O duhovém oslíkovi. kapitola 10 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek

Transkript

1 O duhovém oslíkovi kapitola 10 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek

2 O duhovém oslíkovi kapitola 10 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek Autorka textu i ilustrací: Irena Kovářová Kniha byla napsána před 20 lety autorkou, pro její milovanou dceru Haničku. V roce 2018 vydáno jako pracovní sešit pro malé i velké. Kniha Hanička a skřítek Rozmarýnek : Všechna práva vyhrazena. *Náš text můžete libovolně šířit mezi svými přáteli. Pouze vás prosíme, respektujte naše autorská práva v plném rozsahu, to znamená, že tuto knihu lze šířit dle vlastního uvážení kdekoliv a kdykoliv, ale nelze jí používat pro komerční účely. Děkujeme z celého srdce. Bližší informace o knize: Irena Kovářová Tel.:

3 Jak s knihou pracovat? Milí přátelé, dodržujeme svůj slib a posíláme již desátou kapitolu knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek. V průběhu celého roku můžete procházet se svými dětmi, vnoučaty, synovci, neteřemi příběh malé Haničky a jejích kamarádů uprostřed přírodní zahrady. Děti se seznámí se skřítkem Rozmarýnkem, který zahradu již dlouho obývá a zná mnohá tajemství přírody a postupně je bude s dětmi sdílet. Budete-li knihu s dětmi číst, bude docházet k mnohým uzdravením duše. A to jak u dětí, tak u vás. SPOLEČNÉ TVOŘENÍ VLASTNÍ KNIHY Protože jsme přesvědčení, že kniha nastartuje výrazný osobní rozvoj u vašich dětí, a možná, že se mnohé dá do pohybu i u vás, připravili jsme tuto knihu zároveň jako pracovní listy. Nejlépe bude kniha působit, pokud ji vytisknete a budete jí postupně číst, zakládat a dotvářet podle svého. Naše pohádky můžete s dětmi dotvářet ilustracemi, básničkami, vlastními vloženými příběhy, písněmi, vkládat fotografie z výletů do přírody, nebo ze společného tvoření na vaší zahrádce, či si můžete tvořit herbář a mnoho dalšího. Vždy vám připravíme jeden volný list a jeden návod na tvoření, ale vašim nápadům se meze nekladou, naopak se moc těšíme, co vy s Rozmarýnkem sami prožijete. Kniha se tak stane i jedinečným příběhem vaší rodiny. Velice rádi se dozvíme o vašich dobrodružstvích, které jste s knihou zažili. SETKÁNÍ ČTENÁŘŮ ROZMARÝNKA A proto se od 17:00 uskuteční společné Setkání s malými i velkými čtenáři Rozmarýnka, a to v centru rozvoje Měsíčnice, adresa na *Náš text můžete libovolně šířit mezi svými přáteli. Pouze vás prosíme, respektujte naše autorská práva v plném rozsahu, to znamená, že tuto knihu lze šířit dle vlastního uvážení kdekoliv a kdykoliv, ale nelze jí používat pro komerční účely. Děkujeme z celého srdce. V případě, že se naše kniha bude líbit i vašim přátelům a budou chtít, abychom jí pravidelně zasílali i jim, stačí, když se přihlásí na u pozemskenbe.info@gmail.com. Přejeme vám mnoho krásných chvil strávených společně s knihou a těšíme se na společné tvoření. Pokud se k vám dostala pouze tato kapitola, sledujte nás pravidelně na nebo na našem facebooku, kde budeme jednotlivé kapitoly postupně v průběhu roku zveřejňovat.

4 O duhovém oslíkovi Děti si užívaly vody. Rozmarýnek je starostlivě pozoroval ze břehu, a když se vyhřívaly na sluníčku, řekl jen tak mimochodem: Dnes mě navštívila víla Růženka. Tu znám, vykřikla Hanička, ta přece žila na naší zahradě. Ano Haničko, přesně o téhle víle mluvím. Naše královna jí dala na starost Zemi štěstí a radosti, ale teď tam právě mají spíš smutno. Prý všechny trápí nějaká záhadná květina. Budu muset za Růženkou a tu záhadu pořádně prozkoumat. A to budeš pryč dlouho? ptala se Monička. Rozmarýnek pokrčil rameny: To ještě nevím, ale vrátím se, jakmile to půjde. Dávej na sebe pozor, řekla vážně Hanička. Rozmarýnek přikývl, zamával dětem a než bys mrkl okem, byl tentam. Děti znovu skočily do vody a ještě než stačily přeplavat na druhou stranu, byl Rozmarýnek zpátky a tvářil se ustaraně. Rozmarýnku, neříkej, že už jsi všechno zjistil, pochybovala Hanička. No, všechno ještě ne, ale vím toho už dost. V Zemi štěstí a radosti ubíhá čas úplně jinak než tady. Rozmarýnku, povídej nám o té zvláštní zemi, žadonily děti a Rozmarýnek vypravoval. kapitola 10, strana 1

5 Země štěstí a radosti je země, kde lidé až donedávna neznali závist ani zlobu. Všichni si navzájem pomáhali a soused sousedovi přál jenom dobré. V zemi žije jeden malíř, který všechno, co namaluje, promění ve skutečnost. Namaluje kvetoucí louku a za chvíli už všude kolem voní květiny. Namaluje háj stromů a rozpálená pustina se změní v příjemnou oázu. Malíře mají všichni rádi, nejraději ho ale mají děti, protože hračky, které pro ně maluje, se stávají skutečností. Jednoho dne se o Zemi štěstí a radosti doslechl kouzelník, který měl kamenné srdce. A protože jeho srdce bylo z toho nejtvrdšího a nejstudenějšího kamene, nenáviděl všechno dobré a krásné. Velice se rozčílil, když uslyšel, že existuje země, kde se lidé mají rádi a jsou šťastní. Tajně proto přišel do země a v noci vysel uprostřed krásného parku semínko. Bylo to kouzelné semínko, a proto rostlo před očima. Ráno, když lidé přišli do parku, viděli, že se v parku najednou objevila mohutná rostlina, která měla pichlavé listy, pichlavé stonky a na konci stvolu vyhnala krvavě rudé poupě. Lidé zvědavě čekali, až poupě rozpukne. Jejich čekání bylo odměněno. Po poledni se rozvinul nádherný květ, jaký nikdo předtím neviděl. Všichni ke květině přistupovali a čichali k ní. Každý, kdo si přičichnul, začal sice kýchat, ale nikomu to nevadilo, protože vůně květiny byla okouzlující. Lidé květinu obdivovali, ale nikdo z nich netušil, že je to květina zloby a závisti. kapitola 10, strana 2

6 Za pár dnů kýchali všichni lidé v zemi a do jejich srdcí vstoupilo zlo a závist. Lidé k sobě byli najednou nenávistní, a kde mohli, tam si škodili. Jediný, kdo nekýchal, byl malíř a pak také malé děti, protože do jejich srdcí se skutečné zlo a závist nedostane. Děti se radily s malířem a všichni společně šli za vílou Růženkou. Víla Růženka věděla dobře, že zlo, které se usadilo v zemi, pramení z té květiny. A proto řekla dětem: Nikdy v životě jsem květině neublížila, ale tuhle musíme vytrhnout. Ale přestože zkoušeli květinu trhat, sekat, kopat, všechno bylo marné, protože květina narostla zase znovu. Rozmarýnek rozhodil rukama: Proto mne víla požádala o pomoc, jenže já si vůbec nevím rady. Na tuhle rostlinu jsem prostě krátký, dodal smutně a svěsil hlavu. Děti po celou dobu hltaly každé Rozmarýnkovo slovo a ani nešpitly. Snad proto si nevšimly, že už dlouhou dobu sedí tatínek a poslouchá skřítkovo vyprávění. Možná, že bych měl radu, ale nevím, jestli to k něčemu bude, řekl teď opatrně. Rozmarýnek vyhrknul: Tak sem s ní, musíme všechno zkusit, než bude pozdě. Znám jednu moudrou stařenku. Bydlí daleko odsud. Můžeme k ní zítra zajet a zeptat se, co si o celé věci myslí. Hurá, pojedeme na výlet, volaly děti a začaly vesele kolem tatínka poskakovat. Takže nakonec svým veselím nakazily i Rozmarýnka. kapitola 10, strana 3

7 Druhý den časně ráno vyrazili. Jeli dlouho, dlouho, a až k večeru dojeli do malé vesničky s malými přikrčenými chaloupkami. Tatínek děti vedl k té nejmenší chaloupce ve vsi. Chaloupka byla sice nejmenší, ale měla nejkrásnější předzahrádku. V ní zpozorovaly děti stařenku, jak zalévá růže před domem. Tak sem do té chaloupky jsem nejraději jezdil na prázdniny, když jsem byl malý. Stařenka se otočila po hlase a roztáhla v úsměvu ruce: To jsou k nám hosté, pojďte honem dál, jistě jste po cestě unavení, zvala hosty do chaloupky. Dlouhou chvíli seděli a povídali u výborných koláčů, ale potom tatínek vysvětlil, co je přivedlo. Stařenka se zamyslela: Na květinu zloby a závisti platí jedině duhový oslík. Až ji spase, už znova neporoste. A kde žije duhový oslík? ptaly se děti. V tom už vám neporadím, vrtěla hlavou stařenka. Ale Rozmarýnek se ťuknul do čela: Já už asi vím, co je potřeba! A byl tentam. Tatínek s dětmi se rozloučili se stařenkou a jeli domů. Když přijížděli domů, uviděli, že v bráně stojí Rozmarýnek, usmívá se od ucha k uchu a radostně jim mává na přivítanou. Rozmarýnku, povídej, volaly děti jeden přes druhého, co se přihodilo? Snad se napřed najíte, cestovatelé, smála se maminka a nesla na stůl jídlo. Po večeři se všichni pohodlně usadili a Rozmarýnek začal vysvětlovat. kapitola 10, strana 4

8 Když jsem se vrátil do Země štěstí a radosti, našel jsem rychle malíře. Poslouchej, řekl jsem mu. Ty co namaluješ, to se stane skutečností. Namaluj duhového oslíka a máme po trápení. Jenže malíř se zatvářil nešťastně. Ale já jsem v životě žádného oslíka neviděl, natož duhového. Jak tedy můžu namalovat něco, co neznám? No, takový oslík vypadá skoro jako kůň. Má jen delší uši, kratší tělo a trochu jiný ocas, řekl jsem malíři. Já vím, že to zvládneš, dodal jsem povzbudivě, ale malíře to moc nepřesvědčilo. Odevzdaně řekl: Tak já to tedy zkusím. Začal malovat. Maloval, maloval a s každým dalším tahem štětcem bylo jasnější, že mu pod rukama vzniká nádherný duhový kůň. Udělal poslední barevnou tečku a z obrazu seskočil kůň. Malíř maloval znovu a znovu a pokaždé z plátna seskočil duhový kůň. Když už se na louce páslo celé stádo duhových koní, bylo jich devadesát devět, zdvihl Rozmarýnek významně prst a pokračoval. Tehdy malíř řekl: Namaluji už poslední obraz, už opravdu nemůžu. Nejprve to vypadalo trochu nadějně, ale za chvilku bylo jasné, že to bude další kůň, stý v pořadí. Věděl to i malíř. Když zbýval poslední tah štětcem, odhodil malíř paletu i štětec daleko od sebe a zlostně zakřičel: V životě nenamaluji duhového oslíka, prostě to nejde. kapitola 10, strana 5

9 kapitola 10, strana 6

10 A pak se jeho vztek změnil v lítost a malíř se od srdce rozplakal. A když první slzy dopady na plátno, začaly obraz rozmývat, kůň se začal měnit, uši se protáhly, tělo i nohy změnily tvar a z obrazu seskočil duhový oslík. A co myslíte, že udělal? smál se Rozmarýnek. Spásl květinu zloby a závisti! Přesně tak, děti. A teď je zase dobře. Lidé přestali kýchat, protože už nemají kouzelnou květinu, ke které by čichali, a docela se uzdravili. A co když se zlý kouzelník zase vrátí? zeptala se s obavou v hlase Monička. Kdepak, nevrátí. Když oslík spásl kouzelnou květinu, objevila se královna všech víl a skřítků a kouzelníka začarovala do bodláku. A tak od téhle chvíle jenom oslík může spásat bodlák. Jéé, to jsem ráda, že to takhle dopadlo, řekla Hanička a děti přikyvovaly. Honzík stáhl obočí, bylo vidět, že usilovně přemýšlí: "Jak to jen mohla ta stařenka vědět, že na takovou rostlinu zloby a závisti platí duhový oslík?" Tatínek řekl: "Staří lidé bývají velmi moudří, a proto je dobré, když jim nasloucháme." Děti si tuhle větu zapamatovaly a ještě dlouho o ní přemýšlely. kapitola 10, strana 7

11 Námět na tvoření Pohrajte si s duhou? 1) Namaluj si duhu posle svého. 2) Seznam se s Duhovou vílou Na dalších stránkách vám představíme další vílu z naší zahrady. Jmenuje se Duhová. Schválně jestli uhodnete, co má v naší zahradě na starosti. Přečtěte si něco málo o ní a pak se pusťte do úkolíků, které vám připravila :-) Takto vypadá náš Papírový průvodce, který dostanete do ruky, když přijdete na naší Vílí stezku a už s mapou vyrazíte hledat víly do zahrady. Otevírací dobu Vílí stezky najdete vždy na A když budeš chtít, pochlub se nám a pošli fotografii na pozemskenebe.info@gmail.com Budeme se těšit :-)

12

13

14