17509/13 kno 1 DG D 2A

Transkript

1 RADA EVROPSKÉ UNIE Brusel 6. prosince 2013 (09.12) (OR. en) 17509/13 JUSTCIV 303 PRŮVODNÍ POZNÁMKA Odesílatel: Jordi AYET PUIGARNAU, ředitel, za generální tajemnici Evropské komise Datum přijetí: 4. prosince 2013 Příjemce: Uwe CORSEPIUS, generální tajemník Rady Evropské unie Č. dok. Komise: COM(2013) 858 final Předmět: Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o používání nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech ( doručování písemností ) Delegace naleznou v příloze dokument Komise COM(2013) 858 final. Příloha: COM(2013) 858 final 17509/13 kno 1 DG D 2A CS

2 EVROPSKÁ KOMISE V Bruselu dne COM(2013) 858 final ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU o používání nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech ( doručování písemností ) CS CS

3 ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU o používání nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech ( doručování písemností ) 1. ÚVOD Spolupráce mezi justičními orgány členských států Evropské unie je základem evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jak je uvedeno v čl. 3 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. Tato spolupráce je nezbytná zejména k zajištění efektivního zasílání soudních a mimosoudních písemností mezi členskými státy za účelem jejich doručení. Doručování písemností je součástí každého soudního případu. Rychlé a bezpečné zasílání písemností má proto zásadní význam pro řádný výkon spravedlnosti a ochranu práv stran, zejména žalovaných, v soudním řízení. Před přijetím opatření Unie v této záležitosti se přeshraniční doručování písemností mezi členskými státy řídilo především Haagskou úmluvou o doručování písemností z roku Dne 29. května 2000 přijala Evropská unie nařízení (ES) č. 1348/2000 2, kterým se stanoví procesní pravidla s cílem usnadnit přeshraniční zasílání písemností (dále jen nařízení z roku 2000 ). Nařízení se vztahovalo na všechny členské státy Evropské unie s výjimkou Dánska. Avšak jeho použitelnost byla na Dánsko rozšířena paralelní dohodou uzavřenou mezi Unií a Dánskem 3. Dne 1. října 2004 přijala Evropská komise zprávu 4 o používání nařízení z roku Ve zprávě byl vyvozen závěr, že od vstupu nařízení v platnost v roce 2001 jeho používání zlepšilo zasílání a doručování písemností mezi členskými státy. Ve zprávě se však rovněž uvádělo, že je třeba zlepšit úroveň znalostí subjektů podílejících se na uplatňování nařízení, Úmluva ze dne 15. listopadu 1965 o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních, Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, Úř. věst. L 160, , s , Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 300, , s. 55, Tato dohoda vstoupila v platnost dne 1. července Zpráva Komise Radě, Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o používání nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (SEK(2004) 1145, KOM(2004) 0603 v konečném znění), COMfinal&an_doc=2004&nu_doc=603 CS 2 CS

4 zejména místních orgánů, a že by používání nařízení mohla dále zlepšit a usnadnit úprava některých jeho ustanovení. V roce 2005 proto Komise navrhla jeho změnu 5. Dne 13. listopadu 2008 bylo nařízení z roku 2000 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/ (dále jen nařízení z roku 2007 nebo nařízení ). Na základě paralelní dohody mezi EU a Dánskem se toto nařízení vztahuje rovněž na Dánsko. K nejdůležitějším změnám, které zavedlo nařízení z roku 2007, patří: požadavek, aby přijímající subjekt učinil veškeré nezbytné kroky, aby byla písemnost doručena co nejdříve, nejpozději však do jednoho měsíce od jejího přijetí; vytvoření nového jednotného formuláře pro vyrozumění adresáta právu odmítnout přijetí písemnosti; zavedení jediného pevného poplatku za náklady na doručení, který členské státy stanoví předem, a jednotné podmínky pro doručování prostřednictvím pošty. V článku 24 nařízení z roku 2007 se stanoví, že do 1. června 2011 a poté každých pět let, by měla Komise posoudit uplatňování tohoto nařízení a případně navrhnout změny. V roce 2011 zadala Komise studii 7 s cílem shromáždit potřebné údaje a posoudit používání nařízení (dále jen studie ). Studie obsahuje právní analýzu a empirickou část založenou na průzkumu, který se uskutečnil u různých skupin zúčastněných stran ze všech členských států 8. O používání nařízení z roku 2007 se jednalo na zasedáních Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci ve dnech 14. ledna 2008, 18. září 2008, 30. dubna 2009, 23. června 2010 a 9. a 10. února Komise vzala v úvahu rovněž dopisy, stížnosti a petice občanů a rozhodnutí o předběžných otázkách vydaná Evropským soudním dvorem, jež souvisela s nařízením 9. Tato zpráva předkládá první hodnocení Komise týkající se používání nařízení z roku 2007 v období od roku 2008 do roku Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (KOM(2005) 305 v konečném znění 2005/0126 (COD)). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech ( doručování písemností ) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, Úř. věst. L 324, , s , MainStrat, studie o používání nařízení (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních, závěrečná zpráva z července Celkem se v celé EU uskutečnilo 465 pohovorů a své názory a doporučení předložilo 38 evropských odborníků. Zejména věc Roda Golf & Beach Resort SL, C-14/08 a věc Alder, C-325/11. CS 3 CS

5 2. HLAVNÍ PRVKY NAŘÍZENÍ Nařízení se použije ve věcech občanských a obchodních, pokud musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. V nařízení jsou stanoveny různé způsoby zasílání písemností mezi členskými státy, zejména prostřednictvím odesílajících a přijímajících subjektů, poštou nebo konzulární či diplomatickou cestou, nebo rovněž přímo 10. Zájmy žadatele i adresáta doručované písemnosti chrání zvláštní pravidlo týkající se stanovení data doručení. Adresát je dále chráněn rovněž pravidly týkajícími se používání jazyků, v nichž jsou vyhotoveny doručované písemnosti, a pravidly, která musí soudy dodržovat v případě, že se žalovaná strana nedostaví k soudu. Při doručení se nesmí vyžadovat úhrada nákladů nebo poplatků v přijímajícím členském státě, s výjimkou nákladů vzniklých použitím zvláštního způsobu doručení nebo při činnosti soudního úředníka. V tomto případě hradí žadatel náklady ve výši jediného pevného poplatku. Členské státy musí Komisi poskytnout informace, jež jsou zapotřebí pro řádné fungování nařízení. Každý členský stát má ústřední orgán 11, který je pověřen poskytováním informací subjektům, řešením veškerých potíží, které mohou vzniknout, a předáváním žádostí o doručení podaných odesílajícím subjektem příslušnému přijímajícímu subjektu. 3. POUŽÍVÁNÍ NAŘÍZENÍ Obecně lze vyvodit závěr, že nařízení funguje dobře a že dosáhlo svého cíle spočívajícího ve zvýšení právní jistoty při přeshraničním doručování písemností a rovněž rychlosti a efektivnosti při zasílání mezi jednotlivými členskými státy 12. Některé body si však zasluhují pozornost, aby se mohlo vyhodnotit jakým způsobem případně systém doručování mezi členskými státy dále zlepšit Oblast působnosti nařízení Nařízení se vztahuje na soudní a mimosoudní písemnosti, které mají být zaslány z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě ve věcech občanských a obchodních. S ohledem na oblast působnosti nařízení vyvstala řada otázek: Které písemnosti mohou být zasílány mezi členskými státy za účelem doručení: pojem soudní nebo mimosoudní písemnosti Ve věci C-14/08 (Roda Golf) Evropský soudní dvůr rozhodl, že o tom, které písemnosti mohou být v souladu s nařízením zasílány mezi členskými státy za účelem doručení, nerozhoduje vnitrostátní právo. Otázka, která byla předložena Soudnímu dvoru, se týkala doručení notářského zápisu mimo rámec soudního řízení. Soudní dvůr objasnil, že pojem mimosoudní písemnost ve smyslu článku 16 nařízení z roku 2000 (který je týž jako článek 16 nařízení z roku 2007) představuje právní pojem Unie, který by měl být vykládán To znamená doručování prostřednictvím příslušných osob přijímajícího členského státu, pokud to povolují právní předpisy daného členského státu. Federativní státy, státy, ve kterých se používá více právních systémů, nebo státy s autonomními územními celky mohou určit více než jeden subjekt nebo ústřední orgán. 78,5 % osob dotazovaných v rámci hodnotící studie se obecně domnívalo, že vstup nařízení v platnost zlepšil a urychlil doručování písemností mezi členskými státy. Viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s. 22. CS 4 CS

6 samostatně. Vzhledem k cílům Smlouvy a nařízení, jimiž je vytvoření systému pro doručování písemností uvnitř Unie za účelem řádného fungování vnitřního trhu, nemůže být justiční spolupráce omezena na samotné soudní řízení, nýbrž se může použít rovněž mimo rámec soudního řízení. Soudní dvůr proto rozhodl, že doručení notářského zápisu mimo rámec soudního řízení spadá do oblasti působnosti nařízení Kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnosti zaslány z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení? Ve věci C-325/11 (Alder) byla Evropskému soudnímu dvoru předložena jiná důležitá otázka týkající se oblasti působnosti nařízení. Otázka, zda vnitrostátní právo rozhoduje o tom, ve kterých případech musí být písemnost v souladu s nařízením zaslána mezi členskými státy za účelem doručení. V daném případě zahájili dva občané s bydlištěm v Německu u polských soudů řízení proti dvěma občanům s bydlištěm v Polsku. Polské procesní právo vyžaduje, aby žalobci z jiných států určili v Polsku zmocněnce pro přijímání doručovaných písemností; pokud tak neučiní, jsou písemnosti zařazeny do soudního spisu a považují se za doručené. Žalobci zmocněnce neurčili a jejich žaloba byla po jednání, na něž se nedostavili, zamítnuta. Soudní dvůr konstatoval, že má-li adresát písemnosti bydliště v jiném členském státě, musí k předání soudní písemnosti dojít v souladu s požadavky nařízení 13. Systém, který vyžaduje, aby byl v členském státě, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena, určen zmocněnec pro účely doručování soudních písemností stranám, které mají bydliště v jiném členském státě, není proto v souladu s nařízením Elektronické doručování Elektronické doručování představuje nový způsob doručování písemností v členských státech. Ve většině systémů, v nichž tento způsob doručování existuje, se občané (obvykle obchodní společnosti nebo finanční instituce) registrují u soudů, což umožňuje, aby jim byly písemnosti doručovány přímo elektronickými prostředky. Nařízení v současnosti elektronické doručování nezmiňuje. V některých členských státech byla nadnesena otázka, zda se mohou ve vnitrostátním systému pro elektronické doručování registrovat i cizinci a zda by se pro účely nařízení mělo doručování písemností těmto cizincům považovat za přeshraniční doručování. Odpověď na tuto otázku má významné důsledky, například to, zda platí právo odmítnout písemnost, která není vyhotovena v jednom z jazyků uvedených v článku 8 nařízení. Je třeba uvážit, zda by mělo být elektronické doručování dostupné na přeshraniční úrovni a zda a jak by se mělo v tomto případě nařízení používat. Zavedení elektronického doručování jako jednoho ze způsobů obsažených v nařízení, může podpořit efektivní využívání této technologie, snížit náklady a zkrátit průtahy při vedení soudního sporu na velkou vzdálenost. V současnosti probíhá několik pilotních projektů, například projekt E-justice service of documents, který je spolufinancován Komisí. Cílem tohoto projektu je zavést bezpečnou výměnu elektronických písemností prostřednictvím elektronické platformy mezi ministerstvy spravedlnosti, soudy, soudními úředníky (soudními vykonavateli) a právními zástupci. Projekt je spojen s projektem e-codex, který má obecněji zlepšit přeshraniční výměnu informací v soudním řízení, a to bezpečným, přístupným a udržitelným způsobem Doručování písemností a zrušení doložky vykonatelnosti Postupné rušení doložky vykonatelnosti vyvolává otázku týkající se potřeby vyšší míry harmonizace vnitrostátních pravidel občanského práva procesního obecně, a konkrétně 13 Rozsudek ve věci C- 325/11 (Alder) ze dne 19. prosince CS 5 CS

7 pravidel týkajících se doručování písemností. Diskuse během jednání o návrhu nařízení o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I (přepracované znění)) 14, který předložila Komise, návrhu nařízení, kterým se zavádí evropský příkaz k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech 15, a návrhu nařízení o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech 16 ukázaly, že se pravidla jednotlivých členských států významně liší, pokud jde o základní otázky, například: které písemnosti jsou doručovány stranám soudního řízení: zatímco návrhy na zahájení řízení jsou obvykle doručovány ve všech členských státech, v doručování soudních rozhodnutí, předvolání k soudu atd. existují velké rozdíly. V některých členských státech jsou například doručována soudní rozhodnutí, někdy dokonce jako podmínka vykonatelnosti rozhodnutí ve státě, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena, zatímco v jiných členských státech soudní rozhodnutí obvykle doručována nejsou, nýbrž si je strany vyzvedávají samy u soudu; za jakých podmínek jsou písemnosti doručovány: v některých členských státech nejsou soudní rozhodnutí doručována, pokud byly strany přítomny nebo zastoupeny během řízení, v některých členských státech je soudní rozhodnutí doručováno povinně jako první krok ve vykonávacím řízení; kým jsou písemnosti doručovány: v některých členských státech odpovídají za doručení obecně strany, zatímco v jiných členských státech doručení písemností obstarává soud. V několika členských státech se tato povinnost liší v závislosti na tom, jaký druh písemností je třeba doručit (návrh na zahájení řízení, předvolání k soudu, soudní rozhodnutí atd.); komu jsou písemnosti doručovány: v některých členských státech jsou například písemnosti doručovány samotným stranám, zatímco v jiných členských státech písemnosti nebo určité druhy písemností mohou či dokonce musí být doručeny jejich právním zástupcům ve státě, v němž se nachází soud, jemuž byla věc předložena; právní důsledky spojené s doručením (např. začátek běhu lhůt pro podání opravného prostředku, pro výpočet úroků) nebo nedoručením (např. možnost využít zvláštní opravné prostředky). V důsledku těchto rozdílů není v současnosti jisté, ve kterých případech skutečně platí ochrana, kterou zajišťuje nařízení. Zejména není jisté, zda budou případně žalované strany z jiných států chráněny pravidly obsaženými v nařízení, která se týkají práva odmítnout přijetí písemnosti (článek 8), data doručení (článek 9) a práva na obhajobu v případě nedostavení se k soudu. Vyvstává otázka, nakolik jsou tyto rozdíly mezi právními předpisy členských států a výsledná nedostatečná právní jistota občanů přiměřené v rámci justiční spolupráce v Evropské unii, zejména vzhledem k zrušení doložky vykonatelnosti, kdy je ochrana práva na obhajobu zásadním prvkem, který musí být zaručen na přeshraniční úrovni KOM(2010) KOM(2011) 445 v konečném znění. KOM(2011) 276 v konečném znění. CS 6 CS

8 Závěry ohledně oblasti působnosti Předchozí body ukazují, že uspokojivé fungování nařízení může vyžadovat objasnění oblasti působnosti tohoto nástroje na úrovni Unie. Může být rovněž nezbytné zabývat se právní nejistotou vyplývající z rozdílů v procesním právu jednotlivých členských států. To je obzvláště důležité vzhledem k zásadní úloze, kterou nařízení hraje při spolupráci v civilním soudnictví, a ke zrušení doložky vykonatelnosti. V současnosti je k dispozici více zkušeností získaných během let uplatňování společných pravidel týkajících se zasílání písemností v přeshraničních věcech. Nyní může být vhodné uvážit nutnost odstranění této právní nejistoty, zejména prostřednictvím společných minimálních norem týkajících se toho, které písemnosti by měly být doručovány stranám v cizině, komu mohou být písemnosti doručeny a ke kterému okamžiku by mělo k doručení dojít. Tímto by byla zajištěna jednotnější ochrana žalovaných stran v celé Unii a nepochybně by se zvýšila právní jistota a ochrana práva na obhajobu Omezení oblasti působnosti nařízení Nepoužitelnost nařízení v případě, není-li známa adresa osoby, jíž má být písemnost doručena Nařízení se nepoužije, pokud není známa adresa osoby, jíž má být písemnost doručena. V této souvislosti byly zjištěny určité problémy. Písemnosti jsou někdy zasílány s očekáváním, že při hledání adresáta budou nápomocny ústřední orgány zřízené podle článku 3 nařízení. Alternativně se k zjištění adresy osoby, jíž má být písemnost doručena, využívá nařízení (ES) č. 1206/ ( nařízení o dokazování ). Posledně uvedený způsob byl však kritizován jako těžkopádný, jelikož za jediným účelem, kterým je doručení písemností, je nutno použít dva různé právní nástroje. Mimoto bylo zpochybněno, zda je nařízení o dokazování vhodným nástrojem k zjištění adresy určité strany, zejména vzhledem k oblasti působnosti uvedeného nařízení a požadavku uvést jména a adresy stran řízení uvedenému v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení o dokazování, který (jak se zdá) předpokládá, že jsou tyto adresy známé. Otázka, jak a jakými prostředky zjistit adresu žalované strany, je důležitá zejména vzhledem k uplatňování řady nástrojů civilního soudnictví, jako je nařízení (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (viz článek 26 uvedeného nařízení) 18 a nařízení (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (viz článek 18 zmíněného nařízení). Tyto nástroje vyžadují přerušení řízení do té doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné kroky. Soudní dvůr s ohledem na čl. 26 odst. 2 nařízení (ES) č. 44/2001 rozhodl, že za této situace může soud přiměřeně pokračovat v řízení pouze tehdy, pokud se ujistí, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného (viz věc C-327/10 Hypoteční banka v. Lindner, bod 52 a C-292/10 Cornelius de Visser, bod 55). V této souvislosti je důležité vědět jaké a kým učiněné (soudem, u něhož bylo zahájeno řízení, stranami, ústředním orgánem nebo přijímajícím subjektem v přijímajícím státě) nezbytné kroky lze očekávat Nařízení (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech, Úř. věst. L 174, , s. 1. Nařízení (ES) č. 44/2001 bude ode dne 10. ledna 2015 nahrazeno nařízením (ES) č. 1215/2012. CS 7 CS

9 Vzhledem k těmto potížím může být vhodné uvážit, jak napravit základní a praktický problém týkající se zjištění adresy osoby, jíž má být písemnost doručena, a objasnit příslušné povinnosti orgánů podílejících se na doručování. Lze uvážit, zda by případy, kdy adresa žalovaného není známá, nemohly spadat do oblasti působnosti nařízení při stanovení určitých povinností týkajících se pátrání po adrese žalovaného. Přinejmenším lze objasnit, do jaké míry by přijímající subjekty měly provést pátrání po adrese žalovaného, pokud je adresa známa, avšak zdá se být nesprávná Doručování písemností státům Nařízení se nevztahuje zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání nebo opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). V některých členských státech se objevily otázky v souvislosti s doručováním písemností státům. Článek 1 vylučuje výše uvedené věci z oblasti působnosti nařízení. V souladu s pokyny, které Evropský soudní dvůr vydal k výkladu pojmu občanské a obchodní věci ve sporech mezi orgánem veřejné moci a soukromou osobou, se naopak na tyto spory může nařízení vztahovat, pokud se týkají občanskoprávních žalob a dotčený stát jednal jako soukromá osoba (acta iure gestionis). Je třeba podotknout, že i v případě, je-li adresátem soudní nebo mimosoudní písemnosti v občanské nebo obchodní věci stát či státní subjekt, lze pro účely doručování písemností v cizině použít všechny způsoby zasílání stanovené v nařízení Rychlost zasílání a doručování Jsou-li písemnosti doručovány prostřednictvím odesílajících a přijímajících subjektů, činí lhůta pro vyřízení žádosti jeden měsíc 19. Pro zasílání písemností poštou, prostřednictvím přímého doručení nebo diplomatickou cestou však nejsou stanoveny žádné lhůty. Ze studie vyplývá, že nařízení z roku 2007 v porovnání s nařízením z roku 2000 doručování písemností mezi členskými státy mírně urychlilo (viz příloha 1). Tento výsledek lze považovat za uspokojivý, zejména vzhledem ke skutečnosti, že současně vzrostl počet žádostí o přeshraniční doručení. V Německu například tento počet vzrostl z případů v roce 2009 na případů v roce 2010; ve Spojeném království vzrostl počet z případů v roce 2009 na případů v roce Písemnosti však byly doručovány rychleji než dříve. Lze proto vyvodit závěr, že nařízení z roku 2007 dosáhlo svého cíle týkajícího se dalšího urychlení doručování mezi členskými státy. Empirické údaje však prokazují, že při doručování v cizině dosud dochází k relativně dlouhým prodlevám. Zejména pokud jsou písemnosti zasílány prostřednictvím odesílajících a přijímajících subjektů, je k tomu, aby tyto subjekty jednaly (počítáno společně), doposud zapotřebí několika měsíců. Tyto prodlevy lze vysvětlit řadou faktorů. Za prvé může být zapotřebí určitý čas pro předání žádosti s nesprávnou adresou příslušnému přijímajícímu subjektu. Důležitější však je, že většina prodlev (jak se zdá) vyplývá z nedostatečných jazykových znalostí subjektů (subjekty neovládají jazyky, které jejich členské státy označily jako přijatelné pro přijímání písemností), a/nebo jejich nedostatečných znalostí použitelných pravidel (viz bod 3.3). Určité prodlevy byly oznámeny rovněž v souvislosti s nedostatečným vybavením ústředních orgánů (viz bod 3.4). Aby však soudní řízení v integrované Unii probíhala efektivně, je nutné rychlé doručování písemností. Je proto nutné přezkoumat, jak by bylo možno dobu potřebnou pro doručení dále zkrátit, a zejména posoudit využívání elektronických prostředků pro zasílání a doručování písemností. 19 Čl. 7 odst. 2 nařízení. CS 8 CS

10 3.4. Odesílající a přijímající subjekty Hlavním způsobem zasílání písemností podle nařízení je zasílání prostřednictvím odesílajících a přijímajících subjektů 20. Obecně se uvádí, že tyto subjekty fungují podle nařízení uspokojivě s výjimkou nedostatečných jazykových znalostí a/nebo nedostatečných znalostí pravidel obsažených v nařízení 21. Bylo například uvedeno, že přijímající subjekty odmítly žádosti v jiném jazyce nebo jazycích, než je úřední jazyk dotčeného členského státu, ačkoli ten podle čl. 4 odst. 3 nařízení akceptuje i jiné jazyky. Zdá se rovněž, že přijímající subjekty občas odmítly písemnost doručit proto, že není přeložena do jejich úředního jazyka, což může být v rozporu s čl. 8 odst. 1 nařízení Ústřední orgány Ústřední orgány hrají podpůrnou, avšak důležitou funkci, jelikož odpovídají za poskytování informací odesílajícím subjektům, hledání řešení veškerých obtíží, které mohou vzniknout, a ve výjimečných případech a na žádost odesílajícího subjektu za předání žádosti o doručení příslušnému přijímajícímu subjektu. Obecně se zdá, že ústřední orgány fungují podle nařízení uspokojivě: 49,6 % osob dotazovaných v rámci studie pokládalo fungování ústředních orgánů v praxi za velmi efektivní nebo spíše efektivní, zatímco pouze 18 % se domnívalo, že jejich činnost je spíše neefektivní nebo neefektivní 22. Ve studii však byly zmíněny některé problémy. Za prvé bylo uvedeno, že v některých členských státech nejsou ústřední orgány náležitě vybaveny z technického hlediska (např. nevybavení počítači). Tato situace může mít negativní dopad na rychlost a jistotu při zasílání. Za druhé, ve studii byla zaznamenána očekávání některých odesílajících subjektů, že ústřední orgány poskytují pomoc při hledání adresátů, jejichž adresa není známa. Z nařízení nemusí být zcela jasné, nakolik musí ústřední orgány v tomto ohledu poskytovat pomoc. Při řešení problému souvisejícího se zjišťováním adresy osoby, jíž má být písemnost doručena, je nutno uvážit a objasnit úlohu ústředních orgánů s cílem zajistit jednotné uplatňování nařízení a sjednotit související očekávání. Rovněž se zdá, že se informace, které členské státy uvedly o ústředních orgánech v soudním atlasu 23, mezi jednotlivými členskými státy liší. V některých případech jsou informace podrobnější než v jiných. Ustanovení čl. 23 odst. 1 ve spojení s článkem 3 nařízení neposkytují jednoznačné pokyny ohledně toho, jaké informace musí členské státy sdělit. Může být vhodné zjednodušit požadavky týkající se zpřístupňovaných informací, aby byly pro uživatele systému co nejužitečnější Těmito subjekty jsou úřední osoby, orgány nebo jiné osoby příslušné k zasílání soudních písemností, které mají být doručeny, určené členskými státy. 29,9 % osob dotazovaných v rámci hodnotící studie považovalo nedostatečnou obeznámenost odesílajících a přijímajících subjektů s nařízením (což zahrnuje i používání nesprávných jazyků) za problém vzhledem k decentralizovanému modelu spolupráce mezi místními orgány. Viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s. 26 a 160. Viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s Evropský soudní atlas ve věcech občanských je informativní internetová stránka, kterou spravuje Evropská komise. V současnosti přechází na portál evropské e-justice. CS 9 CS

11 3.6. Jazyk, v němž je vyhotovena žádost o doručení Všechny členské státy s výjimkou Lucemburska akceptují jako jazyk pro přijímání žádostí o doručení písemností angličtinu (viz příloha 2). Zdá se tudíž, že se téměř mezi všemi členskými státy používá jeden jazyk. Mimoto se zdá, že všechny členské státy s výjimkou Irska, Lucemburska a Malty přijímají kromě žádostí ve svém úředním jazyce nebo jazycích také žádosti v nejméně jednom dalším jazyce. Více než polovina členských států přijímá žádosti ve třech, čtyřech či dokonce pěti (Francie) jazycích Jazyk, v němž jsou vyhotoveny písemnosti, které mají být doručeny právo odmítnout přijetí písemnosti Článek 8 nařízení má zaručit procesní práva adresáta, který může písemnost odmítnout, neníli vyhotovena v úředním jazyce místa doručení nebo v jazyce, kterému adresát rozumí. V souvislosti s používáním tohoto článku byla Komise upozorněna na řadu problémů 24. Ve věci C-14/07 (Weiss) Evropský soudní dvůr zkoumal některé praktické aspekty práva na odmítnutí písemnosti. V daném případě adresát odmítl přijmout doručovanou písemnost na základě toho, že do jazyka stanoveného v článku 8 nařízení byla přeložena pouze žaloba, nikoli však její přílohy. Soudní dvůr rozhodl, že adresát návrhu na zahájení řízení nemá právo přijetí této písemnosti odmítnout, jsou-li k této písemnosti v přílohách připojeny listinné důkazy, které mají pouze důkazní funkci a nejsou nepostradatelné k tomu, aby bylo možno porozumět předmětu a důvodu návrhu. V téže věci byl Soudní dvůr požádán, aby rozhodl o úloze smluvní doložky uzavřené mezi adresátem a žalobcem, v níž adresát souhlasil s tím, že se písemný styk mezi stranami povede v jazyce odesílajícího členského státu. Soudní dvůr rozhodl, že toto ustanovení nezakládá domněnku znalosti jazyka ze strany adresáta, ale je nepřímým důkazem, který může soud zohlednit při ověření, zda tento adresát jazyk odesílajícího členského státu zná. Zmíněny byly rovněž problémy související s používáním jednotných formulářů při uplatňování práva na odmítnutí písemnosti. Znění článku 8 není za prvé jednoznačné, pokud jde o nutnost poskytnout informace na jednotném formuláři (příloha II nařízení) v případech, kdy je písemnost, která má být doručena, vyhotovena v jazyce přijímajícího členského státu, a kdy tudíž adresát nemůže doručovanou písemnost platně odmítnout (čl. 8 odst. 1 písm. b)). V praxi by připojení jednotného formuláře v těchto případech mohlo adresáty vést mylně k domněnce, že písemnost mohou odmítnout. Za druhé byla nadnesena praktická otázka, zda by měla být žalovanému předána příloha II nařízení celá, tj. se zněním ve všech úředních jazycích Unie, nebo zda může být zkrácena tak, aby obsahovala pouze znění v jazyce přijímajícího členského státu. Posledně uvedené řešení může znamenat úsporu finančních nákladů i nákladů na životní prostředí. Za třetí vyvstala otázka, jaké jsou právní důsledky v případě, že přijímající subjekt neposkytne informace o právu odmítnout písemnost (nepřipojí přílohu II). Není zřejmé, podle jakých právních předpisů by měly být posouzeny účinky takovéhoto doručení (tj. jeho 24 Pouze 35,7 % osob dotazovaných v rámci studie nemělo s používáním článku 8 nařízení žádné problémy, zatímco 52,9 % dotázaných problémy zmínilo. Viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s CS 10 CS

12 platnost). Z hlediska právní jistoty u adresáta není tato situace uspokojivá, jelikož se jeho ochrana může mezi jednotlivými členskými státy lišit. Je vhodné usilovat o jednotné řešení. Za čtvrté byly zmíněny problémy při určování, zda adresát platně odmítl přijetí doručované písemnosti, či nikoli. Článek 8 a příloha II nařízení stanoví, že adresát může odmítnout přijetí doručované písemnosti buď v okamžiku jejího doručení (přímo osobě, která písemnost doručuje), nebo může písemnost vrátit přijímajícímu subjektu. Příloha II současně naznačuje, že by s doručovanou písemností měl být vrácen i samotný formulář (viz prohlášení adresáta). Není proto zcela jasné, jak právo na odmítnutí písemnosti uplatnit účinně. V některých případech neuplatnili adresáti právo odmítnout přijetí písemnosti v okamžiku jejího doručení, nýbrž vrátili řádně vyplněnou přílohu II (prohlášení o odmítnutí), aniž by však vrátili samotnou doručovanou písemnost. Byla předložena otázka, zda lze toto pokládat za platné odmítnutí, či nikoli. Doslovné znění článku 8 naznačuje, že by odmítnutí nebylo platné. Je sporné, zda je toto uspokojivý výklad: pokud je za platné odmítnutí považováno pouhé vrácení písemnosti, mělo by být a fortiori platné rovněž výslovné prohlášení odmítnutí ve formuláři, a to i bez samotné písemnosti. Může být vhodné tuto záležitost v nařízení objasnit. Nařízení předepisuje použití formuláře pro odmítnutí písemnosti, nestanoví však způsob zaslání tohoto formuláře. K odmítnutí může proto dojít například předáním formuláře soudnímu úředníkovi při pokusu o doručení písemnosti, nebo zasláním prostého dopisu. Vyvstává otázka, zda může být vhodné stanovit určité formální požadavky k zvýšení právní jistoty, pokud jde o účinné odmítnutí přijetí doručované písemnosti Datum doručení Obecně se zdá, že používání článku 9 (stanovení data doručení) je uspokojivé a že dosáhlo cíle týkajícího se ochrany oprávněných očekávání a práv žadatele i adresáta 25. Bylo však zmíněno několik záležitostí: jednou z otázek je stanovení data doručení podle právních předpisů přijímajícího členského státu (č. 9 odst. 1) v případech, kdy se vyžaduje doručení zvláštním způsobem podle čl. 7 odst. 1 a tento způsob není v přijímajícím členském státě znám, ačkoli není v rozporu s jeho právními předpisy. V těchto případech nemusí zjevně právní předpisy přijímajícího členského státu nutně stanovit datum doručení. Vyvstává otázka, zda čl. 9 odst. 1 umožňuje vyvodit v tomto případě závěr, že se datum doručení řídí právními předpisy dožadujícího členského státu, v němž tento zvláštní způsob doručování existuje. 15. bod odůvodnění mimoto vyvolává nejasnosti, pokud jde o používání článku 9: tento bod odůvodnění naznačuje, že článek 9 neplatí ve všech členských státech, a požaduje, aby členské státy Komisi informovaly o (ne)uplatnění příslušného pravidla ve vnitrostátních právních předpisech. Je zjevné, že podle znění nařízení se článek 9 používá ve všech členských státech a v zájmu dotčených stran by měl platit všude. Není nutné, aby ve vnitrostátních právních předpisech existoval systém dvou dat, jak se uvádí v 15. bodě odůvodnění. Článek 9 se uplatňuje přímo a stanoví pouze to, které právní předpisy se vztahují na stanovení data doručení z pohledu žalobce nebo žalovaného. Zdá se, že je vhodné 15. bod odůvodnění v tomto ohledu objasnit. 25 Největší skupina (45,6 %) osob dotazovaných v rámci hodnotící studie se domnívala, že používání tohoto článku nezpůsobuje žádné problémy. Viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s CS 11 CS

13 3.9. Náklady na doručení Obecně platí, že doručení písemností pocházejících z jiného členského státu nepodléhá platbě ani úhradě poplatků nebo nákladů na služby poskytnuté přijímajícím členským státem. Je-li však doručení uskutečněno soudním úředníkem nebo osobou příslušnou podle právních předpisů přijímajícího členského státu nebo požaduje-li se použití zvláštního způsobu doručení, nese příslušné náklady žadatel. V zájmu snazšího přístupu ke spravedlnosti by tyto náklady měly odpovídat jedinému pevnému poplatku. Stanovení jediného pevného poplatku, který je zveřejněn v soudním atlasu, v zásadě významně zlepšilo transparentnost nákladů souvisejících s přeshraničním doručováním. Informace poskytnuté některými států však nejsou dostatečně jasné 26, jiné státy uvádějí, že se neplatí žádný poplatek, ačkoli se zdá, že v praxi je tomu jinak 27. V souvislosti s hrazením nákladů byly zmíněny určité praktické problémy. Zejména bylo navrženo, že by bylo užitečné zahrnout do informací o odesílajících a přijímajících subjektech, které jsou uváděny v soudním atlasu, rovněž údaje o číslech bankovních účtů subjektů, včetně kódů IBAN a BIC, a případně údaje o číslech pro účely DPH. Zmíněno bylo rovněž to, že doručující orgány v některých členských státech účtují kromě pevných poplatků různé dodatečné náklady. Zdá se, že to není v souladu s nařízením, a dožadující orgány si nejsou jisté, zda by se měl hradit pouze pevný poplatek, nebo zda je možné účtovat případné dodatečné náklady. Může být vhodné toto v nařízení objasnit Doručování prostřednictvím pošty Doručování písemností prostřednictvím pošty podle článku 14 nařízení představuje jeden z různých způsobů doručování písemností. Každý členský stát může doručovat písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo prostřednictvím poštovních služeb. Toto doručování prostřednictvím poštovních služeb se uskutečňuje doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem. Komise zjistila, že nejméně jeden členský stát, veden doslovným výkladem znění uvedeného článku, omezuje použití tohoto způsobu doručování na případy, kdy za doručování písemností odpovídá stát, tj. v případě, jsou-li na základě zákona doručováním písemností pověřeny soudy 28. Tento úzký výklad znamená, že pokud za obstarání doručení odpovídají strany, nemohou tento způsob přeshraničního zasílání písemnosti využít a nemohou příslušný orgán nebo osobu podle právních předpisů členského státu, v němž mají bydliště, požádat, aby písemnost doručily adresátovi v cizině v souladu s článkem 14 nařízení. Podle názoru Komise je nutné znění článku zdokonalit, aby bylo možno tuto duplicitu při výkladu vyloučit a aby bylo využívání poštovních služeb v přeshraničních věcech obecně dostupné pro každého. Hodnotící studie ukázala, že kvůli nízkým nákladům a díky rychlosti je tento způsob doručování často využíván a dokonce upřednostňován před zasíláním prostřednictvím 26 Ve španělském oznámení se například uvádí, že náklady jsou stanoveny použitelnými španělskými právními předpisy, které v současnosti neuvádějí žádnou konkrétní částku. 27 Nedávno byla obdržena stížnost týkající se doručování v Irsku. 28 Ve Francii byl tento výklad potvrzen v oběžníku (circulaire) ministra spravedlnosti č D3 ze dne 10. listopadu 2008 (viz Bulletin officiel du Ministère de la Justice ze dne 28. února 2009). CS 12 CS

14 odesílajících a přijímajících subjektů 29. V praxi se však vyskytují problémy, které mají negativní dopad na účinnost tohoto způsobu doručování. Jeden z problémů spočívá v rozdílných řešeních stanovených ve vnitrostátních pravidlech občanského práva procesního pro určování okruhu osob, jimž může být písemnost doručena prostřednictvím poštovních služeb. V některých členských státech vyžadují určitá občanskoprávní řízení doručení písemnosti adresátovi osobně. V jiných členských státech existuje prostor pro tzv. náhradní doručení, kdy písemnost není předána adresátovi osobně, nýbrž jiné osobě na téže adrese, nebo je vložena do poštovní schránky či uložena na určeném místě po stanovenou dobu za účelem jejího vyzvednutí adresátem. Případy náhradního doručení znamenají platné doručení písemnosti podle právních předpisů dožádaného členského státu, nemusí však být v souladu s požadavky stanovenými v občanském právu procesním dožadujícího členského státu. Jelikož se pravidla týkající se doručování prostřednictvím poštovních služeb v členských státech značně liší, je tímto problémem významně omezeno účinné využívání tohoto způsobu doručování písemností. Jiný problém v souvislosti s poštovními službami představuje právní rámec, který se vztahuje na provozovatele poštovních služeb v případě doručování písemností adresátovi doporučeným dopisem. Při doručování doporučených dopisů s potvrzením o přijetí veřejní nebo soukromí provozovatelé poštovních služeb obvykle používají svá vlastní pravidla (např. pravidla Světové poštovní unie nebo pravidla společností, které nabízejí specializované soukromé poštovní služby). V řadě členských států musí mimoto provozovatelé poštovních služeb dodržovat dodatečné zákonné předpisy v případech, kdy je písemností, která má být doručena, soudní či jiná úřední písemnost. V těchto případech musí například provozovatelé poštovních služeb použít zvláštní potvrzení o doručení nebo musí provést několik po sobě jdoucích pokusů o doručení. Ačkoli uplatňování těchto pravidel nevyvolává problémy v případě, pocházejí-li doručované písemnosti od vnitrostátních soudů nebo orgánů, s nimiž jsou provozovatelé poštovních služeb obeznámeni, tato pravidla nemusí být použita v případě, že provozovatel poštovních služeb nerozpozná, že písemnost z ciziny je písemností soudní. V některých případech se zákonné předpisy vztahují pouze na písemnosti doručované vnitrostátními soudy nebo orgány, a nikoli na písemnosti doručované zahraničními soudy nebo orgány. Doručení proto může nakonec být neplatné buď podle právních předpisů členského státu původu, nebo právních předpisů dožádaného členského státu, nebo v případě, že provozovatel poštovních služeb nerozpozná, že doručované písemnosti jsou písemnosti soudní, podle právních předpisů obou států. Mimoto se zdá, že se v praxi vyskytuje obecněji problém s potvrzeními o přijetí, která nejsou vyplněna správně nebo úplně, a nemohou tak náležitě prokázat příslušné okolnosti doručení nebo pokusu o doručení 30. Soudy v dožadujících členských státech často nejsou z doručenky schopny zjistit, komu byla písemnost doručena nebo kdy. Tyto praktické problémy ukazují, že ačkoli podle judikatury Soudního dvora (viz věc C- 473/04, Plumex) se všechny způsoby zasílání stanovené v nařízení považují za rovnocenné, v praxi tomu tak být nemusí. V zájmu zajištění právní jistoty, pokud jde o poštovní služby, ,6 % osob dotazovaných v rámci studie udávalo velmi časté využívání poštovních služeb, přičemž 19,4 % uvedlo, že upřednostňuje tradiční způsob doručování prostřednictvím odesílajících a přijímajících subjektů. Viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s Mezi nejčastějších problémy, které respondenti uváděli v hodnotící studii, patří, že potvrzení o přijetí není vyplněno úplně (41,1 %) nebo není vráceno (40,6 %) nebo je podpis nečitelný (34 %): viz odkaz v poznámce pod čarou č. 7, s CS 13 CS

15 a tudíž prosazování tohoto způsobu doručování, který je obvykle méně nákladný než ostatní způsoby doručování písemností, by mělo být možné přesně zjistit, komu byla písemnost doručena a za jakých okolností k doručení došlo. Jedním z možných řešení v tomto ohledu by mohlo být zavedení jednotného mezinárodního formuláře doručenky, který používají provozovatelé poštovních služeb. Mimoto může být nutné zajistit vyšší stupeň sblížení pravidel členských států, která se týkají náhradního doručení v případech přeshraničního doručování prostřednictvím poštovních služeb Přímé doručení Nařízení zavádí možnost využít jako způsob zasílání písemností přímé doručení (článek 15). Je-li to povoleno podle právních předpisů členského státu, v němž má být písemnost doručena, může strana řízení písemnost doručit přímo prostřednictvím zplnomocněných osob tohoto členského státu. Tento způsob doručování písemností není akceptován všeobecně. V současnosti je situace následující. Přímé doručení je možné v Belgii, Dánsku, Řecku, Francii, Itálii, na Kypru, na Maltě, v Nizozemsku, Portugalsku, Finsku, Švédsku (v zásadě), Spojeném království (Skotsko a Gibraltar); není možné v Bulharsku, České republice, Estonsku, Španělsku, Irsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Rakousku, Polsku, Rumunsku, Slovinsku, na Slovensku, ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko); v Německu závisí akceptování přímého doručení na povaze doručovaných písemností. Lucembursko povoluje přímé doručení na základě vzájemnosti. Tento způsob zasílání písemností je úspěšný zejména v členských státech, v nichž písemnosti doručují soudní vykonavatelé, například ve Francii, na Kypru, v Řecku nebo Belgii. Zdá se, že ostatní členské státy váhají tento způsob doručování využívat ve větší míře proto, že není jisté, kdo jsou soudní úředníci, úředníci nebo jiné příslušné osoby uvedené v článku 15 nařízení, a nejsou jasné podmínky, za nichž dojde k doručení v přijímajícím členském státě. V soudním atlasu nejsou uvedeny kontaktní údaje osob, které jsou zplnomocněny k přímému doručování písemností, a není jisté, nakolik se tyto osoby liší od přijímajících subjektů. V zájmu zlepšení tohoto způsobu doručování a zajištění jeho přijatelnosti pro všechny členské státy je třeba uvážit zajištění větší transparentnosti, pokud jde o to, kdo toto přímé doručení provádí, a zvážit stanovení případných minimálních norem (jako v případě poštovních služeb) Nedostavení se žalované strany k soudu Zrušení doložky vykonatelnosti v zájmu dosažení skutečného volného oběhu soudních rozhodnutí v Unii prohloubilo evropskou integraci v oblasti soudnictví. Bylo by prospěšné uvážit určitou harmonizaci případů, kdy soudy vydají rozhodnutí i v případě, že nebylo obdrženo potvrzení o doručení nebo dodání (čl. 19 odst. 2), a lhůt, v nichž může žalovaný požádat o prominutí zmeškání lhůty pro podání opravného prostředku (čl. 19 odst. 4). Článek 19 v současnosti členským státům umožňuje činit v tomto ohledu prohlášení, což nezajišťuje jednotné uplatňování nařízení s ohledem na zásadní bod ochrany práva na obhajobu. CS 14 CS

16 Aby se zamezilo nejasnostem ohledně totožnosti písemností uvedených v článku 19, může být vhodné uvést znění tohoto článku do souladu se zněním použitým v jiných nástrojích civilního soudnictví. Článek 19 odkazuje na soudní předvolání nebo obdobnou písemnost, zatímco jiné nástroje (např. článek 26 nařízení (ES) č. 44/2001) 31 odkazují na návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost. 4. MEZINÁRODNÍ RÁMEC PRO DORUČOVÁNÍ PÍSEMNOSTÍ 4.1. Paralelní dohoda s Dánskem Během období, o němž se podává zpráva, přijala Rada v roce 2009 rozhodnutí, kterým se stanoví postup pro provádění čl. 5 odst. 2 Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních 32. Tento postup stanoví, jak by se mezi Dánskem a Unií měla uskutečnit koordinace v případě sjednávání mezinárodních smluv, které mohou ovlivnit nebo změnit působnost nařízení Haagská úmluva o doručování soudních a mimosoudních písemností z roku 1965 Haagská úmluva o doručování soudních a mimosoudních písemností z roku 1965 je mnohostranná smlouva, která umožňuje doručování soudních písemností z jednoho smluvního státu do druhého, aniž by bylo nutné využít konzulární nebo diplomatickou cestu. Stranami této úmluvy jsou všechny členské státy kromě Rakouska a Malty. Haagská úmluva spadá v důsledku přijetí nařízení z roku 2000 a 2007 do výlučné vnější pravomoci Unie. Jelikož by bylo v zájmu Unie, aby Haagskou úmluvu uplatňovaly všechny členské státy, je nutné zmocnit Rakousko a Maltu, aby v zájmu Unie přistoupily k úmluvě. Samotná Unie nemůže k úmluvě přistoupit, jelikož úmluva předpokládá, že k ní přistoupí pouze státy, nikoli organizace regionální hospodářské integrace, jako je EU. Přistoupení Rakouska a Malty by umožnilo, aby se ve sporech za účasti žalovaných ze třetích zemí, které jsou projednávány u soudů členských států, uplatňovala jednotná pravidla. Toto přistoupení by splnilo politický závazek Unie přijatý v době přistoupení Unie k Haagské konferenci o mezinárodním právu soukromém v roce 2007, který se týká prosazování haagských nástrojů. Dne 6. června 2013 Komise navrhla zmocnit Maltu a Rakousko, aby přistoupily k úmluvě Vztahy s Norskem, Švýcarskem a Islandem (státy Luganské úmluvy) Pokud jde o státy, které jsou smluvními stranami Luganské úmluvy z roku 2007, tedy Norsko, Švýcarsko a Island, Komise v roce 2012 Radě doporučila schválit jednání za účelem uzavření dohody s těmito státy, která se týká mimo jiné doručování písemností. Dohoda by posílila stávající úroveň justiční spolupráce v důsledku urychlení a zjednodušení doručování písemností mezi členskými státy EU a zmíněnými státy. Mimoto by podpořila účinné fungování Luganské úmluvy z roku 2007, kde je doručování písemností důležitým prvkem 31 Nařízení (ES) č. 44/2001 bude ode dne 10. ledna 2015 nahrazeno nařízením (ES) č. 1215/ Rozhodnutí Rady ze dne 30. listopadu 2009 (2009/943/ES), kterým se mění rozhodnutí 2006/326/ES za účelem stanovení postupu pro provádění čl. 5 odst. 2 Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních. 33 COM(2013) 338 final. CS 15 CS

17 ochrany práv žalovaného v případě nedostavení se k soudu a při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí. 5. ZÁVĚR Obecně je používání nařízení orgány členských států uspokojivé. Větší integrace soudnictví členských států však ukázala omezení stávajícího znění nařízení. Vzhledem k úloze nařízení v rámci justiční spolupráce v civilním soudnictví, a zejména vzhledem k zrušení doložky vykonatelnosti, lze uvážit hlubší integraci v Unii, například prostřednictvím minimálních norem týkajících se doručování. I když se prodlevy při mezinárodním doručování postupně zkracují, efektivní soudní řízení v Evropě vyžaduje dosažení dalšího pokroku. Tato zpráva bude sloužit k podnícení široké veřejné diskuse o úloze nařízení o doručování písemností v oblasti civilního soudnictví v Unii, a zejména o tom, jak by bylo možno doručování písemností dále zlepšit. CS 16 CS

18 Příloha 1 Průměrná doba potřebná pro vyřízení žádostí ze strany přijímajících a odesílajících subjektů s porovnáním situace podle nařízení č. 1348/2000 a nařízení č. 1393/ Členský stát Subjekty Nařízení č. 1348/2000 Nařízení č. 1393/2007 Doba potřebná pro vyřízení žádostí RAKOUSKO Přijímající 1 3 měsíce 1 2 měsíce + Odesílající 1 měsíc 1 měsíc = BELGIE Přijímající 1 3 měsíce 1 2 měsíce + Odesílající FINSKO Přijímající 1 3 měsíce 1 měsíc + Odesílající 2 6 měsíců 1 měsíc + FRANCIE Přijímající 1 2 měsíce 2 4 měsíce - Odesílající měsíc NĚMECKO Přijímající 1 3 měsíce 1 2 měsíce + Odesílající 1 2 měsíce 1 2 měsíce = ŘECKO Přijímající 2 6 měsíců 3 4 měsíce + Odesílající 1 měsíc 1 měsíc = IRSKO Přijímající 2 3 měsíce 2 3 měsíce = Odesílající 1 měsíc 1 měsíc = ITÁLIE Přijímající 2 3 měsíce 3 6 měsíců - Odesílající 2 3 měsíce 2 3 měsíce = LUCEMBURSKO Přijímající 1 2 měsíce 1 2 měsíce = Odesílající měsíce PORTUGALSKO Přijímající 1 6 měsíců 2 3 měsíce + Odesílající měsíců - ŠPANĚLSKO Přijímající 2 6 měsíců 3 5 měsíců = Odesílající 1 2 měsíce 1 4 měsíce - ŠVÉDSKO Přijímající 1 2 měsíce --- = Odesílající 1 měsíc --- = 34 Na základě informací poskytnutých subjekty pro studii o používání nařízení (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních, závěrečná zpráva z května CS 17 CS

19 Příloha 2 OZNÁMENÝ JAZYK PRO PŘIJÍMÁNÍ ŽÁDOSTÍ EN DE FR ES IT DU BG SK CZ FI LT LV PL PT RO SE SL DA GR AT x x BE x x x x BG x x x CY x x CZ x x x x DK x x x ES x x x x FI x x x FR x x x x x DE x x EL x x x HU x x x IE 35 x IT x x x LV x x LT x x x LU x x MT x NL x x PL x x x PT x x x RO x x x SK x x SI x x SE x x UK x x 35 Irsko rovněž akceptuje přijímání písemností v gaelštině. CS 18 CS