Umělecké kovářství 2. přepracované vydání

Transkript

1

2

3

4 Umělecké kovářství 2. přepracované vydání Pavel Révay, Šimon Vondruška Autoři s vděčností vzpomínají na zesnulého Karla Goňu, mistra uměleckého řemesla, který je autorem perokreseb. Autoři děkují za úpravy textu a fotografií Ireně, Elišce a Prokopovi Vondruškovým. Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Ing. Jana Minářová Sazba Jan Šístek Texty Ing. Šimon Vondruška, Pavel Révay Perokresby Karel Goňa Fotografie na obálce Ludmila Hofmanová Fotografie v knize archív autorů Počet stran 216 Druhé přepracované vydání, Praha 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Design Grada Publishing, a.s., 2010 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN

5 Obsah Obsah Slovo úvodem Umělecká řemesla kolem nás Proměny kovářství v průběhu staletí Schopnosti zpracovávat materiály Přínos kovů hmotné kultuře Počátky zpracování kovů a vznik kovářství Kovářství starověku a raného středověku Kovářství doby halštatské Kovářství doby laténské Kovářství doby římské Kovářství slovanské Kovářství ve slohových proměnách od středověku do počátku 20. století Románský sloh Gotika Renesance Baroko Rokoko Klasicismus Romantismus Secese

6 Umělecké kovářství Současná uměleckokovářská tvorba Úvod Umělecké kovářství v architektuře Vybavení interieru Kované plastiky Šperky Ukázky restaurátorské práce Volné ruční kování Tváření kovů Vnitřní stavba kovů Technologické vlastnosti kovů Technologie kování Používané materiály Zařízení kovárny Pracovní postupy kování Povrchové úpravy Koroze kovů Očištění povrchu Chemická oxidace a zbarvení ocelí Pokovování Leptání Nielování

7 Obsah Taušírování Konzervování uměleckých výrobků Obory příbuzné a související Umělecké zámečnictví Pasířství Kovotlačitelství Kovolijectví Odlévání kovů Cizelování Mečířství Historie japonského meče Technologie a výroba japonského meče Výklad vybraných pojmů Seznam autorů zveřejněných prací Použitá a doporučená literatura

8

9 Slovo úvodem

10

11 Slovo úvodem Vážení čtenáři, otevíráte upravené a v několika částech též rozšířené vydání publikace o uměleckém kovářství. Spoluautorem původního vydání publikace z roku 2005 byl osvědčený autor učebnic, umělecký řemeslník, učitel a odborník v oblasti uměleckořemeslného vzdělávání Karel Goňa. Pan Goňa, který byl i naším učitelem a později kolegou na škole a v Kovářském společenstvu, jehož byl čestným členem, však v roce prvního vydání publikace zemřel. Proto jsme na přípravě tohoto druhého vydání již pracovali bez jeho účasti. Původní záměr publikace, podat ucelený přehled o stavu uměleckého kovářství u nás, jsme i v tomto vydání zachovali. Za vlastní jádro i přínos publikace považujeme kapitolu o současné uměleckokovářské tvorbě. Ta je nově zpracována na základě obnoveného souboru ukázkových prací. Této kapitole logicky předchází výklad o historickém vývoji kovářství a o slohových proměnnách, které ovlivnily kovářskou tvorbu od nejstarších dob po dnešek. Na ústřední téma pak navazuje přehled pracovních postupů, užívaných technik a technologického vybavení kovářských pracovišť. Následuje pojednání o oborech příbuzných a s kovářstvím souvisejících, které jsme rozšířili o historii a popis technologicky zajímavé výroby japonských mečů. Celý text v závěru doplňuje výklad vybraných pojmů a přehled autorů, jejichž práce jsou v publikaci uvedené. V ukázkách prací jsme tentokrát dali větší prostor užité řemeslné tvorbě v poměru k tvorbě volné a podali tak pravdě bližší obraz toho, co dnešní umělecký kovář v souvislosti s požadavky trhu v této oblasti podnikání zhotovuje. Publikace tedy obsahuje charakteristické pracovní postupy a ukázkově, prostřednictvím nám dostupných prací z posledních několika let, výsledky této řemeslné práce. Nebylo v našich silách a ani s ohledem na pojetí publikace možné zachytit současnou tvorbu uměleckých kovářů v širším rozsahu. Jsou-li však jednotlivá díla, technologie a postupy jejich zhotovování viditelným obsahem publikace, skutečnými a jedinými hrdiny této publikace jsou generace řemeslníků a odborníků, kteří se na budování oboru a jeho produkci v minulosti podíleli a ti, kteří jeho současnou podobu svou činností právě vytvářejí. Kované železo, stejně jako každý předmět zhotovený z kovu, časem a vlivem účinků prostředí stárne, ztrácí svou užitnou hodnotu i svůj někdejší vzhled a bez dalšího zásahu postupně zaniká. Přesto nás kovové památky z minulosti, včetně těch kovaných v podobě mříží, bran, zábradlí či plotů různých církevních i světských staveb, obklopují téměř na každém kroku. To, že je životnost těchto památek prodlužována a obnovována, souvisí také s prací uměleckých kovořemeslníků, ovšem pouze těch, kteří se na konzervaci a restaurování památek specializují. I když je tato oblast bezpochyby společensky velmi významná a záslužná, jsou konzervace, restaurování a památková péče v publikaci zmiňovány jen pro doplnění celkového pohledu na obor. Jsme přesvědčeni, že si tato oblast zaslouží své samostatné knižní zpracování. 11

12 Umělecké kovářství Publikace je určena široké veřejnosti. Může však být užitečná nejen žákům a studentům, kteří se na výkon v oboru připravují, učitelům, praktikujícím amatérům či řemeslníkům příbuzných oborů, kteří svou činností pokrývají i kovářství a informace i inspiraci potřebují, ale též profesionálům, činným řemeslníkům v oboru, historikům, muzejníkům a dalším odborníkům, kdy jejich erudice a profesionalita vyžaduje i jistý přehled v náročném a široce zabírajícím oboru. Proto budeme rádi, když Vás na následujících stránkách přesvědčíme, že je v oblasti uměleckého kovářství o čem psát a především co ukázat, že stojí za to si o současném uměleckém kovářství něco přečíst, nebo alespoň prohlédnout. Autoři 12

13 Umělecká řemesla kolem nás

14

15 Umělecká řemesla kolem nás Jedním z cílů této práce o uměleckém kovářství je vyvolání či zvýšení zájmu o řemeslnou tvorbu obecně. Proto naše pojednání začneme pohledem do interiéru jedné z nespočetného množství možných ukázek staveb, které dokládají uplatnění řemeslné práce při formování kulturního prostředí. Tentokrát upřeme pozornost na řešení a vnitřní vybavení pražského raně barokního kostela sv. Ignáce z Loyoly. Kostel, který byl budován v letech jako součást rozsáhlého komplexu jezuitské koleje s noviciátem, najdeme na rohu Karlova náměstí a Ječné ulice na Novém Městě. Autorem projektu kostela a současně provádějícím stavitelem byl Carlo Lurago 1, později, po jeho odchodu do Pasova v roce 1668, novoměstský stavitel Martin Reiner 2. Typem se kostel řadí k jednolodním stavbám s bočními kaplemi, slohově završuje raně barokní tvorbu v Čechách. Autory malířské a sochařské výzdoby byli například Jan Jiří Heinsch, Richard Jiří Práchner nebo Ignác František Platzer, významní představitelé barokního umění v Čechách. Po architektonické stránce je kostel až na několik málo dodatků zachován v původním stavu. Vnitřní výzdoba se však v průběhu let měnila, převážná část dnešního vybavení pochází z druhé poloviny 18. století. Při náhledu do lodi kostela, jejíž prostor a uspořádání je podřízeno představě a ideji autora návrhu a zároveň realizátora stavby, upoutá naši smyslovou pozornost množství výtvarně a dekoračně pojatých prvků, které celkový vzhled materiálně vyjadřují. Tyto prvky jsou dílem řady řemeslníků různých profesí a významnou měrou se podílejí na celkovém vyznění a účinku v tomto případě kultovního, náboženského, historického i kulturního prostředí. Přitom práci některých z nich za dekorativní a výzdobnou maskou stavby spíše jen tušíme, například zedníků, malířů natěračů, tesařů, sklenářů anebo klempířů. Naopak, práce řady jiných kameníků, štukatérů, truhlářů, pozlacovačů, sklářů anebo zámečníků, kovářů, pasířů, kovolitců a cizelérů je očividná. Ukázky práce kameníků nalezneme při zhotovování oltářů, sloupů, podstavců, schodišť, podlah a portálů dveří a oken, štukatérů ve štukové výzdobě, při formování a úpravě zděných sloupů a zábradlí balkónů či portálů oken a dveří, práce truhlářů a řezbářů především ve zhotovení rámů oken, dveří a obrazů, lavic, zpovědnic, práci sklářů objevíme ve výplních oken a stínítkách osvětlovacích těles. Práci pozlacovačů nepřehlédneme v úpravách povrchů a výzdobě jak štukovaných, tak ze dřeva a kovů zhotovených prvků. Také práce řady textilních oborů je přítomna. Práce uměleckých kovářů a zámečníků se uplatnila při zhotovování schodišťových a balkónových zábradlí, branek a mříží a některých symbolických předmětů a insignií soch světců, práce zlatníků a pasířů na vybavení oltářů (poháry, monstrance, dvířka a mříže kultovních prostor, svícny), 1 *1615, 1684, italský barokní architekt, zeť a následovník Kiliána Ignáce Dienzehofera, v Praze začal pracovat před rokem 1640, byl jedním z předních představitelů raně barokní architektury v Čechách. 2 *asi 1627, 1680, český stavitel, dědeček významného českého barokního malíře Václava Vavřince Reinera proslulého především jako malíře fresek. 15

16 Umělecké kovářství lampách a dalšího chrámového vybavení, práce kovolitců a cizelérů pak na příslušenství oltářů a při výrobě zvonů 3. Rozsáhlou činnost při budování kostela zajišťovala dobře organizovaná družina řemeslníků stavební hutě Carola Luraga, která patřila k největším své doby u nás. Loď kostela sv. Ignáce z Loyoly v Praze Zábradlí ke kazatelně, raně barokní 3 Zvony Ignác z roku 1687, František Xaverský z roku 1689 (přelitý roku 1872) a Václav, František Borgis také z roku 1689 ulil Jan Pricquey z Mladé Boleslavi. 16

17 Umělecká řemesla kolem nás Věčné světlo, pasířská práce Postranice chrámové lavice, řezbářská práce Bohatá štuková výzdoba boční kaple 17

18 Umělecké kovářství * Ukázka spolupráce štukatéra, řezbáře a pozlacovače 18

19 Proměny kovářství v průběhu staletí

20

21 Proměny kovářství v průběhu staletí Pojednání o uměleckém kovářství jsme započali upoutávkou, kterou jsme chtěli zdůraznit význam uměleckých řemesel při tvorbě kulturního prostředí a skutečnost, že tato řemesla od nepaměti člověka provázejí jeho společenským, náboženským, pracovním i osobním životem. Řemeslné výrobky z kamene, zdiva, keramiky, proutí, dřeva, kovů, skla, textilií a řady dalších materiálů tvoří, doplňují a ovlivňují jak vnější prostředí měst, obcí, jednotlivých budov, parků, zahrad, tak vnitřní prostředí společenských sálů, pracovních prostor, kanceláří, obchodů, hal či bytů. Přitom se uplatňují také jako předměty denní potřeby, součásti ošacení, různé doplňky a ozdoby. Právě užívané pracovní postupy, tedy vlastní technologie oboru, která je základem umělecko-kovářské tvorby, a zejména ukázky výsledků této práce, tedy kovaných výrobků, tvoří jádro publikace. Mezi zhotoveným dílem a použitou technologií, včetně pomůcek, nářadí a nástrojů, stojí ovšem v řemeslné tvorbě schopnosti a dovednosti tvůrců a z tohoto pohledu pojednává publikace také o samotných uměleckých kovářích. Kované i jinak zpracované kovové předměty se na celkovém estetickém a kulturním účinku našeho prostředí mohou jak příznivě, tak nepříznivě podílet. Tento podíl může spočívat ve vlastním provedení jednotlivosti, např. v návrhu branky, její výzdobě, zvoleném materiálu a povrchové úpravě, ve způsobu či kvalitě zpracování a nakonec i v jeho instalaci nebo údržbě, stejně jako v provedení celku. Tak se můžeme například setkat i na velmi nákladných stavbách s výtvarně i konstrukčně nevhodně navrženými doplňky nebo, a to je mnohdy horší, s materiálově a technologicky podřadnou prací z průmyslově vyrobených a unifikovaných prvků. V těchto případech mohou být na vině autoři návrhů nebo sami tvůrci kovaných doplňků, ale také, a to zřejmě v současném tržním prostředí, kdy vůle zákazníka nabývá vrchu, stále častěji vlastní zadavatelé. A zde hraje roli vkus jednotlivců i mínění celku, ochota srovnatelně investovat též do doplňkového vybavení i vůle dát si poradit. Proto je z tohoto pohledu dominující poučení, znalost a vědomost o oboru, jeho možnostech a přehled o tvorbě. Právě možnost srovnání a s tím i úroveň oceňování a hodnocení, a to jak návrhu, tak jeho realizace v materiálech, technologiích a formách zpracování je důležitá. Tak se dostáváme k vlastnímu cíli publikace. Tím je především osvěta v daném oboru zájmu, tedy v uměleckém zpracování kovů. Jde o osvětu jak těch, kteří jsou do oboru více či méně zasvěceni, tedy odborné veřejnosti, tak široké veřejnosti, která jednak tvoří podhoubí společenského vkusu a jednak je v mnoha případech podílným účastníkem tvorby samotné. Může totiž vystupovat v roli zadavatele společenské zakázky, hodnotitele, publicisty nebo jen poučeného kritika či diskutéra. A tak by publikace z tohoto hlediska měla být všem uvedeným skupinám ku prospěchu. 21

22 Umělecké kovářství Schopnosti zpracovávat materiály Schopnosti tvořit a vyrábět získávalo lidstvo postupně předáváním a tradováním zkušeností mezi nespočetnými generacemi pracovníků a řemeslníků. Současná pracovní akceschopnost moderní společnosti je tímto procesem propojena se samotnými počátky lidstva, kdy příležitostná tábořiště byla dočasnými středisky společenského života a místy opracovávání kamenných nástrojů, tedy první organizované technické činnosti. Pravěcí předchůdci lidí před 3 až 0,5 milionem let žili ve smíšených sběračsko-loveckých hospodářských skupinách s dělbou úkonů mezi muže a ženy a s ekonomikou sdílení potravy. Základem výživy skupiny byla rostlinná potrava, kterou ženy sběračky se zkušenostmi, co, kde a hlavně kdy lze nalézt, tedy s prostorovou a časovou představivostí, sbíraly a donášely do příležitostných tábořišť ke společnému rozdělení a požití. K této činnosti však kromě zaostřené hůlky k vyhrabávání hlíz potřebovaly hlavně prostředek na přenášení potravy (a též samozřejmě k přenášení dětí), tedy vak, koš nebo nádobu. Proto daný styl života již mimo jiné vyžadoval schopnosti zhotovit z větví, proutí, listí či kůry prostředek na přenášení potravy a schopnost zaostřit, tedy ořezat rycí hole do špičky. Jsou důkazy o tom, že pro materiál na výrobu těchto nástrojů si chodili lidé na naleziště i hodně vzdálená, což svědčí o nutnosti plánování činnosti, o rozmyslu a ochotě k námaze. Muži pak vyhledávali příležitostnou masitou potravu a lovili. K zabití zvířete užívali nejdříve silnou větev jako kyj, dobře mířený kámen a později rycí hůlku jako oštěp. Postupně se vyvinula výroba kamenných nástrojů ve snaze získávat ostré hrany k úpravě nástrojů ze dřeva nebo kostí. První technologie, které se společným soužitím a spontánní výchovou ve skupině tradovaly, se tedy vztahovaly k odrážení plátků z valounů a opracování úštěpů na nástroje k oddělování masa, ostření holí, oškrabávání zvířecích kůží či kůry ze stromů. Kamenné nástroje se používaly k roztloukání ořechů a kostí zvířat. Tento postupný rozvoj technik a industrií byl nutný, neboť přinášel hospodářské výhody. Nejstarší hromadné nálezy škrabadel a sekáčů z lávových úlomků z jednoho místa jsou z doby před 2,5 miliony let, soubor šesti typů kamenných nástrojů z doby před 2 miliony let a soubor deseti typů kamenných nástrojů z doby před 1,5 milionem let. Na území našeho státu jsou doloženy první kamenné nástroje, škrabadla a pěstní klíny z křemence, pazourku a valounů, z okolí Berouna u Prahy, z doby před 1,75 milionu let. Za nejstarší výrobní postup při zhotovování kamenných nástrojů může být označena technika přitloukání, při níž je v jedné ruce držen obráběný kámen a druhou rukou je veden úder přitloukacím kamenem, po jehož dopadu se oddělí tzv. úštěp. Při výrobě pěstních klínů se obráběný kus zase otloukal o tvrdou podložku jako o kovadlinu. Později byly nástroje jemněji opracovávány jinými nástroji připravenými předem, tzv. retušéry, a vyráběly se i složené nástroje. Do dřevěných či kostěných násad byly vsazovány drobné čepelky a tmeleny. Dalšími způsoby opracování pak byly hlazení, 22

23 Proměny kovářství v průběhu staletí broušení a zejména řezání (břidlice, buližník). K řezání byla užívána kamenná pila bez zubů a písek. Podobně se postupovalo při vrtání kamene, kdy se za podsypávání pískem otáčelo dutým vrtákem, bezinkovým či kostěným, patrně již za pomoci tětivy luku. Mezi důležité technické výkony tehdy patřilo i rozdělávání ohně např. křesáním, jeho udržování s použitím náspů proti větru či stavbou primitivní pece a pro nás pak zejména poznání a první užití účinků tepla na materiály, např. opálení dřevěné hůlky nejen pro její zahrocení, ale i pro zvýšení tvrdosti hrotu, praskání ohřátých kamenů při jejich prudkém ochlazení a později i zvýšení tvrdosti a křehkosti hlíny jejím vypálením a tavení kovů. Řada poznaných technik opracovávání materiálů má zřejmě původ v kostěné industrii. Jde především o příčné sekání, strouhání, rytí, podélné štípání nebo vrtání. Původně se vrtalo nejspíš prostým střídavým otáčením hrotu, později již vrtáky zasazenými v násadě a otáčenými mezi dlaněmi. Všech těchto technik se užívalo také zároveň ke zhotovování prvních ozdob a šperků z kamene, kostí, rohů a parohů, zubů či ulit měkkýšů. Kromě užitné hodnoty předmětů byly ceněny i jejich estetické, případně magické účinky. Na území našeho státu jsou doloženy první ozdobné předměty, amulety z provrtaných zvířecích zubů a schránek měkkýšů či zdobené závěsky, z poslední doby ledové před lety. 23

24 Umělecké kovářství Přínos kovů hmotné kultuře S kovy se v přírodě člověk setkával od nepaměti. Volně nacházel jak kovy nebeské v podobě meteoritického železa, tak pozemské v jejich čisté přírodní podobě, především zlato a stříbro, výjimečně měď a cín. Nejdříve asi docenil výjimečnost jejich výskytu v porovnání s jinými, daleko dostupnějšími materiály a ve spojitosti s poznáním jejich stálosti vzhledu, barvy a lesku posloužily jistě záhy jako ozdoby. Z 8. tisíciletí př. n. l. pocházejí šňůrky ze zlatých kuliček a plíšků, které v předhistorickém Egyptě nosili lidé na kotnících. Ryzí zlato a stříbro našly záhy uplatnění při výrobě šperku a vznikaly tak zárodky zlatnictví a klenotnictví. Kromě drahých kovů byly ve starověku známy obecné kovy, jako např. měď, cín, olovo, rtuť, zinek a železo. Velkým obohacením hmotné kultury bylo poznání, že kovy lze z minerálních látek hutnicky připravovat. K použití tak byla, kromě čisté přírodní mědi, měď vyredukovaná z rud. S rozvojem měděné industrie však bezprostředně souvisela potřeba nových dovedností. Bylo nezbytné se naučit vyhledávat ložiska surovin (v pravěku to byla např. naleziště mědi na Kypru, v Uhrách, Španělsku, Anglii nebo v Alpách) a najít nové způsoby jejich získávání, tj. jejich těžby. S tavbou kovů se otevřely možnosti jejich míšení a tím získávání kovů nových, tj. jejich slitin, s výrazně odlišnými vlastnostmi, než měly původní složky. Vznik umění vyrábět železo z rud souvisí pravděpodobně s praktikami metalurgie mědi a olova v Anatolii, Sýrii a Íránu. Při jejich hutnění byly do vsázek přidávány jako struskotvorné přísady železné rudy. Vyredukované železo tehdy, ve 3. tisíciletí př. n. l., hutníci dovedli porovnat s železem meteoritickým. Avšak záměrně bylo železo připravováno až mnohem později, zřejmě od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Z původně mateřských oblastí se dovednost jeho výroby rozšířila do Egypta a později i do Řecka, do místa první skutečné železné civilizace od 8. století př. n. l. Byly to fyzikálně-mechanické vlastnosti, jako např. pevnost, tvrdost, houževnatost, odolnost mechanickým rázům a teplotám, které člověk u kovů a jejich slitin ocenil nejdříve. Ty se s úspěchem uplatnily při konstruování a zhotovování nástrojů, nářadí, zbraní a dalších předmětů, přičemž železo se na dlouhá staletí stalo nejvýznamnějším konstrukčním materiálem. Ze společenského hlediska však pro budoucnost byly snad ještě významnější nové technologické vlastnosti kovů. Kovy se totiž dají tvářet, tepelně zpracovávat, lze je třískově obrábět a jsou vesměs vhodné k odlévání a tím, jako první z materiálů, využitelné v sériové a hromadné výrobě. 24

25 Proměny kovářství v průběhu staletí Počátky zpracování kovů a vznik kovářství Uvážíme-li původní význam slova kovati, které označovalo bití, tlučení těžkým nástrojem, můžeme připustit, že prastarý způsob opracovávání kamene se uplatnil i na samém počátku kovářského zpracování kovů. Je nasnadě, že první kovářské zkušenosti nabyl pravěký člověk po prvních úderech do volně v přírodě nalezených ryzích kovů, mědi, zlata a stříbra, kdy také zjistil, že se neodštěpují jako kámen, ale mění svůj tvar podle toho, jak byly údery vedeny. Když již byla měď vyráběna hutnicky, nejdříve redukcí kysličníkových, od 4. tisíciletí př. n. l., a později sirníkových měděných rud, od poloviny 2. tisíciletí př. n. l., zjistilo se, že prokováním získá oproti lité struktuře mnohem větší pevnost, že za studena je tvárná, ale tvářením tuto schopnost ztrácí a tvrdne, že zahřátím se její pevnost snižuje a že opět měkne a stává se tvárnou při zahřátí a následném prudkém ochlazení. Měď tak byla zpracovávána tepáním a kováním za studena i za tepla. Na území našeho státu jde o pozdní dobu kamennou, tzv. eneolit, či též dobu měděnou, datovanou roky 3500 až 2300 př. n. l., kdy zde probíhala dálková směna mědi, zlata, soli a jantaru, a dobrou úroveň místního zpracování mědi dokládají nálezy, např. z Makotřas u Kladna. Tavením kovů z rud a jejich míšením, tedy vytvářením slitin kovů, nejdříve bronzů, se poznalo, že u slitin dochází ke snižování jejich teploty tání oproti základnímu kovu, ke zvyšování tvrdosti a k ovlivňování jejich kovatelnosti, barvy a lesku. Bronz, jako slitina mědi a cínu nebo jiného kovu, například antimonu, je tvrdší nežli měď, snáze tavitelný, vysoce leštitelný, avšak zároveň křehčí a drobivější. Do obsahu 5 % cínu je bronz kovatelný za studena, do 15 % cínu jen po vysokém zahřátí a při 35 % cínu má nástrojovou pevnost. Této zkušenosti využívali tehdejší výrobci a k výrobě mečů používali bronzy s obsahem až 15 % cínu, ale k přípravě poddajných nýtů pro spojování jejich částí užili bronzů s 5 % cínu. Závislosti teploty tání na obsahu cínu ve slitině využívali ve starověku ke slévárenskému svařování a pájení bronzů. Pro doplnění na tomto místě připomínáme, že měď byla na naše území ve starověku dovážena, ale kujný cín, získávaný redukcí z cínovce, byl těžen v Krušných horách a byl příčinou obchodních styků a vzniku významného řemeslnického střediska na počátku doby bronzové, datované pro toto území lety 2300 až 750 př. n. l. Kromě bronzů znal starověk i další slitiny mědi, jako např. se zinkem 4 mosaz. Samozřejmě také bronzy byly kovány. Jejich kování za tepla a po vychladnutí ještě za studena je doloženo spolu s mechanickým zpracováním a žíháním na Předním 4 Zinková ruda, stejně tak mosaz, byla známa od starověku. Že je však zinek kov, to si snad jako první uvědomil až Paracelsus v 16. století. 25

26 Umělecké kovářství východě již ve 3. tisíciletí př. n. l. Později bylo využíváno k tvrzení břitů řezných i bodných zbraní jejich překovávání za studena. Typickým postupem bylo nýtování. Hrubé bronzové odlitky byly zdokonalovány kováním (lité sekery s malým obsahem cínu za studena, s vyšším obsahem pak po opakovaném zahřátí), jejich povrchy obrušováním, opilováváním (nástroji z kamene a později z bronzů s vysokým obsahem cínu), hlazením, leštěním či cizelováním. Stáčením slabých pásků nebo z tyčinek byl vykováván bronzový drát. Profilované tyčinky se získávaly vkováváním materiálu do tvarovaných rýh v tvrdém podkladu. Z kování se také vyvinulo vytepávání měděného a bronzového plechu, přičemž jeho tloušťka a rovnoměrnost závisela zcela na schopnostech řemeslníka. Plechy mohly být dále tvářeny na dřevěných formách, předlohách a spojovány dvojím zahnutím okrajů a překováním, tzv. falcí, nebo snýtováním. Použití nýtů mělo již i dekorativní účel. Ke spravování hliněných nádob byly užívány nýty olověné. Povrchy byly zdobeny rytím nebo ražbou. Z těchto dob jsou doloženy i nejstarší kovářské nástroje, jako kladiva, dlátka, kovadlinky a různá zdobítka. Ovšem ke skutečnému vyústění vývoje kovářství ve vznik uceleného a technologicky svébytného samostatného oboru došlo až při zpracovávání železa za tepla v době, která mnohem později v souvislosti s významem kulturního přínosu nového kovu dostala označení železná. Nejdříve snad bylo zpracováváno náhodně nalezené železo meteoritické. Ve 3. tisíciletí př. n. l. bylo používáno na Předním východě a v Íránu měkké železo ještě se nehodící k výrobě zbraní. Do Evropy se dostalo první železo v době bronzové ve 2. tisíciletí př. n. l. ojedinělými importy z jižních oblastí (prsteny, jehlice), kde bylo stále ještě vzácným kovem. Někdy ve 12. a 11. století př. n. l. se jeho výroba a zpracování začaly rozvíjet na různých místech Přední Asie a jižní Evropy, především v Řecku. 26

27 Proměny kovářství v průběhu staletí Kovářství starověku a raného středověku Kovářství doby halštatské V době halštatské mezi 7. a 6. stol. př. n. l, kdy je doloženo zpracování železa i na našem území, kováři v železe napodobovali tvary starých litých bronzových předloh, po staru železo tepali a kovali železné čepele i za studena. Za tepla železo sekali a štěpili pruty, vytahovali, rozšiřovali a roztepávali na plech, pěchovali hlavy hřebů, proráželi otvory, nýtovali, ostřili, uhlazovali povrch, ohýbali a tordovali. Železo kovářsky svařovali a jsou doklady o užívání nauhličených cementovaných břitů, které ojediněle kovářsky spojovali s měkkým železným základem. Tito řemeslníci měli pravděpodobně, tím že pracovali pro privilegované skupiny lidí ve společnosti, výjimečné postavení, byli specializováni na řemeslné práce jako takové a je možné, že kočovali. V kovárnách se pracovalo těžkými železnými kladivy na nevelkých, zpočátku ještě kamenných kovadlinách, pomocí pérových kleští. Železo bylo většinou dováženo, bylo drahým kovem, ale v Evropě existovala již významnější místa jeho výroby. S železem se obchodovalo (polotovary v podobě hřiven). Z hlediska uměleckořemeslného bylo železo jako drahý kov používáno k taušírování, tj. vykládání bronzových předmětů železem, a na našem území je jeho rozvoj v oblasti kovářství spojován s kulturou bylanskou (kování čtyřkolových vozů, meče, součásti koňských postrojů). Kovářství doby laténské Další období, které je označováno jako laténské a zahrnuje dobu od 4. až do 1. století př. n. l., je v západní a střední Evropě včetně našeho území spojeno s činností a kulturou Keltů a s hromadným užitím železa. Rozvoj jejich hutnictví železa byl předpokladem bohaté kovářské produkce. Keltové zavedli osobitý způsob výroby železa. Železnou rudu těžili povrchově. Železo získávali v žáru redukcí roztlučené rudy za pomoci dřevěného uhlí v nadzemních šachtových, zahloubených, hliněných pecích s otvory pro dmýchání vzduchu. Ještě žhavá vyredukovaná železná houba 27

28 Umělecké kovářství byla, po rozbití pece, z nístěje odsekávána, a následně, za opakovaného ohřívání, byla překováváním těžkými kamennými nástroji zbavována strusky a hutněna. Výsledkem byla železná lupa, materiál homogennější a kompaktnější, stále však obsahoval množství rozptýlených struskových vměstků. Kovárny byly, hlavně v závěru období, soustřeďovány v sídlištích městského typu, tzv. oppidech, a byly poměrně dobře vybaveny (kladivy různých tvarů a velikostí, kleštěmi, prvně kovadlinou s rohy, sekáči, sedlíky, pilníky, průbojníky a různými druhy razidel). Je možné rozlišit zhruba 70 různých druhů železných výrobků zhotovených jednak z měkkého železa, chudého na uhlík (různá kování, součásti oděvů, postroje, ale také nože, pilky, sekery, meče a kopí), jednak z materiálů tvrdších (železo s vyšším obsahem uhlíku), celoocelových, nebo cementovaných (pily, nože, nůžky, sekery, dláta apod.). Významnější úlohu zastávaly předměty zhotovené svářením různých druhů ocelí nebo železa a oceli (ocelové břity navařené na železný základ, ocelové klíny vkládané do břitů, čepele z tvrdých a měkkých plátů). Výrobou paket hotovených skováváním a svařováním do bloku ze železného šrotu zužitkovávali keltští kováři stále ještě poměrně drahou surovinu. Používali kalení i s následným popouštěním (kladiva, nože, pily). Zhotovovali výrobky z plechu (puklice štítů, pochvy mečů, prvně železné přilby). Běžné bylo nýtování i za studena, děrování tenkých plátů (k nasazování hřebů či nýtů) i silnějších bloků (kladiva, sekáče). Užívání razidel otevřelo cestu ke kování zápustkovému. Práce probíhala pravděpodobně v kovárnách se zahloubenou podlahou s lehkým nadzemním přístřeškem. Umělecké kovářství tehdy proslulo zhotovováním závěsů, řetězů z bohatě tvarovaných článků, spon a různých ozdob, ale také mistrně provedenými, rozměrnými a tvarově dokonalými trojnožkami a kozlíky k ukládání polen na ohniště. Keltové přejímali zejména na počátku vědomosti z oblastí řeckých a etruských. Kvalita jednotlivých výrobků, o kterých se zmiňovali i někteří antičtí autoři, byla ještě dost rozdílná. Na laténských mečích se objevily značky, které mohly symbolizovat magický význam, nebo byly, protože jsou raženy, puncem významnější dílny. Mezi kováři působili ještě potulní řemeslníci, ale v oppidech pracovali kováři usedlí a dobře cenění. Pro charakter jejich práce byli ctěni a možná jim byla přisuzována i nadpřirozená moc. V době kolem změny letopočtu až po dobu stěhování národů ve 4. a 5. století n. l. jsou na západě a jihu střední Evropy bohaté provincie říše římské a na jejím severu a východě prostší, převážně germánskými kmeny osídlené oblasti s odlišnými úrovněmi hospodářství, a tedy i řemeslné výroby. 28

29 Proměny kovářství v průběhu staletí Kovářství doby římské Na vysoké úrovni bylo řemeslo antické civilizace. Římské kovárny byly vybaveny železnými kovadlinami, krytými výhněmi s měchy s vodorovným pohybem. Kováři pracovali s jedním nebo dvěma pomocníky, a to většinou vsedě. Specializovali se např. na výrobu nástrojů nebo zbraní. Kováři mohli být i zámožní občané. Výroba zbraní byla organizována státem a její centra byla zřizována v různých částech říše. Mečíři opatřovali své zboží raženými značkami se jmény. Ocel byla vyráběna v provinciích a do Říma dovážena. Na územích římských provincií vznikala důležitá výrobní centra, jejichž význam se po pádu římské říše ještě zvětšil. Specializace kovářů, jak o tom svědčí množství různých druhů řemeslného nářadí, užívaných technik i písemné zprávy, byla velká. Doložena je i výroba čepelí damascenským svářkovým způsobem. Hroty kopí měly rozdílnou kvalitu, od obyčejných přes ty s navařovanými ocelovými břity až po drahé, složitě svařované nebo damascenské. Vznikaly tak první osobité kovářské způsoby výroby, které se v dalším období vyvíjely. V tzv. barbarských oblastech bylo kovářství vesnickým, nepříliš specializovaným řemeslem. Kovalo se z měkkého železa, různě tvrdých ocelí nebo se materiál druhotně nauhličoval cementací. Vyráběly se však i nástroje, k jejichž železným částem byly kovářsky přivařovány mnohdy i velmi tvrdé části, ale jejich soubor byl menší. Kováři byli lidé svobodní a často patřili mezi válečníky. Výroba byla zaměřena především na zbraně a nabídka železných předmětů oproti předcházející době a stavu v římských provinciích byla chudší. Kovářství slovanské Kovářství slovanské bylo již v 8. a 9. století na srovnatelné úrovni s okolním světem. Od střední doby hradištní bylo produktivní a mělo soubor zboží srovnatelný s úrovní doby laténské. Ruční malovýrobní kovářství dosáhlo na našem území vrcholu v době 9. až 12. století. Doloženo je používání dokonalého nářadí. Železo bylo kovem nejvýznamnějším a i cenným. Polotovarem byly bochníkovité hroudy, plackovité disky a na našem území železné sekerovité hřivny. Později ve středověku byly polotovary převážně prutové a tyčové. Velkomoravští kováři ovládali dobře cementaci břitů seker, nožů, nůžek a kladiv až do 0,9 % obsahu uhlíku. Nástroje takto zhotovené kalili (celé nebo pouze břity) a novým ohřevem popouštěli. V 10. až 12. století ovládali slovanští řemeslníci mistrně navařování vysokouhlíkatých ocelí s měkkým nízkouhlíkatým železem. Meče kovali i méně zdatní řemeslníci. Orné nářadí bylo jednoduché, srpy a kosy však byly hotoveny podobně jako nože i navařováním ocelových břitů. 29

30 Umělecké kovářství Důležitými pracovními nástroji středověku byly sekery a nože. Sekery byly s nauhličeným ostřím, přehýbané s ocelovým klínem, s navařeným břitem nebo složitě skládané. Nože byly cementované, celoocelové nebo svářené z oceli a železa. Další nástroje, jako např. průbojníky a šídla, byly cementovány nebo se zakovanou ocelovou vložkou, pružinové nůžky měly ostří cementovaná nebo navařená ocelová, pilníky byly celoocelové kalené a popouštěné. Pomocí těchto nástrojů bylo vyráběno již veliké množství železného zboží včetně železných mechanických zámků s klíči. Slovanské kovárny byly chatrče se zahloubenou podlahou, s výhní v zemi s dřevěným a koženým měchem, s kovadlinou umístěnou na špalku a s korytem na vodu. Prostor byl malý pravděpodobně se pracovalo vsedě. Každý kovář zastal výrobu předmětů prostým tvářením a opravy starých a poškozených předmětů. Konstrukčně složitější výrobky s prvky uměleckého zpracování a sériové výroby byly pak dílem již specializovaných kovářů na hradištích nebo sídlech vládců. Kováři pracovali pro vládce, na vesnicích pro osadníky a v budoucích městech pro kupce a do zásoby na trh. V době raného středověku se kováři oddělili od hutníků, nabyli významnějšího společenského postavení a specializovali se (uzdaři, hřebíkáři, nožíři, zbrojíři či zámečníci). Významné dílny, kterých bylo v Evropě několik, pravděpodobně již střežily svá výrobní tajemství, která se předávala v rámci dílny nebo rodiny. 30

31 Proměny kovářství v průběhu staletí Kovářství ve slohových proměnách od středověku do počátku 20. století Rozvoj ručního malovýrobního kovářství vyvrcholil v době 10. až 13. století. Tehdy již byla celá technologie volného ručního kování vynalezena a letitými zkušenostmi mnoha generací kovářů i prověřena. Od té doby až po současnost praktikují kováři tuto v podstatě se již neměnící technologii v rámci dobových požadavků a vlivů. V souvislosti s využíváním hamrů přišla sice doba počátků kovářství strojního. Ovšem technologie strojního kování se vyvinula postupně právě z technologie ručního kování. V tvorbě uměleckých kovářů se proto měnila např. skladba výrobků, užívané materiály, technické prostředky, podíl strojní práce či estetické požadavky. Postupně se rozšiřoval rejstřík využívaných technologií, jako například o třískové obrábění, různé způsoby svařování či povrchových úprav. Románský sloh Románským slohem je charakteristické období raného středověku mezi 6. a 12. stoletím. Byla to doba nástupu křesťanství a rozvoje středověké společnosti, zejména měst, a pro nás především řemeslné výroby. Řemeslníci se sdružovali, cestovali a provozovali řemeslo i v sousedních krajích. Zatímco zpočátku byli jedinými zadavateli prací panovník se svým dvorem a církevní hodnostáři, pak na konci období to bylo navíc měšťanstvo, zejména bohatí obchodníci. V kovárnách té doby se vyráběly předměty běžné potřeby, jako např. zbraně, zemědělské náčiní či nářadí pro řemeslníky. Významné církevní stavby však pro svou potřebu již požadovaly složitější kovářské práce a kovářství postupně získávalo umělecký charakter. Řemeslo bylo zpočátku provozováno především řeholníky v dílnách vznikajících při klášterech. Postupně se však vyčleňovala a zvětšovala skupina laiků, kteří se věnovali řemeslné tvorbě jako svému zaměstnání. Řemeslníci ve městech se začali sdružovat, nejdříve na základě víry v bratrstva, později podle příbuznosti oborů v cechy, cestovali a provozovali řemeslo i v sousedních krajích. Byly vyráběny nejen kovové doplňky románské architektury, jako např. dveře, dveřní závěsy, které dveře zároveň i zpevňovaly, mříže chórových zábradlí, nýbrž i drobnější doplňky, jako kříže, svícny, schránky na liturgické předměty, a to již na velmi vysoké umělecké úrovni. Typickými znaky románského kovářství jsou husté, stejnoměrně stáčené voluty, které byly často zdobeny hlubokým rýhováním a zakončeny rostlinnými nebo fan- 31

32 Umělecké kovářství Románská voluta Románská voluta rýhovaná a odsekávaná taskními motivy, zpracovanými většinou kováním v zápustkách. V tomto období se výhradně svařovalo v ohni, při kterém byly svazky jednotlivých ornamentálních prvků svařeny do jednoho kusu pomocí příčných sponek. U románských masivně působících mříží, které měly především ochranný charakter, se používaly nejčastěji čtyřhranné profily, svisle skládané čelně nebo na koso. Konce tyčí byly vytaženy do ostrých, mnohdy rozdvojených špicí a hrany byly nasekány tak, aby vznikaly proti sobě stojící ostré hroty. U zdobnějších mříží tvořily výplň typické románské voluty, vycházející plynule z jednotlivých tyčí. Typické bylo zpevňování dřevěných částí dveří nebo truhel ocelovými pláty přibíjenými kovanými hřeby. O vysoké řemeslné a umělecké úrovni tehdejších kovářů však svědčí jen nemnoho dochovaných prací. Ukončení tyčí 32

33 Proměny kovářství v průběhu staletí Románský závěs Kromě železa byl zpracováván bronz a na významu nabylo zejména zvonařství. V této souvislosti je nutné připomenout, že vznikala i první technologická literatura. Jedním z autorů z počátku 12. století byl mnich Theophilus, který sepsal v té době nejvýznamnější výrobně zaměřený spis o malířství, sklářství a zejména o výrobě a zpracování kovů. Gotika Prvky tehdy nového slohového cítění se od první poloviny 12. století postupně šířily z Francie téměř do celé Evropy. Nejprve se nový styl projevil v církevní architektuře, ale později ovládl stavitelství měst až nakonec se prosadil jako životní styl celé vrcholně středověké společnosti. 33

34 Umělecké kovářství Vedle honosných gotických katedrál se stavěly domy bohatých měšťanů, kteří měli vysoké nároky na jejich výzdobu. Kované výrobky se staly neoddělitelnou součástí gotické architektury a v řemesle se stále více upevňoval uměleckořemeslný charakter oboru. Vedle účelnosti kovaných výrobků byl v mnohem větší míře než v předcházejícím období kladen důraz i na jejich estetickou stránku. V dílnách tehdejších kovářů byly vyráběny mříže, dveřní kování, petlice, klepadla, lustry, zámky a klíče nebo truhlice a na rozdíl od předešlého období se množství těchto výrobků zachovalo i do dnešní doby. Charakteristickým prvkem gotického kovářství bylo používání výhradně hranatého průřezu materiálu. Tyčovina byla pro dosažení větší plastičnosti výrobků často zkrucována. Typickým prvkem byla šiška hustě stočená z několika tyčí, voluta zakončená čtvercovým listem nebo často používaný motiv trojlisté lilie. V pozdějším období byl používán více naturalistický rostlinný motiv, např. vinného listu, břečťanu nebo jetele. Častým dekorativním prvkem byly vysekávané a do výšky modelované plechové lišty Gotický nábytkový zámek, Německo, 2. polovina 15. století, ze sbírek Severočeského muzea v Liberci Gotický dveřní závěs, Německo, 2. polovina 15. století, ze sbírek Severočeského muzea v Liberci 34

35 Proměny kovářství v průběhu staletí zdobené gotickou, převážně rostlinnou ornamentikou, které se používaly ke zdobení mříží, truhlic nebo dveřního kování. V období gotiky se od původního kovářského řemesla začaly oddělovat příbuzné specializované obory, jako např. zámečníci, puškaři, zbrojíři či klempíři, jejichž činnost byla přesně definována cechovními zákony. Významnou složkou kovovýroby bylo kovolijectví. Z bronzu byly zhotovovány svícny, hmoždíře, nádoby, dveře, relikviáře, sochy a také razidla pečetí, která byla zároveň ukázkou mistrovství cizelérské práce. Také konstrukce zvonu byla právě v gotice dovedena k dokonalosti. Pracovalo se rovněž z mědí a odlévala se mosaz. Gotický klíč ze sbírek Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech List kovaný v zápustce Gotická lilie 35

36 Umělecké kovářství Kovaný čtvercový list Nýtovaný čtvercový list Pozdně gotický tvar čtvercového listu Stylizovaný bodlák Páskový list Renesance Od 15. století se z Itálie šířil do Evropy zcela nový životní styl. Člověk začal hledat ideál ve světském životě, v umění, ve vědě a nacházel novou inspiraci v tehdy znovu objevované antické kultuře. Byla to doba, kdy církev dočasně ztrácela moc i vliv. Vertikální vzletnost gotické architektury byla nahrazována klidnějšími a praktičtějšími liniemi horizontál- 36

37 Proměny kovářství v průběhu staletí ními. Stavby budované v tomto období byly zaměřeny více na člověka samotného než božské ideály. Docházelo k nevídanému rozvoji vědních oborů, umění i řemesel. Umělecké kovářství a zámečnictví zaznamenaly v renesanci značný rozkvět a přinesly nové techniky zpracování železa. Čtvercový průřez materiálu zcela ustoupil průřezu kruhovému. Typickým dekorativním prvkem se staly hustě vinuté osmy navzájem provlékané, jakoby z jednoho kusu materiálu dlouhého desítky metrů. Provlékání kruhového materiálu zaznamenalo obrovský pokrok. Neodmyslitelnou součástí dobových mříží byly voluty. Byly navíjeny ve stejných šířkách, mnohdy vzájemně propleteny a zakončeny šiškou stočenou z jednoho kusu drátu nebo hrotem vykovaným do kruhového průřezu. Nejčastěji byl konec tyče rozkován a vysekán do tvaru stylizovaného listu, lidské hlavy, zvířat, ostří halaparten či v jakési mečovité ostří, zasahující hluboko do vnějších závitnic. Ukončení voluty šiškou Ukončení voluty listem Ukončení voluty hlavou Zlacená bohatě zdobená renesanční mříž, Pražský hrad 37

38 Umělecké kovářství V raném období renesance byla tato zakončení a někdy i celé mříže polychromovány, takže navíc působily barevným dojmem. V pozdější době bylo používáno hluboké rýhování. K výzdobě renesančních detailů se často používalo zlacení. Renesanční mříž kašny z roku 1560, Malé náměstí, Praha 38

39 Proměny kovářství v průběhu staletí Detail polychromie renesančního ornamentu Detail závěsu mříže kašny s přírodním motivem Nový tvar dostal i dveřní závěs, který již neslouží k držení dveří pohromadě. Renesanční dveře mají vlastní rám a závěsy na nich jsou většinou křížového typu a bohatě ornamentálně zdobené. Ke zdobení zámků a dveřního nebo nábytkového kování byla ve velké míře využívána technika leptu, rýhování a vkládání jiných kovů, tzv. taušírování. Ve druhé polovině 17. století se renesanční ornamentika stala bohatší, rostlinné motivy a jiné ozdoby byly propracovanější a plastičtější. V té době vznikla řada významných děl v oblasti technologické literatury. Jedním z nejvýznamnějších byla Biringucciova Pyrotechnika, která obšírně v deseti knihách pojednávala o vlastnostech rud a kovů, o postupech zkoušení, tavení a odlévání kovů, o kovolijeckém umění, ale i o puškařství a dělolijectví. Ovšem také u nás vznikla řada významných odborných prací. Světově proslulým autorem je městský lékař v Jáchymově Georgius Agricola, který vydal několika vlastních spisů o mineralogii a hornictví. Jiným významným autorem byl český kovolijec Vavřinec Křička z Bítyšky, který sepsal na způsob příruček mistrů pro interní potřebu svých dílen pojednání o práci konvářské a zvonařské a o puškařství či zhotovování pump. 39

40 Umělecké kovářství Renesanční zámek, mistrovský kus, jižní Německo, 3. čtvrtina 16. století, ze sbírek Severočeského muzea v Liberci Renesanční dveřní závěs, jižní Německo, datovaný r. 1573, ze sbírek Severočeského muzea v Liberci Renesanční křížový závěs 40

41 Proměny kovářství v průběhu staletí Baroko Sloh vznikl v 16. století v Itálii a na necelých dvě stě let ovlivnil umění v Evropě a prvně též v zemích Nového světa za Atlantickým oceánem. V českých zemích se uplatnil až v polovině 17. století. Vnitřní výzdoba kostelů plná mramoru a zlata, iluzivní prostory s obrazy a plastikami spolu s majestátnou hudbou mohutných varhan působila mocně na smysly člověka. Přestože barokní umění vycházelo z renesance, stalo se postupně jejím protikladem. Vyrovnané a klidné linie, typické pro renesanci, se změnily v rafinovaně a složitě zvlněné plochy a ornament se stal mnohdy důležitější než samotná konstrukce. Umělecké kovářství dosáhlo svého vrcholu právě v baroku. Znovu se používaly ostrohranné tyčové materiály, a to ve všech možných variantách. Mříže jsou většinou jednostranné, mají rub a líc, jsou bohatě plasticky zpracované, plné volut a akantů. Kresba barokní mříže bývá symetrická. V horních částech, v tzv. korunách, se objevují štíty, monogramy, šlechtické erby apod. Mřížové ploty okolo barokních staveb a pozemků se zhotovují neúměrně vysoké. Raně barokní oltářní branka, kostel sv. Ignáce z Loyoly, Praha Barokní oplechované dveře, kostel sv. Vojtěcha, Praha 41

42 Umělecké kovářství Detail madel Přítuha Detail barokní mříže, kopie, Michnovský letohrádek, Praha Detail voluty kopie barokní mříže, Michnovský letohrádek, Praha 42

43 Proměny kovářství v průběhu staletí Voluta na barokním akantu Zdobená barokní hlavice Barokní kovářství zcela upustilo od provlékání materiálu. Tam, kde se tyče kříží, byl materiál přeplátován tak, aby byla zachována jeho stejná tloušťka. Spojování a napojování akantů se většinou provádělo hladkým nýtováním. Jednotlivé spojované prvky byly oddělovány oválky, kuličkami nebo kroužky. Charakteristickými prvky kovářských prací z tohoto období jsou lomené, někdy eliptické voluty a akanty prvky ve tvaru stylizovaného listu, vysekané z plechu či z plochého materiálu, po celé ploše bohatě rýhované a plasticky modelované. Často se zhotovovaly z mosazného plechu nebo byly zlaceny. V oblasti odborného písemnictví vzniklo u nás v té době, zhruba v polovině 17. století, pozoruhodné dílo o výrobě a zpracování železa. Jde o Sprosta sprostičké a kratičké vypsání o huti železné, sepsané rokycanským měšťanem a radním Jakubem Optaliem z Třebnice, které je dnes významným pramenem k dějinám našeho železářství. Ve vrcholné fázi baroka došlo postupně k rozpadu původních forem, ornamentika se stala štíhlejší a hravější, sloh ztratil řád a dynamiku. Rokoko V druhé polovině 18. století nastal konec vývoje monarchistické společnosti a dvůr i aristokracie postupně ztrácely hospodářskou moc. Šlechta se snažila za každou cenu odlišit od měšťanstva a chudiny a stále se držela dosavadního způsobu života. Dynamický barokní sloh byl postupně rozmělňován a ztrácel svůj řád a symetrii. V této době vznikl krátkodobý umělecký sloh, který se nazývá rokoko. Rozvojem manufakturního průmyslu dochází k pomalému úpadku uměleckokovářských prací. Většina výrobků postrádá původní ochrannou funkci a má vážné 43

44 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.