UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Současný stranický systém Islandu

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií Katedra politologie Tomáš Mergl Současný stranický systém Islandu Diplomová práce Praha 2014

2 Autor práce: Bc. Tomáš Mergl Vedoucí práce: PhDr. Miloš Brunclík, Ph.D. Rok obhajoby: 2014

3 Bibliografický záznam MERGL, Tomáš. Současný stranický systém Islandu. Praha, s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Katedra politologie. Vedoucí diplomové práce PhDr. Miloš Brunclík, Ph.D. Abstrakt Islandský stranický systém se vždy vyznačoval silnou stabilitou a umírněností, které byly jeho typickým rysem po celý jeho moderní vývoj. Od roku 1999 však probíhají v rámci islandského stranického systému určité změny a dnes již na něj nelze nahlížet jako na tradičně stabilní stranický systém s dlouhodobě dominantní Stranou nezávislosti, systém se štěpí a vznikají strany nové. Po volbách v roce 2013 se sice systém navrátil opět do podoby před,,volebním zemětřesením" v roce 2009, ale zůstává otázkou, zda je toto znakem opětovné stabilizace islandského politického a stranického systému, nebo jen pouhou reakcí na vládu levice v letech Cílem práce je odpovědět na otázky, zda islandský stranický systém prochází proměnou, a pokud ano, je tato proměna způsobená finanční a bankovní krizí z roku 2008, nebo jsou to proměny dlouhodobější? Byl volební šok z roku 2009 způsoben reakcí islandských voličů na finanční krizi, nebo byly výsledky voleb jen dalším potvrzením dlouhodobějšímu trendu islandského stranického systému, a to erozí jeho tradičního nastavení? Při analýze vývoje islandského stranického systému je využito kvantitativních metod pro analýzu dynamiky stranických systémů, konkrétně Pedersenova indexu volatility a indexu efektivního počtu stran autorů Laakso a Taagepery. Dále je využito i několik teoretických nástrojů, konkrétně se jedná o typologie stranických systémů Giovanniho Sartoriho a Petera Maira. A jako poslední je v práci využíván i koncept tzv. konfliktních linií autorů Lipseta a Rokkana Abstract The party system of Iceland was always well-known for its strong stability and moderate nature typical for its whole modern development. But since the 1999 parliamentary election the Icelandic party system has been going through several changes and it is not appropriate to consider it nowadays as a traditionally stable party

4 system with, in the long term, the dominant Independence Party. The party system is splitting off and the new parties are found out. Although after the 2013 election the system returned to the pre-2009 model, there is still an important question whether it reflects repeated stabilization of the Iceland political and party system, or it is only a reaction to the left-wing government in the years of 2009 to The aim of this thesis is to answer the following questions: is the Icelandic party system going through some changes of its structure or inter-party competition, and if so, is this transformation caused by the financial and bank crisis in 2008, or does it concern long-term transformations? Did the electoral shock in 2009 result from the reaction of the Icelandic voters to the financial crisis, or the election results were only another validation of the long-term Icelandic party system trend, namely by erosion of its traditional adjustment? In the analysis of the Icelandic party system the following quantitative methods have been used for the party system dynamic evaluation: the Pedersen index of volatility, the Laakso Taagepera index of the effective number of parties, the Sartori and Mair typology of the party systems and Lipset-Rokkan cleavage theory with contribution of David Arter. Klíčová slova Island, stranický systém, Skandinávie, severské státy, Strana nezávislosti, Pokroková strana, Spojenectví, Levicové hnutí - zelená alternativa Keywords Iceland, party system, Scandinavia, Nordic countries, Independence Party, Progressive Party, Social Democratic Alliance, Left-Green Movement Rozsah práce: znaků

5 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne... Tomáš Mergl...

6 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své diplomové práce PhDr. Miloši Brunclíkovi, Ph.D. za čas, který mi věnoval, i za cenné připomínky a rady v průběhu psaní této práce. Stejně tak bych velice rád poděkoval své rodině za trpělivost a podporu, kterou mi v průběhu psaní této práce poskytovala.

7 Institut politologických studií Teze diplomové práce Současný stranický systém Islandu Ústav Katedra politologie, Institut politických studií FSV UK Řešitel Bc. Tomáš Mergl Vedoucí práce PhDr. Miloš Brunclík, Ph.D. Rok vypsání 2012/2013 Předpokládaný název Současný stranický systém Islandu Stručná charakteristika tématu: Islandský stranický systém se po celou jeho moderní politickou historii vyznačoval dominantní pozicí konzervativně-liberální Strany nezávislosti, která dokázala zvítězit ve všech parlamentních volbách od roku 1929, kdy byla založena. Po většinu tohoto období spolupracovala, až na výjimky, s druhou nejsilnější pravicovou Pokrokovou stranou. Levicové islandské strany, zejména Sociálně demokratická strana a později založená Lidová aliance po většinu období moderního vývoje islandské politiky nezaznamenávaly významnější volební úspěchy, ačkoliv byly několikrát členy koaličních vlád se Stranou nezávislosti, naposledy Sociálně demokratická strana spolu se Stranou nezávislosti vládla v letech Do parlamentních voleb v roce 1999 se zmíněné dvě levicové strany a několik dalších subjektů spojilo a vznikla sociálně demokratická strana Spojenectví, která se ve volbách roku 1999 stala druhou nejsilnější stranou po Straně nezávislosti. V parlamentních volbách v roce 2003 zvítězila opět Strana nezávislosti, ale levicové Spojenectví skončilo opět na druhém místě. Po volbách v roce 2007 sice utvořily vládní koalici Strana nezávislosti spolu s Pokrokovou stranou, ale již zanedlouho se tato koalice rozpadla a Strana nezávislosti novou vládu utvořila se silnějším sociálně demokratickým Spojenectvím. Tento stav trval až vypuknutí globální finanční krize,

8 která měla pro Island zvlášť fatální důsledky, zbankrotovaly tři největší islandské banky, vláda byla nucena se kvůli řešení bankovní krize silně zadlužit u zahraničních věřitelů v čele s Mezinárodním měnovým fondem a po sérii lidových protestů a demonstrací byl premiér Haarde de facto donucen rezignovat a následně byly vyhlášeny předčasné volby. V roce 2009 se tedy uskutečnily volby, ve kterých poprvé v novodobé islandské historii nezvítězila Strana nezávislosti, ale sociálně demokratické Spojenectví, které spolu se sílícím Levicovým hnutím zelenou alternativou vytvořilo první levicovou vládu v historii Islandu v čele v premiérkou Jóhannou Sigurðardóttir. Levice získala poprvé v historii i nadpoloviční většinu křesel v Althingu. Strana nezávislosti skončila na druhém místě. Do parlamentu se dostal i zcela nový subjekt Občanské hnutí. Za této situace pak Island v roce 2009 podal přihlášku do Evropské unie, což bylo vzhledem k dosavadnímu převažujícímu euroskeptickému tónu islandské politiky významnou změnou. Ve volebním období se však nový vládní systém nestabilizoval, vláda se potýkala s odchody vládních poslanců do nových politických subjektů, s vládními krizemi a hlavně s řešením následků finanční a bankovní krize. Počet parlamentních stran vzrostl z původních pěti v roce 2009 až na devět stran v roce Výsledky následných parlamentních voleb v roce 2013 pak potvrdily návrat předkrizových pravicových stran Strany nezávislosti a Pokrokové strany, které skončily na prvním a druhém místě. Levicové vládní strany Spojenectví a Levicové hnutí - zelená alternativa skončily pak na třetím a čtvrtém místě. Do Althingu se dostaly opět i nové subjekty, a to liberální Světlá budoucnost a Pirátská strana. Cíl práce: Cílem této práce je charakterizace současného islandského stranického systému, snaha analyzovat jeho vývoj a tendence, které jsou v islandském stranickém systému přítomny. Islandský stranický systém se v současné době potýká s mnoha politickými turbulencemi, dnes již na něj nelze nahlížet jako na stabilní stranický systém s dlouhodobě dominantní Stranou nezávislosti, systém se štěpí a vznikají strany nové. Po volbách v roce 2013 se sice systém navrátil opět do podoby před rokem 1999, ale je otázkou, zda-li je toto znakem opětovné stabilizace islandského politického a stranického systému nebo jen pouhá reakce na vládu levice v letech Cílem práce je odpovědět na otázky, zda-li islandský stranický systém prochází proměnou, a pokud ano, je to proměna způsobená finanční a bankovní krizí z roku 2008, nebo jsou to

9 proměny dlouhodobějšího rázu? Byl volební šok z roku 2009 způsoben reakcí islandských voličů na finanční krizi nebo byly výsledky voleb jen dalším potvrzením dlouhodobějšímu trendu islandského stranického systému, a to erozí jeho tradičního nastavení? Vstupní hypotézou této diplomové práce je, že islandský stranický systém prochází určitými evolučními změnami již od parlamentních voleb v roce 1999 a nikoliv pouze revolučními změnou z období finanční a politické krize v let Volební výsledky z roku 2009 byly zcela jistě ovlivněny islandskou krizí, ale opětovné vítězství Strany nezávislosti vypovídá spíše o stabilizace tradičního nastavení islandského stranického systému. Významnou novinku islandského stranického systému je pak přítomnost nových témat, která se projevila především nástupem nových politických subjektů, kterým ve volbách v letech 2009 a 2013 podařilo dostat do Althingu. Metoda práce: Autor se pokusí komparovat všechny parlamentní islandské volby od roku 1999, od kdy lze pozorovat konstantní nárůst islandských levicových stran až do posledních parlamentních voleb v roce 2013, které po velkých volebních změnách přinesly jistý návrat ke tradičnímu nastavení islandského stranického systému před rokem Při komparaci a analýze vývoje islandského stranického systému autor využije nástrojů pro výzkum stranických systémů, například typologií Giovanniho Sartoriho, Petera Maira a dalších. Dále autor využije metodologických nástrojů jako Pedersenův index voliatility, Laakso-Taageperaův index efektivního počtu stran, případně Reaův index fragmentace nebo teorii cleavages Steina Rokkana apod. Předpokládaná struktura: 1. Úvod 2. Teoretická a metodologická část 2.1 Charakteristika jednotlivých typologií a teoretických nástrojů 3. Analytická část 3.1 Představení islandského stranického systému 3.3 Vývoj islandského stranického systému do roku Vývoj islandského stranického systému po roce Komparace a analýza výsledků 5. Závěr 6. Zdroje a literatura

10 Literatura a zdroje: Arter, David (1998): Scandinavian Politics Today. Manchester University Press. Brunclík, Miloš, Havlík, Vlastimil, Pinková, Aneta (2011): Skandinávie: Proměny politiky v severských zemích. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika. 303 s. Fiala, Petr, Strmiska, Maxmilián (1998) Teorie politických stran. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal. Kopeček, Lubomír (2003): Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém ve 20. století. Politologická revue, roč. IX, č. 2, s Kopeček, Lubomír (2005): Skandinávie, in: Strmiska, Maxmilián Hloušek, Vít Kopeček, Lubomír Chytilek, Roman: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Praha, Portál, s Laakso, Markku, Taagepera, Rein (1979): Effective Number of Parties: A Lebeda, Tomáš, Novák, Miroslav (2004): Volební a stranické systémy. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Mair, Peter(1997): Party Systems Change, Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford. Maškarinec, Pavel (2007): Parlamentní volby na Islandu - květen Evropská volební studia roč. 2, č. 2, s Maškarinec, Pavel (2009): Parlamentní volby na Islandu 2009: historické vítězství levice. Evropská volební studia 4, 2, Measure with Application to West Europe, in Comparative Political Studies 12: Novák, Miroslav (1997): Systémy politických stran. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. Pedersen, N., Mogens (1990): Electoral volatility in western Europe, , in: Mair, P. (ed.): The west european party system. Oxford University Press. Sartori, Giovanni (2005): Strany a stranické systémy - Schéma pro analýzu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Internetové stránky Islandského statistického úřadu

11 Obsah ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Definice stranického systému Dynamika stranických systémů Pedersenův index volatility Index efektivního počtu stran podle Laaksa a Taagepery Vybrané typologie stranických systémů Typologie stranických systémů Giovanniho Sartoriho Polarizovaný pluralismus Umírněný pluralismus Segmentované společnosti Bipartismus Systém predominantní strany Atomizovaný systém Typologie Petera Maira Teorie konfliktních linií VÝVOJ A CHARAKTERISTIKA ISLANDSKÉHO STRANICKÉHO SYSTÉMU Politické dějiny Islandu do roku Moderní politické dějiny Islandu od roku Politický a ústavní systém Islandu Volební systém Islandu Charakteristika islandského stranického systému Vývoj islandského stranického systému do roku

12 2.7 Vývoj islandského stranického systému po roce Parlamentní volby v roce Parlamentní volby v roce Parlamentní volby v roce Parlamentní volby v roce Parlamentní volby v roce ANALÝZA PROMĚN ISLANDSKÉHO STRANICKÉHO SYSTÉMU Aplikace Pedersenova indexu volatility Aplikace indexu efektivního počtu stran Aplikace typologie Giovanni Sartoriho Aplikace typologie Petera Maira Vývoj islandských konfliktních linií ZÁVĚR SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA

13 Úvod Islandský stranický systém je obvykle řazen do skupiny skandinávských států a komparován tak s ostatními severskými stranickými systémy. Island je však zemí v mnoha ohledech velice specifickou a ačkoliv má zdejší politický a stranický systém s ostatními státy regionu mnoho společného, tak odlišnosti jasně převažují. Současný stranický systém Islandu má své kořeny již v období před druhou světovou válkou a vždy se vyznačoval velmi silnou stabilitou, umírněností a dostředivým charakterem politické soutěže. Velkým specifikem je existence dominantní Strany nezávislosti, která se stala vítězem všech parlamentních voleb v letech , kdy teprve poprvé v historii skončila na druhém místě. Dalším významným rysem islandského stranického systému je pak existence a dlouhodobá stabilita silné krajně levicové strany. Islandský stranický systém se od vyhlášení nezávislosti v roce 1944 na parlamentní úrovni vyznačoval vždy čtyřmi hlavními stranami, konkrétně konzervativní Stranou nezávislosti, středopravicovou agrární Pokrokovou stranou, krajně levicovou stranou (Strana lidové jednoty - Socialistická strana, později Lidový svaz a od roku 1999 Levicové hnutí - zelená alternativa) a sociální demokracií (od roku 1999 Spojenectví). Dále pak byly v Althingu po většinu tohoto období zastoupeny i další strany, které se ale nikdy nestaly jeho stabilní součástí. Výjimkou byla stabilizace Ženské kandidátní listiny jako páté strany islandského stranického systému v období od roku nebo totožné postavení Liberální strany v letech 1999 až Po roce 1999 došlo v islandském stranickém systému k výraznému,,přeskupení sil," kdy se islandské levicové strany spojily do volební koalice Spojenectví, ze kterého se poté v roce 2000 stala samostatná sociálně demokratická strana stejného názvu. Krajně levicové frakce, především v Lidovém svazu a Ženské kandidátní listině, pak reagovaly založením socialistického Levicového hnutí - zelené alternativy. V roce 2008 vypukla globální finanční krize, která měla pro Island zvlášť fatální důsledky, zbankrotovaly tři největší islandské banky, vláda byla nucena se kvůli řešení bankovní krize silně zadlužit u zahraničních věřitelů v čele s Mezinárodním měnovým fondem a po sérii lidových protestů a demonstrací nakonec islandská vláda podala demisi a následně byly vyhlášeny předčasné volby. 13

14 V roce 2009 se tedy uskutečnily volby, ve kterých poprvé v novodobé islandské historii nezvítězila Strana nezávislosti, ale sociálně demokratické Spojenectví, které spolu se sílícím Levicovým hnutím zelenou alternativou vytvořilo první plně levicovou vládu v historii Islandu v čele v premiérkou Jóhannou Sigurðardóttir. Levice zároveň poprvé v historii získala i nadpoloviční většinu křesel v Althingu, naopak Strana nezávislosti skončila na místě druhém. Ve volebním období se však nový vládní model nestabilizoval, vláda se potýkala s odchody vládních poslanců do nových politických subjektů, s vládními krizemi a hlavně s řešením následků finanční a bankovní krize. Počet parlamentních stran vzrostl z původních pěti v roce 2009 až na devět stran v roce Výsledky následných parlamentních voleb v roce 2013 pak potvrdily návrat pravicových stran Strany nezávislosti a Pokrokové strany, které skončily na prvním a druhém místě. Levicové vládní strany Spojenectví a Levicové hnutí - zelená alternativa skončily pak na třetím a čtvrtém místě. Cílem této práce je charakterizace současného islandského stranického systému a snaha analyzovat jeho vývoj a tendence, které jsou v islandském stranickém systému přítomny. Od roku 1999 probíhají v rámci islandského stranického systému určité změny a dnes již na něj nelze nahlížet jako na tradičně stabilní stranický systém s dlouhodobě dominantní Stranou nezávislosti, systém se štěpí a vznikají strany nové. Po volbách v roce 2013 se sice systém opět navrátil do podoby před rokem 2009, ale zůstává otázkou, zda je toto znakem opětovné stabilizace islandského politického a stranického systému, nebo jen pouhou reakcí na vládu levice v letech Cílem práce je dále odpovědět na otázky, zda islandský stranický systém prochází proměnou, a pokud ano, je tato proměna způsobená finanční a bankovní krizí z roku 2008, nebo jsou to proměny dlouhodobější? Byl volební šok z roku 2009 způsoben reakcí islandských voličů na finanční krizi, nebo byly výsledky voleb jen dalším potvrzením dlouhodobějšímu trendu islandského stranického systému, a to erozí jeho tradičního nastavení? Vstupní hypotézou této diplomové práce je, že islandský stranický systém prochází určitými,,evolučními" změnami již od parlamentních voleb v roce 1999 a nikoliv pouze,,revoluční" změnou z období finanční a politické krize v let Volební výsledky z roku 2009 byly zcela jistě ovlivněny islandskou krizí, ale opětovné vítězství Strany nezávislosti v roce 2013 vypovídá spíše o možné zpětné stabilizaci tradičního nastavení islandského stranického systému. Významnou novinku islandského 14

15 stranického systému je pak přítomnost nových témat, která se projevila především nástupem nových politických subjektů, kterým se ve volbách v letech 2009 a 2013 podařilo dostat do Althingu. V této diplomové práci jsou komparovány všechny parlamentní volby v období , ale zároveň je zde z důvodu zvýšení výpovědní hodnoty analyzován i vývoj stranického systému od získání islandské nezávislosti v roce 1944 a prvních poválečných parlamentních voleb v roce Parlamentní volby v roce 1999 pak byly jako dělící bod celé analýzy zvoleny především z důvodu zmíněného,,přeskupení sil" v islandském levicovém spektru, které podobu současného stranického systému Islandu výrazně ovlivnilo. Při analýze vývoje islandského stranického systému je využito kvantitativních metod pro analýzu dynamiky stranických systémů, konkrétně Pedersenova indexu volatility a indexu efektivního počtu stran autorů Laaksa a Taagepery. Dále je využito i několika teoretických nástrojů, konkrétně se jedná o typologie stranických systémů Giovanniho Sartoriho a Petera Maira. A jako poslední je v práci využíván i koncept tzv. konfliktních linií autorů Lipseta a Rokkana, který je vhodným nástrojem pro analýzu charakteru islandského stranického systému. V první části práce jsou představeny výše uvedené jednotlivé teoretické přístupy, ve druhé části práce je uveden vývoj a charakteristika islandského stranického systému od roku 1944 až po poslední parlamentní volby v roce 2013 a poslední část je věnována závěrečné analýze islandského stranického systému. Zde jsou pak aplikovány všechny kvantitativní i kvalitativní přístupy představené v teoretické části. 15

16 1. Teoretická část 1.1 Definice stranického systému Jelikož se ve své práci věnuji charakterizaci současného islandského stranického systému, je nutno si alespoň krátce představit, jakým způsobem lze stranický systém vlastně chápat a jak jej lze definovat. Studium politických stran a stranických systémů spolu souvisí, ale zároveň se i velice liší. Pro analýzu daného stranického systému je samozřejmě důležité znát jednotlivé politické strany přítomné v daném systému, ale ještě důležitější je pochopit vzájemné vztahy mezi jednotlivými stranami. Obecně lze u stranických systémů rozlišovat mezi dvěma základními prvky,,,statickým" a,,dynamickým.",,statickým prvkem" chápeme jednotlivé politické strany, které jsou základem každého stranického systému. Pokud bychom ale zkoumali pouze politické strany jako takové, je zde riziko, že bychom nezjistili nic o celkovém charakteru stranického systému. A z tohoto důvodu je nutné vnímat u stranických systémů i prvek,,dynamický," který implikuje vzájemné vztahy jednotlivých politických stran v systému, které jsou ovlivněny primárně jejich vzájemnou politickou rivalitou. Některé definice dokonce charakterizují stranický systém přímo jako soubor vzájemných vztahů jednotlivých politických stran v systému. [Kubát 2002: 246] Sartori tyto dva úhly pohledu na stranický systém nazval,,formátem" (statický prvek, přesněji však počet relevantních stran) a,,mechanismem" (dynamický prvek, respektive struktura vztahů v systému) stranického systému. Hlavní roli zde pak hraje faktor polarizace systému. Výslednou podobu stranického systému pak určuje množství proměnných, např.: počet stran, jejich vnitřní struktury, jejich ideologie, jejich poměrná velikost, jejich koalice nebo typy opozice, které strany utvářejí. [Novák 1997: 45] Co se týče definice stranického systému, Kubát cituje autory Antoszewského a Herbuta, kteří tvrdí, že,,stranický systém je na jedné straně konfigurací politických stran v rámci politického systému, na straně druhé souborem vzájemných vztahů mezi politickými stranami a schémat chování, která jsou důsledkem mezistranické rivality determinované především bojem o hlasy voličů, a v případě většího počtu stran nutností 16

17 hledání eventuálních partnerů připravených účastnit se formování vládních koalic." [Kubát 2002: 247] Sartori zase píše, že,,stranický systém je přesně oním systémem interakcí vyplývajícím z mezistranické soutěže. To znamená, že systém, o kterém hovoříme, souvisí se vzájemným vztahem stran, s tím, jak je každá funkcí (v matematickém slova smyslu) ostatních stran a jak reaguje, soutěživě nebo jinak, na ostatní strany." [Sartori 2005: 55] A Novák představuje dvě z francouzského prostředí přejaté definice stranických systémů, a to, že stranický systém je,,souhrnem stran v interakci v daném politickém systému" nebo jej můžeme vnímat jako,,konstelaci utvořenou v rámci daného politického režimu souhrnem vzájemně závislých prvků, vyplývajících především z počtu a velikosti existujících politických stran." [Novák 1997: 45] 1.2 Dynamika stranických systémů Pedersenův index volatility V průběhu 60. let byl rozšířen názor, že většina evropských stranických systémů si zachovává po několik desetiletí stabilní nastavení reflektující společenské konfliktní linie z období vzniku jednotlivých stranických systémů. A tento stav byl podle Mogense Pedersena mimo jiné důsledkem i slabé voličské volatility. Od 60. let se pak začíná voličská volatilita výrazně zvyšovat a s tím logicky narůstal i počet politických uskupení. [Pedersen 1979: 1] Volby pak hrají podle Pedersena v otázce proměny stranických systémů primární roli a Pedersen je analyzuje skrze zkoumání změn počtu kandidujících stran a distribuci jejich volebních zisků v po sobě následujících volbách. Ve své analýze používá pojmu,,voličská volatilita," kterou popisuje jako,,sumu volebních změn v rámci stranického systému vycházejícího z přesunů individuálních hlasů." [Pedersen 1979: 2] Pokud se chceme soustředit na pokračující proměnu formátu stranických systémů, musíme zvolit takový nástroj, který bude reflektovat podobnosti a odlišnosti vzorců stranického systémů v průběhu času. A Pedersen z tohoto důvodu ve své práci užívá právě,,voličské volatility," která nám může pomoci analyzovat míru proměn či 17

18 stability evropských stranických systémů.,,voličská volatilita" nám ukazuje, jakým způsobem se měnila volební síla a velikost dané strany či stranického systému v průběhu dvou po sobě následujících voleb. [Pedersen 1979: 3] Lebeda a Novák označují Pedersenův index jako "index přesunu volební podpory," který měří přesouvání volební podpory mezi jednotlivými stranami ve dvou po sobě jdoucích volbách. Vzorec Pedersenova indexu volatility je následující: V = index volatility (přesun volební podpory), p i, t = procento hlasů pro stranu i ve zkoumaných volbách, p i, t - 1 = procento hlasů pro stranu i v předchozích volbách. Výsledky indexu se poté pohybují v rozmezí 0-100, kde 0 znamená, že k žádnému přesunu hlasů nedošlo, tedy, že výsledky obou zkoumaných voleb musí být zcela totožné, a 100 znamená, že dané hlasy získaly v obou volbách zcela jiné politické subjekty. [Pedersen 1979: 3; Novák, Lebeda 2004: 416; Šedo 2011: 64] Index není určen pro průzkum změn individuálních preferencí, ale pouze pro výzkum,,agregované podpory." V případě, kdy by dvě rovnocenně silné strany získaly každá 50 % hlasů dvakrát za sebou, ale pouze by si zcela vyměnily voliče, hodnota indexu volatility by tak paradoxně byla 0, a to z důvodu, že na skutečnosti od koho strany své hlasy získaly, zde nezáleží. Tento index je tak podle Šeda vhodný pro průzkum stability daného stranického systému a jeho případných změn, nikoliv pro průzkum individuálního voličského chování. [Šedo 2011: 64] A právě z tohoto důvodu byl Pedersenův index zařazen do této práce, protože její ambicí je zkoumat vývoj islandského stranického systému a jeho podoby a nikoliv individuální chování islandských voličů ve volbách. V Pedersenově indexu se však setkáváme s problémem, jakým způsobem uchopit politickou stranu, která do systému vstupuje jako zcela nová, či například změní název. Podle Šeda je při výpočtu volatility zcela zásadní rozlišovat strany nové od stran, které se zúčastnily i voleb t-1, tedy voleb minulých. Je ale velice důležité brát v úvahu i situace, kdy například nová strana vstupující do voleb přímo navazuje na určitou stranu účastnící se voleb minulých. Lze potom považovat tuto stranu opravdu za nového aktéra 18

19 vstupujícího do stranického systému? Šedo se zde odkazuje na Bartoliniho a Maira, kteří určili soubor pravidel, jakým způsobem odlišovat nové strany od starých nebo kdy lze nové politické uskupení považovat za adekvátního nástupce určitého politického subjektu z minulých voleb. Například, pokud se určité subjekty spojí dohromady v jeden, je nutné v předešlých volbách t-1 zisky nyní sloučených stran sečíst a teprve tento součet srovnávat s aktuálním ziskem daného subjektu. Další situací je stav, kdy se strana rozpadne na několik v dalších volbách samostatně vystupujících subjektů, v tomto případě postupujeme opačným způsobem a zisky sčítáme. V praxi ale bývá situace značně nepřehledná a tak Bartolini a Mair doporučují v případě nejasností považovat nové strany za autenticky nové a tak je i počítat. Nebo pokud strana změní název, stranu logicky komparujeme s názvem starým. [Bartolini, Mair 2007: 283] Celkově je analýza podobných situací sporná a je nutné odchylky vždy důkladně prozkoumat a charakterizovat Index efektivního počtu stran podle Laaksa a Taagepery Tato metoda měření roztříštěnosti stranických systémů byla autory Markku Laaksem a Reinem Taageperou představena v roce 1979 v práci,,effective Number of Parties - A Measure with Application to West Europe," i když se samotným indexem přišel Laakso již v roce Práce původně vycházela z primárního cíle zjistit, zda vysoký počet stran v systému vede k jeho destabilizaci. Vedle této metody je zřejmě nejznámějším kvantitativním nástrojem pro analýzu stranických systémů tzv.,,index fragmentace" Douglase Raeho, jehož výsledné hodnoty jsou ale s,,indexem efektivního počtu stran" de facto totožné. A protože je,,index efektivního počtu stran" hodnocen jako přehlednější, je v této práci použit právě on a Raeho index je vynechán.,,index efektivního počtu stran" pomáhá měřit velikost daného stranického systému a ukazuje, kolik stran se daného stranického systému,,vejde." [Kubát 1998: 236; Novák 1997: 130] Podobně jako Sartori i Laakso a Taagepera hovoří o nutnosti nesoustředit se pouze na celkový počet stran v systému, ale hovoří o nutnosti brát v úvahu jejich relativní velikost. [Laakso, Taagepera 1979: 3] A číslo, které nám určí počet skutečně, 19

20 v Sartoriho pojetí, relevantních stran v systému pak Laakso a Taagepera nazývají,,efektivním počtem stran." Index efektivního počtu stran se vypočítává pomocí následujícího vzorce: Zde N = index efektivního počtu stran, n = počet stran v systému a p i = procento hlasů nebo mandátů získané stranou i. Pokud jsou jednotlivé procentní podíly jednotlivých stran totožné, index efektivního počtu stran se bude rovnat počtu stran v systému, pokud však je jedna strana ve výsledku výrazně dominantnější, výsledný index se bude pohybovat lehce nad číslem 1. [Laakso, Taagepera 1979: 4] Vývoji islandského stranického systému podle,,indexu efektivního počtu stran" se věnovali již Laakso a Taagepera, kteří analyzovali vývoj indexu na Islandu v letech a označili stranický systém Islandu v tomto období za,,poměrně stabilní." [Laakso, Taagepera 1979: 15] 1.3 Vybrané typologie stranických systémů Mezi nejvýznamnější jména v rámci problematiky politických stran a stranických systémů patří jistě francouzský politolog Maurice Duverger, který již v 50. letech dělil stranické systémy na,,monopartijní,",,bipartijní" a,,multipartijní." Na konci 60. let pak jeho typologii rozšířil Jean Blondel, který přišel s typologií stranických systémů skládající se z těchto typů:,,bipartismus,",,systém dvou a půl strany,",,multipartismus s dominující stranou" a,,multipartismus bez dominující strany." Jeho přispěním bylo především to, že charakteristiku stranických systémů nevyvozoval pouze z počtu politických stran v systému, ale také z jejich velikosti oproti stranám ostatním. [Kubát 2002: 260] Ohledně vývoje studia stranických systémů je vhodné zmínit i přístupy Roberta Dahla nebo Steina Rokanna. Dahl se poměrně inovativně zaměřoval na,,kompetitivní strategie opozičních stran," tedy na politickou soutěživost a konkurenceschopnost opozice v daném stranickém systému, a vytvořil typologii obsahující,,striktně 20

21 kompetitivní" systém,,,kooperativně-kompetitivní" systém,,,koalescentněkompetitivní" systém a,,striktně koalescentní" systém. A jeho současník Rokkan pak vymezil trojčlennou typologii evropských stranických systémů skládajících se z,,britsko-německého" modelu dvou velkých a jedné menší strany,,,skandinávského" modelu jedné velké dominantní strany a aliance několika opozičních stran a,,multipartistického" modelu několika stran o podobné velikosti. [Mair 1998: 201] 1.4 Typologie stranických systémů Giovanniho Sartoriho Ale s nejvýznamnějším a dodnes nejužívanějším přístupem ke studiu stranických systémů přišel v druhé polovině 70. let slavný italský politolog Giovanni Sartori. Sartoriho pojetí vycházelo z typologií výše zmíněných, ale jeho významným příspěvkem a určitým přelomem ve studiu stranických systémů byl důraz kladený nejen na numerický počet a velikost jednotlivých stran, ale především na dynamické aspekty daného stranického systému, na vzájemné vztahy uvnitř systémy, které jsou pro jeho výslednou podobu nejpodstatnější, tedy na polarizaci stranického systému a ideologickou vzdálenost jednotlivých relevantních aktérů v něm. [Mair 1998: 203] Sartori ve své typologii soutěživých stranických systémů od sebe odděluje dvě složky stranických systémů, a to,,formát" systému, tedy numerické kritérium nahlížející na systém podle počtu stran v něm (relevantní vs. nerelevantní strany), a,,typ" systému, který zohledňuje mechanické vlastnosti, dynamiku a vzájemné interakce daného systému.,,formát" systému je významný z toho důvodu, že obsahuje,,mechanické předpoklady" systému a že určuje nejprve soubor funkčních vlastností stranického systému a v důsledku toho pak i celého politického systému." [Sartori 2005: 134] Podle Kubáta se Sartori dokonce soustředí především na dynamiku vztahů politických stran v systému a téměř vůbec nezohledňuje strany jako samostatné subjekty, včetně faktorů jako je jejich velikost a počet. [Kubát 2002: 246] Podle Kopečka udělal Sartori,,revoluční krok, když odlišil,,formát" systému daný počtem,,relevantních" stran od,,typu" systému, odvozeného od,,stupně polarizace," z kterého poté vychází další podstatný termín Sartoriho typologie, a to je 21

22 ,,ideologická vzdálenost" jednotlivých stran, která se také pojí s výše zmíněným,,typem" systému. [Kopeček 2005: 42],,Ideologickou vzdálenost" Sartori popisuje jako,,celkový rozptyl ideologického spektra každého existujícího politického zřízení." [Sartori 2005: 132] Kubát popisuje,,ideologickou vzdálenost", neboli,,polarizaci" jako faktor, který určuje vztahy v systému, tedy určuje, zda jsou strany schopné kooperovat, či nikoliv, a na kolik má politika dostředivé nebo odstředivé tendence. [Kubát 2002: 261] Sartori ve svém pojetí nevnímá stejnou optikou všechny politické strany přítomné v systému. Zohledňuje pouze strany, které označuje jako,,relevantní." Za relevantní stranu označuje takovou stranu, která má přímý vliv na ostatní relevantní strany v systému, ať již negativní či pozitivní. Relevantní strana dále musí mít tzv.,,koaliční potenciál" nebo naopak,,vyděračský potenciál.",,koaliční potenciál" může mít i strana velice malá a zároveň i velice silná strana může koaliční potenciál zcela postrádat. Koaliční potenciál strana má, pokud je ostatními relevantními stranami alespoň po nějaké časové období vnímána jako akceptovatelný partner pro vládní koalici, a to platí i pokud strana ve vládě zastoupena nebývá. Naproti tomu,,vyděračský potenciál" znamená moc strany ovlivnit taktiku ostatních stran, schopnosti změnit či například narušit směr politické soutěže z dostředivého na odstředivý. Je to vlastnost typická pro silné anti-systémové strany. [Sartori 2005: 128] Při studiu Sartoriho díla si ale samozřejmě musíme uvědomovat skutečnost, že současné stranické systémy se od stranických systémů 70. let, kdy byla tato typologie vytvořena, v mnohém liší a vnímat tak následující přístup s nutným historickým odstupem. Přesto však jsou Sartoriho závěry dodnes užívané a jsou platným výchozím bodem při studiu stranických systémů. Sartori nejprve přichází s klasifikací dle,,formátu systému," kde vymezuje sedm,,tříd" stranických systémů, konkrétně pak třídy,, jedné strany,",,hegemonní strany,",,predominantní strany,",,dvou stran,",,omezeného pluralismu,",,extrémního pluralismu" a třídu,,atomizovanou." [Sartori 2005: 130] Ze sedmičlenné klasifikace stranických systémů podle kritéria,,formátu" systému Sartori následně vyčlenil vlastní typologií soutěživých stranických systémů, kterou tvoří následující pět typů: 1. polarizovaný pluralismus 2. umírněný pluralismus 22

23 3. bipartismus 4. systém predominantní strany 5. atomizovaný systém Polarizovaný pluralismus Fiala a Strmiska i přes poměrně silné výhrady tuto kategorii označili za,,patrně nejpozoruhodnější a nejoriginálnější součást Sartoriho typologie stranicko-politických systémů." [Fiala, Strmiska 1998: 147] Polarizovaným pluralismem chápeme systém, jenž Sartori operativně vymezil počtem více než 5 až 6 stran. Tyto strany musí být relevantní, tedy musí mít,,koaliční" nebo,,vyděračský" potenciál. Počet 5 až 6 stran je ale čistě operativním nástrojem, a v případě nejistoty bychom měli podle Sartoriho vždy použít dalšího a mnohem podstatnějšího nástroje, a to,,ideologické vzdálenosti" jednotlivých stran v systému. [Sartori 2005: 136] Sartori tento typ charakterizuje následujícími osmi znaky, přičemž první dva jsou nejpodstatnější a zbylé z nich pak přímo vychází: 1. Přítomnost relevantních anti-systémových stran v systémů. Jako antisystémovou Sartori označuje jakoukoliv stranu, která,,podkopává legitimitu režimu, vůči němuž stojí v opozici." Anti-systémová opozice pak není,,opozicí ohledně problémů, ale je opozicí ohledně principů." 2. Existence,,dvoustranných opozic." Jde o opoziční politické tábory ležící na opačných pólech pravolevého spektra, jejichž ideologická vzdálenost je taková, že zcela vylučuje potenciální spolupráci. 3. Umístění jedné strany nebo skupiny stran v politickém středu. Není zde bipolární konfrontace, ale multipolární, protože na strany politického středu z obou pólů tlačí anti-systémová opozice. Sartori ale tvrdí, že řeč je pouze o,,fyzickém obsazení středu," nikoliv o politicky středových názorech. Tento systém je pak více odstředivý než dostředivý, a to z důvodu, že pozice středu je de facto trvale obsazena a politické strany se tak stávají více radikálními. [Sartori 2005: ] Tato multipolarita systémů polarizovaného pluralismu 1 Atomizovaným systémům se Sartori věnoval ve srovnání s ostatními pouze velmi okrajově, ale obvykle se do této typologie pro úplnost zařazují také. 23

24 bývá také někdy označována jako struktura,,tripolární," a to z důvodu z přítomnosti de facto tří pólů: anti-systémová levice vs. levý střed, střed, pravý střed vs. anti-systémová pravice. [Fiala, Strmiska 1998: 151] 4. Silná polarizace systému. To vyplývá již ze třetího bodu, protože mezi jednotlivými póly jednotlivých politických táborů je významná ideologická vzdálenost. Oba anti-systémové póly by nebyly tak silné, kdyby politický střed již nebyl zaplněn, protože by logicky měly zájem o středového voliče. Podle Sartoriho zde jde o těžko řešitelný,,bludný kruh." 5. Dalším charakteristickým trendem je tendence k postupnému oslabování středu ve prospěch anti-systémových stran. Sartori píše o,,pravděpodobném převládání odstředivých sklonů nad dostředivými." 6. Silné,,ideologické rozstrukturování." Společnost i stranický systém jsou trvale rozděleny do jednotlivých ideologických pilířů, které jsou pevné do takové míry, že spolupráce jednotlivých segmentů společnosti je velmi těžko realizovatelná. 7. Přítomnost "nezodpovědných opozic." Vláda není založena na alternativních vládních koalicích, ale z důvodu silné polarizace pouze na,,periferní změně," tedy, že jádro vlády tvoří vždy strana nebo strany politického středu, které do vládních koalic přijímají pouze umírněné strany středopravé nebo středolevé. 8. Anti-systémová opozice vykazuje znaky,,politického trumfování," protože si je vědoma skutečnosti, že na vládní pozice nemůže dosáhnout a tak svým voličům nabízí nerealizovatelné sliby, za které se navíc nikdy nemůže zodpovídat. Systém pak postrádá smysl férové politické soutěže. Zmíněná politika vede k permanentní krizi či dokonce k naprosté paralýze politického života. [Sartori 2005: ] Za příklady zemí, které mají zkušenost s polarizovaným pluralismem, Sartori označil například výmarské Německo po první světové válce, Itálii po druhé světové válce, francouzskou Čtvrtou republiku, Španělsko před občanskou válkou v roce 1936 nebo,,předpinochetovské" Chile. [Sartori 2005: 184] 24

25 Umírněný pluralismus Tento typ stranického systému, se kterým Sartori propojuje třídu omezeného pluralismu, stojí mezi systémem bipartistickým a na druhé straně systémy polarizovaného pluralismu. Co se týče formátu systému, umírněný pluralismus vykazuje počet 3 až 5 relevantních stran. [Sartori 2005: 185] Od bipartistického systému se umírněný pluralismus liší především podmínkou přítomnosti,,koaličních vlád," což vyplývá z faktu, že zde jsou minimálně 3 relevantní politické strany, z nichž žádná nedosahuje absolutní většiny. Menšinové vlády se objevují, ale jsou spíše slabým a často negativně vnímaným projevem umírněného pluralismu. Struktura umírněného pluralismu pak připomíná mechanismus bipartistických systémů v tom ohledu, že i přes větší počet stran zůstává systém,,bipolárním," namísto dvou relevantních stran zde jsou dvě alternativní vládní koalice. Mechanismus umírněného pluralismu tenduje podle Sartoriho k umírněné politice a politická soutěž v daném systému zůstává dostředivá a nikoliv odstředivá jako u polarizovaného pluralismu. [Sartori 2005: ] Podstatnější je podle Sartoriho vymezení umírněného pluralismu ve směru k pluralismu polarizovanému. Na rozdíl od něj v systému umírněného pluralismu nejsou přítomny relevantní anti-systémové strany. Stejně tak zde chybí bilaterální opozice a všechny relevantní opoziční strany jsou tedy potenciálně schopny vytvořit společnou koaliční vládu. Umírněný pluralismus je systémem nepolarizovaným a pokud jej srovnáme s polarizovaným pluralismem, zjistíme, že,,jejich ideologická šířka je významně, a skutečně kriticky, odlišná." [Sartori 2005: ] Jako definiční znaky umírněného pluralismu pak Sartori uvádí: 1. relativně malou ideologickou vzdálenost mezi svými relevantními stranami, 2. bipolární koaliční uspořádání, 3. dostředivou politickou soutěž. Zde je ale nutné zmínit skutečnost, že i v případě stoupajícího počtu stran v systému není nutné ihned daný stranický systém přesouvat do kategorie polarizovaných pluralismů. Pokud se ideologická vzdálenost narůstajícího počtu stran nezvětšuje a všechny strany stále patří, jak píše Sartori,,,do jednoho světa," tak tato fragmentace systému nemusí způsobovat jeho polarizaci. [Sartori 2005: 192] 25

26 Fiala a Strmiska píší, že,,pokud je však narůstající fragmentace spojena s ideologickou polarizací, je cesta otevřena pro polarizovaný pluralismus." [Fiala, Strmiska 1998: 181] Mezi země umírněného pluralismu Sartori řadí Německo, Irsko, Island, Dánsko, Švýcarsko nebo Belgii. A je nutné konstatovat, že do této kategorie dnes lze zařadit téměř všechny západní státy Segmentované společnosti Tuto podskupinu typu umírněného pluralismu Sartori vyčlenil z důvodu existence systémů, které by jinak byly do jeho typologie jen obtížně zařaditelné, přestože známe mnoho příkladů. Sartori pro ně používá pojem,,segmentovaný pluralismus." Jedná se o totožné systémy s těmi, které Lijphart nazývá,,konsociačními demokraciemi." Tyto systémy stojí někde na pomezí mezi umírněným pluralismem a polarizovaným pluralismem, a to z důvodu, že se často díky svým hlubokým sociokulturním,,štěpným liniím" a stranickému formátu blíží polarizovanému pluralismu, ale zároveň jsou elity těchto segmentovaných společností schopny vzájemně kooperovat a mechanismus fungování jejich stranických systémů je naopak umírněný. Sartori jako příklady těchto systémů uvádí i některé země překrývající se logicky se systémem umírněného pluralismu, ze kterého vychází, a je to například Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko a další. [Sartori 2005: 193] Bipartismus Jedná se o tradiční a poměrně jednoduchou kategorii stranických systémů. Jako zástupce zemí tohoto typu Sartori uvádí Velkou Británii, USA, Nový Zéland, Austrálii nebo Kanadu. Zároveň ale ukazuje na problematickou klasifikaci jednotlivých příkladů, protože v případě přísného dodržování definičních znaků dvoustranických systémů se Sartoriho příklady zúží na pouhé tři, a to Velkou Británii, USA a Nový Zéland. A ani tyto příklady nejsou bez pochybností, dokonce naopak. Navíc dodejme, že v současné době lze o bipartismu ve Velké Británii pouze stěží hovořit a na Novém Zélandu je již úplnou minulostí. A stranický systém USA je velice specifický sám o sobě. 26

27 Sám Sartori tedy předkládá paradox, kdy jedna z nejtradičnějších a nejznámějších kategorií stranických systémů nemá dost možná žádného čistého zástupce. [Sartori 2005: 199] Podle Sartoriho se může jednat o bipartistický systém i v případě přítomnosti dalších stran v systému, pouze je zde nutná podmínka, aby dané dvě nejsilnější strany získávaly, jedna či druhá, absolutní většinu mandátů. Dále je nutná alternace obou stran u vlády. Nikoliv ale nutně střídavě každé následující volby. Pokud však jedna strana konstantně vyhrává volby s absolutní většinou, mluvíme pak již o,,systému s predominantní stranou." [Sartori 2005: 200] Další strany v systému by také neměly mít,,vyděračský potenciál" a tedy ani vliv na vládnutí jedné či druhé strany. Podle Sartoriho ale tyto podmínky slouží hlavně jako určité měřítko, nikoliv jako rigidní metodologický nástroj. Například alternací vlád dané strany zde chápeme i situaci, kdy se obě strany střídají u moci po několika desítkách let v opozici. Musíme tedy tyto systémy v rámci možností zkoumat vždy z dlouhodobějšího hlediska. [Sartori 2005: 201] Sartori dále uvádí tzv.,,mírné podmínky" pro systém, který funguje podle pravidel bipartismu, aby kategorie bipartistických systémů byla vůbec funkční. Ale i tak jsou dvoustranické systémy velice vzácné. Tyto podmínky jsou následující: 1. dvě strany jsou v postavení, v němž mohou soupeřit o absolutní většinu křesel, 2. jedna z těchto dvou stran uspěje a získá dostatečnou parlamentní většinu, 3. tato strana si přeje vládnout sama, 4. alternace či střídání u moci zůstává věrohodným očekáváním. [Sartori 2005: 202] Ideologická vzdálenost a polarizace systému je ve dvoustranických systémech obecně malá, obě strany jsou de facto nuceny zaujímat umírněné postoje, a to z důvodu snahy zaujmout co největší množství voličů. Politická soutěž je sice bipolární, ale není polarizovaná a tendence systému jsou pak dostředivé. [Kopeček 2005: 44] Nelze předpokládat, že bipartistické systémy fungují vždy, fungují jen v optimálních podmínkách, které plodí pouze,,vysoce konsenzuální politická společnost, charakterizovaná minimálním ideologickým rozpětím." [Sartori 2005: 208] 27

28 Systém predominantní strany Sartori píše, že jeho typ,,systému predominantní strany" má jen málo společného s často zaměňovaným nesoutěživým modelem,,systému s dominantní stranou." [Sartori 2005: 208] Systémy predominantní strany patří do systémů stranického pluralismu. Jiné strany než strana predominantní jsou v systému jak přítomné, tak povolené a participují v soutěži s predominantní stranou, i když nepříliš úspěšně. Podle Sartoriho je systém predominantní strany soutěživým systémem více než jedné strany, kde ale,,nedochází ke střídání" (vládních stran - pozn.) a kde se jedné straně daří dlouhodobě získávat ve volbách absolutní většinu mandátů. [Sartori 2005: 211] Podmínka minimálně absolutní většiny ale neplatí v systémech, které se,,nepochybně řídí principem menším než absolutní většina." [Sartori 2005: 212] V těchto systémech lze 50 % práh snížit, pokud menšinové jednostranické vlády zůstávají konstantně u moci. To je klasický případ tradičních menšinových vlád v Norsku nebo Švédsku. Sartori pro klasifikaci systému jako systému s predominantní stranou navrhuje za dostačující kritérium tří vítězných po sobě následujících voleb s absolutní většinou, a to vše za předpokladu, že elektorát dané země je stabilní a že je,,jasně překročen práh absolutní většiny nebo že vzdálenost mezi stranami je velká." Pokud ale jedna z těchto podmínek není naplněna, musíme systém hodnotit v delším časovém úseku. [Sartori 2005: ] Podle Sartori jsou systémy predominantní strany a systémy bipartistické určitým způsobem více náchylné ke své vlastní erozi než systémy zbylé. Stačí malé rozdíly ve volbách a podstata systému se může snadno změnit. Za příklady stranických systémů predominantní strany Sartori označuje nadvládu Indického národního kongresu po získání nezávislosti Indie, vládu Liberálně demokratické strany v Japonsku po druhé světové válce nebo dominantní vlády sociálně demokratických stran v Norsku a Švédsku. [Sartori 2005: 217] U příkladů Norska a Švédska ale Sartori zdůrazňuje i možnost jejich zařazení do systému umírněného pluralismu, zde pak záleží na daných kritériích. Fakt, že počet zemí, jejichž stranický systém bychom mohli označit jako systém predominantní strany, poměrně kolísá, pak Sartori označuje za jasný důkaz soutěživosti v těchto specifických systémech. [Sartori 2005: 218] 28

29 Míra soutěživosti ale v těchto systémech postupně klesá, opoziční strany jsou bývají logicky po dlouhodobém setrvávání v opozici demobilizované a nepříliš aktivní. [Kopeček 2005: 49] Atomizovaný systém Podle Sartoriho je to,,zbytková třída vymezující bod, o něhož dále již nepotřebujeme pečlivě počítat, tj. práh, za nímž již počet stran (...) nehraje žádnou roli. Atomizované systémy můžeme definovat stejným způsobem jako atomizovanou konkurenci v ekonomii, tj. jako situaci, níž žádná firma nemá znatelný vliv na žádnou jinou firmu." [Sartori 2005: 231] Jedná se o skupinu stranických systémů, u které je počet politických stran již natolik velký, že se systém stává naprosto roztříštěným a nepřehledným. Podle Kopečka se tento,,nestrukturalizovaný systém dá identifikovat u některých středo- a východoevropských zemí v počátcích jejich stranických systémů." [Kopeček 2005: 44] 1.5 Typologie Petera Maira Typologie stranických systému irského politologa Petera Maira se zaměřuje především na analýzu proměn stranických systémů v čase a ze Sartoriho pojetí částečně vychází. Mair vyzdvihuje Sartoriho typologii jako zřejmě nejvýznamnější, ale zároveň racionálně namítá, že zmíněná typologie je na moderní stranické systémy jen složitě aplikovatelná. Jak již píše Sartori sám, čistý,,bipartismus" dnes de facto neexistuje, ani,,polarizovaný pluralismus" není v současné době obvyklým typem stranických systémů. Při analýze současných stranických systémů tak dojdeme ke zjištění, že je možné téměř všechny zařadit do kategorie,,umírněných pluralismů," čímž původní Sartoriho typologie dosti ztrácí na využitelnosti. [Mair 1998: 204] I přes částečnou kritiku ale Mair uznává, že Sartoriho přístup je stále použitelný, a to především v tom ohledu, že umožnil se více zaměřit na,,strukturu mezistranické soutěže," což Mair označuje za nejstěžejnější aspekt stranických systémů. [Mair 1998: 206] 29