje: < < <censusindia.gov.in> Výsledky naznačují největší závislost intenzity konfliktu na míře vzdělání obyvatelstva. Vysoká míra negramotnosti v postižených státech naznačuje snadnější manipulaci nevzdělanými masami, případně umožňuje rekrutovat tyto masy pro ozbrojené aktivity, jejichž cílem je sociálně spravedlivá společnost. Jen o málo nižší hodnoty závislosti vykazují další ukazatele příjmu obyvatel a vybavení domácností elektřinou. Je tedy zřejmé, že ideologicky motivované násilné konflikty jsou výsledkem nerovnoměrné distribuce bohatství. Zaostalost a periferialita bývá nejčastěji primární příčinou takových konfliktů. Podle předpokladu prokázala provedená analýza, že podíl zastoupení kmenových populací nemá na výskyt naxalitského konfliktu výrazný vliv. Celkově se však jedná o relativně nízké hodnoty, které nejsou příliš průkazné. Roli hraje především nízký počet analyzovaných jednotek, v případě hodnocení za distrikty by byly hodnoty korelace výrazně vyšší neboť sledované aktivity probíhají jen na části území jednotlivých států (bohužel kompletní údaje za všechny distrikty Indie nejsou zdarma k dispozici). Je také zřejmé, že právě v případě ideologicky motivovaných konfliktů (v případě Indie regionů postižených ozbrojenými aktivitami maoistů) se uplatňuje kombinace všech uvedených i dalších faktorů, které charakterizují vyspělost či zaostalost sledovaných regionálních jednotek, a tudíž by pro analýzu bylo vhodnější využít nějaké souhrnného ukazatele. 5.3 Závěrečné shrnutí problematiky maoismu v Indii Dokud bylo naxalitské hnutí rozšířeno především v hlubokých pralesích a jeho snaha o šíření dále úspěšně omezována bezpečnostními složkami, snažila se centrální vláda prioritně řešit především ostatní palčivé bezpečnostní problémy státu (Kašmír, městský terorismus a konflikty v severovýchodní Indii) a nenasazovat proti povstalcům masivní opatření. V současnosti se však rychle rozvíjí indická ekonomika s čímž se významně pojí i hledání nových surovinových zdrojů (hlavně těch energetických např. hnědé uhlí), jejichž jsou pralesy významným zásobištěm. Oblasti nalezišť však jsou často obývaná chudým 85

86 obyvatelstvem, které se živí zemědělstvím a jimž je půda hlavním zdrojem obživy. Právě potřeba získat tuto půdu dodává nyní vládě další impulsy k bojům proti naxalitům, přidává však další rozměr do celkové problematiky maoistického terorismu v zemi. Nové doly jsou totiž ideálním terčem útoků naxalitských povstalců, jejich ochrana proto nutí vládu ve větší míře financovat a vyzbrojovat vesničany a bojovat proti nim. Indická vláda se snaží bojovat s naxality hned na několika frontách. Jejím prvořadým úkolem je potlačení násilí a teroristických útoků, k čemuž jsou vytvářeny především zvláštní oddíly ve státní i policejní správě umožňující jednotné velení nad jednotlivými bezpečnostními složkami, kterých je v Indii velké množství (jak na státní tak i na celostátní úrovni). Vláda také zvyšuje počty těchto jednotek a financuje jejich modernizaci (zbraně, vybavení) a speciální výcvik umožňující účinně bojovat proti guerillovému boji nepřátel. V jiných oblastech Indie snaha o ukončení konfliktů naopak vedla k vyjednávání s jednotlivými povstaleckými skupinami o míru (ačkoliv toto řešení centrální vláda ani mnozí experti nedoporučují). Tato jednání jsou pak plně v pravomoci jednotlivých státních vlád a centrální vláda pouze případně poskytuje poradce a zprostředkovatele (největší pokrok byl v tomto ohledu dosažen v Ándhrapradéši). V další vlně boje o potlačení naxalitů následuje snaha o zlepšení sociálních a ekonomických podmínek obyvatel žijících v postižených oblastech, neboť problematika maoismu a jeho podpory má hluboké socioekonomické kořeny, tato snaha je však značně dlouhodobá, rozvojové projekty jsou maoisty často sabotovány a odlehlost některých oblastí ani neumožňuje účinnější rozvoj. Celkový průběh povstání je charakteristický mnoha výkyvy v intenzitě činnosti a její lokalizaci v indickém území. V několika dříve silně postižených regionech byl v posledních dvou letech zaznamenán pokles počtu incidentů i jejich obětí, což však není vždy důsledek účinných opatření centrální či státní vlády (v tomto je hlavní výjimkou vládní úspěch v Ándhrapradéši), ale často vlastním rozhodnutím místních maoistických skupin a jejich ochotě vyjednávat o míru. Ti však těchto přestávek následně využívají k další reorganizaci a konsolidaci vlastních vojenských sil či politickým aktivitám, především organizování demonstrací a agitací u lokálních populací (snaha o šíření ideologie a zisk nových bojovníků). Maoisté nejsou masovými médii vnímáni jako největší nebezpečí indické bezpečnosti, mnohem častěji se mluví o hrozbách islámského terorismu či napjatých mezinárodních vztazích, pouze po nějakém větším útoku se zvedne vlna zájmu o tuto problematiku. Ve své podstatě se nejedná o významnou vojenskou sílu ani masové hnutí, účinně však odhaluje slabosti a zranitelná místa indického státu. Vláda v podstatě neovládá ani administrativně ani 86

87 vojensky rozsáhlé vnitřní oblasti země a případní nepřátelé by mohli tohoto problému využít. Štědrá indická regionální politika (jejíž základy se však dají nalézt už v dobách britské nadvlády) dala kmenovým obyvatelům v rámci snahy o ochranu unikátních kultur a jejich životních stylů rozsáhlé správní pravomoci a politické autonomie, jež ve svém důsledku znamenaly ztrátu účinné kontroly těchto oblastí, neboť místní vlády si v zaostalých kmenových územích nikdy nezískaly skutečný respekt. Významný je také nedostatek policejních sil, který je však problémem v celé Indii. Policie a její různé složky měly v roce 27 průměrně v rámci země k dispozici 2275 příslušníků na sto tisíc obyvatel (přibližně třetina počtu jež je v evropských zemích), zatímco OSN doporučuje alespoň poměr 222 příslušníků na sto tisíc obyvatel. Oblasti kde je maoistická činnost nejintenzivnější však mají k dispozici mnohem méně lidí Bihár pouze 57, Džárkhand 85, Urísa 9, Ándhrapradéš 98 a Čhattísgarh 3 policistů na sto tisíc obyvatel. Velikosti okrsků policistů sloužících v těchto oblastech jsou navíc také plošně značně rozsáhlé. Průměr v Indii dosahoval v téže době nedostatečných 42,4 policistů na sto čtverečných kilometrů, v Čhattísgarhu bylo však toto číslo pouze 7,3. Netřeba navíc zmiňovat chronicky špatnou vybavenost v podobě zbraní, komunikačních prostředků a ochranných prvků policistů. Přidáme-li k výše zmíněnému slabě rozvinutou dopravní a hospodářskou infrastrukturu a rozsáhlé a špatně prostupné pralesní oblasti postižených regionů, snadno získáme představu, jak je možné účinně bojovat s povstalci v těchto oblastech i proč je jejich snaha rozšířit svůj vliv do dalších oblastí jen málo úspěšná. Centrální vláda se aktuálně snaží především podporovat a koordinovat lokální správu (na úrovní států i distriktů), neboť její pomoc je při boji proti naxalitům nezbytná. Prvořadým výsledkem této snahy bylo posílení policejních sborů v postižených regionech o příslušníky celostátních organizací (to je také hlavní příčinou značného potlačení násilí v Ándhrapradéši) a dále pak rozsáhlá finanční podpora ve formě různých rozvojových fondů. Byl ustaven i několikaletý plán na vybudování dopravního spojení do všech obcí s více než 5 obyvateli, jehož naplnění by značně zlepšilo situaci v odlehlých regionech. O tom, jak bude vypadat budoucí vývoj v maoistickým násilím zasažených oblastech, rozhodne především celková bezpečnostní situace v Indii a její hospodářský rozvoj. Vytrvale rostoucí ekonomika země brzy dosáhne i dosud zaostalých oblastí, ve snaze získat nové zdroje surovin pronikají průzkumníci těžebních společností i do nejzaostalejších a dosud opomíjených oblastí Indie. Vláda tyto akce také podporuje, více peněz tak proudí nejen do 75 Citováno z WWW: < 87

88 výstavby dopravní infrastruktury, jež znesnadňuje operace povstalců a zlepšuje možnosti kontroly území policií či armádou, ale také do budování nových škol, vodárenských nádrží či elektrifikace. Otázka bezpečnostní situace je také značně důležitá, naxalité rozhodně nejsou jediným indickým problémem a především aktuální náboženský terorismus (především akce muslimských radikálů, ale patří sem i občasné hinduistické a sikhské útoky) je vážnou překážkou v boji proti maoistům. Teroristické útoky na centra velkých měst přitahují mnohem více pozornosti světových i domácích médií a centrální vláda vrhá do boje s ním značné množství dostupných sil, které tak chybí v postižených regionech. Její snaha je logická, neboť je to především hospodářský a kulturní rozvoj země, jenž jsou hlavními nepřáteli maoistů. Závěr Podle databáze Uppsala Conflict Data Program je Indie na druhém místě v seznamu nejvíce konfliktních zemí, tj. zemí které měly nejvíce měsíců s probíhajícími vnitrostátními konflikty v periodě let (cit. v Tomeš, Festa a Novotný 27, str. 6). Její pozice je na seznamu tak vysoko (první je Myanmar) především díky množství paralelně probíhajících ozbrojených konfliktů v zemi. Indii se však ve zmiňovaném období nevyhnuly ani konflikty mezinárodní. Mezi těmito dvěma typy platí velké rozdíly. Mezistátní války, kterých se Indie účastnila po roce 947, kdy získala nezávislost, trvaly většinou jen několik týdnů až měsíců (s výjimkou první indicko-pákistánské války trvající 4 měsíců) a dosahovaly řádově tisíce obětí na obou stranách. Tyto války vedla Indie s Pákistánem (celkem 4 takové války) a Čínou (válka v roce 962) a hlavním bojištěm bylo území Kašmíru, kde se hranice těchto tří zemí setkávají. Naopak pro vnitrostátní indické ozbrojené konflikty je typická dlouhá doba trvání a relativně nízký počet obětí v průběhu jednoho roku, proto nedosahují postavení občanské války. Výjimkou je v tomto ohledu situace v Kašmíru na přelomu 2. a 2. století, kdy tamní ozbrojený konflikt 7 let po sobě způsobil více než tisíc obětí. Jedná se o konflikt střední intenzity až válku, neboť oběti tvoří všechny zúčastněné skupiny (nejvíce civilisté a extrémisté), který významně limituje možnosti ekonomického rozvoje. První roky indické nezávislosti přinesly především snahu o konsolidaci území, utváření vnějších i vnitřních hranic a diskuzi o podobě nově vzniklého státu. Indii se podařilo získat pod svou kontrolu francouzské a portugalské kolonie na poloostrově Přední Indie a upevnit postavení v oblastech, jež v období kolem roku 947 inklinovaly k vlastní 88

89 nezávislosti či spojení s Pákistánem. Nepodařilo se však plně garantovat průběh státních hranic, Kašmír zůstal rozdělen mezi Indii, Pákistán a Čínu a zdejší situace je dodnes velice napjatá. Především Čína se pak nevzdala nároků na další části indického území, jež mají svůj původ v nepřesně vymezených koloniálních smlouvách. Hraniční spory však Indie vede i s Nepálem a Bangladéšem, plně garantovaná není ani námořní hranice se Srí Lankou a Maledivami. Jednou z hlavních oblastí, kde aktuálně probíhají ozbrojené konflikty je periferní oblast severovýchodní Indie. Izolovaný region obývají příslušníci mnoha různých kulturních skupin a hinduistická populace, jež je na zbytku indického území majoritou je zde převážně v menšině. Právě masová imigrace těchto obyvatel spolu s příchodem muslimského obyvatelstva, které přišlo za prací v zemědělství ve dobách koloniální Britské Indie a později ve druhé polovině 2. století v několika uprchlických vlnách z Bangladéše, tvoří hlavní faktor příčin vzniku tamních ozbrojených konfliktů. Mísí se zde separatistické, etnické i náboženské konflikty na bázi politické i sociálně ekonomické. Většina z nich probíhá odděleně, příčiny vzniku však mají podobné. První vlna těchto konfliktů probíhala do 8. let 2. století a byla charakteristická především separatismem kmeny obývaných horských oblastí a jejich bojem o politická práva. Během této doby se vytvořila dodnes fungující administrativní struktura regionu zahrnující sedm svazových států. V současnosti je nejhorší situace ve státech Ássám a Manípur, které jsou i ekonomicky nejzaostalejší. Velký vliv na průběh zdejších konfliktů má etnická heterogenita jednotlivých států, nejhorší boje probíhají v nábožensky nejvíce diferencovaných oblastech, etnická a jazyková různorodost má vliv menší. Malou roli hrají též socioekonomické faktory. Boje jsou rozšířeny po celém území ássámské nížiny a okolních horách, neprobíhají pouze ve vysokohorských distriktech Arunáčalpradéše a ve státě Mizorám, a největší intenzity dosahují ve všech distriktech Manípuru a přilehlých oblastech Ássámu (distrikty Karbi Anglong a North Cachar Hills). Značně odlišný je naproti tomu další významný ozbrojený konflikt dlouhodobě probíhající zejména v pralesních oblastech centrální či středovýchodní Indie. Jeho primární příčinou jsou socioekonomické důvody nízká vzdělanost obyvatelstva a ekonomická zaostalost, jež jsou živnou půdou pro ideologicky motivovaný boj. Zde jsou pro tento boj navíc velice příhodné podmínky, krajinu pokrývají neprostupné pralesy, chybí zde základní dopravní i energetická infrastruktura a převážně venkovská oblast je značně vzdálená od hlavních center moci. 89

90 Rozvoj a dlouhé trvání těchto zmiňovaných ozbrojených konfliktů nezastavilo ani politické zřízení země. Indie je již od svého vzniku stabilní demokracií, problematická je však síla státní moci, která v periferních oblastech (jak klasická periferie, kde se nachází státy severovýchodní Indie, tak vnitřní periferie na které se odehrává maoistický konflikt) nemá dostatečné prostředky k prosazení svého vlivu. První hypotézou nastolenou v úvodu této práce byl předpokládaný vliv specifického historického a koloniálního dědictví indického subkontinentu na vznik zdejších konfliktů a válek. Tato hypotéza se potvrdila. Historický vliv je nepopiratelný a produkuje především mezistátní konflikty s Pákistánem a Čínou, srážky v Kašmíru a boje v rámci konsolidace území krátce po vzniku nezávislé Indie (zejména Hajdarábád). Menší vliv je pak vysledovatelný v aktuálních problémech. Některé aspekty konfliktů ve státech severovýchodní Indie mají sice svoji příčinu v dlouhodobě neřešených kmenových záležitostech a trvalé imigrací kulturně odlišných populací do postižených oblasti započaté v koloniálním období, primární příčina těchto bojů je však jiná. V maoistickém povstání je pak tento sledovaný vliv zanedbatelný, diskutovat by se dal jen jistý podíl na jeho původních příčinách v podobě nerovnoměrného majetkové rozdělení půdy a z něho vycházející frustrace nemajetného obyvatelstva, jež se britská správa nesnažila řešit. Druhá hypotéza předpokládala obrovskou kulturní heterogenitu Indie jako hybného činitele separatistických konfliktů. Ta se potvrdila v plné míře především v případě v současnosti probíhajících ozbrojených konfliktů. Separatistické konflikty aktuálně probíhají v oblasti Kašmíru a severovýchodní Indie. V Kašmíru hraje hlavní roli především náboženská heterogenita, která je významnou složkou také ve druhé zmiňované oblasti. Zde se však přidává i široká etnická a jazyková fragmentace obyvatelstva. I v tomto případě je ale primární příčinou ozbrojených konfliktů a jejich hlavním hybatelem náboženské hledisko. Nejintenzivnější boje probíhají v regionech v jejichž administrativních hranicích se setkávají dvě či více podobně silné skupiny obyvatel, což je především případ Manípuru, kde bojují o politickou moc dvě kulturně značně odlišné, ale početně vyrovnané skupiny. V případě maoistického konfliktu se předpokládaly jako primární příčiny sociální a ekonomické faktory. Tato hypotéza byla také dokázána jako správná. Toto ideologicky motivované povstání představuje skutečnou hrozbu indickému státu, neboť se nekontrolovaně šíří po různých oblastech centrální a východní Indie. V případě že je v některé oblasti za použití masivních obranných prostředků potlačeno, přesouvá se do jiných, dosud nepostižených regionů, což bylo dokázáno například v případě státu Ándhrapradéš. Tento konflikt se šíří především v oblastech s nerozvinutou vzdělanostní a hospodářskou strukturou, 9

91 nedostatečně vybavenými domácnostmi a značně zaostalou dopravní infrastrukturou, bez ohledu na etnickou či jazykovou příslušnost obyvatel. Všechny oblasti aktuálních konfliktů v Indii jsou typickými dlouhodobými geografickými periferiemi. Kašmír a státy severovýchodní Indie se nacházejí v okrajových hraničních oblastech země, značně vzdálené všem jádrovým a rozvojovým regionům, kde dnes ani v nedávné minulosti nedokázala centrální moc účinně prosazovat své záměry. Kašmír je izolován i díky svému horskému reliéfu, který neumožňuje účinněji rozvinou potřebnou infrastrukturu, hraničí navíc s úhlavními indickými nepřáteli a je tak v tomto případě značně omezena i případná přeshraniční spolupráce. Oblast severovýchodních států je také periferií v řadě aspektů, především však geografických (členitost reliéfu) a geometrických (vzdálenost od center a mateřského indického území). Naxalitským terorismem postižené oblasti leží v tzv. vnitřní periferii. Ta je opět utvářena fyzickogeografickými (rozsáhlé nepropustné pralesy) a demografickými (osídlení chudým venkovským a málo vzdělaným obyvatelstvem) aspekty, jež může být jen těžko integrována do aktuálně probíhajících a rozvíjejících se ekonomických soustav v Indii. Hypotéza týkající se vlivu kmenových společenství na vznik a vývoj konfliktů, která předpokládala větší podíl kmenového obyvatelstva v postižených oblastech, se nepotvrdila. Významný je podíl tohoto obyvatelstva pouze v oblasti severovýchodní Indie, kde je však součástí tamní velké kulturní diverzifikace. Hlavní postižené oblasti (státy Manípur a Ássám) však mají jen relativně nízké procento kmenové populace a například Mizorám, který měl v posledním sčítání obyvatel v roce 2 95% podíl těchto obyvatel, je nejklidnějším státem oblasti. Stejně tak tato hypotéza neplatí ani u konfliktů v Kašmíru či v maoismem postižených částech země, kde se sice v některých oblastech vyskytují velké kmenové menšiny, nelze je však vztahovat k probíhajícím bojům, neboť ty probíhají ve stejné míře i na nekmenových územích. Ani další předpoklad týkající se podobného průběhu a příčin historických a současných konfliktů nelze označit za správný. Většina minulých konfliktů měla politické a mocenské příčiny vzniku související s raným vývojem nezávislého indického a okolních států a upevňováním jejich moci. Až od 7. a 8. let 2. století, v souvislosti se vzmáhajícím se náboženským a ideologickým hnutím je patrná změna příčin vzniku indických konfliktů. To platí především pro oblast severovýchodní Indie, kde se prvotní boj o autonomii a politickou nezávislost přeměnil v mnoha aspektech v etnonáboženské konflikty. Postavení městského terorismu jakožto ozbrojeného konfliktu, kterému se dostává největší mediální pozornosti, ale jehož intenzita nedosahuje ostatních indických konfliktů, jak 9

92 předpokládala poslední v úvodu nastolená hypotéza, se potvrdilo jen částečně. Vzhledem k relativně nízkému počtu obětí ostatních konfliktů v zemi a jejich proměnlivé intenzitě je městský nábožensky a politicky motivovaný terorismus důležitou složkou problematiky ozbrojených konfliktů v Indii. Počty mrtvých zde dosahují až deseti procent všech obětí bojů v zemi, jeho lokalizace je značně nevyzpytatelná a zasahuje jádrové oblasti, což z něj dělá jednu z hlavních hrozeb indické bezpečnosti vyžadující si vlastní analýzy příčin vzniku a vývoje. Přínos této práce leží především v komplexním hodnocení problematiky indických konfliktů, vymezení faktorů vedoucích ke vzniku a územní lokalizace jejich průběhu, jež se v českých podmínkách dosud nevyskytuje. Práce analyzuje základní aspekty charakteru těchto konfliktů a hodnotí jejich důsledky. Má však také své nedostatky v podobě úzké datové základny sloužící jako podklad pro detailní územní analýzu, což je dáno její neexistencí či velmi těžkou dostupností. Především údaje vztahující se k maoistickému terorismu jsou značně roztříštěné a neuspořádané a zasluhovaly by vlastní jednotnou statistiku na nižších stupních správního členění provedenou na celém postiženém území. Otázkou je, zda je podobný výzkum v indických poměrech vůbec možný. Již poslední sčítání obyvatel bylo monstrózní akcí, která trvala vzhledem ke specifickým přírodním, politickým a bezpečnostním problémům země několik měsíců, což jistě ovlivnilo jeho výsledky. V průběhu zpracování tohoto tématu se vyskytly i problémy s pravidelnou dostupností pramenů (omezená funkčnost webových stránek, především pak dlouhodobý výpadek výsledků sčítání obyvatel v poslední fázi vypracovávání této práce) a odlišnými statistickými údaji jednotlivých vládních a nevládních organizací, která je dána rozdílným metodickým postupem těchto institucí. Veškeré provedené analýzy však braly tyto problémy v potaz. Indické konflikty jsou z geografického hlediska velice zajímavým tématem. Nejen pro významnou úlohu Indie v dnešním globalizovaném světě, ale i jejich rozmanitostí reflektující aktuální dění. V jedné zemi probíhají různé konflikty na nichž se podílí široké spektrum faktorů vzniku a jejichž charakter se v průběhu času mění a vyvíjí. Otázkou jsou možnosti jejich řešení, která jsou v mnoha ohledech v nedohlednu, případně budoucího vývoje, jež se jen těžko odhaduje. 92

93 Seznam tabulek Tabulka č. : Rozdělení obětí konfliktů v Indii v letech 26 a 27 Tabulka č. 2: Počet obětí konfliktů v jednotlivých indických státech v letech 26 a 27 Tabulka č. 3: Počet obětí násilností ve svazovém státě Džammú a Kašmír v letech Tabulka č. 4: Základní demografické údaje států indického severovýchodu v roce 2 Tabulka č. 5: Náboženské vyznání obyvatel států indického severovýchodu v roce 2 Tabulka č. 6: Počet obětí násilností ve svazovém státě Arunáčalpradéš v letech Tabulka č. 7: Počet obětí násilností ve svazovém státě Nágáland v letech Tabulka č. 8: Počet obětí násilností ve svazovém státě Manípur v letech Tabulka č. 9: Počet obětí násilností ve svazovém státě Tripura v letech Tabulka č. : Počet obětí násilností ve svazovém státě Méghálája v letech Tabulka č. : Počet obětí násilností ve svazovém státě Ássám v letech

94 Tabulka č. 2: Vybrané charakteristiky obyvatelstva států severovýchodní Indie v roce 2 Tabulka č. 3: Obyvatelstvo států severovýchodní Indie dle dosaženého vzdělání v roce 2 Tabulka č. 4: Vybrané ekonomické charakteristiky států severovýchodní Indie Tabulka č. 5: Přehled jazykové diferenciace ve státech severovýchodní Indie v roce 2 Tabulka č. 6: Oficiální a nejužívanější jazyky ve státech severovýchodní Indie v roce 2 Tabulka č. 7: Vývoj počtu násilných incidentů a jejich obětí ve státech severovýchodní Indie v letech Tabulka č. 8: Relativní data vývoje počtu obětí ve státech severovýchodní Indie v letech 22 a 27 Tabulka č. 9: Výsledky komunistických stran ve volbách do dolní sněmovny indického parlamentu v letech Tabulka č. 2: Počty incidentů a obětí levicového terorismu v Indii v letech Tabulka č. 2: Počty incidentů a obětí levicového terorismu v postižených indických státech v letech 2-27 podle indického Ministerstva vnitra Tabulka č. 22: Složení obětí levicového terorismu v postižených indických státech v letech podle údajů South Asia Terrorism Portal Tabulka č. 23: Počty okrsků policejních stanic hlásících na svém území maoistické násilí v nejvíce postižených státech Indie v letech Tabulka č. 24: Relativní počty incidentů a obětí maoistického násilí v jednotlivých indických státech v letech Tabulka č. 25: Vybrané charakteristiky jednotlivých distriktů indického státu Čhattísgarh dle sčítání obyvatel v roce 2 Tabulka č. 26: Vybrané charakteristiky jednotlivých distriktů indického státu Džárkhand dle sčítání obyvatel v roce 2 Tabulka č. 27: Vybrané charakteristiky jednotlivých distriktů indického státu Kérala dle sčítání obyvatel v roce 2 Tabulka č. 28: Vybrané sociálně ekonomické charakteristiky států Indie Tabulka č. 29: Korelační koeficienty intenzity maoistického konfliktu a vybraných socioekonomických faktorů indických států Seznam grafů Graf č. : Vývoj počtu obětí násilí ve státech severovýchodní Indie v letech Graf č. 2: Vývoj maoistického násilí v Indii v letech Graf č. 3: Vývoj počtu incidentů maoistického násilí v nejvíce postižených indických státech v letech 2-27 Seznam zkratek CPI - Komunistická strany Indie CPI(M)) - Komunistická strana Indie (marxistická) CPI(ML) - Komunistická strany Indie (marxisticko-leninistická) CPI (M-L) L - Communist Party of India (Marxist-Leninist) Liberation MNF - Mizo National Front NSCN - Národní socialistický kongres Nágálandu (National Socialist Council of Nagaland) NSCN-K - Národní socialistický kongres Khaplang NSCN-IM - Národní socialistický kongres Isak-Muivah SATP South Asia Terrorism Portal ULFA - United Liberation Front of Asom 94

95 Seznam příloh Příloha č. : Administrativní mapa koloniální Indie v roce 99 Příloha č. 2: Mapa a poloha historického dědičného státu Džúnágarh Příloha č. 3: Aktuální správní rozdělení oblasti Kašmíru Příloha č. 4: Současná administrativní mapa Indie Příloha č. 5: Intenzita konfliktů ve svazových státech Indie v roce 27 Příloha č. 6: Administrativní mapa distriktů států severovýchodní Indie v roce 2 Příloha č. 7: Přibližný rozsah území požadovaného nágskými kmeny (tzv. Nagalim) Příloha č. 8: Tabulka intenzity konfliktů v distriktech států severovýchodní Indie v roce 27 Příloha č. 9: Intenzita konfliktů v distriktech států severovýchodní Indie v roce 27 Příloha č. : Intenzita maoistického konfliktu dle distriktů postižených států v roce 25 Příloha č. : Intenzita maoistického konfliktu dle distriktů postižených států v roce 27 Seznam použité literatury Knižní monografie a přehledy: BLINKENBERG, L. (998): India Pakistan, The History of Unsolved Conflicts. Vol. The Historical Part, Odense University Press, Odense, 337 s. BROWN, J. M. (23): Nehru. A political life, Yale University Press, New Haven, 47 s. DESAI, A. R., et al. (986): Agrarian Struggles in India after Independence, Oxford University Press, Delhi, 666 s. FILIPSKÝ, J. (28): Indie, Libri, Praha 28. FILIPSKÝ, J., et al. (23): Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 47 s. 95

96 GANDHI, R, (986): Eight Lives. A Study of the Hindu-Muslim Encouter, State University of New York Press, Albany 359 s. HOFFMANN, S. A. (99): India and the China Crisis, University of California Press, Berkeley, 324 s. LAPIERRE, D., COLLINS, L. (983): O půlnoci přijde svoboda, Mladá fronta, Praha, 983. STRNAD, J., FILIPSKÝ, J., HOLMAN, J., VAVROUŠKOVÁ, S. (23): Dějiny Indie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 85 s. SUKHWAL, B. L. (97): India: A Political Geography, Allid Publishers, Bombay, 288 s. TAYLOR, P. J. (99): Political geography. World-Economy, Nation-State and Locality, Longman, Harlow, 38 s. TESAŘ, F. (27): Etnické konflikty, Portál, Praha, 25 s. TOMEŠ, J., FESTA D., NOVOTNÝ J., et al. (27): Konflikt světů a svět konfliktů. Střety idejí a zájmů v současném světě, P3K, Praha, 349 s. VAVROUŠKOVÁ, S., et al. (25): Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii: tradice a současnost, Orientální ústav Akademie věd České republiky, Praha, str Články v časopisech a novinách: A spectre haunting India, The Economist [online], 26 [cit ]. Dostupný z WWW: < Blasts kill 37 in India graveyard, BBC News [online], 26 [cit ]. Dostupný z WWW: < Blood Tide Rising, Time [online], 993, vol. 4, no. 3 [cit ]. Dostupný z WWW: < DAI, M. (2): Arunachal Pradesh. The Myth of Tranquillity, Faultlines [online], vol. V [cit ]. Dostupný z WWW: < Every Day St. Valentine's Day, Time [online], 97, vol. 97, no. [cit ]. Dostupný z WWW: < HOLMAN, J. (995): Indický severovýchod: sedm sester a kopa zbojníků, Nový orient, roč. 5, č. 7, s HUSSAIN, W. (2): Cross-Border Human Traffic in South Asia. Demographic Invasion, Anxiety and Anger in India s Northeast, Faultlines [online], vol. VII [cit ]. Dostupný z WWW: < India police: Pakistan spy agency behind Mumbai bombings. Cnn.com [online], 26 [cit ]. Dostupný z WWW: < section=cnn_world#>. MERHAUT, B. (968): Jazykové problémy v Indii, Nový orient, roč. 23, č. 3, s. -. MERHAUT, B. (965): Nágsko, první "křesťanský" stát v Indické republice, Zprávy ČSO při ČSAV, roč. 6, č. 2, s Northeast India Clashes, Reuters Alertnet [online], [cit ]. Dostupný z WWW: < 96

97 Silver Jubilee Durbar, Time [online], 937, vol. XXIX, no. 8 [cit ]. Dostupný z WWW: < The Trial of Kali, Time [online], 947, vol. L, no. 7 [cit ]. Dostupný z WWW: < Internetové zdroje a databáze: Asian Centre for Human Rights ( ) Commonwealth Legal Information Institute ( ) Election Commission of India ( ) Hindustan Times ( ) Indické Ministerstvo vnitra ( ) Indické Ministerstva statistiky ( ) Indické sčítání obyvatel v roce 2 ( ) Indické železnice ( ) Mapové výstupy sčítání obyvatel v roce 2 ( ) National Family Health Survey, India ( ) NER Databank ( ) Oficiální stránky Tripura Tribal Areas Autonomous District Council ( ) Oficiální stránky státu Džammú a Kašmír ( ) Onwar.com ( ) Open Democracy ( ) Reuters Alertnet ( ) South Asia Terorrism Portal ( ) The Hindu ( ) Wikipedia. The Free Encyclopedia. ( ) 97

98 Přílohy

99 Příloha č. : Administrativní mapa koloniální Indie v roce 99 Zdroj: < 99

100 Příloha č. 2: Mapa a poloha historického dědičného státu Džúnágarh Zdroj: <

101 Příloha č. 3: Aktuální správní rozdělení oblasti Kašmíru Zdroj: <

102 Příloha č. 4: Současná Mapový podklad: < Legenda: administrativní mapa Indie NEPÁL název státu Bihár název svazového státu Indie Lakadivy název svazového teritoria Indie Příloha č. 5: Intenzita konfliktů ve svazových státech Indie v roce 27 2

103 Legenda: -,4 obětí/ obyv.,5,99 obětí/ obyv. 2,99 obětí/ obyv. Mapový podklad: < Zdroj dat: < a < více než obětí/ obyv. Příloha č. 6: Administrativní mapa distriktů států severovýchodní Indie v roce 2 3

104 Mapový podklad: < 4

105 Příloha č. 7: Přibližný rozsah území požadovaného nágskými kmeny (tzv. Nagalim) Zdroj: < 5

106 Příloha č. 8: Tabulka intenzity konfliktů v distriktech států severovýchodní Indie v roce 27 Distrikt Chandel North Cachar Hills Ukhrul Tamenglong Imphal East Imphal West Senapati Bishnupur Thoubal Karbi Anglong Churachandpur Kohima Lohit Tinsukia Dimapur Zunheboto Changlang Phek Dibrugarh Tirap Tuensang Wokha Mon Dhalai South Garo Hills Sibsagar East Garo Hills Golaghat Kamrup West Tripura Mokokchung Ri Bhoi East Khasi Hills Nalbari Kokrajhar Darrang Aizawl Jorhat Goalpara Barpeta West Garo Hills Hailakandi Dhubri Dhemaji North Tripura Cachar Nagaon Bongaigaon Sonitpur Stát Manípur Ássám Manípur Manípur Manípur Manípur Manípur Manípur Manípur Ássám Manípur Nágáland Arunáčalpradéš Ássám Nágáland Nágáland Arunáčalpradéš Nágáland Ássám Arunáčalpradéš Nágáland Nágáland Nágáland Tripura Méghálaja Ássám Méghálaja Ássám Ássám Tripura Nágáland Méghálaja Méghálaja Ássám Ássám Ássám Mizoram Ássám Ássám Ássám Méghálaja Ássám Ássám Ássám Tripura Ássám Ássám Ássám Ássám Počet obyvatel Zdroj: < < 6 Obětí Obětí na sto tisíc obyvatel 49,2 23,63 23,44 23,32 9,75 7,33 4, 3,44 2,36 2,3,9 8,9 8,36 7,56 7,3 6,46 6,38 6,7 5,3 4,99 4,58 4,35 3,85 3,58 3,3 2,75 2,42 2,,9,57,32,4,9,79,64,6,59,5,49,37,9,8,8,8,7,4,3,,6

107 Příloha č. 9: Intenzita konfliktů v distriktech států severovýchodní Indie v roce 27 Mapový podklad: < Legenda: bez obětí na životech Zdroj dat: < < obětí/ obyv. 9,99 obětí/ obyv. více než obětí/ obyv. 7

108 Příloha č. : Intenzita maoistického konfliktu dle distriktů postižených států v roce 25 Legenda: Mapový podklad: < bez obětí na životech Zdroj dat: < < obětí/ obyv. 9,99 obětí/ obyv. více než obětí/ obyv. 3 8 počet obětí v distriktu

109 Příloha č. : Intenzita maoistického konfliktu dle distriktů postižených států v roce 27 Legenda: bez obětí na životech Mapový podklad: < Zdroj dat: < < obětí/ obyv. 9,99 obětí/ obyv. více než obětí/ obyv. 3 počet obětí v distriktu 9