Masarykova univerzita

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Klasická archeologie Bc. Veronika Kostyálová Dionýsos v umění a životě antického člověka (od rané až do pozdní antiky) Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Marie Pardyová, CSc. 2016

2 Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Bc. Veronika Kostyálová

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce PhDr. Marii Pardyové, CSc. za rady a připomínky, které mi poskytla. Velké díky patří zejména mé rodině a příteli, kteří mi po celou dobu studia byli obrovskou oporou. Srdečně vám všem děkuji.

4 Obsah Úvod Dionýsos v mýtech Narození a dětství Objevení vína Pozemské putování a setkávání s odpůrci i stoupenci Indie: velký indický triumf Skythie: Amazonky Frýgie: král Midás Thrákie: král Lykúrgos, pěvec Orfeus Argolis: Akrisios a Perseus, Proitovy dcery Boiótie: Minyovy dcery, král Pentheus Egejské ostrovy: Aniovy dcery, Tyrrhénští piráti Dionýsovy lásky a potomci Bohyně Nymfy Smrtelné ženy Sestup do podsvětí a přijetí na Olymp Dionýsův kult Historie Dionýsova kultu Mínojské a mykénské období Archaické, klasické a hellénistické Řecko Etruskové Řím Dionýsos a křesťanství Dionýsos a Apollón Cizí božstva identifikovaná s Dionýsem Thrácký Sabazios Arabský Orotalt Egyptský Osíris Dionýsova epiteta Slavnosti, svátky a místa uctívání Dionýsa Dionýsos a divadlo Dionýsovo divadlo v Athénách Slavnosti a svátky v Řecku... 51

5 Anthestérie Dionýsie městské (velké) Dionýsie venkovské (malé) Lénaje Ostatní Slavnosti a svátky v Římě Liberalie (Bakchanálie) Ostatní Místa uctívání Dionýsa podle Pausania Dionýsova mystéria Orgiastická mystéria Dionýsova mystéria v díle Eurípida Bakchická mystéria v díle Livia Orfismus Orfická mytologie Orfické učení a filozofie Bakchicko-orfické zlaté plíšky Villa mystérií v Pompejích Dionýsos v umění Dionýsovy atributy Oblečení a doplňky Rostliny Zvířata Dionýsův thiasos Dionýsovo narození a dětství Dionýsos jako krásný mladík Dionýsos jako vousatý starší muž Dionýsos jako hermovka a maska Dionýsos jako bůh vína a vinařství Divadlo, slavnosti a rituály Dionýsos a Ariadné Dionýsos a Héfaistos Sarkofágy s dionýsovskou tématikou Závěr Resumé Použitá literatura a prameny Antické prameny

6 Monografie Encyklopedie a slovníky Příspěvky v periodikách, sbornících a kolektivních monografiích Internetové zdroje Zdroje obrázků v textu KATALOG VYBRANÝCH UMĚLECKÝCH DĚL I. Dionýsovy atributy II. Dionýsův thiasos III. Dionýsovo narození a dětství IV. Dionýsos jako krásný mladík V. Dionýsos jako vousatý starší muž VI. Dionýsos jako hermovka a maska VII. Dionýsos jako bůh vína a vinařství VIII. Divadlo, slavnosti a rituály IX. Dionýsos a Ariadné X. Dionýsos a Héfaistos XI. Sarkofágy s dionýsovskou tématikou Zdroje ke katalogové příloze

7 Úvod Účelem magisterské diplomové práce na téma Dionýsos v umění a životě antického člověka (od rané až do pozdní antiky) je co nejkomplexnější představení boha Dionýsa v antickém světě. Zejména pak jeho vliv na život antického člověka, tedy proč a jakými způsoby byl uctíván. To vše by mělo být doloženo nejen antickými literárními prameny, ale zejména výtvarnými díly, která nejlépe reflektují oblíbenost daného božstva. Práce je rozdělená do dvou velkých částí, a to textové a obrazové ve formě katalogu. Obě části jsou dále dělené do několika tematických kapitol. První část se zabývá Dionýsem z hlediska mytologie. Mytologické příběhy tvoří svým způsobem životopis daného božstva, a tudíž tato práce začíná právě mytologií, popisující Dionýsovo narození, objevení vína, pozemské putování i jeho lásky a potomky. Tato kapitola vychází zejména z antických literárních pramenů. V případě některých příběhů jsou příklady výtvarných zpracování umístěny přímo v textu. Druhá kapitola mapuje vývoj Dionýsova kultu od nestarších dob až po nástup křesťanství. Většinou je Dionýsos označován pouze jako bůh vína, ale jeho působení bylo mnohem širší. Právě zkoumání, pro co všechno byl uctíván, je předmětem prvních odstavců této kapitoly. Následuje průřez historií jeho kultu. Přestože byl některými antickými autory vnímán jako nový a cizí bůh, objevuje se již mezi nejstaršími bohy na destičkách v lineárním písmu B. V průběhu antického Řecka se Dionýsův kult mohutně rozvíjel, a to nejen v oblasti oficiálního uctívání, ale také při tajemných mystériích. Oficiální i mysterijní kult se přenesl i do etruského a římského náboženství, která byla obecně velice ovlivněna Řeckem. Jeho kult byl natolik silný a rozšířený, že nejdéle ze všech odolával nástupu křesťanství. Tudíž i stručné srovnání Dionýsa a Ježíše je součástí této práce. Z antických božstev bylo významné spojení Dionýsa s Apollónem, s nímž sdílel svatyni v Delfách. Stejně jako jiní antičtí bohové, také Dionýsos podléhal synkretismu s jinými božstvy, například s thráckým Sabaziem, arabským Orotaltem a egyptským Osíridem. Dionýsos byl také bohem mnoha příjmení, která jsou vypsána v kapitole o epitetech. V nich se odráží nejen mytologické příběhy s ním spojené, ale také oblasti či místa jeho uctívání. Třetí část se zabývá slavnostmi a svátky. Ty byly významné zejména v Řecku ve spojení s vínem a divadlem. Podrobněji popsané jsou zde čtyři nejvýznamnější Dionýsovy svátky v Athénách, tedy malé a velké Dionýsie, Anthestérie a Lénaje. V prostředí Říma nabyly významu spíše mystéria, ve které se postupně proměnily původně venkovské slavnosti spojené s plodností, Liberalie. Co se týče míst uctívání, 7

8 objevuje se v této práci výčet z prostředí pevninského Řecka na základě zpráv od autora Pausania. Čtvrtá kapitola se věnuje mystériím. Ta byla velice významným prvkem v Dionýsově kultu. Právě mystéria poukazovala na blízké spojení Dionýsa s člověkem. Přestože všichni zasvěcenci do mystérií podléhali přísnému zákazu o nich mluvit, několik málo informací o jejich organizaci je dostupných. Například Eurípidés ve svém díle Bakchy v několika pasážích naráží na podobu orgiastických mystérií. V římském prostředí podal několik zpráv o podobě orgií autor Livius, v návaznosti na výnos senátu o omezení bakchanálií. Nakolik je možné považovat jejich popisy za pravdivé už je věcí osobního názoru. Významnou výtvarnou památkou, u níž se předpokládá, že vyobrazuje scény z mystérií, je tzv. Villa mystérií v Pompejích, jejíž popis je také součástí této kapitoly. Jiným druhem mysterijního kultu byl orfismus, pro nějž byl Dionýsos hlavním božstvem. V tomto případě se jednalo spíše a učení a filozofii, než o divoké rejdění spojené s orgiastickými mystérii. Poslední kapitola textové části patří Dionýsovi v umění, které také odráží život antického člověka. Na základě této kapitoly je sestaven i katalog s vybranými uměleckými díly. Dionýsos měl několik typických atributů nejen věcných, ale i ze světa zvířat a rostlin, jejichž výčet i symbolický význam jsou zkoumány v první podkapitole. Na většině děl nechybí ani jeho thiasos, tvořený zejména satyry a mainadami. Další z Dionýsových zvláštností je způsob jeho vyobrazení. Někdy byl znázorněn jako miminko či malé dítě, někdy jako krásný mladík a někdy jako vousatý starší muž. Nejjednodušším způsobem, jak jej vyobrazit, byla maska a hermovka. Jeho působení jakožto bůh vína a vinařství se samozřejmě odrazilo i v umění. V menším množství se pak dochovala díla vyobrazující Dionýsa ve spojení s divadlem, slavnostmi a rituály. Z mytologických příběhů byl pro výtvarné umění nejvýznamnější příběh o Dionýsovi a Ariadně a také Héfaistův návrat na Olymp v doprovodu Dionýsa. Poslední část tvoří velice stručné shrnutí sarkofágů s dionýsovskou tématikou. Množství sarkofágů by vystačilo na samostatnou práci, a tudíž se zde nachází jen malý výběr, který poukazuje na základní témata těchto sarkofágů. Katalogová příloha navazuje na pátou kapitolu. Ke každému tématu je vybráno několik děl, která dané téma představují. Díla jsou vybírána rozmanitě tak, aby byla zastoupena řecká, římská a případně i etruská kultura. Také jsou vybírány různé druhy uměleckých děl v co největším časovém rozmezí. 8

9 1. Dionýsos v mýtech O hlučném Dionýsovi, jejž břečťan věnčí, chci zpívat, skvělém synovi Dia a Semely nad jiné slavné. (Homérské hymny 1, XVI. Na Dionýsa) Většina mýtů o Dionýsovi souvisí s jeho pozemským putováním, kdy se setkával s množstvím odpůrců, které bez milosti trestal. Antickými autory bylo také často zmiňováno jeho zvláštní dvojí narození. Společně s jeho dětstvím, které strávil u nymf a satyrů, je popsáno v kapitole 1.1. Toto téma se stalo také motivem pro množství uměleckých děl, z nichž se několik příkladů nachází pod katalogovými čísly III/1-12. Významnou součástí Dionýsa bylo jeho působení jakožto boha vína a vinařství. Popis toho, jak se s vínem seznámil a jak jej předal lidem na základě literární tradice, se nachází v kapitole 1.2. Vybraná výtvarná díla s touto tématikou jsou umístěna v sedmé části katalogu pod katalogovými čísly VII/1-14. Ostatní drobnější epizody z Dionýsova okruhu nebyly tak často motivem pro výtvarné umění, proto jsou případné exempláře umístěny přímo v textu a nenáleží jim samostatná část v katalogu Narození a dětství Já, Dionýsos, přicházím sem v thébský kraj, syn Diův, jehož dcera Kadma, Semele, kdys zrodila, když oheň blesku zasáh ji. (Eurípidés 2, Bacch., s. 15 AK) Tradiční mýtus, jenž ve svém díle O zrození bohů vypráví i Hésiodos 3, určuje jako Dionýsova otce nejvyššího z bohů Dia a jako matku smrtelnou ženu Semelu (Hésiodos, Theog., ). Semelé byla dcera thébského krále Kadma a jeho božské manželky Harmonie, která měla za rodiče Área a Afrodítu (BAHNÍK 1974, 554: Semelé). Na vztah Dia a Semely žárlila Diova manželka Héra, a když zjistila, že je Semelé těhotná, naplánovala na její potrestání krutou lest. V podobě staré chůvy Beroy navštívila Semelu v jejím domě a začala jí namlouvat, že by se měla obávat toho, kdo vlastně Zeus je, a zda se vůbec jedná o boha a ne o nějakého obyčejného 1 Homérské hymny jsou sbírkou 33 hymnů přičítaných Homérovi, jejichž vznik je datován různě v rozmezí 7. až 4. století př. n. l. (CANFORA 2009, 840). 2 Eurípidés byl řecký tragický básník žijící v letech /6 př. n. l. (CANFORA 2009, 187). 3 Hésiodos byl řecký rhapsód a básník žijící v 7. st. př. n. l. v Boiótii (CANFORA 2009, 57). 9

10 podvodníka. Slovy Ovidia 4 jí Héra ve svém převleku poradila takto: Tak mocný a slavný ať přijme tebe v objetí své, jak s Iunonou vstupuje v lože: tytéž, co k Iunoně, odznaky moci ať vezme si k tobě! (Ovidius, Metam., III.Iuppiter a Semelé AK). Zeus, jenž o ničem neměl potuchy, přísahal při řece Styx své milence, že jí splní jakékoliv přání. Důsledkem božské přísahy bylo, že ji musel dodržet, a tak se před Semelou zjevil ve své božské podobě mezi mračny smíchanými s bouří a vichřicí i se svými blesky doprovázenými duněním hromů. Ubohou Semelu jeden z blesků sežehl a zabil. Naštěstí včas zakročil bůh Hermés, který z jejího lůna vyjmul dosud nenarozené teprve šestiměsíční dítě, jež si Zeus následně zašil do svého stehna (nebo boku). Dítě donosil, a když na něj přišly porodní bolesti, vyřízl jej a přivedl tak na svět. Tento průběh Dionýsova zrození je důvodem, proč bývá označován jako dvakrát zrozený (Ovidius, Metam., III.Iuppiter a Semelé AK; Pseudoapollodóros 5, Bibliothéké, 3.4.3; ELIADE 1995, 332; GRAVES 1982A, 54). Podle dalších antických pramenů však existují i jiné verze toho, kdo byla Dionýsova matka. Diodóros 6 se například zmiňuje o Íó, dceři říčního boha Ínacha, která Diovi porodila Dionýsa, jenž se stal králem Egypta (Diodóros, Bibl. hist., III.74; BAHNÍK 1974, 290: Íó). V souvislosti s orfickou mytologií bývá jako Dionýsova matka uváděna Démétér nebo Persefoné (KERÉNYI 1976, 110 a 249). Místem prvního zrození Dionýsa byl královský palác v Thébách, kde ho Zeus vyjmul z lůna mrtvé Semely. Eurípidés v díle Bakchy popisuje, jak Dionýsos vkročil na toto místo a řekl: A u paláce náhrobek své matky zřím, již zabil blesk, i zříceniny příbytku, v nichž živý oheň Diův doutná doposud, pych trvalý to Héřin proti matce mé. Však Kadma chválím, vkročiti že zakázal v to místo, zasvětiv je dceři své; já kol je zastřel listím révy hrozny bohaté. (Eurípidés, Bacch., s. 15 AK). Podruhé se narodil z Diova těla jako bůh, jenž podle Eurípida měl dvé růžků jak býk a vínek mu [Zeus] dal, jenž z hadů byl uvit (Eurípidés, Bacch., s. 20 AK). Aby jej Zeus ochránil před Hérou, svěřil malého Dionýsa bohu Hermovi, který jej odnesl k Semelině sestře Ínó. U ní byl potají vychováván v převleku za dívku, avšak před hněvem Héry se jej skrýt nepodařilo (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos). Héra se rozhodla potrestat opatrovníky malého boha a seslala šílenství na manžela Íny, krále Athamanta, který při tomto záchvatu usmrtil svého vlastního syna Learcha. Tím jeho 4 Publius Ovidius Naso byl římský básník žijící v letech 43 př. n. l. až 18 n. l. (BAHNÍK 1974, 440: Ovidius). 5 Apollodóros z Athén byl řecký gramatik žijící ve 2. st. př. n. l. Dílo z oblasti mytologie Bibliothéké (Library) je mu připisováno neprávem, tudíž bývá autor tohoto díla označován jako Pseudoapollodóros (CANFORA 2009, 818). 6 Diodóros Sicilský z Agyria je autorem řecky psaného díla o světových dějinách. Žil v 1. st. př. n. l. (CANFORA 2009, 539). 10

11 běsnění neustalo a Athamás pronásledoval Ínu, která v zoufalství skočila i se svým druhým synem Melikertem do moře (MERTLÍK 2014, 28). Za své zásluhy a také proto, že její osud dojal bohyni Afrodítu, přimluvila se ta za ně u boha moří Poseidóna, aby je vzal mezi mořská božstva. Poseidón pak změnil jejich vzhled a učinil z nich bohy jménem Leukothea a Palaimón (Ovidius, Metam., IV.Athamás a Ínó AK). Z Diova rozkazu Hermés odnesl Dionýsa do nýsské doliny k nymfám, které jej vychovávaly v jeskyni porostlé břečťanem a vinnou révou (ZAMAROVSKÝ 2013, 104). Podle některých autorů byly tyto nymfy Diem za odměnu umístěny na nebesa jako souhvězdí Hyad (SVOBODA 1973, 252: Hyady). Jednalo se o dcery Títána Atlanta nebo boha Poseidóna a Ókeanovny Aithry. Jejich počet se u antických autorů různí, maximálně je jich uváděno sedm: Ambrosia, Eudóra, Faisylé, Korónis, Polyxó, Faió a Dióna (ZAMAROVSKÝ 2013, 186). Někdy je jako jeho chůva označována samotná hora Nýsa jakožto bohyně (KERÉNYI 1996, 193). Naprosto odlišnou verzi mýtu o Dionýsově dětství, jež se tradovala v Lakónii, popisuje ve svém díle Pausaniás 7. Obyvatelé osady Brasie zde vyprávějí, že když se Kadmos dozvěděl o tom, že jeho dcera Semelé porodila Diovi syna Dionýsa, zavřel ji i s dítětem do truhly a vhodil do moře. Truhla doplula až do tohoto kraje, Semelé však již byla mrtvá, a tak ji pohřbili a Dionýsa vychovali. Dokonce měla do Brasií doputovat i Ínó, která si přála Dionýsa vychovat. Brasijští ukazovali jeskyni, kde se tak mělo dít a celé to místo se nazývalo Dionýsova zahrádka (Pausaniás, Cesta po Řecku I, III.24 AK). Tradice o místě Dionýsova dospívání se lokálně různě liší. Hora Nýsa je nejčastěji identifikována jako zalesněné pohoří Kithairón ležící jižně od Théb na hranicích Boiótie a Attiky (BAHNÍK 1974, 315: Kithairón). Hérodotos 8 ve svém díle Dějiny klade místo Dionýsova mládí do Arábie (Hérodotos, Hist., 3.111) a posvátnou horu Nýsu do Afriky: dlouhověkým Aithiopům, kteří sídlí okolo posvátné Nýsy a slaví svátky Dionýsovy. (Hérodotos, Hist., 3.97). Umístění Nýsy do afrického prostředí se nachází i ve zlomku hymnu na Dionýsa: Hora je převysoká a lesem obrostlá, Nýsé, daleko od Foinikie, však vodám aigyptským blízká (Homérské hymny, XXXIII. Na Dionýsa). Diodóros klade mezi Foiníkii a egyptský Nil jeskyni Nýsu, kde Hermés svěřil Dionýsa do opatrování nymfám (Diodóros, Bibl. hist., IV.2.3). 7 Pausaniás Periégétés, autor knih Cesta po Řecku, žil v 2. st. n. l. (CANFORA 2009, 613). 8 Hérodotos z Halikarnássu byl řecký historik žijící v 5. st. př. n. l.; Ciceronem označený jako pater historiae, otec dějepisu (CANFORA 2009, 257). 11

12 1.2. Objevení vína Nyní oslavím tebe, Bakchu, svou písní a s tebou lesní stromy i plody zvolna rostoucích oliv. Sem pojď, Lenajský 9 otče. Zde tvými dary je všechno poseto. Pro tebe září podzimní vinice ztěžklá úrodou, v plných kádích hrozny vína se pění. (Vergilius 10, Georg., II.2-6) V údolí hory Nýsy Dionýsos také poznal vinnou révu a poprvé ochutnal víno, jehož se později stal bohem (ZAMAROVSKÝ 2013, 104). Mytický příběh o tom, kde a jak se vlastně objevila vinná réva, spadá do období Dionýsova mládí. Při jedné ze svých mladických výprav po lesích se vydal do Lýdie, kde spatřil krásného satyra jménem Ampelos. Ihned si ho oblíbil a přijal do své družiny. Jednou Ampelos nešťastně spadl ze skály a zabil se. Dionýsos uprosil Dia, aby mrtvému satyrovi vrátil život. Zeus jej tedy alespoň proměnil v keř vinné révy, který přinášel lahodné plody, z nichž vznikal nápoj přinášející lidem radost a opojení. Když Dionýsos objevil umění výroby vína, vydal se do světa šířit znalost jeho pěstování a výroby. Postupně měl Dionýsos obrovské množství ctitelů, kteří toužili po radosti a veselí, jež přinášel tento nápoj. Jeho družina se rozrůstala o muže i ženy různých věků, ale i satyry, kentaury, nymfy a další bytosti (MERTLÍK 2014, 101). Nonnos 11 popisuje mýtus o vynalezení vinařství, v němž hrají hlavní role vinná réva a had a také souvislost s bohyní Rheiou. Právě had měl Dionýsa inspirovat ve způsobu využití hroznů. Mezi skalami v té době rostl volně keř, který bohatě produkoval ovoce (hrozny) plné šťávy. Ve velkém sadu s těmito keři se objevovaly tyto plody v různých barvách, od bílé, přes odstíny fialové, po červenou. Na tomto keři se obtočil dokola had a svojí čelistí z plodů vymačkal šťávu. Tomu užasle přihlížel Dionýsos a rozhodl se sám tuto šťávu nějak využít. Vyrobil si primitivní lis na víno tím, že vyhloubil do skály otvor, v němž hrozny rozmačkával. Když vymačkával krásně červeně zabarvenou šťávu, uvědomil si, že mu tohle bylo již dávno předpovězeno bohyní Rheiou. Poté si z thyrsu vyrobil ostrý zahnutý srp, pomocí něhož plody vinné révy sklízel. Se sklizní i výrobou vína mu pak pomáhali i jeho věrní druhové, satyrové (Nonnos, Dionys., XII ; KERÉNYI 1976, 57). 9 Lenajský je přízvisko Bakcha objevující se u Vergilia. Odvozené je od slova lénos, znamenající vinný lis a souvisí také se svátkem Lénají (KERÉNYI 1976, 298). 10 Publius Vergilius Maro byl římský básník žijící v letech př. n. l. (BAHNÍK 1974, 652: Vergilius). 11 Nonnos z Panopole v Egyptě byl řecký epický básník žijící asi v 5. st. n. l. (CANFORA 2009, 853) 12

13 První, komu Dionýsos předal vinnou révu a znalost jejího pěstování a zpracování, byl kalydónský král Oineus. Dionýsos byl jeho hostem při svém putování. Zamiloval se ale do Oineovy manželky Althaie. Když se to Oineus dozvěděl, dobrovolně opustil město a předstíral, že vykonává posvátné rituály. Althaii se narodila dcera Déianeira, jejíž otec byl buď Oineus, nebo Dionýsos. Za Oineovu pohostinnost se Dionýsos odvděčil tím, že mu daroval vinnou révu, naučil ji pěstovat a vyrábět z ní nápoj. Navíc rozhodl, že toto ovoce bude nazýváno po něm οινος (Hyginus 12, Fabulae, 129; GRAVES 1982B, 190; ZAMAROVSKÝ 2013, 311). Prvním člověkem, který poznal negativní stránku pití vína, byl athénský rolník Íkarios. Ten se stal v umění zpracování vína ještě lepším než Oineus. Íkarios získal od Dionýsa révu jako odměnu za to, že boha pohostil, přestože k němu přišel jako neznámý poutník. Íkarios následně jako první naučil výrobu vína své rodné město Athény a následně i celý svět. Jednou nabídl džbánek vína pastýřům, kteří neznali účinky alkoholu a darované víno pili neředěné. Pastýři si mysleli, že jim podal jed, Íkaria zabili a pohřbili pod borovicí. Všechno to viděla jeho fenka Maira, která mrtvého vyhrabala a na místo přivedla jeho dceru Érigoné. Ta se pak ze žalu na té borovici oběsila a v modlitbě si přála, aby athénské dívky sdílely její osud, dokud nebude její otec pomstěn. Hodně dívek si stejným způsobem vzalo život, až konečně věštírna v Delfách objasnila, že musí být potrestáni Íkariovi vrazi, aby byl konec těmto sebevraždám. Athéňané vrahy našli, pověsili je a zavedli slavnost vinobraní. Dionýsos později Íkaria a jeho dceru i fenku povznesl na nebesa, Íkaria jako hvězdu zvanou Arcturus (Pastýř), Érigonu jako souhvězdí Panny a Mairu jako souhvězdí Velkého psa (Hyginus, Astronomica, II.35; Hyginus, Fabulae, 130; BAHNÍK 1974, 286: Íkarios; GRAVES 1982A, 273; ZAMAROVSKÝ 2013, 205) Pozemské putování a setkávání s odpůrci i stoupenci Když opustil jsem zlatodárný lydský kraj i Frygů vlast a prošel perské planiny, v něž praží slunce žár i hradby baktrijské, zem Medů chladnou, Arabii blaženou i celou Asii, jež podél slaných vod se prostírá a města krásných věží má, v nichž Hellenové bydlí spolu s barbary (Eurípidés, Bacch., s. 16 AK) 12 Gaius Iulius Hyginus byl římský spisovatel žijící v letech 64 př. n. l. 17 n. l. Díla Fabulae (Báje) a De astronomica (Astronomie) z 2. st. n. l. jsou mu přisuzována neprávem (BAHNÍK 1974, 276: Hyginus). 13

14 Když Dionýsos dospěl, bohyně Héra jej poznala a opět proti němu obrátila svůj hněv. Seslala na Dionýsa šílenství, a ten se začal toulat po celém světě v doprovodu svého učitele Síléna a družiny satyrů a mainad. S sebou si vezl víno, rozdával radost a veselí a rozšiřoval svůj kult a počet svých uctívačů. Avšak ty, kdo se mu stavěli na odpor, dokázal krutě potrestat (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos; GRAVES 1982A, ). Nejprve putoval do Egypta, kde ho na ostrově Faru vlídně přijal a pohostil král Próteus (Pseudoapollodóros, Bibliothéké, 3.5.1; GRAVES 1982A, 106). Z Egypta se vydal do Malé Asie. Zde se zastavil ve Frýgii, zemi kde uctívali zejména Velkou Matku bohů Kybebu (Kybelé), jejíž kult v Řecku splynul s kultem bohyně Rheie (Rheia Kybelé), matky Dia a tedy babičky Dionýsa (BAHNÍK 1974, 225: Frygie a 333: Kybelé). Rheia očistila Dionýsa od všech vražd, které spáchal během svého šílenství, a zasvětila jej do svých posvátných obřadů (Pseudoapollodóros, Bibliothéké, 3.5.1; GRAVES 1982A, 106). Poté se vydal do Indie. Došel až k řece Eufrat, přes niž však nevedl žádný most, a tak Dionýsos vytvořil vlastní most z révy a břečťanu. Pausaniás se o tomto mýtu zmiňuje v souvislosti s městem Zeugma ležícím právě u Eufratu, jehož název má znamenat Spojení (Pausaniás, Cesta po Řecku II, X.29 AK). Přes řeku Tigris pak Dionýsovi a jeho družině pomohl přejít tygr, kterého mu na pomoc poslal Zeus (GRAVES 1982A, 106) Indie: velký indický triumf Ty Východ sis podrobil celý, až tam na jeho okraj, kde Indií protéká Gangés. (Ovidius, Metam., IV. Minyovny AK) Výprava Dionýsa do Indie bývá považována za oslavný obraz tažení Alexandra Velikého. V literatuře se podrobné zpracování této výpravy objevuje v díle Nonna z Panopole Dionýsiaka (DOSTÁLOVÁ 2010, 109). Příchod Dionýsa s jeho armádou do Indie je umísťován do raných dob, kdy místní obyvatelé ještě žili v roztroušených rodových osadách. Jelikož proti němu nestálo žádné vyspělé město, nic nebránilo tomu, aby prošel celou Indií (Diodóros, Bibl. hist., II.38). Strabón 13 se ve svém díle zmiňuje o tom, že v nejzazším bodě svého putování po Indii Dionýsos postavil pilíře na památku svého tažení (Strabón, Geogr., 3.5.6). Dionýsovo vojsko sužovalo nesnesitelné horko a neznámé choroby. Dionýsos proto vedl své vojsko pryč z horských planin do kopců, kde je osvěžil a vyléčil svěží vánek a čerstvá voda. Ve výhodných oblastech vytvořil spojováním vesnic města, v nichž zavedl nejen zákony a soudy, ale i náboženský ritus. Indům předal znalost pěstování a výroby vína a další 13 Strabón z Amaseie v Pontu byl řecký dějepisec a zeměpisec žijící v letech 64 př. n. l. 19 n. l. (CANFORA 2009, 557). 14

15 věci užitečné pro život (Diodóros, Bibl. hist., II.38). Po návratu z Indie se Dionýsos stal prvním mužem, který oslavil triumf průvodem, v němž jel na slonovi (Diodóros, Bibl. hist., IV.2.1). Dionýsův indický triumf se stal jedním z námětů římských sarkofágů, které jsou popsány v kapitole 5.11, a jejichž příklady se nacházejí v jedenácté části katalogu pod katalogovými čísly XI/10 a XI/ Skythie: Amazonky Při cestě zpět do Evropy se Dionýsos musel ve Skythii utkat s Amazonkami, které se mu postavily do cesty. Se svojí armádou je zahnal až k Efesu, kde se některé z nich ukryly do Artemidina chrámu. Ostatní utekly na ostrov Samos, kam je Dionýsos pronásledoval a kde se odehrál krvavý souboj. Místo, kde k tomu údajně došlo, je zvané Panhaema, což má značit, že zde bylo prolito mnoho krve. Dokonce se na jednom místě měly ukazovat kosti slonů, které si měl Dionýsos přivést s sebou z Indie, a kteří při bitvě zahynuli (Plútarchos 14, Quaest. Gr., 56; GRAVES 1982A, 106) Frýgie: král Midás Satyrů, bakchantek obvyklý průvod se za Bakchem táhne, pěstoun však Sílénos chybí. Jej chabého stářím a vínem zajali sedláci fryžští a pak jej v okovech z vínků ke králi Midovi vedli, jenž Bakchovy orgie světil, s Eumolpem athénským do nich byv zasvěcen Orfeem samým. (Ovidius, Metam., XI.Král Midás AK) Ve Frýgii byl králem Midás, syn krále Gordia a bohyně Kybely (BAHNÍK 1974, 387: Midás). Když Dionýsos se svojí družinou Frýgií procházel, odpojil se od nich jeho oblíbený druh Sílénos a ztratil se. Našli ho místní rolníci a v poutech vytvořených z květů ho přivedli před krále Midu. Ten, jelikož byl velkým ctitelem a vyznavačem Dionýsa, ihned poznal, o koho se jedná a bohatě Síléna hostil po dobu deseti dní. Jedenáctý den Midás přivedl Síléna zpět k Dionýsovi, který byl z opětovného setkání se svým milým druhem tak šťastný, že slíbil králi splnění jakéhokoliv přání. Midás lačný po bohatství si přál, aby se všechno, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato. Když však zjistil, že se ve zlato mění i jídlo a voda, začal se modlit k Dionýsovi, aby vše zrušil (ZAMAROVSKÝ 2013, 275; MERTLÍK 2014, ). Dionýsos mu poradil, aby se celý omyl v řece Paktólos v místě, kde řeka vyvěrá ze země. Midás tak učinil a od té doby, byla řeka plná zlatých hrud a zlatého písku. Po 14 Plútarchos z Chairóneie byl řecký filozof a životopisec žijící mezi lety 40/ n. l. (CANFORA 2009, 587). 15

16 této zkušenosti přestal Midás toužit po zlatě a bohatství a žil na polích a v lesích, kde uctíval boha Pána (Ovidius, Metam., XI.Král Midás AK; MERTLÍK 2014, 107). Ve Frýgii mají svůj původ bubínky, které byly nedílnou součástí Dionýsovy družiny, a které měly podle Eurípida být vynálezem Dionýsa a Rheii (Eurípidés, Bacch., s. 21 AK). Nonnos se ve svém díle zmiňuje o tom, že Frýgie byla bohatá na vinnou révu a také měla být místem, kde bohyně Rheia pečovala o malého Dionýsa (Nonnos, Dionys., ) Thrákie: král Lykúrgos, pěvec Orfeus Nežil přec Dryantův syn, ach, nežil Lykúrgos silný dlouho, neboť i on se svářil s nebeským božstvem, Bakchu když rozjařenému kdys rozehnal pěstounky milé po chlumu posvátné Nýsy (Homér, Il., VI ) Další zastávkou v Dionýsově putování byla Thrákie, kde se Dionýsovi a celé jeho družině postavil na odpor král Lykúrgos. Na rozjařenou skupinku se vrhl s bičem v ruce a hnal je všechny před sebou. Některé bakchantky jen zajal, jiné dokonce usmrtil. Vyděšený Dionýsos skočil do moře, kde se o něj postarala bohyně Thetis. Lykúrga podle Homéra ztrestal Zeus slepotou, podle pozdějších autorů jej potrestal Dionýsos tím, že na něj seslal šílenství. Když se Lykúrgos v šílenství vracel domů, spletl si svého syna s keřem vinné révy a ubohého chlapce rozsekal na kousky (Homér, Il., VI ; GRAVES 1982A, 106). Poté, co Lykúrgos zabil svého syna, stala se celá thrácká země neúrodnou. Dionýsos místním obyvatelům zvěstoval, že neúroda bude trvat tak dlouho, dokud Lykúrgos nebude za svůj čin potrestán smrtí. Lidé ho proto vyvedli na horu Pangaion, kde ho nechali roztrhat koňmi a tím naplnili Dionýsovu vůli (Pseudoapollodóros, Bibliothéké, 3.5.1). Na červenofigurovém kratéru z Lukánie je vyobrazena scéna, kdy Lykúrgos se sekerou v ruce útočí na svoji manželku. Tomu zezadu přihlíží Dionýsos s thyrsem v ruce (viz Obr. 1). Dalším motivem ve výtvarném umění je Lykúrgos vraždící jednu ze členek Dionýsova thiasu, nymfu Ambrosii. Na apulském červenofigurovém lútroforu (viz Obr. 2) je vyobrazen nahý Lykúrgos s mečem v ruce, kterým zrovna zabil Ambrosii. Ta se s krvavou ránou na prsu klátí k zemi, přičemž ji Lykúrgos levou rukou přidržuje. Všemu přihlíží Dionýsos s dlouhou větví v ruce. Pravou ruku natahuje směrem k Erínyi, okřídlené bohyni pomsty, kterou na Lykúrga povolal. U jejích nohou běží bílý panter, jeden z Dionýsových atributů. Na mozaice z Herkulanea (viz Obr. 3) leží Ambrosia na zemi a Lykúrgos se zrovna napřahuje s mečem v ruce, aby ji zabil. Za Ambrosií stojí Dionýsos s thyrsem v ruce. Na 16

17 Lykúrgovu nohu útočí Dionýsův panter. Všude okolo roste vinná réva, kterou Ambrosia drží v levé ruce. Poslední příkladem je mozaika ze 4. století, na níž je vyobrazen pouze Lykúrgos s vinnou révou, tedy již proměněnou Ambrosií (viz Obr. 4). Napravo leží Lykúrgova zbraň, kterou byla v tomto případě sekera. Obr. 1. Lukánský červenofigurový kratér, př. n. l. Obr. 2. Apulský červenofigurový lútroforos, cca 330 př. n. l. Obr. 3. Mozaika z Herkulanea. Obr. 4. Mozaika ze 4. st. n. l. 17

18 Zatímco takovým zpěvem zval k sobě Orfeus thrácký stromy a lesy a ptactvo i divoké šelmy a skály, ejhle, bakchantky thrácké, jež kožemi kryjí si tělo, v šíleném opojení se dívají na pěvce z výšin, struny jak rozechvívá a provází na nich svou píseň. (Ovidius, Metam., XI.Orfeova smrt AK) Mytický pěvec a hudebník Orfeus byl synem thráckého krále Oiágra a Músy Kalliopy, ovšem některé mýty uvádějí jako jeho otce boha Apollóna. Orfeus rozdával svojí hudbou radost nejen lidem, ale i zvířatům, rostlinám a neživé přírodě, sám však měl osud velice smutný. Jeho milovanou manželku Eurydiku uštkl had a ona zemřela. Orfeus svým uměním okouzlil i vládkyni podsvětí Persefonu a různé podsvětní nestvůry, a tak se pokusil svoji lásku vyvést z říše mrtvých. Jedinou podmínkou pro úspěšné vyvedení Eurydiky do světa živých bylo, aby se Orfeus ani jedinkrát po cestě neohlédl. Na konci dlouhého putování se však otočil, aby se ujistil, že je jeho láska pořád za ním a tím zničil veškeré naděje na její záchranu. Orfeus poté bloudil smutný po světě, až se nakonec navrátil do své rodné Thrákie a tam truchlil. Vyhýbal se všem ženám a veselí, zvláště divoce rejdícím bakchantkám. Při jedné ze svých slavností ho tyto ženy spatřily, jak pěje svoji truchlivou píseň. To, že pohrdal jejich způsobem uctívání Dionýsa, je natolik rozezlilo, že po něm začaly házet kamení. Kameny dojaté jeho zpěvem se mu vyhýbaly, což divoké ženy rozzuřilo ještě víc. Nakonec se na pěvce vrhly svýma rukama a roztrhaly ho na kusy. Jeho hlavu i s lyrou, hodily do řeky Hebru a kousky těla poházely všude po okolní krajině. Nad jeho smrtí truchlila celá příroda, lesy, řeky i jejich obyvatelé. Jeho hlava s lyrou plující po vodě stále pěla srdceryvnou píseň, až nakonec dorazila na ostrov Lesbos, který se stal rodištěm mnoha slavných básníků a pěvců. Orfeus sice zemřel strašlivou smrtí, ale konečně se mohl znovu setkat se svojí milou v říši mrtvých. Hrozný čin bakchantek nemohl zůstat bez následků a tak je Dionýsos proměnil ve stromy (BAHNÍK 1974, 435: Orfeus; GRAVES 1982A, ; ZAMAROVSKÝ 2013, 318; MERTLÍK 2014, ). Podle jiných verzí zabily bakchantky Orfea proto, že pohrdal ženami nebo proto, že při pokusu o sestoupení do podsvětí uctil všechny bohy kromě Dionýsa a ten se mu tímto způsobem pomstil. Důvodem Dionýsovy pomsty mohlo být také to, že Orfeus uctíval ze všech nejvíce boha slunce Apollóna, kterého každé ráno zdravil na hoře Pangaion v Thrákii. To rozzuřilo nejen Dionýsa, ale i thrácké mainady, které svého boha pomstily. Jako vzpomínku na Orfea, byla bohy na noční nebesa umístěna mezi souhvězdí jeho lyra (Hyginus, Astronomica, II.7; DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 140). 18

19 Mainady zabíjející Orfea jsou vyobrazeny například na attickém červenofigurovém kratéru (viz Obr. 5). Na jedné straně nádoby stojí Dionýsos mezi satyrem a mainadou. Na druhé straně mainada probodává kopím Orfea, který se již klátí k zemi. V pravé ruce drží lyru, kterou se mu snaží vyrvat další mainada s nožem v ruce. Druhým příkladem je apulský červenofigurový kratér (viz Obr. 6), na němž se Orfeus brání skupině asi pěti mainad. Každá má v ruce kopí nebo nůž a útočí na Orfea. Ten stojí uprostřed mezi kameny, které podle mýty použily mainady jako první zbraně. V pravé ruce drží Orfeus kámen a v levé svoji lyru. Obr. 5. Attický červenofigurový kratér, př. n. l. Na jedné straně Dionýsos se satyrem a mainadou, na druhé mainady vraždící Orfea. Obr. 6. Apulský červenofigurový kratér, 4. st. př. n. l Argolis: Akrisios a Perseus, Proitovy dcery V Argu se Dionýsos setkal s odporem u místního krále Akrisia nebo jeho vnuka, poloboha Persea, syna Dia a Danay (BAHNÍK 1974, 471: Perseus). Podle Ovidia Akrisios odmítal uctívat Dionýsa a zakazoval to i všem obyvatelům Argu. Dokonce se chystal proti Dionýsovi povstat i vojensky. Brzy však svůj omyl uznal a Dionýsa začal uctívat (Ovidius, Metam., IV.Perseus a Atlás AK). Podle jiné verze se Dionýsovi 19

20 v Argu postavil na odpor mytický hrdina Perseus. Jeho odpor vyústil až ve válku, ve které Perseus pobil mnoho žen z Dionýsova vojska, a na jejímž konci došlo k usmíření obou Diových synů. Pausaniás popisuje, že byl v Argu před chrámem Héry vytvořen hromadný hrob pro všechny padlé ženy. Jen pro jednu z bakchantek, Choeriu, byl vybudován samostatný náhrobek, protože vynikala mezi ostatními vážností (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.20,22 AK). Další, kdo v Argolidě rozzuřil Dionýsa, byly dcery krále Proita. Proitos byl bratrem krále Argu Akrisia. Kvůli strachu, že ho bratr bude chtít usmrtit, utekl Proitos z Argu a založil vlastní město Tíryns. Se svojí ženou Anteiou měl tři dcery, Lýsippu, Ífinou a Ífianassu (BAHNÍK 1974, 507: Proitos; ZAMAROVSKÝ 2013, 364). Všechny tři urazily Dionýsa, když ho odmítaly uctívat a navíc se mu posmívaly. Dionýsos na ně seslal šílenství a sestry se začaly toulat po krajině a ohrožovaly lidi a dobytek, který trhaly a za syrova jedly. Věštec Melampús nabídl Proitovi, že jeho dcery vyléčí, požadoval za to však třetinu království. Zpočátku Proitos odmítal zaplatit tak velkou cenu. K jeho dcerám se ale začaly přidávat další šílené ženy, a tak nakonec musel přistoupit na věštcovi podmínky, které se zvýšily na dvě třetiny království, jednu pro něj a jednu pro jeho bratra Bianta (BAHNÍK 1974, 286: Ífinoé) Boiótie: Minyovy dcery, král Pentheus Kněz rozkázal světit ten svátek: všechny, paní i služky, ať nechají domácích prací, koží pokryjí těla a uvolní ve vlasech stuhy, do rukou révové thyrsy a na hlavu věnec ať vezmou, jinak že Bakchos pomstí svou urážku strašlivým hněvem. (Ovidius, Metam., IV.Minyovny AK) Ve městě Orchomenos v Boiótii vládl král Minyás, syn boha moří Poseidóna. Jeho tři dcery, Alkathoé, Leukippé a Arsinoé, opovrhovaly kultem Dionýsa a odmítaly se účastnit obřadů na jeho počest (BAHNÍK 1974, 390: Minyás). Místo dovádění a veselí zůstaly raději v paláci u svých stavů a věnovaly se předení a tkaní a vychvalovaly Athénu, jako nejlepší bohyni. Když se blížila noc, najednou jim stavy začaly obrůstat břečťanem, nitě se proměnily v úponky révy a tkanina v hrozny. Celý palác se otřásal v základech a všude byl slyšet rachot bubínků a divoké vřeštění Dionýsových uctívačů. Vyděšené sestry se rozutekly po paláci a schovaly se. Náhle se jim ruce začaly měnit v tenká křídla a z úst se jim linulo jen žalostné pištění. Za trest byly proměněny v netopýry, kteří létají jen v noci a štítí se světla (Ovidius, Metam., IV.Minyovny a Trest Minyoven AK). Podle jiné verze Dionýsos všechny tři dohnal k šílenství, při kterém pocítily chuť po lidském mase. Losovaly mezi svými 20

21 syny a vybraly Hippasa, syna Leukippy, kterého roztrhaly na kousky a snědly. Poté začaly šílené pobíhat po horách, až je Dionýsos, nebo Hermés, proměnil v netopýry (Plútarchos, Quaest. Gr., 38; GRAVES 1982A, 107). Potřásal šedivou hlavou ten věštec [Teiresiás] a přísně mu [Pentheovi] pravil: Jak bys byl šťasten i ty, tvé oči tohoto světla kdyby zbaveny byly, bys Bakchovy slavnosti nezřel! Neboť nastane den, jenž věru již daleko není, kdy sem Bakchos, syn Semelin, přijde jak nový bůh Liber; rozsápán na stero míst se rozletíš. Krví svou zbrotíš lesy a zbrotíš i matku a rovněž matčiny sestry. Stane se tak, neb neuznáš Libera za hodna úcty; pozdě pak naříkat budeš, že v slepotě viděl jsem dobře. (Ovidius, Metam., III.Pentheus a Bakchos AK) Příběh thébského krále Penthea, který odmítal přijmout Dionýsův kult, vypráví Eurípidés ve své tragédii Bakchy. Hlavními postavami příběhu jsou kromě Dionýsa a Penthea, věštec Teiresiás, zakladatel Théb Kadmos, Pentheova matka Agaue a skupina bakchantek. Pentheus odmítal uctívat Dionýsa zejména proto, že jeho uctívání odvádělo ženy od práce a ty místo svých povinností holdovaly tanci a extatickému uctívání boha v přírodě. Ke skupině uctívačů se chystali připojit i starci Teiresiás a Kadmos, což Penthea vydráždilo ještě víc a nechal zajmout všechny bakchantky i Dionýsa. Dionýsos však všechny jednoduše vysvobodil a lstivě Pentheovi vnukl myšlenku, že by měl osobně jít prozkoumat rejdění bakchantek. Jeho touhu všechno vidět na vlastní oči umocnila zpráva od posla, který mezi všemi ženami viděl řádit i Pentheovu matku Agau. Dokonce jej přesvědčil, aby se převlékl do oděvu typického pro bakchantky a společně vyrazili na Kithairón, dějiště bakchických rejů. Tam se Pentheus ukryl do koruny jedle a pozoroval to rejdění. Ženy ho však zahlédly a jako první na něj zaútočila jeho matka Agaué. V šíleném opojení pokládala Agaué Penthea za šelmu a společně s ostatními jej trhala na kusy. Vítězoslavně pak přišla do Théb s Pentheovou hlavou v ruce a chlubila se svojí kořistí. Kadmos ji přivedl zpátky ke smyslům a teprve potom spatřila a uvědomila si, co hrozného provedla svému vlastnímu synovi (CANFORA 2009, 209; MERTLÍK 2014, ). Scéna, kdy Agaué a její sestra Autonoé trhají Penthea na kusy, je vyobrazena například na attickém červenofigurovém kylixu od malíře Dourida (viz Obr. 7). Obě ženy na sobě mají leopardí kůži typickou pro mainady. V rukou drží horní část Pentheova těla, přičemž se chystají mu utrhnout hlavu. Tomu napravo přihlíží satyr. Nalevo stojí další mainady, z nichž jedna drží Pentheovu nohu. Podobná scéna, 21

22 avšak těsně přes Pentheovým roztržením na kusy, je vyobrazena na attické červenofigurové lekanis z poloviny 5. století př. n. l. (viz Obr. 8). Obr. 7. Attický červenofigurový kylix, cca 480 př. n. l., malíř Douris. Obr. 8. Attická červenofigurová lekanis, cca př. n. l Egejské ostrovy: Aniovy dcery, Tyrrhénští piráti Když bylo Dionýsovo božství uznáno a slaveno i po celé Boiótii, vydal se na plavbu po Egejských ostrovech. Na ostrově Délos byl král a zároveň kněz a syn boha Apollóna Anios. Měl tři dcery Elaidu, Spermu a Oinu, které zasvětil Dionýsovi, aby si tím získal jeho přízeň (BAHNÍK 1974, 47: Anios). Za to se mu Dionýsos bohatě odvděčil. Způsobil totiž, že pouhým dotekem spojeným se žádostí o pomoc všechny tři dcery dokázaly věci proměnit: Elais v olej, Spermó v obilí a Oinó ve víno. V období trójské války potřebovala výprava krále Agamemnóna bohaté zásoby a tak, když viděl, co Aniovy dcery dokážou, vyžádal si jejich přítomnost na výpravě i proti vůli Ania. Odysseus je spoutal a přinutil nastoupit na loď. Když se jim všem podařilo uniknout, byly námořníky pronásledovány. Nakonec se obrátily na Dionýsa se žádostí o pomoc a ten je proměnil v holubice, které jsou na Délu přísně chráněny (GRAVES 1982B, 282). Při jedné ze svých zastávek Dionýsos zjistil, že jeho loď již nebyla schopná plavby. Souhlasil tedy s nabídkou neznámých tyrrhénských námořníků, že ho 22

23 dovezou, kam si bude přát, a tak společně vyrazili směrem na Naxos. Ve skutečnosti se ale jednalo o piráty, kteří doufali, že mladíka někde prodají do otroctví. Když Dionýsos poznal, že loď směřuje jinam, než bylo domluveno, začal na lodi tvořit jeden div za druhým. Vesla proměnil v thyrsy, plachty v listí vinné révy a provazy v břečťan (Hyginus, Fabulae, 134). Sám stál uprostřed paluby s věncem z révy na hlavě a thyrsem v ruce, obklopený šelmami (Ovidius, Metam., III.Tyrrhénští plavci AK). Vtom bůh se ve lva hrozného změnil, na krytbě zařval vší silou a za nový důkaz své moci vyvolal doprostřed lodi zjev medvěda s huňatým tělem; ten se tam zuřivě vztyčil a lev zas na krytbě shora posupným pohledem hrozil. Tu na záď utekli plavci, kde se kol kormidelníka, jenž zachoval rozvážnou mysl, zděšení všichni shlukli; však lev se tam vřítil a rázem uchvátil náčelníka. To vidouce, do jasné tůně ostatní naskákali, tak záhubě uniknout chtíce, tam se však delfíny stali. Jen lodivod milosti došel; bůh ho zadržel, štěstí mu dal a promluvil k němu: Zanech, lodníku řádný, vší bázně, ty máš mou přízeň. (Homérské hymny, V. Na Dionýsa) Trestu se tedy z dvaceti mužů vyhnul jen jejich kapitán Akoités, který jediný nesouhlasil s únosem a Dionýsa před ostatními bránil. Když zůstali na lodi sami, vypluli směrem na Naxos, kde Dionýsos našel svoji lásku Ariadnu (Ovidius, Metam., III.Tyrrhénští plavci AK). Jedním z nejznámějších vyobrazení tohoto mýtu a Dionýsa vůbec je černofigurový kylix od malíře Exekia (viz Obr. 9). Dionýsos vyobrazený jako vousatý muž leží na lodi, z jejíchž plachet vyrůstá vinná réva. Všude okolo plavou delfíni, ve které byli piráti proměněni. Mýtus se dočkal zpracování také v etruském umění. Příkladem je černofigurová hydrie (viz Obr. 10), na níž jsou vyobrazeni piráti, kteří skáčou do vody a jejich těla se postupně mění v delfíny. Římská mozaika znázorňuje podobnou scénu (viz Obr. 11). Někteří z pirátů jsou již celí proměnění, jiní jsou zatím napůl člověkem a napůl delfínem. Na lodi jede kromě Dionýsa s thyrsem v ruce jeho průvodce Sílén, mainada a také kapitán lodi Akoités. Nechybí ani Dionýsův panter, který z lodi útočí na piráty ve vodě. 23

24 Obr. 9. Attický černofigurový kylix, cca 530 př. n. l., malíř Exekiás. Obr. 10. Etruská černofigurová hydrie, cca př. n. l. Obr. 11. Římská mozaika Dionýsovy lásky a potomci Příběhy některých Dionýsových lásek již byly vypsány v předchozích kapitolách. V kapitole 1.2 je popsáno, jak se zamiloval do mladého krásného satyra Ampela, který byl po smrti proměněn v keř vinné révy. Ve stejné kapitole se nachází i příběh Althaie, manželky kalydónského krále Oinea, s níž Dionýsos zplodil Déianeiru, která se později stala druhou manželkou hrdiny Héraklea (BAHNÍK 1974, 142: Déianeira). Mezi jeho další lásky patřily bohyně, nymfy i smrtelné ženy, z nichž nejvýznamnější byla bezpochyby Ariadné. 24

25 Bohyně Dionýsos byl krásný bůh s něžnými rysy, a tak mu nedokázala odolat ani nejkrásnější z bohyň, Afrodíta. Společně zplodili Priápa, kterému Héra jako trest za Afrodítinu prostopášnost, nadělila ohyzdný vzhled umocněný věčně vztyčeným obřím mužským přirozením (BAHNÍK 1974, 505: Priápos; GRAVES 1982A, 68). Priápos se stal bohem plodnosti a patronem zahradníků, do jejichž zahrad dodával plodnost a ochraňoval je před škůdci a zloději (SVOBODA 1973, 502: Priápos). To je důvodem, proč se jeho sochy typické velkým fallem umísťovaly do zahrad a vinic (Diodóros, Bibl. hist., IV.6). Podle některých mýtů porodila Afrodíta Dionýsovi Charitky Eufrosynu (Blaženost), Thaleiu (Rozkvět) a Aglaiu (Zářící), které se staly součástí doprovodu obou bohů (BAHNÍK 1974, 279: Charitky). Dalším jejich potomkem měl být Hymén, či Hymenaios, bůh svatebních zpěvů, v jehož chrámě se uzavíraly sňatky (BAHNÍK 1974, 276: Hymén) Nymfy Své lásky si Dionýsos vybíral i mezi nymfami, polobohyněmi, které patřily do veškeré přírody a spadaly do průvodů bohů Apollóna, Herma i Dionýsa (BAHNÍK 1974, 419: Nymfy). Například nymfa Kronois bývá někdy uváděna jako matka Dionýsových mladších Charitek ( cit ). Do nymfy Beroy z libanonských hor se zamiloval nejen Dionýsos, ale i jeho strýc Poseidón. Oba se předháněli v tom, kdo jí dá lepší dar. Dionýsos jí nabízel víno a veselí, Poseidón velkou moc nad mořem a bohaté pokrmy. Nakonec po vleklém dohadování a soubojích o její lásku, rozhodl spor Zeus a Beroinu ruku dal Poseidónovi ( cit ). Bíthýnská nymfa Níkaia patřila mezi Nájady, nymfy opatrující pozemní prameny. Řadila se k Artemidiným panenským družkám a tak musel Dionýsos vymyslet lest, aby ji získal. Pomocí vína a boha spánku Hypna nymfu uspal a znásilnil. Z tohoto nedobrovolného svazku Níkaia porodila dceru, nymfu Telete ( cit ) Smrtelné ženy Zlatokadeřný Dionýsos si Mínóovnu, rusou Ariadnu, pak učinil kvetoucí chotí; věčnou jí udělil mladost a nesmrtelnost syn Kronův. (Hésiodos, Theog., ) Ze smrtelných žen, které měly poměr s Dionýsem, již byla jmenována Althaia. V Ovidiových Proměnách se v příběhu o Arachnině koberci (Ovidius, Metam., 25

26 VI.Koberec Arachnin AK) nachází zmínka o tom, že si Dionýsos v podobě vína podmanil Érigonu, dceru athénského rolníka Íkaria (viz kapitola 1.2). Milenkou Dionýsa byla mimo jiné i Karya, dcera lakónského krále. Když nečekaně zemřela, Dionýsos ji proměnil v ořech (BAHNÍK 1974, 309: Karya; GRAVES 1982A, 301). Z Élidy pocházela Fyskoé, která Dionýsovi porodila syna Narkaia, významného bojovníka a prvního vyznavače Dionýsova kultu v Élidě (Pausaniás, Cesta po Řecku I, V.16 AK; BAHNÍK 1974, 406: Narkaios). Příběh o Dionýsově největší lásce, Ariadně, začíná na Krétě. Ariadné byla dcera krétského krále Mínóa a jeho manželky Pásifay (BAHNÍK 1974, 67: Ariadné). Pásifaé zplodila s býkem obludu, zvanou Mínótauros, který byl posléze zavřený v labyrinthu. Když v Athénách zavraždili Mínóova bratra, vyžádal si Mínós jako pokutu za tento čin, aby Athéňané pravidelně obětovali sedm dívek a sedm chlapců, kteří byli vysláni na smrt za Mínótaurem do labyrinthu. Tomu učinil přítrž athénský hrdina Théseus, který se vypravil na Krétu se třetí skupinou vylosovaných dívek a chlapců, a tam s pomocí Ariadny obludu zabil a vyšel ven z labyrinthu (Ovidius, Metam., VIII.Théseus a Ariadné AK; BAHNÍK 1974, : Mínós). Ariadné si za tuto pomoc přála, aby si ji Théseus vzal za ženu a odvezl s sebou do Athén. Při cestě z Kréty se zastavili na ostrově Naxos, aby si odpočinuli. Théseus však z Naxu odplul sám a Ariadnu tam zanechal. Podle některých verzí to udělal, protože si našel jinou milenku (GRAVES 1982A, 354). Podle jiných se Thésovi ve snu zjevil Dionýsos a nakázal mu, aby Ariadnu zanechal na ostrově, protože se do ní sám zamiloval a chce si ji vzít. Théseus ze strachu z bohova hněvu uposlechl a odplul bez Ariadny, přestože jí slíbil, že se s ní ožení (Diodóros, Bibl. hist., V.51.4; GRAVES 1982A, 354). Zamilovaný Dionýsos si Ariadnu vzal za manželku a společně zplodili mnoho dětí. Syn Oinopión vládl na ostrově Chiu a věnoval se vinařství (BAHNÍK 1974, 431: Oinopión). Thoás se stal vinařem na Lémnu a Keramos založil keramickou dílnu v Athénách, kde vyráběl nádoby na uskladnění vína ( os/dionysosfavour.html#bakkhides, cit ). Stafylos vládl na egejském ostrově Peparéthu, jenž byl bohatý na víno a olivy (BAHNÍK 1974, 580: Stafylos). Stafylos se také účastnil výpravy Argonautů, stejně jako Dionýsovi a Ariadnini další synové Fanos, Fliasos a Eurymedón (Hyginus, Fabulae, 14). Na důkaz své lásky Dionýsos přenesl na nebesa mezi souhvězdí Ariadninu korunu. Podle některých tak učinil až po její smrti (Diodóros, Bibl. hist., IV.61.5; Hyginus, Astronomica, II.5). Podle Ovidia se to stalo ještě na Naxu, kde se poznali: Tam ji pak opuštěnou a lkající nalezl Bakchos, který jí nabídl náruč i ochranu; k věčné slávě korunku z čela jí sňal a do prostor nebeských hodil. 26

27 Letěla čelenka krásná až do výše k samému nebi; zatímco letěla vzduchem, tu drahé kamení její v hvězdy se změní, jež v podobě Koruny na nebi utkví uprostřed Hadonoše a Herkula, který tam klečel. (Ovidius, Metam., VIII.Théseus a Ariadné AK) 1.5. Sestup do podsvětí a přijetí na Olymp Semelé, Kadmova dcera, mu zrodila oblažitele, jasného syna, Dionýsa, jejž počala v lásce, nesmrtelného smrtelná žena; teď bohy jsou oba. (Hésiodos, Theog., ) Poté, co Dionýsos rozšířil svůj kult po celém světě, vydal se s Diovým svolením do podsvětí, aby odtud vyvedl svoji matku Semelu a podle některých i svoji manželku Ariadnu. Aby se dostal do podsvětí, musel podplatit jeho vládkyni Persefonu (BAHNÍK 1974, 554: Semelé). Podle vyobrazení na votivním reliéfu z Locri daroval Dionýsos Persefoně kantharos a vinnou révu (viz Obr. 11). Pausaniás píše, že podle Argejských obyvatel sestoupil Dionýsos do podsvětí u Alkyonského jezera a ven ji vyvedl u chrámu Artemidy Sóteiry v Troizénu v Argolidě (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.31 a II.37 AK). Aby ji mohl vyvést z podsvětí, musel jí změnit jméno, takže na Olymp byla uvedena jako Thyóné (Diodóros, Bibl. hist., IV.25.4; BAHNÍK 1974, 554: Semelé). Také Ariadnu učinil bohyní, které dal jméno Líbera (Ovidius, Fasti, 512). Když zakončil své úspěšné putování a rozšiřování kultu po světě tím, že svým způsobem přemohl i smrt a podsvětí, byl konečně přijat mezi Olympany, kde mu Zeus daroval palác (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos). Obr. 12. Votivní reliéf z Locri, cca př. n. l. 27

28 2. Dionýsův kult Semelé k potěše lidem pak zrodila Bakcha 15. (Homér, Il., XIV.324) Dionýsos byl bůh přinášející lidem zejména radost a potěšení, a tak není divu, že se postupně stal jedním z nejoblíbenějších bohů vůbec. Jeho obliba pramenila z několika faktů. Podle mýtů měl smrtelnou matku, kterou následně učinil bohyní a vyvedl s sebou na Olymp, čímž dával určitou naději svým uctívačům, že se jim dostane stejné pocty. Při jeho uctívání se lidé dostávali do zvláštních stavů své duše, kde se přímo přibližovali k božstvu a vzdalovali se tvrdé realitě života. Lákavé bylo i tajemno, které jeho kult obklopovalo a také pocit uvolnění v nevázanosti jeho oslav. Jakožto božstvo související s vegetací a plodností v přírodě pronikal jednoduše i mezi venkovské obyvatelstvo (HOŠEK 2004, 67-68; BOUZEK ONDŘEJOVÁ 2004, 14-15; FRAZER 2007, 362). Některými byl dokonce považován za božstvo zemědělství a obilí, přičemž sám měl působit jako rolník, který jako první zapřáhl voly do pluhu, aby si tím zjednodušil práci (FRAZER 2007, 363). V základu je Dionýsos uctíván jako bůh vína a vinařství. Víno bylo pro antické lidi prostředkem k odpoutání se od každodenních starostí a strastí a zároveň nástrojem, pomocí něhož se mohli veselit a zakoušet různých rozkoší. Ostatně Hésiodos označuje víno jako potěchu srdce, dar Dionýsův (Hésiodos, Op., 613). Dionýsos byl bohem, který lidem daroval vinnou révu a naučil je, jak ji pěstovat a vyrábět z ní víno (viz kapitola 1.2). Zároveň se tak stal patronem vinařů, krajů s vinicemi a obchodníků s vínem, ale také podporovatelem obchodu, rozmnožitelem bohatství a blahobytu a dárcem poklidu. Víno bylo používáno jako jeden z prostředků k úlitbě bohům, čímž lidem přinášelo způsob, jak si naklonit božstva na svoji stranu. Přestože víno bylo autory označováno jako lék, který hojí smutek a přináší zapomnění v trápení, uvědomovali si, že následky jeho užívání nejsou jen pozitivní. O negativním vlivu pití vína na člověka, se podle mýtů přesvědčil jako první athénský rolník Íkarios (viz kapitola 1.2). Vergilius kladl jako příklad alkoholového běsnění a šílenství událost, kdy vínem opilí Kentauři chtěli na svatbě krále Lapithů Peirithoa unést jeho manželku a další ženy a došlo mezi nimi k bitvě (Vergilius, Georg., ; NEŠKUDLA 2003, 64). Od ostatních bohů se Dionýsos odlišoval také tím, jakým způsobem se k němu jeho uctívači obraceli. Nejednalo se o tradiční přinesení oběti s prosbou, ale o duševní proniknutí k bohu samotnému. Lidé se pomocí hudby a tance dostávali do stavu 15 Řekové jej bez rozdílu pojmenovávali Dionýsos i Bakchos, což je jméno lýdsko-fryžského původu (SVOBODA 1973, 150: Dionýsos). 28

29 extáze, v níž prožívali různá vidění. Bakchantky při svých rejích byly svědkyněmi různých zázraků, při nichž ze země vytryskávalo víno nebo mléko, z thyrsů jim kapal med, voda byla proměněna ve víno a další (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 131; HOŠEK 2004, 66-67; HUBBARD 2014, 216). Vzhledem ke své veselé povaze a věčně radostně roztančenému doprovodu byl označován jako bůh nespoutaného veselí a tance. Často býval jakožto bůh plodnosti a růstu v přírodě stavěn vedle bohyně Démétry. Ona lidem dávala obživu v podobě obilí, on v podobě vína (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos). Pro některé byl i patronem stromů, zejména těch, které plodily ovoce a pěstitelé stromů se k němu obraceli s žádostmi o dobrou úrodu (FRAZER 2007, 363). Stal se také bohem lesů a zahrad, veškeré šťávy v přírodě, mízy a síly vegetace (NEŠKUDLA 2003, 64). Někdy bývá Dionýsos řazen mezi bohy věštecké. I Eurípidés jej v Bakchách takto označuje: I věštcem jest ten bůh, neb vášeň bakchická a vytržení mocný zdroj je věštectví: neb naplní-li bůh ten tělo člověka, tu působí, že nadšen věští budoucnost. (Eurípidés, Bacch., s. 29 AK). Obyvatelé města Amfikleia ve Fókidě podle Pausania tvrdili, že zde Dionýsos prostřednictvím svého kněze věští a pomáhá jim léčit se z různých nemocí (Pausaniás, Cesta po Řecku II, X.33 AK). Jeho věštecké umění bylo rozšířeno i u Thráků, od nichž snad Řekové Dionýsův kult převzali. Na území Thrákie se nacházelo množství Dionýsových věštíren (BOUZEK 1990, 62). Jedna z nich patřila Satrům, kmeni válečníků sídlících ve vysokých horách. O tuto věštírnu pečoval kmen Béssů patřící mezi Satry a přední věštkyní zde byla žena (Hérodotos, Hist., VII.111). Pro Thráky byl kromě toho patronem orgiastických slavností a společných pitek pořádaných v rámci bratrství thráckých vojenských družin (BOUZEK 1990, 62; FRAZER 2007, 362). Lidem dokázal vnuknout nejen nadání věštecké, ale i básnické. Příkladem může být Aischylos, jeden ze tří nejvýznamnějších antických autorů tragédií, který žil v letech 525/4 456/5 př. n. l. (BAHNÍK 1974, 27: Aischylos). Ten prý jednou ještě jako chlapec usnul při hlídání vinice. Náhle u něj stanul Dionýsos a přikázal mu, že má napsat tragédii. Když se mladík druhý den vrhnul do psaní, šla mu prý práce velmi lehce (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.21 AK). S Dionýsem a jeho slavnostmi bylo úzce spojeno divadlo a provozování komedií i tragédií, jejichž se stal patronem (NEŠKUDLA 2003, 64). V souvislosti s orfickou mytologií (viz kapitola 4.2.1), kde byla Dionýsovou matkou Persefoné, byl Dionýsos spojován s podsvětím (KERÉNYI 1996, 188). Jako vládce podsvětí vystupoval po boku Démétér i v náboženských představách Egypťanů. Byl tak vnímán jako bůh reinkarnace a posmrtného života (Hérodotos, Hist., II.123). 29

30 2.1. Historie Dionýsova kultu Prý ženy naše za vylhanou slavností své opustily domovy a po stinných kdes horách těkajíce, tanci nového ctí boha, Dionýsa, buď to kdokoliv. (Eurípidés, Bacch., s. 26 AK) Zmapování vývoje Dionýsova kultu nepatří k jednoduchým disciplínám. Složitost pronikání jeho kultu ukazují mýty, v nichž se setkával se spoustou odpůrců po celém Řecku (Amazonky, král Lykúrgos, Akrisios a Perseus, Proitovy dcery, Minyovy dcery, král Pentheus). Všechny své odpůrce však dokázal porazit a nakonec si podmanil i dalekou Indii. Navíc z antických bohů nejdéle odolával nástupu křesťanství. Zpočátku byl považován za boha, který do řeckého panteonu přišel z ciziny až v pozdější době, mimo jiné proto, že Homér mu ve svém eposu věnuje jen velmi málo pozornosti a neřadí ho k hlavním božstvům. Tradiční mytologické příběhy umísťují jeho původ do Théb (viz kapitola 1.1). Většinou byl však Dionýsos se svým orgiastickým kultem uváděn jako cizí, do řeckého panteonu nově příchozí bůh (PUHVEL 1997, 164). Hérodotos v 5. století př. n. l. napsal, že Dionýsa společně s Héraklem a Pánem považují Řekové za nejmladší z bohů. Přitom však narození Dionýsa datuje o 1600 let zpátky od své doby (Hérodotos, Hist., II.145). Dvě jména náležící jednomu bohu Dionýsos a Bakchos by odkazovala na dvě možnosti jeho původu. Dionýsos by pocházel z Thrákie, přičemž do Řecka by se dostal při posunech thráckých kmenů na jih. Bakchos by spadal původem do maloasijské Frýgie nebo Lýdie, kam ve 2. tisíciletí př. n. l. doputovaly mimo jiné i thrácké kmeny (BRUITT ZAIDMAN 1992, 198; HOŠEK 2004, 66). Tyto teorie se zdály celkem logické až do objevení tabulek v lineárním písmu B, které obsahují Dionýsovo jméno Mínojské a mykénské období Na Krétě si utvořili zcela jiný obraz Dionýsa, který byl spíše spojován s podsvětím. V mínojské kultuře 16 ještě není Dionýsos jako božstvo znám, ale objevují se zde v umění prvky, které mu později náležely, jako například hadi, úponky břečťanu či býčí růžky (KERÉNYI 1976, 52). Víno se na Krétě pěstovalo a vyrábělo již v mínojském období a předpokládá se, že vinařství se na pevninské 16 Mínojská kultura se vyvinula na Krétě a její název je odvozen od bájného krále Mínóa. Její periodizace se dělí na epochu ranou ( př. n. l.), střední starší dobu palácovou ( př. n. l.), pozdní mladší dobu palácovou ( př. n. l.) a popalácovou ( př. n. l.) (BAHNÍK 1974, 326: krétsko-mykénská kultura). 30

31 Řecko dostalo právě z Kréty. Přestože by se mohla zdát logická souvislost mezi rhyty na víno ve tvaru býčí hlavy a krétským Dionýsem s býčími růžky, byl v této době na Krétě uctíván kult jiného boha (KERÉNYI 1976, 55-56). Průlom v bádání nastal v roce 1952, kdy se Michaelu Ventrisovi a Johnu Chadwickovi podařilo rozluštit mykénské 17 lineární písmo B, jehož vznik se datuje do poloviny 15. století př. n. l. Hliněné tabulky z Knóssu, Théb, Mykén, Pylu a dalších míst, obsahovaly administrativní seznamy z oblasti hospodářství palácových středisek (SVOBODA 1973, : písma egejská). Do 50. let 20. století spadá objev destičky (PY Ea 102) ve městě Pylos, ležícím na západním pobřeží Messénie (BAHNÍK 1974, 519: Pylos), na níž je k přečtení slovo diwo-nu-so-jo (viz Obr. 13), které bývá překládáno jako jméno Dionýsa v genitivu. Tabulka je datována přibližně do 12. století př. n. l. Zpočátku nebylo jasné, zda se skutečně jedná o jméno boha, nebo třeba o označení lidského vlastníka nějakého pozemku, protože k destičce chyběl jakýkoliv kontext. Později byla k této destičce přidružena jiná (PY Ea 107), obsahující nápis e-ka-ra (viz Obr. 14), překládaný jako ohniště či krb. Společně by tak text mohl znamenat něco jako posvátné Dionýsovo ohniště, čímž by jasně odkazoval na místo konání obětin pro božstvo. Takový typ oltáře by podporoval teorii, že byl na Krétě Dionýsos vnímán jako podsvětní božstvo. Archeologicky však v Pylu takové místo prozatím nalezeno nebylo. Při další rekonstrukci byla k předchozímu přidána informace o množství zrn (obilí), které měly být bohu přineseny (BERNABÉ 2013, a 27). Obr. 13. Nápis di-wo-nu-so-jo v lineárním písmu B. Obr. 14. Nápis e-ka-ra v lineárním písmu B. Další destička s Dionýsovým jménem byla nalezena v roce 1960 taktéž v Pylu (PY Xa 1419), opět se jménem v dativu, datovaná do 14. století př. n. l. (BERNABÉ 2013, 24 a 28). Kontext je nejasný, protože v místě, kde se mohly nacházet informace o nějakém produktu, je destička rozlomená a tato část je ztracená. Na destičce se nacházejí celkem čtyři jména: di-wo-nu-so (viz Obr. 15), tu-ni-jo (viz Obr. 16), i-pe-ne-o (viz Obr. 17), wo-no-wa-ti-si (viz Obr. 18). Jejich význam ale není jasný a je stále předmětem dohadů. Podle jedné z teorií by tu-ni-jo mohlo odkazovat na bakchantky nebo Thyóné, čili Dionýsovu matku. Wo-no-wa-ti-si někteří překládají jako žena ze 17 Mykénská kultura souvisí s městem Mykény v Argolidě na východě Peloponésu. Vyvinula se z krétské mínojské kultury a bývá datována mezi roky 1600 a 1200 př. n. l. (BAHNÍK 1974, 396: mykénské období). 31

32 země vína, což by spojovali Dionýsa s vínem. Takový výklad jmen by také ukazoval na spojení Dionýsa s ženským doprovodem, jak je to později v jeho kultu běžné. Mezi badateli existuje i méně podporovaný názor, že tato destička neinformuje o božstvu, nýbrž o člověku s totožným jménem (BERNABÉ 2013, 28 a 34-35). Obr. 15. Nápis di-wo-nu-so v lineárním písmu B. Obr. 16. Nápis tu-ni-jo v lineárním písmu B. Obr. 17. Nápis i-pe-ne-o v lineárním písmu B. Obr. 18. Nápis wo-no-wa-ti-si v lineárním písmu B. V roce 1990 byla v Chanii na Krétě na kopci Kastelli nalezena destička s nápisem di-wo-nu-so datovaná přibližně do poloviny 13. století př. n. l. V tomto případě se předpokládá náboženský kontext, jelikož je zde Dionýsovo jméno ve spojení se jménem Diovým. Konkrétně je na tabulce vypsáno, kolik amfor medu mělo být každému z nich dodáno. Jelikož je zde Dionýsos zmíněn ve společnosti Dia, dá se usuzovat, že i v mykénském náboženství s ním byl nějak spojen, což podporuje i stejný základ jejich jmen. O konkrétní svatyni, k níž by vypsaná oběť bohům náležela, zatím chybí archeologický doklad (BERNABÉ 2013, 24-25). Přestože díky těmto objevům existuje důkaz Dionýsovy přítomnosti v náboženství mykénské kultury, není jasné, jaké zde Dionýsos zaujímal postavení, ani zda byl vnímán jako bůh či třeba jen héróos (BERNABÉ 2013, 25) Archaické, klasické a hellénistické Řecko Jak již bylo zmíněno, Homér, jenž je zpravidla historicky umísťován do 9. až 8. století př. n. l., se o Dionýsovi zmiňuje jen velmi stručně a málo. Ovšem ve verších týkajících se příběhu o králi Lykúrgovi (viz kapitola 1.3.4), lze spatřit několik informací o Dionýsově kultu v době Homérově. Homérem byl vnímán jako bůh odlišný od ostatních Olympanů, ale přesto byl součástí rodiny olympských bohů, kteří Lykúrga měli potřebu potrestat za jeho čin. Lykúrgovo jednání jasně ukazuje, že byl Dionýsos zprvu pronásledován a odmítán, stejně jako je to naznačeno i v jiných mýtech (viz kapitola 1.3). Přestože tabulky z mykénské doby dokazují přítomnost Dionýsa již ve 14. století př. n. l., je u mnoha antických autorů popisován jako nově příchozí bůh, jehož kult měl velmi složité pronikání mezi lid. Jako nového a cizího ho 32

33 například popisuje i Eurípidés v Bakchách. Počáteční odpor k jeho božství byl způsoben zejména tím, že se jednalo o zcela odlišný typ boha, než na jaký byli lidé doposud zvyklí. Naopak lákavý na jeho kultu byl fakt, že byl bohem, který se hojně zjevoval a přitom byl zahalen rouškou tajemna provázeného četnými zázraky (ELIADE 1995, ). Často bývá označován jako bůh, který přichází nebo bůh zjevení, která jsou mnohem častější a přesvědčivější než u jiných božstev (OTTO 1965, 79). K velkému rozšíření Dionýsova kultu došlo v archaickém 18 období řeckých dějin. V období vlády tyrana Peisistrata ( př. n. l.) byly v Athénách na počest Dionýsa konány čtyři slavnosti: malé a velké Dionýsie, Lénaje a Anthestérie (viz kapitola 3.2). Samotná skutečnost, že podle Lénají a Anthestérií se jmenovaly i měsíce lénaión a anthestérión, v nichž se konaly, dokazuje archaický a všeřecký ráz těchto svátků (BAHNÍK 1974, 458: Peisistratos; ELIADE 1995, 335). Dionýsovské motivy se v průběhu 6. století př. n. l. staly oblíbeným námětem ve vázovém malířství. V klasickém 19 období se Dionýsův kult spojoval zejména s divadlem a festivaly pořádanými na jeho počest, jejichž součástí byla divadelní představení (viz kapitola 3.1). Bylo mu postaveno mnoho drobných svatyní, méně pak významných chrámů a každé řecké divadlo bylo postaveno k jeho poctě (GUETTEL COLE 2007, 327). V umění vznikala v této době vrcholná díla antického Řecka a dionýsovská tématika si stále držela svoji oblibu. Nejvýznamnějším literárním dílem o Dionýsovi a pronikání jeho kultu jsou bezpochyby Eurípidovy Bakchy. Jasně se zde ukazuje, že centrem Dionýsova kultu se měly stát Théby jakožto jeho rodiště. Théby byly zároveň posledním místem, kde se dočkal odporu ze strany krále Penthea (viz kapitola 1.3.6). Pentheus byl z celých Théb posledním, kdo se stavěl božstvu na odpor, protože všechny ženy již divoce tančily na hoře Kithairón a dokonce i starci Kadmos a Teiresiás se chystali boha uctít tancem a zpěvem. Tato divoká rejdění byla pořádaná v noci na odlehlých místech a jasně odkazují na tajné mysterijní kulty (viz kapitola 4). Každopádně Dionýsův kult se rozrůstal a stával se čím dál oblíbenějším (ELIADE 1995, ). To, že byl Dionýsos bohem lidí všeho věku a postavení dokazuje i zmínka u Platóna 20. Ten tvrdí, že uctívat Dionýsa (a Apollóna s Músami) 18 Archaické období bývá datováno mezi století př. n. l., kdy docházelo k rozvoji městských států (polis), řemesel a obchodu. Je to zároveň období velké řecké kolonizace (SVOBODA 1973, 529: Řecko). 19 Jako klasické je označováno období největšího rozkvětu městských států v 5. století a zároveň jejich krize ve 4. století př. n. l. Taktéž v umění bylo dosaženo vrcholu (SVOBODA 1973, 650: umění). 20 Platón byl řecký filozof žijící v letech př. n. l. Zákony se řadí mezi jeho pozdní díla (CANFORA 2009, 427). 33

34 tanci a písněmi je povinností každého dítěte, muže i ženy, mladých i starých, svobodných i ve svazku manželském a dokonce i celého státu (Platón, Leg., II.665). V hellénistickém období 21 si Dionýsos stále udržoval svoji oblibu, přičemž se rozvoje dočkala zejména jeho mystéria. Typickým znakem hellénistického náboženství je synkretismus vlivů různých božstev, Dionýsa nevyjímaje (viz kapitola 2.2). Ve 4. století př. n. l. Dionýsův kult nabýval na významu zejména díky jeho spojování s Alexandrem Velikým. Následkem toho se stal bohem uctívaným Alexandrovými nástupci, zejména Ptolemaiovskou dynastií v Egyptě. Například při slavnosti k nástupu Ptolemaia II. Filadelfa k moci v roce 285 př. n. l., se konalo několik procesí k poctě bohů, včetně Dionýsa. V průvodu mělo jet množství zdobených vozů, z nichž některé vezly sochu boha znázorňující různé momenty z jeho života. Jedna ze soch držela měch s vínem z leopardích kožešin, přičemž víno z něj během průvodu vytékalo. Vozy doprovázeli muži v kostýmech satyrů a sílénů a ženy s korunami z vinných listů nebo břečťanu, z nichž některé držely hady. Na jednom z vozů byl umístěn vinný lis, v němž šedesát mužů převlečených za satyry rozmačkávalo hrozny pod dohledem Síléna. U toho zpívali rolnickou píseň zvanou melos epilenion, kterou opěvovali lis, ale také vzpomínali na roztrhání Dionýsa Títány, v němž byla symbolicky spatřována výroba vína (KERÉNYI 1976, 66; BOWDEN 2010, 107). Ptolemaios IV. Filopatór, vládnoucí v letech př. n. l., se dokonce pokusil z Dionýsova kultu vytvořit univerzální jednotný kult pro celý Egypt. S tím souviselo i uzákonění podoby ritů a způsobů zasvěcování (BAHNÍK 1974, 518: Ptolemaiovci; DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, ). V Malé Asii měl Dionýsův kult spíše veřejný než mysterijní charakter. Dynastie Attalovců jej dokonce uctívala jako oficiální božstvo Attalovského království. Jako takový nesl titul Kathegemon, zakladatel. V této oblasti byl ztotožněn s místním bohem Sabaziem (viz kapitola 2.2). Jeho význam v Malé Asii dokládá například i to, že pontský 22 král Mithridátés VI. Eupatór 23 označoval sám sebe jako Dionýsa (KOESTER 1995, 175) Etruskové V etruském náboženství byl Dionýsos ztotožněn s bohem jménem Fufluns, jenž byl bohem jarní vegetace, vinné révy a vína, alkoholového opojení, extáze, tajemství 21 Začátek hellénistického období je tradičně umísťován do období výbojů Alexandra Velikého ( př. n. l.). Konec je datován k roku 31 př. n. l., kdy proběhla bitva u Aktia, při níž přišel o svoji samostatnost poslední hellénistický stát, ptolemaiovský Egypt (SVOBODA 1973, 225: helénismus). 22 Pontské království se nachází v Malé Asii na jižním pobřeží Černého moře (BAHNÍK 1974, 496: Pontos). 23 Vládl v letech př. n. l. (BAHNÍK 1974, 391: Mithradátés). 34

35 a ohně. Jeho matkou byla bohyně země Semla (NEŠKUDLA 2004, 79; JANNOT 2005, 160; DE GRUMMOND SIMON 2009, 58). Pravděpodobně byl po Tiniovi, ztotožněným s řeckým Diem, druhým nejvyšším bohem etruského panteonu, což by mohlo být způsobeno i tím, že byl patronem vinařství a Etrurie byla významným producentem vína ve Středomoří (JANNOT 2005, 160; DE GRUMMOND 2006, 113). S vegetací jej spojuje i pravděpodobný etymologický původ jeho jména, jenž by mělo být odvozeno od etruského slova puple, znamenající pupen, poupě či výhonek (CRISTOFANI 1986, 531; DE GRUMMOND 2006, 113). Ze stejného slova je odvozen i název etruského města Populonia, ale zda byl Fufluns jeho patronem není nikde zmíněno (JANNOT 2005, 161). Jeho kult se v Etrurii objevil již v 7. století př. n. l., přičemž od 5. století př. n. l. se ve Vulci na řadě nápisů objevilo jeho kultovní jméno Fufluns Pachies, rovnající se Dionýsovi Bakcheiovi v řeckém náboženství. Jeho kult se v Etrurii objevoval ještě i v hellénistickém období (CRISTOFANI 1986, 531; DE GRUMMOND 2006, 113). Významnou epigrafickou památkou etruské kultury jsou tzv. játra z Piacenzy (viz Obr. 19), nalezená v roce 1877 poblíž města Piacenza. Jedná se o bronzový model ovčích jater v životní velikosti datovaný do pozdního 2. století př. n. l. Model obsahuje celkem čtyřicet dva nápisů etruských a italských božstev v etruštině (viz Obr. 20). Na vypouklé straně se nachází pouze dva nápisy: usil, slunce a tivr, měsíc. Ostatní nápisy jsou vyryté na vnitřní straně, přičemž šestnáct je jich umístěno po obvodu a ostatní jsou rozeseta po celé ploše v nepravidelně tvarovaných polích (HAYNES 2005, 277). Fufluns je na modelu zmíněn dvakrát, konkrétně v sektoru 9 a 24 (viz Obr. 20). V obou případech je jeho jméno umístěno mezi chtonickými a přírodními božstvy (CRISTOFANI 1986, 531; JANNOT 2005, 160). Mezi chtonickými božstvy může být řazen i z toho důvodu, že každoročně vstával z mrtvých, což souviselo s tím, že byl bohem jara, kdy po zimním období příroda znovu ožívá (NEŠKUDLA 2004, 79). Některé teorie určují funkci tohoto modelu jako pomůcku pro haruspiky, etruské věštce, kteří četli budoucnost podle tvaru jater obětního zvířete (SVOBODA 1973, 222: haruspex). Fufluns byl oblíbeným tématem v etruském umění, kde byl vyobrazován se svým typickým doprovodem tvořeným satyry, Sílény, mainadami a nymfami. Samozřejmě nesměl chybět thyrsos v jeho ruce a dekorace spojené s vínem (DE GRUMMOND 2006, 115). V řeckých mýtech se s Etrusky (řecky zvaní Tyrrhénoi) Dionýsos setkal v podobě tyrrhénských pirátů (viz kapitola 1.3.7). 35

36 Obr. 19. Játra z Piacenzy. Obr. 20. Játra z Piacenzy nákres Řím V náboženství antického Říma Dionýsos již v 5. století př. n. l. splynul se staroitalským bohem plodnosti a vegetace Liberem. Liber tvořil dvojici s bohyní Liberou, která byla pod řeckým vlivem ztotožněna s Persefonou případně s Ariadnou. Následně byla k této dvojici přidána bohyně úrody a obilí Ceres, řecká Démétér (SVOBODA 1973, 340: Liber a Libera; ZAMAROVSKÝ 2013, 251). Této trojici božstev byl v Římě přibližně v 5. století př. n. l. zasvěcen chrám. Vzhledem k povaze božstev souvisejících se základními lidskými potřebami, jíst a pít, bývají Liber, Libera i Ceres spojováni s plebejským lidem. Tradičně se umístění chrámu předpokládá na pahorku Aventin, kde však zatím nebyl archeologicky doložen (SPAETH 2010, 82). 36

37 Historik Tacitus 24 se zmiňuje o chrámu Libera, Libery a Ceres vedle Cirku Maximu. Chrám měl být zasvěcen diktátorem Aulem Postumiem a kvůli poničení stářím či ohněm byla císařem Augustem zahájena přestavba, kterou dokončil císař Tiberius (Tacitus, Ann., II.49 AK). Avšak s umístěním na Aventinu by logicky souvisela i propojenost plebejského lidu k těmto božstvům, protože právě Aventin se stal útočištěm této vrstvy obyvatelstva (SPAETH 2010, 82-83). Zároveň měl být tento chrám pokladnicí a archivem plebejů a údajně také místem, kde se odehrávala frumentatio, čili poskytování obilí římskému lidu za sníženou cenu nebo zdarma (BAHNÍK 1974, 225: frumentace; SPAETH 2010, 83-86). V římské literatuře byla pro tohoto jednoho boha užívána bez rozdílu tři jména: Dionýsos, Bakchos a Liber. Bakchos převzal veškeré funkce i vlastnosti od řeckého Dionýsa. Byl bohem vína, vinné révy, plodnosti, extáze a bujné přírody. Lidem dával skrze víno opilost, inspiraci a vytržení ze všedního života. Stejně jako řecký bůh, byl doprovázen satyry, Sílény, mainadami a dalšími stvořeními (NEŠKUDLA 2004, 35). Ve 2. století př. n. l. pronikla přes Etrurii do Říma i dionýsovská mystéria, proti jejichž divokosti musel dokonce zakročit v roce 186 př. n. l. římský senát (viz kapitola 4.1). Pronikání mysterijních prvků z řeckého východu do Itálie neustalo ani v období císařského Říma. Hojně se objevovaly privátní thiasy, uskupení uctívající Bakcha (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 112). Síla Dionýsova kultu ve východní části říše z období hellénismu byla viditelná i v období římské nadvlády. Tak například římský vojevůdce a státník Marcus Antonius byl v období svého spravování provincií na východě označován jako Nový Dionýsos a Kleopatra po jeho boku jako Nová Ísis (KOESTER 1995, 175) Dionýsos a křesťanství Ze všech kultů antických božstev ten Dionýsův nejdéle odolával nástupu křesťanství, s nímž se také propojoval. V době rozmachu křesťanství byl již hluboce zakořeněn a rozšířen po celém Středomoří a i za jeho hranicemi. Tento kult spojoval člověka s přírodou i s božstvím, kterého alespoň ve svých představách dosahovali během extáze, kterou prožívali při uctívání Dionýsa (SEAFORD 2006, 4-5). Postupný vývoj křesťanské církve, jejíž počátek bývá datován do doby vlády císaře Augusta, byl výrazně ovlivňován mysterijními kulty. S těmi mělo často společné zejména představy o smrti a následném znovuzrození, kterým si prošla i božská postava, která stála v centru takového kultu. V rituálu mystérií i křesťanství se objevovaly 24 Cornelius Tacitus byl největší římský historik, žijící pravděpodobně mezi lety n. l. (SVOBODA 1973, 601: Tacitus). 37

38 určité společné prvky, jako například iniciace, určitá forma očisty, společenství, případně nějaký posvátný pokrm či nápoj (MARTIN 2009, 62-63). S postupným pronikáním židovství a křesťanství do antického světa, docházelo přibližně od poloviny 2. století n. l. ke vzájemnému srovnávání Dionýsa s Ježíšem v literatuře i ve výtvarném umění. Dionýsos má s Ježíšem několik společných prvků: jejich otec byl božského původu, zatímco matka byla smrtelná žena; oba přišli v rámci své expanze do Řecka z východu; oba dávají svým následovníkům víno, které je také součástí jejich rituálních obřadů; oběma jsou přičítány zázraky s proměnou vody ve víno a oba si prošli násilnou smrtí (Dionýsos Zagreus), po níž znovu oživli, čímž smrtelným lidem dávali naději na určitou formu nesmrtelnosti (FRIESEN 2015, 19). Dionýsos při mystériích nechával zázračně vytrysknout víno úderem thyrsu do země či do skály. Zázračné objevení vína jako Dionýsův zázrak popisoval Pausaniás při slavnosti v Élidě (Pausaniás, Cesta po Řecku I, VI.26). Dále byl s těmito zázraky spojován ostrov Andros v Egejském moři, který byl proslulý svým vínem. Dionýsos měl toto místo údajně každoročně navštěvovat, přičemž v té době se tamní pramen vody proměňoval ve víno (HALL 1991, 47-48). Ježíšův zázrak s proměnou vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské popisuje v Bibli svatý Jan. Svatby se účastnil Ježíš i se svou matkou a učedníky. Když na hostině došlo víno, Ježíš na pobídku Marie nechal šest kamenných nádob naplnit vodou, kterou následně proměnil ve víno. Tak učinil počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (Jan 2,1-11). V jednom z veršů Janova evangelia o sobě Ježíš prohlašuje: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Následně přirovnává učedníky k očištěným ratolestem tohoto kmene, které bez kmenu nemohou nést ovoce. Když tedy jeho učedníci zůstanou při něm a ponesou hojné ovoce, oslaví tím Ježíšova Otce, Boha (Jan 15,1-8). Židé v Palestině byli vystaveni velkému tlaku hellénistických králů, kteří je nutili uctívat Dionýsa (SEAFORD 2006, ). Ve druhé knize Makabejských se píše: Každý měsíc násilně nahnali lid na obětní slavnost králových narozenin, a když nadešla slavnost Dionýsova, nutili Židy, aby s břečťanovými věnci oslavovali Dionýsa. Ti, kdo se odmítli slavností účastnit, měli být údajně zabiti (2Mak 6,7-9). Předpokládá se, že v řeckých městech nacházejících se v Palestině byl Dionýsův kult uznáván. Prý zde měl založit město Skythopolis na místě, kde podle některých teorií byla umísťována hora Nýsa, místo Dionýsova dětství. Někteří antičtí autoři se na základě dionýsovských motivů v židovském kultu snažili prokázat, že Židé uctívali Dionýsa (Libera), jakožto dobyvatele Východu. Mezi takové motivy patřily masky, břečťanové koruny, poháry na víno či hrozny a listy vinné révy, které se nacházely 38

39 například na mincích nebo sochařských reliéfech z Palestiny (SEAFORD, 2006, ). Podle zpráv křesťanských autorů je patrné, že Dionýsův kult byl stále ještě přítomen i v době, kdy již v římské říši převládalo křesťanství. Často tyto zmínky souvisí s kritikou mysterijních kultů a veřejného veselí. Významným dokladem oblíbenosti Dionýsa v období císařství a v pozdní antice jsou sarkofágy s dionýsovskými náměty. Oblibu v křesťanském umění i rituálech si zachoval i Dionýsův nejvýznamnější symbol, vinná réva (SEAFORD 2006, 126-7). Ve 3. a 4. století n. l. se v římské říši rozmohl kult íránského boha světla a dobra Mithry, který po impériu rozšířili vojáci a kupci. Uctívači Dionýsa hledali společný prvek pro kult Mithry a Dionýsa, aby stále udrželi kult svého boha naživu. Tím se mohl stát omamný nápoj haoma, který byl v římské říši nahrazen vínem. Dionýsovské symboly vinné révy pronikly i do umění mithraistických památek (SVOBODA 1973, : Mithra; DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 128). Mithrův kult se stal největším protivníkem křesťanství. V období vlády císaře Aureliana ( př. n. l.) se oficiálním kultem stal kult Nepřemožitelného Slunce (Sol Invictus), přičemž s tímto solárním božstvem byli identifikováni Apollón, Mithra i Dionýsos (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 128; SEAFORD 2006, 128). Vliv v oblasti umění byl mezi křesťanstvím a Dionýsovým kultem vzájemný. Dokazují to mimo jiné nálezy mozaik ve městě Pafos na Kypru, datovaných do 4. století př. n. l., které představují Dionýsa jako nejvyššího boha. Na jedné z nich je vyobrazena scéna narození božského dítěte, Dionýsa, který jako malé miminko sedí na klíně boha Herma (viz Obr. 21). Motiv připomíná ikony, na nichž malý Ježíš sedí na klíně své matky Marie. Vedle Herma stojí postava Theogonie, tedy zrození boha, která má okolo hlavy stejně jako Dionýsos tzv. nimbus, svatozář v křesťanském umění symbolizující božský charakter. Dalšími postavami jsou Ambrosie a Nektar poukazující na budoucí nesmrtelnost (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, ). K Dionýsovi přistupuje postava Trophea. V další části mozaiky se nacházejí tři nymfy připravující koupel pro Dionýsa a za nimi stojí dvě ženy, Nysa a Anatrophe (AUGÉ 1986, 523). 39

40 Obr. 21. Kyperská mozaika. Z Egypta pochází raně byzantská tapiserie ze 4. či 5. století n. l., na níž je vyobrazen Dionýsos s Pánem (viz Obr. 22). Oba stojí bok po boku, přičemž Dionýsos drží Pána za rameno. Pán má typickou spodní část těla v kozlí podobě, zatímco Dionýsos má horní část těla zakrytou panteří kůží. Pán drží v pravé ruce hůl a v levé kozí kůži. Okolo nich jsou vyobrazeny různé atributy, jako syrinx či kantharos a oba mají okolo hlavy vyobrazený nimbus Dionýsos a Apollón Obr. 22. Tapiserie s Dionýsem a Pánem. Apollón a Dionýsos byli bohové plní vzájemných protikladů, ale měli i hodně společného, včetně svatyně v Delfách. Plútarchos v díle O delfském E napsal, že oba měli v Delfách téměř stejné postavení. Dionýsos a Apollón byli oba synové Dia a oba byli bohy spojenými s uměním. Také oba vystupovali jako bohové spojení s věštectvím, 40

41 Apollón měl věštírnu právě v Delfách, kde svou vůli zvěstoval prostřednictvím Pýthie, Dionýsos pak věštil například v Amfiklei a zejména u thráckých kmenů. Otázku živlu apollinského a dionýského řešil ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby z roku 1872 německý filozof, klasický filolog a básník Friedrich Nietzsche ( ). Dionýsos a Apollón podle něj byla umělecká božstva, která se navzájem poháněla k novým výtvorům. Delfy byly místem, kde tito odlišní bohové uzavřeli smír. Apollón byl podle něj bohem výtvarného umění, charakteristický umírněností a poklidností a vyjadřoval spíše umění snu. Dionýsos na druhé straně byl bohem hudebního umění, typický svým opojením, extází a mystérii, která ničila jedince a spojovala kolektiv. Attická tragédie byla vrcholem spojení obou živlů, kdy se spojilo umění snu a opojení (NIETZSCHE 2008, 27-30). Ve vázovém malířství černofigurového stylu se na několika nádobách nacházelo vypodobnění Dionýsa na jedné straně a Apollóna na druhé. V umění byl Apollón vyobrazován vždy jako krásný mladý muž, oproti tomu Dionýsos byl vypodobňován v různých podobách, od malého dítěte, přes krásného mladíka podobného Apollónovi, po staršího muže s plnovousem. V hudební tvorbě byl každý z nich uctíván jiným způsobem. Dionýsovi byly zpívány dithyramby, podle Plútarcha plné útrap a proměn, spojené s blouděním a roztroušením. Dithyramby byly doprovázeny hrou na flétnu a typické pro ně byla určitá spontánnost a velká procítěnost. Apollón pak byl oslavován umírněnějším paiánem, hudbou uměřenou a uspořádanou, doprovázenou hrou na strunné nástroje. Dionýsos byl antickými lidmi vnímán jako bůh spojený s hravostí, nevázaností, vážností a šílenstvím, kdežto Apollón značil řád a nezkalenou vážnost (Ptútarchos, De E, 389,B). Oproti Apollónovi, bohu slunce a světla, vystupoval Dionýsos spíše jako bůh noční. V zimních měsících, kdy měl Apollón odcházet do krajiny Hyperboreů, byl v Delfách uctíván právě Dionýsos. Oba bohové se nacházeli i na výzdobě delfského chrámu ze 4. století př. n. l. Apollónovi náležel východní štít, na němž byl vyobrazen s Múzami. Dionýsos se nacházel na západním štítě společně s Thyiadami (BRUIT ZAIDMAN 1992, 224). Kromě toho se v Delfách měl údajně nacházet Dionýsův hrob, a to přímo u trojnožky, na níž seděla a věštila Pýthie. Podle jedné z orfických tradicí měl totiž Apollón získat kusy těla Títány roztrhaného a v trojnožce vařeného Dionýsa a pohřbít je na hoře Parnassos. Vyobrazení této hrobky se předpokládá na attickém votivním reliéfu z konce 5. století př. n. l. (viz Obr. 23). Apollón zde uprostřed sedí na trojnožce, přičemž jeho nohy spočívají na dvou schodech, bathron, které byly někdy identifikovány jako Dionýsova hrobka. Tyto schody umožňovaly Pýthii, aby mohla dosednout na vysokou trojnožku. Tím, že měla nohy položené na těchto schodech, bylo zároveň vyjádřeno spojení věštírny 41

42 mezi světem a podsvětím. Jinou teorií, proč bylo toto místo označeno jako Dionýsova hrobka je, že tudy vstoupil do podsvětí pro svou matku (KERÉNYI 1976, ). Obr. 23. Attický votivní reliéf Cizí božstva identifikovaná s Dionýsem Dionysů máme též mnoho: prvního narozeného z Iova a Proserpiny, druhého z Nila, jenž prý zahubil Nysu, třetího z otce Kabeira, jenž prý byl králem nad Asií a jemuž byly zřízeny Sabazie, čtvrtého z Iova a Luny, jemuž prý se konají oběti orfické, pátého narozeného z Nisa a Thyony, jenž prý zavedl trojroční slavnosti. (Cicero 25, De nat. deor., III.23) Ukázka z Ciceronova díla dokládá, že neexistoval jen jeden Dionýsos, ale naopak byl ztotožňován s více bohy. První Dionýsos, kterého zmiňuje, je Zagreus spojený s orfickou mytologií (viz kapitola 1.7), přičemž k orfikům přiřazuje i čtvrtého, zrozeného podle něj z Iova a Luny. Třetí odkazuje na frýžského Sabazia. V případě druhého a pátého se u jeho rodičů jedná o jména, která se u jiných autorů nenachází, přičemž jméno Nysa by mohlo odkazovat na nymfy z hory Nýsy, které se o Dionýsa staraly, a Thyóné je jméno Semely po uvedení na Olymp Thrácký Sabazios Hérodotos píše o Thrácích, že jsou po národu indickém největším národem na světě a u jednotlivých kmenů se tradují různé zvyklosti (Hérodotos, Hist., V.3). Dále udává, že z božstev uctívají Area, Dionýsa a Artemidu a králové Herma, za jehož 25 Marcus Tullius Cicero byl římský státník a spisovatel žijící v letech př. n. l. (BAHNÍK 1974, 119: Cicero). 42

43 potomky se považují a při němž skládají přísahy (Hérodotos, Hist., V.7). A právě v souvislosti s Thrákií bývá Dionýsos spojován s bohem plodnosti Sabaziem, jenž je anatolského původu. Konkrétně byl v Anatolii uctíván v Lýdii, Lýkii, Frýgii a na západním pobřeží Malé Asie, zvláště pak ve městě Pergamon v období vlády dynastie Attalovců (ORLIN 2015, 825). V Athénách se Sabaziův kult objevuje již v 5. století př. n. l. Postupně se Sabaziův kult rozšiřoval po celém Středomoří a ve 3. století př. n. l. byl vojáky rozšířen i po území římské říše až do Gallie a Afriky (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 123; ORLIN 2015, 825). Ke spojení Sabazia s Dionýsem došlo pravděpodobně proto, že uctívání obou bohů provázely silně emotivní obřady provázení hudbou a tancem, při nichž bylo dosahováno stavu extáze (ORLIN 2015, 825). Dionýsos Sabazios byl uctíván kromě Thrákie v Moesii Inferior. Stejně tak byl uctíván i Zeus (či Iuppiter) Sabazios, jehož kult se navíc rozšířil i v Dácii (USTINOVA 1999, 244). Ve výtvarném umění se Sabazios podobá spíše Diovi. Charakteristický je hustým plnovousem a tzv. frygickým oděvem s typickou špičatou čapkou. Častým nálezem jsou kovové ruce s tzv. žehnajícím gestem (tři natažené prsty a skrčený malíček a prsteníček), ozdobené různými symboly, jako jsou had, ještěrka, žába, orel, dvojitá píšťala či pohár (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 125; ORLIN 2015, 825) Arabský Orotalt V Arábii byl podle Hérodota Dionýsos uctíván pod jménem Orotalt. Arabové dokonce měli tvrdit, že si své vlasy stříhají stejným způsobem, jako Dionýsos. Společně s Afrodítou (Alilat) jej Arabové vzývali při uzavírání přátelského svazku, který měl probíhat tak, že mezi dva, kteří chtějí přátelství uzavřít, postaví se třetí muž a ostrým kamenem jim nařízne dlaně podél palců, potom vezme z obou plástů po niti a potře krví sedm kamenů ležících mezi nimi (Hérodotos, Hist., III.8). Právě u Hérodota se Orotalt objevuje poprvé jako hlavní božstvo Arabů. V jiných literárních pramenech je toto postavení připisováno Dusareovi. Hérodotovo tvrzení je způsobeno tím, že jako Araby znal a označoval jen obyvatele jižní Palestiny a Sinaje lid arabského původu známý pod označením Nabatejští. Pro Nabatejské byl hlavním bohem Dushara, Řeky překládaný jako Dusares, kterého Hérodotos znal pod jménem Orotalt (CORRENTE 2013, 262). Dushara byl bohem vegetace, nebe nebo kočovného života. Z řeckých bohů byl kromě Dionýsa identifikován s Diem či Héliem. Hérodotos jej spojuje s Dionýsem pravděpodobně proto, že je oba pokládal za bohy vegetace (CORRENTE 2013, 263). 43

44 Egyptský Osíris Významné postavení měl Dionýsos v Egyptě, což potvrzuje i Hérodotos: Všichni Egypťané totiž neuctívají stejné bohy, kromě Isidy a Osírida, o němž říkají, že je to Dionýsos; ty uctívají všichni. (Hérodotos, Hist., II.42). Osíris byl nejvýznamnějším vegetačním bohem Egypta, pánem všeho, bohem slunce a Nilu. Jeho osud byl velice podobný osudu Dionýsa Zagrea (viz kapitola 4.2.1). Měl bratra Sutecha (Týfón), kterého nenávist dovedla až k tomu, že svého bratra zabil a rozsekal na čtrnáct kusů. Osíridova milovaná manželka Isis všechny kusy našla, spojila dohromady a zplodila s ním Hóra. Ten svého otce pomstil, přemohl Sutecha a stal se dědicem království. Osíris se pak stal vládcem podsvětí (OTTO 1965, 195; BAHNÍK 1974, : Osíris; HELLER 2010, 38-39). O způsobu, jakým je Egypťany Dionýsos uctíván informuje Hérodotos: Dionýsovi na počest zabíjí každý v předvečer svátku přede dveřmi sele a nechává je odnést tím pasákem, který mu je prodal. Ostatek slavnosti Dionýsovi slaví Egypťané skoro stejně jako Řekové, kromě tanců. Místo fallů si vymysleli jiné symboly zdéli jednoho lokte, kterými pohybují pomocí šňůry; nosí je po vesnicích ženy, a úd, který je málem tak veliký jako celé ostatní tělo, se pohybuje. V čele průvodu jde pištec a ženy jdou za ním zpívajíce píseň o Dionýsovi. (Hérodotos, Hist., II.48). Podle Hérodota byl Dionýsův kult dopraven do Řecka právě z Egypta věštcem Melampodem. Melampús a mudrci, kteří přišli po něm, prý měli u Řeků zavést Dionýsovo jméno, jeho slavnosti a průvod s fallem (Hérodotos, Hist., II.49) Dionýsova epiteta Kadidlo Bakchovi nosí a Bromiem, Lyáiem zvou ho, který se narodil z blesku a dvakrát byl zrozen, z dvou matek. Nýseus jimi je vzýván a vlasatý Thyóneus volán, Eleleus otec a Nyktelios a Iakchos, Euhán, Lénaiem volají ho a dárcem těšivé révy, ostatními pak jmény, jichž přemnoho po celém Řecku bylo ti, Libere, dáno, (Ovidius, Metam., IV. Minyovny AK) Antické náboženství se vyznačovalo velkým množstvím lokálních kultů. Důsledkem toho se v literatuře objevuje množství kultovních epitet jednotlivých božstev. Někdy jsou tato kultovní jména označována i jako příjmení daného boha (BREMMER ERSKINE 2010, 67). Od konce 5. století př. n. l. je Dionýsos v řecké literatuře čím dál častěji nazýván i Bakchos, respektive Bakchios, a jeho následovníci byli označováni jako bakchanti 44

45 (Bakchoi) a bakchantky (Bakchai). Dionýsovi tak náležela epiteta Bakchos, Bakchios, Bakcheus, případně další tvary odvozené z toho základu (GUETTEL COLE 2007, 327; SANTAMARÍA 2013, 38, 42 a 45). Dříve než jméno Bakchos se v literatuře objevovalo právě označení jeho průvodců bakchantů, a to konkrétně již od 7. století př. n. l. (SANTAMARÍA 2013, 42). Bakchios a Bakcheus tak označují Dionýsa, jako boha bakchantů a bakchantek, který způsobuje běsnění (SANTAMARÍA 2013, 43). Samotné slovo Bakchos znamená třeštící a odkazuje na hlučnost a nevázanost provázející veselí jeho průvodů. Stejného původu jsou označení Bromios, hlučný, bouřlivý, Iakchos, podle výkřiku iakchó a Euhios, podle výkřiku euoi ozývající se v jeho průvodech (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos; KERÉNYI 1996, 204; ZAMAROVSKÝ 2013, 196). Iakchos bylo kultovním označením Dionýsa při eleusínských mystériích (KERÉNYI 1996, 204). Ženy v Dionýsově doprovodu se někdy nazývaly mainady a on byl pak označován jako Mainomenos nebo Mainolés, ve smyslu běsnící nebo šílený (KERÉNYI 1996, 195). Podle některých autorů příjmení Bromios odkazovalo na okolnosti Dionýsova prvního zrození, kdy se okolo ozývaly Diovy hromy a nebe bičovaly blesky. Vzhledem k tomu, že jeho zrození doprovázel i oheň, byl některými zván Pyrigenés, zrozený z ohně (Diodóros, Bibl. hist, IV.5.1). V souvislosti s jeho narozením v pojetí orfické mytologie byl nazýván Dimétór, ten se dvěma matkami a Trigonos, třikrát zrozený (Diodóros, Bibl. hist, IV.4.5; KERÉNYI 1996, 203). Orfikové jej dále označovali jako Chthonius, podzemní a Zagreus, velký lovec, stejně tak nazývali i jeho otce Dia (KERÉNYI 1996, 188). Podle své matky Semely, která po přijetí mezi bohy na Olymp dostala jméno Thyóné, byl nazýván Thyóneus (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos). Jak již bylo zmíněno, Dionýsos byl označován za boha s býčími růžky a v býka se také proměňoval. Proto mu byl dán přívlastek Taurokerós, s býčími rohy (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 96). V Élidě ženy zpívaly hymnus, kterým vzývaly Dionýsa s býčíma nohama a ctihodného býka. Plútarchos nabízí zajímavé možnosti, proč jej vzývaly zrovna tímto způsobem. Jako býka jej snad uctívaly proto, že se v takové podobě narodil. Možná to bylo proto, že měl být vynálezcem pluhu a osevu, když jako první zapřáhl voly. A s býčíma nohama jej podle Plútarcha mohly vzývat proto, že nohy býka jsou oproti jeho rohům neškodné, a tak si žádaly, aby bůh přišel v míru a bezbolestným způsobem (Plútarchos, Quaest. Gr., 36). Obětním zvířetem Dionýsa byl zejména býk a koza, a tak byl nazýván Aigobolos, hubitel koz (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.8 AK) nebo Erifos jako kůzle, které bylo snědeno k jeho poctě (KERÉNYI 1996, 204). Spojení s kozou je viditelné i na příjmení Melanaigis, oděný černou kozí kůží (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.35 AK; KERÉNYI 1996, 204). 45

46 Hodně jeho epitet souviselo s vínem, jeho výrobou, pitím a účinky na stav lidské mysli a těla. Jakožto ochránce lisu a bůh bdící nad lisováním vína byl nazýván Lénaios (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos a 344: Lénaión). Ve městě Figaleia v Arkádii se nacházel chrám Dionýsa Akratofora, nesoucí nesmíšené víno (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.38 AK). Protože byl bohem dávajícím skrze víno osvobození či uvolnění, byl nazýván Lýsios nebo Lyaios (KERÉNYI 1996, 204). Víno dodávalo člověku pocit takového osvobození a nadlehčení těla a duše, že byl ve městě Amyklai v Lakónii nazýván Psilax, dárce křídel (Pausaniás, Cesta po Řecku I, III.19 AK). Dionýsos býval vyobrazován s tzv. mitrou uvázanou okolo hlavy, což bylo důvodem, proč byl nazýván Mitroforos. Jedná se o pásku z vlny nebo jiné látky, která byla uvazována na šíji, čele nebo po stranách hlavy. Nosili ji také členové Dionýsova průvodu či účastníci hostin (SVOBODA 1973, 390: mitra). Podle Diodóra sloužila tato čelenka k odvrácení bolesti hlavy následkem nadměrného pití vína (Diodóros, Bibl. hist., IV.4.4). Jakožto bůh související s přírodou a její plodivou silou, byl označován například jako Anthios, dárce květů, Kissos, dárce břečťanu (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.31 AK), Dasyllios, dávající listí révě (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.43 AK), Omfakítés, bůh nezralých hroznů, Dendrités, bůh stromů nebo Sykeatés, bůh fíků (KERÉNYI 1996, 204). Jako bůh podporující růst v přírodě byl například ve městě Héráia v Arkádii nazývaný Auxítés (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.25 AK). Dionýsův kult provázel určitý sexuální podtext, s čímž souvisí i některá epiteta. Například na Lesbu ve městě Méthymna určila Pýthie, že zde má být Dionýsos uctíván s příjmením Fallén, falický (Pausaniás, Cesta po Řecku II, X.19 AK). Někde býval označován jako Orthos, vztyčený nebo Enorchés, ten s varlaty (KERÉNYI 1996, 204). Epiteta byla často odvozována od slavností pořádaných k poctě daného boha. Vzhledem k tomu, že Dionýsos měl být prvním, kdo oslavil triumf, byl nazýván Thriambos (Diodóros, Bibl. hist., IV.5.2). Při nočních slavnostech souvisejících s mysterijní částí jeho kultu, byl nazýván Nyktelios, noční (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.41 AK). V souvislosti s mystérii byl také nazýván Mystés, zasvěcený (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.53 AK). Ve městě Pelléna v Acháji se k poctě Dionýsa Lamptéra, s pochodní, konala pochodňová slavnost Lamptéria (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VII.27 AK). Podle sborových písní zpívaných k jeho poctě, byl zván Dithyrambos. Součástí jeho průvodů byly různé speciální předměty, jako například liknon, opálka sloužící k oddělování zrn od plev, která prý měla sloužit Dionýsovi po narození jako kolébka. Odtud je odvozeno jeho příjmení Liknités (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 112; SANTAMARÍA 2013, 47). 46

47 V Athénách se měl nacházet chrám Dionýsa Melpomena, zpívající (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.2 AK) a mimo město chrámek Dionýsa Eleutherea, osvoboditel (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.29 AK). V jednotlivých městech se nacházely chrámy zasvěcené různým Dionýsům. Například v Argu byl chrám Dionýsa Krétského, protože zde údajně měla být pohřbena Ariadné pocházející z Kréty (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.23 AK). V Troizénu v Argolidě stál oltář Dionýsa zvaného podle věštby Saótés, zachránce (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.31 AK). V Megaře byla svatyně Dionýsa Patróa, otcovský (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.43 AK). Ve Spartě se nacházel chrám Dionýsa zvaného Kolónátás, na chlumu (Pausaniás, Cesta po Řecku I, III.13 AK). V Héráii v Arkádii postavili chrám Dionýsa Políta, městský (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.25 AK). V Elidě byla svatyně Dionýsa Leukyanijského podle stejnojmenné řeky obtékající svatyni (Pausaniás, Cesta po Řecku I, VI.21 AK). V Patrách v Acháji byl uctíván Dionýsos Aisymnétés, rozhodčí a Kalydónský (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VII.20,21 AK) a v Thébách v Boiótii Kadmejský, podle svého dědečka a zakladatele Théb Kadma (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.12 AK). V Thrákii mu náležela epiteta Sabazios, Iakchos a Bassareus, přičemž Bassareus je odvozen od pojmenování jeho ženských následovnic, stejně jako Bakcheus (BAHNÍK 1974, 157: Dionýsos; SANTAMARÍA 2013, 46). Na území Iónie v Malé Asii byl Dionýsos uctíván v přímořském městě Priéné (BAHNÍK 1974, 505: Priéné). Podle festivalu Katagogia, oslavující jeho návrat z moře, kde se u Thetis ukrýval před Lykúrgem (viz kapitola 1.3.4), byl pojmenován Katagogios. Dále zde uctívali Dionýsa Melpomena, ten, který tančí a zpívá a v souvislosti s přírodou a její plodností byl uctíván jako Phleos. Význam tohoto jména není zcela jasný, ale podle některých by měl souviset s hojností a bohatou úrodou (BREMMER ERSKINE 2010, 67). 47

48 3. Slavnosti, svátky a místa uctívání Dionýsa Kamkoliv jenom ty vkročíš, tam ozve se mladistvý jásot, výskají ženy a bubínky duní, když prsty v ně tlukou, cimbály řinčí a jásá i dřevěná píšťala dlouhá. (Ovidius, Metam., IV.Minyovny AK) 3.1. Dionýsos a divadlo Významnou součástí života antického člověka, do níž zasahoval i Dionýsův kult, bylo divadlo. Tři ze čtyř hlavních athénských svátků, pořádaných k poctě Dionýsa, zahrnovaly divadelní představení, a to venkovské i městské Dionýsie a Lénaje (STEHLÍKOVÁ 1991, 11). Rozvoj tragédie i komedie počátkem 5. století př. n. l. bývá dáván do souvislosti s Dionýsovými obřady a slavnostmi. Navíc bývá Dionýsos označován jako patron divadla (EBELOVÁ 2012, 191). Na základně epigrafických památek je zřejmé, že od 3. století př. n. l. existovaly cechy sdružující divadelní umělce, kteří sami sebe označovali jako technítes, umělci či řemeslníci Dionýsovi (SEAFORD 2006, 101). Předpokládaný původ tragédií i komedií uvádí ve svém díle Poetika filozof Aristotelés 26. Zmiňuje se o tom, že původ těchto dramatických žánrů si přivlastňují Dórové, konkrétně komedii Megařané a tragédii Peloponésané. Zdůvodňují to pak tím, že herci komedií se potulovali po venkově a samotné slovo komedie je odvozeno od dórského slova kómai, označující vesnice. Dramatické žánry se měly vyvinout z improvizace: tragédie a satyrské drama z dithyrambu a komedie z fallických písní (Aristotelés, Poet., III a IV). Tradičně bývá původ slova komedie dáván do souvislosti s veselými průvody k poctě Dionýsa, zvanými kómoi (j. č. kómos), při nichž byl nesen symbol fallu, odkazující na Dionýsa jako boha plodnosti v přírodě. Součástí tohoto žertovného průvodu byly masky, tanec a erotické, tzv. fallické, písně (EBELOVÁ 2012, 193). Slovo tragédie bývá odvozováno od tragos, kozel a ódé, zpívat. Kozel jakožto jedno z obětních zvířat Dionýsa opět poukazuje na jeho spojení s tragédií. Kromě toho se tragédie vyvinula z dithyrambu, což je sborová improvizovaná píseň na počest Dionýsa. Tento žánr rozvinul lyrik Arión z Lesbu v 7. století př. n. l. Dithyramby se staly součástí soutěží v rámci Dionýsových slavností. Vzhledem 26 Aristotelés ze Stageiry byl řecký učenec a filozof žijící v letech př. n. l. Napsal velké množství děl z oblasti filozofické, etické, politické i vzdělávací určené pro veřejnost. Byl vychovatelem a učitelem Alexandra Velikého (CANFORA 2009, 449 a 457). 48

49 k nedostatku dochovaných textů chybí detailnější představa o podobě dithyrambu (STEHLÍKOVÁ 1991, 8; ADKINS 2011, 272; EBELOVÁ 2012, 193). Nezbytným doplňkem herců v antickém řeckém i římském divadle byly mimo jiné masky, řecky zvané prosópon, latinsky persona. Masky byly také nedílnou součástí obřadů v kultu Dionýsa i jiných božstev spojených s úrodou a plodností přírody. V takovém případě bylo účelem masky a dalších rituálních předmětů symbolizovat transformaci člověka do božstva, případně maska (zejména terakotová) sloužila jako obětní dar. Objevovaly se v již zmiňovaných venkovských průvodech k poctě boha, ale i při tanečních a hudebních slavnostech Etrusků (SVOBODA 1973, 369: maska; EBELOVÁ 2012, 189 a 193). V divadelním prostředí sloužila maska k charakterizaci dané postavy, ať už se mělo jednat o člověka, postavu z mýtů nebo zvíře. Každý žánr vyžadoval jiné vlastnosti masky tragické měly vyjadřovat výrazné emoční rysy, komediální měly být groteskní, často se zveličenými výrazy (EBELOVÁ 2012, 192). Divadelní maska se také objevila na některých uměleckých dílech spojeným s Dionýsem (viz Kat. č. II/11, VI/11, VI/12, VII/9, VIII/1, VIII/2, VIII/3, IX/13) Dionýsovo divadlo v Athénách Před vznikem Dionýsova divadla byla pravděpodobně dramatická představení jakožto součást Dionýsových slavností předváděna na agoře v provizorních dřevěných konstrukcích zvaných ikria. Kolem roku 500 př. n. l. byla přesunuta do divadla v okrsku Dionýsa Eleutherea (viz Obr. 24) na jihovýchodním svahu Akropole (GÖDDE 2015, 335). Umístění divadla ve svahu bylo ideální, díky lepší viditelnosti a slyšitelnosti představení pro velké množství diváků. První divadelní konstrukce na svahu Akropole byla vyrobena ze dřeva. Středem divadla byla kruhová orchéstra o průměru 25 metrů, na níž byly při velkých Dionýsiích předváděny dithyramby a zpočátku také tragédie. Publikum pravděpodobně nejprve sedělo přímo na svahu, později byly přidány lavice. Přibližně v 1. polovině 5. století př. n. l. byla přímo naproti hlediště přistavěna dřevěná budova pro herce zvaná skéné, která zde protínala kruhovou orchéstru. Zda bylo před skénou umístěno malé vyvýšené jeviště, nebo herci hráli své role na ploše orchéstry, není známo. Během 5. století př. n. l. byla, pravděpodobně v důsledku Periklovy stavební činnosti v Athénách, skéné zvětšena, dekorace byla více propracována a nad vyobrazeními bohů byla dodána stříška. Dekorace skéné byla tvořena malbou s architektonickými náměty. V téže době byla pravděpodobně některá dřevěná sedadla nahrazená kamennými, konkrétně místa určená pro kněží a hodnostáře. Součástí divadelního komplexu byl již v této době i Dionýsův chrám, divadelní stoá a ódeion (BEACHAM 2007, ). 49

50 K další přestavbě divadla došlo ve 4. století na popud státníka a řečníka Lykúrga, který žil v letech př. n. l. Díky němu získalo divadlo kamennou podobu, jejíž pozůstatky jsou na úpatí akropole viditelné dodnes (viz Obr. 25). Odstupňovaná sedadla zabudovaná do svahu byla všechna vytvořena z kamene. Celkem dokázalo divadlo pojmout diváků. Do kamene byla předělána i skéné, která dosahovala délky asi 20 metrů a měla tři vchody. Střecha skéné byla plochá, tudíž herci mohli vystupovat i na ní, ale spíše je pravděpodobné, že hráli na dřevěném jevišti před budovou skéné, případně v části orchéstry. Výrazným prvkem skéné byla tzv. paraskénia, čtvercové pravděpodobně sloupové budovy na obou bočních stranách skéné. Hlediště bylo rozděleno dvanácti schodišti o šířce 60 cm na třináct klínovitých bloků, dvě další schodiště byla umístěna po obou stranách konstrukce (BAHNÍK 1974, 164: divadlo; BEACHAM 2007, ; GÖDDE 2015, 341). Na přelomu třetího a druhého století př. n. l. prošlo divadlo dalšími úpravami. Zejména se týkaly budovy skéné, před níž bylo umístěno trvalé kamenné asi tři metry široké jeviště, tzv. proskénion. Přestavěna byla i paraskénia, která po této úpravě již netvořila dominantní prvek divadla (BEACHAM 2007, 211). Obr. 24. Plánek Akropole s okrskem Dionýsa Eleutherea. 50

51 Obr. 25. Letecký snímek Akropole s Dionýsovým divadlem v dnešní podobě Slavnosti a svátky v Řecku Dionyse, vládce náš, kéž vlídně přijmeš tento průvod obětní a oběť, kterou s rodem svým ti přináším. Kéž venku šťastně Dionysie oslavím, Ó Xanthio, své fally držte nahoru a za tou dívkou s košem pěkně kráčejte! Já s vámi jdu a fallskou píseň zapěji. 27 (Aristofanés 28, Acharn., a ) V Athénách byly slavnosti k poctě Dionýsa slaveny v zimním období, kdy měli lidé klid od práce na poli a s tím spojených povinností, a mohli se věnovat oslavám, hodování a bujarému veselí (VIDMAN 1997, 160). Athénský rok začínal přibližně v polovině našeho července a byl rozdělen na dvanáct měsíců, jejichž jména odkazují na sakrální význam. Měsíce byly následující: hekatombaión (přelom července a srpna), metageitnión (přelom srpna a září), boédromión (přelom září a října), pyanepsión (přelom října a listopadu), maimakterión (přelom listopadu a prosince), poseideón (přelom prosince a ledna), gamélión (přelom ledna a února), anthestérión (přelom 27 Ukázka popisuje průběh malých Dionýsií v obci Acharnai v Attice. 28 Aristofanés byl řecký autor komedií žijící přibližně v letech př. n. l. (CANFORA 2009, 211) 51

52 února a března), elafébolión (přelom března a dubna), múnichión (přelom dubna a května), thargélión (přelom května a června), skiroforión (přelom června a července). Každý měsíc byl zasvěcen určitému božstvu a byla konána nějaká slavnost nebo oficiální oběť. Pro představu o průběhu slavností je třeba si uvědomit, že pro řecké obyvatelstvo začínal den západem slunce. Východ slunce byl brán za počátek dne až od hellénistického období (BAHNÍK 1974, 304: kalendář Řeků a Římanů). Hlavní svátky zasvěcené Dionýsovy byly Anthestérie, malé a velké Dionýsie a Lénaje. Kromě toho se slavily různé lokální menší slavnosti a tajemná mystéria. Jak již bylo zmíněno, součástí některých Dionýsových slavností byla divadelní představení. Velké Dionýsie organizoval archón eponymos a Lénaje archón basileus. Oba úředníci nastoupili do svých funkcí na začátku athénského roku, tedy počátkem července a je velmi pravděpodobně, že ihned začali s plánováním a přípravou festivalů. Jejich úkolem bylo vybrat pro vystoupení jednotlivých svátků dramatiky a chorégy, konkrétně pro archonta eponyma to znamenalo zvolit dvacet chorégů pro dithyrambické chóry, tři pro tragédie a pět pro komedie. Funkce choréga (choros, sbor a agó, vedu) se stala povinností pro bohaté athénské občany. Byla to finančně velice náročná funkce, protože museli ze svých vlastních prostředků najmout členy chóru pro daný žánr a jejich učitele, dále museli poskytnout prostor pro trénování chóru, živit choralisty a pořídit kostýmy, masky a další potřebné rekvizity. Kladnou stránkou této povinnosti však byla možnost získání slávy a osobní prestiže v případě vítězství. Navíc byl vítěznému chorégovi vztyčen v Athénách v tzv. ulici trojnožek památník v podobě bronzové trojnožky na kamenném podstavci s nápisem připomínajícím tuto událost (BAHNÍK 1974, 281: chorégos; STOREY 2005, 19-20) Anthestérie Jak je z názvu tohoto svátku patrné, konaly se Anthestérie v měsíci anthestériónu, který odpovídá našemu přelomu února a března. Konkrétně se pořádaly 11. až 13. dne tohoto měsíce. Název je odvozen od slova anthos, květ, tudíž by se daly přeložit jako květinová slavnost, ale tak snadné to s nimi není. Jelikož se pořádaly v měsících, kdy nastává jaro a Dionýsos byl s jarem a přírodou spojován, byly slaveny jako příchod Dionýsův, s čímž souviselo i otevírání a ochutnávání mladého vína. Zcela protichůdně k tomu byly pojímány jako svátky mrtvých, kdy se věřilo, že duše zemřelých přicházejí během svátku na svět mezi živé a třetí den jsou opět zahnány do podsvětí. Slavnosti se účastnily i malé děti, přičemž tříleté děti byly zdobeny květinovými věnci. Snad se v tomto zvyku dá najít souvislost s tím, že někdy byl Dionýsos považován za boha vzrůstu a života (BAHNÍK 1974, 48: Anthestérie; NEŠKUDLA 2003, 32; ADKINS 2011, 367). Anthestérie byly pro děti ve věku 52

53 3-4 let zároveň příležitostí, při níž byly přijímány za členy kultů uctívaných příslušníky jejich rodu. Dětem, které zemřely dříve, byly do hrobů ukládány malé konvičky, které byly náhradou za akt přijetí ke kultu (BURKERT 1987, 237). První den slavnosti byl zvaný Pithoigia podle slov pithoi, hliněných sudů, v nichž se od podzimu uchovávalo víno a oigó, otvírám. Byl to tedy den otevírání sudů s novým vínem a také jeho ochutnání. Přes den byly konány přípravy na večerní slavnost. Samotnému ochutnávání vína předcházela úlitba bohu v tzv. Dionýsově svatyni v mokřadech, Limnaion. Po setmění bylo ve svatyni namícháno víno, které ve hliněných nádobách přinesli vinaři z celé země. Nejprve byl úlitbou mladého vína uctěn bůh. Následovalo ochutnávání vína účastníky slavnosti, provázené písněmi a tancem. Této ochutnávky se účastnili páni i se svými otroky (BURKERT 1987, 237; ELIADE 1995, 336; NEŠKUDLA 2003, 32). Druhý den byl zván Choes podle názvu džbánků na víno, choes, mohl by se tedy označovat jako den džbánů (BAHNÍK 1974, 281: Choes). Pití vína se v tento den proměnilo v soutěž. Každý účastník, včetně otroků, obdržel džbán o objemu více než dva litry naplněný vínem ředěným s vodou. Po zaznění signálu z trubky na povel archonta basilea, který slavnost organizoval a řídil, začali všichni zároveň pít, přičemž během soutěže nesmělo být mluveno. Kdo první dopil svůj džbán, stal se vítězem (BURKERT 1987, 237-8). Tento den byl označován také jako den znečištění či znesvěcení, protože se věřilo, že do města přicházejí z podzemí duše mrtvých. Lidé natírali dveře domů čerstvou smolou a ihned po probuzení žvýkali lístky z keře řešetláku, aby zahnali duchy. Také byly zavřeny všechny svatyně kromě Dionýsovy (Limnaion) a byl pozastaven veškerý obchod a práce (BURKERT 1987, 238; ELIADE 1995, 336). Na konci dne šel průvod účastníků do Dionýsovy svatyně v mokřadech, kde obětovali bohu zbytky vína a věnce, které sloužily jako ozdoby džbánů. Průvod měl připomínat příchod Dionýsa do obce. Tím pádem byl i on v doprovodu dvou satyrů součástí průvodu, buď v podobě sochy, nebo hraný hercem v masce jedoucím na voze ve tvaru lodě. Součástí průvodu byli dále maskovaní lidé, nosiči květin, hráči na flétnu a obětní býk. Ve svatyni se následně konaly obřady, jichž se mohla účastnit pouze žena archonta, basilinna, a čtrnáct vybraných starších žen, zvaných gerairai, ctihodné. Od této chvíle byla basilinna považována za manželku Dionýsa a společně s ním jela ve voze v dalším průvodu ze svatyně do bukoleia, sídla archonta, kde slavnost vrcholila jejich posvátným sňatkem, hieros gamos. Zda došlo k sexuálnímu spojení mezi basilinnou a vybraným mužem (snad i samotným archontem), nebo o její symbolické ulehnutí s vyobrazením Dionýsa, je otázkou. Cílem tohoto sňatku snad mělo být zajištění úrody vína a ovocných stromů a symbolika spojení boha s celou obcí (BURKERT 1987, 239; ELIADE 1995, 336; FRAZER 2007, 141; ADKINS 2011, 367). 53

54 Poslední den Anthestérií, Chytroi, byl zasvěcen duším mrtvých a podsvětním stvořením, zvaných kéres, jejichž přítomnost byla předpokládána po celé tři dny slavnosti. Součástí tohoto dne byly modlitby za mrtvé a vytvářel se speciální pokrm vařený z různých druhů zrní a medu v hliněném hrnci zvaném chytros, od něhož byl odvozen název celého dne. Pokrm v hrncích obětovávali příbuzní duším zemřelých své rodiny a Hermovi Chthoniovi či Psýchopompovi, průvodci duší, aby si mrtvé a podsvětí usmířili (BAHNÍK 1974, 48: Anthestérie; BURKERT 1987, 240; ELIADE 1995, 337; NEŠKUDLA 2003, 33). Zakončením dne i celé slavnosti Anthestérií bylo zahánění mrtvých duší z města za pokřiku: Odejděte, kéres, Anthestéria skončila! (NEŠKUDLA 2003, 33). Svátek Anthestérií byl spojován s mýtem o athénském občanu Íkariovi a jeho dceří Érigoné, v jejichž životním příběhu hrálo důležitou roli víno a smrt (viz kapitola 1.2). Zavraždění Íkaria kvůli vínu bylo důvodem temné stránky slavnosti související se smrtí (Seaford 2006, 20). Oběšení Érigony bývá připomínáno v tento den athénskými dívkami, které se houpou na stromech (BURKERT 1987, 241) Dionýsie městské (velké) Velkých Dionýsií se účastnili obyvatelé celého tehdejšího řeckého světa, čemuž napomáhal i fakt, že se konaly v měsíci Elaféboliónu, kdy již bylo moře splavné a nic nebránilo cestě do Athén (STEHLÍKOVÁ 1991, 12). V době rozvoje Dionýsií za vlády tyranů, bylo jejich účelem nejen náboženské uctění boha Dionýsa, ale také určité politické vyjádření bohatství a kulturní nadřazenosti Athén a také jednoty a soudržnosti řeckého obyvatelstva. Určitou politickou propagandou bylo i to, že festival dokumentoval cestu Dionýsa do Athén z města Eleutherai, které byly v tomto období připojeny k Attice a odkud měl Peisistratos Dionýsův kult přinést. Kromě toho byly velké Dionýsie příležitostí, kdy spojenci přinášeli do Athén tribut a byli přijímáni cizí vyslanci. Před představením tragédií přinášeli otroci do divadla zlato a stříbro, v přehlídce se ukazovaly děti mužů padlých v bojích za Athény a starší chlapci z řad těchto sirotků dostávali novou zbroj. Na závěr byli vyhlášeni athénští občané, kteří za své zásluhy vůči městu obdrželi zlaté věnce. Po dobu trvání svátku se nescházela shromáždění athénské lidu, ekklésiá, vězni byli propuštěni z vězení a alespoň v prvním dni byla přerušena soudní řízení. Od 4. století př. n. l. byl pro chudé občany zřízen fond, z něhož za ně bylo placeno vstupné ve výši dvou obolů (STEHLÍKOVÁ 1991, 12; NEŠKUDLA 2003, 62-63; STOREY 2005, 14). Jeden nebo dva dny před zahájením samotného svátku, byla Dionýsova socha z jeho chrámu u divadla přenesena do jiného, stojícího poblíž Akadémie, posvátného háje héróa Akadéma v Athénách se sochami bohů. Tento chrám se nacházel u cesty 54

55 vedoucí do Eleuther, aby následný průvod vracející sochu do chrámu u divadla zrekonstruoval příchod Dionýsa z Eleuther do Athén. Následovala velká oběť, hekatomba, původně značící oběť sta volů, později obecně veřejnou oběť velkého rozsahu (BAHNÍK 1974, 28: Akadémie a 244: hekatomba; NEŠKUDLA 2003, 62; ADKINS 2011, 368). Soutěžní část Dionýsií trvala pět dní, kterým předcházel tzv. proagón, kdy byli veřejně představeni všichni chorégové, dramatici, herci a chóry. Od roku 444 př. n. l. se tato část slavnosti odehrávala v ódeiu, hudebním sále postaveném Periklem v blízkosti Dionýsova divadla (BAHNÍK 1974, 427: ódeion; STEHLÍKOVÁ 1991, 13; STOREY 2005, 15). První den Dionýsií, přibližně 10. Elafebolión, byl zahájen velkolepým procesím, pompé, vedoucím k chrámu Dionýsa Eleutherea u divadla. V procesí byly na počest Dionýsa jako boha plodnosti neseny modely fallů a jeho socha z chrámu byla umístěna do divadelní orchéstry. V okrsku Dionýsova chrámu následovaly úlitby a oběti od deseti athénských stratégů (BRUIT ZAIDMAN 1992, 106; NEŠKUDLA 2003, 62). První den patřil soutěžím v dithyrambech předváděných sbory o padesáti členech. Soutěžilo deset sborů chlapců a deset sborů mužů, tím pádem se tento den celkem předvedlo tisíc zpěváků. Po vystoupení posledního soutěžního sboru vyšel z divadla do města veselý průvod, kómos, jehož účastníci nesli pochodně a byli oděni do kostýmů, doplněných různými rekvizitami (STEHLÍKOVÁ 1991, 13). Druhý den patřil soutěžím v komediích, které byly do soutěží velkých Dionýsií přidány v roce 487 př. n. l. (BOUZEK ONDŘEJOVÁ 2004, 42). Pět autorů předvádělo každý po jedné komedii. V období peloponéských válek ( př. n. l.) byl počet prezentovaných komedií z ekonomických důvodů snížen na tři. Buď bylo toto snížení možností, jak uvolnit padesát mužů z chórů pro vojenské povinnosti, nebo byl celý festival zkrácen o jeden den, jelikož by nebyl pro komedie vyhrazen celý den, ale hrálo by se po jednom kusu každý den vždy po tragédiích a satyrských dramatech (STOREY 2005, 15-16). Následující tři dny byly věnovány soutěžím v tragédiích. Poprvé bylo předvádění tragédií na Dionýsiích zavedeno tyranem Peisistratem asi v roce 534 př. n. l., kdy jako první své dílo předvedl Thespis, považovaný za zakladatele tragédie (STEHLÍKOVÁ 1991, 8; NEŠKUDLA 2003, 62). Přibližně od roku 500 př. n. l. bylo zvykem, že každý ze tří autorů předvedl trilogii tragédií a k tomu jednu satyrskou hru (BOUZEK ONDŘEJOVÁ 2004, 39). Satyrské drama bylo představení komického rázu, pojmenované podle chóru tvořeného muži v kostýmech satyrů (BAHNÍK 1974, 549: satyrské drama). Zlomovým v organizaci festivalu byl rok 340 př. n. l. Tehdy bylo satyrské drama odděleno od tragédií a jednou takovou hrou byl festival zahájen. 55

56 Zároveň byl snížen počet soutěžících autorů tragédií na dva, kdy každý předváděl jen dvě hry (STOREY 2005, 16). Poslední den festivalu nastalo po předvedení poslední trilogie vyhlášení vítězů, předání cen a průvod vítězů městem. Vítěze vybírala porota tvořená deseti losem vybranými osobami tak, aby byla zastoupena každá z deseti athénských fýl. O vítězích však rozhodovalo jen pět losem vybraných hlasů, údajně proto, aby se zabránilo podvodům a uplácení. Na druhou stranu mohl tento způsob spíše uškodit hře, jejíž hlasy byly odebrány. Jako vítězové byli vyhlašováni vždy chorégos, autor a herec hlavní role vítězného kusu každého žánru. Po vyhlášení výsledků se lid ještě jednou v divadle sešel a hodnotil, jak se danému archontovi podařilo slavnost zorganizovat (BOUZEK ONDŘEJOVÁ 2004, 39-40; STOREY 2005, 22) Dionýsie venkovské (malé) Malé Dionýsie byly pořádány v jednotlivých démech Attiky v měsíci Poseideónu a jejich součástí byly veselé průvody, často obscénního rázu, a divadelní představení. Byly zejména oslavou plodnosti v přírodě, a tak byly při této příležitosti v průvodu za doprovodu písní neseny koše s ovocem a obrovský posvátný fallos, symbolizující tuto plodnost. O konkrétních lokálních podobách tohoto svátku moc zpráv není, ale je známo, že jejich součástí byly i různé rituální soutěže a hry, doplněné přehlídkami kostýmovaných lidí. Kromě soutěží ve zpěvu byl jednou ze soutěží tzv. askoliasmos, kdy se účastníci snažili co nejdéle udržet rovnováhu na nafouknutém, olejem potřeném, koženém měchu (SVOBODA, 1973, 148: Dionýsia; ELIADE 1995, ; VIDMAN 1997, 161; ADKINS 2011, 367). Tuto hru popisuje i Vergilius: A skáčou při veselé pitce na měkké trávě po kluzkých měších plněných vínem. (Vergilius, Georg., II ). Součástí slavnosti bylo i obětování kozla, jednoho z obětních zvířat Dionýsových. Kozel se v tomto případě obětovával proto, že byl považován za škůdce vinné révy, když ji okusoval (Vergilius, Georg., II ). Je celkem pravděpodobné, že při divadelních představeních byly ve městech s vlastním divadlem reprízovány hry, které se předtím předváděly při velkých Dionýsiích. Jedině o divadle v athénském přístavním městě Pireus je známo, že zde byly předváděny i premiéry. Například v Eleusíně byly snad také soutěžní formou předváděny dithyramby, komedie i tragédie. Podle některých zpráv však některá města preferovala určitý žánr, tak třeba Axión, Rhamnús a Anagyros upřednostňovaly komedie, zatímco Paiania tragédie (STEHLÍKOVÁ 1991, 12; STOREY 2005, 18) Lénaje Lénaje byly zimním svátkem slaveným Athéňany i různými iónskými městy na konci měsíce Gamélión. Podle některých byly oslavou Dionýsa Lénaia, tedy ochránce 56

57 vinného lisu. Jiné teorie jim přisuzují spíše mystický ráz, protože lénai bylo dalším z pojmenování bakchantek. Ty měly údajně během svátku tančit své extatické tance před athénským Dionýsovým chrámem zvaným Lénaion. Mystický rys svátku by pak byl oslavou Dionýsova narození (BAHNÍK 1974, 343: Lénaje; ELIADE 1995, 335; STOREY 2005, 17). V Athénách se pod vedením archonta basilea konaly pravděpodobně po dobu tří dnů od 12. dne Gaméliónu. První den se konal veselý průvod městem, při němž jeho účastníci na vozech pokřikovali na přihlížející diváky různé vtípky a urážky. Stejně jako u předchozích svátků, byly i při Lénajích předváděna divadelní představení. V dalších dnech byly přibližně od roku 440 př. n. l. v Dionýsově divadle předváděny komedie a tragédie. Předpokládá se, že dramatici zde zkoušeli předvádět své hry dříve, než se s nimi účastnili prestižnějších velkých Dionýsií. Oproti velkým Dionýsiím mohli při Lénajích jako tanečníci a chorégové působit i lidé jiného než athénského původu (BAHNÍK 1974, 343: Lénaje; STOREY 2005, 17-18) Ostatní Kromě výše popsaných velkých svátků Dionýsových, pořádali obyvatelé řeckého světa různé lokální slavnosti, většinou související se zajištěním přízně boha v oblasti plodnosti. Takto byl společně s Démétrou oslavován při slavnosti Halóa, pořádané ženami v měsíci Poseideón, jejíž součástí byla vyobrazení fallu. V období vinobraní, v měsíci Pyanepsión, se v Athénách konala Oschoforia. Při této příležitosti nesli dva muži v ženských šatech v průvodu větvičky vinné révy i se zralými hrozny od athénské svatyně Dionýsovy do svatyně Athény Skiras ve Faléru. V průvodu šel dále sbor zpívající hymny k poctě boha (ADKINS 2011, 366-7). V pohoří Parnassos severně od Delf vykonávaly tzv. Thyijské ženy každoročně slavnost k poctě Dionýsa. Podle Pausania to měly být ženy z Attiky, které po celou cestu z Athén přes Panopeus až na Parnassos vykonávaly řadové tance. Slavnost na Parnassu vykonávaly společně s ženami z Delf (Pausaniás, Cesta po Řecku II, X.4 AK). Ve městě Chairóneia v Boiótii pořádali slavnost Agriónia, při níž ženy hledaly Dionýsa. Nakonec se vracely se zvěstí, že uprchl k Músám a ukrývá se u nich (OTTO 1965, 79). Ve městě Sikyon v Argolidě pořádali jednou ročně noční slavnost vyznačující se průvodem s rozžatými pochodněmi a zpěvem písní. Při průvodu nesli do Dionýsova chrámu sochy z tzv. kosmétéria, kde byly po zbytek roku ukryté. Byly to sochy Dionýsa Bakcheia a Lýsia (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.7 AK). Ve městě Hermioné byl k jeho poctě každý rok pořádán hudební závod spojený se soutěží ve skoku, potápění a plavání (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.35 AK). Dále byl v Argolidě uctíván 57

58 u pramene řeky Erasinos při slavnosti zvané Tyrbé, vřava (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.24 AK). Každý rok se měla k jeho poctě slavit noční slavnost u Alkyonského jezera, kde údajně sestoupil do podsvětí (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.37 AK). V Lakónii byla Dionýsovi zasvěcena hora Larysion. Každé jaro se tudy vydávalo procesí k poctě boha mimo jiné proto, že zde byla nalezena zralá vinná réva (Pausaniás, Cesta po Řecku I, III.22 AK). Ve Spartě uctívala Dionýsa skupina žen zvaných Dionýsovny, které na příkaz delfské věštírny pořádaly závody v běhu (Pausaniás, Cesta po Řecku I, III.13 AK). Velké úcty se mu dostávalo v Élidě, kde místní vykládali, že k nim přišel na slavnost Thýia 29, která se konávala asi 1,5 km od města Élis. S touto slavností jsou spojeny Dionýsovy zázraky s objevením vína. Pausaniás slavnost popisuje takto: Kněží zanesou do budovy tři prázdné kotle za přítomnosti lidí z města i nahodilých cizinců. Potom, jak kněží sami, tak všichni ti, kdož mají v úmyslu, přivěsí pečetě na dveře budovy. Příštího dne si ověří, že tam znamení dosud jsou, a vešedše do budovy, naleznou kotle naplněné vínem. Nejváženější občané élidští stejně jako cizinci přísahali, že je tomu tak, jak bylo řečeno, sám jsem nepřišel v době slavnosti. (Pausaniás, Cesta po Řecku I, VI.26 AK). Oslavy Dionýsa jsou v Élidě rozděleny zvlášť pro muže a pro ženy. Ženy, thyiady, oslavují boha extatickými tanci u jeho chrámu poblíž divadla, zatímco muži uctívají víno v malé svatyni mimo město (GUETTEL COLE 2007, 335). Obyvatelé města Pelléné v Acháii pořádali k poctě Dionýsa Lamptéra noční pochodňovou slavnost zvanou Lamptéria. Při ní nosili v noci do jeho svatyně pochodně a po městě rozestavovali nádoby s vínem (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VII.27 AK). Noční slavnost pořádali každoročně také obyvatelé města Patrai. Při této příležitosti nesli v průvodu sochu boha, která byla po zbytek roku ukryta v truhlici, protože pohled na ni měl údajně způsobovat šílenství (BURKERT 1987, 90). V Arkádii ve městě Alea pořádali k Dionýsově poctě každý rok slavnost zvanou Skiereia. Jako součást slavnosti se ženy na příkaz z Delfské věštírny mrskají (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.22 AK). Město Kynaitha pořádá v zimních měsících slavnost, při níž obětují býka. Toho ze stáda vybírají muži potření tukem na základě božího vnuknutí (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.19 AK). 29 Ženy z Dionýsova doprovodu byly kromě bakchantek, mainad a bassarid, zvány také thyiady (BAHNÍK 1974, 619: thyiady). 58

59 3.3. Slavnosti a svátky v Římě Také zde na italském venkově lid z Tróje vzešlý obhroublými verši se baví s bujarým smíchem. Nasazují si příšerné masky z dutého korku, veselou písní tě volají, Bakchu, (Vergilius, Georg., II ) Liberalie (Bakchanálie) O ztotožnění Dionýsa (Bakcha) se staroitalským bohem Liberem již bylo pojednáno v kapitole K poctě Libera, Libery a Ceres se v Římě 17. března konala původně venkovská slavnost zvaná Liberalie. Rolníci s maskami na tvářích zpívali veselé, až obscénní písně na počest Libera (Bakcha). V průvodu byl na voze vezen symbol fallu. Při tom na vysoké borovice věšeli jeho podobizny, aby svým blahodárným pohledem dosáhl do co největší dálky a dodal půdě, lidem i dobytku plodnost. Ulice byly zdobeny listy břečťanu a jako oběť byly bohu přinášeny koláče s medem (BAHNÍK 1974, 346: Liberalie; NEŠKUDLA 2004, 115). Proč byly obětovány právě koláče s medem, vysvětluje Ovidius ve svém Kalendáři: Líberu za oběť koláč se dává, že sladkost rád mívá, protože, pověst jak praví, přesladký vynašel med. (Ovidius, Fasti, III ). Během Liberalií nabízela koláče chodcům stará žena, protože stáří milovnější je vína a ženy byly součástí Liberova doprovodu (Ovidius, Fasti, III ). Navíc byl tento den oficiálním vstupem římských 16letých mladíků do dospělosti, když za účasti příbuzenstva přijímali mužskou tógu, tzv. togu virilis (BAHNÍK 1974, 346: Liberalie; NEŠKUDLA 2004, 115). Ovidius v Kalendáři hledal důvod, proč se tak děje zrovna při svátku Libera, přičemž možností uvedl vícero. Buď se tak prý dělo proto, že Dionýsos sám byl stále mladým jinochem, nebo naopak byl zván otcem, a jako takovému mu otcové svěřovali do opatrování své syny. Dalším odůvodněním bylo to, že byl bohem volnosti a mladí muži vstupem do dospělosti začali žít volnější život. Posledním možným důvodem byla pro Ovidia slavnost tohoto okamžiku. Lidé z venkova totiž při Liberových slavnostech a hrách jezdili do města, a tak bylo město plné přihlížejících zástupů (Ovidius, Fasti, III ). Postupem času se charakter Liberalií měnil v nevázané orgiastické slavnosti, označované jako Bakchanálie, které byly ztotožněny s Dionýsovými mystérii, popsanými v kapitole 4. 59

60 Ostatní Vinařská slavnost Vinalia, konaná na počest Iova, byla na území Latia slavena dvakrát. Vinalia rustica, se konala 19. srpna a jejím účelem bylo zajistit úspěšné dozrávání a bohatou sklizeň vína i přinesením oběti Bakchovi. Vinalia priora, konaná 23. dubna, byla příležitostí pro první ochutnání nového vína (NEŠKUDLA 2004, 208). Zemědělským svátkem uctívajícím mimo jiné Bakcha a Cereru byla tzv. Ambarvalia. Datum svátku nebylo pevně stanoveno, ale konal se někdy na konci května před začátkem žní. Účelem bylo očištění obilí a zajištění dobré sklizně. Ráz slavnosti byl soukromý i veřejný, během svátku bylo zakázáno pracovat a používat předměty železné a zhotovené na hrnčířském kruhu. Jako velká státní oběť zemědělským bohům byla konána tzv. suovetaurilia, tvořená obětí vepřového, skopového a hovězího kusu dobytka. Dříve byla obětní zvířata vedena třikrát kolem hranic Říma a následně obětována. V době, kdy Řím dosáhl příliš velké rozlohy, byla oběť vykonána na stanovených hraničních místech (BAHNÍK 1974, 588: Suovetaurilia; NEŠKUDLA 2004, 20; ADKINS 2012, 315) Místa uctívání Dionýsa podle Pausania Pausaniás podává ve svém díle jedinečný výčet míst, kde byla uctívána jednotlivá božstva. Zmiňuje se nejen o chrámech, ale i oltářích či sochách, které ve své době na svých cestách spatřil, nebo o nich byl informován místními obyvateli. Taktéž popisuje některé ze slavností, samozřejmě s výjimkou mystérií. Pro představu, jak intenzivně byl Dionýsův kult po pevninském Řecku rozšířen, je v následujících řádcích podán výčet právě na základě Pausaniova díla. O tom, jakými pravidly by se měla řídit stavba (nejen Dionýsových) chrámů, informoval římský autor Vitruvius 30. Podle něj bylo důležité se řídit řádovou zákonitostí, aby bylo dosaženo vyváženého vzhledu díla. Každé skupině bohů přisuzuje jeden ze stavebních slohů, přičemž Otci Liberovi, čili Dionýsovi, Junoně a Dianě mají být staveny svatyně ve slohu iónském. Důvodem je to, že se učiní zadost jejich střednímu postavení mezi nimi, poněvadž stylová povaha těchto svatyní nemá ani strohý ráz svatyní dórských, ani zjemnělost chrámů korintských (Vitruvius, De archit., I.2.5 AK). Vitruvius dále zmiňuje zvyk stavět Dionýsovy a Apollónovy chrámy vedle divadla, jelikož oba byli bohové podporující umění a umělce, zejména v souvislosti s hudbou a divadlem (Vitruvius, De archit., I.7.1 AK). V hlavním městě řecké kultury, Athénách, měl své důležité místo i Dionýsos. Jeho nejstarší svatyně se měla nacházet u Dionýsova divadla. Měly zde stát dva 30 Marcus Vitruvius Pollio byl římský architekt a inženýr žijící na konci 1. století př. n. l., kerý napsal dílo zabývající se architekturou (BAHNÍK 1974, 660: Vitruvius). 60

61 chrámy, jeden k poctě Dionýsa Eleutherea a druhý se sochou ze zlata a slonoviny od sochaře Alkamena 31. V chrámech se také měly nacházet malby s mytologickými výjevy, například Dionýsos přivádějící Héfaista na Olymp, potrestání Lykúrga a Penthea a scéna se spící Ariadnou, kterou zrovna opouští Théseus a Dionýsos ji chce unést (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.20 AK). Jedno z center kultu Dionýsa zvaného Melpomenos se nacházelo ve sloupořadí vedoucí na Hrnčířský trh (Kerameikos). Podle Pausania to předtím byl příbytek jistého Púlytióna, v němž někteří Athéňané napodobovali eleusínské mystérie (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.2 AK). V menších attických démech se nacházely oltáře a malé chrámky různých bohů včetně Dionýsa. Například v městečku Acharnai v severní části Attiky měli oltář Dionýsa Melpomena, kterého nazývali také Dárce břečťanu, protože právě zde se prý poprvé objevila celá rostlinka břečťanu (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.31 AK). Na hranicích s Boiótií kousek od pohoří Kithairón se nacházelo město Eleutherai, v němž se nacházel Dionýsův chrámek, jehož dřevěná socha byla odnesena do Athén (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.38 AK). V Megaris sousedící s Attikou se ve městě Megara nacházel chrám Dionýsa Nyktelia (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.41 AK). Dionýsovy rodné Théby v Boiótské krajině byly místem chrámu Dionýsa Lýsia a oltáře s dřevěnou sochou Kadmejského Dionýsa ozdobenou kovem. Socha prý měla být vyrobena ze dřeva, které spadlo z nebe ve chvíli, kdy do Semeliny komnaty udeřil Diův blesk (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.12,16 AK). V chrámu Dionýsa Aigobola ve městě Potniai byla bohu obětovávána koza (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.8 AK). Chrám ve městě Tanagra obsahoval sochu Dionýsa z parského mramoru od sochaře Kalamida působícího v 1. polovině 5. století př. n. l. (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.20 AK; BAHNÍK 1974, 303: Kalamis). V Boiótti se svatyně Dionýsa dále nacházely ve městech Anthédón, Akraifnion, Larymna a Kópai (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.22,23,24 AK). S Boiótií sousedí krajina Fókis s významným kultovním střediskem v Delfách, kde Dionýsos sdílel svatyni se svým bratrem Apollónem. Podle některých tvrzení se v Delfách měla nacházet Dionýsova hrobka v srdci Apollónova chrámu vedle trojnožky, na níž seděla Pýthie (BRUIT ZAIDMAN 1992, ; ELIADE 1995, 335). Ve městě Amfikleia byl vstup do vnitřní části chrámu zakázán. V tomto chrámě bůh věštil a skrze kněze věštbami léčil místní obyvatele (Pausaniás, Cesta po Řecku II, X.33 AK). Dionýsův chrám s dřevěnou sochou mělo město Búlis (Pausaniás, Cesta po Řecku II, X.37 AK). 31 Alkamenés působil v 5. století př. n. l. Byl považován za nejlepšího žáka sochaře Feidia (BAHNÍK 1974, 35: Alkamenés). 61

62 K dřevěným sochám Dionýsovým umístěným v Korinthu vyprávěl Pausaniás pověst spojenou s králem Pentheem. Pýthie prý měla korintským občanům poručit, aby našli strom, z něhož na Kithairónu Pentheus pozoroval rej bakchantek, a ctili ho jako božstvo. Korinthští tak učinili a ze dřeva vyrobili sochy Dionýsa Lýsia a Bakcheia, které byly pozlacené s obličejem natřeným černou barvou (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.2 AK). V Sikyonu v Argolidě v severovýchodní části Peloponésu se nacházel Dionýsův chrám s chrýselefantínovou sochou boha a sochami bakchantek z bílého mramoru (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.7 AK). Poblíž Sikyonu ležely vesnice Títáné a Fliús, kde se nacházely sochy Dionýsa. Ve Fliúntu měl vlastní svatyni a v tzv. Nymfónu při cestě ze Sikyónu do Fliúntu byl uctíván ženami společně s Démétrou a Koré (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.11,13 AK). V Argu se kromě hrobů žen z Dionýsovy armády, zesnulých při bojích s Perseem (viz kapitola 1.3.5), a chrámu Krétského Dionýsa, kde měla být pochována Ariadné, nacházel ještě jeden Dionýsův chrám s dřevěnou sochou. K této soše vypráví Pausaniás příběh, jehož hlavními aktéry jsou Řekové z Argu vracející se z Tróje, kteří při své cestě ztroskotali u Euboie. Ty, kteří přežili, sužoval hlad a zima, a tak se modlili k bohům o pomoc. Náhle se před nimi objevila Dionýsova jeskyně s jeho sochou, a tak se tam ukryli. Před zimou tehdy utíkaly i divoké kozy, které se schovaly do stejné jeskyně. Muži kozy zabili, maso snědli a z kůží si vytvořili oblečení. S příchodem jara si vyrobili lodě a vydali se domů do Argu společně s dřevěnou sochou z jeskyně (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.23 AK). V Epidauru byl chrám a háj Dionýsa a Artemidy, v Troizéně oltář Dionýsa Saóta a v Hermioné chrám Dionýsa Melanaigia (Pausaniás, Cesta po Řecku I, II.29,31,35 AK). Na chrámy a svatyně Dionýsovy byla bohatá i krajina Acháia na severu Peloponésu. V Patrách se nacházela svatyně Dionýsa Kalydónského, nazvaná podle sochy, která sem byla přivezena z Kalydónu v Aitólii. Dionýsovy sochy, nesoucí názvy starých městeček (Mesateus, Antheus, Aroeus), byly umístěny v okrsku domácí ženy v Patrách poblíž divadla (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VII.21 AK). Svatyni v blízkosti divadla měl i ve městě Aigion (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VII.23 AK). Další města v Acháji s Dionýsovou svatyní byla Búra, Felloé a Pelléné (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VII.25,26,27 AK). V Lakónii na jihovýchodě Peloponésu byl ve Spartě na návrší vystavěn chrám Dionýsa Kolónáta. Ve městě Brysiai byl chrám Dionýsa se sochou pod širým nebem. Svatyně měl také na hoře Ílios a ve městě Alagonia (Pausaniás, Cesta po Řecku I, III.13,20,24,26 AK). 62

63 V Messénii v jihozápadní části Peloponésu byl Dionýsovi ve městě Koróné zasvěcen chrám s kamennou sochou. V osadě Kyparissiai byl podle něj nazýván sladkovodní pramen. Údajně měl na tomto místě vytrysknout poté, co Dionýsos uhodil do země svým thyrsem (Pausaniás, Cesta po Řecku I, IV.34,36 AK). V Élidě na západě Peloponésu byl Dionýsos uctíván v Olympii a v Élis. V Olympii měl u Pelopova okrsku poblíž oltářů Mús a nymf společný oltář s Charitkami a od soukromníků mu byl vybudován oltář na vnější straně Altidy 32 (Pausaniás, Cesta po Řecku I, V.14,15 AK). V Héřině chrámu v Olympii byla umístěna známá mramorová socha Herma s malým Dionýsem od sochaře Práxitela z poloviny 4. století př. n. l. (Pausaniás, Cesta po Řecku I, V.17 AK; BAHNÍK 1974, 504: Práxitelés). Ve městě Élis mu byla zřízena svatyně u řeky Leukyanithos a poblíž agory stála u divadla Dionýsova svatyně se sochou od Práxitela (Pausaniás, Cesta po Řecku I, VI.21,26 AK). V Arkádii ve střední části Peloponésu se ve městě Megalopolis u stadia nacházelo divadlo s pramenem zasvěceným Dionýsovi. Na druhé straně stadia byl Dionýsův chrám. Za Pausania již však z chrámu zůstaly jen trosky, protože byl prý několik generací předtím zasažen bleskem (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.31 AK). Obřady k poctě Dionýsa vykonávali obyvatelé města Mantineia, kteří mu u pramene vystavěli chrám (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.6 AK). Další chrámy v Arkádii byly Dionýsovi vystavěny ve městech Kynaitha, Alea a Tegea. Po cestě z Tegei stál chrám Dionýsa Mysta (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.19,23,52,53 AK). Ve Figaleii uctívali Dionýsa Akratofora, z jehož chrámové sochy nebylo možné vidět spodní část zarostlou listy vavřínu a břečťanu (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.38 AK). Město Héraia mělo dva chrámy zasvěcené tomuto bohu, jeden Dionýsovi Polítovi, městský a druhý Auxítovi. Ke konání slavností k jeho poctě měli vyhrazenou speciální budovu (Pausaniás, Cesta po Řecku II, VIII.25 AK). Jak je z tohoto výčtu patrné, byl Dionýsos uctíván po celém území pevninského Řecka. Samozřejmě byl uctíván také na ostrovech, kde to mimo jiné dokládají i mince s Dionýsovým portrétem, z nichž nekolik je umístěno v katalogu této práce (viz Kat. č. I/1, IV/10, IV/11, IV/12, V/10, V/11, V/12). 32 Altis je ohrazený posvátný okrsek v Olympii, v němž stál chrám Diův, chrám Héřin a množství menších budov, svatyň, oltářů, soch, atd. (BAHNÍK 1974, 37: Altis). 63

64 4. Dionýsova mystéria Kromě státem organizovaných festivalů a oficiálních svátků, byl Dionýsos uctíván i malými skupinovými rituály zahrnujícími tanec, zpěv a bujaré veselí (BOWDEN 2010, 107). Hlavním cílem vyznavačů Dionýsa bylo co nejvíce se přiblížit či dokonce stát se bohem, Bakchem. Toho mohli dosáhnout minimálně dvěma způsoby, a to buď ženy slavením divokých orgií tak, jako to dělaly mainady, nebo muži i ženy dodržováním zásad orfismu. Ke konci 1. století př. n. l. a v průběhu 1. století n. l. došlo mezi těmito dvěma okruhy ke vzájemnému prolínání (TURCAN 1996, 295; BREMMER 2014, 100). Spojení s Dionýsem bylo přístupné pro lidi obojího pohlaví, všeho věku i společenského postavení. Jeho uctívání slibovalo útěk z každodenního života, vysvobození od povinností a utrpení, přítomného v každé části života (STOREY 2005, 26-27). Mystérie obecně označují kulty, v nichž bylo potřeba projít určitým zasvěcením, které zpravidla bylo rozděleno do několika stupňů. Tito zasvěcenci bývají označováni mystai, v případě bakchických mystérií bakchoi. Po zasvěcení museli zachovávat tajemství, mystérion, která jim byla svěřena a jejichž pomocí dosahovali očištění, katharsis. Většinou mystéria souvisela s představami o posmrtném životě a od členství v nich si mystové slibovali znovuzrození či lepší podmínky v posmrtném životě (SVOBODA 1973, 402: mystéria). Podstatné bylo, že zasvěcenci nesměli o průběhu rituálů mluvit před nezasvěcenými. Pravděpodobně museli o svém mlčení složit při iniciaci přísahu, sacramentum. Livius se v souvislosti s iniciací zmínil o knězi, magister sacrorum, který přednášel nějaké formule z posvátného textu, carmen sacrum, řecky hieros logos a zasvěcený je po něm opakoval (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 111). Nejznámější mystéria byla Eleusínská, konaná ve městě Eleusis v Attice na počest Démétry, její dcery Persefony a malého Bakcha, zde považovaného za syna Persefony. Velké Eleusínie byly pořádány v měsíci Boédromiónu v období po žních. Slavnost trvala celkem devět dní, z toho několik prvních dní Athéňané prováděli očistné rituály ve svých domech a koupele v moři. Asi pátý den se z Athén do Eleusíny vydalo procesí, v němž byla nesena Bakchova socha. Následovaly tajemné obřady ve svatyni přístupné pouze zasvěceným, kteří o průběhu rituálů museli mlčet (BAHNÍK 1974, 651: Velké Eleusínie). Jednotlivci účastnící se těchto mystérií doufali v posmrtnou blaženost, které měli dosáhnout dodržováním ritů (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 148). Pro Dionýsova mystéria existovalo pravděpodobně velké množství různých lokálních rituálů a odlišností. Určité prvky však měly společné, jako například jejich 64

65 provozování v noci, přinášení obětin, extatické tance a různá zjevení. Jejich původ bývá spatřován v Malé Asii, blízkých ostrovech a na pobřeží Černého moře. (BREMMER 2014, ). Dionýsovy svatyně či oltáře existovaly ve starověku téměř všude, zejména pak v blízkosti divadel. Mystéria byla však slavena v soukromých domech, přičemž za jedno z těchto míst bývá považována tzv. Villa mystérií v Pompejích, popsaná v kapitole 4.3. Rituály v těchto domech pravděpodobně zahrnovaly společné jídlo a pití vína, opět tedy byly událostmi podporujícími kolektiv (KOESTER 1995, 176). Tématika Dionýsových mystérií se nachází také na terakotových tzv. kampánských reliéfech z období poloviny 1. století př. n. l. až druhé poloviny 2. století n. l. (SEAFORD 2006, 64). Některé z těchto reliéfů jsou mezi vybranými díly v katalogu této práce (viz Kat. č. II/16, III/8 a VII/8). Některé motivy z mystérií byly vyobrazovány na mozaikách a sarkofázích z období 1. až 4. století n. l. Takovými motivy byl například liknon, v němž byly v mysterijních průvodech nošeny posvátné předměty (např. fallos), dále typičtí Dionýsovi průvodci satyrové a Síléni, případně děti jako zasvěcenci (SEAFORD 2006, 64). Součástí Dionýsových rituálů, zvaných teletai, byly průvody thiasů, v nichž se snad odrážely i jednotlivé stupně zasvěcení. Pravděpodobně tyto veřejné průvody předcházely soukromým slavnostem v přírodě či na horách. V průvodech byly neseny různé posvátné předměty, hiera, související s Dionýsem (BOWDEN 2010, ). Epigrafickou památkou jmenující členy thiasu a jejich tituly je nápis v řečtině na mramorovém podstavci sochy z Torre Nova poblíž Říma (viz Obr. 26). Podstavec pochází z roku 160 n. l. a nápis na něm oslavuje kněžku bakchických obřadů Pompeiu Agrippinillu. Dále obsahuje více než 300 jmen řeckých a 70 římských, přičemž Římanům náleží nejhlavnější pozice v thiasu. Nápis obsahuje tituly i z jiných mysterijních kultů. Některé tituly jsou určené pouze pro ženy nebo pro muže, u některých je mohly zastávat obě pohlaví: dadoukhos (nosička pochodně, žena), hierophant (kněz či kněžka), theophoroi ( nosič boha, muž), hypourgos a silenokosmos (tituly odkazující na Síléna), kistophoroi (nosička košíku, žena), hlavní pastýř, posvátný pastýř, bassaroi a bassarai (bakchanti, muži i ženy), amphithaleis (pomahači), liknophoroi (nosička liknonu, žena), phallophoroi (nosička falu, žena), pyrphoros (nosič ohně, muž), hieromnemon (posvátný pamětník, těžko identifikovaná role), ochránce mladých, búkoloi (pastýři), muži a ženy s šerpou, bakchanti s šerpou, posvátní bakchanti (muži), bakchanti a bakchantky, mužští strážci jeskyně (BOWDEN 2010, ; BREMMER 2014, ). 65

66 Obr. 26. Nápis na podstavci sochy z Torre Nova Orgiastická mystéria Konkrétní průběh iniciace do Dionýsových mystérií je stále zahalen tajemstvím, ale na základě informací o jiných mystériích je pravděpodobné, že zahrnovala očistné koupele (BREMMER 2014, 104). Pausaniás se v pověsti o Trítónovi zmiňuje o ženách z Tánagry, které se před Dionýsovými slavnostmi očišťovaly v moři (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.20 AK). O provádění obětí před iniciací nejsou žádné písemné doklady, ale na některých vyobrazeních řeckých mystérií se objevují oběti zvířat, tudíž se předpokládá, že mohly být také součástí Dionýsových mystérií (BREMMER 2014, 104). Původně měly být mysterijní slavnosti pořádány jednou za dva roky (TURCAN 1996, 296). S Dionýsovými mystérii souvisí několik základních pojmů. Typickým výrazem pro oddanost bohu bylo u jeho stoupenců orgiastické šílenství, maniá, vyznačující se blouzněním či vystoupením duše z těla, ekstasis, a vstoupením božstva do člověka, enthusiasmos. Tito stoupenci boha pak byli nazýváni bakchanti či mainady a jejich spolky byly označovány thiasy. Zprvu byl Dionýsův kult tímto způsobem slaven výhradně ženami. Ty posedlé šílenstvím utíkaly do hor, oreibasia, kde holýma rukama lovily zvěř a trhaly ji na kusy, sparagmos, a pojídaly syrové maso, ómofagie (SVOBODA 1973, 170: enthusiasmos; BRUIT ZAIDMAN 1992, 174; STOREY 2005, 26). Pojídáním syrového masa zvířete měly bakchantky přejímat životní sílu oběti či 66

67 dokonce samotného boha zastoupeného tímto zvířetem. Postupně byl tento zvyk nahrazen žvýkáním lístků břečťanu, symbolizujícím Dionýsa, stejně jako obětované zvíře, kterým byl většinou býk. Divoké orgie byly dále doprovázené údajnými zázraky, kdy ze země nebo skály náhle vytrysklo víno, voda, mléko či z thyrsů vytékal med (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 100; NEŠKUDLA 2003, 65). Stavy extáze jsou v různých kulturách často přirovnávané k manželskému nebo sexuálnímu vztahu. Co však ženy prožívaly při extatickém spojení s božstvem a zda to vnímaly jako erotické spojení, je předmětem spekulací (LARSON 2014, 220). Hlavním účelem orgií bylo přímé spojení či setkání s bohem, přičemž v extázi překonávali mystové svůj lidský úděl a získávali svobodu od běžného života plného pravidel, nařízení a zákazů. Svým šílenstvím následovali osud svého boha, který sám tímto stavem prošel (ELIADE 1995, ). Vystoupení ze své identity a změnu osobnosti umocňovali používáním masek, které byly jedním z Dionýsových atributů (NEŠKUDLA 2003, 65) Dionýsova mystéria v díle Eurípida Blažený člověk, jemuž je přáno tajemné poznat obřady bohů, v míru žít s nimi, zůstat vždy čistý; on též svou duši zasvětí plesům, na horách slavě Bakchovu slavnost, která mu svatou očistu skýtá. (Eurípidés, Bacch., s AK) Bakchické orgie v Thébách okrajově popisoval Eurípidés ve svém díle Bakchy, přičemž vyobrazil nejextrémnější projevy těchto orgií (BRUIT ZAIDMAN 1992, 174). V jeho příběhu se rejdění na počest boha účastnily thébské ženy, které v šílenství utekly ze svých domovů od práce a v pohoří Kithairónu oslavovaly divokými tanci. Kromě nich se zde objevovaly bakchantky, které s Dionýsem putovaly až z Lýdie. Podle Eurípida byl člověk zasvěcený do těchto tajných obřadů blažený, čistý a žijící s bohem v míru. Dionýsos chtěl svými obřady spojovat lid do skupin a kolektivů a naopak neměl rád jedince, kteří z těchto řad vybočovali. Účastníci bakchických obřadů věřili, že se setkávají s bohem tváří v tvář. Dionýsos v rozhovoru s Pentheem vysvětluje, že tajemství a podstatu obřadů mohli znát jen zasvěcení lidé. Ti, kdo Dionýsovo božství neuznávali a neslavili, nemohli jej spatřit a setkat se s ním. V Bakchách popisoval pasák skotu, jak za úsvitu viděl bakchantky odpočívat, avšak v momentě, kdy uslyšely bučení býků, začaly jako smyslů zbavené holýma rukama trhat dobytek na kusy. Popisoval tedy rituál sparagmos, nejspíše následovaný 67

68 i pojídáním tohoto masa v syrovém stavu, ómofagie. Rituálem sparagmos bylo i samotné roztrhání Penthea jeho matkou a ostatními thébskými mainadami. V běsnění přepadly i město a s thyrsem v rukách přemohly i muže. Krev z rukou a tváří pak smyly v pramenech, které nechal vytrysknout Dionýsos, a nechávaly se olizovat hady. Ženy v tomto zástupu byly mladé i staré, panny i vdané ženy. Obecně bakchanti oslavovali tancem a zpěvem boha v horském prostředí oděni do kolouší kůže a ozdobeni věnci. Vzrušené výkřiky a zpěv doplňoval zvuk bubínků a píšťal. Oslavám nechyběly zázraky spojené s náhlým vytrysknutím vína, mléka a medu ze země a thyrsů. Obětování kozla či býka doplňovalo pálení kadidla. Jedna z věcí, kterou Pentheus kritizoval, bylo pití vína ženami, což v antické společnosti schvalované nebylo. Z míst, kde oslavovali Dionýsa tajnými obřady Eurípidés kromě pohoří Kithairón, jmenuje horu Nýsu a Olymp, hory korycké, fryžské a lýdské a ostrov Kypr Bakchická mystéria v díle Livia Nejdříve to byly zasvěcující tajemné obřady známé jen málo jednotlivcům; potom se však začaly rozšiřovat mezi muže i ženy obecně. K náboženskému úkonu bylo pak ještě přidáno rozmařilé pití vína a bohaté hodování, aby se dalo nalákat více lidí. Když je pak rozjařil požitek vína a noční tma a směsice žen s muži i mladistvých se staršími nechala stranou všechen rozdíl i stud, tu se začaly dít svody všeho druhu. (Livius 33, Ab Urbe cond., XXXIX.8 AK) Úryvek z Liviova díla výstižně popisuje, jak se povaha bakchových slavností v Římě postupně měnila v divoké rejdění, ovšem musí být bráno v potaz, že Livius byl pověstný svojí mravní přísností, a tudíž spatřoval věci horší, než jaké skutečně mohly být. Pro jeho názory byla typická kritika úpadku společnosti a její morálky. Bakchovy slavnosti, Liviem označené jako tajné spiklenecké rejdy, podle něj přinesl nějaký řecký obětník a věštec nejprve do Etrurie a odtud se rozšířily do Říma. Livius v těchto obřadech spatřoval příležitost pro páchání smilstva a zločinů, jako třeba padělání pečetí a závětí, falešná svědectví, travičství a vraždy příbuzných, hrubé násilí a znásilňování. Žádná z obětí nebyla kvůli hlučnému výskavému vytí a tlučení do bubínků a hřmotu cimbálů slyšet, a tak zůstávaly tyto zločiny skryty (Livius, Ab Urbe cond., XXXIX.8 AK; BOWDEN 2010, 125). Livius psal o roce 186 př. n. l., kdy proti Bakchanáliím zakročili konzulové Spurius Postumius Albinus a Quintus Marcius Philippus a senát. Nakolik byl jeho příběh pravdivý a nakolik pouze dílem autorovy fantazie, je těžké určit. Hlavní postavou byl Publius Aebutius, mladík, jemuž zemřel otec a on byl vychováván svojí 33 Titus Livius byl římský dějepisec žijící v letech 59 př. n. l. až 17 n. l. (BAHNÍK 1973, 350: Livius). 68

69 matkou a otčímem. Tito poručníci chtěli Aebutia nechat zasvětit do Bakchových obřadů, proti tomu však zakročila jeho milenka, nevěstka a propuštěnka Hispala Fecenia. Ona sama byla ještě jako mladá otrokyně do obřadů zasvěcena a nechtěla, aby takto jejímu milenci zkazili počestnost, pověst, naději i život. Aebutius i Hispala vypověděli vše, co o Bakchanáliích věděli, konzulovi Postumiovi. Dokonce Hispala i přes všechen strach a obavy prozradila informace, které měli znát pouze zasvěcenci (Livius, Ab Urbe cond., XXXIX.9-11 AK). Livius v textu informuje, že samotné iniciaci předcházel desetidenní půst od sexuální aktivity, následovaný očistnou koupelí. Po této koupeli dotyčná osoba vešla do svatyně, kde byla předána do rukou kněžím. Ti ho odvedli na místo, které dokola zvučí vytím a zpíváním a souzvukem cimbálů a tlučením do bubínků, aby nebylo slyšet sténání naříkajících, když je na nich pácháno násilné smilstvo. Z počátku byly Bakchovy obřady určené pouze ženám a zasvěcování do nich se dělo pouze ve tři pevně stanovené dny v roce a za denního světla. Kněžkami pak byly voleny vážené provdané ženy. Jistá kněžka z Kampánie jménem Paculla Annia však v obřadech nastolila změny. Jako první do obřadů zasvětila muže, dobu konání bohoslužby změnila na noční čas a na zasvěcování vyhradila pět dní v každém měsíci. Hispala byla znechucena hanebnostmi a zločiny páchanými při obřadech. Muži měli údajně vykřikovat věštby a u toho jako šílení fanatici škubat těly. Ženy měly v oděvu bakchantek, s rozpuštěnými vlasy a pochodněmi v rukou sbíhat k Tiberu. Ty, kteří odmítli zasvěcení, měli přivazovat na lešení a uzavírat do jeskyní. Počet zasvěcených postupně narůstal a patřili k nim muži i ženy různého postavení a majetku, včetně otroků. V posledních dvou letech mezi sebe měli zasvěcovat pouze členy mladší dvaceti let, protože takoví jsou spíše přístupni oblouzení a ochotni dát se zhanobit (Livius, Ab Urbe cond., XXXIX.10,13 AK). Postumius vše vyložil v senátu, který z obavy před ohrožením státu těmito spolky nařídil, aby byli vyhledáni další svědkové a samotní aktéři obřadů, včetně kněžích a to nejen v Římě, ale po celé Itálii. Okamžitě zakázali noční schůzky a konání obětí a bohoslužeb a zahájili vyšetřování. Všichni vypátraní kněží měli být do doby konání soudu zadrženi ve vazbě. Po městě byly rozestaveny hlídky, které zabraňovaly pořádání nočních sešlostí a případným útěkům zasvěcenců. Ohrožením pro římský lid byl nejen zkažený rys obřadů a jejich údajná zvrácenost, ale také nedovolené schůzky velkého množství lidí, jejichž počet ze dne na den narůstal. Podle Livia bylo zasvěcených celkem mužů a žen. Trest pro dopadené byl určen podle míry jejich provinění. Zasvěcenci, kteří nespáchali žádné zločiny, byli vsazováni do vězení, zatímco zasvěcenci, kteří se dopustili vraždy, křivého svědectví, padělání a jiných podvodů, byli popraveni. Ženy byly vydány rodinám 69

70 nebo svým poručníkům, aby na nich sami v soukromí vykonali trest (Livius, Ab Urbe cond., XXXIX AK). Archeologickým dokladem popisu Liviových událostí je tzv. Senatus consultum de Bacchanalibus z roku 186 př. n. l., dnes uložený ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu (viz Obr. 27). Text výnosu senátu se nachází na bronzové destičce o tloušťce 0,4 cm, výšce 27,3 cm a šířce 28,5 cm. Bakchovy slavnosti měly být z nařízení senátu zrušeny nejprve v Římě a posléze v celé Itálii s výjimkou míst, kde byl starobylý oltář nebo zasvěcená socha. Obřad směl na povolení senátu vykonávat jen ten, kdo se domníval, že takový obřad musí pravidelně a nevyhnutelně opakovat a že ho nesmí opomenout, protože by měl výčitky náboženského svědomí a neusmířil by bohy. Obětního obřadu se smělo účastnit maximálně pět osob a v jejich společenství nesměly být ukládány společné peníze v pokladně a nesměl být přítomen kněz nebo představený obřadů (Livius, Ab Urbe cond., XXXIX.18 AK; BOWDEN 2010, 124). Obr. 27. Senatus consultum de Bacchanalibus. 70

71 4.2. Orfismus Podle mého mínění předčil Orfeus své předchůdce úpravou veršů a dosáhl takové proslulosti, že i boží obřady vynalezl, dále způsob očisty bezbožných skutků, léčení nemocí a prostředky odvracející hněv božstev. (Pausaniás, Cesta po Řecku II, IX.30 AK) Životní příběh pěvce Orfea, který bývá v mýtech označován za zakladatele učení orfismu, byl popsán v kapitole Údajně měla Orfeova hlava odtržená od těla a zahozená bakchantkami do moře, doplout na lyře na ostrov Lesbos a tady věštit a učit základy orfické filozofie a náboženství. Jelikož byl Orfeus thráckého původu, odráží se prvky thrácké mytologie i v orfismu (BOUZEK 1990, 63). Vznik tohoto nábožensko-filozofického směru v Thrákii spadá přibližně do 7. století př. n. l. Do Athén začal pronikat během 6. století př. n. l. během vlády tyrana Peisistrata. V průběhu 4. století př. n. l. se začal rozšiřovat na území jižní Itálii a k velkému rozvoji tohoto učení došlo v období hellénismu a římského císařství (SVOBODA 1973, 439: orfismus; DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 115) Orfická mytologie Orfikové měli vlastní pohled na mytické stvoření světa. Podle jejich učení byl nejstarším principem Chronos, čas, z něhož vznikl Aithér (čistý nebeský vzduch), Chaos a Erebos (temnota). Chronos v Aithéru, vytvořil stříbrné vejce, z něhož vznikl obojpohlavní Prótogonos, prvorozený, obsahující zárodky všech bohů. Z něj se zrodil Zeus, který Prótogona pohltil, čímž získal jeho sílu. Z Dia následně vznikli bohové vládnoucí nad jednotlivými částmi přírodního světa. O mravní řád se staraly bohyně svědomí Moiry, bohyně půvabu a krásy Charitky, bohyně spravedlnosti Diké, bohyně spravedlivé odplaty Nemesis a světový řád Nomos. Některé mýty uvádějí místo Prótogona Eróta, či Fana, přičemž jako Fanés bývá označován i Dionýsos. Tím pádem by Dionýsos byl bohem existujícím od samého počátku (SVOBODA 1973, 439: orfismus; BOUZEK 1990, 63; DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, ). Dionýsos byl pro orfiky hlavním bohem a o jeho původu vyprávěli vlastní mýtus. Dionýsa spojovali s bohem přírody Zagreem, původně starším bohem než byl Dionýsos (ZAMAROVSKÝ 2013, 438). Za otce Zagrea byl považován Zeus, za jeho matku pak bohyně Démétér nebo častěji její dcera Persefoné. Démétér prý měla svoji dceru ukrýt v jeskyni a nechat hlídat hady, protože byla velice krásná a ucházelo se o ni mnoho bohů. Zeus se tedy proměnil v hada a v této podobě s Persefonou zplodil Zagrea, který měl rohatou hlavu (Diodóros, Bibl. hist., V.75.4; BAHNÍK 1974, 676: Zagreus; KERÉNYI 1976, 111 a 249; KERÉNYI 1996, ). Zeus si Zagrea velice oblíbil a rozhodl se, že se stane jeho nástupcem ve vládě nad světem. Tím Zagreovi 71

72 vytvořil mnoho závistivých nepřátel v čele s Hérou. Ze strachu o svého syna ukryl Zeus Zagrea v krétské jeskyni na hoře Ídě, kde sám vyrůstal a jako ochránce mu přidělil horské démony Kúréty, kteří svými zbraněmi a tancem vydávali rámus přehlušující pláč dítěte (BAHNÍK 1974, 676: Zagreus; ZAMAROVSKÝ 2013, 438). Nenávistná Héra přiměla Títány, aby Zagrea zabili. Ti s tvářemi zabílenými sádrou pronikli kolem Kúrétů a překvapili malého Zagrea, který si zrovna hrál se svými hračkami - chřestítkem, drápky, míčem, káčou, řehtačkou a zrcadlem (ELIADE 1995, 343; KERÉNYI 1996, ). Když se chystali na Zagrea vrhnout, začal se proměňovat v Dia v kozlí kůži, Krona, lva, koně, rohatého hada, tygra a býka. V podobě býka jej Títáni chytili za rohy a nohy a roztrhali ho na kusy. Jeho maso pak vařili v kotli a požírali (GRAVES 1982A, 121; KERÉNYI 1996, 191). Bohyně Athéna však stihla alespoň zachránit ještě tlukoucí srdce, které přinesla Diovi. Ten jej podle jedné z verzí spolkl a tím se Zagreus mohl vtělit do dalšího Diova potomka, Dionýsa, kterého zplodil se Semelou (BAHNÍK 1974, 676: Zagreus; ZAMAROVSKÝ 2013, 438). Podle jiné verze Dionýsa-Zagrea zachránila a roztrhaného složila dohromady jeho babička Rheia, od níž se pak za pomoci Persefony dostal do opatrování k orchomenskému králi Athamantovi a jeho ženě Ínó (GRAVES 1982A, 105). Vrahy svého syna, Títány, pak Zeus pobil svými blesky (BAHNÍK 1974, 676: Zagreus). Osud Dionýsa Zagrea viděli orfikové i ve výrobě vína. Drcení hroznů v lisu bylo symbolickým utrpením Zagrea vražděného Títány. Hroznová šťáva symbolizovala jeho krev a postup vzniku lahodného moku pak byl symbolem znovuzrození Dionýsa (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 135) Orfické učení a filozofie Podle orfiků se z popela Títánů sežehlých Diovým bleskem měli zrodit lidé, v nichž je kvůli tomu zlý (títánský) a dobrý (božský) prvek. (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 116). Zločin Títánů spáchaný na Dionýsovi pak lidé museli odčiňovat dodržováním zásad ve svém životě tak, aby v sobě co nejvíce rozvinuli onen dobrý, božský princip. Orfický způsob života, orfikos bios, zahrnoval řadu předpisů, díky nimž mohl člověk dosáhnout blaženého posmrtného bytí. Člověk zasvěcený do orfického učení, který vedl spravedlivý život, byl čistý, katharos a oproti nezasvěcencům měl naději na lepší posmrtný život. Tělo (sóma) pro něho bylo vězením, či dokonce hrobem (séma) duše. K vysvobození duše z těla však nestačil jediný pozemský život, a tak orfikové věřili v reinkarnaci. Poté co dokázali prožít tři ctnostné životy bez hříchu, mohli navěky přebývat na Ostrovech blažených. (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 148; ADKINS 2011, 371). 72

73 Mezi pravidla orfikos bios patřil i zákaz pojídání masa, protože duše se mohla převtělit i do zvířete. Celkově se orfikové vyhýbali prolévání krve. Dokonce nepoužívali ani produkty živočišného původu, jako například vlnu k výrobě tkanin. Vlnu nahrazovali lnem a jako symbol čistoty nosili bílé lněné roucho. Vyhýbali se pobytu v přítomnosti rodičky a nedotýkali se mrtvých ani rakví (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 152). Orfeovo učení o posmrtném životě mělo pro jeho vyznavače váhu zejména proto, že on sám podsvětí navštívil, když do něj šel pro svou ženu Eurydiku. Na vlastní oči tak viděl, co se stane s lidskou duší po smrti a že člověk svým způsobem žití na zemi může ovlivnit kvalitu bytí v podsvětí (DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 142). Stejně tak Dionýsos navštívil podsvětí, odkud vyvedl svou matku a dopřál jí pobyt na Olympu. Tím dodával zasvěcencům naději, že je možná čeká po smrti to stejné život mezi bohy. Zasvěcení mezi orfiky probíhalo předčítáním svatých textů, které provozovali potulní kněží zvaní orfeotelestai. O formálním aktu zasvěcení ovšem zprávy chybí. Jejich učení se šířilo formou hymnů, v nichž bylo žádáno o zdraví, mír, bohatství, úrodu a přízeň bohů. Mystům byly do hrobů dávány vázy se zrcadlem, které symbolizovalo obraz duše (SVOBODA 1973, 439: orfismus; DOSTÁLOVÁ HOŠEK 1997, 116 a 153) Bakchicko-orfické zlaté plíšky V různých hrobech v Thessalii, na Krétě, Sicílii a jižní Itálii a dalších místech byly nalezeny zlaté plíšky s nápisy o osudu zemřelého a návodem pro cestu do podsvětí. Nacházely se u mužů i žen a to jak v hrobech inhumačních, tak kremačních. Většinu nalezených plíšků lze datovat do 4. až 2. století př. n. l., avšak jeden nález z Říma pravděpodobně z nekropole na Via Ostiense je datován do 2. nebo 3. století n. l. Předpokládá se, že člověk pohřbený s takovým plíškem byl zasvěcen do nějakého tajného kultu, protože některé texty odkazují na bakchoi a mystai. Plíšky jsou vyrobeny z velice tenkého kousku zlata většinou pravoúhlého tvaru, někdy zpracované do tvaru listu (GRAF JOHNSTON 2007, 18; BOWDEN 2010, 148 a 152). Někdy byly plíšky umístěny na specifických místech těla, například v otevřené ruce, položené na rtech, v ústech či na hrudi (BOWDEN 2010, 154). Celkem je známo přes čtyřicet těchto plíšků. Kvalita provedení nápisů se různí a často se v textech objevují gramatické chyby. Některé texty byly bezpochyby tvořeny na zakázku mrtvého nebo jeho rodiny, protože obsahují jméno mrtvého. U některých se předpokládá, že jejich tvůrci kopírovali texty od jiných řemeslníků a vytvořili si z jejich prodeje téměř až podvodný byznys (GUETTEL COLE 2007, 339; 73

74 BOWDEN 2010, ). Plíšky s delšími texty měly sloužit jako mnemotechnické pomůcky pro duši zemřelého, připomínající co má dělat a říkat v podsvětí. Oproti tomu plíšky s kratšími nápisy, často jednoslovnými, obsahovaly většinou pouze jméno zemřelého, jeho zařazení jako iniciovaného (mystai), nebo jednoduchou frázi pozdravu (např. Persefoně). Takové plíšky měly v podsvětí promlouvat za danou duši (GRAF JOHNSTON 2007, 94-95). Zlatý plíšek z hrobu ženy v Hipponiu v jižní Itálii (viz Obr. 28) patří k nejstarším a zároveň těm s nejdelším a nejjasnějším textem. Jeho datace spadá přibližně k roku 400 př. n. l. a čítá celkem šestnáct řádků textu. Plíšek měří na výšku 32 mm, na šířku v horní části 59 mm a ve spodní 49 mm. Velikost písmen jsou pouhé 2 mm (BOWDEN 2010, 148). V hrobu byl uložen srolovaný a pravděpodobně připnutý k tenkému řetízku, protože ležel v horní části hrudníku. Nápis byl návodem pro duši zemřelého, která právě přišla do podsvětí. Má se prý vyvarovat pití z prvního pramene, který společně s bílým cypřišem spatří po pravé straně. Jednalo se o pramen Léthé, který dodával zapomnění. Naopak se měl napít z pramene paměti, Mnémosyné. Aby se duše k tomuto prameni dostala, musela jeho strážcům odpovědět na otázku, co pohledává v temném Hádu. Odpověď měla podle textu na plíšku znít nějak takto: Jsem synem Země a hvězdné oblohy, jsem vyprahlý žízní a umírám; ale rychle mi dejte napít studené vody z jezera Paměti. Poté prý duše mohla cestovat po posvátné cestě s ostatními mystai a bakchoi (GRAF JOHNSTON 2007, 4-5; BOWDEN 2010, 149). Obr. 28. Zlatý plíšek z Hipponia. Podobný text se nacházel na destičce z Petelie v jižní Itálii (viz Obr. 29) datovaný také do 4. století př. n. l. Plíšek byl nalezen srolovaný ve zlatém amuletu z období císařského Říma. Poškození ve spodní části je způsobeno sekundárním vložením plíšku do amuletu (GRAF JOHNSTON 2007, 6). 74

75 Obr. 29. Zlatý plíšek z Petelie. Příkladem zlatého plíšku z území Řecka je exemplář ze 4. století př. n. l. nalezený v Thessalii (viz Obr. 30). Plíšek byl umístěn v bronzové nádobě sloužící jako urna pro kremační pohřeb. V textu byly opět použity podobné formulace jako u předchozích dvou. Nachází se zde zmínka o prameni a bílém cypřiši na pravé straně. Duše byla tázána na svůj původ a opět odpovídá, že je synem Země a hvězdného nebe (GRAF JOHNSTON 2007, 40-41). Obr. 30. Zlatý plíšek z Thessalie Villa mystérií v Pompejích Tzv. villa mystérií v Pompejích byla postavena ve 2. století př. n. l. před městskou bránou Porta Ercolano. Na počátku 1. století n. l. proběhlo ve ville několik úprav. Velký zlom nastal v roce 62 n. l., kdy byla vážně poškozena v důsledku zemětřesení a zřejmě již nebyla trvale obývána. Důvodem pro toto tvrzení je fakt, že v roce 79 n. l., kdy vybuchl Vesuv, byly obytné místnosti téměř zcela opuštěné. Podobně jako ostatní větší villy v Pompejích, i tato je tvořena místnostmi rozestavěnými okolo centrálního peristylového dvora. V jedné z místností byl zrekonstruován lis na víno, avšak nejvýznamnější místností, která dala ville její jméno, bylo triclinium s freskovou výzdobou druhého pompejského stylu z 1. století př. n. l. Jedna z interpretací vysvětlovala námět jako zasvěcení ženy do Dionýsova kultu. Druhá a zřejmě i pravděpodobnější identifikuje scénu jako přípravu mysterijních obřadů, kterou pozoruje paní domu, matrona či domina, 75

76 protože vyobrazení konkrétních scén z tajných mystérií by bylo nepřípustné (KERÉNYI 1976, 355; RANIERI PANETTA 2005, 315). Malba je dílem kampánského umělce, který se inspiroval v původním nedochovaném řeckém díle ze 4. či 3. století př. n. l. Vymalováno je zde celkem 29 postav v životní velikosti na červeném pozadí. Freskové panely s jednotlivými postavami jsou rámovány geometrickým motivem, který napodobuje mramor. (RANIERI PANETTA 2005, ) Vchod do místnosti je z jedné strany lemován freskou s vyobrazením sedící ženy, upřeně pozorující události (viz Obr. 31). Tato žena sedí na části postele, což odkazuje na sousední místnost, kterou bylo cubiculum, ložnice paní a pána domu (KERÉNYI 1976, 356). Z druhé strany vchodu je vyobrazen stojící okřídlený Erós pozorující již zasvěcenou dívku věnující se své toaletě (viz Obr. 32). Obr. 31. Žena pozorující obřad. Obr. 32. Erós pozorující dívku. První scéna vyobrazuje pravděpodobně předčítání carmen sacrum, posvátného textu, který měl být součástí iniciace do mystérií (viz Obr. 33). Nalevo stojí dívka zahalená do dlouhého roucha, která pozorně naslouchá textu čtenému nahým malým chlapcem pod dozorem sedící kněžky. Tato dívka bývá někdy označována jako nevěsta, která se připravuje a zdobí na svatbu (KERÉNYI 1976, 357). Další ženská postava v tomto výjevu drží v rukou košík a snítku zelené rostlinky, pravděpodobně myrty nebo vavřínu, kterým je také ověnčena. Tato žena pomalu přechází do další scény, přičemž svůj pohled upírá na diváka. Ze siluety její postavy se zdá, že by mohla být těhotná (TURCAN 1996, ; MEYER 1999, 64). 76

77 Obr. 33. Scéna předčítání posvátného textu. Ve středu následující scény sedí kněžka s šátkem a myrtovým (vavřínovým) věncem na hlavě, která nadzvedává pokrývku z liknonu, obřadního košíku, drženého mladou ženou. Co bylo obsahem košíku, není jasné, ale na některých vyobrazeních z liknonu vylézá had, jindy v něm bývá nesen model fallu nebo ovoce a květy (TURCAN 1996, 309). Třetí z žen, taktéž ověnčená lístky myrty, nalévá vodu do mísy, do níž se starší kněžka chystá ponořit snítku vavřínu. Vedle ní se o sloupek opírá starý Sílén, který hraje na lyru a dívá se směrem k další scéně (viz Obr. 34). Obr. 34. Scéna přípravy obřadu. Následující scéna navozuje motiv venkovského prostředí, mladý satyr sedí na kameni a hraje na syrinx, nymfa sedící vedle něj kojí kozu ze svého prsu (viz Obr. 35). Výjev poukazuje na spojitost mystérií s přírodou a hudbou, důležitými prvky pro navození určitého psychického stavu při mysterijních obřadech. Napravo od nich prchá s polekaným výrazem žena, zasvěcovaná do mystérií. Svůj pohled upírá na skupinku satyrů v následujícím výjevu (viz Obr. 36). Starý sedící Sílén ověnčený lístky břečťanu drží v rukou stříbrnou mísu a svůj pohled odvrací dozadu. Do této mísy nahlíží mladý satyr, za jehož zády stojí další satyr, který nad hlavou Síléna drží 77

78 divadelní masku. Je možné, že se jedná o zasvěcení mladého satyra do jeho dospělosti starým zkušeným Síléném. Součástí zasvěcení je pohled do této mísy, který slouží jako zrcadlo. To však neodráží jeho tvář, nýbrž tvář starého Síléna, tedy masky držené jeho mladým druhem (KERÉNYI 1976, 359). Obr. 35. Scéna se satyrem, nymfou a iniciovanou dívkou. Obr. 36. Scéna se satyry. Následujícím a zároveň centrálním motivem místnosti je Dionýsos s Ariadnou, sedící na trůnu. Někdy bývá tento výjev identifikován jako vyobrazení z jejich svatby (viz Obr. 37). Další z teorií označuje jako ženu, na jejímž klíně Dionýsos leží, jeho matku Semelu (KERÉNYI 1976, 360; BOWDEN 2010, 130). Dionýsos je vyobrazený ve své typické podobě, jako krásný polonahý mladík s věncem z břečťanových listů na hlavě. O tělo má opřený svůj thyrsos ozdobený žlutou stuhou. Obr. 37. Dionýsos s Ariadnou nebo Semelou. 78

79 Následují další scény vyobrazující přípravy iniciace ženy, bakchantky. Tato žena klečí u liknonu a chystá se odhalit jeho obsah (viz Obr. 38). Nad ní stojí okřídlená bohyně Aidos, ztělesnění studu, skromnosti, úcty a respektu, která napřahuje pravou ruku s bičem k úderu. Mysterijní akt bití bičem při iniciaci bakchantek měl být předchozím trestem za kruté činy. Následuje scéna s bakchantkou, která klečí a s pláčem má svou hlavu uloženou na klíně jedné z bakchantek, protože nejspíše nezvládla přijmout předchozí akt iniciace (viz Obr. 39). Jiná bakchantka přináší thyrsos pro tu dívku, která iniciací úspěšně prošla. Poslední postavou této scény je tančící nahá bakchantka se zdviženýma rukama, v nichž drží činely, čímž vyvolává taneční atmosféru (KERÉNYI 1976, 359). Obr. 38. Scéna s klečící bakchantkou a okřídlenou postavou. Obr. 39. Scéna s plačící ženou a tančící bakchantkou. Poslední scéna ukazuje sedící dívku, která úspěšně prošla iniciací (viz Obr. 40). Nebo bývá výjev vysvětlován jako příprava nevěsty do manželství, v případě, že fresky vyobrazují scény svatební a manželské (KERÉNYI 1976, 357). Před dívkou stojí malý nahý Erós, který v rukou drží zrcadlo, v němž se odráží dívčin (nevěstin) obraz. Obr. 40. Scéna s dívkou po iniciaci či úprava nevěsty. 79

80 5. Dionýsos v umění V keramickém umění 7. století př. n. l. se Dionýsos ještě moc často neobjevuje. Ale vyskytují se zde vyobrazení typických průvodců Dionýsa satyrů a tanečníků (ISLER-KERÉNYI 2007, 8-9). S nástupem černofigurové keramiky, jejíž vrchol se datuje do 6. století př. n. l., je v umění jasně patrné Dionýsovo postavení v životě antického člověka (BOUZEK-ONDŘEJOVÁ 2004, 31). Byl spojován se symposii a vínem obecně, ale objevoval se také v tématice týkající se svateb, smrti, obětin či sexuality (ISLER- KERÉNYI 2007, 213). Zpočátku byl vyobrazován jako starší muž s delšími hustými vousy, v polovině 5. století př. n. l. začal být umělci představován jako krásný mladý muž (BURKERT 1987, 167). Jeho krása někdy hraničila až s ženskostí, zejména díky jemným rysům v obličeji a dlouhým vlnitým vlasům. Dionýsovi průvodci satyrové byli většinou vyobrazeni se vztyčeným a výrazně velkým fallem a fallos se stal jedním ze symbolů Dionýsa, ačkoliv on sám v sexuálním vzrušení vyobrazován nebýval (GUTTEL COLE 2007, 327). Někdy je však Dionýsova přítomnost v umění zastoupena právě vyobrazením fallu (LARSON 2014, 216). Fallos, jakožto plodivý orgán, se stal symbolem božstev, která souvisela s plodností, tedy nejen Dionýsa, ale například i Herma, Pána, Priápa, či egyptského Osírida, s nímž byl Dionýsos ztotožňován. Vyobrazení fallu se jako kultovní obraz stalo součástí průvodů na slavnostech těchto božstev (BAHNÍK 1974, 209: fallos). Fallos symbolizoval plodivou sílu přírody i lidstva, zdroj a proudění života, mimořádnou sílu, mužský tvůrčí princip, ale také byl symbolem odvracejícím neštěstí, s magickou mocí proti uhrančivosti (LURKER 2005, 125; BECKER 2007, 69). Byl také symbolem vzkříšení a obnovy, a tak byl vyobrazován na egyptských, řeckých i římských hřbitovech. V Etruském náboženství symbolizoval nově se probouzející život (COOPER 1999, 42; LURKER 2005, 125). V římských Pompejích se symbol fallu nacházel na domech po celém městě, kde měl přinášet štěstí a prosperitu a odvracet zlo. Následujících 11 kapitol odkazuje na obrazovou přílohu této práce ve formě katalogu. Z uměleckých děl, na nichž se Dionýsos objevoval, jsou zcela logicky nejvíce zastoupeny vázové malby na nádobách souvisejících se servírováním a pitím vína a se symposii. Atributy, podle nichž může být identifikován, jsou popsány v kapitole 5.1. Členové thiasu jsou tématem kapitoly 5.2, v umění se po boku Dionýsa nacházeli jak jednotlivě, tak ve skupinkách. Dionýsos je typický a zajímavý tím, že byl vyobrazován ve třech stádiích lidského života jako malé dítě (viz kapitola 5.3), jako krásný mladík (viz kapitola 5.4) a nakonec jako starší muž (viz kapitola 5.5). 80

81 Nejjednodušším způsobem jeho vyobrazení byly hermovky a masky popsané v kapitole 5.6. Ztělesnění Dionýsa jako boha vína a vinařství (viz kapitola 5.7) zahrnuje scény z vinobraní, mytologické scény předání vína lidem a v neposlední řadě opilého Dionýsa, který je podpírán členy svého thiasu. V menší míře se v umění objevují témata z divadla či rituálů a slavností (viz kapitola 5.8). Široce zastoupeným okruhem jsou výjevy s Dionýsem a Ariadnou (viz kapitola 5.9). Z mytologických příběhů se oblíbeným námětem stal návrat Héfaista na Olymp (viz kapitola 5.10). Dalším z velice oblíbeného uměleckého odvětví s dionýsovskou tématou, jsou sarkofágy (viz kapitola 5.11) Dionýsovy atributy Stejně jako ostatní antičtí bohové, i Dionýsos měl spoustu typických atributů a zasvěcených živočichů a rostlin, kteří symbolizovali určitý okruh Dionýsova působení nebo upomínali na mýty s ním spojené. Pro přehlednost jsou tyto jednotlivé atributy v této kapitole rozděleny do tří kategorií, ovšem v umění se objevovaly společně a proto jsou v katalogu zařazeny hromadně do jedné skupiny (viz Kat. č. I/1-15). Patrné jsou samozřejmě i na dílech zařazených zde do ostatních kategorií Oblečení a doplňky Pokud je v umění Dionýsos zahalený do oděvu, jedná se většinou o chitón dlouhý až na zem. Někdy bývá jeho šat zdoben různými ornamentálními či květinovými vzory. Často má přes chitón oblečený ještě dlouhý plášť, himation. Takto zahalený je většinou vyobrazen jako starší muž s plnovousem. Jako krásný mladík je obvykle nahý s volně splývajícím kusem látky, která je sepnuta na rameni a zakrývá jen malou část jeho těla. Kouskem oděvu odkazujícím na mystéria je kolouší, kozí či panteří kůže, nebris. Na nohou mívá nízké nebo naopak vysoké sandály, které se nosily na cestách nebo při lovu (VENERI 1986, 414). Své dlouhé vlasy, často opěvované antickými autory, mívá většinou rozpuštěné a ozdobené věncem z listů i plodů břečťanu nebo vinné révy. Případně má hlavu opásanou čelenkou zvanou mitra (viz kapitola 2.4). Nezbytným doplňkem Dionýsa i jeho průvodců byl thyrsos, dřevěná hůl ovinutá listy vinné révy nebo břečťanu, zakončená na špičce piniovou šiškou. Někdy byl navíc zdoben stuhami. Thyrsos se stal fallickým symbolem ztělesňujícím životní síly, plodnost a nesmrtelnost. V křesťanství byl vnímán jako symbol pohanství, ale také zmíněné životní síly (COOPER 1999, 192; BECKER 2007, 298). Samotná pinie byla vnímána jako symbol plodnosti a života, protože neustále produkuje nové šišky. 81

82 Etruskové piniovou šišku jakožto symbol obnovy života umísťovali do svých hrobů (LURKER 2005, 377). Jako bůh vína mívá v ruce kantharos, válcovitý větší pohár na nízké nožce se dvěma velkými uchy, někdy přesahujícími horní okraj nádoby. Z kantharu se víno přelévalo do menších pohárů (BAHNÍK 1974, 307: kantharos). Někdy drží v ruce picí roh (rhyton), číši nebo pateru (řecky fiálé), nádobu určenou k rituálním úlitbám bohům. Vzhledem k orgiastickému rysu jeho kultu k němu patřily bubínky, činely, tamburíny a píšťaly, které náleží jeho průvodcům satyrům a mainadám Rostliny Nejvýznamnější rostliny v Dionýsově kultu byly břečťan a vinná réva. Jako bůh růstu v přírodě byl spojován také s ovocnými stromy. Zejména mu byl zasvěcen fík, který se stal symbolem plodnosti, života, míru a rozkvětu. Fíkový list značil žádostivost a pohlavní pud, košík plný fíků pak plodnost (COOPER 1999, 43). V souvislosti s Dionýsovou smrtí se vykládalo, že z jeho krve vyrostl granátovník, který se stal symbolem nesmrtelnosti a věčné plodnosti. V antickém náboženství byl granátovník spojován mimo jiné s Persefonou, jako symbol periodického návratu jara a plodnosti na zem (COOPER 1991, 46). Stejně jako břečťan, i vavřín se jakožto stále zelená rostlina stal symbolem nesmrtelnosti, věčnosti a obnovy života, a jako takový byl zasvěcen nejen Apollónovi, ale i Dionýsovi (BECKER 2007, 315). Břečťan se jako trvale zelená rostlina stal symbolem nesmrtelnosti a věčného života. Díky této vlastnosti a svému popínavému až přilnavému charakteru byl někdy vnímán i jako symbol přátelství a věrnosti (BECKER 2007, 34-35). Na rozdíl od jiných rostlin břečťan na podzim kvete a na jaře má plody. Je nenáročný na podmínky pro růst, stačí mu stinné místo či skalnaté stráně. Mytologické příběhy spojovaly břečťan s Dionýsem již od jeho prvního narození, kdy měl obrůst malého Dionýsa a tím jej ochránit před ohněm, který zabil jeho matku. Spojení Dionýsa s touto rostlinou dokazuje i jeho attické epiteton Kissos. Stejně jako Dionýsos, mohl by být břečťan označovaný jako dvakrát zrozený, první výhonky břečťanu jsou úzké plazící se k podkladu, pozdější, dospělé, listy jsou krásně rozvité a natáčejí se ke slunci a rostlina je připravená kvést a plodit. Svým plazením po půdě a kmenech stromu a studenou povahou připomínal hady, kteří byli také jedním z atributů Dionýsa a zejména mainad (OTTO 1965, 154). Břečťan byl častým námětem v mínojském umění, ale zda zde měl něco symbolizovat, nebo měl jen dekorativní význam, není jisté (KERÉNYI 1976, 62-63). V hellénistickém období si měli stoupenci Dionýsova kultu údajně nechat vytetovat lístek břečťanu (OTTO 1965, 153). Pro 82

83 Etruské umělce se stal symbolem plození a znovuzrození (BECKER 2007, 34). V křesťanství si ponechal význam věčného života, smrti a nesmrtelnosti i věrnosti, přičemž snítka břečťanu bývala vyobrazována na raněkřesťanských sarkofázích (COOPER 1999, 20; LURKER 2005, 65). Vinná réva symbolizovala hojnost, plodnost a život. Jako motiv vyražený na mincích vyjadřovala blahobyt města a plodnost země (LURKER 2005, ). Byla atributem personifikovaného podzimu, kdy dozrává a nastává sklizeň a výroba vína (HALL 1991, 482). V Bibli je prostřednictvím vinné révy vyjádřen vztah Krista a jeho následovníků, jako kmene a jeho ratolestí. Hrozen vinné révy byl vnímán jako symbol oběti, protože musel být rozdrcen, aby z něj vytekla šťáva a vzniklo víno. Takto byla výroba vína přirovnávána orfiky ke smrti Dionýsa Zagrea a v křesťanství byl hrozen nesený na sochoru předobrazem Krista na kříži. Zároveň znamenal hrozen život a nesmrtelnost, jelikož Dionýsos i Kristus znovu oživli (COOPER 1999, 56). Víno se stávalo symbolem krve, tak Kristus označil víno za svou krev, která je prolévána za odpuštěných hříchů mnohých lidí (Mt 26,27). Víno bylo tekutinou života a společně s obilím bylo božské povahy a znamenalo teplo a mládí. Bylo používáno jako úlitba bohům. Pitím vína se při mystériích člověk dostával do náboženské extáze, v níž se přibližoval bohům, zároveň byla tato opojnost určitým projevem boží moc nad člověkem (COOPER 1999, 208) Zvířata Býk zastával v Dionýsově kultu velice významnou pozici. Nejenže byl jedním ze zvířat jemu obětovávaných, ale sám Dionýsos mnohokrát vystupoval v podobě býka. Ještě významnější spojitost s býkem však měl Dionýsův otec Zeus, uctívaný v podobě býka zejména na své rodné Krétě. Zeus byl mimo jiné bohem nebe, počasí a bouří, stejně tak byl býk pro svou sílu a divokost spojován s bouří, deštěm a rozbouřenou vodou. Staří Egypťané označovali nilské záplavy, které potřebovali k životu, jako dar býka. V Egyptě také nabýval spojení se Sluncem, jelikož byl zasvěcen slunečnímu bohu Reovi, a s Měsícem, kdy býčí rohy připomínaly srpek Měsíce. Po spojení s bohem Osíridem souvisel býk i se smrtí a podsvětím. V mínojské a mykénské kultuře se stal symbolem plodnosti a moci a také atributem králů. Vyobrazení Dionýsa s rohy nebo býčí hlavou vyznačovalo jeho mužský princip (COOPER 1999, 23-24; LURKER 2005, 71). Jako ztělesnění plodivé síly byl spojován se Sluncem a deštěm. Pro svou vysokou plodnost byl přiřazován k Měsíci. Významné bylo spojení býka s mužskou silou, bojovností a divokostí (BECKER 2007, 36). V kultu boha Mithry nabýval mysterijního významu, kdy údajně z míchy býka mělo vzniknout obilí a z jeho krve vinná réva, která se v římské prostředí stala kultovním 83

84 nápojem mithraistických mystérií (LURKER 2005, 71). V křesťanství zůstal symbolem plodnosti a síly, ale také hrubého násilí a ve spojení s Kristem odkazoval na obětní smrt (COOPER 1991, 23). Druhým obětním zvířetem a zároveň atributem Dionýsa byl kozel. Obětován mu býval kvůli tomu, že okusoval a ničil vinnou révou. Často byl spojován s rituálem sparagmos. Dionýsos se také několikrát zjevil v podobě kozla a kozlí kůže tvořila součást jeho oděvu, kdy byl nazýván Melanaigis. Stejně jako býk, i kozel byl spojován s mužností a plodností. Egyptské ženy se ke kozlu modlily, aby měly děti. Kozel býval spojován se žádostivostí a také s negativní stránkou sexuální síly. Takto se v Dionýsově průvodu objevovali prostopášní satyrové a bůh Pán s kozlí podobou (LURKER 2005, 235; BECKER 2007, 129). Jako chlípné zvíře se pro křesťanství stal symbolem hříšníků, zatracenců a ďábla a značil zavržení u posledního soudu (COOPER 1999, 84). Kozel často v umění táhne Dionýsův vůz, případně je jeho jízdním zvířetem. Dalším zvířetem, jež se objevovalo v přítomnosti Dionýsa, byl osel. Byl jízdním zvířetem nejen Dionýsa, ale i jeho průvodců, zejména pak Síléna. Osel byl zvířetem hloupým, vzpurným, ale též pokorným a líným. Jelikož byl určený k nošení břemen, symbolizoval chudé. Egypťané spojovali osla jako symbol chaosu s podsvětím, jehož strážci měli mít oslí hlavu. V antice býval někdy spojován s plodností a oplzlostí, v Římě se stal obětním zvířetem boha Priápa, potomka Dionýsa a Afrodíty. V Bibli byl vyobrazen jednak jako symbol smilstva, jednak jako bytost, která je blíže k bohu než zaslepený člověk. Při vjezdu do Jeruzaléma seděl Ježíš na oslu, jakožto symbolu pokory (COOPER 1999, 132; LURKER 2005, 356). Dalšími zvířaty spojenými s Dionýsem a symbolizujícími plodnost a sílu, byli leopard či panter, rys, tygr a lev. Pro svou divokost a ladné pohyby byly k panterům přirovnávány mainady. Černý panter se stal symbolem plození a znovuzrození (BECKER 2007, 148 a 210). V křesťanství se leopard stal symbolem hříchu, tělesné žádostivosti a ďábla (COOPER 1999, 101). V umění se často objevují jednotlivě vedle Dionýsa nebo jako jeho jízdní zvíře, případně v páru táhnou jeho vůz. Vzhledem ke své plodivé síle byl Dionýsovi zasvěcen i beran (COOPER 1999, 16). V souvislosti s mýtem o tyrrhénských pirátech k němu patřil delfín. Delfín se vyznačoval nápadnou inteligencí a kladným vztahem k člověku, jehož mnohokrát zachránil. Proto byl také považován za průvodce duší mrtvých do podsvětí. Takto byl přijat i do křesťanství a jako zachránce byl spojován s Kristem (BECKER 2007, 50). Jako odkaz na Dionýsovu výpravu do Indie byl při vyobrazeních jeho indického triumfu na sarkofázích vyobrazován slon. 84

85 5.2. Dionýsův thiasos Nedílnou součástí Dionýsova vyobrazení byl jeho thiasos nebo alespoň jeho jednotliví členové. Nejčastěji se jednalo o satyry, Síléna a mainady, občas se v jeho průvodu objevili bohové Pán a Priápos. Pán byl bohem lesů, polí a stád, který z rákosu vyrobil píšťalu syrinx, s níž většinou býval vyobrazen. Byl napůl člověkem a napůl kozlem, jeho divoká tvář byla doplněná špičatýma ušima a růžky a měl kozlí nohy, které mu údajně přidělil Dionýsos (HALL 1991, 320). V umění se vedle Dionýsa objevoval spíše zřídka, jedním z příkladů je římská mramorová soška z 2. století n. l. vyobrazující Dionýsa s Pánem a satyrem (viz Kat. č. II/18). Priápos byl již zmíněn v kapitole o Dionýsových láskách a potomcích, protože byl výsledkem jeho spojení s Afrodítou. V umění se vyznačoval obrovským vztyčeným fallem. Múzy v jeho thiasu odkazovaly na spojení boha s tancem, písněmi a poetickou inspirací, kterou často dodával prostřednictvím vína (VENERI 1986, 416). Jako božstvo související s přírodou ho někdy doprovázely nymfy, Charitky a Hóry, běžně spojované s bohyní Afrodítou. Hóry byly bohyně ročních období, jejich počet i jména se různil. Na římském reliéfu jsou vedle Dionýsa vyobrazeny tři Hóry (viz Kat. č. II/15), pravděpodobně Anatolé jako personifikace jara, Thalló jako léto a Karpó jako podzim (ZAMAROVSKÝ 2013, 186). I další bytost patřící k bohyni Afodítě, okřídlený bůh lásky Erós, se někdy objevoval po Dionýsově boku. Příkladem mohou být vázové malby (viz Kat. č. II/9 a 10) nebo krytka etruského zrcadla (viz Kat. č. II/13). Erós vedle Dionýsa upomínal na ženský aspekt Dionýsovy povahy, kdy byl jako dítě u tety Ínó vychováván v dívčích šatech a mnohokrát byla jeho krása autory označována za zženštilou (OTTO 1965, 176). Satyrové byli přírodní démoni, kteří žili v lesích a na horách. Kromě prohánění a obtěžování nymf to byly bytosti celkem líné. Další jejich zábavou bylo strašení lidí a děšení stád. V průvodu Dionýsa rádi tančili a hráli na různé hudební nástroje. Jejich typický vzhled tvořily rozpuštěné kudrnaté vlasy, husté vousy, špičaté uši, někdy růžky, tupé nosy, kozí nohy a koňské ocasy. V této podobě byli nejčastěji vyobrazováni ve vázovém malířství (viz Kat. č. II/1, 3, 4, 7, 8 a 9). Postupně začali být vyobrazováni jako mladíci a jejich zjev se stal jemnějším a z jejich zvířecí stránky jim zůstal jen krátký ocas a kozlí uši a růžky (viz Kat. č. II/12, 16, 17 a 18). Jejich atributem byl například břečťanový věnec, thyrsos, hrozen vína, džbány s vínem, rohy hojnosti či hadi (COOPER 1999, 164). Jako síléní bývají někdy označováni starší satyrové, případně bytosti těžko odlišitelné od satyrů (viz Kat. č. II/5). Jinak je Sílén jménem pro venkovského démona, který se stal Dionýsovým nejoblíbenějším průvodcem a vychovatelem. Tento Sílén byl někdy nazýván Papposílénos, tatík Sílén, aby se odlišil od 85

86 ostatních. V satyrském dramatu byl kostým Papposíléna typický chomáčky bílé vlny (viz Kat. č. II/11). Byl to tlustý plešatý stařík (viz Kat. č. II/13 a 14), obdarovaný moudrostí a věšteckým nadáním. I on měl na svém těle několik zvířecích částí, konkrétně koňský ocas a uši. Byl věčně opilý, a když jel na svém oslu, museli ho z obou stran podpírat satyrové (HALL 1991, 407; ZAMAROVSKÝ 2013, 395). Ženské postavy Dionýsovy družiny byly zvané mainady, bakchantky, thyiady či bassaridy. Byly tak označovány jak bytosti mytické, tak i skutečné ženy, které při mystériích ty mytické napodobovaly. Popis mainad se nachází v Eurípidových Bakchách. Typickým oděvem byla kolouší kůže, nebris nebo kůže z leoparda uvázané okolo ramen. Pokud nebyly nahé, měly na sobě dlouhý chitón, případně himation. V rukou držely, stejně jako jejich bůh, thyrsos. Hlavy s rozpuštěnými dlouhými vlasy si věnčily břečťanovými listy a někdy si do vlasů vplétaly hady (viz Kat. č. II/8). Většinou tančily či hrály na nějaký hudební nástroj (viz Kat. č. II/1, 4, 6 a 8), někdy jen stály vedle Dionýsa a případně držely v rukou nádoby na víno (viz Kat. č. II/3, 9, 11 a 12). V případě černofigurové amfory od malíře Amasida (viz Kat. č. II/2) se předpokládá, že jde o první vyobrazení samotných mainad vedle Dionýsa bez satyrů (ISLER-KERÉNYI 2007, 134). Na některých dílech táhnou Dionýsův vůz dva Kentauři (viz Kat. č. IX/17 a 18), s koňským tělem a lidským trupem a hlavou. Kentauři se až na několik výjimek vyznačovali hrubostí, divokostí a touhou po víně a ženách. Zapřažení do vozu Dionýsa se stali vzácně zklidněnými. Jejich vzhled i povaha odkazovaly na divokou zvířecí stránku v každém člověku, která se probouzela při Dionýsových orgiích (BECKER 2007, 115). V křesťanství se stali ztělesněním smyslnosti, vášně a hrubé síly. Značili rozdvojení lidské osobnosti mezi dobrem a zlem. Dokonce byli považováni stejně jako kozel a leopard za vtělení ďábla (COOPER 1999, 74) Dionýsovo narození a dětství Dionýsovo narození v mytologických příbězích bylo popsáno v kapitole 1.1. Jeho zrození z Diova stehna se stalo motivem pro množství uměleckých děl, přičemž při této chvíli nechybí bůh Hermés (viz Kat. č. III/1-3), který Dionýsa odnesl k opatrování nymfám z hory Nýsy nebo Sílénovi (viz Kat. č. III/5 a 10). Typickým atributem Herma byly boty nebo klobouk s křídly a hůl. V případě červenofigurového kratéru z Apulie (viz Kat. č. III/2) jeho narození přihlíží další olympští bohové. Odmalička se nacházel v přítomnosti nymf (viz Kat. č. III/3, 4, 5 a 10), satyrů (viz Kat. č. III/4, 7, 8, 9 a 12) a svého oblíbeného vychovatele Síléna (viz Kat. č. III/10). Jeho kolébku měl tvořit liknon, který je vyobrazený například na kampánském reliéfu (viz Kat. č. III/8). Snad nejznámější sochou malého Dionýsa 86

87 s důležitou osobou jeho života je Práxitelův Hermés s malým Dionýsem (viz Kat. č. III/6). Neméně známou je socha Síléna s malým Dionýsem od sochaře Lýsippa dochovaná v římské mramorové kopii (viz Kat. č. III/7). Již jako malé dítě se seznamoval s vinnou révou i vínem, a tak často drží v ruce hrozen vína nebo se po něm natahuje (viz Kat. č. III/9, 10 a 12). Dalším z atributů, který se u něj objevuje již od dětství je nebris (viz Kat. č. III/11) a z živočišné říše osel a panter (viz Kat. č. III/10 a 12) Dionýsos jako krásný mladík Dalším typem vyobrazení Dionýsa je krásný mladík. V této podobě je často lehce zaměnitelný s Apollónem. Jeho krása často hraničí až se zženštilostí. Vždy je jako mladík vyobrazený bez vousů. Vlasy má většinou stažené do drdolu, jako to mívaly spíše ženy. K určení Dionýsa jako motivu daného díla přispívají hlavně atributy, kterými je téměř vždy věnec z břečťanu nebo vinné révy, méně pak kantharos, patera či oinochoe, thyrsos a hrozen vína. V případě soch je většinou nahý (viz Kat. č. IV/1, 2, 4 a 6) nebo alespoň polonahý (viz Kat. č. IV/3), případně s dalším ze svých atributů nebris (viz Kat. č. IV/5). Dalšími nálezy jsou hlavy, ať už se jedná o části soch nebo busty, opět k identifikování Dionýsa slouží věnec z břečťanu či vinné révy (viz Kat. č. IV/ 7 a 9) a mitra (viz Kat. č. IV/8). V případě hlavy z Metropolitního muzea (Kat. č. IV/8) jsou rysy tak moc zženštilé, že se někdy uvažuje, zda se nejedná o Ariadnu či jinou ženu z Dionýsova okruhu. Posledním druhem děl vybraným do této kapitoly jsou mince. Konkrétně na řeckých ostrovech a v Makedonii se Dionýsos stal častým tématem na ražbě mincí. Téměř výlučně je na mincích jako mladík vyobrazený s břečťanovým věncem a vlasy učesanými do drdolu, z něhož několik pramenů splývá podél krku (viz Kat. č. IV/ 10-12). Ostatní umělecká díla, jako vázy, gemmy, fresky a mozaiky jsou různě umístěny v ostatních kapitolách tohoto katalogu. Ve vázovém malířství má většinou vlasy v bohatých kadeřích rozpuštěné a opět přepásané mitrou nebo ověnčené břečťanem a vinnou révou Dionýsos jako vousatý starší muž Kromě dítěte a mladíka byl Dionýsos vyobrazován také jako starší muž s plnovousem. Typem sochy Dionýsa s plnovousem je tzv. Sardanapalus. Předpokládá se, že původ tohoto typu sochy patří do Athén, pravděpodobně do počátku hellénismu. Oddělené torzo a později hlava byly nalezeny v Dionýsově divadle v Athénách. Dionýsos je takto vyobrazený jako mohutný starší muž s dlouhými vlasy spadajícími v jednotlivých pramenech na ramena a s plnovousem 87

88 rozděleným do jednotlivých pramenů. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. Rozdíl na různých sochách tohoto typu bývá v propracování drapérie a v detailech vousů (ASHMOLE 1920, 78-79). Za autora originálu ze 4. století př. n. l. je považován Práxitelés. Socha nalezená v Dionýsově divadle je kopií z 1. století n. l. a nyní je uložena v muzeu v Athénách (viz Kat. V/1). Římská kopie předpokládaného řeckého originálu z let př. n. l. je umístěna v Britském muzeu (viz Kat. č. V/2). Další sochy Dionýsa Sardanapala se nacházejí v muzeích ve Vatikánu (viz Kat. č. V/3), Římě, Neapoli, Palermu a Florencii. Stejně jako u typu Dionýsa mladíka, i Dionýsos jako starší muž s vousy byl vyobrazen na množství bust, které jsou typické věncem s břečťanu a vousy zarovnanými do horizontální linie (viz Kat. č. V/4-6). Podobně je tomu na gemmách, kde mívá hlavu ověnčenou révou či břečťanem (viz Kat. č. V/8 a 9), případně jen přepásanou čelenkou (viz Kat. č. V/7). A nakonec stejně jako Dionýsos mladík, i Dionýsos s vousy se nacházel na množství antických mincí, zejména z řeckých ostrovů (viz Kat. č. V/10-12). Ostatní umělecká díla jsou rozdělena v různých jiných kategoriích. Zejména ve vázovém malířství černofigurového i červenofigurového stylu byl nejčastěji vyobrazován s dlouhými vousy upravenými do špičky Dionýsos jako hermovka a maska Častým vyobrazením božstev bývaly masky, přičemž u Dionýsa se jednalo jak o masky obyčejné, tak o divadelní (viz Kat. č. VI/11 a 12). Samostatné masky se stávaly výzdobou váz, přičemž není jednoduché určit, zda se jedná o Dionýsa nebo satyra (viz Kat. č. VI/2). Masky s velice hustými vousy a vlasy zdobenými vinnou révou nebo břečťanem se jako ataše stávaly součástí bronzových nádob (viz Kat. č. VI/10). Nejjednodušší vyobrazení Dionýsa byla maska, ozdobená větvičkami břečťanu nebo vinné révy, umístěná na sloupu zakrytém oděvem, aby vypadal jako tělo (BURKERT 1987, 166). Někdy byl sloupek doplněn větvičkami břečťanu, které naznačovaly ruce. Tento typ vyobrazení se nacházel zejména ve vázovém malířství (viz Kat. č. VI/3, 4 a 7) a vždy znázorňoval Dionýsa jako vousatého muže s dlouhými vlasy. Většinou s ním byla spojena scéna přinášení oběti Dionýsovi nebo vykonávání nějakého rituálu. Příkladem mohou být tzv. lénajské vázy, pojmenované po svátku Lénaje, jehož součástí byly extatické tance před Dionýsovým chrámem (viz Kat. č. VI/4 a 7). Původ tohoto typu vyobrazení by mohl souviset s egyptským Osíridem, jehož rakev na břehu moře v Byblu obrostla vřesem. Z tohoto vřesu byl vyroben dřevěný sloup v královském paláci, který následně jeho žena Isis zakryla oděvem, pomazala olejem a nechala uctívat ve svém chrámu. V souvislosti s příběhem 88

89 o Osíridovi by mohl být tento typ vyobrazení považován za znázornění mrtvého boha. Příkladem takové masky, jež byla původně vyřezaná pravděpodobně z fíkového dřeva, je dochovaná mramorová kopie z Dionýsova chrámu v Ikariu (viz Kat. č. VI/1). Zda byla maska umístěna na sloupku s hlavicí nebo na obyčejném pilíři nelze určit. Kromě této byla v chrámu ještě socha trůnícího Dionýsa s kantharem v pravé ruce (KERÉNYI 1976, 282). Podobným typem vyobrazení Dionýsa byly tzv. hermovky, původně typické pouze pro boha pocestných a božského průvodce Herma. Jako takové byly umísťovány na cestách, aby chránily pocestné. Měly podobu mramorového nebo bronzového hranolu s hlavou a náznakem paží. V průběhu 4. století př. n. l. začali být tímto způsobem vyobrazováni i jiní bohové, včetně Dionýsa. Součástí hermovek znázorňujících Dionýsa býval vztyčený fallos. Dochovaly se nejen na vázových malbách, ale také v terakotě, bronzu či mramoru (viz Kat. č. VI/5, 6, 8 a 9) Dionýsos jako bůh vína a vinařství Mytický příběh o Dionýsově objevení vína, jeho zpracování a předání lidem byl popsán v kapitole 1.2. Dionýsovo spojení s vínem se odrazilo i ve výtvarném umění, a to nejvýrazněji ve vázovém malířství na amforách a kylixech, spojených s pitím vína. Na různých uměleckých dílech se objevují jednotlivé příběhy a výjevy spojené s původem, výrobou a pitím vína. Z Dionýsových atributů upomíná na jeho spojení s vínem zejména kantharos a listy i plody vinné révy. Prvním keřem vinné révy měl být podle mytologie satyr Ampelos. Jedním z předpokládaných vyobrazení Dionýsa s Ampelem je římská socha z 2. století n. l., na níž tvoří Ampelovu spodní část těla kmen révy (viz Kat. č. VII/12). Stejně je vyobrazený i Dionýsos na jednom z kampánských reliéfů, kde má jako malé dítě mezi dvěma satyry spodní část těla tvořenou kmenem révy (viz Kat. č. VII/8). Předání vína athénskému rolníkovi Íkariovi se nachází například na attické amfoře od malíře Affektera (viz Kat. č. VII/1). Stejné téma je motivem mozaiky z Pafu na Kypru, kde jsou navíc vyobrazeni i první muži opilí vínem (viz Kat. č. VII/13). Dionýsova návštěva u smrtelných lidí či přímo Íkaria bývá také identifikována jako téma římského mramorového reliéfu z 1. století n. l. (viz Kat. č. VII/9). Dalším komu Dionýsos předal víno, byl jeho syn Oinopión, jak to vyobrazuje váza od malíře Exekia (viz Kat. č. VII/4). S výrobou vína Dionýsovi pomáhali satyrové, kteří jsou takto vyobrazováni zejména v černofigurovém vázovém malířství při sběru a lisování hroznů (viz Kat. č. VII/2, 3, 5 a 6). Vždy jsou u této činnosti veselí, v taneční náladě, doprovázení hrou na píšťaly či jiné hudební nástroje. 89

90 Téměř vždycky ovíněnou postavou z Dionýsova okolí byl jeho průvodce Sílén. Ovšem i sám Dionýsos se oddával pití vína, a tak bývá vyobrazen, jak se opilý kymácí a potřebuje podporu některého ze svých druhů (viz Kat. č. VII/7 a 14). Dokonce byl v opilém stavu vyobrazen i jako malé dítě (viz Kat. č. VII/11), jelikož se s vínem seznámil již v raném období života u nymf na hoře Nýse. Další mytologickou postavou s kladným vztahem k pití alkoholu byl Héraklés, který vyzval k soutěži v pití vína samotného Dionýsa. V umění se tato scéna nachází například na mozaice z Antiochie (viz Kat. č. VII/10), kde vítězného Dionýsa oslavuje Ampelos a Sílén Divadlo, slavnosti a rituály Na několika vázách s malbou s divadelní tématikou je vyobrazen také Dionýsos. Nejznámějším takovým dílem je tzv. Pronomova váza, na níž leží na lehátku Dionýsos s Ariadnou a okolo nich stojí množství herců s maskami ze satyrského dramatu (viz Kat. č. VIII/1). Na jedné z tzv. flyackých váz s náměty z jihoitalských frašek, se Dionýsos dívá na nahou tanečnici, za níž stojí dva herci (viz Kat. č. VIII/2). Na jiné takové váze tančí naproti Dionýsovi herec v kostýmu satyra s košem na hlavě (viz Kat. č. VIII/3). Z Dionýsových slavností bývají na vázách vyobrazeny například scény z Anthestérií. Konkrétně příjezd Dionýsa na voze ve tvaru lodě (viz Kat. č. VIII/4 a 5) či jeho setkání s basilinnou, jak bývá identifikována malba na červenofigurovém skyphu (viz Kat. č. VIII/6). Rituální tanec v souvislosti s Velkými Dionýsiemi je pravděpodobně vyobrazen na attickém červenofigurovém kratéru, na němž tři páry mladíků v maskách tančí před oltářem se sochou Dionýsa (viz Kat. č. VIII/7). Pokud by se skutečně jednalo o výjev z Velkých Dionýsií, jednalo by se o obraz Dionýsa Eleuthera ve svatyni u Akadémie (viz kapitola 3.2.2). Mladíci pravděpodobně převádí dithyramb na Dionýsovu počest. Tzv. lénajské vázy se scénami ze svátku Lénají již byly zmíněny výše (viz Kat. č. VI/4 a 7). Drobnější veselí v podobě roztančeného thiasu v umění se nachází ve druhé části katalogu. Z oblasti mystérií se do umění dostal mimo jiné motiv rituálu sparagmos. Jedním z příkladů jsou mainady trhající na kusy krále Penthea (viz Obr. 7 a 8). Na některých vázách je při tomto aktu vyobrazen i samotný Dionýsos (viz Kat. č. VIII/8 a 9). Na několika dalších dílech se nachází Dionýsos při oběti, ať už ji sám vykonává (viz Kat. č. VIII/10 a 11), nebo jí přihlíží (viz Kat. č. VIII/12). 90

91 5.9. Dionýsos a Ariadné Mytologický příběh Dionýsa a Ariadny, jejich láska a společní potomci byl popsán v kapitole Ve výtvarném umění je těžké určit, zda žena vyobrazená po boku Dionýsa je skutečně Ariadné. Svým vzhledem často připomíná bohyni Afrodítu nebo nymfu. Každopádně jí v mytologii náleží místo právoplatné Dionýsovy manželky, což bylo každoročně v Athénách rituálně připomínáno při svátku Anthestérií svazkem basilinny a Dionýsa (viz kapitola 3.2.1). Přičemž tento svazek zároveň ukazoval na spojení samotných Athén s Dionýsem (ISLER-KERÉNYI 2007, ). Uměleckých děl s tématikou Dionýsa a Ariadné je dochované velké množství, tudíž pro potřeby tohoto katalogu byly vybrány příklady jednotlivých scén na různých uměleckých dílech. Ariadné bývá vyobrazována jako krásná mladá žena často s věnečkem nebo korunkou na hlavě nebo v ruce. Jako nevěsta na sobě mívá závoj (viz Kat. č. IX/12). Jak již bylo zmíněno, je těžké určit, zda se jedná skutečně o ni, a to zejména na vyobrazeních, kde jsou s Dionýsem sami bez jakéhokoliv doprovodu naznačujícího bližší kontext (viz Kat. č. IX/3). Jestliže jsou na výjevu bok po boku, buď sedí každý na své vlastní stoličce naproti sobě (viz Kat. č. IX/2), nebo sedí či leží vedle sebe (viz Kat. č. IX/7, 14, 15 a 16). Někdy sedí pouze Dionýsos a Ariadné stojí vedle něj (viz Kat. č. IX/13). Obklopení členy thiasu často stojí naproti sobě. V takovém případě většinou Dionýsos drží v ruce rhyton a Ariadné na sobě mívá závoj (viz Kat. č. IX/1). Výjimkou nejsou ani milostné scény, jimž většinou přihlíží některý ze členů thiasu (viz Kat. č. IX/8-10). Jako bůh vína bývá společně se svojí ženou vyobrazován na symposiu (viz Kat. č. IX/4), případně kráčí opilý a Ariadné jej podpírá (viz Kat. č. IX/11 a 20). Jestliže jedou společně na voze, mají v něm často zapřažené kentaury (viz Kat. č. IX/17 a 18). Na některých vázách jsou vyobrazeni odděleně každý na jiné straně (viz Kat. č. IX/5 a 6). Scéna, kdy Dionýsos objevil Ariadnu na Naxu, se stala námětem pro podlahovou mozaiku ze Sýrie z 3. či 4. století n. l. (viz Kat. č. IX/21). Mozaika má již určité prvky křesťanské, konkrétně nimbus okolo Dionýsovy hlavy. Římský freska z Herkulanea ve tvaru medailonu pak zachycuje Ariadnin láskyplný pohled na Dionýsa (viz Kat. č. IX/19) Dionýsos a Héfaistos Jeden z mytických příběhů vypráví, jak Héra shodila z Olympu svého novorozeného syna Héfaista kvůli jeho ošklivosti a postižení. Héfaistos dopadl do Ókeanu, kde se o něj postaraly mořské bohyně Eurynomé a Thetis, u nichž vyrostl a naučil se kovářskému řemeslu. Stále nezapomínal na křivdu, kterou mu Héra způsobila. Jako pomstu pro ni vyrobil speciální zlatý trůn opatření skrytými pouty 91

92 (ZAMAROVSKÝ 2013, 155). Když potom bohyně usedla a byla spoutána, nechtěl prý se dát Héfaistos od nikoho z nebešťanů přemluvit, a teprve Dionýsos jemu totiž Héfaistos nejvíce důvěřoval ho opil vínem a přivedl na Olymp. (Pausaniás, Cesta po Řecku I, I.20 AK). Opilého Héfaista naložil Dionýsos na osla a takto ho přivedl na Olymp, kde vysvobodil Héru z trůnu. Rozhodl se, že na Olympu zůstane a všem bohům pak vybudoval nádherné paláce a vytvořil různé umělecké předměty (ZAMAROVSKÝ 2013, ). Tento příběh se stal motivem pro množství černo i červenofigurových vázových maleb. Nejčastěji je scéna komponovaná tak, že Héfaistos jede na oslu a před nebo za ním kráčí Dionýsos i se svojí družinou satyrů a mainad (viz Kat. č. X/1-7). Na jedné attické červenofigurové choes jede na oslu Héfaistos společně s Dionýsem a před nimi kráčí dva satyrové (viz Kat. č. X/11). Další méně častý výjev se nachází na attické černofigurové peliké, kde opilý Héfaistos kráčí podepřený satyrem. Před ním jde Dionýsos a satyr laškující s mainadou (viz Kat. č. X/10). Výjimkou nejsou ani nádoby, na nichž je Dionýsos vyobrazený sám na jedné straně a Héfaistos na oslu na druhé (viz Kat. č. X/8 a 9). Héfaistův návrat na Olymp je vyobrazen také na slavné váze François (viz Kat. č. X/2), mezi jejíž náměty patří lov na kalydónského kance, Théseus na Krétě, pohřební hry na počest padlého Patrokla, boj Kentaurů s Lapithy, procesí bohů na svatbě Pélea a Thetis či Achilles pronásledující Troila. Výjev včetně Héry uvězněné na trůnu je vyobrazen na attickém červenofigurovém skyphu od malíře Kleophóna (viz Kat. č. X/12) Sarkofágy s dionýsovskou tématikou Uměleckým odvětvím, které si zaslouží samostatnou kapitolu, přestože se v ní objevuje i tématika popsaná výše, jsou římské sarkofágy. Významným dílem s touto problematikou je čtyřsvazkový soubor sarkofágů s dionýsovskou tématikou od Friedricha Matze s názvem Die Dionysischen Sarkophage. Matz vyčlenil kolem 400 exemplářů, včetně fragmentů. Drtivá většina z nich pochází z Říma, asi třicet kusů je attických, dva maloasijské a několik provinčních. Počátek jejich výroby spadá do období vlády císaře Hadriána ( n. l.), ovšem největší rozkvět jejich výroby je dáván do počátku 3. století n. l. Ačkoliv později jejich výroba upadala, objevují se až do roku 400 n. l. (KOCH SICHTERMANN 1982, 191). Co se týče témat, menší množství sarkofágů vyobrazuje mytologické výjevy, jako Dionýsovo narození spojené se Semelinou smrtí, objevení Ariadny na Naxu či střípky z Dionýsova pozemského putování, konkrétně potrestání Lykúrga a Penthea. Nejčastějším motivem je Dionýsův thiasos, přičemž existuje i několik exemplářů, na nichž je thiasos bez Dionýsa. Pří průvodech thiasů většinou Dionýsos jede na voze ve 92

93 společnosti Ariadny. V některých případech je tento průvod Dionýsovým indickým triumfem. Některé motivy odkazují na jeho spojení s přírodou, kdy se objevuje v přítomnosti personifikací ročních období. Ačkoliv byly Dionýsovy thiasy v literatuře pověstné svojí divokostí, na sarkofázích je vyobrazené veselí spíše umírněnější spojené s tancem a hudbou (ZANKER 2004, 305). Jeden z mála sarkofágů vyobrazujících Dionýsovo narození je nyní uložen v Baltimoru ve Walters Art Museum (viz Kat. č. XI/1). Dionýsos je zde již v opatrování nymf a satyrů, kteří slaví jeho narození. Sarkofág zabývající se Dionýsovým dětstvím ve společnosti satyrů a nymf se nachází v Mnichově (viz Kat. č. XI/2). Znázorňuje tři výjevy z Dionýsova dětství: jízdu na beranovi v doprovodu satyrů a nymf, koupel a patrně obdržení thyrsu od Síléna. Dalším vybraným příkladem dionýsovského sarkofágu je exemplář uložený v římském národním muzeu (viz Kat. č. XI/3). Vyobrazuje Dionýsův thiasos při sklizni vinné révy. Tomu všemu přihlíží mladý Dionýsos v doprovodu svého pantera. Dionýsos se svým thiasem v souvislosti s výrobou vína je také motivem sarkofágu z Britského muzea (viz Kat. č. XI/4). Další příležitostí, při níž se po boku Dionýsa nacházel jeho thiasos bylo objevení Ariadny opuštěné Théseem na Naxu. Sarkofág z Walters Art Museum vyobrazuje Dionýsa, který stojí uprostřed po boku mladého satyra. Na umírající Ariadnu jej upozorňuje malý Erós. Tomu všemu přihlíží mainady, satyrové a různé jiné bytosti (viz Kat. č. XI/5). Velice podobný motiv je i na sarkofágu v Gettyho Museu. Dionýsos doprovázený satyry a mainadami pohlíží na spící Ariadnu, pod jejíž závoj nahlíží zvědavý a oplzlý bůh Pán (viz Kat. č. XI/6). Thiasos nechyběl ani na svatbě Dionýsa s Ariadnou. Na sarkofágu v Britském muzeu je vyobrazeno jejich svatební procesí, v němž jedou na voze taženém kentaury. Následuje veselá skupina satyrů a mainad při tanci a hře na hudební nástroje (viz Kat. č. IX/7). Na sarkofágu z Mnichovské glyptotéky je součástí Dionýsova průvodu i jeho matka Semelé (viz Kat. č. XI/8). Dionýsos jede na voze taženém kentaury společně s Ariadnou, Semelé jede na vlastním voze taženém tygry. Na výjevu se nachází také opilý Sílén, několik mladých satyrů a tři okřídlení Eróti. Krásný sarkofág z Metropolitního musea v New Yorku vyobrazuje Dionýsa při triumfu mezi personifikacemi ročních období (viz Kat. č. XI/9). Všude okolo je množství postav z Dionýsova triumfu, jako bůh Pán, mainady, satyrové a Eróti. Nechybí ani malé děti a zvířata, zejména pro Dionýsa typický panter a kozel. Dalším významným motivem sarkofágů je Dionýsův indický triumf. Boje v Indii, které samotnému triumfu předcházely, se staly motivem pro menší množství sarkofágů. Jeden takový je uložený v italském městě Cortona v Museo Diocesano 93

94 (viz Kat. č. IX/10). Sarkofág vyobrazuje boje mezi satyry a Indy, kterých se na voze taženém kentaury účastní i Dionýsos. Vítězství Dionýsa zde symbolizuje bohyně Níké po jeho boku. Navíc jsou na dekoraci víka Indové jasně ukázáni jako poražení. Na každé straně totiž sedí spoutaná dvojice Indů, mezi kterými je vztyčeno vítězné tropheum. Při samotném triumfu byl buď doprovázen Ariadnou (viz Kat. č. XI/11), nebo jel na voze sám a věnčila ho bohyně vítězství Níké (viz Kat. č. XI/11). Na Indii poukazují exotická zvířata, jako jsou sloni, žirafy a lvi. V případě sarkofágu v museu v Bostonu jsou na výjevu také indičtí zajatci, včetně dvou dětí, které jsou však již oděné ve stylu satyrů. Vítězný pochod většinou zakončují roztančené mainady a satyrové s hudebními nástroji v rukou. 94

95 Závěr Jelikož bylo víno velice oblíbeným nápojem, který se stal součástí každodenního života antického člověka, byl i Dionýsos velice oblíbeným bohem. To však zdaleka nebyl jediný důvod, proč byl uctíván širokými masami obyvatelstva. Dopřával lidem zábavu, potěšení a odvrácení od trápení a to jak při oficiálních oslavách, tak při mystériích. Svým sestupem do podsvětí pro svoji smrtelnou matku a jejím vyvedením na Olymp mezi bohy navíc dopřával lidem naději, že je potká stejný osud. Lidé k němu cítili náklonnost také proto, že věřili, že se jim osobně zjevuje, a to zejména při mystériích. Jeho pronikání do lidských životů však nebylo snadné. To dokazují zejména mýty vyprávějící o Dionýsově putování. Jelikož byly mýty nedílnou součástí lidských životů, stejně jako v našich životech působí odmalička pohádky, je jim v začátku této práce věnována velká pozornost. Mýty se odrážely nejen v umění, ale také ve svátcích (viz Anthestérie) a mystériích. Množství odpůrců, s nimiž se potkal, odráží postupné složité přijímání tohoto boha. Důvodem pro počáteční odpor k jeho božství bylo zejména to, že byl zcela odlišný od bohů uctívaných do jeho příchodu. Se všemi jednotlivci i národy se však dokázal více či méně násilným způsobem vypořádat a nic nebránilo tomu, aby jeho kult pronikl do každého kouta řeckého, etruského a následně i římského světa. V první řadě bývá vyzdvihováno, že přinášel do lidského života radost a potěšení, zejména svým darem vína. Kromě toho byl však uctíván také jako patron stromů a po boku Démétry se stal velice důležitým božstvem uctívaným pro dobrou úrodu a společně byli dárce obživy pro lidstvo. Také jako věštecký bůh měl lidem pomáhat, konkrétně uzdravováním nemocí. Antický člověk byl milovníkem umění a divadla, a také v tomto odvětví měl Dionýsos společně s Apollónem důležité postavení. V neposlední řadě byl spojený se smrtí, konkrétně s vidinou blaženého posmrtného života, kterou opět dodával lidem naději a povzbuzení. Veliký otazník stále visí nad jeho původem. Na jedné straně byl považován za cizího a nového boha příchozího z Thrákie, na druhé straně je doložen již na destičkách psaných lineárním písmem B ze 14. století př. n. l. Kromě toho se dionýsovské motivy v podobě břečťanu a vinné révy nacházely již v umění mínojské Kréty. Obrovským rozmachem pro Dionýsův kult bylo archaické a klasické období řecké kultury. V této době došlo k rozvoji velkých Dionýsií, které byly jedním z nejvýznamnějších athénských svátků vůbec. Dionýsie byly nejen možností pro archónta předvést své schopnosti a naklonit si lid na svou stranu, ale také byly pro samotné Athény příležitostí, jak dokázat svoji moc, bohatství a kulturní nadřazenost 95

96 před všemi návštěvníky, včetně cizinců. Hellénistické období přineslo zejména rozvoj mystérií, které byly z Řecka přeneseny k Etruskům a od nich rozšířeny do Říma. Celkově pocházejí z římské kultury spíše doklady o mystériích a to zejména díky zachovanému výnosu senátu o bakchanáliích z roku 186 př. n. l., kterými byly mysterijní sešlosti výrazně omezeny, ne však zcela zakázány. Významnými uměleckými doklady o mystériích jsou z literární oblasti Eurípidovy Bakchy a zprávy v Liviově díle, ve výtvarném umění je to zejména tzv. Villa mystérií v Pompejích, v níž se na freskách předpokládají určité motivy z příprav pro zasvěcení do Dionýsových mystérií. Z oblasti mystérií, v nichž zasvěcenci podléhali přísnému zákazu o nich mluvit, je tedy jasné, že se nám mohly dochovat jen drobné náznaky o jejich průběhu. Ve 2. století n. l. se začalo velice rozmáhat křesťanství, které se tak střetlo se silně rozšířeným a zakořeněným Dionýsovým kultem. Mezi postavami Ježíše a Dionýsa byly hledány souvislosti a docházelo ke vzájemnému ovlivňování a propojování křesťanství, zejména s mysterijní stránkou Dionýsova kultu. Přestože křesťanství převládlo, zůstalo zejména v jeho umění mnoho dionýsovských prvků. Antický člověk byl závislý na přízni bohů, a tak byly na jejich počest vykonávány nejen oběti, ale také pořádány slavnosti. Setkání s Dionýsem bylo dosahováno formou veselých oslav, které se proměňovaly v orgiastické a extatické stavy, v nichž se lidé dostávali do přímého spojení s bohem, které bylo provázené zázraky. Z oficiálních svátků byly k poctě Dionýsa v řeckém světě pořádány zejména malé a velké Dionýsie, Lénaje a Anthestérie. První tři zahrnovaly divadelní představení, jejichž patronem se stal Dionýsos jakožto bůh související s uměním. Anthestérie pak souvisely s vínem a také s podsvětím a dušemi zemřelých. Při Anthestériích navíc docházelo ke spojení Dionýsa s basilinnou, což by se dalo označit také jako symbolické spojení s celou obcí. V Římě se oficiální slavností k poctě Dionýsa staly Liberalie, které byly zároveň pro mladé muže slavností oficiálního vstupu do dospělosti přijetím togy virilis. Postupem času byly ztotožněny s mystérii, které v římském prostředí nabyly na velkém významu. Samostatným náboženstvím, spíše filozofického rázu, pro něž byl Dionýsos hlavním božstvem, se stal orfismus. Jeho vznik je datován až do 7. století př. n. l., dokázal se však rozmáhat a udržet až do doby římského císařství. Svojí vlastní mytologií, filozofií a zejména životním stylem zvaným orfikos bios uctívali orfikové Dionýsa Zagrea, přičemž doufali, že jim poskytne blažený posmrtný život. Z archeologických dokladů o jejich víře se dochovaly tzv. bakchicko-orfické zlaté plíšky, které se ukládaly do hrobů a tvořily jakousi pomůcku s radami pro duši zemřelého, jak se má chovat v podsvětí a co má dělat, aby dosáhl věčné blaženosti. Druhým hlavním tématem této práce je Dionýsos v antickém umění. Děl s jeho vyobrazením se dochovalo velké množství, zejména se jedná o vázy a sarkofágy, 96

97 ovšem dionýsovská tématika se hojně nachází i na sochách či soškách, reliéfech, freskách, mozaikách, gemmách, mincích či bronzových etruských zrcadlech. Základními typy Dionýsova vyobrazení je miminko a dítě, krásný mladík, starší muž s plnovousem a nejjednodušším typem je maska a hermovka. Mnohdy se nacházel na dílech sám, přičemž nechyběl některý z množství jeho atributů. Z věcí to byl hlavně thyrsos, kantharos či jiná nádoba na víno, věnec z břečťanu nebo vinné révy, páska mitra a z oděvu zvířecí kůže zvaná nebris. Z rostlin mu byl vedle ovocných stromů zasvěcen zejména břečťan a vinná réva. Ze zvířat se vedle něj nejčastěji objevoval leopard (či černý panter), kozel, býk, osel, rys, tygr, lev a případně i delfín. Jako odkaz na jeho indické tažení, byli na sarkofázích vyobrazováni sloni, lvi a žirafy. Většina jeho atributů odkazovala buď na plodnost, nebo na nesmrtelnost a věčný život. Kozel, osel a případně býk jsou často Dionýsovým jízdním zvířetem. Panteři, koně a případně kentauři, tygři a sloni pak bývají zapřaženi do vozu, na němž jede Dionýsos, někdy v doprovodu Ariadny. Dalším okruhem v umění je Dionýsos se svým thiasem tvořeným satyry, Sílénem, mainadami a příležitostně i nymfami, bohem Pánem či dalšími bytostmi. Již odmalička se vedle něj nachází bůh Hermés, který jej zachránil a odnesl k nymfám, aby jej vychovávaly. Snad nejznámější Dionýsovou sochou je právě Hermés s malým Dionýsem od Práxitela. Neméně známá je i socha Síléna s malým Dionýsem od Lýsippa. Právě Hermés a Sílén se stali nejdůležitějšími muži z Dionýsova okolí, kteří o něj pečovali již odmalička. Ostatní členové thiasu většinou tančí, hrají na hudební nástroje a navozují veselou atmosféru. Tradičně také provádějí sklizeň a lisování vína, kterému Dionýsos přihlíží. Mainady a Satyrové jej doprovázeli také do Indie a nechybí ani na sarkofázích s tématikou indického triumfu. Stejně tak jej na uměleckých dílech doprovázeli i na Naxos, kde potkal Ariadnu a účastnili se také jejich svatebního průvodu. Právě indický triumf, thiasos, objevení Ariadny, svatební průvod a také Dionýsovo narození se staly nejčastějšími tématy římských sarkofágů. Dionýsos po boku Ariadny se stal námětem mnoha uměleckých děl, na nichž nechybí ani milostné scény či scény ze symposií. Častým námětem vázového malířství se stal Héfaistův návrat na Olymp, se kterým mu Dionýsos pomohl. Účelem této práce bylo poukázat na postavení Dionýsa jak v životě, tak v umění antického člověka. Dionýsos byl bohem lidí obojího pohlaví, všeho věku i postavení. Při Anthestériích mohli nové víno ochutnávat otroci po boku svých pánů a Livius informoval o tom, že Hispala Fecenia byla zasvěcena do mystérií ještě jako otrokyně. Proto byl jeho kult tak silný, sliboval totiž lidem lepší život jak na zemi, tak i v posmrtném bytí a navíc nedělal rozdíly mezi mladým a starým, mužem a ženou, otrokem a pánem. Dodával pouze radost a naději potřebnou v každé době. 97

98 Resumé This master thesis is about the role of the god Dionysus in ancient world. The first chapter is about the myths of Dionysus, specifically about his birth from Semele and for the second time from Zeus thigh, then about his childhood among the nymphs, maenads, satyrs and Silen. An important episode in his life was the discovery of grapes and wine, which he gave to people. Other stories are about his terrestrial journey, meetings with adversaries and conquer of India. At the end of his journey he came down into the underworld and brought his mother to the heaven among the gods. For this he became popular among people who had hoped for the same destiny. This chapter is mainly based on the ancient literary sources. The second chapter follows the development of the cult of Dionysus in Greek, Etruscan and Roman culture to the expansion of Christianity. Although he was regarded as newcomer god from abroad, he was mentioned in Linear B script among the oldest Greek gods. In the Hellenistic period he was identified with many gods, as the Thracian Sabazios, Arabian Orotalt and Egyptian Osiris. From the Greek gods he was compared to Apollo, with whom he shared the sanctuary at Delphi. Dionysus was worshiped as the god of wine, fruit trees, fertility and growth in nature, but also as a god of prophetic powers, poetical talent and theatre. The third chapter describes the celebrations and festivals held in honour of Dionysus. In Greece it was mainly the Rural and City Dionysia and the Lenaia, which included theatre performances. Important festival was also the Anthesteria, when new wine was tasted and also were worshiped the souls of the dead. In Rome he was worshiped primarily in the Liberalia festival, which gradually turned into wild orgiastic mysteries. Places of worship are described according to Pausanias Description of Greece. Another way how Dionysus was worshiped, were the mysteries, described in the fourth chapter. During the orgiastic mysteries people got into the immediate communication with the god. The orgiastic mysteries are mentioned in the Euripides Bacchae and in Livy s Ab Urbe Condita in connection with the Senatus Consultum de Bacchanalibus published in 186 BC. Artistic representation of initiation into mysteries is probably frescoes from the Villa of the Mysteries in Pompeii. Separate religion with Dionysus as the main god, was the Orphism. Orphics had their own mythology and lifestyle called Orfikos bios, which was full of rules necessary for blissful life after death. The last, fifth, chapter is about Dionysus representations in art, and it is connected with the catalogue made of chosen images. Dionysus was portrayed as the 98

99 child, young man or as the older man with full beard. He is usually identified according to some attributes, especially the thyrsus, kantharos, wreath of ivy or wine leaves, and the nebris. Furthermore he is accompanied by a panther, a donkey, a goat and a bull or in connection with the Indian triumph he is pictured with elephants, giraffes and lions. Dionysus typical accompaniment was his thiasos formed by satyrs, Silenus, maenads and sometimes nymphs, Pan and other beings. Besides the vase painting, Dionysus was the most often represented on sarcophagi. The most frequent topics of sarcophagi were Dionysus birth and infancy, his thiasos, the discovery of Ariadne on Naxos, their wedding procession and the Great Indian triumph. Moreover he was often portrayed on gems, coins, frescoes, mosaics, sculptures, reliefs and Etruscan bronze mirrors. From mythological stories, the most favourite in art were Dionysus and Ariadne and Hephaestus return to Olympus. Of course the most frequent were representations of Dionysus as the god of wine, when he holds kantharos or rhyton and spray of ivy of vine with grapes. Not only the frequency of references in the literature sources, but also many festivals and works of art, demonstrate the popularity of Dionysus. He was the god with very close relationship with people. He was called the god who comes because of his many epiphanies. He gave joy, comfort and hope to his followers. This was the reason why he was worshiped by men and women of all ages and social status for the whole antiquity. 99

100 Použitá literatura a prameny Antické prameny Aristofanés, Acharn. = Aristofanés: Acharňané. Přel. Augustin Krejčí. Praha: Aristotelés, Poet. = Aristotelés: Poetika. Přel. Julie Nováková. Praha: Cicero, De nat. deor. = Marcus Tullius Cicero: O přirozenosti bohů: tři knihy rozprav věnované Marku Brutovi. Praha: Diodóros, Bibl. hist. = Diodorus Sicilus: Library of History. Trans. C. H. Oldfather. London: Knihy III-VIII dostupné z: /Text/DiodorusSiculus4A.html#2. Eurípidés, Bacch. = Eurípidés: Bakchy. Přel. Otokar Jirani. Antická knihovna 2. Praha: Hérodotos, Hist. = Hérodotos: Dějiny. Přel. Jaroslav Šonka. Praha: Hésiodos, Op. = Hésiodos: Práce a dni. Přel. Julie Nováková. In: Hésiodos: Železný věk (Práce a dni. Zrození bohů. Štít). Praha: Hésiodos, Theog. = Hésiodos: Zrození bohů. Přel. Julie Nováková. In: Hésiodos: Železný věk (Práce a dni. Zrození bohů. Štít). Praha: Homér, Il. = Homér: Ílias. Přel. Rudolf Mertlík. Světová knihovna. Praha: Homérské hymny. Přel. Otakar Smrčka. In: Homérské hymny. Válka žab a myší. Světová četba sv Praha: Hyginus, Astronomica = Hyginus: Astronomica. Trans. M. Grant. Dostupné z: Hyginus, Fabulae = Hyginus: Fabulae. Trans. M. Grant. Kansas: Dostupné z: Livius, Ab Urbe cond. = Titus Livius: Dějiny. VI. Přel. Pavel Kucharský. Antická knihovna 34. Praha: Nonnos, Dionys. = Nonnus: Dionysiaca. Trans. W. H. D. Rouse. Cambridge: Dostupné z: Ovidius, Fasti = Publius Ovidius Naso: Kalendář. Přel. Ivan Bureš. Praha: Ovidius, Metam. = Ovidius: Proměny. Přel. Ivan Bureš. Antická knihovna 23. Praha:

101 Pausaniás, Cesta po Řecku I = Pausaniás: Cesta po Řecku I. Přel. Helena Businská. Antická knihovna 20. Praha: Pausaniás, Cesta po Řecku II = Pausaniás: Cesta po Řecku II. Přel. Helena Businská. Antická knihovna 23. Praha: Platón, Leg. = Plato: Laws. Trans. R. G. Bury. London: 1967 & Dostupné z: Plútarchos, De E = Plútarchos: O delfském E. Přel. Radek Chlup. Praha: Plútarchos, Quaest. Gr. = Plutarch: Quaestiones Graecae. Trans. F. C. Babbitt. London: Dostupné z: seus:text: Pseudoapollodóros, Bibliothéké = Apollodorus: Library. Trans. Sir J. G. Frazer. London: Dostupné z: ollod &fromdoc=perseus%3atext%3a Strabón, Geogr. = Strabo: Geography. Trans. H. C. Hamilton. London: Dostupné z: Tacitus, Ann. = Tacitus: Letopisy. Přel. Antonín Minařík. Antická knihovna 27. Praha: Vergilius, Georg. = Publius Vergilius Maro: Zpěvy rolnické (Georgica). Přel. Helena Kurzová. Praha: Vitruvius, De archit. = Vitruvius: Deset knih o architektuře. Přel. Alois Otoupalík. Antická knihovna 42/R. Praha: Monografie Bible: Pismo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: BOUZEK, J. 1990: Thrákové. Praha: Panorama. BOUZEK, J. ONDŘEJOVÁ, I. 2004: Řecké umění: učební texty. Studia Hercynia Supp. 8. Praha. BOWDEN, H. 2010: Mystery cults of the ancient world. Princeton: Princeton University. BREMMER, J. N. 2014: Initiation into the mysteries of the ancient world. Berlin: De Gruyter. 101

102 BREMMER, J. N. ERSKINE, A. 2010: The Gods of Ancient Greece: Identities and Transformations. Edinburgh: Edinburgh University Press. BRUIT ZAIDMAN, L. 1992: Religion in the ancient Greek city. Cambridge: Cambridge University Press. BURKERT, W. 1987: Greek religion: archaic and classical. Malden: Blackwell. DE GRUMMOND, N. T. 2006: Etruscan Myth, Sacred History, and Legend. Philadelphia: UPenn Museum of Archaeology. DE GRUMMOND, N. T. SIMON, E. 2009: The Religion of the Etruscans. Austin: The University of Texas Press. DOSTÁLOVÁ, R. 2010: Geografie a mýty v Dionysiakách Nonna z Panopole. Červený Kostelec: Pavel Mervart. DOSTÁLOVÁ, R. HOŠEK, R. 1997: Antická mystéria. Praha: Vyšehrad. EBELOVÁ, K. 2012: Maska v proměnách času a kultur. Praha: Grada. ELIADE, M. 1995: Dějiny náboženského myšlení I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. FRAZER, J. G. 2007: Zlatá ratolest. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. FRIESEN, C. J. P. 2015: Reading Dionysus: Euripides Bacchae and the Cultural Contestations of Greeks, Jews, Romans, and Christians. Tübingen: Mohr Siebeck. GRAF, F. JOHNSTON, S. I. 2007: Ritual texts for the afterlife: Orpheus and the Bacchic gold tablets. New York: Routledge. GRAVES, R. 1982A: Řecké mýty I. Praha: Odeon. GRAVES, R. 1982B: Řecké mýty II. Praha: Odeon. HAYNES, S. 2005: Etruscan Civilization: A Cultural History. Los Angeles: Getty Publications. HELLER, J. 2010: Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Neratovice: Verbum. HOŠEK, R. 2004: Náboženství antického Řecka. Praha: Vyšehrad. ISLER-KERÉNYI, C. 2007: Dionysos in Archaic Greece: An Understanding through Images. Leiden and Boston: Brill. JANNOT, J. R. 2005: Religion in Ancient Etruria. Wisconsin: The University of Wisconsin Press. 102

103 KERÉNYI, K. 1976: Dionysos: archetypal image of indestructible life. Princeton: Princeton University Press. KERÉNYI, K. 1996: Mytologie Řeků I: Příběhy bohů a lidí. Praha: Oikúmené. KOESTER, H. 1995: History, Culture and Religion of the Hellenistic age. Berlin: Walter de Gruyter. KOCH, G. SICHTERMANN, H. 1982: Römische Sarkophage: Handbuch der Archäologie. München: Beck. MERTLÍK, R. 2014: Starověké báje a pověsti. Praha: Argo. MEYER, M. W. 1999: The ancient mysteries: a sourcebook of sacred texts. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. NIETZSCHE, F. 2008: Zrození tragéie, čili, Helléniství a pesimismus. Praha: Vyšehrad. OTTO, W. F. 1965: Dionysus: myth and cult. Bloomington and London: Indiana University Press. PRICE, S. 1999: Religions of the ancient Greeks. Cambridge: Cambridge University Press. PUHVEL, J. 1997: Srovnávací mythologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. RANIERI PANETTA, M. 2005: Pompeje: historie, život a umění zmizelého města. Čestlice: Rebo. SEAFORD, R. 2006: Dionysos. London: Routledge. SPAETH, B. S. 2010: The Roman Goddess Ceres. Austin: University of Texas Press. STEHLÍKOVÁ, E. 1991: Řecké divadlo klasické doby. Praha: Ústav pro klasická studia. STOREY, I. C. ALLAN, A. 2005: A guide to ancient greek drama. Oxford: Blackwell. TURCAN, R. 1996: The cults of the Roman Empire. Oxford: Blackwell. USTINOVA, Y. 1999: The Supreme Gods of the Bosporan Kingdom: Celestial Aphrodite and the Most High God. Leiden: Brill. ZANKER, P. 2004: Mit Myther leben: die Bilderwelt der römischen Sarkophage. München: Hirmer Verlag. Encyklopedie a slovníky ADKINS, L. 2011: Starověké Řecko: encyklopedická příručka. Praha: Slovart. ADKINS, L. 2012: Antický Řím: encyklopedická příručka. Praha: Slovart. 103

104 AUGÉ, CH. 1986: Dionysos (in peripheria orientali). In: In: GISLER, J. R. MÜLLER, P. AUGÉ, CH. VOLLKOMMER, R. FASEL, F. 1986: Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC). III, Atherion-Eros. 1. Zürich: Artemis, BAHNÍK, V. A KOL. 1974: Slovník antické kultury. Praha: Svoboda. BECKER, U. 2007: Slovník symbolů. Praha: Portál. CANFORA, L. 2009: Dějiny řecké literatury. Praha: KLP. COOPER, J. C. 1999: Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů. Praha: Mladá fronta. CRISTOFANI, M. 1986: Fufluns. In: GISLER, J. R. MÜLLER, P. AUGÉ, CH. VOLLKOMMER, R. FASEL, F. 1986: Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC). III, Atherion-Eros. 1. Zürich: Artemis, HALL, J. 1991: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Mladá fronta. LURKER, M. 2005: Slovník symbolů. Praha: Knižní klub. NEŠKUDLA, B. 2003: Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri. NEŠKUDLA, B. 2004: Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri. ORLIN, E. 2015: Routledge Encyclopedia of Ancient Mediterranean Religions. New York: Routledge. SVOBODA, L. A KOL. 1973: Encyklopedie antiky. Praha: Academia. VENERI, A. 1986: Dionysos. In: GISLER, J. R. MÜLLER, P. AUGÉ, CH. VOLLKOMMER, R. FASEL, F. 1986: Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC). III, Atherion-Eros. 1. Zürich: Artemis, VIDMAN, L. 1997: Od Olympu k Panteonu: antické náboženství a morálka. Praha: Vyšehrad. ZAMAROVSKÝ, V. 2013: Bohové a hrdinové antických bájí: encyklopedie. Praha: Deus. Příspěvky v periodikách, sbornících a kolektivních monografiích ASHMOLE, B. 1920: The So-Called Sardanapalus. The Annual of the British School at Athens. Vol. 24, Supp. (1919/ /1921), BEACHAM, R. 2007: Playing places: the temporary and the permanent. In: McDonald, M. Walton, J. M. 2007: The Cambridge companion to Greek and Roman theatre. Cambridge: Cambridge University Press,

105 BERNABÉ, A. 2013: Dionysos in the Mycenaean World. In: Bernabé, A. de Jáuregui, M. H. Jimenéz San Cristóbal, A. I. Hernádez, R. M. 2013: Redefining Dionysos. Berlin: Walter de Gruyter, CORRENTE, P. 2013: Dushara and Allāt alias Dionysos and Aphrodite in Herodotus 3.8. In: Bernabé, A. de Jáuregui, M. H. Jimenéz San Cristóbal, A. I. Hernádez, R. M. 2013: Redefining Dionysos. Berlin: Walter de Gruyter, GÖDDE, S. 2015: Theater. In: Raja, R. Rüpke, J. 2015: A companion to the archaeology of religion in the ancient world. Chichester: Wiley-Blackwell, GUETTEL COLE, S. 2007: Finding Dionysus. In: Ogden, D. 2007: A companion to Greek religion. Malden: Blackwell Publishing, LARSON, J. 2014: Sexuality in Greek and Roman Religion. In: Hubbard, T. K. 2014: A companion to Greek and Roman sexualities. Chichester: Wiley-Blackwell, MARTIN, L. H. 2009: Pohanské náboženské pozadí. In: Hazlett, I. 2009: Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK, SANTAMARÍA, M. A. 2013: The Term βάκχος and Dionysos βάκχιος. In: Bernabé, A. de Jáuregui, M. H. Jimenéz San Cristóbal, A. I. Hernádez, R. M. 2013: Redefining Dionysos. Berlin: Walter de Gruyter, Internetové zdroje Theoi Project: Greek Mythology & the Greek Gods. [online]. Dostupné z: 105

106 Zdroje obrázků v textu Obr. 1. LIMC III-1, 1986, 489; LIMC III-2, 1986, 393. Obr. 2. Theoi: Dionysus & Lycurgus [online]. [cit ]. Dostupné z: Wikimdie Commons: Apulian Lutrophe [online]. [cit ]. Dostupné z: r_01.jpg. Obr. 3. Theoi: Lycurgus, Ambrosia & Dionysus [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 4. Theoi: Lycurgus [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 5. Harvard Art Museum. Bell krater [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 6. Iconiclimc [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 7. Theoi: The Death of Pentheus [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 8. Academic: Dionysus, Pentheus [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 9. LIMC III-1, 1986, 489; Theoi: Dionysus & The Pirates [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 10. Theoi: Metamorphosis of the Tyrrhenian Pirates [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 11. Theoi: Dionysus & The Tyrrhenian Pirates [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 12. LIMC III-1, 1986, 469; Dioniso e Persefone, santuario di Persefone a Locri [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 13. Vlastní tvorba podle tabulky lineárního písma B. [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 14. Vlastní tvorba podle tabulky lineárního písma B. [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 15. Vlastní tvorba podle tabulky lineárního písma B. [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 16. Vlastní tvorba podle tabulky lineárního písma B. [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 17. Vlastní tvorba podle tabulky lineárního písma B. [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 18. Vlastní tvorba podle tabulky lineárního písma B. [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 19. Orliver [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 20. Piacenza liver diagram [online]. [cit ]. Dostupné z: Piacenza_liver_diagram.svg.png. Obr. 21. Cyprus [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 22. Museum of Fine Arts: Tapestry fragment with Pan and Dionysos [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 23. National Archaeological Museum, Athens. Relief Votive [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 24. Acropol [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 25. Theatre of Dionysus, Athens [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 26. Metropolitan Museum: Marble inscribed statue base [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 27. Kunsthistorisches Museum: Detail [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 28. Orphic Gold Tablet [online]. [cit ]. Dostupné z: Museo_Archeologico_Statale_Capialbi%2C_Vibo_Valentia%29.jpg. Obr. 29. British Museum, gold tablet [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 30. Getty Museum, gold tablet [online]. [cit ]. Dostupné z: 106

107 Obr. 31. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 32. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 33. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 34. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 35. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 36. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 37. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 38. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 39. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: Obr. 40. Villa of the Mysteries [online]. [cit ]. Dostupné z: 107

108 KATALOG VYBRANÝCH UMĚLECKÝCH DĚL 108

109 I. Dionýsovy atributy Kat. č.: I/1 Objekt: mince z ostrova Naxos Datace: cca 530 př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Dionýsos má husté vousy upravené do špičky, dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem. R: Hrozen vína. Nápis NAXION. Umístění: Staatliche Museen zu Berlin Kat. č.: I/2 Objekt: attický červenofigurový kylix Autor: malíř Hermaios Datace: cca 520 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos s vousy upravenými do špičky a dlouhými vlasy ověnčenými lístky břečťanu. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. V levé ruce drží picí roh, v pravé větev břečťanu. Umístění: The State Hermitage Museum, St. Petersburg Kat. č.: I/3 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: Leagrova skupina Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos jede na oslu, který má vztyčený fallos. Oděný je do krátkého chitónu a vyšívaného himatia. Dlouhé vousy má upravené do špičky, dlouhé vlasy ověnčené břečťanem. V pravé ruce drží větev vinné révy s hrozny, v levé uzdu. Před i za Dionýsem jsou satyrové. Umístění: The British Museum, London 109

110 Kat. č.: I/4 Objekt: attický červenofigurový kylix Autor: Telefův malíř Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos v medailonu nádoby má vousy upravené do špičky, vlasy má ověnčené břečťanem. Oděný je do dlouhého chitónu s nebris uvázanou na levém rameni. V pravé ruce drží thyrsos, v levé leoparda. Vedle něj je oltář s ohněm. Motivem vnější strany jsou satyrové a bakchantky. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: I/5 Objekt: attický červenofigurový stamnos Autor: Berlínský malíř Datace: cca 480 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos s dlouhými vousy upravenými do špičky a dlouhými vlasy, jedoucí na kozlovi. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. V pravé ruce drží kantharos, levou rukou drží rohy kozla. Zepředu i zezadu stojí satyrové. Na druhé straně nádoby je vyobrazen Hermés jedoucí na beranovi. Umístění: Musée du Louvre, Paris Kat. č.: I/6 Objekt: tetradrachma, Makedonie (Mende) Datace: př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Polonahý vousatý Dionýsos ležící na oslu. Spodní část těla má zakrytou himatiem. V pravé ruce drží kantharos, levou rukou opřenou o hlavu osla si podpírá hlavu. R: Ve čtverci uprostřed je vinná réva se čtyřmi hrozny. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston 110

111 Kat. č.: I/7 Objekt: řecká jihoitalská situla Datace: př. n. l. Materiál: bronz Popis: Sedící mladý Dionýsos s horní polovinou těla nahou a spodní zahalenou himatiem. Pravou rukou hladí pantera stojícího vedle něj, v levé ruce drží thyrsos. Za panterem přichází satyr s kantharem v ruce. Vedle Dionýsa tančí mainada. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: I/8 Objekt: attická červenofigurová choes Datace: cca 350 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos stojí na dvoukolém voze taženém dvěma pantery. Dionýsos jako mladý muž oblečený do dlouhého chitónu pohání oběma rukama pantery, přičemž v pravé ruce třímá thyrsos. Hlavu má ozdobenou věncem. Před pantery stojí Ariadné nebo nymfa s pochodněmi v rukou. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: I/9 Objekt: attická černofigurová amfora Datace: konec 4. st. př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos s dlouhými vousy upravenými do špičky jede na býku. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. Ve vlasech má břečťanový věnec. V pravé ruce drží picí roh a dvojitou sekeru. U nohou býka leží jeden satyr, druhý se vztyčeným fallem stojí za býkem. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Napoli 111

112 Kat. č.: I/10 Objekt: podlahová mozaika Datace: př. n. l. Materiál: kámen Popis: Dionýsos jako mladík jedoucí na leopardovi. Oděný je do šedého dlouhého chitónu a žlutého himatia. Na hlavě má břečťanový věnec. V pravé ruce drží thyrsos ozdobený žlutou stužkou, v pravé drží tympán. Leopard má kolem krku břečťanový věnec s červenou stuhou. Umístění: Délos, Dům masek Kat. č.: I/11 Objekt: soška Datace: 2. st. př. n. l. Materiál: bronz Popis: Dionýsos jako mladík. Kromě nebris sepnuté na levém rameni je nahý. Na nohou má vysoké lovecké sandály. Vlasy má učesané do drdolu na zátylku. Po obou stranách hlavy je dekorován hrozny vinné révy. Na ramena mu spadá zvlněná stuha z věnce. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: I/12 Objekt: votivní reliéf Datace: 1. st. př. n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos vyobrazený z profilu s delšími vousy upravenými do špičky. Vlasy má přepásané čelenkou. Dlouhý šat mu splývá ke kotníkům, na nohou má nízké sandály. V pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos. Umístění: National Archaeological Museum, Athens 112

113 Kat. č.: I/13 Objekt: římská podlahová mozaika z Londýna Datace: st. n. l. Materiál: kámen Popis: Centrální medailon s motivem mladého Dionýsa jedoucího na tygřici. Dionýsos je ověnčen vinnými listy, je nahý, intimní partie mu zakrývá volně splývající modrý himation sepnutý na pravém rameni. Na nohou má vysoké sandály. V levé ruce drží thyrsos. Pravou rukou se opírá o tygřici a drží v ní pohár. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: I/14 Objekt: římská gemma Datace: 1. st. př. n. l. 3. st. n. l. Materiál: achát Popis: Dionýsos jako nahý malý chlapec stojí vedle keře vinné révy. V pravé ruce drží pohár, v levé hrozen vína. Vedle něj plane oheň. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: I/15 Objekt: římská socha Datace: 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako nahý mladý muž. Vlasy má ověnčené lístky a plody břečťanu. V pravé ruce drží hrozen vína, v levé pateru. Sloupek u jeho pravé nohy je ozdoben keřem vinné révy. U jeho levé nohy sedí panter se zvednutou pravou tlapou. Umístění: The State Hermitage Museum, St. Petersburg 113

114 II. Dionýsův thiasos Kat. č.: II/1 Objekt: attický černofigurový kylix Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsovo procesí se členy v pořadí: mainada satyr Dionýsos mainada satyr mainada satyr. Dionýsos je oděný do dlouhého chitónu a himatia, má dlouhé vousy upravené do špičky a vlasy ověnčené břečťanem. V levé ruce drží rhyton, v pravé větvičku břečťanu. Satyrové jsou nazí s naznačením ochlupení po těle. Mají koňské ocasy a uši, dlouhé zrzavé vlasy i vousy a ztopořené fally. Dva z nich drží větvičku břečťanu. Mainady mají dlouhé vlasy a oděné jsou do dlouhého peplu. Umístění: The State Hermitage Museum, St. Petersburg Kat. č.: II/2 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: Amasidův malíř Datace: 530 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Nalevo stojí Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem, husté vousy má upravené do špičky. V pravé ruce drží kantharos, levou rukou zdraví dvě mainady, které mu přinášejí zajíce. Obě mainady mají dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a jsou oděné do dlouhého chitónu s leopardí kůží. Navzájem se objímají za ramena. Jedna drží zvíře, druhá větvičku břečťanu. Umístění: Cabinet des Médailles, Paris Kat. č.: II/3 Objekt: attický černofigurový kylix Autor: malíř Nikosthenés Datace: 520 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Scéna symposia. Napravo sedí Dionýsos s dlouhými vousy upravenými do špičky a břečťanovým věncem na hlavě. Okolo něj jsou satyrové a mainady. Mainady jsou ověnčené břečťanem, ta, která stojí naproti Dionýsovi, drží oinochoe. Satyrové jsou nazí s koňskými ocasy a ušima, mají plnovous a vztyčený fallos. Jeden z nich hraje na dvojitou píšťalu. Celý výjev je lemován větvičkami vinné révy i s hrozny. V medailonu uprostřed nádoby je Gorgona. Umístění: Museé du Louvre, Paris 114

115 Kat. č.: II/4 Objekt: attická černofigurová hydrie Autor: malíř Pamphaios Datace: cca 520 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos uprostřed thiasu. Má dlouhé špičaté vousy a vlasy ověnčené břečťanem. Oděný je do dlouhého chitónu a pruhovaného himatia. V pravé ruce drží kantharos, v levé větvičku břečťanu, která se rozprostírá po celé ploše výjevu. Před ním napravo tančí a hraje na krotalu mainada s dlouhými vlasy ověnčenými břečťanem, oděná do dlouhého zdobeného chitónu a leopardí kůže. Napravo hraje na lyru nahý satyr s koňským ocasem a dlouhými vousy a vlasy ověnčenými břečťanem. Nalevo za Dionýsem hraje na dvojitou flétnu druhý satyr, stejného vzhledu jako první. Za ním stojí mainada s dlouhými vlasy ověnčenými břečťanem, oděná do dlouhého zdobeného chitónu. Okolo beder má krátký svršek, z něhož vylézá had a na ramenou nese laň. Ve spodním pásu proti sobě stojí lev a kanec. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: II/5 Objekt: attická červenofigurová amfora Autor: Three-line group Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos sedí na stoličce. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a dlouhé vousy upravené do špičky. Oděný je do dlouhého chitónu a zdobeného himatia. V pravé ruce drží kantharos, v levé větvičku břečťanu, která se rozprostírá po celé ploše. Naproti němu klečí na jednom koleni nahý Sílén s dlouhými vlasy a vousy. Má koňský ocas a uši. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: II/6 Objekt: attická červenofigurová amfora Autor: Kleophradův malíř Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed mezi dvěma mainadami stojí Dionýsos s dlouhými vlnitými vlasy a vousy upravenými do špičky. Na hlavě má břečťanový věnec. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia s leopardí kůží uvázanou okolo krku. V pravé ruce drží kantharos, v levé větev vinné révy. Obě mainady mají na hlavě čepec, z něhož jsou uvolněné dva dlouhé vlnité prameny vlasů. Oděné jsou do dlouhého chitónu a himatia. Obě drží v pravé ruce thyrsos, mainada nalevo drží navíc v levé ruce hada a má na sobě nebris. Umístění: Staatliche Antikensammlungen, München 115

116 Kat. č.: II/7 Objekt: attický červenofigurový kylix Autor: malíř Brygos Datace: cca 480 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos v extatické pozici se zakloněnou hlavou hraje na lyru. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem, vousy upravené do špičky. Oděný je do dlouhého chitónu a zdobeného himatia. Napravo tančí satyr s koňským ocasem a ušima. Má plnovous a vlasy ověnčené břečťanem. Na hrudi má uvázanou leopardí kůži a v každé ruce drží krotalu. Nalevo tančí druhý satyr, stejného vzhledu jako první, ale nemá zvířecí kůži na ramenou. V pravé ruce drží krotalu, v levé větev vinné révy, která dekoruje celou scénu. Umístění: Musée du Louvre, Paris Kat. č.: II/8 Objekt: attický červenofigurový kratér Autor: malíř Curti Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed stojí Dionýsos s dlouhými vlnitými vlasy ověnčenými břečťanem a dlouhými vousy upravenými do špičky. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. V pravé ruce drží thyrsos, v levé kantharos. Napravo tančí a hraje na bubínek mainada v dlouhém chitónu. Ve vlasech má zapletené dva hady. Nalevo sedí a hraje na dvojitou flétnu nahý satyr s koňským ocasem a ušima. Umístění: Harvard Art Museums Kat. č.: II/9 Objekt: attický červenofigurový kratér Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed sedí na plášti nahý Dionýsos vyobrazený jako krásný mladík s dlouhými vlnitými vlasy ověnčenými břečťanem. Pravou ruku s kantharem pozvedá nad hlavu, v levé drží thyrsos. Napravo i nalevo stojí mainada a satyr, uprostřed u Dionýsa je okřídlený Erós. Mainady jsou oděné do dlouhého zdobeného chitónu a každá drží thyrsos. Za nimi tančí a hrají na krotalu nazí satyrové s koňskými ocasy, dlouhými vlasy a hustými vousy. Umístění: The British Museum, London 116

117 Kat. č.: II/10 Objekt: attický červenofigurový lekythos Autor: Makariův malíř Datace: cca 400 př. n. l. Materiál: terakota, zlato Popis: Dionýsos vyobrazený jako krásný nahý mladík sedí na plášti. Na nohou má vysoké sandály. Vlnité vlasy má přepásané stuhou. V pravé ruce drží thyrsos. Hledí před sebe na okřídleného Eróta, který mu nabízí kantharos. Ze země vyrůstají snítky vavřínu. Na každé straně stojí mainada. Obrys kantharu, detaily Erótových křídel, bobule vavřínu, stuhy ve vlasech Eróta a mainady a šperky jsou pozlacené. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: II/11 Objekt: jihoitalský červenofigurový kratér Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Nalevo sedí na plášti nahý mladý Dionýsos. Okolo hlavy má uvázanou mitru, v pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos. Před ním stojí stolek s kratérem a ovocem. Vedle stolku stojí mainada oděná do dlouhého chitónu s nebris. V pravé ruce drží pateru, v levé větev. Napravo sedí na zvířecí kůži Papposílénos s kylixem v pravé ruce a thyrsem v levé. Má bílé vousy i vlasy a koňské uši. Tělo má pokryté bílými chomáčky divadelní kostým v satyrském dramatu. Nad ním visí divadelní maska. Umístění: The State Hermitage Museum, St. Petersburg Kat. č.: II/12 Objekt: attický červenofigurový kratér Autor: malíř Filottranno Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Ve středu leží na lehátku vousatý Dionýsos s bílou mitrou uvázanou okolo hlavy. Horní část těla má nahou, spodní zakrytou himatiem. V levé ruce drží thyrsos. Za ním sedí na kraji lehátka mainada, oděná do dlouhého chitónu. Ruku má položenou na Dionýsově rameni. Naproti Dionýsovi stojí mainada v dlouhém chitónu a himatiu. V pravé ruce drží rhyton a v levé pateru. Za ní hraje na flétnu mladý satyr s leopardí kůži přehozenou přes levou ruku. U lehátka na zemi sedí nahý satyr s koňským ocasem, ověnčený břečťanem. Umístění: The British Museum, London 117

118 Kat. č.: II/13 Objekt: krytka etruského zrcadla Datace: př. n. l. Materiál: stříbro Popis: Dionýsos (Fufluns) jde v radostné náladě opřený o okřídleného Eróta a starého Síléna, který hraje na dvojitou píšťalu. Všichni jsou nazí, jen Dionýsos má na nohou vysoké sandály a Sílén má kolem ramen nebris. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: II/14 Objekt: římská freska z villy v Boscoreale Datace: cca 30 př. n. l. Materiál: --- Popis: Dionýsos jako krásný nahý mladík stojí vedle Síléna, který hraje na lyru. Dionýsos drží v levé ruce thyrsos ozdobený stužkou, v pravé ruce má číši, z níž vylévá víno panterovi, který sedí u jeho pravé nohy. Nad jeho hlavou ověnčenou vinnou révou visí hrozny vína. Starý Sílén má bílý plnovous a pleš ověnčenou břečťanem. Horní část těla má nahou, spodní zakrytou pláštěm. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: II/15 Objekt: reliéf Datace: cca 1. st. n. l., římská kopie hellénistického originálu Materiál: mramor Popis: V čele zástupu jde nalevo Dionýsos. Má dlouhé vlasy a vousy upravené do špičky. Oděný je do krátkého chitónu, na nohou má vysoké sandály. V nedochované pravé ruce držel kantharos, v levé nese thyrsos. Za ním kráčí tři Hóry, mladé ženy s vlasy upravenými do drdolu, oděné do dlouhého chitónu. Umístění: Musée du Louvre, Paris 118

119 Kat. č.: II/16 Objekt: kampánský reliéf Datace: n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos nalevo je nahý kromě pláštíku na ramenou a nízkých sandálů na nohou. Hlavu má ověnčenou břečťanem, dlouhé vlasy mu splývají na ramena. V levé ruce drží thyrsos ozdobený stužkou. Satyr je také nahý, má krátký zvířecí ocásek. V pravé ruce drží zapálenou pochodeň, v levé drží za hlavou transportní amforu na víno. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: II/17 Objekt: sousoší, římská kopie hellénistického originálu Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako krásný nahý mladík s dlouhými vlasy ověnčenými břečťanem. Na každém rameni mu splývají vlnité kadeře. Pravou paži má zvednutou a opřenou o hlavu. V levé ruce, kterou opírá o satyrova ramena, drží číši. U Dionýsovy pravé nohy sedí panter. Satyr je také vyobrazený jako mladík, je nahý kromě nebris na ramenou uvázané pod krkem. V satyrově levé ruce a na paži jsou pozůstatky (pravděpodobně) thyrsu. Umístění: Staatliche Museen zu Berlin Kat. č.: II/18 Objekt: římská soška Datace: 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Sousoší Dionýsa, Pána a satyra. Dionýsos jako krásný nahý mladík s dlouhými vlasy spadajícími na ramena se oběma rukama zapírá o své dva druhy, přičemž v pravé ruce drží číši. Pán po jeho pravém boku má plnovous, husté vlasy a kozlí nohy. Po jeho levém boku je mladý satyr. Umístění: Staatliche Museen zu Berlin 119

120 III. Dionýsovo narození a dětství Kat. č.: III/1 Objekt: attický červenofigurový lekythos Autor: Alkimachův malíř Datace: cca 460 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsovo narození z Diova stehna. Zeus sedí na kameni, je nahý, má dlouhé vousy a vlasy ověnčené břečťanem. Oběma rukama se drží za levé stehno, z něhož vykukuje Dionýsova hlava ověnčená břečťanem. Naproti stojí Hermés oděný do krátkého chitónu a chlamys, na hlavě má klobouk, na nohou sandály s křídly a v pravé ruce drží svoji typickou berlu. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: III/2 Objekt: apulský červenofigurový kratér Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: V centru výjevu leží Zeus, z jehož stehna vyskakuje malý Dionýsos ověnčený břečťanem. K Dionýsovi natahuje ruce bohyně porodu Eileithýia. Okolo jsou v různých pozicích další bohové: nahoře Pán, vpravo Apollón a Artemis, vpravo dole satyr, dole pod Diem Hermés, vedle něj tři nymfy, nebo Moiry, vlevo nahoře sedí Afrodíta a Erós. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Taranto Kat. č.: III/3 Objekt: římský reliéf Datace: pol. 4. st. př. n. l. Materiál: mramor Popis: Nalevo sedí na kameni Zeus, z jehož stehna vyskakuje malý Dionýsos. Toho do látky v rukou chytá Hermés. Za ním stojí tři ženské postavy, nymfy, možná i bohyně porodu Eileithýia. Umístění: Musei Vaticani, Roma 120

121 Kat. č.: III/4 Objekt: attická červenofigurová hydrie Autor: malíř Villa Giulia Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed stojí vousatý satyr se špičatýma ušima a koňským ocasem. V náručí drží malého Dionýsa. Ten je nahý, ve vlasech má uvázanou mitru. Napravo stojí mainada s thyrsem v pravé ruce. Oděná je do dlouhého chitónu a leopardí kůže. Nalevo stojí nymfa oděná do dlouhého chitónu a himatia. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: III/5 Objekt: krytka etruského zrcadla Datace: asi 4. př. n. l. Materiál: bronz Popis: Napravo sedí nymfa s malým Dionýsem (Fufluns) na klíně. Dionýsos oběma rukama drží roh. Nalevo stojí mladý Hermés (Turms) Umístění: The British Museum, London Kat. č.: III/6 Objekt: socha Autor: Práxitelés Datace: cca 330 př. n. l. Materiál: parský mramor Popis: Mladý nahý Hermés drží v levé ruce malého Dionýsa, jehož spodní část těla je zabalena do látky. Přes kmen stromu je přehozený plášť. V chybějící pravé paži měl Hermés držet trs hroznů, po němž se Dionýsos natahoval. Umístění: The Archaeological Museum of Olympia 121

122 Kat. č.: III/7 Objekt: římská socha Autor: řecký originál je od sochař Lýsippa Datace: kopie z st. n. l., originál cca 300 př. n. l. Materiál: mramor Popis: Starší satyr, Sílén, s hustými vousy a vlasy ověnčenými vinnou révou (nebo břečťanem), drží v náručí malého Dionýsa. Opírá se o kmen stromu. Sílén je nahý, kromě panteří kůže spadené přes jeho levou paži. Jedná se o římskou mramorovou kopii řeckého bronzového originálu od sochaře Lýsippa. Umístění: Musée du Louvre, Paris Kat. č.: III/8 Objekt: kampánský reliéf Datace: 50 př. n. l. 25 n. l. Materiál: terakota Popis: Tančící mainada a satyr drží liknon, v němž leží malý Dionýsos. Dionýsos má část těla přikrytou látkou, jinak je nahý. V pravé ruce drží úponek vinné révy s listy a hrozny. Mainada na levé straně je oděna do dlouhého chitónu, přes levé rameno má nebris, v pravé ruce drží pochodeň. Mladý satyr napravo je nahý kromě panteří kůže přehozené přes levé rameno, v levé ruce drží thyrsos ozdobený stužkou. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: III/9 Objekt: gemma Datace: st. n. l. Materiál: sklo, imitace achátu Popis: Mladý nahý satyr sedí na skále. V pravé ruce drží pastýřskou hůl, v levé drží hrozen vína, po kterém se natahuje malý Dionýsos. Za ním roste kmen vinné révy s jedním hroznem nad Dionýsovou hlavou. Umístění: The British Museum, London 122

123 Kat. č.: III/10 Objekt: římská freska, Herkulaneum Datace: cca 70 n. l. Materiál: --- Popis: Sedící starý Sílén drží v náručí malého Dionýsa, který se natahuje po hroznu vína, který drží nymfa sedící za Sílénem. Další dvě mužské postavy stojí za stromem. Napravo sedí Hermés, na hlavě má svůj typický klobouk, na nohou okřídlené sandály. V levé ruce drží lyru. U jeho pravé nohy sedí Pán s kozlíma nohama a růžky na hlavě. V popředí leží u Síléna osel, naproti němu si s tympánem hraje leopard. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Napoli Kat. č.: III/11 Objekt: římská socha Datace: 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako malý chlapec. Je nahý kromě nebris svázané na bříšku, který mu zakrývá ramena a Hlavu má ověnčenou břečťanem. V pravé ruce drží v úrovni hlavy hrozen vína, v levé drží pateru. Ruce byly restaurovány v 18. století. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: III/12 Objekt: římská socha Datace: 2. st. n. l., římská kopie hellénistického originálu Materiál: mramor Popis: Mladý krásný satyr si hraje s dítětem Dionýsem, kterého společně s košíkem ovoce drží ve své levé ruce. Na hlavě má věnec z šišek. Je nahý, pouze přes levé rameno mu spadá nebris. Oporu sochy tvoří kmen stromu, na němž jsou zavěšeny činely. Zpoza kmene vylézá panter, který stojí jednou tlapou na kozí hlavě. Dionýsos vzhlíží k satyrovi, pravou rukou se dotýká ovoce, v levé drží hrozen vína. Umístění: The British Museum, London 123

124 IV. Dionýsos jako krásný mladík Kat. č.: IV/1 Objekt: řecká soška Datace: cca 200 př. n. l. Materiál: bronz Popis: Dionýsos jako krásný bezvousý nahý mladík s kratšími vlasy sčesanými dozadu. Jediným atributem je kantharos v jeho pravé ruce. Podle rozestavění prstů levé ruky v ní snad mohl držet thyrsos. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IV/2 Objekt: římská socha Datace: 2. st. n. l.; římská kopie řeckého originálu Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako krásný bezvousý nahý mladík. Hlavu má ověnčenou listy a hrozny vinné révy. V pravé ruce drží pohár v gestu přípitku. V levé ruce svěšené podél těla drží hrozen vína. Umístění: The State Hermitage Museum, St. Petersburg Kat. č.: IV/3 Objekt: římská socha Datace: 2. st. n. l., římská kopie řeckého hellénistického originálu Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako krásný bezvousý mladík s horní polovinou těla nahou a spodní zahalenou drapérií splývající z levého ramene přes záda k zemi. V levé ruce přidržuje látku a drží v ní hrozen vína. Hlavu má ověnčenou vinnou révou. Sandály má ozdobené malými lístky břečťanu. Umístění: The British Museum, London 124

125 Kat. č.: IV/4 Objekt: římská socha Datace: st. n. l. Materiál: bronz Popis: Dionýsos jako krásný bezvousý nahý mladík. Dlouhé vlasy ozdobené vinnou révou mu v jednotlivých pramenech spadají na ramena. V levé ruce drží thyrsos. Umístění: Museo Nazionale Romano, Rome Kat. č.: IV/5 Objekt: římská socha z Hadriánovy villy Datace: 1. pol. 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako krásný bezvousý mladík. Je nahý kromě nebris uvázané na pravém rameni. Vlasy má upravené do spíše dámského účesu. Pravá ruka se nedochovala, pravděpodobně v ní mohl držet kantharos. Umístění: Museo Nazionale Romano, Roma Kat. č.: IV/6 Objekt: římská socha Datace: 1. pol. 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako krásný bezvousý nahý mladík. Dlouhé vlasy, ověnčené břečťanem a vinnou révou, mu v pramenech splývají na ramena. V pravé ruce drží hrozen vína, v levé pateru. Hlava je téměř celá zrestaurovaná. Umístění: Musei Vaticani, Roma 125

126 Kat. č.: IV/7 Objekt: hellénistická hlava Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Hlava mladého krásného bezvousého Dionýsa ověnčená hrozny a listy vinné révy. Vlasy jsou vepředu vyčesané do výšky, po stranách stočené do jednoho pramenu a vzadu sčesané do uzlu. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: IV/8 Objekt: římská hlava Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Římská kopie řeckého originálu z 2. st. př. n. l. Dionýsos jako krásný bezvousý mladík. Jediným atributem odkazujícím na něj je mitra načervenalé barvy. Ve vlasech jsou dochovány stopy zlacení. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: IV/9 Objekt: římská hlava Datace: 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Hlava mladého krásného bezvousého Dionýsa. Vlasy jsou ozdobené lístky a hrozny vinné révy. Umístění: The Metropolitan Museum, New York 126

127 Kat. č.: IV/10 Objekt: drachma (?), Korkýra Datace: př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Vyobrazen jako krásný mladík s dlouhými vlasy sčesanými do drdolu s prameny splývajícími podél krku. Ověnčený je břečťanovými listy a bobulemi. R: Okřídlený Pegas. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: IV/11 Objekt: mince, Andros Datace: př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Vyobrazen jako krásný mladík s dlouhými vlasy splývajícími podél krku. Ověnčený břečťanovými listy. R: Panter. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IV/12 Objekt: tetradrachma, Thasos Datace: př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Vyobrazen jako krásný mladík s dlouhými vlasy sčesanými do drdolu a splývajícími podél krku. Hlavu má přepásanou mitrou a ověnčenou lístky a bobulemi břečťanu. R: Stojící nahý Héraklés s kyjem v pravé a lví kůží v levé ruce. Umístění: The British Museum, London 127

128 V. Dionýsos jako vousatý starší muž Kat. č.: V/1 Objekt: socha Dionýsa Sardanapala Datace: kopie z 1. st. n. l. Materiál: pentelský mramor Popis: Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Vlasy má sčesané dozadu s několika prameny, které spadají na ramena. Má dlouhé husté vousy. Umístění: National Archaeological Museum of Athens Kat. č.: V/2 Objekt: socha Dionýsa Sardanapala Datace: n. l., římská kopie řeckého originálu Materiál: mramor Popis: Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Má dlouhé vlnité vlasy splývající na ramena a dlouhé vousy oddělené do jednotlivých pramenů. Pravá paže mu chybí, předpokládá se, že v ní držel thyrsos. Socha je vytesaná z jednoho bloku kamene. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: V/3 Objekt: socha Dionýsa Sardanapala Datace: 1. st. n. l., římská kopie řeckého originálu Materiál: mramor Popis: Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Má dlouhé vlnité vlasy splývající na ramena a dlouhé vousy oddělené do jednotlivých pramenů. Umístění: Musei Vaticani, Roma 128

129 Kat. č.: V/4 Objekt: hlava Datace: nejistá, pravděpodobně římské klasicistní dílo Materiál: mramor Popis: Hlava Dionýsa jako staršího muže s hustým plnovousem uprostřed rozděleným na poloviny. Husté vlasy má ověnčené břečťanovými listy i bobulemi. Čelo má přepásané mitrou. Umístění: Museo Nazionale di San Martino, Napoli Kat. č.: V/5 Objekt: římská hlava Datace: římské kopie v řeckém stylu 5. st. př. n. l. Materiál: mramor Popis: Hlava Dionýsa, pravděpodobně určená k použití jako hermovka. Husté vousy jsou zarovnané do vodorovné ostré linie. Vlasy jsou sčesané dozadu, bohaté prameny okolo hlavy jsou ozdobené břečťanovými listy i bobulemi. Umístění: Musei Capitolini, Roma Kat. č.: V/6 Objekt: římská busta Datace: n. l. Materiál: terakota Popis: Busta Dionýsa jako staršího muže s hustými vousy vodorovně zarovnanými. Vlasy má zakryté kusem látky, která volně spadá i na horizontální trám, který tvoří ramena. Pár pramenů mu volně spadá vedle vousů. Na hlavě je látka dekorovaná listy vinné révy. Umístění: The British Museum, London 129

130 Kat. č.: V/7 Objekt: řecká gemma (intaglie) Datace: př. n. l. Materiál: granát Popis: Hlava Dionýsa z profilu. Dlouhé vousy má rozdělené do jednotlivých prstýnků. Vlasy má přepásané čelenkou. Umístění: The Walters Art Museum, Baltimore Kat. č.: V/8 Objekt: gemma prsten Autor: Aspasios Datace: 1. st. př. n. l. 1. st. n. l. Materiál: jaspis, zlato Popis: Busta (hermovka) Dionýsa s hustými vousy. Hlavu má bohatě ověnčenou, na každé straně mu podél vousů splývá uvolněný pramen vlasů. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: V/9 Objekt: římská gemma prsten Datace: st. n. l. Materiál: ametyst Popis: Busta Dionýsa s hustými vousy. Vlasy má sčesané dozadu kromě jednoho pramínku splývajícího na ramena na každé straně. Hlavu má ověnčenou listy vinné révy a přepásanou čelenkou. Umístění: The Metropolitan Museum, New York 130

131 Kat. č.: V/10 Objekt: drachma, Naxos Datace: př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Vyobrazen jako vousatý starší muž s břečťanovým věncem. Vlasy má rozpuštěné a vousy má v archaickém stylu upravené do špičky. R: Hrozen vinné révy se dvěma listy. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: V/11 Objekt: mince, Andros Datace: př. n. l. Materiál: slitina mědi Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Vyobrazen jako vousatý starší muž s břečťanovým věncem. R: Kantharos. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: V/12 Objekt: tetartemorion, Thasos Datace: cca 280 př. n. l. Materiál: stříbro Popis: A: Hlava Dionýsa z profilu. Vyobrazen jako vousatý starší muž s břečťanovým věncem. R: Nápis a kyj ohraničené vavřínovým věncem. Umístění: The British Museum, London 131

132 VI. Dionýsos jako hermovka a maska Kat. č.: VI/1 Objekt: maska Datace: cca 530 př. n. l. Materiál: mramor Popis: Hlava Dionýsa s hustými vousy a bohatými kadeřemi, které upravené do vlnek rámují čelo. Oči jsou zvýrazněné a lehce vystouplé. Umístění: National Archaeological Museum of Athens Kat. č.: VI/2 Objekt: attická černofigurová amfora Datace: cca 510 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Maska Dionýsa (nebo satyra) umístěná mezi dvěma očima. Maska má knír, dlouhé vousy a dlouhé vlnité vlasy ověnčené břečťanem. Umístění: National Museum of Denmark, Kopenhagen Kat. č.: VI/3 Objekt: attický černofigurový lekythos Autor: Haimonův malíř Datace: cca 480 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Ve středu je sloup s hlavicí, v jehož středu je dvojitá maska Dionýsa s dlouhými vousy upravenými do špičky. Z každé strany sloupu tančí dvě ženy s nataženýma rukama, oděné do dlouhého chitónu a himatia. Z hlavice sloupu a nad maskou vyrůstají do obou stran větve břečťanu. Umístění: National Archaeological Museum of Athens 132

133 Kat. č.: VI/4 Objekt: attický červenofigurový stamnos Autor: malíř Villa Giulia Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Vykonávání oběti před sochou Dionýsa tvořenou maskou na sloupu. Z horní části sloupu nad maskou vyrůstají do každé strany tři výhonky břečťanu. Maska má dlouhé husté vousy, vlasy má ověnčené břečťanem. Dva kruhy vedle vousů značí ramena. Sloupek je zahalený dlouhým chitónem a pláštěm. Před sloupkem je stůl s velkými stamny na obou koncích. Mainada napravo se chystá do stamnu ponořit naběračku, mainada nalevo drží v obou rukou kotylé. Obě jsou ověnčené břečťanem a oděné do dlouhého chitónu. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VI/5 Objekt: attická červenofigurová olpe Datace: 2. pol. 5. st. př. n. l. Materiál: terakota Popis: Nahý satyr (Sílén) s koňským ocasem, plnovousem, pleší a koňskýma ušima běží s Dionýsovou hermovkou v rukách. Dionýsova hlava má dlouhé vlasy a vousy upravené do špičky. Kromě vztyčeného fallu tvoří tělo hladký kvádr. Umístění: The State Hermitage Museum, St. Petersburg Kat. č.: VI/6 Objekt: attická červenofigurová peliké Autor: Alkimachův malíř Datace: pol. 5. st. př. n. l. Materiál: terakota Popis: Plešatý Sílén s plnovousem, koňskýma ušima a ocasem, zčásti zahalený krátkým pláštíkem se levou rukou zapírá o hůlku a pravou ruku vztahuje k Dionýsově hermovce. Dionýsos má dlouhé vlasy a vousy. Kromě vztyčené fallu tvoří tělo hladký kvádr. Umístění: Staatliche Kunstsammlungen, Dresden 133

134 Kat. č.: VI/7 Objekt: attický červenofigurový stamnos Autor: malíř Dinů Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed stojí sloupek zahalený do zdobeného šatu s maskou Dionýsa s hustými vousy. Po bocích vyrůstají ze sloupku větvičky břečtanu. Před sloupkem je stůl se stamny na obou koncích. Napravo tančí dvě ženy, první drží činely, druhá dvě hořící pochodně. Nalevo nabírá jedna žena naběračkou víno ze stamnu do kotylé. Druhá tančí s pochodní v pravé a thyrsem v levé ruce. Všechny ženy jsou oděné do dlouhého chitónu s nebris a jsou ověnčené břečťanem. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Naples Kat. č.: VI/8 Objekt: hermovka Datace: př. n. l. Materiál: bronz, vápenec Popis: Hlava Dionýsa s pokrývkou hlavy ve tvaru turbanu, vlasy nad čelem jsou upravené do menších kudrlinek. Dlouhé husté vousy jsou rozdělené do jednotlivých pramínků. V levém oku zůstala vložka ze světlého materiálu s tmavou čočkou. Umístění: The J. Paul Getty Museum, Los Angeles Kat. č.: VI/9 Objekt: hellénistická soška Datace: cca 100 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Afrodíta věnčící hermovku Dionýsa břečťanovými listy. Afrodíta je nahá kromě himatia splývajícího po jejím boku a zádech až k zemi. Dionýsovu hlavu korunuje malý polos, dlouhé vlasy mu spadají na ramena. Má husté dlouhé vousy. Tělo tvoří obyčejný kvádr se vztyčeným fallem. Hermovka stojí na kruhovém podstavci ozdobeném hrozny vína. Umístění: The British Museum, London 134

135 Kat. č.: VI/10 Objekt: ataše Datace: 1. st. př. n. l. 1. st. n. l. Materiál: bronz, měď, stříbro Popis: Ataše ve formě Dionýsovy hlavy s výrazně hustými dlouhými vousy oddělenými do jednotlivých pramínků. Vlasy jsou zdobené listy a bobulemi břečťanu. Čelo je přepásáno stříbrnou páskou. Meandr na úchytce byl také zdobený stříbrem. Rty byly pokryté mědí. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: VI/11 Objekt: kampánský reliéf Datace: 20 př. n. l. 50 n. l. Materiál: terakota Popis: Reliéf vyobrazuje tři divadelní masky, uprostřed Dionýsos, nalevo satyr a napravo Sílén. Dionýsos má dlouhé vlnité rozpuštěné vlasy rozdělené do jednotlivých pramenů. Na hlavě má čelenku z břečťanu. Satyr má typický velký nos a růžky. Mezi nimi leží syrinx. Sílén je vyobrazený jako vousatý stařec s čelenkou z břečťanu. Mezi ním a Dionýsem leží thyrsos ozdobený stuhou. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VI/12 Objekt: římský pečetní prsten Datace: st. n. l. Materiál: sardonyx Popis: Kámen s divadelní maskou Dionýsa ověnčenou listy a plody břečťanu. Maska má výrazné oči a typické pootevřené rty. Umístění: The British Museum, London 135

136 VII. Dionýsos jako bůh vína a vinařství Kat. č.: VII/1 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: malíř Affekter Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Předání vína Íkariovi v Athénách. Dionýsos ověnčený břečťanem s vousy upravenými do špičky stojí s kantharem v pravé a vinnou révou v levé ruce naproti Íkariovi. Ten v pravé ruce pozvedá kantharos na pozdrav Dionýsovi, v levé ruce má hůl. Oba jsou oděni do dlouhého chitónu a himatia. Za Íkariem tančí Sílén s koňským ocasem, ušima, pleší a plnovousem. Za Dionýsem stojí nahý muž s plnovousem. Umístění: Kunsthistorisches Museum, Wien Kat. č.: VII/2 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: malíř Exekiás Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Ve středu sedí Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a zdobeného himatia. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem, vousy má upravené do špičky. V pravé ruce drží kantharos. Podél zad mu splývá větev břečťanu. Všude okolo je vinná réva se zralými hrozny, které do košů sbírá dvanáct satyrů. Ti jsou oproti Dionýsovi vyobrazeni velice malí. Všichni jsou nazí, s koňským ocasem a ušima, hustými vlasy a vousy. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: VII/3 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: Amasidův malíř Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos stojí nalevo mezi dvěma sílény, všichni tři jdou směrem k sílénovi, který šlapáním hroznů v koši lisuje šťávu, která vytéká do nádoby na zemi. Dionýsos je zahalený do dlouhého chitónu a himatia, hlavu má ověnčenou břečťanem a dlouhé vousy má upravené do špičky. V pravé ruce nese kantharos. Sílén za Dionýsem hraje na flétnu. Sílén před Dionýsem ochutnává vylisovanou šťávu. Napravo tančí sílén a mainada. Všichni síléni jsou nazí, s koňským ocasem a dlouhým fallem. Mají koňské uši a plnovous. Umístění: Antikenmuseum, Basel 136

137 Kat. č.: VII/4 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: malíř Exekiás Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Známější strana vyobrazující Achillea porážejícího královnu Amazonek Penthesileu. Strana B: Naproti sobě stojí Dionýsos a jeho syn Oinopión. Dionýsos je oděný do dlouhého chitónu a himatia. Má dlouhé vousy upravené do špičky a vlasy ověnčené břečťanem. V levé ruce drží větvičky břečťanu a v pravé předává kantharos s vínem Oinopiónovi. Oinopión je nahý, vlasy má ověnčené myrtou, v pravé ruce drží oinochoe. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VII/5 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: malíř Affekter Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Dionýsos leží na lehátku pod vinnou révou. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a dlouhé vousy upravené do špičky. V rukou drží kylix. Naproti němu sedí Ariadné, která mu dává květinu. Nalevo hraje satyr na dvojitou flétnu, za ním hraje mainada na krotalu. Napravo šplhá satyr po vinné révě a za ním další satyr tančí s mainadou. Strana B: Tři satyrové sklízí a vymačkávají vinnou révu. Čtvrtý satyr napravo obtěžuje mainadu. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: VII/6 Objekt: attický černofigurový kylix Autor: malíř Chiusi Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Scéna vinobraní. Uprostřed jede Dionýsos na oslu, který má vztyčený fallos. Dionýsos je ověnčený břečťanem, má dlouhé vousy upravené do špičky. Okolo něj satyrové a mainady sbírají zralé hrozny do košíků. Umístění: Cabinet des Médailles, Paris 137

138 Kat. č.: VII/7 Objekt: attická červenofigurová choes Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Opilý Dionýsos podpíraný satyrem. Dionýsos je nahý kromě sandálů a pláště přehozeného přes levé rameno. Má dlouhé vousy upravené do špičky a dlouhé vlasy převázané mitrou. V pravé ruce drží thyrsos. Satyr pravou rukou podpírá Dionýsa a v levé nese lyru. Je nahý, má plnovous a vlasy ověnčené břečťanem. Vepředu jde satyrské dítě s nezapálenou pochodní. Umístění: National Archaeological Museum, Athens Kat. č.: VII/8 Objekt: kampánský reliéf Datace: 50 př. n. l. 25 n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos jako malé dítě stojí uprostřed mezi dvěma satyry. Jeho oděv se ve spodní části těla mění v kmen vinné révy, jejíž úponky drží Dionýsos v obou ručkách. Vousatý satyr klečící nalevo hraje na tympán. Mladší satyr napravo hraje na malé činely. Oba jsou nazí, kromě nebris zakrývající jim ramena. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VII/9 Objekt: římský reliéf Datace: pravděpodobně 1. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Ve spodní části je vyobrazen Dionýsos při návštěvě u smrtelníků, snad u Íkaria. Dionýsos uprostřed je oděn do dlouhého chitónu a himatia, má husté dlouhé vousy a na hlavě čelenku. Za ním jdou tanečním krokem čtyři satyrové, první z nich nese thyrsos. Další dva satyrové jsou u Dionýsa, jeden jej zezadu podpírá a druhý jej drží za nohu. Společně jdou k lehátku, před kterým je stůl s vínem a jídlem. Pod lehátkem jsou divadelní masky. V horní části je vyobrazen Dionýsův chrám. Umístění: The British Museum, London 138

139 Kat. č.: VII/10 Objekt: mozaika z Antiochie Datace: cca 100 n. l. Materiál: kámen Popis: Podlahová mozaika z triclinia nebo jídelny. Uprostřed leží na lehátku polonahý Dionýsos s nápadně bílou kůží, ověnčený břečťanem. V pravé ruce drží prázdný pohár na víno, v levé thyrsos. V popředí je postaven velký zlatý kantharos. Napravo leží starý Sílén s bílými vousy a pleší. Před Dionýsem stojí dítě, snad Ampelos, který tleská, čímž stejně jako Sílén oslavuje Dionýsa jako vítěze soutěže v pití. Naproti Dionýsovi klečí tmavě opálený Héraklés, který ještě dopíjí víno ze své číše. Je nahý, lví kůži má spadenou u kolen. Za ním stojí nymfa (či mainada), která hraje na flétnu. Umístění: Worchester Art Museum Kat. č.: VII/11 Objekt: část římského sarkofágu Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Ve středu se kymácí opilý Dionýsos v podobě dítěte. Pohyb těla naznačuje rozevlátá drapérie. V levé ruce drží hrozen vína. Zezadu jej podpírá okřídlený Erós. Před nimi kráčí nahý satyr. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VII/12 Objekt: římská socha Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos jako krásný mladík je vyobrazen nahý s panteří kůží na ramenou a nízkými sandály. Má dlouhé vlasy splývající na ramena a břečťanový věnec. Jeho pravá ruka s pohárem je dílem restaurátora. Postava Ampela je androgynní, horní část těla má podobu mladého Genia s vinnými listy a hrozny podél tváří. Od pasu dolů přechází tělo do kmene vinné révy. Někdy je tato postava identifikována jako ženská personifikace vína. Zpoza kmene vylézá panter s věncem z břečťanu okolo krku. Umístění: The British Museum, London 139

140 Kat. č.: VII/13 Objekt: mozaika z Domu Dionýsa v Pafu na Kypru Datace: konec 3. st. n. l. Materiál: kámen Popis: Nalevo sedí Dionýsos, s pláštěm sepnutým na levém rameni, který mu zakrývá záda a spodní část těla. Hlavu má ověnčenou vinnou révou a v rukou drží vinnou révu, kterou se chystá předat uprostřed stojícími Íkariovi. Naproti Dionýsovi sedí nymfa Akmé, s horní částí těla nahou a spodní zahalenou pláštěm. I ona má hlavu ověnčenou vinnou révou. Íkarios jako starý muž s pleší a plnovousem hledí směrem k Dionýsovi a v levé ruce drží uzdu býků, kteří táhnou vůz. Napravo jsou dva muži, jeden z nich leží opilý na zemi, druhý ještě vrávorá na nohou a chystá se dopít víno z číše. Umístění: Nea Paphos, Maison de Dionysos Kat. č.: VII/14 Objekt: mozaika z Domu opilého Dionýsa v Antiochii Datace: 4. st. n. l. Materiál: kámen Popis: Opilý polonahý Dionýsos je podpírán Satyriskem (dětský satyr). Dionýsos jako krásný mladík, má dlouhé břečťanem ověnčené vlasy, které mu spadají na ramena, na čele má uvázanou mitru. V pravé ruce drží kantharos, z něhož vylévá víno do tlamy pantera, který mu sedí u nohou. Levou ruku má položenou na rameni Satyriska, který v levé ruce drží pastýřskou hůl. Umístění: Hatay Archaeology Museum, Antakya 140

141 VIII. Divadlo, slavnosti a rituály Kat. č.: VIII/1 Objekt: attický červenofigurový kratér, tzv. Pronomova váza Autor: malíř Pronomos Datace: cca 400 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Výjev ze satyrské hry. Uprostřed leží na lehátku Dionýsos s Ariadnou. Dionýsos je vyobrazený jako krásný mladík s dlouhými vlasy ověnčenými břečťaněm. V pravé ruce drží thyrsos, levou rukou objímá Ariadnu. Vedle nich dřepí okřídlený Erós. Všude okolo jsou herci s maskami satyrů v ruce, jen jeden z nich má masku již nasazenou a tančí. Napravo od Dionýsa sedí mainada, za ní stojí Héraklés a naproti němu Papposílénos v bílém chlupatém kostýmu držící masku s dlouhým bílým vousem a břečťanovým věncem. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Naples Kat. č.: VIII/2 Objekt: flyacká váza Datace: cca 370 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Nalevo sedí Dionýsos s horní polovinou těla nahou a spodní zahalenou himatem. Vyobrazený je jako bezvousý mladík s vlasy ověnčeným břečťaněm. V rukou drží thyrsos. Pozoruje nahou tanečníci, která naproti němu dělá stojku. Za ní stojí dva herci s maskami z jihoitalské tzv. flyacké frašky. Další dva herci s maskami jsou ve dvou okýnkách v horní části. Umístění: Museo Archeologico Eoliano, Lipari Kat. č.: VIII/3 Objekt: jihoitalský červenofigurový kratér Autor: malíř Asteas Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Scéna z komedie. Nalevo stojí mladý Dionýsos s dlouhými vlasy ověnčenými břečťanem. Je nahý kromě nízkých sandálů a himatia omotaného kolem levé ruky a pravé nohy. V levé ruce, kterou se opírá o bílou hůl, přináší ovoce herci, který před ním tančí. Herec má na sobě přiléhavý kostým s výrazným fallem. Má bílé vlasy i vousy a vrásčitou tvář s velkým nosem. Na hlavě nese velký koš, k němuž se natahuje Dionýsos, jako by ho chtěl přidržet, aby nespadl. Umístění: The British Museum, London 141

142 Kat. č.: VIII/4 Objekt: attický černofigurový skyphos Autor: Théseův malíř Datace: cca 500 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos s dlouhými vousy upravenými do špičky a s vlasy ověnčenými břečťanem jede na voze ve tvaru lodi. V ruce drží větvičku vinné révy, která se rozvětvuje po celé ploše výjevu. Naproti němu i za ním sedí satyrové, kteří hrají na dvojitou flétnu. Umístění: National Archaeological Museum of Athens Kat. č.: VIII/5 Objekt: attický černofigurový skyphos Autor: Théseův malíř Datace: cca 500 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed jede na voze ve tvaru lodi Dionýsos zahalený do himatia. Naproti němu i za ním stojí satyrové hrající na dvojitou flétnu. Okolo nich jsou větvičky vinné révy i s hrozny. Před i za vozem jsou další účastníci procesí. Vepředu je veden obětní býk. Umístění: Museo Civico Archeologico, Bologna Kat. č.: VIII/6 Objekt: černofigurový skyphos Datace: cca 460 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos oděný do dlouhého himatia stojí naproti basilinně. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a vousy upravené do špičky. V levé ruce drží thyrsos, v pravé kantharos, který natahuje směrem k basilinně. Ta je oděna do dlouhého himatia. Dlouhé vlasy má ozdobené korunou. V pravé ruce drží oinochoe, z níž jakoby nabízí Dionýsovi víno. Umístění: Museo Etrusco, Chiusi 142

143 Kat. č.: VIII/7 Objekt: attický červenofigurový kratér Datace: cca 490 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Tři páry mladíků v maskách tančí před oltářem se sochou Dionýsa Eleutherea. Dionýsos je zahalený do himatia. Má dlouhé vousy upravené do špičky. Umístění: Antikenmuseum und Sammlung Ludwig, Basel Kat. č.: VIII/8 Objekt: attický červenofigurový stamnos Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos Mainomenos tančí při rituálu sparagmos drží v rukou na dvě půlky roztrženého koloucha. Oděný je do chitónu v délce pod kolena, přes ramena má uvázanou leopardí kůži a na nohou má vysoké sandály. Vlasy má ověnčené břečťanem a dlouhé vousy upravené do špičky. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VIII/9 Objekt: attická červenofigurová peliké Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos Mainomenos stojí před oltářem a při rituálu sparagmos drží v rukou na dvě půlky roztrženého koloucha. Oděný je do dlouhého zdobeného chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má přepásané čelenkou a vousy upravené do špičky. Za ním tančí mainada. U oltáře hraje na dvojitou píšťalu satyr. Umístění: The British Museum, London 143

144 Kat. č.: VIII/10 Objekt: attická červenofigurová špičatá amfora Autor: Kopenhagenský malíř Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Napravo stojí Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Má dlouhé vousy a vlasy ověnčené břečťanem. V pravé ruce drží kantharos, z něhož vykonává úlitbu na oltář. Naproti němu stojí nymfa v dlouhém chitónu s vlasy zakrytými šátkem. V pravé ruce drží oinochoe, kterou naklání nad oltářem, aby také vykonala úlitbu. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: VIII/11 Objekt: attický červenofigurový kylix Autor: malíř Douris Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos sám stojí u oltáře s kantharem v ruce, chystá se vykonat úlitbu. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. Vlasy má upravené do drdolu a ověnčené břečťanem, dlouhé vousy má upravené do špičky. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: VIII/12 Objekt: apulský červenofigurový kratér Autor: Malíř Dionýsova narození Datace: cca 400 př. n. l. Materiál: terakota Popis: V horní části uprostřed sedí na himatiu mladý nahý Dionýsos, opírající se o thyrsos v pravé ruce. Napravo sedí mainada s bubínkem v ruce. Vedle ní další mainada s thyrsem vykonává z patery úlitbu do velkého kratéru. Nalevo sedí vedle Dionýsa satyr a vedle něj tančí mainada s pochodní. Vlevo dole tančí dvě mainady. Pod Dionýsem vykonává mainada oběť kozla na oltáři, na němž hoří oheň. Vedle oltáře stojí stůl s oinochoe, k němuž další mainada přináší talíř s obětinami. Za oltářem a stolkem je Dionýsova socha s thyrsem. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Naples 144

145 IX. Dionýsos a Ariadné Kat. č.: IX/1 Objekt: attický černofigurový pohár na nožce Autor: Amasidův malíř Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed stojí Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem, dlouhé vousy upravené do špičky. V levé ruce drží rhyton. Naproti němu stojí Ariadné v dlouhém peplu se závojem. V pravé ruce drží věneček. Okolo nich tančí mainady a satyrové. Umístění: Musée du Louvre, Paris Kat. č.: IX/2 Objekt: attická černofigurová oinochoe Autor: pravděpodobně malíř Athény Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos a Ariadné sedí na stoličkách naproti sobě. Dionýsos s dlouhými vousy je oděný do dlouhého chitónu a himatia, stejně tak Ariadné. Dionýsos drží v levé ruce rhyton, Ariadné drží v pravé ruce korunu (nebo věneček). Okolo nich jsou větvičky břečťanu. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/3 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: malíř Antimenés Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Mezi dvěma iónskými sloupy s kohouty na hlavici stojí Dionýsos a Ariadné. Dionýsos je oděný do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vousy má upravené do špičky, dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem. V pravé ruce drží větvičku vinné révy, v levé kantharos. Proti němu stojí Ariadné v dlouhém chitónu. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem. Pravou rukou se dotýká Dionýsovy ruky držící kantharos. Umístění: The British Museum, London 145

146 Kat. č.: IX/4 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: Malíř mastů Datace: cca 510 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos a Ariadné na symposiu. Dionýsos leží polonahý, s levým ramenem a spodní částí těla zahalenými himatiem. Stejně je oděná i Ariadné. Dionýsos má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a dlouhé vousy upravené do špičky. V pravé ruce drží kantharos. Ariadné má dlouhé vlnité vlasy přepásané čelenkou. Nad nimi se rozvětvuje keř vinné révy i s hrozny, po kterém lezou zmenšení satyrové. Umístění: Staatliche Antikensammlungen, München Kat. č.: IX/5 Objekt: attická černofigurová amfora Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Ariadné na kvadrize drží oběma rukama otěže. Oděná je do dlouhého chitónu a himatia. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem. Za ní stojí Hermés. Vedle koní stojí Apollón, který hraje na lyru. Na něj kouká laň, která stojí před ním. Před koňmi jde mladík. Strana B: Uprostřed stojí Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem, dlouhé vousy upravené do špičky. V každé ruce drží kantharos, v pravé navíc dvě větvičky vinné révy. Nalevo a napravo tančí dvojice satyra a mainady. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/6 Objekt: attická červenofigurová amfora Autor: malíř Eucharidés Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Dionýsos jako vousatý muž s dlouhými vlasy a břečťanovým věncem, oděný do dlouhého chitónu a himatia s ozdobným lemem. V pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos a větvičku vinné révy. Strana B: Ariadné je oděna stejně jako Dionýsos, dlouhé vlasy má stažené do drdolu a na hlavě má svoji typickou korunu. V pravé ruce drží oinochoe a v levé hořící pochodeň. Umístění: The British Museum, London 146

147 Kat. č.: IX/7 Objekt: apulský červenofigurový kratér Datace: 4. st. př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed sedí Dionýsos a Ariadné. Dionýsos jako nahý mladík s kratšími vlasy a větví v pravé ruce sedí na himatiu. Pozoruje nalevo tančícího Síléna, který hraje na tympán. Vedle Dionýsa sedí Ariadné v dlouhém chitónu a himatiu. Pravou rukou objímá Dionýsa okolo ramen. Napravo letí bohyně vítězství Níké s věncem v rukou, který se chystá uložit Dionýsovi na hlavu. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/8 Objekt: etruský červenofigurový kylix Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Milostná scéna mezi Dionýsem a Ariadnou, které přihlíží nahý satyr se zvířecí kůží okolo ramen a s kantharem v pravé ruce. Ariadné je nahá, vlasy má upravené do drdolu a ozdobené čelenkou. Objímá Dionýsa, kterému sedí na klíně a chystá se jej políbit. Dionýsos je polonahý se spodní částí těla zakrytou himatiem. Dlouhé vlasy má ozdobené věnečkem. Umístění: Museo Nazionale di Villa Giulia, Roma Kat. č.: IX/9 Objekt: apulská červenofigurová peliké Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed leží společně na lehátku Dionýsos a Ariadné. Dionýsos ji zezadu objímá, Ariadné jej drží za hlavu a líbají se. Ariadné je oděná do dlouhého chitónu. Dlouhé vlasy má ozdobené korunkou. Dionýsos má rozpuštěné dlouhé vlasy ověnčené břečťanem. Napravo stojí žena s korunkou na hlavě a vavřínovým věncem v pravé ruce. Nalevo sedí další žena, která si uvazuje stužku kolem hlavy. Nad Dionýsem a Ariadnou poletuje okřídlený nahý Erós. Umístění: Victoria and Albert Museum, London 147

148 Kat. č.: IX/10 Objekt: etruské zrcadlo Datace: př. n. l. Materiál: bronz Popis: Dionýsos (Fufluns) stojí uprostřed a líbá Ariadnu (Areathu). Napravo sedí Semelé (Semla) a nalevo stojí nahý satyr (Sime). Dionýsos je nahý s pláštěm za zády přehozeným přes paže. V pravé ruce drží lyru. Ariadné je oděná do dlouhého roucha, objímá Dionýsa okolo ramen. Vlasy má sepnuté do drdolu a ozdobené korunkou. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/11 Objekt: attický červenofigurový kylix Autor: Meleagrův malíř Datace: pol. 4. st. př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos jako nahý mladík s dlouhými vlnitými vlasy ověnčenými břečťanem jde opilý zapřený o Ariadnu. V pravé ruce drží chelys (lyru), levou rukou se zapírá o Ariadnu. Ariadné je oděna do dlouhého chitónu a himatia. Vlasy má sepnuté do drdolu a na hlavě má věneček. V levé ruce drží tympán. Nalevo poletuje nahý okřídlený Erós, který hraje na tympán. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/12 Objekt: Derveni kratér Datace: cca 330 př. n. l. Materiál: bronz Popis: Svatba Dionýsa a Ariadny. Dionýsos sedí vedle Ariadny na skále. Je nahý, bezvousý, pravou ruku má položenou na hlavě. Pravé stehno má položené přes Ariadnino levé stehno. Ariadné je oděna do dlouhého chitónu a himatia. Pravou rukou si přidržuje závoj. Nad nimi roste vinná réva. Vedle Dionýsa sedí panter. Okolo tančí mainady a satyrové. Umístění: Archaeological Museum, Thessaloniki 148

149 Kat. č.: IX/13 Objekt: červenofigurový kratér Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Dionýsos sedí uprostřed. Je polonahý se spodní částí těla zahalenou himatiem. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem. V levé ruce drží thyrsos. Nad ním stojí nahá Ariadné s divadelní maskou Síléna v pravé ruce. Levou ruku má položenou na Dionýsově rameni. Napravo letí okřídlený nahý Erós. Umístění: Staatliche Museen zu Berlin Kat. č.: IX/14 Objekt: krytka etruského zrcadla Datace: př. n. l. Materiál: bronz Popis: Dionýsos sedí napravo, dlouhý himation mu zakrývá pouze spodní část těla. Vyobrazený je jako bezvousý mladík s kratšími vlasy. V levé ruce drží thyrsos ozdobený stuhou. Pohled upírá na Ariadnu, která sedí vedle něj. Oděná je do dlouhého chitónu a himatia. Pravou ruku má položenou na hlavě pantera, který sedí vedle ní, levou rukou se dotýká Dionýsa. Pod nimi sedí nahý Sílén s hroznem vína v ruce. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/15 Objekt: hellénistický diadém Datace: cca 300 př. n. l. Materiál: zlato Popis: Dionýsos s Ariadnou sedí zády k sobě s pohledy obrácenými na sebe. Dionýsos je polonahý se spodní částí těla zahalenou v himatiu. V pravé ruce drží thyrsos ozdobený stuhou. Ariadné je oděná do dlouhého chitónu. Na hlavě má korunku a v levé ruce drží thyrsos ozdobený stuhou. Umístění: The Metropolitan Museum, New York 149

150 Kat. č.: IX/16 Objekt: etruský reliéf (pediment) Datace: 1. pol. 3. st. př. n. l. Materiál: nenfro (vulkanický tuf) Popis: Nalevo leží mladý bezvousý Dionýsos, napravo Ariadné, mezi nimi stojí kratér. Oba jsou polonazí se spodní částí těla zahalenou himatiem. Dionýsos drží v pravé ruce pateru a thyrsos. Nalevo vedle něj leží panter. Ariadné má o pravou paži opřený thyrsos. Napravo vedle ní leží nahý okřídlený Erós, vedle něj stojí labuť. Umístění: Museo Archeologico, Vulci Kat. č.: IX/17 Objekt: římská gemma (kamej) Datace: asi konec 1. st. př. n. l. Materiál: --- Popis: Na voze taženém kentaury jede na klíně Ariadny Dionýsos. Dionýsos je polonahý se spodní částí těla zahalenou himatiem a s vysokými sandály. Hlavu má ověnčenou břečťanem, v levé ruce drží thyrsos ozdobený stuhou. Ariadné jej hladí po tváři. Za ní je nahý okřídlený Erós, který drží Ariadnin závoj. Před kentaury je další Erós s pochodní v ruce. Jeden kentaur hraje na lyru, druhý na činely. Ve spodní části leží nymfa, Ókeános a Téthys. Umístění: Cabinet des Médailles, Paris Kat. č.: IX/18 Objekt: římská kamej Carpegna Datace: 1. století n. l. Materiál: --- Popis: Dionýsos s Ariadnou jedoucí na voze taženém dvěma kentaury. Jeden z kentaurů drží thyrsos, druhý pochodeň, každý je otočený jiným směrem. Za jedním hraje mainada na dvojitou flétnu, za druhým hraje mainada na tympán. Dionýsos má přes pravé rameno uvázanou nebris, hlavu má ověnčenou břečťanem. V pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos. Vedle něj tančí okřídlený Erós. Ariadné je oděná do dlouhého chitónu, hlavu má ověnčenou břečťanem. Umístění: Museé du Louvre, Paris 150

151 Kat. č.: IX/19 Objekt: římská freska z Herkulanea Datace: 1. st. n. l. Materiál: --- Popis: Mladý bezvousý Dionýsos s břečťanovým věncem na hlavě. V pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos ozdobený stužkou. Za ním stojí Ariadné ověnčená břečťanem. Pravou ruku má položenou na Dionýsově rameni. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Napoli Kat. č.: IX/20 Objekt: římská gemma (kamej) Datace: st. n. l. Materiál: sklo, imitace sardonyxu Popis: Nahý mladý Dionýsos s thyrsem v levé ruce má pravou ruku položenou na Ariadnině pravém rameni. Ariadné si pravou rukou přidržuje sukni. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: IX/21 Objekt: podlahová mozaika, pravděpodobně ze Sýrie Datace: st. n. l. Materiál: kámen Popis: Scéna objevení Ariadny Dionýsem na Naxu. Ariadné spí na zemi opřená o kámen. Oděná je do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy jí v kadeřích spadají na ramena. Nad ní stojí mladý Dionýsos ověnčený břečťanem. Záda a spodní část těla má zahalenou himatiem. V pravé ruce nad hlavou drží (pravděpodobně) pateru. Vedle něj stojí starý Sílén jménem Maron. Je nahý kromě bederní roušky. Má bílý plnovous a bílé vlasy ověnčené břečťanem. Mezi Dionýsem a Ariadnou je nahý okřídlený Erós. V pravém horním rohu tančí satyr se syrinx v ruce. Umístění: Miho Museum, Kyoto 151

152 X. Dionýsos a Héfaistos Kat. č.: X/1 Objekt: korintský černofigurový kratér Autor: malíř Ophelandros Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed jede na oslu vousatý Héfaistos, oděný je do krátkého chitónu a himatia. V pravé ruce drží keras (picí roh), levou rukou drží krk osla. Za oslem jde Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a himatia. Má dlouhé vlnité vlasy převázané mitrou a dlouhé špičaté vousy, v levé ruce drží keras. Za ním kráčí dva satyrové, jeden nese přes rameno askos a v pravé ruce drží oinochoe. Před oslem jsou další tři satyrové, první má v ruce kopí a druhý keras. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: X/2 Objekt: váza François, attický černofigurový kratér Autor: malíř Kleitias, hrnčíř Ergotimos Datace: cca 570 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed jede Héfaistos na oslu, který má vztyčený fallos. Oděný je do zdobeného chitónu a himatia. Před ním kráčí Dionýsos, oděný do chitónu a himatia. Vlasy má ověnčené břečťanem a vousy upravené do špičky. Na tomto místě je malba poškozená. Za oslem kráčí nahý sílén se vztyčeným fallem. Za ním jde další, který hraje na dvojitou píšťalu. V procesí následovali další satyrové i mainady s hudebními nástroji. Umístění: Museo Archeologico Nazionale, Florence Kat. č.: X/3 Objekt: attický černofigurový kratér Autor: malíř Lydos Datace: cca 550 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Mezi zástupem tančících satyrů a mainad jede Héfaistos na oslu. Héfaistos je oděný do krátkého chitónu a himatia. Středně dlouhé vlasy má přepásané čelenkou, delší vousy má upravené do špičky. Někteří satyrové mají v rukou hrozny vína. Strana B: Dionýsos kráčí v zástupu tančících satyrů a mainad. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem, vousy upravené do špičky. V pravé ruce drží větvičku vinné révy, v levé drží picí roh a větvičku břečťanu. Umístění: The Metropolitan Museum, New York 152

153 Kat. č.: X/4 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: snad malíř Orvieto Datace: cca 540 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Héfaistos v krátkém chitónu jede na oslu, který má vztyčený fallos. Má dlouhé vlasy a kratší upravené vousy. Za ním kráčí Dionýsos v dlouhém chitónu a himatiu. Má dlouhé vlasy i vousy. V pravé ruce drží picí roh. Před oslem běží satyr s koňským ocasem a ušima, dlouhými vlasy a vousy a výrazně velkým fallem. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: X/5 Objekt: attická černofigurová hydrie Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed jede Héfaistos na oslu se vztyčeným fallem. Oděný je do krátkého chitónu, má delší upravené vlasy i vousy. V rukou drží svoji dvojitou sekeru. Před ním kráčí Dionýsos v krátkém chitónu a himatiu. Má dlouhé vousy a vlasy ověnčené břečťanem. V pravé ruce drží picí roh. Za ním jde satyr a mainada. Za oslem kráčí mainada mezi dvěma satyry. Další satyr klečí na kolenou pod oslem. Za Héfaistem letí pták. V horním pásu jsou muži a ženy v různých sexuálních polohách. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston Kat. č.: X/6 Objekt: černofigurový dinos Datace: cca 530 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Nahý Héfaistos s dlouhými vlasy i vousy jede na oslu. Před ním stojí Dionýsos v dlouhém chitónu a himatiu. Má dlouhé vlasy a vousy upravené do špičky. Za Dionýsem hraje nahý satyr s koňským ocasem na dvojitou flétnu. Osla drží za ocas další nahý satyr s picím rohem v pravé ruce. Umístění: Wagner Museum, Würzburg 153

154 Kat. č.: X/7 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: možná Antimenés Datace: cca 520 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Napravo jede Héfaistos na oslu, který má vztyčený fallos. Héfaistos je oděný do krátkého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem a vousy upravené do špičky. V pravé ruce drží uzdu, v levé picí roh. Naproti němu stojí Dionýsos v dlouhém chitónu a himatiu. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a dlouhé vousy upravené do špičky. V pravé ruce drží větvičky břečťanu rozrůstající se po celé ploše. V levé ruce drží kantharos. Za ním tančí mainada v dlouhém přepásaném zdobeném peplu. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem a v rukou má krotalu. Umístění: The Walters Art Museum, Baltimore Kat. č.: X/8 Objekt: attická černofigurová amfora Autor: skupina Würzburg 199 Datace: cca 520 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Héfaistos jede na oslu, který má na vztyčeném fallu zavěšenou oinochoe. Héfaistos je oděný do krátkého chitónu a pruhovaného himatia. Má dlouhé vousy upravené do špičky a dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem. V levé ruce drží uzdu, v pravé větev vinné révy a dvoustrannou sekeru. Strana B: Dionýsos oděný do dlouhého vyšívaného chitónu a pruhovaného himatia. Dlouhé vousy má upravené do špičky, vlasy ověnčené břečťanem. V pravé ruce drží větev s vinnou révou, v levé kantharos. Naproti němu sedí lev s otevřenou tlamou. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: X/9 Objekt: attický černofigurový kylix Datace: př. n. l. Materiál: terakota Popis: Strana A: Héfaistos jede na oslu. Má kratší vlasy i vousy a krátký chitón sepnutý na jednom rameni. Za ním jde nahý satyr s koňským ocasem a ušima, dlouhými vlasy a vousy. Zpoza Héfaista rostou úponky břečťanu. Strana B: Dionýsos oděný do dlouhého chitónu a pruhovaného himatia. Má dlouhé vousy a vlasy ověnčené břečťanem. V levé ruce drží picí roh. Za jeho zády vyrůstají do stran úponky břečťanu. Napravo tančí mainada ověnčená břečťanem. Nalevo hraje satyr na dvojitou píšťalu. Umístění: The British Museum, London 154

155 Kat. č.: X/10 Objekt: attická červenofigurová peliké Autor: malíř Kleophón Datace: cca 430 př. n. l. Materiál: terakota Popis: Uprostřed stojí Dionýsos oděný do dlouhého chitónu s přepásanou leopardí kůží a s pláštěm přehozeným přes levou paži. Má dlouhé vlasy ověnčené břečťanem a vousy upravené do špičky. V pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos. Dívá se na Héfaista, který kráčí za ním zapřený do satyra. Héfaistos je oděný do krátkého chitónu s pláštěm přes levé rameno. Má kratší vlasy a upravené vousy. Na hlavě má břečťanový věnec. V pravé ruce nese kleště se žhavým kusem kovu. Satyr, který jej podpírá je nahý, má koňský ocas i uši a na hlavě věnec z břečťanu. Před Dionýsem je satyr laškující s mainadou. Satyr je stejný jako první, jen má navíc na rameni zvířecí kůži a v levé ruce nese hořící pochodeň. Mainada je oděna do dlouhého přepásaného peplu, dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem a hraje na činel. Umístění: Staatliche Antikensammlungen, München Kat. č.: X/11 Objekt: attická červenofigurová oinochoe Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Napravo jede na oslu Héfaistos společně s Dionýsem. Oba jsou oděni do krátkého chitónu a hlavu mají ověnčenou břečťanem. Dionýsos drží v pravé ruce kantharos a na nohou má vysoké sandály. Héfaistos drží kladivo a kleště. Před oslem kráčí malý nahý satyr s thyrsem v ruce. Před ním větší satyr hraje na dvojitou flétnu. Má koňský ocas a uši a na hlavě věnec z břečťanu. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: X/12 Objekt: attický červenofigurový skyphos Autor: malíř Kleophón Datace: cca př. n. l. Materiál: terakota Popis: Vlevo jede Héfaistos na oslu. Oděný je do krátkého zdobeného chitónu s pláštíkem přes ramena. Je bezvousý, krátké vlasy má ověnčené břečťanem. V pravé ruce drží kladivo, v levé kleště. Před oslem kráčí Dionýsos s hlavou otočenou směrem k Héfaistovi. Oděný je do dlouhého chitónu a himatia. Dlouhé vlasy má přepásané stuhou a ověnčené břečťanem, dlouhé vousy upravené do špičky. V pravé ruce drží kantharos, v levé thyrsos. Za ním kráčí nahý satyr hrající na dvojitou flétnu. Má koňský ocas a uši a hlavu ověnčenou břečťanem. Před ním sedí na trůnu Héra, po jejímž boku stojí žena, která ji ovívá vějířem. Héra je oděna do dlouhého chitónu a himatia a na hlavě zahalené zezadu závojem má korunku. Umístění: Toledo Museum of Art 155

156 XI. Sarkofágy s dionýsovskou tématikou Kat. č.: XI/1 Objekt: římský sarkofág; označován jako dětský (47,2 x 151,1 x 51,1 cm) Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Nalevo sedí starší nymfa s novorozeným Dionýsem v náručí. V levém rohu připravují další postavy koupel pro novorozence. U nohou staré nymfy sedí panter. Napravo se k miminku sklání Sílén. Za Sílénem stojí otočená zády mainada s thyrsem v ruce a košíkem s ovocem na hlavě. Za ní následuje skupina satyrů a mainad oslavujících Dionýsovo narození. Také víko sarkofágu patří satyrům a mainadám při hostině. Umístění: The Walters Art Museum, Baltimore Kat. č.: XI/2 Objekt: římský sarkofág Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Tři scény z Dionýsova dětství mezi nymfami a satyry. V levé části vede satyr s pochodní v ruce berana, na němž jede malý Dionýsos. Na hlavě má liknon. Vedle něj jde mladší a starší žena, která jej podpírá. Uprostřed se odehrává Dionýsova koupel. Ten leží na kolenou sedící nymfy. Druhá nymfa lije vodu ze džbánu do malé vaničky. V pravé části sedí satyr s koňským ocasem, na jehož rukách stojí malý Dionýsos. Za ním stojí nymfa. Před Dionýsem sedí starý Sílén, který mu podává větvičku (thyrsos). Za Sílénem stojí další nymfa. Umístění: Staatliche Antikensammlungen und Glyptothek, München 156

157 Kat. č.: XI/3 Objekt: římský sarkofág Datace: konec 3. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Satyrové, mainady a děti při sběru vína. Dionýsos stojí úplně napravo. Vyobrazený je jako krásný mladík s dlouhými vlasy ověnčenými vinnou révou. Je nahý, kromě vysokých sandálů a pláště omotaného kolem levé ruky. V levé ruce drží thyrsos, v pravé kantharos, který si od něj bere malé dítě. Levou nohou stojí Dionýsos na ležícím panterovi. Na víku je napravo vyobrazen manželský pár a nalevo děti při sklizni vína. Umístění: Museo Nazionale Romano, Roma Kat. č.: XI/4 Objekt: římský sarkofág, dětský (délka 85 cm) Datace: 3. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Uprostřed je nahý mladý Dionýsos s thyrsem v ruce. Pravděpodobně je opilý, protože ho podpírá nějaký mladík. Vedle něj tančí a hraje na tympán mainada. Vedle ní je panter. Po stranách ústředního výjevu jsou lví hlavy s kroužky v tlamách. Napravo i nalevo a také po stranách je vyobrazen Dionýsův thiasos tvořený satyry, mainadami a kentaury. Na zadní straně tři chlapci vymačkávají v kádi hrozny vína. Víko je moderní dílem, socha Síléna pochází z 1. st. n. l., k sarkofágu však originálně nepatří. Umístění: The British Museum, London 157

158 Kat. č.: XI/5 Objekt: římský dětský sarkofág Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Objevení Ariadny Dionýsem na Naxu. Napravo stojí vedle sebe skupina satyrů a mainad. Uprostřed stojí mladý satyr, o kterého se opírá nahý Dionýsos s nebris uvázanou na levém rameni. Jeho hlava se nedochovala. U jeho nohy sedí panter. Dionýsa tahá za ruku nahý okřídlený Erós, který jej tak upozorňuje na umírající Ariadnu. Ta leží polonahá na klíně boha smrti Thanata. Na víku, které bylo k sarkofágu přidáno později, jsou vyobrazeni Eróti při sklizni vína. Umístění: The Walters Art Museum, Baltimore Kat. č.: XI/6 Objekt: římský sarkofág Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Uprostřed stojí krásný mladý Dionýsos opřený o satyra s thyrsem v ruce. Dionýsos je polonahý se spodní částí těla zahalenou himatiem. Před nimi stojí bůh Pán, který gestem pravém ruky přivolává Dionýsa a levou rukou odkrývá Ariadnin závoj. Ariadné leží v pravém dolním rohu, je polonahá, se spodní částí těla zahalenou himatiem. Nad Ariadnou tančí a hraje na činely mainada. Scénu napravo zakončuje strom. Nalevo vedle Dionýsa tančí a hraje na tympán další mainada. Za ní je mladý satyr s dítětem na ramenou a panterem u nohou. Následuje starší satyr opřený o thyrsos. Za ním hraje na trubku mladší satyr. Umístění: The J. Paul Getty Museum, Los Angeles 158

159 Kat. č.: XI/7 Objekt: římský sarkofág Datace: 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: Vůz Dionýsa a Ariadny tažený dvěma kentaury hrajícími na lyru a píšťalu je vyobrazen na levé straně. Na zádech jednoho z kentaurů sedí malý okřídlený Erós, který pravou rukou drží Dionýsa za rameno. Dionýsos sedí s nataženýma nohama na voze, spodní část těla má zakrytou himatiem, vedle hlavy má malý slunečník, pravou rukou nalévá víno do mísy, kterou drží satyr stojící za vozem. Ariadna sedí tváří k Dionýsovi a hraje si s věncem přehozeným přes jeho pravé rameno. Za kentaury jde žena nesoucí na hlavě liknon naplněný ovocem. Před kentaury tančí Pán s píšťalou v ruce, který kopýtkem skopl víko z cista mistica, takže z ní mohl vylézt had. Před Pánem tančí mainada uprostřed dvou mladých Satyrů. Před nimi jede na oslu opilý Silén, podpíraný z obou stran mladými Satyry. Před ním stojí nahá mainada s tympánem nad hlavou. V pravé části sarkofágu je posledním původním motivem satyr s dítětem na ramenou. Původní panter u jeho nohy byl v pozdější době špatně předělán na slona, který patří do scény indického triumfu. V tomto místě byl sarkofág rozbitý. Dva Satyři na kraji jsou doplněni nově. Umístění: The British Museum, London Kat. č.: XI/8 Objekt: římský sarkofág Datace: 2. st. n. l. Materiál: mramor Popis: V levé části jede na voze taženém dvěma kentaury Dionýsos s Ariadnou. Leží naproti sobě a hledí si do očí. Dionýsos je vyobrazen jako starší muž s delšími vousy, vlasy má sčesané do drdolu. V pravé ruce pozvedá picí roh. Ariadna má záda a hýždě nahé, nohy má přikryté pláštěm. Za Ariadnou stojí okřídlený Erós a nahý satyr. V pravé části výjevu jede na voze taženém dvěma tygry Dionýsova matka Semelé. Ne jednom z tygrů sedí okřídlený Erós, další Erós stojí vedle vozu. Úplně napravo podpírají dva mladíci opilého starého Síléna. Umístění: Staatliche Antikensammlungen und Glyptothek, München 159

160 Kat. č.: XI/9 Objekt: římský sarkofág Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Dionýsos slavící triumf v doprovodu personifikací ročních období. Sarkofág je zdoben velkým množstvím postav lidských i zvířecích. V centru sedí Dionýsos na svém panterovi. Horní část těla má zčásti zakrytou nebris, spodní má zahalenou himatiem. Dlouhé vlasy má ověnčené břečťanem. V levé ruce drží thyrsos ozdobený stuhou. Vedle Dionýsa sedí bůh Pán. V pozadí je množství satyrů a mainad, kteří tančí a hrají na hudební nástroje. Mezi nimi poletují okřídlení Eróti. Personifikace ročních období jsou netradičně mladí muži. Nalevo je zima, vedle něj jaro, napravo pak léto a na konci podzim. Mezi nimi jsou děti a zvířátka, jedno dítě sedí pod panterem a hladí kozla. Vedle ní leží košík, z něhož vylézá had. Umístění: The Metropolitan Museum, New York Kat. č.: XI/10 Objekt: římský sarkofág Datace: cca 160 n. l. Materiál: mramor Popis: Nalevo stojí mladý Dionýsos na voze taženém dvěma Kentaury. Je nahý kromě vysokých sandálů a nebris uvázané na levém rameni. Po jeho boku stojí okřídlená bohyně vítězství Níké. Oba kentauři mají v rukou štíty. Následují skupiny satyrů bojujících s Indy na koních. Na víku je uprostřed clipeus s portrétem Dionýsa nesený dvěma bohyněmi vítězství Níké. Po stranách jsou vítězná trophea mezi poraženými Indy. Umístění: Museo Diocesano, Cortona 160

161 Kat. č.: XI/11 Objekt: římský sarkofág Datace: cca 190 n. l. Materiál: mramor Popis: Nalevo přijíždí jakoby zpoza rohu Dionýsos na voze taženém dvěma pantery. V pravé ruce třímá thyrsos. Na hlavě má kromě břečťanového věnce také věnec z vavřínu, který mu tam pokládá okřídlená Níké stojící za ním. Vedle vozu tančí mainada. Na panterech sedí dvě malé děti, pravděpodobně zajatí Indové. Před pantery stojí bůh Pán, který drží opratě zapřažených panterů. V pozadí za vozem Dionýsa jede satyr na slonovi, kterého se snaží ovládat pomocí tyče zaražené do krku. Za Pánem stojí mladá žena, pravděpodobně ve funkci kněžky. Uprostřed stojí další dva sloni, které řídí satyrové. Na zadním slonovi jedou navíc dva zajatí dospělí Indové. Mezi nohama slonů kráčí panter. Následuje mainada hrající na tympán, před ní je vidět krk a hlava žirafy. Vedle ní v popředí kráčí Sílén opřený o thyrsos. Před ním jde lev, kterého drží za hřívu satyr. Výjev zakončuje postava mainady v dlouhém chitónu, která jakoby kráčí za roh. Víko ohraničují masky satyrů. Ve vlysu jsou vyobrazeny scény z Dionýsova narození a dětství. Nalevo umírající Semelé a Dionýsos v náručí prostředí Eileithýie. Uprostřed porod Dionýsa z Diova stehna a na kraji Hermés, který jej odnáší k nymfám. Napravo je Dionýsos ve společnosti nymf, Síléna a satyrů. Umístění: The Walters Art Museum, Baltimore 161

162 Kat. č.: XI/12 Objekt: římský sarkofág Datace: n. l. Materiál: mramor Popis: Nalevo stojí na voze taženém dvěma slony Dionýsos společně s Ariadnou, kteří se ohlíží za sebe. Na každém slonovi sedí okřídlený Erós. Pod nohama slonů pobíhají dva panteři. Vedle slona v pozadí tančí starší satyr, kterého drží za vlasy Erós. Před slony stojí nahý mladý satyr. Následuje skupina mainad. Uprostřed stojí lev a více v pozadí žirafa, které drží Sílén. Následuje roztančený bůh Pán, u jehož nohou sedí dítě. Vedle něj leží košík, z něhož vylézá had. Za Pánem tančí a hraje na tympán mainada. Následují další mainady a satyrové, kteří tančí a hrají na hudební nástroje. Na zemi sedí malý Pán hrající si s ovečkou. Scéna napravo končí opilým Sílénem, kterého podpírají tři mladí satyrové. Úplně na konci stojí polonahá bakchantka. Umístění: Museum of Fine Arts, Boston 162