Středověké hrady v současné krajině Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta Středověké hrady v současné krajině Diplomová práce Vedoucí diplomové práce Ing. Hana Martinková Kuchyňková, Ph.D. Vypracovala Bc. Michaela Šimíková Lednice 2018

2

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci: Středověké hrady v současné krajině vypracovala samostatně a veškeré pouţité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, ţe se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a ţe Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a uţití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, ţe před sepsáním licenční smlouvy o vyuţití díla jinou osobou (subjektem) si vyţádám písemné stanovisko univerzity o tom, ţe předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to aţ do jejich skutečné výše. V Lednici, dne Podpis:

4 Poděkování Děkuji všem, kteří mi pomáhali při zpracování této práce, zejména pak Ing. Haně Martinkové Kuchyňkové, Ph.D. za metodické vedení, ochotný a vstřícný přístup.

5 Obsah 1 Úvod Cíl práce Literární přehled Hrad jako historický objekt Středověk Středověké uspořádání krajiny ve střední Evropě Vývoj hradů v Čechách Ţivot na středověkém hradě Hrad jako současný objekt Hrad a krajinný ráz Hrad a rekreace Ochrana hradů a zřícenin v České republice Materiál a metody Základní charakteristika Vymezení území Metodika Primární krajinná struktura Sekundární krajinná struktura Terciární krajinná struktura Vizuální charakteristiky Klasifikace znaků Hodnoty a problémy v území Výsledky Primární krajinná struktura Reliéf Geologické, hydrogeologické a pedologické charakteristiky: Ekologická zonace Potenciální přirozená vegetace Sekundární krajinná struktura Historické vyuţití území Aktuální vyuţití území Historický vývoj soustavy středověkých hradů Aktuální stav soustavy středověkých hradů Historický vývoj objektu středověkého hradu Aktuální stav objektu středověkého hradu Aktuální stav porostů Vhodnost vyuţití území Terciární krajinná struktura Ochrana krajiny Provozní vztahy Funkce historického objektu v současné krajině Vizuální charakteristiky Pohledové horizonty Pohledové dominanty Charakter krajinné scény Klasifikace znaků Hodnoty a problémy v území Východiska pro návrh Návrh řešení Nejširší řešené území Okolí hradu Koberštejn Hrad Koberštejn Diskuze Závěr Souhrn Resume Seznam literatury Pouţitá literatura Internetové zdroje: Seznam vyobrazení Vyobrazení v textu Vyobrazení v příloze Přílohy... 38

6 1 Úvod Věže kostelů a hradů jsou vztyčené ukazováčky minulosti. Václav Kubín Předmětem této práce jsou středověké hrady v současné krajině. Hrady jsou součástí naší kultury a identity. Jedná se o svědky historických epoch, kteří byli a jsou zároveň inspirací v následujících dobách. Vzhledem k jejich hustotě v České republice spoluutváří hrady obraz české krajiny. Těší se velkému zájmu široké veřejnosti a přece ustupují z výsluní, chátrají, rozkládají se a mizí. 2 Cíl práce Cílem diplomové práce bylo prostudování tematiky středověkých hradů s důrazem na uspořádání středověké krajiny ve střední Evropě a na základě zjištěných informací vytvořit literární přehled. Z metod hodnocení krajinného rázu od různých autorů vybrat vhodnou pro vlastní diplomový projekt. Vybrat vhodné modelové území a vyhodnotit funkci a postavení středověkého hradu v současné krajině, definovat vliv hradu na krajinný obraz území a na základě rozborů primární, sekundární a terciární struktury krajiny určit problémové okruhy území. Formou ideové studie navrhnout krajinářské úpravy modelového území vycházející z provedených průzkumů. Dále bylo cílem vypracování obecných zásad krajinářských úprav obdobných lokalit. Doba, která hrady přivedla k ţivotu, nese označení středověk. Období trvající přibliţně tisíc let. Nejstarší hrady na našem území vznikaly od 12. století. Tehdy začaly vznikat hrady, jejichţ hlavním úkolem byla obrana obyvatel. Tato funkce se postupem času stále vylepšovala, stavěly se hrady různých typů, reagující na změny ve stále důmyslnějších způsobech dobývání hradu. Klidné poměry na přelomu 13. a 14. století způsobily rozvoj šlechtické hradní architektury, rozvoj obytné a potlačení obranné funkce. V době husitských válek došlo k rozvoji palných zbraní, na coţ hrady, dosud rozvíjející svou obytnou funkci a zvyšování pohodlí, nebyly vůbec připraveny. Od středověku je zájem o hrady projevován aţ do 19. století jen jako o zdroj stavebního materiálu. V 19. století se hrady staly inspirací umělců, ale i zájmem nadšenců hledajících zpětnou středověkou podobu. Později se staly historické objekty památkově chráněné a památkovou péči začaly zajišťovat státní orgány. V současnosti hrad vnímáme jako součást krajinného obrazu České republiky, ale i konkrétních míst, kde se hrady uplatňují. Hrady jsou materiální i duchovní hodnotou, malebnou dominantou, která utváří identitu místa. 6

7 3 Literární přehled 3.1 Hrad jako historický objekt Středověk Hrady začaly vznikat v době, která je označována jako středověk. Jedná se o velmi dlouhé období (od 5. do 15. století), pro které je jedním z nejtypičtějších znaků nerovnoměrnost vývoje. Středověk dělíme na raný od 5. do 11. století, vrcholný od 11. století po začátek vlny morové epidemie v polovině 14. století a posledním obdobím je pozdní středověk od pol. 14. do 15. století (1492) (ČORNEJ, 1995) Raný středověk Období mezi pádem západořímské říše r. 476 po přelom 11. a 12. století je povaţováno za raný středověk. Na území střední Evropy vznikla v roce 482 Francká říše. Byla prvním systémovým státním útvarem ve středověku. Její vnitřní provázanost, i kdyţ slabá, umoţnila kontakt různě vyspělých oblastí a jejich vzájemné ovlivnění. Přelomovým rokem pro ni byl rok 800. V tomto roce byl jmenován císařem Karel Veliký, nejvýznamnější vládce Francké říše a sjednotitel Evropy. Francká říše po skončení vlády Karla Velikého upadala a její zánik nastal v roce 843, kdy byla rozdělena. O znovusjednocení usilovalo mnoho následovníků, alespoň částečně se to podařilo Otovi I. Sasskému ( ), který zaloţil Svatou říši římskou, jeţ sjednocovala státy střední Evropy. (HORA- HOŘEJŠ, 1995) Právě na území Francké říše vznikl princip vazalské (feudální) vazby mezi pánem a leníkem, který dal jméno celé epoše feudalismus. Lenní systém spočíval v propůjčení léna (latinsky feudum) určitého mnoţství půdy vazalovi, který za to byl povinen vykonávat pánovi sluţbu (vojenskou povinnost, závazky materiálního charakteru ). Kromě vztahu mezi panovníkem a velmoţem (který byl základní), uzavírali jednotliví představitelé státu podobné svazky s níţe postavenými šlechtici. Lenní systém tedy prostupoval celou franckou společností. Šlechtici se tak stávali nezávislí a od 10. století nalezla nezávislost šlechticů výraz v novém typu sídla hradu symbolu feudální moci. Hrady se v této době zrodily jako pevnosti, chránící a ovládající své okolí. Svatá říše římská sestávala z víceméně nezávislých celků, především od 10. století v čele s feudály. Vnitřní uspořádání jednotlivých států bylo různé, ovlivněné tradicí. Na českém území se jednalo o hradskou soustavu. Hradská soustava byla síť jednotlivých hradišť, řízených panovníkem či jmenovaným kastelánem a fungovala jako správní centra určité oblasti a zároveň shromaţďovala daně (nejčastěji ve formě naturálií) pro potřeby panovníka a jeho druţiny. Tuto síť doplňoval systém sluţebných osad vykonávajících specifickou činnost (výroba štítů, sudů, chov psů) přímo pro panovníka. Z hlediska církve bylo ve Svaté říši římské zahrnuto několik arcibiskupství s podřízenými biskupstvími. Dále byly zakládány arcidiecéze a diecéze. Křesťanství bylo v Evropě šířeno od počátku středověku násilnou cestou. Jiţ v období Francké říše probíhala násilná christianizace, coţ mělo mimo hrůzy s tím spojené, kladný vliv na kulturní sjednocení Evropy. Příkladem přijímání křesťanství můţe být i území českého státu, kde se v 1. polovině 9. století stala Morava křesťanskou zemí. To však znamenalo, ţe křesťanství přijal panovník, jeho příbuzní, vojenská druţina a obyvatelstvo největších hradišť, ale většina obyvatelstva zemědělci byli pohané století bylo období málo zemědělsky vyvinuté, mezi jednotlivými kraji byly značné rozdíly. Nové impulsy přicházely vţdy od vyspělého jihu a západu. Hustota obyvatel byla v této době nízká, kolonizace dosud neosídlených území začala aţ v polovině 11. století. Stejně tak nerozvinutý byl místní trh, jednotlivé statky spotřebovaly vše, co vyrobily, převládal tedy dálkový obchod. Od 11. století se v západní části Svaté říše římské tvoří první města. (ČORNEJ, 1995) Vrcholný středověk Za vrcholný středověk je povaţováno období mezi léty 1100 a počátkem vlny morové epidemie v polovině 14. století, počátek krizového vývoje evropské civilizace. Vrcholný středověk je povaţován za světlejší období středověku. Zemědělství bylo výnosnější díky dokonalejším strojům, aplikován byl trojpolní systém, tedy sloţitější agrotechniky. Nová města vznikala na právním základě, jako střediska řemeslné výroby a obchodu. Města organicky navazovala na starší městská sídliště a zakládala se i města nová, vznikající na zeleném drnu. Velká města byla obehnaná kamennými hradbami, coţ znamená, ţe měly významnou funkci obrannou. Důleţité stavby ve městech byly stavěny z kamene, domy potom ze dřeva, coţ bylo příčinou častých a rozsáhlých poţárů. Ve městech se sdruţovali řemeslníci a bylo tak moţné na jednom místě sehnat větší výběr zboţí, coţ rozproudilo obchod po dálkových komunikacích. Platilo se penězi, které byly rozšířeny ve 12. a 13. století, jelikoţ byly raţeny z drahých kovů, v té době objevených na blízkých nalezištích. Těţba drahých kovů byla důleţitou sloţkou středoevropské ekonomiky. V českých zemích byly největší loţiska stříbra v Kutné Hoře a Jihlavě. Výkonnější ekonomika vedla ke zlepšování ţivotních podmínek a ke zvyšování počtu obyvatel. Více obyvatel potřebovalo novou půdu k obdělávání a začalo ji hledat v dosud nevyuţitých oblastech střední Evropy. Od 11. století se tedy krajina začala velmi výrazně měnit nastalo mýcení lesů, vysoušení baţin, nebo stavění hrází. Kolonizace probíhala od nejúrodnějších a nejhustěji osídlených oblastí Porýní a Podunají, tedy od západu a jihu na sever a severovýchod do první poloviny 14. století. V čele Svaté říše římské stál král volený plénem říšských kníţat a od poloviny 13. století sborem 7 kurfiřtů. Stará právní soustava hrabství byla zastíněna mocí říšských kníţat. Neoddělitelnou součástí vrcholného středověku byly výpravy katolických křesťanů do Palestiny, s cílem osvobodit svatá místa křesťanství z rukou nevěřících, společně s rozšířením křesťanské víry západoevropskou společností, známé jako kříţové výpravy. Střeţení svatých míst a péči o poutníky 7

8 převzaly nové církevní instituce rytířské řády. Ty byly budovány na základě mnišských předpisů, avšak součástí slibu byl závazek hájit křesťanskou víru silou zbraní. Změny, které se v tomto období odehrály, vtiskly Evropě novou tvář aţ do období průmyslové revoluce charakter krajiny, rozloţení polností, síť měst, vzhled městských center, základní komunikační síť i struktura řemesel. (ČORNEJ, 1995) Pozdní středověk Za pozdní středověk označujeme období zhruba od poloviny 14. století do 15. století. Jedná se o období spjaté s husitskými válkami a úpadkem vývoje evropské civilizace. Hospodářská a mravní krize, která se v tomto období projevila, vyplývala z rozporů mezi teorií křesťanství a praktikami církve, stejně jako její ohromný majetek, který byl trnem v oku chudnoucí šlechtě. Nastala revoluce, došlo k rozpadu organizačních struktur a odchodu rolníků z vesnic. Ve stejné době také nastalo významné ochlazení provázené vlnami morových epidemií. Husitské války tak byly pouhým dovršením pohrom pozdního středověku. (LÖW, MÍCHAL, 2003) Středověké uspořádání krajiny ve střední Evropě Na troskách Římské říše se postupně začala vytvářet nová kultura. Římská kultura a vzdělanost byla nejprve orientována na velká města, ale postupem doby upadala. Následující období tvořila společnost uspořádaná podle feudálního zřízení, jehoţ základy byly poloţeny, jak jiţ bylo zmíněno výše, ve Francké říši. (HRŮZA, ZAJÍC, 1997) Římská obytná zástavba postupně mizela aţ do 9. století, kdy bylo potřeba zaloţit nová města. Ta byla zakládána v různých oblastech různě. Jiţní a západní část střední Evropy obnovovala města kopírováním vzorů starých římských táborů (castra), ta představovala církevní centra. Středisky světské moci byly dvorcovité falce (palatium). Východní část Evropy na antickou tradici v zakládání měst nenavázala, slovanské obyvatelstvo, které se v těchto místech usazovalo, velmi neochotně měnilo své zvyky a trvalá sídla si začali zakládat teprve kolem roku 700. (LÖW, MÍCHAL, 2003) Při výběru nového místa pro zaloţení sídla bylo maximálně vyuţíváno přírodních daností, jako jsou například brody řek, díky výhodnému břehu nabízejícímu větší nezaplavované území s moţností rozvoje. Dále se volila místa při zdroji pitné vody, místa s úrodnou půdou, úpatí hor, jako vhodné polohy pro přechod hor, kudy vedly obchodní cesty v takových místech obvykle vznikly královské celnice. Zajímavým místem pro zaloţení sídla pak rozhodně byla naleziště vzácných surovin tak vznikla například horní města. Dalším rozhodujícím činitelem, pro lokaci nového sídla byl sám člověk, respektive danosti člověkem vytvořené. Sídla reagující na tento aspekt byla zakládána v blízkosti obchodních cest, nebo podle strategických a vojenských rozhodnutí, většinou to pak byla opevněná sídla podél hranic. Pro období hradišť bylo typické rozptýlené osídlení, obvykle 7-10 polozemnic (do země zahloubené chaty) čtvercového půdorysu, /polozemnice byly znakem slovanské stavební tradice/ které byly vzdáleny m od sebe, umístěných podle zásad vyjmenovaných výše. (ŠKABRADA, 1999) Z toho vyplývá, ţe okolo roku 800 se největší koncentrace obyvatel na území České republiky tvořila v úrodných nivách Moravy a Dyje, Ohře, Labe, kde vznikaly první rozsáhlejší sídlištní celky. Přestoţe osídlení nebylo kontinuální, v úrodných oblastech pluţina zaujímala větší podíl neţ lesy. Pluţinou jsou míněny pozemky, které patří k vesnici, vyuţívané k zemědělským aktivitám. (LÖW, MÍCHAL, 2003) V románském období ( ) mělo stále rozhodující vliv na vzhled krajiny zemědělství, které se postupně rozvíjelo. V krajině se začaly objevovat románské tribunové kostely, které mají významnou ochrannou funkci díky kamenným hradbám a věţi. Tyto kostely s věţí byly posledním útočištěm napadených obyvatel. Tribunové románské kostely jsou předchůdci středověkých hradů. Vsi se stavěly v půdorysu hromadné vsi s úsekovou pluţinou, kde domy stojí v nepravidelných shlucích a jsou obklopeny jednotlivými pozemkovými bloky. Tento typ vesnic se do dnešní doby nedochoval. V románském období se na území České republiky začíná objevovat nový stavební typ středověký hrad, který vznikl jako správní centrum pro jednotlivé oblasti přemyslovského státu. Od 10. století na západě pokračuje vznik malých opevněných sídel řemeslně-zemědělského charakteru, zatímco na jihu začínají vznikat první městské komunity. První středověká města vznikala jako sídla se zvláštními privilegii. V prvních fázích se jednalo především o samosprávné privilegované kolonie obchodníků, později řemeslníků ve stávajícím sídle. Prosperita a přínos kolonií vedla k zakládání privilegovaných sídel. V důsledku rozvoje místního obchodu vznikala směnná místa i na venkově. Tam, kde směnná místa leţela v blízkosti významných nadmístních tras, se stávala směnnými centry pro danou oblast. Byla tak vytvořena hierarchie trţních míst s navazujícím trvalým osídlením. Vznikala tak první sídla s nezemědělskou funkcí. (LÖW, MÍCHAL, 2003) Městská privilegia získávala stávající trţní sídla, tzv. rostlá nebo i nově zaloţená (kolonizační) věnná/královská. Jejich funkcí bylo především bydlení, obrana, řemeslná výroba, obchod spjatý s trţní funkcí, správa a kultura. S obranou sídla souvisí opevnění to bylo voleno v co nejkratším moţném obvodu, aby bylo snáze hájitelné, při co největším vyuţití konfigurace terénu či jiných přírodních daností říční ostroh, ostrov. Správní funkci zajišťoval hrad, případně radnice (HRŮZA, ZAJÍC 1997). V průběhu 12. a 13. století docházelo v krajině na území střední Evropy k velkým změnám souvisejícími s kolonizací, popsanou jiţ výše. Počet obyvatel se ztrojnásobil, docházelo k přestavbám stálých, i tvorbě nových sídel. Oproti dřívější rozptýlené zástavbě se tvořila síť větších a pravidelně uspořádaných vesnic. Tato síť se na některých místech zachovala dodnes. (PETRÁŇOVI, 2000) Obyvatelstvo proudilo do méně příznivých nadmořských výšek, do 14. století netknutých lesů podél tras dálkových komunikací. Stále ještě však nedocházelo k osídlení Šumavy, Jizerských hor, Krkonoš, Jeseníků, Beskyd, Vsetínských vrchů, Vizovické vrchoviny a Bílých Karpat. Prozatím se nejednalo o 8

9 hustou síť vsí obklopených pluţinou. Aţ po roce 1300 se objevuje pravidelná síť osad, hustotou odpovídající dnešním, nové typy půdorysu vsí a jejich pluţin. Jiţ v této době byla plocha přírodní krajiny menší neţ plocha kulturní krajiny. Hlavními kritérii při výběru místa pro zaloţení sídla (lokaci) byl dostatečný prostor pro pluţinu, dostatek vody pro ves a příhodné půdy, kdy roli hrála sklonitost a skeletovitost půd. Osidlování půd měli na starost najímaní odborníci lokátoři, kteří rozměřili pozemky na jednotlivé pozemkové díly, lány, které byly nabízeny kolonistům. Období vrcholného středověku mělo obrovský vliv na úbytek lesních porostů. Les poskytoval surovinu potřebnou ke zhotovení většiny středověkých nástrojů a staveb a byl hlavním zdrojem tepelné energie. Mimo jiné byly lesy vyuţívány na pastvu dobytka, který okusoval mladé stromy a les v početných stádech významně ničil. Další událostí, která urychlila úbytek lesů, byl provoz stříbrných dolů. K ochraně lesů došlo díky císaři Karli IV. aţ v roce 1379, kdy vyšel zákoník Maiestas Carolina, který obsahoval psaná ustanovení na ochranu lesů. V průběhu kolonizace ve 13. století zanikla sídla hradištního období, lokalizovaná v místech s nejpříznivějšími podmínkami. Tato sídla v niţších polohách byla nahrazena a v méně příznivých lokalitách byla vytvořena sídla nová. V níţinných oblastech se tedy setkáváme s krajinou osidlovanou jiţ od pravěku, ale lokalizace dnešních vsí není starší neţ ze 13. století. Struktury vesnic utvářené za středověké kolonizace lze vylišit do následujících typů: návesní typ, ulicový typ, návesní ulicový typ, lesní lánové vsi a hromadný typ. Od 12. století se hradská státní správa rozpadala a od 30. let 13. století přestala královská síť hradů plnit správní funkci. Hrady si stavěli pouze mocní feudálové, jeţ hradem korunovali mocenské zabezpečení, nebo přivlastněná území. Bohatí feudálové nepotřebovali vlastní reţijní hospodářství. Stavěli hrad jako pevnost v nepřístupných polohách. Chudší feudálové vyhledávali reţijní hospodářství v tvrzi s pluţinou. (ČORNEJ, 1995) Po kolonizaci se na okrajích pluţin v krajině vyskytovaly menší lesní plochy, především pařeziny a v údolních nivách louky. Jako pastviny byly vyuţívány odlesněné silně sklonité plochy, kde nemohla probíhat orba. Souvislé lesy se vyskytovaly pouze v méně úrodných oblastech a v úrodných oblastech pouze na místech pluţin zaniklých vesnic, nebo na místech královských a šlechtických honiteb. V krajinách pozdní středověké kolonizace tvořily lesy hlavní podíl a do nich vybíhaly plochy pluţin. (LÖW, MÍCHAL, 2003) následek nové umisťování sídel a hradů na nepřístupnější místa a nové opevňovací prvky, které však byly velmi nákladné. Nepohodlná místa v extrémních polohách byla často opouštěna, nebo byly hrady dobyty a staly se od té doby opuštěnými. Zemědělství přecházelo díky malému počtu hospodářů na přílohový aţ ţárový hospodářský systém. (LÖW, MÍCHAL, 2003) Vývoj hradů v Čechách Hrad zrcadlí člověka, jeţ jej vyuţívá, podle něj se mění v průběhu času. Nejstarší hrady se na našem území objevují postupně od 12. století, coţ souvisí s postupným rozvojem, který postupoval z jiţní a západní části Evropy na sever a severovýchod. Od roku 1230 se pak hrad objevuje jako vůdčí typ opevněného sídla. Do té doby plnila tuto funkci opevněná hradiště, která se objevovala jiţ od 8. století. Nejdůleţitější funkcí hradu bylo chránit své stálé obyvatele a v případě potřeby poskytovat útočiště pro zemědělské obyvatelstvo z okolí. Raně středověká hradiště se dělila na výšinná (ostroţná, vrcholová) a níţinná (blatná). Byla opevněna po celém svém obvodu, případně vyuţívala přírodních daností, tvořících přirozené opevnění (vodní tok, strmý svah ). V 10. století se u ústředních hradišť začala objevovat zvláštní, centrální, samostatně opevněná část akropole. Ostatní rozsáhlá plocha byla hustě zastavěna příbytky (chaty, sruby, zemnice). Akropole slouţila jako rezidence kníţete, nebo později kastelánů, kteří spravovali hradiště s přilehlou provincií krajem. Síť kastelánských hradišť tvořila hradskou soustavu základní správní systém země, fungující aţ do poloviny 13. století. Opevnění hradišť tvořila z počátku dřevěná palisáda, později hradby s dřevohlinitou konstrukcí. Mezi největší hradiště patřilo například hradiště Mikulčice, Pohansko u Břeclavi, nebo Staré Město u Uherského Hradiště. Na předhradí docházelo ke kumulaci hospodářských funkcí. Hlavní funkce samotného hradiště byla obrana, tu zajišťovala obvodová hradba a věţe nad branami. K obraně se vyuţívaly i kamenné kostely, kdyţ byly součástí hradiště, jako poslední moţnosti úkrytu. (DURDÍK, 1996) Ve 12. století zakládají panovníci sídla charakteru dvorců. Dvorce jsou rezidencemi feudálů, vyskytují se jako volně stojící areál, či součást hradištního komplexu. U staveb se začíná objevovat románský tribunový kostel. (LÖW, MÍCHAL, 2003) V 15. století, po husitských válkách se vesnické osídlení příliš neměnilo, kromě výrazné redukce počtu obyvatel. Velký vliv měly války na hrady a opevněná města. S husitskými válkami přišel rozvoj palných zbraní, které, ač nebyly dokonalé, dokázaly nepřipravené stavby velmi silně ohrozit. To mělo za Obr. 1: Rekonstrukce hradiště Mikulčice Obr. 2: Pohansko u Břeclavi, rekonstrukce velmoţského dvorce s kostelem Obr. 3: Řez tribunovým kostelem 9

10 Ve 13. století se vyskytuje vůdčí typ hradiště, ale vznikají i hrady plně středověké, v románském slohu. (Landštejn, Loket, Blatná) Ve 30. letech 13. století je poloţen základ sítě královských hradů a zároveň jsou stavěny hrady šlechtické. Některé z královských hradů vznikly za Přemysla Otakara I., ale za zakladatele sítě je povaţován Václav I. Stavěny byly hrady následujících typů: Obr. 4: Hrad Křivoklát hrad s obvodovou zástavbou Obr. 5: Hrad Týřov a ukázka flankovacích věţí Obr. 6: Hrad Zvířetice hrad bergfritového typu Obr. 7: Ukázka donjonu na hradě Rabí - Hrad přechodného typu, coţ je přechod mezi plně středověkým hradem a raně středověkým hradištěm, který disponoval valovým opevněním, do nějţ byly na rozdíl od hradišť vkládány obytné stavby, jedna jejich strana byla součástí opevnění. - Hrad s obvodovou zástavbou byl základním typem královského hradu. Z tohoto hradu vychází středoevropský kastel. Jedná se o rozsáhlé komplikované stavby. K obvodové hradbě je přičleněna zástavba, jejíţ vnější zeď tvoří součást opevnění. (pol. 13. století) K takovým hradům patří Jindřichův Hradec nebo Křivoklát. Tyto dva typy hradů byly stavěny k tzv. pasivní obraně. Za Václava I. ( ) se začaly stavět hrady k aktivní obraně, hrady typu francouzského kastelu. Tyto pravidelné, vícevěţové stavby měly okrouhlé flankovací věţe, slouţící k aktivní obraně hradu. Flankování je způsob obrany, jde o boční střelbu, díky níţ se z vystouplých opevňovacích prvků vykryje tzv. mrtvý prostor, pata opevnění, který obránci, pokud by se nemohli vyklonit, nevykryjí. Hrady bergfritového typu byly nejstarší. Jednalo se o jednoduché hrady v čele s okrouhlou věţí, slouţící jako poslední útočiště. Věţ byla přístupná pouze po můstku či ţebříku, který mohli obránci snadno odstranit. Palác byl umístěn v nejchráněnější části konci ostroţny. Síť královských hradů byla ve 2. polovině 13. století hotova. Na jejím budování se podíleli Přemysl Otakar II. a Václav II. V tomto období se rozvíjí základní dispozice s obvodovou zástavbou a začíná se objevovat čtyřhranná obytná věţ donjon. Ta má plnit obrannou i obytnou funkci, ovšem ani jedna z funkcí není zajištěna úplně. Obr. 8: Hrad Kadaň hrad typu středoevropského kastelu Obr. 9: Kumburk hrad s plášťovou zdí Obr. 10: Průhonice, hrad s palácem jako hlavní obytnou i obrannou sloţkou Obr. 11: Hrad s dvoupalácovou dispozicí, Dívčí kámen Při vzniku měst na zeleném drnu vznikají pravidelné půdorysy hradů, coţ se zpětně jeví velmi neprakticky při obraně, jelikoţ v rozích věţe je nemoţné flankování. Pravoúhlý půdorys vzniká v typu středoevropského kastelu, jako je Kadaň či Písek. Takové hrady stavěl Přemysl Otakar II. v Rakousku. Na hradech se z důvodu vylepšení obraných funkcí začaly více objevovat flankovací věţe a věţe s břitem. Od 14. století nastal rozvoj šlechtické hradní architektury, ve velkém se začaly stavět hrady s donjonem. Dále se v této době rozvíjí a zabydluje bergfritová dispozice, zaoblují se nároţí. Mimo to se staví i hrady bezvěţové, mezi ně patří: - Hrady s plášťovou zdí, které právě na mohutnou obvodovou hradbu, plášťovou zeď, přenášejí hlavní tíhu obrany. Takovým hradem byl například Kumburk, Opárno nebo Pořešín. - Klidným poměrům odpovídaly hrady s palácem jako hlavní obranou i obytnou sloţkou, kde palác obvykle výrazně převyšoval hradby. Mezi tyto patřily hrady jako Nový Ţeberk velký královský hrad, nebo malý hrad Průhonice. - Hrady s dvoupalácovou dispozicí se vyskytovaly jiţ za Václava IV. Jádro tvoří dva hmotně rovnocenné paláce spojené vysokou hradbou, které jsou hlavní stavbou i z hlediska obrany. Ke zdvojení paláců docházelo z důvodu nedostatku vnitřních prostor. Takovými hrady jsou Maidštejn, Helfenburk u Bavorova (Roţmberkové). Mezi tento typ hradu patří i Ganerbenburg, který má jedno jádro dvoupalácové a druhé má odlišnou dispozici. Dvoupólovost dvoupalácových dispozic byla tendencí projevující se i u jiných hradů, jako dvouvěţových (Hamrštejn), nebo u sloţitých staveb nejvýznamnějších stavebníků (Český Krumlov). V těchto případech šlo spíše o rozvoj obytné sloţky hradu a o jistou módnost, jelikoţ se stavěly v období klidných poměrů. Pokud se u bezvěţových hradů vyskytla věţ, plnila spíše komunikační (schodiště) charakter. Bezvěţové hrady jsou patrně prvním typem hradu, u kterých bylo nádvoří plnohodnotnou součástí celkového řešení a ne pouze provozní plochou. Síť královských hradů byla dobudována za Václava II. přičemţ Jan 10

11 Lucemburský do ní zasáhl jen ojediněle. Jeho nejvýznamnějším hradem je Preitenstein, na důleţité zemské stezce. Šlo o první především vojenský hrad. Byl postaven tak, aby mohl ubytovat velký počet vojáků, tedy s rozsáhlou dispozicí, s jednotlivými stavbami přikládánými po obvodu hradby a celá stavba je bez významného palácového jádra. Král Jan stavbou hradů z finančních důvodů pověřoval šlechtické stavebníky, jimţ posléze hrad udělil v léno (Střekov u Ústí nad Labem). Za Karla IV. docházelo k doplnění sítě královských hradů obnovou sítě základních mocenských panovnických opor. Karel IV. vykupoval nejdůleţitější objekty, které jeho otec zastavil šlechtě. Hrady stavěné ve 13. a 14. století jsou typické pasivitou obrany, často jsou stavěny na nevýhodném stanovišti, jelikoţ docházelo ke snadnému ohroţení z okolních vyšších kopců. K prvkům, slouţících k aktivní obraně se hrady dostávají aţ v době husitských válek, s rozvojem palných zbraní. Do té doby je však důraz kladen stále více na obytnou sloţku. Za období vlády Václava IV. se setkáváme dokonce s přemísťováním paláce na místo nejexponovanější, místo nejskrytějšího. Velká pozornost je věnována nádvoří a reprezentativnosti objektu. V době husitských válek došlo k rozvoji palných zbraní, na coţ hrady, dosud rozvíjející svou obytnou funkci a zvyšování pohodlí, nebyly vůbec připraveny. (DURDÍK, 1996) Ţivot na středověkém hradě Nejvýznamnějšími funkcemi hradu byly funkce obytná a ochranná. Do 14. století dávali majitelé hradů přednost ochranné funkci před pohodlným bydlením. Pohodlí bylo upřednostňováno před vypuknutím husitských válek, ovšem nebylo to pohodlí, jak ho vnímáme dnes. Hlavní obytnou částí hradu byl palác. V jeho přízemí byla z obranných důvodů jen úzká okna do nádvoří hradu, proto bylo přízemí často vyuţíváno jako skladiště. Hlavním prostorem paláce byl sál v patře s komorami slouţícími jako loţnice. Od 13. století se v palácích budovalo více obytných místností, které měly přístup zvenčí, součástí nádvoří se tak staly pavlače, z nichţ se pak vcházelo do jednotlivých místností. U významných královských hradů se místo pavlače vyskytují arkády a nádvoří pak připomíná rajský dvůr klášterů. Jednotlivá patra byla spojena schodištěm, které se nacházelo v interiéru, síle zdiva, i z vnější strany budovy. Schodiště bylo točité a i tady se myslelo na obrannou funkci, schodiště bylo pravotočivé, aby měl obránce více místa pro pravou ruku. Obrana byla dále zajišťována i závorami na oknech a dveřích, které byly navíc i pobity různě zdobenými plechy. V interiéru paláce se nacházel velký sál, nejreprezentativnější prostor, ukazující svou výzdobou ţivotní styl. Ostatní obytné místnosti jiţ byly méně okázalé. Hradní kaple, nejnákladnější a nejhonosnější prostor hradu, byla umísťována do vyšších pater z důvodu velkých oken, která by narušovala obranyschopnost hradu. Samostatnou kapli měli však jen královské a nejdůleţitější šlechtické hrady a stavby církevní vrchnosti. U ostatních hradů se vyskytovala kaple výklenková nebo arkýřová, jeţ byla součástí obytných prostor paláce. Menší hrady pak kapli zcela postrádaly. V paláci bydlel majitel hradu a lidé z jeho nejbliţšího okolí. Ostatní obyvatelé hradu bydleli ve skromnějších příbytcích, například v zemnicích. V kamenných stěnách bylo velmi nepříjemné vlhko a chlad, a tak do nich byly vkládány dřevěné komory, slouţící jako tepelná izolace. Tyto teplejší komory obývaly ţeny. V palácích se topilo v krbech, později v kachlových kamnech, jeţ se staly výrazným prvkem výzdoby interiérů. V méně důleţitých stavbách se objevovalo otevřené ohniště. Nejdůleţitějším úkolem bylo na nedostupném místě, na němţ hrad stál, zajistit dostatek pitné vody. Hloubily se studny i 100 metrů hluboké, a pokud se v nich voda nenašla, slouţila díra jako cisterna a napouštěla se štolou z blízkého potoka. Kromě těchto se tvořily i cisterny pro dešťovou vodu. Zřizovány byly i vodovody, ty byly však pouze doplňkové, protoţe byly v případě obléhání hradu snadno přerušeny. Vodovody byly dřevěné, spojené ţeleznými skruţemi. Na nádvoří byly vydláţděny pouze hlavní pěší tahy říčními balvany. Součástí nádvoří bylo hnojiště, jímky, provizorní stavby i trosky starších budov. V prostoru volně pobíhala hospodářská zvířata. Na úpravu nádvoří se dbalo pouze u vnitřních nádvoří velkých královských a nejvýznamnějších šlechtických hradů. Středověké hrady měly dva typy kuchyně velké a soukromé. Ve velkých probíhalo klasické vaření na otevřeném ohni, známy jsou také pod názvem černé kuchyně, díky očazení stropů od otevřeného ohně. Soukromé kuchyně slouţily ke speciálním účelům, jako bylo například opékání masa určeného k okamţité spotřebě. Na hradě se spotřebovalo vţdy to, co bylo připraveno v jeho okolí. Na hradech se svítilo loučemi a kahany. Čas si lidé krátili hrou kostek nebo hráli šachy. Muţi byli vedeni k umění lovu a boje, ţeny se učily vyšívat Hospodářský provoz: Královské hrady: Hospodářským centrem byla královská města či dvorce. Vlastní hradní hospodářství se u královských hradů omezilo jen na objekty a provozy nezbytně nutné k vlastní existenci hradu a těch nebylo mnoho. Proto nemusela vůbec vzniknout část hradu s převládající hospodářskou funkcí předhradí. Z primárních výrobců se na královském hradě uplatnil pouze kovář. Královský hrad byl výhradně spotřebitelský, byly do něj dováţeny hotové výrobky. O hospodářský provoz se starali sluţební manové, ti měli za sluţbu propůjčen díl půdy. Kromě těchto manů, jeţ na hradě hospodařili, zde byli ještě manové, kteří v případě potřeby hrad bránili. 11

12 Hrady šlechtické: Šlechtický hrad byl správním i hospodářským centrem panství. Na těchto hradech se vyčleňuje předhradí, které obsahovalo například sýpku, stáj nebo seník. Předhradí tvořilo součást zástavby prvních nádvoří hradu. Předhradí jsou nejméně dochovanými částmi hradů. Kdyţ byl hrad ponechán svému osudu, byl často rozebírán jako stavební materiál a předhradí bývalo nejblíţ, proto byly tyto části rozebrány jako první. Spousta staveb na předhradí nebyla zděná, coţ je dalším důvodem jejich nízké dochovanosti. Předhradí tvořilo první obrannou linii hradu. Často se rozprostíralo za mohutným příkopem a za ním nasypaným valem. Po koruně valu uţ vedla kolová, roubená nebo vyplétaná stěna. Setkáváme se i se zděným ohrazením. To vše mělo za úkol co nejvíce oddálit útok nepřítele od jádra hradu, především pak v době rozvoje střelných zbraní. V předhradí stály kromě stájí, stodol nebo chlévů například i pivovary, které mohly slouţit i okolí, stejně tak cihelny, nebo mlýny. Součástí předhradí mohly být i rybníky Ţivot na hradě v době války Dobývání hradu byla sloţitá a drahá záleţitost. Proto se dobyvatel snaţil vyuţít momentu překvapení, případně si získat svého člověka mezi obránci hradu. Kdyţ obránci hradu zpozorovali nebezpečí, zvedli padací mosty, které překryly masivní vrata. Vojska obléhatelů se nejdříve snaţila dobýt hrad ihned po svém příchodu ke zdi přistavili ţebříky či ostve (improvizované ţebře z osekaných stromů) a snaţili se dostat na ochozy hradeb nebo do oken a zároveň o prolomení brány. Pokud se posádka hradu ukázala jako příliš silná, nebo nevyšel moment překvapení, vojsko odtáhlo, nebo přišlo na řadu obléhání. Obléhání znamenalo odříznout hrad od přístupových cest. Vojsko postavilo tábor, jehoţ podoba se odvíjela od terénních podmínek a vojenské situace. Pokud hrozil útok spojenců obléhaných, musel se tábor opevnit. Nejčastější opevnění tábora tvořil val nebo příkop. Při delším obléhání mohl být do krunýře opevnění sevřen celý hrad. Kromě hlavního leţení vytvořilo vojsko palebná postavení pro obléhací stroje, od počátku 15. století i pro děla. Děla však nebyla součástí leţení, protoţe potřebovala co nejvýhodnější místo. Velké praky potřebovaly rozměrnější rovnou plochu, která se vytvořila zahlubováním nebo přisypáváním svahu. Prakoviště vzdálená od hradu měla stálou obsluhu, která si v jeho blízkosti stavěla své příbytky. Prakoviště stálo obvykle u zásob střeliva, kamene tedy poblíţ lomu. Praky byly kumulovány do skupin, protoţe měly větší palebnou sílu a tedy vyšší šanci na úspěch. Obléhací stroje byly velmi drahé, ačkoliv nevydrţely příliš a nebyly dostatečně přesné. Nejjednodušší dobytí hradu bylo vyleţením. Ovšem i tento způsob dobývání musel počítat s dostatečným zásobováním vojska obléhatelů, kteří zásoby, jeţ okolní krajina poskytovala, velmi rychle spotřebovali. Vojsko se tak snaţilo dobytí hradu co nejvíce urychlit. Na dřevěné střechy se střílely zapálené střely, vrhaly se kameny, jeţ měly poničit příbytky obyvatel. Hrady aţ do 15. století neměly střílny a daly se bránit pouze z ochozů, které se také staly jedním z hlavních cílů obléhatelů. Dále se budovaly útočné věţe, jeţ byly stejně vysoké jako hradby hradu. Útočné věţe se přemisťovaly k hradbám a po můstcích útočníci vnikali do hradu. Dalším způsobem, jak proniknout do hradu byla bořící beranidla. Aby se věţe a beranidla dostaly k hradbám, musel být alespoň částečně zasypán příkop. V případě příznivého větru mohlo být zasypávání příkopu kryto kouřovou clonou, jinak byli najímáni horníci, kteří prokopávali hradby tunely, a díky tomu se snáze prolamovaly hradby. Po dobytí hradu útočníci obvykle zbořili vysoké věţe, hlavní dominanty hradu. 3.2 Hrad jako současný objekt Hrad a krajinný ráz Krajinný ráz Krajinný ráz je definován 12 zákona č. 114/92 Sb. jako soubor přírodních, kulturních a historických charakteristik určitého místa (oblasti), který je chráněn před činností sniţující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Krajinný ráz je vytvářen a charakterizován souborem typických přírodních a člověkem vytvářených znaků, které jsou lidmi vnímány a určitý prostor pro ně identifikují. Typické znaky krajinného rázu jsou vytvářeny přírodními podmínkami území a krajinotvornými způsoby vyuţívání území a projevují se v obraze dané krajiny. Různé kombinace typických znaků vytvářejí různé typy krajinného rázu. LÖW A MÍCHAL (2003) Podle Bukáčka a Matějky (1999) je krajinný ráz souborem specifických charakteristik krajiny, které jsou příčinou jejího funkčního, vizuálního a pocitového projevu a činí ji tak nezaměnitelnou. Vorel (2011) uvádí, ţe pojem krajinný ráz odpovídá pojmu charakter krajiny, jeţ vyjadřuje určité vlastnosti krajiny, které tu či onu krajinu odlišují od jiné, nebo které jsou naopak pro různé krajiny společné. V krajinné architektuře a krajinném plánování vyjadřuje tento pojem určitou mnoţinu znaků terénu, vodních toků a ploch, vegetačního krytu a znaků souvisejících s osídlením a hospodářskou činností v krajině Hodnocení krajinného rázu V České republice v současné době neexistuje závazná metodika posuzování krajinného rázu, existuje však několik metodik posuzování krajinného rázu. Mezi ty nejucelenější patří práce Jiřího Löwa (2003), Igora Míchala (1999), Ivana Vorla (2004), Romana Bukáčka s Petrem Matějkou (1999) a Aleny Salašové (2006). Podle A. Salašové (2006) se v jednotlivých metodikách projevují individuální přístupy, ovlivněné profesním zaměřením autorů. Proto dochází i ke sjednocování jednotlivých metodických přístupů, ve snaze o co nejkomplexnější vyhodnocení krajinného rázu. 12

13 Metodické doporučení AOPK k hodnocení krajinného rázu Metodika AOPK (Agentury ochrany přírody a krajiny) je konkretizována 12 zákona č. 114/92 Sb. Podle MÍCHALA a kol. (1999) je nutné rozlišení podkladu pro prevenci nebo pro vliv konkrétních záměrů na krajinný ráz. Hodnocení krajinného rázu povaţuje za expertní záleţitost, ovšem upozorňuje na důleţitost vstupu veřejnosti do procesu. Proto je výsledkem veřejně projednané hodnocení krajinného rázu, které obsahuje mapu s objektivizovaným vymezením dílčích prostorů, jak je vnímá populace. Postup hodnocení je zaměřen více na hodnocení vlivu konkrétního záměru na krajinný ráz, ale základní principy je moţné převzít pro hodnocení preventivní. Základem metodiky je určení míst a oblastí krajinného rázu, hodnot krajinného rázu, u kterých je poté stanoven význam, a následně jsou stanoveny principy ochrany. (STUDIJNÍ POMŮCKA K PROBLEMATICKE HODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU, 2006) Vlastní hodnocení se sestává z několika kroků: 1. Vymezení širšího krajinného prostoru dotčeného ve vizuálních vztazích vlivem navrhovaného zásahu. 2. Vymezení dílčích krajinných prostor (míst krajinného rázu), která bezprostředně souvisejí s hodnoceným zásahem. 3. Identifikace přírodních, kulturních a historických, případně dalších hodnot spoluurčujících krajinný ráz. Následuje popis hodnot a stanovení, zda se z hlediska krajinného rázu jedná o hodnoty pozitivní/negativní, určující/významné/doplňkové, běţné/jedinečné. 4. Posouzení vlivů posuzovaného zásahu na hodnoty krajinného rázu, stanovení stupně ovlivnění (silné, slabé, ţádné). 5. Souborné vyhodnocení zásahu do krajinného rázu, včetně doporučení povolení či zamítnutí záměru, případně návrh opatření, která by minimalizovala negativní ovlivnění krajinného rázu zásahem. Metodické doporučení bylo vytvořeno zejména pro okresní úřady a správy velkoplošných chráněných území, kde je také nejčastěji uţíváno. Metodika hodnocení krajinného rázu Löw a Míchal (2003) Metodika pracuje se zjišťováním míry dochovanosti krajinného rázu. Ta je určena porovnáním reprezentativností dochovaných typických prvků dané oblasti. V metodice se dále pracuje s následujícími pojmy: - základní krajinářský celek, který Löw a Míchal (2003) definují jako individuální krajinný prostor vymezený pohledovými bariérami, který je uvnitř sebe pohledově spojitý - nadřazený krajinářský celek, definovaný jako krajinný prostor tvořený dálkovými pohledy - typické znaky krajinného rázu, coţ jsou vnímané charakteristiky krajiny - míra dochovanosti krajinného rázu je dána poměrem typických znaků dané oblasti k typickým znakům dochovaným v daném místě Hodnocení je rozděleno do tří částí: 1. Vymezení a definice oblastí krajinného rázu. 2. Vyhodnocení míry dochovanosti krajinného rázu. 3. Stanovení stupně a způsobu ochrany krajinného rázu. Hodnocení krajinného rázu dle Löwa a Míchala je moţné provádět jak na celostátní, tak na místní úrovni. Na celostátní úrovni jde o rychlé vyhodnocení krajinného rázu na celém území ČR pro potřeby koncepčního plánování ústředních orgánů státní správy. Na místní úrovni je hodnocení podrobné a nákladné, a pouţívá se proto pro významná území (přírodní parky), či území, ve kterých je hodnota krajinného rázu ohroţena. Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz VOREL a kol. (2004) Metodika klade důraz na hodnocení vizuálního působení krajiny a snaţí se co nejvíce objektivizovat hodnocení. Jsou tak zaváděny postupy, které vyuţívají metod, pouţívaných v architektonické a krajinářské kompozici, vyuţívá standardizovaných kroků hodnocení a objektivizovaných, všeobecně přijímaných soudů. (STUDIJNÍ POMŮCKA K PROBLEMATICKE HODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU, 2006) Podle VORLA (2006) je podstatné zjistit vlastnosti krajiny, kterými je dán její ráz, kterými znaky či hodnotami je moţno tyto vlastnosti popsat. Nalezené znaky a hodnoty mají v rámci oblasti nebo místa krajinného rázu různý význam a různou cennost. Znaky a hodnoty se třídí podle významu na zásadní, spoluurčující a doplňující. Podle cennosti na jedinečné, význačné a běţné. A podle jejich projevu na pozitivní, neutrální a negativní. Principem metody je rozloţení hodnocení a posuzování na dílčí, samostatně řešitelné kroky (STUDIJNÍ POMŮCKA K PROBLEMATICKE HODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU, 2006). Podstatným je prostorová a charakterová diferenciace krajiny, tedy vymezení zřetelně odlišných charakterově homogenních částí krajiny. Rozlišovány jsou oblasti a místa krajinného rázu. Hodnocení je rozděleno na tři etapy: 1. Vymezení hodnoceného území (dotčený krajinný prostor) 2. Hodnocení krajinného rázu dané oblasti a místa popis znaků krajinného rázu 13

14 3. Posouzení zásahu do krajinného rázu Metoda hodnocení je vhodná v situacích, kdy dochází k navrhování změn v území, ne tedy při preventivním hodnocení krajinného rázu. Hodnocení krajinného rázu dle BUKÁČKA a MATĚJKY (1999) Metoda byla vytvořena pro Správu CHKO ČR. Jde o biogeografický přístup, který klade větší zaměření na krajinnou strukturu a nezabývá se abstraktními pojmy (jako estetika). Autoři pracují s pojmy, jako jsou oblasti krajinného rázu, charakteristické krajinné celky, specifická místa krajinného rázu, znak krajinného rázu, krajinný prvek a sloţka. Významný krajinný prostor (místo krajinného rázu) je menším, relativně uzavřeným a výrazně specifickým prostorem uvnitř krajinného celku. Autoři rozlišují hodnocení krajinného rázu do tří forem: - preventivní, popisuje postup hodnocení krajinného rázu a stanovení jeho ochrany - kauzální je hodnocením vlivu konkrétního záměru na krajinný ráz - tvůrčí hodnotí tvorbu v prostředí s narušeným krajinným rázem, snaţí se omezit negativní projevy v krajině Metoda je sloţena z následujících kroků: 1. Určení základních charakteristik krajinného rázu v daném území. 2. Rozlišení území na specifické územní celky (krajinné celky, krajinné prostory). 3. Sestavení seznamu charakteristik krajinného rázu tvořených krajinnými sloţkami, krajinnými prvky nebo jejich soubory. 4. Stanovení významu a projevu kaţdé charakteristiky krajinného rázu. 5. Hodnocení prostorových vztahů charakteristik krajinného rázu krajinných sloţek a prvků. 6. Stanovení návrhu ochrany a ochranných limitů. Metodický podklad je pouţíván při hodnocení krajinného rázu v chráněných krajinných oblastech. Metodický postup posuzování krajinného rázu na regionální a mikroregionální úrovni SALAŠOVÁ (2006) Tento metodický postup je inspirován Countryside Agency a Scottish Natural Heritage ve Velké Británii, dále postupy doc. Jančury ze Slovenska a vychází z vybraných českých metodik, především Jiřího Löwa a Petra Kučery. Postup je členěn do tří fází: První fázi tvoří identifikace území rozdílného charakteru krajiny tedy územní diferenciace jejich klasifikace, mapování a popis. V této fázi se zaměřuje na vymezení určujících diferenčních znaků. Výsledkem je definování typů a/nebo areálů (případně míst, oblastí) krajinného rázu. Finálním výsledkem je nejčastěji mapa krajinných typů a/nebo areálů s verbálním a grafickým popisem jejich charakteru a identifikací klíčových charakteristik (znaků). Tento krok posuzování označuje autorka jako objektivní. Práce probíhají ve dvou krocích: analýzou "od zeleného stolu" a terénním ověřováním, kde se hledají typické či specifické kombinace znaků krajiny. Důleţité je definování hlavních změn charakteru kulturní krajiny v průběhu jejího vývoje pomocí různých metodických postupů identifikací historických krajinných struktur, vyhodnocení tzv. hloubky času, typy historického land use, klasifikace změn land use apod. Proces klasifikace (typologie) krajiny upřesňuje a finalizuje výstupy. Výsledkem je mapové vymezení typů, případně areálů (míst a oblastí) krajinného rázu doprovázených přípravou jasných popisů jejich charakteru. Druhým krokem je hodnotové vyjádření "kvality" krajiny, krajinného rázu. Jde o posouzení významnosti znaků, jejich jedinečnosti, estetické hodnoty krajinných scén apod. Tento krok je označován jako objektivně-subjektivní, kvůli určité míře zatíţení subjektivním názorem posuzovatelů. Třetí krok posuzování je vymezení citlivosti posuzovaného území na změny a stanovení hranic únosnosti předpokládaných změn. Hodnocení bylo pouţito například při tvorbě územně plánovacího podkladu Koncepce ochrany přírody a krajiny Zlínského kraje Hrad v obraze krajiny Krajinný obraz je základní představa o krajině, kterou si člověk utváří na základě projevů struktury krajiny a procesů, které ji utváří. (SALAŠOVÁ 2015) V představě o krajině českého člověka hrad musí hrát významnou roli, vzhledem k jejich velké hustotě, na tak relativně malém území. Středověké hrady a jejich pozůstatky pomáhají dotvářet českou krajinu a dělají ji pro nás rozeznatelnou, odlišnou od krajin jiných. Vorel (2011) poukazuje na duchovní význam místa, jako na nedílnou součást krajinného rázu, který je zákonem o ochraně přírody a krajiny definován jako přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Zde je potřeba ujasnit si definici kulturní hodnoty. Kultura znamená to, oč je třeba pečovat. Marcus Tullius Cicero označoval kulturou záleţitosti související s činnostmi duchovními. Dnes slovo kultura označuje to, co je odkázáno na soustavnou lidskou péči a co by bez ní zaniklo. Hodnotou můţeme chápat jako kategorii, pomocí níţ přiznáváme objektům nebo jevům vyšší 14

15 společenský význam (SALAŠOVÁ 2015). Duchovní hodnota je tak nezanedbatelnou součástí krajinného rázu. Podle Vorla (2011) existuje řada míst, která mají určitý hlubší význam a tím se podílejí na vytváření identity krajiny. Jedná se o místa se vztahem k významným historickým osobnostem či významným historickým událostem, nebo například území s mimořádným geniem loci. Tato místa jsou často doprovázena dalšími hodnotami hmotnými. Jejich podstata ale tkví hlouběji neţ v těchto hmotných artefaktech. Jednoznačně k těmto krajinám patří místa spojená s mytologií či pověstmi. Jsou to místa spojená s příběhy, váţícími se například právě k hradům, příběhy, které hovoří o zaloţení vesnic a měst, o původu hradů. Není to tedy jen samotný objekt, v krajině viditelný a hmatatelný, ale především jeho symbolika a duchovní rozměr, co dělá krajinu jedinečnou Hrad jako dominanta Dominantou je podle Salašové (2015) takový krajinný prvek, který svými vlastnostmi nebo umístěním v terénu potlačí vizuální účinek ostatních prvků krajiny. Dále zdůrazňuje důleţitost jejího postavení pro utváření identity krajiny a její význam pro identifikaci obyvatel s územím. Dominanty mohou být přírodní nebo kulturní. Hrady a jejich zříceniny jsou nejčastějšími příklady kulturních dominant. Míchal (1999) definuje kulturní dominantu jako stavební objekt, hmotově vynikající nad terénem i okolní zástavbou, a esteticky působí svým vzhledem. Estetické působení rozděluje na negativní a pozitivní, přičemţ hrady vyhodnocuje zpravidla jako pozitivně působící dominanty. Podle Vorla (2011) jsou kulturní dominanty nejvýznamnějšími ze znaků kulturní a historické charakteristiky. Kulturní dominanta je podle něj prvek s kulturním, historickým či symbolickým významem, který se výrazně uplatňuje v krajinné scéně jeho vizuální význam je v krajině dominantní, převládající svým významem. Hrady a zříceniny v krajině měly a mají významnou symbolickou a ideologickou hodnotu. Kulturní dominanty vidí Kupka (2010) jako orientační body a symboly, jeţ nám pomáhají ztotoţnit se s územím a připisují mu určitý symbolický význam. Hrady a jejich zříceniny se velmi výrazně projevují v české krajině. Jsou jejím typickým, zároveň však nevšedním znakem. Svým významem propojují minulost se současností, stávají se symbolem širších i místních území. Jsou jedinečným a důleţitým znakem krajinného rázu, který dokáţe pozitivně ovlivnit své okolí Hrad a rekreace V současnosti je na hrady velmi často pohlíţeno také z rekreačního hlediska a to především laickou veřejností. Hrady představují turisticky atraktivní cíle a dle Bíny (2010) jsou jednou z hlavních atraktivit cestovního ruchu České republiky. S rekreací samotnou je spjato několik dalších pojmů, jeţ byly uţity i v předchozí větě. Mimo rekreaci se jedná o pojmy cestovní ruch, turismus, ale i volný čas, který se s rekreací neoddělitelně pojí. Volným časem je ta část mimopracovní doby, v níţ vystupuje člověk maximálně uvolněný od pracovních, společenských i rodinných povinností i povinností vůči vlastní osobě (JURČA 1983). Cestovní ruch je souhrn aktivit osob cestujících do místa mimo jejich obvyklé prostředí nebo pobývajících v těchto místech po dobu kratší neţ jeden souvislý rok za účelem trávení volného času, nebo jinými účely a zároveň souhrn procesů budování a provozování zařízení sluţeb pro účastníky cestovního ruchu včetně aktivit osob, které tyto sluţby nabízejí a zajišťují, aktivit spojených s vyuţíváním a ochranou zdrojů pro cestovní ruch a dále souhrn politických a veřejně právních aktivit a reakce místní komunity a ekosystémů na uvedené aktivity. (Pásková, Zelenka 2002, cit. podle FLEKALOVÁ 2015) Turismus je formou cestovního ruchu, prostředkem k uskutečnění rekreace, charakterizuje ho přesun z místa bydliště k cíli rekreačního a turistického pobytu. Účel můţe být různý. Slovo tour, ze kterého vzniklo slovo turismus, znamená krouţivý pohyb, návrat do výchozího bodu. Túra je tedy kaţdá cesta z výchozího bodu do jiného bodu, určitý pobyt v tomto bodě a návrat do původního bodu. (FLEKALOVÁ 2015) Rekreace je činnost člověka, kterou realizuje ve svém volném čase, a která slouţí k regeneraci fyzických a duševních sil a k uspokojování jeho osobních zájmů. Slovo rekreace vzniklo z latinského creare, coţ znamená tvořit. Předpona re znamená znovu. Z toho plyne, ţe rekreace je nové tvoření, lépe znovustvoření. (SCHNEIDER, FIALOVÁ, VYSKOT 2008), či zotavení. Mezi rekreační aktivity spojované s návštěvou hradů a jejich zřícenin se řadí pěší turistika, procházení naučných stezek, cykloturistika, hipoturistika, s konkrétním objektem hradu to můţe být horolezectví, jeli hrad na skále k horolezecké činnosti vhodné a neodmyslitelné je táboření Ochrana hradů a zřícenin v České republice Podle Durdíka (1996) byl o hrady s nástupem renesance zájem především jako o stavební materiál. Nejrychleji tak mizely stavby, jeţ byly snadno přístupné a také ty v blízkosti sídel. Období romantismu vdechlo zříceninám nový ţivot a hrady se staly inspirací a námětem mnoha umělců. O hrad jako o památku započal zájem aţ v 19. století, kdy byla poprvé hledána jeho prvotní středověká podoba, 15

16 přeměněná nejen činností času, ale i člověka, který hrad sám přestavoval v průběhu dějin do pohodlnějších forem. Hrady nepochybně představují kulturní památku. Zákon 20/1987 Sb. o státní památkové péči definuje kulturní památky jako nemovité a movité věci nebo jejich soubory, jeţ jsou významnými doklady historického vývoje, ţivotního způsobu a prostředí společnosti jako projevy tvůrčích schopností z nejrůznějších oborů lidské činnosti, a to pro jejich kulturně-historické, umělecké, vědecké nebo technické hodnoty, nebo pro jejich přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. V České republice je památková péče zajištěna státními orgány. Památková péče sestává z evidence, ochrany a záchrany, dále je stanoveno vhodné společenské uplatnění a vyhlášení ochranného pásma. Chráněny jsou vybrané objekty či části sídel movitého i nemovitého charakteru, jeţ byly vyhlášeny kulturní památkou České republiky. Národní kulturní památky a památkové rezervace jsou vyhlašovány vládou. Kulturní památky a památkové zóny jsou vyhlašovány ministerstvem kultury. Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči dále vymezuje působnost orgánu státní památkové péče a úkoly organizací státní památkové péče. Státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, kterými jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán. Památková inspekce dohlíţí na dodrţování zákona o státní památkové péči. Krajské úřady řídí národní kulturní památky, při jejich obnově provádí státní stavební dohled. Dále dohlíţí na dodrţování památkového zákona, vydává vyjádření k prohlášení kulturní památky nebo památkové zóny a spravuje seznam kulturních památek na svém území. Kulturní památky jsou spravovány obecními úřady obcí s rozšířenou působností. Obce s rozšířenou působností vykonávají státní stavební dohled u obnovy kulturních památek. Dále dohlíţí na dodrţování zákona. 4 Materiál a metody Při zpracovávání diplomové práce byla prostudována literatura zabývající se danou tématikou, ze které byla následně zpracována literární rešerše. Dále bylo vybráno modelové území pro návrh ideové studie. Poté byly vybrány metody hodnocení současného stavu řešeného prostoru a následně v měsících září aţ prosinec 2017 probíhaly průzkumy území. Průzkumy byly zaměřeny na primární, sekundární, terciární strukturu krajiny a na vizuální charakteristiky modelového území. Na základě informací, které vyplynuly z provedených průzkumů, byl vytvořen návrh krajinářských úprav okolí hradu zároveň s návrhem jeho dalšího moţného vyuţití. 4.1 Základní charakteristika Modelovým územím pro vypracování diplomního projektu je soustava stráţních hradů z 13. století, která leţí mezi okresy Bruntál a Jeseník, mezi Moravskoslezským a Olomouckým krajem. Prostor vybraný pro diplomový projekt leţí mezi sídly Rejvíz a Vrbno pod Pradědem. Mezi nimi protéká řeka Černá Opava, tvořící údolí, v němţ vedla historická obchodní stezka, kterou hrady střeţily. Při provádění památkové péče se setkáváme se dvěma základními přístupy: konzervací a dostavbou. Samozřejmě často dochází i ke kombinaci obou přístupů. S konzervací se setkáme například na Spišském hradě na Slovensku, kde byly zakonzervovány zdi. S opačným přístupem, kdy došlo k výstavbě zdí hradu, se setkáváme například na hradě Helfštýn. Obr. 14: Lokalizace řešeného území Obr. 12: Spišský hrad Obr. 13: Hrad Helfštýn 16

17 4.2 Vymezení území S modelovým územím bylo pracováno ve třech základních měřítcích, od širšího vymezení území, které zahrnovalo celou soustavu hradů, přes podrobněji řešené okolí vybraného hradu aţ po detailní měřítko těsné blízkosti vybraného hradu. Byly tak vymezeny tři hranice řešeného území. Území bylo vybráno s ohledem na existenci unikátní soustavy stráţních hradů, která od 13. století bránila obchodní stezku, dále na lokalizaci území, jeţ má velký potenciál k rozvoji nových funkcí středověkého hradu v krajině. 4.3 Metodika Práce v modelovém území byla rozdělena do dvou fází: první část práce představovaly terénní průzkumy, ze kterých vycházela druhá část návrh změn v území. V první fázi jsem vycházela z metodiky hodnocení krajinného rázu podle SALAŠOVÉ (2006), konkrétně z metody pouţité při hodnocení krajinného rázu CHKO Bílé Karpaty. Tato metodika byla částečně upravena pro potřeby diplomového projektu. Hodnocení sestávalo z hodnocení přírodních charakteristik (primární krajinná struktura), kulturně-historických charakteristik (sekundární krajinná struktura), charakteristik terciární krajinné struktury a vizuálních charakteristik území. Znaky přírodních, kulturních a vizuálních charakteristik byly dále klasifikovány a na základě výsledků provedených průzkumů byl vytvořen návrh změn v území Primární krajinná struktura Primární krajinná struktura je strukturou přírodní, nebo také původní, neovlivněnou člověkem Reliéf Na ploše řešeného území byla provedena analýza reliéfu pomocí vrstevnic, pouţitých ze Státní mapy odvozené 1:5 000 (obr. 17 a 18 v příloze) Geologické, hydrogeologické a pedologické poměry Hydrogeologické, geologické a pedologické poměry byly zjištěny z podkladů tematických geologických, hydrogeologických a pedologických map (obr. 19, 20 a 21 v příloze). Obr. 15: Hranice řešeného území Vymezení hranic se opírá o provozní, vizuální a funkční vztahy. Hranice širšího řešeného území vede ze severu přes východ na jih po silnici II. třídy, která spojuje sídla Rejvíz, Heřmanovice a Vrbno pod Pradědem. Naopak západní hranice je vedena lesy, které jsou protkány hustou cestní sítí. V lesním porostu je tak hranice vedena po stávajících komunikacích. Detailněji řešené území bylo vymezeno v okolí vybraného hradu na základě vizuálních vazeb přesněji na základě viditelnosti hradu v území v okruhu dvou kilometrů od hradu. Průběh hranice byl pak upřesněn opět pomocí stávající cestní sítě. Detailně řešené území pak řeší bezprostřední blízkost vybraného hradu. Zasazení řešeného území do kontextu širších vztahů ukazuje obr. 16 v příloze Ekologická zonace Ekologická zonace byla vytvořena na základě prolnutí výsledků průzkumů primární krajinné struktury (obr. 22 v příloze) Potenciální přirozená vegetace Potenciální vegetace je klasifikována geobiocenologickým systémem. Jedná se o vegetaci, která by se na území vyskytla, kdyby ustaly veškeré vlivy člověka. (BUČEK, LACINA 1999) Potenciální vegetace byla stanovena autorem diplomové práce určením tzv. skupiny typů geobiocénu. Skupiny typů geobiocénu byly vymezeny vegetačním stupněm, trofickou a hydrickou řadou. Vegetační stupně byly určeny na základě zjištěné nadmořské výšky, průměrného ročního úhrnu sráţek (BUČEK, LACINA 1999), a na základě orientace ke světovým stranám (KUČERA 2004). 17

18 Vegetační stupně: 0 luţní 1 dubový 2 bukovo dubový 3 dubovo-bukový 4 bukový 5 jedlo-bukový 6 smrkovo-jedlový 7 smrkový 8 klečový, alpínský Trofická řada je vyjádřena ţivností stanoviště (poměr C:N v půdním subsystému) a závisí na půdních typech stejně jako na reţimu pedogeneze jednotlivých geologicko-petrografických substrátů. Trofická řada: A oligotrofní AB hemi-oligotrofní B mezotrofní C nitrofilní D kalcifilní BC hemi-nitrofilní BD hemi-kalcifilní CD nitro-kalcifilní Hydrická řada je vyjádřena zásobením stanoviště vodou a závisí na půdním typu a druhu. 1 suchá 2 omezená 3 normální ¾ svěţí 4 zamokřená 5a mokrá stagnující voda 5b mokrá tekoucí voda Dále bylo vyuţito fytoindikace, kdy má daný druh na základě svých ţivotních podmínek vylišenou hydrickou a trofickou řadu, kde se druh vyskytuje (AMBROS, ŠTYKAR, 1999). Na základě vegetačního stupně, trofické a hydrické řady byly stanoveny skupiny typů geobiocénu, které jsou vyjádřeny kódem, sestaveným ze tří znaků: x.yy.z * první pozice [x] vyjadřuje číslo vegetačního stupně * druhá (a třetí) pozice [YY] vyjadřuje jedno (nebo dvě) písmena, označující trofickou řadu * třetí pozice [z] vyjadřuje číslo hydrické řady (KUČERA 2004) Potenciální přirozená vegetace byla zakreslena do základní mapy ČR 1: (obr. 23 v příloze) Sekundární krajinná struktura Sekundární krajinná struktura je krajina vytvořená, nebo ovlivněná člověkem Historické vyuţití území Historické vyuţití území bylo zjištěno z historických podkladů vojenského mapování (obr. 24 v příloze), otisků stabilního katastru (obr. 25 v příloze) a ortofoto mapy z roku 1955 (obr. 26 v příloze) Aktuální vyuţití území Aktuální vyuţití území bylo zjištěno terénním průzkumem. Rozlišeny byly jednotlivé způsoby vyuţití území (zástavba, les, louka, pastvina) a následně byla určena intenzita vyuţití území (nízká, střední, vysoká). Intenzita hospodaření v lesích byla určena podle terénního průzkumu a Jurčy (1980). Informace byly zakresleny do základní mapy ČR 1: (obr. 27 v příloze) Historický vývoj soustavy středověkých hradů Na základě studia historických literárních i mapových podkladů byl zjištěn historický vývoj soustavy středověkých stráţních hradů Aktuální stav soustavy středověkých hradů Zhodnocení aktuálního stavu hradu bylo provedeno terénním průzkumem. Hrady byly zakresleny do Základní mapy ČR 1: (obr. 29 v příloze) a popis byl doplněn o fotodokumentaci Historický vývoj objektu středověkého hradu Na základě studia historických literárních i mapových podkladů byl zjištěn historický vývoj hradu. Popis byl doplněn o skici předpokládaného původního stavu hradu Aktuální stav objektu středověkého hradu Zhodnocení aktuálního stavu hradu bylo provedeno terénním průzkumem. Součástí průzkumu aktuálního stavu byl průzkum objektů vybavenosti, kdy byl zjištěn typ objektu a dále byl hodnocen jeho stav ve třech kategoriích: - vyhovující 18

19 - určen k drobným opravám - nevyhovující JD MD jedle bělokorá (Abies alba) modřín opadavý (Larix decidua) Popis byl doplněn fotodokumentací Aktuální stav porostů Pro určení aktuálního stavu porostů byla plocha rozdělena na menší relativně homogenní plochy. Tyto plochy byly očíslovány a následně dále hodnoceny podle KUČERY (2004). Metodika byla upravena pro konkrétní území a potřeby práce a také doplněna o hodnocení rekreační hodnoty porostů. Hodnoceno bylo: Typ biotopu: L ST lesní (plošný lesnicky zařízený porost stejnověký nebo různověký) sekundární trávníky Funkční typ plochy Zkratky bylin: BRU brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) KOC kostřava červená (Festuca rubra) KOV kostřava vláskovitá (Festuca filiformis) LIP lipnice luční (Poa pratensis) ME metlička křivolaká (Avenella flexuosa) PSI psineček obecný (Agrostis capillaris) SMI smilka tuhá (Nardus stricta) SR srha laločnatá (Dactylis glomerata) TOM tomka vonná (Anthoxanthum odoratum) TŠ trojštět ţlutavý (Trisetum flavescens) TŘ třeslice prostřední (Briza media) KY KL KP KZ Květnaté louky Zařízené porosty Pastviny Zahrady Pěstební stav E prvek plně funkční O prvek k obnově Typ vegetačního prvku 1. plošný porost dřevin 2. liniový porost dřevin 3. plošný porost bylin Pokryvnost etáţí U kaţdé plochy byla vymezena pokryvnost keřového a stromového patra v procentech a jejich druhová skladba. Druhová skladba Při výpisu druhové skladby byly uvedeny následující zkratky: Zkratky dřevin: SM smrk ztepilý (Picea abies) BK buk lesní (Fagus sylvatica) JVK javor klen (Acer pseudoplatanus) OL olše lepkavá (Alnus glutinosa) Vývojové stádium O optimum, přítomny všechny vývojové fáze obnovy Z zaloţený porost jednorázovou výsadbou Vhodnost druhového sloţení vzhledem k funkčnímu typu 1 vyhovuje charakteru funkčního typu a daným stanovištním podmínkám 2 vyhovuje charakteru funkčního typu s nepodstatnými odchylkami, které neohroţují stabilitu plochy a lze je napravit jednoduchými pěstebními opatřeními (např. probírka z důvodu negativního výběru) 3 nevyhovuje zcela charakteru funkčního typu, vyţaduje úpravu (částečná obměna druhů, obohacení druhové skladby) 4 nevyhovuje charakteru funkčního typu nebo stanovištním podmínkám, zásadním způsobem ohroţuje stabilitu plochy, většinou chybí v porostní struktuře kosterní druhy dřevin Rekreační hodnota porostu Metodika hodnocení rekreační hodnoty porostu byla vypracována na základě metodiky, kterou uvádí SUPUKA, VREŠTIAK (1984) a následně upravena přidáním či úpravou některých kategorií. Původní 19

20 metodika začleňuje do hodnocení produkční schopnost porostů a nepřipisuje velký význam kategoriím, které byly stanoveny jako nosné pro tento typ práce. Z tohoto důvodu byla metodika upravena. Různověký porost Stejnověký porost 4b 1b Rekreační hodnota porostu se vztahuje k ideálnímu lesnímu prostředí z hlediska rekreace. Vhodný rekreační les je zaloţený na různorodosti, pestré druhové skladbě s podílem jehličnatých dřevin, různé věkové struktuře s nelesními plochami a vyhlídkami do krajiny. Ovšem příliš různorodé porosty působí roztříštěným dojmem (FLEKALOVÁ 2015). Do hodnocení byla zahrnuta i hustota porostu (zakmenění), kdy příliš hustý porost (zakmenění 0,2-0,3) není pro rekreaci vhodný, jelikoţ je neprostupný. Ideálním rekreačním prostředím je středně hustý porost (zakmenění 0,4-0,7). Takto hustý porost je prostupný a zajišťuje mikroklimatické podmínky typické pro les společně se všemi jeho aspekty kladného působení na lidský organismus (ŠIMÍKOVÁ 2016). Rekreační hodnota porostu byla zjištěna na základě sečtení bodů následujících kritérií: - Druhová struktura Monokultury listnaté/jehličnaté 1b Různorodé listnato-jehličnaté/jehličnato-listnaté nad 20% listnáčů 4b - Prostorová struktura hustota porostu (zakmenění) Zakmenění 0,2 0,3 3b Zakmenění 0,4 0,7 4b Zakmenění 0,8 1 1b - Zdravotní stav Zdravotní stav výborný více neţ 90% zdravých jedinců bez poškození. 4b Zdravotní stav zhoršený vyskytují se ukazatele sníţené vitality, patogeny, poškození, prosychání do max. 30% souhrnně 3b Zdravotní stav špatný nemocní, poškození a prosychající jedinci z více neţ 30% a max.70%, moţné ohroţení provozní bezpečnosti 1b Zdravotní stav katastrofální nemocní, poškození a prosychající jedinci z více neţ 70%, přímé ohroţení provozní bezpečnosti. 0b - Prostorová struktura (zápoj) Horizontální 1b Vertikální 1b Střídání horizontálního a vertikálního zápoje 4b - Věková struktura - Hospodářský tvar Výmladkový 4b Sdruţený 2b Vysokokmenný 1b Nezaloţený porost 2b - Fytocenologická hodnota Trofická řada Počet zastoupených druhů body A 77 3 A/B 41 1 B 93 5 B/C 84 4 C 65 2 D Estetické vlastnosti Kůra ano ne Esteticky významná barva 1b 0b Esteticky významný povrch 1b 0 Listy Čas rašení/opadu Brzy 2b (efekt brzy na jaře) Středně 1b Pozdě 2b (efekt na podzim, kdyţ ostatní opadnou) Vytrvalost Stálezelené 2b Opadavé 1b Barevný efekt Vysoký 3b Střední 2b Nízký 1b 20

21 Koruna Hustota koruny Hustá 1b Středně hustá 3b Řídká 2b Květy Výraznost kvetení Vysoká 3b Střední 2b Nízká 1b Délka kvetení Nad 14 dní 2b dní 1b Méně neţ 9 0b Plody Intenzita plození Vysoká 3b Střední 2b Nízká 1b Délka setrvávání plodů na dřevině 1 a více let 2b dní 1b Méně neţ 50 dní 0b Uţitkovost plodů jedlé (člověkem) 2b Jedlé zvěří či nejedlé 1b Jedovaté 0b Alergenita Alergenní 0b Nealergenní 1b Sečtením bodů jednotlivých kritérií vznikne číselná hodnota rekreační hodnoty porostu, která se podle dosaţeného počtu bodů dělí na: Velmi nízkou 12-20b Nízkou 21-30b Střední 31-40b Vysokou 41-50b Velmi vysokou 51-55b Rekreační hodnota byla zakreslena do Základní mapy ČR 1: (obr. 37 v příloze). Jednotlivé plochy byly zpracovány do tabulky 1 v příloze Vhodnost vyuţití území V průzkumu vhodnosti vyuţití území byla spojena analýza primární a sekundární krajinné struktury. Po jejich prolnutí bylo určeno, které části řešeného území jsou vyuţívány vhodně, středně vhodně, a která místa mají nevhodný způsob vyuţití. Analýza byla zakreslena do Základní mapy ČR 1: (obr. 38 v příloze) Terciární krajinná struktura Terciární krajinná struktura zahrnuje lidskou činnost nehmotné povahy ovlivňující sekundární krajinnou strukturu. Jsou zde zastoupeny faktory sociální, ekonomické a politické, filosoficko-náboţenské, umělecké a jiné Ochrana krajiny Ochranné reţimy na modelovém území byly zjištěny ze Správy chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky a zakresleny do Základní mapy ČR 1: (obr. 44 v příloze). Zjišťována byla zonace CHKO, maloplošná chráněná území a územní systém ekologické stability (ÚSES) Provozní vztahy Na základě terénního průzkumu byly zhodnoceny provozní vztahy v území a popsány v kapitole výsledky Funkce historického objektu v současné krajině Na základě terénního průzkumu byly vyhodnoceny funkce hradu v současné krajině a popsány v kapitole výsledky Vizuální charakteristiky Při hodnocení vizuálních charakteristik byly zkoumány pohledové horizonty, dominanty, charakter krajinné scény a významné pohledy v krajině Pohledové horizonty Pohledové horizonty uzavírají vůči obloze, nebo krajinnému pozadí krajinnou scénu (SALAŠOVÁ 2015). Pohledové horizonty byly určovány terénním průzkumem a následným zakreslením do Základní mapy ČR 1: (obr. 40 v příloze). Vţdy je znázorněno stanoviště, odkud byl pohledový horizont zkoumán a jeho linie Pohledové dominanty Pohledové dominanty byly zjišťovány terénním průzkumem, kdy byly vyhledávány prvky, jeţ se svými parametry od ostatních prvků krajinné scény výrazně odlišovaly a následně byly zakresleny do Základní mapy ČR 1: (obr. 40 v příloze) Charakter krajinné scény Zjišťování otevřenosti/uzavřenosti krajinné scény bylo prováděno podle Salašové (2015). Otevřenost/uzavřenost krajinné scény je dána poměrem relativního výškového převýšení (v místě horizontů) k relativní vzdálenosti horizontů ve tvaru: 21

22 y:x y = relativní výškové převýšení reliéfu v místě pozorování x = vzdálenost pohledových horizontů v místě pozorování Otevřené krajinné scéně pak odpovídá poměr 1:1 50. Uzavřené krajinné scéně poměr 1:75 a více Klasifikace znaků Znaky přírodních, kulturních a vizuálních charakteristik byly klasifikovány dle pozitivních či negativních projevů, dle významu v krajině, dle frekvence výskytu a dle hodnoty. Výstupem je tabulka jednotlivých znaků s hodnocením (tab. 2). Metoda hodnocení byla převzata z metodiky hodnocení krajinného rázu podle Salašové (2006), konkrétně z metody pouţité při hodnocení krajinného rázu CHKO Bílé Karpaty Hodnoty a problémy v území Na základě provedených průzkumů primární, sekundární a terciární krajinné struktury byly vylišeny hodnoty a problémy v území, které byly zakresleny do Základní mapy ČR 1: (obr. 44 v příloze). Výkres hodnot a problémů v území byl východiskem pro tvorbu návrhu. 5 Výsledky 5.1 Primární krajinná struktura Reliéf Modelové území se nachází ve členité oblasti pohoří Hrubý Jeseník. Na ploše modelového objektu detailněji řešeného území dochází k převýšení o 384 metrů nejniţší bod se nachází v 654 m n. m. a nejvyšší bod v 1038 m n. m. Průběh terénu je znázorněn hypsometrií na obr. 17. Pro území jsou charakteristické strmé svahy. V čím vyšších nadmořských výškách se nacházíme, tím je sklon svahu prudší. Sklonitost je znázorněna na obr. 18. Strmé svahy jsou náchylné k větrné s vodní erozi, je proto potřeba vţdy dobře zváţit způsob vyuţití takových míst Geologické, hydrogeologické a pedologické charakteristiky: Podél vodního toku se nacházejí tzv. fluviální sedimenty hlína, písek a štěrk. Na tyto plochy navazují deluviální sedimenty hlinito-kamenité sedimenty. Na dále se zvedajících svazích se objevují metagranitoid, nebo fylit. (Česká geologická sluţba 2016) Graficky je geologická charakteristika vyjádřena na obr. 19 v příloze. Z hydrogeologických charakteristik na území vyčteme průlinový kolektor v okolí vodního toku v nejspodnějších částech údolí. Ve zbylé ploše se nachází kolektor puklinový. Na severu, mimo řešené území, můţeme vidět ještě plochu, na které se rozkládají rašeliny. (Česká geologická sluţba 2016) Hydrogeologické charakteristiky jsou znázorněny na obr. 20 v příloze. Průlinový kolektor je na rozdíl od puklinového propustným, je proto potřeba dobře zváţit způsob vyuţití území na propustném podloţí. Z mapy pedologických poměrů vyčteme naprostou převahu kambizemě ve většině území. V údolí se na deluviálních sedimentech vyvinuly gleje a pseudogleje. V těsné blízkosti toku řeky Černé Opavy se na fluviálních sedimentech vyvinula fluvizem. (Česká geologická sluţba 2016) Graficky jsou jednotlivé typy půd vyznačeny na obr. 21 v příloze Ekologická zonace Na základě analýz primární krajinné struktury byla vytvořena mapa ekologické zonace. Plochy na fluviálních sedimentech s průlinovým kolektorem, představují díky své propustnosti ekologické riziko vyššího stupně. Plochy na deluviálních sedimentech, na kterých se vyvinula glej a pseudoglej, představují kvůli svému periodickému zamokření ekologický limit niţšího stupně. Plochy s mělkou půdou v prudších svazích nad 10 představují ekologický limit niţšího stupně. Taková místa představují velkou náchylnost k větrné či vodní erozi. Plochy s puklinovým kolektorem, na kterých je kambizem a zároveň se jedná o mírnější svahy, jsou poměrně bezpečné a při dodrţování základních zásad je moţné je ponechat bez regulace. Grafické znázornění ekologických limitů a rizik je na obr. 22 v příloze Potenciální přirozená vegetace Na území převládají následující skupiny typů geobiocénů: 22

23 Jedlové bučiny (Abieti Fageta) V jedlové bučině v přirozeném stavu dominuje buk lesní (Fagus sylvatica) s jedlí bělokorou (Abies alba). Pravidelně je přimísen smrk ztepilý (Picea abies). Ve středním patře se nachází jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Bylinný podrost má nízkou pokryvnost a vyskytují se v něm oligotrofní a mezotrofní druhy. Dominantní je šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Dále se zde vyskytuje ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika hajní (Luzula luzuloides), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), nebo ostruţiník maliník (Rubus idaeus). (BUČEK, LACINA 1999) Přesličkové jedlové smrčiny niţšího stupně (Abieti-Pieceta equiseti inferiora) Buk lesní (Fagus sylvatica) je v jedlových smrčinách zastoupen pouze minimálně. Porosty jsou tvořeny smrkem ztepilým (Picea abies) a jedlí bělokorou (Abies alba). V podrostu se vyskytují vlhkomilné druhy, dominantně přeslička lesní (Equisetum sylvaticum). Dále se vyskytují například třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), nebo metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa). (BUČEK, LACINA 1999) Smrkové jedlové bučiny (Abieti-Fageta piceae) Porosty jsou tvořeny především bukem lesním (Fagus sylvatica), dále jsou zastoupeny smrk ztepilý (Picea abies) a jedle bělokorá (Abies alba). Podíl buku se stoupající nadmořskou výškou klesá. Příměs je tvořena jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia) a javorem klenem (Acer pseudoplatanus). V podrostu se objevuje třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), bika lesní (Luzula sylvatica), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), nebo kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata). (BUČEK, LACINA 1999) Jeřábové smrčiny (Sorbi-Piceeta) Jedná se o mereznaté smrkové (Picea abies) porosty s méně se vyskytujícím jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia), javorem klenem (Acer pseudoplatanus). Pokud se vyskytuje buk lesní (Fagus sylvatica), tak jen v keřové formě. V podrostu je dominantní třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), bika lesní (Luzula sylvatica), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), borůvka (Vaccinium myrtillus), nebo kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata). (BUČEK, LACINA 1999) Výskyt skupin typů geobiocénu zobrazuje obr. 23 v příloze. 5.2 Sekundární krajinná struktura Historické vyuţití území Krajina Hrubého Jeseníku je krajinou vody. Od středověku lidé vyuţívali její sílu s pomocí mlýnských kol v mlýnech, hamrech, či sklárnách po celém svém území. Stejně tomu bylo i v řešeném území, v údolí Černé Opavy. Od středověku na ní vznikaly pily, sklárny i hamry. Těţba ţelezných rud byla jedním z mála způsobů obţivy ve zdejší neúrodné krajině. Ve 13. století údolím Černé Opavy vedla významná obchodní stezka přes Bruntál a Zlaté Hory, kde se od středověku těţilo zlato. Nad obchodní stezkou, pro její dostatečnou ochranu, vznikla soustava stráţních hradů, které měly za úkol ji střeţit. Vzhledem k dostupnosti a nedostatku historických podkladů, nebylo moţné podloţit vzhled středověké krajiny. Můţeme se pouze domnívat, ţe krajina v okolí středověkých hradů za jejich největší slávy, tedy ve 13. století byla výrazně odlesněná, aby byl zajištěn přehled v jinak řídce osídlené krajině. Kdyţ hrady přestaly plnit funkci ochrany stezky, která ztratila na významu, a byly opuštěny, začalo s největší pravděpodobností docházet k zarůstání plochy. Na mapě I. vojenského mapování (obr. 24 v příloze), která vznikala mezi roky uţ můţeme vidět, ţe území pokrývá les, stejně jako o sto let později na mapě stabilního katastru. Na mapě stabilního katastru (obr. 25 v příloze) je však velmi dobře patrných 5 pil, které se do dnešní doby nedochovaly, přitom některé z nich byly funkční do poloviny 20. století. Největší z nich byla pila Kobermühle, jeţ vznikla v roce 1753 jako sklářská huť. Obsahovala skladiště, domy sklářů i hospodu. Vzhledem k nízkému odbytu brzy zanikla a nahradila ji pila. Dále po toku Černé Opavy vznikla Würzelmühle, pila, kde se vyráběly dřevěné hranoly a prkna. Další pily byly Bohlenbrückenmühle, Brandelbrettmühle a Hirshmühle. Pily poháněla voda skrze mlýnské kolo. Na ortofoto mapě z roku 1955 (obr. 26 v příloze) jsou některé pily patrné, někde se zachoval pouze trvalý travní porost, některá místa zarostla lesem. Podíl lesa na ortofoto mapě z roku 1955 je opět převaţující Aktuální vyuţití území V současnosti je naprostá většina území (95%) pokryta lesem. Zbylé procenta tvoří trvalé travní porosty, především louky ve východní části, vtroušené louky v lese a pastviny v severní části území. V místě, kde řešené území přechází do sídla, se nachází i zástavba. Vyuţití území je znázorněno na obr. 27 v příloze. Vysoké procento lesů je pro dané území typické. Nacházíme se v chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky, která je nejlesnatější CHKO v České republice. V řešeném území se nacházejí lesy hospodářské i ochranné, kategorie lesů je znázorněna na obr Historický vývoj soustavy středověkých hradů Doba vzniku hradů spadá do 13. století. Prvním institucionálním městem na území přemyslovské monarchie byl pravděpodobně Bruntál. Zaloţení města Bruntál pojistilo českou převahu v rozsáhlé důlní oblasti a blokovalo kolonizační plány vratislavského biskupství. V Bruntále byla umístěna celní stanice, jednalo se o bod poloţený na Jesenické stezce spojující Olomouc s Vratislaví. 23

24 O území byl velký zájem z obou stran. Roku 1224 Přemyslův bratr Vladislav Jindřich násilím obsadil církevní majetek, na němţ se nacházely zlaté doly. V této době je moţné předpokládat zaloţení Edelštejnu, který by tak měl chránit zabrané území Zlatohorska. Na hranici mílového práva města Bruntálu vznikl jako opěrný bod v pohraniční moravsko-slezské zóně po polovině 13. století hrad Freundenštejn, aby chránil úsek Jesenické stezky. Uprostřed řídce osídlené krajiny plnil i správní funkci a také tvořil bezpečnou základnu pro další českou expanzi do nitra Hrubého Jeseníku. Stoupající význam obchodního spojení přes údolí Černé Opavy a velké nepokoje v Niském kníţectví prokázaly na konci 13. století nedostatečnou ochranu stezky a lokálního střediska v místě dnešního Vrbna pod Pradědem. Vznikl tak hrad Quinburk a Weissenstein s výše vysunutou hranolovou věţí Rabenstein. palácovou část dohromady 20 23m dlouhou. Nádvoří bylo ve tvaru podkovy a bylo orientováno na jih od palácové stavby. Jeho součástí byly terénní deprese, skalní výchozy i spousta kamenné sutě. Chránila jej po celém jeho obvodu kamenná hradební zeď, nejmohutnější na jiţní straně, při pravděpodobném vchodu do hradu, kde vytvářela jakýsi další štít, oddělující jádro hradu od přístupové cesty. Spolu s kamennou hradbou byla vystavěna i oválná bašta, po které se zachovala terénní deprese. Jádro hradu bylo od dále stoupajícího terénu na jih odděleno stupňovitě vysekaným příkopem tvaru U, měřícím u dna 4-10 metrů a na vrcholu metrů. Na příkop navazoval val v koruně široký 2-3 metry. Ze severní strany byl hrad chráněn stávajícím prudkým terénem a skalami, místy aţ 10 metrů vysokými. Přístupová cesta k hradu vedla podél hřebene z jiţní strany. Po této přestavbě, o kterou se patrně zaslouţil opavský vévoda Mikuláš II. kolem 14. století, byl objekt reprezentativním a stráţním hradem. Zánik hradu je spojen s husitskými válkami. Údajně se na hradě později usídlili loupeţiví rytíři. V druhé polovině 14. století poklesl význam stezky a významnější se stala severní větev, jdoucí údolím Černé Opavy. Tento úsek stráţil starší Quinburk a mladší Drakov, jeţ byl opevněnou celnicí a hláskou Quinburku. Impozantní rozhled do krajiny a tehdy i dokonalou optickou kontrolu komunikační sítě měl hrad Koberštejn. KOUŘIL, WIHODA a PRIX (2000) Aktuální stav soustavy středověkých hradů Soustava hradů z 13. století, jeţ chránila obchodní stezku, je v nevyhovujícím stavu. Jednotlivé hrady jsou kulturními památkami, avšak péče není na ţádném z objektů příliš patrná. Aktuální stav objektů zobrazuje obr. 29 v příloze Historický vývoj objektu středověkého hradu Hrad Koberštejn je jedním z hradů, které od 13. století bránily obchodní stezku vedoucí přes Bruntál a Zlaté Hory, kde se od středověku těţilo zlato. V průběhu let se trasa stezky mírně změnila a k zajištění maximální ochrany stezky hradů přibylo. Stráţní hrady bez hospodářského zázemí vystavěné v řídce osídlené krajině, však byly předurčeny k brzkému zániku. Obr. 30: Koberštejn na přelomu 13. a 14. století Obr. 31: Koberštejn na přelomu 14. a 15. století Podle historických fotografií můţeme porovnávat změny, které se projevily v okolí hradu, kdy ještě před sto lety byla značná část kolem Koberštejna pokryta nízkým porostem a hrad tak skýtal široké rozhledy do okolí, především pak na údolí řeky Černé Opavy, kudy dříve vedla obchodní stezka. HRADY A ZÁMKY ČESKÉ REPUBLIKY (2008) uvádějí, ţe hrad Koberštejn byl vybudován na konci 13. století slezským kníţetem Bolkem Svídnickým z rodu Piastovců. Hrad byl vybudován nedaleko plochého vrcholu Zámeckého vrchu na skalním suku, ve výšce 912m n. m. Hrad byl umístěn nad údolím řeky Černé Opavy, kudy vedla obchodní stezka, jeţ byla z hradu snadno pozorovatelná. Podle KOUŘILA, WIHODY a PRIXE (2000) měl jiţ za středověku hrad dvě různé podoby. Původně byl vystavěn s klasickou bergfritovou věţí na skalnatém suku, která měla oválný půdorys v průměru široký 10 metrů. Pravděpodobně ze statických důvodů došlo ještě ve středověku k poškození věţe a odtrţení její jihozápadní poloviny. Zbytek původní válcovité věţe tak byl z jiţní části dozděn a rozšířen o Obr. 32: Pohled na věţ hradu z poloviny 20. st. Obr. 33: Pohled ze stejného místa z roku

25 5.2.6 Aktuální stav objektu středověkého hradu Do dnešní doby se z objektu hradu zachovalo jen torzo původně bergfritové věţe, část příkopu a terénní deprese po stavbách. Okolí je zalesněno smrkovou monokulturou a výhled do okolí je moţný pouze ze skal v těsné blízkosti hradu. Z objektů vybavenosti se zde nachází jedno ohniště, jehoţ stav je vyhovující, ovšem je umístěno na provozně nevhodném místě. Dále se zde nachází jeden dřevěný ţebřík, vedoucí kolem věţe na jiţněji poloţené skály, ze kterých je výhled do okolí. Ţebřík je z bezpečnostních důvodů hodnocen jako nevyhovující. krajinou. Potenciální nebezpečí představuje propustné podloţí v okolí řeky Černé Opavy a strmé svahy ve vyšších polohách. Převládajícím způsobem vyuţití území je les, coţ je ekologicky velmi příznivý způsob vyuţití území. Hospodářský les je však tvořen smrkovou monokulturou bez podrostu, proto tato část území zařazena do kategorie středně vhodné vyuţití území. V hospodářských lesích se projevila změna druhové skladby, která byla provedena v 19. století a měla za cíl zvýšit výnosnost lesů. Došlo tak k výsadbám smrkových monokultur, k narušení genetické kvality přirozených smrkových porostů. To má za následek niţší ekologickou stabilitu porostů s častými, především abiotickými, kalamitami způsobenými větrem či deštěm. Luční porosty společně s porosty o vhodné druhové skladbě jsou hodnoceny jako vhodné vyuţití území. V těchto porostech se nachází vhodná druhová skladba stejně jako na lučních porostech, které podporují zvýšení biodiverzity území. Vhodnost vyuţití území je graficky znázorněna na obr. 38 v příloze. 5.3 Terciární krajinná struktura Obr. 34: Ohniště Obr. 35: Střep zdiva věţe Obr. 36: Ţebřík Aktuální stav porostů Podrobné hodnocení jednotlivých ploch vegetace obsahuje tab. 1 v příloze. Z druhového sloţení vyplývá na území naprostá převaha smrku ztepilého (Picea abies), místy doprovázeného jedlí bělokorou (Abies alba) a bukem lesním (Fagus sylvatica). Jedná se o vysokokmenný les, ve kterém je prováděn hospodářský způsob holosečný. Podrost není vytvořen vůbec, nebo jen v určitých částech, kde je tvořen borůvčím (Vaccinium myrtillus). Na lučních porostech se často objevuje kostřava červená (Festuca rubra), kostřava vláskovitá (Festuca filiformis), lipnice luční (Poa pratensis), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), psineček obecný (Agrostis capillaris), nebo smilka tuhá (Nardus stricta). U lesních porostů byla hodnocena i rekreační hodnota porostu. Ta byla hodnocena z důvodu velkého rekreačního potenciálu místa. Porosty smrku ztepilého stejného stáří bez podrostu, byly vyhodnoceny nízkou rekreační hodnotou. Střední rekreační hodnotu měly porosty, ve kterých se objevuje pestřejší druhové sloţení, nebo různá věková struktura. Rekreační hodnota je znázorněna na obr. 37 v příloze Vhodnost vyuţití území Vhodnost vyuţití území stanovuje, zda je na stávajících podmínkách zvolen vhodný způsob vyuţívání území. Jedná se o prolnutí primární a sekundární struktury krajiny. Řešené území je poměrně stabilní Ochrana krajiny Řešené území se nachází v CHKO Jeseníky. Předmětem ochrany CHKO Jeseníky je krajina Jeseníků s typickým krajinným rázem, plněním přírodních funkcí a přírodními hodnotami, kterými jsou významné geologické a geomorfologické jevy a zastoupené přírodní, přírodě blízké a polopřirozené ekosystémy a v nich se vyskytující zvláště chráněné, vzácné či regionálně významné druhy rostlin a ţivočichů. Území CHKO je členěno ve smyslu 26 zákona č. 114/92 Sb. do 4 zón odstupňované ochrany přírody. Modelové území spadá do II. a III. zóny CHKO. Druhá zóna, která plní funkci ochrannou vůči nejcennějším částem pokrývá 23,24 % území CHKO (172,8 km 2 ). Třetí zóna je plošně nejrozsáhlejší a zahrnuje standardně obhospodařované lesní a luční ekosystémy. Její podíl na ploše CHKO Jeseníky je 65,53 % (487,4 km 2 ). (Plán péče o chráněnou krajinnou oblast Jeseníky, 2013) Dále se na území nachází územní systém ekologické stability, coţ je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udrţují přírodní rovnováhu, v zastoupení skladebných částí biocenter a biokoridorů. Znázornění CHKO a průběh územního systému ekologické stability je graficky vyjádřen na obr. 44 v příloze Provozní vztahy Provozní analýza byla pojata v širším měřítku, tedy v měřítku celkové soustavy hradů. Nacházíme se v turisticky velmi atraktivní oblasti, avšak z průzkumu vyplynulo, ţe se většina návštěvníků pohybuje v těsné blízkosti sídel tedy na severu je to osada Rejvíz, na jihu město Vrbno pod Pradědem. Slabší intenzita provozu byla vypozorována v okruhu zhruba 2,5 3km od sídla a nejniţší intenzita byla vypozorována v okruhu 5km od sídla. Například pro osadu Rejvíz je typická kaţdoroční vysoká návštěvnost, ovšem většina návštěvníků směřuje do Národní přírodní rezervace (NPR) Rejvíz, leţící 25

26 v těsné blízkosti sídla a dál do krajiny nepokračují. Intenzita provozu v NPR Rejvíz tak můţe památce spíše uškodit Funkce historického objektu v současné krajině V současnosti plní zřícenina hradu funkci rekreační, kdy je zřícenina oblíbeným cílem turistických výletů. Dnes tato funkce není příliš výrazná, z důvodu nízké informovanosti o existenci hradů v okolí. Důleţitou roli hraje v obraze krajiny, tedy plní funkci identifikační, výrazně se projevuje při ztotoţnění obyvatel s územím. Tato funkce je dnes potlačena zarostlým Zámeckým vrchem, na němţ zřícenina stojí a je tak identifikovatelná pouze obyvateli a návštěvníky, kteří o hradu vědí. Pro modelové území byla silueta hradu na Zámeckém vrchu v minulosti neodmyslitelná. Toto malebné ukončení krajinné scény bylo s osadou Rejvíz silně spojeno. Samotný název osady Rejvíz vznikl z německého Reihwiesen, tedy řada luk, ovšem ke konci 17. století, ještě před vznikem sídla, se místu říkalo Rabenwiesen, tedy loupeţnické louky. Název loupeţnické proto, ţe se na hradě Koberštejn v té době usídlili loupeţníci, kteří měli, díky výhodné poloze hradu, široký rozhled do okolí. Věděli tak dlouho dopředu o kaţdém příchozím. Spojitost hradu s osadou tak sahá ještě před její samotný vznik. Hrad Koberštejn hraje na Rejvíze zásadní roli, ovšem dnes je jeho vnímání posunuto do pozadí. Další funkce, kterou hrad plní je funkce orientační, i ta by mohla být lépe uplatněna, kdyby došlo k odkrytí pohledu na zříceninu. Hrad dále nese funkci kulturně-historickou a vzdělávací. 5.4 Vizuální charakteristiky Pohledové horizonty Na základě terénního průzkumu byly vybrány dvě stanoviště a z kaţdého byl zjišťován pohledový horizont. Stanoviště je společně s linií horizontu zobrazeno v obr. 40 v příloze. Vzhledem k členitému reliéfu je linie horizontu poměrně blízko k pozorovateli Pohledové dominanty Pohledovou dominantou je jednoznačně torzo věţe hradu Koberštějn těsně pod vrcholem Zámeckého vrchu. V současnosti je věţ hůře čitelná v zalesněném kopci a o její existenci vědí spíše místní obyvatelé a návštěvníci. Dominanta je zakreslena na obr. 40 v příloze. Obr. 41: Pohled na zarůstající Koberštejn Obr. 39: Pohled na Zámecký vrch se siluetou hradu Koberštejn z poloviny 20. století 26

27 5.4.3 Charakter krajinné scény V lesnaté krajině je velmi špatný, aţ nemoţný rozhled do okolí, především v niţších polohách a v údolí. Na většině území se pohybujeme v uzavřené krajinné scéně. Při vstupu do území z prostoru širokých luk se nám však krajina široce otevírá. U sídla mluvíme tedy o otevřené krajinné scéně. 5.5 Klasifikace znaků Z kvalitativního hodnocení jednotlivých znaků přírodních, kulturních a vizuálních charakteristik byl zjištěn jejich význam, frekvence výskytu, jejich jedinečnost a také zda jsou v krajině pozitivním, či negativním faktorem. V tabulce je ukázána význačná hodnota řídce se vyskytujících luk a pastvin na území, stejně jako zástavby. Význačné jsou také zaniklé pily, ze kterých jsou dodnes, v lepším případě, patrné jen základy. A význačnou je i zřícenina hradu, která je se svou deset metrů vysokou věţí zároveň i pohledovou dominantou. Hodnocení krajinného rázu Dle pozitivních či negativních projevů Dle významu v KR Dle frekvence výskytu Dle hodnoty Konkrétní identifikované znaky a hodnoty Pozitivní Neutrální Negativní Zásadní Spoluurčující Doplňující Unikátní Relativně vzácný Běžný Jedinečný Význačný Běžný Obr. 42: Otevřená krajinná scéna severně od řešeného území Znaky přírodních charakteristik reliéf -členité hornatiny pozitivní spoluurčující běžný běžný horninové podloží - od údolí řeky směrem vzhůru po svahu na sebe navazují fluviální sedimenty s deluviálními sedimenty, stěny svahů jsou tvořeny přeměněnými kyselými vyvřelinami neutrální spoluurčující běžný běžný půdy - od údolí řeky směrem vzhůtu po svazích jsou vyvinuty fluvizemě, následované pseudogleji a na ně navazují mělké kambizemě ve svazích neutrální spoluurčující běžný běžný Znaky kulturních charakteristik land use - lesy neutrální spoluurčující běžný běžný land use - louky pozitivní doplňující land use - pastviny pozitivní doplňující land - use - zástavba pozitivní doplňující architektonické znaky - zřícenina středověkého hradu, zaniklé pily pozitivní doplňující relativně vzácný relativně vzácný relativně vzácný relativně vzácný význačný význačný význačný význačný Obr. 43: Uzavřená krajinná scéna v údolí řešeného území Znaky krajina malých měřítek neutrální zásadní běžný běžný vizuálních charakteristik uzavřená krajinná scéna neutrální zásadní běžný běžný atraktivní výhledy z území do okolí pozitivní spoluurčující běţný běţný Tab. 2: Klasifikace znaků přírodních, kulturních a vizuálních charakteristik 27

28 5.6 Hodnoty a problémy v území Problémy a hodnoty jsou graficky vyjádřeny obr. 44 v příloze. Na základě provedených průzkumů byly vyhodnoceny následující problémové okruhy území: - Hrad mizející z obrazu krajiny Vliv hradu na krajinný obraz řešeného území byl ještě v polovině 20. století velmi významný. V současnosti je torzo věţe čnící na vrcholu Zámeckého vrchu schováno lesem a o existenci hradu vědí jen místní obyvatelé. Na základě rozboru funkcí hradu v současné krajině vyplynulo, ţe většina funkcí, je vzhledem k nízké návštěvnosti a malému povědomí o hradu nedostatečně naplněna. - Intenzivní provoz v těsné blízkosti řešeného území V NPR Rejvíz, jeţ sousedí se stejnojmenným sídlem, probíhá velmi intenzivní provoz, ovšem je omezen pouze na plochu rezervace. Lidé nemají zájem pokračovat dál do krajiny, často z důvodu neinformovanosti o dalších atraktivních místech v okolí. - Nevhodná druhová i prostorová skladba lesních porostů Porosty stejnověkých smrkových monokultur narušují genetické kvality přirozených smrkových porostů. Smrkové monokultury bez podrostu se projevují niţší ekologickou stabilitu porostů s častými, především abiotickými, kalamitami způsobenými větrem či deštěm. Dále byly zjištěny hodnoty, jeţ nabízí další vyuţití území: - Vysoká návštěvnost okolí Vysoká návštěvnost blízkého okolí je problémem i hodnotou území, jelikoţ nabízí velký potenciál rozvoje například rekreační funkce. - Krajina vody Stejně jako je v území malé povědomí o existenci hradů, je tomu tak i s pilami, mlýny a hamry, které byly součástí krajiny od středověku po polovinu minulého století. - Hodnotná vegetace Většinu území zde pokrývá les s nevhodným druhovým a prostorovým sloţením. Velmi hodnotné jsou naopak vtroušené plochy v lese s přírodě blízkým druhovým sloţením a trvale travní porosty, které pomáhají ke zvýšení biodiverzity. 5.7 Východiska pro návrh Návrh krajinářských úprav musí respektovat jedinečnost území, historických památek a dalších historických stop v krajině, dnes jiţ zaniklých. Dále je potřeba respektovat kontinuitu vývoje území, stejně jako zohledňovat současné potřeby člověka. V návrhu byly řešeny problémové okruhy popsané v kapitole 5.6 Hodnoty a problémy v území. Problém hradu mizejícího z obrazu krajiny návrh řešil jednak jeho znovuzapojením do obrazu krajiny pomocí vegetačních úprav, ale také snahou dostat ho zpět do povědomí lidí formou naučných stezek. Nově pojaté naučné stezky řeší zároveň problém intenzivního provozu v blízkosti řešeného území a rozptylují návštěvníky dál do krajiny. Problém nevhodné druhové i prostorové struktury lesa byl řešen s ohledem na zvýšení kvality ekologické funkce lesa, ale zároveň i na zkvalitnění funkce rekreační. Do návrhu byly zahrnuty také hodnoty území. Kromě existence samotného hradu, který je nosným tématem návrhu, vyskytují se v území další zříceniny architektonických objektů, jeţ jsou svědky minulosti. Jedná se především o zaniklé objekty na řece Černá Opava. Pily, mlýny, hamry jsou dnes v krajině téměř utajeny a zapomenuty. Návrh upomíná na tyto objekty formou drobných prvků popisujících jejich dávnou slávu. 5.8 Návrh řešení Návrh ideové studie byl zpracováván ve třech základních měřítcích. Nejširší řešené území tedy soustava středověkých hradů bylo zpracováno koncepčně s návrhem komunikačních propojení. Detailněji řešené území v okolí hradu Koberštejn bylo zpracováno podrobněji formou jednotlivých ploch a nejpodrobněji bylo pojato území těsné blízkosti hradu Koberštejn Nejširší řešené území Pro jednotlivé objekty hradů (obr. 29 v příloze) je navrţena odborná konzervace zdiva a terénních pozůstatků po stavbách s dalšími významnými jevy dle konkrétního hradu a následné pravidelné odstraňování náletů z chráněných objektů společně s doplněním vhodných objektů vybavenosti a informačního zařízení. Řešen byl rovněţ přístup k jednotlivým hradům. Byla provedena analýza stávajících značených turistických tras, která je poměrně hustá a rozmanitá. Podpořen byl pěší provoz na červené turistické trase, jelikoţ se jedná o trasu středověké obchodní stezky formou drobných objektů, které mají za úkol zatraktivnit cestu. Navrţeny byly pouze dvě značené turistické trasy (obr. 45 v příloze): První z nich je trasa nacházející se na jihu území, která spojuje modrou a zelenou turistickou trasu hrad Weissenstein a Rabenstein, hrady, které v minulosti tvořily celek. V současné době se zde ţádná stávající cesta nenachází, proto je navrţena nová cesta jeden metr široká, jeţ vede prudkým terénem, který překonává pohodlněji dvojicí serpentin. Další navrţenou značenou turistickou trasou je okruh. Navrţená trasa se nachází v severovýchodní části území a vede po stávajících cestách kolem hradu Drakov z obce Heřmanovice. Značená turistická trasa zde byla navrţena z důvodu nedostatečného pokrytí stávajících značených turistických tras, coţ je vzhledem k turisticky atraktivní obci Heřmanovice velkým nedostatkem. Kromě přístupu k hradům po značených turistických stezkách byla vymyšlena trojice tematických stezek, která provede návštěvníka typickou zdejší krajinou, jejíţ neodmyslitelnou součástí jsou středověké hrady. Kaţdá stezka má svůj příběh a jinou náročnost, je tedy myšleno na širokou škálu 28

29 návštěvníků od dětí po dospělé různé fyzické kondice. Stezky jsou znázorněny na obr. 46 v příloze. Trojice stezek vychází z Vrbna pod Pradědem na jihu a z Rejvízu na severu. Návrh dále propracovává trojici stezek vycházejících z Rejvízu. Kromě pěších stezek je navrţena také dvojice hipostezek, procházejících typickou zdejší krajinou a také kolem vybraných středověkých hradů, stejně jako obchodní stezkou, kterou střeţily. Okruhy hipostezek navazují na místní ekofarmy a jsou znározněny na obr. 46 v příloze. V místech, kde se značená hipostezka sbíhá s jinou formou provozu, byla zajištěna dostatečná šířka cesty. Na obrázku 47 je znázorněna situace U Opavského mostu, kde se hipostezka potkává s cyklistickým a pěším provozem. Šířka stávající cesty je zde pro navrhovaný provoz dostatečná. V okolí hradu dochází k převodu vysokého lesa na nízký, dojde tak k častému úplnému odkrytí pohledu na hrad a jeho okolí. Dřevinou do nízkého lesa je zvolen buk (Fagus sylvatica). Doba obmýtí je stanovena na let. V těsné blízkosti hradu vznikne dvakrát ročně kosená louka. Vegetační úpravy dále doprovází i navrhované změny popsané níţe Hrad v obraze krajiny O významu hradu v obraze krajiny bylo psáno jiţ v kapitole Funkce středověkého hradu v současné krajině. K navrácení hradu do obrazu krajiny bylo vyuţito vegetačních úprav a zvýšení o povědomí hradu formou navrţených tematických stezek. Pomocí převodu stávajícího vysokého lesa na les nízký pařezinu, dosáhneme častého úplného odkrytí hradu a jeho okolí, tedy specifické malebné siluety. V těsné blízkosti hradu je navrţena dvakrát ročně kosená louka, hrad tedy ani v době, kdy okolní pařezina doroste, nebude z krajinné scény ztracen. Obr. 47 Řez cestou u Opavského mostu Obr. 49: Pohled na Zámecký vrch, stávající stav Okolí hradu Koberštejn Okolí hradu Koberštejn bylo řešeno do detailu jednotlivých ploch. Byly navrţeny a dále jsou popsány změny pro trojici problémových okruhů: vegetační úpravy, hrad v obraze krajiny a tematické stezky Vegetační úpravy Vegetační úpravy zobrazuje obr. 48 v příloze. Na naprosté většině území je navrţena přeměna smrkové monokultury na les smíšený s výrazným zastoupením (nad 50%) buku (Fagus sylvatica) a jedle (Abies alba) s podrostním hospodářským způsobem, který bude prováděn i v lesích s přírodě blízkou druhovou skladbou. Podrostní hospodářský způsob je přírodě bliţší. Nová generace vyrůstá pod clonou mateřského porostu, tím je dosaţena rozdílná věková struktura, která má pozitivní vliv i na rekreační hodnotu porostu. Obr. 50: Pohled na Zámecký vrch, navrhovaný stav 29

30 Tematické stezky Tematickými stezkami je řešen problém kumulace návštěvníků v NPR Rejvíz, stejně jako problém hradu zmizelého z obrazu krajiny. Úkol odvést návštěvníky dál do krajiny řeší navrţené stezky pro pěší. Při návrhu tras bylo vyuţito stávající cestní sítě (obr. 51 v příloze). Stezky jsou řešeny formou okruhu, přičemţ kaţdý okruh má svůj příběh a různou náročnost. Výchozí bod je pro všechny tři stezky stejný jedná se o stávající bufet s občerstvením. Zde budou umístěny letáky s trasou stezky a základními informacemi. Také zde bude popsán příběh trasy (obr. 68 v příloze). Náročný okruh Náročný okruh má téma krajinou horníků. Nachází se na něm 5 zastavení, na kterých se návštěvník seznámí s historií místní těţby ţelezných rud a se všedním ţivotem horníků. Zastavení jsou doplněna o tematický mobiliář opracovaný dřevěný hranol, ve kterém je vyryt symbol stezky (pro kaţdou stezku je symbol jiný). Okruh je 14km dlouhý a vzhledem ke své náročnosti je určen především dospělým. Průběh trasy znázorňuje obr. 52 v příloze. Šesté zastavení je připomínkou historické pily, která se do dnešní doby nedochovala. Forma upomenutí na tento typ objektu je popsána u navrhované stezky nenáročné. Na posledním zastavení se okruh s návštěvníky rozloučí připomenutím siluety zámeckého vrchu s hradem, coţ je zároveň symbolem středně náročného okruhu. Silueta je zde promítnuta ve formě cortenového plátu vytvarovaného do tvaru siluety, zahloubeného do betonového základu v zemi. Tento prvek slouţí jako skládačka, do které děti mohou skládat přírodniny kameny, šišky, nebo například mech a dle své fantazie obrázek dotvářet (obr. 57). Všechna zastavení jsou doplněna o mobiliář se symbolem stezky siluetou Zámeckého vrchu s věţí hradu Koberštejn (obr. 58). Středně náročný okruh Středně náročný okruh má téma: Středověkou obchodní stezkou. Stěţejním motivem je zde hrad Koberštejn, který se nad stezkou tyčil a chránil ji. Stezka má za úkol, mimo jiné, připomenout nejrůznějšími formami úzkou vazbu hradu k osadě Rejvíz. Okruh je určen dospělým s dětmi a má 7 zastavení. Obr. 57: Skládačka na přírodniny Obr. 58: Mobiliář se symbolem stezky Prvním zastavením je výchozí bod, bufet s občerstvením. Na druhém zastavení je návštěvníkům připomenut název osady ze 17. století, tedy loupeţnické louky a loupeţníci z hradu, kteří díky poloze Koberštejna dlouho dopředu věděli o kaţdém příchozím. Na prvním zastavení je pro děti navrţena skrýš z proutí, ve které se mohou před loupeţníky z hradu ukrýt. Průběh stezky s druhým zastavením zobrazuje obr. 53 v příloze. Třetí zastavení je křiţovatkou u Opavského mostu. Bylo navrţeno křiţovatku prosvětlit a doplnit o dnes chybějící mobiliář (obr. 54 v příloze). Čtvrtým zastavením je samotný hrad Koberštejn (obr. 55 v příloze), o kterém se podrobněji zmiňuje následující kapitola Hrad Koberštejn. Nenáročný okruh Okruh s tématem: Cestou Černé Opavy je určen pro dospělé s dětmi, je nejkratším z navrhovaných okruhů. Příběh Černé Opavy návštěvníky seznámí se zaniklými sklárnami a pilami, které vyuţívaly ke své práci pomocí mlýnského kola sílu vody. Na jednotlivých zastaveních jsou pily připomínány právě symbolickým mlýnským kolem, které je umístěno v místě, kde pila stávala. Mlýnské kolo je tvořeno cortenovým plátem ve tvaru kruhu uchyceného v betonovém základě (obr. 59). V cortenovém plátu jsou obsaţeny informace o konkrétní pile. Na jednotlivých místech upomínajících na pily, jsou cortenová kola více či méně zapuštěna do země (obr. 60 v příloze), aby v krajině nepůsobila rušivě. Zastavení jsou opět doplněna o tematický mobiliář se symbolem řeky Černá Opava (obr. 60 v příloze). Páté zastavení je podobně jako třetí odpočinkové. U řeky Černá Opava na trase historické obchodní stezky je vytvořeno odpočinkové místo s pohledem na řeku doplněné o mobiliář. Odkryt byl pohled na vodu a došlo k prosvětlení místa. Posezení bylo odděleno keřovým patrem pro dosaţení větší intimity. Zároveň byla mírně upravena cestní síť, kdy stávající pěšina odbočující do kopce k hradu byla posunuta více k prosvětlenému prostoru. Křiţovatku znázorňuje obr. 56 v příloze. Obr. 59: Řez a půdorys cortenovým kolem 30

31 První zastavení je opět výchozí bod bufet s občerstvením, následuje zastavení u samotného zrodu řeky u Bublavého pramene. Zde je umístěna cortenová skládačka na přírodniny se symbolem řeky (obr. 61 v příloze). hradu do jeho původního stavu. Návrh ovšem vnáší drobné soudobé prvky, které vycházejí z představ původního stavu. Navrţeno je rovněţ doplnění objektů vybavenosti, které v prostoru chybí, nebo jsou nedostatečné. Navrhované úpravy v okolí hradu zobrazuje obr. 55 v příloze. Třetí zastavení je na křiţovatce Opavského mostu, U bývalé sklárny. Zde je umístěno symbolické mlýnské kolo s informacemi o historii místa (obr. 61 v příloze). Čtvrtým zastavením je opět zaniklá pila, tentokrát Würzelova. Po pile zbyly dnes kamenné základy a luční porost, který se zde po ukončení činnosti vyvinul na místech, kde se skladovalo dřevo. Pila vyráběla dřevěné hranoly a desky. Na pilu je upomenuto opět formou cortenového kola a pro děti je zde na místě, kde se skladovalo dřevo vytvořen herní prvek z dřevěných hranolů (obr. 62 v příloze). Poslední zastavení upozorňuje na chřástala polního, který hnízdí na zdejších širokých vlhkých loukách. Na posledním zastavení je na něj upomenuto formou velkých proutěných hnízd, slouţících opět jako herní prvek pro děti (obr. 62 v příloze). V okolí jednotlivých stezek jsou stanoveny následující principy práce s vegetací: Na velkých loukách, při vstupu do území je navrţen pozvolný vegetační okraj, který vytvoří měkký přechod mezi loukou a lesem (obr. 63 v příloze). Obr. 64: Pohled z jiţní strany na torzo věţe, stávající stav V prostorách menších luk, umístěných v lese, je navrţen kompaktní okraj pro zintenzivnění změny přechodu z chladného prostoru lesa do otevřené slunné louky (obr. 63 v příloze). V okolí vodních toků, souběţně vedoucích s komunikacemi, je při strmém břehu pouţito stromové i keřové vegetace, pro bezpečnější průchod (obr. 63 v příloze). V okolí vodních toků, souběţně vedoucích s komunikacemi, je při plytkých březích vegetace rozvolněna a otevřena (obr. 63 v příloze) Hrad Koberštejn Úpravy v okolí samotného hradu vycházejí ze zjištěných průzkumů a studia historického vývoje objektu. Jak jiţ bylo zmíněno, v širším okolí hradu je navrţen převod vysokého lesa na les nízký (obr. 48 v příloze). Pro samotný hrad je navrţena odborná konzervace zbylých zdí, věţe hradu, terénních depresí po stavbách a zbytků hradního příkopu. Součástí opatření je i odstranění náletů z hodnotných částí hradu a pravidelné sečení těsné blízkosti hradu dvakrát do roka. Vzhledem k neexistujícím historickým podkladům, které by se vztahovaly k podobě hradu ve 13. století, kdy vznikl, není moţné přesně určit jeho původní historickou podobu. Historikové se pouze domnívají, jak mohl hrad vypadat na základě archeologických průzkumů. Návrh tedy nepřipouští moţnost výstavby Obr. 65: Pohled ze stejného místa, navrhovaný stav V místě výstupu z nízkého lesa je umístěna cortenová brána (obr. 66 a 67). Tvarosloví brány vychází ze skic původního stavu hradu. Brána je zapuštěna do betonového základu a opět jsou v ní obsaţeny 31

32 informace o hradu (obr. 66). Dále je zde navrţen tematický mobiliář se symbolem stezky Středověkou obchodní stezkou tedy se symbolem zámeckého vrchu s hradem a ohniště. 6 Diskuze Hrady jistě od středověku pozbyly svého původního významu. Rodily se jako pevnosti chránící své obyvatele, představovaly symbol moci, který v majestátních stavbách, i jejich pozůstatcích dodnes patrně cítíme. Hrady v České republice velmi výrazně spoluutvářejí obraz české krajiny. Většina z hradů, i přes svůj význam pomalu odchází z krajiny, hrady se stávají zříceninami a ty jen terénními valy a nenávratně mizí. Většina hradů je památkově chráněná, chráněná zákonem, ovšem problematika praktické péče o historické objekty je mnohem komplikovanější neţ její teoretický popis. Většinu činností, které se na hradech odehrávají, iniciují a provádějí místní spolky na záchranu hradu, více či méně spolupracující s památkovým ústavem či archeology. Obr. 66: Řez a půdorys cortenovou bránou Změny byly navrhovány především s ohledem na historickou hodnotu místa, kdy snaha je především o zachování současného stavu hradní zříceniny co nejdéle. Důleţitým bylo zviditelnění hradu v okolní krajině a navrácení malebného pozadí, tedy jeden z hlavních identifikačních znaků, osadě Rejvíz. S historickými objekty v krajině by mělo být vţdy zacházeno s pokorou a úctou. Historické stavby jsou našim dědictvím, jsou součástí naší kultury a identity. Jedná se o svědky dávných dějinných dob a zároveň o inspirační zdroj současné i nastupující generace. Často se těší velkému zájmu. Problémem však můţe být, především u opuštěných zřícenin, ţe se kaţdý cítí povolán rozhodovat o jejich osudu, coţ můţe způsobit aţ zánik historického pramene. Při krajinářských úpravách podobných objektů je doporučeno: - Studium literárních podkladů vztahujících se k době a místu vzniku historické stavby. - Studium literárních podkladů o stavbě daného typu stavby a jejích funkcích v krajině. - Studium archivních podkladů k danému objektu (historické mapy, kroniky, veduty atd.). - Rozbor přírodních podmínek v širším okolí stavby. - Rozbor kontextu stavby k okolním historickým objektům. - Rozbor současné krajiny. - Důleţitost objektu v krajinném obraze. - Rozbor funkcí stavby v současné krajině. - Stanovení cílů, ke kterým má při krajinářských úpravách dojít. Obecné zásady: Obr. 67: Pohled na cortenovou bránu při výstupu z nízkého lesa - Návrh krajinářských úprav obdobných lokalit bude vycházet ze závěrů zjištění průzkumů a rozborů uvedených výše v textu. - Návrh krajinářských úprav bude zároveň v souladu s platnou územně plánovací dokumentací a platnou legislativou. - Návrh jakýchkoliv úprav samotného objektu bude v souladu s platnou legislativou v oblasti památkové péče. 32