Žaloba na zaplacení částky ,77 Kč s příslušenstvím

Transkript

1 V Brně dne 9. října 2018 sp.zn. A 2362 Okresní soud v Jihlavě tř. Legionářů 9a Jihlava ke sp.zn. 22 C 279/2016 Žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko se sídlem Žižkova 93, Jihlava, IČ , právně zastoupen JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem Při Trati 12, Praha 4 Žalovaný: Statutární město Jihlava IČ , se sídlem Magistrátu města Jihlava, Jihlava, Masarykovo nám. 1, právně zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, JUDr. Radek Ondruš, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Bubeníčkova 502/42, Židenice, Brno Žaloba na zaplacení částky ,77 Kč s příslušenstvím vyjádření žalovaného k výzvě soudu Dvojmo

2 Přílohy: 1. osvědčení o registraci plátce DPH 2. osvědčení o registraci plátce DPH (vše v kopiích) I. Podáním ze dne uplatnil žalobce v řízení, vedeném nadepsaným soudem pod sp.zn. 122 C 54/2013, vzájemný návrh, jehož finálním zněním se domáhal zaplacení částky ve výši ,77 Kč s příslušenstvím. Sama částka ve výši ,77 Kč obsahovala dospělý úrok z prodlení jako příslušenství. Soud následně vyloučil tento návrh k samostatnému řízení, a to usnesením ze dne č.j. 122 C 54/ Jako důvod, resp. skutkový základ, nároku na zaplacení částky ve výši ,77 Kč žalobce uvedl pouze a výhradně nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, kterými mu tato platební povinnost byla uložena, prohlášenou příslušnými rozhodnutími Ministerstva vnitra, a to výhradně z důvodu absence věcné příslušnosti Krajského úřadu Kraje Vysočina k vydání těchto rozhodnutí (ust. 77 odst. 1 s.ř.). Předmětná rozhodnutí Ministerstva vnitra byla vydána dne pod č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK Důkaz: obsah spisu, vedeného Okresním soudem v Jihlavě pod sp.zn. 22 C 279/2016 II. Podáním ze dne vzal žalobce žalobní návrh zpět v celém rozsahu, a to na základě toho, že v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č.j. 11 A 148/ a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č.j. 9 A 186/ , potvrzených následně i Nejvyšším správním soudem došlo k podstatné změně okolností v tom ohledu, že byla (resp. v dohledné době v úplnosti bude) obnovena platnost právního titulu, na jehož základě žalobce uhradil žalovanému částku, která je předmětem řízení. Za této situace by tak byla podaná žaloba odsouzena k nezdaru, neboť zde zjevně není žádné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Pokud by tedy nyní měl soud o žalobě meritorně rozhodovat, musel by ji zamítnout (zvýraznil žalovaný).

3 Dne bylo žalovanému cestou soudu doručeno podání žalobce ze dne a výzva, aby se žalovaný vyjádřil k otázce náhrady nákladů řízení zda ji požaduje a pokud ano, v jaké výši. Žalovaný v této souvislosti uplatňuje toto podání. III. Žalovaný především s uspokojením konstatuje, že žalobce zpětvzetím žaloby i jeho odůvodněním potvrdil právní správnost názoru žalovaného na toto řízení, konkrétně pak na nedůvodnost žaloby, který žalovaný vyjevil ve svém podání ze dne a následně ve svém podání ze dne Pro přerušení řízení podle 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu do pravomocného skončení řízení o správních žalobách vedených před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29A 83/2013, 29A 54/2014, 29A 92/2014 a 29A 41/2014, z důvodu, že v těchto řízeních bude řešena otázka, která bude mít význam pro rozhodnutí soudu o žalobě v této věci. Konkrétně bude řešena otázka věcné správnosti rozhodnutí KÚ, na základě kterých žalobce plnil, jak se žalobce domáhal ve svém podání ze dne , nebylo právního důvodu, a žalobce to zpětvzetím žaloby také poctivě uznal. Pro změnu žaloby, uplatněné na základě singulárního tvrzení žalobce (a právního důvodu) nicotnosti rozhodnutí, na která žalobce plnil žalovanému, neshledal ani sám žalobce právní možnost, když ve svém podání ze dne uvedl, že V současné době na rozdíl od doby, kdy byla podána žaloba tedy došlo k podstatné změně okolností v tom ohledu, že byla (resp. v dohledné době v úplnosti bude) obnovena platnost právního titulu, na jehož základě žalobce uhradil žalovanému částku, která je předmětem řízení. Za této situace by tak byla podaná žaloba odsouzena k nezdaru, neboť zde zjevně není žádné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Pokud by tedy nyní měl soud o žalobě meritorně rozhodovat, musel by ji zamítnout (zvýraznil žalovaný). Žalobce opomíjí pouze několik právně významných okolností. Tou první žalobcem účelově opomenutou okolností je to, že na výše uvedené nedostatky žaloby na zaplacení ,77 Kč s příslušenstvím žalovaný v průběhu řízení opakovaně upozorňoval soud a jeho cestou i žalobce, a to již podáními ze dne a ze dne Další okolností, účelově opomenutou žalobcem, je ta, že žalovaný již ve svém podání ze dne konstatoval, že i bez deklaratorních rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina zde byl právní důvod pro platbu žalobcem žalované částky, a že tímto důvodem bylo usnesení 47. valné hromady žalobce, a že tedy ani žalobcem tvrzená nicotnost vykonatelných rozhodnutí není důvodem pro vrácení žalované částky (a tedy i pro úspěch žaloby).

4 Žalovaný však reagoval až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pouze pokusem o přerušení řízení ze zcela nesouvisejícího důvodu, a to svým podáním ze dne , kterému soud nevyhověl; i nadále tedy žalobce jednal tak, že to nutilo žalovaného činit procesní úkony na svou obranu. Žalovaný má za to, že za situace, kdy žalobce vzal žalobu zpět, je v rámci kontradiktornosti občanského soudního řízení jedině možný takový postup soudu, že řízení k návrhu žalobce bez dalšího zastaví, a rozhodne o náhradě nákladů řízení a o vrácení příslušné části zaplaceného soudního poplatku. Z obsahu žalobcova podání ze dne totiž vyplývá, že žalobce nehodlá vést řízení o zaplacení žalovaným částky ,77 Kč s příslušenstvím před jiným orgánem veřejné moci, a to pro bezdůvodnost takového postupu (takový návrh by musel být zamítnut jako nedůvodný). IV. K otázce nákladů řízení uvedl žalobce ve svém podání ze dne následující: Žalobce má současně za to, že soud by měl k této okolnosti přihlédnout při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Podle 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle 146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Žalobce si je vědom toho, že soudy zpravidla zpětvzetí žaloby hodnotí jako zavinění zastavení řízení na straně žalobce a ukládají žalobci nahradit náklady řízení žalovaného (s výjimkou případu uvedeného ve větě druhé 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Žalobce se nicméně domnívá, že v daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce podal svoji žalobu v dobré víře v rozhodnutí MV (a u vědomí běžící promlčecí doby) a nemohl nijak ovlivnit či předvídat, že tato rozhodnutí budou správním soudem zrušena. Žalobce zároveň nemohl ani nijak přimět soud k tomu, aby přerušil předmětné řízení do pravomocného skončení řízení o jeho správních žalobách proti rozhodnutím KÚ. S ohledem na výše uvedené je žalobce přesvědčen, že za daných okolností nelze přijmout závěr, že to byl žalobce, kdo zastavení řízení zavinil. Žalobce totiž jak výše vysvětleno nemohl nijak ovlivnit změnu okolností v porovnání s okamžikem podání žaloby. Žalobce proto navrhuje, aby soud v usnesení o zastavení řízení rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Tato úvaha žalobce vychází z především nepravdivého tvrzení žalobce o uplatnění žaloby u vědomí běžící promlčecí doby. Jak žalobce uvedl ve svém vzájemném návrhu ze dne , k zaplacení žalovaných částek žalovanému došlo a , , , K prohlášení správních rozhodnutí, na která takto žalobce platil žalovanému, nicotnými však došlo až dne (rozhodnutími Ministerstva vnitra pod č.j. MV /ODK-2015, č.j.

5 MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015). Teprve dne (a úplně přesně pak dnem jako dnem doručení a nabytí tak právní moci) tedy odpadl právní důvod výše uvedených plateb, a teprve tehdy tak došlo na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení. Žalobci, který je od počátku řízení kvalifikovaně právně zastoupen (tj. advokátem), tato skutečnost i její právní význam byly, či musely být, známy. Nebylo tedy žádného spěchu, aby žalobce uplatnil žalobu již , tedy tři měsíce od počátku běhu promlčecí lhůty svého nároku (pokud by zde takový nárok byl, v tomto smyslu žalobce odkazuje na své podání ze dne ). Žalobce evidentně vedly k uplatnění žaloby již dne nikoliv právní, ale mimoprávní důvody. Odpovědnost za následky uplatnění žaloby z těchto důvodů pak logicky musí nést žalobce, nikoliv žalovaný. I náklady řízení a spor o jejich zaplacení mají totiž kontradiktorní povahu, stejně jako občanské soudní řízení ve věci samé. Výše uvedená úvaha žalobce pak dále spočívá v účelové interpretaci, tedy v manipulaci s procesní právní úpravou. Je zcela lhostejné, v co věřil žalobce při uplatnění žaloby a jaká byla jeho víra, zda dobrá či špatná. Občanský soudní řád nespojuje s dobrou vírou jako výhradně hmotněprávním institutem naprosto žádné procesní následky. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, se posuzuje pouze a výhradně mezi účastníky; činnost třetí osoby je pro posouzení této otázky zcela irelevantní, a to ze zcela prostého důvodu nebyla totiž účastníkem řízení. Jedním z důvodů absence této relevance je také právní možnost toho, aby se žalobce domáhal náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím (tj. rozhodnutími Ministerstva vnitra ze dne č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015) v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v aktuálním znění. Jak žalovaný uvedl již ve svém vyjádření ze dne , Ministerstvo vnitra si je nezákonnosti svých rozhodnutí o nicotnosti evidentně vědomo, protože proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č.j. 11 A 148/ , ani proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č.j. 9 A 186/ , neuplatnilo kasační stížnost, a to ani pod hrozbou povinnosti náhrady škody z nezákonného jednoinstančního správního rozhodnutí (kterým je rozhodnutí o nicotnosti správního rozhodnutí podle ust. 77 a 78 s.ř.). Právě v takovém případném řízení o náhradu škody způsobené žalobci při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra by pak soud posuzoval, zda žalobce neuspěchal žalobu, když ji uplatnil na základě výše uvedených rozhodnutí pouhé tři měsíce po nabytí jejich právní moci, ačkoliv mu bylo známo, že žalovaný uplatnil příslušné správní žaloby, popř. zda žalobce nespecifikoval žalobní důvody v tomto řízení příliš úzce za situace, kdy mu bylo známo, že on sám napadl vykonatelná správní rozhodnutí správními žalobami u Krajského soudu v Brně.

6 Při uplatnění tohoto žalobcova nároku vůči Ministerstvu vnitra by tak soud posuzoval v souladu s obecnou právní úpravou odpovědnosti za škodu kromě jiného také otázku míry zavinění Ministerstva vnitra a samotného žalobce na vzniku nákladů žalobce uhrazených žalovanému a státu (soudu na soudním poplatku), které rozhodně nepřísluší posuzovat tomuto soudu, a to ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalovaný neshledává jediného důvodu, a to věcného, právního, ani etického, proč by měl následky nezákonných rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne č.j. MV /ODK- 2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK- 2015, a současně také následky předčasné, příliš úzce specifikované a mimoprávně motivované žaloby nést právě a pouze žalovaný, a to ztrátou práva na náhradu nákladů řízení, které objektivně nesl tím, že si pro zastupování v řízení musel sjednat advokáta. Vzhledem k výše uvedenému žalobce svým návrhem, aby soud v usnesení o zastavení řízení rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, vystupuje s pouze mírnou nadsázkou jako advocatus diaboli, kterým je v daném případě Ministerstvo vnitra. Právě v jeho prospěch se žalobce v konečném důsledku de facto domáhá nepřiznání žalovanému náhrady nákladů řízení, protože v případě zaplacení nákladů řízení bude žalobce jako osoba veřejného práva (a ne že ne, jak účelově tvrdí žalobce), hospodařící se svěřenými prostředky členských obcí, nucen vymáhat je vůči Ministerstvu vnitra. V. Žalobce se také dovolává dobrodiní soudu, když ve svém podání ze dne uvádí následující: Pokud by měl soud za to, že je nezbytné přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení, navrhuje žalobce, aby s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu 150 občanského soudního řádu přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení pouze zčásti. V dané souvislosti nelze zároveň pouštět ze zřetele ani relativně vysokou hodnotu předmětu sporu a z toho se odvíjející tarifní hodnotu a výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu ( Kč). K tomu žalovaný uvádí, že ani sám žalobce ve svém podání nespecifikuje, v čem že by měly spočívat důvody hodné zvláštního zřetele, aby soud náhradu nákladů řízení žalovanému zcela či alespoň zčásti nepřiznal. Výše nákladů řízení z povahy věci takovým důvodem hodným zvláštního zřetele sama o sobě není a ani být nemůže. Ve vztahu k aplikaci ust. 150 o.s.ř. Ústavní soud v nálezu sp.zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. listopadu 2008 uvedl, že Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na

7 náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci 150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (zvýraznil žalovaný). Žalovaný má za to, že zcela žádná z Ústavním soudem zmíněných okolností nesvědčí pro existenci nějakých důvodů hodných zvláštního zřetele, svědčících ve prospěch žalobce. V této souvislosti si žalovaný dovoluje připomenout také názor Ústavního soudu na preventivní a výchovnou roli hrazení nákladů řízení a rozhodování o nich. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, jež se týkal náhrady nákladů řízení statutárnímu městu v řízení před civilními soudy, vyslovil právní názor, podle kterého Nelze totiž odhlédnout od další funkce, kterou povinnost náhrady nákladů řízení plní: Nutí žalobce, aby zodpovědně vážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť v opačném případě by na něj dopadlo jařmo v podobě povinnosti finančního plnění k náhradě nákladů řízení. Samo vědomí tohoto nebezpečí přispívá k regulaci jinak (bohužel) rozšířeného puzení žalovat kdekoho o kdeco (zvýraznil žalovaný). Stejně tak žalovaný poukazuje na názor téhož Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu ze dne 29. března 2012 sp.zn. I. ÚS 3923/11, který je také plně aplikovatelný i na toto řízení, podle kterého Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval (zvýraznil žalovaný). Z výše uvedených úvah žalovaný dovozuje, že Okresní soud v Jihlavě by měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit to, že žalobce dlouhodobě a konstantně odmítá dobrovolně uspokojit a brání se jakémukoliv nároku žalobce na jejich vzájemné vypořádání i na plnění, související s absencí tohoto vypořádání (např. vedené pod sp.zn. 122 C 54/2013, sp.zn.

8 21 C 25/2016, sp.zn. 20 C 248/2016, sp.zn. 20 C 80/2016), zatímco žalobu v předmětné věci uplatnil předčasně a nekvalifikovaně. VI. Žalovaný je toho názoru, že jeho obrana proti žalobnímu nároku na zaplacení částky ve výši ,77 Kč s příslušenstvím byla logicky a z povahy věci kvalitativně složitější než sama žaloba, která pouze konstatuje splnění povinností na základě pravomocných rozhodnutí a následné odpadnutí těchto rozhodnutí, a byla v každém ohledu účelná. Žalovaný argumentoval na svou obranu nejen nezákonností rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, ale také tím, že mu nárok vznikl na základě rozhodnutí 47. valné hromady žalovaného ze dne , a že takto se jednalo o jednu z několika položek vzájemného vypořádání účastníků řízení. V rámci šířeji pojaté obrany proti žalobě v tomto řízení žalovaný uplatnil správní žaloby na zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK-2015, č.j. MV /ODK Při všech těchto procesních úkonech se žalovaný musel nechat zastoupit advokátem, a to pro složitost předmětu sporu jako takového i v širším kontextu vypořádání účastníků. Není od věci připomenout, že sám Okresní soud v Jihlavě vedl o souvisejícím nároku řízení pět let v prvním stupni (řízení vedené pod sp.zn. 122 C 54/2013), a že o sporech mezi účastníky vedl řízení dokonce i Nejvyšší správní soud. Ačkoliv kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku, je spor o vypořádání účastníků řízení v rámci svazku obcí a každá jeho část natolik složitý, že ani zřízení nového oddělení, které by se touto problematikou zabývalo v rámci výkonu povinností zaměstnanců, by žalovanému neposkytlo záruku takové kvality zastupování a psychické odolnosti při něm, jako standardně poskytují advokáti, v daném případě JUDr. Radek Ondruš a Mgr. et Mgr. Miroslav Šianský. Není od věci připomenout, že ani žalobce nepřistoupil v tomto řízení (a ani v jakémkoliv jiném řízení o vypořádání účastníků) k využití právníků svých členských obcí, ačkoliv žalobce podle svého vlastního vyjádření zájmy členských obcí proti žalovanému brání. Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. března 2014 vyplývá, že Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Prostřednictvím termínu účelně vynaložené náklady nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a

9 vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení (zvýraznil žalovaný). Žalovaný má tedy za to, že v daném řízení je nade vši pochybnost a bez jakéhokoliv sporu, že zastoupení žalovaného advokátem je motivováno nikoliv snahou o pouhé zvýšení nákladů řízení na úkor protistrany, ale potřebou kvalifikovaného zastoupení v řízeních o všech vzájemných nárocích souvisejících s vypořádáním účastníků, která začala již v roce 2013 a nebyla dosud ani v jednom případě konečně a nezvratně rozhodnuta. To koneckonců uznal i člen předsednictva žalobce, jinak též starosta městyse Polná, člen dozorčí rady VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a.s., smluvního provozovatele žalobce, pan Jindřich Skočdopole, když v diskusi polenského zastupitelstva dne o situaci ve vodárenství v souvislosti s publikací informace právní kanceláře SVAK Jihlavsko (AK Chudoba) v místním zpravodaji vysvětlil zastupitelům Polné situaci ve vodárenství takto: Ministr vnitra zrušil dvě rozhodnutí Krajského úřadu. Ministr vnitra řekl, že rozhodnutí ruší. Teď se čeká, jak Ministr vnitra rozhodne o vyplacení finančních prostředků ve výši 42 milionů korun. Taková je pravda. Když Krajský úřad rozhodl, že má Svazek zaplatit 42 milionů korun vyšlo to hned druhý den v novinách. V žádných novinách jsme se nedočetli, že Ministerstvo vnitra potažmo Ministr vnitra zrušil několik rozhodnutí, které udělal krajský úředník. Jednání s Jihlavou byly čtyři, prvně vypadaly velmi vstřícně, další jednání se blokují tím, že právník Jihlavy řekl, že na rozhodnutí Ministra vnitra udělají rozklad (zdroj: zvýraznil žalovaný). Z tohoto postoje jmenovaného Skočdopole jasně vyplývá, že pro žalobce slibně vypadající jednání se žalovaným za situace, kdy došlo k prohlášení nicotnosti (N.B. důvod žaloby v tomto řízení), a žalobce se tak mohl cítit na koni, byla zhacena právě díky důslednému a kvalitnímu právnímu zastoupení žalovaného. Motivací k uplatnění opravného prostředku pak nebyla snaha advokáta žalovaného o dosažení palmáre pro sebe, ale hájení zájmu klienta na stamilionovém majetku. Pouze na okraj pak lze dovozovat, že právě tento postoj vedení žalobce byl důvodem pro urychlené, či spíše unáhlené, uplatnění žaloby. VII. Na nákladech řízení žalovaný účtuje mimosmluvní odměnu advokáta ve výši ,- Kč za každý jeden úkon v tomto řízení, a dále paušální náhradu ve výši 300,- Kč za každý jeden úkon v tomto řízení, a to za

10 účast na ústním jednání, konaném dne (do vyloučení věci k samostatnému řízení); podání ze dne (do vyloučení věci k samostatnému řízení); podání ze dne (do vyloučení věci k samostatnému řízení); podání ze dne ; podání ze dne ; podání ze dne ; celkem tedy částku ,- Kč, a částku ,80 Kč včetně DPH. JUDr. Radek Ondruš, advokát, vykonávající praxi do jako samostatný advokát, byl plátcem DPH, JUDr. Radek Ondruš, advokátní kancelář s.r.o., jejímž jménem a na jejíž účet vykonává JUDr. Radek Ondruš, advokát praxi od , je také plátcem DPH. Důkaz: osvědčení o registraci plátce DPH osvědčení o registraci plátce DPH VIII. Žalovaný tedy navrhuje, aby Okresní soud v Jihlavě na základě zpětvzetí žaloby řízení zastavil, aby rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalovanému náklady řízení v celkové výši ,80 Kč včetně DPH, a o vrácení žalobci příslušné části soudního poplatku. podepsáno elektronicky zaručeným elektronickým podpisem Statutární město Jihlava v zastoupení JUDr. Radkem Ondrušem, v.r. advokátem Vyřizuje: Mgr. Miroslav Šianský, advokát v substituci