Odborné včelařské překlady

Transkript

1 Český svaz včelařů, z. s. Odborné včelařské překlady 2015/2

2

3 ANATOMIE VČELY Metabolizmus letu včel (Dr. sc. Ivana Tlak Gajger, MVDr., Veterinární fakulta university Zagreb, Hrvatska pčela, 2013, 4, ) Souhrn: Výsledky metabolických studií ukazují, že spotřeba nektaru během letu včely je závislá na nákladu, který létavka nese, ale spotřeba kyslíku během letu nezávisí na tom, zda letí s nákladem nebo bez nákladu. Metabolické hodnoty letu u hmyzu obecně a zvláště pak u sběračů, kteří sbírají a transportují potravu nebo jiné látky na svém těle, jsou velmi vysoké. Včely sběratelky na létání, sběr nákladu a jeho transport do úlu používají velice ekonomické metody. Produkce a spotřeba energie v průběhu letu se odehrává v prsním nebo létacím svalstvu, které zaujímá 75 procent hrudi včely. V době letu se metabolická potřeba tohoto svalstva velice liší a závisí to na době aktivity včely a teplotě vzduchu a okolí. U včely medonosné může být metabolická potřeba létacích svalů v době letu 100krát vyšší než v době klidu a potvrzuje to specializovanou funkci uvedených svalů pro udržení letu. Hruď včely je také středisko pro ovládání vnitřní teploty, obzvláště pak pro produkci teploty, která je odpadním produktem vysoké metabolické aktivity, potřebné v průběhu letu. Proto je létací svalstvo klíčové pro udržování termoregulace při letu. Mechanismus letu u včel se zkoumá více než půl století různými metodami a protokoly. Metabolické hodnoty letu se obvykle měří respirometry, případně zařízeními, které stanovují množství vydechnutého oxidu uhličitého, pokud je známo množství vdechnutého kyslíku. Měření se provádí v uzavřených soustavách a prostorech, ve kterých včely mohou létat a spotřebovat veškerý dostupný kyslík. Také existují otevřené soustavy, ve kterých mohou včely létat a proudí v nich vzduch se známým množstvím kyslíku. Kromě respirometrických výzkumů se včelami v uzavřených soustavách byly provedeny také výzkumy s měřením zvýšení tělesné teploty hrudi a metabolizmu včel v době letu. Let zkoumaných včel byl pozorován různými způsoby. Na příklad byl zkoumán tzv. let včel na místě (vznášení se v jedné úrovni ve vzduchu) ve vertikálních trubicích, chaotické létání ve větších prostorách a let přímo vpřed v tzv. aerodynamických tunelech. Ostatní okolnosti letu a jeho vlivu na metabolizmus letu včel jsou zkoumány s ohledem na tlak vzduchu, teplotu a hmotnost nákladu, který nesou. Biochemické a fyziologické rozdíly letu mezi včelami jsou připisovány většinou genetickým predispozicím, druhu, typu a vlivu podmínek okolí. Tyto rozdíly se měří a vyjadřují jako množství stráveného glykogenu, titr hormonů a produkce určitých enzymů v průběhu zkoumaných vyvolaných letů. Velkou záhadou, související s energií za letu, je, jak sběratelky mění svoji strategii sbírání, aby maximalizovaly rozvoj a rozmnožování ve včelstvu. Jejich chování a fyziologie jsou velmi přizpůsobivé, dlouhověkost včel je stejně tak vázaná na množství a druh sbírání, které jednotlivé včely provádějí v průběhu svého pracovního života. Podle podkladů z literatury o výsledcích dosud provedených výzkumů je prokázáno, že strategie (způsob) sběru nektaru může být předkládána podle jejich úsilí o energetickou účinnost maximalizovat zisk. Aby se projevil vliv fyziologického stresu sběračské strategie, byla zkoumána spotřeba kyslíku včel při volném letu v různých podmínkách letu a různém množství sebraného nektaru. Jednotlivé včely ze stejného včelstva byly krmeny 50procentním cukerným roztokem před vložením do aerodynamického tunelu pro účely testování hodnoty metabolizmu letu. Množství cukerného roztoku, který včely zkonzumovaly před začátkem pokusu, se pohybovalo od 23 do 75 % tělesné hmotnosti zkoumaných včel. Včely byly sledovány v průběhu volného letu vpřed při rychlosti větru 0,5 m/s, nebo byly vloženy do tunelu bez proudění vzduchu. Výsledky ukazují na závěr, že energetická spotřeba nektaru se u sběratelek zvyšuje s množstvím přepravovaného nákladu. Přitom lze potvrdit rozpětí 20 až 30 procent nad energetickou hodnotu vůči včelám, které letí bez nákladu. Zajímavé je, že nebyl potvrzen významnější rozdíl ve spotřebě kyslíku mezi včelami, které látaly v tunelu s proudícím vzduchem a včelami, které létaly volně ve vzduchu. Obdobné výsledky byly zjištěny při zkoumání letu čmeláků, kde spotřeba kyslíku byla téměř konstantní v průběhu všech vyprovokovaných a přirozených letů bez proudění vzduchu. Věk včel je další fyziologický limit pro létání. Zjištěny byly samostatné, na věku závislé změny v metabolické aktivitě létacích svalů včel. První tři až čtyři dny sbírání nektaru a pylu, nebyly zjištěny žádné velké změny létacích svalů včely, zatímco se v tomto období rozvíjí termoregulační schopnost. 3

4 Příklad: včela za jeden den generuje pouze 0,1 W/g energie během letu a její letové svalstvo si udržuje teplotu okolního vzduchu. Dva dny staré včely vykazují první znaky přítomné vnitřní teploty a vytvářejí 0,3 W/g energie v průběhu klidného letu. V životním období třech týdnů poté, co se domácí včely mění na sběratelky, se zvýší o 15 procent jejich metabolická spotřeba při přímém letu v aerodynamickém tunelu a mají téměř dvojnásobnou úroveň glykogenu ve svalech, stejně jako vzroste aktivita pyruvátkinázy a citrátsyntázy (enzymy pro metabolizmus sacharidů pozn. překl.) v hrudních svalech. Nicméně když včely zahájí sběr nektaru a pylu, vykazují vyšší úroveň tzv. heat shock stresových bílkovin v hrudi reagujících na změny teploty, než včely v úlu. To je možné kvůli vyšší teplotě hrudi sběratelek, ale také to je zřejmě i důsledek rychlé svalové regenerace, která je nutná pro uskutečnění pěti hodin létání denně. Zvýšení množství juvenilního hormonu, které následuje po změně domácích úloh na sbírání, je prezentováno jako důležitý faktor správného rozvoje létacího svalstva a zvýšení svalové aktivity. Proměnlivost metabolické aktivity létavek je závislá na trvání a úrovni aktivity, ale jsou i jiné faktory. Byla zjištěna proměnlivost způsobená změnami v létací kinetice (frekvence mávání křídly, amplituda mávnutí, úhel a poloha těla vůči rovině mávání) pro každý typ metabolické aktivity. Byly dány tři předpoklady týkající se letu sběratelek: 1. Druh nákladu (pyl nebo nektar) může ovlivňovat polohu těla a pohyb křídel pro maximalizaci zdvihu v průběhu letu ve vrstvě vzduchu, což následně vyžaduje nastavení metabolizmu. 2. Genetické rozdíly mezi sběratelkami pylu a nektaru jsou vyjádřené produkcí enzymu malátdehydrogenáza-1, jehož aktivitou může sběratelka pylu zvýšit svoji metabolickou aktivitu. 3. Vyšší chladici kapacita nektaru a vody u sběratelek může snížit výslednou energii letu a ovlivnit metabolickou aktivitu v hrudi ve srovnání se sběratelkami pylu. První předpoklad se ukázal jako nejistý, protože druh nákladu (pyl/nektar) nezměnil hodnotu metabolizmu letu nebo kinetiku křídel včel. Sběratelky pylu mají vyšší metabolickou aktivitu při letu na místě (levitaci) než sběratelky nektaru v souvislosti s velikostí jejich nákladu. Sběratelky naložené nektarem a pylem vykazují značně vyšší metabolickou hodnotu než sběratelky bez nákladu (27 až ojediněle 40 procent). Bez ohledu na zvýšení tělesné hmotnosti a zvýšení metabolické hodnoty, jedná se o statisticky významných 6 procent. U sběratelek pylu značně vzrostla výsledná energie s velikostí nákladu, což znamená, že se účinnost svalů zvyšuje s množstvím nákladu. Existuje také rozdíl v produkci malát-dehydrogenázy u sběratelek nektaru a u sběratelek pylu. Mechanismus regulace termální stability u hmyzu, který létá, je sporný, ale bylo zjištěno, že včely udržují termoregulaci změnou metabolizmu produkce teploty v jejich létacích svalech ve vzduchu o teplotě od 21 do 38 C. Pro potvrzení byla provedena zkouška pro stanovení produkce metabolického tepla, oprav, vyzařování a proudění jako dominantních mechanizmů termoregulace včel. U vzorků včel ze tří různých včelstev byly porovnány rozdíly v termoregulaci. Včely byly jednotlivě vypouštěny do měřícího respirátoru při různých teplotách okolního vzduchu (21, 33 a 45 C) a vědci sledovali produkci a úbytek tepla a vody v průběhu letu. Výsledky ukázaly, že produkce tepla se snižuje, pokud teplota vzduchu roste. To potvrzuje teorii, že produkce různého metabolického tepla představuje hlavní mechanismus termoregulace u včel při teplotách od 21 do 33 C. Při vyšších teplotách (okolo 45 C) včely pro chlazení používají odpařování a produkce metabolického tepla je na úrovni udržování tepelné stability. Tato pravidla neplatí, jestliže se podíváme na let trubců. Tady platí, že jestliže roste velikost těla, poměr povrchu k objemu se zmenšuje a v souladu s tím je pro větší organismus těžší zbavit se vyprodukovaného tepla. Trubci mají dvakrát větší tělesnou hmotnost než dělnice a třikrát větší hmotnost hrudi. Proto se dá očekávat, že po dobu letu akumulují mnohem více tepla ve svalech než včely sběratelky. U trubců a včel dělnic byly současně studovány mechanismy chlazení létacích svalů, stejně jako produkce a přenos tepla. Bylo zjištěno, že trubci, pokud jsou vystaveni stresově vysoké teplotě, neregurgitují nektar (tj. znovu nevracejí obsah medového váčku do dutiny ústní) jako pomoc chlazení odpařováním, zatímco sběratelky to dělají. Stejně tak trubci nepřesměrovávají (nepřemisťují) horkou hemolymfu do zadečku, což dělají velké africké druhy včel, aby se zbavily přebytku tepla v létacích svalech. Trubci zadržují vysokou teplotu v průběhu letu v hrudi, i když jsou to často smrtelně (letálně) vysoké teploty. Má se za to, že mají nedostatečně vyvinutou termoregulační soustavu, proto nelétají v době vysokých teplot a slunečního svitu. Vyšší metabolická kapacita létacích svalů velkých včel může ovlivňovat způsob jejich letu ve srovnání s včelami s nižší metabolickou kapacitou. Například africké medonosné včely mají větší metabolickou hodnotu letu než evropská plemena včel a jsou hbitější než včely z jiných klimatických podmínek. Paralelně byla zkoumána letová energie afrických a evropských včel a jejich kříženců. Bylo měřeno množství vydechnutého oxidu uhličitého v průběhu letu. V přírodě obvykle menší živočichové, kteří létají, metabolizují mnohem rychleji než ti větší a je vzájemná závislost mezi tělesnou hmotností a metabolizmem létacích svalů prezentovaná jako 4

5 matematický model. Africké včely mají v průběhu letu větší spotřebu energie než včely evropské, což se předpokládalo podle specifického tělesného modelu. Kříženci včel evropské linie v průběhu pokusu spotřebovali mnohem méně energie než čistokrevné evropské včely, což je v rozporu s předpokládanými hodnotami. Tento fenomén se nazývá negativní heterózní efekt pro evropské křížence v mateřské linii, který vykazuje mnohem nižší hodnoty než u čistých plemen. Výsledky těchto výzkumů potvrdily, že předpokládané možnosti, že faktory okolí a genetika mají značný vliv na způsob létání, a že způsob a metabolizmus létání jsou klíčovými pro přežití a vitalitu včelstva. Přeložil: Ing. František SLAVIČ Určování a charakteristika včelích ras (Magnini, R. M.; American Bee Journal, 2014, č. 6, s ) Souhrn: Zamyšlení nad rozšířením, vlastnostmi možnostmi křížení jednotlivých ras a poddruhů včely medonosné. Rozdíly v genotypu izolovaných skupin včel charakterizují rasy a poddruhy včely medonosné. Tyto variace se typicky projevují v rozdílech chování i v jejich zjevu dostatečně viditelném k tomu, aby se daly identifikovat. Koncept poddruhu je biologicky nejasný, ale obecně se používá v ještě menších rozdílech mezi jednotlivými členy druhu. Západní včela medonosná (Apis mellifera) má 22 poddruhů rozdělených do čtyř geneticky i geograficky rozdílných skupin. Tvoří skupinu A (africkou) a patří sem A. mellifera scutellata, A. m. Lamarckii, A. m. intermissa a A. m. capensis. Skupinu M tvoří A. m. mellifera a A. m. iberiensis, skupinu C A. m. ligustica a A. m. carnica, což jsou včely evropské a skupinu O A. m. anatolica, A. m. caucasica a A. m. jeminitica z Asie a Středního východu (Ruttner 1988 a Whitfield 2006). Každá rasa včel se vyvíjela v reakci na stejné zákony, kterými se řídil vznik ras kteréhokoli živočicha. Izolace přirozenými bariérami jako jsou hory, moře a pouště, při současném inbreedingu i přirozené selekci je převládajícím faktorem původu včelích ras. Takováto přirozená segregace dala vzniku převládající příčiny vzniku různých druhů dobytka v různých částech světa, abych uvedl známý příklad. V posledních několika tisících let uspíšil člověk přírodní výběr a tak vznikal domácí skot z divokého. Matka poddruhu italské včely Cordovan. Kraňské včely a matka. Genealogie včelích ras, jejich využití a rozšíření ve včelaření, jakož i klasifikace pokročila během posledních stovek let moderního včelaření. Pro ilustraci tohoto problému popisujeme zde včelí rasy, jak je prezentoval Ray Hutson, B. Sc. ve své knize Rasy včely medonosné a jejich charakteristika kolem roku 1924: Definice rasy a její charakteristiky se velmi zašmodrchalo. Charakteristika je konstrukce typická pro určitou skupinu jednotlivců. Skupina živočichů s určitou charakteristikou se nazývá rasa. Původ jednotlivých ras včel se sleduje stejně jako původ kterýchkoli živočichů. Kdekoli je určitá rasa včel doma, shledáváme, že její domov je tam, kde jsou pro něj vyhovující podmínky. To ovšem platí jen pro oblast, kde je tato včela původní a nevšímá si člověka jako faktoru jejího šíření. Vlastnosti i zvyky včel jsou prakticky stále stejné jako před tisíci let a je to pouze několik století, za nichž se člověk naučil je převážet kamkoli na zemi. Různé rasy včel jsou italské, kavkazské, syrské, saharské, čínské a naše včely kraňské. Tyto rasy, které chová člověk, jsou rasy oblastí oddělených od zbytků světa horami, moři nebo pouštěmi. 5

6 Naše zvyšující se vědomosti o genetice a zvláště poznávání geonomu včely kompletní je kód DNA poskytuje účinný prostředek pro identifikaci včelích ras. Protože toto téma je pro širokou čtenářskou obec příliš specifické, popíši běžně známé rasy včely medonosné používaje makroskopické tělesné znaky a poněkud subjektivní charakteristiku chování včel. I když původ včely medonosné je pravděpodobně na Dálném východě, Ruttner (1988) se domnívá, že oblast kolem Středozemního moře je středem tohoto druhu, neboť se mnoho jejích poddruhů vyskytuje právě tam (jiní polemizují o africkém původu včely medonosné). Matka a dělnice kavkazské včely. Zafrikanizovaná včela medonosná: Existují odporné zprávy o včelách zabijácích v kinech i tragické novinové články. Jde o h y b r i d n í včely, křížence mezi Apis mellifera scutellata a umělou skupinou včel vytvořenou W. E. Kerrem v roce Jako hybridní poddruh má velmi subtilní fyzikální vlastnosti, které se nedají určit pouhým okem. Fyzicky je tato včela o něco menší než severní typ evropské včely medonosné, ale v barvě a tvarech těla je shodná s evropskou včelou medonosnou (i když Fabisův test morfologické měření křídel a nohou je konsistentní v identifikaci americké včely.) Hlavní charakteristický rozlišovací znak je chování včelstva. Tato včelstva jsou velmi neklidná, rychle a často unikají a rojí se taky rychle a často. Obvykle netvoří zimní hrozen. Nejvýraznějším znakem je jejich způsob obrany včelstva bodají nelítostně (a ve velkém počtu) z nepatrných důvodů. Proto se na ni pohlíží jako na nevhodnou pro včelaření v Severní Americe, i když jsou z komerčních důvodů stále využívány v Brazílii, ale obecně jsou považovány za invazní poddruh. Buckfastská včela: ta je známá hlavně z prací bratra Adama z buckfastského opatství. Tento muž strávil roky chovem různých evropských včel a snažil se vychovat hybridní včelu, která by nahradila ztráty včelstev z důvodů roztočíkové nákazy. Psal se rok 1916, když bratr Adam započal se šlechtěním včely italské (Apis mellifera ligustica) a včely evropské černé (Apis mellifera mellifera). K tomu pak přidal včelu tureckou (A. mellifera anatolica) a řeckou (Apis mellifera cecropia). Fyzicky je včela buckfastská variabilní vlivem hybridizace, ačkoli je často zlatohnědá s několika tmavými proužky přes zadeček. Hlavními znaky šlechtění je její chování a životní cyklus. Je velmi hygienická a odolná nemocem, je velmi plodná (má velké plodové těleso) bez velké snahy se rojit a ve sběru nektaru je velmi pilná. Tato včela je velmi populární mezi včelaři jak v Evropě, tak i v Severní Americe. Včela kraňská (Apis mellifera carnica) jde o známý poddruh, i když většina pod tímto názvem prodávaných matek jsou pravděpodobně hybridy. Nejlépe se dají tyto včely identifikovat morfologicky podle křídel. Je původem z alpských pohoří východní a centrální Evropy, a je poněkud delší než jiné evropské včely. Fyzicky se dají rozlišit podle jejich šedočerné barvy, přičemž často s pásy světlejší barvy. Jejich chitin je tmavý a hustě pokrytý chloupky. Trubci jsou často šedí. Matky mají obvykle útlejší zadečky než matky včely italské, ale jsou stejně plodné. Sociální rysy, které činí z této včely populární a žádoucí, spočívají v její mírnosti (často lepší než u italské), vysoké schopnosti přežití v zimě, menším sklonu k rojení, výborné produkci medu a dovedné stavbě plástů. Včela kavkazská (Apis mellifera caucasica) pochází z oblastí Kavkazu z Gruzie blízko Černého moře. Vzhledem se podobá včele kraňské. Tyto včely mají barvu hnědočernou, se stříbrnými proužky na zadečku. Matky jsou dosti dlouhé, barvy tmavě mahagonové se světlejšími proužky blízko spojení článků. Trubci jsou modročerní. Protože včela kavkazská je obvykle tmavší než kraňská, jsou nejlepším (negenetickým) testem rozdíly v žilkování. Jak kavkazské Matka a dělnice hybridní kavkazské včely. tak kraňské včely mají poměrně dlouhé sosáky (7,2 mm). Kavkazská včela je také velmi mírná, dobrý výrobce medu i propolisu, a její včelstva jsou mohutná. 6

7 Tmavá včela evropská (Apis mellifera mellifera) je někdy nazývána včelou německou a pochází ze severních oblastí střední Evropy od Anglie po východní Německo. Tato včela se dá odlišit od ostatních poddruhů tím, že má velké zavalité tělo, silně ochlupenou hruď a řídké, ale dlouhé hnědé chloupky na zadečku, který je dlouhý a hnědý a celkově tmavě zbarvený. Někdy je i tmavá pigmentace křídel. Při pohledu z dálky by se měly zdát černavé, nebo tmavě hnědé jako u mellifery. Mezi jejich zděděné vlastnosti patří rychlý nástup rojení současně s velkým počtem naražených matečníků. Jsou o něco málo agresivnější než včely kraňské a kavkazské, asi jako italské. Jsou odolné zimě a dobře ji přečkávají. Jejich medná produkce je považována za adekvátní, i když ne moc vysokou. Včela italská (Apis mellifera ligustica) původ italské včely je z oblasti oddělené od zbytku Evropy Alpami a většinou obklopené mořem. Včely byly přivezeny do této země před tisíci lety a chovají se v této oblasti bez zvláštní změny až dodnes. Její žluté proužky, relativní mírnost, schopnost čistit si prostor a relativní odolnost nemocem se postupně rozšiřovala podle italských podmínek. Zbarvení této včely kolísá mezi odstíny od žluté po nahnědlou (pokožka), tmavě žlutou (zlatou) a s odstínem jasně žluté Matka a dělnice italské včely. (Cordovan). S výjimkou matky je italská včela poněkud menší než ostatní evropské rasy. Pylové košíčky na jejím těle jsou menší a sosák je kratší. Nehledě na tyto vady jsou italské včely velmi plodné, včelstva jsou veliká s vysokou mednou produkcí a slabou rojivostí. Jsou sice velmi mírné, ale hybridy mohou být agresivnější. Vzhledem ke svému subtropickému původu nepřezimuje italská včela v severním klimatu. Chybí velké hrozny, častěji dochází k očistným proletům, a zásoby jsou rychle zkonzumovány. Jsou také náchylné k loupežím v době, kdy není snůška. I přes tyto problémy je včela italská nejrozšířenější včelou v Severní Americe. Včela maltézská na Maltézských ostrovech je domovem Apis mellifera ruttneri včela maltézská. Tato včela je poměrně malá, tmavá s mocným ochlupením. Když je přirovnávána k severoafrické nebo sicilské včele, má kratší nohy i křídla. Křídla jsou také mnohem užší. Ze všech včelích ras má nejširší zadeček. Je adaptována na tropické klima Středomoří a ploduje celý rok. Tato včela má tropický Italská hybridní matka a dělnice. temperament projevující se v agresivitě, s tendencí se vyrojit a odletět, je-li vyrušována. I přes tyto vlastnosti je maltézská včela výborným producentem medu a je populární na Maltě. Jedna kuriózní situace u této včely je přestávka ve sběru za horkých letních odpolední. Ruská včela medonosná pochází z primorské oblasti, nacházející se na Dálném východě asijského kontinentu na hranicích Číny a Japonského moře. I když jde také o včelu medonosnou, je velmi vzdálená svým evropským sestřenicím. Zdá se, že tato včela byla přivezena do této oblasti před více než sto lety ze západní oblasti Ruska. Pravděpodobně jsou to potomci A. m. caucasica. Jsou podobně velké i zbarvené. Izolace této oblasti a její blízkost výskytu Apis cerana (asijská včela medonosná), která je původním hostitelem druhu včelích roztočů, pomohla k rychlé evoluci. Tato včela si vytvořila zvláště silné hygienické chování, které ji činí odolnou proti roztočům. V této studenější části světa si také vytvořily schopnost přežít zimu. Jejich výchova plodu je determinována výskytem přístupného pylu a udržují si matečníky po celou sezónu. Je velmi zajímavé křížit ruskou včelu se současnými domestikovanými kmeny. V obchodních kruzích je považována za ideální rasu. Ovšem je příliš úzce spřízněna se skupinou C evropských včel, aby dostala označení jako poddruh nazvaný Apis mellifera siberius. Včela medonosná hybridní by měla být kombinací svrchu řečených ras včely medonosné. Různorodé hybridy by pravděpodobně pocházely od volně spářených matek (i když panuška je z čisté rasy), neboť se páří s tuctem nebo více trubců. I když žije ve velmi omezeném prostoru, měly by volně spářené matky ve spermatéce uložené spermie rozličných 7

8 ras či plemen. Hybridní genotypy by byly evidentní u diploidních dělnic, genotyp matky by byl očividný na haploidních trubcích. Hybridy by mohly vykazovat široký okruh znaků uvnitř včelstva i mezi sestrami. Tak na příklad kdyby se panuška spářila s kavkazským trubcem a s afrikanizovaným trubcem tohoto včelstva, byly by pak velmi mírné včely vedle svých agresivních sester. Agresivní včelstvo není vždycky vadou matky. V případě hybridních včel nevykazuje zevnějšek vždy vnitřní vlastnost. Výše uvedené rasy včely medonosné jsou nejobvyklejší v obecném i komerčním včelaření v Severní Americe a v Evropě. Zbývá ale ještě větší počet méně populárních ras včely medonosné, nacházejících se v různých izolovaných oblastech světa. Až do této doby se ukázaly jako nevhodné z obchodního hlediska mimo jejich rodné oblasti (neboť předpoklady se mění a genetická diverzita je silná). Mezi tyto méně známé typy patří Apis mellifera adami z Kréty, A. m. sicula ze Sicílie, kyperská včela, syrská včela a egyptská včela (A. m. jeminitica), která může být považována za včelu ze Středního východu. Pokud jde o ni, nebude se jí dobře dařit v severním klimatu, ale může časem něco nabídnout v hybridní konfiguraci. Severoafrická včela, Apis mellifera intermissa (jako např. včela tuniská) je známá jako agresivní, ačkoliv saharská včela je zkoumána jako potenciální domácí výrobce medu. Další typy včely medonosné určitě existují v ještě neprozkoumaných oblastech světa. Detailnější popis a klasifikace ras včely medonosné může být prováděna metodou měření křídelní žilnatiny. Přeložila: Prof. Sylva KUBIŠOVÁ Souhrn: Určování plemene včely jen podle kubitálního indexu se ukazuje jako nedostatečné. Komplexnější přístup nabízí program v excelu, který autoři využili, čímž odhalili ve zkoumaném vzorku včel přítomnost kříženců tří zkoumaných plemen. V Rusku se chovají tři plemena včel: středoruské, karpatské a šedé horské kavkazské. Z hlediska vnější a vnitřní stavby, chování a výstavby hnízda se od sebe liší. Matky, dělnice a trubci středoruského plemene jsou viditelně větší. Mají tmavě šedé zbarvení, při hustém pokrytí plástů vykazují kovový lesk. Mladí jedinci mají na bříšku pět světle šedých kroužků, včely ostatních plemen jen čtyři kroužky. Křídla u včel středoruského plemene nezakrývají bříško, zatímco u včel jiných plemen jej plně zakrývají. Pro středoruské včely je charakteristické suché víčkování medu, pracují na bouřlivé a bohaté snůšce, úspěšně překonávají surové podmínky přezimování, jsou vzteklé a rojivé. Šedé horské kavkazské plemeno je charakterizováno následujícími vlastnostmi: včely jsou drobné, světle šedé, mají nejdelší sosáček, víčkování medu je mokré, jsou velmi mírumilovné, špatně přezimují. Včely karpatského plemene mají střední velikost těla, něco mezi středoruskými a šedými horskými kavkazskými včelami. Víčkování medu je smíšené, délka sosáčku se pohybuje od 6,50 do 6,70 mm. Pro určení včelího plemene se nejčastěji používají tři exteriérové znaky: délka sosáku a dva ukazatele žilkování křídla: kubitální index a diskoidní posun, podle nichž se plemena od sebe nejvíce liší. Přesto 8 Nový způsob určování VČELÍHO PLEMENE (V. T. Dimov, V. O. Mežov, L. P. Tolstopjatov; Pčelovodstvo 2014/5, strany 54 55) podle morfologických příznaků nelze včelí plemeno vždy přesně určit, protože v Evropě, ale i v Rusku převládají ve včelnicích včelí kříženci z nejrůznějších spojení. Mezi znaky určujícími plemeno se v domácí chovatelské praxi jako základ berou jen ukazatele kubitálního indexu a diskoidního posunu, aniž by se chovatelé ohlíželi na činkový index, který je jedním z nejdůležitějších. Zahraniční šlechtitelé V. Kruber a D. Rouet navrhují používat ve šlechtitelské práci činkový index /Cit. 2/ a diskoidní posun, ale i korelace mezi nimi. Podle jejich názoru kubitální index neposkytuje přesnou představu o plemeni. Vědci zaznamenávají, že význam činkového indexu se snižuje směrem k severu, tedy u středoruských včel bude menší než u jedinců jiných plemen. Provedli jsme výzkum včel středoruského plemene jenisejské populace, chované na území Podgornovské zemědělské správy Jenisejského okresu Krasnojarského kraje, a to na včelnici I. I. Melnikova. Odebrali jsme 50 včel právě vyběhlých z buněk plástu, spařili je vařící vodou po dobu 1 2 minut, načež jsme je zabalili do gázového uzlíku a umístili do 70% roztoku etylalkoholu, pečlivě přikryli a ponechali až do preparování. Plemennou příslušnost včel podle křídel jsme určovali dvojím způsobem: podle metodiky V. V. Alpatova (1948) a s použitím programu Plemeno podle křídel. Zkoumali jsme pravá přední křídla. Podle metodiky V. V. Alpatova jsme stanovili kubitální index a diskoidní posun. Průměrný ukazatel kubitálního indexu činil 61,4 +/- 0,544, delta=2,67

9 Výsledky identifikace včel Č. Ukazatel Hodnota 1. Křídla, ks Počet neidentifikovaných křídel, % 16,0 3. Ukazatele: kubitální index 1,486 diskoidní posun -4,422 činkový index 0, Rozdělení křídel podle plemen: středoruské 21 šedé horské kavkazské 3 italské 0 ukrajinské 0 5. Převažující plemeno středoruské 6. Pravděpodobnost hodnocení shody včelstva s příznaky převažujícího plemene, % 71,8 7. Ucelenost včelstva: podle kubitálního indexu normální podle diskoidního posunu podle činkového indexu 8. Stupeň hybridizace (podle kubitálního indexu jako základního nepodstatný 9. Vhodnost Použití v podmínkách Krasnojarského kraje a C v =2,93 %, diskoidní posun byl negativní. Všechny zkoumané včely podle získaných ukazatelů kubitálního indexu a diskoidního posunu křídel odpovídaly požadavkům standardu středoruského plemene. K určení plemenné příslušnosti včel s využitím programu Plemeno podle křídel v Excelu, jsme jako výchozí údaje využili koordináty osmi bodů na každém pravém předním křídle, formulované programem TpsDig2. a po preparátu několikrát prstem. Po odříznutí zbytečných kousků papíru a lepicí pásky jsme vzorek umístili pod skener. Skenování probíhalo s rozlišením 4800 dpi. Získaný výsledný soubor s fotografiemi jsme zpracovávali v koordinátoru (TpsDig2). Vybírali jsme režim číslování Landmark a v přísně stanovené posloupnosti jsme rozmísťovali body na místech protnutí os žilek, s použitím maximálního možného zvětšení, jaké umožňuje kvalita skenovaného obrazu. Takovým způsobem jsme na každé křídlo umístili osm bodů (obr. 1). b Obr. 2. Celkový výsledek identifikace včel. Obr. 1. Určení plemenné příslušnosti včel: a postup rozmístění bodů, b pravidla výběru středů uzlových bodů. Příprava křídel probíhala následovně: křídlo jsme odstřihli nůžkami a opatrně umístili na průhlednou lepicí pásku svrchním okrajem dolů, přední k sobě a poté jsme je přitlačili k bílému pevnému papíru. Abychom odstranili bublinky vzduchu, přejeli jsme Výsledky exteriérového hodnocení podle programu Plemeno podle křídel jsou uvedeny v tabulce. Celkový výsledek identifikace včel podle programu Plemeno podle křídel je uveden na obrázku 2. Zkoumané včely identifikované podle tradiční metodiky (V. V. Alpatov, 1948) byly sice zařazeny k čistokrevným středoruským, ale s použitím programu Plemeno podle křídel jen 84 % z nich bylo ve skutečnosti středoruských, ostatní se ukázaly být kříženci středoruského a šedého horského kavkazského plemene. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ 9

10 Natahovač a ohybač Kolenní kloub včely medonosné (Ian Stell, Die Biene-Imkerfreund 2014, č. 11, str ) Souhrn: Předmětem tohoto článku je zvláštní kloub včely medonosné. Nachází se mezi dvěma největšími články zadní nohy, tj. femurem (stehno) a tibií (holeň). Tento kloub budeme ho pracovně nazývat kolenní kloub je pro svou relativní komplexnost stavby velmi pozoruhodný. Kolenní kloub zadní nohy je v podstatě stěžejní kloub v příčné ose, femurální strana kloubu přitom částečně obepíná stranu tibiální. Trojúhelníkovitý střední díl tibiální horní plochy je ukotven v otvoru femuru pomocí dvou vyčnívajících trnů femurální strany (jak je vidět na obr. č. 2). Trny vyčnívají z obou stran do ploché prohlubně za trojúhelníkovitým centrem tibie a tvoří tak osu, kolem níž se koleno ohýbá. Tibia se kolem těchto výběžků může pohybovat nahoru a dolů. Tímto způsobem se koleno může ohnout téměř o 180 od úplného natažení až do úplného pokrčení. Ovšem je také důležité, aby se tento kloub nepohyboval do strany, neboť by to omezovalo schopnost běhu kloub by v tom případě nezabezpečil dostatečnou stabilitu při pohybu vpřed. Lidem zajišťují boční stabilitu kloubní vazy, u včely přebírají tuto funkci obě postranní křídla na tibiální straně klou- Obr. 1: Snímek kolene pomocí elektronového mikroskopu, který ukazuje koleno jako spojnici mezi femurem a tibií (obr. vpravo: ve výřezu detail). 10 Obr. 2: Exoskelet (vnější pevný obal) obou dílů kolene. Femur (vlevo) a tibia (vpravo) téměř přesně do sebe zapadají. Oba vyčnívající trny na femurální straně zasahují až do prohlubně za trojúhelníkovité centrum na tibiální straně.

11 Obr. 3: Tibiální strana kloubu. Obě odstávající křídla kolem středového otvoru slouží k udržování stranové stability. Obr. 4: Femurální strana kloubu. Kloub se otáčí kolem trnů. Konce postranních křídel na tibiální straně (viz obr. č. 3) zasahují do dutin (vyznačeno šipkami) na nejširší straně femuru. Zabraňuje to vybočení kloubu. Obr. 5: Tento řez femurem ukazuje jeho tři svaly. Extensor koleno natahuje, flexor je ohýbá. Chodidlový a prstový sval (Unguetractor) pohybuje články prstů (tarsus) a umožňuje pevný úchop. Má velmi dlouhou šlachu, která probíhá kolenem a tibií dále do chodidla. bu (obr. č. 3). Spočívají v ploché prohlubni na nejširší straně femurální strany (obr. č. 4). Princip pohybu kloubů Ve stehně jsou zastoupeny tři svaly (obr. č. 5). Dva větší ovládají kolenní kloub, třetí, menší sval chodidlový a prstový, upevněný na dlouhou šlachu probíhající kloubem, ovládá malé klouby v dolní části nohy (tarsus). Umožňuje tedy držení, popř. uchopovací schopnost nohy. Velký sval, který dosahuje až k hornímu konci femuru, se nazývá extensor (natahovač). Jeho šlacha je v nejvrchnějším bodě uchycena na čelní stranu tibie (obr. č. 6). Jestliže se na tuto část kloubu podíváme z femurální strany, vidíme, že se tibia obtáčí kolem trnů, a tím se koleno natahuje. Protilehlý sval podél spodní strany femuru je flexor (ohybač). Jeho šlacha je upevněná na malé plošce uvnitř pohyblivé membrány v kolenním žlábku a dále na nejspodnější bod čelní strany tibie. Obr. 6: Tento řez kolenem ukazuje místa připojení svalů, které pohybují kolenem. Vaz flexoru (ohybač) je připojený na malé kutikulární plošce, která sama o sobě je připojená na membránu (zde je zvýrazněno růžově) upevněnou na tibii. Jestliže tento tibiální sval působí pod trny ve femurálním směru, koleno se ohýbá. Nervové ovládání nohy Dalšími důležitými stavebními prvky nohy včely, které probíhají kolenním kloubem, jsou hlavní nerv a průdušnice. Nerv přenáší vzruchy k výběžkům nervových buněk (axonům), vedoucím ke svalům v tibii (odtud kupříkladu informují o naplnění pylových rousků), dále i k jiným nervovým zakončením, tedy výběžkům, které vybíhají ze sensill a zase se do těla vracejí zpátky. Průdušnice je poměrně dost široká, takže umožňuje transport oxidu uhličitého a kyslíku. Ty se musí dostat přes segmenty nohy včetně úzkých článků v dolní části až k malým tracheálním větvím. Zbývající volné místo uvnitř trojúhelníkovitého otvoru tibie kolem nervů a průdušnice je vyplněno hemolymfou, která přenáší výživu až do dolní části nohy. Stavba kolenního kloubu přední i střední nohy je v podstatě obdobná zde popsané zadní noze. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 11

12 APITERAPIE Včelí jed snižuje hladinu glukózy v krvi (Mgr. Ivana Berg-Divald, reportérka časopisu Hrvatska pčela, 2013, 3, str ) Souhrn: Výsledky studie o blahodárném účinku včelího jedu (apitoxinu) při léčení cukrovky u krys byly publikovány ve vědeckém časopise Journal of Anthropod Borne Disease a vzbuzují naději na úspěšné léčení diabetu i u lidí. Skupina íránských vědců (Seyyedeh Mahbubeh Mousavi, Sohrab Imani, Saeid Haghighi, Seyyedeh Elaheh Mousavi, Akbar Karimi) provedla výzkum vlivu včelího jedu při léčení krys nemocných cukrovkou. Osmnáct dospělých samců o hmotnosti 200 ± 20 g rozdělili do tří skupin: kontrolní, dále skupinu, u které byla cukrovka vyvolána aplikací aloksan monohydrátu a skupinu léčenou, které byl každý den v období čtyř měsíců podáván před krmením včelí jed. Čtyřicet osm hodin po poslední injekci vědci odebrali krev ze srdce krys a analyzovali hladinu glukózy, inzulínu, triglyceridů a celkového cholesterolu. Výsledky ukázaly, že hladina glukózy v séru, triglyceridů a celkového množství cholesterolu je u léčené skupiny ve srovnání s diabetickou skupinou významně snížena (P < 0,01). Na druhé straně bylo zjištěno, že využití včelího jedu způsobuje ve srovnání s diabetickou skupinou zvýšení inzulínu v séru (P<0,05). Závěrem je, že se včelí jed může využít jako terapie pro snížení úrovně glukózy a lipidů u krys nemocných cukrovkou. Co je diabetes? Diabetes (cukrovka) je porucha metabolismu charakterizovaná chronickou hyperglykémií (zvýšenou hladinou cukru v krvi) z důvodu poruchy vylučování inzulínu, aktivity inzulínu nebo poruchy obojího. Lékařský název cukrovky je diabetes mellitus. Diabetes (řec.) znamená odtékat, uplynout, zatímco slovo mellitus (lat.) znamená sladký nebo med. (Český lékařský název je úplavice cukrová pozn. překl.). V minulosti doktoři diagnostikovali cukrovku ochutnáváním pacientovy moči. Diagnózu potvrdila sladká chuť moči. Vzhledem k tomu, že v současné době patří cukrovka mezi nejčastější endokrinologická onemocnění se stále rostoucím počtem onemocnění na 100 obyvatel především v rozvinutých částech světa, tato vědecká zpráva o možném pozitivním výsledku léčení cukrovky u krys včelím jedem vzbuzuje naději na vyléčení cukrovky i u lidí. Kromě tohoto nejnovějšího výzkumu o blahodárném účinku včelího jedu na cukrovku, se ukázala terapie apitoxinem využitelnou také při léčbě artrózy, artritidy, zánětů nervů (neuritida, ischias), roztroušené sklerózy, Parkinsonovy choroby, mozkové obrny, vysokého krevního tlaku, zvýšeného cholesterolu, zánětu žil, astmatu, alergií, chronické kopřivky, lupénky, poranění a jizev, zánětů vaječníků a vejcovodů a dalších. Inzulín Inzulín je životně důležitý hormon, který je produkován B buňkami Langerhansových ostrůvků slinivky břišní a hraje klíčovou roli při vstřebávání cukrů (glukózy) do buněk. Při cukrovce slinivka produkuje příliš málo inzulínu k tomu, aby se z krve do svalů a dalších buněk vstřebal všechen cukr, který přijmeme v potravinách. Jestliže se cukr nemůže vstřebat do buněk a být využit, hromadí se v krvi. Proto je prvotním příznakem cukrovky zvýšená hladina cukru v krvi, která dlouhodobě způsobuje poškození očí, nervů, ledvin a krevního řečiště, které nazýváme chronickými komplikacemi při cukrovce. Jak inzulín funguje? Aby náš organizmus mohl správně fungovat potřebujeme energii, kterou lidské tělo vyrábí v buňkách. A pro tvorbu energie potřebujeme potravu. K produkci energie využívá naše tělo následující komponenty: uhlohydráty (sacharidy), tuky a bílkoviny (proteiny). Uhlohydráty jsou nejlepším zdrojem energie pro lidské tělo a počítáme do nich škrob (moučný, bramborový, kukuřičný, rýžový, ovocný), cukry a glukózu. Glukóza je základní zdroj energie pro lidské tělo a ukládá se v játrech a svalech ve formě, kterou nazýváme glykogen slouží jako energetická rezerva. Glukóza se do krve dostane z potravy (z uhlohydrátů) a z jater (rezerva glukózy v glykogenu). Kromě toho také játra produkují malé množství glukózy (tento proces se nazývá glukogeneze). Po jídle uhlohydráty se po strávení dostávají do krve a krevním řečištěm až k buňkám. Některé buňky (svalové a tukové) potřebují ke vstřebává- 12

13 ní cukrů pomoc, aby cukry mohly využít k výrobě energie. Stejně tak játra k procesu tvorby a uskladnění glukózy ve formě glykogenu potřebují pomoc. Inzulín slouží jako klíč, který otvírá dveře buňky a umožňuje cukrům přejít z krve do buňky. Ta z cukru vyrobí energii pro svoji práci. To snižuje hladinu cukru v krvi a vrací ji k normálu. Faktory, které mají vliv na glukózu v krvi Potrava (uhlohydráty) zvyšují hladinu glukózy v krvi Fyzická aktivita snižuje hladinu glukózy v krvi Stres může zvýšit hladinu glukózy v krvi Alkohol snižuje hladinu glukózy v krvi Symptomy cukrovky Časté močení Žízeň Hlad Ztráta hmotnosti Únava, slabost Zamlžené vidění Druhy cukrovky Existují dva druhy cukrovky: Cukrovka 1. typu se objevuje v dětství nebo v mladém věku a inzulín je nezbytnou součástí léčení. Vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulínu a doživotní závislosti na aplikaci inzulínu. Cukrovka 2. typu se obvykle objevuje u dospělých a postupem času se dále vyvíjí. V počátcích se může léčit dietou a pohybovou aktivitou, v pozdější fázi nemoci se léčí tabletami a injekcemi inzulínu. Jak funguje apitoxin? Včelí jed obsahuje protizánětlivé, antimykotické, antibakteriální a antipyretické látky. V lidové medicíně je znám jako účinný prostředek proti revmatu a časem se zjistilo, že účinně potlačuje bolest. Stejně tak výborně působí na zvýšení chuti k jídlu, nespavost, migrénu, energii a imunitu. Obecně je výbornou prevencí proti infekčním chorobám a má schopnost šířit se krví, čímž zvyšuje prokrvení a metabolismus. V důsledku podráždění v momentě bodnutí se aktivuje imunitní systém. Přičemž krev začne rychleji cirkulovat a rychlejší cirkulace a vyšší oxidace zabraňují vývoji bakterií. Apitoxin otvírá stěny kapilár, čímž umožňuje organizmu snadné a rychlé vylučování odpadních látek. Tímto způsobem se zrychluje metabolizmus a plní tělo kyslíkem. Apitoxin je hořká bezbarvá tekutina, složením podobná jedu zmije. Tato jedinečná směs obsahuje 18 různých biologicky aktivních látek, z nichž některé nelze synteticky vyrobit. První písemné záznamy o jeho aplikaci zanechal Hippokrates, ale předpokládá se, že včelí jed pro jeho terapeutické účinky používali již staří Egypťané před více než 5 tisíci lety. Akupunktura a apiterapie Tradiční čínská medicína rozvinula metodu léčení bodnutí včelou do akupunkturních míst. Dostatečného účinku se dá dosáhnout i injekcemi apitoxinu do tkáně nebo do akupunkturních míst. Předností tohoto způsobu je možnost kontroly aplikovaného jedu. Stejně tak lze na trhu najít masti a krémy, které obsahují apitoxin. Včelí jed se používá i při sofistikovaných technikách elektroforézy a ultrasonoforézy (vpravení léčiv do těla pomocí ultrazvuku), ale jen pod odborným dohledem. Nejnovější velmi optimistické výzkumy amerických vědců zaměřené na eliminování rakovinotvorných buněk také zahrnují použití včelího jedu v lékařské nanotechnologii. Přeložil: Ing. František SLAVIČ Nakolik je apiterapie rozšířená mezi včelaři? (Karsten Münstedt, Sven Hoffmann a Philipp Teichfischer; Schweizerische Bienenzeitung, 2014, č. 9, s ) Souhrn: Na jaře 2014 proběhla mezi včelaři z německy mluvících zemí anketa na téma rozšíření apiterapie mezi včelaři. Vyšly z toho zajímavé závěry. Apiterapie je stále oblíbenější. Její přijetí podpořilo vydání množství tematických knih, zakládání apiterapeutických společností na celém světě a zřízení stálé komise u Apimondie. Také v oboru vědecké medicíny výrazně stoupá počet publikací ke včelím produktům (obr. 1). Avšak kolik včelařů apiterapii také skutečně využívá, není známo. Včelaři v různých německy mluvících zemích (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko) byli proto začátkem roku 2014 požádáni, aby dali k dispozici své zkušenosti s apiterapií a vyslovili svůj názor na ni. Cílem bylo zjistit něco o míře terapeutických zkušeností včelařů, případném novém smysluplném poli působnosti, ale také o nežádoucích účincích. Na výzvu v různých včelařských časopisech přišlo celkem 77 příspěvků. Protože toto téma je emocionálně silné a očekávalo se, že se ankety zúčastní silní příznivci i odpůrci, byl dotazník paralel- 13

14 Tab. 1: Demografické údaje účastníků. Celý kolektiv n = 205 Výzva Bienen-Ztg n = 80 Výzva včelařského spolku n = 125 Věk (průměr, st. odch.) 57,5 (14,9) 62,8 (14,5) 54,2 (14,4) Pohlaví muži [n] (%) 144 (70,2) 62 (77,5) 82 (65,6) ženy [n] (%) 59 (28,8) 18 (22,5) 41 (32,8) neudáno 2 (1) 2 (1) Včelaří [roků] (průměr, st. odch.) 17,7 (18,4) 25,6 (18,6) 12,4 (16,3) Způsob včelaření Včelař ze záliby [n] (%) 181 (88,3) 74 (92,5) 107 (85,6) Vedlejší výdělek [n] (%) 10 (4,9) 5 (6,3) 5 (4) Hlavní zaměstnání [n] (%) 1 (0,5) 1 (1,3) 0 neudáno 13 (6,4) 0 13 (10,4) Země Německo 188 (91,7) 64 (80,0) 124 (99,2) Rakousko 10 (4,9) 10 (12,5) 0 Švýcarsko 4 (2,0) 4 (5,0) 0 Lucembursko 2 (1,0) 2 (2,5) 0 neudáno 1 (0,5) 0 1 (0,8) Povolání; vztah ke zdravotnictví Žádný vztah 150 (73,2) 60 (75,0) 90 (72,0) Dodatečné vyškolení 19 (9,3) 9 (11,3) 10 (8,0) Sanitář, ošetřovatel 7 (3,4) 2 (2,5) 5 (4,0) Léčitel 6 (2,9) 3 (3,8) 3 (2,4) Lékárník 2 (1,0) 0 2 (1,6) Lékař / zvěrolékař 13 (6,3) 6 (7,5) 7 (5,6) neudáno 8 (3,9) 0 8 (6,4) ně k výzvě ve včelařských časopisech rozdáván také na měsíčních shromážděních různých včelařských spolků, které buď při této příležitosti byly rovnou vybrány anebo odeslány v ofrankované obálce zpět. Touto cestou jsme obdrželi zpět 128 dotazníků, takže celkem jsme měli 205 vyplněných dotazníků. Demografická data účastníků ankety jsou znázorněna v tabulce 1. Jak jsme tušili, účastníci ankety z časopisů a včelařských shromáždění se liší věkem, počtem včelstev i časem, který včelaření věnují. 65,4 % účastníků včelí produkty využívá a 62,9 % účastníků by si přálo, aby náklady na apiterapii převzaly zdravotní pojišťovny. Uživatelé apiterapie se kvůli převzetí nákladů obracejí na zdravotní pojišťovny mnohem častěji (71,4 % vs. 47,9 %). 15 dotázaných bylo členy nějakého apiterapeutického spolku. Z této skupiny používali všichni účastníci studia různé včelí produkty sami a častěji se vyslovili (13/15 = 86,7 %) pro převzetí nákladů zdravotními pojišťovnami. Specifické rozdíly mezi muži a ženami nebyly zjištěny. Apiterapie versus konvenční medicína Účastníci byli požádáni, aby porovnali a ohodnotili apiterapii s konvenční medicínou s ohledem na vědeckost koncepce léčení, důvěryhodnost, jednoduchost používání, účinnost, vedlejší účinky, úplnost a náklady pomocí školního hodnocení (velmi dobrá = 1, nedostatečná = 6). Je politováníhodné, že ne všichni účastníci odpověděli na otázky úplně. 14

15 Obr. 1: Zřetelný nárůst počtu publikací. Obr. 2 a 3: Mezi účastníky dotazníkové akce se mimo vědeckosti hodnotí apiterapie lépe (obr. 2) a uživatelé apiterapie ji posuzují lépe, než ti, kteří ji neužívají (obr. 3). Ponejvíce byly poskytnuty údaje o apiterapii, ale nic o konvenční medicíně. Abychom dostali bezprostřední srovnání, omezili jsme se jen na ty účastníky, kteří se zaměřili na obě témata. Skoro ve všech těchto případech bylo celé spektrum otázek vyčerpáno. Střední hodnoty z hodnocení ze 130 dotazníků ukazuje obr. 2. Je zřejmé, že s výjimkou elementu vědeckosti, je apiterapie hodnocena lépe, než konvenční medicína. Pohlaví odpovídajících, ani způsob získání dotazníků (vyzvání ve včelařských časopisech versus sdělení ze včelařských schůzí), neměly téměř žádný vliv na výsledky. Všeobecně všichni, kteří apiterapii používají, ji hodnotí lépe než ti, kteří s ní nepřišli nikdy do styku a tendenčně hodnotí lépe konvenční medicínu. Zřetelné rozdíly v hodnocení uživatelů a ne-uživatelů se nacházejí v pohledu na důvěryhodnost, jednoduchost užití a účinnost (obr. 3). Informační zdroje apiterapie Účastníci uváděli jako nejdůležitější zdroj informací o apiterapii knihy (77,1 %), následují 15

16 vlastní zkušenosti (74,1 %), internet (50,2 %), výměna zkušeností (40 %) a kongresy (35,6 %). 14,9 % uvádí přednášky, lékárníky, televizi a další zdroje. Nežádoucí účinky apiterapie Celkem 20 % dotázaných pozorovalo při použití včelích produktů vedlejší účinky. Obr. 4 vyjmenovává původce a absolutní četnost vedlejších účinků včelích produktů. Ukazuje se, že se nejčastěji vedlejší účinky vyskytují u propolisu. Ucelené závěry se z toho nedají odvodit, protože u jednotlivých metod chybí četnost užití. Prodej a nabídka apiterapeutických produktů, popř. apiterapeutických opatření Je známo, že včelaři včelí produkty sami používají. Otázka, zda včelí produkty nabízejí také k jiným terapeutickým účelům, nebyla zkoumána (pozn.: nutno poznamenat, že nejméně ve Švýcarsku a Německu není prodej včelích produktů k léčivým účelům odborně nekvalifikovaným osobám dovolen). Vcelku 27,3 % dotázaných prodávalo včelí produkty k léčebným účelům. Byly však nalezeny zřetelné rozdíly mezi osobami, které reagovaly na výzvu ve včelařských časopisech (42,5 %) a těmi, kteří byli osloveni na včelařských schůzích (18,4 %). Podobné rozdíly byly zjištěny u terapeutických nabídek jiným lidem. Ti, kteří odpověděli na výzvu ve včelařských časopisech, nabízeli apiterapii jiným lidem v 65,8 %, zatímco ti, kteří byli osloveni na včelařských schůzích apiterapii nabízeli jen z 32,0 % (střední hodnota vzorku 44,4 %). Relevantní příjmy docílilo jen 12,5 % těch, kteří apiterapeutické prostředky prodávalo nebo apiterapii nabízelo. Obr. 4: Absolutně nejvyšší četnost vedlejších účinků se vyskytuje při podávání propolisu. Obr. 5: Apiterapie se jeví mezi léčebnými praktikami jako nejoblíbenější. 16

17 Obr. 6: Med, propolis a pyl jsou při apiterapii nejvíce požívané produkty. Obr. 7: Apiterapie nachází nejčastější použití při lehčích onemocněních nebo profylaxi nemocí. Obr. 8: Apiterapie se používá ponejvíce samostatně. V dalším mělo být objasněno, která skupina osob apiterapeutické produkty prodává a která skupina nabízí apiterapeutická opatření. Malý počet osob v profesních skupinách nabádá k opatrné interpretaci následujících dat (srov. tab. 1). Výsledek viz na obr. 5. Zdá se však, že včelařící léčitelé se zřetelně staví proti apiterapii. Obr. 6 ukazuje četnost užití různých včelích produktů. Zřetelně největší význam má med, pyl a propolis. 17

18 Doba, po které se včelaři už začali zabývat apiterapií, je v průměru 11 let (v rozpětí od ¼ roku do 60 let). Počet ošetřených osob se pohybuje mezi 1 a 500 osobami (střední hodnota 30 osob). Je také otázkou, v jakém terapeutickém kontextu jsou nasazovány včelí produkty. Výsledek analýzy viz obr. 7. Konečně mohlo být ujasněno, že apiterapie je užita ponejvíce samotná, často spolu s konvenční medicínou a nejméně často s komplementární a alternativní medicínou. Výsledek statistiky je na obr. 8. Konečně měli účastníci uvést své pozitivní i negativní zkušenosti s apiterapií, udat možné smysluplné oblasti užití a uvést s jakou četností docílili úspěchu. Škoda, že tento úsek byl zpracován jen vzácně. Různí účastníci odkazovali na smysluplné použití medu a propolisu při léčení poranění. Kvůli nedostatku údajů nebylo detailní vyhodnocení této části provedeno. Shrnutí a diskuse Zjištění dovoluje důležité pohledy na různé aspekty použití apiterapie a ukazuje, jak je relativně široce rozšířená. Uživatelé i ne-uživatelé hodnotili apiterapii rozdílně, přičemž forma ošetření je vcelku hodnocena pozitivně. Zda toto hodnocení je opodstatněné či nikoliv, nemůže být na tomto místě diskutováno. Šlo o to, získat obrázek o smýšlení. Propolis, med a pyl mají podle této studie největší význam a jsou včelařskými léčiteli nejčastěji nabízeny. Zajímavé je i zjištění, že apiterapie má největší význam v profylaxi nemocí a v ošetření lehkých onemocnění, ale není pokládána jako vhodná pro vážné a těžké nemoci. Je používána buď samostatně, ale také v kombinaci s konvenční medicínou nebo spolu s komplementární a alternativní medicínou. Důležité je i zjištění, že v nepřehlédnutelném rozsahu byly pozorovány vedlejší účinky apiterapie. Je zřejmé, že v praxi není apiterapie viděna jako všelék, jak je z různých stran ještě propagováno. Z pohledu autorů ukazuje tento průzkum, že apiterapie je v podstatě využívána odpovědně a jen sotva dochází k nasazení, pokud panují stavy ohrožující život. Nedostatkem tohoto průzkumu je ovšem nízká účast v anketě. O pozadí se dá jen spekulovat. Z toho plyne, že zde uvedená zjištění nemohou být v žádném případě interpretována. Nízká účast je politováníhodná, protože tady byla promarněna šance etablovat apiterapii na vědeckém podkladě a oprávnit k léčitelskému použití. Přesto autoři děkují těm, kteří se na anketě podíleli. Pro nás bylo navíc zajímavé zjištění, že systém studie byl převzat slovinskými vědci, kde v současné době obíhají stejné dotazníky. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Včelí produkty v onkologii Zkoušky použití propolisu a květového pylu (B. Kedzia, E. Holderna-Kedzia, Inst. Roslin Zielarskich; Poznan; Pasieka 2015/3, str ) Souhrn: Propolis a plástový pyl s úspěchem léčí následky poškození tkání způsobené ozařováním při léčení rakovinných onemocnění. Mimo medu, který našel největší využití při pomoci v léčení rakovinových onemocnění, bylo zkoumáno také použití jiných včelích produktů jako propolisu, pylu a mateří kašičky. V některých případech i použití včelího jedu. Propolis Stejně jako med i etanolové extrakty propolisu byly používané při léčení poškození kůže po radiačním léčení. Jedním z prvních, kteří upozornili na možnost použití propolisu při léčení kůže, byli Scheller a spol. (1980). Léčili čtyři pacienty po rentgenoterapii jizev, které nastaly po amputaci prsní bradavky. Použili obvazy nasycené 3% etanolovým extraktem propolisu ve fyziologickém roztoku NaCl. Během třech měsíců se dostavilo očištění ran a začal proces léčení. Tak u třech nemocných nastalo úplné vyléčení a u jednoho se stav silně zlepšil. Podle Tichonowa a kol. je v případě léčení rentgenem a ionizujícím zářením na vyvolané poškození možné použít veškeré dostupné propolisové preparáty k vnějšímu použití jako masti, pasty, balzámy, extrakty etanolové i vodní, stejně jako aerosolové preparáty. Všechny tyto preparáty vytvářejí na povrchu kůže ochrannou vrstvu, která navíc zabraňuje přístupu bakterií. Tato vrstva s obsahem propolisu odstraňuje mrtvé části a hnis. Celkově tak urychluje proces hojení. Dobré výsledky popisují Wasilka a Milku (1987). Pro léčení použili obvaz s 20 % propolisové masti a 2 % glycerinového roztoku propolisu. Během 2 měsíců se dostavilo značné zlepšení, což umožnilo jejich prohlášení za vyléčené. Plným úspěchem se vyznačovalo také léčení nemocného s rakovinným nádorem hrdla, které se projevovalo silnou bolestí v ústní dutině spojené se suchostí v ústech a bolestmi během jídla. Pieruszek (1987) ze začátku ordinoval 5% propolisovou mast spolu s kortikosteroidy a poté mast spolu s antibiotiky. Po zlepšení bylo pokračováno propolisovou mastí až do konečného vyléčení. O příznivém vlivu propolisu podávají zprávu Rode a kol. (1988). Nemocným, kteří byli léčeni ionizujícím zářením kvůli rakovinnému nádoru hla- 18

19 Tab. 1: Vliv podávání květového pylu na hodnoty krve u pacientek léčených radioterapií při nádoru děložního hrdla (podle Hernuss a kol. 1975). Hodnoty krve Sledovaná skupina Kontrolní skupina před léčením po léčení před léčením po léčení Červené krvinky (10 6 /mikrolitr) 3,63 3,79 3,99 3,52 Hemoglobin (g/dl) 7,06 7,41 6,62 6,59 Bílé krvinky (10 3 /mikrolitr) 6,47 4,18 6,14 3,72 Vitamin C (mg/dl) 1,03 0,86 1,25 0,62 Vitamin E (mg/dl) 0,94 1,28 0,66 0,22 Cholesterol (mg/dl) 279,0 239,5 245,8 284,8 Tab. 2: Vliv podávání květového pylu na výskyt problémů po ozařování v souvislosti s léčením nádorů děložního hrdla (podle Hernuss a kol. 1975). Problémy Sledovaná skupina Kontrolní skupina počet procent počet procent Zánět močového měchýře 2 13,3 3 30,0 Zánět konečníku 1 6,6 2 20,0 Snížení sebedůvěry 4 26,6 7 70,0 Porucha spánku 2 13,3 3 30,0 Ztráta chuti k jídlu 1 6,9 4 40,0 Mdloby 3 19,9 4 40,0 Průměr 2,2 14,7 3,8 38,0 vy a krku, podávali ústně 3x denně po dobu dvou týdnů lžičku propolisového preparátu. Stěry pobírané z dutiny ústní vykazovaly zlepšení v porovnání ke skupině pacientů, kterým propolisový preparát podáván nebyl. Zajímavé poznatky podává Sinjakow (1994, 2005, 2008), který používal propolis a byliny. Z bylin to byl hlavně vlaštovičník, který byl použit ve formě šťávy přidávané do propolisové masti. Tuto metodu používal hlavně v případě nemocných, kteří z různých důvodů nemohli podstoupit operaci. Sinjakow (1994, 2005, 2008) popisuje také léčení vnitřních nádorů, při kterých používal odvary a zápary z různých směsí, kde z bylin používal květ bramboru, květ hluchavky lékařské a pohanky. Výluh této bylinné směsi se připraví tak, že dvě polévkové lžíce se v termosce zalijí 0,5 l vařící vody a nechají se vyluhovat 3 3,5 hod. Takto získaný extrakt se pije 3x denně ½ skleničky. K tomu se přidává polévková lžíce vodného extraktu propolisu a užívá se 30 min. před jídlem. Použití záparů z různých směsí bylin se podle autora osvědčilo i u vnitřních rakovinných nádorů. Květový pyl O vhodnosti použití květového pylu svědčí následující popis. Hernuss s kol. prováděl klinický výzkum s cílem, zda příjem květového pylu může snížit nepříjemné následky po léčení ozařováním pacientek léčených na rakovinu děložního čípku. Ozařování bylo prováděno Ra 225 a Co 60. Ve skupině zkoumaných pacientek bylo 15 žen, kterým před začátkem ozařování a v jeho průběhu bylo podáváno 3 denně 20 g pylu. Výsledky jsou vyznačené v tab. 1 a tam je vidět, že u skupiny, která dostávala pyl, se zvětšil počet červených krvinek, hemoglobinu a vitamínu E, naopak se zmenšila úroveň cholesterolu vše vztaženo ke skupině, která pyl nedostávala. Je sice pravda, že se podáváním pylu snižoval počet bílých krvinek, ale v menším množství než ve skupině žen, které pyl nedostávaly. Ale skupina žen, které dostávaly pyl, byla až trojnásobně méně napadána záněty močového měchýře a konečníku, zmenšilo se také procento snížení sebedůvěry, poruchy spánku, mdlob a ztráty chuti k jídlu. Vše v tab. 2. Výsledky dosvědčují, že květový pyl má výrazné ochranné působení u pacientek léčených na rakovinu děložního hrdla. Navíc Mickiewicius s kol. ukázali, že podávání květ. pylu u pacientů, kterým byl vyoperován rakovinný nádor žaludku výrazně zkrátilo návrat do plného uzdravení a života. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 19

20 CHOV Ideální oddělek (Connor, L. J.; American Bee Journal, 2014, č. 5, s ) Souhrn: Přehled postupů pro efektivní vytváření oddělků jak pro vlastní chov, tak na prodej. Dvojitý oddělek Mnozí včelaři používají celé plodiště úlu a rozdělují je na dvě oddělení po pěti plástech, což se většinou nazývá dvojitý oddělek. Ten pak má prostor pro tři plásty s plodem, pro medový plást a jeden prázdný plást, aby tam matka mohla začít klást. Pak se tam přenesou včely a možná ještě další přisypou, tak aby jich tam bylo alespoň Vzájemné zahřívání obou těchto včelstev stimuluje růst v obou pětiplástových oddělcích. Včely budou udržovat plod v teple a starat se o matku před i po jejím uvolnění z klícky nebo po vyběhnutí z matečníku. Asi za měsíc bude nové včelstvo dostatečně silné, aby bylo možno je přemístit do úlu s osmi až deseti normálními plásty. Je-li oddělek ponechán v malém prostoru, nebude se tam rozvíjet nebo se vyrojí. Někteří včelaři dávají těmto oddělkům medníky, aby se mohly rozrůstat a nerojily se. Vliv prestižního postavení matky přidávané do narůstajících včelstev Nejlepších výsledků dosáhnete tehdy, když dáte oplozenou kladoucí matku do nově vzniklého oddělku nebo smetence, neboť když necháte odchovat matku na dělničím plodu, bude pravděpodobně výsledek této práce ubohý. Taková matka může brzy zahynout a pak ji včely musí vychovat na plástu s dělničím plodem (pokud ho ovšem mají). Podívejme se na tento problém při použití následujících údajů: Každý oddělek vznikl na standardních plástech, na každém plástu se vyvinulo v průměru 75 procent dělnic, čili včel. Já používám tři plásty plodu pro tento způsob, což je dostatek pro zesílení včelstva. Na každý plodový plást jsem přidal ¾ kg včel, aby zahřívaly plod, dokud se zavíčkovaný plod nevylíhne. Každá matka bude klást v průměru vajíček denně a dosáhne tak maximální produkce. Pak bude už klást méně, neboť nebu- 20

21 de míst dostatek prostoru. I matky mají své dny a problémy s prací. Když včelař vytvoří oddělek, bude tento oddělek obsahovat hlavně zavíčkovaný plod, a trochu otevřeného plodu a vajíček. Dále uvádíme diskuzi o přidávaných matkách: 1. Stará matka nový plod se bude líhnout za 21 dní. Zde dostane oddělek matku z matečného včelstva, takže nedojde k přerušení kladení. Pak se budou za 21 dní líhnout nové včely. Během čtyř týdnů očekáváme ve třírámkovém oplodňáčku asi nových včel; za sedm týdnů jich už bude téměř Kladoucí matka nový plod se vylíhne za 24 až 28 dní. Musíte ale získat nebo si vychovat vlastní matku a dát ji v klícce do oddělku. Pak ji během sedmi dnů uvolníte, aby tam mohla klást. Během 21 dnů se pak začne líhnout její vlastní potomstvo a připojí se k původnímu osazenstvu. Během čtyř týdnů očekáváme v úlku asi včel, po sedmi týdnech už populace naroste asi na dělnic. 3. Panenská matka nový plod vyběhne za 31 dní. Nadprodukce matečníků někdy vede k přidávání zaklíckovaných sexuálně zralých matek, připravených k páření. Zde povolujeme deset dní k vyběhnutí matky z přidávací klícky a k páření a pak 21 dní k vyběhnutí prvního plodu. Týden staré panušky budou klást jen o pár dní později než oplozené matky. Očekáváme včel za 28 dní od jejich vytvoření: za sedm týdnů by jich mělo být Protože je to o něco méně než od spářené matky, divím se, proč se sexuálně zralé neoplozené matky nepoužívají víc? Já jsem značil a používal panenské matky po mnoho let s vynikajícím výsledkem. 4. Matečník líhnutí plodu se dá očekávat za 37 dní. Mnozí včelaři dávají do oplodňáčku zralý matečník. Vlastně většina komerčních včelařů používá matečníky. Nechávají pak matce 16 dní na vylíhnutí a začátek kladení a pak 37 dní do líhnutí plodu. Po sedmi týdnech by v oplodňáčku mělo být včel. 5. Matka odchovaná z plodu první včely se při tomto způsobu chovu budou líhnout po 49 dnech. Proto počítejte také, že to bude trvat sedm týdnů, necháte-li včelstvu vychovat jeho vlastní matku. I když tento způsob zajišťuje většinou výbornou kontrolu varroázy totálním přerušením kladení, je to velmi náročné na termíny a ztrátu populace budovatelek. Matka bude vychována z mladé larvy, takže z buňky vyběhne asi za 13 dní. Pak připočtěte 15 až 16 dní na její dozrání, spáření a začátek kladení vajíček. Pak ovšem budete muset čekat dalších 21 dní, než se vylíhne její plod. Takže uplyne celkem sedm týdnů! Během té doby nepřibyla do tohoto včelstva ani jediná včela. Po celou tu dobu včelstvo slábne. Během prohlídek ovšem uvidíte naražené matečníky, včely starající se o to, aby matka vylétla na snubní prolet a začala klást. Je zajímavé pozorovat tento proces, ale nedostatek otevřeného plodu po celých 28 dní rozhází celkové uspořádání včelstva a jeho práci. Včelstva, kterým matka chybí, spadají většinou do této kategorie. Dělnice v takovém včelstvu nestárnou tak rychle, když nekrmí plod, ale včelstvo nedává užitek. Buď se rozhodněte vyměnit matku v tomto včelstvu, nebo jej spojte s rostoucím oddělkem, aby bylo včelstvo k něčemu. Vliv včelaře Když včelař pracuje, vědomě i nevědomě ovlivňuje včelstva, se kterými pracuje. Včelař, který zakládá jednorámkový oddělek, může vzít během prohlídky jeden plást s 95 % zavíčkovaného plodu. Větší oddělek může být pravděpodobně vytvořen z více plástů obsahujících méně než 70 % dělnic. Jsou to plásty, na nichž je jak plod, tak pyl i med. Proč patří do naší diskuse? Největší rozdíly v tom, jak zajistit vyšší výnosy, záleží většinou na rozhodnutí včelaře. Včelař může podpořit oddělek přidáním zavíčkovaného plodu dřív, než se objeví první dělnice přidané matky. To ztlumí disbalanci vzniklou přidáním zavíčkovaného plodu do oddělku a obsazení oddělku se zlepší. Odebrání takových včel ze silných včelstev je účinné protirojové opatření včelařů během rojové sezóny. Včelař také může setřepat včely na česna slabých včelstev a přidat jim plodový plást odjinud. Také malé roje se tentýž rok dají použít tam, kde není riziko zavlečení afrikanizovaných včelstev. Zde je ovšem potřeba si uvědomit, že chycené roje mohou přinést nemoci ze svých matečných včelstev. Oddělky z Connecticutu To nám umožní dosáhnout kompromisu v hledání optimálního plánu pro to, jak má vypadat optimální oddělek. Co to znamená perfektní oddělek? Jedna cesta je, podívat se na to, jak produkují oddělky úspěšní včelaři. Ted a Becky Jones z Connecticutu jsou včelaři, kteří se po svém penzionování začali věnovat intenzivnímu včelaření. Vyprodukují 100 až 150 oddělků za rok jak na prodej, tak pro posilování vlastních včelstev. Pracují tak, že by se mnozí včelaři od nich mohli učit. Během let se poučili u dalších včelařů a stále se snaží svou práci zdokonalovat. Ve svém postupu nechávají nejprve postavit nové plásty na mezistěnách během předchozí sezony, takže mají panenské plásty pro příští rok. To redukuje 21

22 možnost skladování reziduí pesticidů a spór nemocí, jak tomu je u starých plástů. Mají přebytek plástů s dělničinou zaplněných pylem a medem, což je klíčem úspěchu. Tyto plásty jsou vkládány do zimujících včelstev. Rámky jsou označeny datem, takže Ted a Becky vědí, že pro oddělky používají nové plásty. Určitě ukládají i jeden hluboký plást s medem pro každý oddělek, který hodlají založit v příštím roce. Každému oddělku dají jeden plást se zavíčkovaným plodem a jeden s plodem otevřeným. Připravili si dvojité oddělky, které si na včelnici donesli se dvěma nově vystavěnými plásty, dvěma rámky s mezistěnami a jedním plástem se zásobami. Když pracují se včelstvy, snaží se najít plodové plásty, zatímco ty ostatní slouží k obměně díla. Z obou vyberou plodové plásty pro matky. Přidají dostatek kojiček, které budou ošetřovat plod. Na včelnici donesou dva rámky s mezistěnami do každého oddělku, které pak budou sloužit jako plásty plodové. Pak, když už jsou oddělky zkompletovány, nahradí tyto dva plásty plodem, který bude odebrán z jiného úlu. Matečná včelstva mezistěny rychle vystaví, jsou-li k tomu vhodné podmínky. To znamená, že každé včelstvo vyprodukuje nejméně dva nové plodové plásty. Za několik týdnů může včelař udělat z každého silného včelstva druhý oddělek v téže sezóně. Zajistí si dodávky matek z Kalifornie nebo Havaje a přidají matku každému oddělku, který vytvářejí tak, že matku vloží v klícce mezi dva plodové plásty. Matku pak nechají zaklíckovanou pět až sedm dní. Po sedmi dnech se vrátí a oddělky prohlédnou. Když matka ještě nevyšla z klícky, vyndají ji na plást. Pak nechají včelstva v klidu dva týdny, než prohlédnou oddělky a zjistí, jak si matka vede. Když matka chybí, vypořádají se s tím. Pouze nenechají oddělek na stejném místě. Všechny oddělky jsou převezeny na nové stanoviště a přikrmeny plásty s medem. Později pak musí obehnat všechna včelstva plotem proti medvědům, což je novinka v životě jižní Nové Anglie. Při pozdějším hodnocení zásahů ve včelstvech je vidět, že některé urychlily rozvoj včelstva. Poněvadž používají dva plodové plásty jeden s plodem otevřeným a druhý se zavíčkovaným, dochází po 21 dní kontinuálně k líhnutí nových dělnic. V dalších sedmi dnech dochází k mírnému zeslábnutí včelstva vlivem stárnutí zakládající generace oddělku. V dalších 28 dnech se postupně líhnou dcery nové matky a oddělek se rozvíjí velmi rychle. Ted Jones říká, že v té době už mají oddělky čtyři plodové plásty a během měsíce jsou připraveny k přenesení do desetirámkového úlu. Ted Jones říká, že v některých létech jsou oddělky pro prodej zájemcům hotové během tří týdnů. To byla ta jara, kdy Ted a Becky našli plodové plásty již z 90 % zavíčkované. V jiných letech museli čekat dlouho, než se objeví plod od nové matky. Tento systém má daleko k perfektnímu. Jones toho nechtěl moc říci o letech, kdy musel odložit rozesílání oddělků na léto. To bylo tehdy, když medvěd použil několik oddělků jako snídani, jak se přesunoval od jedné včelnice ke druhé. Byl odchycen a odvezen dvacet mil daleko jen proto, aby se zase vrátil a pokračoval v hodování. Znovu byl z oblasti odvezen. Pak se Ted dověděl, že ho přejel náklaďák na mezinárodní dálnici. Neříkal, zda řidič byl včelař. Přeložila: Prof. Sylva KUBIŠOVÁ Souhrn.: Zkoumáním pohybu spermatozoidů různých trubců v pohlavních cestách matky bylo zjištěno, že je pro včelstvo výhodnější, když se matka spáří s dostatečným počtem trubců pouze na jednom snubním proletu. Taková matka pak produkuje geneticky rozmanitější potomstvo. V předcházejícím článku (viz jarní číslo OVP 2015) jsme na základě pokusu uvedli některé získané zákonitosti rozdělení pohlavní produkce trubců ve spermatéce při umělém zavádění spermatu do nepárového vejcovodu. Ovšem tyto výsledky pokusu jsou nedostatečné pro přesné pochopení procesů migrace spermatu v pohlavních cestách matky. V přirozených podmínkách jsou možné opakované snubní prolety, nikoliv pouze jediné spojení. Při páření se sperma nejprve dostává do zóny vaginálního 22 Histologický výzkum migrace spermatu trubců v pohlavních cestách matek (V. Brovarskij; Pčelovodstvo, 2014/6, strany 18 21) otvoru a teprve poté migruje do vejcovodů. Je známo, že trubci produkují různé množství spermatu, což znamená, že do pohlavních cest matky se zpravidla dostávají ejakuláty odlišné z hlediska objemu a počtu spermatozoidů a při migraci k vejcovodům se bude nestejný počet spermatozoidů od různých trubců dostávat i do spermatéky. V souvislosti s tím jsme považovali za nezbytné prozkoumat zvláštnosti migrace spermatu v podmínkách umělého zavádění produkce do zóny vaginálního otvoru. Zkoušky se prováděly podle námi vypracované metodiky. Pohlavně zralé neoplodněné matky jsme rozdělili do tří skupin. Všem pokusným matkám jsme do vaginálního otvoru zavedli sperma označené fluorescenčními membránovými sondami, a to v objemu 9 µl s použitím umělé smyčky): v první

23 skupině jednou, ve druhé a třetí třikrát. V první a druhé skupině označené dávky činily 3 µl, ve třetí skupině 2 µl spermatu označeného sondou A, 5 µl sondou B a 2 µl sondou C. Po zavedení spermatu byly matky v každé skupině fixovány po stejnou dobu jako při předcházejícím pokusu (jarní číslo OVP 2015) a pro každou variantu bylo použito minimálně pět matek. Poté jsme je zalili do zhutněného prostředí a prováděli jsme histologické zkoumání reprodukčního systému: řezy jsme zkoumali pod mikroskopem MBI 15 (zvětšení ob. 10 ok. 8), popisovali, fotografovali. V první pokusné skupině, kde byly matky fixovány 15 minut po jedné injektáži porce spermatu, značeného fluorescenčními membránovými sondami A, B, a C, bylo rozdělení pohlavní produkce různých trubců na histologických řezech následující (obr. 1). Sperma obarvené sondou A zaplnilo volné zóny dolní části prostoru kladélka kolem umělé smyčky. To lze vysvětlit tím, že byla zavedena do prostoru žihadla (kladélka) jako poslední a vytěsnila předcházející dávky ke stěnám prostoru. Dávka spermatu označená sondou B byla částečně smíchána s jinými označenými dávkami a nacházela se blíže k bočním stěnám žihadlového prostoru. Její nepatrné množství jsme zjistili ve vagíně nad záklopkou. Spodní část prostoru žihadla v oblasti vaginální záklopky obsahovala převážně Obr. 1. Osový řez reprodukčního systému včelí matky po jednorázové injektáži spermatu do zóny vaginálního otvoru (ob. 10 ok. 8): po a 15 min., b 30 min., c 80 min., d 12 hod., 1 žihadlový aparát, 2 hlen, 3 žihadlový váček, 4 umělá smyčka, 5 sperma označené fluorescenční membránovou sondou C, 6 sperma označené fluorescenční membránovou sondou B, 7 sperma označené fluorescenční membránovou sondou A, 8 záklopka vagíny, 9 spermatéka, 10 nepárový vejcovod, 11 párový vejcovod, 12 sperma označené fluorescenčními membránovými sondami A, B, a C, 13 žmolky spermatu v žihadlovém váčku. sperma označené sondou C. Vršek záklopky byl na histologickém řezu odkloněn ve směru výstupu z žihadlového prostoru. V této etapě migrace z žihadlového prostoru do vejcovodu nebylo pozorováno ani aktivní míchání spermatu, ani intenzívní mísení pohlavní produkce různých trubců, protože na histologickém řezu lze jasně odlišit oblasti označené sondami A a B. U matek zafixovaných po 30 minutách (obr. 1, b) se obarvené dávky spermatu částečně přemístily do vejcovodu, ale ve spermatéce jsme je nezjistili. Sperma ve vejcovodech bylo smíšené. V dávkách obarvených fluorescenční membránovou sondou C se nacházela polovina produkce označené sondami A a B. Stěny párových vejcovodů se rozšířily jen nepatrně. Po 60 minutách od ukončení inseminace se do vejcovodů přemístilo kolem 80 % zavedeného spermatu (obr. 2, a). Průměr párových vejcovodů se značně zvětšil. V nich se blíže k vaječníkům usadilo sperma v méně smíšeném stavu a bylo možné odlišit oblasti se sondami A, B a C, přičemž největší část představovalo sperma se sondou A, tedy to, které bylo zavedeno jako poslední. V prostoru od středu párových vejcovodů do výstupu z vagíny byly dávky smíšené natolik, že zjistit jakékoliv ucelené oblasti spermatu označeného tou či onou sondou se nám nepodařilo. V žihadlovém váčku bylo možné v základní mase pohlavní produkce odlišit jednotlivé oblasti spermatu označeného sondami A, B a C. V okamžiku fixace se u těchto matek ještě držela smyčka. Do spermatéky se jako první dostaly dávky označené sondami A a B. Je možné připustit, že stěny vejcovodů vytvářejí na sperma určitý tlak a to se díky stahování svalů a rovněž pohybům bříška začíná přemísťovat do spermatéky. Vytékání spermatu do prostoru žihadla (kladélka) jsme nezaznamenali, protože vaginální záklopka, ale možná i pohyby bříška napomáhaly postupu sperma z vejcovodů do spermatéky. Histologické řezy od matek fixovaných 60 a 80 minut po zavedení spermatu ukázaly (obr. 2 a 1, c), že v pohlavních cestách a spermatéce se nachází sperma ve smíšeném stavu. Intenzita jeho migrace do vejcovodů se snižuje a směrem ke spermatéce se naopak zvyšuje. Po 12 hodinách od procedury už smyčka v žihadlovém prostoru nebyla (obr. 1, d). Zbytky spermatu, které se nedostaly do spermatéky, se nacházely převážně v žihadlové komoře a nepárovém vejcovodu (zóna vaginální záklopky). Všechny dávky spermatu v pohlavních cestách matky a ve spermatéce se intenzívně promísily. To znamená, že při přemísťování dávek spermatu do vejcovodů dochází k jejich smísení v žihadlové komoře a není vyloučeno, že tento proces pokračuje i ve vaginálním kanálku. Přechod spermatu do vejcovodů po injektáži pohlavní produkce trubců do zóny vaginálního otvoru 23

24 se završuje již po minutách. Tomuto procesu očividně napomáhá stahování břišních segmentů, vaginální záklopky a aktivní pohyby spermatozoidů. Snížení aktivity spermatozoidů ve vejcovodech, k němuž možná dochází díky vlivu jakýchsi faktorů (sekrety, které mohou vylučovat stěny vejcovodů, absence vzduchu, změny teploty atd.), pozitivně ovlivňuje migraci spermatu. Zaprvé, sperma intenzívně nevytéká ven. Zadruhé, kvůli nevelkému průměru výstupního průtoku přechod spermatu do spermatéky probíhá v malých dávkách. Vaginální otvor, i když zpomaluje migraci spermatu z vejcovodů do žihadlové komory, zůstává otevřený (viz obr. 1, a, 2, a). Přitom průchod, který se nad ním vytváří, je mnohem širší vývodní průtok spermatéky. Zkoumání histologických řezů reprodukčního ústrojí včelích matek fixovaných v různých intervalech potvrdilo, že migrace spermatu trubců končí fakticky po 24 hodinách. Přitom podstatnou část spermatu, která se dostává do spermatéky, tvoří dávky zaplňující nepárový vejcovod a po něm následující objemy zaujímající první polovinu párových vejcovodů. Totéž sperma, které se usadilo ve vzdálenějších částech párových vejcovodů (blíže k vaječníkům), se do spermatéky prakticky nedostalo, ale vytékalo na povrch. Rozmístění spermatu ve spermatéce včelích matek, kterým bylo sperma zavedeno jednou do oblasti vaginálního otvoru, se lišilo od toho, které jsme získali ve variantě se zavedením pohlavní produkce do vejcovodů: nezávisle na poměru aplikovaných objemů dávek se sperma ve spermatéce nacházelo ve smíšeném stavu (viz obr. 1, c, d). Při zkoumání řezů pod mikroskopem nebyla nalezena ani žádná zákonitá přerozdělení, dokonce ani jednotlivé shluky spermatu stejné luminiscenční barvy. Sperma Obr. 2. Osový řez reprodukčního systému včelí matky po 60 min. po jednorázové injektáži spermatu do zóny vaginálního otvoru (ob. 10 ok. 8): a osový, b příčný, 1 žihadlový prostor, 2 žihadlový aparát, 3 umělá smyčka, 4 spermatéka, 5 sperma označené fluorescenční membránovou sondou A, 6 párový vejcovod, 7 sperma označené fluorescenční membránovou sondou B, 8 nepárový vejcovod, 9 sperma označené fluorescenční membránovou sondou C, 10 záklopka vagíny, 11 sperma označené fluorescenčními membránovými sondami A, B, a C. obarvené sondami A, B i C se prakticky rovnoměrně rozprostřelo po celé ploše spermatéky. Nehledě na to se ale v jednotlivých oblastech řezů měnil jejich poměr ve prospěch jedné z obarvených dávek. To může být základem pro úvahu, že při migraci ejakulátů z žihadlového prostoru do vejcovodů a odtud do spermatéky dochází k jejich mísení. Což znamená, že při jednorázovém zavedení spermatu do zóny vaginálního otvoru nebo při jediném snubním pro- Obr. 3. Osový řez reprodukčního systému včelí matky po trojité injektáži spermatu do zóny vaginálního otvoru (ob. 10 ok. 8): po a 15 min., b 30 min., c 80 min., d 36 hod., 1 spermatéka, 2 vnitřní část spermatéky zaplněná tekutinou, 3 sperma označené fluorescenční membránovou sondou C, 4 žihadlový aparát, 5 sperma označené fluorescenční membránovou sondou B, 6 sperma označené fluorescenční membránovou sondou A, 7 párový vejcovod, 8 nepárový vejcovod, 9 záklopka vagíny, 10 žmolky spermatu v žihadlovém váčku. 24

25 letu matky se pohlavní produkce různých trubců po migraci nachází ve spermatéce ve smíšeném stavu. Tyto matky budou produkovat potomstvo s různou otcovskou dědičností, ale s převahou potomků toho trubce, jehož sperma se dostane do spermatéky ve větším množství. Trojnásobné umělé zavedení pohlavní produkce do zóny vaginálního otvoru (obr. 3) vyjadřuje obraz rozmístění vrstev spermatu označeného fluorescenčními membránovými sondami ve spermatéce, který připomíná rozmístění při umělé inseminaci podle běžné technologie. Dávky označeného spermatu se rozmísťují ve formě žmolků ve tvaru písmene C bez přítomnosti oblastí obarvených jinými sondami. Na předložených histologických řezech jsou docela jasně vidět pohlavní cesty a rozložení vrstev spermatu označeného fluorescenčními membránovými sondami A, B a C ve spermatékách matek. Lze předpokládat, že v průběhu reprodukční činnosti matky se spermatozoidy do vývodního kanálku spermatéky dostávají jak ze střední části, tak i z bočních zón, umístěných blíže k vývodu. Při postupu spermatu do kanálku spermatéky se pohlavní buňky různých trubců směšují. Tím se vysvětluje přítomnost pracujících jedinců různého původu ve včelstvech. Ovšem poměr potomstva od různých otců bude záviset na množství a rozdělení spermatu trubců v zóně vývodního kanálku spermatéky. Lze tedy konstatovat, že způsob, četnost a pořadí zavedení ejakulátů trubců do reprodukční soustavy včelí matky ovlivňují rozmístění pohlavní produkce ve spermatéce. Zaprvé bylo zjištěno, že sperma různých trubců se aktivně směšuje v pohlavních cestách matek pouze v případě, zavádí-li se do zóny vaginálního otvoru. S ohledem na to, že při přirozeném páření se sperma dostává zejména do zóny vaginálního otvoru, existuje několik variant jeho migrace v pohlavních cestách, rozmístěni ve spermatéce a následného využití. To bude záviset na četnosti páření: při jednorázovém snubním proletu se sperma různých trubců v průběhu migrace ve spermatéce smísí, při několika proletech dávky spermatu, které se dostanou do zóny vaginálního otvoru, budou rozmístěny ve spermatéce ve vrstvách ve tvaru písmene C. Pro včelstvo je výhodnější jednorázové spáření. Při intenzívním promísení spermatu různých trubců bude matka v průběhu celého života produkovat potomstvo s různou otcovskou dědičností. Podle našeho názoru přítomnost takových pracujících jedinců ve včelstvu umožňuje včelám medonosným předcházet řadě negativních následků: mrtvá vajíčka či deprese. Kromě toho jsou včely dělnice odolnější vůči chorobám, klimatickým podmínkám atd., což se kladně odráží na produktivitě a rozvoji jejich včelstev. Naopak, částečné smísení spermatu různých trubců ve spermatéce, k němuž dochází po vícečetných snubních proletech matek, může zhoršit stav jejich včelstev, zranitelnějších v důsledku jednotvárnosti potomstva. Kromě toho, současná produkce včelích dělnic od různých trubců napomáhá zvýšení odolnosti včelstva vůči chorobám, klimatickým podmínkám atd. Naopak rozložení spermatu různých trubců ve spermatéce ve vrstvách, k němuž dochází po vícečetných snubních proletech matek, může zhoršovat stav včelstev v souvislosti s jejich větší zranitelností způsobenou jednotvárností potomstva. Pro odborníky pracující v chovatelských zařízeních jsou atraktivnější včelstva, která vyvádějí potomstvo jednotného původu. Technologie umělé inseminace umožňuje zajistit kontrolu reprodukce potomstva známého původu prostřednictvím regulace způsobu a četnosti injektáže spermatu. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Mechanismy varroatolerance (K. Mündstedt, P. Teichfischer; Schweizerische Bienen Zeitung, 2014, č. 8, s ) Souhrn: Včely disponují značným počtem dědičných mechanismů, které by se mohly využít k ochraně proti roztočům. Některé se dají použít pro toleranční chov. V jedné aktuální výzkumné práci byly analyzovány a vyhodnoceny různé potenciální příčiny množících se ztrát včelstev, mj. také Colony Collapse Disorder (CCD). V rámci této kauzální analýzy byly nedávno identifikovány následující faktory: 1. roztoč Varroa, 2. vyhladovění a 3. nedostatek výživy, z nichž jeden každý může vést k úmrtí celého včelstva. Jako nejpravděpodobnější příčinou CCD bylo v této studii spatřováno spolupůsobení roztočů a virů. Jak ukázaly už dřívější analýzy včetně tato práce, roztoč, respektive jeho potírání, hraje centrální roli v chovu včel a včelařství. Po dlouhé časové období stály v popředí boje s varroázou chemické syntetické akaricidy. Analýza Staveleyho a jeho spolupracovníků upozornila na možnost, že užívání akaricidů v kombinaci s jinými faktory by mohlo přispět k vymírání včelstev. Sen včelaře: varroatolerantní Apis mellifera Už delší dobu pracují včelaři a včelařští vědci na tom, vychovat varroatolerantní včelu. K tomuto cíli vybudovali rozsáhlé sítě. Cílem této práce je přitom chov varroatolerantních včel, které jsou také 25

26 v zájmu hospodárného včelaření a žádné význačné změny v dosavadní včelařské provozní metodě nepotřebují. Thomas D. Seeley informoval na Apimondii 2013 v Kyjevě, že v USA žijí po mnoho let zdivočelá včelstva, která úspěšně přežívají bez ošetření proti varroáze. Jako klíčový prvek slouží snad přirozený rojový pud, protože při rojení včel je přerušen cyklus reprodukce roztočů, zatímco tradiční včelaření se snaží potlačit rojení a nabízí tak roztočům kontinuální možnost rozmnožování. Také analýza včely primorskaja dokládá, že rojení má u varroatolerance důležitý význam. Ponejvíce není rojový pud pozitivně hodnocen, protože panuje rozšířené mínění, že rojivá včelstva neposkytují žádné význačné medné výnosy. Mnohým je sice jasné, že varroatolerance je důležitá, přece však při nejbližším nadhození tématu připadnou na to, že dosud jsou objevovány vždy nové mechanismy, kterými se včely brání roztočům. K různým mechanismům, které byly u včel pozorovány, odhlédneme-li od shora zmíněného rojení, patří: 1. Poznat roztoče a atakovat jej. 2. Vykazovat stoupající čisticí chování a tím roztočům ztěžovat, aby se na včelách udrželi. 3. Uvolňovat substance nebo mít takové vlastnosti, které neumožní roztočům se na včelích larvách reprodukovat. 4. Vykazovat hygienické chování, které povede k tomu, že roztočem napadený plod bude otevřen a včelí larvy budou odstraněny. 5. Mít podobné chování, jako v bodě 4, jen s tím rozdílem, že víčka buněk s napadeným plodem budou natolik zesílena, že larvy uvnitř se nebudou moci vylíhnout a tím zajdou i roztoči obsažení uvnitř. 6. Rozmnožovat určité druhy sbírající propolis, které ztěžují roztočům anebo nemocem přicházejícím s roztoči se rozmnožovat. 7. Setřást roztoče při proletu létavek a tím redukovat populaci roztočů, nebo aby se napadená létavka nevracela do úlu. Tyto strategie chování se zdají být reprezentovány na genetické úrovni různými geny popř. kombinacemi genů, na což je třeba brát zřetel při chovu na varroatoleranci. Není snadné v chovu zkombinovat dva nebo více způsobů chování. Teprve až bude dosaženo toho, že ten který znak chování je v chovné linii geneticky pevně zakotven, můžeme sáhnout ke kombinaci různých znaků chování. Je ovšem možné, že v průběhu dlouhodobého chovného výběru se roztoč přizpůsobí a dosavadní chovatelské úspěchy tím budou negovány. Ideální by byla selekce matek na bázi více shora uvedených principů. Byl by to efektní způsob, jak by se rozšířila pravděpodobnost vývoje tolerance i redukce roztočů. K získání přehledu o současných znalostech o chovu na varroatoleranci slouží následující důležité údaje. 1. Poznání a atakování roztoče Varroa včelami Vycházeje z pozorování rakouského včelaře z povolání A. Wallnera mohlo být v různých pokusech ukázáno, že kraňka občas ohryže roztoče ze včel, čímž může ovlivnit vývoj populace roztočů. Podle těchto pokusů se podíl poškozených roztočů mezi různými včelstvy značně liší (od 9,0 % do 36,3 %). Bylo tedy postulováno, že selekce včelstev s vysokým podílem poškozených roztočů může přispět k udržení nízké populace roztočů. Na toto téma byly udělány některé pokusy. Novější pokus v Íránu vykázal vyšší procentní sazby poškozených roztočů. Autoři uvádějí závěry i do spojitosti s čisticím chováním, které nemusí být bezpodmínečně namířeno proti roztočům. Zda jsou roztoči při čištění poznáni a atakováni nebo poškozováni jen tak bokem, je v tuto chvíli nejasné. 2. Zvýšené čisticí chování Začátkem 80. let spatřoval rakouský včelař Josef Bretschko v čistícím pudu klíčový element pro přirozené potírání roztoče. Důsledkem početných potvrzených vědeckých bádání je, že vyšší varroatolerance afrikanizované včely v Jižní a Střední Americe je důsledkem silného čisticího pudu. Čisticí chování bylo v četných studiích, které zkoumaly až čtyři obranné mechanismy, identifikováno jako nejdůležitější mechanismus. Rozlišujeme samočištění a očištění s cizí pomocí. Cizí pomoc znamená, že roztoč přichycený na nějaké včele je jinou včelou rozpoznán a odstraněn. Včela Apis cerana napadená roztočem provádí čisticí tanec, aby přiměla své družky roztoče odstranit. Při jeho odstraňování včelami může roztoč přijít k různým úrazům. Natolik se včely mohou navzájem mezi sebou čistit a atakovat roztoče. Arechavaleta Velasco se spolupracovníky tak mohli identifikovat genetické základy těchto vlastností a přišli na to, že na chromozomu 5 je celkem kódováno 27 genů (mezi jinými atlastin, ataxin a neurexin-1), které mají vliv na vývoj nervů a chování. Přímý význam u včel není ovšem beze zbytku vysvětlen u myší vede exprese neurexinu-1 ke zvýšenému samočištění; u lidí je tento gen odpovědný za náchylnost k nervovým onemocněním. V rámci chovu by se mohlo prokázat jako smysluplné zkřížení s afrikanizovanou včelou. Zkušenosti z Porto Rica ukazují, že se tam etablovala populace mírné afrikanizované včely, která se zřetelně liší od agresivní varianty na americké pevnině a zdá se být geneticky stabilní. Vykazuje 11 genů, které korelují s varroatolerancí. Její genom odpovídá situaci, jaká panovala na začátku invaze afrikanizované včely do Texasu. Pravděpodobnější je, že trvalý příliv dalších afrikanizovaných včel vedl k tomu, 26

27 že podíl genomu evropských včel byl dalekosáhle potlačen. 3. Faktory, které brzdí reprodukci roztoče V případě populace varroatolerantních včel v Avignonu (Francie) a Gotlandu (Švédsko) mohlo být ukázáno, že šíření roztoče je ovlivněno různým způsobem. Bylo doloženo, že u obou populací jsou větší skupiny neplodných roztočů, více mrtvého potomstva, méně samčích potomků, zpomalené kladení vajíček a menší plodnost vylíhlých roztočů. Celkem vedou faktory tohoto fenoménu k tomu, že u včel v Avignonu se může rozmnožovat jen 59 % roztočů Varroa, přičemž reprodukční úspěšnost u kontrolních včelstev leží okolo 90 %. U gotlandských včel (včela Elgon) byla vyhodnocena reprodukční úspěšnost roztoče na 48 % ve srovnání s kontrolními včelstvy se 78 %. Genom varroatolerantních včel z Gotlandu byl prozkoumán teprve nedávno. Bylo prokázáno, že za varroatoleranci jsou odpovědné celkem tři znaky. Pokusy s křížením běžných a varroatolerantních včel ukázaly, že varroatolerance se neprojeví, pokud se vyskytuje jen jeden z oněch tří znaků. Určitá varroatolerance existuje už v případě, že se objeví dva znaky, ale výrazně se projeví až v případě, že jsou k dispozici všechny tři znaky. Další příčinou varroatolerance by mohla být různá koncentrace mědi a zinku ve včelstvu, která hraje důležitou roli při reprodukci hmyzu a roztočů. Ionty obou těchto prvků se z dosud nezjištěných příčin vyskytují u dělničího plodu Apis cerana v nižší koncentraci než u Apis mellifera. 4. Hygienické chování, při kterém jsou roztočem napadené plodové buňky otevřeny a roztoči odstraněni. Původní hostitel, včela Apis cerana, si vyvinul proti roztoči řadu obranných mechanismů. K nim patří i to, že včely vykazují takové hygienické chování, které vede k otevírání napadených plodových buněk. Po otevření můžeme pozorovat dva způsoby chování: 1. Larvy jsou z plodové buňky odstraněny. 2. Z buňky jsou odstraněny roztoči a buňka je znovu zavíčkována. Za toto chování jsou odpovědné dvě nezávislé sady genů, které podle své jednoznačnosti vedou k tomu, že včely otevřou buňky a larvy odstraní, jen otevřou plodové buňky, odstraní jen larvy, pokud jsou buňky otevřené a ani neotevřou buňky, ani neodstraní larvy. Tyto způsoby chování jsou pozorovatelné nejen u Apis cerana, ale i u Apis mellifera, přičemž chování, při kterém jsou plodové buňky otevřeny, odstraněni jen roztoči a pak buňky znovu zavíčkovány, se vyskytuje, jak se zdá, převážně u Apis cerana. Pokus s afrikanizovanými včelami navíc ukazuje, že zvýšený sklon ke sběru propolisu souvisí se zlepšeným hygienickým chováním včel. Zajímavý je poznatek, že včelstva s matkou, která se spářila s mnoha různými trubci, vykazují zřetelně lepší hygienické chování, než včelstva s homogenním genotypem. Schöning se svými spolupracovníky prokázali, že častěji byly odstraňovány larvy napadené současně roztočem Varroa a virem deformovaných křídel, než larvy napadené jen roztočem. Rozdíly v pachu napadených larev slouží jako indikátor těm včelám, které se vyklízením zabývají. Rovněž je zajímavé, že včely chované na sníženou reprodukci roztočů mají lepší hygienické chování, než včely chované na stoupající hygienické chování. 5. Víčka buněk napadených roztočem jsou zesilována, takže larvy včel zahynou v buňkách společně s roztoči. V případě trubčího plodu včely Apis cerana se zdá, že buňky trubců napadené roztočem nejsou otevírány, ale že jsou víčka buněk zesílena. Trubci oslabení roztočem nejsou s to víčko otevřít a hynou i s roztoči v buňkách. 6. Množí se včely sbírající propolis, které to ztěžují roztočům nebo nemocem s nimi přicházejícím. Jedna aktuální vědecká práce zkoumající kvalitu propolisu ze včelstev s varroatolerancí a bez varroatolerance zjistila, že normální včelstva sbírají více propolisu, než varroatolerantní. Mimoto se právě sebraný propolis od sebe v určitých vlastnostech zřetelně liší. Podíl čtyř různých biologicky aktivních substancí (kyselina kávová a pentenyl caffeate) byl ve varroatolerantních včelstvech zřetelně vyšší. Snad je různé složení propolisu jedním z dalších faktorů k objasnění varroatolerance. 7. Létavky stihnou během výletu roztoče setřást a tím redukovat populaci roztočů. Část roztočů je přichycena na létavkách. Schopnost varroatolerantní linie může tkvít v tom, že létavky buď roztoče setřesou, nebo se zpátky do úlu nevrátí. Zmíněné chování souhlasí s pozorováním, že také jinými nemocemi napadené včely často odlétají a z vlastního popudu se do úlu nevrací. Naskýtá se ovšem otázka, zda se vyhnané včely nevžebrávají do jiných včelstev a nepřispívají tím k rozšiřování varroázy. Shrnutí Tento přehled ukazuje, že existují různé způsoby chování, kterými se včely mohou roztočům bránit. Nadto mohlo být aktuálně prokázáno, že určité včely (Gotland) jsou rezistentní vůči virovým infekcím, které přicházejí v důsledku varroázy a tak mohou snášet vyšší populaci roztoče, aniž dojde ke zhroucení včelstva. 27

28 V rámci chovu na toleranci má smysl zjišťovat, jaké mechanismy používají různé linie popř. druhy. Jeví se smysluplná selekce matek, které v sobě spojují pozitivní vlastnosti ve vztahu k varroatoleranci, jaké mohly být nalezeny u varroatolerantní včely Apis cerana i afrikanizované Apis mellifera. Je to v zásadě v souladu s jednáním pracovní společnosti Toleranzzucht, tak jak to publikoval Ralf Büchler se spolupracovníky. Je také zajímavé, že matka s vlastnostmi varroatolerance je přenáší na své potomstvo také v generaci F-1. Jedna studie ukázala, že včelstvo, jehož matka se spářila s normálními trubci, současně vykazovala znaky varroatolerance, takže odchov odpovídající pozitivně testovaných matek má pro včelaře smysl. U tohoto tématu zůstává řada otevřených otázek, které by měly být objasněny v rámci budoucího výzkumu. Nezbývá než doufat, že těmto a dalším důležitým otázkám bude v budoucnu věnována náležitá pozornost. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Trubci komplexní systém křížení včel (Gabriele Soland; Schweizerische Bienenzeitung, 2014, č. 7, s ) Souhrn: Ze všech žijících trubců se podaří jen asi 1 3 % z nich splnit svůj sexuální úkol oplodnit matku. Včelaři se často o trubce příliš nestarají. Nejvýše vyřezávají trubčí plod jako biotechnické opatření proti varroáze. Přitom trubci hrají významnou roli pro dobře prosperující budoucí včelstva. Trubci jsou v našich včelstvech nenápadné existence. Protože nepřispívají k medným výnosům a ve včelstvech se nacházejí pouze od jara do léta, jsou často považováni za neužitečné strávníky. Kvůli jejich zdánlivé zbytečnosti se včelařům zdá snadnější trubčí plod vyřezávat už na jaře a tím omezovat roční populaci roztočů. Roztoči Varroa si totiž na tlustých trubcích libují. V každém případě mohou na trubčím plodu dospívat o tři dny déle. Že trubci nemají žihadlo a že vylétají ke snubním výletům, patří ke všeobecným včelařským vědomostem. A přece, ačkoliv ve včelařství nemají žádný zřetelný význam, mají centrální význam pro zdraví našich včel a jejich existence a zasluhují si nutnou pozornost a péči. Spokojené a hluboké hučení včelstva s přirozeným podílem trubců není v dnešní době mezistěn a vyřezávání trubčiny běžné. Kdo nechá svým včelstvům volné ruce, bude překvapen množstvím trubců, kteří ve včelstvech žijí. Přítomnost trubců nijak zvlášť neovlivňuje medný výnos, i když stavba trubčiny a výchova trubčího S výchovou trubců začíná včelstvo v březnu. Výřezem trubčiny může být už od jara odstraněna část roztočů. plodu je pro včelstvo nutnou investicí. Vyřezáním trubčiny je včelstvo donuceno tento náklad znovu investovat, protože včelstvo by rádo mělo aspoň určitý počet trubců. Kdo chce zjistit, nakolik včelstvo ke svému štěstí potřebuje trubce, ať průběžně zavěšuje od časného jara do svého včelstva stavební rámky tak dlouho, dokud na nich včely nezačnou stavět dělničí dílo. Podle zkušeností to budou dva až tři plásty švýcarské míry (34 26 cm pozn. překl.). Malé šance na úspěch Od jara do léta se ve včelstvu nachází průměrně 1500 trubců. Trubci se líhnou po 24 dnech vývo- 28

29 K chytání trubců na trubčím shromaždišti se na balonu vysoko vytahuje sítěná past. Na vstupu pasti slouží jako návnada nějaká matka nebo také kousek tmavého kousku dřeva. je. Sexuální zralosti dosahují teprve 10 dnů po vylíhnutí. Při průměrné délce života nejvýše 55 dnů a k pokusu spářit se s nějakou matkou jim zůstává nejvýše šest a půl týdne. Pokud se jim to podaří, umírají během sexuálního aktu. Jsou důsledně monogamní, což se o matkách tvrdit nedá. Matky se spáří průměrně se 17 trubci. Při odhadu, že při rojové náladě vylétnou z jednoho včelstva ke snubnímu proletu tři mladé matky, to znamená, že při 1500 trubcích ve včelstvu se k lizu dostane 3 % trubců. Během období páření se trubci třikrát až čtyřikrát hromadně vymění, tzn., že trubčí plásty jsou během sezóny zakladeny třikrát až čtyřikrát. Sumarizováno, efektivní množství je 4500 až 6000 trubců v jedné sezóně a v jednom včelstvu. Tím se jedinému trubci pravděpodobnost spáření redukuje na 1 %. To také znamená, že jen 1 % trubců za celou sezónu naplní smysl své sexuální existence. Je to extrémní nepoměr pohlaví a pro matku to znamená, že má jednoznačně lepší pozici při možnostech volby. S touto volbou se matka setkává teprve při volném výletu na trubčí shromaždiště. Trubci shromaždiště vyhledávají při lázeňském počasí výlučně od 13 do 18 hodin a teplotě přes 20 o C. Jak se dokážou bez facebooku a ů shromáždit na nějakém místě, zůstává záhadou. Záhadou je rovněž to, že se každý rok potkávají na témže místě, i když zimu přežije jen sem tam nějaký trubec. Existuje domněnka, že určité výseky horizontu jsou atraktivní jak pro matky, tak pro trubce, ale ne pro dělnice. Trubčí shromaždiště Trubci se nerozptylují libovolně po krajině, ale setkávají se na trubčích shromaždištích. K těmto cílům přilétají sítí letových kanálů. Také trubci přikočovaných včelstev nacházejí shromaždiště rychle a bez omylu. Předpokládáme, že tady hrají svou roli také feromony. Kdo by chtěl zjistit, kde je nejbližší shromaždiště, může si vyjít na procházku s balonem s matkou a kouskem dřeva, nebo jen s kouskem tmavého dřeva. V letových kanálech to přitáhne několik málo trubců. Dojdeme-li až na shromaždiště, počet nápadníků rychle stoupne. Trubčí shromaždiště je zřetelně ohraničené území s průměrem m a výškou m. Pokud balon s matkou vybočí jen jediný krok z kruhu, počet trubců výrazně klesne. Tento systém páření je znám u gazel, tetřívků a octomilek. Samci přicházejí na tokaniště nebo do arény, aby přesvědčili samice o svých vlastnostech v naději, že právě oni budou ti vyvolení. Další výraznou vlastností tohoto systému u včel je jakákoliv absence agresivního chování mezi konkurenty. Může sice dojít k exhibičním utkáním, která však neslouží k fyzickému odstranění nebo usmrcení protivníka, ale jsou reliktem časů strategie silné ruky. Naše matky létají do arén, které mají jasně ohraničený letový prostor také proto, aby získaly obrázek o tam se nacházející nabídce partnerů. Tento proces sexuální selekce znamená výběr, se kterým se 29

30 setkáváme při sexuální reprodukci a kdy při páření je upřednostněn partner se speciálními vlastnostmi. Těmito vlastnostmi jsou indikátory dobré genetické dispozice nebo fyzické kondice samců. Známým případem jsou např. nápadná opeření ptačích samečků. Také při volbě trubců dochází nutně k sexuální selekci. Přitom určitě hrají svou roli letové schopnosti trubců, zda mohou být u matky v pravou chvíli a ve správné pozici; v čele celého roje konkurentů je to čistý výkonový sport. Bylo také zjištěno, že větší trubci mají víc spermií, než menší. Akt páření a výhody vícenásobného páření Při spáření se trubci pevně drží matky nohama a vychlípí svůj penis do vaginálního otvoru matky. Přitom se penis obrátí a vyfoukne zevnitř ven jako gumová rukavice. Rozpíná se uvnitř matky. Jedna část této struktury se zlomí a zůstává zasunutá v matce. Tato tzv. oplozovací znaménka jsou u hmyzu častá a slouží k tomu, aby odradila dalšího samečka. Tím by samci skutečně chtěli k rozmnožování upřednostnit vlastní sperma. Ovšem trubci si vyvinuli efektivní metodu, jak toto oplozovací znaménko (nebo také špuntík) odstranit. Pouze znaménko od posledního trubce je po snubním výletu odstraněno až v úlu. Získaná zásoba spermií je uložena především v předsíni vejcovodů a nakonec z největší části znovu vytlačena ven. Přitom do spermatéky dospěje přes kožní záhyby 5 10 % spermií. Spermatéka má za cíl uskladnit malá množství spermií od různých trubců. Tím je ve včelstvu zaručena genetická rozmanitost. Tato rozmanitost pomáhá včelstvu při ochraně proti možným nemocem a parazitům, protože pravděpodobnost, že se zde také nacházejí rezistentní polosestry, je vyšší. Tento mechanismus ukazuje na důležitost genetické pestrosti na všech úrovních, od otcovské linie ve včelstvu až k různosti typů v ekosystému. Čím větší je genetická rozmanitost, tím větší je šance mít rezistentní varianty, které jsou vyzbrojeny vůči různým ohrožením. Dobrým příkladem je mor, který po 300 let pustošil Evropu a vyhladil až třetinu obyvatelstva. Mezi přeživšími byli také lidé, které nemoc neohrozila, protože byli proti ní geneticky vybaveni. U včely medonosné genetická diverzita podporuje uvnitř včelstva také efektivní dělbu práce. Existují genetické linie, které vynikají ve vyklízení, jiné v čištění apod. Čím různorodější varianty existují, tím větší je šance, že včelstvo bude mít pro každý pracovní krok zvláště talentovanou skupinu sester. Matky mají tedy nejvyšší zájem se spářit s trubci různě genetického původu a kompozice. Přitom musíme říci, že matky se vlastně páří s jinými matkami, protože trubec s polovinou sady chromosomů může být chápán jako létající spermatéka své matky. Genotyp trubců není žádnou rekombinací otcovských a mateřských genů, ale trubci přenášejí pouze případnou polovinu mateřského genotypu. Tím může systém křížení včely medonosné v genetickém smyslu být považován také za hermafroditický (samčí a samičí pohlaví v jednom jedinci). Expozice samčího plemeniva v trubcích má pro matku trubců tu výhodu, že se sama nemusí znovu vydávat na riskantní snubní výlet a ke svému samičímu rozmnožovacímu aparátu si nepotřebuje nechat narůst samčí orgány. Prostě a jednoduše vysílá své trubce, jejichž množství bere na sebe riziko snubního výletu. Trubci létají více kilometrů a rozlétají se na okolní trubčí shromaždiště. Nejoblíbenější krátká vzdálenost Vzdálenostmi, které trubci přitom absolvují, je okolí obetkáno. Skutečně něco přes polovinu trubců je rozptýleno na shromaždištích v okruhu 3 km. Další část trubců bere na sebe riziko přelétnout větší vzdálenosti, musí se ale cestou zastavit v nějakém dalším včelstvu, aby se zásobili na další cestu. Při dnešní hustotě zavčelení se nezdá být problém najít nějaký včelí motel, avšak při přirozené hustotě populace je vyšší riziko, že jim palivo cestou dojde. Proto si jen asi 3 % trubců připne vandrovnická křídla a táhnou na cizí území. Jak daleko trubci nebo matky létají, nebo zda při snubním výletu navštíví více shromaždišť, je z důvodu nesnadné sledovatelnosti ještě nejasné. Bylo pouze prokázáno, že 50 % spáření mezi včelstvy se odehrává do vzdálenosti 2,5 km, 75 % do 5 km a 90 % do 7,5 km. Očividně je vzdálenost okolo 3 km mezi včelstvy nejlepší a četnost spáření se vzdáleností včelstev klesá. Pokud by trubčí shromaždiště bylo dál, matka by se neoplodnila a zůstala by trubcokladná. Nejdelší vzdálenost, ve které byl trubec od svého včelstva nalezen, byla 16 km. Jak se na vzdálenostech podílí matky a jak trubci, je zatím námět k hypotézám. Pravděpodobně to obě pohlaví zkouší tak, aby náklady mohly být minimalizovány. Pro trubce, aby zvýšili pravděpodobnost spáření, to znamená, letět na shromaždiště ve správné době. To ovšem také znamená se rozhodovat pro blíže ležící trubčí shromaždiště. Pro návštěvu vzdálenějších shromaždišť musí být ještě jiné důvody. Důvody, které zvýší šance na úspěšné spáření. Je možné, že i chování trubců nebo matek na shromaždišti hraje také svou roli. Maximálně vytěžit možnosti, znamená pro matku spářit se s dostatečným množstvím trubců různého původu v pokud možno co nejmenší doletové vzdálenosti. Přitom zkouší matka udržet počet snubních výletů pokud možno co nejmenší a přesto natankovat dostatek vysoce hodnotného spermatu od nepříbuzných trubců. Damoklův meč incest Není těžký úkol najít na shromaždišti producírující se trubce z téhož včelstva. Na jednom shromaždišti mohou být nalezeni trubci od 240 včelstev. Pro mnohé včelaře je incest hrozícím Damoklovým mečem, který nad jejich hlavami hrozí matkami 30

31 Incest může být při oplodnění na stanovišti vyloučen. Že se nejedná o incest, můžeme poznat na zavíčkovaném plodu. Mezerovitý plod může ale také ukazovat na nějakou nemoc. Takže při stanovení diagnózy je třeba být opatrný. Příklad mezery v jinak jednolitém plodovém tělese. oplodněnými na vlastním stanovišti. Rádi proto svá včelstva občerstvují čerstvou krví, protože se bojí, že jejich včelstva po opakovaném oplozování na vlastním stanovišti by mohla trpět deformacemi z incestu. Doufám, že po přečtení tohoto článku bude jasné, že pro genetickou rozmanitost není nic lepšího, než prosté oplodnění na vlastním stanovišti. Ovšem při otázce domácí selekce si musíme uvědomit, kolik včelstev z okolí ponechalo v našich včelstvech svůj genetický otisk prstu. Kdo chce vědět, z jak mnoha a kterých včelstev otcové našich včelstev pochází, ať si udělá seznam včelstev v okruhu 5 km a je si jist, že všechna tato včelstva jsou s velkou pravděpodobností otcovská včelstva těch jeho. Pokud včelaři nejsou spokojeni se včelstvy oplodněnými na stanovišti, pak by důvodem mohly být spíše nepříjemné vlastnosti, které s sebou přirozený výběr přináší. V přirozené populaci nejsou jen kulturisté, ale i slaboši. Přirozený výběr vede konečně k lepšímu přizpůsobení, ale cestou k němu je také 31

32 mnoho ztrát. Kdo tedy vsadí na čistou přirozenou selekci, musí počítat s tím, že genetickou diverzitou se shromáždí nestejný stav, tedy že se neobjeví jen včely s nejkouzelnějšími vlastnostmi pro včelaře, ale především budou preferovány ty vlastnosti, které přinášejí výhody včelám, ale ne bezpodmínečně včelaři. Výhody včelařům přináší jen umělý výběr v chovu. Kdo se přesto obává, že bude konfrontován s postiženími z incestu, měl by posoudit plodové těleso. Pokud najde méně než +/- 10 % mezer, může být incest definitivně vyloučen. Příčinou mezerovitého plodu jsou ponejvíce nemoci. Incest se stává problémem u malých, uzavřených populací. A i to jen tehdy, pokud populace nemá možnost občerstvení krve, např. zbytkové populace bez kontaktu s jinými populacemi. Proto jsou např. pro zbytky naší domácí divočiny budovány přes dálnice tzv. eko-mosty s cílem, aby byly propojeny malé populace zvířat. Je to také důležité při řízení ochrany území u domácích ras včel, aby se propojily jednotlivé zbytkové populace v chráněných územích. Nejvyšší pozornost se ovšem věnuje tomu, aby nebyly ohroženy tamější ekotypy. Také domácí chovaná populace, která je vzhledem k přirozené populaci relativně malá a izolovaná, se může v dalších letech z chráněného území rozšířit a přispět k potěšitelnému přírůstku genetické diverzity. Oplodňovací stanice Když teď na pozadí našeho vědění o pářícím chování našich včel mrkneme na naše oplodňovací stanice, bude brzy jasné, jaké výzvy našemu chovatelství staví. Jistota a řízení oplodňovacích stanic nabízí mnoho podnětů k diskuzi. S dnešními molekulárními analýzami příbuznosti bude teď významně jednodušší a vůbec teprve možné jednoznačně určit jistotu zkřížení na oplodňovacím stanovišti. Protože lety ke vzdáleným místům páření se týkají jen několika málo jednotlivců, musí být namátkový vzorek pro genetickou analýzu dost velký, aby tyto eventuality byly odhaleny přímo. Tím je ovšem jakákoliv analýza drahá. V internetovém systému mellifera.ch integrovaný kontinuální genetický hybridní test příbuzných chovných matek a trubců nabízí nutný základ pro to, aby bylo v budoucnosti vyzkoušeno křížení pro zvířata vybraná k chovu. V chovu by to byla pro pokrok enormní výhoda, protože si uvědomujeme, že cizí vliv na švýcarské oplodňovací stanice je větší, než by bylo žádoucí. Ani topografická poloha horských oplodňovacích stanovišť není jistou bariérou, protože trubci mohou překonat horské hřebeny ve výškovém rozdílu stovek metrů. Zdá se, že překážku tvoří spíše nižší teploty na horských hřbetech. Pokud teplota nedosáhne 20 C je letová aktivita zřetelně omezena. V letech s teplými léty však musíme počítat i s letovou aktivitou přes pohoří. Dosáhnout křížení se zcela určitými trubci pro čistý chov je možné jen umělým oplodněním. Bohužel není tato forma oplodnění ačkoliv pro chov včely medonosné je to jediná jistá varianta křížení Spolkovým úřadem pro zemědělství ve Švýcarsku, na rozdíl od oplodňovacích stanic, finančně podporována. Zřejmě není zájem, i když u jiných užitkových zvířat, např. dobytka, je umělé oplodnění na pořadu dne. Náklady, které by přišly do veřejných rukou, by nebyly moc vysoké. Bohužel Svaz nediferencuje, co se týká komplexnosti systémů křížení. Bylo by skutečně něco jiného vyhánět krávy a býky do vzdálenosti několika kilometrů, aby se pářili nekontrolovaně. My, včelaři, můžeme jen buď se závistí koukat na stáda krav, nebo s hrdostí na nezkrotnou volnou přirozenost našich včel. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK O shromaždištích trubců (A. J. Šarinov; Pčelovodstvo, 2014, č.9, s ) Souhrn: Skupina vědců se pokusila ověřit pravidla pro vznik trubčího shromaždiště. Praktickým pokusem v lesnaté chráněné oblasti zjistili, že shromaždiště se musí nacházet ve výškách kolem 50 m, tedy nad korunami stromů, nikoliv tedy na každé lesní pasece, jak se původně domnívali. Je známo, že včelí matky a trubci se páří ve vzduchu za letu i ve velkých vzdálenostech od svých obydlí. V době snubního období pohlavně dozrálí trubci se slétají na určitých místech a čekají na přílet neoplodněných matek. Schopnost najít tato snubní místa je založena na dědičnosti včely medonosné. Je zajímavé, že místa shromažďování trubců zůstávají rok co rok stejná. Na čem záleží výběr těchto míst? Proč se nemění a jak je v následujících letech nacházejí nové neoplodněné matky a pohlavně vyzrálí trubci? to jsou otázky, které stále vzrušují mnoho badatelů. Rozhodli jsme se pro pokus určit místa shromažďování trubců. Poznamenáváme, že jiní badatelé prováděli svá pozorování kolem včelnic, ale my jsme prováděli pozorování v těch místech, kde se stabilní trubčí území udržuje v oblastech se včelstvy žijícími v přírodním prostředí. Výzkum jsme prováděli v přírodní rezervaci Šulgan-Taš. Na daném území žije tmavá lesní včela burziánská bortěvaja (Apis mellifera mellifera) unikátní tím, že většina této populace hnízdí v dutinách stromů. Na rozdíl od produktivního včelaření nejsou 32

33 zde včely shromážděny na malých prostranstvích. Divoce žijící včely jsou rozmístěny na ohromném lesním prostranství. Předpokládali jsme, že na území přírodní rezervace existují stálá shromaždiště trubců. Pro splnění zadaného úkolu jsme umístili pohlavně zralou neoplodněnou matku ve stáří osmi dnů do mateční klícky (obr. 1) a vyzvedli ji na tyči do výšky 10 m nad zem (obr. 2). Pokus se uskutečnil v době od 16. do 23. června Každý den od 14 Obr. 1: Vůně pohlavně vyzrálé matky zesílená feromonovým přípravkem Apira musí trubce přilákat. Obr. 2: Na takovém, podle našeho názoru, ideálním místě, musí k matce, umístěné ve výšce 10 m, přilétat trubci. do 19 hodin byl prováděn videozáznam. V průběhu osmi dnů se přemisťovala tyč s matkou m od předchozího místa, na lesní louce dlouhé m. Podle našich předpokladů by se měli trubci shromažďovat nad loukou. Pro přesnost poznamenáváme, že takovýto pokus by se nemohl uskutečnit v případě, kdyby výška stromů dosahovala 35 m. Věřili jsme, že nad loukou musí existovat shromaždiště trubců, a že jeho zjištění je velmi pravděpodobné. Vycházeli jsme také z toho, že okruh místa shromažďování trubců je dostatečný. Podle údajů R. D. Riba, trubci létají na shromaždiště v okruhu od 50 do 200 m. Do jaké výšky je nutné vyzvednout matku, aby přilákala trubce? Tato otázka potřebuje upřesnění. F. Ruttner předpokládal, že ve vzdušném prostoru se nacházejí dvě zóny: ve výšce 1 8 m nad zemí létají včely dělnice a nad 10 m matky a trubci, což usnadňuje jejich vzájemné vyhledávání. Podle L. Geriga, mohou trubci vzlétnout do výšky 35 m, ale obyčejně létají ve výškách m (dříve se pozorování prováděla ve stepní krajině). Když se vezmou za základ tyto údaje, tak by naše pohlavně zralá matka vyzvednutá do výšky 10 m musela trubce přilákat. Tím spíše, že místo, kam jsme umístili klícku s matkou, bylo doplněno feromonovým preparátem Apira. Přesto, podle videozáznamů na sledované louce, ani jeden trubec matku nenavštívil. Tento pokus byl velmi zajímavý pro mnohé brtníky, jichž jsme se dotazovali. Podle jejich svědectví je hlavním nepřítelem trubců včelojed (Pernis apivorus). Tento dravý pták je v chráněné rezervaci běžným tvorem, živí se blanokřídlými, v tomto případě i včelami. Včelojed je pták střední velikosti, přibližně asi 1,5krát větší než vrána, s rozpětím křídel cm. Podle tvrzení brtníků, když se včelojed živí trubci, létá ve výšce asi 50 m a stále je loví v okruhu 20 m. Včelojed neodlétá z určitého místa mezi 15 a 19 hodinou. V tuto dobu bohužel brtníci pozorují, jak dravý pták loví trubce, ale oni nemohou nic dělat, protože v chráněném území je jejich lov zakázán. Přitom jsou ale přesvědčeni o tom, že shromaždiště trubců nejsou totožná s lesními loukami. S takovým tvrzením těžko nesouhlasit: rozloha lesních luk v celém chráněném území tvoří jen 1,8 %. Zvláštnosti pobytu místních včel žijících v přírodních podmínkách potvrzují pozorování brtníků. Včely, vylétávající z dutin stromů ihned směřují nahoru, vylétají nad koruny stromů a odlétají za snůškou (nebudou přece létat mezi stromy a proplétat se mezi stvoly a větvičkami). Když vezmeme za základ údaje F. Ruttnera, dá se předpokládat, že v lesnatých krajinách ve výšce m nad zemí (nebo ve výšce 1 8 m nad korunami stromů) létají včely dělnice, od výšky 45 m trubci a matky. Tyto předpoklady o výšce shromaždišť trubců se jeví logické. Z tohoto důvodu, podle našeho názoru, matka, vyzvednutá námi do výšky 10 m nad zemí, nelákala trubce tyč byla velmi krátká. Na základě těchto pozorování předpokládáme, že shromaždiště trubců v lesních oblastech se nachází ve výškách kolem 50 m. V těchto pozorováních plánujeme pokračovat dále, nyní s využitím moderních technických vymožeností. Přeložila: Mgr. Marie STRATILOVÁ 33

34 NEMOCI, ŠKŮDCI Vliv nosemózy na včely vystavené působení neonikotinoidů (Dr. sc. Ivana Tlak Gajger, MVDr., Veterinární fakulta university Zagreb; Hrvatska pčela, 2012, č. 12, s ) Souhrn: Výtah z článku, který se zabývá výzkumem, jenž potvrdil silnou vzájemnou interakci spor Nosemy ceranae s neonikotinoidem Imidacloprid, jehož stejné množství bez přítomnosti nosemózy včelstva nijak neohrožzje. V posledních letech je pozorováno snižování počtu a různorodosti přírodních opylovačů, zvláště pak včel medonosných a čmeláků. Uvedený jev může ve svém důsledku vést ke značným poruchám v přírodních ekosystémech a zemědělské produkci. Přitom se má za to, že hloubka opylovací krize nemá velký účinek jen na zemědělství a s ní svázanou ekonomiku, ale i na biodiverzitu rostlin a následně i zánik některých typů krajiny. Nejvíce znepokojující je náhlý úbytek počtu včelstev, zvláště pak ve střední Evropě. Vzhledem k tomu, že bylo pozorováno mnoho možných stresorů, zejména původců úbytku včelstev, včetně virových infekcí a přítomnost mikrosporidií a pesticidů, považují se uvedení původci svým spolupůsobením v různých kombinacích za nejpravděpodobnější důvod úhynů. Tato skutečnost podnítila vědce k výzkumu, jehož cílem bylo potvrdit původní hypotézu o zvyšování úbytku včelstev způsobeném množstvím různých spolupůsobících faktorů. Zajímavý článek pod názvem Interaction between Nosema microspores and a neonicotinoid weaken honeybees (Apis mellifera) byl publikovaný ve vědeckém časopisu Enviromental Microbiology. V článku je popsán vliv insekticidů na včely napadené nosemózou, obzvláště pak jejich společný vliv na zdraví a úhyn včel. Bylo potvrzeno, že současné negativní účinky uvedených faktorů značně oslabují včely. Krátkodobé současné působení se projevuje častými jednotlivými úhyny a energetickým stresem napadených včel. Vědci studovali sílu imunity jednotlivých včel, zvláště pak imunitu na úrovni celého včelstva nepřímým testováním účinku různých způsobů léčení umělým nakažením včelstva sporami Nosema ceranae nebo vystavením včel imidaclopridu (insekticid obsažený v některých přípravcích na ochranu rostlin, pro včely velmi nebezpečný pozn. překl.), při čemž nedošlo k významné změně počtu hemocytů (hlavních imunitních buněk bezobratlých pozn. red.), ani v síle aktivity enzymu fenoloxidázy (slouží k rozpoznávání přítomnosti částic nepřátelských organizmu v jeho krevním oběhu pozn. red.). Avšak bylo potvrzeno snížení aktivity glukózooxidázy, které znemožnilo včelám sterilizovat úl a potravu pro plod, a to pouze u včel nakažených sporami N. ceranae, které byly současně vystaveny účinku neonikotinoidu, ve srovnání s kontrolní skupinou, zvláště pak se skupinami včel pouze nakažených nosemózou nebo vystavených pouze působení neonikotinoidů. Uvedené výsledky naznačují možnost synergického spolupůsobení dvou uvedených faktorů a zvýšenou citlivost včelstva k patogenním původcům nemocí. Na základě těchto výzkumů byly poprvé publikovány důkazy, že spolupůsobení nosemózy napadených včel a chemikálií, aplikovaných v úlech za účelem kontroly varroázy, také představuje velkou potíž včelařství. V současnosti se v zemědělství pro ničení škůdců používá série různých pesticidů. Zároveň se jako alternativa stále více rozvíjí ekologická strategie na ochranu zemědělských kultur a ke snížení nebezpečných účinků chemikálií na živočichy a člověka. Tyto biologické nástroje kontroly množství škůdců zahrnují i použití patogenních mikroorganismů jako jsou viry, bakterie nebo houby. Moderní zemědělství spojuje různé technologie do jednoho komplexu tzv. integrované hospodaření proti škůdcům. Nejčastěji požívanými zástupci jsou houby, které se často vyskytují na hmyzu, obecně je známo více než 750 druhů hub, které parazitují na hmyzu. Entomopatogenní houby a chemické insekticidy použité současně významně zvyšují úmrtnost hmyzu. Avšak v případech, kdy jsou houbové infekce přítomné současně s vystavením subletálním dávkám pesticidů, působí synergicky na úhyn hmyzu. Mezi insekticidy je jedním s největšími synergickými účinky s houbami neonikotinoid imidacloprid. Při integrované ochraně proti škůdcům je žádoucí synergický účinek imidaclopridu a spor hub, aby byli zničení různí hmyzí škůdci, jako třásněnky a mravenci. Je zajímavé, že se imidacloprid jako syntetický insekticid používá po celém světě na ochranu zemědělských rostlin, ale ve Francii je považován za jednu z příčin zvýšeného úbytku včelstev. I přes vysoký podíl včelstev, ve kterých byly zjištěny rezidua imidaclopridu (ve Francii každé druhé včelstvo 34

35 obsahuje rezidua anebo rozkladné látky ve formě kyseliny chloro-nikotinoidové v pylu, 30 % medu a 26 % včel), úroveň expozice je subletální bez viditelného vlivu na úhyn včel. Na druhé straně cizopasná houba, mikrosporidie N. ceranae, je považována v celých USA v kombinaci s účinky dalších nepříznivých faktorů za jednu z příčin masového úbytku včelstev, a ve Španělsku jako hlavní příčina tohoto mizení. Nosemóza a neonikotinoidy Kombinované působení patogenních mikroorganismů a pesticidů, které jsou účinné jako ochrana proti škůdcům, může také vést k úhynům včel. Vzhledem k tomu, že jednotlivé faktory nemohou objasnit, respektive zapříčinit všudypřítomné snižování počtu včelstev, existuje vysoká pravděpodobnost velmi významné úlohy kombinace stresorů v této věci. Ve skutečnosti bylo úkolem vědců v uvedeném případě zjistit: Jsou uhynulé včely obětí synergického působení nosemózou napadeného organismu a různých chemických látek jako jsou látky používané v integrované ochraně proti škůdcům? Byl zkoumán synergický účinek biologických a chemických stresorů na opylovače analyzováním interakcí imidaclopridu a původce nosemózy u včel medonosných. Jako organismy, které žijí v sociálním společenství, včely medonosné nejsou závislé pouze na zdraví jedince, ale na celkovém stavu a fungování včelstva. Proto byl výzkum proveden na úrovni jedince stejně jako na úrovni celého včelstva. Celý výzkum byl zaměřen na potvrzení současného vlivu uvedených faktorů na úhyny jedinců, energetické požadavky a imunitu včelích jedinců stejně jako na sociální imunitu ve včelstvu. Byla vypočtena spotřeba sacharózy pro účely stanovení energie stresu způsobeného invazí nosemózy, aby bylo možno zjistit, jak se v této souvislosti mění zásoby potravy stejně jako návyky krmení. Celkový počet hemocytů a aktivita enzymu fenoloxidázy byly stanoveny jako parametry imunity včelích jedinců. Fenoloxidáza hraje středně velkou roli v imunitních reakcích bezobratlých, zvláště pak při opouzdření cizích těles při melanizaci (Melanizace tvorba barevného pigmentu melaninu, u bezobratlých k ní dochází v místě poranění nebo po průniku patogenu do těla pozn. překl.). Celkový počet hemocytů umožňuje nepřímé měření bazální buněčné imunokompetence a je součástí procesu fagocytózy a při již zmíněném opouzdření patogenů. Uvedené dvě obranné reakce byly pozorovány v průběhu studia infekcí hmyzu houbami. Také aktivita glukózooxidázy byla stanovena jako parametr, důležitý pro přirozenou imunitu společenství. Včelí potrava a produkty obsahují antimikrobiální látky, které přispívají ke sterilizaci potravy a zásob v úlu a následně také k prevenci nemocí. Ve skutečnosti úroveň peroxidázy v medu pozitivně korelovala s inhibicí rozvoje patogenních mikroorganismů. Výsledky výzkumu ukázaly, že se s časem kumulativně statisticky významně zvyšovala míra úmrtnosti včel ve všech pokusných skupinách, zatímco v kontrolní skupině byl počet včel o 5 % nižší. Vliv invaze sporami N. ceranae, stejně jako expozice imidaclopridu, se výrazně neodlišovaly, kromě skupiny, které byly podávány velmi nízké dávky tohoto neonikotinoidu. Ze všech koncentrací imidaclopridu, kterým byly vystaveny včely v pokusných skupinách, nejvyšší mortalita byla stanovena ve skupinách, které současně byly uměle nakaženy sporami N. ceranae. Je zajímavé, že v posledních dvou dnech se míra úmrtnosti včel ve skupině, která byla současně nakažena sporami N. ceranae a poté vystavena neonikotinoidům, shodovala se součtem míry úmrtnosti včel ve skupinách, které byly vystaveny pouze účinkům neonikotinoidů nebo pouze nakažené sporami N. ceranae. To v podstatě dokazuje synergický účinek, který byl potvrzen u skupin s nízkými koncentracemi imidaclopridu. Zesílená interakce byla ještě více zřetelná u skupin vystavených velmi vysokým dávkám imidaclopridu. Ve stejných skupinách bylo zjištěno, že včely konzumovaly mnohem větší množství cukerného roztoku, a že množství spor N. ceranae bylo značně vyšší než v kontrolních skupinách, které byly pouze nakažené sporami N. ceranae nebo pouze vystaveny dávkám imidaclopridu. Ve stejných skupinách byl také zjištěn nejčastější úhyn včel. N. ceranae má vliv u domácích včel na zvýšenou potřebu živin tím, že jim je doslova krade a tím způsobuje energetický stres. Protože mikrosporidie nemají mitochondrie nemají schopnost metabolizovat v procesu oxidativní fosforylace (buněčné dýchání), jsou plně závislé na energii hostitele, především v době germinace (pučení) spor, která spotřebovává vysoké dávky energie. V popsaném výzkumu znamená závislost na energii hostitele spoušť zvýšené konzumace cukerného roztoku, vyvolané parazitem. Ve skupinách včel, které byly vystaveny pouze neonikotinoidu imidaclopridu, nedošlo k nárůstu konzumace potravy, ale pokud bylo včelstvo zároveň vystaveno působení N. ceranae, došlo k tomuto zvýšení konzumace potravy. Tím byla dokázána souvislost tohoto jevu se zvyšováním dávek imidaclopridu. I když se v úlu nachází potrava kontaminovaná subletálními dávkami imidaclopridu, mikrosporidiální invaze mohou včely vystavit letálním dávkám právě díky vyšší konzumaci kontaminované potravy. Je zřejmé, že v popsaném výzkumu dochází při vysokých dávkách imidaclopridu u nakažených skupin včel ke znásobení negativních účinků. Přímým účinkem na přežití včel, mohou původci nemocí negativně ovlivňovat jejich imunitu. Strategií parazita je prodloužit své přežití a množení uvnitř hostitele omezením aktivity imunitního systému, což zahrnuje i snížení aktivity fenoloxidázy a snížení počtu hemocytů u napadených včel. 35

36 Analýzami genomu včely medonosné bylo zjištěno, že obsahuje jen jednu třetinu genů, odpovídajících za imunitní reakci známou u samotářského hmyzu. Tento zřejmý nedostatek genů odpovědných za imunitu se dá vysvětlit vlastností velmi účinné sociální imunity včelstva, která zahrnuje hygienické chování, přítomnost antimikrobiálních látek v potravě a dobrou odolnost proti některým chorobám. Je zajímavé, že souběžné působení parazitů a toxicity pesticidů může způsobit potlačení imunitní reakce na úrovni včelstva, a to snížením aktivity glukózooxidázy. Právě tento enzym je nezbytný pro produkci antiseptických látek na sterilizaci medu a potravy pro plod. Pokud včelstvo není schopno vyprodukovat dostatečné množství uvedeného enzymu, dochází k úhynu plodu, následně pak k dlouhodobému oslabování včelstva. Případně dochází k tomu, že včelstvo na nedostatek reaguje hromadnějším zaměstnáním dělnic, čímž dochází k zanedbávání jiných prací a sbírání potravy. Mechanismus současného působení nosemózy za přítomnosti neonikotinoidů není znám, ale možné vysvětlení je, že mikrosporidie spotřebovávají glukózu jako zdroj energie pro svůj vývoj, zatímco nedostatek glukózy způsobuje snížení aktivity glukózooxidázy. Byly také potvrzeny specifické genetické rozdíly mezi jednotlivými včelstvy v projevech imunitní reakce jedinců ve včelstvu. Na závěr můžeme konstatovat, že souběžné působení mikrosporidií a pesticidů způsobuje nejen časté úhyny, ale také významné oslabení včelstev. Máme-li na zřeteli samostatný vliv nosemózy, případně vliv neonikotinoidů, pak jejich zřejmá, velmi efektivní interakce je zcela ignorována i přes přesvědčivé důkazy, že v integrované ochraně proti škůdcům entomopatogenní houby působí synergicky se subletálními dávkami pesticidů. V současnosti, kdy se počet přírodních opylovačů každý den významně snižuje, je nutné, aby se začaly zkoumat možné interakce pesticidů používaných v zemědělství, parazitů a jiných látek jako původců nemocí včelstvech. Přeložil: Ing. František SLAVIČ Nosema Ceranae nejnovější poznatky (Dr. sc. Ivana Tlak Gajger, MVDr., Veterinární fakulta university Zagreb; Hrvatska pčela, 2012, 11, ) Souhrn: Nosema spp. je parazit, který svého hostitele přetváří na továrnu nových spór, takže nemá zájem na tom, aby hostitel uhynul, ale naopak na jeho dlouhodobém využití. Výzkumy zjistily, že Nosema ceranae je mnohem virulentnější než Nosema apis a pravděpodobně má i více cest šíření mezi včelami a včelstvy. Na rozdíl on Nosemy apis, jejíž nákaza vyvolá reakci imunitního systému včely, Nosema Ceranae odpověď imunitního systému potlačí. I když bylo v několika vydaných číslech Hrvatska pčela psáno o nové neviditelné nemoci nosemóze, způsobované mikrosporidiemi Nosema ceranae, myslím, že je nutné napsat článek věnovaný výsledkům nejnovějších výzkumů, ve kterých je částečně objasněn vliv na zdravotní stav a produkci napadeného včelstva. Stejné téma korelace mezi invazí N. ceranae a zdravím včelstva je v posledních letech nejčastěji kladená otázka mezi vědci, kteří zkoumají nemoci včel. Nosemóza je parazitární onemocnění dospělých včel způsobená mikrosporidiemi Nosema spp. Do nedávna se nosemóza evropské včely medonosné (Apis mellifera) připisovala jen invazi N. apis a nosemóza asijské včely medonosné (Apis cerana) N. ceranae. Na základě početných výzkumů bylo zjištěno, že N. ceranae parazituje i na evropské včele medonosné a začíná převládat v nových zeměpisných podmínkách. Nemoc je dnes potvrzena na čtyřech kontinentech v Asii, v Evropě, v Severní a Jižní Americe. Bylo zjištěno, že genetická sekvence nukleotidů N. ceranae, zjištěná v Severní Americe se liší od těch, které byly zjištěny v Číně, kde byl parazit původně popsán, a ve Španělsku. Naopak je ale americký haplotyp shodný se skupinami alel na jednom chromozomu zjištěnými v Rakousku. Vzhledem k tomu, že byl v Severní Americe doposud zjištěn jen jeden haplotyp, je zřejmé, že parazit pochází z Evropy. Nedávno publikované výsledky výzkumů ukázaly, že N. ceranae napadá i jihoamerickou populaci čmeláků. N. ceranae byla jako nový parazit u evropské včely medonosné zjištěna 10 až 15 let po kolonizaci nových oblastí. Silnější invaze a první nálezy byly zjištěny ve vzorcích z uhynulých včelstev. Dosud v některých zemích, například ve Španělsku, byla zjištěna zřejmá souvislost mezi přítomností uvedeného parazita s vyššími ztrátami včelstev. Nicméně byly publikovány údaje, podle kterých v různých částech světa napadená včelstva přežívají i bez léčení, anebo jsou negativní účinky zřejmé až po delším období od nakažení. V současnosti je N. ceranae považována za nebezpečnější než N. apis, protože výzkumy potvrdily, že dochází k silnějšímu poškození epitelových buněk středního střeva nakažených včel, spóry jsou odolnější proti léčení fumagilinem a mají specifické mechanizmy, kterými snadněji působí na imunitní systém včely. Tím si vytváří N. ceranae podmínky pro rychlejší růst a větší kapacitu rozmnožování a následně vyšší úhyn jedinců a celých včelstev. N. ceranae rovněž řídí geny zodpovědné za imunitní reakci včely a je schopna přežít široké spektrum teplot, čímž je působení na včelstvo 36

37 prodlouženo na celý rok. Stejně tak se předpokládá, že má lepší mechanizmy, případně účinnější způsoby přenosu ze včelstva na včelstvo. Parazité obvykle tráví svůj život na svém hostiteli nebo uvnitř jeho organizmu s úmyslem nakrmit se, čímž mu způsobují stav energetického stresu. Existují dva různé, hlavní mechanizmy, kterými takový stres značně negativně ovlivňuje hostitele. Parazit buďto přímo vysává energii z hostitele, aby uspokojil své vlastní metabolické potřeby, nebo musí hostitel vydávat více energie na stavbu struktur odpovědných za imunitní reakci, což je proces, který je velmi energeticky náročný. Přitom energetický stres hostitele, který je výsledkem invaze, může snížit účinnost imunologické reakce napadeného organizmu a tím umožnit infekci i jiným patogenním mikroorganizmům, což způsobuje kaskádový efekt. Nosema spp. je parazit, který svého hostitele přetváří na továrnu nových spór, takže nemá zájem na tom, aby hostitel uhynul, ale naopak na dlouhodobém využití. V tom je hlavní problém nosemózy, a proto je to zákeřná a těžko rozpoznatelná nemoc včel. Po pokusném nakažení spórami N. ceranae, včely vykazují stoprocentní napadení. Bylo zjištěno, že tři dny po umělé invazi je napadeno jen několik epitelových buněk středního střeva (4,4 %), nicméně po šesti dnech více než polovina buněk (66,4 %) vykazuje určité změny, charakteristické pro danou míru invaze, zatímco sedmý den bylo nakaženo 81,5 % buněk středního střeva. První úhyny byly pozorovány šestý den, sedmý den uhynulo 94,1 % v pokusu. Osmý den nezůstala ani jedna napadená včela živá. Včely z kontrolních skupin žily minimálně 14 dnů. Třetí den po umělé invazi byla uvnitř buněk hostitele zjištěna přítomnost zralých spór, což vede k závěru, že mikrosporidiální životní cyklus byl dokončen. Včelstvo je třeba brát jako jeden organizmus (a ne včelu jako jedince) a tento organizmus pro svůj rychlý rozvoj (obzvláště v létě) potřebuje energii a bílkoviny právě to, co včelstvu neustále krade Nosema spp. Je známo, že střevní parazité způsobují zpomalení růstu a snížení energetického metabolizmu, což dále vede k jen částečnému trávení přijímané potravy a špatnému využití trávených živin. Srovnáme-li rychlost růstu a požadavky na výživu včelstva s jinými druhy rychle rostoucích živočichů jako jsou třeba kuřata, dostaneme velice zajímavá fakta. Kuře pro svůj rychlý růst potřebuje prakticky stejnou stravu, ve které se během výkrmu mění poměr živin. Cílem je co největší nárůst svalové hmoty za určenou dobu. Nicméně pokud se podíváme na včelstvo, které mimo jiné produkuje med (jako primární včelí produkt), mateří kašičku, která je hlavní potravou plodu, musí včelstvo uspokojit také vysoké nároky na bílkoviny a energetické potřeby pylem různého botanického složení a nektarem, čímž se stává závislé na přírodních podmínkách. Ve skutečnosti to znamená, že by při krmení, tak jak je krmena většina domácích zvířat, včelstvo uhynulo. Na jaře a v raném létu, kdy jsou potřeby včelstva velmi vysoké, každé včelstvo spotřebuje týdně 1 až 1,5 kg různých bílkovin a 4,5 až 6 kg uhlohydrátů. Zatímco cílem včelstva je přetvořit nektar a pyl v novou generaci včel a snůšku medu, negativním vlivem Nosema spp. není úhyn, ale nepřímé snížení účinnosti konverze přijaté potravy. Paraziti, kromě toho, že jsou závislí na svých hostitelích, kteří jim zajišťují zdroj energie pro jejich růst a rozmnožování, mohou u hostitelů způsobit velký potravinový stres. Uvedené mikrosporidie u hostitelů vždy způsobují tzv. energetický stres, protože v jejich organizmu chybí mitochondrie, což má za následek vlastní nízkou schopnost metabolizmu. V první řadě Nosema spp. nemůže samostatně metabolizovat cukry, proto krade energii včelám přímo při rozkládání cukrů. Stejný fakt také ukazuje možnost, že energetický stres způsobuje zkrácení života nakažených včel. Bylo zjištěno, že nakažené včely jsou hladovější než zdravé, mnohem více vyhledávají cukr a zkonzumují téměř o polovinu více denní potřeby. Aby se včelstvo mohlo úspěšně rozvíjet, každá dělnice během svého života musí nejen zaplatit vložené bílkoviny a energii, potažmo potravu, která byla spotřebována na její růst a vývin, ale navíc musí nasbírat potravu na doplnění zdrojů, kterými udržuje svůj organizmus. Také musí doplňovat zálohy, které slouží pro výchovu mladého plodu. Ideální by bylo, aby dříve než uhyne, mohla pro ostatní členy včelstva vyrobit přebytek energetických zásob v podobě medu, které budou moci včely konzumovat v období bez pastvy nebo schraňovat na přezimování. Každá včela, napadená spórami Nosema spp. není schopná vyhovět těmto požadavkům, proto je nezodpovědná vůči včelstvu jako celku. Harrison a Farewell spočítali zisk kalorií, dostupných pro včelstvo, po odečtení hodnot metabolické spotřeby a energetické náročnosti na sběrací lety. Má se za to, že průměrně silné včelstvo za deštivého dne ztratí 0,4 kg na hmotnosti. V období aktivní sezóny a za příznivého počasí jedna včela nasbírá dostatek nektaru na pokrytí svých metabolických potřeb a k tomu i na pokrytí potřeb dalších tří domácích včel. Což potvrzuje předpoklady, že obvykle jednu čtvrtinu včelstva tvoří sběratelky. V době mimořádně bohaté pastvy se poměr sběratelek může navýšit. Přesto stejná včelstva se stejnou snůškou mají v období chladných dnů z důvodu snížení metabolické aktivity při nižších teplotách vzduchu stejný úbytek hmotnosti. Zde opět najdeme spojení, protože nosemóza způsobená N. apis byla považována za problém v chladném počasí, kdy je snížen energetický metabolizmus tím, že včely létají na pastvu ve studeném vzduchu. Při dobrých klimatických podmínkách včelstvo udržuje svou hmotnost, ale jestliže je polovina sběratelek napadena spórami Nosema spp., dá se předpokládat, že v důsledku toho jsou u na- 37

38 padených včel metabolické potřeby o 50 % vyšší. Při ideálních podmínkách pro snůšku a bez ohledu na obvyklé úhyny včel, znamená invaze úbytek na hmotnosti včelstva přibližně 0,3 kg. Včelař nemusí vůbec nic pozorovat, protože plod a dospělé včely ve včelstvu vypadají normálně, ale dodatečná metabolická spotřeba nosematózních včel, a to jen poloviny sběratelek (1/8 populace včel ve včelstvu), způsobuje značnou ztrátu hmotnosti včelstva. Při chladném počasí, kvůli velkému úbytku tělesné teploty, je situace ještě vážnější. Předpokládá se, že negativní účinek nosemózy na dynamiku energie je ještě výraznější. Stejně tak v období bez pastvy, kdy v přírodě není potrava, nastává stejná situace. Pokud bychom sledovali paralelu s tím, že včelaři v posledních letech v dotaznících obecně uvádějí hladovění jako hlavní příčinu úhynů jejich včelstev, nosematózní včelstva mají menší zásoby potravy na zimování a nižší metabolizmus při chladném počasí, z čehož plyne, že nosemóza je pravděpodobně nepřímou příčinou úhynů včel z důvodu hladovění. Předpokladem je, že v létě, za pěkných slunečných dnů, u silných včelstev a při bohaté pastvě, 50 procent nakažených včel sběratelek nemůže významně narušit produkci. Nicméně uvedené podmínky je těžké dosáhnout a udržet, protože nosemóza už způsobila škody na včelách v průběhu rozvoje včelstev před pastvou. Abychom lépe rozuměli možným mechanizmům, kterými N. ceranae způsobuje škody napadené včele, byla v poslední době zkoumána imunologická reakce a její potlačení z důvodu napadení N. ceranae nebo N. apis. Výsledky zmíněných výzkumů je vysvětlena druhově specifická patogenita, stejně jako interakce N. ceranae s roztočem Varroa destructor a s dalšími stresovými podmínkami okolí. Existuje řada různých parametrů, kterými se dá měřit síla imunitní reakce: síla aktivity určitých enzymů, přítomnost a koncentrace antimikrobiálních bílkovin a vitellogeninu (žloutkový protein). Pro účely pokusu s více skupinami včel právě se vylíhlých z buněk vědci krmili tyto včely cukerným roztokem smíchaným se spórami N. apis a N. ceranae. Kontrolní skupina byla krmena pouze čistým cukerným roztokem. Od čtyř do sedmi dnů po umělém nakažení byly odebírány vzorky včel z jednotlivých skupin a uskladněny v mrazicím zařízení pro laboratorní analýzy. Provedené analýzy zahrnovaly úroveň transkripce genů, které řídí produkci uvedených bílkovin, zapojených do imunitních reakcí včely, a genů, které představovaly standard. I když metodika pokusu vypadá složitě, názvem úroveň transkripce se rozumí hodnocení množství informační RNA, která je produkována pro každý gen za jednotku času. Předpokládá se, že imunitní reakce je silná, pokud se vyprodukuje velký počet kopií mrna, které závisí na koncentraci ochranných bílkovin. Výsledky těchto pokusů ukázaly, že jsou velké rozdíly mezi reakcí včel na nakažení N. apis nebo N. ceranae. Bylo prokázáno, že včely, nakažené N. apis, projevují významně silnější reakci produkcí antibakteriálních bílkovin (abaecin, defenzin a hymenotaecin) v porovnání s reakcí kontrolní skupiny a včel, nakažených N. ceranae. Podobný výsledek byl zjištěn pro úroveň fenol-oxidázy. U včel, nakažených N. ceranae, byla zjištěna velmi nízká produkce mrna pro vitellogenin a glukózo-dehydrogenázu v porovnání s kontrolní skupinou a skupinou nakaženou N. apis. Produkce enzymu lysozym nevykazovala rozdíly mezi skupinami. Podle uvedených výsledků lze říci, že nakažení N. apis velmi brzy aktivuje imunitní systém, zatímco N. ceranae prakticky tlumí, až zastavuje imunitní reakci organizmu včely medonosné. Vědci také zjistili, že snížení až zastavení syntézy vitellogeninu u včel napadených N. ceranae je v souladu se snížením délky života napadených včel, protože je známo, že doba života je v korelaci s výší úrovně vitellogeninu. Výsledky výše uvedeného zkoumání potvrdily zničující vlastnost N. ceranae pro včely medonosné a podporují tvrzení, že nová nemoc je geograficky rozšířenější a nebezpečnější než známá stará nosemóza. Snížená nebo zastavená imunitní reakce činí včely vnímavější k různým virovým nemocem a v kombinaci se současným napadením roztočem V. destructor, který rovněž potlačuje imunitní reakci, může vést až k úpadku včelstva. Mezi vědci probíhá diskuze o možných genetických rozdílech v populaci včely medonosné a schopnosti obrany proti N. ceranae. Skutečnost, že je N. ceranae v některých oblastech méně virulentní, znamená dobré znamení pro provádění selekce a chovu včel odolných proti nosemóze, což by byl nejlépe udržitelný postup proti šíření nemoci. Chovatelé matek by se museli zdržet léčení nakažených chovných včelstev. Tím by zmizela silně náchylná včelstva, protože by nepřežila, a mezi ostatními by se mohl další chov věnovat těm s nejlepšími vlastnostmi vázanými na odolnost. Rozvoj včelstva, které je zásobeno dostatečnými zásobami medu, musí nutně brát velké množství bílkovin nebo pylu, jako hlavního zdroje bílkovin. Pokud není uspokojena potřeba množství a kvality pylu různého botanického původu a skladby, je omezen rozvoj včelstva a následně způsobilost mladých včel přetvářet pyl na mateří kašičku. Možná je největší problém nosemózy právě negativní účinek na pohyb bílkovin ve včelstvu. Nejen proto, že sběratelky spotřebovávají více energie při sběru pylu, mají menší počet letů nebo zkracují jejich délku, ale také proto, že včelstvo může trpět hladem po bílkovinách, i když jsou zásoby v úlu dostatečné, ale nakažené včely nemohou efektivně produkovat mateří kašičku. Přestavba bílkovin uvnitř tkání včel je omezená a jakékoliv brzdění trávení bílkovin může významně snížit ziskovost včelstev. Nosemóza má zákeřný vliv na buňky středního střeva včel. Nejen že snižuje schopnost střev trávení pylu a absorbuje strávenou potravu, tj. stravitelné živiny, ale pře- 38

39 směrovává cestu bílkovin, které by fyziologicky (při běžném fungování organizmu) sloužily k produkci mateří kašičky a na opravu poškozených střevních buněk. Výsledkem je, že hltanové žlázy, které produkují mateří kašičku, vyschnou a včely nemohou dále krmit ani matku ani plod. V literatuře doposud neexistují data o přesném měření vlivu omezení produkce mateří kašičky v nakažených včelstvech. Proto se má za to, že těžce napadená včela vynechá jedno sdílení potravy ze sosáku do sosáku a tím snižuje spolupráci při starosti o plod. Je-li čtvrtina včel ve včelstvu napadena, sníží to reálnou úroveň růstu včelstva o čtvrtinu, neboli ze 4 procent na 3 procenta. Takže namísto rozvoje na 24 plástech včely po deseti týdnech obsedají pouze 17 plástů nebo, chcete-li, včelstvo má jen 2/3 normálně vyvinutých včel. Důležité je, že včelstvo celkově vypadá zdravě, bez odumřelého plodu a bez výskytu uhynulých včel v úlu, ale včely jsou letargické v rozvoji, proto se nosemóza C nazývá neviditelnou nemocí. Nakažená včelstva jsou nuceně nenasytnými konzumenty potravy bohaté na bílkoviny a energii. Nosemóza má negativní vliv na trávení a využití potravy, stejně jako na přežívání a opožděný rozvoj včelstva především tím, že ze včely vysává velký podíl přijatých bílkovin a energie. Porrini (argentinský vědec a včelař, Národní univerzita Mar del Plata pozn. překl.) se svými spolupracovníky v roce 2011 zjistil, že napadené včely, pokud jsou přikrmovány dostatečně různorodými bílkovinami, žijí jen o něco kratší dobu než nenakažené, ale současně byl zjištěn vyšší počet spór N. ceranae u takto přikrmovaný včel. Doplnění nedostatku bílkovin ve včelstvu poskytnutím pylu různého botanického složení nebo proteinových doplňků tak může v konečném důsledku pomoci alespoň částečně se vyhnout zničujícím účinkům nákazy N. ceranae. Dosud jsem se nevěnovala kratšímu věku a hynutí dělnic, které jsou důsledkem nosemózy. Z výše uvedených důvodů střevní parazit nemá zájem, aby hostitel uhynul, ale naopak, aby parazit mohl žít na jeho účet co nejdéle. Nicméně vlivem nosemózy na včelstvo se producent medu mění na producenta spór N. ceranae. Zatímco včelstvo trpí nejen kvůli konkurenci s parazitem v bílkovinách a energii, mladé včely se stávají sběratelkami mnohem, mnohem dříve, čímž se jim značně zkracuje životnost. I když biologické hodiny stárnutí nezačnou odtikávat dříve, než se stane dělnice sběratelkou, dřívější změna úlohy se vyznačuje vyšší úrovní nákazy spórami N. ceranae, čímž je prvotně potlačen rozvoj populace ve včelstvu právě kvůli kratšímu životnímu cyklu. Znovu musíme připomenout, že se to neděje kvůli přímému úhynu nosematózních včel, ale z důvodu zkrácení životního cyklu, které nevyhnutelně následuje po příliš brzké přeměně chování včel v úlu nebo přeměnou na sběratelky. Naskýtá se otázka: Trpí včelstvo kvůli tomu, že domácí práce provádí malý počet včel nebo zanedbáváním svých úkolů? V poslední době se hodně mluví o tzv. fragile bees (křehké včely) a o tom, může-li být právě nosemóza klíčovým faktorem, který vede k takovému stavu. Taková včelstva se obvykle nemohou zotavit z virových infekcí a následkem toho ani z infekcí jiných sekundárních nemocí nebo otrav pesticidy. Každopádně existuje jistá návaznost a následně vyšší vnímavost k infekcím všudypřítomných patogenů různých nemocí a vyšší citlivost při kontaktu s pesticidy. A protože dnes profesionální včelaři musí často měnit matky, vícekrát přikrmovat včelstva a používat různé pylové doplňky, je očividné, že je tato návaznost významná. Od zjištění N. ceranae na evropské včele medonosné, bylo provedeno mnoho výzkumů v naději, že se zjistí skutečný dopad na nového hostitele, který nemá vrozené obranné mechanizmy proti němu. Spóry N. ceranae mohou nakazit všechny členy včelstva, ale doposud byl vliv onemocnění zkoumán většinou na dělnicích. Maximální pozornost by se měla přenést na matku, jako dlouho žijící a jedinou pohlavně dospělou samičku ve včelstvu, protože ona kladením vajíček zajišťuje novou generaci a řídí chování ostatních členů včelstva feromony. I když dělnice i matka mohou být nakaženy stejnou cestou, důsledky nákazy spórami N. ceranae mohou být velmi různé. Přenos N. apis se děje v podstatě orálně fekálními cestami uvnitř včelstva, ale když dělnice čistí spórami kontaminované plásty nebo pijí spórami znečištěnou vodu (nejčastěji nehygienická napajedla), zanesou spóry do svého organizmu nebo se nakazí během krmení ze sosáku do sosáku. Přenos spór N. ceranae podle všeho probíhá podobnými cestami, ale velmi pravděpodobně existují i další způsoby přenosu a šíření. Nákaza hostitele se děje po pozření zralých spór, které ve střevě velmi rychle vyklíčí. Při tom spóry uvolní polární bičík, který penetruje epitel buněk středního střeva včely, přes který vyvrhuje spóroplazmu přímo do buněk hostitele. Tyto buňky se během týdne vyplní novými spórami a rozpadnou se v důsledku vysokého vnitřního tlaku, čímž se uvolňují nové generace spór. Krátkodobé spóry jsou příčinou autoinvaze, respektive nakažení sousedních epitelových buněk. Část spór (dlouhodobé spóry) vychází z těla s fekáliemi, které představují primární zdroj nákazy. Jestliže je nákaza N. apis omezena na epitelové buňky středního střeva, genetický materiál N. ceranae byl zjištěn také ve žlázách pro produkci mateří kašičky, ve slinných žlázách i v tělesném tuku a bílkovině, hltanových žlázách a v mateří kašičce. Byly provedeny výzkumy, při kterých byly použity histopatologické techniky, aby se potvrdily změny u matek z přirozeně infikovaných včelstev a prozkoumaly se dlouhodobé účinky nákazy na vaječníky matek. Vaječníky a střední střevo matek z nakažených včelstev nevykazovaly žádné viditelné příznaky onemocnění, respektive 39

40 na vaječníkových trubičkách a epitelových buňkách nebyly nalezeny léze. Dále bylo zjišťováno, jestli byly matky nakaženy přirozenou cestou a jestliže ano, mohou-li se nakazit také mladé, neoplodněné matky. Prozkoumány byly také další druhy tkání, které by se mohly podílet na přenosu parazita, jako např. vaječníky a sperma. Rozbory byly provedeny pomocí RT-PCR (reverzní transkripce polymerázové řetězové reakce pozn. překl.) a zkoumány byly larvy matek, nově vylíhlé matky a staré, oplodněné matky. Výsledky bylo prokázáno, že všechny zkoumané tkáně byly slabě infikovány N. ceranae, ale nebyl nalezen ani jeden vzorek s infekcí N. apis. Larvy matek a mladé matky byly vzorkovány s cílem zjistit, může-li se N. ceranae přenést do různých buněk organizmu infikované matky s potravou pro plod. Larvy matek byly infikované a DNA N. ceranae byla zjištěna v mateří kašičce. Nicméně, není možné vyloučit, že vzorky mateří kašičky byly kontaminovány z předchozích vzorků, které nebyly vymývány bělidlem. Část vzorků mateří kašičky byla použita na počítání spór, ale mikroskopickým zkoumáním nebyly spóry zjištěny ani v jednom vzorku. Vzhledem k tomu, že byl genetický materiál N. ceranae zjištěn ve vzorcích mateří kašičky potravy pro plod, mohlo by to znamenat, že je to mechanizmus pro horizontální přenos N. ceranae na všechna vývojová stadia včely. Je to zatím jen předpoklad, který je třeba dále zkoumat. U mladých neoplodněných matek bylo zjištěno, že zadeček, hruď i hlava jsou slabě infikované N. ceranae. Zadečky zkoumaných matek bez rozmnožovacích orgánů vykazovaly ve srovnání s ostatními zkoumanými tkáněmi silnější infekci a ve většině případů byly nejvíce nakaženy vaječníky. Rozborem tkání kladoucích oplodněných matek byl také zjištěn pozitivní nález na přítomnost N. ceranae, při čemž slabá infekce vaječníků a spermatu ukazuje na možnost vertikálního přenosu N. ceranae. Aby se potvrdil vliv nákazy na fyziologii matek a jejich celkový zdravotní stav, byl proveden výzkum, při kterém byly matky uměle infikovány, a byl proveden rozbor jejich vzorků po osmi dnech. V kontrolních skupinách nebyla zjištěna přítomnost spór. Pokud uvažujeme o možném škodlivém a letálním vlivu N. ceranae na dělnice a výskytu poškození tkání, předpokládala se stejná situace i u nakažených matek, zvláště pak oslabení fyziologických funkcí. Výzkumy však ukázaly zcela opačnou situaci. Infekce N. ceranae u matek povzbuzuje hlavní fyziologickou úlohu matek kladení vajíček. Infekce u matek nezasahuje tělesný tuk (indikátor množství energetických zásob), ale významně ovlivňuje změnu titru vitellogeninu (indikátor plodnosti a dlouhověkosti), celkovou antioxidační kapacitu a čelistní feromony matky. Všechny tyto ukazatele byly významně zvýšené ve srovnání s kontrolními skupinami. Naproti tomu snížený titr vitellogeninu byl zjištěn u nakažených dělnic, což může objasnit jejich kratší život, jestliže vezmeme v potaz, že vitellogenin má pozitivní účinek na délku života včel. Ve srovnání s mladými domácími včelami je vitellogenin přítomen v menším množství u starých včel sběratelek, a protože infekce nosemózou způsobuje předčasnou přeměnu ve sběratelky, může nižší hladina vitellogeninu poukazovat právě na tuto předčasnou přeměnu. N. ceranae je závislá na energii hostitele, kterou potřebuje pro svůj rozvoj a klíčení, což vede ke zvýšenému hostitelovu metabolizmu, stejně jako ke zvýšení oxidačního stresu. V takovém případě zvýšená produkce vitellogeninu u nakažených matek může být reakcí na tento energetický stres způsobený spórami, protože vitellogenin je schopen snížit oxidační stres ukládáním volných radikálů, a tím nepřímo prodloužit život nakaženým včelám. Zvýšení titru vitellogeninu by umožnilo větší odolnost proti oxidačnímu stresu, který se projevuje vyšší celkovou aktivitou antioxidačních enzymů nakažených matek. Navzdory tomuto obrannému účinku, matky, nakažené N. ceranae, mají kratší produktivní a životní věk ve srovnání se zdravými matkami, což ukazuje na závěr, že matky nejsou schopné vyrovnat se se stresem, který vyvolává nosemóza v průběhu delšího období. Výsledky těchto pokusů bylo dokázáno, že nákaza N. ceranae může značně ovlivnit produkci feromonů u matek a dělnic. Bylo zjištěno, že frekvence nákazy trubců N. ceranae je stejná u nedospělých i dospělých jedinců, ale nebyla zjištěna žádná nákaza N. apis. Ve vzorcích trubčích kukel byly zjištěny nejčastější nákazy v květnu a červnu, což byl současně první záchyt N. ceranae ve stadiu kukel u včel. Pokud byly zkoumané kukly nakažené před vylíhnutím z buněk plástu, je možné, že byly nakaženy spórami kontaminovanou potravou pro plod nebo spórami, nacházejícími se v buňce ještě před nakladením vajíčka. Z výše uvedeného důvodu se tak mohou i trubci považovat za přenašeče nosemózy mezi jednotlivými včelstvy nebo včelnicemi. Přeložil: Ing. František SLAVIČ 40

41 Čistění medných plástů ozónem (Suszkiw, J.; American Bee Journal, 2014, č. 5, s ) Souhrn: Ozón je reaktivní nestabilní plyn tvořený třemi atomy kyslíku. Američtí vědci vynalezli aplikaci, kdy fumigací plástů ozónem jsou nejen ničeny zárodky zavíječe voskového, ale v plástech jsou rovněž rozkládána rezidua varroacidních přípravků. Někdy i včely potřebují pomoci s úklidem domácnosti, zvláště když jde o vyčištění plástů po skončeném medobraní. Výzkumníci z oboru včelařství dokázali, že fumigace plástů ozónem může likvidovat patogeny i škůdce, kteří ohrožují zdraví včel a jejich produktivitu. Nedávné výzkumy také naznačují, že fumigace může pomoci i při zvládání pesticidů v plástech. Závěry vycházejí ze dvou částí studie Rosalindy James, entomoložky pracující v problematice opylování pomocí hmyzu v biologii i systematice v Loganu v Utahu. Výsledky prvních pokusů týmové práce byly uveřejněny v roce 2011 v časopise Journal of Economic Entomology. Dokázaly, že fumigace ozónem v koncentracích 215 až 430 ppm usmrcovala všechna stadia zavíječe podle doby expozice. Dospělci a jejich plásty ničící larvy byli nejcitlivější, vajíčka byla rezistentnější, potřebovala jen delší dobu expozice. Ozón, vysoce reaktivní stadium kyslíku, ničí i spóry zvápenatění plodu při době expozice 24 až 36 hodin při ppm. Jiné včelí patogeny se ovšem ukázaly odolnější: bakterie moru vyžadovaly podstatně delší dobu expozice, podle stupně vlhkosti a koncentrace ozónu musela být dvakrát delší. Patogeny mohou přetrvávat roky na včelařském nářadí i v úlech jako spící spóry. Vyklíčí pak za optimálních podmínek a napadají nejcitlivější složky včelstva larvy nebo plod. Metyl oxid a paprsky gama patří mezi prostředky, které se ukázaly účinné při dezinfekci plástů, ale tato opatření bývají nákladná a nepraktická. Iradiace musí být dělána ve vhodném zařízení, říká James, zatímco místnost pro fumigaci ozónem si mohou včelaři lehce zajistit sami. V lednu 2013 uveřejnil tento tým výsledky druhé části pokusů v časopisu Agriculture Science. V práci se píše o drtivém účinku na kumafos, fluvalinát a další pesticidy, které se v úlech mohou hromadit. Včely jsou plně vystaveny pesticidům při návštěvách květů, které byly postříkány, anebo když jsou ošetřovány proti roztočům. Spoluautory této studie byli James Ellis z floridské univerzity a Adrian Duehl,veterinární lékař, rovněž Gainesville. Tento tým se zvláště zajímal o kumafos a fluvalinát, neboť ty jsou používány proti roztočům Varroa. Těmito maličkými parazity jsou ohroženy včely v celých Státech, neboť tito parazité se živí jejich hemolymfou. Několikerá infestace roztočem Varroa může úl v několika měsících zdecimovat, pokud včelař nezasáhne. Pokud byly ozónem ošetřeny zkumavky obsahující rezidua těchto pesticidů a byly vystaveny vlivu tohoto plynu v koncentraci 500 ppm po dobu 10 až 20 hodin, pak byl z 93 až 100 procent odbourán kumafos a ze % fluvalinát. Vyšší koncentrace a delší doba působení byla nutná k redukci pesticidů ve vosku a ve vzorcích plástů, které byly získány na komerčním včelíně na Floridě. Výzkumníci pozorovali, že ozón degradoval pesticidy lépe v relativně nových plástech (1 3 roky starých) než ve starých (víc než deset let starých). Ve vosku je něco, co může zdržovat tuto degradaci, zvláště v plástech, které asi byly znovu používány po další léta. Možná jsou to organické materiály zabudované do vosku, přičemž tyto materiály adsorbují nebo rozkládají ozón dřív, než může reagovat s pesticidy. Jeden ze způsobů reakce včelaře může být, začít s novými plásty a ošetřit je každoročně, aby zabránily rozkladu zbytků pesticidů. Dále by bylo třeba nahrazovat staré plásty novými častěji, než se většinou aplikuje. Vysoká dávka ozónu je obvykle potřebná tam, kde je nutno zbavit plást vysoce koncentrovaných pesticidů i když je to poměrně nákladná záležitost. Během těchto pokusů referovali zúčastnění včelaři často o plástech vyzařujících zvláštní zápach, který vycházel z plástů, které byly ošetřeny proti zavíječům nebo malým úlovým broukům a dány zpět do úlů. Proto ve zvláštní studii analyzoval výzkumný tým zápach, u něhož byly jako prvotní zdroj identifikovány karboxylové kyseliny a řetězce aldehydů. Tento zápach ale včely neodpuzoval a po pár měsících zmizel (podle včelařů). Bylo ale také nutno, aby včely přijaly plást ošetřený proti zavíječům raději než neošetřený. Vedle kumafosu a fluvalinátu ozón také redukuje nebo likviduje osm dalších zemědělských pesticidů zjištěných ve vzorcích z Floridy včetně esfenvaleratu, thymolu a chlorothalonilu. James viděl v duchu včelaře, jak fumigují plásty, jakmile je vyndají z nástavků a zbaví medu, a to dříve než jsou uloženy na zimu. Plásty vyndané na jaře nemusí nutně přijít do těch úlů, ze kterých byly vyňaty. Včelaři mohou váhat s vyřazováním plástů i takových, které už jsou poznamenány lety používání. Včelám to dá práci i vydávání energie při stavbě plástů, která je potřebná při výrobě a ukládání medu, takže stavba nových plástů jde na úkor produkce medu, dodává James. Ozón skýtá zajímavé rozluštění dekontaminace plástů před jejich znovupoužitím, neboť jde o pro- 41

42 ces, který mohou včelaři dělat s využitím snadno získatelného nářadí. I když je ozón toxický v koncentracích, které jsou aplikovány pro usmrcení parazitů i patogenů a degradují pesticidy, ozón se velmi rychle mění ve vodu a kyslík, poznamenává James. Běžná aplikace ozónu, který je v základě považován za bezpečný vládními orgány USA, se dnes uplatňuje při dekontaminaci pitné vody a bazénů nebo při ochraně kvality ovoce a zeleniny po sklizni. Podle Jamese nebyly publikovány žádné zprávy o využití plynu pro dekontaminaci plástů. V našich příštích polních pokusech se chystáme studovat vliv ozónu na hnízda samotářských včel, které mají opylovat vojtěšku. Plánujeme také spolupráci s laboratoří v Beltsvillu ve státě Maryland. Přeložila: Prof. Sylva KUBIŠOVÁ Černá nemoc včel nemoc málo známá (P. Migdal, prof. A. Roman; Pasieka, 2014/4, str ) Souhrn: Olysalé černé včely mohou být nejen příznakem virového onemocnění. Příčinou mohou být i trávicí potíže vyvolané konzumací melecitózního medu během zimy. Medovice, často také nazývaná medová rosa je sladká šťáva vyskytující se na jaře a v létě v podobě průhledných kapek na jehličí např. jedle, smrku, modřínu nebo na listech např. lípy, topolu, dubu, javoru někdy také na výhoncích. Je produkovaná hmyzem, který se živí šťávou rostlin. Nejčastěji to jsou mšice, červci a mery. Tento hmyz potřebuje ke svému životu mnoho bílkovin, zatímco rostlinné šťávy obsahují velké množství cukrů. Proto musí přes svoje zažívání přepustit velké množství rostlinných šťáv, z nichž si ponechá jenom bílkoviny a zbytek (cukry) vypouští ven. Přestože tyto nestrávené šťávy vycházejí ven konečníkem, nelze je nazvat výkaly, protože neobsahují kyselinu močovou a močovinu, co jsou složky výkalů. Protože medovice je sladká, včely ji ochotně sbírají a donášejí do úlu. Tam je následně zpracovaná včelami na med s mnoha výjimečnými chuťovými a léčivými znaky, které zákazníci vyžadují. Medovice se nejčastěji objevuje v květnu až srpnu, ale je těžko přesně stanovit dobu jejího výskytu, protože to záleží na množství vyskytujících se mšic, červců a mer. Medovicový med je nevhodný na zimování včel, protože obsahuje značné množství látek těžko pro včely stravitelných. Mezi takové látky je třeba započítávat např. dextriny. Jejich obsah se pohybuje od 8 do 12 %, čili v poměru k medu květovému obsahuje medovicový med 5 více sacharózy a 2,5 více dextrinů. Medovicové medy obsahují také cukry škodlivé pro včely jako melecitóza, rafinóza, galaktóza a manóza. Krmení včel medovicovým medem během zimování způsobuje předčasné naplnění střeva výkaly, což může způsobit průjem. Navíc zpracování medovicového medu na produkty použitelné pro včely je značně fyziologicky vyčerpává. Nebezpečná složka medovicového medu Jednou z typických složek medovicového medu je melecitóza, což je trojný cukr, skládající se ze dvou molekul glukózy a jedné molekuly fruktózy. Nejvíce tohoto cukru je v medovici vytvořené hmyzem na jedli, smrku a modřínu. Melecitóza je cukr špatně rozpustný ve vodě, způsobuje rychlou krystalizaci, a proto ji včely často vyhazují z plástů. Nejvíce nebezpečná je medovice, která se objevuje v pozdním létě, tedy hlavně z topolu, dubu, vrby, osiky nebo javoru. Pokud se melecitóza objeví v čase plné letní aktivity, tak jsou včely schopné vytvářet enzym rozkládající ji na jednoduché cukry, ale v době zimování včely tuto možnost nemají. Aby bylo možné využít výskyt medovicového medu, tak je potřeba včelstvo na toto připravit. Hlavní je připravit silné včelstvo. Projevy černé včelí nemoci Jednou z chorob, které se objeví jako následek krmení včel medovicovým medem je černá včelí nemoc (Alopetia nigricans apis) též často nazvaná otrava medovicí. Je to nemoc pokrmových orgánů dospělých včel málo popisovaná v odborné literatuře. Snadno se zaměňuje s virovými nemocemi. Do projevů této nemoci patří ztráta ochlupení, tedy ztráta chloupků na těle včely. (Chorbinski, 2013) Tím se chitinová část včelího těla stává tmavší a lesklejší. Méně časté je roztřepení křídel nebo jejich špatný rozvoj. To je možno zaměnit se špatným rozvojem křídel při napadení varroázou nebo virovou nemocí deformovaných křídel. Na podzim matka omezuje 42

43 kladení a časem jej úplně přeruší. Včelstvo slábne a zmenšuje se počet jedinců. Při vizuálním hodnocení se barva pokrmového ustrojí mění ze žlutohnědé na špinavě šedivou. V zimě má tato nemoc dlouhodobý průběh a ze zimního chomáče včel nemocných černou nemocí se ozývá hlasité hučení. Vrstva mrtvých včel spadlých na podmet způsobuje, že z česna je cítit hnilobný zápach. Vnitřní stěny úlu jsou silně znečištěné výkaly. Velmi těžko se identifikuje, zda jde o černou nemoc včel či o jiné nemoci způsobující průjem. Jedním z důkazů černé nemoci je výskyt medovice v okolí včelnice. Výživa medovicovým medem v době zimování činí též včelstvo náchylnější k onemocnění nosemózou a způsobuje také agresivnost včel. Jak likvidovat černou nemoc? Není na ni žádný lék, ale je několik způsobů, co dělat v případě jejího objevení. Prvním je přemístění včelnice, protože nejlepším způsobem je neumísťovat včelnici tam, kde se vyskytuje melecitóza. Jestliže se na daném místě v dřívějších letech vyskytovala melecitóza a není možnost přemístění včelnice na jiné vhodnější místo, pak by měl včelař pro každé včelstvo zajistit několik plástů s plástovým pylem. Tím zajistí dostatek bílkovin na čas výskytu medovicové snůšky. Je vhodné také si uschovat nějaké plásty s květovým medem jako zimní zásoby. Dobrým způsobem je vysévání v pylodárných a nektarodárných rostlin v okolí včelnice, které poslouží jako náhradní snůška v době výskytu medovice. Pokud není možnost zrealizovat některá z výše uvedených opatření, pak je třeba bezpodmínečně odstranit před zimováním medovicový med z úlu. To se musí provést ještě před prvním krmením, aby se znemožnilo smíchání. Podtrženo: včelstvům, která jsou ohrožena černou nemocí, se 43

44 musí co nejdříve dodat zásoby, které jsou snadno stravitelné. Cenný medovicový med Medovicový med je zákazníky velice ceněný, protože obsahuje mnoho cenných prvků pro lidi velice důležitých. Pro zákazníky by ale neměl obsahovat více než 6 % melecitózy. To je možné stanovit pouze v laboratoři, včelař nemá možnost jednoduchým způsobem její obsah stanovit. Pokud je obsah melecitózy v medu větší, tak se na dně sklenice tvoří šedožlutá usazenina, která je podobná písku. Tato usazenina se rozpouští až při teplotě vyšší než 40 o C, což je nepříznivá teplota pro biologické hodnoty zbylého medu. Vlastní získávání medovicového medu je jinak ekonomicky výhodné, protože jeho cena se zpravidla udržuje na vyšších hodnotách, než tomu je u květového medu. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Vliv fluvalinátu a amitrazu na včelstvo (R. A. Iljasov, Z. V. Šareeva; Pčelovodstvo 2014/6, strany 24 26) Souhrn: Pokus porovnával výkonnost včelstev ošetřených fluvalinátem a amitrazem v porovnání se včelstvy neošetřenými. Při použití doporučené dávky došlo ke snížení výkonnosti matky zhruba o 9 % a ke snížení výnosu medu asi o 11 %. Vyšší dávky ovlivnily včelstvo ještě více, ale účinnost proti roztočům se již nezvětšila. S více než 150 typy parazitických roztočů různých druhů se lze setkat v úlech, kde způsobují značné škody včelstvům včely medonosné. Dříve se mělo za to, že varroázu nebezpečnou invazivní chorobu způsobuje roztoč druhu Varroa Jacobsoni (Oudemans, 1904), ale později se ukázalo, že se jedná o Varroa destructor, zatímco Varroa Jacobsoni parazituje na jiných druzích včel rodu Apis v Indonésii, Papui-Nové Guinei, Malajsii a Austrálii. Roztoč Varroa destructor se zpočátku vyskytoval v hranicích areálu čínské voskové včely Apis cerana Fabricius, později se rozšířil na celý areál včely medonosné Apis mellifera L. Změně hostitele napomohla fylogenetická blízkost, shodná biologie těchto druhů včel, ale i společný chov na jednom teritoriu. Varroázou se včely obyčejně nakazí při loupení medu, při usedání na rostliny a transportu. Důsledkem nákazy je snížení produktivity včelstva, proto vzniká nutnost provádět každoroční komplexní preventivní ošetření chemickými akaricidy. V prvopočátku je těžké nakažení včelstva varroázou zjistit, diagnóza je většinou stanovena až ve stadiu silného rozšíření nákazy a vyžaduje bezodkladnou léčbu. Pokud nejsou přijata opatření, včelstvo může zahynout na varroázu během 2 3 let. Pro boj s varroázou včelstva se používají nejrůznější akaricidní chemické látky, které se dělí do osmi skupin podle účinných látek: amitraz (amital, amicid, apivarol, apitraz, apitak, amidol-t, biovar, bipin, bipin-t, dilabik, varroadez, varropol, varidol, taktik, teda), fluvalinát (apistan, apifyt, bivarool, varrotom, vetfor, gabon, PF-90, PAF-750, fumisan, barkas), flumethrin (bayvarol, varostop), brompropylát (akarsan, folbex, polysan), acrinathrin (gabon HA-92), kumafos (pericin, apiprotekt, variol), fenothiazin (fenothiazin, varroxan, varrofen), organické karbonové kyseliny šťavelová, mravenčí, mléčná. Mezi včelaři jsou nejpopulárnější akaricidy na bázi fluvalinátu a amitrazu. Ale nelze zapomínat, že používání chemických prostředků musí odpovídat požadavkům bezpečnosti a být neškodné nejen pro lidské zdraví, ale také pro včelstvo. Chemické akaricidy jsou efektivní v boji s varroázou, ale bohužel mají negativní vliv na biologické a hospodářsky užitečné vlastnosti včelstva: u matky se snižu- Tab. 1: Vliv různých dávek fluvalinátu a amitrazu na kladení vajíček matkou při varroáze Skupina lim M+/-m ks C V % td Srovnání s kontr. % Terapeutická dávka *P větší 0,01 Fluvalinát /-55,2* 16,5 2,55-9,4 Amitraz /-59,7* 19,5 2,20-7,6 Kontrola /-53,6 17,4 Zvýšená dávka (1,5 x) *P větší 0,01 Fluvalinát /-52,6* 15,8 3,85-23,7 Amitraz /-48,8* 14,2 3,17-17,0 Kontrola /-57,8 18,1 44

45 Tab. 2: Vliv různých dávek fluvalinátu a amitrazu na produkci medu včelstvem při varroáze Skupina lim M+/-m ks C V % td Srovnání s kontr. % Terapeutická dávka *P větší 0,01 Fluvalinát 20,3 26,4 24,6+/-2,1 4,3 2,9* - 11,2 Amitraz 26,6 34,7 31,5+/-2,9 4,8 3,8* + 13,8 Kontrola 25,2 28,6 27,7+/-1,2 2,8 Zvýšená dávka (1,5 x) *P větší 0,01 Fluvalinát 19,2 22,5 20,6+/-1,1 2,5 3,3* - 25,6 Amitraz 20,3 24,4 22,6+/-0,9 2,1 2,9* - 18,4 Kontrola 25,2 28,6 26,4+/-1,1 2,6 Tab. 3: Vliv různých dávek fluvalinátu a amitrazu na produkci medu včelstvem při varroáze Skupina Zasažení včelstva (M+/- -m), % Zasažení včelstva (M+/- -m), % Akaricidní účinnost (M+/-m), % Terapeutická dávka *P větší 0,01 Fluvalinát 16,2+/-2,8 0,2+/-2,1 98,7+/-2,3 Amitraz 15,4+/-1,9 0,4+/-2,0 97,4+/-2,5 Kontrola 15,8+/-2,5 19,3+/-2,3 Zvýšená dávka (1,5 x) *P větší 0,01 Fluvalinát 16,6+/-2,2 0,2+/-1,6 99,9+/-2,6 Amitraz 16,3+/-2,1 0,2+/-1,5 99,9+/-2,7 Kontrola 15,8+/-2,5 19,3+/-2,3 je kladení vajíček, u včelích dělnic letová aktivita, odolnost a celková práceschopnost, což může vést ke snížení produkce medu. Experiment se prováděl v letech na 15 včelstvech včely medonosné na včelnici, která se nacházela v Birském okrese v Republice Baškortostán, na základě metodiky popsané v práci A. V. Borodačeva a A. V. Burmistrova. Zkoumal se vliv terapeutických a 1,5 zvýšených dávek fluvalinátu v přípravku Apistan ( mg účinné látky na jedno včelstvo) a amitrazu v přípravku Bipin (0,625 0,938 mg na jednu uličku) na biologické hospodářsky užitečné vlastnosti včelstev. Analýza se prováděla třikrát za sebou se stanovením průměrného statistického ukazatele. Pro práci byly vybrány tři skupiny po pěti včelstvech. Kontrolní skupina nebyla nijak ošetřena, jedna pokusná skupina byla ošetřena Apistanem, druhá Bipinem. Experimentálně byla stanovena akaricidní účinnost různých dávek fluvalinátu a amitrazu a jejich vliv na kladení vajíček u matky a produkci medu u včelstva. Při ošetření včelstva proti varroáze terapeutickou dávkou fluvalinátu se kladení vajíček matkou snížilo o 9,4 % v porovnání s kontrolním včelstvem, při ošetření amitrazem o 7,6 % (tab. 1). Produkce medu u včelstva ošetřeného proti varroáze terapeutickou dávkou fluvalinátu se ve srovnání s kontrolou snížila o 11,2 %, při ošetření amitrazem o 13,8 % (tab. 2). Akaricidní účinnost při ošetření včelstva proti varroáze terapeutickou dávkou fluvalinátu činila (98,7+/-2,3)%, při ošetření amitrazem (97,4+/-2,5) % (tab. 3). Kladení vajíček matkou se při ošetření včelstva proti varroáze 1,5 zvýšenou dávkou fluvalinátu snížilo ve srovnání s kontrolou o 23,7 %, při ošetření amitrazem o 17,0 % (viz tab. 1). Produkce medu včelstvem se při ošetření proti varroáze 1,5 zvýšenou dávkou fluvalinátu snížila ve srovnání s kontrolou o 25,6 %, při ošetření amitrazem o 18,4 % (viz tab. 2). Akaricidní účinnost při ošetření proti varroáze 1,5 zvýšenou dávkou fluvalinátu činila (99,9+/-2,6) %, při ošetření amitrazem (99,9+/- 2,7) % (viz tab. 3). To znamená, že při ošetření včelstva Apis mellifera proti Varroa destructor terapeutickými dávkami přípravků na bázi účinných látek fluvalinát a amitraz se podstatně zhoršují biologické a hospodářsky užitné vlastnosti včelstva. Při ošetření včelstva proti varroáze s použitím 1,5 zvýšených dávek fluvalinátu a amitrazu se zhoršují biologické a hospodářsky užitné vlastnosti včelstva přibližně 2 ve srovnání s terapeutickými dávkami. Je třeba poznamenat, že akaricidní účinnost fluvalinátu a amitrazu je maximálně vysoká již při použití terapeutických dávek a zvyšování dávkování ji prakticky nezmění. To znamená, že k léčení varroázy je vhodné používat pouze terapeutické dávky akaricidů na bázi fluvalinátu a amitrazu. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ 45

46 Hypertermie v pozdním létě a problematika reinvaze (Olga Cadosch; Schweizerische Binenezeitung, 09/2014, str ) Souhrn: Každé ošetření proti varroáze má své výhody a nevýhody a to platí i pro hypertermii. Je proto důležité pokud možno využít výhody různých možností. Nicnedělání je špatná varianta! Až do července jsou lidé schopni omezovat varroázu pomocí biotechnických opatření. S přirozeným úbytkem kladení včelích matek dochází následně ke snižování počtu mladých včel, zatímco křivka populace roztoče markantně stoupá. S letním ošetřením, které se musí uskutečnit po sklizni nejpozději začátkem srpna, je vytvořen rozhodující výchozí bod pro líhnutí zdravých zimních včel. Nezbytné jsou ale také následné pravidelné podzimní a zimní kontroly napadení a popř. podle potřeby odpovídající ošetření. Léčebné prostředky: legální, ilegální,... na houbičky. Guido Eich si nebere servítky, pokud jde o postoj mnoha včelařů k léčebným prostředkům. Biolog a včelařský odborník je činný ve Včelařském institutu Celle jako odborný poradce a pečuje o zhruba 5000 včelařů. Moučkový cukr není žádný léčebný prostředek, nabádá. Jako praktický zkušený včelař, který má již přes 100 včelstev, zná tu bezmocnost mnoha kolegů a jejich zoufalé pokusy varroázu zvládnout. Včelaři by často nekriticky nasadili nějaký prostředek beze strachu z toho, co to včelám může udělat. Tři rozhodující kritéria při výběru produktu jsou často: nízká časová náročnost, příznivá cena a co největší účinnost. Jako reference kolikrát stačí doporučení kolegů. Ale to, zda léčebný prostředek disponuje patřičným povolením ve Švýcarsku, se stane výbušným tématem teprve poté, co přijde udání kvůli jeho nepovolenému použití. Posunutí přirozené rovnováhy U příležitosti setkání delegátů VDRB (sdružení německo-švýcarských a rétorománských přátel včel) v r ve Weinfeldenu poukázal biolog Andreas Moser, známý jako filmař zvířat a moderátor, na možné důsledky použití léčebných prostředků na včelstva. I když Moser nedisponuje příslušnými výsledky výzkumu u včel, ukázal pro srovnání pozorování, která byla provedena v rámci výzkumu ve světě ryb. Závěr: S nasazením léčebného prostředku přichází posunutí přirozené rovnováhy ve včelstvu. Možnosti, že včely mohou také samostatně vytvářet obranné mechanismy, jsou omezeny. I když organické kyseliny v protikladu k akaricidům se přirozeně vyskytují, vážně to neznamená, že chov včel by měl být možný jen s chemií. Nemluvě o syntetických akaricidech, které se rozpouštějí ve vosku a medu a dají se tam prokázat. Hypertermie: všechno nebo nic? Hypertermie ztratila svou prostotu, mínil jeden posluchač na mé přednášce. Co se stalo? Ve svém referátu jsem uvedla, že při počtech mrtvých roztočů, které i po předchozím tepelném ošetření překračují doporučení Včelařského institutu, jsou bezpodmínečně nutná další opatření a jako doplňkový krok doporučeno použití organických kyselin. Je nereálné si myslet, že hypertermie si zachová jen tehdy svoji důvěryhodnost, pokud je využívána výhradně samostatně podle motta tepelně ošetřit všechno nebo nic. Jiné koncepty léčení pamatují také na střídavé používání různých metod. Hypertermie má sice řadu výhod, ale není to také žádný zázračný prostředek. Podmíněným přemísťováním roztočů na podzim, podle studií prof. Rosenkranze, se nachází v tomto ročním období okolo 40 % roztočů na včelách. Z toho důvodu může být díky ošetření včelího plodu hypertermií zahubeno maximálně jen 60 % roztočů. Nicméně je tepelné ošetření nadmíru důležitá možnost léčby, kterou lze velmi úspěšně nasadit od časného jara až do pozdního léta. Žádné jiné metody nemají tak krátkou dobu ošetření míněny jsou tímto dvě hodiny 20 minut v realizačním zařízení Varroa Controller s tak velkým úspěchem a bez přeživších roztočů. Každý roztoč, který byl vystaven tepelnému ošetření, vyloučí protein teplotního šoku a je nejpozději do 20 hodin mrtvý. Získání rezistence je vyloučeno. Reinvaze realita Reinvaze je strašákem každého včelaře. Ani včelstva, která byla ošetřena hypertermií, nebudou reinvaze ušetřena. Nebezpečí reinvaze hrozí nejvíce od září. Tehdy může kvůli nepovedenému, nevhodnému nebo zanedbanému léčení na sousedním stanovišti vniknout do včelstva za den až několik set roztočů. Letošní nepříznivé počasí s množstvím srážek a pro roční období spíše neobvykle nízké teploty tomu přispívají. Z důvodu vysoké vlhkosti vzduchu se snížil účinek kyseliny mravenčí a éterické oleje nemohly kvůli nízkým teplotám dosáhnout požadovaného efektu. Ulétlé roje, které jsou kvůli nedostatečnému ošetření nyní na zhroucení, by mohly být dalším přijatelným vysvětlením. Neakceptovatelné chování Ačkoli každý koncept léčení s sebou vedle svého účinku přináší také více nebo méně velké 46

47 nevýhody, kategoricky odmítám zříkat se jakéhokoliv ošetření. Pro sousední včelaře je to totiž neskutečná drzost. Motto: příroda to už zařídí; silnější přežije, není v dnešní době žádná volba a nekolegiální, nezodpovědné chování nemající obdoby. Kdo nemá čas léčit, poprosí o pomoc kolegy. Kdo nemá čas vůbec, ať si hledá jiný koníček. Závěr Díky tepelnému ošetření se dá výrazně zredukovat použití chemikálií, i když je to časově náročnější. Díky včasnému ošetření včelstev je hypertermie ideální možností, která nikdy nenechá populaci roztočů s výjimkou reinvaze vystoupat na kritické hodnoty a udrží včelstva zdravá. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Patálie s broukem (Sebastian Spiewok; Deutsches Bienen-Journal 2014, č. 12, str. 12) Souhrn: Boj s malým úlovým broukem těžce dolehl na jihoitalskou Kalábrii. Je hlášená spousta napadených včelstev a nyní se brouk objevil už i na Sicílii. Fámy se jak známo šíří jako požár. Nástup malého úlového brouka prý provází smrt a vraždy Zemědělcům, kteří si pro opylení objednali přistavení včelstev, se mělo údajně vyhrožovat a jeden podezřelý včelař měl být zastřelen. Kromě toho prý byly do jižní Itálie masově dovezeny včely ze zámoří a potom už jako italské včely prodávány do ostatních států Evropské unie. Přinejmenším na posledně zmíněném šprochu se zdá být trochu pravdy. Neexistují ještě žádné oficiální informace, ale veterináři prozatím vycházejí z toho, že brouk byl zavlečen ze zahraničí už před několika měsíci v několika ilegálních zásilkách paketových včel, informoval Umberto Vesco ze včelařské organizace Unaapi. Náladu mezi včelaři popisuje následovně: Na jedné straně panuje velká solidarita s postiženými chovateli. Kupříkladu už bylo mezi jiným založeno i podpůrné konto. Na druhé straně se ovšem rozšířila i nedůvěra a stále hlasitěji se mluví o podezřeních, co se týká odpovědnosti za tuto mizérii. Pro postižené včelaře představuje malý úlový brouk skutečně tragédii, neboť jakmile se v úlu objeví, je osud celého včelstva zpečetěn. Do začátku listopadu bylo zlikvidováno 2100 včelstev v 53 včelnicích. Kdy konkrétně ta rána na včelaře dopadne, záleží na posouzení úřadů a odškodnění nedostane včelař žádné. Rozhodnout o tom, kdy se to stane, je opravdu těžké, zamýšlí se dr. Marc Schäfer z Národní referenční laboratoře pro nemoci včel. Opravdu bych nechtěl být v kůži zodpovědného pracovníka, když musí dát příkaz k likvidaci včelnice. Je nutno ale také chápat, že příslušné úřady mají zodpovědnost před celou Evropou, a proto v tom musí pokračovat tak dlouho, dokud bude existovat sebemenší jiskřička naděje na úspěch v tomto boji. Nálezů je však mnoho a dr. Schäfer není příliš optimistický, že se podaří brouka v Itálii vyhubit. Znamená to však, že by měli i němečtí včelaři očekávat shodný scénář, pokud se malý úlový brouk vynoří i u nás? Malý brouk je zatím hlášen pouze v jižní Itálii. Kdyby se ale náhle objevil i v Německu, pohlíželo by se na to jako na prvotní nález, vysvětluje Schäfer. Úřady by musely postupovat podobně jako v Itálii a přijatá rozhodnutí by závisela na konkrétní situaci. Jestliže by se ovšem brouk šířil dál a dál Do 13. listopadu bylo objeveno 53 napadených včelnic (světle šedé body). Nenapadená stanoviště jsou značena tmavé body. Obrys v tmavou barvou ukazuje stokilometrovou kontrolní pozorovací zónu. 47

48 postupně, a tímto způsobem se dostal až za Alpy, je možné, že by se muselo sáhnout k drastickým opatřením, nastiňuje dr. Schäfer další vyhlídky. Ale o takovémto rozhodnutí bychom se museli nejprve poradit. Ve srovnání s italskými kolegy by včelaři v Německu obdrželi při nucené likvidaci včelstva alespoň náhradu škody. Jestliže veterinární úřad po zjištění napadení včelstev malým úlovým broukem písemně nařídí zničení včelnice, má včelař nárok na odškodnění z příslušného fondu, vysvětluje dr. Werner von der Ohe, ředitel Včelařského institutu v Celle. To platí ovšem jen v případě, jestliže včelař prokáže, že jednal obezřetně, tedy kupříkladu necestoval se včelami do oblasti s nákazou nebo naopak je z takové oblasti nepřivezl. Německý včelařský svaz naléhavě varuje před dovozem včel z Itálie. Všichni předsedové spolků jsou vyzýváni, aby své členy upozornili na rizika s tím spojená. Walter Haefeker, prezident Evropských včelařů z povolání, ví asi o tuctu jejich členů, kteří dříve normálně cestovali k přezimování do Itálie. Může se jednat asi o 200 včelstev. Ale letos už mnozí tyto přesuny zrušili, informuje Haefeker. V Itálii jich bylo jen pár, ovšem ne přímo v postiženém regionu. Nesmíme zapomínat ovšem na to, že za normálních okolností se z Itálie prodá do Německa až umělých rojů, aby včelaři nahradili zimní ztráty. Legální cestou se se žádnými včelami z momentálně zakázaných oblastí nesmí obchodovat tj. vyvážet je ani dovážet. Je stanovena striktní ochranná zóna 20 km kolem míst prvotního nálezu a dodatečně byla stanovena ještě kontrolní pozorovací zóna v okruhu 100 km. Podle informací ze Spolkového ministerstva pro zemědělství a výživu uvažují příslušné unijní úřady ještě o zpřísnění, a sice že bude zákaz obchodu se včelami včetně zákazu jejich přesunu rozšířen i na tuto dodatečnou kontrolní zónu. Do Kalábrie přichází každoročně kolem včelstev především ze Sicílie k zabezpečení produkce medu z citrusů, informuje dr. Franco Mutinelli z italské Referenční laboratoře pro nemoci včel. Z tohoto důvodu budou vyšetřována včelstva i na Sicílii, vždyť uzavřené zóny by italskou produkci medu těžce postihly. Ke slovu se ale hlásí také stále víc zemědělců, kteří se kvůli nedostatečnému opylování obávají o úrodu v nadcházejících letech. Aby úřady dostaly brouka pod kontrolu, probíhá debata o tom, že by se povolilo nasazení přípravku Checkmite Plus, uvádí Mutinelli. Léčivé proužky od firmy Bayer jsou impregnovány vysoce účinným prostředkem kumafos, který ovšem bohužel zanechává významná rezidua ve včelstvu. Nezbývá proto než doufat, že boj proti broukovi podpoří mrazivá zima. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Zimní ztráty v mezinárodním srovnání Ztráty včelstev v devatenácti evropských zemích, Izraeli a Alžírsku byly minulou zimu řádově stejné jako ve Švýcarsku, tedy poměrně malé. Údaje z mezinárodního šetření umožňují bližší pohled na možné příčiny zimních ztrát. (Robert Sieber, Jean-Daniel Charrière; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2014, č. 10, str. 21) Souhrn: Vyhodnocení mezinárodní ankety o zimních ztrátách včelstev ukázalo relativně nízké ztráty v zimě 2013/14. Asi tisíc včelařů z celého Švýcarska a Lichtenštejnska se každoročně zúčastní ankety Spolku německých, švýcarských a rétorománských včelařů (VDRB), která je zaměřená na ztráty včelstev během uplynulé zimy. Už několik let jsou pak tato data anonymně k dispozici na webové stránce COLOSS (Prevention of honey bee COlony LOSSes; www. coloss.org). Minulý rok se kromě Švýcarska zúčastnilo této ankety dalších 18 evropských zemí a navíc Izrael a Alžírsko. Dotazníky mají již několik let jednotnou formu, proto jsou údaje dobře srovnatelné, i když kvůli národním a klimatickým rozdílům to úplně možné není. Celkem se šetření zúčastnilo včelařů s včelstvy. V tiskové zprávě nyní COLOSS Netzwerk zveřejnila hodnoty uplynulé zimy. Celkově nízké ztráty Na základě předběžné analýzy byly ztráty nejnižší v Norsku (6 %) a nejvyšší v Portugalsku (14 %). Průměrná hodnota všech zúčastněných zemí byla 9 %. Je to nejnižší hodnota od zahájení mezinárodního sběru dat v roce Ztráty ve Švýcarsku ve výši 12,1 % jsou o něco vyšší, než je celkový průměr. Stejně jako v minulých letech existují značné odchylky mezi jednotlivými švýcarskými kantony resp. lichtenštejnskými knížectvími, které ale každý rok vypadají jinak. Podobný obrázek vidíme i při pohledu na mezinárodní rozložení zimních ztrát (viz mapka). Dr. Romée van der Zee z nizozemského včelařského ústavu shrnuje relativně nízké ztráty takto: Mnoho faktorů, které doprovázejí zimní ztráty včelstev, ovlivňuje počasí. Například na jaře 2013 stavěla včelstva svá plodiště relativně pozdě kvůli poměrně nízkým teplotám. Tím se snížil počet rozmnožovacích cyklů roztočů varroázy a klesl počet roztočů. 48

49 Průměrné zimní ztráty v 19 evropských zemích, Izraeli a Alžírsku během minulé zimy 2013/14 se pohybovaly kolem 9 %, s regionálními odchylkami směrem nahoru a dolů (nejsvětlejší barvou jsou označeny oblasti průměrného výskytu; nejtmavší barvou výrazně vyšší výskyt; prostřední sytost výrazně nižší výskyt). Výzkum příčin Data získaná mezinárodním šetřením vědci během roku podrobně vyhodnotili a uveřejnili. Důkladná analýza byla provedena již o rok dříve, v zimě 2012/13, údaje pocházely z 19 zemí, včetně o Švýcarska a Lichtenštejnska. Tisková zpráva uvádí, že na zimní ztráty mají významný vliv tyto faktory: věk matky při zazimování, ošetření proti varroáze (oba tyto činitele může ovlivnit včelařská praxe) a snůškové poměry, zvláště řepka a kukuřice. Autoři se domnívají, že právě u těchto dvou snůšek by mohlo mít silně negativní vliv použití pesticidů ze skupiny neonikotinoidů, důkaz o příčinné souvislosti ovšem nemají. Stále zřetelněji se však ukazuje, že s tím souvisí úbytek včel v oblastech intenzívní zemědělské činnosti, kde je dostatek snůšky jen po určitou část roku a ještě má často horší kvalitu. Tato zjištění se shodují se závěry švýcarských vědců, i když tamní velkoplošné monokultury hrají menší roli než v řadě jiných zemí. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ Nový nástroj ve službách výzkumu Varroa destructor (Renaud Hilleret; Abeille de France, 2014, č. 11, s ) Souhrn: Francouzská laboratoř vyvinula a patentovala přístroj pro umělý odchov roztočů Varroa destructor. Ten má umožnit obsáhlejší a systematický výzkum chování a potírání roztočů. Znásobit počet nepřátel by asi nebyla vhodná strategie, které by se držel Arnaud Amaury na počátku 13. století během krvavého boje proti Katařanům. Tito, přezdívaní Albigenští, bránili svoji víru proti katolické církvi. Albigenská křížová výprava dala název jejich kacířství. Bude v blízké budoucnosti Albi proslulé jako město stojící na samém vrcholu v boji proti roztočům Varroa destructor, považované za jednu z příčin úhynu včel? Právě na Universitě v Albi Angélique Vétillard, pedagog, vědec a spoluvedoucí laboratoře Venins et Activités Biologiques (VAcBio) (viz rámeček), vede výzkum roztoče, jeho biologii a problematické vztahy se včelami (foto 2). Některý hmyz, jako jsou včely a mravenci, žije ve společenstvích, pro něž je charakteristická silná početnost (v úlu je až včel) a genetická příbuznost. Ve včelstvu mají všechny dělnice shodnou matku, která jim předala 50 % genetické výbavy. Trubci mají stejnou matku a nemají otce. Jedinci jednoho včelstva jsou tudíž silně geneticky příbuzní. V důsledku těchto dvou charakteristických vlastností je přenos parazitů u sociálního hmyzu vysoký, může tomu ovšem čelit přizpůsobením se a evolucí fyziologických a biochemických rysů chování tak, že omezí přímý vliv parazitů jako je roztoč Varroa destructor. Před námi je mnoho nezodpovězených otázek. Jak identifikuje samička roztoče, která buňka plodu bude jako příští zavíčkována? Proč se některá včelstva lépe ubrání proti tomuto roztoči, aniž by byla léčena? Včelstvům rezistentním vůči varroáze se ani po dvacetileté selekci a detailním výzkumu nepodařilo zadržet jeho téměř celosvětovou expanzi. Navíc se prokázalo nebezpečí genetického ochuzení a ztrátu dalších vlastností jako je produktivita a hygienické chování včel (foto 3). Začalo se uvažovat jiným směrem, a to o pestrosti a kvalitě pylů používaných k výživě larev, stimulujících určité fyziologické funkce, jako je například hojení jizev. Roztoč totiž protrhává kutikulu včely, aby se mohl živit její hemolymfou. Výzkumné práce publikované INRA Avignon prokázaly, že výživový doplněk z pylu různých květů posiluje imunitu včely. Současně bylo dokázáno, že rozvoj viru deformovaných křídel byl omezen u včel přikrmovaných výživou obohacenou o pyl, a ještě navíc, že včely napadené houbou rodu Aspergillus (zkamenění včelího plodu) lépe odolávají nemoci, jestliže byly krmeny potravou obohacenou o pyl pampelišky nebo pylem z různých květů. 49

50 Foto 2: Roztoč právě sající hemolymfu. Pracovní skupina z Albi vedla první projekt, jehož cílem byla identifikace molekul, které umožňují včelám lépe odolávat varroáze a tak posilovat životaschopnost za použití vyvážených imunostimulátorů ve výživě včel. Poté, co byla detekována antimikrobiální aktivita jako faktor odolnosti včel vůči roztoči, se pracovní skupina VAcBio z Albi zaměřila na vývoj přírodního výživového doplňku převážně na bázi pylů. V projektu se jako velmi užitečné při krmení každé jednotlivé larvy výživou obohacovanou o rozličné pyly (foto 4) používá metoda chovu larev in vitro (Hendriksma a kol. 2011) nebo metoda vyvinutá Aupinelem (Charpentier a kol., 2013) (viz Abeille de France et Apiculteur č. 1003, červen 2013). K tomu, aby výzkum na toto téma pokročil, bylo nezbytné přesně vyhodnotit vliv výživového doplňku na roztoče. Byl zde pouze jediný problém (!), neexistoval naprosto žádný experimentální prostředek umožňující chov roztočů ve zkumavce. Pro zdolání této závažné technologické překážky, byly sestaveny zadávací podmínky výzkumného projektu, umožňující pracovat s informacemi o tom, co roztoči ve zkumavce znesnadňuje výživu. Jestliže se živí výhradně tekutinou, jak mu zamezit v kontaktu s ní? Roztoč svého hostitele identifikuje na základě různých znaků. Jeho ústní ústrojí není dost silné, není téměř schopné perforace a musí proto s tělem škubnout, aby se mu podařilo ho protrhnout. Byla vybrána membrána z chitosanu, což je rozpustný výtažek z vnějšího skeletu korýšů, s podobným složením jako kutikula hmyzu, a to pro její mechanické vlastnosti a schopnost tvořit ultra tenoučké blány. Zdá se, že po impregnaci odpovídá zadávacím podmínkám projektu. Je velmi tenká (100nm), je nepropustná pro kapaliny a propustná pro výpary. S roztoči byly provedeny testy k ověření toho, zda se jim podaří tuto membránu protrhnout, aby se mohli nakrmit (foto 5). A jsou přesvědčivé! Viditelné protržení membrány bylo překontrolováno pod mikroskopem, a stejně tak, přidáním barviva do náhražky hemolymfy, sání parazita. Testy poté potvrdily, že hemolymfa roztoče posiluje. Membrána, do které jsou zřejmě zakomponovány čichové složky pocházející z kutikuly včely, je propustná pro čichové molekuly výživového prostředí. Tyto práce byly předmětem podání žádosti o ochrannou známku, ale u toho vědci nezůstali. Následně vytvořili kapsli, která je vyrobena na stejném základu jako uvedená membrána, což jim umožňuje 50

51 Foto 3: Test hygienického chování. Foto 4: Chov Varroa na včelích larvách chovaných in vitro. je od nynějška možné roztoče krmit, zajistit jejich přežívání a dokonce sledovat kladení samiček v prostředí in vitro, které je zcela pod kontrolou vědců. Toto technické zařízení, první na světě, po kterém se celá vědecká komunita zabývající se roztoči sháněla již mnoho let, představuje samo o sobě velkou technickou výzvu. Množit si roztoče ve zkumavce nemá tudíž nic společného s buřičským kacířstvím, právě tyto výzkumy umožňují nadefinovat nové způsoby ošetřování, z nichž budou mít včely prospěch. Laboratoř VAcBio (Univerzita v Albi) V době, kdy se tato mladá skupina začala utvářet a strukturovat, cílily první práce na nový způsob náhledu analytické biochemie na zvířecí jedy. Aby dostála toho, proč vznikla, musela začít zkoumat biologické působení molekul, z nichž jsou jedy složeny, ale rovněž tak využití biotechnologií při určování účinku dílčích komponentů zvířecích jedů. A právě předložením tohoto cíle před mezinárodní hodnotící komisi AERES v roce 2009, Angélique Vétillard, molekulární biolog a spoluvedoucí laboratoře, obhájila projekt cílící v první etapě na zkoumání biologického působení živočišných jedů na sociální vazby. Pracovní skupině Živočišné jedy a jejich biologické působení byl v lednu 2009 přiznán statut partnerské výzkumné laboratoře (EA 4357) se známkou A. Hodnotící posudek vyzdvihl odbornou úroveň nových námětů, které se přetransformovaly ve vývoj nové tematické oblasti věnované včelám. Foto 5: Umělá membrána protržená roztočem. vytvořit podobný tvar, jako má larva včely (foto 7). Neboť právě tento tvar je rovněž rozpoznávacím parametrem používaným roztočem. Stejně jako chov včelích larev in vitro naznačil nové cesty výzkumu na mezinárodní úrovni zabývajícího se účinkem různých molekul, nový model vyvinutý pracovní skupinou Angélique Vétillard umožňuje novátorským způsobem zkoumat chování roztoče, ať už konfrontací s různými složkami nutričního prostředí nebo molekulárními stimulanty. Tím, že došlo k pokroku v napodobení včelí larvy, Foto 6: Varroa po požití obarvené náhražky hemolymfy. 51

52 Vědecký projekt pracovní skupiny Živočišné jedy a jejich biologické působení se tak naplno zapsal do strategie rozvoje výzkumného bádání univerzity, která právě této skupině jako první přiznala statut Foto 7: Umělá larva. EA. Po čtyřech letech přípravných prací k získání osvědčení, měla už laboratoř renomé díky prvním významným úspěchům. Při svých zásadních objevech, v problematice mravenčího jedu, se jako prvnímu podařilo skupině VAcBio přepsat sekvenci RNA jedové žlázy u mravence. Na téma pojednávající vztah včela roztoč se skupině VAcBio podařilo úspěšně dovést k realizaci systém umělého chovu celosvětově rozšířeného roztoče a tím i slibný prostředek k určení nových léčebných cílů ve službách postupu proti tomuto parazitovi. Takový vynález byl již nějakých dvacet let očekáván vědeckou obcí a právě tyto dva chráněné patenty jsou zároveň první, pro které má institut Jean-Francois Champolliona průmyslové vlastnictví. Všeobecně se dá říci, že pracovní zaměření laboratoře se soustředí na nové terapeutické cíle, a to hlavně v boji proti Varroa destructor. Dnes pod vedením Angélique Vétillard pracují na této problematice dva mladí vědečtí pracovníci postdoktoranti, Jérémy Tabart (spoluobjevitel) a Wafa Bouzid, student pracující na disertační práci, Vincent Piou a personál přidělený ke skupině. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Malý úlový brouk v Evropě Co to znamená pro naše včelaře? (Dr. Marc Schäfer, Bundesforschungsinstitut für Tiergesundheit, Greifswald-Insel Riems, Biene-Imkerfreund; 2014, č. 11, str. 8 9) Souhrn: Výskyt malého úlového brouka byl v Evropě potvrzen v září 2014 napadení tímto broukem se musí i v Německu povinně hlásit. Dr. Marc Schäfer z Národní referenční laboratoře na Institutu Friedricha Loefflera v Greifswaldu shrnuje ještě jednou nejdůležitější fakta o životě brouka a cestách, kterými se šíří a dále možnosti diagnózy a boje proti němu. Podle dosavadních poznatků skutečně existuje nebezpečí, že by se mohl malý úlový brouk (Aethina tumida leskňáček úlový) svou pohyblivostí ale také především cestováním s napadenými včelstvy relativně rychle rozšířit z dosavadních míst výskytu v jižní Itálii. Původně pochází z Afriky, z území na jihu Sahary. Obr. 1: Malý úlový brouk (Aethina tumida) v úlu. Masivní rozšíření Po zavlečení do USA (1996) a do Austrálie (2002) se velmi razantně rozšířil. A sice nejen v USA, nýbrž i daleko za jejich hranicemi. Nejnovější hlášení pochází ze Salvadoru (prosinec 2013) a Nicaraguy (březen 2014). Ve svém původním životním prostoru je považován za neškodného škůdce. Po počátečních velkých ztrátách se nyní už i v USA a Austrálii hodnotí jeho nebezpečnost jako mírná, ale i tak se vyskytují stále znovu jednotlivé případy, v nichž má na svědomí škody na včelstvech. Komplexní životní cyklus Tito asi 5 mm dlouzí brouci schopní létání vyhledávají takové včelnice, kde se dá do včelstva vniknout kupříkladu přes česno. Uvnitř úlu se pak množí. Přitom se jeho oplodněné samičky snaží umístit vajíčka do úzkých rýh či škvír tak obratně, aby je včely nemohly odstranit. Zpravidla po třech dnech se vylíhnou larvy, které se živí včelím plodem, pylem a medem. Po jednom až dvou týdnech narostou do velikosti asi 10 mm a jako takzvané cestující larvy nyní opouštějí úl, aby se v jeho blízkosti zavrtaly do půdy a zakuklily se. Brouk, který se následně vylíhne, napadne opětovně včelstvo, ať je jakkoliv velké či silné. Ostatně i naše včely s broukem bojují, lhostejno, zda se jedná o vajíčko, larvu či dospělce. Skutečnou šanci k rozmnožení má proto malý úlový brouk jen ve slabém včelstvu. Popřípadě se může množit 52

53 Životní cyklus malého úlového brouka. Dospělí brouci nakladou do včelstva vajíčka, z nichž se vyvinou larvy. Vyspělé cestující larvy opustí úl a zakuklí se v příhodné půdě v jeho bezprostřední blízkosti. Vylíhlý brouk opětovně napadne včelstvo nebo uložený med, případně i ovoce či společenství čmeláků. i na plástech se zásobami či medem, protože zde má většinou k dispozici i pyl. Tomu nasvědčují i zkušenosti, že se může úspěšně množit i ve společenství čmeláků a dokonce na různých druzích přezrálého ovoce. Účinné pasti Značné škody způsobují ve včelstvu především žravé larvy. Prokoušou se takříkajíc celým úlem (přednost dávají včelímu plodu), přičemž plásty poničí a svými výměšky způsobí fermentaci (zkvašení) medu. Aby se omezila jejich rozmnožovací schopnost, je třeba se pokusit odchytat co nejvíce dospělých brouků. Většina systémů pastí využívá skutečnost, že brouk je menší než včela a berou v úvahu rovněž výrazný rys chování brouka, tj. jeho snahu zdržovat se v úzkých škvírách a vrypech, ve kterých je bezpečně z dosahu včel. Obzvlášť jednoduché při ručním odchytu jsou olejové pasti, které se umisťují nahoru mezi vrchní loučky do mezery mezi plásty. Obr. 3: Ne každý brouk na včelnici je nutně leskňáček úlový. Proto je třeba být pozorný, což je třeba případ u nás zdomácnělého jiného leskňáčka (Cychramus luteus), abychom je navzájem nezaměnili. Obr. 2: Larvy vyžírají plod i plásty a jejich výměšky způsobují kvašení medu. Jednoduchá diagnóza K tomu, abychom zjistili, že je včelstvo už napadeno, případně o jaký stupeň napadení se jedná, stačí včelstvo průběžně kontrolovat. Vhodné jsou rovněž diagnostické proužky, které si můžeme jednoduše sami zhotovit. Jestliže je jak vidno na obr. č. 2 zjištěno velké napadení a ve včelstvu se už 53

54 pohybují larvy, je přežití včelstva silně ohroženo. V těchto případech by se mělo přímo zlikvidovat a půda v nejbližším okolí včelnice odpovídajícím způsobem ošetřit. Brouk se může v napadených včelstvech masivně množit především tehdy, když je momentálně výrazně oslabeno. Jestliže se napadení neošetří, zkvasí a zkazí se med od výměšků larev a může dojít nakonec k vymření nebo k nucenému vyrojení včelstva. Obr. 4: I na podložce lze tu a tam najít brouka druhu Cychramus luteus zde konkrétně vedle larvy zavíječe voskového. Prevence v praxi Pro prevenci je důležité, aby především včelařská praxe měla trvale dobrou úroveň. Mělo by se usilovat o to, aby v chovu neexistovala bezmatečná včelstva a aby se efektivně potíraly choroby. Mělo by se dbát na dostatečnou sílu včelstva, aby tak úlový brouk měl minimum životního prostoru, což znamená, že plásty jsou dobře obsazené včelami nebo přinejmenším jsou pozorně kontrolovány. Největší škody vznikají, jestliže zásobní nebo medné plásty zůstanou uskladněné mimo včelstvo. Představuje to zdroj potravy, který není chráněn včelami a nabízí tak broukovi perfektní příležitost k intenzivnímu rozmnožování. Z toho plyne, že je nanejvýš důležité vytáčet med pokud možno okamžitě po sklizni nebo úrodu až do vytáčení uskladnit při teplotě pod 10 C. Není důvodu k panice Není ještě úplně jisté, zda se malý úlový brouk v italských regionech usídlil, případně se rozšířil i dále měli bychom proto, co se tohoto problému týče, zachovat rozvahu. V našem mírném klimatu s chladnými zimami nemá brouk příliš šanci způsobit zásadní škody. Jak ukazují příklady z Austrálie, Kanady a USA, vychová jen pár generací během roku a jen málo brouků přežije zimu v zimním chomáči včel. Podle dosavadní úrovně poznatků je sice téměř nemožné se ho zase zbavit, jestliže se už jednou ve včelstvu usadil, na druhé straně ho ale dobrý praktický včelař, jak už bylo výše zmíněno, dokáže udržovat v rozumných mezích. K tomu právě patří netrpět slabá včelstva a vytáčet medné plásty pokud možno nejpozději druhý den po odebrání. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Varroáza: novátorský směr v hledání řešení (D. Micheletto; Abeille de France, 2014, č. 10, s ) Souhrn: Jeden z možných směrů potírání varroázy je využití kyseliny šťavelové. Autor popisuje amatérský způsob testování na svých včelstvech, který rozhodně není radno následovat. Zajímavá je ale informace, že na roztoče pravděpodobně působí spíše kyselost prostředí sama o sobě a ne určitá konkrétní kyselina. Letos v polovině března mi jeden mladý kolega přinesl dva pásky Hopguardu, zakoupené za nekřesťanský peníz v Řecku, které mu zůstaly po tom, co doléčil. Když jsem viděl, jak ty papírové proužky vypadají, a uvědomil jsem si, že na Kypru, jak se zdá v tajnosti, právě probíhá testování a hodnocení tohoto nového prostředku proti roztoči, dal jsem se na netu do vyhledávání všech možných a představitelných informací na toto téma. Chtěl jsem mít především jasno o dvou bodech, které se mne týkají a jsou pro mne ještě důležitější než účinnost nějakého výrobku. Za prvé, toxicita pro včely a případné dopady na matky (životnost, vliv na kladení atd.) a na čmeláky (na vitalitu a mimo jiné životaschopnost spermatozoidů). Za druhé, rezidua, která mohou po léčení přetrvávat ve vosku a medu nebo vliv na jeho kvalitu (například zvýšení HMF hydroxymethylfurfural). A přesto, že jsem hledal hodiny a hodiny, nenašel jsem nic. Vyjma několika diskuzních příspěvků kolegů, jejichž zkušenost je z druhé strany Atlantiku a kteří psali o spadu roztočů po léčení, se zdálo, že se nedá najít nějaký konkrétní protokol o zkoumání nebo testech použitelných při uvádění tohoto výrobku na trh. Výrobce stejně jako jeden z jeho hlavních překupníků pořád do kolečka opakovali jediný základní údaj: je to přírodní produkt, protože je vyroben ze zdroje používaného v potravinářství (Food grade), to může být třeba chmel. Jestliže Hopguard ve skutečnosti obsahuje 16 % beta kyselin pocházejících z výtažků chmele, 54

55 z čeho je 84 % neúčinné látky, o které se nedá nikde nic najít? Ani v nejmenším jsem nechtěl očerňovat Hopguard, který se jeví jako slibné řešení v boji proti roztoči, ale to komerční žvanění mi jako obvykle velmi rychle podráždilo neurony a v hlavě mi to secvaklo. Proto tak dlouhý úvod a otázka: jestliže proužky lepenky napuštěné beta kyselinami z chmelu jsou účinné proti roztoči, proč by ostatní kyseliny (šťavelová, mléčná ) neměly mít stejný účinek, když se použijí stejným způsobem??? Kyselinu šťavelovou v prášku používám už 12 let, od chvíle, kdy jsem se rozhodl ji vyzkoušet. Napřed si připomeňme pokusy E. Marinelliho prováděné v roce 2006 za účasti několika institucí a italských včelařů. Tato metoda sestává z namáčení celulózových pásků do vodného roztoku kyseliny šťavelové, které se po zaschnutí vkládají do úlů. V letech 2003 a 2004 jsem dělal podobné pokusy zaplacené palčivým zklamáním. E. Marinelli ani jeho pracovní skupiny nedosáhli lepších výsledků a přiznali, že kyselina šťavelová je proti roztočům účinná pouze ve vodném roztoku (hlavním důvodem je pravděpodobně kyselost, které se dosáhne pouze ve vodném roztoku). Jen tak mimochodem padla zmínka, že pro to, aby se zjistil způsob působení kyseliny šťavelové proti roztoči, proběhlo velmi málo studií. Nanetti jako jeden z mála rovněž upozornil, že to nejsou ionty šťavelanů ale právě sama kyselost, která působí na roztoče. Zkrátka, dnes už je dobře známo dávkování a použití metody postřiku, kapání nebo odpařování. Já začínal s naprosto minimálními informacemi a byl jsem konfrontován jedním z největších dilemat, se kterým se musí každý včelař od příchodu roztoče do našich úlů vyrovnat: jakou dávku zvolit, aniž by moje včelky trpěly a aniž bych je ohrozil na životě??? V Uruguayi proběhla jiná studie s výsledkem LD (limit detekce) 50 včel, dosaženého s dávkou od 446,42 mg do 736,87 mg/včelu, na základě které bylo navrženo, že by z pohledu NOEL (No Observed Effect Level dávka nevyvolávající žádný pozorovaný účinek) a LOEL (Lowest Observed Effect Level nejnižší dávka, která vyvolá pozorovatelný účinek), neměla maximální dávka překročit v průměru 9,3 g na úl, ale podle rozpětí velikosti včelstev může být mezi 7,0 g a 11,6 g. Poslední čísla překračují lehce několik gramů kyseliny šťavelové aplikované při konvenčních zásazích a zhruba odpovídají 1,5 2,4 g (postřik), 1,4 1,7 g (kapání), 2 g (odpařování) nebo 2,6 g (2 pásky napuštěné 1,3 g podle metody Marinelliho). Přes všechna tato čísla jsem byl, no jak to říci slušně, v mlze, v roli čarodějnického učně, na což moje včelky mohly doplatit. I když mám několik včelstev blízko domova, vědom si rizika, že mi mohou odejít, mě ani nenapadlo pouštět se do prvního testu tak, jak se to má dělat, tzn. za použití různých skupin po několika úlech. Obětního beránka jsem se rozhodl udělat jen z jednoho jediného úlu umístěného na balkoně, který bych mohl neustále pozorovat. Potom, co jsem ho dovybavil zasíťovaným dnem s pevnou odnímatelnou vložkou, jsem se pustil dvakrát denně do počítání přirozeného spadu roztočů po čtyři dny, abych získal průměr, z kterého budu vycházet, předtím než vložím první proužky napuštěné mými různými recepty. Tento úl byl naštěstí silně zamořený, jednak proto, že stál na plném dnu a jednak, měl už při zimním léčení na konci roku ,5 rámku se zavíčkovaným plodem Jinými slovy víc roztočů být nemohlo. Po prvních významných výsledcích (spad 600 a 400 roztočů za prvních 24 hodin a 48 hodin, což je 7krát více než přirozený spad), jsem přešel na druhý úl, potom 10, 15 a nakonec 28, což je celá moje včelnice v Nicosii. Od té doby do dneška, kdy píšu tyto řádky, je mých 150 úlů buď ve fázi léčení, nebo v jeho finální fázi. U prvního testovaného to bylo více než 7500 roztočů. Některé rozdíly jsou enormní, a jestliže hodně úlů (to jsou ty, které neměly od postřiku koncem roku 2013 plod) nepřekročilo 200 až 300 roztočů, u jiných to bylo 2000 až 3000, což znovu a znovu dokazuje účinnost kyseliny šťavelové. pokud je použita v bezplodném období. Je třeba mít na zřeteli, že v prvopočátku mým jediným cílem bylo prokázat shodnou účinnost i při aplikaci jiných kyselin než je beta kyselina z chmelu. Když jsem se rozhodl léčit všechny úly, nepředstavoval jsem si, že by výsledky mohly být až tak působivé. Tak abych se do toho moc nezamotal a zkrátil to, pokusím se popsat a okomentovat pouze komponenty používané při posledních léčeních. 1/ Nosič Dobře poslouží systém D, při ruce jsem měl velmi tenké (tloušťka 1 až 1,5mm) listy lepenky s vlnitým vnitřkem, používají se k oddělování několika vrstev při paletizaci sklenic, které dovážím z Francie pro přípravu medu k prodeji. Tato lepenka má dvě podoby, jedna je spíš tuhá a málo nasákavá, od té odtrhuji jednu stranu a nechávám koukat vlnitý vnitřek, druhá má větší nasákavost a tu nechávám, tak jak je. Poslední dobou používané proužky mají 3cm 45cm jak pro použití v Langstrothu tak Dadantu a pokládají se na hřbet hlav rámků. Aby se dosáhlo homogenního a konstantního vstřebání do každé pásky, je naprosto nezbytné nechat proužky při přípravě marinovat opravdu nejméně 24 hodin. 2/ Kyselina šťavelová Při počátečním tápání jsem začal s poměrem gram/gram, ale aby se mi ukázaly skutečně nesporné rozdíly, přešel jsem rychle k použití až extrémních dávek. U těch nejnižších (10 g kyseliny šťavelové na 90 g inertního materiálu) se projevila pozorovatelná účinnost ale ne příliš uspokojivá (sotva více než polovina přirozeného spadu), zatímco z nejvyšších 55

56 (některé byly nasycené tak, že na lepence narostly krystalky) šel strach ze sadismu a měl jsem pochybnosti, zda nemají zjevně negativní vliv na včely nebo na plodnost matek. Dostal jsem se od poměru 30 g kyseliny šťavelové na 70 g inertní látky na 25 g /75 g, který používám při léčení v současnosti se stejnými výsledky. Kontroly ph u těchto dvou koncentrací daly: 0.84, 0.99, 1.02 a Měření probíhala několik dní bez přerušení, před napuštěním pásků i po něm. Údaje byly konstantní, kromě jednoho měření, které proběhlo po přípravě ph 0.99, kdy ale sedm dní po impregnaci byla u části proužků koncentrace ph 1.46!!! I když a priori způsob fungování nebyl definován, zdá se celkem jasné, že jestliže použité procento kyseliny šťavelové umožní dosáhnout ph 1, a následně je pozorována účinnost, umožňuje zvyšování dávek, i když je v rozporu s ještě mnohem silnějším ph, dlouhodobější uvolňování kyseliny šťavelové. což je důležité pro prodloužení doby působení. 3/ Glycerín Dobře rozpouští kyselinu šťavelovou. Vybral jsem ho rovněž pro jeho lepkavost, která usnadnila potřebnou přilnavost k páskům. Nicméně pokusy ukázaly, že glycerín se nemůže používat sám s kyselinou šťavelovou, protože přes jeho schopnost nasávat vlhkost, pásky po 48 hodinách ztrácejí velkou část provlhčení a včely je začínají škubat a vyhazovat z úlu. 4/ Alkohol/propolis Alkohol je skvělé rozpouštědlo kyseliny šťavelové, ale jak všichni včelaři dobře vědí, rovněž tak propolisu. Nemohl jsem si tedy nechat ujít příležitost otestovat magickou substanci proti roztočům. Ve skutečnosti jsem si už v minulosti po přečtení skvělé studie pánů Garedew, Lambrecht, Schmolz a Schricker (varroacidal action of propolis-test lab), vyzkoušel postřik různých alkoholových koncentrátů s propolisem zamíchaných do vody a stříkaných přímo rámek po rámku na včely z několika úlů. Ale protože jsem byl zaneprázdněn jarními pracemi a s vědomím toho, že většina roztočů je v té době v plodišti, rychle jsem od svého kutilství upustil. I když vykazoval jistou účinnost, při vlastní aplikaci bylo třeba přihlédnout i k přílišné manipulaci a extrémnímu stresu pro včely. A hleďme, díky lepenkovým páskům a vhodným pomocným chemickým prostředkům je přede mnou nová příležitost využít propolis proti roztoči. Ani se nechce uvěřit, že se od zveřejnění této extrémně slibné studie ani živáček nesnažil rozpracovat tyto testy vyzkoušením ve volné přírodě!!! Experiment Garedewa a kol. upozornil na to, že roztoči, kteří přijdou do kontaktu s různými propolisovými roztoky mohou být usmrceni během několika sekund nebo jen omráčeni, ale i těm klesne teplota a změní se metabolismus. Příležitostně byly testovány různé typy propolisu, ve svých výsledcích s všeobecně známými rozdíly, podle jejich původu. I přes tyto informace, jsem stále nebyl schopen nadefinovat jakékoliv dávkování a hlavu jsem měl zase plnou jen samých otázek. Hlavně toho, že se propolis v silných koncentracích může jevit jako extrémně toxický pro včely. Rovněž jsem nemohl ignorovat možnou existenci případné synergie kyselina šťavelová/propolis a zesílení jejich působení, pokud se tyto dvě látky promíchají Docela jistě by to proti roztoči bylo ideální řešení, ale co by to znamenalo pro včeličky??? Na léčení jsem tedy nakonec použil pouze 1/5 až 1/6 roztok alkohol/propolis (200 g propolisu/litr 70% alkoholu) z celkové váhy každého přípravku, i tak jsem zůstával velmi hluboko pod dávkováním, které umožňuje zdvojnásobit až ztrojnásobit přirozený spad za 48 hodin během všech prvotních testů. Třebaže se efekt Knock-down zdá očividně výraznější s roztoky obsahujícími propolis oproti těm, kde je kyselina šťavelová sama, nedovolil bych si to na základě prostého pozorování potvrdit. Rozčarování? Určitě ne, protože podle mého názoru propolis zůstává jedním z řešení budoucnosti v boji proti roztoči. Domácí kutilství dosáhlo vlastních limitů, právě v tomto případě, kdy se jedná o velmi složitý mechanismus, který nezbytně vyžaduje zapojení vědeckých ústavů nebo včelařských sdružení, vybavených technickými i finančními prostředky umožňujících přesně stanovit všechny parametry (původ propolisu, jeho čistotu, koncentraci, zpevňovací pomocné látky, atd. atd.), stejně jako dlouhodobý účinek (změny metabolizmu), který poškozuje schopnost rozmnožování roztočů, kteří přežili. Není totiž možné sestavit přesný návod k aplikaci propolisem, dokud nebudou předloženy průkazné údaje. Co se mě týká, protože úly mám přeléčené, nezbývá mi, než pro nedostatek volného času čekat na příští léto, abych se vrátil k tápání při experimentech, kdy budu znovu postupně kapku po kapce přidávat propolis ve svých receptech a doufat, že jednoduchá statistická metoda se právě v tomto případě ukáže dostatečně spolehlivá. 5/ Polysorbát Od prvních testů jsem při rozpouštění kyseliny šťavelové používal také destilovanou vodu a propylen glykol (viz taktéž výzkum rozpustnosti propolisu v propylen glykolu prováděný v Litvě) vedle glycerínu. Pro stabilizaci všech pomocných látek jsem zůstal u polysorbátů. S polysorbátem 60 (používá se v potravinářství) se mi, vzhledem k tomu, že je hodně lepivý, dobře připravují lepenkové pásky. A navíc, aniž bych to na začátku tušil, je to pravděpodobně typická vlastnost tohoto surfaktantu (povrchově aktivní látka), který umožňuje udržet zvlhčení pásků po dobu +/- 10dní ale může jej udržet mnohem déle, jestliže je vysoká vlhkost prostředí (aktuálně ji máme 80 až 85 % a 14denní pásky jsou stejně čerstvé jako v den, kdy jsme je vložili, aniž by jevily jakoukoliv ztrátu účinnosti). Na základě všeho, co jsem pročetl, jsem rovněž zaregistroval, že tensioak- 56

57 tiva mohou mít toxický nebo ekotoxický charakter, když se dostanou na kůži, která je pak mnohem prostupnější pro mnohá činidla. Je tedy možné, že polysorbonát má při kontaktu s roztočem podobný efekt (ale na včely rovněž ). Není možné pominout případné synergické chování polysorbátu, ale aby to bylo prokázáno, je nutné tak učinit v rámci přesně stanovených pravidel při práci s různými skupinami úlů, s naprosto nezbytnou kontrolní skupinou a doufat, že se podaří dosáhnout nějakého průkazného výsledku. Shrnuto, i když mají má pozorování oporu pouze v rámci vlastních možností jako je sčítání mrtvých včel před a okolo úlů, počítání rámků pokrytých včelami a odhad plochy plodu, pro ty, které by lákalo vyzkoušet nějaké testy ve svém vlastním prostředí, si dovoluji předložit vzorec, který používám v poslední době. 25 g kyseliny šťavelové 20 g alkohol/propolis (200 g propolisu/1 l alkoholu 70%) 20 g glycerínu 35 g polysorbonátu 60 Při použití 2 až 4 pásků pro plně obsazený úl se všemi obsypanými rámky (se 4 pásky je během prvních hodin vliv na roztoče neuvěřitelný). 2 až 3 pro střední úly (6 až 8 rámků obsazených včelami) a 1 až 2 pásky do slabých úlů (4 až 6 rámků se včelami). Ve velmi vlhkém prostředí bohatě postačí přeléčit dvakrát, k pokrytí 21denního cyklu vývoje plodu. V sušších podmínkách se může, hlavně v případě silného napadení, jevit jako nezbytný třetí zásah. V bezplodovém období je více než dostačující jediný zásah, s menším dávkováním (15 až 20 %), který nemá zaručeně žádný negativní vliv na včely, což by se mělo udržet až do jara. A pak se uvidí jak to bude dál POZOR, přesto je však zapotřebí bezpodmínečně dodržovat určitá pravidla: pásky nesmí být příliš napatlané, protože by se na ně mohly přilepovat včely, což by bylo katastrofické. Rovněž je nutné je mezi rámky vkládat velmi opatrně, abychom se v co nejvyšší míře vyhnuli přímému kontaktu se včelkami. Jestliže postupujeme citlivě (jako vždy s těmito dámami) a pásky vsunujeme pomalu mezi rámky, uhnou a vše dobře dopadne. Když to tak nedopadne, výsledek může být děsivý a zaplacený téměř okamžitou smrtí mnoha včel. Díky mé unáhlenosti vyvolané euforií po prvních výsledcích na to bohužel některá má včelstva doplatila hroznou zkušeností Protože jsem byl rozhodnut nepoužívat v úlech chemii, abych měl odolného roztoče pod kontrolou, pracoval jsem jen s několika včelstvy, mé každodenní počítání (které zde není možné popsat, aniž by to zabralo několik dalších stránek) přesto dokazuje, že i jiné organické kyseliny, než jsou beta kyselina z chmele, mohou mít také skvělou účinnost, pokud se použijí na lepenkové proužky a nevykazují přitom negativní dopad (prozatím) na včelstva, i přes množství kyseliny šťavelové, které jsme si až doposud nedokázali dost dobře představit. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Nové mimořádné ohrožení života včel rostlinným virem TRSV (Dr. Zb. Lipinski, PAN Olsztyn, Dr. J.Wojtacka Olsztyn; Pszczelarstwo, 2014/10, str. 13) Souhrn: Skupina čínských vědců objevila možnost přenosu i praktický výskyt rostlinných virů na včely. Nákaza byla prokázána u viru skvrnitosti tabákových listů. Virus). Tento virus je pevné struktury s délkou 300 nm a průměru 18 nm (1 nm je jedna miliardtina metru nebo jedna miliontina milimetru). Struktura Celosvětově se hledají příčiny slábnutí včelstev. Jedním z posledních vědeckých poznatků je vliv patogenního působení rostlinného viru TRSV, což je vir způsobující skvrnitost tabákových listů (Tabacco Ring Spot Virus) na život včel. Objev učinila mezinárodní skupina pod vedením Číňana Ji Lian Li (2014). Připomínám, že viry nejsou schopné se samy rozmnožovat mimo rostlinnou či zvířecí buňku. K tomu potřebují použít molekulární stavbu hostitele. K infekci dochází jenom, když je buňka rostliny mechanicky poškozená, např. nakusujícím hmyzem. Viry, které se rozvíjejí v rostlinách, mají většinou tvar palce. Příkladem je virus tabákové mozaiky. (TMV angl.tabacco Mosaic Virus TRSV. se skládá z jednoho vlákna RNA zabaleného uvnitř závitu z bílkoviny. Tento závit je tvořen z 2130 malých bílkovinných buněk tvaru válečku obsahujících již vzpomínanou RNA. Délka nukleového viru záleží na délce nukleové kyseliny. Většina virů se skládá buď z RNA (75%) nebo z DNA (25%). 57

58 Typickým projevem virové infekce rostliny jsou barevné fleky různého tvaru, objevující se na listech rostliny. Navíc viry způsobují kroucení listů až jejich celkové usychání. Vir TRSV způsobující skvrnitost listů tabáku patří do skupiny, která obsahuje kyselinu ribonukleovou. Tento virus se přenáší semeny nakažených rostlin a také i semeny rajčat a okurek. Vyskytuje se také v jejich pylu a plástovém pylu z něho vzniklém. Ukazuje se, že viry TRSV mohou produkovat v buňkách včelího těla vysoce jedovaté viriony které přecházejí do dalších buněk a narušují tak fyziologické životní procesy. Projev nákazy tabáku virem TRSV. Zajímavé je, že virus TRSV se nemnoží v zažívacím ústrojí včely nebo ve slinných žlázách. Bohužel tento virus se usazuje hlavně v nervových tkáních. Také se vyskytuje ve vajíčkách kladených nakaženou matkou. Ve sledovaných včelstvech byl nalezen Model stavby viru tabákové mozaiky (světle šedá barva bílkovinný válec, tmavě šedá barva závit RNA). tento virus i u Varroa destruktor. Znepokojivé je, že tento virus způsobuje snižování počtu včel ve včelstvu, hlavně v zimním období. V lidském organizmu se tento vir nachází pouze sporadicky, ačkoliv ve slinách cca 50 % kuřáků se našel. Taktéž se našel i v jejich rakovinných novotvarech. Výskyt nákazy včel virem TRSV je podporován jejich hladověním spolu se škodlivým vlivem chemických látek používaných k ochraně rostlin (insekticidy). Publikované údaje od Lian Li a kolektivu (2004) naznačují bez pochybnosti, že svět se nachází v ohrožení nové nesmírně nebezpečné hrozby. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 58

59 OBECNĚJŠÍ INFORMACE Rojáky: Vybavení starých lovců včel (Mangum, W. A.; American Bee Journal, 2014, č. 5, str ) Souhrn: První rojáky původně vznikaly za účelem odchytu jednotlivých včel, s jejichž pomocí se lovec snažil vyhledat jejich mateřský roj. Včela medonosná se dostala do Nového světa s kolonisty. A ti zde zřejmě našli zázračnou zemi. Krajinu podobnou jejich vlasti, zřejmě mnoho nektarodárných a pylodárných rostlin, málo konkurence dalšího hmyzu a prázdné lesy plné prostoru pro rozvoj dovezených včelstev. Jako pomoc dovezeným populacím včelstev se zde vyskytl neočekávaný bonus. Vezměme si problém se škůdci a nechme ho doma. Včelstva se do Ameriky dostala v letech kolem roku Náš první katastrofický problém s hromadným ohrožením včelstev, který způsobil smrtelné nebezpečí pro včelstva i včelaře, způsobil zavíječ voskový. Je zřejmé, že tento zavíječ neproniknul do Ameriky dřív než kolem roku 1800 (zřejmě se dostal lodí do Bostonu). Je to až neuvěřitelné, že po celé století, i když už bylo v Americe velké množství včelstev, nebyl tam zavíječ voskový! Můžeme snad říci cokoli jiného k tomuto velkému nárůstu počtů volně žijících včelstev v zemi, kde byl dostatek nektaru, pylu i prostoru pro usídlení včelstev? Ale ano. Pomohli k tomu i noví přistěhovalci. Přivezli s sebou starou formu včelaření (které využívalo včelaření v úlech s obrovským množstvím dřeva). Ať už šlo o jakýkoli typ úlu, praxe podporovala rojení, neboť roje nahrazovaly včelstva usmrcená při odběru medu. Při rojení ovšem ulétlo mnoho šťastných rojů do lesů, kde se přidalo k těm včelstvům, která už se tam rozmnožovala i díky svým dalším rojům. Jak se kolonizátoři posouvali k západu, posouvala se i včelstva. Washington Irving, otec americké literatury, který napsal takové nesmrtelné dílo jako Obr. 2: Čekání na roj. Tento obrázek je z knihy "Pokročilé včelaření" od W.Z. Hutchinsona z roku Pan Hutchinson trpělivě čeká, až vylétne roj. Obr. 1: Typický roják s několika komorami. Jak uvidíme dál, rojáčky mohou být poměrně komplikované. 59

60 Obr. 3: Nostalgický pohled na roj ze vzácné knihy "Slovníček včelaře" od L.S. Harbinsona vydané v roce Harbinson byl slavný kalifornský včelař. Obr. 4: Rojáky se mohou lišit velikostí. Zde je příklad velkého ve srovnání s několika extrémně malými. Obr. 4a: Starší model rojáku. Legenda vhodných dutin. Rip van Winkle také napsal mnoho o svých cestách do různých částí světa. V knize Cesta prériemi napsané jako výsledek cesty v roce 1832, psal následující o Divokých včelách: V nádherných lesích, kde jsme tábořili, bylo mnoho včelích stromů. To znamená ztrouchnivělých stromů, v nichž se usídlila divoká včelstva. Je pozoruhodné, v jakých množstvích rojů se včely rozšířily po celém Dalekém západě během poměrně krátké doby. Poněvadž se divoké včely rozšířily do dalších částí kontinentu, přizpůsobovaly se i tamním podmínkám. Evropským přistěhovalcům připomínaly divoké včely domov, jak psal Irving: Byli dědici civilizace přenesené přes Atlantik Na rozdíl od rodilých Američanů, kteří viděli v divokých včelách agenty kulturní destrukce. Dále píše Irving: Indiáni je považovali za posly bílých mužů, neboť rudoši se jich bojí. Divoké včely mají různý vliv na tamní obyvatelstvo: Někteří lidé se jich bojí, jiní je obdi- 60

61 vují nějací podivíni je dokonce chytali říkali jim lovci včel. Z mnoha těchto lovců se stali včelaři, kteří začínali se včelstvy, která nalezli na stromech. Ovšem v té ryzí podobě se o včelstva nestarali tak, jak to dělají včelaři dnes. Byla to spíš strategie prospěchářská, jednoduchá a zhoubná vyhledávali stromy s usídlenými včelstvy a odebírali jim všechen med. Tito lovci včelstev zdánlivě snadno ovlivnili zvláště mladé duše, jak to uvádí Georgie Edgell ve své knize Lovci včel. Obr. 6: Česna ve spodní části rojáku. Když uvnitř byly včely, bylo možné leták otáčet o 90 stupňů a tím blokovat vstup do česna. Pak už mohl lovec včel odchycený roj přemístit, kam potřeboval. Obr. 5: Jeden velmi komplikovaný roják: Lze jej rozdělit na dvě sekce. Horní je opatřena okénkem a sloužila pravděpodobně pro možnost odchytu větších rojů. Roják se upevňoval na dřevěný stožár a k transportu sloužilo mosazné, ručně vyrobené ucho. Obr. 7: Všechno zde je možné záhadně uzamknout. Tenká dřevěná destička v dolním rohu ukazuje na mistrné truhlářské zpracování. Její přesná funkce zůstává v království dohadů. Každý posuvník, ať malý nebo velký, má nějaký uzamykací mechanismus. otočný kousek dřívka, které zapadne do zádlabu na protilehlém kusu. Spisovatelův zájem o tento sport začal asi v deseti letech, kdy ho k tomu podnítil včelař George Smith, který se zajímal o mladé jako bájný Paul Bunyan. Potřeboval whisky. Kouřil a žvýkal současně a mohl plivat bez vyndání dýmky z úst. A přitom to byl jeden z nejlaskavějších velkomyslných lidí a vynikající lovec včel. Lovci včelstev si označovali včelí stromy pomocí jednoduchého nářadí a rudimentální znalostí chování včel při sběru nektaru. Důležitou byla hlavně bedýnka pro chytání včel na květech. Tyto včely dostaly sladkou pobídku k tomu, aby simulovaly lukrativní zdroj nektaru a pak byly klidně propuštěny. Tyto bedýnky byly vyrobené doma (viz obr. l). I když se individuálně lišily, lovci včel začínali svůj lov vždycky stejně: nachytali včely do lovného nástavku, kde jim předložili snůšku, která určovala směr k onomu stromu. Poněvadž věděli, že některé včely se ztratí, nachytali alespoň tucet sběratelek nektaru a dali je do lovného nástavku. Tyto nástavky byly mnohdy velmi komplikované, s několika boxy, které umožňovaly včelařům nachytat větší množství sběratelek. Zde je nejobvyklejší procedura: včely se nachytají do jednoho boxu nástavku a pak ho včelař uzavře. Vyndá přepážku, a umožní tak včelám přechod do dalšího boxu. Přiláká je tam tak, že do něj pustí světlo přes okénko nástavku. Jakmile se tam včely nastěhují, včelař tento box uzavře. V tomto druhém boxu se uvězněné včely krmí na roztoku medu nebo nějakého jiného roztoku v malém kousku starého plástu. Mezitím včelař přenese box do otevřeného prostoru a pečlivě pozoruje včely, které jej opouštějí (viz obr. 2.) Pravděpodobně začnou poletovat a dobře prohlížejí box dřív, než zmizí na obloze. Obvykle nelze stanovit směr letu včel z těchto počátečních pokusů. Jakmile včely vyletí, čeká včelař velmi dychtivě a je překvapován zvukem každého kolem bzučícího hmyzu, kterýžto zvuk je vydáván vracejícími se včelami (viz obr. 2). Sledovat směr letu včel jde 61

62 Obr. 8: Vzácný roják z babykového dřeva s tygrovaným vzorem lesknoucí se ve slunečním světle. Je vybavený koženým úchytem pro připevnění k tyči a dvěma skleněnými okénky na víku a z boku (okénka nejsou v záběru). nejlépe hluboko v lese, daleko od obvyklého šumu okolí, pouze tiše čekat. Ticho a koncentrace je součástí hledání včelstev. Po zdánlivé věčnosti pak končí čekání i vzrušení včela se znovu objeví. Někdy uskutečňují takové výlety z boxů stovky včel, jsou-li k tomu příznivé podmínky. Návraty včel se projevují jako čára včel a takový včelař toho využívá, aby se přesunul blíž ke včelímu stromu. Když je v boxu více včel, tak jej včelař uzavře a přesunuje se ve směru letu včel. Jak daleko se včelař s boxem posune, záleží na jeho zkušenostech, na terénu i na vzdálenosti od zdroje. Má-li štěstí, obnoví včely svou sběratelskou činnost na novém stanovišti. Posunuje se stále ve stejném směru, dokud se směr letu včel neotočí o 180 stupňů, což by znamenalo, že včelař už tento včelí strom minul. Takže nyní včelař ví, že včelí strom se nachází někde mezi těmito dvěma stanovišti. Tento proces opakovaného hledání včelího stromu vypadá jednoduše, ale v praxi vím od mnohých včelařů, že tomu tak není. Včely snadno přeletují křoví, rybníky, strže i močály a ploty z ostnatých drátů kolem pasoucího se dobytka. Včelař pohybující se jen po zemi, musí manévrovat mezi těmito překážkami a znovu určit směr letu včel za nimi, což není jednoduché. A aby věci byly ještě horší, včely neletí v přímce, jak si mnozí lidé představují. Může být změněna hustým lesem, hřbetem hor, i sklonem kopců. Tyto problémy činí výsledek značně nejistým. Čas, potřebný k nalezení včelího stromu, kolísá mezi minutami a roky. Vyhledávání zalétlého roje pomocí přemísťování rojáku strom od stromu začíná na česně což je nejnamáhavější část práce. Včelař pečlivě zkoumá každý strom ze všech stran a hledá dutinu, ve které by se mohl usadit roj. Toto pátrání je náročné otvor by mohl být jak nízko nad zemí, tak vysoko v korunách. Může být ukryt větvemi, listy i stínem. Někdy jenom záblesk pohybu křídel včely může napovídat, že česno je blízko, pokud to ovšem nebyl jiný hmyz. A věřte mi, že vyhledání včelího stromu byla pouze momentální příležitost bez jakékoli parády a osobního vzrušení (viz obr. 3). Georgie Edgell, vysloužilý lovec včel to uvádí jako perspektivní, když srovnává různá nadšení v životě: Mnohokrát jsem byl ve svém životě vzrušen, jako např. když jsem získal doktorát, když jsem byl na recepci v New Yorku koncem prosince roku 1918, při získání ocenění z Harvardu, ale, věřte mi, všechna tato vzrušení jsou menší než to, které jsem prožíval tehdy, když jsem našel sám svůj první strom s rojem. Se studiem a sběrem rojáků jsem začal před desítkami let, při jejich získávání jsem procestoval mnoho tisíc mil. Vyzkoušel jsem všechny možné způsoby, abych je získal. Dnes při existenci internetu je to jednodušší. Můžete si koupit roják, nechat si ho poslat a třeba si i z rojáků vytvořit kolekci. Podle mých zkušeností jsou rojáky rozličné. Většina z nich je vyrobena podomácku a jsou velmi různé od kapesních až po mnohem větší (viz obr. 4). Jejich výrobu si obstarávají včelaři sami a záleží na jejich schopnostech. Někteří vyrábějí naprosto jednoduché bedýnky. Jiní pravděpodobně jsou vyučení pracovníci se dřevem a tak jejich výrobky překvapují včelaře: mají např. malá okénka, víka jsou připevněna jemnými panty k rojáku, boxy, které jsou zcela separátní, jakož i boxy v boxech. Na obr. 5 7 jsou různé typy rojáků. Já mám sice mnoho různých typů rojáků, ale i jeden velmi jednoduchý, který ale stojí za to vidět. Je vyrobený z javorového dřeva (obr. 8). (V originále článku následuje ještě detailní popis tohoto rojáku.) Přeložila: Prof. Sylvie KUBIŠOVÁ 62

63 Zákaznické požadavky na trhu s medem v Polsku (Maciej Winiarski; Pasieka, 2014/4, str ) Souhrn: Náhled jedné marketingové teorie na obchod s medem. Bylo vytvořeno mnoho modelů pro chování zákazníků. Nejznámějším je AIDA, což se překládá jako: zaujmi (Awareness), vzbuď zájem (Interest), chtěj mít (Desire) a kup (Action). Aby se tímto heslem bylo možné řídit, tak je třeba odpovědět na čtyři základní otázky: co říci (obsah informace), jak to říct (struktura informace), jaké použít symboly (tvar informace) a kdo má informaci podávat (zdroj informace). Včelař se musí rozhodnout, jaké informace má podávat sám, a jaké nechat na prodávající firmě. Stejně tak je důležité rozhodnout se, zda včelař má informovat i o některých drobných nedostatcích (pokud jsou), velké nedostatky samozřejmě produkt diskvalifikují pro trh. Včelař se musí také rozhodnout o formátu informace. U tištěných informací (sem patří i etiketa) hraje důležitou roli i barva. Ta je důležitá hlavně u potravinářských výrobků. Má-li informace získat na důvěryhodnosti, pak je vhodné odvolávat se na hodnocení lékařů, dietologů, profesorů apod. Zde platí, že je potřeba, pokud to je možné, odvolávat se na informace známých lidí. Zdrojem mohou být jenom informace od známých a ověřených lidí. Důležitá je ve včelařském obchodě i znalost motivace zákazníka. Motivace je sice cosi abstraktního, co je ale třeba přetvořit na konkrétní záměr vedoucí k cíli. Johns uvádí, že nejsilnějším motivačním činitelem u člověka je jeho ego. Lidé mají rádi pochvalu, nemohou se bez ní obejít. Tak také zákazník chce, aby alespoň lidé z jeho blízkosti uznali správnost jeho výběru a nákupu. Zákazník vždycky hodnotí zisky proti nákladům. Cena může odrazovat od nákupu, možná ani ne, protože překračuje finanční možnosti zákazníka, ale hlavně protože překračuje cenu, kterou byl ochoten zákazník zaplatit. Ale zákazník se může rozmýšlet, aniž by hodnotil pro a proti. Je motivován návykem, či jeho volba je motivována zvykem. To nastává např. při široké nabídce. Představte si, že v regálu je 50 druhů hořčice, je nemožné všechny znát a tak zákazník vybírá buď náhodně, nebo podle značky zapamatované z reklamy. Na trhu s medem se mohou vyskytnout následující hodnocení: zákazník se nechce zamýšlet nad nákupem, šetří čas nad rozmýšlením, trvá na svých původních rozhodnutích, a pokud je spokojen, tak svůj návyk zesiluje. Tady je třeba zmínit se o očekáváních zákazníka, které má k prodávajícímu v obchodě. Zákazník doufá že: bude moci přednést svoje přání, očekává příjemnou obsluhu, vyřešení problémů, které nastínil, dobré vědomosti o prodávaném výrobku (medu). Důležité je, aby zákazník dostal informace nejen ekonomické (cena) ale i možnost použití, možnost reklamace, způsob balení, skladování apod. Koupí výrobku hodnocení zákazníkem nekončí. Odnáší si buď uspokojení, nebo nespokojenost. To vede ke vzniku skupin, kdy u uspokojených zákazníků mluvíme o skupině tzv. loajálních, která má největší význam pro daný obchod. Ale mnohem důležitější je skupina nespokojených, protože zatímco spokojení poinformují o své spokojenosti několik známých, tak nespokojení poinformují několik desítek lidí. Bojovat s takto vysloveným špatným názorem stojí včelaře mnoho práce. Autor uvádí, že zvláště u medu je vyvolání špatného názoru na med velice snadnou záležitostí. To může být způsobeno často návykem zákazníka. Ten si koupí čerstvý med, který rychle zkrystalizuje a on je nespokojený, protože byl zvyklý, že mu med zůstane dlouho tekutý. Přeložil: Ing Jaromír STRAKA Zákaznické požadavky na trhu s medem v Polsku (Maciej Winiarski; Pasieka, 2014/5, str ) Souhrn: Nákupní zvyklosti Poláků, jejich znalost medu a ochota kupovat jej. Každý den cca 9 milionů Poláků navštěvuje potravinářské prodejny a dělá tam nákupy. Protože obchodů je hodně, tak se majitelé musí snažit o přízeň zákazníků. Od nastolení tržního systému v Polsku (1989) je to zákazník, který diktuje konkurenční podmínky. Zajímavé je pozorování Dabrowského, že většinou nákup potravin dělají ženy (59 %). Přitom je pozorovatelné, že čím vyšší vzdělání mají muži, tím více se zapojují do nákupů. Denní nákupy realizují Poláci v obchodech vzdálených max. 10 minut cesty od bydliště. To je důležitý údaj pro 63

64 Graf č. 1: Jak zákazníci hodnotili vliv včel na přírodu a její fungování. velké včelařské firmy, aby umísťovaly své obchody do blízkosti městských sídlišť. Přitom ale se ví, že ve velkých městech obyvatelé nakupují v supermarketech a hypermarketech. V roce 2001 činil čas strávený nákupy u žen 3,5 hodiny u mužů pak o půl hodiny méně za týden. Velké nákupy se provádějí tradičně v pátek a sobotu a v poslední době se zvyšuje podíl nákupů v neděli. Co se týká nákupu medu, tak zákazníci jsou ochotni čekat na med od svého oblíbeného včelaře, což vyplývá ze sezónnosti. Přitom ale porovnávají ceny s ostatními zdroji a kontrolují záruční dobu. Špatná ekonomická situace, která se dotýká širokých vrstev, způsobuje, že Poláci musí měsíční sumy vymezené pro nákupy ohraničovat a zříkat se potravin luxusních a drahých. V tom ruku v ruce jde to, že v polských domácnostech se zvyšuje příprava vlastních pokrmů bez ohledu na čas. A to je v souladu s doporučením polských lékařů a dietologů, kteří doporučují med jako látku nezbytnou pro zdraví. Vzhledem k množství nabízených druhů z různých zdrojů, získávají na významu takové detaily jako balení, etiketa, umístění zboží v obchodě apod. Při takové silné nabídce se stává cena pouze jedním z mnohých údajů, které rozhodují. V boji o zákazníka včelaři často věnují svému zákazníkovi i něco navíc, např. voskovou svíčku, brožurku o medu a někdy i malou skleničku dalšího medu. Takové dárky se vyplatí, pokud je nákup velký a je snaha zákazníka si udržet. Je s tím ale spojeno nebezpečí, že zákazník si časem na dárky zvykne a bude se domnívat, že k nákupu patří! Autor článku prováděl v letech v Opolu průzkum mezi dospělými s otázkou: jak klienti v Opolu vidí med a jak možnosti jeho nákupu. Dodatková otázka zněla: jaká je role včely v přírodě? Anketa byla prováděna dobrovolnou účastí občanů, kteří vyplnili anketní lístky na městském úřadě. Dodatečně byla oslovena vybraná skupina obyvatel. Výsledky ankety ukázaly, že polovina zákazníků nakupuje med nahodile, bez jednoznačného určení zdroje. Takové zákazníky právě vyhledávají firmy, které skupují med od včelařů a dávají ho na trh pod svým jménem. Význam včely pro přírodu byl známý pro % dotazovaných. To je potěšující, když jiné průzkumy v USA ukazují nízkou informovanost o významu včel v přírodě. Bohužel s takto vysokým uvědoměním obyvatelstva nejde v Polsku ruku v ruce spotřeba medu, protože ta je jednou z nejnižších v Evropě (600 g na obyvatele za rok). Na grafu 1 je vidět, jak Poláci vidí med jako potravinu. Velikost spotřeby závisí na celkovém pohledu na med jako potravinu, na jeho důležitosti ve výživě a jeho výživové hodnotě. Ve všech věkových skupinách (osa Y grafu 1) jak ženy, tak i muži hodnotili med jako zdravou potravinu a jako hodnotný lék doplňující klasickou medicínu. Jestliže až 70 % dotázaných vidí v medu lék, může i tento názor být také vysvětlením jeho nízké spotřeby. Med je považován za lék, a proto jej lidé použijí až teprve v případě nachlazení nebo jiné nemoci. V dalším pokračování našeho zamyšlení uvedeme, jakým medům a proč dávají Poláci přednost. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 64

65 Patentovat si geny? Cíle evropské politiky (Cécilia Bracciale; Abeille de France, 2014, č. 9, s ) Souhrn: Evropské a americké právo ohledně patentového zákona je výrazně odlišné. To se promítá i do problematiky geneticky modifikovaných organizmů. Haut Conseil des Biotechnologies (HCB) se od svého založení před pěti lety snaží o navázání dialogu mezi občanskou společností a vědci. Z tohoto titulu pravidelně zveřejňuje doporučení, ve kterých veřejné správě poskytuje vysvětlení potřebná při rozhodování vztahující se k biotechnologiím. Otázka patentování genů je tématem budoucnosti s velmi silným politickým ohlasem, který nicméně vyvolává určité napětí a nervozitu. Jestliže je nezbytné chránit inovace vztahující se k rostlinným biotechnologiím, a to především patenty, jak uvádí HCB, neměla by se zatajovat rizika, která mohou z této praxe vyplynout. Debata organizovaná 29. dubna Radou (Conseil économique, social et environnemental) nám umožňuje vrátit se k těmto rizikům a z širšího pohledu se zabývat problematikou vztahující se k patentování genů i odlišným přístupům legislativců z celého světa a vývoji dané problematiky. Program dne byl rozdělen do tří různých témat: 1. Genové patenty: aktuální stav 2. Závěry z výzkumu a inovací: motivace, obstrukce, strukturální vývoj? 3. Kam směřuje vývoj práva a jeho praktického užití v Evropě? Pohledem odborníků a politiků I. Genové patenty: aktuální stav Podle názoru profesora Michela Vivant je otázka patentování genů citlivou a kontroverzní problematikou. K tomu uvedl několik důvodů: Problematika má technický rozměr (právní a etický) Vyvolává střety fanatismu a nesnášenlivosti mezi těmi, kteří jsou pro a těmi, kteří jsou proti patentování, což blokuje vyjednávání Právní konstrukce na jedné a na druhé straně Atlantiku jsou rozdílné Výše uvedené právní konstrukce podléhaly výraznému vnitřnímu a zcela opačnému vývoji K této problematice neexistují žádné odborné analýzy Pro lepší představu o jejich vnitřním vývoji by bylo záhodno začít se zabývat oběma právními konstrukcemi, americkou i evropskou, neboť Americký patentový úřad a Evropský patentový úřad jednají nezávisle na sobě. Právní zástupce John P. Iwanicki zaměřil svůj diskusní příspěvek na případ Myriad, který v roce 2013 posunul pomyslnou laťku v patentování. Nejvyšší soud USA rozhodl, že biotechnologická společnost Myriad Génétics (1) pouze izolovala vytvořené geny, tj. přírodní produkty, což se rovná objevu a ne vynálezu. Již předtím americká legislativa stanovila, že každý, kdo vynalezne nebo objeví, může patentovat. Na základě rozsudku Myriad skutečnost, že byla izolována sekvence DNA, již nestačí pro patentování, je zapotřebí předložit praktickou aplikaci sekvence, její nový charakter, využitelný a chemicky rozdílný od toho, co se nalézá v přírodě. Z toho vyplývá, že za nepatentovatelné jsou považovány geny prostě izolované z jejich přirozeného prostředí a za patentovatelné syntetické geny vyrobené v laboratoři. Toto rozhodnutí vyvolalo diskuzi na celosvětové úrovni a zvláště v Evropě, kde požadavky, týkající se patentovatelnosti jsou odlišné, ba dokonce opačné. Ředitelka Evropského patentového úřadu (EPÚ), Siobhan Yeats, například připomíná, že podle platné legislativy stačí prostý fakt izolace sekvence jako předmětu k patentování. Je rovněž zapotřebí předložit praktickou aplikaci, aby to mohlo být považováno za vynález. Obecně se dá říci, že Evropský úřad pracuje na právním základu Úmluvy o udělování evropských patentů, která zahrnuje 38 členů. Aby mohl být vydán patent, musí žadatel předložit průmyslové provedení genové sekvence. Většina patentovaných sekvencí má medicínské uplatnění: kódují léčivo nebo jsou používány při výrobním postupu. Nefunkční sekvence nikdy neobdrží patent, což v praxi znamená, že rozhodování EPÚ působí restriktivně. Nikdy také neuděluje obšírně pojatý patent, protože počítá s technickým vývojem. 36 % patentů se týká diagnostických procedur, 34 % kóduje proteiny a pouze 7 % jsou sekvence. Z údajů poskytnutých INPI (Úřad průmyslového vlastnictví) vychází, že je ve Francii počet patentů vztahujících se ke genetickým sekvencím v oblasti zdravotnictví výrazně omezován s mírným poklesem v posledních letech. Co se týká rostlin, jsou patentovatelné, jestliže je objev technologicky schopen vyprodukovat velké množství rostlin (např. rostlina nesoucí gen cizí či přírodní poskytující rezistenci vůči nějakému herbicidu). Od roku 1995 bylo uděleno 1800 patentů pro rostliny, s pouze 80 žádostmi pro konvenční rostliny, ostatní se týkají rostlin geneticky upravovaných. Pro shrnutí, v Evropě jsou geny a rostliny patentovatelné za určitých podmínek. Přístup EPÚ se ukazuje ve vydávání patentů hodně restriktivní a i ty vydané mají platnost na omezenou dobu. 65

66 II. Závěry z výzkumu a inovací: motivace, obstrukce, strukturální vývoj? Lobbing semenářského sektoru umožnil rozlišení dvou forem právní ochrany vybraných rostlin: patent a COV (v ČR Státní odrůdová kniha pozn. př.). Nebezpečí křížení je vysoké. Jak se dá s těmito dvěma typy práva pracovat? Franck Tétaz, poradce v oblasti patentů, zdůraznil potřebu jasných stanovisek a dokonalého porozumění právu, abychom se vyhnuli problémům v interpretaci. S nanotechnologiemi se vynořily nové možnosti a perspektivy, ale bylo by lépe, než přehnaně vydávat zákony, zjistit si, zda jsme využili všechny možnosti interpretace zákona. V Evropě je zákon jasný, protože gen se považuje za chemickou molekulu. Zemědělci si tudíž musí zjistit, zda jejich semena obsahují danou chemickou molekulu a zda je patentovaná nebo modifikovaná. Původně byla COV založena v 60. letech, aby chránila objevy týkající se rostlin. Zaměřovala se především na tři položky: odlišnost, homogenitu a stabilitu v čase. Výklad zákona připouští výjimky, zvlášť ve způsobu selekce, neboť semenář může použít odrůdu svého konkurenta a poté vytvořit odrůdu novou. Přístup ke genetické variabilitě je svobodný a neprobíhá žádná licitace mezi žadatelem a poskytovatelem. Existence patentu tak komplikuje situaci. Z jedné strany je předmětem sporů mezi prvními dvěma protagonisty, ze strany druhé omezuje přístup k přirozeným genům, protože je třeba dávat pozor na patentované položky a omezuje, potažmo, znemožňuje výjimečnost přirozeného výběru. Jak se tedy napříště patentovaných položek zbavit a dopracovat se k variabilitě? Jak bylo uvedeno dříve, stanoviska týkající se patentu jsou ostře vyhraněná. Ti, kteří jsou proti, jako Christopher Then, koordinátor No patents on seeds, nebo Guy Kastler z Confédération paysanne, by si přáli, aby národní zákony a evropská doporučení byla modifikována. Zastánce patentu, v tomto případě Jean Donnenwirth, ředitel právního odboru Europe de Pioneer, soudí, že rozhodování o duchovním vlastnictví má smysl od té doby, co jsou výzkumy řízeny soukromými podniky, které, protože ony investují, potřebují ochranu a následně návratnost investic. Jean Donnenwirth doporučuje tyto změny: patent by mohl platit kratší dobu, chráněné odrůdy dát k dispozici všem a systém žádostí by měl být mezinárodní. Co se týká medicínského sektoru, přispívající navrhli transformaci inovačního prostoru s odvoláním na rozhodnutí soudu ve věci Myriad. Poté, co byl uvolněn vývoj genetických testů, Nejvyšší soud alespoň částečně poopravil praxi v oblasti veřejného zdravotnictví a výzkumu. Nebezpečí vzniku monopolu vzešlého z patentování je skutečně hodně vysoké a nepříjemně se dotýká lékařů i pacientů. Jedno z navrhovaných řešení, jak se tomu vyhnout, je toto vlastnictví sdílet. Dominique Stoppa-Lyonnet, šéf onkologického pracoviště Institutu Curie, se zaměřil na vznik mezinárodních výzkumných zdravotnických konsorcií, jako další organizační formu a položil otázku, kam patří akademické laboratoře. Hranice rovnováha mezi volným pohybem myšlenek a znalostí je i nadále křehká a nestabilní. Právě otázka vývoje práva a jeho praktického užití, si zaslouží, abychom se jí dále zabývali. III. Kam směřuje vývoj práva a jeho praktického užití v Evropě? Názor odborníků a politiků Odborníci z farmaceutického průmyslu stejně jako vědci jsou zajedno v prohlášení, že patent je jako zlatý grál a pro trh je stále tím nejlepším vyjádřením hodnoty vědeckého objevu. Protože průmyslníci ve spolupráci s objeviteli potřebují čas, lidské a finanční zdroje ke klinickému vývoji léku, stejně jako návrat investice, hledají záruku bezpečnosti exkluzivitu kterou jim zajistí patent. V tomto smyslu se nezdá, že by bylo nutné v Evropě patentové právo měnit, protože v této oblasti OEB aplikuje přísná pravidla. Názor semenářů je kritičtější. Požadují propracovaný systém duševního vlastnictví proto, že vytvořené odrůdy se snadno padělají a rychle se množí. Rovněž tak vývoj technologií a porozumění genetickým mechanismům je čím dál tím složitější a dražší, tudíž systém duševního vlastnictví musí být nastaven jednoznačně a srozumitelně. Konečně také se musí vzít v úvahu potřeba semenářů návratnosti investic a nezapomínejme, že provozování těchto technologií je velká konkurenční výhoda. Zdá se, že pro Philippa Moreau, prezidenta komise PI ze Svazu francouzských semenářů, je kombinace patentu s COV vyhovující, i když žádá mezi těmito dvěma systémy více vyváženosti, aby nedocházelo ke střetu v kompetencích. To Guy Kastler z Confederation paysanne si položil otázku o legitimitě duševního vlastnictví něčeho živého a prohlásil, že patent nepřináší nic nového. Když se nakupují patentovaná semena, jsou již chráněna COV. Patent už pouze rozvádí trasování po polích zemědělců. I ti, kteří nenakupují patentovaná semena, mají paradoxně na svých polích patenty. Je nutné, aby se patentová ochrana nevztahovala na případ nahodilé přítomnosti. Ať je to jakkoliv, zdá se, že v oblasti duševního vlastnictví, mají všichni účastníci s různým zaměřením zájem v rámci zákona spolupracovat, protože zemědělská inovace se doplňuje s průmyslovou. Co se týká odpovědných politiků, ti rozpracovávají problematiku trestného činu padělání a navrhují vytvoření jasné koncepce, aby už nedocházelo k obcházení patentových procedur. I nadále podporují inovace, aby byla garantována návratnost investic díky dočasnému monopolu udělovanému dané technologii. Byly zmiňovány různé vývojové směry, 66

67 které mohou vést k modifikaci některých stanovisek patentového práva. Pro Evropskou komisi jsou v současnosti prvořadá témata týkající se 1) rostlin pocházejících z biologických procesů a 2) embryonálních kmenových buněk. Pohledem experta: Michel Callon Vztah mezi ekonomikou a etikou. Tento profesor působící na École des Mines na závěr konference zmínil existenci ať překonanou nebo ne dvou ekonomických doktrín: Naturalismus: podle které má vynálezce přirozené právo přivlastnit si svou práci, i když využívá nástroje vztahující se k společnému vlastnictví. Vynález v tomto smyslu není nikdy věcí pouze onoho vynálezce, protože ten využívá přírodu. Je to společný vynález, který vychází z partnerství mezi lidským a nelidským. Utilitarismus: když tu máme vynálezce, musí se jim mimo jiné něco zaplatit, což je nasměruje k tomu, aby riskovali a investovali. Přesto nám žádné obecné pravidlo neumožní předpovědět, za jakých podmínek patent nastolí uspokojivý kompromis mezi oběma stranami. Závisí to na technologiích, na orientaci trhu a strategiích vyvíjených vlastníky patentů atd. Jsou patenty podle této druhé doktríny podnětem k inovacím? Mohlo by se zdát, že inovace prosazovaná soutěží soutěž samotnou zabíjí. V oblasti biotechnologií pozorujeme intenzivní aktivitu výzkumu a vývoje stejně jako inovací. Fenomén locking nebo blokace tento úspěch relativizuje. Jedná se o běžný mechanismus, který je umocňován existencí patentů se silnou ochranou, což vytváří nerovnovážný stav. Na úrovni mikroekonomiky se patent jeví jako strategický nástroj umožňující vytvářet silové vztahy ve vlastní prospěch, z čehož vyplývá obrovský nárůst počtu patentů a pochybná hodnota některých z nich. Připomeňme si jisté firmy, vytvářející si síť patentů, které jim zajišťují silné postavení. Říká se tomu patentová houština, v biotechnologiích to není příliš rozšířené. Roztříštěnost patentů je otázkou budoucnosti biotechnologií. Proces inovace je především kolektivní proces a vytváří prostor pro výměnu informací mezi výzkumem zadávaným a základním výzkumem vycházejícím od samotných vědců. Roztříštěnost patentů výrazně komplikuje dynamiku, protože vědci jsou tlačeni k tomu, aby se o patenty starali sami. Nejlepším příkladem této překážky jsou tests compagnons (2). Jak tedy zorganizovat spolupráci mezi všemi zainteresovanými stranami, které nechtějí uvolnit vlastnictví molekul, které mají někde ve svém portfoliu? Roztříštěnost výzkumu vychází ze stoupající snahy pořizovat si patenty. Jejich prestiž a rozvoj trhu s technologiemi přispívají k fragmentaci vynálezů. S ní se lov na patenty stává lukrativní činností samotnou pro sebe a vertikální specializace je posilována. Z toho vychází myšlenka na zřízení konsorcia, které by mohlo tlak na vlastnictví genů uvolnit. Stéphane Le Foll připomněl, jak složitá bude debata o patentování života, protože se rázem ocitáme v oblasti etiky a morálky. Je nutné zachovat si potřebnou demokracii; výběr nemůže být pouze na vědcích. Ústředním bodem diskuze je vztah mezi člověkem, vědou a přírodou. Debata, která mobilizuje a rozdmýchává vášně, zatímco evropská legislativa se donekonečna lopotí, aby došla konsensu. Příběh GMO tento problém zcela charakterizuje. 1) Biotechnologická společnost Myriad Genetics, spadající pod Univerzitu v Utahu a pod National Institutes of Health (NIH) obdržela v devadesátých letech několik patentů, týkajících se genů BRCA 1 abrca 2, genů jejichž mutace jsou spojovány se zvýšeným ohrožením rakovinou prsu a vaječníků. Od té doby vlastní v USA monopol na trhu testů zjišťujících vrozenou náchylnost k rakovině prsu a vaječníků. Monopol, který by ráda uplatnila v Evropě. 2) Test compagnon je diagnostický test, který umožňuje určit, která podskupina pacientů je schopná vhodně využít danou molekulou a která není. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Antropogenní působení na životní činnosti a produktivitu včelstev (A. I. Ljubimov, S. L. Vorobjeva, N. A. Sannikova; Pčelovodstvo, 2014, č.9, s ) Souhrn: I v podmínkách Udmurtské republiky na území Ruska umožnil úl s větším prostorem vyšší produkci medu a celkový lepší stav včelstev. Činnost člověka se často stává určující v rozšiřování mnohých druhů živých organismů, ve skutečnosti je základem jejich biologických procesů. Vzájemný vztah včely medonosné a člověka přispěl k významnému rozšíření tohoto druhu. Hranice rozšíření se protáhly jak na sever, tak na jih. Největším příkladem tohoto vzájemného vztahu je zimování včel v přizpůsobených stav- 67

68 Tab. 1: Výsledky zimování včelstev (průměr), p =10 Ukazatelé 1. skupina 2. skupina M±m S % M±m S % Síla včelstev, uličky podzim 7,5±0,17 16,8 7,5±0,14 13,2 jaro 5,6±0,14 17,8 6,7±0,15*** 16,6 Stupeň oslabení včelstev % 23,1±2,17 9,1±2,54*** Množství krmiva kg podzim 28,2±0,27 6,8 28,5±0,32 7,92 jaro 9,5±0,26 20,61 9,6±0,27 19,5 Spotřeba krmiva, kg za zimu 18,7±0,37 14,1 18,9±0,39 14,6 na jednu uličku 2,56±0,08 21,5 2,57±0,07 21,0 *** R 0,001 Tab. 2: Výnos medu včelstev (v průměru na jedno včelstvo), p= 10, kg Ukazatel 1. skupina 2. skupina M±m S % M±m S % Med k prodeji 24,1±1,32 34,9 29,7±1,86* 38,9 Celkový výnos medu 53,6±1,55 18,4 59,4±2,17* 23,2 * R 0,06 bách, přechod na sběr nektaru z hospodářských plodin atd. Současné podmínky používání zootechnických a technologických způsobů dokazují jejich vliv na výrobu včelích produktů, způsoby a metody chovu, obnovu a výživu včelstev. Intenzivní včelaření vyžaduje stálé zdokonalování existujících a zavedených technologických procesů. Pro území Ruska jsou charakteristické různé klimatické zóny, různorodý rostlinný pokryv a délka letní sezóny, a to vše vylučuje možnost doporučení jediného typu úlu pro všechny oblasti země a používání všude stejných metod chovu včel. Důležitým prvkem technologie chovu včel je konstrukce úlu, který si musí včelař sám vybrat. V závislosti na klimatických zónách je nezbytné vybírat racionálně typy úlů s optimálním počtem rámků pro maximální rozvoj včelstva. Výběr optimální konstrukce pomůže snížit pracovní náročnost při práci s včelami. Cílem našeho výzkumu bylo zjistit vliv takového antropologického faktoru, jako je konstrukce úlu, na životní činnost a produktivitu včelstev v přírodních a klimatických podmínkách Udmurtské republiky. Vybrali jsme metodu párově analogickou srovnání dvou skupin včelstev s různým počtem rámků v úle: v 1. skupině byly usazeny včely v 12rámkovém úle na standardních rámcích; ve 2. skupině v 16rámkovém úle. Tloušťka stěn byla stejná 40 mm. Při sestavování včelstev se přihlíželo k věku matky a síle včelstva. Výzkumy byly prováděny v průběhu let , zahrnovaly období zimování, jarní a letní rozvoj a období hlavního sběru nektaru (tabulka 1 a 2). Při sledování hospodářsky užitečných ukazatelů se registrovalo: spotřeba zásob v zimním období, stav včelstev na jaře, tempo jarního rozvoje (množství plodu) a průměrná snůška medu od jednoho včelstva. Výsledky zimování včelstev za celé období pozorování jsou uvedeny v tabulce č. 1. Do zimního období přecházela včelstva ve stejné síle, ale s různým počtem rámků v úle. Prakticky po celé období pozorování bylo obsazeno od 6,9 8,6 uliček v úlech mezi rámky. V průměru za období se snížila síla včelstva v 1. skupině na 23,1%, což je o 14 % více, než bylo oslabeno včelstvo 2. skupiny (R 0,001). Množství spotřebovaného medu v obou analyzovaných skupinách bylo Rozvoj včelstev během jara a léta v průběhu sezón Světlý čtverec 1.skupina, tmavý 2. skupina. 68

69 prakticky stejné (18,7 18,9 kg), v přepočtu na jednu uličku byla spotřeba v 1. skupině 2,55 kg a ve 2. skupině 2,57 kg. Síla včelstev po zimování má vliv na další rozvoj v průběhu letního období, což je ukázáno na grafu. Rozvoj množství plodu za celé období v prvním roce 23,2 stovek vajíček čili 34,1 % (R 0,001) ve prospěch 2. skupiny. Druhý rok 38,3 stovek vajíček čili 25,1 % (R 0,001). V posledním roce byla pozorována identická tendence a rozdíl 37,2 stovek vajíček čili 13,2 % (R 0,05). Použití úlů ležanů dovoluje rozšiřovat životní prostor včel, což potvrzuje množství plodu. Rozšířením životního prostoru úlu se zvětšuje počet včel dělnic, snižuje procento rojivosti včel, protože při nedostatku volného místa pro kladení vajíček dochází k přirozené reakci včel rojení, tj. oddělení části včel dělnic se starou matkou pro rozmnožení a uvolnění úlu pro další pokolení. Upozorňujeme, že ve včelstvech 2. skupiny bylo za celé období pozorování získáno v průměru 29,7 kg medu určeného k prodeji a 59,4 kg medu celkově, což je více než u včelstva 1. skupiny, 5,6 kg čili 23,2 % a 5,8 kg čili 10,8 % (tabulka 2). Použití 16rámkových úlů v přírodně klimatických podmínkách Udmurtské republiky dovoluje zvýšit množství včel dělnic pro období sběru nektaru, což zabezpečuje zvýšení celkové produktivity o 10,8 % a medu pro prodej o 23,2% a umožňuje vytvoření lepších klimatických podmínek v úle pro období výchovy plodu. Přeložila: Mgr. Marie STRATILOVÁ Nedovolme patent na včely! Komentář k článku První geneticky modifikovaná včela (Walter Haefeker, Die Biene-Imkerfreund, 2014, č. 11, str ) Souhrn: Mezinárodní koncerny se snaží patentovat geneticky modifikované organizmy. U některých osiv se to již podařilo a tak zemědělci společně se semenem GMO rostlin a příslušným herbicidem platí i licenční poplatek majiteli patentu. Kdyby vznikla GMO včela odolná k příslušnému herbicidu, je možné, že i včelař by za chov takové včely musel platit licenční poplatek. Už řadu let sleduje Walter Haefeker, prezident Spolku evropských profesionálních včelařů, aktivity výzkumníků směřující k vývoji geneticky modifikovaných včel. Považujeme jeho komentář k článku z říjnového čísla na str. 9 za natolik zajímavý, že bychom ho chtěli předložit k diskuzi. Ze všeho nejdřív bych rád na tomto místě ocenil vynikající zhodnocení uvedených vědeckých informací z univerzity v Düsseldorfu zpracované dr. Heike Ruffovou. Jak bych rád dále uvedl, k problému Kdo má zájem na genetické modifikaci včel? existuje řada opomíjených aspektů a faktů, které musíme my včelaři bedlivě sledovat. Škůdci mají náskok Jak je uvedeno, genom včel byl rozklíčován už v roce Přitom jsme užasle konstatovali, že zrovna tato obdivuhodná včela medonosná má významně menší počet genů, které kódují bílkoviny rozuměj mohou tvořit stavební kameny bílkovin. Je jich sotva proti octomilce Drosophila melanogaster s asi nebo např. komářímu druhu Anopheles gambiae s asi Bližší zkoumání ukázalo, že některé z genů chybějících včelám jsou u jiného druhu hmyzu odpovědné za schopnost odbourávat jedy. Vědci v tom spatřují možné vysvětlení pro vyšší citlivost včel vůči insekticidům. V protikladu ke včele medonosné se musel žravý škůdce, který při chemickém ošetření rostlin bojuje s insekticidy, už před zásahem člověka přizpůsobit tomu, že různé hospodářské plodiny se samy pokouší před ním chránit tvorbou obranných látek. Pro škůdce bylo tedy selektivní výhodou, že už v předstihu uměl odbourávat toxické látky. Dále se z toho dá vyvodit, že si díky své základní schopnosti relativně rychle reagovat na změny dokáže vyvinout odolnost proti novým jedům. Viz text dr. Heike Ruffové dále. Chybí geny k odbourávání jedů Při souběžném vývoji včel a kvetoucích rostlin vznikl docela nový vztah, v němž si rostliny svými květy a nabídkou nektaru chtěly zajistit služby opylovačů. V protikladu ke žravým škůdcům by to nebyla žádná výhoda pro rostliny, kdyby své opylovače otrávily. Domnívám se, že to může být důvod, proč v minulosti včelího druhu nebyl vytvořen žádný selektivní tlak, který by ho donutil k vytvoření schopnosti odbourávat toxické látky. Avšak v době, kdy člověk dříve nejedovaté rostliny činí svými postřiky, mořidly nebo genetickou modifikací jedovatými, vznikl pro včely nový problém, k jehož zdolání jsou zřetelně hůř geneticky vybaveny než škůdci. Tento fakt o to víc ztěžuje vývoj takových insekticidů, které by byly pro včely méně nebezpečné než pro jiné škůdce. Průmyslové zájmy Vývojem geneticky modifikované včely se nedostáváme jen do oblasti základního výzkumu a rov- 69

70 něž se nenacházíme jen na cestě k lepší humánní medicíně. Už nejméně deset let se objevují ve vědecké literatuře a dokumentech regulačních úřadů státní správy informace o dalších možnostech využití tohoto směru ve vývoji vědy. Při chemickém ošetřování rostlin je neustálé braní ohledů na opylovače při povolování a používání těchto produktů zajisté nanejvýš otravné. Ještě nepohodlnější je, jestliže už povolený produkt se nesmí dát do prodeje s odvoláním na princip prevence jen proto, že se společnost obává o budoucnost opylovačů. A tady jsme u kořene nanejvýš lákavé vize výrobců o budoucnosti, kteří si představují, že již identifikovanými geny sloužícími k odbourávání jedů prostě a jednoduše včely a čmeláky takzvaně dovybaví. Výsledkem budou opylovači rezistentní k jedům, takže se v klidu může rozšiřovat chemické ošetřování rostlin vždyť přece opylovačům to už neuškodí! Opylovači rezistentní k insekticidům Toto řešení by divoce žijícímu hmyzu rozhodně nepomohlo, dokonce by ještě mohlo urychlit jeho vyhynutí. Ovšem obchodnická představa by mohla být rozšířena o další aspekt totiž že nabídka opylovacího včelího servisu by byla rozšířena o to, že rezistence k insekticidům by byla šita na míru konkrétního produktu výrobce. Přípravek NeonicReady pro včely a pro čmeláky už se nyní pohybuje na hranicích možného. Ze Severní Ameriky a Austrálie víme, že poplatky za opylování se pohybují podle hektarové rozlohy a zemědělci platí kromě toho ještě za osiva, hnojiva či ochranu rostlin. Syngenta není jen velký koncern zabývající se genovými technikami a zemědělskou chemií, nýbrž je už silně činný i v obchodě s opylováním pomocí čmeláků. A od toho už je jen krok k čmelákům rezistentním na insekticidy. Věřte, že to není science fiction! Už před deseti lety se objevila ve zprávě britského vládního kabinetu o výzkumném projektu v oblasti biotechnologie informace o včelách rezistentních na insekticidy. V roce 2010 zveřejnila European Food Safety Authority (EFSA) první dokument o povolení pokusů vytvořit geneticky modifikovaný hmyz. Zde se už objevila opakovaně i včela medonosná. V odstavci se píše: Cílem genetické modifikace Apis mellifera je vytvoření linie rezistentní na insekticidy, ale dosud se konají pouze testy k transformací pomocí spermatu (Pew,2004). Věda ovšem postupuje. První geneticky modifikované včely by mohly být průlomem směrem, o kterém bychom měli my včelaři vědět a diskutovat. Co můžeme nyní dělat? Coby včelaři jsme ve stejné pozici jako malozemědělci v Mexiku, jejichž předkové se po staletí živili pěstováním kukuřice. Náhle přišly koncerny s genovou technikou, sebraly jim způsob obživy, do kukuřice zabudovaly cizí geny, které sloužily především obchodní politice těchto firem a následně nato přišly s tvrzením, že tyto plodiny jsou nyní jejich produkt a jejich duševní vlastnictví. Zemědělci jsou zděšeni z toho, co koncerny provedly s jejich plodinou a do jaké závislosti je to dostalo. Z těchto zkušeností bychom se měli poučit. I včely, se kterými vědci pracují, nevynalezli oni, nýbrž jsou dílem přírody a s dnešními vlastnostmi také produktem mnoha včelařských generací. Nespočetní chovatelé pracovali na tom, aby vyselektovali takové vlastnosti jako mírnost, nerojivost, vysokou snůšku, odolnost proti nemocem a vitalitu. A toto všechno bez licence až dosud kdokoliv smí dále chovatelsky pracovat a využívat veškerý fond různých linií a ras. A tak by to mělo zůstat i nadále! Můj návrh by zněl následovně: měli bychom společně vykonanou chovatelskou práci týkající se včely medonosné chránit licencí Creative Commons nebo Open Source, tak jak se to už nyní praktikuje u knih či počítačových programů. Měli bychom včelu medonosnou a jiné včely a opylovače chránit jako všeobecně sdílené bohatství proti přivlastňování firmami a tím umožnit společné užívání a pokračování jejich rozvoje. Snad se podaří, že budeme moci takto zabránit vzniku patentu na včely a postaráme se o to, že při chovu včely medonosné budeme i v budoucnu smět navzájem volně diskutovat. Myslím si, že by toto mělo být důležitým úkolem pro všechny včelaře ať se nakonec nestane, že o budoucnosti včel budou rozhodovat především hospodářské zájmy, popř. dokonce pouze ony! Další informace a zdroje: v záložce Aktuální číslo Jednoduchý trik škůdců na kukuřici Mnohé rostliny produkují při napadení hmyzem chemické bojové látky. Listy mladé kukuřice (Zea Mays) obsahují velké množství jedovatého benzoxazinoidu (DIMBOA), s jehož pomocí se chrání proti škůdcům. Aby rostlina současně neotrávila sama sebe, naváže na obrannou látku cukr a tím ji zneškodní. V momentě, kdy škůdce začne rostlinu požírat, začne rostlina vytvářet enzym, který se aktivuje ve střevech housenek, tj. odštěpí zbytkový cukr z obranné látky a aktivuje jed. Škůdce uhyne nebo se přinejmenším zastaví jeho vývoj. I přesto dokáží larvy různých můr (Spodoptera) právě na takovýchto rostlinách přežít. Výzkumní pracovníci na Institutu Maxe Plancka pro chemickou ekologii v Jeně nyní objevili, proč obrana rostlin proti těmto housenkám selhává. Chemické analýzy ukázaly, že benzoxazinoid ve výměšcích larev už není totožný se substancí v listech kukuřice. Zřejmě larvy některých druhů blýskavek (Spodoptera frugiperda, Spodoptera littoralis a Spodoptera exigua) mají ve střevech enzym, který zrcadlově obráceným postupem dokáže zpětně navázat cukr na obrannou látku. V tomto přípa- 70

71 dě se cukr už nemůže znovu štěpit. Velmi jednoduchý, ale efektivní chemický trik, který učiní škůdce imunní proti rostlinnému jedu. Výzkumníci chtějí tento záchranný proces podrobněji prozkoumat, neboť housenky blýskavek patří v Severní i Jižní Americe k nejobávanějším škůdcům na kukuřici. Dr. Heike Ruff, heike.ruff@ .de Patentování zvířat a rostlin Evropský patentový úřad (EPA) uděluje patenty na rostliny a zvířata (ovšem ne na rostlinné druhy a konkrétní zvířecí rasy) a v závažných případech i na biologické postupy. Takováto volná formulace však nechává v praxi otevřené otázky. Aktuálně platné požadavky pro udělení biopatentu v EU je směrnice č. 98/44/EC z roku Jako celosvětově vůbec první patentem chráněné zvíře se před 25 lety stala geneticky modifikovaná myš domácí (tzv. Krebs-Maus nebo také OncoMouse). V současné době se vydávají patenty na zvířata (jen v Evropě je jich asi tisíc mezi tím jsou krysy, hmyz, krávy, ovce, koně, dokonce lidoopi), buňky nebo geny, lidskou genetickou výbavu, dospělé kmenové buňky a lidský inzulin. V roce 2013 bylo Německým patentovým a známkovým úřadem (DPMA) a Evropským patentovým úřadem (EPA) z nahlášených 507 hospodářsky významných patentů uděleno celkem 220. V případě, že zemědělci geneticky modifikované plodiny zasejí, jsou povinni firmám dodávajícím osivo (které jsou majiteli patentu a v případě řepky, kukuřice a sóji tyto firmy současně s osivem prodávají příslušný herbicid) zaplatit licenční poplatky. O trh s geneticky modifikovaným osivem se dělí šest nadnárodních koncernů: Monsanto, Syngenta, Bayer, Dow, BASF a DuPont/Pioneer. Koncerny se usilovně snaží dosáhnout zavedení patentové ochrany nejen na běžně chovaná zvířata a pěstované rostliny, ale i na standardní chovatelské a pěstitelské postupy. Dostatečně známý je právnický střet týkající se brokolice a rajčat. Gilbert Brockmann Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 71

72 ODJINUD Na návštěvě v Barmě (Trevor a Carolyn Monson; The Australasian Beekeeper, červenec 2014, str ) Souhrn: Cestování po barmských vesnicích, místní zvyky, včelaření. Z Kalemyo jsme cestovali na východ do starého města Mandalay, kde jsme přenocovali. Druhý den jsme pokračovali na východ k jezeru Inle ve státě Shan. Lidé jsou tu stejně pracovití, ale šikovní v jiných oblastech. Opět nás tu čekalo královské přivítání, ale tentokrát na vodě. Dlouhé jednomotorové kánoe vozí návštěvníky po celém jezeře. Dovezly nás až do středu jezera, tam, kde vesničané ze svých malých rybářských kánoí stavěli uvítací transparent dost obratný kousek, když se snažíte upevnit silné bambusové tyče, spojené transparentem do dna jezera, zatímco to všechno svazujete dohromady. Zanedlouho od břehu odrazila dlouhatánská závodní kanoe s gongy a bubny a dvaačtyřiceti muži, oblečenými do tradičních oranžových rybářských kalhot s širokými nohavicemi a do bílých košil. Po chvíli vyplula další závodní kánoe s dalšími dvaačtyřiceti podobně oděnými muži z jiného kmene. Ti nejlepší ze dvou vesnických týmů budou prohlášeni za vítěze na počest ADRA a hostů z Austrálie. Závod byl hlasitě odstartován a dvě kánoe vyrazily, přičemž všichni muži veslovali nohama. Stále nedokážeme pochopit, jak zvládnou obtočit nohy kolem vesel a veslovat s takovou silou. Zvuk gongů a bubnů se mísil s hlasy mužů, skandujících svůj válečný pokřik. Po třech závodech vyhrál první tým nad druhým jen velmi těsně. Obr. 1. Závod dlouhých kánoí na Inle Lake ve státě Shan, Barma. Mezi shromážděnými turisty kolovala miska, do které se vybíraly příspěvky na školu pro děti vesničanů. Většina turistů však netušila, že takovéto představení se tu neodehrává každý den! Potom jsme následovali oba dlouhé čluny úzkým vodním kanálem až do vesnic, jejichž domy jsou postaveny na kůlech, ukotvených ve dně jezera a potraviny se pěstují na plovoucích ostrovech kolem domů. Tyto plovoucí zahrady jsou skutečně fascinující. Když potřebujete větší kus zahrady, musíte jen shrabat na hromadu chomáče plovoucích mořských řas, na ně naházet bahno ze dna jezera a pozemek ukotvit bambusovými tyčemi, aby neuplaval. Většinu potravin vesničané pěstují na těchto plovoucích ostrovech, které osazují, obdělávají a sklízejí z jednoduchých kánoí. Obr. 2. Plovoucí zeleninové zahrady na Inle Lake. Tyto vesnice byly velmi vděčné za dodávku sladké vody, kterou jim zajistila ADRA. Z pramenů na úbočí kopce, vzdáleného několik mil, přivedla vodu potrubím do velkých spolehlivých nádrží, odkud je voda rozváděna do potrubí a kohoutků ve vesnicích. Tento systém plní vodou také nádrž pro jednu sousední vesnici, jejíž zdroj vody vyschl. V dalších projektech se učí ženy plést a také zpracovávat a konzervovat potraviny, aby měly zdroj příjmů. Šály, čepičky a svetry byly hrdě vystaveny na odiv a měli jsme si z nich vybrat ty, které se nám nejvíc líbily. Jejich potravinářské výrobky byly špičkové a na trhu by za ně mohli dostat slušné peníze. Také jsme si udělali výlet na motorce do nedaleké vesnice. Byla to další šťastná vesnice, která oslavovala dar čisté sladké vody. Všichni se přidávali k vesele tančícím dětem. Cestou zpátky se všichni vesničané sešli na oslavu ve dvoraně starého kláštera, protože mnozí z nich dokončili studium v některém z programů a dostali potvrzení o absolvování kurzu. Jak byli 72

73 hrdí na své úspěchy a čeho všeho by mohli dosáhnout! Programy byly znovu hodnoceny a zaznamenávaly se nové potřeby. A opět jsme se ptali, jestli je tu hodně včel. Obratem nám ukázali hnízdo včel Apis cerana v pařezu malého stromu přímo za dveřmi. Žily tu už mnoho let, a když jsme je fotografovali a vyrušovali, v klidu pokračovaly ve své práci. Bylo nám řečeno, že jich je tu mnohem víc. Pojedli jsme s vesničany skvělé jídlo a odpluli jsme zpátky na jezero a na druhý břeh, kde nás vzali zpátky do Inle Lake na čaj. Obr. 3. Otevírání nového vodovodu na sladkou vodu. Lidé od jezera jsou velmi obratní rybáři, kteří k ovládání kánoe také používají jednu nohu, obtočenou kolem vesla. Kánoe zvolna krouží, zatímco rybář ponořuje a vytahuje velké kruhové sítě. Rybáři jsou pozoruhodně vytrvalí, někteří z nich raději stráví na jezeře noc, než aby se vrátili domů s prázdnýma rukama. Měli jsme štěstí, že jsme mohli navštívit několik skvělých řemeslníků od jezera stříbrotepce, výrobce papíru a papírových slunečníků, výrobce šperků a úžasné přadláky a tkalce. Spřádali vlákna z malých kousků namočených lotosových řapíků, což bylo nesmírně pomalé a pracné. Látky tkali na ručně vyráběných tkalcovských stavech. Rukama ovládali člunek, zatímco nohama šlapali na pedály a řídili tvorbu vzoru. Po celé zemi jsme v domech, které jsme ve vesnicích navštívili, viděli velké tkalcovské stavy, na kterých tkalci vyráběli látky s krásnými tradičními vzory, ze kterých pak vyráběli šály, tašky a sarongy. Pravděpodobně nejvzácnějšími dárky byly pro nás tradiční oděvy, které jsme dostali v horách a od lidí od jezera. Všechny vesnice v horách kolem jezera, které jsme také navštívili, byly postiženy suchem, což je nejhorší faktor, který tu ovlivňuje zásobování základními potravinami. Dodávky pitné vody a zásobníky na vodu situaci hodně změnily k lepšímu, ale i tak si vesnice stále ještě zvykají na pěstování alternativních plodin, poté, co bylo zakázáno pěstování máku. Během období dešťů je tu, stejně jako v ostatních částech země, odříznut přístup k vodě a k základním službám, protože cesty přestávají existovat. Ve všech vesnicích, které jsme navštívili, ať už v horách, na jezeře, nebo kolem jezera, byli lidé velmi vděční a pohostinní, vždy nás usadili na čestné místo a pohostili spoustou jídla a pití. Jak velkorysí lidé to byli! Po několika dnech strávených u jezera jsme jeli zpátky do Yangonu. Po cestě jsme chtěli najít velkou oblast, ve které se údajně už šedesát let v suchých podmínkách pěstuje vinná réva. Poté, co jsme několikrát vyrazili špatným směrem, jsme se nakonec dali po další příšerné cestě a nakonec jsme dojeli k několika úžasným farmám s bohatými zdroji podzemní vody. Rodinný podnik řídila zkušená dcera a syn, kteří skutečně věděli, co dělají. Na šedé, jílovité půdě, zavlažované výtopou, pěstovali několik odrůd ovoce a vína. Vinná réva byla pěstována do výšky hlavy a vedena po bambusové konstrukci. Z většiny odrůd byly dvě sklizně ročně. Druhá úroda byla zajištěna řezem těsně po první sklizni. Hrozny vypadaly a chutnaly skvěle. Rostliny mají méně listů a nemívají takové výnosy, na jaké jsme zvyklí, ale dvě sklizně ročně mají mnoho výhod, jako je práce a zásobování jídlem po většinu roku. Sklizeň ovoce byla v plném proudu, na trh právě odjížděla dodávka, naložená ovocem v lepenkových krabicích. Různé odrůdy vína byly posílány do vinařství, které jsme navštívili v Inle Lake a také bylo fascinující, přestože jejich metody práce byly zcela jiné než u nás. Tito sourozenci, bratr a sestra, přesně věděli, co dělat, aby všechno běželo hladce. Doufáme, že časem budou schopni naučit školitele z ADRA techniku řezu vinné révy, aby se vesničané mohli naučit o svoje vinice správně starat. Na oplátku by mohli obohatit svoji sbírku novými bezsemennými odrůdami z Austrálie všechny jejich odrůdy měly semena. Obr. 4. Staří i mladí vesničané oslavují otevření nového vodovodu. Na naší cestě za vinicemi se nám poštěstilo vidět velký dobytčí trh, kam lidé chodili nakupovat a prodávat svá zvířata. Domů odcházelo mnoho spokojených lidí s nově nakoupenými zvířaty, označenými červenými známkami v uších. Pár vycvičených tažných volů tu prý stojí kolem 1000 australských dolarů, pro srovnání nejjednodušší motocykl a řidičský průkaz přijde na 500 australských dolarů. Bez obojího by země byla ztracená. Motorky jsou pro mnoho lidí jediným dopravním prostředkem. A co by dělali bez svých volů a povozů? Pro někoho možná zastaralé, ale velmi úsporné. 73

74 Obr. 5. Obratný rybář na Inle Lake. Prémií na zpáteční cestě pro nás bylo několik stanovišť s úly, která jsme spatřili podél cesty. Bohužel poblíž nebyli žádní včelaři, takže jsme neměli možnost zastavit a s některým si promluvit. Ale množství úlů naznačovalo, že země je daleko úrodnější, než se nám zdálo, když jsme sem letěli minule. Těšilo nás, že jsou zde zpřízněné duše, které se snaží včelařit, přestože je to tady relativně neznámé podnikání. Během tří týdnů jsme navštívili šest ze čtrnácti států této země. Lidé jsou tu krásní a velmi inteligentní, různí, ale všichni velmi pracovití. Protože je každá vesnice izolovaná od ostatních, hlavně v období dešťů, naučili se být nezávislí a žít jen z toho, co jsou schopni vypěstovat nebo ulovit v divočině. Jejich bambusové příbytky s doškovými nebo plechovými střechami zdobí spousta koster loveckých trofejí. Neocenitelná je práce humanitárních organizací, jako je ADRA, které spolupracují s vládou a přinášejí pomoc a naději i do nejvzdálenějších oblastí v celé zemi. Existuje spousta programů, jako například program jídlo za práci, spoření a hospodaření s penězi ve vesnici, výuka kompostování, hospodaření s vodou, nakládání s odpady, zvyšování obdělávané plochy vytvářením teras na strmých úbočích kopců, stavbu splachovacích záchodů, stavbu zásobníků na pitnou a užitkovou vodu v domech pro období sucha, zásobníků a rozvodů vody pro školy a vesnice, výuka pletení, konzervování potravin a vaření. V současné době ADRA spolupracuje s vládou na zavádění krátkých technických výukových programů v mnoha oborech pro lidi bez dokončeného základního vzdělání. V Thajsku už tyto programy nějaký čas s velkým úspěchem běží a v blízké době se tam barmští učitelé naučí vyučovat podle učebních plánů, podle kterých pak budou dále učit lidi v Barmě. To je tedy výzva! Obdivujeme nasazení, houževnatost a oddanost všech členů týmu, kteří cestují po celé zemi, bez ohledu na to, jak obtížné a nepohodlné to je, mluví s venkovany, vypracovávají programy, které nejlépe vyhovují jejich potřebám a poté je vyučují a sledují jejich pokroky. Barma není místo pro slabé povahy ani místo, které bychom si vybrali pro dovolenou. Kdo by chtěl žít bez elektřiny, bez pohodlí domácnosti s tekoucí teplou a studenou vodou, bez vzdělání a lékařské péče, bez silnic a fungující dopravy, bez možnosti dopravit se z jedné vesnice do druhé. Ani se neodvažujeme myslet na to, jak to tu vypadá v období dešťů. Při cestování po jejich cestách člověk uvažuje, jak to vozidla a lidé vůbec přežijí. Pravda, mnoho z nich to nepřežije dopravní prostředky často zůstanou stát uprostřed silnice, široké jen na jedno auto a čekají, až dorazí součástky, nebo zastaví a couvají na volnoběh ze strmého kopce s nadějí, že budou fungovat brzdy, aby mohla projet ostatní vozidla. Po pravdě, pokud někdy narazíte na řidiče z barmských kopců, který shání práci, chyťte ho oběma rukama a nepusťte, protože je to opravdu dobrý řidič. Rozhodně jsme netoužili sednout si tu za volant po silnicích jezdí společně auta s volantem vlevo i vpravo a často v protisměru. Doprava je chaotická a je bláznovství vyjet bez spolujezdce, který bude vašima druhýma očima a hlídat, jestli můžete bezpečně projet. Pokoušet se projít po silnici pěšky je také velmi nebezpečné, protože obvykle musíte jít po cestě společně s vozidly, která troubí a upozorňují, že jedou a že jim máte uhnout z cesty. Chodníky, nebo to, co z nich zůstalo, jsou plné překážek, rozbité a s obnaženými odpadními rourami, uloženými pod povrchem. Odvoz odpadu ve městě funguje špatně a ve většině městských čtvrtí se všude vrší odpadky. Smutný pohled. Vodu je nebezpečné pít bez převaření, takže všude je potřeba cestovat s převařenou nebo balenou vodou. Je také nebezpečné jíst saláty kvůli vodě, ve které byla omyta zelenina. Chlazení a mražení potravin je pro většinu lidí neznámým pojmem, protože dodávka elektřiny je tu omezená nebo zcela chybí, a navíc většina lidí nezná základní věci ohledně skladování potravin. Ani když si myslíte, že máte kachní žaludek, nebudete ušetřeni zažívacích potíží na to jsme přišli hned na začátku cesty! Ale když si tohle všechno odmyslíme, oba se cítíme nesmírně šťastní a poctění, že jsme měli tu čest setkat se s barmskými lidmi tak osobním způsobem. Víme, že byli vděční za to málo, čím jsme přispěli, ale jejich odvaha a síla, s jakou odolávali nepříznivým podmínkám, nás inspirovala daleko víc každá minuta stála za to. Přeložila: MVDr. Ivana PAPEŽÍKOVÁ, Ph.D. 74

75 Včely ve stěnách domů málo známá metoda včelaření s asijskou včelou (Apis cerana) (Mangnum, W, A.; American Bee Journal, 2014, č. 7, s ) Souhrn: Asijská včela se v některých částech Indie chová v úlech umístěných ve stěnách místních obydlí. Jedná se o úly s nerozběrným dílem, do kterých se v sezóně stěhují divoké roje. V minulosti jsem popsal několik svých cest do podhůří Himálájí v severní Indii, abych uviděl včelu východní, Apis Cerana. Už jen dostat se tam byl velký zážitek. Po dlouhé cestě vlakem z jihu náhle cesta končila. Pak jsme jeli džípem po dlouhých prašných cestách vedoucích po bocích útesů (obr. l a 2). Cesty se tam dostávaly jen taktak. Ta, po které jsme šli, končila na hromadě kamení (viz obr. 3). Šplhali jsme po cestičkách, na kterých jsme potkávali nejrůznější pošťáky, kteří vynášeli téměř všechno do horských chat a vesnic (viz obr. 4). Nejnápadnější bylo, že starší dámy klidně nesly pětigalonový kontejner nafty do příkrého svahu. Život s rozběrnými úly dělá divy s kondicí lidí. tyto dutiny). Stěny horských domků jsou vyrobeny většinou z velkých vhodných kamenů, dřeva a malty, jsou docela široké, asi dvě stopy, což poskytuje dostatečný prostor pro uložení úlu. Rozměry úlů se značně liší, neexistuje žádný standard, jak je vidět na fotografiích. Takže tyto úly mají nerozběrné dílo, což ovlivňuje ošetřování včelstev. Při svých inspekčních cestách jsem radil včelařům, jak zachránit včelstva, jak je vidět na přiloženém obrázku. Obr. 2. Strmý svah. Všimněte si terasovitě upravené krajiny, aby vznikla horizontální políčka pro využití v zemědělství. Prostor pro uložení úlu může být ponechán ve stěně ložnice, kuchyně nebo případně ve spíži domu (viz obr. 6). Proto tedy mohou být tyto úly umístěny v prostorách intimních ložnic na rozdíl od typických úlů umístěných uvnitř včelínů. Pro Obr. 1. Klikatá místní cesta. Jízda trvá velmi dlouho, neboť je plná zatáček. Osm hodin v samých zatáčkách bylo typické. Zatímco někteří indiánští včelaři používají malé rámečky pro úly s Apis cerana, více se zde používá metoda včelaření s rozběrným dílem. Problematičtější je vysoká cena ve srovnání s příjmy vesničanů v této oblasti severní Indie. Tradiční včelaření v této odlehlé oblasti je začlenění úlu přímo do domků čemuž se říká zední úl ). Jen málokdy vydávají včelařští výzkumníci svědectví o tomto unikátním způsobu včelaření. Při stavbě nového domu ponechávají zedníci 1 3 dutiny v jeho stěnách, které jsou přístupné z vnitřku domu pro postavení úlu (i když ne všechny domy mají Obr. 3. Konec cesty. Odtud už jsme šli pěšky. Pouze cestičky pro pěší vedou k některým domům s úly ve stěnách. Po dlouhé cestě jsem už musel obout své speciální boty, i když téměř nesnesitelné a loudat se dál. 75

76 prohlídky včelstev si tyto úly ve stěnách domků vyžadují určitou diplomacii. Potřebuji otevřít včelstvo z vnitřku, takže se musím dostat do prostor osobního užívání včelaře a jeho rodiny. Vnitřek místnosti je dokončován vrstvou jemného bahna (analogicky k omítce). Při otevírání úlu oddělá včelař tenké prkno, které spočívá ve vrstvě omítky. Za ním je dutina pro plásty se včelami. Malé česno je i na opačné straně (ve vnější stěně). Když jsem se potuloval mezi domy, viděl jsem takové, ve kterých jsou současně umístěna i včelstva. Včely poletovaly tam a zpět po stranách domu, což dokazovalo, že se tam vyskytují včelstva nacházející se přímo v domě, pokud jim ve výletech nezabránilo chladné ráno. Pouze jedno malé česno bylo umístěno za pevnou stěnou z kamení, takže tam bylo bezpečné před zloději. V Severní Americe, kde včelaříme s včelou medonosnou (Apis mellifera), mohou být některé stránky její biologie pokládány za samozřejmé, neboť se zdají být tak jasné, že se nad nimi nijak nepozastavujeme. Na příklad naše včelstva zůstávají v úlech po celý rok, pouze někdy za přílišného letního sucha opustí včelnici naprosto klidně. Když začnu na jaře se včelstvy koupenými po 100 dolarech, pak uspokojené včely neodletí pryč ani po skončení snůšky. To ale neplatí všude. Když už snůška téměř končí a počasí je ve vyšších polohách čím dál chladnější, pak včelstva včely asijské (Apis cerana) odletí (spíše než aby se snažila přezimovat). Když včelstvo odletí, opustí všechny včely původní stanoviště, aby si našly lepší prostor, kde je snůška. Tento odlet není reproduktivní rojení. V této situaci odlétají roje do oblastí s nižší nadmořskou výškou, kde dosud kvete mnoho rostlin. Když pak v oblastech s vyšší nadmořskou výškou rozkvetou další plodiny, odlétají roje zpět k úlům mezi domy. I ti, kdo včelaří se včelou asijskou v normálních rozběrných úlech, s úžasem pozorují, jak se to ve včelíně uklidní, neboť odletí další roje. Představte si situaci, kdy by vaše včely odletěly, ponechavše vás s úly plnými prázdných plástů, které se stanou kořistí zavíječů a malých úlových brouků. Obr. 4. Horský domek. Tento má několik úlů zavěšených venku pod střechou. Procházet kolem domků a rozhlížet se kolem byl můj úkol, protože úly mohly být na střeše nebo pod okapem. Otvor ve vnější stěně mohl vést k vnitřní stěně úlu. Všimněte si sklizených tykví vysoko na římse, pravděpodobně jsou tam zajištěny proti vetřelcům. Obr. 5. Úl ve stěně. Přední stěna je odstraněna, takže jsou vidět plásty. Nejbližší plásty jsou vyrobeny z čistého vosku, ale když jemně vymeteme i včely z dalších plástů, je zřejmé, že i tyto jsou nově vystavěné. Všimněte si, že dno této dutiny již bylo zbaveno mrtvolek. Někdy se mrtvolky a zbytky suchého bláta hromadí na dně. Zatímco včely si všímaly vymetacího kartáče, já jsem vyčistil všechno snaže se dát jim dobrý příklad. Jeden včelař se tam snažil umístit matku včely asijské do malé klícky. Přes česno úlu dal mateří mřížku a uvěznil tak matku uvnitř. (Včely neodletí, když matka nemůže opustit úl.) Problém s odlety celých včelstev se tak zdál být vyřešen. S výjimkou jedné věci. Všechny včely hladověly. Včely odlétají, proto- Obr. 6. Zadní stěna úlu v kuchyni. Tyto domky mají většinou nedostatek elektřiny. Někteří obyvatelé používají na vaření metan, ale většina jich používá kamna na dřevo. Já jsem používal při kontrole včelstev blesk. Na těchto obrázcích bylo veškeré jasné osvětlení naprosto špatné. Mým dýmákem byl doutnající provázek. Normální dýmák produkuje v těchto temných prostorách příliš mnoho dusivého kouře. Prohlídka včelstva při osvětlování bleskem vyžadovala delikátní přístup. (Já nepoužívám rukavice ani kuklu, proto potřebuji velmi podrobné detaily.) Jako malá signální věž řekne světlo zmateným včelám, kde přesně najdou svůj cíl. 76

77 že nemohou přežít. Když byly v úlu drženy i s mateří mřížkou, vyžadovaly včely přikrmování cukerných roztokem, které asi bylo dost nákladné. Včelaři pracující se včelou asijskou (Apis cerana) na rozběrném díle, by mohli taková včelstva dokrmovat, aby jim zabránili odletět, ale je zde otázka nákladů. Obr. 7. Matečník Apis cerana přenesený do pevného plástu u stěny úlu. Není to rutinní zásah do včelstva. Plásty jsou flexibilní a tak mohu včely z plástu omést, abych tam mohl přenést matečník a pak je zase setřást zpět. Přesto ale pracuji stále téměř ve tmě pouze při záblescích. Ve tmě se kolem mne vždycky shromáždí kupa lidí. Já potřebuji obě ruce k tomu, abych mohl vzít matečník a upevnit jej do plástu, aniž bych něco poškodil. Někdy držím i malou kapesní svítilnu v ústech ale nedoporučuji to! Na jaře se včelstva vracejí do vyšších nadmořských výšek a znovu se usazují v opuštěných úlech. Než pátračky takové úly najdou, doporučuji je vyčistit, odstranit všechno, co tam nepatří, jakož i suché bláto, (které spadlo na dna úlů) a přesvědčit se, že nic nebrání stavbě hnízda (což bude důležitější v úlech malých rozměrů). Někdy se včelaři i další obyvatelé vesnice se shromáždí do jakési haly, kde mohou diskutovat. Mně mohli klást jakékoliv otázky, týkající se včelaření. Řekl jsem, že budu reagovat na jakoukoliv otázku. Diskuse přeskakovala od včely indické k medonosné, k problému se sršni (pro včely nebezpečnými), k pseudoštírům, malým kreaturám ve stěnách úlů, podobajícím se štírům. Na schůzi bylo víc než sto zájemců a měli mnoho otázek. Po asi hodině a půl se přihlásila do diskuze jedna dáma. I když mluvila v jazyce hindi, mohl jsem jí odpovědět dřív, než mi byl dotaz přeložen. Připomněl jsem jí, že popisovala, jak v několika předešlých sezonách okupovaly roje úly ve stěnách nebo domcích jejích sousedů. Ale žádný roj se nerozhodl usadit se ve stěnách jejího domku. Včely jasně míjely její úly, stěhovaly k sousedům a to jí způsobovalo velkou bolest. Ne z nedostatku medu, ale spíše proto, že nevěděla, proč to tak je. Obávala se, že její dům je prokletý. V těchto horských komunitách včelařících se včelstvy ve stěnách domků, je usazení rojů v takových prostorách znamením prosperujících obyvatel. Roje, které se takovému domku neustále vyhýbaly, byly považovány za znamení špatné prosperity takového domova. Prohlédl jsem více prostor pro úly ve stěnách domků, kde bylo mnoho mrtvolek včel. To mohlo znamenat, že takový prostor si pátračky nevybraly. (Chtěl jsem si sám takové úly prohlédnout, ale nebylo to možné.) Přestože nerozběrný úl ve stěnách domků velmi omezuje prohlídky, mohl jsem přesto některá včelstva prohlédnout a určit, zda mají dostatek medu, dostatečný prostor pro plodové těleso a pak se i přesvědčit, že matky kladly, jak se patří. Tak na příklad jsem našel včelstvo bezmatečné, jiné se zavíčkovanými matečníky, které se připravovalo na rojení. Ukázal jsem tamním včelařům, jak přidat bezmatečnému včelstvu zavíčkovaný matečník, i když jsem nemohl vyjmout všechny plásty. Obr. 7 ukazuje přenesený matečník připevněný k plástům bezmatečného včelstva, které si nemohlo samo získat matku jiným způsobem. Pracovat se včelou asijskou (Apis cerana) v úlech ve stěnách domků je docela zábavné. Doufám, že jsem včelaře naučil používat i jiné techniky. Kamkoliv jsem se při svých cestách za včelami dostal, zjišťoval jsem také, jaké mají včelaři podmínky i jaké způsoby včelaření užívají. Celkově šlo hlavně o výměnu informací, což je dobrý způsob přiučit se i včelí biologii. Přeložil: Prof. Sylva Kubišová, CSc. 77

78 Rodinné včelařství Michaud světová jednička v prodeji kvalitního upravovaného medu (Olivier Billard; Abeille de France, 2014, č. 6, s ) Souhrn: V době, kdy je rodinné stříbro francouzského průmyslu rozprodáváno, rozkouskováváno nebo dotlačeno ke spojení se zahraničními investory, existuje ve francouzském agropotravinářském průmyslu firma, která se zanícením a zcela nezávisle míří za svým cílem, stát se na celosvětovém trhu nezpochybnitelným lídrem v oblasti kvalitního upravovaného medu. evropským včelařstvím. Včela byla vždy tím, co řídilo chod podniku, který disponuje dvěma stanovišti, jedním v Province a druhým v místě v Béarn. V současnosti byl počet úlů radikálně snížen a stabilizoval se na přibližně 400 s tradičním hospodařením v okolí průmyslové usedlosti. V Béarn, na jih od Pau, směrem k národnímu parku Pyrénées a k legendárním průsmykům Soulor a Aubisque, se nachází sympatická dědina Gan, se sotva obyvatel, která se může pyšnit, že je světovou jedničkou v agropotravinářství, a to ze dvou titulů. Nejprve Jurancon se svými sklepy, ale hlavně med z podniku Rodinné včelařství Michaud, které zde sídlí od roku 1920, kdy byla z podnětu zakladatele Yves Michauda zahájena podnikatelská činnost. Od 3 k úlů Včelařské řemeslo bylo v podniku přítomno od roku 1920 až do dneška. Z původních 3 úlů Yvese Michauda až do přelomu tisíciletí, kdy se Rodinné včelařství Michaud stalo se svými úly prvním Obchod s medem Jeden po druhém si ve dvacátých letech minulého století béarnští přátelé včelaři u Yvese Michauda zjišťovali, co udělají s medem, jehož se vytočilo velké množství. Což ho přivedlo k myšlence na jeho komercializaci. Od čistě lokálních začátků v prvních letech na ploše 1000 m 2, se firma úspěšně vyvinula až na národní úroveň. V roce 1965, Bernard Michaud v duchu představ otce posiluje komercializaci medu a rozšiřuje podnikovou plochu až na m 2 a zároveň uvádí na trh značky Lune de Miel a Miel 78

79 l Apiculteur. Expanze podniku vyvolala potřebu nastartovat výrobní procesy např. pro výrobu pastovaných medů za pomocí novátorských technologií filtrace, operace ve vakuu, aby nedocházelo k emulgaci medu, výrobu přístrojů a zavedení podnikových normovaných specifických zadávacích podmínek prodeje. poboček se 100% podílem a přitom naprosto autonomních. Dnes jsou ve Švédsku ve Stockholmu, ve Španělsku, v Německu a v Itálii v Miláně. Po celém světě byla vytvořena síť nákupčích, z nichž dva tráví veškerý čas létáním po celé zeměkouli, s cílem objevit ty nejlepší medy. Přáním firmy je, stát se lídrem ve všech důležitých zemích. Vyváží do celého světa, a zvláště do Číny, kde obrat začínal téměř na nule, aby se od té doby každým rokem zdvojnásobil. Ředitelem přiznaný jednoznačný cíl je zvýšit procento obratu z exportu z 22 % v roce 2014 na více než 50 % ke stému výročí vzniku podniku za 6 let. Chceme být nejlepším expertem na med ve všech zemích. Tak například podle těchto zadávacích podmínek je 100 % medu vykupováno podle analyzovaných vzorků, při přejímání barelů s medem musí být naprostá shoda. Na základě těchto zadávacích podmínek musí být rovněž zachována chuť francouzských medů prodávaných pod značkou Miel l Apiculteur. Stejně jako toto, se může jevit zvláštní, že firma nepřihlašuje patenty na své výrobní postupy a konstrukci vlastních přístrojů. Na otázku proč, Vincent Michaud odpovídá s troškou škodolibosti: Patenty nepřihlašujeme, protože je to ten nejlepší způsob, jak zveřejnit výrobní tajemství. Pro země celého světa jsou patentovány pouze všechny firemní nádoby na prodej medu. Rozvoj mezinárodního obchodu a inovace Od příchodu Vincenta Michauda v roce 1990 (třetí generace) došlo ke změně kurzu, s orientací na mezinárodní obchod, který byl spuštěn na základě přirozeného růstu, vytvářením obchodním Co se týká inovací, nezůstává Vincent Michaud nic dlužen, neboť právě na jeho popud firma pružně reaguje při zpracování i balení medu, spojení moderního a tradičního přineslo nové papírové obaly na med a škála současným výrobků sahá až k sirupům javorovému a z agáve. Strategie značek Naším řemeslem není med vyrábět ale prodávat kvalitní výrobky se zaměřením na značku, která 79

80 umožní pružně reagovat na očekávání konzumentů. Vycházejíc z této myšlenky se dělí o tento úkol dvě stěžejní značky, aniž by jedna byla nadřazena druhé. Jde i o dvě různá řemesla. Na straně jedné, Lune de Miel se soustředí na tu nejlepší kvalitu pro květovou oblast, zatímco Miel l Apiculteur cílí na prodej francouzského medu podle regionů, v přesně stanovené kvalitě a s dlouhodobě stabilní chutí. Například, med z Provence si musí stále zachovávat stejný podíl jednodruhového květového medu z Provence, což vyžaduje důmyslné dávkování medů, ale hlavně dodržení pravidelných dodávek. Nic jednoduchého! To je důvod, proč chce firma, aby všechny prodávané výrobky byly vyráběny v místě a aby byla zajištěna dokonalá kontrola. Pravidla fungování podniku s dvojí výrobou Je pouze jeden způsob, jak se dají věci dělat. Dobře. Netolerujeme, že se věci nedají udělat správně hned napoprvé. Vincent Michaud, při tom, jak obhájit dvojí výrobu firmy, nezaváhá ani okamžik. Tento způsob fungování si žádá světový trh a zvláště pak trh asijský, kde se výrobky prodávají velmi draze a musí být bez jakéhokoli pochybení. Ta nejmenší 200gramová nádobka má hodnotu 10 euro. Když si uvědomíme, že špatné medy si spotřebitel kupovat nechce, je dodržování zavedené podnikové kultury a způsobu fungování od nynějška nevyhnutelné. Všechno musí být dokonalé, všude, pořád a napoprvé. Přehled Největší světový prodejce medu Evropský lídr v obchodování s medem a přírodními sladidly v Evropě V roce 2013 obchodní obrat 114 milionů euro Už 20 let se každých 6 let zdvojnásobuje obchodní obrat Od roku 1990 se průměrný roční nárůst zvyšuje o 12,7 % Už 20 let je 50 % obratu tvořeno prodejem nových výrobků mladších než 3 roky 230 zaměstnanců (2013 vytvořeno 41 pracovních míst) 500 partnerských včelařů ve Francii Ve světě partnerských včelařů m 2 na 15 hektarech 12 balících linek Více než balení za hodinu V roce 2013 odbaveno tun zabaleného medu a sirupu Obchodní aktivity v 71 zemích Značka Lune de Miel úspěšně zavedena v 59 zemích Zářná budoucnost Med se v současnosti stal ceněnou a vyhledávanou potravinou. Celosvětový obchod vzrostl na tun, zatímco podnik vyrábí pouze tun. V každém řemesle je místo pouze pro toho nejlepšího na světě. Z tohoto přesvědčení vycházel Vincent Michaud, který rodinný podnik řídí od 1990, když rozhodl o navýšení jeho výrobní kapacity. Dnešní kapacita plnění medů je 130 tun denně, 7 dní v týdnu. V následujících letech se tato kapacita musí zdvojnásobit. Zdvojnásobit se musí také rozloha pozemků z dnešních 15 na 30 hektarů, aby se pod jednu střechu dostala všechna logistika a zásoby roztroušené po všemožných přístavech a skladech vzdálených od současného sídla. Do budoucnosti jsme dobře nastartovali s investicemi za 4 miliony euro v roce 2013 a velká investice je připravena ve studii pro roky Ačkoliv jsou lokality nastavené na produkci tun medu ročně, docela jistě se rozrostou, plány na dosažení tun jsou již na papíře, jen se stačí do toho pustit, aby se vyprodukovalo k odbavení rekordních nádob medu v hodině. Nezbývá nám než uvěřit Vincentu Michaudovi, když říká: Tento brzy stoletý podnik vždy ukazuje cestu do budoucnosti. 80

81 Špičková laboratoř Aby firma posílila svoji věrohodnost a pro vlastní potřebu získávala nezbytné a potřebné informace o medu, je vybavena laboratoří, která poskytuje rozbory medu a odpovídá těm nejpřísnějším akreditačním normám (COFRAC norma 17025). Díky znamenité úrovni jakosti jsou rozbory prováděné laboratoří uznávány soudy. V současné době jsou ve Francii v zemědělsko- -potravinářském průmyslu pouze firmy Coca-Cola a Rodinné včelařství Michaud, které disponují vlastní laboratoří na dané úrovni a s touto certifikací. V laboratoři pracuje tucet inženýrů a techniků, kteří se specializují na rozbory pylu, aby byl přesně určen zeměpisný původ medů. Kromě těchto se provádějí všechny základní rozbory (procento vlhkosti, HMF hydroxymethylfurfural, barva atd.) a stejně tak jsou podrobeny všechny vzorky přicházející do podniku sledování reziduí antibiotik a pesticidů. Za určitých podmínek firma žádá o spolupráci externí laboratoře (např. při falšování medu) jako je Intertek v Německu. V rozpočtu je této speciální položce věnována částka euro. Geneze rodinného podniku 1920: promovaný inženýr Yves Michaud zakládá firmu a věnuje se chovu včel a prodeji medu. Od roku 1965 do roku 1990 jeho syn Bernard Michaud pokračuje v rozvoji podniku, uvedení značek Lune de Miel a Miel l Apiculteur na trh a komercializaci medů. Od roku 1990 je až do současnosti ředitelem Vincent Michaud, který pod leitmotivem inovací, dal impuls k obchodování se zahraničím (71 zemí) a vývoji nových produktů. Nadace Lune de Miel Tváří v tvář alarmujícímu úbytku včel a také včelařů, se rozhodlo Rodinné včelařství Michaud, pod záštitou Nadation de France, založit Nadaci Lune de Miel. Tato nadace je určena k podpoře neziskových projektů s všeobecným určením. Tyto projekty musejí být přednostně zaměřeny na Francii. Mohou být například zaměřeny na studium úmrtnosti včel, pěstování medonosných rostlin, vzdělávání směřující k odpovědnému včelaření a nasměrování pozornosti široké veřejnosti k ochraně včel. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Chov včel v Austrálii (Schweizerische Bienen-Zeitung, 2014, č. 10, str ) Souhrn: Rozhovor s Tiffane Bates, která se stará o včelstva v Centru pro integrální výzkum včel v Perthu. Susan Hauri-Downing se zajímala o její práci a chov včel v Austrálii už pracovala pro profesora Borise Bära a zodpovídala za včelstva v Centru pro integrální výzkum včel Susan: Řekni nám prosím něco o tom, co tě přivedlo ke včelaření. Tiffane: Vyrůstala jsem na Novém Zélandu na včelí farmě, kterou založil můj dědeček. Moje rodina chovala včelstev. Vzpomínám si na noci, kdy jsem spala ve voze na kočování včel, hrála si ve stodole, kde se vytáčel med, a také na to, kolik jsem dostala žihadel. Tehdy jsem přísahala, že se nikdy nestanu včelařkou. Tvrdá práce, nedostatek času a bolesti zad, které jsem viděla ve své rodině, nebyly ani trochu lákavá budoucnost. Tehdy jsem chtěla být přírodovědcem, točit filmy o zvířatech jako slavný David Attenborough a zachraňovat svět. Později jsem se přestěhovala do Austrálie, kde jsem studovala ekologii na univerzitě a hledala své místo v životě. Brzy jsem ale poznala, jak včelaření uvízlo v mém srdci. Sehnala jsem si letní brigádu jako včelařka a všude fotografovala včely. Když mi nakonec jeden chovatel matek nabídl místo, podrobila jsem se svému osudu a dalších šest měsíců strávila chovem matek. Nejprve mě zaškoloval zkušený včelař, později už jsem pracovala samostatně. V té době jsem Tiffaneina babička Trix Bates pomáhala jejímu pradědečkovi na Novém Zélandu na přelomu 20. a 30. let. 81

82 (CIBER) na University of Western Australia (UWA) v Perthu. Nyní působím v CIBER jako hlavní včelařka. Jsem hrdá, že jsem součástí této vizionářské skupiny, která se zabývá zdravým chovem včel. Kolik včelařů je dnes v Západní Austrálii? Máme zhruba 800 zájmových včelařů, z nichž někteří jsou členy Západoaustralského včelařského svazu, a asi 20 profesionálních včelařů s více než 50 úly, kteří i kočují. Kolik včelstev máš v CIBER na starosti? V nejlepších časech jsem měla 300 včelstev, z nichž většina byla spíše malá a sloužila k reprodukci matek. Dnes mám vedle své práce v CIBER ještě 20 vlastních včelstev pro odchov mladých včelstev a matek, prostě jen tak pro radost. Hlavní sezóna je od října do března. Jsou to horké a suché měsíce a nabídka snůšky je bohatá. V tomto období máme v CIBER asi 60 včelstev, počet záleží na tom, kolik plánujeme pokusů. Během zimních měsíců je o C chladněji, pastvy je méně, ale úplně se neztrácí. Včely jsou méně aktivní, ale nespí. Jaké jste měli rekordní medobraní? CIBER není primárně zaměřen na med. U včelařů závisí úroda medu na tom, jak často kočovali. Průměrná roční úroda je asi 100 kg medu na včelstvo. Rekord pro profesionální včelaře v Západní Austrálii se pohybuje mezi 250 a 300 kg medu na včelstvo ročně. Jako manažerka výzkumného centra pro včelařství máš nevšední práci. Pracuješ pro různé lidi, od umělců po molekulární biology. Můžeš nám popsat tyto různé role? V CIBER zkoumáme různé druhy sociálního hmyzu. Mým hlavním úkolem je postarat se o včely a zajistit, aby měly kvalitní a zdravou stravu a abychom měli vyvážená a silná včelstva. Navíc pracuji jako asistentka pro badatele v CIBER a tvořím projekty pro vědce a umělce. O včely se zajímají nejrůznější lidé, proto pracujeme na různých výzkumných projektech o genetice a molekulární biologii, a také zkoumáme nemoci a imunologii sociálního hmyzu. Patří k tomu i ekologický význam včel, jejich chov a reprodukce, výzkum v laboratořích pod širým nebem stejně jako práce s umělci. Rozumí se samo sebou, že umělci mají zcela jiná očekávání než vědci. Významná část mé práce spočívá také v propojování kontaktů mezi vědci CIBER a včelaři s cílem spojit užitečné výsledky výzkumu a praktické zkušenosti včelařů. K mým úkolům patří rovněž práce s veřejností, například návštěvy ve školách, veřejná vystoupení, školení včelařů a výstavy v muzeích. Co máš na práci se včelami nejraději? Každý den je jiný a stále se učím něco nového. Mám štěstí, že se moje práce řídí roční dobou a mohu tak být současně ve městě i v přírodě. Také mě pozitivně motivuje, když vidím, jak lidé vnímají včely: jejich vůně, zvuky a jejich přívětivost. Tiffane Bates, potomek včelařské rodiny, se nikdy nechtěla stát včelařkou. Dnes zodpovídá za zdraví včelstev celého výzkumného střediska. A co se ti na práci nelíbí? Jsem smutná, když zkoumám život a zvyky nějakého ohroženého druhu a mohu udělat tak málo, abych jim pomohla. Můžeš nám uvést nějaké zajímavé příhody? Ráda. V roce 2008 mi zavolal přítel z Broome, městečka severně od Perthu, že má navíc 100 úlů a může mi je věnovat. Jen bych si pro ně musela zajet km na sever. Samozřejmě jsem souhlasila. Domluvila jsem se se sestrou a jejím přítelem a poprosila jsem otce, aby přijel z Nového Zélandu a připravil auto. Na týden jsme odjeli na západoaustralské pobřeží na tropickém severu. Na poněkud náročnou přípravu úlů k transportu jsme potřebovali čtyři dny, protože polovina dřevěných úlů nesla znatelné stopy po činnosti tamního velmi rozšířeného druhu termitů. Teplota se pohybovala kolem 82

83 30 C a byla velmi vysoká vlhkost vzduchu. Včely jsme nakonec úspěšně odvezli v klimatizovaném voze do Perthu, kde se staly základem mého chovu matek. My Australané máme rádi dobrodružství na cestě. Jednou vyhlásilo ministerstvo ochrany před katastrofami požární poplach na území, kde chovám svá včelstva. Měla jsem čtyři hodiny na to, abych odvezla úly ohrožené lesním požárem, pak byla silnice uzavřena. Jela jsem hodinu a půl na sever, ohlásila jsem se u hlídače, dostala jsem vysílačku a běžela do lesa. Na obzoru už jsem viděla zář ohně, ve vzduchu cítila kouř a navíc bylo 35 C. Co nejrychleji jsem naložila úly, ve spěchu jsem tam musela nechat stovky létavek a opatrně se vracela po hrbolaté cestě zpět, aby včely zbytečně netrpěly. Po čtyřech hodinách jízdy na jih jsem dorazila na své nejbližší stanoviště. Teploměr stále ukazoval 30 C, ačkoliv se už snesla noc. Když jsem chtěla úly vyložit, zjistila jsem, že nefunguje jeřáb. Zoufalstvím jsem se rozplakala a bušila nářadím do motoru, až konečně naskočil a mohla jsem začít vykládat. Všechna včelstva dopravu přežila a včely vyletěly, aby ještě v téže sezóně nasbíraly velmi jemný eukalyptový med. Jaké jsou rozdíly mezi včelařením v Austrálii a v Evropě? Mezi tři hlavní rozdíly patří podle mého názoru výskyt eukalyptů, chov v Austrálii nepůvodního druhu Apis mellifera a samozřejmě nepřítomnost roztoče varroázy. V Austrálii poskytuje mnoho stromů velké množství nektaru. V celé zemi roste přes 300 druhů eukalyptů a v každé roční době kvete alespoň jeden z nich, takže jejich nektar umožňuje celoroční produkci medu. Můžeme si tedy vybrat, zda včelstva umístíme na zemědělské plochy nebo na jiné území s dobrou snůškou. Výživné hodnoty různých pylů eukalyptů se ale velmi liší. Některé včelám prospívají a poskytují dobrou výživu, po jiných mohou včely uhynout hladem. Další zvláštností eukalyptu je, že mnohé druhy nekvetou každý rok. Druh karri, který roste v Západní Austrálii, kvete například jen jednou za sedm let. Vliv včel jako nepůvodního druhu má mnoho aspektů a může být tématem k diskuzi. Veřejné mínění se pohybuje od téměř uctívání až k odmítání. My odborníci jsem si vědomi, jak velký vliv mají včely na naši stravu. V posledních pěti letech zjišťuji, že veřejnost má povědomí o ohrožení včel, ale na druhé straně jsou lidé, kteří mají pocit, že v naší krajině je včel nadbytek a ohrožují přirozeně se vyskytující druhy, porušují pylovou rovnováhu domácích rostlin a mohou zabírat hnízdiště a shromaždiště domácích druhů papoušků. Ekologie je vždycky komplexní záležitost a Austrálii ovlivnilo už tolik nepůvodních druhů, že na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Věřím, že díky své opylovací schopnosti se staly včely důležitou součástí naší krajiny. Pokud by někdy došlo k takovému hromadnému úhynu, jak se to stává v některých zemích, následky pro naši ekologii by byly nedozírné I když tady v Austrálii zatím nemáme roztoče varroázy, neznamená to, že se nepotýkáme s řadou problémů. Jsou to hlavně extrémní vrtochy počasí, které pravidelně způsobují povodně a sucha, spojené s lesními požáry. Dále rozšiřování zemědělských ploch, které zabírají původní přirozené oblasti snůš- Apis mellifera ligustica je nejčastější chovnou včelou v Austrálii, protože se dobře přizpůsobila klimatu. 83

84 Tiffaneiny soukromé včely, které přivezla jako trubčí včelstvo. Některá včelstva musela postupně dosazovat, protože během týdne zaplnily nástavek. 84 Stanoviště včelstev v eukalyptovém háji. Profesionální včelař Colin Flea přesunuje přeplněný oddělek do nového úlu. ky. Ani v Austrálii není včelaření příliš výnosný obchod, což vede k problémům s dorostem. Velkou roli hrají i ceny benzínu, protože včelstva jsou často přemisťována na velké vzdálenosti za novými zdroji snůšky. Doprava na vzdálenost 400 km a více není nic neobvyklého. Ceny medu nestoupají stejnou měrou, jako ceny benzínu, a to situaci nezjednodušuje. Ačkoliv jsou na kvalitu medu v Austrálii kladeny nejvyšší nároky, dostane včelař za kilo sotva více než v přepočtu 100 korun. Med je tradičně prodáván bohužel v regálech s levnějším zbožím a nikoliv v oddělení gurmánských specialit. Jak důležitý je selektivní chov v australském včelařství? Jaké jsou hlavní charakteristické vlastnosti, které u svého vlastního chovu podporuješ a proč? Podle mého názoru je selektivní chov nejen v Austrálii, ale i v Evropě velmi důležitý. Setkáváme se s velkým počtem včelích chorob a je extrémně

85 důležité, aby včely byly zdravé, pokud se včelaření má stát zdrojem obživy. Tím se nelišíme od ostatních zemí. Pro mě osobně je mírná povaha včel nejvyšší prioritou, protože mám své včely uprostřed univerzitního kampusu a blízko parkoviště studentů. Ani já nedostávám ráda žihadla. Selektuji podle produktivity, tedy podle množství medu, včel a pylu, proto mám občas přebytek medu. Dále dávám přednost včelám s výrazným čisticím pudem a také těm, které nejsou náchylné ke zvápenatění plodu. Jaké jsou hlavní úlohy v boji s nemocemi? Co proti nim včelaři dělají? Největším problémem je v současné době malý úlový brouk. Naši včelaři mají potíže i s hnilobou a morem včelího plodu a také s nosemózou. V Západní Austrálii se hniloba včelího plodu ani prvok Nosema ceranae nevyskytuje, v severní části území máme ale problém s prvokem Nosema Apis a s malým úlovým broukem. Chemické ošetření včelstev proti nemocem je v Západní Austrálii zakázané, většinu nemocí zlikvidují včelaři díky své dobré praxi. Mají podporu ministerstva zemědělství, které vyžaduje pravidelné rozbory medu a provádí namátkový výběr vzorků z plástů. Navíc se provádějí kontroly dovozu v hlavních přístavech. Momentálně je mor včelího plodu nejvážnější chorobou v Západní Austrálii. Podle nařízení ministerstva zemědělství se musí všechna infikovaná včelstva spálit. Co ti dělá největší starost v souvislosti s nevyhnutelným zavlečením varroázy do Austrálie? Vedle zřejmého problému opylení a přežití oboru včelaření se nejvíc bojím, že mnoho starších včelařů po objevení varroázy v Austrálii své včelaření vzdá. Byla by to velká rána pro včelařství. Problém vidím také v tom, že zde neexistuje žádná vzdělávací instituce, která by vychovávala profesionální včelaře. Většina z nás pracovala nejprve u starších zkušených včelařů a tak se naučila včelařit. Náš obor je malý a vědomosti o floře, klimatu a chovu včel jsou extrémně důležité pro kontinuitu včelařského společenství. V roce 2009 jsi obdržela stipendium na Churchill Felowship ke studiu, jak se včelaři na světě vyrovnávají s ohrožením varroázou. Daly ti získané poznatky naději do budoucnosti? Díky stipendiu jsem mohla poznat snahy včelařů z jiných zemí o chov včel odolných proti varroáze. Poznala jsem, co všechno včelaři vydrží a jak reagují, když jde o zdolávání překážek. Pro mě byl roztoč Varroa destructor nepředstavitelný horor, který zničí celý obor. Čekala jsem zoufalé lidi s velkými ztrátami. To jistě ano, ale našla jsem i naději, kreativitu a odhodlanost najít řešení, jak včelám pomoci přežít a prospět jim. Mnoho včelařů je dnes smířeno s bojem proti varroáze jako součástí denního života. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ 85

86 PŘÍRODA OCHRANA Souhrnný celosvětový rozbor systémových pesticidů (The Task Force on Systemic Pesticides; Abeille de France, 2014, č. 7 8, s ) Souhrn: V posledních dvaceti letech vliv působení systémových pesticidů na celou řadu prospěšných druhů, vyvolával čím dál tím větší znepokojení. Třebaže pozornost byla zaměřena hlavně na včely důležité z ekonomického hlediska, vědci spolu s ostatními, touto problematikou zabývajícími se odborníky, měli čím dál tím větší obavy z vymírání mnoha jiných druhů hmyzu. Ústředním bodem zájmu je celá skupina chemických výrobků, nazývaná neonikotinoidy, které se v zemědělství začaly používat jako pesticidy v průběhu devadesátých let a v současné době jsou velice rozšířené. Ačkoliv již byly vydány určité restrikce, například ze strany Evropské komise, vlády váhají s prohlášením, zda věda poskytuje dostatečné a pádné důkazy a že je tudíž schopna na základě těchto závěrů nabídnout potřebná opatření. Souhrnná celosvětová analýza (WIA Worldwide Integrated Assessment) byla zpracovaná Task Force on Systemic Pesticides (= pracovní skupina zabývající se systémovými pesticidy), která se nabídla, že provede nezávislý a komplexní rozbor uvedených chemických produktů a jejich dopad na ekosystémy a biodiverzitu tak, aby bylo možné poskytnout informace o opatřeních, která bude vhodné přijmout v budoucnu. Výsledky budou zveřejněny v odborném časopise Environmental Science a Pollution Research v létě WIA Jedná se o první meta analýzu prováděnou na dvou skupinách systémových insekticidů, neonikotinoidů a fipronilu a je to poprvé, kdy všechny podstatné informace získávané po celém světě, byly shromážděny do jednoho místa. Některé aspekty byly již dlouhodobě známé (např. nebezpečí pro včely), ovšem jiné doposud ne (např. riziko pro ptáky, zemní červy, ostatní opylovače a vodní bezobratlé). Jednotlivé studie se zaměřovaly na následky působení na určité skupiny organismů, biotopů nebo charakteristická přírodní místa (např. včely ve Francii, plavební kanály v Nizozemsku, ptáci Spojených států) ale relativně málo z nich se soustředilo na konkrétní dopad na biodiverzitu a ekosystémy, z čehož vyplývá, že tato celková analýza nás v mnohém posouvá k hlubšímu a holistickému pochopení. Až to data, která jsou k dispozici, dovolí, rozšířená analýza zahrne rizika s ohledem na druhy a skupiny jedinců, jinak řečeno na jednotlivá společenství a procesy v celých ekosystémech. Na základě doporučení 29 nezávislých vědeckých odborníků z mnoha vědních oborů, WIA prověřila více než 800 zveřejněných odborných analýz. Zásadní zjištění Škodlivost Hlavně v půdě neonikotinoidy celé měsíce a v některých případech i roky přetrvávají a akumulují se. Ve skutečnosti tím, jak se prodlužuje doba jejich působení na necílové druhy, roste jejich toxicita. Metabolity neonikotinoidů (produkty látkové přeměny) jsou rovněž často velmi toxické, ne-li jedovatější než aktivní složky. Klasická měření používaná pro hodnocení toxicity pesticidu (hodnoty toxicity krátkodobě zjišťované v laboratorních podmínkách) nejsou pro systémové pesticidy účinné a jejich zjištěný vliv neodpovídá skutečnosti. Dá se říci, že se měří pouze přímé intenzivní efekty a ne trvale a vzájemně se znásobující působení. V případě pouhého přímého zasažení, jsou některé neonikotinoidy pro včely nejméně 5000 až krát jedovatější než DDT. Následky vystavení vlivu neonikotinoidů jdou od mžikového a smrtelného až k vleklému. Rovněž dlouhodobá expozice na nízké úrovni (neusmrcující) může být škodlivá. Jde o neurotoxické jedy, jimiž zapříčiněné chronické poškození se může projevovat následně: zhoršení paměti nebo čichu, snížená plodnost; narušené vyživovací chování a omezování příjmu potravy včetně menšího sběru u včel; změněné chování při zavrtávání se zemních červů; problémy s létáním a zvýšená náchylnost k nemocem. 86

87 Ekosystémy Neonikotinoidy působí na všechny druhy, které okusují rostliny, sají jejich šťávu, pijí nektar, konzumují pyl nebo ovoce. Tato zátěž narůstá napříč celým ekosystémem, jehož stabilita je tímto oslabována. Kombinace stálosti (v průběhu měsíců či let) a rozpustnosti ve vodě způsobila ve velkém kontaminaci půd a sedimentů, podzemních vod a obhospodařované i neobhospodařované vegetace, stejně tak jako schopnost akumulace v tomto prostředí. Kromě kontaminace necílových druhů přímým zásahem (např. hmyz živící se nektarem ošetřovaných rostlin), se tyto chemické produkty rovněž nalézají v různých koncentracích i mimo ošetřované oblasti. Snadno pronikají do zemních i vodních biotopů v okolí. Takto znečištěná voda, stejně jako prach polétající při setbě ošetřeného osiva, může kontaminovat plevel rostoucí na okrajích zemědělských polí a v příkopech, což vytváří potenciál pro obrovskou zátěž celé škály býložravých bezobratlých, na které nebylo cíleno a kteří žijí na zemědělských půdách nebo v jejich blízkosti. Tím se znásobují možnosti trvalé a vysoké expozice pro druhy, na něž ošetřování není cíleno. Trvale jsou zatěžovány organismy žijící na zemědělských půdách, podobně jako vodní organismy, žijící ve směru odtoku vody ze zemědělsky obdělávaných půd, včetně živočichů říčních oblastí, zátok u ústí řek a pobřežní mořské systémy. Biologické širokopásmové působení těchto insekticidů na celkové životní prostředí na úrovních, o nichž je známo, že jejich účinek je smrtící a subletální na celou řadu bezobratlých organismů, na druhy obratlovců pozemních, vodních a prospěšných pro půdu, se stává rizikem pro fungování ekosystému. Stejně jako pro procesy poskytované pozemními a vodními ekosystémy, včetně fungování půdy, čisté vody, stejně jako rozkládání odpadu, potravní řetězce, produkce potravy, biologický boj proti škůdcům a opylovací služby. Druhy Rozsah následků, které mají neonikotinoidy a fipronil, dalece přesahuje cílovou ošetřovanou kulturu, rostlinné druhy i škůdce. Zapříčiňují obrovské škody a jsou závažným nebezpečím svou škodlivostí pro celou škálu druhů prospěšných bezobratlých žijících v půdě, pro rostlinstvo, vodní a mořské živočichy a mají tedy dopad na fungování celého ekosystému. Bádání o jejich vlivu na obratlovce je nedostatečné, takže analýza třeba odhalila znepokojující subletální následky pro celou škálu druhů, včetně ptáků. Riziko škodlivosti se odvíjí od míry expozice na venkově (jinak řečeno množství používané v zemědělství) i míry nízkých dávek zátěže. Je zřejmé, že úroveň současného znečištění neonikotinoidy, vycházející z povoleného používání, často překračuje dodržované co nejnižší koncentrace na celou škálu necílových druhů a mohou tedy mít negativní biologické a ekologické následky velkého rozsahu. Je rovněž zřejmé, že neonikotinoidy jsou vážným nebezpečím svou škodlivostí pro včely a jiný opylující hmyz. Na včely má koncentrace vyskytující se na venkově negativní vliv na navigaci, učení, sběr potravy, délku života, odolnost vůči nemocem a plodnost jedinců. Co se týká čmeláků, byly pozorovány na úrovni čmeláčích společenství prokazatelné následky, dotčená hnízda se vyvíjela pomaleji a vyprodukovala mnohem méně matek. Terénní studie s celými včelstvy bylo těžké realizovat, neboť kontrolovaná včelstva byla pokaždé kontaminována neonikotinoidy, což naprosto zřejmě dokazuje rozsáhlé zamoření životního prostředí. Skupiny druhů, které jsou nejvíce zasaženy: Pozemní bezobratlí Pozemní bezobratlí, jako jsou pozemní červi, jsou vystavováni silné kontaminaci čtyřmi způsoby (vzduch, voda, půda, rostlinstvo) a to: zvýšenou expozicí prostřednictvím půdy a rostlinstva střední expozicí povrchovou a prosakující vodou slabou expozicí vzduchem (prašné částice) Analýza upozornila na to, že jak jednotlivci, tak celé populace mohou být negativně ovlivňovány expozicí od slabé po vysokou (tzn. trvalou), což je činí velmi citlivými na stávající koncentrace v půdě, dá se říci koncentrace, se kterými se běžně v zemědělství setkáváme. To vede ke změně chování, jako je neschopnost přijímat potravu, až ke smrti. Tyto druhy poskytují celou myriádu služeb zajišťujících fungování ekosystému, což zahrnuje regulaci a výživový řetězec, skladování uhlíku a podporu růstu rostlin a jsou závislé na různých a složitých biologických společenstvech, vyskytujících se v půdě. Opylující hmyz Opylující hmyz, jako jsou včely a motýli jsou vystavováni kontaminaci čtyřmi způsoby a to: vysokou expozicí prostřednictvím vzduchu a rostlin 87

88 střední expozicí prostřednictvím vody Analýza poukazuje na to, že jak jednotlivci, tak celé populace mohou být negativně ovlivňováni slabou až vysokou expozicí, což je činí vysoce zranitelnými. Opylovači, kteří jsou vystavováni kontaminovanému pylu, nektaru a vodě, jsou v ohrožení stávajícími koncentracemi půdy. Vodní bezobratlí Další v pořadí, nejvíce ovlivněná skupina sestávající z vodních bezobratlých, jako jsou vodní šneci stojatých vod a vodní blechy, kteří mohou být působení vystavováni prostřednictvím vody a rostlin, jsou citliví na slabou až vysokou expozici a mohou tím být zasaženi na úrovni jedince, populace i společenství. Střední až vysoká rozpustnost neonikotinoidů ve vodě jim umožňuje kontaminovat zároveň povrchové i podzemní vody. Vyluhovaly se tedy do plavebních kanálů, kde jejich zvýšené koncentrace snížily množství a různorodost vodního hmyzu. Rozpoznané následky pro tuto skupinu jsou chudší výživa, větší vzrůst a snížená schopnost pohybu. Ptáci Ptáci jsou v pořadí dalšími nejzranitelnějšími slabou a střední expozicí čtyřmi způsoby. Jsou ovlivňováni na úrovních střední expozice, jak u jedinců tak populací. Ostatní Bylo pozorováno, že stejně tak jako ryby, obojživelníci, také mikrobi jsou postiženi zvýšenými hladinami nebo delší expozicí. Odebrané vzorky ve vodách celého světa ukázaly pravidelné překračování ekotoxikologických limitů. Nedisponujeme dostatečnými daty, abychom mohli zhodnotit, ano či ne, zda existuje dopad na savce nebo plazy; nicméně, v případě posledně jmenovaných se vědci vyslovili, že by vliv mohl být možný. Co ještě nevíme To, co působí největší starosti nebo zneklidňuje, je, že z toho, co víme o neonikotinoidech je to, co o nich ještě nevíme. K dispozici je velmi málo údajů o množství systémových aplikovaných pesticidů a rovněž neexistuje nějaká větší kontrola koncentrace neonikotinoidů v životním prostředí. Když je prováděná jakákoliv studie, jsou neonikotinoidy a fipronil často detekovány. Toxicita pro většinu organismů nebyla zkoumána. Tak například byly provedeny pokusy s toxicitou na čtyřech z přibližně druhů známých včel a prakticky nebyla uskutečněna žádná studie toxicity pro jiné skupiny opylovačů, jako jsou pestřenky nebo motýli. Toxicita pro obratlovce (jako jsou zrnožraví savci a ptáci, kteří mohou pozřít ošetřené osivo) byla zkoumána jen u několika málo druhů. Subletální následky nebyly u většiny organizmů zkoumány, ale ví se o nich. Jak bylo zaznamenáno u včel a u několika jiných druhů, o kterých byly prováděny studie, byly subletální dávky těchto neurotoxických chemických produktů označeny jako dávky mající (obvykle) negativní dopad na chování v dávkách již mnohem menších, než jsou ty, které zabíjejí. Závěr Současný rozsah používání neonikotinoidů je neudržitelný. Pokračující používání může pouze urychlit rozsáhlý globální úbytek bezobratlých s rizikem snižování úrovně, diverzity, bezpečnosti a stability procesů zajišťovaných celými ekosystémy. Zjištění uvedená ve WIA prokazují, že současné extenzivní používání této skupiny vysoce jedovatých rezistentních chemických produktů má dopad na celosvětovou biodiverzitu, tím že 1. má na svědomí rozptýlenou a trvalou expozici necílových organismů, na úrovni jedinců stejně jako populací 2. následky této expozice, mají vliv na zajišťování základních procesů probíhajících v ekosystémech a na funkce zajišťované těmito organismy Musí být přehodnoceno preventivní používání systémových širokospektrálních insekticidů ve velkém měřítku. Autoři navrhují, aby agentury vydávající předpisy aplikovaly opatrnější principy, a aby nové předpisy, týkající se neonikotinoidů a fipronilu, byly mnohem přísnější a zahájily plánování jejich celkového používaného objemu nebo, aby přinejmenším začaly se sestavováním plánů k radikálnímu omezení jejich používání v celosvětovém měřítku. Souvislosti Neonikotinoidy a fipronil jakožto pesticidy Neonikotinoidy patří do kategorie neuroaktivních pesticidů, na bázi nikotinu, které byly vyvinuty v roce 1991 a uvedeny na trh v polovině devadesátých let. Fipronil je rovněž neuroaktivní a byl vyvinut ve stejné době. Na rozdíl od ostatních pesticidů, které ulpívají na povrchu ošetřovaného listoví, jsou systémové pesticidy, jako neonikotinoidy a fipronil, rostlinou absorbovány a transportovány do všech tkání (listy, květy, kořeny a stonky, stejně jako pyl a nektar). Produkty obsahující neonikotinoidy/fipronil se mohou aplikovat ke kořenům (jako obalené osivo nebo jako ošetření půdy) nebo poprášením listů daných kultur. Insekticidní jed zůstává v zemi nebo v rostlině po mnoho měsíců (nebo let), a tak chrání kulturu v průběhu celé sezony. 88

89 Neonikotinoidy/fipronil působí na schopnost přenosu informací bezobratlých tím, že působí na specifické nervové spoje, které se liší od spojů obratlovců. Právě z tohoto důvodu jsou kladně hodnoceny jako širokospektrální insekticidy. Má se za to, že jsou považovány za toxicky méně přímo působící na obratlovce, tudíž i na lidi. Tyto systémové insekticidy se staly skupinou insekticidů s nejširším celosvětovým používáním, s odhadovaným podílem na celosvětovém trhu přibližně 40 %. Mezi společnými kompozity bývají zmiňovány acetamiprid, klothiadinin, dinotefuran, imidacloprid, nitenpyram, nithiazin, thiakloprid, thiamethoxam a fipronil, jejichž celosvětový prodej v roce 2011 překročil 2,63 miliardy amerických dolarů. Trh týkající se moření osiva se vyvíjí ještě rychleji, ze 155 milionů euro v devadesátých letech vzrostl na 957 milionů euro v roce V době, kdy neonikotinoidy tvořily 80 % z celosvětového prodeje výrobků k ošetření osiva. Neonikotinoidy si zachovávají toxicitu i ve velmi slabých dávkách. Jejich stálost v půdě a ve vodě je vyšší než je tomu u klasických pesticidů a v místě zůstávají v průměru několik měsíců, což způsobuje dlouhotrvající a stálou expozici pro organismy, na něž nebylo cíleno, jako jsou bezobratlí. Vzhledem k tomu, že jsou relativně dobře rozpustné ve vodě, snadno se šíří ve vodních biotopech. Vzrůstající zájem, vycházející ze spojitosti se syndromem zhroucení včelstev, vyvolal restrikce, týkající se jejich požívání v zemích EU. Zájem o jejich vliv na jiné necílové druhy, například na ptáky, se zvýšil v průběhu posledních pěti let. Task Force On Systemic Pesticides Task Force On Systemic Pesticides je odpovědí vědecké společnosti na obavy týkající se vlivu systémových insekticidů na biodiverzitu a ekosystémy. Jeho cílem je poskytnout přesvědčivý a pádný vědecký názor, a tak co nejrychleji informovat a co nejlepším způsobem ovlivňovat rozhodnutí. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Účinky abamektinu na opylující včely (Don MacLeod; The Australasian Beekeeper, srpen 2014, str ) Souhrn: Osobní zkušenost novozélandského včelaře ukazuje, že nadnárodní firmy (zde konkrétně Syngenta) vyrábějící insekticidy nemusejí uvádět v dokumentaci k přípravku přístupné na internetu stejné údaje jako na balení přípravku a že ani nejsou schopné sdělit potřebné informace ohledně ochrany zdraví včel v dohledné době (např. 24 hodin). Tato případová studie byla napsána jako výsledek nepotvrzených obav o použití translaminárního insekticidu abamektin za přítomnosti opylujících včel. (Abamektin je široce používaný insekticid a protihlístový postřik. Abamectin is a mixture of avermectins containing more than 80 % avermectin B1a and less than 20% avermectin B1b. Abamektin je směs avermektinů, které obsahují více než 80 % avermektinů B1a a méně než 20 % avermektinů B1b. These two components, B1a and B1b have very similar biological and toxicological properties. Tyto dvě složky, B1a a B1b mají velmi podobné biologické a toxikologické vlastnosti. The avermectins are insecticidal and antihelmintic compounds derived from various laboratory broths fermented by the soil bacterium Streptomyces avermitilis. Avermektiny jsou insekticidní a antihelmintické sloučeniny odvozené z různých laboratorních výluhů, fermentované v půdě bakterií Streptomyces avermitilis. Abamectin is a natural fermentation product of this bacterium. Abamektin je přírodní produkt fermentace této bakterie. Activity [edit] Abamectin is an insecticide as well as an acaricide and a nematicide.abamektin je insekticid, stejně jako akaricidy a nematicidy Wikipedia, the free encyclopedia poznámka překladatele). Chronologie: 3/10/2013 Mossops Honey přesouvá 320 včelstev na opylování velkého avokádového sadu 4/10/2013 Účastním se schůzky v centrále Mossops Honey. Cestou domů jsem telefonoval, jeli rozumné stříkat tento porost insekticidem AVI- Dem (abamektinem), když jsou přítomny včely. Rostlinář navrhoval postříkat sad tři dny poté, co tam byla umístěna včelstva prostředkem AVID, aby se dostali pod kontrolu červení roztoči a tento postřik uskutečnit v noci na základě toho, že aktivní složka (abamektin) bude do příštího rána absorbován rostlinami a tím zde nebude nebezpečí pro včely. Majitel sadu odmítl zahájit postřik s tím, že opylující včelstva byla právě do sadu dovezena a chtěl další informaci přímo od včelaře. 5/10/2013: Můj výzkum ukázal že: Abamektin je translaminární insekticid, který je Vysoce jedovatý pro včely (Translaminarita vyjadřuje, že postřik vstoupí do listu rostliny a tam zůstane a tam je k dispozici savému hmyzu na obou stranách listu. To znamená, že se nepohybuje v rostlině ani nahoru ani dolů.) Abamektin má hodnotu LD 50 na 0,41 mikrogramu včelí toxicity (US EPA, 2010). Na varovném štítku na AVID je jasně napsáno, že přípravek by neměl být aplikován na rostliny v kvě- 89

90 tu. Je tam výslovně uvedeno PRO VČELY JEDO- VATÉ! POSTŘIK NESMÍ BÝT POUŽIT NA ROST- LINY V KVĚTU, JE-LI MOŽNOST, ŽE BUDOU NAVŠTÍVENY VČELAMI. 1. AVID je vysoce toxický pro včely při přímé aplikaci i rezidui na kvetoucích rostlinách nebo plevelech. 2. Abamektin se po aplikaci rozloží na listech. První rozkladný proces je způsoben slunečním svitem. To znamená, že rezidua abamektinu v listech, která pocházejí z postřiku, se nerozloží dříve, než příští den po postřiku. 3. Abamektin má poločas rozpadu zhruba 10 hodin poté, co byl vystaven slunečnímu svitu. 4. Testy na citrusových listech prokázaly, že výrobek je pro včely jedovatý i dva dny po aplikaci postřikem 5. Procento úhynu včel stanovené na hodinovém rozpisu po aplikaci postřikem: 1 hodina 100 % 8 hodin 57 % 48 hodin 13 % 6. Načítané ztráty včel po aplikaci mohou být výrazné, jsou-li vystavené reziduím abamektinu na listoví a květech Stále potřebuji vidět nezávislá, ověřená data, která by indikovala, že abamektin je rychle rostlinou absorbován. Souhlasíme se Syngentou, že nastříkaný výrobek je rostlinou absorbován. S odvoláním na shora uvedená data bych doporučil, aby včelstva byla do sadů přesunuta, řekněme 5 dní po ošetření AVID a žádný další postřik by se neprováděl do doby, než včelstva dokončí opylení sadu. 7/10/2013 Mailoval jsem oblastním manažerům firmy Syngenta New Zealand, aby vzali v úvahu mé obavy, které mám z používání tohoto výrobku. Pro kontakt jsem použil jejich novozélandskou webovou stránku Pages/home.aspx.). 14/10/2013 Mossops Honey se spojila s New Zealand Avocados (the New Zealand Avocado Grower s Association and Avocado Industry Council Ltd). New Zealand Avocados poslali kopii stránky abamektin-u do Novachem New Zealand Agrichemical Manual Výstraha v této příručce je velice odlišná od výstrahy na štítku AVID. Varování týkající se včel v příručce Novachem 2013 uvádí: Jedovaté pro včely v přímém styku, ale reziduální účinek zmizí po několika hodinách (Novachem New Zealand Agrichemical Manual, 2013). 15/10/2013 Dostal jsem písemnou odpověď od Johna Yatese (šéfa zákaznického marketinku fmy Syngenta na Novém Zélandu) týkající se mých otázek, které jsem k němu vznesl 7/10/2013. Od té doby jsem s Johnem v mailovém kontaktu, který je velice přínosný. S ohledem na mé starosti souhlasil s tím, že bude kontaktovat zámořské zaměstnance se žádostí o radu. Také jsem měl telefonát od Glenyse Partona, projektového manažera New Zealand Avocados. Spoléhali na manuál firmy Novachem při stanovování programu postřiků a na štítek, který je na výrobku. 16/10/2013 Dotazoval jsem se firmy Syngenta na data týkající se poločasu rozpadu a na rezidua v nektaru a pylu, neboť se jedná o syntetický insekticid. John Yates poslal moje údaje (viz 5/10/2013) Michelle Hickmanové, manažerce regulačních záležitostí firmy Syngenta se sídlem v Sydney. 21/10/2013 jsem dostal následující odpověď od Johna Yatese: Zdravím Done. Dále zkoumáme s naším týmem pro globální bezpečnost, který je ve Velké Británii, otázky, na které ses nás ptal. Zároveň tuto záležitost projednáme v obecném smyslu na schůzce AGCARM, která se bude konat tento týden. K této záležitosti se tedy vrátím koncem tohoto týdne. Zdravím John. 4/11/2013 Došlo doporučení pro zámoří od firmy Syngenta, kde se praví, že včely nesmí přijít do styku s postřikem na listech příštích 24 až 48 hodin poté, co byly postřikem ošetřeny porosty avokád. Syngenta doporučila uzavřít úly, aby bylo zamezeno včelám dostat se k rostlinám po dobu 48 hodin, ale zdůraznila, že prostředek by měl být aplikován ve velkém předstihu, než jsou do sadu přisunuta včelstva. 7/11/2013 New Zealand Avocados plánovalo zorganizovat poradní skupinu, aby poskytlo avokádovému průmyslu návod, jak nejlépe postupovat při aplikaci agrochemických postřiků, když jsou na opylování avokádových plantáží přisouvána včelstva. K termínu vydání tohoto článku (10/2/2014) nemáme povědomost, zda skupina byla utvořena či se sešla. 14/11/2013 Paul Hassan z firmy Syngenta oznámil, že jejich doporučení je v souladu s prohlášením pro včely bezpečného užívání na štítku na výrobku AVID, kde se konstatuje: Je zřejmé, že jsou případy kdy běžná praxe nemusí být v souladu se záměrem uvedeným na štítku. Uznáváme, že to není akceptovatelné, nesouhlasíme s tím a jsme vázáni pracovat se všemi stranami, abychom pěstitelům zajistili hubení škůdců a nepoškodili včelí populaci. Co se mohou včelaři přiučit z této skutečné události? 1. Buďte velice opatrní, když experti (v tomto případě rostlinář) používají osobní zkušenosti na podporu použití pesticidů. Když obvyklá rutina ( jak to vlastně děláme ) se odchyluje od nejlepší praxe ( doporučení na štítku ) včelaři a pěstitelé mohou riskovat životy včelstev. 2. Argument, že když postřik se udělá v noci, na rostlinách ráno nebudou rezidua, není správný. Měsíční svit má naprosto mini- 90

91 mální účinek na rozklad chemikálie světlem. A co když měsíc vůbec nesvítí, když se pesticidem ošetřuje? Večerní/noční postřik pouze ochrání létavky v okamžiku postřiku, protože tam vlastně nejsou. 3. Manuál firmy Novachem není vždy přesným dokumentem na ověření detailů použití abamektinu. Povšimněte si mého článku v únorovém časopise (MacLeod 2013). Štítek na výrobku je nejlepším zdrojem, když hledáte nejlepší způsob použití přípravku. 4. Většina nadnárodních chemických firem na Novém Zélandě už nezaměstnává léty zkušený technický personál. Syngenta měla problém se zajištěním včasné technické rady pro prodejce a techniky, kteří reprezentují firmu na Novém Zélandě. Časové zpoždění: osm dní trvala odpověď na můj mailový dotaz a dalších 19 dní trvalo poradcům z Velké Británie, aby doručili zaměstnancům firmy Syngenta Nový Zéland odpověď. Tyto odpovědi by měly být na místě nejpozději do 24 hodin. 5. Manažer sklizně by měl být chytřejší ve svém plánování. Ví, kdy mají být včelstva k porostům přisunuta a proaktivní plánované řízení by mělo zajistit ošetření porostů insekticidy dříve, než včelstva dorazí. 6. John Yates z firmy Syngenta mi řekl: Syngenta bere zdraví včel velice vážně a toto bude velice dobrý případ pro studium, abychom věděli, jaká data na podporu současné praxe pěstitelů jsou k dispozici v avokádových sadech na Novém Zélandě pro kontrolu výskytu roztočů. (16/10/2013) 7. Syngenta NZ avizovala, že mají v úmyslu provést v opylovacím období roku 2014 zkoušky, aby určili bezpečnost AVID v případě, že je tento pesticid používán v době, kdy včely opylují avokáda. To by mohlo vést ke změně štítku pro sezonu Včelaři by měli tento výzkum uvítat. Včelaři, potřebujeme více případů takových studií. Prosím oznamte vašemu výkonnému výboru konkrétní případ, který vás postihl v této sezóně, abychom se tím mohli zabývat. Poděkování Děkuji firmě Syngenta za jejich akci a povolení tento studijní materiál publikovat. Tento článek zahrnuje i příspěvek Paula Hassana ze Syngenty. Bylo mi oznámeno, že zavádějící tvrzení v manuálu firmy Novachem bylo na webových stránkách Novachemu opraveno. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK Prima klima? Jak se včely vyrovnávají s globálním oteplováním (Dr. Stefan Berg; Imkerfreund/Biene, 2014, č. 9, str ) Souhrn: Změny klimatu způsobené lidskou činností se již začínají naplno projevovat a jejich příští vliv na ekosystémy lze dnes jen stěží odhadnout. Možnými důsledky pro naše včelstva se zabýval dr. Stefan Berg, vedoucí odborného včelařského střediska v německém Veitshöchheimu. Ačkoli dosud nevíme, jaký bude rozsah změn, prognózy pro nadcházející desetiletí se neustále zpřesňují. Změny klimatu vedou podle záznamů z uplynulých dekád ke zvýšení průměrných teplot ve střední Evropě. Nehledě na zvyšující se celkovou teplotu, stále četnější jsou především extrémní klimatické jevy. Prognózy slibují kromě zvýšení průměrné teploty i vyšší maximální teploty a více tropických dní doprovázených vyšším suchem v létě. Naopak klesne počet mrazivých dnů při celkově vyšších minimálních teplotách. Ohrozí to životní 91

92 Ze své původní oblasti výskytu (černá) se včela západní medonosná (Apis mellifera) rozšířila po celém světě (tmavě šedá). podmínky řady živočišných a rostlinných druhů, zatímco jiným druhům to naopak prospěje. Dopad klimatických změn se na včelstvech projeví nejen přímo, ale i nepřímo změnou zdrojů snůšky a snůškových poměrů. Obr. 1: Přežití včel umožní jen superorganismus. Včely jsou nesmírně přizpůsobivé Včela je vývojově velmi úspěšný druh. Podíváme-li se na mapu světa a srovnáme-li ji s oblastmi výskytu včel, najdeme jen málo míst, kde včely nežijí. Už oblasti přirozeného výskytu včel jsou nezvykle rozsáhlé. Zahrnují Evropu, Afriku a Přední východ a rozprostírají se přes všechna klimatická pásma severní i jižní polokoule. A ve zbytku světa se včely vyskytují díky člověku. Celosvětové rozšíření včel umožnila jejich značná adaptabilita. Rozhodujícím činitelem je jejich specifický způsob existence: život v dutinách poskytujících bezpečí, vytváření zásob v podobě uloženého medu a pylu, využití široké nabídky různých kvetoucích rostlin i jiných zdrojů snůšky a schopnost regulace teploty v úle. Vliv změny klimatu je již patrný Díky adaptabilitě snad nebude mít změna klimatu v našich zeměpisných šířkách přímý negativní vliv na včelstva. Změny podnebí však mění termín prvního očistného proletu včel, ve srovnání s dobou před třiceti lety nastává zhruba o 28 dní dříve. Závažnější následky ovšem mají změny klimatu na nástup a průběh včelích onemocnění. Vedle nebezpečí vzniku nových včelích chorob můžeme očekávat horší průběh při napadením roztočem varroázy. Časnější přezimování a dřívější zahájení sezóny může vést ke zvýšení počtu plodových cyklů v průběhu roku, a to znamená rovněž více rozmnožovacích cyklů roztočů varroázy. Tak dojde dříve ke kritickému napadení včelstev. Přitěžujícím faktorem by mohlo být také prodloužení doby snůšky, podmíněné vyšší průměrnou teplotou a z ní vyplývající adaptace zemědělských plodin. Rovněž se asi ztíží podmínky pro zimní ošetření proti varroáze. Kvůli vyšším průměrným teplotám a menšímu počtu mrazivých dnů se fakticky zkrátí doba líhnutí plodu. Například průběžné pozorování plodu u zkoumaných včelstev minulou zimu ukázalo, že ani jeden den nebyla včelstva současně a kompletně bez plodu! Klima ovlivnilo výskyt a průběh i jiných nemocí včel, například střevního onemocnění nosemózy. Zatímco v chladnějších regionech je jeho původce Nosema ceranae vzácnější než původce Nosema apis díky větší citlivosti na chlad, mohlo by toto omezení v průběhu klimatického oteplení odpadnout. 92

93 Obr. 3: Alternativní energetické rostliny s ekologickým využitím, nejen pro včely. Obr. 2: Život v dutinách společně s termoregulací a tvorbou zásob bylo předpokladem pro celosvětové rozšíření včel. Rostliny kvetou dříve Změna klimatu ovlivňuje výskyt a dobu květu kvetoucích rostlin. Očekáváme proto výrazné změny vztahů mezi hmyzem a rostlinami. Při pohledu do fenologického kalendáře zjistíme, že například líska rozkvétá dříve, než tomu bylo před lety. Tím se poruší souhra mezi rostlinou a domácím opylovačem. Zdejší živočichové se proto musejí přizpůsobit, nebo budou nahrazeni novými cizími druhy. Včela medonosná jako všeobecně rozšířený druh je zde ve velké výhodě proti vzácnějším druhům, např. divokým včelám, které jsou potravou odkázány jen na omezený počet nebo dokonce jednotlivé druhy rostlin, proto musí fungovat přesná synchronizace mezi dobou kvetení rostliny a dobou letu divokých včel. Příkladem je pískorypka vrbová (Andrena vaga) specializující se na vrby nebo pískorypka posedová (Andrena florea), která se specializuje na rostlinu posed bílý. Bohužel je i řada případů, kdy se květy a jejich opylovači navzájem míjí. Při simulaci globálního oteplení zjistili vědci v roce 2007, že by tento problém mohl potkat 17 až 50 % všech opylovaných druhů. Rozšířenější druhy jsou ve výhodě při vyrovnání se s následky změn klimatu. To platí na obou stranách, jak pro běžné opylovače, kteří mohou opylovat množství kvetoucích rostlin, tak i pro rostliny, které mohou být opylovány relativně nespecifickými druhy hmyzu. Stoupá počet mizejících druhů Klimatické změny ovlivňují výskyt divoce rostoucích i kulturních plodin. U divoce rostoucích plodin klesá počet druhů přizpůsobených spíše chladnějším podmínkám, zatímco druhy z teplejších regionů neustále postupují vpřed. Novým druhům rostlin, kterým dosud bránily v rozšiřování mrazivé teploty, se odkrývají další oblasti. Prodlužující se vegetační doba má rozhodující vliv na složení rostlinných společenstev. Podle odhadu z roku 2004 budou v Ně- 93

94 mecku v dohledné době druhové ztráty podmíněné změnou klimatu mnohem vyšší, než dosavadní míra vymírání kvůli nedostatku životního prostoru. Nové polní plodiny Také při pěstování kulturních rostlin můžeme očekávat zvraty v důsledku klimatických změn. Současné kulturní druhy a odrůdy mohou být v budoucnu nahrazeny jinými, přizpůsobivějšími druhy, schopnými lepší adaptace na větší sucha a nestálé počasí se silnými dešti a vichřicemi. Dojde asi i k posunům nynějších zemědělských oblastí do regionů, které pro pěstování nebyly dosud vhodné. Pro snůškové vztahy včel to jsou šance i rizika, jejichž účinky dnes ještě nejsou zřejmé. Ve výběru a šlechtění se budou preferovat druhy tolerantnější vůči suchému prostředí a odolnější vůči škůdcům a nemocem. Kultury se srovnatelně vysokými nároky na srážky, například řepka, budou na velmi suchých stanovištích nahrazeny kulturami s vyšší odolností, například pohankou. Změny podnebí nesou s sebou i změny při ochraně rostlin. Poškození plodin vlivem životního prostředí bude pravděpodobně vzrůstat. Budou to škody způsobené suchem, příliš prudkým slunečným zářením, kroupami a vichřicemi. Nárůst počtu škůdců Z hlediska původců chorob dojde k úbytku nemocí způsobených plísněmi, naopak nebezpečné viry, bakterie, škodlivý hmyz a plevele se budou množit více a objeví se nové druhy škůdců. Delší vegetační doba zvýší počet generací škodlivého hmyzu. Silnější nasazení biocidů (tj. látek používaných k hubení, tlumení nebo omezování růstu škodlivých organismů) je ovšem riskantní kvůli rychlé generační výměně a tudíž rychlému vytvoření rezistence proti jedům. Nové možnosti zdrojů snůšky Získávání energie z rychle obnovitelných surovin v posledních letech významně vzrostlo. Energie z biomasy má pomoci zbrzdit změny klimatu. Zemědělství se dlouho spoléhalo na kukuřici, ale zvláště v posledních letech si získaly velkou pozornost nadějné alternativy, například nová energetická plodina silphie (Silphium perfoliatum, česky smoloroň neboli mužák prorostlý) nebo ekologicky významnější kvetoucí směsi. Energie z těchto plodin nabízí nejen alternativu ke kukuřici v získávání energie z biomasy, nýbrž současně životní prostor pro řadu druhů hmyzu, ptáků a malých savců. Souhrn Změny klimatu přinášejí německým včelařům nejen rizika, ale i šance. Díky adaptačním schopnostem dokáže včela využít změny v přirozené nabídce potravy. Zemědělství se musí vydat novým správným směrem, tj. zaměřit se na výběr a šlechtění vhodných druhů, rozšířit spektrum plodin a využívat osevní postupy vhodné pro ochranu rostlin. Dojde asi k problematickým změnám ve výskytu včelích chorob, nejen u virových chorob (např. varroáza), ale i v nástupu nových nemocí. V každém případě se měnícím podmínkám musí přizpůsobit nejen včely, ale hlavně včelaři. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ Maskování (mimikry) (Helmut Hintermeier; Schweizerische Bienenzeitung, 09/2014, str ) Souhrn: Různé druhy hmyzu se brání hladovým nepřátelům rozličným maskovacím zbarvením. Ten, kdo se umí dobře schovat před hladovým nepřítelem, má v přírodě zřetelně vyšší šanci na přežití. Každé zvíře, které nestojí na konci potravního řetězce jako predátor, musí uhájit svůj život mezi menším nebo větším množstvím žravých nepřátel. Jen málo druhů se může stáhnout do bezpečí své ulity většina musí najít strategii, jak uniknout zničujícímu tlaku dravců. Tou nejzákladnější a v celé živočišné říši nejvíce rozšířenou ochranou jsou tzv. mimikry, kdy ohrožené individuum napodobuje vzhled listů, větviček, květů, lišejníků, kůry stromů a dokonce i mrtvého materiálu jako jsou kamínky nebo trus. Tím se nechají skvěle ošálit žraví nepřátelé, kteří se v první řadě orientují opticky a svou kořist necítí či neslyší kde není nic, tam ani smrt nebere. Předpokládá to však, dlouhou dobu se vůbec nepohybovat, nebo jen velmi málo. Maskovací barvy a formy maskování Mnoho motýlů se najednou promění díky kresbě na spodní straně křídel na suchý list nebo na kus kůry. Jiné druhy jsou díky své barvě křídel na zeleném nebo podzimním lupení stejně jako na lišejnících úplně neviditelné. Typickými příklady ze světa motýlů jsou zelenopláštník březový (Geometra papilionaria), zelenopláštník řebříčkový (Thetidia smaragdaria), drvopleň obecný (Cossus cossus), bourovec obecný (Gastropacha quercifolia) nebo šípověnka dubová (Moma alpium). Druhy housenek, které žijí na trávě (martináčovití Saturniidae), na listí (žluťásek řešetlákový Gonepteryx rhamni) a jehličí (tmavoskvrnáč borový Bupalus piniaria) jsou zelené nebo pruhované a často díky protisvětlu přizpůsobené svému podkladu. Další housenky motýlů zase 94

95 napodobují malé větvičky (stužkonoska úzkopásá Catocala promissa), strukturu kůry stromů (batolec duhový Apatura iris) a dokonce i ptačí trus (babočka bílá C Polygonia c-album). I mnoho kukel je příkladně přizpůsobeno svému okolí a může simulovat okraj kůry (hranostajník vrbový Cerura vinula), slupku semena (bělásek řeřichový Anthocaris cardamines), svinutý list (batolec duhový Apatuara iris) nebo ptačí trus (skvrnopásník lískový Lomaspilis marginata). Uvedené příklady Jedna generace bourovce obecného (Gastropacha quercifolia) z čeledi bourovcovitých (Lasiocampidae) létá od července do srpna. Se střechovitě složenými křídly připomínají motýli v klidové poloze bukový list. Housenky přezimují poměrně malé a rychle dorůstají v květnu. Žijí především na různých ovocných stromech rodu Prunus (slivoň), vzácně také na jabloních, lísce a jívě. Vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala) z čeledi hřbetozubcovitých (Notodontidae) létá od května do července a lze ji nalézt také v alejích a městských parcích. V klidové poloze simulují motýli malý zlomený kus dřeva. Housenky se ukazují v červenci a srpnu. V mládí žijí sdruženě a můžou potom dohola ožrat celé větve lip, dubů, vrb, lískových keřů a jiných stromů. Šípověnka dubová (Moma alpium) náleží k velké čeledi můrovitých (Noctuidae). Motýli létají Bourovec obecný (Gastropacha quercifolia). Vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala). 95

96 Šípověnka dubová (Moma alpium). Batolec duhový, kukla (Apatura iris). od května do srpna a díky svým světlezeleným křídlům s černými fleky jsou na kmenech stromů porostlých lišejníkem těžko k nalezení. Krmnou rostlinou strakatých housenek jsou dub a buk, na kterých se živí od července do srpna. Batolec duhový (Apatura iris) z čeledi babočkovitých (Nymphalidae) s rozpětím až 65 mm patří k našim největším a nejnádhernějším motýlům. Zdržují se nejraději ve vlhkých listnatých lesích u potůčků, řek a jezer. Housenky se líhnou v srpnu, přezimují a živí se na jaře z vrby jívy, vrby ušaté a vrby popelavé. Kuklu velmi podobnou svinutému listu dokáže objevit jen cvičené oko. Drsnokřídlec březový (Biston betularia) tvoří každoročně generaci, která vylétá od května do července. Jeho housenka maskující se ve vzpřímené klidové poloze jako tenká vysušená větvička se vyvíjí na konci léta na různých listnatých stromech, především břízách, na kterých spřádá listy. Parádní příklad: drsnokřídlec březový V roce 1848 byla nejdříve v anglické průmyslové oblasti u Manchesteru objevena černá forma drsno- 96

97 Drsnokřídlec březový (Biston betularia) světlá forma (nahoře), tmavá forma (uprostřed) a housenka (dole). 97

98 křídlece, která postupně nahradila původní, typický kropenatý druh. V roce 1895 bylo ze 100 odchycených drsnokřídleců již 99 tmavých. Tento jev se dá označit jako průmyslový nebo velkoměstský melanismus. Přijatelné vysvětlení poskytuje selekční model: Za dne klidní světlí motýli byli před industrializací na bílém, lišejníkem porostlém kmeni dobře ukryti před pohledy hmyzožravých ptáků. S odumíráním lišejníku na kouřem zčernalých kmenech začal být maskovací efekt bělavých motýlů náhle k ničemu, takže následně padli za oběť početným hladovým ptačím zobákům. Tmaví mutanti se před žravými nepřáteli vždy dokázali ukrýt lépe, jelikož zapadali lépe do znečištěného životního prostředí a mimoto se dominantně osvědčili geneticky, tzn. dědičně. Motýl jako ukazatel stavu životního prostředí Černý drsnokřídlec březový se objevil ke konci 19. století také na kontinentu, v Německu se v roce 1882 vyskytl nejprve v Porúří u Krefeldu. Zajímavé v této souvislosti je pozorování, že všude tam, kde byly v posledních letech vydány přísné předpisy týkající se znečišťování životního prostředí, se s rozrůstajícím lišejníkem také znovu zvýšil počet bílých drsnokřídleců na úkor těch černých. Taktéž názorný a přesvědčivý důkaz toho, že drsnokřídlec (a s ním ještě mnoho dalších druhů motýlů) je spolehlivým indikátorem znečištění ovzduší a tím důležitý ukazatel stavu životního prostředí. Ochranné strategie hmyzu Tak jako všichni živočichové vede také hmyz neustálý boj o přežití. Všechna jeho vývojová stadia jsou vystavena neustálým útokům velkého množství přirozených nepřátel. Jen relativně malá skupina v čele s blanokřídlými (mravenci, včely, čmeláci, vosy, sršni) se může aktivně bránit kousáním či bodáním. Další hmyz byl přírodou obdařen řadou znaků nabízejících ochranu vzhledu nebo ochranu prostřednictvím změny způsobu chování. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Vliv neonikotinoidů na hmyzí opylovače (Doc. dr. sc. Ivana Tlak Gajder, Irena Palijan, dr. med. vet.; Hrvatska pčela, 2014, 4, s ) Souhrn: Neonikotinoidy se řadí do relativně nové skupiny systémových insekticidů a charakterizuje je dobrá účinnost při ochraně zemědělských plodin před škůdci. Nicméně neonikotinoidy jsou silné jedy pro hmyzí opylovače, zvláště pak pro včely medonosné, čmeláky a včely samotářky. Vedle letálního vlivu se ukazují i subletální účinky neonikotinoidů na včely, které způsobují poruchy chování a komunikace, potíže s létáním a orientací a projevem běžných sociálních aktivit. Včely, pod současným vlivem subletálních koncentrací neonikotinoidů, infekcí různých patogenů a nežádoucích účinků životního prostředí, jsou ve stavu imunodeficience. PŘEDSTAVUJÍ NEONIKOTINOIDY NEBEZ- PEČÍ PRO PŘEŽITÍ HMYZU PŘIROZENÝCH OPYLOVAČŮ? To je otázka, která je už několik let aktuálním tématem v diskuzích mezi velkými farmaceutickými korporacemi a včelaři. Názory včelařů podporují vědci, veterinární lékaři, agronomové a odborníci na ochranu životního prostředí. Výsledky četných výzkumů provedených v posledních patnácti letech poskytly jasnou odpověď na tuto otázku. Neonikotinoidy představují vážnou hrozbu pro zachování včelího společenství, působí značné škody včelařství. Zatímco přímé škody jsou zřejmé úhyn otrávených včelstev, nepřímé škody vznikají následkem subletálních otrav a projevují se konečnou sníženou produkcí včelích produktů a snížením množství opylovaných rostlin. Medonosné včely jsou důležitými opylovači pěstovaných zemědělských rostlin, čímž je jejich úkol při udržování biologické rovnováhy v jednotlivých biocenózách neocenitelný. Předpokládá se, že včely opylují jednu třetinu všech zemědělských plodin na světě, čímž významně přispívají celkové světové ekonomice. Do skupiny opylovačů počítáme i volně žijící čmeláky a včely samotářky. Dohromady tvoří ekonomicky nejdůležitější skupinu opylovačů, na níž je závislých 35 % zemědělské světové produkce. Například v Evropě až 84 % zemědělské výroby závisí na opylování hmyzem. Nicméně opylováním se včely stávají klíčovým článkem v potravinovém řetězci rostlina zvíře člověk, nehledě na produkci četných včelích produktů. Neonikotinoidové insekticidy se používají k účinné kontrole parazitů a škůdců na různých zemědělských kulturách po celém světě, ale stejně tak mají nepříznivý účinek na necílové organizmy jako jsou hmyzí přírodní opylovači. Je to skupina systémových insekticidů neurotoxinů. Kvůli zmíněným nepříznivým účinkům na přírodní opylovače včelaři v roce 2012 požádali o zákaz používání neonikotinoidů. K žádosti bylo přiloženo více než tři miliony podpisů. Některé státy jako Německo, Itálie, Francie zavedly už dříve některá omezení při používání neonikotinoidů, zatímco ve Velké Británii jednotliví dodavatelé a prodejci sami ochotně provedli akci, při níž odstranili neonikotinoidy z regálů prodejen a skladů. Na úrovni Evropské unie se hlasovalo o zákazu aplikace neonikotinoidů, ale 98

99 záležitost zůstala nedořešená a Evropská komise podala stížnost. Na základě provedeného obnoveného hlasování 29. dubna 2013 a výsledků vědeckých výzkumů Evropské agentury pro bezpečnost potravin (EFSA) Evropská komise vyhlásila dvouletý zákaz aplikace tří druhů neonikotinoidů: klothianidinu, imidaclopridu a thiamethoxamu. Zákaz vstoupil v platnost v prosinci r Pesticidy jsou látky určené k hubení škodlivých organizmů. Dělí se podle původu na přírodní a syntetické látky. Intenzivní zemědělská výroba a používání pesticidů je condiciosine quanon (lat. stav, kdy jedno bez druhého nemůže existovat) dneška. Současně s tím je cena, kterou člověk platí v boji proti škůdcům, velmi vysoká: pesticidy znečišťují prostředí, především povrchové a podzemní vody a mají velmi negativní vliv na rostlinný i živočišný svět. Pesticidy nacházíme v potravním řetězci mnohých divokých, ale i domácích zvířat a člověka. Pesticidy můžeme nalézt v mikroorganizmech, které jsou na samém začátku potravního řetězce. Živí se jimi organizmy, které jsou na vyšším stupni vývoje, a tento cyklus se opakuje. Proto se nejvyšší koncentrace pesticidů může najít v organizmech na konci potravního řetězce, kde je i člověk. Dnes se používají tzv. selektivní a neselektivní pesticidy. Selektivní pesticidy účinkují na přesně stanovenou skupinu škůdců a nejsou škodlivé pro ostatní rostlinné a živočišné organizmy. Mnohem nebezpečnější jsou neselektivní pesticidy, jejichž používání může negativně ovlivňovat rostliny i živočichy a tím následně i lidské zdraví. Všechny pesticidy, obzvláště pak neselektivní, jsou velmi škodlivé pro ekosystémy. Mnohé zabíjí užitečný hmyz, ryby, ptáky, a tak způsobují mnohem více škody než užitku. Z podkladů Evropské agentury pro ochranu zemědělských plodin (ECPA) vyplývá, že 15 až 20 % z celkového počtu 210 nejčastěji používaných látek, které jsou v současnosti na trhu EU, jsou pro včely toxické. Podle nejnovějších výzkumů z 286 různých pesticidů je 14 % pro včely silně toxických (40 různých látek). Z organických pesticidů se používají hlavně organofosfáty, organokarbamáty, organocloidy a pyretroidy. Následky otravy se projevují jako gastrointestinální a neurologické poruchy. I když je aplikace insekticidů základním ochranným prostředkem v zemědělství, může vyvolat snížení populace užitečného hmyzu v přírodních ekosystémech, snížit výnosy ve včelaření, způsobit výskyt reziduí v potravě a v důsledku výše uvedeného snížení příjmů včelařů. V současnosti se vedou neustále diskuse o roli pesticidů jako o příčině nebo o základním faktoru zvýšených škod ve včelařství obecně, stejně jako vliv na nedávno definovaný výskyt Syndromu hromadného vymírání včel (angl. Colony Collapse Disorder; CCD). Analýzou vzorků včel a včelích produktů z 887 včelstev, u kterých se objevily symptomy CCD, bylo potvrzeno 121 různých pesticidů nebo jejich pozůstatků. Neonikotinoidy paralyzují hmyz blokováním určité chemické cesty, která přenáší nervové impulsy v centrální nervové soustavě. To jsou insekticidy systémové, což znamená, že aplikované chemikálie mohou být absorbované a přenášené přes rostlinu, kterou chrání proti hmyzu, který se těmito rostlinami živí. Rostliny přijímají aplikované látky přes svůj kořenový systém nebo listy a vaskulární tkání ji předají do stopky, listů, květů a plodů. Neonikotinoidy se mohou aplikovat ošetřením osiva, aplikací nástřikem nebo v granulované podobě zapravit do půdy, nástřiky na list nebo přidáním insekticidu do závlahové vody. Tato různorodost metod aplikace, systémové působení a nízká toxicita pro obratlovce jsou primárními důvody, proč se stále ve větší míře používají pro ochranu plodin. Výhodou neonikotinoidů pro snižování množství škůdců jsou způsoby aplikace (kromě postřiků), které snižují přímý kontakt s necílovými hmyzími druhy v průběhu aplikace. Nicméně s ohledem na to, že se tyto systémové chemické látky absorbují do rostliny, hmyz, který závisí na nektaru, pylu a dalších květových zdrojích, je vystaven zvýšenému množství zbytků neonikotinoidů a jejich metabolitů. Pozůstatky škodlivých látek (rezidua) byly zjištěny v pylu, v nektaru a (v menší míře) v dalších rostlinných výměšcích. Stejně tak byly zjištěny zbytky v kontaminovaném prachu ze strojů na setí i v plevelech, které rostou v blízkosti nebo uvnitř ošetřovaných polí. Další problém, který vyvstává ze systémového působení neonikotinoidů, je ten, že neonikotinoidy zůstávají v rostlinách nebo v půdě několik měsíců. Neošetřené rostliny mohou vstřebat zbytky neonikotinoidů, které jsou v půdě z předchozí aplikace. Neonikotinoidové látky a produkty rozkladu těchto látek jsou neurotoxické pro hmyz včetně včel a jsou škodlivé i při velmi nízkých koncentracích (1ppb), které sice nezpůsobují úhyn včel a jiného hmyzu, ale jsou příčinou poruch chování a orientace, což může být pro včelstva katastrofální. Další, následný problém, způsobují neonikotinoidy a jejich metabolity, které dlouhodobě perzistují v prostředí. Tyto látky a jejich metabolity mohou působit synergicky spolu s fungicidy, což tisícinásobně zvyšuje jejich toxicitu. Posouzení rizika při aplikaci insekticidů je stanoveno v rámci EU Směrnicí 91/414, v USA pak normou pod názvem Federal Insecticide,Fungicide and Rodenticide Act. Měření letální toxicity se provádí na základě prokázaného množství uhynulých včel v průběhu 24 až 48 hodin po aplikaci určitého neonikotinoidu, z čehož se stanovuje střední letální množství/koncentrace (LD 50, % LC 50 ) dané látky. Toxicita neonikotinoidu závisí na způsobu expozice cílovému organizmu. Nicméně orální LD 50 se v různých studiích značně odlišovala. Zatímco proces vzájemného krmení a krmení larev ze sosáku do sosáku by mohl mít vliv na rozdíly ve vstupu a akumulaci insekticidů ve včelstvu, vysoké dávky imidaclopridu mohly vyvolat snížení konzumace 99

100 cukerného roztoku. Toxicita imidaclopridu se lišila v závislosti na věku včel, síle včelstva a zdravotním stavu včel. Bylo zjištěno, že včely napadené mikrosporidiemi Nosema ceranae, jsou mnohem náchylnější k otravě a čmeláci jsou odolnější proti klothianidinu a imidaclopridu než včely samotářky z rodu Osmia. Chronická expozice včel orální cestou nebo kontaktem v průběhu deseti až jedenácti dnů acetaprimidem a thiametoxamem nezpůsobila žádné úhyny dělnic. Po podání pylu a cukerného roztoku kontaminovaného imidaclopridem (40 µg kg -1 ) v laboratorních podmínkách včely medonosné uhynuly. Nicméně v polních podmínkách, po expozici nektaru slunečnic kontaminovaného imidaclopridem v koncentraci od 2 do 20 µg kg -1 po dobu 39 dnů, vědci nezjistili vyšší úhyn dělnic. Možné vysvětlení různých výsledků, získaných v laboratorních a polních podmínkách je v rozdílných experimentálních metodologiích. Toxicita pro jednu včelu může záviset na jejím fyziologickém stavu, dlouhověkosti ostatních jedinců ve včelstvu a na sociálních interakcích. Včely mohou být vystaveny neonikotinoidům mnoha způsoby, včetně přímého kontaktu se zbytky na rostlinách nebo sbíráním kontaminovaného pylu, nektaru nebo vody. Nicméně přítomnost systémových insekticidů v rostlinách vytváří zvláštní riziko pro včely, které se krmí nektarem ve stadiu dospělosti a sbírají nektar a pyl, aby jimi nakrmily svůj plod. U Enviromental Protection Agency (EPA), která registruje a kontroluje pesticidy v USA, se v průběhu regulace a registrace insekticidů v současnosti tento rozsah nebere v úvahu. Faktorem, který ovlivňuje možnost otravy včel všemi způsoby expozice je souvislost mezi vzdáleností hledání potravy a množstvím a druhem jedinců. Krátká vzdálenost ke zdroji potravy může vyústit v nepřiměřené riziko pro malé druhy včel, které hnízdí v okolí ošetřovaných plodin, protože jejich ohraničené teritorium znamená trvalou expozici neonikotinoidům. Pro srovnání včely medonosné a čmeláci mohou zředit sbírání kontaminovaného nektaru a pylu sběrem na mnohem větším prostoru. Kontakt s neonikotinoidy tak může vyústit v letální nebo subletální účinky nebo může být úplně bez účinku. Pyl a nektar mohou být kontaminovány neonikotinoidy bez ohledu na to, jak jsou tyto aplikovány. Některé systémové insekticidy mohou být velmi stabilní a udrží se ve tkáních rostlin několik měsíců a dokonce i let a mohou se kumulovat po opakovaných aplikacích. Neonikotinoidy byly zjištěny v zrnech pylu, ve fermentovaném pylu, uloženém v plástu a ve zralém medu. Přímý kontakt včel s neonikotinoidy stříkanými na list na pastvě nebo v době hnízdění v zemi, může být nejběžnější způsob intoxikace. Většina samotářských včel je výrazně menších, proto jsou vystaveny relativně vyšším dávkám jedu, protože navštíví větší množství květů. Výzkumem stupně toxicity pesticidů pro dělnice čmeláků byla zjištěna korelace toxicity a velikostí těla. Menší čmeláci mají nižší a větší jedinci větší letální dávku. K expozici škodlivým účinkům neonikotinoidových metabolitů dochází, když včely navštěvují květy nebo chodí po listech, které byly ošetřené postřikem na list. To je zvláště v případech, kdy neonikotinoid zůstává dlouho nerozložen. Příklad zbytky klothianidinu, aplikovaného přímo na list, jsou toxické pro včely medonosné 5 až 21 dnů. V průběhu setí se šíří prach aplikovaného pesticidu, který se usazuje na květech v blízkosti pole a následně může vyvolat otravy nebo úhyny včel. Včelaři z německého Baden-Württembergu byli v jarním období svědky úhynů včelstev poté, co bylo aplikováno pojivo klothianidin na osivo řepky olejky a kukuřice, a pesticidový prach byl roznesen na okolní kvetoucí vegetaci. Plný rozsah expozice pesticidům podle popsaného příkladu je neprozkoumaný, ale miliony akrů polí se každoročně osívají ošetřeným osivem. Aby se snížila možnost expozice pesticidům během setí, muselo by se používat velmi kvalitně ošetřené osivo. Pokud se neonikotinoidy aplikují na holou půdu, mohou kontaminovat i místa pro možné hnízdění včel samotářek. Téměř 70 % volně žijících včel má svoje hnízda v zemi, dokonce i v ovocných sadech a v polích, zasetých zemědělskými plodinami. Včely tak mohou přijít do styku se zbytky neonikotinoidů z promočené půdy po dešti, hnojivé závlaze nebo ošetřeného osiva. Stejným způsobem mohou být kontaminovány i okrasné keře a houští podél polí s místy vhodnými pro hnízda včel samotářek, případně okraje lesů, kde mohou být kontaminovány místa s hnízdy oplodněných matek čmeláků. Mnohé druhy včel samotářek mohou být vystaveny působení neonikotinoidů kvůli kontaminaci materiálů použitých na stavbu jejich hnízda. Téměř 30 % divokých včel využívá stávající dutiny v kmenech stromů nebo dutiny tvořené rákosím. Mnohé z nich k tvorbě hnízda sbírají kontaminovanou hlínu a podobné materiály. Například včely rodu Megachile k výstavbě hnízda pro svůj plod používají části listů, včely rodu Osmia oddělují jednotlivé buňky uvnitř hnízd stěnami z hlíny. Části listů i hlína mohou být kontaminovány neonikotinoidy. I když včely medonosné nepotřebují vnější zdroje, aby postavily plást, neonikotinoidy jsou často obsaženy ve vosku. Vajíčka medonosných včel, stejně jako jejich larvy, jsou vystaveny dlouhodobému účinku škodlivých zbytků v plástu, což může následně negativně ovlivnit zdraví celého včelstva. Expozice subletálním koncentracím mnohočetných pesticidů v plástu způsobuje zpožděný vývoj plodu medonosné včely a snížení schopnosti přežití dospělých jedinců. Včely medonosné také mohou být vystaveny neonikotinoidům při sběru vody pro chlazení včelstva uvnitř úlu v horkých dnech nebo na ředění medu pro krmení plodu. Jiné druhy včel zase mohou být 100

101 vystaveny neonikotinoidům v kontaminované vodě při stavbě hnízda nebo při změkčování tvrdé půdy před stavbou. Zdroje vody mohou být kontaminovány úniky ze závlahových systémů, postřikováním nebo přelitím vody z ošetřeného pole. Při gutaci rostliny vypouštějí ráno tekutinu jako kapičky na povrchu rostliny nebo na okrajích listů. Včely medonosné a ostatní přírodní opylovači mohou sbírat tyto kapky z rostlin ošetřených systémovými insekticidy. Gutační kapky na listu kukuřice, vyrostlé z ošetřeného osiva, mohou obsahovat vysoké koncentrace imidaclopridu, klothianidinu a thiamethoxamu a mohou být vysoce toxické pro hmyz. Přestože není v polních podmínkách známá frekvence návštěv na rostlinách za účelem sbírání gutační tekutiny, je považováno toto riziko za nízké, neboť včely sbírají vodu, když potřebují ochladit své úly v období vysokých teplot, a gutační kapky sbírají, jen když jsou nejbližším zdrojem tekutiny. TOXICITA NEONIKOTINOIDŮ PRO VČELY Imidacloprid, klothianidin, dinotefuran a thiamethoxam jsou velmi toxické pro včely medonosné, zatímco thiacloprid a acetamiprid jsou podmíněně toxické. Poté, co rostliny absorbují neonikotinoidy, pomalu metabolizují stejné složky. Některé látky, které vznikají při rozkladu, jsou stejně toxické nebo dokonce ještě toxičtější než látky původní. U včel, vystavených subletálním dávkám neonikotinoidů, je možné pozorovat poruchy letu, poruchy orientace, snížení citlivosti chuti a pomalejší učení při nových úkolech, což všechno může mít vliv na schopnost najít potravu. Na rozdíl od mnohých jiných pesticidů jsou neonikotinoidy toxičtější při vstupu do těla orální cestou než kontaktem. Starší včely dělnice jsou náchylnější na přítomnost chemikálií a mohou mít vliv na stupeň rychlosti úhynu. Ale i v rámci jednoho druhu včel je reakce na pesticidy různá. Schopnost tolerance a degradace insekticidů se může lišit mezi jednotlivými včelstvy a může být odrazem zdravotního stavu nebo fyziologických rysů. Toxiny se do těla včel dostávají přímým stykem, malými kapkami ze vzduchu přes dýchací soustavu nebo z povrchu ošetřených rostlin s potravou a vodou. Současně tak je vystaven organizmus toxicitě z přímého kontaktu, přes dýchací cesty i přes trávící soustavu. Nedávno bylo zjištěno, že včely mohou být intoxikovány neonikotinoidy rovněž přes listové kapičky, do kterých se insekticid dostal z ošetřeného osiva. Po krmení včel medonosných na rose nebyl zjištěn žádný jejich úhyn, pokud se však napájely na listových kapkách z právě ošetřených rostlin, byl zaznamenán značný úhyn. Výsledky výzkumů ukázaly, že úhyny intoxikovaných včel se objevují jen při vysoké vlhkosti vzduchu. Vnitřek úlů je nejčastěji intoxikován, když dělnice sbírají pyl. Je samozřejmé, že intoxikace je vážným faktorem, který činí včely vnímavé k bakteriálním a virovým infekcím a parazitárním invazím. Přímým nebo nepřímým vlivem na imunitní systém včelího organizmu pesticidy snižují účinnost anatomických ochranných bariér a snižují aktivitu buněčné imunity. Úhyn intoxikovaných včel může být okamžitý, pokud se do těla včel dostane smrtelná dávka jedu. V jiném případě dochází pouze k intoxikaci, ale ne k okamžitému úhynu. Toxiny mohou mít subletální účinek na včelí dospělce, plod i na celé včelstvo. Intoxikace malými dávkami pesticidů způsobuje biochemické a strukturální poškození, které je makroskopicky nezjistitelné, ale nepříznivě působí na rozmnožování, mění genetickou informaci, způsobuje změny v kladení vajíček a fungování včelstva obecně. Výsledkem toho všeho je hypotermie, hladovění a nakonec úhyn včelího plodu a následné oslabení včelstva. Intoxikací nejvíce trpí včely sběratelky, které, v závislosti na druhu jedu, hynou v přírodě, na cestě do úlu, před úlem nebo přímo v úlu. Známky intoxikace včel jsou dostatečně známé. Zahrnují velké množství uhynulých včel, včely, které se plazí před úlem s roztaženými nebo paralyzovanými křídly, třesou se, potácejí se se znaky křečí a obrácené na záda nemohoucně mávají nohama. Může se objevit i zvracení, kdy jsou včely mokré a lepivé a chodí s vystrčeným sosákem. U včel v úlu jsou pozorovány poruchy v komunikaci, celkové zpomalení a zanedbávání domácích úkolů. Pro včelstvo je výhodnější, když intoxikované včely uhynou na místě otravy, protože když se vrátí zpět do úlu, vzniká nebezpečí intoxikace ostatních včel, matky a plodu, což může často vést k oslabení celého včelstva. Návrat jedné včely sběratelky do úlu s nákladem intoxikovaného pylu nebo nektaru může způsobit úhyn nebo znepokojení většího počtu včel. Několik desítek takových intoxikovaných včel sběratelek může způsobit velké škody v celém včelstvu. Při intoxikaci jsou včelstva náhle oslabena a kvůli velkému úbytku včelích dělnic se objevuje nedostatek vody. Následně se nemohou mladé včely řádně starat o plod, a tak dochází k úhynu larev a mladých, právě se vylíhlých včel. Stejně tak matka mění své chování nepravidelně klade vajíčka a vývin plodu je zpomalen. V intenzivních chovech matek se objevují bezmatečná včelstva a je pozorován vývin nekvalitních matek se sníženou schopností rozmnožování a poskytování potomstva. Oslabená včelstva nebo včelstva bez matek často nejsou schopna přežít zimu. Expozice insekticidům spolu s účinky dalších negativních faktorů, vedle přítomnosti patogenních virů a hemofágních parazitů, může značně oslabit včelstvo, narušit jeho zdravotní stav a zvýšit citlivost a možnost výskytu CCD. Snížená způsobilost sterilizace strávené potravy může způsobit, že včelstvo se stane citlivým na přítomnost různých patogenních mikroorganizmů. Neonikotinoidy a jiné pesticidy nejsou přímou příčinou CCD, ale jejich vliv zvyšuje stres a oslabuje včelstva, která se tak stávají mnohem citlivější k vlivům vnějšího životního prostředí a nemocem. Při posuzování vlivu neonikotinoidů na chování včel se musí vzít v potaz subletální účin- 101

102 ky na sběr potravy a opylování, stejně jako na sociální život včelstva. V posledních letech jsou rozvíjeny laboratorní a polní testy, které mají zjistit účinek pesticidů na motorické a smyslové funkce spojené se schopností hledání potravy. Neonikotinoidové insekticidy se chovají jako neurotoxické sloučeniny a mají vliv na pohyb včel vyvolávajíce symptomy, jako jsou poruchy létání, třes, nekoordinované pohyby a hyperaktivita. Tyto symptomy jsou zřejmé při vystavení vysokým dávkám pesticidů, zatímco při malých dávkách jsou méně rozpoznatelné. Byl také zjištěn negativní vliv neonikotinoidů (acetamiprid, thiamethoxam) na reflex vystrčení sosáku. Pokus ukázal, že účinek závisí na směru, době a dávce expozice. Neurotoxické sloučeniny mají vliv na orientaci včel. Zkoumáním vlivu thiamethoxamu na asociativní učení prostřednictvím odměny v cíli (cukerný roztok) v bludišti bylo zjištěno, že jen 38 % včel pokusné skupiny našlo zdroj potravy. TOXICITA NEONIKOTINOIDŮ PRO ČMELÁ- KY Čmeláci jsou velmi důležití přírodní opylovači. Nicméně téměř čtvrtina druhů evropských čmeláků je ohrožena vymizením kvůli negativním vlivům klimatických změn a intenzivního zemědělství. Zkoumáním 68 druhů čmeláků bylo zjištěno, že 24 % je ohroženo úplným vyhynutím, zatímco u 48 % druhů se obecně snižuje jejich počet. Stejně jako u včel jsou příčinami vymizení čmeláků klimatické změny, zavedení intenzivního zemědělství a urbanizace. Podobně jako včela medonosná, jsou čmeláci nezbytnou součástí produkce potravin. Z pěti nejefektivnějších druhů opylovačů v Evropě jsou tři čmeláčího rodu. Udržují výrobu rajčat a paprik ve sklenících a jsou velmi důležití při opylování brusinek, borůvek, červeného jetele, bobu, kiwi, vodních melounů, fazolí, hrachu a dalších luskovin. Čmeláci rovněž produkují med, ale jen ve velmi malém množství pro potřebu jejich malých společenství. Hnízda čmeláků jsou většinou podzemní obydlí, do kterého se oplodněné matky stěhují krátce po svém probuzení ze zimní hibernace. Na jaře se z plodu líhnou dělnice, které sbírají nektar a pyl, v létě se líhnou také trubci a nové matky. Trubci, poté, co oplodní mladou matku, opouštějí hnízdo. Staré matky a dělnice začátkem zimy uhynou a nové oplodněné matky začínají svůj hibernační cyklus. Celosvětově je známo na tři sta druhů čmeláků, hmyzu mnohem většího, než jsou ostatní přírodní opylovači. Díky své velikosti za jeden let navštíví dvacet až třicet rostlin za minutu a díky schopnosti regulovat vlastní tělesnou teplotu, jsou přizpůsobeni životu v podnebí s nižšími teplotami, kde jsou tím pádem nejdůležitějšími opylovači. Na rozdíl od včel, které jsou aktivními opylovači při minimální teplotě 13 C, čmeláci opylují rostliny už při 5 C, přičemž jim nevadí ani déšť nebo vítr a dokonce ani nedostatek světla. Protože přírodní opylení pomocí čmeláků poskytuje větší celkové výnosy v zemědělské výrobě, používají se v současnosti pro opylování nejen na polích, ale i v uzavřených prostorách (fóliovníky, skleníky). Biologické opylování je dnes nedílnou součástí moderního organického zahradnictví a zemědělství. V Chorvatsku žije více druhů čmeláků stále populárnějších ve skleníkovém pěstování rajčat a paprik. Díky svému bzzz efektu čmeláci silnou vibrací těla sbírají velké množství pylu, čímž je opylování ve většině případů úspěšné už při prvním pokusu. Kromě toho čmeláci nejsou agresivní, a proto nejsou ani nebezpeční pro pracovníky ve sklenících. Útočí pouze v řídkých případech, kdy se cítí ohroženi. Žihadlo mají matky a dělnice, které (na rozdíl od včel medonosných) po bodnutí mohou žihadlo zase použít. Největším problémem přežití čmeláků jsou neonikotinoidy. Jedinci, vystavení těmto pesticidům, sbírají o 30 % méně pylu za hodinu proti těm, kteří se nedostali do styku s neonikotinoidy. Vzhledem k tomu, že je pesticidy kontaminován pyl, i nadále hlavní potrava čmeláků, v jejich společenství se líhne méně nových opylovačů. Zkoumáním vlivů pesticidů používaných v zemědělství při současném vlivu početných parazitů bylo zjištěno významné snížení schopnosti přežití matek a tím i jednotlivých společenství čmeláků. Vezmeme-li v úvahu, že uvedené výzkumy byly provedeny v laboratorních podmínkách, vědci předpokládají, že v přírodních podmínkách, kde je mnohem větší množství parazitů a větší možnost expozice nejrůznějším stresovým faktorům, jsou následky ještě horší. Laboratorní výzkumy intoxikace ukazují, že imidacloprid a klothianidin jsou pro čmeláky velmi toxické. Ze tří testovaných neonikotinoidů (imidacloprid, thiacloprid a thiamethoxam) vykazoval thiamethoxam nejvyšší a thiacloprid nejnižší úhyny intoxikovaných čmeláků. V několika laboratorních pokusech bylo zjištěno, že po dlouhodobé orální expozici byli čmeláci postiženi subletálními účinky imidaclopridu. Ačkoliv nebyly patrné žádné viditelné negativní účinky na zdraví společenství nebo jejich schopnost najít potravu po požití pylu kontaminovaného nízkými dávkami imidaclopridu, při vyšších dávkách byla pozorována snížená schopnost orientace a třes těla. Dále u čmeláků, kteří byli krmeni nízkými dávkami imidaclopridu, byla snížena produkce trubců a prodloužila se doba potřebná k nalezení potravy. Stejně tak byla u těchto čmeláků zjištěna nižší životaschopnost dělnic a snížení množství plodu. Pokusy v polních podmínkách, kde byly společenstva čmeláků vystaveny imidaclopridu v nektaru a na listí uvnitř skleníků, vykázaly stejné výsledky. Ve společenstvích čmeláků, která měla hnízda v polích, kde byly aplikovány neonikotinoidy v předchozím období na půdu, byla pozorována snížená konzumace potravy a pokus přežilo méně dospělých jedinců. Způsob aplikace neonikotinoidů na rostliny (závlahou půdy, injektáží nebo 102

103 postřikem na list) je mnohem častější než ošetření semen stejnými látkami, což znamená také mnohem vyšší rizika pro čmeláky. TOXICITA NEONIKOTINOIDŮ PRO VČELY SAMOTÁŘKY Včely samotářky nemají matku, nerojí se a žijí samy. Samy si staví hnízda a kladou vajíčka. V průběhu svého životního cyklu mohou včely samotářky naklást 20 až 30 vajíček, podle druhu včely a volného místa pro kladení. Včely samotářky rodu Osmia nejdříve vyčistí a připraví místo nakladení vajíček, potom postaví přepážku z hlíny, uskladní pyl a nektar, nakladou vajíčka a uzavřou stěnou z hlíny. V závislosti na hloubce dutiny se zde může vyvinout šest až osm mladých včel. Když připraví všechno pro rozvoj potomstva, včely samotářky uhynou. Většinu času svého života sbírají materiál pro stavbu hnízda a zajišťování potravy pro normální vývoj potomstva. Na rozdíl od ostatního hmyzu, který během života klade stovky vajíček, včely samotářky se svými maximálně 30 vajíčky velmi těžko zotavují z nežádoucích následků expozice pesticidům používaných v zemědělství. V průběhu jednoho jara se z vajíčka vylíhne larva, která časem přechází do hedvábné kukly. V závislosti na teplotě, se v průběhu léta přemění v mladou dospělou včelu, která se vylíhne teprve příští léto. Jedna včela samotářka má při opylování ovocných stromů stejný význam jako 120 včel medonosných. Vylétají stejně jako čmeláci už při teplotě 5 C, kdy včely medonosné ještě nelétají. Většina včel samotářek hnízdí v půdě, kde si vyhrabávají tunely. Jiné vykousávají tunely v kmenech stromů nebo hnízdí ve stávajících dutinách a při stavbě hnízd používají hlínu, pryskyřici, listy, okvětní lístky nebo rostlinná vlákna. Jejich různorodý způsob života zasluhuje více pozornosti při zkoumání vlivu neonikotinoidů, protože mohou přijít do styku s těmito látkami v půdě nebo v listech. Staví si hnízda také u země ve stéblech rostlin, které navštěvují a mohou přijít také do styku se systémovými insekticidy aplikovanými na půdu. I když hodnoty LD 50 nejsou známy, výsledky pokusů v laboratorních podmínkách ukázaly, že imidacloprid je velmi toxický pro druhy Megachile rotundata a druh Osmia lignaria. Vliv akutní orální, chronické orální a kontaktní expozice imidaclopridu nebo klothianidinu na včely samotářky zatím nebyl příliš prozkoumán. Je pouze známo, že imidacloprid je toxičtější pro druh Osmia lignaria než klothianidin, který je zase toxičtější pro druh Megachile rotundata. Subletální účinky neonikotinoidů na včely samotářky doposud nejsou známy. Vzhledem k tomu, že jsou včely medonosné, čmeláci i včely samotářky významným ekologickým i ekonomickým hmyzem, posouzení rizik a plánování ochrany včel před nepříznivým vlivem neonikotinoidů by se mělo probíhat ve spolupráci zemědělců i včelařů. Přeložil: Ing. František SLAVIČ Máme ve městě a přírodních ekosystémech podporovat včelu medonosnou? (Guillaume Lemoine; Abeille de France, 2014, č. 9, s ) Souhrn: Včela medonosná je všeobecně spojovaná se zachováním biodiverzity prostředí. Nevytváří ale ve skutečnosti konkurenci místním divoce žijícím druhům opylujícího hmyzu? Včelám medonosným se nedaří dobře. Splácejí obrovskou daň za intenzivní hospodaření na venkově, jednotvárnost krajiny, redukci potravinových zdrojů (přístupný nektar a pyl) a za čím dál tím častější používání biocidů. Proti tomu stojí zjištění, že včelnice se stále více a více umísťují ve městech, aby se podpořila běžná biodiverzita a protože je to moderní. V souvislosti s první skutečností, narůstá počet ochránců přírodního prostředí zvažujících umístění včelstev včely medonosné do chráněných oblastí, pod záminkou, nebo ve víře, podporovat biodiverzitu svěřených ekosystémů a v tomto smyslu žádají o pomoc včelaře. Ale rozšiřovat biodiverzitu ve městech nebo přírodním prostoru umísťováním většího či menšího počtu úlů je velmi diskutabilní a vyvolává mnoho otázek, které by bylo dobré prověřit. Vedle včel medonosných, které se až doposud těšily velké mediální pozornosti, se nám nyní objevuje problematika mnohem rozsáhlejší, která zapojuje do hry opylovače jako celek. V tomto smyslu jsou včelaři častěji konfrontováni s otázkou postavení včel samotářek a případného soupeření mezi včelou medonosnou na jedné straně, a volně žijícími včelami se sociálním chováním (jako jsou čmeláci) na straně druhé. Cílem tohoto článku je přinést některé z odpovědí, vyvrátit falešné představy nebo alespoň přinést jiný pohled na věc. Umísťovat nepůvodní poddruhy do lokálních ekosystémů? Apis mellifera je druh, kterému se podařilo ukrýt se v okolí středomoří v průběhu posledního zaled- 103

104 nění, než znovu při oteplování, které následovalo, dobyla celou Evropu až k jihu Skandinávie. Rozsáhlý sdílený prostor se zcela odlišným klimatem umožnil vývoj různých poddruhů, z nichž to v severovýchodní Evropě byla včela černá (Apis mellifera var. Mellifera) (Albouy, 2011). Během prehistorické doby sloužila jako zdroj medu, to dosvědčuje scéna na skalní malbě objevená ve Španělsku v Cueva de la Araňa pocházející z doby 5 nebo 6 tis. let př. Kr. (Darchen, 2003; Marchenay, 1979). V průběhu Antiky byla domestikována, což je zobrazeno v psaných záznamech na tabulkách z Mezopotámie (3000 let př. Kr.) a v nápisech na chrámu slunce v AbuGhorab (Egypt) pocházejících z let 2400 př. Kr. (Darchen, 2003). Včely jsou v oblastech středozemí člověkem hospodářsky využívány už hodně dlouho. Zdá se, že v našich krajích nemá rozvoj včelařství tak dlouhé trvání. V roce 799 bylo podpořeno Karlem Velikým. Ve své slavné Capitulaire de Villis dává panovník instrukce: Nechť každý správce našich pozemků od nynějška zajistí dostatek lidí, určených k péči o včely k našim službám (Marchenay, 1979). Přesto je na včelnicích v našich krajích včela černá už několik desítek let vzácná. Včelaři od ní upustili ve prospěch poddruhů importovaných z jiných oblastí Evropy (včela vlašská, kavkazská, kraňská ) a jejich hybridů (Albouy, 2011), proto aby byla včelstva produktivnější, silnější co do počtu jedinců a aby měla delší aktivní období (a občas jedince s mírnější povahou). Umělá selekce, chov a zastřihování křídel matce stejně jako kočování se včelstvy jsou v moderním včelaření naprosto běžné. Různé rasy včel domácích chované od začátku 20. století je možné považovat za nepůvodní podruhy (nepocházející z dané oblasti). Včela medonosná je zdomácnělá, i když člověk nějak zásadně nemodifikoval její fenotyp. Ochočené včely, jsou silně závislé na člověku, který odebírá med a musí ho nahrazovat něčím podobným, aby jim zajistil zimní výživu. Hlavně v oblastech severní Francie, kde jsou studené a vlhké zimy, mohou jen těžko na rozdíl od černých včel zdivočelá včelstva nepůvodních podruhů sama přežít zimu (Layec, 2010). V současnosti chovaná včela domácí je chovné zvíře nepřetržitě vylepšované a pravidelně člověkem opečovávané a léčené proti všemožným nemocem a parazitům. Považovat v současnosti chovanou včelu medonosnou za divoký druh, se rovná srovnávání skupinky pejsánků se smečkou vlků. Včelařství a opylování (původní flora a invazní druhy) Je na místě, abychom si položili otázku správnosti a následků přítomnosti většího či menšího počtu medonosných včel v ekosystémech, tím spíš, že je tendence zakládat včelnice s velkým počtem včelstev (Albouy, 2011). Což rovněž podporuje stát v rámci agroenvironmentálních opatření. Stát (Francie) přispívá 17 euro na úl pro včelaře, kteří mají mezi 75 a 447 úly a kteří umístili nejméně 25 úlů na 3 měsíce na území zajímavé z hlediska biodiverzity (Chambre d Agriculture des Bouches du Rhône, 2000). Ve Francii tak v roce 2000 přibylo více než 1,35 milionu úlů (Peltier & Kollen, 2005) a tento přístup je po fázi útlumu na vzestupu po tom, co propuklo nadšení pro městské a příměstské včelaření. V současnosti chované včely medonosné s vylepšenými vlastnostmi, pocházejí z poddruhů ze středomoří nebo střední Evropy nebo jde o nové rasy (jako je buckfastka) a do naší flóry pronikly zcela nedávno. To znamená, že plané rostliny ani nepotřebují přílišnou výkonnost moderních včel medonosných, aby si zajistily reprodukční proces. Je evidentní, že divocí blanokřídlí zajišťovali roli opylovačů dávno před nimi, s nebo bez skromné přítomnosti původní včely černé. Třebaže je včela medonosná polylektická (opylovač bez specializace) (Bellmann, 1999), během snůšky se soustřeďuje na jeden jediný druh, dokud poskytuje pyl nebo nektar (Bellmann, 1999); ve většině případů zdroj odpovídá jednodruhovým kulturám na velkých plochách nebo homogenním výsadbám. Takové rostlinné uskupení je v přírodě velmi vzácné. Když si vybavíme situaci kolem medonosných stromů jako je trnovník akát (Robinia pseudacacia) zavlečeného do Francie v roce 1601 (Nebout, nedatováno) a kaštanovník jedlý (Castanea sativa) pravděpodobně ve Francii vysazený s vinnou révou v VII. století (Arbez & Lacaze, 1998) či původně rostoucí na Korsice a možná na několika místech v Cévennes, v Maures a východních Pyrenejích (Rameau a kol., 1989), máme plné právo se ptát, k čemu je umísťování včelnic do blízkosti těchto výsadeb, za účelem hojných vydatných snůšek. Včely, které s oblibou opylují, zvyšují procento oplodnění květů, a tudíž produkci semen rostlin, nad kterými visí otazník. Neměli bychom vzít v úvahu skutečnost, že těchto několik agresivně se šířících druhů považovaných na mnoha místech za invazivní, jako je trnovník akát, pajasan žláznatý (Ailanthus altissima) nebo komule Davidova (Buddleja davidii), mohou jako hmyzosnubné rostliny domácí včely upřednostňovat? Navíc může být výsadba některých nepůvodních agresivních druhů dokonce podporována samotnými včelaři, kteří jim neváhají dělat reklamu, jmenovitě netýkavce žlaznaté Impatiens glandulifera) (Boldrini, 1996 a 2002), nebo z nich nabízet med ve včelařských časopisech, jako je med z třapatky dřípaté (Rudbeckia laciniata) (Schweitzer, 1998). Eventuální možné soupeření s divokými druhy Včela černá je jen jedním z mnoha opylovačů. Ve Francii žije něco mezi 865 (Rasmond a kol., 1995) a (Vereecken, comm. pers) druhy volně žijících včel. Ačkoliv se v roce 1995 z galské 104

105 fauny nejevil žádný druh včelovitých v ohrožení (Rasmont a kol., 1995), ve stejné době titíž autoři konstatovali masívní ubývání druhů na severu Francie a v Belgii, kde bylo pozorováno v průběhu posledních desetiletí výrazné ochuzení fauny (Rasmont a kol., 1995). Za zavlečení velmi silného konkurenta vůči ostatním druhům, se dá považovat vypuštění vylepšených včel medonosných a to ještě ve velkém množství do přirozeného prostředí. I když otázka eventuálního soupeření mezi včelami medonosnými a volně žijícími opylovači (čmeláci, bavlnice, pískorypky, hedvábnice, ) zůstává otevřená, některé uskutečněné studie naznačují, že soupeření je výraznější v oblastech severní Evropy, kde se včela nejvíce vzdaluje od středozemních oblastí (Rasmont a kol., 1995). Naopak ve středozemí jsou ekosystémy diverzifikovanější a více se podobají oblastem, odkud včela medonosná pochází. Naprosto jasně větší množství tam žijících taxonů květin a přirozených opylovačů umožňuje lepší soužití druhů. Naopak, v severnějších oblastech se nezdají ekosystémy tak vyvážené a vliv včely medonosné na přirozené opylovače by mohl být škodlivý. Ostatně druh čmeláka (Bombus cullumanus) na ostrově Öland (Švédsko) díky rozvoji včelařství vyhynul (Cederberg, 2006). Bez přehánění představuje krátkodobé (kočování) nebo trvalé umístění deseti úlů v době snůšky něco mezi a včel, které s největší pravděpodobností ovlivní přístup k potravinovým zdrojům pro ostatní druhy opylovačů, žijících v místě a jejichž dráha doletu je často omezena na 100 až 300 metrů (Zurbuchen akol., 2010), zatímco dolet včel medonosných může být až metrů (Bellmann, 1999). Značné rozšíření a dominantní postavení včely medonosné tedy může mít dopad na včely samotářky. Tam, kde je umísťována, okamžitě vytlačí citlivé druhy (Bellmann, 1999). V jedné botanické zahradě bylo zkonstatováno, že se počet včel samotářek po odstranění včelstev včely medonosné rychle zdvojnásobil (Bellmann, 1999). Zurbuchen a kol., 2010, rovněž prokázali, že pro zachování včel divokých a k podpoře rozvoje jejich populací, by vzdálenost sběru neměla překročit 100 až 300 metrů. Krátké vzdálenosti místa sběru významně zvyšují rozmnožovací potenciál divokých včel (Zurbuche a kol., 2010). Silné zavčelení v bezprostřední blízkosti hnízd včelou medonosnou může v tomto smyslu ovlivňovat sběr potravy ostatními opylovači (Delbrassine a Rasmont, 1988, Walter-Hellwig a kol., 2006 v Gadoum a kol., 2007), kteří nemají schopnost vyhledat potravinové zdroje ve větší vzdálenosti. Ve stejném duchu udávají Kosior a kol., (2007), citováni Gadoumem a kol., (2007) že v šesti evropských zemích z jedenácti sledovaných, je konkurence včely medonosné považována za faktor objasňující úbytek čmeláků. Jak bylo zjištěno u čtyř druhů čmeláků ve Skotsku, mají, protože musí žít společně s včelou medonosnou, zřetelně menší těla, což oslabuje jejich méně úspěšné kolonie (Goulson & Sparrow, 2008). Takže, jestliže příliš podporujeme přítomnost včely medonosné, zvyšujeme riziko oslabování v jejich společnosti volně žijících druhů a nepřímo i některých planých rostlin, které jsou na ostatních opylovačích závislé (Gadoum a kol., 2007). V Pensylvánii (USA) si rovněž všimli, že jeden virus se vyskytuje jak u včel medonosných, tak u některých včel samotářek a že tento virus může přecházet z jedněch na druhé a opačně. Virus, původem od včel medonosných, byl přenesen na včely samotářky. Má se za to, že by to mohla být jedna (z mnoha) příčin úbytku přirozených opylovačů (Singh a kol., 2010). V Evropě uvedla BBC, že dvě nemoci obvykle napadající včely medonosné, byly nedávno objeveny u čmeláků. Jedná se o Nosemu ceranae a virus deformovaných křídel, které postihují dospělé čmeláky, a vypadá to, že závažným způsobem ovlivňují jejich populace. Na základě tohoto zjištění vědci apelují na včelaře, že se musí snažit udržovat svá včelstva v nejlepším zdravotním stavu, aby se pokusili omezit negativní dopad na populace čmeláků, které už teď mají celosvětově velké problémy, a kterých místně silně ubývá, jako například ve Spojeném království dnes již vyhynulý Bombus cullumanus (Morelle, 2014). Plaché samotářské divoké včely hrají zásadní roli ve stabilitě ekosystému svou účastí na opylování mnohem většího množství planých rostlin, než kolik je navštěvováno včelou medonosnou (Michez, 2010). Volně žijící včely mají také nezanedbatelný vliv při opylování pěstovaných kvetoucích rostlin (Miches, 2010). V tomto smyslu někteří vědci píší o tom, že nastal čas přestat stavět včely medonosné do opozice proti samotářkám, protože právě ony hrají stejně důležitou a doplňující roli při opylování kulturních rostlin a proto je nevyhnutelné začít pečovat také o tuto skupinu včel (Aebi a kol., 2012). Pokud by se čtenáři chtěli o roli volně žijících včel při opylování dozvědět více, doporučujeme přečíst si více na toto téma v Abeille de France z března 2014 (Lemoine, 2014). Pro nedostatek přesných údajů o případném soupeření mezi druhy bychom se měli přidržet principu opatrnosti a neumísťovat úly do přírodních území, abychom se vyhnuli jakékoliv konkurenci s divokými druhy nebo saturovali prostředí pouze jedním jediným často příliš pracovitým druhem. Včela medonosná jako katalyzátor nebo prostý indikátor biodiverzity přirozeného prostředí? Čistě teoreticky se schopnost hojných snůšek včely medonosné jeví jako indikátor dobrého zdraví ekosystémů. Pozor ale na zobecňování podobných závěrů, protože ve městě dávají úly velmi dobré výnosy a rozhodně to není důvod k tomu, že bychom mohli městské prostředí považovat za místo pro 105

106 život výrazně ekologické. Hojné snůšky spíš vysvětlují přítomnost bohatých zdrojů, proto tam ale flóra ještě nemusí být druhově bohatá. V přirozeném prostředí nejsou pravděpodobně vylepšené včely medonosné pro fungování ekosystémů ani nepostradatelné ani nutné. Zájem o včelu medonosnou je orientován hlavně ekonomicky při opylování kulturních rostlin, sadů apod. a produkci medu. Nicméně její úhyny jsou elementárním a snadno získatelným ukazatelem, protože se jedná o viditelný a člověku blízký druh, umožňující hodnocení degradace našeho životního prostředí a ekosystémů v jejich celistvosti (zjednodušení struktury krajiny, znečištění, přemíra biocidů ). Dávejme si při podpoře biodiverzity ve městě pozor na pouhé předstírání ochrany prostředí! Samozřejmě, že je včelařství provozováno profesionálními včelaři, ale má též společenský rozměr a čím dál tím víc přichází do módy jako městská zábava. Města s mírnějším a sušším klimatem, nezměrnou snahou o výsadbu květů a přemírou příměstských zahrad, umožňují bohatou snůšku pylu a nektaru, rozvrženou do celého období aktivity včel, zatímco zemědělské rozlohy jsou nejčastěji čím dál tím intensivněji obdělávány a čím dál tím chudší na plevely. Některá města, územní správy a soukromé podniky se s přihlédnutím k nadšení pro amatérské včelaření předhánějí prostřednictvím médií, kdo uskuteční víc mediálních akcí s nálepkou udržitelný rozvoj, agenda 21a ochrana biodiverzity. V tomto duchu je možné vidět v zahradách, uvnitř podniků a na střechách veřejných budov mnoho úlů Ale jaké mají tyto instalace přírodovědné cíle, kromě mediálního humbuku? Je vůbec pravděpodobné, že by měla vědecká komunita vyčísleny problémy s opylováním stromořadí ve městech, rostlin na zahradách nebo případně městské zeleně, které by opravňovaly k umísťování úlů ve městě? Bruselští apidologové se dokonce obávají případného nadpočtu úlů v hlavním belgickém městě (La Capitale, 2013, Hennuy, 2014). Města jsou rovněž narušené ekosystémy, které jsou dotčeny množstvím vysazovaných nepůvodních invazních rostlin (trnovníky akáty, komule, pajasany), oblíbených pouze a jenom městským včelařením, i když včelaři nemusí být původci vysazování. Rozvoj včelaření ve městě při pohledu na problémy, se kterými se včelařství potýká v zemědělských oblastech, jakoby zvýrazňoval bizarnost situace. Dalo by se říci, že jde o neadekvátní a prostoduchou reakci na úkoly, které před námi stojí při znovuvytvoření kvalitního přírodního prostředí v agrosystémech (Lemoine, 2010). Leč je mnoho včelařských organizací a svazů, profesionálních a poloprofesionálních včelařů, kteří vyžadují, manifestují a píší na ministerstva, aby byly vážně a urychleně osud včel a budoucnost včelařství zahrnuty do zemědělské politiky, a aby bylo při pěstování kulturních rostlin definitivně zastaveno používání insekticidů, nejjedovatějších pro včely. Včely jako hlídací pes přírody jako celku a bioindikátor? Tím, že je považována za symbol kvality životního prostředí, nebo spíš jako obtížný svědek jeho ničení, stávají se včela medonosná a její importované rasy (neregionální) paradoxně díky módnosti a mediální masáži, předobrazem chráněné přírody! Ve městě umožňuje před očima propagátorů přitáhnout pozornost obyvatel k existenci živočichů a ekosystémů v městském prostředí. Zjednodušeně se jeví jako snadno použitelný bioindikátor. Jedna dělnice při každém letu navštíví něco mezi 500 a 3000 m 2 (Fléché a kol., 1997, v Detremmerie, 2010) a je tak schopná s minimálními náklady působit jako efektivní vzorek, umožňující detekci organických i anorganických polutantů v okolí úlu. Spojenec biodiverzity bezprostředně reaguje na přítomnost fytosanitárních substancí (mortalita, deformace ) a v jejím těle nebo v produktech v úlu se dají najít zbytky polutantů (Detremmerie, 2010). Závěr Vztahy mezi člověkem a včelou medonosnou sahající až do prehistorie se neustále vyvíjejí. Vylepšená domestikovaná včela medonosná, představující ekonomický prospěch a předmět společenského vyžití, vytváří v současnosti obraz chráněné přírody, a my velebíme její zavlékání do přirozených ekosystémů pod záminkou vylepšování biodiverzity. Už víme, že tento přístup může být naivní a je nepravděpodobné, že by všelijaké domestikované rasy nějakého druhu zavlečené do přirozeného prostředí mohly přispět ke zlepšení biodiverzity jakéhokoliv místa. Je také možné, že v určitých situacích by mohla včela medonosná preferovat exotické druhy (kaštanovníky jedlé, akáty, pajasany ) a tím zvyšovat úspěšnost jejich vysemenění. Umísťování včelnic do chráněných oblastí a saturování prostoru nepůvodními domestikovanými podruhy se vymyká logice přirozenosti a s velkou pravděpodobností jde o zavlékání velmi silných konkurentů pro přirozené opylovače, které bychom měli chránit. Protože nám chybí přesné znalosti o vzájemných vztazích mezi různými opylovači, princip opatrnosti by nás měl nutit k tomu, abychom se vyvarovali záměrnému umísťování úlů s nepůvodními poddruhy, případně si velmi umírněně dovolili úly s místními černými včelami. Přítomnost včel ve městě také není bez vlivu na městský ekosystém. Umožňuje věnovat se včelaření a dosahovat vysokých sklizní bez nepříjemného dopadu intenzivního zemědělství ale nejspíš nepodporuje jakoukoliv biodiverzitu. Tento článek byl zveřejněn ve věstníku Le Héron v březnu 2012 (Le Héron, (4): ), časopisu Groupe ornithologique et naturaliste du Nord Pas de Calais, a byl vydán s jeho autorizací oggmm.lemoine@orange.fr Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 106

107 Umísťovat či udržovat včelnice v chráněných oblastech: není to ohrožování volně žijících blanokřídlých? (Michel Aubert; Abeille de France, 2014, č. 12, s ) Souhrn: Považuje se za prokázané, že včelstva včely medonosné chovaná člověkem přenášejí řadu chorob na volně žijící druhy blanokřídlých, čímž přímo ohrožují jejich existenci a tím i biodiverzitu životního prostředí. Včela medonosná a ostatní druhy včel Existuje mnoho druhů včel. Nejznámější je včela medonosná (Apis mellifera L.) Včela medonosná je ze všech včelích druhů jednak nejpočetnější a jednak pravděpodobně druh ve světě nejrozšířenější, neboť byla člověkem zavlečena na všechny kontinenty (Goulson, 2003). Má se za to, že včela medonosná pochází původně ze západní Evropy nebo tam byla usazena před několika tisíci lety. Nicméně tento druh se zde udržuje pouze v podobě domestikovaných včelstev. Mimo oblast středozemí se zdivočelá (2) včelstva nevyskytují, a i tam došlo k takovému prokřížení mezi divokými a domácími kmeny, že už se nedá mluvit o divoké Apis mellifera (Pierre Rasmont, 2012, in litt.). Stojí za zmínku, že zachování divokých nebo zdivočelých včelstev je od invaze parazita Varroa destructor nejisté, tato včelstva nemohou přežít tři roky. Většina druhů včel je samotářských a svá hnízda si staví z materiálů, jejichž výběr je pro ně typický: lesní hrabanka, vlhká hlína, dutá i plná stébla, listí, pryskyřice, šnečí ulity Včely (taktéž včela medonosná) jsou závislé na tom, zda je v místě pyl a nektar, který potřebují pro vývoj ve stadiu larev a přežívání ve stadiu dospělosti. Divoké včely jsou v různých stupních vývoje specializovány na určitý druh nebo společenství některých druhů kvetoucích rostlin ( Minckley a Roulston, 2006). V podstatě se dá říct, že jejich život je na přítomnosti právě těchto rostlinných druhů závislý. Naopak včely medonosné jsou schopné si vybírat potravu z rozsáhlé nabídky mnoha různých druhů. Nejlépe ilustruje tento široký záběr jejich nadání naplno využít hybridní rostliny, jako je hybridní levandule nebo rostliny zavlečené, jako je akát (k produkci medů nazývaných levandulový nebo akátový ). I když dělnice včely medonosné navštěvují pouze jeden typ květů, všechny dělnice z jednoho včelstva nesbírají stejné druhy. Z toho vyplývá, že i když převládá jeden druh kvetoucích rostlin navštěvovaný včelami, ostatní dělnice přilétají i na kvetoucí druhy, které jsou vzácnější. Navíc, zatímco v hnízdě včel divokých je méně než nějakých patnáct jedinců, včelstvo medonosných včel má v průměru jedinců. Početní převaha včel medonosných je někdy ještě zhoršována velkou koncentrací včelstev, kdy sami včelaři pozorují, jak si konkurují jejich vlastní a sousední včelnice! Všeobecně vzato, velkorysé rozmísťování včelstev včely medonosné do jakéhokoliv prostředí, početní převaha tohoto druhu uměle chovaného člověkem (a skutečně se jedná o chov!), zároveň její schopnost vysbírat pyl i nektar na velmi rozdílných druzích, skutečnost, že je aktivní v průběhu všech ročních období (dokonce i obávaných zimních, to hlavně ve středozemní oblasti) všechny tyto biologické rysy vysvětlují, proč je tento druh tak efektivní v tom, že v daném místě se nedostává potravy druhům ostatním. Soupeření mezi včelami medonosnými a divokými Někteří vědci si chtěli ověřit, zda introdukce včely medonosné měla negativní vliv na ostatní druhy blanokřídlých. Většina studií byla prováděna v zeměpisných zónách, kam byla včela domestikovaných včel umístěna člověkem. Většinou bylo za daných podmínek možné popsat různé scénáře vlivu včely domestikované na vybrané původní blanokřídlé: soupeření při sběru nektaru: na Agave schottiis v Arizoně (Schaffer a kol., 1983), na bobovitých Dillwynia juniperina v Austrálii (Gross, 2001), na Echium wildpretii na Kanárských ostrovech (Dupont a kol., 2004), soupeření při sběru pylu: na mnoha druzích kvetoucích rostlin na japonském poloostrově Okasawara (Kato a kol., 1999) a pokaždé byla výsledkem nižší četnost i čas strávený původními druhy na těchto rostlinách, menší úspěšnost reprodukce původního druhu: případ čmeláků v Kalifornii (Thomson 2004), masakrování původních druhů včelou domácí: popsáno na tykvovitých na Yucatánu (Pinkus-Rendon a kol., 2005). podstatné snížení nalétání divokých včel: popsáno na kávovníkových plantážích v Mexiku (Badano a Vergara, 2011). Takové dopady nejsou však vždy snadno prokazatelné. Zdá se, že v Austrálii se v krátkodobém horizontu usazení Apis mellifera v rozmnožování původní včely neprojevuje (Pini a kol., 2005). Ale 107

108 nesmíme zapomenout, že už je to hodně dávno, co byla včela medonosná zavlečena do panenského prostředí, aniž by tam kdy byla prováděna pozorování. A je složité, v prostředí už silně atropisovaném (3), vyčlenit pouze vliv umístění včely medonosné (Butz Huryn, 1997). Jak se dalo očekávat, na evropském kontinentě, kde je včela medonosná považována za původní, nebo je zde přítomna přinejmenším po tisíce let, spíš výjimečné studie o jejím vlivu na včely divoké poskytly překvapivé výsledky. V některých studiích byl vysloven závěr, že žádný vliv není nebo předkládají výsledky, které se dají těžko interpretovat: na loukách, kde se pase dobytek na vápencovitých půdách v okolí Göttingenu (Německo), bylo pozorováno stejné bohatství druhů divokých včel, jako byla koncentrace na včelnici v okruhu 2 km (od 0,2 do 5,2 včelstva na km 2 ) (Steffan-Dewenter a Tscharntke, 2000); ve vřesovištích na jihu Anglie byl pozorován opačný vzájemný vztah mezi hustotou čmeláků a včel ale tyto odlišnosti také mohly vycházet z neměřených faktorů (vhodná místa pro hnízdění čmeláků) (Forup a Memmott, 2005). Jiné studie však vykazují podstatné následky: ve Skotsku mají dělnice Bombus pascuorum, B. lucorum, B. lapidarius a B. Terrestris v oblastech bez včel domestikovaných větší tělo (Goulson a Sparrow, 2009); poblíž Leeds (Anglie), váha populací čmeláků, počet a váha královen, pocházejících z těchto populací, byla menší, když se tyto populace umístily v blízkosti včelnice, v porovnání s těmi, které od nich byly hodně vzdálené (Elbgami a kol., 2014); v Lünebourgu, přírodní vřesovištní rezervaci (Severní Sasko), v místech, kde byly včelnice, navštěvují divoké včely méně často květy Calluna vulgaris. Zdá se, že reprodukce přepočítávaných druhů nebyla ovlivněna přítomností úlů, pravděpodobně proto, že většina úlů byla ponechána v rezervaci pouze v době kvetení vřesů (Hudewenz a Klein, 2013). Jeden z druhotných mechanismů tohoto soupeření je dán skutečností, že volně žijící blanokřídlí málo nebo vůbec nenavštěvují květy, již navštívené ostatními včelami. To je neúnosné v oblastech silně zavčelených včelou medonosnou (Yokoi a Fujisaki, 2011). Na položenou otázku není snadná odpověď. Ze studie připravené ve spolupráci několika evropských zemí (Nielsen a kol., 2012) vyplynulo následující poučení: prostorová struktura rostlinných porostů ovlivňuje různé druhy opylujícího hmyzu rozdílným způsobem (pozitivně, bez rozdílu nebo negativně). Dokonce u stejných skupin se tyto vlivy mohou lišit podle sledovaného měřítka. Medonosné včely negativně ovlivňují (nebo neovlivňují) četnost návštěv určitých kvetoucích rostlin ostatními opylovači podle druhů (navštěvovaných květů a opylovačů). Dopad vlivu veškeré lidské nevhodné činnosti (zásahy do vegetace, umísťování včelstev včely medonosné, ) na společenství opylovačů nemůže být zhodnoceno jinak, než soubornou studií tohoto společenství jako celku a ne jenom několika druhů. Mohl by být rozsah takových studií obhajitelný výstupem (ekonomickým?), o tom co může představovat vstup chovu včelstev do prostředí, které se má chránit či obnovit. Není od věci připomenout, že včely medonosné nejsou ani nejaktivnějšími ani nejzdatnějšími opylovači, ať jde o jakékoliv prostředí. Samozřejmě, že v průmyslových monokulturách, z kterých vymizela všechna útočiště pro přirozené opylovače (mandlovníkové plantáže, řepkové lány, ), může být masivní přistavování úlů nezbytné. Ale celkově vzato, celosvětově to nejsou včely medonosné, kdo zajišťuje z větší části opylení (tudíž nasazení plodů a úrodu) ale společenství ostatních přirozených opylovačů. A proto na kávovníkových plantážích v Mexiku (jak bylo uvedeno výše) bylo dosaženo nejvyšších sklizní tam, kde mělo přistavení domestikovaných včel nejmenší dopad na původní druhy včel. Mnohé jiné práce potvrzují, že medonosné včely mohou přirozené opylovače zastoupit, ale nemohou je nahradit. Z velmi bohatého souboru prací na dané téma zmiňme alespoň studie o 41 typech kultur pěstovaných po světě od celé řady autorů (Garibaldi a kol., 2013). Včela medonosná: zdroj posilování a přenášení patogenů na ostatní druhy včel Ve všech zemích byly všeobecně až do konce 80. let virové infekce včel považovány za bezvýznamné. Ale přenos Varroa destructor, ektoparazitního roztoče asijské včely Apis cerana na Apis mellifera a jeho celosvětové rozšíření vyvolalo takové úhyny a nemocnost u včelstev, že božské časy, kdy mohl mít bez větší péče kdejaký amatér v koutku zahrady dva nebo tři úly, aby si pro sebe snadno a pravidelně vytočil med, se staly minulostí (uvedeno u Aubert a kol., 2004). V současnosti na larvy i dospělé včely přenáší roztoč několik druhů virů (virus akutní paralýzy včel, KBV kašmírský virus a IAPV virus izraelské akutní paralýzy), které způsobují značné škody. Deformace vyvolané virem deformovaných křídel (flaviridae) mají vazbu na parazitární nákazu Varroa. Tento parazit působí jako mechanický a rovněž biologický vektor, protože viry se mnohem rychleji množí v roztoči, ještě než je virus přenesen na kukly. Postižené včely nejsou životaschopné a celé včelstvo hyne (Genersch a Aubert, 2010). Rovnováha udržovaná po tisíciletí mezi včelou medonosnou a pro ni 108

109 specifickými viry (uvažuje se o dvacítce) byla porušena vlivem působení dvou nových parametrů pocházejících od Varroa. Jsou to 1) silné zamoření viry a 2) infikování včely ve velmi raných stadiích vývoje. Aby bylo ještě hůř, zdá se, že podle toho, jak se tyto infekce projevují, se zapojují nová ještě zhoubnější onemocnění. Virus-1 Varroa destructor vytváří v těle roztoče rekombinace s virem deformovaných křídel. Viry vzniklé rekombinací a zkřížené s rodičovskými viry roztočů jsou přenášeny na včely. Při přenášení virové nákazy mezi jedinci uvnitř včelstva, tyto mutace upřednostňují mechanizmy, které je ještě nutné objasnit (Moore a kol., 2011). A abychom tomu ještě nasadili korunu (ale má už tento katastrofický scénář konec?), bývala včela medonosná bez velkých následků napadána mikrosporidiemi Nosema apis, ale k tomu si ještě chytila Nosema ceranae typickou pro asijskou včelu Apis cerana. Bylo to v roce 2006, kdy španělská pracovní skupina pod vedením Higse identifikovala nového parazita jako odpovědného za masivní úhyny na španělských včelnicích (Higes a kol., 2006). Pozdější práce potvrdily zásadní roli tohoto parazita při úhynech včelstev jinde ve světě. V Evropě jsou všechny včelnice napadené v různých stupních zmiňovanými patogeny, a žádná včelnice, ať je její zdravotní stav jakýkoliv, není ušetřena Varroa destructor. Nuže, vraťme se k problematice, které se věnujeme. Zavlečení člověkem a/nebo šíření choroboplodných zárodků na včelnicích, vážně ohrožuje blanokřídlé volně žijící v přírodě. Tak tedy: v Německu byl izolován virus deformovaných křídel u Bombus terrestris a B. pascuorum, u těchto čmeláků viry vykazovaly stejné symptomy, jako ty, které jsou pozorovány u včely medonosné (Genersch a kol., 2006); v USA bylo identifikováno jako nositele jednoho nebo několika včelích virů (virus deformovaných křídel, virus včelího plodu, virus černání matečníků, virus izraelské akutní paralýzy) 11 druhů patřících do rodů Andrena, Bembix, Bombus, Ceratina, Polistes, Vespula a Xylocopa (Singh a kol., 2010). Za zmínku stojí, že pouze blanokřídlí létající v blízkosti včelnic zamořených posledně uvedeným virem, byli shledáni nositeli viru ale žádné z blanokřídlých odchycených v blízkosti nenakažených včelnic, což potvrzuje, že nákaza pochází ze včelnic a ne od volně žijících blanokřídlých; přenos viru deformovaných křídel byl rovněž prokázán v USA u Bombus huntií (Li a kol., 2011) a v Anglii byl tento virus izolován u třetiny jedinců z testovaných druhů Bombus pascuorum, B. terrestris a Vespula vulgarit (Evison a kol., 2012); a nakonec, jiná pracovní skupina ve Velké Británii prokázala, že existuje spojení mezi nákazou včely medonosné a 6 druhů Bombus virem deformovaných křídel i Nosema ceranae. Právě tam bylo zřejmé, že nákaza pochází ze zamořených včelnic tímto virem, který se roznesl mezi populacemi čmeláků, a ne naopak (Fürst a kol., 2014). Také Nosema ceranae postihla volně žijící blanokřídlé. Postupně bylo nalezeno několik nakažených druhů čmeláků, v Argentině (Plischuk a kol., 2009), v Číně (Li a kol., 2012) a v Anglii, kde se Bombus terrestris jeví ještě citlivější než včela (Graystock a kol., 2013). Závěrem: před r. 80 mohla ochrana životního prostředí zahrnovat i umísťování včelnic. Pod podmínkou jisté obezřetnosti (nízká hustota zavčelení, odvezení včelstev pokud bylo málo kvetoucích rostlin) se dalo počítat s tím, že soupeření s volně žijícími blanokřídlými je malé až neexistující. Nicméně, už v té době mělo být chápáno umísťování včelnic jako využívání přirozeného prostředí bez prokázaného užitku k jeho zachování. Přirození opylovači a zdivočelé včely se o vše mohly postarat. v současnosti zavlékání cizích patogenů prostřednictvím chovů včel jako celku vyvolalo závažnou nerovnováhu, která se dále rozvíjí, a o jejíchž všech důsledcích, jak pro včelu medonosnou, tak pro volně žijící blanokřídlé nemáme tušení. Ať je kvalita profylaxe používaná včelařem jakákoliv, každá včelnice dnes představuje obrovské riziko pro mnoho druhů volně žijících blanokřídlých, a její umístění v chráněné volné přírodě je tedy neslučitelné s cíli jejího zachování. 1. Ing. Agronom, Michel Aubert PhDr., výzkum veřejné veterinární péče a nezávislý expert v profylaxi veterinárních nemocí. Aubert.michel@gmail.com 2. Zdivočelá zvířata jsou taková, která se narodila jedincům v chovu a byla navrácena do přírody a jsou schopná se rozmnožovat bez přímého zásahu člověka 3. Atropizované prostředí je prostředí kompletně transformované činností člověka. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 109

110 ROSTLINY Jedle bělokorá (Abies alba neboli Abies pectinataz čeledi borovicovitých) (Abeille de France; 2014, č. 7 8, s ) Souhrn: Extrémně tmavý jedlový med produkují včelaři ve francouzské oblasti Vosges. Jména v místním nářečí: jedle z Vosges, jedle obecná, jedle stříbrná, jedle černá Jedle patří do třídy jehličnanů, rostlin relativně archaických, které si vyvinuly semena ale plody ne. To čemu říkáme borová šiška nebo někdy kokotka je ve skutečnosti přeměněná větvička, která nese nechráněná semena. Od toho se odvíjí název nahosemenných (nekrytá semena) používaný odborníky k popisu tohoto typu rostlin. Protože se objevily dlouho před opylujícím hmyzem, využívají jehličnany pro přenos pylu vítr. Mluvíme tak o větrosnubných rostlinách. Může nás proto překvapit, když jedli najdeme na seznamu medonosných rostlin. I když neprodukují nektar, jsou jehličnany často napadány savým hmyzem, zvláště mšicemi, živícími se přetrávenou mízou a vylučující medovici, kterou včely zpracovávají na tmavý med bohatý na minerální soli. Etymologie Druhové jméno pochází z latiny, je popiskem této dřeviny a znamená vzrostlý strom. Jedle je skutečně nejvyšším stromem v našich lesích, protože některé exempláře mohou dosahovat 80 metrů. Vlastní jméno alba pochází rovněž z latiny a znamená bílý podle barvy kmene se světlou kůrou. Druhé vlastní jméno, rovněž z latiny, znamená hřebenovitý odvozující se od způsobu rozložení jehlic na větvích mladých jedinců. 110

111 jsou jehlice oblé a velmi pěkně vybarvené. Svrchní část je temně zelená, zatímco na rubu jsou dva široké namodralé proužky (průduchy). Důležitý detail, který usnadňuje rozlišení rodu Abies a Picea, je postavení šišek. U opravdových jedlí stojí šišky na větvích vzpřímeně jako svíčky, zatímco u smrků jsou otočené dolů. Tvorba medovice, která je základem jedlového medu, je závislá na činnosti zvláštní mšice, medovnice jedlové (Buchneria pectinatae), což je spíše samotářský druh s velmi dobrým ochranným zabarvením. Usazuje se v místě, kde jehlice vyrůstá z jednoleté větvičky a za pomoci zobce vysává mízu, Popis Jedle je majestátní a dlouhověký strom (některé exempláře se mohou dožít 500 let), který vytváří husté zalesnění většiny starých masivů. Obvykle se s nejkrásnějšími jedlovými lesy můžeme setkat na kyselých nebo pískovcových půdách, tak jak je to v případě masivu Vosges, v Haut Loire, v horách provincie Perche v Normandii, v Alpách, Pyrenejích Výjimka se týká pohoří Jura, kde vyrůstá na vápenité půdě. Ve skutečnosti je limitujícím faktorem množství naměřených dešťových srážek. Aby mohla jedle růst bez problémů, vyžaduje nejméně 800 mm dešťových srážek za rok a vyrovnanou vlhkost vzduchu. V běžné řeči se název jedle používá k popisu většiny jehličnanů, charakteristických kuželovitým vzhledem a lístky zredukovanými na jehlice. Například vánoční jedle je ve skutečnosti smrk a ne nějaká jedle. Skutečné jedle mají ploché jehlice s baňkovitou bází. U jedle bělokoré tvořenou hostitelem. Protože má v sobě málo aminokyselin, musí jí spolykat obrovské množství, aby uspokojila vlastní potřebu dusíkatých látek. Přebytek, bohatý na cukry, je vyvrhován v podobě kapiček, které se uchytávají na okolní vegetaci. V oblasti Vosges se tomu říká medová rosa. Touto manou se živí hodně hmyzu, včely ji sbírají ve velkém a vyrábí velmi tmavý med, bohatý na minerální soli, chudý na pyl a jen slabě sladící. I když tento proces je dobře známý, zůstává mnoho míst zahalených tajemstvím. Týká se to podmínek, které podporují rozmnožování mšic, podmínek za jakých se spouští produkce medovice a kdy ustává. S touto mimořádnou produkcí jsou v rozporu mnohé fyzikální a biologické podmínky prostředí. Víte, že? Jedlový med z masívu Vosges s úspěchem používá dvě značky kvality: 111

112 Ochranná zeměpisná známka (IGP) na alsaském úbočí a ochranné označení původu (AOP) z lotrinské strany a strany z Franche Comté. Jedlová medovice je pokaždé jiná a kapriciózní, což mimo jiné vysvětluje velmi vysokou cenu jedlového medu. Když se v lesnatém masivu objeví medovice, jsou přistavovány tisíce úlů, aby se využilo tohoto pomíjivého božího daru. Biodiverzita ekosystému jedlového lesa je velmi omezená. Často zde roste pouze jedle a její hluboký stín zamezuje růstu květeny. Včely v tomto prostředí chudém na kvetoucí rostliny nemají dostatek pylu a jsou napadány virem, který způsobuje vysokou úmrtnost. Tato choroba je známá pod názvem lesní nemoc. Za další, nedostatek pylu silně ovlivňuje sníženou schopnost kladení u matky a včelstva často následující zimu uhynou vinou nedostatku mladých zimních včel. A navíc, jedlový med obsahuje složité cukry, hlavně trisacharidy jako je melecitóza, pro včely těžko stravitelná. Během tuhé zimy, znemožňující létání neboli čisticí prolety, se jim v trávicím traktu hromadí výkaly a to vyvolává průjmy a náchylnost k jiným, často smrtelným nemocem. 112

113 Biodiverzita ekosystému jedlového lesa je velmi omezená. V lesním podrostu je velice málo kvetoucích rostlin, které mohou dělnicím poskytnout pyl. Včely mají nedostatek proteinů a jsou bezbranné vůči viru, původci černé nebo lesní nemoci. Postižené včely ztrácejí ochlupení a vypadají jako černé a lesknoucí se. Hromadně umírají, což oslabuje celá včelstva. AOP Jedlový med z Vosges Toto označení kvality slouží k ochraně specifických vlastností jedlového medu, sbíraného v dřívější zóně původního označení Miel des Vosges Montagne ou Plaine pocházejícího z roku 1952, které se ale po zavedení zemědělského zákona z roku 1990 stalo neplatným. Z tohoto důvodu včelaři z oblasti Vosges v součinnosti s Národním institutem potvrzování původu a kvality vyhlásili pravidla pro sběr, která stanovují zadávací podmínky, které musí všichni výrobci nabízející med pod značkou AOP Miel de Sapin des Vosges dodržovat. Toto označení původu, podmínky sběru, stejně jako organoleptické vlastnosti výrobku, bylo upraveno předpisem ve Výnosech a nařízeních z 30. července Proto, aby se mohlo pro Jedlový med z Vosges použít označení AOP, med musí: být vyprodukován v zeměpisně přesně vymezené oblasti mít pronikavou pryskyřičnou vůni, sladovou příchuť a temně hnědou barvu se zelenavým leskem. Tato kritéria jsou hodnocena komisí odborníků během degustace mít odpovídající výživové a přesné vlastnosti (elektrickou vodivost, ph, obsah vlhkosti ) překontrolované v laboratoři Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Pohanka obecná. Jak z ní získat med? (Przemysl Grobelny; Pasieka, 2014/4, str ) Souhrn: Díky krátké vegetační době pohanky se snůška nechá vhodně načasovat. Pokud ale pohanku použijeme jako poslední snůšku, je třeba speciální vedení včelstev. Každý včelař se snaží, aby ve včelařské sezóně získal co nejvíce medu, a tak chce využít rostliny v blízkosti své včelnice nebo také za nektarodárnými rostlinami kočuje. Tento článek vysvětluje včelařům, jak vést včelstvo pro získání medu z pohanky, to je medu, který si získává u zákazníků stále větší oblibu. Pohanka obecná (Fagopyrum sagittatum) je jednoletá rostlina z čeledi rdesnovitých, která se pěstuje v mnoha částech Polska na semeno. Je to jedna z významných nektarodárných rostlin, ze kterých je možné získat z jednoho hektaru 200 kg a v příznivých povětrnostních podmínkách až 280 kg medu. Za příznivých podmínek a ze značné plochy může denní přínos dosahovat až 8 kg. Při zohlednění zahušťování a denní spotřeby včelstva se přínos zmenšuje na polovinu. Zlatá rada pro setí je, že by se neměla vysévat před 15. květnem, protože rychle klíčí a mrazíky okolo zmrzlých mužů by ji mohly poškodit. Také je třeba si uvědomit, že pohanka potřebuje dostatečnou vlhkost. Koření totiž dost mělce, a proto ta citlivost na vodu. Pokud je země kyselá, ph menší než 5, pak je třeba i vápnit. Květ je nevýrazný, pětičetný, barvy bílé až růžové. Uvolňování nektaru je závislé na dostatku vláhy a při vzdušné vlhkosti menší než 40 % nektar zasychá, včely ho nemohou odebrat a klesá tím i výnos semen. Je známo, že pohanka meduje dopoledne a po tomto čase, tj. po ukončení tvorby nektaru, se včely stávají agresivní a tak se v odpoledních hodinách nedoporučuje se včelstvy pracovat. Med z pohanky má barvu jako silný čaj, až černou. Má specifickou vůni a lehce nahořklou chuť. Obsahuje více vody, v zavíčkovaných buňkách až 22 %, a proto je třeba vytáčet plásty, které jsou zavíčkované až z %. A ze zbylých 10 % nezavíčkovaných nesmí při trhnutí rámkem med vystřikovat. Při náhlém výpadku snůšky, jako např. při zhoršení počasí, včely přestanou nektar donášet a tak se stane, že máme plásty až z poloviny nezavíčkované. Co teď? Nejlépe je počkat 4 6 dní, aby včely mohly stávající med zahustit, čímž se vyvarujeme kvašení vytočeného medu. Práce na včelnici v čase kvetení pohanky Mnoho včelařů si klade otázku, zda vyvážet včely na pohanku, nebo jestli má smysl vysévat pohanku okolo včelnice, když není jistota, že budou vhodné povětrnostní podmínky pro její včelařské využití. Bez ohledu na to, zda po kvetení pohanky je ještě 113

114 další jiná snůška, nebo zda to je poslední snůška před zimováním odpovídám, že se vyplatí kočovat a sít pohanku okolo včelnice. Vyplatí se to také proto, že pohankový med se stává žádaným mnoha zákazníky. Má totiž větší léčebný význam než světlé květové medy. Vedení včelnice v případě, že pohanková snůška je poslední před zimováním Význam práce ve včelnici je získání medu a zároveň příprava včelstev na zimování. 30 dní před rozkvětem pohanky je třeba omezit matce kladení. Proč? Protože chceme získat med, a proto zmenšujeme množství plodu, který by med spotřebovával. Proto je třeba matku zaklíckovat nebo použít svislé mateří mřížky, které vymezí počet plástů do kladení. Plodiště upravíme tak, aby se v izolátoru nebo mezi mřížkami se nalézaly rámky s prázdnými buňkami a do takto vymezeného prostoru umístíme matku. Vedle tohoto prostoru umístíme plásty s plodem, tak aby nejmladší byl v blízkosti matky a vybíhající byl na kraji. Výměře zaseté pohanky je třeba přizpůsobit i množství včelstev. Uvádí se dva úly na jeden hektar. Vzhledem ke krátkému vegetačnímu období pohanky, která kvete po dnech po výsevu a kvete dní, je třeba připravit úl následovně. Dva dni po výsevu je třeba poskládat plodiště podle popsaného způsobu a 5 dní před koncem kvetení vypustit matku z klícky nebo odstranit svislé mateří mřížky. S rámečky, které byly v izolátoru, nehýbáme, to znamená, že je necháme na tom samém místě. Za 4 dny po ukončení kvetení odebíráme zavíčkované plásty k vytáčení. Nezavíčkované necháváme v úle, přičemž musíme dbát na to, aby zásob nezůstalo méně než 4 5 kg. To je nutné minimum pro začínající přípravu na zimování. Proto také musíme sledovat, zda je ještě nějaká snůška, a pokud ne, tak musíme krmit. Matka, která byla omezená v izolátoru nebo mezi mřížkami začne klást tolik vajíček, kolik jí dovolí prostor. Včelstvo oslabené izolací matky a prací včel na pohance je nyní nutné přivést do síly před zimováním. Vedení včelnice v případě, že po pohankové snůšce nastupuje další V případě že pohanková snůška je běžná snůška, ze které získáváme komerční med, jako např. při snůšce z lípy nebo zlatobýlu, vedení včelnice probíhá stejně s tím, že k 1 ha pohanky je možné postavit 4 včelstva a není potřeba nijak omezovat matku v kladení, protože chceme udržet včelstvo silné. To platí v případě, že po pohance máme v okolí včelnice další snůšku, např. zlatobýl nebo vřes, pokud k němu kočujeme. Pak se ale musíme smířit s tím, že z pohanky získáme méně medu, protože část bude spotřebována k výživě plodu. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Krásná Američanka Velkoplošná výsadba rostlin začíná u výsadby v květináčích ve výzkumu i v praxi (Kerstin Neumann, Die Biene-Imkerfreund 2014, č. 11, str ) Souhrn: Mužák prorostlý (hrnková květina) může přinejmenším částečně nahradit kukuřici určenou k výrobě bioplynu. Kerstin Neumannová navštívila zemědělský podnik v Thüringenu, Thünen-Institut a Julius Kühn-Institut v Braunschweigu a poptávala se po současném stavu poznatků. Kukuřice je ideální rostlina pro získávání bioplynu. Dává vysoké stabilní výnosy a přináší dobrou výtěžnost metanu. Od té doby, co v souvislosti s ochranou klimatu sílí volání po obnovitelných Vpředu je plocha osetá v letošním roce, v pozadí jsou rostliny z roku a + b Z nepatrného semínka vyroste během několika málo měsíců keř s asi 15 stvoly. 114

115 Rene Kolbe v rozhovoru se včelařem Wernerem Tischendorfem z Merkendorfu Jestliže to s přímým výsevem dobře dopadne, pak nasejeme mužák i do tvého zákoutí, slibuje zemědělec včelaři Včelí úly na pokusných polích patřících Institutu Julius Kühn v Braunschweigu. Zleva doprava: zavlažovaná kukuřice, zavlažovaný mužák, nezavlažovaný mužák, nezavlažovaná kukuřice. zdrojích energie, její osevní plochy rychle stoupají. To vede nejen ke kukuřičným monokulturám, což se nelíbí ani včelařům ani ostatnímu obyvatelstvu, nýbrž to s sebou přináší i problémy se střídáním plodin, nárůstem nemocí i škůdců. I kvůli tomu už před několika lety zesílila snaha najít alternativní plodinu. Jednou z nich je i mužák prorostlý (Silphium perfoliatum). Průkopník ve výsevu mužáku Když v roce 2007 Zemský úřad pro zemědělství v Thüringenu (TLL) hledal pro výzkumný projekt podnik, který by byl ochoten vyzkoušet pěstování rostlin, které by mohly být pro výrobu energie alternativou ke kukuřici, byl to Rene Kolbe, obchodní ředitel firmy Pahren Agrar GmbH, který se k tomuto úkolu okamžitě přihlásil. Velká rozmanitost vyráběného sortimentu uvnitř podniku je pro něj stejně tak důležitá jako akceptace obyvatelstvem. Proto pěstuje kromě obvyklého tržního ovoce také konopí, len na olej, súdánskou trávu či topoly. Nyní k tomu tedy přibyla nová výzva mužák prorostlý. V předjaří roku 2007 Rene Kolbe osel jeden hektar, a tím se stal jeho závod asi prvním v Německu, který tuto žlutou složnokvětou rostlinu pěstoval ve větším měřítku. Mladým rostlinkám se v hli- 115

116 nité půdě Thüringské pahorkatiny dařilo dobře. Po kladných zkušenostech přidal v roce 2011 další hektar. I zde bylo cca rostlinek zasazeno ručně do půdy a nutno přiznat, že to byly vysoké náklady. K tomu se musí připočíst, že mužák v prvním roce vytvoří jen silnou listovou růžici, ale ještě ho nelze sklízet. Kukuřice naproti tomu přináší výnos už po několika měsících. Deset let a více Při srovnání výnosu suché masy z hektaru už mužák od druhého roku na stanovišti drží krok s kukuřicí, jak potvrdili výzkumníci TLL ve skupině kolem Andrey Biertümpfelové (viz ADIZ/die biene/imkerfreund, 8/2012). To může Rene Kolbe jen potvrdit, ovšem při srovnání obou pozemků lze zřetelně rozeznat, že na sušších místech rostliny nedosahují své obvyklé až třímetrové výšky. Kromě toho ve výnosu metanu pokulhává mužák za kukuřicí asi o %. Je to nevýhoda, kterou by mohl dohnat svou dlouhou využitelností na stanovišti je to deset a více let. Rene Kolbe však v každém případě spatřuje v této složnokvěté rostlině původem ze Severní Ameriky výborný doplněk ke kukuřici. V pilotním projektu bylo v roce 2012 oseto celkově 10 hektarů v sedmi zemědělských závodech. Testy ukázaly, že výsev je možný, mužák však v prvních letech klade vysoké nároky na ošetření osiva a na kvalitní přípravu půdy před setím včetně vyhubení plevelů. Podobné pokusy probíhaly i v Bavorsku a v Baden-Württembersku. Firma Chrestensen ke všem pokusům připravila dostatečné množství osiva. Christian Berger při zkušebním odběru. Květy, které jsou předmětem výzkumu, byly chráněny před návštěvou hmyzu. Diplomantka Anna Lena Müllerová při rozhovoru s výzkumnými pracovníky dr. Siegfriedem Schittenhelmem a dr. Jensem Dauberem. Jen aby vzešlo osivo Jeden problém však přece jen stojí v cestě velkoplošnému setí: mužák prorostlý (Silphium perfoliatum) velmi špatně vzchází. Semen se vytvoří sice velké množství, ale mají velmi špatnou klíčivost. Tento problém se však intenzivně řeší v osivářské firmě Erfurter Saatgut-N. L. Chrestensen GmbH se ověřují nejrůznější chemické i mechanické postupy ošetřování osiva. Souběžně s tím putovaly do Thüringenu výsledky pokusů s různými pěstitelskými technikami a různou hloubkou výsevu. Povzbuzen těmito pokroky nechal Rene Kolbe v předjaří roku 2014 osít 2 hektary v prvním osevním sledu. S výsledkem je prozatím spokojen, osivo vzešlo dobře; nyní uprostřed července se rostliny převážně nacházejí ve stadiu dvou lístků. Jestliže se budou i nadále dobře vyvíjet, pak už by vlastně rozšíření mužáku nemuselo stát nic dalšího v cestě jak se sám vyjádřil. I když kukuřici nenahradí ve velkém rozsahu, stojí za uvážení a podle Kolbeho je vhodný spíš na zbytkové či roztříštěné pozemky. Je to tím, že velkou předností mužáku je, že se sice v prvním roce musí mechanicky, popř. chemicky zbavovat konkurujícího plevele, později se však už jen jednou v předjaří pohnojí a pak v srpnu nebo v září sklidí. Včelaři před startem S okolními včelaři udržuje Rene Kolbe dobré vztahy. Stále častěji se objevovaly požadavky včelařů, abychom v jejich okolí pěstovali mužák, vypráví. Až dosud musel vždy včelaře odkazovat na pozdější dobu. Poněvadž tedy prozatím v přímém okolí obou pozemků osetých mužákem nestojí žádné úly, lze na nesčetných žlutých květech pozorovat spoustu čmeláků a motýlů, ale vůbec žádné včely. To by se mělo v krátké době změnit jestliže to skutečně vyjde s přímým výsevem. 116

117 Včely však i tak mají užitek z pěstování mužáku přímo v Pahrenu. Zemědělci získávají od firmy z jejích zásob osivo a vysévají je po odpovídajícím ošetření ve sklenících. Mladé rostlinky prodávají pak na paletách po 255 kusech a kupujícími jsou převážně jednotliví včelaři nebo včelařské spolky. Mužák coby včelí pastva Rostliny jsou to opravdu nenáročné. Bujný plevel musí být sice zpočátku odstraňován, jinak je ale mužák vděčný už jen za trochu hnojiva a vody. V podstatě se může víceméně jen přihlížet, jak z nepatrné rostlinky naroste keř s asi 15 mocnými stvoly. Když se pak od června rozevírají denně nové květy, předhánějí se včely s motýly, čmeláky a pestřenkami (vosičkami) ve sběru překypující nabídky pylu a nektaru. V rámci své magisterské práce určuje Christian Berger pomocí refraktometru obsah cukru v nektaru. Závěr, že bude bohatá snůška, mohou včelaři dělat jen na základě pozorování pilných návštěv hmyzu. V Bavorském zemském ústavu pro vinařství a zahradnictví, odbor včelařský to zjišťují s větší přesností. Právě tam se detailně studuje tvorba nektaru a sběratelské chování včel a vědecky se potvrzuje, že mužák produkuje skutečně velké množství nektaru a pylu. Zajímavou otázkou je, jak se projevuje toto pozdní pylové a nektarové požehnání na zdraví včelstev. Ina Heidingerová ve Veitshöchheimu souběžně zkoumá vliv snůšky z mužáku na vývoj včelstva, na napadení varroázou a na úspěšnost přezimování. Na tyto výsledky jsme obzvláště zvědaví. Mužák a voda Jestliže jako milovníky přírody a včel nás zajímá v první řadě užitek mužáku pro hmyz, nesmíme přesto pustit ze zřetele vlastní účel výsadby této rostliny, tj. produkci rostlinné hmoty na výrobu bioplynu. Právě z tohoto důvodu pracuje firma Chrestensen intenzivně na pěstitelském zlepšování výnosů. Nadto ještě odborná agentura Nachwachsende Rohstoffe e.v. (FNR) podporuje různé výzkumné projekty konkrétně například spolupráci dvou vědeckých pracovišť, tj. Thünen-Institut für Biodiversität a Julius Kühn-Institut für Pflanzenbau und Bodenkunde v Braunschweigu. Zde už třetím rokem rostou na pokusných políčkách střídavě kukuřice a mužák, a to tak, že jde vždy o pás kukuřice a pás mužáku, obojí s dodatečným zavlažováním a další dva obdobné pásy bez přídavku vody. Celkově jde v současné době o osm pokusných políček. Snaží se zde ověřit, zda je mužák v každém případě tak odolný proti suchu, jak to naznačily pokusy v Thüringenu. Už na první pohled je zřejmé, že zavlažovaný mužák je vedle téměř tři metry vysoké kukuřice sotva z poloviny tak velký. Avšak zatímco nezavlažovaná kukuřice je jen o něco málo nižší než ta s dodatečným přídělem vody, mužák nedostatkem vody výrazně utrpěl. Je jen 1,5 m vysoký a některé stvoly jsou hnědé. Dr. Siegfried Schittenhelm, pracovník zodpovědný za projekt, se nediví zřetelnému protikladu k Thüringenským výsledkům a vysvětluje ho následovně: V hluboké ornici s dostatkem deště prospívá mužák dobře i bez zavlažování, ale zde v písčité půdě jsou pro něj přirozené dešťové srážky málo. Jsem přesvědčen, že pro mužák jsou zvlášť vhodné pahorkatiny nebo středohoří, kde naopak kukuřice kvůli riziku erozí nemá vlastně šanci. A ještě jeden nový poznatek na to navázal: Až dosud se mělo za to, že kalichy tvořené listy přisedlými na stvol (od toho pochází i název kalichovité rostliny) slouží nejen žíznivému hmyzu, ale slouží i samotné rostlině jako zdroj vody. Podle mínění vědců se opak zdá být pravdou: Tato voda je vlastně pro rostlinu ztracená, nanejvýš se tím kvůli vlhčímu mikroklimatu snižují odpařovací ztráty rostliny. Výzkumy však stále pokračují. Peníze nejsou všechno I když mužák není co do výnosů s kukuřicí rovnocenný, dr. Schittenhelm je jeho zastáncem a vypočítává mnohé ekologické přednosti: při téměř celoročním pokryvu půdy zamezuje erozi kořenový systém sahá do hloubky téměř dva metry (kořeny kukuřice jsou asi poloviční), a proto mnohem lépe využívá živiny a tím se do spodních vod dostává mnohem méně dusíku ve druhém roce už mužák nepotřebuje žádné herbicidy to enormně snižuje aplikaci přípravků na ochranu rostlin protože půda se několik let nepropracovává, má možnost se v ní vyvinout mnohem bohatší spektrum půdních organismů v neposlední řadě jeho dlouhá doba kvetení od července až do sklizně. 117

118 Sisyfovská práce Ve své diplomové práci analyzuje Anna Lena Müllerová mužák coby zdroj obživy pro hmyz navštěvující kvetoucí rostliny, avšak ne jen kvantitativně (objem pylu a nektaru), ale i kvalitativně (součást výživy). K tomuto účelu v roce 2012 v Dolním Sasku V listech kalichovitě seskupených kolem stvolu se shromažďuje dešťová voda. na sedmnácti polích s kvetoucím mužákem odchytala do pastí hmyzí návštěvníky květů a srovnávala je s obdobným hmyzem na jiných zemědělských kulturách. Právě jsem skončila s vyhodnocováním pestřenek, teď přijdou na řadu včely, vysvětluje mladá žena. I když celý proces ještě nějakou dobu potrvá, už nyní je jasné, že celkem logicky rostlina importovaná z Ameriky kromě včely medonosné láká jen ty druhy divokého hmyzu, které se vyskytují v hojnějším počtu. Druhy specializované na určitý druh potravy se zde téměř nevyskytují. Potvrdilo se rovněž, že paleta návštěvníků květů je silně závislá na daném prostředí. Jestliže jsou zde i jiné (početnější) objekty ke snůšce, najdeme na mužáku menší počet hmyzu. Ale protože víme, že nabídka kvetoucích rostlin počínaje létem je v mnoha oblastech už jen velmi skrovná, vkládají se naděje právě do mužáku, který přinejmenším by mohl přispět svým dílem k rozmanitosti květů. I když ještě dlouho nebudou všechny výzkumné projekty dokončeny a uzavřeny a rovněž se nepodařilo zařadit výsev mužáku jako předmět dotací na ozelenění, tak se přece jen vyplatí hledat zemědělce přístupné experimentování (jako je např. Rene Kolbe), kteří už alespoň jednou malou plochu mužákem oseli. Zdroj dalších informací: Thünen-Institut für Biodiversität: ti.bund.de/bd/silphie/ Julius-Kühn-Institut für Pflanzenbau und Bodenkunde: Nápady pro efektivní pěstování mužáku prorostlého za použití metod šetrných k životnímu prostředí najdete na: Řadu informací k mužáku poskytne firma Chrestensen, Erfurt: Až dosud zveřejněné články na toto téma najdete v našem odborném časopise: Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 118

119 TECHNIKA, RADY Souhrn: Popis zařízení, které lze použít k rozpouštění, míchání nebo pastování medu. Rekrystalizátor (Pčelovodstvo; 2013, č. 7, str. 52) Produkce medu zahrnuje velké počáteční a průběžné náklady, nároky na čas a práci i psychickou zátěž. Proto každý včelař bez výjimky, ať již má chudou nebo bohatou sklizeň medu, doufá, že mu pokryje náklady a přinese nějaký zisk. Získání a prodej medu jsou podřízeny všeobecným zákonům tržní ekonomiky, které je zapotřebí znát a dodržovat. Váš med se prakticky ničím neliší od medu jiných včelařů ve stejném regionu. To je normální, vždyť včely sbírají nektar ze stejných medonosných rostlin. Nicméně současný zhýčkaný zákazník je rozhodnut platit peníze jen za originální produkt vysoké jakosti. Z tohoto důvodu vyžaduje med určitých vlastností: aby byl tekutý, aby nekrystalizoval, aby byl jak máslo, aby byl průhledný a tak dále. Společnost Bi-Prom vyvinula a začala vyrábět zařízení, které bude moci dodat medu právě takové vlastnosti, které spotřebitel vyžaduje. Jeho název je rekrystalizátor. Obdobné zařízení již dávno vyrábějí v cizině, avšak v Rusku je do nedávna nikdo nevyrobil. Stojí za zmínku, že rekrystalizátory společnosti Bi-Prom jsou mnohem lacinější než zahraniční. Existují různé možnosti, jak rekrystalizátor použít. Míchání medu: Jedná se o smíchání dvou nebo tří botanických druhů medu pro zlepšení jeho tržní vizáže, chutě a vůně. Vložením výchozího materiálu do rekrystalizátoru získáme med takových vlastností, které žádá zákazník. Například je možno smíchat slunečnicový med s pohankovým, lipovým nebo koriandrovým, akátový s kaštanovým a tak dále. Rekrystalizace medu: Při krystalizaci medu se tvoří krystaly určitého rozměru. Jestliže se do tohoto procesu nezasahuje, bude jejich rozměr a potažmo i vlastnosti zkrystalizovaného medu nekontrolovatelné. Nicméně zákazník si přeje koupit produkt určité konzistence. Při použití rekrystalizátoru je možno získat med žádané konzistence. Jeho prodej bude rychlejší a za vyšší cenu. Krémování (pastování) medu: V zahraničí je u zákazníků krémový med zaslouženě populární. Mnozí naši krajané se jej pokoušeli vyrobit v domácích podmínkách mícháním medu nějakým přístrojem (mixerem, vrtačkou). Takové pokusy ale nevedou k žádoucímu výsledku. Med se načechrává, mění se v pěnu, která nakonec sedá a vrství se. Aby se med správně pastoval, je třeba dodržet recept míchání a také vzít v úvahu množství detailů. Pomocí rekrystalizátoru včelař získá tento zázračný produkt, jehož cena je minimálně dvakrát vyšší než u medu nezpracovaného. Používání rekrystalizátoru pomůže lépe prodávat med, dostat med na vysokou úroveň prodeje a udělat výhodný byznys! Podrobnou informaci o rekrystalizátoru a jiných novinkách společnosti lze najít na webových stránkách Použití rekrystalizátoru Míchání medu Pastování medu Vysoušení medu Rozpouštění medu Technické parametry: napájecí napětí 220 V rychlost otáčení vrtule se reguluje od 0 do 35 ot. za min. výkon el. motoru 1100 W teplota ohřevu od 25 do 90 C plášť svařený z potravinářské nerezové oceli Přeložila: Gerlinde DOLEJŠOVÁ 119

120 Chraňte vaše včelstva vysokou cenou oddělků a odchytem rojů (Dr. Wyatt A. Mangum, University of Mary Washington; American Bee Journal, 2013/4, str ) Souhrn: Vyšší cena včelstva může posloužit jako dobrý argument, jak odlišit včely od ostatního obtížného hmyzu. V další části je popis, jak vyrobit z lepenkové krabice lehký a šikovný rojáček. Cena včelího oddělku o váze 1,5 kila už překonala trojcifernou hranici, v současné době překročila 100,00 USD. Sice jsem neslyšel ránu, jako když letadlo překonává hranici zvuku, pokud neberete do úvahy nářek včelařů, zejména těch, kteří si ještě pamatují ceny jejich prvního oddělku před několika desítkami let. U mě to bylo, kdysi v šedesátých letech minulého století, nějakých osm babek. jarní roj či oddělek má cenu 100,00 USD (mluvíme o roji trochu menším než basketbalový míč). Když vyjednávám s lidmi, kteří by mohli ublížit mým včelám, tak jako argument používám tento stodolarový argument, abych včelstva ochránil. Když velice zaměstnaným farmářům pronajímám svoje včelstva na opylení, vždy je upozorním na skutečnost, že moje včelstva jsou velice cenná. To proto, aby byli velice opatrní, když používají pesticidy. Vždy jim zdůrazňuji, že doba se změnila. Reprodukční pořizovací hodnota včelstva je velice vysoká. Suma 100,00 USD je pouze cena za včely. Navíc včelaři viděli roje. Když se tedy spojí velikost roje s částkou 100,00 USD, tak je naděje, že farmáři si moc rozmyslí, aby si o včelách mysleli, že to je jen pouhý postradatelný hmyz. Každý, kdo používá pesticidy, by měl vidět včely jako hodnotu s cenovkou o velice dobře zapamatovatelné cifře sta dolarů. Například jeden z mých sousedů má velkou zahradu, která přes pole sousedí s jednou z mých včelnic. Dříve, než jsem včelstva přesunul do této lokality, mi řekl, že úroda v jeho zahradě byla velice špatná, bez ohledu na to, kolik hnojiva a vody tam použil a tato neúroda že se opakovala po několik let. Neshledal jsem to nijak překvapivým pro tuto venkovskou Obr. 1: Vyrábíme si bedýnku na chytání rojů. Otevírací klapky na vrchu musí být zalepeny lepicí páskou. Sklopné dno je vyříznuto a slouží jako dvířka. Průřez bedýnky je zhruba desetina čtverečního metru s výškou kolem 35 cm. Včelaři vždy znali cenu svých včelstev. Naštěstí si dnes mnoho lidí začíná uvědomovat důležitost včel. Proto vysílají signály typu včely jsou drahé, které jsou určeny laické veřejnosti. Někteří z nich stále trvají na svých starých myšlenkách, což není vždycky jednoduché k pochopení: od těch, kteří mají vždy jednoduché argumenty typu včely jsou jen hmyz, což snadno sklouzne ke smrtelnému řešení no tak je všechny zabijme. Ačkoliv musíme vzít do úvahy cenu paketu, je tu rychlý a snadný způsob k finančnímu aspektu vyjádření této myšlenky: klasický Obr. 2: Dvířka do bedýnky jsou vyztužena lepicí páskou. Já jsem zvolil černou a šedou barvu, abych mohl ukázat přesah, jak je vysvětlováno v textu. Zavřené klapky jsem přilepil a umístění nože ukazuje, jak proříznout vzdušníky. 120

121 oblast, kde roztoči Varroa zničili většinu divokých včelstev. Kdysi tyto včely jako kouzelní elfové zadarmo opylovaly jeho rostliny. Kdo se o ně ve skutečnosti staral? Když se dostaly do cesty, tak nebylo nic snazšího než použít sprej a všechny je jako obtížný hmyz zlikvidovat. Správně? Ne, úplně špatně! Opečovávejte tyto rostliny jako melouny a okurky jak chcete, ale bez opylování to bude jen spousta práce a utracených peněz a výsledek bude mizerný, navíc provázený velkým zklamáním. Můj soused viděl rozdíly před a po, se včelami a bez nich a uznal opylovací hodnotu včel, která byla nad slunce jasná. A teď, když mě soused vidí, hned v místním obchodě hlásí svým sytým zvučným hlasem rozhlasového hlasatele, jaké to mám nádherné a užitečné včely. Kupující s nastraženýma ušima se v okolí zastavují a naslouchají jeho zprávám o opylování. V zahradě včely pracují vedle něho a každý si všímá pouze svého díla. Teď už včely vyhlíží, zda létají na všechny jeho květiny. A zcela určitě má obavy, když je nevidí třeba v chladných ránech. Včely už zdaleka nejsou neviditelné a jsou vítány na správných místech jako vítaní společníci. Souseda teď jeho zahrada baví, což ho vrátilo ke kořenům jeho farmářské rodiny. Všechna jeho těžká práce se mu nyní vyplatí, přináší mu pýchu a satisfakci jako součást bohaté sklizně. A samozřejmě i já jsem s tím spokojen. Vyjádřeno v penězích, skutečná hodnota včel prostřednictvím jejich opylovací činnosti ztratila svůj význam. Jsou zde totiž i další hodnoty, které je nutno zahrnout do ceny: hnojivo, osev a dokonce i ta malá cena za zavlažovací vodu (elektřina pro čerpadla, cena a udržování pump a potrubí, která samozřejmě musí být rozpočítána na desetiletí). Všechny tyto náklady jsou patrné na první pohled, když počítáte potraviny, které jste na zahradě vyrobili. A kolik platí můj soused za to, že mu moje včely létají přímo na jeho zahradu? Kolik platí za tuto opylovací činnost, která změnila jeho kus země, do kterého před tím dával peníze, aniž by z ní měl nějaký užitek, na nynější místo, které dává bohatství? Má to být 60,00 USD za včelstvo, které účtuji farmářům, když kočuji k jejich polím? Nikoliv. Vzhledem k tomu, že moje včely létají na jeho zahradu o vlastní vůli, jeho přímá cena za opylování dosáhla velké nuly. Tomu se říká opylování mimochodem a za něj se poplatek nevybírá. Obr. 3: Postranní díra. Když mám bedýnku zavěšenou mezi větvemi na stromě a postranní díra je ve špatném místě, tak abych pomohl včelám dostat se do bedýnky, čouhá z ní můj kapesní nůž, protože potřebuji proříznout další postranní díru. Na konci pracovního života bedýnka na odchyt rojů je plná děr. Povšimněte si, jak šedá lepenka ze dveří překrývá černou. Hůlka, která je součástí spodní lišty rámu drží široké dveře přímé a tím se kompletně uzavírá proti bedýnce. Jinak by se lepenkové dveře pokroutily a skulinami by utíkaly včely. Obr. 4: Můj náklaďák na převoz včel pod rojem. Střechy aut jsou teď tenčí než před léty, což vyžaduje daleko víc umění udržovat rovnováhu. Já osobně tuto metodu chytání rojů nedoporučuji, protože vyžaduje hbitost a samozřejmě hrozí nebezpečí pádu. Nicméně já ji používám od té doby, co řídím a je to součást mého včelaření. Když jsem kupoval náklaďák od obchodního zastoupení, klasická věc je kopnout do pneumatiky. Já se chci postavit na střechu. Sousedé, kteří mají zahrady u mých dalších včelnic rozmístěných ve venkovských oblastech, mi také vykládali o tom, jak se jejich úroda zvětšuje. Řekl jsem jim, že obvyklé nájemné za moje včelstva je 60,00 USD za jedno včelstvo, abych vyjádřil hodnotu opylení, čímž jsem jim nepřímo sdělil, jaká je cena mých včelstev v okolí. Teď už samozřejmě 121

122 používám pojem, že hodnota roje je 100,00 USD. Chci, aby si uvědomili, že nemám problém, když umožním mým včelstvům, aby jim opylovaly zahradu zdarma. Tak totiž příroda pracuje. Neočekávaně se však může objevit problém, když ostatní včelaři budou mít námitky. by to dobře, kdybych si část jejich úrody přivlastnil, zvláště když majitel není přítomen. Ale hlavně je to jejich majetek. Zvláště dnes, když jsou k mání foto pasti. Takový obrázek vytržený z kontextu, i když nabídka byla učiněna v dobré víře, by mohl vést k problémům. Dají-li mi osobně jejich výpěstky nebo naloží-li mi je na náklaďák, vezmu si je, ale nikdy o to nežádám. (Tenhle způsob jsem začal praktikovat, když jsem si pronajal nějakých 200 včelstev na opylování úrody v osmdesátých letech, dávno před tím, než se foto pasti vůbec objevily a výnos okurek byl 12 tun na jeden náklaďák včelstev.) I když nechci žádnou náhradu za opylení mými včelami, žádám sousedy, aby mě kontaktovali, když uvidí roj, což je akceptovatelný obchod zvláště nyní, při současné ceně roje. Navíc moje roje mohou mít matky ze speciálních linií šlechtěných na samočisticí pud, což zajišťuje nízký počet roztočů ve včelstvu a tyto matky jsou mimořádně cenné. Obr. 5: Bezpečné chytání roje úkrok stranou. Dříve, než bedýnka zastíní výhled, tady je to, co jsem viděl stále jsem vedle roje, nikoliv pod ním. Všimněte si, jak se včely shlukují na větvi za rojem. Nejspíše se netrefí do otvoru bedýnky a minou i mě, protože budou viset mimo roják. Představil jsem si dynamiku pádu včel, které nespadnou do bedýnky něco jako duševní video jak třepotající se včely vypadnou a rozptýlí se po zemi (většina včel totiž nemá létací svaly zahřáté natolik, aby mohly hned vzlétnout). Během sezóny přisouvám mnoho včelstev jednak ke vzdáleným farmám kvůli opylení a pro vědecký výzkum. Pro stanoviště, která jsou blízko těchto velkých zahrad, kdy rodiny jsou závislé na produkci potravin, které zde vypěstují (samozřejmě včetně konzervování potravin, kdy je zajišťováno jídlo pro zimní období a nejen v letním období) lidé začínají mít obavy, když vidí, že se úly ze včelnic stěhují. Abych rozptýlil jejich obavy, těmto rodinám říkám, že několik včelstev ve včelnicích v blízkém okolí ponechám a že není důvod, z čehokoliv mít strach, když některá včelstva stěhuji jinam. Někdy mají velký problém s tím, když na některých místech potřebuji velké množství včelstev. Ale i to se dobrým plánováním dá řešit. Ani za ta včelstva, která ponechávám na místě, nežádám rodiny o žádný podíl na jejich úrodě. Je mi jasné, že se snaží zajistit zdravé potraviny s velice napjatým rozpočtem. S ohledem na cenu včel, já, jako včelař na sebe přebírám část zodpovědnosti za opylení jejich plodin. I když mi nabídnou část své úrody z jejich zahrad, diplomaticky jim poděkuji a nikdy si nic nevezmu. Nevypadalo Obr. 6: Zbytek roje vlétá do bedýnky. Otevřel jsem několik postranních děr a obrátil je po větru nebo přibližně tím směrem, neboť včely budou následovat vůni a vletí do bedýnky. Při současné ceně rojů předpokládám, že existuje nebezpečí, že soused tajně prodá tyto včely před tím, než uletí do lesů. Pokud se mě týče, v mém případě se to nestalo. Jako předběžné opatření jemně vkládám do konverzace s lidmi informaci, že roje jsou stále mým vlastnictvím. Tady ve venkovských oblastech to má stejnou analogii jako cenný lovecký pes. Typický případ ztraceného loveckého psa při honu: zabloudí v lesích, na konci dne je zmatený, někdy čekající na rozcestí cest kdesi hluboko v lesích na dobrého ducha, který zavolá záchranářské telefonní číslo zapsané na jeho výrazném širokém oranžovém obojku. (Zvláštní šanci mu může dát i poslední zbytek energie pustit se za pickupem bez ohledu na to, 122

123 jakou má barvu a třeba i za mým náklaďákem naloženým včelami.) Když někdo pomůže zmatenému psovi, který je unavený a hladový, dostat se zpátky domů, proč by nepomohl roji, aby se dostal zpátky ke svému včelaři, který se o včely postará? Jinou motivační analogií by mohlo být farmářovo oznámení, že se mu ztratil dobytek. Stejně jako lovečtí psi na cestě se stáda shánějí po známém náklaďáku. Dobytčí analogie má stejnou časovou naléhavost, jako když včelař musí nalézt roj co možná nejdříve. Při kontrolách svých včelnic vídám na dálnicích dobytek často v místech, která jsou pro přijíždějící řidiče velice nebezpečná. Vyhnal jsem krávy alespoň dočasně na bezpečnější místo do doby, než najdu farmáře. Vzhledem k tomu, kolik roj stojí, by se včelaři měli co nejvíce snažit, aby žádný neztratili. Ve svých úlech používám speciální protirojová opatření a kontroly. Samozřejmě, že rojení úplně nezabrání. Takže časně na jaře, než nastane krizová doba, umístím kolem včelnice větší počet rojových pastí, které rojům poskytnou optimální podmínky pro usazení. Navíc se během rojové sezóny snažím, abych byl připraven včely chytit. Mojí další strategií je mít u sebe vždy roják. Většinou ho mám v kabině náklaďáku. Roják není na vyrobení drahý a časově se dá menší vyrobit za večer. Použitý materiál je nejčastěji lepenková krabice vyztužená lepicí páskou. Vezměte si čistou krabici přiměřené velikosti, aby se snadno nechala nést, když stoupáte po žebříku a aby se do ní vešel větší roj a ještě v něm zbylo trochu místa. Krabice, která se zavírá klasicky klapkami svrchu, moc vhodná není, neboť ji není možno rychle zavřít po té, co s rojem uvnitř zatřesete a navíc mnoho včel se mezi klapkami rozmačká. Raději si vyrobte otočná dvířka podle obr. 1. K tomu vyřízněte do krabice větší otvor, kterým budete roj sypat dovnitř. Ten, který je vidět na obrázku č. 1 je velký cca 56 cm 2. Klapky kartonu slepte dohromady z vnitřní i vnější strany. Vnitřní stranu slepte skrz otočná dvířka, neboť dřívější otvor, kde byly klapky, je teď zalepen. Zesilte z obou stran lepicí páskou závěs kartonových dvířek. Já navíc dávám pásku ještě na hranu otvoru krabice (zárubeň) i na hranu dvířek (viz obr. 2). Místo toho, abych balil lepicí pásku kolem hrany kartonu, přehnu ji a nechám přesahovat z hrany krabice nějakých 1 1,5 cm. Tak získám při uzavírání dvířek efekt dotěsnění za pomoci lepicí pásky. Více pásky je na vnějších rozích, čímž se krabice ještě zpevní. Pořád lezu na stromy pro roje s rojákem, kterému mohu důvěřovat. V případě, že roják potřebuji prázdný hodit na zem nebo ho nacpat mezi větve, extra páska na hranách krabice zajistí, že roják snese docela hrubé zacházení. Od krabice očekávám, že vydrží několik málo sezón a je s ní snazší práce, než s dřevěným úlem. Díry po stranách umožní včelám, které zbyly po zatřesení rojákem a zavření dvířek venku, aby se dostaly dovnitř (viz obrázek 3). Některé odchycené roje je nutno dopravit zpět na včelnici. Z tohoto důvodu v krabici musí být další průduchy, aby se včely neudusily. Prorazte do krabice co nejvíc větracích děr. Já osobně dělám tyto průduchy tak, že nožem proříznu stěnu a pak jím lehce otočím, abych otvory trochu zvětšil, ale ne zas moc, aby včely nevylézaly ven (obr. 2). Když budete dělat průduchy, dělejte to z vnější strany dovnitř, je to samozřejmě snazší. Hrubé okraje děr budou ukryty uvnitř kartonu a navíc poskytnou včelám možnost zavěsit se na jinak hladkém vnitřním povrchu (včely na svých nohách mají háčky) což je velmi důle- Obr. 7: Detailní záběr včel v odchytové bedýnce. S touto bedýnkou se lehce manipuluje v případě nemotorných odchytů rojů nad hlavou. Cítíte-li, že ztrácíte rovnováhu, rychle pusťte bedýnku v tom není problém, protože to je jen lepenková krabice. 123

124 žité. Včely v krabici mohou utvořit hrozen zejména tím, že se zavěsí na strany. Zejména velké roje by se neměly dotýkat dna krabice. Tím, že včely utvoří na dně na dlouhou dobu silnou vrstvu, by se mohlo stát, že ty, které jsou na spodní straně vrstvy, se udusí. Proto je nutno se včelami jet velice opatrně. Ač výmoly a díry na cestě nemůžete předvídat, každý větší náraz opakovaně sklepe včely na dno. Tím musí znovu vylézt nahoru, aby se znovu zavěsily. Čím častěji se to opakuje, tím jsou včely ve větším stresu, než kdyby byly klidně zavěšeny. Já jsem je měl možnost několikrát pozorovat skrz díry na straně krabice, jak se opakovaně zavěšovaly na stranách, což mě vedlo k myšlence poskytnout jim větší podporu. Nicméně čím větší podporu jim během transportu poskytneme, aby nepadaly na dno, tím obtížněji je budeme setřásat z krabice do úlu. Včelaři musí být stále opatrní při převozu roje, aby se jim včely nepřehřály (krabice nesmí být na slunci) a nenechávat krabici bez dozoru, já si myslím, že nejlépe je soustředit se na zajištění hladké jízdy. (Teplotu můžete měřit obyčejným kuchyňským teploměrem přes vzduchovou díru, která je ve stropě krabice.) A tady je případ, kdy jsem musel použít roják a jako žebřík posloužil můj náklaďák na převoz včel. Během rojové sezóny při práci na vzdálenějších včelnicích vídávám roj zavěšený na stromě. Včely by mohly obsadit některou ze včelích pastí, které mám umístěny několik desítek metrů od včelnice. Abych odstranil tuto nejistotu, rychle roj chytím (v případě, že včelař má problémy s prací ve výškách, je lépe zavolat někoho ze včelařského spolku, aby mu včely odchytl). Zaparkoval jsem auto tak, že kabina byla pod rojem (viz obr. 4). Ačkoliv včely z roje dají při setřásání žihadlo velmi zřídka, měl jsem poblíž zapálený dýmák. Roják jsem držel nad hlavou a zvedal ho, abych do něj dostal spodní část roje, ačkoliv některé části byly na jedné straně mimo něj. Některé ze včel byly mimo mě i roják, protože jsem byl na protější straně (viz obr. 5). Už jsem se chystal setřást včely do rojáku. Správné místo, kde bych měl stát, bylo trochu stranou roje ne přímo pod rojem. V případě, že některé další ze včel se do bedýnky netrefí a spadnou dolů, nechcete, aby spadly na vás. Včely v roji jsou obvykle velice mírné. Nicméně, když jsou náhle shozeny z roje a padají na holou kůži, jejich instinkt je okamžitě dát žihadlo, i když jsou nasáté medem. Proto by člověk měl být trochu, alespoň krok, stranou, jak je vidět na obr. 5. Náhlým nárazem do větve většina včel spadla do bedýnky. Je-li vaše rovnováha nejistá, pak váha včel, které jsou nasáklé medem a žbluňknou do rojáku, vás může destabilizovat tak, že rovnováhu ztratíte docela. Tak se tedy připravte na jejich náraz. Já jsem začal včelařit v deseti letech a nejspíš jsem šplhal pro svůj první roj kolem dvanáctého roku. Pak už je to stěží spočítat včetně těch, které jsem sbíral z vrchu svého náklaďáku. Když nejste na zemi a chytáte roj, musíte si všechny tyto detaily uvědomit a tvrdým způsobem se je naučit. Zaklapl jsem víko. Rychlé a snadné. Teď jen nechám bedýnku na střeše náklaďáku a budu se věnovat práci na včelnici. Postranními dírami se včely z venku dostanou dovnitř, zatím co jiné slídí kolem hlavních dveří, protože cítí vůni mateřského feromonu vycházející zevnitř (viz obr ). Když je většina včel uvnitř rojáku, mohu je dát do úlu na této včelnici. Jinou volbou je, že se dvířka před cestou na další včelnici zalepí. V tomhle případě se roj sveze jako taxíkem. Na předním sedadle náklaďáku s prvotřídním zacházením však také roj má cenu 100 USD. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK Rekviem za sršeň asijskou Reportáž našeho zvláštního zpravodaje Oliviera Billard ze Saint-Etienne d Orthe (Landres). (Abeille de France; 2014, č. 9, s ) Souhrn: Francouzský včelař zkonstruoval zařízení na ničení asijských sršní. Principem je vysokonapěťová propust s rovnoběžně uspořádanými dráty, mezi kterými včela proletí, ale větší hmyz už ne. Jen co začne jaro a pak až do pozdního podzimu se do popředí zájmu v některých oblastech Francie dostává otázka asijské sršně (Vespa velutina). Trýznivý problém ať už pro včely nebo ve svém důsledku pro včelaře, není jen v tom, že se neshodnou ti, kteří se cítí být experty na vše a rozšířili myšlenku, že vývoj invaze se vyřeší sám, což znamená, že se proti tomu vůbec nemusí bojovat a těmi, kteří pro nedostatek účinných a v praxi proveditelných řešení si hrají na chemiky učedníky a doufají, že najdou řešení prostřednictvím chemických substancí, které jsou jedna nebezpečnější než druhá. Mezi těmito dvěma extrémy se zjevují hloubavé hlavinky přicházející s celkem sofistikovanými nápady, jako je ten, který jsme pro vás nakonec objevili úplně na konci departementu Landes. Na jihu Landes, pár set metrů od Adour, se před námi otevírá pohled na malebné uličky vesničky Saint Etienne D Orthe, kterými se dostaneme k Di- 124

125 dier Robertovi, otci myšlenky, naprosto zvláštního řešení. Je to nejspíš moje profese, která mi umožnila koncipovat a realizovat technické řešení k boji proti asijské sršni. Didier Robert, již nějaký čas v důchodu, byl bezpečnostním technikem v petrolejářském oboru, hodně cestoval po světě a nenahánějí mu strach ani výzvy ani sršeň asijská. Synových kamarádek Halo tati, mám v autě kamarádek, můžeš mi přijet pomoci? Jednoho letního večera v roce 2010 právě těmito slovy vše začalo. Ne jednu, ne dvě doby, naskočil táta do auta a zamířil k tomu, co mělo být u zrodu bádání v boji proti asijské sršni. V dětství chodil pravidelně s dědečkem na včelnici a tak ty, které ho čekaly dnes, mu nenaháněly o nic víc strachu. Právě takto získané včelstvo se stalo prvním v dlouhé sérii, jelikož nyní vlastní Didier Robert se synem 45 úlů, o které je dobře postaráno. V roce 2012 způsobila silná invaze Vespa velutiny obrovský masakr a velké ztráty na včelstvech nejen jim, ale i v Landes, Baskitsku, v Béarn a v Lot et Garonne. Bylo nutné zareagovat! Obr. 1: Rozkládací harfa a zařízení k ukládání energie vsunutá mezi dva úly. Obr. 2: Didier Robert právě vysvětluje fungování svého mechanismu. 125

126 Obr. 3: Didie Robert naposledy v dílně ověřuje elektrickou harfu před převozem na včelnici. Obr. 5: Rozkládací elektrická harfa těsně nad zemí na plastovém úlovém víku naplněném vodou vybavená miskou s návnadou na bázi sirupu. Koncepce realizace Přijít na to je jednoduché, ale těžké je to udělat, říká Didier Robert a dobře ví, o čem mluví. Po zralé úvaze se rozhodl, že zaměří bádání na systém, který je co nejohleduplnější k životnímu prostředí. Hned na začátku vyloučil vše, při čem se používají chemické produkty (plyn, prášek atd.) zajisté nebezpečné pro sršně ale rovněž tak pro ptáky, jiný hmyz, stejně jako pro člověka A tak se stala nosnou myšlenkou při bádání našeho dnešního hosta elektřina. Koncept elektrické harfy dostal po diskuzích s dětmi konkrétní podobu. Ve skutečnosti se jedná o využití potenciálového rozdílu mezi dvěma souběžnými kovovými dráty napájenými proudem. Zbývá vyřešit vzdálenost drátů tak, aby se včely s menším rozpětím křídel než sršeň asijská nemohly dotknout současně dvou drátů a unikly tak jisté smrti po zásahu elektrickým proudem. Tohle všechno se zdá jednoduché, ale to je teorie. V praxi jde o složitý hlavolam. První problém je energie sama o sobě. Včelnice jsou nejčastěji vzdálené od obydlí, není tedy možné se napojit a už vůbec ne táhnout vedení až na včelnici. Je tedy nutné vyjít z výroby elektřiny a jejího skladování v místě. Nejpříhodnější je dobíjecí baterie se solárním článkem, výborně, problém je rychle vyřešen. Druhý problém se týká bezpečnosti systému s ohledem na lidi a divoká nebo domácí zvířata. Také tato stránka je rychle vyřešena velmi vysokým napětím o velmi nízké intenzitě a přídavným jiště- 126

127 ním automatického odpojení elektrického zdroje v případě překlopení zařízení nedopatřením. Po těchto základech začal tedy šikovný konstruktér sbírat staré haraburdí z autopříslušenství, elektrické a elektronické komponenty, kousky dřeva, aby mohl postavit první prototyp, který nepřežil drsné pokusy v prvopočátku. Didier Robert se přesto nenechal odradit, znovu se vrhl do práce, poučiv se z nezdaru a zároveň se seznamoval s parametry, s kterými je nutné počítat. Například procento vzdušné vlhkosti, které se liší podle toho, zda je zařízení instalováno na včelnici na pobřeží nebo v horách a mnoho jiných, až do teď netušených parametrů. Prototyp za prototypem, zařízení se stalo plně funkčním a dnes je harfa (jednoduchý odolný rám s napnutými elektrickými dráty), stále se vyvíjející použitelný systém. Testování před instalací Zkušební období systému ukázalo, že optimální účinnost zařízení vyžaduje před instalací na danou včelnici, dlouhé a sofistikované pozorování chování sršně asijské, když se přibližuje k úlům. Sršeň je nejenom rychlá ale také nenápadná, využívá velmi přesné letecké dráhy, které vyžadují od včelaře nadefinovat, jaká se použije strategie k umístění harfy. Někdy je lepším řešením umístit harfu za úly, někdy trochu výš, jindy mezi dva úly. Po stanovení strategie, je umístění rychlé, a jakmile se zapne proud, šílený útok nalétajících asijských sršní se postupně zmírňuje, až by se člověku zachtělo pronést pohřební řeč. Paf, paf, paf jsou oblíbená zvukomalebná slova, když Didier Robert přímo v terénu popisuje působení svého velice důmyslného vynálezu. Samozřejmě, že se vždy tu a tam najde několik stěžovatelů, pro které je přednější nechat volný průběh přirozenému výběru, spíš než chránit včelstva, vždyť kolik jich je asi tak dnes ohroženo. Protože neexistují řešení bez nepříjemných následků, opravdu se stává, že se mezi struny harfy chytí i nějaký jiný velký hmyz, ale to je nepatrné procento. Dalšímu druhu sršní, evropským (Vespa crabo) se skutečně také může stát, že se zachytí do pasti, ale protože jejich posedlostí není masakrování včel, stačí například, aby se elektrická harfa neumísťovala do sadu, místa, které je pro jejich návštěvy typické. Kompletní účinný systém Didier Robert v průběhu času a s přibývajícími zkušenostmi nepostavil jen jednu past, ale celý jejich systém, u něhož stojí za povšimnutí flexibilita a přizpůsobivost mimořádným situacím. Systém se vyvinul z původní harfy s jednoduchým dřevěným rámem a prostrkanými dráty v určité vzdálenosti v systém, který umožňuje klást praktičtější skládací harfu podle dané situace. Nemluvě o budoucích výtvorech, které má Didier Robert na papírech nebo jsou už ve zkušební fázi. Pro tuto chvíli se toho víc nedovíme. Naopak, to co víme je, že tato harfa a její odvozeniny již fungují na několika včelnicích na jihu Francie, na italské hranici u pobřeží Atlantiku s výsledky více než přesvědčivými, hlavně tento rok, kdy sršeň Obr. 6: Rozkládací elektrická harfa těsně nad zemí na plastovém úlovém víku naplněném vodou vybavená miskou s návnadou na bázi sirupu. 127

128 asijská těžila z mírnější zimy oproti minulé sezoně. Někteří včelaři jdou až tak daleko, že kombinují rozkládací harfu s nádržkou plnou vody a uprostřed ní miskou se sladkou návnadou na bázi červeného ovocného sirupu a bílého vína. Člověk nikdy neví! Kdyby se v budoucnu stala sršeň jako zázrakem rezistentní vůči elektřině, utopila by se. Výsledek je ohromný. Kdy klást pasti? Opravdu dobrý lékař říká, že není nutné trpět bolestí ale léčit hned od počátku. V boji proti asijské sršni je to stejné. Je zbytečné naše včely nechávat celé měsíce v potaz této pohromě. Nejlepší prevencí proti jejímu rychlému rozmachu a silnému tlaku na včelstva je, zasadit jí ránu co nejdříve. Z toho plyne, že je to velmi brzo, od počátku února podle oblastí, kdy je vhodné klást pasti, harfy a další zařízení a za prvé zlikvidovat co nejdříve královny zakladatelky, které mají brzy potřebu cukru a za druhé pustošící nálet samotných sršní. Znovu a jako vždy jsou to lidé v terénu, každodenně v kontaktu s problémy a přímo posuzující situaci a vhodnost zásahu. Právě od nich přicházejí a budou přicházet účinná a praktická řešení pro boj se sršní asijskou. Didier Robert je jejich součástí a jako mnoho dalších přikládá ruku k dílu v boji proti Vespa velutina. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Agregát AIP 10 pro získávání pylu z plástů (V. F. Někraševič, R. A. Mamonov, K. V. Burenin, I. F. Karačun; Pčelovodstvo, 2014, č. 9, str ) Souhrn: Popis zařízení pro mechanickou separaci plástového pylu od zbytku voskové hmoty. Na četné žádosti včelařů, majících několik včelnic (do včelstev), jsme navrhli a nyní vyrábíme sériově agregát AIP 10 pro získávání pylu z včelích plástů. Agregát obsahuje drtič pylových plástů a třídič pro roztřídění rozmělněné hmoty na pyl a vosk. Obr. 1: Drtič Drtič (obr. 1) se skládá ze zásobníku 1 s automaticky zakrývající se příklopkou 10, kolíčku drtiče 2 s mřížkou 9, nástavku 8 s poháněčem 7 plnícího roli dávkovače, rámu 6 s elektromotorem 4, na jehož hřídeli je upevněno drtící zařízení. Drtič je zásobován propouštěcím zařízením 3. Pro odstranění vibrací je rám upevněn na gumových polštářích 5. Třídič (obr. 2) se skládá z nádoby 1 s držadly 2 a sítka 3, položeného na jejím dně. Obr. 2: Třídič Technologie získání pylu obsahuje následující operace: příprava pylových plástů odstraněním medu včelami; skarifikaci plástů (pozn. překladatele: seřezání pomáhá zkrátit dobu a zmenšit ztráty energie na sušení do 40 %) s následným vysušením do % vlhkosti; oddělení voskopylové hmoty z rámku s následujícím ochlazením (např. při teplotě -3 C po dobu 60 min., při -5 C 40 min); rozdrcení voskopylové hmoty a roztřídění na vosk a pyl. V současné době se pracuje na odstředivém způsobu skarifikace pylových plástů (patent RF ), který je možné uskutečnit ve standardním medometu s modifikovanými kazetami (místo síta je natažené plátno). Jestliže se sušení pylu provádí v místnosti při teplotě C, tak je na to potřeba 1,5 2 měsíce v závislosti na jeho prvotní vlhkosti, ale při konvektivním (pozn. překl. konvekce - proudění) sušení neskarifikovaných plástů s teplotou C postačí jen h a skarifikovaných okolo 15 h. Operace oddělení voskopylové hmoty z rámků je v současné době také zmechanizována. Podstata procesu oddělení spočívá v tom, že pylové plásty se zpočátku nahřívají na teplotu C (patent RF ) v závislosti na jejich stáří, pak se vkládají do kazet bez mřížky a ty se umístí do rotoru me- 128

129 dometu. Při otáčení rotoru působením odstředivé síly dochází k oddělení plástu od rámku. Na kousky rozlámaná voskopylová hmota se ochlazuje podle údajů výše uvedených, při čemž dochází k jejímu drcení. Ukazatel Veličina Výkonnost, plásty/h 10 i více Kapacita jednofázového motoru 0,25 Celkové rozměry délka 370 šířka 200 výška 500 Hmotnost, kg 10 Specifická výtěžnost objemu 0,025 pylu na 1 plást, kvk Množství vytaženého pylu z plástu, % Množství voskových příměsí 6% v pylu, % ne více Ztráty práce, člověk h 0,1 Pracovní proces agregátu se děje následujícím způsobem (obr. 1). Připravené kousky pylových plástů po zapnutí elektromotoru 4 se dají do zásobníku 1. Při tlaku části plástu na příklopku 10 se tento propadá do drtiče 2, příklopka se automaticky vrací do výchozí polohy, což zabraňuje vyhození rozmělněného produktu. Voskopylová hmota rozmělněná na určený stupeň přes mřížku 9 propadá do nástavku 8. Při tom se rychlost prudce snižuje poháněčem v přídavném zařízení 7, který při vracení předá po částech rozmělněný produkt do třídiče. Použití poháněče v přídavném zařízení prakticky vylučuje rozhoz a rozptyl rozmělněné voskové suroviny a zlepšuje tím ekologii procesu rozmělnění pylových plástů. Voskopylová hmota v určitých dávkách padá do třídiče, kde se ručně prosívají vosková surovina a drobné částečky pylu. Velikost částeček voskové suroviny a pylu závisí na průměru otvorů sítka, uloženém na dně třídiče. Pokusy jsme zjistili, že množství kousků pylu, prosívaných s voskovou surovinou nepřevyšuje 7 %. Provedli jsme pokusy pro určení produktivity, ztrát energie a práce a parametry výchozích produktů (vosku a pylu), které jsou uvedeny v technických charakteristikách agregátu AIP 10 (tabulka). Použití agregátu AIP 10 s již průmyslově vyráběnými agregáty AIP 50 a AIP 30 umožní za dostupnou cenu provádět oddělování pylu na provozech s jakýmkoliv množstvím včelstev. Přeložila: Mgr. Marie STRATILOVÁ 129

130 ÚL PROSTŘEDÍ Průběžná obnova stavebního díla (Uwe Hubbe; Deutsches Bienen-Journal, 2014, č. 8, str ) Souhrn: Pravidelná obnova včelího díla podporuje udržení zdraví ve včelstvu. Včelařský mistr Uwe Hubbe popisuje různé metody, jak se to dá udělat. Zpočátku světlé včelí stavební dílo časem tmavne a to tím, jak přibývají zbytky z košilek a výměšky larev. K tomu ještě původci nemocí, kteří se na starých plástech nacházejí, zhoršují hygienu ve včelstvu a napomáhají rozvoji nemocí. Navíc mohou být ty nejstarší a opakovaně zaplodované plásty zatíženy imisemi zvenčí, neboť spolu s pylem a vodou se do díla mohou dostat i těžké kovy a látky z ochranných postřiků na rostliny. Nakonec i každoroční opakující se ošetřování proti varroáze může v případě některých přípravků zanechat rezidua. To všechno dohromady nechtěně přispívá k rezistenci roztočů proti nasazovaným léčivům. Bohužel ještě mnozí včelaři sypou či stříkají další ne vždy nejvhodnější přípravky jako domnělou zdravotní prevenci či konzervaci přímo na plásty nebo je jinak přivádějí do kontaktu s nimi. Zkrátka: výměna starých plodových plástů je v každém včelařství bezpodmínečně nutná. Dávní včelaři už za starých časů praktikovali obnovu včelího díla a velmi úspěšně! V podletí vypudili včely z úlu pomocí takzvaného vybubnování a po takto uměle vyvolaném rojení je usadili do nových košnic. Následně vosk z opuštěných plástů využili na zhotovení svíček. Tento postup by byl pro dnešní nástavkové včelaření sice proveditelný, ale přece jen hodně nákladný podnik. Nabízí se jednodušší metody, i když i tak jsou možnosti výměny plástů závislé na typu úlu, způsobu hospodaření a také na očekávané snůšce. Samozřejmě je možné zplesnivělé, tmavé či nepravidelně vystavěné plásty a také dílo s velkým podílem trubčích buněk vyměnit kdykoliv jindy. Nejjednodušší je však přece jen jednorázová výměna celého nástavku. Přitom však vyvstává většinou otázka: jak dosáhnout toho, aby staré plásty byly bez plodu? Dvounástavkový úl Při včelaření na dvě plodiště se nabízí možnost provést výměnu postupně pro každý nástavek zvlášť. Při tomto způsobu je možné v podletí po vytáčení za pomoci mateří mřížky omezit plod pouze na jedno plodiště obvykle na horní. Je to šetrnější Obnova díla v podletí plodiště na dvou nástavcích 1. Medník se odebere k vytáčení. Mateří mřížka se vloží mezi dvě plodiště, přičemž matka sedí v horním plodišti. 2. Plod vybíhá ve spodním plodišti. V případě potřeby je možné souběžně krmit a ošetřovat proti varroáze. 3. Spodní plodiště s nyní prázdnými plásty se odebere, případně se přeléčí jednonástavkové včelstvo a nasadí se vytočený medník. 4. Včelstvo se chystá k přezimování na dvou nástavcích a plně se zakrmí. 130

131 než umístění matky do klícky to by na poměrně dlouhou dobu dvaceti čtyř dní působilo nepříznivě na harmonii ve včelstvu. Poté, co se vylíhne poslední plod ve spodním bezmatečném prostoru, zbaví se včel a celý nástavek se dá pryč. Současně se nasadí nové stavební plásty, například se přidá vytočený medník s nezaplodovanými plásty. Ale pozor! Dříve než zavěsíte do včelstva plásty se stopami medu po vytáčení, měli byste je jako prevenci proti loupeži namočit do vody. Návazně na to se včelstvo zakrmí. nástavek na jednu noc na výkluz. To výrazně ulehčí práci a zabrání loupežím. Přezimování na třech nástavcích Při této variantě se staré plásty odebírají až v předjaří. Zakrmení proběhne jako obvykle po letním ošetřování a poté včely dostanou medník s vytočenými plásty jako třetí vrstvu, ovšem bez mateří mřížky. Předpokladem pro tento postup je, aby spodní nástavky byly plně obsazené včelami. Včelstvo se zazimuje na třech nástavcích, i když včely vzhledem k novým světlým plástům v nejvyšším nástavku v nich uskladní málo zásob. To ale nepředstavuje ze zkušenosti žádnou nevýhodu i tak celková spotřeba krmiva pro včelstvo přezimující na třech nástavcích je o tři až čtyři kilogramy vyšší než u včelstva na dvou nástavcích. Dávkování léčiv proti varroáze při druhém ošetřování se musí stanovit podle vnitřního objemu úlu a celkové síly včelstva. Z úlů s jedním plodištěm nelze staré plásty odebírat po nástavcích. Teď by mohlo někoho napadnout, že by bylo výhodné včelstva zazimovat na Zanderových nebo normálních mírách na jediném nástavku a teprve na jaře rozšířit vytočenými plásty nebo novými mezistěnami. Tento postup by však pro včelaře počítajícího s časnou jarní snůškou přinesl výrazné ztráty při vytáčení zaviněné chybějícím kvantem včel. Takové ztráty nepřeváží případné úspory na krmení a lécích proti varroáze. Termín ošetřování proti varroáze by se měl řídit stupněm napadení roztoči. Při silném zamoření se po vytáčení včelstvo nakrmí pěti litry krmného roztoku a ihned poléčí. Při slabší nákaze je výhodnější ošetřit zbylý nástavek ještě před nasazením horního nástavku s nezaplodovanými plásty, protože si to vyžádá méně léčiva a zároveň jich bude kontaminováno méně. Předností odebírání plástů v podletí je, že se staré plásty mohou během nastávajícího podzimu a zimy zpracovat; odpadá tím dlouhé skladování. Jestliže se každý rok odstraní vždy spodní plodiště, posouvají se plásty po úlu vždy shora dolů. Tímto postupem zajistíme, že jsou vždy po dvou letech z úlu odstraněny. Ještě jeden tip: abychom docílili, že staré plásty budou absolutně bez plodu, je dobré přistavit Po vyřezání plástů k vytavení se rámky ještě očistí a vytřídí. V zodpovědně vedených chovech to znamená, že se jich vyřadí skutečně hodně. Spodní prostor s nejstaršími plásty se odstraní až následující předjaří ve vhodném teplém dni s teplotou od 15 ºC, protože včelstvo v této době ploduje většinou jen v horním nástavku. Kdyby se však přece jen vyskytoval v některých plástech plod, mohou se převěsit do horního nástavku nad plodové hnízdo a současně odstranit prázdné nebo případně plesnivé okrajové plásty. Nevýhodou této metody je, že práce, která je spojená s vytavením starých plástů, připadne zrovna na jaro. Tou dobou už většinou včely vylétají z úlu 131

132 a včelař má jiné věci na práci, než aby se ještě staral o zpracování vosku. Jestliže se však plásty nevytaví ihned, musí být až do pozdního podzimu řádně uskladněny a zakonzervovány. Na tavení starých plástů pak většinou dojde až tehdy, když včely už prakticky nelétají. Samozřejmě je potřeba, aby plásty byly uchráněny před zavíječem voskovým a plísněmi. Kromě toho nesmí mít k plástům přístup ani hlodavci ani včely. Ve vlastní včelnici uschovávám plásty v plastovém sudu od potravin s prodyšným uzávěrem a s přídavkem 200 ml šedesátiprocentní kyseliny mravenčí. Postupná obměna velkých rámků jeden po druhém U rámků velkých rozměrů, jako jsou vysoké rámky, 1,5-německé normální či Dadantovy rámky, není kompletní výměna nástavků možná bez tvorby oddělků nebo umělého vyrojení jako při jednonástavkovém plodišti. V takovém případě se vybavení úlu rozšíří o přepážky a vertikální mateří mřížky. Tmavé plásty se převěsí na okraj a k oddělení od zbytku včelstva se použijí právě tyto přepážky a mřížky. Jestliže jsou po dvaceti čtyřech dnech bez plodu, dají se pryč. Protože v těchto úlech jsou plásty v medníku menší než v plodišti, nejsou k dispozici žádné vystavěné nezaplodované plásty tudíž se staré plásty musí nahradit mezistěnami. Podobně se postupuje i u ležanů. Nevýhoda: výměna probíhá po jednotlivých plástech je to tedy dlouholetá záležitost. I zde se musí plásty až do vytavení pečlivě uskladnit. Umělé roje Nabízí se použití i tzv. cellské rotace (Celler Rotationsverfahren = metoda rotace, vypracovaná v Dolnosaském včelařském zemském institutu sídlícím v Celle pozn. překl.) přizpůsobené konkrétním provozním podmínkám při obnově včelího díla. V takovém případě se během prvního vytáčení smetou včely z medníků do umělých rojů, ošetří se proti varroáze a po přidání mladých matek se takto vytvořená včelstva usadí na novém díle. Po posledním vytáčení se matka ve zbytkovém včelstvu zavře na asi dvacet čtyři dní do klícky do doby, než se vylíhne veškerý plod. Poté se včely smetou, poléčí se vzniklý umělý roj, odebere se zaklíckovaná matka a včelami se posílí již dříve vytvořená mladá včelstva. Takovéto opatření vyžaduje hodně času i materiálu, ale na druhé straně jsou plásty každoročně plně obměněny a možná kontaminace varroázou je nepatrná. Shrnutí Každý včelař může předestřené postupy použít a přizpůsobit je snůšce, stavu včelstev, času i provozním záměrům ve vlastním včelstvu. Připomínám ještě, že se stále musí dávat pozor na správné přikrmování. Plánovitá a důsledná výměna plástů je nezbytná k tomu, aby bylo včelstvo zbaveno nejen možných původců nákazy, ale i jakýchkoliv jiných podezřelých látek. Kompletní výměna minimálně po dvou letech se jeví pro běžně hospodařícího včelaře, který porovnává náklady i užitek, jako proveditelná. Autor UWE HUBBE pracuje od svých 35 let v Institutu v Kirchhainu jako koordinátor pro práci včelařských mistrů ve včelařských velkochovech. Nadto je zkušebním komisařem pro nástavbové i mistrovské vzdělávání v Dolním Sasku. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Inovovaný rámek (A. G. Mannapov, L. A. Redkova; Pčelovodstvo, 2014, č. 9, s ) Souhrn: Tvar louček rámku může ovlivnit proudění vzduchu uvnitř úlu. Inovovaný tvar zajistil u pokusných včelstev menší množství včel potřebných k zahřívání plodu, čímž došlo dokonce i ke zvýšení medného výnosu. V dutinách stromů, v klátech a ve vydlabaných špalcích si staví včely svůj příbytek z voskových plástů, nechávají mezi nimi vzdálenost, kterou nazýváme včelí mezerou. V současných úlech se dodržuje mezera mezi rámky 12 mm. Takový údaj uvádějí učebnice, příručky a návody ke včelaření. Odpovídají tyto parametry v úlech přírodním podmínkám? Při použití moderních měřících přístrojů, i laserových, jsme se pokusili najít odpověď na tuto otázku. Prostudovali jsme příbytky postavené včelami v dutinách a klátech, změřili včelí mezeru, zjistili jsme, že se pohybuje v rozmezí od 5,0 9,5 mm, při čemž v 96 % se rovnala 9,0 mm. To ukazuje na to, že přírodním standardem je ulička užší o 25 %. Druhou neméně důležitou otázkou je orientace plástů. V přírodním prostředí v dutinách včely v přední části vždy vystaví zahrazující voskový plást. Při tom jsou plásty vždy orientované podle magnetických pólů ze severu na jih. A z obou stran hnízdiště je prostor v šířce do 5cm, zabezpečující ventilaci. Počet voskových plástů od 5 do 9 kusů je z neznámých důvodů vždy lichý. Dá se předpokládat, že v přírodním prostředí mají vliv na vytvoření optimálních parametrů mikroklimatu zachování rozměru včelí mezery a také využití zahrazujícího plástu ze strany česna a volný prostor po stranách hnízdiště. To nás přivedlo 132

133 na myšlenku, že by v úlu měly boční loučky plnit funkci zamezení průvanu (analogie zábrany před česnem) a zároveň umožňovat přiměřenou ventilaci vzduchu v uličkách. Při konstrukci hermetického stropu se hnízdiště včelstva přemění v obrácenou termosku. V tomto případě se v úlu ustanoví pohyb vzduchu na principu proudění. a dochází k rychlejšímu fyziologickému opotřebování včel dělnic produkty látkové výměny rychle odcházejí z úlu. Všechny tyto nedostatky řeší inovovaný rámek s bočními loučkami o šířce 34 mm po celé výšce (obr. 1). Při tom vzdálenost mezi středy dvou sousedních plástů je také 34 mm. Provedli jsme srovnávací zkoušky včelstev, jejichž plodiště bylo vybaveno klasickými rámky s mezerníky (kontrolní skupina) a z rámků s bočními loučkami o šířce 34 mm (pokusná skupina) Pomocí termoanemometru Testo 405 jsme studovali parametry plodiště a vzdušných proudů a zjistili jejich rozdíly v závislosti na typu použitých rámků (tabulka 1). Používané tradiční rámky ve včelařství se stálými mezerníky mají šířku bočních louček 37 mm, což umožňuje dodržovat šířku uliček 12 mm. Přesto se v nižších dvou třetinách boční loučky její šířka zmenšuje na 24 mm, načež se vytváří prostředí pro průvan, spojující se se stěnou úlu. A tak rámky s vykrojenými bočními loučkami vybavené mezerníky mají následující nedostatky: včelí mezera (šířka uličky) neodpovídá přírodnímu standardu místo ventilace prouděním vzniká v uličkách, kde je též uložen plod, průvan pro udržení optimální teploty v hnízdišti musí včely dělnice zbytečně vyrábět teplo toto vše doprovází zvětšení spotřeby krmných zásob (obzvláště v zimním období) Tab. 1: Parametry mikroklimatu hnízda V kontrolní skupině byla rychlost pohybu vzduchu při průchodu průvanu ze všech stran 5,8krát větší než v pokusné skupině. Se zmenšením uličky na 9 mm ustává průvan a vzduch pomalu stoupá k hermetickému strůpku. Dochází k tomu, že produkty vznikající životní činností včel, se smíchávají se vzduchem, zahřívají ho a dělí se na oxid uhličitý a další látky. V zóně výchovy plodu se tak vytváří příznivé teplotní podmínky. Maximální komfortní teplotu jsme registrovali v pokusné skupině 36,7 C. Následkem toho včely dělnice neztrácely doplňující energii na zahřívání hnízda a plodu. Při tom Skupina Rychlost vzduchu v uličce Teplota C m/s V plodovém rámku V medném rámku Vlhkost % kontrolní 2,9±0,32 34,6±1,15 21,5±0,89 86,4±1,26 pokusná 0,5±0,05 36,7±0,68 26,8±0,65 98,7±0,48 Tab. 2: Potlačení onemocnění Skupina Roztoči Příznaky zvápenatění kontrolní 3,7±0,96 V dolní části rámků pokusná 1,1±0,14 chybí Skupina Obr. 1: Inovovaný rámek (v řezu). Tab. 3: Hospodářsky důležité ukazatele Hmotnost včel v uličce v g Počet rámků, ks Obr. 2: Závislost kladení vajíček matkou podle použitého rámku. Síla včelstva v době hlavního sběru nektaru Počet oddělků Získáno medu k prodeji v kg Kontrolní 298,4 12,0 28,0 (8,4) 2,0 68,0 pokusná 211,0 13,0 58,0 (12,3) 5,0 224,0 133

134 teplo stoupalo vzhůru, oxid uhličitý klesal dolů, působil preventivně a sanitárně na parazity a původce zvápenatění (tabulka č. 2). Pohybující se proudy vzduchu vytváří přirozenou ventilaci: při dotyku s hermetickým strůpkem prochází teplý vzduch k bočním krajním rámkům a mezi nimi a stěnami úlu se spouští dolů. Při tom zahřívá chladnější vzduch, se kterým se setkává. Při použití inovovaného rámku v uličkách se zavíčkovaným plodem jsme registrovali minimální množství včel dělnic zahřívajících plod. Z tohoto důvodu mělo více včel možnost věnovat se sběru nektaru a jiným pracím. Matky, bohatě zásobované mateří kašičkou, vykazovaly vysoké počty kladených vajíček (obr. 2). Hodnocení včelstev kontrolní a pokusné skupiny umožnilo přesně určit rozličné hospodářsky užitečné ukazatele (tabulka 3). Za jeden z klíčových momentů je možné považovat zmenšení množství včel v uličkách pokusného včelstva. Při tom počet rámků v plodišti se zvětšoval do 13. Síla pokusného včelstva před hlavním medobraním byla 1,46krát (na 3,9 kg) větší ve srovnání s kontrolní skupinou. Od pokusných včelstev se k 20. květnu vytvořilo pět oddělků. Medu určeného k prodeji daly včely pokusné skupiny 3,29krát více než kontrolní skupina. Přeložila: Mgr. Marie STRATILOVÁ Ventilace úlu (Ing. I. Pawlik, včelařský mistr; Pszczelarstwo, 2015/5, str ) Souhrn: Zvláště v úlech vyrobených z plastů je nezbytností použít zasíťované dno, které zajistí odvod přebytečné vlhkosti z úlu během zimování. Popis dna používaného v Polsku. Divoce žijící včely si nacházely štěrbiny nebo díry ve skalách, které byly pro ně zdravé a výhodné. Hlavně pokud bydlely v částečně ztrouchnivělých kmenech, měly zajištěnu nejen dobrou ventilaci ale i pohlcování nadbytečné vlhkosti. Z toho důvodu naši předci při stavbě úlů dělali silné stěny (až 7 cm) pokud šlo o dřevo nebo i tlustší, pokud šlo o slámu. Fot. 2: Složené dno. Fot. 1: Bezrámkový úl Dzieržona Muzeum v Sadeckym Bartniku ve Strožach. Takové vlastnosti nemají žádné současné úly. V létě znamená spotřebovaný 1 kg medu vytvoření až 75 litrů vodní páry. K tomu je třeba přičíst odpařování sebraného nektaru. Při intenzivních přínosech musí být odvedeno přes česno až 1800 litrů páry za hodinu. Pět dělnic je schopno za hodinu vyhnat cca litrů vzduchu. Kdysi mne nadchlo vyrobit si úl z polyuretanu. Zhotovil jsem velkopolské díly a v nich jsem zimoval včelstva. Uprostřed zimy, cca v polovině ledna, jsem při pochůzce s hrůzou uviděl, že ve čtyřech úlech jsou na boku díry s průměrem cca 10 cm. Přes ty díry bylo vidět rámečky i zimující včely. Venku při tom bylo mínus 17 stupňů! Nemohl jsem včelám pomoci jinak, než zmuchlaným papírem díry ucpat a přelepit lepicí páskou. Do zápisníku jsem napsal, co se stalo s poznámkou, že asi nepřežijí. Proto jsem byl velice překvapený, když tato včelstva nejen že přezimovala, ale v dobré kondici. Vysvětlení pro mne bylo, že tyto díry jim 134

135 Nákres 1 1 celé dno, 2 plná vložka, 3 síťová vložka, 4 vstup do pylochytu, 5 deska s otvory pro sběr pylu, 6 uzavírající destička. Takto je dno připravené ke sběru pylu. byl oddělený jenom síťkou a vložkou z voděodolné překližky síly 4 mm. Časem se ukázalo, že taková dna mají vady, a sice nemožnost změny polohy sítky a překližky. Proto jsem se rozhodl to změnit. Vyšel jsem ze dna zvaného optimal. Bohužel zatím nemohu ukázat své řešení, protože tato dna jsem vyrobil letos v zimě, a proto s nimi nemám zatím zkušenost. Nákres 2 Dno připravené ke sledování spadu Varroa destruktor. Cizopasníci padají přes síťku na podložku natřenou tukem. Takto připravené je dno (po uzavřená česna) použitelné i pro fumigaci. Fot. 3: Vysunutá dnová vložka. Nákres 3 Dno s krmítkem. V krmítku je vložená sláma nebo keramzit. Pod krmicí nádobou je plná vložka znemožňující přístup cizím včelám. umožnily dobrou ventilaci. Zapomněl jsem dodat, že díry nezpůsobil datel, ale sýkorky. Ta příhoda mne přivedla k myšlence hledat řešení, které by zajistilo dobrou ventilaci bez nadměrného utěsňování úlu. V knížce Roční termíny jsem v oddíle leden našel nákres vysokého dna se síťkou. V dalších letech moje včely zimovaly na takovém dně. Vnitřek úlu Fot. 4: Vyjmutá vložka, sítka částečně vysunutá. 135

136 Nákres 4 Uspořádání hnízda s izolátorem matky. V pozdním podzimu se izolátor přenese do středu horního nástavku. Možnost snadné montáže pylochytu považuji za věc velice důležitou nejen kvůli sběru pylu ale hlavně kvůli ověření zdraví včelstva. Výrazně nižší sběr pylu v porovnání s ostatními včelstvy svědčí o nemoci, slabém výkonu matky nebo rojové náladě. Tím se pylochyt stává výhodným diagnostickým nástrojem. Pylochyt nemůže být v činnosti déle než 1,5 2 hod. denně Např. od do hod. Zaprvé, včely si na pylochyt zvyknou a začnou přinášet menší množství pylu, aby s ním snadněji přešly přes otvory v pylochytu, za druhé je třeba včelám nechat možnost donášet pyl do úlu pro vlastní spotřebu. Dalším důležitým článkem tohoto dna je hygienická síťka. Každotýdenním počítáním spadlých roztočů Varroa destruktor a vydělením počtem dní dostáváme denní spad. To číslo něco říká o stavu napadení včelstva. Když je to číslo např. 5 na den nebo více, tak to je již vysoké napadení a je nutné přistoupit k rychlému léčení. Na podzim by bylo ve včelstvu 3 4 tisíce cizopasníků Varroa. Namísto síťky je možné zasunout plochou vaničku s hloubkou cca 60 mm s maximální výměrou mm vyplněnou např. slámou a tak získáme krmítko s obsahem cca 7 litrů. Pod toto krmítko zasuneme plnou vložku, abychom znemožnili přístup cizím včelám. Vyplývá z toho, že síťové dno je ideální způsob pro zajištění ventilace pro zimujícího včelstva. Přesto při zimování ve dvou nástavcích, kdy chumáč je na konci zimy dost vzdálen ode dna, jsou vhodné i otvory v nástavcích (očka). Tak např. v knížce Dr. Teofila Czesielski je poznámka: když se porovná několik úlů vedle sebe zimujících, pak včelstva zimující s česnem položeným dole zimují hůře než včelstva s očkem položeným blíže k chumáči. Včelstva mající přístup vzduchu pouze dolním vstupem mají více mrtvolek a navíc mají plásty více znečištěné a pokryté plísní. Na obr. 5 je starší úl, kdy horní očko je v době zimování otevřené. Protože v poslední době používám izolátor na matku, musel jsem radikálně změnit uspořádání hnízda na zimu. Pokud matka není uvězněná v izolátoru, pak může volně přecházet s celým chomáčem, v případě použití izolátoru to není možné, a proto jsem musel přestat výhodné síťové dno používat. Abych přinutil chumáč k usídlení se v dolní části úlu, musel jsem na začátku zimování zaizolovat dno a neizolovat horní část úlu. Ty izoluji tepelně teprve po uvolnění matky z izolátoru, což je až na začátku března. Včelař musí umět likvidovat problémy, které přináší přesídlení včelstva z dutiny stromů do úlu, což přináší výhody hlavně pro včelaře. Ale úly, které se nyní vyrábějí z různých materiálů málo přijímajících vodní vlhkost, což platí hlavně pro polystyrenové a polyuretanové úly, jsou pro včely nebezpečné. Platí, že včelám vadí přílišná vlhkost víc než zima. Proto v takových úlech musí včelař věnovat zvýšenou pozornost ventilaci a zdravotnímu stavu včel. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 136

137 Biologické vlastnosti trubčího plodu (Prof. B. Kedzia, mgr. E. Kedzia, Institut zielarski w Poznaniu; Pszczelarstwo, 2014/9, str. 8 10) Souhrn: Trubčí plod, ať již homogenizovaný nebo lyofilizovaný, obsahuje řadu cenných biologicky aktivních látek, které u krys prokazatelně ovlivňovaly jaterní činnost, imunitu i psychickou a tělesnou zdatnost. V některých případech předčily účinky trubčího plodu i mateří kašičku. Působení na ochranu jater Výzkumy byly prováděny na krysách, kterým byly po dobu dvou měsíců podávány (kontrolní skupina) cholesterol v množství 1 g/200 g hmotnosti (Vasilenko a kol. 2002). Druhá skupina (zkoumaná skupina) dostávala mimo cholesterolu v potravě lyofilizovaný trubčí plod v množství 13 mg/kg tělesné hmotnosti denně. Na začátku a na konci sledování bylo u zvířat zkoumáno mnoho parametrů charakteristických pro dlouhodobou hyperlipidemii (metabolické problémy projevující se vysokou hladinou cholesterolu a trojných cukrů v krvi). Výsledky sestavené v tabulce 1 ukazují, že během podávání trubčího plodu všechny hodnoty poklesly v porovnání s kontrolní skupinou (od 17,5 do 49,7 %), což ukazuje značný vliv této látky na hladinu tuků v krvi. Je třeba dodat, že po dvou měsících podávání trubčího plodu se hladiny popisovaných hodnot přiblížily původním fyziologickým hodnotám, což znamená, že tento produkt značně ochránil zvířata před hyperlipidemií. VČELÍ PRODUKTY Ochranné působení na jaterní hmotu Vasilenko a kol. (2005) prováděl zkoušky na krysách, kterým byl v krmení po 2 týdny podáván tetrachlormetan v denním množství 0,15 g/100 g tělesné hmotnosti. Od druhého týdne byl zvířatům podáván zároveň lyofilizovaný trubčí plod v množství 50 mg/kg tělesné hmotnosti. Na začátku a na konci byly sledovány hodnoty vykazující poškození jater. Vše ve srovnání se skupinou, která dostávala během pokusu pouze tetrachlormetan. Výsledky zkoušek jsou shrnuty v tab. 2 a ukazují na značný vliv trubčího plodu při detoxikaci jater poškozených podáváním tetrachlormetanu. Trubčí plod snížil v krvi hladinu řady látek jako transamináza, alaninová fosfatáza a bilirubin a v játrech i hladinu cholesterolu a trojných cukrů, které byly zvýšené vlivem podávaného tetrachlormetanu. Během týdne se hladiny vlivem podávání trubčího plodu vrátily do původních hodnot, které byly u zvířat nevystavených pokusům. Zajímavé také je, že podávání trubčího plodu zároveň zvýšilo hladinu glykogenu v játrech, což svědčí o obnovení jejich funkce. Působení na zvýšení imunity Vasilenko s kol. (2005) při pokusech s otravou krys tetrachlormetanem a působením trubčího plodu na játra zpozorovali zvýšení imunity tohoto orgánu. V krvi krys, kterým byl v potravě podáván tetrachlormetan po dobu jednoho týdne, a potom Tab. 1: Působení trubčího plodu na hladinu tuku v krvi krys (podle Vasilenka a kol.) Sledované hodnoty Úroveň hodnoty v krvi a tkáních po dvou Snížení úrovně vlivem měsících zkoušek trubčího plodu v % Kontrola Trubčí plod Krev Cholesterol (µmol) 4,05 2,04 49,7 Trojné cukry (µmol) 1,61 1,2 25,5 Beta-lipoproteiny (g/l) 7,2 4,7 34,7 Dialdehyd malonový (µmol) 4,1 3,04 25,9 Játra Cholesterol (mg/g) 3,47 2,66 23,3 Trojcukry (µmol/g) 2,28 1,88 17,5 Ledviny Hmota ledvinová (mg/g m.c) 0,125 0,061 51,2 Adrenalin (mg/g m.c.) 7,71 5,23 32,2 Tkáň aorty Vstřebávání barviva (mg/g barviva) 3,9 2,9 25,6 137

138 Tab. 2: Ochranné působení na jaterní hmotu (podle Vasilenka a kol. 2005) Úroveň hodnoty v krvi a játrech Sledované hodnoty po 2 týdnech zkoušek Změna úrovně hodnot v % Kontrola Trubčí plod Krev Transamináza alaninová (µmol/l) 1,57 0,66 58,01 Fosfatáza alkalická (µmol /l) 2,71 1,35 50,2 Bilirubin (µmol) 13,53 8,51 37,1 Játra Cholesterol (g/kg) 4,57 3,02 33,9 Trojcukry (µmol/g) 68,51 32,4 52,7 Glikogen (g/kg) 8,34 11,42 36,9 Tab. 3: Zvyšování imunity krys působením trubčího plodu (podle Vasilenka a kol.) Sledované hodnoty Úroveň hodnot v krvi po 2 týdnech zkoušek Změna hodnoty po vlivu trubčího plodu (%) Kontrola Trubčí plod Aktivita lysozymu (%) 69,00 47,38 31,3 Aktivita beta-liziny (%) 26,98 48,26 78,9 Biologická aktivita krve (%) 17, ,8 Aktivita bílých krvinek (%) 11,75 40,50 244,7 Celk. aktivita proti bakteriální (%) 16,75 47,00 180,6 Tab. 4: Vliv trubčího plodu na úroveň kyselin sialových a látek neoxidovaných v krvi u králíků (podle Bieljajewa a Safonowské 2009) Sledované hodnoty Skupiny zvířat Kontrolní Zkoumaná Koncentrace kyselin sialových (µmol/l) Na začátku zkoušek 2,1 2,0 Po 14 dnech zkoušek 2,6 1,6 Změna úrovně kys. sialových (%) 33,3 20,0 Koncentrace neoxidovaných látek (µmol/l/ Na začátku zkoušek 3,5 3,8 Po 1 dnu zkoušek 4,5 2,8 Změna úrovně neoxidovaných látek (%) 28,5 26,3 též jeden týden trubčí plod se objevily parametry ukazující na vzrůst imunity. Srovnáváno bylo se skupinou, která dostávala jenom tetrachlormetan. Výsledky jsou v tabulce 3, kde se ukazuje, že trubčí plod zvyšuje imunitu, což např. znamená snížení aktivity beta-lizinu a celkovou aktivaci imunitního systému, tedy jeho schopnosti bránit se před škodlivým působením bakterií (vzrůstající aktivita bílých krvinek). Působení adaptační Pod tímto označením se rozumí zvýšení odolnosti imunologické, fyzické a psychické. Vliv podávání trubčího plodu na zvýšení imunologické odolnosti byl podán v minulých odstavcích. Mimo to Krylov a kol. (2007) zkoumali vliv trubčího plodu na zvyšování fyzických schopností na krysách. Podáván byl lyofilizovaný trubčí plod denně po dobu 15 dní v množství 20 mg/kg tělesné hmotnosti. Jejich fyzická kondice byla prověřována formou plavání ve válci až do celkového vysílení (utopení). Výsledky jsou představené v grafu 1, kde je ukázáno, že s časem podávání trubčího plodu vzrůstá i fyzická odolnost. Tak po 5 dnech se zvýšila doba plavání o 8 %, po 10 dnech o 17 % a po 15 dnech o 38 %. Vše srovnávané k výkonnosti před podáváním trubčího plodu. Je třeba dodat, že při podávání mateří kašičky byly výsledky ještě lepší, a sice cca o 15 %. Během těchto pokusů byl u krys zkoumán obsah kortizolu v krvi. Po konci zkoušek bylo shledáno jeho zvýšení o cca 20 % v porovnání se začátkem pokusů, co znamená, že trubčí plod měl kladný vliv i na psychickou odolnost. Kladný vliv trubčího plodu na nervovou soustavu ukazují také zkoušky Bieljajeva a Sofonowské (2009). Při zkouškách na králících jim byl podáván homogenát z trubčího plodu v dávce 0,6 ml/kg tělesné hmotnosti. Po 2 týdnech se výrazně snížila hladina kyseliny sialové (organická sloučenina, která je důležitá při předávání signálů mezi buňkami) o cca 20 %. To bylo srovnáváno 138

139 s kontrolní skupinou, která dostávala směs cukrovoželatinovou a u té se hladina zvýšila o 33 % (tab. 4). Podle autorů to vede k zmenšení propustnosti mezi buňkami a tím zvýšení odolnosti na působení vnějších škodlivých vlivů. na dvě skupiny. Jedna z nich dostávala během 15 dní v krmení lyofilizovaný trubčí plod v množství 10 mg/kg a druhá zůstala neléčená. Výsledky jsou podané v grafu 2 a tam se ukazuje, že ve skupině neléčených úroveň testosteronu vzrůstala do fyziologického stavu po 15 dní, zatímco u léčené skupiny tento stav nastal již po 10 dnech. Přitom je třeba dodat, že u skupiny nevykastrovaných krys podávání trubčího plodu nemělo žádný vliv. A u vykastrovaných krys, kterým byla podávána mateří kašička v tom samém množství, se efekty ukázaly o 30 % menší. Graf 1: Vzestup fyzické odolnosti vlivem trubčího plodu Působení antioxidační Výzkumy jmenovaných autorů (Bieljajewa a Safonowské 2009) ukázaly, že trubčí plod má i antioxidační vlastnosti (tab. 4). Byl-li v krmení podáván homogenát z trubčího plodu v množství 0,6 ml/kg tělesné hmotnosti, nastalo snížení sloučenin neoxidovaných látek v krvi o 26,3 %, zatímco u kontrolní skupiny nastalo zvýšení o 28,5 %. Vliv trubčího plodu na tvorbu testosteronu Krylow a kol. (2007) prováděli výzkum vlivu trubčího plodu na tvorbu testosteronu u kastrovaných krys. Vykastrovaní samci krys byly rozděleni Graf 2: Vliv podávání trubčího plodu vykastrovaným krysám na tvorbu testosteronu (podle Krylowa a kol. 2007) Shrnutí Výsledky v podaných výzkumech jasně dokazují, že trubčí plod má značnou biologickou aktivitu, která se vyrovná mateří kašičce, v mnoha případech ji i převyšuje. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA CUKR bezpečná náhrada nektaru (Dr. wet. Z. Lipinski, Dr. wet. J. Wojtacka, PAN Olsztyn; Pszczelarstwo, 2014/8 str. 7 8) Souhrn: Krmení včelstev cukrem nebo sirupem vyrobeným z cukru je bezpečnou náhradou medu jak z hlediska výživy, tak i z hlediska reziduí pesticidů. Ke krmení jsou naopak méně vhodné sirupy vyrobené z kukuřice, pšenice nebo brambor. Každý rok se ve světě vyrobí cca 130 milionů tun cukru. Poměrně jednoduchá technologie výroby využívá fyzikálně chemické procesy a jako surovinu využívá hlavně cukrovou řepu a cukrovou třtinu. Řepa je zdrojem cca 40 % světové výroby. V Polsku se vyrábí přibližně 2 miliony tun. Je známo, že v nektaru je obsažena invertáza jednak dodaná včelami, ale také vyrobená rostlinami. Proto cukr (cukrový sirup) po enzymatickém rozštěpení na glukózu a fruktózu se stává náhradou medu po odpaření vody do koncentrace, která maximálně ohraničí krystalizaci v plástu. Dokazují to zkoušky Barkera a Lehnera, kteří prokázali, že včely držené v klíckách žily déle na cukrovém sirupu, v Evropě zvaném izoglukóza, než na sirupu kukuřičném, který má vysoký obsah fruktózy a v angličtině je nazývaný high fructose corn sirup HFCS. To platí i pro sirupy vyráběné z pšenice nebo brambor. Je tomu tak přesto, že včely živené cukrovým sirupem jej musí štěpit na glukózu a fruktózu. To není třeba v případě krmení izoglukózou, protože ta neobsahuje sacharózu. Jednak z tohoto důvodu, ale i jiných, které byly popsané v knížce Krmení včel medonosných (Lipinski 2014) je sacharóza čili obyčejný stolní cukr (nejlépe krystal) po enzymatickém rozštěpení včelami nejlepší náhradou medu. 139

140 Je třeba se zmínit o důležitých aspektech výroby cukru. Vykopaná řepa nebo usekané stvoly cukrové třtiny jsou nejprve omyty kvůli odstranění nečistot, následně nastrouhány (řepa) nebo pomačkány (cukrová třtina) aby se zvětšil povrch pro umožnění difuze cukru do teplé vody v procesu protiproudého vyluhování. Při difuzi se dosahuje cukrová šťáva s obsahem % cukru. Ta se nazývá surová šťáva. Z cukrové řepy zůstávají tzv. řepné řízky, z nichž se odstraňuje zbytková šťáva lisováním a ty potom slouží jako krmivo. Surová šťáva obsahuje mnoho dalších látek, které nejsou cukry a škodily by v procesu krystalizace. Proto je šťáva čištěna procesem, který spočívá v přidávání vápna, čímž dojde ke zvýšení ph a tím i vysrážení bílkovin, pektinu a jiných příměsí do podoby nerozpustných sraženin, které jsou následně odfiltrovány. Posledním stupněm čištění je tzv. saturace, což je přidávání plynného kysličníku uhličitého, který způsobí vysrážení vápna ve formě uhličitanu vápenatého. Takto vyčištěná šťáva je odpařována, jsou do ní přidávané zárodky cukru (drobné krystalky), což vyvolá krystalizaci a vzniklé krystalky jsou v odstředivce zbavené kapaliny. Krystalizací vzniknou krystalky o velikosti cca 0,8 mm. Z odstředivky vychází cukr s vlhkostí cca 0,03 0,05 % a v sušárně je zbavený i této vlhkosti. Bočním produktem je tzv. melasa, což je tekutina temně hnědé barvy, která ač obsahuje cca 60 % cukrů, je nepoužitelná pro krmení včel a další získávání cukru z ní je již neekonomické. Popsaný způsob výroby cukru je tzv. klasický, nyní je již známa moderní metoda dle US patentu číslo B2, která dovoluje vyšší účinnost získávání cukru z cukrové řepy. V porovnání s medem cukr neobsahuje žádné vitamíny či enzymy. To není ale vážný nedostatek, protože vitamíny a jiné důležité složky včelí potravy jsou obsaženy v čerstvém i plástovém pylu. Důležitý je také přechod vitamínů z propolisu do cukrového sirupu během skladování v buňkách (Lipinski 2014). Z otázek o cukru zajímajících včelaře je zajímavá přítomnost kuchyňské soli a zbytků chemikálií z ochrany rostlin před škůdci, hlavně glyfosátu (preparát Roundup). Co se týká kuchyňské soli, je odpověď jednoduchá. V procesu výroby cukru se sůl nepoužívá a její výskyt v cukru by byl možný jedině společným skladováním a vzájemným znečištěním. Co se týká přítomnosti zbytků pesticidů v cukru, je známé, že nebyla nalezena ani taková množství, která by bylo možné označit za dohledatelná. Takové zkoušky byly popsané v srpnovém čísle American Bee Journal v roce Proto je možné potvrdit, že cukr neobsahuje zbytky těchto pesticidů v množstvích, která by mohla poškodit zdraví člověka nebo včel. Je ale třeba si uvědomit, že zmiňované pesticidy jsou nutnou součástí procesu pěstování cukrové řepy a že bez nich by sklizeň činila o % méně, čímž by se její pěstování stalo neefektivním. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Fyzikální vlastnosti a chemické složení trubčího plodu (Prof. B. Kedzia, mgr. E. Holderna-Kedzia, Inst. Roslin zielarskich, Poznan; Pszczelarstwo, 2014/8, str ) Souhrn: Trubčí plod získává stále větší význam jako lékařský prostředek. Průmyslově je zpracovávaný do homogenátu, který je dále zpracovávaný lyofilizací nebo adsorpčně. Článek popisuje složení čerstvého homogenátu a výrobku z něho zpracovaného. Podle Lazaryana (2003) je homogenát získaný z 11 12denních trubčích larev mléčná neprůhledná táhnoucí se hmota bílého, šedivého nebo žlutého zabarvení. Má charakteristickou chuť sladko kyselou a charakteristickou vůni. Pod mikroskopem je možné vidět zbytky vnitřních tkání a zrnka pylu. Ve vodném a etanolovém roztoku se tvoří opalizující sraženiny světélkující v UV světle. Hodnoty vykázané v tabulce 1 ukazují, že obsah vody v homogenátu trubčího plodu se pohybuje v hranicích 73,2 76,8 %. ph pak vykazuje hodnoty 5,6 Tab. 1: Fyzikální vlastnosti homogenátu trubčího plodu podle literatury. Fyzikální vlastnosti Hodnoty podle autorů Lazaryan Krylow Prochoda Budnikowa Obsah vody (%) 74,2 76,8 73,2 Obsah sušiny (%) 23,2 26,8 ph 5,6 6,1 6,7 6,3 Hustota (g/cm3) 1,0 Kyselost (mval/kg) 10,3 8,0 Popel (%) 2,5 140

141 6,7, hustota 1,0 g/cm 3. Obsah popelovin po spálení je 2,5 %. Lyofilizát vyrobený z homogenátu obsahuje průměrně 2,2 % vody, je lehce kyselý a po spálení zůstává 2,5 % popela. Jak lyofilizát tak i absorbát vyrobený z homogenátu trubčího plodu mají vysokou trvanlivost a je možné je skladovat až 3 roky při pokojové teplotě. Chemické složení V trubčím plodu je možné nalézt šest skupin chemických sloučenin a sice: bílkoviny spolu s aminokyselinami, uhlovodíky, lipidy, hormony, vitamíny a bioprvky. Výčet vzpomínaných sloučenin platí jak pro čerstvý homogenát tak i pro lyofilizát. Bílkoviny a aminokyseliny Bílkoviny tvoří největší skupinu sloučenin v trubčím plodu. Výsledky představuje tabulka 2, která říká, že průměrná hodnota je 42,6 %. Tab. 2: Obsah bílkovin v trubčím plodu podle autorů. Autor Celkový obsah bílkovin (%) Lazarin (2002) 38,9 Lazarin a kol. (2003) 38,5 Czerkasowa (2006) 51,2 Krylow a kol. (2007) 41,6 Průměrný obsah 42,6 Tab. 3: Aminokyseliny které se vyskytují nejvíce v trubčím plodu (Lazaryan 2002). Název aminokyseliny Obsah v trubčím plodu (%) Kys. glutaminová 6,46 Leucin 3,61 Kys. aspargová 3,57 Prolin 3,43 Lizén 2,85 Valin 2,25 Alanin 2,11 Celkový obsah 24,28 Tab. 4: Mastné kyseliny přítomné ve větším množství v trubčím plodu (podle Krylowa a spol. 2007). Mastné kyseliny Obsah ve skupině lipidů (%) Nasycené Myristová (C14:0) 8,6 Palmitová (C16:0) 26,3 Stearová (C18:0) 18,3/ Monoenové (s jednou dvojnou vazbou) Palmito-olejová (C16:1) 2,4 Olejová (cis C16:2) 32,3 Polyenové (s více dvojnými vazbami) Linoleová (C18:2 omega 6) 1,4 Gama-linoleová (C18:3 omega 3) 1,7 Lazaryn (2002) uvádí, že v trubčím plodu je 20 aminokyselin, v tom průměrně 8,7 % aminokyselin volných a průměrně 15,9 % aminokyselin exogenních. V této skupině je to 9 kyselin: treonin, valin, Tab. 5: Steroly rostlinného původu nacházející se v trubčím plodu (Krylow a kol. 2007). Název sterolu Obsah v trubčím plodu (mg/100 g) Kampesterol 5,5 Beta-sitosterol 1,31 Stigmasterol 0, hydroxysitosterol 1,31 Tab. 6: Pohlavní hormony v trubčím plodu (Prochoda 2009). Obsah v trubčím plodu Název hormonu (nmol/100 g) Samčí hormony Testosteron 0,307 Samičí hormony Progesteron 51,3 Estradiol 677,6 Prolaktin 410,0 metionin, izoleucin, leucin, fenylalanin, lizin, histidin a tryptofan. Největší podíl mají kyselina glutaminová, leucin, kyselina aspargová, prolin, lizin, valin a alanin (tab.3). Ten činí více než 60 %. Uhlovodíky V trubčím plodu jsou hlavně redukující cukry jako glukóza a fruktóza, jejichž obsah Czerkasowa popisuje na 30,0 %, Krylow na 41,7% a Budnikowa na 25,1%. Takže průměr lze přijmout na 32,3 %. Navíc Isidorov (2012) uvádí, že v trubčím plodu je stejně jako v mateří kašičce vysoký obsah dvojného cukru trehalózy. Lipidy V trubčím plodu je průměrně 4,8 % lipidů sestávajících hlavně z triglyceridů, volných mastných kyselin, esterů alkoholů a mastných kyselin a kyselin decenových. Navíc v této skupině jsou rostlinné steroly v množství cca 0,008 % (Krylow a Prochoda 2007). Mezi mastnými kyselinami tvoří hlavní podíl kyseliny nasycené. V tab. 4 jsou podané hlavní mastné kyseliny vyskytující se v trubčím plodu. Za zmínku stojí kyseliny decenové. Jejich množství v trubčím plodu se podle Krylowa a Budnikowé pohybuje v hranicích 3,3 3,5 %. Jejich hlavním zástupcem je stejně jako v případě mateří kašičky kyselina trans-10-hydroxy-2-decenová (obrázek 1). Je třeba dodat, že většina mastných kyselin, které se nacházejí v trubčím plodu, jsou estery mastných alkoholů. Např. je to glycero-1,2 diolejnan-3-palmitan. Charakteristickou skupinou lipidových sloučenin obsažených v trubčím plodu jsou rostlinné steroly, (tab. 5). Nejvíce je zastoupený kampesterol (obrázek 1). Třeba dodat, že steroly živočišného původu, 141

142 Tab. 7: Obsah vitamínů v trubčím plodu. Název vitamínu Obsah v trubčím plodu (µg/g) Rozpustné ve vodě B1 (thiamin) 23 B2 (riboflavin) 1 38 B3 (kyselina nikotinová) B4 (cholin) B5 (kyselina pantotenová) 134 B6 (pyridoxin) 2 Rozpustné v tucích A (retinol) 0,1 0,5 Provitamín A (beta karoten) 0,3 9 E (tokoferol) 4 16 D (kalciferol) 4 Bioprvky Jako přítomnost biogenních prvků autoři uvádějí sodík, draslík, vápník, hořčík a fosfor (tabulka 8). Jejich obsah se ale různí u jednotlivých autorů od několika desítek miligramů až po několik set miligramů. Vysvětlení je zřejmě užití různých metod a různého trubčího plodu. Více srovnané výsledky jsou u mikroprvků (tab. 8). Jiné sloučeniny Prochoda (2009) referuje, že v trubčím plodu je přítomen cholesterol a konečné produkty jeho přeměny tj. kyseliny žlučové. Navíc v trubčím plodu, Tab. 8: Obsah bioprvků v trubčím plodu. Název prvku Obsah v trubčím plodu (mg/100g) Makroprvky Sodík (Na) Draslík (K) Vápník (Ca) Hořčík Mg) Fosfor (P) Mikroprvky (stopové prvky) Železo (Fe) 2,4 3,2 Mangan (Mn) 0,1 4,4 Zinek (Zn) 1,3 6,5 Měď (Cu) 0,6 2,4 Chrom (Cr) 0,3 Jód (I) 0,4 Bróm (Br) 0,1 Nikl (Ni) 0,07 Selén (Se) 0,05 na rozdíl od v mateří kašičky, v trubčím plodu nalezeny nebyly. Hormony V trubčím plodu jsou hormony, které regulují vývoj larvy a také hormony pohlavní, a to jak samičí tak samčí. Tak je to vždy v počáteční fázi vývoje hmyzu. V trubčím plodu je přítomen samčí hormon testosteron a samičí progesteron, estradiol a prolaktin (obrázek 2). Obsah těchto hormonů ukazuje tabulka 6. Vitamíny Trubčí plod je bohatý zdroj vitamínů skupiny B a vitamínů rozpustných v tucích (tabulka 7). Za zmínku stojí vysoký obsah vitamínu B4 (cholin) a E (tokoferol), obr. 3. Nákres 1: Chemické složení (vzorec) biologicky důležitých lipidových sloučenin nacházejících se v trubčím plodu. Nákres 2: Chemické složení (vzorec) důležitých pohlavních hormonů nacházejících se v trubčím plodu. Nákres 3: Chemické složení (vzorec) vitamínů nacházejících se ve významném množství v trubčím plodu stejně jako v mateří kašičce, je obsažen biopterin, což je sloučenina, která způsobuje modrou fluorescenci homogenátu trubčího plodu v ultrafialovém světle. Předpokládá se, že to je jeden z růstových činitelů pro vývoj trubčích larev. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 142

143 Technologie výroby medovin Vady medovin (Janusz Luty; Pasieka, 2014/4, str ) Souhrn: Výčet nejtypičtějších odchylek od správného kvašení medovin a rady, jak zvrhlé kvašení napravit. Vady jsou změny, které nastávají v medovině a jsou způsobené namnožením bakterií. V důsledku vedou ke snížení jakosti. Nákaza může být způsobena mikroflórou z medu, ale také při ležákování a skladování jako důsledek nedostatečné hygieny při výrobě. Většina medovin podlehne rozvoji nežádoucích bakterií za podmínek pro tyto bakterie příznivých. Aby k tomu nedošlo, je třeba dodržovat čas ke stažení medoviny ze sedliny. Nádoby musí být důkladně vyčištěné a vydezinfikované. Také je důležité, aby byly úplně naplněné. Během ležákování je třeba dodržovat teplotu max. 15 o C. Při vyšší teplotě vzrůstá nebezpečí zvrhnutí kvašení. V medovinách, které obsahují cukr, je důležité dodržovat obsah kysličníku siřičitého (25mg/l). V případě, že se objeví např. změna barvy, zmizí průhlednost, objeví se cizí zápachy nebo se na povrchu začne tvořit povlak, je třeba okamžitě nalézt příčinu a začít situaci řešit. Vady medovin způsobené bakteriemi potřebujícími kyslík 1. Tvorba povlaku na povrchu (plíseň) Na povrchu se objeví povlak bílé nebo žluté barvy, který se skládá z kvasnic a postupně pokryje celý povrch. Medovina pod ním je sice ještě průzračná, ale postupně se části povlaku propadají na dno. Medovina ztrácí průhlednost a získává nepříjemný zápach připomínající žluklý tuk. Obsah alkoholu se snižuje, protože bakterie tvořící plíseň na povrchu jej spotřebovávají. Největší nebezpečí této vady je u slabých medovin do 12% alkoholu. Aby tato vada nevznikala, je třeba udržovat nádoby plné. Pokud medoviny obsahují cukr, pak obsah kysličníku siřičitého musí být cca 25 mg/l. Řešením při výskytu této vady je okamžité sejmutí povlaku z povrchu a přelití medoviny do vydezinfikované nádrže. Pokud již došlo k zakalení, pak je nutné medovinu přefiltrovat. 2. Rozvoj octového kvašení Pokud je z medoviny cítit kyselinu octovou, pak nastupuje rozvoj octového kvašení. Postupně vznikají slizovité sraženiny, které spadají na dno. Chuť se stává ostrá, medovina škrábe v hrdle. Takovému octovému kvašení napomáhá zvýšená teplota cca 33 o C, přístup kyslíku ze vzduchu a nízký obsah alkoholu. Chorobě se lze bránit celkovým naplněním nádoby a udržováním kysličníku siřičitého na úrovni cca mg/l. Je třeba chránit medovinu před muškami octomilkami, které roznášejí kvasinky octového kvašení. Náprava je možná silným sířením v dávkách cca 50 mg/l, spojeným s pasterizací. Protože změny, které v medovině vznikají octovým kvašením, jsou nevratné, je možné takto napadené medoviny využít pouze při ředění medovin s nízkým obsahem alkoholu. Vady medovin vyvolané bakteriemi nevyžadujících přítomnost kyslíku 1. Mléčné kvašení Při ležákování medoviny (hlavně pokud je přidávaná ovocná šťáva) probíhá přirozené jablečnomléčné kvašení. Chuť medoviny se tak stává jemnější. Ale vada mléčného kvašení vzniká, když se přeměňuje cukr na kyselinu mléčnou, což se pozná vůní po kyselém zelí nebo kyselém mléku. Taková vada se nevyskytuje u medovin, které neobsahují cukr. Ochranou před touto vadou je proto dodržení celkového zkvašení cukru na alkohol a celková dbalost na hygienu procesu. 2. Mannitové kvašení V medovinách se vyskytuje tato choroba málo. Pokud ano, pak se v medovině objeví zakalení a zápach po hnijícím ovoci. Vada se může objevit při obsahu alkoholu menším než 14 %. Pro určení této choroby je potřebný mikroskop. Při odpařování medoviny vznikne usazenina, ve které jsou pod mikroskopem viditelné krystalky mannitolu. Ochrana spočívá v síření před kvašením, kvašení provádět při teplotách pod 28 o C a v úplném vykvašení cukrů. Pokud medovina projde tímto kvašením (manitovým), pak je nenávratně ztracená, protože změny nelze vrátit. 3. Slizovatění medovin Taková vada napadá nejčastěji medoviny s nízkým obsahem alkoholu, které obsahují zbytkový cukr a dusičnanové sloučeniny. Medovina získává olejovitý charakter, podobný vaječnému bílku. Na sraženinách jsou zavěšené bublinky kysličníku uhličitého. Pokud je obsah alkoholu vyšší než 14 %, pak takové medovině tato vada nehrozí. Náprava je možná sířením do 50 mg/l, rozbitím slizu pomocí silného probublávání, dále čištěním pomocí želatiny a pasterizací. 4. Hořknutí medoviny Objevuje se zřídka, a když už, tak potom u starých, do láhví naplněných medovin. Na začátku takové vady sice medovina zachovává průzračnost, ale ztrácí jiskru a zvyšuje se její kyselost. Náprava takové medoviny je možná jenom při počátečních příznacích a spočívá v pasterizaci a silném síření do 50 mg/l volného kysličníku siřičitého. 143

144 5. Myší pachuť Vyskytuje se v medovinách zvláště takových, kde dojde k vysokému samovolnému rozkladu kvasnic. Projevuje se pachutí po myšině a zápachem po myších exkrementech. V medovinách, které jsou dobře vysířené, se nevyskytuje. Řešením může být filtrace aktivním uhlím, ale při silném výskytu je většinou záchrana nemožná. Vady medovin O vadách medovin mluvíme tehdy, když vlivem změn chemických, biochemických, či fyzikálně chemických dochází ke změnám chuti, vůně či vzhledu. 1. Zápach sirovodíku (po zkažených vejcích) vzniká reakcí kvasnic se sírou obsaženou v medovině. Sirovodík se může vázat s alkoholem za vzniku páchnoucích merkaptanů. Nápravu můžeme provést provětráváním medoviny, filtrací přes aktivní uhlí a následně sířením do mg/l volného kysličníku siřičitého. 2. Pachuť kvasnic Vyskytuje se u medovin nechaných dlouho na usazených kvasnicích, které podléhají samovolnému rozkladu. Medovina chytá hořkost. Řešením je hlídat čas vhodného stažení kvasnic. 3. Pachuť plísně Taková pachuť, bez ohledu na velikost výskytu, způsobuje chuť medoviny nepříjemnou pro pití. Vzniká při zpracování plesnivého medu, nebo plesnivého ovoce (při ovocných medovinách) nebo v důsledku nedodržování hygieny při výrobě medoviny. Řešením je opět užití kvalitních surovin při výrobě. Nakažená medovina se může zachránit filtrací přes aktivní uhlí. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Technologie výroby medovin Biologická stabilizace (J. Nuty; Pasieka, 2014/5, str ) Souhrn: Před rozlitím medoviny do lahví je potřeba provést její filtraci a stabilzaci. V minulé části článku byly popsané vady medovin, které jsou způsobené bakteriemi potřebujícími kyslík jako tvorba povlaku, rozvoj octového kvašení a také bakteriemi nepotřebujícími kyslík, jako je mléčné kvašení, tvorba slizu, hořknutí a myší příchuť. Rovněž jsme zmínili vady medoviny jako pachuť plísně a pachuť sirovodíku. Rozlévání medovin Medoviny připravené k rozlevu do zákaznických lahví musí být stabilní chemicky i fyzikálněchemicky. Biologická stabilita dává jistotu, že medovina v lahvích nezačne kvasit a nezačnou jiné nežádané biologické procesy. Stabilita medovin je závislá na obsahu alkoholu. Čím je vyšší, tím stabilnější je medovina. Rozlévání se může odbývat v procesu chladném nebo horkém. Filtrace Je jednou z nejdůležitějších technologických operací. Spočívá v mechanickém zachytávání pevných částí na pórovité překážce, přes niž je kapalina propouštěna. Filtrace nezachytává látky v kapalině rozpustné, a proto nemůže nahradit proces čištění a stabilizace. Filtraci je třeba použít, když medovina je zakalená a po každé stabilizaci před rozléváním do láhví. Filtrace se provádí přes filtry tkaninové, celulózové nebo keramické, často doplněné křemičitanovými deskami. Filtrační desky jsou různé hustoty, kdy vyšší hustota znamená zachycení drobnějších částeček. Biologická filtrace a sterilní chladný rozlev Používaná je hlavně u medovin nesycených a vyrobených z kvalitních medů, tedy takových, které by neměly být zpracovávány tepelně. Je třeba dodržovat vysokou hygienu veškerého nářadí, nádob, lahví i uzávěrů. Filtraci je třeba vést důkladně přes hustá síta tak, aby byly odstraněny veškeré kvasnice. Pasterizace a sterilní chladný rozlev V protikladu k biologické filtraci, pasterizace neodstraňuje kvasinky, ale zabíjí je. Pasterizace ovlivní jakost medoviny. Prohlubuje barvu, mění a kazí chuť a vůni. Proto také medoviny nejvyšší jakosti jsou filtrované biologicky a používá se u nich sterilní rozlev. Teplota pasterizace se vypočítává ze vzorce T = 75-1,5 A, kde A je obsah alkoholu v objemových procentech. Teplota pasterizace vypočítaná z uvedeného vzorce platí pro 2minutový čas pasterizace. Obsah 1 % alkoholu umožňuje snížit teplotu pasterizace o 1,5 stupně. Při pasterizaci průtočné se používá vyšší teplota, nejčastěji 85 C a kratší čas, okolo 30 sec. Pasterizace zastupuje filtraci biologickou a veškeré zařízení musí splňovat požadavky na sterilní rozlev. Přidávání konzervantů a chladný rozlev Předpisy dovolují přidávání konzervačních látek do medovin. Jsou to např. siřičitan nebo kyselina sorbová. Množství takových látek je přísně omezeno a je tak malé, že nezajišťuje biologickou stabilitu. Proto pokud to není nutné, je lépe takové látky vůbec nepoužívat. 144

145 Horké rozlévání To je rozlévání, kdy medovina je zahřáta na takovou teplotu, aby po naplnění lahví měla C. Při vyšším obsahu alkoholu může být teplota snížena na 45 C. Horký rozlev může být prováděný za následujících podmínek: medovina musí být stabilní fyzikálně chemicky a koloidně, což znamená, že ani při vyšší teplotě z ní nesmí vypadávat usazeniny. Obsah volného kysličníku siřičitého nesmí být nižší než mg/l. Jakost korkových uzávěrů musí být vysoká, protože při ochlazování uzavřené medoviny dochází k eventuálnímu přisávání vzduchu přes korek a tím může dojít ke znečištění a novému kvašení. Láhve musí být nahřáté, aby nedocházelo k jejich praskání při kontaktu s horkou medovinou a také k ochlazování medoviny při styku s chladnou lahví. Pokud budou tyto podmínky splněny, pak horké rozlévání zajistí biologickou stabilitu. Podané informace by měly přispět ke zvýšení kvality vyráběných medovin tak, aby se tento kvalitní nápoj, typický pro polskou historii a kulturu ještě více rozšířil. Momentálně činí jeho spotřeba v 40milionovém národě pouze 1,0 1,2 milionu litrů. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Výroba lesního medu (brtního) v rezervaci Šulgan-Taš (Z. A. Zalilova, A. G. Mannapov; Pčelovodstvo, 2014/5, strany 16 17) Souhrn: Jakmile jednou zkusíte a pocítíte pravou chuť v celém světě proslaveného baškirského medu, už nikdy si jej nespletete s žádným, stejně jako si lesní jahodu nelze splést se zahradní. Lesní včelaření v současnosti prakticky vymizelo. Na území Ruské federace s úspěchem přežívá pouze v rezervaci Šulgan-Taš. To je jediné místo na světě, kde se produkuje organický divoký med. Průměrný počet všech včelstev v letech 2000 až 2012 činil 402 kusů, z toho na včelnicích 228 ks, v lesích (v brtích) 174 ks. Zde je nutné poznamenat následující: do roku 2006 připadalo na lesní včelstva více než 50 % z celkového množství, ale od roku 2006 se jejich počet snížil a činil méně než 50 %. V roce 2012 včelstva chovaná v lesních brtích činila jen 25 % z celkového počtu včelstev. Průměrný počet všech včelstev v období medové snůšky se v letech snížil, každoroční úbytek činil kolem pěti včelstev (obr. 1). Tento jev byl důsledkem silného snížení počtu včel v brtích 11 včelstev ročně, přestože u včelstev na včelnicích vyšel tento ukazatel pozitivně 6 včelstev ročně. Nehledě na snížení počtu včelstev v období medové snůšky, celkově se produkce obchodovaného medu zvýšila (obr. 2). Obr. 2. Dynamika výtěžku obchodovaného medu: celkem (u=5,7346+1,9643t), včelnice (u=4,0808+1,6676t), brtě (u=1,6654+0,2964t) Obr. 1. Dynamika počtu včelstev v období medové snůšky: celkem, včelnice, brtě Obr. 3. Obchodovaná produkce medu z jednoho včelstva v období snůšky: celkem, včelnice, brtě Na obrázku č. 2 jsou rovněž patrné dvě etapy: do roku 2006 a po tomto roce. V první etapě byl výtěžek produkovaného medu rovnoměrnější, ve druhé etapě skokový. Nelze si nevšimnout, že celkový výtěžek medu velmi silně ovlivňuje produkce medu ze včelnic. 145

146 Dokonce i křivky odpovídající těmto ukazatelům prakticky dublují jedna druhou. Ale produkce lesního medu se vyvíjí individuálně, jakoby podle vlastního zákona: plynule, postupně, bez výrazných skoků. Obr. 4. Památník včele-dělnici ve městě Ufa Růstu výtěžku obchodovaného medu přímo napomáhá zvýšení jeho produkce na jedno včelstvo v období snůšky. V roce 2012 ve srovnání s rokem 2000 tento ukazatel u všech včelstev vzrostl 3,6, na včelnicích 2,4 a v lesních brtích 3,8. Jak je vidět na obrázku 3, nejúspěšnějším rokem byl pro včely rok V daném roce nastaly nejlepší podmínky pro snůšku medu: vhodný teplotní režim pro tvorbu rostlinného nektaru a bezdeští v období masového kvetení rostlin, úspěšné přezimování, z něhož vzešla silná včelstva, výborná práce včelařů a chovatelů včel v brtích. Baškirská země byla od nepaměti proslulá medem. Zejména proto byl v hlavním městě Baškortostánu Ufě, na Sovětském náměstí odhalen památník včele-dělnici (obr. 4). Bzučilka se ihned stala velmi populární a stala se dokonce symbolem oslav 450. výročí jednoty Baškortostánu a Ruska. V závěru bychom ještě rádi dodali, že je nezbytné vyvinout velké úsilí k zastavení klesajícího trendu v počtu včelstev chovaných v brtích, který započal v roce 2007 a pokračoval i v roce Lesní včelařství v brtích je vizitkou Republiky Baškortostán a Rusové by o tom měli vědět, zejména aby mohli využívat ekologicky čisté včelařské produkty. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ KARBONOVÉ KYSELINY jako potenciální markery botanického původu medu (R. V. Kajgorodov, A. V. Šilova, R. G. Chismatullin, E. N. Zubova, G. I. Legotkina, E. A. Elovikova, R. Z. Kuzjaev; Pčelovodstvo, 2014/6, strany 52 54) Souhrn: Měření ukázala, že jednodruhové medy různého geografického původu mají poměrně ustálený obsah a poměry některých karbonových kyselin. To otevírá další možnosti pro stanovování kvality a původu medu. Identifikace botanického původu medu má obrovský vědecký a praktický význam. Druhy vícekvětého medu představují samy o sobě vynikající objekty pro biochemické zkoumání, jsou velmi žádané v apiterapii a v potravinářství, přednost jim dávají i mnozí spotřebitelé. Zkreslování údajů o botanickém původu je jednou z nejrozšířenějších falzifikací medu při jeho prodeji. Botanický původ se určuje na základě výsledků mikroskopické analýzy medu podle organoleptických a fyzikálně-chemických ukazatelů, stanovených následujícími ruskými a mezinárodními normativy: GOST R Med. Stanovení frekvence výskytu pylových zrn, GOST R Med přírodní. Technické podmínky, GOST R Medy vícekvěté. Technické podmínky, Codex Alimentarius (2001), Directive 2001/110/EC a dalšími. Vyhledávání biochemických markerů jednokvětých druhů medu je předmětem mnoha současných výzkumů. Kvůli komplikovanému chemickému složení a různorodosti faktorů tvorby medu, se zjevně nedostává existujících údajů o jeho biochemickém složení pro úspěšnou diagnostiku botanického původu a hodnocení léčebných vlastností tohoto produktu. Ve složení medu bylo zjištěno široké spektrum organických kyselin. Jde o aminokyseliny, karbonové a fenolové kyseliny, některé vitamíny: askorbovou, nikotinovou a pantotenovou kyselinu. Celkový obsah kyselin a ph 10% roztoku jsou důležitými fyzikálně-chemickými ukazateli při hodnocení kvality a původu medu. Jak je známo, organoleptické vlastnosti medu, jako je aroma a chuť, podstatnou měrou závisí na obsahu organických kyselin. Přínos jednotlivých kyselin k celkové kyselosti a další ukazatele kvality medu se mohou podstatně měnit v závislosti na zvláštnostech rostlinných zdrojů medové snůšky. Moderní chromatografické metody zkoumání umožňují určovat ve vzorcích medu individuální sloučeniny. Obsah karbonových (ali- 146

147 fatických) kyselin, jejichž zdrojem je hlavně nektar a pylová zrna medonosných rostlin, se zřejmě může měnit v závislosti na botanickém původu medu. Cílem tohoto výzkumu bylo hodnocení množství a poměru karbonových kyselin v některých druzích vícekvětého medu. Zjistili jsme přítomnost šťavelové, jablečné, citronové a fumarové kyseliny ve vícekvětém lipovém medu a v některých medech s převahou pylových zrn určitých typů rostlin: jetele, jívy a jestřabiny lékařské. Je třeba mít na paměti, že kyselina šťavelová a kyselina mravenčí se používají při léčení včel. Kvašení medu vede k tomu, že se v něm hromadí kyselina octová. Část alifatických kyselin proniká do medu z včelích žláz. Jsou nutné doplňkové výzkumy, aby bylo možné určit přírodní (základní) úroveň karbonových kyselin v kvalitních medech různého botanického původu. Zkoumali jsme vzorky jednodruhového medu, který jsme získali od včelařů z různých regionů Ruska s podporou Tentorium s.r.o. a Světového fondu ochrany včel (WSBF e.v.), část vzorků jsme nasbírali na území Dolního Saska (Německo). Botanický původ medu určovali specialisté z výzkumné laboratoře Centra výzkumů a certifikace Federal s.r.o. v souladu s GOST R (tab. l). Biochemickou analýzu medu prováděli pracovníci katedry fyziologie rostlin a mikro-organismů Permské státní národní výzkumné university. Obsah karbonových kyselin ve vzorcích zjišťovali metodou inverzní fázové vysoce efektivní kapalinové chromatografie (IFVEKCH) s UV detektorem podle Instrukcí k metodám kontroly kvality a bezpečnosti biologicky aktivních potravinových doplňků P Statistické zpracování dat jsme prováděli v programu Sigma Plot 11.0 (verze 2001) s využitím popisné statistiky, disperzní analýzy, stanovení odchylky měření a spolehlivosti zkoušek. Odchylku jsme určovali s ohledem na operativní ukazatele kontroly kvality měření metodou dodatků (tab. 2). Výzkumy prokázaly, že obsah a poměr karbonových kyselin v jednodruhových medech se podstatnou měrou mění. Kyselina jablečná byla zjištěna ve všech vzorcích lipového medu a v jednotlivých vzorcích jívového medu, zatím co ani v jednom vzorku jetelového a jestřabinového medu zjištěna nebyla. Citronová kyselina byla přítomna ve všech jednodruhových medech, její zvýšené množství je charakteristické pro jívový, jetelový a jestřabinový med. Obsah kyseliny citronové v lipovém medu byl spolehlivě minimální. Kyselina fumarová (trans-izomer kyseliny maleinové) byla z nepatrném množ- Tab. 1: Charakteristika medů různého botanického a geografického původu Med Hlavní zdroj med. snůšky Podíl pyl. zrn základního zdroje, % Počet vzorků ks Jívový: vrba jíva Permský kraj, Uljanovská oblast, Dolní Sasko Jetelový: jetel plazivý Permský kraj, Čuvašsko, Uljanovská jetel hybridní oblast, Dolní Sasko jetel luční Jestřabinový: jestřabina Permský kraj, Penzenská oblast, Moskovská oblast Lipový: lípa Permský kraj, Primorský kraj, Tatarstán, Uljanovská oblast, Dolní Sasko Tab. 2: Obsah karbonových kyselin v některých smíšených medech, mg/100 g (s ohledem na celkový podíl vody) Karbonová kyselina Med jívový jetelový kozlíkový lipový NPR05* Šťavelová 191,3+/-7,8 199,9** 223,7+/-4,8 191,8+/-7,6 10,3 Jablečná 117,0** p.h. p.h. 58,2+/-6,7 Citronová 72,4+/-10,4 82,0+/-5,8 73,5+/-0,8 20,53+/-4,9 2,4 Fumarová 10,8+/-4,2 12,0+/-6,0 15,0+/-2,7 4,0** 3,7 *NPR05 = nejnižší podstatný rozdíl, rozdíly jsou podstatné při d níže či rovno NPR05, kde d = rozdíl mezi průměrnými ukazateli variant, +/- = standardní odchylka, p.h. = pod hranicí měřitelnosti metody, méně než 1 mg/100 g. ** Obsah v jednotlivých vzorcích 147

148 ství zjištěna v jívovém, jetelovém a jestřabinovém medu, v lipovém medu byla přítomna pouze v jednom z dvanácti vzorků. Spolehlivé odchylky v přítomnosti kyseliny šťavelové zkoumané jednokvěté medy neukázaly, v jetelovém medu byla zjištěna pouze v jednom vzorku. Jednodruhové medy různého geografického původu, ale náležející ke stejnému druhu, vykazovaly blízký obsah a poměr karbonových kyselin. Je zřejmé, že jednodruhové medy odrážejí typové fyziologicko-biochemické vlastnosti nektaru medonosných rostlin, což je samo o sobě také velmi aktuální téma pro výzkum. Biochemické složení medu předurčuje jeho funkční vlastnosti. Pojem funkční strava je vysvětlen v GOST R Potraviny. Potraviny funkční, termíny a definice. Podle definice je funkční potravina schopna zachovávat a zlepšovat lidské zdraví tím, že obsahuje funkční potravní ingredience. Konkrétně právě kyseliny karbonové jsou důležitými komponenty metabolismu živých buněk, které se účastní cyklu kyselin trikarbonových, buněčného dýchání a energetické výměny. Kyseliny karbonové plní v lidském organismu mnoho biochemických funkcí, vystupují jako předchůdci v biosyntéze sloučenin, důležitých pro životní funkce buněk: mastných kyselin, aminokyselin, uhlovodanů a dalších. To znamená, že alifatické kyseliny lze chápat jako jeden z markerů kvality, přírodnosti, původu a funkčních vlastností jednodruhových medů. Statistické údaje o biochemickém profilu medu pro diagnostiku jeho botanického původu a přírodnosti je třeba shromažďovat a pokračovat v jejich zkoumání. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Zelené zlato (Gilbert Brockmann, Jürgen Schwenkel; Imkerfreund-Biene, 2014, č. 8, str ) Souhrn: Žádaná specialita z Brazílie: sytě zelený propolis. Na kongresu Apimondia, který se konal v Kyjevě v září 2013, padl všem do očí stánek brazilských včelařů Natucentro. Představili neobvyklý zelený propolis. Zelený propolis? Zaujalo nás to. Do rozlohy Brazílie se Německo vejde čtyřiadvacetkrát. Samotný spolkový stát Minas Gerais je tak velký jako Francie. Právě v něm má sídlo včelařský velkochov Natucentro, známý svým zeleným propolisem. Jejich včelí úly stojí roztroušené uprostřed bohaté vegetace savany, jejíž součástí jsou pro tuto oblast charakteristické rozmarýnovité rostliny Baccharis dracunculifolia. Svým vzrůstem připomínají naše astry, což neudivuje, protože patří do hvězdnicovitých Asteraceae. Za tuto fotografii včel doslova vyzdívajících boční otvor v úlu zeleným propolisem získal Cezar Ramos Junior, spoluvlastník Natucentra, zlatou medaili Apimondia 2013 v Kyjevě. 148

149 Specializace na propolis Na rostlinách sbírají včely nejen nektar nebo medovici, nýbrž i zmiňovaný zelený propolis. A protože se jedná o včelstva afrikanizované včely medonosné ta je, jak známo, už desítky let v Brazílii široce rozšířená je její sběratelská píle při sbírání propolisu vysoká. Poté, co ho okoušou z listových pupenů pokrytých povlakem pryskyřice, snášejí ho v enormním množství do úlů. Aby se propolis nechal lehce a ve větším množství sbírat, používají tamní včelaři vynalézavý trik. Úly mají na boku asi 6 8 cm širokou horizontální škvíru, která je uprostřed podélně přepažena dřevěnou lištou. Protože včelám se taková otevřená díra vedle jejich plástů nelíbí, zalepují ji zespodu i shora tlustě propolisem. Pro sběr se propolisové ucpávky jednoduše shora i zdola odřežou nožem, dřevěná lišta se vyndá a propolis se z ní stáhne v páscích. Spolumajitel velkochovu Natucentro Cezar Ramos Junior nám u veletržního stánku ApiExpo v Kyjevě jeden takový pásek zářivě zeleného propolisu přenechal. Ještě dnes naplňuje jeho zvláštní vůně redakční kancelář, i když někdo třeba jen krátce otevře úschovný box. Z dřevěných lišt se dá propolis stahovat v páscích. Včela okousává propolis z listových pupenů rozmarýnovitých rostlin. Zpracování propolisu za hygienických podmínek. Uprostřed vegetace v savaně sbírají včely propolis na rostlině Baccharis dracunculifolia. 149

150 Nejvyšší kvalita Natucentro zaměstnává dvacet čtyři pracovníků jenom k tomu účelu, aby získávali zelený propolis proslavený svým vysokým obsahem flavonoidů se zvláštními antioxidačními účinky. Farma má přes Výrobky pro světový trh Natucentro získává v jiných regionech zase další druhy propolisu, například z eukalyptů. Samozřejmě velkovčelařství rovněž obchoduje i s medem vlastních včel i od dodavatelských včelařství. Cezar Ramos: Průběžně investujeme do moderního zařízení. Například náš speciální zásobník z ušlechtilé oceli pojme dvacet dva tun medu. Jak zdůrazňuje spolupracovnice Bianca Damaso, jsou všechny výrobní postupy certifikované a zpětně ověřitelné v souladu s předpisy brazilského ministerstva zemědělství. Kvalita zeleného propolisu se dokonce laboratorně přezkušovala i v Německu. V případě, že výrobce chce produkt uplatnit na světových trzích, je spolupráce s mezinárodně uznávanými laboratořemi nutností. Med se dělí na tři barevné kategorie, míchá a podle barvy prodává. Internet: Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Na veletrhu Apimondia 2013 u stánku Natucentra: šéfredaktor ADIZ/die Biene/Imkerfreund dr. Jürgen Schwenkel (vlevo) a obchodní ředitel Natucentra Cezar Ramos Junior. tisíc vlastních včelstev. Nádavkem k tomu spolupracuje s asi pěti sty včelařstvími, která mají obdobné snůškové podmínky. Tím je zaručen stabilní původ a vysoká kvalita propolisu. Další zpracování už pokračuje za laboratorních podmínek. Propolis se v surovém stavu roztřídí podle barvy a velikosti granulí a prodává se v suchém stavu. Existují ale i různé druhy výluhů ve vodě a ve trojím druhu alkoholu a připravují se z něho i výchozí suroviny pro farmaceutický, kosmetický a potravinářský průmysl nebo pro přímé použití u koncového zákazníka. 150

151 Kde to doopravdy bolí (Spievok; Deutsches Bienen-Journal, 2014, č. 8, str. 9) ZAJÍMAVOSTI Souhrn: Spoustě včelařů už místo vpichu od včely ani neoteče. Samotné píchnutí ale může pořádně zabolet. Na lidském těle jsou místa, která mají různou míru intenzity bolesti. Je to jako když přitisknete na kůži rozškrtnutou zápalku tak popisuje včelí bodnutí americký biolog Justin Schmidt. To zní skutečně nepříjemně, přestože na Schmidtově stupnici bolestivosti po bodnutí hmyzem figuruje bodnutí včely medonosné sotva někde uprostřed. Schmidt se nechal popíchat od více než sto padesáti druhů hmyzu a z toho jich sedmdesát osm seřadil do stupnice. Jeho škála zahrnuje hodnoty od nuly pro naprosto bezbolestné bodnutí po čtyřku pro nanejvýš bolestivé střetnutí. Nyní ve Schmidtových stopách pokračuje student včelař Michael Smith, který se pustil do analýzy bolestivosti včelích bodnutí do různých částí lidského těla. Odvážně si vytipoval dvacet pět různých míst na těle, kam se nechal bodnout a zvládl tři žihadla denně. Přiložil si vždy včelu na odpovídající místo, nechal se píchnout a poté zařadil míru bolestivosti na příslušné místo na žebříčku od jedničky do desítky. Jako referenční vzorky mu sloužila denně dvě bodnutí do podpaží. Všechno zopakoval třikrát, takže celkem dostal sto dvacet pět včelích žihadel. Přitom žihadlo ponechával vždy jednu minutu v kůži. Nevynechal ani svůj pohlavní orgán toto místo se dostalo v konečném pořadí na jednu z nejvyšších příček bolestivosti. Horší bylo už jen bodnutí do nosní dírky či na horní ret. Opravdu nic zábavného Skutečně to není nic příjemného, nechat se tady dole bodnout, vypráví Smith o svých zkušenostech, ale kdybych byl nucen si vybrat, zvolil bych přece jen spíš pohlavní orgán než nos. Velmi nerad bych dostal ještě někdy žihadlo do nosu, to teče z nosu i z očí proudem. Smith ještě dodává, že některé dny už litoval, že vůbec s tím experimentem začal. A to byl ještě k tomu nakonec přešťastný, že vedoucí jeho experimentu Tom Seeley ho alespoň odradil od úmyslu nechat se bodnout i do očního víčka. Nejméně bolela píchnutí do hlavy, do špičky prostředního prstu na noze a do horní části paže. Obecně však bolelo všecko, ačkoliv Smith v průběhu tří Intenzita bolesti vysoká nízká Bolest po včelím píchnutí závisí mimo jiné i na konkrétně zasažené části těla Intenzita bolestivosti včelího píchnutí. 151

152 měsíců před pokusem se nechával bodat pravidelně preventivně. Proč bolí bodnutí na některých místech silněji než na jiných? Důvodem je rozdílné rozmístění nervových receptorů přenášejících bolest na lidském těle. Jeden čtvereční centimetr kůže jich může mít až dvě stovky, ovšem v mnohem větším měřítku se nacházejí kupříkladu na špičkách prstů a na obličeji než na zádech. Receptory se aktivují působením tepla, chemických látek či mechanickým poraněním. Ve včelím jedu je původcem vzniku bolesti především melittin. Usadí se na membránách receptorů, které následovně vyšlou signál. To způsobí reflex mimovolného ucuknutí postižené části těla, a to ještě dříve, než si postižený vůbec uvědomí bolest. Je to proto, že mozek zaznamenává signál receptorů dříve než bolest. Samozřejmě náš orgán myšlení bere v úvahu i různé pocity i umístění příslušného bolestivého podnětu. V důsledku toho je vnímání intenzity bolesti velmi subjektivní. Takže jak moc je včelí píchnutí bolestivé, může být u každého člověka jiné a dokonce i u téhož jedince se může výrazně lišit podle situace, za jaké k útoku došlo. Bolestivost Úplně nejvýše na žebříčku Schmidtovy stupnice bolestivosti trůní bodnutí tropického mravence, Paraponera clavata. V němčině se mu říká také dvacetičtyřhodinový mravenec, protože pekelné bolesti po bodnutí odeznívají až po uplynutí této časové lhůty. Čistá, intenzivní, ostrá bolest. Jako kdyby člověk kráčel po žhavém uhlí a současně mu přitom někdo vrážel do paty sedm centimetrů dlouhý rezavý hřebík, popisoval Schmidt bolesti. Druhé místo obsadila Pepsis grossa pět centimetrů dlouhá zemní vosa (přezdívaná lovec pavouků) ta dokáže vyvolat stejně nesnesitelnou bolest. Prudká, oslňující, elektrizující strašlivá bolest. Jako kdyby někdo nechal spadnout zapnutý fén do pěnové koupele. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Multitasking obdivuhodná schopnost včel (Profesor Randolf Menzel; Deutsches Binen-Journal, 2014, č. 8, str ) Souhrn: Včely dokáží dělat víc věcí najednou. Jak se jim to daří, vysvětluje neurobiolog profesor Randolf Menzel ze Svobodné univerzity Berlín v článku: Pocta mimořádným schopnostem tohoto hmyzu. O Napoleonovi se říká, že uměl dělat sedm věcí současně. Včely stihnou dělat minimálně čtyři věci naráz: přeletují z květu na květ, mapují přitom svoje okolí, aby si už vyhlédly květ příští, čistí si oběma předníma nohama tykadla a současně seškrabávají zadníma nohama právě nasbíraný pyl do pylových rousků. Kdo přitom včelu pozoruje, ví, že to všechno činí mimořádně elegantně. Vyvažuje nárazy větru, dává pozor na kývající se květy a přitom ještě velmi obratně pěchuje pyl. 152

153 Každý tento výkon je sám o sobě pěkně náročný. Například létání: letecký motor musí být precizně řízený. K tomu živočich zpracovává množství informací, které vstřebává prostřednictvím očí, tykadel, srsti na těle a smyslových chloupků v týle. Tyhle chloupky jsou vlastně polštářek smyslových buněk, který je uložen mezi hlavou a hrudí, a je určen ke zpracování informací vznikajících při otáčení hlavy. Druhá činnost, čištění tykadel, vyžaduje rovněž vysokou míru koordinace. Přesně řízenými pohyby předních nohou stírá včela pyl z jemných vlásků na tykadlech, aniž by si poškodila citlivou přední část těla. Příslušné části tykadel si musí čistit průběžně, přesto ale jen tak dlouho, dokud na nich ulpívá pyl. Protože obě tykadla jsou důležitá pro řízení letu, musí včela to právě čištěné vyřadit z řízení a spolehnout se zcela na to druhé. Jinak by koordinovaný let nebyl vůbec možný. Jak je vidět na hořejším obrázku, včela poněkud pootáčí hlavu, aby levé tykadlo bylo v dosahu obou předních nohou. Tento pohyb hlavy přenáší další impulsy do smyslových chloupků v týle. Pokud by je mozek nedokázal rozšifrovat, řízení letu by bylo zmatené prostě by nefungovalo. Sběr pylu za pomoci zadních nohou vyžaduje zrovna tak precizní pohyby. Nejprve se musí pyl pomocí jakéhosi druhu kartáčků na zadních nohách vykartáčovat z osrstěné části těla a sice dostatečně obratně, aby nepřišel vniveč. Tuto záležitost může včela vyřídit pouze za letu, protože k tomu potřebuje mít obě zadní nohy volně pohyblivé. Horní stranu těla a hlavu se dvěma složenýma očima už může očistit i vsedě na květu. Na těle i na zadních nohách se nachází nespočet smyslových chloupků. Ty hlásí do včelího mozku, kde pyl ulpěl a jak postupuje dospod do pylových rousků, když včela otírá a oškrabává jednu nohu o druhou. Pyl může být navíc v různé míře lepivý i k tomu musí včela přihlížet. V momentě, kdy jsou košíčky naplněné, včela ustává se sběrem pylu a vydává se na cestu domů. Ani to není žádná jednoduchá záležitost, ale její paměť dokáže vyvolat přímou cestu do domovského úlu. Všechny tyto způsoby chování řídí nepatrný mozek v hlavě. Pracuje se svazky nervů a nervovými uzlinami v dolní části hrudi. Celý proces probíhá následovně: mozek vyhodnocuje přicházející smyslové impulzy a vydává pokyny pro potřebné chování v dané chvíli. Rozkazy běží do nervových uzlin v hrudní části těla, zde se vytvoří odpovídající typ pohybu a odešle se pomocí nervů do svalů. Pro naši včelu na obrázku to znamená: povely k pohybu putují do hrudních svalů a současně do řídicích svalů letového aparátu a navíc ke svalům předních a zadních nohou. Let, čištění a kartáčování pylu veškerý souhrn potřebných pohybů k těmto akcím je k dispozici v nervových zakončeních v hrudi. To se včela učit nepotřebuje. V kterém momentě budou vyvolané, jak dlouho budou trvat a jak se přizpůsobí neustále nabíhajícím podnětům, to už však určuje 153

154 mozek. Jak se to přesně děje, vlastně se neví. To platí pro mozek včel právě tak jako pro mozky jiných zvířat a rovněž i pro člověka. Ví se jenom, že mechanismy u lidí i u zvířat fungují v principu podobně. Pokyny pro pohyby se přenášejí po dvou různých typech nervových drah. Jeden typ je rychlý, který je méně schopný přizpůsobení se, druhý pracuje ve srovnání s prvním pomaleji, zato je flexibilnější. Rychlé dráhy reagují na pokyny reflexivně. Tato spojení mezi podnětem a reflexem jsou vrozená a nemění se. Jeden z takových pokynů se například stará o to, zda se má letový aparát uvést do pohybu či naopak do klidového stavu. Když motor běží, pak vždy ve stejném rytmu s dvěma sty čtyřiceti mávnutími křídly za sekundu. O tomto reflexivním řízení letového aparátu se ví už opravdu hodně, a ví se dost i o tom, jak řídicí svaly nastartují let do oblouku, stoupání, klesání, zastavení letu či naopak prudké zvýšení rychlosti. Totéž platí pro pohyby včel při čištění tykadel a při kartáčování pylu. Jde o reflexivní, vrozené pohyby. Spousta smyslových impulsů, které pro tento účel musí vzít v úvahu, vůbec do mozku nedorazí. Počítá se však s nimi v nervových zakončeních ve hrudi. Pomalé a přizpůsobivější dráhy vycházejí z těch částí mozku, které slouží tvorbě paměti. Jsou nezbytné pro procesy, které vyžadují jemnou regulaci a pro něž se musí včela něco naučit. Mohlo by se zdát, že pro tak malý včelí mozek nejsou až tak důležité. Ale to by byl omyl včely se toho musí učit hodně: květy jsou různé a včely se musí naučit efektivním způsobem dostat z nich snůšku; zdroje se nacházejí na různých nalezištích a v různé hustotě, dávají pyl nebo nektar jen v určitých časových úsecích nebo za určitých povětrnostních podmínek; jejich pyl se nechová vždy stejně. Tyto informace a mnohé jiné musí brát včela v úvahu, když řídí letové pohyby, rozhoduje se, zda má sbírat pyl nebo nektar a jak musí pracovat na květech. Ale zpět k všestrannosti včely: schopnost včel provádět více činností najednou vychází především ze skutečnosti, že rychlé povelové dráhy probíhají naprosto nezávisle na sobě a nastartování pohybů se spouští odděleně. Přesto je to úžasný výkon, neboť každý takový způsob chování se musí za pochodu přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Mozek včel se přitom vypíná k nejvyšším výkonům a bude napínavé dále podrobněji zkoumat, jak to dokáže. Profesor Randolf Menzel je považován za světovou špičku ve vědeckém výzkumu nervových systémů včel. Od roku 1976 vede neurobiologický institut na Svobodné univerzitě Berlín. Multitasking ovládá profesor Menzel stejně tak dobře jako jeho výzkumné objekty. Své meze má spíš v soukromém životě; totiž když se má například při tanci současně soustředit na pozorný rozhovor Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Sportem proti roztočům? (Spie; Deutsches Bienen-Journal, 2014, č. 8, str. 20) Souhrn: Když vás něco svědí nebo kouše, často pomůže pořádně se poškrábat. Mohly by se i včely tímto způsobem zbavit roztočů? Malý cvičební přístroj jim v tom má pomoci. Známe to z filmů o zvířatech, z venkovských dvorů a konečně i sami z vlastní zkušenosti; když něco štípe na takové části těla, na kterou nelze dosáhnout, musí přijít na pomoc kartáč, strom či třeba jen opěradlo židle. Pak už je jen potřeba se tak dlouho otírat, až svědění ustane. Jakmile se otravná havěť začne bránit nepříjemným pocitům, které jí to přináší, přijde přitom většinou o život nebo přinejmenším ztratí oporu a odpadne. Proč by toto jednoduché chování nemohlo fungovat i u včel v boji proti roztočům? Myšlenka byla zapracována už i do různých chovatelských programů. Včely by se měly opakovaně vzájemně čistit, aby se zbavily roztočů. Avšak až dosud tento postup nepřinesl žádné úspěchy, které by stály za zmínku. Z dobytčí stáje do úlu Britský včelař Stuart Roweth znovu oprášil tento směr uvažování a kartáč z dobytčí stáje přenesl (obrazně) i do úlu. Dno úlu prohlásil jednoduše za fitness zónu pro včely a postavil jim tam gymnastické nářadí (nazývá je Bee Gym): vznikla jakási včelí tělocvična. Jeho nápad malý, pravoúhlý plastový rámeček vypadá na první pohled skutečně tak, jakoby tam včely měly trénovat překážkový běh. Ve skutečnosti jsou však sportovní nároky opravdu nepatrné, protože včely mají za úkol se na tomto nářadí jen otírat. K tomu slouží tenké plastové lístečky podobné ploutvičkám a také tupé trny vyčnívající z rámečku. Na dvou stranách jsou kromě toho napjaté pásky, na nichž si mají včely roztoče setřít. Ti pak vypadnou mřížkovou podlahou z úlu ven podle starého dobrého hesla: sport je mord. První verze Bee Gym koncipoval Roweth ještě jako předsazení před česno, kdy včely musely při odletu i příletu projít plastovým listem. První den jsme našli více než sto roztočů na misce pod česnem, vypráví včelař o svých prvních pozorováních. Ale brzy si Roweth všiml nevýhody svého vynálezu: Když včely létají málo, nepadají také žádní roztoči. Kromě toho jsme zasáhli jen roztoče, kteří seděli včele na zádech. Většina jich ale sedí na břiše. Proto zmenšil svůj vynález, aby ho mohl vložit dovnitř do úlu. 154

155 Tím, že ještě nahradil část úlové stěny za sklo, mohl Roweth chování včel a jejich reakce na Bee Gym filmovat. Ukázky z jeho filmu najdete na www. bee-gym.co.uk. To, co tam uvidíte, ponechává prostor pro nejrůznější interpretace. Otírají se včely skutečně na Bee Gym? Nebo se zabývají úplně jinými věcmi, přičemž se zcela náhodně pohybují sem a tam po přístroji? Přinejmenším nelze rozpoznat žádnou včelu, která by se podobně jako kráva intenzivně soustředila na drbání, ale možná nám představa včely samy od sebe se drbající nepřipadá dost uvěřitelná. Případně může už i samotné zaměstnávání se včel cizím objektem vést k tomu, že ztrácejí více roztočů. Na základě svých pozorování Roweth svůj přístroj neustále zdokonaluje. Jeden z dalších modelů osadil ještě kartáči, které měly za úkol roztoče stáhnout, ale nezdá se, že by to splnilo účel. S poslední, jedenáctou verzí je Roweth konečně natolik spokojen, že ji nabízí na internetu za patnáct liber. Pár zvědavých včelařských kolegů v Londýně už ji loni testovalo ve svých včelstvech. Pár dní po tom, co jsme přístroje nasadili, dramaticky narostl spad roztočů, oznámil vynálezce. Zatím to vypadá tak, že spad roztočů se během několika dní zdvojnásobil nebo dokonce ztrojnásobil. Včely atletkami a co dál? Roweth doufá, že včely pomocí Bee Gym jsou sto, držet populace roztočů svými vlastními silami na nízké úrovni. Bee Gym by měl být nasazen především tehdy, když přirozený spad roztočů je malý. Hranice leží pravděpodobně někde kolem tří roztočů za den, předpokládá. Roweth samozřejmě počítá i s tím, že jednotlivá včelí společenství podstoupí cvičební hodiny v různé míře. Realita je prozatím taková, že po instalaci Bee Gym přinejmenším zůstal u poloviny z testovaných osmi včelstev spad roztočů tak nepatrný, že bez ošetřování proti varroáze prožila minulou zimu ve zdraví. Na základě zkušeností chápe Roweth svůj vynález jako doplňkový nástroj v systému boje proti varroáze. Je si současně vědom, že jeho dosavadním testům chybí nutná kontrolní šetření. V červnu se proto zahájí vědecké ověřování Bee Gym. To ukáže, zda a nakolik tato jednoduchá metoda skutečně včelstvům pomáhá. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Součástí ekologické obnovy může být nový přístup ke včelařství (M. Guilloud; Abeille de France, 2014, č. 7 8, s ) Souhrn: Skupina nadšenců věnujících se včelaření v Pondichéry (jih Indie) prosazuje návrat ke včelaření založeném na jiných než komerčních stimulech. Při práci na ekologické obnově nás vyděsilo, když jsme viděli naše včelstva Apis cerana (včela východní) decimovaná v období let 1995 až 2010 různými nemocemi. Poté, co jsme bez úspěchu vyzkoušeli nespočet desinfekčních a přírodních léčivých postupů, jsme se v únoru rozhodli pro levný alternativní chov v úlech na stromech. Pracujeme s hliněnou, hodně buclatou nádobou, kterou ve 2/3 odřízneme. Dvě třetiny slouží jako plodiště a horní třetina jako medník. Tyto dvě části jsou oddělené 6 až 8 bambusovými tyčkami položenými na přečnívajícím okraji plodiště. Úly (rozřízlé hliněné nádoby) vkládáme do stromů, zatímco nerozbité, používáme k pochytání divokých rojů, které se v nich usazují. V Indii na venkově (státy Bengálsko a Uríša) se tradičně hliněné nádoby jako úly používají. Nádoby se umísťují na stromy nebo se zapouštějí do zdí domů. Venkované z nich sklízí hodně medu. Aby z nich mohli vybírat med, musí je buď rozbít, nebo vykouřit, a tak z nich vyhnat včely. Od té doby, co se včelařství stalo komerční záležitostí, pracuje se se včelami jako se zbožím a jsou dotlačovány ke speciální dietě, aby bylo dosaženo maximálního medného výnosu. Včelaři vůbec nemyslí na to, co si žádají včely. Přitom, když kočují s úly, aby získali jednodruhové medy, jako je med lotosový, pomerančový, z liči, atd., jediné, co sledují, je poptávka trhu. Ubohé včelky! Ty dělají vše, k čemu je lidé Přírodní úl pro odchyt divokých rojů. 155

156 nutí, což vede k jejich vymírání na různé nemoci (zapříčiněné jednodruhovou a nezdravou dietou) a dalším problémům vyplývajícím z přístupu, který z nich chce co nejvíce vytěžit. ze vzorků odebíraných z našich úlů umístěných ve specifických oblastech. Toto je prováděno za odborné pomoci oddělení, zabývajícího se studiem pylu, z Francouzského institutu v Pondichery. V období mezi roky 2007 až 2010 se v rozřízlých hliněných nádobách usazovaly roje. V plodišti včely vystavěly pěkné plásty, nám se ale nepodařilo zjistit, zda si včely uložily zásoby. Ještě před tím, než mohla včelstva využít uložené zásoby, byla zdecimována nemocemi. Potom, co došlo k totálnímu vyhynutí včelstev v prosinci 2010, se v rozříznutém hrnci jeden roj usadil. Nádobu jsme umístili na podstavec. V únoru 2011 jsme ji otevřeli a sklidili 650 g zavíčkovaného medu. V těchto měsících přiletělo a usadilo se 11 rojů v různých nádobách stejně jako v úlech z rozříznutých hrnců. Úly v rozříznutých hrncích mají mnoho výhod. Takový úl je velmi levný dřevěný úl stojí něco mezi 800 až 1000 rupiemi, úl z rozříznutého hrnce pouhých 25 rupií. I pro získání medu z tohoto "úlu" je potřeba použít kouř. Při práci na projektu ekologické obnovy ashramem Sri Aurobindo v Pondichery, jsme se rozhodli ustoupit od praktik konvenčního včelařství, které nenabízejí uspokojující odpovědi týkající se nemocí včel. V první řadě jsme vypracovali studii medonosných a pylodárných rostlin v regionu. Již 4 roky studujeme obsah pylu obsaženého v medu V tomto typu úlu můžete včelaření provozovat skutečně jen jako koníček. Med připravený ke sklizni. Pro práci s těmito úly není třeba žádné proškolování a vůbec se nemusí manipulovat se včelami. Úly z rozříznutého hrnce se mohou ponechat ve stromě a pro získání medu se snadno vyndávají. Na rozdíl od selekce založené na výběru určitých parametrů, jako je množství nasbíraného medu, omezená rojivost atd., podporuje přirozené rojení genetickou různorodost a přirozený výběr. Selekce v současnosti aplikovaná snižuje genetickou variabilitu a různorodost a včely tak činí náchylnější k nemocem. Kulatý tvar nádoby pomáhá zachovat přirozený tvar plástve. Útoky predátorů (včetně zavíječů) jsou minimalizovány, protože včely ucpávají voskem štěrbiny mezi plodištěm a medníkem, vstup do nádoby je pokryt včelami. 156

157 Divoké dílo s medem. Zleva doprava a shora dolů: Apis cerana, Apis florea, Apis dorsata, Trigona. Úl je lehký na přenášení a snadno se dá umístit na sloup z cihel, pod strom u hospodářství k opylování kulturních rostlin, k podpoře ekologického zemědělství, stejně jako v městských oblastech a veřejných zahradách. Může pomoci získat drobný finanční přivýdělek, když se umístí pod střechy domů na vesnicích. Žen se v Indii sběr medu netýkal, protože vyžadoval šplhání po stromech a skalnatých stěnách. Nyní se díky této nové přátelské metodě budou moci zapojit do včelaření. Používání hliněných nádob ve včelařství pomůže udržet práci pro hrnčíře. Od dubna 2011 se naše včelky (včela východní Apis cerana) těší dobrému zdraví. Výtěžnost úlu v rozříznutém hrnci je dobrá. Naše snaha postarat se o zavedení ekologické obnovy na 100 akrech zpustošené země a vytvořit zde prostředí vhodné pro život živočišných i rostlinných druhů, pomohla vrátit zpět na toto místo včely, které byly na vymření. Pevně věříme, že se k tomuto novému globálnímu hnutí respektu, přátelství a pozornosti ke všem formám života, se kterými sdílíme tuto planetu, připojí hodně lidí. V Indii žijí 4 druhy včel, které produkují med: Apis cerana (včela východní): dá se umístit do úlu, je menší než Apis mellifera (včela medonosná). Včelstva jsou méně početná, obvykle jde o velmi mírnou včelu, ale je velice přelétavá (snadno opouští úl). Apis dorsata (včela obrovská či zlatá): obrovské divoké včely, vystavují na větvi nebo pod 157

158 Kulatý tvar nádoby pomáhá zachovat přirozený tvar plástů. Úl je lehký na přenášeni a snadno se dá umístit na sloupek z cihel. skalním výběžkem jedinou plástev ve volném prostoru, jsou migrující. Apis florea (včela květná): je menší než včela východní, staví jedinou plástev ve volném prostoru v houští nebo křoví a občas i uvnitř domů. Trigona (včela bezžihadlá): drobné včelky, nebodají, jsou bez žihadla, štípají spíš jako mravenci, žijí v dutinách, v zámcích u dveří, v elektrickém nebo telefonním vedení, v zásuvkách v nábytku apod. Plástve nestaví, ale na rozdíl od tří ostatních druhů tmelí. V Indii není med považován za potravinu jako v Evropě, ale především za lék. Používá se v ayurvédské medicíně a rovněž při určitých náboženských obřadech. Skupina z ashramu Sri Aurobindo v Podichery Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Léčivá energie včel (A. A. Gribkov; Pčelovodstvo, 2014, č. 9, s ) Souhrn: Lékař apiterapeut si pro vlastní potřebu vyrobil úly pro přechovávání včel v ordinaci, protože pro svou praxi potřebuje přísun živých včel i během zimy. Po letní návštěvě svého příbuzného včelaře v běloruské vesnici jsem začal sám včelařit. Po příjezdu do Moskvy jsem si koupil včely a začal je chovat na zahradě pod Možajskem. Svá pozorování obyvatelek úlu jsem zapisoval do deníku. Postupně se můj včelín rozrostl na 28 včelstev, získal jsem od nich 300 kg medu. Zásobuji své děti, hostím přátele. Talířky se zbytky medu dávám včelám(obr. 1). V roce 1972 jsem získal materiály z první konference o apiterapii, která proběhla v Moskvě. Začal jsem se zajímat o literaturu zabývající se touto te- 158

159 matikou. Brzy jsem pochopil úlohu apiterapie. Zpočátku jsem léčil sebe, příbuzné a přátele. Pak jsem pracoval v různých ozdravovacích centrech, mezi jiným i ve zdravotnictví, následně v sanatoriu závodu Vympěl. Zabýval jsem se artritidou kolen. Metodika léčení tohoto onemocnění je mnou popsána v brožuře Zdraví člověka a včela (2001). Aby se v mé pracovně stále nacházely včely, zhotovil jsem si 4rámkový úl z překližky (obr. 2). Za mého působení v sanatoriu závodu Vympěl jsem napsal Doporučení pro vedoucí zdravotnických zařízení o použití včel v procesu různých onemocnění. Plný text je uveden v mé knize Kouzelná síla včely (2006). Z těchto příkladů se nabízí domněnka o prvotním a druhotném. Jestliže vosy v lese a včely v okolí úlů si přisvojily své určité území, tak ony jsou prvotní a ten, kdo přijde jako druhý, je povinen dodržovat jejich pravidla. Jestliže člověk obsadil nějaké území Obr. 3: Mini úl s příletovou komorou (leží na stříšce úlu) ve sportovní tašce. Obr. 1: Včely na balkóně čistí talířek od zbytků medu. Včely pro léčebné účely musí být po ruce po celý rok, proto jsem pozoroval včely a jiný hmyz. Každý včelař ví, jak se má chovat ve včelíně, jak se oblékat. Ve včelíně je včela hospodyní, musí se k ní chovat s úctou a respektovat její životní podmínky. Obr. 2: Úl se včelami v kabinetě apiterapie. Dlouho jsem pozoroval vosy a sršně, kteří si postavili svá hnízda v mém zahradním domku a ve vyhnilých pních stromů. Jestliže se hnízdo nachází v přírodě (např. v lese), tak je lépe se raději k němu nepřibližovat blíž, než na 1 3 m. Vosy a sršni chrání svou zónu prostor kolem hnízda a vzdušný prostor nad ním. Když člověk prochází mimo klidně, tak ho nenapadnou. Často vidím vosy, které zalétají na terasu nebo pod střechu zahradního domku. Nevyháním je a domácím vysvětluji, že vos není třeba se bát. Nestalo se, aby napadly lidi nebo zvířata. (trasu, cesty) na ně přiletěly vosy, tak by ony měly dodržovat zavedený pořádek. Kladný vliv energie domácích zvířat na člověka (psů, koček, ptáků, rybiček) je znám již dávno. Mnozí majitelé koček vědí, že tyto se vždy zdržují u nemocného. Léčivé působení na člověka mají i koně. Každý včelař poznal na sobě léčivou energii včel. Když člověk vidí létající včely, slyší šum jejich křídel, vdechuje aroma nektaru, medu, propolisu a vosku, je mu lehko u srdce, jeho pohled zjihne. Mnozí řeknou, že to je lyrika. A ve skutečnosti to je terapie aromatikou (energie vůní) a zvukem (vibrace včelích křídel) a zrakovou energií. V létě si včelař na včelnici vylepšuje své zdraví. Ale léčebnou energii může mít včelař i na podzim a v zimě, když se jeho zdraví zhorší. Vycházeje z výše uvedeného prvotního a druhotného, umístil jsem dvě včelstva v městském bytě. V létě žijí na balkóně, v zimě v pokoji. Prvotní byl balkón a pokoj, druhotné včely přišly ke mně. Žiji na okraji Moskvy. Zasklený balkón se nachází ve 12. podlaží na severní straně domu. Z balkónu je vidět na zátoku průplavu, za ní je les, tam létají včely. Když se vracejí zpět, létají po balkóně, nenapadají mne. Jsem klidný, nebojím se jich, moje biopole nevyzařuje agresivitu a včely jsou v klidu. V září, když teplota vzduchu venku klesne pod -5 C, přenáším úly se včelami do pokoje. Před tím Obr. 4: Kapesní kontejnery. 159

160 na přední stranu stěny úlu přidávám příletovou komoru. Strop a podlaha komory je vyplněna 3mm překližkou, přední stěna ze síťky a 2 boční stěny z vysouvacích skel. To umožňuje brát včely a dávat jim vodu nebo med. Na zimu zůstává v úle kg medu, jednou za týden dávám do příletové komory vodu do sklenice od majonézy. Více než 20 let mám pronajatý kabinet pro příjem pacientů. Nejdříve jsem ho měl v pátém podlaží a v létě jsem měl včely v mini úle za oknem. Takový úl jsem si udělal, abych mohl dojíždět i za pacienty domů. Mini úl se třemi malinkými rámky se vejde do sportovní tašky (obr. 3). Pro zaplnění medem spojuji dva malé rámky a vkládám je do úlu (délkou dva malé rámky odpovídají jednomu standardnímu). Od roku 2000 mám svůj kabinet ve 2. podlaží a včely za oknem již mít nemohu. A tak se stalo, jak jsem popisoval výše, umístil jsem je ve svém bytě. Pro práci si přivážím včely v kapesním kontejneru (obr. 4). V kapse mého saka je jim teplo i v mrazivých dnech. Nyní v mém bytě po celý rok žijí dvě včelstva. Když včely z jednoho včelstva plně využiji pro léčbu nemocných, vyměňuji je za jiné (velmi malý počet) ze svého včelína. Pro převoz používám 4 5rámkový úl. A tak celkově po celý rok dýchám vzduch prosycený medem, voskem, propolisem a jinými produkty včel, poslouchám jejich hukot. Taková hudba působí velmi blahodárně na můj nervový systém. Celkově mám bezplatné sanatorium doma! Kromě toho, pozoruji chování včel v bytě. V zimě venku na včelnici se seskupují do chomáče a hučí velmi tiše. V bytě včely hučí hlasitě, ale večer, když zhasnu, přestanou. Když v noci rozsvítím, začnou včely opět hučet. Přeložila: Mgr. Marie STRATILOVÁ První geneticky modifikovaná včela (Dr. Heike Ruff, heike.ruff@ .de; Die Biene-Imkerfreund, 2014, č. 8, str. 9) Souhrn: Na univerzitě v Düsseldorfu se zaměřují na zkoumání vývoje živých organismů. V odmítání genového inženýrství u rostlin jsou včelaři už dávno vzácně jednotní. Nyní se však stává samotná včela objektem genetických zásahů v základním výzkumu. Dr. Heike Ruff vyhodnocovala aktuální výzkumnou práci. Stále více vědců pracuje na tom, aby nadělili světu pozměněný hmyz. V laboratořích genetiků zabývajících se hmyzem se to nyní hemží komáry a brouky, kteří v sobě nosí dědičnou výbavu jiných zvířat. Geneticky pozměněný hmyz by totiž prý měl být v budoucnu nasazován v boji proti nemocem, jako jsou malárie, žlutá zimnice či horečka dengue. Nebo dokonce pomáhat při vývoji nových léků a účinných látek. Jako pohyblivý dodavatel očkovacích látek by mohl štípnutím imunizovat zvířata či dokonce lidi proti určitým nemocem nebo by dokonce jako geneticky pozměněný zemědělský škůdce sám sebe vyhubil. Ostatně za pomoci cíleně pozměněných genů octomilky (Drosophila) mohly být už prozkoumány i některé příčiny lidských nemocí. Včela medonosná jako zvláštní případ Nyní se mají dokonce pozměňovat už i včelí geny, aby to pomohlo dešifrovat některé jejich dosud neznámé funkce. Jakmile by se propašoval druhově cizí gen do včely, dalo by se hovořit o geneticky pozměněné včele. Taková genetická transformace včely medonosné (Apis mellifera) však není s ohledem na charakteristické vlastnosti včely vůbec jednoduchá. Výzkumnému týmu na univerzitě v Düsseldorfu se nyní poprvé podařilo vyvinout systém chovu geneticky pozměněné matky a jejích potomků. Zní to zdánlivě jednoduše, ale jde o společný výsledek dlouholetého zkoumání a práce evolučních genetiků. Vědci doufají, že pomocí této metody budou moci lépe zkoumat genetické základy komplexního sociálního chování včel a utváření včelího společenství. Dědičná výbava (genom včel) byla u včel rozšifrována už v roce Od té doby jsou známé sekvence jejích dědičných informací, tj. sled písmen života. Některé z těch dobře deseti tisíc včelích genů jsou známé už od lidí či právě od octomilek. Ale stále existuje spousta dalších, jejichž funkce je ještě neznámá. Prozatím se už mohli výzkumníci dozvědět mnohé o původu západní včely medonosné, nebo které geny umožňují používat čich, či jak vznikla komplexní sociální struktura včelího společenství. Jaké funkce mají geny ve vývojovém kontextu či u biologického chování, je až dosud stále ještě velkou neznámou. Důležitý krok Piplačka düsseldorfských výzkumníků pomocí nových postupů přinesla nyní úspěch. K jeho dosažení musí být tyto geny ve včele která slouží jako modelový organismus pro zkoumání vývoje a biologického chování nejdříve cíleně aktivovány neboli nastartovány. V případě včel má tuto aktivační funkci útržek genomu zvaný piggybac. Jde o takzvaný transposon neboli skákavý gen, který je od přírody vybaven schopností přepojit se z jednoho řetězce dědičných vlastností na jiný. S tímto skákavým genem tedy vědci spřáhnou jiné útržky DNA, jimiž nyní mohou cíleně ovlivňovat funkci 160

161 jiného genu (promotory). Takovým postupem se dá u téměř každého genu včely medonosné v různých stadiích vývoje a v různých druzích tkáně prozkoumat jeho funkce. Po zabudování do dědičné výbavy včel působí tato umělá jednotka podobně jako virus, který pronikl do genomu buňky. Pro každého z nás může být představa manipulace s geny včel znepokojivá. V rámci základního výzkumu nabízí ale jejich přenos při budoucích experimentech zjevně možnost popsat funkce těch z nich, které jedinečné vlastnosti včely medonosné řídí či ovlivňují. Jestliže se zjistí, že základní biochemické procesy u včel, lidí a jiných organismů jsou stejné, mohly by mít poznatky z modelového organismu jménem včela později také praktické využití pro výzkum v humánní medicíně. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 161

162 ŽIVOT VČEL Včelstvo v předjaří (Dr. Wyatt A. Mangum; American Bee Journal, 2014, č. 2, s ) Souhrn: Zamyšlení nad jarními trablemi včelstva a několik doporučení ohledně správně umístěného a zbudovaného napajedla. mohlo dojít ke včelímu proletu. Když se v prvních teplých dnech pečlivě zaměříme na vracející se dělnice, zjistíme, že nepřinášejí žádný pyl. V našich Přestože do příchodu jara zbývá ještě spousta studených dní, včely se už starají o první plod, byť nepočetný. Začínají s tím už v prosinci nebo lednu. V předstihu zvyšují svůj počet, aby je nástup teplejšího počasí nezastihl nepřipravené, a ony měly dostatek dělnic na sběr nektaru a opylování rostlin, které kvetou jen krátce. Při odchovu tohoto plodu včely spoléhají na zbylé zásoby medu a pylu, které se tenčí. V oblasti, kde žiju, což je Piedmont ve Virginii, bývá v únoru obvykle dost teplo, aby odpoledne Obr. 2: Další javory červené v květu. Lokality pro umístění včelnic hledám v průběhu celého roku. V předjaří mě zajímá, kolik javorů červených roste v blízkosti vybraného místa. Obr. 1: Pohled na kvetoucí javory červené. Zkušené oko rozezná náznak červené. podmínkách jsou prvním zdrojem pylu a nektaru javory červené, které jsou však v této roční době zatím holé a bez listí. Nikde není vidět špetka červené, předzvěst budoucích květů, jež se stanou zdrojem včelí pastvy (obr. 1 a 2). Včely odchovávají první plod, zásoby pylu se tenčí, a tak mívají sklon pátrat po jakémkoliv prachovém materiálu, který jim pyl připomíná. Před Obr. 3. Včely sbírají v ptačím krmítku obilný prach. 162

163 několika týdny jsem se od známého dozvěděl, že loni brzy zjara přistihl moje včely, jak létají do jeho chlívku, kde chová prasata. Očividně je zajímal šrot. Soused si nestěžoval, jenom mu to přišlo divné. Myslím, že včely sbíraly obilný prach, protože jim připomínal pyl, kterého se jim nedostávalo. Hledaly proto ve svém okolí za něj náhradu. Letos na jaře se chci přesvědčit, samozřejmě s foťákem v ruce, jestli se tam vrátí. Záleží však na aktuální situaci. K podobným jevům dochází jenom za přesně daných podmínek. Obr. 4. Včela uvězněná v plastovém ptačím krmítku tvaru válce. Vpravo je otvor, kudy se ptáci dostanou k potravě. Obr. 6. Utopené včely, které v předjaří hledaly vodu. Otevřená hladina znamená pro včely větší riziko pádu a utopení. Když chcete včelám poskytnout vodu, ať se napajedlo více podobá obrázku č. 7. Vodu začněte včelám dodávat brzy na jaře. Jakmile se k napajedlu jednou naučí létat, nebude se jim chtít jinam. Se včelami sbírajícími obilný prach se častěji setkáte v ptačích krmítkách. Nalepují si ho na tělo podobně jako pylová zrna (viz obr. 3). Včela nejprve proleze kolem obilných zrn a nachytá prach na chloupky na těle. Podobně jako v případě pylových zrn prachové částečky nejdřív setře a rozředí je medem z medného váčku a potom je uloží do pylových košíčků. A tak se lidé mohou stát svědky toho, jak se u jejich krmítek živí ptáci a včely tu současně sbírají prach. Včely se ve městech chovají stále častěji, takže podobné setkání nemusí být v budoucnu nijak vzácné. Ačkoliv je těžké určit, komu včely hovící si na krmítku patří (mohou být divoké nebo pocházet z několika různých úlů), lidé by se jich rozhodně neměli bát. Včely shánějící potravu nejsou agresivní a samy brzy odlétnou. Kdo se jim pro jistotu chce vyhnout, může doplňovat krmítko ráno nebo večer, kdy je chladněji a včely nelétají. Ke komplikacím dochází, když včely uvíznou uvnitř krmítka, jak je vidět na obrázku číslo 4. Jakmile rozkvetou první rostliny a objeví se dostatečný zdroj pylu, včely mu dají přednost a z krmítek zmizí. Dokonce i když jsem nasypal k včelínu směs pro kuřata (obr. 5), stačilo, aby rozkvetly červené javory a včely přestal obilný prach zajímat. (Obilný prach stejně jako jem- Obr. 5. Včely sbírají prach ze směsi pro kuřata. 163

164 Obr. 7. Mělká voda na prosluněném místě mezi listím, navíc poblíž včelína jak je vidět podle počtu návštěvnic, pro včely nejlepší volba. Nejdůležitější je, že se nemůžou utopit a je tam teplo, protože při nasávání vody mívají tendenci prochladnout. Další výzkum by se měl zaměřit na mikroby, které se tímto způsobem mohou šířit mezi ostatními včelstvy. né částečky šrotu nemá pro včely žádnou výživnou hodnotu.) Nedostatečné zásoby pylu v předjaří včelař většinou nezaznamená, protože tato nouze brzy pomine (ale podle mě se tady otvírá prostor k dalšímu výzkumu). Kritickým problémem je naopak malá zásoba medu, protože může vést k hladovění. Ke stávajícímu počtu včel se totiž v předjarním období přidává první plod, který také potřebuje nakrmit. Zátěž je tedy dvojnásobná. Když se zima vrátí, anebo nastoupí dlouhé období deště, které včely uvězní v úle, mohou včelám dojít zásoby a nastává období jarního hladovění. Proto když je v tomto čase kontroluji, nejprve se přesvědčím, jestli mají dost medu. V této době by s ohledem na lokalitu měly mít k dispozici přibližně polovinu doporučené přezimovací dávky, minimálně pak čtyři a půl kila medu. Protože hodně záleží na konkrétním stanovišti, nejvíc se osvědčilo poradit se o tom s místním ostříleným včelařem, nejlépe na schůzi včelařského spolku. Ta je pro podobné debaty jako stvořená. Ale bez ohledu na veškerá doporučení platí, že některá včelstva jsou schopna zkonzumovat velké množství medu a pylu a obrazně řečeno je přetvořit v početnou a silnou populaci, zatímco jiná se rozvíjejí pomalu, přestože jsou na jedné včelnici. Rychle se rozvíjející včelstva mohou veškerá doporučení postavit na hlavu. Měl jsem včelstva s nedostatečnou zásobou medu, a tak jsem jim na doporučení přidal rámky se zavíčkovaným medem od jiných zdravých včelstev. (Přidávání rámků s medem je nejrychlejší způsob, jak vyhladovělá včelstva nakrmit. Zejména když chladné počasí včelám nedovolí přijímat cukerný roztok.) Dal jsem včelám tolik medu, aby vydržely do první snůšky a netrpěly hladem. Další prohlídku jsem udělal ještě předtím, než příroda začala včelám poskytovat dostatek nektaru. Skoro všechen med byl pryč a plodiště se utěšeně zvětšovalo. Vzhledem k nízké zásobě medu by stačilo pár deštivých dní a včely by svůj plod zahubily. Vynesly by bílé kukly na česno, což je známka hladovění. (Dále může jít o známku podchlazení plodu, většinou na okraji plodiště. Včely podchlazený plod odstraní a vynesou na česno. Další známka toho, že vyžadují zvýšenou pozornost.) Silná včelstva dovedou vyprodukovat velké množství medu za předpokladu, že se nerojí nebo nehladoví. Včelstva, která se rozvíjejí pomaleji, při správném načasování dokážou totéž pokud se počet včel navýší těsně před vypuknutím hlavní jarní snůšky. Aby včelaři zhruba odhadli, jak jsou na tom s medem, zvednou víka a úly váží. Chce to cvik. Lehké a těžké úly mluví samy za sebe, u těch středně těžkých se množství medu odhaduje obtížně. Mylný dojem také může vzbudit velké množství pylu, uskladněné v prázdných plástvích. (Schopnost sbírat pyl je z části geneticky daná a některá včelstva ho dokážou shromáždit opravdu hodně.) Na jaře by úly měly logicky vážit méně než na podzim, přesto některé bývají neúměrně těžké. Ty mi dělají větší starost než ty lehké, kde je hodně včel s malou zásobou medu. (To se dá napravit přidáním rámků s medem nebo jiného krmiva.) Nadměrně těžké úly mohou naznačovat, že přes zimu padlo hodně včel a ty zbylé zkonzumovaly jen malé množství medu. Zesláblá včelstva se později na jaře běžně spojují, samozřejmě za předpokladu, že jsou zcela zdravá. Nadbytečný med poslouží jako krmivo pro silná 164

165 včelstva, kterým docházejí zásoby. Zdravé včelstvo znamená, že slabé včely netrpí žádnými chorobami plodu, například vápenatěním. Zdá se, že časně zjara je prioritou včel nalézt vodu. Dělnice pro ni létají i za nepříznivého počasí, kdy je pod mrakem a zima. Mnohé z nich cestou prochladnou a zahynou. Jenže jim na vražedných podmínkách nezáleží. Včely potřebují vodu, aby mohly naředit med sloužící k výživě plodu. Viděl jsem stovky promrzlých včel, které seděly na zemi a nebyly schopné vylétnout na česno, anebo se utopily ve vodě (obr. 6). I za příšerných letových podmínek, kdy by včely měly zůstat doma a v hroznu se hřát jedna o druhou, se některým z nich podaří vrátit s bříšky plnými vody. Vyplatí se zřídit jim brzy zjara poblíž úlu jednu nebo vícero napáječek, aby se na ně včas naučily létat. Kromě jiného se tím vyřeší potenciální konflikt se sousedy. A jak by takový zdroj vody měl vypadat? Tak zaprvé by neměl vysychat a měl by na něm být dostatek místa, aby včely mohly přistávat poblíž vody bez rizika utopení. Osvědčila se stojatá voda, která je mírně cítit. Včely si na takový zdroj rychleji zvyknou. Nemělo by chybět prosluněné místo, kde se mohou před zpátečním letem ohřát (viz obr. 7). Co se týče zdrojů vody, nad těmi, které si včely vyberou, někdy zůstává rozum stát. Blízké a z našeho pohledu vhodné napajedlo ignorují a létají na vzdálenější nebezpečné místo. A aby to bylo ještě složitější, počítejte s tím, že včely sbírají vodu na několika místech jednu jim naservírujete a pro druhou si doletí k sousedům. Což se stalo mně. Jakmile začne hlavní snůška, poptávka po vodě rapidně klesne, až docela zmizí. Nektar se mění v med a tehdy včely naopak přebytečnou vodu odsávají a v noci ji vynášejí z úlu. S koncem snůšky se včely ke zdrojům vody vracejí napřed po desítkách, potom po stovkách. S nástupem horkých dní potřebují ochladit úly. Takže i když se zdají napajedla opuštěná a včely o ně zdánlivě neprojevují zájem, dávejte si pozor, aby zůstávala plná. Jinak v případě potřeby začnou včely shánět vodu, kde se dá. Tím, že se včelař v předjaří zajímá o stav svých včelstev a okolního prostředí, může včelám pomoci ke zdárnému rozvoji a prosperitě. Zvyšuje tím šanci, že včelařská sezona odstartuje bez potíží a bude úspěšnější. Přeložila: Jana VLČKOVÁ Včely hladoví! Co dělat, když spižírna zeje prázdnotou. (T Lee Sollenberger; American Bee Journal, 2014, č. 2, s ) Souhrn: Typy na zimování ve velmi chladných oblastech, přehled metod nouzového přikrmování. Časně z jara včelaři mnohdy nevěří svým očím. Kvete zlatý déšť, nadýchané kočičky, narcisy pokyvují exotickými květy, a co teprve když rozkvetou pampelišky! Při prvních prohlídkách včel oprávněně očekávají radostné bzučení dobře napapaných dělnic, které šťastně přestály zimu, ale místo toho čelí následkům zimního hladovění. To co vidí, jsou mrtvé včely. Spousta uhynulých dělnic s hlavami zastrčenými hluboko v útrobách temných buněk z vosku. Rozkládající se tělíčka, namačkaná mezi rámky v marné snaze udržet se v teple. Dno úlu zakrývají páchnoucí mrtvolky včel, které se snažily utěsnit česno. Jsou mokré a udušené. Plástve plesniví, všechno je vlhké a smrduté. Tak to vypadá, když padne včelstvo. Někdy na vině není hlad, ale jiná příčina. Některým škodám může včelař zabránit během pozdního léta a podzimu (například léčebnými opatřeními proti varroáze, nosemóze, nebo výměnou starých kontaminovaných plástů). Jiným ne. Daleko častěji slýchám o včelách, které hladověly nedaleko svých zásob, což je situace, jíž by se dalo předejít, kdyby včelař své včely v průběhu zimy kontroloval a včas jim podal pomocnou ruku. Proč k takovým jevům vůbec dochází? Co by měl včelař udělat během zimy a v předjaří, aby zabránil hladovění svých včel? Rozhodně ne sedět u krbu se sklenkou vína a listovat ve včelařském katalogu. Důležité je začít ještě před nástupem zimy. Poskytněte včelám útočiště. L. L. Langstroth radil: Velká pozornost by měla být věnována ochraně před pronikavým větrem, který je v zimním období schopen včely rychle připravit o teplo. Jako větrolam může posloužit cokoliv od živého plotu, přes obyčejné křoví, balíky sena, sněhové zábrany či provizorní přístřešek. Další možností je využít sklep, suterén nebo klimatizovanou budovu (pokud si to můžete finančně dovolit), ale musí tam být naprostá tma, zabezpečená cirkulace vzduchu, vlhkost % a okolní teplota mezi třemi až pěti stupni Celsia. Většina z nás považuje za nejlepší nechat včely, ať se o sebe postarají samy, ale nepatrná pomoc při vytváření optimálních podmínek k přezimování jim určitě prospěje. ZABALTE JE do tenkého térového papíru, bublinkové fólie nebo jiného vhodného materiálu, který nepodléhá zkáze. Jak důkladně potřebují úly obalit, 165

166 Obr. 1: Spojené včelstvo je třeba nakrmit, aby mohlo vychovat plod a udělat si zásoby na zimu. Izolace ze stříbrné bublinkové fólie chrání včely před větrem. Všimněte si malého česna, zavřeného černým víčkem. V zimě slouží k ventilaci. závisí na lokalitě, kde včely chováte, a na drsnosti tamějšího počasí. Jak vidíte na první fotografii, já používám stříbrnou bublinkovou izolační fólii, kterou úl obalím ze tří stran. Fólie má mírné izolační vlastnosti a chrání včely před větrem, aniž by v nich za teplých zimních dní probouzela mylný dojem, že už je jaro. Tento materiál je velmi trvanlivý, voděodolný a dá se používat několik let. Všimněte si částečně otevřeného horního česna s černým víčkem, které včely velmi oceňují. V zimě slouží také jako ventilace. Obalil jsem ta nejcitlivější místa úlu. Tohle velké včelstvo jsem si přinesl koncem října z domu určeného k bourání. Včely tak měly stěží dost času se v novém působišti usadit, vychovat nějaký plod a udělat si před nástupem zimy nějaké zásoby (které jsem jim z větší části poskytl já). V případě potřeby mohu přidat další vrstvu, avšak nedávná kontrola po týden trvající sněhové bouři a třech dnech mrazu (na severní část středního Texasu celkem slušné chladno), ukázala, že včely výkyv počasí bez potíží zvládly. PODZIMNÍ KRMENÍ A LÉČBA nosemózy, která se podle mě stala nezbytností, teď když v USA řádí dva typy této choroby. Zabíjím tím dvě mouchy jednou ranou, protože v rámci boje proti nosemóze přidávám včelám cukr navíc (Fumidil B přimíchám do dvou dílů cukru a jednoho dílu horké vody). Med/cukr je uhlovodan, který udrží včely silné a v teple navzdory zimnímu kolísání teploty. Každý galon (3,785 l) cukrového sirupu, ředěného v poměru 2: 1, se rovná 7 librám (3,175 kg) využitelných uhlovodanů, které včely přemění na energii. Pokud mají včely k dispozici zdroj medu, mohou cukerný roztok s léčivem odmítat. Nelamte si tím hlavu. Dál sledujte, jak si vedou, dokud nedosáhnete svého cíle. Jakého cíle? Kolik medu a pylu včely potřebují k úspěšnému přezimování? Právě tady začínáme tápat v temnotách. Na toto téma proběhlo mnoho výzkumů a existuje bezpočet názorů. Samozřejmě záleží na oblasti, kde včely chováte. Včely v severních oblastech potřebují zhruba kg medu, v mírném pásmu kg a v jižních částech (například na Floridě) 6 13 kg. Pro oblast, kde žiju, by platil interval kg na silné včelstvo, ale byl bych v tomto směru velice opatrný. V období mírných zim, kdy mohou včely létat na pampelišku a divokou hořčici, vystačím s menším množstvím, ale moje křišťálová koule mi vždycky přesně nepoví, která zima bude mírná. Dá se to přeložit i takto: plod je v plodišti obklopen medem/cukrovým sirupem (koncem podzimu se včely většinou přestěhují do druhého nástav- Obr. 2: Když včelám v zimě přidáváte vodu (v sáčku je vložena modrá houba), nebo krmivo v bocháncích, musíte použít vložený rámeček, aby mezi plodištěm a nástavkem zůstal dostatek prostoru. 166

167 Obr. 3: K výrobě fondánu je zapotřebí speciální teploměr na cukrovinky. Vláčného bochánku dosáhnete při teplotě 114 C. ku), nad plodištěm je plný nástavek zavíčkovaného medu a nad ním půl nástavku částečně zavíčkovaného medu. Odhadnout zásoby pylu bývá obtížné, protože je může zakrývat med. Pyl je důležitý zdroj bílkovin, nutný pro správný odchov plodu, který obvykle začíná uprostřed ledna (což si mnozí včelaři neuvědomují). Na podzim nezapomeňte odstranit mateří mřížku, aby se matka mohla v zimě přesunout nahoru mezi teplejší plásty s medem. Jeden rok jsem na to zapomněl a přišel kvůli tomu o několik včelstev. Drahá zkušenost! Ideální je, když poslední léčba varroázy proběhne koncem léta po vytočení posledního medu. Také pomůže proti tracheálním roztočům, zejména pokud léčivo obsahuje účinnou látku tymol. Likvidace roztočů těsně před zimou pomáhá zlepšit kvalitu prvního plodu a zvýší se tím šance na přežití včelstva. SPOJOVÁNÍ. Langstroth uvádí: Jestliže mají včelstva přezimovat na otevřeném prostranství, měla by být početná a mít bohaté zásoby, i kdyby to znamenalo snížit počet včelstev na polovinu nebo ještě méně. Spojování včelstev pomocí dvojité zasíťované desky je výborná pomůcka, protože tuhá zima dokáže včely oslabit až o polovinu. Slabá včelstva nejsou schopna shromáždit dostatečné zásoby, ani vyprodukovat dostatek tepla potřebného k přežití. V takových případech je spojování nejlepší možnost. Mělo by se provádět brzy na podzim. Pokoušet se o něco podobného uprostřed nebo koncem zimy a doufat v přežití včelstva, chce odvahu, ale pokud je situace zoufalá, má se vyzkoušet všechno. Když klesne teplota pod patnáct stupňů Celsia, radši včely neotvírám, ale pokud k tomu mám zatraceně dobrý důvod, tak do sedmi stupňů to jde. Ale klesne-li teplota pod sedm stupňů, riskujete podchlazení plodu a včel. Další metodou, jak posílit slabé včelstvo, je možnost koncem léta vyměnit matku. Obvykle to postačí, protože mladá matka vyprodukuje víc životaschopných přezimujících včel, které snáze přečkají zimu. Jistě, nikdo vám nezaručí, že mladá matka bude lepší než ta stará, ale obvykle včelstvo přečká do příští snůšky za stejných podmínek. (Opravdu se to při včelaření někdy stává?) TECHNIKY ZDÁRNÉHO PŘEZIMOVÁNÍ Voda v zimě a větrání V padesátých letech devatenáctého století L. L. Langstroth pokusy a pozorováním ověřil, že včely obvykle potřebují uprostřed zimy čerstvou vodu k rozředění zkrystalizovaného medu uloženého hluboko v plástvích a k odchovu prvního plodu. Nemáme si ji plést s metabolickou vodou produkovanou dechem včel, jak ji nazval sám autor. Abyste v zimě dodali včelám pitnou vodu, vložte do mikrotenového sáčku čistou houbu a zalijte ji až po okraj vodou. Potom vytěsněte ze sáčku všechen vzduch a sáček zapečeťte. Potom ho položte nahoru na rámky (obr. 2). Nad středem houby ho prořízněte ve tvaru malého x, aby včely měly k vodě přístup, a vy jste nevyplavili úl. Voda včelám umožní zpracovat a spotřebovat všechny uhlovodany, které mají k dispozici. Dále Langstroth zjistil, jak je v zimě důležité odvětrávat metabolickou vodu. Tím, jak včely dýchají, jedí a tráví uhlovodany, vzniká jako vedlejší produkt přebytečná voda, která se sráží na stěnách a stropu úlu. Langstroth 30. ledna 1857 vysledoval: V úle, který nemá žádné vzhůru směřující větrání, vlhkost neboli dech včel, namrzá. Při následném tání jsou pak včely i plásty v ubohém stavu. Včely jsou příliš prochladlé a mokré na to, aby se mohly nasytit ze svých zásob, a z toho důvodu umírají hlady. Abyste se vyhnuli tomuto problému, vyvrtejte do nástavku nad plodištěm malý otvor (3/4 1, na fotografii chráněný černým víčkem). Dostačující ventilaci poskytne i vysouvací vnější kryt, nebo jak navrhuje Langstroth, stříška by měla být nepatrně zvednutá, aby umožňovala odvod vlhkosti. Výborně se o to postará kousek dřívka zastrčený pod víko. Ačkoliv si tyto dvě podmínky na první pohled navzájem protiřečí, včely potřebují mít v úle vodu, přestože produkují vodu metabolickou. Je zcela nezbytné, aby zůstaly v teple a suchu. Jenom tak mají dost sil odpoutat se od hroznu, v němž přezimují, a zpracovat zkrystalizovaný med nebo včelařem dodané uhlovodany. Což mě přivádí k samé podstatě věci. Co si počít, když včelám dojdou zásoby? 167

168 Obr. 4: Ke šlehání chladnoucího fondánu použijte ruční mixér dokud hmota nezbělá. NOUZOVÉ ZIMNÍ PŘÍDĚLY sestávají z krmiv založených na cukru a s vysokým podílem uhlovodanů, ale nízkým procentem bílkovin. Měly by včely uchránit od okamžité smrti, ale bohužel to často nefunguje. Pokud je včelstvo hodně zesláblé a prochladlé, včely kolikrát nejsou schopny odtrhnout se od ostatních a nasytit se. Nezapomínejte na příděl pitné vody (viz výše), která včelám pomůže s trávením uhlovodanů. Při podávání cukrového sirupu to není potřeba. Průmyslově vyráběné zimní bochánky obsahují 97 % uhlovodanů a 3 % bílkovin. Představují nejjednodušší řešení, jak v zimě efektivně nakrmit hladovějící včely, aniž bychom je podnítili k předčasnému plodování. V závislosti na síle včelstva se jeden až dva bochánky umístí přímo nad shluknuté včely do vloženého rámečku se síťovinou (obr. 2) tak, aby se bochánky nerozmačkaly a včely k nim měly snadný přístup. Jakmile tento nouzový režim jednou odstartujete, musíte včely stále přikrmovat a dodávat jim další bochánky, dokud nebudou mít dost přirozené potravy. Přece jenom je to stav nouze. Důležité je vědět, že někteří včelaři mívají v tomto období potíže s malými úlovými brouky, kteří se na bocháncích rádi přiživují spolu se včelami. Abyste při teplejším počasí zabránili jejich množení, odstraňte z úlu zbytky bochánků hned poté, co o ně včely ztratí zájem. Dalším krmivem vhodným při stavu nouze je fondán, který si můžete připravit v kuchyni a umístit na cukrovinkovou desku což je vnitřní víko s 1 okrajem, který odděluje fondán od hroznu včel (obr. 5). RECEPT NA VÝROBU CUKROVINKOVÉ DESKY 2 šálky cukru 1/8 polévkové lžíce vinného kamene 1 1/2 šálku vroucí vody Příprava: Nasypte cukr do kastrůlku a přidejte vroucí vodu. Zahřejte k bodu varu. Přidejte vinný kámen a dobře rozmíchejte. Směs nechte bez míchání vařit, dokud Obr. 5: Hotový fondán nalijte na cukrovou desku což je vnitřní víko se zvýšeným okrajem. Jakmile fondán ztvrdne, vložte desku nad plodiště. Pod ní by měl být sáček s vodou, která včelám pomůže cukr strávit na využitelné uhlohydráty. nedosáhne teploty 114 C (nutno změřit speciálním teploměrem, viz obr. 3). Odstavte z plotýnky a nalijte sirup na vychlazený talíř nebo misku. Nechte vychladnout na dotek (váš prst zanechá otisk). Potom šlehejte elektrickým mixérem, dokud se nevytvoří bílý krém (obr. 4). Ten nalijte na cukrovinkovou desku (obr. 5) a nechte ztvrdnout. Desku otočte a vložte nad hrozen včel v plodišti. Pokud desku nemáte, můžete fondán nalít do silikonových, skleněných nebo kovových formiček. Nechte ho ztvrdnout a potom vyklopte. Vložte do rámečku se síťkou a ten umístěte na rámky nad přezimující včely. Na cukrovinkovou desku nebo rámeček s fondánem dejte nástavek a úl obvyklým způsobem uzavřete. Na cukrovinkovou desku je možné taky nasypat krystalový cukr a umístit ji přímo nad včely. V tomto případě desku neotáčíme vzhůru nohama. Při této metodě je klíčem k úspěchu přístup k vodě. Avšak mnozí včelaři hlásí, že včely krystalový cukr spíš z úlu vynášejí, než ho jedí, což je samozřejmě neefektivní. Jako další krmivo vhodné pro případ nouze Jerry Hayes navrhuje pěnové bonbony marshmallows, které dává do rámku se síťkou, aby se neslisovaly do tvrdých hrudek. Další možností je výroba medocukrového těsta. Sestává ze směsi moučkového cukru, medu a dostatečného množství vody, aby se vytvořilo tuhé, ale lepkavé těsto, které se dá tvarovat. Umístí se do rámečku se síťkou, ten se položí nad přezimující včely a úl se zavře obvyklým způsobem. Také je možné krmit cukerným roztokem (2 : 1), ale deskové krmítko nepoužívejte dřív, dokud noční teplota nepřekročí deset stupňů. Tento typ krmítka se vkládá přímo do úlu vedle včel místo jednoho až dvou rámků. Využívá tepla, které včely vyprodukují. Nezapomeňte do krmítka vložit nějaký záchranný plovák, který pomůže včelám vylézt ven v případě, 168

169 že spadnou do studeného sirupu. Krmítko je v úle proto, aby včely zachránilo, a ne abychom je samou laskavostí utopili. Mohla by zabrat i metoda, s jejíž pomocí jsme včelám dodávali vodu ta s houbou a mikrotenovým sáčkem. Hlavně dávejte pozor, aby přístupový otvor nebyl moc velký. Včely by mohly vlézt do pytlíku a uvíznout v něm. Další systém k distribuci cukerného roztoku jsou krmítka využívající gravitace (otočená nádoba s víčkem s otvory), umístěná na rámcích přímo nad včelami. Krmítko přikryjeme hlubokou krabicí a pak vrátíme na místo všechny vnitřní i vnější kryty. V případě potřeby nádobu odizolujeme. Osvědčená strategie během zimy je dát krmítko na otvor vnitřního krytu. Včely se tak mohou pohodlně krmit, a pokud jsou slezlé uprostřed, je zajištěna i dokonalá izolace krmítka. Avšak všechna krmítka využívající gravitace mohou selhat. Kvůli atmosférickým změnám hrozí, že přestanou fungovat, nebo včely naopak vyplaví. Také mohou zamrznout. Stropní krmítka se nedoporučují ledaže není jiná možnost. V tom případě potřebují stejně jako gravitační krmítka pořádně zateplit. Jelikož je krmivo rozprostřené po velké ploše, často zamrzají, vysychají, nebo jejich obsah krystalizuje. (Neptejte se mě, jak to vím!) Jestliže je krmítko přístupné pouze na konci a ne uprostřed, včely na ně nepolezou ledaže by byl mimořádně teplý den. Zůstanou v hroznu. Dále musí být krmítko umístěno přímo nad včelami, což vylučuje použití jakýchkoliv nástavků. Musí postačit prostor samotného úlu. Z toho důvodu také nelze použít desková krmítka, která se přikládají k česnu. Včely neopustí hrozen. Neslezou dolů a nemají zájem o studené nebo zmrzlé krmivo. Nezapomeňte, že mluvíme o nouzovém přikrmování, které má udržet včely při životě, dokud nezačne regulérní snůška! ZIMNÍ PROHLÍDKY Aby včely úspěšně přezimovaly, musí být splněno pět hlavních podmínek: ochrana před nepřízní počasí, větrání, voda, uhlohydráty a bílkoviny. Kromě toho musí být v pořádku matka a včelstvo zdravé. I když si myslíte, že jste na podzim všechny tyto podmínky splnili, je nezbytné uprostřed zimy včely zkontrolovat pokud to samozřejmě počasí dovolí a prověřit, jestli mají dostatečné zásoby a jsou blízko plodiště. Pamatujte si, že plodiště by mělo být v neustálém kontaktu s rámky se zásobami bočně i nastojato, jinak může dojít k hladovění, přestože je potrava fyzicky přítomna. Zimní prohlídka včelaři umožní přesunout rámky s medem a pylem ke hnízdu. Také může doplnit tenčící se zásoby nebo v případě potřeby zvýšit množství uhlohydrátů. Ve všech oblastech začíná matka s kladením v polovině ledna. Za běžných okolností klade vajíčka do prostřední části a plynule se sune vzhůru, jak z buněk ubývá zkonzumovaný med a pyl (alespoň co jsem si všiml). Teplota uprostřed plodiště vzroste z 14 C na přibližně 34 C. Tím se ohřejí i tetelící se zimní včely. Nároky na příjem potravy v té době prudce vzrostou, protože je zapotřebí nejenom udržet obyvatelky úlu a vyvíjející se plod v teple, ale také larvy nakrmit. Právě tehdy stoupá potřeba čerstvé vody a vzduchu. Včely začínají s časnou výchovou plodu z jednoduchého důvodu potřebují nahradit opotřebované přezimující včely mladými dělnicemi, aby mohlo včelstvo nabýt na síle. Potřebují na to pět až šest týdnů, proto ve většině oblastí začínají v polovině ledna, aby stihly začátek snůšky. Proto je důležité v tomto čase včely zkontrolovat a poskytnout jim vše potřebné pro zdárný vývoj. V jižněji položených oblastech se včelaři domnívají, že včely zachrání rostliny a stromy kvetoucí na konci zimy. Ve skutečnosti to včelám nestačí. V nejlepším případě si udrží stávající úroveň, ale už nemají energii na výchovu plodu. Často se stává, že matka zpomalí kladení a dělnice mohou dokonce zkonzumovat vyvíjející se larvy, aby se udržely při životě. Výsledek? Včelstvu hrozí hladovění a nesílí. To je také důvod, proč některá včelstva padnou těsně před vypuknutím hlavní pylové sezony. Zimní prohlídku proto musí včelař provádět ne jednou nebo dvakrát, ale minimálně každých čtrnáct dní od poloviny ledna do jara. Samozřejmě pokud to počasí dovolí. Jinak hrozí, že mu včely zahynou hlady. Krmte tak často, dokud budou včely vámi dodávanou potravu brát. Pilná práce v zimě vám zaručí silné a zdravé včely, připravené na jarní snůšku. Přeložila: Jana VLČKOVÁ 169

170 Včely ve spánkové laboratoři Nové poznatky o chování včel ve spánku (Dr. Heike Ruff, Prof. Dr. Jürgen Tautz; Imkerfreund/Biene, 2014, č. 9, str ) Souhrn: Nejnovější poznatky o tom, kde, kdy a jak včely spí, a proč je pro ně spánek stejně důležitý jako pro člověka. Povinnosti v úlu jsou výborně zorganizovány. Mladé včely v prvních dnech svého života vykonávají výhradně práce ve vnitřním provozu. Nejprve se naučí čistit plodové buňky a přebírají krmení plodu a matky. Později vyrábějí vosk, stavějí plásty, střeží úl a starají se o uložení zásob. Dělnice zpočátku zastávají různé činnosti uvnitř úlu, později však úl opustí a jako létavky vyletí hledat nektar a pyl do úplně nového světa. Při takové píli nás vůbec nepřekvapí, že i včely potřebují oddech. Už v roce 1952 popsal Martin Lindauer, vědec zabývající se výzkumem včel z Würzburgu, létavky, které zvláště v noci byly líné a zjevně si dopřávaly pauzu. Že nejen odpočívají, ale doopravdy spí, jednoznačně doložil až o třicet let později zoolog Walter Kaiser z Darmstadtu. Kdo tvrdě pracuje, potřebuje také skutečný spánek na zotavenou. Starší včely spí méně Mladé včely trvale zaměstnané ve vnitřním provozu spí ještě velmi dlouho odpočívají ve tmě úlu i přes den v krátkých intervalech (power-napping, tj. krátké zdřímnutí, které umožní načerpat energii). Současně spí vždy jen několik včel, dávají si dvacet v prázdných buňkách vedle plodu. Pro mladé dělnice je to asi jediná možnost, jak si po pilné práci na vyhřátých plodových plástech trochu nerušeně zdřímnout. Během hlubokého spánku se včela nehýbe, její tykadla visí a rytmus dechu se zpomalí. Když včely zestárnou a přejdou na venkovní službu, jejich spánkové fáze se změní. U létavek se vyvine pravidelný cyklus střídání dne a noci s výrazně delšími fázemi spánku. Možná právě proto si vystačí s celkově menším množstvím spánku v porovnání s mladuškami. Různě hluboké spánkové fáze Stejně jako lidé mají i včely fáze lehkého spánku střídající se s fázemi pravého hlubokého spánku. Přitom znehybní, občas mávnou křídly a přivanou si chladivý vzduch a jejich rytmus dechu se zvolní. Dělnice na obrázku spí jen lehkým spánkem přitom odpočívají téměř nehybně a nepravidelně dýchají. Jakmile je ostatní včely vyruší, probudí se a začnou se čistit. Barrett Klein z Wisconsinské univerzity (USA) nyní společně s würzburskými badateli vedenými Jürgenem Tautzem objevil, že včely nejen striktně dodržují dělbu práce, ale dokonce přísně organizují své fáze spaní. Pomocí termokamer a jiných čidel si výzkumníci důkladně prohlédli včelstvo a zaznamenali chování stovky označených včel v různých fázích jejich krátkého života. Přitom přišli na to, že různé životní a vývojové fáze určují, kde, kdy a jak včela dělnice spí. Pomocí infračervené kamery jsou teploty znázorněny barevně. Teplota okolí ovlivňuje tělesnou teplotu spící včely. Čím vzdálenější je poloha spící včely od vyhřátého plodiště, tím nižší je její tělesná teplota. Kvůli ochlazení se ovívají čas od času křídly a tím docílí nižší tělesné teploty než okolní aktivní včely. 170

171 Díky systému HOBOS byla pomocí endoskopu a infračerveného světla objevena dosud neznámá poloha včel při spánku. Létavka se přichytí hlavou a zadečkem mezi dva plásty a své nožičky a tykadla volně svěsí dolů. Zpomalí se reakce na vnější podněty a tykadla jim uvolněně klesnou. Létavky spí hlubším spánkem a déle než jejich mladší sestry. Jejich tělo se ochlazuje během hlubokého spánku mnohem více, protože si vyhledávají místa na chladnějších okrajích nebo usínají na vnějším obvodu úlu. HOBOS (Honeybee Online Studies) Vědci z Würzburgu kolem profesora dr. Jürgena Tautze navrhli několikrát oceněný výukový a výzkumný portál HOBOS. Zda mohou zájemci díky webkameře pozorovat fascinující život včel. Na pozemku univerzity jsou totiž úly včely západní (Apis mellifera), na nichž jsou umístěny kamery, termovize, teploměry, mikrofony a jiná moderní měřicí technika, která poskytuje permanentně informace o teplotě, vlhkosti vzduchu, koncentraci kysličníku uhličitého uvnitř úlu a mnoho jiných údajů. Tak mohou vědci sledovat a zaznamenávat zjištěné údaje o aktivitě v úle v reálném čase. Tento úl se můžete sami prohlédnout na adrese hobos.de. Údaje jsou dokonce znázorněny pomocí grafů a mohou být využity při výukových programech. Našli bychom i další podobnosti se lidským spánkem. Už dříve vědci dokázali, jak důležitý je spánek pro paměťové schopnosti včel. Pokud nejsou odpočinuté, klesá jejich schopnost soustředění a zhoršují se nejen orientační schopnosti, ale i paměť. Létavky někdy dokonce zapomenou cestu zpět do úlu. Nevyspalé včely mají kromě toho potíže při komunikaci se svými družkami a osmičkovým tancem mohou předat chybné informace. Včely spí i zcela volně zavěšeny mezi plásty Vědci zkoumající včely ve spánkové laboratoři (Honey Bee On-line Studies, HOBOS, viz rámeček) na univerzitě ve Würzburgu objevili také jejich dosud neznámou polohu při spánku: včely nevisí tělem ve směru zemské tíže, ale vzpříčí se hlavou a zadečkem mezi dva plásty a nechají nožičky a tykadla volně viset dolů. V této pozici odpočívají až půl hodiny, aniž by se pohnuly z místa. Ve fázi hlubokého spánku je neprobudí ani prudké nárazy ostatních včel. Jestli spánek slouží k úspoře energie včel nebo k regeneraci, není dosud jasné. Pravděpodobně se teprve ve spánku fixují denní zážitky a přitom se oddělují důležité poznatky od nepodstatných. S pomocí systému HOBOS chtějí biologové z Würzburgu zjistit ještě více podrobností o dobře organizovaném chování včel a najít odpovědi na otázky týkající se biologických funkcí včelího spánku. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ 171