Analýza vztahů Spojených států amerických a Venezuely po nástupu Huga Cháveze ( )

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta sociálních věd Analýza vztahů Spojených států amerických a Venezuely po nástupu Huga Cháveze ( ) Diplomová práce Martin Rey Vedoucí práce: PhDr. Radek Buben V Praze, 2010

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně za použití uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 11. května

3 Chtěl bych poděkovat PhDr. Radku Bubnovi za vedení této práce. Především za jeho cenné rady, připomínky a perfektní flexibilitu při komunikaci. 3

4 Obsah: Úvod KAPITOLA PRVNÍ Historie vztahů a Clintonova administrativa Nástin historického vývoje Venezuelsko-americké vztahy v období vlády prezidentů H. Cháveze a B. Clintona Analýza vztahů Venezuela - USA v letech KAPITOLA DRUHÁ Vztahy Chávezovy a Bushovy administrativy Události roku Státní převrat Generální stávka Odvolací referendum Události let Události 61. Valného Shromáždění OSN Chávezovo turné po světě a boj o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN Prezidentské volby ve Venezuele Cesta po Latinské Americe a situace pro USA v regionu Změna ústavy první Chávezova velká porážka Spojení Venezuely a FARC, volby guvernérů a druhý pokus o změnu ústavy Prezidentská kampaň ve Spojených státech a venezuelská odezva na ni Analýza vztahů Venezuela - USA v letech KAPITOLA TŘETÍ nástup Obamovy administrativy Summit amerických států Honduraský puč jako zkouška vzájemných vztahů Manipulace médií případ HAARP Analýza vztahů Venezuela - USA v letech KAPITOLA ČTVRTÁ konfliktní témata vztahů Venezuely a USA Vztahy Venezuela - Kuba FTAA Plán Kolumbie CITGO Závěr Přílohy Použitá literatura a prameny:

5 Úvod Většina států světa má zájem o udržení co nejlepších vzájemných vztahů nejen se svými sousedními zeměmi, ale i s velmocemi a ostatními státy z jiných kontinentů. V současné době politická veřejnost upírá pozornost na vzájemné vztahy dvou klíčových zemí sice na stejném kontinentu, ale odlišných jak zeměpisnou polohou, tak politickou orientací. Jedná se v Severní Americe o Spojené státy americké a v Jižní Americe o Bolívarovskou republiku Venezuela. V poslední době nejzajímavější a zároveň i nejkontroverznější je režim v Bolívarovské republice Venezuela ztělesněné osobou jejího čelního představitele Huga Cháveze, který ji takto pojmenoval. Světová média i odborná veřejnost však nesledují jen to, jak si venezuelský prezident počíná ve své zemi, ale hlavně jak vystupuje mezinárodně a především ve vztahu ke Spojeným státům americkým. Předmětem této práce je nástin vývoje vztahů Venezuely a USA po dobu vlády Huga Cháveze a objasnění důvodů výrazné problematizace vztahů těchto dvou zemí v posledních letech. Nabízejí se dvě hlavní hypotézy: 1. Rostoucí sebevědomí venezuelského prezidenta Důvodem zhoršení vztahů by mohl být fakt, že Chávez se cítí ve své zemi čím dál silnější a jistější. Tento pocit konsolidace vlastní země mu dodává sílu (ať už právem či neprávem) kritizovat svého severního souseda. 2. Dlouhodobé opomíjení regionu Latinské Ameriky ze strany USA Zde by se jako důvod zhoršení vztahů mohl jevit především nedostatek komunikace a vstřícnosti ze strany Spojených států, které se v posledních šesti letech možná až příliš soustředily na boj proti terorismu a opomenuly Latinskou Ameriku, z niž některé státy, v čele s Venezuelou se vydaly vlastní cestou. 5

6 Vzhledem k nedostatku literatury v českém jazyce k dané tématice, se vychází v práci především z anglicky a španělsky psaných zdrojů, přičemž je nutné zajistit vyvážený výběr, aby práce nebyla jednostranně zaměřena. Pro větší autentičnost jsou využity i novinové a časopisecké články a videonahrávky. V práci je použita metoda komparativní a metoda empiricko-analytická. Samotná práce je koncipována do čtyř částí. Kapitola první stručně charakterizuje období vzájemných vztahů před nástupem Huga Cháveze. Nosnou částí této kapitoly je vztah obou zemí v prvních dvou letech vlády venezuelského prezidenta až do odchodu Clintonovy administrativy v roce Kapitola druhá zachycuje vzájemné vztahy administrativy venezuelského prezidenta Huga Cháveze a administrativy nově zvoleného prezidenta USA George W. Bushe až konce jeho mandátu. Je zde též zmíněn vztah mezi Spojenými státy americkými a Latinskou Amerikou obecně. Kapitola třetí je pak věnována vztahům Venezuely a Spojených států amerických v nové realitě Obamovy administrativy. Čtvrtá kapitola se pak zaměřuje obecně na konfliktním témata ve vztazích USA a Venezuely. K práci jsou v závěru přiloženy grafy a tabulky dokreslující problematiku, která je v práci analyzována. Práce si klade za cíl prozkoumat vztahy venezuelsko-americké, z tohoto důvodu bude popisován vývoj ve Venezuele a ve vhodných momentech komparován k vývoji v USA. 6

7 1. KAPITOLA PRVNÍ Historie vztahů a Clintonova administrativa Současné politické vztahy Venezuely a USA jsou často determinovány historickým vývojem. Díky jejich poznání se dá snáze pochopit a popsat chování dnešních politických aktérů Nástin historického vývoje Kryštof Kolumbus dorazil k pobřeží Venezuely v roce 1498 při své třetí cestě. V daném regionu již existovaly poměrně vyspělé kultury místních obyvatel. Očekávalo by se, že Španělé a Portugalci vzhledem k bohatství území, které kolonizovali, jej promění v pevné impérium oproti Angličanům přicházejícím do nehostinné Severní Ameriky. Skutečností však je, že Španělé a Portugalci v kolonizovaném území Jižní a Střední Ameriky využívali bohatství k vývozu do vlasti na rozdíl od kolonizujících Angličanů Severní Ameriky, kteří toto území postupně osídlovali a rozvíjeli. Tento historický vývoj, se pak projevil na politickém vývoji v následujících stoletích až po současnost, kdy rozdíl v politické stabilitě byl znatelný. Důsledkem je časté střídání moci různých vojenských režimů a mocenských struktur v latinskoamerických zemích a poměrně stabilní Severní Amerika. Jedním z rozhodujících faktorů byla a je mentalita lidí a hodnoty, které vyznávají. Krátce po objevení Kryštofem Kolumbem na konci 15. stol. se Venezuela stala součástí španělské državy Nová Granada. Válka za nezávislost na počátku 19. století trvala téměř 20 let. Španělé byli definitivně poraženi až v roce I když byla válka dlouhá a v bojích za politickou emancipaci přišla o život čtvrtina populace, jsou Venezuelané na svůj boj o nezávislost dodnes velice hrdí a i v současnosti se vracejí k ideovému odkazu vůdce revoluce Simona Bolívara. Tato etapa venezuelských dějin má přímou souvislost se současností. S. Bolívar se 7

8 stal pojítkem pro ideologie od extrémní levice až po extrémní pravici a dodnes se jeho myšlenkami zaštiťuje každý venezuelský politik. Nejlepším příkladem je současný prezident Hugo Chávez, který vyznává bolívarův odkaz snad nejvíce z venezuelských politiků uplynulé doby. Svědčí o tom mnoho kroků, které během své vlády učinil. Mezi nejvýznamnější a nejviditelnější patří asi změna názvu země z Republika Venezuela na Bolívarovská republika Venezuela. S. Bolívar sehrál důležitou úlohu v historii Venezuely. Byl revoluční utopista, který však dané době nedokázal a ani nemohl své ideály uvést do reálného života. V roce 1819 stál u zrodu společného státu Kolumbie (tehdy ještě včetně území dnešní Panamy) a Venezuely, ke kterému později přistoupil i Ekvádor Velké Kolumbie. Podle vzoru ústavy USA měla ústavu i Velká Kolumbie a S. Bolívar byl třikrát zvolen jejím prezidentem. Podílel se na osvobozování dalších území (Peru, Bolívie) ze španělské nadvlády, která chtěl k nově vzniklému státu připojit. Jeho utopickou představou byla velká andská konfederace. Chtěl osvobodit a sjednotit celou Jižní Ameriku s výjimkou Argentiny a Brazílie. V roce 1830 se heterogenní celek Velké Kolumbie rozpadl a vznikl samostatný stát Venezuela. Ve druhé polovině 19. stol. se u moci v rychlém sledu střídali generálové. Na prezidentský post byli voleni prostřednictvím nepřímých voleb, které však byly falšovány, kontrolovány a manipulovány (Nachtigallová 2006: 351). Od roku 1908 o roku 1935 zažila Venezuela velice represivní diktaturu generála Juana Vincence Gómeze. V tomto období nastal první rozmach těžby ropy a příjmy z této činnosti dovolily Gómezovi vytvořit stálou armádu a efektivní centralizovanou státní správu (Nachtigallová: 352). V této době také spolu začaly USA a Venezuela významně obchodně kooperovat. Do roku 1945 se u moci vystřídali ještě dva další vojenští představitelé a pak země zažila krátké tříleté období demokracie (tzv. trienio). Ale demokratické strany nebyly dostatečně stabilní, takže se vlády v roce 1948 za podpory USA ujal Marcos Pérez Jiménez. Jeho diktatura trvala 10 let a pak se k moci vrátily opět demokratické strany. 8

9 Mezi nejvýznamnější strany této doby lze počítat AD Acción democrática, COPEI (Comitee de política electoral independente) a URD (Unión republicana democrática). Tyto strany také podepsaly dohodu z Punta Fija, která měla bránit nedemokratickým silám v uchopení moci. Demokracii založenou na této dohodě později John F. Kennedy označil za největší latinskoamerickou nadějí na svobodu (Myers 2000: 261). Venezuela mohla být vzorem demokracie pro okolní státy. Venezuelsko-americké vztahy byly v této době poměrně bezproblémové a obě země spolupracovaly. V roce 1968 vyhrála poprvé volby opoziční strana. U moci se střídaly dvě hlavní strany, AD a COPEI s tím, že vzájemně poměrně silně kooperovaly, což ale začal být počátek problému. Vládnoucí elity měly čím dál tím větší sklon k rozdělování si funkcí mezi sebou. Korupce byla všudypřítomná, což se projevovalo především prorůstáním stranických aparátů do státní správy a špatnou kontrolou investičních projektů, které pak často zůstaly nedokončeny. Za největší problém je možné však považovat, že hospodářský rozmach spojený s těžbou ropy nebyl využit k udržitelnému rozvoji země. Chudoba a nespokojenost se současným stylem vládnutí začaly být aktuálními otázkami. Problémová situace vyvrcholila koncem 80. let. Ekonomická situace byla tak vážná, že prezident Carlos Andrés Pérez přijal soubor úsporných opatření pod vedením Mezinárodního měnového fondu v rámci tzv. washingtonského konsenzu. 1 Nelze zpochybňovat odbornost a kvalitu navrhovaných řešení, ale problémem bylo, že autoři je neakcentovali ve vztahu k jednotlivým zemím v krizi, ale prosazovali je plošně. Právě v případě Venezuely efekt reforem byl spíše záporný než kladný. Jejich tíha totiž dopadla především na nejchudší vrstvy, což vyvolalo řadu protestů. Mezi nejznámější demonstrace proti ekonomické situaci patřilo 1 Jednalo se o souhrn deseti okruhů neoliberálních reforem pro oživení propadu latinskoamerických ekonomik. Autorem byl J. Williamson, úředník Mezinárodního měnového fondu, který ho sám také nazval Washingtonským konsenzem. Návrh obsahoval doporučení: dodržovat fiskální disciplínu, změnit priority veřejných výdajů (omezit subvence domácnostem a podnikům a více financovat perspektivní odvětví-zdravotnictví, školství, infrastruktura), provést daňovou reformu (snížit daně, zvýšit ekonomické stimuly), liberalizovat úrokové míry, udržovat konkurenceschopný směnný kurz, liberalizovat obchod (odstranění bariér), liberalizovat přímé zahraniční investice, provést privatizaci, zahájit deregulaci, ochránit vlastnická práva. 9

10 Caracazo, kdy při protestech v centru Caracasu v roce 1989 přišlo o život několik set lidí. Společenské vrstvy v čele s elitně vzdělanými důstojníky se cítily frustrovány zkorumpovaností systému a nemožností změny. V roce 1992 zorganizovalo šest podplukovníků v čele s Hugem Chávezem a Franciscem Ariasem Cardénasem pokus o vojenský převrat. Moc se jim však nepodařilo převzít, Chávez byl uvězněn. V očích chudých Venezuelanů se však stal hrdinou. V zimě téhož roku se o podobný převrat pokusila další skupina vojenských velitelů, ale opět i tento pokus skončil nezdarem. Opozice však proti prezidentovým reformám a nepopulárním krokům sílila (Nachtigallová 2006: 358). V roce 1993 byl prezident Carlos Andrés Pérez definitivně zbaven funkce a nastupující prezident Rafael Caldera osvobodil všechny pučisty včetně Cháveze. Ten se po propuštění z vězení odebral na Kubu, odkud se připravoval na svůj návrat, nicméně vlastní přípravu na prezidentské volby v roce 1998 již kompletně realizoval ve Venezuele po návratu z Kuby. Chávez během pobytu ve vězení změnil své názory na golpismus (převzetí moci státním převratem). Jeho myšlenky se začaly ubírat cestou participativní demokracie, což se pak projevilo během jeho vlády. Vztahy Venezuely a Spojených států amerických se v této etapě daly považovat stále za velmi dobré, přestože se objevovaly neshody. Příkladem je odmítnutí umístění amerického radaru pro monitorování obchodu s drogami na území Venezuely (Da Silva Hillman 2003: 157). V zájmu zlepšení politických vztahů v roce 1997 zahájil prezident Bill Clinton svoji týdenní cestu po Jižní Americe. Jako první stát navštívil dne 12. října 1997 Venezuelu, kde byl vřele uvítán a ve svém projevu uvedl: Od boje za demokracii ke snaze potírat zločin a korupci, od ekonomického rozvoje k ochraně životního prostředí, od hudby k baseballu jsme spojeni našimi zájmy a touhami (Clinton Begins First Trip 1997). Prezident Caldera hovořil o přátelství mezi Spojenými státy americkými a Venezuelou. Zdůraznil vzájemně dobré vztahy, které byly již tradicí. Následující den v paláci Miraflores Clinton a Caldera podepsali 10

11 několik dohod v ekonomické oblasti a v oblasti boje proti obchodu s drogami. Na závěr své návštěvy Clinton vzkázal Venezuelanům: Vaše demokracie je pevná i po překonání těžkých zkoušek (Clinton Begins First Trip 1997). Bill Clinton se projevil jako státník, kterého Latinská Amerika vždy zajímala. (Jako příklad zájmu o Venezuelu lze uvést Clintonovu pozdější velkou angažovanost ohledně záplav a následných sesuvů půdy v prosinci roku 1999.) Tato návštěva byla považována za úspěšnou jak pro Billa Clintona, tak pro státy Jižní Ameriky Venezuelsko-americké vztahy v období vlády prezidentů Huga Cháveze a Billa Clintona Nedlouho po návštěvě Billa Clintona ve Venezuele začaly přípravy na boj o prezidentské křeslo současně s parlamentními volbami. Z Kuby se vrátil aktér protivládního puče z roku 1992 Hugo Chávez a zapojil se do volební kampaně. Transformoval vojenské uskupení MBR 200 (Movimiento Bolivariano Revolucionario 200), které stálo v pozadí puče v roce 1992 na plnohodnotnou demokratickou stranu s názvem Hnutí páté republiky (Movimiento V. República MVR). S cílem vyhrát volby bylo následně ustaveno nové uskupení Vlastenecký pól (Polo Patriótico), ve kterém byly zastoupeny strany převážně levicového charakteru a MVR v něm hrálo rozhodující úlohu. Jediným hlavním cílem Vlasteneckého Pólu byla podpora Huga Cháveze v prezidentských volbách. Tradiční strany (AD, COPEI) se obávaly ohrožení svého postavení a proto oddělily prezidentské volby od parlamentních, což zaznamenalo pouze částečný úspěch těchto stran, neboť Chávezovo uskupení získalo sice jen 20% v parlamentních volbách, ale v prezidentských volbách vítězilo s velkou převahou. Chávez založil svou kampaň na kritice předchozích vlád, obviňoval tradiční strany z klientelismu, korupce a špatného přerozdělování peněz z ropného průmyslu. Vlajkovou lodí jeho kampaně byly otázky zlepšení kriminality, boje proti chudobě a zlepšení životních podmínek obyvatel. 11

12 Tyto myšlenky, v případě, že za nimi nestála jasná koncepce, se daly hodnotit jako krajně populistické. Ať už byla hodnocena Chávezova kampaň kladně či záporně, ve Venezuele v té době panovala velká nespokojenost se stávající politickou situací a více než 80% obyvatel žilo pod hranicí chudoby (Myers 2000: 261), takže jeho argumenty padly na úrodnou půdu. 2 AD ani COPEI nedokázaly zabránit nástupu Cháveze. Dne byl Hugo Chávez Frías zvolen 56% hlasy prezidentem Venezuely. Byl zvolen třetím největším počtem hlasů v historii Venezuely. Takto vysoký počet hlasů lze přičíst i faktu, že někteří Chávezovi voliči nepatřili k jeho příznivcům, ale odpůrcům stávajícího systému. Jeho největší rival Henrique Römer získal v prezidentských volbách pouze 40% hlasů (Elecciones 6 de Diciembre 1998). Reakce USA na zvolení Cháveze prezidentem byla standardní. Clintonova administrativa zaujala smířlivý postoj vzhledem k Chávezovi. Popřála mu k vítězství, k dobrých vztahům a ke spolupráci s jeho vládou. Velvyslanec Spojených států amerických ve Venezuele před zvolením Cháveze s ním měl několikahodinové setkání. Nejednalo se o nic výjimečného, jelikož i s ostatními kandidáty absolvoval setkání. Clintonova administrativa neměla rezervovaný postoj k Chávezovu zvolení a pokud ano, tak to nedala najevo. Chávez podobně vstřícně nepoužil v rozhovorech a na konferencích protiamerické výroky během volební kampaně. V této době již Američané věděli, že ve vztahu k Chávezovi musí být ostražití. Otto Reich (americký velvyslanec ve Venezuele v letech ) řekl: Spojené státy by měly velmi obezřetně poslouchat Chávezovy politické výroky, které používá. Existuje pučistický, násilný, třídně nesnášenlivý Chávez, ale také umírněný, demokratický protikorupční a proekonomicky založený Chávez (Venezuela's presidentelect 1998). Po Chávezově zvolení prezidentem vyvstal problém z americké strany ohledně jeho víza do USA. Chávez figuroval na listině osob, které 2 Více o vývoji chudoby ve Venezuele viz Příloha 2 12

13 mají zakázaný vstup na území Spojených států. Americká vláda ho umístila na tento seznam v roce 1996 z důvodu organizování puče na svržení venezuelské vlády v roce Na tento seznam se umístily osoby, které podnikly jakoukoli protiprávní aktivitu, jež je neslučitelná s právem země, ve které se stala. Mluvčí vlády USA James Folley sdělil, že hlavy států dostávaly běžně diplomatické vízum k návštěvě Spojených států amerických, přičemž dodal, že vláda USA je připravena podniknout potřebné kroky k udělení víza zvolenému prezidentu Chávezovi (Venezuela's president-elect 1998). Prezident Chávez byl oficiálně jmenován do prezidentského úřadu 2. února Vláda USA při této příležitosti vyslala státní delegaci do Venezuely. Nejen Spojené státy americké, ale především venezuelská společnost očekávaly, jaké budou Chávezovy kroky ve funkci prezidenta. Chávez připravil volebně velmi bohaté období. Od listopadu 1998 do července 2000 čekaly voliče dvoje volby prezidentské, tři referenda, dvoje volby parlamentní a další hlasování na úrovni státu a místních samospráv. Důvod byl jasný. Chávez cítil silnou podporu a hodlal ji beze zbytku využít. Tento postup se ukázal jako velmi efektivní, protože téměř ve všech volbách zaznamenal Chávez a jeho příznivci drtivé vítězství. Prvním velkým projektem Chávezovy vlády byla nová ústava schválená v roce Iniciativa vypracování a schválení nové ústavy byla potřebná, protože země měla ústavu z roku 1961, která již nebyla vyhovující zejména z hlediska pojetí lidských práv. Za pozitivní přínos nového ústavního textu bylo možné považovat komplexní zpracování otázky lidských práv (hlava III), zahrnutí práv domorodých obyvatel (hlava III, kapitola IX). Dále byl nastaven rámec reformy soudní moci (hlava V, kapitola III) a rozšíření přímé účasti občanů na rozhodování prostřednictvím častější možnosti využívání referenda (hlava III, kapitola IV). Na druhé straně existovala sporná nebo minimálně nestandardní ustanovení. Text byl neobvykle rozsáhlý (téměř 400 článků) 13

14 a detailně upravoval oblast státních struktur a roli státu. Dále ústava posilovala pravomoci prezidenta a články 203 a 236 uváděly možnosti tzv. zmocňovacího zákona. Schválení zmocňovacího zákona Národním shromážděním umožňovalo prezidentovi vydávat prezidentské dekrety o síle zákona, aniž by prošly konzultací či následným schválením Národního shromáždění. Nová ústava prodlužovala volební období prezidenta z 5 na 6 let s možností znovuzvolení v následujícím období. V protikladu s tendencí ve standardně fungujících demokraciích, kde v posledních desetiletích stále více převažovalo financování politických subjektů ze státních fondů, zakazovala ústava použít státní prostředky na financování politických stran (článek 67). Znemožnění financování politických stran ze státních peněz si vysloužilo velkou kritiku, protože omezovalo konkurenci subjektů, které reprezentovaly neziskové sektory a potenciálně podněcovaly korupci (Nachtigallová 2004: 62). Politická reprezentace měla strach ze ztráty podpory pro projekt nové ústavy, proto vyvinula výrazný politický tlak na co nejrychlejší dokončení návrhu (Národní ústavodárné shromáždění na něm pracovalo pouhé 3 měsíce). To však vyústilo v nervozitu a prosazení různých tlaků při tvorbě návrhu a negativně se promítlo do jeho výsledné kvality. V období do roku 2000 ještě vyjadřovala většina občanů s Chávézovými kroky souhlas. Jeho politická platforma Hnutí V. republika (Movimiento Quinta República MVR) ve volbách do Národního shromáždění v červenci 2000 přesvědčivě zvítězila a získala 77 poslaneckých mandátů a ostatní subjekty Vlasteneckého pólu dalších 28 křesel z celkových 165 (tzn. 46,7 %, respektive 16,7 %). Ale Chávezova vítězství bylo třeba vidět i ve světle relativně nízké účasti voličů, která se v období pohybovala mezi 40-60%. Tento fakt však nezměnil legitimitu volebních výsledků, ale určitě ji neposiloval. Nízká volební účast byla důkazem již zmiňované chybějící shody nad programem vítězného uskupení. Pro část voličů byla Chávezova politika od počátku nepřijatelná vzhledem k jeho napadání politických protivníků a politickému stylu obecně a stejně tak tato část voličů nebyla ochotna volit 14

15 minulostí zprofanované tradiční strany středu (AD, Copei) a šla cestou neúčasti ve volbách. Zde je nutné se ještě zastavit u charakteru MVR. Záměrně nebylo MVR označováno politickou stranou, protože bylo organizováno jako Bolívarovské revoluční hnutí. Jeho zakladatelé v duchu revoluční ideologie prosazovali princip vytváření politiky zdola, aniž by byla struktura hierarchizována a utvářela se politická elita. Odmítání systému a hierarchizace byla jedním z důvodů rychlé ztráty 3/5 většiny v Národním shromáždění a neschopnosti stabilizovat politické spektrum na parlamentní úrovni (Nachtigallová 2006: 384). Po schválení ústavy se Chávez cítil dostatečně silný, aby mohl být znovu zvolen na šestileté období podle nové ústavy a aby novou volbou posílil legitimitu svých opatření. V červenci 2000 se konaly prezidentské volby, ve kterých získal oproti roku 1998 ještě větší podporu ve výši 59,8% v roce 1998 a byl zvolen na období (López Maya 2002). Úřadu se ujal 19. srpna Toto datum bylo také důležité vzhledem k mechanismu odvolacího referenda, protože od tohoto data se počítal šestiletý výkon funkce Analýza vztahů Venezuela - USA v letech Clintonova vláda se chovala k Chávezovým výrokům a k jeho aktivitám na domácí scéně poměrně umírněně. Ani Chávez se neuchyloval k přehnané kritice svého severního souseda. Vzhledem k předchozím vztahům se však vztahy Venezuely a USA od zvolení Huga Cháveze zhoršily. Tento posun byl pouze v politické rovině, takže nebyl nijak značný. Mezi neshody lze zařadit např. opětovné odmítnutí Plánu Kolumbie ze strany Venezuely (rozsáhlý projekt v boji proti obchodu s drogami). Venezuelský velvyslanec ve Washingtonu Toro Hardy obhajoval legitimitu odmítnutí Plánu Kolumbie s tím, že ze strany Venezuely existovala obava z přívalu uprchlíků, násilí a zbraní. Mnoho sporných bodů ve vztahu obou zemí jako byl tento, se v období neobjevoval. Někteří Clintonovi úředníci se shodovali, že Chávez 15

16 neohrozil priority Spojených států v oblasti boje proti drogám, v ochraně demokracie ani v zajištění dodávek ropy. Diplomat USA doslova řekl: o všechny naše zájmy je poměrně dobře postaráno (Bush Could Get Tougher 2000). Na námitku, že si Chávez usurpoval čím dál více moci a omezoval ostatní politické strany a odborová hnutí, diplomat dodal. Co Chávez udělal, udělal na základě demokratických voleb, takže se pohybuje v demokratické struktuře (Bush Could Get Tougher 2000). I z tohoto argumentu byl viditelný postoj Clintonovy vlády, která upřednostňovala umírněné kroky před konfrontací. Dne se konaly volby v USA. George W. Bush v nich porazil svého rivala, demokratického viceprezidenta Al Gorea. Nástupem George Bushe do úřadu na počátku roku 2001 se uzavřela kapitola vztahů Chávezovy a Clintonovy vlády. Clinton byl ve vztahu k budoucnosti optimistický a byl přesvědčen, že Bush bude mít úspěch ve vztazích s Latinskou Amerikou. Doslova řekl: Věřím, že se bude Bushovi výborně dařit (Clinton optimista 2000). Clinton připomněl, že Bush uměl plynule španělsky a doposud byl guvernérem Texasu, které je v sousedství Mexika a mělo vysoké procento obyvatel hispánského původu. Jelikož bratr Jeb Bush měl za manželku Mexičanku, byla Bushova rodina osobně spjata s hispánskými obyvateli. Clinton zmínil, že Bush je liberální v otázkách emigračních zákonů a bude se dobře cítit ve vztazích se svými jižními sousedy, z čehož budou těžit jak malé, tak velké národy (Clinton optimista 2000). 16

17 2. KAPITOLA DRUHÁ Vztahy Chávezovy a Bushovy administrativy Po odchodu Billa Clintona z Bílého domu a nástupu George Bushe došlo ke znatelnému zhoršení vzájemných vztahů mezi Venezuelou a Spojenými státy americkými. Na tomto faktu se podepsala jak rostoucí agresivita Huga Cháveze, tak problematická aktivita USA při protivládním převratu ve Venezuele Události roku 2001 Dne byl George W. Bush oficiálně uveden do prezidentského úřadu. Všeobecně se očekávalo, že po dvou letech opatrných vztahů s Venezuelou dojde k ostřejšímu postoji mezi oběma zeměmi, vzhledem k osobě Huga Cháveze. Shodovali se na tom zahraniční političtí analytici i samotní členové republikánské administrativy. Byla to sebevědomá politika zkoušet s ním vyjít po dobrém bez toho, abychom použili důraznější rétoriku, když je pro nás takovou obtíží (Bush Could Get Tougher 2000) řekl o Chávezovi Bernard Aronson, státní tajemník pro Latinskou Ameriku v předchozí Bushově administrativě. Odborníci z republikánské strany se domnívali, že by se USA měly zaměřit na Mexiko, aby nebyly tak závislé na venezuelské ropě, která v té době tvořila asi sedminu importu Spojených států. Už jako texaskému guvernéru se G. Bushovi podařilo vytvořit přátelské vztahy s konzervativním prezidentem Mexika Vincentem Foxem. Po nástupu do prezidentského úřadu se od Bushe očekávalo vytvoření pevných americko-mexických vztahů, které se měly stát základním kamenem jeho latinskoamerické politiky. Bushova administrativa možná měla velké plány na spolupráci s latinskoamerickými zeměmi, ale nerealizovala je. Přišly totiž útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 a nedlouho poté již byl zahájen boj proti terorismu. První aktivitou v tomto směru byla intervence v Afghánistánu, která začala Dále pak 17

18 válka v Iráku a protiteroristická opatření na domácí scéně. Chávez nesouhlasil a stále nesouhlasí s touto politikou Spojených států a často se při svých impulzivních projevech na adresu Bushe vracel právě k 11. září a válce v Iráku. Nejčastěji zastával myšlenku, že na násilí nelze reagovat dalším násilím (Bartley O Brian 2003). Během Bushových protiteroristických aktivit v roce 2001 Chávez intenzivně upevňoval svoji moc v zemi, a to především kontroverzními prezidentskými dekrety, kterých bylo v roce 2001 vydáno 49 za nejrůznějším účelem. Tyto dekrety nebyly konzultovány se zákonodárnou mocí. Jejich součásti je např. problematický zákon o pozemkové reformě nebo zákon o ropě a zemním plynu. V mnoha případech chyběl společenský konsensus nad změnami, které dekrety zavedly, neproběhly konzultace se zájmovými skupinami, ani s občany (Nachtigallová 2004: 63). Ostrou rétoriku, kterou se Chávez prezentoval během předvolební kampaně, neopustil ani po opětovném zvolení do funkce. Všechny své oponenty označoval za nepřátele. Podobný styl nepřispíval k dobré náladě ve společnosti, naopak ji polarizoval. Obtížněji se pak hledal společenský konsenzus a těžko mohlo fungovat vyjednávání vlády s opozicí. V průběhu roku 2001 Chávez zakládal v předměstských chudinských čtvrtích tzv. Bolívarovské kroužky. Některé plnily roli organizátora kulturního života, některé se ovšem zabývají i útoky vůči opozici a politickou propagandou. Chávez si vlastně takto chytře, prostřednictvím Bolívarovských kroužků, dokázal zajistit permanentní předvolební kampaň, kdy byla obyvatelstvu jejich členy vštěpována důležitost jakýchkoliv kroků Chávezovy administrativy Státní převrat Snaha Cháveze o převzetí co největší kontroly nad ropným průmyslem, de facto ropnou společností Petróleos de Venezuela 18

19 (PDVSA) 3, vyústila dne 7. dubna 2002 v oznámení výměny čelních představitelů ropné společnosti. Protesty odborů a zástupců společnosti zesílily. Dne 9. dubna 2002 nejvyšší odborová organizace v zemi Federace obchodních komor (FEDACAMARAS) 4 podporovaná katolickou církví a opoziční politické síly oznámily jednodenní generální stávku na podporu vedení společnosti PDVSA. Hlavní protestní setkání bylo naplánováno na 11. dubna v místě sídla společnosti. Chávezova vláda zareagovala svoláním státní demonstrace na podporu vlády před prezidentský palác Miraflores ve stejný den. Protestující opoziční síly se podle plánu sešly před sídlem ropné společnosti, aby vyjádřily nesouhlas s vládní politikou v ropném průmyslu a vyjádřily podporu současnému vedení společnosti. Obecně lze říci, že se jednalo o protest proti vládní politice jako takové a protestující vyjadřovali nespokojenost s celým Chávezovým režimem. Většina účastníků demonstrace přišla vyjádřit jen svou nespokojenost s režimem a neměla tušení, v co demonstrace vyústí. Opozice ale měla již dopředu naplánován celý průběh protestů. Po několika projevech Pedra Carmony, vůdce opozice, se protestující dav nasměroval na prezidentský palác, kde již byli shromážděni Chávezovi příznivci ve stejném počtu, cca 1 milion demonstrantů. Při setkání obou táborů došlo ke střelbě. Z výškové budovy v centru města ostřelovači stříleli do obou davů. Zhruba sto lidí bylo zraněno a 19 zemřelo na následky střelby. Oběti byly z obou táborů. Soukromá televize Venevision prezentovala pouze záběry Chávezových příznivců, kteří opětovali střelbu z mostu Puente Llaguno a označila je za původce masakru, kteří dle sdělení televize jednali na příkaz Cháveze. Situace byla nepřehledná a později se ukázalo, že obvinění nebyla pravdivá. V danou chvíli tyto záběry posloužily k dokonalé manipulaci obyvatelstva. K hodnověrnosti vysílání přispělo i televizní prohlášení 3 Petróleos de Venezuela Sociedad Anónima. Založena v roce 1976, pro koordinaci těžby a obchodu s ropou. Pro všechny vlády byla tato společnost mimořádně důležitá, vzhledem ke kontrole nad největším bohatstvím Venezuely a proto se také nejdramatičtější okamžiky v posledním desetiletí ve Venezuele, této společnosti dotýkaly 4 Federación de Cámaras y Asociaciones de Comercio y Producción de Venezuela. Tato asociace byla založena roku Sdružuje všechny ekonomické subjekty v zemi. 19

20 armádních generálů, že vypověděli poslušnost vládě. Ani v současné době není prokázána autentičnost těchto záběrů. Hlavní úlohu ze strany armády sehrál při převratu generál Lucas Rincón. Na jeho popud byl prezidentský palác obsazen a Chávez byl nucen k podepsání abdikace. Chávez demisi nepodal, ale pod pohrůžkou bombardování prezidentského paláce opustil své sídlo a vzdal se do rukou pučistů. Lucas Rincón informoval prostřednictvím médií venezuelské obyvatelstvo o demisi Huga Cháveze, což neodpovídalo skutečnosti. Opozice měla pod kontrolou i státní televizní vysílání. Byl přizván Pedro Carmona, opoziční předák, aby se ujal prezidentského úřadu. Dne byl oficiálně jmenován prezidentem Venezuely. Byla ustanovena nová vláda a začaly výměny vládních představitelů státní správy. Reakce zahraničí byla poměrně zdrženlivá. Spojené státy americké jako první uznaly Carmonovu vládu a vydaly prohlášení o perspektivě vzájemné spolupráce. Carmona však svými neuváženými politickými kroky mezi něž patřila především překotná výměna všech čelních funkcionářů státní správy, kam dosadil své lidi, ztratil brzy podporu některých svých zastánců. Lidé chtěli změnu, ale Carmona pro ně nebyl vhodnou alternativou, i když předtím podporovali protichávezovský puč. Stále více sílily hlasy po návratu Cháveze. Dne 13. dubna 2002 se před prezidentským palácem sešel dav Chávezových příznivců. Carmonova podpora slábla a v konečné fázi se od něho odklonily i ozbrojené složky, což byl rozhodující krok, který vedl k návratu Cháveze k moci. Původní členové vlády byli přizváni zpět, ale Chávez byl stále držen na neznámém místě. Vládu v prezidentském úřadu převzal Chávezův zástupce viceprezident Diosdado Cabello. Staronové vládě se podařilo dostat zpět pod kontrolu státní televizi. Dne 14. dubna 2002 byl dopraven do prezidentského paláce Chávez, kterého opozice držela na ostrově La Orchia. Chávez vyzval zemi ke klidu, a to jak své stoupence, tak své odpůrce. Od této chvíle se Chávezův vztah k Bushově vládě výrazně zhoršil. Obviňoval USA na účasti tohoto protivládního puče. USA rázně odmítly spojitost s organizováním tohoto převratu, ale pochybnosti většiny 20

21 komentátorů, představitelů Organizace amerických států a hlavně venezuelských občanů přetrvávaly. Většina odborné literatury se v tomto případě přikláněla na stranu Cháveze a i někteří američtí komentátoři, zpravodajové a političtí odborníci, jako např. Richard Lapper viděli velký problém v přílišné (byť třeba jen domnělé) angažovanosti USA do venezuelských politických vztahů. Venezuelsko-americké vztahy byly vážně poškozeny podezřením, že se Washington podílel na vojenském převratu proti prezidentu Chávezovi v roce 2002 (Lapper 2006: 3) Generální stávka Po nezdařeném státním převratu vyhlásila opozice generální stávku ropného průmyslu. Stávka začala dne Stávka stejně jako dubnový puč byla podporována odbory, Federací podnikatelů, sdělovacími prostředky, katolickou církví a různými tradičními politickými stranami, a to jak z pravé i levé části spektra (Bandera Roja). Všechna tato uskupení byla sdružena pod jedním názvem Demokratický koordinátor (Coordinadora Democrática). Trvání stávky mělo být původně 24hodinové, ale stala se z ní stávka neomezená. Hlavním požadavkem stávkujících byla demise prezidenta nebo uskutečnění referenda o jeho setrvání ve funkci. Odvolací referendum bylo zakotveno ve venezuelské ústavě. Podle ústavy bylo možné referendum uplatnit až v roce 2003, tj. po uplynutí poloviny prezidentského mandátu. Pro opozici tento termín byl nepřijatelný a požadovala demisi co nejdříve. Chávez na tyto výzvy nereagoval a odstoupit nehodlal. Stávka se proto protáhla na 62 dny. Stávku podporovaly všechny soukromé televize a deníky. Televize i noviny dávaly značný prostor stávkujícím. Státní televize se také zúčastnila tohoto boje na opačné straně, neboť podporovala vládu. Většina soukromých firem a továren bylo zavřena, protože si to přáli jejich majitelé, kteří byli protichávezovsky zaměřeni. Zaměstnanci byli spíše na straně Cháveze a naopak chtěli pracovat. Protestní pochody ze strany opozice i vlády byly na denním pořádku. Americký exprezident Jimmy Carter, který s Chávezem a opozicí poměrně dobře vycházel, se 21

22 pokoušel o nalezení dialogu mezi vládou a opozicí, ale nebyl úspěšný. Stávka postupně slábla. V polovině ledna 2003 vláda opět získala nad PDVSA kontrolu, což bylo díky zaměstnancům, kteří se ke stávce nepřidali. Opozice neformálně zastavila stávku 3. února Prezident stávce překvapivě dobře odolal. Propad ropného průmyslu o 50% se na celkovém HDP za rok 2003 projevil pouze jeho poklesem o 10% (Nachtigallová 2006: 362). Důležitější však bylo, že se vládním kruhům podařilo naklonit si na svoji stranu veřejné mínění a organizátory stávky označit za špiony USA a škůdce Venezuely (Nachtigallová 2006: 362) Odvolací referendum Po neúspěšném puči a generální stávce se opozice pokusila využít institut odvolacího referenda. První podpisová akce z jara 2003 byla Státní volební radou (Consejo nacional electoral - CNE) označena za neplatnou z důvodu technických pochybení, netransparentnosti a shromažďování podpisů ještě před uplynutím poloviny prezidentského mandátu. Druhá podpisová akce byla zorganizována na konci listopadu Byl kladen důraz na dodržení všech zákonů a nařízení. Opoziční uskupení shromáždila o cca 1 milion podpisů více než bylo potřeba pro vyhlášení referenda. Dle ústavy bylo třeba k vypsání referenda necelých 2,5 milionů podpisů. 5 Na shromažďování podpisů se dohlíželo ze strany Organizace amerických států a Carterova centra. Průběh byl označen za bezchybný a průkazný. Nezávislí pozorovatelé zprostředkovali dialog mezi vládou a Demokratickým koordinátorem (seskupení opozičních sil). Jimmy Carter, bývalý prezident USA, navštívil v průběhu ledna 2004 Venezuelu. Jednal s prezidentem i s opozicí. Poté tlumočil slib Cháveze respektovat rozhodnutí CNE, účastnit se referenda v případě jeho konání a odstoupit, pokud by byl výsledek hlasování pro něho neúspěšný. CNE oddalovala rozhodnutí o platnosti druhé petice i vypsání referenda. Na odsunutí referenda měl zájem především prezident a jeho stoupenci. 5 Dle nové venezuelské ústavy je třeba pro vypsání referenda shromáždit 20% podpisů registrovaných voličů, což v roce 2003 bylo právě číslo necelých 2,5 milionů podpisů 22

23 Na základě ústavy byl důležitý přelom čtvrtého a pátého roku mandátu, což u prezidenta Cháveze bylo V případě, že by byly výsledky referenda oznámeny do tohoto data a byly by v jeho neprospěch, musel by prezident vypsat nové volby. Pokud by výsledky byly vyhlášeny po tomto datu, předal by Chávez funkci viceprezidentovi José Vincente Rangelovi, který je Chávezovým a Castrovým přítelem. Dne vydala CNE své stanovisko. Z 3,6 milionů předložených hlasů uznala pouze 1,8 milionů hlasů. Ostatní hlasy, to je 860 tisíc, požadovala stvrdit opravným podpisem. Tato procedura skončila ve prospěch opozice. CNE dne vypsala referendum na , což byl signál o fungování nezávislých institucí a zastupitelské demokracie. Zároveň se zvýšilo investorské ohodnocení Venezuely. Stoupenci Cháveze využívali předvolební kampaně k oslovení voličů jako obvykle cílenými sociálními programy. Tím se důležitá část nerozhodnutých voličů přidala na stranu Cháveze. V referendu, které se uskutečnilo , podpořilo prezidenta překvapivě 59% voličů. Nezávislost a korektnost sčítání hlasů byla potvrzena i Organizací amerických států a Carterovým centrem. Jimmy Carter poté prohlásil, že hlasování proběhlo transparentněji a spravedlivěji než při prezidentských volbách v roce 2000 na Floridě (Nachtigallová 2006: 363). Existovaly však i názory (především ze strany opozice), že volební komise mohly být zmanipulovány. Dva američtí ekonomové Robert Rigobon a Richard Hausmann představili v roce 2004 zajímavý výzkum, který prokazuje, že s výsledky voleb mohlo být manipulováno. Akce měla probíhat tak, že pozorovatelům byly předloženy ke kontrole jen nemanipulované výsledky. Obtížnost dokazování podvodu, byla dána zavedením elektronického sčítacího systému (Nachtigallová 2006: 363) Události let Po referendu v srpnu 2004 se pozice prezidenta Cháveze upevnila i v zahraničí. Opozice, která usilovala o výměnu prezidenta, již vyčerpala ústavní i neústavní kroky a oznámila bojkot nadcházejících voleb do 23

24 parlamentu. Tato skutečnost situaci pro opozici zkomplikovala, než aby jí byla výhodou. A hlavně ji mimořádně oslabila před blížícími se volbami prezidenta. Navíc přišlo obvinění ze strany venezuelské vlády, že za tímto krokem stály Spojené státy americké a strach opozice z prohry (Nachtigallová 2006: 364). V parlamentu zasedli pouze Chávezovi lidé, případně jeho stoupenci. Mimořádně výhodné pro prezidenta bylo, že jeho lidé disponovali v Národním shromáždění tří pětinovou většinou hlasů. Opozice se tak úplně připravila o jakoukoliv možnost kontrolovat chod země. V roce 2006 došlo k prezidentským volbám, které vyzněly vítězně pro prezidenta Huga Cháveze Události 61. Valného Shromáždění OSN Dne vystoupil George Bush na 61. zasedání Valného Shromáždění OSN s projevem, v kterém obhajoval svou politiku na Blízkém východě. Zdůraznil, že se nejedná o boj proti islámu, ale proti terorismu. Promlouval i k íránskému lidu, jemuž vzkázal, že jeho prezident podporoval terorismus a připravil vývoj jaderné zbraně. Setkal se též s prezidentem Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem a hovořil o něm jako o zastánci míru (Bush je ďábel 2006). Den poté od řečnického pultu ohnivě promlouval venezuelský prezident Hugo Chávez. Ďábel sem včera přišel. Ještě dnes tu cítím zápach síry, řekl Chávez v narážkách na vystoupení amerického prezidenta a dodal Přišel sem jako by byl vlastník světa (Great U.N. Moments 2006). Projev zaměřený proti Bushovi odsoudilo americké ministerstvo zahraničí, jeho mluvčí Tom Casey vyjádřil zklamání nad rétorikou hlavy suverénního státu. Chávez ve svém projevu neopomněl ani samotnou OSN, kterou kritizoval za neschopnost a vyzval k její reformě s cílem omezit vliv USA. S projevy vystoupili i Chávezovy příznivci a též nešetřili kritikou USA. Bolívijský prezident Evo Morales s lístkem koky v ruce obhajoval právo na pěstování této rostliny, která se v Bolívii používá mj. k výrobě léků. Obvinil Spojené státy za to, že pod záminkou boje proti drogám využívaly přístupu k přírodnímu bohatství Latinské 24

25 Ameriky. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád obhajoval jaderný program své země, který označil za výhradně mírový. Napadl Velkou Británii a Spojené státy za to, že právo veta používaly v Radě bezpečnosti OSN jako nástroj hrozby a nátlaku (Bush je ďábel 2006). Následující den prezident Chávez při návštěvě baptistického kostela v newyorském Harlemu řekl, že Bush je opilec a nemocný muž. Zmínil, že do politiky, o které sám nic nevěděl, se dostal jen díky svému otci. Naznačil, že USA by si měly vybrat prezidenta, se kterým bylo možné mluvit a spolupracovat. Dále oznámil rozšíření dodávek venezuelského topného oleje chudým Newyorčanům (Chávez: Bush je opilec 2006). Svými výroky především na půdě OSN Chávez jistě upoutal, ale současně i mnoho politiků pobouřil. Demokratický poslanec Sněmovny reprezentantů Charles Rangel, který byl známý jako kritik Bushe, Chávezovi vzkázal: Nejezděte do mé země, do mého volebního obvodu a neodsuzujte mého prezidenta (Padgett 2006: 40). K Chávezovým výrokům se vyjádřil i bývalý americký prezident Bill Clinton, který stručně konstatoval, že Chávez neškodil USA, ale především sobě a své zemi (Padgett 2006: 40). Chávezovy urážky zastínily na stránkách amerického tisku i diskusi ohledně íránského jaderného programu. List USA Today zařadil Chávezův projev mezi spektakulární projevy politiků na půdě OSN, kdy např. sovětský představitel Nikita Chruščov tloukl botou do řečnického pultu, či palestinský předák Jásir Arafat přednášel svůj mírový projev se zbraní za pasem. Časopis Time si všiml zajímavého poznatku, že slovo ďábel není v politice žádnou novinkou, neboť se objevilo už v roce 1979, kdy íránský vůdce Ajatolláh Chomejní začal Spojené státy americké nazývat Velkým satanem (Sayre 2006: 18). Podobně se zachoval současný americký prezident, když zařadil Írán mezi státy osy zla. Také George Bush senior v historii použil obdobného výrazu. Je však třeba se zamyslet nad otázkou, zda Chávezovi jeho jednání skutečně prospívalo. Jistě se díky svému chování dostal do světového podvědomí, ale ukázalo se, že neznal přesně hranici, kdy je třeba být obezřetný. V tomto případě by se jeho chování dalo považovat za velmi 25

26 nešťastné. Pokud by paradoxně volil mírnější styl napadání nebo alespoň mírnější slova, mohl mít daleko širší podporu od Bushových kritiků. Tímto postojem se někteří příznivci začali obracet proti němu a zřejmě si tímto momentem zavřel i dveře do Rady bezpečnosti OSN, kam chtěl Venezuelu na pozici nestálého člena dovést. Dalším zajímavým momentem 61. Valného Shromáždění OSN byl projev afrického diplomata (v tisku bohužel nejmenovaného), který řekl: Chávez povstane a vysloví názor, který sdílí mnoho našich občanů. Bush a Spojené státy nás po 11. září začali přehlížet a my bychom byli rádi za změnu (Padgett 2006: 40). Tento projev jasně dokazoval, přílišnou koncentraci administrativy George Bushe na válku proti terorismu po 11. září 2001, kdy se začala méně věnovat rozpracovaným diplomatickým aktivitám. Jak je zřejmé z citace, tak Bushova administrativa neopomíjela jen Latinskou Ameriku, ale téměř všechny své aktivity, které nebyly spojeny s terorismem Chávezovo turné po světě a boj o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN Na přelomu července a srpna roku 2006 se venezuelský prezident vydal na zahraniční cestu po světě. Plánem jeho návštěvy byla setkání s představiteli zemí, které byli orientované na protiamerickou politiku. Jedná se např. o Bělorusko, Rusko, Írán a později i Čínu. Cílem jeho cesty byly následující úkoly: podepsat ekonomické a zbrojní dohody, koordinovat společné politické kroky, ale především připravit a zajistit Venezuele podporu pro získání křesla nestálého člena v Radě bezpečnosti OSN. Obecné cíle venezuelské zahraniční politiky se dají rozdělit na dva hlavní směry. a) Podpořit Bolívarovskou revoluci v Latinské Americe Chávez se snaží o sjednocení Jižní Ameriky, která by fungovala jako nezávislý blok a protiváha Spojených států. Odborníci se rozcházeli v názorech realizace jeho idejí. Jsou zde nesporné příklady Chávezových úspěchů: v Ekvádoru a Bolívii vládnou jeho přívrženci, v srpnu roku 26

27 2006 byla Venezuela přijata do uskupení MERCOSUR, což je organizace sdružující ekonomické zájmy Argentiny, Brazílie, Paraguaje, Uruguaje. Nedá se však jednoznačně hovořit o Chávezových úspěších, protože byly zde i opačné tendence, kdy do čela jihoamerických států se dostali představitelé, kteří kritizovali Chávezovu politiku a jeho myšlenky. Např. v Peru neuspěl Chávezem podporovaný kandidát Ollanda Humala a prezidentem byl zvolen Allan García, který byl Chávezovým velkým kritikem. Lze konstatovat, že Chávez region spíše polarizuje a je otázkou, jak vlivné budou ropné peníze při prosazování jeho myšlenek na kontinentu. Venezuelské aktivity měly za cíl protiváhu Celoamerické zóně volného obchodu (Free Trade Associotion of Americas FTAA) podporované Spojenými státy. Jednalo se především o Bolívarovskou alternativu pro Ameriky (Alternativa Bolivariana para las Américas ALBA). Další aktivity ze strany Venezuely byla ropná uskupení PetroCaribe a PetroSur. ALBA je politické, společenské, ale především ekonomické uskupení. Již název napovídal 6, že jeho cílem bylo sjednotit země, které by v případě účasti ve větších uskupeních byly znevýhodněny. Poprvé byla ALBA Venezuelou představena v roce Nejprve se k venezuelské myšlence přidala Kuba, dále pak v roce 2006 Bolívie, a v roce 2007 Nikaragua a Ekvádor. Posledními přistoupivšími členy byly malé státy Antigua, Dominika a Sv. Vincent. Členové vytvářeli jen rámec pro budoucí spolupráci a nejednalo se o plnohodnotně fungující uskupení, jakým je například MERCOSUR. Bylo však jasné, že s ALBA, je nutné do budoucna počítat. b) Získat celosvětově více vlivu snahou byla opět podobná myšlenka jako v případě sdružování Latinské Ameriky. V tomto případě 6 V názvu se úmyslně objevuje jméno ikony venezuelské historie Simona Bolívala právě proto, že cílem je naznačit, že tak jak Bolívar bojoval proti silné španělské nadvládě, tak bude Venezuela bojovat v čele ALBA proti obchodně silnějšímu protihráči - Spojeným státům americkým. 27

28 převládaly politické ideje nad ekonomickými. Chávez se snažil vytvořit multipolaritu, která by vyvážila americkou dominanci a stavěl se do pozice sjednotitele států nepřátelských vůči USA. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že Chávezovo jednání bylo oprávněné, logické a respektující názory většiny zemí planety. Už z Chávezova chování ve vlastní zemi bylo patrné, že minimálně částečně šlo venezuelskému prezidentovi o získání pozice silného globálního hráče. Hlavní cíl a tezi o multipolaritě si vzal jen jako zástavu svého osobního růstu. Dále byla zaměřena pozornost na výsledky jeho poslední zahraniční mise: Bělorusko Hugo Chávez navštívil zemi, jejíž prezident Alexander Lukašenko byl považován ze strany USA za posledního diktátora v Evropě. Venezuelský prezident sice zde nepodepsal žádný ekonomický ani vojenský kontrakt, ale byl vřele přijat. Chávezova cesta do Běloruska spočívala pouze v protiamerické provokaci, než že by měla jakýkoliv hlubší ekonomický důvod. Rusko Chávez zde podepsal zakázku na dodávku zbraní za 2,9 miliard dolarů. Jednalo se o 24 letadel Suchoj a 53 vojenských vrtulníků. 7 Prezident Ruska, Vladimír Putin a Hugo Chávez podepsali dohodu o vybudování továrny na střelné zbraně typu Kalašnikov ve Venezuele. Tyto dohody byly pro obě země mimořádně výhodné. Ruský zbrojní průmysl byl v krizi a Venezuela potřebovala obnovit zastaralé vybavení své armády. Naopak americká vláda, která se snažila všemožně zabránit vyzbrojování Cháveze, z těchto dohod nadšení neprojevovala. Chávez u Putina nenašel podporu ohledně výstavby ropovodu z Venezuely směrem na jih kontinentu. Írán Nejvřelejšího přivítání na své cestě se Chávez dočkal od íránského prezidenta. Obě země si byly podobné v názorech na Spojené státy americké, v agresivní rétorice jejich představitelů a vlastnictvím zásob ropy. Oba státníci se shodli na vzájemné podpoře týkající se sporů s USA. 7 V této pasáži je dobré zmínit, že venezuelská armáda je v současnosti vybavena letouny F-16, ale USA blokují nákupy jejich náhradních dílů. Proto se Hugo Chávez rozhodl změnit dodavatele. 28

29 V ekonomické oblasti došlo k dohodě ohledně investic íránské ropné společnosti ve Venezuele. Společně obě země postavily ropnou rafinérii v Indonésii. Vietnam Chávezova návštěva se dá považovat více za ekonomickou, než politickou či přátelskou. Vietnamský prezident Nguyen Minh Triet podepsal s venezuelským prezidentem zemědělské, těžební a ropné dohody. Nedošlo však k žádné kritice Spojených států, tak jak to bylo u Chávezových setkáních se svými zahraničními přáteli běžné. Vietnam očekával přijetí do Světové obchodní organizace (WTO), takže se chtěl vyvarovat konfrontace se Spojenými státy americkými, které měly v této organizaci velký vliv. V říjnu roku 2006 došlo k hlasování na půdě OSN ohledně obsazení pozice nestálého člena Rady bezpečnosti za oblast Latinské Ameriky. Spojené státy podporovaly Guatemalu, ale i Venezuela měla mnoho příznivců. Venezuela potřebovala 128 hlasů k vítězství. Chávez měl poměrně dobrou pozici vzhledem k tomu, že zástupci některých zemí nebyli nakloněni Spojeným státům americkým, ale připravil se jistě o nějaké hlasy díky agresivní kampani a především nekontrolovaným projevům emocí při veřejných vystoupeních. Nakonec však nebyla úspěšná ani Venezuela, ani Guatemala. Proběhlo mnoho bezvýsledných volebních kol. Poté co obě země zjistily, že byla jejich kandidatura neprůchodná, uvolnily prostor kompromisnímu kandidátu Panamě, která tak na dva roky usedla v Radě bezpečnosti OSN Prezidentské volby ve Venezuele V prosinci roku 2006 se konaly prezidentské volby ve Venezuele. Kandidáty byli staronový prezident Hugo Chávez a bývalý guvernér ropného státu Zulia, Manuel Rosales. Průběh předvolební kampaně byl na venezuelské poměry obvyklý. Rosales založil svou předvolební kampaň na kritice podpory Argentiny a Kuby ze stran Chávezovy vlády s tím, že opomíjel vlastní zemi. Ze strany vlády začaly plynout nadprůměrné 29

30 sociální dary. Činily se i Bolívarovské kroužky a státní televize. Volební průzkumy pasovaly Cháveze do role hlavního favorita. Dne 3. prosince 2006 se konaly prezidentské volby. Chávez podle očekávání zvítězil celkovým počtem 65% hlasů. 8 Tentokrát se oproti prezidentskému referendu v roce 2004 nevyskytly dohady ohledně zmanipulování voleb, důkazem je i zpráva ohledně průběhu voleb, kde se k nim osobně vyjadřoval i jeden z belgických pozorovatelů (Venezuelan Election Report 2006). Jeho soupeř svou prohru uznal a vyjádřil odhodlání vytrvat. Rosales měl v úmyslu pokračovat v boji za demokracii i v ulicích, pokud by to bylo nutné (Prezidentem Venezuely 2006). Chávez po svém zvolení předstoupil před své stoupence a prohlásil: Začala nová éra šíření revoluce. Na adresu amerického prezidenta George Bushe dodal: Je to další porážka pro ďábla, který chce vládnout světu (Prezidentem Venezuely 2006). Reakce Spojených států na výsledky voleb byla velmi smířlivá. Především proto, že se nevyskytly výraznější pochybnosti o demokratickém průběhu voleb. Americké vládní orgány zdůraznily, že se Spojené státy těšily na spolupráci s venezuelskou vládou ohledně řešení společných témat (U.S. Gives Tepid Response to Reelection of Chávez 2006). Hugo Chávez začal v souladu s novou ústavou svůj druhý šestiletý mandát. Bylo veřejným tajemstvím, že byl připraven ke změně ústavy tak, aby mohl být zvolen i v dalších letech. Chávez má ideální podmínky k radikálním krokům, jako je např. změna ústavy. Disponuje nadpoloviční většinou hlasů v Parlamentu, kontroluje vládu a jeho lidé jsou zastoupeni ve státních úřadech i justici Cesta po Latinské Americe a situace pro USA v regionu Dne 8. března 2007 se George Bush vydal na šestidenní cestu po Latinské Americe. Nečekala ho klidná atmosféra. Spojené státy v uplynulých 7 letech tento region opomíjely a téměř veškerý svůj zájem orientovaly na boj proti terorismu. Jihoamerické země mezi tím šly svou

31 vlastní cestou. Protiamerické nálady v regionu zesílily. Americké války v Afghánistánu a v Iráku, ale i aktivní protibushovská Chávezova rétorika posílily latentní odpor vůči gringům až tak, že opoziční demokraté Bushovi vyčítali, že Latinskou Ameriku ztratil (Přetahovaná o Latinskou Ameriku 2007). Důvod politických změn v Latinské Americe mohl být ještě jiný vnitroregionální. Po vládě vojenských diktatur a nepříliš úspěšných pravicových vládách bylo patrné, že se společnost upírá spíše k levici. To ale neznamenalo, že kdyby Spojené státy volily vstřícnější politiku, že by situace byla stejná jako v současnosti. Očekávalo se, že by region k USA byl vstřícnější. Největším problémem byl pokles americké aktivity směrem k latinskoamerickému regionu a zároveň důvodem odcizení se Latinské Americe ze strany USA. Zatímco USA na počátku devadesátých let představovaly mnoho politických návrhů pro spolupráci s Latinskou Amerikou (např. aktivity kolem FTAA), dnes se hovoří o velké stagnaci aktivit a absenci nových témat (Hakim 2006). Zajímavý byl výzkum, který provedla statistická společnost Latinomarómetro mezi obyčejnými obyvateli Latinské Ameriky ohledně oblíbenosti lídrů USA a Latinské Ameriky. Nejednalo se o hodnocení politických úspěchů, či úspěšnosti v médiích. V tomto výzkumu lidé hodnotili jestli politika znali a jak jim byl sympatický a v tomto ohledu dopadl souboj Chávez a Bush v Latinské Americe překvapivě vyrovnaně. V antipatiích obyvatel byli oba politici na stejné úrovni se ziskem 39%. Větší oblibě obyvatel Latinské Ameriky se podle výzkumu těšil Bush, který předčil Cháveze o 2% (více viz příloha 3). Mezi radikály typu Huga Cháveze, kteří vyznávali silný protiamerický postoj lze jmenovat např. Rafaela Correu v Ekvádoru nebo Evo Moralese v Bolívii. Jednalo se o prezidenty, kteří měli podobné názory jako Chávez a navzájem se podporovali. Kontinent Latinské Ameriky se sice posunul doleva, nicméně ostatní prezidenti nesdíleli stejné názory a Bush s nimi mohl vést přátelská jednání. Chávez Latinskou Ameriku zatím spíše polarizoval, takže pro americké politiky nebylo v tomto regionu ještě nic ztraceno. 31

32 Největší naděje při své cestě vkládal Bush do kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho, který byl důležitým spojencem USA v regionu a je zároveň jediným pravicovým prezidentem na kontinentu. Klíčovou osobou při Bushově cestě byl brazilský prezident Luis Inácio Lula da Silva. Ten je Washingtonem označován za umírněného levicového politika a potencionálního spojence proti radikálům typu Cháveze. Problémem pro Bushe byl fakt, že Chávez se ve stejný čas vydal na podobnou misi. Ve dnech 8. až 14. března navštívil Bush Brazílii, Uruguay, Kolumbii, Guatemalu a Mexiko. Chávez oproti tomu navštívil Bolívii, Argentinu, Haiti a Jamajku. Hugo Chávez využil Bushovu cestu, aby s ním svedl ideologickou bitvu. Bush většinou na setkáních hovořil o podpoře, která může přijít ze strany USA, o demokracii, o obchodu, o svobodě. V Brazílii šlo především o spolupráci při výrobě ethanolu. Bush se nechal slyšet, že v tomto alternativním palivu vidí velkou budoucnost. Chávez při manifestacích konstatoval, že si Bush až na konci svého mandátu všiml chudoby Jižní Ameriky (Boj o duši Latinské Ameriky 2007). Ohledně tématiky ethanolu Chávez prohlašoval, že se jedná o rabování přírodních zdrojů kontinentu. Bush nepřímo obvinil Cháveze z diktátorských praktik a uvrhnutí země do chudoby v souvislosti se znárodňováním a neefektivní ekonomikou (Boj o duši Latinské Ameriky 2007). Bushova cesta splnila očekávání Spojených států amerických, Chávezovi se však do jisté míry podařilo osobu Bushe démonizovat a snížit zájem o něj. Bylo zajímavé vidět příspěvky světových médií, která vedle informací ohledně Bushovy cesty podávaly zprávy o návštěvách Cháveze v zemích Latinské Ameriky, což snižovalo efekt z Bushovy mise. Někteří zahraniční i čeští komentátoři hodnotili často Bushe a Cháveze jako dvě stejně důležité politické osobnosti např. Mladá fronta dnes (Přetahovaná o Latinskou Ameriku 2007), což byl pro Cháveze mimořádně dobrý výsledek a úspěch, kterého chtěl dosáhnout. 32

33 2.8. Změna ústavy první Chávezova velká porážka Rok 2007 kromě cest obou prezidentů přinesl tři další velmi důležité vnitropolitické události ve Venezuele s mezinárodním dopadem. Jednalo se o transformaci Chávezovy politické strany, uzavření venezuelské televize RCTV a především snahu o změnu ústavy referendem. První událostí byla změna ve stranickém systému. Prezident Chávez po letech vedení úspěšného Hnutí páté republiky evidentně cítil, že bylo potřeba stranu více institucionalizovat. Zatímco ve Spojených státech amerických byl systém stran již velmi dlouhou dobu konsolidován, ve Venezuele se neustále vyvíjel a vyvíjí a to především po nástupu prezidenta Cháveze k moci. 9 Dlouhodobě udržet hnutí bez velké hierarchie a organizovanosti by bylo náročné a časem velmi málo efektivní. Prezident proto již krátce po svém opětovném zvolení nastínil plány do budoucna. Mezi jinými to byl i návrh na vznik Jednotné socialistické strany Venezuely Partido Socialista Unido de Venezuela, kterou navrhl nazvat PASUV 10. Hnutí páté republiky patří minulosti, prohlásil prezident a dodal, že je třeba spojit všechny levicové strany do jediné socialistické, zapomenout na různé barvy a symboly původních stran a vytvořit jednu velkou stranu pro vlast. Zároveň ovšem zmínil, že ty strany, které nebudou mít zájem se připojit k novému uskupení, mohou nadále pokračovat v prosazování revolučních myšlenek svou cestou (Chávez: Socialismo, partido único y reforma constitucional prioridad del ). V Průběhu roku došlo k masivnímu náboru členů do nově vzniklé strany a naopak k zániku těch politických stran, které se rozhodly do nového projektu vstoupit. Druhým významným momentem, který vyvolal pnutí na vnitrostátní i mezinárodní scéně, bylo uzavření jedné z nejdéle fungujících televizních 9 Až do roku v letech 1958 až 1992 funguval v zemi velmi stabilní systém politických stran. K problematizaci došlo až v průběhu 90. let. A Nový systém, který vznikl s nástupem prezidenta Huga Cháveze zatím jeví velké známky nestability. 10 později vypadlo z názvu písmeno A a vznikla PSUV 33

34 stanic v zemi, zvané Radio Caracas Televisión RCTV. Nejednalo se v pravém slova smyslu o uzavření, pouze nebyla televizi prodloužena licence na vysílání, ale výsledek byl v podstatě totožný. Dne 28. května roku 2007, ve 12:00 bylo ukončeno vysílání RCTV celonárodním kanálem s názvem Canal 2. Stalo se tak po více než 53 letech, kdy tato televize nepřetržitě vysílala (Actualidad sobre Cierre de RCTV). Reakce Spojených států amerických byla okamžitá. Ministryně zahraničních věcí hovořila o znepokojení americké strany. Podpořila pokojné demonstrace proti uzavření zmíněné televize a požádala Organizaci amerických států(oas) 11, aby vyšetřila způsob, jakým byla licence RCTV ukončena. Odkazovala se přitom především na chartu OAS přijatou v roce 2001, kde byla svoboda médií stvrzena všemi státy. Dále vyzvala Venezuelu, aby skoncovala s takovou politikou, která diskriminuje určité sdělovací prostředky. (U.S. Urges Probe of Venezuela Press Restrictions) V první polovině roku 2007 již začaly přípravy na změnu ústavy. Tzv. Enmienda de la Constitución byla postupně představována občanům a připravovala mnoho úprav. 33 změn sepsal sám prezident Chávez, ale dalších 36 k nim přidalo Národní shromáždění. Těmi nejkontroverznějšími byly například: Možnost znovuzvolení na neomezený počet funkčních období, ale pouze pro post prezidenta a nikoliv pro ostatní volené státní úředníky Prodloužení prezidentského mandátu ze stávajících 6 na 7 let Změny v administrativním uspořádání země Zrušení nezávislosti centrální banky Snížení maximální délky pracovního týdne ze 44 na 36 hodin. (zdroj: BBC: Q&A: Venezuela's referendum 2007) Návrh změny ústavy vyvolal ve společnosti vlnu nesouhlasu. Pokud by proti návrhu bojovala pouze opozice (opoziční politické strany), tak by 11 Organizace amerických států je uskupením čítajícím téměř všechny státy amerického kontinentu. V současnosti se zabývá především podporou demokracie včetně volebních pozorovatelských misí, bojem proti terorismu a bojem proti drogám. Pozorovatelský status má též Česká republika ( 34

35 velmi pravděpodobně návrh byl schválen. Ale do hry se vložili studenti a někteří Chávezovi spojenci. Důvody studentů byly spíše spontánní, celkově by se daly shrnout do sousloví: omezení demokracie. Informace o zapojení studentů nebyla nijak zásadní, ale způsob jakým se studenti mobilizovali ve Venezuele, má u nás snad jen paralelu s rokem Pravidelné protesty na ulicích, blokace dopravy, kampaně v dopravních prostředcích (především v metru), použití sociálních sítí apod. Všechny tyto aktivity zvládli studenti bez velkých finančních prostředků, bez výrazné organizace a zcela jistě přispěli velkou měrou k odmítnutí návrhu změny ústavy. Neméně důležitou byla ovšem skupina přívrženců vlády, která otevřeně či skrytě odmítala předložený návrh. Otevřeně zaznívaly zejména argumenty, že se revoluce vydala špatným směrem a prezident si chtěl usurpovat pouze svoji moc a žádná prosperita pro Venezuelu z návrhu nevyplývala. Ti, co spíše skrytě s návrhem nesouhlasili, byli státní úředníci a provládní politici, kterým vadilo, že se možnost neomezeného počtu volebních období nevztahovala i na jejich funkce. Dalším okruhem skrytých odpůrců byli prominenti vlády, kteří se cítili možnými nástupci prezidenta ve volbách v roce 2012 a úpravou ústavy by o tuto možnost přišli. Změna ústavy byla v referendu v prosinci roku 2007 zamítnuta a prezident Chávez tak utrpěl první velkou porážku od svého nástupu k moci. Nebyla ale tak jednoznačná jako jeho předchozí volební výhry. Pro odmítnutí se vyslovilo přibližně 51 % voličů a pro přijetí reformy 49 %. 12 Reakce ze strany prezidenta Cháveze byla nejprve umírněná, pak emotivní s jasným vzkazem, že se pokusí o změnu ústavy znovu. Opozice slavila výsledek referenda s neskrývanou radostí. Zdálo se, že jde o vzpruhu, kterou potřebovala, aby se vzchopila z frustrace jedné volební porážky za druhou z posledních let. Spojené státy přijaly s nadšením oslabení prezidenta Cháveze. Na tiskové konferenci se k tématu Venezuely osobně vyjádřil prezident George Bush. Uvedl, že venezuelský lid odmítl vládu jednoho muže. Lidé

36 volili demokracii, řekl doslova (Press Conference by the President ). V každém případě toto referendum ukázalo, že si prezident nemohl být jistý svou absolutní pozicí. Hlasování se stalo precedentem, ať už pro vládu, či pro opozici. Pro vládu ve významu, že nebylo možné prosadit jakkoliv velké změny ve smyslu Bolívarovské revoluce a bylo třeba lépe zvažovat budoucí kroky a lépe si zajistit veřejnou podporu Spojení Venezuely a FARC, volby guvernérů a druhý pokus o změnu ústavy Počátek roku 2008 byl ve znamení napětí na kontinentu Jižní Ameriky. Kolumbijská armáda při pronásledování levicové gerily FARC pronikla až na ekvádorské území, což vyvolalo velkou nevoli místní vlády. Ač operace byla úspěšná a bylo zabaveno mnoho počítačů s cennými daty, tak se kolumbijská vláda dostala pod znatelný mezinárodní tlak. Jednalo se totiž o bezprecedentní překročení hranic cizího státu, bez jeho souhlasu. Kolumbijská vláda se bránila tím, že se jednalo o sebeobranu, ale nakonec se za své jednání omluvila (Colombia calls Ecuador border violation self defence 2008). Na základě informací získaných z laptopů, které byly FARC zabaveny zajatým kolumbijským povstalcům 1. března 2008 při náletu na tábor FARC v Ekvádoru, někteří pozorovatelé, včetně některých členů Kongresu, vyzvali prezidenta Bushe, aby vyšetřil, zda je Venezuela sponzorem mezinárodního terorismu, či nikoliv. Bushova vláda ihned začala šetření v této záležitosti. Podle tiskové zprávy, byly v počítačích objeveny odkazy na Venezuelskou vládu a na to, že zásobovala FARC potřebnými zbraněmi. Dokumenty z počítačů ukázaly, že venezuelská vláda mohla převést až $ 300 milionů k FARC. Prezident Hugo Chávez a Venezuelská vláda toto důrazně popřeli (Files Released by Colombia Point to Venezuelan Bid to Arm Rebels 2008 ; U.S. Studies Rebels Data for Chávez Link, 2008). 13 Jako jeden z důvodů prohry se též zmiňovala přílišná sebejistota vládních kruhů, které podcenily přípravy na referendum v domnění, že projde samo 36

37 V červnu a červenci roku 2008 prezident Chávez změnil v několika bodech svou politiku. Na začátku června volal po odzbrojení FARC a začátkem července na setkání s americkým velvyslancem Patrickem Duddym měl zájem o spolupráci se Spojenými státy v boji proti obchodu s drogami a ohledně řešení dalších otázek. Náměstek státního tajemníka pro záležitosti západní polokoule Tom Shannon při svém slyšení v Kongresu dne 17. července 2008 uvedl, že Venezuela "poprvé za mnoho let, vyjádřila ochotu zlepšit své vztahů se Spojenými státy," včetně protidrogové spolupráce. Bohužel do září 2008 se vztahy mezi USA a Venezuelou opět obrátily k horšímu a to, když byl z Venezuely vyhoštěn velvyslanec USA Patrick Duddy. S odůvodněním, že Venezuelská vláda zmařila americké spiknutí s cílem zavraždit ho, aby vina padla na Venezuelu. Chávez také vyjádřil solidaritu s Bolívií, která krátce předtím vyhostila amerického velvyslance, kvůli jeho setkání s vůdci opozice v této zemi. Dne 12. září v reakci na tyto události Spojené státy vyhostili venezuelského velvyslance. Prezident Chávez oznámil, že přijme nové americké velvyslance, jakmile bude ve Spojených státech ustanovena nová vláda. Ještě 12. září americké ministerstvo financí zmrazilo aktiva dvou zkušených Venezuelských zpravodajů a někdejšího ministra vnitra, kvůli údajné pomoci FARC v zásobování zbraněmi a drogami. Jen o pár dní později, dne 16. září 2008 prezident Bush prohlásil, že se Venezuele za 4 roky nepodařilo prokazatelně dodržet své závazky vyplývající z mezinárodních dohod o kontrole narkotik (Sullivan 2009: 36). Rok 2008 přinesl ve Venezuele volby guvernérů a starostů, které se konaly koncem listopadu. Jednalo se o první hlasování po prohře stoupenců vlády a čekalo se, jestli opozice zaznamená další úspěch či nikoliv. Rozdíly s předchozím hlasováním byly ovšem patrné. Nejednalo se o výraznou změnu v podobě úpravy ústavy a lidé se tak nemobilizovali jako v předchozím hlasování. Na druhou stranu opoziční politické strany byly evidentně silnější a byl zde velký tlak na společný jednotný postup při sestavování kandidátek. Vláda tentokrát nechtěla ponechat nic náhodě a 37

38 vyrazila do ulic i do sdělovacích prostředků s masivní kampaní. Alegorické vozy, letáky, billboardy, demonstrace (dle mnohých informací často povinné), to vše použila venezuelská vláda za účelem získání podpory občanů. Opozice byla též velmi vidět, ale v množství propagace za vládními kruhy zaostávala. I přesto, že již uplynulo deset let od doby, co se prezident Chávez ujal úřadu, opoziční politické strany se zdály být stále nedostatečně koordinované a v některých případech byla rivalita mezi nimi evidentní. Jako příklad lze uvést předvolební kampaň z významné čtvrti Chacao v Caracasu, kde proti sobě nastoupili hned tři opoziční politikové a čtvrtý vzadu, zástupce strany PSUV, rostl na významu. 14 V této své baště opozice sice opět zvítězila, ale model více kandidátů nebyl nejlepším řešením. Celkově volby dopadly vítězstvím vládních kruhů, které získaly 17 z 22 států. Opozice si ale polepšila oproti minulému období, kdy měla pouze dva guvernéry a nově jich získala 5, což bylo sice skoro třikrát méně oproti PSUV, ale muselo být bráno v úvahu, že šlo o státy velice lidnaté a průmyslové. Opozice získala post guvernéra v ropném státě Zulia a v průmyslových a lidnatých oblastech Carabobo, Táchira a Miranda. Opozice také obhájila stát Nueva Esparta, který je známý pod názvem Isla Margarita. Další důležitou pozici starosty Caracasu vyhrál opoziční kandidát Antoniino Ledezma. Obě strany tedy interpretovaly výsledek regionálních voleb ve svůj prospěch. Zatímco vláda zdůrazňovala poměr států 17:5, opozice oslavovala zisky nových států a zdůrazňovala jejich důležitost. Volby lze označit za vítězné pro PSUV, byť je evidentní, že opozice posílila. Je ovšem třeba také zmínit, že jen velmi neschopné opozici by se nepodařilo posílit, když obhajovala volební výsledek dvou guvernérů z 23. Mimo veřejných prohlášení opozičních politiků a jejich výstupů v médiích, bylo cítit zklamání z jejich řad. Před volbami očekávali zisk alespoň 8 států a optimističtější odhady hovořili o 10, 12 nebo dokonce i o 15 státech pro opozici. Důvodem neúspěchu byl především fakt, že se straně nepodařilo 14 Janalo se o tyto politiky: Emilio Graterón (nezáv. opoziční), Ramón Muchacho (Primero Justicia) a kiliána Hernández ( Un Nuevo Tiempo). Zástupce PSUV byl pak Wilians Torrez. 38

39 mobilizovat občany, tak jako v období referenda o rok dříve. Tyto volby přinesly velmi zajímavý moment. Kromě voleb guvernérů se konaly i volby starostů, které opět PSUV drtivě vyhrála, ale objevil se jeden paradox, který se naprosto vymykal politice prezidenta Cháveze. Nižší společenské vrstvy obyvatel, na které se vždy prezident nejvíce zaměřoval, se v některých oblastech od něho začaly odklánět. Příkladem byl jeden z nejobydlenějších volebních okrsků v zemi: Sucre, který byl součástí hlavního města Caracasu. Zde žije dle odhadů více než milion a půl obyvatel v obrovské chudinské čtvrti 15. Tento slum se nazývá Petare a často byl zmiňován jako největší chudinská čtvrť Latinské Ameriky. I zde se konaly regionální volby a místní obyvatelé zde volili starostu Sucre, primátora Caracasu a guvernéra státu Miranda 16. Všechny pozice obsadili opoziční kandidáti a tato Chávezova bašta chudých volila evidentně z části opozici. V Sucre byl zvolen Carlos Ocariz (Primero Justicia), v Cracasu Antonio Ledezma (Alianza Bravo Pueblo), a ve státě Miranda Herique Capriles Radonski (Primero Justicia). Tímto krokem se objevil nový precedens - chudí nemusí volit Cháveze, což největší chudinská čtvrť potvrdila. Práce především Carlose Ocarize v předvolební kampani mohla být do budoucna i vzorem pro další části Venezuely, protože až do této chvíle obvykle platilo rčení: Chávez se orientuje na chudé vrstvy, kterého ho z vděku zvolí. Protože chudých je ve Venezuele většina, Chávez vyhrává volby. Z obavy, že by vládní kruhy mohly ztratit ještě více podpory, rozhodl se Hugo Chávez rychle jednat a zorganizoval nové referendum o změně ústavy již na začátku roku 2009, kde změna spočívala pouze v jediné otázce, kterou navíc nepersonalizoval jen na sebe. Lidé se měli vyjádřit 15 ve Venezuele jsou slumy buď nazývány barrios nebo ranchos 16 Ve regionálních volbách volí občané vždy starostu oblasti do které spadají a guvernéra státu do kterého tato oblast patří. Poněkud zvláštní pozici ve volebním systému mají části Caracasu Chacao, Sucre, Baruta a El Hatillo, které jsou sice součástí hlavného města, které má sého guvernéra, ale zároveň spadají pod stát Miranda. Jedná se o administrativní nedostatek, který přetrvává ve územně-správním členění země. Když jsem se snažil zjistit, kdo tedy má hlavní slovo v těchto částech Caracasu, bylo mi sděleno, že v určitých otázkách má přednost guvernér Mirandy a v některých zase primátor Caracasu. Výsledkem této anomálie je situace, kdy obyvatelé těchto částí Caracasu jako jedinní v zemi odevzdávají tři hlasy: jeden pro starostu a dva pro guvernéry: státu Miranda a hlavního města Caracasu. 39

40 k otázce, zda souhlasí s tím, že by jakýkoliv státní úředník volený lidem, mohl být zvolen v neomezeném počtu opakujících se voleb. To bylo radikální zeštíhlení původní snahy o změnu ústavy a navíc podbízivě změněné vstříc všem guvernérům, starostům a dalším funkcionářům. Opozice se dostala do svízelné situace, neboť již byla vyčerpána (především finančně) nedávnými regionálními volbami a měla se vrhnout do další kampaně. Navíc chyběly skupiny, které v prvním referendu výrazně pomohly. Z Chávezova tábora žádné výrazné kritické hlasy nezaznívaly. Studenti se sice aktivizovali, ale jejich kampaň nebyla dobře takticky zvládnutá, neboť se nesla pod heslem: NO es NO (v překladu NE je NE ) odkazujícím na to, že už jednou úprava ústavy neprošla a bylo třeba jí odmítnout zase. Bohužel předchozí NE se lišilo od současného NE, neboť v předchozích letech se rozhodovalo o větších změnách. Opozici kromě financí chyběly i pádné argumenty a pokud už nějaké byly, tak nebyly občanům srozumitelně podány. Vláda poučená z minulého referenda měla velmi dobře připravenou a vedou kampaň. Ohledně srozumitelnosti, interaktivity a pestrosti by mohla být takto vedená kampaň vzorem i pro naše politické strany. Vliv na neúspěch opozice mohla mít i událost z 12. ledna roku Přibližně jeden měsíc před hlasováním se vydali vedoucí představitelé venezuelských opozičních stran a ředitel soukromé televizní stanice Globovisión na cestu do Portorika. Tam se údajně měly setkat se zástupci americké vlády. Mělo se jednat o vysoce postaveného amerického diplomata Johna Caulfielda a jeho spolupracovníka z velvyslanectví Spojených států amerických v Caracasu. John Caulfield skutečně do Portorika dorazil. Ale oficiální důvod jeho návštěvy byla účast na svatbě a není prokazatelné, zda se s opozičními politiky setkal. Dle venezuelské, vládou podporované, televize Ávila Tv se jednalo o konspirativní setkaní s cílem konzultovat kroky před referendem o změně ústavy. Venezuelští politici měli se svými americkými partnery vymyslet taktiku, jak by se i napodruhé podařilo odmítnout připravovanou změnu ústavy. Američané měli za úkol podpořit finančně opoziční kampaň. Ávila Tv tyto informace 40

41 uvedla na základě u, který se jí podařilo získat. V něm ředitel stanice Globovisión psal opozičním politickým lídrům v zemi podrobnosti ohledně setkání se zástupci USA v Portoriku. Pravost tohoto u, bylo ovšem téměř nemožné ověřit, nicméně faktem zůstalo, že venezuelští a američtí představitelé ve stejnou dobu v Portoriku skutečně byli. Informaci okamžitě využil prezident Chávez, který ve svém pravidelném pořadu Aló Presidente vyzval účastníky cesty k objasnění jejího účelu. Chávez označil všechny opoziční síly za prodlouženou ruku USA a jejího imperialismu, proti kterému je třeba bojovat (Venezuelan Opposition Leaders Are Said to Meet with U.S. Officials in Puerto Rico 2009). Špatně zvládnutá kampaň mohla být i z části důsledkem medializovaného setkání lídrů opozice. Protože po zveřejnění informace ohledně možných jednání a podpoře opozice, se americká strana zcela jistě vzdala jakékoli podpory (pokud ovšem byla nějaká plánovaná), aby předešla mezinárodnímu napětí. Tato záležitost ale rozhodně neomlouvala chybné kroky, které opozice v kampani učinila, spíše se jen mohl doplňovat soubor důvodů, kvůli kterým tentokrát prezident Chávez v referendu uspěl. Výsledek pro pozorovatele situace nebyl překvapivý, návrh změny ústavy byl většinou schválen. Nejdůležitějším faktorem se ukázala schopnost PSUV mobilizovat své příznivce, neboť jich přišlo volit o téměř dva miliony více, než při prvním hlasování. 17 Výsledkem je situace, kdy prezident Chávez se může v roce 2012 opět ucházet o prezidentský úřad a zcela jistě tak učiní. Jedná se o výrazný signál pro politiku Spojených států amerických. Chávezova kandidatura výrazně snižovala šance opozice na úspěch v těchto volbách, neboť celá revoluce ve Venezuele byla založena právě na osobě prezidenta Huga Cháveze 18 a jeho schopnosti strhnout masy na svoji stranu. Existovaly případy venezuelských občanů (a není jich málo), kteří podporovali prezidenta Cháveze, přestože neměli důvody jej podporovat. Osobně jsem spekuluje se dokonce, o tom, zda systém současného prezidenta přežije, nebo jestli je revoluce tak silně na Huga Cháveze navázána, že po jeho odchodu dojde i k pádu celého uspořádání. Odpověď je v tuto chvíli nejasná a světová veřejnost se jí velmi pravděpodobně v nejbližších letech nedočká. 41

42 měl možnost vést několik rozhovorů s lidmi z chudých poměrů, kteří jej podporovali a většinou mluvili společným hlasem. Opěvovali jeho silová prohlášení, vymezení vůči opozici i zahraničí. Problémy země svalovali na opozici nebo na neschopné Chávezovi spolupracovníky, ale vinu jemu samotnému nedával téměř nikdo Prezidentská kampaň ve Spojených státech a venezuelská odezva na ni Jak již bylo zmíněno, vztahy v období Bushovy administrativy byly mezi Venezuelou a Spojenými státy velmi napjaté. Prezident Chávez pronesl mnoho urážlivých projevů, které směřovaly často i přímo na osobu prezidenta Bushe. Tituloval ho nejrůznějšími hanlivými výrazy. Je ovšem třeba podotknout, že i američtí představitelé se nechovali zdrženlivě ve vztazích s Venezuelou. Příkladem by mohly být prohlášení Donalda Rumsfelda či ministryně zahraničí Condoleezy Riceové, která se vyslovila na počátku roku 2008 v tom smyslu, že prezident Chávez zničil vlastní zemi, zničil její obyvatele i finanční zázemí (Venezuelan foreign minister, Bishop, Slam Rice over comments on Venezuela 2006). S blížícími se prezidentskými volbami, se dalo očekávat, že bude narůstat spokojenost prezidenta Huga Cháveze, že jeho největší zahraniční politický nepřítel odejde z pozice amerického prezidenta. Opak byl ovšem pravdou. Vzhledem ke způsobu jakým se prezident Chávez po celé období ve svém úřadě profiloval, bylo a je evidentní, že svých největších úspěchů dosáhl konfliktní politikou. A to jak na domácí, tak na mezinárodní scéně. Doma bojoval nejprve v pozici prezidentského kandidáta proti původnímu establishmentu, který přivedl zemi do ekonomické i politické krize, dále pak v průběhu své vlády pravidelně obviňoval opozici z různých konspirativních akcí, což trvá až do současnosti. 19 Na mezinárodním poli pak jeho konfliktní politika především vůči Spojeným státům vyvolala nadšení u dlouhodobých odpůrců americké politiky a největších protivníků USA, jako například: Íránu nebo Kuby. Nemalé sympatie ovšem získal 19 Krom jiných nebyla výjimkou ani tvrzení, že mu opozice usiluje o život, která opakoval v průběhu své vlády hned několikrát. 42

43 mezi mnohými skupinami obyvatel různých zemí, které vyznávaly antiamerické postoje. Nutno podotknout, že za vlády George Bushe jich v porovnání s předchozím prezidentským obdobím přibylo. Úspěchy prezidenta Cháveze byly po předložení předchozích argumentů zcela jistě determinovány jeho schopností polarizovat jak domácí, tak mezinárodní politickou scénu. Je ho politický styl byl konfrontační a ke konfrontaci potřebuje partnera. Potřeboval stát či jednotlivce, proti kterému se bude jasně vymezovat. Potřeboval onoho ďábla, 20 kterému přisoudil vše špatné, co se v současném světě i v jeho zemi dělo. Z tohoto pohledu byl prezident George Bush ideální protivník. A z toho samého důvodu je jisté, že by republikánský kandidát John McCain byl pro Chávezovu konfrontační politiku daleko vhodnějším soupeřem (McCain necesita una guerra para ser Presidente 2008). V průběhu prezidentské kampaně bylo možné zaznamenat, že Obama měl Chávezovu podporu jako potomek Afričanů a člověk ze střední třídy tedy nikoliv prototyp bohatého bílého imperialisty, proti kterému se Chávez výrazně po léta vymezoval. Podpora Obamovi byla spíše přípravou pro situaci, kdy ve volbách vyhraje John McCain. Pak by Chávez mohl velmi účinně tvrdit, že si Spojené státy zvolily cestu konfliktu, že se stavěly vůči Venezuele nepřátelsky a především, že nebyli Američané natolik tolerantní a plni respektu, aby si za prezidenta zvolili afroameričana, který měl zájem zlepšit dosud napjaté vztahy s některými zeměmi. Jak se ale zachovat v situaci, kdy bude zvolen prezidentem Barack Obama? Pro Cháveze velmi složité téma. Vzhledem k výše zmíněným faktům, by zcela jistě došlo k oslabení jeho pozice, pokud by měl se Spojenými státy udržovat přátelské vztahy a jeho konfrontační zahraniční politika by byla méně úspěšná. Proto poté co byly v červenci roku 2008 zveřejněny výsledky, které hovořily o 4% náskoku Obamy před McCainem, došlo u prezidenta Cháveze k mírnému obratu. Začal tvrdit, že politiku Spojených států není možné změnit ani tím, že přijde nový prezident. Nic si nenalhávejme, je to impérium a toto impérium musí skončit, řekl doslova prezident Chávez (Hugo Chávez does 20 Při jednom ze svých projevů jej dokonce tak nazval, viz výše 43

44 Barack Obama a favour 2008). Až do samotných voleb nezmiňoval tématiku budoucího amerického prezidenta velmi často, a pokud o kandidátech hovořil, tak se stále k Obamovi klonil, ale již s určitými podmínkami. Podobnou paralelu můžeme najít i v současné realitě roku 2010, kdy prezident Chávez opět stojí před problémem, jak se vymezit vůči předvolební prezidentské kampani v Kolumbii. Největší šanci mají Juan Manuel Santos, reprezentant tvrdé linie, a Antanas Mockus, kandidát zelených, preferující dialog a respekt s Venezuelou. Chávezovi by jistě vyhovovala konfliktní poloha vztahů tak, jako v případě Jahna McCaina v USA. A bude řešit podobné dilema jako s Obamou pokud vyhraje Mockus. Paradoxem amerických voleb byl fakt, že se Obama stal nepohodlným pro oba extrémy ohledně politických názorů zahraničních skupin. Ti co vyznávali konfliktní politiku (např. prezident Chávez) prožívali období s jasným čitelným soupeřem (Bush). Obama pro ně byl v podstatě nebezpečí pro jejich dosavadní politiku a celkově jedna velká neznámá. Ti co naopak se spoléhali a spoléhají na silného amerického partnera byly zklamáni, protože bylo již dopředu zřejmé, že Obama bude razit kompromisní model s cílem více zapojit diplomacii namísto síly Analýza vztahů Venezuela - USA v letech Bilaterální vztahy obou zemí se krátce po příchodu George Bushe do čela americké vlády zhoršily. Z počátku se zdálo, že Bush naváže na korektní vztahy, které upřednostňovala Clintonova administrativa. Ve vztahu k regionu Latinské Ameriky existovaly dokonce náznaky, že s některými prezidenty dobré vztahy prohloubí (příkladem může být nadějná spolupráce s mexickým prezidentem Foxem), ale nestalo se tak. Po teroristických útocích 11. září 2001 se Spojené státy, až příliš koncentrovaly na boj proti terorismu a region Latinské Ameriky včetně Venezuely nechaly bez většího zájmu. Během této doby Hugo Chávez ve 44

45 své zemi dokázal upevnit své postavení a začal se čím dál, tím více odvažovat kritizovat Spojené státy, či přímo George Bushe. Bilaterální vztahy obou zemí v období nejvíce zkomplikovalo všeobecné podezření, že Spojené státy podporovaly venezuelskou opozici a nepřímo se podílely na ovlivňování vnitropolitické situace ve Venezuele. 21 I když se USA obezřetně snažily vyhýbat jakémukoliv náznaku vměšování se do situace ve Venezuele, vzájemné vztahy se nezlepšily a nedůvěřivý postoj zůstal i v ostatních latinskoamerických zemích. Situace se dále stávala problematičtější vinou zejména prezidenta Hugo Cháveze, jehož mediální výstupy a přátelství se státy s protiamerickou rétorikou, dále komplikovaly vzájemné vztahy obou států. Cesta obou vůdců po Latinské Americe v březnu 2007 pak jen demonstrovala vzájemnou rivalitu a nemožnost dialogu. Období konce prezidentského mandátu George Bushe bylo ve Venezuele charakterizováno především oslabením do té doby suverénní pozice prezidenta Cháveze, který nejprve zaznamenal porážku ve snaze prosadit rozsáhlé změny ústavy a poté v roce i neúspěch při volbách guvernérů. Druhé vítězné referendum o změně ústavy sice prezidentovi Venezuely částečně vylepšilo pozici, ale musel z původního návrhu odstranit téměř veškeré změny a ponechat pouze návrh na neomezený počet volebních období pro všechny veřejné funkce. Vztahy s USA zůstávaly beze změny. Nadějí byly bezesporu prezidentské volby v USA uspořádané koncem roku Zatímco republikán John McCain ve vztahu k Venezuele plánoval zachovat podobnou politiku jako jeho předchůdce, demokrat Barack Obama nabízel cestu kompromisu a dialogu se všemi zeměmi. Volby v USA se staly nadějí pro zlepšení vztahů v Spojených států nejen s Venezuelou, ale též s Latinskou Amerikou jako celkem a to i přesto, že prezidentu Hugo Chávezovi by zcela jistě vyhovovala spíše konfliktní politika ve vztahu ke svému severnímu partnerovi. 21 Podporou státního převratu v dubnu 2002 a generální stávky v ropném průmyslu na přelomu let 2002 a Nebo též údajnými konzultacemi s opozičními venezuelskými politiky, před druhým referendem o změně ústavy ve Venezuele. 45

46 3. KAPITOLA TŘETÍ nástup Obamovy administrativy Zvolení Baracka Husseina Obamy jako 44. prezidenta Spojených států bylo všeobecně oslavováno doma i v zahraničí jako zásadní událost. V pozoruhodně krátké době se Obama stal favoritem primárních voleb Demokratické strany a kandidátem na prezidentský úřad, aby se následně stal prvním černošským prezidentem USA. Svět přijal Obamovo zvolení jako možnost posunu od tvrdého unilateralismu, jehož byl příznivcem prezident George W. Bush ačkoliv se jeho politika stala mnohostrannější během jeho druhého funkčního období. Prakticky všechny regiony světa očekávaly, že se jejich vztahy se Spojenými státy podstatně zlepší díky novému americkému prezidentovi s rozhodně větší spoluprácí a vícestranným přínosem v oblasti zahraniční politiky. Latinská Amerika a Karibik nebyly výjimkou. 33 rozvojových zemí na západní polokouli uvítalo Obamovo zvolení do Bílého domu. Opravdu v žádné části světa mimo Afriku nemá zvolení černošského prezidenta větší symbolickou hodnotu. Latinská Amerika, spjatá ve své historii s otroctvím a rasismem, je domovem velké africké komunity. Jedna třetina obyvatel celé Latinské Ameriky jsou africkými potomky včetně velké části populace v Brazílii spolu s velkou většinou Karibské oblasti a menšími komunitami napříč Andami a Střední Amerikou. Země Latinské Ameriky obecně dávají přednost demokratickým prezidentům, z důvodů nepříjemných vzpomínek na studenou válku a vlády Nixona a Reagana. Obamův nástup do úřadu byl proto vítanou událostí. V průzkumech BBC, které zahrnovaly Brazílii, Mexiko a Panamu, respondenti favorizovali Obamu před jeho republikánským protikandidátem John McCainem a polovina z nich se domnívala, že v důsledku jeho zvolení se zlepší vztahy jejich národů se Spojenými státy. Asi 60 procent Mexičanů dodalo, že se zásadně změnil jejich pohled na Spojené státy, a méně než polovina obyvatel Panamy a asi třetina dotázaných Brazilců. (All Countries in BBC Poll Prefer Obama to McCain 2008) 46

47 Přestože prakticky všichni prezidenti Latinské Ameriky a Karibiku uvítali Obamovo zvolení, konkrétní příklady odrážejí odlišnosti každé země. Brazilský prezident Luis Inácio Lula da Silva komentoval pragmaticky Obamovo zvolení v regionálním kontextu: "Stejným způsobem Brazílie volila oceláře, Bolívie indiána, Venezuela Cháveze, a Paraguay biskupa. Považoval za mimořádnou věc, když největší ekonomiku světa povede černý prezident. ( Good looking Lula s revenge, 2009) Brazilský ministr zahraničí Celso Amorim se s ním shodoval: "Nebudeme popírat, že brazilská vláda měla dobrý, pragmatický vztah s vládou prezidenta Bushe, ale nynější vztah by mohl být ještě lepší a my doufáme v navázání vztahů s novou vládou USA (Obama & Latin America: magic or realism? 2008). Lula později předložil návrhy na dvě změny v Obamově politice: konec zemědělských dotací a zrušení embarga USA vůči Kubě. Mexický prezident Felipe Calderon hovořil s Obamou o problému boje s organizovaným zločinem a drogami. Tento problém rovněž zdůraznil kolumbijský prezident Álvaro Uribe spolu s naléháním na prosazení kontroverzní dohody o volném obchodu čekající na hlasování v Kongresu USA. Venezuelský prezident Hugo Chávez řekl Obamovi: "Nežádáme, aby se stal revolucionářem, ani socialistou, ale aby se chopil správného konce a dodal věříme, že příští vláda ukončí embargo a agrese vůči Kubě" (Venezuelan president Hugo Chávez hoping for a Barack Obama victory, 2008). V kubánských vládních novinách Granma, Fidel Castro, vyjádřil úlevu, že v USA nebyl zvolen John McCain a Castro chválil Obamu jako "inteligentnějšího, vzdělanějšího a duševně vyrovnaného, "ale poznamenal, že "řešení naléhavých světových problémů příliš nezaměstnává Obamovu mysl". Další komentář v Granma popisoval Obamovo vítězství jako překvapivé a raketové. V průběhu krátkého období od nástupu prezidenta Obamy v roce 2009 do dnešní první poloviny roku 2010 je možno pozorovat několik kontaktů mezi Venezuelou a Spojenými státy americkými. Mezi nejvýznamnější patřilo osobní setkání prezidentů Obamy a Cháveze na summitu amerických 47

48 států. Dalším významnou událostí, která prověřila vzájemné vztahy byl vojenský puč v Hondurasu, kde armáda sesadila demokraticky zvoleného vůdce Manuela Zelayu, Chávezova přítele, a vypudila jej ze země. Těmito dvěma událostmi se budou zabývat další dvě kapitoly a dále bude následovat třetí, která na závažném případě jako je zemětřesení na Haiti zdokumentuje za pomoci krátké analýzy, jakým způsobem dokáží média ovlivňovat vztahy mezi těmito dvěma zeměmi Summit amerických států 22 Od 17. do 19. dubna roku 2009 se konalo setkání všech nejvyšších představitelů amerického kontinentu, takzvaný Summit Amerik. Historie těchto setkání není dlouhá. První summit se konal v roce 1994 v Miami. Země samozřejmě udržovala kontakt na úrovni ministrů a specializovaných úředníků v rámci Organizace amerických států. Nejvyšší představitelé se v roce 2009 v tomto složení setkali teprve popáté. Summit se konal v hlavním městě Trinidadu a Tobaga, v Port of Spain a jeho účastníci měli možnost poprvé se osobně setkat s nově zvoleným prezidentem USA. Program summitu tvořily především tyto body: Prosperita: politiky v boji proti chudobě Energetická bezpečnost: důraz na čistou obnovitelnou energetiku Udržitelný rozvoj: diskuze ohledně snižování emisí Bezpečnost: boj proti terorismu a organizovanému zločinu Dalšími tématy byly například korupce nebo rasismus. Nejzajímavějším momentem bylo setkání prezidentů Obamy a Cháveze, které se uskutečnilo během summitu třikrát. Věta Rád bych byl Vaším přítelem. (Chávez a Obama: "Quiero ser tu amigo" 2009) řekl Chávez Obamovi při uvítání a následně se tato slova objevila ve všech médiích. 22 Dle 48

49 Jednalo se o neočekávaně vřelé setkání obou prezidentů. Další den během jednání politických špiček prezident Hugo Chávez vstal, došel k Baracku Obamovi a předal mu knihu "Las Venas abiertas de América Latina", od uruguayského historika, Eduarda Galeana. Je jisté, že minimálně z části to byl promyšlený symbolický tah prezidenta Venezuely. Kniha hovoří o vykořisťování kontinentu Latinské Ameriky ze strany Američanů po několik staletí. Obama knihu zdvořile přijal a hned krátce se tato kniha stala hitem na internetových portálech zabývajících se prodejem knih. Třetí setkání bylo pak spíše z iniciativy prezidenta Obamy, kdy po oficiálním ukončení celého programu došlo i na krátký rozhovor mezi oběma představiteli. Podle jejich slov hovořili především o další vzájemné spolupráci (Chávez y Obama sostienen tercer encuentro en Trinidad y Tobago 2009). Celkově lze situaci na summitu mezi oběma největšími rivaly hodnotit velice kladně. Skutečně zde byla změna, kterou avizoval Barack Obama jako prezidentský kandidát. Tato změna se vzápětí neobešla bez komplikací, kdy Obama musel vysvětlovat republikánským senátorům důvody, proč si s prezidentem Chávezem podal ruku a stejně tak musel obhajovat své postoje na námitky, že daný akt může změnit strategickou rovnováhu na americkém kontinentě (What's in an Obama- Chavez handshake? 2009). 49

50 Barack Obama a Hugo Chávez na Summitu amerických států Zdroj: reuters Setkání Cháveze a Obamy lze označit za průlomový moment. Výstupem summitu bylo několik závěrečných dokumentů, ale pro účely venezuelskoamerických vztahů se zrodila velmi významná událost. Došlo k přípravě opětovného navrácení velvyslanců těchto zemí. Patrick Duddy do Venezuely a Benito Álvarez do Washingtonu. S návratem velvyslanců na své pozice zavládla velká naděje na zlepšení oboustranných vztahů. V rozhovoru s Globovisión na začátku července 2009, Hillary Clintonová oznámila, že je třeba, aby dialog mezi Spojenými státy a Venezuelou obsahoval celou řadu otázek. Dalším důležitým sdělením bylo její prohlášení: Existují způsoby, jak spolu mohou Spojené státy americké a Venezuela komunikovat, i když se neshodnou na některých záležitostech. Dalším smířlivým prohlášením Clintonová nahlédla do krátké budoucnosti: "Věřím, že budeme svědky situace, kdy Hugo Chávez zůstane silným vůdcem, ale zároveň nedojde k umlčování žádných jeho politických oponentů. "(Entrevista a Hillary Clinton, Secretaria de Estado de Estados Unidos 2009). 50

51 3.2. Honduraský puč jako zkouška vzájemných vztahů Dne 28. června roku 2009 svrhli vojáci honduraského prezidenta Manuela Zelayu, který byl nucen okamžitě opustit zemi. Puč v Hondurasu byl zorganizovaný místní opozicí a realizovaný armádou. Zelaya byl a je stoupencem prezidenta Huga Cháveze a jeho Bolívarovské revoluce. Opozice již delší dobu nesouhlasila s levicovou vládou a i ve vlastní straně měl prezident odpůrce, kteří soudržnost s Chávezem neuznávali a odmítali i členství země v uskupení ALBA. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy prezident Zelaya rozhodl vyhlásit referendum o změně ústavy. Tato změna měla ústavu upravit tak, aby prezident mohl být volen v neomezeném počtu volebních období za sebou. Podobnou změnu prosadil napodruhé i prezident Chávez. Honduraský ústavní soud ovšem snahu o změny ústavy odmítl. Opozice bojující proti prezidentu měla pádný důvod pro svržení prezidenta a ten se tak během téměř jedné hodiny ocitl z prezidentského paláce v Tegucigalpě až v kostarickém exilu. Prezident Chávez velmi rychle vystoupil s ostrou kritikou, která se všeobecně očekávala. Ovšem i administrativa prezidenta Baracka Obamy vydala rychle stanovisko, že Zelaya byl zvolený demokratickým způsobem a jednoznačně mu musí být umožněno dokončit svůj mandát. Zároveň v ohrožení byly nadějně se vyvíjející vztahy Venezuela-USA. I když Spojené státy nebyly nakloněny Zelayově vládě, prosazovaly názor, že Zelaya byl demokraticky zvolený prezident a musí dokončit mandát. Poučily se tak z chyb z roku 2002, kdy se částečně do puče zapojily. Prezident Chávez přišel se svojí obvyklou rétorikou, že Zelayu impérium zničilo, ale jeho slova se minula účinkem. Americká strana se nenechala vyprovokovat podobnými komentáři prezidentů Bolívie a Ekvádoru. (Honduran leader forced into exile 2009). Situace se vyvinula tak, že se Zelaya pokusil do země vrátit. Přebýval na brazilském velvyslanectví, ale prozatímní vláda situaci i přes demonstrace zvládla a Zelayu k moci již nepustila. Následně se konaly nové 51

52 prezidentské volby a v těch byl vybrán nový legitimně zvolený prezident Potrifio Lobo, který sice stále bojuje za uznání prezidenta od různých zemí, ale již většina jej uznala právoplatným prezidentem. Případ honduraského puče nenarušil vztahy Venezuely a Spojených států amerických a administrativa prezidenta Obamy celou situaci zvládla Manipulace médií případ HAARP Počátkem roku 2010 se ve sdělovacích prostředcích v České republice objevila velmi zajímavá informace. Prezident Chávez obviňoval Spojené státy americké, že způsobily zemětřesení na Haiti tím, že si trénovaly svou novou zbraň. (viz např. Chávez: zemětřesení na Haiti vyvolala tektonická zbraň USA 2009). Zkratka HAARP 23 znamená High-frequency Active Auroral Research (Vysokofrekvenční aktivní polární výzkumný program). Oficiálně se jedná o program výzkumu ionosféry, ale prakticky všechna známá fakta svědčí o tom, že může být systém využit i jinak. Ionosféra, řídká část atmosféry ve výšce zhruba od 80 kilometrů nad povrchem, obsahuje velké množství nabitých částic (iontů) a kromě jiného umožňuje šíření různých rádiových signálů. Základna HAARP se nachází na Aljašce. Po celé Zemi je rozmístěno několik desítek dalších atmosférických "hořáků" menších rozměrů. Systém pokrývá plochu asi 13 hektarů. Identický systém navrhoval již počátkem 20. století Nikola Tesla, ale v tehdejší době nenašel pro své progresivní názory pochopení. Oficiální stanovisko mluví o výzkumu atmosféry a vesmíru. Objevila se řada teorií o skutečném poslání HAARPu, zde jsou uvedeny nejčastěji zmiňované možnosti od nejpravděpodobnější až po science fiction: Radar dosahující za horizont o detektor balistických střel na zemi, velmi pravděpodobná alternativa využití HAARP, například pro protiraketovou obranu 23 dle a 52

53 Gigantický tomograf o Radar, který vidí i pod hladiny řek, či pod zem Obranné zařízení o Zařízení schopné zastavit v letu jakékoliv těleso Útočné zařízení o Vyslání signálu takové síly, že spálí protivníkovo zařízení Manipulace počasí o Ohřevem atmosféry způsobit kdekoliv na zemi blesk, bouřku, tornádo, vedra či mrazy. Do této skupiny spadá i možnost ovlivňovat zemětřesení, ale je to velmi těžko realizovatelné, nicméně vyloučit to nelze. Ovládání lidí o Vysíláním stejné frekvence na které pracuje lidský mozek ovlivnit činnost mnoha osob v jednom místě. V průběhu ledna roku 2010 se začala šířit všemi světovými médii zpráva, že venezuelský prezident Hugo Chávez obvinil Spojené státy americké ze způsobení zemětřesení na Haiti prostřednictvím systému HAARP. Testováním mělo vzniknout cílené zemětřesení. Vzhledem k předloženým faktům o systému HAARP se jednalo spíše o teorii. Prezident Venezuely obviňoval Spojené státy ze zavraždění cca osob na Haiti z důvodu fyzikálních pokusů. V historii lze najít zcela jistě několik příkladů, kdy konflikt mezi zeměmi začal mylně vydanou informací. Záležitost s Chávezovým obviněním USA, byla typická dezinformace za účelem senzace. A postup je velmi jednoduchý: 1. Venezuelský státní televizní kanál TV Vive, provozuje i internetové stránky, na kterých může kdokoliv ze čtenářů vložit svůj názor (článek). 2. Na stránky Vive TV byl vložen článek o HAARP, ve kterém se vyslovuje podezření, že za zemětřesením mohou stát USA

54 3. Novinář španělského deníku ABC tuto informaci zachytil a napsal článek o tom, že prezident Chávez řekl určité informace. Až v průběhu článku vyplynulo, že prezident tuto informaci neřekl, ale že ji autor našel na stránkách státní televize. Jednalo se o typický způsob psaní bulvárních článků. Tato informace by mohla ovlivnit jednání aktérů na mezinárodní scéně. 4. Článek převzala média ve světě, různé televize, jako například RT TV 25, která tím, že v pozadí nechávala běžet archivní záběry hovořícího prezidenta, dávala falešné zprávě větší autentičnost. 5. Informaci přebírají tištěná i internetová média ve světě a se zpožděním se informace dostávaly i ke čtenářům. Uveřejnily ji např. Novinky.cz nebo Nova.cz. Nova o zprávě informovala dva dny po události a Novinky.cz až 14 dní poté. Samotná zpráva vypadá následovně. TV Nova informaci, kterou deník ABC načerpal na venezuelských stránkách od anonymního uživatele, podávala takto: Venezuelský prezident Hugo Chávez poskytl španělskému deníku ABC rozhovor, ve kterém tvrdí, že za katastrofou na Haiti stojí Spojené státy. Celý článek končí větou: Dá se Chávezovi věřit? Venezuelský prezident už obvinil USA z mnohem horších věcí a řada jeho výroků byla přinejmenším neuvážená Poslední fází je, že se k dezinformaci začnou vyjadřovat politické špičky jednotlivých států. Popsaná situace smyšlené zprávy není v zahraničních ani v českých médií ničím výjimečným. Chyba je zejména na straně pracovnících médií, kteří bez ověření zdrojů s touto informací pracovali. Na mezinárodní politiku mají obdobné dezinformační zprávy negativní dopad s mezinárodními důsledky. V mezinárodní politice se problém projevuje nedůvěrou partnerů a celkově vyvoláním umělého nepřátelství. Pokud se častěji na televizní obrazovce či v novinách objevil prezident

55 Chávez s nepravdivými tvrzeními, docházelo k záporným reakcím veřejného mínění, aniž by se politik k určitému problému nebo situaci vyjadřoval Analýza vztahů Venezuela - USA v letech I přesto, že je v úřadu prezident Obama pouze přes jeden rok, jeho činy jsou v Latinské Americe znatelné. Současný výsledek Obamovy administrativy směrem k zemím na jih od USA by mohl být samozřejmě i mnohem lepší, ale změna vztahu například s Venezuelou je pozitivní. Nástup do prezidentského úřadu měl prezident Obama těžší, než by se dalo očekávat. Na jedné straně měl velkou popularitu ve světě a jeho umírněná politika dialogu byla příjemnou změnu po vládě George W. Bushe, který prosazoval konfliktnější politickou linii. Na straně druhé v mnoha zemím právě tato umírněná politika dialogu nebyla kladné přijímána. Některé země v Obamově politice viděly buď slabost, nebo naopak nečitelnost. Blízcí spojenci, jako například Kolumbie očekávaly větší podporu. Významní soupeři na mezinárodním poli jako Venezuela, musela přijmout postoj smířlivější, i když by jí vyhovoval více prezidentský kandidát John McCain, proti kterému by se lépe vymezila. Obama začal svou Latinskoamerickou misi úspěšně, a to rozhodnutím o uzavření Guantánamo a snahou dořešit celý proces. Na Summitu Amerických států se představil jako spolehlivý a vstřícný partner a to i pro takové osoby jako je Hugo Chávez. Vztahy s Venezuelou začaly na dobrých základech, kdy Chávez Obamovi přál ke zvolení prezidentem a celkově oba prezidenti byli vzájemně vstřícní a vyvarovali se kontroverzních témat. Na Summitu amerických států došlo k dohodě o znovuobnovení vztahů na diplomatické úrovni, kdy velvyslanci obou zemí opět mají ve Venezuele a v USA zastoupení. Případné riziko zhoršení vzájemných vztahů hrozilo vypuknutím puče v Hondurasu, ale americko-venezuelské vztahy touto událostí narušeny nebyly. Zásluhu na udržení vzájemných vstřícných vztahů měla zejména 55

56 americké strana, která se nenechala vyprovokovat Chávezovými verbálními útoky a mírnila nepříjemné výpady ze strany Venezuely. Obdobný diplomatický nadhled si zachovala americká strana i při údajném obvinění prezidenta Cháveze, že USA zapříčinily katastrofu na Haiti. Informace se ukázala jako nepravdivá a médii vykonstruovaná. Jedná se o situaci, kdy některé sdělovací prostředky v zájmu zvýšení četnosti jejich článků, což nebylo zdaleka poprvé, uvádějí nepravdy, polopravdy až lži. Toto jednání pak může poškodit vzájemné vztahy obou států i když jsou zaviněny vnějšími faktory. V tomto směru je více médii sledován prezident Chávez, neboť vzhledem k jeho známému hovorovému slovníku, mu agentury již přisoudily mnoho výroků, které nikdy neřekl. Celkově lze venezuelsko americké vztahy po krátkém období hodnotit kladně a především v kontextu předchozích vztahů s Bushovou administrativou, je nynější vztah korektnější, vstřícnější, i když existují sporná témata. 56

57 4. KAPITOLA ČTVRTÁ konfliktní témata vztahů Venezuely a USA Ve venezuelsko-amerických vztazích dominovaly konflikty nad spoluprácí, proto je vhodné představit ty nejproblematičtější oblasti. Představovaná konfliktní témata byla dlouhodobého rázu a v případě Plánu Kolumbie a FTAA dokonce zasahovala ještě do doby, kdy nebyl prezident Chávez ve Venezuele u moci, nicméně za jeho vlády nabraly na intenzitě Vztahy Venezuela - Kuba Dalším kontroverzním bodem v Chávezově politice vůči USA je Kuba. Z pohledu kubánského prezidenta Castra je Chávez pokračovatelem revoluce. Zároveň je Venezuela největším finančním podporovatelem Kuby. Jedná se hlavně o dodávky ropy, které představují 80% všech venezuelských pohledávek vůči Kubě. Opozice se dokonce domnívá, že Castro ropu prodává za vyšší cenu za účelem získání devizových prostředků. V říjnu 2000 byla podepsána Chávezem a Castrem Integrární dohoda o spolupráci. Jednalo se o dodávku ropy za velmi výhodných podmínek. Kuba jako protislužbu posílala do Venezuely své učitele a lékaře. Chávez se s kubánských vůdcem zná již z doby, kdy ještě nebyl prezidentem. V současnosti Chávez zásobuje Kubu téměř 100 tisíci barely ropy denně (Romero 2007). Castro navíc pravděpodobně poskytuje Chávezovi rady ve strategické oblasti ohledně vojenské podpory a výzvědných služeb. Kuba a Venezuela jsou nejbližšími spojenci. Vztah Cháveze s Castrem je pro USA velmi nežádoucí, neboť Spojené státy s Castrovým režimem mají již téměř půl století nepříjemné zkušenosti. V době, kdy byl předpoklad, že Castro ustoupí ze svých pozic a dojde k uvolnění vztahů na Kubě, přišel Chávez v plné síle s možností navázání na pokračování Castrovy politiky. Castro je z Cháveze nadšen, neboť v něm vidí následníka revoluce a hlavně oceňuje to, co se jemu 57

58 samotnému nepodařilo vyvézt revoluci i do dalších zemí. A v různých krocích, které v uplynulé době prezident Hugo Chávez učinil je možné najít paralelu s Kubou. Jedná se například o zavedení pozemkové reformy či omezení médií (ve Venezuele je omezení jen částečné). Nelze však říci, že by Venezuela byla druhou Kubou. Alespoň prozatím ne. Existovaly i názory, že Castro pracuje prostřednictvím Cháveze. Mezi nejznámější zastánce tohoto názoru patřil Roger Pardo-Maurer (Shifter 2006: 45), tajemník pro bezpečnost Bureau of Western Hemisphere Affairs vlády USA. Přátelství Castro Chávez vyvolávalo za vlády George Bushe v amerických politických kruzích velkou nespokojenost. Condoleeza Riceová, která jinak používá velmi opatrný a zdrženlivý postoj k prezidentu Chávezovi, prohlásila, že jeho spojenectví s Castrovou Kubou se dá považovat za jeden z největších problémů celého amerického kontinentu. Bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld volil ostřejší a provokativní rétoriku. Na námitku, že Chávez byl zvolen demokratickou cestou, odpověděl: Hitler byl také zvolen demokratickou cestou. Chávez na toto prohlášení reagoval slovy: Hitler by byl jako kojenec vedle G. W. Bushe (Shifter 2006: 45). S příchodem administrativy prezidenta Obamy došlo ke kvalitativnímu posunu v otázce Kuby. Fidel Castro na jeho účet nešetřil chválou již v prezidentské kampani. Několikrát se ve státním deníku Granma vyjádřil v tom smyslu, že Obama je schopný a inteligentní politik a že je nadějí pro region. Byl snad ještě vstřícnější než venezuelský prezident Chávez. Když Obama dorazil na Summit, byla zde velká očekávání ve smyslu, jak se nový americký vůdce uvede poprvé na západní polokouli. Jeho návštěvě Trinidadu předcházely aktivity související právě s Kubou. Zákonodárci z amerického kongresu se stali prvními Americkými politiky, kteří se setkali se s Fidelem Castrem, od doby kdy bývalý kubánský vůdce před třemi lety onemocněl. Obamova administrativa také zrušila omezení pro možnost kubánských Američanů cestovat zpět na Kubu a posílat peníze jejich rodinám žijícím na ostrově, Raúl Castro prohlásil: "chceme říci vládě USA že jsme ochotni diskutovat 58

59 o všem, lidských právech, svobodě tisku, politických vězních, prostě o všem, na veřejnosti i v soukromí." (Raul Castro: Cuba ready to discuss everything with US 2009) Na tiskové konferenci cestou na Summit, Hillary Clintonová uvedla: "Pokračujeme v hledání způsobů, jak pokročit kupředu, protože současná politika je nevyhovující... Vítáme jeho (Castrovy) připomínky a náměty, budeme se jimi velmi vážně zabývat." (Obama Says US Will Pursue Thaw with Cuba, The New York Times 2009) Během své návštěvy Trinidadu, Obama přispěl k možnému diplomatickému průlomu, když oznámil 33 shromážděným lidrům, že USA hledají "nový začátek" ve svých vztazích s Havanou (US, Cuba mutually signal thaw in relations 2009). Ne každý o tom byl přesvědčen. Během 50- minutové řeči, nikaragujský prezident Daniel Ortega kritizoval americkou politiku a zaměřil se na vyloučení Kuby ze Summitu: "Nemohu se tu cítit jako doma a stydím se za účast na tomto Summitu, pokud tu není Kuba" (Let s sum-it up: Cuba stole the show 2009). Obama řekl zúčastněným představitelům jednotlivých států, "Nemůžeme zůstat zajatci neshod z minulosti. Příliš často byla možnost budovat nová partnerství v Americe oslabena váznoucí diskusí " Dále prezident USA pokračoval: Spojené státy se snaží o nový začátek vztahu s Kubou. Vím, že je to dlouhá cesta, která musí překonat desetiletí nedůvěry, ale existuje zde historie, ze které se můžeme poučit. Už jsem změnil politiku vůči Kubě a věřím že se otevřelo více svobody a příležitostí pro kubánský lid. My teď umožníme Kubáncům žijícím v Americe navštívit ostrov kdykoliv budou chtít a zprostředkujeme zdroje jejich rodinám stejným způsobem jako lidé v mojí zemi posílají domů peníze na každodenní potřeby. Během minulých dvou let jsem zaznamenal a dnes to opakuji, že jsem připravený se svou administrativou se podílet na celé řadě věcí s kubánskou vládou od drog, migrace, ekonomických záležitostí po lidská práva, svobodu slova a demokratickou reformu. Rád bych ujasnil, že nemám zájem mluvit naprázdno. Ale věřím, že se mohou 59

60 vztahy USA a Kuby ubírat novým směrem. (Obama endures Ortega diatribe. 2009). Speciální zvláštní kapitolou v americko - kubánských vztazích je věznice Guantánamo. Prezident Obama ji nařídil uzavřít do 1 roku. Stalo se tak (Obama orders Guantanamo closure 2009) Faktem zůstává, že stále nejsou všechny záležitosti ohledně Guantanámo vyřešeny a Barack Obama nesplnil závazek který dal světu. Na druhou stranu i zde je možné mluvit o výrazném posunu. Proces uzavírání probíhá a dle posledních informací je již velmi blízko doba, kdy se nechvalně známá věznice uzavře. (Guantanamo closure nears: report 2010) Takže i v této oblasti lze hovořit o pokroku oproti předchozím americkým vládám FTAA Chávezova vláda zaujímala a stále zaujímá negativní postoj k Celoamerické zóně volného obchodu (Free Trade Association of Americas FTAA). Není v tomto postoji sama. Většina Latinské Ameriky se staví odmítavě k tomuto projektu, což vždy komplikovalo vztah Spojených států a Venezuely. O FTAA se začalo mluvit po ukončení studené války, kdy Latinskoamerické země byly plny očekávání a výzev ohledně integrace. Výraznou podobu tento projekt nabral v roce 1994, kdy se v prosinci na Summitu v Miami, sešli zástupci států amerického kontinentu, aby zahájili rozhovory ohledně Celoamerické zóny volného obchodu. Plánováno bylo, že se jich budou účastnit všechny státy kontinentu vyjma Kuby. Očekávalo se, že rozhovory skončí v roce 2005, ale nastaly problémy. Počáteční nadšení latinskoamerických zemí opadlo a objevily se spory. Problémem byla podoba integrace. Jedním z nejproblematičtějších bodů byly otázky ocelářství a zemědělství, kde dvě největší jihoamerické země Brazílie a Argentina pohlížely s despektem na obchodní politiku Spojených států. Další obtíží pro realizaci FTAA bylo, že se představitelem Venezuely stal Hugo Chávez. Navíc je pravděpodobnost, že jím ještě dlouho bude. 60

61 Chávez kritizuje FTAA podobně jako kritizuje Spojené státy, debata je v nedohlednu. Během druhého funkčního období prezidenta George Bushe byl projekt FTAA definitivně odložen jako neprůchodný. (Shifter 2009) Prezident Obama po nástupu do funkce se zatím tento plán nepokoušel oživit Plán Kolumbie Plán Kolumbie je ještě větším problémem mezi oběma zeměmi, neboť se dotýká obou zemí bezprostředně. Jedná se o program boje proti pěstování a obchodu s drogami s cílem zničit drogami financovaná partizánská hnutí v Kolumbii. Plán Kolumbie začal fungovat za vlády bývalého kolumbijského prezidenta Pastrany jako šestiletý plán, který měl definitivně ukončit 40 let trvající vnitrostátní konflikte, vyřešit problematický obchod s drogami i snížit kriminalitu. Dalším cílem bylo nastartování ekonomického rozvoje. Prezident Uribe, který je od roku 2002 v čele Kolumbie, v projektu pokračoval ale zaměřil se více na bezpečnostní otázky. Spojené státy věnovaly 1,2 miliardy dolarů na moderní výzbroj a výcvik kolumbijské armády. Na žádost kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho se v americkém kongresu jednalo o rozšíření plánu o navýšení finanční podpory. (Veillette 2005) Vzhledem k tomu, že projekt je podporován jak demokratickým, tak republikánským táborem, bylo schváleno navýšení prostředků bez problémů. Venezuela se odmítá na tomto plánu podílet hlavně proto, že chce co nejvíce eliminovat na svém území jakoukoliv vojenskou přítomnost USA, z obavy ovlivňování domácí situace. Prezident Chávez krátce plán Kolumbie v roce 2001, podporoval ("Converted" Chavez backs Plan Columbia 2001), ale pak svou podporu stáhl a stal se opět velkým kritikem celého projektu. Spojené státy naopak Venezuelu podezřívaly, že podporuje kolumbijské bojové jednotky. Je třeba také poznamenat, že Venezuela a Kolumbie nemají dobré vztahy. Už od vzniku obou států panovaly rozpory ohledně hranic na severu. Mezi novodobé důvody jistě patří, že v Kolumbii vládne největší spojenec Spojených států 61

62 v regionu. Dalším důvodem může být, že někteří aktéři pokusu o svržení prezidenta Cháveze v roce 2002 našli útočiště právě v Kolumbii a v neposlední řadě je třeba zmínit příhraniční problémy obou zemí, kdy je Venezuela podezřívaná z tolerance drogových ozbrojených jednotek. Obě země své spory však řeší poměrně racionálně především z důvodu bilaterální obchodní závislosti. Vybočením z relativně klidného období ohledně této tématiky, bylo Chávezovo obvinění USA ze špionáže, kdy Spojené státy obvinil, že bez povolení americké průzkumné letadlo narušilo venezuelský vzdušný prostor. (Chavez accuses Colombia of spy plane incursion 2009) 4.4. CITGO Chávez je často světovými médii přirovnáván k vůdcům jako byli Simon Bolívar, Juan Perón nedávno Fidel Castro či k stále ještě vládnoucímu Muammaru Kaddáfím. Podobnosti lze nalézt s Perónem, který byl také vojenskou osobností a také provedl vojenský převrat. Uměl stejně dobře jako Chávez oslovovat davy lidí. Chávezovy pokusy nabízet levný topný olej chudým rodinám ve Spojených státech prostřednictvím venezuelské společnosti CITGO nápadně připomínají aktivity Perónovy manželky Evity, která v roce 1949 organizovala dodávku šatstva chudým lidem do USA. Venezuelská společnost CITGO corp., za níž stojí silná Venezuelská státní ropná společnost PDVSA, je samozřejmě nepříjemným konkurentem pro místní firmy a vláda Spojených států amerických je znepokojena jejími bezprecedentními jednostrannými akty(viz níže). Chávezovým cílem bylo vždy, získat si podporu Američanů ze slabších vrstev a zároveň snížit autoritu prezidenta Bushe v jeho vlastní zemi. Známý je případ z Chicaga, kde společnost CITGO nabízela místnímu dopravnímu podniku zlevněnou naftu výměnou za to, že město finančně pomůže chudým místním rodinám. Vedení města se rozhodlo pro jiné řešení, přestože bylo ve finanční tísni (Chicago vs. Hugo Chávez 2006). Na tomto případu lze pozorovat, jak dalekosáhlé možnosti může 62

63 mít vlastnictví ropných zásob a pokud s nimi Chávez umí dobře zacházet, může Spojené státy nemile překvapit. 63

64 Závěr V rámci možnosti dostupnosti odborných materiálů byly zhodnoceny vztahy mezi Venezuelou a USA v období vlády venezuelského prezidenta Hugo Cháveze. Na základě analýzy bylo zjištěno, že nesrovnalosti vztahů Spojených států amerických a jejich latinskoamerických sousedů, kteří často zažívají politické turbulence, pramení už z období kolonizace. Tyto rozdíly přetrvávají do současnosti. Projevují se zejména v oblasti sociální, ekonomické a následně se prolínají do politické oblasti. Je však důležité do jaké míry jsou ochotny obě země, tedy Venezuela a USA, vzájemně tolerovat názorovou politickou odlišnost a zda v kontroverzních otázkách mohou najít kompromis. Jednoznačně nejdůležitější roli v těchto jednáních mají prezidenti a diplomaté obou států. Lze konstatovat, že v případě Venezuely byly vztahy se Spojenými státy od zvolení prezidenta Cháveze standardní, v rámci diplomatického protokolu. V průběhu vlády George Bushe v USA došlo ke zhoršení či ochlazení vzájemných vztahů, které se projevují výpady představitelů jak ze strany Venezuely (především), tak USA. Nabízí se otázka, co je příčinou této změny. Faktorů, které ovlivňují a vedou ke změnám mezinárodních vztahů obou států, je více. Nejdůležitějšími a nejviditelnějšími jsou samotní prezidenti Hugo Chávez a George Bush a nově Barack Obama. Na ně se upírá pozornost široké veřejnosti i odborníků. Chávez dokázal upevnit svoje mocenské postavení ve Venezuele a zároveň ovlivnit některé země Latinské Ameriky ve svůj prospěch. Obratně využívá svého vlivu proti politice USA. Jako příklad lze uvést společnost CITGO, která se ve Spojených státech amerických snaží získat sympatie střední a nižší třídy pro Venezuelu formou štědrých programů pro chudé a levného benzínu. Dále pak je třeba vzpomenout aktivity ohledně projektu ALBA, který skýtá poměrně velký potenciál a stal se alternativou zastaveného projektu FTAA. V neposlední řadě je nutné se 64

65 zmínit o Chávezových aktivitách v Jižní Americe, kde si plánoval naklonit místní země především levnou ropou, k čemuž také slouží obří projekt v podobě ropovodu přes celý kontinent. Bush nevyužil situace a nenavázal na rozpracovanou taktiku svého předchůdce Billa Clintona, který si byl vědom rostoucí mocenské síly Huga Cháveze. Bush se příliš zaměřil v rámci boje proti terorismu na Irák a ostatní arabské státy, včetně řešení konfliktu Palestiny a Izraele. Tím ztrácel prostor pro rozvinutí spolupráce se zeměmi Jižní Ameriky. Mnoho představitelů latinskoamerických zemí má k Chávezovu stylu vedení mezinárodní politiky a napadání USA výhrady, ale i oni sami se od Spojených států vzdálili. Je jisté, že vždy bude existovat nesoulad mezi Severem a Jihem na americkém kontinentě. Nicméně pokud se chce posunout Latinská Amerika kupředu a především pokud ji chtějí USA takovou mít, musí s ní více komunikovat a vzájemné vztahy více kultivovat. Po 11. září bylo pochopitelné, že se Spojené státy koncentrují na svůj zájem v oblasti terorizmu, nikoli na udržování vztahů s Latinskou Amerikou. Nemělo však dojít k tak velkému posunu, aby téměř jediný kontakt Bushovy administrativy s Latinskou Amerikou byl Plán Kolumbie, který navíc měl stejně podtext boje proti terorismu. USA by se měly poučit z případu Venezuely a laviny, kterou s sebou strhává v obdobně smýšlejících režimů. Novou nadějí je prezident Barack Obama, který učinil nespočet kroků pro zlepšení vztahů se zeměmi Latinské Ameriky. Především velmi vstřícný postoj vůči Kubě i srdečné potřesení si rukou s prezidentem Chávezem dávají naději pro zlepšení situace v regionu. Na druhou stranu je třeba krotit přílišné nadšení z nástupu prezidenta Obamy do funkce, který je součástí určité vládní mašinérie a přestože tvorba zahraniční politiky je v jeho kompetenci, musí se v mnoha situacích podřídit okolnostem. Idealistické plány na realizaci změn v Latinské Americe se často neplní, alespoň co se týče časové realizace těchto projektů. Příkladem může být otázka věznice Guantanámo na Kubě, kterou měl 65

66 Obama v plánu zavřít daleko dříve, ale okolnosti a náročnost celého procesu zapříčinily, že věznice stále uzavřena není. V návaznosti na výše zmíněné konstatuji, že se obě hypotézy potvrdily, přičemž za zhoršení vzájemných vztahů Venezuely a Spojených států amerických, nese největší odpovědnost venezuelský prezident Hugo Chávez. Svůj díl viny má však i Bushova administrativa, která se až příliš otočila k regionu zády a nenašla vhodný způsob jak jednat se stále problematičtějším prezidentem Venezuely. Obecně je možné říci, že po příchodu Bushovy administrativy se vzájemné vztahy více zproblematizovaly. Vláda Baracka Obamy nyní dává naději na zlepšení situace. 66

67 Přílohy Seznam příloh: Příloha 1: Seznam použitých zkratek..strana 68 Příloha 2. Reflexe nástupu prezidenta Obamy do čela USA...strana 69 Příloha 3. Oblíbenost lídrů Latinské Ameriky a USA rok 2006 strana 70 Příloha 4: Vývoj světové ceny ropy za barel strana 72 Příloha 5. Dotování pohonných hmot v Latinské Americe..strana 73 Příloha 6. Porovnání billboardů PSUV versus opozice.strana 74 67

68 Příloha 1. Seznam použitých zkratek AD ALBA CNE CITGO COPEI FEDACAMARAS FTAA MBR 200 MERCOSUR MVR PDVSA OAS URD WTO USITC Acción democrática (Demokratická akce) Alternativa Bolivariana para las Américas (Bolívarovská alternativa pro ameriky) Consejo nacional electoral (Národní volební rada) Citgo Petroleum Corporation Comitee de política electoral independente (Nezávislý politický volební výbor) Federación de Cámaras y Asociaciones de Comercio y Producción de Venezuela ( Federace venezuelských obchodních a výrobních komor a asociací) Free Trade Association of Americas (Asociace volného obchodu amerik) Movimiento Bolivariano Revolucionario 200 (Revoluční Bolívarovské hnutí) Mercado Común del Sur (Společný trh zemí Jižní Ameriky) Movimiento Quinta Republica (Hnutí páté republiky) Petróleos de Venezuela Sociedad Anónima Organization of američan States (Organizace amerických států) Unión republicana democrática (Republikánská demokratická unie) World trade organization (Světová obchodní organizace) United States trade commision (Obchodní komise Spojených států amerických) 68

69 Příloha 2. Reflexe nástupu prezidenta Obamy do čela USA Zdroj: Z uvedeného grafu je jasně čitelná změna v mínění obyvatel Latinské Ameriky ohledně vedení Spojených států amerických po nástupu Baracka Obamy. Na otázku: Podporujete vedení spojených států amerických? Odpovědělo ANO v roce 2008 pouhých 35% respondentů. V roce 2009 to pak bylo již 51% dotázaných. Změna s nástupem Baracka Obamy je evidentní. 69

70 Příloha 3. Graf oblíbenosti lídrů Latinské Ameriky a USA rok 2006 Zdroj: Latinobarómetro 2006 (on-line) Jedná se o výzkum prováděný v Argentině, Bolívii, Brazílii, Chile, Dominikánské Republice, Kolumbii, Kostarice, Ekvádoru, Guatemale, Hondurasu, Mexiku, Nikaragui, Panamě, Paraguaji, Peru, Salvadoru, Uruguaji, Venezuele na celkovém vzorku respondentů. Statistická odchylka se pohybuje kolem 3%. Červený sloupec znamená oblíbenost nízká. Modrý sloupec znamená oblíbenost střední. Zelený sloupec znamená oblíbenost vysoká. I když se na první pohled graf zdá být nepřehledný, tak nejlépe dokumentuje situaci oblíbenosti lídrů v roce Demonstruje nejen oblíbenost, ale též antipatie k současným představitelům států Latinské Ameriky a USA. Abychom mohli jednotlivé hodnoty porovnávat je nutné ještě vědět jak jsou jednotlivé osoby známy - jestli se dají vůbec považovat za regionální lídry. Dle výzkumu Latinobarómetro v roce 2006 se za regionální lídry dali 70

71 považovat pouze George Bush (známý pro 79% obyvatel), Fidel Castro (známý pro 79% obyvatel) a Hugo Chávez (známý pro 71% obyvatel). (Latinobarómetro 2006) Při porovnání Huga Cháveze a George Bushe zjišťujeme zajímavé údaje. Ač by se dalo říci, že politicky a mediálně v oblíbenosti vyhrával v Latinské Americe Chávez, v průzkumu mezi běžnými obyvateli byla situace jiná. Nejen, že byl Chávez méně známý i přesto, že byl v úřadu déle, ale též v oblíbenosti ukazuje výzkum, že s Bushem prohrává. Konkrétně 28 ku 30 procentním bodům. Jako středně oblíbeného Cháveze sice hodnotilo více obyvatel, ale ve statistice antipatií opět převahu nad Bushem neměl. Oba lídry stejně záporně hodnotilo v roce % obyvatel Latinské Ameriky. To pro Cháveze není vůbec dobrá vizitka vzhledem k tomu, že se stavěl a staví do role sjednotitele kontinentu. Naopak pro George Bushe to byl signál, že pokud se bude Latinské Americe více věnovat může aspirovat na převahu nad jeho venezuelským sokem. Zajímavé je se ještě pozastavit nad Luisem Ináciem Lulou da Silva. Tento politik ačkoliv zatím v roce 2006 nemohl být považován za lídra, protože je znám pouze 51% obyvatelům regionu, měl nejlepší pozici stát se oblíbeným a důležitým hráčem v regionu, což se také stalo. Je daleko méně konfliktní než Chávez a přitom vyznává levicové myšlenky, které jsou v současné době v Latinské Americe velmi oblíbený 71

72 Příloha 4: Vývoj světové ceny ropy za barel Zdroj: OPEC 72

73 Příloha 5. Dotování pohonných hmot v Latinské Americe. Jednotka: cent amerického dolaru za litr Zdroj: Metchles

74 Příloha 6. Porovnání billboardů PSUV versus opozice Propagace vládní Propagace opoziční Zdroj: Zdroj : Tyto propagační materiály byly distribuovány ve Venezuele v období před referendem o změně ústavy v roce Materiály se na první pohled od sebe výrazně liší. A vládní plakáty vykazují větší symboliku. Čepice nad o a níže nad e symbolizuje vojenskou čapku, kterou je znám prezident Hugo Chávez. Podpisy v pozadí jsou podpisy významných venezuelských velikánů včetně Simona Bolívara. Je velice diskutabilní, jestli by se pod Chávezovu změnu ústavy Bolívar podepsal, ale to není předmětem tohoto hodnocení. Hvězda v SÍ má též určitou revoluční symboliku. Velmi důležitou věcí je 74