Copyright Anie Songe, 2016 Všechna práva vyhrazena. 1. vydání

Transkript

1

2 Copyright Anie Songe, 2016 Všechna práva vyhrazena. 1. vydání

3

4

5 Měj se ráda...26 Bláznivá a nemilovaná...31 Příroda je krásná, my jsme Příroda...36 Partnerský lásky...44 Lásky zn. bývalý...49 Lukáš + já = láska...53 A já ho stejně miluju...57 Pošli to do vesmíru...62 Jak si správně přát...64 Jak jsme jeli nomádit do Chorvatska...72 Proč jsem na světě právě já...76 Mám strach...84 Hrajme si, ptejme se...88 Svět je plnej bláznů...92 Dětství...94 Co je smyslem života?...99 Jak jsem se (na)učila surfovat Ze života digitálního nomáda Jak jsme letěli do Singapuru Je to vlastně paradoxní věcí (Ne)moc slova Jak jsme našli Makawi Tuwa Život v ráji den za dnem Typy lidí na dovolené Ztraceno v překladu Lidi v našich životech Věřím na pohádky...152

6

7 Mám pocit, že za sebou uzavírám další kapitolu svého života a jelikož to byla kapitola sakra dobrá, tak o ní píšu. Hrnu to všechno nejen na blog, ale najednou a mnohem raději na voňavej papír, protože až jednou přijde konec světa, spadnou internety, zaniknou sociální sítě a sociální životy, lidé sáhnou zpátky po knížkách a budou si moct přečíst pár úsměvných řádků od jedný usměvavý holky, která se rozhodla žít život pouze podle sebe, ne podle ostatních. Trošku pohádkově, trošku bláznivě, ale krásně. Tak, jak jí to dělá radost. Anie? Od pasu nahoru víla lesní a od pasu dolů ta mořská s ocasem. Miluju vůni lesa a nohy bych nejradši celý dny máčela ve slaný vodě. Tenhle svět obývám 22 let a skoro šest let je trávím se svým přítelem Lukášem. Společně jsme si zkusili život v Anglii, Thajsku a na Bali, kde máme náš maličký resort na konci světa Makawi Tuwa. Oba pracujeme jako digitální nomádi, jsme neuvěřitelní snílci, kteří věří v sílu vesmíru, přitažlivost a především v lásku. Za tři roky v zahraničí jsem poznala neuvěřitelné množství nových lidí, naučila se spoustu věcí, zažila kupu dobrodružství, zážitků, ale hlavně jsem po tisících kilometrech našla ten malý recept na štěstí - v sobě. Naučila jsem se milovat život a především sebe samotnou. Být spokojená teď a tady, plnit si své sny, nechtít od života málo, ale žít ten život právě dnes. A o tu svou cestu se chci prostřednictvím této knížky NEknížky podělit i s vámi. Přála bych si, abyste ji četli v klidu, třeba s čajem v ruce, polštářem pod hlavou, voňavou buchtou na stole a pastelkami při ruce to abyste ji mohli dotvářet podle svého. Abyste ji četli stránku po stránce klidně měsíce. Hlavně pomalu a vůbec ne rychle. Abyste hledali mezi řádky, přemýšleli nad jednotlivými odstavci, zamýšleli se a hlavně se u čtení usmívali. 7

8 Hlavně bych si ale přála, abyste z ní měli radost, protože to je to jediný, co vám chci opravdu předat. V cestě za sebepoznáním jsem došla k jedné věci. K tomu, že extrém vede i v případě jakékoliv sebemotivace k naprosté sebedestrukci. V poslední době na nás ze všech stran číhá motivace a pozitivní přístup. Píšou se knížky jako je tahle, čímž si trošku protiřečím, ale já vám na konci těchto řádků řeknu, jak to celý myslím. Ze zdí a plakátů na nás koukají motivační citáty, všichni jsou sluníčkoví a problémy se zametají pod stůl, nemluví se o nich, protože všechno je hrozně krásný a přece si to nebudeme kazit tím, že bychom své starosti a trápení rozebírali s okolním světem nebo sami se sebou. Říkám to už podruhé, ale KAŽDÝ EXTRÉM JE ŠPATNÝ. A to ať už se týká čehokoliv a mám pocit, že z motivace a oduševnělosti se stala v poslední době soutěž, kdo bude víc oduševnělý a více se odprostí od svého ega a bla bla bla. Sama stojím za všemi těmi citáty, knížkami a některé z nich mi občas opravdu pomůžou k tomu, abych si něco uvědomila, ale vím, že je často píšou vnitřně rozervaní lidé, kteří v nich vidí spásu a uklidňují se tím, že to všechno tak prostě má být. Se spoustou myšlenek se ale ztotožňuju a věci, které vám v knížce popisuju, mi v mém krátkém životě opravdu pomohly, proto je píšu na papír. Nejen pro vás, ale i sama pro sebe, abych na ně nezapomínala. Nejsem ničím osvícená, nejsem extrémně sluníčkový člověk, ani vždy pozitivní mořská víla. Občas jsem taky pěkně nasraná, pěním, nadávám, nebo ze zoufalství brečím, což je podle mě aspekt toho, že jsem pořád normální člověk. Nebo taky omluva toho, že když se občas chovám jako kráva, je to vlastně úplně v pořádku. Tak, teď můžete začít. 8

9

10 Lehám si na zem, zavírám oči a přeju si. Vidím, jak se procházím po pláži, nohy se mi boří do bílýho písku, vzduch je horkej a já se tím teplem rozpouštím. Čtyřicet minut mé pohádky přeruší konec meditace. Otevřu oči, zvednu se z koberce a v chlupatejch ponožkách zasednu k počítači, kde je klasicky zapnutý Facebook. Z připomínajícího umrlce se měním na malé dítě, kterému babička koupila Kinder vajíčko. Hledáme slečnu, která se bude starat o malý hotel v Thajsku na ostrově Koh Samui. Nenáročná práce na 6 hodin denně. Podmínkou plynulá angličtina, znalost ruštiny a nejlépe i francouzština. Anglicky se plynule nedomluvím ani po několika měsících života v Londýně, rusky umím možná napočítat, francouzsky znám jen slovíčko snít - songe a jsem malá - Je suis petite, protože to je přesně to, co pro svůj život potřebuju. Navíc bych rozhodně nejela sama, ale s Lukym. Sama sebe vnitřně přesvědčím, že mé znalosti jsou dostačující a jsem na to místo jako stvořená. Přes svůj odpor k telefonování vytáčím jako omámená číslo. Na druhé straně je celkem příjemný hlas, který se ale po 30 minutách hovoru snaží srazit moje nadšení informací, že zájemců 10

11 je už padesát, tudíž je šance na úspěch minimální. Hovor ukončujeme bez jakéhokoliv vyjádření. Nadšení ze mě ale neopadá a nevzdávám se. Do deseti minut odesílám vyšperkovaný životopis Lukáše i mě, včetně videa, kde se oba děsně křečovitě představujeme. Divadlo zabralo! Za chvíli si už domlouváme schůzku v Praze, na kterou jsou pozvaní jen další tři lidé. Přijíždíme na místo dvě hodiny předem, když v tom mi zvoní telefon, jestli už tam jsme. Já jsem si spletla čas! Dneska? Fakt Aneto? Kolena se mi klepou nejen zimou, s Lukášem se pevně držíme za ruce. Jsme nervóznější než kdy předtím, ale jsem přesvědčená, že to vyjde. To ta meditace! To ten zápal, že kdyby si náhodou vybrali někoho jiného, počkáme tu na ně a zmrzačíme je, abychom mohli jet my. Pohovor probíhá v malé vinárně, investoři na sobě nedávají znát absolutně žádné emoce a celý je to, podle nás, hrozně chladný a formální. Nicméně nikdo nemluví anglicky, francouzsky ani rusky, tak jsem šťastná. Když se na to přijde v Thajsku, už s tím stejně nic nezmůžou. Rozhodnutí má padnout další den ráno. Odjíždíme domů, přejeme si a radostně se culíme při myšlence, že to, co stojí mezi námi a splněním našeho snu, o kterém mluvíme víc než půl roku každý den, jsou jen tři další lidé a jedno jediný rozhodnutí. Večer míříme do oblíbené hospody se známými, abychom chvíli mysleli na něco jiného. Každý se nám spíš směje, než drží palce a nikdo nevěří tomu, že jsme si to celé nevymysleli. Jsme uprostřed cesty domů, když z ledový kapsy vytahuju zvonící telefon, zvedám neznámé číslo a hlas mi neutrálním tónem oznamuje Slečno Aneto, my jsme si vybrali vás s Lukášem, za tři týdny, , se sejdeme v Thajsku, sežeňte si letenky, zítra vám pošlu víc informací. Ta touha začala někdy před rokem v Londýně, kam jsme s Lukášem odjeli po maturitě pracovat. Mezi uklízením v hotelu jsme četli a snili o životě v ráji. 11

12 O životě, kde nikdo nespěchá, lidé se nehoní za majetkem, penězi a kariérou. Místo kde nepotřebujete skoro nic a přesto jste šťastní, protože jste. Lákala nás Asie, místní příroda, náboženství, lidé, zvířata Neměli jsme ale nic, kromě tý šílený touhy vypadnout a změnit svůj život, což se později ukázalo jako to nejdůležitější. Není těžký našetřit peníze na dovolenou v Asii, ale pro život tam potřebujete něco víc. Nápad, za co tam vlastně budete žít. Naše pokusy pracovat online vždycky ztroskotaly a já z toho začínala být zoufalá. Zkoušeli jsme spoustu věcí. Reklamy na blog, ze kterých nemá bloger vůbec nic, tvorbu webových stránek, grafiku, fotografování, marketing sociálních médií. Lukáš občas dělal tak skvěle ohodnocené zakázky, že jsme si mysleli, jak blízko tomu všemu jsme. Přijeli jsme zpátky do Čech, snažili se ze všech sil, ale zase spadli na úplný dno. Bez peněz, bez práce. Malý děti s velkým snem, co přes to všechno nepřestávají věřit. Bylo , kdy jsem si do diáře na příští rok udělala, totálně ubululená a zoufalá, poznámku k stěhování do ráje. No, tak jsme sbalili naše dosavadní životy do 30 kg a odletěli Bez jakýchkoliv jistot a téměř bez peněz k člověku, kterého jsme viděli jednou jedinkrát. Mohl nás chtít klidně na orgány (jak tvrdila mamka), ale nakonec to bylo nejlepší rozhodnutí, které nám změnilo celý život. A co jsme v tom Thajsku vlastně dělali? Řídili jsme ve dvou lidech a našich dvaceti letech malej resort o devíti pokojích. Dělali snídaně, obsluhovali, uklízeli, dělali recepční, delegáty, manažery a to vše za Kč pro oba. Člověk občas musí dělat šílenou práci za směšný peníze, protože zkušenosti, které mu přinese, jsou k nezaplacení. > > V Thajsku jsme ubytovali 365 hostů z 39 zemí. A jen pár z nich byli blbci. > > Pracovali jsme hned vedle policejní stanice. Načerno. Nedělejte to! > > Učila jsem se dělat Pad Thai a Curry od bývalé Miss Thajska. 12

13 > > Fotila mě na pláži fotografka, která fotila i Mirandu Kerr. Taky to nechápu! > > Poznali jsme našeho životního učitele Ruperta, který nám změnil život. > > Chovali jsme opičí miminko. > > Krmili jsme opičí miminko. > > Projela jsem se, já blbá, na slonovi. Doteď toho lituju. > > Xkrát jsme se ztratili v džungli. GPS nešla, ale signál tam byl, takže nám vždy přišla zpráva, že jsme dostali novou rezervaci a hosté přijedou do dvou hodin. Co teď? > > Utrhli jsme si čerstvý ananas i banán. > > Ochutnali přes 40 thajských jídel. Já. Lukáš jedl celých 9 měsíců smaženou rýži se zeleninou. K obědu i večeři! > > Viděli jsme svítící plankton. > > Nenaučili jsme se Thajsky. > > Zaplatili jsme pokutu Kč. > > Vybourali jsme se na motorce. > > Poznali jsme bývalou miss Itálie. > > Viděli jsme duchy. > > Oslavila jsem 21. narozeniny na pláži. > > Zaplatili jsme Kč za propadlá víza. > > Jeli jsme pro víza do nejděsivějšího města na světě. Kuta Baru v Malajsii. Dvakrát. > > Nechali jsme se posvětit od mnicha. > > Viděli jsme UFO. A bylo to UFO na 100 %. > > Mysleli jsme si, že umřeme na lodi (i s tou nejlepší grafičkou, která editovala tuto knížku). > > Viděli jsme nespočet ladyboyů a nespočetněkrát to nepoznali. > > Viděli mnicha kouřit, hrát na počítači a bagrovat. > > Nechala jsem si dát na ruku pět škorpionů. Protože jsem nevěděla, že jsou smrtelně jedovatý! > > Při večerech trávených s hosty nebo kamarády jsem se konečně naučila anglicky. > > Našli jsme si 6 kamarádů žijících na Koh Samui. Všem bylo přes 50 let a byli boží! 13

14 A i když to zní krásně a opravdu to krásný bylo, za celých osm měsíců jsme měli jen jeden den volna. A takové tempo, za tak málo peněz se vydržet nedá. Přemýšleli jsme, co dál. Domů se nám nechtělo, peníze jsme neměli a tak jsme vybrali z účtu posledních 2000 Kč. Koupila jsem za ně korálky, vyrobila náramky, nakreslila pár obrázků, ilustrovala plakáty, které jsem prodala na blogu a za měsíc jsme mohli letět. Otázka byla, kam? Jako první nás napadla Kambodža, doteď nevím proč! Nicméně tu nám rodiče, pod výhružkou min na každém kroku, vymluvili a my si najednou vzpomněli, že jsme chtěli vlastně na to Bali. A tak jsme koupili letenky na Bali a s Kč na účtě odletěli o kousek dál s vidinou, že na Bali bude tak úžasná energie a inspirace na každým kroku, že to naše podnikání online konečně půjde. Co jsme zažili na Bali? > > Měsíc jsme zoufale brečeli do polštáře, že to nejde a my to vzdáme. Nevzdali. Nikdy jsme to nevzdali. > > Dobrovolníky v záchranné stanici se zvířaty. > > Krmili jsme krokodýla. Starali se o opičky, papoušky, dikobrazy, cibetky > > Potápěli se ve vraku lodi. > > Zkusila jsem freediving. > > Zadržela dech na 5 minut. > > Měli jsme v pokoji 6 potkanů, který jsme nebyli schopní chytit. Znáte tu pastičku, která vypadá jako klec? Dovnitř dáte sýr, oni tam vběhnou a už se nedostanou ven? Takhle jsme večer chytili tři potkany. Říkám Lukášovi: Dej to ven a Lukáš říká: Počkej, chytíme tam přes noc všechny. Ráno se vzbudíme a není tam ani jeden. To normálně hekli! Jako druhou možnost jsme zkoušeli pastičku normální. Nastražíme sýr a čekáme, že v noci něco uslyšíme a jak drastický to bude (chápejte, my se s nima sžili a nebýt toho prokousanýho oblečení, Lukášova palce 14

15 a bobků po pokoji, necháme je tam žít s náma). Spíme celou noc a žádný písknutí neslyšíme. Ráno se vzbudíme, sýr nikde a v pastičce strčenej klacek! Zas to hekli! Vím, že nám tohle nikdo neuvěří, ale máme fotku - kterou nám nikdo nevěří. > > Vjela jsem motorkou do cedule. Mohla za to ta motorka. > > Stali jsme se součástí balijské rodiny. A teď jsme čekobali family. > > Byli jsme na tradiční svatbě, křtu, pohřbu A začali nenávidět ceremonie. > > Zažili jsme vymítání ďábla. > > Zažili jsme zemětřesení. > > Plavali jsme v bublinkách od potápěčů. Od té doby je to má nejoblíbenější činnost na světě. > > Viděli tornádo na moři. > > Pořád jsem dělala náramky a plakáty. > > Nechali se léčit od šamana. Od dvou. Ten první nám řekl, že až se s Lukym vezmeme, budeme oba bohatí a všechno nám půjde, tak to teda zkusíme. > > Plavali 10 metrů od delfínů. > > Surfovali. A pak se nemohli 3 dny hnout. > > Zažili Vánoce a sníh v Singapuru. > > Málem se rozešli. Ale naštěstí jen málem! > > Vylezli jsme na sopku. Byla to fuška. > > Plavali ve svítícím planktonu. > > Protrpěla jsem horečku dengue. To byla taky fuška. > > Založili jsme značku Harmonisi. A po měsíci díky český poště zkrachovali. > > Objevili útes se dvěma bungalovy a pojmenovali ho Makawi Tuwa štědrá země v indiánštině. > > Našli investora. > > Zrekonstruovali Makawi Tuwa. > > Utrhla jsem si ze stromu ananas, mango, dragon fruit, skořici, vanilku, granátový jablko, banán i kakaový bob. > > Oslavili 22. narozeniny na útesu. 15

16 > > Začali pronajímat Makawi Tuwa. > > Splnili si další sen. > > Koupali se ve vodopádech. Stokrát. > > Naučili se indonésky. Hlavně Lukáš. > > Nepustili nás z Malajsie do Indie po cestě do ČR. A my přišli o letenky za Kč. > > Užili jsme si dovolenou v Čechách. > > Pustili se do psaní knížky, kterou právě čtete. > > Zasnoubili se. Tak a to je dodnes nejspíš všechno. Asi vám nemusím říkat, že tyhle dva roky byly nejúžasnější roky mého života. Často jsme byli nahoře a často taky dole. Párkrát jsme šlápli vedle, ale ono každý šlápnutí vedle má svůj důvod. Za ty dva roky jsme se naučili spoustu věcí, především o sobě, o životě. Začali jsme dělat věci, které jsme dřív znali, ale nikdy je nezkusili, a každý dílek skládanky do sebe začal pasovat. A možná i proto je tu tahle knížka. Aby vám dodala odvahu. Inspirovala vás když to bude potřeba. Rozveselila vás když vám bude smutno, nebo se budete chtít usmívat. Aby vám prostě dělala radost. 16

17

18 Když si obyčejný český smrtelník představuje člověka žijícího na Bali, pravděpodobně ho vidí jako hubenýho vegana s datlemi po kapsách a plnovousem. Zachránce planety, namakanýho surfaře, jogína nebo vyklidněnýho dredaře v batikovaným triku s čajíčkama. Upřímně, spousta lidí se s touhle představou stěhuje na Bali jo, my taky. Protože Bali tě přece změní k lepšímu! Bali je ostrov bohů, na Bali najdeš svý skutečný já a smysl života. Ona je to na jednu stranu pravda, na druhou je ta pravda hrozně domalovaná. Většina Čechů na Bali, a že jich tady žije dost, je prostě jen úplně normální. Čechy na Bali rozděluji já osobně do pěti skupin a ostatní Češi na Bali to dělají rozhodně taky, jen to veřejně nepřiznají. Lidi, co dělají hustý věci a nechlubí se tím To jsou lidi, kteří si ráno namelou svou čerstvou kávu, upečou si banana bread a pak navrhnou třeba dům z kontejnerů. Založí si neziskovou organizaci a snaží se zachránit svět. Nikde o svých činech nemluví, prostě je dělají. Tyhle hustý lidi jsou občas trochu zvláštní, ale nějakým způsobem je máte rádi. Možná proto, že jsou prostě hustý a chtějí zachránit svět. 18

19 Lidi, co hustý věci nedělají K této skupině se řadíme i my. Prostě pronajímáme vily, nebo děláme nějakou práci online. Kafe, včetně banana breadu, si kupujume a po snídani sedíme celý den u počítače, kde děláme tu svou práci online. Občas si odskočíme do moře, nebo do vodopádů (zaplavat), hodiny trávíme koukáním do prázdna, protože nám zdejší pomalý tempo a oceán vymývá mozek. Svět jsme se pokoušeli spasit, ale už jsme to vzdali. Ve většině případů se těšíme na šestou hodinu večerní, kdy zajde sluníčko a dáme si skleničku bez špatného svědomí z toho, že z nás Bali nedělá osvícený lítače, nýbrž osvícený alkoholiky. Nešťastníci Nešťastníci jsou lidé, kteří nasekali v Čechách dluhy, nebo taky lidé, kteří se už mohli zbláznit z: a) politiky b) lidí c) sami ze sebe d) rozchodu Prostě potřebovali vypadnout. Na Bali většinou hledají porozumění, zábavu, duchovno, pohodu, spiritualitu a klid. Často tady začínají s jógou, meditacemi, terapiemi a končí tak, že se těší na šestou hodinu večerní, kdy zajde sluníčko a dají si skleničku bez špatného svědomí z toho, že z nich Bali nedělá osvícený lidi, nýbrž osvícený alkoholiky. Surfaři Surfaři jsou všeobecně hodně oblíbení, většinou totiž vůbec nic neřeší, ničím se nestresují. Mají dlouhou bradku a svaly. Vstávají brzy ráno, dopoledne surfují a pak se těší na šestou hodinu večerní, kdy zajde sluníčko a dají si pivo s naprosto čistým svědomím, protože narozdíl od dvou předešlých skupin opravdu něco dělají a po osvícení netouží. Nadměrně osvícení Nadměrně osvícený člověk je člověk, který si prostě lítá. Je jich tu méně než ostatních skupin, ale potkat je tu můžete také. Poznáte je podle batikovaného trička, delších vlasů, datlí v kapse a skvělé nálady. 19

20 Nadměrně osvícený člověk často nepracuje, protože peníze pro jeho život nejsou vůbec důležité. Živí se datlemi, kořínky a pránou. Jako jediný ze všech se netěší na šestou večer, protože alkohol nepotřebuje - už od rána se opíjí prostým bytím a čistou láskou. Lítače má každý rád, i když mu nikdo úplně moc nerozumí.

21 Pokud chcete žít na Bali, chtě nechtě se dostanete pod křídla jedné z balijských rodin. Pronajmete si od nich dům, stanou se vašimi zaměstnanci, přáteli, ale hlavně ochránci před vším zlým a špatným. Jestli je totiž něco, co udrží váš život na Bali relativně v klidu, pak jsou to mezilidské vztahy. Pokud vás tu nemají rádi, není moc složitý poslat vás prostě domů s doživotní stopkou. No a to asi nikdo nechce, takže pokud nemáte miliony na úplatky, musíte s snimi prostě vycházet a hrát jejich hru. Udržet si s Balijci dobré vztahy ale často není jen tak. Naše čekobali family má čtyři nejvýraznější členy: Wayan Wayan je táta od rodiny, podnikatel a máme pocit, že tak trochu i mafián, nicméně mafián velice přátelský. Jediné, co umí anglicky, je no problem a process, takže pokud si vymyslíte jakoukoliv blbost, pro Wayana to není problém a hned může začít proces. Velmi rád opakuje české věty a sáhodlouze povídá o přírodním barvení textilu (především, když někam spěcháme), i když mu je úplně jasný, že nerozumíme ani slovo. 21

22 Made Made je syn Wayana a je to takovej kluk pro všechno. Občas vaří, uklízí, ale jeho hlavní náplní práce by měla být kontrola, aby všechno fungovalo tak, jak má. Vzhledem k tomu, že nám v koupelně už tři měsíce neteče teplá voda a nesvítí světlo, v kuchyni stříká voda, prkýnko v restauraci je ulomený a polovina žárovek nesvítí, nějak nevím, co si o jeho práci mám myslet. Madeho oblíbená odpověď na všechno je nevím nebo možná. Já: Made, kdy budou ty slunečníky, který jsi objednal před měsícem? Made: Nevím. Já: A kolik budou asi tak stát? Made: Nevím. Já: Vejdeme se do milionu? Made: Možná. Já: A prosím tě, opravíš tu koupelnu? Made: Jo. Já: A kdy? Už to nejde tři měsíce. Made: Nevím. Já: Tak to prosím udělej v příštím týdnu, jo? Made: Možná. Jinak je to ale fajn kluk. Nyoman Manželka Madeho nám dělá kuchařku a dělá ji moc dobře. Taky mi často pomáhá s náramky, ale to jí tak dobře nejde. Často se stává, že jí donesu vzor a ona udělá 50 různých náramků podle nálady nebo dostupnosti korálků, místo toho jednoho žádanýho typu. V době kojení chodí nahoře bez a moc si s ní nepopovídáte. Jinak je ale taky děsně fajn. Cadra Cadra neboli Sádra je náš zahradník, strýček Madeho. Sádrova oblíbená činnost je zírání. Na někoho, na něco a klidně i na nic. Sádra děsně rád seká trávu nůžkami dokolečka okolo sebe. Třeba tři hodiny, což je jeho denní pracovní doba. Když si potom stěžujete Mademu na to, že Sádra 22

23 pracuje extrémně pomalu (spojení extrémně pomalu tu nabírá úplně jiný rozměr), Sádra se vám další den přijde omluvit s tím, že už nebude tak líný, že bude pracovat víc, že už nebude koukat na ty lodičky a bude se snažit. Nemůžete se na něj za to zlobit, je to prostě Balijec a navíc z rodiny, takže vám nezbývá nic jiného, než to prostě skousnout a modlit se, aby ta tráva nerostla rychleji než Sádra seká, respektive stříhá. Vesnice Místo, kde žijeme, je neposkvrněné civilizací. Většina místních tu nemá ani tekoucí vodu, takže pro ni chodí ženy každý den půl kilometru do studny, s obřím vědrem na hlavě. Televizi tady mají ale úplně všichni a repro soustava se začíná taky pomalu, ale jistě stávat běžnou součástí života na konci světa. Prostě prodají krávu a koupí si bedny, který by jim záviděl nejeden DJ. Při téměř každodenních ceremoniích se po vesnici rozezní na plný pecky techno, disko nebo cokoliv s výrazným duněním a svižným rytmem. Slepice utečou k nám na zahradu, kde je klid, prasata začnou kvičet, děti křičet a arak teče až do rána proudem. Při cestě do civilizace (civilizace tu nabírá, stejně jako spojení extrémně pomalu, taky úplně jiný rozměr) vás všichni zdraví a křičí vaše jména tak nahlas, že by překřičeli i ty reprobedny a krásně se na vás smějí, díky čemuž zapomenete i na to, že jste díky jejich oslavám za celou noc naspali pouhý dvě hodně slabý hodinky. A tak si tu mezi nimi tak žijeme, snažíme se je chápat a občas nám nad tím zůstává rozum stát. Učíme se od nich pohodě, klidu a hlavně životu, který bereme už jen s nadhledem. Protože tady to ani jinak nejde. 23

24

25 Buddhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat, kolena podlamovat, pak to není TO ono. Pokud poznáš svou spřízněnou duši, cítíš klid. 25

26 Víte, od čeho se odvíjí celý váš život a jak můžete změnit svět? Vše začíná u vás, u lásky, kterou máte v sobě. Pro sebe. A zapomeňte na ego. Mít se rád je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších věcí pro to, abyste byli v životě spokojení, protože všechno, co se nám děje, vychází z nás. My lidé na téhle planetě jsme hrozně dobří v dávání lásky. Lásku dáváme lidem, zvířatům, autům, kabelkám ale nedáváme ji sobě. Ono se není čemu divit, když od malička posloucháme, jak to tý Terezce na volejbalu jde a my jsme totální prkna (upřímně, on nám to nemusí nikdo říkat, my to víme sami). Jak nic z toho, co děláme, neuděláme pořádně. Jak jsme oplácaný, máme oči moc u sebe, kostnatá kolena a velkej nos k tomu. Jak jsme líné, neumíme vařit nebo jsme na to líné. Nespočítáme ani jednoduchou rovnici a dokud nedostaneme papír na to, že za něco stojíme, nic pořádného v životě nedokážeme. 26

27 Definice nic v životě nedokázat - nenajdeš si skvěle placenou práci, kde strávíš většinu života v sukni, která tě škrtí, aby sis mohla vzít výhodnou hypotéku na dům a leasing na auto, který taky škrtí. Žádnej chlap, co za to stojí, tě nebude chtít a v noci budeš tajně brečet pod polštářem. A jak rosteme, tak nám to už přijde normální. Máme pocit, že tyhle názory vychází z nás a že jsou skutečný. My uvěříme tomu, že nejsme dokonalé tak, jak jsme se narodily jakože to s náma ta příroda podělala. Máme potřebu se měnit, stávat se NĚKÝM, protože být někým, to je NĚCO. Už nechceme být NIC. A tak hubneme, líčíme se, trávíme hodiny v posilovně, kupujeme si drahé oblečení. Snažíme se zalíbit okolí. Chceme, aby nás miloval náš muž toho taky příroda podělala. Milujeme ho i přesto, že tu rovnici taky nespočítá a ještě si k tomu kouše nehty, které následně hází za postel. Vaříme mu, i když jsme líné a neumíme to. Objímáme ho, drbeme mu záda, češeme mu vlasy - které si už týden neumyl milujeme ho celým svým srdcem, ale on nás miluje i přesto všechno míň. Určitě. Víme to. Cítíte, že nemáte tý lásky dostatek, že dáváte hrozně moc a nevrací se k vám zpátky. Problém není ani v muži, ani v dětech, kamarádce nebo v doplň si sama. Problém není vlastně ani v nás. My jsme od malička naučené lásku nepřijímat. My ten ventil neotevřely. Láska je všude kolem nás. My to jen nedokážeme vidět - asi přes ten velkej nos a oči moc blízko u sebe. 27

28 Zavřete oči a představte si kousek od vašeho srdce kohoutek asi to bude ten zrezlej. Chvilku se na něj dívejte a až se vám bude chtít, otevřete ho. Cítíte to? To není váš muž, který se vrátil z posilovny. To je láska. Přijmout sám sebe a mít se opravdu rád je jedna z nejtěžších věcí na světě a chce to čas. Čas na sebe. Sám se sebou. Já tu lásku k sobě našla v Thajsku a posílila ji na Bali, když jsem byla úplně sama (sebou). Nahlas jsem si zpívala na útesu a skákala přitom po kamenech. Kreslila, sázela kytky, koupala se nahá, poslouchala šumění moře, ale především neposlouchala ostatní lidi. Kdybych je totiž poslouchala, slyšela bych, že: neumím zpívat mám velkej zadek plýtvám svým časem Ale když jste samy, neslyšíte nic. Jste prostě šťastné. Protože žijete. Protože jste. Uvařte si polívku z lásky a dejte si každý den pořádnou porci. Co se stane? Zhubnete přestanete se soustředit na svá stehna, zadek doplň si sama. Zkrásníte nebudete řešit kraviny. 90 % idiotů ve vašem okolí vymizí zjistíte, že to takoví idioti nejsou nebo je prostě přestanete vnímat. Váš muž vás bude víc milovat nebo si to budete alespoň myslet. Budete šťastnější najednou to budete vy. 28

29

30 Láskavej recept: Čtěte víc. Zpívejte nahlas. Kreslete, tvořte. Hrajte hry. Myslete samy na sebe víc, než na ostatní. Pomůžete tím sobě i ostatním. Nesuďte lidi, nevytvářejte si domněnky, neberte si věci osobně Čtyři dohody. Buďte v klidu, v přírodě, bez myšlenek a občas se obejměte. 30

31 Je mi 13, venku sníh a hodina matematiky, kterou bytostně nesnáším. Učitelka mě vyvolává k tabuli. Buší mi srdce, polejvá mě studenej pot, motá se mi hlava. Vybíhám ze třídy na záchod. Sesypu se k horkýmu radiátoru, klepu se a brečím. Je mi hrozně, nemůžu se nadechnout, v krku mám knedlík. Nejde to zastavit. Chci zmizet. Za pár desítek minut pro mě přichází mamka a odváží mě k doktorce, která mě ihned posílá k psychiatričce. Půl roku hladovek, cvičení a následnýho přejídání. Půl roku nenávisti sama k sobě. Počítání kalorií, sklapovaček, měření, zapisování, vážení se třikrát denně. Půl probrečenýho roku. Půl roku přetvářek a lhaní všem okolo i sama sobě. Šuplíky plný thinspirace. Půl roku výčitek. Vyplňuju dotazník, povídáme si, kouká na nás deset praktikantů. Ani nevím, jak se to stalo, najednou obvolává, v jaké nemocnici mají místo. Havlíčkův Brod. Diagnóza: anorexie. Anorexii jsem neměla. Tohle bylo něco jiného. Byla to neláska, ale na to nejsou léky, ani diagnóza. Prvních pár dní po příjezdu bylo hrozných, nechápala jsem, co tam dělám, měla jsem pocit, že tam nepatřím. 31

32 Každý mi přišel jako blázen, všichni byli šťastní. Někdo občas v noci křičel ze spaní, volal s mimozemšťany, nebo mlátil hlavou o skříň Po týdnu už mi bylo fajn a neřešila jsem nic, jako všechny děti tam. Prostě jsme chodili na dvě hodiny do školy, potom do výtvarné dílny, na koně, procházky nebo plavat. Denně na váhu, zobat tři prášky ráno, jeden po obědě, tři prášky večer a děti jsou šťastný. Když jsem toho byla součástí, chápala jsem to jako něco normálního a až teď, když tohle píšu a prožívám si to celé v hlavě znovu, vidím to jako opravdu velký problém. Dítě s anorexií začnou krmit knedlíky a svíčkovou, prvních pár týdnů se nesmíte hýbat, takže se vám všechen tuk uloží do boků a navíc je vám permanentně špatně. Cítíte se hrozně, cítíte se jako jedno velké, zbytečné NIC. Na to jsou ale prášky, tak co. Máte z toho deprese!? Na to jsou ale prášky, tak co. Při primářské vizitě, každou neděli, vás pan primář přesvědčí, že máte nejen anorexii, ale taky deprese, maniodepresivní psychózu, jste hysteričtí, sociopati a patologičtí lháři k tomu, takže život v normálním světě je pro vás vyloučený, moc nebezpěčný a líp vám bude tady, s těmi mřížemi na oknech a hrstí prášků, protože ty vás drží při životě. Při štěstí. No a i kdybyste ten reálnej svět chtěli přece jen zkusit, tak nemáte možnost. Vaši rodiče jsou totiž informováni o všech vašich nemocech a jelikož pro vás chtějí to nejlepší, tak vás nechají v péči doktorů, kteří vám rozumí. Nicméně já to tam pod těmi prášky opravdu měla ráda. Dělali jsme tam super věci. Bavily mě muzikoterapie, arteterapie v přírodě i na koberci. Poznala jsem tam spoustu úžasných lidí. Člověka by asi nenapadlo, že v blázinci potká víc normálních lidí než za celý svůj život. On totiž nikdo z nich nebyl blázen - byli to stejní lidé jako všichni ostatní, jen neměli stabilní zázemí, rodiče je nepodporovali, bili je, spolužáci šikanovali, měli nemocné duše a taky cítili nelásku Na druhou stranu byli díky tomu mnohem empatičtější, uměli naslouchat. Povídali jsem si o úplně jiných věcech, než řeší puberťáci v běžném životě a já tam díky těm 32

33 lidem, těm pacientům a příběhům přišla na to, že odpovědi na všechny naše problémy a trápení máme v sobě. Že nám nepomůžou doktoři ani prášky, že pomoct si můžeme jen my sami. Po třech měsících mě pustili domů a já musela zpátky do normálního světa. Jít znovu do školy mezi spolužáky, kteří věděli, kde jsem byla a i když byli zvědaví, báli se zeptat, takže při vstupu do třídy nastalo hrobové ticho, což je pro vás v tu chvíli to nejhorší. Najednou si musíte (ne)vytvářet režim, dělat rozhodnutí, myslet svou hlavou, protože to za vás nikdo nevymyslí a to je ve svobodným světě to nejtěžší. Když záleží opravdu jen a jen na vás, jaký život budete žít, co budete dělat přes den, jak využijete svůj čas, jakou knížku si přečtete, nebo kdo bude vaším přítelem. Tolik možností. Antidepresiva jsem brala ještě asi tři roky a pak jsem si jednoho dne řekla, že už to prostě jíst nebudu. Psychiatrička mi tvrdila, že je musím vysazovat pomalu, několik týdnů ubírat dávky. Já se na to vyprdla a další den si je už prostě nevzala. Jasně, že jsem si i potom občas připadala tlustá a na pár dní se zbláznila (zbláznit se u mě znamená, že začnu extrémně řešit, co jím a začínám sportovat). Nebo jsem byla prostě hrozně smutná, brečela a nechtělo se mi vstávat z postele. Když mě něco naštvalo, tak jsem vybouchla a práskla za sebou dveřmi. Někdy jsem taky sociopat třeba když se snažím Lukáše přemluvit, aby se mnou šel na romantický film, protože 33

34 je to dobrý především pro něj. Jo a občas taky zalžu. Třeba o své výšce nebo váze, ale to se může. Dělám to doteď. Nejsem jen vždycky šťastná, veselá a plná inspirace. Občas jsem taky pořádná kráva, jako většina z nás. Tímhle jsem jen chtěla říct, že lidé, kteří mají problém sami se sebou a nemají se rádi, nemají co dělat v psychiatrických léčebnách, protože zatímco tam přicházíte jako jen nešťastnej člověk, odcházíte s destítkami různých nemocí, o kterých jste ani nevěděli, že existují. Často odtamtud odcházejí lidé povrchově mnohem šťastnější, jenže ten úsměv a štěstí opadne. Po práškách pak zbudou jen ty rány na duši, celoživotní závislost, nebo takovej ten vnitřní smutek, o kterým nevíte, odkud pochází, ale cítíte, že tam je. Tímhle chci dát naději těm z vás, kteří si něčím procházíte, cítíte se NEmocní, smutní a jste těmi největší pesimisty na světě. Nemějte strach z toho, že celý váš život bude už jen takový, záleží to opravdu jen na vás. Choďte na terapie, kurzy, hledejte alternativní cesty místo léků a doktorů, pokud to není úplně nutné. Uvědomte si, že to nejste vy. Jsou to jen vaše myšlenky a až si tohle opravdu přiznáte a uvědomíte, můžete s nimi začít pracovat a změnit tak přístup k sobě samým i k životu. Přeju vám jedno. Lásku. Tu k sobě. Anorexie, neláska, úzkosti. Sama jsem si tím vším, v podstatě ještě jako malý dítě, prošla. A bylo to hrozný. Když to ale všechno překonáte, máte pocit, že dokážete všechno na světě, protože zvítězit nad svými šílenými myšlenkami je jedno z největších vítězství, kterého můžeme v životě dosáhnout. Tak buďte silní ať si procházíte čímkoliv, protože když nebude nejhůř, bude jen líp. 34

35

36 Stojíte uprostřed lesa. Kolem vás jsou stromy listnatý, jehličnatý i ty úplně holý. Keře s ostružinami, trny nebo maliní. Pod nohama máte kytky žlutý, růžový, bílý i modrý a v dálce vidíte klobouček od muchomůrky. Co vás v tuhle chvíli napadá? Rozhodně vás nenapadne, že by něco z toho bylo ošklivý. Pravděpodobně si tu přítomnost budete užívat a přijde vám to všechno nádherný. Všechno, co vytvořila příroda, je nádherný, (s výjimkou švábů) včetně nás. Tak co u nás provedla tak špatně? Vždyť my se na sebe v průměru tak od třinácti let nemůžeme koukat! A když se na sebe nemůžeme koukat, koupíme si řasenku a make-up. Koupíme si rtěnku na pusu, korektor na pupínek, oční stíny. Pod ty oční stíny bázi a navrch sprej na oční stíny. Když jsme skákaly ještě po houbách, vyslaly jsme objednávku na krásné, kulaté tvářičky, ale za tu dobu, než jsme vyrostly, se všechno změnilo. Najednou ty kulaté tvářičky nejsou hezké, ale propadlé tváře s vystouplými lícními kostmi. A tak si koupíme konturovací štětce, konturovací pudr a ty lícní kosti zvýrazníme. Tváře ubereme, zmenšíme 36

37 nos, zvětšíme oči, zakryjeme vrásky od smíchu a pihy od sluníčka. Odbarvíme vlasy, obarvíme obočí pak se na sebe podíváme do zrcadla a prohodíme no sláva, konečně vypadám jako člověk. Tady to máš, přírodo. Tys nás celý popletla! Řekneme si to teď upřímně jo? Která z nás by nechtěla být krásnější? Která by vyměnila své hnědé oči za modré, nebo vysokou postavu za tu drobnou? Neznám člověka ženu, která by se sebou byla opravdu spokojená i přesto, že my ji v našich očích jako dokonalou vidíme. Vždycky tu totiž bude někdo hubenější, krásnější, chytřejší, talentovanější s delšíma nohama nebo pevnějším zadkem. Jeden den se díváme do zrcadla a vidíme se krásné. Usmíváme se, dokážeme se pochválit a jsme spokojené. Další den vstaneme se špatnou náladou a najednou se hnusíme samy sobě. Naše stehna jsou velký a rozkydlý, břicho vypoulený oči máme najednou moc unavené a rty příliš úzké. Stejně jako se díváme na svět, díváme se i samy na sebe protože to my jsme TEN svět. Ten hlavní problém ale vidím jinde. Vidím ho v tom, že žijeme víc online než offline, kde máme neustálou potřebu se s někým srovnávat víc než v reálným životě, protože v reálným životě se nesetkáváte s tolika vzhledově dokonalými lidmi! Zamyslete se nad tím! Nikdo z nás není perfektní opravdu nikdo. Na druhou stranu na nás dokonalost neustále útočí z televize, časopisů nebo třeba Instagramu. Na Instagramu jsme totiž všichni dokonalí, stejně jako naše životy. Fotíme se z úhlů, které nás dělají krásnější, v nejlepším světle, náladě, oblečení snažíme se zalíbit chceme být milovány a obdivovány. 37

38 Když jsou instagramový krásky náhodou unavený, vyfotí si vlasy přes půl obličeje, rty našpulí a už jsou zase sexy. Když už je to moc špatný, vyfotí si třeba prsa nebo dokonale nalakovaný nohy (rozumějte nehty na nohou). Nohy, které si dva dny neumyla, ale to nikdo nepozná, protože Instagram naštěstí ještě vůni nezaznamenává, a tak vypadá pořád jako dokonalá dáma. A během toho, co tu fotku postuje, sedí na záchodě (tohle fakt není z mýho života ), kde má dostatek času vymyslet uhrančivej popisek, nebo děsně hlubokej filozofickej citát. Chceme být někým jiným, přitom někdo další by dal všechno za to, aby mohl být jako my. Někdo, kdo by dal cokoliv za to, aby měl vůbec nohy, kterýma po světě může chodit. Oči modrý nebo hnědý, ale viděl by svět Každá z nás má nejspíš svou bohyni, se kterou bychom okamžitě měnily. Kdybyste ale potkaly tu danou osobu v reálném životě, nejspíš byste ji nepoznaly. Její make-up by nebyl tak dokonalý, vlasy by neměla tak úžasně lesklé, měla by asi o pár kilo víc než na fotkách a občas by jí třeba z pusy ulítlo nějaké sprosté slovo. I my jsme jen lidi ženy. Všechny se snažíme zalíbit. Nosíme kalhoty, které nám dělají kulatější zadky a podprsenky, ve kterých naše prsa vypadají hezčí. Po příchodu domů si odličujeme masky a převlékáme se do tepláků. Ležíme v posteli mezi ponožkami, které jsme si v noci skasaly z nohou a cpeme se u toho zmrzlinou. Jednou za měsíc se měníme v šílený potvory (rozumějte krávy), které samy nechápeme. Brečíme, vztekáme se, prdíme, rodíme a hrozně oddaně milujeme. Protože jsme prostě takové přirozené. Zkuste na tohle občas myslet, až budete žasnout nad něčí krásou a pokud ani to nepomůže, vyjděte do ulic a pokuste se najít tu dívku osobu, se kterou byste si ihned vyměnily celé své tělo, včetně těch krásných plných 38

39

40 rtů, které na sobě máte tak rády. Včetně dlouhých, štíhlých prstů, díky kterým tak úžasně hrajete na klavír. Uvidíte, že to není tak jednoduché, jak se může zdát. Každá z nás má podle měřítek společnosti něco, co není perfektní a já bych ty měřítka prostě zrušila. Nejsou k ničemu dobrý. Způsobují smutky, psychické problémy, závist, nelásku a luxují nám peněženky za nejnovější masky, nebo dokonce plastiky. Holky, ženy, buďme samy sebou, buďme prostě jen normální. Ukažme světu vrásky od smíchu nebo starostí a pihy od sluníčka. Buďme vděčné za krásný povolený bříško po porodu, protože jsme přivedly na svět nový život, a to je větší zázrak než šest buchet na břiše. A vůbec, proč mít šest malejch, když můžu mít jednu velkou? Hmm? Berme se trochu s humorem, dělejme se krásnější, milujme se jak bez masek, tak s nima! Prostě pořád. 40

41 Krásnej recept: Do zrcadla jen s úsměvem. Promazat sociální sítě. Nesoudit. Pít hodně vody a trochu vína. Hledat krásu v přírodě. Jíst s chutí. Milovat s láskou. A na všechno používat kokosák! 41

42 42

43 Tak, teď mě zavři a zapamatuj si to! Zítra si z toho napíšeme písemku. 43

44 Tuhle lásku z lásek jsem nechala nakonec z prostýho důvodu. Člověk by měl mít rád prvotně sebe samotného a pak až toho druhého. Respektive ono to bez tý sebelásky taky jde, vidíme to všude kolem sebe, ale ty vztahy nejsou čistý. Většinou je v nich závislost na tom druhém, nezdravá žárlivost, smutek, výčitky a to jsou přesně ty věci, který do vztahu nepatří. Teď si asi polovina z vás ťuká na čelo, jak může dvaadvacetiletá holka psát něco o vztazích. Možná máte pravdu a za pět let si třeba zaťukám na čelo s váma, nicméně momentálně mám pocit, že po skoro šesti letech vztahu, z něhož jsme spolu trávili tři roky opravdu 24 hodin denně v totálním nekomfortu, finanční nepohodě a strachu z toho, co bude, jsme poposkočili na stupeň 10 let starýho manželství, který není vůbec nudný, ale hrozně hezký a láskyplný. 44

45 Když se budeme bavit o lásce mezi dvěma lidmi, rovnou přeskočíme zamilovanost, protože ta se za lásku považovat nedá. Řekla bych to asi tak, že zamilovanost je záležitost povrchová a láska záležitost vnitřní. Nebo že v zamilovanosti tu jeho rebelskou povahu, děravý kalhoty a týden nemytý vlasy milujete a přijde vám to rozkošný, zatímco v lásce ve dvě ráno sama v posteli hypnotizujete hodinky a klepete se strachem, že se ten váš vůl zase někde popral. Koš máte plnej smradlavýho prádla, všechny hřebeny věčně ulepený, ale i přes to všechno se na něj po bouchnutí dveří vrhnete a spadne vám kámen ze srdce, protože byste toho vašeho vola za jinýho vola stejně nevyměnily! Partnerská láska není o kytkách k výročí, Luky si teda vloni vzpomněl a kytku mi koupil. Ptal se v thajským květinářství po tom nejlepším a oni mu uvázali kytici z karafiátů, který nemám ráda, což on sice ví, ale zato neví, jak takovej karafiát vypadá. Na to, jak můžou mít v Thajsku karafiáty, se mě neptejte. Já taky nevím. Není o básničkách, písničkách a romantických gestech. Partnerská láska je o spříznění dvou různých duší, který si spolu náramně rozumí. Je o tom nejhlubším přátelství, o komunikaci a čistý nesobecký lásce bez očekávání, který mi ženský pořád máme a nikdy se nenaplní, protože vždycky tu budeme mít kamarádku, které její muž vaří výborný večeře, zapaluje svíčky ve vaně a před spaním drnká na kytaru. A to my chceme taky! Kamarádce závidíte, koukáte se na toho svýho rebela a možná si říkáte kde jsem k tomu přišla, když v tom vám volá ubrečená kamarádka, že ji ten její romantickej blbec už půl roku podvádí. Po třech skleničkách vína z ní vyleze, že i ona podvádí jeho a že nakonec vůbec neví, proč spolu byli, protože si vlastně vůbec nerozuměli. V tom vrazí do dveří 45

46 váš rebel, který nese v jedný ruce balík toaleťáku a v druhý nákup, načež vaše zhrzená kamarádka prohodí lehce podnapilým tónem: Já ti tak závidím. Miluju, když se jdeme s Lukym projít a potkáme babičku s dědečkem, jak spolu jdou parkem a drží se za ruce. Vždycky si říkáme, co všechno je asi v životě potkalo. Kolikrát jim ten život podkopl nohy a oni vstali a šli zase dál. Spolu. Co všechno asi zažili, viděli a s jakými problémy se museli vypořádat. Jaká byla ta babička asi za mlada kočka a jestli dědovi třeba vynadala za to, že se kouká po jiných. Líbí se mi tyhle lásky. Tyhle lásky na celej život, na kterých se pracuje, který se vyvíjejí a píšou společnej životní příběh. Jako třeba moje babička, která pořád řvala na dědu: Ty dědku prašivej, jestli ty místo do krámu půjdeš do hospody, já tě tou holí přetáhnu a děda jí na to vždycky zakřičel: Ale kušuj, babko a do tý hospody stejně šel a ona to věděla a stejně ho milovala. A tou holí ho přetáhla snad jen párkrát. Vždycky mě tyhle starý dobrý lásky inspirují a vedou mě k zamyšlení, proč už to tak není. Proč si lidi svých vztahů neváží, nepracují na nich. V dnešním světě máme neuvěřitelnou spoustu možností. Dřív si lidi koupili jedny pořádný boty a chodili v nich roky. Teď si koupíte boty, který se vám líbí a mají dobrou značku, ale za měsíc vidíte další, nějaký lepší. Ty starý odhodíte, ale v těch nových se po nějaký době udělá díra, a tak si zase koupíte nový a takhle to jde pořád dál, dokud si neuvědomíte, že vás pořád nebaví rozcházet další a další, ale chcete jen jedny. Jedny opravdu pořádný, který s váma prošmejdí nejkrásnější hory a nejbělejší pláže. Takový ty boty na celej život. A my, mladý lidi, jsme nějak zpohodlněli a je pro nás jednodušší koupit si nový boty, než opravovat ty rozbitý, který nám sice skvěle padly, ale najednou se tam udělala nějaká díra, do který teče. V každém vztahu se občas najdou nějaké díry a do každého vztahu občas nateče. Pokud vám ale dobře sedí a cítíte se v něm naprosto sami sebou, pohodlně a bezpečně, nevzdávejte se ho tak snadno jen proto, 46

47

48 že vidíte nějaký nový boty, který jsou prostě jen pěkný, ale chodí se v nich hrozně. Šijte a slepujte, ať je ta bota čím dál pevnější, nenechte ji zešedivět, pečujte o ni, protože když o ni pečovat nebudete, ale budete v ní pouze chodit, začne se pomalu rozpadat. Asi bych nikdy neřekla, jakou podobnost v sobě nesou boty a vztahy. Zůstávat ve vztahu, který vás tlačí, je hloupost. Každý z nás se potřebuje cítit dobře, pohodlně a pokud se tak cítíme, nevytvářejme si v hlavě důvody, proč z toho ven, protože pokud máte fajn parťáka pro život, spřízněnou duši, nejlepšího kamaráda a člověka, kterého prostě pořád a rádi milujete, našli jste poklad. Važte si toho, pracujte na sobě, na vztazích. Dělejte si radost, povídejte si, společně tvořte a hlavně se milujte. 48

49 O láskách já nikdy nepíšu, protože jak může být zřejmý, já těch lásek před Lukášem moc neměla. Opravdu jen pár a občas je mi to vůči vám líto, protože zatímco jiný blogerky můžou psát o tom, jaký šílený rande zažily na Tinderu a jak divní chlapi se okolo nich motají (což baví lidi samozřejmě nejvíc), já píšu pořád o tom, jak Lukáš házel nehty za postel a když sem mu řekla, ať je tam nehází, tak mi odvětil A to je mám jako házet do postele? nebo naopak píšu, jak je hodnej, zlatej, nejlepší a nevyměnila bych ho ani za dvoumetrový nohy. No upřímně, koho tohle baví číst pět let pořád dokola? Víte, jak se říká, že ženský si vybírají chlapy podle toho, jaký jsou jejich otcové? V tomhle byl pro mě taťka spíš odstrašujícím případem a tak jsem si vždycky vybírala kluky, kteří byli prostě hodní. Většina mých kamarádek hledala kluky o dost starší. Líbili se jim grázlíci se sklony k alkoholismu, nebo alespoň průserům, ale to já ne. Já chtěla prostě jen milýho, hodnýho kluka, kterej mě bude mít rád, nebude mě podvádět a neublíží mi. Jednou z mých prvních lásek byl Ondra. Ondra byl hrozně fajn, jezdil dobře na skejtu a taky hezky kreslil. Měl takový hodně vlnitý, dlouhý vlasy. Měřil asi dva metry a jeho nejlepší kamarád chodil s mou nejlepší kamarádkou, což bylo hrozně super do doby, než začal vrzat ten jeden 49

50 vztah, pak už nějak nebyl důvod držet se toho druhýho, protože najednou to nebyla taková zábava. Další láskou pro mě byl Adam, s Adamem jsme byli hlavně kamarádi, co si prostě povídaj. Adam byl hrozně chytrej, takže si bylo pořád o čem povídat. Měl delší vlasy a taky měřil dva metry - nejspíš jsem si vysokejma klukama kompenzovala můj komplex z miniaturnosti. Povídali jsme si takhle obden asi měsíc, když mě naposledy vyprovázel domů, dal mi pusu a já ho začala líbat nevím, asi jsem si nemohla pomoct. On se narovnal a prostě mi utekl, ne metaforicky, jako doopravdy utekl a už se nikdy nevrátil. Po Adamovi, kterej utekl a už se nikdy nevrátil, přišel Roman. Roman byl z Texasu a já ho nesnášela! Takovej typickej Američan - blonďatý vlasy, modrý oči a pusa plná desítek bílejch zubů a stovky špatnejch vtípků (vlastně taková já v chlapský verzi). Je vám asi jasný, že z tý nenávisti jako hrom přišla láska jako hrom a po tom hromu spousta slanýho deště, když jsme se po pár měsících loučili. Pověsil mi na krk řetízek z bílýho zlata se srdíčkem a řekl mi, že mě miluje a vrátí se pro mě. Volali jsme si na Skypu, hrál mi na kytaru, ukazoval mi, kde žije, jaký má kamarády A snad by se i vrátil, kdyby mi do života nepřišel po pár měsících Vít. Vít byl už delší kapitolou v mým životě. Měl delší, světle hnědý vlasy, klobouk, kravatu a barevný kalhoty s kšandama. Uměl dobře hrát, vymýšlel kraviny a děti ho milovaly. Hlavně měl ale obrovský charisma, smysl pro humor a úžasnou mamku, která objímala stromy, chodila bosa a vykládala andělský karty, což jsem v tu dobu nedokázala ocenit a moc to nechápala. Celý to bylo někdy hrozně krásný a někdy jen hrozný. Po roce a půl vztahu jsme se rozešli, protože jsme oba věděli, že to dál prostě nejde. Já neměla problém s ním, já měla problém sama se sebou a musela jsem ho vyřešit. Sama. A tak jsem ho prostě nechala jít, abych se netrápila já ani on. Hrozně to bolelo a já pořád brečela, brala antidepresiva a byla úplně v háji, a víte, jak se říká ubrečeným lidem, co jsou v háji: Hlavně 50

51

52 prosím tě nepij? Tak já po nějakým tom měsíci pořád na žal o víkendu pila, jenže kdybych nepila, tak bych nikdy nestála sama uprostřed parketu na diskotéce (protože by mě tam nikdo nedostal) a nevzala tancovat prvního kluka, kterýho jsem viděla. Svýho Lukáše, kterej hází nehty za postel a naštěstí né do postele. Svýho Lukáše, kterýho bych nevyměnila ani za dvoumetrový nohy. Takže pokud zrovna procházíte láskou, která je jen na kus cesty a tušíte, že ne na celej život, když se s vámi rozloučí on/ona nebo vy s ním/s ní a jste z toho nešťastný, brečíte do polštáře nebo i bez polštáře. Nechte to vyjít ven, chvilku si pobrečte, dostaňte to ze sebe a pak, když už toho brečení a sebelitování budete mít plný zuby, nalijte si skleničku vína, nebo klidně celou lahev ale vína, né vodky! A vyražte mezi lidi, protože nikdy nevíte, kde můžete potkat lásku. Lásku, která bude krásnější, než kterákoliv jiná před ní, a třeba to bude ta na celý život. A třeba taky ne. To je vlastně úplně jedno. 52

53 Když se nás s Lukášem někdo zeptá, jak bychom popsali náš vztah, řekneme jim, aby si představili dva úplně obyčejný, různý stromy, který vyrůstaly od malých semínek těsně vedle sebe. Nezajímaly se o sebe, nechaly jeden druhého růst, ale po čase se jejich větvičky setkaly a začaly se pomalu proplétat, až z těch dvou úplně obyčejných stromů vznikl jeden překrásný, vzácný a neuvěřitelně silný strom. Bylo nám 10, když jsme se viděli poprvé. Já ho teda neviděla, ale on prý viděl mě. A líbila jsem se mu. Lítala jsem po chodbách a bylo mě všude vidět i slyšet. On byl jeden z těch nejnenápadnějších dětí ve škole a kdyby neměl řasy až do nebe, který mu každá holka záviděla, nikdy bych si ho nevšimla. Neznala jsem jeho jméno. Byl to prostě ten kluk s řasama až do nebe. Bylo nám 15, když jsme opouštěli základku. Kluk s řasama až do nebe už byl Lukáš Ne proto, že by byl můj, ale věděla jsem jak se jmenuje. Hrál florbal, hokej, fotbal a nosil barevný trička se smajlíkama z New Yorkeru. Nikdy jsem neměla ráda sportovce, líbili se mi starší umělci s dlouhými vlasy, kulturním přehledem a bohémským stylem života. Rozhodně ne sportovec a rozhodně ne Lukáš v tričku se smajlíkem. Bylo nám 17, když jsme se oba dostali na místo, na který by ani jeden z nás normálně nešel. Stála jsem uprostřed parketu, když začali hrát 53

54 Hvězdáře a já chtěla tancovat. Nikde nikdo nebyl kromě Lukáše, který se opíral s pivem v ruce o futra dveří. Vzala jsem ho za ruku a už jsme tančili, smáli se a nakonec se políbili. Tedy on mě, za mě líbalo víno, líbací víno. Po skončení písničky jsem chtěla zmizet pryč, byla jsem pár týdnů po rozchodu a jediný, co jsem chtěla, bylo být prostě sama. Lukáš mě ale nenechal. Utíkal za mnou a povídali jsme si hodiny a hodiny. Jenže po tom líbacím vínu a opíjecím pivu nejsme dodnes ani jeden schopný říct, o čem to asi tenkrát bylo. Jen díky kamarádce, která seděla vedle, víme, že jsem mu řekla: Už mě nikdy neuvidíš, a tím to vlastně celý začalo. Přišly nádherný prázdniny, který jsme si užívali společně s přáteli. Měli jsme se rádi, ale asi oba bychom vám řekli to samý nebyla to láska jako trám. Bylo nám spolu prostě hezky. Užívali jsme si přítomnosti toho druhého a nic víc neřešili. Prázdiny skončily a náš vztah začal sílit a sílit. Čím více věcí jsme řešili a konečně si opravdu povídali, tím jsme si byli blíž. Bylo nám 18, když jsme byli v posledním ročníku na střední a oba jsme byli přesvědčení, že vysoká škola není ani pro jednoho z nás. Místo povinné četby jsem cestou do školy četla Bohatý táta, chudý táta, Jak působit na lidi, Tajemství vždycky to, co jsem viděla u Lukáše v poličce. Plánovali jsme společnou budoucnost, dělali si nástěnky snů a už se viděli v Kalifornii v naší vysněné vile. Bylo nám 19, když mi Lukáš napsal zprávu. Obsluhovala jsem za barem, vytáhla telefon a ve zprávě bylo: Za tři týdny se stěhujeme do Anglie. A tak jsme se za tři týdny přestěhovali do Anglie, konkrétně do Londýna. Náš vztah se životem v cizině upevňoval čím dál víc. Museli jsme se spolehnout jen sami na sebe nebo na toho druhého. Tvořili jsme tým, který nesměl nikdy prohrát. Najednou jsme řešili věci, které většina vrstevníků neřeší. Občas jsem měli hlad a občas neměli kde bydlet. Věci nám nevycházely tak, jak jsme si představovali a my byli jako na vlnách. Jednou hrozně šťastní a podruhý na úplným dně. Vždycky jsme 54