Jak zbohatnout z eurofondů

Transkript

1 Reportáž z naštvaného Srbska Ve spolupráci s the economist THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU Spor o chobotnici vrcholí Diagnóza Zubová Economist: Čínští kolonialisté respekt.cz 12 Jak zbohatnout z eurofondů R o č n í k X I X K č P ředpl at n é v Č r : 2 5 K č SK 5 0 S k D E 2, 5 0 AT 2, 7 0 BE 2, 7 0

2 PŘESVĚDČTE SE SAMI NA TESTOVACÍ JÍZDĚ. Na první pohled dravec. Po prvním svezení auto, které už nedáte z ruky. Již v základu s výbavou a bezpečnostními prvky, které byste za cenu od Kč včetně DPH nečekali. Testovací jízdu si rezervujte na: nebo na

3 obsah Ročník XIX Adresa redakce: Křemencova 10, Praha 1 Telefon: Fax: redakce@respekt.cz dopisy@respekt.cz na jednotlivé pracovníky: prijmeni@respekt.cz web: Předplatitelský servis (po pá 8 18): Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Vedoucí internetových projektů: František Novák Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Martin Jazairi, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Lindner, Tomáš Pavlíček, Jaroslav Spurný, Adam Šůra, Jáchym Topol Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Pavel Klusák, Magdaléna Platzová, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová- -Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Pavla Horáková, Helena Koutná, Libor Ott Design: ReDesign. Použitá písma RePublic (Suitcase Type Foundry), Unit (FontShop) Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík (dtp@respekt.cz) Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO Předseda dozorčí rady: Jan Ruml Generální ředitel: Tomáš Šídlo Správní ředitelka: Anna Gregorini Soumarová Vedoucí projektů: Petra Sedláčková Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík, Patricie Svobodová, Irena Velebilová, tel , fax (inzerce@respekt.cz) Ředitel výroby a distribuce: Jiří Völfl Distribuce: Renata Brabcová, Jan Smola, Veronika Šalatová, Lucie Vodrlindová, tel , fax (distribuce@respekt.cz) Tiskne: Svoboda Press s.r.o. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN , ev. č. MK ČR E Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: Respekt Publishing a. s. komentáře 10 Irák po pěti letech Marek Švehla 11 Nejasná zpráva o našem úspěchu Luděk Niedermayer 12 Ucpávání děr The Economist Právo podle Topolánka Marek Švehla na pozvání 13 Právníkovy správné odpovědi Jan Komárek Smrt prvního vojáka Jana Hybášková česko 14 Eurofondy Silvie Lauder 18 Poslankyně Zubová Ondřej Kundra 19 Daňové úniky na DVD Jaroslav Spurný 20 Národní knihovna Martin Jazairi 22 Potrestaní sprejeři Kateřina Čopjaková ekonomika 26 Noví kolonialisté The Economist svět 30 Irák: Pět let na ose dobra Cyril Bumbálek 32 Čína: Velký úklid R. Mikoláš, T. Lindner 33 Francie: Zákaz hodnocení Jaroslav Formánek téma 34 Srbsko ve slepé uličce Tomáš Sachr rozhovor 42 S Vladimírem Michálkem Ondřej Nezbeda kultura 46 Nizozemští architekti Karolína Vitvarová-Vránková 48 V. Papoušek: Gravitace avantgard Viktor Šlajchrt 50 C. McCarthy: Cesta Ladislav Nagy V. Bělohradský: Eseje Vojtěch Varyš 51 Bestiář Renaty Drábkové Jan H. Vitvar 52 Film Control Jan Gregor 53 Expozice Nové hudby Pavel Klusák civilizace 56 Ježíšova hrobka? Jan Roskovec 58 Island: Vodíkový ostrov Tomáš Lindner trendy 60 Rychloseznamování Karolína Vitvarová-Vránková eseje 62 Kennedyho ozvěna Robert B. Reich 63 Zbavit stáří nemoci Peter Singer pravidelně 4 anketa Je vhodné zveřejňovat záznam z výuky na webu? příštích 7 dní průzkum 6 krátce 7 on-line rozhovor, dopisy 8 z kraje Odškodnění za nehodu Jan Brabec 9 vaše otázky Proč se neprojednával protikuřácký zákon? 24 o kom se mluví Právník Pavel Němec Silvie Lauder 28 k věci Z. Škromach k důchodové reformě Marek Švehla 29 úspěch Inženýr Josef Dubský Kateřina Čopjaková 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Herečka Verica Nedeska Magdaléna Platzová 64 ve hvězdách Pohádka o Janu Nepomuckém Tereza Brdečková 65 jeden den v životě Sobota s Emmou 66 minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování. česko str. 14 Jak zbohatnout z eurofondů O rozdělování evropských peněz. téma str. 34 Ve slepé uličce Reportáž ze současného Srbska. rozhovor str. 42 Vidím tu spoustu příběhů S V. Michálkem o rodině a filmu. civilizace str. 56 Ježíšova hrobka? Jsou poslední důkazy pravdivé? RESPEK T. CZ

4 Editorial Ten titulek je příznačný a hodil by se jako motto pro texty domácí rubriky. Nejasná zpráva o našem úspěchu tak nazval svůj komentář o budoucnosti české ekonomiky náš exkluzivní spolupracovník a čerstvě bývalý viceguvernér centrální banky Luděk Niedermayer (str. 11). Příběhem českého úspěchu je určitě městečko Vlašim. Jeho starosta Luděk Jeništa se obklopil týmem lidí, s jejichž pomocí dokázal vytřást z bruselského oslíka (s laskavou ironií ho na obálku Respektu nakreslil Pavel Reisenauer) desítky milionů ke spokojenosti všech, Brusel nevyjímaje. Další miliardy pro celou zemi jsou už na cestě, a jak změní náš život a nás samotné, zkoumala Silvie Lauder (str ). Poselství obou zmíněných textů je v jádru stejné: Česko je vcelku úspěšným státem s nadějí na velký rozběh, který si však vlastní vinou může zbrzdit. Následující články jsou toho smutným důkazem, byť zdánlivě jen nepřímým. Podivné události ve vysokých patrech politiky a jména jako Olga Zubová (str. 18) či Pavel Němec (str ) vyvolávají podezření z korupce, které se jako rakovina šíří lymfatickými uzlinami demokracie, jimiž vláda a parlament jistě jsou. Ilustrací téhož je potom spor o Národní knihovnu. Ten paradox, že by mělo jít především o vzácné dědictví naší kultury, ale jde zřejmě jen o moc a peníze, už nikomu nepřijde na mysl. Do temných zákoutí příběhu, v němž pro knihy není místo, nahlédl náš nový člen redakce Martin Jazairi (str ). Naše budoucnost je tedy otevřená a máme ji ve vlastních rukou. Pěstujeme si takové prazvláštní mistrovství v přežívání, říká v rozhovoru s Ondřejem Nezbedou režisér Vladimír Michálek (str ). Jeho vzdor vůči této tradici je úspěchem už sám o sobě, ale může být snad i vzorem pro další. Nás národní sklon k pouhému přežívání může někdy opravdu vypadat trapně, ale zkuste si prožít několik dní v Srbsku, a vše se vyjeví v jiném světle. Reportáž Tomáše Sachra (str ) z této země zmítané frustrací je velmi poučná. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje MARTIN M. ŠIMEČKA anketa Je vhodné zveřejňovat záznamy vyučování na internetu? (Viz jablonecké Gymnázium Dr. Randy, Respekt č. 11/08) Emma Pecháčková studentka, První reálné gymnázium v Praze Instalace kamer do tříd sice může rodičům zprostředkovat virtuální přehled o vzdělávání jejich potomků, ale otázkou zůstává, proč ničit soukromí studentů i učitelů. Pokud si někdo přeje nahlédnout do hodin, vedení škol zajisté ochotně vyhoví a i samotní studenti vřele přivítají návštěvníky, kteří mohou přispět svým názorem do výuky. Nehledě na to, že pořizování videozáznamů může mít dopad na vztah vyučujícího se studenty. Profesor, který si je vědom přítomnosti cizího oka, se nikdy neodváží k otevřeným výkladům, které jsou pro studenty mnohem poutavější, a tudíž i prospěšnější. Martin Ševčík ředitel Základní školy Londýnská příštích 7 dní Umím si představit zveřejňování videozáznamů na školním webu, pokud půjde o ukázky a prezentaci zajímavých školních projektů, významných prací studentů nebo besed s významnými hosty. Podmínkou takového zveřejnění je dodržení etické stránky celé věci. Projekce videozáznamů musí být přijímána všemi aktéry, tzn. pedagogy, ale i studenty. V žádném případě nesmí být videoprojekcí vyvolán pocit nejistoty, možná až ohrožení některého z účastníků, protože je potřeba mít na paměti, že cílem musí být prezentace, nikoliv kontrola nebo restrikce. KAMPAŇ PROTI RASISMU V pondělí 17. března bude po celý den probíhat v devíti českých městech (v Brně, Českých Budějovicích, Liberci, Novém Městě pod Smrkem, Praze, Olomouci, Ostravě, Strakonicích a Ústí nad Labem) informační kampaň Oranžová stužka. Dobrovolníci budou rozdávat informační letáky spolu s nálepkami se symbolem oranžové stužky, která má představovat odmítnutí všech forem rasové diskriminace. Ondřej Liška ministr školství Chápal bych to jako zajímavý způsob prezentace školy. Ovšem za předpokladu, že jsou o tom všichni aktéři informováni a souhlasí s tím a že jde z hlediska výuky o aktivitu výjimečnou a spíše ilustrativní. Pokud jsou tyto podmínky splněny, nevidím žádná rizika. Naopak může jít o netradiční způsob komunikace s rodiči a veřejností, kterým škola dává zprávu o své otevřenosti a schopnosti využívat moderní technologie. Nicméně by se nemělo této formy využívat příliš často vyučovací hodiny by přece jen neměly postrádat jistou intimitu, která je pro úspěšné vzdělávací a výchovné prostředí nutná. průzkum Obrana a bezpečnost země Rozhodně nesouhlasí % Stejně bychom se neubránili Rozhodně souhlasí % Spíše souhlasí % Karolína Ryvolová učitelka angličtiny, romistka Mělo by platit, že se učitel za svou hodinu nemusí stydět, proč ji tedy pro blízké nezveřejnit. Rodina získá představu o tom, co má student znát, zároveň může spolupracovat s vyučujícím a vhodně volit metody podle jeho individuálních potřeb. Dovedu si podobnou nahrávku představit jako ideální promo před přijímacími zkouškami, kdy se rodič/student rozhodne pro vhodnou školu po zhlédnutí několika veřejně přístupných vzorků. Rodič by ale neměl mít absolutní právo zasahovat do náplně hodiny. Se svými studenty se chci o světě bavit v jeho komplexnosti a odmítám cenzurování. Rozhodně nesouhlasí % O malé zemi rozhodují velmoci Rozhodně souhlasí % Spíše souhlasí % foto archiv, matěj stránský, karel cudlín JARO V pátek 21. března začíná astronomické jaro. PREZIDENTSKÉ VOLBY NA TCHAJ-WANU V sobotu 22. března se na Tchaj-wanu bude volit nový prezident a současně vláda vyhlásila referendum o vstupu ostrova do OSN. Opoziční Národní strana však vyzvala k bojkotu referenda, které odsoudila především Čína považující demokratický Tchaj-wan za svou neoddělitelnou součást. Spíše nesouhlasí % Spíše nesouhlasí % Češi příliš nevěří, že by byli schopni se ubránit. Přesto si % obyvatel myslí, že je třeba suverenitu hájit za každou cenu, a % vidí záruku bezpečnosti země v členství v NATO. % občanů je aktuálně s členstvím ČR v NATO spokojeno, % respondentů naopak vyjádřilo nespokojenost a % odpovědělo, že neví. ZDROJ: CVVM 4 RESP E K T bře zn a 2 008

5 Neviditelný přínos. Viditelný úspěch. Neviditelný přínos Mnoho našich inovací na první pohled nespatříte, ale jejich význam je pro budoucnost a ochranu klimatu nezanedbatelný. Pomáhají efektivněji využívat zdroje, šetřit energii a redukovat emise uhlíku. Jsou tak dlouhodobým přínosem pro životní prostředí. Viditelný úspěch Jsme partnerem našich zákazníků v mnoha průmyslových odvětvích, společně s nimi vyvíjíme a hledáme řešení. A výsledky našeho přínosu jsou viditelné: jednou jsou to optimalizované procesy, jindy vyšší kvalita a snížené náklady. Takto se podílíme na úspěchu našich zákazníků. A na lepší kvalitě života nás všech.

6 krátce foto čtk, karel cudlín, profimedia.cz Tunel plný krve Policie dala zablokovat webovou stránku na které zveřejňuje novinář Jan Urban informace o možné korupci ve složité kauze okolo firmy Diag Human. Podle řady dokumentů zveřejněných na stránce jsou do ní zapleteni vysocí političtí představitelé (Urban vydal také knihu se stejným názvem). Webovou stránku nechala zablokovat kriminálka z Prahy 2 na žádost Národního bezpečnostního úřadu. Upozornili nás, že na stránkách je zveřejněn utajovaný dokument, říká kriminalista, který příkaz podepsal. Tajný dokument obsahuje ale známou skutečnost majitel firmy Diag chce prodat své pohledávky vůči ČR do Ruska. Ať jsou důvody zablokování tisícovky stránek dokumentů na Urbanově webu jakékoli, jde o zásadní zásah do svobody slova. Případem se budou zabývat poslanci a senátoři. Q Vzpoura pražských divadel Spor kolem transformace pražských divadel nabral obrátky. 11. března uspořádala divadla Na Zábradlí, v Dlouhé, Pod Palmovkou, Švandovo, Ypsilon a Městská divadla pražská tiskovou konferenci, na níž transformaci odmítla s tím, že magistrát postupuje nezodpovědně a nechce se dohodnout na schůdném řešení. Po konferenci si radní pro kulturu Milan Richter (ODS), který je svým jednáním za krizi zodpovědný, nechal prověřit, kdo je statutárním zástupcem jednotlivých divadel. Podle členky zastupitelstva Jany Ryšlinkové (SNK ED) hledá způsob, jak vzpurné ředitele odvolat. Rozhodl se pojmout transformaci po svém, v rozporu s kulturní politikou hl. města Prahy, říká Ryšlinková. Problémem začal konečně zabývat i primátor Pavel Bém (ODS). Q Ústav totality neodporuje ústavě Ústav pro studium totalitních režimů může dál zkoumat nacistickou a komunistickou minulost. Návrh 57 poslanců ČSSD na zrušení tohoto badatelského centra zamítl Ústavní soud. Sociální demokraté včetně svého předsedy Jiřího Paroubka se obávali, že nová instituce by mohla hodnotit dějiny jen z jednoho úhlu pohledu. Ohrazovali se i proti formulaci zákona, podle níž bylo celé období vlády komunistického režimu označované za totalitu. Podle poslance ČSSD a někdejšího komunistického zákonodárce Zdeňka Jičínského měl minulý režim i pozitivní stránky. Za příklad uvedl údajnou demokratizaci v šedesátých Respekt Když dostala pracovnice PPF banky na stůl hromádku exekučních příkazů směřujících proti Praze a pětici jejích organizací, něco se jí na nich nezdálo. Naštěstí nad tím nemávla rukou, transakci zastavila a díky tomu česká metropole a tím pádem i my všichni nepřišla o desítky milionů korun. Příkazy totiž byly falešné. Ještě větší poklonu si neznámá dáma (banka nechce říci, kdo to byl) zaslouží i proto, že podle expertů byly příkazy padělané s mimořádnou zručností. Média už se nezmiňují, zda jí za to z magistrátu poslali alespoň kytku... foto egp letech. Když hovoříme o nějakém období v dějinách, předpokládá se vždy nějaké zjednodušení, odmítl jeho námitku soudce zpravodaj Stanislav Balík. Vznik této instituce podle Ústavního soudu neznamená monopol na bádání a informování o minulosti. Celkově soud poukázal na to, že rozhodnutí o zřízení ústavu je verdiktem politickým a jemu nepřísluší do těchto sporů zasahovat. Soudci z normy vypustili jen dvě slova upravující odvolání člena rady ústavu. Senát teď může radního odvolat jen v tom případě, že půl roku nevykonává svoji funkci. Ústav pro studium totalitních režimů oficiálně zahájil činnost 1. února. Q Despekt Lidovecká poslankyně Michaela Šojdrová má originální představu o tom, co to znamená být koaličním poslancem. Přestože se šéfové tří vládních stran ve středu večer dohodli, že dopad poplatků u lékaře v dubnu zhodnotí a případně společně upraví, Šojdrová se neobtěžovala na tuto dohodu ani počkat a rovnou předložila vlastní návrh, aby byli od poplatků osvobozeni kojenci. Jedno prvenství poslankyni ovšem upřít nelze je první, kdo z vládních zákonodárců změní klíčový zákon navzdory celé koalici. foto günter bartoš Vzpoura v Tibetu Největší nepokoje za minulých dvacet let vypukly v Tibetu. Mniši i tibetští civilisté v ulicích Lhasy a jiných měst sváděli boje s čínskou policií a armádou. Během uzávěrky Respektu agentury psaly o hořících autech a obchodech, o střelbě a tancích v ulicích; státní média v čínštině však o protestech mlčela. Násilí předcházel týden demonstrací při 49. výročí povstání v provincii, která je pod kontrolou čínské vlády od roku Tibeťané se bouří proti desítkám let trvajícímu kulturnímu útlaku a proti hospodářské diskriminaci. Letošní vzpoura je pro vládu obzvláště nepříjemná během letní olympiády bude říši středu pozorně sledovat celý svět a právě osud Tibetu bude jedním z nejcitlivějších témat. Q Evropa zelená pomalu Jarní summit Evropské unie, který si tentokrát vysloužil přívlastek ekologický, nevedl k žádným konkrétním závazkům. Vlády 27 členských zemí se nedokázaly shodnout na přesném harmonogramu, který by měl do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o pětinu stále není ani jasné, jestli se jako výchozí bude považovat rok 2005, nebo rok 1990 (návrh, který by byl mírnější k postkomunistickým zemím, kde v 90. letech znečištění klesalo). Na konkrétních plánech se politici dohodnou nejpozději na jaře 2009, tedy v době českého předsednictví EU. Palčivým úkolem je zabránění přesunu špinavých odvětví do regionů s mírnějšími ekologickými regulacemi. To by totiž v globálním měřítku k úbytku emisí nevedlo, jen by zmizela pracovní místa v Evropě. Q O Číně čtěte také na str. 26 a 32 RESP E K T bře zn a 2 008

7 rozhovory.respekt.cz On-line rozhovor s redaktorem a novinářem Janem Rejžkem Jaký máte názor na Topolánkovo ocenění bratrů Mašínů? Snad poprvé v něčem s Topolánkem souhlasím. Co říkáte lidem kritizujícím Hutku za jeho píseň Udavač z Těšína? Kritizuji ho také, ta píseň je prvoplánově blbá. Tachecí byla ředitelkou Radiožurnálu a Bobošíková chce být ředitelkou České televize. Také v tom vidíte paralelu? Jules V. Paralelu mezi Tachecí a Bobošíkovou moc nenacházím, akorát že jsou obě ženské. Za tou první je tak či onak kus novinářské práce, za Bobošíkovou nic, o to je její ambicióznost nebezpečnější. Kdybyste mohl hlasovat Clintonová, nebo Obama? Švejnar, nebo Klaus? Vratné lahve, nebo Tajnosti? Milan Oba dva a kterýkoliv z nich případně jako viceprezident (ka). Mám vždycky radši lahve než tajnosti... Co říká kritik Jan Rejžek na české skupiny Znouzectnost, N.V.U., Krucipüsk, Tleskač, Nahoru po schodišti dolů...? Jaký máte nejotřesnější kulturní zážitek z roku 2007 (rozhlas, TV, hudba, divadlo, film...) A jaký nejotřesnější zážitek z 2007 v oblasti mimo kulturu? Kaplického Národní knihovna na Letné, nebo raději Národní fotbalový stadion tamtéž? Můžete prozradit vaše pocity při sledování TV přenosu z volby českého prezidenta? Pišta Hufnágl Kritik říká, že je nezná, navíc už dávno není hudebním kritikem, jak si pořád myslí nostalgici z časů dávné Melodie, a píše zvláště do LN o tom, co ho baví víc, třeba i o fotbale. Proboha! Možnosti publikování kvalitní kritiky jsou neporovnatelně lepší než za bolševika, člověče! Nejotřesnější zážitek? Asi ty písňové trapné agitky Vyčítala, Parkanové a Hutky a mimo kulturu každý pohled na drzý naobědvaný ksicht Vojtěcha Filipa a jeho soudruhů. Stopro knihovna! A Národní Košťálův stadion nejlépe na Kubě. Už jsem to říkal pro MF Dnes, ještě nezačala Matějská a už tu byl Palác hrůzy. Měla by být KSČ zakázána? Jules V. Zákaz KSČ je téma na knihu, a ne na aforismus. Kdo někdy nahlédl do Haló novin, ví, jaký slovník se tam používá a jaké ideály či revoluční metody vyznávají, viz poslední přihlášení se k odkazu února. Pro to všechno bych ji zakázal i teď, nikdy není pozdě. Co se vám skrze některý váš článek nebo pořad podařilo změnit? Alena Marysková Do hlav čtenářů nevidím, něco snad jo. Ale konkrétně odstoupení pohotovostní mlátičky Pavla Přibyla z funkce šéfa Grossova sekretariátu. Q dopisy Dobro naslepo Hodně hodných peněz Respekt 8/08 Iluzorní hodnoty Rád bych polemizoval se závěry článku Dobro naslepo. Hodnocení charitativních organizací podle mne není obtížnější než přijímání investičních rozhodnutí, protože obecná jednotka hodnoty je stejně iluzorní v obou případech. Liší se jen naše ochota iluzi podlehnout a ochota organizací zveřejňovat údaje o sobě. Články Dobro naslepo a Hodně hodných peněz ilustrují zmíněnou iluzi poměrně dobře. Ekonomové nám totiž po dlouhá léta úspěšně sugerují, že investování se má řídit pouze dolarovou hodnotou přínosu. Nejnovější trendy v investování ale ukazují, že s růstem všeobecného rozhledu (a možná i blahobytem) investorů přicházejí na řadu i jiná, penězi neocenitelná kritéria rozhodování, ať už jim říkáme etika, křesťanskost, férovost či SRI. Iluzi, že peníze jsou přímým představitelem hodnoty, podlehli komunisté, když chtěli nivelizovat platy. Dnes už by snad nikdo nevěřil tezi, že dva lidé se stejným platem odvádějí stejně hodnotnou práci. Peněžní jednotka je dnes referenční měřítko, které stimuluje lidi ke zlepšování a které lze využívat třeba při srovnávání výsledků lidské činnosti. V tomto světle se ukazuje investiční rozhodování složitější, ale hodnocení charitativních organizací naopak jednodušší. Padá totiž argument, že je neetické hodnotit dělání dobra penězi. Srovnání organizací pomocí peněžních kritérií umožňuje něco, co bez něho nedokážeme schopnost organizací dosahovat poslání úsporně, jinými slovy být konkurenceschopné. Bylo by však chybou vybírat si příjemce daru jenom podle peněžních kritérií. Český neziskový sektor bohužel jako by o konkurenci vůbec nestál. Jak jinak si vysvětlit všeobecnou rezignaci na zveřejňování informací o hospodárnosti v našem neziskovém sektoru? V kvalitě výročních zpráv neziskových organizací jsou propastné rozdíly. Vedle menšiny profesionálních transparentních organizací existuje většinová černá skříňka těch málo či zcela netransparentních. Ani tady nejsou věci černobílé; některé výroční zprávy ani nepokryjí zákonné informační povinnosti, a naopak ti, kteří výročku nepublikují, možná ani nechtějí nic skrývat. Celková nálada v Česku se ale přelévá z politiky a byznysu i do neziskovek: Proč bychom něco zveřejňovali, když nás k tomu nikdo nenutí? Zatím to vypadá, že neziskový sektor sám sebe kultivovat nehodlá. Na tahu jsou tedy dárci. Jakub Stránský, vedoucí výzkumu Výkonnost neziskových organizací, katedra manažerského účetnictví VŠE v Praze Oprava V čísle 11/2008 jsme na straně 13 v charakteristice Iva Mathého omylem uvedli, že je rektorem AMU. Ve skutečnosti jím byl do konce ledna Čtenářům se omlouváme. PIŠTE NÁM NA DOPISY@RESPEKT.CZ inzerce Ať už si články vybíráte, nebo Vás zajímá úplně všechno, naše životní pojištění se vždy přizpůsobí rytmu Vašeho života. Životní pojištění RYTMUS Allianz stojíme při Vás RESPEK T. CZ 7

8 z kraje Dnes už se Filip usmívá. Je však za tím mnoho trpělivé péče. (Paní Němcová se synem) foto matěj stránský Jednou na mě promluví Rodina Němcových dostane odškodnění za synovu nehodu Cizkrajov Od stropu visí desítky dětských figurek, na televizní obrazovce právě běží pohádka. Z postele ji sleduje vyhublý bezvládný chlapec se strnulým pohledem. Opodál svého kamaráda pozoruje speciálně vycvičený pes, u okna stojí rehabilitační stůl a speciální kolo. Jsme ve vesnici Cizkrajov na Vysočině, kde se v malém domku už léta odehrává drama známého případu třináctiletého Filipa Němce chlapce, který během několika málo minut ztratil víc, než si naprostá většina z nás snad umí představit. Ačkoliv před samotným Filipem a jeho blízkými je ještě dlouhá cesta, veřejná část příběhu spěje k uzávěrce. A jde-li to v dané souvislosti říci, nedopadlo nakonec společenské angažmá vůbec špatně. Jak si pamětníci vzpomenou, Filip Němec v roce 2003 na obyčejném školním výletě neznámo proč skončil na dlouhé minuty v bezvědomí pod vodou bazénu. Bezvládného chlapce sice stačili vytáhnout ještě před utonutím, z nemocnice si ale rodiče Filipa odváželi jako člověka neschopného jakéhokoli pohybu a s odumřelým mozkem bez výhledu na nějaké výrazné zlepšení. Vlastně jen dýchal, jinak vůbec nic, vzpomíná Filipova matka, dnes pětatřicetiletá Martina Němcová, na první chvíle rodinné tragédie, která se brzy změnila ve veřejné drama. Rodina Němcových se totiž rozhodla za zanedbání povinností zažalovat učitele a později o odškodné i místní školu. Jenže jejím zřizovatelem byla obec Cizkrajov, která žádnými velkými částkami nedisponovala, a mezi sousedy se zvedla vlna nevole. Místní přestali rodinu zdravit a v pouliční šeptandě se nejhlasitěji prosadilo přesvědčení, že si Němcovi prostě chtějí přijít k penězům vždyť přece normální by bylo dát takového člověka někam do ústavu. Byli jsme najednou jako nějací vyděděnci, říká paní Němcová. Jenže Filipův příběh vzbudil také v kraji i v celé zemi nebývalou vlnu zájmu a řada lidí začala rodině pomáhat. Němcovi ve třech malých místnůstkách totiž doslova každou vteřinu bojovali o synovo přežití. Dostával epileptické záchvaty a často plakal, vypadalo to, že všechno vzdává, vypráví Martina Němcová. Rodina se ale vzdát nemínila a postupně vyzkoušela snad úplně všechno: Vojtovu metodu reflexních bodů, akupunkturu, koupele, masáže, hyperbarickou kyslíkovou komoru. I když nikdo přesně neví, co se ve Filipovi s diagnózou apalytického syndromu vlastně děje, jeho stav se přece jen pomalu začal zlepšovat. Najednou se na mě usmál, byla jsem strašně šťastná, líčí maminka Martina Němcová. Její chlapec, do té doby slepý, začal částečně vnímat své okolí. K posunu došlo i v Cizkrajově: díky angažmá bývalé ministryně školství Dany Kuchtové dostala obec pomoc státu a kraje: z požadovaného šestnáctimilionového odškodného zaplatil Cizkrajov jen tři miliony, zbytek šel na účet vyšších rozpočtů. Podle starosty Petra Krušiny se nálada v obci uklidnila, protože každý má přece jen nějaké svědomí. Rodina Němcových se teď s odškodným může konečně pustit do svého plánu na stěhování do Českých Budějovic. Jednak je tam dostupnější lékařská péče a za druhé tam rodina chystá výstavbu bezbariérového domku. Čekáme také, jestli nám stát povolí léčbu pomocí transplantace kmenových buněk, to je šance, říká paní Němcová. Jejím velkým přáním totiž je, že se Filip začne částečně pohybovat. A možná, kdoví, usmívá se paní Němcová, třeba na mě jednou i promluví. Q JAN BRABEC 8 RESP E K T bře zn a 2 008

9 vaše otázky Proč parlament neprojednával ve druhém kole protikuřácký zákon? inzerce Kdo je zodpovědný za to, že bylo druhé čtení novely protikuřáckého zákona v parlamentu vyřazeno z plánovaného projednávání (a z jakého důvodu)? MUDr. Jan Buryška Ptali jsme se poslance ODS Borise Šťastného, hlavního navrhovatele protikuřáckého zákona: Zákon nebyl vyřazen z projednávání, naopak tento týden se o něm bude v Poslanecké sněmovně definitivně rozhodovat v takzvaném třetím, závěrečném čtení. Jestli v něm pro něj většina přítomných poslanců a poslankyň zvedne ruku a poté ho schválí i Senát a následně podepíše prezident, začne platit. Česko by se tak zařadilo po bok řady evropských zemí od Anglie a Irska přes Francii až po Švédsko, kde podobná norma již existuje. Zda bude ale zákon tenhle týden schválen, není každopádně jasné. Jeho hlavním cílem je totiž omezit kouření ve zdejších restauracích a hospodách a proti tomu se v minulosti delegáti opakovaně postavili. Jako hlavní argument uvádějí, že to povede k poklesu návštěvnosti restaurací, a tudíž i k nižším tržbám jejich provozovatelů. Pohled do okolních zemí ale podle poslance Šťastného ukazuje, že taková obava není na místě. Delegát proto naopak navrhuje radikální omezení kouření v restauracích a argumentuje přitom vysokými čísly onemocnění rakovinou v důsledku nuceného pasivního vdechování kouře nekuřáky. Šťastného verze počítá po irském vzoru se zákazem kouření v uzavřených společně sdílených prostorách zdejších stravovacích zařízení a barů. To znamená, tam kde restauratéři nebudou mít speciálně oddělený, odvětraný a neprodyšný prostor pro kuřáky, nebude možné kouřit vůbec. Na stole však leží i několik pozměňovacích návrhů, o nichž budou poslanci PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NA VASEOTAZKY@RESPEKT.CZ v souvislosti se Šťastného normou také rozhodovat, a které když schválí, značně oslabí záměr protikuřáckého zákona omezit kouření v restauracích. Dva nejradikálnější pozměňováky předkládají Šťastného straničtí kolegové Jozef Kochan a Jana Rybínová. V kostce řečeno, Kochan navrhuje, aby si provozovatelé restaurací a barů mohli sami rozhodnout, zda bude jejich podnik kuřácký, nebo ne. Když se rozhodnou, že ano, stačí to jen někam viditelně označit. Poslankyně Rybínová pak prosazuje, aby restaurace větší než 100 metrů čtverečních musely mít nově stavebně oddělený nekuřácký prostor. Podniky pod 100 metrů čtverečních, kterých jsou ale v Česku tři čtvrtiny, by naopak žádný ohled na nekuřáky brát nemusely. Podle poslance Šťastného by jak návrh Kochana, tak Rybínové v podstatě nevedl k výraznému omezení kouření ve zdejších restauracích. A jak odhaduje poslanec Šťastný šance své verze proti návrhům, které prosazují jeho kolegové Kochan nebo Rybínová? Bude to boj až do poslední chvíle. Vůbec si netroufnu tipovat, jak to dopadne, říká poslanec Šťastný. Budu ale dělat maximum pro to, aby prošla moje úprava omezující kouření. Q Vaše pojišťovna je tu pro vás i v roce 2008 Všeobecná zdravotní pojišťovna je s 6,5 milionem svých klientů největší a nejstabilnější zdravotní pojišťovnou v České republice. Garantuje jim nejnákladnější a nejmodernější zdravotní péči u více než 37 tisíc zdravotnických subjektů. Svým klientům pomáhá zlepšovat životní styl a pečovat o zdraví. Navíc jim nabízí řadu výhod a fi nančních příspěvků na vybrané aktivity, na které má letos připraveno 414 milionů korun. Hlavním cílem Všeobecné zdravotní pojišťovny je spokojenost a zdraví klientů. Informujte se na přepážkových pracovištích VZP nebo ové adrese info@vzp.cz. RESPEK T. CZ infolinka

10 komentáře válka v iráku str. 10 REFORMY str. 11 ÚVĚROVÁ KRIZE str. 12 GLOSA str. 12 Irák po pěti letech Tento týden uplyne pět let od zahájení války v Iráku, která svrhla Saddáma a rozdělila Západ. Jaká je její bilance? Nejasná zpráva o úspěchu V posledních třech letech náš HDP utěšeně vzrůstá a ekonomika sílí. Jak daleko je tedy třeba zajít s reformami? Ucpávání děr Centrální banky dělají, co mohou, aby opevnily peněžní trhy před další kalamitou. Připomíná to však budování hrází z písku. Právo podle Topolánka Ve své reakci na kritiku americké zprávy o lidských právech premiér neřeší to, zda je pravdivá, ale zda je oprávněná. marek švehla luděk niedermayer the economist marek švehla válka v iráku Irák po pěti letech Bilance války, která rozdělila západní svět Ještě na podzim byla válka v Iráku bezkonkurenčně nejdůležitějším tématem amerických primárních voleb. Teď je konec zimy a Irák nápadně ustoupil jiným problémům, hlavně hrozící ekonomické recesi. Takže ta válka přestává být problémem? To samozřejmě zdaleka ne. Spíš se události v novodobém Vietnamu jak Iráku hlavně odpůrci války s oblibou říkají mění postupně k lepšímu. Otázka, zda to stačí ke spokojenosti, bude tento týden zaměstnávat podstatnou část světa o něco víc než obvykle. Od začátku války totiž uplyne pět let. Řetězec chyb Také Respekt patřil před pěti lety k médiím, která mírně řečeno projevila pro americký útok na Saddámův Irák velké pochopení. Důvodů bylo několik: šlo o svržení krutého diktátora, který kromě teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu zaútočil na dvě sousední země a na další si brousil zuby. Americká špionážní služba hlásila úspěšné pokusy Saddáma získat zbraně hromadného ničení. A konečně existovalo vážné podezření, že Saddám se angažoval v přípravě 11. září. Navíc bylo riziko, že po vyhnání z Afghánistánu najde al-káida pohodlné útočiště v Iráku. Saddám je sekulární Arab, v náboženských fundamentalistech vidí spíš ohrožení, namítali mnozí západní arabisté. Nenávist vůči Americe může tuhle odstředivost překonat, odpovídali zastánci útoku. Vidina spojenectví ropného Iráku s islamistickými militanty se jevila jako mimořádně nebezpečná. Navíc zde byla zkušenost s mimořádně rychlým vítězstvím nad diktátorem počátkem 90. let v tzv. první válce v Perském zálivu. Útok tedy začal, Saddám padl a teď jsme o pět let dál a samozřejmě víme víc. Zbraně hromadného ničení se přes velké úsilí nenašly. Nedávná zpráva Pentagonu vyloučila spojení Saddáma s al-káidou (možnost navázání tohoto spojení už se neřeší). Plány na poválečné uspořádání v Iráku s představou o zavedení vzorné demokracie se ukázaly jako nereálné. Je vlastně šokující, jak špatné informace a analýzy Bushova administrativa před válkou měla. Jedním z hlavních zdrojů informací byl irácký exil ve Washingtonu, jehož členové byli sami mimo obraz nebo ve snaze urychlit útok úmyslně malovali situaci na růžovo. Představy Bushových neokonzervativců o tom, jak z Iráku vytvoří vzorovou demokracii pro celý Blízký východ, mají v porovnání s realitou dneška příchuť hořké ironie. Dnes už všichni víme, že Američané udělali při správě okupovaného státu řadu chyb. Vyloučení členů Saddámovy vládnoucí strany Baas ze státních služeb ochromilo úřady. Po unáhleném rozpuštění Saddámovy armády a všech bezpečnostních složek spadl Irák na dlouhou dobu do anarchie. Ropná pole tak zůstala bez ochrany, čímž Irák utrpěl velkou ekonomickou škodu. Ztratila se spousta zbraní a z rozprášených elitních jednotek národních gard se stal spojenec militantů hlásících se k al-káidě, kteří se paradoxně teprve s příchodem Američanů stali z roztroušených bojovníků dobře organizovanou silou na území Iráku. Jsou tu i další chyby: korupční skandál kolem firmy Halliburton, spjaté s viceprezidentem Cheneym, mučení ve věznici Abú Ghraíb, věznice Guantánamo. Irák sice absolvoval volby, před válkou vládnoucí sunnité ale hlasování bojkotují, a tudíž nemají v parlamentu odpovídající reprezentaci. Celé území obydlené iráckými Araby zachvátilo sektářské násilí, které vyvolalo emigrační vlnu srovnatelnou s tou za Saddáma. Sektářské vraždění probíhá třeba i na univerzitách, kam mají rodiče strach posílat své děti. Teď Írán a Gaza Takový je hrubý výčet. Optimisté by dodali, že v posledním roce teroristických útoků a sektářského násilí výrazně ubylo. Americká armáda posílila své jednotky, úzce spolupracuje s kmenovými náčelníky, bez nichž nelze aktivitu al-káidy v Iráku potlačit. Americké tajné služby podle agentury AP odhadují, že od loňského roku, kdy militanti ztráceli podporu sunnitských Arabů, se snížil jejich počet z nějakých deseti tisíc na šest tisíc. Zemi již spravuje civilní vláda, do její činnosti se čím dál víc zapojují sunnité. Těžbu ropy se daří obnovovat, byť je zhruba na třetině plánovaných objemů. Bilanci války je samozřejmě nutné sčítat i mimo hranice Iráku. Operace hodnocená výraznou většinou světových politiků a médií jako neúspěšná zhoršila americkou pozici ve světě, včetně vztahů mezi USA a Evropou, výrazně komplikuje případné další vojenské útoky, například na Írán, což je z hlediska světové bezpečnosti velmi nepříjemný efekt tažení proti Saddámovi. Vše nyní směřuje k otázce, kdy Američané z Iráku odejdou a co tam poté vznikne. Americké jednotky se snaží připravit irácké bezpečnostní složky na to, aby mohly vzít boj s militanty zcela do svých rukou. Právě tohle navzdory odhodlaným slibům amerických prezidentských kandidátů zřejmě rozhodne, jak rychle se americká armáda z Iráku stáhne. Všichni také očekávají, že v případě vítězství demokratických kandidátů padne rozhodnutí rychleji. Řadu ran, které dnes veřejnost vnímá jako fatální, se podaří dříve či později zacelit. Příchod nového prezidenta a jeho vstřícnost třeba v otázkách globálního oteplování zřejmě velmi rychle obnoví americkou autoritu minimálně v Evropě. Nejasná zůstává budoucnost Iráku. Teprve po odchodu Američanů se ukáže, nakolik bude tažení militantů hlásících se k al-káidě pokračovat a nakolik byla evropská kritika a evropské vzdání se odpovědnosti za Irák správným krokem. Pokud jde o celý Blízký východ, v posledním roce se naléhavější agendou stal jaderný Írán a budoucnost Gazy. Fakt, že to není Irák, lze v bilanci pětiletého působení Američanů přihodit na misku vah těch povedených věcí. Q MAREK ŠVEHLA K tématu též text na str RESP E K T bře zn a 2 008

11 reformy Nejasná zpráva o našem úspěchu Ekonomika si vede dobře, ale reformy musí pokračovat Česká ekonomika loni rekordně rostla, ale místo debaty o naší budoucí prosperitě řeší ekonomové otázku, proč a jak naše hospodářství zpomalí růst v roce Zároveň vláda otvírá diskusi o dalším kole reforem (ale bohužel také o změnách kola prvního). Z toho vyplývají dvě přirozené otázky: mohou dobře provedené reformy tlumit možné zpomalení ekonomiky a jak daleko je třeba s reformami ještě zajít? Ještě deset takových let Argumenty pro méně příznivý vývoj naší ekonomiky v tomto roce jsou nasnadě. Jde o vysoké ceny energií a surovin či zpomalení světového růstu (včetně EU) tlumící zájem o naše vývozy. Ty navíc ohrožuje velmi silná koruna. V minulosti míval souběh takových zpráv vždy neblahý dopad na ekonomiku. Zda tomu tak bude nyní, poté co naše ekonomika prošla velkými změnami a dočkala se i některých podstatných reforem, není snadné soudit. Bezmála tři roky roste náš hrubý domácí produkt ročně zhruba o 6 %, což dává zapomenout na to, že v 90. letech jsme patřili k těm méně úspěšným zemím. Od konce 90. let naše ekonomika uvázla na nízkém tempu průměrného růstu (pod 2 %). Oživení, které probíhá od počátku této dekády, lze spojovat s podporou zahraničních investic a privatizací bank. Dotčené oblasti, jako je obchod, doprava, zpracovatelský průmysl či nemovitosti, patří k tahounům naší ekonomiky. Díky restrukturalizaci a vzniku nových podniků došlo k velkému nárůstu exportů. Podařilo se, co se stává zřídka: zrychlení ekonomiky nepoškodilo rovnováhu mezi vývozem a dovozem, zahraniční obchod je dokonce v přebytku. Dalším důvodem, proč naše ekonomika, na rozdíl od některých spotřebou přehřátých zemí, patří k makroekonomicky nejstabilnějším, je to, že od roku 2000 byl růst spotřeby domácností vždy nižší než růst ekonomiky a naopak export rostl v devíti z posledních deseti let rychleji než domácí produkt. Díky vysokému tempu růstu nyní výrazně snižujeme náskok vyspělých zemí EU (rozdíl v tempu je větší než 2 %) a za posledních sedm let naše ekonomika stihla vytvořený produkt měřeno v eurech zdvojnásobit. Kdyby tento vývoj trval ještě deset let, zcela by to změnilo naši pozici na žebříčku zemí EU. To vytváří jistý závazek, či dokonce očekávání pro budoucnost. Ovšem podmínky pro rok 2009 nejsou snadné, což mimo jiné nekonvenuje vládě z hlediska volebního cyklu. Tři problémy Chce se říci, že úspěch posledních let nesouvisí přímo s probíhajícími reformami či nereformami. Data ukazují, že velká část naší ekonomiky je (naštěstí) jen málo ovlivněna denními rozhodnutími politiků. To ovšem nezmenšuje odpovědnost politiků za příští prosperitu země. Z dlouhodobého hlediska do klíčové agendy spadá penzijní reforma, vliv státu na sektor zdravotnictví a pracovní trh (o solidním spravování veřejných financí nemluvě). Je správné, že vláda se odhodlala alespoň k úpravám průběžného penzijního systému, když mimo jiné navrhla prodloužit věk odchodu do penze. Tím však nezastaví proces, který postupně směřuje k tomu, že se penze financované z tohoto systému budou přibližovat spíše sociálním dávkám než mzdám. Bohužel chybí jasný signál, zda naší budoucností je jinde už běžný systém tří pilířů (ten opozice odmítá), anebo zda navíc k sociální penzi, nereflektující výši našich odvodů, se každý stará sám o sebe, například účastí v penzijních fondech. Tato nejistota nemálo komplikuje život jednotlivcům i některým firmám. Ve zdravotnictví vláda naráží na populistický odpor ve chvíli, kdy udělala jen několik opatrných kroků správným směrem. Bohužel se zdá, že úspěchem bude i udržení mety, které dosáhla. Je jasné, že bez reforem nebude možné zajišťovat špičkovou zdravotní péči pro všechny. Další příliv státních peněz do zdravotnictví není reálný, a tak stojíme před volbou mezi moderní (a drahou) léčbou, která dává nemocným naději, a levnějším paralenem. Náš pracovní trh trpí nepoměrem mezi sociálními dávkami a mzdami některých profesí, dlouhodobým problémem je kvalita vzdělávacího systému, jehož slabiny jen částečně zakrývá příliv zahraničních pracovníků, byť jejich počet 250 tisíc o určité flexibilitě trhu hovoří. Je důležité otevřít trh více pro hladší přísun i takovéto pracovní síly a pomoci jí s integrací do společnosti. Reformy v těchto třech oblastech mají sice více strategickou povahu než charakter opatření okamžitě posilujících ekonomický růst, ale odklad je prodražuje a mnohdy také komplikuje. V případě pracovního trhu navíc snižuje dlouhodobý růstový potenciál ekonomiky. Rychlá pomoc Na prosperitu země mají negativní vliv rovněž neduhy, jejichž odstranění by ekonomice prospělo okamžitě. Jedním je stav veřejných financí, druhým vysoké regulace a náklady, které klade stát na soukromé firmy. V první oblasti je pokrok stále malý. Za relativně nízké schodky veřejných financí (loni kolem 2 % HDP) vděčíme rychlému růstu ekonomiky a tomu, že se neuskutečňují všechny plánované výdaje. Skutečné ozdravení veřejných financí se asi neobejde bez zásahu do některých nedotknutelných oblastí (třeba státní podpora stavebního spoření) a značné redukce počtu lidí na výplatní listině státu. Cesta nereformy či opětovného zvýšení daní (mimo politicky blokované zvýšení nižší sazby DPH) se v mnoha ohledech jeví v současném světě jako nevhodná a také obtížně realizovatelná. Druhá oblast souvisí i s pracovním trhem (nejde jen o sociální dávky, ale i o silnou, a proto drahou ochranu pracovních míst, i když výrok Ústavního soudu v tomto týdnu směruje věci správným směrem), ale také s omezováním podnikání (pomalé soudy, přísné normy, zbytečné regulace, mnohdy nepřátelské úřady a také korupce). Obavy i naděje Recepty jsou známé a pro někoho může být zklamáním, že mezi nimi chybí velká témata, která by zázračně odbrzdila naši ekonomiku. Možná existují v nějakém ideálním světě, ale v realitě malé ekonomiky ve střední Evropě se hledají hůře. Žijeme v celkem flexibilní a úspěšné zemi, jejíž vysoký ekonomický růst umožňuje využívat méně bolestivá řešení problémů: při růstu nominálního HDP kolem 10 % je náprava veřejných financí jednodušší a motivaci k práci při rychlém růstu mezd významně posílí pomalá (a mnohdy nejlépe žádná) valorizace odpovídajících sociálních dávek. Navzdory tomuto příznivému výhledu se máme čeho obávat. Vůle politiků k reformám ochabuje a naopak, jak ukazují poslední dny, sílí snaha změkčovat i ty, které už prosadili. A to v proreformnější polovině volebního cyklu. Navíc být nadprůměrně flexibilní evropskou ekonomikou není totéž, jako uspět na světových trzích. A dění v Maďarsku (referendum o poplatcích) ukazuje, jak tenká je hranice mezi pomalým postupem vpřed a cestou k velkému ekonomickému průšvihu. Q LUDĚK NIEDERMAYER RESPEK T. CZ 11

12 komentáře Úvěrová krize Ucpávání děr Posílení likvidity centrálními bankami úvěrovou krizi zmírní, ale nevyřeší Tento způsob centrálního bankovnictví připomíná budování protipovodňových hrází z pytlů s pískem. Centrální banky v čele s americkou (Fed) přicházejí s dalšími pokusy, jak opevnit peněžní trhy před čím dál vážnější kalamitou. Rozhodly se poskytnout více prostředků většímu počtu aktérů, a to na delší dobu a proti širší škále zástav než dosud. Minulý týden bylo písku potřeba více než obvykle. Fed hned dvakrát (7. a 11. března) přislíbil sérii nových opatření. Navýšil aukce, ve kterých se komerční banky mohou ucházet o likviditu, a zavedl nový program, v jehož rámci centrální banka poskytne až 200 miliard dolarů ve formě vládních obligací výměnou za podřadnější aktiva, např. cenné papíry vázané na hypotéky. Ostatní centrální banky se 11. března k tomuto kroku připojily. Finanční trhy reagovaly s nadšením. Hlavní akciové indexy na Wall Street zaznamenaly nejvyšší jednodenní nárůst za posledních pět let. Ale optimismus neměl dlouhého trvání. Během několika dní masový prodej americké měny vyhnal cenu zlata nad 1000 dolarů za unci a dolar spadl pod 100 japonských jenů. Nástroje, které Fed používá, jsou jistě užitečné, ale krize tím nekončí. Výskyt recese úvěrovou krizi ještě zhorší. Logika v poskytování vyšší likvidity je prostá: je potřeba prolomit bludný kruh strachu a vynuceného prodávání. V posledních dnech značná část úvěrových trhů přestávala fungovat, protože investoři odmítali přijmout cokoli kromě těch nejbezpečnějších vládních obligací. Rizikovost obchodování a kolísání cen nabraly znepokojivý rozměr a to vede banky k tomu, aby požadovaly hodnotnější zástavy od zájemců o úvěry. To krizi ještě prohlubuje. Výměnou bezpečných vládních obligací, po kterých investoři tak touží, za opovrhované cenné papíry zamýšlí Fed tuto spirálu zastavit. Mírné riziko To je rozumné. Zmírněním paniky vyvolané vyšší rizikovostí prostřednictvím nástrojů nové likvidity lze snížit škodu, kterou by jinak dysfunkční úvěrové trhy ekonomice způsobily. Také se tím zmírňuje tlak na použití dalšího, poněkud necitlivého nástroje, který má centrální banka k dispozici snižování úrokových sazeb. Fed už v posledních dvou měsících krátkodobé úrokové sazby snížil o 1,25 procentního bodu a finanční trhy očekávaly další snížení o tři čtvrtiny bodu na příštím zasedání bankovní rady Fedu 18. března. S ohledem na závratné ceny komodit, propadající se dolar a očekávanou vyšší inflaci by však tak velké snížení sazeb bylo riskantní. Nástroje nové likvidity snižují pravděpodobnost, že Fed zpanikaří. Stejně tak důležité ale je i to, že zmíněná pozitiva obsahují pouze mírné riziko. Fed bude držet podřadnější cenné papíry. Ty budou sloužit jako zástava pro přechodné a levnější půjčky, což znamená, že ztrátu by vykázal pouze, kdyby došlo k bankrotům mezi účastníky trhu, kteří si půjčují vládní obligace. Evropská centrální banka už nějakou dobu takové cenné papíry jako zástavu přijímá. V dlouhodobém výhledu může ochota centrálních bank nabízet likviditu v případě krize vést komerční banky k riskantnímu jednání, nicméně dnes tento problém nehrozí. Největší nebezpečí vězí v přehnaných očekáváních. Poskytnutí likvidity, sebelépe zvládnuté, není kouzelným proutkem, jehož mávnutím úvěrová krize zmizí. Uklidňuje sice paniku a získává čas, ale neřeší primární ztráty a nepřináší jistotu, kdo tyto ztráty nakonec ponese. A zde špatné zprávy nekončí. Souběžně s tím, jak se zabavuje stále více domů zatížených nesplácenými hypotékami a jak padají ceny nemovitostí, narůstají i odhady ztrát z hypotečních cenných papírů, jež se dnes odhadují na 400 miliard dolarů. Tyto ztráty povedou k mnohem většímu utužení úvěrů, než známe dnes. Přitom hospodářství je v recesi už nyní. Poslední, byť neoficiální údaje o zaměstnanosti ukazují, že soukromý sektor poslední tři měsíce za sebou propouštěl. Není pochyb, že ekonomika se smršťuje. Vyšší nezaměstnanost povede k ještě většímu počtu nesplácených hypoték, a tím k dalším ztrátám z hypotečních cenných papírů. Hromadit se budou i nesplácené komerční a spotřební půjčky. Nicméně ne všechno je tak pochmurné. Bankám se daří čelit nedostatku upisováním nového kapitálu, zatím ve výši 100 miliard dolarů a tím to zřejmě nekončí. Zpomalení americké ekonomiky je prozatím kompenzováno stále silným globálním růstem. Stimulující daňové škrty prosazené prezidentem Bushem také brzy začnou působit. Avšak celkově lze říci, že výskyt recese povede k dalšímu zhoršení úvěrové krize, než se situace zase zlepší. Budováním hrází z písku Fed sice zabrání katastrofě, ale podemleté břehy tím nespraví. Q The Economist Newspaper Limited, London 2008 glosa Právo podle Topolánka Je to pech, propást takovou šanci. Přitom stačilo, aby premiér Mirek Topolánek vyjel do Spojených států o dva týdny později, a mohl tam kromě radaru a víz vyřídit s nájemníkem Bílého domu ještě jednu důležitou věc. Mohl mu pěkně do očí vysvětlit, že jeho země nemá právo kritizovat porušování lidských práv v Česku. Takhle to Topolánek vzkázal za oceán jen na dálku a není zcela jisté, že si to Bushova vláda vezme k srdci. Vydávání pravidelných zpráv o stavu lidských práv ve světě je totiž dlouholetá tradice a výsada amerického ministerstva zahraničí, a dokonce i Češi za to kdysi byli rádi, byť se v USA vězni mučili už tehdy. Jenže časy se mění. Topolánkovu popudlivou reakci v duchu Kuby nebo Běloruska vyvolaly zmínky o šéfovi koaličních lidovců Jiřím Čunkovi ve zmíněné zprávě. Američané píší o jeho nedořešené úplatkářské aféře, a především o tom, jak ostudně coby vsetínský starosta vyhnal z města tamní Romy. Stát, který mučí své zajatce, nemá právo Česko kritizovat, měl na to hodnocení říci Topolánek, a máme-li věřit anketám na zpravodajském serveru idnes.cz, totéž si myslí zhruba 90 procent zdejší populace. Média se pozastavila nad tím, jak ostře Topolánek zareagoval na chování vlády, s níž si při nedávné návštěvě tolik rozuměl. O to ale vůbec nejde. Podstatná je sama Topolánkova křeč: místo aby řešil, jestli naši kritici mají pravdu, nebo ne, řeší, jestli nás mají právo kritizovat. To je skutečně scestná optika: i kdyby ho neměli, co potom? Vymínit si za radar kromě víz také to, že napříště už o nás nebude ve zprávě ministerstva zahraničí ani řádka? Američané však evidentně tohle své právo cítí, takže bude. Užitečnější je tedy řešit obsah. A v tom se Američané docela trefili. Jak již dobře dokumentovala česká média, Čunkův příběh je skandální. Jako starosta Vsetína prodal romským rodinám s malými dětmi neobyvatelné domy ve vedlejším okrese, a aby si toho náhodou nevšimli, nechal je tam vyvézt násilím uprostřed noci. V bílé části populace se díky tomu stal populárním, získal křeslo v Senátu, šéfovství politické strany a nakonec i post vicepremiéra. Pak byl Čunek vyšetřován z korupce a případ byl zastaven jen na příkaz nejvyšší státní zástupkyně, která je ve vážném podezření, že rozhodla po nátlaku vládních politiků. Znění americké výtky ukazuje, že autoři zprávy mají v Česku dobré informátory. Takže jaké štěstí, že tady stále ještě existuje vlivná země s dlouhou demokratickou tradicí, která se o české poměry zajímá a chce je změnit. Teď už zbývá jen se tady mezi sebou dohodnout, jak tu změnu provést. MAREK ŠVEHLA aktuální glosy na Glosy.respekt.cz 12 RESP E K T bře zn a 2 008

13 na pozvání Právníkovy správné odpovědi Studentům práva v Česku chybí možnost přemýšlet o tom, co je správné. Smrt prvního vojáka Evropa by se v budoucnu měla dokázat sama bránit. foto günter bartoš Jan Komárek (1979) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo EU. V letech pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem. foto čtk Jana Hybášková (1965) je poslankyní Evropského parlamentu, členkou jeho výboru pro zahraniční záležitosti a podvýboru pro bezpečnost. Byla velvyslankyní ve Slovinsku a v Kuvajtu, jako arabistka se věnuje Blízkému východu. O svém působení v Kuvajtu a o invazi do Iráku napsala knihu Čekání na válku (2004). Musíte sami přemýšlet, jaká je správná odpověď, vyzývá profesor práva Burt Neuborne na Newyorské univerzitě svoje studenty, já vám ji dát neumím. I touto větou se dá ve zkratce vystihnout rozdíl ve výuce práva v USA a v Evropě. Ve většině evropských zemí, včetně České republiky, servírují vyučující svým studentům jediné správné odpovědi jako na talíři. Právo přece musí obsahovat jasná pravidla chování, jinak by nebylo právem a lidé by jej nepotřebovali. V USA jsou naopak studenti vedeni k poznání, že často záleží na nich samotných, jaké právo bude. Zároveň jim profesoři zdůrazňují, jak velká odpovědnost to je. A že se před ní nelze schovat za texty právních předpisů. Špatný a dobrý právník John Yoo byl jedním z nejlepších absolventů svého ročníku na Yale. Před několika lety sepsal pro Bushovu administrativu nechvalně proslulé memorandum, které konstatovalo, že USA nejsou vázány mezinárodními úmluvami zakazujícími mučení. Na kritiku, jež se v reakci na memorandum zvedla, jen odpověděl: To není politika, takové je právo. Naštěstí se na americkém ministerstvu spravedlnosti našel jiný absolvent Yale, který měl odvahu se nadřízeným postavit a memorandum zpochybnit. Z ministerstva musel odejít. Dnes však jeho příběh vypráví profesor Kahan yaleským studentům při promoční slavnosti. Na závěr jim říká: To, zda jste dobří právníci, nakonec nebude záležet na tom, kolik předpisů jste se naučili. Bude to záviset na tom, jak dobří jste lidé. Yoo byl špatný právník nikoliv proto, že by neznal zákony. Byl špatný, poněvadž couvl před odpovědností označit zlo a pokusil se schovat za právo. Problémy českého právnického vzdělávání České právnické fakulty bývají často kritizovány za svoji odtrženost od praxe. Na blogu Jiné právo si nedávno soudce Vojtěch Cepl mladší postěžoval, že se studenti neučí právnické řemeslo. Mohou za to podle něj učitelé, kteří ze školních škamen přešli rovnou za katedru a o praxi slyšeli pouze vyprávět. Zčásti má určitě pravdu. Profesor Neuborne, zmíněný v úvodu, je veteránem stovek řízení před americkými soudy. V mnoha případech, o kterých se dnes učí američtí studenti, vystupoval jako advokát a na jeho výkladu to je poznat. Nicméně při pohledu na profesní životopisy vyučujících v Česku zjistíme, že mnozí z nich pracují také jako advokáti. Problémem je tedy spíše jejich vytíženost a neochota věnovat se svým studentům než neznalost praxe. Skutečným problémem našeho právnického vzdělávání je ale kultura jediných správných odpovědí. Právnické řemeslo se sice podle mého názoru učí nejlépe v praxi, ale úkolem fakult je vychovat právníky k tomu, aby činili správná rozhodnutí a byli si vědomi své odpovědnosti. Jenže tady se mi zdá, že současný styl výuky pouze kopíruje naši společnost. I zde stále ještě vyhrávají ti, kdo si nárokují správné odpovědi na všechno, aniž by chtěli naslouchat druhým a o své pravdě pochybovat. Q Před několika dny, 5. března 2008, padl první evropský voják, příslušník francouzských speciálních sil. Byl zabit v Čadu pod evropskou vlajkou. V podvýboru pro obranu a bezpečnost Evropského parlamentu jsme jeho smrt uctili minutou ticha. Bylo to memento: Evropa by se v budoucnu měla dokázat sama bránit. Události 11. září 2001 potvrdily, že bezpečnost je nejdražší komoditou tohoto století. Zdrojem hlavního nebezpečí už nejsou konvenční armády, ale rozpadající se státy, útoky proti civilnímu obyvatelstvu. Přitom nebezpečí hrozící ze států, které se rozpadly davy uprchlíků, organizovaný zločin, radikalizace náboženských skupin, nábor a financování teroristů, zhoubné bujení zbraní to vše už není zvládnutelné na národní úrovni. Tato situace má svůj počátek před třiceti lety, kdy byly v důsledku mírové dohody v Camp Davidu vyřazeny ze hry o zničení Izraele velké arabské konvenční armády. Tím se vytratil tradiční dobyvačný raison d être řady arabských států a namísto arabského nacionalismu tu nastoupil islamismus. Právě v té době začala sovětská tragédie v Afghánistánu a s ní asymetrická válka a odboj mudžahedínů. Hlavní město Spojených států před sedmi lety napadli teroristé, nikoli vojáci z armády jiné mocnosti... Zákon motýlího křídla Svět se dnes zřetelně dělí na ty, kdo bezpečnost konzumují, a ty, kdo ji poskytují. Pokud jde o Evropskou unii, je třeba říci natvrdo: najde oprávnění své existence jen tehdy, stane-li se nejen garantem bezpečnosti svých občanů, ale také tím, kdo poskytuje bezpečnost v mezinárodním měřítku. Základní pohnutkou počátku evropské integrace byla snaha zajistit trvale udržitelný mír pro válkami zmítaný kontinent. Nyní je tento cíl naplněn. Bezpečnost Evropy, v jejím sousedství i v globálním měřítku, je novým (politiky dosud ne zcela poznaným) smyslem Unie. Rozdíl proti ještě nedávné době je zřetelný: nejde o to státy porážet a ovládat, jde o to je obnovovat. Nikdo nepředpokládá, že vybudujeme evropskou armádu, která porazí a podrobí si cizí mocnost, třeba Írán. Nejde ani o konkurenci NATO, se kterým EU spíše spolupracuje (a měla by mnohem víc). Cílem evropské obranné politiky je bránit se vojenskými prostředky proti masovým útokům na civilní obyvatelstvo, zajistit jeho další bezpečnost a napomoci obnově rozpadlých států. K dnešnímu dni se tohoto nového typu obrany ujala Evropská unie ve více než třiceti misích od Konga, Čadu, Palestiny, Libanonu, Bosny až po Afghánistán, v nichž se angažují tisíce vojáků, policistů a civilistů. Nepodléhejme iluzi, že konflikty v těchto zemích jsou od nás vzdáleny a že se tu jedná jen o jakýsi jiný druh humanitární pomoci. Opak je pravdou. Děláme to i pro sebe a pro své bezpečí. V dnešním světě platí víc než kdy jindy zákon mávnutí motýlího křídla malá událost na jednom konci planety má bezprostřední následky na jejím druhém konci. Q RESPEK T. CZ 13

14 česko strana zelených str. 18 daňové úniky str. 19 národní knihovna str. 20 sprejerství str. 22 Hlavně zdraví Poslankyně zelených Zubová se proslavila neúčastí na volbě hlavy státu. Jak se daří tuto volební otočku rozklíčovat? Čeští boháči na tajném DVD Skandál daňových úniků do banky LGT se týká i českých boháčů. Dokážeme je za to potrestat a poučit se do budoucnosti? Máte na to měsíc Šéf ÚOHS Martin Pecina má rozhodnout, zda soutěž na stavbu proslaveného blobu byla regulérní. Není mu co závidět. Zekova chyba Díky novému zákonu o sprejerství putuje ostravský mladík za mříže. Je cesta represe jediná, kudy mohou města jít? ondřej kundra Jaroslav spurný martin jazairi kateřina čopjaková evropské fondy Jak zbohatnout z eurofondů Česko začalo rozdělovat první peníze ze 700 miliard bruselské rozvojové pomoci. Příběh předešlého porcování ukazuje, jak se dá k tomu pokladu dostat a co nejvíc z něj vytěžit. Podmínkou úspěchu je umění spolupráce. (Internetová studovna v díře jménem Vlašim) foto tomki němec 14 RESP E K T bře zn a 2 008

15 Ty peníze sem tečou, aby daly zdejšímu životu víc možností a západního rozletu. Češi však o nich nemají příliš potuchy. Dobrou znalost o tom, kde a jak hledat svůj kousek z miliardového koláče evropských fondů, má podle vládního průzkumu jen každý desátý zdejší občan. Osm z deseti Čechů je ale naopak skálopevně přesvědčeno, že nejsme schopni fondy plně využít ke zvelebení země. Vydali jsme se zjistit dvě věci: zda mají pochybovači pravdu a jaký je recept na úspěch. KDO UMÍ EVROPSKÉ PENÍZE Pořadí krajů podle schválených žádostí Skvělý vzor městům našim Přestože z ulic města lze zahlédnout vrchol posvátné hory Blaník, místní teenageři vám na požádání ochotně sdělí, že větší díru prostě nenajdete. Třináctitisícová Vlašim, městečko na půl cesty mezi Jihlavou a Prahou, opravdu nevypadá jako místo schopné vylákat na bližší průzkum pasažéry turistického autokaru. Běžné české hnízdo s centrem znetvořeným normalizačními paneláky a krabicemi nákupních středisek doplňuje pár hospod, jediných míst, kde se mohou místní scházet. Vlastně mohli protože ta skromná nabídka už neplatí. I když to turista na první pohled nezaregistruje, město se během posledních let v hloubi proměnilo k nepoznání. A nejde jen o výčet materiálních úspěchů, i když je impozantní. Devět dětských hřišť, znovuzrozený zámecký park, cyklostezky, nový a už hojně navštěvovaný spolkový dům, výstavně přebudované nádraží pro autobusy a vlaky s originální internetovou studovnou... Kromě těchto viditelných a hmatatelných důkazů lepšího života se ve Vlašimi děje ještě cosi. Nadneseně, ale přesně řečeno: mění se tu zaběhané způsoby vlády nad obcí a domorodci se učí, jak mít na dění ve svém městě vliv. Hned zkraje můžeme říci, že to vše je zásluhou evropských peněz. Bez nich by tu nevzniklo z těch novinek nic, to je bez debaty, říká vlašimský starosta Luděk Jeništa (Volba pro město). Vlašim hospodařící s dvěstěmilionovým ročním rozpočtem si rozmáchlé zvelebení mohla dovolit díky penězům z bruselského programu na zlepšení kvality života lidí v regionech. Jeništa tomu říká mimořádná šance. Jenže tuhle příležitost ke zvelebení měla i jiná města v Česku, proč tedy Vlašim mezi nimi vyniká? Na svůj rozvoj dokázala z bruselské kasy získat víc než 70 milionů (což z ní v přepočtu na obyvatele dělá českého rekordmana), a když se na ministerstvu pro místní rozvoj ptáte po zajímavých evropských projektech, doporučí vám právě Jeništovo město. Vlašimská radnice začala dokonce radit okolním obcím a tichou poklonu za úspěch si vedení města vysloužilo i u opozice. Starostova malinká kancelář s výhledem na vlašimské paneláky, ošuntělým nábytkem a armádou plyšáků po registračkách zrovna nepřipomíná místo, kde se rodí úspěšné milionářské strategie. A ani sám Jeništa (47), bývalý ředitel jedné z vlašimských základních škol, nevypadá se svými polodlouhými vlasy, v červené košili a vínové kravatě jako prototyp vizionáře. Přesto právě tady zjevně našli recept na proměnu mrtvých peněz v živoucí úspěch a s trochou nadsázky tak dnes ožívá sto let starý citát spisovatele Viktora Dyka, že skvělým vzorem městům našim, právem možno zváti Vlašim. Kdo, když ne my První místo v receptu na vlašimský zázrak drží naprosto jasná představa, co by městu prospělo. Nápady se nerodily a nerodí nějak nahodile, říká starosta. Je to dlouhodobý a promyšlený proces. Tenhle proces začal, když Jeništa přišel poprvé před šesti lety na radnici a zjistil, že město nemá Pořadí krajů podle získaných peněz Ústecký 10,26 % Moravskoslezský 13,72 % Moravskoslezský 9,95 % Ústecký 11,33 % Jihočeský 9,57 % středočeský 11,23 % Jihomoravský 9,50 % jihomoravský 8,73 % Středočeský 9,35 % zlínský 7,79 % Zlínský 7,45 % olomoucký 7,68 % Olomoucký 7,22 % Karlovarský 7,47 % Vysočina 7,14 % vysočina 6,76 % Plzeňský 6,48 % jihočeský 6,62 % Karlovarský 6,38 % plzeňský 5,77 % Královéhradecký 5,55 % liberecký 4,50 % Pardubický 5,55 % pardubický 4,34 % Liberecký 5,24 % Královéhradecký 4,09 % 100 % = ČR. Údaje jsou k , jde o nejnovější dostupná data. Praha vzhledem ke své vysoké životní úrovni nárok na regionální dotace nemá. Zdroj: Ministerstvo pro místní rozvoj rozvojový plán, žádnou dlouhodobou strategii. Nové vedení tedy začalo na takové vizi budoucnosti pracovat. Nespolehlo se ale jen na svůj úsudek, nýbrž rozhodlo se zapojit do hry i ty, kterých se to týká občany města. Na západoevropských radnicích představuje tohle komunitní plánování dávno osvědčený nástroj, v Česku to za časů Jeništova nástupu byla převratná novinka. Chtěli jsme vědět, co lidem chybí a jak si představují změny, s čím jsou spokojení, co naopak měnit nechtějí, říká starosta. Kdo jiný než občané by se k tomu měl vyjádřit. Vlašimská radnice sbírala názory na veřejných debatách, pomocí dotazníků roznášených studenty místních středních škol i zcela neformálně (starosta třeba pozval diskutéry z radničního webu na pivo). A lidé ten zájem ocenili. Dotazníků s průvodním dopisem starosty byly rozdány tři tisíce, radnici se jich vrátilo vyplněných čtyřicet procent nezdá se to mnoho, ale experti to při první akci takového druhu považují za úspěch. Lidé odpovídali na otázky týkající se kvality života cítíte se v obci bezpečně, jak hodnotíte veřejnou dopravu, máte kam chodit za kulturou a sportem, do čeho by měla obec přednostně investovat? Nakonec měli lidé možnost říci svoje konkrétní přání konkrétních požadavků se nakonec objevilo téměř sto, někomu chyběl bezbariérový autobus, jiným ve městě přebývaly herny, někdo další chtěl, aby se znovu dávaly vakcíny liškám Výsledkem byl rozvojový plán obsáhlá zpráva s historií a základními údaji o regionu, výsledky dotazníků, stanovenými prioritami (místní si přáli investice do infrastruktury, hřišť a sportovních zařízení, dopravy či krajiny), pak tu je analýza nedostatků (třeba malé spektrum služeb) a předností (jen málo lidí se stěhuje pryč) místa doplněná o možné příležitosti, které se naskytnou, či naopak hrozby (stárnutí obyvatel) a seznam strategických cílů. Pak začali Vlašimští přemýšlet, z čeho jednotlivé nápady zaplatit. Bylo půl roku před vstupem do Unie a Jeništův tým napadla další tehdy ne zrovna obvyklá věc obrátit pozornost na bruselské fondy. Otevírala se skvělá šance, jak získat finance nejen ze státního rozpočtu, a my jsme se rozhodli jí využít, RESPEK T. CZ 15

16 česko Vizionář, který se ptal. (Starosta Jeništa) foto tomki němec říká starosta. Na radnici vznikl speciálně kvůli evropským penězům nový odbor, ale jeho úředníci brzo zjistili, že pro zisk financí z Bruselu jen sama natažená ruka nestačí. A právě když se s nepříliš sebevědomým povzdechem chystali nalít si urychleně do hlav tisíce stránek manuálů o evropských fondech, pomohla náhoda. Radnice objevila spřízněnou duši a dokázala ji přemluvit ke společné práci. Petr Zapletal třicátník unavený velkoměstem se na samotu nedaleko Vlašimi přistěhoval z Prahy už pár let předtím a s podobnými usedlíky za čas založil občanský spolek Podblanickem. Z velkoměsta mu zůstala činorodost, s níž v metropoli organizoval koncerty a kvůli níž nějaký čas studoval i filmovou produkci, a při pátrání po tom, jak by se šlo angažovat i v novém domově, narazil na zchátralý zámecký park a v něm na ještě zchátralejší architektonický skvost čínský pavilon. Ve snaze o záchranu těch míst oslovil Zapletal i radnici. Nabídli jsme městu, že když bude ochotné obnovu parku s Evropou spolufinancovat, tak my pronikneme do toho, jak do Bruselu správně sepsat žádost, vzpomíná Zapletal. Nový starosta s návrhem spolku ihned souhlasil. Byli jsme naladění na stejnou vlnu, říká Zapletal. Všichni jsme se potkali ve správnou dobu na správném místě. Společně Rekonstrukcí parku začalo neoficiální partnerství města a spolku: Podblaničtí dnes pro radnici zpracovávají všechny žádosti do fondů. Měli jsme ohromné štěstí, že jsme s nimi začali spolupracovat. Jejich perfektní práce je podstatný díl našeho úspěchu, říká starosta Jeništa. Tím dalším je pak zmíněný objev komunity tedy snahy spolupracovat při tvorbě všech projektů především s těmi, jichž se dílo týká. Tváří v tvář těmto dvěma pilířům je jasné, proč Vlašimští zatím u bruselských pokladníků uspěli s každou svojí žádostí: právě takový efekt svých peněz totiž sama Unie považuje za ideální. Jak to nedávno popsala zástupkyně generálního ředitele pro regionální politiku v Evropské komisi Katarína Mathernová v rozhovoru pro Respekt: Irsko a Španělsko jsou historicky nejúspěšnější země v čerpání fondů a jejich zástupci mi opakovaně řekli, že peníze byly fajn, ale že dlouhodobě daleko důležitější byl důsledek, který přinesly. Tedy že se lidé naučili strategicky plánovat, fungovat v týmech, dělat věci na několika úrovních najednou místní samospráva s národní státní správou, firmy s neziskovým sektorem a univerzitami. Ukázkovou metodou vstřícnosti a spolupráce vznikl ve Vlašimi i první společný projekt schválený ze Společného regionálního operačního programu Spolkový dům sourozenců Roškotových (viz rámeček Společně o Spolkovém domě). Společně o Spolkovém domě Pro začátek dalo město do hry dům. Pak pozvalo známé spolky ( Od modelářů po důchodce, říká Petr Zapletal). Na zahradě za tehdy poloviční zříceninou si pak zástupci sdružení sedli do půlkruhu a na tabuli si psali nápady, jak dům využít. Z těch idejí vznikl projekt. Přestavba stála 13 milionů korun, osm zaplatila EU. Dnes ve Spolkovém domě trvale sídlí pět spolků, konají se tu přednášky, školení či veřejné debaty. Oblíbená čísla Ve Vlašimi si lze dopad peněz z evropských fondů ještě osahat a rozpoznat, jak městu prospívají, získat podobný obrázek o celém Česku je o něco složitější. Dnes dostupné celostátní analýzy na toto téma jsou dvojího druhu: kvantitativní (souhrn čísel a dat) a kvalitativní (pokus o výklad, co ta data znamenají). S těmi prvními není problém. Třeba pro Společný regionální operační program (SROP) jehož dotacemi se pro větší přehlednost v tomto textu zabýváme existuje na ministerstvu místního rozvoje řada mnohasetstránkových zpráv hemžících se grafy a koláči o každém roce, kdy program běží. Také na internetu visí tisíce a tisíce zpráv o konkrétních projektech. Záplava čísel sice člověka trochu mate a zavaluje těžko rozdýchatelným kvantem informací, ale nakonec to není úplně zbytečná zábava. Ze zpráv třeba vyčteme, že zdejší žadatelé ač si řada z nich stěžuje na složitost žádostí, byrokracii, příliš přísné kontroly a další komplikace přihlašovali projekty jako diví a zájem byl několikrát větší než objem peněz. Dál se dozvíme, že nejvíce práce si se žádostmi daly obce předložily více než třetinu všech žádostí, zatímco kraje jen 5 procent (ale šlo o velké projekty, které spolkly pětinu z celkem bezmála 15 miliard korun). Díky sebraným číslům rovněž víme, že se s pomocí peněz ze Společného programu postaví tři stovky kilometrů silnic druhé a třetí třídy, z nichž dvě třetiny jsou už postavené či opravené. Nebo že z prostředků programu vzniknou dvě tisícovky veřejných míst s přístupem k internetu, uspořádají se či už se uspořádaly integrační programy pro dvacet tisíc lidí a vznikne dohromady sedm tisíc nových pracovních míst. 16 RESP E K T bře zn a 2 008

17 česko S daty v ruce se měří i další číselná úspěšnost programu. Když zůstaneme u silnic: stanoveným cílem bylo sto kilometrů, nakonec se ale podařilo metu naplnit dokonce třikrát. Úspěch! Co se týče porovnání výsledků s konečným stavem, průběžná hodnocení ukázala, že většina programů se ve většině ukazatelů vyvíjí správně, včetně tvorby pracovních míst, pomoci malým a středním podnikům a budování silnic a železnic, hodnotí efekt Společného regionálního operačního programu loňská zpráva Evropské komise o úspěších a problémech politiky soudržnosti tedy o pomoci chudším regionům Unie. Kvantitativní zprávy jsou oblíbené a nedá moc práce přijít na to proč číslům koneckonců rozumí každý a na papíře vypadají dobře. Všichni dávají přednost kvantitativnímu aspektu slíbíte dvacet kilometrů cesty a postavíte je, slíbíte proškolit dvacet lidí a proškolíte je, shrnuje celou věc Radomír Špok z Europea, think tanku zaměřeného na evropskou integraci. Ale mnohem důležitější je analýza tedy, jestli to školení mělo nějaký efekt, jestli vynaložené prostředky směřovaly k plánovanému cíli. Jenže to se hrozně těžko se měří. Na shledanou za pár let Hlavním cílem peněz ze Společného programu měla být pomoc mimopražským regionům, aby nastartovaly udržitelný rozvoj založený na konkurenceschopnosti. Objevit, jak se to oněm patnácti miliardám nakonec povedlo, je skutečně složitější. Tak třeba poslední dokončená zpráva ke Společnému programu za rok 2006 (ta za uplynulý rok byla měla být hoxtová letos v květnu) zmiňuje pozitivní trend: rozdíly mezi jednotlivými regiony v Česku se v posledních letech neprohlubují, i když hospodářský růst celé země k tomu vytváří předpoklady. Je však obtížné analyticky rozlišit, do jaké míry je tento vývoj výsledkem úspěšné regionální politiky a do jaké míry je projevem strukturálních změn, píše se v dokumentu. Skutečných analýz, které by věcně rozebraly dopad evropských peněz, se nicméně dočkáme, byť to bude ještě nějakou dobu trvat. Studií vzniká několik a stejně jako u sběru dat jejich vznik vyžaduje Evropská komise. Ona také Česku představila metodu, s jejíž pomocí se výdaje a dopady veřejných rozpočtů hodnotí už desítky let ve Spojených státech a která se před lety přes OECD rozšířila ve starých členských zemích Unie. Zkoumají se v ní čtyři základní body věcnost ( Jaké jsou konkrétní vlivy programu na změny v socio-ekonomickém prostředí? ), účinnost, výkonnost a dopad. Tenhle proces by měl být dokončen nejpozději do tří let poté, co byla z fondu přidělena poslední koruna v případě Společného programu tedy koncem roku Klíčové hodnocení ovšem nepřipadne státu podle evropských pravidel jej úřady musí přidělit nezávislým společnostem vybraným ve výběrových řízeních. A další vysvědčení pak přijde ještě od Evropské komise, která umí prostředky převést do srozumitelných ukazatelů, jako je růst HDP a zaměstnanosti. U nových členských zemí se v roce 2015 předpokládá HDP o pět až deset procent vyšší a o dva miliony pracovních míst více, než by činilo bez politiky soudržnosti, píše se ve zmíněné evropské zprávě. Nové období, na jehož konci na nás podle komise čeká růst HDP a zaměstnanosti, se už rozběhlo a Unie chce konkrétně Česku pomoci k velkorysému rozvoji dotací těžko představitelných sedmi set miliard korun. První peníze už odešly Ještě minulé léto to přitom s výhledem na čerpání těchto peněz nevypadalo nejlíp: ani půl roku po plánovaném startu nové dotační éry nemělo Česko ještě připraven ani základní dokument k fondům tzv. Národní strategický referenční rámec. Nakonec jsme tuto kuchařku, v níž každá země odhalí svou vizi o využití fondů, spíchli a Brusel ji odklepl, ale vrásky na čelech expertů nezmizely: Unie měla strach, že Češi na svůj rekordní počet programů neseženou dostatek kvalifikovaných úředních sil. Do toho kvůli problémům kolem programů spadajících pod ministerstvo školství odešla na počátku října šéfka úřadu Dana Kuchtová a o měsíc později ji v rezignaci následoval ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek. Nakonec to ale navzdory předpovědím šlo překvapivě hladce do roku 2008 vstoupilo Česko pouze s jedinou neschválenou položkou na kontě s programem Výzkum a vývoj pro inovace, který srazil vaz Daně Kuchtové. Zdá se, že ono pouze ale nebude na místě. Nástupce Kuchtové Ondřej Liška sice plánoval, že nová verze plánu, rozdělujícího dvě miliardy eur hlavně na společné projekty vysokých škol a firem, bude hotová do konce února. Nestalo se tři expertní skupiny, které Liška kvůli programu ustavil, sice pilně pracují, proběhla neoficiální jednání s Evropskou komisí, ale ministerstvo plánuje program poslat do vlády až koncem dubna. Podepsán by tedy mohl být až v květnu. Schválené programy už dnes běží, byť se zdržením a pomaleji, než si žadatelé představovali. Například koncem ledna podepsal ministr životního prostředí Martin Bursík první várku čtyř stovek projektů z programu Životní prostředí za celkem deset miliard korun. Státní fond životního prostředí už v únoru oddělil ze sedmisetmiliardového koláče první dílky a poslal je žadatelům. Q SILVIE LAUDER inzerce RESP E K T.CZ 17

18 česko strana zelených Hlavně zdraví Nad volbou Zubové visí mrak Po měsíční pracovní neschopnosti se do světa zdejší vysoké politiky vrátila Olga Zubová. Poslankyně zelených, kterou celostátně proslavila neúčast na volbě hlavy státu a následné pojmenování kráva, kterým ji v soukromém u obdařil předseda její strany Martin Bursík. Návrat čerstvé celebrity sledovala všechna média a tématem dne se stalo, zda se jí šéf zelených omluví za urážku, či ne. V rozhořčení nad pohaněním slabé ženy poněkud zanikla ještě zásadnější věc. Okolnosti, za jakých Olga Zubová vzdala svou účast na volbě prezidenta, vyvolávají těžké podezření na politickou korupci. A zdá se, že patnáct minut kovbojské slávy tento problém nepřebije. Nelíbí se mi to, Olgo Poslankyně Zubová vyzařuje ve slunečním březnovém dopoledni dobrou náladu. Ve své kutnohorské kanceláři nás vítá s úsměvem a pobízí, ať se neostýcháme nabídnout si z přichystaného občerstvení minerálky, kávy a žloutkových věnečků. Dobré rozpoložení částečně mizí, když vyjde najevo, že řeč bude o prezidentské volbě. Nevím, co je stále na mém postupu nejasného, říká trochu dotčeně politička. A do věci se energicky vkládá její muž. Proč se v tom vrtáte? Kdo to objednal? Nelíbí se mi to, Olgo, zvyšuje hlas Vladimír Zubov, malíř a portrétista českých podnikatelů, sportovců a politiků, který si přál být na části schůzky přítomen také. Pan Zubov není sám, komu se to vůbec nelíbí. Mýlí se však v tom, že není důvod se v záležitosti vrtat. Letošní prezidentská volba byla zajímavým dramatem a Olga Zubová v něm sehrála jednu z hlavních rolí. Svou hradní absencí nejenže pomohla potopit kandidáta své strany a dostala znovu do funkce zásadního protivníka zelené politiky Václava Klause to je koneckonců jen vnitrostranický problém. Ze svědectví zákonodárců a z policejního vyšetřování ovšem víme o podezření, že emisaři ODS údajně nabízeli za hlas pro Klause dva miliony korun. Neochotou srozumitelně doložit důvody své nepřítomnosti se Olga Zubová stala pro mnoho lidí velmi podezřelou z korupce. Vrtání v jejím případu by tedy mělo pomoci objasnit dost důležitou věc: jestli se tu skutečně dá hlas politika koupit a jestli tou koupenou nebyla právě poslankyně Zubová. Poslankyně Zubová: To chtělo klid. A vaše pochyby nejsou můj problém. foto günter bartoš Do poslední chvíle Prezidentskou volbu jsem brala jako důležitou a podstatnou věc, u které jsem chtěla být, říká Olga Zubová ve své kutnohorské kanceláři. Nakonec mi v účasti zabránil vážný zdravotní stav, který nechci veřejně specifikovat. Cestou do Prahy jsem omdlela a cítila se hrozně slabá. Vyhodnotila jsem si to tak, že účast na hlasování bych nezvládla. S logickým argumentem zdraví je to nejcennější tedy paní Zubová požádala svého muže u volantu, ať otočí auto zpět. Překvapivé je, že mdloba a vážné problémy ji nepohnuly k návštěvě doktora. Lékaři mi doporučili šest týdnů klid a můžou mi dosvědčit, že jsem prodělala závažný zákrok čtyři dny před volbou a ještě jeden další den před hlasováním, říká poslankyně. Jejich jména vám však nesdělím, přijde mi to vůči nim nezdvořilé. Z jejich doporučení jsem si odvodila, že když se mi přitíží, měla bych stabilizovat svůj stav. Tak jsem se řídila jejich radou a jela ho stabilizovat domů. Při organizaci volby hlavy českého státu se samozřejmě na zdraví volitelů myslí: na Hradě byla i letos připravena kolona sanitek a speciální místnost s lékaři právě pro případ, že by některý zákonodárce trpěl vážnější nemocí a potřeboval by sofistikovanou lékařskou péči. Nenapadlo mě, že tam něco takového může být, říká poslankyně. A nenapadlo mě si to nějak zjišťovat. Byla jsem si do poslední chvíle jistá, že to zvládnu. A když mi došlo, že ne, zdálo se mi s ohledem na moje zdraví nejlepší vrátit se domů a lehnout si do postele. Že na Hrad nepřijede (a že je tedy v prezidentské volbě de facto rozhodnuto), dala Zubová svým spolustraníkům vědět dosud nezveřejněnou SMS zprávou až poté, co se s manželem vrátila do svého kutnohorského bytu. Co jí zabránilo volat kolegům dřív vždyť mohli hledat nějaké řešení a třeba by přišla řeč na dobré lékařské zázemí v hradních kuloárech? Bylo mi zle, takhle jsem neuvažovala. Komunikoval za mě manžel, který mluvil s panem Bursíkem a vše mu vysvětlil. Říkat telefonátu Vladimíra Zubova vysvětlení je trochu nadnesené. Energický pan Zubov totiž po pár slovech předsedy zelených vzkypěl a přerušil hovor. Bursík se zajímal jen o to, jestli je možné dopravit Olgu co nejdřív na Hrad. Neprojevil zájem o její zdravotní stav, to se mě hodně dotklo, tak jsem už neměl chuť dál se s ním bavit, říká Zubov. To, že manželé Zubovi poslali jen jednu opožděnou SMS a položili šéfovi partaje telefon, zatímco komunikovali s novináři, vzbudilo podezření, že si nepřejí, aby jejich kolegové mohli situaci paní Zubové ověřit či řešit. Právě nevysvětlitelná nechuť komunikovat a spolupracovat v tak politicky zásadní situaci stála u zrodu myšlenky na možnou korupci. To není můj problém, že mě někdo podezřívá z korupce kvůli tomu, že mu něco v mém jednání nesedí, říká na to Olga Zubová. Jestli si to někdo myslí, je na něm, ať to dokáže. S důvodem a bez potřeby Stejně jako je těžké najít logiku v chování poslankyně Zubové (a jednu chvíli i kandidátky na ministryni školství), je obtížné pochopit, proč se ve věci více nesnaží zorientovat její straničtí kolegové. To, že o tom nechce mluvit šéf partaje Bursík, ještě dává jistý smysl s ohledem na jeho vulgární vyjádření vůči Zubové, že je kráva. Tomu, že o svém pátrání po odhalení pravdy odmítají mluvit další zelení, se však už moc rozumět nedá. Chystáme společné setkání s paní Zubovou, než k němu dojde, nebudu se k tomu vyjadřovat, říká obecně šéfka zelených poslanců Kateřina Jacques. V rozklíčování volební otočky své kolegyně moc daleko nepostoupili ani jiní výrazní členové strany. Zatím jsem se jí na nic neptal, protože byla nemocná. Teď se ale vrátila do práce a je čas začít se o tom bavit, říká šéf královéhradeckých zelených Stanislav Penc. Zajímají mě ty známé věci proč nejela k lékaři, co jí bránilo v komunikaci s vedením strany a proč nehledala řešení, když věděla, do jaké situace nás svým postupem dostává. Z toho, co mi řekne, si chci udělat jasno. Podobně to vidí i ministr školství a místopředseda strany Ondřej Liška. Ano, zdá se, že už je jí lépe, tak se budeme ptát. Zajímá mě třeba to, proč nás průběžně neinformovala o zlepšení nebo zhoršení svého stavu, abychom tomu mohli přizpůsobit naši strategii. Na vysvětlení se naopak Zubové už zeptala její nejbližší stranická spojenkyně, jedna poslankyně zelených Věra Jakubková. Podrobně mi popsala svůj zdravotní stav a z toho jsem usoudila, že měla důvod na volbě nebýt, říká delegátka. Další věci jsem neměla potřebu zkoumat. Q ONDŘEJ KUNDRA 18 RESP E K T bře zn a 2 008

19 česko Daňové úniky Čeští boháči na tajném DVD Klienti za časů daňových tunelů Jaké poselství by se k nám dostalo, kdyby ministr financí Miroslav Kalousek opustil své etické zásady a požádal německé úřady o informace na počítačovém disku obsahujícím jména čtyř a půl tisíce klientů lichtenštejnské banky LGT, do níž si majetní lidé z celého světa ulívali nezdaněné peníze? Možná bychom získali překvapivé údaje o českých boháčích, možná ne. Tváří v tvář současnému celoevropskému finančnímu skandálu ale ta hlavní otázka zní, jestli by naše policie a státní žalobci byli vůbec schopni odhalit díky lichtenštejnskému disku daňové úniky a praní špinavých peněz. Stačí připomenout případ ministerského úředníka Karla Srby. V domě organizátora nájemné vraždy, který byl navíc podezřelý z rozsáhlé korupce na svém domovském ministerstvu zahraničí, našla policie šestnáct milionů korun nacpaných jen tak halabala v papundeklové krabici. Srbovi stačilo jen říct, že si tu sumu za totality naspořil jeho už zesnulý otec, a vyšetřovatelé byli v koncích. Co by si tak výkonná policie počala s údaji z dalekého Vadúzu. Hlad bez komentáře Lichtenštejnský disk se do Česka dostane, o tom nepochybuje ani ministr Kalousek. Ale on sám to nechce urychlovat. Prostě s tím mám zatím problém. Důvodů je spousta, ale jmenovat některý konkrétně nechci, říká Kalousek. Podle kuloárních informací je šéf financí rozhodnut o informace požádat. Čelí prý ale intervencím lidí, kteří si ukládají peníze v zahraničních hlavně v lichtenštejnských bankách. Ministr má údajně obavy z nízkého právního povědomí českých občanů. Pokud prý budou v souvislosti s diskem zveřejněna nějaká jména, mohou být nespravedlivě skandalizováni i klienti ukládající si v Lichtenštejnsku naprosto legálně poctivé peníze. Zprávy, že o disk přesto v nejbližších dnech požádáme prostřednictvím daňového odboru ministerstva financí, nechce Kalousek nijak komentovat. Disk s citlivými údaji o klientech a jejich penězích uschovaných na kontech různých tamních nadací ukradl pracovník banky LGT a loni ho prodal německé tajné službě. Německá policie letos na základě získaných informací obvinila z daňového úniku skoro stovku lidí, přičemž dalších sedmdesát přišlo na policii samo a své daňové úniky skryté v lichtenštejnské bance raději přiznalo dobrovolně. V mezidobí si disk od německé prokuratury vyžádalo dalších čtrnáct zemí, v nichž je dnes prověřována dohromady asi tisícovka podezřelých. Suma, která měla jen v bance LGT zmizet výběrčím daní, představuje podle britského The Guardian skoro čtyři miliardy korun. Samozřejmě bychom rádi údaje na DVD prověřili, pokud se týkají i našich občanů, říká šéf protikorupční policie Jiří Novák. Údaje by přivítal i Karel Korynta, šéf Finančně analytického útvaru ministerstva financí, který se zabývá bojem proti praní špinavých peněz, a v neposlední řadě i ředitel daňové správy ministerstva financí Jan Knížek. Hlad po informacích o možných daňových nepoctivcích je tu zjevně velký, požádat o údaje je však čistě na politickém rozhodnutí ministra. A co nám vlastně může ukořistěný disk přinést? Rozjede se tu obdobná policejní operace jako v Německu? Pražákům, těm je tu hej Konta v zahraničí, tento velký výdobytek finanční svobody, má podle odhadu ministerstva financí minimálně padesát tisíc českých občanů. Před dvěma lety podepsalo čtyřicet zemí světa včetně Česka a Lichtenštejnska dohodu, která měla omezit rub svobodného finančního pohybu praní špinavých peněz, financování terorismu a daňové úniky. Signatáři se, zjednodušeně řečeno, zavázali, že si budou vyměňovat informace o stavu kont zahraničních klientů ve svých bankách. Takže od té doby, pokud má třeba Pražan konto v Lichtenštejnsku, zdaňují se mu tam úroky z uspořených peněz. Tuto daň pak Lichtenštejnsko pošle na příslušný finanční úřad v Česku. A tak opět zjednodušeně řečeno jakékoli podezření, že někdo z Česka pere v Lichtenštejnsku peníze, se dá dnes odhalit prostou kontrolou výše daně z tamních úroků. Pokud úroky prozradí vyšší příjmy, než majitel konta přiznal v Česku, jde o daňový únik nebo třeba praní špinavých peněz z úplatků. Zjistili tuzemští policisté nebo experti na moderní finanční kriminalitu za dva roky existence dohody nějaké zahraniční daňové kličky tuzemců? Ne, říká šéf boje proti praní špinavých peněz Karel Korynta. Na to neumím odpovědět, říká šéf protikorupční jednotky Jiří Novák. Stěží lze ovšem věřit, že by za tu dobu nikdo od nás nepropral v zahraničí špinavé peníze. Proto mohou být informace na lichtenštejnském disku nesmírně důležité. Ten totiž obsahuje data nikoli o osobních účtech, ale o kontech lichtenštejnských nadací, do nichž vkládali klienti své úspory. Na tato konta se nejenže nevztahuje zmíněná mezinárodní dohoda, Lichtenštejnsko o nich nepodává do zahraničí žádné informace, ani když má policie (jedno jestli německá, česká nebo třeba americká) podezření na nějaký finanční zločin. V tomto smyslu může být disk opravdu neocenitelným zdrojem. Co náš člověk prokázal Připusťme teď na chvíli, že disk obsahuje informace o desítkách tuzemských boháčů, kteří před českými úřady zapřeli své zisky a upřeli tak veřejné kase miliony na daních. Dokážeme je za to potrestat, odhalit, jak peníze ulili, a poučit se pro budoucnost? Jak víme z minulosti, není nic jednoduššího než vymluvit se na rodičovské úspory jako Karel Srba, nebo na tajemné investice příbuzných, jako to nedávno v průběhu své korupční aféry udělal předseda lidové strany Jiří Čunek. To je zajímavý dotaz, říká ministr Kalousek, na odpověď se ale ptejte policie. Šéf protikorupční policie Jiří Novák na otázce však nic zajímavého nevidí. To není fér, říká. Já vám nemůžu říct, jak si poradíme, protože nevím, co na tom disku je. A už vůbec nechci komentovat ty dva případy, které zmiňujete. Neznám podrobnosti. V Česku tedy odpověď na otázku nedostaneme. Jak to ale dělají třeba němečtí policisté, že se u nich podezřelí únikáři neodvolávají na zemřelé příbuzné nebo dědictví v krabicích od bot, a dokonce se sami přijdou udat? Je to jednoduché, musí vždy prokázat, jak peníze nabyli. To ten váš člověk prokázal, že z těch peněz kdysi zaplatil dědickou daň? komentuje odkaz na Srbovu obhajobu Eduard Güroff z bochumské prokuratury, která v Německu daňové úniky zachycené na ukradeném DVD vyšetřuje. Srba žádnou daň nezaplatil, to přiznal u soudu, ale za tento daňový únik nebyl nikdy vyšetřován. Respekt získal neoficiální informaci, že DVD skutečně česká jména obsahuje, většina z tuzemských klientů se na banku obrátila v první polovině devadesátých let. Víc bychom se měli dozvědět v rozmezí několika měsíců, až se údaji na lichtenštejnském disku proberou policejní a daňoví experti. Q JAROSLAV SPURNÝ RESPEK T. CZ 19

20 česko Národní knihovna foto isifa Máte na to měsíc Proč si zatím nejsme schopni postavit svou Národní knihovnu Ten hlavolam Martinu Pecinovi nelze závidět. Šéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) má rozhodnout, zda má vítěz soutěže na novou budovu české Národní knihovny Jan Kaplický právo získat zakázku na stavební projekt. A potažmo zda byla celá soutěž, uzavřená právě před rokem, vůbec regulérní. S kdysi žádanou stavbou to jde už dlouho z kopce a během roku se objevila nečekaná lavina důvodů, proč by ambiciózní budova v Praze na Letné vlastně stát neměla. Zmatek vyvrcholil, když společná komise, sestavená ze zástupců Národní knihovny, města Prahy a ministerstva kultury kvůli ukončení nesrozumitelných tahanic, nedokázala říci, zda stavět, či ne, a přehodila věc na antimonopolní úřad. Ten má teď rozluštit konec příběhu, od něhož se politici distancují a odmítají za něj převzít odpovědnost, přestože ho v uplynulých měsících sami dokonale zamotali. Bez ohledu na Pecinův verdikt můžeme už teď prohlásit, že na něm vlastně nezáleží. Na rovinu to nikdo neřekne, ale vedení Prahy ani český stát chobotnici podle všech dostupných informací nechtějí. Pokusme se nyní tedy alespoň pátrat po tom, proč se ambiciózní projekt veřejné knihovny, do něhož se český stát chystal investovat několik miliard, tak fatálně zadrhl. Uzavřený kruh Na poslední únorovou středu napjatě čekala spousta lidí. Zmíněný pracovní tým Národní knihovna měl rozhodnout, zda bude Kaplického návrh na Letné skutečně stát. Nakonec ale oznámil, že kvůli právním sporům o regulérnosti rok staré soutěže nic rozhodnout nemůže. Vyznat se v tom není vůbec jednoduché. Nejdříve byly ve hře výhrady památkářů a architektů, ale ti dnes s knihovnou souhlasí. Teď je hitem názor některých právníků, že Kaplický nemá právo získat zakázku na projekt, protože celá soutěž koliduje s českými zákony. Jeden z členů týmu, náměstek ministra kultury František Mikeš, proto místo ukončení tahanic požádal o verdikt antimonopolní úřad. A i tady panuje zmatek. Mezi důvody zpochybňujícími Kaplického nárok na získání zajímavé zakázky se uvádí argument, že i podle Mezinárodní unie architektů (UIA) byla rok stará soutěž neregulérní. Problém je v tom, že UIA coby pořadatelka celé akce na konci ledna řekla, že akceptuje rozhodnutí mezinárodní poroty, a tudíž i výsledky soutěže. Tedy pravý opak. Proč to náměstek Mikeš do dopisu nenapsal, je trochu záhadou. A není to jasnější ani z jeho písemného vysvětlení, které říká, že jediným legitimním nástrojem k nakládání se státními prostředky je zákon o zadávání veřejných zakázek. Proč bylo postupováno podle pravidel nevládní cizí organizace, je otázkou pro toho, kdo o věci dříve rozhodoval. Přeloženo do srozumitelné řeči to znamená to, co se už dlouho šušká. Český stát změnil názor a nebere závěry soutěže. UIA pro něj už není autoritou, a proto se necítí zodpovědný za to, co dříve slíbil. Architekt Jan Kaplický vzápětí prohlásil, že pokud neuslyší do měsíce jasné slovo, bude ČR za neschopnost zúřadovat jeho stavbu žalovat. Hledat mezi státními úředníky a v Národní knihovně někoho, kdo by byl ochoten šlamastyku okolo blobu na Letné veřejně komentovat, je obtížné. A úkol k utahání je to i na pražském magistrátu. Náměstkyně primátora Markéta Reedová z SNK- -ED odmítá schůzku s tím, že sama je pro knihovnu a mluvit je třeba s těmi, kteří ji nechtějí. Primátor Pavel Bém odmítá schůzku, protože až do rozhodnutí antimonopolního úřadu nechce nic komentovat. A lidé stojící v hierarchii níže jsou ochotni se sejít někde u zadního stolku a se zárukou anonymity říci, že magistrát dříve knihovnu chtěl a teď už ji nechce. Na otázku proč však není schopen odpovědět nikdo ani pod zárukou anonymity. Kruh se rychle uzavře. Hledejme tedy jinde. Není to v mé kompetenci, ale jako občan si myslím, že pokud jsme chtěli mít soutěž na stavbu této úrovně, tak jsme si měli na začátku dobře rozmyslet, zdali jsme schopni vítězi poskytnout odpovídající podmínky. A tahle otázka zjevně na začátku důsledně nepadla a za tohle nese odpovědnost zejména Praha, respektive primátor Bém, říká k tomu ministr školství Ondřej Liška. Že se teď hledají právní kličky, jak ten projekt de facto zabít, je zarážející a nedůstojné pro všechny strany. Problém v pojmenování české bramboračky uvařené okolo blobu spočívá dnes především v tom, že ji oficiálně nikdo nevaří. Vypadá to, že Čekám do čtvrtka. (Jan Kaplický) jsme v zajetí lobby, která se bojí vylézt na veřejnost, protože její zájem není veřejný. Nedokážu si to vysvětlit jinak, než že jsou za tím postranní úmysly, které se schovávají za estetické soudy a formalistické výhrady, říká ministr Liška. Ani on ale není schopen říci, o co konkrétně jde. Možností je dost. Lze například spekulovat o tom, jaký vliv má v Praze prezident Václav Klaus a jeho odmítání nové stavby. Do jaké míry se primátor Bém zalekl odmítnutí, které by ambiciózní a pro mnohé problematická stavba mohla vyvolat u voličů? Jakou roli hraje touha města uspořádat olympiádu a s tím spojené hledání pozemků v centru? O co se hraje v přípravě nového územního plánu, který by mohl dovolit postavit na Letné například hotel? Zbytečných 500 milionů Čeští politici zatím nejsou ochotni žádnou z těchto otázek řešit. Je to škoda, protože nejde jen o hrozbu roztržky se slavným architektem a riziko mezinárodní ostudy. Problém knihovny má i prozaickou a velmi aktuální rovinu. Pokud se nová budova v nejbližších letech nepostaví, bude mít Národní knihovna zásadní potíž s uskladněním svých knih. Jak se vejít do pražského Klementina, se řešilo desetiletí a nevyřešilo, protože místa, kde se tu dají uchovávat tiskoviny, zkrátka není dost. V roce 2013 budou Klementinum i centrální depozitář v Hostivaři plné, za to ručím, říká ředitelka novodobých fondů Národní knihovny Bohdana Stoklasová. Riskovaly tedy stát i město blamáž tím, že si neověřily, zda knihovna nové prostory opravdu potřebuje? Pokud ne, můžeme počítat: knihovna by s vyhlídkou na novou budovu mohla třeba rok fungovat v provizoriu, část málo žádaných knih uložit do beden, postavit je někam do chodby a nepůjčovat. Pokud ale padne rozhodnutí, že nová budova nebude, bude se muset rychle objevit jiná, kam se schová 100 tisíc tiskovin přibývajících každoročně do fondů. Aby takový depozitář stál v roce 2014, je třeba podle provozního ředitele knihovny Martina Váchy začít projektovat nejpozději v roce V tuhle chvíli ale vůbec nevíme, kde by se stavělo. A pokud by pozemek byl, měl by se takový depozitář 20 RESP E K T bře zn a 2 008

21 česko stavět s kapacitou na dalších let. Orientačně to odhaduji na investici za nejméně půl miliardy korun, pokud bude uvnitř ta nejjednodušší technika a všechny tiskoviny se budou zakládat ručně. Nový depozitář je ale provizorním řešením. Pokud by někdy v budoucnu stát Národní knihovně postavil nějakou jinou moderní budovu s centrálním úložištěm, depozitář by byl zbytečný. A ona půlmiliarda by byla cenou za neschopnost úřadů a politiků domluvit se na tom, co je to veřejný zájem. Nečekaný obrat Češi, jak známo, novou knihovnu ještě nedávno chtěli. V prosinci 2004 podepsalo město Praha s Národní knihovnou memorandum o spolupráci a společném zájmu na vybudování nové knihovny. V březnu 2006 pražské zastupitelstvo schválilo prodej pozemků na Letné a v květnu 2006 poslalo svého člověka do poroty mezinárodní soutěže. V březnu 2007 primátor Bém její výsledky přivítal. A stejné nadšení pro knihovnu na Letné projevoval i stát. V prosinci 2004 stavbu podpořil tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, v listopadu 2005 ministerstvo odsouhlasilo první peníze, v březnu záměr podpořila Poslanecká sněmovna a v červnu 2006 vláda rozhodla o penězích na stavbu. A v březnu 2007 dalo ministerstvo kultury 22 milionů na ceny a odměny účastníkům soutěže. Ministr Václav Jehlička vítězný návrh pochválil a až do konce léta na stavbu sliboval peníze. Mezitím se ale začalo něco dít. V dubnu 2007 z programu jednání rady pražského magistrátu bez náhrady vypadlo jednání o vyřešení stavebního pozemku. Do té doby jej totiž měla knihovna slíbený jen na dobré slovo. Potom se ale najednou ocitla v situaci, kdy měla vítězný návrh a navzdory slibům neměla pozemek. Začátkem května prezident Václav Klaus řekl, že je ochoten bránit vlastním tělem tomu, aby knihovna byla na Letné v takové podobě. Pavel Bém následně udělal několik veletočů a ze stoupence Kaplického návrhu se stal jeho odpůrcem. Časem se přidali i pražští zastupitelé za ODS, kteří návrh pojmenovali slovy chrchel a hlen. Stát, město i knihovna potom v říjnu sestavily už zmíněný tým Národní knihovna, který měl podle slov primátora vyřešit pět potíží : pozemky, územní plán, pravidla mezinárodní architektonické soutěže, památkářské hledisko a peníze na výstavbu. Jak už bylo řečeno: některé z těchto potíží se vyřešily, o jiných se nemluví a aktuálním problémem se stalo to, zdali má Kaplický vůbec právo na zadání projektu. Jde o hodně peněz ve hře je hlavní zakázka spojená s vítězstvím v soutěži, v tomto případě projektové práce v řádu stovek milionů. Ve světě je právo vítěze získat zakázku na projekt zcela běžné, v Česku je to nyní zásadní problém. Je to skutečně zamotané, a proto to nyní raději zopakujme ještě jednou. Kaplický podle zatím nevyřčeného názoru státu nemá nárok dostat svou zakázku proto, že se architektonická soutěž neměla pořádat podle kritérií UIA, nýbrž podle českého zákona o veřejných zakázkách. A sice proto, že UIA není mezivládní organizací a nemá mezinárodněprávní subjektivitu. To je ovšem úplná novinka. Na písemnou otázku, jestli v minulosti nějaká země Evropské unie zpochybňovala její autoritu proto, že není mezivládní organizací, odpovídá UIA jednoznačně ne. A na otázku, jestli v minulosti někdo zpětně zpochybňoval výsledky nějaké soutěže schválené UIA proto, že soutěž měla probíhat podle národní legislativy, zní stejná odpověď: Ne. Otázka tedy zní: Co chtěli čeští úředníci a politici, když Mezinárodní unii architektů kdysi požádali o organizování soutěže? Chtěli výsledek, nebo chtěli problémy? Věděli, koho o co žádají, a prostudovali si předtím české zákony? Nebo úmyslně vybrali toho, koho budou moci později zpochybnit? Jak to tedy celé dopadne? Rozhodnutí antimonopolního úřadu by bylo zlomové zřejmě pouze v případě, že by zpochybnilo Kaplického nárok na projektovou zakázku, architekt to vzdal a odešel z boje se smluvním odškodněním 160 tisíc eur. Pokud Martin Pecina rozhodne jinak, bude i nadále záležet na tom, co řekne český stát a město Praha. Možností, jak stavbě zabránit, zůstává celá řada. Pražské zastupitelstvo třeba neprodlouží dnes již nesplnitelný termín konce roku 2008, do kterého musí knihovna předložit stavební povolení, a slíbené pozemky jí prostě neprodá. Stavební řízení půjde ztuha a může kdykoli náhle zkolabovat. Anebo vláda na stavbu nakonec nedá peníze. Je jasné, že bez politické vůle nová knihovna na Letné stát nebude. Nejbližším termínem pro její prověrku je příští čtvrtek. Do tohoto data dal alespoň českým úřadům i politikům lhůtu pro jasné rozhodnutí otrávený architekt Jan Kaplický. Q MARTIN JAZAIRI inzerce RESP E K T.CZ 2 1

22 česko Sprejerství Zekova chyba V Ostravě poslali za mříže prvního sprejera a čekají, co to způsobí Tu noc se Tomáši Pastrňákovi prostě chtělo malovat. A když tento dvacetiletý ostravský mladík cestou v tramvaji nakonec neodolal, vytáhl tlustý fix a označil ji svým pseudonymem Zeko, nebylo to rozhodně poprvé. Tentokrát měl ale smůlu. Byl chycen, a přestože dopravní podnik vyčíslil škodu jen na 330 korun, Zeko kvůli nedávno schválenému zákonu proti sprejerům putoval na půl roku za mříže. Stal se tak prvním členem ostravské komunity sprejerů, který za svou touhu značkovat své město zaplatí vězením. Jeho případ je zajímavý: graffiti je v Česku stále hodně populární a zdejší města jen obtížně hledají cestu, jak projevy jeho vyznavačů udržet v přijatelných mantinelech. Varovali jsme ho Zeko se u soudu minulý měsíc netvářil jako nevinná oběť. Člověk musí pykat za své činy, prohlásil poté, co si vyslechl nepříjemný verdikt. Jeho parťáci vědí, že od svých čtrnácti, kdy se sprejováním začal, po sobě nechal v ostravských ulicích mnoho obrazů. A své ví i policie, která ho při malování chytla už počtvrté. Tentokrát to bylo díky průmyslové kameře a vzhledem k tomu, že byl v podmínce a z předešlého soudu si odnesl 400 hodin veřejně prospěšných prací (splnil pouhých patnáct), vyfasoval půl roku. Poručík Jiří Bulušek, který Tomáše Pastrňáka usvědčil, doufá, že případ odradí další potenciální ostravské sprejery už v jejich úplných začátcích. Bulušek se graffiti a jejich tvůrci zabývá od roku 2001, kdy vešel v platnost přísný zákon trestající sprejerství vězením. V krajním případě může jít až o osm let, mezi zhruba deseti lidmi, kteří za ty roky skončili za mřížemi, ale žádný takový exemplární rozsudek zatím nepadl. Ostravský policista má za těch necelých sedm let ve svých šanonech tři sta až čtyři sta případů. Tomáše jsme několikrát varovali, měl podmínku, veřejně prospěšné práce neodpracoval. Vězení je důsledek, krčí rameny Bulušek. Většina pachatelů toho nechá po pár varováních či v podmínce. Vězení riskují jen ti opravdu skalní, říká policista. Z jeho případů tam zatím skončili jen tři nebo čtyři kluci. Všichni však vedle malování měli ještě další vážné prohřešky: třeba ublížení na zdraví při rvačce s ochrankou. Tomáš Pastrňák je první, který vězení dostal jen za graffiti, popisuje ostravskou realitu policista. Tomáše jsme zastihli v Ostravě ve chvíli, kdy se chystal na nástup do vězení. Čekal jsem, že tentokrát už mi to neprojde. Jen mě štve, že jsem dostal basu za tag v tramvaji, a ne za něco pořádného, říká mladík. Má oholenou hlavu a hladí si vytetovaný pseudonym Mothe na pravé ruce. Je to Tomášova původní pouliční přezdívka, kterou už byl nucen několikrát změnit. O base mluví jako o nutné zkušenosti. Být writer, to je moje identita, moje droga. Je to stejný, jako být teplej. Taky se nemůžeš přeorientovat jen proto, že to společnost chce, filozofuje Zeko u piva. Problematická záliba v posledních letech zcela určuje jeho životní zákruty. V sedmnácti kvůli ní radši odešel z domova a následoval kolotoč podnájmů, přespávání po kamarádech a ubytovnách, nedokončené učiliště a občasné brigády na stavbách. Tomášova tvorba byla vždy ilegální a jeho smýšlení anarchistické, přesto respektuje určitá pravidla. Nedělat nic na památky a kostely. A samozřejmě nikdy nepráskáš u výslechu, jinak v partě končíš. Poručík Bulušek má na graffiti poměrně konzervativní názor, ale některá větší či hodně barevná díla se mu líbí. Do své práce to ale tahat nechce. Stejně jako jeho kolegové usvědčuje sprejery podle kamerových záznamů či konkrétních svědectví a svou roli hraje i bohatý archiv, který čítá několik set fotografií ostravských děl, podle nichž mladíky identifikuje. Ať s tím začnou Dlouholetá zkušenost s graffiti ukazuje, že cesta represe není jediná, kterou mohou města jít. V mnoha sídlech západního světa, v nichž graffiti tvoří už desítky let součást pouličního života a kde komunity sprejerů zahrnují kriminálníky i budoucí umělce či komerční grafiky, nakonec vítězí názor, že udržet šedé ulice čisté není možné a je naopak lepší se sprejery nějak koexistovat. Města tak vyčleňují plochy, které jsou sprejerům k dispozici. Je to moje identita. (Zeko těsně před nástupem do vězení) foto matěj stránský 2 2 RESP E K T bře zn a 2 008

23 česko V Praze jsou to místa pod Barrandovským mostem či dálniční přivaděč na Těšnově. V Ostravě ale legály momentálně neexistují. Legální plochy nezaručí, že na vlacích nebo v podchodech graffiti nebudou, dávají ale naději, že společnost uvidí kvalitnější a trvalejší věci, protože writer má prostě víc času a větší pohodu na malování, vysvětluje R., třicetiletý ostravský sprejer. Ostravský magistrát říká, že tahle věc je starost jednotlivých městských obvodů a jejich zastupitelstev. A ta zase čekají na iniciativu sprejerů, sama nic dělat nebudou. Párkrát jsme zkoušeli vyřídit legál, ale nikdo se s námi nebavil, popisuje své zkušenosti R. Zůstává ilegální malování. I za deset až třicet minut můžeš stihnout velkou věc, záleží na tom, kolik máš zkušeností, jak jsi vytrénovanej, říká R. A nutno dodat, že jeho ostravští kolegové nejsou žádná perfektně fungující armáda sprejerů. Současná scéna může mít dvacet až třicet členů, zasvěcení dokonce hovoří o pouhé desítce skalních. Zbytek jsou děcka, která něco namalujou, aby se předvedla, a fotbaloví hooligans se svými slogany, říká R. Aby se nezapomnělo Když je město zahlcené reklamou, nikomu to nevadí. Reklamy na tramvajích, autobusech a vlacích pohlcují celé vozy, říká dvaadvacetiletý Nikola Vavrouš. Tak proč by na těch místech nemohlo být něco, co nikomu nechce nic prodat? Vavrouš na Ostravské univerzitě studuje obor management a veřejný sektor a píše diplomovou práci na téma Graffiti jako součást Něco, co nechce nikomu nic prodat. (Nikola) foto matěj stránský Lepší než v Národní galerii. občanské společnosti. Pochází z Havířova, dvacet kilometrů vzdáleného od Ostravy. Před čtyřmi lety se zapojil do celoevropského projektu Make connection firmy Nokia. Ve svém příspěvku navrhl sofistikované pomalování havířovských ulic tak, aby změna místním nabídla místo vandalismu estetický zážitek. A uspěl. Získal čtyřicet tisíc na barvy pro sprejery, kteří během tří dnů vyzdobili několik městských ploch. Havířovští zastupitelé se díky úspěchu nechali přesvědčit a od té doby má u nich mladý student dveře otevřené a s ním i další sprejeři. Zatím vznikly v Havířově s podporou města tři legální plochy, na které se dá malovat. A rýsují se další, vypráví Nikola Vavrouš v ostravské hospodě. Netvrdí, že by legální plochy byly samospásné, ale oceňuje jejich schopnost nabalit na sebe většinu toho, co na jiných místech mnoha lidem vadí. Skalní ostravští sprejeři to ale zas až tak neřeší. Motorem hnutí graffiti byla koneckonců už od počátků touha totálně změnit šedá města na barevný, stále se měnící prostor. Máme rádi adrenalin, který nelegální malování přináší. A zároveň chceme, aby naše věci vidělo co nejvíc lidí, říká R. a dodává: Vlak, vlastně cokoliv pojízdného, je v tomhle směru ideální. Tvůj obraz se projede regionem a vidí ho víc lidí než dílo etablovaného umělce v Národní galerii, říká nadšeně vyučený podlahář R. A odradí ho neslavný příběh Tomáše Pastrňáka? Blbost! říká R a prorokuje Pastrňákovi osud mučedníka. Jeho jméno budeme psát pod své věci, dokud se nevrátí. Aby nikdo nezapomněl, že je divný sedět za to, že jsi pomaloval veřejný prostor. Q KATEŘINA ČOPJAKOVÁ Přísný sever, benevolentní jih Také v populárním městě sprejerů Berlíně existuje speciální policejní jednotka, jejímž úkolem je lapání sprejerů. Pouliční malování je však hodnoceno jako přestupek, za trestný čin je považován pouze tzv. scratching, což je výraz pro známou metodu vyrývání značek do skla. Britský expremiér Tony Blair v době svého vládnutí zase prosadil zákon, který zakazuje prodávat spreje mládeži do šestnácti let a přikazuje majitelům pomalovaných objektů vyčistit je do 28 dní. Zákon byl v roce 2004 podpořen kampaní, jež žádala, aby se graffiti neobjevovalo v hudebních klipech, reklamách a na oblečení. Ve skandinávských zemích hrozí sprejerům pokuty v řádu stovek tisíc eur, na jihu Evropy panuje spíš benevolence. foto čtk jiné oči Vítejte! Americké a české podpisy pod memorandum o cestovních vízech mi stojí za komentář. Mirek Topolánek se po boku svých amerických kolegů na chvíli ocitl v záři reflektorů a dlouholetý problém se zdá být vyřešen. Přetrvávají však dvě znepokojivé otázky. Zaprvé nový režim neznamená úplný a opravdový konec víz pro české občany. Cestující budou nadále muset elektronicky žádat ministerstvo pro státní bezpečnost či jiné úřady o svolení ke vstupu a sdělit jim přitom řadu osobních informací. Je to rychlé, jednoduché a levné, nikoli však rovné. Američané cestující do Evropy se totiž takových procedur obávat nemusí. Zadruhé je memorandum jednostranným krokem České republiky, který úplně ignoruje úsilí EU vyjednat se Spojenými státy celoevropskou smlouvu. Češi to odůvodňují plíživým tempem evropské diplomacie a potřebou hájit své vlastní národní zájmy. Prozrazuje jejich postup spíše selhání evropské administrativy, anebo všeobecně rozšíření český euroskepticismus? Každopádně se ukázala nechuť Čechů uvědomit si, že jsou hráči většího týmu než kdykoli předtím v dějinách. Jakékoli pokračování jednostranných akcí může jen zmařit splnění různých přání, se kterými Češi v budoucnu k Unii přijdou. Štve mě ale také naprostá neznalost Čechů v jiné otázce vízových povinností pro občany tzv. třetích zemí, kteří chtějí cestovat anebo pracovat v Česku. Stěžujeme si na požadavky Američanů a přehlížíme vlastní chování. Železná bariéra byrokracie a absurdity čeká na každého, kdo se chystá přivítat přátele z Afriky, Ukrajiny či Thajska. Skličující je hned první krok: český občan musí obdržet zvací dopis od cizinecké policie. Navštivte tento labyrint plný bájných úřednických tvorů a pochopíte, jak snadné je pro cizince přijít do této země a jak složitě i samotní Češi pronikají do své barokní byrokracie. Češi si stěžují, že musí před cestou do USA úřadům předat spoustu osobních informací. Víte ale, kolik toho musíte o sobě a o svém návštěvníkovi říct cizinecké policii, aby vám poslala onen vytoužený zvací dopis? Vízová problematika není jen o tom, kam smíte jet vy. Týká se také toho, jak se ostatní mohou dostat k vám. Domníváte se, že si zasloužíte svobodné cestování do jiné země. Co ale s těmi, kteří chtějí přicestovat sem do Česka? Nemůžete ovlivnit vízovou politiku cizích vlád, ale můžete se podívat na zoubek pravidlům, která nastavuje vaše vlastní vláda. Benjamin E. Beebe Autor je Američan, v Česku učí angličtinu. RESP E K T.CZ 2 3

24 o kom se mluví Muž, který všechny zná Příběh Pavla Němce je nejnovější inspirací ke změně pravidel lobbingu v Česku Na rozhraní pražských čtvrtí Karlín a Žižkov, na hlučném a zaprášeném místě sevřeném železničním viaduktem a autobusovým nádražím Florenc, stojí v řadové zástavbě nenápadný dvouposchoďový dům, jehož omítka byla zřejmě kdysi růžová. V přízemí blikají automaty nonstop herny U sedmy, na vedlejším domě pomrkává neonový poutač penzionu Ivanka. Vnitřní prostory domu sice září novotou a na dvoře parkuje naleštěné černé audi, ale přesto by člověk nečekal, že právě tady objeví oficiální kancelář poradce české vlády a prominentního hosta oslav znovuzvoleného prezidenta; bývalý ministr spravedlnosti a místního rozvoje Pavel Němec právě o něm je řeč se tady ale podle místních příliš často nezdržuje. Je to příznačné: někdejšího šéfa US-DEU lze prohlásit za jednu z nejtajemnějších postav současné politiky. Jen málokdo z politiky či právnického světa je o něm ochoten mluvit. Všichni však vážně pokyvují na znamení toho, jak velký má tento muž v politice vliv. V čem spočívá a jak jej Němec uplatňuje? To je otázka, která by nás měla zajímat. Němcův příběh totiž připomíná, jak neprůhledně funguje v Česku lobbismus a proč to politikům vyhovuje. Prostě drobné částky Veřejně se k němu nikdo nehlásí, ale zároveň ho rádi využívají, říká o Pavlu Němcovi někdejší nejvyšší státní zástupkyně a stínová ministryně spravedlnosti ČSSD Marie Benešová. Tento hlas je výjimkou: ostatní ho sice potvrzují, ale jen mimo mikrofon. Němec má jako bývalý špičkový politik pověst muže, který je schopný leccos vyjednat, má kontakty, zná hodně lidí, podle dalších teorií disponuje cennými, ba tajnými informacemi nasbíranými za léta ve vládě. A to všechno se v politice cení. Problém nastává ve chvíli, kdy začneme pátrat po detailech jeho lobbistické práce. Němec odešel z vrcholné politiky na podzim 2006 a tehdy nikdo nesázel na to, že ho v ní zase brzy uvidí. Zůstaly za ním podezřelé akce z obou ministerstev, na nichž působil. Za všechny jmenujme kauzu katarského prince, který byl v Česku odsouzen za sexuální delikt, a Němec (jehož manželka právě v Kataru podnikala) ho pustil domů, kde unikl trestu. Své způsobil i debakl ve volbách: voliči neuvěřili jeho pokusu o záchranu skomírající Unie svobody pomocí náhlé proměny v ultraliberála, volajícího například po legalizaci marihuany. Vypadalo to, že Němec zůstane zapomenutou a vysmívanou postavou české politiky. Jeho členství v US-DEU vyšumělo, nezaplatil členský poplatek. Pavel Němec Narodil se 20. července 1971 v Praze. Absolvoval gymnázium v Táboře a po něm Právnickou fakultu UK v Praze. V roce 1998 za tehdy právě vzniklou Unii svobody usedl do poslaneckých lavic. O čtyři roky později získal ve vládě Vladimíra Špidly křeslo ministra pro místní rozvoj. Od dva roky později mu k vládní funkci přibyla funkce stranická stal se předsedou US-DEU. V srpnu 2004 ministerstvo pro místní rozvoj vyměnil za resort spravedlnosti. V září 2006 z politiky odešel, od února 2007 je zapsán v seznamu advokátů. S manželkou Ivanou mají dceru. A nasvědčoval tomu i fakt, že byl zapsán do seznamu advokátů a začal pracovat pod hlavičkou karlínské kanceláře, pod níž praxi vykonává i Němcova sestra Jana Navrátilová a advokát Jaromír Bláha. Nicméně Pavel Němec se ze zapomnění zase rychle vynořil. Stalo se tak brzy po startu jeho advokátní kariéry. Ta je mimochodem rovněž zamlžená zatímco jiní advokáti o svých případech běžně mluví, Němec odmítá říci třeba i jen to, kolik klientů za rok svého působení v advokacii měl. Zákon ukládá advokátům mlčenlivost vůči klientům, píše v u (schůzku či rozhovor po telefonu odmítá). A nic neřeknou ani jeho spolupracovníci. Podstatnější je ale návrat do veřejného života. Bývalý vůdce unionistů jej ohlásil tím, že začal prohlašovat, jak chodí na kafe s vlivnými politiky a radí třeba ministru spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi. K překvapení mnohých nešlo jen o silácké řeči. Ministerstvu spravedlnosti sice rady neudílel, zato s ním za účelem poskytování poradenských služeb uzavřel smlouvu Úřad vlády. Na otázky, co přesně pro ně Němec dělá, kolik mu platí a proč vůbec vládě radí zkrachovalý politik, kterého řada autorit (jako třeba ombudsman Motejl) označuje za zdiskreditovanou postavu, nikdy nezazněla ani od premiéra Topolánka, ani od šéfa Úřadu vlády jasná odpověď. Podle vládní mluvčí Jany Bartošové uvedená smlouva o poradenských službách stále platí. Co to znamená, se ovšem bez souhlasu druhé smluvní strany, tedy Němce, nedozvíme ani dnes. Zatímco loni tvrdil šéf úřadu Novák, že vláda Němcovi vyplácí za konzultace v legislativním procesu drobné částky, dnes Bartošová říká, že na Pavlu Němcovi zatím nebyla žádná konzultace požadována, žádné peníze tedy nedostal. Otázky po tomhle rozporu ponechávají vládní úředníci bez odpovědi. 2 4 RESP E K T bře zn a 2 008

25 Zvídavý občan Viděno zvenčí vedle nejasných právních konzultací poskytuje Němec vládním politikům zcela evidentní politický lobbing, jehož úskalí už bylo naznačeno: objednavatelé, sponzoři, motivy a cena téhle práce zůstávají veřejnosti skryté. Důsledky se ukazují třeba v kauze lidoveckého šéfa Jiřího Čunka. Se svým blízkým přítelem, místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou, se Němec opakovaně setkával s lidmi z justice, kteří měli na Čunkův případ vliv. Na Kučeru už kvůli tomu (hlavně kvůli výroku: Hrozí pád vlády, a proto nezávislost v rozhodování musí jít stranou politickým zájmům. ) podala šéfka Nejvyššího soudu Iva Brožová kárnou žalobu. Němec tvrdil, že na schůzkách nevystupoval jako vládní vyslanec, jenže v tom je problém: jako lobbista neprůhledně pracující pro vládu se angažoval v případu, z něhož měla vláda evidentní prospěch. Druhým případem bylo hlasování o nové hlavě státu. Pavel Němec (opět v doprovodu soudce Kučery) pobýval s visačkou Host na Hradě při obou volbách. Svoji přítomnost přitom vysvětloval různě. Jednou říkal, že se mu zastesklo po parlamentním schůzování. Jindy zase reportérovi Respektu řekl, že přišel jako zvídavý občan, kterého zajímá tato událost. A teď v u píše, že se zkrátka jako veřejnost účastnil společné schůzce obou komor parlamentu. Jenže běžní zvídaví občané, které zajímala tato událost, se během prezidentské volby nedostali ani do areálu Hradu, natož aby se procházeli Španělským sálem, kam neměl mít přístup nikdo kromě volitelů, technického personálu a čestných hostů se zvláštními vstupenkami. Část z osmdesáti vstupenek se přidělovala zástupcům institucí typu Ústavního soudu, část se rozdala klubům k libovolnému použití. V první skupině Němec podle informací sněmovny nebyl, musela jej tedy pozvat některá ze stran. A která? Na otázku Respektu to všechny popírají. Ne že by šlo o kdovíjaký skandál. Jenže ani v politice nic není zadarmo. Jakými službami a komu tedy Pavel Němec platí možnost utužovat své cenné kontakty přímo v centru hradního dění? Leccos už ostatně naznačila sama prezidentská volba. V kuloárech se brzy rozkřiklo, že Němec spolu s Kučerou lobbují za znovuzvolení Václava Klause. Němec se pak objevil i na soukromé oslavě Klausova úspěchu, kam ho podle jeho slov pozvali přátelé, a také fotografie z volby ho zachycuje v družném rozhovoru s politiky ODS, třeba ministrem zdravotnictví Julínkem, či s Klausovými poradci, třeba vlivným advokátem Karlem Muzikářem. Nemám pro to žádné přímé důkazy, ale Němec se na Hradě určitě neobjevil náhodou, říká ministr školství za zelené Ondřej Liška. Lobbistické praktiky a zákulisní jednání i v minulosti patřily k jeho rejstříku. A rozhodně tam nebyl proto, aby lobboval za pana Švejnara. Podle obchodního rejstříku založil Pavel Němec s manželkou loni v květnu (tedy právě v čase podpisu spolupráce s úřadem vlády) firmu IP Dreams, která poskytuje služby podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců. Praktici přitom vědí, že za takto popsanou činností se může skrývat cokoliv. Pro průhlednost zóny obklopující mocné téhle země je přitom klíčové, aby veřejnost viděla lidem, jako je Němec, na prsty. Aby rozuměla, pro koho pracují a jaké jsou jejich záměry. Tak fungují lobbisté v západních zemích, kde jsou svázáni přísnými regulemi. Český právní řád naproti tomu pojem lobbing nezná, lobbistické firmy nejsou v parlamentu registrovány a jeho chodby brázdí s kartičkou poradce nebo host řada lidí s neprůhlednými záměry. Úskalí této skutečnosti je známé: zákony a další důležitá politická rozhodnutí vznikají na objednávku zájmových skupin. Právě kvůli zmíněné neprůhlednosti je evidentní, jak jsou lidé typu Pavla Němce v české politice ceněni: jako bývalý vrcholný politik má kontakty uvnitř stran, jako exministr spravedlnosti v justici. Přitom nefunguje jen jako běžný lobbista, ale také jako vyjednavač mezi politickými stranami. Tím získává choulostivé informace a jeho cena se dál zvyšuje. Při debatě s politiky je patrné, že někteří z nich s lobbisty typu Pavla Němce problémy mají. Pokud má smlouvu s úřadem vlády, tak bychom měli vědět, co je náplní jeho činnosti, říká předsedkyně sněmovního klubu zelených Kateřina Jacques. Podobně mluví i lidé z dalších stran včetně ODS, až na výjimky ale anonymně. Je to přinejmenším zvláštní, kroutí hlavou jeden z mála odvážných občanských demokratů Petr Bratský. Podstatné ovšem je, že všechny dosavadní návrhy svázat parlamentní lobbing pravidly poslanci odmítají s tím, že jde o příliš složitou věc. Při pohledu na případ Pavla Němce tak vzniká logické podezření: dnešní parlamentáři vědí, že v džungli českého lobbingu mohou jednou zhodnotit své známosti i oni. Q SILVIE LAUDER inzerce RESP E K T.CZ 25

26 ekonomika HONBA ZA SUROVINAMI str. 26 Noví kolonialisté Hlad Číny po surovinách roste a žene jejich ceny do rekordní výše. Obhájci demokracie a životního prostředí přitom úpí. THE ECONOMIST K VĚCI str. 28 Bez svačiny nepoletíme ČSSD slibovala podporu penzijní reformě. Teď ale v parlamentu hlasuje proti. Zdeněk Škromach dává vysvětlení. marek švehla ÚSPĚCH str. 29 Rychleji a levněji Mladý inženýr Josef Dubský se se svým zlepšovacím návrhem na využití aerodynamické optimalizace dostal do stáje F 1. kateřina čopjaková honba za surovinami Noví kolonialisté Hlad Číny po přírodních zdrojích působí víc problémů doma než v zahraničí V Číně zcela bez nadsázky panuje hlad po komoditách. Přestože na ni připadá pouze pětina celosvětové populace, spolyká Čína přes polovinu světového vepřového, polovinu cementu, třetinu oceli a čtvrtinu hliníku. Vynakládá 35krát víc na dovoz sójových bobů a ropy než v roce 1999 a 23krát víc na dováženou měď Čína dokonce pohltila přes čtyři pětiny objemu, o který se od roku 2000 zvýšily světové dodávky mědi. A Čína je stále hladovější. Přestože v Americe klesá spotřeba benzinu, ceny ropy lámou rekordy, protože poptávka z Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik je stále na vzestupu. Mezinárodní agentura pro energii očekává, že čínský import ropy se do roku 2030 ztrojnásobí. Poptávka Číny po surovinách všeho druhu roste tak rychle a přináší takové žně zemědělcům, horníkům a naftařům, že ji nevystihují ani slova jako býčí trh nebo cyklická expanze. Bankéři si proto vymysleli nové slovo: supercyklus. Ne všichni pozorovatelé jsou však z nezřízené čínské chuti na komodity nadšení. Nejčastější námitky se zaměřují na zahraniční politiku. Říká se, že ve snaze zajistit si spolehlivé dodávky surovin Čína hýčká diktátory, plení chudé země a podkopává úsilí Západu o další šíření demokracie a prosperity. Nejostřejší hlasy varují, že Amerika a Evropa ztrácejí Afriku a Latinskou Ameriku. Tento argument přehlíží výhody, které čínská komoditní horečka přináší, a to nejen chudým zemím, ale i některým bohatým, jako je například Austrálie. Africké a latinskoamerické ekonomiky nikdy nerostly rychleji. Tento růst může povznést z chudoby víc lidí než ochabující programy západní pomoci. Čína navíc není jedinou zemí, která podporuje brutální režimy. Stačí se podívat na francouzské jednotky roztroušené po Africe, které nedávno doručily dodávku libyjských zbraní bojovnému samovládci Čadu Idrissi Débymu. Nový odstín Čína by mohla a měla využít svého vlivu k tomu, aby zkrotila nejprovinilejší ze svých přátel včetně vlád Súdánu a Barmy. A také se o to začíná snažit. Přestala odporovat nasazení mírových složek Organizace spojených národů v Dárfúru, a dokonce se je chystá posílit o své ženisty. Čínský premiér Wen Ťia-pao veřejně vyzýval k nastolení demokracie v Barmě a přestože se demokracie v pojetí čínských vládních představitelů poněkud liší od demokracie západní, je to odvážný krok od vlády, která tvrdí, že se neplete do vnitřních záležitostí jiných zemí. Čím více bude Čína obchodovat se zbytkem světa, tím odstupňovanější zřejmě bude její zahraniční politika. Nicméně čínský hlad po surovinách způsobuje množství problémů většinu z nich však přímo v Číně, a nikoli v zahraničí. Čína odčerpává čím dál víc komodit nejen kvůli tomu, že její hospodářství tak rychle roste, ale také proto, že se tento růst soustřeďuje v odvětvích s vysokou spotřebou zdrojů. Během několika posledních let došlo ke znatelnému posunu od lehkého k těžkému průmyslu. Z tohoto důvodu nyní Čína spotřebuje na každou jednotku produkce větší množství surovin. Tato změna se může zdát nepodstatná, má však závažné důsledky. Jednak způsobila, že si Čína zadala v zahraničí, za což nyní sklízí takovou ostudu. Větším důvodem ke znepokojení je to, že je příčinou dalšího zhoršování už tak značně znečištěného životního prostředí v Číně. Těžký průmysl potřebuje obrovské množství elektrické energie. Například ocelářství odebírá 16 procent čínské elektrické energie oproti 10 procentům, která spotřebují všechny čínské domácnosti dohromady. Zdaleka nejběžnějším palivem využívaným pro výrobu elektrické energie je uhlí. Více oceláren a chemických závodů tudíž znamená více kyselých dešťů a smogu, o globálním oteplování ani nemluvě. Tyto nepříjemné skutečnosti jsou také ohromnou zátěží pro společnost. V jejich důsledku každoročně onemocní miliony lidí, dojde ke statisícům předčasných úmrtí, snižují se zemědělské výnosy a tak dále. Pchan Jüe, náměstek státního úřadu pro ochranu životního prostředí, usuzuje, že náklady způsobené znečištěným životním prostředím ročně dosahují deseti procent HDP. 26 RESP E K T bře zn a 2 008

27 foto profimedia.cz Je tu někdo, kdo si dnes nedá vepřové? (Nejznečištěnější čínské město Čchung-čching) Není kouře bez ohýnku Není tedy divu, že znečištění životního prostředí vyvolává stále větší počet protestů a demonstrací. Jen v roce 2006 jich podle oficiálních údajů proběhlo na 60 tisíc. Některé z nich nepořádají bezmocní venkované, ale dobře organizované městské vrstvy ze Šanghaje a Sia-menu. Takový vývoj musí čínské vládce děsit. A potenciál pro ještě rozkladnější ekologické krize je obrovský: sever Číny už trpí nedostatkem vody a ledovce, které napájejí tamní vysychající řeky, následkem globálního oteplování odtávají. Vláda si je těchto problémů vědoma a snaží se na ně reagovat. Tento měsíc využila zasedání Národního lidového kongresu, aby úřadu pro ochranu životního prostředí udělila status ministerstva. Zvýšila pokuty za znečišťování, snížila dotace na paliva a zrušila daňové úlevy pro těžký průmysl. Také propaguje čistší zdroje energie, jako například větrné elektrárny a zemní plyn. Leč navzdory horečným snahám vyčistit Peking do srpnového začátku olympijských her sportovci stále pochybují, že tamní vzduch bude k dýchání. Kupříkladu nejrychlejší světový maratonský běžec Haile Gebrselassie pohrozil, že kvůli znečištěnému ovzduší účast v závodě odřekne. Zelené plány vlády podkopává umělý nadbytek laciného kapitálu a ochota úředníků nalévat ho do těžkého průmyslu. Čínské banky s požehnáním vlády platí negativní reálné úroky z vkladů, a tak mohou velmi levně poskytovat půjčky státním podnikům. Mnohé z těchto podniků také těží z bezplatných pozemků a státu platí zanedbatelné dividendy. Díky tomu zbývá spousta peněz, které lze investovat do dalších špinavých továren. Čínští vkladatelé a daňoví poplatníci dotují právě ta odvětví, která jim způsobují pomalou otravu. Další vývoj v Číně povede k obrovské spotřebě surovin. Ale vzhledem k tomu, nakolik už je tato země znečištěná a kolik nepokojů znečištění vyvolává, měla by svůj hlad po zdrojích krotit. Méně marnotratná strategie rozvoje by pro ni byla zdravější. Q The Economist Newspaper Limited, London 2008 inzerce Otevřete si investici na expandujícím trhu První pivovarnický fond Jaromír Vlk investiční poradce pobočka: Československé armády Praha 6 jvlk@csob.cz Zeptejte se investičního poradce Jaromíra Vlka, jak investovat do pivních fondů, nebo navštivte RESP E K T.CZ 2 7

28 ekonomika k věci Bez svačiny nepoletíme foto čtk Minulý týden prošel do jednání parlamentu návrh vlády na posunutí hranice odchodu do důchodu na 65 let. Sociální demokracie byla proti. Již několik let přitom její politici opakují, že reformu penzí podporují a chtějí se na ní s ostatními stranami dohodnout. Místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach dává vysvětlení. Nechceme skončit na pólu. V důchodové reformě jste slibovali společný postup s vládní koalicí. Proč to najednou nejde? Ano, základní problém je, že dlouhodobě chybí široká politická dohoda. Penzijní reforma ale bude vždy zodpovědnost vládních stran a opozice se těžko bude chtít zavázat k tomu, že podpoří tyto změny, protože změny důchodového systému jsou vnímány spíše negativně. To je důvod, proč jste se nedohodli? Ne. Dohoda na změně parametrů, jako je hranice odchodu do důchodu, má smysl ve chvíli, kdy bude jasné, jak se systém bude vyvíjet dál. A nás v tuhle chvíli znervózňují dvě věci: jednak otázka vyvedení peněz ze stávajícího průběžně financovaného systému do kapitálových spoření. Tyto peníze by se začaly vyplácet až po letech, kdežto v základním systému by začaly chybět mnohem dřív. A druhá věc: dostáváme signály, že vláda chce snížit pojistné. Tím by hrozil schodek. Změna parametrů je ale úvodní krok, do značné míry nezávislý na krocích, které budou následovat. Je velmi závislý, protože hlavní důvod změn je, že musíme udržet důchodový systém dlouhodobě ve financovatelné podobě. Pokud tedy vládní strana říká teď uděláme parametrické změny, a aniž by si vyhodnotili dopad těchto změn, už uvažují o tom, že se vzdají části peněz na straně příjmů, těžko mohou počítat s naší podporou. Zatím se ještě ničeho nevzdávají. Zatím ne, ale dnes jsem si přečetl na internetu, že se ministři na snížení sociálního pojištění dohodli. Dnes jste to četl na internetu? Proti návrhu vlády jste ale hlasovali už včera. O snižování pojistného se hovoří dva měsíce, teď to bylo jen potvrzeno. Pokud jde o věk odchodu do důchodu zřejmě je to prodlužování nezbytné. Musí tu být ale možnost předčasného odchodu do důchodu pro profese, jako jsou horníci. Ani baletka nemůže baletit do 65 let. Dále pokud chceme, aby lidi pracovali do 65, musí tu být programy pro zaměstnavatele, kteří budou mít motivaci takové lidi zaměstnat. Dnes firmy v podstatě bezdůvodně a za situace, kdy chybí na pracovním trhu kvalifikované profese, nejsou ochotny zaměstnat osoby nad padesát let. Ale od toho máte komisi, abyste se na těchto detailech dohodli. My jsme podmiňovali jednání o detailech tím, že bude nějaká zastřešující dohoda, kam by měl důchodový systém dospět. Co to znamená kam by měl dospět? Říct, jakou reformu zvolit, jestli zachovat průběžné financování, které tu funguje 80 let bez velkých problémů, anebo řešit reformu jiným způsobem, třeba přes spořicí fondy. To znamená, že bez dohody o principu reformy, což je nejtěžší věc, nebudete ochotni mluvit ani o úvodních krocích, o nichž víme, že jsou nutné k udržení důchodového účtu v přebytku? To určitě. Ale nynější přebytek na důchodovém účtu je tu díky naší vládě. Naopak my máme obavu, že ODS udělá to samé co Klausova vláda a podřízne příjmy důchodového systému. Problém vidím také v novele zákona o invalidních pojištěních, která zcela mění systém tak, že dochází k úspoře asi až 20 % prostředků na invalidní důchody. Myslím si, že to povede k vyřazení lidí, kteří dnes pobírají invalidní důchody. Vyřešení invalidů je jistě důležité, proč ale kvůli tomu brzdit celou reformu? Jednání o reformě tak připomíná rodinu, jejíž cesta na dovolenou krachuje na hádce, jakou si s sebou vzít svačinu. Když zůstaneme u tohoto příměru: chcete letět z Prahy do Atén a není jisté, jestli máme dost paliva. My říkáme můžeme letět, jen když víme, že palivo máme. Jenže vy nemluvíte o palivu, mluvíte zatím jen o svačině. Ano, ale jedno bez druhého nejde, pokud chceme dorazit do cíle. Jak se ale dohodnete na celé reformě, když se neumíte dohodnout na tom, kolik dát invalidům? Obrazně řečeno jak se chcete dohodnout, kam jet, když se nedohodneme ani na té svačině? Je to obráceně: na to, aby bylo možné se dohadovat o svačině, musíte mít sbalený batoh a jasný cíl cesty. To bych také místo Atén mohl skončit na pólu a tam by mi byly plavky houby platné. Jenže vy se na reformě penzí na rozdíl od dovolené dohodnout musíte. Zodpovědnost a aktivita musí být na straně vlády. Je na ní, jestli se chce dohodnout s námi, nebo si vystačí jen s vlastními hlasy. My nebudeme sehrávat nedůstojnou roli těch, kteří teď něco podpoří bez další dohody. Jak často se vaše penzijní komise schází? Před Vánocemi jsme skončili tím, že nedošlo k dohodě. Od té doby se komise nesešla. Na čem tedy zakládáte přesvědčení, že se jednou na reformě dohodnete? Dohoda je v zájmu všech stran, protože důchodový systém nelze po každých volbách měnit. Ale chce-li vládní koalice získat naši podporu, musí být předmětem jednání i dohoda na všech třech etapách reformy. Q MAREK ŠVEHLA 28 RESP E K T bře zn a 2 008

29 úspěch ekonomika rychlejialevněji Český inženýr vymýšlí zlepšovák pro formuli 1 Automatické aerodynamické optimalizace s využitím počítačové mechaniky tekutin. Titul diplomky, s níž Josef Dubský absolvoval Strojní fakultu pražské ČVUT, většinu lidí ze židle určitě nezvedne. Pro šestadvacetiletého inženýra z malé vesnice na Křivoklátsku to ale byla vstupenka do dětského snu. Dostal díky ní šanci podílet se na zlepšovácích, které ženou dopředu vozy formule 1 ze slavné stáje ING Renault F1 Team. Když se před rokem na radu kamaráda přihlašoval do soutěže Altran Engeneering Academy, moc šancí svému projektu (vychází ze zmíněné diplomové práce a zjednodušuje analýzy aerodynamiky závodních aut) nedával. Vyplnit přihlášku a pěti sty anglickými slovy popsat svůj nápad ho však mnoho energie nestálo. Tak jsem to zkusil a ono to vyšlo, říká světlovlasý mladík. kdejedalšíjosef Čerstvý inženýr oboru dopravní a manipulační techniky považoval za trefu už to, že se mezi více než třemi tisíci soutěžních návrhů probojoval mezi sedm nejlepších. Díky tomu loni v létě společně s ostatními finalisty odjel na výlet do anglického Enstonu, kde tým Renault připravuje své závodní vozy. Bral jsem to jako splněný klukovský sen, vidět místa, kde se vyvíjí a zkouší nové formule. A taky jako příjemný výlet, říká Josef Dubský a dodává: Myslel jsem si, že tím to pro mě skončilo. Když manažer pro výzkum a vývoj Robert Tuluei na konci dne vyhlašoval jejího vítěze a vyslovil Dubského křestní jméno, na zlomek vteřiny zauvažoval, kdo z finalistů je jeho jmenovcem. Až pak mi to doklaplo, vzpomíná dnes mladý inženýr v zasedací místnosti české pobočky firmy Altran (s novináři se baví pouze za asistence PR poradce Baptista Pavyho). Po nečekaném triumfu následovala šestiměsíční stáž v Enstonu obohacená o plat, příjemný byt v Oxfordu a služební vůz. Vypracoval jsem metodu, která automaticky vyhledá lepší aerodynamické řešení pro konkrétní model vozu s přihlédnutím ke všem možným parametrům. Díky tomu se zlepšuje výkon vozu, zvyšuje rychlost a třeba snižuje spotřeba, vysvětluje Dubský, co v Anglii dělal. Do větších detailů zabíhat nesmí, protože firma Renault drží nové technologie stejně jako konkurence v maximálním utajení. Firemníkapela Josef Dubský rád vzpomíná na pohodovou až rodinnou atmosféru, která ve vývojovém centru Renaultu, čítajícím pět set zaměstnanců, panuje. Byl jsem v příjemném mezinárodním kolektivu. Inženýři mají podobné zájmy, takže jsem spolu trávili velkou část víkendů. Jezdili jsme na závody veteránů nebo jen tak cestovali po Anglii, vzpomíná s úsměvem. Dobře zapadl i díky prostředí, ve kterém se vývojové centrum nachází. Je to asi dvacet kilometrů od Oxfordu, kolem jsou jen pole a příroda. Jsem z malé vesnice, takže mi to vyhovovalo. Pracovní rytmus byl jasně daný. Od půl deváté do půl šesté s hodinovou přestávkou, během níž si vývojáři mohou zalétat s letadlem na dálkové ovládání nebo si zahrát ve firemní kapele. Pokud bylo nutné něco dodělat, samozřejmě jsme zůstali déle. Každé dva týdny jsme museli připravit auto na trénink a potom na závod. Tomu bylo podřízeno vše, říká mladík v nenápadném svetru, o němž by málokdo tipoval, že své volné chvíle rád tráví za řídítky rychlé motorky. Baví mě motocykly, auta, veteráni prostě všechno, co má spalovací motor. Chci plně využít potenciál aerodynamické optimalizace. (Josef Dubský) foto KAREl cudlín Je jasné, že s touto výbavou Josefu Dubskému nedělalo problém zůstávat v práci déle. Problémem naopak bylo projít do kanceláře a nezastavit se u rozebraného vozu formule 1. Pokaždé jsem se u něj musel zastavit. Prostě mě fascinoval. Uklidnil jsem se tak po třech týdnech, vzpomíná. Z Anglie se český vývojář vrátil minulý měsíc. Během pár týdnů dostal nabídky od nejrůznějších nadnárodních firem, ale upsat se zatím nikomu nehodlá. Chci ještě pokračovat doktorským studiem. Takže teď si pobudu dva až tři roky na univerzitě v Heidelbergu, kde budu pracovat na projektu pro jednu německou automobilku, objasňuje své plány mladý muž, jenž hovoří plynně anglicky, německy a začíná s francouzštinou. Chystám se plně využít potenciál aerodynamické optimalizace, vysvětluje zapáleně. V budoucnosti sice Josef Dubský počítá s dlouhodobou prací v zahraničí, ale většinu života by chtěl trávit přece jenom v Česku. Mám tady rodinu a kamarády, usmívá se perspektivní inženýr. Q KATEřINA ČopjAKová INzERcE Jsou chvíle, které si zasloužíte Call centrum: ReSP e k t.cz 2

30 svět VÁLKA V IRÁKU str. 30 Pět let na ose dobra Během několika týdnů svrhli Američané Saddámův režim a od té doby jsou jejich vojska trvale v zemi. Jaká je situace dnes? cyril bumbálek OLYMPIJSKÁ ČÍNA str. 32 Velký čínský úklid Do olympiády zbývají čtyři měsíce a komunistický režim se horlivě zbavuje žebráků a bezdomovců. R. Mikoláš, t. lindner ŠKOLSTVÍ str. 31 VE FRANCII str. 33 Dvojznačné řešení Francouzský soud zakázal studentům veřejně hodnotit své profesory. Příště se mohou vyjadřovat pouze neadresně. jaroslav formánek VÁLKA V iráku Pět let na ose dobra Prosperita, bezpečí a demokracie jsou pro Iráčany pět let po americké invazi v nedohlednu. Něco se však změnilo v minulých měsících přicházejí z Bagdádu i pozitivní zprávy. Stojím ve frontě u benzinové pumpy už od svítání. Co je to za demokracii, za prosperitu? Když v centru města padala socha Saddáma, tak jsme si mysleli, že budeme žít jako lidé v bohatém Perském zálivu, ale byla to jen slova, vzpomíná s hořkostí na záběry, které v roce 2003 oblétly svět, řidič taxíku v Kirkúku Abdulláh Ahmed. Tento týden uplyne pět let od okamžiku, kdy americké letouny svrhly první bomby na Irák a pásy spojeneckých tanků se zabořily do písku za irácko-kuvajtskou hranicí. Trvalo jen pár týdnů, než bez většího odporu sesadily jeden z nejkrutějších diktátorských režimů světa. Rychlý vojenský triumf nad Saddámem Husajnem se však pro špatně připravené Američany stal pouze předehrou ke skutečné bitvě. Čtyři tisíce mrtvých amerických vojáků, desítky, podle některých odhadů dokonce až stovky tisíc mrtvých iráckých civilistů, rekordní tři biliony dolarů (podle výpočtů bývalého hlavního ekonoma Světové banky Josepha Stiglitze) z kapes daňových poplatníků, celosvětová vlna antiamerikanismu taková je zatím cena irácké války. Šance na důstojný odchod Američanů nechtějí-li zemi zanechat ve víru občanského konfliktu a před hrozbou rozpadu jsou po pěti letech stále velmi vratké. Skeptičtí pozorovatelé se dosud, stejně jako před pěti lety, ptají: dokážou Američané po vyhrané válce v Iráku zabezpečit také mír? Boj o srdce a peněženky Naštvaná slova taxikáře Abdulláha Ahmeda dokazují, že o budoucnosti Iráku nerozhodne jen boj proti zahraničním teroristům a domácím rebelům. Je totiž potřeba odstranit i hlubší příčiny konfliktu. Nezaměstnanost mezi mladými lidmi, touha po pomstě mezi těmi, kteří ztratili své blízké, zločinnost... Americké a irácké tanky v ulicích tyhle problémy nevyřeší, myslí si irácký učitel Hassan Jasmín, citovaný agenturou AP. A tento úkol je dnes opravdu obrovský čtyři miliony Iráčanů žijí na pokraji hladu, čtyřicet procent z 27 milionů obyvatel nemá přístup k nezávadné pitné vodě, sedmdesát procent lékařů odešlo do zahraničí, téměř každý se potýká s výpadky elektřiny a v zemi disponující třetími největšími zásobami ropy jsou stále fronty na benzin. V zahraničí nadále zůstávají na dva miliony uprchlíků, stejný počet lidí opustil své domovy v Iráku. Rekonstrukce země zatím zaostává daleko za očekáváními a současně již Američané nechtějí platit irácké účty. Zvláště v situaci, kdy se tamní export ropy opět blíží předválečné úrovni a rekordní ceny černého zlata přinášejí do státní kasy miliardové příjmy. Irácký rozpočet má přebytek, americký zas velký deficit. Kdo má tedy platit? zeptal se před nedávnem americký generál zodpovědný za rekonstrukci země David Walker. Jen v následujících dvou až třech letech získá Irák z prodeje ropy 50 až 100 miliard dolarů. Pokles útoků na ropovody a rafinerie umožnil zvýšit těžbu a prodej ropy do zahraničí. Nevyřešenou otázkou však zůstává rozdělení pravomocí mezi centrální vládou v Bagdádu a regiony při sjednávání kontraktů s těžebními společnostmi i distribuce zisků z ropy. V posledních měsících však z Iráku konečně přichází i více pozitivních zpráv v zemi se totiž začíná žít bezpečněji. Iráčané se méně bojí opouštět bezpečí svých domovů, posílat děti do školy a do svých domů ve smíšených čtvrtích Bagdádu se pomalu vrací lidé, kteří uprchli před sektářským násilím a krvavým vyřizováním účtů mezi šíitskými a sunnitskými komunitami. Irácký výdech Násilnosti poklesly skutečně dramaticky, komentoval situaci posledních měsíců třiatřicetiletý obyvatel západního Bagdádu Hajsám Ismaíl. Do ulic Bagdádu a zejména do šíitských čtvrtí se opět alespoň částečně vrátil běžný život, miliony Iráčanů mohou po letech všudypřítomného strachu trochu svobodněji dýchat. Ztráty na životech iráckých civilistů od loňského července poklesly o 72 procent. Zatímco mezi lednem 2006 a srpnem 2007 umíralo v Iráku násilnou smrtí každý den v průměru 65 Iráčanů, letos v lednu poklesl počet zabitých civilistů na 20. V únoru a na začátku března však opět došlo k mírnému nárůstu na 26, resp. 39 mrtvých denně. 30 RESP E K T bře zn a 2 008

31 foto profimedia.cz Chaos pomalu ustupuje. (Nejoblíbenější bagdádské tržiště v roce 2003, vlevo, a letos, vpravo) Za dlouho očekávaným úspěchem Američanů je podle expertů nejen navýšení počtu amerických sil v Iráku na více než 160 tisíc mužů a žen v ulicích iráckých měst hlídkuje více lépe vycvičených vojáků doprovázených místními tlumočníky, kteří vojákům pomáhají pohybovat se v kulturně odlišném prostředí a předcházet zbytečným konfliktům. Zřejmě ještě větší roli sehrál klid zbraní, který v srpnu svým bojovníkům prozatím nařídil radikální šíitský klerik Muktadá Sadr. Především mezi městskou chudinou oblíbený duchovní totiž pomalu ztrácel kontrolu nad svými milicemi, které stále častěji unášely a také loupily na vlastní pěst. Ze strachu před ztrátou své popularity a autority proto raději nařídil mír a sám se více věnoval studiu, aby se mohl stát nejvyšším náboženským hodnostářem s titulem ájatolláh. Chce se nyní očividně profilovat spíše jako politik a respektovaný duchovní vůdce. K pokojnějšímu Iráku také výrazně přispěla nová americká taktika. Změnila zejména sunnitskou provincii al-anbár na západ od Bagdádu, která byla ještě před několika měsíci baštou povstalců a irácké odnože al-káidy. Americkým velitelům se podařilo přesvědčit zdejší kmenové vůdce, aby přestali podporovat rebely a připojili se na stranu spojenců. Vyzbrojili na 65 tisíc mužů tvořících místní domobranu, kteří teď úzce spolupracují s americkými vojáky. Místní sunnitští vůdci se začali cítit ohroženi nekontrolovatelnými aktivitami al-káidy, a proto se proti ní obrátili. Ke změně vedl také nový přístup Američanů, kteří sunnitské autority dříve ignorovali kvůli jejich sepětí se Saddámovým režimem. Dosažené výsledky jsou však velmi křehké, teroristé z al-káidy utrpěli citelné ztráty, ale nebyli poraženi. Podařilo se je vytlačit z velké části provincií al-anbár a Dijála i okolí metropole, zůstávají však smrtící hrozbou v údolí řeky Tigris na severu od Bagdádu a ve smíšené provincii Ninive. Karta se tedy může během několika měsíců obrátit. Politická nehybnost Irák má novou, zatím pouze přechodnou vlajku, sjednoceným státem však ještě zdaleka není. Smyslem vojenské ofenzivy proti povstalcům a teroristům přitom také bylo uvolnit iráckým politikům ruce k nastartování procesu národního usmíření. Hrany nenávisti a vzájemné nedůvěry mezi jednotlivými etnickými a náboženskými skupinami měly být alespoň částečně otupeny. Nová americká taktika totiž nespočívala jen v navýšení počtu vojáků a v následném, zatím úspěšném zvýšení bezpečnosti. Měla také svou politickou část schválení pro budoucnost země nezbytných zákonů do loňského léta. Ta se však zatím vůbec nenaplňuje. Schvalování zákona o rozdělování příjmů z ropného bohatství země mezi jednotlivé provincie, pokus o zmírnění postihu pro někdejší funkcionáře vládnoucí strany Baas či budoucnost americké přítomnosti v zemi se naopak staly zdrojem ostrého sporu v parlamentu, který je rozdělený na znepřátelené frakce. Pět let po spojenecké invazi není Irák fungující demokracií, ale ani zhrouceným státem na pokraji rozpadu. Naděje na stabilizaci desítkami let diktatury a útisku poznamenané země stále žije. Více než na Američanech a na výsledku volebního klání o křeslo po Georgi W. Bushovi bude však záležet na samotných Iráčanech, zda budou schopni překonat vzájemnou zášť a namísto zbraněmi bojovat argumenty o přízeň voličů u hlasovacích uren. Ostatně příležitost k tomu budou mít již letos, kdy by měly proběhnout provinční volby, které přenesou část rozhodování z Bagdádu do regionů šíitských, kurdských i sunnitských. Budou-li příslušníci jednotlivých komunit rozhodovat o co nejširším okruhu záležitostí na lokální úrovni, budou mít menšiny méně důvodů k obavám, že budou utiskovány vládnoucí většinou v Bagdádu sunnité většinovými šíity a menšinoví Kurdové Araby. Zdá se, že jedině decentralizace může rozhýbat dosud zablokovanou iráckou politiku. Q CYRIL BUMBÁLEK Autor je redaktorem Deníku a analytikem Asociace pro mezinárodní otázky. RESP E K T.CZ 31

32 svět Olympijská Čína Velký čínský úklid Komunistický režim se před olympiádou zbavuje nepohodlných lidí Na jednom z rohů známé pekingské obchodní třídy Si tan, před obchody s oblečením a obuví, vždy posedával muž s malým chlapcem. Žebráci, jakých byly v ulicích metropole tisíce. Potulovali se hned vedle nejluxusnějších butiků a automobilů, najednou se po nich ale slehla zem. Nejsou nikde, ani v podchodech, ani u chrámů, kde obvykle postávají. Zmizeli i ze vstupů do metra a z vlakového nádraží. Na jejich místě dnes stojí policisté. Hlídkující strážník jen odpoví, že všichni byli odvezeni mimo město. Čínská vláda v minulých týdnech vydala jasný příkaz: lidé poškozující pověst města musí zmizet, zejména v době konání 29. letních olympijských her, které začnou 8. srpna. Žádný žebrák se v průběhu olympiády nesmí vyskytovat v okruhu 200 kilometrů od centra. Peking musí být vypulírovaný, plný zeleně a spokojených lidí. Očekávaných půl milionu návštěvníků a třicet tisíc novinářů nemá vidět odvrácenou stranu rychlého čínského hospodářského růstu narůstající propast mezi chudými a bohatými. Nedávno se sice prezident Chu Ťin-tao rozčílil, když při návštěvě jednoho z čínských regionů zjistil, že všechny ty krásně rostlé stromy podél silnice, kudy projížděl, jsou pouhými maketami nebo obrázky namalovanými na obřích plátnech. On chce přece vidět vše skutečné, bez příkras. Olympiáda je však něco zcela jiného. Jeden svět, jeden sen, takové je motto her, které se mají stát testem a oslavou nové supervelmoci. Režim před olympiádou viditelně přitvrzuje. Olympijská práva Žebráci a bezdomovci jsou přitom symbolem Číny v pohybu. Ještě před šesti lety v ulicích velkých měst posedávali výjimečně, vloni už jich byly tisíce, možná i desetitisíce, přesné číslo známé není. Jsou vedlejším produktem přechodu k tržnímu hospodářství, rychle se zvyšující nerovnosti mezi chudým venkovem a městy a zvýšené mobility Číňanů. Jsou však také důsledkem jednoho vítězství občanských práv. Do roku 2003 se totiž musel každý Číňan zdržovat v obci, kterou měl napsanou ve svém občanském průkazu. Když policisté v ulicích města legitimovali nějakého vagabunda, který sem nepatřil, tak ho zatkli a bez milosti poslali zpět do místa bydliště. Smrt jednoho takového muže v policejní vazbě před pěti lety však způsobila otřes městská elita Chceme tu jen spokojené lidi. (Policie kontroluje vozíčkáře na náměstí Nebeského klidu) začala hovořit o právu na pohyb a na žebrotu. Pravomoci policistů byly posléze výrazně omezeny a teď mohou bezdomovce a žebráky jedině přesvědčovat k využití nabízených sociálních služeb. To se však před olympiádou mění problémoví Číňané nesmí znehodnotit 40 miliard dolarů, které říše středu už do her investovala. Režim před olympiádou viditelně přitvrzuje, ačkoli Mezinárodní olympijský výbor před sedmi lety svěřil hry Pekingu i kvůli příslibu zlepšení stavu lidských práv. Koncem února se rozběhl proces s jednapadesátiletým dělníkem Jang Čchunlinem, který na protest proti záborům půdy na čínském venkově sesbíral 10 tisíc podpisů pod dopis s názvem Chceme lidská práva, ne olympiádu. Před osmi měsíci proto skončil ve věznici, teď čelí obvinění z podvracení státní moci. Počátkem února začal také soud se známým disidentem Chu Ťia, který byl podle jeho manželky i právníka uklizen proto, aby už nemohl upozorňovat na zločiny režimu. V Pekingu se bourají celé čtvrti, které nahrazují modernistické návrhy špičkových architektů, někteří kritici stavebního nadšení už skončili v převýchovných pracovních táborech. Odpověď čínských úřadů na výtky ze zahraničí je však lakonická: Žádná země nemá v otázce lidských práv čistý štít, a proto nemá kvalifikaci hodnotit situaci v jiných zemích. Čínské situaci nejlépe rozumí sami Číňané, řekla mluvčí čínského ministerstva zahraničí. Vláda odpovídá poukazem na hospodářský růst, který v minulých letech pomohl milionům lidí vybřednout z chudoby. Marné hledání Zbourali ho. Vidíte, na jeho místě byly postaveny záchodky a kolem malý park, ukazuje postarší muž na místo, kde stávalo jedno z Center pomoci v nouzi a kde pokračuje reportérovo pátrání po žebrácích. Staví se také u druhého centra z novinářova seznamu ve čtvrti Si-čcheng domy ustupují buldozerům, i když v jejich troskách stále žijí lidé. Mezi hromadami odpadků pobíhají polonahé děti, na šňůrách visí sušící se prádlo. Zdejší centrum nahradil závod na výrobu klimatizací. Až třetí pokus je úspěšný. K dispozici máme šest pokojů pro 18 lidí, nejsou ale určené k přenocování, popisuje ředitel Jang Tung Čen a na lístek napíše adresu údajně velkého záchytného centra na okraji Pekingu. Přízemní komplex je vzdálený asi 20 kilometrů od středu města. Ze dveří vstupní kanceláře vychází několik lidí a gesty reportéra vykazují ven. Odmítají se bavit a nesdělí, ani pro kolik lidí je toto centrum určeno, odhadem však jen pro třicet či čtyřicet. Středisko stojí v polích, je obehnané vysokou zdí. Tisíce žebráků jako by se vypařily. A v době olympijských her nesmí být v ulicích Pekingu ani pouliční prodavači a dělníci migrující do metropole za prací. Vláda si už teď může blahopřát: V Pekingu žádní žebráci nejsou! Q ROBERT MIKOLÁŠ, TOMÁŠ LINDNER R. Mikoláš je zpravodajem ČRo v Číně. foto profimedia.cz 32 RESP E K T bře zn a 2 008

33 ŠkolYveFraNcii Dvojznačné řešení INzERcE každý chce mít Soud nasadil francouzským studentům náhubky Yohanne Kenervé je šestnáctiletý student gymnázia Talma v městečku Brunoy, které leží něco přes 20 km na jihovýchod od Paříže. Na rozdíl od jiných mě matematika zajímá, ale náš profesor nestojí za nic. Ne, že by byl nekompetentní, ale není to dobrý pedagog. Spolužáci se během jeho výkladu baví, poslouchají muziku, ze třídy odcházejí, přicházejí, a on přitom něco vysvětluje, jako by se nic nedělo. Za takových podmínek však z hodiny nic nemám, a tak jsem to tam napsal. Yohannova slova se týkají možnosti, kterou v průběhu jednoho měsíce využilo na dalších žáků a studentů mohli veřejně ohodnotit svého učitele prostřednictvím webové adresy Note2be.com. Tato internetová stránka začala fungovat dva dny před koncem ledna. Pár hodin po rozjezdu však vyvolala takovou nevoli, poprask a emoce ve světě francouzských učitelů i jejich odborů, že celá aféra skončila u soudu, jenž začátkem března vynesl nekompromisní rozsudek. Ale nepředbíhejme. Jejenotázkoučasu,kdy přijdenabídkazciziny. lynčováníučitelů? Note2be.com založil mladý pařížský podnikatel Stéphane Cola. Cíl jeho aktivity spočíval v sestavení abecedního seznamu profesorů a učitelů z druhého stupně základních škol a gymnázií celé země, který by studentům dovolil pozitivně či negativně oznámkovat schopnosti i chování konkrétního pedagoga. Hodnocení vycházelo ze šesti kritérií: zda je učitel zajímavý, svým výkladem srozumitelný, spravedlivý, pravidelně přítomný, má u žáků respekt a disponuje nezbytnou motivací. Podmínkou klasifikace pak bylo uvedení studentova jména i příjmení, přesného názvu jeho školy a osobní ové adresy. Cola se po celou dobu narůstajícího odporu ze strany školských odborů odvolával na slova prezidenta Sarkozyho, jenž loni prohlásil, že hodnocení žáků profesory musí být vyváženo i hodnocením jejich práce samotnými žáky. Dalším argumentem zřizovatele tohoto webu pak byla i nedávno publikovaná zpráva odborné komise, u níž si francouzská vláda objednala návrhy opatření k ozdravení ekonomiky, školství, justice, administrativy, veřejného života. Na základě zkušeností z anglosaských států komise obdobnou myšlenku rovněž doporučila. Na druhou stranu hlavní školské odbory FSU, Snalc-CSEN a na padesát individuálních učitelů Colovy internetové stránky ihned označily za veřejné lynčování a udávání. Jejich kritika poukazovala na ohrožení ochrany soukromého života, ale i směrnicemi zaručený status pedagoga, jehož práci mohou hodnotit pouze kompetentní nadřízení z inspekce školních akademií. Velká část francouzských pedagogů je tradičně levicově orientovaná, a proto se objevily i petice například tohoto znění: Tato metoda vtahuje systém státní školy do demagogických meandrů divokého liberalismu, který fyzicky i psychicky ohrožuje učitele. Je proto nutné okamžitě vše zakázat. Aby zchladil horké hlavy, zasáhl do diskuse i pravicový ministr školství Xavier Darcos: Nedokážu si představit, jak na konci týdne žák nestranně a bez emocí dokáže svého profesora ohodnotit. Šalamounovasvobodaprojevu Stránky Note2be.com se bránily tím, že kritéria klasifikace jsou striktně spojená pouze s pedagogickou prací a netýkají se osobního života učitelů, kteří naopak mají možnost vyjadřovat se k publikovaným informacím nebo je korigovat. Navíc ve Francii neexistuje žádný zákon, jenž by studentům explicitně zakazoval kritiku práce jejich pedagogů. Provoz internetové stránky také odpovídal legislativním povinnostem, jež zřizovateli webové adresy zápisem do svého rejstříku potvrdila Národní komise pro informatiku a svobodu. Často byly rovněž citovány podobné zkušenosti ze zahraničí, zejména z Německa. Tam v podobné kauze internetových stránek spickmich.de soud rozhodl ve prospěch svobody projevu žáků na úkor zájmu učitelů o nezveřejňování jejich ohodnocených jmen. Francouzský tribunál se nakonec přiklonil k šalamounskému řešení. Note2be.com nezrušil, což vyžadovali pedagogové a jejich odbory, ale zakázal zveřejňování jakýchkoliv jmenovitých údajů o učitelích i jejich hodnocení. Svůj rozsudek zdůvodnil vskutku dvojznačně: Francouzští žáci sice nadále mají právo na svobodu projevu, ale není možné, aby svými názory narušili pracovní aktivitu i mentální rovnováhu pedagogů. Internetové stránky tak do budoucna mohou veřejně publikovat pouze celkové hodnocení škol a gymnázií. To mě nezajímá, komentuje tuto možnost mladý Yohanne, kvůli našemu matematikovi přece nebudu psát, že gympl stojí za houby, když jsou tam i dobří profesoři. Třeba se celá situace ještě nějak změní. Na jeho slova lze navázat výrokem zakladatele internetových stránek Stéphana Coly těsně po vynesení rozsudku: Poté co jsme celou akci rozjeli, vyvolala možnost hodnocení učitelů tak velký zájem ze strany žáků i studentů, že po tomto politováníhodném rozhodnutí justice není než otázkou času, kdy něco podobného mladým Francouzům někdo nabídne z ciziny. Q jaroslav formánek happening Člověk v tísni postaví v praze na nám. Republiky vězeňskou celu. symbolicky uvěznění tak vyjádří svou podporu politickým vězňům na Kubě. soutěž co říkají diktátoři, čtěte a pište na DIKTATORI.RESPEKT.CZ. A hlasujte pro nejlepší výrok. Minulý týden měl od vás nejvíce hlasů fidel castro s textem č. 16. DeBata jan Ruml vystoupí v panelové diskusi konference k 90. výročí vzniku běloruska. více v rubrice Respekt mimo Respekt na našem webu. on-linerozhovory od Ivan david od svatopluk Karásek od jan h. vitvar připojte se na ROZHOVORY.RESPEKT.CZ. KUBÁNSKÁ A CELA in Náměstí Republiky, hodin Přijďte m vyjádřit podporu politickým vězňům na Kubě. ReSP e k t.cz 33

34 téma Ve slepé uličce Po odtržení Kosova padla v Srbsku vláda, skončily rozhovory s EU a Bělehradem mašírují zástupy rozzlobených demonstrantů. Celá Evropa to sleduje s obavami: co ti lidé vlastně chtějí a jakou malují budoucnost? Na otlučené dlažební kostky bělehradského bulváru Kněza Mihaila dopadají drobounké kapky studeného deště, pod stánky s igelitovými stříškami se mačkají pouliční prodejci pravoslavných ikon i leštiči pánských polobotek. Ulice jsou poloprázdné. Tu poklidnou atmosféru první březnové soboty přesto dokázal Simon Simonović (25) rozbít jedinou větou. Kosovo je bolestivá ztráta, my teď ale musíme 3 4 RESP E K T bře zn a 2 008

35 Bělehradští studenti na proevropské demonstraci: Hlavně nás nesmí zastrašit. (Muž v popředí protestuje s plakátem Pravoslavné Kosovo nemá alternativu, březen 2008) jít dál, pronese na plácku před bělehradskou univerzitou do mikrofonu drobný student politologie a nervózně se rozhlíží po mozaice barevných deštníků kolem sebe.lidé se začínají zastavovat a z nejbližší skupinky přihlížejících se ozve i nesmělý potlesk. Nepatří-li přímo Simonovi, pak možná jeho odvaze. Slyšet dnes podobná slova na jakémkoli jiném místě v Bělehradě je totiž prakticky nemožné. Naposledy výzvu ke smíření se ztrátou Kosova veřejně pronesl v parlamentu jeden z opozičních politiků a chvíli nato liberální straně Čedomira Jovanoviće neznámí útočníci rozmlátili kanceláře. Simon je první, kdo na bělehradských bulvárech třináct dní po vyhlášení nezávislosti Kosova to výbušné téma znovu otevřel. Lidé jsou trochu v šoku, média jsou plná silných slov o zradě Ameriky i Evropské unie. Je tu ale příliš emocí. Musíme mluvit hlavně o tom, co máme v téhle situaci za možnosti, říká před budovou své alma mater tento mladík s blyštící se náušnicí v uchu a ukazuje svůj leták vyzývající srbskou veřejnost, aby za žádnou cenu nepřestávala usilovat o vstup do EU. Do čerstvě založeného sdružení Evropa nemá alternativu se už Simonovi podařilo získat i další desítku spolužáků a známých. Spolu s nimi po večerech RESPEK T. CZ 35

36 téma Snad to vyjde i za týden. (Simon Simonović s přítelkyní) sepisuje důvody pro těsnější provázání Srbska se Západem, posledních pár dní jim veškerý volný čas zabralo shánění zvukové aparatury, tištění letáků a sepisování proslovů na dnešní akci. Pozvánkami oblepil Simon už před pár dny nároží šedivých bělehradských bulvárů. Nebýt deště, byly by tu tisíce lidí, říká s pohledem na několik stovek shromážděných. Chceme oslovit všechny, komu není budoucnost Srbska lhostejná. To, že jsme s organizováním podobných věcí sami, se určitě změní. Už za týden možná uspořádáme další. Déšť řídne a shromážděný zástup začínají obcházet studenti s letáky. Jsou na nich rozepsané výhody, které nám může členství v EU přinést. Je to skutečně naše veliká šance, vysvětluje organizátor do mikrofonu. Mladík v kšiltovce pročítá papír s body jako svobodný pohyb, hospodářská spolupráce a dotační politika a souhlasně pokyvuje hlavou, vedle stojící čtyřicátník v baloňáku si jen odplivne a odchází pryč. Unii jde jen o peníze, to radši zůstanu chudák, říká. Simona v tu chvíli bedlivě pozoruje i skupinka nakrátko střižených mladíků ve vysokých kanadách. Ani oni žádné letáky nechtějí, z batohu naopak loví štos vlastních papírů a rozdělují se v davu. Oboustranně potištěný leták s hlavičkou Srbští nacionalisté jde na odbyt. Je to stejné, jako když vám Čechům sebrali Němci Sudety, popisuje své pocity ze ztráty Kosova rázným hlasem jeden z oslovených kolportérů a napřahuje ruku s letákem. My ale, když bude potřeba, si budeme své území bránit i silou, dodává. Podporu mít budeme, příští volby vyhrají radikálové. Simon o nezvaných návštěvnících dobře ví. Nesmíme se nechat zastrašit, říká u schůdků na pódium. Kvůli výzvě ke zbití organizátorů, kterou nacionalisté pověsili na internet, už prý mítink jednou odkládal. Podruhé už couvnout nechtěl a až na počasí mu vše vyšlo. Akce se obešla bez konfliktů, přišlo dost lidí, a dokonce i novináři. Víc už si v současném Bělehradě může stoupenec Simonova pohledu na svět přát jen stěží. Projížď ka vládním autobusem Široký bulvár lemující bělehradskou univerzitu se jen pár desítek metrů od improvizovaného pódia skupinky proevropských studentů rozplývá v čtyřproudovou magistrálu, po které se krokem sunou kolony aut. Betonové tepny Bělehradu už dávno moderní motorizované záplavě nestačí. Rozhrkané trolejbusy a tisíce domorodých jugoslávských vozítek Zastava a Yugo doplňují tu a tam naleštěné mercedesy a terénní off-roady bělehradské smetánky. Všudypřítomný smog mezi nesourodými budovami je ale jen jednou z mnoha nepřehlédnutelných součástí pulzujícího organismu. Jsme ve městě kontrastů. Skleněné budovy v nejnovější čtvrti plynule navazují na rozlehlé slumy, kde žijí mezi odpadky a v polorozbořených chýších tisíce Romů. Náruč velkoměsta z druhé strany uzavírají pobořené bloky vládních paláců. Někdejší křivdy vojsk NATO z poslední jugoslávské války v roce 1999 prý nemají Srbové nikdy zapomenout, a opravy kráterů po bombách proto bělehradští radní odmítají. A před pár týdny přibyly na konto zdemolovaných bělehradských domů další. Spálené rámy oken americké ambasády jsou dodnes zatlučené prkny a nasprejované nápisy Kosovo je Srbsko dávají kolemjdoucím najevo, že přítomnost těch, kteří schvalují odtržení někdejší srbské provincie, není ve městě žádoucí. Záběry událostí z poloviny února, které tomu předcházely, oblétly celý svět. Za rozvášněným davem chuligánů zbyly kromě jedné totálně vypálené a dalších šesti poničených ambasád i vyrabované obchody západních značek jako Nike či Benetton a vymlácené výlohy bělehradských podnikatelů albánského původu. Výsledkem bouřlivé noci byly i dvě stovky raněných a jeden mrtvý. Ten samý den protestoval v Bělehradě proti kosovské samostatnosti i poklidný průvod dvou set tisíc demonstrantů, které do metropole zadarmo svezla vláda najatými autobusy. Zásadní politické akce srbského kabinetu se však odehrály už den předtím. V reakci na uznání Kosova řadou evropských zemí přerušil Bělehrad i veškerá jednání o vstupu Srbska do Evropské unie. Cesta do budoucnosti, na kterou měli politici vládní koalice bělehradského parlamentu až 36 RESP E K T bře zn a 2 008

37 téma Je tu ještě někdo, kdo nevěří ve Velké Srbsko? (Vypálená ambasáda USA, Bělehrad) dosud shodný pohled, ztratila směr a evropská otázka teď srbské politiky rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Ani pro cizince neovládající srbský jazyk není problém rozpoznat, že právě tohle téma ovládá i rozhovory v kavárnách, každý den jsou jím prosycené televizní zprávy i populární bulvární deníky. Ani hlasy podporující vstup do Unie nemluví ovšem o Kosovu jako o ztrátě, s níž je třeba se smířit: pro drtivou většinu Srbů je dnes samostatnost někdejší provincie nemyslitelná. Když se Simon Simonović vydal do ulic s opačným názorem, mohl se spoléhat jen asi na šestiprocentní podporu. Právě tolik procent získala už zmiňovaná Srbská liberální strana. Pořád dokola Ničemu jinému než otázce Kosova se uplynulé týdny nevěnoval ani Marko Popović. O smyslu vášnivých kavárenských a mediálních diskusí ale přesvědčen není. Celé to vypadá jako politická hra o moc. Politici se jen trumfují ve vlastenectví a zkouší, co lidé snesou, kroutí hlavou v centrále bělehradské televize B 92 režisér zdejší publicistiky. Má to samozřejmě svůj dopad: Z Kosova se stal mýtus. Ještě před rokem se zdálo, že většina lidí je s jeho ztrátou smířená. Teď o něm i obyčejní lidé mluví jako o základu existence srbského národa. V televizi B 92 pracuje Marko už deset let, a prožil tak prakticky všechny mezní momenty její historie. Nebylo jich málo. Kritickou televizi se tu více, tu méně tvrdě pokoušely zpacifikovat bělehradské garnitury po celá devadesátá léta. Poslední horké chvíle přišly nedávno. V den vyhlášení kosovské samostatnosti zabránila policie útoku rozvášněných chuligánů na centrálu B 92 až v poslední chvíli. O tom, proč sem chtěli vtrhnout nebo kdo je poslal, se můžeme jen dohadovat. Máme americké majitele a jsme dost kritičtí vůči srbským nacionalistům, říká Marko Popović. Jeho kolegové zatím pilují poslední detaily Vy Češi a Evropané nám vůbec nerozumíte. Chceme se mít stejně dobře jako vy, ale máme svoji hrdost. (Srbská studentka z Kosova) večerních zpráv. Hlavní témata jsou jasná dávno dopředu kromě osudu sto dvaceti tisíc Srbů žijících nyní za hranicemi cizího kosovského státu především bližší vztahy s Ruskem. Je to pořád dokola. Dnes jim jedni padají do náruče, zítra ten obrat sympatií ze Západu na Východ zas jiní politici popřou, krčí rameny Marko. Většina z nás je přesvědčená, že vláda kvůli sporům o budoucnost brzy padne, odhaduje vývoj situace, který se po pár dnech stane skutečností. Co bude potom? To nikdo neví, říká čtyřiatřicetiletý filmař, který rok ze svých studií strávil i na pražské FAMU. Stejně jako mnoho srbských intelektuálů, je dnes Marko přesvědčen o tom, že otázku Kosova srbská vláda využívá jako záminku pro zastření skutečných problémů země. Loni sice rostla srbská ekonomika o sedm procent, letos má však výrazně zpomalit a poslední zprávy mluví o třináctiprocentní inflaci, která se má dál zvyšovat. Platy přitom zdaleka nerostou tak rychle, jak vláda ještě před lety slibovala. Průměrný obyvatel Bělehradu vydělá v přepočtu asi devět tisíc korun za měsíc, v menších městech a na venkově je to ještě méně. Ceny jsou přitom podobné jako v Česku. A ačkoli jen za loňský rok nateklo do Srbska přes dvě a půl miliardy dolarů v přímých zahraničních investicích, pracovních míst je v zemi pořád velký nedostatek. Zachraňte Zastavu Pět a půl tisíce přesně, libuje si v malé přízemní kanceláři Radiša Pavlović a přejíždí očima dlouhý seznam podpisů. Obláčky z jeho cigarety zahalují místnost šedivou mlhou. Jsme v centru srbského města Kragujevac v kanceláři nové politické strany Dělnický odpor. Její zakladatel Radiša Pavlović (43), který právě znovu přepočítal aktuální stav členské základny, je v okolí známou RESP E K T.CZ 3 7

38 téma A teď prosím zprávy o ukradeném Kosovu! (Konec směny v krachující Zastavě v Kragujevaci) postavou. Už skoro šest let bojuje s vládou v Bělehradě o záchranu místní továrny, které zasvětil celý svůj život, a spolu s tím i o peníze pro dělníky, kteří na její neslavný osud doplatili. Prostě se na to nemůžu jenom dívat, kroutí hlavou pan Pavlović a ukazuje oknem k bělostnému secesnímu oblouku ozdobenému velikými písmeny Zastava. Mohutná kamenná brána je čerstvě nabílená, z rozlehlých budov za ní se však odlupuje omítka a zrezivělé okenice lemují jen poslední střípky rozbitého skla. Někdejší výrobce stejnojmenných slavných automobilů dnes funguje v minimalistické podobě a stejně jako stovky dalších kdysi prosperujících jugoslávských podniků stojí už řadu let těsně před krachem. Právě ve stoosmdesátitisícovém Kragujevaci, někdejším průmyslovém centru Srbska, se dnes stále hlasitěji ozývají hlasy po radikální změně cesty, na kterou se Srbsko v uplynulých osmi letech vydalo. Důvod, proč v ten jediný letní den roku 2000 propustila kragujevacká automobilka najednou patnáct a půl tisíce lidí, nepřišel z čistého nebe. Část továrny, produkující po většinu devadesátých let zbraně pro srbskou armádu, rozmetaly bomby spojeneckých letadel. Většinu ostatních provozů ovšem poslala ke dnu právě dokončená bilance hospodaření. Zastava se topila v obrovských dluzích. Srbští politici se rozhodli továrnu zprivatizovat. To se ale povedlo jen zpola a kromě montovny pár stovek italských fiatů, vyráběných Srbsko MAĎARSKO CHORVATSKO BOSNA A HERCEGOVINA J a d e r s k é m o ř e Č E R N Á H O R A ALBÁNIE Bělehrad Kragujevac S R B S K O K O S OV O R U M U N S K O Bujenovac M A K E D O N I E B U L H A R S K O ve zvláštní licenci pro srbský trh, od té chvíle výrobní haly chátrají. Slibované investice nikdy nepřišly, stejně jako do Kragujevace nedorazily ani další investiční pobídky ohlašované vládou. Ve městě je dnes pětatřicetiprocentní nezaměstnanost, platy se tu už roky drží na stejné úrovni, v přepočtu na necelých šesti tisíci korunách. To už přitom nestačí třeba ani na pronájem dvoupokojového bytu v centru města, vysvětluje pan Pavlović, nakrátko ostříhaný muž v krémové košili a ošoupaném černém obleku. On sám měl prý štěstí: na byt si vzal půjčku už v devadesátých letech a díky dramatické inflaci, kterou strhly války o udržení rozpadající se Jugoslávie, se mu ji podařilo splatit. Přestože si Kragujevac zachovává díky několika udržovaným památkám tvář místa s šestisetletou historií, pro jeho běžné obyvatele není život tady zrovna snadný. Kromě žebrajících dětí na světelných křižovatkách připomínají neutěšenou hospodářskou situaci i desítky bezdomovců, bloumajících bezcílně po zdejších ulicích. Valnou většinu tvoří právě bývalí zaměstnanci Zastavy. Téměř všichni propuštění tehdy před lety přijali štědrou vládní nabídku odstupného. Jenže podpisem se lidé vzdali i jakéhokoli nároku na podporu v nezaměstnanosti. Když peníze došly, musel se každý začít živit, jak se dá, říká pan Pavlović a pokyvuje hlavou nad vysokými čísly kriminality a šedé ekonomiky, které dnes v Kragujevaci bují. To, že nová pracovní místa vznikají jen pomalu, má podle něj na svědomí jediná věc, totiž že majetek většiny z dvou tisíc státem privatizovaných firem skončil podobně jako v případě Zastavy v rukou tunelářů. Žádná země pro zapšklý Za těmihle tunely nemůže podle pana Pavloviće stát nikdo jiný než dnešní srbští politici. Právě proti nim se rozhodl vyrazit do boje. Jeho politická strana Dělnický odpor zatím kandiduje jen v místních volbách, plánovaných na polovinu května, a první cíl je jasný vymoci od státu peníze na výplaty, které Zastava někdejším zaměstnancům 38 RESP E K T bře zn a 2 008

39 téma dluží. Ve svých plánech jde ale pan Pavlović mnohem dál. Nejde nám o žádnou ideologii, nejsme komunisti nebo tak něco. Chceme jen udělat vítr v dnešní zkorumpované garnituře. Musíme přilákat co nejvíc investorů z ciziny a najít lidem práci, říká. Do pár let chce otevřít pobočky Dělnického odporu v dalších městech a pak vzhůru do celostátní politiky. Nespokojených dělníků jako tady je v celém Srbsku spousta. Nespokojenost a touha po změně je v místech jako Kragujevac opravdu cítit a nachází širokou podporu. Podobné názory jako pan Pavlović hlásá i Srbská radikální strana, jejíž oblibu tady v Kragujevaci připomínají všudypřítomné billboardy s usmívající se tváří vrásčitého šedesátníka Tomislava Nikoliće. Lídr radikálů tu při nedávných prezidentských volbách získal dvě třetiny všech hlasů a jen o pár procent méně utržila v Kragujevaci jeho strana v loňských parlamentních volbách. Lék na cestu z neutěšené ekonomické situace je přitom podle radikálů jasný silnější orientace na přirozeného srbského spojence Rusko. Vyhlášení kosovské samostatnosti pozici radikálů dále posiluje. Rusové Kosovo neuznali, a i když je to z jejich strany politická hra proti Západu, my tu podporu potřebujeme, notuje si s názory radikální strany i lokální politik Radiša Pavlović. Čtyřiadvacetiletá Ivana mezi příznivce Dělnického odporu nepatří, veřejných vystoupení v ulicích, kdy pan Pavlović zval amplionem lidi ke vstupu do svého protestního hnutí, už však v Kragujevaci zažila desítky. Nikdy prý ale nezůstala poslouchat déle než pár vteřin. Mladým lidem nic nenabízí, je to jen zapšklý starý muž, říká drobná krátkovlasá hnědovláska v kavárně na jednom z kragujevackých bulvárů. Většina stolů kolem zeje prázdnotou a i pro Ivanu je to výjimečná návštěva. Studentka medicíny na kragujevacké univerzitě prý stejně jako většina spolužáků tráví večery doma nebo po známých. Peněz není nazbyt, a jak potvrzuje i náš mladý tlumočník, domácí rakije je stejně lepší. Přes zapšklost pana Pavloviće se však Ivana s řadou jeho názorů dokáže ztotožnit. V boji o Kosovo Srbové potřebují každý přátelský hlas, vstupuje mladá dívka na pole mezinárodní politiky a do hlasu se jí vkrádá naléhavý tón. Otázka Kosova má totiž pro Ivanu zcela osobní význam, strávila tam většinu svého dosavadního života. Prudký jako vítr a míří vzhůru. (Radiša Pavlović uprostřed, Kragujevac) Nevím, co dál To, co dnes Ivana cítí ke svým bývalým albánským sousedům z Kosova, se prý nedá vyjádřit jinak než slovem nenávist. Nikdy se tam nevrátím, říká tiše dívka. Nikdy ho ale nesmíme nechat Albáncům. Přítomnost novinářského mikrofonu Ivanu viditelně znervózňuje, její názory prý ale nic zviklat nemůže. Ta slova dnes zopakuje ještě mnohokrát. Vzpomínky na okamžik z roku 1999, který v ní tohle přesvědčení definitivně utvrdil, se jí prý neustále vrací. Právě tehdy do kosovského hlavního města Prištiny dorazila zpráva o chystaných náletech vojsk NATO a rodiče ji spolu s mladší sestrou poslali k babičce do Kragujevace. Matka i otec policista a zdravotní sestra zůstali ve válečné zóně Prištiny. Dodnes mám noční můry, často jsme několik dní nevěděli, jestli jsou ještě živí, vypráví Ivana. Policejní jednotka jejího otce tehdy působila na prištinském letišti, v místě, kam mířily první nejmasivnější nálety. Matku povolala srbská vláda do prištinské vojenské nemocnice. Sem do Kragujevace chodily jen zprávy o tom, kdo z příbuzných nebo známých přišel o život, říká Ivana. Oba její rodiče však přežili. Úleva, která přišla po konci bojů v létě roku 1999, kdy se celá rodina setkala na kragujevackém vlakovém nádraží, ovšem netrvala dlouho. Ivaniným rodičům odmítla srbská vláda poskytnout jakékoli zaměstnání či finanční dávky. Tím, že opustili Kosovo a zůstali u příbuzných v Kragujevaci, prý totiž zradili vlast. Podobně se srbští politici zachovali ke všem srbských uprchlíkům z Kosova chtěli je tím donutit k návratu. Na své původní adrese by peníze opět dostali. Jenže my se vrátit nechtěli a ani nemohli. Náš kosovský dům dávno obsadili Albánci, a když jsme ho chtěli prodat, začali právníkovi vyhrožovat smrtí, vypráví Ivana. Její rodiče ale nakonec měli štěstí: otci se díky známostem na úřadech přece jen podařilo získat starobní důchod, na který už dnes oba rodiče mají právo. V Kragujevaci žije rodina dodnes, Ivana tu dostudovala gymnázium a dnes je ve druhém ročníku medicíny. A s odstupem času získala pochopení i pro někdejší macešskou politiku své země. Vždyť by tam jinak žádní Srbové nezůstali, říká nad hrnkem čaje a náš srbský tlumočník souhlasně pokyvuje hlavou. inzerce uchazeè skonèí ka dý tøetí RESPEK T. CZ 39

40 téma V kůži vlastizrádce Nataša Kandićová (62) sledovala bouři pouličních protestů v Bělehradě doslova v přímém přenosu. Při pohledu na formující se útočníky z okna svého bytu v centru města byla dokonce jednou z prvních, kteří na blížící se útok na americkou ambasádu upozornili srbskou policii. Na otázku, proč policisté dorazili na místo až půlhodinu poté, co zmizel poslední z vandalů, odpověď nedostala dodnes. Role paní Kandićové v nedávných zlomových momentech vyhlášení samostatného kosovského státu ale začala mnohem dřív. Za otevřenou podporu albánské menšiny získala paní Kandićová od svých srbských rodáků nálepku zrádce národa a dnes v Bělehradu žije s obavou o vlastní život. V rozlehlých chodbách organizace paní Kandićové Humanitarian Law Centre je i na konci týdne čilý ruch. Mezi kopírkami a počítači pobíhají praktikanti z bělehradské univerzity i zkušení archiváři. Mladík na recepci každou chvíli vyřizuje telefonát. Za šestnáct let existence tohoto místa dostala práce zdejších zaměstnanců zcela jasný rozměr. Regály knihoven tu plní desítky brožurek o válečných zločinech čtyř válek za udržení Jugoslávie, které Srbsko v devadesátých letech vedlo. Posledních osm let se však centrum zaměřilo téměř výhradně na jeden cíl zdokumentovat události, které se v letech odehrály při gradujícím napětí mezi Srby a Albánci v Kosovu. Naše práce je ve stovkách hodin rozhovorů s očitými svědky, probírání se archivy a organizování veřejných diskusí, říká drobná sympatická dáma v kanceláři v nenápadné oprýskané budově v centru Bělehradu. Na etnické čistky a masakry albánských civilistů prováděné srbskou armádou by prý její národ neměl nikdy zapomenout. Kosovská samostatnost musela přijít, to bylo jasné už od prohrané války před devíti lety, říká ředitelka organizace, která posbírala několik prestižních ocenění za obranu lidských práv. Kosovské politiky dobře znám. Spolupracuji s nimi víc než patnáct let a chci v tom pokračovat, vysvětluje pak paní Kandićová důvod, proč se vyhlášení kosovské samostatnosti zúčastnila přímo na místě v kosovském parlamentu. Její přítomnost a následné gratulace albánským politikům zaznamenala televizní kamera a ještě ten den 17. února obletěly obrázky její rodné Srbsko ve zprávách. Hned druhý den po zveřejnění záběrů začali politici z opoziční socialistické strany ulicemi Bělehradu roznášet petici za její uvěznění pro velezradu. Na adresu organizace Humanitarian Law Centre dorazilo několik anonymních dopisů Jediné, co dnes mladá studentka od života chce, je prý klidný život lékařky tady v Kragujevaci. Válčit kvůli Kosovu už bychom nikdy neměli, říká Ivana. S tím, co se stalo v kosovském parlamentu a co následně posvětila dlouhá řada evropských zemí, se však vyrovnat nedokáže. Vy Češi a vůbec Evropané nám nerozumíte. Chceme se mít stejně dobře jako vy, ale máme svoji hrdost. Kosovo je kolébka našeho národa, jak bychom se mohli smířit s jeho ukradením? ptá se náhle rozhořčeným hlasem. Pak zase sklopí oči a skoro šeptá: Nevím. Já prostě nevím, co teď máme dělat. Teplota stoupá Dálnice z Bělehradu ke kosovským hranicím krájí stovky kilometrů jen vyprahlou rovinu. Dál od metropole jsou auta vidět stále méně ceny benzinu dnes v Srbsku dosahují úrovně srovnatelné se západní Evropou a pro velkou část lidí se stává automobil nedostupným luxusem. Blížíme se k cíli cesty, u pomačkané modro-bílé cedule se symbolem autobusu posedávají mlčky dvě mladé ženy. Jak nás upozorňuje srbský tlumočník, jedna z nich je Srbka, druhá Albánka. Na rozdíl od cizinců prý místní poznají rozdíl na první pohled. Příjezd cizinců obě evidentně zaskočil, přes počáteční odmítnutí se ale dává asi třicetiletá brunetka, Srbka představující se jako Bilja, do řeči. Obě se narodily tady ve vsi a na zastávce, odkud odjíždí autobus do přilehlého města Bujanovac, se potkávají pravidelně. V okolí je spousta krásných klášterů, můžu vám ukázat cestu, říká Bilja s úsměvem. Čtyřicátnice s krátkými vlasy vedle ní jméno prozradit nechce, k rozhovoru se přesto nečekaně přidává. Co vás opravdu zajímá? ptá se s trochou nervozity v hlase. Jakmile zmíníme otázku nedalekých kosovských hranic, začne pokyvovat na znamení, že nic jiného ani nečekala. Na to se nás, prosím, neptejte, o tomhle tématu se tu nemluví, říká. Moc bych si přála, abychom tu všichni žili v klidu jako teď. Prosím, jeďte pryč, dodává. Kéž bychom tu žili dál tak klidně jako dosud. (Romská svatba, Bujanovac, březen 2008) Bilja nás mlčky doprovází k autu. Když jsme dál od lavičky, tiše zašeptá: Měla by to být jedna země, jedno Srbsko, a pak se vrací zpět. Po pár kilometrech vjíždíme na předměstí Bujanovace čtyřicetitisícového města, kde tvoří Albánci zhruba dvě třetiny obyvatel. Ve městě jsou čistě srbské a čistě albánské čtvrti. Oba národy tu žijí prakticky odděleně, stejně jako tomu je i v dalším velkém městě u hranic Preševu. V okolní rovinaté placce zbyly po desítkách továren jen opuštěné brownfieldy. Většina lidí z vesnic pracuje na polích, nezaměstnanost přímo v Bujanovaci převyšuje sedmdesát procent, z jedenácti někdejších továren po válce o nezávislé Kosovo po roce 1999 zůstaly dvě. Na náměstíčku s velkým mramorovým květináčem uprostřed a pár omšelými výlohami kaváren a obchůdků v centru Bujanovace se přesto Srbové s Albánci mísí v jednom davu. Náš tlumočník začíná být nervózní, představa, že by žil s tolika Albánci v jednom městě, je prý pro něj nepředstavitelná. To setkávání ale zdaleka nepřipomíná velkoměstský ruch Bělehradu či menšího Kragujevace. Většina tváří, které míjíme, je zasmušilých. Lidé si nás nevšímají, nereagují ani na našeho tlumočníka, který se je pokouší oslovit. Zrychlují krok, ztrácejí se v úzkých uličkách mezi nízkými oprýskanými domy. Vedle aut se na prašné silnici protínající srdce města proplétají povozy s koňmi, hloučky ušpiněných dětí se vrtají ve všudypřítomných odpadcích. Skličující dojem z odlehlého místa dotvářejí především díry po kulkách na fasádách domů a časté policejní hlídky. Důvod 4 0 RESP E K T bře zn a 2 008

41 téma slibujících neurčitý trest a v chodbě domu je dodnes vidět očouzenou skvrnu po světlici, která jednu osobně doručenou výhrůžku doprovázela. Od té doby nechodím nikam sama, říká Nataša Kandićová. Prakticky jen přejíždím mezi kanceláří a domovem. Opatrnost je pochopitelná. Petici socialistické strany někdejšího prezidenta Slobodana Miloševiće, zastupující dnes jen mizivé procento voličů, nebere prakticky nikdo vážně. Za zrádce ale Natašu Kandićová označilo i několik dalších politiků a jeden z vládních ministrů dokonce vybídl dav k veřejnému lynči výrokem, že pokud se proti zrádcům obrátí hněv obyčejných lidí, nebude se čemu divit. V případě paní Kandićové má ona zrada ještě širší význam než jen spor o samostatnost Kosova. Šéfka humanitárního centra totiž u zvláštního bělehradského soudu pro válečné zločiny zastupuje albánské rodiny obětí posledního krvavého střetu z roku 1999, ve kterém Srbsko ztratilo nad Kosovem formální kontrolu. Stovky případů pomohlo Humanitarian Law Center dotáhnout do konce, odhaduje ale, že mezi dvěma a třemi tisíci dalších dořešit zbývá. Existuje mnoho důvodů, proč mě mnoho Srbů nenávidí, říká paní Kandićová s tím, že řada z obviněných dodnes působí na vysokých armádních, policejních nebo úřednických postech. K jejich soudu už ale možná nikdy nedojde, povzdechne si. Právě v těchto dnech měly v Bělehradě vypovídat albánské rodiny, jejichž členy povraždily v průběhu kosovské války srbské polovojenské jednotky. Kvůli obavě z napadení na ulici ale cestu do metropole odmítly, jednání se odložila na neurčito. pro tuhle ostražitost je vážný. Zatímco v nedalekém Kosovu skončily ozbrojené konflikty mezi Srby a Albánci v polovině roku 1999, v Bujanovaci a okolí pokračovaly boje bez větší pozornosti zahraničních médií až do roku A po vyhlášení kosovské samostatnosti začíná teplota na jihu Srbska znovu stoupat. Na jižní frontě klid Tady je to komplet, skoro dva tisíce ozbrojených napadení, dvaačtyřicet mrtvých a desítky únosů za pět let od konce války v devětadevadesátém, poklepává na balík papírů Sima Gazikalović a zapaluje si cigaretu. Šedesátiletý bělehradský úředník má tady v Bujanovaci zvláštní poslání. Už osmým rokem tu působí jako koordinátor srbské vlády, druhý podobně vysoce postavený úředník je v Preševu, a přestože vedení radnic je čistě albánské, oba pánové formálně stojí nad zastupiteli i zdejšími starosty. A právě srbský úředník je prý jediný, na koho se mají novináři aktuálně obracet. Oprýskanou budovou v srdci Bujanovace vedou dlouhé studené chodby. Světla tu nesvítí, chladnou atmosféru pastelově zelených koridorů narušuje jen průvan ze špatně těsnících oken. Ve čtvrtém patře budovy za mohutnými dubovými dveřmi se rozkládá moderně vybavená kancelář vládního koordinátora. Mezi vzrostlými fíkusy splývá z mohutné železné tyče velká srbská vlajka. Nemám moc času, je spousta práce, varuje hned na začátku prošedivělý muž s hlubokými vráskami na obličeji a dlouze potahuje z cigarety. Ta práce, o které je řeč, měla dlouhé roky jasný cíl: pomocí speciálních policejních jednotek rozprášit albánskou separatistickou organizaci, která v okolí Bujanovace působila a šlo jí o jediné připojit území, většinově osídlené etnickými Albánci, ke kosovské provincii. Onen komplet s počtem ozbrojených útoků a mrtvých je právě účtem za aktivity povstalců. Od roku 1999, kdy bylo Kosovo pod vojenskou správou OSN a kdy začali separatisté se svou aktivitou, se tu odehrálo na dva tisíce přestřelek, téměř padesát lidí v nich přišlo o život, další desítky Srbů byly uneseny nebo vážně zraněny. Přehled o tom, kolik odvetných akcí následovalo ze strany srbské policie a zdejších obyvatel, pan Gazikalović nemá. Byla to teroristická organizace, žádný boj mezi dvěma národy, odbývá otázku a na jeho obličeji se od té chvíle usazuje zachmuřený výraz. Poslední tři roky je klid, teď už se soustředíme na normální věci, říká úředník a rozkládá na stole letáčky s rozvojovými projekty, které zatím na jih Srbska směřovaly. Víc než deset milionů eur z Bruselu, Washingtonu a mezinárodních organizací stačilo zatím na malou elektrárnu a vodovod, v posledním roce ale třeba i na sportovní halu. O tom, že by započatou obnovu země mohla narušit skutečnost, že nad nedalekou provincií náhle zavlála modrá vlajka nového státu, nechce pan Gazikalović vůbec uvažovat. Jestli prý kosovskou samostatnost někteří z desítek tisíc zdejších Albánců oslavovali, on o tom nic neví. Žádné veřejné provokace nebyly, říká stručně a s náznakem, že schůzka je u konce. Ale samozřejmě jsme tu posílili dohled, a pokud se něco podobného objeví, jsou zdejší policejní jednotky připraveny zasáhnout. Q TOMÁŠ SACHR, Srbsko FOTO GÜNTER BARTOŠ Více fotografií na fotogalerie.respekt.cz inzerce RESPEK T. CZ 41

42 rozhovor Vidím tady spoustu silných příběhů S Vladimírem Michálkem o jeho rodině, reklamních klipech a síle čistého žánru Filmový režisér Vladimír Michálek se mezi českými kolegy rozhodně nevyjímá jen tím, že svůj první film natočil až ve čtyřiceti letech. Pozornost přitahuje třeba i jeho snaha dívat se na citlivá témata nedávné historie co nejcivilnějším pohledem a ambice preferovat neokoukané herce před místními celebritami. Právě teď končí sedmiletá pauza, která uplynula od jeho posledního filmu, a v kinech běží Michálkův čerstvý snímek O rodičích a dětech. V poslední době kdekdo mluví o tom, že český film je v krizi. Například loni se natočilo 20 filmů, ale do soutěže na prestižní zahraniční festival byl přijat jen jediný Obsluhoval jsem anglického krále, který se dostal na Berlinale. Je to hodně, nebo málo? Otázkou je, kdy český film v krizi nebyl. Kdysi jsem si projel všechny české předválečné filmy a zjistil jsem, že je to jedna slátanina za druhou. Co bylo vrcholem 40. let? Pytlákova schovanka. Pak 50. léta? Formálně geniální Král Šumavy, ale obsahově peklo. V 60. letech se už podle mě dá pár filmů najít Intimní osvětlení, Černý Petr, Démanty noci nebo temné sociální drama 4 2 RESP E K T bře zn a 2 008

43 RESP E K T.CZ 4 3

44 rozhovor V sobotu večer, v neděli ráno od experimentátora Karla Reisze, který ale emigroval do Británie. Pak přišla řemeslně výborná Romance pro křídlovku, Ostře sledované vlaky. 70. léta? Nula. Možná Kalamita... Čím to je? Nemáme hrdiny. Neměli jsme a nemáme se o koho opřít. Tedy pokud se do toho neopřel Otakar Vávra. A to pak hrál Zdeněk Štěpánek v jednom filmu Jana Husa, ve druhém Jana Žižku a vymýšlela se historie. Pěstujeme si takové prazvláštní mistrovství v přežívání a od toho se odvíjí i výběr témat. Český premiér teď ale vyznamenal za hrdinství bratry Mašíny. Mysleme si o tom cokoli, ale jejich boj proti komunistům má přece všechny rysy silného příběhu. Proč ještě nikdo o nich nenatočil film? Nevím. Já osobně jsem film o Mašínech nenatočil, protože mi nikdo nenabídl scénář. Možná je problém ve finanční nákladnosti takového projektu. Mnohokrát jsem kvůli tomu nabízel, že bych v půlce svého filmu bez problémů zařadil pětiminutový reklamní blok. Opravdu? Klidně bych ho tam nakouřil. Přestávka na cigaretu, do toho dva klipy. Kdo se chce dívat na reklamu, ať se dívá. Pár lidí by si toho třeba ani nevšimlo. Je to rozhodně lepší než dělat jako že nic a složitě dotáčet scény propagující nějaký produkt. To mi přijde pokrytecké. Film je drahá hračka a v mnoha případech slouží jenom jako nosič reklamy. Což je asi normální, ale já to mám rád, jenom když se to aspoň stylově zakomponuje do příběhu jako v bondovkách. Proč jste to ještě neudělal? Protože to zatím nebylo nutné. Třeba peníze na O rodičích a dětech jsme naštěstí sehnali docela jednoduše, protože jsme dostali veliký grant. Jako problém teď vnímám spíš to, když chcete peníze na natáčení v cizině. Ve chvíli, kdy překračujete hranice, přestáváte být správný Čech. U nás se zatím dají dělat jen české filmy. Nepřeháníte to? Já ten tlak fakt cítím. Většina filmů má finanční stropy, které jsou limitované malým českým trhem. Přistupuje se k nim asi správně jako ke zboží, a tak se to vždycky nějak polepí. My Češi chceme domácí tvorbu. Ono je to tak i logické, ještě si zvykáme na to, jak se před námi po revoluci svět otevřel. Pro moji generaci je pořád ještě velké haló dát si ve vlaku v kupé nohy nahoru a projet vlakem z Děčína do Drážďan. Teprve si zvykáme na prolézání z naší kotliny. Děláme si svoje věci, a tak si to tady pytlíkujeme, a co je za kopcem, nás nezajímá. A kvůli tomu nevidíme příběh, který by měl šanci přeskočit hranice? Určitě. A přitom si myslím, že se u nás odehrává spousta úžasných příběhů a sociálních dramat. Prchá sem spousta přistěhovalců, kteří žijí nuzně a zůstávají tady ilegálně, což s sebou nese spoustu problémů. Vladimír Michálek *2. listopadu 1956 Filmový a televizní režisér. Vyučil se elektrikářem v ČKD, studoval medicínu, odkud těsně před dokončením odešel a pustil se do studia na katedře dokumentární tvorby FAMU. Debutoval filmem Amerika (1994), následovalo Zapomenuté světlo (1996) a zatím nejúspěšnější film Je třeba zabít Sekala (1998). Pokračoval snímky Anděl Exit (2000) podle předlohy prózy Jáchyma Topola a Babí léto (2001). Pro slovenskou televizi natočil televizní seriál Záchranáři. Jeho poslední snímek O rodičích a dětech právě běží v kinech. Za své dílo získal řadu zahraničních i tuzemských cen včetně Českého lva za nejlepší režii. Se svou ženou Janou má syny Františka, Antonína a Josefa. Zvláštní osudy Filmovou školu jste začal studovat až těsně před třicítkou a svůj první film jste představil v osmatřiceti. Jak jste přišel na to, že necháte studia medicíny a budete točit? V hospodě. Na medicínu jsem šel, když už mi bylo 25 let. Myslel jsem si, že to bude nezávislá instituce, kde je lékařství nade vším. A přitom to byl vojenský systém buzerace. Furt jsem byl na koberečku, spolužáci nás udávali, že jsme se zrušili v hospodě pivem nebo že jsme místo přednášky hráli šachy. A tak mě jednou vylili. Šel jsem do hospody, kde mě jedna kamarádka shodou náhod přemluvila, abych šel druhý den na FAMU. Já s filmem neměl vůbec nic společného a tehdy mě to ani nezajímalo. To přišlo až později. Často hledáte své příběhy v literárních předlohách. Čím vás okouzlila kniha O rodičích a dětech Emila Hakla? Ten dlouhý rozhovor starého otce a jeho stárnoucího syna je na první dojem celkem banální. No právě. Chytlo mě to svou normálností. Ne banalitou. Jsou tam dva dospělí chlapi, otec se synem, schopní jít spolu na procházku a povídat si, což je fantastické. Zadruhé ten dialog je brilantní a zatřetí se tam vypráví o normální lásce otce a syna, která se projevuje třeba tím, že otec má strach o svoje dospělé dítě a občas ho tím i otravuje, je směšný a protivný. Což je pro mě fantastické, poněvadž já jsem to nezažil. Proč ne? Prošvihl jsem to. A když jsem se odhodlal, že s otcem půjdu na pivo, zemřel. Nikdy jsme si nic neřekli. Nějak jsme se míjeli. Naši se rozvedli, když mi byly tři roky. Možná ho nezajímalo, co se mnou je, a popravdě řečeno, mě taky moc ne. Myslím, že tohle se týká spousty lidí. Buď z pohledu dětí, nebo rodičů. Jako mě, kterému už se to otáčí a má tři syny. Vidím, že jsem něco propásl, a vidím, jak mi něco dalšího protéká mezi prsty. A nedá se to nijak ovlivnit. Nejsou dnes otcové přece jen trochu citlivější? Určitě. Ale pořád tu zůstává ten hormonální přerod, puberta, kdy je rodič pro dítě úhlavním nepřítelem. I můj syn samozřejmě potřebuje, aby se vůči mně vyprofiloval. Třeba si najde nějakou muziku, a protože si myslí, že jsem posluchač dechovky, tak mi řekne: Pojď si něco poslechnout. Je to nějaká nová housová věc a já říkám: No to mi přijde bezvadný. A on to z principu vymaže. Kdybych mu řekl: Co to posloucháš za humus?, byl by šťastný jako blecha. Musím mu dávat tuhle možnost. Jak tahle situace vypadá v době, kdy děti běžně předhánějí rodiče v technologických dovednostech? Já jsem tohle naštěstí chytil, a tak můžu těžko soudit. Jeden můj syn se třeba před dvěma lety nechal nachytat, když si chtěl do mobilu stáhnout porno. Najednou zjistil, že se mu to stahuje a stahuje, i když telefon vypne. Ten film se stahoval asi týden a pak přišel účet na osm a půl tisíce. Chtěl se z toho samozřejmě vykroutit, ale nevěděl, chudák, že jsem schopný hledat v datech. Takže jsem mu řekl: Promiň, ale bylo to porno a to si musíš vyřešit sám. V tomhle musím být pořád napřed. Není možné se nechat oblbnout. V historii vaší rodiny se najde spousta pohnutých osudů. Váš prastrýc byl nacista, jeden strýc zase zarytý komunista. Nemáte nutkání něco z těch příběhů zfilmovat? Jsem z německé sudetské rodiny, takže tam se podobné věci vyskytují opravdu nutně. Jeden jsem odvyprávěl Jiřímu Křižanovi a jeho to zaujalo jako téma pro scénář. V roce 1946 vybouchla chemička v Ústí. Stály za tím bandy nacistických vérvolfů, kteří tu zůstali trčet po druhé světové válce. Naše rodina bydlela v Krupce to je vesnice mezi Teplicemi a Ústím a spoluobčané z akce obvinili tatínka mojí babičky, který byl Němec. V noci toho starého pána vytáhli v podvlékačkách a postavili takový koncentráček, malou ohradu hned u nádraží. Házeli po něm 4 4 RESP E K T bře zn a 2 008

45 rozhovor bahno, pak vystrojili alegorický vlak, mašinu plus dobytčák, nazdobili ho kytkami a napsali na něj: Poslední Němci odjíždí. A hodili skoro sedmdesátiletého pradědu dovnitř. Vlak se rozjel a on cestou zemřel. Kam ho poslali? Do Německa, ať jede. Je to zvláštní. Třeba můj prastrýc: vždycky tvrdil, že byl za německé okupace policajtem. Ale on nebyl policajt, byl v jednotkách, které následovaly wehrmacht a gestapo. Prošel Polsko, Itálii a Řecko, kde ho zajali. A měl kliku, protože Řekové zprvu zajatce stříleli a jeho zajali den potom, co s tím skončili. Tak šel do Suezu kopat kanál. Vrátil se někdy v roce 1953 a hned ho odsunuli do Ingolstadtu. A tam normálně nastoupil k policii a v 70. letech skončil úplně v klidu jako komisař u kriminálky. Mluvíte německy? Moc dobře už ne, mluvil jsem přirozeně jenom jako děcko. Má to ale tu výhodu, že v sobě člověk má automaticky multikulturnost, to rodinné prostředí je jiné. A co se stalo se strýcem komunistou? To byl mladší babiččin bratr. A ten to vzal z gruntu. Chytrý chlap, dotáhl to na ředitele Restaurací a jídelen v Liberci. Dodneška je přesvědčený komunista, i když v jádru je asi hodný člověk. Jak do vašeho vztahu zasáhlo, když jste vedl iniciativu S komunisty se nemluví? Nemluvíme spolu. Vůbec to nepřijali Říkáte, že hlavním problémem českého filmu je nedostatek peněz. Nejde ten limit zásadně zmírnit s pomocí čím dál lepších digitálních technologií? Digitální kamera, tak jak ji veřejnost zná, je vymyšlena pro domácí video. Ta kvalitnější pak pro televizní reportáže. A to je všechno. Fiktivní film je iluze, je to určitá estetická norma. Nemůžu dělat na digitální kameru výpravný historický film, to nebude fungovat. Nedávno jsem si třeba v televizi pustil Akta X natočená na digitál a najednou jsem to musel úplně odmítnout. Ztratilo to atmosféru, hloubky ostrosti, ztratilo to magii. Další věc je, že digitál šíleně svádí k nekázni. Autor si řekne, že to prostě nějak natočí a pak to nějak nastříhá. Nepromyslí to a nepřipraví dopředu. A to je taky špatná cesta. Může vůbec vzniknout dobrý český film bez podpory státu? Malý stát s malým trhem nutně potřebuje grantový systém. O tom nepochybuji. Jde spíš o to, aby lidé, kteří o podpoře rozhodují, byli schopni vzít na sebe odpovědnost při výběru filmů, které ji získají. Jak to myslíte? V tom, že se grantová komise rozhodne rozdělit 150 milionů třeba jen mezi čtyři projekty a nerozdrobí je mezi dvacet. Přijme odpovědnost úzkého výběru, a tak se z grantu pokryje třeba i celé natáčení. Současná komise právě tohle snad poprvé v historii dělá. Máte nějakou zkušenost s tím, jak to chodí v zahraničí? Třeba Poláci mají komisi, kde je jeden člověk dosazený vládou. Pak je asi pět skupin po osmi lidech scenáristé, dramaturgové a tak podobně. Dostávají anonymní scénáře a bodově je hodnotí, takže každý film dostane nějaký rating. A pak se dá pod sebe třeba šedesát filmů a z nich se vybere jen osm. A mezi ně se rozdělí třeba šest milionů eur. To je hodně. I vy sám ale současně tvrdíte, že film je zboží jako každé jiné. To ale neznamená, že nemůže nést nějakou myšlenku, přesah a být angažovaný. A podstatné je spíš to, že je to drahý produkt. U nás v tomto směru chybí koncepční kulturní politika. Nám pořád nedochází, že film je tou nejsnazší cestou, jak se o nás jiné země můžou něco dozvědět. Aby si tamní mohli říct: Tam asi žijou zajímaví a chytrý lidi, když tam točí zajímavý příběhy. Tam by bylo dobrý investovat. Já osobně tohle znám z příkladu Dánska, kde je zpětný ekonomický dopad investic do kultury tak ohromný, že se to odráží i ve státním rozpočtu. Naše filmy nejsou ani vtipné, ani vážné, jenom se tak divně pitvoří. Visí ve vzduchoprázdnu. Jak to vypadá? Svět se díky filmu o Dánsku dozvěděl spousty informací. Že to například není jenom země, která má hodně krav a skvělé mléčné výrobky. Svět se dozvěděl, že tam žijí inteligentní lidé, kteří jsou schopni velkých věcí ohromných investic do vědy a lékařského výzkumu, rozvoje molekulární biologie, literatury. Jenom samotný prodej filmů, a hlavně filmů pro děti a mládež, udělal z Dánska silného hráče na poli filmového marketingu. Ta idylka působí trochu podezřele. Samozřejmě že je i tam velký odpad. Ale ten odpad se pořád vyplatí. Představte si to: když někdo v cizině vidí úspěšný český film z většinové produkce, zpravidla mu nerozumí. Oni vůbec nechápou, co tady máme za problémy. Naše filmy nejsou ani vtipné, ani vážné, jenom se tak divně pitvoří. Nejsou opřené o historickou událost nebo období, což je vždycky dobré. Visí ve vzduchoprázdnu. Kde jste přišel na to, že českým filmům za hranicemi nikdo nerozumí? Přivedly mne k tomu reakce studentů v Dánsku, kterým jsem pouštěl Kolju a Musíme si pomáhat. Byli tam Skandinávci, Němci, prostě spíš sever a západ Evropy. A bylo strašně zajímavé, že přijali Kolju, protože pro ně bylo šokující, že v novodobé historii do střední Evropy přijedou tanky a obsadí jinou zemi. Absolutně ten příběh vzali. A úplně odmítli Musíme si pomáhat, protože všichni Dánové, Norové, Švédové mají zkušenost s kolaborací a jsou na to strašně citliví. Absolutně nepřijali premisu: Kolaborujeme všichni, co jsme si, to jsme si. Bylo jim dvacet, ale všichni to znali z vyprávění ze svých rodin. Který český kolega vás za posledních deset let inspiroval? Mě české filmy trochu iritují. Mnohdy mi vadí špatné herectví. Je to tady malé a spoustu herců znám osobně, takže se nedokážu identifikovat s jejich postavou. Dobrý film za posledních deset let? Nevím. Některé filmy od Martina Šulíka jsou fajn, ale to je Slovák. Je mi strašně líto, že Jan Němec nemůže dělat přesně to, co by chtěl. Obdivuju lidi, jako je Jiří Menzel nebo Věra Chytilová, protože natočit film je hrozná dřina. V jejich věku někteří lidé stěží přejdou park. A oni v těch šílených finančních podmínkách mají energii točit filmy. Česká kinematografie vyniká mimo jiné i tím, že tu prakticky neexistují čisté filmové žánry. Čím to je? Myslím, že to je systémem výuky na FAMU. Ta škola přeceňuje autorský film. U nás se neučí, jak udělat čistou love story nebo drama, a tím se potlačují profese. Scenárista? Proč? Napiš si to sám. Režiséři dělají kameru a scenáristé režírují. Na dobrý autorský film ale musíte být skoro geniální. Pár takových na světě existuje, ale moc jich není. V čem pomůže mladému režisérovi, že bude vědět, jak natočit čistou love story? Je to základ. Myslím, že je to fyziologicky vymyšlené, že to má začátek, prostředek a konec. Odvíjí se to od prastarého vzorce a dramatického oblouku narodíme se, žijeme, zemřeme. Já uznávám i principy fyziologické, například že 100 minut je ideálních, protože přibližně tak dlouho se divák dokáže soustředit na obraz. Hned se omlouvám Vraťme se ještě naposledy k rodičům a dětem. Chodíte se svými syny na procházky jako hrdinové vašeho filmu? Chodíme na procházky. Ten nejstarší už to se mnou vydrží jen dva kilometry do kina, ale snažíme se povídat si. Zatím je to tak, že se snažím snížit k jejich věku, protože nechci mentorovat. Jsem hodně opatrný, abych jim nenaložil. Člověk má vždycky do určitého věku naloženo od rodičů, druhou půlku života se toho zbavuje a mezitím ještě stihne naložit dalším. Jak to zvládáte? Mnohokrát se přistihnu, jak reaguju větou, kterou jsem slýchával od matky. Třeba: Nedělej to, nebo mě to bude mrzet! Takové citové vyděračství. To se pak hned omlouvám. Q Ondřej Nezbeda FOTO karel cudlín RESP E K T.CZ 4 5

46 kultura Literatura str. 48 výtvarné umění str. 51 Film str. 52 hudba str. 53 Přičinlivost se vyplácí Bohemista Vladimír Papoušek se podíval na zoubek pokrokovým tradicím moderního umění. Dost nezvyklá návštěva Za Renátou Drábkovou přicházejí bytosti z jiných světů. Sama neví odkud. Nejkrásnější film o sebevraždě Control je syrový příběh úplně obyčejného kluka, který změnil tvář hudební scény. Nezávazně osvětlená Expozice Brněnský festival rozkročený mezi popem a non-popem ukázal, že v téhle zemi nikoho je živo. VIKTOR ŠLAJCHRT JAN H. VITVAR JAN GREGOR PAVEL KLUSÁK Architektura Hustí Nizozemci Holandské vesničky v Česku připomínají chatičkové tábory. Ale tamní architekti umí mnohem víc. foto čtk Lipno sice není Riviéra, ale je tu lacino. A tak se nizozemský developer Landal Green Parks rozhodl postavit jachtařský přístav právě tady. V komplexu Marina Lipno je rekreační ráj se vším všudy: s třípatrovými apartmánovými domy v odstínech růžové a bledě modré, s obloučkovými okny a zaoblenými střechami, které mají připomínat tradiční holandský čepec. Jenže spíš upomínají na to, že pastelové barvy, laciné materiály a mohutné hmoty rovnou u lesa nevymýšlejí jenom Češi. Podpis pro Ostravu A to to ještě dopadlo dobře nizozemská kancelář Factor Architecten prý původně zamýšlela na břehu Lipna postavit historizující fasády jako z českobudějovického rynku. Výtvory Factor Architecten patří k tomu slabšímu, co v Nizozemsku vzniká. Je smůla, že do Česka připutovaly zrovna ony, když tamní architekti značkují svět mnohem originálnější architekturou. Jejich stavby momentálně rostou všude od Soulu po Peking, od New Yorku po Lublaň. Vítejte na jihočeské Riviéře. (Komplex Marina Lipno) V Česku se však s ambiciózní nizozemskou architekturou můžeme setkat jenom okrajově. Galerie Jaroslava Fragnera do Prahy přiváží každý rok jednoho nizozemského architekta a jeho výstavu. Právě teď v ní probíhá expozice Reného van Zuuka, majitele malé amsterdamské kanceláře, která má za sebou řadu zajímavých projektů. Druhý nizozemský architekt, o němž se momentálně v Česku mluví, je Rem Koolhaas. Jeho dvousetčlenný ateliér OMA (Office for Metropolitan Architecture) projektuje například budovu čínské televize v Pekingu či rekonstrukci petrohradské Ermitáže. A také centrum nákupů a volného času pro Ostravu, v rozvojové oblasti Karolina. Zatím není jasné, jestli to bude jen obyčejný obchoďák se slavným podpisem, nebo nová chlouba Ostravy. Ověřenou kvalitu nabízí Koolhaasova kniha, která vyšla právě teď v češtině. Třeštící New York, retroaktivní manifest pro Manhattan je jedním z klíčových teoretických textů k výstavbě města. Ačkoliv je o New Yorku, také on nechává nahlédnout do hloubi uvažování nizozemských architektů. Žitelné, intenzivně obydlené Ještě jeden projev nizozemského stavitelství nelze v Česku přehlédnout. Jsou to takzvané holandské vesničky. Třeba Villa Park Happy Hill v krkonošské Čisté anebo Green Valley u Stárkova na Broumovsku: asfaltka, závora, za ní domy připomínající větší chatky z kempu, vystavěné v pravidelných zástupech bez ohledu na danosti terénu. Takových enkláv je už u nás nejméně deset a vznikají další. Nizozemci totiž vítají možnost investovat do nemovitostí bez dohledu svého finančního úřadu a v krajině zhruba třikrát méně hustě obydlené. V Nizozemsku se z každého metru platí vysoká daň, panuje tam přísný přístup k hospodaření s půdou a tomu odpovídá i vztah k parcelování krajiny. Největším tématem tamních architektů je hustota osídlení a způsoby, jak vytvořit žitelné, ale přitom intenzivně obydlené prostředí. Jejich vize a poznatky se uplatňují třeba při oživování sídlišť, která se zahušťují rozmani- 4 6 RESP E K T bře zn a 2 008

47 foto galerie jaroslava frágnera Chcete něco speciálního? (Van Zuuk před svým bytovým domem Blok 16 v Almere) tější a zajímavější výstavbou. Nejpřesvědčivěji se však zhmotnily na východě Amsterdamu, kde se v posledních deseti letech odehrál podobný proces jako kupříkladu v londýnských Docklands. Na zanedbaném území plném hal, ohrad a chátrajících domů na poloostrovech Borneo, Java, Sporenburg a KNSM vznikly nové čtvrti pro šestnáct tisíc lidí podle posledních poznatků o městském plánování. Zachovány jsou některé budovy někdejšího přístavu, mezi ně jsou namíchané větší a menší stavby tak, aby mělo místo své dominanty i intimitu. Na Javaeilandu postavili čtyři kanály a podél nich ulice s domy širokými jen 4,5 metru jako na starých amsterdamských grachtech. Měřítko je tradiční, samotné domy jsou však naprosto současné, navrhli je nadějní nizozemští tvůrci. Mezi nimi také René van Zuuk, jehož hvězda v té době teprve vycházela. Dnes je mu pětačtyřicet a stále nemá velký ateliér ani desítky projektů. Zakládá si spíše na tom, že za ním chodí klienti s přáním něčeho speciálního. Právě teď projektuje soukromou vilu. Majitel udělal objev v bankovním sektoru, který prodal. Teď má dost peněz na to, aby v životě uskutečnil ještě něco zvláštního, vypráví van Zuuk a ve Fragnerově galerii ukazuje model vily. Je to kostka stojící jakoby na jedné hraně. Pozoruhodný je také Zuukův bytový dům Blok 16 v centru Almere: je vyboulený nad vodní hladinou, fasádu má poskládanou z aluminiových panelů a vypadá jako nějaké šupinaté zvíře. Hned vedle stojí nová architektova lávka, která svými stožáry a lany zase připomíná loď. Ambiciózní nizozemští architekti se snaží prosadit nejen doma, ale i v cizině; několika ateliérům se to v poslední době podařilo. UN studio postavilo muzeum pro Mercedes Benz, betonový chrám automobilismu ve Stuttgartu, ateliér Neuteling Riedijk právě podepsal zakázku na operu v Lublani a Erick van Egeraat (viz Respekt 38/2007) přestavuje mimo jiné kostel a aulu pro univerzitu v Lipsku. René van Zuuk se podobných zahraničních soutěží neúčastní. V Nizozemsku se to bere tak, že kdo nepostaví něco v cizině, nic neznamená. Ale já jsem radši, když mohu být za hodinu na staveništi. Už několikrát se mi stalo, že jsem musel nad řemeslníky stát celý den, aby to udělali, jak jsem chtěl. Krkonošský Manhattan Tucty bílých stavení, monstrózně rozmanitých, z nichž ani jedno nemá byť i náznak krásy. Jsou postavena ze dřeva a natřena oprýskanou bílou barvou, což jim dává vzhled, jako by trpěla nějakou kožní chorobou. Tentokrát není řeč o holandských chatkách na českých kopcích. Citát je z reportáže, kterou pořídil Maxim Gorkij v roce 1906 na Coney Islandu v New Yorku. Ostrov byl tou dobou plný zábavních parků a ne všichni je viděli tak přísně jako ruský reportér. Pro někoho to byl úchvatný umělý svět, kde se uskutečňovaly nejdivočejší fantazie: bylo tu město liliputů, elektrické koupání ve světle lamp, umělé Švýcarsko včetně ledovců v chlazené hale. Proudily sem davy, neboť na sousedním Manhattanu se lidé tou dobou shromažďovali v bezprecedentních hustotách. Popis lunaparků na Coney Islandu i stále se zahušťující mřížky Manhattanu nabízí zmiňovaná kniha Třeštící New York. Fascinace umělým, hustě osídleným prostředím prozrazuje, že její autor, architekt a teoretik Rem Koolhaas, pochází z Nizozemska. Českého vydání se kniha dočkala až třicet let po svém vzniku, v době, kdy její tvůrce projektuje po celém světě, vyučuje na Harvardu a Američané jeho jméno s ohledem na jeho tvorbu vyslovují cool house. Obrazy obřího velkoměsta ho nepřestávají fascinovat a píše o nich teoretické práce. Vstupuje také do debaty o zahuštěné nizozemské krajině. V historii Manhattanu s gustem popsal utopie o visutých chodnících nad řekami aut a o domech s továrnami na střechách. Cituje také z dobového textu z roku Přijde čas, kdy New York bude zastavěn, kdy budou hotovy všechny úrovně a výplně a malebně rozmanité skalní útvary budou přeměněny na formace řad a řad monotónně rovných ulic. Pak se výrazně pocítí penězi nevyčíslitelná hodnota současných malebných kontur země. Tuhle větu lze přitom použít na New York roku 1850 stejně dobře jako na současný Amsterdam, Prahu a nizozemské vesničky v českých horách. Q KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ RESPEK T. CZ 47

48 kultura literatura Přičinlivost se vyplácí Bohemista Vladimír Papoušek se podíval na zoubek takřečeným pokrokovým tradicím českého moderního umění foto IsIfA / getty IMAgEs Unikám. (Marcel Duchamp) dějinách novodobé české kultury si mezi- avantgarda v čele s Devětsilem Vválečná zajistila nanejvýš úctyhodné místo. Její historický úspěch se však dá jen těžko oddělit od komunistického angažmá umělců. Partajní praktici z KSČ jim sice příliš nedůvěřovali, ale dovedli je využít při formování prvorepublikové kulturní fronty, jejíž aktivity po svém nástupu k moci prezentovali jako zárodek socialistické kulturní politiky. Levicovou avantgardu (s opomenutím některých zavržených osobností) oslavovala totalitní média i školní učebnice skoro půl století. I proto dodnes zastiňuje jiná zajímavá hnutí, která se s komunisty tolik nezapletla. Odtud také pramení hlavní výhrady, které se dnes na její adresu ozývají. Do značné míry jsou oprávněné, stačí připomenout agresivní sociální inženýrství, jaké ve dvacátých letech hlásal její hlavní teoretik Karel Teige. Nechybí ovšem ani shovívavější hlasy, poukazující na to, že k umění určitá poblázněnost radikálními idejemi patří; společenský experiment sice v praxi žalostně selhal, ale v galeriích po sobě zanechal okouzlující artefakty. I to je koneckonců pravda. Oba zmíněné postoje se mohou konfrontovat donekonečna. Odhlédnout od politických předpojatostí se nyní pokusil bohemista Vladimír Papoušek v knize Gravitace avantgard. Na základě rozborů dobových, zejména publicistických textů zkoumá hodnoty i limity diskurzu, který avantgarda nastolila. Šarmideficit Pohled na vývoj moderních uměleckých směrů, jaký se v českém prostředí prosadil pod vlivem teigeovské skupiny, vykazuje ve srovnání se světem zvláštní disproporci. Do popředí vystupuje linie směřující od postimpresionistů přes fauvisty a kubisty k surrealistům a dále k abstrakci. Secesní symbolismus, expresionismus či dadaismus, proudy neméně významné, ustupují v české perspektivě do pozadí, jako by snad šlo jen o slepá ramena. Už Josef Váchal se za první republiky zlobil, že se tím české kulturní elity konjunkturálně podbízejí Paříži (opomíjená linie měla svá ohniska spíš v německy hovořící střední Evropě). Ještě horší osud u nás po druhé světové válce potkal existencialismus. Veřejnou scénou se mihl v několika zmatených letech mezi hitlerovským a stalinistickým terorem, později přežíval v podzemí, aby se opět vynořil v 60. letech jenže ani tehdy své poselství nestačil doříci, a tak se s ním zdejší prostředí vyrovnávalo jako s vyčítavým anachronismem až do obnovení demokratických poměrů. Rehabilitace upozaděných vývojových tendencí se u nás ujal Jindřich Chalupecký, hlavní teoretik umělecké generace, jež na avantgardu bezprostředně navazovala. Víc než autoritativní kubisté, konstruktivisté či surrealisté jej zaujal proteovsky unikavý Marcel Duchamp, jenž se přes expresionistické a dadaistické začátky dobral až k instalacím provokativních objektů, jimiž předběhl vývoj o dobré půl století. Duchampovskou statí s četnými odkazy na Chalupeckého také Papoušek svou knihu otevírá, aby si, jak píše, vyzkoušel zrak a jiný typ pozorování dříve, než bude pozornost soustředěna k literatuře. Nasnadě jsou další dva důvody: jednak lze propracovanou řeč výtvarných teorií užít jako východisko i při mapování literárních paralel a jednak pohrdání, s jakým teigeovská avantgarda Duchampa přehlížela, poukazuje na zvláštní deficit její vnímavosti. V dalších kapitolách zkoumá Papoušek řeč českého expresionismu na příkladech bratří Čapků, Brněnské literární skupiny a R. Weinera, zabývá se rozpornou rétorikou Teigeho hodnocení dadaismu i hledáním avantgardního stylu v prózách K. Schulze, V. Vančury, J. Mařánka, K. Konráda a V. Nezvala, vyzdvihuje osobitost dnes už zapomenutého osamělce V. Raffela a také notně výstředního B. Brouka, u nějž se avantgardní nadšení k posledku rozplynulo v existencialistické nejistotě. Svazek uzavírá poněkud cizorodá stať o spisovatelce Miladě Součkové, která si osvojila avantgardní jazyk, aniž by inklinovala k nějakému směru nebo hnutí. V Čechách měla nicméně osobně blízko k Chalupeckému (a přes něj i k existencialismem ovanuté Skupině 42), v emigraci se pak volně přiřadila k okruhu anglického, v Paříži vydávaného časopisu Booster/Delta, kam vedle ní náležel i pozdní modernista Lawrence Durrel nebo svérázný průkopník erotické nezkrotnosti Henry Miller. Příklad Součkové měl zřejmě Papouškovu koncepci korunovat, ale to se při vší úctě k autorce moc nepovedlo; vedle přemoudřelé komplikovanosti jejího výrazu si řeč avantgardy uchovává přes veškeré úlety docela svěží šarm. opožděníprůkopníci Běžné čtenáře nemusí geneze zdejšího modernismu až tak zajímat, Papoušek však otevírá také 4 8 ReSP e k t Bře Zn a 2 008

49 kultura foto čtk novinky Labyrint Revue Labyrint, 264 stran Rey mi řekl, že co se týká krize, stačí, aby člověk byl hodně citlivý vůči dojmům, a hned krize nastane, a že v současné době mám už jenom chudokrevnost a musím se opravdu dobře stravovat, poznamenal si Vincent van Gogh v lednu Krátce předtím si na Štědrý den v záchvatu nepříčetnosti uřízl kus levého ucha. U Gogha formy sebeprezentace nabývaly značně vyhrocených forem, nové dvojčíslo Labyrint Revue se nicméně zaměřuje i na mnohem klidnější polohy uměleckého autoportrétu, což je její ústřední téma. Rousseau, Casanova, Pěchouček, Houellebecq či Jackson, nádavkem k tomu ohlédnutí za výtvarnou přehlídkou documenta 12 či pohled na hikikomori, fenomén extrémního samotářství, jenž se v Japonsku projevuje totální izolací dospívajících chlapců od okolního světa. Kirk MacNulty: Svobodné zednářství symboly, tajemství, význam Přeložila Rosana Murcott, Knižní klub, 320 stran Bylo by zajímavé zjistit, co si svobodní zednáři po vydání knihy myslí o jejím autorovi. Na to, že je jejich bratrem, v ní totiž o dávných tajných rituálech prozrazuje možná až přespříliš. obecnější průhledy do kulturotvorných procesů. Na autentických promluvách mimo jiné demonstruje, jak hluboce byla zdejší senzibilita svázána s obrozeneckým étosem národní osvěty, s vpravdě biedermeierovskou hlubinou bezpečnosti v útulně malých poměrech. Čeští novátoři vesměs vyrůstali ještě za Rakouska-Uherska, jež se až do svého zániku modernizaci úporně bránilo. Zpoždění se dalo nejsnadněji dohnat přejímáním vnějších znaků umění odjinud, stačilo přihlásit se k správné ideologii: pokrokové, pokud možno vědecky podložené (nejlépe Marxem, Einsteinem či Freudem) a také sociálně revoluční. Není divu, že chvátajícím snaživcům splynula Paříž s Moskvou Stalinovu kouzlu přece podlehla i řada skvělých francouzských intelektuálů, mnozí dokonce na delší čas než Teige. Kniha celkem přesvědčivě dokládá, že mimořádné postavení avantgardy v české kulturní Musíme dohnat zpoždění. (Karel Teige při návštěvě Moskvy) paměti není tak docela zasloužené. Její řeč byla mnohdy spíš mocenským gestem, než aby vyústila v tvorbu. Dokázala však na sebe strhnout pozornost, vyprodukovala víc uměleckých událostí než konkurence, vynikla pílí i průbojností, osvojila si chytré, leckdy bezohledné strategie a vskutku se jí podařilo setrvat v dějinách. Autor žádný soud nevynáší, v závěru přiznává, že dospěl jen k dalším rozpakům a otázkám. Čtenářům nicméně nabízí pozoruhodný úhel pohledu, z nějž lze pozorovat i současné kulturní hemžení. Q VIKTOR ŠLAJCHRT Vladimír Papoušek: Gravitace avantgard. Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století Akropolis, 148 stran Otokar Fischer: Poutník a píseň Mladá fronta, 145 stran Více než Fischerovy básně asi do povědomí českých čtenářů vstoupily jeho překlady, zvláště ty dramatické, s nimi se setkal snad každý školák. Vedle Shakespeara, Molièra, Kleista nebo Corneille se tento mimořádně nadaný, pracovitý a všestranný muž dokázal vypořádat například i s Goethovým Faustem. Během svého poměrně krátkého života ( ) se stihl stát profesorem, přednášet v Paříži i Štrasburku, intenzivně cestovat, vedle toho vždy psal i verše a vlastní divadelní hry, působil jako dramaturg v Národním divadle a mezi válkami byl úspěšným a vlivným šéfem jeho činohry. Těžko říct, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka, každopádně široký záběr jeho zájmů a obvyklé škatulkování musely ve své době uškodit přijetí jeho původní tvorby, o jejíchž různorodých kvalitách se dnes můžeme přesvědčit: Tichá má ruka, steskem bílá,/ hladit nezná již./ Tys proto jen ji políbila,/ že samotu mou ctíš. Pavel Hradečný: Dějiny Albánie NLN, 720 stran Po dějinách Indie, Číny, Dánska, Blízkého východu, Portugalska nebo Chorvatska teď Nakladatelství Lidové noviny přichází vzhledem k aktuální situaci na Balkáně s dobře načasovanou novinkou. RESP E K T.CZ 4 9

50 kultura literatura Průvodce bezejmennou apokalypsou McCarthyho strohá odpověď současnosti Je mi z toho nevolno Bělohradský píše o společenských nešvarech Někteří lidé současnou Ameriku popisují jako zemi se špatnou náladou, vzdálenou sebejistému očekávání lepších a radostnějších zítřků. Cesta, poslední román Cormaca McCarthyho, autora předlohy Oscary ověnčeného filmu Tahle země není pro starý, se k jejich hlasu přidává. Snad žádný jiný motiv není pro Američany tak důležitý jako cesta. Otcové zakladatelé, kteří dorazili v 17. století k východním břehům kontinentu, byli cestovatelé. Kolonizátoři směřovali nejprve pěšky, na koních, pak po železnici vždy dál na západ, aby si zemi podmanili. Cesta a cestování hrály hlavní roli i ve všech kulturních hnutích od padesátých let po současnost. Nikdy se však neputovalo do úplného neznáma, cíl byl v podstatě povědomý. Na konci totiž vždycky čekal domov jen blahobytnější a svobodnější. Poutníci vyráželi z anglického Plymouthu, aby založili nový, lepší Plymouth ve státě Massachusetts. McCarthyho Cesta je úplně jiná. conaložitnakárku Sledujeme bezejmenného muže se synem, kteří se plouží se zrezivělou kárkou přes Ameriku, trmácejí se krajinou zpustošenou neznámou katastrofou, na jejíž někdejší malebnost zbyla jen vágní vzpomínka. Teď je to jedno velké spáleniště, vzduch je plný kouře, takže nelze dýchat, natožpak se rozhlédnout po okolí. Vysoké nebe, žírné lány amerického středozápadu, to vše se najednou smrštilo, mlha ale neskryje zohavené mrtvoly, kterými se to všude hemží. Poutníci vidí jen bezprostřední okolí a to od nich vyžaduje rychlé reakce: tu musí chňapnout po konzervě, tu se bleskurychle skrýt. Z kouřové clony se vynořují hordy zabijáků. Podobně jako v předchozích McCarthyho románech, i zde jsou dvě skupiny vrahů: jedni zabíjejí pro zisk a ti jsou v podstatě normální; druzí vraždí z čiré rozkoše. Právě do druhé skupiny patří ty nejuhrančivější postavy, jaké McCarthy dosud vytvořil: soudce Holden z Krvavého poledníku nebo Chigurh z Téhle země. V Cestě chybí zabijákům stejně jako hlavním hrdinům jména. Románu to jen dodává na děsivosti. McCarthy opakuje dva motivy: buď otec se synem najdou něco, co je třeba naložit na kárku, anebo se musejí skrývat. Dosahuje tím výmluvného efektu. Cestování normálně vyvolává představu vzdáleného horizontu, jenomže na této pouti se k němu hrdinové nepřiblíží, není tu žádný pokrok, posun. Cíl cesty, to je jen stále oddalovaný konec, přičemž oddalování se stává životním smyslem obou pocestných. Plouží se dál ne proto, aby někam došli, ale aby přežili další den. Pokud to má být vize smyslu lidského života, je dosti pochmurná. McCarthyho silnou zbraní byl vždy popis. Nic nevysvětluje, jen zřídkakdy komentuje, prostě ukazuje. Ale zatímco v Krvavém poledníku či Hraniční trilogii najdeme strhující obrazy krajiny na jihozápadě Spojených států a v krásném, leč dosud nepřeloženém románu Suttree nás autor okouzlí půvabnými popisy kraje kolem Mississippi, v Cestě se jeho výrazové prostředky redukují na minimum. Úspornost až strohost rukopisu přitom není jen známkou bravury a dokonalého vhledu do potřeb zpracovávané látky. Jazyk románu, který loni obdržel Pulitzerovu cenu, stojí v protikladu k současné všudypřítomné užvaněnosti. Jako by autor naznačoval, že pokud je román metaforou našeho života, pak čím blíž je konec, tím jsou slova zbytečnější. Q cormacmccarthy:cesta Přeložil Jiří Hrubý, Argo, 189 stran ladislav NAgy Autor je anglista a překladatel. Václav Bělohradský (1944) říká, že by svou nejnovější knihu nejraději nazval Společnost šouflu. Slovo šoufl totiž vystihuje jeho pocit mnohem lépe než spisovné nevolnost. Bohužel ale šoufl není podstatným jménem a v příslušné vazbě ho nelze použít, aniž by název ztratil na estetičnosti. Musíme se tak spokojit s poněkud usedlejším titulem knihy Společnost nevolnosti eseje z pozdější doby. Podle svého zvyku do ní Bělohradský shromáždil publikované texty z několika minulých let, tentokrát se jedná o statě otištěné v deníku Právo. mezepodvratnosti Refrénem předmluvy, jakéhosi výčtu všech nešvarů soudobé společnosti, které lezou Bělohradskému krkem, je věta: Je mi z toho nevolno. Ostatně, předmluva a doslov jsou na knize možná těmi nejlepšími kousky. Bělohradskému se tu ve výživné zkratce podařilo shrnout a definovat své základní postoje a jejich východiska. Vyznává se: Filosofie v mém pohledu není hledání nějaké formule, kterou by všichni lidé měli znát, aby žili podle Pravdy, Krásy a Dobra. Je to spíše vynalézavé, podvratné, žádnou metodu či normu nerespektující vystupování ve veřejném prostoru, které narušuje ritualizované a epistemologickou policií střežené pravdy o tom, co je důležité pro celek společnosti. Tento přístup k filozofii nepochybně dráždí mnohé z jeho akademických kolegů, kteří na rozdíl od něj nepíší novinové články, ale zato ze skrytu svých pracoven nekompromisně bdí nad patřičností univerzitního myšlení. Bělohradský si zamiloval slovo podvratné, označuje jím leckterou ze svých činností. Na místě je ale otázka, nakolik je dnes ještě podvratné kritizovat globální kapitalismus a americkou vojenskou hegemonii, když to dělá kdekdo včetně samotných politiků. Nebo bránit ekologii při celosvětovém rozmachu zeleného hnutí. Společenská debata dokonce i v Česku už Bělohradského dohání a snímá z jeho postojů značnou dávku provokativnosti. Nicméně zůstávají oblasti, kde je Bělohradský opravdu stále podvratný a svůj. Například názor, že filosofie vznikla při pitkách řeckých gayů, nebo odsouzení Babičky Boženy Němcové jako mizerné knihy jsou pro většinu z nás stále nemyslitelným kacířstvím. Ať už nás ve své nové knize Bělohradský překvapí či nikoli (spíše méně), ať už s ním souhlasíme či nikoli (spíše více), z jednoho důvodu skutečně stojí za to ho číst: jeho eseje jsou plnohodnotnou literaturou. Detailně propracovaná stylistika, rytmické opakování výrazných slov, slovní humor, v němž se Bělohradský přímo vyžívá, to vše každému potenciálnímu čtenáři Společnosti vystačí na intelektuální hostinu. Bělohradský píše jako o překot, nervně, chrlí, a přitom dopodrobna promýšlí. Texty svým nábojem připomínají filozofův řečnický projev. Na první pohled není sbírka esejů zrovna záživným čtením. Bělohradský se nečte jako detektivka, ale asi jako Thomas Bernhard. Je stejně strhující. Q vojtěch varyš Autor je členem umělecké skupiny Sekvestoři nového žití. václavbělohradský:společnostnevolnosti esejezpozdějšídoby Sociologické nakladatelství (SLON), 302 stran 50 ReSP e k t Bře Zn a 2 008

51 kultura výtvarné umění Dost nezvyklá návštěva Za Renátou Drábkovou přicházejí bytosti z jiných světů f ot o g a l erie c ae s ar V idí je prý, jen když maluje. A i tehdy se před ní vynořují jen jejich nezřetelné obrysy. Levitující embrya, halucinogenně deformovaní zajíci, hroši a ještěrky, meditující bytosti s vodnatými obličeji. Když člověk prochází kolem portrétů těch podivných tvorů vystavených v olomoucké Galerii Caesar, do síně doléhá z kuchyně sousední restaurace monotónní cinkání talířů a příborů. Při pohledu na znepokojivá díla Renáty Drábkové (1969) je to uklidňující zvuk: dokazuje, že se návštěvník ještě stále pohybuje v dobře známém světě. Něco projede rukou Po zhlédnutí obrazů Renaty Drábkové by se dal čekat mnohem výstřednější autor. Na rusovlasé malířce však na první pohled nic neprozrazuje, že před vámi stojí žena, jež pravidelně nahlíží do jiných sfér. O své tvorbě mluví uvážlivě a klidně, a to i tehdy, kdy se dotkne témat, nad kterými zůstává rozum stát. Svou schopnost vidět netušené věci v sobě objevila při studiích scénografie na DAMU. Věnovala se pravidelným meditacím podle učení indického guru Osha, tři měsíce strávila sama v Indii. Snažila jsem se vyladit, věnovat se jen svým, a ne divadelním pocitům. Z podvědomí se jí začaly vynořovat první výjevy, stopy elementární energie, fantaskní flóry i fauny. Když se je pokusila přenést na plátno, zprvu jí prý kladlo odpor. Na škole ji totiž naučili výtvarné techniky, tady se však musela spoléhat na instinkty: nepoužívá přípravné kresby, čeká, jaké obrazce se před ní vynoří, a při jejich zaznamenávání do nich zpětně nezasahuje. Do malby začala obtiskovat části svého těla, pokud cítila, že je to potřeba, do barvy namáčela prsty a malovala oběma rukama najednou. Když jí umřel otec, reagovala na to až obsedantním vytvářením automatických kreseb. Během A co teprve ten, co jde za mnou. otázku, odkud vlastně přicházejí, jestli ze záhrobí, nebo jiné planety. Zemánková se v téhle problematice u nás orientuje lépe než kdo jiný a s její pomocí Drábková nakonec kritickou situaci překonala. Dlouho jsem se bála, jestli nerozmnožuji něco negativního. Pak jsem si uvědomila, že někdy může minus a minus dát dohromady plus. Když je někdo podobně vyladěný, mohou ho mé obrazy naopak dovést k nějaké transformaci. Vypadají trochu jako pitvorní Teletubies z televizního vysílání pro batolata, Hosté Renáty Drábkové však působí ještě zlověstněji: tělíčka s velkými hlavami tiše osaměle meditují nebo se drží za ruce a kamsi kráčejí hned v sousedství čehosi mezi rybou a člověkem nesoucího pojmenování Radostné embryo. Časem mě taky začalo zajímat, odkud asi jsou, aby mi třeba něco neudělali. Dneska to chápu tak, že jsem je pozvala na návštěvu, podala jim ruku, abychom se mohli vidět. A doufám, že to bude návštěva přátelská. Drábková s nimi udržuje příměří, ale někdy ji překvapí: z jednoho obrazu zavěšeného v kuchyni se jí udělalo fyzicky nevolno, jiný náhle vypadl z okna, za nímž dříve bývala kaple. Ráda pracuje v Čimelicích v pronajatých prostorách ve schwarzenberském zámku, kde má blízko k přírodě a dost klidu na to, aby jí před prázdným plátnem zase něco projelo rukou a ona začala malovat. Dosud měla jen pár menších výstav a na výtvarné scéně zatím působí jako zjevení, které je pro teoretiky s výjimkou Zemánkové podobně enigmatické jako postavy z jejích obrazů. Jedno je ale naprosto jisté: málokdy se člověku v galerii stane, že se tak jako na výstavě Renáty Drábkové přistihne, jak na obrazy zírá s otevřenou pusou. Q roku jich vzniklo na patnáct set, nepřestávala kreslit, ani když k ní přišli posedět přátelé: Jako když některé ženy neustále štrikují. Tohle období považuje Drábková za zásadní přelom v tvorbě i životě. Deprese nepolevovala a já jsem si uvědomila, že to už pro mě začíná být nebezpečné. Seznámila se s kunsthistoričkou Terezií Zemánkovou, specialistkou na art brut, umění v surovém stavu, které spontánně odráží psychické pochody svých rozjitřených autorů. Medijní kresby Renáty Drábkové mají o něco blíže k dílům českých spiritistů ze sklonku 19. století: také u jejích neidentirenáta Drábková: Bestiář fikovatelných homoidů z Bestiáře si člověk klade Galerie Caesar, Olomouc, REFLEX_100x64 20/02/08 21:16 Page 2 JAN H. VITVAR inzerce 4PCPUB B OFEÄMF EVCOB q +BSOÅ ISBW¹ EÅMOB T 1FUSFN 7¹tPV $; %ÅMOB T QP[PSVIPEOÕN IVEFCOÅLFN B QFSGPSNFSFN OBCÅEOF ISBW¹ B [¹CBWO¹ DWJÀFOÅ [BNÄÐFO¹ OB IMBT ÐFÀ WtF TNÄÐVKÅDÅ L VWPMOÄOÅ B VTNÄSOÄOÅ tjståip WÕSB[PWÁ IP QPUFODJ¹MV LPIPLPMJW %ÅMOB KF [DFMB WIPEO¹ J QSP [BÀ¹UFÀOÅLZ B OF[QÄW¹LZ 7ÅDF JOGPSNBDÅ R E S P EKT. C Z XXX IMBTPIMFE D[ UFM V rámci Dnů Frankofonie 2008 objevovat a otevírat svůj hlas )MBT KF OFKQÐJSP[FOÄKtÅN O¹TUSPKFN LBxEÁ IP ÀMPWÄLB %ÅMOZ KTPV VSÀFOZ WtFN UÄN LUFÐÅ NBKÅ [¹KFN KFK [OPWV PCKFWPWBU PUF WÅSBU VÀJU TF OPWÁNV 7ÅUBOÅ KTPV [¹KFNDJ CF[ PIMFEV OB NÅSV [LVtFOPTUJ Přehlídka frankofonních filmů, které v naší distribuci uvidíte jen stěží! Kino 35 (Štěpánská 35, Praha 1) Program na 51

52 kultura film Nejkrásnější film o sebevraždě Corbijnův syrový příběh úplně obyčejného kluka, který změnil tvář hudební scény Tenhle film neměl být krásný, tak jako neměla být krásná hudba Joy Division. Ale svým způsobem je. Kdo má rád tvorbu fotografa a režiséra videoklipů Antona Corbijna, bude se při sledování jeho filmového debutu Control cítit jako doma. Vizuální styl rekapitulace krátkého života frontmana postpunkové legendy Joy Division Iana Curtise ( ) nezapře autora stojícího do velké míry za imagí například Depeche Mode a U2. Černobílá kontrastní kamera Martina Ruheho dokáže vykouzlit půvab i mezi špinavými paneláky rodného Curtisova Macclesfieldu a na fotogenické tváři hlavního hrdiny (Sam Riley) ulpívá se zjevným estetickým zalíbením. Je to možná nejpěkněji nasnímaný film o sebevraždě, jaký byl kdy natočen. V nevytopeném autě Ale to je jen jedna stránka věci. Sám Corbijn tvrdí, že nestál o to vytvořit hudební film, ale syrový příběh úplně obyčejného kluka, který nezvládl své démony a jen shodou okolností byl lídrem kapely, jež změnila tvář hudební scény. Ve své volné tvorbě směřuje portrétní fotograf celebrit často k co největší civilnosti. Zaujal například sérií jakoby paparazziovských momentek, které zachycovaly hudebníky v nejbanálnějších situacích. Také ve filmu Control zbavuje režisér Curtise a členy Joy Division jakýchkoli nánosů hvězdnosti. V jeho podání je to garážová kapela kamarádů ze sousedství, jezdící na koncerty nevytopeným autem, která se díky směsi drzosti, opravdového talentu a troše štěstí ocitla v pravý čas na pravém místě. Klaustrofobní interiér cihlového domku, v němž bydlí finančně jen tak tak se protloukající Curtis s manželkou (Samantha Mortonová) a malou dcerou, jasně odkazuje k vlně anglických sociálních dramat z šedesátých let, na kterou dodnes navazují třeba Mike Leigh nebo Ken Loach. Corbijn nám Curtise na počátku filmu představuje jako pubertálního mladíka, který experimentuje s léky, učí se zpaměti díla romantických básníků, před zrcadlem svlečený do půl těla imituje pódiové vystupování Davida Bowieho a v posteli sní se zapálenou cigaretou o slávě. Na konci je pak z třiadvacetiletého hrdiny labilní psychická troska, která svou sebevraždou ublíží manželce, dceři, milence i kolegům z kapely. Svůdná kudlanka Corbijn Curtise neobhajuje ani neodsuzuje. Drží se s dokumentaristickou pečlivostí historických faktů, čerpá hodně z autobiografie Curtisovy manželky Debory, spoluproducentky filmu, kterou doplňují Na cestě k sebedestrukci. (Z filmu Control) vzpomínky dalších členů kapely a Debořiny sokyně v lásce Annik. Popisuje Curtisovu přespříliš brzkou svatbu a otcovství, začátky Joy Division pod názvem Warsaw a jejich průlomové televizní vystoupení v pořadu Tonyho Wilsona, šéfa labelu Factory Records a inspirátora celé manchesterské scény. Control je intimnějším bratříčkem snímku Michaela Winterbottoma Nonstop párty. Ten o hudebním boomu v Manchesteru od poloviny sedmdesátých do poloviny devadesátých let vyprávěl právě z pohledu Tonyho Wilsona a byl značně rozverný. Control je nesrovnatelně temnější a soustředí se primárně na postupnou sebedestruktivní cestu hrdiny ke smrti. Název filmu pochází z hitu She s Lost Control, do jehož textu Curtis vložil vlastní zkušenost s náhle propuknuvší epilepsií. Debutující Sam Riley se do Curtise doslova převtělil: přesvědčivě se vciťuje do zmučené psýché mladíka, který přestává mít kontrolu nejen nad svým tělem, trápeným stále častějšími záchvaty padoucnice, ale i nad osobním životem a vzrůstající popularitou. Riley navíc spolu s herci ztvárňujícími jeho kolegy z kapely znovu nahrál a nazpíval písně Joy Division tak, že znějí snad ještě sugestivněji než na originálních deskách. Anton Corbijn natočil neobyčejný film, který se zadírá pod kůži pomalu a nenápadně, ale zvlášť v poslední čtvrtině útočí na divákovy emoce s až devastující silou. Režisérův přístup k látce je zdravě nesentimentální a zároveň hodně osobní. Ve filmu se samozřejmě odráží Corbijnova vášeň pro hudbu: z Nizozemska do Británie se koneckonců přestěhoval jenom proto, aby byl blíž svým muzikantským vzorům. A slavné momentky Joy Division z metra byly Corbijnovou první anglickou zakázkou. Celou kariéru se zabývá tím, co to znamená být popkulturní ikonou se všemi riziky, která to přináší. V jednom cyklu autoportrétů se tak stylizoval do mrtvých muzikantů jako Hendrix či Joplinová. I ve filmu Control vyznívá rocková sláva jako svůdná kudlanka, která požírá vlastní děti a na oplátku je staví na piedestal nehynoucí posmrtné popularity. Na Curtise se díky Corbijnovu odstupu můžeme dívat jako na citlivého, charismatického, temně romantického umělce, nebo jako na nevyzrálého slabošského pozéra. Jednoznačnou odpověď nám režisér neposkytuje. Ale právě díky téhle dráždivé rozpornosti je Curtisův odkaz stále živý. Není těžké si představit, že si teď budou nové zástupy rozháraných teenagerů na internetu hledat videa třicet let staré kapely a pak doma před zrcadlem napodobovat Curtisovy epilepticky trhavé taneční pohyby. Q JAN GREGOR Control Režie Anton Corbijn, česká premiéra foto imdb / out now 52 RESP E K T bře zn a 2 008

53 kultura hudba Nezávazně osvětlená Expozice Festival mezi popem a non-popem ukázal, že v zemi nikoho je živo Na pódiu jsou nástroje jako z pop-music, ale už to není zábava pro masy. Tahle hudba sice vzešla ze scény elektrických kytar a klubové elektroniky, ale umanutí tvůrci už s nimi urazili velký kus cesty. Dnes ukazují, že i s prostředky, na nichž stojí punková nebo taneční scéna, lze vytvářet abstraktní hudbu a rozvíjet koncepční experimenty. Na meziprostor mezi popem a klasickou kompoziční tvorbou byl zaměřený jednadvacátý ročník brněnského festivalu Expozice Nové hudby. Zkraje března ho zčásti hostil rockový klub: nedělo se tak populisticky, ale z logiky věci. Hudba z meziprostoru je solidním vystižením čehosi, v čem žijeme. Souvislost až v hlavě Z hlediska popularity byl pro Expozici esem v rukávu Lee Ranaldo, kytarista newyorských Sonic Youth. S triem Text of Light vytváří cosi, co v klubu Fléda nazval dost americkým : souběžně nechává odvíjet zvuk a obraz, aniž by jedno s druhým souviselo. Pro evropský důraz na řád a provázanost je takový přístup provokativní: není to nějak moc snadné, nedá se pak už kombinovat cokoli? Text of Light po léta hrají k promítání abstraktních filmů. Podle Textu světla (1974) avantgardního klasika Stana Brakhage, který pustili i na Flédě, se pojmenovali. Pokračují v rázu happeningů Johna Cage, který souběžně nechával jednat hudebníky, malíře, tanečníky i recitátory. Konstelace je pak nabídnuta divákovi: chceš-li, vytvářej si souvislosti v hlavě. Žádné předem ohlášené poselství se nekoná, těch je všude kolem dost. Publikum, které chce mít naservírovaný s dílem i jeho smysl, se většinou cítí nejisté a podrážděné. A naopak: poetika volných souvislostí vyhovuje těm, kteří oceňují prostor ponechaný pro vlastní gesto a imaginaci. Lee Ranaldo je reprezentantem jakési nevzrušené širší ekonomiky v showbyznysu. Jeho základna Sonic Youth investuje už po léta zisky ze své popularity zpátky do umění. Všichni členové se permanentně věnují vedlejším projektům a neokázale agitují pro antimainstreamové umění: jako experimentální muzikanti, vydavatelé, autoři textů a antologií. Každý z titulů Sonic Youth Records pojmenovávají v jiném jazyce, naposledy to byla rumunština. Dávají tak najevo, že angloamerické těžiště je pro ně umělá fikce. Text of Light byl první vedlejší projekt někoho ze Soniků, který u nás kdy vystoupil. Přišel z postpunkové scény, v čemsi nepochybně podvratné. Hlukové vazbení a vlny šumu tria (kytary, saxofon, elektronika) znějí nátlakově. Není taková hudba příliš vzdálená alchymistickému nakládání s celuloidem a světlem, které během vystoupení běží na plátně? Ptáte se, směje se Lee, jestli byl Brakhage taky punker? Podle mého nepochybně ano. To, co dělal, působilo jako políček mainstreamové kinematografii. Hollywood ho navíc neměl rád za to, že kazil normy. K prestiži velkých studií patří, že s každým filmem vytvoří stovky pracovních míst. Na některých snímcích dělají tisíce lidí. A do toho přišel chlap, co udělal celý film sám! Ze silného koncertu, k němuž Ranaldovi stačí staré analogové kytarové efekty (jedna krabička se mu v Brně definitivně rozpadla), by přátelé velkorozpočtového hudebního průmyslu byli nejspíš taky znechucení. Trefa do černého Expozice Nové hudby se letos strefila do černého. Meziprostor mezi nezávislým popem a seriózní tvorbou je živou zónou, ovšem občas také zemí nikoho. Pro akademické kruhy bývá tahle hudba příliš nová a málo zakořeněná v popsané tradici. Kluby a festivaly si ji zase dovolí, jen když na ni Dost americké. (Lee Ranaldo) mají, je totiž náročnější a znamená víc práce s propagací. Brněnská přehlídka působila jako povzbuzení pro oba tábory. Konkrétně ukázala, že zvědaví laikové se v abstraktním post-popu neztrácejí. Sál byl plný, evidentně s dobrým podílem studentů umělecké FAVU napříč obory. V klidném Brně neokázale proběhl festival, který nespoléhá na sentiment publika a místo toho uvádí na scénu dnešek. Q PAVEL KLUSÁK klusak.blog.respekt.cz foto isifa / getty images inzerce RESP E K T.CZ 53

54 kultura HUDBA VÝtvarné umění TELEVIZE Cartonnage: Curiously Connected Escape / EMI Elektropop se stopami mnoha různých žánrů a hudebních zón: evidentně poučený popem zpoza hranic. Zpívá Vanda Choco, jinak v angažmá divadla Semafor. Příjemně jarní hudba, i když poněkud studiově izolovaná od pučící přírody. Radovan Čerevka: Iranian Komplex Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, Sedmadvacetiletý košický rodák před časem vytvořil model dobývání Falúdže na základě grafů agentury Reuters. Teď na něj navazuje dílem, jež přibližuje případný útok na íránský jaderný komplex. Led v srdcích a na ulicích foto česká televize foto emi Hercules And Love Affair DFA / EMI Pansexuální mix pro těžké časy, tvrdí vydavatel. Ve výstřední partě pro direktní disko zpívá transsexuál(ka) Nomi a hraje havajská zlatnice a skandalistka Kim Ann. Stálým hostem je soulová hvězda Antony, čistá duše a expert na potlačení pohlavní příslušnosti. Eva Olmerová Legenda Lukáš Fišer / Sony BMG K nahrávkám zpěvaččina hlasu z let vznikla nová aranžmá pro jazzový kvintet. Znějí jako klubové vystoupení z doby, kdy Olmerová ještě koncertovala. Skyphone: Avellaneda Rune Grammofon / Ambient.cz Mladí Dánové patří k téže vlně jako slavnější Eftenklang a mohou připomenout i hudbu Jana P. Muchowa. Mix elektroniky a akustiky má název podle autora, který po Cervantesovi donkichotsky dopisoval Dona Quijota. Kronos Quartet: The Cusp of Magic Nonesuch / Warners K hudbě minimalisty Terryho Rileyho si kvartet přizval prominentní čínskou loutnistku Wu Man. P@K foto dům umění české budějovice Jiří Černický: Stejně nikdy neuděláš ty nejdůležitější věci Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem, Výběr z nejnovější tvorby jednačtyřicetiletého interpreta nejrůznějších společenských jevů. K vidění jsou jeho vúdú jehelníčky ozdobené typickými motivy české domácnosti či dokumentace akce, během které prodával zeleninu v burce sešité z vlajek různých států. Výstava se koná v rámci mezinárodního výzkumného a výstavního projektu Land of Human Rights. Přilby, čáky, čepice Prašná věž Mihulka, Praha, Přehlídka šišáků, šalířů, železných klobouků a přileb z 15. až 19. století. Vojenské pokrývky hlavy vedle praktického účelu vždycky zároveň dokládaly, jak si ta která armáda potrpí na estetickou stránku věci. Eva Eisler: Minimálně trvanlivé Dům umění České Budějovice, Šperkařka a architektka Eva Eisler (1952) ukazuje průřez svým dílem, dle kurátora Michala Škody typickým pro minimalistické tvarosloví s patrnou instinktivní citlivostí. JHV Dánský režisér Thomas Vinterberg rozhodně dokáže své fanoušky překvapit. Mladý autor zazářil na světové filmové scéně jako kometa v roce 1998 svým filmem Rodinná oslava. Komorní psychologický příběh o jedné sešlosti, která se zvrhne, poté co jeden ze synů obviní patriarchu rodu ze zneužívání, byl prvním snímkem ověnčeným certifikátem manifestu Dogma 95. Po pětileté tvůrčí pauze se Vintenberg vrátil s filmem Za tím vším je láska. Nejen že v něm porušil snad úplně všechny zásady Dogmy, které před lety sepsal se svým kamarádem Larsem von Trierem. Totálně změnil také žánr. Jednou nohou se opírá o pravidla romantického thrilleru, druhou stojí na pozicích filozofické sci-fi. A je to zážitek, který není pro každého. Snad proto jeden z amerických filmových kritiků překřtil snímek na Za tím vším je ego. Ano, skutečně se zdá, že Vinterberg po úspěchu Rodinné oslavy příliš podlehl pochvalnému poklepávání po ramenou, kterého se mu dostalo na světových festivalech, a uvěřil vlastní genialitě. Poměrně nákladná koprodukce s rozpočtem deseti milionů dolarů natočená v angličtině se známými americkými herci totiž připomíná variaci na pohádku Jak pejsek s kočičkou vařili dort. Jako by Vinterberg do své love-story odehrávající se na počátku přicházející doby ledové naházel všechny motivy, které mu zrovna přišly pod ruku. Příběh dvou manželů, kteří se pokoušejí zachránit svůj vztah, se odehrává v New Yorku v roce John (Joaquin Phoenix) přilétá do New Yorku, aby dal ženě podepsat rozvodové formuláře. Problém je v tom, že Elena (Claire Danesová) je nejlepší světovou krasobruslařkou a shodou okolností si tento sport v budoucnosti vydobyl pozici nejpopulárnější televizní zábavy. John zjistí, že manažerský tým kolem Eleny si z hvězdy udělal výnosnou dojnou krávu. Vyjde dokonce najevo, že si její případné zranění pojistil výrobou tří lidských klonů. Pokus ústřední dvojice najít na útěku před sportovní mafií znovu svou ztracenou lásku se odehrává v kulisách světa vymknutého z kloubů. Nesnesitelné vedro střídá bez varování sněžení, chodci lhostejně překračují lidi, kteří hromadně umírají na ulicích údajně na nedostatek lásky, a televizní zpravodajství bez většího ohlasu informuje o poruchách gravitace v Ugandě, které způsobují, že místní obyvatelé létají ve vzduchu. Je lehké tenhle bláznivý projekt, který staví paralelu mezi globální ochlazování a ochlazování lidských vztahů, odmítnout jako excentrický výstřelek talentovaného režiséra. Nikdo ale Vinterbergovi nemůže upřít, že snímku ve spolupráci s jedním z nejvyhledávanějších evropských kameramanů Antonym Dodem Mantlem vtiskl pozoruhodnou atmosféru. Takže pokud se naladíte na jeho emoční frekvenci, může vás tahle depresivní meditace o stavu světa a síle lásky přibít do křesla před obrazovkou. JG Za tím vším je láska ČT 1, , RESP E K T bře zn a 2 008

55 prvních 15 minut Normální život Balkánky labyrint, 2008 alois nebel Herečka Verica Nedeska věří, že může prorazit i v cizím jazyce Makedonie, sevřená mezi Albánií, Kosovem, Řeckem a Bulharskem, nemá moře. Zato má Ohridské jezero, jeden z největších biologických rezervoárů v Evropě, kde přežívají jinde už dávno vyhynulé rostliny a živočichové. Na jeho břehu se narodila a vyrůstala Verica Nedeska (1978), herečka, která v Makedonii před čtyřmi lety přerušila slibně nakročenou kariéru a rozhodla se následovat svého muže do Prahy. Chtěla jsem zahájit rodinu, říká Verica, Všechno bych neobětovala. foto matěj stránský která navzdory plynné češtině občas sáhne po slově s lehce odchylným významem. Moji známí doma mi říkali, že je hloupost odejít, zrovna když mě všichni chtějí a všechno mi jde, ale já jsem se nerozmýšlela. Vím, že nejlíp ze všeho umím hrát, ale to neznamená, že bych pro to obětovala všechno. Pokud jsem soukromě šťastná, věřím, že přijde i to ostatní. Střední ekonomická škola, na kterou rodiče Vericu zapsali, v ní jen utvrdila názor, že patří docela jinam. Po maturitě začala studovat na divadelní akademii ve Skopji. Už ve druhém ročníku spolupracovala s různými divadly, dostávala dobré role a zajímali se o ni známí makedonští režiséři. Zahrála si všechny postavy, do kterých bývají obsazovány talentované mladé dívky, včetně Julie a Antigony. Měla jsem štěstí i v tom, že mne hned na začátku nezařadili do nějakého šuplíku, říká Verica. Možná, že malinko převládaly takový hluboký, andělský postavy, ale pak jsem hrála soudružku ve filmu Velká voda a ukázala jsem, že umím být i zlá. Právě při natáčení Velké vody, příběhu chlapce v převýchovném táboře v poválečné Makedonii, se Verica seznámila se svým pozdějším mužem. Režisér Ivo Trajkov je po otci Makedonec, ale po matce Čech a žije a pracuje ponejvíc v Česku. Verica odešla za ním: Byla jsem těhotná, tak bych stejně práci na nějakou dobu musela přerušit. Nakonec pauza nebyla tak dlouhá, jak Verica čekala. Ani ne rok po narození dcery Zany dostala svou zatím největší hereckou příležitost, ve filmu Rajka Grliće Karaula. Film, který se shodou okolností odehrává právě na Ohridu, byl prvním společným poválečným projektem všech zemí bývalé Jugoslávie Chorvatska, Srbska, Slovinska i Makedonie a pro region měl kulturní, ale i symbolický význam. Verica si v něm zahrála hlavní ženskou roli: nešťastnou, vášnivě zamilovanou manželku velitele jedné ztracené vojenské základny. Karaula (jinak také The Border Post) bude brzy k vidění na Febiobestu. V České televizi zároveň zrovna běží nová řada seriálu Dobrá čtvrť, ve které Verica dostala roli cizinky s rýmujícím se jménem Danica. Byla to moje první větší práce tady a jsem za ni vděčná. I když bych si nikdy nepomyslela, že budu hrát v seriálu. O svojí postavě říká: Je to žena, která se snaží zapomenout na všechno drsný, co prožila, a začít tady nový život. Verica měla kdysi štěstí, že ji jako herečku neopatřili nálepkou, ale v Česku ji to určitě nemine. Kdo by tu napsal roli pro normální Balkánku, která žije normální život? U těch postav se vždycky předpokládá, že mají zkušenost s válkou, že jsou nějak tragický. Nemůžu asi nic jinýho čekat. Letos začala Zana chodit do školky a Verica má víc volného času na přemýšlení o budoucnosti. Zpátky na jih se nechystá, ale velice jí chybí divadlo, které si od odchodu z Makedonie nezahrála. Právě v tom směru chce něco podniknout, nabízet se. Z přízvuku se dá udělat přednost. Důležitý je, že už mám sebejistotu. Vím, že to i s cizím jazykem můžu dokázat. Zbytek je štěstí. Q MAGDALÉNA PLATZOVÁ jaroslav rudiš Jaromír 99 komiks.respekt.cz RESP E K T.CZ 55

56 civilizace ARCHEOLOGIE str. 56 Ježíšova hrobka? Hrob objevený v Izraeli je už léta předmětem sporů. Našla se v něm totiž jména z příběhu biblického Ježíše. JAN ROSKOVEC OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE str. 58 Vodíkový ostrov Na Islandu se chtějí do roku 2050 obejít bez ropy a fosilních paliv. Zatím je ale ostrov teprve na začátku cesty. TOMÁŠ LINDNER TRENDY str. 60 Rychle toho pravého Nezadaní muži a ženy, kteří se snaží najít partnera, mají v dnešní době šanci seznámit se pomocí speed datingu. KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ ARCHEOLOGIE Ježíšova hrobka? Zpráva o tom, že se podařilo nalézt hrob Ježíše a jeho rodiny, několikrát obletěla svět. Mezinárodní vědecká konference nedávno posuzovala, zda jsou důkazy přesvědčivé. Po boku Ježíše Pět jmen na schránkách v talpiotské hrobce bylo napsáno hebrejskými a jedno řeckými písmeny. Po boku Ježíše, syna Josefova, tu odpočívala těla mužů se jmény Matja (zkrácená forma jména Matouš), Jose či Josa (Josef) a Juda, syn Ježíšův. Spolu s nimi sdílely hrobku dvě ženy jménem Marie; jméno jedné je psáno hebrejsky, ale v latinizované formě Maria, jméno druhé řecky a dost nečitelně, lze je přečíst například jako Mariamenou Mara, ale také (spíše) jako jména dvou různých žen: Mariamé kai Mara, tedy Mariamé a Mara. Jedna ze schránek původně nalezených v hrobce se ztratila. Údajně to mohlo být osuárium s nápisem Jakub, syn Josefův, bratr Ježíšův, které v roce 2002 nabídl k prozkoumání jistý jeruzalémský sběratel. Podle archeologické zprávy z doby nálezu však byla chybějící schránka nepopsaná a rozbitá. Není úplně obvyklé, aby se mezinárodní vědecká konference zabývala závěry dokumentárního filmu. A není také obvyklé, aby diváci vydrželi s napětím sledovat dvouhodinový dokument, který se celý točí okolo šesti jmen naškrábaných na vápencových nádobách ze starověké hrobky. Kanadský režisér s izraelskými kořeny Simcha Jacobovici dokázal obojí. Film, který natočil ve spolupráci s autorem Titaniku Jamesem Cameronem, uvedla televizní stanice Discovery Channel před loňskými Velikonocemi. Pointu vyslovuje už název dokumentu: Ztracená Ježíšova hrobka. Rozumí se: ztracená, nyní však znovu nalezená. Kamínek po kamínku je před diváky skládán obraz vedoucí k na pohled nevyhnutelnému závěru: byl objeven hrob s pozůstatky biblického Ježíše z Nazaretu, jeho matky Marie, bratrů, a dokonce i manželky a syna. To samozřejmě vzbudilo značný rozruch. Objev, výzkum a důkazy, které mohou změnit dějiny je příznačný podtitul knihy, do níž Jacobovici obsah filmu shrnul. Celý příběh přitom začal docela nenápadně. Ježíš, syn Josefův V roce 1980 došlo na jeruzalémském předměstí Východní Talpiot k menší nepříjemnosti. Odstřel skály provázející stavbu nového sídliště odhalil tajemný otvor připomínající jeskyni, zjevně vstupní část starověkého hrobu. Stavaři na celém světě nebývají podobnými nálezy nijak nadšení, ti talpiotští však dodrželi předpisy a nález oznámili. Archeologové z Izraelského památkového úřadu (IAA) na místo dorazili ještě týž den. Našli vnitřní komoru hrobky zčásti zaplněnou hlínou; kámen sloužící jako dveře totiž kdosi patrně už v dávné minulosti odstranil. Kosti poházené po podlaze a jiné známky neuctivého chování napovídaly, že touto poslední návštěvou byli lupiči. Obsah hrobu odpovídal pohřebním zvyklostem, jimiž se bohatší rodiny v Palestině řídily jen zhruba sto let v době kolem počátku letopočtu, až do krvavého potlačení židovské revolty římskými vojsky v r. 70. Šlo vlastně o dvojí pohřeb: mrtvé tělo bylo nejprve zabaleno do pruhů látky s vonnými oleji a položeno do výklenku v hrobce. V teplém palestinském klimatu se měkké tkáně rychle rozložily, takže přibližně do roka zbyly jen kosti. Ty pak byly uloženy do zvláštních, obvykle kamenných schránek, tzv. osuárií, a pohřbeny podruhé. Kosti nalezené v hrobech musejí být v Izraeli neprodleně předány židovským náboženským organizacím, aby byly znovu pohřbeny. Stalo se to i v případě talpiotské hrobky, vědci stihli kosti prostudovat jen zběžně. Osuária skončila v depozitáři IAA ve městě Bet Šemeš poblíž Jeruzaléma. Tam je v roce 1996 znovu objevil štáb BBC, který tu natáčel pořad o pohřebních zvyklostech Ježíšovy doby. Filmaře přivedl do depozitáře záznam o zajímavé raritě: podle katalogu neslo totiž jedno z osuárií talpiotské hrobky jméno Ješua bar Josef, tedy Ježíš, syn Josefův. Tak byl označován biblický Ježíš. Samo o sobě by to nemuselo nic znamenat, obě jména patřila v Ježíšově době k nejběžnějším. Členové filmového štábu však s překvapením zjistili, že i další osuária z Talpiot jsou popsaná jmény, která jim zněla povědomě: Josef, Matouš, Juda a dvě Marie (jméno jedné lze číst jako Marie Mariamené). Všechna jména z hrobky se v nějaké formě vykytují v evangelijním příběhu Ježíše z Nazaretu, v nejbližším okruhu jeho příznivců a příbuzných. Zpráva o možném objevu Ježíšovy hrobky byla na světě. Po dalších deseti letech se k věci vrátil s novou razancí Jacobovici. V jeho filmu má hlavní slovo poněkud kontroverzní archeolog James Tabor, ale vystupují tam i biblisté zvučných jmen, například hlavní editor kumránských textů Frank Moore Cross z Harvardu, jeho kolega François Bovon či jeden z protagonistů literárního bádání o historii Ježíše z Nazaretu John Dominic Crossan. Juda, syn Ježíšův V jednom odvedli režisér a jeho štáb nepochybně dobrou práci: podařilo se jim talpiotskou hrobku, která podle dřívějších informací zmizela pod základy vybudovaného sídliště, přesně lokalizo- 56 RESP E K T bře zn a 2 008

57 Tvrdí, že to byli manželé. (Filmaři Simcha Jacobovici a James Cameron s údajnými pohřebními schránami Ježíše a jedné z Marií) foto globe media / reuters vat. Filmaři ukázali, že její vchod byl jen obezděn šachtou s železobetonovým poklopem, takže je teoreticky stále přístupný. Po odvysílání filmu se rozběhla nová diskuse o interpretaci talpiotského nálezu. Přední biblista a odborník na starověkou židovskou a křesťanskou literaturu James H. Charlesworth z univerzity v Princetonu pak sezval odborníky na konferenci, která měla zhodnotit talpiotskou hrobku v celkovém kontextu. Letos v lednu se proto do Jeruzaléma sjelo na padesát archeologů, genetiků, epigrafiků a teologů. Jednoznačně převážilo mínění, že pro přisouzení hrobky rodině Ježíše Nazaretského nejsou přesvědčivé důvody. Ve filmu je teorie Ježíšovy hrobky efektně podepřena metodami exaktních věd, předkládané důkazy však ve skutečnosti nevypovídají jednoznačně. Divák například sleduje analýzu mitochondriální DNA vzorků tkání, jejichž zbytky se našly v osuáriích Ježíše a Marie Mariamené. Grafy na monitoru počítače dokazují, že ti dva nebyli příbuzní jako matka a syn či bratr a sestra, takže přítomnost jejich kostí v jednom hrobě vede k závěru, že to byli manželé. Dokument ovšem opomíjí možnost, že šlo o otce a dceru, a nezmiňuje, že osuária označená jedním jménem mohla obsahovat pozůstatky více lidí. Mariamené také mohla být manželkou, sestrou či dcerou kteréhokoli z dalších pohřbených. Podrobné zkoumání zmíněného řeckého nápisu navíc ukázalo, že jej nejspíš musíme číst jako jména dvou žen: Mariamé a Mara. Účastníci konference připomněli i další skutečnosti: Skalní hrobky s osuárii byly výsadou poměrně úzké vrstvy zámožného obyvatelstva. Ježíšova rodina patřila naopak k chudším, navíc měla zázemí spíše v galilejském Nazaretě, kde podle celkem spolehlivé literární zprávy ještě koncem prvního století žili Ježíšovi příbuzní jako chudí rolníci. O obsahu osuárií z Talpiot sice nemáme žádné bližší zprávy, jen stěží by však uniklo pozornosti a zaznamenání, kdyby kosti v osuáriu s tak nápadným jménem nesly stopy ukřižování. Potíž působí také zdánlivě pikantní nález schránky označené jménem Juda, syn Ježíšův. Kdyby byl biblický Ježíš ženat a měl syna, těžko nalezneme důvod, proč tuto informaci ve starověku tajili. V prostředí, v němž se Ježíš pohyboval, byl manželský život vysoce ceněn. Proto je nepravděpodobné, že otcem onoho Judy byl Ježíš z Nazaretu. Jeden za druhým se kamínky z mozaiky drolily. Lidská touha měnit a přepisovat dějiny je však silná. Informace o výsledcích jeruzalémské konference, které se objevily v médiích, vyznívaly přesně opačně: odborníci prý možnost objevu Ježíšovy hrobky nevyloučili. Mám za to, že moje názory tu byly potvrzeny, shrnul svůj dojem Simcha Jacobovici. Účastníci konference se pak sice různými prohlášeními snažili uvést věci na pravou míru, ale to už velkou pozornost nevzbudilo. Otevřené dějiny Něco pravdy na tom ovšem je: ta lákavá možnost skutečně vyloučena nebyla, ani nemohla být. A tak zůstává otázka: co kdyby? Také tou se účastníci jeruzalémské konference, mezi nimi profesor Petr Pokorný z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, zabývali. Co kdyby se opravdu s přesvědčivou pravděpodobností ukázalo, že byly nalezeny pozůstatky Ježíše, o němž křesťané vyznávají, že vstal z mrtvých? Neporazilo by to hlavní pilíř, na kterém vlastně stojí celá stavba křesťanství? Bližší pohled do křesťanských textů ukáže, že ani tehdy by se dějiny nemusely přepisovat. Křesťanská víra ve vzkříšení nestojí na tom, že zmizelo Ježíšovo tělo. Podle biblických evangelií byl sice hrob, kam Ježíšovo mrtvé tělo narychlo uložili, později nalezen prázdný. Nejstarší svědectví o vzniku víry, že Ježíš vstal z mrtvých, která jsou dochována v dopisech apoštola Pavla, však tuto tradici vůbec nezmiňují. Svou víru zakládali první křesťané na prožitku Ježíšovy nové přítomnosti a možnosti s ním komunikovat. Ostatně i podle evangelijních vyprávění nález prázdného hrobu nikoho o ničem nepřesvědčil, způsobil jen rozpaky. Představy o vzkříšení nejsou s údělem tělesných pozůstatků nijak pevně svázány. Starověkým dokladem může být například text z židovské knihy Jubilejí, který líčí, jak účastníci nového života shlížejí na své tlející kosti, novověkým třeba to, že křesťané namnoze přijali způsob pohřbu žehem, aniž by v tom viděli ohrožení své naděje. Zkrátka se zdá, že se opět budeme muset spokojit s otevřenými, v mnohém neurčitými dějinami, které nelze tak snadno přepsat, protože nejsou nijak jednoznačně napsány. A lechtivé senzace ponechat v oblasti zábavy, kterou si svou únavu z reality někdy zpestřujeme. Q JAN ROSKOVEC Autor působí na katedře Nového zákona Evangelické teologické fakulty UK. RESP E K T.CZ 5 7

58 civilizace OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE Vodíkový ostrov Islanďané se v polovině století hodlají úplně obejít bez uhlí a ropy Před devíti lety se z Islandu rozšířila do světa zajímavá zpráva: obyvatelé ostrova se chtějí v polovině století pyšnit hospodářstvím, které jako první na světě nebude produkovat prakticky žádné emise skleníkových plynů. Benzin a naftu by měl nahradit vodík. Ostrov ohně a ledu k tomu může využít svých ojedinělých podmínek díky ledovcovým řekám a geotermálním zdrojům disponuje obrovskými zásobami levné a obnovitelné elektřiny, kterou lze použít právě k výrobě vodíku. Zpráva o islandských plánech vzbudila velkou pozornost, později se však rozhostilo ticho. Výsledky osmileté práce totiž vypadají na první pohled nevalně: po Reykjavíku jezdily před několika lety tři vodíkem poháněné autobusy, dnes se v ulicích hlavního města projíždí třicet osobních vodíkových aut, která mohou tankovat v jediné čerpací stanici. O neúspěchu přesto zatím hovořit nelze, proměna ekonomiky je během na dlouhou trať. Osud vodíkového snu ovšem zůstává nejistý a nerozhodnou o něm ani tak islandští průkopníci, jako spíš globální trh. A ten nabídne zajímavé alternativy například hybridní vozy nabíjené přímo z elektrické sítě. Ale nepředbíhejme. Soulad protikladů Čeští cestovatelé Jakub Havel a Hynek Adámek před třemi lety kouzlo severského ostrova popsali jako soulad protikladů. Tato trefná charakteristika vystihuje i energetický status quo země. Vytápění příbytků i veškerou elektřinu pro domácnosti a průmysl dnes zajišťují obnovitelné zdroje. Ostrované postavili elektrárny na ledovcových řekách a naučili se využívat i žhavé sopečné podloží. Horká podzemní voda z někdy až dva kilometry hlubokých vrtů proudí do radiátorů v islandských domácnostech a turbíny v moderních, čistotou zářících elektrárnách pomocí horké páry vyrábějí elektrický proud. Z obnovitelných zdrojů pochází rekordních 72 % celkové islandské spotřeby energie. Kromě Islandu dokáže více než polovinu své spotřeby zajistit udržitelným způsobem pouze Nový Zéland. Přesto má Island k ekologickému ráji daleko. Lidé tu vlastní víc aut než řidičských průkazů, ve zvláštní oblibě přitom chovají plechové miláčky s náhonem na čtyři kola a s vysokou spotřebou. K rozšířeným koníčkům znuděných a bohatých obyvatel patří takzvaný runtúr, bezcílné popojíždění po městech i malých vesnicích. Auta řízená mladými lidmi bez účelu křižují ulicemi i několik hodin. V islandských vodách navíc operuje obrovská, naftou poháněná rybářská flotila, jejíž úlovky zajišťují většinu příjmů z exportu. Kvůli autům a lodím řídce osídlená země vykazuje v přepočtu na jednoho obyvatele poměrně vysoké emise CO 2. Islandské energetické protiklady má smířit právě vodík. Ostrované by se díky němu nemuseli vzdát své automobilové vášně ani příjmu z rybolovu, a přesto by se mohli považovat za ekologicky udržitelnou zemi. Ve stopách Julesa Verna Voda je uhlím budoucnosti, tvrdil již před více než 100 lety Jules Verne a možná se nemýlil, alespoň pokud jde o Island. Vodík lze získávat z různých zdrojů, třeba z metanu v zemním plynu nebo z uhlí při tom se ovšem uvolňuje jisté množství skleníkových plynů. Lze jej však také vyrábět rozkladem vody, v jejíž molekule se váže s kyslíkem. Pokud k tomu použijeme ekologicky získanou elektřinu, pocházející třeba právě z hydro- či geotermálních elektráren, získáváme palivo, které nemá na svědomí žádné skleníkové emise. Právě proto je Island se svým horkým podložím a divokými řekami ideální laboratoří pro pokusy, které by pomohly nastartovat ekologickou vodíkovou ekonomiku. Ostrov má pro něco takového velký potenciál, zatím využívá pouhou šestinu svých obnovitelných zdrojů. Vláda v roce 1999 podpořila iniciativu, která vzešla z Univerzity v Reykjavíku a z polostátních energetických firem. Vznikla společnost Icelandic New Energy (INE), v níž 50,01 procenta podílu patří islandskému státu a firmám a zbylých 49,99 procenta si rovnoměrně dělí koncerny Norsk Hydro, Vodík ve světě Od počátku nového milénia na celém světě vyrůstají vodíkové čerpací stanice, celkem jich je v provozu či v plánu takřka 300. Trendu vévodí Německo a americká Kalifornie. Ovšem i v Kalifornii realita zaostává za plány, podle nichž tu mělo do roku 2010 vyrůst 200 čerpacích stanic, jež by nabízely palivo tisícům vodíkových aut. Zatím po Kalifornii jezdí pouze necelé dvě stovky aut budoucnosti a tankovat mohou na 26 místech. Velké světové automobilky již dlouhé roky slibují brzký počátek masové výroby vodíkových aut, jenže slibované termíny neustále odkládají. Ani kalifornští optimisté už nevěří tomu, že budou vodíková auta na silnicích běžně k vidění před rokem Shell a Daimler/Chrysler. Cílem INE je vybudovat vodíkovou ekonomiku do roku Společnost chce proměnit lodní flotilu, autobusovou i osobní dopravu. V minulých letech dopravila do Reykjavíku tři autobusy poháněné vodíkem, po omezenou dobu je zkoušela v běžném provozu a demonstrovala na nich životaschopnost nové technologie. Případný nákup takových autobusů pro městskou dopravu dvousettisícového Reykjavíku již závisí na rozhodnutí zdejších zastupitelů. Lidé si myslí, že jsme daleko před ostatními zeměmi, ale my také děláme pouze první kroky. Vybudování vodíkové ekonomiky není oficiální vládní politikou, i když o něm politici všech stran často hovoří, připomíná María Maacková z INE. V současnosti INE začíná testovat třicet osobních vodíkových vozů, některé z nich svěřila soukromé autopůjčovně. Patří k nim jak auta poháněná tzv. palivovým článkem (vodík se v něm slučuje s kyslíkem za vzniku elektrického proudu, který pak pohání elektromotor), tak vozy, v jejichž motorech dochází ke spalování vodíku, podobně jako se v běžném motoru spaluje benzin. Experimentům s vodíkem nahrává také infrastruktura Islandu. Osady jsou většinou položené poblíž pobřeží a spojení mezi nimi zajišťuje okružní rychlostní silnice Ringroad, nazývaná také silnice číslo 1. Odhadem deset až patnáct vodíkových čerpacích stanic postavených u Ringroad by stačilo k tomu, aby řidiči ekologických vozidel mohli svištět skoro po celé zemi. Zatím však funguje jediná. Vodík se v ní vyrábí islandskou cestou, rozkladem vody pomocí elektřiny, takzvanou elektrolýzou. Do dvou let by měla přibýt druhá podobná stanice. 58 RESP E K T bře zn a 2 008

59 civilizace Islanďané myslí ekologicky, zároveň ale milují jízdu v silných terénních autech. Další klíčovou zkouškou INE bude testování vodíkové lodi určené pro pozorování velryb, která z přístavu v Reykjavíku poprvé vypluje letos v dubnu. Námořníci se prý již těší na práci na plavidlech zbavených kouře z motorů. Technologie je připravena, nejsou potřeba žádné vědecké průlomy, shrnuje své pocity z osmi let práce María Maacková. Dobít auto ze zásuvky Problémem nové technologie však zůstává její cena. Vodíkové autobusy, které kromě Reykjavíku v minulých letech zkoušelo s přispěním Evropské komise i několik dalších evropských měst, stály 1,25 milionu eur, přičemž dieselový model téže značky vyjde šestkrát levněji. Rozdíl v cenách motorů osobních vozů je dokonce desetinásobný. Dražší je i provoz vodíkového auta; budete-li jím jezdit, zaplatíte dnes na Islandu o pětinu více než řidiči, kteří zůstali u osvědčeného benzinu. To je ale podle Maackové pouze tím, že aut na vodík zatím na ostrově jezdí příliš málo, jediná čerpací stanice proto neběží naplno a vše se tím prodražuje. Islandská vláda snížila cla na dováženou vodíkovou technologii a nyní pracuje na reformě daní, která by měla nákup aut budoucnosti zvýhodnit a zlevnit. I o osudu islandských plánů však nakonec nejspíš rozhodne globální trh. Sériová výroba aut a jejich konkurenceschopnost závisí na stoupající poptávce. Islandský trh je příliš malý na to, aby ji zajistil, říká Maacková. Odhlédneme-li tedy od výhod přírodními zdroji obdařeného Islandu a rozhlédneme se po světě, zjistíme, že odborníci jsou v názorech na vodíkovou budoucnost rozpolcení. Podle šéfů automobilky Ford ukončí vodíkem poháněná auta stoletou nadvládu spalovacích motorů, otázkou je pouze rychlost této změny. Ale najdeme i opačné názory: Vodíkové auto je nejméně efektivní a nejdražší způsob snížení emisí skleníkových plynů, říká Joseph J. Romm, přední světový odborník na obnovitelnou energii. Kritici vodíkové cesty by na silnicích raději viděli auta s hybridním pohonem, kombinujícím spalovací motor, baterie a elektromotor. Nejmodernější verze těchto vozů mají velmi nízkou spotřebu a produkují relativně malé množství emisí. Nejvíce nadějí se pak pojí s takzvanými plug-in hybridy, tedy vozy, jejichž baterie by se daly dobíjet doma ze zásuvky. Majitelé takových aut by mohli využívat elektřinu ze sítě a spalovací motor by v městském provozu či při jízdě na kratší vzdálenost nemuseli vůbec zapínat. První plug-in hybrid by se měl na trhu objevit ještě letos. V porovnání s islandskou cestou nabídne zajímavou zkratku místo abychom pomocí elektrického proudu se ztrátami vyráběli vodík, rovnou elektřinu využijeme k pohonu aut. Přesto nelze vodíkovou budoucnost jednoduše zavrhnout. I země s menšími výhodami než Island mohou vyrábět elektřinu k rozkladu vody bez zbytečných emisí: získávat ji ze slunce, větru či v jaderných elektrárnách. Nadějný je i výzkum biotechnologů hledajících mikroby, kteří by vyrobili vodík bez použití elektřiny. Zatím nelze říci, jaká technologie se nakonec prosadí. O jednom ale není sporu: islandské zkušenosti mohou být velmi cenné. Pokud všichni budeme jen sedět a čekat, těžko se něco změní, uzavírá Maacková. Q TOMÁŠ LINDNER, Reykjavík foto profimedia.cz žádná věda Fetiše a fakty Fetiš je slovo portugalského původu. Označuje bůžka zhotoveného lidskýma rukama, jaké Portugalci dováželi třeba z Mosambiku. Slovní základ je latinský a poněkud překvapivě se objevuje ve slově fakt či spíš fact. Nejlépe si fakt v původním významu umíme představit jako něco, co vychází z továrny ( factory ) či ještě spíš z manufaktury. Etymologicky tedy fakt není nějaká pravda, je to udělávka, něco vykoumaného a uměle vytvořeného. V okamžiku, kdy dojde na fakty, je třeba se mít na pozoru, protože za nejbližším rohem na nás číhá rodná sestru faktu, tedy manipulace, rukodělný pohyb směřující bez ohledu na naši vůli nějakým jiným směrem. Obtížně tuto skutečnost rozpoznáváme, když se fakty ohání nějaká skupina nebo politická strana, pro kterou se předem vybraný soubor faktů stává fetišismem. Řekneme- -li, že něco je nevyvratitelný fakt, dáváme vlastně najevo, že také existují vyvratitelné fakty, a jazyk sám ukáže celou záležitost ve správném světle. Fetiš, dřevěný bůh, musí být jednoduchý. V egyptských hrobkách nalézáme soubory pomocných figurek, tzv. vešebtů, ale skoro nikdy o nich nehovoříme jako o fetiších, právě proto, že za nimi stojí propracovaný náboženský systém. S fetišem zacházíme tím nejjednodušším způsobem podplácíme jej obětinami, chováme se k němu opatrně a věříme, že když trochu dáme, ještě víc dostaneme. Řada černošských fetišů nějak souvisí s plodností. Její archaické pojetí je široké a týká se polí, krav a synů. Je to síla zmnožení potravy spíš než jenom smyslový zážitek. Africké masky obdivoval Picasso i Matisse a také se promítly do počátku moderního umění. Bůžky plodnosti si o něco později oblíbili surrealisté, protože souviseli s příšerami snu a Sigmundem Freudem. Mají-li fakty a fetiše společný základ, lze se vůbec dobrat nějaké pravdy o světě? Obecná zkušenost ukazuje, že když dva svědci popíší třeba volbu prezidenta republiky a použijí přitom stejné fakty, jedna zpráva může být víceméně pravdivá a druhá víceméně lživá. Fakty jsou fetiše jednoduchých, protože uvážliví je nejenom ověřují, ale hlavně hledají, kam patří a s čím souvisí. Nějaká přibližná verze pravdy by pak nespočívala v prověření jednoho bůžka, ale v uspořádání celého lodního nákladu fetišů, které bouře zpřeházela v podpalubí portugalské galeony kus cesty za mysem Dobré naděje. VÁCLAV CÍLEK Příští týden píše Pavel Jungwirth RESPEK T. CZ 59

60 trendy foto hana kalvachová Ujdeš. A teď další. (Rychloseznamování v restauraci Maranatha, ilustrační fotografie) Rychle toho pravého V České republice bylo před dvěma lety půl milionu svobodných, rozvedených a ovdovělých žen mezi pětadvaceti a čtyřiceti lety. Zároveň tu bylo asi 700 tisíc volných mužů ve stejném věku. Ti a další se seznamují. Mnozí z nich systematicky, pečlivě, několik hodin týdně a za použití stále rafinovanějších seznamovacích produktů. Týká se to Rákosníčka, Drákuly, Vochomůrky i Prince Bajaji. Ti všichni si zakoupili jeden z takových seznamovacích produktů, večírek se speed datingem, tedy rychloseznamováním. Zaplatili sedm set sedmdesát korun a možná za to dostanou lásku na celý život. Třináct mužů má na výběr ze čtrnácti dívek, které už sedí za stolky v pražské restauraci Maranatha. Také ony mají cedulky se jmény pohádkových postav, jako je třeba Rusalka či Šípková Růženka; s falešnou identitou perspektivní svobodné ženy s vlastním bytem se zúčastnila také autorka tohoto textu. Všechny ty pohádkové bytosti jsou obyčejné ženy ve věku od pětadvaceti do pětatřiceti let: účetní, obchodnice, psycholožka, vědecká pracovnice. Mezi muži je možná trochu víc mladších a jinak představují průřez populací co se týče zjevu, vzdělání, zaměstnání. Všichni tu vypadají trochu nervózně, ale jinak normálně, jen jeden účastník má nepřehlédnutelnou nadváhu, jeden je handicapován zlatavým knírkem. Každá žena má svůj stolek, muž si sedne naproti. Čtyři minuty mají na to, aby na sebe navzájem udělali dojem. Každý na to jde různě. Dráček Soptík čili pošťák Jarda na sebe prozradí, že je trochu výřečnější, což v následujících minutách snadno dokáže. Majitel personální firmy Drákula využívá stejnou metodu, jako když vede pracovní pohovory: schválně se ptá na nepodstatnosti. Naopak obchodník s vínem jako kdyby vyplňoval personalistický dotazník: Svobodná? Děti? Zaměstnání? Věk? Vše si poznamenává do připravených kolonek. Grafik Rumcajs raději rovnou říká, že je rozvedený a má syna. Svalovec Křemílek se v průběhu hovoru tváří čím dál vyděšeněji: Připadá mi to hrozně smutný, říká, že doba je tak daleko, že se musíme seznamovat takhle. To už ovšem zazvoní zvoneček, tohle rychlorande je u konce a u vedlejšího stolku na něj čeká další. Příliš mnoho nevěst Speed dating si v posledních letech získal oblibu po světě a v posledních měsících se stal módou také v Česku. Tohle setkání s názvem Fér rande je spojeno ještě s propagací fair trade, tedy spravedlivého obchodu, podobné rychloseznamky ovšem pořádá i několik dalších agentur. Systém je to prostý a účinný: účastníci si vyzkouší všechny protějšky a u každého si zaškrtnou, jestli si přejí ho ještě někdy vidět. Agentura pak předá kontakty těm lidem, u nichž byly sympatie vzájemné. Výsledkem je několik telefonních čísel na lidi, kteří o sobě navzájem vědí, že zájem by tu byl. Dosáhnout toho nějak jinak, to by mi trvalo dny a týdny, směje se později Tomáš Havrda alias Drákula. Vystihuje celkem přesně, o co jde. On, stejně jako většina mladých městských profesionálů, se denně schází a hovoří s mnoha lidmi opačného pohlaví. Další desítky a stovky mohou sami vyhledat přes internetové seznamky a chaty. Jenže k čemu to všechno je, když přitom hledají jednoho, možná dokonce toho pravého? Sociolog Tomáš Katrňák si všímá: Lidi si vybírají toho, kdo se jim v základních parametrech podobá. K těm parametrům patří věk, vzdělání, zaměstnání (viz rámeček S kůží na...). Doba ovšem hlásá také právo na zamilovanost, přitažlivost, romantickou lásku. Jak spojit všechen pragmatismus a romantiku a někoho si vybrat? Efektivní výběr, právě to je problém dnešního seznamování. Internet: tam a zpět Původně to měl být internet, který všem přinese lásku. Singles devadesátých let se tam vrhli s nezměrným optimismem, v USA, v Anglii, ve Francii rostl obrat internetových seznamek každý rok o desítky procent. V Česku přesná čísla ne- 60 RESP E K T bře zn a 2 008

61 jsou, ale asi každý zná někoho, kdo si našel partnera, třeba i životního, přes internet. Jisté také je, že seznamka je sedmým nejvyhledávanějším slovem na vyhledávači Seznam.cz. Na největší českou seznamku (Seznamka.cz) přibude každý den tisíc inzerátů, na něž přijde pět tisíc odpovědí. Jenže to je právě ten problém. To množství je frustrující a zabere to hrozně času, říká čtyřiatřicetiletý Tomáš Havrda; když má zrovna seznamovací období, odpovídá na desítky ů a sejde se i se šesti ženami za týden. Je to zdlouhavé, nesolidní. Hodně lidí si na internetu vymýšlí, vysvětluje dvaatřicetiletá Zuzana Grohová. Nějak podobně to říkají všichni, kdo chodí za známostmi na internet. Angličtina pro to našla dokonce slovo hyperdating, tedy hyperrandění. Jak to celé zefektivnit? To je teď výzva pro seznamování. Jak to vypadá, popisuje Zuzana Grohová. Na svůj inzerát dostala kolem padesátky odpovědí, několik lechtivých až sprostých. Po fázi trochu únavného dopisování se sešla s deseti muži, kteří ji vesměs nijak nezaujali. S jedním se rozloučila už na zastávce tramvaje, kde měli sraz. Řekl mi, že vybírat ženskou je jako vybírat auto. Člověk si musí zjistit všechny míry a na zkoušku se svézt. Takových historek se dá zažít hodně: jednou přijde na rande muž, který vypráví jenom o autobusech, někdo se ani nedočká a dostane jen esemesku promiň, nelíbíš se mi. Další problém internetového prostředí je nesolidnost. Pohybuje se tu celá kategorie lidí, kteří se chtějí zabavit, ne seznámit. Nudící se manželé a manželky, ti, kteří ve vztahu nedostávají, co potřebují, nemají si s kým povídat, chybí jim city a sex, popisuje tuhle kategorii David Doležal, psychoterapeut, jenž nabízí poradenství lidem, kteří mají problém se v seznamovací džungli vyznat. Rada, filtr, video K Davidu Doležalovi přicházejí hlavně lidé kolem třicítky, kteří to s opačným pohlavím neumí. Také oni se mohou neustále seznamovat, nikam to ale nevede. Nejčastější problém je nevhodná forma komunikace, která případného partnera rychle odradí, popisuje psychoterapeut; jde o to odstranit vnitřní bloky, ale cenná může být třeba i rada umýt si před schůzkou vlasy. Seznamovací poradenství je celý obor a newyorští singles neváhají zaplatit sto dolarů za konzultaci s dating coachem. Seznamovat se, to je jako hledat si práci, i když zábavnější, poradila seznamovací poradkyně redaktorce New York Times. Kdo chce být úspěšný, musí tomu prý věnovat energii a čas, aspoň patnáct hodin týdně. Další nadějí pro newyorské singles jsou skuteční dohazovači, ovšem v novém, módním balení. V New Yorku funguje dokonce Matchmaking Institute, který zprostředkovatele školí. Ti pak chodí například na večírky pro singles, vytvářejí si databáze a odborně z nich vybírají svého ke svému. Ovšem nabízí se další desítky nových, vylepšených metod: třeba team dating, kde se seznamuje skupina kamarádů se skupinou kamarádek. Také internetové metody se zdokonalují: nová seznamka Woome.com umožňuje se s možným protějškem bavit přes webkameru klidně přes půl zeměkoule. Při všech vylepšeních ovšem platí, že seznamování je náročná činnost a občas je třeba zvládnout i dvě rande denně. A co je pak? Nic, vůbec nic, konstatuje Zuzana Grohová. Jen s jedním z osmnácti mužů, s nimiž se při svých seznamovacích pokusech sešla, strávila po několika schůzkách noc. Dohodli se prý, že nic nebude : A nebylo, úplně klidně spal, říká. Seznamovači, sociologové a další pozorovatelé společnosti se shodnou: toto není éra divokosti. Spíš nekonečného přebírání a zvažování možností. Až do smrti? Podle Eurostatu žila v EU v roce 1995 každá osmá třicetiletá žena a každý pátý třicetiletý muž v jednočlenné domácnosti. Od té doby domácností s jedním člověkem dále přibylo. V Česku je trend zřejmě podobný, o českých singles ale víme málo. Nikdo se zatím příliš nezabýval tím, jak se seznamují, jak často se to povede ani co přesně hledají. Sociolog Marcel Tomášek to zkoumal a popsal v textu Singles a jejich vztahy; kvalitativní pohled na nekohabitující a nesezdané jednotlivce v České republice. Zjistil, že vyvíjejí různé snahy seznámit se s tím pravým, žijí zároveň také v různých S kůží na sňatkový trh Na takzvaném sňatkovém trhu jde o totéž jako na každém jiném tržišti: směnit co nejlépe. Ne všichni mají stejné šance. V Česku převyšuje nabídka poptávku ve dvou kategoriích. Zajímavé je, že to jsou muži a ženy kolem třiceti let, vysvětluje sociolog Tomáš Katrňák. Proč to nedají dohromady? zní logická obchodnická otázka. Co se týče mužů, jsou to především muži z vesnice se základním vzděláním nebo vyučení. Když to řeknu s nadsázkou, ti, co jdou nejdál na vesnickou zábavu, přibližuje to sociolog. Třicátnice, které hledají partnera, si jich tam určitě nevšimnou, protože to jsou většinou kariérně úspěšné vysokoškolačky z měst. Sociolog to vysvětluje sklonem k homogamii, rovnocennému partnerství. Lidé v české společnosti hledají partnera, který je jim podobný hlavně v těchto parametrech: věk, vzdělání, velikost sídla a zaměstnání. Sociolog zjistil, že tato tendence je pořád silnější. Průměrný věkový rozdíl mezi manželi byl v padesátých letech 4 roky, teď už to je 3,5 roku. Od devadesátých let se páry přiblížily rovněž vzděláním. Tím, že se ženy vdávají později, se nastartoval také další proces. Jelikož starší muži jsou v době jejich výběru často zadaní, vybírají si mezi mladšími. V 50. letech bylo asi osm procent manželství, kde byla žena starší. Dnes je to kolem patnácti procent, spočítal Tomáš Katrňák. Jeho práce Spříznění volbou? Analýza homogamie a heterogamie manželských párů v České republice vyjde v červnu. jiných vztazích, na které prostě jen neexistuje kolonka. Prožívají různé odstíny mezi přátelstvím, láskou a sexem s jedním nebo více partnery. To je taková představa, že budeme žít v nukleární rodině biologicky příbuzných, maminka, tatínek a jejich dvě děti. Jenže už teď to je menšinový model. Místo toho vzniká opravdový pluralitní mišmaš životních uspořádání, říká. Q KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ inzerce Kdybyste před sebou měli jen 30 dnů života Co by pro vás ještě bylo důležité? česko německý projekt šesti krátkých dokumentárních filmů uzávěrka přijímání námětů 7. dubna 2008 více na William Dietrich: Napoleonovy pyramidy Neobyčejně napínavý román zavádí čtenáře do doby, kdy si generál Napoleon Bonaparte začal svými vojenskými úspěchy důrazně říkat o politickou moc. Při egyptském tažení chce budoucí císař získat přístup k pradávné moudrosti, již snad skrývají pyramidy a jež by mu mohla dopomoci ke světovládě. A právě dobrodružné hledání moudrosti se nakonec stává hlavním tématem této skvěle napsané knihy. Američan William Dietrich (*1951), držitel prestižní Pulitzerovy ceny za novinářskou tvorbu, je autorem sedmi většinou historicky orientovaných próz (např. Hadriánova zeď či Bič boží). Popularita Napoleonových pyramid jej přivedla k práci na pokračování pojmenovaném Klíč z Rosetty. Vydává: Euromedia Group, k.s. Knižní klub R E S P EKT. C Z inzercecj.indd 8 Napoleonovy pyramidy_respekt.ind :14: /7/08 12:16:41 PM

62 eseje Kennedyho ozvěna Možná je Amerika po 40 letech zralá pro začátek nové politické kapitoly foto profimedia.cz robertb.reich (1946) je politolog a ekonom. V letech byl ministrem práce ve vládě prezidenta Billa Clintona, dnes přednáší ekonomickou a sociální politiku na Brandeisově univerzitě. Žije ve Washingtonu. Česky mu vyšly knihy esejů Řeknu to stručně, Dílo národů, V pasti úspěchu a Slušná společnost. Před téměř čtyřiceti lety jsme se s Billem Clintonem plavili přes Atlantik studovat na Oxfordu. Z té plavby si pamatuji jen dvě věci. Dostal jsem mořskou nemoc a zalezl do své kajuty. Po několika hodinách mi na dveře zaklepal veliký Jižan s dlouhýma rukama a nohama a přinesl slepičí polévku. Bill Clinton mi sice neřekl cítím tvou bolest ta věta zazněla až po letech na jedné předvolební šňůře, ale jeho empatie mne dojala. Dlouho do noci jsme si potom povídali o Americe. Už tehdy jsme byli oba aktivní v politice, ale v tom okamžiku, v roce 1968, jsme byli rádi, že nás oceán dělí od našeho zklamání z domova. Před dvěma měsíci bylo Chicago dějištěm bouřlivého demokratického konventu, mnoho mladých lidí nasála do politiky protiválečná kampaň Eugena McCarthyho a později také volání Roberta Kennedyho po společenské změně. Policajti ty mladé lidi zmlátili. V čase naší cesty Boba Kennedyho zavraždili, McCarthyho úsilí ztroskotalo, republikáni nasadili do voleb Richarda Nixona a válka ve Vietnamu nerušeně pokračovala. Několik amerických měst hořelo. Nástuppravice Proč vás trápím těmito vzpomínkami? Protože nepokoje v roce 1968 rozdělily Demokratickou stranu, znamenaly začátek nové republikánské většiny a posléze nástup neokonzervativců do zahraniční politiky, snižovačů daní do ekonomiky a křesťanských sborů do společenské agendy. Demokratický establishment si byl jist svou většinou v Kongresu a upadl do útěšných dřímot, ztratil kontakt s bílou pracující třídou, která byla jádrem koalice New Dealu. Levice úplně odešla z politiky někteří zmizeli meditovat do hor, množství intelektuálů se vrhlo na hermeneutiku a dekonstruktivismus, černí, gayové a ženy se ztratili ve svých politických identitách a hrstka těch, kdo zůstali (včetně Billa a mne), podporovala George McGoverna v jeho katastrofálním pokusu o výhru v prezidentských volbách v roce Od té doby vládne v Americe v podstatě jen pravice Nixon, Ford, Carter, Reagan a dva Bushové. Jistě, byla tu administrativa toho mého starého přítele a jsem hrdý, že jsem do ní patřil (jako ministr sociálních věcí). Jenže Bill nepohnul demokraty nalevo, ale napravo a národ zůstal více méně tam, kde byl za poslední desítky let. Nováamerickávětšina Blížíme se k podobnému zlomovému bodu, jako byl rok 1968, v němž se velké kyvadlo americké politiky zhoupne a posune zemi nalevo? Prezidentské působení George W. Bushe dopadlo tak žalostně, že Amerika je na to připravena. Ekonomika se žene do recese anebo čehosi ještě horšího. Nerovnost příjmů a majetku je větší než kdykoli za posledních sto let. Navíc Američané nejsou a zřejmě nikdy nebyli takoví pravičáci, jak to o nich tvrdí pravicoví lídři. Podle průzkumů si většina Američanů dnes myslí, že Bush snížil daně nespravedlivě, že invaze do Iráku byla chybou, většina lidí říká, že obamamaniejetéměř dokonalouozvěnounadšení projohnaf.kennedyho. jsou ochotni zaplatit vyšší daně, aby byly peníze na lepší školy v chudinských čtvrtích, většina podporuje vyšší regulaci byznysu ve prospěch životního prostředí, většina si myslí, že homosexuální vztahy mezi dospělými by měly být legální a že o potratech mají rozhodovat ženy a jejich lékaři, obrovská většina si myslí, že velké korporace mají ve Washingtonu příliš velkou moc, a většina podporuje restrikce vůči lobbistům a financování politických kampaní. Že by toho všeho nebylo dost na předzvěst pohybu v americké politice? Republikán John McCain to sice nemyslí zle, není například součástí republikánského establishmentu podporuje totiž zákony o přistěhovalectví, byl původně proti Bushovu snižování daní a nekoří se militantním křesťanům ale nemylte se: McCain je pravičák. A demokraté? John Edwards, nejlevicovější ze tří velkých kandidátů, je už mimo. Pokud jde o Hillary Clintonovou, ta k levici nepatří. Chce sice všeobecné zdravotnictví, ale nepodporuje plán systému jednotlivých plátců podle britského vzoru, který nejlépe kontroluje náklady ve zdravotnictví. Nezaváže se zvýšit bohatým daně, které by financovaly sociální programy, ona jen zmírní Bushovo snížení. Obama má alespoň odvahu chtít, aby bohatí platili na sociální jistoty více, ale jeho představa o zdravotnictví není radikálnější než představa Clintonové. Mluví sice otevřeněji než ona o potřebě snížení nerovnosti, ale neřekl konkrétně, zda a jak moc chce nejbohatším zvýšit daně kromě toho, že zruší to, co Bush snížil. Na rozdíl od Clintonové byl od začátku proti válce v Iráku, byť se zatím vyhnul podrobnější debatě o tom, kdy by odtamtud stáhl americké jednotky. idealistickýrealista Nadšení pro Obamu, které dnes zažíváme, téměř vůbec nesouvisí s jeho konkrétní politickou agendou. Obamamanie je téměř dokonalou ozvěnou nadšení pro Johna F. Kennedyho, jak jsme ho slyšeli v roce 1960, a Roberta Kennedyho, jehož bylo naposledy slyšet v roce Je to výzva národu, aby se spojil a přinesl oběti ne naší vojenské zdatnosti, ale sociální spravedlnosti v Americe i ve světě. Je to volání po větší občanské angažovanosti, ne nutně po silnější vládě. Ještě nikdy od roku 1968 nebyla Amerika tak propojena ideály, jež ztělesňuje Obama. Je lehké napsat, že obamamanie je jen další naivní okouzlení, jakému američtí voliči občas podlehnou. Možná to tak opravdu je. Na to se Hillary Clintonová a můj starý přítel Bill také spoléhají. Ale pokud manželé Clintonovi zavrhli to, co cítili a chápali před čtyřiceti lety, tak došli k jiným závěrům než já. Nebylo by přesné tvrdit, že nadšení z Obamy je příznakem amerického obratu vlevo. On přece neslibuje evropskou úroveň sociálního státu a daní. Zdá se však, že Amerika je zralá pro začátek nové politické kapitoly. Chce být opět inspirována, tak jako před čtyřiceti lety. Jen si vzpomeňte, že JFK ani jeho bratři nebyli levičáci. Byli to realisté, ale také idealisté. Chápali, že ve Washingtonu se bez mobilizace veřejnosti nic dobrého nestane. Nikdy však ve své volební strategii nepřestali připomínat principy, na nichž byla Amerika založena především ten, že všichni lidé jsou stvořeni jako navzájem si rovní. Q 2 ReSP e k t Bře Zn a 2 008

63 Zbavit stáří nemoci Prodlužování života, který již nemá smysl, je nepřiměřeně drahé foto ARchIv Petersinger (1946) je profesorem bioetiky na princetonské univerzitě a profesorem laureátem na Melbournské univerzitě. Napsal mimo jiné knihy How Are We to live? (Jak máme žít?) a Writings on an Ethical life (Statě o etickém životě). Zápal plic se kdysi nazýval přítelem starců, protože často přinášel poměrně rychlý a bezbolestný konec života, jehož kvalita už byla mizerná a který by jinak nadále chátral. Výzkum silně dementních pacientů v pečovatelských domech v okolí Bostonu teď ukazuje, že s tímto přítelem se často bojuje antibiotiky. Taková praxe přináší zřejmou otázku: léčíme snad rutinně nemoci ne proto, že bychom měli, ale proto, že můžeme? Výzkum vedený Erikou D Agatovou a Susan Mitchellovou nedávno doložil, že během 18 měsíců byly dvě třetiny z 214 silně dementních pacientů léčeny antibiotiky. Průměrný věk těchto pacientů činil 85 let. Při testu silné demence, kde lze v hodnocení dosáhnout 0 až 24 bodů, získaly tři čtvrtiny těchto pacientů nulu. Jejich schopnost verbálně se dorozumívat se pohybovala od nulové po minimální. Není vůbec jasné, zda použití antibiotik za takových okolností prodlužuje život, ale i kdyby tomu tak bylo, vtírala by se otázka: k čemu to vše? Kolik lidí si přeje, aby byl jejich život v tomto stavu prodlužován? Ostatní je budou muset krmit, nedokážou už chodit a jejich duševní schopnosti budou nevratně narušené, takže nebudou moci mluvit a nepoznají vlastní děti. Zájem pacienta by měl být na prvním místě, ale když je nejisté, zda pokračující léčba je v jeho zájmu, a nelze zjistit, co si pacient přeje ani co by si přál, je opodstatněné přihlížet k dalším faktorům, včetně názorů rodiny a nákladů pro společnost. Výdaje amerického programu Medicare za pacienty s Alzheimerovou chorobou, kteří mají nárok na úhradu péče, v roce 2005 dosáhly 91 miliard dolarů a do roku 2010 se očekává nárůst na 160 miliard dolarů. (Pro srovnání: za zahraniční pomoc Spojené státy v roce 2005 utratily 27 miliard dolarů.) D Agatová a Mitchellová navíc poukazují na to, že používání takového množství antibiotik u pacientů s demencí si vybírá ještě další daň: zhoršuje narůstající problém bakterií, které jsou vůči antibiotikům rezistentní, což ohrožuje další pacienty. velmidrahávíra Zápal plic nemohl sehrát svou přátelskou úlohu také u 84letého Samuela Golubchuka z kanadského Winnipegu, jehož fyzické i duševní schopnosti jsou už léta omezené v důsledku úrazu mozku. Golubchukovi lékaři se domnívali, že bude nejlepší jeho život neprodlužovat, avšak jeho potomci na základě tvrzení, že přerušení postupů, které jej udržují naživu, by porušilo jejich ortodoxní židovskou víru, získali soudní příkaz, který lékaře přiměl jejich otce udržovat při životě. Už tři měsíce tedy panu Golubchukovi prochází hrdlem trubice, která mu pomáhá dýchat, a další má kvůli krmení zavedenu do břicha. Nemluví a nevstává z lůžka. Nakolik je při vědomí, je sporné. Jeho případ teď půjde před soud a není jasné, jak dlouho to bude trvat. Když pacient není schopen o své léčbě rozhodovat sám, obvykle je správné přikládat přáním rodiny velkou váhu. Přání rodiny by ale neměla přebíjet etickou povinnost lékařů jednat v nejlepším zájmu svých pacientů. Golubchukovy děti tvrdí, že na ně otec reaguje. Potvrzení toho, že je při vědomí, by se ale možná projevilo jako dvojsečná zbraň, protože by mohlo znamenat, že udržovat jej při životě je zbytečné týrání a že je v jeho nejlepším zájmu nechat jej poklidně zemřít. Další významnou otázkou, již Golubchukův případ vznáší, je to, jak daleko musí veřejná soustava zdravotní péče, jako je ta kanadská, zacházet, aby vyšla vstříc přáním rodiny. Když se rodina domáhá léčby, která dle odborného úsudku lékařů není v nejlepším zájmu pacienta, odpověď by měla znít: příliš daleko ne. Dokážou-li Golubchukovy děti přesvědčit soud, že jejich otec netrpí, soud by mohl se vší logikou vydat nemocnici příkaz, aby jim nad otcem ponechala opatrovnictví. Sami se pak budou moci rozhodnout, kolik další léčby by se jejich otci na jejich vlastní náklady mělo dostat. Soud by však neměl nemocnici přikazovat, aby v Golubchukově léčbě pokračovala v rozporu s nejlepším vědomím a svědomím zdravotnických profesionálů. Od kanadských daňových poplatníků nelze požadovat, aby přispívali na náboženská přesvědčení svých spoluobčanů. Q Project Syndicate 2008 každý chce mít TrIKO K předplatnému ZDArMA ReSP e k t.cz ESHOP.RESPEKT.CZ

64 ve hvězdách Pohádka o Janu Nepomuckém 1393 Lidová fantazie dokáže divy Dne 20. března 1393 skončil ve Vltavě pražský generální vikář Johánek z Pomuku, známý jako Jan Nepomucký. Jeho jméno a socha s hvězdami kolem kněžského klobouku jsou po staletí neodmyslitelně spjaté s českou krajinou a barokními městy. Nepomucenské legendy lidé cítí jako kus domova, ať už jsou katolíci nebo nevěřící. Přitom světcova závratná posmrtná kariéra je především tragikomický paradox středoevropských dějin. Středověké kočkování Datum Nepomukova narození neznáme. Jeho rodišti se v té době říkalo Pomuk i Nepomuk a jeho otec tam byl rychtářem. Johánek se pilně učil v cisterciáckém klášteře a v roce 1369 byl notářem a měl také kněžské svěcení. Zachované dokumenty podávají obraz poctivého, schopného, ale celkem nevýrazného úředníka a kněze s umírněnými konzervativními názory. Reformace Johánka nezajímala, jenže její dějiny kolem něj rozehrály zvláštní hru. Nejprve morová rána roku 1380 zkosila řadu církevních úředníků, a tak se stal farářem u Svatého Havla na Starém Městě. V Praze začal studovat práva a studium dokončil v italské Padově. Roku 1389 už jako generální vikář zastupoval arcibiskupa Jana z Jenštejna. Stal se z něj důležitý a poměrně movitý člověk, vyhledávaný právník a kontrolor pražského kněžstva. Jenže Jan z Jenštejna byl roky v hlubokém sporu s králem Václavem IV. Na začátku konfliktu stál spor o tehdejší papežské schizma a boj o moc mezi církví a dvorem, na jeho konci vzájemné schválnosti a provokace, plenění hradů a přepadání podřízených. Konflikt vyvrcholil 20. března 1393: Václav dal zatknout tři arcibiskupské úředníky, mezi nimi Johánka, a v rámci výslechu je na Staré rychtě osobně nechal podrobit mučení. Mělo to být jen středověké kočkování a král pak zajatce Ještě svatozář a legenda je na světě. propustil. Jenže Johánek z Pomuku ho nepřežil, a tak ho zbrojnoši strčili do pytle a hodili do řeky. Johánek z Pomuku je v podstatě mučedníkem chuligánství a bezohlednosti. Posmrtné fantazie Zavražděný generální vikář se brzo hodil jako karta do vysoké hry o důvěru věřících, zvláště když doložená sucha v létě po jeho smrti mohla znamenat Boží trest. Reformace se rozvíjela, přišly husitské války, Bílá hora, protireformace. Johánkův příběh přejímali kronikáři jeden od druhého a každý foto čtk si něco přidal: Zahynul, protože prostopášnému králi kázal, jak má vládnout. Protože odmítl vyzradit královnino zpovědní tajemství. Protože bránil církev před reformací. Příběh o prostopášném králi a mravně nezlomném papežském knězi byl na světě. Žádal si ovšem dramatickou kulisu: Johánek byl shozen z mostu. Na tom místě zaplála světla. Pak nastala sucha jinde stojí, že naopak byla povodeň. Žádná hranice mezi historií a beletrií tehdy neexistovala. Zmatek do příběhu vnesl Václav Hájek z Libočan v Kronice české z r. 1539: příštího světce rozdvojil a uvádí dvě podobné příhody o utopených kněžích o Janu Nepomuckém a o Johánkovi. Říkalo se, že kult Jana Nepomuckého je produktem katolické propagandy, která potřebovala dát lidu alternativu za Jana Husa. Byl Jan Nepomucký vykonstruovaným mučedníkem víry, tak jako mnohem později Julius Fučík pro komunisty? Podle historika Jana Pekaře a dalších to není tak jednoduché. K jeho svatořečení došlo teprve roku 1729 po skoro staletém diplomatickém úsilí české elity, a to v době, kdy rekatolizace Čech byla ukončená. Po celou dobu legenda čile žila mezi lidem. Možná že tu tradiční česká pohádka o rozmařilém bezcharakterním králi a jeho potrestaném odvážném rádci hrála větší roli než náboženství. Pro zájemce: skvělou a inspirativní knihu o nepomucenském kultu (Jan Nepomucký, česká legenda) vydal roku 1993 Vít Vlnas. Na Karlově mostě vyhladili turisté do blýskava bronzovou desku s obrazem Johánkova údajného vhození do řeky. Praví se, že kdo se obrázku dotkne, splní se mu přání. Kdo to zkusí, jistě nic neriskuje. Na 615. výročí Nepomukovy smrti lze meditovat o mnoha věcech. Třeba i o tom, že svůj pozemský život můžeme snad řídit, ale ten posmrtný je prostě majetkem těch, kdo přijdou po nás. Q TEREZA BRDEČKOVÁ Autorka je spisovatelka a scenáristka. 24 měsíců 18 měsíců Roční Pololetní Čtvrtletní Podklady pro platbu mi zašlete: poštou em Objednávka předplatného Tištěný týdeník do vaší schránky Přístup k aktuálnímu číslu na internetu Přístup do archivu na internetu = 30 Kč + = 25 Kč + = 30 Kč + = 25 Kč 25 Kč 25 Kč 20 Kč Sleva 5 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na distribuce@respekt.cz Zašlete mi darovací certifikát. Jméno, příjmení Firma IČ, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon PLÁTCE ODBĚRATEL pokud se liší od plátce PREDPLATNE.RESPEKT.CZ Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, Praha Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte RESP Es Kprvním T 12 výtiskem 1 7. anebo em. bře zn a 2 008

65 jeden den v životě Jeden den s vichřicí Jak mi Emma ze soboty udělala pracovní den Studuji Vyšší odbornou školu publicistiky a zároveň pracuji jako tisková mluvčí Územního střediska záchranné služby Středočeského kraje. Ve všední den, o víkendech či svátcích musí tisková mluvčí mluvit. Poslední dobou je na záchranné službě, alespoň pro tiskovou mluvčí, relativní klid. Hlavní náplní mé práce je vydávání tiskových zpráv o zajímavých výjezdech středočeských záchranářů. Dále aktualizuji web, monitoruji média, namlouvám zprávy do rozhlasu, televize, propaguji naše Krajské školicí a výcvikové středisko, kde vyučujeme první pomoc, natáčím filmy, fotím nebo se účastním odborných konferencí. Myslím, že nejsmysluplnější částí mé práce je psaní větších a podrobnějších článků o první pomoci. Díky nim mám pocit, že nereferuji jen o smutných zprávách. Jako právě dnes. Dnes je sobota 1. března a po České republice se prohání orkán. Probouzím se kolem osmé hodiny ráno. Ve 4.41 jsem dostala na mobilní telefon zprávu ze zdravotnického operačního střediska v Kolíně o požáru rodinného domu v Lysé nad Labem. Hned jak se trochu proberu, volám do Kolína a ptám se na onen výjezd kolik jsme na místě ošetřili zraněných, co jim bylo či kdo na místě zasahoval. Tento případ naštěstí dopadl dobře jednoho lehce zraněného pacienta jsme nechali doma, protože jeho zdravotní stav nevyžadoval převoz do nemocnice. Vypadá to, že tím pro mě zprávy s dobrým koncem končí. Emma udeřila Krátce po desáté hodině dopolední se dozvídám o pádu stromu na hřbitově v Líbeznicích. Jedenáctiletá dívka šla s babičkou na hřbitov a právě na ni spadl strom. Na místě jsme byli v nejkratší možné době, oživovali jsme dívku přibližně 45 minut, ale bohužel se nám ji nepodařilo přivést znovu k životu. Od chvíle, kdy jsem se tuto zprávu dozvěděla, téměř bez přestání zvoní telefon. Ano, bohužel mohu tuto smutnou zprávu potvrdit. Nakonec kolem poledne přijíždí štáb z televize Prima a já oblečená v záchranářské uniformě jim dávám vyjádření. Krátce poobědvám s mámou a babičkou. Stále řeším případ v Líbeznicích a vichřice v zabíjí dalšího člověka v našem kraji tentokrát na Nymbursku v obci Sadská. Shodou okolností také na hřbitově na muže spadly plechy a on na místě podlehl zraněním. Zatím se mi nepodařilo zjistit podrobnosti, a tak zasílám novinářům alespoň předběžnou zprávu. To je na chvíli upokojí, takže telefon na čas umlká. V půl druhé jsem se dozvěděla, že mrtvý muž byl farář, že okolnosti jeho smrti jsou nejasné a není ještě známa souvislost s vichřicí. V půl čtvrté odpoledne přijede kvůli oběma případům televize Nova, o čtvrt hodiny později nahrávám zprávu po telefonu i pro Potvrzuji. Tentokrát to dobře dopadlo. Českou televizi. Upřímně doufám, že tímto smršť událostí pro dnešek končí. V tiskovém oddělení jsem tou menší částí, a aby si moje kolegyně mohla také někdy odpočinout, beru si většinou službu o víkendech. Dnešek je ale výjimečný tím, že jsme pracovaly obě častokrát jsem měla obsazeno a novináři potřebovali vyjádření ihned. Novinky jsme si ještě navzájem průběžně sdělovaly mezi sebou, aby naše vyjádření byla stejná. Během odpoledne se za okny zase zvedá vítr, ale ve Středočeském kraji je zatím klid. Už je kolem půl páté a já sedám k počítači, abych se podívala, jak vichřici zpracovala internetová média. Podle všeho to vypadá, že lidé umírali jen v našem kraji. Kolem sedmé hodiny jsem šla na krátkou procházku s našimi dvěma psy. Do televizních zpráv byl klid, ale já začala být trochu nervózní vždy se obávám toho, jak nakonec reportáž vyzní a zda jsem vše řekla správně. Tentokrát jsem se viděla na Primě i na Nově a strach ze mě do dalšího vystoupení opadl. Po reportáži o vichřici a pochodu neonacistů Plzní se opět odebírám k počítači. Během večera mi totiž přišly dvě zprávy o dopravních nehodách na Benešovsku a Kolínsku. Je deset hodin, za okny burácí Emma a já jdu spát. Doufám, že se během noci nic nestane, protože pro dnešek toho bylo dost. Díky této práci jsem zjistila, že neštěstí může potkat každého, ale také jsem si uvědomila, že rizika se dají rozumným chováním snížit, a to se také snažím říkat ostatním. Dnešek je jeden z těch pracovních dní, které si budu pamatovat. Q NINA ŠEBLOVÁ foto archiv autorky mimochodem A pak podporujte svého šerifa! V Ostravě vznikají periferie i uprostřed města, ve čtvrtích, které obstaví průmysl a liniové stavby a jejich ulice přestanou dýchat. Lidé, kteří na to mají, si pak odtud pomáhají pryč, ostatní zůstanou, případně jsou sem natlačení další chudí z lepších čtvrtí. Tahle koncentrace chudoby a s ní souvisejících patologických a kriminálních jevů je pro jedny řešením a pro druhé noční můrou. Říkala mi stará paní bytem v Ostravě-Vítkovicích na adresu komunity usazené v jejím sousedství: Kdyby je někam odvezli, neptala bych se kam, hlavně že by byli pryč. Než se ušklíbneme nad rasismem tohoto výroku, rozhlédněme se kolem: hromady odpadků, vypáčené dveře, vytlučená okna, tlupy řvoucích dětí a výrostků, křik opilců a ukradeno je vše, co není přikováno. Kdo by v tom chtěl žít? Může snad ta stará paní za to, že tam zestárla a někdo dopustil, aby se poklidná čtvrť změnila v ghetto? Ta paní, která touží po tom, aby její sousedy někam odvezli, je přitom oběť jako oni. Je chycena do téže pasti jako matky kluků, ze kterých nic nebude, jako zfetované děti, nezletilé prostitutky a oběti zlodějů, kteří svůj lup prodávají ve sběrnách a zastavárnách vlastněných bílými a prohrávají v hernách, jejichž majitelé též nejsou zrovna snědí. Na těchto lidech se dá vydělat a vydělává se neuvěřitelné množství špinavých peněz, z nichž část skončí také v čisté bílé městské kase. Proč tedy omezovat podnikání? Je přece nezadatelným právem každého člověka prodat autorádio ve tři ráno a peníze hned prohrát v herně, stejně jako vykupovat do šrotu nové tyče od dopravních značek a dekly z kanálů. To jen ti nepřizpůsobiví tu dělají binec. A už přichází statečný okresní šerif, který nekontroluje sběrny, neomezuje zastavárny a automaty, jejichž majitelé mají dost peněz na ochranu svých zájmů; náš hrdina jen vyžene pár chudáků i s dětmi na nějakou další periferii a je za to všemi vzýván. I když jeho gesto neřeší nic. Tihle lidé totiž nejsou nepřizpůsobiví, naopak velmi přizpůsobiví a jako každá chudina umí využít všech možností, které jim prostředí periferních ulic skýtá. A na tom prostředí by měl šerif pracovat a prosazovat právo a pořádek a chránit nevinné lidi. Inspirace tu je. Třeba v kancelářích, kde pracuji, uklízí velmi pracovité ženy z romské komunity, a máme čisto a je na ně spolehnutí. Jen si říkám, jaké to pro ně musí být, každý den se vracet do ulic, kam slušný člověk nepáchne. JAN BALABÁN Autor je spisovatel. PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE petra hůlová RESPEK T. CZ 65

66 minulý týden Po Emmě přišla Kristen. Nad radnicemi čtyř set českých obcí a měst zavlála vlajka svobodného Tibetu. Ústavní soud vyhověl žádosti Hospodářské komory ČR a zásahem do zákoníku práce omezil moc odborů. Z Antarktidy se vrátili čeští polárníci. Čtyřicetiletý výletník sešel z cesty při pokusu projít krkonošskou divočinou z Pece do Harrachova a po 24 hodinách ho záchranná četa našla mrtvého v oblasti Sněžných jam. Pokud je informace utajená, řeší se to padni komu padni, vysvětlil tisku kriminalista Jan Koníř, proč jeho muži bez varování zablokovali webovou stránku poté, co na ní publicista Jan Urban zveřejnil už dva roky známý, ale stále utajený dokument civilní rozvědky týkající se obchodování s krví. Vedení Českého olympijského výboru upozornilo zdejší sportovce na rozhodnutí organizátorů nadcházejících her v Číně, kteří oznámili, že pokud bude někdo během olympiády kritizovat tamní komunistický režim, úřady ho zatknou, vyloučí z her a pošlou buď do vězení, nebo za hranice. Nezaměstnanost klesla pod šest procent. Premiér Mirek Topolánek navštívil Izrael. K překvapení řady zákonodárných volitelů vyšlo najevo, že prezident republiky Václav Klaus strávil noc po své inauguraci nikoli v kruhu rodinném, ale s novou pětadvacetiletou milenkou v hotelu za Prahou. Jde o změnu, k níž se dlouhodobě schylovalo, komentoval mluvčí Czech Coal Radek Stavěl skutečnost, že jeden z největších zdejších uhlobaronů Antonín Koláček definitivně pověsil dolování na hřebík, prodal za jedenáct miliard všechny své akcie z někdejší divoké privatizace a jak oznámil začal se naplno věnovat buddhismu. Po rozhodnutí centrálních bank Spojených států, EU a Kanady pomoci ohroženému bankovnímu sektoru čtvrt bilionem dolarů a dostat ho tak z celosvětové krize stoupla pražská burza. Hospodářské noviny oznámily, že stravenky mohou přežít. Pro velký divácký úspěch byl o několik projekcí rozšířen filmový festival Jeden svět. Do Prahy se po dvou letech vrátili Blind Boys of Alabama. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se odjel zotavit do lázní po nedávné operaci srdce. Evropský parlament oslavil 50 let existence. Cítíme určitý stupeň senzibility na údaje, které požadujeme, a dáme zřejmě klientům volbu, chtějí-li je s námi sdílet či ne, zareagovala mbanka na protesty svých klientů nespokojených s tím, že pro provoz svého účtu musí bance povinně napsat, jaké mají nejvyšší dosažené vzdělání, jsou-li ženatí či ne a jak se jmenovali jejich rodiče; kvůli dotěrnému vyzvídání údajů začal mbanku šetřit Úřad pro ochranu osobních údajů. Guvernér národní banky Zdeněk Tůma odhadl letošní růst české ekonomiky na 4 procenta. Kvůli řízení v opilosti zakázala policie poslanci Ondřeji Plašilovi (ODS) na 14 měsíců řídit auto. V Malé Skále zemřel válečný hrdina, telegrafista odbojové skupiny Clay-Eva a později politický vězeň komunistického režimu Čestmír Šikola. Šéf opoziční ČSSD Jiří Paroubek po návratu ze Sýrie oznámil, že teď pojede do Ruska jednat s tamními představiteli o tom, jak překazit plán na stavbu americké radarové základny v Brdech. V kleci brněnské zoo se narodili dva lední medvědi. Poslanecká sněmovna vyhověla prezidentovu vetu a neschválila zákon dovolující myslivcům mučit lišky. Spatřovat ve zvířeti živou bytost s duší zavání pavědou a tmářstvím, varoval ve svém domovském deníku Právo známý znalec duše a komentátor Petr Uhl aktivisty usilující o změnu současných zákonů, podle kterých je zvíře věc. Na zasedání v Praze se slavnostně spojili zednáři Veliké lóže České republiky se svými kolegy z Velikého Orientu Českého. Spolana Neratovice dokončila dvouletou likvidaci svých dvou opuštěných a smrtelně nebezpečných budov zamořených dioxiny. Chmelaři ze Žatce exportovali do zahraničí první várku svého chmele pod ochrannou značkou Evropské unie. Hejtman kraje Vysočina Miloš Vystrčil (ODS) vyzval vládu, aby v zájmu co nejlepšího energetického rozvoje Česka postavila na Vysočině vedle Dukovan další jadernou elektrárnu. Většina lidí si myslí, že jim milion dolarů změní život. Ale to není pravda. To vím z vlastní zkušenosti, řekl v rozhovoru pro magazín Hospodářských novin Jack Nicholson. Důchody se kvůli inflaci zvedly o 465 korun. Q LAMPER@RESPEKT.CZ připravujeme foto karel cudlín reforma zdravotnictví Julínkova zdravotnická reforma rozdělila vládní koalici. Proč? A jak reformu hodnotí odborníci? Přečtěte si naši analýzu. foto matěj stránský Včely v ohrožení Včely na celém světě sužuje mnoho vážných zdravotních problémů. Letos v zimě se situace vyhrotila i v Česku. Hmyzu, který je pro zemědělství nenahraditelný, ubývá a vědci si lámou hlavu, co bude dál. 66 RESP E K T bře zn a 2 008

67 AKTUÁLNÍ ČÍSLO Odemkněte si aktuální číslo už v neděli večer FOKUS Vlastní zpravodajství pod jiným úhlem pohledu REDAKČNÍ ZÁPISNÍKY Šimečka, Platzová, Pašmik, Pilátová, Tabery GLOSY Třešňák, Šimečka, Tabery, Švehla, Formánek, Brdečková, Spurný, Uhlíř, Brabec, Kontra, Vitvar ROZHOVORY Pospíšil, Palouš, Kovanda, Pithart, Benešová, Moos, Žáček, Zahradil, Liška, Topol BLOGY Derer, Sidonová, Klusák, Just, Rogner, Vurbs, Šuta, Wachtl, Němčík, Baudyš jr., Tošovský, Rubensteinová

68 HTC Touch Cruise, seznamte se! Nové multifunkční zařízení se satelitní navigací. HTC Touch Cruise, postavené na platformě Windows Mobile 6, nabízí vše, co od všestranného PDA očekáváte: kompaktní design, kvalitní TouchFLO displej, rychlé připojení k internetu, možnost stahování všech potřebných dokumentů, posílání a přijímání ů, 3megapixelový fotoaparát a konečně i zabudovanou satelitní navigaci, se kterou najdete vždy tu správnou cestu. Koupíte v síti prodejen