Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy

Transkript

1

2

3 Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Jiří Slouka Grada Publishing

4 Zvláštní poděkování patří mé manželce Daně za veliký podíl práce i za mimořádné pochopení, Janě Erdeové za významné obrazové a faktografické přispění a Andree Fraňkové za spolupráci. Fotografie v knize: Archivy měst a obcí str. 41, 85, 94, 104, 105, 164, 195; Braunstein David str. 67, 68 dole, 69 nahoře, 127, 128, 133, 135 obě, 137, 142, 151 nahoře, 161 nahoře, 184 dole, 196, 197 nahoře; Buriánek Luboš str. 125; Dvořák Miloš str. 28, 42, 106, 108, 145, 151 dole, 157, 178, 184, 191, 203, 205; Erdeová Jana str. 32, 61, 74, 75, 76, 82, 87, 120, 131, 150, 153 dole, 159, 160, 161 dole, 180, 185, 221; Hradiláková Eva str. 44, 176, 199; Hrubá Jitka str. 44 vlevo nahoře, 122, 126; Mikeš Vladimír str.72; Slavík Tomáš str. 81; Slouka Jiří str.10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 19, 21, 25, 30, 44 vpravo nahoře, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 54, 55, 57, 58, 59, 60, 62, 77, 89, 91, 109, 111 dole, 112 nahoře, 115, 117, 143, 152 dole, 154, 163, 169, 170, 171, 173, 179, 181, 187, 201, 211, 217, 222, 231; Převzato z publikace Šorm Krajča (1939) str. 23, 172, 228; Ostatní fotografie čerpány z oficiálních internetových stran obcí a měst. Jiří Slouka Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Daniela Karlovcová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie na obálce David Braunstein Počet stran 240 První vydání, Praha 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Design Eva Hradiláková, 2010 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN

5 Obsah Úvodem Původ a výpověď sloupů Proč právě sloup? Obelisk, významná inspirace sloupů Mariánský kult v českých zemích Památníky moru Jak se sloupy stavěly Sloup v životě města Systematika sloupů Chronologické hledisko Ikonografické hledisko Typologické hledisko Stylové hledisko Materiálové hledisko Stručně k jednotlivým sloupům Zaniklé sloupy Zlikvidované a odstraněné sloupy v českých zemích Problém mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze Nezařazené objekty Přehled literatury Ostatní použité zdroje Jmenný rejstřík Věcný explanativní rejstřík

6

7 Úvodem / 7 Úvodem Morovým a mariánským sloupům je věnováno poměrně značné množství monografických publikací, chyběla však aktuální přehledná práce, která by si nedávala za cíl podrobný popis objektů, nýbrž souhrnné a všeobecně přístupné postižení šířky i hloubky tématu. Dosud jedinou práci takovéhoto záběru publikovali Antonín Šorm a Antonín Krajča již v roce 1939 pod názvem Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě. Ta se stala hlavním materiálem, z nějž faktograficky (zhruba z nadpoloviční většiny) a z menší části i koncepčně vycházela kniha, již právě dostáváte do rukou. Původní záměr byl pouze přepsat uvedenou publikaci do současného jazyka s aktualizovanými údaji. Hned při prvním nástinu však bylo zřejmé, že takové řešení nestačí a že je nutné vytvořit s využitím daného podkladu novou, odlišně koncipovanou práci. Nejenom, že se mnohé změnilo jak co se týče poznatků o jednotlivých sloupech, tak i údajů o jejich dalším osudu a dokonce o nových událostech s jednotlivými sloupy spojených. Zásadně odlišný však byl pohled na věc. Práce citovaných autorů je nepokrytě směrována k obhajobě mariánského kultu, potažmo k podpoře obnovení sloupu na Staroměstském náměstí v Praze (čemuž je mj. věnována celá první polovina původní knihy). To hlavní a nejpřínosnější z práce Šorma a Krajči, tedy výčet sloupů v českých zemích v širokém a poutavém kontextu dobových reálií, zůstalo velmi slibně načato, ne však zcela dokončeno. Řada důležitých lokalit chybí. Zajímavé např. je, že se zde již promítla i politická situace v roce vydání, konkrétně odtržení Sudet (takže chybí např. Blíževedly, Litoměřice, Mimoň, Doksy, Jablonné nad Orlicí, ale i Svitavy nebo Šternberk). Naopak jsou zde uvedeny některé sporné objekty, které byly z textu naší knihy po úvaze vypuštěny. Smutné ovšem je, že jiné popisované objekty musely být zařazeny již mezi zaniklé (např. Doupov, Prunéřov, Kuřivody). Oproti tomu byly nalezeny jiné, dosud opomíjené, zejména v menších městech a obcích (Dobřichovice, Holovousy, Seletice, Želetava atd.). Předkládaná kniha však chce jít ještě dál, co se týká zobecnění poznatků nebo naopak i konkrétnější specifikace. Proto je zde z různých úhlů pohledu učiněn pokus o systematické roztřídění sloupů. Jde o hledisko chronologické s poprvé publikovaným pokusem o statistiku četnosti podle doby vzniku, dále hledisko ikonografické, typologické i stylové. Poprvé se v celkovém kontextu zabýváme také hlediskem použitého materiálu. To je vědomě ovlivněno skutečností, že autor není umělecký

8 8 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy historik, nýbrž že se řadu let profesně zabývá mj. přírodním kamenem a dějinami jeho využití v architektuře a sochařství. Kniha tudíž není v první řadě určena pro historiky již z toho důvodu, že nechce suplovat odborné historické a uměleckohistorické práce, jichž je k dispozici celá řada. Spíše má být orientační pomůckou např. pro restaurátory, kameníky a především pro širokou obec zájemců o kámen a o původ a význam kamenných skulptur. Uvědomujeme si, že zde obsažené informace jsou nesourodé. K některým objektům se jich podařilo získat značné množství a dokonce bylo nutno je redukovat, jinde jsme se dozvěděli jen nejzákladnější fakta nebo údaje tak rozporné, že v zájmu objektivity bylo nutno tyto lokality z přehledu raději vyloučit. Zdaleka ne vždy bylo možno provést vlastní šetření v terénu (třebaže jsme mu dávali přednost před literární kompilací), už kvůli množství sloupů rozmístěných po celé ČR. Někde se nepodařilo získat ani fotografie, jinde mají dostupné snímky sice základní informační hodnotu, pro tisk jsou však nepoužitelné. I kvalita zde publikovaných snímků je nakonec rozdílná. U lokalit, kde bylo čerpáno především nebo výhradně z jednoho zdroje, je tento zdroj uveden. Z velké části jde o výše citovanou publikaci, často jsme využili i internetové stránky příslušných měst a obcí a celou řadu lokalit jsme ověřovali přímým dotazem ať už elektronickou poštou, telefonicky nebo i osobním jednáním. Bohužel bylo nutno v této souvislosti konstatovat mimo jiné to, že větší pozornost byla vždy věnována českým lokalitám než moravským, což platí o uměleckohistorických publikacích obecně. Také je škoda, že některá města a obce na svých internetových stránkách morové a mariánské sloupy opomíjejí. O to větší dík patří všem, kdo nejen ochotně poskytli informace, ale kdo neváhali tomuto tématu věnovat o kousek víc času, úsilí i srdce, zejména v informačních střediscích a na městských a obecních úřadech ve Frýdku-Místku, Chotěboři, Odrovicích, Soběslavi, Telči, Velkém Meziříčí, Volyni i dalších. Není možno všechny vyjmenovat, avšak velkým poděkováním jim všem ať je sama tato kniha. Přehled, který tu podáváme, není ani úplný, ani dokonalý. Doufejme ale především, že není konečný a že i do budoucna budou přibývat informace a poznatky o tak zajímavých objektech, jakými mariánské, trojiční a morové sloupy rozhodně jsou.

9 1 Původ a výpověď sloupů Původ a výpověď sloupů / Proč právě sloup? Hned na začátku je třeba upozornit, že ne všechny zde popisované objekty jsou sloupy v pravém smyslu tohoto slova. Někdy jde spíše o sousoší, různou formou vyvýšená a vizuálně strukturovaná odstupňovaná, se zdůrazněnou vertikálou nebo s pyramidální kompozicí. A někdy jde prostě o sochu umístěnou ve vyvýšené pozici. Pro celý souhrn barokních a pozdějších kamenických děl, jimiž se zde zabýváme, tedy označení sloup není zcela přesné. Výstižnější, ovšem méně používaný (a také méně jednoznačně definovaný nebo vůbec nedefinovaný), je termín statue. Protože však mariánský či morový sloup jsou všeobecně vžité pojmy, zůstaňme u nich. Ještě v jedné věci se musíme držet konvence. Ve výběru objektů, kterým věnujeme pozornost. Neboť někdy jen tradice rozhodla, zda se sousoší má či nemá považovat za morový sloup. Typické příklady najdeme v Praze. Nespadá sem třeba kašna se sloupem sv. Josefa před Novoměstskou radnicí nebo statue sv. Jana Křtitele na Maltézském náměstí vzdor tomu, že první z objektů se typologicky blíží morovému sloupu na Hradčanech a druhý byl přímo postaven jako památník odvrácení moru. Tradice ale mohla naopak označit jako morový nebo mariánský sloup i objekt jiného charakteru nebo i takový, který nemá s díly tohoto druhu nic společného. Tak mariánský sloup v Lysé nad Labem je ve skutečnosti jen socha Panny Marie na mírně vyvýšeném podstavci a jako morový sloup byla dokonce označována novogotická kašna Hold českých stavů s pomníkem císaře Františka I. na Smetanově nábřeží v Praze. Původně asi posměšné označení se vžilo natolik, že někteří Pražané kašnu skutečně za morový sloup považují (jak je autenticky doloženo ještě v prvním desetiletí 21. století). Terminologicky bychom si na začátku měli ujasnit i částečné překrývání dvou uvedených pojmů. Mnoho sloupů nesoucích na vrcholu sochu Panny Marie bylo postaveno právě v souvislosti s morovými epidemiemi a je opět jen otázkou konvence, jak se nazývají. Někdy pro ně najdeme v literatuře oba termíny používané stejnou měrou nebo současně, jako třeba v případě sloupu na Hradčanském náměstí v Praze, nazývaného mj. mariánský morový. Ovšem ne každý mariánský sloup byl zároveň morový a naopak. Morové sloupy nesou i sochařské ztvárnění Nejsvětější Trojice nebo některého světce či skupiny světců morových patronů, místního patrona apod. Naopak mnoho mariánských

10 10 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Silně poškozený sloup z měkkého pískovce v obci Hřivčice na Lounsku je oficiálně považován za ukazatel cest z roku 1680, řada autorů se však domnívá, že může jít o pravěký menhir. Není ani vyloučeno, že se zde setkáváme se vzácným zbytkem středověkých božích muk.

11 Původ a výpověď sloupů / 11 i trojičních sloupů připomíná jinou událost než morovou epidemii (požár, konec neúrody, řidčeji ukončení války, výjimečně prý i zemětřesení) nebo bylo vztyčeno čistě jako mariánské kultovní místo. Obojí může být i odděleno. Mariánský sloup dominuje jinému prostoru města než morový, resp. trojiční (Olomouc, Kroměříž). Výjimkou je mariánský a trojiční sloup jako dva protějšky na tomtéž náměstí (Nové Město nad Metují, Náchod). Jak ale sloup vznikl? Proč má ve většině případů určitou ustálenou podobu? Odpovědi se sice můžeme spíše dohadovat, zřejmě však nebudeme daleko od pravdy. Prapůvod sloupů lze vidět již ve vztyčených kamenech megalitického období, ať již šlo o samostatné menhiry nebo o první nosné pylony, součást trilitů, jejichž nejslavnějším příkladem je jihoanglická megalitická svatyně Stonehenge. S příchodem křesťanství se megality sice většinou likvidovaly, nahrazovaly se však podobnými objekty nesoucími křesťanskou symboliku. Někdy takový nápadný a všeobecně uctívaný kámen zůstal i v nové éře zachován, stal se prostě podstavcem pro kříž nebo pro sochu světce. Zároveň hrají sloupy významnou roli v Bibli, zejména ve Starém zákoně. Nejen jako básnické obrazy mj. Země je podle autorů starozákonních textů ukotvena na sloupech (což pak bohužel četní fundamentalisté vzali doslova). Hospodin ve sloupu oblakovém nebo ohnivém vedl Mojžíšův lid pouští. Ale jsou tu např. i dva konkrétní sloupy, které dokonce známe jmény: Jakín a Bóaz, pilíře vstupu do Šalomounova chrámu. Jak je z Bible patrno (1. Kr. 7,21), nesloužily jen jako nosný prvek architektury. Jejich funkce z hlediska statiky naopak asi nebyla zásadní, zato nesly závažný symbolický obsah a lid v nich spatřoval především pevnost a stálost Izraele pod Božím vedením a pod vládou Davidova syna. Novodobě pak tyto sloupy jako stěžejní prvek svojí symboliky převzalo svobodné zednářství. Kupodivu malý dopad na vývoj solitérních sloupů mělo starověké Řecko, kde sloupy plnily převážně nosnou funkci, i když to bylo vždy také ve spojení s prvky estetickými a obsahovými. Výjimkou byly jednak hermy, kamenné mezníky asi o výši lidské postavy ukončené bystou nebo obecněji hlavou a rozmísťované ve volném terénu, jednak výtvarně pojaté sloupovité milníky a značky osazované mj. na hipodromech. Jistá podobnost s novověkými sloupy se u obou dá najít, přímou souvislost ovšem těžko můžeme očekávat. Naopak nepochybný je vliv římských vítězných sloupů, které jako celá antická architektura našly ohlas v renesanci a pak v baroku. Jednoznačná a doložená je kromě toho i souvislost mariánských sloupů s egyptskými obelisky, která stojí za samostatné zastavení. Přímé předchůdce stále však jen výjimečně jako prokomponované spojení sloupu se sochařským dílem najdeme ve středověku. Přesněji řečeno, najdeme o nich většinou jen písemná svědectví; objekty samotné se až na ojedinělé fragmenty nezachovaly. Jsou to především boží muka, doložená na našem území již od vlády knížete

12 12 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Barokní kříž na vizuálně zvýrazněném sloupku. Velká Dobrá u Kladna Boleslava I. (do r. 967), který vydal pokyn k jejich stavění. Z kontextu známých skutečností vyplývá, že zdaleka ne vždy šlo o sloupovité objekty (do této skupiny se nejspíše řadily i různé formy křížů) ani nemusely být vždy kamenné. Naopak se zdá, že převažujícím materiálem bylo po celý středověk dřevo. Ale důležité pro nás je, že součástí tohoto širokého a různorodého souboru byly nepochybně i mariánské sošky na vysokých podstavcích sloupovitého tvaru. Určitou středověkou příbuznost s pozdějšími morovými sloupy můžeme spatřovat i v sochách tzv. rolandů, ozbrojených rytířů stojících na pilířích jako ochránci měst a zdobících často kašny, zejména v Německu (patří sem ale i Bruncvík z Karlova mostu, bohužel nahrazený novogotickou napodobeninou). Jejich smysl je ovšem zcela odlišný, většinou jde o symboly městských práv. Symbolická mnohovrstevnost mariánského a morového sloupu je ovšem nabíledni. Připomeňme si některé aspekty a pokusme se alespoň částečně mluvit řečí symbolů: prst vztyčený od země k nebi jako vyjádření prosby, pojítko mezi plochou, hmotnou, přízemní zemí a nadzemskou nehmotnou sférou, opora, nosný pilíř nebeské klenby či duchovního chrámu, prostředek vyvýšení, vyzdvižení světce do nadpozemské roviny, uctívaná postava ochránce a strážce, shlížejícího na město shora. Významný psychologický efekt mělo i to, že modlitebníci zdvíhali zraky do výšky. Kromě těchto celkem jasných a pochopitelných aspektů ovšem některé sloupy bezpochyby nesly i tajné významy, prvky esoteriky a kabaly. Byly zašifrovány v proporčních poměrech, složitých půdorysech, nesrozumitelných symbolech a třeba někdy i ve výběru postav světců a jejich vypodobnění. Oproti tomu některé jiné symboly, pro nás

13 Původ a výpověď sloupů / 13 Sloup sv. Václava na Křížovnickém náměstí z r je nejstarším dochovaným sakrálním sloupem v Praze. Do souboru mariánských a morových sloupů jej však nelze zařadit pro odlišnou ikonografii i určení. dnes nesrozumitelné, mohly být ve své době zcela konkrétními narážkami na dnes dávno zapomenuté události. V konfrontaci s poměrně bohatým rodokmenem i s takto čitelnou symbolikou je tím překvapivější, že mariánský či morový sloup (alespoň v ustálené kamenné podobě) je až novověký vynález, jež je v podstatě záležitostí baroka. Nemůže jít o technické příčiny gotičtí kameníci již také dovedli vynikajícím způsobem ztvárnit i adjustovat vertikální sochařský prvek se sakrální funkcí. Avšak pojímali jej spíše jako součást velkého celku (zpravidla katedrály) a jen zřídka je napadlo vztyčit jej samostatně. Ostatně, i některé kříže se v baroku začaly umísťovat na dekorativní sloupky různých tvarů a velikostí, které jsou často mnohem nápadnější než skromný křížek na jejich vrcholu. I tady je kontinuita s formou božích muk jednoznačná a přesto nově uchopená. A tak muselo během staletí dozrát určité stylové vnímání, které osamocený sloup i s veškerou jeho symbolikou nalezlo či znovu nalezlo. Včetně té skutečnosti, že se z něj po nějaký čas stala módní až masová záležitost. Řekněme, že bylo zapotřebí až barokního vidění světa, aby sloup jako pomník začal žít vlastním životem. 1.2 Obelisk, významná inspirace sloupů Když v době renesance začala Evropa objevovat starověký svět, otevíralo se náhle široké pole poznání a netušených estetických hodnot. Po celý středověk byly totiž tyto hodnoty lidmi Západu přehlížené a zapomenuté. Určitou kontinuitu s přínosem starověkého myšlení udržovali v širším evropském prostoru především Arabové.

14 14 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Porovnání morového sloupu na Hradčanech se sloupem sv. Josefa před Novoměstskou radnicí v Praze. Přes zřetelnou výtvarnou příbuznost patří do našeho souboru pouze první z uvedených objektů.

15 Původ a výpověď sloupů / 15 Sloup sv. Josefa před Novoměstskou radnicí v Praze Tak se průvodním jevem nástupu novověku stal nebývalý nárůst zájmu o řecko-římskou klasiku i o zaniklé kultury Východu. Mezi nimi pochopitelně zaujal stěžejní pozici starý Egypt. Egyptské památky měly pro Evropany té doby (jako ostatně i pro dnešní generace) zvláštní atraktivitu spočívající v neobvyklosti, ve stylu vycházejícím z odlišného myšlenkového prostředí. Tehdy byl dojem umocněn ještě tím, že šlo vlastně o novinku. A protože i vnímání kulturních hodnot minulosti procházelo svým vývojem, není divu, že po stovkách let nezájmu začali naopak evropští sběratelé Egypt doslova rabovat včetně odvozu monumentálních architektonických prvků.

16 16 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Kopie egyptského obelisku. Růžová zahrada, Konopiště Je tedy mylná představa, že vážný zájem o Egypt projevil až Napoleon, který tam spolu se svojí armádou vyslal i tým badatelů. To byla pouze první vědecká expedice, zatímco objevitele a sběratele přitahoval obtížně dostupný Egypt už více než sto let. První a z našeho hlediska nejdůležitější vztyčení egyptského obelisku na jiném než původním místě má ovšem složitější historii. Z Egypta do Říma jej nechal dopravit císař Caligula roku 39 n. l. a dnes si sotva dokážeme představit technické potíže, jaké s tím musely být spojené. Monolit z asuánské žuly je totiž se svojí výškou 23,5 m a váhou 332 t zároveň největší, jaký kdy byl do Evropy dopraven. Je obtížné vysledovat, co vedlo papeže Sixta V. roku 1586 k přemístění kamenného kolosu z původní lokality (vzdálenost se neuvádí, snad šlo o okolí Fora Romana a tedy o místo za řekou) na nově upravované Svatopetrské náměstí ve Vatikánu. Módní okouzlení Egyptem zde určitě sehrálo roli, zároveň šlo ale asi o demonstraci moci a majetku instituce, pro niž tehdy žádný sebegigantičtější stavební záměr nebyl nereálný a žádné finanční prostředky přehnané.

17 Původ a výpověď sloupů / 17 Barokní parafráze obelisku zakončená na vrcholu granátovým jablkem. Zahrada špitálu v Kuksu Monolitický obelisk byl důmyslným postupem a za vynaložení obrovské energie sňat z původního místa 28. dubna 1586 a 19. září téhož roku nově osazen na místo, kde se nachází dodnes. S největšími problémy se potýkalo opětovné vyzdvižení do vertikální polohy za účasti více než 800 dělníků a 140 koní, kteří pomocí kladkostrojů uváděli kolos do pohybu. Složitost obří podpůrné konstrukce je doložena dobovými vyobrazeními včetně fresek ve svatopetrském chrámu. Kronikáři líčí dramatické vyvrcholení akce, kdy se již zdálo, že se vztyčení nezdaří, neboť se lana začala pronášet a tažná síla přestávala účinkovat. A tu, téměř jako happyend, zaznamenává historie jeden ze slavných výkřiků z davu od jakéhosi přihlížejícího námořníka. Jeho jméno se neuvádí, ale jeho spontánní, zkušenostmi podložený výrok Vodu na lana! zůstane zachován pro všechny generace. Skutečně, namáčením lan došlo k jejich opětovnému napnutí a osazení monolitu tak mohlo být úspěšně dokončeno. Teprve později byly v dalších evropských městech umístěny menší obelisky, tentokrát již dopravené přímo z Egypta: luxorský na náměstí Svornosti v Paříži

18 * 18 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy (výška 22,84 m, váha 230 t), Kleopatřina jehla v Londýně (výška 20,12 m, váha 189 t) a v literatuře se uvádí také monolit v norském Oslu (výška 17,06 m, váha 263 t). Kopie a napodobeniny obelisků se pak stávaly také oblíbeným prvkem výzdoby mnoha šlechtických sídel a později i veřejných parků, a to ještě po většinu 19. století. Typické příklady najdeme mj. v zámecké zahradě na Konopišti nebo v zahradě špitálu v Kuksu, vždy v několika exemplářích. Ale podstatné je, že jednou z dominant hlavního sídla katolické církve se od poslední čtvrtiny 16. století stává také sloup na veřejném prostranství. Tady je možné vidět přímou inspiraci pro stavbu dalších sloupů sakrálního významu. Nepřekvapí nás tedy, že první skutečný mariánský sloup vznikl rovněž v Římě, ovšem mimo Vatikán, na náměstí Santa Maria Maggiore roku I ten má ovšem dřík antického původu. Trvalo ještě nějaký čas, než se sloup začal šířit po Evropě. První na sever od Alp a druhý na světě byl postaven v Mnichově roku 1638, tedy celých 24 let po římském a 52 let po vztyčení obelisku ve Vatikánu. Habsburská monarchie včetně našich zemí pak reaguje s ještě větším zpožděním, o dalších zhruba 10 let, a jak jsme již uvedli, vlivů je víc. Taková historická setrvačnost ovšem neznamená nic zvlášť neobvyklého, můžeme ji najít i v jiných oborech lidské činnosti a bude o ní řeč ještě i v souvislosti s minimálními stylovými proměnami sloupů. Přesto je nutné již na tomto místě zdůraznit, že sloup z roku 1650 v Praze, dnes bohužel zničený, byl hned čtvrtým v pořadí (po Mnichově a Vídni), byť ještě s velkým časovým odstupem. A tak se lze právem domnívat, že stěžejním nebo alespoň velmi důležitým impulsem ke stavbě sloupů nesoucích křesťanskou symboliku se paradoxně stal starověký obelisk s texty oslavujícími egyptské bohy. 1.3 Mariánský kult v českých zemích Dostáváme se k jednomu z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších úhlů pohledu na problematiku. Nejen proto, že je nutno vytřídit a analyzovat velké množství informací, ale i proto, že je těžké zaujmout nestranný postoj. Málokterá idea v dějinách byla totiž tak přeceňovaná nebo naopak tak podceňovaná, jako uctívání Panny Marie. Marie, matka Ježíšova, se v římskokatolickém i byzantském (pravoslavném) prostředí těšila již od starověku velké úctě, což logicky vyplynulo z její mimořádné úlohy v evangeliu, resp. v křesťanské věrouce. Od doby baroka až do začátku 20. století se však stávala předmětem nekritického zbožštění hraničícího s pověrečností, které v katolické víře dokonce zastínilo biblickou zvěst. Do opačného extrému šel protestantismus. Ve snaze výrazně se odlišit od katolictví, začal Marii v podstatě ignorovat. Ani to není správné, vždyť minimálně jde o biblickou postavu zvláštního poslání.

19 Původ a výpověď sloupů / 19 Ať už se dá oběma přístupům cokoli vytknout, jedno zůstává nesporné: dopad na život lidí. Marie vždy byla symbolem dobra a naděje, útočištěm a útěchou (jak se doslova praví i v mariánských modlitbách a písních), posilou člověka v nepříjemných životních situacích i objektem díků, pokud se dařilo dobře. Ponechme stranou otázku, jak dalece byla tato představa živena protireformací určitě ano. Ale fakta hovoří jasně, k Panně Marii se po staletí modlili chudí i bohatí, Češi i Němci, vlastenci i příznivci vládnoucí dynastie, konzervativci i buřiči. I Mistr Jan Hus ji uctíval, jak je historicky prokázáno. V mnoha těžkých obdobích se většina národa obracela právě k ní. Jde tedy víc o psychologické a sociologické dopady, než o preciznost teologického nahlížení a tady nelze, než hodnotit mariánskou úctu pozitivně. Nemá smysl zde rekapitulovat celý vývoj mariánského kultu v českých dějinách a jeho vliv na výtvarné umění už proto, že je tomuto tématu věnováno mnoho jiných publikací. Připomeňme si jen některé stěžejní momenty podstatné z hlediska našeho zájmu. Je příznačné, že nejstarší zbytky kamenné stavby na Pražském hradě patří předrománskému kostelu Panny Marie, založenému kolem roku 883 knížetem Bořivojem. Také mimořádně cenný reliéf madony s adorujícími abatyšemi z kláštera sv. Jiří (kolem roku 1220) nás přesvědčuje, že ve vrcholném románském období byla u nás mariánská ikonografie rozšířená a propracovaná. Naprosto neoddiskutovatelný je však dopad mariánské úcty na gotické umění, kdy o něm lze hovořit jako o jednom z hlavních zdrojů inspirace všech výtvarníků. Stěžejní význam pro vývoj uměleckého motivu madony měla doba Karla IV., tedy nejvytříbenější období vrcholné gotiky. Marie byla zobrazována v ustálených formách a jejich variantách, které často tvořily základ pro další repliky a volné napodobování. Panna Marie Svatohorská, zvětšená barokní parafráze gotické sošky na bočním portálu poutního areálu na Svaté Hoře v Příbrami

20 20 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Za dílo z tohoto období byla donedávna považována i známá a v baroku hojně reprodukovaná soška ze Svaté Hory v Příbrami, o níž se tradovalo, že ji osobně vyřezal Karlův rádce, arcibiskup Arnošt z Pardubic. I o samotném císaři kolovala pověst, že vlastnoručně vytesal sošku Panny Marie z bílého mramoru, umístěnou na Karlštejně. Obojí je samozřejmě legenda, může však být podložena zrnkem pravdy. Např. některé indicie ve výzdobě Svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta nebo kaplí na Karlštejně nasvědčují tomu, že Karel IV. asi skutečně na důležitých dílech osobně spolupracoval s umělci, že měl přesnou představu o podobě konečného výsledku a možná i do tvorby sám zasahoval. Není vyloučeno, že stejně postupoval i Arnošt, muž v Karlově blízkosti a mimořádná intelektuální osobnost své doby. O Arnoštovi z Pardubic je v souvislosti s jeho mariánským vyznavačstvím zaznamenána i trochu úsměvná historka. Biskup Antonín Podlaha ji ve svém projevu k výstavě věnované zničenému pražskému mariánskému sloupu v r podal takto: Bylť Arnošt ( ) rovněž vroucím ctitelem mariánským. Sám vypravuje, že když v Kladsku v mladistvém věku do škol chodil a poklesku jakéhos se dopustil, že tvář sochy Panny Marie v tamějším kostele když před ní poklekl, od něho se odvrátila a že od té doby vystříhal se všeho, čím by Pannu Marii zarmoutil. Tato epizoda je zároveň typickou ilustrací podoby středověké zbožnosti. Ještě jedno mariánské vyobrazení se dočkalo řady pozdějších replik. Je to tzv. Palladium (ochranný předmět) země české, nevelký reliéf madony s dítětem ze Staré Boleslavi, kde byl údajně vyorán na poli roku Podle později vzniklých legend jej vlastnoručně zhotovil Metoděj z kovu odlitého z pohanských model sesbíraných Ludmilou a poté prý jej jako osobní talisman užíval sv. Václav. Ve skutečnosti jde v dnešní podobě o pozdně gotické dílo, vzniklé asi po roce 1430 (podle jiných názorů dokonce počátkem 16. století) nejspíše však přepracováním původního nebo jako náhrada zničeného originálu. Na mariánských sousoších bývá jeho kopie někdy vytesána v nízkém reliéfu, např. na podstavci. I z tohoto příkladu je patrné, že mariánská ikonografie alespoň ve zlomku původní slávy přežila i obrazoboreckou éru husitských válek. Svědčí to opět především o síle kultu. Ani následné období pozdní gotiky ve většinově utrakvistickém Českém království neodsunulo Marii do pozadí, naopak v ní našlo nové inspirace. O poznání častěji než předtím se s ní setkáváme jako s postavou biblických příběhů: zvěstování, navštívení, narození Páně, útěk do Egypta apod. To samozřejmě platí především v malířství; sochařství zachovává formu madony jako ústředního objektu zájmu. Zvláštní je, že se do českého mariánského kultu téměř nepromítla renesance. Zatímco v Itálii vznikaly madony patřící k vrcholům světového výtvarného umění

21 Původ a výpověď sloupů / 21 Stylové pojetí Panny Marie Neposkvrněného početí (Immakulaty) ze 30. let 20. století. Římskokatolická fara v Praze-Strašnicích všech dob, k nám jako by tento vliv neměl šanci proniknout. Gotická tradice zde byla příliš zakořeněná a kromě toho opět sehrálo určitou roli kališnické smýšlení nadpoloviční většiny obyvatelstva, které ignorovalo římské myšlenkové proudy. Stěžejní důležitost má nástup baroka spojený v našich podmínkách s rekatolizací. Nad formou i obsahem mariánské zbožnosti té doby můžeme cítit rozpaky, jak jsme naznačili v úvodu kapitoly. Avšak pozitivní dopad na veškerou uměleckou tvorbu je jednoznačný od sochařství po hudbu. Vzniká první mariánský sloup v Praze (čtvrtý v Evropě) roku 1650 na Staroměstském náměstí. Zatím ojediněle se staví i v dalších městech (Kostelec nad Orlicí), uplyne ještě téměř třicet let, než se rozpoutá lavinovitá vlna jejich budování. Avšak základ je položen. Vznikají i mariánské družiny, spolky s překvapivou životností, přesahující několik století. Ty sehrávají v budování sloupů zásadní roli, ať už jde o přímou iniciativu, financování nebo alespoň o vlivnou podporu. Devatenácté století je z hlediska mariánské úcty jen stoletím setrvačnosti. Všechna schémata vytyčilo baroko: podobu mariánských poutí a pompézních slavností, víru v zázračné vlastnosti konkrétních soch a obrazů i sdružování v mariánských spolcích. A tak i devatenácté století nadále vztyčuje mariánské sloupy a sochy, i když v daleko menší intenzitě a často jako náhradu starších poničených děl. Zásadní zlom přineslo až dvacáté století spolu s nástupem celkové atheizace společnosti, vrcholící v poválečném období. Mariánský kult sice stále žije, ale zřetelně a rychle ustupuje do pozadí. Na Mariiny sochy a obrazy se začíná hledět především

22 22 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy jako na památky a umělecká díla tedy předmět úcty k mistrovství předků, ne k Marii samotné. Což ovšem nijak nebrání inspiraci Mariinou postavou i v nové tvorbě včetně mimocírkevní. A s tímto převažujícím nahlížením vstupujeme i do třetího tisíciletí. 1.4 Památníky moru Kdy a jakým způsobem dorazil do Evropy mor, nemoc s původním ohniskem zřejmě v širším podhůří Himalájí, je sice v základních rysech zmapováno, konkrétní cesty šíření však můžeme jen odhadovat. Počátek hrozby bývá kladen do souvislosti s invazemi středoasijských nájezdnických kmenů v 6. století našeho letopočtu, kdy zachvacoval velké oblasti Asie až po evropské pomezí. První historicky doložená epidemie v roce 541 v Konstantinopoli (tzv. justiniánský mor) však podle některých názorů mohla mít původ i v Egyptě nebo v Habeši, jež s byzantskou říší čile obchodovaly. Poté nákaza propukala v nepravidelných cyklech až do novověku. K nejničivější středověké epidemii došlo v letech , tedy v době vlády Karla IV. Málo se ví, že založení Nového Města pražského bylo pravděpodobně uspíšeno mj. nutností prevence před morem. Tehdy na následky choroby vymřela přibližně čtvrtina veškerého evropského obyvatelstva. Nemoc, způsobená bakterií Yersinia pestis objevenou až roku 1894, má jako primární hostitele hlodavce, jen v menší míře to může být i pes, opice nebo velbloud. Má buď formu dýmějovou s nekrotickým zánětem mízních uzlin a přenosnou pouze krví, nebo formu plicní, projevující se jako prudký zápal plic. Pouze u druhé z nich je možný i přímý přenos z nakaženého člověka. Někdy se uvádí i vzácně se vyskytující střevní forma, přenosná pouze požitím nakažené potravy. Průběh je velmi rychlý, pacient často umírá během několika hodin. Výsledek všech faktorů je nasnadě: šlo vždy o nemoc z nedostatečné hygieny. Jednak to byli všudypřítomní potkani, z nichž se mor přenášel na člověka prostřednictvím blech, jednak všeobecně špatné, nevětrané prostředí s množstvím prachu a nečistot v ovzduší podporující vznik kapénkové nákazy. Je logické, že nejlavinovitěji se šířil mor ve městech, přestože ani malé osady často nezůstaly ušetřeny. V důsledku zhoršených sociálních podmínek byly epidemie mnohdy vázány na období hladu nebo válek. A svoje opodstatnění pak mělo i to, že bohatší občané postupně začali před morovou ranou či černou smrtí (toto označení se ustálilo pro plicní formu) utíkat pryč z měst, obvykle do hor. Dnes je mor v Evropě prakticky vymýcen, ojedinělé případy importované ze zemí třetího světa jsou snadno lokalizovatelné a léčitelné antibiotiky. Stálé riziko dosud představuje v méně rozvinutých oblastech Afriky a Jižní Ameriky, ale ani tam už se

23 Původ a výpověď sloupů / 23 Morový obrázek z přelomu 16. a 17. století zobrazuje Boha Otce vrhajícího na lidstvo morové rány a Pannu Marii vyprošující milost u Krista. nedá hovořit o masových úmrtích v pravém slova smyslu. Až do konce 19. století však šlo o nemoc neléčitelnou. Ještě v 18. století se jako jediný způsob možné ochrany před morem doporučovaly pouze modlitby. Souviselo to i s převažujícím chápáním nemoci jako Božího trestu za hříchy lidstva nebo jako pohromy uměle vyvolané čarodějnicemi, Židy nebo kacíři. O epidemii se začalo vážněji hovořit až s nástupem osvícenství a tím i vědeckého myšlení. Přesto uvedené pojetí přežívalo sveřepě dlouho. Jsou o něm důkazy ještě téměř po celé období 18. století. V českých zemích byla první velká epidemie zaznamenána v letech , kdy na následky moru zemřelo v Praze asi osob, v celé zemi více než Další epidemie, kromě již dříve uvedené, se opakovaly v letech 1439, 1450, 1464, 1471, 1483, 1496, souvisleji mezi léty (nejméně v devíti výrazných vlnách, jedna generace tedy celý život prožila v období téměř nepřerušené morové epidemie), 1598, 1634, 1648 (tyto dva výskyty byly úzce spjaty s třicetiletou válkou) a Především nás ale zajímají epidemie v letech a (v posledním případě spojená i s dobytčím morem), které se staly hlavním popudem ke stavbě morových sloupů. O rozsahu zkázy si můžeme učinit představu například z pamětí Mikuláše Dačického z Heslova, podle nějž bylo v roce 1582 u každého z kutnohorských kostelů denně pohřbíváno obětí moru (převzato z publikace Šorm Krajča, 1939). To samozřejmě mělo zpětné dopady na ochromení běžného života společnosti a nutně se v důsledcích muselo projevit i v politickém vývoji. Opatření proti šíření nákazy bývala drastická. Města, kde se mor vyskytl, bývala ve středověku neprodyšně uzavřena a obyvatelstvo se nechávalo v podstatě vyhladovět (viz např. Německý, dnešní Havlíčkův Brod). Stejně tak ve venkovském osídlení, kde se usedlostem zatloukaly dveře i okna, dokonce ani mrtví nesměli být vynášeni ven

24 24 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy a lidem z postiženého místa byl znemožněn sebemenší kontakt s okolím. Byli tím vlastně odsouzeni na smrt. Historie nám ale zanechává i svědectví o řadě statečných kněží a řeholníků, kteří se i přes takováto opatření nemocným věnovali nebo jim poskytovali alespoň útěchu formou přijímání svátosti či posledního pomazání, často za cenu vlastního života. Jsou zprávy i o tom, že se tak někdy dělo hromadně na tržištích a náměstích, kam byli nemocní vynášeni. A vzácně se v evropských sbírkách zachovala zajímavá pomůcka: dřevěná nebo kovová ruka na hůlce, jejíž pomocí byla do úst nemocných vkládána hostie. Vraťme se ale k reflexím v umělecké tvorbě. Od raných dob můžeme vidět chápání moru jako Božího hněvu trestajícího hříšné lidstvo. Zároveň od středověku a zejména v baroku spatřujeme úzkou provázanost modliteb za odvrácení moru s mariánským kultem. Již zmíněný pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic vydal po roce 1350 pastýřský list, v němž přímo vybízí k modlitbám k Panně Marii jako ochránkyni před morem. Mimo jiné se mělo třikrát denně zvonit a odříkávat mariánskou modlitbu Anděl Páně. Jeho nástupce Jan z Jenštejna pak roku 1380 složil latinskou veršovanou modlitbu o čtyřech slokách, v níž se sice o moru vysloveně nehovoří, můžeme z ní však vyčíst mj. vděčnost Panně Marii za delší období bez výskytu nemoci a v podtextu i obavu před jejím možným opakováním. Balbín uvádí, že ještě v 18. století i sama lékařská fakulta pražského vysokého učení, která k řádění nákazy jen bezmocně přihlížela, doporučovala jako prostředek jejího odvrácení jedině modlitby, především k Panně Marii (převzato z publikace Šorm Krajča, 1939). Z barokní doby také pocházejí tzv. morové obrázky, rytiny plnící částečně funkci jakýchsi osvětových letáků. Na nich bývá mimo jiné vyobrazen Bůh Otec, který střílí na lidstvo morové šípy, a Panna Marie, která před nimi lidi vlastním tělem kryje. Zároveň někdy na kolenou prosí Krista za odvrácení nemoci. Takové výjevy, ač chápané jako vodítko ke směrování modliteb, jsou ovšem z věroučného hlediska velmi pochybné. Nejenom, že porušují druhé přikázání desatera, tedy zákaz zobrazování Boha (ten ovšem církev nedodržovala už od raného středověku), ale zároveň ještě jakoby v nebi docházelo ke konfliktu: na jedné straně Bůh mstitel, dokonce ozbrojený, proti němu Marie zachránkyně, eventuálně Kristus jako třetí, vyjednávající strana. To se samozřejmě příčí samotné křesťanské zvěsti, ale lidová víra uvažovala jinak. Zobrazení morové nákazy jako střely bylo nejběžnější, výstižně se tím vyjadřovala prudkost a nečekanost úderu. Zde je i metaforický původ uctívání sv. Šebestiána, mučedníka prostříleného šípy, jako jednoho z morových patronů. Smrtelná nemoc bývala také zpodobňována jako kostlivec s kosou a lukem nebo s velkým šípem, často letící vzduchem (např. na kostře koně s netopýřími křídly, jako na obraze v kapli

25 Původ a výpověď sloupů / 25 Moroví patroni, reliéfy na průčelí domu U zlaté studny v Karlově ulici v Praze. I zde má ústřední postavení Panna Marie, i když jde paradoxně o nejmenší ze všech vyobrazení.

26 26 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy sv. Pavlíny z r v kostele P. Marie Sněžné v Olomouci, kde připomíná událost sto let starou). Jinde byla na oltářích a náhrobcích znázorněna připomínka moru jako lebka se zkříženými kostmi. Ta však fungovala i jako obecný symbol smrti (memento mori), a to v římské i byzantské tradici. Proto je někdy těžké rozlišit, zda např. v letech ústupu nákazy se k ní tato symbolika přímo vztahuje či ne. Morové sloupy ale podobnou symboliku nesou jen ojediněle (jako třeba v Plzni). Protože byly často vztyčovány z vděčnosti za odvrácení nákazy, byly až na výjimky koncipovány v optimistickém duchu a pokud vůbec byly použity předměty připomínající smrt, pak hlavně jako atributy světců (lebka jako atribut sv. Rozálie nebo Máří Magdalény). Rovněž otevřený hrob v podnoži, častý hlavně na Moravě, se váže víc k legendám světců (opět zejména sv. Rozálie), přestože je zároveň také přímou připomínkou lidské smrtelnosti. Sloupy ovšem vznikaly i v těch městech, která nebyla morem téměř či vůbec zasažena obvykle jako vyjádření díků za tuto skutečnost (např. v Bělé pod Bezdězem a v Mnichově Hradišti). V Potštátu, který v 18. století zůstal nákazy zcela ušetřen, vystavěli sloup z vděčnosti občané Olomouce a Hranic, kteří se sem v době moru uchýlili. Naopak mnohá města, kde mor zuřil, morový sloup nemají uvádí se například Tábor, Domažlice, Vodňany, Sušice, Mělník, Benešov, Humpolec nebo Jilemnice. Konečně je důležité mít na zřeteli rozdílné aspekty toho, proč se sloupy vztyčovaly právě v souvislosti s morem: šlo o sloupy vítězné a také ochranné. Oba pohledy tu samozřejmě mohly být obsaženy zároveň, a to stejnou měrou. Také je třeba si uvědomit, že pomník v dnešním slova smyslu byl objeven až v 19. století, do té doby se na paměť tragických i jinak význačných událostí budovaly výhradně sakrální objekty někdy s nápisem připomínajícím dotyčnou událost, ale často ani to ne. Zároveň jde tedy o památníky obětí. Byla tu ale i praktická stránka věci. U sakrálních objektů se shromažďovalo velké množství lidí při bohoslužbách a v době moru (protože s dalšími epidemiemi se vědomě nebo mimoděk počítalo) byla výhoda, když se tak dělo pod širým nebem, ne v uzavřeném kostele, kde bylo riziko přenosu nákazy ještě vyšší. Typickým příkladem takto koncipovaného objektu může být sloup v Nymburce. Ocitáme se tedy znovu tváří v tvář významové i účelové mnohovrstevnosti, která byla pro baroko typická. V devatenáctém století byl mor vystřídán epidemiemi cholery, jen o málo méně ničivými. Analogie s dřívějšími vlnami moru se přímo nabízela, a tak z této doby najdeme ještě několik pozdních sloupů připomínajících tuto nákazu. Jednak ale už lékařská věda hledala a nalézala prostředky, jak epidemie zastavit, ale především už sloupy nebyly tak prestižní až módní záležitostí, jako přibližně o sto let dříve. Proto jsou sloupy vztyčené na paměť cholery už poměrně vzácné.

27 Původ a výpověď sloupů / Jak se sloupy stavěly Podobně jako dnes, musela i v 17. a 18. století stavbě předcházet určitá forma stavebního povolení s tím rozdílem, že ho vydávaly nejvyšší správní orgány a kromě výtvarného řešení se posuzoval i ideový obsah. Podle informací starších badatelů (protože autentické listinné důkazy je velmi obtížné dohledat nebo chybějí) bylo nutno vypracovat náčrtek ústřední sochy, kterou pak směl výtvarník pozměňovat pouze v detailech, vedlejší postavy však již byly ponechány zcela jeho tvůrčí invenci. Návrh se předkládal zemskému místodržitelství a byl schvalován přímo císařem, přičemž úřady měly právo rozhodnout i o změně námětu. Tak byla po roce 1680 zemskými správními orgány doporučována socha Panny Marie, po roce 1713 naopak Nejsvětější Trojice. Původně koncipované mariánské sloupy byly z těchto důvodů změněny na trojiční například v České Lípě a v Jindřichově Hradci. Trojiční morový sloup na Malostranském náměstí v Praze měl být nejprve zasvěcen sv. Václavu už proto, že šlo o prostor od středověku spojovaný s tímto světcem (původně zde stál jemu zasvěcený kostel) i proto, že malostranská morová epidemie ustala právě v době okolo jeho svátku. Úřady však rozhodly jinak. Síla mariánského vyznavačství se ovšem promítla i v trojičních sloupech, kde bývá Marie rovněž často zastoupena jako další hlavní nebo podružná postava, zpravidla ve výjevu nanebevzetí nebo korunování. Tak je tomu např. v Karlových Varech, Kadani, Chrudimi nebo Olomouci. Ve středočeském Chlumíně je dokonce až sporné, zda považovat sloup za trojiční nebo spíše za mariánský. Naopak jinde vznikly trojiční sloupy ještě před povinně mariánskými. Šlo vesměs o města s převážně německým obyvatelstvem, jako byl Jablonec nad Nisou, Nová Bystřice, Chomutov nebo Jáchymov. Umístění sloupu zřejmě již rozhodující orgány tolik nezajímalo, alespoň není známo, že by je někdy měnily nebo k němu měly vážné výhrady. Ostatně šlo skoro vždy o náměstí, kde procházel návrh již jakýmsi primárním filtrem, ohledy na daný prostor i zásadním hlediskem, aby sloup skutečně město zdobil. Pojímáme-li sloupy v kontextu okolní architektury (často jako kontrast oproti podloubí obepínajícímu náměstí), musíme skutečně obdivovat výtvarný a urbanistický cit někdejších stavitelů. Není příliš známo, že kámen ke stavbě nepocházel vždy z okolí a někdy se dopravoval i na větší vzdálenosti. Platí to zejména v případě moravských měst, kde se především na jihovýchodě a východě nacházela velká území s absencí vhodné kamenické suroviny. Sem bylo nutno dovážet pískovec ze střední, resp. západní Moravy nebo později z Těšínska, popř. mramor z Rakouska. Ale dělo se tak i v oblastech s dostatkem suroviny jiného druhu, málo vhodné pro jemnější sochařskou práci. Do celé jihovýchodní části Čech, poskytující množství kvalitní žuly, se pro sochařské účely rovněž vozil pískovec ze severovýchodních oblastí.

28 28 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Pozlacená socha Panny Marie na vrcholu sloupu v Hronově

29 Původ a výpověď sloupů / 29 Často šlo o převoz materiálu na desítky kilometrů s pomocí koňských nebo volských potahů. Na sloup v Opočně byl použit kámen dovezený již ve formě hotových dílů z Itálie, přičemž doprava stála větší částku než pořízení celého sloupu. Zde už ale můžeme vidět nejspíše snahu o vyniknutí a odlišení se za každou cenu, neboť dovážení kamene bylo zhola zbytečné. Širší východočeská oblast totiž vždy poskytovala dostatek ložisek velmi kvalitního pískovce, který byl použit pro řadu mariánských a morových sloupů v jiných okolních městech. Ve výhodě však jednoznačně byla města a obce v oblastech výskytu relativně měkkých usazených hornin, do nichž se dobře tesalo. Přesto ale např. Hořice, město kameníků, dostaly svůj sloup o něco později než jiná města v oblasti (1700) a navíc s málo kvalitním statickým zajištěním byl totiž roku 1813 povalen větrem a o 10 let později nahrazen sloupem zcela novým. V nedalekých Mlázovicích, městečku v těsném sousedství ložisek nejkvalitnějšího sochařského pískovce, se pak dočkali novobarokního mariánského sloupu až po požáru města na samém přelomu 19. a 20. století. Kromě toho mohlo v takových místech vzniknout jiné riziko: nevhodný výběr materiálu, který sice ušetřil náklady na přepravu, avšak z hlediska trvalého venkovního umístění nebyl kvalitní. Typický příklad najdeme v Hostivici u Prahy, kde je spodní, tedy z ideového hlediska méně důležitá, část zhotovena z pískovce z blízkých nalezišť, dnes již silně korodovaného a vzdor restaurátorským zásahům značně poškozeného. Stavba sloupu bývala událostí, kterou pozorně sledovalo celé město. Začínala zpravidla slavnostním slibem městské rady nebo všech občanů učiněným v kostele nebo při církevních slavnostech; poté se s napětím a zvědavostí sledovaly stavební přípravy a nacházelo se i nemálo dobrovolníků ochotných přiložit ruku k dílu a zapsat se tak alespoň malým dílem do dějin města. I dopravení kamene na místo určení bývalo událostí vzbuzující velkou pozornost. Není divu, vždyť šlo vždy o technicky a z dnešního pohledu i logisticky ojedinělé akce v dějinách měst. Např. z České Lípy je zaznamenáno, že k převozu hlavní monolitní části bylo potřeba 24 párů koní a nějakou dobu se čekalo na vhodné podmínky pro přepravu po sněhu. Stavbu umělecky velmi cenného sloupu v Jaroměři popisují Šorm a Krajča (1939, str. 82) takto: Když se jednalo o převezení kuple, velikého monolitu z Hořiněveského lomu ( ), přizvali si ostatní povozníci a sedláci k lomu 16 nádeníků, aby jim pomáhali tento kámen nakládati, doprava se neobešla bez nehody (poboření zděného plotu, pozn. editora). Mimo dobrý plat dostali sedláci i nádeníci za převoz v hospodě V ráji 12 pint piva, chléb a sýr.

30 30 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Lucerna pro věčné světlo v podstavci sloupu v Havlíčkově Brodě Kromě jiného se asi usmějeme nad naturální formou odměny, kterou bychom dnes (snad s výjimkou piva) nejspíše pohrdli. Svědčí to nejen o skromnějších poměrech, ale do určité míry i o žebříčku hodnot v době vrcholného baroka. Přitom nejde zdaleka o jediný případ, kdy bylo do rozpočtu stavby zahrnuto také pivo (viz popisy jednotlivých sloupů). Nejrizikovější však pochopitelně bylo vlastní osazování, řešené za pomoci vratidel a kladkostrojů. Nezabránilo se někdy nehodám s následkem zranění i úmrtí (např. z Velvar je zaznamenána smrt dělníka při vsazování kamenných kvádrů), ale ani poškození částí sousoší, které se musely zhotovovat znovu a výdaje na pořízení sloupu tak dále narůstaly. Vztyčením, sesazením a adjustací všech částí však práce ještě nekončila: všechno se totiž barvilo a zdobilo. Naše dnešní estetické cítění vnímá krásu tvaru v jednobarevném kameni, avšak barokní myšlení vyžadovalo barvu, lesk a oslnivost. Kámen se považoval pouze za hrubou surovinu, jíž je nutno dodat povrchovou úpravu. Socha Panny Marie na vrcholu sloupu byla obvykle celá pozlacená, aby doslova zářila do dáli. Zlacení je z původních povrchových úprav obvykle jediné, co se zachovalo

31 Původ a výpověď sloupů / 31 do dnešních dnů (z mnoha příkladů jmenujme třeba Mladou Boleslav nebo Jablonné nad Orlicí). Sochy vedlejších světců bývaly potaženy bronzem, bílým štukem nebo vyvedeny v přirozených barvách včetně pestrých a vzorovaných rouch. I všechny ostatní plochy a architektonické prvky byly barevné. Když si přimyslíme množství doplňků, jako byly svítilny, kovové šperky a obětiny, drapérie a čalouny, úchyty pro girlandy, stuhy a věnce, je tím trochu otřesena naše vžitá představa o výtvarné podobě kamenného barokního exteriéru. Barvy se vlivem povětrnosti smývaly již během prvních desetiletí, přesto byly zpočátku neúnavně obnovovány. Tak můžeme při restaurování objevit zbytky až několika barevných vrstev, které sice kámen chránily, jindy však, v závislosti na chemickém složení barev i kamene, spíše ničily a mohly se negativně podepsat na dnešní korozi povrchu. Některé sloupy byly v průběhu dějin i přemísťovány, nejčastěji tehdy, kdy bylo městské jádro zásadním způsobem upravováno a původní umístění sloupu se ukázalo jako nevyhovující. Nešlo o příliš častý případ, avšak ani o výjimku. Pravděpodobně rekordní v tomto směru je klasicistní sloup v Hořicích, vztyčený jako náhrada původního zničeného, pak třikrát přemístěný v prostoru téhož náměstí, odstraněný a znovu osazený až na začátku 21. století. Přemísťováním v důsledku rozvoje infrastruktury se zabýváme dále. 1.6 Sloup v životě města Hladinu fádního městského života pochopitelně vždy rozvířily velkolepé slavnosti spojené někdy už se slibem vybudování sloupu, s položením základního kamene a konečně s dokončením a vysvěcováním sloupů. Neméně okázalé bývaly slavnosti spojené s různými výročími, bohoslužby a shromáždění při významných katolických svátcích i dalších příležitostech. Některé bychom dnes sice považovali spíš za menší, při nichž se sešlo třeba jen několik stovek lidí. Musíme však mít na paměti, že se tak dělo jednak v době s daleko nižšími počty obyvatel ve městech, především však při absenci sdělovacích prostředků. Taková slavnost byla často jedinou příležitostí, kdy bylo možno spatřit osobnost známou jen z doslechu nebo dokonce po dlouhém čase slyšet na veřejném prostranství hudbu. V očích našich předků se proto každá podobná událost stávala velkým zážitkem a ze záznamů pamětníků často vyčteme neskrývaný úžas. Před sloupem se smekalo nebo poklesávalo v kolenou podobně jako před kostelem, vojáci prý u něj někdy salutovali. Někde se považovalo za nedůstojné, aby kolem procházel průvod za zvuků světské hudby. Prakticky v kteroukoli denní dobu zde poklekali modlitebníci ze všech vrstev obyvatelstva a stranou nezůstávali ani příchozí. Běžné

32 32 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy V uherských městech byly mariánské sloupy méně časté a je na nich patrná i určitá stylová rozdílnost. Spišská Sobota

33 Původ a výpověď sloupů / 33 např. bylo, že venkované vezoucí zboží na trh se nejprve zastavili u sloupu k modlitbě. Ale neopomíjeli jej ani lidé vedoucí kočovný způsob života, jako kolovrátkáři a provazolezci, jak prý je dosvědčeno např. z Rakovníka nebo z Třebechovic (Šorm a Krajča, 1939, str. 84). S jistou dávkou licence tak můžeme v českých zemích rozlišit oblasti zvýšené obliby sloupů, ačkoli jde samozřejmě o výslednici mnoha faktorů a musíme mít na paměti i jejich vznik po dobu několika generací. Přesto se dá tato obliba přibližně zmapovat nejen na jejich intenzivním výskytu (v některých regionech téměř neexistuje sebemenší sídlo městského typu, které by sloup nemělo), ale i podle pozornosti, jaká je těmto objektům věnována v písemnostech nejrůznějšího druhu od místních kronik až po regionální beletristickou literaturu. Po této stránce určitě vedou střední, východní a severovýchodní Čechy, větší oblast na severozápadě Čech, Písecko a Strakonicko a v menší míře jižní až jihozápadní oblasti Moravy (zde beze vší pochyby pod vlivem oblíbenosti sloupů v Dolních Rakousích). Za zmínku stojí, že přibližně v oblasti Lounska a Podřipska se zvýšená četnost sloupů částečně kryje se zvýšeným výskytem domnělých megalitických objektů, zejména menhirů. Šlo snad o záměrnou či podvědomou kompenzaci, vztyčování protipólů? To bychom se však už pouštěli na tenký led spekulativních hypotéz. Pro srovnání: o poznání nižší byla obliba sloupů v Uhrách, snad mj. vlivem nedostatku pískovce (viz materiálové hledisko systematiky). Přesto jich i na dnešním Slovensku, tedy v Horních Uhrách vznikla řada, často s vysokou uměleckou hodnotou. Významný byl ale opět i praktický účel. V mnoha případech šlo z dnešního pohledu o multifunkční objekty. Především to byl důležitý orientační bod ve městě, zvlášť pokud převyšoval okolní nízkou zástavbu a nesl na vrcholu zlacenou sochu. V některých městech plnil i funkci směrovníku díky situování podle světových stran nebo podle tehdejších dopravních cest. Často se od něj odpočítávaly vzdálenosti, stejně jako od Pupku světa v antickém Římě. V noci šlo zpravidla o jediný prostředek orientace díky světlu, které na něm hořelo. Někde, jako na Staroměstském náměstí v Praze, sloužil sloup částečně i jako sluneční hodiny, když se jeho stín za poledne kryl s čarou vyznačenou v dlažbě. Vzácnější je spojení sloupu s kašnou (Praha Malostranské nám., Teplice, Chrudim, Jindřichův Hradec, Turnov, Počátky, původně Kácov), protože sloupy se budovaly většinou v době, kdy již na náměstích kašny stály. V Chrudimi byly proto pozdější úpravy sloupu spojeny se zrušením dalších dvou kašen. Časem se v některých městech zjistilo, že sloup byl sice vztyčen na místě třeba nápadném a esteticky působivém, ale z praktického hlediska málo vhodném. Nejčastěji se stával překážkou stále narůstající vozové dopravě, nebo jí byl ohrožován. Mohlo docházet i ke střetu se stavebními záměry. Pak město obvykle neváhalo sloup přesunout jinam, a to třeba i do větší vzdálenosti od původního umístění: na vedlejší

34 34 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy náměstí, ke vstupu do kostela, do veřejné zeleně a podobně. Jindy se kvůli sloupům naopak komunikace odkláněly, dokonce vznikalo cosi na způsob dnešních kruhových objezdů (spojených často s parkovou úpravou v těsném okolí sloupu). To však je víceméně až záležitost pokročilého devatenáctého století. To vše je jen nejstručnější výčet významů a dopadů, jaké mariánské či morové sloupy obyvatelům měst přinášely samozřejmě kromě estetické hodnoty, mnohdy skutečně vysoké. Nepřekvapí nás tedy, že se jejich stavba postupně stala vyloženě prestižní záležitostí a vydržela jí být po dlouhá desetiletí.

35 Systematika sloupů / 35 2 Systematika sloupů 2.1 Chronologické hledisko Za nejstarší mariánský sloup v českých zemích je všeobecně považován sloup na Staroměstském náměstí v Praze z roku 1650, zničený v roce Šorm a Krajča (1939) však uvádějí ještě dva sporné případy z Moravy: Krumperky, údajně Zde autoři sami vyslovují určité pochyby o datování, protože pak by šlo o sloup o celých 10 let starší než pražský a jen o dva roky mladší než první středoevropský v Mnichově. Někdejší, dnes téměř vylidněné, sudetské městečko na Šumpersku nese nyní název Podlesí a je místní částí obce Malá Morava. Mariánský morový sloup (spíše objekt na rozhraní statue a sloupu) se dodnes zachoval, podle oficiálních údajů obce má ovšem nesrovnatelně mladší datování, až Tento údaj se zdá být podstatně věrohodnější už podle stylových prvků odpovídajících vrcholnému baroku. Odrovice (obec u Pohořelic), Tento případ stál citovaným autorům jen za otazník v závorce. Aktuálně bylo ve spolupráci s obecním úřadem zjištěno, že jde o mramorová boží muka vystavěná na paměť moru, tedy velmi vzácný předstupeň morových sloupů vznikajících zhruba o 150 let později. Má připomínat nákazu, následkem které v uvedeném roce vymřela celá obec osídlená tehdy rovněž německým obyvatelstvem. Bohužel bližší informace chybějí, protože kronika z té doby se nezachovala. Podobně jsou za morový sloup některými autory považována pískovcová boží muka z Hodkovic nad Mohelkou, později přemístěná mimo město, která ale vznikla až roku Na náměstí ovšem kromě toho existuje i skutečný mariánský sloup. Sporné je i časové umístění nejmladších sloupů, protože různé variace na mariánské sloupy nebo zcela nová díla jako náhrady starých sloupů přemístěných do muzeí mohou vznikat až do současnosti. Proto stanovme umělou hranici a za konečné datum vezměme rok Posledním objektem našeho zájmu je tedy sloup v Mlázovicích vzniklý až na samém přelomu 19. a 20. století. Je o to zajímavější, že i u něj se přesné datování podle různých pramenů velmi liší, a to o celých deset let ( ).

36 36 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Přehled morových a mariánských sloupů podle datování (včetně některých zaniklých) je obsažen v následující tabulce. Jsou zde zahrnuty i sloupy se spornějším datováním nebo lokalizací, případně původní objekty i jejich novější náhrady. Rok Čechy Morava a Slezsko 1650 Praha Staroměstské nám. (zboř.) Kostelec nad Orlicí Praha Hradčany, rampa Příbram Kolštejn-Branná Velký Týnec 1673 Louny Telč 1674 Družec Chodov u Karlových Varů Přeštice Velehrad 1677 Mimoň Hodkovice nad Mohelkou, Hostinné Nová Bystřice Znojmo 1680 Bečov nad Teplou, Cítoliby, Mladá Boleslav, Praha-Karlín (zaniklý) 1681 Bělá pod Bezdězem, Česká Lípa, Frýdlant, Litomyšl, Most, Plzeň, Rumburk Kolín Brno 1684 Lanškroun, Svinišťany Doksy, Litoměřice Jablonné v Podještědí, Přistoupim Frenštát pod Radhoštěm Jihlava, Vizovice

37 Systematika sloupů / Rychnov nad Kněžnou Ronov nad Doubravou Lipník nad Bečvou 1695 Jirkov, Náchod, Pardubice Prunéřov (zaniklý), Vrchlabí Chomutov Doupov (zaniklý) Nové město nad Metují, Přísečnice (zaniklý), Říčany, Vamberk Chotěboř, Máslojedy, Zásmuky Nové Dvory, Kladruby u Stříbra Jičín Jáchymov, Svitavy Horní Jelení, Lanškroun, Toužim,Trutnov, Žlutice 1706 Broumov, Česká Třebová, Mnichovo Hradiště, Obříství Kojetín Žďár nad Sázavou 1707 Police nad Metují Kravaře Lázně Kynžvart, Třebechovice pod Orebem, Zákupy 1710 Hodkovice nad Mohelkou, Chlumec nad Cidlinou --- Lomnice u Tišnova, Nový Jičín 1711 České Budějovice Jevíčko, Hrušovany nad Jevišovkou 1712 Červená Řečice, Planá Lomnice nad Popelkou, Praha Malostranské nám., Žatec 1714 Blíževedly, Písek, Praha u sv. Štěpána (zaniklý), Soběslav Zábřeh na Moravě Litovel, Prostějov, Vranov nad Dyjí

38 38 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy 1715 Kutná Hora, Vysoké Mýto, Chbany Kroměříž, Ruda 1716 Český Krumlov, Karlovy Vary, Litomyšl, Nová Paka, Nový Bydžov, Sedlčany, Tureč (zaniklý) 1717 Cítoliby, Havlíčkův Brod, Hradec Králové, Mirovice, Nymburk 1718 Opočno, Přistoupim, Rožďalovice, Smidary, Velvary Jaroměřice nad Rokytnou, Hodonín, Olomouc Moravská Třebová Fulnek, Potštát, Vyškov 1719 Liberec, Loket, Manětín, Teplice Šumperk, Šternberk 1720 Lanškroun, Pecka, Počátky, Stanovice Letohrad, Přeštice, Roudnice n.l.-urbanka, Starý Plzenec Uherské Hradiště, Ivančice 1722 Horní Police Český Dub, Město Touškov Budišov nad Budišovkou, Mikulov 1724 Červený Kostelec, Úpice Velké Meziříčí 1725 Horažďovice, Hronov, Rakovník, Žacléř Dačice 1726 Blatná, Praha Hradčany Jevíčko 1727 Bakov nad Jizerou, Jaroměř, Kouřim (zaniklý), Polička Bystřice nad Pernštejnem, Olomouc 1729 Kácov, Chlumín Hranice na Moravě 1730 Valeč, Všetaty u Rakovníka Frýdek-Místek, Křižanov 1732 Bezdružice, Chrastava, Chrudim, Seletice, Žacléř Týniště nad Orlicí Miletín Dobruška Hustopeče, Podlesí 1737 Dolní Újezd, Plzeň-Doubravka, Úterý Semily Kladno, Strakonice, Stříbro, Žleby ---

39 Systematika sloupů / Uničov 1744 Rovensko pod Troskami, Smečno Benešov nad Ploučnicí Sobotka, Čáslav, Žatec Jablonné nad Orlicí, Sadská Hnátnice, Rakovník, Ústí nad Orlicí Dobřichovice, Polná Podivín 1752 Kadaň, Šluknov Dvůr Králové nad Labem Jablunkov 1758 Poděbrady Duchcov, Choceň, Volyně Machov Brušperk, Valašské Klobouky 1764 Borohrádek, Jindřichův Hradec Horní Stropnice Nové Město nad Metují Kounice, Týnec nad Labem 1770 Ledeč nad Sázavou Vsetín Brumov 1780 Třeboň Hemže Brandýs nad Orlicí Tuchomyšl (zaniklý) Skuteč Hořice Seletice ---

40 40 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy 1834 Křinec Bernartice nad Odrou 1848 Turnov Lysice 1857 Mžany Dub Krásná Hora nad Vltavou Holovousy Lysá nad Labem Němčice nad Hanou 1886 Studce Chotěboř - náměstí Činěves Mlázovice Chronologická četnost sloupů trend četnosti počet exemplářů 1880 Graf četnosti datovaných sloupů v Čechách a na Moravě podle doby vzniku, s proloženou trendovou křivkou. Je patrná kulminace okolo morových epidemií s přesahem do následujících téměř dvaceti let.

41 Systematika sloupů / 41 Nejstarší doložený památník moru, boží muka v obci Odrovice z roku Z archivu obce, zapůjčeno starostkou D. Koudelovou Je patrná především nerovnoměrnost v porovnání Čech a Moravy. Kvantita sloupů v Čechách je oproti Moravě více než dvojnásobná. Moravská města jsou všeobecně o něco chudší na volnou sochařskou tvorbu, což bylo v některých oblastech způsobeno nedostatkem kvalitního kamene. V chronologické posloupnosti však můžeme najít ještě jeden důležitý faktor: reakci Moravy teprve na morovou epidemii z roku 1713, jejíž odeznění zde vzbudilo mohutnou stavební vlnu s dlouhou setrvačností. Ve stejném období ostatně docházelo k vyvrcholení i na území Čech, ačkoli zde jinak stavba sloupů probíhala nesrovnatelně rovnoměrněji. Odpovídá to i skutečnosti, že vlna moru okolo roku 1680 se na Moravě projevila méně drasticky než v Čechách. Při druhé vlně moru kolem roku 1713 byla epidemie i na Moravě o poznání intenzivnější. Vývoj v celostátním měřítku názorně ukazuje graf četnosti s proloženou trendovou křivkou zpracovaný po dekádách. Vidíme jednoznačný vrchol budování mezi roky 1680 až 1730, tedy přímou odezvu morových epidemií včetně jejího delšího doznívání. Nepodstatné je opětovné probuzení aktivit kolem poloviny 19. století, které zasáhlo jen málo českých a moravských měst a obcí a bylo dáno částečně již potřebou náhrady nevyhovujících sakrálních objektů novými. Mírně četnější výskyt těchto relativně novodobých objektů můžeme pozorovat ve středočeské oblasti. Nedatovaných, resp. obtížněji datovatelných sloupů, je rovněž minimum, většinou jsou z přelomu 17. a 18. století. Sem patří např. sloupy v České Skalici nebo v Holešově. Je nutno upozornit, že datování sloupů v řadě případů není zcela přesné, podle různých pramenů se rozchází až o několik let. I vročení zaznamenané přímo na sloupech (často formou chronogramů) se může lišit od zápisů v obecních kronikách nebo v případě několika chronogramů i od sebe navzájem. Od vytvoření sochařského díla do jeho sestavení a dokončení mohla uplynout různě dlouhá doba, protože ne vždy byla stavba jednoduchá. Existují i takové sloupy, které se budovaly po desítky let (jako příklad uveďme sloup ve Skutči), nebo které byly již nedlouho po dobudování znovu přestavovány a vylepšovány. Pak se mohou uváděné letopočty i zásadně lišit.

42 42 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Vrcholová socha Immakulaty na sloupu v Mnichově Hradišti 2.2 Ikonografické hledisko Zachované statue je možno rozdělit do tří základních skupin: mariánské, trojiční a statue světců, popř. atypické. Ze světců převládá sv. Jan Nepomucký, protože morové sloupy se stavěly přibližně v době jeho kanonizace v roce 1729 (resp. ještě i v době příprav na ni), kdy se stal velmi populárním světcem a byl často vzýván i jako ochránce proti moru. Ostatní světci byli ústředními postavami jen zřídka, což nepochybně souviselo mj. s výše uvedeným úředním schvalováním námětu. I oblíbení moroví patroni, jako sv. Roch, Pavlína nebo Rozálie či mimořádně populární sv. Václav (rovněž zemský

43 Systematika sloupů / 43 i morový patron), tvoří vždy jen doprovodné postavy mariánských nebo trojičních sloupů a sv. Šebestián je hlavním uctívaným světcem v jediném případě, zatímco mezi vedlejšími postavami je zastoupen velmi početně. Nejfrekventovanější jsou mariánské sloupy, jejichž ikonografii je nutno se věnovat detailněji. Ostatní jsou: Trojiční sloupy a statue Bakov nad Jizerou (1727), Borohrádek (1764), Brumov (1777), Brušperk (1761), Budišov nad Budišovkou (1730), Cítoliby (1717), Česká Lípa (1680), Jevíčko (1726), Fulnek (1717), Hrušovany nad Jevišovkou (1711), Hustopeče (1736), Chomutov (1697), Ivančice (1721), Jáchymov (1703), Jaroměřice nad Rokytnou (1716), Jindřichův Hradec (1764), Kadaň (1752), Karlovy Vary (1716), Kroměříž (1725), Lanškroun (1720), Loket (1719), Manětín (1719), Město Touškov (1723), Mikulov (1723), Náměšť nad Oslavou (1715), Nová Bystřice (1679), Nové Město nad Metují (1767), Olomouc Horní náměstí ( ), Polička (1727), Polná (1750), Praha Malostranské nám. (1713), Smečno (1741), Stanovice (1720), Studce (1886), Teplice (1718), Trutnov (1704), Tuchomyšl (1806), Žatec (1713), Žďár nad Sázavou (1706), Žlutice (1712). K trojičním sloupům je možno přiřadit také ikonograficky ojedinělý morový sloup s vrcholovou sochou Krista Spasitele v Jablonném v Podještědí (1686). Morový sloup v Chlumíně na Mělnicku (1729) vyrovnaným způsobem kombinuje trojiční a mariánskou ikonografii. Nejvíce trojičních sloupů pochází z let , tedy přibližně z doby druhé velké morové epidemie v době baroka. Statue světců Sv. Jan Nepomucký (uvedeny jen sloupy a statue na památku moru): Heřmanův Městec (1729), Planá (1712), Počátky (1720), Velké Meziříčí (před 1706) Sv. Šebestián: Šatov (1732) Sv. Florián: Bezdružice (1732) Sv.Václav: Přistoupim (1686) Sv. Vavřinec: Roudnice n. L. (kolem 1700) Sv. Anna: Most (1681), Nové Město na Moravě (1723) Sv. Rozálie: Svinišťany (1684) Atypické sloupy Boží muka (s doprovodnými sochami): Rumburk (1680) Sloup s reliéfem Narození Páně a s postavou donátorky: Hostivice (1734)

44 44 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Vrcholové sousoší Nejsvětější trojice s ústředním křížem a se symbolem Ducha svatého. Sloup v Kadani Duplikovaná vrcholová socha Panny Marie a sv. Josefa. Obříství Světecký sloup se sochou sv. Vavřince. Roudnice nad Labem

45 Systematika sloupů / 45 Sochy Panny Marie pak dále zahrnují několik typů, z nichž uvádíme základní: Madona s dítětem: Blučina (nedatováno), Brno (1683), Lanškroun u děkanství (1705), Činěves (1892), Družec (1674), Hnátnice (1749), Chlumec nad Cidlinou (1710), Kroměříž (asi 1716), Lázně Kynžvart (1709), Libice nad Doubravou (počátek 18. stol.), Plzeň (1737), Police nad Metují (1707), Prostějov (1718), Příbram Svatá Hora (1661), Přistoupim (1780), Rokycany (1770), Všetaty (1730). Marie Bolestná: Frenštát pod Radhoštěm (1686), Kladruby u Stříbra (1701), Nový Jičín (1710), Machov u Broumova (1761), Police nad Metují (1707), Vizovice (1690). Marie Vítězná: Mimoň (1677). Marie růžencová (klečící): Dobřichovice (1750). Marie nanebevzatá (Assumpta): Brno (1729), Broumov (1706), Obříství (1714), Vyškov (1718). Pieta: Praha hradní rampa (1660), Jirkov (1665). Marie s Ježíškem bývá nejčastěji zvětšenou kopií nebo volnější napodobeninou některé uctívané sošky, jako je svatohorská, plzeňská nebo družecká. Nejméně četné zpodobnění Marie známé v ikonografii jako Assumpta (nanebevzatá) se vyznačuje gloriolou okolo celé postavy (ve tvaru mandorly, tzn. zalomeného oválu) a obvykle i korunou a žezlem. Zároveň jde ve zjištěných případech o madonu s dítětem. Jednoznačně nejhojnější, zejména v tvorbě 18. století, jsou však různé verze Immakulaty, jinak též Panny Marie Neposkvrněného početí. Ta je zobrazována osamoceně v póze vypjaté modlitby, v některých případech s žezlem nebo lilií v ruce, s glóbem nebo půlměsícem pod nohama, velmi často také zašlapává hada nebo draka. V převážné většině případů je korunována gloriolou z hvězd (obvykle dvanácti), což je charakteristický, na dálku rozlišitelný atribut této formy zobrazení. Jde o konkretizaci biblického líčení z Janovy Apokalypsy (Zj: 12,1), vztaženého na osobu Marie.

46 46 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Socha sv. Jana Nepomuckého v doprovodné skupině světců na sloupu v Chlumíně Tvořily se i různé kombinace těchto ikonografických standardů, obtížně zařaditelné. Např. v Brně nese sedící socha madony s Ježíškem nejen korunu a žezlo (což je obvyklé), ale zároveň je i obepnuta gloriolou na způsob Assumpty. Příkladem jedné z nejpozoruhodnějších kombinací je však mariánská statue z r v Tuklatech na Českobrodsku. Nejen, že jde o jakýsi polosloup, sousoší na výrazně vyvýšeném piedestalu, ale Marie s Ježíškem tu zároveň stojí na glóbu a pošlapává hada jde tedy o spojení dvou ikonografických standardů. Dítě kromě toho původně drželo malý tenkoramenný kříž, atribut typický spíš pro Jana Křtitele. Jak je vidět, fantazie barokních tvůrců se i v rámci předepsaných šablon mnohdy řídila vlastními pravidly. 2.3 Typologické hledisko Podobně jako ikonografi cky, tedy podle ústřední postavy a případně i dalších postav a zobrazení, je možno rozdělit statue i typologicky, podle tvaru a prostorového řešení. Nejběžnějším tvarem je pochopitelně sloup, u něhož můžeme rozlišit základní formy, jejich odvozeniny, případně kombinace. Rozlišujeme přitom mj. jehlan se sochou na vrcholu a obelisk zakončený hrotem, obvykle s nadsazeným kovovým symbolem Nejsvětější Trojice a se sochami pod vrcholem. Je patrné, že v určitých oblastech byly v některých obdobích více či méně preferovány určité tvary mohlo to být dáno mj. oblibou a dostupností jednotlivých tvůrčích dílen.

47 Systematika sloupů / 47 Solitérní hladký sloup, Říčany Jde o následující tvary: Hladký sloup (obecně, bez ohledu na typ hlavice): Bečov nad Teplou (1680), Bělá pod Bezdězem (1681), Blatná (1726), Červený Kostelec (1724), Česká Skalice (1. pol. 18. stol.), Česká Třebová (1706), Český Dub (1723), Český Krumlov (1716), Dačice (1725), Dobruška (1736), Družec (1674), Golčův Jeníkov (18. stol.), Horažďovice (1725), Horní Jelení (1704), Hradec Králové (1718), Hronov (1725), Chodov (1675), Chomutov (1697), Chotěboř (1700, 1890), Jablonné v Podještědí (1686), Jáchymov (1703), Jičín (1702), Jihlava (1690), Kněževes (18. stol.), Kolín (1672), Kostelec nad Orlicí (1656), Lanškroun (1684), Letohrad (1721), Libice nad Doubravou (poč. 18. stol.), Litomyšl (1681), Lomnice nad Popelkou (1713), Louny (1675), Máslojedy (1700), Miletín (1735), Mirovice (1717),

48 48 / Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Náchod (1695), Nová Bystřice (1679), Nové Dvory (1701), Nové Město nad Metují mariánský (1699), Nový Bydžov (1697), Nymburk (1715), Obříství (1714), Opočno (1718), Pardubice (1695), Pecka (1720), Písek (1714), Plzeň (1680), Poděbrady (1758), Potštát (1715), Praha hradní rampa (1660), Příbram Sv. Hora (1661), Rychnov nad Kněžnou (1694), Sedlčany (1716), Slatina u Náchoda (poč. 18. stol.), Smečno (1741), Soběslav (1714), Stříbro (1725), Svinišťany (1684), Šumperk (1719), Turnov (1848), Týniště nad Orlicí (1734), Ústí nad Orlicí (1749), Velehrad (1676), Volyně (1760), Vrchlabí (1681), Vysoké Mýto (1715), Znojmo (1679), Žireč (kolem 1700). Profilovaný sloup: Brno (1729), Rokycany (1770, Uničov (1743). Ornamentální sloup: Chodov (1675), Police nad Metují (1707), Seletice (1832). Tordovaný (točený) sloup: Broumov (1706), Hájek u Prahy (1771), Olomouc - mariánský (1716). Dělený sloup: Činěves (1892), Jaroměřice nad Rokytnou (1716), Kroměříž trojiční (1715), Mlázovice (1898). Hranolový sloup (obvykle profilovaný): Hořice (1824), Kladruby u Stříbra (1701), Loket (1719), Praha-Hradčany (1726), Přistoupim (1780), Rakovník (1749), Rovensko pod Troskami (1845), Semily (1738). Polygonální sloup: Dub u Mžan (1857), Hnátnice (1749), Votice (1. pol. 18. stol.). Tordovaný sloup, malý trojiční sloup na nároží zámečku v Jablonném v Podještědí Oblakový sloup: Bakov nad Jizerou (1727), Fulnek (1718), Horní Stropnice (1765), Choceň (cca 1760), Chrudim (1724), Ivančice (1721), Ledeč nad Sázavou (1770), Lomnice u Tišnova (1710), Město Touškov (1723), Mimoň (1677),