MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2013 VERONIKA UHROVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie Invazivní druhy rostlin v k. ú. Šumice Bakalářská práce Vedoucí práce: JUDr. Mgr. Jaroslav Knotek, Ph.D. Vypracovala: Veronika Uhrová Brno 2013

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Invazivní druhy rostlin v k. ú. Šumice vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

4 PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych poděkovat JUDr. Mgr. Jaroslavu Knotkovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky, podněty a odborné vedení této bakalářské práce. Dále pak svému bratrovi Michalu Uhrovi za pomoc při tvorbě map a rodině a přátelům za jejich podporu.

5 ABSTRAKT V této bakalářské práci jsem se zabývala invazivními druhy rostlin. Cílem práce bylo zmapovat tyto rostliny ve vybraném katastrálním území. První část obsahuje obecnou charakteristiku invazivních rostlin, důsledky rostlinných invazí, opatření a metody regulace při boji proti těmto rostlinám. Dále jsou zde popsány vybrané druhy invazivních rostlin. Ve druhé části je charakterizováno katastrální území obce Šumice, popsána metodika práce a vyhodnocena data získaná z terénního průzkumu. Klíčová slova: invaze, invazivní druh, nepůvodní druh, k. ú. obce Šumice ABSTRACT In this thesis I deal with invasive species of plants. The aim was to map these plants in a selected cadastral municipality. The first part consists of general characteristics of invasive species, the impact of plant invasion, and control measures and methods to combat invasive species. It further describes selected types of invasive species. The second part describes Šumice cadastral municipality, methodology and it evaluates the data obtained from the field research. Key words: invasion, invasive species, alien species, Šumice cadastral municipality

6 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Úvod do problematiky invazivních druhů rostlin Základní terminologie Rozdělení nepůvodních druhů rostlin Invazibilita a invadovanost Vlastnosti invazibilních a rezistentních společenstev Vlastnosti invazivních druhů Vybrané teorie a koncepce z invazní ekologie Williamsonovo pravidlo deseti Doba zavlečení Darwinova naturalizační hypotéza Důsledky rostlinných invazí Opatření Metody regulace invazivních rostlin Biologický způsob regulace Mechanický způsob regulace Chemický způsob regulace Charakteristika sledovaných invazivních rostlin Trnovník akát (Robinia pseudacacia) Slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus) Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) Netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) Zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) Škumpa orobincová (Rhus hirta) Javor jasanolistý (Acer negundo) Hvězdnice kopinatá (Aster lanceolatus) METODIKA Charakteristika vybraného území Poloha a popis obce Geomorfologické poměry Geologické poměry Půdní poměry Klimatické poměry Hydrologické poměry Chráněná území Mapování invazivních rostlin VÝSLEDKY DISKUZE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM TABULEK SEZNAM OBRÁZKŮ PŘÍLOHY... 46

7 1 ÚVOD Člověk přemisťuje, a to ať vědomě či nevědomě, nejrůznější druhy organizmů z míst jejich původního výskytu na místa nová, zmíněným druhům jinak nepřístupná. Každý takový přesun znamená zásah do života druhů, které se zde vyskytují přirozeně. S rozvojem schopností člověka překonávat stále rychleji stále větší vzdálenosti nabylo přemisťování nepůvodních organizmů nebývalých rozměrů (Mlíkovský a Stýblo 2006). V minulosti lze pozorovat několik vln invazí, které se od sebe liší různými faktory. První nastala na počátku neolitu a trvala přibližně sedm tisíc let. Souvisela s osidlováním nových míst, zemědělskou činností a vznikáním imperií. Další můžeme pozorovat koncem 15. století, kdy došlo k objevení dosud neznámých oblastí na jiných kontinentech. Docházelo k dovozu nových potravin a textilních materiálů, které nebyly doposud v Evropě známy. Začaly vznikat také botanické zahrady. Poslední invazní vlna trvá asi 150 let a je spojena například s rozvojem dopravy, propojováním oceánů, světovými válkami, pomocí rozvojovým zemím a zalesňováním aridních oblastí. Už Charles Darwin upozorňoval na to, že nepůvodní druhy bývají na nových stanovištích úspěšnými vetřelci. Teprve v posledních 30 letech však začali vědci této problematice věnovat náležitou pozornost (Pyšek, Tichý 2001). Dnes je již o invazi nepůvodních druhů napsáno mnoho článků a publikací, konají se nejrůznější konference a dochází také k osvětě mezi laickou veřejností. Zájem o toto téma dokazuje například hojná účast na konferenci České botanické společnosti, která se konala v roce 2007 v Praze nebo také množství bakalářských a diplomových prací, ve kterých se tímto tématem studenti zabývají (Pyšek a kol. 2008). Rostlinným invazím jsem se v bakalářské práci rozhodla věnovat, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu k invazím dochází, jaké druhy jsou svým šířením nebezpečné a jak proti nim bojovat. Chtěla jsem také zjistit, jak moc je zasaženo invazivními rostlinami katastrální území naší obce a které invazivní druhy se zde vyskytují a v jakém množství. 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem této práce bylo prostřednictvím terénního výzkumu zmapovat výskyt invazivních rostlin ve vybraném katastrálním území a zaznačit nalezené druhy do map. Dále pak vyhodnotit získaná data a v neposlední řadě popsat zmapované rostliny a charakterizovat vybrané území. 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Úvod do problematiky invazivních druhů rostlin Základní terminologie Rostlinné invaze souvisí s činností člověka. Ten byl do počátku neolitu přirozenou součástí přírody a jeho vliv na šíření rostlin se v podstatě nelišil od vlivu ostatních velkých savců. Proto lze do této doby považovat všechny rostlinné druhy za původní (Pyšek, Tichý 2001). Jako nepůvodní jsou označovány všechny druhy, které u nás nemají přirozený výskyt od konce posledního zalednění a byly zavlečeny, ať úmyslně či neúmyslně, člověkem. Podle historického původu dělíme tyto druhy na archeofyty, zavlečené do konce středověku, a na neofyty, které se k nám dostaly až po objevení Ameriky, tedy po roce 1492 (Mlíkovský, Stýblo 2006). Mnohé z těchto druhů pak přežívají jako přechodně zavlečené. Ty jsou na rozdíl od naturalizovaných neboli zdomácnělých druhů závislé na opakovaném zavlékání člověkem (Pyšek, Tichý 2001). Invazivní druh je pak nepůvodní druh, jehož šíření případně introdukce ohrožuje biodiverzitu. Je ovšem nutné podotknout, že v českém jazyce se vyskytují dvě přídavná jména odvozená od slova invaze, a to invazní a invazivní. První zmíněný se od invazivního liší tím, že neohrožuje biologickou rozmanitost. Obě označení se však v českém jazyce používají spíše jako synonyma a jejich odlišný význam se zatím moc nerozlišuje (Mlíkovský, Stýblo 2006). Invaze je vnímána jako proces, při němž překonává, v našem případě rostlinný, druh různé překážky viz obr. 1 (Pyšek, Tichý 2001). Podmínkou je, aby byl daný druh na nové místo přemístěn člověkem. Tím nastává první fáze invaze a je taktéž překonána první ze šesti bariér, a to geografická. Poté musí druh překonat případné nevhodné podmínky na stavišti a reprodukční bariéru. Pokud je zdárně zajištěna reprodukce, následují další bariéry. Druh musí zplanět a musí dokázat přežít v okolní vegetaci. Nakonec dochází k šíření, nejprve do synantropní vegetace, poté i do polopřirozené a přirozené (Křivánek 2004). 9

10 Obr. č. 1 Průběh invaze (Zdroj: Pyšek, Chytrý, Prach 2008) S podobným chováním tomu, jaké mají invazivní druhy, se můžeme setkat také u původních druhů. V takovém případě je ovšem nazýváme expanzivními (Pyšek, Tichý 2001) Rozdělení nepůvodních druhů rostlin Z hlediska druhové skladby rostlin je ČR oproti jiným částem světa poměrně chudá. V současnosti se zde vyskytuje přibližně 2700 původních a 1378 nepůvodních rostlinných druhů. Většina nepůvodních druhů je pouze přechodně zavlečených, to znamená, že jejich výskyt v přírodě závisí na ustavičném dosycování populací člověkem. Celkem 397 druhů je v ČR naturalizovaných a dokážou se tedy v přírodě šířit bez pomoci člověka. Pro lepší orientaci v rozdělení nepůvodních rostlin a jejich počtech je níže uvedená tabulka č

11 Tab. č. 1 Rozdělení nepůvodních rostlin Přechodně Naturalizované Invazivní Nebezpečné Celkem zavlečené invazivní Archeofyty Neofyty Nepůvodních celkem (Zdroj: Mlíkovský, Stýblo 2006) Na území naší republiky se můžeme setkat s 90 invazivními rostlinami, z nich je 30 hodnocených jako nebezpečné invazivní druhy viz tab. 2. Tab. č. 2 Přehled hlavních nebezpečných invazivních druhů vyšších rostlin Latinský název Český název Latinský název Český název Acer negundo javor jasanolistý Padus serotina střemcha pozdní Ailanthus altissima pajasan žlaznatý Pinus strobus borovice vejmutovka Ambrosia artemisifolia ambrózie peřenoslistá Populus x canadensis topol kanadský Arrhenatherum elatius ovsík vyvýšený Quercus rubra dub červený hvězdnice americké Aster lanceolatus et druhy (h.kopinatá a sp.div. další) Reynoutria japonica křídlatka japonská Conyza canadensis turanka kanadská Reynoutria sachalinensis křídlatka sachalinská Elodea canadensis vodní mor kanadský Reynoutria x bohemica křídlatka česká Epilobium ciliatum vrbovka žláznatá Robinia pseudoaccacia trnovník akát Helianthus tuberosus topinambur hlíznatý Rudbeckia laciniata třapatka dřípatá Heracleum mantegazzianum bolševník velkolepý Rumex alpinus šťovík alpský Impatiens parviflora netýkavka malokvětá Sarothamnus scoparius janovec metlatý Impatiens glandulifera netýkavka žláznatá Solidago canadensis celík kanadský Lupinus polyphyllus vlčí bob mnoholistý Solidago gigantea celík obrovský Lycium barbarum kustovnice cizí Telekia speciosa kolotočník zdobný Mahonia aquifolium mahonie cesmínolistá Veronica filiformis rozrazil nitkovitý (Zdroj: Mlíkovský, Stýblo 2006) 11

12 3.1.3 Invazibilita a invadovanost Při studiu invazibility se zjišťuje, které ekosystémy (případně biotopy či společenstva) jsou náchylné k invazím. Přitom společenstvo, které je velmi citlivé k invazím nemusí být silně invadováno, pokud se vyskytuje na místě, kde je nepatrný přísun diaspor nepůvodních druhů. Naopak společenstvo relativně odolné vůči těmto druhům může být zasaženo ve velké míře za předpokladu, že se do něj dostává velké množství diaspor nepůvodních druhů. Například vegetace, která roste v lidských sídlech či v jejich blízkém okolí, bývá invadována více hlavně proto, že na tyto místa zavléká člověk více diaspor nepůvodních druhů. Proto se začaly rozlišovat termíny invadovanost, vyjadřující pozorované počty nepůvodních druhů na lokalitách, a invazibilita, tedy opravdová náchylnost či citlivost společenstev k invazím. Invazibilita je dána dovedností nepůvodních druhů v daném společenstvu přežívat. Tato schopnost je odvozena od konkurenčního tlaku druhů, které už ve společenstvu rostou, závisí také na vlivu býložravců a patogenů, na klimatických extrémech a na přizpůsobení nepůvodního druhu danému společenstvu. Aby druh úspěšně obsadil dané společenstvo, musí zdolat vlivy všech těchto faktorů. Společenstvo je invazibilní, pokud v něm zdárně přežívají nepůvodní druhy, které do něj pronikly. Invazibilita (tj. míra jejich přežívání) nezávisí na počtu zavlečených druhů. Naproti tomu invadovanost je výslednicí počtu nepůvodních druhů, které se ve společenstvu nacházejí, a míry jejich přežívání (Chytrý, Pyšek 2009a) Vlastnosti invazibilních a rezistentních společenstev Nedávné výzkumy poukázaly na to, že stejné typy společenstev jsou v odlišných částech Evropy invadovány přibližně stejnou měrou a že invazibilita rostlinných společenstev není náhodný jev, ale je do značné míry řízena obecnými zákonitostmi. Obecné faktory, které souvisí s invazibilitou: Nejvíce invazibilní společenstva jsou silně a častokrát narušována (orná půda, ruderální stanoviště, pobřežní vegetace). 12

13 Pokud dojde k narušení invazibilních společenstvech, může se stát, že některé zdroje budou v přebytku (např. světlo po odstranění stromového a bylinného patra) Nejméně invazibilní společenstva jsou většinou málo narušována a současně trvale omezena nedostatkem některého zdroje. I málo invazibilní společenstva mohou být pravidelně narušována, ale nedochází u nich kvůli tomu ke zvýšení dostupnosti zdrojů. Invazibilita pravděpodobně není nutně důsledkem jakéhokoliv narušení, ale spíše důsledkem odchylek od režimu charakteristického pro dané společenstvo. Dokonce ji může zvýšit i omezení dříve pravidelných disturbancí. Například vegetace na loukách po seči rychle vegetativně regeneruje a tím plynule odčerpává půdní živiny. Pravidelně sečené louky proto nejsou příliš invazibilní, přestože jsou narušovány obhospodařováním. Pokud ovšem dojde k nezvyklé disturbanci (např. rozorání), uvolní se živiny a začnou se šířit nepůvodní druhy. I při omezení pravidelné seče dojde k nahromadění živin a opuštěné louky jsou tím pádem náchylnější k invazi (Chytrý, Pyšek 2009b). 3.2 Vlastnosti invazivních druhů Vlastnosti invazivních rostlin lze obecně shrnout takto: jsou plodné, mají dobrou klíčivost, dobře regenerují, rychle rostou, snadno se šíří, dokážou se přizpůsobit podmínkám nového prostředí a produkují velké množství biomasy. Toto je ovšem velmi obecná charakteristika a záleží na tom, o který druh se jedná a do jakého společenstva proniká. O tom, jestli se rostlina začne úspěšně šířit, rozhoduje mnoho faktorů. Je to třeba klimatická podobnost mezi oblastí původního rozšíření a druhotným areálem, nepřítomnost přirozených škůdců, a také to, že se druh vyváže z ekologických vazeb, jež v místě jeho původního výskytu regulují velikost jeho populace. Invazivní druhy, které jsou schopny úspěšně se zapojit a postupně ovládnout rostlinné společenstva naší polopřirozené vegetace, jsou většinou statné, mnohdy kulturně pěstované, konkurenčně silné, dlouhověké rostliny, často se schopností účinného vegetativního rozmnožování. Invazivní rostliny pronikající především na 13

14 narušovaná stanoviště, jako jsou rumiště, zbořeniště, skládky či staveniště v sídlištích, jsou naproti tomu zpravidla druhy krátkověké, nenáročné na půdní vlhkost a produkující velké množství semen. V závislosti na tom, odkud rostliny pocházejí, mají lepší předpoklady k pronikání do nových teritorií rostliny ze Starého světa. V Evropě, a především ve Středozemí, je podíl introdukovaných druhů nižší než kdekoli jinde na světě, zatímco velká část nepůvodních druhů na jiných kontinentech je zejména evropského původu. Silné selekční tlaky a dlouhé soužití euroasijských druhů s člověkem jim umožňují lépe se prosadit v nově kolonizovaných oblastech. Přizpůsobení se na kulturní zemědělskou krajinu tak podstatně zvýšilo jejich šance doprovázet člověka při kolonizaci jiných teritorií. Evropané zavedením vlastních zemědělských postupů nesmírně ulehčili evropských druhům šíření po světě. Případní příchozí z jiných končin měli oproti domácím druhům mnohem menší šance. Je mnohdy až neuvěřitelné jak dokážou nepůvodní rostliny bojovat s domácími druhy o vegetační faktory. Jako příklad, i když ne přímo z naší krajiny, lze uvést sveřep střešní (Bromus tectorum), který vytlačuje ze severoamerických prérií původní druh pýru (Agropyron spicatum). Kořeny sveřepu totiž rostou i při nižších teplotách během zimy, a když se pýr probudí k životu, má již sveřep dobře vyvinutý kořenový systém a je tedy úspěšnější v soutěži o vláhu (Pyšek, Tichý 2001). Mezi často invadovaná místa patří plochy narušené člověkem (například po stavebních pracích či úpravách terénu) nebo lokality, kde se upustilo od pravidelných zásahů člověka (bývalé sečené a spásané louky, zarůstající meze, okraje lesů, břehy řek) (Marková, Hejda 2011) Vybrané teorie a koncepce z invazní ekologie Williamsonovo pravidlo deseti V devadesátých letech minulého století formuloval Mark Williamson pravidlo, které odhaduje, s jakou pravděpodobností přejde druh z jednoho stadia invazního procesu do druhého. Podle něj v průměru 10 % importovaných druhů dosáhne stadia přechodného zavlečení, 10 % z přechodně zavlečených zdomácní a 10 % z celkového počtu zdomácnělých druhů působí ekonomické škody v místě invaze. Ve skutečnosti se 14

15 jedná v každém přechodu o statisticky odvozené rozmezí 5 20 %. Podstatné je, že invazní druhy jsou jen zlomkem celkového počtu zavlečených druhů. (Pyšek, Chytrý, Prach 2008) Doba zavlečení Jako první si důležitost tohoto konceptu uvědomil Marcel Rejmánek. Mezi rozsahem rozšíření a četností zavlečených druhů v určitém území a dobou, po kterou jsou tyto druhy v území přítomné, existuje vysoce průkazný vztah, který je zřejmý i u tak dlouho přítomné skupiny, jakou jsou archeofyty. Tato skutečnost má závažné důsledky např. pro analýzy invazibility společenstev či vlastností invazních druhů pokud je chceme srovnávat, musíme vzít v potaz, že různé druhy měly různě dlouhou dobu na to, aby uspěly. Praktickým důsledkem rozdílného času od zavlečení jednotlivých druhů je, že počet naturalizovaných (a potažmo invazních) druhů bude v budoucnosti stoupat i kdyby zavlékání najednou ustalo (Pyšek, Chytrý, Prach 2008) Darwinova naturalizační hypotéza De Candolle si všiml, že naturalizované nepůvodní druhy pocházejí častokrát z rodů, které nejsou ve flóře invadovaného území zastoupeny. Tuto myšlenku rozpracoval již Darwin, proto vešla ve známost jako Darwinova naturalizační hypotéza a byla v posledním desetiletí podrobena testování se střídavými výsledky. Některé práce ji potvrdily, další zamítly, což je i případ práce Daehlera, který provedl velmi podrobný test, při němž vzal v úvahu právě i čas od zavlečení druhů. Neplatnost Darwinovy naturalizační hypotézy by znamenala, že výhody, zejména určitá preadaptace na nové prostředí, které mají zavlečené druhy společné s původními příslušníky téhož rodu, převládají nad nevýhodami, které plynou z předpokládané intenzivnější kompetice se zástupci stejného rodu. Ačkoliv nebyla tato hypotéza jednoznačně podpořena, stimulovala několik zajímavých studií (Pyšek, Chytrý, Prach 2008). 15

16 Obr. č. 2 Významné koncepce, teorie a hypotézy rostlinných invazí (Zdroj: Pyšek, Chytrý, Prach 2008) 3.3 Důsledky rostlinných invazí Rostlinné invaze mohou mít vážné důsledky pro biodiverzitu invadovaných území, mohou způsobovat ekonomické škody i negativně ovlivňovat zdraví lidí (Chytrý, Pyšek 2009). Dopady rostlinných invazí mohou být přímé (vytlačování původních druhů, toxicita, alergie), ale i nepřímé (snižování výnosů v zemědělství). Důsledky rostlinných invazí: degradace původních společenstev ochuzení druhové rozmanitosti nadměrné obohacování prostředí živinami hybridizace s původními druhy za vzniku agresivních kříženců poškozování lidského zdraví zvýšení počtu požárů zvýšení negativních dopadů při povodních snížení výnosnosti zemědělských kultur 16

17 3.4 Opatření Nejdůležitějším opatřením při boji s invazivními rostlinami je bezpochyby prevence. Proto je nutná kontrola dovozu a rozšiřování nepůvodních druhů, osvěta veřejnosti a také úprava této problematiky v zákonech a úmluvách. V České republice je tato problematika zachycena v několika zákonech. Stěžejním předpisem je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který říká, že úmyslné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostliny či živočicha je možné jen s povolením orgánu ochrany přírody. Povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování nepůvodních druhů je podle tohoto zákona zakázáno na územích národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a přírodních rezervací. Dalšími právními předpisy, ve kterých je tato problematika upravena, jsou například zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 147/1996 Sb., o rostlinolékařské péči, ve znění pozdějších předpisů. Naše republika se rovněž zavázala k dodržování několika úmluv, ve kterých je problematika invazí zachycena. Jednou z nich je Úmluva o biodiverzitě, přijatá v roce 1992 v Rio de Janeiru. U nás tato úmluva vstoupila v platnost v březnu roku Další, které můžeme namátkou zmínit, jsou Úmluva o ochraně evropské flóry, fauny a přírodních stanovišť přijata roku 1979 v Bernu a Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin přijata roku 1951 v Římě (Pyšek, Tichý 2001). Jedno ze zásadních rozhodnutí při boji s invazivními rostlinami je, zda se soustředit na místa s nejvyšší ochranářskou hodnotou, nebo spíše na malé porosty na okraji areálu. Z dlouhodobého hlediska je efektivnější, když se nejdříve odstraní izolované šířící se porosty a zamezí se jejich dalšímu šíření, než když se začne velkými zdrojovými populacemi. Dokázali to i pokusy pana Rejmánka a Pitcairna, které ukázali, že profesionální eradikace porostů na ploše menší než 1 ha je možná téměř vždy. Na ploše ha byla úspěšná třetina pokusů, ale prudce stouply náklady. Nad 100 ha už je velmi nepravděpodobné, že invazivní druh s reálnými náklady odstraníme. Z toho plyne ještě jedno významné poučení, a sice jak důležité je rozpoznat invazi včas a rozhodnout o tom, zda nasadíme strategii ofenzivní (eradikaci), nebo defenzivní (kontrolu či potlačení), která bude vyžadovat trvalé náklady. Finanční prostředky 17

18 vynaložené na včasné rozpoznání invazivních druhů totiž představují nejefektivněji využité peníze. Nedílnou součástí všech eradikačních programů musí být opětovné zavedení vegetace, která při invazi ustoupila, aby se do pracně asanovaných míst cizinec znovu nevrátil, popřípadě abychom neotevřeli cestu jeho příbuzným (Pyšek, Sádlo 2004) Metody regulace invazivních rostlin K tomu, aby byl úspěšně potlačen výskyt nežádoucího invazivního druhu, musíme vhodně zvolit způsob jeho likvidace. Ten se odvíjí od konkrétního druhu a také lokality, na které se vyskytuje (Černý, Václavík, Neruda 1998). Základem je, abychom měli co nejkvalitnější informace o daném druhu, tzn. přesné určení, způsob rozmnožování a abychom věděli, jak se druh chová v novém prostředí. Důležitý je také charakter prostředí, kde se bude zásah provádět (Pyšek, Tichý 2001). Je třeba zvážit velikost a tvar plochy, terénní podmínky, komunikační přístupnost apod. Zároveň je nutné dbát na to, aby zvolený způsob likvidace neohrozil ostatní druhy vyskytující se na postiženém místě (Černý, Václavík, Neruda 1998). Jednotlivé způsoby regulace lze rozdělit do tří skupin: biologické, mechanické a chemické Biologický způsob regulace Tento způsob regulace se u nás používá jen zřídka. Nejčastěji se uplatňuje pastva, při které se dá daný rostlinný druh výrazně omezit (Šindlar a kol. 2003). Je také možné využít přirozené škůdce či choroby. Toto opatření sebou nese ovšem rizika. Může se totiž stát, že škůdce začne likvidovat i původní druhy, zejména ty, které jsou příbuzné tomu invazivnímu (Marková, Hejda 2011) Mechanický způsob regulace K mechanickým způsobům regulace patří ruční vytrhávání rostlin, kosení, kácení, vykopávání a vypalování, ořezávání plodných částí za květu (znemožnění dozrání semen), hluboká orba či jiná mechanická příprava půdy. 18

19 Nejčastější z těchto způsobů je kosení, které může být u některých druhů velmi účinné. Kosením se rostlina vyčerpává, pokud je vhodně rozvrhnuto a opakováno, může zejména u jednoletých rostlin vést k jejich úspěšnému potlačení. To samé platí i o vytrhávání a vykopávání rostlin (Barták, Kanupková Kalousová 2010) Chemický způsob regulace Chemické metody regulace jsou mnohdy nejúčinnější, jak z hlediska technického, tak i výše vynaložených nákladů. Vybrané chemikálie používané při likvidaci invazivních rostlin musí vycházet pouze z přípravků registrovaných v Seznamu povolených přípravků na ochranu rostlin, který vydává každoročně Ministerstvo zemědělství a Státní rostlinolékařská správa. Přípravek vybíráme v závislosti na druhu rostliny a charakteru terénu (Barták, Kanupková Kalousová 2010). Podle způsobu aplikace, tj. především v závislosti na druhu lokality, použijeme při aplikaci jednotlivých typů chemických přípravků vhodnou techniku, např. traktorový postřikovač, ruční zádový postřikovač případně herbicidní hole (Černý, Václavík, Neruda 1998). Jedním z často využívaných herbicidů je např. Roundup Biaktiv. Je to neselektivní listový herbicid se systematickým účinkem. Rostliny jej přijímají výlučně zelenými částmi, listy a oddenky, asimilačním aparátem je rozveden do celé rostliny včetně kořenového systému. Tím se docílí zničení podzemních i nadzemních částí. Vzhledem k tomu, že je na povrchu půdy ihned inaktivován a mikrobiálně odbouráván, nedostává se půdou ke kořenům a nepůsobí na semena. Je relativně bezpečný pro vodní organismy, což umožňuje jeho použití v blízkosti vodních toků. Neznečišťuje půdu a podzemní vody a nezanechává žádná rezidua v půdě. Je taktéž relativně neškodný pro včely (Agrokrom, 2013). 19

20 3.5 Charakteristika sledovaných invazivních rostlin Trnovník akát (Robinia pseudacacia) Čeleď: Fabaceae bobovité Popis druhu Až 30 m vysoký opadavý strom. Borka je hluboce zvrásnělá, dřevo husté a tvrdé. Na bázi lichozpeřených listů vyrůstají palisty přeměněné v silné trny. Listy se vyvíjejí teprve počátkem května společně s bohatým květenstvím. Během léta pak dozrávají lusky obsahující zpravidla 6 9 zploštělých, hnědých semen. Rozmnožuje se nejen semeny, ale i prostřednictvím výmladků (Pyšek, Tichý 2001). Akát poskytuje kvalitní dřevo, které se využívá v řezbářství a nábytkářství. Je také ceněn jako medonosná rostlina. Dá se taktéž využít při protierozní ochraně, při ozeleňování suchých půd nebo při revitalizaci břehových porostů (Mlíkovský, Stýblo 2006). Ačkoliv je akát řazen na seznamu 30 nebezpečných invazivních druhů, několik jeho jedinců lze nalézt na seznamu památných stromů (Křivánek 2004). Rozšíření Původním areálem výskytu je Střední Amerika a východní část Severní Ameriky. Do Evropy byl pravděpodobně poprvé dovezen do Francie v první polovině 17. století jako okrasná dřevina. První zmínky o pěstování v ČR jsou z roku Záznam o prvním zplanění pochází z roku Proniká do člověkem změněných i přirozených porostů, do lesů, okrajů cest, pasek, náspů tratí, zahrad, křovinných strání. Převládá ve společenstvech světlých a suťových lesů, mezofilních a xerofilních křovin a suchých doubrav. Značně agresivně se chová v šípákových doubravách. V současnosti se hojně vyskytuje na celém území ČR (Mlíkovský, Stýblo 2006). Nebezpečnost druhu Díky krátké reprodukční době, schopnosti rychlého šíření a velké ekologické plasticitě se snadno dostává na nová stanoviště, která velmi rychle osidluje. Vzhledem k tomu, že na kořenech vytváří hlízy s hlízkovitými bakteriemi, které dokážou fixovat vzdušný dusík, výrazně obohacuje převážně chudší stanoviště a mění 20

21 tak druhovou skladbu. Navíc vylučuje do půdy inhibiční látky, které brání klíčení a růstu řady bylinných druhů v podrostu. V akátovém porostu proto najdeme jen velmi málo rostlinných druhů, nejčastěji jsou to bez černý (Sambucus nigra), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), případně kopřivy (Urtica dioica, Urtica urens) (Pyšek, Tichý 2001). Pro člověka je celá rostlina velmi toxická a způsobuje rozklad červených krvinek. Nejjedovatější je kůra a plody (Mlíkovský, Stýblo 2006). Opatření Při boji s akátem lze využít několik metod. Jednou z nich je kácení. Při kácení je ovšem nutné, aby byl řez ještě ošetřen totálním herbicidem. Bez použití herbicidu by pařez začal obrážet výmladky. Nejvhodnější doba pro tento zásah je září a říjen, kdy pařez natáhne herbicid do kořenů a tím se účinně omezí výmladkovost. Aby byl tento způsob regulace co nejúčinnější, je nutné opakovat nátěr herbicidu a sledovat danou lokalitu několik let po zásahu. Z dalších metod je možné využít například postřik na listy, kroužkování, igelitování či injektování herbicidu. Spíše preventivní charakter má pastva (Veverková 2009) Slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus) Čeleď: Asteraceae hvězdnicovité Popis druhu Vytrvalá bylina, vysoká 0,5 2,5 m, s přímou lodyhou, nahoře větvenou. Ve spodní části lodyhy jsou listy vstřícné, zatímco v horní části jsou střídavé. Jejich čepel je vejčitě kopinatá, na okraji hrubě pilovitá, na líci drsně chlupatá, na rubu slabě pýřitá. Na koncích větví jsou jednotlivé, přímé úbory o průměry 4 8 cm. Terčové i sterilní jazykovité květy jsou žluté barvy. Bylina kvete od srpna do mrazů. Rozmnožuje se především vegetativně (Pyšek, Tichý 2001). Topinambur je často pěstován jako krmivo pro černou zvěř. Stále častěji jsou jeho hlízy využívány jako dietetická potravina, neboť obsahují inulin. Bývá také vysazován jako okrasná trvalka (Mlíkovský, Stýblo 2006). 21

22 Rozšíření Původní areál výskytu topinamburu je střední a východní část USA a jih Kanady. V ČR je jeho výskyt doložen z roku 1885 (Mlíkovský, Stýblo 2006). Ve střední Evropě se začal šířit již v 60. letech 20. století, kdy se začal objevovat podél některých řek. Nejčastěji se můžeme s topinamburem setkat podél vodních toků, na okrajích intravilánů městských aglomerací, na okrajích polí a na místech, která jsou narušena po stavbách či zemních pracích (Pyšek, Tichý 2001). Nebezpečnost druhu Konkurenčně velmi silný druh, který vytváří rozsáhlé porosty. Značně snižuje diverzitu nivních společenstev (Pyšek, Tichý 2001). Opatření Kvůli velkému počtu kořenových hlíz v půdě je likvidace poměrně obtížná. Nejlepším způsobem regulace je opakované kosení, případně kombinace kosení s herbicidem (Mlíkovský, Stýblo 2006) Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) Čeleď: Polygonaceae rdesnovité Popis druhu Vytrvalá, dvoudomá bylina, vysoká 1 2,5 m. Lodyha přímá, dutá, červeně skvrnitá, v horní polovině větvená. Listy jsou světle zelené, celokrajné, vejčité, na vrcholu zúžené a na bázi uťaté. Květenstvím je lata mnohokvětých lichoklasů. Květy jsou drobné, bílé až nazelenalé barvy. Plodem je nažka. Kvete v červenci až září. V našich podmínkách se rozmnožuje vegetativně (Kocián, 2005). Rozšíření Areál původního výskytu křídlatky japonské zahrnuje Japonsko, Koreu, Taiwan a Čínu (Pyšek, Tichý 2001). Do Evropy se poprvé dostala roku 1840, jen o pár let později (r. 1883) byla již pěstována i v ČR. 22

23 V přírodě můžeme tuto křídlatku najít především podél vodních toků, případně na synantropních stanovištích a podél komunikací (Mlíkovský, Stýblo 2006). Nebezpečnost druhu Díky silným konkurenčním vlastnostem je nebezpečná pro původní vegetaci. Dokáže se rychle šířit a vytvářet rozsáhlé porosty. Svým prorůstáním poškozuje dlažby, obrubníky nebo stavby při hrazení toků (Černý, Neruda, Václavík). Zvyšuje také nebezpečí povodní, protože z břehů vytlačuje travní drn a porosty vrb, které přirozeně zpevňují břehy. Tím dochází k erozi a zanášení toků, což při vyšší hladině vody způsobuje rozlévání do okolí (Křivánek, 2004). Opatření Asi nejúčinnější metoda při boji s křídlatkou japonskou je postřik listů herbicidem. Je ovšem velmi důležité, abychom tento zásah provedli na konci vegetační sezóny, tedy na přelomu srpna a září v době květu. Ty části, které se nepodařilo zničit prvním rokem, se musí zničit bodovou aplikací herbicidu na jaře dalšího roku (Mlíkovský, Stýblo 2006) Netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) Čeleď: Balsaminaceae netýkavkovité Popis druhu Jednoletá bylina, která dorůstá do výšky cm. Primární kořen brzy zaniká a je vystřídán adventivními kořeny. Lodyha je přímá, v horní polovině větvená. Rostlina je světle zelená, někdy také červenofialově naběhlá. Lodyžní listy jsou střídavé, řapíkaté, vejčité až eliptické, jemně ostře pilovité. Barva květů je světle žlutozelená, uvnitř s červenou kresbou. Doba květu je od června do září. Plodem je podlouhle kyjovitá tobolka, která puká a tím dokáže vystřelit semeno i na velké vzdálenosti, rozmnožuje se tedy výhradně semeny (Rak, 2007a). Rozšíření Primárním areálem netýkavky malokvěté je Západní Sibiř, západní Mongolsko a přilehlé turánské oblasti a západní Himaláj. Do naší přírody se dostala z botanických a 23

24 zámeckých zahrad. Již v letech 1870 až 1890 můžeme najít první zmínky o zplaňování. V současné době se druh vyskytuje téměř na celém území republiky. S touto rostlinou se můžeme setkat například v lesích, na březích vodních toků, na rumištích, hřbitovech či podél komunikací (Pyšek, Tichý 2001). Nebezpečnost druhu Nejnebezpečnější je plošný výskyt v lesním podrostu, ze kterého dokáže vytlačit v podstatě všechny domácí druhy a tím vytvořit monokulturu netýkavek (Pyšek, Tichý 2001). Opatření Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoletou bylinu, je nejúčinnější metodou kosení popřípadě ruční vytrhávání. Toto opatření musíme provádět v době květu, ještě před dozráním semen. Pokosené či vytrhané zbytky rostlin je nutné zlikvidovat, protože by mohly znovu zakořenit (Pyšek, Tichý 2001) Zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) Čeleď: Asteraceae hvězdnicovité Popis druhu Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem a přímou nevětvenou lodyhou. Výška 30 až 150 cm. Lodyha je v horní polovině odstále pýřitá. Listy kopinaté, špičaté, jemně zubaté, na rubu taktéž odstále chlupaté. Žluté úbory ve vzpřímených, jednostranných latách. Kvete od srpna do října. Plodem je válcovitá, žebernatá, ochmýřená nažka, která se šíří větrem, v srsti zvířat nebo ji přenáší mravenci (Pyšek, Tichý 2001). Rozšíření Původně pochází ze Severní Ameriky a východní a centrální části Kanady. V Evropě se poprvé objevil roku U nás dokladovaný od roku Obsazuje především břehy vodních toků a ruderální stanoviště jako například železniční náspy, rumiště či okraje komunikací (Mlíkovský, Stýblo 2006). 24

25 Nebezpečnost druhu Kombinace generativního a vegetativního rozmnožování z něj dělá úspěšný invazivní druh. Produkuje velké množství semen, které se snadno šíří na nové lokality. Odnožováním pak zvětšuje svou populaci již na obsazených místech. Zlatobýl se řadí k alergenním rostlinám (Mlíkovský, Stýblo 2006). Opatření Sečení, které je mnohdy doporučováno, by mělo dostatečný účinek jen tehdy, pokud by bylo postižené území převedeno na louku, protože rostliny dlouhodobě obrážejí z oddenkového systému. Jako nejvhodnější metoda se uvádí kombinace kosení s postřikem herbicidy. Jestliže je ovšem druh velkoplošně rozšířen, jeho likvidace je téměř nemožná, pokud tedy nemáme dostatečně velké finanční prostředky. Proto je důležité monitorovat a likvidovat ohniska šíření (Mlíkovský, Stýblo 2006) Škumpa orobincová (Rhus hirta) Čeleď: Anacardiaceae ledviníkovité Popis druhu Keř nebo strom dosahující výšky 2 8 m. Mladé větve jsou hustě, sametově chlupaté, starší olysávající. Listy jsou lichozpeřené, až 50 cm dlouhé, mnohojařmé, na podzim se barvící do karmínova. Palicovité laty koncové, samičí květy mají korunní lístky žlutavě zelené, samčí jsou červené. Doba květu od června do července. Plodem je karmínově hnědá, dlouho vytrvávající peckovice. Šíří se kořenovými výmladky (Rak 2007b). Rozšíření Škumpa orobincová pochází z východní části Severní Ameriky. Do Evropy se dostala roku První údaje o pěstování v ČR pocházejí z roku Roste podél vodních toků, ve společenstvech lomů, rumišť, skal a stepní vegetace (Mlíkovský, Stýblo 2006). 25

26 Nebezpečnost druhu Dokáže se velmi intenzivně šířit kořenovými výmladky. Při dotyku způsobuje kožní vyrážky a puchýře (Mlíkovský, Stýblo 2006) Javor jasanolistý (Acer negundo) Čeleď: Aceraceae javorovité Popis druhu Strom dorůstající do výšky m. Borka je podélně brázditá, koruna řídká, letorosty jsou zelené a šedomodře ojíněné. Lichozpeřené listy, 1 3jařmé, lístky vejčité až kopinaté, hrubě pilovité. Květy jsou jednopohlavné, žlutozelené nebo narůžovělé, samčí ve svazečcích, samičí v hroznech. Kvete v dubnu před rašením listů. Plody jsou nažky, které dozrávají v létě. Rozmnožuje se generativně (Rak, 2007c). Rozšíření Dřevina pocházející z východní a střední části Severní Ameriky. U nás se poprvé objevil roku O 40 let později bylo poprvé zaznamenáno jeho zplanění. Dnes se vyskytuje na 171 lokalitách. Porosty jsou vázány především na teplejší oblasti s vysokou hladinou spodní vody. V poslední době se však šíří i na ruderální místa, jako jsou například nádraží či rumiště (Mlíkovský, Stýblo 2006). Nebezpečnost druhu Druh intenzivně osidluje a zarůstá zejména neudržovaná území v teplejších oblastech. Velmi nebezpečný je růst v okolí toků, protože ty slouží jako vhodný vektor přenosu semen (Mlíkovský, Stýblo 2006). Opatření Jako nejúčinnější metoda omezování se doporučuje kácení spojené se zatíráním ran koncentrovaným herbicidem. K úplnému vyhubení porostu dojde po 2 až 3 letech ošetřování (Mlíkovský, Stýblo 2006). 26

27 3.5.8 Hvězdnice kopinatá (Aster lanceolatus) Čeleď: Asteraceae hvězdnicovité Popis druhu Vytrvalá bylina, která dosahuje výšky cm. Listy střídavé, kopinaté až podlouhle kopinaté, celokrajné až mírně zubaté se sbíhavou nebo ouškatou bází. Úbory jsou uspořádané v hroznovité nebo chocholičnaté latě. Vnější jazykovité květy jsou samičí nebo sterilní, mají bílou nebo nafialovělou barvu. Vnitřní trubkovité květy jsou oboupohlavné a mají žlutou barvu. Plodem je podlouhle válcovitá, ochmýřená nažka. Doba květu od září většinou až do zámrazu (Pyšek, Tichý 2001). Rozšíření Hvězdnice pocházejí ze Severní Ameriky. Do Evropy se dostaly poprvé patrně roku Můžeme se s nimi setkat podél silnic, na rumištích, podél vodních toků, na březích rybníků. Na středním a dolní toku Moravy a na Dyji, tvoří místy dominantní porosty (Mlíkovský, Stýblo 2006). Nebezpečnost druhu Hvězdnice se hojně pěstují v zahrádkách, odtud se pak dostávají na ruderální stanoviště a do volné přírody. Produkují velké množství semen, která se vyznačují vysokou klíčivostí. K tomu mají ještě schopnost klonálního růstu prostřednictvím kořenujících oddenků. Hvězdnice se mezi sebou velmi často kříží, proto dochází k obtížím při určování jednotlivých druhů (Mlíkovský, Stýblo 2006). Opatření Doporučuje se kombinace pravidelného sečení před dozráním semen spolu s použitím herbicidu. Pokud se druh již masově rozšířil, je boj proti němu v podstatě bezvýznamný (Mlíkovský, Stýblo 2006). 27

28 4 METODIKA 4.1 Charakteristika vybraného území Poloha a popis obce Obec Šumice se nachází ve Zlínském kraji a leží přibližně 25 km východně od okresního města Uherské Hradiště. Rozprostírá se po obou březích řeky Olšavy, která skrz celou vesnici protéká. Nejvýše položené místo se nazývá Babí hora a leží při hranici s obcí Záhorovice v nadmořské výšce 385 m n. m. Naopak nejnižší bod lze nalézt v západní části katastru, v místě, kde Olšava opouští území obce. Zde je nadmořská výška 219 m n. m. Rozloha celého k. ú. je 1570 ha. V Šumicích žije přibližně 1760 obyvatel a svou velikostí se řadí ke středně velkým obcím. Dříve byla obec známá v okolí díky dřínu (Cornus mas), který se zde hojně vyskytoval. Ten však při přeměně pastvin na zemědělskou půdu v minulosti skoro vymizel. Dnes zde můžeme najít jen několik málo jedinců, a to převážně proto, že zde byl znovu vysazen Geomorfologické poměry Podle regionálního členění reliéfu území České republiky náleží Šumice do geomorfologické soustavy Vnějších Západních Karpat, které jsou podkladem celé východní Moravy. Tato nejvyšší geomorfologická jednotka se dělí na podsoustavy, v nichž Šumice patří do oblasti Slovensko-moravských Karpat. Notná vertikální členitost rozděluje celou oblast mezi Moravou a Váhem ještě na nižší jednotky celky. A tak celé k. ú. Šumic patří k celku Vizovické vrchoviny v části zvané Hlucká pahorkatina, která se dále dělí na jednotlivé okrsky. Šumice tak spadají do dvou těchto okrsků Prakšické pahorkatiny a Nivnické pahorkatiny. Podle základních typů jednotlivých místních geomorfologických jednotek náleží území obce Šumice do dvou různých oblastí. Úzký rovinatý pás vedoucí podél řeky Olšavy vytváří tenkou brázdu erozně denudovanou ve flyšových strukturách Západních Karpat. Na jejím zarovnání do dnešní podoby se podílela zejména řeka Olšava, která mívala v dávných dobách více vody, a proto i větší schopnost přetvářet krajinu. 28

29 Převážná většina území katastru po obou stranách zmíněné brázdy je částí členité pahorkatiny flyšových útvarů, které jsou hlavním znakem celé oblasti (Zemek a kol., 1979) Geologické poměry Z hlediska geologického zařazení patří Šumice k Vnějším Západním Karpatům, do skupiny magurských flyšů. Ty se dále dělí na několik jednotek, z nichž na území Šumic nacházíme dvě: Bělokarpatskou a Račanskou jednotku. První zmíněnou jednotku vyznačuje flyšové střídáním jílovců z části vápnitých a pískovců drobových (střední až svrchní eocén). Račanskou jednotku pak charakterizuje flyšové střídání jílovců z části vápnitých a pískovců převážně glaukonitických (střední až svrchní eocén) (Hruban 2013) Půdní poměry Převážnou část půdního pokryvu ve východní části Uherskohradišťska, kam patří i Šumice, tvoří kambizem typická ve spojení s kambizemí pseudoglejovou. V jižní části katastru lze v malé míře nalézt také černozem. V nivě řeky Olšavy a v údolí potoka Ovčírka se pak nacházejí fluvizemě (Mackovič a kol. 2002) Klimatické poměry Dle klimatické rajonizace se k. ú. obce Šumice nachází na hranice mírně teplé oblasti MT10 a teplé oblasti T2. Mírně teplá oblast je charakteristická dlouhým teplým a suchým létem, krátkým přechodným obdobím s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátkou zimou, mírně teplou a suchou, s krátkým trváním sněhové pokrývky. Teplá oblast se vyznačuje typickým dlouhým létem, teplým a suchým, velmi krátkým přechodným obdobím s teplým až mírně teplým jarem a podzimem, krátkou mírně teplou suchou až velmi suchou zimou a velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (Quitt 1971). Povětrnostní podmínky se různí podle ročního období a jsou ovlivněny také pohořím Bílých Karpat. Zatímco v letních měsících je silnější západní proudění větru, 29

30 v zimě je typické spíše východní proudění. Srážky jsou vesměs cizího původu a spadne jich přibližně 680 mm, což řadíme do nižší hranice. Průměrná roční teplota vzduchu je zhruba + 8,7 C (Zemek a kol. 1979) Hydrologické poměry Hlavním vodním tokem, který protéká k. ú. obce, je již zmíněná řeka Olšava. Ta se vlévá u obce Kostelany nad Moravou do řeky Moravy a je tedy součástí jejího povodí. Celé povodí řeky Moravy pak spadá do úmoří Černého moře. Olšava pramení v Bílých Karpatech u obce Pitín. Celková délka toku je 44,9 km, přičemž k. ú. obce protéká část dlouhá přibližně 6 km. V úseku, který protéká Šumicemi, se do ní vlévají dva potoky. Z pravé strany je to Ovčírka, přitékající ze severu od sousední vesnice Rudice. Z levé strany pak Ledský potok. Téměř celý tok Olšavy je regulován. Výjimku tvoří pouze malý úsek mezi obcemi Podolí a Míkovice, který byl v roce 1999 vyhlášen jako Přírodní památka Olšava (Chráněná území Zlínského kraje 2011) Chráněná území Šumice leží v těsné blízkosti CHKO Bílé Karpaty, avšak žádná část katastru obce není její součástí. V k. ú. Šumic se nacházejí dvě evropsky významné lokality (dále jen EVL), které jsou součástí evropské soustavy chráněných území Natura První nese název Ovčírka a byla vyhlášena , předmětem ochrany je kuňka ohnivá (Bombina bombina). Rozloha tohoto území je 10,2205 ha. Druhá se nazývá Údolí Bánovského potoka. Tato EVL byla taktéž vyhlášena , její rozloha je 21,6227 ha a předmětem ochrany je zde bourec trnkový (Eriogaster catax) a kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). V nedávné době podal Krajský úřad Zlínského kraje návrh na vyhlášení obou území jako zvláště chráněných území v kategorii přírodní památka. Po vypořádání případných připomínek ze strany vlastníků pozemků budou tato území pravděpodobně vyhlášena jako Přírodní památka Ovčírka a Přírodní památka Údolí Bánovského potoka (Krajský úřad Zlínského kraje 2013). 30

31 4.2 Mapování invazivních rostlin Mapování invazivních druhů rostlin v k. ú. Šumic se uskutečnilo od března do listopadu roku Vzhledem k tomu, že výzkum probíhal během celého vegetačního období, snažila jsem se zachytit všechny druhy, které jsou označovány jako invazivní. Vycházela jsem především z přehledu hlavních nebezpečných invazivních druhů vyšších rostlin, které jsou uvedeny v publikaci Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky (Mlíkovský, Stýblo 2006). K druhům uvedených v tomto seznamu jsem přiřadila ještě škupmu orobincovou (Rhus hirta), která se řadí také mezi invazivní druhy. Názvosloví rostlin jsem seřadila dle Klíče ke květeně České republiky (Kubát 2002). Při práci v terénu jsem používala vytištěné mapy k. ú. Šumic v měřítku 1:25 000, které jsou k dispozici na internetových stránka města Uherský Brod. Stejné mapy, ale již v elektronické podobě, jsem použila i při vyhodnocování výsledků výzkumu. Ještě před začátkem mapování jsem si určila stupnici od 1 do 3, podle které jsem pak přiřazovala množství nalezených jedinců určitého druhu. 1 znamená výskyt 1 až 10 jedinců na stanovišti, 2 znamená výskyt 11 až 100, 3 označuje výskyt nad 100 jedinců. Jelikož se na zkoumaném území nachází i dvě rozsáhlé plochy zasažené invazivními druhy, vymezila jsem ještě čtvrtou skupinu, která značí plošný výskyt nad 2 hektary. Toto území jsem v mapách červeně ohraničila a vyšrafovala. Terénní výzkum probíhal na celém území katastru. Vynechala jsem pouze soukromé pozemky, které nebyly přístupné, či zahrádky před domy. 31

32 5 VÝSLEDKY tyto: Při mapování v k. ú. Šumice bylo nalezeno 8 invazivních druhů rostlin. Jsou to hvězdnice kopinatá (Aster lanceolatus) javor jasanolistý (Acer negundo) křídlatka japonská (Reynoutria japonica) netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus) škumpa orobincová (Rhus hirta) trnovník akát (Robinia pseudacacia) zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) Z map, které jsou uvedené v příloze, je zřejmé, že nejvíce je rozšířen trnovník akát, po něm následuje slunečnice topinambur, hvězdnice a netýkavka malokvětá. Ostatní druhy se vyskytují v takovém množství, které zatím neohrožuje území katastru. I přesto by neměly být tyto druhy opomíjeny a mělo by se v budoucnosti kontrolovat jejich případné rozšiřování. Nejvíce invazivních druhů se nacházelo podél vodních toků, což se dalo předpokládat, vzhledem k tomu, že tato místa bývají obecně velmi často postihnuta invazemi. Trnovní akát (Robinia pseudacacia) Tento druh se vyskytuje na 14 lokalitách. Můžeme ho nalézt podél cest či železnice, na břehu Olšavy a Ovčírky nebo na okraji lesa. Nejrozsáhlejší porost má více jak 2 hektary a nachází se nad hasičským hřištěm. Podle dobových fotografií lze usoudit, že porost je celkem mladý. Dříve byla na jeho místě pastvina (Jurek 2010). 32

33 Obr. č. 3 Kvetoucí akátový háj (foto vlastní, květen 2011) Slunečnice topinambur (Heliathus tuberosus) Topinambur jsem zaznamenala na 11 lokalitách. Je rozšířen především podél toku Olšavy. Ve východní části katastru při hranici s obcí Nezdenice ohraničuje rozsáhlý porost topinamburů neudržovaný pozemek. Občas se pěstuje jako krmivo pro zvěř, jak je uvedeno v části, kde popisuji sledované rostliny. To ovšem není případ naší obce. Obr. č. 4 Porost topinamburů na břehu řeky Olšavy (foto vlastní, září 2011) 33

34 Hvězdnice kopinatá (Aster lanceolatus) Hvězdnice se vyskytují na 7 lokalitách. Kromě jedné lokality, které se nalézá na západě katastru při hranici s Uherským Brodem, se všechny nachází na březích Olšavy a Ovčírky. Obr. č. 5 Hvězdnice kopinatá (foto vlastní, říjen 2011) Netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) Tento druh se nachází na 3 lokalitách. Nejvíce zasažené místo se nachází v lese, kde netýkavky vytvořily souvislý porost, který vytlačil původní vegetaci. Obr. č. 6 Porost netýkavek v lese (foto vlastní, červenec 2011) 34

35 Javor jasanolistý (Acer negundo) Javor se vyskytuje na 3 lokalitách. Obr. č. 7 Javor jasanolistý (foto vlastní, září 2011) Škumpa orobincovitá (Rhus hirta) Tato dřevina se vyskytuje na 3 lokalitách. Nejvíce je rozšířena na břehu Ovčírky, kde byla patrně vysazena jako okrasná dřevina a po čase se rozrostla. Obr. č. 8 Škumpa orobincová (foto vlastní, září 2011) 35

36 Křídlatka japonská (Reynoutria Japonka) Křídlatka se vyskytuje na dvou lokalitách, obě se nachází na břehu Olšavy v západní části katastru. Obr. č. 9 Křídlatka japonská (foto vlastní, srpen 2011) Zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) Zlatobýl jsem nalezla na třech lokalitách. Bohužel k tomuto druhu nemám fotodokumentaci. 36

37 6 DISKUZE Zasažení katastrálního území naší obce invazivními rostlinami hodnotím jako přiměřené, i když by bylo samozřejmě žádoucí, aby se vyskytovaly v menší míře. Při terénním výzkumu mě mile překvapilo, že se u nás nevyskytuje netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), vzhledem k tomu, že je rozšířena v sousedním okrese, kde se nachází i horní tok řeky Olšavy. Bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) není zatím v okrese Uherské Hradiště nijak zvlášť rozšířen, takže se dalo předvídat, že se nebude vyskytovat ani v naší obci. Z nalezených druhů bylo překvapující množství netýkavky malokvěté (Impatiens parviflora) v lese. V závislosti na velikosti zasažené plochy, která má podle mého odhadu přes 3 ha, by byla snaha o potlačení tohoto druhu finančně náročná a nemusela by být ani stoprocentně úspěšná. Hodnotím tak, dle výsledků pokusů pana Rejmánka a Pitcairna, které jsou uvedeny v kapitole Opatření. Stejně tak by asi nemělo smysl vykácet akátový háj o rozloze 2 ha. A to i proto, že okolní pozemky jsou udržovány a je pravděpodobné, že se nebude zvětšovat jeho rozloha. Potencionální nebezpečí zasažením invazivními rostlinami hrozí na louce kousek za obcí směrem na Uherský Brod. Kvůli sesuvu půdy, ke kterému došlo při povodni v roce 1997, je část této louky neudržovaná. V současné době se zde vyskytují náletové dřeviny jako růže šípková (Rosa canina) či hloh (Crataegus laevigata) a je velmi pravděpodobné, že by se zde mohly objevit i některé z invazivních druhů, zvláště pak akát, který je v obci velmi rozšířen. Obec se proti invazivním druhům snaží v rámci možností, a to především finančních, bojovat. V nedávné době byl vykácen porost akátů, kterým zarostla již nepoužívaná cesta z lesa, a byly zde nasazeny ovocné stromy. Ne vždy ale může proti invazivním rostlinám zasahovat. Jde zejména o pozemky, které mají soukromé vlastníky. Proto je nutné, aby byli s touto problematikou seznámeni také obyvatelé naší obce a byly jim doporučeny vhodné metody regulace těchto rostlin. 37

38 7 ZÁVĚR Navrátit krajinu do dřívějších časů trvalé údržby, kdy se obhospodařovaným místům invazivní rostliny vyhýbaly, je v dnešní době v podstatě nemožné. Myslitelné je to jen ve zcela specifických regionech. Příkladem jsou Bílé Karpaty, kde se to povedlo díky tomu, že se celá tato oblast uchovala v poměrně dobrém stavu. V běžné zemědělské až zemědělsko-průmyslové krajině je šance návratu zpět velmi malá. Cílem by nemělo být s invazivními druhy pouze úporně bojovat, ale naučit se s nimi žít jako s plnoprávnou, třebaže často nevítanou součástí moderní krajiny. Toto umění žít s invazivními druhy pak zahrnuje i důkladnou znalost situací potřebnou k rozhodování, kdy je třeba tyto druhy zcela likvidovat, kdy stačí průběžně je tlumit a kdy je můžeme tolerovat nebo dokonce chránit. Rozhodování posuzující vše případ od případu je samozřejmě náročné a vyžaduje odbornost (Pyšek, Sádlo 2004). 38

39 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Knižní zdroje: ČERNÝ, Zdeněk, František VÁCLAVÍK a Jindřich NERUDA. Invazní rostliny a základní způsoby jejich likvidace. Vyd. 1. V Praze: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1998, 43 s. Ekologie. ISBN HUDEC, Karel. Příroda České republiky: průvodce faunou. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007, 439 s. ISBN CHYTRÝ, Milan a Petr PYŠEK. Kam se šíří zavlečené rostliny?: 1. Rozdíly v invadovanosti velkých území. Živa. 2009a, č. 1, s CHYTRÝ, Milan a Petr PYŠEK. Kam se šíří zavlečené rostliny?: 3. Obecné příčiny invazibility společenstev. Živa. 2009b, č. 3, JANČÁŘ, Radek. Kniha o Těšově ( ): Těšovský rok ve starodávných zvycích, slavnostech, písních a tancích. Vyd. 1. Velehrad: Ottobre 12, 2003, 361 s. ISBN JANÍČEK, Vít. Posouzení stávajícího stavu a návrh řešení obnovy účelové komunikace v k.ú. Šumice a k.ú. Rudice: bakalářská práce. Brno: Mendelova univerzita, Fakulta lesnická a dřevařská, l., 10 l. příl. Vedoucí práce Ing. Petr Hrůza, Ph.D. JUREK, Vilém. Inspirace akátem. Šumický zpravodaj. 2010, č. 1, s KALNÍKOVÁ, Veronika. Rozšíření invazních neofytů podél řek Ostravice a Morávky: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta přírodovědecká, l., 36 l. příl. Vedoucí práce prof. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D. KŘIVÁNEK, Martin. Rostlinné invaze - pět otázek a odpovědí. Ochrana přírody. 2004, roč. 59, č. 1, s

40 KUBÁT, Karel. Klíč ke květeně České republiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2002, 927 s. ISBN MACKOVČIN, Peter a kol. Zlínsko. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2002, 374 s. ISBN MARKOVÁ, Zuzana a Martin HEJDA. Invaze nepůvodních druhů rostlin jako environmentální problém. Živa. 2011, č. 1, s MLÍKOVSKÝ, Jiří a Petr STÝBLO. Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Praha: ČSOP, 2006, 496 s. ISBN PYŠEK, Petr, Milan CHYTRÝ a Karel PRACH. Dvanáct let výzkumu rostlinných invazí v České republice a ve světě. Praha: Česká botanická společnost, QUITT, Evžen. Klimatické oblasti Československa. Brno: Academia, SCHAUER, Thomas a Claus CASPARI. Svět rostlin: 1150 květin, trav, travin, stromů a keřů střední Evropy. 3. vyd. Čestlice: Rebo, 2010, 496 s. ISBN STÝBLO, Petr. Invaze nepůvodních druhů a (věčný) boj s nimi. Veronica. 2010, XXIV., č. 6, s ŠINDLAR a kol. Ekologie a asanační management invazních druhů rostlin v regionálních povodích ČR Praha, TICHÝ, Lubomír a Petr PYŠEK. Rostlinné invaze. Vyd. 1. Brno: Rezekvítek, 2001, 40 s. ISBN VEVERKOVÁ, Zuzana. Metodický list: Boj s akátem. České Budějovice: Daphne ČR, 2009, 8 s. VÍTKOVÁ, Michaela. Péče o akátové porosty. Ochrana přírody. 2011, č

41 VYBÍRALOVÁ, Klára. Srovnání vybraných metod likvidace netýkavky žláznaté: bakalářská práce. Brno: Mendelova univerzita, Fakulta agronomická, l., 2 l. příl. Vedoucí práce JUDr. Mgr. Jaroslav Knotek, Ph.D. ZEMEK, Metoděj a kol. Slovácká obec Šumice: Od nejstarších zpráv k revolučním přeměnám v současnoti. Vyd. 1. Praha: Teps, s. Internetové zdroje: BARTÁK, Roman a Štěpánka KONUPKOVÁ KALOUSOVÁ. Vytvoření komplexního monitorovacího systému přírodního prostředí Moravskoslezského kraje. Moravskoslezský kraj [online] [cit ]. Dostupné z: HRUBAN, Robert. Geomorfologické členění moravských Karpat. Moravské Karpaty Invazní rostliny. In: Centaurea [online]. [cit ]. Dostupné z: KOCIÁN, Petr. Křídlatka japonská. In: Květena ČR [online] [cit ]. Dostupné z: [online]. 2007, [cit ]. Dostupné z: KŘIVÁNEK, Martin. Biologické invaze a možnosti jejich předpovědi. In: Ministerstvo životního prostředí [online]. Průhonice, 2006 [cit ]. Dostupné z: $FILE/Acta%20pruhoniciana%2084_2006.pdf KŘIVÁNEK, Martin. Právní úprava problematiky nepůvodních a invazních organismů v České republice a doporučené postupy při omezování jejich šíření. Praha, , 1-7. Dostupné z: 41

42 Mapomat. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online] [cit ]. Dostupné z: Mapový projekt pro veřejnost se zaměřením na životní prostředí. In: Uherský Brod [online]. 2007, [cit ]. Dostupné z: r=0&project=tms_mesto_ub_verejnost&client_lang=cz_win Návrh na vyhlášení zvláště chráněného území Přírodní památka Ovčírka. In: Krajský úřad Zlínského kraje Dostupné z: Návrh na vyhlášení zvláště chráněného území - Přírodní památka Údolí Bánovského potoka. In: Krajský úřad Zlínského kraje Dostupné z: PODEŠVA, Zdeněk. PP Olšava. In: Chráněná území Zlínského kraje [online]. 2002, [cit ]. Dostupné z: PYŠEK, Petr a Jiří SÁDLO. S vlky výt: alternativy boje proti zavlečeným druhům rostlin. Vesmír. 2004, roč. 83, č. 3. Dostupné z: RAK, Lubomír. Impatiens parviflora. In: Botany.cz [online]. 2007a [cit ]. Dostupné z: RAK, Lubomír. Rhus hirta. In: Botany.cz [online]. 2007b [cit ]. Dostupné z: RAK, Lubomír. Acer negundo. In: Botany.cz [online]. 2007c [cit ]. Dostupné z: 42

43 Roundup Biaktiv. In: Agrokrom [online]. [cit ]. Dostupné z: Ústřední seznam ochrany přírody. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online] [cit ]. Dostupné z: Zajímavosti. In: Obec Šumice: oficiální web [online] [cit ]. Dostupné z: 43

44 9 SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1: Rozdělení nepůvodních rostlin (Zdroj: Mlíkovský, Stýblo 2006) Tabulka č. 2: Přehled hlavních nebezpečných invazivních druhů vyšších rostlin (Mlíkovský, Stýblo 2006) 44

45 10 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek č. 1: Průběh invaze (Zdroj: Pyšek, Chytrý, Prach, 2008) Obrázek č. 2: Významné koncepce, teorie a hypotézy rostlinných invazí (Zdroj: Pyšek, Chytrý, Prach 2008) Obrázek č. 3: Kvetoucí akátový háj (foto vlastní) Obrázek č. 4: Porost topinamburů na břehu řeky Olšavy (foto vlastní) Obrázek č. 5: Hvězdnice kopinatá (foto vlastní) Obrázek č. 6: Porost netýkavek v lese (foto vlastní) Obrázek č. 7: Javor jasanolistý (foto vlastní) Obrázek č. 8: Škumpa orobincová (foto vlastní) Obrázek č. 9: Křídlatka japonská (foto vlastní) 45

46 11 PŘÍLOHY Mapa č. 1 Výskyt hvězdnice kopinaté 46

47 Mapa č. 2 Výskyt javoru jasanolistého 47

48 Mapa č. 3 Výskyt křídlatky japonské 48

49 Mapa č. 4 Výskyt netýkavky malokvěté 49