Hřiště jako galerie. hřiště 4g

Transkript

1 Hřiště jako galerie O slapském hřišti si golfisté povídají poměrně často. Poslední rok nejvíce o tom, jak si vede nová druhá devítka, o pocitech euforie i zmaru, které zažívají na desítce či osmnáctce, o tom, jak se architekt Velden skutečně nebál, nebo také o tom, jak se dobře obědvá v nové klubovně. Méně často už se do komentářů hřiště dostávají velkorysé umělecké skulptury, kterými je okolí fairwayí hojně obdařeno. To jsme se rozhodli napravit.

2 Napsali Josef Pecák & Pavla Charvátová nafotili Josef Pecák & archiv hřiště Fairway připomíná pomyslnou dráhu, po které se vůz rozjede nadpozemskou rychlostí... Umělecké objekty by měly být součástí našeho běžného denního světa, měly by dotvářet prostředí, ve kterém žijeme, a přirozeně souznít s místy, kde se pohybujeme, myslí si manažerka golfového hřiště sv. Jan na Slapech Pavla Charvátová. A proč by takovým místem nemohlo být zrovna golfové hřiště? Dlouhá a široká prostranství, po kterých chodí pravidelně lidé, kteří mají možnost prohlédnout si každý objekt detailně i z větší dálky v kontextu okolní krajiny, co víc by si mohl přát každý kurátor? Nemyslete na peníze Proč tedy nespojit zdánlivě nesourodé sportovní činnost s prohlídkou uměleckých děl? Cílem bylo propojit mnohdy uzavřený, neživý a odtažitý svět umění se světem každodenního života, který dýchá a hřeje a je zcela odlišný, právě se světem sportu a relaxace. Chceme lidem zpříjemnit pohled na svět a své okolí a třeba je i tím přimět zamyslet se nad něčím jiným než nad tím, kolik kdo vydělává peněz, osvětluje původní myšlenku Pavla Charvátová. I když základní rozmístění osmnácti jamek je dáno od okamžiku slavnostního otevření hřiště na podzim roku 2011, stále se dál vyvíjí především v detailech a doplňkových objektech. Začneme-li přímo u klubovny u Pavilonu Slunce, pak návštěvníky vítá ten nejvyšší, pojmenovaný Cesta. Na jehlanu z rezavějící oceli je připevněno a vztyčeno obrovské zlaté lano odlité podle skutečného lodního lana ze zaoceánského parníku a uvnitř kovového jehlanu je skrz naskrz okénko a v něm visí kamenná koule ze žuly o váze třiceti kilogramů. Kam a k jaké cestě pomyslný prst objektu ukazuje, se můžeme jen domnívat. Pro golfisty však může směřovat k cestě na tee jedničky. Tak se vydejme po jednotlivých jamkách. Netrefte se do klavíru! Otevřená náruč fairwaye na jedničce přijme každý i nepovedený drive. Jedině hráči s dlouhou první ranou mohou skončit v bunkeru, který 55 rozděluje jedničku a šestku. Když dospějete na vrchol Rabyňské hory, uvítá vás nejvýše položené sousoší keltských bojovníků. Ti velmi kriticky pozorují hru na prvním greenu, a když vám to moc nejde, začnou duchové zde sídlících druidských kněží vzývat svá božstva, aby vám pomohla a nabila vás pozitivní energií, která údajně v tomto místě proudí ze země. Jak moc jste se nabili nebo ne, naznačí počet puttů, ale především první rána na dvojce. Trefili jste green? Je to třípar, tak se snažte. Také drive na třetí jamce je pod patronací Keltů. Rána je příjemná, protože je z kopce, ale pozor, nezatáhnout, mohli byste se trefit do klavíru. Je jich tam celá trojice a nazývají se Pocta J. B.. Joseph Heinrich Beyus byl avantgardní sochař, malíř, performer, teoretik a také pedagog. U nás se ve sbírkách moderního umění

3 Když přepálíte druhou ránu z trojky, nebo nejste přesní na pětce, rybníčky vám usnadní hledání míče můžeme pochlubit jeho objektem s názvem Auto, které Národní galerie zakoupila za půl milionu eur nákup také vyvolal značnou diskusi. Také J. B. zhotovil klavír s křížem Homogeneous Infiltration for Piano, ovšem trochu jinak než Antonín Kašpar, autor těch tří mezi třetí a čtvrtou jamkou. Prach jsi a v prach se obrátíš U greenu trojky se už trvale zrcadlí hladina jezírka a je to docela slušný lapač míčků. Jeho poloha je velmi dobře vymyšlená, protože jako vodní překážka poslouží i pro pětku. Přechod na čtvrtou jamku nás zpátky vrací ke třem klavírům. Jsou v roughu po levé straně. Celý cyklus byl k vidění v létě 2012 ve Žlutých lázních a čítal deset exemplářů. Na čtyřce jde jen o komornější verzi, kdy se hmota objektů a jejich nohy rozplynou ve vlnících se klasech barevných trav a jejich pohybem ve větru splynou se samotnou přírodou. Všechna piana mají místo křídla vztyčený kříž, tedy pocta jako takový malý náhrobek, a jak říká Pavla Charvátová: Náhrobky jsou přece vždy v přírodě, prach jsi a v prach se obrátíš, a proto mě spojení vlnícího se živého organismu a mohutné rezavé konstrukce, kterou příroda pohlcuje a objímá svou teplou náručí, fascinovalo a bavilo. Jen je třeba zahrát drive na čtyřce tak, aby nesplynul s vlnící se trávou vlevo ani s hladinou vpravo. Pátá jamka nabízí značný prostor pro drive, jen se chraňte šlajsu, ten by splynul s hladinou jezírka vpravo, a pak pozor na bunker před greenem. Z dálky není vidět, je ukrytý v proláklině. Od Keltů po křesťany Šestka nás nenápadně převádí z období keltské civilizace do doby křesťanství. Ve vzdálenosti kvalitního drivu jsou po levé straně fairwaye dva ploché stoly, jeden s vytlačeným křížem a druhý s vystupujícím, symbolizujícím Starý a Nový zákon. Podle autora Starý zákon představuje základ, drží se v něm voda a je tak studnicí moudrosti. Nový zákon z něj vystupuje a leží proto na desce stolu. Tím je nám svým 56 způsobem bližší. Rezavý kovový povrch neznamená, že obojí patří do starého železa, naopak, oba odolávají času a přes tisíciletou minulost stále existují a promlouvají k dnešku. Potíže byly s jejich instalací. Docílit přímé a přesné vodorovné linie jejich usazení bylo s hydraulickou rukou náklaďáku vzhledem k vlnitosti terénu značně obtížné. Nakonec se to i přes spěch obsluhy podařilo. I lidstvo obecně má dnes potíže s přijetím kteréhokoli z těchto zákonů. Konec v rudém kole Závěr šestky je náročný, zvláště pak její green. Keltové jsou opět na dohled, tyčí se bojovně proti obloze. Jestli se vám tahle jamka nevydařila, vezměte si z nich příklad a vyrazte beze strachu do dalšího boje na sedmičku..., máte výhodu postavení na kopci. Útok shora dolů je vždy snazší, horší je potom úspěšně překonat obranný val greenu s jeho třemi bunkery. Osmá jamka jako každý třípar vyžaduje dobrou první ránu, ale i špatná se dá napravit přesnou příhrou k jamce. Pokud to není přímo chip-in a birdie, naděje na par je velká. Na devátém odpališti vás vítá nebeský kočár s vozkou, nádherná, dynamická plastika plná vnitřního napětí a energie. Podle autora kočár

4 Ak. sochař Antonín Kašpar mág oceli a bronzu (nar. 1954) Po cestě k 17. odpališti míjíte objekt Domovy I a II. Tím prvním je obrovský důl pro tisíce včel právě dosedá, ale mohl by i právě vzlétat. A jak to cítí manažerka hřiště? Fairway připomíná pomyslnou dráhu, po které se vůz rozjede nadpozemskou rychlostí, a na jejím konci, těsně před greenem se vznese a zmizí na obzoru, přesně tam, kde zapadá slunce. Vjede do jeho rudého kola... Plastika je celá bílá a liší se tak zásadně od ostatních na hřišti, které neskrývají svůj kovový charakter. Také je jedinečná svým výrazem zachycujícím pohyb na rozdíl od staticky působících zbývajících objektů. Ty mají v sobě spíše skrytou sílu a působí svou hmotou. Letící naopak nabízí lehkost bytí a svým emocionálním působením má nejblíže ke golfu, k lehce létajícím a vznášejícím se míčkům. Každého potěší, když se míček vznese a letí, zvláště když se tak děje ve správném směru a délce. To je to, co zaujme všechny začínající hráče a nakonec je připoutá k této hře. Svým způsobem je to esence golfu. Takže se vzneste a leťte na devátý green, jen ho nesmíte přeletět a zmizet v rudém kotouči zapadajícího slunce. Hrajte tedy raději dopoledne. Cestu k cíli si nezkrátíte Druhá devítka hned na začátku před vás postaví velký úkol přeletět značně široký biotop. Řekl bych, že nebeský kočár měl být přistaven právě zde na pomoc všem, kterým končí míčky v překážce. Nenápadnými interpelacemi se sice podařilo pro seniory posunout odpaliště na dámské, avšak kočár by se stejně hodil nejen zde, ale i při návratu na osmnáctce. Když uspějete s létáním, čeká vás dvoupatrový green. Těžko radit, kam to zahrát, záleží na tom, kde je navrtáno. Jedenáctka není těžká, ale green není vidět. Pokud se nedostanete na výhled, je možné celkem úspěšně hrát přes přírodní překážku v cestě. Po přechodu silničky se ocitnete v části hřiště, která je stále ve vývoji. Především se stala předmětem výsadby shluků náletových dřevin z místní krajiny určené pro spásání. Vzrostlé břízy a také osiky byly vyryty i s baly zeminy a na jaře přemístěny na desítky míst, aby doplnily krajinu v jejím přirozeném vzhledu a hřišti dodaly vizuální i praktickou členitost. Přirozené vymezení jednotlivých fairwayí mezi dvanáctou až šestnáctou jamkou na jedné straně usnadní hráčům orientaci, na druhé straně zvýší obtížnost hry a využívání možných zkracovaček přes doglegové rohy. Také hra z roughu bude těžší. Na jaře příštího roku se předpokládá další výsadba borovic, jeřabin a javorů. Cílem je sladit celkový vzhled první i druhé devítky. K tomu jistě přispějí i další výtvarné objekty, které jsou Drobný, tichý, skoro až nenápadný muž s dlouhými světlými vlasy a s rukama dělníka z Kolbenky. Jako malý kluk procestoval díky otci, který byl stavař, řadu exotických zemí. Odmalička rád kreslil a ke studiu si vybral Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor umělecké kovářství. Nejdříve pracoval jako dělník v Družstvu kovářů, pomáhal v Hudebním divadle v Karlíně, dále studoval ve večerních kurzech kreslení, zajímal se o sochařinu a práci s kamenem. Vystudoval UMPRUM a v době normalizace prodělal kvůli svým postojům řadu pronásledování a zákazů tvorby. Přesto se jeho díla dostala do zahraničí a získala si uznání ve Francii, Německu, Anglii, Americe i Japonsku. Navázal kontakt s autorkou a realizátorkou Galerie sv. Jan na Slapech Pavlou Charvátovou. Jeho tvorba teď prostupuje nejen hřiště. Je autorem všech v exteriéru zatím instalovaných objektů, ale také v interiéru Pavilonu Slunce, kde vystavoval své krásné nástěnné bronzy a plastiky a kde se chystá výstava jeho Bílých obrazů. Jeho nejčerstvější objekt můžete obdivovat v Brandýse nad Labem, kde na podzim 2012 odhalili na náměstí uprostřed kašny jeho sochu Golema. Chystá výstavu v New Yorku, kde se zúčastnil soutěže na novou podobu památníku obětí po útoku 11. září. Jsou to dva obrovské zvony v konstrukci a na povrchu zvonů je vypsán seznam obětí. 57

5 Pocta Josephu Heinrichu Beyusovi, avantgardnímu umělci prozatím v této části hřiště v omezeném počtu dvou exemplářů. O nich však později. O dvanácté jamce je známo, že je nejdelší a má nejtěžší handicap. Je to dogleg směrem doprava a vzhledem k tomu, že na pravé straně fairwaye nejsou zatím žádné vysoké stromy, nebrání nic tomu, aby dobří hráči s dlouhým drivem hráli přes jeho roh a získali tak možnost hrát druhou ránu přímo na green. Jedině je třeba dát pozor na vnitřní aut vpravo. Třináctka je třípar opět s vícepatrovým greenem. Úskalí zdejšího puttování jsme už probrali v jednom z loňských čísel. Čtrnáctá jamka díky svému tvaru láká zase ke zkracování přes roh doglegu. Past představuje vodní překážka vlevo od greenu. Čtyřpar patnáctka je nejen do kopce, ale je vybavena i sadou bunkerů. Zahrát par není snadné. Zdánlivě snazší je to na šestnácté jamce, která je třípar, ale pořádně dlouhý. Vždycky máte lepší pocit, když hrajete z kopce. Jen tak levitovat nad krajinou Po přechodu dělicí silničky zpět do počáteční části druhé devítky máte před sebou už jen dvě poslední jamky. Po cestě k sedmnáctému odpališti míjíte poslední dva výtvarné objekty na hřišti. Jsou to Domovy I a II (n10, 12) zavěšené do pevných ocelových konstrukcí s lehkou zvlněnou stříškou. Bližší po pravé straně je obrovský úl, domov pro tisíce včel, a druhým je velký gong s otvorem uprostřed, opět symbol domova svolávající jeho členy k hřejícímu rodinnému krbu. Jak říká Pavla Charvátová: Když se lahozským údolím prožene vítr, můžete slyšet, jak se v úlu rojí myšlenky a jak gong zpívá tenkou sladkou kovovou píseň. A když na ně napadne sníh a zakryje jim stříšky bílou peřinou, je to, jako by ty dva pohybující se předměty zavěšené v obou Domovech jen tak levitovaly nad bílou krajinou. Pro golfisty mohou také symbolizovat blížící se konec hry a návrat domů do tepla klubovny, kde jako v úle můžete naslouchat ze všech stran bzučícím dojmům z právě dohraného kola. Jenže jste stále ještě dvě těžké jamky od cíle. Sedmnáctka je dlouhý pětipar s přírodními 58 překážkami zasahujícími do fairwaye, čímž ji zužují a stáčejí. Každou ránu musíte pečlivě zvážit. Osmnáctá jamka by pro první ránu potřebovala další nebeský kočár, abyste se přenesli přes biotop. Avšak tím to ještě nekončí, čeká vás everestový výstup na green. Ještěže golfové boty jsou takové salonní mačky. Tak a máte to za sebou. Prošli jsme celou galerii a můžeme se těšit, že současný stav není konečný. Každý rok by se měl objevit nějaký další objekt nebo by mohlo dojít k jejich obměně. Potíž je, že tvůrců pracujících s přírodními materiály není mnoho. Objekty by měly vyhovovat dvěma podmínkám snášet bez potíží instalaci v přírodě a měly by do takto koncipované galerie přirozeně zapadat. Tak mnoho zdaru!