Umělecký mecenát Dietrichsteinů na hranickém a lipnickém panství v 18. století

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění Dějiny umění Bc. et Bc. Eva Ohnůtková Umělecký mecenát Dietrichsteinů na hranickém a lipnickém panství v 18. století Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Pavel Suchánek, Ph.D. 2014

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury Bc. et Bc. Eva Ohnůtková

3 Památce Václava Ohnůtka Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce Mgr. Pavlu Suchánkovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky i inspiraci a poděkovat chci také svým nejbližším, kteří mě během studia a přípravy této práce podporovali. Za trpělivost a v neposlední řadě za nesmírnou oporu patří mé velké poděkování Radomírovi.

4 Obsah 1 Úvod Kritika pramenů a literatury Dietrichsteinové v českých zemích Pod knížecí korunou Město a venkov: sto let mecenášství Lipník nad Bečvou Hranice Situace na panství po Bílé hoře Walter Xaver, kníže z Dietrichsteina a Mikulova ( ) Mecenát Waltera Xavera z Dietrichsteina Piaristé a kostel sv. Františka Serafínského I Sochařský svět panství F. Gross: socha sv. Jana Nepomuckého v Teplicích C. Spindler: socha sv. Jana Nepomuckého v Lipníku C. Spindler: socha sv. Jana Nepomuckého v Hranicích Karel Maxmilián, kníže z Dietrichsteina a Mikulova ( ) Umělci a umění na panství štědrého mecenáše Piaristé a kostel sv. Františka Serafínského II Socha sv. Jana Nepomuckého před piaristickou kolejí v Lipníku Kostel sv. Jakuba Většího v Lipníku Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích Kostel sv. Jiří v Bělotíně Teplice nad Bečvou kaple sv. Peregrina Jan Karel, kníže z Dietrichsteina a Mikulova, hrabě z Pruskova a Leslie ( ) Zakázky na panství přelomu století Drahotuše Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Jindřichově Závěr Bibliografie Použité zkratky Obrazová příloha... 87

5 1 Úvod Asi před dvěma lety jsem stála před volbou tématu své diplomové práce. Nebyla to volba jednoduchá, ale díky inspirativním přednáškám a seminářům v rámci výuky na Semináři dějin umění, se má představa čím dál tím více brousila a hladila, až se jednoho dne vyhladila a vzniklo téma Umělecký mecenát Dietrichsteinů na hranickém a lipnickém panství. Snad jsem ještě v té době nevěděla, co se za tímto tématem bude vše skrývat, ale věděla jsem zcela jistě, že chci znát příběhy památek, kolem kterých denně procházím a umělce a mecenáše, kteří tyto příběhy psali. Nadchla jsem se pro představu, že i já bych mohla přispět do mozaiky spletité problematiky uměleckého mecenášství a toto mé nadšení stálo na počátku mého bádání. Následovaly stovky hodin, strávených v archivech, následovaly cesty za poznáním děl a umělců ve službách Dietrichsteinů u nás i v zahraničí a s tím, ruku v ruce, následovala také spousta otázek. Brzy jsem zjistila, že není možné zjistit všechno o všem a o všech, jak jsem se snad v počáteční euforii domnívala. Bylo třeba vytýčit si jasný cíl. Tím se stala analýza aristokratického mecenátu se zaměřením na sochařské a malířské realizace na zdánlivě okrajových panstvích v časově vymezeném období. A tím obdobím se stala léta Sto let historie, sto let uměleckého mecenášství. Sto let vlády tří knížat. Vydala jsem se tedy po stopách vybraných uměleckých děl, o kterých jsem tušila, že vznikly na zakázku knížecího rodu. Krůček po krůčku jsem objevovala souvislosti mezi výběrem umělců a realizovanými díly, mezi objednávkami knížete a hejtmana, mezi žádostmi faráře a povoleními konsistoře. To vše utvářelo příběh, v jehož středu stála tři významná knížata a jejich angažovanost v uměleckém životě obou panství. Hlavní část práce je tedy rozdělena na tři hlavní kapitoly, přičemž úvod každé z nich je věnován vládnoucímu knížeti. Z charakterů jejich osobností, z jejich vzdělání i funkcí lze pak vysledovat také větší či menší příklon k uměleckým objednávkám. Ty však ovlivňoval také stav knížecí pokladny. Walter Xaver, první sledovaný kníže, jenž nastoupil svou vládu roku 1708, se snažil finanční situaci po smrti svého uměnímilovného bratra spíše stabilizovat, proto se v této první části zaměřím spíše na méně nákladné, avšak neméně významné, sochařské zakázky. Neopomenu však ani první etapu sochařské a malířské výzdoby piaristického kostela v Lipníku nad Bečvou, jejíž druhá fáze probíhá za vlády Karla Maxmiliána. Za vlády tohoto knížete dochází jak k finálním úpravám kostela (ač zakázka piaristů, vyjadřoval se k ní také kníže a rovněž řada umělců zde působících, ovlivnila podobu i dietrichsteinských zakázek), tak k stavbám nových kostelů a k jejich výzdobě. Svou pozornost zaměřím v této části jak na církevní objekty ve městech, tak na venkově. A venkovem se budu zabývat i za vlády třetího knížete, Jana Karla, osvícence, který svou vládu započal na začátku 80. let 18. století. V této době vzniká mj. jeden nový kostel a jedna zajímavá umělecká výzdoba. A obojí se odehrává právě na venkově. V těchto souvislostech bych chtěla poukázat také na hospodaření knížat s financemi, na rozdíly mezi venkovskými a městskými objednávkami, na otázku výběru umělců a zadávaných děl, na historický kontext. S tím souvisí rovněž nahlédnutí do dějin jak obou 5

6 hlavních měst panstvích, tak jednotlivých farností. Tyto střípky pak tvoří příběh, jehož stoletý děj je výsledkem předkládané práce. 2. Kritika pramenů a literatury Samotné téma uměleckého mecenátu Dietrichsteinů na Moravě patří kromě několika dílčích studií, které jsou však velmi dobře zpracovány brněnskou školou dějin umění (příp. vybranými články Bohumíra Indry), k takřka nezpracovaným a neprozkoumaným tématům. Moje bádání po stopách Dietrichsteinů, jež zanechaly na hranickém a lipnickém panství, začalo výzkumem pramenů a literatury, které by se této problematiky dotýkaly, přičemž mé zkoumání a shromažďování by se dalo rozdělit do několika okruhů. První okruh tvořila literatura regionální povahy, která je nezbytná pro pochopení situace na panství, a to nejen ve vymezeném období. Dalším okruhem mého zájmu byla literatura spíše historického charakteru, která by osvětlovala dobu, ve které vybrané pamětihodnosti vznikaly, a to jak ve vztahu k aristokracii, tak k městům, přičemž do tohoto okruhu bych přiřadila i literaturu, týkající se samotného rodu Dietrichsteinů. Pro mou práci nejhodnotnějším okruhem literatury, se však stala především literatura uměleckohistorická. Ta mě díky svým monografiím, článkům ve sbornících, časopisech, heslům v encyklopediích, drobným příspěvkům, ale i díky diplomovým pracím dokázala posunout i v mém uvažování vždy zase o kousek dál. Co se týče zkoumání pramenné základny, okruhy bádání byly obdobné. Přesto nejvíce jsem se v archivech zaměřovala na materiály, které by nejvíce odpovídaly mému tématu, a to v jeho nejkonkrétnější podobě. Nespočet hodin strávených v archivech v rámci celé České republiky tak dal práci svou celistvost, spisy mi odpovídaly na otázky, jejichž odpovědi jsem zatím jen tušila a samotné bádání mně vnořovalo do problematiky čím dál tím hlouběji. Literatura Na počátku stála literatura regionální povahy. Je třeba znát místo, o kterém píšete, město, ve kterém žijete, památky, kolem kterých denně procházíte a v prvotních otázkách, které si v souvislosti s volbou tématu kladete, hraje tento typ literatury nezastupitelnou úlohu. Jelikož dějiny Hranicka a Lipnicka nejsou zatím dostatečně zpracovány, vydala jsem se čerpat především z literatury, která vznikla ještě v 19. a na počátku 20. století. Libor Scholz a Josef H. A. Gallaš. Dva milovníci města Hranic, dva její historici. Své poznatky soustředili hned do několika spisů. V případě Libora Scholze se jedná o Památky města Hranic ku stoleté slavnosti posvěcení farního chrámu Páně 24. června a v případě Josefa H. A. Gallaše o jeho Kurzgefasste Geschichte der kais. könig. 1 Libor Scholz, Památky města Hranic ku stoleté slavnosti posvěcení farního chrámu Páně 24. června 1764, Hranice

7 kreisämtlichen und fürstlich Dietrichsteinischen Schutzstadt Weißkirch z roku Hranicím věnoval Josef H. A. Gallaš také svůj spis Fyzické památky města Hranic a jeho okolí od roku 1169 až do našich časů se vztahujících. 3 Zde již ale Gallaš ubírá na historii a svou pozornost věnuje spíše přírodním jevům. Ještě v 19. století však vzniká publikace Karla Eichlera Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. V této knize se autor věnuje jak stručné historii města a blízkého okolí, tak vybraným církevním památkám. Dostatek prostoru však věnuje také přilehlým lázním Teplice nad Bečvou. Určitý historický přehled o dějinách obcí na obou panstvích nám pak podává místopisná publikace z cyklu Vlastivěda moravská Hranický a Lipenský okres, která pochází z počátku 20. století. Podobného charakteru je také kniha s názvem Vesnice na Hranicku, 4 autorek Renaty Koskové a Nadi Jandové. Tato kniha však podává pouze stručnou historii obcí a památkám se věnuje jen v rámci soupisu na konci každé kapitoly. Je to spíše přehledová práce, která nenáročnému čtenáři poskytne základní informace o dějinné stránce obcí se zaměřením na současnou dobu, avšak dá-li se říct náročnější čtenář bude jistě postrádat podrobnější odkazy na zdroje, ze kterých autorky čerpaly. I některé nové informace tak bohužel ztrácejí na své hodnotě, pakliže nejsou řádně doloženy archivními prameny nebo odkazem na patřičnou literaturu. Jiným případem jsou pak texty hranického rodáka Bohumíra Indry, jenž působil po mnoho let také jako ředitel Zemského archivu v Opavě. V tamním archivu je dodnes uloženo velké množství jeho rukopisných poznámek nebo fotografií, které se týkají dějin obou měst. Zde bych upozornila zejména na vydané články, které se týkají situace na Hranicku během třicetileté války nebo na pečlivě provedenou topografii města Hranic. Historii jednotlivých domů, včetně stručné historie farního kostela, uvedl v knize Historie hranických domů, 5 dříve pak ve svém příspěvku s názvem Historická topografie města Hranic 6 do sborníku Státního okresního archivu v Přerově. V souvislosti s Lipníkem nad Bečvou existuje rovněž souhrnná kniha z období těsně před druhou světovou válkou, která je napsaná tehdejšími učiteli a historiky. Kniha má prostý název Lipník, město a okres, avšak za její obálkou se skrývá pozoruhodná mozaika příběhů, spojená s dějinami města, uměleckými památkami a zanedbána není ani historie příchodů a působení piaristů na lipnickém panství. Tuto část knihy obohatil doktor teologie Josef Spisar. Piaristé pak tvoří samostatnou kapitolu bádání, kterou jsem však v rámci přípravy své práce nemohla opomenout. Piaristy přivedl do Lipníku kardinál František z Dietrichsteina. I když začátky jejich působení nebyly jednoduché, získali si piaristé časem důvěru obyvatelstva a v rekatolizaci byli úspěšní. Významnou publikací v tomto ohledu je kniha s prostým názvem Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, , 7 která nabízí velmi dobrý náhled do této problematiky. Hodnotné v tomto směru jsou i odkazy na archivní 2 Josef H. A. Gallaš, Kurzgefasste Geschichte der kais. könig. kreisämtlichen und fürstlich Dietrichsteinischen Schutzstadt Weißkirch, Olmütz Fond G11, fond Sbírka rukopisů Františkova muzea, J. H. A. Gallaš, Fyzické památky města Hranic od roku , sg. 658, i. č (rukopis). 4 Renata Kosková Naďa Jandová, Vesnice na Hranicku, Hranice Bohumír Indra, Historie hranických domů, Hranice Bohumír Indra, Historická topografie města Hranic, in: Sborník státního okresního archivu Přerov, Přerov 2000, s Metoděj Zemek Jan Bombera Aleš Filip, Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, , Prievidza

8 prameny, příp. na další literaturu, která se vztahuje k působení piaristů v českých zemích. Jeden z autorů této knihy, Jan Bombera, napsal rovněž zajímavý příspěvek 8 do Záhorské kroniky ve 40. letech 20. století, v němž se věnuje i s patřičnými odkazy na archivní prameny dějinné stránce piaristického kostela sv. Františka Serafínského. Literatura historického charakteru se týkala především kontextuální stránky textu, neboť není možné zajímat se o jednotlivé pamětihodnosti nebo i o jednotlivé knížecí osobnosti, aniž bychom znali historickou situaci před i po a s tím související stav kultury. Pro zasazení do kontextu je důležité nahlédnout skrze literaturu do prostředí aristokracie, do života ve městech a na venkově a v neposlední řadě také do života samotných Dietrichsteinů. Pro tento účel dobře slouží např. sborníky Morava v době baroka, 9 Společnost českých zemí v raném novověku, 10 Paměť urozenosti, 11 Lesk a bída barokní aristokracie 12 nebo kvalifikační práce Dietrichsteinská dvorská společnost v století 13 a Příběhy o hrdé pokoře. 14 Neocenitelnou pomůckou pro vypracování životopisů vybraných knížat se pak stala kniha M. M. Feyfara Die erlauchten Herrn auf Nikolsburg, která byla vydaná ve Vídni roku Dietrichsteiny se zabývá také Rostislav Smíšek (ačkoliv jeho dílo je zaměřeno spíše na dřívější období) v knize Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I. 16 Zdařilá je rovněž vydaná disertační práce Pavla Juříka Moravská dominia Liechteinsteinů a Dietrichsteinů, 17 která kromě portrétů všech knížat nabízí i představení jednotlivých sídel rodu (bohužel ale bez lipnického a hranického panství). Nejvíce pozornosti však literatura pochopitelně klade na nejslavnějšího člena rodu kardinála Františka z Dietrichsteina. I z této literatury však bylo možné pro mé téma čerpat a to zejména v případě sborníku s názvem Kardinál František z Dietrichsteina ( ). Prelát a politik neklidného věku 18 nebo monografie Pavla Balcárka Kardinál František z Ditrichštejna ( ). Gubernátor Moravy. 19 Literaturu uměleckohistorického okruhu představuje pro toto téma kromě základní literatury typu akademické dějiny, 20 Umění baroka na Moravě a ve Slezsku kolektivu autorů 21 8 Jan Bombera, Příspěvek k dějinám kostela sv. Františka Seraf. v Lipníku n. Bečvou, Záhorská kronika XXVI, 1848/1949, č. 9-10, s Tomáš Knoz Slavomír Brodesser (edd.), Morava v době baroka, Brno Václav Bůžek (ed.), Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty, Praha Václav Bůžek Pavel Král Zdeněk Bezecný, Paměť urozenosti, Praha Aleš Valenta, Lesk a bída barokní aristokracie, Hradec Králové Michal Konečný, Dietrichsteinská dvorská společnost v století (diplomová práce), HÚ FF MU, Brno Petra Vokáčová, Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí a císařský dvůr v době vrcholného baroka (disertační práce), HÚ FF MU, Brno Mathias Maria Feyfar, Die erlauchten Herrn auf Nikolsburg, Wien Rostislav Smíšek, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice Pavel Juřík, Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů, Praha Ondřej Jakubec Leoš Mlčák (edd.), Kardinál František z Dietrichsteina ( ). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc Pavel Balcárek, Kardinál František Ditrichštejn ( ). Gubernátor Moravy, České Budějovice Oldřich Blažíček (ed.), Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků renesance do závěru baroka II/2, Praha Zdeněk Kudělka (ed.), Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha

9 či rozsáhlé publikace s názvem Olomoucké baroko (zejména jeho třetí část) 22 také literatura zahrnující knihy encyklopedického charakteru. 23 Ty podávají jak informace o vybraných umělcích, tak informace ohledně míst, Hranice a Lipník nevyjímaje. O umělcích na Moravě pojednává také Zapletalova publikace Rozsevači Donnerova sochařského umění na Moravě, 24 která přináší zajímavá zjištění rovněž ohledně sochařů, působících na Hranicku a Lipnicku. Bohužel tato kniha zcela postrádá jakékoliv odkazy, čímž může být poškozena určitá míra věrohodnosti. Podobnou tématikou se pak zabývá také diplomová práce Soni Greplové, 25 z níž můžeme čerpat také cenné informace, zde již pochopitelně i s patřičnými odkazy na prameny a literaturu. O umělcích, působících na obou panstvích, se však můžeme dočíst ale také v publikaci Barok v soše (zejména o díle Jana Kammereita) 26 nebo v článcích stejného autora prof. Miloše Stehlíka. Za důležitý zdroj považuji rovněž různé časopisecké články a příspěvky do sborníků. Přínosné a zároveň velmi inspirativní se pro mne staly také texty prof. Jiřího Kroupy, týkající se společnosti na Moravě 18. století 27 a zejména pak publikace s názvem Alchymie štěstí, 28 jejíž četba stála na počátku mého bádání. Prameny Pramenná základna se stala už od počátků neodmyslitelnou a hlavně stěžejní součástí této práce, a to hned z několika důvodů. Především jsem zde však z důvodu prozatímní nezpracovanosti tématu nalezla materiál, potřebný pro ucelenost práce, přičemž sem řadím např. inventáře kostelů, kroniky far a v neposlední řadě korespondenci, která v mnoha případech oživovala sesbíraný materiál. Obsah korespondence také mnohdy upozornil na ty nejkonkrétnější a v některých případech i nejdůležitější údaje ohledně uměleckých zakázek. Bohatou zásobárnou materiálu se stal zejména fond hranického a lipnického velkostatku, uložený v olomoucké pobočce Zemského archivu Opava. Za jeden 22 Ondřej Jakubec Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let , Historie a kultura, Olomouc Např. Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999; Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften durch v. Gregor Wolny, I. Abt., Olmützer Erzdiöcese, V. Band, Brünn 1863; Gregor Wolny, Die Markgraftschaft Mähren, Topographisch, statistisch und historisch geschildert, I. Band, Prerauer Kreis, Brünn 1846; Ernst Hawlik, Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren, Brünn Florian Zapletal, Rozsevači Donnerova sochařského umění na Moravě, Přerov Soňa Greplová, Žáci a následovníci Georga Raphaela Donnera na Moravě (diplomová práce), KDU FF UP, Olomouc Miloš Stehlík, Barok v soše, Brno 2006; Miloš Stehlík, Dvě barokní skulptury valašskomeziříčského muzea. Dodatek II. Jan Kammereit, Umění a svět I, s Jiří Kroupa, Moravská společnost a umění na přelomu 18. a 19. století, SMK, 1980, s ; Jiří Kroupa, Poznámky k osvícenství na Moravě. Periodizace a problémy, in: Historická Olomouc a její současné problémy V, 1985, s ; Jiří Kroupa, Decorum a mentality v 18. století na Moravě, in: Hojda, Zdeněk (ed.) Kultura baroka v Čechách a na Moravě. Sborník příspěvků z pracovního zasedání Práce Historického ústavu ČAV-C, Praha 1992, s ; Jiří Kroupa, Patriotismus na Moravě na sklonku 18. století, Časopis Matice moravské CIX, 1990, s ; Jiří Kroupa, Die Hofkultur des Adels in Mähren im 18. Jahrhundert - Stand und mögliche Perspektiven der Forschung, in. Václav Bůžek (ed.), Spojující a rozdělující na hranici- Verbindendes und Trennendes an der Grenze, České Budějovice s Jiří Kroupa, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost , Brno

10 z nejdůležitějších pramenů přitom považuji spis s názvem Kostely a kaple, patronátní a stavební záležitosti. 29 Jedná se celkem o čtyři kartony nejrůznějšího spisového materiálu, který se týká zejména stavebních záležitostí na hranickém panství. Mimoto zde ale nalezneme korespondenci mezi knížetem a farářem v souvislosti s potřebou stavby nového kostela, na níž pak navazuje žádost knížete směrem ke konsistoři, uložená ve fondu arcibiskupské konsistoře Olomouc. Pokud bychom chtěli jít do hloubky v rámci výzkumu stavebních záležitostí na panství, dobře nám v tomto případě poslouží materiál, uložený v kartonu pod názvem Přijímání a ustanovování knížecích stavitelů, Přestože i zde se našly vhodné dokumenty pro tuto práci, důležitým zdrojem, který poskytoval cenné informace ohledně sochařského světa panství, se stal karton č. 169 v případě hranického, 31 a karton č v případě lipnického velkostatku, 32 jenž shromažďuje materiál ohledně soch a křížů na veřejných místech. Zejména v rámci lipnického velkostatku jsem zde nalezla důležitou korespondenci mezi knížetem a vrchnostenským hejtmanem, a to jak z časů Waltera Xavera, tak z časů Karla Maxmiliána. Sochařské záležitosti se dále ukrývaly v kartonu s názvem Žádost o poskytnutí stavebního kamene k stavbě budov a soch. 33 Zde se nachází také nákresy soch jako třeba v případě návrhů Václava Böhma pro sochy Jana Nepomuckého v Lipníku a v Hranicích. Významný archivní materiál se ukrývá také v rámci fondu arcibiskupské konsistoře v Olomouci, zde jsem čerpala především z dokumentů, jejichž signatura začínala písmenem G tj. Stavební a peněžní záležitosti. Zde jsem nalezla kromě žádostí velkostatku a knížete směrem ke konsistoři také cenné inventáře kostelů. V této souvislosti byl důležitý zejména dokument se signaturou G1, 34 který se týkal Jindřichova a jenž jako vůbec jeden z mála dochovaných archivních dokumentů zmiňoval obraz Jana Chambreze v jindřichovském kostele. Podobně bych hodnotila také materiál, týkající se Drahotuš. 35 I v rámci fondu ACO jsem nalezla cenné informace o interiérové výzdobě kostela sv. Vavřince a o umělcích, kteří se na této realizaci podíleli. Ze Státního okresního archivu v Přerově se pak staly cennými zejména farní kroniky v rámci jednotlivých farních úřadů, které mnohdy (jako např. v případě Hranic) 36 byly započaty již ve sledovaném období nebo ještě o století dříve. Ve fondech farních úřadů se zachovaly také knihy úředního charakteru jako např. účty nebo knihy příjmů a výdajů. Archivy měst, uložené v okresním archivu zase nabídly cenné městské kroniky např. Konorzova kronika z Drahotuš 37 nám vypovídá i o stavbě a interiérové výzdobě kostela včetně částek, které byly za realizaci zaplaceny. 29 ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Hranice, Kostely a kaple, patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, sg. 7, k ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Hranice, Přijímání a ustanovování knížecích stavitelů, , i. č. 355, sg. 10, k ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Hranice, Sochy a kříže na veřejných místech, i. č. 557, sg. 156, k ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník nad Bečvou, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 44, k ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Hranice, Žádost o poskytnutí stavebního kamene, i. č. 895, sg. S1041, k ZAO, pob. Olomouc, fond ACO, Stavby, přestavby a opravy kostelů Jindřichov, , sg. G1, k ZAO, pob. Olomouc, fond ACO, Pořizování, opravy a svěcení soch, obrazů, pomníků, křížových cest, zvonů dle far Drahotuše, , sg. G6, k SOkA Přerov, fond FÚ Hranice, Pamětní kniha od roku 1657, i. č SOkA Přerov, fond AM Drahotuše, Kopiář privilegií spojený s městskou pamětní knihou, i. č. 10, sg. Bc1. 10

11 V rámci svého bádání jsem nemohla opomenout ani fondy, uložené v Moravském zemském archivu v Brně, kde je zachován především Rodinný archiv Dietrichsteinů. V tomto archivu se nám bohužel nedochovala korespondence, která by se bližším způsobem vztahovala k záležitostem na hranickém a lipnickém panství. Dochovaly se zde zprávy spíše úředního rázu, jako např. záležitosti, týkající se předání panství Lipník a Hranice kardinálovi, 38 odevzdání panství Karla Maxmiliána do rukou jeho syna 39 a naopak potvrzení hraběte Jana Karla o převzetí panství od svého otce knížete Karla Maxmiliána. 40 Větší hodnotu tak v tomto případě měl fond F18 Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově. Zde jsem nalezla důležité obligace 41 a kvitance, 42 nařízení 43 i zprávy. 44 V MZA jsem také čerpala informace ohledně umělců, které byly k dispozici z Cerroniho sbírky, 45 ze sbírky Františkova muzea 46 nebo ze sbírky Historického spolku Brno. 47 Své bádání jsem přesunula z Moravy také do Čech, a to zejména kvůli archiváliím spojených s piaristickým řádem. Fond řádu piaristů nalezneme v Národním archivu v Praze a rovněž archivní spisy týkající se Lipníku nad Bečvou zde mají své bohaté zastoupení. Nové informace přinesly zejména latinské texty, obsažené v kronice piaristické koleje. 48 Kronika byla vedena velmi pečlivě, události zde byly zapisovány takřka den po dni, měsíc po měsíci. Byly zde přepsány také dopisy knížete směrem k rektorovi řádu a zápisy přinášely také údaje ohledně umělců, kteří se na řádových realizacích podíleli. Některé nové poznatky přinesl rovněž Zemský archiv v Opavě, v němž jsem studovala fond Bohumíra Indry, historika a dlouholetého ředitele ZAO, jenž se také zabýval dějinami 38 MZA, fond G140 RA Dietrichsteinů, [...] předání panství Lipník a Hranice kardinálovi [...], i. č. 408, sg. 209/d. 39 MZA, fond G140 RA Dietrichsteinů, Odevzdání fideikomisních panství Mikulov, Dolní Kounice, Lipník a Hranice knížetem Karlem Maxmiliánem Dietrichsteinem do užívání jeho synovi hraběti Janu Karlovi, i. č. 810, sg MZA, fond G140 RA Dietrichsteinů, Potvrzení hraběte Jana Karla Dietrichsteina o převzetí panství Mikulov, Dolní Kounice, Lipník a Hranice od jeho otce knížete Karla Maxmiliána, i. č. 1084, sg MZA, fond F18, Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Obligace knížete Waltera Xavera Ditrichštejna pro farní kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích na půjčku zl., i. č. 3605, sg. 86a, k MZA, fond F18, Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Kvitance faráře kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích Františka Ignáce Hájka na půjčku zl., i. č. 3606, sg. 86b, k. 515; MZA, fond F18, Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Kvitance piaristické koleje v Lipníku n. B. na úroky z půjčky zl. z majetku provincie (Cassae Provincialis Capital) kn. (Walteru Xaveru) Ditrichštejnovi, i. č. 5712, sg. 387h, k MZA, fond F18, Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Nařízení knížete Waltera Xavera z Ditrichštejna důchodnímu úřadu v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích k zaslání 80 zl. farnímu kostelu a chudým v Lipníku, 65 zl. farnímu kostelu v Hranicích, 80 zl (farnímu kostelu) v Drahotuších a 50 zl. klášterní piaristické škole v Lipníku, [...], i. č. 5170, sg. 356k, k MZA, fond F18, Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, [...] návrhy na zřízení továrny na fajáns na panství Hranice z r [...], i. č , sg. 18, k MZA, fond G12 Cerroniho sbírka. 46 MZA, fond G11 Sbírka rukopisů Františkova muzea Brno. 47 MZA, fond G13 Sbírka Historického spolku Brno. 48 NA, fond Řád piaristů, Pamětní kniha Annales domus Lipnicensis, i. č. 516, sg. 230, č. knihy 337; NA, fond Řád piaristů, Pamětní kniha Historia domus Lipnicensis, i. č. 517, sg. 231, č. knihy 338; NA, fond Řád piaristů, Pamětní kniha Historia domus Lipnicensis, i. č. 518, sg. 232, č. knihy

12 Hranic. V rámci tohoto fondu pak byly přínosem zejména Indrovy poznámky ohledně stavu panství v 18. století, 49 sbírka fotografií 50 nebo soubor map Dietrichsteinové v českých zemích Dietrichsteinové patří mezi starobylé šlechtické rody, jejichž původ je poprvé doložen v Korutanech kolem roku Knížecí titul nesli od 20. let 17. století, přičemž sláva tohoto rodu v českých zemích se datuje ještě o pár desítek let dříve. Zakladatelem moravské větve rodu Dietrichsteinů se stal Adam z Dietrichsteina, který působil jako nejvyšší hofmistr 53 Rudolfa II. na španělském dvoře. Roku 1575 se Adam z Dietrichsteina usídlil na Moravě a zvolil si za své sídlo Mikulov [obr. 1], přičemž toto panství se záhy stalo jádrem rostoucího rodového majetku. Avšak teprve Adamův syn František se stane zakladatelem rodinného vlastnictví a nejvýznamnějším členem mikulovské větve rodu. Krátce po porážce stavovského povstání byl jmenován moravským místodržícím a jako takový získal i značný vliv. Díky tomuto vlivu se Františkovi podařilo prosadit např. mírnější tresty pro povstalce na Moravě, ale zejména se mu podařilo zahájit protireformaci, jež vyvrcholila Obnoveným zřízením zemským pro Moravu roku Za své zásluhy získal František z Dietrichsteina říšský knížecí titul, který pak směl odkázat svým příbuzným. Dietrichsteinové se avšak mohli i v průběhu dalšího století honosit významnými tituly, přičemž zisk nejvyšších dvorských úřadů byl podmíněn rovněž sociálními dispozicemi aristokratů. Proniknout do nich se tak podařilo zpravidla jen nejurozenějším a nejbohatším příslušníkům významných aristokratických rodů, ale již v raném novověku vznikly jakési dvorské dynastie, jejichž členové pronikali takřka pravidelně do nejvyšších dvorských úřadů. Sem můžeme zařadit rovněž a hlavně především knížecí rod Dietrichstein. Příslušníci těchto rodů se však měli ale také snažit o to, aby uspokojili rodové ambice, případně se postarali o další povznesení rodu. 55 Rodina vlastnila druhý největší pozemkový majetek, a to hned po knížatech z Liechtensteina. 56 Zároveň takřka od počátku byli Dietrichsteinové jakýmsi prostředníkem, 49 ZAO, fond PhDr. Bohumír Indra, Panství Hranice, archivní výpisy k jeho dějinám století, i. č. 377, k. 22; ZAO, fond PhDr. Bohumír Indra, Excerpta k dějinám města a panství z stol., 2 knihy, i. č. 372, k ZAO, fond PhDr. Bohumír Indra, Umělecké památky stol., i. č. 865, k ZAO, fond PhDr. Bohumír Indra, Mapy stol., i. č. 874, k Johann Heinrich Zedler, Grosses vollständiges Universal-Lexikon, Bd. 7D, Leipzig 1734, s Nejvyšší hofmistr panovníka nejvyšší hodnost, resp. nejvyšší úřad, kterého mohli u císařského dvora aristokraté dosáhnout. Kromě Adama byl držitelem tohoto úřadu také Maxmilián II. z Dietrichsteina a Ferdinand z Dietrichsteina, čímž dali rodové paměti nový rozměr. Viz Rostislav Smíšek, Služba a paměť. Dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako negenerační životní ideál, in: Václav Bůžek (ed.), Paměť urozenosti, Praha 2007, s Jan Županič (ed.), Encyklopedie rodů zemí Koruny české, Praha 2001, s Více viz Václav Bůžek Ivo Cerman Rostislav Smíšek, Kolektivní identita společenských struktur a její proměny, in: Václav Bůžek a kol., Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s Na Moravě však hráli vedoucí úlohu Dietrichsteinové, Liechtensteinové se soustředili spíše na vysokou politiku a na finance. Více viz Josef Válka, Morava, země v srdci Evropy, in: Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka , Brno 2003, s

13 jenž spojoval habsburský dvůr ve Vídni a provinční Moravu. 57 Nejslavnější člen rodu, kardinál František z Dietrichsteina, stál po Bílé hoře v čele Moravy jako zplnomocněný gubernátor, generální komisař a místodržitel. Později byl obnoven také úřad zemského hejtmana. Kardinál však tento úřad nevykonával jako individuální úředník, jak podotýká i Václav Bůžek, ale jako předseda nově zřízeného moravského královského tribunálu, jenž byl na začátku 18. století přejmenován na zemské gubernium. 58 František z Dietrichsteina byl jmenován gubernátorem Moravy roku 1621 a později se podílel i na redakci Obnoveného zřízení zemského. 59 Jako olomoucký biskup od roku 1599 řídil rekatolizaci Moravy a také jako první přivedl piaristy do českých zemí, a to nejprve roku 1631 do Mikulova. 60 Dědičný knížecí titul získává kardinál za panovníka Ferdinanda II., který však s tituly zacházel velice obezřetně. Nejprestižnější hodnosti jako kníže, popř. vévoda měly být vyhrazeny pouze pro nejvyšší, nejbohatší a nejspolehlivější elitu monarchie, přičemž z domácích rodů to byl vojevůdce Albrecht z Valdštejna a nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch z Lobkovic. K nim pak přibyli aristokraté Karel z Liechtensteina, jeho bratr Gundakar a rovněž olomoucký biskup František z Dietrichsteina. Od něj pak titul přechází na synovce Maxmiliána. 61 Pokračovatelem rodu po smrti svého bratra Františka je tedy Maxmilián a jeho potomci. Druhým knížetem z rodu Dietrichstein [obr. 2] se pak stává Maxmiliánův syn Ferdinand Josef, který byl (jako později i jeho následovníci) nositelem řádu Zlatého rouna, zastával také úřad nejvyššího hofmistra císařovny Marie Terezie a později byl jmenován také nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I. Ten Ferdinandovi daroval roku 1685 panství Trasp, které se nachází v dnešním Švýcarsku. Knížeti byl rovněž udělen dědičný úřad nejvyššího lovčího ve Štýrsku. 62 Po smrti knížete Gundakara z hollenburské větve rodu Dietrichstein získává roku 1692 také Gundakarovy fideikomisní statky, což činí z Ferdinanda jednoho z nejbohatších šlechticů Českého království. Dědí statky Budyň, Libochovice, Pátek, Nepomyšl a Vlachovo Březí. 63 S manželkou Marií Alžbětou z Eggenbergu měl Ferdinand Josef celkem 18 dětí, přičemž dědicem se stal přirozeně nejstarší syn Leopold Ignác. Ten však umírá bez mužských potomků, a tak se nástupcem stává jeho mladší bratr Walter Xaver. Následná posloupnost, kdy se titul (a s ním i majetek) dědí z otce na syna, je pak již zachována, a to až do doby Františka Josefa, osmého knížete z Dietrichsteina. Tímto knížetem rody vymírá po meči, 64 a tak dochází k rozdělení majetku mezi Františkovy čtyři dcery. Aby 57 Jiří Kroupa, Alle Heüser als ain corpus gedachtes unsers Fürstenthums ganz steiff beysamben verbleiben. Dietrichsteinské paláce v českých zemích v 17. a 18. století, in: OHA XLVII, 1998, F42, s Zdeněk Bezecný Pavel Král Pavel Marek, Společnost raně novověkých českých zemí, in: Václav Bůžek a kol., Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s Vydané roku 1628 pro Moravu proklamovalo mj. dědičnou vládu Habsburků, jediné náboženství katolické, zrovnoprávnění němčiny s češtinou a uzákonilo rovněž nové změny, které po bělohorských událostech nastaly. Josef Válka, Společnost a kultura baroka na Moravě, in: Zdeněk Kudělka (ed)., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996, s Martin Gaži, Miroslav Novotný, Marie Ryantová, Konflikty duchovenstva ve společnosti raného novověku, in: Václav Bůžek (ed.), Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s Petr Maťa, Svět české aristokracie, Praha 2004, s Viz Županič (pozn. 54), s Kateřina Klímková, Císařská diplomacie na bavorském a saském dvoře v osmdesátých a devadesátých letech 17. století (diplomová práce), HÚ FF MU, Brno 2006, s Ještě před vymřením mikulovské větve rodu, vymírá po meči roku 1825 větev rakouská, 1859 větev štýrská a roku 1861 větev korutanská. Zdeněk Pokluda, Ditrichštejn a Mensdorff-Pouilly, Malovaný kraj. Národopisný a vlastivědný časopis Slovácka XXVIII, 1992, č. 4, s

14 však nedošlo k zániku jména, požádal manžel druhé nejstarší dcery Františka Josefa Alexandriny o změnu svého titulu na Dietrichstein zu Nicolsburg, hrabě Mensdorff-Pouilly Pod knížecí korunou Hranické i lipnické panství se dostává do majetku Dietrichsteinů po Bílé hoře za časů kardinála Františka. 66 V lednu 1621 je kardinál jmenován císařem gubernátorem a také nejvyšším císařským komisařem na Moravě. Později jej císař jmenuje do čela vyšetřovací komise, která se měla zabývat rebely na Moravě. Sám kardinál byl pro mírnější tresty a dokonce v jednom z dopisů, adresovaných své sestře do Španělska vyslovuje naději, že snad na Moravě bude císař milosrdnější. A díky kardinálovi nakonec ke zmírnění rozsudků i dochází. Sám kardinál věřil spíše v sílu slova, uměleckého a duchovního mecenátu než násilnou rekatolizaci, o jejichž takto získaných výsledcích měl pochybnosti. 67 Hnacím motorem proskripcí, a to nejen na Moravě, byla poměrně zoufalá finanční situace vídeňského dvora. Jak uvádí Pavel Balcárek ve svém úvodu ke sborníku, věnovanému Františku Dietrichsteinovi a jeho době, často o osudu jmění české a moravské šlechty bylo rozhodnuto předem, totiž konfiskace předcházely a míra viny byla stanovována mnohdy až dodatečně. 68 Kardinál František z Dietrichsteina však tuto praxi kritizuje, nesouhlasí s tím, aby statky byly zabaveny, aniž by procesy ještě nebyly ukončeny. Přesto se však i kardinál skrze tyto konfiskace obohacuje a vylepšuje tak do značné míry rodovou pokladnu. Jako církevní prelát a moravský biskup pokládal za svůj hlavní a do určité míry také celoživotní úkol vrátit Moravu katolické církvi a plně se v tomto směru angažoval. Ovšem jako olomoucký biskup i zemský kníže byl zároveň pověřen řadou světských úkolů a povinností, mj. spojených se správou rozsáhlých statků. Jak však uvádí Josef Válka, hlavním jeho cílem byla rekatolizace Moravy, ale postupně se stával i jejím uznávaným reprezentantem a po Bílé Hoře i jejím vládcem. 69 Před bělohorskými událostmi vlastní kardinál jako rodové panství pouze Mikulov a Žďár nad Sázavou. Následně však získává kromě Hranic a Lipníku nad Bečvou ještě panství Dolní Kounice s Vlasaticemi, Horní Bojanovice, Babice u Brna, Nový Ořechov u Křižanova, Nové Město na Moravě a Hrubé Podolí. Kromě tohoto majetku na Moravě mu v Čechách přibývá panství Polná s Přibyslavicemi a v Dolních Rakousích Steinbrunn s Eibsthalem 65 Podrobněji o rodové posloupnosti a stručných dějinách rodu viz Jindřich Obršlík (ed.), Rodinný archiv Ditrichštejnů IV. Příloha: Rodokmen Ditrichštejnů a Ditrichštejn-Mensdorff-Pouillyů od Antonína Bruna, Brno 1979; Jindřich Obršlík Jan Řezníček Vladimír Voldán, Rodinný archiv Ditrichštejnů I. Úvod, archivní pomůcky, historický archiv, Brno Identita rodiny však nebyla stvrzována pouze titulem a příjmením, ale také křestním jménem. I v případě Dietrichsteinů si můžeme rovněž povšimnout opakování křestních jmen v každé následující generaci rodu. A i tím může být velmi dobře patrná hodnota, kterou měla pro aristokracii rodina a rodová paměť. Více viz Radmila Slabáková, Rodina a její hodnota u rakousko-české aristokracie v 19. století (na příkladu Dietrichsteinů a Mensdorffů-Pouilly), Studie k sociálním dějinám VI, 2001, s Viz MZA, fond G140 RA Dietrichsteinů, [...] předání panství Lipník a Hranice kardinálovi [...], i. č. 408, sg. 209/d. 67 Dobromila Brichtová, Pod tvými ochrannými křídly, Mikulov 2014, s Pavel Balcárek, Kardinál František z Dietrichsteina a jeho doba, in: Ondřej Jakubec Leoš Mlčák (edd.), Kardinál František z Dietrichsteina ( ). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc 2008, s Josef Válka, Morava reformace, renesance a baroka, Dějiny Moravy II, Brno 1996, s

15 a Tiergartenem. 70 Koncentrace pozemkového majetku do velkých dominií, jakým bylo např. i lipnické a hranické panství [obr. 3] s sebou přináší zároveň vyšší stabilitu vrchnostenského aparátu, který nebyl existenčně ohrožen změnami vrchnosti. 71 Zatímco však v Čechách byla, co se týče majetkových poměrů aristokracie, situace vyrovnanější, na Moravě se v průběhu pobělohorských konfiskací utvořily největší državy v rukou Liechteinsteinů a Dietrichsteinů, přičemž ta nejbohatší aristokracie habsburské monarchie se soustředila zejména v českých zemích. 72 A kardinálovu synovci Ferdinandovi se podařilo jádro majetku nejen udržet, ale také hospodářsky povznést. Koupil dokonce další statky v Čechách a Říši, jako např. panství Trasp. Dosáhl také vysokého kariérního hodnocení, a to když se po funkcích nejvyššího komorníka a zemského hejtmana stává za Leopolda I. v letech nejvyšším hofmistrem a spolutvůrcem habsburské politiky v době tureckých válek. Jak uvádí Josef Válka, Ferdinand byl jakýmsi novým zakladatelem říšské prestiže svého rodu Město a venkov: sto let mecenášství Barokní Čechy představují pro aristokracii habsburské říše oázu klidu a míru. 74 Tak to píše Petr Vorel ve svém příspěvku, ovšem tato věta by se dala rozšířit i na Moravu 18. století. Snad jen s tím rozdílem, že porážka Turků, jež přinesla do umění další rozměr, se týkal především habsburské metropole Vídně, neboť uprázdněná místa po tureckém odstřelování Vídně postupně zaplnily nádherné paláce významných aristokratických rodů. 75 V tomto případě situace v moravských městečkách i vesnicích byla poněkud odlišná. I na těchto místech však nalezneme v této době nové stavby. A to ať už byly postaveny na místě těch zchátralých nebo byly vybudovány zcela nově. Po Bílé hoře nebyla situace jednoduchá ani na hranickém a lipnickém panství. Obě místa sužovaly útrapy třicetileté války, švédská okupace a v neposlední řadě mor, který se objevil na začátku 80. let 17. století. Úbytek v knížecí pokladně za časů Waltera Xavera z Dietrichsteina způsobil, že kromě sochařské aktivity nedocházelo k žádným větším uměleckým projektům. Výjimku tvoří snad část provedené výzdoby v piaristickém kostele sv. Františka Serafínského. Roku 1713 byl kostel slavnostně vysvěcen, avšak již roku 1728 byl poškozen požárem. Přesto ve 20. letech vzniká pozoruhodná výzdoba, a to zejména hlavního oltáře. Také sochy v té době vznikají především ve městě v centrech panství v Hranicích a v Lipníku, a svědčí o popularitě svatojánského kultu, který Dietrichsteinové s oblibou na svých panstvích pěstovali. Podobně i na venkově 70 Balcárek, Kardinál František z Dietrichsteina (pozn. 68), s Petr Vorel, Šlechtická aristokracie barokní doby a její sídla ve východních Čechách, Opera historica V, 1996, České Budějovice, s Viz Valenta (pozn. 12) s Válka, Morava reformace, renesance a baroka (pozn. 69), s Viz Vorel (pozn. 71), s Stejně tak dochází na konci třicetileté války ke stabilizaci situace a ke kulturnímu rozmachu, díky němuž vystupují do popředí výrazné osobnosti, kardinála Františka z Dietrichsteina nevyjímaje. Více viz Tomáš Knoz, Moravská barokní společnost, in: Tomáš Knoz (ed), Morava v době baroka, Brno 2004, s O rozvoji barokní kultury v rámci habsburské monarchie po odvrácení tureckého nebezpečí viz Jiří Pánek, Habsburská monarchie jako rámec rozvoje barokní kultury, in: Zdeněk Hojda (ed.), Kultura baroka v Čechách a na Moravě, Praha 1992, s Václav Bůžek Ivo Cerman Rostislav Smíšek, Kolektivní identita společenských struktur a její proměny, in: Václav Bůžek a kol., Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s

16 v Drahotuších dochází ještě za vlády Waltera Xavera v červnu roku 1730 k postavení sochy sv. Jana Nepomuckého na drahotušském náměstí. Socha však byla zaplacena z darů dobrodinců, nikoliv z příspěvku vrchnosti. Také v roce 1731 byla započata stavba kaple sv. Anny, avšak rovněž z příspěvků dobrodinců. Roku 1734 byla tato stavba dokončena a v červenci téhož roku jí bylo požehnáno farářem Cyrilem Jakubem Klatilem, 76 který sloužil u drahotušské farnosti v letech 1726 až Tedy v mnoha případech se farnost musela spoléhat na dary a příspěvky dobrodinců, neboť finanční pomoc ze strany knížete Waltera Xavera směrem k venkovu, nebyla zdaleka tak viditelná, jako v případě hlavních center panství. Oproti tomu období před a po polovině 18. století je ve znamení přestaveb a nových zakázek, spojených s uměnímilovným mecenášem. Tím mecenášem je Karel Maxmilián z Dietrichsteina, jenž své finance investuje jak do novostaveb církevního charakteru, tak do oprav a dostaveb stávajících objektů. Za jeho vlády vznikají významné zakázky na území měst Hranice a Lipník nad Bečvou, ale i na území okolních vesnic. Přesto i zde se Karel Maxmilián projevuje jako štědrý mecenáš. Na stavby povolává svého dvorního inženýra a architekta Františka Grimma. Ten se objevuje jak při projektu na kostel v Hranicích, tak při projektech na kostely v Bělotíně nebo nedalekých Soběchlebích. Grimma využívá Karel Maxmilián i v dalších letech na konci 70. let je Grimm autorem projektu pro kapli sv. Peregrina v Teplicích nad Bečvou. Samozřejmě i tyto zdánlivě menší podniky měly přispět k reprezentaci knížecího rodu a v případě lázní Teplice nad Bečvou i k prezentaci svého panství navenek. Taktéž svatojánský kult je dále pěstován, ačkoliv postavené sochy v okolních obcích nejsou vždy postaveny na náklady Dietrichsteinů. Ve 30. letech tak vznikají sochy sv. Jana Nepomuckého v Opatovicích, socha sv. Jana Nepomuckého v Drahotuších, socha Panny Marie Bolestné v Hranicích nebo socha Panny Marie Immaculaty na hranickém náměstí. Ne všechny sochy sice vznikly v rámci knížecích zakázek, u některých je bohužel dodnes dokonce i autor neznámý, ale u některých víme, že za jejich vznikem stál někdo z knížecího okruhu, jako např. hejtman hranického panství v případě sochy Panny Marie Immaculaty z roku 1729, kterou financoval vrchnostenský hejtman panství Josef Antonín Böhm. V 70. letech také dochází ke stavbě řady kapliček na území panství, a to zejména v rámci menších vesniček. Dochází také k dalšímu rozvoji svatojánského kultu. V tomto období můžeme vysledovat rozdíl ohledně zakázek ve městě a na venkově. Ve městě vznikaly zakázky významnějšího charakteru (viz kostely v Lipníku, v Hranicích a jejich bohatá výzdoba), zatímco na vesnicích nebyla stavební aktivita až na výjimky (Bělotín, Soběchleby) natolik rozvinutá. V menších obcích vznikaly sochy, kapličky, k větším opravám tamních kostelů dochází až v 80. letech 18. století. To již hovoříme o době vlády Jana Karla, který financoval řadu dostaveb a také oprav stávajících kostelů. V mnoha případech byl mecenášem zastřešení chrámů, které spolykalo pochopitelně řadu finančních prostředků. Na vesnicích vznikají nové kostely např. kostel sv. Mikuláše v Partutovicích z let , kostel sv. Martina v Jezernici z roku 1779, kostel Narození Panny Marie a jeho úpravy v 80. letech 18. století v Horním Újezdě, kostel 76 Martin Vévoda, Faráři v Drahotuších, Drahotuše 2010, s

17 Povýšení sv. Kříže z roku 1791 v Oseku nad Bečvou a v neposlední řadě dochází také k přestavbě kostela sv. Vavřince v Drahotuších. Stávající kostely byly také v této době více či méně dozdobovány, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Jindřichově získává na konci 18. století svůj hlavní oltářní obraz od Jana Chambreze, vzniká také kazatelna a křtitelnice. Ani v této době není však zanedbán důkladně pěstovaný svatojánský kult, kolem roku 1800 vznikají sochy tohoto světce ve vesnicích Partutovice nebo Jindřichov. V Drahotuších pak v této době vzniká socha sv. Floriána. Město v tomto případě získává svou další sochařskou výzdobu až později. 4.1 Lipník nad Bečvou Život ve městech ovlivňovala řada faktorů. Město bylo neustále ve středu dění, neboť bylo správním centrem panství, nacházel se v něm zámek a pokud možno i reprezentativní kostel. A Dietrichsteinové řádně dbali na to, aby město reprezentovalo slávu jejich rodu, a tak na výstavbě a výzdobě kostelů nebo stavbě soch nešetřili. Ani penězi, ani vybranými umělci. Svou proslulost si Lipník nad Bečvou získal již za časů kardinála Františka z Dietrichsteina, neboť v té době přicházejí do Lipníku piaristé a zvláště počátkem 18. století dochází ke zvelebování města. S tím souvisí stavba soch v Lipníku na počátku 18. století jsou to sochy sv. Jana Nepomuckého, ale zejména v souvislosti s piaristy malířská a sochařská výzdoba kostela sv. Františka Serafínského. V průběhu let a především ve shodě s mecenátem Karla Maxmiliána je pak město obohaceno o výzdobu kostela sv. Jakuba Většího. Z historie města Lipník byl založen patrně ve 3. čtvrtině 13. století. 77 Nevíme, zdali jeho předchůdcem byla stejnojmenná ves, ale z listiny z roku 1238 se dozvídáme o kostele, který se nacházel ve vesnici stejného jména. 78 Ještě před rokem 1349 připadá město helfštýnskému panství v držení pánů z Kravař. Město nejprve fungovalo jako trhové středisko panství, avšak později v roce 1626 se stal Lipník sídlem hospodářské i patrimoniální správy, která sem byla přenesena z Helfštýna. Městský znak, který původně tvořil dvouocasý korunovaný lev vyrůstající z trojverší, byl doplněn roku 1628 dietrichsteinskými vinařskými noži [obr. 4]. 79 Lipník měl podobné osudy jako Hranice. Stejně jako Hranice, byl i Lipník povýšen za vlády krále Přemysla Otakara II. na město. O tom svědčí také městský erb, který tvoří český lev s královskou korunou v černém poli, jenž stojí zadníma nohama v zelené hoře. 80 Na pozemku 77 Roku 1269 dostává maršálek královský a moravský Bohuš z Holštýna od krále drahotušské statky, přičemž v jejich obvodu byl i Lipník. Bohuš z Holštýna se zároveň stává zakladatelem rodu pánů z Drahotuš. Více viz Jan Baďura (ed.), Vlastivěda moravská II, Místopis Moravy, Lipenský okres, č. 44, 1919, s Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999, s Ibidem, s Jan Baďura (ed.), Vlastivěda moravská II, Místopis Moravy, Lipenský okres, 1919, č. 44, s

18 pánů z Drahotuš si však postavil po smrti Přemysla Otakara II. loupežný rytíř Bedřich z Linavy hrad Helfenštejn. Tento hrad byl dobyt Václavem II. a darován i s okolím Vokovi z Kravař. Lipník se tak stává součástí helfštýnského zboží. V držení rodu z Kravař byl Lipník a přilehlé okolí až do 20. let 15. století, kdy se majitelem statků stává po smrti Lacka z Kravař druhý manžel Lackovy dcery Anny, Petr ze Strážnice. Po smrti Petra se zmocnil statků Jan z Mesenbeka (první manžel Anny), ale zanedlouho připadá oblast synovi Petra ze Strážnice, Jiřímu. Ten však pro značné dluhy prodává panství roku 1447 Vokovi ze Sovince. V roce 1467 bylo pak panství prodáno Albrechtu Kostkovi z Postupic, v jehož vlastnictví bylo až do roku 1474, kdy pro další dluhy prodává panství Vilémovi z Pernštejna. Tento nejvyšší komorník brněnského soudu, nejvyšší maršálek a hofmistr království českého a od roku 1513 také hejtman moravský rozmnožil původní helfštýnské panství o další statky a tyto majetky pak po své smrti odkázal svému synu Janovi. Od Pernštejnů přechází panství do rukou Půty a následně Václava z Ludanic. Smrtí Václava se dostává Lipnicko k Rožmberkům, neboť jediná dcera Václava z Ludanic, Kateřina, byla manželkou Petra Voka z Rožmberka. Po třinácti letech se panství prodejem ocitá ve vlastnictví Hynka st. Bruntálského z Vrbna. V této době dochází také k poněmčování města a k protěžování luterského náboženství. Jako horlivý luterán stál jeden z potomků Bruntálských, Jiřík, proti Ferdinandovi II. V roce 1619 se zmocnilo města slezské vojsko a poté i vojsko polské, které táhlo na pomoc císaři. Ovšem po bitvě na Bílé hoře stojí Jiří na straně poražených a umírá ve vězení. Následně město dobývají další útočníci, mezi nimiž i sedmihradský kníže Gábor Bethlen. Další osud je takřka totožný s osudem města Hranic, neboť Lipník i s okolními statky je darován za zásluhy kardinálu Františkovi z Dietrichsteina v roce Hranice Také na hranickém panství se nešetřilo objednávkami z řad knížecího okruhu, a to ať už hovoříme o objednávkách přímo v rámci města jako např. o nejvýznamnější zakázce, kterou je bezpochyby stavba a umělecká výzdoba kostela Stětí sv. Jana Křtitele, nebo o zakázkách drobnějšího charakteru, jakými jsou sochy na veřejných místech. V okolních obcích vznikají v průběhu let také kapličky, přičemž tou ryze dietrichsteinskou se budu v práci zabývat v souvislosti s mecenátem Karla Maxmiliána z Dietrichsteina. Z historie města Dějiny města 81 se datují přibližně od roku 1169, kdy z benediktinského kláštera v Rajhradě odchází mnich Jurik a usidluje se v této oblasti. Žije zde poustevnickým životem, ovšem brzy sem přichází další obyvatelstvo. Tím byl položen základ osadě, nazvané od počátku Hranice. 81 Počátkům města Hranice se věnuje ve svém článku také Václav Richter. Viz Václav Richter, Několik plánů z Hranic, Časopis Společnosti přátel starožitností LX, 1952, s

19 Oblast byla postupně zůrodňována, a tak kníže Bedřich (syn krále Vladislava) daruje tuto krajinu rajhradskému klášteru. Brzy dochází k založení dalších osad, které k Hranicím i v průběhu času neodmyslitelně patřily a patří. 82 Roku 1201 byla však tato oblast benediktinskému řádu odňata a věnována jako nadace společně s Hradiskem u Olomouce, premonstrátskému řádu. Od tohoto roku až po rok 1481 se tedy město nachází pod správou kláštera. Ještě roku 1251 jsou Hranice povýšeny na město. Roku 1430 byly Hranice napadeny husitským vojskem a tou dobou se datuje i zapuštění husitského učení v Hranicích a blízkém okolí. O třicet let později je město doživotně zastaveno nejvyššímu zemskému hejtmanovi Ctiboru Tovačovskému z Cimburka. Během válek mezi Jiřím Poděbradským a Matyášem Korvínem se Matyáš zmocňuje hradišťského kláštera a poslední opat premonstrátů na Hradisku prodává Hranice Vilémovi z Pernštejna za tisíc dukátů. Psal se rok 1481 a do roku 1620, kdy Hranice připadají Dietrichsteinům, změní město majitele ještě vícekrát. Pernštejnové drželi město do roku 1548, přičemž v této době přilnulo obyvatelstvo k evangelickému učení, evangelická byla i fara a kostely v okolí. V roce 1548 prodává syn Viléma Jan z Pernštejna Hranice i s dalšími statky Václavu Haugvicovi z Biskupic. V té době se na panství rozmáhá učení Českých bratří. Prodejem pak přechází Hranice i s okolními obcemi v roce 1553 na Jana Kropáče z Nevědomí. Dcera Jana Kropáče Anna se provdala nejprve za Jana z Kunovic, tzn. panství přechází v majetek tohoto rodu, ovšem po smrti manžela se Anna vdává po druhé, a to za Jana ze Žerotína roku Smrtí Anny přechází majetek v roce 1595 na syna z prvního manželství Jana Jetřicha z Kunovic, který jej výměnou za jiné panství podstupuje Zdeňku Žampachovi z Potenštejna. Žampach prodává Hranice s okolím roku 1609 Karlu Bergrovi z Bergu a od něj přecházejí za tři roky dalším prodejem na Václava Mola z Modřelic. Ten je posledním vlastníkem hranického panství do doby vlády Dietrichsteinů. Václavu Molovi z Modřelic bylo panství zkonfiskováno za neposlušnost, ač původní rozsudek k smrti mu byl nakonec změněn na doživotní vězení na Špilberku. Zkonfiskované Molovy statky tak král Ferdinand II. uděluje 16. dubna 1622 kardinálu Františkovi, pozdějšímu knížeti z Dietrichsteina. Tento majetek byl zároveň zapsán jako svěřenský s právem prvorozenství. 83 Hranice byly také od roku 1783 sídlem sem přesunutého krajského úřadu přerovského kraje, přičemž jeho dosavadním sídlem byla Olomouc. 84 Co se týče znaku města, ten nejstarší obsahoval patrně jen figuru sv. Štěpána, patrona kláštera Hradisko, jež byla doprovázena moravskou orlicí a českým lvem. Za Cimburků dochází k připojení erbu jejich rodu, avšak ten byl roku 1628 nahrazen šachovaným štítkem. V té době obohacuje hranický znak kardinál Dietrichstein o dvojici vinařských nožů Jedná se např. o obce Špičky, Loučky, Heřmanice, Polom nebo Bělotín. 83 Více viz Václav Bartovský, (ed.), Vlastivěda moravská II, Místopis Moravy, Hranický okres, 1909, č. 20, s Roku 1637 dochází k trvalému rozdělení země do pěti krajů olomouckého, brněnského, hradišťského, znojemského a jihlavského. Největší z nich kraj Olomoucký se dělil tehdy na čtvrť kolštejnsko-třeboňskou a přerovsko-bruntálskou. A roku 1735 přibyl k dosavadním pěti krajům ještě jako šestý kraj Přerovský. Více viz Jan Janák Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích, Praha 2007, s Sídlo bylo do Hranic přesunuto 25. dubna Viz Jiří Lapáček, Pobečví v proměnách času, Přerov 2005, s Viz Samek (pozn. 78), s

20 4.3 Situace na panství po Bílé hoře Bílá hora 86 a události s ní spojené se projevily na Hranicku a Lipnicku nejen v rámci změny majitele obou těchto oblastí, ale zároveň výrazně souvisely i se změnou náboženství. Vše se událo za působení kardinála Františka, knížete Dietrichsteina, za nějž dochází k důsledné protireformaci. 87 Jak nás učí historie, obyvatelé Hranicka se v souvislosti s předbělohorskými událostmi odbojnicky stavěli jak proti císaři, tak proti katolicismu. Předcházející majitelé panství jsou evangelíci a takového vyznání byla i většina místních obyvatel. Vzpoura proti císaři a proti prosazovanému náboženství však toužené ovoce obyvatelům panství nepřinesla. Po porážce na Bílé hoře sice na Moravu a do Hranic doráží také generál Mansfeld, ale příchod jeho a jeho družiny Hranicím nikterak nepomáhá, stejně jako nedalekému Lipníku. Tato oblast byla také obléhána španělskými vojsky, přičemž Mansfeld (jak si patrně hraničtí přáli) se již následně do Hranic na pomoc obleženému města nevydal. A odboj byl poměrně přísně potrestán. Nejenže město ztratilo všechny výsady a svobody, muselo také zaplatit značnou částku do knížecí pokladny, vůdcové odboje byli odsouzeni ke smrti, k vězení, nebo k pokutě a purkmistr Adam Purgeš i s radním Lukášem Kremžem byli na náměstí sťati mečem. Druhý purkmistr i druhý radní si zachránili život odřeknutím se českobratrského vyznání. Po popravě byl vyhlášen přísný zákaz přechovávat ve svých domovech českobratrské kněze a vyznavače této víry. Mnozí hraničtí tak opustili město a odcházeli do Slezska, do Polska nebo do Uher. Někteří, a to zvláště soukeníci pak docházeli do vzdálenějšího Holandska. Postupem času (ještě za kardinálova života, v roce 1629) pak město nabylo některé své výsady zpátky. Po smrti kardinála potvrdil nový majitel panství 88 městu jeho výsady. Tato doba však nebyla pro Hranice nikterak jednoduchá. Události v zemi ztěžovaly útrapy třicetileté války a Hranice nebyly ani v tomto směru výjimkou. Dochází k obléhání Hranic i Lipníku švédským plukovníkem Dörflingem, přičemž město trpělo také odváděním peněz a potravin do pokladny španělského pluku. Po třicetileté válce zůstalo rovněž mnoho domů pustých, v nich se postupně začali usazovat do té doby zde neusazení Židé a některé domy zabrala také knížecí vrchnost. 89 Sedm let po uzavření Vestfálského míru přecházejí Hranice i s ostatními statky panství na Maxmiliánova syna Ferdinanda, který vládl městu a okolí po smrti svého otce v letech 86 O bělohorských a pobělohorských událostech (nejen) na Hranicku a Lipnicku pojednává příspěvek Bohumíry Indry. Viz Bohumír Indra, Město a panství Hranice za třicetileté války, in: Sborník Státního okresního archivu v Přerově, Přerov, 1996, s Kardinál se po Bílé hoře snaží o navrácení Moravy do lůna katolické církve, v březnu roku 1621 vylučuje s pomocí moravského podkomořího všechny nekatolíky z městských rad, o rok později vydává dekret na vyhnání novokřtěnců jako nejnebezpečnější sekty, v listopadu 1624 kardinál přikazuje, aby byly uzavřeny všechny kostely, kde ještě kážou nekatoličtí kněží a ti se podle nového dekretu měli do 14 dnů přestěhovat z Moravy, pakliže by nepřestoupili na katolickou víru. V březnu 1625 je pak vydán dekret, aby se i všechno nekatolické obyvatelstvo do svatodušních svátků vystěhovalo ze země, pokud také nepřistoupí na katolickou víru. Spousta obyvatel nekatolického vyznání se tak stěhuje do ciziny, a to zvláště vyznavači Jednoty bratrské. Více viz Pavel Balcárek, Kardinál František z Dietrichsteina a jeho doba, in: Ondřej Jakubec Leoš Mlčák (edd.), Kardinál František z Dietrichsteina ( ). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc 2008, s Novým majitelem se stal synovec Františka, Maxmilián z Dietrichsteina, který posléze nabyl i dědičný titul říšského knížete. 89 Více viz Bartovský (pozn. 83), s

21 Jeho vládu můžeme charakterizovat soustavným úsilím o odstranění následků třicetileté války a o zlepšení hospodářské situace měst i venkova. Na panství vládl Ferdinand takřka po celou druhou polovinu 17. století. 90 Ferdinandovým nástupcem se stal Leopold Ignác, 91 který vládl deset let, avšak tím, že po sobě nezanechal mužské potomky, přechází po jeho smrti vláda na Leopoldova mladšího bratra Waltera Xavera, jenž byl původně předurčen pro církevní dráhu. Po Walteru Xaverovi se vlády chopil v roce 1738 jeho nejstarší syn Karel Maxmilián, kterého po 43 letech vystřídal syn Jan Karel. Ten vládl až do roku Za vlády Karla Maxmiliána navštěvuje město také císař Josef II. na své cestě do Polska roku 1766, podruhé pak Josef II. poctil město svou návštěvou v roce Po smrti Jana Karla se ujal vlády František Josef, přičemž po smrti Františka Josefa, jakožto posledního mužského potomka rodu, byl dietrichsteinský majetek rozdělen losem mezi jeho čtyři dcery. Nejstarší Terezie se stala dědičkou panství, které zahrnovalo Libochovice a Budyni, Lipník a Hranice získala Gabriela (ta získala zároveň i rozsáhlou část rodinné knihovny) a nejmladší Klotylda získala panství na Vysočině Žďár nad Sázavou a Pohled. Zámek Mikulov společně s vídeňským palácem získala Alexandrina Walter Xaver, kníže z Dietrichsteina a Mikulova ( ) Walter František Xaver Antonín se narodil ve Vídni a zemřel v Mikulově. Správu panství přebírá 93 po smrti svého staršího bratra Leopolda Ignáce, jenž umírá roku 1708 na tuberkulózu. Jako druhorozený syn byl Walter Xaver předurčen na církevní dráhu a po ukončení studie filozofie byl poslán na slavnou benediktinskou univerzitu do Salcburku, aby zde vystudoval jak teologii, tak právo. Stal se dokonce kanovníkem v Olomouci a Pasově, ale pro plnění povinností po svém bratrovi nakonec církevní dráhu opouští. 94 A to zejména z obavy, že by mohl rod Dietrichstein vymřít po meči, pakliže by neměl dalších mužských potomků. A tak se souhlasem papeže opouští Walter Xaver duchovní dráhu a ožení se. Jeho první manželkou se stává ovdovělá Zuzana Liborie Prakšická ze Zástřizl, která byla o téměř třicet let starší než Walter Xaver, ale díky které získává mladý hrabě boskovické panství. Toto manželství bylo bezdětné a Zuzana Liborie umírá pouhé dva roky po svatbě. Druhou a poslední manželkou Waltera Xavera se stává 12. července 1693 (tzn. ve stejný den, kdy se žení se Zuzanou Liborií) Karolína Maxmiliána Pruskovská z Pruskova. S ní měl kníže pět dcer a tři syny. Jako věno přinesla Karolína Maxmiliána panství Pruskov ve Slezsku, ve které fungovala známá manufaktura na výrobu fajánse a také 90 Bohumír Indra, Hranice ve 2. polovině 17. století, in: Jiří J. K. Nebeský (ed.), Kdysi a nedávno. Texty o dějinách Hranicka 2, Hranice 2011, s Své jméno získal Leopold po svém kmotrovi císaři Leopoldovi I., který tak prokázal rodinně velkou čest. Rovněž Leopoldova sestra Claudia Felicitas měla významnou kmotru, a to druhou ženu Leopolda I. Viz Brichtová (pozn. 67), s Více o knížecím losu a dělení viz Juřík (pozn. 17), s Děje se tak podle ustanovení, obsaženého v závěti kardinála Františka z Dietrichsteina. Více viz Feyfar (pozn. 15), s Podobně opouští církevní dráhu také Josef Antonín August a Jan Jiří Kristián z Lobkovic na počátku 18. století. Více viz Maťa (pozn. 61), s

22 panství Nové Město na Moravě. 95 Ve Štýrsku pak připadlo Dietrichsteinům skrze tento sňatek rovněž panství Ptuj. Roku 1710 však Walter Xaver ztrácí statek Pátek, který získal ještě jeho otec coby součást dědictví fideikomisu zemřelého knížete Gundakara z hollenburské větve rodu. Statek tak nyní přechází do vlastnictví strahovského kláštera premonstrátů, jenž zpočátku také Pátek vlastnil. 96 Roku 1715 pak získává také panství Sokolnice nedaleko Brna. Je však zajímavé sledovat také osudy knížete po lidské stránce. Na Zelený čtvrtek roku 1717 zasáhl Vídeňskou ulici oheň, jenž zničil téměř všechny domy v této ulici a také předměstí. Kníže Dietrichstein se svou manželkou však postiženým pomohli nejen materiálně dodávkami materiálů, potřebných k výstavbě nových obydlí, ale také zásobovali postižené potravinami a jinými potřebnostmi. Psal se rok 1717 a v tomto roce se vyznamenal kníže také v bitvě u Bělehradu srpna 1719 zachvátil oheň také zámek, ve kterém shořel veškerý nábytek a skrze něj se také zřítilo třetí a čtvrté patro zámku. Kníže Walter Xaver nechal zbytky obou pater strhnout, avšak vystavěl čtyři nové řady pokojů, jež byly zcela vyzdobeny do roku Se zvláštní péčí se věnoval také výstavbě zámecké kaple, která byla později zasvěcena Navštívení Panny Marie. Na mikulovském náměstí nechal také roku 1722 vztyčit mariánský sloup. 98 Je samozřejmostí, že renovace silně poškozeného zámku se neobešla ani bez sochařských prací. Na základě Dietrichsteinovy volby se tak do města dostává původem bavorský sochař Ignác Lengelacher, jenž byl rovněž činný ve Vídni a který spojí svůj život s mikulovským panstvím na více než 25 let. 99 Co se týče funkcí Waltera Xavera, v letech působil jako nejvyšší zemský sudí na Moravě a v letech zastával funkci nejvyššího komorníka markrabství moravského. Byl rovněž prezidentem řady zemských komisí, zástupcem zemského hejtmana, císařským komorníkem a tajným radou. Se svým bratrem Leopoldem Ignácem se však budoucí kníže rovněž účastnil obvyklé kavalírské cesty, na níž se zdokonaloval nejen v rámci vzdělávání, ale také v rámci společenského chování. 100 Ostatně v 80. letech 17. století byl považován bratr Waltera Xavera, Leopold Ignác, za vynikajícího tanečníka a údajně tančil lépe než většina Francouzů. Nutno podotknout, že v 17. století se čeští šlechtici učili tanečnímu umění především ve Francii. 101 Od počátku 18. století se navíc také pozornost mladých šlechticů soustředila kromě studia práv na poznávání cizích zemí a cílem byla spíše jistá škola života. 102 Avšak správná výchova samozřejmě zvětšovala šance, že mladý šlechtic získá v budoucnu některý z vysokých dvorských úřadů. A jak píše Rostislav Smíšek ve své knize, právě proces socializace představoval jakési médium, prostřednictvím něhož odkazoval synovi rodinný mýtus a předával koncept šlechtické kariéry. 103 Koncem 70. let 95 Viz Juřík (pozn. 17), s Viz Feyfar (pozn. 15), s Ibidem, s Jedná se rovněž o dílo dvorního dietrichsteinského sochaře Ignáce Lengelacher. Ibidem. 99 Václav Richter Metoděj Zemek Miloš Stehlík (edd.), Mikulov, Brno 1971, s Kavalírská cesta byla nezbytností pro každého barokního aristokrata, přičemž byla spojena také se studiem na fakultě, a to nejlépe té právnické. Více viz Vokáčová (pozn. 14), s Zdeněk Bezecný Pavel Král Pavel Marek, Slavnosti a rituály ve světě šlechticů, in: Václav Bůžek (ed.), Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s Viz Smíšek (pozn. 16), s Ibidem, s

23 17. století studoval Walter Xaver také na pražské akademii, kde se naučil i češtině. 104 Své zásluhy si však mladý kníže získal taktéž v rámci vojenské služby, neboť sám byl účasten bojů Evžena Savojského, které princ vedl proti Turkům. 105 Walter Xaver získal také Řád Zlatého rouna, přičemž příslušnost k císařskému dvoru hrála v životě aristokratů poměrně významnou roli, neboť jim umožňovala viditelně demonstrovat svou výjimečnost, odvozenou od starobylosti rodu. Významné bylo i udělení řádu Zlatého rouna, 106 které rovněž vyžadovalo doložení dlouhé řady šlechtických předků, podobně jako zisk hodnosti komorníka. 107 A jak je dále zmiňováno ve sborníku věnovanému společnosti době barokní, představoval Řád zlatého rouna vedle nejvyšších dvorských úřadů významnou mocenskou instituci, neboť jeho příslušníkům náležela přední místa v divadle, kostele a při rozličných dvorských slavnostech. 108 Roku 1698 se vyznamenal Walter Xaver v boji u Renty proti Turkům, roku 1704 u Hochstättu a roku 1706 u Turína proti Francouzům. 109 Dietrichsteinský palác v Jihlavě a samozřejmě tedy i osobnost Waltera Xavera poctil svou návštěvou v roce 1723 také císař Karel VI. se svou manželkou, císařovnou Alžbětou a se svými dvěma dcerami, arcivévodkyní Marií Terezií a Marií Annou. Příležitost pohostit a přijmout takovou vzácnou návštěvu samozřejmě znamenala i pro samotného knížete Waltera Xavera velkou poctu. Ve 30. letech 18. se kníže zasluhuje rovněž o stavbu kostela v Chotěšově na libochovickém panství, který nechává zbudovat jako poděkování za uzdravení své manželky Karolíny Maxmiliány a na výstavbu věnuje zl. Při této příležitosti bylo vedeno taktéž slavnostní procesí, jehož se kníže sám účastnil. 110 Ve stejné době, resp. 11. června 1735 se v Mikulově narodil František Sonnenfels, 111 který bude později i se svým bratrem Josefem spřízněn s dalšími členy rodu včetně Marie Kristýny, budoucí kněžny z Dietrichsteina a manželky Jana Karla. Za života 104 Viz Maťa (pozn. 61), s Viz Juřík (pozn 15), s Řád zlatého rouna založil v roce 1429 burgundský vévoda Filip Dobrý a sňatkem Maxmiliána I. s Marií Burgundskou roku 1477 přešel symbolický význam Řádu na Habsburky. V tomto Řádu se odráží starověký příběh odvážného Jásona, který vedl ve výpravě pro zlaté rouno argonauty. Hrdinné skutky Jásona a argonautů se tak staly vzory rytířské statečnosti, která se odrážela symbolicky v pojetí Řádu. Více viz Václav Bůžek Ivo Cerman Rostislav Smíšek, Kolektivní identita společenských struktur a její proměny, in: Václav Bůžek (ed.), Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s Bezecný Král Marek, Společnost raně novověkých českých zemí (pozn. 38), s Václav Bůžek Ivo Cerman Rostislav Smíšek, Kolektivní identita společenských struktur a její proměny, in: Václav Bůžek (ed.), Společnost českých zemí v raném novověku, Praha 2010, s Walter Xaver se také postaral o výchovu svého synovce Václava, který mu byl svěřen do péče jako osmiletý po smrti jeho neteře Marie Gabriely a jejího manžela Josefa Jana z rodu Liechtenstein. Malý Václav získal vynikající vojenské vzdělání a proslavil se jako tvůrce rakouského dělostřelectva. Knížete Václava z Liechtensteina ocenil listem také pruský král Friedrich II. po bitvě u Kolína, která se odehrála 18. června Více viz Feyfar (pozn. 15), s Ibidem, s Otec Františka a Josefa Sonnenfelse pocházel z Berlína, v Mikulově se však usadil a vyučoval zde hebrejštinu. Nechal se však pokřtít a přijal jméno Alois Wiener. Oba synové se věnovali studiu u piaristů v Mikulově a po dokončení školy odchází František do dietrichsteinských služeb a na svém kariérním žebříčku postupuje až na místo knížecího dvorského rady. Na místo byl pravděpodobně doporučen knížetem, císařským dvorským radou. Františkův bratr Josef působil nejprve ve vojenských službách jako desátník, dostal se až do Maďarska, kde se naučil francouzsky, italsky a česky, ale tento způsob života ho neuspokojoval. Vrátil se do Vídně, kde se začal věnovat studiu práv. Následně získal místo na vídeňské univerzitě. Měl také velký vliv na císařovnu Marii Terezii, díky jeho působení dochází k odstranění mučení a do rakouského soudnictví jsou vneseny prvky světla a humanity. Více viz Feyfar (pozn. 15), s

24 Waltera Xavera dochází také ke stavbě kostela ve Zlovědicích a k výstavbě kaple ve Vysokých Třebušicích, obě však mimo lipnické a hranické panství. Před svou smrtí zakládá také faru ve Kryrech na nepomyšlském panství, které patřilo původně Gundakarovi z Dietrichsteina. 112 Pro Waltera Xavera hrála v jeho životě velkou roli víra, což dával najevo i svými uměleckými zakázkami. Avšak ačkoliv věnoval značné částky (i přes snahu o stabilizaci finanční pokladny rodu) na dobročinné i církevní účely, zanechal po své smrti panství v hodnotě tří milionů zlatých. 113 Walter, kníže z Dietrichsteina, svobodný pán z Finkensteina, Hollenburgu a Thalbergu, pán svobodného říšského panství a pevnosti Trasp, nejvyšší dědičný číšník v Korutanech, nejvyšší zemský lovčí ve Štýrsku, císařský tajný rada a komorník, nositel řádu Zlatého rouna zemřel 3. listopadu 1738 ve věku 74 let. Je pohřben v rodinné hrobce v Mikulově po boku svých dvou manželek Mecenát Waltera Xavera z Dietrichsteina Co se týče stavební činnosti Waltera Xavera, vidíme zde určitý rozdíl oproti hlavním stavitelům jeho bratra Leopolda Ignáce. Walter Xaver využíval pro architektonickou činnost zejména služeb Christiana Alexandera Oedtla, jenž již od počátku 18. století působil u Dietrichsteinů víceméně jako jejich dvorský stavitel. Velký ctitel architektury, kníže Leopold Ignác zase objednával projekty u Domenica Martinelliho a Johanna Bernarda Fischera von Erlach, přestože měl přátelský vztah také se zmiňovaným architektem Oedtlem. Ten se u Dietrichsteinů podílel mj. na výstavbě letohrádku Laxenburg. V Rossau se stal Oedtl autorem koníren a je možné, že byl architektem rovněž dietrichsteinského zahradního paláce na ulici Währinger Strasse ve Vídni. I po smrti Leopolda Ignáce však zůstává Christian Alexander Oedtl ve službách Dietrichsteinů. 115 Za Waltera Xavera byl architekt Oedtl např. pověřen přestavbou zámku v Mikulově v letech a kníže pověřil architekta také úpravami interiérů v Dietrichsteinském paláci na ulici Herrengasse ve Vídni. Ovšem psala se 30. léta 18. století a mecenát Waltera Xavera se začal ubírat jiným směrem. Resp. umělecké zakázky knížete v tomto období rapidně poklesly, a to zejména z finančních důvodů. Stavebními pracemi tak začali být pověřováni místní zedničtí mistři. 116 S úbytkem peněz v knížecí pokladně 117 však jde ruku 112 Na konci 17. století však přechází panství na knížete Ferdinanda, otce Waltera Xavera. Více viz Feyfar (pozn. 15), s Ibidem, s Nápisová destička, která byla po dlouhou dobu součástí jeho rakve (avšak dnes chybí), podle opisu z 19. století zdůrazňovala jeho zásluhy ve státních službách: Zde odpočívá ten, který pro vlast věrně pracoval, schopný zastávat všeliké funkce a pověření. Sílu paží právu a zákonu statečně podřizoval, a protože každému jeho práva dopřával a blaho vlasti hledal, byl ustanoven nejvyšším sudím slavného markrabství moravského, poté komořím a jeho ramenům se dostalo zlatého hávu Viz Brichtová, Pod tvými ochrannými křídly (pozn. 67), cit. s. 82; U Dietrichsteinovy druhé ženy, Karolíny Maxmiliány, je zase vyzdvihována její lidská stránka a vztah k potřebným: která ruce dobrotivě vztahovala k chudým Viz Brichtová, Pod tvými ochrannými křídly (pozn. 67), cit. s Kroupa, Alle Heüser (pozn. 57), s Ibidem, s

25 v ruce také pokles uměleckých zakázek a současně s tím i výběr umělců méně zvučných jmen. Např. ve 20. letech vzniká na hlavním mikulovském náměstí sloup Nejsvětější Trojice, který je dílem Ignáce Lengelachera, dvorního mikulovského sochaře. Ovšem na hranickém a lipnickém panství bychom hledali Lengelacherovo dílo stěží. 118 V první třetině 18. století se tak na hranickém a lipnickém panství objevují především zakázky sochařského charakteru, jako např. výstavba soch Jana Nepomuckého, která souvisí s velkou oblibou svatojánského kultu. Tak jako za dob působení knížete Ferdinanda z Dietrichsteina, zejména na konci 17. století, dochází k rozvoji mariánského kultu na panstvích, tak za knížete Leopolda (a následně i Waltera Xavera) pak k rozvoji kultu svatojánského. Tento kult byl vrchností hodně oblíben, ačkoliv k blahořečení a svatořečení Jana Nepomuckého dochází až v průběhu 20. let 18. století. 119 Tento vliv se projevuje i na hranickém a lipnickém panství, neboť již v prvním desetiletí 18. století měly vzniknout dvě sochy na počest tohoto (budoucího) světce a umístěny měly být přímo na náměstí v centrech panství. Tyto vybrané první sochy jsou spojeny se jmény Ferdinanda Grosse a Conrada Spindlera. Zatímco Ferdinand Gross byl mikulovským sochařem (ovšem na hranickém a lipnickém panství si dobrou pověst zajisté příliš neudělal), Spindler pocházel z Horních Rakous a kromě tvorby pro knížete se podílel na sochařské výzdobě piaristického kostela. Více hodnotná je v této době tak spíše obnova výzdoby piaristického kostela, která byla právě v 20. letech 18. století započata. V Národním archivu v Praze se nám dochovala zajímavá svědectví o zakázkách představených piaristického řádu a o umělcích, kteří se na jejich realizacích podíleli. Podrobnější zprávy máme ovšem ve většině případů až od 60. let 18. století, kdy dochází k důkladnější obnově interiérů, spojené s novou malířskou a sochařskou výzdobu a rovněž s novými uměleckými jmény. V době do 30. let 18. století se tak v souvislosti s výzdobou piaristického kostela setkáváme s malířskou prací Bohumíra Herberta, umělce působícího ve Fulneku a v Olomouci, jenž působil také u kapucínů, 120 a se sochařským dílem Václava Rendera a Filipa Sattlera. Posledně jmenovaný, ač narozen v Tyrolsku, se objevuje v Olomouci již kolem roku 1721, přičemž přichází do sochařské dílny Jana Sturmera nebo Augustina Thomasbergera. 121 Odtud můžeme také vysledovat souvislost mezi účastí Sattlera na výzdobě hlavního oltáře piaristického kostela v Lipníku a dílnou Jana Sturmera, která se podílela na sochařské práci na bočních oltářích. Významným umělcem, který se podílel na výzdobě piaristického kostela, byl však také zmiňovaný Václav Render, jenž proslul zejména coby privilegovaný architekt a kamenický mistr, který se výrazně zapsal do dějin města Olomouce. Roku 1705 získal Render císařské privilegium, které mu umožňovalo provádět svou práci na základě vlastního návrhu bez jakýchkoliv cechovních 117 Leopold Ignác, velký milovník umění, byl zároveň, jak uvádí Dobromila Brichtová, muž s duší hráče, jenž vydával spoustu financí na nákupy obrazů, oděvů z Paříže, utrácel spoustu peněz při hazardních hrách a v Mikulově také zakládal vinice či stavěl hradby. Viz Dobromila Brichtová, Z historie, in: Drozdová Eva (ed.), Dietrichsteinové z Mikulova. Výsledky antropologického výzkumu vybraných příslušníků rodu, Brno 2006, s Pakliže budeme brát v úvahu autorsky určená díla a ta díla, která jsou uvedena anonymně v archivních pramenech. 119 Jan Nepomucký byl blahořečen roku 1721, ke svatořečení dochází v roce MT [Milan Togner], heslo Gottfried Herbert, in: Ondřej Jakubec Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let , 3, Olomouc 2010, s GE [Gabriela Elbelová], heslo Filip Sattler, in: Ondřej Jakubec Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let , 3, Olomouc 2010, s

26 závazků, tedy zcela svobodně. Toto privilegium získal nejen pro Olomouc, ale v rámci celé monarchie. 122 Jako sochař pak ovlivnil sochařskou podobu dvoudílného hlavního oltáře piaristického kostela sv. Františka Serafínského v Lipníku. 5.2 Piaristé a kostel sv. Františka Serafínského I: počátky působení řádu v Lipníku a vývoj umělecké aktivity v klášterním kostele Působení piaristů v Lipníku nad Bečvou se datuje 19. listopadem 1634, kdy zde tento řád za účasti městské rady i většího počtu lidu celebroval svou první mši svatou, přičemž kardinál Dietrichstein sám vyjednával o příchodu piaristů i se zakladatelem řádu sv. Josefem Kalasánským října 1634 tak do města přichází novicmistr Joannes Batista Ambrosi a s. Thecla spolu s osmi novici. Kolej i s noviciátem existovala v Lipníku bez přerušení 250 let. 124 Kostel sv. Františka Serafínského se nazýval vždy kostelem klášterním, teprve po odchodu piaristů byl dle listiny z roku 1891 začat zván kostelem filiálním. 125 Kardinál dal řeholníkům k dispozici 126 bývalou německou školu s kostelem sv. Trojice, který nechal opravit a zasvětit sv. Františkovi Serafínskému. Budova, ve které bratři pobývali, byla důkladně přestavena v letech , přičemž pro bohoslužbu jim byl určen bývalý bratrský sbor, jenž byl uzpůsoben pro katolickou bohoslužbu a zasvěcen sv. Františkovi Serafínskému. Základní kámen pro stavbu nové koleje byl položen 19. května Mezi lipnickou farou a klášterem byly však od počátku udržovány poměrně přátelské vztahy, několikrát do roka byl veden průvod od farního kostela ke klášteru a opačně. O piaristický kostel se však pečovalo i v následujících staletích, svědčí o tom i fakt, že hraběnka Althannová, dědička lipnického panství ve 2. polovině 19. století, věnovala kostelu 122 GE [Gabriela Elbelová], heslo Václav Render, in: Ondřej Jakubec Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let , 3, Olomouc 2010, s Kardinál provádí roku 1625 osobně vizitaci olomoucké diecéze, podporuje rovněž stavbu kapucínských klášterů, zvelebuje jezuitské koleje a v důsledku stále velkého počtu neobsazených far katolickými kněží, povolává sem kněze z Polska a přivádí je na Moravu. Na svá panství do Mikulova, Lipníku i do Strážnice pak přivádí piaristický řád. Jak uvádí Pavel Balcárek, kníže se přitom do Říma chlubí, že je stejně tak po matce Španěl jako španělský zakladatel tohoto řádu v Itálii Josef Kalasánský. Více viz Pavel Balcárek, Kardinál František z Dietrichsteina a jeho doba, in: Ondřej Jakubec Leoš Mlčák (edd.), Kardinál František z Dietrichsteina ( ). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc 2008, s. 19; Pavel Balcárek, Kardinál František Ditrichštejn ( ). Gubernátor Moravy, České Budějovice 2007, s Viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s Kolej dokonce otevřela školu pro externí žactvo. K uzavření piaristických škol dochází v roce 1874 a od roku 1870 dochází také k odchodu noviců z města. Roku 1884 kněžna z Dietrichsteinu zřídila v koleji kaplanství, arcibiskupovi vyplatila zl. a piaristy donutila k odchodu z města. Jako odůvodnění bylo uvedeno neplnění poslání, pro který byla kolej založena. Ve stejném roce dochází rovněž ke zrušení koleje. 125 SOkA Přerov, fond FÚ Lipník nad Bečvou, Farní kostel v Lipníku inventáře, opravy, i. č. 358, sg. Ia. 126 Zřizovacím dekretem z 19. října 1634 se kardinál postaral o potřebné zaopatření řeholníků, sám se zavázal (a to i za své nástupce) jim ročně dávat z panských důchodů 60 met žita, 50 věder vína, týdně bečku piva, 10 kop ryb, 300 sáhů dříví a 1000 zl. na penězích. Více viz Baďura (pozn. 80), s. 92; Kníže Maxmilián se pak v dekretu z 23. prosince 1637 zavázal k opravě domu, kostela i škole. Více viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s Viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s

27 korun na opravu. 128 Piaristům z Lipníku pomáhal v jejich činnosti také meziříčský děkan s kaplanem a za rok se jim podařilo obrátit na katolické vyznání osm osad, což čítalo celkem na obrácených katolíků. 129 Misionářská činnost piaristů byla pozvolná, prováděna s citem a bez nátlaku a snad také proto nebyla lidem tak proti mysli. 130 A jak uvedl doktor teologie Josef Spisar ve svém příspěvku, dobročinnost, nezištnost a obětavost vzbudily u lidu velikou důvěru tomuto řádu a vybudovaná na tu doba vysoká úroveň škol získala i z nejvyšších společenských tříd příznivce, takže i jejich dítky byly svěřovány výchově tohoto řádu. 131 Také sám kardinál František z Dietrichsteina považoval za základní předpoklad úspěšné obnovy katolického vyznání dostatek kněží s kvalitním vzděláním, kteří by zároveň působili na věřící osobním příkladem. 132 Během třicetileté války bylo vybavení kostela poměrně skromné, to vše se však mění koncem 17. století. Hned po válce žádá rektor pořízení nového hlavního oltáře a v 70. letech dochází rovněž ke stavebním úpravám chrámu. Stavební období se vymezuje léty Autorem této stavby, jako i mnoha jiných piaristických, je Giovanni Pietro Tencalla. 134 Vnitřnímu vybavení kostela se věnovali piaristé především v letech , tedy v době působení Leopolda Ignáce, Waltera Xavera a Karla Maxmiliána z Dietrichsteina. Ke konsekraci kostela dochází 22. července 1713 a provádí ji olomoucký biskup František Julián Braida. Ten zároveň posvěcuje i nové čtyři oltáře, a to sv. Františka Serafínského, sv. Šebestiána, Panny Marie Karmelské a sv. Josefa. Nový hlavní oltář [obr. 5] pak vznikl v roce 1729, přičemž autorem oltářního plátna [obr. 6] je malíř Bohumír Herbert a koncepci oltáře provedl Václav Render. Na plátně je vyobrazen sv. František z Assisi. V nástavci hlavního oltáře je provedeno sousoší Korunování Panny Marie [obr. 7], které vytvořil sochař Filip Sattler. Vidíme na něm Pannu Marii v nebesích s andílky kolem sebe a paprsky za sebou. Hlavu s jasně viditelnou líbeznou tváří má skloněnou na pravou stranu a ruce má dlaněmi přeložené přes sebe. Nad ní se po levé straně vznáší Ježíš Kristus s křížem a po pravé straně Bůh Otec. Oba drží zlatou korunku, která je umisťována na její hlavu. Tento výjev doplňuje holubice Ducha svatého, která se v paprscích vznáší do nejvyšší části nástavce. Kostel byl ještě za působení Waltera Xavera z Dietrichsteina nově vydlážděn a v rámci obnovy klášterního kostela dochází k prolomení velkých oken vedle oltáře. K dosavadním 128 Jaroslav Izák, 700 let farního kostela sv. Jakuba a duchovní správy v Lipníku nad Bečvou, Lipník nad Bečvou 1938, s Augustin Alois Neumann, Piaristé a český barok, Přerov 1933, s O mírumilovnosti jejich misionářské činnosti svědčí také skutečnosti, že poté, co byl klášter vypleněn Švédy, přičemž jimž pomohli i domácí obyvatelé, piaristé trpělivě pracovali na misionářském díle nadále. Dokonce ve jménu rozvoje katolicismu projevovali soucit i s těmi, kteří klášter zpustošili. Více viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s Josef Spisar, Piaristé v Lipníku nad Bečvou, in: Kol. aut., Lipník nad Bečvou. Město a okres, Lipník nad Bečvou 1933, s Brichtová, Pod tvými ochrannými křídly (pozn. 67), s Viz Bombera (pozn. 8), s Tencallovi bývají připisovány také stavby v Mikulově, v Bílé Vodě ve Slezsku a rovněž poutní chrám sv. Anny ve Staré Vodě. Stavby mají zároveň i stejné stylové východisko, neboť jsou dílem kulturního okruhu kolem biskupského mecenáše. Více viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s

28 oltářům přibyl nově také oltář sv. Kříže a oltář Panny Marie Bolestné. Ty byly ale posvěceny až biskupem Jakubem Arnoštem, hrabětem z Liechtensteina, 8. srpna Sochařský svět panství V rámci sochařské aktivity na panství dochází za Waltera Xavera především k návaznosti na dosavadní mecenášskou činnost Leopolda Ignáce. Dokončují se objednávky započaté bratrem knížete, uzavírají se ale i smlouvy a zakázky nové. Stavba soch se projevuje zejména ve městě, a to jak v Lipníku, tak v Hranicích. Obě tato města měla posílit svůj reprezentativní charakter, když na náměstí obou měst měly stát svatojánské sochy, jež byly objednány samotným knížetem. Mimo tyto sochy však vznikají na hranickém a lipnickém panství i další realizace, ovšem ty již nejsou doloženy coby knížecí zakázka. Jde např. o svatojánskou sochu v Opatovicích z roku 1733 nebo v Drahotuších z roku Stejného data je i kříž s Kristem na hřbitově v Drahotuších z roku 1730, nebo kříž s Kristem z roku 1728 v Hranicích F. Gross: socha sv. Jana Nepomuckého v Teplicích Socha sv. Jana Nepomuckého v Teplicích [obr. 8], která se momentálně nachází na lesní vyhlídce v NPR Hůrka, je dílem mikulovského sochaře Ferdinanda Grosse. Ten uzavřel smlouvu ještě s Leopoldem z Dietrichsteina v roce Dnešní podoba sochy je značně poškozená [obr. 9], přesto je zřejmě, že socha byla v minulosti nedokončena. Světec má na hlavě čtyřhrannou čepici, na sobě kněžské roucho a v ruce torzo kříže. Je podobných proporcí jako socha Conrada Spindlera a taktéž je socha světce provedena jako polopostava, sedící na obláčku s hlavičkami andílků. Ferdinand Gross měl podle smluv vytvořit původně dvě kamenné sochy světce, a to jednu pro náměstí v Lipníku a druhou pro náměstí v Hranicích, tedy doslova do center obou panství. Obě sochy měly být také stejných proporcí vysoké šest střevíců, ve spodní části měl být mrak a hlavičky andílků. Kolem postavy Jana Nepomuckého měly být ještě sochy čtyř andílků, které by nesly v rukou lucerny. Za každou sochu mělo být zaplaceno padesát zlatých. Kníže Leopold z Dietrichsteina poslal kontrakt s dalšími nařízeními jak vrchnímu hejtmanovi v Lipníku Neudeckerovi, tak hejtmanovi v Hranicích Untzovi. 136 Socha v Hranicích měla být postavena naproti mariánskému sloupu a zakázka byla zadána mikulovskému sochaři Ferdinandu Grossovi. 137 Gross pracoval na sochách v lipnickém zámku od konce března Kníže Leopold však 13. července 1708 umírá a panství přebírá jeho mladší bratr Walter Xaver. Na zakázce se však nic měnit nemělo. Jen Gross, jak se dozvídáme i z korespondence mezi novým hejtmanem lipnického panství Wurstem a novým knížetem z Dietrichsteina, 135 Biskup Jakub Arnošt, hrabě z Liechtensteina byl také zakladatelem piaristické koleje v Bílé Vodě. 136 Bohumír Indra, Barokní sochy Ferdinanda Grosse, Conráda Spindlera a sochařské dílo Václava Böhma v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích, ČSM-B XXXIX, 1990, č. 1, s ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, Sochy a kříže na veřejných místech, k. 169, i. č. 557, sg

29 přebírá peníze za kontrakt a odchází bez dokončení obou soch. Hejtman pak žádá o souhlas knížete, aby sochy byly dokončeny jiným sochařem. 138 Tím sochařem je Conrad Spindler, který pracoval čistě v kameni a který dokončil sochu sv. Jana Nepomuckého, původně pro lipnické náměstí, nyní ve Smetanově ulici v Lipníku. 139 Conrad Spindler byl synem sochaře Jana Spindlera z Horních Rakous. Coby sochařský tovaryš se dostává do Opavy, kde také nějakou dobu pracuje na výzdobě opavského jezuitského kostela. Následně se sochař usazuje v Lipníku, kde působí jako sochařský mistr na výzdobě piaristického kostela koleje. Víme, že v Lipníku byl usazený ještě v letech , neboť v té době dokončuje pro hranické panství kamennou sochu sv. Jana Nepomuckého. 140 Jak je patrné z podoby obou soch, tedy nedohotovené sochy sv. Jana Nepomuckého, která se momentálně nachází na lesní vyhlídce nad Teplicemi (a která byla původně určena pro hranické náměstí) a sochy sv. Jana Nepomuckého ve Smetanově ulici (původně však taky určena pro náměstí v Lipníku), vycházel Spindler z počátečního Grossova návrhu. Socha byla vytvořena podle původního plánu, tj. jednalo se o sochu světce, vystupujícího z oblaku, v němž se ukrývají hlavičky andílků. V ruku měl mít kříž a palmovou ratolest a kolem světce měly být provedeny ještě sochy čtyř andílků držících lucerny. Plán, se kterým byl srozuměný i kníže, byl tedy daný C. Spindler: socha sv. Jana Nepomuckého v Lipníku Socha sv. Jana Nepomuckého, která se nyní nachází v Lipníku nad Bečvou ve Smetanově ulici a která prošla před lety restaurováním pod vedením akad. sochaře René Tikala, je dílem sochaře Conrada Spindlera [obr. 10]. Tvář světce je vážná až posmutnělá, v rukou drží kříž s Kristem, přičemž v pravici přidržuje také palmovou ratolest. Sv. Jan Nepomucký má na sobě kněžské roucho a na hlavě čtyřhrannou čepici. Kolem hlavy je k vidění nezbytná pětice hvězd. Postava světce je provedena pouze do půli těla, zbylá část se rozplývá v mracích s hlavičkami andílků. Pod tímto oblakem se již nachází podstavec, na kterém je socha světce usazena [obr. 11]. Původně byl pověřen zhotovením sochy mikulovský sochař Ferdinand Gross, který ale z Lipníku odešel dříve, než by dílo (jak hranickou, tak lipnickou sochu sv. Jana Nepomuckého) dokončil. Zakázka tak byla svěřena v Lipníku usazenému sochaři Conradu Spindlerovi. Socha sv. Jana Nepomuckého byla tak po svém zhotovení (podle původního návrhu) roku 1712 sochařem umístěna ve spodní části lipnického náměstí 138 Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Žádosti o poskytnutí stavebního kamene k stavbě budov a soch, k. 158, i. č. 895, sg. S1041. Bohumír Indra uvádí, že se hrubá socha Grosse novému knížeti při návštěvě města ani nelíbila, a tak nařídil pořídit novou, umělecky hodnotnější. Více viz Bohumír Indra, Barokní kamenná socha svatojánská na skále u Teplic nad Bečvou, ZMHLT XXVIII, 1986, s Nedokončená socha původně určená pro Hranice byla umístěna na vysokém zděném podstavci na jižní straně náměstí. Více viz Indra, Barokní kamenná socha svatojánská na skále u Teplic nad Bečvou, ZMHLT XXVIII, 1986, s Indra, Barokní sochy (pozn. 136), s

30 a Spindler za ni získal 50 zl. 141 K této soše vedla každým rokem procesí a u sochy se konaly také slavnostní bohoslužby. 142 Přesto socha nebyla považována za kvalitně provedenou, a tak se po polovině století požadovala její výměna. 143 Socha tak byla umístěna mimo náměstí a na její místo byla na konci 60. let 18. století patrně postavena socha nová, která se však dnes s určitou mírou pravděpodobnosti nachází před hlavním vstupem piaristické koleje C. Spindler: socha sv. Jana Nepomuckého v Hranicích Zatímco ale socha sv. Jana Nepomuckého již stála na lipnickém náměstí, socha, která měla být určena pro hranické náměstí, zůstávala stále torzem. Snad pro úspěch s první sochou, tak byla i druhá část původní zakázky svěřena Spindlerovi. Kontrakt se sochařem byl uzavřen 30. dubna 1713 lipnickým vrchním hejtmanem Wurstem, přičemž Spindler si měl sám opatřit a koupit kámen na sochu, dovoz však již měla hradit vrchnost. Za dílo (které již směl zhotovit podle vlastního návrhu) mu mělo být vyplaceno 40 zl. Socha [obr. 12] byla provedena ve spolupráci s kroměřížským kameníkem, který provedl kamenné zábradlí, a také s hranickým kovářem Matesem Weisserem. Roku 1715 byla také zakoupena plechová palmová ratolest, kterou měl mít sv. Jan Nepomucký v ruce [obr. 13]. Nejmenovaný lipnický zámečník následně zhotovil čtyři ozdobné lucerničky, které byly umístěny do rohů sochy, aby zde mohli věřící zapalovat svíčky. Hranickým malířem a školním rektorem zároveň Janem Řehulou, byla socha natřena a pozlacena. 144 K slavnostnímu posvěcení sochy, podle zápisu hranického faráře Jana Josefa Stržínka v pamětní knize, dochází 16. května Spindlerova socha zde stála až do 60. let 18. století, kdy socha musela ustoupit stavbě nového farního kostela. Socha tak byla přemístěna k silnici vedoucí z města k dřevěnému mostu přes řeku Bečvu. Torzo Grossovy sochy, které se tam až do té doby nacházelo, bylo přemístěno na dvůr městské radnice, avšak v 70. letech 18. století byla socha usazena na skálu lesní vyhlídku nad Teplicemi. Zde je tato socha umístěna dodnes. Spindlerova socha sv. Jana Nepomuckého, která byla nově přenesena k dřevěné lávce, zde vydržela až do roku 1977, kdy musela ustoupit budování nové silnice. V té době však byla socha již značně poškozena (ještě donedávna jí chyběla např. pravá ruka, nesoucí ratolest). Dnes stojí toto Spindlerovo dílo u městského hřbitova. 141 Ibidem, s ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Žádosti o poskytnutí stavebního kamene k stavbě budov a soch, k. 158, i. č. 895, sg. S Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, k. 1090, i. č. 2367, sg Indra, Barokní sochy (pozn. 136), s SOkA Přerov, fond FÚ Hranice, Pamětní kniha od roku 1657, i. č

31 6 Karel Maxmilián, kníže z Dietrichsteina a Mikulova ( ) Karel Maxmilián František Xaver se narodil v Brně a zemřel v Mikulově. Jako nejstarší syn Waltera Xavera se stal pátým knížetem z Dietrichsteina. Manželkou Karla Maxmiliána byla Marie Anna Josefína, hraběnka z Khevenhüller- Aichelbergu, se kterou měl kníže celkem jedenáct dětí. Marie Anna byla jemnou dámou, byla urozeného původu, velmi bohabojná a skrze tyto své kladné vlastnosti měla také důvěru samotné císařovny Marie Terezie. A sám Karel Maxmilián byl roku 1745 jmenován jako jeden z nejurozenějších šlechticů říše dvorským maršálkem. 146 Byl tak dalším ze svých předchůdců, který navázal na slavnou kariéru svých předků po Filipu Zikmundovi z Dietrichsteina. 147 Karel Maxmilián byl za své zásluhy také jmenován tajným radou a rytířem řádu Zlatého rouna. 148 Již ve svém mládí získal všeobecné vzdělání 149 a také on byl prodchnut hlubokou religiozitou, což se odráželo i v jeho jednání. A to zejména při zakládání kostelů. Také jeho studium v mládí v něm patrně vzbudilo jeho budoucí mecenášství. Roku 1747 daroval libochovickému kostelu relikvie sv. Klementa, které Karel Maxmilián obdržel od papeže Benedikta XIII. při své pouti do Říma. 150 Kníže podporoval také nově zřízené farnosti, které od něj obdržely nemalé sumy peněz. 151 Již u Karla Maxmiliána vidíme jisté sympatie s osvícenskými myšlenkami. 152 V tomto ohledu můžeme spatřit určitou souvislost s jeho vzděláním, neboť na benediktinské univerzitě v Salcburku se seznámil s reformním katolicismem italského kněze Muratoriho, v Leidenu a Lovani pak studoval přirozené právo Huga Grotia a Samuela Puffendorfa. To také velkou měrou přispělo k formování teorie osvícenského absolutismu. 153 Kromě právnických znalostí disponoval i vědomostmi z botaniky 154 a měl pověst také jednoho z nejučenějších dvořanů ve Vídni. 155 Jeho dům poctila několikrát svou návštěvou i Marie Terezie, která dokonce na 146 Viz Feyfar (pozn. 15), s Filip Zikmund byl nevlastní bratr knížete Ferdinanda z Dietrichsteina a v letech působil v úřadu nejvyššího štolmistra Leopolda I. Po smrti panovníka v květnu roku 1705 přebírá dohled nad stájemi císaře kníže Leopold Ignác, který byl synovcem Zikmunda. Ovšem předčasnou smrtí Leopolda Ignáce se vytratily i další vyhlídky spojené se ziskem dalšího prestižního místa u císařského dvora. Tuto tradici vysokých postů započal již Adam z Dietrichsteina na konci 16. století, kdy získal úřad nejvyššího hofmistra. Více viz Smíšek (pozn. 16), s Viz Feyfar (pozn. 15), s Mladí aristokraté moravských rodů se dokonce učili češtinu. Více viz Jiří Kroupa, Patriotismus na Moravě na sklonku 18. století, ČMM CIX, 1990, s Viz Feyfar (pozn. 15), s Např. vesnici Bavory nedaleko Mikulova věnoval zl. k vybudování vlastní duchovní správy. Více viz Feyfar (pozn. 15), s Otec Karla Maxmiliána, Walter Xaver, se přitom obával, aby se Karel Maxmilián i se svým bratrem během své kavalírské cesty v Nizozemí nenakazili jansenismem, oni si však domů přinesli myšlenky Muratoriho, znalost Grotiova a Puffendorfova přirozeného práva a také víru v osvícenský absolutismus. Viz Jiří Kroupa, Poznámky k osvícenství na Moravě. Periodizace a problémy, Historická Olomouc a její současné problémy V, 1985, cit. s Kroupa, Alchymie štěstí (pozn. 28), s Viz Juřík (pozn. 17), s Kroupa, Alchymie štěstí (pozn. 28), s

32 mikulovském zámku oslavila s manželem Františkem Lotrinským svou stříbrnou svatbu. Podobné poctě se mohli těšit i prarodiče Karla Maxmiliána z matčiny strany, jejichž zlatou svatbu nechala císařovna Marie Terezie oslavit na zámku v Schönbrunnu. 156 Co se týče dosažených hodností Karla Maxmiliána, po ukončení kavalírské cesty, 157 kdy cestoval po Itálii, Francii, Nizozemí a Německu byl jmenován císařským komorníkem, radou dolnorakouské vlády a roku 1740 tajným radou. Nakonec se stává roku 1745 i nejvyšším dvorním maršálkem a sudím 158 a o čtyři roky později je mu udělen Řád Zlatého rouna. 159 Po svém dědovi, hraběti Pruskovském, získává roku 1769 Karel Maxmilián kromě erbu také panství Pruskov a Chřelice ve slezském Opolsku. 160 V roce 1741 patřil Karel Maxmilián mezi nejbohatší aristokraty v Českém království. Jeho výše příjmů z dominikálu ve zlatých činila , což z něj činilo 12. nejbohatšího muže v království. 161 Kníže byl zároveň jedním z nejpozoruhodnějších mužů na dvoře Marie Terezie. Avšak poté, co onemocní jeho manželka a Karel Maxmilián se stěhuje takřka natrvalo do Mikulova, začne se kníže soustředit především na správu svých panství. Nechává zde dosazovat své úředníky, zakládá a dává vést také nové gruntovní knihy. V Kupařovicích staví honosný zámek a vedle toho také hřebčín na zušlechtění koní. Byl rovněž nadšeným botanikem a zajímal se i o ovocnářství. Proto také věnuje velké částky peněz na osázení svých dominií, obzvláště na zkrášlení židlochovické zahrady. 162 Zde byly skleníky, oranžérie, kníže zde mohl rozvíjet i své záliby ohledně pěstování různých druhů ovoce a zeleniny. Roku 1754 byla vybudována tzv. císařská cesta z Brna přes Mikulov do Vídně, snad nejvíce právě na podnět knížete. V roce 1756 ale vypukla sedmiletá válka a skrze ni trpěla zejména česká panství mezi nimi také Libochovice, Budyně nad Ohří a Nové Město. Své poddané se ale kníže snažil nejrůznějším způsobem povzbuzovat a pomáhat jim. Projevil se i jako mecenáš pro piaristické stavby v Mikulově. Roku 1760 nechal rektor piaristické školy Augustin König, původně zcela jednoduchou, prkennou střechu kolejního kostela sv. Jana Křtitele, opatřit uměleckou výzdobou a tehdy byly také vyrobeny oltáře. Malby na klenbě představují scény ze života sv. Jana Křtitele a pochází ze štětce malíře Františka Antonína Maulbertsche. Vynaložené náklady pokryl z větší části knížecí dům a mimoto sám kníže daroval kostelu také obraz na hlavním oltáři a cenný tabernákl z mramoru Viz Feyfar (pozn. 15), s O kavalírské cestě bratrů Karla Maxmiliána a Jana Leopolda viz Jiří Kroupa, Mikulovské a evropské kořeny josefinismu, SMK, 1979, s Ale poté, co jeho manželka Marie Anna vážně onemocněla, vzdal se kníže roku 1754 své funkce nejvyššího dvorského maršálka a přesídlil natrvalo na svá panství, a to hlavně do Mikulova. Viz Feyfar (pozn. 15), s Viz Juřík (pozn. 17), s Otec druhé ženy Waltera Xavera, Karolíny Maxmiliány, Jiří II. Kryštof z Pruskova, zřídil z rodinných panství Pruskov a Chřelice rodový fideikomis. V závěru také určil, aby se dědici fideikomisu v případě vymření rodu po meči stali potomci Karolíny Maxmiliány. Viz Županič (pozn. 54), s. 74; Viz Brichtová (pozn. 67), s Rozdíl oproti vedoucímu knížeti Josefu Adamovi ze Schwarzenberka je však přesto poměrně markantní Schwarzenberkovy příjmy činily zl. Více viz Maťa (pozn. 61), s Židlochovické panství kupuje v roce 1743 hrabě Leopold z Dietrichsteina a koncem 40. let jej získává kníže Karel Maxmilián. Více viz Jiří Kroupa, Dietrichsteinské zahrady na Moravě v 18. století, in: Historické zahrady Kroměříž 2006, Hrdějovice 2006, s. 66. Židlochovice prodává roku 1802 sasko-těšínskému vévodovi syn Karla Maxmiliána, Jan Karel. Jan Řezníček, Archiv a hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Sborník archivních prací XXVI, 1976, č. 2, s Viz Feyfar (pozn. 15), s

33 4. října 1744 zemřela ve věku 59 let kněžna Marie Anna, rozená hraběnka von Khevenhüller. Se svým knížecím manželem tak žila 39 let. Z celkem jedenácti dětí ji přežili dva synové 164 a jedna dcera, která se v roce 1754 provdala za hraběte Ernsta Harracha. 17. října 1765 uzavřel kníže Karel Maxmilián porovnání s mikulovskou obcí ohledně ruční roboty a roboty s potahem a následně se nová ujednání rozšířila i na ostatní dietrichsteinská panství. Roku 1768 se projevil Karel Maxmilián opět jako štědrý mecenáš, a to když obci Horní Věstonice schválil pozemek vhodný k výstavbě kostela a ustanovil zde také 12. prosince 1781 samostatného kněze. Tomuto účelu věnoval kníže částku ve výši zl. 30 kr. O rok později oproti založení věstonického kostela začal kníže výstavbu kostela v Bulharech, přičemž roku 1773 byla stavba dokončena. 165 Roku 1769 zdědil Karel Maxmilián po svém dědečkovi z matčiny strany velké hrabství Pruskov v pruském Slezsku, přijal jeho titul a erb a byl tak od té doby zván kníže z Dietrichsteina a hrabě z Pruskova. 5. října 1773 dochází ke zrušení jezuitského řádu a kníže Karel Maxmilián žádal o patronát nad kostelem, nacházejícím se na libochovickém panství. Protože však Jiří Popel z Lobkovic, libochovický pán od roku 1569 do konce 16. století, přenesl patronátní právo na jezuitský řád, získala rodina knížat z Dietrichsteina panství roku 1676 již s vyloučením patronátního práva. Tudíž patronátní právo připadlo podle buly, jež rušila řád a která se nazývala Dominus ac redemptor noster, císařovně Marii Terezii, coby české královně. Roku 1773 prokázal kníže mnoha kostelům svou štědrost, když věnoval např. kostelu sv. Jana Křtitele v Mikulově zl. na mše svaté za jeho předky. V témže roce nechal vystavět také kamenný most nad ramenem řeky v Budyni nad Ohří, přičemž po krátké době dal zhotovit i umělecký kamenný krucifix s dvěma již dříve vytvořenými vedlejšími sochami Bolestné Matky Boží a sv. apoštola Jana. Ve stejném roce daroval také hranickému a nepomyšlskému kostelu rozměrná oltářní plátna, v Hranicích to byl obraz sv. Jana Křtitele, v Nepomyšli obraz sv. Mikuláše. V roce 1774 se dominia Dietrichsteinů rozrůstají o další statek, a to o Němčice, které získává kníže za zl. 166 Ještě za svého života se kvůli nemoci a ubývajícím silám vzdává vlády ve prospěch svého nejstaršího syna, hraběte Jana Karla. 167 Karel Maxmilián, svaté říše římské kníže z Dietrichsteina, hrabě z Pruskova a Leslie, svobodný pán z Finkensteina, Hollenburgu a Thalbergu, pán svobodného říšského panství a pevnosti Trasp, nejvyšší dědičný číšník v Korutanech, nejvyšší zemský lovčí ve Štýrsku, její královské výsosti v Uhrách a v Čechách tajný rada a komorník a nositel řádu Zlatého rouna zemřel v Mikulově 14. října Z toho jeden budoucí knížecí pokračovatel rodu, tehdy již 36letý Jan Karel. 165 Viz Feyfar (pozn. 15), s Ibidem, s MZA, fond G140 RA Dietrichsteinů, Odevzdání fideikomisních panství Mikulov, Dolní Kounice, Lipník a Hranice knížetem Karlem Maxmiliánem Dietrichsteinem do užívání jeho synovi hraběti Janu Karlovi, i. č. 810, sg. 26; MZA, fond G140 RA Dietrichsteinů, Potvrzení hraběte Jana Karla Dietrichsteina o převzetí panství Mikulov, Dolní Kounice, Lipník a Hranice od jeho otce knížete Karla Maxmiliána, i. č. 1084, sg Také u Karla Maxmiliána se ztratila nápisová tabulka z jeho rakve, ovšem existuje opis z konce 18. století: Po boku předrahé manželky Marie Josefy, rozené hraběnky Khevenhüller, která ve stejném měsíci před dvakrát desíti lety vstoupila na cestu smrtelnosti, zde v Pánu odpočívá Karel Maxmilián kníže z Dietrichsteina-Proskau. Oba důvěřujíce v nekonečné Boží milosrdenství, slavné vzkříšení očekávajíce a o zbožnou přímluvu, byť i jediným Otčenášem a Zdrávasem prosíce. Tento náhrobní nápis sám pro sebe sestavil a kázal vepsat na svůj 33

34 6.1 Umělci a umění na panství štědrého mecenáše Za vlády Karla Maxmiliána dochází k výraznější změně v rámci mecenátu umění oproti jeho předchůdci. Jistou změnu můžeme vidět i ve stavitelské činnosti. Po smrti Waltera Xavera se dostává do služeb Dietrichsteinů Ludwig Sebastian Kaltner. Právě jeho vyškolení ve Francii a rokokově klasicistní tradice poskytla Dietrichsteinům základní charakteristický modus pro celou jejich stavební činnost. 169 Kaltner působí ve funkci stavebního dozoru na dietrichsteinských panstvích v letech Nový dvorským architektem a inženýrem Dietrichsteinů se pak ve 40. letech 18. století stává František Antonín Grimm. Ten je v pramenech uváděný od roku 1743 jako hraběcí dietrichsteinský geometr a architekt. 170 V dietrichsteinských službách působí Grimm až do druhé poloviny 60. let 18. století, kdy je vystřídán Karlem Janem Hromádkem. Ten se podílí takřka na všech významnějších stavbách rodu až do své smrti roku Co se týče stavební aktivity, zejména po polovině 18. století dochází na severomoravských panstvích rodu k čilé umělecké činnosti. Jsou stavěny především sakrální památky, a to v mnohých případech takřka současně. To je případ kostela v Hranicích, Soběchlebech a Bělotíně, jež spojuje jméno dietrichsteinského architekta a inženýra Františka Antonína Grimma. 172 Do moravského sochařství pak zasáhli i na území tohoto panství zejména dva umělci, a to Václav Böhm a Jan Schubert. Ti byli představiteli vídeňské klasicizující linie na Moravě a slohově vyrůstali z malebného rokoka. 173 Oba měli také společné rysy s Ondřejem Hirnlem, s nímž rovněž spolupracovali. 174 U Schuberta převažovali církevní zakázky, přičemž mezi ně patří i ty, které mu byly zadány v rámci dietrichsteinského panství. 175 Jan Schubert se podílel na další etapě úpravy klášterního kostela sv. Františka Serafínského v Lipníku nad Bečvou. Zde je autorem štukové výzdoby severního sloupového oltáře, zasvěceného sv. Josefovi Kalasánskému. V jižní, mariánské kapli, se nachází dřevěný retabulový oltář Bolestné Panny Marie, přičemž Schubert se zde projevil také jako autor sochařské složky oltáře. Na tomto oltáři se však podílel i Václav Böhm. Jak však uvádí druhá část archivního pramene Annales domus Lipnicensis, uložená v Národním archivu v Praze, Schubert je v piaristickém kostele rovněž autorem kazatelny se sochou Krista Dobrého pastýře. Lipník však nebyl jediným místem, kde Jan Schubert pracoval. Na obnově kostela a výzdobě oltářů se podílel také náhrobek předobrý a přelaskavý kníže v 83. roce života svého. Zmožen stářím dožil svůj poslední den v Mikulově dne 24. října Brichtová, Pod tvými ochrannými křídly (pozn. 67), cit. s Kroupa, Alle Heüser (pozn. 57), s František Antonín Grimm vstupuje do služeb Dietrichsteinů po svém návratu ze studijní cesty po Itálii a po krátkém pobytu ve Francii. Nejprve se Grimm stává dvorním architektem a inženýrem u hraběte a posléze u knížete z Dietrichsteina. Více viz Kroupa, Alle Heüser (pozn. 57), s Ibidem, s Jiří Kroupa, Materiály ke stavbám na panstvích Hranice a Lipník po polovině 18. století, in: SPFFBU XXI- XXII, , F21-22, s Kroupa, Alchymie štěstí (pozn. 28), s Více viz Miloš Stehlík, Pohled na sochařství moravského baroku, in: Historická Olomouc a její současné problémy V, 1985, s Mimo tyto zakázky se podílel i na sochařské výzdobě dalších chrámových interiérů, jako např. v chrámech v Šenově, Horním Hlohově, Ždánicích nebo Chvalkovicích. Více viz Miloš Stehlík, Sochařství pozdního baroka na Moravě, in: Oldřich Blažíček (ed.), Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků renesance do závěru baroka II/2, Praha 1989, s

35 v chrámu v Opavě, v Krnově nebo v Horním Hlohově. 176 Provedením odpovídají stylu, který byl vlastní žákům a následovníkům Jiřího Rafaela Donnera z Vídně, přičemž ale nemáme doklad o tom, že by byl Schubert absolventem vídeňské akademie. Máme pouze svědectví Gallaše, ale ostatní prameny, včetně těch, týkajících se chrámu piaristů v Lipníku, o tomto mlčí a i v rámci piaristické kroniky Annales domus Lipnicensis, uložené v NA v Praze je připuštěno pouze to, že do Vídně (ač konkrétně nevíme, zda za prací či za studiem) Schubert odchází. V piaristickém kostele, ale zvláště v kostele sv. Jakuba Většího působil také Václav Böhm, místní sochař a štukatér, který se podílel na výzdobě a tvorbě mnoha uměleckých děl (nejen) v městě Lipníku. Do dějin umění se zapsal zejména svými pracemi pro lipnický farní kostel sv. Jakuba Většího, v němž vytvořil tři boční vysoké oltáře a dva boční štukové. Kromě toho je autorem pozoruhodné kazatelny a křtitelnice. Na konci 60. let provedl také úpravu hlavního Fritschova oltáře, když vytvořil nový štukový nástavec. V té době Böhm provádí také návrh na dvě sochy sv. Jana Nepomuckého, původně určené pro lipnické náměstí, přičemž tato socha byla patrně provedena sochařem v letech Po této zakázce však nemáme o Böhmově sochařské činnosti příliš mnoho zpráv. Je však možné, že neměl dostatek zakázek a na počátku 70. let se zabýval v Lipníku pracemi spíše drobnějšího charakteru. Až roku 1771 získává větší zakázku, a to ve farním kostele sv. Jana a Pavla v Místku, který vyzdobil třemi oltáři. 177 Roku 1772 pak díky svému bratrovi, který se stává později farářem v Hranicích, 178 získává zakázku na stavbu a sochařskou výzdobu bočních oltářů v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích za 260 zl. Ovšem tyto práce již nebyly Böhmem dokončeny, neboť roku 1773 sochař odchází z Lipníka za prací do Polska a na Moravu se již patrně nevrací. 179 Mj. Václav Böhm působil také jako sochař ve Vídni, kde byl pravděpodobně zapsán i do studia na tamní Akademii roku V kostele sv. Kříže ve Vídni se podílel na sochařské výzdobě hlavního oltáře, který obohatil o figurální kompozice s pašijovou tématikou. 180 Již zmíněný Bohumír Fritsch byl dalším ze sochařů, kteří se podíleli na výzdobě lipnického kostela sv. Jakuba Většího. Tento holešovský sochař, narozený roku 1714 se nejprve dostává do učení k olomouckému sochaři Ondřeji Zahnerovi a následně je na vídeňské akademii žákem Rafaela Donnera. Fritsch se dostává na studia i do Itálie, a to díky přízni Amanda Petřvaldského z Petřvaldu. Proslavil se zejména svými pracemi pro holešovský farní kostel, v němž vytvořil sochu Krista v zahradě getsemanské a také plastiku Krista na kříži, a také pracemi na sochařské a štukatérské výzdobě kostela sv. Anny 176 Florian Zapletal, Tvůrci sochařského díla v chrámech Lipníka nad Bečvou, Vlastivědný věstník moravský X, 1955, cit. s Indra, Barokní sochy (pozn. 136), s Podle zápisů v inventáři farního kostela z roku 1804 se Jan Böhm stal farářem roku 1777 a jako farář zde působil až do roku Více viz SOkA Přerov, Fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č Indra, Barokní sochy (pozn. 136), s Miloš Stehlík, Sochařství pozdního baroka na Moravě, in: Oldřich Blažíček (ed.), Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků renesance do závěru baroka II/2, Praha 1989, s. 747; Miloš Stehlík, Notizen zur Wiener Tätigkeit von G. Fritsch, Fr. Kohl und W. Böhm, in: SPFFBU X, 1961, č. F5, Soňa Greplová, Žáci a následovníci Georga Raphaela Donnera na Moravě (diplomová práce), Katedra dějin umění FF UP, Olomouc 2010,

36 v Holešově. 181 Svou proslulost si však sochař získal zejména díky výzdobě tzv. Černé kaple holešovského kostela Nanebevzetí Panny Marie, v níž je umístěna hrobka rodu Rottalů a rovněž sochařskou výzdobou hřbitova ve Střílkách. Především na sochařské výzdobě hranického kostela se uplatnil za časů Karla Maxmiliána sochař Ondřej Hirnle. Hirnle byl kroměřížským sochařem, který se narodil roku 1725 v Praze a zemřel roku 1773 v Kroměříži. Jak se o umělci zmiňuje Ludvík Páleníček, Hirnle se hodně stýkal s uměleckou společností na Kroměřížsku a často také býval kmotrem dětí žijících malířů a sochařů. Podle informací z Dlabacžova Allegemeines Historisches Künstler-Lexikon byl Hirnle stejně jako Bohumír Fritsch žákem vídeňské akademie 182 a vstoupil zde do učení rakouského sochaře Balthasara Ferdinanda Molla. 183 V Kroměříži proslul Hirnle náhrobky biskupů Leopolda Egkha a Wolfganga Hannibala Schrattenbacha v Bolestné kapli kostela sv. Mořice. V kostele Blahoslavené Panny Marie zase vytvořil hlavní oltář. Pracoval také na výzdobě kroměřížského zámku, po požáru roku 1752 vyzdobil lenní sál a knihovnu. Pro zámeckou zahradu vytvořil také dvě sochy. Jeho řezbářské práce můžeme obdivovat také ve farním kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti a v kostele sv. Trojice ve Fulneku. 184 V hranickém kostele byl autorem štukové výzdoby hlavního oltáře společně s Janem Adamem Nesmannem, který je autorem také první dvojice bočních oltářů. Jan Adam Nesmann je pozoruhodnou osobností, která však působila na hranickém panství pouze v případě sochařské výzdoby farního kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Nesmann pocházel z Mohuče a v dalších letech se proslavil zejména coby brněnský sochař. Coby žák Schaubergera je tvůrcem sochařské výzdoby kostela sv. Martina v Lulči nebo oltáře v kostele sv. Petra a Pavla v Brně. Vytvořil i cenné sochy v Rajhradě nebo ve Sněžném a v hranickém kostele se mu připisuje sochařská výzdoba oltářů, kazatelny a křtitelnice. Je možné, že se na hranické panství dostává na doporučení Františka Antonína Grimma, který byl dvorním architektem Dietrichsteinů a který Nesmanna doporučil i pro výzdobu jednoho z brněnských kostelů. Dietrichsteinové Nesmanna také využívají pro svůj zámek v Mikulově, pro který sochař zhotovil v roce 1761 čtyři mramorové desky ke stolům. 185 Místním autorem, který se pak na panství prosadil, byl František Gallaš, 186 který vytvořil štukové andílky na kazatelně a štukovou drapérii u oltáře Panny Marie Bolestné v boční kapli. Mezi mimohranické, avšak v Hranicích působící, umělce, pak můžeme zařadit olomouckého sochaře Jana Kammereita, který se uplatnil při sochařské výzdobě bělotínského kostela. Jelikož se i na této dietrichsteinské zakázce podílel František Antonín Grimm, je 181 Ludvík Páleníček, Výtvarné umění na Kroměřížsku a Zdounecku, Kroměříž 1940, s Bohumír Dlabacž, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Prag 1815, s Miloš Stehlík, Sochařství pozdního baroka na Moravě, in: Oldřich Blažíček (ed.), Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků renesance do závěru baroka II/2, Praha 1989, s Viz Páleníček (pozn. 181), s Aleš Veselý, Sochaři ve službách Karla Maxmiliána z Dietrichsteina v letech Johann Georg Schauberger (? 1744), Ignác Lengelacher ( ) a Johann Adam Nesmann ( ) v Hlavní registratuře Ditrichštejnů (seminární práce), SDU FF MU, Brno 2013 (nepublikovaná práce). 186 František Gallaš byl řezbář a sochař. Žil a pracoval v Hranicích, měl svou dílnu, ale roku 1758 se přestěhoval do Blanska, kde byl jeho švagr farářem. Zde se podílel na sochařské výzdobě kostela. Pak se vrátil ale zpět do Hranic, kde zůstává až do konce života. Viz Soňa Greplová, Žáci a následovníci Georga Raphaela Donnera na Moravě (diplomová práce), KDU FF UP, Olomouc 2010, s

37 možné, že zde došlo opět na doporučení knížeti ze strany tohoto významného architekta a inženýra. Z malířů, kteří byli zaměstnáni na panství v období vlády Karla Maxmiliána se jedná především o Františka Josefa Pilze, Jana Nepomuka Steinera, Josefa Sterna a Františka Antonína Sebastiniho. Pilz, podobně jako František Ondřej Hirnle, vycházel z kroměřížského prostředí. 187 Na panství působil jak ve službách Dietrichsteinů, tj. na malířské výzdobě hranického kostela, tak ve službách piaristů, neboť na konci 60. let 18. století vyplňuje zrcadla kartuší (vytvořené Schubertem) vyobrazeními témat z tajemství sv. Růžence. V roce 1768 se podílí na výzdobě klášterního kostela také namalováním obrazu sv. Josefa Kalasánského pro severní kapli. Významným umělcem, který působil také na hranickém panství, byl vídeňský malíř Josef Stern. 188 Jeho bratr byl sochař Jan Stern. Josef Stern působil taktéž v Kroměříži (podobně jako Pilz a Hirnle), a to patrně na doporučení malíře Františka Antonína Maulbertsche. Zde po smrti Etgense dokončuje roku 1757 fresky v kostele sv. Jana Křtitele a v letech 1759 a 1760 vyzdobil freskami stropy v zámecké knihovně. V kostele sv. Jana Křtitele v Kroměříži namaloval také dva obrazy na boční oltáře jeden s výjevem sv. Karla Boromejského, druhý s výjevem sv. Josefa Kalasánského. 189 V Hranicích je autorem monumentálního plátna na hlavním oltáři s námětem Stětí sv. Jana Křtitele, přičemž na Moravu se Josef Stern dostává právě díky pozvání Dietrichsteinů kolem roku Dalším umělcem zaměstnaným na výzdobě interiéru nového farního kostela v Hranicích byl Jan Nepomuk Steiner. Inventář farního kostela z roku 1804 hovoří o Janu Steinerovi jako o tehdy dvorském malíři ve Vídni. 191 Jan Steiner se narodil v Jihlavě a do Hranic přijížděl za svým bratrem, který zde provozoval lékárnu. Kromě pěti oltářních obrazů, které namaloval pro hranický kostel, pracoval Steiner i na zakázkách pro jiné kostely severovýchodní Moravy a pořizoval rovněž i portréty hranických měšťanů a kněží. V Jihlavě se Steiner seznámil s dílem Ignáce Raaba a u něj získával také své první malířské zkušenosti, které pak dále rozvíjel v Benátkách a v Římě. Na konci 50. let byl již proslulým umělcem a jako takový byl i povolán do Vídně, kde získal titul dvorního malíře a člena akademie výtvarných umění. 192 V souvislosti s uměleckým mecenátem Karla Maxmiliána se nám dochovala zajímavá svědectví v archivních pramenech. Jednak existuje korespondence mezi knížetem, hejtmanem a konsistoří a jednak z této korespondence zjistíme, že na Karla Maxmiliána míval také poměrně četné požadavky lipnický děkan Václav Onufrius Böhm. Ten např. vznesl požadavek na přemístění Spindlerovy sochy sv. Jana Nepomuckého do jiné obce 187 Viz Páleníček (pozn. 181), s Často dochází i v archivních pramenech k záměnám jmen obou bratrů. I v inventáři kostela (jak ve fondu arcibiskupské konsistoře, tak ve fondu farního úřadu v Hranicích, se opakovaně objevuje jako autor malířské výzdoby Jan a nikoliv Josef). 189 Viz Páleníček (pozn. 181), s Ivo Krsek, Malířství 2. poloviny 18. století na Moravě, in: SPFFBU XXX, 1981, č. F25, s Více viz SOkA Přerov, Fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č Bohumír Indra, Malíř Jan Steiner a jeho vztahy k Hranicím, ZMHLT XXVIII, 1986, č. 9, s

38 a uprázdněné místo zaplnit kvalitnější sochou a rovněž měl i řadu požadavků, týkajících se výzdoby lipnického farního kostela sv. Jakuba Většího. V 60. letech dochází k nákladné barokizaci kostela, z archiválií víme, že zaklenutí kostela financoval rovněž sám kníže, a to v letech , a děkan žádal rovněž o pomoc při financování nového oltáře od sochaře Bohumíra Fritsche. I přes počáteční nelibost knížete, se pak děkan setkal s nemalým knížecím příspěvkem ve formě darovaného materiálu i finančních prostředků. 6.2 Piaristé a kostel sv. Františka Serafínského II: druhá etapa umělecké činnosti V mezidobí obou etap, avšak již za vlády Karla Maxmiliána vzniká jedna nepřehlédnutelná součást interiéru kostela sv. Františka Serafínského. Touto významnou uměleckou součástí vnitřku kostela jsou varhany, které oplývají bohatou sochařskou a řezbářskou výzdobou. Ty byly postaveny roku 1736 a roku 1740 k nim byl přidán varhanní pozitiv [obr. 14]. Poslední období 193 výzdoby kostela se počítá od roku 1764 s výjimkou sousoší sv. Terezie při vstupní bráně kostela, které je datováno rokem 1757 [obr. 15]. Sousoší vzniklo z daru lipnické obyvatelky, sládkové Terezie Fritscherové. 194 Tato vstupní brána byla navržena roku 1757 patrně knížecím inženýrem a architektem Františkem Antonínem Grimmem, sousoší pochází pravděpodobně z uměleckého okruhu kolem Václava Böhma, 195 který se na piaristické zakázce dle archivních pramenů také podílel a představuje zakladatele řádu sv. Josefa Kalasánského, jak pokleká před sv. Terezií. 196 V roce 1764 navštívil kostel v rámci generální vizitace olomoucký biskup hrabě Hamilton, který doporučuje piaristům odstranění některých obrazů, neboť příliš kostel zatemňovaly. Touto událostí se tak datuje další etapa v uměleckém vývoji výzdoby kostela. Následují tak další úpravy, které počínají především rokem Avšak nevíme jistě, zdalipak měly další úpravy přímou souvislost s biskupovým doporučením, nebo již dříve měli piaristé zhotovený plán na další úpravu výzdoby interiéru. V červenci roku 1767 dochází k úpravě presbytáře kostela, přičemž již i na této úpravě se podílel Jan Schubert. V červnu roku 1770 byl štafírován oltář Panny Marie Bolestné Tomášem Trastkem, 197 přičemž tento umělec byl piaristy přijat na základě doporučení Václava Böhma, který se také podílel na vnitřní výzdobě klášterního kostel. Lipnická 193 Ještě před tímto posledním obdobím vznikly varhany, které tvoří významnou uměleckou součást interiéru. Varhany oplývají bohatou sochařskou a řezbářskou výzdobou. Byly postaveny roku 1736 a roku 1740 k nim byl přidán varhanní pozitiv. Více viz Bombera (pozn. 8), s ; varhany se 14 mutacemi, které byly postaveny v roce 1736, stály 600 zlatých. Viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s Viz Bombera (pozn. 8), s Na základě stylové analýzy však Florian Zapletal připisuje plastiku na bráně okruhu kolem Bohumíra Fritsche s tím, že se jedná patrně o dílo sochaře Blažeje Sturma z Holešova. Viz Zapletal (pozn. 176), s Viz Zemek Bombera Filip (pozn. 7), s Viz Zapletal (pozn. 176), s

39 piaristická kolej vyplatila začátkem 70. let 18. století sochaři za konchu pod sochou Bolestné Panny Marie a také za jinou práci u oltáře, již vytvořil sochař Jan Schubert, 7 zl. a 50 kr. 198 Na výzdobě se tedy podílel další sochař, který byl v učení u hranického sochaře Františka Gallaše. V archivních spisech lipnické piaristické koleje v záznamu z listopadu 1764 nalezneme informaci, že se Jan Schubert narodil v Podolší u Oseka na lipnickém panství a že byl vychován na lipnických školách. 199 Jak tvrdí i Bohumír Indra, je pravděpodobné se domnívat, že Böhm a Schubert byli nerozluční druhové. 200 Je to poměrně přirozené, oba se narodili na území dietrichsteinského panství, oba získávali zkušenosti u Gallaše v Hranicích, oba poté odešli do Vídně a oba se také vrátili zpátky na Moravu. A oba tedy jak Schubert, tak Böhm, získali významné zakázky u Dietrichsteinů na výzdobě hranického kostela a lipnických chrámů. 201 Přestože spojení mezi oběma umělci je více než patrné, je však jak tvarové, tak obsahové a tematické vyjadřování obou sochařů rozdílné. 202 Oba se ale vyučili v hranické dílně Františka Gallaše a oba měli blízko také k vyznavači klasicizujícícho sochařského směru 203 Františku Ondřejovi Hirnlemu. V srpnu roku 1767 dochází k odstranění staré kazatelny a k výstavbě nové provizorní, přičemž definitivní podoba kazatelny měla vzniknout až po výstavbě nového oltáře Bolestné Panny Marie. 204 Pro výzdobu oltáře a také výstavbu nové kazatelny získal rektor sochaře Jana Schuberta. Oltář Bolestné Panny Marie [obr. 16] byl dokončen v březnu roku 1765, o čemž svědčí také pamětní kniha lipnické koleje. 205 Schubert získal za práci odměnu 21 zl. pro sebe a pro učně 2 zl. 206 Také socha Panny Marie byla oblečena nový oděvem, který daroval správce panství Czikan. Socha byla také ozdobena korunkou s dvěma génii. 207 Kazatelna [obr. 17] je ozdobena nahoře postavou Krista Dobrého pastýře, vespod vidíme řezbu s tématikou Narození Páně a sv. Františka před jesličkami. Po bocích pak vidíme postavu sv. Jana Evangelisty a sv. Marie Magdalény. V té době byla vytvořena také socha sv. Rozálie Panormitské, kterou piaristé umístil v jeskyni pod věží, jež byla uprázdněna přenesením sochy Bolestné Panny Marie na nový oltář. 208 Jana Schuberta přijal pro výzdobu oltáře Bolestné Panny Marie a nové kazatelny rektor koleje již v listopadu Oltář byl zcela dokončen v březnu 1765, Na oltáři vidíme zobrazení kalvárie. Naproti oltáři Panny Marie Bolestné se nachází kaple sv. Františka Kalasánského s oltářem, jenž byl zasvěcen stejnému světci 198 Ibidem, s NA Praha, fond Řád piaristů, i. č. 517, sg. 231, č. knihy 338, Historia domus. Konkrétně se zde píše: Pro epornanda nova ara Matris Dolorosae, nec non nova cathedra assumptus est Statuarius Dnus Joannes Schubert, eo praesertim nomine, quod natus Podolschtii Dominii Lipnicensis, educatus hic in scholis nostro speciale aliquid et memoria dignum pro decore etiam patriae suae pollicitus sit elaborare. 200 Viz Zapletal (pozn. 176), cit. s V době, kdy Schubert pracoval pro piaristy v Lipníku, Böhm zdobil interiér lipnického kostela sv. Jakuba Většího. 202 Viz Stehlík, Sochařství pozdního baroka (pozn. 183), s Ibidem, cit s Viz Bombera (pozn. 8), s V zápisu 28. března 1765 se píše: Imminebat festum titulare Congregationis Latinae, seil festum Septem Dolorum Beatissima Virginis MARIAE. Hinc congruebat, ut statua eiusdem ad altare novum, quod ei definatum, et a Statuario jam perfectum erat /:tune etiam jam cathedra ab eodem infecta est:/ tandem transferetur. 206 NA Praha, fond Řád piaristů, Historia domus lipnicensis, č. knihy 338, sg. 231, i. č Viz Bombera (pozn. 8), s NA Praha, fond Řád piaristů, Historia domus lipnicensis, č. knihy 338, sg. 231, i. č

40 a plátnem od Františka Josefa Pilze, který jej vytvořil podle monogramu v roce Ten je autorem také maleb v kartuších Jana Schuberta, jež vyprávějí o tajemstvích sv. Růžence [obr. 18]. 6.3 Socha sv. Jana Nepomuckého před piaristickou kolejí v Lipníku Karel Maxmilián byl také příznivcem kultu sv. Jana Nepomuckého, o čemž svědčí mj. skutečnost, že si nechal od vrchního hejtmana lipnického panství Josefa Karla Czikana zjistit, v které obci panství, na níž ještě není postavena socha sv. Jana Nepomuckého, by bylo vhodné místo pro její postavení. Czikan měl místo osobně prohlédnout a měl najít i dobrého sochaře října 1766 píše Czikan knížeti s odvoláním na jeho žádost z 19. října o staré soše uprostřed náměstí, která byla prý postavena za knížete Ferdinanda 210 a která byla v uplynulých deseti letech již dvakrát opravována a která by tedy měla být vyměněna za novou. V textu se také hejtman poprvé zmiňuje o Václavu Böhmovi: [ ] dem Steinbildhauer, der da eine untadlhafte Statuam verferttigte? Solche arte peritum haben wir dermalig in Leipnik, welcher durch 6 Jahre vorhierig in Wien die Academie frequentiret und nunmhehro den vergangenen Sommer hindurch in alhiesiger Pfarrkirche 3 Altäre von Gips zu jedermänniglichen Gousto verferttiget [ ]. 211 Hejtman k dopisu přiložil také dva Böhmovy návrhy, které si od sochaře vyžádal. Socha měla být postavena jako protějšek k mariánské soše, postavené za děkana Balšánka roku V psaní hejtmana byl i přibližný rozpočet na obě sochy, tak jak si ostatně kníže Karel Maxmilián přál. První návrh [obr. 19] na sochu (označen jako Lit. A) byl propočten na 570 zl. 44 kr., druhý návrh [obr. 20] propočten na 340 zl. (ozn. jako Lit. B). Obě sochy měly být umístěny na vysokém podstavci. Na prvním projektu označeném písmenem A byla umístěna socha Nepomuckého na podstavci, jenž byl ze tří stran zdoben reliéfy (umístění reliéfů vyplývá z konsignace [obr. 21] podepsané Václavem Böhmem) ze života světce, přičemž na čelní straně se nachází (jak je vidět i na nákresu) reliéf s námětem Shození světce do Vltavy. Na pravé straně podstavce je umístěna lucerna. Světec stojí, pravou ruku má přitisknutou na hrudi, levou rukou přidržuje kříž. Oproti tomu druhý projekt zobrazuje světce, nesoucího v rukou kříž. Podstavec je mnohem jednodušší, je čtyřboký, nejsou tam výstupky pro uchycení luceren a podstavec není zdoben ani žádnými reliéfy. Ostatně také suma za její zhotovení byla nižší. 209 Konkrétně se v dopisu knížete Karla Maxmiliána, datovaném 19. října 1766, píše: die anzeige machen, ob und wo ein Platz auf unsererer Herrschaft Leipnik vorhanden, worauf die Statua des heiligen Johann von Nepomuck füglich aufgerichtet werden könnte, wenn in oder bei diesem Ort noch keine befindlich ist, unter einem habt ihr euch zuerkundigen, wo sich in dortiger Gegend ein solcher Steinbildhauer aufhalte, der doch im Stande ist eine untadelhafte Figur von dauerhaften Stein zuverfertigen, und wenn ihm solche kanet, oder ausgesforschet habt, eine beiläuffige überschlag von ihm abzufordern, was selbte kosten dürfte, wenn er sie auf Ort und Stelle shaffen, folgsam auch aufsetzen würde. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Žádost o poskytnutí stavebního kamene k stavbě budov a soch, k. 158, i. č. 895, sg. S Ačkoliv v archivním spisu je napsáno jméno Ferdinand, ve skutečnosti se jedná o knížete Leopolda, za něhož dochází k postavení sochy, resp. k zadání zakázky na její realizaci. 211 ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Žádost o poskytnutí stavebního kamene k stavbě budov a soch, k. 158, i. č. 895, sg. S

41 Nakonec tedy dochází se svolením knížete k výměně obou svatojánských soch. První ta původní od Conrada Spindlera byla přemístěna (ačkoliv stále v rámci Lipníku a nikoliv v rámci jiné obce na panství) a nahrazena novou sochou sv. Jana Nepomuckého [obr. 22, 23]. Přesto její podoba se od původního Böhmova návrhu značně liší. Také reliéfy, které měly původně obohacovat strohý podstavec, byly proměněny na oslavné nápisy světce. Proto také může působit matoucím dojmem, kdy byla tato socha vystavena. Nápisy v chronogramu svědčí o roce 1725, ovšem v té době nebyla v Lipníku žádná socha vyjma té Spindlerovy (která zatím stála na náměstí), o čemž vypovídá dopis hejtmana knížeti z 28. října Rovněž nemáme o podobné soše dochované zprávy z análů lipnické piaristické koleje tj. z pamětních knih, uložených v současné době v Národním archivu v Praze. Letopočet v chronogramu tak označuje patrně rok, v němž byl nalezen neporušený Nepomuckého jazyk. Na podstavci sochy jsou tři letopočetné nápisy a jeden nápis obyčejný, který se nachází na čelní straně podstavce. Tato strana také obsahuje štít o čtyřech polích [obr. 24]. 212 V prvním a čtvrtém poli je k vidění gryf, ve druhém a třetím poli pak strom. Kolem tohoto štítu je obtočen nápis sit nobis Ioannes nepomvcenvs In orbis lavde plenvs. Pod tím je nápis nepomvcene ora malano veniamvs inora, moris nos hora protegito absqve mora [obr. 25]. Postranní nápisy znějí sal illaesa ivvat sale tv VItIIs medearo a tv sal dive soli titvlo MeLIore pvtaris. A na zadní straně podstavce můžeme číst: VsqVe LVa InfaMI LIpnItI tecta tvendo. Půvabná tvář sv. Jana Nepomuckého se zlehka usmívá na andílka, který světci ukazuje kříž. Světec má zdviženou pravou ruku, v levé drží čtyřhrannou čepici. Na sobě má kněžské roucho. Kolem hlavy má svatozář, tvořenou pěti hvězdami. Přestože autor této sochy není dnes s přesvědčivostí doložen, 213 můžeme se na základě předchozích archivních pramenů domnívat, že se jedná o práci Václava Böhma, ačkoliv značně upravenou od původního návrhu. Socha sv. Jana Nepomuckého, která stojí před piaristickou kolejí v Lipníku nad Bečvou, byla postavena roku na konci 60. let 18. století, ovšem existují také hypotézy, že se jedná o sochu, pocházející z 20. let 18. století, a to především díky nápisům v chronogramu. Z archivních spisů však víme, že ještě v 60. letech se v Lipníku nenacházela žádná jiná socha Jana Nepomuckého kromě té od Conrada Spindlera na náměstí a navíc, že na konci 60. let vznikla zakázka na postavení nové sochy. 214 Vznikly také dva návrhy na postavení sochy od Václava Böhma, ovšem zda je Böhm skutečným autorem sochy sv. Jana Nepomuckého, archivní prameny mlčí. Přesto pro starší dataci hovoří, a to ne nezanedbatelně, samotný vzhled sochy. Takřka totožné kompozice jsou sochy světce, které se nacházejí v Dědicích u Vyškova a v Úsově, obě však staršího data než předpokládaná práce Václava Böhma. Na základě stylistické analýzy by se rovněž dalo uvažovat o autorství Ignáce Lengelachera, jenž byl činný ve službách Dietrichsteinů a jenž obohatil svými díly řadu obcí na mikulovském 212 Podobný štít, jak upozornil i ve svém článku Bohumír Indra, měl ve vlastnictví zmiňovaný rod Majlátů z Fogaraše, ovšem nejedná se pravděpodobně o tento případ. Patrně jde tedy o znak některého z vyššího dietrichsteinských úředníků. V úvahu připadá i vrchnostenský hejtman v Lipníku, Josef Karel Czikan, který měl na pečeti znak dvouocasého lva. Více viz Indra, Barokní sochy (pozn. 136), s Archivní prameny, týkající se sochařské a stavební činnosti na panství o této soše, resp. o sochách, provedených na konci 60. let a později, mlčí. Neznáme ani odpověď knížete na hejtmanův dopis, můžeme se však domnívat, že odpověď hejtmanovi přišla, avšak byla založena do jiných, snad důležitějších spisů. 214 ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Žádosti o poskytnutí stavebního kamene k stavbě budov a soch, k. 158, i. č. 895, sg. S

42 panství. Podobné rozpoložení, vlídnost a klid ve tváři můžeme totiž spatřit jak ve tváři světce před piaristickým kostelem, tak ve tváři sochy světce, která se nachází v Mikulově a jež je dílem zmiňovaného Ignáce Lengelachera. Také andílek u Jana Nepomuckého nápadně připomíná andílky Lengelacherových děl. Na druhou stranu ale podobné textury vlasů i tváří zase nalezneme v díle Jiřího Antonína Heinze, jenž by mohl být na základě stylistické analýzy rovněž jedním z potencionálních autorů této sochy. Oba styly těchto umělců se však poměrně značně liší od již jinak orientovaného Václava Böhma. Pro něj hovoří archivní prameny, ovšem z uměleckohistorického hlediska zůstává tato otázka nadále otevřena. Příliš nám nepomůže ve vyřešení otázky ani samotný erb, ačkoliv jeho správné určení by mohlo nabízet jistý klíč. Po prohlédnutí erbovníků 215 nebyl totiž podobný erb (s reálnou možností souvislosti) nalezen. Určitá podobnost byla spatřena snad jen v erbu Štěpánka z Tourova. Jednalo se o novoštítný rod, který měl ve znaku strom v 2. a 3. poli, avšak namísto gryfa měl v 1. a 4. poli býka. Jeho majitelem byl v té době vyšehradský děkan. Takřka totožný erb byl nalezen pouze v Paprockého Zrcadle, 216 avšak ani zde neexistuje bližší souvislost mezi uherským rodem Majlátů z Fogaraše a Lipníkem nad Bečvou, případně jeho okolím. Uvažovat by se dalo o vlastnictví erbů někým z okruhu dietrichsteinského úřednictva, ovšem pokud bychom brali v úvahu vizuální podobu díla a tedy i 20., 30. léta 18. století, zjistíme, že tehdejší vrchnostenský hejtman panství Josef Antonín Böhm (ve 40. letech povýšen na von Bawerck), měl ve svém erbu ze znaků pouze tři hvězdy. Socha sv. Jana Nepomuckého patrně tedy od Václava Böhma byla ze svého původního umístění přesunuta v 19. století kvůli dopravě a nahrazena v polovině 19. století sochou, která je dílem sochaře a kameníka Karla Melnického a která byla usazena ve středu nově vybudované kašny. Socha stojí na hranatém podstavci a na rozdíl od předcházejících soch zde vidíme světce v celé jeho velikosti. Sv. Jan Nepomucký je vzpřímený, zdvižený ukazováček pravé ruky si tiskne k ústům na znamení mlčenlivosti a v pravé ruce nese palmovou ratolest, na níž je položen kříž s Kristem. Světec má na sobě kněžské roucho a na hlavě čtyřhrannou čepici. Socha sv. Jana Nepomuckého od Melnického nemá kolem hlavy svou typickou svatozář s pěti hvězdami a poměrně nápadně se podobá původnímu návrhu od Václava Böhma. 217 Pokud bychom tedy uvažovali o přesunu v 60. letech objednané sochy z náměstí před piaristickou kolej, nebylo by zároveň toto umístění nikterak překvapující, neboť s piaristy souvisí také další rozvoj kultu sv. Jana Nepomuckého. Svědčí o tom jak četná zasvěcení soch nebo oltářů, nacházející se na panstvích, kde piaristé působili (např. Litomyšl) nebo i šíření svatojánské úcty v zahraničí Milan Mysliveček, Velký erbovník: encyklopedie a erbů zemí Koruny české 1-2, Plzeň ; Milan Mysliveček, Erbovník anebo Kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě podle starých pramenů a dávných ne vždy věrných svědectví, Praha ; Milan Buben, Encyklopedie heraldiky: světská a církevní titulatura a reálie, Praha Bartoloměj Paprocký, Zrcadlo slawneho margkrabstwij morawskeho, Olomouc ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, k. 1090, i. č. 2367, sg Více viz Neumann (pozn. 129), s

43 6.4 Kostel sv. Jakuba Většího v Lipníku Nejstarší zmínka o duchovní správě v Lipníku pochází z roku 1238, kdy je na listině podepsaný lipnický farář Walter, který působil i coby dvorní kaplan markraběte moravského Přemysla. Od té doby však zprávy o Lipníku nemáme až do roku 1378, kdy je zmíněna role lipnických kněží v listině Lacka z Kravař. Z roku 1406 následně pochází listina, v níž se dočteme o založení kaple Zvěstování Panně Marii, kterou založil Boček z Labuť při lipnickém kostele, při kterém zároveň zřídil nadaci pro lipnického kaplana Mikuláše z Hulína a jeho zástupce. Kaplan měl povinnost sloužit v kapli Panny Marie týdně pět mší svatých. Z počátku 15. století známe jména dalších dvou kněží, avšak o kostelu se z té doby nedovídáme takřka nic, víme jen to, že byl ve slohu gotickém. 219 Podobně jako v okolních obcích, i zde se v polovině 15. století dostává ke slovu husitství. Také páni na Helfštýně se hlásili již od roku 1427 k utrakvismu, a tak i jejich poddaní byli nuceni k jejich náboženství. Katoličtí kněží byli vypuzeni, případně fary nebyly nově ani obsazovány. Na sklonku 15. století tak v Lipníku máme vyznavače jak katolictví, tak zastánce utrakvismu a stoupence Českých bratří. Katolíků zde byla menšina a největší zastoupení měli Čeští bratři. Informací ohledně kostela však nemáme příliš ani v 16. století. To ostatně však panství ještě nepatřilo Dietrichsteinům. Ze starých pramenů jen víme, že roku 1569 byla opravena kostelní věž a byla také zvýšena, vše ještě nákladem obce. Roku 1578 byl také ulit zvon sv. Jana. Bohužel tento zvon, stejně jako zvon sv. Vavřince, 220 byl roztaven za 1. světové války. Zvon, který dosud v lipnické zvonici visí a nese jméno Michal, byl ulit roku Poté, co se roku 1590 dostávají do Lipníka s pány z Vrbna luteráni, dochází k postupnému poněmčování města. Jak píše Jaroslav Izák, po dvou letech byl vypuzen farář bratrský i biskup jednoty Pavel Jesen a usazen místo něho farář vyznání augsburského. Zavedením nového vyznání počalo poněmčování Lipníka dosud českého. 221 Počátkem 17. století tak měli čeští luteráni farní kostel, němečtí luteráni kostel nejsvětější Trojice a Čeští bratři kostel sv. Kateřiny. Po Bílé hoře, po změně vlastníků, neboť Jiří z Vrbna nebyl katolického vyznání a jeho statky včetně Lipníka a Helfštýna mu byly zkonfiskovány, dochází k návratu katolické víry do města. Novým vlastníkem se stává František kardinál z Dietrichsteina, který získává nová panství za svou věrnost císaři i jako odškodné za ztráty, které utrpěly během válek jeho statky původní. Bylo tak nařízeno všem nekatolickým kněžím, aby přestali svůj úřad vykonávat a aby město opustili. Směli si však ponechat ještě půl desátku z úrody. Z rozkazu kardinála přicházejí také 2. srpna 1622 jezuité, aby začali reformaci. Nedlouho poté se začalo také s úpravou kostela, který byl přizpůsoben luteránům. Byly pořízeny nové oltáře oltář Zvěstování Panně Marii, oltář sv. Ignáce a oltář 219 Viz Izák (pozn. 128), s Tento zvon byl pořízen roku Více viz Izák (pozn. 128), s Ibidem, cit. s

44 sv. Františka Xaverského. Tyto oltáře byly pořízeny na přání samotného kardinála, aby připomínaly práci jezuitů. Slavnostně posvěceny byly roku 1623 olomouckým biskupem Hynkem Jindřichem Novohradským z Kolovrat. 222 Znak patronů kostela Dietrichsteinů je umístěn nad hlavním obrazem sv. Jakuba, neseného apoštoly do nebe. Velké změny v interiérové výzdobě kostela přicházejí tedy v 18. století za působení knížete Karla Maxmiliána a za kněze Václava Onufria Böhma, který nastoupil do Lipníku jako bývalý mikulovský kanovník roku Roku 1763 byla vykonána generální vizitace biskupem Hamiltonem a v těchto letech dochází rovněž k proměně chrámu. Byl zrušen dosavadní gotický styl, Böhm nechal odstranit gotické pilíře a předělat gotická okna a strop. Byl postaven nový kůr a dvě sakristie s oratořemi. Byla zřízena rovněž nová kazatelna a křtitelnice a byly také upraveny oltáře sv. Jana Nepomuckého 223 a sv. Františka Xaverského. Ty byly také ozdobeny štukatérskou prací. Nové varhany byly pořízeny v 80. letech 18. století za faráře Jana Suchánka. 224 V barokním stylu byl kostel nově postaven knížecím architektem, inženýrem Františkem Antonínem Grimmem [obr. 26]. Barokní přestavba probíhá v letech , avšak k barokním úpravám interiéru dochází již mnohem dříve, a to roku 1749, kdy byl vystavěn nový hlavní oltář [obr. 27]. Práce pak pokračují roku 1767 přestavbou gotického presbytáře a ukončeny byly roku 1789, neboť rok předtím zasáhl kostel velký požár, jenž poničil kromě střechy také interiér kostela. 225 Kostel sv. Jakuba Většího v Lipníku nad Bečvou je neodlučitelně spojený se jménem moravského barokního sochaře Bohumíra Fritsche. Tento žák Rafaela Donnera vytvořil sochařskou výzdobu hlavního oltáře v kostele sv. Jakuba Většího [obr. 28], a to v letech Přesto Cerroni se zmiňuje jen o dvou andílcích, které měl Fritsch na hlavním oltáři provést. 227 Historik umění Karel Svoboda však Fritschovi připisuje také štukové sochy sv. Petra a Pavla, které stojí mezi mramorovanými sloupy hlavního oltáře. A sochařské dílně Bohumíra Fritsche připisuje Svoboda také autorství figurální kamenné výzdoby brány vchodu na nádvoří bývalého piaristického kostela v Lipníku nad Bečvou. 228 V účtech farního kostela, uložených ve Státním okresním archivu v Přerově nacházíme také knihu účtů, resp. příjmů a výdajů farního kostela neboli Handl. Register über das Gold Empfang und Ausgaab, bey dem in der Pfarr Kirchen S. Jacobi neu erbauenden Hohen Altar, der hochfürstl. Diettrichsteinischen Stadt Leipnick, Anno 1749 geführt durch mich Wenceslaus Onuph. Böhm, derzeit Dechandt alda, v níž se dočteme o výdajích spjatých s pořízením hlavního oltáře. Např. výdaj za malbu tabernáklu v kapli sv. Barbory byl 4 zl., nejmenovanému sochaři z Mikulova bylo dáno 5 zl., pozlacovači 2 zl Viz Izák (pozn. 128), s Do té doby byl zasvěcen oltář sv. Ignáci, nově byl však věnován sv. Janu Nepomuckému. Více viz Izák (pozn. 128), s Ibidem, s Bohumír Indra, Hlavní oltář Bohumíra Fritsche ve farním kostele v Lipníku nad Bečvou, ČSM-B XXXVII, 1988, 2, s Ibidem. 227 MZA Brno, J. P. Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren II, Brünn 1807, f Indra, Hlavní oltář (pozn. 225), s SOkA Přerov, fond FÚ Lipník nad Bečvou, Rejstřík příjmů a vydání peněz při stavbě nového hlavního oltáře při farním kostele, i. č

45 Hlavní oltářní obraz, který byl požárem poškozen, byl roku 1803 nahrazen novým oltářním obrazem sv. Jakuba, který je dílem Ferdinanda Wolfa, absolventa akademie výtvarných umění. 230 Řehoř Wolný se však ve své Kirchliche Topographie zmiňuje, 231 že obraz je dílem Jana Jiřího Frömmla z roku Nahoře nad oltářem je socha Boha Otce a také alegorické sochy Lásky a Naděje. Oltářní menza a tabernákl jsou dřevěné a podle popisu kostela z roku pocházejí až z roku V hlavní roli: Václav Böhm Štuková glorie byla vytvořena v letech lipnickým sochařem Václavem Böhmem [obr. 29], který také roku 1767 zhotovil novou kazatelnu [obr. 30]. 234 Ta je osazena na pilíři vítězného oblouku, skládá se z řečniště ve tvaru zeměkoule, jež je nesena polopostavou anděla. Je zde také stříška se symbolem sv. Jana Evangelisty a figura troubícího anděla. Václav Böhm je autorem také zdejší křtitelnice [obr. 31], kterou tvoří sousoší Kristova křtu. Dokonce se o Böhmovi zmiňuje i vrchnostenský hejtman lipnického panství Josef Karel Czikan, když jej doporučuje knížeti Dietrichsteinovi na stavbu nové sochy sv. Jana Nepomuckého v Lipníku. 235 Böhmovi byla sochařská výzdoba interiéru svěřena lipnickým farářem a děkanem Václavem Onufriem Böhmem. Zároveň bylo sochaři zajištěno trvalé bydlení v Lipníku. Co se týče oltářů, jednalo se o dva boční oltáře, nacházející se v těsné blízkosti oltáře hlavního. Byly zasvěceny sv. Janu Nepomuckému [obr. 32] a sv. Františku Xaverskému [obr. 33] a svou podobou se velmi blížily koncepci hlavního oltáře, který vytvořil v letech tovačovský sochař Bohumír Fritsch. V letech Böhm provedl také nový štukový nástavec k tomuto hlavnímu oltáři. 236 Třetí z oltářů, o kterém se hejtman v dopise zmiňuje, je oltář Bolestné Matky Boží [obr. 34], který se nachází v boční kapli, zasvěcené sv. Barboře. V této kapli se nachází stejnojmenný oltář. Obraz sv. Barbory je malován na plátně a doprovázen po stranách sochami sv. Blažeje a sv. Valentina. Co se týče kompozice oltářů, vychází Böhm z vídeňských vzorů Dorfmeisterových a mělce formované retábly opatřuje v některých případech reliéfními scénami, jak můžeme vidět i na dvou bočních oltářích sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka Xaverského. 237 Boční oltář sv. Jana Nepomuckého se nachází na evangelijní straně svatojakubského kostela a ve své střední části obsahuje reliéf s výjevem svržení sv. Jana Nepomuckého 230 Indra, Hlavní oltář (pozn. 225), s Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften durch v. Gregor Wolny, Bd. V, Abt. I, Olmützer Erzdiöcese, Brünn 1863, s V inventáři kostela je však z roku 1804 proveden zápis lipnickým farářem a děkanem Janem Hauschildem právě o autorství Ferdinanda Wolfa. 233 SOkA Přerov, fond FU Lipník nad Bečvou, Farní kostel v Lipníku inventáře, opravy, i. č. 358, sg. Ia. 234 Indra, Hlavní oltář (pozn. 225), s Jedná se o dopis z 28. října 1766 a hejtman zde píše o Böhmovi, že prošel akademií ve Vídni a že v létě povedl tři oltáře ve zdejším farním kostele. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, k. 1090, i. č. 2367, sg Indra, Barokní sochy (pozn. 136), s Stehlík, Sochařství pozdního baroka na Moravě (pozn. 183), s

46 do Vltavy. 238 Po bocích oltáře jsou provedeny sochy sv. Václava a sv. Floriána. Protější oltář, zasvěcený sv. Františkovi Xaverskému, zobrazuje umírajícího světce v chýši, přičemž po bocích oltáře se nacházejí sochy sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Oba oltáře zdobí ještě římsa, na které sedí štukové sochy andělíčků. V nástavci je Boží oko a nad ním další postavy andílků. Portatile s výjevem Františka Xaverského bylo konsekrováno 21. května 1757 olomouckým světícím biskupem Janem Karlem, hrabětem ze Scherfenbergu. 239 Na třetím Böhmově oltáři Bolestné Matky Boží je zobrazena sedící Panna Marie s mrtvým tělem Krista. Po bocích výjevu jsou plačící postavy Máří Magdalény a sv. Jana Evangelisty. Böhm se podílel také na výzdobě oltáře sv. Kříže v kapli Zvěstování Panně Marii [obr. 35]. V té je zobrazen ukřižovaný Kristus a po stranách stojí socha Panny Marie a sv. Jana. Tento oltář byl dokončen až v roce 1767, kdy byla rovněž provedena výzdoba kazatelny a křtitelnice. Kazatelna se nachází u levého pilíře presbytáře a má podobu zeměkoule, kterou drží anděl. Je obložena štukovým mramorem a ozdobena symboly sv. evangelistů. Naproti kazatelně stojí křtitelnice, která je stejně jako kazatelna obložena štukovým mramorem. Křtitelnici drží anděl a nad ní se nachází sousoší křtu Ježíše Krista Janem Křtitelem. 6.5 Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích Farní úřad v Hranicích se připomíná již na počátku 13. století, přičemž katolické byly Hranice až do roku 1427, kdy do města vpadli husité. Fara se tak stala utrakvistickou, stejně jako samotné Hranice. Koncem 15. století se v Hranicích objevují také Čeští bratři a s přechodem utrakvistů k luteránům se mění i fara roku 1566 na faru luterskou. 240 Porážkou stavovského povstání přichází vlna rekatolizace, přičemž ve 20. letech 17. století je již doložen katolický kněz Volfgang Schindler. 241 V této době stál také starý farní kostel první zmínky o něm pochází již z konce 13. století května 1754 byl položen základní kámen k novému kostelu Stětí sv. Jana Křtitele [obr. 36]. Stavba byla započata pod vedením brněnského inženýra a architekta Františka Antonína Grimma. Zednický mistrem na stavbě se stal židlochovický rodák Matěj Antonín 238 Dle Pavla Panocha se přitom jedná se přitom o jeden z posledních výhonků barokní obliby námětu svatojánského Svržení z mostu v moravském prostředí. Viz Pavel Panoch, Nepomucká sousoší v Olomouci a v Žarošicích a jejich východočeské paralely. Příspěvek k poznání barokního sochařství na Moravě, in: Theatrum historiae: sborník prací Katedry historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, Pardubice 2006, s ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář Lipník, k. 8928, sg. VII. 240 Ivan Krška, Římskokatolický farní úřad v Hranicích. Inventář, Potštát 1966, nestr. 241 Podle údajů z fondu FÚ Hranice, zůstal zde celých 44 let. SOkA Přerov, fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č Více o starém farním kostelu Stanislav Miloš, Starý farní kostel v Hranicích, in: Jiří K. Nebeský (ed.), Kdysi a nedávno. Texty o dějinách Hranic, Hranice 2011, s

47 Slováček. 243 Dokončen byl kostel 16. října a k slavnostnímu vysvěcení kostela dochází 23. června 1764 prostřednictvím olomouckého biskupa Maxmiliána, hraběte z Hamiltonu. 245 Nezbytný dietrichsteinský erb byl umístěn na štít kostela [obr. 37]. Jak uvádí Bohumír Indra, hranická obec přispívala každý týden po celou dobu stavby, tj. od roku 1754 do roku 1763 mj. denně 6 nádeníky a v penězích přispívalo 20 pivovárečných měšťanů po 12 krejcarech stejně jako 26 předměstských dvorů. Ze 157 předměstských domů bylo vybíráno po 6 krejcarech. Vrchnost poskytovala kromě robot také stavební materiál jako dřevo nebo vápno a kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina, za něhož byla stavba prováděna, poskytl 300 zl. jako základ pro výstavbu hlavního oltáře. Částka byla navíc uložena na šestiprocentní úrok na 14 let, tzn. peníze se tímto způsobem a také dalšími příspěvky dobrodinců rozrostly na částku 1192 zl. 246 Kostel byl postaven uprostřed náměstí jako náhrada za starý kostel, jenž stál na jiném náměstí, vzdáleném asi 100 metrů a který již hrozil zřícením. O stavu starého kostela nás informuje list knížete Karla Maxmiliána z Dietrichsteina arcibiskupské konsistoři v Olomouci, přičemž tomuto listu předcházelo psaní tehdejšího hranického faráře Jana Josefa Stržínka. 247 Na výzdobě interiéru kostela [obr. 38, 39, 40] se podílel také sochař a štukatér Václav Böhm, který vytvořil významnou sochařskou práci také v lipnickém kostele sv. Jakuba Většího. Böhmovi byla v kostele svěřena stavba a sochařská výzdoba dvou bočních oltářů, a to oltáře sv. Jana Nepomuckého s postranními sochami sv. Floriána a sv. Karla 243 Ten se patrně podílel na všech významnějších projektech Františka Antonína Grimma. Více viz Kroupa, Materiály ke stavbám (pozn. 69), s SOkA Přerov, fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č. 39. Dokončení kostela se však farář Jan Stržínek již nedočkal. Zemřel tři roky po zahájení stavby, roku O tom svědčil také nápis, který se nacházel na dvou tabulích, visících na chórových sloupech: Consecratum Deo, in honorem Decollationis S. Joannis Baptista Martyris. Reverendissimo, ac Celsissimo Principe Domino Domino Maxmiliano Dei gratia Episcopo Olomucensi, Duce S. R. J. Principe, Regiae Capellae Bohemiae, et ab Hamilton Comite etc: die 24 Juny 1764 Domica 2 da post Pentecostes. Singulis Christi Fidelibus, hodie annum unum, et in die anniversario conservationis hujus modi ipsam visitantibus quadraginta dies de vera indulgentia, in forma Ecclesia consveta concessit. Více viz SOkA Přerov, fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č Viz Indra, Historie hranických domů (pozn. 5), s List psaný v Mikulově 19. dubna O soudobém stavu kostela píše kníže konsistoři: Wir lassen ohnaussetzlich eine unserer ersten Sorgen seyn, die Ehre Gottes zu vermehren und so fortt die Gott geheiligsten Häuser und Gebäude durch unseren Kräften in behörigen Stand zu setzen und zu erhalten, haben auch den ruinosen Stand und die androhende Unglücks gefahren occasione unserer in der Stadt Weisskirchen situirten Pfarrkirchen keiner Dings unser Acht gesetzet [ ]. Na místo byl poslán také knížecí architekt a hospodářský inspektor: Gleich wir wie aber unseren Architect nebst dem wirtschafts Inspectore eigenes Fleisses [ ] Weisskirch abgesendet, um die Fraag zu untersuchen, ob die neue an Ort und Stelle der alten Kirche herzustellen seye? Und uns referiret worden, wir uns auch des situus selbst erinneren, dass zur nöthigen Erweiterung der Kirche nicht nur der Kirchhof, wohin die Todte begraben werden, sondern auch die daran stehende Stadtmauer ergriffen werden müsste, wann 4000 Pfarrkinder zu placiren der Platz genohmen werden wollte, andere Umstände zu geschweigen, dass die Kriche im einem Winkel situiret, und der Locus dahin ein Gottes Haus zu stellen allerdings untauglich seye. V textu se hovoří také o situaci ohledně umístění kostela: Wir inhaeriren also unserer bisherigen Entschlussung, dass wiederhalte Pfarrkirche an dem von unsererm Architecct in der Mitte der Stadt ausgemessenen Ort erbaut werden solle, denen Herren Grafen und denen Herren anheim stellend, über ein und andere Ort die Ocular Inspection einnehmen zu lassen, declariren uns untereinst an Bau=Materialien so viel aus unseren dortigen wirtschafts Ämtern ahsignieren zu Allen, als nur immer nebst Erhaltung deren Obrigkeitlichen wirtschaftsgeschüchten entbühret werden könnnen, so auf das von 6 ten elabentis zu beliebigen Nachricht erinnert Word zur Erzeugung aller Dienst und Freundlichkeit jederzeit eillig verbleibet. ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář - Hranice, k. 8293, sg. VII. 47

48 Boromejského a oltáře Utrpení Krista se sochou Mojžíše a sousoším Abrahama s Izákem. Ovšem ještě ani v roce 1804 nebyly tyto boční oltáře zcela vyhotoveny. Hlavní oltář 248 nese obraz se stětím sv. Jana Křtitele [obr. 41] 249 který namaloval roku 1762 brněnský malíř rakouského původu Josef Stern. 250 Tento oltář byl postaven na náklad knížete Karla Maxmiliána z Dietrichsteina. 251 U paty sloupů jsou na levé straně Nesmannovy sochy sv. Augustina a sv. Petra, na pravé straně pak sochy sv. Pavla a sv. Ambrože. V nástavci je zobrazen Bůh Otec a Duch svatý v oblacích. V kostele se nacházejí také již zmiňované boční oltáře, z nichž sochařská výzdoba prvních dvou je opět dílem brněnského sochaře Jana Adama Nesmanna. Na prvním bočním oltáři na evangelijní straně je zobrazena Smrt sv. Josefa [obr. 42], přičemž umírající světec je rovněž dílem Josefa Sterna. V nástavci se nachází další Sternův obraz, a to s archandělem Michaelem. Obrazy byly namalovány na náklady hranických dobrodinců. V nástavci jsou ještě provedeny sochy sv. Tekly a sv. Kateřiny. U paty sloupů se pak nachází po levé straně sv. Ondřej, po pravé sv. Jan Evangelista. U tohoto oltáře je také umístěn relikviář, v němž byly uloženy ostatky sv. Theodora (dnes zcizeny). Protějškovým oltářem je na evangelijní straně kostela oltář s námětem Příbuzenství Ježíšova [obr. 43]. Sochařská výzdoba je opět dílem Jana Adama Nesmanna. Na obraze je znázorněna madona s dítětem a sv. Annou. Po stranách jsou sochy sv. Jáchyma a sv. Josefa a v nástavci oltáře je obraz sv. Jiří. Díla, která byla zaplacena na náklady dobrodinců, jsou pracemi kroměřížského malíře Josefa Pilze. Celý oltář pak nechal zřídit na svůj náklad 500 zl. hejtman hranického panství Jiří Awrath se svou manželkou. 252 Druhý boční oltář na epištolní straně kostela je zasvěcený sv. Janu Nepomuckému [obr. 44]. Na oltářním obraze je znázorněna zpověď královny Žofie a v nástavci je obraz sv. Kateřiny Sienské. Obrazy jsou dílem Jana Nepomuka Steinera. 253 Také tato malířská díla byla pořízena na náklady hranických dobrodinců. Řezba tohoto oltáře, stejně jako řezba oltáře s Utrpením Krista pochází od Václava Böhma, sochy po stranách zobrazují sv. Karla Boromejského a sv. Floriána. Ve zdejším hranickém kostele již Böhm do určité míry opouští vídeňské vzory a sbližování s domácím prostředím způsobuje, že časem ustupuje od schématu 248 Základní kámen k hlavnímu oltáři byl položen 16. května Viz Scholz (pozn. 1), s Ignác Chambrez se ve svých spisech kritickým okem podivuje, že tento důvtipný a v invenci téměř nevyčerpatelný malíř představil na hlavním oltáři právě mučednický příběh, jako kdyby nemohl zobrazit ze života tohoto světce žádný povznášející příběh. Také se Chambrez udivuje, že meč kata je veden proti obvyklému způsobu podobných poprav, neboť zatímco na jiných scénách má kat stát vždy zády k popravenému, zde, ve Sternově díle, stojí před ním. Ignaz Chambrez, Nachlass eines mährischen Künstlers zur Belehrung seiner Söhne, in: Christian D Elvert, Schriften hist. statistich Sektion IX, Brünn 1856, s V inventáři farního kostela je chybně uvedeno jméno Jan Stern. Ten byl však na rozdíl od svého bratra Josefa Sterna sochařem a na výzdobě hranického farního kostela se podle dochovaných pramenů nepodílel. 251 SOkA Přerov, fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č Indra, Historie hranických domů (pozn. 5), s V inventáři farního kostela se hovoří o Janu Steinerovi, že byl tehdy dvorním malířem ve Vídni. Více viz SOkA Přerov, Fond FÚ Hranice, Inventář farního kostela, i. č. 39 nebo ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář - Hranice, k. 8293, sg. VII. 48

49 panelového oltáře a přizpůsobuje se tradičnějšímu, konvenčnímu pojetí sloupových retáblů. 254 Oba tyto oltáře, jak oltář s Utrpením Krista, tak oltář s námětem sv. Jana Nepomuckého, byly zřízeny tehdejším hranickým farářem Janem Suchánkem s příspěvky měšťana Josefa Střílky a dobrodinců. Celkové náklady byly 260 zl. 255 Protějškovým oltářem je tedy na evangelijní straně oltář s námětem Utrpení Krista [obr. 45]. V nástavci je obraz krále Davida. Oba obrazy jsou dílem Jana Nepomuka Steinera a oba byly taktéž namalovány na náklady dobrodinců. U obrazu je na levé straně umístěno sousoší Abrahama s Izákem a na pravé straně postava Mojžíše s holí obtočenou hadem. Kazatelnu i křtitelnici zhotovil brněnský sochař Jan Adam Nesmann, přičemž obraz s Kristovým křtem, jenž zdobí křtitelnici, provedl opět Jan Nepomuk Steiner. Kazatelnu [obr. 46] čelně zdobí pozlacený reliéf se scénou Kázání sv. Jana Křtitele a po bocích štukové hlavičky andílků, které jsou patrně dílem Františka Gallaše. Strop kazatelny je ozdoben holubicí Ducha svatého a na stříšce se nachází andílci s křížem jako symbolickým vyjádřením Víry ze tří teologických ctností. Křtitelnice [obr. 47] na protější straně kazatelny zachycuje na svém plátně tradiční vyobrazení Křtu Krista v Jordánu. Obraz je zasazen do zlatého rámu a kromě pozlacovačských prací, které slouží k ozdobení křtitelnice drobnými lístky a holubicí Ducha svatého na stropě, je křtitelnice obohacena postavami andílků na stříšce kazatelny, z nichž jeden přidržuje kotvu, coby symbolické vyjádření Naděje. Kaple Bolestné Matky Boží, která se nachází naproti sakristii, uchovává stejnojmenný obraz, avšak jeho autor není znám. Štuková výzdoba této kaple, podobně jako kazatelny je dílem Františka Gallaše. Uprostřed kostela je také umístěna krypta, v níž bylo pohřbeno v letech asi 20 zemřelých. Později však dochází k převozu těl a k jejich uložení na městský hřbitov Kostel sv. Jiří v Bělotíně Bělotín, podobně jako Hranice, byl založen ve 2. polovině 12. století mnichem Jurikem, který pocházel z benediktinského kláštera v Rajhradě. Na rozdíl od ostatních sledovaných lokalit, patřila obec Bělotín již od počátku k hranickému panství s výjimkou asi padesáti let na přelomu 14. a 15. století, kdy byl Bělotín pod vládou místního šlechtického rodu. Ovšem Jan z Cimburka přičlenil Bělotín opět k Hranicím, 257 a tak další dějiny, zejména ve vztahu k dalším majitelům panství, jsou od 30. let 15. století společné s městem Hranice. 254 Stehlík, Sochařství pozdního baroka na Moravě (pozn. 183), s Indra, Historie hranických domů (pozn. 5), s Ibidem, s Viz Bartovský (pozn. 83), s

50 Farní kostel zasvěcený sv. Jiří pochází z 15. století stejně jako fara, 258 která dle Wolného spisu 259 již v té době přiléhala ke kostelu. 260 Podle pamětní knihy vzniká v dobách náboženských nepokojů malý kostel. 261 Brzy však kostel i s farou přešel k nekatolíkům, 262 ačkoliv jak fara, tak přilehlý kostel byl zpočátku ryze katolický. V roce 1622 ale dochází ke zlomu. Přichází kardinál František z Dietrichsteina, který posílá na panství jezuitského kněze Johanna Scutellana s cílem katolické reformace pro Hranice a okolí. Nelze říct přesně, kdy byl ustanoven nový farář, ale víme, že již roku 1637 k Bělotínu přifařen byl kromě Lučic a Polomu ještě Nejdek, 263 Střítež nad Ludinou s Olšovcem, Partutovice a Jindřichov. Farnost patřila k největším na Hranicku (proto zde také byli ustanoveni dva kooperátoři, kteří působili ve farnosti po celou dobu vyjma let ) 264 a spravovala také přilehlé obce Polom, Střítež nad Ludinou, 265 Olšovec, Partutovice, Jindřichov a Nejdek. Bělotín a Lučice byly obce s převahou německého obyvatelstva a ve druhé polovině 17. století dochází k vyfařování českých obcí z bělotínské farnosti. Jako první byla ustanovena lokálie ve Stříteži nad Ludinou, a to roku 1767, roku 1785 byly vyfařeny Partutovice a v roce 1802 Jindřichov. 266 Z českých obcí tak zůstal Bělotínu pouze Nejdek, neboť Olšovec byl přidělen Stříteži nad Ludinou. 267 V Nejdeku se nacházel filiální kostel, který byl postaven roku 1752, ale na rozdíl od Bělotína byl postaven na náklady obce. Obyvatelstvo české národnosti se nacházelo také v Polomu, ve kterém se však oproti ostatním obcím nacházela a dodnes nachází pouze jedna kaple, která byla postavena na náklady obce mezi lety 1846 a 1852 za 800 zlatých. Kostel v Bělotíně patřil včetně fary a školy k lipnickému děkanátu a podléhal vrchnostenskému patronátu. Patronem kostela byl tedy vždy majitel panství. 268 Kostel, který zde dříve stál, byl vypálen Švédy roku a podruhé vyhořel roku 1696, kdy jej zapálil blesk. 270 Roku 1720 dochází k zastřešení věže ve tvaru rotundy bělotínským tesařem Martinem Kleiberem, ale v roce 1754 kostel znovu vyhoří a tak 23. dubna téhož roku, tj. za knížete Karla Maxmiliána a bělotínského faráře Jakuba Fritschera 258 Fara je v zemských deskách vzpomenuta až roku 1499, ovšem je pravděpodobné, že zde existovala již mnohem dříve. O jejím osudu a farářích však ani dnes příliš známo není. 259 Gregor Wolny, Die Markgraftschaft Mähren, Topographisch, statistisch und historisch geschildert, Bd. I, Prerauer Kreis, Brünn 1846, s O existenci fary svědčí také skutečnost, že dle pamětní kroniky bělotínské farnosti byl za Pernštejnů odváděn desátek tzn. fara již musela existovat v 15. století. Pamětní kniha navíc uvádí za reálnou existenci fary už 14. století. Více viz SOkA Přerov, Fond FÚ Bělotín, i. č. 1, sg SOkA Přerov, Fond FÚ Bělotín, Pamětní kniha farního kostela, i. č. 1, sg Ve vlastnictví nekatolíků byl pravděpodobně kolem roku Podle urbáře z roku 1695 zde byla sloužena mše každou šestou neděli. U ostatních filiálních kostelů bělotínské farnosti nevíme, jak často byly bohoslužby slouženy. Máme údaje až z roku 1777, které vypovídají o tom, že v Partutovicích se konala mše sedmkrát do roka a v Jindřichově každou sobotu a každý svátek. 264 SOkA Přerov, Fond FÚ Bělotín, Pamětní kniha farního kostela, i. č. 1, sg Střítež získala svého lokálního kaplana v roce 1767, kterému byl přidělen také Olšovec, ale jenž plně podléhal bělotínskému faráři. Tomu zůstával také celý desátek. 266 Farní kronika hovoří o osamostatnění těchto dvou obcí již v roce Ivan Krška, Římskokatolický farní úřad v Bělotíně. Prozatímní inventární seznam, Přerov 1961, nestr. 268 Roku 1787 byly k Bělotínu přiškoleny také obce Lučice, Polom a Nejdek. Kníže František Josef pak povoluje zřízení rozsáhlejší tj. dvoutřídní budovy. 269 Kromě kostela bylo vypáleno ještě 22 selských stavení. 270 ZAO, pobočka Olomouc, Fond Vs Hranice, Patronátní a stavební záležitosti kostela a školy v Nejdeku a v Bělotíně, i. č. 1488, sg. 1155, k

51 dochází k položení základního kamene a 2. října 1757 za faráře Františka Hájka je kostel slavnostně vysvěcen tehdejším děkanem v Lipníku Václavem Onufriem Böhmem. Při novostavbě roku 1754 však nebyl zbořen celý starý kostel, ale do novostavby byla pojata původní středověká věž, která ale, jak uvádí Václav Richter ve svém příspěvku, byla zcela barokizována. 271 O necelých deset let později dochází také k novému zastřešení věže, tentokrát tesařem Josefem Langerem z Moravského Berouna. Mzda tesaře činila 43 zlatých a 12 krejcarů, avšak šindele věnoval kostelu sám patron kostela, tj. kníže Karel Maxmilián, neboť lidé zde byli nemajetní a kostel nic neměl. 272 Dietrichsteinský erb byl umístěn nad hlavními dveřmi kostela. Na stavbě se kromě dietrichsteinského architekta Grimma podílel také dosud nepříliš známý zednický mistr a stavitel Mates Slováček. 273 Kostel sv. Jiří s hrobkou stojí nad hřbitovem takřka uprostřed vesnice a byl vybudován na místě starého vyhořelého kostela v roce 1754 [obr. 48]. Jak můžeme vyčíst ze spisů hranického velkostatku, bělotínský kostel byl od základů nově postaven, neboť hrozilo zřícení: Ein böltner Pfarrkirche ist da die vorrige schon sehr alte den Einsturz drohete im Jahr 1754, von guten Materialien von Grund auf und aufgebaut, und im Jahr 1757 den 2 ten Octobris von dem damaligen leipniker Herrn Dechant Venzeslaus Böhm benediziret worden. 274 Nad vchodem samozřejmě nechybí dietrichsteinský erb, kterému dominují dva vinařské nože a knížecí koruna [obr. 49]. Ačkoliv byl kostel postaven a vysvěcen koncem 50. let 18. století, k jeho nákladnější výzdobě interiéru [obr. 50] dochází až ve 30. letech 19. století v té době dochází např. k pozlacení soch sv. Cyrila a Metoděje. 275 Hlavní oltář je zasvěcen sv. Jiří a pochází z roku Původní obraz, představující boj sv. Jiří s drakem, pochází z roku 1857 a namaloval jej za 80 zl. oderský malíř Josef Heinz. 276 Také obrazy křížové cesty pocházejí až z doby pozdější, z roku 1871 a jsou dílem novojičínského malíře Ignáce Bergera. Boční oltář, nacházející se u kazatelny, je zasvěcený sv. Tekle a pochází od novojičínského malíře Ignáce Bergera z roku Kammereitovy sochy představují sv. Petra a sv. Pavla [obr. 51]. Nad oltářem je zobrazen Syn Boží v nebesích. Kazatelna, kterou zdobí reliéf Dobrého pastýře, je dílem Josefa Heinze z Oder a pochází z roku Na stříšce kazatelny je socha Mojžíše s deskami Desatera. Na druhém bočním oltáři u křtitelnice se nachází obraz Antonína (?) Nevídala, a to obraz s Růžencovou Pannou Marií. Nevídal se narodil patrně roku 1713 v Holešově a zemřel 271 Václav Richter, Příspěvky k činnosti Františka Antonína Grimma, Časopis Společnosti přátel starožitností LXI, 1953, č. 13, s SOkA Přerov, Fond FÚ Bělotín, Pamětní kniha farního kostela, i. č. 1, sg. 0. Zastřešení celého kostela se událo roku 1816, opět s podporou patrona knížete, který vynaložil na střechu 256 zl. a 57 kr. z celkové částky 676 zlatých a 45 krejcarů. 273 ZAO, Fond Vs Hranice, Přijímání a ustanovování knížecích stavitelů, i. č. 355, sg. 10, k ZAO, pobočka Olomouc, Fond Vs Hranice, Patronátní a stavební záležitosti kostela a školy v Nejdeku a v Bělotíně, i. č. 1488, sg. 1155, k Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 231), s Současný obraz, který zdobí hlavní oltář, však pochází až z počátku 20. století, kdy jej za 270 zl. namaloval František Novotný. Více viz SOkA Přerov, Fond FÚ Bělotín, Pamětní kniha farního kostela, i. č. 1, sg

52 roku 1777 v Hulíně. Byl výborný kreslíř a zároveň žák na Akademii výtvarných umění. Také Růžencová Panna Maria [obr. 52] pochází z doby výstavby kostela, tj. z let Nevídal působil také na Tovačovsku a uvádí se i jako malíř, který portrétoval Bohumíra Fritsche. 278 Sochy, které jsou dílem Jana Kammereita, zobrazují u tohoto oltáře sv. Annu a sv. Jáchyma [obr. 53], rodiče Panny Marie. Nad bočním oltářem je zobrazen Bůh Otec v nebesích. Také dva boční oltáře, které jsou zasvěceny Matce Boží a sv. Tekle byly štafírovány teprve v letech 1843 a 1849, a to na náklady dobrodinců. Také v roce 1850 byly pořízeny nové varhany za 800 zlatých, na které kromě farníků přispěl také patron kníže František Josef z Dietrichsteina a vedení Severní dráhy. 279 Kníže byl o průběhu stavby poměrně dobře informován, pakliže byl kostel zcela dokončen 2. října 1757, již 20. září 1757 píše hejtman knížeti o dokončení stavby kostela s tím, že kostel je již i řádně vydlážděn. 280 Na věži kostela jsou tři zvony, z nichž jeden byl ulit roku 1548 a další dva byly pořízeny na náklady tehdejšího faráře Karla Světlíka v Opavě od Jiřího Maderhofera roku 1695 a Ještě v 19. století vlastnil kostel jen drobný kapitál, proto zde musel finančně vypomáhat i filiální kostel v Nejdeku. Jako významná bělotínská mešní fundace se uvádí jen ta z roku 1744 od tehdejšího faráře Ondřeje Schlossara, založená za 350 zlatých. 282 Zapůjčeno bylo podle dochovaného listu datovaného 15. července 1776 a určeného arcibiskupské konsistoři v Olomouci také 250 zl. od soběchlebského faráře. 283 S kostelem sv. Jiří je tedy spojeno mimo Františka Antonína Grimma, také další zvučné jméno, a to jméno olomouckého sochaře Jana Kammereita. Ten je znám mj. z výzdoby augustiniánského kláštera ve Šternberku, kde spolupracoval s malířem Janem Kryštofem Handkem 284 nebo sochařem Filipem Sattlerem. Zde vytvořil Kammereit sochu Salvatora v nice fasády, a to roku Na této soše je patrnější spíše než příslušnost k Zahnerově okruhu přimknutí k olomoucké barokní sochařské produkci první čtvrtiny 18. století, kterou reprezentují např. sochaři Filip Sattler nebo Jan Sturmer. Příklon k Zahnerovi je pak viditelnější v pozdější sochařově tvorbě. O tom svědčí např. sochy světců, 277 ZAO, Fond PhDr. B. Indra, Panství Hranice, k. 22, i. č Jméno Antonín se objevuje sice u Indry i Wolného, avšak pravděpodobněji se Nevídal jmenoval křestním jménem Petr nebo Pavel (podle signatury NP na obrazu Nanebevzetí Panny Marie z bočního oltáře hulínského kostela). Více viz Páleníček (pozn. 181), s. 64. Ivo Krsek hovoří zase ve vztahu s Nevídalem o jméně Jan Ondřej (jedná se ale velice pravděpodobně stále o tutéž osobu), viz Ivo Krsek, Náčrt dějin moravského malířství v 18. století, in: SPFFBU XVIII, 1969, č. F13, s Hana Holásková, Stavební a umělecká historie zámku v Tovačově (bakalářská práce), ÚHV FF MU, Brno 2009, s Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 231), s ZAO, pobočka Olomouc, Fond Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 23, sg Jiří Ignác Maderhofer ulil také zvon roku 1713 v Hustopečích tj. na panství Podstatzských z Prussinowitz, kteří vlastnili hustopečské panství od konce 17. století do roku Gregor Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 231), s ZAO, pobočka Olomouc, Fond ACO, Správa kostelních peněz dle far Bělotín, sg. G8, k Jan Kammereit se oženil s dcerou Handkeho Pavlínou Antonií, se kterou měl později 10 dětí. Více viz Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandwerker des Barock, Olmütz 1934, s Jan Kammereit nastoupil na místo Filipa Sattlera po roce Více viz Zuzana Přibylová, Malířská výzdoba sálu děkanství bývalého augustiniánského kláštera ve Šternberku (bakalářská práce), SDU FF MU, 2007, s

53 které jsou umístěny na hlavním oltáři hřbitovního kostela v Místku z roku Jedná se o sochy sv. Barbory, sv. Jana Nepomuckého, sv. Ambrože a Panny Marie, na kterých se Kammereit podílel společně s frýdeckým sochařem Matějem Weissmannem. Kammereit má také na svědomí sochy patronů kostela, manželského páru Widomusových, kteří nechali kostel zbudovat za přežití moru z roku Po polovině století, tedy zhruba v době, kdy sochař vytváří i sochy v bělotínském kostele, pracuje Kammereit také na oltáři děkanského kostela v Moravské Třebové a v přilehlých Tatenicích. Zde, jak zmiňuje i Miloš Stehlík ve své práci, se jeví již jasně vyhraněný Kammereitův sloh, obeznámený, jak již bylo řečeno, s olomouckým sochařstvím první čtvrtiny století, prošlý však také Zahnerovou dílnou, kde podobně jako Scherhauf a Troger byl Kammereit nepochybně veden ke komponování figur vnitřní obsahové hloubky, krásného, ušlechtilého tvaru a ladného pohybu. 288 Podobné ladění soch vidíme i na výzdobě hlavního oltáře svatomichalského chrámu v Olomouci, ale také v menších kostelích jako např. v Bělotíně. 289 V 60. letech 18. století je pak Kammereit častěji zaměstnáván na panstvích knížat z Liechtensteina pracuje např. v již zmíněných Tatenicích, v Moravské Třebové nebo v Krnově. Jan Kammereit zemřel roku Kostel sv. Jiří v Bělotíně byl stavěn souběžně s kostelem Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích, který se stavěl od 28. května 1754 do 16. října Teplice nad Bečvou kaple sv. Peregrina Léčivé minerální prameny v Teplicích nad Bečvou byly zvány hranickými teplicemi a byly rovněž odedávna známy jak hranickým měšťanům, tak nájemcům hranického panství. Teplice sdílely osud s hranickým panstvím coby součást obce Zbrašov, 291 která Hranicím náležela. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1328, kdy polovina Zbrašova patřila klášteru Hradisko a druhá polovina patřila helfštýnskému panství, které bylo v rukou Lacka z Kravař. 292 Po bitvě na Bílé hoře se obec stává v rámci hranického panství majetkem Dietrichsteinů. Ačkoliv Teplice byly zpočátku tržní osadou, již brzy, a to roku 1276, byly povýšeny na město. Období svého rozmachu pak zažívají zejména s nástupem Pernštejnů. 293 Léčil se 286 Miloš Stehlík, Dvě barokní skulptury valašskomeziříčského muzea. Dodatek II. Jan Kammereit, Umění a svět, , s Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 231), s Stehlík, Dvě barokní skulptury (pozn. 286), s Podobné sochařské kvality vykazují také drobnější plastiky v minoritském kostele v Krnově, sochy sv. Cyrila a Metoděje v Konici, kazatelna ve Vidnavě nebo sochařská výzdoba farního kostela v Budišově nad Budišovkou. Více viz Miloš Stehlík, Barok v soše, Brno 2006, s Jeho žena Pavlína Antonie se ještě téhož roku provdala za Kammereitova tovaryše Nikodéma Wiedemanna. Více viz MP [Marek Perůtka], heslo Jan Kammereith, in: Ondřej Jakubec Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let , Historie a kultura, Olomouc 2011, s Obec vznikla z podhradí rytířského hradu, který náležel pánům Švrčovský a který zde stával ve 13. století. Více viz Bartovský (pozn. 83), s Viz Kosková Jandová (pozn. 4), s Ludvík Novotný, Historie lázní Teplice nad Bečvou, KKMH VII, 1965, č. 7, s

54 zde mj. v roce 1520 Vilém z Pernštejna, který byl sužován dnou v nohou. Prokopat svah země v Teplicích se rozhodl v polovině 16. století nový majitel panství Jan Kropáč z Nevědomí, který pátral na panství po železné rudě. Po prokopání pozemku u řeky Bečvy přitom narazil na vodní prameny, jež nechal následně svést do vydlážděné jámy. Minerální prameny byly pak využívány v dřevěné boudě, která byla nad prameny vystavěna. Tato budova včetně pramenů však byla během třicetileté války poničena a k obnově dochází až v 18. století. 294 Během 16. století se také poprvé setkáváme v písemných pramenech s pojmenováním lázní Teplice. V průběhu dalších století dochází k vystavění nové lázeňské budovy a také hostince se stájemi. To vše nákladem knížete Waltera Xavera kolem roku Lázně byly rovněž pronajímány, zájemci ale museli ručit svým majetkem za odevzdaný itinerář lázní. Mezi povinnosti těchto nájemců patřilo především pečování a zvyšování výčepu vrchnostenského piva, vína a pálenky. Vyúčtování pak náleželo výhradně vrchnostenskému úřadu v Hranicích. 295 Vrchnostenská správa nechává pro lepší přístup měšťanů i pacientů bydlících v Hranicích propojit pravý a levý břeh Bečvy dřevěnou lávkou, a to roku V této době, tj. za vlády Jana Karla, dochází rovněž k pronájmu lázní řeznickému mistru Josefu Perutkovi z Hranic, jenž uzavírá smlouvu na tři roky. Podle této smlouvy musel nový nájemce dávat pozor i na tento nově postavený dřevěný chodník, který byl postaven nákladem vrchnosti a jemuž hrozilo poškození z nepozornosti vorařů. Na pravém břehu Bečvy byla rovněž zřízena kuželna a propojení obou břehů se událo především z ekonomických důvodů. Postavením lávky se mělo totiž zajistit zvýšení odbytu vrchnostenského piva a vína z teplické hospody. 296 Také před postavením kaple byla postavena lázeňská budova, a to ještě za knížete Waltera Xavera. Budova vznikla roku 1715, avšak často trpěla zatékáním vody. Z tohoto důvodu bylo téměř o sto let později rozhodnuto o uzavření lázní z hygienických důvodů a teprve až za následníka Jana Karla dochází k vybudování nového objektu a zároveň také k modernizaci lázní. 297 Roku 1775 nechává v Teplicích majitel panství kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina postavit v blízkosti léčivých pramenů barokní kapli [obr. 54], která byla zasvěcena sv. Peregrinovi. Autorem architektonického návrhu kaple byl dietrichsteinský architekt a inženýr František Antonín Grimm. Z archivu arcibiskupské konsistoře v Olomouci se dozvídáme, že na místo stavby i na použitý materiál měl dohlédnout vrchnostenský hejtman. 298 Po vystavení kaple žádá pak hejtman hranického panství Hallamek konsistoř o svolení k sloužení mší. V dopise prosí, aby mohly být mše slouženy po celou dobu, kdy zde budou přítomní lázeňští hosté. Hallamek dodává také svolení knížete a patřičná 294 Indra, Historická topografie (pozn. 6), s Bohumír Indra, Neznámý pohled na lázně Teplice nad Bečvou, ZMHLT XXV, 1983, č. 6, s Ibidem, s Ibidem, s Z dopisu knížete Karla Maxmiliána z Dietrichsteina, psaného v Mikulově 1. července 1768:..die zu deren Herstellung erforderliche Bau Materialien herzugeben, ihr werdet aber als dann dafür besorgt sein, damit hiezu ein anständiger Ort gewählet werde. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Stavby, přestavby a opravy filiálních kostelů a kaplí podle míst Hranice, k. č sg. G3. 54

55 odůvodnění. 299 V této žádosti také uvádí možnost postavení podobné kaple, v níž by se mohly sloužit mše svaté a vzhledem k jetziger Winterzeit žádá, aby kaple byla uschopněná k bohoslužbám co nejdříve. Odpověď na tento dopis se nám bohužel v archivu konzistoře nedochovala, ovšem z důvodu sloužení mší v této kapli a neexistenci kaple jiné můžeme předpokládat, že konzistoř s požadavky hranické vrchnosti souhlasila. Kaple sv. Peregrina je jednoduchou čtyřbokou stavbou se zvonkem v sanktusníku a se třemi kulatými okny po stranách. Fasádu lemují lisénové rámy a stavbu zakončuje římsa, nad kterou se zvedá trojúhelníkový štít. V jeho středu vidíme symbol, který označuje Boží oko. Tento motiv oka, umístěného v trojúhelníku s paprsky byl oblíbený v 18. století, přičemž poukazoval na moc a hojnost Boží lásky, na vševidoucnost a trojjedinost Boží. Motiv byl oblíbený také u osvícenců a příznivců svobodného zednářství a esoteriky a ačkoliv se mohlo jednat jen o umístění motivu z módních důvodů, není překvapující, že se Boží oko objevuje i na této dietrichsteinské stavbě. 300 Je to také jedna z mála staveb na panství, kterou nezdobí v průčelí dietrichsteinský erb. Pouze rám nad dveřmi nám hovoří o vzniku stavby tj. roku 1775, přičemž mezi čísly 17 a 75 se nachází drobný štítek, na kterém jsou dva vinařské nože [obr. 55]. Kaple až do počátku 20. století neměla kromě dvou lavic, oltáře a obrazu Františka Antonína Sebastiniho žádný jiný inventář [obr. 56]. Přesto i samotný obraz můžeme považovat za dost významnou inventární jednotku, neboť jeho zhotovení bylo zadáno právě Sebastinimu. Obraz představující sedícího světce, jenž vzývá Boží pomoc [obr. 57]. Jeho zraněnou nohu obvazuje anděl, jenž se sklání k jeho kolenu. Po stranách jsou přítomni další andílci, přičemž jeden andílek po pravé straně obrazu ukazuje svou ručkou k Peregrinovi a druhý andílek pod ním chystá obvazy. Andílci se nacházejí také na nebesích a rovněž jeden anděl drží kříž s Kristem, k němuž vzhlíží sv. Peregrin. Kolorit obrazu je v teplých pastelových barvách a malíř užil spíše uvolněný rukopis. Nejvíce vymodelovaná je tvář nemocného světce. 301 Kaple tak měla i umístěním obrazu s tímto námětem jistě zvýšit význam lázní a také posílit víru pacientů v uzdravení. Mj. sv. Peregrin byl patronem cestujících a poutníků a kaple zde měla sloužit jak pro slavení mší svatých, tak pro modlitby pacientů. 302 Plátno namaloval kojetínský malíř František Antonín Sebastini, kterého Bohumír Indra ve svém příspěvku označuje za osobitého malíře pozdního rokoka na Moravě, následovníka 299 Z nedatovaného dopisu Antonína Hallamka: durch die ganze Baad-Zeit und für alle anwesende Baad Gäste gelten, somit auch au die zur Baad Kur ankommende Geistlichkeit, als welche ihre heilige Meess entweder gahr hinweglassen, oder zu dessen Volbringung einen weithen Weeg bies in die Stadt zurücklegen müssen. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Stavby, přestavby a opravy filiálních kostelů a kaplí podle míst Hranice, k. č sg. G Ne vždy musí být tedy zmiňovaný motiv spojený s tajnými naukami. Nalezneme jej na portálech domů a v klasicistní architektuře byl tento motiv poměrně oblíbený, přesto na starších stavbách, které vznikly za předchůdců Jana Karla, jenž byl více než zaujat těmito naukami, je na hranickém a lipnickém panství nenalezneme. Pokud navíc budeme brát v potaz účast Jana Karla na vládě svého otce, nemůžeme vyloučit vliv esoterických nauk na mecenát rodu. 301 Podobně koncipovány byly i ve své barevnosti další Sebastiniho obrazy. Např. i na zhotovené křížové cestě v Široké Nivě z roku 1779 můžeme vysledovat nové již klasicistní prvky, tvrdší barevnost v popředí výjevů a hladký rukopis, jenž se spojuje s rokokovou atmosféričností, světelností a barevnou pestrostí. Více viz Ivo Krsek, F. A Sebastini. Jeho malířské dílo na našem území, Olomouc 1956, s Indra, Historická topografie (pozn. 6), s

56 a napodobitele stylu vídeňského malíře Františka Antonína Maulbertsche [ ]. 303 František Antonín Sebastini se narodil v Kojetíně roku 1789 a podle údajů Ignáce Chambreze byl žákem Maulbertsche. 304 Chambrez však více hodnotí jeho malby květin či krajin než malby historií. Podle něj byl Sebastini hbitým malířem, který pracoval sice hodně, ale tento spěch nebyl ku prospěchu Sebastiniho pracím. Sebastini namaloval mj. tři obrazy pro kostel ve Chvalnově za hlavním oltářem je jeho obraz sv. Jakuba z roku 1767 a dva obrazy po stranách obraz sv. Františka Serafínského a obraz sv. Anny. Oba taktéž z roku Sebastiniho můžeme také označit za malíře s rokokovým cítěním, jak se mj. projevuje i na obraze sv. Peregrina, vytvořeného pro teplickou kapli. V 80. letech však začínají lázně upadat a k jejich novému rozkvětu dochází až za Františka Josefa z Dietrichsteina v roce Nedochází však již k novému mecenášství v oblasti vzniku uměleckých děl. Zajímavé je ale pozorovat, jak se předcházející knížata snažila pečovat o tyto nevelké lázně za povšimnutí stojí už jen návrh na stavbu kaple, který byl svěřen knížecímu inženýrovi a architektovi Františku Antonínu Grimmovi. Dnes již bohužel nevíme, za kolik zlatých byla kaple postavena, ani za kolik zlatých byl namalován obraz sv. Peregrina, přesto je tato kaplička poměrně dobrou ukázkou toho, že ani zdánlivě drobnější zakázky nebyly nikterak šizeny na kvalitě zpracování a i jim byla věnována dostatečná pozornost. 7 Jan Karel, kníže z Dietrichsteina a Mikulova, hrabě z Pruskova a Leslie ( ) Jan Karel Křtitel Walter Zikmund Arnošt Nepomuk Alois z Dietrichsteina-Proskau-Leslie se narodil 27. června 1728 ve Vídni a zde i zemřel 25. května Jan Karel byl šestým knížetem rodu a svou dvorskou a diplomatickou kariéru zahájil coby c. a k. komoří, tajný rada a nejvyšší štolba a zároveň jako vyslanec císaře Josefa II. v Dánsku. Předtím však následovala obvyklá kavalírská cesta, kterou mladý hrabě absolvoval společně se svým mladším bratrem Františkem de Paula. 307 Po této cestě a s tím souvisejícím nabytím patřičných znalostí působil Jan Karel také jako vyslanec v Prusku, v Berlíně a v Benátkách. Byl důvěrníkem císaře Josefa II., kterého doprovázel na jeho cestách, přičemž politika a rovněž i jeho zájmy ho zaměstnávaly natolik, že správě svých panství nevěnoval přílišnou pozornost. Tu nechává zejména na své manželce Marii Kristině Bohumír Indra, Malíř František Antonín Sebastini zemřel roku 1739 v Mohelnici, ČSM-B XXXII, 1983, s Této otázce se podrobně věnuje také kapitola s názvem Provenience a zařazení díla do vývoje moravského malířství XVIII. století v knize Iva Krska, F. A Sebastini. Jeho malířské dílo na našem území, Olomouc 1956, s Páleníček (pozn. 181), s Kosková Jandová (pozn. 4), s Podrobně se kavalírskou cestou obou bratří zabývá ve svém článku Ivo Cerman. Viz Ivo Cerman, Zrození osvícenského kavalíra: vzdělání a cestování Jana Karla z Dietrichsteina, ČNM-A CLXXII, 2004, č.3-4, s Juřík (pozn. 17), s

57 Přesto za života Jana Karla dochází k řešení důležitých majetkových otázek. Roku 1782 prodává kníže pruskému králi slezské statky, které byly zděděny po hrabatech z Pruskova a po podepsání míru s Napoleonem v Lunéville, ztrácejí Dietrichsteinové také panství Trasp v dnešním Švýcarsku, neboť tehdejší Helvétská republika byla spojencem Francie. Jako odškodnění získávají sice jiné panství Neu-Ravensberg ve Švábsku, ale to připadá roku 1806 pod správu Württemberska, tak Dietrichsteinové prodávají v jeho prospěch i toto své nově nabyté panství. Roku 1802 pak kníže získává do svého majetku panství Nové Město nad Metují, a to po vymření rodu hrabat Leslie. Stalo se tak na základě ustanovení vzdáleného příbuzného Dietrichsteinů a zakladatele rodového fideikomisu Waltera, který žil v letech Po tomto rodu získávají Dietrichsteinové také jméno a znak. 309 Kníže byl ženatý celkem dvakrát. Poprvé byla jeho ženou Marie Kristýna hraběnka z Thun-Hohensteinu, 310 se kterou měl tři dcery a pět synů, podruhé se mu stala manželkou Marie Anna von Baldtauff, ale toto manželství již zůstalo bezdětné Jeho následovníkem se pak stává druhorozený syn František Josef, 311 v pořadí již sedmý kníže a dědic rodových statků. Správy rodových statků se Jan Karel ujal ještě za otcova života, a to roku Měl však také své poradce a pro správu svých statků najímal i významné hospodářské odborníky, mezi nimiž byl např. Jan Josef Trnka ze Křovic. 312 Ten také ve službách Dietrichsteinů vydal spis O povinnostech vrchnostenského úředníka. Tento spis Jana Josefa Trnky vytvářel však do určité míry také ideální model a typ úředníka dietrichsteinského okruhu. Mj. Trnka vlastnil také dva domy v Hranicích a v Pruskově. V Hranicích si po svém útěku z dietrichsteinských služeb zanechal prý i psa, o kterého se však postaral František Karel Sonnenfels. Ten si mj. prohlédl i sbírku fajánse, 313 kterou Trnka v rámci svého majetku na panství vlastnil. Ovšem zvláště Marie Kristýna byla pozoruhodnou ženou. V době sňatku s Janem Karlem měli již oba u dvora určité postavení, Jan Karel byl jmenován nejvyšším podkoním tehdy ještě arcivévody Josefa a Marie Kristýna byla komornou Marie Alžběty, dcery Marie Terezie. Jan Karel se původně ženit snad ani nechtěl, a dokonce uvažoval o tom, že se vzdá ve prospěch mladšího bratr svého moravského dědictví. Ovšem jen do té doby, než byl představen svým přítelem generálem Františkem Mořicem Lacy komtese. Svatba se konala 29. ledna Marie Kristýna byla také důležitou součástí dietrichsteinského osvícenského okruhu na Moravě, byla předplatitelkou Sonnenfelsových Sebraných spisů 314 a vynikala i svým vzděláním a všeobecným přehledem, díky němuž dokázala konverzovat se vzdělanci své doby. Byla také všeobecně oblíbená pro svou veselou mysl. Ta Marii Kristýně jistě také pomáhala rozjasňovat jinak spíše trudnomyslnou povahu jejího manžela. 315 Jan Karel věnoval také spoustu času esoterickým, zednářským a rosenkruciánským zálibám, se kterými se seznámil během svého pobytu v Dánsku, kde působil jako vyslanec habsburského dvora. Panství tak vlastně spravovala jeho manželka Marie Kristýna za pomoci 309 Viz Županič (pozn. 54), s Její otec, hrabě Josef Thun, byl pánem na děčínském panství. 311 Ke křtu jej nesli císařovna Marie Terezie a Josef II. Viz Brichtová (pozn. 67), s Petr Mašek, Modrá krev, Praha 2003, s Kroupa, Alchymie štěstí (pozn. 28), s Ibidem, s Viz Feyfar (pozn. 15), s

58 účetního Ludvíka Schmidta a Grimmova nástupce inženýra a geometra Jana Karla Hromádka. 316 Kníže Jan Karel z Dietrichsteina byl provinciálním mistrem Velké lóže rakouské 317 a na Moravě vedl pseudozednářskou společnost přátel lovu, která se jmenovala Diana Cacciatrice. Jejími členy byli nejvyšší představitelé moravské aristokracie, mezi nimiž např. knížata z Liechtensteina. Jedno ze sídel spolku se rovněž nacházelo na dietrichsteinském zámku v Kupařovicích. 318 Také u Jana Karla se projevuje určité sociální cítění jako u jeho předků, a to zejména, když 27. února 1783 padlo město Budyně nad Ohří za oběť plamenům. To pak dalo knížeti Janu Karlovi příležitost následovat své předchůdce a taktéž poskytnou postižením pomoc ve formě finanční i materiálové. 319 Také 14. září 1784 v Mikulově vznikl požár, který zničil během několika hodin na 350 domů. Oheň se rychle šířil a poničil také kostel sv. Anny a loretánskou kapli, přičemž zničil i cenný oltářní obraz od Guida Reniho, který představoval sv. Rodinu. 320 Tato hrůzná událost však také urychlila smrt stárnoucího knížete Karla Maxmiliána. V roce 1791 zasáhl požár městečko Kryry na nepomyšlském panství, avšak jakmile se kníže dozvěděl o tomto neštěstí, dal vrchnostenským úředníkům příkaz, aby měšťanům pomáhal nejen finančně nemalou částkou, vzatou z panských peněz, ale také poskytnutím potřebného stavebního materiálu. A to tak, aby byli měšťané schopni si znovu vybudovat svá obydlí. Na připomínku této události nechal kníže v tamním farním kostele sloužit každoročně mši svatou na svátek sv. Karla Boromejského, a to za spásu své duše. Ovšem nebyl to jenom oheň, který trápil města a vesnice na dietrichsteinských panstvích. V roce 1798 dorazily do Mikulova ruské jednotky pod vedením slavného vojevůdce Suvorova a způsobily zde velké škody. Odtud pak vojska pokračovala přes Vídeň do Itálie a proti Francii. 321 Ostatně v rámci napoleonských válek sehrál důležitou roli vyslance i syn knížete, hrabě František Josef. František Josef vedl v Rusku diplomatickou misi za Rakousko, které bylo ohroženo Napoleonem a v této souvislosti se budoucímu knížeti dokonce podařilo získat spojenectví ruské říše a cara Pavla I. Ostatně tento výjev, v němž je František Josef zachycen v rozhovoru s ruským carem Pavlem je k vidění i na pomníku tohoto významného šlechtice, který umělecky ztvárnil sochař Emanuel Max v roce Zámek Mikulov se měl stát také centrem dění při podepsání míru mezi Francií a Rakouskem. Kvůli vypuknuté epidemii se však místo aktu v prosinci roku 1806 přesunulo do nedaleké Bratislavy. 316 Kroupa, Alchymie štěstí (pozn. 28), s Již v Dánsku se roku 1760 stal Jan Karel členem lóže Zu den brennenden Herzen v Kodani. Velmistrem provinciální lóže rakouské, jež byla podřízena berlínské velkolóži a roku 1784 stanul v čele samostatné rakoské velelóže. Rovněž Mikulov se za jeho vlády stává jedním ze středisek josefínského osvícenství. Viz Luboš Antonín, Jan Křtitel Karel Dietrichstein-Proskau-Leslie a svobodné zednářství, Sborník Regionálního muzea v Mikulově, 2004, s Kroupa, Alchymie štěstí (pozn. 28), s Viz Feyfar (pozn. 15), s Ibidem, s Obraz darovala pro kostel Erdmunda, sestra Leopolda Ignáce a Waltera Xavera, roku Podle údajů Dobromily Brichtové byl obraz s námětem sv. Rodiny namalován Giovannim Battistou Ghidonim, jenž ve Valticích pracoval pro Dietrichsteiny. Viz Brichtová (pozn. 67), s Ibidem, s Více viz Marcela Hrbková, Pomník Františka Josefa z Dietrichsteina od Emanuela Maxe na nádvoří rodové hrobky Dietrichsteinů v Mikulově (diplomová práce), SDU FF MU, Brno

59 Za Jana Karla dochází v Hranicích také k postavení manufaktury na výrobu fajánse. 323 Pravděpodobně se kníže nechal inspirovat hrabětem Leopoldem z Pruskova, který založil tutéž manufakturu roku 1763 v Pruskově na svém panství. 324 Ta dosáhla značného věhlasu a Jan Karel, který byl od roku 1769 také majitelem pruskovského panství a jeho dědicem, měl tedy přímou inspiraci. Na konci 70. let 18. století navštěvuje hranické panství také správce pruskovské manufaktury Jan Josef Reiner. 325 Rozhodnutí o výstavbě hranické manufaktury však padlo až roku 1783, kdy nový kníže Dietrichstein prodává pruskovské panství i s jeho manufakturou. S výrobou se v Hranicích započalo roku Hranická manufaktura v době svého největšího rozkvětu, tj. mezi lety , zaměstnávala až dvacet lidí. Tento počet se pak proměňoval úměrně s poptávkou po zboží. Vrchnost samozřejmě očekávala od tohoto svého podniku kladné výsledky, proto se setkáme s několikerým vyzýváním správců, aby postupovali přísněji nebo dávali pokuty za vadné výrobky. Dokonce roku 1790 vydala vrchnost podrobný manufakturní řád, v němž byly zahrnuty povinnosti pro každou kategorii zaměstnanců. Požadavky a přání vrchnosti se však stále nesplňovaly, pochopitelně vrchnost očekávala kladné finanční výsledky, a tak začala na svou manufakturu pohlížet poněkud skepticky. Výrobky sice měly úspěch zejména v Haliči, rakouském Slezsku a v Uhrách, oblíbené byly také v Brně, Jihlavě, Olomouci nebo Šumperku, přesto v průběhu 90. let naráží manufaktura na přeplněné trhy, velkou konkurenci, ale i válečné události. 327 To vše způsobovalo odbytu poměrně velké obtíže a koncem 90. let 18. století tak dochází k postupné likvidaci této hranické manufaktury. Jan Karel se však projevil i jako vynikající státník, který plnil s úspěchem mnohá svá poslání a mise a který doprovázel Marii Terezii do Kodaně, nebo Josefa II. na jeho cestě do Banátu. Josefa II. doprovázel kníže také do Taur 328 k carevně Kateřině, do Čech a do Itálie nebo také ke králi Friedrichovi II. Není proto s podivem, že byl rovněž velkým důvěrníkem samotného císaře. 329 Na konci 19. století, a také na konci vlády Jana Karla se však dietrichsteinské hospodářství nachází v poměrně kritickém stavu, což bylo ještě umocněno nemocí knížete. Hospodářství tak spravuje osvícenec a národohospodář Ondřej Karel Hitschmann 330 společně s Františkem Josefem, tehdy ještě nevládnoucím knížetem O počátcích hranické manufaktury více viz MZA, fond F18 Hlavní registratura Dietrichsteinů, Návrhy na zřízení továrny na fajáns na hranickém panství r. 1779, i.. č , sg. 18, k František Mainuš, Manufaktura na výrobu fajansí v Hranicích z konce 18. století, in: SPFFBU VII, 1958, č. 5, s Jan Josef Reiner se stal později správcem hranické manufaktury (v Pruskově byl zaměstnán 17 let). Do Hranic se přestěhoval roku 1784, neboť dříve pro něj a jeho rodinu nemohl patrimoniální úřad najít vhodné bydlení. Více viz Mainuš (pozn. 320), s Miloš Semerád, Hranická dietrichsteinská fajáns, KKMH V, 1963, č. 3, s Viz Mainuš (pozn. 320), s Dnešní poloostrov Krym. 329 Viz Feyfar (pozn. 15), s Také otec Ondřeje Karla Hitschmanna působil u Dietrichsteinů, a to jako nižší vrchnostenský úředník. Ondřej Karel Hitschmann absolvoval nejprve nižší školy u mikulovských piaristů, avšak dále bydleli i v Lipníku, kde se úzce stýkal s prefektem lipnického piaristického gymnázia Cyrinem Schuldtheissem. Ten v Lipníku založil také knihovní sbírku, která obsahovala asi svazků. Více viz Jiří Kroupa, Alchymie štěstí, Brno 2006, s Viz Kroupa, Alle Heüser (pozn. 57), s

60 Jan Karel, z Boží vůle římské říše kníže z Dietrichtsteina, hrabě z Pruskova a Leslie, svobodný pán z Finkensteina, Hollenburgu a Thalbergu, nejvyšší dědičný číšník v Korutanech, nejvyšší zemský lovčí ve Štýrsku, pán na Novém Ravensburgu, její královské výsosti tajný rada, komorník a nejvyšší štolba a nositel řádu Zlatého rouna zemřel 25. května 1808 ve Vídni. 7.1 Zakázky na panství přelomu století Za vládnutí Jana Karla z Dietrichsteina je stavbami pověřován především Karel Jan Hromádko, který vystřídal v realizaci uměleckých zakázek Františka Antonína Grimma. Hromádko vyšel patrně z podobného inženýrského prostředí jako Grimm, avšak přecházel spíše k více rokokovému stylu. Roku 1807 byl získán do služeb Dietrichsteinů Josef Esch, jehož příznivcem byl tehdejší osvícenec a národohospodář, spravující dietrichsteinská panství Ondřej Karel Hitschmann. 332 Tato skutečnost však měla na zakázky přelomu století na hranickém a lipnickém panství pramalý vliv. Vznikaly sice přestavby kostelů, ty ale nebyly zadávány dvorním architektům knížete. V případě drahotušského kostela se stal architektem Josef Görig z Nového Jičína, v případě úprav jindřichovského kostela archiválie mlčí. Sochařská práce byla svěřena kroměřížským umělcům, a to zejména v případě výzdoby drahotušského kostela. Zajímavá je ale také skutečnost, že na malbách v kostele sv. Vavřince se podílel Jan Pilz, tedy syn slavného otce Františka Josefa Pilze, který si na panství udělal poměrně dobré jméno svou kvalitně provedenou prací na knížecích zakázkách. Ani venkov tedy nebyl zanedbán a ačkoliv např. stavba v Jindřichově byla financována z větší části náboženským fondem, nelze si nevšimnout, že i na tuto stavbu, resp. na její vybavení kníže přispěl nemalou částkou. A to ať už se jedná o příspěvek na křtitelnici nebo vzácné varhany. 7.2 Drahotuše Drahotuše jsou malou obcí a nacházejí se asi čtyři kilometry západně od Hranic. Dříve byla obec významným místem, dnes je však místní součástí města Hranice. Jméno získává vesnice podle tvrze Drahotuš, který se nedaleko tyčil. První písemná zmínka pochází z roku 1241, kdy jsou Drahotuše vypáleny nájezdy Mongolů. Brzy se však zásluhou svého pána vzchopily a v letech 1263 až 1278 byly povýšeny na městečko. Z rukou pánů z Drahotuš se obec dostává roku 1371, kdy přechází na markraběte Jana, bratra Karla IV. Následně v roce 1408 přecházejí Drahotuše do majetku Ctibora Tovačovského z Cimburka. 333 Cimburkové drží panství ještě dalších 70 let, kdy jej prodávají Vilémovi z Pernštejna. Ačkoliv panství bylo samostatné (nepatřilo ještě k hranickému), jeho majitelé jsou také v následujících letech stejní. V roce 1547 Pernštejnové prodávají městečko Václavu Haugvicovi z Biskupic. Následujícími majiteli se do Bílé hory ještě stává Jan Kropáč z Nevědomí, Jan z Kunovic, 332 Viz Kroupa, Alle Heüser (pozn. 57), s Viz Kosková Jandová (pozn. 4), s

61 Zdeněk Žampach z Potštejna, Karel Berger z Bergu a Václav Mol z Modřelic. Podobně jako panství Hranice, tak i panství Drahotuše bylo po bitvě na Bílé hoře původním majitelům zabaveno a následně v roce 1622 darováno císařem Ferdinandem II. kardinálu Františku z Dietrichsteina. Od té doby sdílejí Drahotuše s hranickým panstvím, jako jeho součást, podobný osud v rukou Dietrichsteinů zůstávají až do roku 1854, kdy František Josef, kníže z Dietrichsteina, dělí majetek mezi své dcery a již spojené panství hranicko-lipnické získává Gabriela, provdaná hraběnka Hatzfeld-Weissweiler. Drahotuše za vlády knížat z Dietrichsteina Již od počátku vlády Dietrichsteinů ale zakoušely Drahotuše mnohých útrap, které byly způsobeny třicetiletou válkou. Roku 1642 okupovalo obec a přilehlé švédské vojsko, které vyžadoval po obyvatelstvu potraviny i vypěstované plodiny. Mnozí drahotušští obyvatelé proto raději opustili své domy a odcházeli do ciziny. V následujících letech se město dočkalo i drancování ze stran vojsk plukovníka Dörflinga a v Drahotuších chvíli pobýval další slavný generál Königsmark. Konec, alespoň částečný, tomuto utrpení pak přináší Vestfálský mír podepsaný roku Jak hovoří Vojtěch Bartovský nájezdů tureckých z dob císaře Leopolda I. Pobečví nezakusilo, za to tím více trpělo vpády Prušáku. Pruská vojska zde vpadla již za působení Karla Maxmiliána. Škoda utrpěná v Drahotuších se vyšplhala na částku zl. 334 Přes Drahotuše táhl také proslulý generál Laudon roku 1790 a v následujících letech během panujících napoleonských válek prošly územím také vojska francouzská, ruská, pruská a samozřejmě rakouská. Příběh drahotušské farnosti První kostel v obci byl postaven pravděpodobně až v 16. století, neboť až z roku 1535 pochází zpráva, že ke kamennému kostelu byla přistavěna věž z kamene a břidlice. 335 V pozdějších letech dochází k přistavění kaplí. Tzn. v 13. a 14. století Drahotuše patrně postrádaly vlastní duchovní správu i vlastní chrám. Fara se poprvé připomíná roku I zde podobně jako v okolních obcích (např. Bělotín) se ke slovu dostává brzy nekatolictví, neboť již v tomto roce se setkáváme s farou utrakvistickou, jež se pak mění roku 1554 na luterskou. 336 Po polovině 16. století narážíme v Drahotuších na českobratrské kněze. 337 Katolíci se dostali v Drahotuších ke slovu až na počátku 17. století, ovšem roku 1617 byl katolický kněz vypuzen nekatolickým knězem Mikulášem Drabíkem, který se ve farnosti udržel až do roku 334 Viz Bartovský (pozn. 83), s V pramenech, pocházejících z roku 1754 se píše, že kostel stojí již 220 let, tzn. od roku Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg Ivan Krška, Římskokatolický farní úřad v Drahotuších. Inventář, Potštát Ti se také starali o první školu, která zde byla založena roku První katolická škola vznikla z příčinění kardinála Dietrichsteina v 50. letech 17. století. 61

62 1622. V této době připadá hranické panství společně se statkem Drahotuše kardinálu Dietrichsteinovi. V osobě kardinála Františka se spojovala jak funkce církevní vrchnosti, tedy biskupa, tak funkce vrchnosti světské, která byla vždy v Drahotuších vlastníkem patronátního práva a jeho nejdůležitější složkou byla prezentace duchovních správců farnosti. Kardinál z Dietrichsteina také dbal na dostatečné zajištění a naturální zabezpečení jak kostela, tak faráře. 338 Patrně pro nedostatek katolických duchovních však brzy po předání panství do rukou Dietrichsteinů dochází k osiření drahotušské fary, a to až do roku 1644, kdy je zmiňován farář Valentin Topolanský. 339 Drahotušský farní obvod byl poměrně rozsáhlý a začal se zmenšovat až v roce 1784, kdy dochází k vyfaření přilehlé Jezernice a Středolesí. V průběhu 19. století pak dochází ke vzniku lokálie v Podhoří, ke kterému byl přidělen rovněž Uhřínov. 340 Pod drahotušskou farnost tedy postupem času spadalo pět vesnic. 341 Celá farnost pak patřila pod děkanství v Lipníku nad Bečvou, nyní je pod správou hranického děkanátu. Jednou z nejvýznamnějších osobností drahotušské farnosti se stal bezesporu kněz Ondřej Josef Kellner. Ten působil v Drahotuších v letech 1769 až a takřka ihned po svém příchodu do farnosti nechal zbudovat novou budovu fary i s přilehlými hospodářskými budovami a následně, v letech 1784 až 1787, také kostel. Na tyto stavební činnosti přispíval také z vlastních peněz, 343 neboť patron kostela, kníže Dietrichstein, byl v této době zaměstnán další stavbou kostela, a to kostela v nedalekých Soběchlebích. 344 Kostel sv. Vavřince S přestavbou nového kostela bylo započato roku 1784 [obr. 58]. 345 Stavitelem byl Josef Görig z Nového Jičína a stavba probíhala za faráře Ondřeje Kellnera v letech Helena Kovářová, Církevní správa v Drahotuších, in: Dalibor Janiš (ed.), Drahotuše historie a přítomnost, Hranice 2008, s Viz Bartovský (pozn. 83), s Valentin Topolanský přišel do Drahotuš díky jezuitskému misionáři P. Skutellanu, neboť drahotušští si stěžovali na devítiměsíční nepřítomnost kaplana z Holešova, zde dosazeného v roce Více viz Vévoda (pozn. 76), s Viz Krška, Římskokatolický farní úřad v Drahotuších (pozn. 332). 341 Hrabůvka, Klokočí, Lhotka, Milenov a Velká. 342 Za působení jeho nástupce, faráře Josefa Kornitzera, dochází opět k nedostatku kněží, a tak musel faráři kromě kaplana vypomáhat každou třetí neděli kněz, který dojížděl z piaristického kláštera v Lipníku. Více viz Helena Kovářová, Církevní správa v Drahotuších, in: Drahotuše historie a přítomnost, Hranice 2008, s Podle kroniky Konorzovy měl tenkrát kostel zl., z toho zde ale musely zl. zůstat. Farář Kellner tak daroval ze svých vlastních peněz více než zl. na stavbu kostela a za své peníze nechal postavit také mramorovou kazatelnu. SOkA Přerov, fond AM Drahotuše, Kopiář privilegií spojený s městskou pamětní knihou i. č. 10, sg. Bc1 344 Martin Vévoda (pozn. 76), s O tom, že kostel byl postaven na místě staršího, svědčí i dochované archivní zápisy, uložené ve fondu ACO v Olomouci. V inventáři kostela z roku 1806 se mj. píše: Das jetzige Kirchengebäude ist auf der Stelle, wo die alte Kirche gestanden, in den Jahren 1784, 1785 und Von Grunde und von lauter guten Materialien durch den Mauermeister Joseph Görig von Neutitschein und den Zimmermeister Franz Kellner von Patschendorf, 62

63 K vysvěcení kostela však dochází až za působení knížete Františka Josefa roku Vysvěcen byl 19. června generálním vikářem arcidiecéze Aloisem Josefem, hrabětem Krakowským z Kolowrat, přičemž slavnostní konsekrace proběhla při příležitosti generální vizitace biskupa ve farnosti. Ještě původní kostel 346 však dostal roku 1742 nový plochý strop a také nový kůr. O dva roky později byl položen základní kámen pro další boční kapli, 347 a to ke cti sv. Josefa. Tu nechal postavit kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina. 348 Na jižní straně farního kostela byla však postavena nákladem faráře Tomáše Antonína Kainera 349 ještě roku Jednalo se o kapli Nejsvětější Trojice se třemi kupolemi. 350 Věž ještě téhož kostela pak byla obnovena roku 1754, byla pokryta bílým plechem a do věže byl umístěn zvon sv. Donata, a to za faráře Jana Antonína Kandrnala, 351 který v Drahotuších působil jako kněz v letech K přestavbě kostela však dochází až za působení dalšího kněze, a to Ondřeje Josefa Kellnera. Ten položil základní kámen nového kostela, zasvěceného sv. mučedníku Vavřinci, 21. dubna Stavbu prý vedl sám a odborně, aniž by si přizval jiného stavitele. Mše byly slouženy i za dob této přestavby, a to v předsíni pod věží, kam nechal Kellner postavit dva nouzové oltáře. 352 Ačkoliv farář Kellner hradil velkou část stavby z vlastních prostředků, bývalo pravidlem, že majitel panství dodával stavební hmoty jako cihly, vápno, kámen nebo dříví za výrobní cenu a z pozice patrona také platil řemeslníky. 353 První bohoslužba se zde konala 16. listopadu 1785 a o dva roky později byla dokončena klenba nad chórem. Téhož roku bylo také poprvé kázáno z nové mramorové kazatelny. Za Jana Karla dochází také k benedikování kostela, a to 19. října 1788 lipnickým děkanem Janem Hauschildem. 354 Obraz na hlavním oltáři Nanebevzetí Panny Marie 355 nechal unter den Leitung und nach eigener Angabe des damaligen Pfarrers Andreas Kellner Bauresen selbst hinlänglich Käntnisse hatte, erbauet, und an 1787gänzlich vollendet worden. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář Drahotuše, k. 8291, sg. VII. 346 Také o původní kostel se staral z pohledu mecenášství kníže z Dietrichsteina, roku 1681 nechali drahotušští podle dopisu datovaného 14. červencem 1681 zhotovit v Kroměříži varhanní pozitiv za 85 zl., přičemž kníže Ferdinand jim hned v dalším dopise z 27. července 1681 přislíbil na pozitiv přispět částkou 40 zl. Nebo v roce 1749 kníže Karel Maxmilián slíbil přispět na vystavění nového oltáře 100 zl. Kostel se však nevyhnul ani zlodějům, 4. března 1721 si Václav Onufrius Böhm, tehdejší lipnický děkan knížeti stěžoval, že byl kostel v noci z 3. na 4. března vyloupen, přičemž das zugefügte Schaden ist auff 450 fl. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, k. 22, i. č. 349, sg S pomocí již tenkrát přispěli také samotní farníci, a to i s tou manuální na výstavbě kostela. Václav Onufrius Böhm již v dopise knížeti z 20. dubna 1744 píše, že se na stavbě bočních kaplí drahottuscher unterthannigen Pfarr Kindern zur Handtlanger Arbeith ersicherierende Lenthe zu Pfall kommen [ ]. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg Vévoda (pozn. 76), s Tomáš Antonín Kainer působil v Drahotuších jako farář v letech Vojtěch Hýbl, Z historie farního kostela sv. Vavřince v Drahotuších, Drahotuše 2012, nestr. 351 Vévoda (pozn. 76), s Ibidem s Viz Kovářová (pozn. 338), s Vévoda (pozn. 76), s Snad i z tohoto důvodu hovoří Gregor Wolny ve své Topografii o drahotušském kostele jako o kostele Nanebevzetí Panny Marie, ačkoliv kostel byl již od počátku, a to i ve své původní podobě, zasvěcen sv. Vavřinci. Viz Wolny, Die Markgraftschaft Mähren (pozn. 259), s

64 zrestaurovat kněz Jiří Wiesner roku Nový oltář pak pochází z roku 1898 a vznikl v rukou akademického sochaře Ferdinanda Neumanna. 357 Stavba kostela V letech proběhla úplná přestavba kostela na místě starého a mnohokrát v kronikách uváděného jako chatrného [obr. 59]. Stavitelem byl již zmiňovaný Josef Görig z Nového Jičína, který ale vystavěl kostel patrně podle návrhů místní faráře Ondřeje Josefa Kellnera. Za práci zedníkům, tesařům, za desky a jiné stavební materiály i síly se podle údajů z kroniky Konorzovy utratilo zl. Na hlavní kamenný oltář, který byl postaven roku 1786 kameníkem Janem Ležatkou z Kroměříže 358 a sochařem Jindřichem Federlem, 359 který pocházel také z Kroměříže, se vydalo zl. Za poboční oltáře se utratilo 514 zl. Suma zahrnovala mzdu sochaře Poštackého, marmoríra a malířovi od třech obrazů. 360 Hlavní oltář nese obraz Umučení sv. Vavřince, u pat sloupů jsou umístěny sochy sv. Petra a sv. Pavla. V nástavci se nachází štuková glorie s andílky a holubicí Ducha svatého. Ze 14. května 1749 pak pochází dopis tehdejšího vrchnostenského hejtmana Böhma knížeti (v té době již s titulem von Bawerck), jenž se týká financování oltářů a oltářního obrazu. Píše, že oltář nechal farář zhotovit auf eigene Speesen, stejně jako oltářní obraz. Zároveň se ale zmiňuje, že obraz byl namalován dvorním malířem. O jeho jménu (i o konkrétním oltáři) však Böhm mlčí. 361 S ohledem na současný stav vybavení kostela a také vzhledem k dochovaným archivním pramenům můžeme předpokládat, že se jednalo o kapli, která se nacházela na protější straně kaple Nejsvětější Trojice, jež byla na jižní straně kostela. Bohužel dnes se nám ale tato kaple nedochovala, neboť byla nahrazena kaplí Panny Marie Lourdské. 356 Vévoda (pozn. 76), s Viz Hýbl (pozn. 350). 358 Jan Ležatka z Kroměříže byl sochařem a kameníkem v druhé polovině 18. století. Byl členem rozvětvené kamenické rodiny Ležatků. Patrně je také autorem mramorového oltáře v kapli Matky Boží v kostele v Králově Poli. Více viz Páleníček (pozn. 181), s. 51. Podle dochovaných archivních pramenů začal kamenář z Kroměříže Ležatka stavět kamenný hrubý oltář 28. června 1786 a hned na to bildhauer Henricus Federle též z Kroměříže začal pracovat na sochařské výzdobě 29. srpna a svou práci dokončil 30. září. Nový dřevěný tabernákl byl však Federlem dokončen až 25. dubna Více viz ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg Jindřich Federle byl kroměřížský sochař a štukatér, který dělal také štukovou a patrně i sochařskou výzdobu farního kostela v Přerově. Více viz Páleníček (pozn. 181), s Bohumír Indra Adolf Turek, Paměti drahotušských kronikářů , Olomouc 1947, s O těchto vlastních nákladech se zmiňuje také nepodepsaný rychtář v dopise z 13. srpna 1745 konsistoři. ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Pořizování, opravy a svěcení soch, obrazů, pomníků, křížových cest, zvonů dle far - Drahotuše, , k. 4921, sg. G6. Zároveň hejtman tlumočí žádost knížeti o štafírování oltáře a knížete se ptá: Was für Arbeit der Mahler an dem bewührten Altar aus zufertigen habe? In we solche bestehen solle?[...] A dále přidává i popis prací, které má malíř zvládnout, důraz je kladen na způsob a také na to, aby byla práce provedena co nejlevněji. dass dieses Altar von ziemliechen Grössen seyn, massen solches ad Normam das gegen über stehenden Altars der Allerheyligsten Dreyfaltigkeit hat errichtet werden müssten. Die Arbeit des Mahlers bestunden in dem, dass die gnäde durchgehents marmoliret, die Figuren auf Alabaster Arth aus staffirt ihre Kleidungen nebst einigen Bauwercken und das Tabernakl vergoldet, aus zufertigen kommen, ich habe hierüber experimentirte Mahler constituiret, der einzige hiesige ist durch der aller wohlfeyleste und sonsten ein guten Mahler insonderheit Staffirer [ ]. ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg

65 Roku 1787 postavil Jan Ležatka v kostele mramorovou kazatelnu a křtitelnici a Federle nové dřevěné tabernakulum. Marmorír Michael Prinz 362 z Prostějova dokončil své práce na hlavním oltáři roku 1787 stejně jako na oltářích postranních. Téhož roku, 28. září, byl umístěn nad hlavní oltářem také nový oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie od Jana Pilze, jenž byl namalovaný v Olomouci za 72 zl. 363 Obrazy postranních oltářů se znázorněním sv. Vavřince a sv. Valentina byly namalovány Janem Pilzem rovněž v roce 1787 a každý stál 22 zl. 364 Kostel má tedy tři oltáře, jednu kazatelnu, křtitelnici a také varhany, které byly vytvořeny Josefem Sebastianem Staudingerem z Andělské Hory v Jeseníkách za zl. 365 Josef Sebastian Staudinger pocházel z proslulé varhanářské rodiny a patřil k nejproduktivnějším varhanářům té doby na Moravě. Také jeho dílna byla poměrně úspěšná a prosperovala. Po roce 1796 zaměstnávala dokonce až osm dalších umělců. 366 Do roku 1791 se utratilo za přestavbu kostela včetně malířských a sochařských pracích v interiéru na zl. 367 V kase tak zůstalo jen zl., což dosahovalo skoro nařízeného minima, jež činilo zl. Přesto v kostelní kase zůstávala jen menší částka v hotovosti, větší část se půjčovala na úrok. Půjčky si brávali především farníci, ale výjimkou nebyl ani stát, nebo kníže. Karel Maxmilián, kníže z Dietrichsteina, si půjčil v roce 1757 částku 800 zl. 368 Do dnešních dnů zůstala z původního vybavení zachována z povětšiny jen sochařská práce a to Ležatkova křtitelnice a kazatelna. Křtitelnici [obr. 60] zdobí sousoší Ježíše Krista a sv. Jana Křtitele a vzhledem k dalším úpravám interiéru kostela se jedná o jedno z nejstarších dochovaných a také umělecky nejhodnotnějších děl v chrámu. Po bocích křtitelnice je zobrazena žena se sepjatýma rukama a muž, jenž nese v náručí ke křtu dítě [obr. 61]. Oba jsou oblečeni v soudobých oděvech, může se jednat o měšťany, oba jsou však především civilními postavami. Na stříšce kazatelny se nachází postava Jana Křtitele, křtícího Krista v Jordánu a nad hlavami se jim vznáší anděl s rozepjatým baldachýnem. Strop kazatelny je ozdoben pozlacenou štukovou holubicí Ducha svatého. Cenná kazatelna [obr. 62], pocházející ze stejného roku, je zdobena soškami dvou evangelistů, které se nacházejí po stranách řečniště. Ze stropu kazatelny se spouští bílý štukový baldachýn a na její stříšce je umístěna bílá dekorativní váza se zlatými prvky. Kazatelna byla vyhotovena Janem Ležatkou 19. července 1787 za 150 zl. 369 Ze tří zvonů, které se v kostele nacházejí, jsou dva z roku 1607 a jeden z roku Společně s Ležatkou spolupracoval v Drahotuších i na štukové výzdobě kostela. Více viz Páleníček (pozn. 181), s. 51. Kostelní inventář z roku 1806 uvádí Princze také jako autora sloupů pod chórem zárubní u vstupních dveří do sakristie. ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář Drahotuše, k. 8291, sg. VII. 363 ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář Drahotuše, k. 8291, sg. VII. 364 ZAO, pobočka Olomouc, fond Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář Drahotuše, k. 8291, sg. VII. 366 Ingrid Silná, K historii varhan v kostele svatého Václava v Tovačově, in: Sborník Státního okresního archivu v Přerově, Přerov 2009, s Viz Indra Turek (pozn. 356), s Viz Kovářová (pozn. 338), s ZAO, pobočka Olomouc, fond ACO, Inventář Drahotuše, č. k. 8291, sg. VII. 370 Renata Skřebská, Stavební památky obce Drahotuše, in: Dalibor Janiš (ed.) Drahotuše historie a přítomnost, Hranice 2008, s

66 Nynější malířská podoba interiéru se však od té původní výzdoby liší. Obraz na hlavním oltáři s námětem Umučení sv. Vavřince je z roku 1853 a pochází z rukou zatím neznámého mistra. Sv. Valentýn, který se nachází na jednom z bočních oltářů, je z roku 1863 a obraz Panny Marie Bolestné na druhém bočním oltáři je z roku I sochy sv. Ludmily a Anežky na oltáři Panny Marie Bolestné jsou mnohem mladšího data, podobně jako sochy sv. Václava a Vojtěcha na oltáři sv. Valentýna. Také obrazy Křížové cesty pochází až z roku Boční kaple zasvěcená Panně Marii Lurdské vznikla dokonce až v polovině 20. století. Rovněž současná sochařská výzdoba vznikla v mnohém případě až o několik desítek let později. Sousoší Nejsvětější Trojice, které se nachází nad hlavním oltářem, je z roku 1898, stejně jako sv. Petr a Pavel na sloupech po stranách tohoto oltáře. 7.3 Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Jindřichově Jindřichov, německy Heinrichswald, je malá obec severně od Hranic, která vznikla podle místní legendy souběžně s okolními vesnicemi Partutovicemi a Dobešov, avšak přesný rok vzniku prameny již neuvádějí. 372 Od roku 1498 patří Jindřichov k hranickému panství. 373 První škola jako jednotřídní se podařila v Jindřichově postavit za působení Karla Maxmiliána roku 1768, dvojtřídní pak byla postavena za Jana Karla roku Fara se zde nacházela podobně jako v ostatních okolních vesnicích již v 15. století, neboť roku 1499 se fara připomíná v zemských deskách. Poté, co panství přechází na rod Dietrichsteinů, tj. roku 1622, je fara v Jindřichově zrušena a dochází k přifaření obce do Bělotína. 375 Poněkud větší vzdálenost mezi oběma obcemi byla však následně i jedním z důvodů pro prosazení samostatné duchovní správy. K tomuto naléhání ze strany církevních úřadů dochází roku Tyto snahy jsou zvýšeny skutečností, že takřka současně dochází k vyfaření Stříteže nad Ludinou a Partutovic z bělotínské farnosti a od tohoto roku je Jindřichov nově přifařen právě Partutovicím. 376 Jindřichovským je však vyfaření umožněno až roku 1802, neboť do té doby se nepodařilo postavit vlastním nákladem budovu lokálie. 377 Tu pak obec dotovala nákladem 300 zl. Zdejší římskokatolická farnost společně s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a nově postavenou školou 378 spadala pod děkanství v Lipníku nad Bečvou až do roku 1949, kdy přechází pod děkanství hranické Viz Hýbl (pozn. 350). 372 Je však pravděpodobné, že historie obce je spojena poměrně úzce s nedalekými Hranicemi a že pověst o založení vesnice spadá do doby darování Hranic rajhradskému klášteru roku 1169, čímž zároveň dochází k prvnímu osídlení Hranicka. 373 Wolny, Die Markgraftschaft Mähren (pozn. 259), s Viz Kosková Jandová (pozn. 4), s Na rozdíl od Bělotína byl ale Jindřichov vždy takřka výhradně český. 376 Fond ACO, sg. G1, Stavby, přestavby a opravy kostelů Jindřichov, sg. G1, č. k Z tohoto roku pochází i jindřichovská socha Jana Nepomuckého. 378 Wolny, Die Markgraftschaft Mähren (pozn. 259), s Ivan Krška, Farní úřad Jindřichov. Inventář, Přerov

67 Kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí na výšině uprostřed hřbitova a byl vystavěn na místě staršího a již chatrného kostela sv. Jana Křtitele 380 roku 1752, který hrozil zřícením. 381 Z původního kostela zůstala zachována pouze jehlancová věž, která byla ale za Františka Josefa zbořena a nákladem obce postavena nová. 382 V té době dochází i k rozšíření hřbitova. Na stavbu kostela přispěl materiální pomocí také kníže Karel Maxmilián. 383 Varhany byly pořízeny roku 1804 nákladem patrona, knížete Jana Karla z Dietrichsteina, hraběte z Pruskova a Leslie. 384 Ze sledovaného období pocházel oltář s obrazem za 30 zl. od holešovského malíře Jana Chambreze. Tento oltář je v kostele jediný [obr. 63]. Za 200 zl. pak byly roku 1804 vyrobeny na náklady patrona kostela varhany. Významnou součástí vybavení kostela je však kromě oltáře také kazatelna, která pochází taktéž z konce 18. století [obr. 64]. Jak je psáno v inventáři kostela z roku 1804, nedávno byla kazatelna ozdobena štafírováním. 385 Kazatelna je svým vzezřením mimořádné dílo, ovšem bohužel archivní prameny o jeho původci mlčí. Reliéfy po stranách kazatelny zobrazují scény ze života Ježíše Krista, přičemž se jedná o malby, umístěné do ozdobného štukového rámu. Kazatelnu navíc zdobí zlaté lístky a na stříšce se nachází socha Ježíše Krista s ovečkou přes ramena. Je doprovázen andílky, strop kazatelny pak tvoří reliéfně pojaté zobrazení holubice Ducha svatého. V době působení Jana Karla vzniká také další zajímavá sochařská práce, a to křtitelnice [obr. 65]. Ta byla postavena roku Na jejím vzniku se příspěvkem podílela vrchnost (dekretem z 5. listopadu 1803), 386 která společně s náboženským fondem přispěla částkou 39 zl., ale jistý podíl na vzniku křtitelnice nesli i samotní farníci, kteří přispěli 15 zl. z celkově vynaložené částky 54 zl. Z původní křtitelnice však dnes zbyl jen kamenný podstavec s mísou, přičemž později nad tuto křtitelnici přibylo sousoší Jana Křtitele křtícího Krista Ježíše v Jordánu. Zásluhou místního kaplana Antonína Rilly, 387 který přednesl svůj požadavek k zemské vládě, získal jindřichovský kostel také nové varhany. Do té doby zde byl pouze pozitiv. Patron se společně s náboženským fondem podílel na vzniku varhan sumou 200 zl. a dekretem z 6. dubna Pouze na náklady farníků jsou vyrobeny v kostele lavice z měkkého dřeva. 380 Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 231), s Fond ACO, Stavby, přestavby a opravy kostelů Jindřichov, sg. G1, č. k O tom nás informuje také dopis bělotínského faráře arcibiskupské konsistoři, datovaný 29. května 1752, ve kterém informuje o stavu starého kostela a zároveň je zde uveden kníže Dietrichstein jako patron a donátor materiálu: Ecclesia mea fikalis Heindrichwaldensis, qua potiori ex parte ex ligno antiquotus aedificata est, nunc veró excomputrehcenti ligni nimiam ruinam minans, necehsaria reparatione, ac renovatione indiget, maximé veró prasbiterium funditus readifeandum exstat pro qua separanda, ao renovanda Celsissimus S. R. J. Princeps á Dietrichstein quá Patronus omnia materialia benigné Donat quia veró atte periti solvendi restante cum quibus etiam ordinatum computum pro renovatione pratacta Ecclesia funditusque readifcando Praesbitero confer, qui se extendit ad 305 fl. prater internum aparatum. 382 Bartovský uvádí letopočet zboření věže 1829, avšak o zboření hovoří již inventář kostela z roku 1804, proto je pravděpodobnější, že k přestavbě, resp. novostavbě věže dochází již za působení knížete Jana Karla. 383 Rychtář ve své žádosti z 15. března 1752 prosí knížete o cihel a 38 fůr vápna. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg Viz Bartovský (pozn. 83), s ZAO, pobočka Olomouc, Fond ACO, Stavby, přestavby a opravy kostelů Jindřichov sg. G1, č. k Tímto dekretem získal jindřichovský kostel také stříbrný kalich z partutovické farnosti. 387 Antonín Rill byl dosazen na místo lokálního kaplana v srpnu roku V témže roce (v květnu) byl položen také základní kámen nové fary. 67

68 U kostela pak stojí kamenný kříž z roku 1801, který byl postaven za 120 zl. a také socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1802, která byla pořízena za 140 zl. Náklady na tyto dvě sochařské práce byly již pokryty zcela z příspěvků jindřichovských občanů. Staršího data než kostel tedy zůstávaly a i nadále zůstávají dva zvony, které se nacházejí ve věži. Větší pochází z roku 1710, na menším je vyryt letopočet 1759 a je na něm vzpomenut bělotínský farář František Polke. Ten byl v této době zároveň i farářem jindřichovským. Obraz Nanebevzetí Panny Marie a Jan Chambrez Původní obraz na hlavním oltáři byl namalován za 30 zl. holešovským malířem Janem Chambrezem roku 1799 a jako takový byl zanesen i do inventáře kostela z roku K pořízení tohoto díla se také váže také nedatovaný dopis, podepsaný představiteli obce v čele s rychtářem Františkem Schlosserem. Ačkoliv v archiváliích uložených ve fondu arcibiskupské konsistoře v Olomouci je považován kníže za patrona kostela, jenž měl na stavbě také svůj podíl, zde je zdůrazněn zejména podíl samotné obce na financování oltáře: auf das Altar Bieldt, welches Altar die gemeinde verfertigen lassen, und bezahlte hat, nach denen einsatzten Kräften angeszaunet haben. 389 Co se týče námětu, bylo určeno, že se bude jednat o téma Nanebevzetí Panny Marie, nebo-li Beatissimae Virginis Mariae in Coelos Assumpta, jak je uváděno i v archivních dokumentech. Rovněž bylo představenými obce požádáno, aby obraz namaloval knížecí dvorní malíř, ale zároveň, aby se nejednalo o žádného experimentátora. 390 Postupem času však dochází k poškození plátna, a tak již na přelomu 19. a 20. století se uvažuje o jeho výměně. Z korespondence mezi jindřichovským farářem Josefem Burianem a olomouckou konsistoří z roku 1914 se dozvídáme, že dle úsudku p. redaktora Kretze z Uherského Hradiště, jenž zde byl a obraz si prohlédl, nemá po stránce umělecké a starožitní pražádné ceny, pouze jakousi místní cenu [ ]. 391 Zájem o obraz projevil střítežský farář, který by za obnos 40 korun obraz koupil. Josef Burian proto žádá o udělení souhlasu pro prodej tohoto díla, neboť zdejší chrám Páně jest chudobný a potřebuje nákladné přestavby a každý příspěvek jest vítán a vzhledem k tomu, že jest obraz onen bezcenný a během času bude úplně zničen, rád by si vyžádal dovolení [ ]. 392 V současné době vidíme na oltářním plátně Pannu Marii [obr. 66], která je vyzdvihována anděly do nebe. Má na sobě červené šaty a přes sebe přehozený modrý plášť. Její pravá ruka se otevřenou dlaní přibližuje nebi, z něhož se zjevují další andílci. Tvář Panny Marie je velice 388 O Chambrezovi a jeho práci pro jindřichovský kostel se jako o jediné zmiňuje i Ernst Hawlik ve své knize Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren, Brünn 1838, s ZAO, pobočka Olomouc, Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg V žádosti se vyloženě píše, aby malíř im Stande bestanden, weillen in hiesiger Gegendt kein Experimentater Mahler befündlich ist. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg ZAO, pobočka Olomouc, Fond ACO, Stavby, přestavby a opravy kostelů Jindřichov sg. G1, č. k Evidentně se však jedná již o nově malovaný obraz. Ten podle zprávy Franze Klosse ze 17. května 1833, lokalisty v Jindřichově, byl nově pořízen malířem v roce 1825 Matyášem Navrátilem. Více viz ZAO, pobočka Olomouc, Vs Hranice, Kostely a kaple patronátní a stavební záležitosti, i. č. 349, k. 22, sg ZAO, pobočka Olomouc, Fond ACO, Stavby, přestavby a opravy kostelů Jindřichov sg. G1, č. k

69 půvabná, ovšem bohužel nevíme, nakolik se pozdější autoři tohoto díla drželi původní předlohy, resp. originálu od Jana Chambreze. Jan Chambrez, známý malíř, přestože slavnějším se stal snad i skrze spisovatelské dílo jeho syn, taktéž jinak malíř, Ignác Chambrez. Jan Chambrez žil mezi léty , narodil se v Holešově a pracoval zejména pro kostely, a to jak v Čechách, tak na Moravě. Nejprve studoval pražskou univerzitu, pak ale studií zanechal a věnuje se plně umění. Učil se u žáka Petra Brandla, Petrželky, v Chrudimi. Po sedmi letech odchází do ciziny, ale pak se vrací zpátky na Moravu. 393 Podle údajů Ludvíka Páleníčka byl Chambrez rovněž protěžován prelátem kláštera Hradisko u Olomouce a získal hodně kostelních zakázek, které někdy realizoval společně s malířem Judou Tadeášem Supperem. Obrazy Chambreze zdobí např. kostely ve Vizovicích, ve Vsetíně, Kloboukách, Broumově, Veselí nebo Kněždubu. Jeho obrazy najdeme však také v moravských zámcích, podle pamětí jeho syna je jeho prací také olejová malba, nacházející se na stropě zámku v Pačlavicích. Podle Páleníčka neměl Jan Chambrez ale více žáků, než svého syna. U něj také ke konci života pobýval, 394 a to zejména poté, co dochází ke zrušení klášterů za josefínských reforem. Jeho práce na oltářním plátně jindřichovského kostela tak patří patrně mezi jeho poslední realizovaná díla. 393 ZAO, fond PhDr. B. Indra, Biografie stol., k. 29, i. č Páleníček (pozn. 181), s

70 8 Závěr Předkládaná práce se zabývala uměleckým mecenátem a vybranými zakázkami Dietrichsteinů na hranickém a lipnickém panství v průběhu sta let. Jedná se o poměrně dlouhý časový úsek, na němž si však na jednotlivých příkladech lze poměrně dobře povšimnout změn, které s sebou vždy přinášelo jak vymezené období, tak osobnost konkrétního mecenáše. A právě umělecké zakázky byly ovlivněny nejen stavem finanční pokladny a uměleckým zaměřením knížete, ale také dobou, která s sebou spoustu specifikací přinášela. Na počátku 18. století byla vyvíjena poměrně intenzivní umělecká aktivita stejně jako na sklonku předcházejícího století. Důležitou roli na tomto poli hrála stabilizace hospodářské a politické situace poté, co je odvráceno turecké nebezpečí. Dochází k rozvoji stavební činnosti nejen Dietrichsteinů, ale i dalších významných rodů na Moravě jako Liechtensteinů, Kouniců, Althanů, Collaltů nebo Petřvaldů. 395 V této souvislosti byl jedním z velkých ctitelů architektury také Leopold Ignác z Dietrichsteina, kníže z přelomu 17. a 18. století. Na prosbu děkana na polensko-přibyslavském panství Dietrichsteinů tak např. vzniká kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž se stal svou výzdobou srovnatelný s kostely v sídelních městech dvorské aristokracie. Leopold povolává významné umělce z Vídně, kteří projektovali i v Mikulově, ale zároveň dává příležitost se projevit i lokálním umělcům. Leopold se zároveň zasluhuje o novou podobu kostela sv. Anny v Mikulově. Bylo řešeno nové průčelí chrámu, přičemž vypracování plánů na jeho realizaci bylo svěřeno slavnému architektovi Johannu Bernardu Fischerovi z Erlachu. Ovšem byli to také místní sochaři a kameníci, kteří se na této zakázce podíleli. Mj. se do výzdoby zapojil i mikulovský sochař Ferdinand Gross, který se stal autorem soch sv. Jana Nepomuckého v interiéru kostela a společně s Janem Wierknerem se podílel i na výzdobě průčelí. Nelze asi pochybovat o tom, že se Ferdinand Gross ve službách knížete osvědčil, neboť ten jej zaměstnal také na projektu pro výstavbu soch sv. Jana Nepomuckého pro lipnické a hranické náměstí. Ovšem jak vyplývá z kapitol, věnovaných tomuto sochařskému počinu, zakázka zajisté nedopadla tak, jak by si kníže původně představoval. K výstavbě volných soch v exteriéru zároveň dochází v souvislosti s rozvojem umění ve městech. 18. století přináší další etapu ve skulpturálním vybavování náměstí. Města se neobešla bez sochařských monumentů, které by připomínaly jak ukončení morové epidemie, tak vítězství dovršené rekatolizace. Náměstí byla osazována morovými sloupy, sochami morových patronů a soch se svatojánskou nebo mariánskou tématikou. Ještě v první polovině 18. století tak byla na hranické náměstí umístěna socha Panny Marie Immaculaty, kterou financoval vrchnostenský hejtman panství Josef Antonín Böhm. Nezřídka se ale tyto sochy doplňovaly se skupinou sv. Trojice, jak je patrné např. v dietrichsteinském Mikulově, kde vznikl dílem Ignáce Lengelachera na náměstí svatotrojiční sloup i se sochou Jana Nepomuckého. Toho ostatně Lengelacher ztvárnil ve svých realizacích pro Dietrichsteiny vícekrát. Jak si můžeme povšimnout i v souvislosti s objednávkami na hranickém a lipnickém 395 Miloš Stehlík, Sochařství vrcholného baroka na Moravě, in: Oldřich Blažíček (ed.), Dějiny českého výtvarného umění. Od počátku renesance do závěru baroka 2/II, Praha 1989, s

71 panství, byla svatojánská tématika u zakázek knížat z Dietrichsteina jak značně rozšířena, tak značně oblíbena. Rovněž v pohřební výbavě Leopoldova synovce Karla Maxmiliána byl nalezen růženec s přívěskem, na jehož lícové straně byl zobrazen reliéf sv. Jana Nepomuckého. Také řády a kongregace jako např. piaristé rozšiřují v této době umělecký fond ve městech. Klášterní, ale také kostelní interiéry získávají nové vybavení. V Lipníku je obohacen kostel sv. Františka Serafínského o práci umělců, působících v biskupské Olomouci Bohumíra Herberta, Václava Rendera a Filipa Sattlera. Kolem poloviny 18. století, ačkoliv poklesá na Moravě podobně jako v okolních zemích největší vlna stavitelství započatá na přelomu století a jež byla spojena s rekatolizací, hospodářským a kulturním rozmachem a především politickou stabilizací, vznikají i díky zásluze dietrichsteinského architekta a inženýra Františka Antonína Grimma pozoruhodné stavební památky, městské a venkovské kostely na hranickém a lipnickém panství nevyjímaje. V dokončených kostelích se zase intenzivně pracuje na výzdobě interiérů. Jistou inspirací pro moravské aristokraty ale zároveň mohla být v této době mecenášská činnost císaře Karla VI. Nebylo by asi překvapující, kdyby aristokraté napodobovali tohoto monarchu, jenž byl zároveň velkým milovníkem umění. 396 Architekti vysoké aristokracie se často podíleli i na projektování farních kostelů na venkově (např. Grimm a stavby pro Bělotín a Soběchleby) a činnost umělců, kteří pracovali pro bohatou světskou i církevní aristokracii poznamenala vzhled měst a vesniček nejen v této práci pojednávaných panství. Zároveň ale umělecká díla byla mnohdy financována dobrodinci a měšťany, kteří sami přispívali na výtvarné realizace v interiérech kostelů a pravidelně se zúčastňovali mší a slavností. Příkladem mohou být i realizace bočních oltářů v hranickém kostele, jež vznikly z příspěvků hranické vrchnosti, nebo interiérové vybavení jindřichovského kostela, které vzniklo z velké části skrze příspěvky jindřichovské obce a náboženského fondu. Přesně v polovině století přichází na Moravu také Josef Stern, malíř, pocházející ze Štýrského Hradce, a to na pozvání Dietrichsteinů. S nimi byl malíř v poměrně těsném kontaktu, přičemž se následně stává i jejich dvorním malířem. Přišel patrně na pozvání brněnského hraběte Leopolda z Dietrichsteina, ale brzy se dostává do kontaktu i se samotnými Dietrichsteiny z Mikulova. Po polovině století se Stern podílí na výzdobě dvou pokojů mikulovského zámku a jeho obrazy zdobí i oltáře farních kostelů na dietrichsteinských panstvích. Uveďme např. obrazy v Dolních Dujanovicích a v Pouzdřanech nedaleko Mikulova nebo obraz, zdobící hlavní oltář v hranickém kostele. Obraz se scénou stětí sv. Jana Křtitele byl darován kostelu roku 1762 knížetem Karlem Maxmiliánem. Mj. se Stern podílel i na výzdobě biskupské rezidence v Kroměříži, kde se setkává s Františkem Antonínem Maulbertschem. Maulbertschův vliv je patrný i na dílech umělců, kteří se jím do značné míry inspirovali a jejichž práci nalezneme rovněž v interiérech církevních objektů hranického a lipnického panství. Řeč je tak např. o Františku Antonínu Sebastinim, který je autorem obrazu sv. Peregrina v kapli v Teplicích nad Bečvou. Malíř byl vnímavý i k tvorbě Josefa 396 O tom se zmiňuje i Ondřej Schweigl ve svých poznámkách. Viz Josef Válka, Baroko na Moravě a ve Slezsku a moravská historiografie umění, in: Ivo Krsek Miloš Stehlík (ed.), Baroko na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996, s

72 Sterna, byl činný na střední Moravě a ve Slezsku a v jeho pracích vidíme vliv rokokové malby. Nejinak je tomu i u zmiňovaného obrazu, který sice nedosahuje kvality Maulbertschových obrazů, ale svou kompozicí a barevností se řadí do rokokového proudu vídeňské malby. Nicméně mikulovské sídlo rodu na jihu země nahrávalo zprostředkování přímého spojení s okruhem vídeňského dvora a jeho umělců, kteří byli mnohdy jedněmi z nejvýznamnějších umělců monarchie. I v této souvislosti si můžeme povšimnout poměrně těsného spojení Moravy s Vídní, která se však projevovala na zakázkách zejména v souvislosti malířskou tvorbou, v níž dominovali umělci jako Maulbertsch, Troger, Stern nebo Steiner. Tito umělci se podíleli také na zakázkách pro dietrichsteinský dvůr. Nutno však dodat, že tvorba Paula Trogera a Františka Antonína Maulbertsche se projevila zejména v Mikulově a na jižní Moravě, zatímco sever země patřil spíše umělcům, kteří působili v rámci okruhu těchto významných umělců. Ti pronikali do severní části země méně, výjimkou snad může být tvorba Sterna nebo Steinera pro hranický kostel. Ve druhé polovině 18. století se klade velký důraz také na výzdobu křtitelnic a kazatelen, jež získávají během tereziánského a josefínského období svůj specifický charakter. Křtitelnice jsou pokryty nánosy řezbářské práce, jsou zdobeny výraznou figurální a ornamentální plastikou a podobně bývají prováděny i kazatelny. Tento jev se projevuje nejen ve zkoumaných kostelích na hranickém a lipníckém panství, z nichž bych jmenovitě vyzdvihla zejména Hranice a Drahotuše, ale také na panství polensko-přibyslavském, kde v kostele sv. Jana Křtitele v Přibyslavi vznikla bohatá výzdoba obou těchto nezbytných součástí kostelních interiérů. Tmavé oltáře a kazatelny byly pozlacovány, nastupuje barevné mramorování a oživování sochařské složky interiéru a zdobení ornamentálním dekorem. Sochy byly v kostelích umisťovány často při sloupech oltářů, přičemž obliba portálového oltáře přešla z první poloviny století do té druhé, aniž by tento typ oltáře doznal výrazných změn. Po polovině století se důležitým předpokladem k získání uměleckých zakázek stává také pobyt a studium na vídeňské Akademii. Václav Böhm, Jan Schubert a František Ondřej Hirnle patřili k těm umělcům, kteří poznali vídeňské prostředí a sami se v něm angažovali. Po svém příchodu na Moravu pak tyto své nabyté znalosti a zkušenosti zúročovali v rámci své umělecké činnosti na panstvích. Böhma a Schuberta spojují rovněž společné začátky v dílně hranického rodáka, sochaře Františka Gallaše. U Böhma si navíc můžeme povšimnout proměny jeho stylu, když zpočátku je do značné míry ovlivněn vídeňskými vzory, avšak postupně dochází k většímu přizpůsobení se stylu domácímu. Viz např. sloupové oltáře v Hranicích, vytvořené v 60. letech 18. století. Jan Schubert se také aktivně podílel na výzdobě piaristického kostela sv. Františka Serafínského v Lipníku. Psala se 60. léta, kdy lipnický kostel piaristů získal svou současnou bohatou výzdobu podobně jako piaristický kostel sv. Jana Křtitele v Mikulově, který byl na dnešní stav dostavěn také za Karla Maxmiliána z Dietrichsteina. I v Mikulově se dočkal piaristický kostel barokních úprav, byl zde postaven nový oltář, nová bohatě zdobená kazatelna a celkový vzhled interiéru změnila rovněž nová sochařská a malířská výzdoba. 72

73 Autorem sochařské výzdoby hlavního oltáře byl Paul Troger, přičemž obraz na hlavním oltáři je dílem Felixe Ivo Leichera. Nádherná fresková výzdoba byla v Mikulově provedena patrně spoluprací Leichera a Maulbertsche a v Lipníku spoluprací zejména Schuberta a Pilze. Na půdě piaristů dochází zároveň k rozvoji osvícenství, které se pak od 70. let 18. století projevuje ve své nejvyzrálejší podobě. V klášterech se rozvíjí hlubinné dějepisné bádání a historiografie, přičemž dějiny (i ty umělecké) klášterů jsou zároveň detailně popsány v klášterních kronikách. Mimo tradiční střediska jako byly dvory a kláštery se osvícenci sdružují v tajných a polooficiálních společnostech. Mezi moravskou šlechtou se šíří svobodné zednářství, Dietrichsteiny nevyjímaje. Tato společnost svobodných zednářů byla duchovním proudem, jenž zároveň souvisel s podporou kulturní a umělecké činnosti. Zednářská symbolika působila na širší oblast vizuální kultury konce 18. století, ale jak zároveň uvádí prof. Jiří Kroupa, nelze vždy ztotožňovat [ ] zvláštní, často však pouze módní symboliku se skutečným ohlasem svobodného zednářství ve společnosti. 397 To může být i případ užité symboliky Božího oka na čelní straně lázeňské kaple sv. Peregrina v Teplicích nad Bečvou, která vznikla na konci 70. let 18. století. Duší mikulovského osvícenského okruhu se stala také Marie Kristýna, manželka Jana Křtitele z Dietrichsteina, který se však více než správě statků věnoval svým esoterickým zálibám. Kněžna tak s pomocí schopných úředníků budovala vzorová hospodářství, na panstvích rovněž zaváděla pěstování brambor a kukuřice, zmírňovala robotní povinnosti a rovněž se postarala o rozvoj továrny na výrobu fajánsí ve slezském Pruskově. Odtud také zdroj inspirace pro továrnu v Hranicích, kde se fajáns vyráběla podle pruskovského vzoru v letech S novou kulturou osvícenství a soumrakem barokní kultury je pak spojena zejména vláda císaře Josefa II. a jeho reformy. Josef II. nastoupil na trůn po smrti své matky Marie Terezie roku S jeho nástupem bylo spojeno mnoho očekávání, přičemž ve svých reformách usiloval především o modernizaci monarchie, která byla započata již za vlády jeho matky. Panovník však po deseti letech umírá a na trůn se dostává na dva roky Leopold II. Ode všech reforem a experimentů je pak upuštěno zejména za vlády Františka II., který se dostává na trůn po smrti Leopolda II. v roce Ten však dostává monarchii do války s Francií a s Napoleonem, přičemž o pochodech evropských armád přes Moravu se můžeme dočíst i díky regionálním historikům a pamětníkům Gallašovi a Scholzovi, kteří sepsali zevrubné dějiny Hranicka. Během josefínského období navíc vznikaly plány, které vytvářely modelová řešení pro výstavbu jak rezidenčních sídel, tak farních kostelů. Architektura se stává stylově jednotnější a více středoevropskou, zatímco sochařství i malířství si ponechává svůj pozdně barokní charakter. I na sklonku 18. století byly zadávány zakázky významným barokním sochařům a malířům, avšak čím dál tím více dochází ke společenskému i kulturnímu posilování tradičních úzkých vazeb na Vídeň. Rovněž rod Dietrichsteinů se roku 1784 přesidluje z Mikulova do Vídně poté, co dochází k rozsáhlému požáru města. Je víc než patrné, že tato změna znamenala pro město poměrně velkou újmu jak po stránce hospodářské, tak po stránce společenské. Toto vzdálení se mělo vliv i na umělecký mecenát Dietrichsteinů, neboť v této 397 Jiří Kroupa, Morava ( ), in: Taťána Petrasová Helena Lorenzová (ed.), Dějiny českého výtvarného umění 1/III, Praha 2001, cit. s

74 době se již nesetkáváme s natolik významnými zakázkami jako v předcházejících obdobích. A to ať už hovoříme o situaci v Mikulově nebo na jiných panstvích včetně hranického a lipnického. Na prvně zmíněném panství vzniká kostel sv. Vavřince v Drahotuších, který ač vznikl pod patronací knížete z Dietrichsteina, nepodílel se na něm žádný knížecí architekt a inženýr jako u objednávek předchozího knížete. Sochařská a malířská výzdoba byla svěřena umělcům, kteří působili na Kroměřížsku jako sochaři Jan Felix Ležatka a Jindřich Federle a malíř, který se osvědčil i na jiných dietrichsteinských zakázkách v rámci panství, František Josef Pilz. Bohužel ale jak kostel v Drahotuších, tak v diplomové práci pojednávaném Jindřichově, dnes ztratil mnohé ze své původní podoby. Dochází k ničení interiérové výzdoby, v 19. století je navíc zánik mnoha památek spojen s puristickými úpravami. Jak je možné dočíst se i v archiváliích arcibiskupské konsistoře z počátku 20. století, nejeden farář podává žádost na výměnu oltářního plátna, které neodvratně poničil zub času. 398 V této souvislosti je patrná i zajímavá diferenciace architektů, kteří působili ve službách Dietrichsteinů. Za časů uměnímilovného Leopolda Ignáce, tj. na počátku 18. století, vznikají význačné projekty, které byly zadávány nejslavnějším architektům té doby, kteří získali svou proslulost především na císařském dvoře ve Vídni. Pro Leopolda z Dietrichsteina tak pracovali např. již zmíněný Johann Bernard Fischer z Erlachu, Lucas Hildebrandt, Jean Trehet nebo Christian Alexander Oedtl. Za hnací motor Leopolda v rámci jeho stavitelské činnosti lze považovat kromě stavitelské vášně a vybraný vkus i určitou snahu po soupeření se svým sousedem z Valtic a švagrem Janem Adamem z Liechtensteina. 399 V zakázkách Waltera Xavera sice již nefiguruje tolik zvučných jmen, avšak např. na přestavbu dietrichsteinského zámku v Mikulově povolává vídeňského architekta Oedtla, který byl ve službách Dietrichsteinů již od roku Za působení Karla Maxmiliána dochází k významným stavitelským počinům zejména díla rozsáhlé projektantské aktivitě brněnského architekta Františka Antonína Grimma. Ten působil nejen v rámci návrhů pro zámecké stavby (je např. autorem projektů pro zámky ve Vizovicích nebo Napajedlech), ale také návrhů pro farní kostely na území dietrichsteinských dominií. Grimm byl zaměstnán na stavbě hranického kostela, ale také kostela v nedalekých Soběchlebích nebo Bělotíně. Na své stavby Grimm také často zajížděl a jeho pobyt je doložen rovněž v Lipníku nad Bečvou. Ve službách knížete strávil Grimm celkem 23 let ve funkci dvorního inženýra a architekta, přičemž zejména v 50. letech neklesal průměrný počet dní strávených na cestách, podle údajů Aleše Veselého, pod Pro majitele panství zvelebuje také nově získané panství Židlochovice, na němž se Grimm uplatnil již ve 40. letech 18. století, kdy projektoval zámeckou kapli pro předcházejícího majitele, hraběte Leopolda z Dietrichsteina. Jeho nástupci v námi vymezeném období jak Karel Jan Hromádko, tak Josef Esch se ale na vybraných stavbách hranického ani lipnického panství již neobjevují. A za knížete Jana Karla se stává jedním z projektantů dokonce drahotušský farář, který sám vytváří návrh na výstavbu kostela v Drahotuších, přičemž jeho stavitelem se pak stává Josef Görig z Nového Jičína. 398 Mimo jiné se dočítáme i o výměně skrze nevalnou kvalitu děl. 399 Jan Adam z Liechtensteina byl manželem Leopoldovy sestry Erdmundy Marie Terezie z Dietrichsteina. 400 Úsporná opatření v rámci uměleckého mecenátu mohou souviset také s rozsáhlým požárem Mikulova roku 1719, přičemž oprava zámku jistě spolykala řadu finančních prostředků. 401 Aleš Veselý, Nové poznatky k dílu Františka Antonína Grimma a Paula Trogera pro Dietrichsteiny, in: Opuscula Historiae Artium LXI, 2012, č. 2, s

75 V průběhu 18. století se však také projevily výhody, které byly spojeny s volbou domácích umělců a časem se začali domácí umělci prosazovat i v konkurenci s umělci zahraničními a projevovat se i v rámci vysokých aristokratických kruhů. Důležitou roli zde však sehrála vídeňská Akademie výtvarného umění, která byla jakousi vstupenkou do uměleckého světa vysoké aristokracie. Tito akademicky vzdělaní umělci byli navíc ve druhé polovině 18. století značně preferovaní oproti umělcům měšťanským a cechovním, kteří dominovali spíše v první polovině století. I místní sochaři, jako např. Václav Böhm, lipnický rodák, se po svém pobytu ve Vídni dostává do dietrichsteinského uměleckého okruhu a v 60. letech je mu svěřena rozsáhlá výzdoba lipnického kostela. Také olomoucký okruh umělců hrál v případě dietrichsteinských objednávek na severní Moravě důležitou roli, přičemž je zajímavé sledovat i spolupráci jednotlivých umělců, která se mnohdy často opakovala. O dvojici Böhm Schubert již byla několikrát řeč, k nim se však přidává v rámci vícero zakázek (na hranickém panství v případě výzdoby farního kostela) také František Ondřej Hirnle, jenž byl rovněž žákem vídeňské Akademie. Skrze Jana Sturmera se zase dostává k významné zakázce u piaristů Filip Sattler, který působil ve Sturmerově dílně. Ta se podílela v klášterním kostele na výzdobě bočních oltářů. Sturmerova dílna v Olomouci ostatně vychovala poměrně velké množství kvalitních umělců. Často však vidíme také práci určitého okruhu umělců pro aristokracii na venkově. Charakteristické je pak propojení umělecké tvorby a venkova v blízkosti centra panství. To můžeme vidět i na příkladu umělecké výzdoby vesnic poblíž Hranic a Lipníku, vrchnostenských středisek panství. Vrchnost si ale nevybírala pouze z okruhu proslulých vídeňských umělců, ale i z okruhu biskupského dvora. Na Kroměřížsku působí řada umělců, kteří se v průběhu 18. století významně zapsali do výtvarné stránky života ve městě i na venkově. Jmenovitě se jedná mj. o sochařskou tvorbu Jindřicha Federleho a Jana Ležatky, která se projevila v interiéru drahotušského kostela. V Kroměříži působil také další v Drahotuších tvořící umělec, a to František Josef Pilz, který je v městě biskupské rezidence doložen již roku V Kroměříži žil a pracoval také František Ondřej Hirnle, jenž se významně zapsal do uměleckých dějin hranického kostela. I z tohoto okruhu biskupského dvora mohli Dietrichsteinové čerpat inspiraci pro volbu umělců pro svá panství. Ovšem také z městského prostředí byli vybíráni aristokratickými objednavateli malíři nebo sochaři, kteří propůjčili nezaměnitelnou tvář mnoha kostelním interiérům. Důležitou roli sehrál v tomto případě např. František Gallaš, který nejenže vlastnil v Hranicích dílnu, v níž se vyučila řada budoucích sochařů, ale sám zároveň vtiskl konečnou podobu interiéru hranického kostela, který vyzdobil štukovými dekoracemi. Na Olomoucku byla také důležitá již zmiňovaná dílna Jana Sturmera, která v mnohém ovlivňovala umělecké dění v okolí. Dílna ovlivnila nejen tvorbu Ondřeje Zahnera, ale také Jana Kammereita, který je autorem soch bočních oltářů v bělotínském kostele. U Kammereita vidíme dobře souvislost jak se Sturmerem, tak s Zahnerem, se kterým jej mj. spojovalo jak přímé pracovní napojení, tak slohová koncepce. 402 V této souvislosti si lze rovněž dobře povšimnout dvou linií tvorby, která se na obou panstvích projevovala. První linii tvořili umělci ovlivněni Vídni a vídeňským okruhem umělců, druhou pak tvořili členové olomoucké dílny a jejich žáci a následovníci. 402 Miloš Stehlík, Sochařské dílny a městské cechy, in: Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka , Brno 2002, s

76 Osvědčení aristokratičtí umělci se tak stávají váženými osobnostmi, které neměly většinou o práci nouzi. 403 Proto často byla zaměstnána i dílna a žáci vybraného umělce. V tomto smyslu můžeme hovořit např. o Bohumíru Fritschovi a jeho dílně, která se podílela na sochařské výzdobě lipnických chrámů. 404 Zajímavá je také spolupráce architekta Františka Antonína Grimma a malíře Josefa Sterna. Jejich architektonická a malířská stopa je vtisknuta nejen do podoby hranického kostela, ale také do podoby farního kostela v Drnholci. Doporučení ze strany Grimma Dietrichsteinům můžeme předpokládat v rámci jeho spolupráce s původně mohučským sochařem Janem Adamem Nesmannem. Ten se podílel na výzdobě kostela v Hranicích, díky Grimmovi pak také na výzdobě kapucínského kostela v Brně. Rod Dietrichsteinů byl jeden z nejvýznamnějších rodů rakouského monarchie. Jeho členové byli jedněmi z nejvýše postavených, nejbohatších a nejlépe zaopatřených lidí v zemi, přičemž zastávali také vysoké funkce u císařského dvora. Rod byl však pevně spjat s Moravou, a to zejména od dob kardinála Františka z Dietrichsteina, který se zasloužil o slávu svého rodu i nově nabytého majetku. Ve své závěti z roku 1634 prohlašuje dietrichsteinská panství nedělitelným rodovým fideikomisem, který spravuje vždy první syn rodu. 405 Knížata byla především od této doby pevně spojena se životem na panstvích, přičemž se zároveň starala o vizuální reprezentaci svého rodu. O tomto pevném svazku svědčí také skutečnost, že poté, co dochází roku 1784 k rozsáhlému požáru města, zhasíná spolu s náměstím a vyhořelým loretánským kostelem i život Karla Maxmiliána. Teprve od této doby dochází k částečnému ochladnutí vztahů Dietrichsteinů k Moravě, neboť kníže se definitivně stěhuje do Vídně a kněžna se usazuje na zámku v Židlochovicích. O jinak blízkém a citlivém vztahu k zemi hovoří také četné objednávky, které byly provedeny nejen v rámci rezidencí, ale i v rámci kaplí a kostelů. Mnohdy pečlivým staráním se o průběh výstavby či výzdoby kostela, 406 umožněním práce jak místním, tak vybraným dvorským umělcům a v neposlední řadě umístěním vlastních erbů na hotové stavby posilovali Dietrichsteinové svou existenci i místo v barokní společnosti. V jádru provedené analýzy aristokratického mecenátu na zdánlivě okrajových panstvích tak byla snaha poskládat mozaiku příběhů spojených s uměleckými objednávkami Dietrichsteinů a s otázkou výběru umělců a zároveň ukázat, že i na hranickém a lipnickém panství se projevovaly trendy, které se odrážely v souvislosti s tehdejší dobou a společností. Ve výzkumu je možné pokračovat nejen v rámci ostatních panství, kde situace může (ale zároveň nemusí) být odlišná, kde rozptyl zaměstnaných umělců nemusí být tolik široký jako v této hranicko-lipnické oblasti a kde zakázky mohou být ještě těsněji spjaty s knížaty. Zároveň by bylo do budoucna zajímavé prozkoumat situaci i z druhé strany, to znamená jít ve stopách objednávek ze strany měšťanů, hejtmanů, ale také jiných dobrodinců. Srovnání se 403 Z důsledku mnohosti práce ale často pracují na úkor kvality svých děl. To je např. i případ Františka Antonína Sebastiniho, který byl kvalitním malířem, ale chvat z přemíry objednávek se odrazil na kvalitě jeho prací. 404 Samozřejmě Dietrichsteinové nebyli vždy prvními objeviteli nových umělců, i zde vidíme opačnou tendenci, kdy i oni přebírali osvědčení umělce. Dobrým příkladem je Bohumír Fritsch, jenž získal svou proslulost nejen díky působení na vídeňské Akademii, ale i v rámci působení u svého mecenáše, hraběte Petřvaldského. 405 Dobromila Brichtová, Zámek Mikulov, Mikulov 2002, s Např. kníže Karel Maxmilián získával poměrně podrobné zprávy od příslušných vrchnostenských hejtmanů o stavbách kostela v Hranicích, v Bělotíně, ale také v rámci kostelů na polensko-přibyslavském panství. 76

77 nabízí rovněž v rámci jiného rodu, a to zejména knížecího rodu Liechtensteinů. Dveře pro další výzkum aristokratického mecenátu na Moravě jsou i nadále otevřeny. 77

78 9 Bibliografie Prameny: Národní archiv v Praze Fond Řád piaristů Moravský zemský archiv v Brně Fond F18 Hlavní registratura Ditrichštejnů Mikulov Fond G11 Sbírka rukopisů Františkova muzea Brno Fond G12 Cerroniho sbírka Fond G13 Sbírka Historického spolku Brno Fond G140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Zemský archiv v Opavě pobočka Olomouc Fond arcibiskupské konsistoře v Olomouci Fond velkostatku Hranice Fond velkostatku Lipník nad Bečvou Státní okresní archiv Přerov Fond archivu děkanství v Lipníku nad Bečvou Fond archivu města Drahotuše Fond farního úřadu v Bělotíně Fond farního úřadu v Drahotuších Fond farního úřadu v Hranicích Fond farního úřadu v Jindřichově Fond farního úřadu v Lipníku nad Bečvou 78

79 Zemský archiv v Opavě Fond PhDr. Bohumír Indra Literatura: Baďura Jan Kratochvíl Augustin (ed.), Vlastivěda moravská II, Místopis Moravy, Lipenský okres, č. 44, Brno Balcárek Pavel, Kardinál František Ditrichštejn ( ). Gubernátor Moravy, České Budějovice Bartovský Vojtěch Dvorský František (edd.), Vlastivěda moravská II, Místopis Moravy, Hranický okres, č. 20, Brno Blažíček Oldřich (ed.), Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků renesance do závěru baroka 2/II, Praha Bombera Jan, Příspěvek k dějinám kostela sv. Františka Seraf. v Lipníku nad Bečvou, Záhorská kronika XXVI, 1948/1949, č. 9-10, s Brichtová Dobromila, Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově, Mikulov Brichtová Dobromila, Zámek Mikulov, Mikulov Bůžek Václav Král Pavel Bezecný Zdeněk, Paměť urozenosti, Praha Bůžek Václav (ed.), Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty, Praha Cerman Ivo, Zrození osvícenského kavalíra: vzdělání a cestování Jana Karla z Ditrichsteina. ČNM A CLXXIII, 2004, č. 3-4, s Cerroni Jan Petr, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren II, Brünn Dlabacž Bohumír, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien I, Prag Drozdová Eva (ed.), Dietrichsteinové z Mikulova. Výsledky antropologického výzkumu vybraných příslušníků rodu, Brno Feyfar Matthias Maria, Die erlauchten Herrn auf Nikolsburg, Wien

80 Gallaš Josef Heřman Agapit, Kurzgefasste Geschichte der kais. könig. kreisämtlichen und fürstlich Dietrichsteinischen Schutzstadt Weißkirch, Olmütz Greplová Soňa, Žáci a následovníci Georga Raphaela Donnera na Moravě (diplomová práce), KDU FF UP, Olomouc Hawlik Ernst, Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren, Brünn Holásková Hana, Stavební a umělecká historie zámku v Tovačově (bakalářská práce), ÚHV FF MU, Brno Hýbl Vojtěch, Z historie farního kostela sv. Vavřince v Drahotuších, Drahotuše (nepublikovaná práce) Hrbková Marcela, Pomník Františka Josefa z Dietrichsteina od Emanuela Maxe na nádvoří rodové hrobky Dietrichsteinů v Mikulově (bakalářská práce), SDU FF MU, Brno Chambrez Ignaz, Nachlass eines mährischen Künstlers zur Belehrung seiner Söhne, in: Christian D Elvert, Schriften hist. statistich Sektion IX, Brünn Indra Bohumír, Hranice ve 2. polovině 17. století. Doba největšího úpadku města a jeho pozvolná obnova, in: Nebeský Jiří J. K. (ed), Kdysi a nedávno. Texty o dějinách Hranicka 2, Hranice 2011, s Indra Bohumír, Barokní sochy Ferdinanda Grosse, Conrada Spindlera a sochařské dílo Václava Böhma v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích, ČSM B XXXIX, 1990, č. 1, s Indra Bohumír, Historická topografie města Hranic, in: Sborník Státního okresního archivu v Přerově, Přerov 2000, s Indra Bohumír, Historie hranických domů, Hranice Indra Bohumír, Hlavní oltář Bohumíra Fritsche ve farním kostele v Lipníku nad Bečvou, ČSM B XXXVII, 1988, č. 2, s Indra Bohumír, Barokní kamenná socha svatojánská na skále u Teplic nad Bečvou, ZMHLT XXVIII, 1986, č. 7-8, s Indra Bohumír, Malíř František Antonín Sebastini zemřel roku 1739 v Mohelnici, ČSM B XXXII, 1983, s Indra Bohumír, Malíř Jan Steiner a jeho vztahy k Hranicím, ZMHLT XXVIII, 1986, č. 9, s Indra Bohumír, Město a panství Hranice za třicetileté války, in: Sborník Státního okresního archivu v Přerově, Přerov 1996, s Indra Bohumír Turek Adolf, Paměti drahotušských kronikářů , Olomouc

81 Izák Jaroslav, 700 let farního kostela sv. Jakuba a duchovní správy v Lipníku nad Bečvou, Lipník nad Bečvou Jakubec Ondřej Mlčák Leoš (edd.), Kardinál František z Dietrichsteina ( ). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc Jakubec Ondřej Perůtka Marek (edd.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let , 3, Olomouc Janák Jan Hledíková Zdeňka (edd.), Dějiny správy v českých zemích, Praha Janiš Dalibor (ed.), Drahotuše Historie a přítomnost, Hranice Juřík Pavel, Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů, Praha Klímková Kateřina, Císařská diplomacie na bavorském a saském dvoře v osmdesátých a devadesátých letech 17. století (diplomová práce), HÚ FF MU Brno Kol. aut., Lipník nad Bečvou, Město a okres, Lipník nad Bečvou Kosková Renata Jandová Naďa, Vesnice na Hranicku, Hranice Knoz Tomáš Brodesser Slavomír (edd.), Morava v době baroka. Sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek, Brno Konečný Michal, Dietrichsteinská dvorská společnost v století (diplomová práce), HU FF MU, Brno Kroupa Jiří, Alle Heüser als ain Corpus gedachtes unsers Fürstenthums ganz steiff beysamben verbleiben. Dietrichsteinské paláce v českých zemích v 17. a 18. století, in: OHA XLVII, 1998, F42, s Kroupa Jiří (ed.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka , Brno Kroupa Jiří, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost , Brno Kroupa Jiří, Die Hofkultur des Adels in Mähren im 18. Jahrhundert - Stand und mögliche Perspektiven der Forschung, in: Václav Bůžek (ed.), Spojující a rozdělující na hranici- Verbindendes und Trennendes an der Grenze, Opera historica II, 1992, s Kroupa Jiří, Dietrichsteinské zahrady na Moravě v 18. století, in: Historické zahrady Kroměříž Umění a společenská činnost v historických zahradách. Sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech v Kroměříži, 2006, s Kroupa Jiří, Materiály ke stavbám na panstvích Hranice a Lipník po polovině 18. století, in: SPFFBU XXI-XXII, , F21-22, s Kroupa Jiří, Mikulovské a evropské kořeny josefinismu, SMK, 1979, s

82 Kroupa Jiří, Moravská společnost a umění na přelomu 18. a 19. století, SMK, 1980, s Kroupa Jiří, Patriotismus na Moravě na sklonku 18. století, ČMM CIX, 1990, s Kroupa Jiří, Poznámky k osvícenství na Moravě. Periodizace a problémy, in: Historická Olomouc a její současné problémy V, 1985, s Kroupa Jiří (ed.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka , Brno Krsek Ivo, F. A. Sebastini: jeho malířské dílo na našem území, Olomouc Krsek Ivo, Malířství 2. poloviny 18. století na Moravě, in: SPFFBU XXX, 1981, č. F25, s Krsek Ivo, Náčrt dějin moravského malířství v 18. století, in: SPFFBU XVIII, 1969, č. F13, s Krška Ivan, Farní úřad Jindřichov. Inventář, Přerov Krška Ivan, Římskokatolický farní úřad Drahotuše. Inventář, Potštát Krška Ivan, Římskokatolický farní úřad v Hranicích. Inventář, Potštát Krška Ivan, Římskokatolický farní úřad v Bělotíně. Prozatímní inventární seznam, Přerov Kudělka Zdeněk (ed.), Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha Lapáček Jiří (ed.), Drahotuše. Historie a přítomnost, Hranice Lapáček Jiří Passinger Břetislav, Pobečví v proměnách času: obce Kojetínska, Přerovska, Lipnicka a Hranicka na pohlednicích, Přerov Luboš Antonín, Jan Křtitel Karel Dietrichstein-Proskau-Leslie a svobodné zednářství, in: Sborník Regionálního muzea v Mikulově, 2004, s Mainuš František, Manufaktura na výrobu fajansí v Hranicích z konce 18. století, in: SPFFBU VII, 1958, č. C5, s Mašek Petr, Modrá krev, Praha Maťa Petr, Svět české aristokracie, Praha Miloš Stanislav, Starý farní kostel v Hranicích, in: Nebeský Jiří J. K. (ed.) Kdysi a nedávno. Texty o dějinách Hranicka. Hranice 2011, s Neumann Augustin Alois, Piaristé a český barok, Přerov Ludvík Novotný, Historie lázní Teplice nad Bečvou, KKMH VII, 1965, č. 7, s Novotný Ludvík, Hranice a lázně Teplice nad Bečvou, Přerov

83 Obršlík Jindřich Řezníček Jan Voldán Vladimír, Rodinný archiv Ditrichštejnů I. Úvod, archivní pomůcky, historický archiv, Brno Obršlík Jindřich (ed.), Rodinný archiv Ditrichštejnů IV. Příloha: Rodokmen Ditrichštejnů a Ditrichštejn-Mensdorff-Pouillyů od Antonína Bruna, Brno Páleníček Ludvík, Výtvarné umění na Kroměřížsku a Zdounecku, Kroměříž Pánek Jiří, Habsburská monarchie jako rámec rozvoje barokní kultury, in: Hojda Zdeněk (ed.), Kultura baroka v Čechách a na Moravě. Sborník příspěvků z pracovního zasedání Práce Historického ústavu ČAV-C, Praha 1992, s Panoch Pavel, Nepomucká sousoší v Olomouci a v Žarošicích a jejich východočeské paralely. Příspěvek k poznání barokního sochařství na Moravě, in: Theatrum historiae: sborník prací Katedry historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, 2006, s Petrasová Taťána Lorenzová Helena (edd.), Dějiny českého výtvarného umění III/1, Praha Pokluda Zdeněk, Ditrichštejn a Mensdorff-Pouilly (Z historie šlechtických rodů), Malovaný kraj. Národopisný a vlastivědný časopis Slovácka XXVIII, 1992, č. 4, s Přibylová Zuzana, Malířská výzdoba sálu děkanství bývalého augustiniánského kláštera ve Šternberku (bakalářská práce), SDU FF MU, Brno Richter Václav Zemek Metoděj Stehlík Miloš (edd.), Mikulov, Brno Richter Václav, Několik plánů z Hranic, Časopis přátel starožitností LX, 1952, č. 2, s Richter Václav, Příspěvky k činnosti Františka Antonína Grimma, Časopis Společnosti přátel starožitností LI, 1953, č. 13, s Röder Julius, Die Olmützer Künstler und Kunsthandwerker des Barock, Olmütz Řezníček Jan, Archiv a hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, in: Sborník archivních prací XXVI, 1976, č. 2, s Samek Bohumil, Umělecké památky Moravy a Slezska 1-2, Praha Semerád Miloš, Hranická dietrichsteinská fajáns, KKMH V, 1963, č. 3, s Silná Ingrid, K historii varhan v kostele svatého Václava v Tovačově, in: Sborník státního okresního archivu v Přerově, Přerov 2009, s Scholz Libor, Památky města Hranic ku stoleté slavnosti posvěcení farního chrámu Páně 24. června 1764, Hranice Schwoy Franz Joseph, Topographie vom Markgrathum Mähren, Bd. 3, Wien 1794, s , s

84 Schwoy Franz Joseph. Topographische Schilderung des Markgrathum Mähren, Bd. I, Prag- Leipzig 1786, s , s Slabáková Radmila, Rodina a její hodnota u rakousko-české aristokracie v 19. století (na příkladu Dietrichsteinů a Mensdorffů-Pouilly), in: Studie k sociálním dějinám. Konference Sociální dějiny českých zemí v 18., 19. a 20. století (Praha, 10. a ), 2001, s Smíšek Rostislav, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice Smíšek Rostislav, Služba a paměť. Dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál, in: Bůžek Václav Král Pavel a Bezecný Zdeněk, Paměť urozenosti, Praha 2007, s Stehlík Miloš, Dvě barokní skulptury valašskomeziříčského muzea, Umění a svět: uměleckohistorický sborník, , s Stehlík Miloš, Barok v soše, Brno Stehlík Miloš, Pohled na sochařství moravského baroku, in: Historická Olomouc a její současné problémy V, 1985, s Valenta Aleš, Lesk a bída barokní aristokracie, Hradec Králové Válka Josef, Dějiny Moravy. Morava reformace, renesance a baroka, Dějiny Moravy II, Brno Veselý Aleš, Nové poznatky k dílu Františka Antonína Grimma a Paula Trogera, in: OHA LXI, 2012, č. 2, s Veselý Aleš, Sochaři ve službách Karla Maxmiliána z Dietrichsteina v letech , Johann Georg Schauberger (?-1744), Ignác Lengelacher ( ) a Johann Adam Nesmann ( ) v Hlavní registratuře Ditrichštejnů (seminární práce), SDU FF MU, Brno (nepublikovaná práce) Veselý Aleš, Stavební činnost na přibyslavsko-polenském panství ve letech 18. století (diplomová práce), SDU FF MU, Brno Vévoda Martin, Faráři v Drahotuších, Drahotuše Vokáčová Petra, Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí a císařský dvůr v době vrcholného baroka (disertační práce), HÚ FF MU, Brno Vorel Petr, Šlechtická aristokracie barokní doby a její sídla ve východních Čechách, in: Opera historica V, 1996, s Wolny Gregor, Die Markgraftschaft Mähren topographisch, statistich und historisch geschildert. Bd. I, Prerauer Kreis, Brünn

85 Wolny Gregor, Kirchliche Topographie von Mähren. Abt. I, Bd. V, Olmützer Erzdiöcese, Brünn Zapletal Florian, Rozsevači Donnerova sochařského umění na Moravě, Přerov Zapletal Florian, Tvůrci sochařského díla v chrámech Lipníka nad Bečvou, Vlastivědný věstník moravský X, 1955, s , Zedler Johann Heinrich, Grosses vollständiges Universal-Lexikon, Bd. 7D, München 1734, s Zemek Metoděj Bombera Jan Filip Aleš, Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, , Prievidza Županič Jan Stellner František Fiala Michal, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, Praha

86 10 Použité zkratky ACO AM arcibiskupská konsistoř archiv města č. číslo ČČM ČNM CŠM Časopis Matice moravské Časopis Národního muzea Časopis Slezského muzea k. karton KDU KKMH Katedra dějin umění Kulturní kalendář města Hranic i. č. inventární číslo FU MZA NA OHA pob. RA sg. SOkA SMK SPFFBU Vs ZAO ZMHLT ZK farní úřad Moravský zemský archiv Národní archiv Opuscula Historiae Artium pobočka rodinný archiv signatura Státní okresní archiv Studie Muzea Kroměřížska Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity velkostatek Zemský archiv Opava Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic nad Bečvou Záhorská kronika 86

87 11 Obrazová příloha Původ snímků: 1-66: Eva Ohnůtková Snímky: 1 Christian Alexander Oedtl, Zámek Mikulov, 20. léta 18. století; 2 Erb rodu za časů Ferdinanda z Dietrichsteina se zdůrazněnou knížecí symbolikou, 80. léta 17. století. Zámek Mikulov; 3 Mapa dietrichsteinského dominia, ZAO, fond PhDr. B. Indra, Mapy stol., i. č. 874, k. 5; 4 Erb Dietrichsteinů. Zámek Mikulov; 5 Bohumír Herbert, Hlavní oltář, Lipník, kostel sv. Františka Serafínského; 6 Václav Render, Svatý František Serafínský, 30. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského, hlavní oltář; 7 Filip Sattler, Štuková glorie s Nejsvětější Trojicí, 30. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského, nástavec hlavního oltáře; 8 Ferdinand Gross, Socha sv. Jana Nepomuckého, Teplice nad Bečvou; 9 Ferdinand Gross, Socha sv. Jana Nepomuckého, detail, Teplice nad Bečvou; 10 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, Lipník nad Bečvou; 11 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, detail, Lipník nad Bečvou; 12 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, Hranice; 13 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, detail, Hranice; 14 Varhany, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského; 15 Okruh kolem V. Böhma (?), Svatá Terezie zjevující se svatému Josefu Kalasánskému, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského; 16 Jan Schubert a Václav Böhm, Kaple Bolestné Panny Marie, léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského; 17 Jan Schubert, Kazatelna, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského; 18 Jan Schubert, Štuková kartuše, František Josef Pilz, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, 2. pol. 60. let 18. stol., Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského; 19 Václav Böhm, Socha sv. Jana Nepomuckého; návrh A, 60. léta 18. století, ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 109, k. 1090, f. 18; 20 Václav Böhm, Socha sv. Jana Nepomuckého; návrh B, 60. léta 18. století, ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 109, k. 1090, f. 17; 21 Václav Böhm, Konsignace na sochu sv. Jana Nepomuckého; návrh A, 60. léta 18. století; ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 109, k. 1090, f. 18; 22 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou; 23 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, detail, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou; 24 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, detail, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou; 25 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, detail, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou; 26 František Antonín Grimm, Kostel sv. Jakuba Většího, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou; 27 Interiér kostela, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, presbytář a boční oltáře; 28 Bohumír Fritsch, Sochařská výzdoba hlavního oltáře, Lipník nad Bečvou, Kostel sv. Jakuba Většího; 29 Václav Böhm, Štuková glorie s Nejsvětější Trojicí, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, nástavec hlavního oltáře; 30 Václav Böhm, Kazatelna, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího; 31 Václav Böhm, Křitelnice, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího; 32 Václav Böhm, Shození sv. Jana Nepomuckého z mostu do Vltavy, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, boční oltář; 33 Václav Böhm, Smrt sv. Františka Xaverského, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, boční oltář; 34 Václav Böhm, Kaple Bolestné Panny Marie, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího; 35 Václav Böhm, Kaple sv. Kříže, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího; 36 František Antonín Grimm, Kostel Stětí sv. Jana Křtitele, Hranice; 37 Erb Dietrichsteinů, detail, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele; 38 Interiér kostela, původní podoba, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ZAO, fond. PhDr. B. Indra, Umělecké památky stol., i. č. 865, k. 50; 39 Interiér kostela, původní podoba, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ZAO, fond. PhDr. B. Indra, Umělecké památky stol., i. č. 865, k. 50; 40 Interiér kostela, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele; 41 Josef Stern, Stětí sv. Jana Křtitele, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, hlavní oltář; 42 Jan Adam Nesmann, Svatý Jan Evangelista, svatý Ondřej; Josef Stern, Smrt sv. Josefa, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář; 43 Jan Adam Nesmann, Svatý Jáchym, svatý Josef; František Josef Pilz, Příbuzenstvo Ježíšovo, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář; 44 Václav Böhm, Svatý Florián, svatý Karel Boromejský; Jan Nepomuk Steiner, Zpověď královny Žofie, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář; 45 Václav Böhm, Obětování Izáka, Mojžíš; Jan Nepomuk Steiner, Utrpení Ježíšovo, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář; 46 Jan Adam Nesmann, Kazatelna, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele; 47 Jan Adam Nesmann, Křtitelnice, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele; 48 František Antonín Grimm, Kostel sv. Jiří, Bělotín; 49 Erb Dietrichsteinů, detail, 2. pol. 70. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří; 50 Interiér kostela, Bělotín, kostel sv. Jiří; 51 Jan Kammereit, Sochy sv. Petra a Pavla, 2. pol. 50. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří, boční kaple sv. Tekly; 52 Antonín (?) Nevídal, Růžencová Panna Marie, 2. pol. 50. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří, boční kaple Panny Marie; 53 Jan Kammereit, Sochy sv. Jáchyma a Anny, 2. pol. 50. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří, boční kaple Panny Marie; 54 František Antonín Grimm, Kaple sv. Peregrina, Teplice nad Bečvou; 55 Datace se štítkem, detail, Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina; 56 Interiér kaple, 2. pol. 70. let 18 stol. Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina; 57 František Antonín Sebastini, Svatý Peregrin, 2. pol. 70. let 18 stol. Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina, hlavní oltář, 58 František Antonín Sebastini, Svatý Peregrin, 2. pol. 70. let 18 stol. Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina, hlavní oltář; 59 Pohled do presbytáře. Drahotuše, kostel sv. Vavřince; 60 Jan Felix Ležatka, Křtitelnice, Drahotuše, kostel sv. Vavřince; 61 Jan Felix Ležatka, Křtitelnice, detail, Drahotuše, kostel sv. Vavřince; 62 Jan Felix Ležatka, Kazatelna, Drahotuše, kostel sv. Vavřince; 63 Pohled do presbytáře. Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie; 64 Kazatelna, konec 18. století. Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie; 65 Křtitelnice, Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie; 66 Obraz Nanebevzetí Panny Marie, poč. 20. stol. Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie, hlavní oltář 87

88 1 Christian Alexander Oedtl, Zámek Mikulov, 20. léta 18. století 2 Erb rodu za časů Ferdinanda z Dietrichsteina se zdůrazněnou knížecí symbolikou, 80. léta 17. století. Zámek Mikulov 88

89 3 Mapa dietrichsteinského dominia, ZAO, fond PhDr. B. Indra, Mapy stol., i. č. 874, k Erb Dietrichsteinů. Zámek Mikulov 89

90 5 Bohumír Herbert, Hlavní oltář, Lipník, kostel sv. Františka Serafínského 6 Václav Render, Svatý František Serafínský, 30. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského, hlavní oltář 90

91 7 Filip Sattler, Štuková glorie s Nejsvětější Trojicí, 30. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského, nástavec hlavního oltáře 8 Ferdinand Gross, Socha sv. Jana Nepomuckého, Teplice nad Bečvou 91

92 9 Ferdinand Gross, Socha sv. Jana Nepomuckého, detail, Teplice nad Bečvou 10 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, Lipník nad Bečvou 92

93 11 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, detail, Lipník nad Bečvou 12 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, Hranice 93

94 13 Conrad Spindler, Socha sv. Jana Nepomuckého, detail, Hranice 14 Varhany, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského 94

95 15 Okruh kolem V. Böhma (?), Svatá Terezie zjevující se svatému Josefu Kalasánskému, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského 16 Jan Schubert a Václav Böhm, Kaple Bolestné Panny Marie, léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského 95

96 17 Jan Schubert, Kazatelna, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského 18 Jan Schubert, Štuková kartuše, František Josef Pilz, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, 2. pol. 60. let 18. stol., Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafínského 96

97 19 Václav Böhm, Socha sv. Jana Nepomuckého; návrh A, 60. léta 18. století, ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 109, k. 1090, f Václav Böhm, Socha sv. Jana Nepomuckého; návrh B, 60. léta 18. století, ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 109, k. 1090, f

98 21 Václav Böhm, Konsignace na sochu sv. Jana Nepomuckého; návrh A, 60. léta 18. století, ZAO, pob. Olomouc, fond Vs Lipník, Sochy a kříže na veřejných prostranstvích, i. č. 2367, sg. 109, k. 1090, f

99 22 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou 23 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, detail, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou 99

100 24 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, detail, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou 25 Václav Böhm (?), Svatý Jan Nepomucký, detail, 60. léta 18. století (?). Lipník nad Bečvou 100

101 26 František Antonín Grimm, Kostel sv. Jakuba Většího, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou 27 Interiér kostela, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, presbytář a boční oltáře 101

102 28 Bohumír Fritsch, Sochařská výzdoba hlavního oltáře, Lipník nad Bečvou, Kostel sv. Jakuba Většího 29 Václav Böhm, Štuková glorie s Nejsvětější Trojicí, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, nástavec hlavního oltáře 102

103 30 Václav Böhm, Kazatelna, Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího 31 Václav Böhm, Křtitelnice, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího 103

104 32 Václav Böhm, Shození sv. Jana Nepomuckého z mostu do Vltavy, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, boční oltář 33 Václav Böhm, Smrt sv. Františka Xaverského, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího, boční oltář 104

105 34 Václav Böhm, Kaple Bolestné Panny Marie, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího 35 Václav Böhm, Kaple sv. Kříže, 60. léta 18. století. Lipník nad Bečvou, kostel sv. Jakuba Většího 105

106 36 František Antonín Grimm, Kostel Stětí sv. Jana Křtitele, Hranice 37 Erb Dietrichsteinů, detail, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele 106

107 38 Interiér kostela, původní podoba, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ZAO, fond. PhDr. B. Indra, Umělecké památky stol., i. č. 865, k Interiér kostela, původní podoba, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ZAO, fond. PhDr. B. Indra, Umělecké památky stol., i. č. 865, k

108 40 Interiér kostela, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele 41 Josef Stern, Stětí sv. Jana Křtitele, Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, hlavní oltář 108

109 42 Jan Adam Nesmann, Svatý Jan Evangelista, svatý Ondřej; Josef Stern, Smrt sv. Josefa, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář 43 Jan Adam Nesmann, Svatý Jáchym, svatý Josef; František Josef Pilz, Příbuzenstvo Ježíšovo, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář 109

110 44 Václav Böhm, Svatý Florián, svatý Karel Boromejský; Jan Nepomuk Steiner, Zpověď královny Žofie, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář 45 Václav Böhm, Obětování Izáka, Mojžíš; Jan Nepomuk Steiner, Utrpení Ježíšovo, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, boční oltář 110

111 46 Jan Adam Nesmann, Kazatelna, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele 47 Jan Adam Nesmann, Křtitelnice, 60. léta 18. století. Hranice, kostel Stětí sv. Jana Křtitele 111

112 48 František Antonín Grimm, Kostel sv. Jiří, Bělotín 49 Erb Dietrichsteinů, detail, 2. pol. 70. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří 112

113 50 Interiér kostela, Bělotín, kostel sv. Jiří 51 Jan Kammereit, Sochy sv. Petra a Pavla, 2. pol. 50. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří, boční kaple sv. Tekly 113

114 52 Antonín (?) Nevídal, Růžencová Panna Marie, 2. pol. 50. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří, boční kaple Panny Marie 53 Jan Kammereit, Sochy sv. Jáchyma a Anny, 2. pol. 50. let 18. stol. Bělotín, kostel sv. Jiří, boční kaple Panny Marie. 114

115 54 František Antonín Grimm, Kaple sv. Peregrina, Teplice nad Bečvou 55 Datace se štítkem, detail, Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina 115

116 56 Interiér kaple, 2. pol. 70. let 18 stol. Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina 57 František Antonín Sebastini, Svatý Peregrin, 2. pol. 70. let 18 stol. Teplice nad Bečvou, kaple sv. Peregrina, hlavní oltář 116

117 58 Josef Görig, Kostel sv. Vavřince, Drahotuše 59 Pohled do presbytáře. Drahotuše, kostel sv. Vavřince 117

118 60 Jan Felix Ležatka, Křtitelnice, Drahotuše, kostel sv. Vavřince 61 Jan Felix Ležatka, Křtitelnice, detail, Drahotuše, kostel sv. Vavřince 118

119 62 Jan Felix Ležatka, Kazatelna, Drahotuše, kostel sv. Vavřince 63 Pohled do presbytáře. Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie 119

120 64 Kazatelna, konec 18. století. Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie 65 Křtitelnice, Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie 120

121 66 Obraz Nanebevzetí Panny Marie, poč. 20. stol. Jindřichov, kostel Nanebevzetí Panny Marie, hlavní oltář 121